Budova FA
Jakub Komrska
Tato budova je postavena v nedávné době, takže je jasné že autorka použila moderní technologie a trendy. V poslední době je v kurzu pohledový beton a sklo. Dle mého názoru je v této budově pohledový beton na příliš velké ploše a díky tomu se ze školy stává spíše vězení. Tři haly probíhající přes všechna podlaží okolo kterých v každém podlaží vedou chodby s průhledy do příslušné haly a vstupy do ateliéru na druhou stranu od hal. Tyto prostory jsou kompletně vybudované z betonu. Kdo viděl útěk z Alcatrazu, tak ví o čem mluvím. K tomu jedné z hal dominuje vřetenové točité schodiště, které je obehnáno opět betonovou zdí a po pár letech užívání vypadá jako hlavní schodiště z Dejvického metra, které je možná i čistější. Přirozeného osvětlení hal je docíleno prosklenou střechou o půdorysné ploše jednotlivých hal. K tomu připočítáme osvětlení z učeben, které jsou proskleny do již zmíněných chodeb. Domnívám se však, že by pro takovéto prostory bylo potřeba více světla. Světlo je velmi pohlcováno šedou barvou zdí a navíc hnědá podlaha toho moc také nerozzáří. Co se týče osvětlení točitého centrálního schodiště, tak je ,, osvětleno ´´ malými okny připomínající střílny na hradě přes které samozřejmě moc světla nepronikne a schodiště je osvětleno po většinu času uměle. Pokud by se použila na zdi grafika, jako je například v Národní Technické Knihovně, tak by prostor začal působit mnohem pozitivnějším dojmem. To samé použití barev na podlahy, nebo červené ve studovnách, nebo na posluchárně. Tato barva ve studentovi evokuje spíše vztek, než harmonii díky které dostává inspiraci pro svá díla. Je to přeci škola architektury a je zde možná největší koncentrace nadaných umělců v celé ČR, tak proč jim nedát příležitost projevit své umění přímo na zdech vlastní školy.
Vnímání interiéru Atrium nové budovy FA ČVUT Stísnění, zimu, ale i strach, všechny tyto pocity může člověk pociťovat, ocitne-li se uvnitř určité budovy. Tyto i jiné pocity jsou člověkem pasivně vnímány na základě velikosti, vzdušnosti či světelných dispozic onoho prostoru. Jsou nicméně i budovy, kde se člověk cítí přirozeně, kdy mu prostor tzv. „sedne“. Mezi tyto prostory pro mne patří například atrium nové budovy Fakulty architektury v Dejvicích. Díky ochozům před učebnami a kabinety v každém patře se tu člověk může cítit jako v uzavřeném křídle sídliště k čemuž by přispíval i fakt, že studentský život v prostorách fakulty bývá rušný a stále e něco v pohybu, avšak v na rozdíl od sídliště, kde je bezprostřední kontakt s ostatními brát negativně, jako narušování soukromí, se zde člověk cítí jako přijat a vítán, jakoby mu nic nebylo utajeno. Tato otevřenost a možnost sledovat tucty spěchajících studentů v přízemním podlaží dodává také pocit, že všechny starosti a obavy se studiem spojené sdílíme se všemi, které takto pozorujeme, tento názor jistě podpoří i fakt, že tento hrubý betonový interiér poměrně snadno vytváří ozvěnu pro lehký šepot na chodbách povídajících si kolegů. Prosklený strop přivádí do tohoto centra dění dostatek světla na to, aby se tu člověk volný a ničím neutlačovaný. Dokonce i výtahy, o kterých by si člověk mohl myslet, že je nemožné zkonstruovat, aniž by se v nich člověk cítil omezený, jsou tu natolik prostorné, že to tento domnělý názor jednoznačně vyvrací. Ve shrnutí, jedná se o prostor, který si svou dispozicí bere ze sídlišť to, co se jim tak často vytýká a transformuje to v něco pozitivního do takové míry, že si zde člověk připadá, jakoby sem opravdu patřil. Jakoby patřil do uzavřené avšak otevřené společnosti vysokoškolského života.
Vojtěch Krátký 26. 9. 2012
Tomáš Kopecký/ 20.09.2012/ ZAN 5b
Zamyšlení nad prostorem – budova Gymnázia v Nymburce Jako objekt k zamyšlení jsem si vybral budovu, ve které jsem strávil posledních osm let svého života. Na svou dobu velice moderní škola byla postavena před sto lety v novorenesančním stylu. Vztah k ní se mi utvářel po celou dobu studia. V prvních okamžicích na mě majestátně vyhlížející škola nepůsobila příliš příjemně, a proto jsem do ní vstupoval s obavami a respektem. Oproti základní škole byla tato mnohem větší a starší. I okna a stropy byly vyšší. Chodby na mě působili jako bych se rázem ocitl v nemocnici. Velký vliv na mé pocity měla volba barev. Převládala zde bíla barva, jen stropní klenba byla vymalována do světle okrové. Podlaha byla mramorová. Potom, co jsem se takzvaně „zabydlel“, jsem začal oceňovat jak přehledně a jednoduše byla škola postavena. Snadno jsem se orientoval ve třídách a celkově v zázemí školy. Škola celkově byla zařízena velmi účelně. Všechno v ní mělo svůj smysl a řád. Dříve nepříjemně velká okna pouštěla do budovy mnoho přirozeného světla. Dá se říci, že pokud bylo venku hezky, bylo hezky i uvnitř, a to i navzdory neoblíbeným vyučovacím hodinám. Světlé stěny opticky zvětšovali prostor a já neměl pocit stísněnosti. Učebny působily vzdušně a útulně zároveň. Když bylo potřeba, každý si našel svůj koutek, kde trávil čas. V létě bylo možné využívat venkovního tartanového hřiště. To je obklopeno řadou vzrostlých stromů, které člověku evokují pocit klidu a pohody. V zimě naopak možnosti cvičení ve dvou tělocvičnách. Zvláště jedna svým vzhledem připomínala klasické tělocvičny, jaké známe ze Sokola. Ve škole jsem trávil mnoho času, a tak není překvapením, že se postupem času stala mým druhým domovem. Historická budova školy působí celkově na celé město majestátním dojmem. Je proto využívána jako oficiální místo během voleb a jiné.
Marketa Körnigová
Vydáte-li se do Národního muzea, první místnost, do které vkročíte, je vstupní hala. Hala působí v přízemí velmi tmavě a sklíčeně, nechtěli byste tam určitě meškat déle než je nutné. Samo Vás to táhne ke schodišti, které je bohatě osvícené přírodním světlem, které padá ze shora. Tím jak světlo shora osvěcuje schodiště, jste nuceni stoupat po schodech výš a výš. Vzbudí to ve Vás povznášející pocit. Celý prostor schodiště je dominantou budovy. Vyjdete-li po schodech, dostane se na mezanin. Celkem na něm končí 6 ramen schodišť. Strop haly se schodištěm je tvořen průsvitně prosklenými čtverci, které jsou střídavě bílé a žluté. Přičemž žluté čtverce jsou velmi důležitou součásti, díky nim působí celý prostor mnohem tepleji a příjemněji, jako by sem neustále svítilo slunce. Přímo to do Vás nalévá energii. Hala schodiště je v obou patrech lemována ochozy s arkádami. Arkády jsou z pohledu ze schodiště hodně zdobené, což ještě umocňuje celkový pocit umu a dovednosti architekta a řemeslníků. V tu chvíli cítíte obdiv a pokoru k jejich dílu. Dokonale se sem hodí červené koberce, které celý prostor zútulňují a dodávají mu honosnosti. Přepych schodiště Vám dá zapomenout na denní starosti, stress, povinnosti a naladí Vás na úplně jinou vlnu. Jste odpoutáni od reálného světa a připraví Vám půdu pro Vaše dojmy, které získáte během výstavy Národního muzea. Pokud stojíte uprostřed mezaninu, zbývá Vám jen se zhluboka nadechnout a obdivovat prostor, který se kolem Vás otvírá. Celé schodiště zprostředkovává dojem vzdušnosti, strhává na sebe celou Vaši pozornost a je prostě ohromující!
MUZEUM POHLEDEM ARCHITEKTA Interiér, na který se dnes zaměřím, se nachází v prvním patře Národního muzea v Praze. Už když se postavíte před budovu muzea, je vám jasné, že nevcházíte do obyčejné budovy. Její monumentalita zaujme a učaruje smysly. Po schodech vyjdeme do prvního patra a obrovské dřevěné dveře nás pustí do místnosti zvané Panteon. Je určena pro zvláštní příležitosti jako pohřby a podobně. Už první dojem je ohromující. Celý prostor je vyplněn majestátní atmosférou, kdy máte pocit, že jestli promluvíte nahlas, tak vás ukamenují. Přesto když se postavíte doprostřed místnosti pod kopuli, tak máte pocit, že můžete volně dýchat, že máte konečně prostor pro hluboký, ničím nerušený nádech a pomalý výdech. Stěny jsou bohatě zdobeny a podlaha vypadá jako kruhový labyrint, kterým je třeba projít, aniž byste šlápli na spáru. Přes všechny ty ozdoby a nádheru zde převládá klid a můžete se nerušeně ponořit do historie a poznávat interiér i známé osobnosti, co tu mají své busty. Místnost je osově souměrná s vysokým stropem zakončeným kopulí. Jelikož je kopule prosklená, je v interiéru hodně světla a zbytek zajišťují tři okna, jimiž můžete pozorovat dění na celém Václavském náměstí. Není tedy třeba ve dne svítit umělým osvětlením a místnost je přesto zalita denním světlem. Myslím, že obecně střešní okna jsou skvělým doplňkem interiéru, protože vám světlo svítí do pokoje celý den. Přesto je v Panteonu i umělé osvětlení pro večerní příležitosti. Část se nachází na ochozu na zábradlí, jsou to staré trojité lampy a pod ochozem visí jednoduché lustry. Přesto, že prostor není větraný jako moderní stavby, není tu cítit zatuchlina ani nic podobného. Také jak je všechno kamenné, tak je tu stále stejné klima. Ať přijdeme ráno nebo odpoledne, v létě nebo v zimě, je tu stále podobná teplota. Prostory muzeí, chrámů a starých staveb mám nejraději. Dnes už se staví jen holé zdi z betonu a nikdo už by si nehrál s věžičkami nebo ornamenty. Hlavně by to asi nikdo nezaplatil a to je zřejmě problém naší doby. Jsem zapřisáhlá ateistka, ale k něčemu ta církev byla dobrá. Karin Kotková
Prostor Rozhodl jsem se popsat interiér gotické katedrály (na obrázku je vnitřek Notre-Dame de Strasbourg ), ne že bych byl nějak nábožensky založen to ne, ani se nejedná o prostor, ve kterém bych se cítil nějak komfortně (pokud se tak může člověk cítit v kamenné hale), ale vždy když se ocitnu v takovéto stavbě, prostor sám na mě zapůsobí neobyčejně silným pocitem. Řekl bych, že hlavní zásluhu na tom má hra světel a stínů v kombinaci s monumentalitou prostoru. Pohled vzhůru do volného prostoru člověka nutí se zastavit a jakoby vytahuje z něj energii. Kombinace monotónního kamene s barvami mozaik je samoosobě fascinující, světlo pronikající dovnitř objektu je „obarveno“ a vytváří uvnitř haly jaksi „dusno“, vyplňuje daný prostor a činí ho tak plnějším. Kámen, přírodní materiál, vytvarovaný do subtilních sloupů o různých (nefádních) průřezech, se nepřirozeně pne do výšky. Zaklenutí prostoru, dle mého názoru, je pro člověka příjemnější a takový prostor je přívětivější než kdyby obdobná „hala“ měla mít rovný strop (jestli se jedná o jakýsi archetypální pocit bezpečí jeskyně nevím). Kámen, například ve srovnání s prostým betonem, mi jako matriál přijde příjemný (i když oba jsou na dotyk studené), jako by byl více skutečný, podobně na mne působí i dřevo a cihly.
Přemysl Kotoul 25.2.2012
Kovandová Dominika 24.9. 2012
NTK Přirovnala bych ji k lesnímu mraveništi, které je poskládáno z menších částí do naprosté harmonie a dokonalosti. Linie pater spirálovitě stoupá vzhůru a vytváří iluzi nekončícího prostoru. Z jednotlivých pater je nám umožněn výhled na hemžící se lidičky, kteří, jakoby si opravdu spletly budovu s monumentálním mraveništěm, jednotlivě pohybují všemi směry. A jakou stavbu mám právě teď na mysli? Jako příjemný prostor jsem si vybrala centrální halu Národní technické knihovny v Praze postavenou roku 2009 architektonickou kanceláří Projektil. Budova se stala součástí univerzitního kampusu v Dejvicích a svým neobvyklým zaobleným tvarem ozvláštnila celý veřejný prostor. Poté, co vstoupíme do centrální haly, zjistíme, že se nám tvar změnil na pravoúhlý obdélník. Svojí otevřeností a jednoduchostí dává pocit vzdušnosti. Malá bytost stojící na okraji schodiště se nebojí vzpřímit a zhluboka se nadechnout. Pohled vzhůru ještě umocní tento pocit díky prosklené střeše, která umožňuje přístup příjemného denního světla. Je tvořená ocelovou konstrukcí, která spojuje obdélníkové skleněné desky. Problém s přílišným a nedostatečným osvětlením je vyřešen těsně pod konstrukcí střechy a to náhradním umělým osvětlením a světlými roletami, které v případě potřeby pokryjí celý prostor střechy. V jednotlivých patrech světlo zaručují postranní pásy oken a závěsná svítidla, která jsou s důmyslnou přesností namířena do středu budovy. Z materiálů zde převažuje syrový, ničím neskrytý beton ve svém základu studený, neosobní a nepříjemný. V tomto případě v kombinaci se sklem a železem vytváří moderní veřejnou stavbu 21. století. Jak může kombinací takto technických materiálů vzniknout příjemný prostor pro učení a soustředění? Myslím si, že hlavním prostředníkem je v této záležitosti barva. Celou budovou se prolínají jako hlavní motivy řád a systematika. Všechna patra tvoří horizontální linie narušené jen v jediném místě, kde schodiště propojují dvě podlaží. Prostor vyplňují vertikálně postavené police, které zde vytváří bludiště podle předem daných pravidel. Každá kniha zde má své místo, signaturu a běda tomu, kdo by se pokusil tento systém zničit. A v tuto chvíli do nepřátelského prostředí opět nastupuje barva a výzdoba, která rázem změní vnímání celého prostoru. Já jsem si osobně velmi oblíbila řešení podlah, paleta pastelových barev začíná nejvýraznější oranžovou a postupně přechází přes žlutou, odstíny zelené až ke šmoulově modré. Každý odstín vytváří oblé tvary, které zjemňují a dodávají harmonii ostrým hranám betonu. Ještě větší zajímavost podlahám dodává nápad, podle kterého vznikly. Čistou náhodou inspiraci vytvořil výstup ze softwaru statika, na kterém byl barevný diagram deformací stropních desek. ALIEN, TEAM, GLOBAL-WARNING- napsala jsem několik slov, které doprovázejí schematické dětské kresby s hlubokým smyslem. Tlustým fixem takto vyzdobil rumunský umělec Dan Perjovschi betonová zábradlí každého patra. Můžeme zde najít dvě hlavní témata, která se snaží vtipným podáním sdělit osud postsocialistické východní Evropy a vztah člověka a knihy. Výrazně oživují jednobarevnost betonu a burcují návštěvníkův mozek z ospalosti. Centrální hala a vlastně celá budova je dokonalé propojení techniky, surového materiálu s příjemným tichem, barvami a klidem. Černobílé plány pater na hrubém betonu, neskryté napojení jednotlivých betonových desek, kabely viditelně přidělané na zdi a stropech v dokonalé symbióze s výrazně oranžovou, hráškově zelenou, zářivě žlutou. Z každého místa na nás dýchá klid, soustředění a ticho.
LE GRANDE ARCHE Říká se, že v jednoduchosti je síla a krása. Při pohledu na pařížský „Velký oblouk“ jsem pochopila, že v jednoduchosti je ještě mnohem víc. Zdánlivě jen krychle obřích rozměrů, které chybí dvě protější strany. Bílá barva jako by jen podtrhovala nudnost obyčejného tvaru. Nemá ani žádné dech beroucí využití. Ve stěnách krychle se nachází kanceláře. Genialitu budovy jsem však pocítila, jakmile jsem vstoupila do vnitřního prostoru krychle. Právě v tomto místě na mě dopadl ohromný pocit svobody. Tvar, který ještě před chvílí skličoval svou nesvobodomyslností v podobě perfekcionisticky ostrých hran bez jakýchkoliv zdobných prvků, se mi nyní jeví jako uklidňující. Ať už bílá barva působila zprvu obyčejně, nyní ukázala své kouzlo. Zdá se mi, jako kdyby tato barva lidi znervózňovala. Bílé věci vypadají nedodělaně. Bíle vymalovaná místnost sice dodá opticky na prostoru, ale může se zdát neútulná. Bílá zkrátka působí příliš prázdně, což nás zjevně vede k tomu, že se mnohdy snažíme dát všemu pestřejší barvy. Při pohledu na velkou bílou plochu se mi podlamují kolena. Jako kdyby se takovéto prvky z našeho světa dávno vytratily. Denně jsme obklopováni spoustou barev a rozmanitých tvarů. Bílá dutá krychle nám dovoluje odpoutat se od zaplněnosti světa. Zaznamenávám jednoduchost a cítím se konečně volně. Myslím, že hlavním záměrem architekta nebylo docílení pocitu svobody, ale přesto mi připadá, že stavba má vše, co tento pocit navozuje. Fakt, že jsem ve vnitřním prostoru krychle, jejíž stěny budova tvoří, aniž bych kdy opravdu byla uvnitř budovy a spatřila její interiér, je zajímavý tím, že jste jednoduše řečeno jak uvnitř, tak venku. Díky tomu je celý prostor prozářen denním světlem. Bílá barva opět projevuje svou dokonalost, jelikož umocňuje výborným odrážením paprsků prosvětlenost prostoru. Nelze mluvit o tmavém depresivním místě. Na druhou stranu, velké množství světla snižuje pocit soukromí. Tento problém je vyřešen doplňkovou instalací na téma „Jazyky a komunikace“. Musím říct, že pokud autor viděl ve svém díle jazyky, měl zjevně úchvatnou představivost. Pro mě představuje výtvor pouhý mrak navozující svými vrženými stíny alespoň částečný pocit intimity do přehnaně světlého prostředí. Místo, kam se můžeme před světem schovat, aniž bychom ztratili výhody prostoru. Do krychle se vstupuje po delších schodech. Podlaha je tedy umístěna několik metrů nad rovinou náměstí, což způsobuje poměrně silné proudění větru, který je opět symbolem určité nespoutanosti. Mohla bych najít spoustu dalších poznatků, které mě na stavbě fascinují, pokusím se ale zdůraznit už jen poslední, avšak pro mě nejzáhadnější. Proč ten název „Velký oblouk“? Nikdy jsem si nevšimla jediného obloukovitého tvaru budovy…
24.9.2012 Sabina Kožichová
Daniel Kramář, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové Po příchodu do objektu vás jistě na první pohled zaujme mohutné schodiště tyčící se v samém středu budovy, na něž dopadá, díky velkým skleněným plochám, většina světla, a které je ještě podbarveno červenou podlahou. Člověka to tak přímo táhne do jeho ústí. V jeho okolí nalezneme několik vkusných sedaček, jenž díky své mohutnosti krásně zapadají do celkové kompozice vnitřních prostor, změkčují strohý a tvrdý ráz knihovny. Někde v rozích, v temnějších zákoutích, se nachází šatna a recepce, které však příchozí snadno přehlédne, neboť jsou nedostatečně osvětleny. Při stoupání vzhůru si nejde nevšimnout, že další ramena se vzájemně křižují a překlenují velký kruhový prostor mezi patry. Je to vlastně válcovitý útvar přepažený jednotlivými schodišti a zakončený obrovským stropním otvorem, kterým do budovy vniká příjemné denní světlo a navozuje poklidnou atmosféru typickou právě pro knihovny. Ostatní patra disponují podlahou v žlutých odstínech, která ladí k příležitostným dřevěným doplňkům a podtrhuje naprostý klid panující v celé budově. Velké prosklené plochy v čelních stranách budovy poskytují nádherný výhled na dominanty Hradce Králové, zvláště pak z vyšších pater určených pro studium. Pro čítárnu byl vytvořen vzdušnější koncept, její prostory vznikly sloučením dvou pater do jediného. Vznikl tak velký prostor doplněný po stranách ochozem s regály knih. Kruhovými okny ve stěnách dovnitř šikmo dopadá sluneční světlo a jednoho by mohlo snadno napadnout, že sa nachází v chrámu. Stropními otvory, které pakují vzor nad schodištěm a otevírají volný pohled na nebe, ještě umocňují celkový dojem. Malá kulatá světla, zasazená přímo do konstrukce budovy, nepůsobý nijak rušivě a přesto poskytují dostatečné osvětlení celého prostoru. Atmosféra knihovny by se dala přirovnat k návštěvě baziliky, kde se příchozí zastaví a s posvátnou úctou a ohromením sleduje monumentálnost a krásu, neschopen několik okamžiků popadnout dech.
David Krátký
K zamyšlení jsem vybral interiér budapešťského klubu Instant, jenž jsem navštívil o letošních prázdninách. Celá budova se nachází v centru staré zástavby s pravoúhlými ulicemi a s budovami čtvercového či obdélníkového půdorysu, blízko rušných a frekventovaných autostrád. Na fotografii je zobrazena nejobjemnější místnost klubu. Jedná se o dvoupatrový prostor, komunikační uzel, kde se všichni potkávají a střetávají. Je logickým vyústěním vchodové chodby a přilehlé, méně objemné místnosti s barem a sezením. Když vstoupíme, všimneme se vyšší hladiny světla, než je tomu v místnostech předešlých a sousedících. Může za to skleněný strop s železnou konstrukcí. Prostor je denním světlem jaksi centralizován, nabývá výsadního postavení. Toto atrium, zimní zahrada lemována arkádami, je křižovatkou na cestě do ostatních částí budov. Je doslova jejím srdcem. Nelze se jí vyhnout, ať se pohybujeme směrem horizontálním či vertikálním, ven nebo dovnitř. Za cihlovými piloty tušíme další objemné prostory, jsou však skryty ve tmě. Díky tomuto kontrastu se zde cítíme bezpečně, vládne tu vlídná atmosféra. Člověk se zde může díky vysokému stropu zhluboka nadechnout, zregenerovat, než znovu vstoupí do temných prostor budovy. Vše je zde na očích, nic není skryto. Místnost plní funkci světelného tunelu. Jejím středobodem je torzo stromu, nenalézá se však uprostřed. Narušuje přísnou geometrii prostoru a vnáší sem prvek přírody. To je ostatně hlavním motivem celé budovy, v každé místnosti můžeme nalézt skulptury, malby či fotografie se zvířecími a přírodními motivy. Výzdoba interiéru je zde skutečně uměleckou a tvůrčí záležitostí, která přidává stavbě na autenticitě a originalitě. S lesem má společného ještě více, než jen výzdobu. Skutečně je to místo, kde se můžeme na chvíli zastavit a odpočinout si od chaosu města, a to přímo v jeho středu.
,l
í
l
i
t-
,lt ..í
,§
\i\.j
í; ť',:
í,í t/l /!
,í'. j
/
\l,
ií
ťlk l },
ďi,
§,{
,É::'
i:i,
",lu",
,J,
.t
,ř:;'
Esej ZAN: Tomáš Krč, skupina 5b Mateřská škola, aneb trauma i po třinácti letech Díky mé milé, a kvůli školství už pološílené mamince – učitelce jsem se opět dostal do školky. Hned po příchodu mezi futra se mi protočily panenky, nemohl jsem se ani hnout a hlavou mi bleskla vzpomínka na časy, kdy jsem se se slzami v očích vztekal, že dovnitř nevkročím. Udivilo mě, že se tam téměř nic nezměnilo... Jeden velký prostor, učitelským stolem a dlouhým tmavším závěsem (lapačem prachu), rozdělený na výtvarno – jídelní a tělocvično – hrací část. Okna z kterých je stěží vidět ven a před nimi další závěsy zabraňující vzdušnosti prostoru a pocitu volnosti. Nebo na stěnách namalovaní hrdinové kreslených večerníčků. Na první pohled snad nic nového, kromě nové křiklavé výmalby a starého nábytku, který byl vyměněn za nový – světlejší s „hladším“ designem. No, změna je život... Škoda, že školičky nemají peníze a někdy ani kreativní ředitele a ředitelky, kteří by dokázali „udělat“ mateřinky hezčí, útulnější a plné interaktivních, volně přístupných her. Takových na které by se nebálo jít ani to nejnesmělejší dítě. Mrzí mě, že i ti schopní nemohou udělat příliš, když mají normami svázané ruce a ani po finanční stránce to není „to pravé ořechové“. Kdyby tak bylo víc certifikovaných výrobců, kteří by nevyráběli „jen“ konkurenci podobné vybavení a paleta výrobků by se rozšířila. Nevím čím to je, ale mně v té školce prostě není dobře. Může to být i traumatem z obrovitánské paní učitelky Zuzany, ale spíš bych to připisoval interiéru, kde se cítím jako morče v kleci. Nezbývá mi než doufat, že se něco změní, třeba, že budou mít děti víc prostoru aby si mohli svými kresbami zútulňovat své školky. Budou se snažit napodobovat díla slavných moderních umělců jejichž repliky budou mít na zdech (např.: zvířata od Pabla Picassa). Ve třídách budou moct sedět co nejblíž oken a nebude jim v tom překážet velké topení s ještě větším bezpečnostním krytem. Zdi nebudou bílé ani křiklavé, budou mít různé, hmatatelné struktury a v neposlední řadě, že tam budou mít stále spoustu kamarádů. Kamarádů kteří i mně dávali zapomenout na špatné pocity z vnitřních prostor třídy. Ještě se chci vrátit na úplný začátek, moje maminka není pološílenec, co patří někam do blázince, ale má jen nemoc z povolání...
Popis architektonického interiéru Cestování pro mě znamená objevování nových míst, a proto se ráda podívám do cizích zemích. Za můj doposud krátce prožití život jsem zpozorovala odlišné budovy, navštívila různá zákoutí, ale jen jedno místo mě na tolik zaujalo z hlediska atmosféry, že se tam vždy ráda vracím. Dává mi příležitost odpočinout si od skutečného světa a na uvědomit si na chvíli krásu přírody. Interiér na mě působí velmi harmonicky. Nevyzařuje z něj administrativita ani agresivita, ale klid. Důvodem jsou nejspíše prosklené stěny směřující k moři. Myslím si, že panoráma okouzlí i ty nejméně citlivé duše. Nemohu říci, že je kýčovitý (ve smyslu okoukaný, banální). Na druhou stranu vím z vlastní zkušenosti, že lidé, kteří tam žijí, mohou časem ztratit tento uklidňující a pozitivní pocit při pohledu na výhled. Přestanou vnímat věci kolem nich. Vzácné věci se stávají všedními. Co se týče zvuku, tak v okolí neprojíždějí auta. Můžeme tedy poslouchat zvuky přírody. V létě jsou typicky provencálské cikády hodně hlučné. Jakmile si chci oddechnout, otevřu si okna a zavřu oči. Dávám prostor mému sluchu a podvědomí. Stačí, abych zaslechla praskání mořské pěny při dotyku o písek, aby mi bylo lépe. Zařízení je uspořádáno tak, aby byl prostor vzdušný, ničím nezatížení. Přitom nepůsobí chladně. Uprostřed se nachází masivní dřevěný jídelní stůl se židlemi. Má moderní vzhled, nicméně neruší přírodní efekt místnosti díky materiálu. Nejraději si ale sedám na ratanovou židli plnou bílých polštářů. Je umístěna hned před okny a otočena k moři. Různé rostliny pak poskytují pocit exteriéru. Dá se říct, že mezi vnitřním a vnějším prostorem je v tomto případě velmi tenká hranice. Když se stmívá, rolety nás oddělují od okolního světa a vytvářejí soukromí. Jasnost bytu je dodávána přírodním světlem procházejícím přes celou místnost pomocí obrovských oken. Světlé barvy jako je bílá a béžová mi dávají pocit čistoty. Každé místo má vlastní atmosféru. Mění se podle počasí, kvůli lidem, kteří tam žijí, kvůli novému nábytku nebo špatné zkušenosti. Mohu tedy říct, že vyjadřování atmosféry je velmi subjektivní. Na každého člověka působí jinak. Nemusí se opakovat ani první dojem. Můj pocit ale zůstal stejný vůči této místnosti. Uklidňuje mě a dává mi naději do budoucna. Kristýna Lennerová
Interiér NTK Petr Lichnovský
Interiér Národní technické knihovny mě zaujal především svým uspořádáním s centrálním atriem, které osvětluje přirozené světlo skrz střechu. Pohledové betonové konstrukce, vtipně zdobené komiksově vyhlížejícími piktogramy, ochozů a schodiště kontrastuje s barevnou podlahou, kde jsou barvy vybírány dle statického zatížení. Prostor je lehce strohý což ovšem není na škodu. Je zde málo detailů které by zbytečně upoutávaly pozornost a vše je čistě funkční s ohledem na bezproblémový chod knihovny. V ochozech jsou umístěny relaxační zóny pro čtení i odpočinek a studenti, jež se knihovnou stále hemží v hojném počtu je využívají i k pouhému posezení s přáteli. Studijní a administrativní místa s potřebou dobrého osvětlení jsou situována v místech s dostatkem přirozeného světla, zatímco regály s knihami jsou umístěny v hloubce dispozice, čímž se omezuje nutnost umělého osvětlení a dochází tak ke snížení nákladů. Noční studovna je navržena jako samostatný prostor v přízemí a proto je v provozu pouze nezbytně velká část budovy. Zajímavým detailem jsou technické značky a údaje ať už na schodech, na kterých jsou napsané spálené kalorie po vyjití a také čas potřebný ke zdolání pater, či například na dveřích audiovizuální studovny kde je piktogram vyjádřen hodnotou 87 Decibelů což je maximální povolená hladina hluku na pracovišti při plném úvazku. Celkově působí interiér velmi útulně a i přes poměrně na pohled chladné plochy betonu zde vládne přátelská atmosféra a vybízí člověka k usednutí v nějaké relaxační zóně s knihou či časopisem. I při první návštěvě jsem vše bez problémů našel a proto nevidím problém v organizaci prostoru knihovny. Samostatnou kapitolu tvoří kavárna v přízemí která je ideální na ranní posezení či odpolední schůzku u kávy na prosluněné zahrádce. Na můj vkus je ovšem interiér kavárny až příliš strohý a chladný
Ludwig Mies van de Rohe- Vila Tugendhat Ludwig Mies van de Rohe byl německý architekt (1886‐1969). K výstavbě vily Tugendhat se dostal na žádost Grete a Fritze Tugendhatových. Přesto, že v této době bylo v Brně spoustu mladých a schopných architektů. Návrh vily byl dokončen 1928 a vila byla postavena v rekordním čase mezi léty 1929‐1930. Roku 2001 byla zapsána mezi světové památky UNESCO. Miesovy stavby charakterizuje oproštěnost, jednoduchost, pevná struktura, prostá linie, čistota a elegance detailu, skvostné materiály, vzdušnost, propojenost s exteriérem, prostoupenost světlem… Architekt používal ocelové konstrukce, základem jeho staveb je jasně definovaná struktura. Prostor vily je tvořen třemi podlažími, přestože z pohledu z ulice budí dojem jednopodlažní přízemní budovy, což je způsobeno jejím umístěním v kopci. Konstrukci celé budovy tvoří ocelový skelet, jenž umožňoval architektovy lepší práci s vnitřním prostorem. Čehož Mies plně využil pomocí techniky tak zvané Otevřený prostor. Mies se ve vile snaží o maximální jednoduchost, funkci dekorací zastupuje pouze použitím materiálů, čímž ve vile vytváří neskutečný efekt například pomocí onyxové zdi. Funkci obrazů na stěnách zastupuje prosklená zeď, která vytváří dojem, že stojíte přímo v rozsáhlé zahradě vily. Dojem jednoduchosti pak umocňuje to, že v interiéru celé vily byla použita jen jedna socha. Vila byla také na svou dobu velmi vyspěle zařízena, určitě stojí za zmínku vysouvací prosklené stěny a klimatizace, jež umožňovala otevřít tyto „okna“ do zahrady i v zimě. Zajímavé také je, že v hlavní reprezentační části nebyla použita běžná omítka, ale byla zde použita technika stucco lustro, (neboli hlazení omítky) což je technika imitující mramor, nebo jiný ušlechtilý materiál. Interiér tedy dostal jakýsi matný povrch a nebyl určen pro další výmalbu. Ostatní omítky ve vile, byly vápenocementové. Zde byla použita kobinace výmalby bílé a šedé. Jeden velký otevřený prostor hlavního prostoru vily, na mě udělal neskutečný dojem. Vše je zde i s nábytkem sladěno do posledního detailu, což je ovšem také způsobeno tím, že Mies dbal za na to, aby zde bylo vše zachováno ve stavu, jakým vilu navrhl. Což za jeho života dost znepříjemňovalo život Tugendhatovým, když Mies přijížděl na kontrolní návštěvy vily. Navíc použitím již zmíněné onyxové příčky Mies docílil specifických odlesků v závislosti na denní době, neboť je celá vila orientována na jihozápad. Dále byl v interiéru použit například italský travertin, který na člověka samotný působí jako malba, či makassarský eben v knihovně. V hlavní hale pak bylo použito DWL linoleum, které mělo jaksi ucelit celý prostor podlahy, čehož by použitím parket, nebo podobného materiálu nebylo takovýmto způsobem dosáhnuto. Myslím, že vila Tugendhat je opravdový architektonickým skvostem a že v každém případě stojí za návštěvu. Zvláště pro milovníky funkcionalismu.
Daniel Lipskij
NTK, 6.NP – u stolu O výběru interiéru k popisu jsem přemýšlela dlouho; první má myšlenka se obracela přímo k NTK, avšak první nápad nebývá obvykle ten nejvhodnější. Probírala jsem si tedy další prostory vhodné k takovému úkolu, avšak nakonec jsem se přeci jen vrátila k původní myšlence. Pojmu téma lehce odlišně, nebudu se zaobírat reprezentativním prostorem vstupní haly, i hlavního atria, avšak prostým místem určeným pro studium, a to v šestém nadzemním podlaží. Prostě prostor, ve kterém se jako student budu vyskytovat nejčastěji. Proč vlastně byla původní myšlenka taková? Snad proto, že jsem student, a student a knihovna tak nějak musí koexistovat ve vzájemné symbióze. Ono to bez té knihovny prostě nejde. A zdejší knihovna, to je tedy něco. Musím přiznat, že si neumím představit, že bych v naší provinční knihovně v mém rodném městě dobrovolně trávila i několik hodin v kuse, ještě k tomu intenzivním studiem. Čím to? Dočetla jsem se, že prostory vyhrazené pro studijní účely, by měly navozovat pocit, že v nich můžete trávit neomezenou dobu. A pokud mohu soudit, zde se to povedlo na jedničku. Co takovému pocitu tedy napomáhá? Zaprvé je zde tolik prostoru pro jednotlivce, že má člověk pocit, že je sám, i když celé patro je prakticky jedna veliká místnost, v níž se pohybuje vždy nejméně desítka lidí. Velmi důležitý, alespoň tedy pro mě, je také pocit, že se mohu na 100% soustředit. Pokud si sem na chvíli sednete, zjistíte, že zde nejsou prakticky žádné rušivé elementy. Hluk neexistuje, jen jemný šepot otáčených stránek nebo vzdálené kroky i vzdálený tichý hovor, u nějž nepoznáte jednotlivá slova. Plášť budovy zamezuje výhledu do ulice, člověk se prostě nezaměří na projíždějící auta i poskakující děti. Zároveň však nebrání průchodu přirozeného světla. Světlo je jedním z nejdůležitějších prvků, které člověk v místnosti vnímá, i když si to třeba neuvědomuje. Kromě souvislého pásu oken okolo celého patra jsou zde, pod střechou také jakési nezastřešené terasy. Jsou lehce nad úrovní podlahy patra a místo zdiva je použito sklo. Prakticky jsou to taková velká „akvária“, kam se člověk může uchýlit za čerstvým vzduchem. Díky nim však do patra stále proudí dávka slunečního světla i v místech, kde už by logicky muselo být použito umělé osvětlení, zkrátka prostor patra je tak velký, že světlo od oken i skleněné střechy nad atriem už sem nedosáhne. A to i přes to, že regály s knihami nevedou tradičně vysoko, avšak končí zhruba ve výši ramen (většinou), a tudíž nevytváří temná zákoutí (opět většinou). Umělé osvětlení ve večerních hodinách obstarává síť zářivek, tak nějak bez ladu a skladu pověšených ze stropu, všechny však orientovány úhlopříčně k půdorysu, jež je vlastně jakýmsi silně zaobleným čtvercem. Zevnitř však budova působí skoro až kruhovitě, téměř beze stopy nějakého rohu. Rozlehlá plocha střechy je podepřena systémem kruhových sloupů se zvláštním řešením svrchní části, kdy z válce sloupu vybíhá silně zploštělý kužel a průměru zhruba pěti metrů, troufnu‐li si odhadovat. No a pak je tu ta slavná podlaha. Značně ikonická duha na podlaze knihovny je nejspíš prvkem, který kohokoli uvnitř ohromí jako první. Pak teprve člověk zvedne hlavu, zakopne o schod a začne si prohlížet atrium. Stále ještě se mi stává, že se mi zapletou vlastní nohy, protože se prostě nemohu vynadívat. Ještě jsem nezjistila, jestli má uspořádání duhy na podlaze nějaký význam, lehce totiž připomíná vrstevnice, nebo je to prostě jen na pohled příjemná věcička, snad se jednou zeptám autora. V každém případě nádherně kontrastuje s neomítnutými betonovými stěnami a sloupy. Když se nad tím zamyslím, tak tady prostě musela být vesele barevná podlaha, protože bez ní by to tu vypadalo jako podzemní garáž, kde místo aut parkují regály. Samozřejmě přeháním, avšak bez duhové podlahy by zde zavládla mnohem zkostnatělejší, až příliš účelová atmosféra výrobní haly. Jen by se tu namísto věcí vyráběli inženýři. Barbora Lopraisová
Chrám sv. Víta V této stavbě, monumentální a nádherné je cosi nadlidského, a přece ji postavili lidé. Už při vstupu na mě dýchne jakási zvláštní atmosféra, kterou netvoří pouze samotné zdi ani vyzdobená okna, vytvořili ji lidé, generace dávno před námi. Vytvořila ji historie a všechny ty události související s ní. Byli to lidé, kteří měli tak silnou víru, že byli schopni navrhnout a postavit něco tak krásného a obrovského, a to vše, aby postavili chrám nejen pro svou generaci, ale hlavně pro generace budoucí. Aby jejich víra přetrvala i dál. Kdykoliv vstoupím do chrámu a nadýchnu se, připadá mi, jako bych se vrátila o pár století zpět, a přece tu stojím ve století jednadvacátém. Cítím doslova ducha minulosti. I přesto, nebo možná právě proto, je to velice příjemná atmosféra. I když nejsem věřící, je to pro mě místo klidu a odpočinku. Tato katedrála byla stavěna ve dvou obdobích, a to gotiky a novogotiky. Základní znaky můžeme pozorovat v celém interiéru stavby. Vnitřní podpěrný systém zajišťují vysoká klenební žebra a pilíře, strop je ze širokých lomených oblouků, které umožňují odlehčení postranních zdí. Chrám má tři lodě a množství kaplí dokola celého chrámu. V jižní části chrámu se leskne stříbrná socha sv. Jana Nepomuckého a na chórech jsou busty panovníků, arcibiskupů a biskupů. Tito biskupové jsou také za hlavním oltářem pohřbeni. Osvětlení chrámu zajišťují vysoká úzká gotická mozaiková okna, ve kterých jsou zobrazeny církevní výjevy. Vpředu chrámu jsou také kruhová okna neboli rozety. Všechna tato okna zároveň zabarvují, prosvětlují a rozjasňují celý vnitřní prostor chrámu. Slunce se do chrámu dostává pouze prostřednictvím okny zbarvených paprsků světla a chrám je kamenný, což má za následek chladné klima po celý rok. Nízké teploty zde ale velmi svědčí zde uloženým historickým předmětům a ostatním vzácným památkám. Velmi důležitá je zde ale úžasná akustika, jakou se tento chrám může pyšnit. Atmosféra, ať už je to při zpívaných koncertech církevních sborů nebo pouze při hraní na varhany, se ani slovy nedá popsat. Tento chrám na mě působí zvláštním, jakýmsi „magickým kouzlem.“ Když si představím všechna ta staletí, všechny ty události, co se zde odehrály, to umění vytvořit něco tak velkého a krásného, něco, co vydrželo ve stejném stavu několik staletí, myslím, že my jako současná generace, bychom se z toho měli učit. Toto místo je pro mě synonymem krásy a umění. Měli bychom se alespoň pokusit vytvořit něco krásného a trvanlivého, i když v duchu moderním. Kristýna Lukášková 22.9.2012
Musée d´Orsay Ačkoliv se nejlépe cítím v přírodě, kde nejsem ničím omezován, musím uznat, že mám několik oblíbených architektonických objektů, které se mi velice líbí. O jednom z nich chci nyní psát. Uvažoval jsem nad tím, který vnitřní prostor vybrat. Ten, který je mi nejbližší, ve kterém jsem prožil své dětství a který mě chtě nechtě musel ovlivnit nebo ten, u kterého mohou mít čtenáři určitou představu a na který si mohou vytvořit vlastní názor? Rozhodl jsem se pro druhou variantu a začal uvažovat nad známými objekty, které jsem někdy navštívil. Jako první mě napadl Louvre. Propojení moderní architektury s historickou je určitě téma k zamyšlení. Bohužel článků o pyramidách v Louvru je tolik, že už bych ani nemohl být originální. Přesto mě přemýšlení o muzeu v Louvru navedlo na jinou, neméně ušlechtilou myšlenku. Budovu, ve které jsem se já osobně cítil skvěle. Musée d´Orsay. Slavné muzeum, kde jsou vystaveny práce velkých mistrů, především z období kolem 19. století a které je v současnosti jedním z architektonických skvostů Paříže. Určitě mnoho z vás, kteří čtete tento článek, mělo tu čest, a navštívili toto slavné pařížské muzeum. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Proto jsem přesvědčen, že mé myšlenky, které zde napíši, jste schopni lépe pochopit. Uznávám, že už samotný nápad vytvořit muzeum z víceméně nevyužitých prostor se mi velice líbí. Ne vždy je zapotřebí vymýšlet něco super moderního, někdy se stačí podívat kolem sebe a uvidíme spoustu nových možností. Asi není nic moc zajímavého na tom, že interiér se podobá nádražní budově. Vždyť samo muzeum nádražím bylo. Pokud se nad tím vším malinko zamyslíte a rozhlédnete kolem, zaujme vás ta neskutečná původnost. Skoro byste nepoznali, že nádraží už zde dávno není. Díky prosklené střeše obloukovitého tvaru, která překlenuje celou halu našíř, je docíleno nejen skvělého denního osvětlení, ale celá hala na vás zapůsobí vzdušným a prostorným dojmem. Máte pocit prostoru, který tato budova neomezuje, ale jen ho určitým způsobem reguluje. Velice příjemně na mě působilo také kazetování, zdobení, oblouků. Díky použití železa, které propojuje jednotlivé oblouky se skleněnými tabulemi, působí vše velice jednolitě. Tuto jednolitost v hale téměř nic nenarušuje. Pokud vydržíte a dojdete až na úplný konec haly a poté vyjdete schodiště, čímž se dostanete do blízkosti celého zastřešovacího komplexu, můžete sledovat živou perspektivu v prostoru, které si rychle všimnete a která vás dozajista zaujme. V celé hale nenajdete žádnou disharmonii. Vše spolu dokonale ladí. Prosklený vstup haly s historickými hodinami uprostřed už jen nenásilně doplňuje celkový příjemný dojem z velkého proskleného prostoru. Tolik k samotnému srdci rozlehlé místnosti. Myslím, že právě způsob zastřešení a osvětlení je pro tuto stavbu nejdůležitější. Chtěl bych ale také nahlédnout do řešení interiéru, který my návštěvníci přeci jen okusíme “na vlastní kůži“. Velice se mi líbilo řešení schodiště, které ničím neruší celkový dojem, je nenápadné a jednoduché. Žádné mohutné schodiště uprostřed, které by zajisté ohromovalo, ale dle mého názoru by narušovalo prostor, který je zde tak důležitý. Všechny stěny a sloupy v hale jsou v bíle, respektive v béžové barvě, která doplňuje celkový charakter denního světla. Místnosti po obvodu jsou naopak tmavé, tajemné, klidné. Tento protiklad na mě působil přímo geniálně. V místnostech, kde si chcete užívat atmosféry a kde vidíte díla mistrů, netoužíte po oslňujícím světle. Naopak toužíte po intimitě a klidu, kterého zde máte dostatek. Nádraží d´Orsay bylo ideální volbou. Podle mě dokáže splnit nároky i toho nejnáročnějšího návštěvníka. Je zde světlo, prostor, harmonie, řád, klid. Prostě místo, kde se vám musí líbit. David Lukša
Popis atmosféry - Strojírenská dílna Pro popis atmosféry vnitřního prostoru vybral jsem si strojírenskou dílnu střední odborné školy, kde jsem měl možnost pobývat. Již před vstupem do této místnosti si lze všimnout, v jaké době ten ústav byl postaven, a z čím je jeho atmosféra spojena. Dle exteriéru je patrné, že se jedná o konstruktivismus a funkcionalismus. Po vkročení, je vidět, že interiér tomu celkem odpovídá. Atmosféra je spjata s návratem do 2/2 20 st. , na což ukazují barvy, použité materiály a styl této stavby. Autor při navrhování zřejmě vycházel z jistých omezení, které byly stanoveny. Místnost musela především uspokojit po stránce funkce. Jednoduchost naznačuje jaké prostředky byly k dispozici. Prostor je striktní a jednoznačný. Z levé strany jsou okna, která vedou do další dílny. Tato okna nejsou zdrojem přírodního světla. Okna z pravé strany ukazují zanedbané tenisové hřiště. Při tomto pohledu člověk nevidí žádnou perspektivu života města, a je pocitově uvězněn v izolovaném prostředí. Všechna okna jsou daleko rozmístěna od sebe. Intenzita stropního světla je slabá. Pracovník dílny je v podstatě obklopen tmou. Převládají zde rovněž tmavé barvy. Podlaha je pokryta hnědými dlaždicemi, na nichž stojí tmavě zelené stroje. Zbytek dílny je vymalován bílou barvou, která během několika desetiletí zbledla. Při popisování atmosféry nelze však zapomenout na hluk a pach obráběného zahřátého kovu, který v místnosti panuje, ovšem je to nepostradatelná součást tohoto oboru. Nehledě na to, že se jedná o současnost, atmosféra spíš připomíná dobu komunistického proletářského režimu v Československu. Při strávení určitého období zde, dělník je zbaven pocitu naděje na lepší budoucnost. Kvůli nedostatku vnějšího světla člověk je utlačován tmou a úzkými rozměry tohoto prostoru. Interiér je vskutku pochmurný a depresivní. Myslím si, že každý dělník si zaslouží pracoviště, které je dostatečně osvětleno a které je vybaveno pozitivními barvami. Podle mého názoru prostor, kde pracujete, má za úkol povzbuzovat náladu, a ne ji pohřbívat. Cyril Malchenko
NOVÉ ÚSTŘEDÍ ČSOB‐ nová dominanta Radlického údolí od architekta Josefa Pleskota. Dominanta, kterou jedni obdivují za její střídmost a skromnost, naopak druzí ji odsuzují jako příliš násilnou a obří vzhledem k okolí. Hlavní vchod není žádnou prostornou a bohatě zdobenou halou či dvoranou, jakou bychom u bankovního domu zřejmě čekali, spíše se jedná o jakési předsálí‐ foyer. Možná až příliš komorní vzhledem k měřítku stavby. Ale když člověk postoupí bankou dále, na komornost rychle zapomíná. V dalším stupni se nám stavba otevírá. Světlo prochází skrz prosklení dvorany jednotlivými podlažími, postupně osvětluje i části, které by za normálních podmínek působily příliš stísněně, tmavě‐ vytvářeli by špatné pracovní podmínky. Banka si nesnaží nic namlouvat, stojí před námi (respektive všude kolem nás) zcela odhalená, všímáme si konstrukčních prvků, interiér nezatěžuje žádná přebujelost tvarů či ozdobných prvků. Budova se snaží být co možná nejjednodušší a flexibilní, tak jak to současné nároky vyžadují. Všechny části banky vytváří jednotný celek, přičemž sekce mezi sebou formují pomyslnou ulici‐ osu, která se pokouší o komunikaci se starou Prahou, konkrétně s Vyšehradem. Právě tímto směrem je orientována. Zároveň se banka přes dvorany, atria a rozsáhlou střešní terasu pokouší o dialog s okolními kopci, které údolí svírají a naopak, střešní zasklení přivádí zeleň do interiéru, čemuž napomáhají i popínavé rostliny uvnitř budovy. Takto se z prostoru v jeho horizontálním směru stává skutečná ulice, která postupně stoupá budovou stejně tak, jako v exteriéru‐ kopíruje sklon údolí, nejedná se o žádný výrazný zásah do morfologie svahu, nesnaží se ho měnit. Zlý jazykové můžou namítat, že toto kaskádové pokračování prostorem je jakousi křížovou cestou, kde úplném konci na nás čekají ředitelé s otevřenou náručí a umělým úsměvem. Avšak musím je zklamat, šéfové sedí úplně někde jinde. Jiní by se mohli zastavit nad průchody mezi jednotlivými atrii, které se můžou zdát příliš stísněně v kontrastu s vysokými světlými prostory otevřenými do horních podlaží. Avšak kdyby byl tento prostor otevřen v celé délce budovy skrz všechna podlaží, vznikla by ohromná hala, ve které by byl člověk dezorientovaný, divák by si připadal příliš malý, bezmocný‐ nejspíše by vznikl efekt ze sakrálních staveb, kdy si člověk měl přesně takto cítit před bohem. Ale jak už jsem zmínil, stavba se snaží být k nám přátelská, nepokouší se o žádné vštěpování čehokoli. Snaží se být nenásilná, i když mnozí odpůrci její výstavby pochybuje. Vzniká tak před námi hra prostoru a jednotlivých příčných sekcí, kde my se stáváme skutečnými diváky.
Petr Mandík, 6b
Esej Eva Martinásková, ZAN, sk. 6B ________________________________________________________________________________ Prampouch Pro svou esej jsem si vybrala otevřený uzavřený prostor. Jak mohou tato dvě označení fungovat dohromady? Ráda bych se více zamyslela nad uzavřeným můstkem, který je téměř celý zhotoven ze skla. Proto můžeme mít pocit, jako bychom se nacházeli v otevřeném prostoru, i když jsme chráněni před vnějšími vlivy. Použitím oceli a skla je dosaženo moderního vzhledu. I přesto, že můstek spojuje dvě barokní stavby, atmosféra zde je velice příjemná. Ve dne prochází dovnitř můstku přirozené denní světlo z okolního prostoru. V noci je pak interiér opatřen bílým a exteriér modrým podsvícením, což jemně ruší atmosféru okolních, v noci klidných, historických budov. Nicméně ve dne se stavba do prostředí, ve kterém se nachází, i přes generační propast mezi architekty jednotlivých staveb, velmi hodí. Při průchodu se mě vždy zmocní skvělý pocit. Náhle si připadám, jako bych byla součástí historie, ráda se na můstku zastavím, nasávám atmosféru a pozoruji, co se děje pode mnou. Je možné se dívat pod sebe, protože architektka použila zvláštní druh částečně průhledného materiálu. Na můstku je také velice příjemně, co se týče klimatu. Díky dveřím na obou stranách a průchozím chodbám v obou budovách v prostoru můstku občas profukuje slabý vánek. To účelně zabraňuje stojatému těžkému a nedýchatelnému ovzduší uvnitř. Mnoho lidí má ze stavby špatný pocit. Z mého pohledu však musí v člověku probouzet jen pozitivní dojmy, i když na první pohled může působit trochu chladně. K dobré náladě procházejícího člověka jistě napomůže i možnost sledování ostatních budov, lidí a ruchu pod sebou. Takže na závěr? Neumím si představit, že by tam místo současné stavby byla napodobenina původního můstku. Dnes už se to i do tak historického města, jako jsou Klatovy, nehodí. Proto si myslím, že Prampouch je stavba na svém místě, s téměř všemi detaily, které by, podle mého názoru, mělo architektonické dílo mít.
Jan Matoušek
Respirium
Respirium ve 4. patře je jedno ze 4 v budově. Všechna se navzájem funkčně doplňují. Působí ale spíše jako celek svou barevnou sladěností, podobnou koncepcí i pozicí (výhled do stejného atria). Každý si může najít to správné, vyhovující pro jeho práci. Ve 3. patře stoly s mnoha zásuvkami, v 5. patře křesílka pro jednoho a v 6. patře pohovky. Základním prvkem jsou pojízdná křesla pro tři, která lze snadno přesouvat na kolečkách. Člověku umožňují vybrat si místo pro svojí práci. Rozestavění křesel na proti sobě přímo pobízí ke společné práci studentů. Architektka Markéta Cajthamlová předpokládá práci na klíně, učení se sešitem v ruce. Malinkaté oranžové stolky slouží pouze na odkládání menších předmětů. Celý prostor je tvořen dvěma bočními prosklenými stěnami umožňující vstup, zadní oranžovou stěnou a dvěma obrovskými okny tvořící čtvrtou stěnu. Okna, jež neodděluje od podlahy žádný parapet, nabízí výhled do atria. Lze tak nakouknout do okolních ateliéru, tříd a některých kabinetů (většina kabinetů je skryta mléčným sklem). Celé respirium hraje hlavně oranžovou a šedou barvou. Strop zůstal bez úprav v pohledovém betonu. Osvětlení zajišťují dva pásy jednoduchých zářivek výborně pasujících do tohoto prostoru. Celý objekt plní svoji funkci, nevyskytují se zde zbytečné automaty, odpadkové koše ani nástěnka s reklamními poutači. Jako celek může působit díky kombinaci šedé se surovým betonem a výhledem na 15 metrů hluboké atrium depresivně. Výtku mám k velikosti křesel. Často jsou křesla obsazená pouze jedním člověkem a nově příchozí to odradí. Proto je respirium většinu času poloprázdné. Mě toto atrium oslovilo nejvíce přítomností jakýchsi krytek u všech křesel, umožňující nerušené studium. Interiér nevyvolává nijaký úchvatný zážitek, ale plní svůj účel, a to velkoryse, s dobrým vkusem. http://www.arch.cz/cajthamlova/
Můj oblíbený interiérový prostor – restaurace Avia. Není třeba nějak široce zmiňovat, že co se týče funkcionalistické architektury, hraje Brno v rámci České Republiky už dlouhá léta prim. Přestože k srdceryvným příznivcům čistě funkcionalistických staveb rozhodně nepatřím, projekt Brněnských architektonických stezek mě během studia germanistiky k pár takovým zavedl. Jednou z nich byla i budova Husitského sboru na Botanické ulici. V tomto psaní nicméně nehodlám popisovat fasádu této napohled sterilní budovy, ale interiér restaurace, která se nachází v suterénních prostorách. Již při vstupu návštěvních znejistí, nenaskýtá se mu totiž možnost projít klasickými dveřmi. Po projití mezi dvěma automaticky se pohybujícími skleněnými panely je člověk znovu překvapen. Ocitne se na vrcholu širokého schodiště, ze kterého má možnost prohlédnout si celou jídelní část čtvercového půdorysu, včetně podlouhlého baru po své levici. Najednou se cítí trochu nesvůj, trochu v cizí kůži, na pomyslné vyhlídce, která mu zároveň dá možnost zkontrolovat „terén“ a odhalit možného nepřítele. Hledí do prostorné haly, jejíž jednolitost je narušena podpěrnými sloupy. Ostatní hosté si nově příchozího jen stěží všimnou, jelikož právě škádlí své chuťové buňky jedním z výtvorů šéfkuchaře. Zařízení nábytkem respektuje charakter a historii samotné budovy. Stoly a židle, které jsou situovány vesměs podél vysokých zdí s fotografiemi staveb italské renesance, jsou velmi jednoduché, tzv. „nedesignové“, nesnaží se odpoutat pozornost od ksichtu interiéru církevního charakteru. Denního světla zde proniká pramálo, prostor je nasycen částečně tlumeným světlem z kulatých stropních lamp na dlouhých tyčích. Jedinec má tudíž vetší pocit intimity, cítí se pohodlně a bezpečně. Žádný přebytečný dekor, žádné přebytečné barvy – interiéru dominuje bílá na stěnách, černý nábytek a nepřehlédnutelný červený koberec. Forma interiéru zůstává uzpůsobena hlavní funkci, proč zde lidé chodí, a to té gastronomické. Největší kouzlo však spočívá v onom kouzlu překvapení při vstupu, hra na první dojem. Něco, co člověka buď rychle odradí, nebo naopak uhrane. Kdo by čekal takový malý svět za „brizolitovou“ fasádou, která odkazuje spíš na chladnou normalizaci.
SCHODIŠŤOVÝ PROSTOR Popisovaný prostor se nachází v budově fakulty architektury v jednom ze tří atrií, konkrétně v prostředním příhodně nazvaném ‐ atrium u sloupu. Od vchodu je jeho přítomnost nepatrná. Zastiňuje ho okolní zdivo a proudící davy studentů. Při pohledu z ochozu nejprve osloví působivá výška tunelu, díky které sahá až k samému vrcholu budovy a zároveň v nás vyvolá závrať. Vnímáme pocit rozladěnosti, způsobený použitím válcového tvaru schodiště, který narušuje všude přítomné hrany a pravé úhly. Rozměrný vstup je tvořen protipožárními dveřmi. Obvykle jsou otevřené dokořán a lákají jedince, kteří dávají předost pomalému výstupu, před stísněnou jízdou ve výtahu. Šířka schodiště umožňuje dvousměrný provoz, ale i přesto ze začátku můžeme pocítit úzkost a tíseň z uzavřeného prostoru. Vše umocňuje pocit chladu z použitého materiálu. Stěny z pohledového betonu působí na první pohled chladně, ale na dotek je povrch teplý. Na betonu je otištěna struktura dřeva, která dělá místo útulné. Spirála ze schodišťových stupňů se táhne od prvního podzemního podlaží až do osmého patra. Při stoupání se harmonicky střídá světlo a stín, pronikající z drobného průhledu. Malé rozpětí okna neumožňuje dostatečný výhled, ale přesto poskytne dostatek světla. Přirozené světlo je podpořeno elektrickým osvětlením. Postupně se také mění okolní teplota, která roste vzhledem k výšce podlaží a nejen proto, že teplý vzduch stoupá vzhůru, ale i proto, že vystoupat třeba až do posledního patra je poměrně náročné. Dlouhá cesta může být omračující při pohledu na stále ubíhající schody, proto čas můžeme využít na utřídění myšlenek. Ne vždy je to možné. Přítomnost lidí je zřejmá z hluku, který pravidelně proniká z každého patra. Na konci cesty nám zůstane hřejivý pocit z pohybu i za cenu lehké únavy.