Běh
proti času
Výroční vandry 1991–2005 podle Gazmy
Běh proti času (1)
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
1 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
jaro
1. výroční vandr: jaro 1991
Rychlebské hory Gazma*, Habenz, Melba, Pavel Šugl 1. den V Vidnava – Venušiny misky – Černá Voda – Hradisko – Andělské domky – Žulová V pátek odpoledne setkání s Melbou a Habenzem v Žulové, společně pak vlakem do Javorníku. Počasí nic moc, Melba se snaží lobbovat pro místní hotel, nakonec nocleh ve stánku navoněném hořčicí a párky na fotbalovém hřišti místního mužstva, kde někteří z nás spí na pultě a jiní pod pultem.
Běh proti času (2)
2. den Javorník – Sedm křížů – Liščí skála – Šafářova skála Nocleh v kempu trempíků u potůčku pod Šafářovou skálou, ohníček. 3. den Šafářova skála – Bílá voda – autobusem do Javorníka. Z Javorníka pak vlakem domů. V Javorníku prohlídka zámku s expozicí dýmek.
2 léto
2. výroční vandr: 4. – 7. 8. 1994
Kysucké Beskydy Gazma*, Melba, Vixi 1. den Serafinov (příjezd vlakem) Nocleh pod hraničním hřeben na planině – širák. 2. den Cesta po hraničním hřebenu s Polskem – Kykula – Velká Rača – Orol – Rycierova hora Na Veľké Rači se odpojil Melba, který byl stižen pupínky a sestoupil do údolí. Nocleh pod širákem u potůčku blízko křižovatky se zelenou na Šadovce.
3. den Svitková – po zelené do muzea Kysuckej dediny – Výchylovka – Nová Bystrica Nocleh pod širákem v lese nad Novou Bystricou. 4. den V Nové Bystrici na bus do Žiliny a pak domů.
Běh proti času (3)
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
3 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
podzim
3. výroční vandr: září 1996
Rychlebské hory 2 Gazma*, Habenz, Vixi, Melba, Petr Sosík 1. den Ramzová – Petříkov V restauraci u nádraží čekáme na Pavla a sledujeme fotbal Opava – Viktorka Žižkov 1:0, ale marně. Nocleh ve stanech (Melbův a Petrův) nedaleko pod vrcholem Smrku. 2. den Smrk – Stříbrné údolí – Nýznerovské vodopády - Žulová V Žulové Petr šokuje nákupem koňaku a v místní restauraci popíjíme až do příchodu fanoušků místního fotbalového klubu. Hrálo se derby Vápenná – Žulová 3:4 (radostné Běh proti času (4)
pokřiky „Mistři Žulová“ doprovázené troubením). Nocleh v čekárně na železniční stanici. 3. den Žulová – Andělské domky – Hradisko – Mariin pramen – Sokolí vrch – Lázně Jeseník – Jeseník Prakticky celé tři dny pochod v dešti. Habenz, Melba a Gazma koupání v lomu za Žulovou. Zpět do Opavy vláčkem.
4
podzim
4. výroční vandr: září 1997
Nízký Jeseník Gazma*, Habenz, Pavel Šugl, Petr Sosík 1. den Dětřichov (příjezd vlakem) Setkání skupin Habenz + Gazma (příjezd od Opavy) a Petr + Pavel (příjezd od Olomouce) na nádraží v Dětřichově. Petr úspěšně obhájil doktorát, uložil smoking v úschovně v Bruntále a dostavil se na vandr se šampaňským. Nocleh v krmelci za Dětřichovem na žluté turistické značce, ohníček.
Večer v tvrdkovské hospůdce, hrajeme na kytary a s místním občanem zřejmě romského původu také kulečník (roznesl nás, přestože jsme hráli čtyři proti jednomu). Nocleh pod stohem slámy za Tvrdkovem, krásný noční výstup na stoh a rozhled do nočního Olomoucka. 3. den Tvrdkov – Dobřečov – Bedřichov – Rabštejn – Skřítek V Bedřichově se koupe Habenz s Gazmou v potoce, na Rabštejně je Pavel mrzout z toho, že mají pouze lahváče a navíc mu nedovolí umít si v kuchyni ešus. Petr si zde naopak vegetí a vaří na liháči svíčkovou. Z Rabštejna hezký rozhled. Na Skřítku Petr odchází na stop do Bruntálu, Habenz a Gazma vyprovázejí Pavla a další hodinu a půl mrzneme před bufetem, protože motorest je zavřený. Zpět do Opavy návrat autobusem.
2. den Dětřichov – Huzová – Křížov – Sovinec (prohlídka hradu) – po zelené kolem Huntavy – Rešovské vodopády - Tvrdkov Běh proti času (5)
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
5 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
podzim
5. výroční vandr: 25. – 27. 9. 1998
Hostýnské vrchy Gazma*, Habenz, Vixi, Melba, Pavel Vystrk, Petr, Roman 1. den Rajnochovice (příjezd vlakem) Cesta přes Podhradní Lhotu do Rajnochovic, zatím bez Gazmy, kterému svědomí, či co, nedovolilo opustit nemocnou Janičku. Za Rajnochovicemi nocleh v lese pod širákem. 2. den Rajnochovice – Tesák (po červené) – U tří kamenů Janičce se přes noc prudce zlepšil zdravotní stav a Gazma se tedy ráno vydal za kamarády. Tito, když U tří kamenů zjistili, že za nimi vyrazil, odchýlili se z původně plánované trasy Běh proti času (6)
a zamířili směrem na Hostýn. Gazma docestoval vlakem do Bystřice pod Hostýnem, zde na nádraží byl uvítán hlášením: „Inženýr Ševčík ať se dostaví do dopravní kanceláře.“ V dopravní kanceláři mu přednosta stanice vyřídil vzkaz od kluků, který sem telefonovala Hanka a ve kterém stálo: „Čekáme u kostela v Držkové“. O to větší bylo jeho překvapení a radost, když se s kamarády setkal již na Hostýně. Z Hostýna pokračují všichni společně po žluté do Rusavy a potom dál na Ráztoku. Zde nocleh pod širákem v lese nedaleko chaty Na Grúni. Krásná teplá noc s ohníčkem. 3. den Ráno nás probudili houbaři, kteří byli najednou všude dokola. Po snídani pokračujeme po modré značce přes Okluk a po zelené do Držkové. V restauraci při cimbálovce řešena otázka dalšího pochodu, zda jít přes Lukov nebo pokračovat směrem na Syrákov. Nakonec zvolena kompromisní varianta s tím, že se půjde úplně jinam. Z Držkové pokračujeme po modré na Humenec, cestou Gazmu švihla do oka větev a dále po zelené do Hošťálkové. Zde závěr v místní hospůdce (jídlo, šipky – Habenz slavně vítězí nad jednookým Gazmou, biliár), autobusem do Vsetína a vláčkem domů. Celý víkend počasí hezké, podzimní, bez deště.
6 dnes zamýšlíme spát. Vixi má totiž housera a tak na tomto vandru spíme v chatičce, která je právě na Bunči. Vytahujeme baterky a za jejich svitu se plantáme lesem a hledáme zelenou značku. Na Bunči se ocitáme přibližně v 21 hodin. Chvilku ještě sedíme v restauraci a odcházíme spát. 2. den Pohodový pochod po červené přes Brdo (skupinka čtyř stařečků zde právě chystala místo pro tradiční silvestrovské setkání), dál na Vlčák a přes Buchlovský kámen na Buchlov. podzim Na Buchlově krátká prohlídka hradu spojená s nácvikem písně „Od Buchlova větr věje“, která nás pak už provázela po celý vandr a ještě měsíc po něm. V hospůdce pod Buchlovem oběd a po zelené přes Salaš následný zrychlený přesun na Bunč. Celou cestu se vydatně sytíme ostružinami, kterých je dokola plno. Po večeři na Bunči sledujeme fotbal a potom před chatkou a později na silnici hrajeme na kytaru a kocháme se hlubokou a tmavou nocí. Na kytaru hrajeme ještě dlouho do noci před chatkou, povídáme a nasloucháme vzdálenému hovoru ruské mafie.
6. výroční vandr: 3. – 5. 9. 1999
Chřiby Gazma*, Habenz, Vixi, Melba, Tomáš 1. den Zdounky (příjezd vlakem) Odtud pěšky přes Divoky. Zde v restauraci si krátce poté, co Habenz rozbil svou zásobu alkoholu, Vixi vzpomněl, že v této vísce žije jeho kamarád z výšky, jistý František Pektor a že je třeba ho neprodleně navštívit. Bylo snadné ho vypátrat a když zcela v šoku slezl z lešení novostavby, následovalo radostné setkání a broskvovice do první až čtvrté nohy. Radostného Františka opouštíme za tmy až pod tíhou káravých pohledů paní domu a jeho posledními slovy je varování před povětrnou děvou, která prý přebývá na Bunči, kde
3. den Po snídani se loučíme s Bunčem, který je podivným hnízdem a vyrážíme směrem po červené. Záhy pauzírujeme na krásné skále Komínky, kde si na slunci hřejeme staré kosti. Po červené pokračujeme i nadále, na chvíli ji v oblasti Kozince ztrácíme, což v praxi znamená bloudění v džungli trav a stromů. Z hřebínku Sklepiska je nádherný pohled na panorama Chřibů s Buchlovem, což je právě v době oběda, takže na lavičce u kapličky usedáme, vaříme, jíme a kocháme se. Scházíme a vycházíme do Halenkovic, žízeň je veliká, ale místní restaurace hrozná, proto pokračujeme do Napajedel, kde přicházíme právě včas tak, abychom stihli odjet vlakem do Otrokovic. V hospodě u nádru hrajeme až do příjezdu vlaku kulečník a vláček nás pak už unáší zpět k domovům.
Běh proti času (7)
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
7 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
podzim
7. výroční vandr: 8. – 10. 9. 2000
Králický Sněžník Gazma*, Habenz, Vixi, Melba, Tomáš, Pavel Šugl, Petr , Láďa, Roman 1. den Branná (příjezd vlakem) V Branné na nádru nás již vítal Pavlík, poznamenaný dvouhodinovým pobytem v hospodě „U pytláka Říhy“. Do této vzápětí odcházíme a během seznamovacího večírku je rozhodnuto téměř jednohlasně (pouze Gazma je mrzký), že se dnes už nikam nepůjde a ke spánku se uložíme v lesíku nad pytlákem Říhou. Z dalšího stojí ještě za vzpomínku školení mužstva o skupinových slevách, které nám udělila mladá přidrzlá průvodčí ve vlaku a Šuglíkovo extempore s brosBěh proti času (8)
kvovou vodkou, kterou objednal skupince mladistvých ve snaze sblížit se. Tato snaha ale po hříchu nebyla řádně oceněna. Místo na spaní je docela šílené, spíme téměř na skále a jak ráno zjišťujeme také na skládce. 2. den Ráno nás probouzí burácení motorů, protože v Branné mají sraz motorkáři, kteří obsadili celé okolí včetně hradu. Poměrně rychle vyklízíme pozice a vyrážíme po modré směrem na Staré Město pod Sněžníkem. Cestou nás překvapuje Petr, který o přestávce z báglu loví seminární práci jistého studenta, kterou musí údajně během vandru přečíst, ale ne všechny stránky mají zřejmě stejnou důležitost, protože je Petr používá ke zcela jinému účelu. Počasí nám přeje a tak je pohoda. Ve Starém Městě dáme na náměstí jedno a pokračujeme dále po modré na Stříbrnice a odtud na chatu Na Návrší. Zde si dáváme oběd a propuká všeobecný lábuš, kdy Habenz a jiní dovádějí na dětských houpačkách, hrajeme ruské kuželky, které občas utíkají dolů do údolí a kochá-
me se nádherným rozhledem. Následně pokračujeme po žluté, po červené a opět po žluté na Králický Sněžník. Zde obsazujeme vrchol, hrajeme na kytaru, zpíváme a popíjíme a Melba lobuje za to, abychom na vrcholu přespali. Naštěstí ostrý vítr mu toto vyhání z hlavy a my pokračujeme dále po červené. Padá soumrak a tak rozbíjíme tábor drze přímo na polské hranici někde v oblasti Bílého kamene. Děláme si ohníček, zpíváme a diskutujeme dlouho do noci. Nad ránem nás probouzí táhlé jelení troubení a my ze spacáčků pozorujeme východ slunce a kotouč přehupující se přes hřebínek Sušiny a Podbělky.
v cíli naší cesty není hospůdka a Pavlík má navíc zkaženou náladu ze svých nových goretexek, které mu změnily paty na krvavé cáry. Nasedáme tedy do vlaku a navzdory všem předpokladům odjíždíme na pivo do Čech, přesněji do Lichkova. Zdejší hospůdka, krom jídla, skýtá i vlídnou paní hostinskou, které děláme velkou tržbu, takže se s námi loučí takřka se slzami v očích. Šuglík nás opouští a také my vyrážíme k domovům. Celý víkend bylo úžasné slunečné podzimní počasí a tak jsme všichni natěšeni na příští společný vandr.
3. den Nad ránem nás probouzí táhlé jelení troubení a my ze spacáčků pozorujeme východ slunce a kotouč přehupující se přes hřebínek Sušiny a Podbělky. Po snídani vyrážíme po červené směrem na Prostřední Lipku.Počasí je opět nádherné podzimní, takže si občas lebedíme na stráních a kocháme se rozhledy. Náladu nám trochu kazí pouze to, že Běh proti času (9)
8 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
podzim
8. výroční vandr: 7. – 9. 9. 2001
Javorníky Gazma*, Habenz, Vixi, Melba, Pavel Šugl, Petr, Láďa, Roman 1. den Celí nedočkaví se scházíme na Východě, schází jen Tomáš, který má potíže s nohou a Petr, který se ale vzápětí objevuje ve stylu vandru z roku 1997, tzn. s kufrem a houslemi. Vlak stíhá jen díky zpoždění, který tento má již v úvodu. I přesto chytáme přípoj v Porubě, protože i tento má sekyru. Ve vlaku sedí Vixi, Melba a Gazma v jednom kupé společně s neznámou paní, slečnou a klukem. Nálada se uvolňuje poté, co vytahujeme a nabízíme meruňku. Neznámí zprvu ostýchavě, ale přece jen pijí s námi a slečnu se téměř daří přesvědčit, aby i nadále pokračovala s námi, přestože půBěh proti času (10)
vodně chtěla do Prahy. V Hranicích se loučíme a naše sebevědomí vzroste poté co Melba, který opouštěl kupé poslední, sděluje, že nás paní měla za studenty. Asi špatně vidí, ale i tak to potěší… Nicméně vlak do Vsetína nám v Hranicích ujel, díky iniciativě Petra se nám daří vyreklamovat příplatek IC a voláme Pavlovi. V okamžiku zapnutí mobilu se objevuje Pavlova SMS s tím, že mu ujel vlak a tedy nás dohání. Ve skutečnosti inženýr při přestupu nastoupil do špatného vlaku a odjel zpět domů. Čas v Hranicích trávíme v nádražní restauraci, kde se živíme a hrajeme turnajově točivý fotbal, ve kterém vítězí družstvo Habenz + Gazma. Setkáváme se s Šuglíkem a dále pokračujeme kompletní. Ve Vsetíně přeskakujeme na motorák, ve kterém se díky šílenému návalu daří nejvíc utužit kolektiv Melbovi, který téměř odjíždí s děvčaty na „Garden party“. Zachraňujeme ho a omylem vystupujeme o stanici dřív – zastávka Lidečko. Než se stihneme vymočit, mizí Habenz, Melba a Petr ve tmě a my ostatní nevíme kudy kam. A tak při baterce vytahujeme mapu a šlapeme po asfaltce na Lidečko. Kluci nás čekají na odbočce na Pulčín. Ostrým tempem stoupáme do kopce a zhruba ve 21 hodin je nám pulčínská hospoda záchranou. Hospůdka je westernová a plná zajímavých týpků. Lepí se na nás místní děda a snaží se nás přesvědčit, že bychom mu měli poručit. Svá slova podporuje tím, že nejprve Habenze a potom Melbu bodře mlátí do stehen. Odchází, teprve když ho praští i Melba. Pomocnou silou v hospodě je mužík v jižanské uniformě, který nás oslovuje „děcka“ a hrne pivo a jídlo na náš stůl. Melba, který střízlivě zhodnotil počasí venku, u něj zajišťuje nocleh a tak dále probíhá volná zábava. Popíjíme a hrajeme na kytaru až dlouho do noci, kdy se přesunujeme do noclehárny. Ta je vybudována v bývalém konzumu a na vojenských bidlech záhy usínáme (cena 25 Kč/noc je šokující!). 2. den Ráno se probouzíme poměrně časně a teprve nyní vnímáme plnými doušky zařízení, ve kterém jsme se ocitli. Celá místnost je vyplněna vojenskými palandami a také zjišťujeme, co některé z nás budilo celou noc. Na kavalci pod Gazmou se probírá ze sna obrovský vlčák, který se celou
noc drbal a uváděl tím bidlo do vibrací. Jsme ale moc rádi, že jsme využili tohoto útulku – venku je totiž mimořádně hnusně a prší. Hned po ránu nás baví Pavlík, který nám oznamuje, že mu téměř došly peníze a krom toho nemá nic deštivzdorného na sebe. Skoro to vypadá, že počítal s tím, že v případě nepříznivého počasí se vandr ruší. Chvilku se nás snaží přesvědčit, že v hospodě bylo včera moc hezky, ale pak ho Melba zajišťuje vlastními svršky a tak musí dál s námi. Kromě Pavla nás baví i nápis na místní toaletě: Zabij bobra, zachráníš strom! I přesto, že si místní westmeni ťukají na čelo a odcházejí do hospody, vyrážíme na trasu. Procházíme labyrintem pulčínských skal, ze kterých toho mnoho nevidíme a dále pokračujeme po červené. V lese je mlha, šero a vlhko. Celé to nejlépe charakterizuje rozhovor mezi Pavlem a Vixim. Vixi: „Tady bych teď nechtěl potkat medvěda!“. Pavel: „Medvěd by musel být úplně blbej, aby v tomto počasí chodil po lese.“ Na Makytě všichni obědváme a vaříme, kromě Melby, který jedl již dříve a Pavla, který se žene za vidinou chaty. V tuto chvíli máme už promočené boty a vůbec všechno. Hodně to pociťuje zejména Doktor, který vyrazil v džínách, které jsa vlhké, zdeskovatěly a šíleně ho dřou na nejcitlivějších místech. Nicméně zdárně zdoláváme další nástrahy hřebenovky, včetně poeticky pojmenované Krkostěny a naše unavené zraky se zadostiučiněním vítají chatu Kohútku. Protože stále prší a přestože chatařka je mimořádně mrzká babice, zabydlujeme se. Blížící se bouřka má za následek výpadek proudu, a tak sedíme, již suší, v restauračce u svíček, hrajeme na kytaru, pějeme a pozorujeme bouřkové blýskavé divadlo, které se odehrává v dolinách pod námi. Romantika končí s obnovením dodávky elektřiny, ostatní hosté si pouštějí hokej v televizi a my mizíme. Kluci pak hrají šipky a karty a nastalou pohodu ruší svými vstupy jen mrzká pracovnice chaty. Dlouhou noc zakončujeme na pokoji, kde popíjíme a kecáme o všem možném i nemožném. Habenz, Láďa a Petr hrají ještě dlouho potom mariáš, ale to už jde mimo nás ostatní.
3. den Ráno na Kohútce je optimistické, vždyť neprší. Ihned po snídani tedy vyrážíme na trať. Nejdeme dlouho, asi po 500 metrech je první zastávka v horském hotelu Portáš, který nás zaujal svou pohostinností. I přes nutné přemlouvání některých členů výpravy pokračujeme po pivu na Malý Javorník (1019). Zde nás zastihuje sluníčko, takže si tu hodnou chvíli lebedíme, vaříme a hrajeme na kytaru. Taky se kocháme rozhledem do kraje a všechny nás baví Láďa, který při pohledu na Lysou své dceři Kláře vzrušeně do mobilu líčí, jak je krásně vidět do Polska. Cestou na Javorník Pavel, kterému zjevně otnulo pronáší další z perel letošního vandru. Jdeme krásnou lesní pěšinkou, což v tu chvíli romanticky laděný Láďa komentuje slovy, že v životě hezčí pěšinku neviděl. A reakce Pavla? „Znám jednu hezčí. Vede doma od postele k ledničce!“ Ač neradi, loučíme se s hřebenem Javorníků a zahajujeme sestup do údolí. Cestou na nás již tradičně padá návratová nostalgie a tuto ruší jen Pavlovo sdělení místnímu pastevci na dotaz: „Kolik je hodin?“ Pavlova vyčerpávající odpověď zní: „Je 12:30 hodin, 9. 9. 2001.“ Na Bukovině odbočujeme po zelené a pak po žluté scházíme do Velkých Karlovic. Zde náš letošní vandr v hospůdce končí. Dál už nás pak unáší autobus do Vsetína a vláček domů, vstříc všedním starostem. Oči se loučí s krásnými Javorníky a srdce už pospíchá k dalšímu vandru. Běh proti času (11)
9 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
podzim
9. výroční vandr: 13. – 16. 9. 2002
Slezské Beskydy Gazma*, Habenz, Vixi, Melba, Pavel Šugl, Petr, Láďa, Roman, Tomáš 1. den Tak letos zase z Východu! Odpolední vláček nás unáší přes Porubu směrem k Třinci. Zcela v euforii teprve ve vlaku řešíme, kde vlastně budeme vystupovat. Lístek koupený do Mostů u Jablůňkova nabízí spoustu možností. Nakonec se rozhodujeme pro Jablůňkov. To je již s námi Pavel, který nás dostihl v Třinci, když nás předtím pomocí SMS vytrvale informoval o velikosti poprsí svých spolucestujících. V Jablůňkově nasedáme již za soumraku do autobusu, který nás unáší na konec světa, totiž do vesnice Bukovec. Jedeme Běh proti času (12)
až na konečnou, nedaleko které se nachází hostinec Pod lipou. Devět žíznivých mužů vpadá do hospody, kde kromě paní hostinské, jejíž oči rázem získávají na lesku, sedí pouze dva starousedlíci. Hospůdka je poetická, s velkými kamny uprostřed a stává se dějištěm tradičního seznamovacího večírku. Pouze Láďa, který má rád své jisté, ještě s kýmsi odbíhají na průzkum nedalekého rozestavěného kravína, který se má stát naším nocležištěm. Ostatní se lehkovážně oddávají konzumaci alkoholu, pochutin, hraní na kytaru a zpěvu. Po návratu se Láďa stává jednoho již lehce podroušeného místního občana, který do něj začíná něco hustit půvabným „slonzským“ nářečím. V hospůdce setrváváme do zavíračky, pak nás téměř se slzami v očích vyprovází paní hostinská, které kazí náladu jen znečištěný práh. V absolutní tmě se ukládáme ke spánku v kravíně. 2. den Ráno se budíme zimou a snažíme se protáhnout zmrzlé krovky. Do formy nás dostává až něco teplého do žaludku v podobě krabích a jiných čínských polévek. Mnozí z nás teprve nyní zjišťují, kde vlastně spali.
Kravín nad Bukovcem je zřejmě nedokončeným podnikatelským záměrem neznámého neúspěšného zoufalce. Nám však posloužil dobře. Sluníme se na sluníčku, kocháme se pohledem do kraje a tráva je bílá jinovatkou. Záhy však sluníčko vítězí, takže odkládáme zimní doplňky, urychleně balíme a vyrážíme na cestu. Tato vede po červené na Bahenec. Na tuto chatu dorážíme společně s výjimkou Pavla a Tomáše, kterí se údajně kochali a ve skutečnosti jsou se silami na huntě. Láďa se mezitím stihl vykoupat ve venkovním bazénu, my ostatní svačíme. Je krásně, ani se nám moc nechce dál a někteří vážně uvažují o účasti na svatbě, která se zde začíná odehrávat. Tyto ale nakonec přesvědčujeme a společně pokračujeme nejprve po červené a pak po modré na Velký Stožek. Zde si dáváme před chatou nepříliš dobré polské pivo a rozhořčeni tímto stavem pokračujeme po hranici. Chata okolí byly navíc přecpány lidmi, protože právě probíhala nějaká akce polského turistického svazu. Cesta po hranici je příjemná, lidí ubývá, jen počasí se nám začíná kazit. Těsně před chatou Leparzówka začíná pršet a tak od rozdělaného oběda utíkáme přímo do chaty, která je celá dřevěná a velice hezká (včetně obsluhy). Jen těžko se s ní loučíme (s chatou) a pokračujeme dále. Výstup na Čantorii je doslova brutální, což nejlépe popisuje, již tradičně, svými výrazy Pavel. Několik odvážlivců vystupuje, i přes zákaz, na rozestavěnou rozhlednu, zatímco ostatní s nadějí odbíhají na chatu. Tato je však v tragickém stavu, takže možnost zde přespat záhy padá. Snažím se kluky přesvědčit na spaní venku jako zamlada, ale nedaří se mi a tak celý mrzký již za tmy sestupuji s kamarády po červené do Nýdku. Na místě pak tápeme, Petr s Láďou se nás již nyní snaží vtáhnout na večírek pošťaček, ale to předbíhají událostem. Napřed je třeba bydlet. Po složitém pátrání, při kterém největší iniciativou hýří Roman, se ubytováváme v ubytovně a s výjimkou Tomáše a Pavla vyrážíme do hospody. Ta je stále obsazena pošťačkami, takže popíjíme na trestné lavici svá piva a děláme, jakoby tam nebyly a jakože tam nejsme. To trvá do chvíle než začínají tančit a my jsme vtaženi do děje. Naštěstí rozum vítězí a my se včas rozhodujeme k ústupu na ubikaci. Zde ještě do noci kecáme a postupně upadáme do bezvědomí.
3. den Do nového dne nás probouzí déšť, nicméně je čas vyrazit, a tak i přes protesty, zejména Pavla, jdeme. Cestou se ještě Petr zastavuje pro deštník, který zapomněl v hospodě. Kráčíme Nýdkem, zpíváme veselé i smutné písničky a naším cílem je Filipka, nacházející se kdesi na červené. Déšť sílí, naše skupinka se trhá a já jdu poslední se zcela zdecimovaným Pavlem a Tomášem. Nakonec se ale i my , zcela promočeni, ocitáme na Filipce, která je v tu chvíli nejkrásnější chatou na světě. Čekáme, až přestane pršet, mezitím popíjíme, jíme, kluci hrají karty, zpíváme s kytarou a nálada v chatičce je parádní. To se v samotném závěru projeví tím, že dojatý pan hospodský nám poručí po rumu. To se nám ještě opravdu nestalo. Bohužel je nejvyšší čas se rozloučit. Opouštíme Filipku a jalovcovou rezervací sestupujeme do jablůňkovského údolí. Stále prší, hory jsou zamračené a potemnělé, takže jablůňkovské nádraží přijímáme s povděkem. Vlaky jedou tak a tam, jak a kam mají, my se loučíme s Pavlem a vandr definitivně končí v restauraci Na rožku, kde se zastavujeme na koleno.
Běh proti času (13)
10 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
jaro
10. výroční vandr: 30. 5. – 1. 6. 2003
Bílé Karpaty Gazma*, Habenz, Vixi, Melba, Láďa, Roman, Tomáš, Pavel 1. den Protože na tento den připadl můj sraz z gymplu po dvaceti(!) letech, odjíždějí kamarádi beze mě a příhody jejich prvního dne znám pouze z útržkovitého vyprávění. Po příjezdu do Střelné se nechávají strhnout k fotbalovému utkání s místní omladinou, které nakonec končí remízou, když v naší brance podává výkon na hranici svých možností Láďa. Následně se na místním hřišti schyluje k vesnické zábavě, která však zanechává chlapce chladnými a tak vyrážejí do hor. Místo prvního noclehu nacházejí na červené značce na vrcholu Končitá. Běh proti času (14)
2. den Sraz z gymplu opouštím asi ve tři hodiny ráno, doma se přestrojuji, beru si bágl a o půl páté již vyrážím po stopách kamarádů. Při výjezdu vláčku z Poruby pozoruji prstencové zatmění Slunce, které dnes vyšlo. Oči se mi klíží, ale vzhledem k několika přestupům musím být ve střehu. Po příjezdu do Střelné zjišťuji polohu kamarádů a taky to, že přede mnou mají náskok asi čtyř kilometrů. Nezdržuji se tedy a vyrážím po červené za nimi. Kluci po ránu nespěchají, snídají a kráčejí pohodovým tempem, aby mi moc neutekli a tak je doháním asi dva kilometry za Končitou, kde si vaří pod přístřeškem kávu. Po přivítání pokračujeme již společně krásnými rozkvetlými loukami dále po červené na vršatecké Hradné bradlo. Krátkou chvíli trávíme v amfiteátru, ve kterém si připravujeme stravu. Na Vršatci naše první kroky míří na zříceninu hradu, kterou si důkladně prolézáme, protože pomýšlíme na nocleh v jejích pozůstatcích. Nalézáme místo pro oheň a taky malou jeskyňku, která nám, jak se později ukáže, prokáže cennou službu. Chystáme dříví na oheň a čistíme místo pro nocleh. Podvečer trávíme v místní hospůdce, kde doplňujeme tekutiny a já opřen o zeď, téměř usínám. Na zříceninu se vracíme až se soumrakem, rozděláváme si ohýnek, hrajeme na
kytaru, povídáme a sledujeme, kterak se k nám blíží bouřka a modlíme se, aby se vybouřila dole v údolí. Již za hluboké tmy vystupujeme na skalní ostroh a pozorujeme kraj Váhu a světla měst zářící do tmy (Iľava, Dubnica, Trenčín). Ke spánku uléháme poměrně brzy, ale mnoho toho nenaspíme a stěhujeme se. Bouřka nás přece jen našla. Habenz, Roman, Láďa a Gazma prchají do jeskyně, kterou je ale napřed třeba uklidit od kozího či ovčího trusu, ostatní se ukrývají v pozůstatcích zříceniny. Noc je šílená, protože podlaha v jeskyni se svažuje a tak se všichni shledáváme u zadní stěny. 3. den Ráno je mlhavé, mokré, ale bohu dík neprší. Vylézáme z jeskyně a likvidujeme škody, které představují zejména ovčí bobky, které utkvěly na karimatkách. Setkáváme se s ostatními kamarády a společně opouštíme zříceninu. V amfiteátru opět vaříme, tentokrát snídani a po červené vyrážíme do Sidonie. První část výpravy ve složení Vixi, Roman, Tomáš a Láďa, zřejmě hnána pocitem abstinenčních příznaků, krajinou takřka běží a zastavuje je až první hospoda, kterou potkáváme v Sidonii. Zbylá trojice se jen tak zvolna plí-
ží krajinou, kochá se a vzpomíná na kdysi. V hospůdce se napájíme a před ní pak vaříme. Vláček nám odjíždí z Vlárského průsmyku, což je kousíček, takže máme časovou rezervu. Ve vlaku se již nic mimořádného neděje a do Opavy dorážíme v pohodě a zcela znaveni.
Běh proti času (15)
11 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
Autobus nás unáší usínajícími Beskydy na Třeštík, kde vystupujeme již za soumraku. Láďa provádí rekognoskaci terénu, protože večer je hezky teplý a my se rozhodujeme pro širák. V chatě na Třeštíku jíme a popíjíme až dlouho do noci, kdy odcházíme na nocležiště, které Láďa objevil kousek nad chatou na červené. Ukládáme se do spacáčků, já ještě trošku hraju na kytaru a pověřený jedinec rozesílá SMS našim drahým polovičkám. Noc je krásná, teplá a hvězdnatá.
podzim
11. výroční vandr: 5. – 7. 9. 2003
Vsetínské vrchy Gazma*, Vixi, Láďa, Roman, Tomáš 1. den Je nás málo, maličko, ale i přesto vyrážíme. Vlakem do Frýdku-Místku. Cestou, jako již tradičně, probíhá seznamovací večírek, do kterého zapojujeme některé svolné spolucestující. Takže na konečné díky Tomovi všichni známe slečnu Hodnou a neznámé, poněkud zmatené děvče, které se s námi loučí ve Frýdku, kde bydlí, ale není schopno nám ukázat cestu na autobusák. Přesunujeme se městskou a na nádru se od nás odděluje Tomova kamarádka, kterou zde čeká neznámý svalovec, s nímž odjíždí na Bumbálku. Někteří strejdové se s tím těžko smiřují. Běh proti času (16)
2. den Ráno nás budí sluníčko, rozhlížíme se kolem, protože jsme se ukládali už za tmy a zjišťujeme, že spíme na půvabném okraji roklinky, která je však zcela zaplněna odpadky. To vše v chráněné krajinné oblasti pár metrů od horské chaty. Lidé jsou opravdu zvířata! Balíme věci a odcházíme zpět na Třeštík, kde se hřejeme na sluníčku, popíjíme první ranní pivko a snídáme. Převlékáme se do kraťas a krátce nato vyrážíme po červené směrem na Benešky. Sluníčko ale tak nádherně hřeje a svádí k lenošení, že již na Vysoké pauzírujeme a vaříme kafe. Sedíme na lavičkách, kocháme se pohledy do kraje, hrajeme na kytaru a pějeme. Docházejí nás další turisté, členové zájezdu z východních Čech, chvilku poslouchají a pak pokračují dále, kromě dvou děvčat, Markéty a Jany, které chlapci lákají na alkohol. Nakonec i ony odcházejí a nikdo z nás netuší, že se toho dne nevidíme naposledy. Cestou na Soláň se s nimi totiž ještě několikrát předbíháme, společně vaříme oběd a trávíme odpolední siestu. Na Soláni jsme v hospodě první, holky přicházejí později a zatímco já s Láďou naháním po okolních chatách turistickou známku, před hospůdkou se popíjí a chlapci lákají děvčata na večerní ohníček pod širákem a dokonce jim slibují vlastní spacáčky. Zvlášť aktivně si počíná Roman, protože Markéta se prořekla v tom, kolik stojí firmu FAB pražský právník a náš doktor ochotně nabízí vlastní právnickou praxi, v porovnání s právníky za pakatel. Nicméně holky odjíždějí se svou skupinou do kempu v Rožnově a my, někteří značně rozveseleni pokračujeme po červené na Tanečnici. Vidina ostrého tempa však bere za své asi po třech stech metrech, kdy narážíme na hospůdku na Čartáku, která se většině z nás zdá dost dobrá.
Doktor, který je, zdá se, v dobrém rozmaru, do nás cosi lije a je velice těžké rozloučit se s milou obsluhou a pokračovat v cestě. Nicméně blížící se soumrak nás přesvědčuje o tom, že bychom měli. Doktor jde asi 400 metrů za skupinkou a živě komunikuje s Markétou, které se po ohníčku pod hvězdami evidentně stýská. Tak docházíme až na Tanečnici a nedaleko rozcestí směrem na Ptáčnici nacházíme kousek od značky nádhernou loučku, která je v horní partii pokosená a níže pak mezi jalovci kvetou nádherně ocúny a pramení říčka Bystřice. Připravujeme nocleh a ohníček, když tu Markéta oznamuje doktorovi, že jedou taxíkem na Čarták. Bereme si tedy baterky a společně s Romanem jim odcházím naproti. Setkáváme se na půli cesty a cesta nočním lesem, ve kterém blikají jen naše baterky připomínající světlušky, je vskutku dobrodružná. Na tábořišti nás vítá ohníček, u něj pak hrajeme na kytaru, zpíváme a veselíme se až do časných ranních hodin. Opravdu povedený večírek! Holkám půjčujeme spacáky (já trávím noc ve spacáku s Tomem) a když už všichni leží, drnkám jim do snů poslední akordy, ohníček uhasíná, kolem je tichá noc a les a mám pocit, že dnešní noc je hodně z dávna.
na sedadla a dospáváme krátkou noc. V závěru cesty do Poruby ještě připravujeme neznámé studentky VŠB na zkoušku z ekonomie a provádíme hodnocení vandru. Ten se vydařil a všichni se těší na další, který bude mít pořadové číslo 12.
3. den Holky vstávají asi v pět hodin, protože mají domluvený taxík na Čartáku, kam je doprovází tentokrát Láďa. Já mezitím pátrám v okolí nocležiště po vodě, protože žízeň je velká a pramínek Bystřice pouhou kalužinkou. Vodu nacházím asi půl kilometru po proudu, brouzdám se rosou a ráno je krásné a čerstvé. Když se probouzejí kluci, je zpátky i Láďa a společně vaříme snídani. Poté navazujeme na červenou a pokračujeme přes Ptáčnici na Cáb. Cesta se zdá být nekonečnou a zejména Láďa, který neměl své ranní pivo, trpí. Na Cábu je hezky, pouze obsluha je doslova zoufalá. Nicméně se zde sytíme a popíjíme a nechce se domů. Vše končí jako většina našich vandrů, tzn. že se snažíme co nejvíc zoufale oddálit konec a vše vrcholí závěrečným během na vlak. Ten náš jede ze Vsetína a na závěrečných pěti kilometrech bychom byli zdatnými soupeři Alberta Juantoreny v dobách jeho největší slávy. Zvlášť Tomáš se trápí a v posledních kilometrech ho musíme k pokračování téměř přemlouvat. Vláček ale stíháme a v něm se jako největší trosky hroutíme Běh proti času (17)
12 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
jaro
12. výroční vandr: jaro 2004
Kysuce
Běh proti času (18)
Běh proti času (19)
13 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
podzim
13. výroční vandr: podzim 2004
Jívová
Běh proti času (20)
Běh proti času (21)
14 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
jaro
14. výroční vandr: jaro 2005
Náměšť – Bouzov
Běh proti času (22)
Běh proti času (23)
15 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023 2024 2025 2026 2027 2028 2029 2030 2031 2032 2033 2034 2035 2036 2037
podzim
15. výroční vandr: 9. – 11. 9. 2005
Těšínské Beskydy Gazma, Habenz, Vixi, Roman, Tomáš, Laďa, Petr, Melba* Poslední, kdo je dnes schopen včas navrhnout trajektorii nadcházejícího vandru a doručit ji ostatním ke strhující kritice, je Gazma. My ostatní se na životaschopnou alternativu nezmůžeme už ani na tradiční přípravné schůzce. Proto jsme mu navrženou trasu alespoň obrátili. Abychom si řádně užili vláčků, vyrazili jsme náhradní autobusovou dopravou do Svinova. Vinou rozvratu pohostinství na východním nádraží v tu chvíli Laďa už více než hodinu abstinoval. Odbíhá na Avara, dobíhá včas a grafitti expres vyráží dusným odpolednem k Mostům u Jablunkova. Vítr z otevřených oken nám čechrá to, co zbývá. Běh proti času (24)
Cesta na Skalku obnáší čtyři kilometry strmého stoupání; dech hvízdá v opileckých hrudích, kloubní implantáty chřestí jako hejno hadů. Lesy hučí větrem, který má někdy během víkendu přinést déšť. Náběh seznamovacího večírku je mírný. Sedíme kolem stolu jako osm měsíčků, když Maruška nejde. Gazmo, hraj, vybízejí kamarádi tichými hlasy. Gazma ale vždy jen pianissimo hrábne do strun a zašeptá: Mám strach. Proměna: Gazma do sebe vyklopil několik rumů a hospoda je rázem jeho. I červenec se srpnem se vzbudili. Kdo si vzpomene na kus textu, zpívá. Petr jde do tequil a další útratu podmiňuje bodyshotem. Servírka tajuplně špulí spodní ret, ale jak se ukáže, je to chladná, vypočítavá mrcha, která ráno hochům ani kafe nepodá. Večírek se vydařil. Spíme v lese před chatou. Vítr duje po celou noc, ale déšť nepřináší. Ráno vyrážíme na Severku. Petr objednává tequilu. Tomáš mu k ní za dva rumy nabízí vlastní pupík. Otřesený Petr si jde čistit zuby. Gazma také dotankoval a zase zpívá jako na lesy. Paní Severková posílá pana Severku s rumy na účet podniku. Já nepiji. Na Tetřevu-Kamenné chatě je také otevřeno. Zdá se, že se vandr daří. Na Muřinkovém vrchu poleháváme a vaříme. Arnošti se odpojují; Habenz naskakuje do svých dalších itinerářů, Gazma odjíždí pilovat obchodní dovednosti do daleké Itálie. My ostatní, co žádnou kariéru nemáme, šlapeme na Velký Polom a k Bílému Kříži. Laďa šel napřed. Na Sulově bychom jedli, ale kuchařka je příliš dobře naložená a vrchní je taky nějaký divný. Scházíme na Visalaje. Tam bychom také jedli, ale hlucho-němo-slepý vrchní nás ignoruje. Večeříme až v nepříjemně čistém penzionu Beskydy. Na noc se stahujeme zpět do lesa k Ježánkám. Vítr se utišil. Oheň nemáme, tak jen sedíme, popíjíme a zpíváme do nočního ticha. To bohužel zanikne, jen co Laďa usne. Ráno jej budí (ostatní pouze vyhání ze spacáků) déšť. Neprší ale dlouho, než se vyškrábeme na Švarnou Hanku, svítí zase slunce a vábí k sobě z nekonečných lesů cáry ranních mlh. Švarná Hanka ví, co je to byznys: Co si dáte, kluci?, říká a otevírá výčep. Je nádherně. Na kytaře praská struna. Její ztráta předznamenává nešťastný průběh dalších událostí. V Chyži chybí Ukrajinky; s nimi zmizel vysněný boršč a příjemná menupauza. Na Charbuláku se hádají Charbu-
lákovi a někteří kamarádi usínají. Ve Starých Hamrech usínají jiní. Laďa, vyspinkaný a již zcela ve své kůži, vypráví o dobách, které nepamatujeme. Roman, pokud nespí, plánuje pravicový převrat. V Ostravici nastoupíme do vlaku a z černých mraků nad Smrkem se spustí jako opona déšť.
Běh proti času (25)
Běh proti času (26)