BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ POSKYTOVÁNÍ SPOTŘEBITELSKÝCH SLUŽEB PROSTŘEDNICTVÍM POČÍTAČOVÝCH SÍTÍ

BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ

POSKYTOVÁNÍ SPOTŘEBITELSKÝCH SLUŽEB PROSTŘEDNICTVÍM POČÍTAČOVÝCH SÍTÍ Obecné aspekty právní úpravy ochrany spotřebitele Pojem spotřebitel a jeho vymezení v právu soukromém a veřejném Právní úprava spotřebitelských smluv Vymezení základních pojmů Typologie spotřebitelských smluv Obsah spotřebitelských smluv Práva a povinnosti spotřebitele Práva a povinnosti dodavatele

listopad 2007


listopad 2007


OBECNÉ ASPEKTY PRÁVNÍ ÚPRAVY OCHRANY SPOTŘEBITELE Základ soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele je upraven v ustanoveních § 52 až 65 občanského zákoníku. Komplexní ochrana spotřebitele je však poskytována nejenom právem soukromým, resp. občanským zákoníkem, ale také právem veřejným (typicky správním a trestním). Na rozdíl od úpravy veřejnoprávní, která je výrazně roztříštěna, představuje úprava soukromoprávní relativně samostatný a jednotný celek. Typickým orgánem soukromoprávní ochrany spotřebitele je soud. K realizaci této ochrany je tedy třeba aktivní činnosti ze strany poškozeného, a to buď jeho návrh směřující k výkonu ochrany (zejména žaloba), nebo další činnost směřující ke zdárnému uplatnění všech dalších ochranných prostředků. Poškozený je tedy tou stranou, od které zákon předpokládá určité aktivní působení; v případě absence takového působení mu pak nebude tato ochrana poskytnuta. Soulistopad 2007


kromoprávní ochrana spotřebitele je v našem právním řádu poskytována zejména občanským zákoníkem a občanským soudním řádem a zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. V některých případech je však rozdíl mezi ochranou soukromoprávní a veřejnoprávní velmi nejasný, resp. sporný. U veřejnoprávní ochrany je klíčový veřejný zájem, a to navzdory skutečnosti, že tato ochrana bývá poskytována i zájmům soukromým. Je však třeba říci, že i v případech, kdy se zdánlivě jedná o výlučně soukromý zájem, jednají správní orgány v zájmu veřejném; dochází zde totiž k porušení práva objektivního. Pokud by zde došlo k porušení ryze soukromých zájmů (porušení subjektivního práva), byl by poškozený odkázán výhradně na soukromoprávní řešení. Pokud je tedy porušen soukromoprávní předpis (nebo smlouva), vystavuje se viník postihu soukromoprávnímu. V případě, že dojde k porušení veřejnoprávního předpisu (například zákona o ochraně spotřebitele), mohou být uplatněny příslušné veřejnoprávní sankce. Je však nesporné, že v řadě případů od sebe nelze veřejnoprávní a soukromoprávní ochranu zřetelně oddělit. Například občanský zákoník v § 39 stanoví, že: „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ V případě, že je tedy právní úkon svým obsahem, případně účelem, v rozporu se zákonem, bude absolutně neplatný. Nemusí přitom jít jen o rozpor se soukromoprávním předpisem, nýbrž s jakýmkoliv zákonným ustanovením. Obvykle půjde o ty vady právního úkonu, jež se netýkají jeho podstatných náležitostí a které tudíž způsobují jen částečnou neplatnost, avšak jen v případě, že tato složka je listopad 2007


oddělitelná od ostatního obsahu (§ 41 občanského zákoníku). Vzniká zde tedy otázka, nakolik je právě tato oddělitelnost běžně možná. Aplikace ustanovení o neplatnosti pro rozpor s veřejnoprávními předpisy by tak mohla vést k absurdním důsledkům; vzhledem k tomu je nutno postupovat velmi obezřetně a zmíněné ustanovení občanského zákoníku vykládat restriktivně, jinak by byla značně ohrožena právní jistota. Nutno zde tedy brát rovněž ohled na zásadu ochrany dobré víry,1 a to jak ve vztazích občanskoprávních, tak i obchodněprávních.2 U ochrany veřejnoprávní není po poškozeném požadována tak vysoká míra aktivní činnosti, jak je tomu v případě ochrany soukromoprávní. Po poškozeném se zde tedy, na rozdíl od ochrany soukromoprávní, nepožaduje téměř žádná iniciativa, aktivita ani odborné znalosti. Na druhou stranu je pak významným způsobem omezen jeho dohled nad vyřízením věci. Tuto aktivní činnost zde totiž vykonává obligatorně orgán veřejné moci, který zásah poškozeného do průběhu řízení v zásadě nepřipouští. Poškozený zde tedy není „pánem sporu“, a nemá proto nárok na provedení ochrany, jak je tomu v řízení soukromoprávním. Jistou nespornou výhodou zde však nepochybně je sa-

1 Už Obecný zákoník občanský z r. 1811 obsahoval velmi podobné ustanovení: „Smlouva, jež se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, jest nicotná.“ Dále zde bylo uvedeno, že: „Zejména pak pravidelně budeme smlouvu považovati za platnou, když výkladem zjistíme, že zákaz obrací se jen proti jedné ze smluvních stran, např. kupcům jest zakázáno prodávati v neděli určité zboží, není však zakázáno to zboží publiku koupiti, když je přesto nabízeno.“ 2 Obchodní zákoník ve svém § 3a uvádí, že „povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění podnikání“. Toto ustanovení tedy precizuje § 39 občanského zákoníku, kde se uvádí, že k neplatnosti je třeba rozporu v obsahu a účelu právního úkonu se zákonem. To však nenarušuje obsah ani účel právního úkonu.

listopad 2007


motná rychlost provedení takové ochrany, a to zejména ve srovnání s ochranou soukromoprávní.3 Lze říci, že zatímco u soukromoprávní ochrany jde o ochranu převážně následnou, u ochrany veřejnoprávní převažuje její preventivní charakter.4 Veřejnoprávní ochrana spotřebitele je pak zakotvena v řadě právních předpisů, mezi nimiž zaujímá významnou pozici zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který představuje jakousi komplexní veřejnoprávní úpravu této problematiky. Dále je třeba zmínit úpravu provedenou v trestním zákoně,5 kde je mimo jiné upraven trestný čin poškozování spotřebitele (§ 121 TrZ)6, jakož i řada dalších.7 V obecné rovině je dále třeba připomenout i další předpisy, které se veřejnoprávní ochrany spotřebitele přímo dotýkají, avšak s ohledem na zaměření této části publikace nebudou předmětem další analýzy. Jde zejména o: • zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění,

3

Na rozdíl od soukromoprávní ochrany, existují u ochrany veřejnoprávní zákonné lhůty pro vyřízení věci, které jsou řádově několik desítek dnů. 4 Je zde však třeba poznamenat, že v případě veřejnoprávní ochrany existují také instituty předběžné ochrany, jako např. zákaz prodeje, odejmutí živnostenského oprávnění apod., ale také následné (postih za přestupek nebo jiný správní delikt). I ochrana následná plní ale většinou zároveň úlohu ochrany předběžné (na základě porušení povinností je následně uloženo opatření, které slouží jako předběžná ochrana před dalším porušováním) a naopak, jak bylo již zmíněno výše. 5 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon; v platném znění (dále jen trestní zákon, případně) 6 Podle tohoto ustanovení „Kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tak, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem“. 7 Zejména pak trestné činy uvedené v Hlavě druhé trestního zákona upravující trestné činy hospodářské.

listopad 2007


• zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění, • zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci, v platném znění, • zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, v platném znění, • zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v platném znění, • zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění, • zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, v platném znění, • zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění.

listopad 2007


listopad 2007


POJEM SPOTŘEBITEL A JEHO VYMEZENÍ V PRÁVU SOUKROMÉM A VEŘEJNÉM Jedním z klíčových pojmů je zde nepochybně pojem spotřebitel. Náš právní řád obsahuje dvě legální definice pojmu spotřebitel. První z nich je uvedena v § 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění, kde se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem „fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami“ (veřejnoprávní definice), Druhá pak v § 52 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého je spotřebitelem „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“ (soukromoprávní definice). Jak vyplývá z výše uvedeného, obě definice nejsou obsahově zcela totožné a obsahují řadu odlišností; navíc mají opačnou logickou konstrukci. V případě zákona o ochraně spotřebitele je spotřebitel definován pozitivně, tedy jako někdo, kde něco činí, resp. nakupuje nebo užívá; listopad 2007


v případě občanského zákoníku spíše negativně, tj. jako někdo, kdo tak nečiní, resp. nejedná. Z pohledu veřejnoprávní úpravy (veřejnoprávní definice), resp. zákona o ochraně spotřebitele je navíc za spotřebitele výslovně považována i právnická osoba; v případě úpravy soukromoprávní (soukromoprávní definice) toto již výslovně uvedeno není, což přináší určité aplikační a implementační otázky. V oblasti soukromoprávní tak zejména vyvstává otázka, zda může být ustanovení § 52 odst. 3 občanského zákoníku vymezující pojem „spotřebitel“ v soukromém právu vztaženo i na právnické osoby. Z hlediska pozitivistického, resp. pozitivně-právního lze dovozovat, že se toto ustanovení na právnické osoby vztahuje, a tedy nic nebrání tomu, aby byla za spotřebitele v soukromém právu považována i osoba právnická, a to obdobně, jak je tomu ve vztazích veřejnoprávních (např. typicky u neziskových organizací apod.). Uvedené lze opřít zejména o samotnou dikci tohoto ustanovení (zákon užívá obecný pojem „osoba“), existující názory právní teorie,8 jakož i nepřímo o některá další související zákonná ustanovení, jako např. § 54 písm. f) občanského zákoníku, který hovoří o „domácnosti nebo sídle spotřebitele“, apod. Uvedená argumentace však může být označena za argumentaci rozpornou s principem, resp. povinnosti eurokonformního výkladu národního práva s právem evropským (výkladem eurokonformním, harmonickým, případně výklad dle principu Von Colson9). Příslušné 8

K tomu více Král R., K přesahující transpozici směrnic ES, Právník č. 9/2001, s. 905 9 Podle tohoto principu by měl být cíl evropské normy vodítkem pro soudy při jejich výkladu národních ustanovení. Viz např. rozhodnutí Evropského soudního dvora č. 14/83 (Von Colson) a č. 79/83 (Harz).

listopad 2007


evropské směrnice, které byly zásadním pramenem této národní soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele, totiž výslovně hovoří pouze o spotřebiteli - fyzické osobě (natural person), uvedené potvrzuje i rozhodovací praxe10 Evropského soudního dvora. Je tedy zřejmé, že národní zákonodárce soukromoprávní úpravou tak vlastně rozšířil dopad materiální části úpravy obsažené v příslušných směrnicích evropského práva i na právnické osoby. V takovém případě je však na místě otázka, zda jde o přípustnou přesahující transpozici, která tak rozšiřuje okruh chráněných osob i na právnické osoby, čímž fakticky snižuje úroveň komplexní ochrany původního mnohem omezenějšího okruhu chráněných (fyzických) osob.11 Navzdory výše uvedenému však lze přesto dovozovat, že pod pojmem „spotřebitel“ tak v českém právu zákonodárce chápe jak osobu fyzickou, tak i právnickou (samozřejmě pouze v tom případě, že splňují výše uvedené požadavky). Jak v případě veřejnoprávní definice, tak i soukromoprávní, však hovoříme pouze o jakémsi konečném spotřebiteli určitého plnění jako konečném článku obchodu, nikoli tedy o osobě, která s takto poskytnutým plněním (ať již se zbožím či službou) podniká (např. jej dále prodává apod.). Spotřebitelem tedy může být i podnikatel, pokud splňuje výše uvedené pojmové znaky. Obecně však lze souhlasit s názorem, že jako znak spotřebitele bývá nejčastěji uváděna jeho neprofesionalita vztahující se k předmětu činnosti dodavatele.

10

Viz např rozhodnutí Evropského soudního dvora č. 541/99 (Cape Snc and Idealservice Srl) a č. 542/99 (Idealservice MN RE Sas and OMAI Srl). 11 K tomu více Král R., K přesahující transpozici směrnic ES, Právník č. 9/2001, s. 906

listopad 2007


listopad 2007


PRÁVNÍ ÚPRAVA SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV

Právní úprava spotřebitelských smluv byla do našeho právního řádu zařazena zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, tato novela promítla do občanského zákoníku tři základní směrnice ES upravující tuto problematiku; konkrétně pak směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nekalých ustanoveních ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní prostory. Cílem uvedené úpravy byla především ochrana slabší smluvní strany, která je výrazným trendem moderního soukromého práva.

listopad 2007


Později byla tato úprava ještě doplněna, a to zejména zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kterým došlo k harmonizaci některých dalších směrnic, a to zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k užívání nemovitostí na časový úsek, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES. Spotřebitelské smlouvy představují jednoznačně nejtypičtější a nejrozšířenější smlouvy. Spotřebitelské smlouvy mohou být uzavírány nejen podle zákoníku občanského (viz níže), ale také podle zákoníku obchodního, a to prostřednictvím § 262 ObchZ.12 V tomto směru je však třeba zmínit, že bude-li spotřebitelská smlouva uzavřena podle obchodního zákoníku, resp. bude-li se řídit ustanovením obchodního zákoníku a směřuje-li ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.13 Uzavírání těchto smluv podle obchodního zá-

12

Podle tohoto ustanovení si mohou strany dohodnout, že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákonem. 13 Takovouto dohodou nelze vyloučit použití ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích a ustanovení zvláštních právních předpisů směřujících k ochraně spotřebitele (§ 262 odst. 2, věta druhá).

listopad 2007


koníku však může být velmi praktické, a to zejména s ohledem § 276 ObchZ, který upravuje institut veřejného návrhu na uzavření smlouvy a jeho účinky. Podle tohoto ustanovení je veřejným návrhem na uzavření smlouvy „projev vůle, kterým se navrhovatel obrací na neurčité osoby za účelem uzavření smlouvy“.14 Podle § 43a občanského zákoníku je však návrhem na uzavření smlouvy pouze „projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí“. Uvedené úpravy jsou tedy co do (ne)určitosti osob, jimž je návrh určen, značně odlišné, proto se bude také výrazně lišit způsob uzavírání smlouvy. Obecná právní úprava spotřebitelských smluv je upravena výlučně v občanském zákoníku, přičemž může být vzhledem ke své povaze a zvláštním ustanovením členěna a strukturována následovně: • obecná právní úprava spotřebitelských smluv (§ 51a a násl.), • spotřebitelské smlouvy uzavírané na dálku - distanční spotřebitelské smlouvy (§ 53 a násl.), • spotřebitelské smlouvy o finančních smlouvách uzavírané na dálku (§ 54a a násl.), • spotřebitelské smlouvy při uzavírání smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek - timesharingové smlouvy (§ 58 a násl.).

14

Obsah takového veřejného návrhu však musí být v souladu s § 269 ObchZ, jinak nejde o veřejný návrh na uzavření smlouvy.

listopad 2007


listopad 2007


VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ

Spotřebitelskými smlouvami jsou podle § 52 odst. 1 občanského zákoníku: • smlouvy kupní, • smlouvy o dílo, • případně jiné smlouvy, • pokud jsou smluvními stranami na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Z uvedené definice vyplývá, že spotřebitelskými smlouvami mohou být pouze ty smlouvy, které naplňují znaky (podstatné náležitosti) tzv. typových (pojmenovaných) smluvních typů a ve kterých zároveň vystupuje na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je pak na základě § 52 odst. 2 občanského zákoníku „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Spotřebitelem pak dle § 52 odst. 3 listopad 2007


občanského zákoníku je „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Uzavíráním smlouvy se zde patrně myslí časové rozmezí počínající běžet již od první výzvy k podávání návrhů na uzavření smlouvy (invitatio ad offerendum) uvedenou např. na www stránkách až do okamžiku uzavření takové smlouvy; plněním smlouvy pak jakákoliv samotná další realizace tohoto smluvního vztahu. Podnikatelskou činností se zde patrně15 rozumí „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“ (§ 2 odst. 1 ObchZ), přičemž podnikatelem je dle § 2 odst. 2 ObchZ: • osoba zapsaná v obchodním rejstříku, • osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, • osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, • fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Dále je třeba podotknout, že zákon o ochraně spotřebitele ve svém § 27 obsahuje ustanovení směřující k ochraně spotřebitele při neoprávněném podnikání. Podle tohoto ustanovení mají povinnosti prodávajících, výrobců, dovozců nebo dodavatelů i osoby, které provozují tyto činnosti bez příslušného oprávnění.16 Výše zmíněné propojení veřejnoprávní a soukromoprávní úpravy může navíc v některých případech vést

15

Náš právní řád neobsahuje definici podnikatelské činnosti. Dle mého názoru se však lze bez větších obtíží opřít o vymezení pojmu podnikatel v obchodním zákoníku. 16 Jde o činnosti uvedené v § 2 odst. 1 písm. b) až e) zákona o ochraně spotřebitele.

listopad 2007


k tomu, že pokud bude spotřebitelská smlouva za určitých podmínek (tj. podmínka rozporu v obsahu či účelu) v rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele, či jej bude obcházet, může to způsobit neplatnost spotřebitelské smlouvy, ať už částečnou nebo úplnou podle § 39 občanského zákoníku. Ač se tento fakt zdá být zejména svědčící pro ochranu spotřebitele, dal by se snadno zneužít i v jeho neprospěch.17

17

Jde o případ, kdy by dodavatel se spotřebitelem uzavřel smlouvu, jejímž předmětem by bylo plnění jdoucí nad rámec dodavatelova předmětu podnikání, a dodavatel by se tak mohl dovolat § 39 a říci, že tak bylo učiněno v rozporu se zákonem, což by mohlo zakládat neplatnost.

listopad 2007


listopad 2007


TYPOLOGIE SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV

Spotřebitelské smlouvy jako takové nejsou žádným dalším, resp. novým smluvním typem. Nelze je tedy řadit mezi běžné smlouvy kupní, darovací, smlouvy o dílo či jakékoliv jiné smlouvy (byť i innominátní). Spotřebitelskou smlouvou tedy může být řada smluvních typů, které splňují požadavky § 52 občanského zákoníku, poněvadž je specifickým institutem, který je možno použít všude tam, kde, jak bylo již výše uvedeno, vystupují dvě strany: dodavatel a spotřebitel v postavení určeném dle § 52 občanského zákoníku. V souvislosti se stávající právní úpravou spotřebitelských smluv a jejich režimem lze členit spotřebitelské smlouvy přinejmenším na následující druhy:

listopad 2007


Spotřebitelské smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku (§ 53 občanského zákoníku) Prostředky komunikace na dálku Občanský zákoník ve svém § 53 upravuje problematiku tzv. distančních smluv, neboli smluv uzavíraných prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (dále jen distanční smlouvy); zákon zde nejenom výslovně dovoluje18 tyto smlouvy uzavírat, ale také zároveň stanoví zvláštní právní režim celého smluvního vztahu, který byl těmito smlouvami založen. Pokud tedy bude spotřebitelská smlouva (např. kupní smlouva) uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku ve smyslu § 53 občanského zákoníku, půjde o smlouvu kupní, která je zároveň smlouvou spotřebitelskou a taktéž smlouvou distanční. § 53 odst. 1 občanského zákoníku tedy uvádí, že „pro uzavření smlouvy mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran“. Pojem prostředky komunikace na dálku nám dále objasňuje věta druhá tamtéž, která je demonstrativně vymezuje následovně: • neadresovaný tisk, • adresovaný tisk, • typový dopis, • reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, • katalog, • telefon s (lidskou) obsluhou,

18

listopad 2007

Znění § 53 odst. 1 věty první totiž pouze potvrzuje právní stav již před citovanou novelou, kdy samozřejmě bylo možné uzavírat smlouvy bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran (viz doslovné znění § 45, podle kterého projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde).


• telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext), • rozhlas, • videotelefon (telefon s obrazovkou), • videotext (mikropočítač a televizní obrazovka), • elektronická pošta, • faxový přístroj, • televize (televizní nákup, teleshopping), • veřejná komunikační síť, například internet. Jak vyplývá z výše uvedeného, výčet prostředků komunikace na dálku je pouze demonstrativní a lze jej tedy podle své povahy rozšiřovat. Vzhledem k povaze distančních smluv je dále třeba předpokládat, že může být zákonem vyžadována její písemná forma či v případě souvisejících právních úkonů (písemné potvrzení o převzetí objednávky v případě smlouvy o dílo apod.). V tomto ohledu je tedy třeba řešit požadavek splnění náležitosti písemné formy (a vzhledem k § 40 odst. 3 větě první občanského zákoníku19 také podpisu). Dle § 40 odst. 3 občanského zákoníku je písemná forma zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Z toho tedy vyplývá, že činit písemné právní úkony (a tedy i písemné spotřebitelské smlouvy) těmito prostředky je za předpokladu splnění výše uvedených podmínek zákonem výslovně dovoleno. V této souvislosti je však třeba zmínit právo jednající osoby, která učinila právní úkon elektronickými prostředky, podepsat jej elektronicky podle zvláštních předpisů.20 Takový právní úkon 19 20

Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou. Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o elektronickém podpisu), v platném znění.

listopad 2007


(smlouva) pak patrně bude mít podobu datové zprávy. Dle § 2 písm. d) zákona o elektronickém podpisu se datovou zprávou rozumí „elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uchovávat na záznamových médiích, používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou“. Elektronickým podpisem pak dle § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu „údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, jež slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě“. Z uvedených definic tedy vyplývá, že datová zpráva umožňuje zachycení obsahu právního úkonu (spotřebitelské smlouvy), čímž je tedy splněna jedna ze zákonných podmínek užití elektronického prostředku coby nástroje pro vytvoření právního úkonu. Možnosti určit osobu, která právní úkon učinila (tedy druhá zákonná podmínka aplikace elektronického prostředku), je pak již přímo vlastností elektronického podpisu. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že užitím elektronického podpisu, coby údaje připojeného k datové zprávě, jsou naplněny obě výše uvedené podmínky aplikace elektronických prostředků jako nástroje k vytvoření písemného právního úkonu. Tento výklad také ostatně potvrzuje i přímo zákon o elektronickém podpisu, který ve svém § 3 odst. 1 říká, že datová zpráva je podepsána, pokud je opatřena elektronickým podpisem.21 Význam a účel § 53 odst. 1 občanského zákoníku je zřejmý, tj. poskytnout zejména ochranu spotřebiteli (kupujícímu), resp. pří-

21

listopad 2007

K elektronickému podepisování více Matejka, J., Úprava elektronického podpisu v právním řádu ČR, Právník, 5/2001, s. 582 - 611


jemci plnění poskytovaného na základě nabídky učiněné pomocí rychle se rozvíjejících prostředků komunikace na dálku. Tímto a následujícími ustanoveními se tak právní řád připravuje na stále častější (v současné době již téměř běžné) užívání prostředků, které ještě nedávno nacházely jen nepatrné uplatnění. Omezení použití prostředků komunikace na dálku Druhý odstavec § 53 pak použití těchto prostředků omezuje, a to tak, že uvádí, že „prostředky komunikace na dálku umožňující individuální jednání mohou být použity jen tehdy, jestliže spotřebitel jejich použití neodmítl“ (tzv. opt out princip22). Pro právně úspěšné použití těchto prostředků je zde tedy presumován souhlas, či spíše jejich neodmítnutí ze strany spotřebitele. Prostředky komunikace na dálku umožňující individuální jednání tak lze použít pouze do okamžiku odmítnutí ze strany spotřebitele. Na rozdíl od odstavce prvního (kde znak individuálního jednání uveden není) zde však jde pouze o ty prostředky, které jsou schopny oslovit přímo určitou osobu - spotřebitele (jde tedy zejména o e-mail, sms zprávy či jiné obdobné formy datových zpráv) a nikoli pouze neurčitou skupinu těchto osob (jak je tomu v případě tisku, rozhlasu či televize). Zákon však použití některých těchto prostředků omezuje ještě více, a to tím, že uvádí, že „pouze s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele mohou být použity automatické telefonní systémy bez (lidské) obsluhy, faxové přístroje a automatické rozesílání elek-

22

Opt out princip vyjadřuje zásadu, že prvotní impulz, resp. jednání (např. invitatio ad offerendum) může realizováno již dodavatelem, a to bez souhlasu spotřebitele (uživatele) a až do okamžiku, než toto spotřebitel do budoucna neodmítne.

listopad 2007


tronické pošty“ (tzv. opt in princip23), čímž zabraňuje obtěžování spotřebitele nevyžádanými nabídkami, jejichž vyřízení může spotřebitele poškozovat. Částečně pak také chrání spotřebitele před zřejmou možností zneužívání různých veřejných (zejména pak telefonních) seznamů. Zákon tak dále uvádí, že použitím těchto prostředků komunikace na dálku nesmí spotřebiteli vzniknout žádné náklady. § 52 odst. 3 občanského zákoníku tak patrně chrání spotřebitele pouze před těmi prostředky, jejichž použití může zasahovat do soukromí spotřebitele (např. příjem nevyžádaného telefonního hovoru), nebo způsobovat na straně spotřebitele buď značné náklady (např. faxový papír na který je přenášena nevyžádaná faxová zpráva apod.). Obsah návrhů souvisejících s uzavíráním spotřebitelských smluv pomocí prostředků komunikace na dálku V nedávné době se styk mezi prodávajícím (dodavatelem) a kupujícím (spotřebitelem) odehrával zejména formou osobního kontaktu, o něco výjimečněji pak byla využívána možnost nechat si zaslat vybrané zboží na dobírku. Osobní návštěva obchodu i dobírka se vyznačovaly časovou náročností, ne příliš bohatou nabídkou a minimální možností srovnání cenové nabídky s nabídkou konkurenční. Poskytování souvisejících informací (návrhů) bylo nejenom časově náročné, ale navíc také velmi nákladné. Vzhledem k již zmíněnému rozvoji internetu a počítačů vůbec se však tyto možnosti podstatně rozšiřují. Výměna informací tak může být v současné době realizována během několika málo

23

listopad 2007

Opt in princip vyjadřuje naopak zásadu, že prvotní impuls, resp. jednání musí být vždy na straně spotřebitele (uživatele), který musí nejdříve projevit o určité plnění zájem.


sekund a to navíc s prakticky nulovými náklady. Na tento technologický pokrok reaguje i stávající právní úprava, která tak v § 53 občanského zákoníku odst. 3 stanoví, že při použití prostředků komunikace na dálku musí být obsahem návrhu informace nutné k uzavření smlouvy ve smyslu obecných a podstatných náležitostí smlouvy. Tyto informace musí být poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob, zejména nezletilých nebo spotřebitelů. Čtvrtý odstavec pak uvádí, že již „při jednání prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku musí být spotřebiteli s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty zejména tyto informace: a) obchodní firma nebo jména a příjmení a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, u zahraniční osoby rovněž adresu podniku nebo organizační složky na území České republiky, byly-li zřízeny, údaj o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, a kontaktní údaje, zejména poštovní adresu pro doručování, telefonní číslo, případně adresu pro doručování elektronické pošty, b) údaje o příslušném kontrolním orgánu, podléhá-li činnost dodavatele režimu povolování, c) název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb, d) cena zboží nebo služeb, z níž jednoznačně vyplývá, zda je uvedena včetně všech daní a poplatků, majíli k ní být připočítávány, e) náklady na dodání, f) způsob platby, dodání nebo plnění, g) poučení o právu na odstoupení, s výjimkou případů podle odstavce 8,

listopad 2007


h) náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, i) doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. K informacím podle písmen a) a b) je pak dodavatel povinen zajistit trvalý veřejný přístup; nedodržení této povinnosti se považuje za nepředání informací podle § 53 odst. 7. Požadavek zákonodárce poskytovat v případě použití prostředků komunikace na dálku související informace pokračuje i po uzavření příslušné smlouvy. Dle § 53 odst. 6 občanského zákoníku dále obsahuje ustanovení, podle kterého „po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však před plněním, musí být spotřebiteli písemně poskytnuty tyto informace: a) obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, b) informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, c) informace o službách po prodeji a o zárukách, d) podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo je platnost delší než 1 rok.“ Sankcí za nedodržení informační povinnosti ze strany dodavatele podle těchto ustanovení (§ 53 odst. 4 a 6) je prodloužení lhůty pro odstoupení od smlouvy. Problematika smluv uzavíraných na dálku je nepochybně novou problematikou, která přímo vyplývá z rozvoje moderní techniky, elektroniky a sdělovacích prostředků, jichž je využíváno ke komunikaci mezi osobami, včetně smluvních jednání. I tato problematika přesahuje rámec spotřebitelských smluv, neboť těchto prostředků může být užito při jednání o kterékoli smlouvě. Avšak spotřebitelé jsou obvykle nedostalistopad 2007


tečně profesně vybaveni pro využívání těchto prostředků a pro kontrolu správnosti jimi předávaných sdělení; kromě toho jsou v podstatě odkázáni na to, co je jim sděleno, aniž mohou (jak je tomu při osobním jednání) požadovat doplňující a vysvětlující sdělení Proto se poskytuje zvláštní ochrana těm smlouvám sjednávaným na dálku, které jsou současně spotřebitelskými smlouvami. Podstata této ochrany spočívá v informační povinnosti, v široké možnosti odstoupení od smlouvy, v povinnosti plnit ve stanovené lhůtě a v ochraně také skupinovou žalobou.24 Odstoupení od smlouvy uzavřené při použití prostředků komunikace na dálku Byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez udání důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. V případě, že dodavatel nepředal spotřebiteli informace, které je povinen předat písemně nebo jiným obdobným způsobem podle ustanovení § 53 odstavců 4 a 6 občanského zákoníku, činí tato lhůta pro odstoupení 3 měsíce od převzetí plnění. Jestliže však jsou informace řádně předány v jejím průběhu, dochází k ukončení tříměsíční lhůty a počíná od té doby běžet lhůta čtrnáctidenní (§ 53 občanského zákoníku odst. 7). Osmý odstavec

24

Předmětné ustanovení § 53 bylo s účinností ze dne 7. září 2004 novelizováno zákonem č. 480/2004, o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), který dále stanovil, že v případech, kdy podá spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku, je dodavatel povinen prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku neprodleně potvrdit její obdržení (uvedené ustanovení však neplatí při uzavírání smlouvy výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací). Objednávka a potvrzení jejího obdržení jsou považovány za doručené, pokud se s nimi strany, jimž byly určeny, mohou seznámit.“

listopad 2007


tohoto paragrafu pak právo odstoupit od smlouvy uzavřené při použití prostředků komunikace na dálku z pochopitelných důvodů omezuje, „kromě případů, kdy je odstoupení od smlouvy výslovně ujednáno, nemůže spotřebitel odstoupit podle odstavce 7 od smluv: a) na poskytování služeb, jestliže s jejich plněním bylo s jeho souhlasem započato před uplynutím lhůty 14 dnů od převzetí plnění, b) na dodávku zboží nebo služeb, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli dodavatele, c) na dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, jakož i zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání, d) na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal, e) na dodávku novin, periodik a časopisů, f) spočívajících ve hře nebo loterii. V případě, že spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy (§ 53 odst. 7), má dodavatel právo pouze na náhradu skutečně vynaložených nákladů spojených s vrácením zboží. Dodavatel je zároveň povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky nejpozději do 30 dnů od odstoupení (§ 53 odst. 10). Novela občanského zákoníku zákonem o službách informační společnosti v rámci předmětné úpravy spotřebitelských smluv stanovila, že při použití elektronických prostředků musí být součástí návrhu kromě informací podle § 53 odst. 3 rovněž informace o tom, zda je smlouva po svém uzavření dodavatelem archivována a zda je přístupná, informace o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy, informace o jazycích, v nichž lze smlouvu uzavřít, inlistopad 2007


formace o možnosti zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky a informace o kodexech chování, které jsou pro něj závazné nebo které dobrovolně dodržuje, a jejich přístupnosti při použití elektronických prostředků; to neplatí při jednání výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací. Před podáním objednávky musí být při použití elektronických prostředků spotřebiteli umožněno zkontrolovat a měnit vstupní údaje v ní obsažené, které do objednávky vložil; to neplatí při jednání výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací. Smlouva a všeobecné obchodní podmínky musí být spotřebiteli poskytnuty ve formě, která umožňuje archivaci a reprodukci. Pro odstoupení od smlouvy pak platí § 53 odst. 7 obdobně. (§ 53a občanského zákoníku). Smlouvy, které jsou z režimu spotřebitelských smluv uzavřených pomocí prostředků komunikace na dálku (§ 53 a násl. občanského zákoníku) vyloučeny Jak ostatně vyplývá z ustanovení § 54 občanského zákoníku, „ustanovení o smlouvách sjednávaných podle § 53 se nevztahují na smlouvy: a) o finančních službách podle zvláštních zákonů, b) uzavírané prostřednictvím prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních provozoven, c) uzavírané provozovateli prostředků komunikace na dálku prostřednictvím veřejných telefonů, d) uzavírané na výstavbu či prodej nemovitosti nebo týkající se jiných práv k nemovitosti, s výjimkou nájmu, e) uzavírané na základě dražeb, f) na dodávku potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti nebo sídla spotřebitele, listopad 2007


g) o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud dodavatel poskytuje tato plnění v určeném termínu nebo době.“ Důvodem k vyloučení ochrany dle § 53 občanského zákoníku je zejména vůle zákonodárce upravit daný typ smlouvy samostatně (finanční služby, dražby, prodej nemovitostí), dále pak povaha předmětu plnění (dodávka potravin, nápojů apod.) nebo zvláštní povaha komunikačního prostředku (prodejních automaty či automatizované obchodní provozovny). Za poměrně nekoncepční lze považovat ustanovení § 54 písm. f) a g) občanského zákoníku, která jistě nepochybně nemusela být vyloučena z úpravy, resp. ochrany dle § 53 občanského zákoníku (zde by pouze stačilo vyloučit právo odstoupit od smlouvy tak, jak je tomu v případě plnění specifikovaných v § 53 odst. 8 občanského zákoníku). Výše uvedený výčet smluv (§ 54 občanského zákoníku) představuje, spíše než koncepční úvahu zákonodárce, doslovně transponovaný překlad čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, jakož i některých dalších směrnic. Smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku Smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku jsou upraveny v ustanovení § 54a až 54d občanského zákoníku, a to na základě zákona č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tato úprava implementovala ustanovení evropské směrnice 2002/65/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku, zelistopad 2007


jména ve vztahu k poskytování bankovních služeb, úvěrových služeb, služeb platební povahy a investičních služeb. V této právní úpravě jsou obdobně jako v předchozích ustanoveních, nicméně relativně samostatně, dodavateli jako silnější smluvní straně stanoveny některé povinnosti (zejména povinnost informovat spotřebitele dle § 54b občanského zákoníku apod.) a spotřebiteli jsou přiznána práva (zejména právo na odstoupení).25 Na smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku se obdobně použijí ustanovení o spotřebitelských smlouvách podle § 55 a 56. Smlouvou uzavřenou na dálku se rozumí jakákoliv smlouva o finančních službách uzavřená výhradně za použití prostředků dálkové komunikace, kdy nedochází k přímému kontaktu mezi dodavatelem služby a jejím spotřebitelem. Typickým příkladem jsou smlouvy uzavřené na základě návrhu smlouvy distribuovaného formou letáku nebo inzerátu, faxové nebo telefonické nabídky, prostřednictvím internetu apod. Účelem úpravy je zajistit ochranu spotřebitele - jeho informovanost, možnost odstoupení od některých smluv ve stanovené lhůtě, možnost obrany před nevyžádanými službami a další. Tato ustanovení vymezují smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku jako smlouvy: • týkající se bankovních, platebních, úvěrových nebo pojistných služeb, • smlouvy týkající se penzijního připojištění,

25

V budoucnu se předpokládá příprava zvláštního zákona upravující problematiku spotřebitelských smluv mimo občanský zákoník. Tato úprava však předpokládá přijetí nového občanského zákoníku, který je ve fázi příprav.

listopad 2007


• smlouvy týkající se poskytování investičních služeb nebo • smlouvy týkající se obchodů na trhu s investičními nástroji. Jsou-li pro uzavření smlouvy o finančních službách použity prostředky komunikace na dálku uvedené v § 53 odst. 1, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti dodavatele a spotřebitele (dále jen „smlouva o finančních službách uzavíraná na dálku“), je dodavatel povinen splnit povinnosti uvedené v § 54b až 54d občanského zákoníku. Některé povinnosti při uzavírání smluv o pojistných službách uzavíraných na dálku jsou upraveny odchylně ve zvláštním právním předpise (např. v zákonu č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, v platném znění). Tato relativně samostatná právní úprava obsahuje některé odlišnosti, byť ji lze v mnohém označit za obdobnou obecně úpravě distančních spotřebitelských smluv. Rozsah informační povinnosti je v zásadě obdobný, spotřebiteli musí být při jednání prostřednictvím některého z prostředků komunikace na dálku s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku poskytnuty informace: • o dodavateli, • o poskytované finanční službě, • o smlouvě o finančních službách uzavírané na dálku, • o možných způsobech mimosoudního řešení sporů nebo možných náhradách z garančních fondů.26

26

listopad 2007

Konkretizace této obecné informační povinnosti je uvedena v ustanoveních § 54b odst. 2 až 12 občanského zákona.


Obdobně jak je tomu v případě distančních smluv, i od smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku má spotřebitel právo odstoupit bez uvedení důvodů a bez jakékoli smluvní sankce ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření této smlouvy nebo ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy mu byly předány informace v souladu s § 54b odst. 8 nebo 9 občanského zákoníku, nastal-li tento den po uzavření smlouvy. Od smlouvy o penzijním připojištění uzavírané na dálku má spotřebitel právo na odstoupení ve lhůtě 30 dnů ode dne uzavření této smlouvy nebo ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy mu byly předány informace v souladu s § 54b odst. 8 nebo 9, nastal-li tento den po uzavření smlouvy. Spotřebitel nemá právo na odstoupení u finančních služeb, jejichž cena závisí na pohybech cen na finančních trzích, které dodavatel nemůže ovlivnit, jako jsou služby vztahující se k devizovým hodnotám a investičním nástrojům. Právo na odstoupení dále spotřebitel nemá u smluv, z nichž bylo zcela splněno oběma smluvními stranami na výslovnou žádost spotřebitele před výkonem spotřebitelova práva na odstoupení. Spotřebitel vykoná své právo na odstoupení oznámením zaslaným prokazatelným způsobem v souladu s praktickými pokyny podle § 54b odst. 4 písm. d); lhůta k uplatnění práva na odstoupení je zachována, pokud bylo oznámení písemně odesláno před uplynutím této lhůty. Pokud dodavatel poskytne spotřebiteli finanční službu bez výslovné objednávky spotřebitele, nemá spotřebitel povinnost za tuto službu zaplatit a neplynou mu z této skutečnosti ani žádné jiné povinnosti. Mlčení spotřebitele nelze považovat za souhlas s poskytováním finančních služeb.

listopad 2007


Spotřebitelské smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání Další zvláštní úpravu spotřebitelských smluv obsahuje § 57 občanského zákoníku, který upravuje smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání. Zákon v tomto případě chrání spotřebitele zejména před jeho ukvapeným jednáním (uzavření smlouvy na ulici, v restauraci apod.). To mimo jiné potvrzuje i ustanovení § 57 odst 1. občanského zákoníku, podle kterého „byla-li spotřebitelská smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stálé místo k podnikání, může spotřebitel od smlouvy písemně odstoupit do 7 dnů od jejího uzavření; nedošlo-li dosud ke splnění dodávky zboží či služeb dodavatelem, může od smlouvy odstoupit do 1 měsíce. To však neplatí ohledně smluv, u nichž si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky a dále pak u některých dalších27 smluv. V tomto směru však lze opět k tomuto ustanovení vyslovit jisté výhrady, poněvadž výklad umožňuje aplikovat možnost odstoupit od smlouvy i na distanční smlouvy (např. internet nemusí být považován za prostory obvyklé k podnikání dodavatele). To může

27

listopad 2007

Jde o smlouvy: a) jejichž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti, s výjimkou smluv o jejích opravách a o dodávce zařízení do ní začleněných, b) na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti spotřebitele nebo do jiného jím určeného místa, c) na dodávku zboží nebo služeb, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo ve smlouvě, d) pojistné a o cenných papírech (§ 57 odst. 4 občanského zákoníku).


v praxi činit nemalé potíže. Dle mého názoru však smlouvy uzavírané prostřednictvím internetu nemohou být považovány za smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele. Internet byl již od svého počátku považován za prostor obvyklý k podnikání, což ve svém důsledku vedlo i k jeho samotnému rozvoji. Obchody realizované prostřednictvím Internetu navíc v České republice v současné době dosahují obratu několik miliard Kč. Spotřebitelské smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek Občanský zákon upravuje v ustanoveních § 58 až 65 zvláštní ustanovení o ochraně spotřebitele při uzavírání smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek. Tato úprava byla provedena novelou občanského zákoníku zákonem č. 135/2002 Sb., který implementuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí. Občanský zákoník tak vymezuje v § 58 spotřebitelská smlouva, ve které se sjednává mezi spotřebitelem a poskytovatelem právo užívat budovu nebo její část na jeden či více stanovených nebo stanovitelných časových úseků během roku a která je uzavřena na dobu delší než 3 roky (tzv. time sharingová smlouva) Tato smlouva musí mít písemnou formu, musí být vyhotovena v českém jazyce a vedle náležitostí příslušného smluvního typu musí obsahovat také řadu dalších náležitostí uvedených v ustanovení § 58 a násl. občanského zákoníku. Pokud smlouva neobsahuje některou z těchto náležitostí, není neplatná; spotřebitel však má právo v tomto případě od smlouvy odstoupit, a to v násl. lhůtách (§ 63 občanského zákoníku): listopad 2007


a) 15 kalendářních dnů od uzavření smlouvy bez uvedení důvodu, b) 3 měsíce od uzavření smlouvy, jestliže smlouva neobsahuje náležitosti podle § 58 odst. 1; jestliže však jsou chybějící náležitosti v průběhu této lhůty řádně předány, má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy s uvedením důvodu ve lhůtě 15 kalendářních dnů od poskytnutí těchto náležitostí, c) 15 kalendářních dnů ode dne uplynutí tříměsíční lhůty s uvedením důvodu, jestliže poskytovatel neposkytne spotřebiteli náležitosti podle § 58 odst. 1 ani do 3 měsíců od podpisu smlouvy a spotřebitel neuplatní právo na odstoupení od smlouvy podle písmene b), d) 3 měsíce od sjednaného termínu dokončení rozestavěné budovy či její části, jestliže nebyla v tomto termínu dokončena řádně a včas. Uplatní-li spotřebitel právo na odstoupení od smlouvy podle odstavce 1, má poskytovatel právo pouze na náhradu prokazatelně vynaložených výdajů spojených s uzavřením a následným odstoupením od smlouvy (§ 58 odst. 1 písm. p)). Uplatnění práva na odstoupení podle odstavce 1 písm. b), c) a d) nesmí být ze strany poskytovatele spojováno s žádnými finančními nároky. Obdobně jako v předchozích případech i zde občanský zákoník (§ 64) výslovně stanoví, že spotřebitel nesmí být zbaven ochrany výše uvedeným ustanovením, a to bez ohledu na právo, kterým se smluvní vztah řídí.

listopad 2007


DALŠÍ PRÁVNĚ RELEVANTNÍ DRUHY SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV Spotřebitelské smlouvy typické (pojmenované) S ohledem na povahu spotřebitelských smluv je třeba říci, že stávající právní úprava nepřipouští, aby byly za spotřebitelské smlouvy považovány také smlouvy výslovně neupravené (atypické, innominátní).28 Jak tedy vyplývá z § 52 odst. 1 občanského zákoníku, spotřebitelskými smlouvami mohou být v zásadě všechny smlouvy splňující požadavky § 52 a násl. občanského zákoníku, a to včetně smluv upravených mimo občanský zákoník. Spotřebitelské smlouvy atypické (nepojmenované) S ohledem na povahu spotřebitelských smluv je třeba říci, že stávající právní úprava již připouští, aby byly za spotřebitelské smlouvy považovány také smlouvy výslovně neupravené (atypické). Spotřebitelské smlouvy smíšené Povaha spotřebitelských smluv nevylučuje (a v praxi se takové smlouvy jistě vyskytovat budou), aby byla za spotřebitelskou smlouvu považována i taková smlouva, která má znaky více smluvních typů (tzv. smíšené smlouvy). Jako příklad zde lze uvést takový smluvní vztah, kdy se věc zčásti kupuje, zčásti daruje (tzv. negotium mixtum cum donatione) a může tudíž jít o smlouvu darovací dle § 628 a násl. občanského zákoníku, smlouvu kupní dle § 588 a násl. občanského zákoníku, a pokud bude tato smlouva splňovat i znaky § 52 občanského zákoníku, půjde také o smlouvu spotřebitelskou.29 28

K této problematice více Matejka, J., Vybrané právní překážky elektronického obchodu, Parlamentní zpravodaj, 3/2002, s. 12 - 13 29 K tomu více Matejka, J., Úprava spotřebitelských smluv v právním řádu ČR se zvláštním zřetelem k tzv. distančním smlouvám, Právník, 9/2002, s. 946 - 981

listopad 2007


listopad 2007


OBSAH SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV

Jak dále vyplývá z § 56 odst. 1 občanského zákoníku, „spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. To však neplatí u těch smluvních ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (§ 56 odst. 2). Občanský zákoník pak dále v § 56 odst. 3 uvádí demonstrativní výčet smluvních ujednání, která ve smlouvě nelze platně sjednat, dle tohoto ustanovení jsou tedy „nepřípustná zejména ta smluvní ujednání, která: • vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, • vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, • stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podlistopad 2007


mínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, • dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, • opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, • opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, • zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, • stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, • přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, • dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele“. Výše uvedená (nepřípustná) smluvní ujednání se však dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku „považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a občanského zákoníku). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.“ Při sjednávání (uzavírání) spotřebitelských smluv je pak třeba mít na zřeteli zejména kogentní ustanovení § 55 listopad 2007


odst 1. občanského zákoníku, podle kterého se „smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.“ Dále je pak třeba pamatovat na výkladové vodítko uvedené v § 55 odst. 3, podle kterého „v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější“.

listopad 2007


listopad 2007


PRÁVA A POVINNOSTI SPOTŘEBITELE

Vzhledem k výše uvedenému kogentnímu § 55 odst. 1 občanského zákoníku se mohou smluvní ujednání spotřebitelských smluv odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Jde tak o velmi podstatné ustanovení omezující smluvní svobodu stran ve prospěch spotřebitele. Podle tohoto ustanovení se také nemůže spotřebitel vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Od zákonné ochrany spotřebitele se tedy nelze odchýlit.30 Jedním z nejdůležitějších aspektů ochrany spotřebitele je jeho právo odstoupit od smlouvy. Výše jsme se již zabývali právem odstoupit od spotřebitelských smluv, které byly uzavřeny při použití prostředků komunikace na dálku a v případě spotřebitelských smluv

30

Resp. lze, ale jenom ve prospěch takového spotřebitele. Vzhledem k účelu této ochrany lze však jen velmi těžko něco takového předpokládat.

listopad 2007


uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele. Tato úprava představuje bezpochyby úpravu zvláštní, a to ve vztahu k dalším typům spotřebitelských smluv. Obecnou úpravu odstoupení od spotřebitelských smluv, kterou je tedy třeba aplikovat na všechny ostatní31 druhy spotřebitelských smluv (vyjma výjimek uvedených v § 57 odst. 4 občanského zákoníku32) upravuje § 57 odst. 2 občanského zákoníku, který říká, že „dodavatel musí spotřebitele písemně upozornit na právo odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy; písemné upozornění musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby“. Pokud dodavatel tuto svou informační povinnost poruší, má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy do 1 roku od jejího uzavření (§ 57 odst. 3 občanského zákoníku). Spotřebitel má nepochybně také právo se dovolat neplatnosti nepřípustných smluvních ujednání (§ 56 občanského zákoníku); s ohledem na § 55 odst. 2 se tato ujednání považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Další

31

Rozuměj tedy jiné spotřebitelské smlouvy než ty, které byly uzavřeny při použití prostředků komunikace na dálku, a ty, které byly uzavřeny mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele. 32 Jde o smlouvy: a) jejichž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti, s výjimkou smluv o jejích opravách a o dodávce zařízení do ní začleněných, b) na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti spotřebitele nebo do jiného jím určeného místa, c) na dodávku zboží nebo služeb, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo ve smlouvě, d) pojistné a o cenných papírech. (§ 57 odst. 4 občanského zákoníku).

listopad 2007


významné právo, resp. zvýhodnění spotřebitele, vyplývá z ustanovení § 53 odst. 9 občanského zákoníku, podle kterého „poskytuje-li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět“ S ohledem na dále uvedené je však třeba konstatovat, že jde o ustanovení, které do ochrany spotřebitele vnáší bohužel více zmatku než užitku. Dalším nepochybně velmi důležitým ustanovením je § 55 odst. 3 občanského zákoníku, který uvádí, že „v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější“.

listopad 2007


listopad 2007


PRÁVA A POVINNOSTI DODAVATELE

Úprava spotřebitelských smluv zcela jistě směřuje k ochraně spotřebitele, a to pochopitelně na úkor dalších zúčastněných osob. Tento princip je pak realizován řadou dílčích ustanovení, která stanovují povinnosti přímo dodavateli. Jedna z nejvýznamnějších povinností dodavatele je povinnost informační. Dle § 57 odst. 2 „musí dodavatel spotřebitele písemně upozornit na právo odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy; písemné upozornění musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby“.33 Pokud je však spotřebitelská smlouva uzavírána pomocí prostředků komunikace na dálku, je spotřebitel chráněn o něco více, než je tomu v případě běžných spotřebitelských smluv, stávající praxe však potvrzuje, že tato právní úprava je v řadě případů porušována. 33

Vzhledem k § 58 odst. 4 je třeba poznamenat, že uvedené neplatí u všech smluvních typů.

listopad 2007


Obdobně jako tomu bylo v případě výše, může být i pro dodavatele velmi problematické ustanovení § 53 odst. 9 občanského zákoníku, podle kterého „poskytuje-li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět“. Vzniká zde samozřejmě řada otázek, které významným způsobem nabourávají právní jistotu.

34

listopad 2007

Jednou z problematických otázek, které toto ustanovení přináší, je samotné právní postavení takového spotřebitele, zejména vydání bezdůvodného obohacení, oprávnění spotřebitele tuto věc užívat a dále s ní nakládat, jakož i posouzení, zda je dodavatel oprávněn domáhat se vrácení věci z titulu vlastnického práva apod. Stranou problematiky nezůstávají ani možné nároky na náhradu škody způsobené chybnou implementací předmětné směrnice. Dle názoru autora té časti však lze na ustanovení § 53 odst. 9 nahlížet jako na zvláštní úpravu ve vztahu k úpravě bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku. U plnění typu konání, případně zdržení se nebo strpění, je situace vcelku jasná v tom, že spotřebitel nebude podle § 458 odst. 2 občanského zákoníku povinen poskytnout peněžitou náhradu za obohacení spočívající ve výkonech. V případě, že je předmětem poskytnutého plnění věc, nepředstavuje pak patrně tato věc předmět bezdůvodného obohacení ve smyslu § 456 občanského zákoníku.

BEZPEČNÁ POČÍTAČOVÁ SÍŤ POSKYTOVÁNÍ SPOTŘEBITELSKÝCH SLUŽEB PROSTŘEDNICTVÍM POČÍTAČOVÝCH SÍTÍ

Recommend Documents