Domeček z karet Kde se stala chyba? Přemýšlím, když nastupuji do letadla. Vlastně mě tato otázka tíží už delší dobu. Stále na ni nemohu najít odpověď… Najdu ji vůbec někdy? Ptám se sama sebe poněkolikáté. Ale ani teď nedokážu odpovědět… Smutně následuji letušku, která mě s přátelským úsměvem usadí na sedadlo u okna. Podívám se ven. Poslední pohled na toto město. V očích se mi zalesknou slzy. Město, na které chci na vždy zapomenout. Město plné bolesti. Ale pěkně od začátku. Celý příběh začal v době studia na vysoké na jednom večírku, který pořádala moje nejlepší kamarádka – Becky Timerová. Přišla jsem s půl hodinovým zpožděním a mejdan už byl v plném proudu. Nikdo můj příchod nepostřehl. Ani jsem se tomu nedivila, nepatřila jsem k těm oslňujícím kráskám, které denně tráví hodiny zkrášlováním. U stolu s vínem jsem našla Becky a po rychlém přivítání mě za ruku táhla do patra rodinného domku po rodičích. „Becky kam to jdeme? Vždyť všichni jsou dole.“ Zeptala jsem se jí nechápavě, ale ona jen přiložila prst na rty a vedla mě dál. „To je ten můj nový nájemník, přiletěl dnes odpoledne.“ Špitla, když otvírala dveře jedné z ložnic. Potichu jsem nakoukla dovnitř. Bylo tam šero, ale na posteli se rýsoval obrys nějakého těla. Potichu jsem vkročila do místnosti. Dřevěná podlaha zavrzala. Zastavila jsem se. Pozorovala jsem ho. Chvíli jsem počkala, jestli ho zavrzání náhodou neprobudilo. Nic… Spal tvrdě dál. Došla jsem až k němu a konečně spatřila jeho tvář. Jemné chlapecké rysy, široké obočí a pěkné plné rty. Ani dvoudenní strniště na tvářích mu na kráse neubralo. Málem se mi zastavil dech. Byl nádherný. „A to počkej, až ho uvidíš za světla.“ Zašeptala mi Becky do ucha a táhla mě z místnosti pryč. Po celý zbytek večera jsem seděla se skleničkou vína blízko schodů. Marně jsem doufala, že se Beckiin nový nájemník vzbudí a přijde na chvíli dolů. Nestalo se. Chvíli před půlnocí jsem se proto sbalila, našla podnapilou Becky v náruči tajemného muže a rozloučila se. Pak jsem se potemnělou Los Angeles vydala domů. Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, kdy nového nájemníka zase uvidím. Abych aspoň trochu pomohla svému štěstí, vydala jsem se ráno k Becky. Měla jsem v úmyslu nabídnout jí pomocnou ruku při úklidu, ale v hloubi duše jsem doufala, že ho zase uvidím.
Becky moji pomoc nadšeně uvítala a tak jsme se za veselého klábosení pustily do práce. A že toho nepořádku bylo. Přibližně o hodinu později zavrzaly schody. „Dobré ráno dámy, je tu někde kafe?“ ozval se za mnou nájemník rozespale. Prudce jsem se otočila a pohlédla na něj. Havraní vlasy mu padali do křišťálově modrých očí, pod kterými byly tmavé černé kruhy z nedostatku spánku. Strniště už bylo pryč a na tváři mu hrál úsměv. Nebyla jsem schopna slova. Becky ale zareagovala pohotově. Popřála mu dobré ráno a dala se do přípravy kávy. Já ho jen dál pozorovala. On se usmál. Dodnes na tento nejistý úsměv vzpomínám… „Já jsem Chuck a ty, krásko?“ zeptal se a vtiskl mi polibek na tvář. Přesně o týden později jsem se celé odpoledne chystala na večer. Nebyla to žádná bezvýznamná party, kde se každý snaží vměstnat do sebe abnormální množství alkoholu, ale rande s velkým er. Zálibně jsem se prohlížela v zrcadle. Nový účes mě zcela změnil. Nechala jsem si svou přírodní hnědou obarvit na blonďatou. Taky jsem se nad poprvé v životě nalíčila. Ráno, když jsem šla od holičky, mě ovšem potkalo štěstí znovu. Ve výloze jednoho butiku byly nádherné šaty ve stylu Marilyn Monroe. Ihned jsem si je musela vyzkoušet a ani limit na kreditce mi nezabránil v jejich koupi. Celý můj outfit završovaly bílé boty na jehlovém podpatku, slyšela jsem, že jehlové podpatky má Chuck rád. „Miluju tě, princezno…“ zašeptal mi Chuck o pár hodin později a něžně mě na ouško políbil. Překypovala jsem láskou. Tento večer byl tak kouzelný. Vyzvedl mě před domem a hned jsem dostala kytici rudých růží, následovala romantická večeře a teď, teď jsme na krásné procházce parkem. Šeptá mi slovíčka, která se tak krásně poslouchají. Všichni se za námi otáčí… Chuckovi to vážně sluší a on tvrdí, že i mě. Doprovodil mě až před dům. S úsměvem jsme se k sobě tulili a pozorovali kouzelné nebe. „Je to jak v pohádce, viď?“ pípla jsem okouzleně a Chuck přitakal. Po chvíli se semnou polibky rozloučil a vydal se na cestu domů. Já ale nemohla. Nechtěla jsem, ať tento večer skončí. Zamilovaně jsem za ním koukala, dokud mi nezmizel za rohem. Hvězdičky zářily a já se začala procházet a poskakovat jako malá holčička. V dalších týdnech mi od Chucka pomalu co deset minut chodily zamilované esemesky. Připadala jsme si jako v ráji, najednou žádný problém nebyl neřešitelný a každou situaci jsem přijímala s úsměvem na rtech. Pokaždé, co jsme se s Chuckem potkali, jsem dostala nějaký malý dáreček. Ať už to byla růžička, nebo zamilovaná básnička či něco malého pro štěstí, všechno mi dělalo radost. S Chuckem jsem se cítila být výjimečná, dokonalá…
O rok později jsme plánovali strávit vánoce na horách, v malém domečku, kde bychom byli jen mi dva. Leželi bychom u zapáleného krbu a užívali si vánoční pohodu. Připravovala jsem se už dva měsíce dopředu – přece jen sehnat dokonalý vánoční dárek pro kluka je téměř nemožný úkol. Dva týdny před Štědrým dnem jsem začala propadat panici. Za 277 hodin a 14 minut odjíždíme na hory a já stále nemám žádný dárek pod stromeček. Obchodní domy se pomalu staly mým druhým domovem – ze školy hned do obchodů a se zavíračkou pomalu domů… Chucka už jsem znala jen přes telefon a žádný výsledek to nepřinášelo. Pomalu jsem to začala vzdávat. Nikde nebyl žádný dokonalý dáreček… Osudný dnem se mi stala neděle, necelý týden před odjezdem. Procházela jsem se s Becky po náměstí a popíjela Vánoční punč. Společně jsme lamentovaly nad davy lidí proudícími obchodními domy a ulicemi. A v tu chvíli jsem ho spatřila. Nejdokonalejší věc na světě – obřího plyšového medvídka se santovskou čepicí a šálou. Na první pohled jsem se zamilovala, a když jsem se ho dotkla, moje city k němu se ještě znásobily. Byl dokonale heboučký. Medvídek šel se mnou domů. Tam jsem ho zabalila a ovázala velkou mašlí. Snad bude mít Chuck radost, doufala jsem, když jsem ulehala do postele. Na chatě bylo krásně. Všude sníh a ticho. S Chuckem jsme skoro ani nevycházeli z domu. Užívali jsme si jeden druhého. Medvídek se mu moc líbil, aspoň si to teda myslím. On mě překvapil daleko víc než já jeho. Když už jsme měli dárečky rozbalené, poklekl přede mnou s krásnou modrou sametovou krabičkou a řekl tu krásnou větu: „Lásko, prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ Myslím, že vám je jasné, co jsem odpověděla. Až po pár hodinách milování mi Chuck oznámil, že se svatbou to nebude tak narychlo. Napřed chce dostudovat a pak si rozjet kariéru. Nevadilo mi to. Milovala jsem ho a udělala bych pro něj cokoliv. Když jsme se vrátili domů, nastala nová otázka. Jsme snoubenci, jak tedy budeme žít dál? Okamžitě nám bylo jasné, že Chuck nemůže u Becky zůstat. Chceme být spolu. Do mého bytu se mu moc nechtělo… A tak jsme si pronajali středně velký byt blízko parku, naše hnízdečko lásky… Teď už by jen zbývalo říct: „A žili spolu šťastně až do smrti.“ Bohužel to říct nejde… Sotva jsme vystudovali vysokou, mezi námi se všechno změnilo. Oba jsme si našli práci a měli na sebe stále méně času. Chuck byl pořád v práci a sotva přišel domů, vůbec si semnou nepovídal. Říkala jsem si, že je to ten těžký začátek, ale že brzy bude určitě lépe. S Chuckem jsem byla už čtvrtým rokem, když mi můj doktor oznámil, že čekám miminko.
Ten večer jsem přišla domů celá rozzářená. „Čau zlato, si spolkla žárovku, že tak záříš?“ zabručel Chuck z pohovky. Došla jsem k němu a položila si jeho ruce na bříško. „Co je? Si přibrala co?“ utrousil. „Je tam naše miminko…“ špitla jsem potichu. Chuckovi vystřelilo obočí až na vrch hlavy. „Dítě? My budeme mít dítě?“ vyhrkl a sedl si. Najednou jako by ožil. Začal se k bříšku tulit a povídat mu pohádku. Nepoznávala jsem ho. Posledních pár měsíců si mě sotva všiml a teď najednou otočil o sto osmdesát stupňů. O pár dnů později mě ale jeho změna začala štvát. Byl ke mně pozorný a hodný, ale všechno dělal kvůli miminku. Nutil mě jíst to, co miminku prospěje. Chodil se mnou do koupelny, aby si sám umyl bříško. Doprovázel mě do postele, ale ne aby mě líbal a tulil se, ale aby povídal miminku pohádky… Šlo to tak pořád dál. Blížili se Vánoce. Chuck byl pořád pryč. Bylo mi smutno. K čemu velký a prostorný byt, když jsem v něm sama? Koupím nám mandarinky a horkou čokoládu, usmyslela jsem si okolo šesté, když Chuck pořád nešel. Teple jsem se oblékla a vyšla z domu. Pěkně to klouzalo… V obchodě jsem nakoupila všechno, co jsem chtěla a vydala se zase domů. Byla tma. Neviděla jsem ani na krok. Světla v parku nebyla… Třeba už je Chuck doma a těší se na mě, napadlo mě a ještě jsem přidala do kroku. Najednou jsem zakopla o obrubník, který v té tmě nebyl vidět. Šla jsem k zemi. Projela mnou bolest. Nebyla jsem schopná vstát. Za pět minut jsem pomalu vstala. Bolelo mě bříško. To není dobré, pomyslela jsem si a do očí mi vhrkly slzy. Pomalu jsem došla domů. Tekla mi krev. Chuck už na mě čekal. Když zjistil, co se stalo, naložil mě a odvezl k doktorovi. Ten mi sdělil hroznou zprávu. Mou hloupostí přišlo o život naše děťátko… Z očí mi tekly slzy a srce pukalo steskem. Chuck se semnou nebavil. Odvezl mě domů a odjel. Smutně jsem se zavřela v ložnici a brečela do polštáře. Chuck se ani na noc nevrátil. Další den jsem se šla projít, provětrat si hlavu. Bylo mi mizerně. Vezmu Chucka na dovolenou, něco mám naspořeno, určitě nám to prospěje, zvažovala jsem. Tento nápad mi vehnal trochu energie do života. Nadšeně jsem se rozběhla domů, abych Chuckovi tu novinku řekla. U dveří jsem zakopla o kufry. „Co to je?“ zeptala jsem se sama sebe a zkoumala je. Byly v nich mé věci! Vběhla jsem do bytu a hledala Chucka. Při pohledu do ložnice se mi podlomily nohy. Chuck byl v posteli s mojí nejlepší kamarádkou Becky! „Becky? Chucku? Co to má znamenat?“ vyhrknu zoufale. Modlím se, ať je to jen zlý sen. Becky se na mě usmála. „Ahoj zlato, věci máš venku. Už jsme ti s Chuckem sbalili!“
zakřičela vesele. „Co tu spolu děláte? Chucku řekni mi něco! Že se mi to jen zdá?“ zakňučela jsem zoufale. „Už to s Becky táhnu dlouho. Byl jsem s tebou napřed ze soucitu, pak kvůli děcku. Už mě netrápí ani jedno. Táhni z mýho života!“ prohlásí Chuck bez citu a dál se věnuje Becky. Tečou mi slzy a vyběhnu z bytu. Popadnu své kufry a utíkám. Přes slzy ani nevidím na cestu. Skončím před obrovským obchodním centrem. „Co teď budu dělat? Nic tu nemám. Přátele, rodinu taky ne…“ přemýšlím zoufale. Nechci tu zůstat. Je to zkažené město. Vejdu do papírnictví a najdu atlas. Náhodně ho otevřu a zabodnu prst. Mulben, Skotsko – stojí tam. Přes slzy to pozoruji. Musím si jít hned koupit letenku… Táhnu kufry na letiště. Nemám chuť si rezervovat nic dopředu. „Připoutejte se prosím, budeme odlétat.“ Ozve se z reproduktorů. Uposlechnu a potichu koukám z okna. Nikdy už se sem nevrátím! Usmyslím si. Utřu slzu, která mi sama samotinká ukápne. Najednou vedle mě někdo usedne. Podívám se na něj. Muž v mém věku. Sladce se na mě usměje. „Dobrý den.“ Pozdraví mě a připoutá se. „Dobrý den…“ odpovím tiše a dál koukám z okna. Muž se ale odbít nenechá a začne si semnou povídat. Je milý. V půlce letu dojdu k novému přesvědčení. Začínám nový život, noví lidé, nové práce a nové prostředí. Musím na vše zapomenout. A tak konečně jedu pryč z toho smutku, do světa, kde nikdo nic neví.