Archivy | Texty | Rozhovory | Rozhovor s Violou Fischerovou
Rozhovor s Violou Fischerovou Zpracuj svůj život, aby byl k jídlu / nad konfesijní poezií Violy Fischerové Mariana Kozáková: Patřila jste do napůl pražské a napůl brněnské literární skupiny „Šestatřicátníků“. Bylo vám tehdy kolem dvaceti let. Setkávali jste se s tehdejšími staršími „velkými“ básníky?
Viola Fischerová: Vašek Havel popisuje v Hvíždalově knize Dálkový výslech, jak jsme šli spolu navštívit Jiřího Koláře. Zavolali jsme mu, že známe jeho sbírky a že bychom se s ním rádi seznámili. Kolář se zeptal, jestli jsme ve Vršovicích, a když, tak ať tedy přijdeme hned. Když jsme pak ve třetím patře, kde nad schody visel plechový Kristus odněkud z polí, zazvonili a otevřely se dveře, stál v nich obrovský černý kocour a za ním ten hubený brejlatý pán, kterého jsme vždycky dopoledne vídali ve Slávii, pokaždé u stejného stolku.
Pro mě osobně byl po smrti Františka Halase nejdůležitější Vladimír Holan.
Holana jste také navštívili?
Tam jsme šli všichni, Vašek, Zábrana, já i Jiří Kuběna, který byl tehdy taky v Praze. Já jsem tehdy milovala, a dodnes miluju, Fráňu Šrámka. Kluci si ze mne dělali srandu. Zvlášť, když Vašek neobyčejně komicky, i s chvějícím se chřípím, napodoboval herce Eduarda Cupáka, jak recituje Splav. Tak jsem naši při předložila Holanovi. A ten nás rozsoudil jediným rozmáchlým gestem: „Jo, Fráňa Šrámek. To byl básník! Sice jedné struny, ale ať na ni někdo zahraje po něm.“ Já jsem se nafoukla a kluci sklapli.
Co znamenal Holan pro Vás jako básnířku?
To bylo zvláštní. Když jsme tam byli všichni, Holan trochu čaroval jako mág. Když jsem u něho byla poprvé sama se svými verši, byl úplně jiný, tichý. Tehdy mi řekl: „Říkám to s jakousi lítostí. Je to čisté jako studánka.“ Když jsem mu po roce přinesla básně z Propadání, tak vzdychl: „Už se to kalí, už se to kalí.“
Jedno z nejkrásnějších odpolední mého života souviselo s Holanovými padesátinami. Dostala jsem od paní profesorky Šmejkalové Zahradníčkovo Znamení moci, propašované z kriminálu. Opsala jsem ho s několika kopiemi a s originálem jsem se vypravila za Holanem do jeho letního sídla ve Všenorech. Najít ho nebylo snadné, vedle čísla 25 bylo hned 33. A když jsem se zeptala jednoho pána v okně, kde tady bydlí Vladimír Holan, odpověděl mi: „Myslíte toho stěhováka? Tak to teda nevím.“ Přesto jsem ten domek našla.
Holan byl už při prvním prolistování viditelně otřesený a vyprávěl mi o Zahradníčkově procesu. A pak mi
na oplátku četl svoje verše, které ještě nikdo neznal. Byly to, jak jsem posléze zjistila, básně z „Bolesti“. K večeru, když už jsem musela odejít, rozpůlil Holan velkou kytici růží, kterou mu poslal Svaz spisovatelů, a na vzdálenost paže mi ji podal: „Básník ano, muž ne.“
Usilovali jste tehdy jako mladí ambiciózní o publikování svých básní? Jistě jste toužili po nějaké zpětné vazbě.
Jen málo. A jak taky, když ti skuteční básníci, které jsme obdivovali, v padesátých letech publikovat nesměli. Tak jsme nosili svoje básně jim. A mohli jsme mít lepší kritiky? Jen jednou, na počátku šedesátých let, v jakémsi politickém odlivu, se Vašek dohodl s redaktory „Května“, oficiálního časopisu pro mladou literaturu, že jim uděláme dvojstránku z naší poezie. Dal tomu vystoupení motto z Eliotovy „Pusté země“: “Nejkrutější ze všech měsíců je duben. Vyhání kořínky do zmrzlé půdy.“ Jenže květnáci nespolkli ani to motto. Takže z toho nebylo nic.
Vaše první sbírka Propadání, přes snahu Jana Grossmana, nemohla v roce 1957 vyjít. Pak jste se na dlouhou dobu odmlčela.
Přestala jsem psát poezii, vlastně vůbec psát, někdy ve čtyřiadvaceti letech. Za tím byly geniální texty Věry Linhartové. Neměla jsem nic, co bych proti nim nebo vedle nich mohla postavit. Hrabal mi tehdy řekl: „Linhartka ti vypálila mozek.“
V 68. roce jste emigrovala do Švýcarska.
Měla jsem zabalený jen jeden kufřík, z knížek jsem si s sebou vzala Máchův Máj, Spoonriverskou antologii Lee Masterse a Halasovu sbírku Kohout plaší smrt.
Další sbírku, Zádušní básně za Pavla Buksu, jste napsala až v roce 1985. Jak to?
Že jsem začala zase psát, to souviselo se sebevraždou mého prvního muže, Pavla Buksy, spisovatele Karla Michala. Je samozřejmě bolestné, když člověku umře ten druhý, milovaný. Ale když zemře dobrovolně, tak se člověku rozletí ten dosavadní život na tisíc kusů. Pořád kroužíte kolem toho, co se vlastně stalo.
Situace, jednotlivé motivy se vám vracejí. Začalo to tak, že jsem jela se svým druhým mužem Josefem Jedličkou do Basileje na Pavlův hrob a najednou jsem vnímala Pavlovu tvář před sklem v autě tak zřetelně, že jsem si říkala, no jo, to se tady někde rozběhne, on je tady od toho, aby si nás odved. Ale nestalo se nic a na zpáteční cestě jsem si napsala cosi na druhou stranu koncertního programu. Ráno jsem zjistila, že je to vlastně báseň a že je klíčová.
Pro mě je poezie jakýsi druh obrany. Něco, co nemohu změnit, můžu uchopit v jiné dimenzi.
To byl i vůbec první impulz k básnění? Obrana?
Od samého počátku. Už při té první básni, kterou jsem napsala v jedenácti letech. To mi maminka zakázala jít na pondělní cvičení do Sokola. Zuřila jsem, byla jsem duší i tělem naprostý sportovec, a tak jsem se rozhodla, že se pomstím. A napadlo mě, že napíšu něco zlověstného a zlého, něco jako Tanec kostlivců. Nakonec z toho ale byla láskyplná báseň o Kristovi. Co ale bylo na téhle první básni zvláštní, to byla její scenerie. Ubledlý měsíc nade hroby, smutku stín, jenž kráčí krajinou, hřbitov tam byl dutá síň a přehlídka děl smrti, kde nikdo šťasten být neumí. Jako vystřižené z dekadentního sborníku. Jenomže já jsem tehdy z poezie znala jen básničky z čítanek a o dekadenci jsem neměla ani tuchu.
Mám zkušenost s tím, že většina mých básní vzniká z pocitu tísně, něčeho, co mě zasáhne a s čím nemohu nic udělat, tak se to pokouším uchopit jinde a jinak.
Třeba Babí hodina. Seděla jsem u doktora v čekárně, byl takový krásný den babího léta a přišla tam neobyčejně krásná stará dáma, kolem sedmdesátky v modrých etamínových šatech s plizovanou sukní a na ní měla položené revmatismem zkroucené ruce, že vypadaly jako suky vinné révy. Člověk se cítí v takové situaci v rozpacích, tak já, abych to prolomila, jsem řekla: „Bože, takový krásný den a člověk sedí u doktora a čím je starší, tím častěji.“ Načež ona se velice hezky usmála a řekla: „Nechte být, on má každý čas v sobě něco krásného. Každý.“ Vypadla jsem od toho doktora na ulici s hřebíkem v hlavě, co proboha je na tom stáří tak krásnýho? A šest let jsem neviděla nic jiného než staré ženské, slídila jsem po nich jak fízl. Z toho vyrostla Babí hodina.
Většina vašich sbírek je „smutných“, často hlavní téma krouží kolem umírání. Například v Jak pápěří.
To byl můj pokus jak se vyrovnat s tráplivým umíráním mého druhého muže, spisovatele Josefa Jedličky. Skoro vždycky, když jsem vycházela z nemocnice, tak jsem brečela. Ale uvnitř v metru jsem měla najednou pocit, jako by tam na stěně vpravo ode mne byl natažený široký pás papíru.
Stejně tak Předkonec. Byl psaný z hodně hlubokého smutku, jednak mi už dva roky ochrnovala a umírala kamarádka, to byl horor, a do toho mi začal umírat brácha na rakovinu. Jednou jsem mu řekla, že o tom píšu knížku. Brácha odpověděl: “No jo, to je tvůj způsob, jak se s tím vyrovnat.“ Ale nikdy jsem mu to
nedala přečíst. Až na jeho pohřbu jsem přečetla jeden úsek.
V té době začalo vznikat i Písečné dítě, asi vaše nejradostnější básnická sbírka.
Ano, to je čistá milostná lyrika. Psaná v naprostém okouzlení dívkou, které člověk nemůže a nechce nepodlehnout.
Mě na tom udivuje, že jsem byla na jednu stranu skutečně smutná, umíral brácha a kamarádka. Ale najednou se tady objeví tenhleten cit jakoby spadlý z nebe. Mám takovou teorii, že vždycky, když mi bylo z nějakého důvodu nejhůř, tak jsem dostala od pána Boha nějaký dar, abych to snad líp snášela. Když začaly Pavlovi deprese, tak jsme měli báječného psa, Ukšuka. Potom, když Pavel umřel, tak se mi vrátila poezie a vstoupil do mého života Josef Jedlička. Když umřel Josef, bylo tu to psaní. Když mi umíral brácha a kamarádka, tak do toho vstoupila ta holka a s ní úžasně krásný lidský vztah.
To svědčí o tom, že jste impulzivní, intuitivní básnířka.
Přesně tak, na rozdíl od mé sestry, Sylvy Fischerové. Když jsem četla její popis vzniku jedné básně, tak jsem si uvědomovala, jak velice se od sebe lišíme. Ona o stavbě veršů přemýšlí a je schopná stavět báseň třeba i několik týdnů. Mně se báseň nejčastěji ohlašuje několika slovy, veršem nebo jen neurčitou myšlenkou. Vždycky však s oním napětím, v kterém jako by už byl dán její tón i rytmus. S trochou nadsázky lze říct, že už s prvním, druhým veršem báseň slyším. A odejít od rozepsané básně, – to se mi ještě nepodařilo.
Nedávno jste odevzdala do nakladatelství sbírku Domek na vinici. Jde o pokračování bolestného Předkonce nebo milostné lyriky Písečného dítěte?
On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne. Je to svým způsobem bilanční sbírka. Domek na vinici vyvolal jeden velice zvláštní zážitek. Sen nebo spíš vize. Stála jsem před stěnou, která byla zalitá krví a před ní seděl ke mně profilem kluk. Černé vlasy, modré oči, v životě jsem ho neviděla, obrátil se ke mně a řekl: ,,Já vám mám vyřídit, že taky zahynete.“ A já jsem říkala: ,,Jak jako? Co, kde?“ A on: ,,Já nevím, já vám mám jenom říct, že taky zahynete.“
Tolik krve kolem Proč jsi byl tím poslem právě ty tak zmatený
že nevíš víc Nováček ještě nohama na zemi Kdo ti kázal abys to stihnul než se rozední Nebo tě o to poprosil?
V první části se vracím k Zádušním básním..., jenomže o dvacet let později, kdy už sice leccos prohlédám, ale před tajemstvím Pavlova osudu stojím stejně bezradná jako tehdy. Druhou část, věnovanou matce, uvozuje verš: „Ve snu zněl úkol / zpracuj svůj život / aby byl k jídlu.“ I tady jde o návrat, tentokrát k oněm zmíněným snovým básním z Propadání. Tedy o náš vzájemný úzkostný vztah.
Nebo jsi mami svůj nárok na moje štěstí vzdala Tak k smrti připravená srovnané účty sepsané co komu patří – mně dům – Ale ani čárka? Ani výčitka? V třetí části jde už o mne a můj čas. Znát přítomnost to se člověku teprve zatočí hlava nad minulými propastmi je i budoucnost dávná Holé teď bez lávky bez anděla od rána do večera
Domek na vinici končí krátkou povídkou, která se jmenuje Cesta středního hříchu. Svoje spory s pánem Bohem jsem si vyřešila v Matečné samotě, Nyní a v Předkonci, ale tady jde o historii mojí první dětské hereze. Nebyla jsem pokřtěná, protože otec měl za to, že můj bratr a já si to máme rozhodnout sami. Takže jsem jako školačka byla „bez vyznání“. Přesto jsem v základní škole hořela pro náboženství jako pro nic jiného.
Tím spíš, že ho učil mladý kaplan Nosek, který nejspíš věděl, že mám tátu v emigraci, a tak na mne byl velice hodný. K roztržce mezi námi došlo ve třetí třídě, když nám pater Nosek vyprávěl o duši, kterou Bůh vdechl a dal jenom člověku. To mě zarazilo, a tak jsem se zeptala, jestli zvířata nemají duši. Protože jak by
potom mohla žít?
Odpověď zněla, že církev nemá žádné důkazy pro to, že duši mají i zvířata. Tomu jsem prostě nemohla věřit, že zvířata nepřijdou do nebe. A tak jsem ještě zažadonila, jestli ani koně, co celé dny tahají a dřou, a nikdy už se nemůžou proběhnout na louce, když ve městě žádná není. A všechna ta zvířátka, co je jim zima a která lidi utiskují a zabíjejí? – Páter Nosek byl mladý kaplan, kterého, pokud šlo o moji spásu, nenapadl sv. František. Tak jsem si to v lavici nechala projít hlavou, pak jsem zavřela aktovku a vstala: „Velebný pane, tak do nebe, kam nepřijdou zvířátka, já taky nechci.“
V důsledku čehož jsem se nechala pokřtít až v 57 letech, kdy byl mým křtícím otcem velice moudrý kněz.
připravila Mariana Kozáková foto © Dorota Dobrew