Archivy | Texty | Rozhovory | Michal Ajvaz: Rebelie je tématem každého uměleckého díla
Michal Ajvaz: Rebelie je tématem každého uměleckého díla rozhovor pro Festival spisovatelů Praha Erika Zlamalová: 20. ročník Festivalu spisovatelů Praha bude doprovázet motto „kacířství a rebelie" – jak se toto téma zobrazuje ve vaší tvorbě?
Michal Ajvaz: Svým způsobem je rebelie tématem každého uměleckého díla, protožepodstata literatury a snad umění vůbec je vidět věci nově, osvobodit seod navyklých schémat vidění, a to už v sobě vždycky moment rebelie akacířství obsahuje. Taková svoboda ale musí být v první řadě něčímpozitivním, objevováním nového smyslu. Myslím, že to je důležitější nežnějaké proklamativní boření tabu. Mé knížky mají povahu spleti různýchpříběhů a v mnoha z nich se objevují postavy, které žijí na okrajivětšinové společnosti nebo v přímém konfliktu s ní, jejichnekonformnost nabývá různých forem, sahá k stažení se do vlastníhonitra až po ozbrojený odpor...
Je vám někdo z hostů letošního festivalu blízký?
Mám rád Fernanda Arrabala, který mimochodem ukazuje, že imaginativní tvorba nemusí být v rozporu s osobní angažovaností.
Co pro vás knihy představovaly v dětství a v dospívání?
Jako dítě jsem byl velký čtenář, doteď si vzpomínám na zážitky zčetby dobrodružných knížek a cestopisů, z vyprávění o mořeplavcích aobjevitelích, vzpomínám, jak jsem byl nešťastný, když jsem musel četbupřerušit... A myslím, že na mých knihách je vidět, že hodně z tohodětského zaujetí dobrodružstvím a neznámem ve mně zůstalo. Většina zmých knih je pořád postavena na půdorysu dobrodružných knížek...
Pokud jde o dospívání, období od mých patnácti do osmnácti let, kdyjsem chodil na střední školu, bylo dobou, kdy jsem asi vůbecnejintenzivněji vnímal literaturu. Byla to druhá polovina šedesátýchlet, doba, kdy se začala objevovat spousta nových knížek, vycházel Kafka, Mandiargues, Gracq... Ta doba byla zároveň i dobou nejintenzivnějšího vnímání světa, a moje psaní je doteď nějak spjaté stím, co jsem tehdy dokázal vidět třeba na procházkách po městě nebo navýletech s přáteli. Moje vidění je teď unavenější, ale při psaní seněco z tehdejšího vnímání světa pořád ještě vrací.
Váš otec překládal z ruštiny. Vyrůstal jste v prostředí, které podnítilo literární tvorbu?
Tatínek byl vzděláním chemik, ale přitom byl velmi vzdělaný asečtělý člověk. Narodil se na Krymu, ruština byla jeho rodnou řečí acelý život se zajímal o ruskou kulturu, i když nebyl etnický Rus, alekrymský Karaita. Domácí prostředí a velká otcova knihovna určitěobrovskou měrou ovlivnily celý můj další život...
Nedá se ale zrovna říci, že bych byl veden k tomu, abych bylspisovatelem, ani že bych o tom v dětství sám uvažoval. Rád jsemmaloval a všichni včetně mě počítali s tím, že budu malířem. Pak se tonějak na střední škole změnilo, a mě začala víc zajímat literatura afilosofie, také jsem si uvědomil meze svého výtvarného
nadání… Alemyslím, že mi z té doby zůstalo vizuální vnímání světa, které seprojevuje i v tom, co píšu.
Jste autorem prozaických knih i odborných statí věnovaných filozofii. Psaním prózy si odpočinete od filozofického bádání nebo se tyto dvě disciplíny doplňují?
Nedá se zrovna říci, že bych při psaní prózy odpočíval. Psaníbeletrie je stejně namáhavá práce jako psaní teoretických knih, i kdyžjde o jiný druh námahy. Ale ta námaha samozřejmě přináší také velkouradost, tak jako horolezci přináší radost námaha při zdolávání hory.Psaní teoretických věcí a beletrie se spíš snažím oddělovat, nemám rádani romány psané kvůli vyjádření nějakých filosofických myšlenek, anifilosofická díla, která se snaží být uměním. Začínat psát povídku neboromán s hlavou plnou myšlenek, které chci sdělit, je vždy nebezpečné –jak se říká, z dobrých myšlenek vznikají špatné knihy. Já naopakpotřebuji mít na začátku psaní prázdno v hlavě, nejen že nemám žádnoumyšlenku, kterou bych chtěl vyjádřit, ale neznám téma ani děj románu,který se chystám psát.
A co je tedy na počátku psaní?
Obvykle jen nějaký pocit, často spjatý s určitým prostorem – například na začátku Druhého města byl pocit, který jsem měl na zasněženém Pohořelci, na začátku Prázdných ulicpocit, který jsem měl, když jsem jednoho horkého letního dne šelprázdnými ulicemi v Nuslích za Vršovickým nádražím. Ty pocity mipřipomínají bílou mlhu, ve které se míhají desítky nezřetelných postavs vlastními příběhy, a ty postavy a příběhy mě vybízejí, abych je z témlhy vysvobodil, abych jim dal nějaký tvar. Je pravda, že se do mýchbeletristických knížek nakonec dostanou také nějaké myšlenky, ale to jeproto, že se z prvotního pocitu postupně rozvinuje určitý svět se vším,co k němu patří – a ke světu patří kromě postav, prostorů a dějů takéideje. Ale myšlenky by neměly románu vládnout, nesmějí být vůčiostatním obyvatelům románu v ničem privilegované.
Ve vašich textech překypělých fantazií, jako by se občas ztrácel příběh - jak je pro vás příběh sám důležitý?
Mám příběh rád, spíše příběhy dobrodružné nebo fantastickéliteratury nebo příběhy ze starých mýtů než příběhy realistického apsychologického románu. A myslím, že děje, které se objevují v mýchknížkách, přes veškerou fantastičnost zůstávají klasickými příběhy,které mají zápletku a rozuzlení.
Dnes se vynořili protimodernističtí bojovníci za příběh, jenže tijej bohužel obvykle ztotožňují s příběhem realistického románu, i kdyžrealistický román je z hlediska dlouhých dějin literatury spíšenovinkou, která nemusí mít dlouhého trvání. Pro mne jsou zajímavépříběhy, v nichž je zázračno, dobrodružství. Číst psychologický příběho nešťastném manželství dvou lidí, kteří se rozvádějí, je pro mnesmrtelnou nudou, to si raději přečtu dobrou detektivku od Chandlera. Nadruhé straně kniha nemusí mít příběh k tomu, aby byla poutavá a abynebyla nudná. Například jedna z mých oblíbených knih, Mandiarguesůvromán Na okraji, je líčenímtoho, co vidí za tři dny hrdina potloukající se bez cíle Barcelonou, apro mne je tam víc zajímavého než třeba v nějaké dlouhé rodinné sáze.
Čerpáte při psaní ze svých snů?
Na to se mě lidé často ptají, ale mně se ještě nikdy nestalo, žebych při psaní něco ze svých snů použil. Přesto mě sny zajímají jakofenomén, ve své stavbě, o tom jsme ostatně vydali s Ivanem Havlemknížku. Mé sny jsou mimochodem dost realistické a nudné. Jak už jsemříkal, při psaní mám určitý zaběhnutý řád – začínám z beztvarého pocitua postupně z něho vydobývám postavy a děje – a dost dobře nevím, cobych si při tomhle postupu s nějakým snovým tématem počal. Lidé siovšem často myslí, že sen je jediná sféra, odkud je možné čerpatimaginární a fantaskní děje. Já jsem však přesvědčený, že kdyby sekdokoliv ponořil do svého vědomí a pořádně je prozkoumal, kdyby sesnažil vysledovat, co všechno je v něm skryté, našel by tam náměty kdesítkám fantastických románů.
Účastníte se autorských čtení. Ovlivňuje kontakt s čtenáři vaši tvorbu?
I když je psaní ve své podstatě osamělá činnost, kupodivu jsou promne setkání se čtenáři zajímavá a důležitá. Zajímavé je pro mne, vjakém kontextu jsou mé knihy vnímány, mohou se objevovat souvislosti,na které jsem při psaní nepomyslel, třeba souvislosti s autoryscience-fiction, které neznám…
Někdy se projeví národní mentalita, například když jsem četl jednupovídku ve Švýcarsku, překvapilo mě, že ji tamější publikum bralo jakovysloveně humoristické dílo. Nesnažím se čtenářům jejich chápání knihyvymlouvat, myslím, že mé knížky nemají jednu jedinou správnouinterpretaci, a pro mne je zajímavé seznamovat se s tím, jak je kdochápe.
Různé literární akce jsou pro mne důležité ještě v jednom ohledu:mám rád setkání s cizími městy. Ty první letmé dojmy, kdy se mi městoukazuje a zároveň skrývá, kdy ukazuje svou náladu, naznačuje, jaký se vněm asi žije. Ty dojmy z cizích měst hrají v tom, co píšu, dostdůležitou roli; jak už jsem řekl, na počátku příběhu bývá setkání snějakým prostorem a jeho náladou, a hodně příběhů v mých knížkáchvzniklo právě z ducha cizích měst.
Ve vaší poslední knížce je těch měst, vekterých se odehrává děj, asi deset, když odhlédneme od městimaginárních. Navštívil jste je všechna ve skutečnosti?
Jestli si dobře vzpomínám, z reálných měst, která se v románuobjevila, jsem nebyl v jediném, v Bostonu. Objevil se v knize, i když omístech, kde jsem nebyl, vlastně píšu dost nerad, ale nějaké takovémísto jako Boston si vyžadoval děj. Tak jsem si alespoň na Google-Earthdobře prohlédl místa, o kterých jsem psal (jednalo se o honičku mezizlou vědkyní a umělou ženou, jednu ze scén, které byly zřetelněinspirované dobrodružnou literaturou nebo dobrodružnými filmy). OstatněGoogle-Earth někdy používám i k tomu, abych si připomněl, jak vypadajímísta, kde jsem byl.
Dáváte někomu své knihy, ještě před vydáním, číst?
Ne, první člověk, kdo čte mé rukopisy, je až redaktornakladatelství. Psaní je pro mě složitým a dlouhým procesem.Propracovávám se k výslednému tvaru přes mnoho variant, a kdyby mi vzávěrečné fázi psaní někdo začal říkat nějaké připomínky, začal bych ovšem pochybovat a všechno by se mi nejspíš zhroutilo pod rukama.
Jaké pocity se dostavují po dokončení knihy? Vracíte se ke svým předchozím knihám?
Když kniha vyjde, několik měsíců si v ní čtu – člověk se dozví, covlastně napsal, až z vytištěné knihy, předtím to je spleť skutečnosti apředstav, popsaného papíru a myšlenek, spíš součást mé mysli a méhotěla než samostatné dílo, a musím mít knihu v ruce jako cizí, hotovou anezměnitelnou věc, abych si konečně uvědomil, co to vlastně je. Někdyto bývají příjemná, jindy nepříjemná překvapení, obvykle obojí. Toneznamená, že vydanou knihu čtu od začátku do konce, spíše tak do nínahlížím, přečtu vždycky několik stránek. To trvá tak půl roku,nahlížení se pořád zkracuje, až knížku odložím a už se k ní nevracím,začínám spíš myslet na další knihu.
Vydal jste první knížku poměrně pozdě. Napsal jsem něco i předtím?
První knížka mi vyšla, když mi bylo čtyřicet. Psal jsem i předtím,básně a prózy, ale nikdy jsem se nepokoušel nic nabídnout žádnémučasopisu nebo nakladatelství. Byly to surrealistické texty, a bylozřejmé, že nepřichází v úvahu, že by to někde vydali. Poslal jsemrukopis do nakladatelství až v osmaosmdesátém roce, tedy v době, kdypod vlivem ruské „perestrojky“ došlo k jakémusi uvolnění v literatuře iu nás a kdy začali znovu publikovat alespoň někteří dříve zakázaníautoři. Nakonec se stalo, že moje první knížka vyšla v osmdesátémdevátém, v týdnu, kdy začala listopadová revoluce. Dnes jsem vlastněrád, že moje starší věci nevyšly, myslím, že byly dost nezralé. Snad jeještě někde mám mezi svými papíry, ale nechce se mi na ně dívat – jakjsem řekl, ke svým starým věcem vlastně nemám žádný vztah.
Čtete recenze či kritické ohlasy na vaše knihy a znamenají pro vás něco?
Dříve mi bylo úplně jedno, co o mně kritici psali, dokonce jsem sebavil tím, že jsem do knížek dával věci, které mi vytýkali, abych jepozlobil. Jeden kritik se třeba rozčiloval nad tím, že jednou postavouv Druhém městě je jakésipražské božstvo, tak jsem hned do příští knihy dal postavu mořskébohyně. Jiný kritik se pozastavoval nad detailním líčením toho, jakhrdina jí palačinku v jednom pražském bistru, takže v příští knize seobjevil stejně detailní popis konzumace smaženého sýra v restauraci navltavské navigaci.
Jak stárnu, vadí mi špatné kritiky trochu víc, přesněji řečeno,kritika mě trápí v případech, kdy se mi zdá, že nějak souzní s mýmivnitřními pochybnosti. Když se dočítám něco, o čem si myslím, že je tonesmysl – například když čtu o Cestě na jih,která je bezpochyby mojí nejosobnější knihou, knihou, která se nejvíceze všech zrodila z mých osobních úzkostí a radostí, že je to pouhéumění pro umění bez vlastního prožitku –, tak mi připadá jako ztrátačasu se nad tím zamýšlet.
Sledujete současnou českou literaturu?
Musím se přiznat, že ji moc neznám. Je to také tím, že většinou čtuteoretické knihy a na čtení beletrie nemám moc času. Mám rád třebaIvana Wernische, který je opravdový básník v tom, jak dokáže vidětmagii ve zdánlivých banalitách. Ale vlastně mi není moc blízká českáliteratura jako celek. Česká próza byla vždycky psaná buďto v lidovém,hovorovém duchu, anebo tam, kde se pokouší o „vysoký“ styl, v baroknímduchu, a mně není blízké ani jedno, ani druhé.
V české literatuře nenajdeme žádnou analogii autorů, které mám rád,Conrada, Prousta, Gracqa, Nabokova, dokonce ani Franze Kafky… A tak měnapadá jediná prozaická knížka, ke které cítím jakousi blízkost, Velký román Ladislava Klímy: ten je mi blízký svou inspirací dobrodružnou literaturou a tím, jak
míchá vzdálené, nesourodé žánry.
Jak se díváte na změny po roce 1989?
I když je mi, jako spoustě lidí, smutno z úrovně současné politickékultury, na druhé straně pořád ještě cítím jako zázrak, že žiji vespolečnosti, kde si mohu kupovat knihy, jaké mě zajímají, kde mohusvobodně cestovat a říkat a psát, co chci. V době totality jsem si bylsice jistý, že režim nemůže vydržet navěky, ale myslel jsem, že já sámse jeho pádu nedožiji.
pro Festival spisovatelů Praha připravila Erika Zlamalová
(9. února 2010)
foto © Jan Rasch
