Jaroslav Čechura
Selské rebelie roku 1680 Sociální konflikty v barokních Čechách a jejich každodenní souvislosti
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2001
Kniha vyšla s finanční podporou Grantové agentury České republiky.
© Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc., 2001 Illustrations archiv autora, 2001 ISBN 80-7277-064-0
OBSAH
Úvod 7 Rok 1680 v historiografii českých zemí 9 Bádání německých historiků o roce 1680 v Čechách 10 Bádání českých historiků o roce 1680 v Čechách 12 Rok 1680 v české historiografii po roce 1945 16 Metody a přístupy k revoltám roku 1680 20 I. Severní Boleslavsko (1679–1680) 28 Lemberk neboli Lvová – mýtus hraběte Bredy 28 Počátek rebelie: severní Boleslavsko na přelomu let 1679–1680 47 Grabštejn 55 Leopold I. – vyšetřování na severním Boleslavsku 58 Piccolomini na severním Boleslavsku 69 Heinrich Patzenhauer – advokát Frýdlantských 75 Uklidnění severního Boleslavska a Stelzigova nová akce 80 II. Litoměřicko a Slánsko 91 Předpoklady neklidu, obsah petic a odpovědi na ně 91 Litoměřicko: průběh rebelií 105 Lobkovická „mezihra“ na Slánsku 121 Litoměřicko – Harantova krvavá mise 127 III. Žatecko 145 Počátek rebelií 145 Stížné články poddaných a odpovědi vrchnosti 156 Robota 167 Mezihra: do zasedání vyšetřovacích komisí 168 Žatecko-kadaňský krvavý epilog 193 IV. Středozápadní Čechy 202 Průběh rebelií 202 Horšovský Týn 202 Domažlické zádušní vsi 205 Křivoklát 206 Brložec 209 Teplá 209 Ovčí vrch 211
Planá 212 Loketsko 212 Petice, stížnosti a odpovědi na ně 217 V. Východočeský epilog 224 Litomyšl 225 Broumovská rebelie 242 VI. Středoevropský ohlas rolnických rebelií v Čechách roku 1680 265 Závěr 272 Poznámky 282 Seznam citovaných pramenů a literatury 348 Jmenný rejstřík 359 Obrazová příloha 377
7 ÚVOD
V českých dějinách nacházíme mnoho témat, o jejichž výklad se přou celé generace historiků. Nevím, zda sporných otázek je více než těch druhých, totiž procesů, událostí či příběhů, které byly „odjakživa“ jasné či skoro jasné. O nich se nikdy nediskutovalo a nepolemizovalo, ba dokonce ani nespekulovalo. Jejich výklad byl a je – alespoň na první pohled – v podstatě nesporný, jednoznačný, snad s výjimkou některých doprovodných, nejednou podružných detailů, na které kladla ta či ona doba odlišný důraz. Nebylo tomu proto, že by se snad jednalo o „zakázaná“ témata, ale prostě proto, že diskutovat nebylo třeba. Svědectví pramenů s téměř neotřesitelnou jednoznačností vede k zdánlivé „železné logice“ příčin a následků, což se přirozeně promítá v pomyslném kompasu orientace historika k určitému výkladu a pojetí problému. A právě mezi taková témata tradičně patří rolnická rebelie, jež proběhla na více než stovce panství v Čechách v roce 1680. Uvidíme, že příčiny, proč k tomuto povstání došlo, viděli shodně jak historikové čeští, tak němečtí, vlastivědní pracovníci stejně jako profesionální historikové, a to bez ohledu k jaké škole i metodologické orientaci patřili. Vše se zdálo být jasné, srozumitelné a logické. A přece… Před časem jsem měl možnost monograficky zpracovat svéráznou oblast Broumovska a tamní tři rebelie a ukázalo se, že výklad může být zcela jiný, než se tradičně mělo za bezpečně prokázané a nesporné.1 Tato skutečnost vyvolala moji zvědavost, kladl jsem si otázky typu: jak tomu bylo jinde, v jiných krajích či oblastech Čech. Téma se ukázalo být tak zajímavé, že jsem se mu věnoval vlastně několik let. Bylo to proto, že pracovní postup zahrnoval komplexní studium pramenů k tématu, doplněné o komparaci s podobnými událostmi ve střední Evropě raného novověku.2 Jako výsledek je předkládána kniha, jejímž cílem je pokus o kvalitativně nový pohled na rolnickou rebelii roku 1680. V posledním desetiletí se této tematice nevěnovala přílišná pozornost, v popředí byly – a to je pochopitelné – jiné stránky života 17. století, jež stály dlouho, také z ideologických důvodů, na okraji zájmu. Mám zato, že po rozmachu studií, věnovaných novověké šlechtě a jejím kulturním aktivitám stejně tak jako církvi, rekatolizaci či náboženským bratrstvům, se badatelé za určitou dobu opět vrátí na venkov, nebo zde žila nejpočetnější část tehdejší populace. Bude to potřebné, nebo řada otázek, jimž se na první pohled věnovalo velké množství literatury, ve skutečnosti byla řešena jen značně dogmaticky a schematicky. Někdy se zdá až nepochopitelné, jak dlouhou dobu mají takové „přístupy“ životnost. A dále, není automatické, že je-li někdo poddaný, musí mu být apriorně přisuzovány určité znaky jako pasivního „nositele historických dějů“. 17. století představuje v českých dějinách jedno ze zlomových období.3 Sled událostí tohoto věku, jejich příčiny a následky, a již v krátkodobém, či dlouhodobém horizontu, byl takového rázu, že podstatným způsobem ovlivnil politický, hospodářský, sociální i kulturní život našich zemí. Dosud není jisté, zdali se jednalo jen o prvky s převažujícím regresem (souhrnně označované pojmem „refeudalizace“ ), nebo zda 17. století přineslo do našich zemí i rysy pozitivní. Celé téma si bude vyžadovat nové zhodnocení, a to již proto, že v mezinárodních diskuzích posledních let je právě 17. století přiznávána kvalitativně nová role; dokonce i takový klasický pojem jako absolutismus je přinejmenším zpochybňován.4
8
Úvod
Naopak v sociálním ohledu se jeví – zejména pro venkovské obyvatelstvo – události spojené s třicetiletou válkou jako počátek dlouhodobé až fatální změny, kdy pohnuté události v Čechách záhy překročily zemské hranice a třicetiletá válka se vyvinula v mocenský a náboženský konflikt, do něhož – přímo, či nepřímo – vstoupila většina státních útvarů evropského kontinentu. České země v něm nenesly jen tíhu přímých vojenských konfrontací.5 Upevnění moci vládnoucí dynastie úzce souviselo i s nedobrovolným obratem v náboženské orientaci většiny obyvatel země ve jménu vítězné restaurace katolického náboženství. Ohromné změny ve vlastnictví půdy přivedly do Čech množství cizinců, z nichž mnozí byli povýšeni do šlechtického stavu, zejména za vojenské zásluhy. Naše země naopak opustily zástupy urozených, vzdělaných, ale i prostých lidí české i německé národnosti. Mírové smlouvy z Münsteru a Osnabrücku přinesly vytoužený mír a stabilizaci vnitřních poměrů, ta však současně vedla k hlubokým či alespoň dosti závažným změnám ve způsobu života, zejména venkovského obyvatelstva. Země byla na řadě míst vylidněna a v některých oblastech navíc zcela zpustošena. Nedostatečné státní příjmy a stále rostoucí výdaje, zvláště vojenské, si vyžádaly zásadní změny, jež se promítly do berní reformy v první polovině padesátých let. Tradiční, do značné míry patriarchální vztahy mezi urozenými vlastníky a jejich poddanými ve vsích a městech na jednotlivých panstvích byly až do restaurace habsburské moci regulovány nejen literou norem, známých jako „řády selské a instrukce hospodářské“, ale také řadou polepšení či svobod, které získali obyvatelé panství od svých vrchností v předbělohorském období. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 je prohlásilo za neplatné, poněvadž pocházely z doby před „ohavnou rebelií“ (stavovským povstáním). Důležité byly rovněž urbariální povinnosti rolnictva, které bývaly v 16. století velmi přesně stanovené. V pobělohorském období však ztrácely tuto přesnost, a zejména s rozvojem velkostatkové produkce bývaly povinnosti stanovovány jen rámcově. Tato skutečnost představovala nemalé konfliktní pole. Měšanstvo poddanských měst a městeček se se ztrátou svých výsad nehodlalo pasivně smířit. Prozrazuje to řada soudních procesů s vlastními vrchnostmi, v nichž se v nejednom případě podařilo dosáhnout znovuobnovení platnosti alespoň některých předbělohorských privilegií. Za všechny jmenujme spor libereckých měšanů. Finanční náklady na mnohdy řadu let trvající soudní procesy byly vysoké a vzhledem k rozsahu „vysouzených“ svobod často nepřiměřené. Tvrdohlaví měšané však takto moderně pragmaticky neuvažovali. Šlo jim o víc, o „hodnoty“ v leckterém ohledu symbolické. Schopnost vést takováto nákladná soudní jednání byla přece také otázkou prestiže a sebevědomí. Důsledky proměn po roce 1650 směřovaly – a přímo, či nepřímo – zvláště proti nejpočetnější vrstvě populace v Čechách, žijící na venkově. Vedla odtud přímá či jen zdánlivě přímá, někdy přímočará linie k vlně rebelií, které proběhly v Čechách od pozdního podzimu roku 1679 do sklonku léta 1680. Rok 1680 je v českých dějinách spojen s prvním hromadným rolnickým hnutím, jež vyústilo v řadu povstání. Bylo soustředěno v severních, západních a východních Čechách. Jeho počátek je až nápadně spojen s příjezdem císaře Leopolda I. do Čech.6 Neklidný rok 1680 se stal průsečíkem rozsáhlých společenských, sociálních i hospodářských změn, k nimž došlo v Čechách v 17. století. Charakterizovala jej zejména vlna rolnických revolt či rebelií, jichž se zúčastnilo také nejedno poddanské město nebo městečko. Neměli bychom v tomto kontextu opomíjet ani skutečnost, že rok 1680 je spojen s další významnou událostí, kterou byla bezesporu dosti silná morová epidemie, která zasáhla nejen hlavní město, ale i řadu krajů, které budeme sledovat. Tyto události tak trochu zatlačily do pozadí pobyt císaře Leopolda I. v zemi, jenž – a to je bezesporu další z paradoxů – hledal
Rok 1680 v historiografii českých zemí
9
v Čechách útočiště před mohutnou morovou vlnou, jež zasáhla srdce habsburské monarchie v roce 1679.7 Císař přijel do hlavního města na konci září a neuplynulo mnoho času a panovník se začal setkávat s poddanými a jejich peticemi.
Rok 1680 v historiografii českých zemí Rolnické revolty v Čechách v roce 1680 nalézaly poměrně široký ohlas již v soudobém středoevropském periodickém tisku.8 Stopa těchto událostí ještě není patrná v Theatreu Europeu,9 jinak je tomu v podobných dobových publikacích ze samotného konce 17. století.10 Již v 18. století se staly rebelie z roku 1680 součástí výkladu českých dějin. Zde činím drobnou odchylku od zaměření kapitoly a začleňuji do přehledu německého historika-bohemistu, nebo v roce 1729 nacházíme zmínky o roce 1680 u drážanského archiváře Adama Friedricha Glafeye.11 „Příčina, proč se zabývám zde tímto povstáním, je to proto, že došlo tehdy opětovně ke změnám v království Českém, jež se dotýkaly práv obyvatel země.“12 A. F. Glafey se zaměřil na výklad Leopoldových patentů z roku 1680 a otevřeně konstatoval, že mu není jasná případná přímá spojitost rebelie v tomto roce s českým stavovským povstáním. Klade si dále otázky právní kontinuity mezi těmito epochami, protože se pokouší vyložit rolnické rebelie v Čechách pomocí soudobých normativů. Klade si totiž otázku, existoval-li rozdíl mezi sedláky, kteří se „provinili“, a tudíž museli pykat, a pokojnějšími z nich, jichž se události nedotkly. Odtud vede Glafeyova právní konstrukce k úvaze o významu privilegií před stavovským povstáním a po něm. Autor byl brilantní právník a na svou dobu znamenitý znalec českých dějin. Nepracoval s vlastními prameny, zachovanými k rebelii, ale zejména s patenty panovníků. František Martin Pelcl podává docela jiný výklad událostí v Čechách roku 1680.13 V poslední čtvrtině 17. století to byl podle jeho názoru jeden z klíčových momentů českých dějin. Domníval se, že někteří páni v Čechách příliš utiskovali rolníky (Bauern),14 kteří začali přemýšlet o tom, jak dosáhnout ulehčení svého osudu. „V roce 1680 veřejně vyjádřili svou nespokojenost, a to zvláště poté, když poslové vyslaní z panství hrabat Gallasů [Frýdlant, Liberec] a Bredy [Lemberk] se stížnostmi do Prahy byli uvrženi do vězení.“ Na Čáslavsku se shromáždilo přes pět tisíc ozbrojených mužů, vedených bývalými důstojníky. „Současně se bouřily selské houfy v Boleslavském, Litoměřickém a Loketském kraji, takže zde musel zasahovat generál Harant s několika tisíci vojáky, proti jiným byl nasazen vojevůdce hrabě Piccolomini. Bylo by snad došlo k všeobecnému povstání, čemuž úřady zabránily tím, že vyhlásily všeobecnou amnestii (sic!) a uvězněné sedláky propustili, současně došlo k úpravě jejich robot.“ Císař vydal poté robotní patent, který stanovil pevný počet robotních dnů. F. M. Pelcl věnoval rolnickým rebeliím roku 1680 dosti velkou pozornost, zajímavý je jeho pokus o strukturovanou charakteristiku událostí stejně jako výklad příčinností a následků. Pelcl přitom pracoval s narativními prameny. V 19. století zaznamenáváme již trvalý zájem o problematiku rebelií v roce 1680. Považuji za účelné rozdělit bádání na studie německých a českých historiků, nebo tak vyniknou odlišnosti, případně také podobnosti, spojené se studiem této tematiky.
