Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická
Diplomová práce
Analýza prostorových a formálních vlastností středověkých obléhacích táborů Bc. Petr Koscelník
Plzeň 2010
1
Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra archeologie Studijní program Historické vědy Studijní obor Archeologie
Diplomová práce
Analýza prostorových a formálních vlastností středověkých obléhacích táborů Bc. Petr Koscelník
Vedoucí práce: Mgr. Karel Nováček, Ph.D. Katedra archeologie Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni Plzeň 2010
2
Prohlašuji, že jsem práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.
Plzeň, duben 2010
………………………
3
„... hajtman má rozkazovati, kde je má položiti proti nepřátelóm v zištných místech...aby hleděl vrchu a strání, aby mohli k svým nepřátelóm bíti, a oni k tobě nic...“ Václav Vlček z Čenova, úryvek z čl. č. 28 Naučení o šikování jízdních, pěších i vozů, (Toman 1898, 432)
Na tuto práci poskytl bezplatně mapové listy Český úřad zeměměřičský a katastrální
4
Obsah
1 ÚVOD ......................................................................................... 5 2 STŘEDOVĚKÉ VÁLEČNICTVÍ................................................... 6 2.1 Středověký vojenský konflikt...................................................... 6 2.2 Tábory oblehatelů ...................................................................... 10 2.3 Mechanické střelné zbraně ....................................................... 12 2.4 Palné zbraně ............................................................................... 24 2.5 Obrana hradu.............................................................................. 34
3 TEORETICKÝ MODEL............................................................. 36 4 ANALÝZA................................................................................. 41 4.1 Deskripce .................................................................................... 43 4.2 Zdroje dat – Lokality .................................................................. 45
5 SYNTÉZA A INTERPRETACE ................................................. 57 6 VALIDACE................................................................................ 60 7 ZÁVĚR ..................................................................................... 70 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE............................................. 72 8 RESUMÉ .................................................................................. 78 9 PŘÍLOHY.................................................................................. 79
5
1 ÚVOD Vojenské konflikty ve středověku byly silně ovlivněné krajinou, ve které se odehrály. Ze středověkých vojenských naučení je patrný apel na využití výhodných poloh v krajině. V krajinném palimpsestu se z těchto konfliktů dochovaly relikty někdejších krátkodobých aktivit. V Čechách patří mezi nejlépe poznanou skupinu těchto reliktů, pozůstatky obléhacích táborů a jejich součástí. Tyto relikty jsou výsledkem transformované minulé skutečnosti. Obsahují informace, jejichž extrahování vyžaduje použití teoretického modelování živého světa (Neustupný 2001, 9). Pokud budeme chápat obléhací tábor jako složený artefakt, jehož části byly v prostoru intencionálně rozmístěné, nabízí se nám možnost analýzy formálních a prostorových vlastností (conf. Neustupný 2007). Výzkum obléhacích táborů je prakticky řešen z velké části průzkumem
antropogenních
reliéfních
tvarů,
v menším
množství
povrchovými sběry a průzkumem detektorem kovů. Vzhledem k povaze těchto
metod
může
při
nekritičnosti
vznikat
velké
množství
pseudoartefaktů a pseudostruktur. Hodnocení antropogenních reliéfních tvarů je dosti subjektivní činností. To se může projevit ve všech pracích, které vznikaly v průběhu posledních padesáti let. Poslední provedené rekognoskace například ukazují, že relikty v okolí hradu Vízmburka považované za pozůstatky po obléhání jsou ve skutečnosti jámy po těžbě materiálu pro úpravu lesních cest (Slavík 1999, 198). Na problematiku nekritičnosti poukazuje J. Kypta a J. Richterová (Kypta – Richterová 2002, 54 - 56). Většina dnes užívaných plánů hradů a jejich obléhacích táborů odpovídá době svého vzniku, jsou nepřesné, jedná se o tzv. „terénní náčrty“. Tyto náčrty zohledňují celkovou situaci hradu, ale nikoliv jeho detaily a okolí hradu. Problematika průzkumů pomocí detektoru kovu spočívá v absenci dokumentace historického nadloží, z kterého jsou artefakty vyjímány. Vzniklé kumulace artefaktů mohou být projevem postdepozičních polohových transformací. Takové se mohly pohybovat erozně-akumulační silou a zastavit se až o překážku. Tato situace by byla markantní právě v prostředí s větším sklonem svahu, v jakém se většina
6 hradů nachází. Vzniklé akumulace se pak mohou jevit jako kumulace projektilů cílené střelby. V této práci jsou použity termíny, které mohou být chápány jinak. Termínem „obléhací tábor“ je myšlen, obdobně jako v současné odborné literatuře, komplex všech obléhacích prací v okolí hradu. Termínem „areál aktivní obrany“, je myšlen prostor, který může být pokryt palbou z hradu.
2 STŘEDOVĚKÉ VÁLEČNICTVÍ 2.1 Středověký vojenský konflikt Středověký
vojenský
konflikt
byl
charakterizován
vojenským
tažením. Tažení se skládalo z menších střetů, přepadů a obléhání pevností. Otevřená „řádná“ bitva byla chápána jako vyvrcholení války a v poměru s obléháními byla vzácnou událostí (Contamine 2004, 267). K dosažení
kontroly
okupované
krajiny
bylo
zapotřebí
obsazení
ústředních opevněných bodů. Obcházení těchto sídel mohlo vést k odříznutí možného ústupu, nebo přerušit zásobování akce. Obejití neporaženého centra, mohlo také vést k pozdějšímu útoku z týlu. Porážka centra přinášela navíc prestiž, kořist, zásoby a demoralizaci obyvatelstva na jeho území a ostatních center (Hill, P. – Willemann, J. 2002, 195). Pevnost mohla být dobyta z chodu, pokud se tak nestalo, mohl útočník přistoupit k nákladnému obléhání. Obléhání podléhalo souhrnu pravidel a zvyklostí. Zahájení obléhání bylo dáno najevo výstřelem na bránu. Po tomto výstřelu byl ponechán obráncům čas na kapitulaci. V průběhu obléhání mohla být uzavírána krátká podmíněná příměří. Podmínky příměří například zahrnovaly, že obránce nesmí nic opravovat a měnit počty obránců, oblehatelé nesměli měnit pozice v okolí hradu. Kapitulaci obránců doprovázel symbolický akt předávání klíčů, který je znázorněný i na tapiserii z Bayeaux (Bradbury 2007, 308 - 310). Archeologické doklady obléhání hradů, bývají často spojovány s historickými prameny. Historické události jako byly vojenské konflikty, byly
7 v životě
někdejších
lidí
(s výjimkou
některých
skupin
populace)
přerušením zažitého systému běžného života. Často se tak stávají součástí historických pramenů. Spolehlivost těchto pramenů spočívá v časovém odstupu od konfliktu a jejich zaznamenání. Zda-li je zaznamenané několikanásobné ústní podání nebo podání očitého svědka (Čornej 2003, 30 - 31). U konfliktů navíc záleží, z které ze soupeřících stran toto podání pochází (Holst - Sutherland 2005, 3). Komparace historických a archeologických pramenů může ukázat zcela odlišnou situaci. Příkladem je obléhání hradu Sion v r. 1437. Zde se archeologické a historické prameny rozcházejí (Durdík 2009, 497). Opačná situace nastává,
pokud
písemné
prameny
nezmiňují
žádnou
vojenskou
konfrontaci, ačkoliv je archeologicky evidentní, jako v případě hradu Zlenice. (Durdík 2009, 629 – 631; Durdík – Hložek – Kašpar 2007, 154). Cílem následující analýzy není rozbor historických pramenů vztahujících se k jednotlivých obléháním a zhodnocení jejich výpovědní hodnoty, ale snaha o rámcový náhled na problematiku středověkého obléhání, jako události v čase a prostoru středověkých Čech. Tato analýza byla provedena podle obdobné práce R. Liddiarda, který ji provedl pro území Anglie a Walesu (Liddiard 2005, 70 – 78). Na základě prací A. Sedláčka a T. Durdíka byly v rámci jednotlivých okresů zaznamenávány do databáze případy vojenských konfrontací hradů (Durdík 2009; Sedláček 2000). Vojenskou konfrontací rozumím různé události,
které
vzhledem
k různorodosti
dat
nelze
vždy
přesně
specifikovat. Jedná se o jakékoliv vynucení hradu násilím či případnou lstí. Vzhledem k různé kvalitě výpovědi historických záznamů, je nutné ještě rozdělit konflikt na „uchvácení“ tedy záznam, který přímo nevypovídá o takové události, jakou chápeme pod pojmem „obléhání“. Kromě prostorového a časového určení, byly dalšími sledovanými deskriptory: roční období, ve kterém konfrontace probíhala, doba jeho trvání, zmínky o použitých zbraních nebo taktikách při obléhání a agent celé akce. Tabulka historických pramenů je propojena s tabulkou archeologických pramenů, což umožňuje rychlou komparaci obou zdrojů. Do deskripce nejsou
8 zahrnuta obléhání měst, A. Sedláček se rovněž nezmiňuje o obléháních na území hl. m. Prahy. Ačkoliv získaná data jsou nereprezentativní udávají alespoň rámcový náhled na dobývání hradů. Většina zaznamenaných konfrontací hradů pochází od poloviny 14. do konce 15. století (graf 1). Z této skupiny je patrná největší koncentrace v období husitských válek, druhá vyšší koncentrace náleží válkám poděbradským (graf 2).
Obr. 1: mapa intenzity vojenských konfrontací hradů podle historických pramenů (počet hradů / počet konfrontací) Do mapy jednotlivých okresů byly vneseny počty zaznamenaných vojenských konfrontací hradů (obr. 1). Do jednotlivých okresů byl ještě číselně vyjádřen poměr počtu hradů / počet konfrontací. Z mapy je patrné, že zaznamenané vojenské konfrontace hradů byly nejčetnější při vstupech do země. V okrese Tachov v západních Čechách, v okrese Děčín a Litoměřice v severních Čechách, v okrese Rychnov nad Kněžnou ve východních Čechách. Výraznější koncentrace se objevuje v okrese
9 Česká Lípa. Ta je ale pravděpodobně způsobena největší hustotou hradů v Čechách. V jižních Čechách je nejvýrazněji zastoupen okres České Budějovice, kde je od ostatních zmiňovaných okresů menší hustota hradů. Ze 137 záznamů, které lze označit jako obléhání, lze zjistit dobu obléhání hradu pouze ve 30 případech. Doba obléhání trvala od několika dnů po několik let. Obléhání bylo velmi nákladnou záležitosti a doba jeho trvání záležela na kvalitě obraného systému hradu a stavu jeho zásob. Hlavním faktorem však byla vůle obránců hrad bránit (Durdík 2009, 43). Nejvíce zaznamenaných obléhání trvalo do půl roku (graf 3). Podle klimatických podmínek, za kterých obléhání probíhalo lze předpokládat rozdílný výskyt objektů v táborech oblehatelů (viz kap. 2.2). Ze záznamů o obléháních lze u 93 určit roční období, po která se odehrávala. Pro srovnání bylo použit soupis 112 bitev, bitek a střetů ze 14. – 15. století (graf 4, 5; Contamine 2004, 267). U obou kategorií je patrná preference letního období. Zimní období je nejméně zastoupené, ale ne v zanedbatelném množství. Rozdíl nastává při preferenci jara a podzimu. U bitev je preferován podzim, u obléhání jaro. Tento rozdíl je pravděpodobně důsledkem zásobování. Tažení bylo nejlepší uskutečnit po sklizni, kdy se táhnoucí vojska mohla zásobovat z místních surovin. Zatímco obléhání hradu, plného čerstvě sklizených zásob, by bylo neefektivní. Celkem bylo zaznamenáno 137 případů, které lze označit za obléhání. Archeologicky poznaných a popsaných obléhacích táborů u hradů v Čechách je 14, což je pouhých cca 10 % z obléhání zmiňovaných v historických pramenech. Jak již bylo zmíněné výše, nejsou všechna obléhání zaznamenaná v historických pramenech. Archeologické poznání obléhacích táborů tak pracuje s mnohem menším vzorkem.
10
2.2 Tábory oblehatelů Tábor oblehatelů tvořil zázemí pro oblehatele u každé dlouhodobé konfrontace hradu. Lze rozlišit dva druhy obléhacích táborů. První skupinou jsou tábory z husitských válek. Tyto tábory jsou typické specifickým opevněním a absencí vymezeného stanoviště pro velitele. Tábory z husitských válek jsou známé u hradů Nový Hrad u Kunratic, Bechyně a Lopata (Drobná 1953; Kypta –Richterová 2003a; Novobilský 2008). S výjimkou tábora u hradu Lopaty jsou areály ohrazené liniovým opevněním, vybaveným čtverhrannými baštami. Druhou skupinou jsou tábory především z poděbradských válek, které jsou typické vymezeným stanovištěm velitele žoldnéřského vojska, uvnitř areálu tábora. Takové tábory jsou známé u hradů Cornštejn, Český Šternberk, Konopiště, Kostelec nad Sázavou, Stará Dubá, Sion (Durdík 1980; Meduna 1986; Měřínský – Plaček 1991). Podle čl. č. 53 vojenského Seldeneckova vojenského řádu měl být uprostřed tábora velitel se svým příslušenstvím, koňmi, boudami a stany, kanceláří, kuchyní, kaplí a sklepy. Nikdo jiný by se zde neměl vyskytovat (Toman 1898, 456 – 457). Podle čl. č. 17 vojenského řádu Albrechta Brandenburského měly být na noc shromážděny pušky, střelivo, lopaty a sekery uprostřed tábora před stanem velitele a zároveň zde měly být boudy těch, kteří měly inventář na starost (Toman 1989, 442). Tábory nebyly budovány do pravidelného tvaru, s výjimkou tábora u Staré Dubé. Tvar tábora se přizpůsoboval konkrétní geomorfologickému prostředí. Rozloha tábora není v mnoha případech vzhledem k absenci opevnění měřitelná. Pokud budeme předpokládat za hranici táborů krajní objekty, bude se rozloha areálu pohybovat v rozmezí 0,5 – 3,5 ha (graf 6). Jak je patrné z historických pramenů a bohaté ikonografie, do této plochy se musely vtěsnat obytné, provozní, výrobní a skladovací komponenty (obr. 2, 50; Meduna 1994, 246). V úvahu přicházejí např. komponenty pro ustájení většího počtu koní nebo dobytka. V areálu lze také předpokládat volný prostor k šikování vojsk. Archeologicky doložené
11 zahloubené objekty v táborech lze rámcově rozdělit podle tvaru na pravoúhlé, oválné, kruhové a osmičkovité, příp. jedno a vícedílné (Meduna 1994, 246). Objekty jsou většinou orientované v řadách. Nejmarkantnější je orientace objektu před Novým Hradem u Kunratic, kde se objekty kumulují do „ulic“ (Drobná 1953, 198). Výskyt objektů v táborech je závislý na době trvání a klimatických podmínkách obléhání. Zatímco
v letních
měsících
byly
obytné
komponenty
realizovány
pravděpodobně pomocí stanů nebo lehkých přístřešků (např. Stará Dubá) (obr. 2/d), v zimních měsících byly budovány „boudy“ – zahloubené zemnice (např. Nový Hrad u Kunratic). Tábory byly ohrazeny příkopem a valem. Liniové opevnění táborů nedosahuje impozantních rozměrů. Na korunách valu se předpokládá další dřevěná konstrukce tvořená prefabrikovanými tarasy (Meduna 1994, 248 -249). U některých táborů je patrná
absence
liniového
opevnění,
buď
v důsledku
zánikové
transformace, nebo použitím vozové hradby. Umístění tábora pravděpodobně sledovalo výhodné, převýšené, rovné polohy, jak dokládají vojenské řády. Vlčkův řád nařizuje v čl. č. 24 zakládání ležení tak, aby byly krajní vozy na vrcholu kopce a ležení schované za ním. Tento způsob využití georeliéfu umožňoval ostřelování z ležení a zároveň znemožňoval ležení ostřelovat (Toman 1898, 431). Takto koncipované ležení můžeme sledovat u hradu Lopata, kde je navíc efekt odvráceného svahu podpořen skalním výchozem (Novobilský 2008). Druhý takto evidentně položený tábor se nachází u hradu Kostelce nad Sázavou v poloze Hradenčice (Richterová 2003, 21 - 22). Podle čl. č. 20 Albrechta brandenburského měla být vnitřní plocha tábora rovná (Toman 1898, 443). Hlavním limitujícím faktorem pro umístění tábora byl pravděpodobně dosah palebného pokrytí z hradu. Ačkoliv se čl. č. 37 Vlčkova řádu nevztahuje k obléhání, pojednává o obdobné situaci: „...a jestližeť vás dočekají v zákopách, nestřelte na ně. Uhlédajíc sobě zištné místo, položte se podlé nich nevelmi blízko, ať vám z děl neuškodí...“ (Toman 1898, 433 - 434).
12
2.3 Mechanické střelné zbraně Archeologické i historické prameny dokládají při dobývání užití obléhacích strojů. Stroje a zařízení používané při obléhání lze rozdělit na aktivní a pasivní. Mezi aktivní patří mechanická a palná artilerie. Jako pasivní zařízení lze považovat různé pohyblivé kryty. Mechanické zbraně uvádí projektil do pohybu na základě tří mechanických principů. Na principu nerovnoramenné páky, pružnosti krouceného materiálu a pružnosti ohýbaného materiálu. Nejčastěji používanou mechanickou střelnou zbraní v pozdním středověku byla kuš. Střela z kuše dosahovala větší průraznost než střela z luku. Síla kuše spočívala v jejím kompozitním lučišti, které se skládalo z plátků rohoviny a dřevěných dýh, které byly omotané šlachami. Lučiště dosahovalo značné síly, což znesnadňovalo natahování zbraně. K tomuto účelu byly používány opaskové napínací háky, později složité hevery nebo rumpály. Ze souboru artefaktů z hradu Vildštejna můžeme vedle napínacího háku nalézt i součást německého heveru (Durdík – Frolík 1993, 58, obr. 16/7). Složitější napínací zařízení může indikovat silnější kuš. Hever oproti háku zároveň umožňoval napínání kuše na koni. Síla a průraznost kuše předčila i její nižší kadenci střelby způsobenou napínáním. Nejčastějšími doklady užívání kuší jsou hroty šipek, které se nalézají in situ v polohách obránců i obléhatelů. Dostřel kuše je charakterizován možnou vzdáleností, kterou projektil vykoná. Průzkum detektorem kovů v okolí hradu Lopaty dokládá kumulace hrotů šipek do vzdálenosti 162 m (obr. 16; Novobilský 2008, obr. 70, 50). Ostatní jednotlivé vzdálenější hroty lze považovat za ztráty (Novobilský 2008, 74). Ačkoliv je v Čechách archeologicky doloženo 12 prakovišť a nespočet prakových projektilů, stály obléhací stroje vždy v porovnání s palnými zbraněmi na okraji zájmu. Příčinou je období použití doložených strojů, které náleží především do 15. století, kdy bylo poprvé masivnější využití palných zbraní. Publikace často nekriticky přejímají závěry a
13 ilustrace, které spadají až do pol. 19. století. Tento stav poznání si vyžaduje novou revizi poznání na základě archeologických a historických pramenů. Následující analýza má za úkol hlubší porozumění použití, podoby a rozmístění středověkých obléhacích strojů. Středověké stroje, které pracovaly na torzním principu, vycházely z pozdně římské tradice. Energie vzniklá kroucením lan, byla přenesena do ramen stroje, která buď přímo, nebo zprostředkovaně pomocí tětivy vystřelila projektil. Lana se vyráběla z organických materiálů, jakými byly koňské žíně, zvířecí šlachy, či lidské vlasy. Tyto součásti strojů byly velmi namáhané a měly omezenou životnost. Z těchto důvodů byly ochotně nahrazovány vahadlovými praky, které zaujaly dominantní roli po celý středověk (Nicolle 2002, 9). Rozpoznat středověké torzní stroje v archeologických pramenech je velmi složité. Přímým dokladem může být pouze specifický šípovitý projektil. Kamenné projektily mohou náležet jak torzním, tak vahadlovým strojům. V historických pramenech jsou stroje různé konstrukce často nazývány obdobným termínem. Ikonografie torzních strojů často pochází od vojenských teoretiků, a je velmi složité oddělit invenci autora od skutečnosti (např. Leonardo da Vinci). Současné rekonstrukce často čerpají z renesančních nákresů, které vycházejí z antických předloh. V publikacích jsou často nekriticky přejímány nákresy Eugena Viollet le Duca, u kterých nelze rozlišit zdroj a invenci autora (conf Viollet Le Duc 1856). Torzní stroje lze rozdělit podle složitosti na jednoramenné (onager, katapult) a dvouramenné (katapulta, espringola, springolf, balista) (obr. 3/ e,f). Dvouramenné katapulty byly konstruované především proti lidem, nikoliv jako obléhací stroje. Lze tedy uvažovat, že byly spíše obrannou zbraní s pevným stanovištěm, než dobývacím strojem. V r. 1419 byl v Praze řemeslník, který vyráběl „kluky“ (neboli katapulty) (Drobná – Durdík – Wagner 1956, 80). Je velmi těžké rozlišit pomocí archeologických i historických pramenů rozdíl mezi velkou kuší (někdy též
14 balista, arbalete a tour) a dvouramenným strojem na torzním principu (katapulta,
baliste
a
torno).
Ve
středověkých
ikonografiích
jsou
vyobrazeny stroje, které pracují na principu pružnosti materiálu, podobné velkým kuším s vlastní nosnou konstrukcí a navijákem (obr. 4). Tyto stroje střílely mohutné šípy 70 – 80 cm dlouhé, vážící cca 1,4 kg. Ze souboru hrotů šipek z hradu Rábí se jedna výrazně odlišuje svou velikostí. Je zvažováno její použití jako hrotu šípu do stroje (Durdík 1989, 284). Dochované hroty střel ze švýcarského hradu Hasenburg a z papežského paláce v Avignonu váží 105 a 171 g. Jeden z hrotů je navíc vybaven kroužkem, který zvyšuje jeho hmotnost a tím i průraznost (Nicolle 2002, 34). V porovnání jde cca o trojnásobek váhy lukostřeleckého hrotu (9 – 31 g), v případě hrotů šipek do kuší jde cca o dvounásobek váhy (30 – 50 g) (conf. Novobilský 2008, 78 – 84). Podle historických pramenů měla tato zbraň velkou průraznost. Mezi nejrozšířenější obléhací stroje po celý středověk patří praky. Praky pracují na principu nerovnoramenné páky. Při natažené poloze stroje se ve zdviženém protizávaží akumuluje potencionální energie. Spuštěním stroje padá protizávaží dolů a táhne druhý konec ramene vzhůru. Rameno táhne smyčku s projektilem, který opisuje oblouk. Smyčka je připevněná k rameni na jednom konci. Uprostřed se nachází kapsa, do které se vkládal projektil. Druhý konec smyčky je zakončen okem, které sklouzává z háku připojenému k ramenu. Ve správném momentu oko sklouzne z háku, smyčka se otevře a uvolní projektil. Délka a zakřivení háku musí být přesná, aby se smyčka otevřela ve správný moment, který nastává, když protizávaží dosáhne dna jeho trajektorie a tečna trajektorie projektilu je v požadovaném úhlu. Uvolněním smyčky je potencionální energie protiváhy přeměněna na kinetickou energii projektilu. (Saimre 2006, 65 - 66) Podle zdroje energie, která uvádí rameno do pohybu, můžeme rozlišit na starší praky poháněné lidskou silou (dále mangonely) a mladší praky uváděné do pohybu protiváhou (dále trebuchety, blidy).
15 První mangonely byly zaznamenány v Číně v 5. – 3. století př. Kr. a jejich masivní rozšíření v Evropě je stále středem otevřené debaty. V Evropě se poprvé objevují při obléhání Soluně Avary v roce 597 AD (Niccole 2003, 10). Ještě v roce 873 si pozval francouzský král Karel Holohlavý byzantské stavitele, aby mu vyrobili „nové zbraně“. Tyto zbraně byly pravděpodobně na pákovém principu, a měly nahradit zbraně na torzním principu pozdně římské tradice (Niccole 2002, 9). Rozšíření pákových zbraní v rámci celé Evropy v průběhu několika staletí, přináší velkou variabilitu názvů a podob. Nejrannější byl poháněn lidskou silou pomocí lan (mangonel, manganika, manjaniq aj.). Podobu mangonelu a jeho variant můžeme sledovat na bohaté ikonografii. Z našeho hlediska je velmi zajímavé vyobrazení dobývání Neapole Fridrichem Barbarosou v rukopisu Liber ad Honorem Petra z Eboli z konce 13. století (obr. 3/a). Na tomto vyobrazení používá skupina Čechů (Boemi) typ otočného mangonelu. Detailnější zobrazení konstrukce se nachází v Maciejowské bibli z pol. 13. století (obr. 3/b). Mangonel mohl být ovládán jednotlivcem nebo skupinou 20 – 100 lidí. Současné experimenty ukazují, že tyto stroje jsou schopny metat projektily o váze do 59 kg do vzdálenosti 85 – 133 m (DeVries 2003, 12). Efektivita těchto zbraní spočívala ve způsobu jejich použití. Při ostřelování obléhaného místa bylo použito několik mangonelů, které byly postavené ve skupinách - bateriích. Při dobré organizaci používání mangonelů mohlo být dosaženo velké efektivity. Při obléhání Lisabonu v r. 1147 obsluhovalo na směny dva mangonely 100 křižáků. Během 10 hodin dokázaly vystřelit 5000 kamenů, což je 250 kamenů za hodinu na jeden stroj (DeVries 2003, 137). Během obléhání Rouenu v r. 1174 obsluha baterie praků pracovala v osmihodinových směnách (Nicolle 2002, 15). Obléhací stroje použité Jakubem I. Aragonským v Lisane, vystřelily 500 kamenů za noc a 1000 přes den (Bradbury 2007, 257). Nevýhodou mangonelů byl malý dostřel. Při obléhání Chateau Gaillard musela být baterie postavena před francouzskými pozicemi, pravděpodobně kvůli dostřelu (Niccole 2002, 15). S obdobnou situací se setkáváme při
16 obléhání Nového Hradu u Kunratic. Po poboření všech střech, se Pražané přiblížili blíže, kde na příkopech postavili malý prak, kterým bořili podsebití (Drobná 1953, 198). Rozlišení strojů podle velikosti nám dovoluje rozlišit další typ pákového stroje tzv. „petrarie“. Petraria je obecně popisována jako prak větší než mangonel. Je ale pravděpodobné, že pracovala stále na principu lidské síly. V pozdějších pramenech byla petraria popisována jako menší zbraň v porovnání s trebuchetem. Počátek trebuchetu je stále otázkou diskuze, nicméně se autoři shodují
s rozšířením
jeho
používání
po
celé
Evropě
v rozmezí
12. – 13. století (též trebus, triboke, trabuchetum, trabocco, blida, blída, briccola aj.). Rozdíl trebuchetu od mangonelu a petrarie spočívá ve využití protizávaží jako zdroje energie pro vystřelení projektilu. Mangonely byly oproti trebuchetům omezeny lidskou silou. Nové větší stroje umožňovaly střílet na větší vzdálenost těžší projektily. Tyto zbraně přinesly skutečný bořící efekt. Při obléhání Mesotenu v r. 1219, byly prvním výstřelem z trebuchetu rozdrceny nepřátelské ochozy s muži, kteří na nich stáli (Saimre 2006, 65). Při obléhání Castelnaudry v září 1211 byla prvním výstřelem z trebuchetu sražena věž, druhým zničen sál. Při třetím výstřelu se kámen rozpadl a způsobil velká zranění těm, kteří byly uvnitř města (Niccole 2002, 23). V roce 1304 při obléhání Stirlingu bylo použito 13 trebuchetů, z kterých bylo vystřeleno 600 kamenů, které prolomily hradby hradu (DeVries 2003, 139). Bořící efekt dokládá i příklad ve Wysburgu, kde bylo při archeologickém výzkumu hradu nalezeno větší množství prakových koulí pod zřícenou hradební zdí (Kirchschlagen – Stolle 2006, 39 – 40). Efektivita trebuchetu záležela na hmotnosti protiváhy a nastavení stroje. Mechanické analýzy ukazují, že aby stroj pracoval efektivně, hmotnost protiváhy by měla být přibližně stokrát větší, než hmotnost projektilu (Siano 2001, 40). Destruktivnost, kterou byl stroj schopen vyvinout, je vyjádřena kinetickou energií projektilu. Kinetická energie závisí více na rychlosti než na hmotnosti. Proto menší projektily,
17 vrhané s větší rychlostí na konci trajektorie, mohly způsobit větší poškození, než velké projektily vrhané z menší vzdálenosti. Tento vztah také ukazuje jednu výhodu. Ze strojů, které byly postavené na vyšším místě a střílely dolů, měly projektily větší rychlost, než ty, které střílely nahoru na kopec (Saimre 2006, 7). Umístění trebuchetů, hrálo důležitou roli. Předpokládá se, že jedním limitujícím faktorem je dostřel stroje. Obecně jsou dostřely trebuchetů udávány okolo 300 m (DeVries 2003, 138). V historických pramenech se ale setkáváme se vzdálenějšími dostřely. Například při obléhání Kolína nad Rýnem v r. 1251 postavil arcibiskup Konrad von Hochstaden na druhý břeh Rýna v Deutzu velkou blidu. Vystřelené projektily zasáhly budovy, které byly vzdálené cca 450 m (Kirchschlagen – Stolle 2006, 40). Otázku dostřelu pomáhají řešit i mnohé experimentální pokusy. Trebuchet zrekonstruovaný v Runneburgu střílí projektily o váze 55 kg do vzdálenosti 320 m s protiváhou 6 t. Protiváha může být navýšena až na 20 t, teoretický dostřel by se 100 kg projektilem byl 500 – 600 m. Bohužel plná kapacita stroje nebyla prozatím vyzkoušena z bezpečnostních důvodů dostřelové plochy (Kirchschlagen – Stolle 2006, 43 – 45). Vzdálenost archeologicky doložených prakovišť se pohybuje v rozmezí 120 – 588 m (viz graf 7). Vzdálenost od hradu nebyla primárně limitována jejich dostřelem, ale spíše možností zasažení stroje ze stran obránců. V Gilleře Jakub I. Aragonský našel pro své stroje místo na kopci, který byl ve vzdálenosti dostřelu kuše (Bradbury 2007, 256 – 257). Druhým vyhledávaným faktorem pro umístění, bylo pravděpodobně převýšení proti obléhanému místu, které přinášelo výhodu větší destruktivnosti.
Využití
georeliéfu
k
instalaci
praků
ukazují
řezy
georeliéfem (obr. 5). Ukazují trend volby polohy instalace praku, jako převýšené místo chráněné přírodním útvarem (údolí, vodní tok). Dle grafu lze konstatovat, že většina instalací praků využila převýšení. Pokud to však terén nedovoloval bylo pravděpodobně nutností místo instalace
18 praku oddálit na úkor efektivity. Jako v případně obléhání hradu Thurantu v r. 1251 byly postaveny trebuchety na vrcholech kopců ve vzdálenosti až 500 m (Kirchschlagen – Stolle 2006, 40). V případě, že geomorfologická situace v okolí hradu nedovolovala zaujmout převýšenou pozici se můžeme setkat s prakovišti, která jsou umístěna v úrovni nebo pod úrovní hradu. Znevýhodněné instalace jsou u Velkého Vřešťova, nebo u hradu Scharzfels (Kypta – Richterová 2003b, 37 – 39; Küntzel 2006, 346 -347). Převýšení archeologicky doložených prakovišť se pohybuje v rozmezí -47 – 95 m (viz graf 8). Písemné prameny také částečně prozrazují podobu stanovišť strojů. Edward I. u Edinburgu nechal postavit pro některé stroje náspy (Bradbury 2007, 257). Stanoviště byla ohrazena a neustále hlídána. V Balaguer byly stroje obehnány palisádou, která je měla chránit proti výpadům obránců (Bradbury 2007, 257). U Anazavaru postavili Byzantinci okolo strojů zeď z nepálených cihel, jako ochranu proti žhavým střelám (Niccol 2003, 11 - 12). Jeden z vyobrazených trebuchetů v Bellifortis Konrada Kyesera, má v čele vlastní taras z pocínovaného dřeva, který mohl chránit konstrukci stroje před střelbou (obr. 3/d; Küntzel 2006, 358). Česká archeologicky doložená prakoviště nemají vlastní opevnění a jsou většinou součástí většího komplexu. U hradu Hohenstein (Něm.) je vlastní plošina prakoviště obehnána dvojicí příkopů (Spiess 1), které ji ale spíše chrání od útoku z týlu, nežli od střelby z hradu. Druhé prakoviště (Schwedenschantz) je opevněno v celé délce jeho obvodu dvojitým příkopem (obr. 6/ 1; Haegel 2006, 264 – 267). Obdobně jsou opevněny i prakoviště u hradů Hardenberg (Něm.) a Scharzfels (Něm.) (obr. 6/ 9,10; Küntzel 2006, 343 – 359). Autoři rekonstrukce trebuchetu v Runneburgu uvádí skutečnost, že před a za strojem se nemohlo nic nacházet. Po výstřelu z trebuchetu se rameno stále kýve a lano smyčky stále nebezpečně „bičuje“ plochu nacházející se 10 m před a za strojem (Kirchlagen – Stolle 2006, 45). Saimre upozorňuje na tuto skutečnost při špatném nastavení stroje, ve kterém po vystřelení projektilu zůstává stále mnoho energie (Saimre 2006, 73). Hlavní radiální míření stroje se
19 odehrávalo již při jeho instalaci. Pro přesné míření trebuchetů byla důležitá vodorovná plocha, na kterou měla být umístěna základna stroje. Archeologicky
doložené
plošiny
byly
nasypané,
nebo
částečně
vyhloubené a dosypané ve svahu (souhrnně obr. 6). Většinou se drží ortogonálního
půdorysu,
jehož
delší
strana
je
orientována
k ostřelovanému místu. Experimentální pokusy ukázaly, že trebuchety jsou velmi přesné zbraně. Při experimentech v Runneburgu byla přesnost dopadu s 10 m rozptylem při rozdílných klimatických podmínkách. V bezvětří se rozptyl po sobě následujících hodů snížil na 20 cm (Kirchschlager – Stolle 2006, 43 - 45). Délka hodu se dala korigovat i po instalaci stroje zkracováním smyčky (Saimre 2006, 71- 72). S takovouto přesností je pravděpodobné cílení střelby na jednotlivé objekty hradu. Na hradě Sion bylo nalezeno celkem 38 prakových projektilů, z obléhání r. 1437, s většími koncentracemi v rámci jednotlivých objektů. V paláci se našlo 17 prakových projektilů (obr. 7; Jánská 1963, 233 - 242). Při výzkumu předhradí Hohensteinu bylo nalezeno mnoho prakových koulí včetně jejich fragmentů, které nebyly nijak koncentrovány a nacházely se i v okolí hradu (obr.8; Haegel 2006, 275). Cílená střelba je doložená i v případě hradu Zlenic, kde byla nalezena prakové koule, v destrukční vrstvě brány do areálu předhradí (Durdík – Hložek – Kašpar 2007, 154 – 155). V případě Čech jsou prakoviště doložená u hradů: Bechyně, Nový Hrad u Kunratic, Hus, Karlštejn, Kostelec nad Sázavou, Lopata a Velký Vřešťov. V Německu u hradů Hohenstein, Hardenbergu a Scharzfels. Objekt č. 88 u hradu Lopata byl interpretován jako prakoviště (Novobilský
2008,
nepravděpodobné
49).
Umístění
s ohledem
tohoto
k rekonstrukci
objektu, obrané
je
ale
palebné
velmi linie.
Vzdálenost od bergfritu činí pouhých 110 m. Vzhledem k výskytu křemencových prakových projektilů v prostoru tábora, lze předpokládat výskyt prakovišť severně či severovýchodně od hradu za palebnou čarou. Vzniklé kumulace prakových koulí mohou být způsobeny odrazem nebo
20 nezasáhnutím bergfritu. Lze uvažovat i o postdepozičních transformacích. Neméně se mohly projevit transformace „sensu stricto“ při vykopávkách F. X. Francem v 19. století. Prakoviště z husitského obléhání Bechyně r. 1428 mají rozměry 11, 5 x 10 m; 10 x 9 m; 13 x 20 m, na kterých byly pravděpodobně instalovány čtyři praky (obr. 6/ 3, 4, 5; Kypta – Richterová 2003a, 120). Vzdálenost od hradu je
270 – 290 m od hradu, v převýšení 20 m
(odečteno z GIS). Na Haknovci u Karlštejna byla vedle sebe umístěna dvojice prakovišť o rozměrech 12 x 8 m a 17 x 8 m (obr. 6/ 6). Jejich vzdálenost od hradu je 308 m a převýšení od její paty je 45 a 48 m. U Kostelce nad Sázavou byla dvojice prakovišť o rozměrech 14 x 12 m a 14 x 10 m (obr 16/ 7; Meduna 1984, 124 – 125). Jejich vzdálenost od hradu je 280 m a převýšení 40 – 50 m (odečteno z GIS). U hradu Konopiště je plošina součástí komplexu A o rozměrech 11 x 6 m (obr. 6/ 9; Meduna 1994, 248). Plošina vybíhající z komplexu je od hradu vzdálená 588 m v převýšení 18 m (odečteno z GIS). U hradu Hohenstein se ve vzdálenosti 470 m nachází, v převýšení 20 m nad hradem, plošina o rozměrech 24 x 18 m. Na jiném kopci se nachází druhá plošina, která má rozměry 24 x 37 m ve vzdálenosti 320 m a převýšení 95 m (obr. 6/ 1 ,2; Haegel 2006, 264 – 267). Ve vzdálenosti 230 m od hradu Hardenberg se nachází ohrazená plošina o rozměrech 44 x 13 m v převýšení 59 m (obr. 6/11; Küntzel 2006, 336 – 337). U Nového Hradu u Kunratic se nalezla plošina na předním valu o rozměrech 3 x 3 m. Vzhledem k množství prakových kamenů v okolí této plošiny a s ohledem na písemné prameny, byla usuzována tato plošina jako prakoviště (Drobná 1953, 199). Přední val se nachází cca ve vzdálenosti 180 m, s ohledem na využitelnou morfologii terénu je převýšení pouhých 7 m (odečteno z GIS). U Velkého Vřešťova prakoviště o rozměrech 16 x 9 m, je vzdálené cca 300 m od hradu. Rozdíl mezi převýšením hradu a prakovištěm činí -5 m (obr. 6/ 8; Kypta – Richterová 2003b, 37 – 39). Markantnější rozdíl se nachází u hradu Scharzfels, kde je rozdíl převýšení hradu a prakoviště –43 m. Prakoviště
21 se nachází ve vzdálenosti 270 m a vnitřní plocha má rozměry 21 x 16 m (obr.6/ 10; Küntzel 2006, 346 -347). Z rozměrů můžeme usuzovat velikost stroje, který na ní stál. Ve vojenské příručce české provenience, z počátku 15. století, „Bellifortis“ Konrada Kyesera je vyobrazen trebuchet jehož zastavěná plocha činí 23 x 46 stop (cca 14 x 7 m; 2 : 1), jeho výška je 21 stop (6, 5 m) a délka ramene 17 m s poměrem kratší a delší strany 1 : 5 (obr. 3/3; Kirchschlager – Stolle 2006, 38). Při zachování poměrů délek můžeme přepočítat možné rozměry praků archeologicky zjištěných prakovišť (tab. 1). Rozměry praků svými rozměry více či méně odpovídají rozměrům uváděným v Bellifortis. V případě většího prakoviště u Hohensteinu (Schwedenschantz), lze předpokládat dvojici praků instalovaných vedle sebe. Jeho delší strana je orientována kolmo k obléhanému hradu. Poměr stran v porovnání s menším prakovištěm je 1 : 2 a 1 : 1. Obdobně lze interpretovat i velké prakoviště u Bechyně. U německých ohrazených prakovišť musíme předpokládat instalaci menších praků, kvůli nutnosti manipulačního prostoru. U Nového Hradu u Kunratic plocha 9 m2 vylučuje použití efektivního stroje založeného na principu potencionální energie protiváhy. V úvahu tak přichází použití mangonelu či stroje na torzním principu. Případně celková reinterpretace objektu. S těmito
rozměry
jednotlivých
součástí
praků
lze
vypočítat
maximální teoretickou vzdálenost hodu (tzn. 100% efektivitu). Nelze však zohlednit faktory, které ovlivňovaly efektivitu individuálních strojů, jako je tření a nastavení jednotlivých součástí, počasí, znalost obsluhy atd.. Špatně konstruovaný stroj mohl dosáhnout pouze 10 % teoretického maxima, nejlepší moderní stroje, navrhované a postavené za použití počítačových simulací, moderního inženýrství a materiálů, mohou vrhat max. 70 % jejich teoretického maxima (Saimre 2006, 67). Stroje byly na místo převáženy rozložené. Svědčí o tom i inventář z hradu Carcassone, který neshrnuje celé stroje, ale jejich součásti (Niccole 2002, 15). Jako rozložené stroje můžeme vnímat i zmínku o
22 „dřevech“ praku, nad kterými se na radničním dvoře stavěl přístřešek. V roce 1413 platí novoměstští za dopravu strojů a přístrojů válečných ke hradu Skále (Drobná – Durdík – Wagner 1956, 80). Při obléhání Bythamu 1221 byly vezeny z Londýna dvanácti vozy deset dní vojenské stroje, a jejich průměrná denní vzdálenost byla 18 km. Tento výkon byl považován za nebývalé rychlý transport (Niccole 2002, 5). Při obležení Karlštejna bylo použito pět praků, u kterých známe jejich původ, 2 staroměstské (23 km vzdušnou čarou), 2 novoměstské (23 km vzdušnou čarou) a 1 slánský (33km vzdušnou čarou) (Sedláček 2000, VI, 47). Projektily používané ke střelbě měly podobu kamenné koule. Základní rozdělení těchto artefaktů spočívá v morfologii, která je určená kvalitou zpracování. Podle toho, pro jakou zbraň byl projektil určen se můžeme setkat s projektily určenými pro vrhací či dělostřeleckou artilerii. Pro vrhací artilerii mohly být pouze hrubě přitesány. Tvar a velikost projektilů je mnohdy nejlepší a jedinou možností určit, které zbraně byly používané v daném konfliktu. Z archeologických výzkumů, hradních expozic a artefaktů in situ známe řadu prakových koulí. Valná většina však není podrobně popsána. Na tento nedostatek upozorňuje již J. Varhaník (Varhaník 2002, 126). Ze způsobu použití takového artefaktu, jako byl kamenný projektil, vyplývá, že musela být preferována skupina některých druhů hornin, které splňovaly nároky vyvíjené při střelbě. Chanson de la Croisade Albigenoise, popisuje obléhání Castelnaudry v září 1211: „Obléhatelé vztyčili trebuchet na silnici, ale všude okolo nacházeli kameny, které se v důsledku střílení roztrhávaly. Nakonec našli tři, které přinesly z dobré míle daleko“ (Bradbury 2007, 267 – 268). V mnoha případech lze předpokládat použití zdroje suroviny v místě obléhání, pokud se zde vyskytoval kvalitní kámen. Při průzkumu obléhacích prací v okolí hradu Kostelce nad Sázavou byly nalezeny dva relikty prakovišť s větším množstvím částečně nebo úplně opracovaných prakových kamenů. Tyto projektily byly zhotovovány z místní suroviny (Meduna 1984, 124 – 125). V obléhacím táboře u Bechyně byly nalezeny prakové kameny o
23 rozměrech 30 – 40 cm. Autoři zvažují, zda-li se nejedná o polotovary, které by naznačovaly použití místního materiálu (Kypta – Richterová 2003a, 119). K dodržování přesnosti byly projektily standardizovány váhou a tvarem, kameník byl pravděpodobně zásadním členem obléhacího trénu. Tvaroval kámen, ale sám vybíral vhodný materiál (Nicolle 2002, 16). Kameníci jsou zahrnuti ve výčtu nákladů pro křížové výpravy proti husitům v účtech města Řezna (Polívka 1993, 258 – 260). Rovněž jsou přítomni v norimberském návrhu o šikování (Toman 1898, 406). Ve 13. století svolával král Anglie všechny horníky a kameníky z Bedfordshiru, aby se dostavili s pákami, kladivy, palicemi, klínky a ostatním nezbytným nářadím, k práci na kamenech pro mangonely a petrarie (Niccole 2002, 18). Preference vhodného druhu horniny a místo jeho těžby, ukazuje možnou vzdálenost zásobování obléhací akce. V souborech prakových koulí se ale mohou objevit i takové, které tvořily již přivezenou součást vybavení stroje. Průzkumem okolí hradu Lopata bylo zjištěno celkem 35 prakových koulí, jejichž průměr zpravidla nepřesahoval 50 cm. Prakové koule jsou vytesané z pískovce, křemence a opuky, čímž se odlišují od místního geologického prostředí (Novobilský 2008, 86). Křemence mají pocházet z Kotle u Rokycan (Sedláček 2000, XIII, 73). Zmiňovaný zdroj je vzdálený vzdušnou čarou cca 6,5 km. Po obléhání hradu Dolforwyn (Wales) ve 13. století, byly při opravách sekundárně využity prakové koule. Identifikované svým materiálem, který se odlišuje od zbytku stavby. Na prakové koule byly použity rozdílné suroviny. Většina jich byla tesána z andezitu, méně jich bylo z pískovce. Zároveň byly použité některé říční valouny (Butler 1992, 75). Těžba suroviny je zvažována na několika místech. Ze skály, na které stál hrad oblehatele (7 km vzdušnou čarou), z výchozu u vesnice Chirbury (12 km vzdušnou čarou) a z lomu v Criggon (23 km vzdušnou čarou) (Butler 2000, 24 -25). Dovážení projektilů bylo pravděpodobně velmi nákladnou záležitostí. Obléhatelé hledali v okolí zdroje vhodné suroviny. Hrad Hohenstein se nachází v geologickém prostředí ryolitu, který je pro tesání prakových koulí nevhodný. Obléhatelé dobývali pískovec z lomu v poloze Klein – Ringelsberg, který je vzdálen vzdušnou čarou cca 1 km od hradu
24 a je mimo prstenec obléhacích prací. Svědčí o tom nálezy prakových koulí v areálu obléhání, ale i prakové koule nalezené v lomu pomocí sondáží. Lom byl zabezpečen opevněnou pozicí (obr. 8; Haegel 2006, 268 – 269). Lom na kámen se také nachází na Kněží Hoře u Karlštejna. Nelze ho však jednoznačně spojit s obléháním. Ze zpráv o obléhání se dozvídáme, že do hradu bylo v průběhu obléhání, včetně dělostřelby, nastříleno 9022 kamenů. Údajně se do hradu střílely i části tesaných sloupů z kostela Panny Marie Sněžné v Praze. Kamenný materiál se měl dovážet až z Petřína. Vzdušnou čarou je Karlštejn vzdálen od Petřína cca 22 km. Takovou vzdálenost zásobování projektily, podporuje i zmínka o dalším dováženém druhu projektilu. Z pražských jímek se vyvážel jejich obsah v soudcích, které byly poté stříleny do hradu jako biologická zbraň. Celkově jich bylo údajně nastříleno 1822 ks (Sedláček 2000, VI, 47). Uvedené délkové údaje byly odečteny pomocí služby Google Earth. Přes nástup masivnějšího použití palných zbraní, se trebuchety stále uplatnily po celé 15. století. Nástup palných zbraní, ale znamenal postupný generační úpadek znalostí použití těchto strojů. Ještě roku 1471 Rožmberci uzavírají smlouvu o díle – zhotovení praku pro Nové Hrady (Šimůnek 2003, 243). Při obléhání Rhodu v r. 1480 bylo použito 22 strojů, které vrhaly kameny proti 10 velkým dělům. K tomuto údaji je ale nutno dodat, že trebuchety byly viděny již jako zastaralé a našel se pouze jeden muž (námořník, nikoliv specialista), který je uměl obsluhovat (Bradbury 2007, 270). Neznalost obsluhy a konstrukce stroje se projevila i při jeho jednom z posledních uplatnění v roce 1521. Hernan Cortés při obléhání Tenochtitlanu, poté co mu došla munice pro děla, nechal postavit trebuchet. Jeho první výstřel byl zároveň posledním, projektil vyletěl svisle vzhůru a pádem zpět, rozbil stroj (Chevedden et all 1995, 63).
2.4 Palné zbraně Zavedení
střelného
prachu
znamenalo
změnu
v dobývací
a
opevňovací technice. Střelný prach se skládá ze tří základních složek (C, S, KNO3). Jejich poměr udává rychlost hoření, a tím sílu prachu. Ideální
25 složení je 74,64% KNO3; 11,85% S; 13,51 % C (DeVriess 2003, 156). Návody na výrobu střelného prachu dochované od 13. století ukazují poměr jednotlivých složek (viz diagram 1). Teprve na konci 15. století se přibližoval prach optimálnímu složení. Od 15. století se začínají rozlišovat prachy různé koncentrace pro specifické zbraně. Nejsilnější pro ručnice, nejslabší pro bombardy. To pravděpodobně souvisí i s rozdílnou obnovou arzenálu používaných zbraní. Použití účinnějšího prachu bylo limitováno technologií výroby hlavní, které musely odolávat vysokým tlakům. Teprve s nástupem kvalitní děloviny mohl být používán silnější prach. Účinnost střelného prachu závisí nejen na složení, ale i na jeho homogenitě a jemnosti. Při otřesech má prach tendenci rozkládat se na jednotlivé frakce směsi. Aby si prach zachoval optimální složení, začal se zpracovávat do zrn různé velikosti. Ty byly vyráběny zvlhčováním prachu pomocí pálenky, octa nebo „močí člověka, který pil víno“. Mezi prachovým zrnem vznikal vzduchový prostor, který zlepšoval hoření prachu, jehož účinnost se údajně třikrát zvyšovala (Contamine 2004, 234 – 235). Experimentální nástřely provedené v middelaldercentret v Dánsku ukazují, že složení prachu může ovlivňovat dostřel projektilu, až v řádech stovek metrů (conf graf 9; URL: http://www.middelaldercentret.dk/pdf/gunpowder2.pdf).
Obdobně
může
efektivitu zbraně ovlivňovat rychlost projektilu, která je udána jak koncentrací tak homogenitou (tzn. zrnitostí) prachu. Pro různé typy zbraní byla lepší jiná zrnitost prachu. Při experimentu ovlivňovala zrnitost prachu výrazným způsobem rychlost projektilu (conf. graf 10, 11; URL: http://www.middelaldercentret.dk/pdf/gunpowder2.pdf).
Pravděpodobně
v použité síle prachu spočívají některé zprávy o malé účinnosti středověkých děl. Z hradních inventářů máme údaje o skladování hotového prachu ale zároveň i sanitru (KNO3) a síry (conf. Šimůnek 2003, 245 – 251). Skladování většího množství hotového prachu bylo nebezpečné a množství skladovaného prachu bylo pravděpodobně nezbytně nutné množství pro náhlé použití. Ve Znojmě byla zřízena pro účel skladování speciální prachárna s železnými okenicemi. Jednotlivé
26 suroviny se dovážely. Sanitr a síra z Itálie, dřevěné uhlí se používalo domácí, nejlepší bylo lipové (Durdík 1955, 76). Nejpozději od poloviny 14. století se na našem území objevují první puškaři a palné zbraně (Durdík – Drobná – Wagner 1956, 82). Palné zbraně byly ve středověku souhrnně nazývány puškami. Od pušek byly odlišeny hrubé kusy – těžká dobývací děla a ručnice. Od 15. století se můžeme setkat s názvy pušek, které určují způsob jejich využití, umístění nebo podobu. Jedná se o tarasnice, srubnice, houfnice, rychlice, trojanice a harcovnice. Diagram 2 ukazuje index délky hlavně a ráže zbraní. Rozměry 70 kusů palných zbraní byly získány z publikovaných materiálů, které z většiny zahrnují známé zbraně z expozic České republiky, Německa a Švýcarska (DeVries – Smith 2005; Drobná – Durdík –Wagner 1956; Pertl 1984; Frýda 1988; Schmidtchen 1977,a, b).
diagram 2: indexy palných zbraní
27 V diagramu je pět různých kumulací indexů zbraní. Kumulace A a B označované jako ručnice, kumulace C a D označované jako střední děla a kumulace E označované jako bombardy. Ačkoliv diagram 2 ukazuje pět typů palných zbraní, nelze tyto kumulace striktně normalizovat. Indexy různých druhů zbraní se vzájemně překrývají. Například některé velké hákovnice mohou již odpovídat malým tarasnicím (kumulace B a C). Kratší „pušky“ s menší ráží mohou odpovídat větším hákovnicím (kumulace B a D). Malé ručnice označované jako píšťaly, se překrývají se staršími kratšími hákovnicemi (kumulace A). Do skupiny A a B spadají převážně ručnice, které lze rozdělit na menší píšťaly a větší hákovnice. Píšťaly měly krátkou hlaveň s ráží 15 – 25 mm (Durdík 1956, 66). Těžší ručnicí byla hákovnice, která byla opatřena na přední straně hákem, používaným ke zmírnění zpětného rázu při výstřelu. Jejich ráže se pohybovala v rozmezí 20 – 35 mm (Durdík 1954, 66; Frýda 1988). Hmotnost ručnic zpravidla nepřekračuje 15 kg (Vydra 2004, 13). Hákovnice dosahují větších délek již v první čtvrtině 15. století. Zmínky o zámcích k puškám ve znojemských rejstřících z let a přemístění pánvičky okolo zátravky na bok hlavně, indikuje použití prvních zápalných mechanismů (Durdík 1955, 67;
Pertl 1984, 133 – 134).
Ručnice byly vyráběny jak kováním ze železa, tak litím z měděných slitin. V burgundských rejstřících jsou ručnice označovány jako kulveriny „coulovrine“ (DeVries – Smith 2005, 214). Na konci 15. století se rozlišovaly hákovnice podle velikosti na půlhák, hák a tuplhák. Tuplhák byla již těžká hradební zbraň umístěná v pevném palpostu, jeho váha dosahovala hmotnosti až 24 kg (Pertl 1984, 133 -134; Vydra 2004, 14). Z ručnic se střílely olověné projektily v podobě kulí nebo válců. Vyjímečně se objevují i kule železné zmiňované ve znojemském rejstříku (Durdík 1955, 74). Archeologicky doložené železné kule do ručnic byly nalezeny v okolí hradu Lopata (Novobilský 2008, 84- 85). Při výzkumu hradu Sion byly nalezeny železné kule zalité v olověném plášti (Jánská 1953, 242). Dostřel ručnic je odhadován okolo 100 m (Durdík 1953, 67). V okolí hradu Lopata byly nalezeny in situ kumulace projektilů z ručních palných zbraní,
28 vystřelené obránci z hradu (Novobilský 2008). Kumulace nepřesahují vzdálenost 150 m od bergfritu, ačkoliv se za touto hranicí nalézají palebná postavení obléhatelů. Přestože byly projektily v průběhu nebo po obléhání sbírány, lze konstatovat, že obránci pravděpodobně nemohli dostřelit dál za tuto hranici (conf. obr.16). Mezi nalezenými projektily do ručnic, lze sledovat kule do 20 mm vystřelené z píšťal a válcové střely do 35 mm vystřelené z hákovnic (Novobilský 2008, 84). Skupina C a D označuje převážně děla střední ráže. Mezi ně spadají tarasnice, srubnice, rychlice a houfnice. Z děl střední ráže se vydělují zbraně s malou ráží a dlouhou hlavní (8 – 12 kalibrů), které se nazývají tarasnice (diagram 2/C). Tato děla jsou poprvé zmiňována ve znojemských rejstřících v roce 1421, kde se zároveň v jejich souvislosti objevují účty za přikování pušek k tarasům (Durdík 1955, 69 – 70). Dochované hlavně tarasnic na našem území patří k menším kusům. Zachované hlavně z Plzně, Tábora a Znojma mají ráže 41 – 53 mm, a délku hlavně 975 – 1085 mm (Durdík 1955, 86 - 88). V burgundských rejstřících jsou děla zachovávající stejný princip a proporce, označovány jako „crapadeaux“. Ve švýcarských muzeích se nachází 8 ks crapadeaux, které mají ráže 35 – 72 mm a jejich hlavně jsou dlouhé 1080 – 1595 mm. Největší kus dosahuje 2925 mm. Všechny švýcarské hlavně jsou datované do rozmezí let 1450 – 1460 (DeVries – Smith 2005, 221 – 224). Tarasnice měly dlouhou hlaveň zesílenou v prostoru prachové komory, která však nebyla průměrem odlišná od světlosti vlastní hlavně. To ukazuje na poměrně velkou nálož prachu, která pravděpodobně zajišťovala značný dostřel a přesnost. Předpokládaný účinný dostřel je cca 250 – 300 m (Durdík 1954, 69 - 70). Mezi skupinu C náleží i komorová puška nazvaná „rychlice“. Jedná se o dělo progresivně nabíjené zezadu pomocí výměnných zásobníků - komor s náloží střelného prachu. Komorová puška měla ráži 105 mm a celkovou délku 1600 – 1800 mm (Drobná – Durdík – Wagner 1956, VII/tab. 19). V listopadu 1427 koupilo město Znojmo pušku o váze 190 liber. Z kresby písaře a marginálních poznámek vyplývá, že se jedná o komorovou pušku
29 (Durdík 1955, 72). Při obléhání Karlštejna bylo použito dělo „rychlice“, které dokázalo denně střílet několikanásobně víckrát, než ostatní jmenované „velké pušky“ (Sedláček 2000, VI, 47). Na základě této zprávy je
interpretováno
jako
komorová
puška.
Experimentální
nástřely
provedené s replikami rychlic, ve vídeňské vojenské střelnici ukázaly, že jsou schopné zasáhnout cíl vzdálený 300m s rozptylem 1 m. Použity byly jak kamenné tak železné projektily (Embleton 2007,54). Z této skupiny děl bylo stříleno kamennými, železnými a olověnými projektily. Válcový olověný projektil ráže 60 mm, se našel in situ na předním valu obléhacího tábora u Nového Hradu u Kunratic (Drobná 1953, 199). Byl vystřelen z hradu vzdáleného cca 180 m. Tato vzdálenost ukazuje spíše na cílenou střelbu než na maximální dostřel. V poloze pod parkánem hradu Zvíkov byla nalezena in situ železná koule ráže 70 mm. Dle polohy nálezu je pravděpodobné, že byla vystřelena z polohy Šance, která je vzdálená cca 260 m (Fröhlich – Jiřík 2004, 283, odečteno z GIS). Další železný kulový projektil ráže cca 55 mm byl nalezený na předhradí hradu Lopata (Novobilský 2008, 57). Zároveň se na tomto hradě nalezl kadlub na odlévání kulí ráže 64 mm (Novobilský 2008, 86). Železná kule ráže 59 mm se také nachází v souboru železných předmětů z hradu Rábí (Durdík 1989, 284). Na hradě Vimperk byla nalezena forma na odlévání kule ráže 70 mm (Durdík – Kašpar 2000, 305). Ve znojemských rejstřících se objevují pravidelně kamenné koule, jejichž cena je ½ groše (Durdík 1955, 74). Z uvedených skutečností vyplývá, že rozsah forem a materiálů užitých na projektily pro tento typ děla, byl značně rozsáhlý. Skupina D označuje typ děla jehož názvosloví je problematické. Dělo je tvarově složené ze dvou částí. Z větší hlavně, jejíž poměr ráže a délky hlavně byl 4 – 5 kalibrů. Druhá část, prachová komora, má menší průměr. V Itálii je dělo těchto rozměrů označováno již jako „bombarda“. Turínská bombarda má ráži 180 mm a celkovou délku 500 mm (Drobná – Durdík – Wagner 1956, VII/tab 11). Dalším názvem, který je používán na základě písemných pramenů, je houfnice. Z historických pramenů se dozvídáme, že houfnice měly být schopné střílet kamenné koule „velké
30 jako hlava“ (Durdík 1953, 65 - 66). Ve Vídni se nachází dělo z první poloviny 15. století, označené českými badateli jako houfnice (Drobná – Durdík – Wagner 1956, 86). Vídeňská houfnice má ráži 16 mm a celkovou délku 980 mm. Největší houfnice, uchovaná v Berlíně má ráži 18 mm a její celková délka je 805 mm. V burgundských rejstřících jsou obdobná děla nazývána jako „pesteraux“. Ráže dochovaných kusů ve švýcarských muzeích se pohybuje v rozmezí 120 – 210 mm a celková délka hlavně 440 – 735 mm. Švýcarská děla jsou přímo či nepřímo spojována s burgundskými válkami ve Švýcarsku okolo r. 1470 (DeVries – Smith 2005, 226). Dostřel houfnic nebyl bohužel experimentálně zkoušen a je odhadován o něco menší než u tarasnic (Durdík 1954, 70). Skupina E označuje obrovská děla - bombardy dosahující hmotnosti až několika tun. Z historických pramenů se dozvídáme o velkých dělech v Čechách, které nesou názvy Pražka, Jaroměřka, Hovorka, Trubačka a Chmelík (Sedláček 2000, VI, 47; Drobná – Durdík – Wagner 1956, 85). O dostřelu bombard nás informují písemné prameny. Roku 1420 bylo výstřelem z Pražského hradu zabito několik lidí v severní části Staroměstského náměstí. Vzdálenost je cca 1100m. V březnu 1515 byla zkoušena stará velká husitská děla Pražka a Hovorka na Špitálském poli. Děla měla dostřelit cca 2,5 – 3 km daleko (Tomas 1999, 55 – 56). Takto velký dostřel je nepravděpodobný. Vysvětlením může být složení střelného prachu. Do této skupiny náleží vídeňská bombarda označovaná jako „Pumhart von Steyr“, která pochází z počátku 15. století. Její ráže je 800 m, délka hlavně bez prachové komory 1150 mm a celková délka 2590 mm, její váha je 10 t. Výpočty ukazují, že při náloži 15 kg střelného prachu hmotnosti koule 690 kg a elevaci 10° je scho pna dostřelit 600 m (Schmidtchen 1977, 162). Bombarda z Edinburghu „Mons Meg“ pochází z první poloviny 15. století. Její celková délka je 4060 mm a ráže 500 mm, celková váha dosahuje 6,6 t. Údaje z 15. století ukazují, že při náloži 47,6 kg střelného prachu a elevaci 45° dost řelí železnou kouli 1287,5 m a kamennou kouli 2621,6 m (Schmidtchen 1977, 167). Bombarda z Gentu „Dulle Griet“ z první poloviny 15. století má ráži 640 mm a jeho celková
31 délka je 4980mm. Koule této ráže váží 340 kg (Schmidtchen 1977, 164). Bronzová bombarda z Braunschwigu „Faule Mette“, která byla odlita roku 1411 dosahuje celkové délky 3050 mm a ráže 670 mm, její hmotnost je 8,75 t (Schmidtchen 1977, 224 – 226). Bombarda z Marienburgu „Faule Grete“ byla odlita roku 1409. Její ráže je 500 mm, celková délka 2500 mm (Scmidtchen 1977, 218 – 220). Bombarda z Drážďan „Faule Magd“ pochází z let 1410 – 1430, její celková délka je 2330 mm, ráže 345 mm a celková hmotnost 1383,3 kg. Těžké bombardy se kladly na dřevěné stacionární lafety. Tyto lafety se pravděpodobně musely částečně zakopávat, nebo aretovat v zadní části soustavou trámů a kolíků. Podobu takového systému můžeme vidět na vyobrazení v Schilingově kronice nebo v Mittelalteriches Hausbuch von Schloss Wolfegg (obr. 9). Lafetáž středních děl byla na stacionárních lavicích, které umožňovaly elevaci pomocí zadního rožce. V první polovině 15. století se hlavně kladly již na dvoukolové lafety, které jim zaručovaly značnou mobilitu. Svědčí o tom zápisy ze znojemských rejstříků, nebo inventář z hradu Točníku (Durdík 1955, 73; Sedláček 2000, VI, 157). Poměrně složitá doprava byla u velkých obléhacích děl. K transportu norimberské „Chriemhildy“ bylo potřeba 12 koní. Ochranný taras, který k dělu patřil, byl rozložen na 3 vozy, každý po páru koní. Lafetu na níž mělo být dělo uloženo táhlo 16 koní. K výbavě patřil ještě rumpál, kterým se dělo osazovalo na lafetu. Ten byl na jednom voze taženým čtyřspřežím. Zároveň se dopravovalo 11 kamenných koulí na čtyřech vozech se čtyřspřežím. Na dalším voze jelo 8 pacholků oděných ve zbroji, kteří měli dělo obsluhovat. Na jednom voze byl naložen střelný prach. Celý konvoj uzavíral vůz s čtyřspřežím, který vezl zavazadla puškaře, motyky, rýče a špice. Puškař Grünnwald jel sám na koni (Toman 1898, 155 -156). Podoba reliktu palebného postavení není natolik jednoznačná jako v případě prakovišť. Tato skutečnost je dána rozdílnou velikostí, mobilitou a účelem instalace zbraní. Většinou má formu zahloubené plošiny v místě, kde je přerušeno liniové opevnění. Většinou je svou delší osou
32 orientována k hradu. Na základě velikosti této plošiny je usuzována použitá zbraň. Archeologicky doložená palebná postavení bombard se nacházejí u hradů Bechyně, Grabštejn, Kostelec nad Sázavou, Lopata, Sion, Stará Dubá. U reliktů, které jsou interpretované jako palebná postavení bombard lze předpokládat rozlehlý komplex. Před ústím hlavně musel být dostatečný prostor k obsluze. Každý výstřel si vyžadoval vyčištění a naládování zbraně několika desítkami kilogramů střelného prachu, který byl
pravděpodobně
poblíž
skladován.
Projektily
nabývaly
takové
hmotnosti, jakou nemohl unést jednotlivec. Úprava terénu pro střelbu zřejmě souvisí i se středními děly. V radách ve Feurwerkbuchu z r. 1432 máme při doslovném překladu nařízení v čl. 210: „Pro správné míření musíš zkontrolovat, aby puška stála rovně, aby nebylo jediné kolo o stéblo výš!“ (ed. Nibler 2004, 28). Lze tak předpokládat podkládání kol, nebo úpravy terénu. Ve většině archeologicky doložených případů jsou relikty palebných postavení sdružené do baterií. Philip de Cléves ve svém pojednání z konce 15. století, doporučuje umístit baterii ve vzdálenosti 30 – 40 kroků od příkopu. Z této baterie se mělo pálit čtyřicet ran denně (Contamine 2004, 239). Doložené palebné pozice bombard jsou ve vzdálenosti v rozmezí 67 - 277 m (graf 12). To naznačuje, že mohly být ostřelovány z hradu středními děly, a proto musely být chráněné tarasy. Baterie byla chráněna zemitým valem, na kterém byly umístěny dřevěné tarasy, které chránily obsluhu před střelbou obránců (např. Bechyně, Grabštejn) (obr. 11, 12). Před vlastním postavením zbraně byla vynechána mezera, pravděpodobně pro sklopný taras. Pro střední děla lze předpokládat střílny v tarasech, střelbu přes taras, nebo vynechané mezery mezi vozy (obr. 9, 50). Otázkou zůstává použití gabionů, které byly již v raném novověku standartní záležitostí. Jako kryt pro střelce se objevují již v Schilingově kronice (obr. 9). Ve Vlčkově vojenském řádu je v čl. č. 45 zmiňována povinnost vozit, rýče „aby mohli koše nasypovati“
33 (Toman 1898, 435). V iluminacích se vyskytují i baterie děl bez jakékoliv ochrany. Je však otázkou zda není tato skutečnost symbolickým vyjádřením autora, o použití dané zbraně. Taková palebná postavení by pak nezanechaly žádný antropogenní reliéfní tvar. Narozdíl od obléhacích strojů měly palné zbraně poměrně plochou dráhu letu. U velkých bombard nelze předpokládat možnost vysoké elevace, kterou umožnily až novověké moždíře. Umístění bombardy muselo být tedy co nejpřímější k hradu. Převýšení doložených palebných postavení bombard se pohybuje v rozmezí -14 – +10 m od úrovně paty hradu (graf 13). To je výrazně menší rozptyl než u prakovišť (conf. diagram 3). Obě kategorie jsou podobně zastoupené. Z historických pramenů se dozvídáme o specifickém umístění k ostřelování brány a věže. Po neúspěšném obléhání hradu Mašťova roku 1421, poslal vrchní velitel pro pušky a obléhací stroje k Norimberskému vojsku a sám pak ukázal místo před branou a věží, kde je měli zasadit (Sedláček 2000, XIV, 381). K obsluze bombardy Grietty bylo zapotřebí 20 mužů. Grietta první den částečně zničila základy jedné z věží přímým zásahem. Další den tato bombarda vystřelila 12 kamenů, dva z nich prolomily věž. V ten samý den jiná baterie prolomila hradby (DeVriess 2003,151). Ve Vlčkově vojenském řádu čl. č. 46 je nařízení pro přední voj, klást děla na místa kde by mohli ostřelovat hradby. Takto postavená děla měla krýt palbou položení hlavního voje. Při ostřelování měla být připravena jednotka k útoku v případě prolomení hradeb tak, aby obránci nemohli vzniklý průlom zatarasit (Toman 1898, 46). Ve Feuerwerkbuchu z r. 1432 je v čl. č. 172 postup jak sestřelit věž: „Použij dobré kameny zpevněné křížem železnými obručemi. Pro sestřelení věže je nejlepší mířit od země, tak vysoko jako jsou dva muži. Střílej v této výšce hned vedle sebe, nikoliv výše ani hlouběji. Tak se věž zhroutí dříve, než kdyby jsi střílel nesystematicky“(Ed. Nibler 2004, 23).
34
2.5 Obrana hradu Možnost obrany hradu spočívala na několika faktorech, jako jsou stavební dispozice, kvalita a umístění hradu v krajině. Umístění hradu sledovalo výhodu pasivní obrany, kterou krajina poskytovala. Hrady se stavěly na ostrožnách a vrcholech kopců. Lokace často využívaly skalní výchozy, které znemožňovaly podkopání hradu. V těchto chráněných polohách byl hrad, v ideálním případě, vystaven přímému kontaktu pouze z jediné strany. Na této nebezpečné straně byly násobeny prvky aktivní a pasivní obrany. Prvky pasivní obrany jsou konstrukce, které jsou založené na principu kladení překážek nepříteli. Základním prvkem je obvodová hradba. Specifickými prvky je štítová či plášťová zeď. Nevýhodou pasivní obrany je vznik mrtvého prostoru u paty hradeb, který mohl být využit pro podkopání a zborcení zdi. Tato nevýhoda mohla být řešena stavbou podsebití na koruně hradby, nebo stavbou parkánu okolo hlavní hradby (Durdík 2009, 422 - 423). Prvky aktivní obrany jsou konstrukce, které se snaží oddálit aktivitu nepřítele od vlastní stavby. Zároveň dovolují křížové postřelování předpolí hradu včetně mrtvého prostoru. Mezi prvky aktivní obrany náleží především flankovací věže a věžice, později bateriové věže a bašty (Durdík 2009, 47 - 48). S nasazením palných zbraní při obléhání se mění směr opevňování z vertikálního na horizontální. Masivní dobývání hradů za husitských válek, prověřilo zdatnost českých hradů. Reakcí bylo hledání účinných obranných způsobů proti palným zbraním. Po zkušenostech z obléhání byla nebezpečná místa v okolí hradu obsazena předsunutými opevněními, v podobě předsunutých bašt. Nebo zajištěna jinými obrannými prvky v rámci hradební linie. Předsunuté bašty byly umisťovány do areálu obléhacích táborů, nebo je zajišťovaly rozšířením dostřelu (např. Hasištejn). Jiná situace nastala např. u hradu Bechyně, kde byla poloha odkud byl ostřelován hrad zajištěna mohutnou štítovou zdí
(Durdík
2005,
15).
Dalším
způsobem
bylo
rozmisťování
dělostřeleckých bašt, které měly zajišťovat nebezpečná místa v okolí hradu (Vydra 2004, 68 – 69). Z historických pramenů se dozvídáme i o improvizovaných způsobech obrany. Provizorní obranu proti prostřílení
35 dřevěných pater, použily obránci Karlštejna. Na podlahu kladli otepi proutí proložené surovými hovězími kůžemi, které měli odpružit dopad velkých kamenných koulí (Sedláček 2000, VI, 47). Z historických pramenů, především z hradních inventářů, které byly sepisovány při předávání hradu, se dozvídáme o počtu zbraní na hradě. Tyto počty vyjadřují stálou součást vybavení hradu. V případě obléhání disponoval hrad větším množstvím zbraní, které si obránci přinesli. Z první poloviny 15. století je známý inventář z hradu Točník, ve kterém je navíc zmíněna lokalizace zbraně: puška zvaná Vildštejnka, puška za černou světnicí, puška vedle věže pod stříškou, malá puška, dlouhá tarasnice a puška trojanice ve sklepu věže. Nahoře ve věži tarasnice na kolech, tarasnice, puška trojanice a ručnice trojanice. Dole ve věži bylo uloženo 11 ručnic a puška trojanice (Sedláček 2000, VI, 157). Inventáře z rožmberských hradů z druhé poloviny 15. století, ukazují poměr zbraní na hradech jako: 79% ručnic, 10% houfnic, 7% kuší a 4% tarasnice. Mimo palné zbraně jsou v inventářích zmínky o objemu prachu, síry a sanitru, o počtech šípů nasazených i nenasazených, střelištích a projektilech pro palné zbraně (conf. Šimůnek 2003, 243 – 251). Údaje v inventářích svědčí o tom, že stavy zbraní na hradech nebyly stabilní, a že evidence nebyla prováděna důsledně. Navíc vyvolávají otázky tím co neevidují, například absence praků. Nový prak byl například pořízen na Nové Hrady (Šimůnek 2003, 242 - 243). Velká prezence houfnic může nasvědčovat tomu, že hrady byly využívány i jako sklady polní výzbroje. Analýza střílen (konec husitských válek – 80. léta 15. století), ukázala skutečnost, že na vybraných hradech s již rozvinutým tzv. dělostřeleckým opevněním větší část obrany hradů spočívala na ručních zbraních (kuš, ručnice). Střední děla byla používána výrazně méně. Na hradech bylo zpravidla pouze několik kusů, pro které byly připraveny střílny, které mířily na nejnebezpečnější místa v okolí hradu. (Vydra 2004, 68 – 69). Postavení děl bylo také zvažováno na parkánech hradů (Menclová 1972, 253). Koruna parkánové hradby dosahovala větší výšky
36 vůči parkánu a obvykle byla opatřena ochozem, přestřelování této konstrukce z úrovně parkánu by bylo obtížné (Varhaník 2002, 126). Rozsah areálu aktivní obrany lze řešit rekonstrukcí palebných čar. Možnost výstřelu je tvořena výsečí kružnice. Ve vrcholu výseče se nachází zbraň. Svíraný úhel je prakticky řešen jako úhel svíraný špaletami střílen (Durdík 2009, 417). Dosah vějířovitého pokrytí záleží na dostřelu použité zbraně. Tato metoda záleží na zachovalosti hradu. Velká část hradů s doloženými obléhacími pracemi je zaniklá. Dalším způsobem jak řešit areál aktivní obrany je průzkum detektorem kovů a dohledání vystřelených projektilů v okolí hradu. Takto provedený průzkum u hradu Lopaty
ukázal
podobnou
rozlohu
areál
aktivní
obrany,
jako
u
hypotetického areálu, který je poslední možnou variantou jak jej zhodnotit (conf. obr. 15; Novobilský 2008). Vytvoření hypotetického areálu aktivní obrany pomocí determinace bufferu polygonu obvodových zdí hradu. Buffer je determinovaný vzdáleností dostřelu použité zbraně a viditelností z různých výškových úrovní.
3 TEORETICKÝ MODEL K vlastnímu pochopení archeologických pramenů a jejich archeologických struktur je důležité si uvědomit, jak archeologické prameny vznikly. Zkoumané archeologické prameny prošly řadou transformací a jsou torzálním reliktem někdejší skutečnosti. Teoretický model, na základě srovnání s archeologickými strukturami, navrací archeologickým faktům jejich dynamiku (Neustupný 2007, 176). Ke stavbě teoretického modelu obléhání lze využít dva postupy, induktivní a deduktivní. V modelu konfliktních areálů využívám obě tyto metody. Vlastní induktivní postup spočívá na základě analýzy již archeologicky poznaných areálů. Jeho postup začíná ze strany mrtvé kultury vlastní diachronie a předpokládá překonání archeologických transformací. Deduktivní je naopak přístup z druhé strany diachronie, tzn. ze strany živé kultury. Takový model předpokládá pravděpodobný vznik určitých archeologických pramenů. Ke tvorbě teoretického modelu jsou
37 využívány dokumentované movité artefakty, relikty nemovitých artefaktů, ikonografické a historické prameny. Řada úvah vedla ke stavbě dvou základních teoretických modelů, synchronnímu a diachronnímu. Synchronní teoretický model spočívá na teorii, že artefakt je němý a mrtvý a nelze tedy postihnout jeho čas, diachronii jeho události, ale pouze jeho formální a prostorové vlastnosti (Neustupný 2007). Ke tvorbě synchronního
teoretického
modelu
je
zapotřebí
vymezení
pojmů
v kategorii živé a mrtvé kultury. Povaha prostorové analýzy nabízí využití teorie sídelních areálů a teorii krajiny a jejich možných modifikací pro účel studia konfliktu. (conf Neustupný 2010, 150 - 159). Pokud tedy modifikujeme teorii sídelních areálů E. Neústupného, bude rozklad archeologických faktů vypadat následovně. K jednotlivým entitám živé kultury jsou přiřazeny entity mrtvé kultury, které prošly archeologickými transformacemi. Jako nejelementárnější prvek v mrtvé kultuře je jednotlivý artefakt. Jako jednotlivý artefakt považuji parciální artefakt, který tvoří složený nemovitý artefakt (conf. Neustupný 2007, 32). Jednotlivými artefakty jsou pak např. příkop a val, ačkoliv byli součástí jedné a tytéž liniové fortifikace. Tímto postupem se chci vyhnout typologizaci nemovitých artefaktů, kdy dochází u jednotlivých typů k odchylkám. Takové nejsou zaznamenávány, nebo vedou k rozsáhlé typologické řadě s velkým množstvím variant. Například typ nemovitého artefaktu „liniová fortifikace“ se může skládat pouze z příkopu, pouze z valu, nebo z kombinace obou. Jednotlivé artefakty tvoří komplexy: nálezové celky, palebná postavení, liniové fortifikace. Z komplexů jsou tvořeny komponenty. Každé lidské aktivitě v minulosti odpovídá nějaká komponenta, ať už je archeologicky pozorovatelná či nikoliv. Můžeme tedy očekávat i taková komponenta, která nelze v současné době empiricky doložit (Neustupný 2001, 13). Takovými typickými komponentami obléhacích táborů jsou obytná komponenta, která byla v živé kultuře realizována polními stany, nebo
38 komponenta palebných postavení na kolových lafetách na výhodných místech s absencí okopů apod.. Při modelaci komponent nám do značné míry pomáhají historické a ikonografické prameny, které ukazují na značnou torzovitost dochovaných artefaktů (conf. Krajíc – Klučina 1987, 400 – 434; Meduna 1994, 243 – 250). Z jednotlivých komponent se skládají areály aktivit. Každý areál aktivit plnil svou specifickou funkci, zároveň se ale tyto areály mohly překrývat (conf. Neustupný 2001, 13). Za areál aktivity považuji obléhaný objekt, tábor obléhatelů, systém palebných postavení, areál palebné obrany.
Většina z těchto areálu aktivit plnila specifickou vojenskou funkci a z tohoto důvodu by měla být také strategicky rozmístěna. Z areálů aktivit je složen samotný konfliktní areál, který je geograficky ohraničeným prostorem událostí. E. Neustupný pojem krajiny v archeologii, vysvětluje v teorii krajiny, jako „málo ohraničené, ale bohatě strukturované území, v němž probíhaly ekonomické, sociální a rituální vztahy“ (Neustupný 2001, 16 – 17). Na základě této teorie, lze mimo konfliktní areál ještě kategorizovat extrakonfliktní areál, který svou funkcí již neplní podstatné vojenské účely, ale je jimi silně ovlivněn a fyzicky se ho dotýká. Efekt obléhání pravděpodobně ovlivnil mnohem širší oblast než vymezený prostor obléhatelů a obležených, obzvlášť když bylo obleženo spádové centrum v krajině. Zemědělská a řemeslná aktivita v okolní krajině mohla být pozastavena. Ovlivněny byly komunikace a obchod, někdy i na velké vzdálenosti. Dřevěné stavby z okolí mohly být strženy a použity jako palivo, nebo na výstavbu ženijních prací (např. jako podpěry pro podkopy, konstrukce k překonávání příkopů, na stavbu cest a bašt). Mosty a cesty byly zřejmě blokované nebo zničené. Dobře řízená obléhání mohla zastavit život celému regionu. (Hill – Willemann 2002, 197 -198)
39 Nadkonfliktní areál, který není přímo fyzicky ovlivněný, ale událost se ho dotýká v sociální a ekonomické dimenzi (conf. Hill - Willeman 2002, 197 – 198). Kategorie mrtvé kultury
Kategorie živé kultury
jednotlivý artefakt
příkop, val, projektil ...
komplex
liniové opevnění, cílená střelba, palebné postavení ...
komponenta
baterie děl, kovářské dílny, proviantní a prachové sklady, dílny na zpracování dřeva a kamene, kuchyně ...
areál aktivity
obléhaný objekt, tábor oblehatelů, systém baterií, areál aktivní palebné obrany
konfliktní areál
samotné obležení
extrakonfliktní areál
okolní
krajina
přímo
ovlivněna
obléháním, zdroj kamenné suroviny
nadkonfliktní areál
ostatní potencionální cíle, obchodní cesty, sídla s vazbou na obléhané místo, zdroje surovin pro kamenné projektily
Mezi těmito entitami, příp. kategoriemi, existovaly v živém světě různé vektorové vztahy, které byly založeny na (i)racionalitě (znalosti vojenské strategie, zkušenosti apod.). Tyto vektorové vztahy se více či méně projevují v mrtvé kultuře prostorovým uspořádáním entit a jejich umístění na strategicky (geomorfologicky) výhodném místě. Jsou to především dostřely a efektivní dostřely použitých zbraní, které jsou pozorovatelné v mrtvé kultuře vzdálenostmi specifických komponent či celých areálů aktivit.
40 Uvědomování si vzdáleností, Vektorové vlastnosti trajektorie událostí v živé kultuře: kultuře (ideální případ): dosah střelných palebné obrany
zbraní
v mrtvé
aktivní nejdelší vzdálenost kumulace projektilů od fortifikace; mezní vzdálenost objektů od hradního areálu
efektivní dosah bombard
maximální vzdálenost větších konkávních objektů a plošin od obléhaného objektu
efektivní dosah středních děl
hraniční vzdálenost obléhacího tábora od hradu; vzdálenost menších konkávních objektů a plošin od hradu
efektivní dosah praků
maximální vzdálenost plošin od obléhaného objektu
jednodenní pochod/jízda, rozsah mílového práva, rozsah zázemí hradu
potencionální rozsah extrakonfliktního areálu
U jednotlivých komponent či areálů aktivit lze sledovat jejich vazbu na strategické a geomorfologické polohy v areálu konfliktu. Výběr místa pro stavbu hradního areálu by z vojenského hlediska měl v ideálním případě zaujímat nejvýhodnější tj. primární prostor v krajině. Objekty obléhatelů tedy zaujímaly z vojenského hlediska sekundární prostor v krajině (vyvýšená místa, polohy za řekou/ údolím a „slepá“ místa aktivní palebné obrany apod.). Zaujímají tak nejvhodnější polohy v areálu konfliktu,
které
jsou
ale
determinovány
vektorovými
vlastnostmi
komponent. Po skončení obléhání nabývá tento prostor symbolický statut nebezpečného místa. Obyvatelé hradu zde subjektivně vnímali minulost, přetrvával zde „genius loci“ (conf. Neustupný 1997). Obyvatele hradu se tak snažili toto místo začlenit do svého „bezpečného“ primárního prostoru. Můžeme se tak setkat s kontinuitou těchto míst, na kterých byla později zbudována předsunutá opevnění. Tato opevnění nabyla většinou formu věžovitých staveb (Cornštejn, Český Šternberk, Hasištejn), (Konečný, L. – Merta, J 1980, 313). Mohou se vyskytovat jiná řešení v podobě zajištění tohoto prostoru jiným fortifikačním prvkem v rámci hradní dispozice.
41 V případě následného obléhání se sekundární prostor útočníka vzdaluje od jádra hradu a vzniká tak možnost chronologického srovnání obou areálů. Komplexy areálů aktivit inklinovaly izolovat primární prostor od okolní krajiny. Tento trend mohl být naplněn fyzicky, např. přehrazená šíje ostrožny obléhateli, ale i symbolicky – vektorově, např. komponenta uprostřed šíje ostrožny a její dosah dostřelu. Solitérnost komponenty, či úplná absence nemovitých artefaktů v současné mrtvé kultuře, může být projevem charakteru jednotlivých komponent. Absence na vhodném sekundárním místě nemusí být tedy považována za nevyužitý prostor, ale jako potencionální prostor např. pro palebné postavení lafetovaných palných zbraní apod.. Racionalita a iracionalita jednání agenta v minulosti se může promítnout do rozmístění komponent. Nelze předpokládat ostré množiny tvořené striktními hranicemi ideálních případů. Areály, které tvoří archeologické struktury, jsou totiž zároveň archeologickými událostmi a jsou tudíž individuální (Neustupný 2010, 110 - 112). Historické práce ukázaly realitu středověké války jako komplikovanou akci, která je natolik individuální, že většinou nelze nalézt některé principy taktiky a strategie. Nelze popsat široké spektrum postupů a jejich determinujících aspektů, subjektivní jednání agentů a jejich znalostí válečného umění a praktických zkušeností (Contamine 2004, 249). Kritické studium pramenů však dovoluje poznání několika málo taktických principů, které ve své době byly
považovány
za
standardní,
nebo
alespoň
vysoce
žádoucí
(Contamine 2004, 268).
4 ANALÝZA Prvním krokem analýzy byla vektorizace plánů obléhacích táborů a hradů v softwaru ESRI ArcGIS. Vlícovací body byly získány buď přímým zaměřením pomocí GPS, nebo pomocí služeb WMS. Nejčastěji využívanou službou WMS byla katastrální mapa poskytovaná serverem
42 ČUZK, která v mnoha případech již obsahovala výměru hradu. Pro upřesnění byly použity WMS služby geoportálu Cenia především ortfotomapa a mapa druhého vojenského mapování. Plány, které byly použity, pocházejí z publikovaných výzkumů, převzatých rekognoskací starších výzkumů, vlastních rekognoskací a nedestruktivních výzkumů. Rektifikované plány byly vektorizovány. Do vektorizovaných plánů byly vlícovány detailnější plány hradních areálů a jednotlivých obléhacích prací. Starší práce vykazovaly velké nepřesnosti v měřítku celkového a detailního plánu. V těchto případech byly rozhodujícími vlícovacími prvky vrstevnice znázorněné na detailnějších plánech. Kontrola vlícování byla provedena pomocí měření vzdálenosti v GIS, měřítka znázorněného na plánu. Detailní rektifikované plány byly vektorizovány společně s vodními plochami a cestami získanými z bývalých katastrálních map (ČUZK – vrstva bývalé PK), nebo z druhého vojenského mapování. Z 3D vrstevnicových map byl vytvořen 3D model TIN. Tímto postupem byly vytvořeny digitální mapy konfliktních areálů v prostředí GIS, na kterých lze uskutečnit prostorové analýzy. Výběr analyzovaných lokalit závisel na několika faktorech. Prvním byla dostupnost mapových podkladů, které byly limitovány bezplatným odběrem 10 mapových listů poskytnutých ČUZK a mapových listů, které byly dostupné na KAR ZČU. Dalším faktorem byla možnost nalézt lokalitu na již zmiňované katastrální mapě. Ze všech obléhacích táborů byly vektorizovány následující: Bechyně (Kypta – Richterová 2003b, 117 – 122), Grabštejn (Kypta – Richterová 2004a, 285 – 290), Kalich (průzkum autora 2009/2010), Karlštejn (průzkum autora 2009/2010; Meduna 1986), Konopiště (Meduna 1994, 243 - 250), Lopata (Novobilský 2008), Nový Hrad u Kunratic (plán převzatý z Durdík 2009, rekognoskace autor 2010), Perštejn (průzkum autora 2009), Sion (Meduna 1986, rekognoskace Richterová 2004), Stará Dubá (Durdík 1980; rekognoskace Meduna 1986; rekognoskace
autor
2009),
Zbořený
Kostelec
(Meduna
1985,
rekognoskace Richterová 2003), Zvíkov (Frolík 1994, rekognoskace Kypta – Richterová 2003).
43
4.1 Deskripce Z výsledných map pak byly odečítány hodnoty deskriptorů. Deskripce byla provedena v databázi Militar 1.0, která byla pro tento účel vytvořena. Druh deskriptorů byl volen se zřetelem k snazší manipulaci s matematickými analýzami. Lze je rozdělit na kardinální deskriptory, které udávají metrická data a dichotomické, které ošetřují ordinální data svou prezencí/absencí. Mezi metrické deskriptory tak patří rozměry objektů; vzdálenosti od obléhaného místa a příchozí cesty; převýšení mezi obléhaným a komponentou; azimut komponenty ve vztahu k obléhanému; sklon a orientace svahu. Binární deskriptory určují příslušnost ke kategorii; tvar; využití přírodního prvku; vztah k cestě; kontinuitu. Jednotlivé konfliktní areály tvoří složené nemovité artefakty. Každá část složeného artefaktu je chápána jako jednotlivý artefakt, který je v databázi považován jako jeden objekt. Tento způsob umožňuje deskripci nemovitých artefaktů bez rozsáhlé typologické řady. Sestavená systematická řada slouží ke zjednodušení databázové deskripce. Popisuje pouze tvarovou škálu projevujících se antropogenních tvarů reliéfu a nikoliv jejich interpretaci. Systematika formální klasifikace antropogenních tvarů je rozdělena podle tvaru na liniové, oválné, ortogonální, plošiny a nepravidelné. Podle vertikality na konvexní a konkávní. V případě zahloubených a zároveň nasypaných plošin se jedná o klasifikaci konvexně-konkávní. U liniových objektů se navíc rozlišují antropogenní tvary podle vymezené plochy na uzavřené a otevřené. Systematika formální deskripce polohy artefaktu má za cíl zjistit preferenci ve výběru rozmístění artefaktů specifického účelu v okolí hradu. Vzhledem k době výstavby hradů a rozdílné době jejich pozdějších konfrontací se často nacházejí v okolí velmi výhodné polohy pro obléhací práce. Poloha artefaktů je určená ve vztahu k poloze hradu jako: odvrácený protilehlý svah, vrchol protilehlého kopce, přivrácený protilehlý
44 svah, údolí, přilehlý svah, hřeben ostrožny, přivrácený přilehlý svah, vrchol přilehlého kopce a odvrácený přilehlý svah (viz obr. 10). Viditelnost artefaktu je závislá na počáteční a konečné výšce. Vzhledem k destruktivní povaze většiny lokalit je výška určována arbitrárně. Počáteční bod je určen geomorfologickou výškou + 20m u bergfritu, + 10m u ostatních budov a + 5 m u fortifikací. Konečný bod je určen geomorfologickou výškou + 2m. Dosah aktivní palebné obrany je řešen individuálně u každého hradu. Většinou je použit buffer polygonu obvodových zdí hradu, který je podmíněn viditelností. První buffer 170m znázorňuje souhrnně přibližný dosah ručnic a kuší. Druhý buffer 300m znázorňuje pravděpodobný dosah tarasnic. Vzhledem k destrukční povaze většiny lokalit nelze objektivně zhodnotit palebné čáry aktivní palebné obrany hradu. Vzdálenost od hradního areálu a vzdálenost od cesty má za úkol separovat artefakty s rozdílným účelem. Extrémní antipodické případy jsou předpokládány u dělostřeleckých baterií a strážních pevnůstek či tarasů, které kontrolovaly cesty. Deskriptor vztah k objektům hradního areálu si klade za cíl zjistit, zda některá z objektů hradní dispozice byla více podrobena cílené střelbě. Tento objekt by pak determinoval umístění komponent obléhatelů v konfliktním areálu. Z hlediska rychlého dobytí hradu by v úvahu připadala brána. Ke znemožnění obrany hradu, sestřelení ochozů hradeb či věže. Takto determinované rozmístění komponent v okolí hradu dokládají i historické prameny. Po neúspěšném obléhání hradu Mašťova roku
1421,
poslal
vrchní
velitel
pro
pušky
a
obléhací
stroje
k Norimberskému vojsku a sám pak ukázal místo před branou a věží kde je měli zasadit (Sedláček 2000, XIV, 381). Kategorie třídí artefakty podle interpretace účelu: 1. postavení střelby (bombarda, tarasnice, prak, střelci z kuší a ručnic aj. včetně úkrytu obsluhy).
45 2. objekty tábora určené k obývání, skladování a jiným provozním účelům (zemnice, přístřešky, kuchyně, jídelny, herny, krčmy, aj.) 3. ženijní a fortifikační práce (okopy, tarasy, příkopy, valy, náspy, podkopy, aj.) (Novobilský 2008, 41)
4.2 Zdroje dat – Lokality Hrad Bechyně se nachází na hřbetu ostrožny, kterou tvoří řeka Lužnice a říčka Smutná. Okolní protilehlé terasy jsou ve stejném převýšení nebo v maximálním převýšení 10 m. Hrad se skládal ze severního předhradí a vlastního jádra hradu na jihu, které bylo oddělené příkopy. Hradní dispozice byla koncipována jako hrad s obvodovou zástavbou. Protáhlé hradní jádro se skládalo ze tří křídel, které obíhal parkán. Na konci 14. století bylo přistavěno severní křídlo, které svou mohutností zasáhlo do starších situací. (Durdík 2005, 12 -15) Přestavby v druhé polovině 15. století, sledovaly především lepší obranyschopnost hradu. Na jižní straně hradu, proti zachovanému obléhacímu táboru, se nachází štítová zeď. Šmorce na obou koncích štítové zdi poukazují na její nedokončenost. (Durdík 2009, 55 – 56) Tyto přestavby mohly být reakcí na nebezpečná místa v okolí hradu, využitá při obléhání v r. 1428. Hrad byl obležen husitskými vojsky 8. července 1428. Podle historických pramenů byl útok veden ze čtyř ležení, za pomocí praků, malých a velkých děl. Ke kapitulaci došlo až na přelomu září a října (Kypta – Richterová 2003, 117). Z uvedených čtyř ležení se dochovalo pouze jedno, které využívá výhodné polohy protilehlého hřbetu ostrožny nad říčkou Smutnou. Tábor dosahuje plochy o celkové rozloze cca 3,5 ha, která je vymezena lineárním opevněním valů a příkopů. V rozestupech cca 50 – 60 m je opevnění zpevněné dvojicí čtverhranných bašt. Třetí pravděpodobná bašta se dnes projevuje pouze jako identická mezera v liniovém opevnění, na které kolmo navazuje příkop. Val opevnění dosahuje
46 rozměrů, které předpokládá další dřevěnou konstrukci na koruně valu. V čele tábora, nejblíže směrem k hradu, byla umístěna baterie tří prakovišť a čtyř větších děl, která byla chráněna vůči hradu tarasem. Pod touto baterií byl nalezen fragment dělové koule, která by při rekonstrukci dosahovala ráže 500 mm. Ve vzdálenější části tábora od hradu se nacházela kumulace 25 obytných či provozních objektů tábora. Mezi objekty se nacházely prakové koule. (obr. 11; Kypta – Richterová 2003, 117 – 122) Táborem procházela cesta z údolí, která byla odečtena z II. vojenského mapování. Hypotetický areál aktivní obrany hradu byl v analýze určen pomocí bufferu 170 m (ručnice, kuš) polygonu obvodových zdí budov jižního jádra hradu. Do polygonu nebyla zahrnuta štítová zeď a jižní hradba s baštami. Takto určený areál aktivní palebné obrany nedosahuje na jedinou protilehlou terasu. Buffer 300 m (tarasnice) dosahuje do areálu baterie v čele obléhacího tábora. Viditelnost z hradu byla sledována od zdi jižního křídla hradu s počátečním převýšením 20 m a konečným převýšením 2 m. Celkem bylo do databáze zaznamenáno 63 objektů. Hrad Grabštejn se nachází na ostrožně, kterou tvoří Václavický a bezejmenný potok. Převýšení dvou okolních kopců dosahuje 2,5 – 10 m. Hrad vychází z bergfritové dispozice. V 15. století byl rozšířen o východní křídlo a jižní hradbu s dvěmi polookrouhlými, dovnitř otevřenými, dělostřeleckými baštami (Durdík 2009, 142 -143). Areál aktivní palebné obrany byl stanoven pomocí analýzy palebných čar se vzdáleností 170 m (ručnice, kuš). Pro palebné čáry dělostřeleckých bašt byla vzdálenost stanovena na 300 m. Zároveň byl individuálně hodnocen dostřel z bergfritu (buffer 170 m). Rekonstruované palebné čáry nezasahovaly jediný objekt v okolí. Hypotetický areál aktivní obrany určený bufferem 300m, polygonu obvodových zdí hradu, dosahoval baterie v čele protilehlé ostrožny. Viditelnost z hradu byla určována s počáteční výškou 20 m a konečnou 2 m. Hrad prodělal několik vojenských konfrontací v průběhu 15. století. V roce 1424 se pokoušelo dobýt hrad husitské vojsko. V roce 1430 dobyla
47 hrad vojska Mikuláše z Kašperka, který odsud podnikal loupežné akce do Lužice. Lužičané provedli v roce 1433 odvetnou akci, při které bylo vážně poškozené opevnění hradu. V roce 1435 obsadil hrad Jan Čapek ze Sán, který opět podnikal loupežné výpravy do Lužice. Odvetná akce Lužičanů byla úspěšná a hrad dobyli. V roce 1437 se majitelem stal Hlaváč z Donína, který opět podnikal loupežné výpravy do Lužice. Odvetná akce byla podniknuta lužickými městy a šlechtou spolu se sousedními Birbenštejny v roce 1448 a 1450. V roce 1450 se posádka hradu po třítýdenním obléhání vzdala. (Kypta – Richterová 2004, 285 - 287) Pozůstatky po obléhání se nalézají na protilehlém hřbetu ostrožny, která je převýšená max. o 2,5 m. Plochu tábora cca 0,5 ha vymezuje lineární opevnění tvořené příkopem a valem, které přetíná šíji ostrožny. Velikost valu předpokládá použití další dřevěné konstrukce. V systému lineárního opevnění je zahlouben okop pro lafetovanou zbraň. V areálu je vymezená plošina interpretovaná jako stanoviště velitele. V okolí se nachází dvojice obytných či provozních objektů. V čele tábora je ve svahu umístěna baterie tří těžkých lafetovaných zbraní mezi dvojicí okopů. Baterie míří na východní křídlo hradu případně na bergfrit. Ve značné vzdálenosti od samotného tábora se nachází strážní pevnůstka. Tato pevnůstka je umístěna v těsné blízkosti cesty ke hradu, jak je vidět ještě na II. vojenském mapování (obr. 21). Lze tedy uvažovat o její funkci, jako strážní pevnůstky blokující spíži do hradu. (obr. 12; Kypta – Richterová 2004, 287 -289) Celkem bylo do databáze zaznamenáno 24 objektů. Hrad Konopiště se nachází na nevýrazném kopci. V okruhu 700 m se nachází jediný kopec s převýšením 10m (vrch Tuškov), ostatní návrší se nacházejí pod nadmořskou výškou hradu. Ze západní strany hradu přilehá velký Konopišťský rybník. Hrad byl vystaven podle vzoru francouzského kastelu. Pro tento kastel jsou typické flankovací věže, které umožňovaly aktivní obranu postřelováním paty hradeb. Ve všech čtyřech nárožích hradu se nacházely kruhové věže, další se nalézá uprostřed severní hradby. Situace na jižní hradbě je nejistá. Uprostřed kratších stran se vypínaly dva mohutné kruhové bergfrity. V rozporu
48 s tímto systémem aktivní palebné obrany, byl hrad obehnán parkánem. Hrad byl rozdělen hradbou na dvě části. V chráněnější části se nacházela dvojice obdélných paláců. (Durdík 2009, 271 – 272) Hrad byl oblehnut 23. dubna 1467 vojsky Jiřího z Poděbrad. Okolo hradu bylo vybudováno pásmo opevnění zpevněné baštami. Po šesti měsících bylo 16. října 1467 uzavřeno příměří do 25. ledna 1468, prodloužené do 26. května 1468. Na hrad byly propouštěny denní dávky spíže. Posádka hradu se vzdala v prosinci roku 1468. (Meduna 1994, 243) V okolí hradu se nacházejí tři lokality, které lze interpretovat jako relikty po obléhání. Lokality obklopují hrad ze tří stran. Všechny se vyskytují ve značné vzdálenosti od hradu, mimo areál aktivní palebné obrany. Jediná lokalita zaujímá výhodné převýšení na vrchu Tuškov, ostatní jsou pod úrovní hradu. Na vrchu Tuškov se nachází dvoudílný polygonální areál vymezený valy a příkopy (Subkomplex A). V nárožích je vybaven okrouhlými baštami. V areálu se nachází několik zahloubených objektů. Z areálu vybíhá v SZ části plošina interpretovaná jako prakoviště. V okolí areálu se nachází 13 zemnic či provozních objektů. Z opevnění vybíhá na S stranu po spádnici liniové opevnění, tvořené valem obklopeným z obou stran příkopy. Druhá lokalita se nachází na břehu Konopišťského rybníka (Subkomplex B). Pravoúhlý areál s vnitřním zahloubením je vymezen valem a příkopem. Je umístěn mezi částečně upravenými erozními rýhami. V okolí opevněného areálu se nachází několik zahloubených objektů. Třetí lokalita se nachází na terénní hraně nad Konopišťským potokem (Subkomplex C). Jádrem lokality je opevněný areál, rozdělený na dvě části. Severní je vybaven okrouhlými baštami v nároží. Za tímto areálem, směrem od hradu, se nachází skupina 14 pravidelně uspořádaných zemnic či provozních objektů. Z areálu vybíhá, na straně k hradu, lomený zákop, který je zakončený zahloubenými objekty krytými valem. (obr. 13; Meduna 1994, 243 -244)
49 Areál aktivní palebné obrany byl řešen pomocí bufferu 170 m (kuš, ručnice) a 300 m tarasnice, polygonu obvodových zdí hradu. Do tohoto areálu nespadá žádný relikt obléhání. Viditelnost objektů byla řešena z polohy věží hradu, s počátečním převýšením 20 m od terénu a konečným převýšením 2 m od terénu. Celkem bylo do databáze zaznamenáno 70 objektů. Hrad Kostelec nad Sázavou zaujímá místo na ostrožně nad soutokem řeky Sázavy a Kamenického potoka. Hrad je vystavěn na dominantním místě kontrolujícím brod přes řeku Sázavu. Ostrožna vybíhá z vrchu Hradenčice, který je převýšen až o 118 m. Hrad prodělal složitý stavební vývoj, který ve svých pozdějších fázích sledoval především obranyschopnost hradu. Dispozice hradu je dvoudílná. Spodní hrad obklopoval ze tří stran výše položené hradní jádro. Byl přístupný přes vyzděný příkop, který vyúsťoval v baštovitý výběžek a masivní val. Přístup do hradu zajišťovala brána. Brána v průběhu času změnila třikrát svou polohu. Mimo vlastní areál je na jih vysunutá hláska, která kontroluje celý prostor okolo brodu. Vlastní jádro hradu bylo sevřené v plášťové zdi. (Záruba 2004, 183 – 184). Hrad prodělal několik konfrontací. První obléhání bylo na jaře 1449. Hrad byl v držení Kuneše Rozkoše z Dubé, který byl označen za zemského škůdce. Po neúspěšném obléhání Zdeňkem ze Šternberka bylo podepsáno 10. dubna 1449 příměří na dobu jednoho roku. V roce 1450 oblehl Zdeněk ze Šternberka hrad znovu, tentokrát společně s pražskými vojsky Jiřího z Poděbrad a krajským lidem v čele s Jankem z Roučínova. Hrad byl dobyt a pobořen za pomocí děl a praků 23. května 1450. Hrad a část panství připadli Zdeňkovi ze Šternberka. Definitivní konec hradu přichází s oblehnutím a dobytím vojsky Jiřího z Poděbrad v roce 1467. (Záruba 2004, 180 – 181) V okolí hradu se nalézá několik objektů, které jsou pravděpodobně chronologicky odlišné (obr.x). První komplex se nachází na hřebenu protilehlé ostrožny. Jeho jádro tvoří dvoudílný areál, který je vymezený
50 valem a příkopem. Z jižní části areálu vybíhá na sever okrouhlá bašta. V jižní části areálu jsou patrné zemnice nebo provozní objekty. Ze severní strany areálu vybíhá nízký val, který zajišťuje další skupinu do svahu zahloubených zemnic. Na východní straně sousedí s areálem dvojice prakovišť. Na prakovištích a v jejich blízkém okolí jsou in situ dochované prakové kameny. Z areálu vybíhá po ostrožně cesta k dvojici palebných postavení (obr.14; Meduna 1985, 122 -127). Další komplex se nachází v poloze Hradenčice. Jedná se o vojenské ležení o rozloze cca 1 ha vymezené valem a příkopem, které zaujímá vrchol kopce. Uprostřed jižní linie opevnění se nachází kruhová pevnůstka, plnící pravděpodobně strážní funkci. V areálu se nachází při jižním opevnění trojice provozních objektů. Západně od areálu se mimo opevnění nachází dvojice objektů, interpretovaná jako palebná postavení k obraně tábora. Ve východní části opevnění se nacházejí tři přerušení. V jejich blízkosti byly tři zahloubené provozní objekty (obr.14; Richterová 2003, 21 – 22). Chronologická souvislost mezi jednotlivými komplexy není jednoznačná. Dřívější stavbu prakovišť, může dokládat využití prakových kamenů při závěrečných přestavbách hradu (Durdík 2009, 627). Hypotetický areál aktivní palebné obrany hradu byl v analýze určen pomocí bufferu 170 m (ručnice, kuš) a 300 m (tarasnice) polygonu obvodu hradu včetně valu. Viditelnost byla arbitrárně určena z nejvyšší polohy hradního areálu s počátečním převýšením 20 m a konečným 2 m. Do takto určených areálů spadají palebná postavení, která mohla být ostřelována z ručnic. Do areálu dostřelu tarasnice spadal bližší opevněný areál, obě prakoviště a několik provozních či obytných objektů. Do databáze bylo celkem zaznamenáno 58 objektů. Hrad Lopata se nachází na výběžku z terasy, kterou tvoří Hádecký a Kornatický potok. V okolí jsou polohy s maximálním převýšením 30 m. Hrad je dvoudílné dispozice, kterou tvořilo předhradí a jádro hradu. Předhradí bylo vymezené lehkým ohrazením, které bylo vybavené čtverhrannou věží při vstupu. Vlastní jádro hradu, je vystaveno na výše položeném skalním suku. Vstup do jádra kontrolovala čtverhranná věž
51 v jihovýchodním
nároží.
V severovýchodním
nároží
V západní se
části
nacházel
byl kruhový
situován bergfrit.
palác. Mezi
čtverhrannou věží a bergfritem se nacházel menší objekt. Jádro bylo z jižní strany vybavené parkánem. (Novobilský 2008, 15 – 17) Hrad prodělal dvě vojenské konfrontace. První zmínka pochází z roku 1397, kdy ležel pod hradem markrabí Prokop, hejtman královský. Podruhé byl hrad oblehnut roku 1432. Důvodem bylo loupení v okolí hradu Habartem z Lopaty. Hrad oblehli 27. října 1432 Přibík z Klenové, Jan Zmrzlík ze Svojšína, Svojše ze Zahrádky, Jan Řitka z Bezdědic, lid Menhartův z Hradce a měst Horažďovic, Sušic, Klatov a Domažlic. K dobývání bylo propůjčeno velké dělo od Klatovských. Hrad byl obléhán do února roku 1433. Obleženým došly zásoby jídla a pití, ze zoufalosti zapálili hrad a v nastalém zmatku se snažili uprchnout. Obléhatelé jich ale velké množství pochytali. (Sedláček, XIII, 73) V okolí hradu se nachází relikty obléhacích prací, které hrad prstencovitě svírají. Početná skupina reliktů tábora se kumuluje na návrší severně od hradu, kde využívá přirozené ochrany skalního suku a odvráceného svahu. Tábor není nijak ohrazen, což může indikovat vozovou hradbu. V prstenci okolo hradu se nacházejí relikty palebných postavení. Po provedené rekognoskaci lze konstatovat, že interpretace některých palebných postavení je sporná. Z interpretovaných objektů lze předpokládat palebné postavení velkého děla pouze ve skupině objektů severně od hradu (obj. 98 – 101), takto postavené dělo by ostřelovalo palác. Pochybnosti k výskytu prakoviště byly již zmiňovány (viz kap 2.3). Jihozápadním směrem od hradu se nachází liniové opevnění přetínající příchozí cestu, které je zakončeno na obou koncích pevnůstkami. Severnější z nich lze považovat jako druhé potencionální postavení velkého děla. Zcela unikátně dokumentovaný průzkum detektorem kovu a povrchový průzkum dovoluje rekonstruovat konkrétní areál aktivní obrany. (obr. 14, 15; Novobilský 2008, 41 – 86) Do databáze bylo zaznamenáno celkem 157 objektů.
52 Nový Hrad u Kunratic zaujímá polohu na konci ostrožny, kterou obtéká Kunratický potok. Hřeben ostrožny je převýšen pouze o 8 m. Ostatní návrší v polohách přes údolí jsou převýšená max. o 2 m. Pětiboký areál hradu se obracel k hřebenu ostrožny ostrou hranou. Od ostrožny byl oddělen šíjovým příkopem. Hrad obíhal parkán zajištěný ve svahu ještě dalším opevněním, vybíhajícím ze šíjového příkopu. Přístup do parkánu byl kontrolován malou věžovitou bránou. Přístup do vlastního jádra byl oddělen vyzděným příkopem kontrolovaným další branskou věží. Tato věž byla obklopena převážně obytnými budovami. Hlavní obdélný věžovitý palác svou delší osou sledoval průběh hřebene ostrožny, tak aby byl v případě ostřelování ohrožen svou užší částí. (Durdík 2009, 389 – 390) Hrad byl oblehnut 31. 12. 1420 pražskými husitskými vojsky. Pražané zde podle písemných pramenů zbudovali boudy a stany, které ohradili ze všech stran příkopy. Z pušek a tří praků stříleli do hradu kameny, které poničily střechy. Poté se přiblížili k příkopu, z kterého malým prakem zbořili všechna podsebití (Drobná 1953, 198). Obránci hradu se vzdali na „akord“ 25. 1. 1421. Posádce byl umožněn volný odchod. Hrad byl následně vypálen (Durdík 2009, 43, 389). Relikty po obléhání se nacházejí na hřebenu ostrožny před hradem (obr. 17). Jedná se o plochu o rozloze cca 2,2 ha, vymezenou dvojicí liniového opevnění přetínajícím ostrožnu. Bližší opevnění přetíná ostrožnu ve vzdálenosti 170 m mohutným příkopem a valem. Druhé, vzdálenější opevnění, se sestává z hlavního valu s příkopem a nižšího vnějšího valu, vybaveného čtverhrannými velikostně neunifikovanými baštami. Tento val je opět chráněn menším příkopem. V opevněném areálu a částečně i za ním se nachází 210 reliktů zemnic, které se koncentrují nejvíce v zadní části areálu. Zemnice jsou orientovány do ulic kolmých k průběhu ostrožny. Z prvního opevnění vybíhá směrem k hradu do svahu zahloubená sapa. Na předním valu byla nalezena plošina s upravenou kamennou podlahou. V okolí této plošiny byly nalézány prakové koule. V předním valu byl nalezen projektil vystřelený z tarasnice (Drobná 1953, 198 – 199). Rekognoskací bylo zjištěno pouhých 210 zemnic z původních
53 220, které uvádí Z. Drobná (Drobná 1953, 198). Ve srovnání s plánem publikovaným v práci T. Durdíka (Durdík 2009), lze konstatovat, že relikty zanikají v okolí recentních cest při okrajích a ve středu areálu. Celá JV část areálu zaniká v důsledku obliby cyklistů, využíváním reliktů jako zajímavého terénu. Hypotetický areál aktivní obrany byl řešen pomocí bufferu 170 m (ručnice, kuš) a 300 m (tarasnice). Viditelnost byla řešena nejvyšším bodem v areálu hradu s počátečním převýšením 20 m a konečným převýšením 2 m od terénu. Takto řešený dostřel ručnic dosahoval na okraj předního liniového opevnění. Areál dostřelu tarasnice, která je doložena nalezeným projektilem, dosahoval do poloviny zastavěné plochy tábora. Reálný dostřel by zřejmě bylo možno řešit pomocí analýzy koncentrace objektů v táboře. Celkem bylo do databáze zaznamenáno 215 objektů. Hrad Sion se nachází na výběžku z terasy nad Chlístovickým potokem. Okolní terasy nabízejí návrší s převýšením 12 -14 m. Před hradem se nacházelo předhradí kryté mohutnými valy. Jádro hradu bylo oddělené šíjovým příkopem. Čelo nad příkopem bylo souvisle zastavěno, přičemž v jižním nároží byla brána. Na bránu navazovala bašta, jejímž účelem byla ochrana vstupu. V areálu hradu se ještě nacházel obdélný palác, kuchyně a lichoběžníkovitá stavba. Hrad byl bez věže a bez vlastního zdroje vody. Ze západu byla vně hradu přistavěna zídka, která kryla přístup k potoku. (Durdík 2009, 498 – 499) Hrad byl oblehnut koncem dubna 1437 Hyncem Ptáčkem z Pirknštejna, pražany a krajským lidem. Na konci září poslal císař Zikmund uherské posily, které dobyly hrad „z chodu“ (Sedláček 2000, XII, 137).
Detailní
popis
obléhání
v historických
pramenech
je
v
přímém rozporu s archeologickými prameny. Nalezené projektily ukazují spíše na několikadenní střelbu. Zmiňované podkopy nebyly nikdy nalezeny. Popis byl lživým líčením obléhání neochotné šlechty, určeným pro císaře (Durdík 2009, 497- 498). Hynce Ptáček postavil obléhací věže, které ale zničil Roháčův puškař Zelený. Kvůli střelbě nebylo možno dobýt hrad ztečí, proto byly vykopány podkopy k příkopům. Za ostřelování
54 hradu, byly podkopy proraženy do příkopu a hrad dobyt pomocí žebříků a výpadem zadní brankou od potoka (Sedláček XII, 138). Relikty po obléhání se nacházejí na dvou místech. První je vzdálen x severně od hradu. Jedná se o dvoudílný areál vymezený valy a příkopy. Jižní čtvercová část je v nárožích vybavena masivními polygonálními baštami. Se severní částí je areál propojen přerušením v opevnění. Severní část má lichoběžníkovitý tvar. V jeho severním nároží je oválná bašta (Meduna 1986, 81 – 83). Západně od severní části je mimo vlastní opevnění skupina zemnic, které jsou orientované v jedné linii (Richterová 2003, 28). Druhý komplex se nalézá jižně od hradu, na protějším břehu Chlístovického potoka. Jedná se o liniové opevnění vybavené na konci čtverhrannou pevnůstkou. V rámci opevnění je začleněné palebné postavení bombardy (obr. 17; Richterová 2003, 28). Hypotetický areál aktivní obrany byl řešen pomocí bufferu 170 m (kuš, ručnice) a 300 m (tarasnice). Viditelnost byla řešena z hradu s počátečním převýšením 5 m (vzhledem k absenci věže) a konečným převýšením 2m od terénu. Do areálu dostřelu z ručnic spadalo jižní opevnění vyjma pevnůstky. Do areálu dostřelu z tarasnic spadalo celé jižní opevnění. Celkem bylo do databáze zaznamenáno 18 objektů. Hrad Stará Dubá se nachází na ostrožně na levém břehu nad řekou Sázavou. Průběh ostrožny byl uměle přerušen výrazně hlubokým šíjovým příkopem. Okolní kopce v okruhu 700 m nabízejí hned několik převýšených pozic s max. převýšením o 34 m. S hradem bylo hradbou spojeno podhradní městečko Odranec, které se nachází při břehu Sázavy. Hrad byl svou mohutností srovnatelný s hradem královským. Hradní jádro bylo troj až čtyřdílné. Členilo se na příchozí nádvoří, které přecházelo v parkán, obíhající zadní část hradu. Druhé nádvoří s dlouhou dvouprostorovou budovou. Poslední část hradního jádra tvořil palácový okrsek s nejspíše čtyřmi palácovými křídly. Velká část hradu je uzavřena hromadou trosek záměrně roztrhané věže.(Durdík 2009, 511 - 512)
55 Hrad byl obležen a dobyt v roce 1404 zemskou hotovostí v čele se Zbyňkem Zajícem z Házmburka. Definitivní konec zaznamenal dobytím vojsk Jiřího z Poděbrad v roce 1466, kdy byl vypálen a pobořen.(Durdík 1980, 141 – 142) V okolí hradu se dochovaly dva relikty po obléhání (obr. 19). První se nachází na hřebenu ostrožny před hradem. Ve vzdálenosti 147 m od hradu vymezuje obdélnou plochu tábora nízký val. Plocha dosahuje rozlohy necelého 0,5 ha. Ve vzdálenější části tábora od hradu, je valem vymezena oválná plocha, interpretovaná jako stanoviště velitele. V areálu obléhacího tábora se nevyskytoval žádný relikt provozního či obytného objektu, což pravděpodobně souvisí s ročním obdobím a dobou trvání obléhání. Druhým reliktem je opevněná baterie děl. Jedná se o palebná postavení tvořená okopy, které jsou kryté valem. Nachází se v těsné blízkosti (50 m) západně od hradu. Přes tuto malou vzdálenost, je baterie od hradu kryta hlubokým údolím. Podle velikosti reliktu jsou usuzovaná dvě velká děla a baterie středních děl.(Durdík 1980, 156- 158) Hypotetický areál aktivní obrany byl řešen pomocí bufferu 170 (ručnice, kuš) a 300 m (tarasnice) polygonem obvodu hradu a podhradního městečka. Viditelnost byla určena z nejvyššího bodu v areálu hradu s počátečním převýšením 20 m a konečným 2m od terénu. Do takto určeného areálu dostřelu z ručnic spadala baterie děl a částečně i opevnění tábora. Celkem bylo do databáze zaznamenáno 7 objektů. Hrad Zvíkov zaujímá polohu na ostrožně, kterou tvoří soutok řek Vltavy a Otavy. Hrad je obklopen návršími s max. převýšením 29 m. Jediná pozemní přístupová cesta vede od jihu. Komunikace přes řeky byla zajištěna přívozem, nebo mostem zmiňovaným k roku 1431 (Čechura – Ryantová 1989, 40). Cestu přes řeku, kontrolovalo již opevněné podhradí se dvěma branami. V podhradí se nacházel kostel sv. Mikuláše a mlýn při Otavské bráně. Vlastní hrad je obklopen hradbou, která je v severních nárožích zpevněna okrouhlými věžicemi. Z přístupové jižní strany je hrad chráněn štítovou zdí s břitovou věží, před kterou je předsunuta čtverhranná branská věž. Hrad je narozdíl od většiny svých
56 součastníků průchozí. Na severu byla druhá brána ve formě portálu v hradbě. Vlastní jádro hradu tvoří trojice paláců. V jižním nároží palácového komplexu se nachází čtverhranný donjon (Durdík 2009, 633 636). Hrad byl dobýván již v letech 1285 a 1287 královskými vojsky (Sedláček 2000,11, 27). Za husitských válek byl hrad oblehnut 21. března 1429. Před hradem se položili ozbrojenci Jana Bleha, velitele posádky v Bechyni, Mikuláše z Padeřova, hejtmana na Ostromeči, spolu s oddíly z Písku, Sušice a Klatov. Podle historických pramenů, vybudovali obléhatelé hlavní ležení na jednom vrchu naproti hradu a částečně blokovali i jeho okolí. Po třinácti týdnech velitelé neúspěšné obléhání vzdali, přičemž spálili opevněné ležení (Kypta – Richterová 2004b, 253). Dochované relikty po obléhání tvoří tři komplexy (obr. 20). První se nachází na jižním přístupovém předpolí hradu. Je tvořeno pevnůstkou v čele a soustavou několika linií valů a příkopů (Kypta – Richterová 2004b, 255). Pevnůstka je vymezena soustavou příkopů. V Z části pevnůstky se nachází plošina, interpretovaná jako pravděpodobné palebné postavení lafetované zbraně, která měla krýt přístupovou cestu. Této interpretaci nasvědčuje i vynechaná mezera v liniovém opevnění (Kypta- Richterová 2004b, 257). Druhý komplex „Šance“ se nachází ve výhodné poloze na severním návrší nad řekou Otavou. Tvoří jej polygonální areál vymezený příkopem a dvojicí valů (Fröhlich 1991, 156). Výhodná poloha tohoto komplexu umožňovala kontrolu a postřelování předhradí a hradu. Nálezy keramických fragmentů datovaných do 13. století a 15. století, dovolují datovat použití této polohy při obou středověkých obléhání hradu (Fröhlich 1991, 158). Třetí komplex „Varta“ se nachází na cestě k přívozu na Vltavě (obr. 22). Komplex je tvořen polygonálním areálem vymezeným valem a příkopy. V areálu se nachází vyvýšená plošina, která je interpretována jako prakoviště. V areálu byly nalezeny keramické fragmenty datované do 15. století (Fröhlich 1991, 157). Již J. Fröhlich upozorňuje, že tento komplex byl později přebudován a využíván obránci hradu (Fröhlich 1991, 158). Nové průzkumy
57 zpochybňují existenci prakoviště a přiklánějí se spíše k interpretaci tohoto komplexu jako předsunutého opevnění. Této interpretaci nasvědčuje i mohutnost opevnění (Kypta – Richterová 2004b, 255). Hypotetický areál aktivní obrany byl řešen pomcí bufferu 170 m
a 300 m, polygonu
obvodových zdí hradu. Viditelnost z hradu byla řešena vzhledem k rozdílným polohám obléhacích komplexů individuálně. S počátečním převýšením 20 m z břitové věže a donjonu pro jižní a západní komplex, s počátečním převýšením 5 m z věžice v případě severního komplexu. Ve všech případech byla konečná převýšení 2 m od terénu. Žádný z komplexů nepřesahuje areál dostřelu z ručnic. Do areálu dostřelu z tarasnic spadá jižní komplex a část severního. Celkem bylo do databáze zaznamenáno 15 objektů.
5 SYNTÉZA A INTERPRETACE Celkem bylo do deskripce zahrnuto 634 objektů. Jednotlivé lokality poskytují diametrálně odlišné počty objektů (graf 14). Na tento rozdíl v reprezentativnosti jednotlivých lokalit bude brán ohled při interpretaci. Pro vektorovou syntézu byla data upravena. Vzhledem k malé variabilitě byly odebrány některé deskriptory a objekty. Celkový počet analyzovaných objektů byl 595. První vektorová syntéza sledovala polohu jednotlivých kategorií bez formálních vlastností artefaktů. Z výsledných faktorů lze interpretovat faktor 3 (tabulka 2). Tento faktor představuje prostorový trend rozmístění artefaktů kategorie 2 (tábor oblehatelů a jeho zařízení), který je umisťován mimo dostřel z hradu a zároveň nemá žádný vztah k objektům hradu. Druhá vektorová syntéza sledovala vztah formálních i prostorových deskriptorů. Některá data byla dodatečně upravena. Kategorie 3 byla znovu analyzována a rozdělena mezi kategorii 1 a kategorii 2. Deskripce formálních tvarů lineárních objektů, které vykazovaly malou variabilitu, byla zjednodušena a sjednocena do deskriptorů lineárních konkávních a lineárních konvexních artefaktů. Z výsledných faktorů, lze interpretovat faktor 1, který určuje prostorový trend pro kategorii 1 a zároveň vylučuje kategorii 2 (tabulka 3). Podle faktoru 1
58 lze konstatovat, že palebná postavení (kat. 1), byla umisťována v menší vzdálenosti, na dostřel z hradu. Byla orientována na specifický objekt hradu. Formální podoba palebného postavení je především konvexně – konkávní plošina. Při promítnutí faktorového skóre do deskriptivního systému je patrná variabilita lokalit. Lze tedy konstatovat, že se nejedná o struktury jedné lokality, v důsledku rozdílné reprezentativnosti lokalit. Výsledky vektorové syntézy neukazují žádnou specifickou polohu umístění artefaktů. Tato skutečnost je pravděpodobně daná rozdílnou geomorfologií v okolí obléhaných hradů. Výsledky vektorové syntézy naznačují rozdílné podmínky pro rozmístění artefaktů kategorie 1 (palebná postavení apod.) a kategorie 2 (tábor obléhatelů a jeho zařízení). Kategorii 1 lze rozdělit na prakoviště a palebná postavení. Palebná postavení lze dále dělit podle účelu na palebná postavení určená k dobývání a palebná postavení určená k obraně tábora, či pokrytí cesty. V databázi je tento vztah určen pomocí deskriptorů „vztahu k hradním objektům“. Vzhledem k podstatě prostorového uspořádání je dále sledována především skupina dobývacích palebných postavení. Jak již bylo naznačeno v kap. 2.4, existují rozdílné podmínky pro rozmístění prakovišť a palebných postavení velkých děl (diagram 3). Graf 15 srovnává
palebná postavení, prakoviště a objekty táborů podle jejich
převýšení od hradního areálu (graf 15). Většina palebných postavení je umístěna v rozmezí -16 - + 19 m. Prakoviště jsou umístěna v rozmezí +8 – +43 m. Objekty tábora vykazují největší rozpětí převýšení -29 - +104 m. Graf 16 srovnává palebná postavení, prakoviště a objekty táborů podle jejich vzdálenosti od hradního areálu (graf 16). Palebná postavení jsou od hradu vzdálena v rozmezí 44 – 277 m. Prakoviště jsou vzdálená v rozmezí 219 – 536 m. Objekty tábora jsou rozmístěné ve vzdálenosti v rozmezí 91 – 799 m. Graf 17 srovnává palebná postavení, prakoviště a objekty táborů podle sklonu terénu v jejich poloze (graf 17). Většina palebných postavení je umístěna v rozmezí 0 – 14°. Prakovišt ě jsou umístěna v rozmezí 3 – 11°. Objekty tábora jsou umíst ěné v rozmezí
59 0 – 25°. Záporné, odlehlé a extrémní hodnoty jsou p ravděpodobně důsledkem potencionální geomorfologie v okolí hradu. Záporné hodnoty převýšení objektů, se objevují i v důsledku snahy obklopit hrad nepropustným prstencem objektů, který by znemožnil zásobování hradu. Minimální a maximální měřené hodnoty jsou uvedené v tabulce 4 (tab. 4). Diagram 4 koreluje vzdálenost objektů od hradu a od jeho přístupové cesty. V diagramu je patrná skupina objektů kategorie 3 rozptýlených po celé ose x, která pravděpodobně sloužila k zatarasení cesty (diagram 4). Konfrontace grafu 18 a grafu 19 ukazuje preferenci polohy jednotlivých kategorií (graf 18; 19). Z grafů je patrná preference určitých poloh v závislosti na účelu objektu. U objektů kategorie 1 je patrná preference přivráceného protilehlého svahu. Ze svahu byl dobrý výhled na hrad, který umožňoval jeho ostřelování a zároveň byl krytý údolím proti výpadům z hradu. Výrazné zastoupení polohy hřeben ostrožny u objektů kategorie 2, je důsledkem nereprezentativnosti dat. Zajímavou preferencí této kategorie jsou odvrácené svahy, které poskytovaly přirozenou ochranu proti ostřelování z hradu. Tomu odpovídá i fakt, že 48 % objektů bylo mimo dohled z hradu (graf 20). Nezanedbatelný počet objektů u obou kategorií zastávají vrcholy kopců. Toto zastoupení je výrazně v opozici od poloh v údolí a na přilehlých svazích, které jsou zastoupeny minimálně. Sledované azimuty objektů ve vztahu k hradu, nevykazovaly žádné statisticky významné kumulace. Zkoumaná kontinuita míst byla minimální. Tento fakt je způsoben volbou lokalit. Tato problematika by měla být řešena analýzou jiné specifické deskripce. Z uvedených skutečností lze modelovat způsob prostorového rozložení obléhacích prací v okolí hradu. Obléhatelé se snažili uzavřít hrad od zásobování objekty, které umisťovali i na úkor převýšení. K zatarasení cesty sloužily specializované objekty. Objekty tábora byly umisťovány za areál aktivní obrany, nejlépe na vrcholech kopců a
60 odvrácených svazích. Využívána byla výhodná poloha, kde nebyly na dohled z hradu. Palebná postavení dobývacích palných zbraní, byla umisťována na protilehlý svah tak, aby z nich byl dobrý výhled na hrad a zároveň byla krytá údolím před výpadem z hradu. Převýšení mezi hradem a palebným postavením mělo být co nejmenší. Palebná postavení se vysyktují, buď z tohoto důvodu, nebo z důvodu malého dostřelu zbraní, i v areálu
aktivní
obrany.
Prakoviště
byla
umisťována
ve
větších
vzdálenostech a nebyla limitována převýšením jako palebné zbraně. Všechny objekty preferovaly rovinu až mírný svah.
6 VALIDACE Na základě provedené syntézy, analýzy v kap. 2.2 – 2.5 a s přihlédnutím na konkrétní geomorfologii byly vytvořeny ideální predikční modely rozmístění obléhacích táborů. Modely byly vytvořeny pomocí matematických operací s jednotlivými vrstvami v ArcGIS. Následně byly validovány nedestruktivním archeologickým výzkumem a zhodnoceny. Nedestruktivní výzkum byl realizován pomocí průzkumu antropogenních tvarů reliéfu. Většina predikčních modelů zabírá plochu cca 50 ha. Z celkové rozlohy zabírají určitou plochu nepřístupné polohy a zastavěná plocha. Predikované území bylo procházeno po vrstevnicích s rozestupy cca 20 – 100 m podle viditelnosti. Zkoumané území se nachází z valné většiny
v lesnatém
prostředí.
Průzkumy
byly
prováděny
v době
vegetačního klidu, kdy byla nejlepší viditelnost (jaro 2009, 2010; podzim 2009). Nalezené objekty byly změřené pomocí GPS a následně dokumentované v měřítku 1:100. Hrad Kalich byl založen ve velmi výhodné poloze. Stavba využívá skalního suku na znělcové kupě. Převýšení polohy hradu od okolí je až 196 m. Z jižní strany je hrad chráněn skalní stěnou. V blízkém okolí se nenachází jediný převýšený bod. Hrad se rozkládal mezi dvěmi skalními věžemi. Na čelní věži stál kruhový bergfrit, na zadní čtverhranný donjon (Gabriel – Smetana 1980, 56 – 58). Do hradu se vstupovalo branskou věží, přes přihrádek, který se obtáčel okolo skalní věže s bergfritem. Na
61 západní a východní straně byl hrad obklopen parkánem (obr. 23). V prostoru mezi věžemi lze předpokládat provozní objekty. Z hradu vybíhá po hřebenu kupy opevněný, 9 m široký přístup zakončený kruhovou zemní baštou (obr. 24). Vrchol půlkruhovité bašty dosahuje poloměru 14 m a je korunován nízkým valem. Val dosahuje v čele bašty max. 60 cm. V čele bašty je patrné přerušení valu. Na ploše bašty jsou patrné nízké relikty po konstrukci. Výška bašty vůči okolnímu terénu dosahuje cca 4 m. Plášť tělesa bašty je postaven z nasucho kladeného kamene. Samotné těleso bašty je obehnáno půlkruhovým příkopem a nízkým valem. Tato bašta je považována za progresivní dělostřelecký prvek, který umožňoval pokrýt přístupové cesty dělostřeleckou palbou (Durdík 2009, 237 - 238). Vzhledem k destrukci hradu byla analýza areálu aktivní obrany provedena pomocí bufferu determinovaného viditelností. Pro zjištění efektivity dělostřelecké bašty, byla provedena analýza palebného pokrytí samotného hradu a hradu s baštou. Pro viditelnost z hradu byly arbitrárně určeny výšky: 20 m pro bergfrit, 10 m pro branskou věž a donjon a 5 m pro zbylé objekty. Areál aktivní obrany byl podmíněn viditelností a bufferem 170 m, který vyjadřuje dostřel z ručnic. Z bašty byla pro viditelnost, s ohledem na možnou konstrukci, stanovena výška 10 m. Pro viditelnost z valu obklopujícího baštu byla výška stanovena 2 m. Pro viditelnost kryté spojovací cesty byla výška stanovena na 5 m. Z výsledného srovnání obou areálů aktivní obrany je patrné, že se nejedná o progresivní prvek aktivní obrany, který by pokrýval široké předpolí hradu, ale spíše o pasivní prvek, který znemožňoval kvalitní postavení obléhacích děl (viz predikce palebných postavení; obr. 25). Kvalitu postřelování předpolí ani příliš nezvyšuje hypoteticky modelovaná věžovité konstrukce. Hrad prodělal několik vojenských konfrontací. Původně stála na kopci dřevěná tvrz náležející býčkovické komendě, kterou obsadil v květnu roku 1421 Jan Žižka a zbudoval zde kamenný hrad. Již v první polovině září roku 1421 byl hrad neúspěšně oblehnut Zikmundem z Vartenberka (Gabriel – Smetana 1980, 55 – 57). Po husitských válkách
62 měl být hrad na rozkaz císaře zbořen. Neuposlechnutí tohoto rozkazu vedlo
k dalšímu
neúspěšnému
obléhání
roku
1437
hejtmanem
Litoměřického kraje Zbyňkem Zajícem z Hazmburka s pomocníky a krajským lidem (Sedláček 2000, XIV, 372). Vzhledem k výhodné poloze hradu nelze determinovat predikční modely s převýšením. Z tohoto důvodu je nutné k predikci této lokality přistupovat individuálně. Pro objekty tábora bylo stanoveno, že jsou mimo areál aktivní obrany, v max. vzdálenosti 800 m. Lze dedukovat, že byly preferovány roviny až mírný svah, do predikce byly zahrnuty místa do 15°. Poloha objekt ů tábora není závislá na dohlednosti z hradu a na převýšení vůči hradu (obr. 25). Pro palebná postavení bylo stanoveno: Mohou být v areálu aktivní obrany. Vzdálenost od hradu je maximálně 300 m pro střední děla, 600 m pro bombardy. Převýšení palebného postavení je v rozmezí 0 – - 20 m od paty hradu (určené podle extrémních případů), (viz kap. 5). Preferována byla rovina až mírný svah, do predikce byly zahrnuty místa do 15°. Palebná postavení mohou být pouze na místech, která jsou viditelná (obr. 26). Pro prakoviště bylo stanoveno: Nachází se mimo areál aktivní obrany. Maximální vzdálenost od hradu je 500 m. Sklon svahu je maximálně 15°. Rozdíl p řevýšení prakoviště a hradu byl určen podle extrémních případů (viz kap. 2.3; obr. 26). Pro objekty, které kontrolují cestu (skupina z kat. 3) bylo stanoveno: Objekty by se měly dotýkat cesty, pro predikci byla zvolena tolerance 10 m. Objekty jsou v maximální vzdálenosti 800 m od hradu a nejsou v areálu aktivní obrany (obr. 25). Všechny uvedené kategorie byly většinou u jiných archeologicky doložených obléhacích táborů kumulovány na jednom místě. Z tohoto důvodu byly všechny předešlé predikční modely sečteny. Výsledná mapa ukazuje hodnotu, kolikrát bylo místo predikované a tím i zvyšuje pravděpodobnost umístění obléhacích prací (obr. 27). Nedestruktivním výzkumem byly zjištěny dvě pravděpodobně chronologicky odlišné lokality (obr. 28). Bližší liniový útvar, nacházející se 250m severně od jádra hradu. Jedná se o liniový systém zemitého valu a příkopu (obr. 30). Opevnění je podle umístění příkopu, na straně od
63 hradu, orientováno proti příchozím k hradu. Tento systém měřící 60 metrů využívá při svém severním konci terénního zlomu, který je způsoben výstupem skály. Ve své nejzachovalejší části dosahuje výška valu 46 cm a hloubka příkopu 56 cm vůči okolnímu terénu. Celý systém přetínal 2 cesty ke hradu. Jižnější cesta, pravděpodobně původní, se projevuje již jen jako terénní hrana. V rámci areálu vymezeném liniovým systémem byla nalezena plošina, která byla částečně zahloubena a částečně nasypaná ve svahu, o rozměrech 11 x 8 m (obr. 32). Její delší strana je orientována po vrstevnici, nejedná se tedy o prakoviště. Plošinu lze pravděpodobně interpretovat jako objekt tábora. Ve vymezeném areálu nebyly nalezeny další jednoznačné antropogenní relikty. Druhá lokalita se nachází 294 m severně od jádra hradu. Jedná se opět o systém valu a příkopu, který je příkopem orientován ke hradu (obr. 31). Jeho délka dosahuje 40 m a ve své nejzachovalejší části dosahuje výška valu 82 cm a hloubka příkopu 38 cm. Val opět přetínal velmi dobře zachovalé relikty úvozové cesty. Predikce ukázala především na bližší areál (obr. 29). Dvojice obléhacích areálů naznačuje chronologickou rozdílnost. Bližší areál lze pravděpodobně spojit s obléháním v roce 1421. Vzdálenější k roku 1437. Mezi těmito událostmi byla pravděpodobně vystavěna bašta, která patrně znemožnila přiblížit se na úroveň prvního obléhání. V okolí plošiny a před samotnou baštou jsou patrny objekty, u kterých nelze jednoznačně posoudit jejich antropogenní původ. Lokalita se nachází v extrémním prostředí, kde se tvoří velké množství vývratů. Zda byla původně poloha bašty využita prvními obléhateli, jak naznačuje predikční model, nelze soudit. V okolí bašty a na jejím vrcholu, bylo zjištěno velké množství narušení po nelegálních průzkumech pomocí detektoru kovu. Hrad Karlštejn se nachází na ostrožně vybíhající z Kněží Hory, od které je oddělen příkopem. V celém okolí hradu se vyskytují návrší s převýšením 44 – 91 m od paty hradu. Hrad byl koncipován tak, aby se celý komplex skrýval za masou velké věže. Zdivo velké věže dosahuje na straně proti Kněží Hoře šíře až 6 m. Tato masa nebyla prolomena jediným
64 otvorem. Hrad je důsledně rozčleněn na několik částí. Do hradu se vcházelo přes příkop branskou věží do areálu přihrádku. Z přihrádku se procházelo branskou věží na purkrabský dvůr. Na purkrabském dvoře se nacházela věžovitá stavba purkrabství a pravděpodobně i hospodářské objekty. Z purkrabského dvora se procházelo buď ke studniční věži na východě, nebo bránou do vnitřního hradu. V areálu vnitřního hradu se nacházel císařský palác a Mariánská věž. Palác byl na východní straně zakončen polookrouhlou věží. Mariánská věž byla spojena padacím můstkem se západní hradbou a druhým patrem paláce. Z druhého patra Mariánské věže vedl krytý můstek do samostatně opevněného areálu velké věže. Celá východní strana a západní strana při paláci byla ohrazena parkánem. (obr 33; Durdík 2009, 246 -250; Menclová 1946, 12 – 24) Objekty hradu byly vybavené podsebitím a většina hradního areálu byla obehnaná parkánem, nebo zdí přihrádku. Z tohoto důvodu nebyla provedena
analýza
palebných
čar,
ale
použita
metoda
bufferu
podmíněného viditelností. Z historických pramenů máme například zmínku o střelbě ze srubu nad „studnicí“ (Sedláček 2000, VI, 50). Karlštejnský inventář zbraní je známý až z r. 1528. Z popisu zbraní ale vyplývá, že se jedná o zbraně staré. Na věži byla tarasnice a 6 starých železných hákovnic, ve sklepě věže 19 starých ručnic, za věží ve srubu 2 malé harcovnice. Na kapli byla 1 tarasnice. Před pivnicí byla tarasnice, srubnice, houfnice a houfnice na kolech. V zámku byla houfnice na kolech a 8 hákovnic. Za studní byla 1 tarasnice (Sedláček 2000, VI, 62). Areál aktivní obrany Karlštejna byl stanoven pomocí analýzy dohlednosti a bufferem 300 m. Pro analýzu dohlednosti byly arbitrárně určeny počáteční výšky u velké věže 20 m, u Mariánské věže, paláce, purkrabství, branských věží a studniční věže 10 m, u ostatních objektů 5 m. Neúspěšné obléhání Karlštejna v roce 1422, je výjimečně detailně zaznamenáno v historických pramenech. Následující uváděné počty jsou nepravděpodobné. Celá akce začala již na podzim roku 1421. Pražané se snažili zmocnit zásob, které měli karlštejnští uskladněné v podhradí, a tím
65 znemožnit dlouhodobou obranu hradu. Tato výprava byla ale neúspěšná. První vojska oblehla hrad 20. května 1422. Obléhatelé se položili na vysokých vrších okolo hradu. První dva dny budovali sruby s náspy a příkopy, kterými ohradili svá ležení a zahradili cesty. Třetí den začali střílet. Na Kněží hoře se jich položilo 6000 s velkým dělem Rychlicí a velkým dělem Jaroměřkou, dále měli k dispozici 14 tarasnic a staroměstský prak. Na Haknovci se jich položilo 6000 s velkým dělem Pražkou, druhým staroměstským prakem a 14 tarasnicemi. Na Plešivci se položili s dělem Hovorkou, 20 srubnicemi a Novoměstským prakem. Na Javorce se položili ostatní, s dělem Trubačkou, 8 srubnicemi, slánským prakem a novoměstským prakem. Celkem jich prý bylo 24000. Střelba z děl nebyla rychlá. Z Pražky a Jaroměřky se střílelo sedmkrát denně, z Rychlice třicetkrát denně a ze čtvrtého děla dvanáctkrát denně. Děla měla křížově ostřelovat studniční věž. Některá děla se po několika výstřelech roztrhla. Do hradu vrhaly z praků kamenné koule a tesané sloupy z kostela Panny Marie Sněžné dovážené z Prahy. Celkem do hradu hodili 9022 kamenů, 22 soudků s ohněm, 1822 soudků s fekáliemi dovážených z Prahy, mimo to házeli do hradu mršiny. V červenci Pražané zkazili vodu v potoku, který byl jediným zdrojem pitné vody na hradě. 22. srpna se Pražanům roztrhlo poslední dělo Jaroměřka. 29. září bylo uzavřeno na tři dny příměří. 2. října odtáhla velká část vojska, zároveň byla odvezena některá velká děla. U hradu zůstalo pouze 4000 – 5000 pěších a 200 jízdních. Vzhledem k hrozbě příchodu osvobozujícího vojska, byl učiněn poslední pokus o přímé dobytí hradu. 22. října byly vedeny čtyři přímé útoky na hrad, všechny byly ale odraženy. Vzápětí karlštejnští učinili úspěšný výpad do polského ležení. Dne 11. listopadu 1422 bylo uzavřeno mezi stranami podmíněné roční příměří. (Sedláček 2000, VI, 47 – 50) Pro objekty tábora bylo stanoveno, že jsou mimo areál aktivní obrany, v max. vzdálenosti 800 m. Převýšení tábora je větší než převýšení hradu. Lze dedukovat, že byly preferovány roviny až mírný svah, do predikce byla zahrnuta místa do 15°. Poloh a objektů tábora není
66 závislá na dohlednosti z hradu (obr. 34). Pro palebná postavení bylo stanoveno: Mohou být v areálu aktivní obrany. Vzdálenost od hradu je maximálně 300 m pro střední děla, 600 m pro bombardy. Převýšení palebného postavení je v rozmezí 0 – 25 m + výška stavby (tj. arbitrárně určené podle stavby 5, 10, 20 m). Preferována byla rovina až mírný svah, do predikce byla zahrnuta místa do 15°. Palebná pos tavení mohou být pouze na místech, která jsou viditelná. Jejich poloha je na vrcholu kopce, hřebenu ostrožny nebo přivráceném svahu, ze kterého lze ostřelovat věž, či jiný důležitý objekt hradu (obr. 34; 35). Pro prakoviště bylo stanoveno: Nachází se mimo areál aktivní obrany. Maximální vzdálenost od hradu je 500 m. Převýšení prakoviště je větší než převýšení hradu, sklon svahu je maximálně 15°. Preferovaná poloha je na vrcholech kopc ů, a hřebenu ostrožny (obr. 35). Pro objekty, které kontrolují cestu (skupina z kat. 3) bylo stanoveno: Objekty by se měly dotýkat cesty, pro predikci byla zvolena tolerance 10 m. Objekty jsou v maximální vzdálenosti 800 m od hradu a nejsou v areálu aktivní obrany (obr. 35). Všechny uvedené kategorie byly většinou u jiných archeologicky doložených obléhacích táborů kumulovány na jednom místě. Z tohoto důvodu byly všechny předešlé predikční modely sečteny (kromě objektů u cest). Výsledná mapa ukazuje hodnotu, kolikrát bylo místo predikované a tím i zvyšuje pravděpodobnost umístění obléhacích prací (obr. 36). Nedestruktivním průzkumem byly zjištěny 2 lokality, které lze interpretovat jako relikty po obléhání (obr. 38). Na návrší Haknovec byla v predikované poloze zjištěna dvojice prakovišť (obr. 37; 41). Jedná se o dvojici paralelních plošin o rozměrech 12 x 8 m a 17 x 8 m, které jsou částečně zahloubené a částečně navršené do svahu. Před každým prakovištěm se nachází konvexní oválný objekt. Tyto objekty, lze interpretovat jako pravděpodobné výsypky z protizávaží praků, které byly zde po neúspěšném obléhání demontovány a odvezeny. Orientace prakovišť směřuje do areálu vnitřního hradu na Mariánskou věž a palác (obr. 39). Tuto lokalitu již identifikoval P. Meduna (Meduna 1986, 39 – 42). Uvedená kresebná dokumentace ale příliš neodpovídala skutečnosti.
67 Druhá lokalita se nachází na návrší Javorka, v predikované poloze pro prakoviště (obr. 37; 40). Objekt je složen z plošiny 12 x 8 m, která mohla sloužit jako prakoviště. Za touto plošinou se nachází příkopem oddělená plošina o rozměrech 8 x 8 m. Tuto plošinu lze interpretovat jako stanoviště pro obsluhu praku. Plošina je zabezpečena ze západní strany valem.
Na jižní straně plošin, je níže přimknut prostor vymezený
příkopem, široký cca 7 m. Celý objekt obepíná z východní, jižní a západní strany příkop. Ze severní strany je objekt chráněn strmým svahem. Celý objekt je orientován na velkou věž, nelze vyloučit orientace na první bránu „Voršilku“ (obr. 39). Tento objekt již identifikoval P. Meduna a interpretoval jako stanoviště velitele (Meduna 1986, 39 – 42). V ostatních polohách nebyly identifikovány, žádné objekty, které by šly jednoznačně označit jako relikty po obléhání. Sporná je poloha na Kněží Hoře v okolí těžebního areálu. Interpretované prakoviště a palebné postavení děla je nepravděpodobné (Meduna 1986, 39 – 42). Po bližším průzkumu lze konstatovat, že se spíše jedná o rozsypy způsobené těžbou. Rozsypy působí jako objekty v důsledku jejich oddělení od těžebního areálu recentní cestou. Podle výjimečně bohatého popisu obléhání v historických pramenech je patrná absence objektů v okolí hradu. Jak naznačuje predikční model, okolní krajina nabízela dostatečné množství vhodných poloh pro stavbu obléhacích prací. V okolí hradu se nachází velké množství zaniklých vinic, které mohly být využity. Navíc se obléhání odehrálo v teplé polovině roku. Vzhledem k těmto skutečnostem mohl být terén minimálně upravován. Výhodné polohy byly predikovány na vrcholu Plešivce, do údolí mezi Plešivcem a Haknovou, na návrší Haknovce, na výběžkách vrchu Javorka a na vrcholu Kněží Hory (viz obr. 36). Rozpor mezi historickými a archeologickými prameny ukazuje již dvojice prakovišť na Haknovci, kde je uváděn podle historických pramenů pouze jeden. Hrad Perštejn (okr. Chomutov) se nachází na konci ostrožny, která je oddělená velmi úzkou šíjí od kopce Vysoká. V okolí hradu se nacházejí polohy s převýšením až 107 m. Hrad je minimálně poznaný. Z reliktů lze soudit, že byl trojdílné dispozice. Hradní jádro bylo tvořeno dispozičně
68 jako hrad s plášťovou zdí. Vedle jádra stál okrouhlý bergfrit. Jádro hradu včetně bergfritu bylo ze tří stran obklopené hradbou. Celý hrad byl obklopen parkánem. Na východní straně hradu bylo opevnění vybaveno čtverhrannou dovnitř otevřenou baštou. (Durdík 2009, 425 – 426) O vybavení hradu zbraněmi se matně dozvídáme z vyřizování účtů, kdy měl být hrad přenechán se vším příslušenstvím včetně pušek, prachu a šípů (Sedláček 2000, XIV, 51). Areál aktivní obrany byl stanoven metodou bufferu 300 m podmíněného viditelností. Výška viditelnosti byla arbitrárně určena pro jednotlivé objekty: pro bergfrit 20 m, pro vnitřní hrad 10 m, pro vnější hradební linii a ostatní objekty 5 m. Hrad byl oblehnut v roce 1451. Důvodem bylo porušení ročního míru loupením Bedřicha ze Šumburka v Žateckém kraji. 22. května 1451 jej oblehnul Jakoubek z Vřesovic, Jan Calta z Kamenné Hory, Aleš a Petr ze Šternberka, kontingenty měst Loun a Žatce s celou hotovostí Žateckého kraje. Obléhatelé přitáhli s puškami a „potřebnou zbrojí“. Po zbudování obléhacích prací začali na hrad střílet. Hrad byl dobyt v lednu roku 1452. (Sedláček 2000, XIV, 52) Pro objekty tábora bylo stanoveno, že jsou mimo areál aktivní obrany, v max. vzdálenosti 800 m. Převýšení tábora je větší než převýšení hradu. Preferovány byly roviny až mírný svah do 15°. Poloha objektů tábora není závislá na dohlednosti z hradu (obr. 42). Pro palebná postavení bylo stanoveno: Mohou být v areálu aktivní obrany. Vzdálenost od hradu je maximálně 300 m pro střední děla, 600 m pro bombardy. Převýšení palebného postavení je v rozmezí 0 – 25 m + výška stavby (arbitrárně určena 20 m). Preferována byla rovina až mírný svah, do predikce byly zahrnuty místa do 15°. Takto proveden á predikce určila velmi malou plochu. Z tohoto důvodu byla predikce palebných postavení vytvořena individuálně. Vzhledem k prudkosti svahů v okolí hradu byla provedena
predikce
s obdobnými
determinanty,
s rozdílem
normy
svažitost a převýšení. Pro druhou predikci byla použita extrémní hodnota sklonu svahu 23° a odlehlá hodnota p řevýšení - 23 m (viz graf 13; 15).
69 Palebná postavení mohou být pouze na místech, která jsou viditelná. Jejich poloha je na vrcholu kopce, hřebenu ostrožny nebo přivráceném svahu, ze kterého lze ostřelovat věž či jiný důležitý objekt hradu (obr. 42 - 43). Pro prakoviště bylo stanoveno: Nachází se mimo areál aktivní obrany. Maximální vzdálenost od hradu je 500 m. Převýšení prakoviště je větší než převýšení hradu, sklon svahu je maximálně 15°. Preferovaná poloha je na vrcholech kopců, a hřebenu ostrožny (obr. 43). Pro objekty, které kontrolují cestu (skupina z kat. 3) bylo stanoveno: Objekty by se měly dotýkat cesty, pro predikci byla zvolena tolerance 10 m. Objekty jsou v maximální vzdálenosti 800 m od hradu a nejsou v areálu aktivní obrany (obr. 43). Všechny uvedené kategorie byly většinou u jiných archeologicky doložených obléhacích táborů kumulovány na jednom místě. Z tohoto důvodu byly všechny předešlé predikční modely sečteny (kromě objektů u cesty). Výsledná mapa ukazuje hodnotu, kolikrát bylo místo predikované a tím i zvyšuje pravděpodobnost umístění obléhacích prací (obr. 44). Nedestruktivním výzkumem byla zjištěna lokalita na výrazně převýšeném hřbetu ostrožny (71 m od paty hradu), na které hrad stál (obr. 45). Lokalitu tvoří obléhací tábor, o rozloze cca 1,1 ha, vymezený v přední části oválnou pevnůstkou vzdálenou od hradu 446 m. Týl tábora byl krytý liniovým opevněním vybaveným dvojicí čtverhranných bašt. Boky a čelo tábora jsou vymezeny prudkými svahy ostrožny. Plocha tábora je terasovitě rozčleněná na přední nižší areál (do vzdálenosti cca 15 m od pevnůstky) a druhou plochu, která pozvolna stoupá k liniovému opevnění. V areálu tábora nebyly nalezeny žádné objekty, kromě reliktu milíře. Pevnůstka je tvořena plošinou o rozměrech 11 x 11 m, která je vymezená příkopem o maximální hloubce 70 cm a maximální šířce 3 m. Za příkopem je ještě vyhozen val, který dosahuje max. 1,5 m výšky od okolního terénu a koruna v čele pevnůstky dosahuje maximální šířky 120 cm. Na SZ straně je opevnění přerušeno vstupem, který vedl do tábora. Pevnůstka je narušena v JV části erozí způsobenou recentní pěšinou (obr. 47). Predikce tuto polohu označila jako prakoviště. Této
70 interpretaci nasvědčuje i poloha v čele tábora. Úhel záběru praku by částečně mířil na zadní jádro hradu v čele s bergfritem, větší část by mířila na přístupovou cestu ke hradu. Pravděpodobnější interpretace pevnůstky je stanoviště velitele (viz kap. 2.2). Liniové opevnění uzavírá plochu tábora celkovou délkou 95 m. Ve východní části je tvořeno valem a příkopem. V západní části využívá val terénní hrany. Val je vysoký maximálně 50 cm, byl tedy pravděpodobně vybaven lehčí konstrukcí. Příkop je max. 3 m široký a 1 m hluboký. Val je vybaven dvojicí dovnitř otevřených bašt. Koruna východní bašty dosahuje rozměrů 4 x 4 m, koruna západní bašty má rozměry 4 x 3,5 m (obr. 48). Obdobná opevnění jsou typická pro husitské tábory. Použití tohoto typu opevnění nasvědčuje přítomnost lounských a žateckých kontingentů v tomto areálu. Nedestruktivní výzkum byl bohužel, vzhledem k špatné dostupnosti lokality, proveden pouze na zmiňované ostrožně, kde byl model validován. Jižní protilehlé návrší vybíhající z hory Špičák s vysokou predikční hodnotou je zastavěné recentními stavbami. Východní ostrožna s vysokou predikční hodnotou, nebyla prozatím prozkoumána. Vysoká predikční hodnota byla stanovena také v západním údolí. Tato poloha je rovněž zastavěna recentními stavbami. Velkou predikční hodnotu má i východní návrší (viz obr. 46).
7 ZÁVĚR Vytvořené predikční modely byly validovány. Vzhledem k tomu, že archeologické prameny jsou silně transformované a individuální, nelze předpokládat rozsáhlé překrytí archeologickými fakty. Prostředí hradů s rozsáhlými plochami svahů s velkým sklonem, výrazně snižuje možnosti výběru místa pro umístění obléhacích prací. Nově kladené otázky by mohli přinést zpřesnění predikčního modelu. Validace predikovaných poloh, by byla vhodná pomocí dalších málo nedestruktivních metod. Jak bylo naznačeno v kap. 2.1 jsou archeologické doklady obléhacích táborů jen velmi malým vzorkem. Efektivním způsobem dokumentace lokalit bude kombinace tohoto prostorového modelu s Lidarovými daty. S novými
71 poznatky přicházejí i nové otázky. Obléhací tábory jsou pouze fragmentem poznání středověkého válečnictví. Výhodné polohy byly pravděpodobně využívány i při bitvách. Z hlediska tvorby predikčních modelů je model obléhání hradů vázán vztahem k hradu. V případě bitvy by tvorba prediktivního modelu přinášela mnohem více neznámých.
72
POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE Anderle, J – Procházka, Z. – Švábek, V. 1993: Hrad Hus a jeho obležení, Castellologica bohemica 3, 131 – 136. Bradbury, J. 2007: The medieval siege. Woodbridge. Butler, L. 1992: Dolforwyn castle, Powys, Wales: excavations 1985 – 1990, Château Gaillard: études de castellologie médiévale 12, 167 -177. Butler, L. 2000: The siege of Dolforwyn castle in 1277, Château Gaillard: études de castellologie médiévale 19, 25 -26. Contamine, P. 2004: Válka ve středověku. Praha. Čechura, J. – Ryantová, M. 1989: Stavební činnost na Zvíkově v letech 1431-1472, Castellogica bohemica 1, 35 – 66. Čornej, P. 2003: Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice. Praha – Litomyšl. DeVries, K. 2003: Medieval military technology. Toronto. DeVries, K. – Smith, D. R. 2005: The artillery of the Dukes of Burgundy 1363-1477. Woodbridge. Drobná, Z. 1953: Husitský polní tábor u Kunratic, Historie a vojenství 1963/2, 197 - 200. Drobná, Z. – Durdík, J. - Wagner, E. 1956: Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské.Praha. Durdík, J. 1953: Husitské vojenství. Praha. Durdík, J. 1955: Znojemské puškařství v 1/3 15. století, Historie a Vojenství, 8 , 52 – 99.
73 Durdík, T. 1980: Povrchový průzkum zaniklého středověkého sídlištního komplexu Stará Dubá, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 21, 141 - 168. Durdík, T. 1989: Železné předměty z hradu Rábí, Castellogica bohemica 1, 279 – 294. Durdík, T. 2002: Encyklopedie českých hradů – dodatky. Praha. Durdík, T. 2005: Encyklopedie českých hradů – dodatky 2. Praha. Durdík, T. 2009: Encyklopedie českých hradů. Praha. Durdík, T. – Frolík, J. 1993: Hrad Vildštejn na Chrudimsku, Castellogica bohemica 3, 47 – 72. Durdík, T. – Hložek, J. – Kašpar, V. 2007: Předstihový záchranný archeologický výzkum brány předhradí hradu Zlenice v roce 2006, Středočeský vlastivědný sborník sv. 25, 152 – 155. Durdík, T. – Kašpar, 2000: Forma na odlévání dělových koulí z hradu Vimperk, Castellologica bohemica 7, 293 – 307. Embleton, G. 2007: Oděv a zbroj vojáka ve středověku. Znovuzrozené v barevných fotografiích. Praha. Fröhlich,
J.
1991:
Středověká
opevnění
kolem
hradu
Zvíkova,
Castellologica Bohemica 2, 155 - 160. Fröhlich, J. – Jiřík, J. 2004: Archeologické nálezy z podhradí Zvíkova ve sbírkách Prácheňského muzea v Písku, Castellogica bohemica, 9, 269 – 284. Frýda, F. 1988: Plzeňská městská zbrojnice. Plzeň. Gabriel, F. - Smetana, J. 1982: K otázkám datování, typu a funkce hradu Kalicha u Litoměřic, Folia historica bohemica 4, 49 – 82. Gravett, C. 2000: Medieval siege warfare. Oxford.
74 Haegel, B. 2006: Die Belagerungen der Burg Hohenstein im Elsass 1251 und 1338, eds: Wagener, O. – Lass, H., in: ...wurfen hin in steine/groze und niht kleine....Belagerungen und Belagerungsanlagen im Mittelalter. Beheite zur mediaevistik 7, Frankfurt am Main, 259 - 278. Hill, P. – Wileman, J. 2002: Landscape of war. The archeology of aggression and defence. Charleston. Holst, M. - Sutherland, T. L. 2005: Battlefield archaeology – a guide to the archaeology of conflict. British archaeological jobs resource. Chevedden,P. E. at all 1995: The trebuchet, Scientific American 6, 58 – 63. Jánská, E. 1963: Archeologický výzkum hradu Sión, Archeologické rozhledy 15, 220 – 247. Kirchschlager, M – Stolle, T. 2006: Das teuflische Werkzeug – Entstehung und Geschichte der Weissenseer Steinschleuder, eds: Wagener, O. – Lass, H., in: ...wurfen hin in steine/groze und niht kleine....Belagerungen und Belagerungsanlagen im Mittelalter. Beheite zur mediaevistik 7, Frankfurt am Main, 27 - 46. Klučina, P. - Krajíc, R. 1987: Středověké vojenské ležení na Smolíně u Tábora, Archeologické rozhledy 39, 400 - 434. Konečný, L. – Merta, J. 1977: Zjišťovací průzkum středověkých fortifikací v okolí Nového hradu u Adamova, Archaeologia historica 1, 231 – 252. Küntzel, T. 2006: Belagerung in Niedersachsen, eds: Wagener, O. – Lass, H., in: ...wurfen hin in steine/groze und niht kleine....Belagerungen und Belagerungsanlagen im Mittelalter. Beheite zur mediaevistik 7, Frankfurt am Main, 327 - 386. Kypta, J. – Richterová, J. 2002: K metodice studia pozdně středověkých zemních fortifikací, Hláska, 13, 4. 54 – 56.
75 Kypta, J. – Richterová, J. 2003a: Tábor obléhatelů z doby husitských válek u Bechyně, Dějiny staveb, 117 – 122. Kypta, J. – Richterová, J. 2003b: Tábor obléhatelů u hradu Velkého Vřešťova, Hláska, 3, 14, 37 – 40. Kypta, J. – Richterová, J. 2004a: Opevnění postavení obléhatelů hradu Grabštejna, Castellologica Bohemica 9, 285 – 290. Kypta, J. – Richterová, J. 2004b: Příspěvek k interpretaci reliktů obléhacích prací u hradu Zvíkova, Výzkumy v jižních Čechách 17, 253 – 260. Liddiard, R. 2005: Castles in context. Power, symbolism and Landscape, 1066 to 1500. Bollington. Meduna, P. 1994: Povrchový průzkum komplexu obléhacích prací u Konopiště z let 1467 - 1468, Castellologica Bohemica 4, 243 - 250. Meduna, P. 1986: Komplexy přechodných vojenských objektů ve středověkých Čechách. Nepublikovaná diplomová práce FFUK Praha. Meduna, P. 1984: Pozůstatky středověké militární činnosti u hradu Kostelce nad Sázavou, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 25, 119 - 128. Menclová, D. 1946: Hrad Karlštejn. Praha. Menclová, D. 1972: České hrady I.,II.. Praha. Měřínský, Z. - Plaček, M. 1991: Terénní pozůstatky fortifikačních systémů v předpolí hradu Cornštejna (k. ú. Bítov, okr. Znojmo), Castellologica Bohemica 2, 161 - 176. Neustupný, E. 1997: Uvědomování minulosti, Archeologické rozhledy 49, 217-230.
76 Neustupný, E. 2001: Hlavní problémy prostorové archeologie, in: Archeologia przestrzeni. Metody i wyniki badań struktur osadniczych w dorzeczach górnej Laby i Wisly, eds: Kozlowski, J.K. – Neustupný, E., Krakow, 7 – 26. Neustupný, E. 2007: Metoda archeologie. Plzeň. Neustupný, E. 2010: Teorie archeologie. Plzeň. Nicolle, D. 2002: Medieval siege weapons (1). Western Europe AD 585 – 1385. Oxford. Niccolle, D. 2003: Medieval siege weapons (2). Byzantium, Islamic world a india Ad 476 – 1526. Oxford. Novobilský, M. 2008: Obléhání hradu Lopaty. Rekonstrukce obléhání hradu z roku 1432 – 33. Plzeň. Pertl, M. 1984: Nejstarší palné zbraně ze sbírek hradu Českého Šternberka, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 25, 119 - 128. Polívka, M 1993: Přípravy vojenských kontingentů města Řezna na tažení do Čech proti husitům, Mediaevalia historica bohemica, 3, 253 – 266. Richterová, J. 2003: Obléhání středověkých pevností. Nepublikovaná diplomová práce FFUK Praha. Saimre, T. 2006: Trebuchet – a gravity-operated siege engine. A study in Experimental Archaeology. Estonian Journal of Archaeology, 10, 1, 61 – 80. Sedláček, A. 2000: Hrady, zámky a tvrze Království českého, I – XV. CDROM. První elektronické vydání. Siano D. B. 2001: Terbuchet Mechanics. (URL://http://www.algobeautyreb.com/trebmath35.pdf).
77 Schmidtchen, V. 1977a: Riesengeschütze des 15. Jahrhunderts. Technische, Höchstleistungen ihrer Zeit, Technikgeschichte, 44, 2, 153 – 173. Schmidtchen, V. 1977b: Riesengeschütze des 15. Jahrhunderts. Tehnische Höchstleistungen ihrer Zeit, Technikgeschichte, 44, 3, 221 – 226. Slavík, J. 1999: Obléhací tábor u hradu Vízmburku?, Zpravodaj muzea v Hradci Králové, 25, 196 – 202. Šimůnek, R. 2003: Hradní inventář jako typ písemnosti a možnosti jeho badatelského využití (Na příkladu inventářů rožmberských hradů ca. 1450-1470), Husitský Tábor 13, 229 – 253. Toman, H. 1898: Husitské válečnictví za doby Žižkovi a Prokopovi. Praha. Tomas, J. 1999: Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu. Litoměřice. Varhaník, J.
2002: Obrana středověkého hradu palnými zbraněmi,
Archaeologia historica 27, 125 – 138. Vydra, M. 2004: Možnosti obrany středověkého hradu střelnými zbraněmi. Nepublikovaná diplomová práce FF ZČU Plzeň. Viollet-le-Duc, E. 1856: Dictionnaire raisonné de l’architecture française du XIe au XVI esiècle. Paris. Záruba, F 2004: Zbořený Kostelec, Castellogica bohemica, 9, 177 – 210. Nibler,
F
2004
ed:
Das
Feuerwerkbuch
(anonym,
Anfang
Jahrhundert). (URL: http://www.feuerwerkbuch.de/) The treatise of Walter de Milemete. De nobilitatibus, sapientiis, et prudentis regum. Faksimile 1913. Oxford. URL:http://www.middelaldercentret.dk/pdf/gunpowder2.pdf
15.
78 URL://http://commcons.wikimedia.org
8 RESUMÉ Medieval conflicts was determinated with landscape in which they happend. This thesis analyse spatial and formal aspects of siege camps, trebuchet enbankment and batteries of siege guns in background surroundings medieval castles. According to their purpose, these features has highly spatial determination concerning to castle and landscape around siege castle. It was made an overview on historical source which mentioned about siege. Most of military confrontation, inclusive of sieges, was happend during hussit wars. Many than other was confrontated castles in neigbourhood of lands gate. The overview on medieval siege of castles, show very low percent of sample of archeologicaly identified siege earthworks. Spatial and formal analysis was made on archeological identified locality of siege earthworks. In GIS was analyse relation between earthwork and castle, such as distance, elevation or visibility. Arround castle was reconstructed area of defence firing from castle. The reconstruction was made by determination distance buffer by visibility. Area of defece firing made in this way, was confrontated with concrete area of cumulations of projectils around castle, recorded by metal detecting. Both areas was closely same. In description was analyse presence in area of defence firing. Next determination was slope of terrain. In sum was analyse 634 objects. Synthesis of description show different spatial determination of each category siege earthwork. The results of synthesis was used to building prediction models. Builded prediction model was used on backround around three castles, with historical evidences of siege. There was made nondestructive archeological research to validate the models. The research record earthworks around castles in forest environment. There was record three
79 trebuchet enbankmntments around one castle, two chronological different line fotifications around second castle and siege camp near third castle. The earthworks was recorded in predicted areas.
9 PŘÍLOHY Diagramy diagram
1:
Koncentrace
složek
střelného
prachu
v průběhu
13. – 16. století podle dochovaných návodů diagram 3: srovnání rozptylu palebných postavení bombard a praků v závislosti na převýšení a vzdálenosti od hradu diagram 4: srovnání kategorií v závislosti na vzdálenostech Grafy graf 1: konfrontace hradů zaznamenané v historických pramenech vyjádřené v čase. graf 2: Vojenské konfrontace hradů v rozmezí let 1350 – 1500 podle historických pramenů graf 3: trvání obléhání podle historických pramenů graf 4: procentuální zastoupení vojenských akcí v ročním období: zaznamenané obléhání hradů graf 5: procentuální zastoupení vojenských akcí v ročním období: bitvy, bitky střety ve 14. – 15. století graf 6: rozloha archeologicky doložených obléhacích táborů z 15. století graf 7: vzdálenost archeologicky doložených prakovišť graf 8: převýšení archeologicky doložených prakovišť od paty hradu
80 graf 9: dostřel při různých koncentracích prachu graf 10 : rychlost projektilu při různé koncentraci prachu graf 11: rychlost projektilu v závislosti na velikost zrna střelného prachu graf 12: vzdálenost archeologicky doložených postavení bombard graf 13: Převýšení doložených palebných postavení bombard od paty hradu (m) graf 14: Procentuální vyjádření reprezentativnosti dat z jednotlivých lokalit graf 15: srovnání převýšení palebných postavení, prakovišť a objektů tábora od paty hradu graf 16: srovnání vzdáleností palebných postavení, prakovišť a objektů tábora od paty hradu graf 17: srovnání svažitosti terénu na kterém se nacházejí palebná postavení, prakoviště a objekty tábora graf 18: srovnání poloh objektů kategorie 1 graf 19: srovnání poloh objektů kategorie 2 graf 20: procentuální vyjádření viditelnosti objektů kategorie 2. Mapy a plány obr. 7: distribuce prakových koulí nalezených při výzkumu hradu Sion obr. 8: distribuce prakových koulí, nalezených při výzkumu hradu Hohenstein; lom na kámen Klein – Ringelsberg s opevněnou pozicí obr. 11: plán obléhání hradu Bechyně, baterie palebných postavení děl a praků obr. 12: plán obléhání hradu Grabštejn, obléhací komplex, pevnůstka
81 obr. 13: plán obléhání hradu Konopiště, subkomplexy A,B,C obr. 14 plán obléhání hradu Kostelce nad Sázavou, tábor v poloze Hradenčice; střed bližšího komplexu obr.15: plán obléhání hradu Lopata, palebná postavení, pevnůstka obr.16: Rekonstruovaný areál aktivní palebné obrany rekonstruovaný na základě nálezů projektilů v okolí hradů. obr.17: plán obléhání Nového Hradu u Kunratic s vyznačeným obr.18 : plán obléhání hradu Sion stanoviště velitele, liniové opevnění obr. 19: obléhání hradu Stará Dubá a podhradního městečka Odrance baterie děl obr. 20: plán obléhání hradu, jednotlivé obléhací komplexy obr. 21 : Pevnůstka u hradu Grabštejn na II. vojenském mapování obr. 22: Poloha Varta u Zvíkova na II. vojenském mapování. V poloze je viditelná cesta, která vedla k přívozu přes řeku. obr. 23 : Plán hradu Kalich obr. 24: vrchol předsunuté bašty hrad Kalich obr.28: celkový plán obléhacích prací okolo hradu Kalich obr. 30: liniové opevnění u hradu Kalich z prvního obléhání obr. 31: Profily liniových opevnění u hradu Kalich. obr.31: Vzdálenější liniové opevnění u hradu Kalich obr. 32: plošina u hradu Kalich obr. 33: plán hradu Karlštejn před restaurací podle zaměření z r. 1866
82 obr. 38: Celkový plán zjištěných obléhacích prací v okolí hradu Karlštejn obr. 39: analýza palebných čar prakovišť u hradu Karlštejn obr. 40: pevnůstka na Javorce (Karlštejn) obr. 41: Prakoviště na Haknovci (Karlštejn) obr. 45: Celkový plán reliktů obléhacích prací v okolí hradu Perštejn. obr. 47: Pevnůstka u hradu Perštejn obr 48: Liniové opevnění obléhacího tábora u hradu Perštejn obr. 49: Profily zjištěných objektů obléhacího tábora u hradu Perštejn Obrázky obr 2: Výřezy z rytin Josta Amana obr. 3: iluminace obléhacích strojů obr 4: balisty obr. 5: srovnání profilací georeliéfu mezi prakovišti a hradem obr. 6: srovnání archeologicky doložených prakovišť obr. 9: iluminace ze švýcarských kronik, pevná lafetáž děla obr. 10: Polohy v krajině ve vztahu k hradu obr. 50: Vojenské ležení z 15. století v Handbuch von Schloss Wolfegg Predikční modely obr. 25: Hrad Kalich: Palebné pokrytí ručnicí z hradu, palebné pokrytí ručnicí a středním dělem z bašty, predikce objektů tábora, predikce objektů kontrolujících cestu
83 obr. 26: Predikce (Kalich): palebná postavení bombardy, palebná postavení děla do 300 m, dole umístění praku obr. 27: Predikční model obléhacích prací v okolí hradu Kalich obr. 29 : validace predikčního modelu nemovitými artefakty (Kalich) obr. 34: predikční model v okolí hradu Karlštejn: objekty tábora, děla do 300 m. obr. 35: Predikční model v okolí hradu Karlštejn: umístění bombardy, umístění objektů kontrolující cestu, dole umístění praků obr. 36: Predikční model obléhacích prací v okolí hradu Karlštejn obr. 37: Predikce prakovišť a její validace nemovitými artefakty u hradu Karlštejn obr. 42: predikce v okolí hradu Perštejn: objekty tábora; palebná postavení do 300 m obr. 43: predikce v okolí hradu Perštejn: palebná postavení bombard, postavení praku; objekty ke kontrole cest. obr.44: Predikce obléhacích prací u hradu Perštejn obr. 46: validace predikčního modelu Perštejn Tabulky tabulka 1: Orientační poměr částí praků na základě rozměrů prakovišť a poměrů součástí blidy z Bellifortis Konrada Kyesera tabulka 2: faktorové skóre první vektorové syntézy tabulka 3: faktorové skóre 2 vektorové syntézy tabulka 4: tabulka hodnot základních polohopisných atributů
84
graf 1: konfrontace hradů zaznamenané v historických pramenech vyjádřené v čase.
graf 2: Vojenské konfrontace hradů v rozmezí let 1350 – 1500 podle historických pramenů
85
graf 3: trvání obléhání podle historických pramenů zima 9%
zima 22%
jaro 21%
jaro 34%
podzim 26% podzim 11%
léto 33%
léto 44%
graf 4, graf 5: srovnání procentuální zastoupení vojenských akcí v ročním období: vlevo: zaznamenané obléhání hradů (n= 93); vpravo: bitvy, bitky střety ve 14. – 15. století (n = 112) (dle Contamine 2004, 267).
86
graf 6: rozloha archeologicky doložených obléhacích táborů z 15. století
87
a) b)
c) d) obr 2: Výřezy z rytin Josta Amana a, b, c) komponenty specifického účelu v areálu tábora; d) provizorní přístřešky (převzato z Klučina – Krajíc 1987)
88
b
d
c
e
f
obr. 3: a) Čeští bojovníci obsluhující mangonel v rukopisun Liber ad Honorem
Petra
de
Eboli.
b)
Detailnější
vyobrazení
mangonelu
v Maciejowské bibli. c), d) Trebuchety z Bellifortis Konrada Kyesera. e) Katapult z díla Waltera de Milemete. f) Katapult z Mittelalteriches Hausbuch. (Walter de Milemete faksimile 1913; URL:http://commons .wikimedia.org)
89
obr 4: Nahoře Balista v díle Waltera de Milemete, dole balista s nosnou pohyblivou konstrukcí (převzato z The treatise of Walter de Milemete. a De nobilitatibus, sapientiis, et prudentis regum. Faksimile 1913; Gravet 2000)
90
graf 7: vzdálenost archeologicky doložených prakovišť (m)
obr. 5: srovnání profilací georeliéfu mezi prakovišti a hradem: 1. Bechyně; 2. Karlštejn – Haknovec; 3. Kostelec nad Sázavou; 4. Hardenberg; 5. Hohenstein – Schwedenschantz; 6. Hohenstein – Spiess 1; 7. Scharzfels; 8. Konopiště A (odečteno z GIS, a publikovaných plánů)
91
graf 8: převýšení archeologicky doložených prakovišť od paty hradu (m)
92
obr. 6: Srovnání archeologicky doložených prakovišť. 1 Hohenstein „Schwedenschantz“; 2 Hohenstein „Spiess 1“; 3, 4, 5 Bechyně; 6 Karlštejn – Haknová; 7 Kostelec nad Sázavou; 8 Velký Vřešťov; 9 Konopiště; 10 Scharzfels; 11 Hardenberg; Velikostní srovnání trebuchetu z Bellifortis a rekonstrukce jeho půdorysu dle T. Küntzela. Šipka určuje směr k hradu. (dle Anderle – Procházka – Švábek 1993; Haegel 2006; Kypta – Richterová 2003a; ibid 2003b; Küntzel 2006; Meduna 1984; Meduna 1994, Karlštejn kresba autor 2010)
93
obr. 7: Distribuce prakových koulí nalezených při výzkumu hradu Sion. 2. obdélná stavba, která pravděpodobně plnila provizorní obrannou funkci; 4. kuchyně; 10 palác (Jánská 1963, 229, obr. 77).
obr. 8: Vlevo: distribuce prakových koulí nalezených při výzkumu hradu Hohenstein; vpravo: lom na kámen Klein – Ringelsberg s opevněnou pozicí, z kterého byla těžena surovina na prakové koule (Haegel 2006, 273, 269, obr. 6, obr. 10)
94
lokalita Bechyně Bechyně Bechyně Bechyně Bellifortis Hardenberg Hohenstein (Schwedenschantz) Hohenstein (Spiess 1) Hus Karlštejn Haknovec Karlštejn Haknovec Konopiště Kostelec nad Sázavou Kostelec nad Sázavou Nový Hrad u Kunratic Scharzfels Velký Vřešťov
y stop stop délka x (m) (m) m2 x y výška ramene vzdálenost převýšení 10 6,5 65 17 11 4,6 12,1 273 20 10 6,5 65 17 11 4,6 12,1 273 20 10 9 90 17 15 4,6 12,1 287 20 11,5 10 115 19 17 5,3 14,0 271 21 14 7 98 23 12 6,5 17,0 0 0 44 13 572 73 22 20,4 53,4 230 59
37
24
888
62
40
17,2
44,9
320
95
24 17
18 11
432 187
40 28
30 18
11,1 7,9
29,1 20,6
470 120
20 15
12
8
96
20
13
5,6
14,6
308
45
17 11
8 6
136 66
28 18
13 10
7,9 5,1
20,6 13,4
308 588
48 18
14
10
140
23
17
6,5
17,0
270
50
14
12
168
23
20
6,5
17,0
280
40
3 21 16
3 16 9
9 336 144
5 35 27
5 27 15
1,4 9,8 7,4
3,6 25,5 19,4
190 278 300
8 -42 -5
tabulka 1: Orientační poměr částí praků na základě rozměrů prakovišť a poměrů součástí blidy z Bellifortis Konrada Kyesera
diagram 1: Koncentrace složek střelného prachu v průběhu 13. – 16. století podle dochovaných návodů (dle Contamine 2004, 234 - 245)
95
graf 9: výsledek experimentu, který sledoval dostřel při různých koncentracích
prachu
(URL:
http://www.middelaldercentret.dk/pdf/
gunpowder2.pdf)
graf 10 :Výsledek experimentu, který sledoval rychlost projektilu při různé koncentraci
prachu
gunpowder2.pdf)
(URL:
http://www.middelaldercentret.dk/pdf/
96
graf 11: výsledek experimentu, který sledoval rychlost projektilu v závislosti
na
velikost
zrna
střelného
prachu
(URL:
http://www.middelaldercentret.dk/pdf/gunpowder2.pdf)
graf 12: vzdálenost archeologicky doložených postavení bombard (m)
97
obr. 9: iluminace ze švýcarských kronik znázorňující obléhání palnými zbraněmi s příslušenstvím, dole vpravo pevná lafetáž v Mittelalteriches Hausbuch (zdroj:URL:http://commons.wikimedia.org/)
98
graf 13: Převýšení archeologicky doložených palebných postavení bombard od hradu (m) srovnání rozptylu postavení střelby (n = 30) 120
100
80
Převýšení (m)
60
40 Palebná postavení bombard Postavení praků 20
0 0
100
200
300
400
500
600
700
-20
-40
-60 vzdálenost (m)
diagram 3: srovnání rozptylu palebných postavení bombard a praků v závislosti na převýšení a vzdálenosti od hradu
99
obr. 10: Polohy v krajině ve vztahu k hradu: 1. odvrácený protilehlý svah; 2. vrchol protilehlého kopce; 3. přivrácený protilehlý svah; 4. údolí; 5. přilehlý svah; 6. hřeben ostrožny; 7 přivrácený přilehlý svah; 8. vrchol přilehlého kopce; 9. odvrácený přilehlý svah (kresba autor)
100
obr.11: Celkový vektorizovaný plán obléhání hradu Bechyně se hypotetickým areálem aktivní palebné obrany, dole baterie palebných postavení děl a praků (Kypta – Richterová 2003; Durdík 2005; mapa autor)
101
obr. 12: nahoře: Celkový vektorizovaný plán obléhání hradu Grabštejn se znázorněným hypotetickým areálem aktivní obrany, areálem dostřelu ručnic a děl rekonstruovaným pomocí palebných čar, areálem dostřelu z bergfritu. Dole vlevo: obléhací komplex. Dole vpravo pevnůstka (Kypta – Richterová 2004a; dle pasportu SÚRPMO převzato z Durdík 2009, 142; mapa Autor)
102
obr. 13: Celkový vektorizovaný plán obléhání hradu Konopiště se znázorněným
hypotetickým
areálem
aktivní
obrany,
dole
zleva
subkomplex A,B,C (dle Durdík 2009; Meduna 1986; Meduna 1994; mapa autor)
103
obr. 14: Celkový vektorizovaný plán obléhání hradu Kostelce nad Sázavou se znázorněným hypotetickým areálem aktivní obrany; uprostřed tábor v poloze Hradenčice; dole střed bližšího komplexu (dle Meduna 1985; Meduna 1994; Richterová 2004; Záruba 2004, mapa autor)
104
obr.15:
celkový
vektorizovaný
plán
obléhání
hradu
Lopata
se
znázorněným hypotetickým a reálným areálem aktivní palebné obrany dole vlevo objekty interpretované jako palebná postavení, dole vpravo pevnůstka (dle: Novobilský 2008; mapa autor)
105
obr.16: areál aktivní palebné obrany rekonstruovaný na základě nálezů projektilů v okolí hradů. (dle Novobilský 2008, mapa autor)
obr.17: Celkový vektorizovaný plán obléhání Nového Hradu u Kunratic s vyznačeným hypotetickým areálem aktivní obrany (dle Durdík 2009; rekognoskace autor 2010; mapa autor)
106
obr.18 : celkový vektorizovaný plán obléhání hradu Sion se znázorněným hypotetickým areálem aktivní obrany, dole stanoviště velitele a liniové opevnění s palebným postavením a pevnůstkou (dle: Jánská 1963; Meduna 1986; Richterová 2004; mapa autor)
107
obr. 19: celkový vektorizovaný plán obléhání hradu Stará Dubá a podhradního městečka Odrance s vyznačeným hypotetickýcm areálem aktivní obrany, dole relikt baterie děl (dle Durdík 1980; Durdík 2002; Meduna 1986; rekognoskace a mapa autor 2009)
108
obr. 20: celkový vektorizovaný plán obléhání hradu Zvíkov s vyznačeným hypotetickým areálem aktivní obrany; dole: jednotlivé komplexy (dle Durdík 2009; Fröhlich 1991; Kypta - Richterová 2004b; mapa autor)
109
obr. 21 : Pevnůstka u hradu Grabštejn na II. vojenském mapování (WMS služba cenia)
obr. 22: Poloha Varta u Zvíkova na II. vojenském mapování. V poloze je viditelná cesta, která vedla k přívozu přes řeku (Dle Kypta – Richterová 2004b; WMS služba cenia).
110
Procentuální zastoupení dat z jednotlivých lokalit (n=634) Zvíkov 2% Stará Dubá 1% Sion 3%
Bechyně 10% Grabštejn 4%
Konopiště 11% Nový Hrad U Kunratic 35%
Kostelec nad Sázavou 9%
Lopata 25%
graf 14: Procentuální vyjádření reprezentativnosti dat z jednotlivých lokalit
111
tabulka 2: faktorové skóre první vektorové syntézy 700
600
vzdálenost od cesty
500
400
1 2 3
300
200
100
0 0
100
200
300
400
500
600
700
800
900
vzdálenost od hradu (m)
diagram 4: srovnání kategorií v závislosti na vzdálenostech
112
tabulka 3: faktorové skóre 2 vektorové syntézy
tabulka 4: tabulka hodnot základních polohopisných atributů
113
graf 15: srovnání převýšení palebných postavení, prakovišť a objektů tábora od paty hradu (m)
graf 16: srovnání vzdáleností palebných postavení, prakovišť a objektů tábora od paty hradu (m)
114
graf 17: srovnání svažitosti terénu na kterém se nacházejí palebná postavení, prakoviště a objekty tábora (°) srovnání poloh kategorie 1 60
49
50
počet případů
40
30
20
17
16
10
7
7
přivrácený přilehlý svah
vrchol přilehlého kopce
6
4 0
0
0 odvrácený protilehlý svah
vrchol protilehlého kopce
přivrácený protilehlý svah
údolí
hřeben ostrožny
graf 18: srovnání poloh objektů kategorie 1
odvrácený přilehlý svah
přilehlý svah
115
Srovnání poloh kategorie 2 250 220
počet případů
200
150
100 83 64
62
50
40 32
4
1
3
0 odvrácený protilehlý svah
vrchol protilehlého kopce
přivrácený protilehlý svah
údolí
hřeben ostrožny
přivrácený přilehlý svah
vrchol přilehlého kopce
odvrácený přilehlý svah
graf 19: srovnání poloh objektů kategorie 2
viditelnost objektů kategorie 2 z hradu (n=410)
mimo dohled 48%
viditelné 52%
graf 20: Procentuální vyjádření viditelnosti objektů kategorie 2.
přilehlý svah
116
obr. 23 : Plán hradu Kalich (Gabriel – Smetana 1980)
obr. 24: vrchol předsunuté bašty hrad Kalich. 1. mezera v opevnění koruny; 2. mezera způsobená vývratem; 3. recentní vkop; 4. relikty po konstrukci (kresba autor 2009).
117
obr. 25: Hrad Kalich: Palebné pokrytí ručnicí z hradu (vlevo nahoře), palebné pokrytí ručnicí a středním dělem z bašty a jejího příslušenství (vpravo nahoře), predikce objektů tábora (vlevo dole), predikce objektů kontrolujících cestu (vpravo dole). (mapa autor 2010)
118
obr. 26: Predikce (Kalich): vlevo nahoře palebná postavení bombardy, vpravo nahoře palebná postavení děla do 300 m, dole umístění praku (Kalich) (mapa autor 2010)
119
obr. 27: Predikční model obléhacích prací v okolí hradu Kalich (mapa autor 2010)
obr.28: celkový plán obléhacích prací okolo hradu Kalich (mapa autor 2010)
120
obr. 29 : validace predikčního modelu nemovitými artefakty
obr. 30: liniové opevnění u hradu Kalich z prvního obléhání (kresba autor 2009)
obr. 31: Profily liniových opevnění u hradu Kalich. Horní profil vzdálenější opevnění, dolní profil bližší opevnění (kresba autor 2009).
121
obr.31: Vzdálenější liniové opevnění u hradu Kalich (kresba autor 2009)
obr. 32: plošina u hradu Kalich (kresba autor 2009)
122
obr. 33: Celkový plán hradu Karlštejn před restaurací podle zaměření z r. 1866 (převzato z Menclová 1946)
obr. 34: predikční model okolí hradu Karlštejn vlevo objekty tábora, vpravo děla do 300 m.(mapa autor 2010)
123
obr. 35: Predikční model v okolí hradu Karlštejn: vlevo nahoře umístění bombardy, vpravo nahoře umístění objektů kontrolující cestu, dole umístění praků. (mapa autor 2010)
124
obr. 36: Predikční model obléhacích prací v okolí hradu Karlštejn. (mapa autor 2010)
125
obr. 37: Predikce prakovišť a její validace nemovitými artefakty u hradu Karlštejn
obr. 38: Celkový plán zjištěných obléhacích prací v okolí hradu Karlštejn
126
obr. 39: analýza palebných čar prakovišť u hradu Karlštejn
obr.40: pevnůstka na Javorce (Karlštejn) (převzato z Meduna 1986)
127
obr. 41: Prakoviště na Haknovci (Karlštejn) (kresba autor 2010
Obr. 42: predikce v okolí hradu Perštejn. Vlevo: objekty tábora; vpravo palebná postavení do 300 m. (mapa autor 2010)
128
Obr. 43: predikce v okolí hradu Perštejn. Vlevo nahoře: palebná postavení bombard; vpravo nahoře: postavení praku; vpravo dole: objekty ke kontrole cest.
129
Obr.44: Predikce obléhacích prací u hradu Perštejn (mapa Autor 2010)
Obr. 45: Celkový plán reliktů obléhacích prací v okolí hradu Perštejn. (mapa autor 2010)
130
Obr. 46: validace predikčního modelu. (mapa autor 2010)
131
Obr. 47: Pevnůstka u hradu Perštejn (kresba autor 2009)
132
Obr 48: Liniové opevnění obléhacího tábora u hradu Perštejn (kresba autor 2009)
133
Obr. 49: Profily zjištěných objektů obléhacího tábora u hradu Perštejn (kresba autor 2009)
134
Obr. 50: Vojenské ležení z 15. století v Handbuch von Schloss Wolfegg (URL:http://commons.wikimedia.org