ŽAMBERSKÉ ZVONY p
A JINÉ
BÁSN
«P
Piivcliasecl for tlie
LIBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO from the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
ŽAMBERSKÉ ZVONY A JINÉ
BÁSN
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO,
(1900.)
—
V PRAZE OTTY. NÁKLADEM J.
(veškerá práva vyhrazena.)
SEP
2 2 1965
TY OF T0^5.^
^W
7
9
I
-
ll26í>77
TISKEM CESKE GRAFICKÉ SPOLENOSTI >UNIE« V PRAZE.
ZAMBERSKE ZVONY. (ZÁÍ
1900.)
DRAHÉ PAMÁTCE MISTRA A PÍTELE
EDUARDA ALBERTA NAPSÁNO A POSVCENO.
j.
v.
:;
Zvonm
kostela
•Jatoupali
sv.
jsme ku
Vojtcha v Ž
tem zvonm
zavšeným v strmé
výši,
jsme jejich tónm, ve oblané, vzdušné íši; co je vlito do té spže, slouchali
co
z
ní
v kraj se rozletí
úzkých prostor malé vže, sbíral jsem v své pamti. z
Nad pozemským, malým rejem do života vlnobití bude Cyril s jNIetodjem zníti, básní dávných symbol tvého ducha, svty jenž v svém objal rozmachu, aby snesl nové kvty, lidstvu, vlasti do prachu.
vk
S Ludmilou znít Prokop bude v požehnané eské nivy v rodinném jen blahu všude kvetou lásky pravé divy
!
!
pracuj v potu svoji líchu, v malém kruhu, bohatýr, zlaté plody vzrostou v tichu a v
tvém
srdci sladký mír.
Znte, zvony, do
údolí!
vné
Hlásejte ty pravdy Co nás tší, sílí, bolí, až tam v hvzdy nekonené Setkáme-li se tam jednou, s
apoštoly, s
Prokopem,
shlednem' dol na vlast bednou, co as dlá eská zem. Stoupali jsme ke tem zvonm, zavšeným v strmé výši, slouchali jsme jejich tónm ve oblané, vzdušné íši. Veer táhnul, v šum.u tmly se kol strom koruny ticho — v zeleni se chvly podzimních luk ocúny.
—
In
memoriam.
Naproti vile hbitov nový a vždy se díval v okna nám, to cit, jejž nikdo nevysloví, v duši ml to každý sám. '
a
Pro celé tam
jest
generace
dost místa pro dv, ti sta let a všecky budou spáti sladce, a dál svou drahou pjde svt.
Tak v žití vše se vrací Ve mládí dobách u nás
.
.
.
zase. též
zel hbitov v jara plné kráse v náš mlýn jak zde na vily vž. Byl jeden v tom jen rozdíl malý, tam vesnický to hbitov byl, tma jedna zde, tam spáe halí a všech to spolený je cíl.
Tam starý hbitov, kde se v tísni jen k sob hroby tulily, v stejné jednou plísni zde nový
—
se potkají
vždy mohyly.
Tam
pochoval jsem otce svého, zde v nový hbitov pítele, a stejn 'Máj jim z rohu všeho dost kvítí na rov nastele.
Tam
—
zde vila snící mlýn, vše opojné až k závrati Pro musil se vždy v okna tam jak zde hbitov dívati? !
vnadn,
— zrádn
II.
drsný f en a tvrdý jako
sukovitý jeho skal, rakví tvojí tiše jak v zem vbitý lid
ped a
náš,
štíty
pikovaný
stál.
Však co v svém
nitru cítil, blýsklo v tvái, stál zde estná stráž, vše v jediném se vzdechiu k sob tisklo Byl celý náš!
mu
III.
v
^eVs k hvzdám, po kterých
Jsi
toužil
svou ryzí duší celou, do jejichž taj rád jsi oko hroužil bytost svoji celou!
i
Nad
Liticí
ty
jak
i
vné
úsmv
nad Kunvaldem budou
hvzdy
pláti,
požehnání v
nad tvojím hrobem
pdu
chudou
státi!
Jordánu eských bratí vyschly vlny, kde's po nivách je hledal, však celý kraj tvou bytostí je plný, kde's chodil a kde sedal.
A
celý milý, drahý ten kraj
a si
v radosti
vzdychne,
»0n
s
i
hvzd
námi
eský,
v bolu,
jak vzplanou arabesky
je tu spolu !«
IV
bo's obtí ty vyrval smrti nožem svým! Jen pevn vést jej, dobe zasaditi! krvácí to, pálí vše je tajemstvím, a hlavní jedno jest jen uzdraviti!
A
—
—
tebe nikdo nemoh' smrti vyrvati, neb zrádn v noci pišla potutelná Ty sotva mohl jsi se v spánku usmáti však ona nebyla tu nesmrtelná!
Žel,
—
—
Žainberské zvony.
-
v.
iS)
výhledem na hvzdné kraje ty šel jsi spát,
vše mohly kouzelné báje v sny tvoje hrát. Šel
jsi
jak
mudrc tak jist
a odhodlán,
tvj pohled utkvl v tom míst, Aldebaran
kde hoel mystický, žhavý Lákal t tak, že's upel zrak svj tmavý až nad oblak. Že pitáh' tajnou ty's
a
.
t
mocí, v líc, šly dále tou nocí,
tma
a nic.
Le ti
.
hle mu
hvzdy a
.
krásná pec ta smrt byla, snad v nitru rým Byla v tom síla, doznl. již závidím
—
.
.
.
!
VI.
I
y staré matky všecko pežijí, snad nerv nemají, i žulou jsou?
Jakou se lásky silou opijí, že skoro stoleté jdou ješt tmou
O
staré
?
matce v Nibelungách sním, dti pežila.
jež všecky svoje
Ty's odešel co zbylo Jí.
— —
—
a tvoje žije tím,
Tvá mohyla
VII.
I
ak
žili
jíž
pouze
Noc a
my
jsme.
byla
Dnes
je to bajka jen,
zas
mužem* rozumti.
my
pkná,
tichý byl náš sen,
se probudili jako dti.
Den jako den
a každý zlato byl, co se to na kostelních táslo vžích, co na ocúuech, kam se jemn vryl, co na cestách a na luinách svžích
I
Pak pišla pošta po snídaní hned, my klidn otvírali svoje listy, jak pohádka ped námi celý svt, ten dnešek je tak kouzelný, tak istý!
»Jen pár slov napíšu zde píteli, vy obstarejte svoje korrektury!«
A
jsme s oi vtrem letli tam k Žampachu, jenž zahalen byl
—
již
v
chmury.
.
Tu
paseka, tu výhled do
tam družná
a tolik cestou trysklo co stromy létly kol a
A veer
spolu
Kde život Kdo mohl že za vším
bor,
kde jsme
fara,
—
byli hosty,
hovor,
hmly
mosty.
pozvedli jsme
íš
.
.
byl a celá jeho tíha? tušit
—
kdo teš, pochopíš ta smrt íhá!
neúprosná
VIII.
f
a tvoje družná selská
svtnice
jak zmnila se rázem, plné všecky lavice, kol a pak je kladli na zem.
vnc
V
jich
jsme
A A
stedu ležes. Ješt
ped týdnem
veselí tu byli!
potom: Není všecko snem? v jaký konec pílí! rcete
IX.
tu kolem sebe jako v pohádce, díváme se v modré nebe, sníme pesladce.
Uhodíme
Každý má svou starost malou, má svj trud,
každý
víme, život že je skalou, radost že je blud!
Stavíme cos ve svém snní, syn by mkej' šel,
záchvjem'
se v probuzení;
Vzrostlo, co
jsi
sel?
Tiše den se ke dni snuje,
bude zas, vzduchem tiše poletuje bylo, pýr,
kvt
sedmikrás.
Kvetlo, prchne,
my
to
víme,
nejsme dti již, ale vždy se zarazíme, dopita když íš. Jak? Již spáti? Zas je konec? Jako v pohádce: Ty jsi a život honec —
zv
Sníme pesladce
.
.
.
X.
Vy
svží svahy pod silnicí dole, nad nimiž stával eských bratí sbor, vy sosny usedlé tu v družném kole, váš chtl bych v noci znáti rozhovor
My denn chodili jsme as míjel, v duši padal my zmizeli svt zhl
kolem, v
.
.
ei
ukoj, chlad,
nás však vy vším tím se chvíte .
i
.
.
.
eka jeí
napoád
.
.
Xí.
IJiol
hrobu tvého poslední,
nežli
se lidstvu rozední,
vždy eská píse bloudit bude ddictví to není chudé.
—
V, Co
mže vda
lidstvu být,
však zmže cit. Ty's obé spjal svou velkou prací.
je velké, víc
Kam pjde
vda.^* Kdož to ví? Však píse vždycky vysloví, cos byl, co*s chtl cos cítil, ta i
s
resignací.
se vrací
XII.
Rychnova jsme jeli v noní tiši. Jak voní luka, jak ty lesy dýšíl Ve cvalu koní my jsme hovoili o všeliems, a tak jsme šastni byli
)d
Tu
náhle
setmly
1
se cestou bory,
a zmlkly žerty, zmlkly rozhovory, i
jízda vázla jako tajnou
»Zde
A
zabit
pešla
kdys byl
léta,
my
mocí
nkdo
—
o plnoci'*
se sešli zase,
—
hoel v podjesn kráse Co kvt kol! My šli jsme v stedu nivy, kde chvl se hoec, ocún zimomivý. kraj celý
Dn
ješt málo zbylo v štstí naše,
a všecky prchly radostn,
a
plaše;
však roztál smích tu v a celý kraj a život jako v mlze.
já pijel zas,
slze,
:
A se
nad
vilou, jež
nla
v mlhy rána,
chvla vta písmeny hvzd psána
»Zde Smrt a Život
—
A
zdolán o plnoci.
v tom byl ty
jsi
nesmíení
soci
;
Orion U hvzdách
do noci jsme hovoili. Ty's odhaloval jejich taje když usnul jsem pak, zel jsem obra báje, jak v prostor hml, kde samé hvzdy byly.
vné
Le
prostorem jak velký fantom bílý, Hymalaje ml v oích odlesk ztraceného Ráje, páž tuí, plnou odvahy a síly. a kštice jeho jak sníh
kži na
pleci
a jak se ke
mn
Lví
ml
psti jsem vidl
tvé tahy v jeho mlhovité tvái
i
.
a luk v
chýlil, já
Jak malí jsme, já se
.
.
.
.
.
ve snu stydl!
Snad tvj duch te si za ním cestu a v kotoui mlh loká jeho zái!
klestí
11.
NOVÉ PÍSN POUTNÍKA (1900.)
I.— XXXIV.
I.
Uél jsem doma nepobyl, bratrv hrob jsem ozdobiL dít sestry pokolíbal, hlínu z hrobu matky zlíbal.
A
zas divný pud mne hnal v cizinu, v kraj, dál a dál, ten cit, vidt v touze bolné nad sebou kol nebe volné!
Volné nebe!
A
strž
— To
mraen,
a
vše jest! strž
hvzd!
Jen když dýchat voln mohu, vše rád odevzdám již Bohu. Širák
s
škeblí vtlaím v
skrá,
poutnikou hl chopí dla, tak jdu svtem, trním, kvtem, modlitba jen chví se retem. Žamberské zvony.
3
30
Za
ty,
v dálku tajemnou
kdo šli tady pede mnou, padnu kdesi jako oni, a tam aspo routa voní.
Rží
nechci
—
jejich dech,
by mne po letech; pochován kdes v pustém kout rád vše svím trpké rout.
rval
i
V
té chci dýchat, v té
ta
mj
nejlíp zjeví
chci
cit,
zahoklá tak do únavy Routu vsate mi kol hlavy .
.
.
I
žít,
— Co to je, nemáš pokoje? Co t láká,
iXvete šeík. srdce,
písní ptáka
nového zas do boje
?
—
Kvete šeík mod bl. Já jsem do se zahledl. i
Kolem vela, peletla s
hudbou svou
—
já
onml.
Kvete šeík. — Kdož co Svaté Máje tajemství
ví?
dál se snuje,
odhaluje
tomu, kdo
mu
Kvete šeík
—
odpoví.
vn
dech, kol se chvje v atomech jak dech matky, milý, sladký dnes tak jako v aeonech.
32
Kvete šeík u všech cest. tu modrých, bílých hvzd
Co
Vná
mn
síla
promluvila, tak pi tom volno jest!
!
!
33
III.
pan uitel u školních vrat, vlídn všem kynul. Dti se rozprchly v pole v sad a veer hynul v mhách, hynul.
•iÉ)tarý
se usmál,
i
Starý pan uitel housle své vzal, tón za tónem ze strun hned plynul,
sob a
Ten
pec
s
hrál
on a hrál
hynul v mhách, hynul.
dtmi jda,
ím veer
úmorný chvat veera minul
stálý a
v stínech
Kolem s
Bohu snad
a
veer
jsem, slyše jej hrát, hynul v mhách, hynul
cítil
—
mnil, že je sám Slyšel jsem, kterak hrál jak zrnka by ržence vinul, tón každý mluvil vstíc noci a tmám, a veer hynul v mhách, hynul .
.
.
Starý pan uitel v zem shrben již, (zvuk houslí se v dál linuli) nezel mne v stínu, však mou a veer hynul v mhách, hynuli
árn
uho
tíž
35
IV.
*
já a
všady byl jsem host všeho zel jsem dost,
v ruch života já
i
spád,
mohl naslouchat.
Za stínem opony
odvké
zákony,
stejn znám a ctím však zstati chci svým.
ty
—
host Já všady byl jsem pro vnost, a vždycky
—
kam byl
vložil
kvtem
jsem svj
spár,
suchopár.
A brzy budu nm, zvst dávná mladým všem, pec jich srdcí komu plát a kam.
však ví
plam,
36
Já všady byl jsem host. milost, nemilost jde se mnou, jedno mi
Zda
starými pod stromy.
:
v.
Na
severu do
sotva jsem
si
msta jsem
use
pišel,
na hospod,
k sýru, erné etkvice a jsem slyšel, sousedé u vedlejšího stolu co si vyprávli spolu.
vod,
již
Konšelv otci
syn
s
dobí, zdá
práv
kamarádi
byli,
disputaci podstoupili
na koleji
Tžká
hochem starostovým, se,
Otc ádem novým. hochm dána,
these byla
do veera
hájili
se z rána,
ped ueným sborem doktor, mezi mistry, popy, bakalái hádali se oba v potu tváí, sylogismy tahali se dol, nahoru, konec konc byl primátorv synek zvítzil.
:
38
ert vždy
Te
náhod. hospod,
šeptne v ucho
se otci sešli v
karty pinesla sklepnice mladá. Netkli se jich, víc je baví váda, s primátorem zle se hádá hoch jen si palmu zasloužil!* otec starostv dl velkopansky: »Mj zas po tch tretách netoužil !«^
konšel
*Mj
odpovídal konšel furiantsky, »jestli syn podleh' tvém.u hochu, náhody v tom býti mže trochu. Ale te si home, lip to jest, nežli rváti na vzájem si est.«
mj
Váše
boje v konšelovi schladla, karta padla, vítzem tu zas byl primátor,
zamícháno
—
smíchem popukat
se
»Mám »Mám
ten dí polohlasn, karta padla krásn,
to
smlu !«
to štstí
!«
mohl
sbor.
primátor dí s hrdým elem. rozhlédnuv se po vkolí celém, » hochu, nic již nelituj.
jedno vždy
vždycky
si -pamatuj. primátor jde
ped
konšelem
!«
39
VI.
již umlkám? tomu vit sám, však datum pesvdí mne, Homer že si zdímne.
Uož opravdu Ba, nechci
i
Byl as, kdy vždy jsem píse Pro jsem tak dlouho Což neml jsem co íci k své duši stenající?
ml.
onml?
Ach, ano, leccos jsem
jí
ek',
le
vlastního se slova lek', a verš jsem nedozpíval, spíš v
A
mlení
se skrýval.
vím, to klamný nebyl blud
to básnický byl
pouze cud,
co srdci nejvzácnjší, tlít nechat v jeho skrejši.
Dnes
nitro své
když pehlížím,
tžká již je zatížím závažím písn novým
tu z
te A
—
lip
si
v chládku hovím.
na siestu pate svou,
se dívám, jak se jiní
rvou
o lauru jeden lupen, jenž zítra bude ztupen.
:
VII.
kdo
se vysloví lehce,
B'.
jiný se vyslovit nechce.
Chtíti se je
po
nevyslovit,
tm
ryby
lovit,
a vyslovit se cele, je banální a
Tož
smlé.
nejlepší jest rada
mlet
—
a, kdo chce, hádá,
VIII.
Víc v širém svtle nenajdete, než co
Nech
vám v
srdci vlastním zkvete.
máte jména pebarvená,
vás uhájí jen vlastní cena.
O, hlete na svt jen
dobí zbudou
s
mranou
lící,
vítzící.
Jen srdce v kapsu nestrkejte, jinak, j^k libo, dál se
smjte.
Jsem z mody, potlesku se bráním, le co je za ním zní hezky dost
—
A
proto klte dál, jak chcete, nenajdete, v širém le co vám v srdci vlastním zkvete.
víc
svt
IX.
Ten k tomu bodu v *
kde nemožno se
Kde nezalekne ni
žití
ním
doplouti,
pohnouti.
snící duši nic,
ve zrcadle vyzáblá tvá
líc.
Jen v sob, v sob býti zakotven, a na vše hledt na marný jak sen. Jen
to,
co drahé, vedle sebe mít, zkusit, co je
pak chtl bych znovu
— žít!
inoho dne tžkou, trapnou cestu zkusiv pln blížil jsem se k mstu, se dosti blízké zraku zdálo, pece v mhách dál o pár hon stálo, a já zmdlen byl pespíliš.
a V
tom jsem spatil
chýš,
nebyla však píliš hostinná; však co plátno, pozdní hodina nutila mne zaklepat u tch vrat.
S louí muž ven vyšel šedobradý statný, velký, tvrdých
pi loui, ptal se
Já
jež
smutn
rys
drsným hlasem, co
šep
»Nocleh«
v tvái,
záí,
—
chci tady.
»Nemohu »Co v tom » — Urážek
brání
.?«
dl jsem
jej
dát!<
plaše.
je metou chatka naše, sotva byste mohl u nás spát.<
»A pro
ne.í*«
—
—
»Na
já
jsem kat!«
45
Dl
to
hrd, však
též ironicky.
erv
* Píteli, « dím, » ubohý po tom málo ptá se,
lidský
jen je rád,
nocleh když
mu nkde
»Jak je libo.*
Muž
otvírá se.<
tu krátce dl,
zvedl lou, já za ním
šel.
Sedli jsme dlouho proti sob, málomluvný statný staík byl, k plnoní když táhlo dob, v pístnek mne k loži provodil. Krátce > dobrou noc« mi dal, odešel
—
já leh' a spal.
Náhle nevím, co to bylo, co mne probudilo. Sen snad hrzný zdrtil moje spaní. Rozhlednu se jizbou v chvíli ranní, jakýs lesklý pruh zím záí mihotavou,
pihlédnu
blíž
me tu me —
katv katv
zdšen, visel
na
a zrovna
stn, nad mou hlavou.
celá
spaní! — Myšlenek tu vírem. moje bytost byla schvácena,
me
ten, vlasatice
Konec
plamenná, duše svatým mírem. Já všecky jeho zel jsem obti, vyšel nad
mé
já slyšel jejich ston a prokletí,
boj zoufalý, když k špalku kat je táh', když klekli, blysk' a trysk" v sled krve nach; Žamberské zvony.
^
zel tváe starých galejník, a zhýralc a výstedník, šíje nahé a prs bílý, tch, jež své dti utratily, za jednu blaha chvíli.
žen
Ach, kolikrát jej vládce jeho vzpjal do nevinných al,
a
a
nech
já
cítil,
vinni zasloužili,
i
tento trest
nekesanský
jak sarový a cítil
Já
starou
tíž
usnout nemoh'
(já
jest.
již)
tl, jejichž hlavy rubal tento zdálo se, já padl v lé,
mn a v zálohu — mn zdálo
v tom
dsný
me; zjev,
me
že potí krev, snad vera, ráno dnes, on ze všech sil se,
al v bratra k žen kde dnes
me
klidn povsil,
spáti šel,
a
já
^Ine chytla a a
šíj,
ani neotel,
jej
já
ten
po
tm
oknem
snil.
báze
jako bs,
hodil na se šat,
skoil, dal se v chvat
bžel tam, kde
les,
arou na obzoru tml. mne neuzel.
se ostrou
Kat
víc
Když na mech pi
svítání v sled
jsem
a udiven kol hledl,
jsem zvdl, ký pedsudek mé kroky v dálku
tu teprve
nes'.
kles'
O
lepší
jsem
já nežli tento kat?
Me
povsí nad chudé lože svoje a poklidn jde spát. Nás tíží denn nové, kruté boje.
Meem
se polekáme,
na zdi
visí, ne však oním ale, pro vlastní viny stále jejž v srdci vlastním denn nalézáme.
jenž
!
;
4S
XI.
rpké slovo resignace Jím jsem asto kolem sebe házel tžká práce, te když pišla sím její abych v srdce házel !
I
—
—
teprv cítím, Co má v sob když ji do opravdy v srdce hroužím, otravným kým vzplá mi kvítím, cítím
.
.
.
sob
Bože, já se nedotoužím.
v stedu lidí, bych se v sukn matky schoval, pozd, v tom již oko vidí, že jsem v skutku na vše resignoval. Cizí
dckem
49
XII.
liniovou šišku
Apenin
s
pinesl jsem v penát svých stín, dlouho tsn uzavená zcela tžítkem na papírech mých dlela.
dom
v noní as Náhle pišed vidím šišku otevenou v ráz, odchlípeny listy všecky byly a za
každým
listem
bod
byl bílý.
—
Na tom dost! Semínko jsem vidl. Nezdolají léta budoucnost; síla žití na povrch se dere rozchlípí i šišky krovky steré.
—
Suchá šiška Chce žít znova, otvírá své
sím
!
Kolik to bujet,
let jest?
kypt,
krovky do daleka
v nich
—
to
kvést, .
.
.
trpliv eká.
O
jsi lepší v tom: Srdce lidské! Malé semínko být mže strom, a se každá struna tvá chví, leká to tiše eká. Sím myšlenky
—
XIII.
á
z
tch, co
zbyli k stráži
ideálu
výsp podhlodané
moderností, za poslání své beru truchlit v žalu nad krásy budoucností.
na
A
vítzí-li banalnost již kolem,
a
démant falešný svou blýská hranou, chátra zpíjí se já s vlastním bolem
a
—
chci státi stranou
.
.
.
!
XIV.
i^am, Pane, jdou
vzdechy,
ty
ader nám se derou, klidu, bez útchy
jež z
bez v noc splynou temnou, šerou
Kam, Pane, jdou kterými srdce
novými
zítra
a vše do
r
ty city,
stn,
smyty
vna tn
Kam, Pane, jdou
ta
pání,
dumy, stesky, touhy,
ty
ty vzlety, odíkání,
kam?
—
Chaos kolem pouhý.
A pece i
z
vším tím žijem', toho všeho klamu
zas nový život pijem' a
tkáme jeho dramu.
!
53
XV.
Bou
venku. Duše Jak blázna smích to šašek Learv Král zamyšlen se
»Hmi boue i
já též býval
moje sní. to venku
zní,
králi zpívá.
v mrana dívá. v kvilu stálém
králem!*
hrdé slovo, hoký vtip, sdranou duši ostrý šíp. Ach, léta moje, mladá Icta Dnes had víc se v adrech splétá, jak spokojit se s málem! Když též jsem býval králem ?
To
to v
—
Kam
hlavu dám?
Mám
sotva vích,
mne osud Learv rovnž
stih',
svou vlastní zrazen poesií, já soucit hledám, Kordelii Zdrán útoky a žalem a pec jsem býval králem! ,
—
.
.
!
Jak stíny všecko odchází,
mé mé
vidiny
i
obrazy,
myšlenky, bubliny ach, k emu, komu do
Co bou dne I
s
já též býval
zlaté,
sn hráte?
blesk palem?
—
králem
Vše odbyto, kde kyne mír? Jsemi schvácen jak ten starý Lear,
mn rovnž do sn šašek zpívá — má
ironie za
Nech
mnou
mstivá.
tím všedním kalem ? zdrán, jsem dosud králem!
Ach, co
s
XVI. a nebi msíc visí jak lebka v okno se dívá, to jakýs je staec lysý, jenž v moje dumy kývá.
jy
zem
Do
ztuhlé
svit
jeho kouzelný splývá,
tváe
jemn, mé zpívá.
a svítí tak tiše a
že cosi v duši
I
obrátím se k
nmu:
Ty masko
tak tklivá a snivá, co jen z tvých kráter lemu se
záhadného schvívá.^
mrtvý — a pec to štstí kolem vesmír se stmívá, tvá pejatá zá práv jesti, štstí kradené bývá.
Jsi
Nech i
I
56
Jsi
troska života,
svta
bez ruchu mlenlivá, však v troskách mnohý jenž pro útchu zbývá.
ke
zkvétá,
Než napsal jsem ty ádky, zá tvoje zimomivá
—
postoupla dál lesk její mi v dál zpívá
však sladký
hru .
.
.
se vlívá,
XVII.
e vždy to, co se myslí,
J^
vždy to, co se cítí, vždycky to, ím trpíš
spíš
a
v
Ne
svém
žití.
vždy, po
em
spíš vždy, co tušíš
a
se snažíš,
matn,
vždycky to, co chytíš jen chvatn.
XVIII.
e duše tak
zimomivá
a tak lhostejná k všemu: dívá do ní se mál
omo
a na vše praví:
K emu?
Za okny strom holý kývá, co mne jen poutá k nmu? Déš v hustých kapkách splývá a každá zpívá: K emu?
.
XIX.
— Nevím, co to bude, jsem jako koráb na moi, jenž utkvl náhle, ticho všude van v plachty se mu neboí.
bos ekám.
.
.
Dost obrnn jsem proti všemu, v své hrudi cítím silný klid, a hrozí-li cos srdci mému, já proti
všemu zvednu
Dny plynou
štít.
suše, monotónní,
jak zrnka písku stejné jsou, a písní jen, jež v nitru zvoní, v nich oznauji stopu svou.
A
skoro ncždám sob zmny, vím, co zde svým nazývám, zaspím život, v modré pny jak utkvlý ten koráb tam.
vždy
a
60
XX.
s
ch, kolikrát jsem nechtl zpívat a v kaleidoskop duše své se pro zábavu jiných dívat,
nech asto Však
bytost
mou
nelze slova dodržeti,
jak myslil jsem
si
asto sám,
a rhytmus láká, a verš
a
A
již
to rve.
se v
letí
rýmech zpovídám.
nesmím omlouvat se proto, život mj v tom celý jest.
vždy
Rci, jak bys mohla,
potlait v
sob
vná
zárod
hmoto,
hvzd?
!
XXI.
Aebráka
potkal jsem, druha druh, jsem, dal rád jsem jemu; a on mi jen ekl Zapla
ml
co
Bh
:
Já na odvet:
Bh
zapla vli
a zapla a
zapla
již
mé té
zíme
si
dve te
!
všemu!
nadji tvé
m.é,
snaze
A zapla jež
Bh
Zapla
i
kroku,
žíznivé
oko v okul
myšlénce, to snu dobrá v srdci nám roste,
kde soucit
Bu
vítán
i
kýv',
ekni
:
Pane, jdu
mi nebeský hoste!
Almužnu béeme od druha
a
druh,
slovem, úsmvem, pízní, jediný ví a rozsoudí Bh, co pi tom blaží co trýzní
—
Žamberské zvony.
!
XXII.
iV ''
té hloubce, kde tvá vlastní duše sídlí, tam k jádru nikdo nikdy nesestoupí, ni pítel, ani dít, v té hloubce budeš sám jen svojím králem, bezdného smutku, tiché resignace, však jistoty též, že jsi chtl jen dobro a velký cíl.
Je ty
bedeš
jí
život holá prosa,
a biješ se a týráš
tyránky náhody a asu, zmny, v tom najednou sám, opuštn se s
Tu
nadejde
ti
cítíš.
velký sabat duše,
vra
se do hloubky své vlastní duše, a tvá-li k tob nepromluví duše,
tu
zbra
odho —
pak
V
Však promluví-li jsi
vítz
vný.
jsi
a se v
jist
pemoženým.
tob
ozve,
jen duši svoji!
XXIII.
jjravá láska
nemž"
býti uražena,
urážkou se zjistí víc jen její cena, každou kivdou víc je znova oištná. Pravá láska kdyby urazit se dala, pak by byla láska vru tuze malá, kdyby lehce na první se útok vzdala.
Velká láska jest jak velká poesie, houbou jesti, která všecko v sebe vpije, všecko pehlédne a všecko opt smyje
;
64
XXIV.
Apt
nenaíkám Tak patrn to mlo ani
zde
mlí
pomalu
.
.
.
být
již
zvykám,
—
cit.
Jdi cestou svou,
a
tm
vržen v tmu se
již
pro sebe vzlykám
zíkám
se všeho
však nikdo neví, jak
Tak patrn
to
mj
mlo
být
ubit cit .
.
.
—
65
XXV.
jy
mn,
ové jaro klíí ve
kií temn,
»Život!«
cosi
zatím jdu, neb dotýká se
duše
mé
to
jemn.
Ano! Pokud jsem
a
žiji
vzruchem, silou, poesií, myslím v dobru, cítím v kráse a se láskou
spiji.
Fantomy mne
oblehaly,
asketický klid mi lhaly a ta láska, jež je
v dáU
mizela
již
Za
jsem
cíp
ji
žití,
!
ízy
chytil,
za ní šílený se ítil,
te
je
má
a plá a svítí,
jak jsem nepocítil!
!
66
Jenž ty ádky budeš ísti v lásce nebo nenávisti, má v žití každý jedno vz jakés svadlé listí
—
Pes
resignace
Jak?
—
—
Život nový, klíí nade rovy
to dále!
týž, jenž
—
sebevraždy Jen láska poví!
.
.
.
67
XXVL Uo mohu
ped ped
ve a po
prosit, co mohu žádat tváí hvzd, jakou modlou na tvá svou padat,
nadj
skládat,
em
strádat,
—
tak málo jest!
To tkavá to jiskra
jen bludika, svtla maliká
do lidských
to v
cest,
soucitu jen záchvit
svt
mn
pro v srdci krásy r zní blahá zvst a
mdlý
zlý
i
.
.
pi tom spásy
:
XXVÍI,
dej mi užít všeho mi všecko pln cítit, chu se s vlnou v dálku v msíce jas kouzelného!
Bože, dej
ítit
Dej mi vypít duší celou žhavý odlesk Svého slunce, odlesk jehož na meruce rdí se skvrnou nachu ztmlou!
Dej mi divy všecky chápat, zím ve všech zjevech pláti,
jež
nieho víc nežádati a jen všednost v bláto šlapat!
XXVIII.
iusi
život krátký, dlouhý,
i
budsi klid
zvlnní,
málo plá, mnoho touhy a vždy nejmí splnní.
A
nebo vlee, rže, holý prut, mezi dvojhroté vždy mee v posled vždy jsi nabodnut.
a
se ítí
je
Co krev plá tvj
zvolna po nich stéká, zniká do noci,
od Boha
ni
lovka
od
nenalezneš pomoci.
Všecko musíš vytrpti,
a
jsi
vítz,
a
se vzdáš,
a než znikneš v
nevíš
sám
—
nepamti,
že umíráš
.
.
.
XXIX. Gely kraj byl sluncem zalit, jeden lesk a jeden tpyt; pouze v stín se zaal halit v dolu bílé kaple
V
štít.
kapli zvon tu rozhoupal se,
topol šum v zvuk ten pa a mj duch v tom na pou
nkam
v dálku tich a rád
.
dal se .
.
XXX. Unes kdyby
žití knihu kdos zavel pede mnou já necítil bych tíhu ped dálkou tajemnou.
Já šel bych volné za ním. za tím, kdo knihu sklap',
jak jihu k slunným pláním jde v podjeseni
áp
.
.
.
XXXI radost f utu pravou istou, že jen
z
žití,
jsem,
necítil jsem dávno dnes jako zázrakem.
již
—
Co potkalo mner Nevím,
pro
jsem tak spokojen;
jsem, zplna cítím jak hudbu a jak sen.
jen, že
XXXÍI.
o blák se a
moe
bílých
nad zem
msíc
v
spící sneslo,
n
se
noe
hrál stíbrné jak veslo.
Kol všecko v mlze tak v hloubi dole a
mn
v nich
tálo,
zem
se skoro zdálo,
šastným plavcem jsem.
74
XXXIIl.
Uerné oi žebravého dcka upely se na mne v prosb tklivé a já zel v nich píští pání všecka, tužby vroucí, boje lásky divé.
A
dárek malý požehnání jeho,
já zdvojnásobil
a já
cítil
pi vzpomínce dál mne erné oi dcka žebravého.
ale
pálí
:
!
:
XXXIV.
j J^ než jednou
osud jiný nebude, vstát a padnout znova a nežli smrt mi zahude,
já jiná
Mj
neeknu
již
slova
osud jiný nebude!
Chci ether
pít
a
lokám prach,
chci jiné blažit, sebe trudím, chci jarost,
a
sob
sílu,
pružnost, vzmach,
budím — lokám prach.
žal a lítost
chci ether pít a
Vždy sen
mé svtlo
mj
krátký o štstí, zahrnou vždy stíny,
tíž své bolesti, jak z nešastné jsem zhnten hlíny vždy sen krátký o štstí
tu cítím
—
mj
Co dlat? Mlet,
nést vše dál?
Snad rozdní se mi jednou pece kéž by duch — pták se v posled a vyle z tsné svojí klece! — Co dlat? INIlct, nést vše dál!
vzpjal
Vyítat nechci nikomu,
ím jsem
zradil
mne a jak to bolí; boue do hromu
slavík,
jenž zpívá dále v pustém poli vyítat nechci nikomu.
]Mj osud jiný nebude Snad poslední to píse byla Zhyn v mlze, sladký pelude, .
.
.
.
t
—
mi chybí osud jiný nebude
zadržet
jMuj
I
sila
.
—
lir.
STOPY
Žainberské zvony.
DN
A NOCÍ
Hejme
si
ruce!
(Básníku H. Salusovi.}
a^tarý jsem kdysi reliéf vidl
ve troskách chrámu, patil
na
dlouho,
zahál mne divn, hluboko v srdci prostotou dtskou podání svého.
nm
Antický oltá a na urna,; vásy té šlehal do výše plamen, a na hály tyi se ruce dtské dv svží, patrn díví, žilnaté druhé, patrn mužské. Hlavy jich více nebylo vidt, z
nm
otluen ale z
:
píliš reliéf byl,
tch rukou
mluvila touha
po svtle touha, po teple touha; ty ruce díví jako ty mužské, svalnaté ruce jako ty dtské vzpínaly k ohni žádoucí dlan, tiskly se z
z
k ohni
blíže a blíž,
jemné žil spleti, z hrubé jich tkán, obou to znlo: Hejme si ruce!
Zadumán dlouho v hluboké dum rukou nad touto kresbou lidských stál jsem a myslil: »Cože, jen ruce?
ty
Hejme Hejme hejme hejme
si
srdce, to platí víc!
srdce v dobro a krásu, duše v úsmv a vlídnost, se všickni na ohni tcm!« si
si
Antický oltá mizel mi
v mlhu,
mizel i reliéf sochaské práce zbyla jen myšlenka hovoíc dál Hejme se všickni v paprsku krásy, hejme se všickni na ohni dobra, :
díve než v sobectví zamrzne svt
Bh
Hejme
se všickni
zvali je
dobrem, zvete
slunce je tady,
1
hejme
je si
nám
I
dal slunce
krásou srdce !«
—
Siesta.
Nech ader bou '
se
zmírnit tiše,
co pijem oba z nhy íše, co zulíbané obou rety se halí v kou mé cigarety Já ukoj cítím s výše. ]\In zdá se, veškerý ruch že zastavil se u nás náhle,
.
.
.
žití
jen arterií lehké bití spráhlé jak jarní deštík se cítit v tichu duši dává jak s jablon, jež kvty smavá, když po lístku list opadává.
pd
Nech ader bou se mírnit tiše pod mojí cigarety dýmem, jsou atomy te v styku pímém a
duše k duši mluví tiše, víc nám nedá, než co
svt
to skalisko,
bu
ráda, že
o
máme
vše se láme
tak dímem
I
—
;
82
Terciny.
I
ak leccos míhalo se mojí duší, co musí bez výrazu v temnu zniknout svt nechápe to, kdos to sotva tuší.
svt
Je teba zvolna všemu v a dále válet Sisyfovo bím,
by vds,
cíl
tvj že
je
—
neproniknout.
Ne ped svtem, ped Bohem jít
dál za
snem svým
dla oteven
V
sled ukáže se,
kdo pracoval,
pes
V
nést,
kdo
hlavu
tým,
pím.
tu vykrvácí, šel
mrtvoly, jež denní
své díln zstanu.
sklonit
a za svojí prací,
le
i kdo
zvyknout,
v kroku chlubném
móda
Co poít
kácí.
s
bubnem?
83
Píse
Vždy
myslíš,
píse
ta
a zase
a cigareta.
již
pec
jest poslední
cigareta,
ta
i
se rozední,
chutná zas a ona zkvétá.
ta
Snad bys
ob
by
víc též se
poslední
již
nebránil,
byly
—
neb tak t osud poranil, že k nové pouti není síly.
A i
péro
zítra
bereš zas
sirku k cigaret nové,
ím
ranil,
to lidská
rázem hojí as, dslednost se zove.
piš a ku — vše jedno jest, a kolem zrada klam všude, v, obé má pec nco z hvzd
Tak
i
a z
obého
—
týž popel
zbude.
84
Mec Damoklv. Í3 rdcem tichým, klidnou myslí
zím,
v ústret budoucnosti
Damoklv nech visí
i
me
svislý
nad temenem mým.
Na tenké petrhne a
me
a
mé
jen visí niti, vteina,
ji
se
již žití
dol
ítí
petíná.
Bezstarostn patím peci v budoucnost dál mlhavou; byli s
moudí,
meem
Každému
byli
z
nás
aby v každé byli vštci,
pro
bych
reci
stejným nad hlavou.
me
chvíli
byli
já se
ten hrozí,
sjel,
bozi,
chvti
ml
>
85
A nech bez v
sjede
bázn
me
— drží nmu
posud
k zím, to zakuklený Osud — já
a s tím se již
usmíím.
86
Neurité tóny.
jMeurité tóny v souzvuk spojují se "jako kapky vína rozlitého v míse.
Neurité tóny z
dálky
mhou
zní jak
prudké zvony
a chtjí objat miliony!
Že jsou neurité, tím se nejvíc líbí, a pec pevný obrys, linie jim chybí.
U z
srdce
t
chytnou, že jsou neurité,
klubka Ariadny
niti
porozvité.
Dovedou-li k cíli.? Sluch se asto mýlí matné tóny pílí, kvílí, šílí.
a ty
Na
dn
duše
leží
v tišin své svží,
a jak jarní vánek v strunách srdce bží.
Dítte jsou záchvv, dívky pousmání, ženy vlídná úast, muže odhodlání.
zní, nežli zhynou, v moe všední splynou, než jsou nahrazeny cizí hudbou jinou.
A
Ve chrpnaté tísni, v planých mák tísni, ader rozvlnní, ve drozdov písni,
v
V snhu krajek bílých, v nachu smavých líek, v stínech namodralých, pláem spuchlých víek, V šeíkové vni jara na výsluní neurité tóny v odstínech svých trní. Než v in vzplane vle a než v píse rýmy, vykonáno — pak jsou uritými!
to jak
Potom vichry dují, zvony povykují, pak jsou výraz duše a pak rozhodují.
Beskná
fanfára jsou v
jízd za nevstou,
ale básník ví jen, co ztratily cestou!
Polní maceška.
I
o chudé jest již klasobraní, krok strništm jde petžký, a zemdlený kam zrak se sklání, zí kvést jen plané macešky.
I
ptám
Mám jNIá
i
v
únavnou tou poutí: chudou kytku si je vzít?
se
v suchopáru tady schnouti, v ruce mé ? To sporný cit.
—
mám je zbožn vložit v knihu, by kdos jej našel po letech ? A k sob dím, zlou v duši tíhu: Jen klidn zde jej státi nech! Ci
Lip
vru
za pomníti zcela
tu strništm
pou petžkou,
než aby za vše duše mla vzít za vdk planou maceškou.
—
Hra svtla
a stínu.
Uante z bronzu nad mým stolem ve dne lhostejn zí kolem.
Veer, když dám výhost všemu, pisednu
si
blíže
k
nmu.
Rozsvítím a v okna ploše, jak se dívám ve tvá soše,
V
obrysech v skle v noní lebky proti sob.
zím
dv
dob
Ananké. U, jen se skrývej, erve, pod mou patou!* Tak syí stále, stále spjíc za mnou ta zahalena v roušku ernošatou, kahancem svítíc v cesty noc mi klamnou. Po jakéms schodišti jdem' ve spirále; já s duší zahanbenou v stínu, v žale, a ona syící v sluch neustále: »0 jen se vzpírej, erve, pod mou patou!*
>Ty musíš, m.usíš, ves tvj odboj marný jdeme dále labyrinthem skalným,
!<
A
vzduch jehož dusný jest a skoro parný, strop jehož vzdycháním zní stálým, valným. Svj vzdech od jiných nerozeznám ani, však cítím, nejsem sám v tom tžkém lkáni, kterému v odvet zní škleb, který raní: »Ty musíš, musíš, ves tvj odboj marný !«
»Až dodláš pod vítzným mým chechtem!* cítím skoro jsem již skonu blízký
A
jak hmyz, jenž obím rozdrcen jest nehtem, jak vozu kolem hlemýž malý, slizký .
,
.
Jdu mlky, a cítím
dsná bohyn kam
celý hluboký
a nehlesnu víc až
—
taj
musím
dodlám pod vítzným
svítí,
žití
dále
žíti,
tím chechtem.
!
v
polích v ervenci.
\esmrná
pole, v dálku rozepjata jak rozlehlý klín valné Cerery, hoící v slunci, k žatv celá zlatá nádhery! a plná rosy,
kvt
Nad horské obry vy vy pestré ízy sept vašich a plný síly
Vy
zem
mluvíte ke na tle,
klas hovoí
pec
tak
mn,
jemn
a vesele
ku obzoru lnoucí k hodu všech, pod vámi slyším srdce matky tlouci, žírné lány
jste
té
oteveným stolem
vrné matky,
cítím
její
dech.
O dálná pole, po vás rozptýliti své dumy, zápasy, vzlet malých tuch a pak se s písní jako cvrek skrýti kams v koukol, svlaec, v tanec zlatých much.
!
93
A
dýchat
s
vámi jedním volným dechem,
to svatá rozkoš, nejvyšší jest ples,
a nechat píse trysknout plným echem, jak váš to umí skivan, do nebes
Žamberské zvony.
Pípitek. Nunc
est
fee slavným kdys Horaciem otci
naši pívali,
]Mussetem po letech pijem pjíce, co zpívali;
s
to zní zase
v staré kráse, v staré touze my jen pouze nejsme, co jsme bývali
—
f
Jen ta réva, ta je stará, nikdy neméní, vného jest symbol jara v divé asu spežení.
ta se
Umem', padnem'1 Ale zmládnem' krásou pouze v staré touze, v nadšení a umní
?
bibendumF
95
V
Žití boji toto dvojí dále musí vésti nás
k Elysiu, kde se strojí duchm hodokvas. Zdali zhledném',
vný
až
tam sednem'
v staré touze s písní pouze, s rží vtkanou v šedý vlas
?
mladá Hebe, Platonovy taje znáš,
Nikoli! Ty,
pokud
pijem"
v nichž ty
Pokud
—
máme
nebe,
vným vdkem
pijem',
dotud žijem' láskou pouze v staré touze
—
Hvzdy! Buce
naše stráž:
plaš!
Sen
Mn
zdál se divný sen.
pod mrakem a
msta,
vsi
zv
Zem
celá spala,
spala, hory, les}^
a ledcvce a
moe
poušt
a ryby spaly v ekách. náhle z mraku zaal padat popel a padal tiše dol k spící zemi, jak lehká vrstva tam se usazoval na ímsy, štíty, vže, okna, hradby, na dráty, trámy, chaty, okennice na z latí zábradlí, ra zahrad ploty, a padal, padal, padal ustavin. Jak prach byl zprvu lehk}', jemný, mkký, jak peina byl, která poznenáhla se v žernov mnila, jenž tíží píliš; ást zhltil prostor a ást vetší a valné eky, dálné poušt prázdné; však co ho zbylo a dopadlo v dráze, kde lidé žili, dosti bylo k zhoub, ba více nežli jednou v Herkulanu a v Pompejích.
a v luhu
Tu
moe
Ku
ránu pesíal padat
a snivé slunce vzešlo jako jindy, le kalné dívalo se v tuto spoustu a po ímsách a stechách, stromech
vžích
ten ležel popel, lehký a pec tžký! Svit slunce pracn dral se jeho šedí a bojoval s ním v divném osvtlení, jež
A
do píšerné lámalo se
žluti.
se probouzeli ze snu. jak píšery se táhli ulicemi, lidé, již
druh ptal se druha: »Co se stalo vnoci?
A
9S
Jiný sen.
]\a jakési to bylo stanici, jak v snech již bývá, známé, neznámé, íc tžko dnes my byli v ekárn, rychlík pijet. Kolem tváe všech v to divné sousvtlí se halily, jež mívá sen. Tu náhle zvonu tesk ;
ml a
povyk
z
vní
slyšen, stroje hvizd,
a do jizby se pivalila bizarrních postav.
vava
Tla
byla
lidí,
však oblieje dsné, podivné jak divá karikatur orgie, jak
uteenc
z
bagna
profily,
tam zvíecí pud vášní rýsován, a v rukách mly hole, deštníky a vaky, rance, kufry na zádech. Jak bou se pihnali a dvemi zas
na perron v
tom
ítili
se jako
bou
—
Já chtl již za nimi, protjší se dvée rozlétly
a zmizeli.
a v nich stál
bílý
zjev a
kráel
blíž.
99
Já poznal svojí matky postavu i obliej, le vše tak prozáené
andlským
bylo jasem prazvláštním,
jak v
by plný
Mne
lilie
objala a
msíc pa.
—
dla
asi
—
duch
tak hovoit by moh' »Ó dít mé, vše odbyto již a jest dobe všem!« V tch stedu, již tu stáli v hmot své, tím více ethérický zjev ten plál. V tom venku stroje hvizd a zvonce tesk, a rychlík div letl okolo, a z jeho oken, jak se v letu mih'. víc necivly ony divné tváe. tak bizarrní, jež vrazily sem dív, le samé oblieje bez masa, bezmasých koster .
.
.
Vlak
již
dohuel,
vše zmizelo, jen kde má matka stála, svit na podlaze ležel msíní, jak skanul s její vzdušné bytosti. Vše zmizlo pak a já se probudil.
—
:
100
Najády.
zmizely, zmizely se svta leknín jen po tních vykvetá jak tla jejich istý, jen zdá se
ti
sluneném ve
tam páž bílá míhá pod vodou místy.
že tu
jase,
se
Však to zdání jest pouhý klam. Zmizely, radost jak z du-e nám, i
nám pozdním dneška dtem, jimž pouze o kráse vidina náhrada všeho jediná jest leknínu kvtem.
—
—
Život.
^e
je
moe, vela
lo
které s
svou k hloubi rve,
vlastní smrti žihadlem,
je dýka, která píchá je je
je
do krve,
roztíštným všeho zrcadlem, kat léka, zloin je a — soud; svobody dech a je inkot pout, i
ustaviný,
vn
zvratný proud, co zveš své, jejž brázdíš naposled a po prvé je
kam vteinami
házíš,
.
.
.
102
Talmudský motiv.
.
andlov Boha
opustili
nho
v svém hnvu zaneveli, když moh' dát vrahm v koist Jerusalem. Má láska s poesií mou to byly, a na
mí andlé,
te
šli
se
mnou
zastely však v
život celý,
hnvu tvá
a s žalem, jen jednu na vteinu, jít vedle tebe v nemilosti stínu, tebe. že nedove jsem udržet si
že
moh' jsem,
by
—
To vtší samota
a též víc zebe.
A! bol a hmí to kol, jen srdce když je svží, pyramida na vrchol se nad vše hnusu vží,
yii bouí
a
jen pod ní živé
po shonu dne
a
a
nech
krvácí,
po práci
tvoje srdce leží!
Jen srdci nedej zkament, jen z nho zdroj když bží, by krev to byla, tryská v svt, jsi živ! bez otží hmí závist, záš a zloba zlých, sta ran do srdce! Ono z nich se vzpne jak orel svží!
A
vná tvoje
V tom dál v
nový
mladost jest, jež zpívá v zvon spži, k zái hvzd a za dál, by stží!
n
cval, až
Však chtl to
pec, a srdce plné nadje,
a
stáí v
to živé v
jsi
živé je
skrán snží,
snhu
leží
— — —
104
Sloky.
si to povíme jednou tak prost a oteven, jak mluvit mž' uzrálý muž ku prosté, upímné žen: Jsme oba jen lidé, má drahá, nelze nám nad to se vznésti,
Ada.
a
pokud nechápem
toto, jest
hádankou
lidské
nám
štstí.
A
práv, že my jsme lidmi, to íci si nemžeme, neb každý z nás jiný svj fantom svým božstvím tady zveme to
prost
ne lidmi
si
piznati, drahá,
víc v strasti a touze
i
v štstí opojné chvíli,
— my
bychom bohy
již byli!
!
Stíny.
—
nevíme. TTch, CO nás asto zmrazí sotva tušíme; pijít Co Jdem* plni vášn k lásky požitku,
—
mže
a
zpt
si
nesem
—
lítost
Pro, Bože, jen? Jdcm
výitku
štstí v objetí,
kdes dít slyšíme tu kvíleti^ na rohu žebrák zastaví nás v spch, smích na ústech. a mizí rozmar i
A
spolu sedíme a temný stín
se náhle zvedá duší ze hlubin,
tam
My
život zašil jej
—
chcem' být šastni
A marn
kyne ílka,
pro !
vzrstá te.? tu odpov.?*
— Kde
ader vdk,
jest náhle splašen motýl, polibek,
ten svt je krutý, musíme v omrazovat žárný a na
nm
nm cit.
žít
lOó
Vše tuhne v
duši. Myšlénka sen, nikdo není svoboden nás žernov tlaí tžký skutenost i
a nikdo,
-
Jiz
verim, štstí jest jen plachý host
Terciny.
I
ak jdeme žitím. Tak den po dni zpívá svou melodii, zdá se monotónní, a pec je sladká, neb s ní život spl^^vá.
V
ní
staré sny a
Kdos zaklepe a milá
a
upomínky zvoní. oteve se jemu,
ruka elo
dumn
cloní.
Zas vracíme se k ráji ztracenému, zas chápem', co jsme chtli v dob mládí, ba chápem' vše a rozumíme všemu.
as
neúprosný nad hlavou nám pádí, rve rže mládí, na hroby je hází, a na ty nejvíc, jež jsme mli rádi.
A
naposled nás nikdo neprovází snad je to lépe, snad s klidnjší se myslí v smrt vchází.
ku brán poslední
—
i
Však
nkdo
zbyl tu:
Upomínka
klepe.
.
Ješitnost.
I\a
mže
zde být
lovk
ješitným,
kde všecko pelud jest a sen a dýmr kde všecko náhoda a nálada, kde okamžiku všecko propadá?
Na isté prádlo své a ruce bílé, na kon svého, verše roztomilé, na dobré slovo, skutek, lidský dík?
To
mže
trvati jen
okamžik.
dobrý in, jenž nejlepším jest z všeho, v zárodku svém býti strjce zlého, zda v skutku dobrým byl, si pomyslíš, I
mž' zlo,
které našil, zda-li o
tom
víš?
Jdi hložím tak anebo ržemi, jak slepý krtek ryješ pod zemí, zem chví se ped tebou a ustupuje, skulinou smrti oko pozoruje
as, prostor, svty, nekonenost, dým
Lze v skutku být na
nco
ješitným?
.
.
109
Cogito, ergo
I
sum
o byl by jakýs dkaz zdánlivý, jak práskal by jsi koni do hívy, on musí lett dál a dál se hnát^ by si o to hnáty polámat.
ml
Ta pravda staila by pro
život
pak by musil každý idiot, kdo nemyslí, též nebýt, píteli, a
tom ten závr
a vidíš, v
A
veselý!
pokud myslíš, dobe víš: jsem erv, jsem, ti hlásá každý nerv,
a proto
a nejspíš že
Ty
jsi,
tob
bolest napoví,
když tvoje
jestli
službu
iní okovy
vypovdí
v ráz,
pak splyne v
nic
vlas zšediví a
zbrázdná je když o tom
zda potom
jsi,
Žamberské zvony.
ti
I
íslo, prostor,
as,
líc,
nevíš nic? 8
A vdt, nevdt
—
vše jedno jest,
vných
hvzd a cítit, necítit v zá vše jest duše stav, a být i nebýt však jsi-H v skutku, víš jen, když jsi zdráv.
—
kolem všecko žití jeden proud — kde píetnost je pak a kde jest soud? Tak .>mysh'm, jsem* je soud jen zdánlivým když osud tob práská do hívy!
A
Terciny.
lásko,
lak,
pes
až k oné
Ta
jsme
trny, hloží,
sluje
to
Pjdem
ekli?
moál, štrk
nikým nedebyté
V
dále
tn,
a
skále.
vn
asfodel tam pávi kií, srdce vnou touhou stn. Smrt.
dál
se táhne loukami, a lidské
Tam
zmlkne záš a zloba trpaslií. totiž sebe, Mít bi.dem' jednou pokoj nad námi pak hyacinty klíí.
—
a
My
našli se
—
a v
tom
je
cele
nebe
.
.
Dnešní poesie.
Aaždý
své já nosí na trh svta,
ím
vše,
Má
klne, prosí
nm
co v
zkvetá.
své k tomu právo
le má
—
sílu?
Kyneš v skutku,
slávo,
jeho dílu?
Vždy
jak fantom kyneš v sny blázn a v nic s dílem splyneš v jednom prázdnu. i
Nech
se srdce zdrané
dále
ím to
svíjí,
v muce plane snad poesií?
víc
—
113
Struna didaktická.
jNe, není poslední, my v mládí se jí a v stáí rádi tak za jejím zvukem
Chcem
s
spjem.
krásy strhnouti v útoku mládí masku mladost dáme v sázku.
a v šílený ten boj
A
smjem
i
všecko prohrajem'. Cos v nitru ve a zpívá, pouhý popel zbývá.
a z všeho popel jen a
A
jc-li
Žel,
jiskra v
pišla
nm — jest jist didaktická —
pozd
již,
a žel, že tak je lidská!
Parerga a Paralipomena. (Satyr šepce do ucha básníkovi.)
I
ak vyslovil jsi svoji myšlénku, moh"s knihu svoji zavít okamžit však v duše svojí tajném pístnku cos ješt klepá a se hlásí skryt. ;
Ty
arci víš,
že první silný
dojem
seslabíš,
—
však pec to chce žíti; je zmlknout lip, i všecko vysloviti i
.^^
Máš dávat tísky svojí bytosti, když balvany dív seskupil jsi kolem.?
Kdo dobrý, žebráka též pohostí! Co najdeš kvt požatým již polem.? Co prázdná íš, zkad s bídou sem tam kapku vylovíš, kde zvykli plným douškem píti.?
—
Je zmlknout
lip,
i
všecko
vysloviti.?
Když svého
Telia napsal Rossini, vše ostatní již do plamen hodil, a den co den v urité hodin}'
na trh
V
si
ryby vybírati chodil.
Stratfordu
tiš
se Shakespeare uchýlil, jsa zemdlen již, ís dopil, nechal vlny bíti Je zmlknout lip, i všecko vysloviti? .
.
.
116
Básník a
filolog.
pcuhé dít, hraje sob s kamínky, básníkovi ale skáí z kamínk tch plamínky, filolog jen konstatuje, že tu slovo paprskuje ale básník obejmouti dá se dvma ramínky. ilolog je
.
.
.
:
Po lektue Goetheho. Uo's ty dove vyslovit nejprostšími slovy, žádná pravda, žádný cit lépe nevysloví.
To jsou zvuky pírody, v nichž být mužem' šastni, život
sám
vnou
je
pln lahody
tam
básní.
Za vším pak se
ohnm
silou
zjev
tají
líbezný a vroucí, šlehá v sen
i
zpv
všemohoucí,
Snímá
s duše každou tíž, všecky boje, hlednu blíž a chápu již
zkájí
je
to
JNIladost
moje.
Kde jsou
tjLcle
jsou ty
asy
t}-
asy?
tužeb divokých,
kdy všecko v tle hrálo jen a kdy bujel zpv a sršel smích a z plna hrdla kdy se smálo, kdy úzký byl mi celý svt, kdy polibkm byl úzký ret a všecko ržové se zdálo r
Kde
jsou ty
asy
plálo,
práce nadšené,
kdy pes plnoc až sedáváno kdy Huga asto sloky plamenné neb Byronovy pozdravily ránor ?
Kdy
drát byl nerv a žula sval,
kdy jedno slovo »ideal« vše nahradilo, co mi bráno
r
Kde jsou ty asy? Nechu pomalu smysl lenost se již dostavuje, tíš zbývá mdlých jen opál, a
jež ruka ch.ibe sestavuje,
119
zrak zamžen, ek' bych, slzami, a nade hlavou mlhami pták erný kn obzoru pluje .
To
.
.
—
asi Smrt jest Slyším kídel tep. Pták jiný sem by nezabloudil Tak havran sedá na otep, k níž první sníh se prachem vloudil. Sníh bílý, havran erný jest, to pkný kontrast, na mou est! Však spolu konec, já bych soudil. .
.
.
!
Duch
pí-ní.
jolých písní v odletu duch zastavil se chvíli, pln smutku, jako by mne bylo líto jemu,
pak
svou tvá ve závoj snhobílý, naposled co as chtl srdci mému.
zahalil
já
cítil,
A
pedešel jsem ho
a pravil s klidnou lící; úloha tvá, ta již dohrána je u mne, mrs písní pro mne dost od zory k veernici, má chyba, že jsem byl jak dcko nerozumné. »Jdi,
Neb ty
A a
rozházel jsem vše až píliš plnou hrstí, všecky poklady (te zím, jak v krátkém ase!).
mohly staiti až k hrobu erné prsti stejn svží být ve pvodní své kráse
ím
Ze jsem se nczkojil tím, mi v žití znly, že v jejich ústrojí má duše vnikla chtivá, jak chlapec všetený, jenž drzou rukou smlý se (sotva dostal je) v svých hraek nitro dívá.
!
Tím zmizel pvab jich, jen mechanika zbyla, tím tebe ubil jsem a nedivím se, vru, že opouští mne tvá tak záhy peru bílá, dív
nežli
žití
den se sklonil ku veeru.
k jiným, moudejším, již dovedou víc tžit než já ze hivny své, jež pro vždy zakopána, víš, kvty uvadlé víc nelze poosvžit, víš, svlaec kvty své jen zotevírá z rána Jdi
ml
jitro své, le kalichy své duše pravý zavíti, jsem sebe neovládnul, te v slunci horkem mrou, na stonkách visí suše, prach tžký únavy do jejich rosy padnul. I
já
v
as
t propouštím, svou vykonal jsi práci, bez hokosti sám nad nivou planých na prahu zstanu, v mé nesmí resignaci
Jdi, já
mák
já
zít
nkdo ochablost
neb slzný lesk v
mém
zraku.
já jsem rozdal vše, a rád, co moje bylo, tenkrát necítil jsem hokou žití svízel !...« A než jsem zvedl zrak, v kterém se zatemnilo, já vidl, ten, jenž byl duch písní mých, že zmizel.
Mlád ó,
IV,
SE
STROMU í.
POZiNÁNÍ,
- XXX.
útcha.
V em hle
jsi
byl
rann,
zapomnít,
v bolesti
hránn
budiž tvj cit jak démant istý,
pevný vzplá, jistý, bude tvj štít!
Žamberské zvon^
126
Jiná útcha.
jjohle kolem,
pohle zem
i
v sebe,
nebe
chví se bolem.
Ty
jsi stvolem, ten se tese, pec ale plný kvt nese.
127
V
K\am
upomínce.
jen bledneš, mrtvé poítáš.
Stárnu
tak.^
—
se
mimovoin
ptáš.
ale tito mrtví zmládnou Možná v novém žití, co ty stárneš zvolna, sotva upomínkou rty ti sladnou,
a
i
ta jest v jádru
bolná
—
bolná
!
128
Rány |fiiž'-li
Pro
lásky.
mže! mla rže
láska ranit? Zajisté, že
by vedle
kvt
trny
129
Leknín.
Uo
kalichu leknína
stejn padnout
Zmní
ím
mže
rosa jako
slina,
to leknín?
—
byl zstane. Klidná je též vodní hladina,
pouze slabá chví se bezni ttina, hne vítr, jak jen zavane. Leknín s rosou jako slinou plá a svítí klidn nad hlubinou.
jíž
130
Almužna.
ijenn dávám halí
Denn Bh
žebrákovi.
mi dává život nový.
Co tu halí, co tu život jest.^ — Nad obojím tichá zá plá hvzd.
131
Hodiny.
Vedle v pokoji zas hodiny mé Život prosou jest,
i sms kde by v živé
obou?
lovk vit
—
—
i
bijí.
poesií?
Tžko
rozeznávat,
chtl se všemu vzdávat, mrtvé oplakávat.
132
Srdce.
o rdce
ženy vása subtilná je, opálné sklo v barvách duhy hraje, staí asto milovaná ruka, neví o tom, a již vása puká Srdce muže karneol je tvrdý, jak muž bývá výbojný a hrdý, jedná slza ženy žhavý plamen vydlabe a roztaví ten kámen.
—
133
Den. jjen je dlouhý. Lze jím Vnost ešit, dobro dlati a rovnž hešit, den je krátký lze za všecko snésti,
—
nechápán
být, ztratit svoje
štstí.
134
Víno.
Bh
ukryl radost svoji, iJo vína do vína skryl Satan svoji pýchu; chápeš nyní ve života boji obojí znát, když je piješ v tichu?
135
Vzpomínky.
Vzpomínky
jsou eabiny rudé. svadnul ony dále svítí, srdce dávno sedrané a chudé Ony planou a v nich celé žití!
Strom
—
již
—
.
.
.
136
Otázka.
G asto
ptám se
s údivem žalem, vydržet vše Methusalem tolik rok set! My do tyicítky, a již chábnem ^ již vlas je ídký, padesát je moc, a co víc, píliš. Pak již zblbneš aneb fantast šílíš v stínu sosen jako v stínu palem.
jak
moh
i
život.
den své šeré vlákno snuje, kývá a kdos odporuje, vlákno dál se snuje v jaro, v léto,
dni í okdosi
ale již to
pouhé
—
babí léto.
138
Dny íí apky jen to ale z
kapek
a noci.
—
radosti a
život
—
celé
hoe,
moe.
štstí a neštstí.
Uhtl jsem asto
vysloviti v básni, jak jsou lidé nešastní i šastní. Pro vždy lépe se mi podailo, zoufalé když srdce v skonu bylo,
nežli když se šastné v klidu ztiší Proto, že vždy neštstí nám bližší.
Slova.
aSlova jsou, jež vždycky srdce zlatí a se z nho nikdy nevytratí, pálí: slova jsou, jež srdce
vn
láska, štstí, klid a ideály.
Blesky a
reflexe.
vn,
Odstíny jsou, dýší, pel a sny a tuchy, jimiž srdce
osud v
mrana
žití
stn;
ryje blesky
grandiosní svoje arabesky.
Ža:nberské zvony.
IQ
,ena.
Vniknout
cele,
sebe pedstihnouti,
nejvyšší je trofej lidské pouti. Sebe nepronikneš v bou a
zmnu -
jak chceš potom pochopiti
—
ženu?
143
lovk. Vlastní já proti
si
sob
vždycky ráj
i
lovk
peklo
—
tajil,
zbajil,
vše tam pesadil si co tam není do jednoho kvtu — zapomnní.
Slzy.
srdce, s erly neplakané, vy
slzy,
v
mlení co
by
i
srdce
v hloubi skryté,
to nejlíp víte,
lovk
zavít musí, v kusy!
pi tom puklo
Všednost.
Všední den, ba
tuze,
tuze všední,
všecko všední, kam se poohlédni! Ale kdo ví, co mž' veer snésti Pišel veer co tu náhle štstí! Nejvtších sn rázem vyplnno,
—
.-
od pítele tklivé pozdravení, trochu na noc vlastní dobré práce Po všedním dnu lze tak usnout sladce!
—
Vdnost. en být
vdným!
Nejvyšší je
vdnost,
cit nekonenost, dobrá slova, za úsmv
v ní je pouze
vdným hned máš
i
sílu
—
zaít
opt
znova.
•
Dobrou noc! Všecko nemž' souzvuk
být a shoda, hlodá výitka a h'tost bodá, rozmrzele odhazuješ pero, kolem mrtvo, nevlídno a šero.
»
Dobrou noc!« v tom
heslem stráže Dobrou noc!
Pak
je
dávají
ti
dti,
ústm letí. Šlo dobe spát mé dcko. je dobe všecko.
to z úst k
—
vyhráno,
í^
148
Lo.
'
lo
—
ovšem, ale jakjede veslo klame, klame zrak, že sám sebe asto ptám se v snní, i vrak? jede-li to v skutku
íojá
asto
lo
—
149
Celá moudrost.
V
h
i v lepší zítra Tžko íci — vždy Však
to jedno
—
poplujeme? se lidmi zveme.
jen když milujeme!
150
Po lektue Danta.
e
jsem po dávných zas letech V Dantu a mé tužby vše se rozehrály, jak když slunce tká v ledných kvtech, jak když slunce do kišálu padne, tisíc barev kouzlí po zdi bílé kolem peludy zas tancovaly v celém jasu, v plné mládí síle, božsky isté tak a jak led chladné.
—
.
.
,
Jen to srdce
!
bím
dál do let dnové se víc chmouí, vždy víc nco zraku uniká, vždy mí 4)eru s výše v písní boui
hlavy tvé se šedin dotýká, blázen od jakživa píse lásky dál si zpívá.
jen to srdce
vnou
—
—
152
Sob. hlevšímán jsem
Neuznán jsem
—
—
mne tší práv. mnou nehne ani, srdci hrav
to
to
staí vdti, že v svt svj nesu v tom je mužné plání, v tom je pýcha, k práci odhodlání Laur, est nechám dtem ku zábav, vyšší cíl se v moji práci dívá Tiskaská vždy je trplivá. ;
.
—
er
.
.
153
V
sklonu dne.
—
moh' kamenem ti být. jsi neklopý. Kvtnicí být moh' — byl pouští jen, ale had v nf nebyl utajen, dkuj, o ráji že ml jsi sen,
jýasne den
Dkuj
nebi, že
o dobru, že o kráse
Tak vždy budeš
ms
cit
—
tich a spokojen.
154
Naladní dušikové. rádi jsme 1 ocosdušikách jak resignace chvje
již
doma, rtoma,
vše, co bolelo, je vetché, staro,
žijem' jako v zdání,
neptáme
mže A
se ani,
vzkísiti nás nové jaro?
když vzkísí
Všecko
je
—
tak bílé
dobe bude. snhem všude.
také
v.
v
SKLONU
STOLETÍ.
Friedrich Nietzsche.
Vk,
v kterém žijem a jenž v sklon se chýlí mi pipadá jak hlava obrovitá, na které dlátem rzní misti ryli.
pne se elo, pod brvou to kmitá, šíj se v luzném vlní sklonu, to dláto rys úst ono tváe chytá. Již
jak život,
Žel, nerovní jsou misti.
Na Madonnu
zpracovat chtí balvan nemotorný, zkad krása by se lila tón,
ti
moem
Co ]\íedusy chtí druzí vztekle vzdorný rys vyjádit a bídu lidstva celou dlát
stejn smlých
cíl
je
vn
;
sporný.
Klid myšlénky a hloubku citu ztmlou chce dláto, jehož práci druhé nií,
než nadješ
se,
Žamberské zvony.
jednou ranou smlou. 11
15S
Tak
hlava nehotová se zde tyí,
démon nestvrný než krásná smutek nezmrný v lom tvoru
spíš
a
Co padá
rafij
k sklonu nachýlená
žena, kh'í,
.
.
.
159
II.
jjod mistr údery se hlava šklebí, z nich každý stopu svou v ní zanechává, a hlava
A
kií
rozsekána k nebi.
sotva jeden zmizí, druhý vstává,
pedchdce svého chce být a nových úder zní svtem
každý vtší, sláva.
A
hlava rozbitá se chvje v kei, chce každý z mistr práci zaít znova, spíš každý znovu zraní nežli zléí.
A vky
dál jde práce Titanová.
IIÍ,
l^ všech, kteí pišli v století sklon chmurný ped obrovitou hlavu rozbrázdnou, ty"s náhle povstal jako athlet spurný.
A zaas
troskotem a dál
mocnými
tesy
petvrdého
šel
zmnou
dláta,
jež jiných dlouhou práci sfouklo
pnou.
Co druhých mysl písná, vážná, svatá hmotu vtiskla, zryla jedním rázem tvé ostré jehly špika jedovatá. v tu
A
modly
le ty's
A
pedsudk
kolik pravých
s
všech padly na zem, mezi nimi,
boh
neptal se, uštk' záštím vše jak plazem.
Medusy kštic hadi hroty svými tvj mozek a jej srvali
se zaryli v
jak reka sup nad srázy kavkazskými.
l'A
Vše hrzy pekel v smíchu tvém se smály, co malé, velké, dobré, zlé, jsi svážil, v tom nechav boji nervy své svaly. i
ím
ím
Tím
sláva jeho na tvé
velký bys a se k met snažil, cestou negace a pohrdání, to zbude velké v tom, co lovk zažil.
a
hoí
skráni.
162
IV.
^el, zabis lidstvu Soucit
V
tom tragická
neb soucit
je
poesií
s
—
poesii!
tvého pádu spruha,
vždy se
kryjí
nad ním duha, démanty tká v porosenou trávu, v háv šatíc královský, kdo pán i sluha.
Je
lidstvo luh a soucit,
jež
V
tom pád tvj
Zas pijdou a
jiní
Jež
jiní,
buší v
zastíní
tvou všecku slávu.
lidstvo dále kráí,
Medusy
té hlavu,
sama nad tvým skonem jihne v plái.
;
1d3
Tryzna za Boecklinem.
il& svta, za kterým zavel jsem závory dveí a oken, abych moh' s duší svou po tichu hovoit sám, slézati písní svých Parnass a nálad svých strmící Brocken, dívat se poklidn v bludišt tužbám a tmám, padl tu divoký, zoufalý hlas, kosti mé provanul úžas a mráz, jsem zvyk' patiti v duše své krvavý západ, nemoh' jsem v první ráz chápat smrti ten bizarrní nápad Boecklin zemel!
a
II.
K sob jsem pravil [tu: »Vku ty nový, ím lidstvu se hlásíš? Z nejvtších svtel že nejvtší svtlo krut nám zhášíš? Jiní snad pijdou podle slov Goetha, vždy rodí je zem, vtšího sotva, v tob, ó vku, nálezném !«
Do
záivým šlehly, satyrm kosmatým v náru kdy vbhly,
mojí samoty bleskem tu
nymfy
vše,
chrám vidní, na mostech v cvalu a zdšení, zápasy kentaur s netvory prales, s netvory vln, celý svt kosmický, celý svt legendy, zázrak pln, naivní víra ta, prorocké prseky, které sen pede, hlubokých prales Mlení, jednoroh v stínu kde jede, arovné západy, umrlých
draci
a
ostrovy, antických
princezny, poutníci
na srázu Kavkazu trpící antický Job, a paiany efeb ze zlatých dob,
hymny
život a
Vše
—
hrob.
to se spádalo, skládalo
do mysH mé,
jako když po letech staré své soudruhy najdeme!
III.
Vidl jsem obraz tvj v rozkvtu mužné tvé síly s pohárem zdviženým, k ústm jejž Bezstarost chýlí, vidl jsem obraz tvj s Drera jak odlit desky: Smrt stála za tebou, na skipky hrála ti hezky, Ty Jsi však pevný zde stál, do ucha hrála ti.
—
ty Jsi se smál,
sleduje v písni té vidin svých klikaté stezky
.
.
.
IV.
S šttcem svým v psti své lhostejný ku písni Smrti, která je Skutenost, Všednost je, která vše veliké škrtí, v umní, ve kterém Ideál s Bolem radost slouí se na paian! Nad mojím stojíš tak stolem. Síliti jsi mne v zápasu denním a všedním, Zdšen jsem výkikem ze svta jedním, pads
ms
ml te
—
!
:
:
;
1Ó5
ze svta, za kterým zavel jsem okna
Zpráva to poslední Boecklin
z
i
dvée.
duše mi oporu bére
zemel V.
Vku pl
skoro již letlo nad mojí hlavou znechucen prací svou, jako tím, co zve se >>slávou<:, znechucen nepízní, která tu se všech stran syí, s jakou mi hází v tvá kal svj rod trpaslií. Co jsem ctil, miloval, odešlo v prbhu rok, prázdní se herou ady a rostou legie sok, panáci zbývají, šosáci zívají, nevím, zda dti bez citu, bez srdce tupí a suší a prázdní.
i
blázni,
VI.
Vku pl
skoro již letlo nad mojí hlavou, letlo vichicí soptící, bouící, dravou,
Hugo pa,
stoletý strom,
Hamerling s záící hvzdou na skráni kles', Banvillv utichl rolniek stíbrných ples, paladin Tennyson ve Gralv ztratil se les, Leconte, lev znudný, k otcm šel mythv svých zmizel též Wagner, kterého hudby mystický hrom znl v prostory, duch znl ve sabat,
spát,
zhas' Nietzsche vichicí šílenství svát,
a já se
musím
ptát
Vku
co zbude, který se v arénu svtovou hlásí Jen otázky, problémy, záhady, pouhá »snad, možná A ti, již zbyli tu, v dogmatech vzí, zbra jejich pokryta pedsudk zžíravou rezí, topí se v moálu blud a skeptických thesí.
i
asi«
!
.
:
166
VII.
dveí, Ze svta, za kterým zavel jsem závory oken pokik zní zoufalý, duše mé hladinu divoce eí Boecklin zemel Duše však zoufajíc posavad modlí se, i
.
.
.
ví
.
.
16:
Bohatýr. (^Památce Dra. E. L.)
I
—
nech nám málo aspo zanechali:
O jedno bozi to jediné nám že
mužem' padnout
estn
v
síle,
páli ctnosti
na poli povolání, povinnosti, než dosti a to je víc
—
Nad
I
foliantem, do noci jejž
e,
byl ráno mrtev nalezen, ctný kmet, menší léka jest, slul Petrarca.
O
jenž láskou k trpícímu dal se svést
ezem A umel a
šel
jedním krev si otrávil? umel jako žil, stejn za svým cílem, za svou povinností,
a to je víc
—
—
než dosti.
In memoriam. (Památce
pí.
^lilady Ottové.)
dou mezi námi z lepší íše, kol chodí vždy jak po špikách, z jich
jak
z
úst jen mír a
onch,
již
nha
dýše
se modlí v tmách.
Jen dobro jejich ruka koná, jen lásku znají ve všem k nám, jich celý život kytka vonná a každý cit v drahokam.
nm
A my
je matkou, sestrou zveme neb ženou, kdežto duše jsou, jež v mžiku tom vždy nalezneme, když kol se halí všecko tmou.
Tu
cítím.e, jak pevným lanem, nás drží nad mhy propastí,
v tom pohledu svém ze s
hvzd
tou vlídnou srdce úastí.
stkaném,
tch takou jednou
T}' jsi
byla,
jež prošlas vším jak
polem
stín,
z
však jaká síla dobra lila se z ruky Tvé a zrála v in.
Ten
ví,
však,
pro
kdo
dal a vzal
nám Tebe,
mysli nejde mi. když andly své bére v nebe, ký div, že tmí se na zemi! vzal,
s
Polsce.
v
E vrop
den jubilea Henrika Sienkiewicze.
doby sklonu íše vína, jež mladost, sílu, pravdu pipomíná, hlahol rodných zvon. ruch dávných dob stárnoucí ve
jest dílo jeho ryzí
i
Pych slávy kozácké, ryk v boj shonu,
vk
velký Polsky, naše skepse líná této, k níž se lan vzpíná ó sladké vdomí! dla milion.
vrou v íši
—
—
O
Polsko šastná! Sirá vdova kdysi Jsi vnívala sama; dnes v paian Tvj se národové mísí.
skrá vštc Svých
Za
dnes k nohám Tvým se skládá Dík svta na pochmurné Tvé minulosti drama jak purpurný pláš Jeho sláva padá.
171
Dvacátému vku. T
který stoupáš T dvacátý vku, v
z bezdna neznámého, scénu svta z dáli, v tvá pedchdce se zahle, než se vhah' v stín pro nás pro vždy ztraceného.
y,
vna
ní neochvné k nebi staré skály všech pedsudkía, titána nezdolného týž hlodá sup, kdo trpl, v konec všeho dál
trpt bude
Dost geni v a
—
nm
rovnž démon,
zla to
triumf stálý.
zrodilo se svtu, již
v
hnvu
plášti
svou slinu stíkli do každého kvtu.
Dost hesel ml spasných amu'et, a všecko zklamalo a zbylo záští a litost po orgiích božských vznt. i
My, kteí sníme vždy o » zlatém vku«, jsme pestrašení, doufat nco více od tebe, nový, jenž jak blýskavice dnes sjíždíš do zvíených vášní vzteku;
My, kteí v Krásy smích slákat
vn
nhy
a v lidskosti, jež
mž'
i
mladém vdku
kouzelnice,
v Bídy shublé
líce
ku lovku,
a slovy Krista mluvit
Od tebe pro lidstvo víc nežádáme, jen abys horší svého druha nebyl, jsme syti pechody vše projít známé. Za maskou
sn
se
vždycky satyr
šklebil,
pevn
jdem' vstíc tob, jen vrni Ideálu v každé dob.
to víme, proto
A
ten je Pravda a ten Právo sluje,
musí adou rok, zbran moderní si kuje,
ty zvítziti
a
zloba
my víme
A
vlastní bratr stoupá v šiky
sám
my nám
V
dál v šttec, dláto, sloku.
sok,
behm
v píští pluje, k jakým víme to Bez pout a bez otrok neví,
:
vidin
nm
moe
volné
všem vstíc
ostrov najdem: naše k
duje.
nmu
touhy
vk
a dlouhý, se nesly celý lidský zpívaly nám sladce, vlídn; a do
sn
To
ostrov Krásy, Pravdy je a Práva! Zda blíž tam dojdem" v tob.^ Naše sláva je pouze v nich, tož vítáme t klidn.
!
!
173
Tak, jenž jsem zaal ó vku nový, sníti
s
ernou skepse maskou,
ped
tvou tváí, ve víru cit rzných, jež se sváí, jsem skoro dojat, vše vyzní láskou!
a
A
konec bludných drah svých
vidí staí,
a
ze sadu Hesperid dávnou zkazkou jim kyne úsmvný v své božské zái plod Splnní všecko vyzní láskou !
A ku již
A
mla v boj dál se žene jak je Shelley snil a Goethe, najdouc lidstvo k svátku pipravené. athletická
hodm,
A
starý Satan s šklebnou v tvái vráskou v prach klesne u pat stromu, který zkvete nad celým kosmem, kde vše vyzní láskou
Žamberské zvony.
12
EPILOG.
:
Romance
naukala
o
mé
na
mé
písni
okno,
zaukala na mé dvée, zaukala na mé srdce jednou, dvakrát, po tetí,
A
Nevím kdo jsi, Vstup jen dále, neví lovk, zda-li boha neodmítne od prahu.
a
já pravil:
já pravil
:
Smích jsem slyšel pod okny, smích jsem slyšel za dvemi, smích jsem slyšel v srdci svém, a smích tento hovoil >Blázinku, dnes více bozi nechodí již k lidským prahm, já též nejsem žádným bohem, píse tvá.« já jsem pouze
—
!
178
Otevel jsem rychle okno, otevel jsem rychle dvée, otevel jsem rychle srdce, a tu stála
pede mnou.
Chtla mluvit
—
šeptala jen,
—
vízla v smíchu, chtla smát se však já cítil, zvítzila, skoro jsem se ped ní chvl.
Bu
A
mi zdráva! já pravil: a já pravil: Vítána bu! Kdy chceš, pijdi, kdy chceš, odle, uvítám vždycky rád
t
Zstala, od tch dob spolu sedáváme v zimm'ch nocích, sami dva a bavíme se o všem, co je život, svt.
O
mudrcích zašlých
as,
o hlupcích a darebácích, o ženách, ty zvláš zná dobe, tam. o pokrytcích tu i
Ku hrobm
též zalétáme velkých mrtvých, u kolébek u postelí stanem dtí šastných mladých mianžel. .
—
:
179
Nkdy
matronou
je smíru,
jindy jeptiškou je zbožnou, jindy královnou je pyšnou,
jindy bujnou bacchantkou.
Nemohu
jí nic mít za zlé, taková jest, jak jest práv, povídá vždy jen, co cítí, nedovede nikdy lhát.
Ochotna
je
šedý popel
sypat na své zlaté vlasy, roztrhnouti svoje roucho
—
vždycky pi tom získám
jen.
Neb zím
dv
hrdliky ader,
jak se noí z tmy a kynou, a v nich vidím její duši rytmu sladké tajemství.
Orgie.
fak—
jsem jednou v duši svojí podzimní noc byla chmurná.
do okenic
vítr
bušil
—
a sníh padal v bláto cest tak jsem jednou v duši svojí,
na rtech maje trpkost dumy, v osamlé jizb své probral orgie ty všecky, které lidstvo od Adama strojilo
si
bhem vk,
uspati chtíc bídu svou.
Pedant, který ve
zaal
pkn
mn
dímá,
od Sodomy,
postupoval podle asu do dob slunné Hellady; Satrapy a Faraóny prošel, a též Džingischány,
!
u Nerona též se stavil na jediný okamžik;
barbar zel hodokvasy, tryzny Skald, bohatýr,
maškarády trubadur, mih' se sály Vatikánu, ve smavých dnech renaissance, v stedovku chmurných dnech.
mimochodem pi kongressu míru,
Šlehl jen tak
v bály
když se zpíjel od tyrana osvobozený svt starý v scénách pastý a nymf. Jak to bídné vše a smšné! jedno druhé kopíruje od staletí k staletí!
znám lepší, hlubší, sladší: sedt sám u vštc lásky,
Já
vmysliti se v
symposion
velikého Platona. Nechat buráceti v noci kol své hlavy vodopády
vných
písní
Homérových,
stopovati v Lucrecovi
veliký tep Kybely
oko Danta, kráet peklem, lett nebem,
Zíti v písné laškovati
s
Ariostem,
Shelleyem pak chvilku snít. S Byronem nad Montblanc vzlétnout. s
s
jeho Kainem hímat v prostor,
Aliltonovy slyšet z hloubi
v odvet dunt varhany. S ]\Iickiewiczem hímat stepí za trojkami bdných psanc, s Faustem slézat srázný Brocken, s Hugem lett v oceán!
A
když vysílen a chabý padám, dát se zachytiti velkým kídlem Beethovena, když svou hímá devátou, a v
tmu vidt nekonené gobelín
sály plné
fresk a soch allejí valnou, až v dny naše mistr všech.
co bohatýrský snímá lidstva velké híchy, splynout v hudbu, ztuhnout v mramor, zpít se krásy orgií. íši sem a rže do ní! Ped obrazem drahé tváe Parsifal
tryskni stance, jásej, noto,
celou dlouhou
A
mám
tu noc!
když pekvapí mne
jitro
íší v ruce, na rtech úsmv, zadívá se pes mé rám s
do sonet Shakespeara.
183
Volná
chvíle.
Ul ke mn Satan, kníže zhouby: Dv hodiny máš volné te, ty vybyly
ti
po dne shonu,
jich využitkuj,
Za hodiny
piš
a le.
ty nesmrtelnost
mžeš
urvat od nebes, já vím to, neb já v tom se vyznám, já býval pi tom vera, dnes si
Zel Byronu jsem pes rameno, když apostrofu moe snil, improvisaci Konrádovu
jsem prodlal jenž té
cti
však se
a já to byl,
vzkikl »Cár!«, já jen se usmál, jsem posud nedosáh', básník skácel na zem ve mdlobách.
silná byla,
po
ní
184
Tak
vidíš, co lze v krátké chvíli pár hodin lidstvu vydobyt, v to »On jest Deus charitatis* já šklebil se jak starý žid.
Zde
sedíš,
doutná cigaretta,
a plná kypí tvoje íš,
zde inkouit máš a papír, péro, zde nesmrtelnost, tvo a piš!
Te
platí, ukaž se být velkým, a »Poesii« komanduj, když sluješ » básník «, jak dl Goethe,
ten nejmilejší synek
mj.
kde to chytit? Velké moe módních problém, je ouchávat každý svede z tch každodenních niem.
Vis,
se valí
Já
ekám,
jinde dost
mám
práce,
kdes na rozcestí íhá vrah, na sekyru bych plivnout ml mu, by lépe trefil obt v tmách.
Tam
dívka v rozpacích dh' ješt, zda živtek má uvolnit, jenž plný dme se, já bych ml jí víc
ješt adra
rozvlnit.
:
185
Co
civíš,
nevykesáš
jiskry?
—
nmu dl
Já zvedl skrá a k »Ten šílený tvj chvat
Dl
klidn
satan:
mne
zabil
»To jsem chtl
I«
!«
Lidstvo k básníkovi.
Vrame
se
vrame
do starých
kolejí,
se do starých cest,
v každé co závji
uvidíš,
míhá
se napadlých
Mm'š, Mníš,
nco nco
hvzd.
je staré? je
nové?
Na tob
pouze, by nebylo staré, by nová znla zvst.
Vrame
se do starých povstí,
do starých dn, k postelí starých pelesti v kolébky dtinných sníi.
vrame
se
Co bylo staré, zas bude nové, jenom mj srdce, jenom mj ducha, ideál stihnout,
vky
se
pnu!«
po
nmž
já,
lidstvo,
—
OBSAH. I.
Zvonm In
memoriam
Žamberské zvony.
XII.
(1.
„
btrana
-'
Vojtcha v Ž
kostela sv.
7
9
>
Orion II.
Nové písn poutníka. 29-75
I.-XXXIV III.
Hejme
si
Stopy
dn
a nocí. '9
ruce!
Siesta
Terciny
Píse
Me
a cigareta
Damoklv
Neurité tóny Polní maceška Hra svtla a stínu Ánanké
V
polích v ervenci
Pípitek
Sen
•
Jiný sen
Najády Život
Talmudský motiv
A!
.
Sloky Stíny
Terciny Ješitnost Cogito, ergo
23 25
sum
Terciny Dnešní poesie Struna didaktická Parerga a Paralipomena Básník a filolog Po lektue Goetheho
Kde jsou ty asy? Duch písní
•
81 82 83 84 86 88 89 90 92 94 96 98 100 101 102
103 10+ lOo 107 108 109 111 '''^
113 H''^
Hó 11'
'18 l^-O
IV.
Se stromu poznání.
Útcha Jiná
V
útcha
i_-o
upomínce
Rány
127 128 129
lásky
Leknín Almužna Hodiny Srdce
13í»
131
.
132 133 134 135 13Ó 137 13S 139 140
.
Den Víno
Vzpomínky Otázka Život
.
.
...
Dny
a noci . Štstí a neštstí Slova Blesky a reflexe
.
141
142 143 144 145 14Ó 147 148 149 150 151
Žena
lovk Slzy
.
.
.
.
Všednost
Vdnost
.
.
.
.
Dobrou noc!
Lo
Celá moudrost
.
.
.
.
.
Po lektue Dantn Jen to srdce!
Sob V sklonu
dne
.
.
12 153 154
.
Naladní dušikové
V.
V
sklonu
Století.
Friedrich ííietzsche
Tryzna za Boecklinem Bohatýr In memoriara
...
157 163 Ió7 lóS
.170
Polsce
Dvacátému
... ...
vku
171
EpiiOL;.
Romance o mé
písni
Orgie
Volná ch^^Ie Lidsr\-o k básníkovi
...
177 ISO 1S3 1S6
PG 5038 F8A17 1895 díl 38
Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických spisu
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
THIS
POCKET
IMIVERSITY OF TORONTO LIBRARY
mm
íiliiiiliiiiifiiiii^lfíi
m^M
i m^
