A bylo to pro něj. To, co hořelo, byla totiž místostarostčina garáž a jak volala požární inspekce, náhoda to nebyla

12/3/2016

Život v mezerách

ŽIVOT V MEZERÁCH MIKOLÁŠ ŠTRAJT

2016 ÚVODEM

TODO - napsat úvodník HRY S OHNĚM Byl krásný jarní večer. Bludowský seděl a kochal se výhledem na město zalité zlatou září zapadajícího slunce. Odkudsi z dálky stoupal dým. Něco tam hořelo. „Aby to tak nebylo pro nás...'' řekl Bludowský. A bylo to pro něj. To, co hořelo, byla totiž místostarostčina garáž a jak volala požární inspekce, náhoda to nebyla. Nazítří ráno kráčel Bludowský na radnici. Namířil si to k vrátnici. Seděl tam Kostěj Nesmrtelný, říkalo se mu tak proto, že jako jediný vydržel na radnici skoro padesát let. Střídali se starostové, politické strany i režimy, jenom Kostěj zůstával. „Potřeboval bych mluvit s paní místostarostkou,'' řekl Bludowský. „Třetí patro, dveře 32. A copak paní místostarostce chcete?'' dotíral Kostěj. „To vás nemusí zajímat'' „Dále!'' ozvalo se a Bludowský vstoupil. Za stolem seděla místostarostka - Ludmila Dobrovská. Byla to zástupkyně opozice - Strany za lepší přechody. „Kriminální policie,'' představil se Bludowský, „potřeboval bych se k vám podívat na tu garáž - kdy by se vám to hodilo?'' - „Klidně dnes večer, přijďte třeba v sedm. Já mám bohužel přes den moc práce, to víte, volby se blíží. Chtěl jste ještě něco?'' - „No jenom se zeptat, co si o tom myslíte.'' - „Těžko říct. Když začalo hořet, nebyla jsem doma. Hasiče volala moje dcera. A žádná podezření nemám.'' Večer Bludowský skutečně přišel. Místostarostka bydlela v jednom z těch nových domů na kraji města. Tento dům stál stranou od ostatních novostaveb, hezky v poli s výhledem na řeku. U cesty byla zmíněná garáž, samotný dům byl asi o deset metrů dál v pozemku. Bludowský zazvonil. „Nejprve bych se s dovolením podíval na místo požáru a pak, kdybyste neměla nic proti, bych si s vámi trochu promluvil.'' - „Jistě. Jak si přejete.'' řekla místostarostka a Bludowský strhl pečeť z dveří garáže a vešel. Uvnitř byla tma. Bludowský si nejprve posvítil na řádně očouzený a ohořelý strop. Pak na podlahu, tam leželo něco, co bylo kdysi patrně kanystrem benzínu. U stěny u trosek dřevěných poliček stála mírně ošlehnutá sekačka. A uprostřed místnosti podivná věc - ohořelé křeslo. „To je vaše?'' - „Ne.'' Po ohledání místa činu detektiv přistoupil k výslechu svědků. V době požáru byla doma pouze Valérie, místostarostčina dcera. Místostarostka v té době vezla svého syna Nikolase z hodiny kytary v file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

1/39

12/3/2016

Život v mezerách

základní umělecké škole a její manžel, povoláním pilot dopravního letadla, byl na služební cestě v zahraničí. Valérie byla typická studentka umělecké školy. Podivný vzhled, nosánek trochu nahoru. Bludowský zahájil výslech: „Kdy jste si všimla, že hoří?'' - „Když začal zvonit požární hlásič.'' - „A pak jste udělala co?'' - „Pak jsem běžela ke garáži, chtěla jsem to uhasit, ale hořelo už moc'' - „Nevšimla jste si něčeho zvláštního?'' - „Ne.'' - „Byla garáž odemčená nebo otevřená?'' - „Jo, byly otevřený dveře na zahradu.'' „A kdy jste volala hasiče?'' - „Hned potom, běžela jsem dovnitř a zavolala je.'' - „Dobrá, ještě poslední otázku: Kdo myslíte že to udělal?'' - „Myslím, že je za tím nějaká politika.'' Její odpověď se nazítří potvrdila. Bludowský spěchal to ráno rovnou na radnici. Před radnicí stáli: jeden novinář, tiskový mluvčí radnice, Kostěj Nesmrtelný a dva strážníci. Předmět jejich zájmu byl prostý - vytlučené sklo vstupních dveří a nad tím nasprejovaný nápis: To máte za Dobrovskou! Uvnitř ležela na podlaze skleněná láhev s ohořelým kapesníkem uvnitř, zřejmě se někdo pokusil zapálit radnici Molotovem, ale nepovedlo se mu to. „Pojďte za mnou pane inspektore,'' řekl Kostěj, „toho darebáka natočila kamera, já vám to pustim.'' Bludowský vešel do Kostějova kamrlíku. Bylo tam několik televizních obrazovek, jedna z nich ukazovala potemnělý parčík u radnice, v rohu byl napsán čas 1:25. Kostěj stiskl tlačítko PLAY: Před radnici přijela motorka. Maskovaný řidič se rozhlédl a odstavil motorku. Vytáhl sprej a napsal nápis. Pak rozbil kamenem sklo a hodil dovnitř Molotov. V tu chvíli ho něco vylekalo, tak sedl na motorku a odfrčel. „Hmmmm. Tak takhle jsem si to taky představoval. Vraťte to! ... Má zakrytou poznávací značku,'' řekl detektiv. - „Myslel jsem, že vám to pomůže'' řekl Kostěj. - „Tak mi řekněte, co si o tom myslíte, kdo a proč to udělal?'' - „Ale pane detektive, do toho já se nepletu, to je politika!'' odpověděl pohoršeně Kostěj. Ačkoliv o tom skandálu očividně mluvili všichni na radnici, nikdo se o něm nechtěl s detektivem bavit. Starosta s místostarostkou byli na otvírání jakési stavby. Jediný, kdo neodmítl vypovídat, byl tiskový mluvčí. Bylo to částečně proto, že jeho povoláním bylo odpovídat na dotěrné otázky, částečně proto, že měl už pokyny shora: „Nebudu vám zastírat, že tady jsou jisté politické spory. Ale jak už jsem řekl novinářům, tohle je radnice, my domy nezapalujem, my nejsme mafie!'' Ale nemáte do ní zas tak daleko, pomyslel si Bludowský. Toho večera čekal Bludowský v restauraci s Waldfruchtem. Waldfrucht byl nadřízený a zároveň kolega Bludowského. Seděl, pil a stěžoval si: „Je to hrozný, všichni dělaj problémy! Mně dělaj problémy squateři, tobě zase politici. Dokonce se bouřej i odbory trolejbusáků. Hrůza. Jestli se v tomhle městě něco semele, tak to bude veselo....'' Waldfrucht vzdychl a napil se. V tu chvíli přišla ta, na kterou čekali, Waldfruchtova přítelkyně Bety. Bety byla hezká i chytrá. Pracovala jako sekretářka vedoucího odboru městského investora, fakticky však díky svým schopnostem řídila odbor sama. Waldfrucht se s ní seznámil při jedné ze svých četných pracovních návštěv radnice. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

2/39

12/3/2016

Život v mezerách

„Omlouvám se, ale měli jsme nějaké problémy na stavbě,'' omluvila svůj pozdní příchod Bety a přivítala se s Waldfruchtem. „Potřeboval bych tvou pomoc,'' oslovil ji Bludowský, „úplně nechápu, kdo tam od vás by mohl mít něco proti Dobrovské''. Bety se posadila a řekla: „Tak ti zopakuju politickou situaci hezky od začátku.'' Bety jim už několikrát pomohla, jednou už se pod ní povážlivě houpala židle, ale její šéf se za ní přimluvil. Měla však výhodu, protože to, co říkala, byla pravda dohledatelná z listin a zápisů jednání zastupitelstva. Napila se a nadechla, vysvětlit politickou situaci byl těžký úkol. „No, v podstatě se dá město politicky rozdělit podle řeky Akvy. Ti, co bydlí na západ od Akvy, volí Černé, a ti, co bydlí na východ, volí Červené. No a protože je západní část města větší, vyhrával posledních deset let Kozák s Černými. Jenže poslední volby toho voliči měli dost, tak přišla změna. Červení i Černí dostali stejně málo hlasů a zbytek se rozdělil právě mezi stranu Dobrovské a Zelené. Obě strany zůstaly neutrální, takže Kozák s Taškárem se je před každým hlasováním snaží přetáhnout na svou stranu.'' - „Takže Dobrovská je pokaždé jejich naděje na schválení?'' - „Dá se to tak říct.'' - „A o čem se právě hlasuje?'' „To je právě to!'' vzdychla Bety. „Už dlouho se o ničem nehlasovalo. Poslední věc, kterou politici udělali je, že otevřeli most dálničního obchvatu.'' - „Hmmmm, myslim, že bych se s těmi lidmi měl setkat a promluvit si s nimi'' - „Zkusím to zařídit.'' Následující den při návratu z oběda měl Bludowský dobrou náladu. Bety se podařilo zařídit pro něj propustku na jakousi vernisáž mladých umělců podporovanou radnicí, prý tam bude celá politická reprezentace. Bludowský vešel do budovy policie. U recepce se nějaký muž hádal se strážníky: „Neodejdu, dokud si nepromluvim s nějakým detektivem!'' - „Jestli už konečně neodejdete, dám vás zatknout!'' křičel vztekle strážník. „Já si s ním promluvím,'' nabídl se Bludowský. „Pojďte! Jsem detektiv.'' Muž ho následoval do kanceláře. Posadili se, Bludowský nabídl kávu, muž ji odmítl. Bludowský začal výslech: „Tak jak se jmenujete?'' - „Viktor Wechsel, směnárník, teda byl jsem...'' - „No a co vám kdo udělal?'' - „Ukradli mi křeslo.'' - „Křeslo?'' podivil se Bludowský. „Křeslo, po tetičce Žofii, byla to rodinná památka. Už o tom víte týden a nikdo s tim nic nedělá!'' odpověděl Viktor. Bludowský vzdychl: „A jak to křeslo vypadalo?'' - „Takhle!'' řekl Viktor a vstal ze židle a šel k nástěnce, „jako tohle křeslo, co tu máte vyfocený. Kdyby nebylo ohořelý, byl bych přísahal, že je moje.'' Bludowský zpozorněl, fotografie ohořelého křesla na spáleništi byla z garáže místostarostky. „Znáte místostarostku?'' zeptal se Bludowský. „Co s tim má co společnýho místostarostka? Vždyť mě ukradli křeslo!'' rozčiloval se Viktor. Tudy cesta nevedla. Bludowský vzdychl, sepsal s Viktorem protokol a svatosvatě mu slíbil, že se po jeho křesle podívá. Pak se pustil do čtení politických analýz a četl je po zbytek odpoledne.

file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

3/39

12/3/2016

Život v mezerách

Večer Bludowský oblékl oblek a vyrazil na vernisáž. Na vernisáži byli mladí umělci, jejich učitelé, kritici a politická reprezentace. Byla tam Dobrovská s manželem, bavila se s nějakým učitelem. Byla tam i její dcera, s přítelem, byl to nějaký motorkář nebo tak něco, bavili se s nějakou podobnou umělkyní. Byl tam Waldfrucht, vedli se s Bety za ruce a prohlíželi si obrazy. Taškár, vůdce Červených, si taky se zaujetím prohlížel obrazy, kdysi býval malířem (pokojů), než se dal na politiku. A starosta Kozák stál u vchodu a komandoval nějakého podržtašku. Bludowský si prohlédl výstavu. Vypadala podivně a nelogicky, inu mladí umělci. Mladá Dobrovská fotografovala. Dělal fotografie divných lidí v divných situacích. Bludowskému se moc nezamlouvaly. Bludowský přistoupil ke starostovi: „Dobrý večer, pane starosto.'' - „Co tady děláte?'' vyštěkl starosta. „Ále, taky podporuju mladé umělce'' řekl ironicky detektiv. „Nechte si ten tón! Přišel jste vyšetřovat nebo se jen dívat?'' - „No kdyby vám to nevadilo, tak bych vám pár otázek dal...'' - „Hmmm. Tak ale pojďme někam stranou, je tu plno novinářů.'' Vyšli ven a zašli za roh do takové tiché ulice a starosta si zapálil. „Ptejte se!'' řekl nekompromisně. - „Jak se vám spolupracuje s Dobrovskou?'' - „Je tvrdohlavá, má vlastní názory a nenechá se moc přesvědčit. Ale já, ani nikdo z Černých jí přece garáž zapalovat nepůjdeme.'' - „A kdy naposledy hlasovala proti vám?'' - „Když se probíralo, zda se má zvýšit poplatek za svoz odpadu v chatové osadě Břízka'' řekl potutelně starosta. „Ale, pane starosto, nedělejte ze mě blbce. Myslím něco podstatného, třeba kauzu Logistický areál.'' - „Logistický areál? To bylo před měsícem a nakonec se to stejně schválilo i přes odpor Dobrovské. Pane detektive, zastupitelstvo už skoro dva týdny nezasedalo, v čem by Dobrovská vadila?'' zeptal se starosta. Bludowský se nadechl, ale v tu chvíli starostovi zazvonil mobil a starosta odešel zuřivě telefonovat. Bludowský se vrátil do sálu, Taškár mezitím odešel, tak neměl koho vyslýchat. Sedl si na bar a po chvíli se dal do diskuze s jedním vysokým mladíkem. Za chvíli se jejich hovor stočil na dceru Dobrovské. „Valérie má talent,'' začal dlouhán „akorát mě trochu překvapuje, že sem nedala svoje nejlepší věci, třeba ty fotky z pískovny nebo hořící křeslo.“ - „Hořící křeslo?“ - „Ano, hořící křeslo. Zatím to byl jen nápad, ale skvělej. Muž v obleku sedící v kanceláři na hořícím křesle. Původně to měla být fotomontáž a měl mít Kozákovu tvář, ale to už bylo přece jenom trochu moc.“ řekl pobaveně dlouhán. Bludowský se tomu zasmál a dál už se jejich řeči týkaly jen umění. Večírek pokračoval. Starosta s místostarostkou vysvětlovali novinářům, proč je důležité podporovat umělce. Mladá Dobrovská se mezitim na parketu svíjela okolo nějakého nagelovaného frajírka. Najednou se strhla bitka. Frajírek seděl na zemi a snažil se zastavit krev, která mu kapala z nosu na drahou košili. „Nebudeš se na ní takhle lepit! Je to moje holka! Si nemysli, že když ti tvůj fotřík koupí k narozeninám nový bávo, tak že můžeš dovolit balit všechny holky! A s tebou jsem taky skončil!“ zařval motorkář a naštvaně odešel. „Lukáši, počkej!“ řekla zoufale mladá Dobrovská a utíkal za ním. Místostarostka mezitim taktně naznačila manželovi, ať mlčí. Poslední, co před volbami potřebovala, bylo, aby se její dcera objevila v bulváru. Pro ni večírek skončil fiaskem. Bludowský jel domů tramvají, cestou přemýšlel a usnul. Tak se musel vracet z konečné. Nakonec file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

4/39

12/3/2016

Život v mezerách

ho něco napadlo. Zítra si Bludowský počíhal na Valérii Dobrovskou před školou: „Potřeboval bych s váma mluvit.“ „Jestli se se mnou chcete bavit o tom, co provedl můj přítel na vernisáži, tak vám nic neřeknu.“ „Nezajímá mě váš přítel, mě zajímá umění. Proč jste nevystavila tu fotografii hořícího křesla?“ „Protože jsem ji nestihla udělat.“ - „Ale zkoušela jste to...“ „Jak tohle víte?“ podivila se Valérie Dobrovská. „To ohořelé křeslo ve vaší garáži...“ odpověděl detektiv. Valérie mlčela. „Nemá smysl mlčet,“ řekl klidně detektiv. Valérie sklopila oči k zemi a pak se podívala na detektiva. „Máte pravdu,“ začala, „zkoušela jsem to vyfotit. Abych nějak nezničila podlahu, dělal jsem to v garáži, protože je tam beton. To křeslo nechtělo hořet, tak jsme ho trochu polili benzínem, ale asi jsme to přehnali...“ - „A ten nápis na radnici?“ - „To napadlo Lukáše udělat z toho politiku. Říkal, že se přijde na to, že to chytlo od benzínu, tak pak jel na radnici a udělal to“ šeptala Valérie. Oba mlčeli. Valérii vytryskly slzy. „Prosím, pane detektive, zkuste to nějak ututlat. Mámě to zničí kariéru a zničí to i mě...“ začala plakat. Bludowský otevřel pusu, chtěl ji pokárat, ale zarazil se. Uvědomil si, že by tím způsobil víc škody než užitku. Nadechl se, zapálil si a přemýšlel. Valérie tiše vzlykala. „Víte co, já to ututlám, ale něco za to chci...“ Asi za týden pomáhal Bludowský Valérii vykládat křeslo. Zazvonil na zvonek. Vyšel Viktor Weschel a překvapeně zíral na křeslo. „Je to jen replika. To vaše shořelo před čtrnácti dny. Ti, kdo se zasloužili o jeho likvidaci se složili na nové,“ vysvětlil Bludowský a otočil se na Valérii. Bylo jaro. Ptáci zpívali, Valérie s Lukášem se dali zase dohromady a volby se neúprosně blížily. BLUDOWSKÝ SLAVÍ VÁNOCE Na Hlubočici padnul sníh. Byla tma a silný vítr hnal sníh z polí.

Ó Ó Ó Ó Ó Ó

Ó lokomotivo jenž osvobozuješ. Již slyším kovovou píseň kolejí. lokomotivo mocná, tvá světla jak oči šelmy září tmou. lokomotivo silná, již slyším známý takt pražců a vrnění dieselova motoru. lokomotivo krásná, již vidím tě prorážet sněhovou závěj. lokomotivo čistá, tvá píšťala zní jak andělské troubení. lokomotivo zrádná, tvé brzdy mne již nemohou zastavit. lokomotivo milosrdná, ani to moc nebolelo... A pak již jen desítky párů kol a Cháron v železniční uniformě.

Strojvedoucí zavřel regulátor, vysílačkou vyděšeně uvedl v chod mašinerii starající se o zprovoznění tratě, a pak se předpisově zhroutil.

Tichá noc, svatá noc. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

5/39

12/3/2016

Život v mezerách

Na druhém konci města to vypadalo předpisově idilicky. Světelné řetězy, vánoční stromečky,vůně skořice a cukroví a poctivý slaměný betlém. A vzduchem se nesla Tichá noc. U stánku balící služby stáli dva muži. Byli to detektivové z kriminálky. I oni hledali v předvánočním schonu trochu klidu a míru. Právě jim skončila služba. „Nemám rád Vánoce'' vzdychl Bludowský. „Proč to?“ podivil se Waldfrucht. „Osamělí jsou ještě osamělejší, chudí chudší, podvodníci vykutálenější a reklamy stále dotěrnější...“ řekl Bludowský a podíval se na Santu Klause v protější výloze a smutně dodal: „Z Vánoc se staly svátky konzumu...“ „Třeba si to jen moc bereš“ - „Neberu, podívej se na statistiku sebevražd...“ odpověděl Bludowský pochmurně.

Dej Bůh štěstí tomu domu, my zpíváme víme komu... Přes pult se naklonil brigádník a podával Waldfruchtovi těžký nazdobený balíček.. „Myslíš si, že se jí to bude líbit?“ - „Určitě“ Vyšli ven. Waldfrucht hrdě nesl dárek. Před obchoďákem nějaká žena lovila zmrzlými prsty drobné z peněženky aby je mohla naházet do automatu na jízdenky. Přitočil se k ní nějaký muž, snad potřeboval rozměnit. Peněženka spadla do sněhu a už s ní utíkal pryč. „Zloděj! Chyťte ho!“ Detektivové neváhali ani minutu a rozběhli se po zledovatělém chodníku. Waldfruch zavrávoral, podjela mu noha, dárek vypadl z rukou a posléze ho vlastním ramenem rozdrtil. Ležel tam na sněhu, sbíral střepy a barevný papír a nestačil se divit: „No to snad...“ „Nestalo se ti nic?“ bál se o svého kolegu Bludowský. Pád vypadal hrozivě. „Mně ne, ale ten dárek. Ještě když jsem ho kupoval, byla to salátová mísa a teď...“ řekl Waldfrucht a ukázal střep. „Stará lahev od piva.“ O pár minut později zažila Dárková balicí služba nepříjemné překvapení v podobě dvou naštvaných policistů. V kanceláři bezpečnostní služby si pak vykutálený podvodník vzpomínal na to, jak do krásných balíčků dával bezcenné cetky a ještě si za to nechával platit. Dárky se pak chystal prodat na tržnici. Bludowský vstal znechuceně od stolu. „Proto nemám rád Vánoce.“

Rolničky, rolničky, kdopak Vám dal hlas? Bludowský seděl v tramvaji. Tramvaj se řítila z kopce do Podhradí. Přestože tam byla také vánoční výzdoba, čtvrť opravdu vypadala jako doupě zločinu, za které byla pokládána. Bludowský přemýšlel proč. Čím to je, že zrovna tady už přes sto let zločin jen kvete? Je to těmi hospodami, továrnami, či domy? Je to ve vzduchu, vodě, půdě či snad v omítce, nebo je to prostě v povaze lidí? Nebo se stejně krade, loupí a vraždí i v jiných čtvrtích? Statistiku sebou v tramvaji neměl. Díval se z okna, zatímco tramvaj míjela hospody, herny, zastavárny a pojištění cizinců. Teda pokud to poslední v té azbuce přečetl správně.

file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

6/39

12/3/2016

Život v mezerách

Bludowský vystoupil. Odemkl dveře zchátralého činžáku a vystoupal po schodech. Odemkl byt, zul si boty a vstoupil. Nikdo ho nevítal. Jen stará lednička tiše vrčela.

Nésém vám nóviny, póslouchéjte... Nazítří seděl Bludowský na policejní stanici a prohlížel si oběžník s fotkou mrtvé. Nebylo to zrovna to, co by chtěl na Štědrý den dělat. Ale co naplat, někdo to dělat musí. „Co je zač?“ zeptal se. „Zatím nevíme. Včera večer skočila pod vlak kousek za Městem. Řeší to kolegové z venkova“ vysvětlil strážník. „A on?“ Bludowský otočil hlavu na zadrženého. „Načerno prodával rachejtle na vánočních trzích, a když jsme ho tu vyslýchali, uprostřed řeči vstal, díval se na nástěnku, a ptal se kdo je ta žena. Je to první svědek, který ji poznal.“ Svědek nebyl zrovna nadšený z toho, že s nim chce na Štědrý den mluvit kriminálka. „O vás mi nejde“ uklidnil ho Bludowský „jde mi o tu ženu. Vy ji znáte?“ - „Ne.“ opáčil svědek „jenom prodávala ve vedlejším stánku vánoční stromečky. Trochu mě zaujala, chtěl jsem ji pozvat na kafe, ale neodvážil jsem se.“ Bludowský se zamračil. Neměl rád sebevraždy. „Znal jste ji jménem?“ - svědek odpověděl zavrtěním hlavou a detektiv vzdychl. Svědek vykulil oči: „Teda doufám, že si nemyslíte, že jsem jí něco udělal?“ Bludowský si to nemyslel. Nemyslel si vůbec nic. Výslech se ukázal jako zbytečný, svědek nic jiného nevěděl.

My tři králové, jdeme k vám, štěstí zdraví, vinšujem vám.... Magistrátní úřednice nebyla ráda, že ji na Štědrý den od pečení posledního cukroví vytáhnla kriminálka. Naštvaně hledala v počítači účtenky za nájem stánku na vánočních trzích. „Tady to je“ mračila se na Bludowského „Žaneta Kmínová, Stoupavá ulice 32, Klikohrad. Nájem za stánek číslo 5. Předmět prodeje: vánoční stromečky.“ Bludowský si adresu a jméno pečlivě zapsal a slušně poděkoval úřednici za ochotu. Nebyla z toho nadšená. Bludowský věděl, že ani kolegové z Klikohradu nebudou nadšeni. A měl pravdu. Kolegové v Klikohradu nadšeni nebyli. Nakonec se zjistilo, že dopis na rozloučenou ležel v poštovní schránce u Klikohradského nádraží. Tamní pošta měla o svátcích zavřeno, tak ji nikdo nevybral. V dopise si tato žena, jak se zjistilo později vdova po vojákovi, stěžovala své nejlepší přítelkyni na samotu a deprese. Na světě nebyl nikdo, kdo by ji podržel. Jedniný, kdo by to byl mohl zvrátit, byl ten černý prodejce rachejtlí, ale neměl odvahu. Bludowský tohle všechno zatím nevěděl, ale stejně mu z toho bylo špatně.

Narodil se Kristus Pán... Odpoledne měl Bludowský sraz na nádraží. Jeho bratr mu předával dárky: „To je od mámy, to je ode mě a Irenky. Je škoda, že si nás nemohl přijet navšívit.“ - „No jo, mám službu“ povzdechl si Bludowský a pokračoval: „Pozdravuj mámu a Irenu. Předej dárky a nekoukej se ve vlaku na ten svůj!“ - „Neboj, nejsme už přece malí.“ Oba se tomu zasmáli, jako se smáli svým vtipům, když byli malí. Pak nádražní rozhlas vyhlásil vlak a oba bratři se rozloučili. Bludowský potom zamíril do kanceláře, kde měl ještě nějaké papírování související s koncem roku.

Štědrej večer nastal. Štědrej večer nastal, koledy přichystal... file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

7/39

12/3/2016

Život v mezerách

Štědrej večer nastal a Bludowský seděl doma. Společnost mu dělala vrnící lednička, lahev vína a napolo ztlumená televize. Koukal se z okna dalekohledem, Na plakátovací ploše na zdi vozovny vylepil kdosi plakát s nápisem Merry crysis and happy new fear. To docela sedí. Jenom za dva poslední dny se setkal s jednou krádeží, jedním podvodem a sebevraždou. Jestli tohle není krize, tak co teda? Biskup v televizi popřál lidu Veselé Vánoce a začala pohádka. Bludowský vstal, nalil si víno, a neměl si s kým připít. Na chvilku se zarazil ale pak rozbalil dárky. Pletené ponožky, ty budou asi od mámy, a loď v láhvi, ta je od bratra. Žádné překvapení. Jako každý rok. Bludowský vypnul televizi. Na pohádky neměl náladu. Všichni ti zloději, podvodníci, vrazi, mafiáni a korupčníci sedí v kruhu rodinném, akorát on je sám doma. To má za svou celoroční pilnou službu - ani si o Vánocích nemůže vybrat dovolenou, aby navštívil příbuzné. Byl sám. Pomalu přemýšlel, jestli takhle večer jezdí po trati nějaký milosrdný vlak, ale zazvonil zvonek. „Kdo to sakra takhle pozdě otravuje?“ Ve dveřích stál Waldfrucht s přítelkyní: „Promiň, dárky jsme nestačili koupit.“ - „Ale mysleli jsme, že ti naše návštěva udělá radost“ přitakala Waldfruchtova přítelkyně Bety. „Pojďte dál“ Seděli, pili víno, povídali si. Svět přestal být černý. Pak zazvonil telefon. Nadšený hlas ve stroji děkoval: „Díky, brácho, to je ten nejlepší dárek cos mi kdy dal!“ Bludowský se usmál, jeho bratr dodržel slib a nechal si dárek na doma. Pak si dále povídali. O Vánocích, rodině, o tom, co kdo dostal. Bety se rozplývala nad krásnou ručně broušenou salátovou mísou. „A víš že jsem docela rád, že v té dárkové balící službě byl ten podvodník“ podotkl Waldfrucht „jinak by teď ta mísa byla na padrť!“ „Všechno zlé je k něčemu dobré“ dodala Bety. Bludowský se usmál a smířil se světem. Nechal všechny zloděje a podvodníky, lichváře a politiky ať si v klidu užijí Vánoc. Však on jim to příští rok spočítá!!! SOKOLÍ HNÍZDO

Věnováno těm, kteří přispěli ke vzniku této povídky, ať už přímo nebo nepřímo. Jmenovitě pak Romanu Novosádovi za popohánění k dopsání. Ostatní (čti ti, co jsem potkával na cestě do práce) se snad v povídce poznají sami. Bylo zataženo a dusno. Zahřmělo. Nad městem se spustil poslední letní liják. Takový ten teplý, co člověku není zima, když zmokne. Na vodě se dělaly kruhy a detektivům schovaným ve staré nádrži na vodu mokly vlasy. Za chvíli dojde k předání. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

8/39

12/3/2016

Život v mezerách

Prsty na kohoutcích a dusno. Výstřel. Ve starém přístavišti se strhla přestřelka. Taková ta pořádná, jako v americkém filmu. Vodní ptáci vyděšeně utíkali a detektivům schovaným ve staré nádrži na vodu šlo o život. Předání začalo. Ještě ten večer stál Bludowský na balkóně a kouřil. Měl kancelář až v podkroví, s překrásným výhledem na celé město. Bludowského ten výhled obvykle uklidňoval, ale dneska měl chuť každého hříšníka dole poplivat, i kdyby jen odhazoval obaly od sušenek na zem. A tak tam stál, vdechoval nikotin a čerstvý vzduch a pozoroval hříšné město. Netušil, že on sám je sledován, že kdosi o jedno patro níž a dva domy dál zapisuje, kolik cigaret vykouřil. Típnul. Dneska už pátá. Naklonil se přes zábradlí a soustředěně pustil vajgl. Vajgl letěl dolů a minul květináč. Bludowský se obvykle trefil, měl z toho takovou škodolibou radost. Ale dnes se mu nedařilo ani to. Zvednul se a šel dovnitř. Vevnitř mezitím Waldfrucht dopisoval hlášení: „ ...výsledkem celé akce je zadržení všech podezřelých a lehké zranění jednoho policisty. “ „Prej zadržení všech podezřelých, pche,“ ušklíbl se Bludowský , „to tam nemůžeš rovnou napsat, že ty známý firmy z radnice se z toho zase vyvlíkly a odsrali to za ně jejich poskoci?“ - „Klid, na každého jednou dojde...,“ řekl klidně Waldfrucht. - „Aby dřív nedošlo na nás!“ odsekl naštěkaně Bludowský. Waldfrucht zdvihl oči od monitoru: „Poslyš, co s tebou je?“ - „Ale nic, to už je celkem běžný, že se mě každej pátek snaží někdo zastřelit,“ odsekl ironicky Bludowský. - „Ty potřebuješ dovolenou.“ - „Ale né...“ - „Jo, a kdy jsi ji naposledy měl?“ Následovalo hluboké ticho. „No vidíš, vlastně už svojí pracovitostí porušuješ předpisy... Vyber si dovolenou a vyraž někam hodně daleko, kde tě nebude nic rušit, já už to nějak zvládnu.“ Bludowský mlčel. „Já ti ji rovnou napíšu“ nabídl se Waldfrucht. „Ale kam mám teď vyrazit?“ - „Já už bych o jednom místě věděl...“

Motorák s pisklavými zvuky stoupal do hor. Rozrážel úbočí kopců a zelené hvozdy. Bludowský seděl uvnitř a koukal ven. Na obzoru se klenula duha. Jako by mu říkala, že si tam užije dost klidu. Bludowský se už těšil jako dítě na prázdniny. Ve skutečnosti už toho všeho měl plný zuby. Vlak přejel viadukt a zastavil ve stanici Mury. Bludowský vystoupil. Teď dolů pod viaduktem a nahoru okolo sokolovny. Prošel pod viaduktem. Po mostě zrovna projížděl vlak. Odbočil do Sokolské ulice a pak ji uviděl. Na ostrohu nad silnicí se tyčila místní sokolovna. Vypadala jako nějaký hrad. Tuto skutečnost ještě umocňovalo to, že před ní byl vykopán hluboký příkop, patrně budoucí kanalizace. V příkopu se jako nevolníci krčili kopáči, podivná to směs lidu. Bludowský vzhlédl. Sokolovna byla opravdu majestátní. Přístavby na přístavbách jí dodávaly zákoutí, která by člověk čekal spíše na vykopávkách starověkých měst. Kromě povinné hospody v ní nechyběl sál určený k file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

9/39

12/3/2016

Život v mezerách

pořádání mysliveckých plesů a sportovnímu vyžití místních obyvatel, místní loutkové divadlo, byt bratra předsedy, půda plná krámů pamatujících ještě Tyrše, ubytovací kapacity pro bratry a sestry z jiných žup a strašně smradlavý pánský záchod v hospodě. Bludowský se rozhodl, že ji vyzkouší. Zaujalo ho už jméno té hospody - U Mozarta. Prošel tedy pod vývěsním štítem s lahví piva „Zlatuška“. Vevnitř to vypadalo jako po nějakém mejdanu. Na lustru visela čísi ponožka, barman zametal střepy a na stole spala jakási podivná existence. „Co se tu slavilo?“ zeptal se Bludowský zvědavě. Barman vzdychl: „Moje narozeniny“. Vyhodil střepy do koše a stoupl si za pult: „Věřil byste, že už je mi šedesát?“ Bludowský se nadechl, chtěl něco říct, ale barman ho předběhl: „Takový roky, celej život za sebou. A to ani nemám základní školu... Hm. A včera jsem se dozvěděl, že už jsem dědeček - tak na to se napijem - ne?“ - „Klidně,“ odpověděl Bludowský a barman mu nalil něco naprosto příšerného. „Ta píše, co? Dávám si ji každej den a přežil jsem i Wolfganga.“ - „Kdo je Wolfgang?“ zeptal se Bludowský hlasem spáleným místní pálenkou. „Můj jmenovec - taky Mozart. Akorát já jsem křestním.“ „A kdo vám dal takové zvláštní jméno?“ - „Maminka, byla učitelka zpěvu,“ řekl smutně Mozart a exnul další skleničku držkopalu. Bludowský si radši objednal něco na spravení chuti a pomalu pil. Barman vzpomínal: „Jojo, když mi bylo dvacet, to byly časy. Tady nad sokolovnou začínaly louky a v celých Murách bylo jen pár chatek z doby před válkou, žádný chalupáři jako dnes...“ Bludowského bavilo poslouchat cizí vzpomínky. „Já tehdy bydlel na nádraží. Vždycky jsem chodil přes viadukt za holkama. Chodili jsme tenkrát k Legerovic chatce, občas nás pustili dovnitř, akorát do sklepa ne.“ - „K Legerovic chatce? Kde to je?“ - „Dál po cestě, ta poslední chatka. Proč se ptáte?“ - „Kamarád mi ji půjčil, budu tam teď týden bydlet.“ - „Jé, to je náhoda! Tak na to si připijem!“ řekl barman a už vytahoval zpod pultu držkopal. „Ne, raději ne!“ zalhal Bludowský ve snaze zachránit si krk. Zaplatil, rozloučil se a vydal se na cestu. Na konci asfaltu, na kraji louky, stála bílá chatka na kamenné podezdívce. Bludowský vytáhl svazek klíčů, za které by se nemusel stydět ani kastelán. Odemknout okenice. Zaháčkovat je na háčky. Nejdřív zkontrolovat čerpadlo, potom zapnout elektřinu. Do sklepa v žádném případě nechodit. Bludowský plnil tyto pokyny a připadalo mu to jako něco, co zažil nebo možná nezažil zamlada. Chata byla obřadně odemčena, zabezpečena, mohl tedy vstoupit. Vešel dovnitř. Celá chata se dělila jednou tenkou příčkou na dvě místnosti. První byl obyvák, s kachlovými kamínky, ledničkou, sporákem a obstarožní televizí. Pak vešel do druhé půlky - do ložnice. „Týjo! Waldfrucht měl pravdu! Tady jsou opravdu poklady!“ Celou jednu stěnu ložnice zabírala knihovna. A byly v ní opravdové skvosty. Všechny díly Zelenkových dobrodružství! Zobánek! A dokonce Kapitán Afrika! Zbytek dne strávil Bludowský čtením o Obřím kamenném muži, starostech dětské hvězdy a použití zmrzliny v boji za práva chudých. A podle toho pak vypadaly i jeho sny. Následující ráno stál Bludowský na louce nad chatou a vdechoval plnými doušky čerstvý ranní file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

10/39

12/3/2016

Život v mezerách

vzduch. Krabičku cigaret bohužel neměl. Dole v údolí se rozpouštěly chuchvalce mlhy. Období mlh začalo. Podzim se hlásil ke slovu. Když takhle stojíte na louce nad údolím a koukáte se dolů, uvědomíte si, že jste ve skutečnosti takhle maličcí a vaše problémy malicherné. Krajina, na kterou se díváte, totiž přežila Napoleona, Hitlera i Stalina. Byla tu před Rakouskem a bude tu i po něm. Jinými slovy: lidské starosti jsou pomíjivé, krása přírody je však věčná. Přesto je tu však něco, co nás po procházce nutí přečíst si noviny a pozastavovat se nad křivdami spáchanými na místním obyvatelstvu. Bludowský přestal s filozofováním. Bylo na čase jít nakoupit nějaké zásoby. Bludowský ještě naposledy shlédl do údolí. Bylo v něm něco znepokojivého. Ano, Sokolovna. Sokolovna, která z údolí vypadala jako nějaký hrad, tak přesně ta samá sokolovna vypadala z kopce jako papírový domeček na modelovém kolejišti. A před ní stálo něco, co tam obvykle nestává - dav, policie - a z údolí už si to šinula televizní dodávka. Bludowský sešel níž k sokolovně. Tak tak se mu podařilo proplížit okolo davu. Na dřevěném můstku přes výkop mu uhýbala jakási slečna s červeným baretem na hlavě a fotoaparátem v ruce. Vešel do hospody. V hospodě oproti tomu bylo všechno na svém místě. Mozart za pultem, notorici za sklenicí, dědci hráli karty. Akorát u baru seděl nějaký chlápek ve větrovce, ale vypadal mírně. Bludowský si poručil „jedno“ a zeptal se: „Co se to tam venku děje?“ - „Ále, našli poklad,“ odpověděl Mozart a načepoval pivo a dodal: „Už zase...“ - „Jaký poklad?“ - „Ále, za války ho sem zakopali Němci, taky jsem ho zamlada hledával...“ Bludowský se napil. Chvíli bylo ticho, které pak přerušil chlápek ve větrovce: „A stejně nic nenašli...“ - „Proč myslíte?“ Chlápek upil ze své sklenice. „Víte zajímám se o ten zdejší poklad už pěkně dlouho, aby mi bylo jasné, že si někteří nepřejí, aby se našel.“ - „Proč to?“ - „Víte, ten zdejší poklad je patrně z větší části tvořen bednami, které se na konci války ztratily z archivů. Jejich nález by některé lidi nepotěšil.“ „Proč? Vždyť už je padesát let po válce.“ Chlápek se nadechl a začal. „Víte, tohle jsou archivy - a německý, takže přesný. Jsou tam popsaný zpravodajský operace od začátku do konce. Ti lidi jsou už ve většině případů pod drnem, ale ten systém, ten ne. Ten systém totiž zastarává mnohem pomaleji než lidé. Vždyť i naše společnost stojí na právním systému starého Říma.1“ Bludowskému se ta řeč zamlouvala. Bylo vidět, že ten chlápek ve větrovce ví, o čem mluví. „A jak to s tim pokladem vlastně bylo?“ zeptal se zvědavě. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

11/39

12/3/2016

Život v mezerách

Chlápek ve větrovce se napil a začal: „To bylo takhle: Byl už konec války, byl už docela zmatek. Na zdejší nádraží dorazil vlak. Byli v něm vojáci a nějaký dobře hlídaný bedny. Von to teda nebyl žádnej transport, jen lokomotiva a dva nákladní vagóny, ale stejně... Vojáci chtěli jet dál do vnitrozemí, ale zrovna v ten týden voda strhla předmostí viaduktu. Když pak zjistili, že opravdu neprojedou, půjčili si pro zájmy říše tři náklaďáky z přádelny, naložili ty bedny a odvezli je někam směrem k sokolovně. Když se pak večer vrátili, náklaďáky byly prázdné. Vojáci potom odjeli vlakem zpátky, odkud přijeli. Přišlo osvobození. Všichni měli najednou jiné starosti a na tu událost s bednami se zapomělo. Až pak, deset let po válce, se tady objevil takovej mladej němec, syn jednoho z těch vojáků. Divně se všech vyptával, a pak k dovršení všeho začal u sokolovny něco kopat. Když ho pak policajti zatkli a vyslýchali, přiznal, že hledal poklad. Prý mu otec před smrtí řekl: ‚Ty bedny jsme zakopali u sokolího hnízda‘ - a umřel. A to je celý příběh.“ „To je pěkně uhozený,“ namítl Bludowský. - „Jo, to si ti policajti taky mysleli. Pak se však ukázalo, že ten němec, jistej Budenmayer, je skutečně synem jednoho z těch vojáků, co se tu na konci války pohybovali. Bohužel však německá strana neuvedla, co tu dělali. Definitivně se to potvrdilo poté, co případ převzali tajní a uvalili na něj mlčení...“ řekl chlápek a napil se. „Znáte to, když o něco jde, policajti začnou svorně mlčet“ dodal. „Vy asi vůbec netušíte, s kým mluvíte,“ řekl tiše detektiv. „Nemám ten poklad rád“ rozčiloval se o kus dál uplně jiný detektiv. Byl to kapitán Karotka, šéf místní policie. „Vážně, nemám ho rád. Sou s nim jen problémy. Děti lezou, kam nemaj. Protože si myslí, že tam je. Taháme je pak kvůli tomu z různejch děr a starejch baráků. Dospělí lezou kam nemaj. Taky všude vidí poklad. A aby toho nebylo málo, ještě se mě na to furt vyptávají novináři jako vy....“ Slečna s červeným baretem a foťákem se zašklebila a její kolegyně zastavila diktafon. „Děkujeme za rozhovor.“ Slunce mezitím vystoupalo na nejvyšší bod své dráhy. A společně s ním stoupal i Bludowský. S Bludowským stoupal i ten chlápek ve větrovce, který se mezitím představil jako Jiří König. Stáli tam u jakési vodárny zahrabané v zemi. Z vodárny zněl takový divný zvuk, znělo to jako vážná hudba zahraná na několik kilometrů vodovodního potrubí. Nebo jste snad podobný zvuk ještě neslyšeli? „Čerpaj,“ řekl König. Bludowský se rozhlídl a prohlížel si jednu z těch cedulek, které v ochranném pásmu vodního zdroje zakazují snad uplně cokoliv. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

12/39

12/3/2016

Život v mezerách

„A proč si myslíte, že by měl být tady?“ zeptal se Bludowský. „Já si nemyslím, že tady je.“ řekl König, „já si jenom myslím, že tu byl. Kdyby tady byl déle, všimli by si ho vodohospodáři. Nepředpokládám, že kromě cen vody jedou ještě v nějakém spiknutí.“ König se kamsi zadíval, otočil se zpět na Bludowského a začal opět vyprávět: „Víte. Na konci války se tu opevnili tři německý vojáci. Není to nijak dobré místo na skrývání, oni ho přesto do úplného sebezničení hájili. Podle hesla Mein Ehre heißt Treue2. Vystříleli je jako králíky. Ani se jich nestačili zeptat, proč to tak usilovně hájili. Vždyť kdo by do roztrhání těla hájil vodojem jedné z mnoha přádelen, co jich v pohraničí je?“ Bludowský se zadíval na vodárnu. Taková opravdu patří ke každé druhé pohraniční přádelně. Vážná hudba z vodovodního potrubí zněla dosti tesklivě, asi na památku těch tří vojáků. Člověk si to dnes neuvědomuje. Dokonce ani u pomníčků. Z údolí se mezitím přiblížili dva muži. Jeden starý, bělovlasý, vypadal jako dědeček z reklamy. Druhý menší, mladší, v kožené bundě. Oba měli takové ty baťůžky na notebook, oba naprosto stejné. Došli až k vodárně a jeden z nich pozdravil: „Guten tag, Herr König.“ - König mu odpověděl: „Guten tag, Herr Landsmann.“ Pak si spolu povídali něco německy, čemuž Bludowský nerozuměl. Potom se König rozhodl, že je představí: „To jsou pánové Neubauer a Landsmann z Ligy pro rovné zacházení s oběťmi války.“ König ještě představil Bludowského. Pak si potřásli rukou a pánové řekli něco, co patrně v němčině znamená „těší mě“. Bludowský už ty dva někde viděl... Ano, jeden čas s ním jezdili ráno tramvají do práce. Nevěděl, co si o nich má myslet. Ty baťůžky na notebooky, košile, kravaty - a ty lejstra, co občas četli, vypadaly tak úředně... ale ta kožená bunda by se asi panu ministrovi moc nezamlouvala. „A co je přivádí sem? Snad ne poklad?“ zeptal se Bludowský. - „Válka. Dostali grant na dokumentaci a rekonstrukci pomníčků z Války.“ „Aha,“ řekl si Bludowský. Byl rád, že je potkal. Po určité době totiž zaroste každý pomníček plevelem, zlatá písmena vyblednou, fotografie se odlepí a bronz ukradnou sběrači kovů. Na květinách si s chutí pochutnají brouci. Pomníčky nejsou určeny k tomu, aby vydržely věčnost. Ba naopak. Jsou určeny k tomu, aby svým chátráním říkaly: „Oprav mě! Oprav mě a zamysli se, proč tu stojím. Čí památku asi uctívám?“ Logickým důsledkem pak je, že se u každého pomníčku dříve či později objeví někdo, kdo ho jako stařenka na vesnickém hřbitově omete, položí nové květiny a zapálí svíčku. Starší němec obřadně vytáhl zapalovač a podal ho svému druhovi v kožené bundě. Ten obřadně file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

13/39

12/3/2016

Život v mezerách

zapálil svíčku. Tak tam stáli a mlčeli čtyři muži. Z vodárny zněla teskná hudba. Budenmayer by měl radost. Je jedno, jaké národnosti jsou oběti. Válka je stejnej vůl pro všechny. Toho večera Bludowský nemohl usnout. Ležel a přemítal, zatímco se dole na stráni pod chatou řítil už asi pátý vlak. Přemítal o válce. Jasně, viděl už mrtvolu a potkal pár vrahů. Pracovně, samozřejmě.... ale to bylo něco jiného. Taková válka, to je něco mnohem horšího. Něco, co kvasí napříč celou společností. Něco, co nezabíjí konkrétní jména. Bludowský byl rád, že prožil celý život v míru. Válku nechtěl. Přesto ho však zajímal ten pocit. Ta vůně války ve vzduchu. Když má někdo před spaním takové černé myšlenky, obvykle to nedopadne dobře. Ve snu se mu pak míhají defilé šílených kudrnatých básníků, dlouhonohých dívek s červenými barety, vojenských transportů, husarů na koních a tří nákladních automobilů. S tím rozdílem, že ta tři nákladní auta byla skutečná.

Po padesáti letech jely opět tři náklaďáky z Mur okolo Sokolovny do lesa. Tentokrát však chtěly poklad vykopat. Jeden z těch náklaďáků byl totiž vrtná souprava. A Bludowského jeho hlučný průjezd pod okny spolehlivě probudil. Chvíli se se slovy „Ježišmarjá“ vzpamatovával ze snů, ale pak už vyrazil. Vyrazil z kopce dolů, do města. U sokolovny nebyl takový dav jako včera. Akorát ta slečna s červeným baretem dělala nějaké fotografie. Kopáče ve výkopu vystřídali archeologové, a to je snad ještě šílenější druh lidí. Nejhorší na tom je, že jsou vlastně všichni spolužáci, protože ta škola, kde se člověk vyučí archeologem, je obvykle v celém státě jen jedna. „Starej Indy Jones? Jó, toho znám, ten studoval s naším profesorem egyptologie,“ odpoví vám na vaše nejzavilejší dotazy. V hospodě bylo ještě zavřeno, a tak detektiv pokračoval dál do údolí. Měl domluveno s Kōnigem, že ho navštíví. „Můj dům poznáš, vypadá poněkud nepatřičně,“ řekl mu včera Kōnig. A měl pravdu. Desetimetrová plachetnice opravdu nepatří mezi věci běžně vídané před roubenkami na úbočí hor. Bludowský zazvonil a Kōnig mu šel otevřít. „Děláte lodě?“ zeptal se detektiv. - „Lodě. A nejen je. Stoly, židle, všechno, co je ze dřeva. Od kolébky po rakev.“ - „To máte dobrý, já jsem většinou potřeba jen u těch rakví,“ povzdechl si detektiv. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

14/39

12/3/2016

Život v mezerách

Vešli dovnitř. Kōnig detektiva uvítal, nabídl mu čaj, omluvil se mu za nepořádek, smetaje přitom tlustou vrstvu pilin ze židle. „Víte, trochu jsem o tom pokladu včera přemýšlel,“ začal Bludowský. - „A na co jste přišel?“ zněla otázka z kuchyně od vařícího čaje. - „Napadlo mě... co když je ten poklad jen další hloubková lež? Taková myšlenka, o které víte, že to není pravda, ale říkáte ji dál, protože jí všichni rozumějí. Něco jako ‚Lidé s brýlemi vypadají chytře‘ nebo ‚Dřív si lidé mysleli, že je země placatá‘ či ‚Kapitalismus je tu odjakživa‘... Chtěl jsem jenom říct: Co když je to všechno jinak? Co když je to jenom pár beden zvlhlého papíru? Co když to není zakopáno, ale třeba to v klidu leží někde na půdě? Proč se za tím pachtit, cožpak nemáme dost starých lejster v archivech?“ Kōnig přišel s čajem a zamyšleným výrazem ve tváři. Chvíli převaloval myšlenku v hlavě, a pak odpověděl: „Víte proč to ti vojáci tehdá skovávali? Jeden by skoro řekl - aby to nikdo nenašel, že? Ale to není pravda. To je - jak byste řekl vy - hloubková lež. Oni to totiž skovávali, aby to někdo našel... Teda ne jejich nepřátelé, spíš jejich potomci.“ Pak odešel do sousedního pokoje a vrátil se s fotografií v ruce: „To je pohled na město za války. Půjčte si ho. Až budete mít čas, můžete se po tom pokladu podívat.“ - Bludowský si vzal fotografii a zadíval se na ni zblízka: „Jé, tady je ta chata, co bydlim. Koukám, že se od války moc nezměnila.“ „Od války se nezměnilo překvapivě hodně věcí,“ povzdechl si tesař. Potom se Bludowský rozloučil se slovy „nebudu už zdržovat“3 a vydal se na cestu. Proti němu jel s kopce traktor Samizdat. Podle takovýchhle „u strejdy v garáži na koleně“ vyrobených traktorů se venkov pozná spolehlivě. Stoupal dál. Po náspu železniční tratě se zřejmě plazil nějaký stroj. Hluboko vyryté stopy naznačovaly, že se někdo, kdo nebral ohled na překážky, pokoušel dostat přes násep. Bludowský je zkusil. Vedly přímo nahoru na násep, a pak přímo dolů. Někdo spěchal dokonce tolik, že přestříhal drátovod! Možná by teď bylo dobré pro neznalé vysvětlit, co to takový drátovod je. Drátovody sloužily železničářům ke stahování závor a ovládání návěstidel. V podstatě se jednalo o dlouhé dráty natažené z hradla, kde byl železničář, k návěstidlu, kde už díky tomu být nemusel. Tyhle dráty vedly po takových malých sloupcích podél trati. A na některých lokálkách je můžete vidět dodnes. Jednou z těch tratí je i ta přes Mury. Drátovod tam vede z hradla na nádraží až k návěstidlu, umístěnému kousek od lesa. Bludowský věděl, co to drátovod je, a proto považoval za svoji občanskou povinnost varovat nádraží, aby zabránil případnému železničnímu neštěstí. Vydal se po trati, byla to nejkratší cesta. Šel poměrně rychle. Slunce docela žhnulo. Cesta vedla přes viadukt, tam se zastavil a shlédl dolů do města. A pak ji uviděl. Stála, jak bylo jejím zvykem, u nějakého davu, a jako obvykle fotila. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

15/39

12/3/2016

Život v mezerách

Na světě není moc věcí nápadnějších než červený baret. I když stojíte na mostovce šestadvacet metrů vysokého viaduktu, vidíte onen červený baret v údolí naprosto spolehlivě. Jenže koukat po holkách nepatří mezi činnosti, které se doporučují lidem stojícím v kolejišti, a tak se Bludowský zas tak nedivil, když ho málem přejel vlak. Mezitím se dole pod údolím odehrávalo drama. Byla tam tma, ze stropu všude a pořád kapala voda, takový nesnesitelný zvuk. Občas se ozval zvuk něčeho jako netopýr, to na klidu moc nepřidávalo. A pak se v dálce mihlo světýlko naděje. Spíš tři. Jedno to světýlko si to zamířilo tam, kde bylo potřeba, se slovy: „Kluci jedni pitomí, vy jste nám ale dali...“ A o chvíli později vyváděli policajti ze stok dva malé kluky, kteří tam šli hledat poklad. Bludowský už tou dobou seděl v policejním autě. Seděl před nádražím v autě a ten policajt, co ho preventivně zatknul, se někde zdržel. A jak znal Bludowský policajty, tipoval by to na automat s kafem v čekárně. Najednou se odkudsi vynořila ta slečna v červeném baretu. Usmála se svýma hnědýma očima, vzala foťák a vyblejskla detektiva. Pak se zjevil ten policajt s kelímkem v ruce. Vedle něj šla nějaká mladá žena, Bludowský ji odněkud znal. A pak mu to došlo. Vždyť je to mladá Dobrovská! (Pro ty, kdo ji neznáte: přečtěte si Hry s ohněm.) Slečna s červeným baretem se přidala k Dobrovské a obě zmizely v nádraží. Policajt nastoupil a vyrazili. „Á, tak vy jste můj kolega!“ smál se pak pobaveně místní policejní kapitán Karotka poté, co ho zlegitimoval. „Jste tu služebně?“ - „Ne, na dovolený.“ - „Tak to odbydem rychle - co jste dělal v tom kolejišti?“ - „Šel jsem na nádraží. Všiml jsem si, že někdo přestříhal drátovod, tak jsem to chtěl jít ohlásit na nádraží, aby se nic nestalo.“ Karotka byl shodou okolností železniční modelář, takže věděl, co to takový drátovod je: „Člověče nešťastná, vždyť ten už dávno odpojili, kdybyste došel až na konec, všiml byste si toho!“ Bludowský pokrčil rameny. „A proč jste se zastavil na tom mostě? (Potřebuju to do protokolu.)“ - „Něco mě tam zaujalo,“ odpověděl Bludowský a spěšně dodal: „Ten dav tam dole“. Vyvázl se symbolickou pokutou. Vycházel ze služebny a všiml si, že na chodníku stojí mladá Dobrovská. Nahlas ji pozdravil: „Dobrý den, slečno Dobrovská... To je náhoda... Jak se máte?“ „Dobře,“ odpověděla tiše Dobrovská. Bylo vidět, že ho nevidí ráda, a měla k tomu své důvody. „A co tu děláte?“ ptal se zvědavě Bludowský. - „Pracuju. Pro noviny.“ - „To je náhoda...“ řekl Bludowský a po chvíli pokračoval: „Hm, a myslíte, že bych si mohl promluvit s tou slečnou v červeném baretu?“ Valérie Dobrovská pocítila najednou něco jako morální vítězství: „Možná...“ řekla s úšklebkem. O kousek dál si zlatokop otřel pot z čela. Slyšel něco jako letadlo, vzhlédl. Přímo nad hlavou mu proletěl černý vrtulník. Zlatokop se vyděsil: „Tyvole, kluci, jdou po nás!“ Celá banda se rozprchla po lese jako zvěř. Černý vrtulník uměl udělat dojem. Zato Bludowský míval dny, kdy dojem moc dělat neuměl. Bylo vedro, v dáli nad lesem dělal manévry černý vrtulník a na zábradlí na rohu ulice seděla ta slečna s červeným baretem. „Mohl bych vás o něco poprosit...“ začal tiše Bludowský, „tu fotku, jak jsem na ní zamčenej v tom policejním autě, prosím nezveřejňujte“ a rychle si vymyslel důvod proč ne: „Kolegové by se mi smáli.“ Osoba na file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

16/39

12/3/2016

Život v mezerách

zábradlí na něj naprosto vážně vykulila oči: „Neměl byste tolik kouřit, škodí to zdraví. A ty kytky v tom květináči pod vaší kanceláří ty vajgly taky moc neocení.“ Detektiv zkoprněl. O jeho škodolibém házení vajglů do květináče věděl jen Waldfrucht a jeden mladý mladý strážmistr, kterého kdysi omylem trefil. „Jak to...“ - „Vy jste detektiv“ řekla zpěvně osoba na zábradlí. Detektiv stál, jako by ho polili pivem, Dobrovská se šklebila jako troll internetówy a ta slečna na zábradlí zachovala vážnou tvář. Vrtulník provedl takový vtipný manévr. Pak se detektiv odvážil promluvit: „Všimla jste si toho černého vrtulníku?“ - „Všimla. Už jsem udělala pár fotek. Možná má co do činění s pokladem, a když ne, tak se alespoň dobře prodá.“ - Bludowský přišel blíž k zábradlí: „A co si vy o tom pokladu myslíte?“ - Otočila se na něj: „Nepřipadá mi to moc věrohodné. Tam před sokolovnou našli jenom něco jako zavalený lom, vytahali akorát spoustu suti. A ti dva kluci, co je policajti vytáhli z toho kanálu, taky nic nenašli.“ - „Bavil jsem se o tom s jedním z místních a ten se mi podobný názor snažil vyvrátit.“ Povídali si. „...my jsme s Valérií vlastně spolužačky, a protože umění teď moc nevynáší, tak fotíme pro Reuters...“ Bludowský byl v pasti. Nejradši by tam u zábradlí zůstal celý den. Ty oči. Pak Dobrovské někdo zavolal: že prý hoří někde poblíž uhelný sklad, tak ať ho jedou vyfotit. A odjely. Bludowský se vydal k chatě. Vrtulník se vydal tím samým směrem a předletěl ho. Přistál kousek od chaty, vystoupil z něj nějaký muž a vrtulník odletěl. Bludowský toho muže poznal, byl to Jan Leger[4], otec Waldfruchtovy přítelkyně a majitel té chaty, kde teď detektiv bydlel. Pan Leger byl jedním z těch opravdu důležitých lídí. Měl nějakou vysokou pozici na jakémsi ministerstvu. Svou práci uměl opravdu dobře, vlády se střídaly - a on zůstával, protože ho všechny potřebovaly k tomu, aby udržely stát v chodu. Tato pečlivost a nenahraditelnost byla, jak se zdá, u Legerů v rodině dědičná. Přestože si tedy Leger mohl hodně dovolit, detektiv se ho zeptal: „To jezdíte často na chatu černým vrtulníkem?“ - „Ani moc ne. Potřeboval jsem jen trochu demonstrovat sílu státní moci. A vůbec nechápu co všichni mají proti černým vrtulníkům. Vždyť jsou to vlastně takové vzdušné limuzíny záclonky, minibar, tónovaná skla a tak.“ - „Vy tu ale nejste na dovolený...“ řekl detektiv podezřívavě. V hlavě se mu totiž začal jevit obraz... a v jeho středu poklad. „Ano, musím tu vyřídit pár drobností. A co vy? Jak jste si tu užil dovolenou?“ - „Je tu krásně. A ten poklad...“ - „Á, poklad. Taky jsem ho zamlada hledával...“ - „A našel?“ - „Nenašel.“ - „Ale já myslím, že vím, kde je...“ - „Ale jděte,“ zasmál se Leger, „..a kde si jako myslíte, že je?“ - „Přímo tady, pod chatou.“ Legerovi na chvilku ztuhl smích na rtech: „Nesmysl!“ - „Ani bych neřek...“ řekl tiše detektiv. Leger se po vteřině zeptal: „A jak jste k tomuhle názoru došel?“ - „Prozradil jste se sám - tím file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

17/39

12/3/2016

Život v mezerách

černým vrtulníkem. Víte, když jsem sem jel, tak mi Waldfrucht řekl, že tu najdu poklady. Když jsem dorazil, myslel jsem si, že tím myslel ty knihy, co tu máte. A že to teda poklady jsou. Ale pak se před sokolovnou propadl ten bagr a já se dozvěděl o tom pokladu z války. Zajímalo mě to a štěstí mi přihrálo do cesty jednoho chlápka, který o tom pokladu věděl opravdu hodně. Od něj jsem se dozvěděl, že ten poklad není ze zlata, ale z papíru. Tak jsem si řekl: Proč by ho někdo zakopával do země? Vždyť by tam navlhnul a shnil. Bylo by přece mnohem lepší dát ho někam pod střechu. Tuhle teorii mi pak potvrdilo to, že se v té jámě před sokolovnou nic nenašlo. A pak jste se tu objevil vy: V černém vrtulníku se vší parádou. A pak mi to došlo: Tahle chata už vypadá šedesát let pořád stejně! (Bludowský v tu chvíli vytáhl jako trumf fotografii z války, kterou měl půjčenou od tesaře.) Vidíte? Do sklepa se nesmí chodit! Bydlíte tu Vy! A ty tři náklaďáky, co ten poklad přivezly, okolo chaty určitě musely projet! Ten černý vrtulník, to je něco tak nápadného!“ - (Leger trošičku zalitoval, že tak dal na svou oblíbenou knihu Ovlivňování davu pomocí nízkých přeletů.) Lehce pobledlý vysoký úředník ministerstva zahraničí jménem Leger se nadechl: „To, co jste mi právě řekl, je od této chvíle státní tajemství. Doufám, že jako státní zaměstnanec víte, co to znamená?“ „Jo, vím,“ přikývl detektiv. - „A teď by asi bylo lepší, kdybyste odjel už dnes“ řekl Leger striktně. „Ano, jistě,“ řekl detektiv trochu smutně. Podíval se na chvíli na zem, a pak pozdvihl hlavu a podíval se na Legera, který kontroloval zámek od sklepa: „Akorát jedna věc mi trochu vrtá hlavou - proč se to tu jmenuje ‚Sokolí hnízdo‘ ?“ Leger se chvíli rozmýšlel, zda právě může mluvit, nebo ne: „Můžu vám to vlastně říct, když to nejdůležitější už víte sám: Falknnest totiž není místo, ale jméno. Jméno jednoho muže, co tu za války bydlel. Všichni ho tehdá znali jen křestním - bydlel tu pro ně ‚Jörg‘. Prosté, že?“ - „Hm. Jako všechno,“ řekl zklamaně detektiv a odešel si balit věci. Po chvíli se však vrátil a s nesmělostí malého dítěte se zeptal: „A mohl byste mi aspoň kousek toho pokladu ukázat? Vždyť já ho vlastně našel!“ „Člověče, vy mi ale děláte problémy!“ vyštěkl Leger. Pak se ale zarazil. Byl to takový ten pocit, jaký zažívají kupci kradených uměleckých děl. Mají sice nad krbem originál Monu Lisu, ale nemůžou ji nikomu ukázat, protože by jim ji v lepším případě zabavila policie, v horším případě by šli rovnou sedět. Leger správně vytušil, že další příležitost chlubit se pokladem bude mít třeba až za patnáct let. „Jste opravdu tak chytrý, jak mi o vás říkali, pane Bludowský. Půjčte mi klíče,“ řekl Leger. Detektiv file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

18/39

12/3/2016

Život v mezerách

vytáhl z kapsy klíče a podal je Legerovi. „Pojďte,“ řekl Leger a vyrazil směrem ke sklepu. Na dveřích od sklepa byl obrovský zámek. „Tohle už vůbec nikomu neříkejte. Tohle už není státní tajemství, ale moje a vaše.“ Leger odemkl jednu stranu zámku klíčem, který mu podal Bludowský. Pak vytáhl druhý klíč, odemkl druhou část zámku a otevřel malá, ale bytelná dvířka do sklepa. „Až po vás,“ vyzval detektiva Leger. Patrně to byla součást nějakého bezpečnostního opatření. Detektiv vstoupil. Do nosu ho okamžitě udeřil zápach vlhkého zdiva, mechu, starého papíru a myší, které jsou v Hlubočici tak šikovné, že se dostanou i do trezoru Národní banky. Leger vstoupil, zavřel za sebou a rozsvítil. Z žárovky vyletěla stará můra a začala kroužit. Patrně byla právě probuzena z hibernace. Detektiv se rozhlédl: Místnost to byla celkem tmavá. Uprastřed stály dřevěné bedny, pokryté starou plachtou. Okolo byla sem tam plechovka nějakého toho jedu, aby se myši a moli drželi zkrátka. A u jediného okna byla velmi zdařilá replika nepořádku, budící dojem, že nic jiného ve sklepě není. Leger přistoupil k nejbližší bedně. Demonstrativně odklopil víko: „Jak jste ostatně říkal sám, poklad je tvořen převážně různými dokumenty.“ V bedně byl skutečně nějaký starý papír s německou orlicí. Na něm ležel nějaký menší rukou vyplněný formulář. Leger ho vzal a podal Bludowskému: „Tohle si pořádně prohlídněte. Skvělá ukázka německé pečlivosti.“ Bludowský si formulář prohlédl. Rozuměl sice jen nápisu LIEFERSCHEIN nahoře a podpisům dole, ale bylo mu hned jasné, co to je: „Vždyť to je dodací list k tomu pokladu?!“ divil se. „Ano, nejvýmluvnější ukázka německé pečlivosti,“ přitakal Leger. „Teď jistě chápete, že je to všechno, co vám můžu ukázat.“ - Detektiv přikývl. Obraz se uzavřel.

Uplynul den. Zvony bily poledne. Detektiv stál na balkóně kanceláře a s rozkoší vdechoval nikotin. Na stole mu ležel spis od hasičů k dalšímu případu. Vzpomínal. Vzpomínal na svoji dovolenou, Legerovic chatu, poklad, odpojený drátovod, hospodského Mozarta, tesaře Königa, a taky na tu slečnu s červeným baretem. Dokouřil. Típnul, a špaček cigarety hodil dolů do květináče. Trefil. Vešel dovnitř. Sedl si ke stolu a začal číst to hlášení. Kdy už se ti hasiči konečně naučí psát pořádná hlášení. A v tom ho někdo vyrušil. Zazvonil zvonek - a za dveřmi kanceláře stál Leger: „Pane Bludowský, máte pěkný průser. Něco mi dlužíte...“

A asi o padesát kilometrů východněji si tesař jménem König otvíral obálku s velmi podezřelým dodacím listem (hákové kříže tam obvykle nebývají) a rukou načmáraným průvodním dopisem: „Poklad opravdu existuje. Uchovejte si svou víru. Tady máte důkaz. Pravda.“ file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

19/39

12/3/2016

Život v mezerách

FINIS PROBLÉM TŘÍ TĚLES

TODO: seřadit, napsat úvod Některé věci se opakují. Víc než by leckdy bylo zdrávo. Například takové ty příběhy před kterými jsme byli varováni. Víme, že špatně skončí, přesto si je sami s radostí znovu prožijem. Některé věci se opakují každý den. Každý den se na Zamenhofově ulici nabourá nějaké auto. Prostě Zamenhofova. Každý den jeden neúspěšný spisovatel vyhlíží v knihkupectví na nádraží, zda dnes nemá směnu ta hezká knihkupčice. Prostě tradice. Každý den někdo přemýšlí pod stromem o tom, proč je na světě utrpení. A nemusí to být zrovna Budha nebo Marx. Každý den jedou dělníci do Škodovky. A právě při cestě do práce se odehrává nejvíce každodenních rituálů. Každé ráno přijíždí na poslední nástupiště elektrická jednotka z Klikohradu, otevře dveře a vychrlí zástupy pracujících. Tak i ten den. Každý den pak ty stovky párů nohou jdou podchodem a vy v tom můžete cítit sílu. Tu pravou ekonomickou sílu Markétova. Tak i ten den. Každý den si můžete všimnout, že se z toho davu oddělí takový starší pán s taškou přes rameno a stejnokrojem nejčtenějšího Hlubočického deníku. Tak i ten den. Každý den pak nasedne na rychlík R735 ,,Inženýr" a v něm nabízí noviny. Tak i ten den. Každý den mu pak někdo řekne: ,,Tak já bych si vzal ty Obzory." (Tak se ty noviny jmenují) A tomuhle detailu je třeba dát prostor. Ten den si totiž ty noviny koupil muž, který nás bude dále zajímat. Posadil se, rozložil noviny a pustil se do čtení. Měl před sebou plno práce. Jel totiž zrušit zbytek ráje na zemi. Pro špatnou výnosnost samozřejmě. Ale to nás nemusí vůbec překvapit, z toho samého důvodu se totiž ruší spousta důležitějších věcí....

...Další část vyprávění se odehrávala v Hydrologickém ústavu Viktora Schaubergera. Detektiv tam šel vyslechnou Báru - korunní svědkyni a korunní podezřelou. Varovali ho, že se nic nedozví. V práci totiž byla jenom proto, že doktor usoudil, že cokoliv jiného (zatčení, pobyt v nemocnici) by jí po tom šoku mohlo ublížit na psychice. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

20/39

12/3/2016

Život v mezerách

Ústav sídlil v nikdy nedostavěném bazénu. A přímo v tom bazénu byl umístěn velký model údolí řeky Akvy udělaný z hlíny a sádry. Na něm se pomocí důmyslného systému sprch a hadic simulovaly povodně. A uprostřed toho modelu stála Bára a rovnala maličké stromy podél maličké cesty. Bludowského zaujaly její šaty (a tím se slečně pochopitelně nechlubil), vypadaly jak záclona. Přesněji řečeno v nich ta drobná postava vypadala jak víla. Vílí vzhled kazila jen drobnost - modré holínky s logem Hydrologického ústavu. ,,Dobrý den, jsem od policie, přišel jsem se vás zeptat na pár věcí ohledně toho požáru," oslovil ji. Zdvihla své modré oči od aleje a chvíli si detektiva měřila. Pak klidně a mechanicky odvětila: ,,Vyčkejte do začátku experimentu." Detektiv čekal. Víla mezitím svojí drobnou ručkou rovnala malá autíčka na malém parkovišti. Při vyprávění této pasáže si Bludowský neodpustil trochu filozofování: ,,Později mi došlo, že to co jsem sledoval, nebyla obyčejná práce, ale rituál. Pomalu a pečlivě rovnala to, co měla za malou chvíli spláchnout umělá povodeň. Asi jako když buddhističtí mniši sypou z písku mandalu, aby ji nakonec sfoukli a rozmetali. V dnešní uspěchané době, kdy se ze slova pomalu stala nadávka, je takováhle činnost balzám na duši" dořekl detektiv myšlenku. Slečna pomalu stočila oči z komína na protějším domě zpět na detektiva: ,,A řekla vám vůbec něco?" - ,,Nic a přitom hodně..." Zvonek ohlásil experiment. Bára vyšplhala po žebříku z bazénu. ,,Ptejte se," řekla suše a za ní začínalo krápat. - ,,Pamatujete si na ten požár?" - ,,Ano." Zněla ještě stále suchá odpověď. Detektiv vložil do vyprávění malou vsuvku: ,,Víte, tahle Bára je zrovna ten typ, u které se člověk bojí i kýchnout, aby se nerozletěla jako chmíří na pampelišce. Musel jsem opatrně, abych ji nevyděsil, ale zárověň neústupně, protože byla jediná, kdo vůbec mohl mluvit." Detektivovo vyprávění se vrátilo zpět k výslechu: ,,A pamatujete se, co se ten večer stalo?" zeptal se Báry. ,,Ne," zalhala poprvé a v tom zahřměl hrom nahraný na kazetě. Na modelu údolí řeky Akvy se strhla průtrž mračen. Vyslýchaná vypadala klidně, ale bylo to jen zdání. ,,Dobrá," pokračoval detektiv. ,,A kdo tam s vámi ten večer byl, mi řeknete?" - ,,Nevím," zalhala jako malé dítě, zatímco řeka na modelu zaplavovala níže položené domy. ,,Bude lepší, pro vás i pro mě, když mi řeknete pravdu," detektiv se chystal zasadit rozhodující úder: ,,Znáte toho muže, co tam spadnul do ohně?" - Zbledla. Odvrátila zrak od detektiva a mlčela. Nemusela mluvit, mlčením řekla víc než dost. Oči se jí naplnily slzami a jedna stekla přes tvář a bradu a skápla dolů na model krajiny. Byla to takříkajíc poslední kapka toho, co vydržela malá přehradní nádrž a přelila se. Bára začala štkát a na modelu krajiny se strhla světová potopa. Zazvonil zvonek a ohlásil konec experimentu. Odkudsi přišla nějaká její kolegyně, zhrozila se a podívala se na detektiva: ,,To jste opravdu nemusel!" Detektiv prohrál. Nic se nedozvěděl a byl mezi lidmi z Hydrologického ústavu pokládán za file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

21/39

12/3/2016

Život v mezerách

hrubiána. Zato slečna s baretem jeho vyprávění hltala očima: ,,A co bylo dál?" zeptala se a odmotávala si z prstu loknu, kterou si namotala během poslechu předchozí části. ,,Pak jsem si šel koupit cigára," odpověděl po pravdě detektiv.

Zato slečna s baretem jeho vyprávění hltala očima: ,,A co bylo dál?" zeptala se a odmotávala si z prstu loknu, kterou si namotala během poslechu předchozí části. ,,Pak jsem si šel koupit cigára," odpověděl po pravdě detektiv. Co však slečně zamlčel bylo, že ho tam zaujala prodavačka. Přesněji řečeno její šaty - vypadaly jako koberec. A na tom koberci byla cedulka: „Kristýnka, v zácviku“. Lidé s prohozeným spánkovým rytmem mají težký život. Bludowský ten večer zkoušel usnout. Nešlo to. Mozek mu šrotoval jako o závod. Ale nic ho nenapadalo. Jako když tomu závodníkovi vypadne řetěz z kola - může šlapat, jak chce, ale nehne se ani o piď. Nakonec detektiv usnul vyčerpáním. „Druhý den byl pro mě plný překvapení,“ vyprávěl potom slečně. „Znáte takový ten vesnický rozhlas? Takové ty ampliony, co nimi na vesnicích starostové oznamují, kdy bude přistaven kontejner na svoz nebezpečného odpadu… Tak ten mě probudil.“ Slovy se dá jen težko popsat, jak to zní, když takovým tím typicky ampliónovým zvukem (zní to jako rádio puštěné někde hodně hluboko v kanále) zní městem píseň „Girls Just Want To Have Fun“… OSMÁ STOPA To si sedají cihly. Je to takový tichý zvuk, který můžete zaslechnout jen pozdě večer ve starém cihlovém baráku. A musí být ticho, jinak ho neuslyšíte. Vůbec je pozoruhodné, jak se spící dům podobá spícímu člověku. Někdo nahoře spláchnul. Nejprve šumění vody potrubím a pak vysoký tón čerpadla. Jako když spáči kručí v břiše. A pak už jen ticho. Ale když se člověk pořádně zaposlouchá, uslyší srdeční tep. Rozdíl spočívá v tom, že dům má více srdcí. Jeho srdce jsou hodiny. Tik, tik, tik. Budík na nočním stolku se poctivě snažil držet krok s dobou. Markéta se převalila a spící dům začal chrápat. Někde vysoko ve stoupačkách se spustila nějaká klimatizace nebo digestoř. Markéta ležela a nemohla usnout. Přetáhla. V hlavě jí vířily myšlenky a smysly se zostřily. Asi počáteční stádium lykantropie. A do toho komár. Neexistuje hlasitějšího zvuku, než je pro usínajícího komár. V tomhle se vážně nedalo spát. Spustila tedy bosé nohy na studenou zem a vyrazila do koupelny. V koupelně si vypláchla pusu a rozsvítila fotolaboratorní lampu. Místnost zalilo červené světlo. Nad vanou na sušáku dnes Markéta místo ručníků sušila filmy. Zběžně je prohlédla očima - všechno zkažené, přepalené až běda. Buď to přehnala s expozicí nebo jí ujela ruka při nastavování světla. Těžko říct. Sklidila je do černé igelitky. Koupelí v ustalovači bylo už pro dnešek dost. A vyšla si zase lehnout. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

22/39

12/3/2016

Život v mezerách

Je to pozoruhodné, ale i ve dvě hodiny v noci se o pár pater výš najde někdo, kdo si jde umýt ruce. Čerpání, čerpání, žbluňkání z trubek. Než došla zpátky do ložnice, otočila se. Připlížila se potichu do kuchyně. Dávala pozor, aby nerozezněla korálový závěs, co tam měla ve dveřích. Nemusela však být tak potichu, detektiva, který tam v kuchyni spal na gauči, by totiž neprobudil ani průjezd tanku. Markéta si vzala svou kořist - digitální diktafon položený vedle detektivovy peněženky a vyplížila se stejně potichu, jako přišla. V ložnici rozsvítila lampičku a sedla si ke stolu. Zapojila do diktafonu svá sluchátka. Když nemůže spát, bude poslouchat. Třeba na něco přijde. On ten diktafon byl vůbec divný předmět. Detektiv jí o tom vyprávěl při jedné z včerejších večeří. Někdo mu ho podstrčil v policejní kantýně do kapsy od bundy na věšáku. Nikdo se k tomu pochopitelně nepřiznal. Bylo na něm jen osm nahrávek, jinak nic. Sedm z nich prý obyčejné zvuky města, na osmé stopě střelba. Markéta se posadila, nasadila si sluchátka a stiskla PLAY. První stopa: V dálce jelo auto. Po Markétině levici někdo hrál na housle stupnici. Falešně. Zaštěkal kdesi pes a pak se ozval takový zvuk, který zněl jako střelba laserovou zbraní v nějakém béčkovém filmu. Druhá falešná stupnice na housle. Konec stopy. Stereo zvuk je pozoruhodný vynález. Markéta to slyšela, jako kdyby „tam“ byla, jen zatím nevěděla, kde je to „tam“. Oproti tomu druhá stopa byla jasná: Nejprve hluk metra jedoucího tunelem, pak nahraný hlas oznámil stanici „Zamenhofova“ a bylo slyšet otvírání dveří. Tahle stopa se prozradila sama. Třetí stopa byla složitější. Zvonek od kola, potichu cikády ze všech stran. Pak se pomalu blížilo letadlo a hlasitě prolétlo nad hlavou. Markéta se zamyslela. Ano, to muselo být někde v polích na Suchém vrchu, docela blízko letiště. Vytáhla mapu města a ano - kousek za koncem přistávací dráhy vedla cyklostezka. To muselo být tam. V každé nahrávce je tedy klíč místa. Vrátila se k první stopě a došlo jí to: To nebyla střelba z laserové zbraně, ale blížící se trolejbus. Rozvibroval síť trolejí a ty udělaly tento podivný zvuk. A ty falešné housle - to musela být nějaká základní umělecká škola někde vedle trolejbusové tratě. Jasně, Náměstí Pařížské komuny, vždyť tam jako dítě chodila… Povzbuzena úspěchem pustila se do stopty čtvrté: Vzdálené rádio a sekačka. To mohlo být kdekoliv. Ale pak se ozvala charakteristická zvonkohra. Ano - Ruský kostelík - ten stojí na kraji zahrádkové kolonie. Stopa pátá: „S hořčicí nebo s kečupem?“ zeptala se nějaká žena. Pak hovory nějakých lidí, ale ten, kdo nesl diktafon, se jim vzdaloval. Zaječení nějaké dívky nalevo: „Á, ty blbečku!“ Pubertální smích. Děti. Šplouchání a cákání vody. Tohle mohlo být jen jedno místo - koupaliště Ve starých pískovnách. Pustila šestou stopu. Znělo to jako nějaký stroj. Rytmicky pracoval. Pak okolo projel člověk na motorce a konec. Markéta sundala sluchátka. Z toho poslouchání jí docela vyschlo v krku. Šla tedy do koupelny se napít. Rozsvítila. Chvíli se mlčky koukala na svou tvář v zrcadle. Nad file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

23/39

12/3/2016

Život v mezerách

obočím měla fialový pupínek. Opláchla si obličej a vypláchla si pusu. Voda měla tu správnou chlórovou pachuť, jak se na Větrnou hůrku slušelo a patřilo. Zamyslela se: Už odhalila pět stop, akorát neví co s nimi. Vrátila se tedy do ložnice, ještě jí čekaly dvě stopy. Nasadila si sluchátka a pustila sedmou stopu. Klimatizace. Lidé. Nalevo nějaký hiphop, ale jen na skok. Zase lidé, nějaký smích seshora. Indická hudba napravo. Dítě. Podpatky. Další lidé. Jakési pípání po pravici, další lidé. Pustila si to ještě jednou. Místo kde je hodně lidí a na konci, zřejmě pípání pokladen. Nějaký supermarket, nebo spíš - ten hiphop a indická hudba tomu nasvědčovaly - obchodní dům. Ano, nositel diktafonu prošel nejprve okolo obchodu s oblečením (to ten hiphop) a potom, potom třeba kolem indické restaurace, aby nakonec zakončil svou cestu u pokladen supermarketu. Markéta se zamyslela: Kde mají indickou restauraci a zárověň supermarket? Nákupní centrum Hvězda, to by mohlo být ono! A poslední, stopa osmá: Střelba. Nějaké malé dítě: „Mami.“ Znovu střelba. Markéta si to pustila znova, ale žádná indície místa v tom nebyla. Vrátila se k šesté stopě, té továrně, třeba je klíč k osmé stopě těch předchozích sedm. Továrna na šesté stopě rytmicky pracovala a pak kolem projela motorka. Znovu si pustila ten zvuk továrny. Markéta zavřela oči a zaposlouchala se. Stroj, motorka. Stroj, motorka. Poslouchala šestou stopu dokola. A pak jí to došlo, kde takový stroj slyšela - exkurze v poštovní tiskárně cenin. Dost možná, že to bylo nahráno tam. Podívala se na mapu. Místa nahrávek byla, jak se zdálo, rozmístěna v podstatě náhodně. Markéta doufala, že je to jen nějaký nevydařený vtip. Že ona osmá stopa není nějaké sériového vraha. Znova si pustila osmou stopu: Střelba, dítě, střelba. Tahle stopa se od ostatních lišila. Markéta sundala sluchátka a šla do koupelny. Pila. Někde nahoře se spustilo čerpadlo. A v tom jí to docvaklo - ta osmá stopa nemá prostorový zvuk. Docupitala do ložnice. Pustila osmou stopu. Ano, žádný prostový zvuk. Nebylo slyšet, kde se střílí a kde se pláče. Podívala se na displej diktafonu, svítil tam nápis MONO. U všech ostatních stop byl zvuk prostorový a nápis STEREO. Takže ta osmá stopa asi ani nebyla nahrána tímto diktafonem, asi je nakonec z nějakého filmu. Rozlouskla to. Vypnula diktafon, sundala si sluchátka a odpojila je. Na malý papírek napsala „Na něco jsem přišla.“, položila to na diktafon a šla ho vrátit do kuchyně. Pak si šla lehnout a znavená posloucháním usnula spánkem spravedlivých. Při snídani se jí detektiv ptal, na co večer přišla. Nemohla si vzpomenout. FINIS ZÁZVOR ANEB MALÁ VOLEBNÍ HUDBA Jednu věc si ale uvědom: Ďasa si nevymejšlí pánbu. Čert se dycky rodí z lidského hříchu, i když se ho lidi snažej zapudit. Jeden knihou, jinej ohněm, další eště něčím jiným... No a když ho konečně zažehnaj, a že se s tím nějak nějak natrápěj, tak skrze to svý trápení zploděj dalšího čerta – a zase to všecko běží vod začátku pěkně dokola.... file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

24/39

12/3/2016

Život v mezerách

— S. Jaroslavcev: Ďábel mezi lidmi Učitel je pro studentky alfa samec. Až se budete někdy rozčilovat nad podobným článkem, buďte v pozoru. Je to tím, že ho napsal učitel. Stejně tak až vás budou plakáty po celém městě přesvědčovat, že všichni volí Taškára, vězte, že byl Taškár zamlada, předtím než se dal na politiku, malíř, a všechny ty kreativce tak proto učili jeho spolužáci. A pak vás nemusí překvapit, že Kozák vyhrává průzkumy veřejného mínění. Studoval sociologii a absolventi sociologie, právě ti ty průzkumy dělají. Umělci dostávají místa v reklamě a sociologové falšují průzkumy trhu. Kam ten svět spěje? Stejně tak není důvod, proč důvěřovat městské lince vlaku. Vede ve směru, kam by normální člověk vlak nikdy neposlal. Proto většinou slouží train abusingu (nehodlám tu teď vysvětlovat, co to je, sám to totiž často provozuju) a převozu podivných existencí z Jižního nádraží na Východní a zpět. Markéta seděla a učila se na zkoušku z biologie o nějakých absurdních breberkách žijících ve slaném nálevu v továrně na kyselé okurky. Na Jižním nádraží přistoupili dva starší pánové, asi měli trochu upito. Ale to nebylo nezvyklé, tímhle posledním vlakem nikdo střízlivý nejezdí. „Večer si doma dám,“ začal jeden. „Jak se tomu říká? Babička to dávala mě malýmu – takový kořínek je to....“ – Druhý vzpomínal: „Jo nedávno jsem si z toho dělal čaj...“ – „Jak vono to jen....“ „Zázvor“ řekla do ticha Markéta. Kyselých okurek měla už po krk. „To je ale chytré děvče,“ pochválil ji jeden, „zázvor je to.“ – „Ano. Ona je budoucnost tohoto města, my už jsme udělali dost,“ přizvukoval druhý. Dvořit se uměli asi jako bojové vozidlo pěchoty náramkovým hodinkám a nejhorší na tom bylo to, že už ji dneska s tím, že jí to sluší, zastavoval pro změnu bezdomovec ( jménem Leopold, který teď seděl na Jižním nádraží a kouřil cigarety značky Drina, které vyžebral od jednoho Jugoslávce). „Když mi bylo dvacet, jezdila touhle tratí jedna moc pěkná průvodčí,“ mlel si svoji písničku první. Markéta vzhlédla od nálevníků ve svých skriptech. Odkud jen ty dva dědky znala? Vlak projel okolo domu, kde byl plakát jednoho z nich v nadlidské velikosti. No jistě! To jsou kandidáti na starostu! Už 14 dní tu bojujou o hlasy lidí jak dva rozzuření nosorožčí samci a teď je vidím vedle sebe družně hovořící ve vlaku. No potěš koště! Vlak vjel na most. „Věřím jen těm statistikám, které jsem si sám zfalšoval, jak říkaval Churchill…“ poučoval druhý. „A nebo to říkal Goebbels? No, to je jedno, na tom nesejde. Každopádně si myslím, že máš tohle období výhru skoro v kapse. Z demografického hlediska jsi zacílil na generaci babyboomu…“ Markéta vzhlédla od nálevníků. Kozák a Taškár, ale který je který? Navíc mají prohozené insignie: Ten s odznáčkem má na klopě obličej toho druhého, toho co něco zkoumá v brožuře „Společně za město“ (neveděla, že to, co ho zaujalo, byla jedna hezká fanynka té strany, ve skutečnosti file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

25/39

12/3/2016

Život v mezerách

začínající irská herečka). Oba politikové se tvářili nadmíru spokojeně. Ta noc byla jejich. Sčítání hlasů začalo. Vlak vjel do tunelu. Ona taková okresní politika, když na to přijde, je leckdy drsnější než politika mezinárodní. Bezdomovec Leopold dokouřil poslední Drinu. Nechápal, proč se kolem těch posledních voleb strhl takový povyk. Co on pamatoval, byli na radnici oba už několikrát. Nic se za tu dobu nezměnilo, akorát se postavil silniční obchvat a jedna tramvajová trať. Ani jeden z kandidátů se ve svém programu o bezdomovcích nezmínil. Dokonce je ani nechtěl vyhnat z centra, jak bývalo při minulých volbách zvykem. Jak tak filozofoval, objevila se stará pomalá postava. Sekuriťák. „Musíte odejít,“ řekl klidně. – „Ale kam?“ položil Leopold řečnickou. – „To nevím, třeba na radnici, ale musíte odejít.“ Leopold vstal a v doprovodu sekuriťáka vyšel z nádraží. Sotva vyšli, dveře nádraží se zavřely a celá ta budova zajela za tichého hučení kamsi pod zem. „Generální úklid,“ vysvětlil sekuriťák. Markéta šplhala po schodech domů. Celý život bydlela na kopci nad městem, kde příšerně foukal vítr a bylo tam vždy o deset stupňů míň než v jakékoliv jiné části města, počítaje v to i akciové mrazírny. A uprostřed schodů, kudy chodila domů, stála na kamenném soklu obrovská prázdná bronzová mísa. Už od dětství měla Markéta jasno v jejím účelu: Určitě slouží k obětování lidí. Nicméně až do onoho předvolebního večera nikdy nebyla svědkem nějakého krvavého obřadu. Až dnes – nějaká okabátovaná postava tu v míse cosi pálila a zapíjela to nějakým držkopalem. Markéta dostala strach. To poslední, co potřebovala, bylo střetnout se s nějakým šíleným satanistou či co. Věděla totiž, že právě ONA je typ vhodný pro zápalnou obět. S ohněm v očích stoupala dál, ale ta postava jí byla čím dál znamější. Byl to jejich profesor praktické filozofie! On to byl teda divný patron. To jo. Divný dokonce i na poměry filozofické fakulty. Ale tohle? „Dobrý den!“ pozdravila ho schválně dost nahlas. Vzhlédl od bronzové mísy: „Dobrý večer, Markéto, co tady děláte?“ – „Na to samý jsem se chtěla zeptat já vás. Já tu totiž bydlím.“ – Nadychl se, položil poloprázdnou láhev Zázvorovice na zem vedle mísy a podíval se na Markétu: „Dělám takový malý obřad na ozdravení demokracie.“ – Skoro vyprskla smíchy: „Prosím!?“ – „No prostě pálim nepoužité volební lístky za tichého zpěvu Finských metalových balad…“ Na tváři Markéty se začal rýsovat jakýsi neurčitý škleb, tak spěšně dodal: „Je to taková moje tradice, dělám to každé volby.“ – „Tak doufám, že se vám tu demokracii podaří ozdravit.“ Řekla s trochou ironie v hlase. „Viděla jsem před chvílí Kozáka s Taškárem, jak se spolu družně baví.“ – „To jste nevěděla?“ zeptal se jí překvapeně. Ne, nevěděla to. O politiku se nezajímala a to málo, co se dozvěděla, jí vždy stačilo utvrdit v jejím nezájmu. Netušila, že se znají už z dob před svým politickým působením. Netušila, že mezi jejich stranami se vede už témeř sto let taková místní studená válka. Nesnáší se, ale potřebují se. Jedna strana si nemůže dovolit druhou zlikvidovat, protože by se pak neměla vůči čemu vymezit. Rozloučila se s filozofem a pokračovala domů. Bydlet sám má své nepochybné nevýhody a pochybné výhody. A naopak. To, že mohla ve dvě v noci v klidu šramotit (ale i rachotit a rámusit) po file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

26/39

12/3/2016

Život v mezerách

bytě, byla ta pochybná výhoda. To, že všechny talíře, co ráno nechala nemyté v kuchyni, stále leží tam, kde je položila, byla ta nepochybná nevýhoda. Byla však příliš ospalá na to, aby s nimi něco udělala. Už stála v koupelně v županu a čistila si zuby, když si na něco vzpomněla. Volební lístky! V zásuvce psacího stolu ležela ještě neotevřená sada volebních lístků. Markéta nezvolila. Jedním z důvodů byl mizerný výběr. Z kandidátů připadala v úvahu asi jen matka její spolužačky Valérie, samotná Valérie se však na možnost, že by se přes noc stala dcerou starostky, dívala docela kriticky. Kromě toho Markéta neměla čas. Všechny ty výstavy, zkoušky, včerejší koncert Obwodu LRC… Otevřela zásuvku a vzala lístky. Přemýšlela, zda to stojí za to chodit ven, a nakonec se rozhodla, že jo. Oblékla si mikinu a tepláky, na šaty, ve kterých přišla, už byla venku moc zima. Oheň dohoříval. Filozof seděl na okraji mísy a zamyšleně pozoroval v ohni zániku se kroutící lístky. – „Pane profesore,“ oslovila ho, „něco jsem vám přinesla.“ A nabídla mu obálku s lístky. – „Děkuju vám.“ Přijal lístky a na znamení vděčnosti udělal lehce komickou poklonu. Roztrhl obálku a rozházel její obsah do dohořívajícího ohně. Dobrovská, Kozák, Taškár, Flink… Jména se kroutila a měnila v prach. Markéta koukala do ohně a přemýšlela, zda to není škoda. Zda to není škoda papíru nebo jejího hlasu. Přeci jen se stala součástí zápalné oběti! Přisedla si na mísu a zadívala se do ohně. Filozof se pomalu zvedl. Zřejmě mu nepřipadalo vhodné sedět na jedné míse společně se svou studentkou. Nehleděl na to, že ta mísa má tři metry v průměru. „Markéto, víte proč se pořádají volby?“ – „Ne,“ odpověděla prostě. Na noční diskuzi spojenou s citováním Nietzscheho a Platóna neměla ani čas ani chuť ani náladu. – „Z toho samého důvodu, jako se ve starém Římě pořádaly kalendy. Lidé musí na pár dní získat pocit, že je vše dovoleno. Že si o svém životě rozhodují sami, a považte to – dokonce, že si vládnou sami!“ Filozof domluvil. Dole v údolí projel po železničním mostě nákladní vlak. Markéta mlčela. „Hmmm. A po volbách…“ Pokračoval filozof a vzal jeden z volebních lístků z mísy. Lístek se mu tím zvednutím v ruce dočista rozsypal na popel. „A po volbách se tahle iluze rozsype. Skutečné moci se opět chopí nikým nevolené šedé eminence a další čtyři roky novodobého otroctví se rozjedou nanovo.“ Vlak v údolí vyjel z tunelu a plazil se jako železný had mezi odstavenými vagóny na Východním nádraží. Markéta vzala láhev Zázvorovice stojící u paty mísy a ochutnala. Otřásla se jako pes. Zázvorovice bylo vůbec to nejšílenější, co kdy pila. Nad parkem, kde stáli, projel taxík. „Jak můžete s takovýmhle názorem každé ráno vstát, jít do školy a tam vyučovat?“ zeptala se ho a položila lahev Zázvorovice na okraj mísy. Filozof lovil v hlavě jakýsi Nietzscheho citát, ale než ho stačil vyslovit, Markéta zmizela za teréním zlomem v přízemní chodbě činžáku. Ámen

ŽIVOT V MEZERÁCH

file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

27/39

12/3/2016

Život v mezerách

Při pohovoru se mě ptali na mé politické názory. Řekl jsem jim, že jsem anachronista a oni mě považovali za následníka Proudhona, Kropotkina a dalších. Vyvedl jsem je z omylu: My anachronisté nebojujeme proti něčemu tak pomíjivému, jako je nadvláda člověka nad člověkem, my máme nepřítele mnohem trvalejšího druhu - nadvládu času nad člověkem. Anachronisté jsou ti, kteří nosí napudrované paruky ve věku krátkých vlasů, ti kteří za svitu loučí sledují video. Ti, kteří obnovili víru v gramofonové desky v době, kdy byly CD přehrávače na ústupu před iPody. Ale v žádném případě nejsme zpátečníci. Rádi předbíháme svou dobu, i když to naši současníci nedocení. Třeba takový Boskovič... Přijali mě. Nyní zastávám pozici literárního teroretika v Ústředním archivu Hlubočice. Je to vážná práce, vážená na kilogramy papíru, které popíšeme, přečteme, skartujeme, ztratíme, zatratíme, znovu objevíme a publikujeme ve výročních zprávách. Literární teroretika je pomocná věda literární teorie věnující se praxi vyvíjení nátlaku na spisovatele a nakladatele. Z tajných fondů financujeme výcvik literárních kritiků v oborech sociotechniky a dialektiky. A dosahujeme skvělých výsledků, především v oboru braku, který je díky nám mnohem čistší a brakovitější. Cesta do práce. Již mě zdraví Ústřední archiv v celé své monumentální ošklivosti. Lidé mají velmi zkreslené představy o výběrových řízeních, Ústřední archiv je toho krásným příkladem. Vyhrála budova největší, nejdražší, nejošklivější a s nejdražším ročním provozem. Přesně podle zadání. Z této architektonické soutěže vzešly ještě jiné budovy, též skvosty moderní architektury, ale Ústřední archiv je z nich nejskvostnější. Má tlusté betonové zdi ale tenká jednovrstvá okna. Ta jižní pochopitelně bez vnějších žaluzií. A tak, jako je pro jadernou elektrárnu důležité netěsnící chlazení, je pro provoz archivu nutná klimatizace. Papír musí být totiž uchován za stálé teploty a vlhkosti. A naše klimatizace - toť vrchol vzduchotechniky - za horkých letních dní vhání do budovy příjemně vyhřátý vzduch a za mrazivých zimních podvečerů chladný osvěžující vánek. Jedná se o budovu skrz naskrz pokrokovou přestože byla postavena v době hlubokého komunismu, již obsahuje open space, v době zvyku pochopitelně nějak jako „kolektivní zóna“ nebo tak něco. Zasedl jsem ke svému pracovnímu stolu, čekala mě fůra práce a to doslova: Na kraji stolu byla vysokozdvižným vozíkem složena bedna plná dopisů na roztřídění. Dodnes nevím, jak se ty dopisy do archivu dostávaly, ale vždy v půli měsíce dorazila nová várka na roztřídění, katalogizaci a uskladnění. Začal jsem s tou mravenčí prací. Ještěže mám takovou holoubčí povahu, jinak bych to dělat nemohl. Ano, holoubčí povahu, jako ti holubi co pro Popelku třídili hrách a popel. Zajímalo by mě, kdo je ta naše archivní Popelka. Komu a k čemu to slouží, když si nechává zaarchivovat i reklamy, které lidé ze svých schránek obvykle vyhazují. Než se ale taková reklama může zaarchivovat, musí se jí vytvořit evidenční lístek. Na všechno máme číselníky a kódové tabulky. Tak třeba tohle - typická ukázka kategorie 723b - milostný dopis anonymní. Kolonka adresát jakási Liška. Co je to za jméno? Á, to bude asi kategorie 1995/66 - přezdívky udělené na základě podobnosti vzhledu. Slečna bude asi zrzka. Ne, že by milostné dopisy anonymní byly takové vzácnosti, chodí jich překvapivě hodně, ale převažuje kategorie 829g - upomínka na nezaplacené připojení k telekomunikační síti. Rozezněla se siréna. Mimořádná událost je tady! Kolegové se lenivě zvedají a rozhlížejí, k odchodu file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

28/39

12/3/2016

Život v mezerách

se nemají. Nic člověka tak neotupí tolik jako třetí planý poplach v tom samém týdnu. Jednou tady uhoříme a budeme při tom v klidu sedět se sluchátky na uších. Recepční na patře nic neví. Netuší co se děje v jiných patrech a mám-li být upřímný, ani o tom našem moc neví. A už se to všechno sune po schodech, celá budova. Rozespale a pomalu, jako při skutečném požáru. Jenom takhle při požárním poplachu člověk vidí všechny kolegy, tváře o nichž jsem předtím ani netušil. Třeba je mezi nimi i Perec. Ne, ale to ne. On je fantóm téhle budovy, zjevuje se jen v dopisech, telefonátech a podpisech pod oběžníky. Svůj život si prožiju v mezerách a přestávkách, jako je tato, říkám si když dav stojí ve vstupní hale a čeká na kolaps budovy. V přestávkách, mezerách, škvírách a autobusech, neboť v práci jsem vázán přísnou regulí a doma jsem, vlivem jisté časoprostorové anomálie nucen sdílet prostor se skladem civilní obrany a výběhem gaviálů. To, i fakt, že nemám čas nějak životu anachronisty patří. To je chronické. „Nic se neděje, na šestce jen někdo pálil nějaké papíry.“ A tak mě čeká zase cesta nahoru. Výtahy nestíhají ten nápor cestujících vracejících se na svá pracoviště, tak jdu na schodiště. Na patře krmí recepční Martina masožravou rostlinu jakýmsi blanokřídlým hmyzem. To je můj život v mezerách. V krabici s dopisy na stole skončil milostný dopis anonymní, psaný mou rukou. Vrátil se zpět od adresátky. Pohlédl jsem na něj, poznal svůj výtvor a zařadil ho do archivu pod kategorii 829g - upomínka na nezaplacené připojení k telekomunikační síti.

Vyšlo v příloze časopisu Rozvědčík nazvané revolver. Viz http://rozvedcik.unas.cz/r2.html TELEPATICKÁ Básník a bezdomovec k sobě nemají zas až tak daleko. Ne, nemyslím toho básníka, co se jmenoval Bezprizorný, myslím spíše ten pocit. Jde čistě o institut trvalého bydliště, ani básník ani bezdomovec ho nemají. Básník žije všude, bezdomovec taky i když ho počasí nutí zalézat pod mosty. Přes tohle všechno jsem neměl chuť sdílet nádražní čekárnu s bezdomovci. Byl čas, byla zima, peníze nebyly, tak jsem se rozhodl se trochu projet. Čistě jen proto, abych se zahřál – jako bezdomovec. Druhý důvod byla ta vůně dálek – měl jsem tímto způsobem projetu většinu města. Znal jsem město dobře, alespoň natolik dobře, nakolik ho z okýnka autobusu poznat šlo. Náměstí Pařížské komuny – typické pro náš svět – ulice a náměstí si pojmenováváme po osobnostech a historických událostech, abychom pak nevěděli, kdo nebo co to bylo. Šlapeme po vlastní historii. Ale není to vlastně jedno? Snad ano, pro většinu lidí jsou to jen názvy. Stejně tak pro mě bude Náměstí Pařížské komuny to místo, kde přistoupila TA holka, nehledě na to, co to vlastně Pařížská komuna byla. A stejné je to s autobusy. Když někoho v knize přejede tramvaj, nedozvíte se obvykle, jaká tramvaj file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

29/39

12/3/2016

Život v mezerách

to byla. Autor knihy se obvykle spokojí s tím, že napíše, jakou měla barvu nebo jaké nesla číslo linky. K tomu, aby uvedl výrobce, nebo dokonce typ, se však nemá. Je to jednoduché – spisovatelé obvykle nebývají odborníci na veřejnou dopravu a pak, jak by řekli kritici, je to nepodstatný detail, který není součástí příběhu. Někdy to však součástí příběhu je. Ne každý autobus má totiž sedadla uspořádaná stejně nudně v řadách za sebou. Ba naopak – konstruktéři moderních autobusů se totiž zřejmě předhánějí v tom, kdo vymyslí originálnější uspořádání sedaček. Vezměte si třeba takový SOR City NB 12 – ten má uprostřed dvě vyvýšené sedačky umístěné mezi dveřmi, otočené koleny do středu autobusu. Naproti těmto vyvýšeným místům je prostor pro kočárky. Za prostorem dveří na vnější straně vyvýšených sedaček se nachází plexisklo a těsně za ním dvě místa k sezení. Tam sedávám rád. Plexisklo přede mnou mě chrání před povětrnostními vlivy, ale zároveň je přes něj dobře vidět. Seděl jsem tam i ten podvečer. Autobus klesal od Rajského dvora pomalu, ale jistě k řece. Hele – ten dům pod pekárnou už dostavěli. A zdá se, že tam dokonce i někdo bydlí. No bylo načase, už tady stál rozestavěný tři zimy. Na Náměstí Pařížské komuny už čekali cestující na zastávce. Přistoupil jeden dědek, dva kravaťáci a jedna mladá holka. Posadila se naproti mě, také za plexisklo, akorát proti směru jízdy. Dělila nás dvě plexiskla, dva dveřní prostory a ony dvě vyvýšené sedačky, ale viděli jsme na sebe dobře. Autobus vyjel. Hele, tady taky otevřeli kebab, to se ti Turci nějak rozmnožili. To je asi třetí, o kterým vim. Oči mi sklouzly zpátky do autobusu a spočinuly na mé spolujezdkyni. Koukala na mě. Nečum. Byla docela hezká – podmanivé hnědé oči, slušivý červený baret a kostkovaný kabát. Měla nějaké zvláštní kouzlo, ale jinak vypadala celkem průměrně. Nečum. Jé, to byla Valérie! Otočil jsem se z okýnka: V záblesku jsem nahlédl do jakési kavárny, kde seděl u výlohy mladý pár, ale autobus rychle ujel dál. Za oknem se teď míhaly výlohy Křížové ulice. V tu chvíli mi to došlo – vždyť já žádnou Valérii neznám! Otočil jsem se do autobusu. Holka sedící naproti mě teď koukala z okýnka. Jé, tyhle boty si pak musím koupit. A za oknem projela výloha jakéhosi obchodu s dámskou obuví. Já asi slyším její myšlenky, projelo mi hlavou a další její myšlenka mi to potvrdila. Jé! já nechala puštěnou digestoř! Stojí mi to za to se vracet? Snad ani ne... file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

30/39

12/3/2016

Život v mezerách

Další zastávka – Ústřední archiv. Přistoupil vousáč, stoupnul si do prostoru pro kočárky, opřel se o tyč a vytáhnul čtečku. Autobus minul budovu archivu. Taková hnusná budova, tam bych nechtěla pracovat. V tomhle jsem s ní byl zajedno. Ústřední archiv je skutečně mimořádně hnusná budova. Architekt byl asi Vogon. Autobus projel po Železném mostě. Světla města se odrážela v řece a já si opět potvrdil, že byly žárovky vynalezeny proto, aby se mohly odrážet v řece. Řeka tu totiž byla před žárovkami. Přejeli jsme okolo automatu svět, kde blednoucí prodavačky nabízejí chlebíčky pamětníky. Autobus vjel na druhý břeh – do Podhradí. Tady bych teda nechtěla bydlet, projelo hlavou mé spolujezdkyni. Ale Podhradí nebyla zas tak špatná čtvrť. Svou pověst si držela především setrvačností, už zde nebyly tak časté loupeže, dokonce i místní domobrana už ukončila svou činnost a její členové se stali řádnými fotbalovými fanoušky, kteří jedí na utkání párek v rohlíku se svými syny. Zastávka U Lípy, kde pochopitelně už dávno žádná lípa není. Vousáč přestoupil na tramvaj a jeho místo zaujali školáci. Ke mě si sedl nějaký starý pán. Příští vystupovat, projelo té holce hlavou. Líbíš se mi, líbíš se mi, líbíš se mi, začalo mi hrát hlavou jako kolovrátek a mé oči opět spočinuly na mé spolujezdkyni. Hlavou mi šrotovala otázka, zda ji mám oslovit. Holku, které můžu doslova „číst myšlenky“, přece nepotkám každý den. Ale na druhou stranu zde působila ta síla, která umožňuje, aby se v tak hustě osídlených metropolích člověk cítil mnohdy osaměleji než v kdejakém Vypadákově. A zatímco autobus míjel továrnu na výrobu klikových hřídelí, rozhodl jsem se: Oslovím ji telepaticky. Líbíš se mi, líbíš se mi, líbíš se mi, zněl znovu kolovrátek v mé hlavě. V tu chvílí zdvihla oči, nejprve se tvářila udivěně. Sluší ti to. Pak se stydlivě usmála a vstala. Její zastávka se blížila. Ačkoliv měla dveře přímo u sebe, přešla ty dva metry k dveřím mým a podívala se na mě z boku. Ale do očí bys mi to neřekl? Zněla její myšlenková výzva. V tu chvíli jako kdyby se protrhla hráz myšlenek v mé hlavě a valila se vlna nápadů s třískami z antických filozofů. Myšlenky se valily jedna přes druhou až nakonec zůstala jen jedna jediná – NE! V tu chvíli se ta holka rozesmála, až to přišlo ostatním cestujícím poněkud divné, a vystoupila na file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

31/39

12/3/2016

Život v mezerách

zastávce na Zatahovací ulici. Nikdy jsem nebyl telepat, neviděl jsem auru ani duchy. Vždycky jsem byl spíše skeptik, tak jsem se snažil si tuto divnou příhodu nějak vysvětlit. Vysvětlení přišlo, jak to tak v moderní vědě bývá, z úplně jiného oboru – z radiotechniky. Určitě už jste slyšeli o těch dnech, kdy jsou dobré atmosférické podmínky. Kdy v chalupě u Nového Boru naladíte rádio Taškent. Zřejmě to byl jeden z těch dní, akorát se tehdy místo rádia dobře ladily myšlenky. Nikdy jsem pak už nic podobného nezažil. Zmíněnou holku jsem pak ještě jednou potkal ve vlaku na Východním nádraží, ale tehdy už jsem její myšlenky neslyšel. A možná, že je to tak lepší. Myšlenky nejsou ke čtení, ke čtení jsou knihy. Finis

OHŇOVÁ POVÍDKA Ani ten červený baret, ani rudá rtěnka, ani havraní vlasy, ale oči. Oči barvy drahé kávy, těmi Markéta Bludowského uhranula. Detektiv se do těch očí rád díval, četl v nich jako v kávové sedlině a někdy uviděl takovou malou jiskřičku uplně dole na dně. To byla Markéta. V době Čarodějnic (a taky dlouho po tom) už spolu chodili. To byl ten správný výraz, protože to vystihovalo podstatu situace. Bývali spatřeni, jak spolu chodí po parcích, zastavují se na vyhlídkách, obědvají v resturacích, vyšlapávají nesčetné schody, které kopcovitý terén Města nabízel, a někdy došlo i na zmrzlinu nebo kino. Občas potkali někoho známého. Zatímco Markétu zdravili lidé z reklamek a věční studenti umění, detektiva spíše policisté a sem tam nějaká známá firma se smyslem pro humor. Občas si je někdo, kdo je znal blíže, dobíral poznámkami typu „Kdy se vezmete?“, ale brouka do hlavy jim nasadila až Bety - malou, ve své podstatě pouze ekonomickou otázkou: „Nechcete se sestěhovat do jednoho bytu?“ - „O tom jsme zatím nepřemýšleli,“ odpověděli téměř dvouhlasně a od té doby jim tato otázka vrtala hlavou. Pravdou bylo to, že skoro polovinu času trávil detektiv u Markéty a tu druhou skoro polovinu času zase trávila Markéta u detektiva. Pravdou bylo i to, že platit dva nájmy je výrazně dražší, než platit jen jeden. Ale ani jednomu z nich se stěhovat nechtělo, na své byty a okolní čtvrtě si oba už příliš zvykli. Detektiv si nedovedl představit, jak by žil po tom, co tolik let trávil v bytě sám. Markéta měla pro změnu obavy, co by na stěhování řekla Bačkora - kočka, kterou bychom mohli nazvat Markétiným majetkem, kdyby se kočky daly označovat za majetek. Kočky totiž, stejně jako ženy, nejsou majetek, nýbrž vážený host v naší domácnosti. V tomto ohledu se pak kočky od žen liší jen jedním podstatným detailem - na katastru na ně odmítají napsat byt, třebaže jsou jeho skutečnými vlastníky ony. Co já už viděl bytů, kde skutečným pánem bytu byla kočka. Ale to sem nepatří, náš příběh je totiž o ohni. Byly Čarodějnice, pro mnoho lidí je to jen svátek velkého ohně, pro hasiče je to jedna ze sézón a pro latentní pyromany a skautské vedoucí je to požehnání - mohou ukojit své ohnivé choutky. A pyromani se činili na obou březích řeky. Bludowský s Markétou kráčeli ulicí, která se „Na Vyhlídce“ nejmenovala bez důvodu. Byl z ní postupně výhled na skoro celé město. Zastavovali se. Markéta pořizovala dálkovým objektivem snímky města s hořícími vatrami. Pozdravil je nějaký známý, akorát nevěděli, kdo z nich ho vlastně zná. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

32/39

12/3/2016

Život v mezerách

Vypadal jako recidivista, ale stejně dobře to mohl být i prokletý básník. Ona ta hranice není někdy jasná, některé zločiny vypadají jako umělecká díla a některá umělecká díla jsou bezpochyby zločiny. Popošli. Markéta ostřila na jednu hranici dole pod skálou a detektiv se zasnil: „Kde jsou ty časy, kdy po požáru lehlo popelem celé město? Dnes máme azbestové příčky, požární hlásiče, hasičský sbor a když už něco hoří, tak se z toho nakonec vždycky vyklube vadná elektroinstalace. No i když…“ A temně se usmál. Detektiv totiž trpěl takovou úchylkou z povolání. Stejně jako železničáři leckdy fotografují lokomotivy, nadšencům do bunkrů voní beton, tak měl detektiv rád promyšlené dokonalé zločiny, takové ty, co se dějí jen v kriminálních komediích. Bohužel (nebo bohudík) se potýkal jen se zločiny, které páchali zoufalci, diletanti a lidé, kteří se obvykle označují slovem svině, ačkoliv to více než ty lidi uráží dotyčnou černou zvěř. „No i když…“ pokračoval detektiv. „I když představ si, že právě tady u vás na Větrné hůrce prý řádí pyroman. Počkej, až dorazíme domů, tak ti to přečtu.“ - Markéta odložila fotoaparát a podívala se na detektiva: „Mě se náhodou oheň líbí. Uklidňuje mě,“ řekla a tajemně se usmála. To byla druhá věc, která na detektiva působila přímo jako kouzlo - široká škála Markétiných šklebů a úsměvů, jeden neodolatelnější než druhý. Došli k hranici. Čarodějnice z Větrné hůrky už hořela mocným plamenem. Dorazili asi všichni, které detektiv čekal: Děti, důchodci i puberťáci, pro které byly Čarodějnice jenom další záminkou k alkoholismu. Do hranice přikládal člověk, který sám vypadal jako čert. Detektiv koukal na ten pohanský svátek. Tohle nemělo s Kristovým učením nic společného, šlo jen o ty ohně. Jako v dobách, kdy v tomto údolí nebylo žádné město, žádný hrad, žádný klášter ani kostely, jen údolní osada na křížovatce cest místního významu. Oheň hřál do tváří. Detektiv vzal Markétu za ruku a byl překvapen. Zatímco předtím na procházce měla ruce studené, nyní u ohně skoro hořela. Jako nějaký salamandr. Z ohně lítaly jiskry a děti v davu zlobily. Nějaký lehce opilý člověk odkudsi zlehoučka řval. Vzduch byl docela studený, studená fronta se činila. Chvíli pozorovali, jak se čarodějnice mění z dřevěné figury na oxidy uhlíku a kupu popela a pak pokračovali směrem domů. Přesněji řečeno k Markétě domů. Když vstoupili dovnitř, Markéta se odebrala k oknu pustit dovnitř Bačkoru a detektiv začal něco hledat ve své brašně. Pak vítězoslavně vytáhl jakýsi výtisk. Byla to diplomová práce jedné studentky kriminalistiky nazvaná „Statistické zkoumání výskytů požárů v Hlubočici“, u které detektiv dělal poradce jako člověk, který podezřele často hraje hry s ohněm. „Tady to je,“ zahlásil a začal citovat: „…od roku 2010 vykazuje anomální výskyt požárů také čtvrť Větrná hůrka. Zajímavé na tomto případu jsou dvě věci: Zaprvé to, že většina těchto požárů vznikla bez cizího zavinění. Zadruhé to, že se těžiště požárů zřejmě přesunulo od náměstí Pařížské komuny. Za typické zástupce této série lze považovat požár trafostanice Na Vinici z 1.5.2011 či požár kůlny na dvoře č.p. 23 v ulici Na Vyhlídce…“ - Markéta se při poslechu seznamu požárů zarazila a sklopila zrak. „Ten žhář jsem možná já,“ řekla potichu. - „Nesmysl, vždyť jsem četl bez cizího zavinění,“ odporoval detektiv. - „No právě,“ začala Markéta a najednou její oči místo detektiva zajímalo více rovnání korálků. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

33/39

12/3/2016

Život v mezerách

„Když se rozčílím, nebo jsem rozrušená, občas se stane, že něco v mém okolí chytne. Je to něco jako samovznícení. Já sama na to nemám žádný vliv, akorát jsem po tom mnohem klidnější.“ - „To máš skutečně ohnivou povahu,“ přitakal ironicky. - „Ne, vážně - dávej si na mě pozor,“ řekla a usmála se zlověstným, ale obzvláště neodolatelným způsobem. Otočila se zpátky na detektiva: „Prvního května 2011 jsem byla hodně smutná, stala se taková ošklivá věc. To by na požár trafa klidně mohlo stačit. A ta kůlna v čísle 23 je přímo támhle na dvoře,“ řekla a vedla detektiva k oknu. „Taky zlý den,“ dodala. Mluvila vážně, tak detektiv zkoprněl: „Jak dlouho už tohle máš?“ - „Asi odjakživa. Víš o té vyhořelé školce? Já tam u toho byla…“ Detektiv byl v rozpacích. Nevěděl, jak se na takovéhle přiznání má reagovat, tím spíše, že přišlo od Markéty. Dvě vteřiny přemýšlel a pak se zeptal: „Řekla si to někomu?“ - „Jednou jsem to řekla Valérii, ale nevěřila mi. Říkala něco o zákonu velkých čísel.“ Mezitím si detektiv všiml, že mu tašku očichává kočka. „Fuj, Bačkoro!“ Okřikl jí a sebral tašku. Markéta si posadila kočku na rameno a začala ji hladit. „A teď si nešťastná a nebo smutná?“ otázal se jí. Markéta položila kočku na zem: „Už dlouho ne,“ usmála se. Ten večer už pili jen víno, oheň nevzali do úst. V koutě místnosti vyspávala kočka Bačkora, u stolu seděl detektiv Bludowský a naproti němu žena s ohnivou povahou, kávovýma očima, havraními vlasy a vraním jménem - Markéta Vranská. Taková ona byla. Ten večer na Větrné hůrce nehořelo, nebyl k tomu důvod. Akorát jeden muž nemohl usnout. Přemítal u které pojišťovny si má nechat pojistit byt proti požáru, pro případ, že by se někdy nepohodl se svou milou. Potom mu došlo, že samovznícení považuje většina pojišťoven za zásah vyšší moci a tudíž škody tím způsobené neproplácí. Zaplašil ty černé myšlenky a připoměl si jedno z přísloví, které měla tolik v oblibě jedna jeho třídní na základce. Začinalo to nějak jako: Vrána k vráně sedá… FINIS

Věnováno Viktoru Farkasovi. MARKÉTA SLAVÍ VÁNOCE Sedl si do tramvaje. Ta se rozjela a detektivovi jako by v tu chvíli někdo strhl pásku z očí – zíral skrz okno na ujíždějící město, jako kdyby ho viděl poprvé. Překvapilo ho, kolik je ve městě Vánoc. Kolik je všude betlémů, světelných řetězů a Santa Klausů. Zíral na tu spoušť a tramvaj ho vezla domů do Podhradí.

O hodinu později stál detektiv Jakub Bludowský v kuchyni Markéty Vranské. Kdesi v hloubi její trouby někde v elektroinstalaci přeskočila jiskra, zárodek budoucí katastrofy. Zatím se ale nic nedělo. Ti dva, co stáli u trouby, si povídali. Ostatní o nich říkali, že spolu chodí, ale mnohem přesnější by bylo říct, že jim spolu bylo dobře. Bylo jim spolu dobře, ať si povídali o čem chtěli. Vlastně si ani povídat nemuseli, bylo jim dobře, file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

34/39

12/3/2016

Život v mezerách

i když mlčeli. Bylo jim dobře, když jedli, když spali, když se spolu koukali na film nebo se procházeli po tom nesčetném množství schodů a parků, co město nabízelo. Nežili spolu v jednom bytě, vlastně ani nevěděli, jak tomu vztahu říkat, bylo jim jen spolu zkrátka a dobře dobře. A tak tam stáli u trouby a povídali si o Vánocích. O tom, jak tyto svátky slavili jako děti a jak je slavili doposud, než se potkali. Povídali si a v troubě mezitím začínala hořet elektroinstalace. Detektiv ani netušil, jak moc se Markéta obětuje. Nepekla, protože vždycky, když pekla, tak hořelo. Dnes ale udělala výjimku, protože tu byl ON. Opravdu toužila po tom, užít si s ním krásné Vánoce, se vším, co k tomu patřilo, včetně cukroví. A tak překonala svůj strach z trouby a vnesla do života tu vůni cukroví. Povídali si a bylo jim dobře. Celá ta situace vypadala jak z příručky „Jak si vytvořit harmonický vztah“, a tak Markétě blesklo hlavou, že se teď musí něco zákonitě pokazit. Ani nestačila tu myšlenku dokončit a něco se pokazilo – detektivovi zazvonil služební mobil, to byla vždy nějaká pohroma.

Kašpárkův most postavili v osmdesátých letech s dobrou vírou, že odkloní dopravu z centra města. Ve skutečnosti ji spíše přikláněl, ale jinak sloužil tak, jak měl. Jeho dobrý kilometr betonové délky překlenoval území, kde v podstatě nic nebylo. Na jednom břehu pískovna, pak řeka a její slepá ramena a pak zase nějaký zarostlý břeh. Most byl stranou od města, a tak na něm, když po něm detektiv v hlídkovém voze projel, nebylo ani živáčka, ba ani motorové vozidlo byste tam nepotkali. Byla už noc a bledé měsíční světlo osvětlovalo mlhu, která pomalu plynula po proudu řeky. Celá ta scenérie vypadala jak z nějaké béčkové detektivky. Zato pod mostem bylo útulno. Teda – bylo by, kdyby tam nebyla mrtvola, u ní soudní lékař se svými asistenty a polovina oddělení vražd Markétovské policie. Tedy – to oddělení ve skutečnosti tvoří jen dva muži. Jeden z nich – Jan Waldfrucht – už byl na místě a ze své pozice šéfa oddělení vražd komandoval policejního fotografa. Když pak přišla druhá polovina oddělení – již zmíněný Jakub Bludowský, pozdravili se. – „Kohopak to tu máme?“ – „Podívej se sám.“ Uprostřed hromady černých plastových pytlů ležela mrtvola muže. Byl nepochybně zastřelen a s velkou pravděpodobností byl sem pod most převezen spolu s tím harampádím v černém plastu. Bludowský znal tvář toho muže – byl to lobbista Janda, jehož jméno skloňovaly poslední týden všechny hlubočické deníky v souvislostí s korupcí při výběrových řízeních na nákup policejních vysílaček. – „No to nám Ježíšek nadělil pěknej dáreček“, odcedil Bludowský.

Toho večera měla Markéta návštěvu. Teda přesněji řečeno – slovo „návštěva“ bylo eufemismus pro „zásah protipožárního sboru“. Hasiči si sbalili své věci, nastartovali a vyjeli k hořícímu stromečku na sídlišti Jih. Markéta osaměla se spáleným cukrovím, vyhořelou troubou a kuchyní, která teď nejvíc ze všeho připomínala středověkou černou kuchyni. Do očí se jí pomalu draly slzy – takhle si Vánoce rozhodně nepředstavovala. Vyhořela, a to doslova. Zůstala v bytě sama s oxidem uhelnatým, zatímco její Jakub někde dělal společnost mrtvole. Zapípal mobil, přišla od něj SMS: „Dnes vecer uz nedorazim. Mame toho plno. J.“ A bylo po Vánocích. file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

35/39

12/3/2016

Život v mezerách

Markéta ještě zkoušela zahnat chmury televizí, ale na každém kanále bežela nějaká šťastná rodinka nebo alespoň pohádka nebo reklama pro šťastnou rodinku. A nešťastný člověk nevydrží pohled na štěstí, a tak se Markéta zvedla, obula a oblékla a vyrazila ven. Kráčela ulicí Na Vyhlídce, ale ani tady nemohla uniknout rodinnému štěstí. Ze všech oken na ni koukaly šťastné dětské tváře, všude byly koledy, stromečky a dárky, nebo alespoň reklama na ně. Markétě právě došlo, že patří mezi ztracené existence. Ano, ztracené existence.

Ulice U Vinného lisu má alkohol už zkrátka v názvu, zřejmě proto v ní sídlí několik legendárních hospod. Jednou z nich je nonstop Ztracená existence. A když říkám nonstop, myslím opravdu nonstop. Ztracená existence nebyla zavřená ani na Štědrý den. Ale má to svou logiku – i v tento den je ve městě dost ztracených existencí, které potřebují svůj alkoholický azyl. Filip Navara seděl u baru v Ztracené existenci a přemítal. Celníci kontrolují přibližně každé sté auto. No, to by bylo. Tak proč sakra třikrát po sobě kontrolovali právě auto převážející jeho zboží? Pokaždé si na převoz toho auta narvaného drogami najal jinou odtahovku, platil pokaždé jiný bílý kůň. Přece nemůže mít takovou smůlu? Konstantin, jeho odběratel, už z toho byl docela nervózní a chtěl zpět svou zálohu za zboží. Filipa se zmocnila paranoia, některý z jeho lidí musí být práskač. No to byla situace! Ostatní zákaznící nonstopu neměli tak chmurnou náladu jako Filip. Slavili Vánoce, což ve Ztracené existenci znamenalo každou celou hodinu jeden jabčák zdarma. Filipa zaujala jedna slečna u stolu pod hodinama. Měla oříškově hnědé oči a vlasy... no... znáte to, taková ta barva mezi blonďatou a tmavou, špatně se to popisuje. Hezky se smála a uměla pít pivo. Prostě ten typ holky, co vás zaujme, když vstoupíte do baru. Asi to byla cizinka, čemuž nasvědčovalo i to, že měla přes židli přehozenou tašku s tajuplným nápisem PILSEN 2015 . Filip by se s ní býval dal do řeči, ale ta slečna měla pro něj jednu zásadní vadu – společnost. Kouknul se po místnosti a v tu chvíli dovnitř vstoupila Markéta. Šla rovnou k baru a objednala si „něco ostřejšího“. Filip se na ni podíval – vypadala zklamaně a osaměle, ano, ta přišla právě pro něho. „Můžu si přisednout?“ oslovil ji drze. Chvíli si ho měřila a pak odpověděla: „Jistě.“

„Pozor na hlavu!“ – Detektivové procházeli stavbou. Oba byli utahaní a vymrzlí, tak Waldfrucht navrhl, že ještě zajdou k němu domů na čaj a večeři. Ta stavba, kterou právě procházeli, byl právě Waldfruchtův dům, který koupil kousek za městem ve vesnici Kouty a teď se ho snažil zrekonstruovat. Některé části domu tedy zbořil a pak v podstatě postavil znova. Všude byly prkna, lešení a cihly. Bludowský už tam jednou byl, ale nic uvnitř domu díky té stavební činnosti nepoznával. „Tak, a tady už to znáš,“ řekl Waldfrucht a otevřel dveře do kuchyně. Kuchyň, narozdíl od zbytku domu, nepodlehla za oběť přestavbě a zůstávala tak, jak si ji Bludowský pamatoval. Detektivové tam spolu moc nemluvili, řešili jen takové ty organizační věci ve stylu „Dáš si kafe?“ – „Jo, díky.“ Neměli si moc o čem povídat, nechtěli totiž vytahovat případ. Waldfrucht zapnul kávovar file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

36/39

12/3/2016

Život v mezerách

a šel ohřívat polívku. Zvuk kávovaru probudil Waldfruchtovu přítelkyni Bety, a tak sešla po schodech z půdy, kde spala, do kuchyně. „Už jsi zpátky? Co jste měli?“ otázala se rozespale Waldfruchta. „Klienta...,“ řekl pochmurně. Klient byl eufemismus pro mrtvolu. Bety se otočila na Bludowského, pozdravila ho a otočila se na hodiny. „Nechce tu Jakub přespat, ať nemusí teď v noci domů?“ zeptala se. Oba detektivové mlčky přikývli, a tak se Bety odebrala nahoru pro nějakou tu přikrývku. Když pak sešla, nandával Waldfrucht polívku. — „Jak jsi oslavil Vánoce, Jakube?“ ptala se Bety. — „S Markétou u ní doma. Pekli jsme cukroví, než nám to zkazil ten... klient...,“ odpověděl ironicky Bludowský. — „To chápu, nám taky zkazil večer,“ odpověděla smutně Bety. Bety byla zřejmě nejchápavější člověk z celého města, ale mrtvola na Štědrý večer byla moc i na ni.

Existuje několik témat, u nichž skončí jakákoliv diskuze. Jedním z těchto věčných témat jsou drogy. Diskuze se k nim může dostat odkudkoliv a spolehlivě u nich skončí. To pak jen nevěříte, kolik je ve vašem okolí uživatelů a dealerů drog. Markéta rovněž nevěřila. „Takže přes bílýho koně založíte firmu...“ vysvětloval Filip Navara svůj postup. „Koupíte na ni auto, třebas vrak, a to auto pak necháte odtahovkou převýst do Španělska.“ — „Jo, to znám.“ řekla Markéta. — „Tam to auto vyložíte na smluveném parkovišti a váš odběratel si tam pak to auto vyzvedne.“ vysvětloval Filip dál. Napil se jabčáku a pokračoval: „To auto může bejt plně narvaný drogama. Pravděpodobnost, že budou kontrolovat odtahovku, je malá a když už — tak jen přijdete o zboží, protože to auto převáží normální přepravní firma, co o ničem neví.“ — „Jop, to znám.“ řekla zase Markéta. Filip se napil jabčáku, chtěl pokračovat, ale zarazil se. Počkat, jak to ta holka může znát? Pašovala snad ona něco někdy po Schengenským prostoru nebo co jako? Napil se ještě jednou (to na kuráž) a zeptal se: „Jak to můžeš znát?“ — „Můj přítel je kriminalista, vypráví mi občas, jak to u nich v práci chodí...“ odpověděla upřímně. Filip Navara oněměl. Nejenom, že tady hučí do zadané holky, ale jak zadané! Zadané s kriminalistou! Co když i ona bude vyprávět, jak to tady v baru chodí? Filip se ještě jednou napil jabčáku a hořce dodal: „Tak to je taky z oboru....“

Detektiv Bludowský ležel na gauči přikrytý dekou a četl si něco z displeje mobilu. Kolem něj prošla Bety a s výrazem vlídné hostitelky se ho ptala: „Není ti zima? Stačí ti tahle deka?“ — „Stačí, jo, díky.“ — „Tak dobrou noc,“ rozloučila se a odebrala se po schodech nahoru do svých komnat. „Dobrou,“ řekl za ní Bludowský, a zůstal tak v pokoji sám. Čaj ho sice zahřál, ale taky ho probudil, file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

37/39

12/3/2016

Život v mezerách

a on tak nemohl usnout. Ležel a snažil se unavit čtením. Přemítal, proč je na světě tolik zločinu, proč už bůhvíkolikáté Vánoce nemohl oslavit jako normální člověk. Chtěl ty chmury zahnat čtením, ale ani na internetu Vánocím neunikl. Na každém zpravodajském serveru byly Vánoce nebo zavražděný lobbista, někdy i obojí. Zavřel internet a začal hledat v kontaktech.

Když Markéta dorazila domů, zula si boty, sundala kabát a šla do koupelny. Tam načapala kočku, která spala v koši na prádlo. Už zase, potvora jedna! Vyhnala kočku, umyla si ruce, vypláchla ústa a chvíli na sebe zírala do zrcadla. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Proč je na světě tolik zločinu? Proč s NÍM nemohla v klidu oslavit Vánoce? Přešla do kuchyně a tam si postavila na čaj. Vytáhla mobilní telefon. Přemýšlela, že Jakubovi zavolá. Ne, nezavolá, třeba má ještě vyšetřování... Tak mu napíše. Ale co mu má napsat? Že zapíjela Vánoce s pašerákem drog ve Ztracené existenci? Ne, to ne! Pomalu se jí začínaly mlžit oči slzami, když tu se ozvalo zamňoukání telefonu, přišla jí SMS. „Mam te rad, Marketko. Jsi moje svetlo v tyhle tme. Jsi moje betlemska hvezda. Vanoce oslavime jindy. Jakub.“ Ukápla jí slza, ale už nebyla smutná.

A tak Markéta slaví Vánoce – s třídenním zpožděním. конец фильма EDIČNÍ POZNÁMKA

todo - co kdy kde TIRÁŽ V roce 2016 vydalo jako svou 2. publikaci nakladatelství Svita.cz ve Hvozdnici. Napsal a k elektronickému vydání připravil Mikoláš Štrajt.

1. Myšlenky převzaty ze stránek richard-1.com - autor major H.↩ 2. Mojí ctí je věrnost. Mimochodem motto SS, tak ho neříkejte v Rakousku a Německu, je tam file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

38/39

12/3/2016

Život v mezerách

zakázané.↩ 3. Kōnig, ačkoliv dobře věděl, že ho zdržuje, mu na to říkal: „ale ne, vůbec nezdržujete“↩

file:///home/pi/Desktop/severak/knihy2/zivot­v­mezerach/zivot­v­mezerach.html#markéta­slaví­vánoce

39/39