7.1. Dionýsovský temperament

7.1. Dionýsovský temperament Jádrem dionýsovského temperamentu je kombinace SP, to znamená smysly v kombinaci s percepcí, vnímáním. Zahrnuje čtyři typy, ISTP, ESTP, ISFP a EFSP, které se od sebe v podstatných rysech odlišují, mají však stejně zásadní podobnosti. Dionýsos, syn Dia a smrtelnice Semely, jemuţ v římské mytologii odpovídá Bakchus, byl původně bohem všeho přírodního vzrůstu. Později byl spojován hlavně s vínem a zobrazován v průvodu opojných ţen, satyrů a nymf. Jeho slavnosti byly svátkem nevázaného veselí. Průvodním znakem tohoto temperamentu, který se vzpírá jakýmkoli poutům, vazbám a závazkům, jsou volnost a nevázanost. Ideální pro něj je dělat si, co chce a hlavně kdy chce. Kalkulovat, vyčkávat, střádat, připravovat se na zítřek pro něj není. Ţivot je to, co je teď, zde a nyní a zítřek nemusí třeba vůbec nikdy přijít. SP vyuţijí a do své právě vykonávané činnosti zapojí všechny zdroje, které mají k dispozici. Nic si nešetří "na potom". Nemají sklon je "křečkovat" pro sebe, rádi se rozdělí a nabídnou cokoli z toho, co je jim v daný okamţik dostupné, i ostatním. Chovají se tak bez ohledu na to, zda je právě dostatek nebo nouze. Je-li něčeho hodně, štědře rozdávají, je-li málo, dají, co mají na společnou hromadu a očekávají totéţ od ostatních. Pro SP se o všem dá vyjednávat, nic není nikdy nadobro ztraceno, existuje-li alespoň stíneček naděje, ţe to lze získat. Proto tak dobře čelí krizovým situacím. Dlouho se dokáţí podrobovat předpisům, řádům, zvyklostem a obyčejům; krize však všechno mění. Co platilo za normálních okolností, uţ není nadále závazné. Jejich osobností projede impuls a náhle se projeví úplně jiná povaha, neţ jakou všichni doposud znali. Nová situace vyţaduje nové přístupy a staré závazky jsou jenom haraburdím, které je třeba - někdy moţná s trochou lítosti odsunout či překročit, ale rozhodně nebrat s sebou. Co bylo včera, uţ není, dnes je dnes, a to je to nejdůleţitější, to, oč doopravdy jde. Povinnost, moc a duchovno lidem tohoto temperamentu neimponují a mají pro ně jenom druhořadou, pokud vůbec jakou důleţitost. Mají sklon k akci, okamţitě jednat z náhlého popudu. Chceme-li je pochopit, musíme především porozumět tomu, jaké akci a jakým činnostem dávají přednost. Nejlépe se totiţ cítí v situacích, kde sama činnost - její průběh a vlastní proces - je sama o sobě smyslem. Tento aspekt u nich překrývá cílové nebo účelové zaměření toho, co dělají. Nechávají se unášet a opájet přítomnou chvílí a právě probíhající činností. Nevadí jim, mají-li jejich skutky a činy pro jiné ještě nějaký další pragmatický význam nebo uţitek. Avšak takovéto poslání, jakkoli vznešené, pro ně není tou pravou pohnutkou, aby se do něčeho se skutečnou opravdovostí pustili. Pro ně jsou rozhodující vlastní vnitřní pocity a důvody. Uţ od dětství bývají SP aktivní a hraví. Důleţitou roli v jejich raném věku hraje jídlo, které si skutečně dokáţí "uţít" s náruţivostí, která většinu matek blaţí. Děti temperamentu SP mají ovšem také sklon k nepořádku a špíně - nechat je chviličku bez dozoru znamená, ţe se ihned s obdivuhodnou vynalézavostí "zčuní", a to i v prostředí pokládaném jinak za "bezpečné". Totéţ platí o pořádku; jsou schopni během okamţiků udělat z uklizeného prostředí takový "herberk" bez ladu a skladu a sebemenší logiky, ţe i velmi tolerantním a značně otrlým rodičům aţ zůstává rozum stát. Na výtky a pokárání, kterých takto nasbírají během krátké doby víc neţ kdokoliv jiný, si brzy zvyknou; jednak proto, ţe se jejich ostří brzy obrousí, ale také proto, ţe nikdy tak docela dobře nechápou, co je jim vlastně vytýkáno, co jim mají ostatní za zlé. Jak jsou na jednu stranu netrpěliví a přelétaví, tak se mohou na druhou stranu na dlouhou dobu a s nebývalou intenzitou a soustředěním pustit do činnosti, která nedává smysl nikomu jinému, kromě nich samých. Ve škole a vůbec mezi lidmi jsou SP oblíbení a veselí, zejména vyskytují-li se v extrovertním vydání. SP kolem sebe šíří nakaţlivou náladu pohody. Je to způsobeno tím, ţe SP vlastně nepracují, za ničím se nepachtí. Někdy se zdá, ţe daná práce, místo, činnost, zaměstnání bylo vytvořeno přímo pro ně, moţná i k jejich potěše. V tom, co dělají, není obsaţen moment zaměření se na výsledek a tudíţ ani strachu o něj. Důraz je na činnosti, na procesu, a ne na jejím ukončení a završení. Výsledek je sice logickým důsledkem jejich činnosti, ale jaksi vnějším a nahodilým, dělat to či ono by pro ně mělo smysl i bez něj. Někdy mají sklon přehrávat a získávat si pozornost za kaţdou cenu. Někteří SP kontrolují své emoce a vnitřní pohnutky jenom s krajními obtíţemi. Někdy se jen obtíţně a dlouho uklidňují, a proto potřebují období klidu a pohody, aby mohli obnovit vydanou energii. Osobnosti typu SP nebaví učení pro učení, získávání vědomostí samo o sobě. Ze všeho nejhůře snášejí přípravu všeho druhu. Nejspíš pro ně (a jimi samými) byl vynalezen koncept "škola hrou", protoţe teprve tam prospívají a vykvétají. Fakta, pravidla, poučky a teorie jim říkají pramálo, potřebují laboratoř nebo dílnu. Sedět v lavici, koukat se před sebe, stát v řadě, nesmět se bavit se spoluţáky, kdyţ je něco napadne a muset komunikovat jenom s učitelem, jenom na vyzvání, učit se něco, co jim bude platné aţ za horizontem let, který jsou schopni dohlédnout, je pro ně ve školách v lepším případě nesmyslné a v horším případě utrpení. Přitom SP je v průměrné školní třídě kolem 40 procent! Někdy pro ně bývá negativní školní zkušenost natolik závaţná, ţe ač často mají potřebný intelekt i

talent, odmítají dále studovat a jít třeba na vysokou školu. Nechápou, proč by znalosti a vzdělání měly být hodnotou samy o sobě. Děti i dospělí SP potřebují fyzický prostor, v němţ by mohli aktivně působit, ale také místo, kde by uspokojili svou potřebu chvilkové izolace. Potřeba výkonu zatlačuje do pozadí odpovědnost. SP milují soutěţení a závody a mohou být velmi ambiciózní. Svou snahu něčeho dosáhnout výborně kombinují s loajalitou vůči týmu. Musí to však být tým jim rovných, kde mají přehled o tom, co a proč se děje a kde musí být přesvědčeni, ţe mají vliv na běh událostí a kde je to musí především bavit. Na svou skupinu dokáţí být SP velmi orientovaní. Jsou to lidé, kteří jí vdechují esprit de corps, jsou vůči ní loajální aţ za hrob a bez váhání či přemýšlení ji všemi prostředky brání před jakýmkoli nepřítelem a ohroţením. Soudrţnost našich bývalých letců z Anglie nebyla dána jenom a pouze společným údělem a perzekucí, ale i tím, ţe se v této skupině vyskytlo nadprůměrné zastoupení osob právě tohoto temperamentu. SP bývají impulzivní. Není tomu tak ale jenom proto, ţe by měli nedostatek sebekontroly, ale proto, ţe takovými vlastně chtějí být, ţe jim dělá dobře být impulzivní. Líbí se jim to a v jednání z okamţitého popudu nacházejí to pravé vzrušení. Se svými vnitřními impulsy se SP doslova mazlí, těší se na ně, dělá jim dobře, kdyţ je začínají uvnitř pociťovat, sledovat, jak se v nich hromadí. S rozkoší je nechávají vybít v jediné perfektně načasované a přesně zacílené grandiózní explozi. Někdy to jde tak daleko, ţe se aţ cítí provinile, kdyţ v sobě ţádné impulsy právě nemají. Protoţe impuls je okamţitý a krátký, musí SP ţít právě přítomným okamţikem čekání pro ně znamená psychická muka, odklad zmrtvuje a hasí jiskru impulsu. Ostatním to nemusí dávat smysl a můţe jim připadat nesnesitelné neustále "se honit", ţít v návalech a v jakési neustálé roztěkané netrpělivosti. SP na tom však nepřipadá nic divného, je to jejich definice ţivota, přijímat kaţdý den s novou intenzitou a bez předsudků a svázanosti nějakými dalekosáhlými cíli. Abychom rozuměli: téměř kaţdý z nás čas od času asi pocítí náhlé a nezadrţitelné nutkání něco honem udělat. Většinou jsme schopni se kontrolovat, své náhlé popudy potlačit a ovládnout, třeba s ohledem na nějaké důleţitější a vzdálenější cíle. Ve jménu Povinnosti, Moci nebo Ducha jsme schopni se opanovat. SP se svým popudům s poţitkem poddávají. To však neznamená, ţe by se SP neuměli nikdy ovládnout. Znamená to jen, ţe zatímco pro ostatní temperamenty ta představuje vítězství a moţná dobrý pocit, pro ně je to prohra a sebezapření. Také to neznamená, ţe by se SP jenom bezcílně nechali vláčet ţivotem a ţili od okamţiku k okamţiku a jenom z ruky do úst. I oni mají své záměry a povinnosti, tak jako všichni ostatní. Mají jich však méně a bývají u nich mělčí a nezávaznější. Je-li jich na jejich vkus náhle příliš mnoho, začnou projevovat neklid, instinktivně se jim chce "zvednout kotvy" a pohnout se jinam. Jejich pojetí činnosti lze moţná dobře ilustrovat na příkladu rozdílu mezi přípravou na něco a vlastní akcí, skutečností. Příprava, trénink či nácvik je něco, čím se zdokonalujeme v nějaké činnosti nebo získáváme znalosti, dovednosti apod., abychom pak byli schopni patřičného výkonu. Je to jenom "jako", pomíjivé, nanečisto, něco, co se nepočítá, prostě zkouška. Pro SP je však toto pojetí naprosto cizí, oni nemívají zkoušky a přípravy všeho druhu v lásce. Pro ně je zajímavé zkusit všechno hned na ostro, poučit se z chyb a jít do toho znova, opět s plným nasazením. Pro SP to musí být vţdycky váţné, aby pocítili to pravé nutkání vůbec se do něčeho pustit. Někdy jsou v takovéto akci schopni vytrvat nad meze pochopitelné ostatním. Jejich okolí to pak má sklon chybně povaţovat za sebedisciplínu, za "ukázněnost". Není to však primárně tradiční kázeň, co je k tomu vede; je to spíše ohromná síla jejich vnitřního nutkání, která si na příslušnou dobu vše podřídí a podmaní. Dostane je do určité koleje, na nějakou dráhu, ze které nesejdou, dokud nebudou na konci. Často si své motivy ani otevřeně a artikulovaně neuvědomují a mají potíţe vysvětlit je jiným, protoţe jim samým jsou tak jasné, ţe ani zdůvodnit nepotřebují. Lezou na hory, "protoţe tam stojí", jezdí do exotických krajin, protoţe "tam ještě nebyli", závodí, protoţe chtějí zjistit, jestli "jsou rychlejší". V činnosti vytrvají jen tak dlouho, pokud trvá jejich impuls. Jakmile však jednou pomine, pak jim tato činnost uţ vůbec nic neříká a s lehkým srdcem se jí vzdají. Keirsey a Batesová' poznamenávají, ţe člověk má na rozdíl od zvířat tři věci: symboly, bohy a nástroje. Dionýsovskému temperamentu bohové zpravidla příliš mnoho neříkají a dokáţí se celkem dobře obejít i bez symbolů. O to větší je však jejich vášeň vůči nástrojům. Nástroje je zvou, vábí a lákají, aby je pouţili a oni jejich svodům prostě nedokáţí odolat. Jednoduše se musí svézt tím buldozerem, pilotovat to letadlo, vystřelit si z té pušky, zatroubit na tu trubku, skočit z výšky na tom laně, zkusit ten počítač či rozetnout něco tou sekyrou. Toto nutkání je tak silné, ţe lidé tohoto temperamentu někdy nečekají na dovolení. Při tom moţná proti sobě ještě popudí obsluhující personál, nic netušící sousedy, stráţce bezpečnosti a někdy dokonce i zákon. V nástrojích je něco, co rezonuje s naladěním jejich duše a přitahuje je silou drogového návyku. Nástroj se stává prodlouţením jejich vlastního já a posiluje, zdůrazňuje, zaostřuje, rozšiřuje či prodluţuje působení

jejich vlastní akce. To jim dává zvláštní pocit, ţe teprve správným pouţitím správných nástrojů dosahuje ona exploze jejich impulsů správného, přesně zacíleného a patřičně dramatického účinku. Ke své akci potřebují SP obecenstvo, které bude obdivovat nevázanost jejich počinů a jejich volného ducha - také proto má Dionýsos vţdy kolem sebe svou druţinu. SP ale nestaví na odiv své schopnosti nebo moc dělat to či ono. Jejich hrdost má zdroj jinde. Je to především a zejména jejich volnost. Pramálo se starají o to, aby si vytvářeli nějaké znalosti anebo shromaţďovali moc. Jejich cílem je ţít tak volně, jak se jenom dá. A to se nedá nastřádat na zítřek, protoţe kaţdý nový den přináší nová vzrušení, nová překvapení a nové moţnosti vyzkoušet si své štěstí a prověřit své schopnosti. Zdroje jsou od toho, aby se spotřebovaly, nástroje a stroje k tomu, aby se pouţívaly a lidé k tomu, aby s nimi byla zábava. Jejich ţivot se odvíjí akcí, provozem toho či onoho, ale to samo nebývá vţdy pravým smyslem toho, co dělají. Typickým představitelem temperamentu SP byl například Jaroslav Hašek, coţ výtečně vystihuje Radko Pytlík. Také v osobním ţivotě jednal Hašek impulsivně, nerozmýšleje se příliš, jaké bude mít jeho jednání důsledky. To mu způsobovalo mnohé nepříjemnosti. Přestoţe si velmi snadno zvykal na nové, neznámé prostředí, nedovedl se nikdy a za ţádných okolností přizpůsobit průměru, mentalitě takzvaných slušných lidí. Dovedl však bezpečně vystihnout náladu okamţiku, byl proto oblíbeným společníkem, jenţ svými nápady lehce získal zájem posluchačů. (...) Bezelstná naivita a spontánnost, podceňující následky nepředloţeného chování, byla pramenem jeho někdy zbrklé odvahy. Charakteristickým rysem takových lidí je jednolitost, zvláštní druh sebedůvěry. Nikdy se nepokoušejí být jinými neţ jsou; (…) neporovnávají se s okolím, netrápí je vypočítavá ctiţádost, touţící po úspěchu a po kariéře. Tento "zvláštní druh sebedůvěry" je důvodem, proč si SP libují v situacích, v nichţ výsledek není předem znám a kde pokud moţno neplatí ţádná pravidla, kde je moţno vyzkoušet si vše aţ na samé meze. Z tohoto důvodu si lidé tohoto temperamentu vedou lépe neţ jiní v krizových, kalamitních situacích. Čím je krize váţnější a hlubší, tím rychleji a dramatičtěji umějí SP zareagovat. A naopak, v situacích, které se opakují, ztrácejí SP zájem. Začne-li se však kruh moţností rozšiřovat, roste s ním i nasazení, s nímţ se do věci pouštějí. Pokud míra nudy a rutiny překročí pro ně snesitelnou mez, mohou se SP někdy dokonce pokusit nějakou tu krizi vyvolat, jen tak, aby se věci "trochu rozhýbaly". V našem kulturním okruhu tento typ chování prochází spíše muţům neţ ţenám. Na muţe tohoto temperamentu se pohlíţí nejspíš jako na zajímavé kuriozity, moţná osobité, excentrické postavičky, zatímco ţena tohoto typu je "éro", která asi bude "do větru" a v důsledku toho jistě i "špatná máma". Proto asi najdeme ţeny v povoláních typických pro SP mnohem vzácněji neţ muţe, a to i vzdor tomu, ţe tvoří mezi SP plnou polovinu. Jen málo ţen vykonává např. práci hasičů, příslušnic speciálních jednotek, lidí vysílaných k překonání náhlých obtíţí, k přemlouvání sebevrahů, aby neskočili apod., zkrátka povolání vyţadující odvahu, přesnost, souhru, vytrvalost, správné načasování a okamţité rozhodnutí. Dionýsovské temperamenty bývají přáteli líčeny jako vzrušující, zábavné, optimistické bytosti, jako zdroje zábavy a iniciátory radovánek. Tito lidé bývají obratní a duchaplní v konverzacích, mnozí jsou nevyčerpatelnou studnicí vtipů a zábavných historek. Kdekoli se objeví (zejména extrovertní SP), dokáţí věci i lidi rozhýbat, nalít do situací novou energii, pocit, ţe se děje nebo stane něco vzrušujícího či dobrodruţného. Jazyk SP nebývá prošpikován výrazy, které poukazují k nějakým vznešeným posláním. Naopak, bývá to mluva vysoce funkční a orientovaná na provoz. Proto se jen zřídka musí s něčím "vyrovnávat" anebo cosi "vydrţet". SP prostě nepřemýšlejí v rámci dlouhodobých záměrů a strategických cílů. Obtíţe "nesnášejí" proto, ţe cíl, který se tím dosáhne, je toho hoden, a ţe odříkání přinese ovoce. Pro SP není jednání podřízeno cílům, protoţe akce je sama sobě cílem i smyslem. Smysl má zlézání hory nebo skály, ne pobyt na vrcholu. Smysl má jet rychleji neţ ostatní, ne být někde dříve. Dosaţený výsledek uţ ale tento proces ruší a sám o sobě vynaloţené úsilí neospravedlňuje. Jenom kvůli pěkné vyhlídce nebo pouhé úspoře času to rozhodně nedělají. Je zajímavé, ţe v různých zemích se vyprávějí o SP a jejich impulsech velmi podobné historky. V USA se např. traduje jedna o Elvisovi Presleym. Elvis jednou spatřil na parkovišti úplně cizí ţenu prohlíţející si s nebývalým zájmem jeho pozlacený Cadillac vyrobený na zakázku, speciálně pro něj. Zeptal se jí, zda se jí líbí, a ona bez dechu hlesla, ţe ano, líbí. Elvis opáčil, ţe tento je uţ sice jeho, ţe jí však koupí jiný. Vzal ji k nejbliţšímu dealerovi a tam jí koupil podobný vůz v ceně několika desítek tisíc dolarů. Kdyţ se nadto ještě dozvěděl, ţe ona ţena má v ten den narozeniny, přidal jí ještě šek na okrouhlou sumu, aby si koupila nějaké šaty, "které by ladily k tomu autu". U nás se zase vypráví jiný příběh o jiţ vzpomínaném Jaroslavu Haškovi, který místo aby z honoráře za právě vydanou kníţku

zaopatřil rodinu, zaplatil nájem a zbytek pak odnesl do všech hospod, kde nadělal dluhy, dal cestou z redakce z náhlého popudu všechny peníze zcela neznámé ţebračce s dítětem, jiţ náhodou potkal v pasáţi. Kdyţ lidem temperamentu SP o něco jde, dokáţí být neporazitelní a "k neutahání". Mohou mít vytrvalost, kterou u ostatních typů nenacházíme. Svedou nedbat nepřízně, nepohody, hladu, únavy i bolesti, osamělosti, deprivace a vůbec protivenství všeho druhu a mít kuráţ v míře, kterou u ostatních typů nevídáme. Je tomu tak ale proto, ţe ostatní typy jsou mnohem více zaměřeny na cíl a na výsledek, proto dělají jenom takové věci, které jim tyto cíle prokazatelně přibliţují. Pokud cena začíná být příliš vysoká, úsilí a námaha nepřiměřené, začínají se tázat, kolik toho ještě snesou a zda za to právě tento cíl stojí. To ale pro SP neplatí. Ti se nepohybují směrem k nějakému konkrétnímu cíli, nejsou na cestě, která má překonat vzdálenost mezi tím, co je a co by mělo být, tudíţ nikdy nezpochybňují svou schopnost vytrvat. Vytrvání, neústupnost, zkouška, kolik toho jsou schopni snést a vydrţet je pro ně cílem o sobě a vlastním smyslem jejich konání, a proto v něm pokračují - někdy aţ za hranici, jiţ jsou jiní schopni sotva pochopit. Jejich okouzlení jednat z náhlého popudu vede ke zdánlivému paradoxu jejich ţivota. Z SP ţijících pro prchavý okamţik bývají největší pódioví umělci: hudební virtuózové, nejskvělejší herci, dokonalí tanečníci či hvězdy různých show. Jsou ale také skvělými malíři, zpěváky, hudebníky, tanečníky, sochaři, atlety, hazardními hráči, iluzionisty, reportáţními fotografy a vynikají v mnoha dalších oborech, které vyţadují obrovské úsilí vyvěrající z dlouhodobého nadšeného soustředění se na určitou činnost. Snad ţádný další temperament není schopen v sobě mobilizovat v daný okamţik a v takové míře schopnosti vyţadované pravým mistrovstvím a skutečnou virtuozitou - totiţ nepředstavitelné hodiny nepřetrţité činnosti, podřízené slávě hvězdného okamţiku. Je v tom ale hádanka. Jak tohle všechno mohou dokázat lidé, kteří se zdají být tolik hnáni okamţitými pohnutkami? Lidé, kteří, jak jsme si řekli, tak špatně snášejí zkoušení a nacvičování a pro neţ je "nanečisto" cizí slovo? Souvisí to s tím, o čem jsme se uţ zmínili, totiţ se schopností SP nechat se pohltit svým nenasytným sklonem k akci a vytrvat v ní hodiny a hodiny, týdny a týdny, někdy i roky, prostě tak dlouho, jak by asi ţádný jiný typ osobnosti nevydrţel. Je to právě tato impulzivní zatvrzelost, která je palivem motoru, jenţ je dovede k virtuozitě. V jistém smyslu slova SP vlastně netrénují a necvičí. I při zkoušce hrají naplno. Na rozdíl od temperamentu NT, který, jak si ukáţeme později, usiluje o dokonalost a nikdy jí nedosáhne, SP takový cíl nemá, věnuje se tomu, co je a - jaksi mimochodem - se mu podaří oné dokonalosti dojíti. Lidé temperamentu SP jednají spontánně, prostě konají - bez umdlení, bez ohledu na čas, ponoření do akce, která se jich zcela zmocní a nemá mimo sebe konce ani smyslu. Myšlenky na dokonalost a úsilí, potřebné na její dosaţení, SP jenom překáţejí; k perfektnosti je dovede sama činnost konaná bez postranních motivů. Strkají-li SP kámen na horu, dělají to proto, ţe je baví samotné strkáni, a nijak neţehrají nad tím, ţe jim tam nahoře kameny nijak nepřibývají, ţe tam po jejich úsilí nevznikne navěky monument připomínající jejích námahu. Jak jsme si uţ řekli, jsou SP přitahováni k povoláním (mnohem spíše neţ k zaměstnáním!), která spočívají v rychlém rozhodování anebo jsou bohatá na akci. Nemusí to být vţdy něco, kde je mnoho diváků, jako třeba umění nebo sport. Atraktivní pro ně můţe být velká stavba, kde obrovské stroje přemísťují hory zeminy, kde se rodí dálnice nebo mrakodrapy, kde se hloubí doly nebo vysušují jezera. Rádi hasí poţáry skutečné i obrazné - krize všeho druhu. Jsou to povolání, kde je akce na prvním místě a situace umoţňuje, ba přímo vyţaduje, obrovskou svobodu volby prostředků a způsobů reakce. Nejlépe se jim daří pod tlakem a líbá-li je na čelo nebezpečí a riziko. Pokud jsme dříve pro vystiţení některých vlastností pouţili srovnání Sherlocka Holmese a Hercula Poirota, pak SP charakterizují postavy představované Belmondem: impulzivně, vyšetřovat zločiny a v jeho stylu napravovat zašmodrchaný chod věcí. Dobře tuto situaci také vyjadřuje následující úryvek z Letiště Arthura Haileyho. " Pane, všude tady je rozlitý benzín. Asi byste měl uhasit ten doutník. " Patroni jej zcela ignoroval, právě tak jak nedbal téměř všech zákazů kouření. Máchl směrem k převrácenému tahači. "Asi by to, synu, byla jenom ztráta času, kdybys ses pokoušel otočit támhletu hromadu šrotu zpátky na kola. Musíš to odtáhnout někam pryč, z cesty, aby se tady mohl obnovit provoz, a k tomu potřebuješ ještě pár dalších tahačů - jeden aby tlačil tady ze strany a další aby to zase támhle odtud táhly. Poodešel stranou a s pomocí baterky začal letadlo dále prozkoumávat z různých úhlů. Jako vţdy, kdyţ se věnoval nějakému problému, jím byl úplně pohlcen. Ještě jednou máchl doutníkem. "Nejlíp bude, kdyţ se dva tahače zaháknou tady do těch třech bodů, nejdřív to potáhnou odtud a pak to stočí sem. Jinak by se jim to tadyhle vzpříčilo. Další tahač... " "Moment, zadrţte, " křikl stráţník. Zavolal na jednoho z důstojníků. "Hanku, je tady nějakej chlápek a vypadá to, ţe ví o čem mluví. "

Temperament SP je nejvíce náchylný podlehnout volání dálek, sebrat se a někam odejít. Nejsnáze ze všech temperamentů také přeruší své svazky s jinými lidmi, i kdyţ je si do značné míry vědom toho, jaké můţe svým blízkým a vůbec lidem, kteří jej mají rádi, způsobit hoře. Jsou náchylní náhle a nečekaně přestat s tím, co doposud dělali nebo jak ţili, spálit mosty a zmizet bez jediného ohlédnutí: nezaschlý štětec zůstane leţet, kde jej pohodili, závazky a povinnosti jsou zapomenuty, jako by nikdy neexistovaly. I kdyby všechny ty vztahy a svazky SP sami - a někdy i s nemalým úsilím a dlouhodobou péčí - vytvořili, z minuty na minutu se pro ně mohou stát břemenem a přítěţí. Ze všech typů na ně nejvíce působí stavy známé jako krize středního věku; zmocní se jich neklid, netrpělivost a podráţdění a mají snahu se se vším rozloučit a na vše zapomenout. Jedním z nejmarkantnějších příkladů takového chování je malíř Paul Gaugin, který se na prahu čtyřicítky sebral, odešel z domova na Tahiti, kde sice vytvořil nezapomenutelná mistrovská díla, ale doma zanechal několik zlomených srdcí. Temperamenty SP, zejména pokud jsou extrovertní, se poměrně snadno seznamují a nemilují dlouhé "námluvy". Vede je k tomu jejich potřeba svobody, která zahrnuje i volnost ve vyjadřování emocí. Projeví-li někdo vůči nim hluboký cit, vysokou emocionální zaangaţovanost, zmocní se jich ale někdy neklid a cítí se být tak trochu v pasti ohroţující jejich svobodu. Ocitnou-li se v takovéto situaci, jsou schopni být přímočaře netaktičtí a netaktní, v krajních případech téměř brutální. K jejich povaze však patří, ţe jakmile situace pomine a je to za nimi, tváří se a chovají, ţe si nejsou vědomi jakýchkoli šrámů a jizev, jeţ jejich nedávné činy mohly na vztahu zanechat. Moţná se na chvíli stáhnou, čímţ dávají najevo svůj odtaţitý postoj a očekávají, ţe okolní svět pochopí jejich nezájem o daný spor a vůli pohnout se dál. Zjistí-li SP, ţe druzí vůči nim měli poněkud jiná očekávání, bez okolků souhlasí s tím, ţe se změní nebo napraví. Takováto "náprava" však bývá mělká a nemá dlouhého trvání. SP nemívají sklon se nad sebou kriticky zamýšlet. Ţijí aţ po krk v současnosti, v přítomné chvíli, ţe často opomenou různé kaţdodenní povinnosti, neřku-li dlouhodobější závazky, ale nikdy to není ve zlém úmyslu. Vcelku dobře snášejí kritiku, ale kritika, stejně jako pochvala, nemá na jejich přístup dlouhodobější vliv. SP jsou mistři spektakulárních darů a upřímně míněných, leč extravagantních teatrálních gest, jako je pugét dvanácti ţlutých růţí doručených v pravou chvíli, překvapivý výlet do Paříţe, zlatá broţ či uříznuté ucho. Často jimi mohou vykupovat svá provinění. Snadno totiţ projeví značnou necitlivost vůči drobným detailům, které jsou pro druhé důleţité: ve víru okamţiku opomenou zatelefonovat, jak slíbili, prošvihnou narozeniny, neřeknou to drobné slůvko náklonnosti a lásky, které můţe otočit celou situaci. Tak, jako rádi a okázale dávají, stejně rádi a okázale dary přijímají. K obojímu mají rádi své publikum, někoho, komu se kromě obdarovaného mohou předvést. Bez obecenstva pro ně mnohdy nemá akt darování nebo přijímání daru ten pravý efekt. Bývají přívětiví, i kdyţ mnohdy ne dokonalí hostitelé. I nečekaní a náhodní hosté se u nich cítí vítáni, mimo jiné také proto, ţe SP si nelámou, na rozdíl např. od SJ, hlavu s tím, je-li jejich příbytek pro přijetí návštěvy dostatečně uklizen. Většinou tomu tak nebývá, protoţe jejich byty a domy často nesou stopy po projektech v různém stadiu rozpracovanosti: od pletení, gurmánského vaření, přes různé řemeslné, chovatelské a umělecké pokusy aţ po polovičaté úsilí o totální přerod či přeměnu ţivotního stylu. Jejich prostředí bývá nezřídka velmi barevné a pestré, s mnoţstvím květin, pochopitelně nejraději kvetoucích. Opojení lidí temperamentu SP současností občas irituje jejich okolí, které můţe dávat přednost větší stabilitě. Přátelé si váţí jejich velkorysosti a stálé dobré nálady, ale někdy říkají, ţe "doma by je mít nechtěli". Zajímavé na nich je to, ţe na jedné straně hned při prvním seznámení s nimi můţeme mít pocit, ţe je známe uţ léta, na druhé straně se však často stává, ţe ani po několikaleté známosti o nich nevíme o mnoho více, neţ při onom prvním setkání. SP příliš nevzrušuje sloţitá problematika motivačních nebo jiných psychologických teorií. Pro ně co je, to prostě je. Je to pro ně dostatečné a nehloubají o tom, co mají dělat, co si myslet apod. Na rozdíl od ostatních temperamentů netrvají ani na tom, aby jejich činnost byla podřízena, ovládána nebo v souladu s nějakými předpisy, pravidly, zákony, ať jiţ přírodními nebo lidskými. Ţijí okamţikem, přítomnou chvílí a včerejší zákony mohou být ostatně zítra jiné. Protoţe SP mívají sklon skočit dříve, neţ se podívají, můţe se jim přihodit více nehod neţ jiným lidem. Schopnost přehlíţet moţné zdroje neúspěchu či poráţky jim ve stejné míře pomáhá jako ubliţuje. Šrámy a zranění - fyzické i duševní na ně však působí méně neţ na jiné, hned se otřepou a jdou dál, protoţe jejich optimismus a víra ve šťastnou náhodu nezná hranic. SP je temperament, na jehoţ nositele v ţivotě jen tak nezapomeneme. Někdy na ně vzpomínáme s nadšením, jindy s nostalgií, podle toho, jak se zapsali do našich ţivotů.

7.2. Epimétheovský temperament Podobně jako u temperamentu SP, představují lidé typu SJ asi 38 procent celkové populace. Jeho jádrem je kombinace smyslů (S) a usuzování (J). Patří sem čtyři typy, ISTJ, ESTJ, ISFJ a ESFJ. A podobně jako v předchozím případě mají mnoho společného, ale jsou mezi nimi i propastné rozdíly. Ty se týkají především jejich vztahu k povinnostem a závazkům. Epimétheovský typ je povolán k tomu, aby slouţil, aby byl uţitečný té sociální skupině, tomu společenskému útvaru, k němuţ patří. Většina z nás si asi nevzpomene, kdo to Epimétheus vlastně byl. Tento bratr Atlase a Prométhea je ztělesněním sluţby a jeho příběh je poněkud skryt a zastíněn známějším mýtem prométheovským. Prométheus radil bratrovi, aby nepřijímal od Dia, jejich společného otce, ţádné dary. Sám mu dal příklad, kdyţ se touto radou řídil a odmítl sňatek s krásnou ţenou, kterou mu Zeus zaopatřil. Epimétheus se zachoval podobně, kdyţ na něj Zeus naléhal, aby se oţenil s Pandorou. Vyslouţil si tím otcův hněv, jenţ časem přešel v zuřivost. Polekán a vyděšen strašným trestem, který nakonec stihl bratra Prométhea za protivení se Diově vůli, kvapně změnil rozhodnutí a Pandoru za ţenu přijal. Byl si sice vědom nebezpečí, jeţ tento otcův dar obnášel a na jeho předtuchu brzy došlo. Jak uţ všichni víme, zvědavost Pandoře nedala a podívala se do zlaté schránky, kterou si s sebou přinesla z Olympu, navzdory tomu, ţe jí Zeus zakázal ji otevírat. Co následovalo, je známo: ze skřínky unikly všeliké rány osudu jako stáří, nemoci, bída, strasti, šílenství, pokušení a také vášeň. Epimétheus ani Pandora jich nezůstali ušetřeni. Její manţel ji ale v těţké chvíli neopustil. Ba naopak, s graciézním klidem a dobrou vírou přijal svůj osud a rozhodl se dodrţovat všechna přikázání a zákony, které mu měly pomoci vystříhat se utrpení, jichţ byl nyní také jeho přičiněním svět plný. Splněním Diova přání pojmout za ţenu Pandoru, výtvor to Hefaistův, krásné Athény, Afrodity a Hermese, získal Epimétheus i moudrost světa. Nabyl přitom téţ vnitřního klidu, který propůjčuje čisté svědomí. Ačkoli byl suţován všemi ranami z Pandořiny skřínky, získal poklad ctnosti a trochu naděje, které v ní zůstaly aţ na dně a k lidem se nedostaly. Epimétheovo dědictví si představitelé temperamentu SJ v sobě nosí v podobě pocitu, ţe musí někam patřit. Musí si tuto svou příslušnost k něčemu sami zaslouţit. Není tedy dána jejich původem, vrozenými vlastnostmi nebo jinými znaky, na něţ nemají vliv. SJ se ničeho nedoţadují, jako by to bylo jejich právo. To, ţe někam patří, je však nezbavuje starosti rozhodovat se a nést odpovědnost. Pro ně není závislost ani touhou, ani legitimním stavem existence. SJ se ve skrytu duše mají sklon cítit vinni svou závislostí, jako by tato závislost vyplývala ze zanedbání nějaké jejich povinnosti nebo nedodrţení nějakého závazku. SJ se cítí lépe, kdyţ dávají, neţ kdyţ berou. Aby mohli dávat, musí ale někde sami dostávat, a z toho pramení jakási jejich vnitřní nepohoda. Rysy SJ se projevují od raného dětství. Uţ ve školce se dá v dětském kolektivu vysledovat skupinka, která se trochu stísněně rozhlíţí kolem sebe a snaţí se zjistit, co se "má" dělat. Ostatní děti si mezitím bezstarostně hrají ostošest, běhají, strkají do sebe, křičí, prostě se chovají "dětsky" a o nic nedbají. SJ jsou velmi citliví na jakoukoli nestabilitu v rodině a snášejí ji mnohem hůře neţ kterýkoli jiný temperament. Pro SJ je velmi důleţité pevné rodinné zázemí a vzájemný soulad rodičů. Umějí se vyrovnat s nejrůznějšími extrémy v rodičovském chování a přístupech, kromě jednoho: kdyţ kaţdý z rodičů říká, očekává a vyţaduje něco jiného. To většinou nastává tehdy, kdyţ jeden z rodičů je také SJ, coţ je statisticky velmi pravděpodobné, a druhý rodič je SP Po vynaloţení určitého úsilí se SJ vcelku dobře nakonec snese s NT i NF jako "doplňkem" rodiče "svého" typu, ale nejde mu to s SP Pro SJ je totiţ důleţité vědět, ţe to, co je a platí dnes, bude stejné i zítra. Špatně snášejí např. časté stěhování, protoţe potřebují vyrůstat s pokud moţno stále stejným okruhem vrstevníků, chodit pokud moţno do stále stejné školy a mít tytéţ učitele, stabilní sousedství a společenské vztahy. Velmi významnou roli v jejich ţivotě hraje i širší rodina. Doslova jako balzám na ně působí přítomnost fyzická i ideální - všech strýčků a tetiček, bratranců a sestřenic, babiček a dědečků. Dělá jim dobře poslouchat nejrůznější rodinné historky a aţ vyrostou, budou mít asi sklon sami je předávat dalším pokolením. Doma jim nedělá potíţe vykonávat různé drobné pravidelné povinnosti jako vynášet odpadky, venčit psa, nakupovat, uklízet či zalévat květiny. Totéţ platí i o škole, kde SJ bývají nejspolehlivějšími sluţbami, pomocníky učitelů i funkcionáři. Zdrojem uspokojení v těchto činnostech je pro ně souhlas, přijetí a pochvala ze strany dospělých. To je důleţité mít na paměti: ačkoli se můţe zdát, ţe SJ ze svého vnitřního přesvědčení mají rádi pořádek, kontinuitu, spořádanost a předvídatelnost, všechny tyto jejich zdánlivé vlastnosti a preference mohou vymizet, nejsou-li soustavně posilovány přijetím, souhlasem a chválou ze strany těch, které respektují. Ze všech temperamentů na ně nejvíce platí negativní zpětná vazba, to je kritika, popř. i tresty. Instituce stvořená pro SJ je škola: děti SJ tam mají úspěch, dospělí SJ ji řídí, vedeni snahou přeměnit tahleta lidská mláďata v seriózní, odpovědné příslušníky lidského druhu, kteří budou dělat, "co se má". SJ jiţ ve škole nechtějí nic "zadarmo" a ctí povinnost. Bez ohledu na to, jaký mají

prospěch, se ujímají funkcí od sběrového referenta po předsedu školní samosprávy, protoţe jenom dostávat není jejich styl. Mívají trvale nenaplněnou touhu slouţit, být uţiteční. Ze všech temperamentů jim nejméně vadí učení se věcem nazpaměť, dodrţování kázně, domácí úkoly a další obvyklý repertoár školských činností, jejichţ smysl nezpochybňují. Jde jim aritmetika, jsou úspěšní v diktátech, dobře pracují s fakty, a proto mají dobré známky ze zeměpisu či dějepisu, mohou pokulhávat naopak ve slohu, literatuře a v některých abstraktnějších podlaţích vyšší matematiky. Je pravděpodobné, ţe si budou dlouho schovávat své školní trofeje jako nejlépe hodnocené práce, diplomy, pochvaly a jiná ocenění. Chceme-li člověka temperamentu SJ něco naučit, uděláme nejlépe, kdyţ ho provádíme krůček po krůčku osvědčeným metodickým postupem a poţadujeme, aby kaţdé nové zlepšení či kaţdou novou dovednost zvlášť předvedl. SJ potřebují velmi určitou, konkrétní a podrobnou zpětnou vazbu. Netřeba snad říkat, ţe toto je procedura, která by osobu rodu SP uváděla v šílenství. Chtít na SJ, aby si našli své vlastní způsoby nebo postupy jak danou věc zvládnout, dát jim jenom přibliţné pokyny, ukázat jim pouze výsledek, to můţe platit na NT, ale zcela se mine účinkem u SJ. Co potřebují, je pevná a spolehlivá procedura a jasná, nedvojznačná očekávání, jak tu či onu věc zvládnout. Pak jsou schopni skvělých a spolehlivých výkonů. Svědčí jim tedy logicky uspořádané učebnice, přednášky, činnost spojená s pečlivým vyhledáváním faktů, časté opakování, písemné testy, nejlépe s předepsanými odpověďmi, přímá interakce s učitelem, v tiché učebně, nerozptylovaná zásahy impulzivnějších spoluţáků. Oba temperamenty jsou svými zrcadlovými obrazy a nejlépe je lze popsat jako vzájemné protiklady. Zatímco SP chtějí být volní a nezávislí, pravověrní SJ usilují o to, být v nějakém svazku a mít povinnosti. SP ţijí hrou, SJ prací. SP ctí epikurovskou etiku, SJ zase stoickou. Oba tak vyznávají sice konzistentní, ale protikladné etické systémy, s vlastními hodnotami a s vlastními představami o tom, co je dobré a co je špatné. SP hledají rovnocenné vztahy partnerství na základě rovnoprávnosti, SJ vidí svět více hierarchicky a věří v nadřízenost a podřízenost. Vertikální systém povinností a závazků je pro SJ páteří společnosti. Jedni otcovsky nebo velitelsky říkají jiným, co mají dělat, a ti zase jiným, ku prospěchu všech. Vztahy na jednotlivých stupních i mezi nimi se řídí pravidly a zvyklostmi, jejichţ základ je moţno najít všude, v rodině, ve škole, v práci či v podniku. Kaţdý krůček z niţší pozice do vyšší je třeba si zaslouţit a kaţdý postup je spjat s růstem společenského statusu. Činnost, která vede k postupu vzhůru, souvisí s plněním povinností a závazků. Lidé temperamentu SP vidí svět jinak. Ať uţ patří kamkoli, řídí se zásadou "já pán, ty pán". Pokud má někdo vyšší postavení nebo status, je to v jejich očích spíše dílem náhody a štěstí, neţ nějakých osobních zásluh. Vţdyť zítra to můţe být jinak. A pravidla nejsou ničím jiným neţ nástroji, které drţitelé pozic vymysleli proto, aby zachovali status quo. Řídit se jimi lze jenom tak dlouho, dokud je to výhodné a uţitečné. Změní-li se okolnosti nebo lidé, stará pravidla neplatí a jednáme tak, jak situace vyţaduje. Je v tom snad nějaký problém? V protikladu s nezdolným optimismem SP jsou názory a činy SJ neustále prostoupeny jakýmsi nádechem pesimismu a opatrnosti. SJ jsou stále připravení čelit nějakým nesnázím, ústrkům osudu a kdykoli k něčemu neblahému dojde, mají sklon reagovat ve stylu "vţdyť jsem vám to říkal", "já to věděla" apod. SJ se rádi pojistí proti všem protivenstvím. I kdyţ tyto jejich postoje mohou mnohé jiné dráţdit, jsou situace, kdy tato jejich vlastnost je neocenitelná. Nebylo by vţdy spravedlivé pohlíţet na SJ jenom jako na rozené škarohlídy a programové pesimisty přivolávající nejrůznější kalamity a tragédie; jsou také často realisty, kteří jsou schopni rozpoznat temnější stránky skutečnosti a lidské povahy a kteří mají vţdy něco připraveno na horší časy. Jsou to skeptici, Byl to jistě člověk SJ, kdo vymyslel známý Murphyho zákon o tom, ţe můţe-li se něco pokazit, pak se to zcela jistě pokazí. Musel to být SJ, kdo vymyslel, ţe u vytahuje tlačítko "odesílač", které způsobí, ţe prázdná kabina tahá vzhůru těţké závaţí jenom proto, aby byla vţdy připravena v přízemí poslouţit nově příchozím. Touha lidí s temperamentem SJ slouţit a být uţiteční se často odívá do příchylnosti vůči různým spolkům a organizacím. Jejich kapacita se v tomto ohledu zdá neomezená. SJ jsou typickými funkcionáři. Jsou jednateli v zahrádkářské kolonii, pokladníky ve spolku chovatelů, místopředsedy odborové organizace, vedoucími skautů, tajemníky plesového výboru a nástěnkáři své politické strany v bydlišti. Vytvářejí, podporují a zachovávají kontinuitu všech těchto organizací. Z pohledu SJ je jejich existence a pokračování cílem a smyslem právě tak jako u SP je smyslem činnost, a nikoli její výsledek. SJ, jakmile se jednou rozhodnou připojit, bez ptaní dávají, zatímco SP spíše očekávají, ţe budou i něco dostávat. Láska k tradicím u SJ s přibývajícím věkem sílí. K ní se pojí rostoucí obliba v ceremoniálech. Obřadně uvítat nové členy spolku či nové pracovníky, oslavit narozeniny formálními gratulacemi, rituálně se loučit s odcházejícími členy či pracovníky, to jsou jejich domény. Kde takovéto tradice neexistovaly, tam je SJ vytvářejí, Formální náleţitosti mají v jejich pojetí někdy sklon převládat nad obsahovou stránkou kaţdé takovéto akce. Mají sklon je udrţovat, i kdyţ jejich původní poslání jiţ

trochu vyvanulo. "Vţdyť je to taková pěkná tradice", "takový hezký zvyk" říkávají často, namítá-li někdo, ţe to či ono je jiţ přeţitek. Balení je pro ně stejně důleţité jako obsah. Jejich skeptické radary jsou velmi citlivé vůči nevděku, nedostatku ocenění a díků za všechny jejich neutuchající snahy slouţit, dávat, pomáhat a přispívat. Protoţe sluţba a péče je jejich posláním a povinností, neumějí si o ocenění či projev vděku říci, i kdyţ jejich nepřítomností trpí. Pocit povinnosti a určité nepohody je však současně jejich určujícím a průvodním pocitem, jakýmsi barometrem, ţe jen tak je asi vše v pořádku, protoţe svět je v jádru nevděčný, i kdyţ by se bez jejich pomoci neobešel. Dostávat, být obsluhován, přijímat pomoc je přípustné, ale jen za výjimečných okolností, např. v nemoci. Není to ale trvalý stav a je takřka hříšné o něco takového usilovat. Všechny takovéto projevy a myšlenky je třeba přinejmenším podrobit přísné autocenzuře, ne-li rovnou potlačit. Ani pro psychologa-amatéra nemůţe být obtíţné předpovědět, v jakých zaměstnáních SJ nejčastěji nalezneme. Ano, jsou to účetní, finanční úředníci, lékárníci, duchovní a kazatelé, kronikáři a dějepisci, kontroloři všeho druhu a zaměření, pojišťováci, rehabilitační pracovníci, zámečníci, zásobovači, skladníci, někdy také učitelé a vychovatelé - povolání, která mohou mít jednoho společného jmenovatele: touhu zachovat a uchovat. SJ se nejčastěji vyskytují v dobře zavedených zaměstnáních a ustálených organizacích. Najdeme je spíše ve větších a usedlejších institucích, pokud moţno centralizovaných a hierarchicky uspořádaných. Jejich pečovatelské instinkty je předurčují pro práci v nemocnicích, pečovatelských domech, církvích, dobročinných organizacích, ve školách, internátech apod. Ať je, kde je, SJ je především konzervátor. Věci, hmotné i nehmotné, v nejlepším slova smyslu opatruje, udrţuje a pečuje o to, aby co nejdéle slouţily. SP utrácí, uţívá a spotřebovává to, co SJ uspoří a uchovává. SJ je stabilizující prvek, základ, setrvačník, opora společnosti a v tom je jejich role nezastupitelná. Tento konzervační rys jejich povahy natolik prostupuje jejich činy a uvaţováním, ţe pro SJ je prakticky nemoţné odmítnout další funkci, ještě nějakou dodatečnou odpovědnost za to či ono. První, co je v duchu napadne, není "Proč zrovna já? To nemají nikoho jiného?", nýbrţ "Kdyţ se toho neujmu já, kdo jiný tu ještě zbývá?" a s povzdechem převezmou další břemeno. Tato jejich vlastnost občas vede k tomu, ţe ostatní mají sklon na ně nakládat stále víc a více, aniţ si uvědomují, jak je přetěţují. Kdyţ se jich dotáţete, proč jim ještě přidávají, nejspíš vágně odpoví, ţe to "zvládnou", ţe se "mají ozvat", mají-li toho moc. Pro tuto svou vlastnost se SJ chronicky potýkají s nedostatkem ocenění či dokonce chvály. Částečným důvodem proto můţe být, ţe SJ se svých povinností zhostí většinou rutinně, s ustaraným výrazem ve tváři, takţe mnohé od nějakého soucitu odradí. Občas se vyskytne názor, ţe je to vlastně moţná i "baví" takhle se štvát, takţe jaká pak vlastně odměna. Jejich snaha o uchování věcí je také důvodem, proč těmto jinak skromným lidem není cizí usilování o postup na nějakém hierarchickém ţebříčku. Bývají totiţ přesvědčeni, ţe ve vyšším postavení budou moci lépe bdít nad tím, aby někdo např. příliš neutrácel anebo jinak nepodkopával samy základy budovy, kterou pomáhali stavět a která tu má vydrţet ještě nejméně sto let. Proto dosáhnou-li nějaké hodnosti, okamţitě začnou uplatňovat svou pravomoc ve směru uchování toho, co máme, přípravy na horší časy a celkové kontinuity. Dědictví a odkaz jsou v centru jejich pozornosti a všechno provizorní, přechodné a pomíjivé je téměř uráţkou posvátné instituce, o níţ právě běţí, ať jde o úřad, spolek, obec či rodinu. I kdyţ jsou SJ schopni rozumově připustit, ţe nějaká provizória či přechodná opatření jsou čas od času nevyhnutelná, dívají se na ně vţdy podezřívavě a působí jim nepřekonatelný pocit vnitřní nepohody. Přechodnost, to je změna a změna ohroţuje odkaz, tradici a dědictví našich předchůdců, můţe způsobit jejich zánik. Má-li se uţ něco v krajním případě změnit, dávají přednost pozvolnému evolučnímu vývoji. Uţ jsme řekli, ţe SJ přikládají důleţitost hierarchii a cení si postupu. V této souvislosti nepřekvapí, ţe berou velmi váţně všechny vnější formálních znaky, které s postavením souvisí: tituly, statusové symboly, privilegia a nejrůznější oficiality. To vše je pro ně potvrzením toho, ţe jejich pravomoci a postupy jsou schválené, potvrzené a takříkajíc oficiálně registrované jako správné, ţádoucí a hlavně legální. Jednání v rozporu s právem je u SJ jeden z největších hříchů, ať uţ jde o sprostou krádeţ nebo o třeba jen velmi subtilní překročení pravomoci. Pořádek je u nich vţdy spojen s nějakým vertikálním rozměrem, s hierarchií. Poučení, které si z historie berou, praví, ţe mezi rovností a svobodou existuje vţdy nepřímá úměra. Čím více rovnosti, tím méně svobody, a naopak. Revoluce slibují kromě „bratrství", „rovnost" i „volnost" zároveň, coţ je v jejich očích utopické. Lidé temperamentu SJ vědí, ţe pravé svobody se dosahuje nerovností, a proto ji respektují. Byl to jistě SJ, kdo prohlásil, ţe svoboda je "poznaná nutnost". Proto i z tohoto důvodu věří v nadřízenost a podřízenost, v princip seniority, v úctu ke stáří a zkušenostem, a proto sami usilují o postup na ţebříčku postavení. SJ také respektují pevné základy, na nichţ máme budovat svou přítomnost a budoucnost, naše instituce a budovy. Tyto základy vyrůstají nejenom z historických zkušeností a poučení, ale také z nadčasových, a moţná také nadpozemských principů. Ty pro ně

mohou ztělesňovat filozofické směry, politické strany či hnutí, charitativní či odborové organizace, ozbrojené sloţky, církve apod. V tom spočívá prapůvod jejich touhy někam patřit. Tak je člověk blíţe základům, na nichţ naše společnost, a moţná i civilizace a kultura, spočívají. Jednotlivé odstíny SJ se mohou lišit v tom, co konkrétně oněmi základy myslí, společné je jim to, ţe takové přesvědčení mají a ţe jsou více neţ jiní disponováni k zaujímání fundamentalistických postojů. Partner temperamentu SJ můţe mít někdy potíţe s pochopením a přijetím potřeb jiných typů, s nimiţ se mohou ocitnout ve svazku, zejména jsou-li to NF a NT. Zatímco SJ můţe připadat, ţe pokud rodinu hmotně zabezpečí, vykoná všechny potřebné práce, přiměřeně pečuje o partnerovu tělesnou i duševní rovnováhu, nemá si ten druhý v zásadě na co stěţovat. Pojetí vztahu u NF nebo NT je více celistvé, jde zpravidla za hranici "stolu a loţe". SJ mívají vlastnické a ochranářské sklony. Jejich mluvou občas problesknou majetnické výrazy jako "moje rodina" nebo "moje děti" apod. To, co jim patří, je pečlivě spravováno, opatrováno a udrţováno tak, aby to vydrţelo co nejdéle. Věci jsou pořizovány se zřetelem na solidnost, funkčnost a trvanlivost a v prostých provedeních bez frivolní okázalosti a bez módních výstřelků. To se týká všeho: od domu, auta, přes oblečení aţ po běţné potraviny a zboţí denní potřeby. Kdyţ doslouţí, mohou se moţná ještě někde hodit. SJ bývají také opatrní na peníze. Uváţlivě je vydávají, myslí na budoucnost a na "zadní kolečka", nezřídka na účet přítomnosti. K samozřejmostem patří všemoţná pojištění a zajištění majetku, volné peníze na dobrém, nejraději dlouhodobém účtu v respektovaném bankovním domě, ve spolehlivých cenných papírech, nejlépe vládních obligacích. Na introvertní SJ mohou v průběhu ţivota nicméně někdy čekat nepříjemné nástrahy. Ţena se můţe ve svých nejproduktivnějších letech natolik cele soustředit na domov, děti a rodinu, ţe jakmile děti odejdou z domova a "osiřelé" matce se nenabídne rychle podobná péče např. o vnoučata, můţe se cítit osamělá a nepotřebná a zaţívat váţné deprese. Podobně se můţe muţ zaměřit tolik na svou práci a kariéru, ţe se v důchodu můţe cítit silně vykořeněný a pociťovat podobně traumatizující situaci. Toto rozpoloţení se můţe zvrtnout v katastrofizující sklony, ustavičnou starost o to či o ono a nikdy nekončící obavy z nepravděpodobných kalamit. Z toho pak třeba pramení nečekané návštěvy u dětí, přátel či spolupracovníků na základě nejrůznějších předtuch anebo ustarané telefonáty, zda je všechno v pořádku, prokládané podezřeními typu "vy mi něco tajíte", jsou-li období klidu podle jejich názoru příliš dlouhá. Rozhodně to nebyl SJ, kdo prohlásil, ţe "ţádné zprávy, dobré zprávy". SJ bývají přesní aţ puntičkářští a totéţ vyţadují od svého okolí, ať je to rodina nebo kolegové v práci. Jako rodiče rádi plánují činnost pro své děti, které nesmí růst jako "dříví v lese". Zpravidla je přimějí, aby se učili na nějaký hudební nástroj a docházeli do nějakého rozumného krouţku, popř. sportovali. Rozpis jejich aktivit mají rádi na viditelném místě tak, aby měli v kteroukoli chvíli přehled, kde právě jsou a co dělají. Podobný reţim se snaţí zavádět i v práci. Rodinné a jiné oslavy pořádají spořádaným způsobem, který má být uměřeně příjemný, nikoli však okázalý nebo extravagantní. Občas mohou mít nějakou slabůstku, jako je partička karet kaţdý poslední čtvrtek v měsíci v téţe hospůdce a po léta s týmiţ partnery. Na dovolenou jezdívají ve stále stejném termínu a na stále stejné místo, někdy i s týmiţ lidmi. Nezanedbatelným předmětem zájmu SJ je nejmladší a nejstarší generace. Protoţe jsou si vědomi vysokých morálních zásad, které svým ţivotem mají naplňovat, snaţí se starším oplácet, co se od nich naučili, a vštěpovat a předávat mladým, co je Správné a Dobré. Tato péče můţe ale snadno nabýt přehnaných a nevítaných podob a zakrátko být oběma skupinám příjemců aţ nepříjemná. SJ však na to nebývají citliví a zpravidla si toho vůbec nebývají vědomi. Jsou všude stabilizujícím prvkem a cele se oddávají svému poslání. Je na ně takřka absolutní spolehnutí - tak absolutní, jak jen můţe na lidskou bytost být. Těţko chápou, ţe tak nečiní všichni. Šířívají kolem sebe atmosféru morality a ctnosti, odříkání a občas určité škrobenosti a upjatosti. Jednají důsledně tak, jak chtějí, aby ostatní jednali s nimi. Ve své píli nikdy neumdlévají, nikdy nemají "vyděláno", kaţdý nový den přináší další povinnosti a kaţdý den je třeba si nějak zaslouţit. Dělají věci správně, ale někdy se jim můţe stát, ţe zjistí, ţe dělali sice naprosto správně, ale nesprávné věci. Přednosti, ale i moţnou tragiku osudu člověka typu SJ můţe ztělesňovat např. postava Emila Háchy. Dnešní pohled na Háchu a jeho ţivot bývá ovlivněn posledním obdobím jeho ţivota, kdy se stal protektorátním prezidentem. Do roku 1938 to ale byl jiný Hácha, neţ kterého nám tato ustrnulá představa nabízí. Pocházel z maloměstské úřednické rodiny, kde střední úřednický stav něco váţil a byl příslušně ctěn - a Hácha po celý ţivot opíral své sebevědomí hlavně o bezchybný výkon úřednických povinností. Jeho heslo, inspirované Janem Lucemburským, "Ich dien - Slouţím ", vystihuje jeho ţivotní filosofii poměrně přesně. Neměl ambice měnit svět, ale chtěl přispívat k tomu, aby byl zachován jeho hladký chod. (...) Hácha si zakládal na své píli a nikdy neopomněl zdůraznit, ţe většiny svých pracovních úspěchů dosáhl dřív, neţ bylo k odslouţenému počtu let běţné. (…) Šlo

samosebou především o jeho osobní úspěchy, ale sotva by jich dosáhl nebýt osobního přičinění paní Marie... (která) svůj svět odevzdala manţelovi a souhlasila, aby se její politikou stal on. (V)ytvářela takové prostředí, ve kterém se mohl nerušeně soustředit na svou práci, jeţ zajišťovala rodině existenci. (...) Její ţivot neznal transcedence, byl ve sluţbě kaţdodennosti. (…) Hácha byl v manţelství šťastný, často říkal, ţe bylo největším štěstím jeho ţivota. Domov býval přístav a klid. (...) Všechno to bylo trochu ospalé, leč příjemné a sladké. 7.3. Prométheovský temperament Jiţ jsme si řekli, v čem se člověk liší od zvířete: mimo jiné tím, ţe má symboly, bohy a nástroje. Prométheus ve snaze přiblíţit lidi bohům věnoval lidem oheň. Jeho zásluhou byli schopni začít mít kontrolu nad přírodou a lépe jí rozumět. V Prométheovském pojetí porozumění a kontrola nad přírodou neznamenají její ovládnutí nebo dokonce podrobení, nýbrţ schopnost ţít v souladu s jejími zákony a umění vyuţívat jejích sil. Tento temperament charakterizuje zřetelná touha po moci, ale ne takové, která by chtěla zotročovat, "poroučet větru, dešti", nýbrţ taková, která, např. jako surfař na moři, dovedně vyuţívá příboje, dokáţe zapřáhnout do svých sluţeb přírodní energie. Mezi Prométheovské temperamenty patří kombinace intuice (N) a myšlení (T): INTP, ENTP, INTJ a ENTJ. Jejich výskyt je vzácnější neţ u temperamentů, o nichţ jsme hovořili v předchozích částech: v populaci jich není více neţ zhruba 12 procent. Jenom čtvrtina z tohoto počtu jsou pak introverti, tj. bud INTP, nebo INTJ. To znamená, ţe NT vůbec a INT zvláště ţijí v poněkud jiném světě neţ ostatní. Jsou na tomto světě tak trochu cizinci. To je pocit, který SP a SJ nemívají, protoţe ti vţdycky kolem sebe najdou nějakou spřízněnou duši. Pocit zvláštnosti provází NT zpravidla uţ od dětství, protoţe mnoho učitelů je právě SJ. Kromě toho se uvádí, ţe pouze jedna rodina ze 16 je taková, ţe oba rodiče jsou N a na jednu rodinu, kde jsou oba NT, připadá ne méně neţ 99 všech ostatních kombinací. Jak uţ jsme naznačili, NT jsou fascinováni mocí. Není to ale moc nad lidmi, nýbrţ nad přírodou. Jsou uneseni tím, být schopni rozumět, kontrolovat, předpovídat a vysvětlovat událostí a jevy. Na rozdíl od SP, kteří se narodili k tomu, aby pouţívali nástroje a mistrovsky je zvládali, jsou pro NT všechny tyto dovedností pouhými prostředky k vyššímu cíli: ke schopnosti či způsobilosti. NT tedy neusilují v konečném důsledku o moc jako takovou, ale jen v míře, v níţ jím umoţňuje rozvíjet jejich dovednosti, kapacitu, zručnosti, zkrátka jejich repertoár. Ze všech typů NT nejvíce milují inteligencí jako projev ducha. Tento jejich sklon se projevuje jiţ od dětství. Děti temperamentu NT bývají hloubavé a patří k nejzvědavějším. Pro dospělé kolem nich jsou hádankou, pokud sami nepatří také k typu NT. Jejich hlad po vědomostech a znalostech, který převládá nad puzením k činností, se začíná projevovat záhy. Jakmile trochu ovládnou řeč, začínají s nikdy nekončícími "proč". Svět kolem nich je pro ně jednou velkou hádankou, které musí přijít na kloub a proto se nikdy nespokojí s povrchními odpověďmi. Vyţadují nejenom odpovědí, ale i vysvětlení, taková, která s těmi minulými i budoucími budou souviset, půjdou dohromady a budou tvořit logicky konzistentní celek. Dokud se jím nedostane vysvětlení, nedají pokoj, coţ jejich okolí můţe iritovat a často také irituje. Potíţ je v tom, ţe nedají pokoj ani potom, protoţe za chvílí následují další "proč", vyvolaná v ţivot právě odpověďmi na ta předchozí. Učení, nasávání vědomostí je pro NT práce na plný úvazek, činnost na 24 hodin denně, jejíţ soustrojí se rozbíhá od nejútlejšího věku. Také proto se tyto děti zpravidla naučí číst ještě před tím, neţ jdou poprvé do školy. Není totiţ na světě člověka, který by uspokojil jejich touhu po vědění a který by měl dost času na všechny jejích otázky. NT jsou uţ od dětství spíše nezávislí a nekonformní. Neseznamují a nepřátelí se s ostatními dětmi snadno, připadají si trochu mimořádní a výjimeční - coţ nemusí být totéţ jako nadřazení - a často se setkávají u druhých s odstupem a odmítáním. Keirsey a Batesová uvádějí, ţe pro děti NT je typický postoj: "Strašně dlouho jsem měl za to, ţe na celém světě mi není nikdo podobný. Kdyţ jsem vyrůstal, nezdálo se, ţe by někdo viděl věci stejným způsobem jako já. Teprve na vysoké škole jsem z ničeho nic objevil spoustu podobných lidí. Najednou jsem nebyl sám! ". Z jejich "výzkumů" a cest za poznáním bývají rodiče, vychovatelé a učitelé blízcí šílenství. Přitom nic z toho, co NT dělají, by nemělo nikoho rozzlobit. Jediným smyslem takovéhoto podnikání, ať jiţ jde o snahu strkat prsty do elektrické zásuvky, rozebrat jediný fungující budík v domácnosti či natřít koberce záhadnou tekutinou, není nic jiného neţ snaha přijít věcem na kloub. Opravdu se nechtějí dostávat s lidmi kolem sebe (či přesněji, nad sebou) do konfliktu. Nicméně, pokud k tomu v důsledku jejich objevitelských aktivit dojde - a ono k tomu dochází velmi, velmi často - přijmou tuto skutečnost jaksi neosobně a nezúčastněně, jako věc, jíţ se v nejlepším případě nedalo zabránit, jako nemůţeme zastavit déšť nebo posunout východ slunce. Tento jejich postoj určité odtaţitosti od výtek a lamentací dospělých zpravidla vede spíše k prohloubení právě nastalé rozepře. NT brzy ztratí respekt vůči těm, kteří je nekárají logicky,

odůvodněně a konzistentně, nebo těm, jejichţ kázeňské výlevy jsou v jejich očích nepřiměřené okolnostem. Fyzické tresty jsou pro NT mimořádně uráţlivé a poniţující. I kdyţ je pro ně jejich tělo také předmětem badatelského zájmu a přejí si zjistit, kolik vydrţí, tělesný trest je pro ně něco, co porušuje jejich svrchovanost. Reagují na takovýto akt s přehnanou citlivostí, která se netýká ani tak moţné fyzické bolesti jako uráţky, ţe si někdo "dovolil" porušit jejich integritu a nejvlastnější přirozenost a oni tomu nemohli zabránit. Důstojnost, "tvář" je pro děti NT velmi důleţitá a někdy je ostatními vnímána jako pýcha nebo nepřístupnost. Jejich vnitřní integrita se těţce vyrovnává s posměchem a znevaţováním jejich schopností. Děti NT o sobě vnitřně pochybují více neţ ostatní, a proto potřebují mnoho úspěchů. Pro jejich nesporný talent a zvídavost se snadno můţe stát, ţe rodiče od nich mohou ţádat někdy více, neţ kolik člověk jejich věku zvládne. Nemají-li úspěch, mohou se stáhnout do sebe a být neteční. Špatně, na rozdíl od SJ, reagují na negativní kritiku. Přiměřený způsob rodičovské výchovy je permisivní. Tyto děti potřebují nesmírný prostor k tomu, aby zkoumaly své okolí a seznamovaly se se světem. Pokud jim to není umoţněno, protestují nejrůznějšími způsoby, často velmi vynalézavými a rafinovanými. Introvertní odrůdy typu NT se mohou někdy zdát jako lidé poněkud sociálně retardovaní, i kdyţ jsou intelektuálně v pořádku. Těţko se jim vštěpují zásady správného chování a zpravidla kašlou na reakce a pocity svého okolí, které svým chováním vyvolávají. Takzvaní geniální podivíni se nejčastěji rekrutují z lidí právě tohoto typu. Ve škole NT většinou nemívají potíţe s látkou, ale nevykazují přílišnou píli. Někdy je nějaký předmět zaujme natolik, ţe se ničemu jinému nevěnují - ani ve škole, ani mimo ni. Brzy se můţe stát, ţe o dané věci, resp. některých jejích aspektech, zejména nejzákladnějších principech, na nichţ spočívá, vědí více neţ učitel. Jde-li o ENT, můţe pedagogovi otevřeně odporovat, vyvolat konflikt a přivolat na sebe nelibost. Naproti tomu INT se spíše stáhne do sebe a "ví své". Postoupí-li NT výše, třeba na výběrovou školu, často se octnou v jiném prostředí: náhle zjistí, ţe mají konkurenci většího počtu podobně talentovaných spoluţáků. Někdy na to mohou reagovat rezignací na své "vědecké" ambice či selektivním studiem, to jest věnováním se několika "smysluplným" či "zajímavým" předmětům. NT, na rozdíl od SJ, nic neříkají rodinné rituály a oslavy. Jako děti nejsou schopni dohlédnout jejich významu. Věci konané "jen tak" z tradice, "protoţe se to dělá", bez pořádného, logicky racionálního a pokud moţno empiricky verifikovatelného důvodu na ně nepůsobí. Rodiče se také s nimi někdy trápí nad jejich roztěkaností: jednou je jim jedno, co mají na sobě, jak vypadají a v jakém stavu jsou jejich svršky, jejich věci a jejích pokoj, podruhé se chovají jako estéti a to či ono jim není dost dobré . První poloha je u nich poněkud obvyklejší, avšak i ve zdánlivě katastrofálním nepořádku bude NT s překvapující přibliţností vědět, kde se různé věci nacházejí. Bude moţná schraňovat různé sbírky brouků, kamenů, známek či mincí v různém stadiu neúplnosti a do krve se hádat, bude-li občas někdo chtít "ty krámy" vyhodit. Díky své vášni pro poznání, včasnému začátku a zarputilosti lidé temperamentu NT umějí a znají spoustu věcí ještě před tím, neţ ukončí školní docházku. Mají rozsáhlý repertoár dovedností a znalostí, mnohdy alespoň prozatím - zčásti nebo zcela zbytečných, které nasbírali na své pouti za dokonalostí. Tato nadprůměrnost se zpravidla projeví zejména v technických oblastech, avšak s tím, jak NT vyspívají, se jejich nadání můţe rozvíjet dále např. do matematiky, filozofie, architektury, astronomie a dalších převáţně typicky akademických disciplín, prostě do čehokoli, co je pro ně dostatečně sloţité a náročné. Tyto obory NT přitahují a jsou často jejich celoţivotní vášní a povoláním. Při práci i studiu potřebují NT zpětnou vazbu týkající se kvality jejich výkonů, kterou definují jako konzistenci a účinnost. Pak jsou schopni pracovat nebo se učit samostatně, bez nutnosti popohánění zvenčí. Inteligence je pro ně schopnost dělat věci dobře v nejrůznějších podmínkách a za nejrůznějších okolností. Pro NT - v jejich nejextrémnější podobě - se někdy můţe stát hromadění takto pojaté inteligence a rozvoj intelektu posedlostí a návykem, tak jako se hromadění peněz samo o sobě stalo posedlostí Harpagonovi. Lidem temperamentu NT nestačí pouze chtít být kompetentní a schopní. NT musí být kompetentní. V této jejich touze, v tomto nutkání je jistá neodolatelná naléhavost, neustálý tlak zlepšovat se, rozvíjet svoje schopnosti, pro něţ budou moţná teprve později hledat to pravé uplatnění. V tom jsou podobni SP, kteří jsou stejně silně puzeni k výkonu. Zde se ale současně NT a SP nejvíce liší: SP musí konat, jednat, hrát, ale necítí se nijak nuceni pracovat na svém zlepšení a na svém růstu jako na cíli, k němuţ by mělo směřovat jejich úsilí (jakkoli jsou schopni svůj výkon dovést k dokonalosti); naproti tomu NT jde především o zlepšování jako takové, o onen proces osvojování si a seberozvoje, a kdyţ by mělo dojít k činu samému, mohou náhle ztratit zájem, i kdyţ NT samozřejmě jednají se zvyšující se bravurou a precizností. Z tohoto pohledu se oba tyto temperamenty mohou také jevit jako své zrcadlové obrazy. Pro SP je schopnost pouhým prostředkem ke svobodě akce, zatímco pro NT je akce, výkon pouze prostředkem k získání dokonalosti, schopnosti a kompetence.

NT jsou bolestně, trýznivě sebekritičtí, dokáţí sami sebe krutě hodnotit v míře, která je u jiných nemyslitelná. Nad jiné se trápí nad svými nedostatky a chybami, potají se plísní a nadávají si, ba dokonce se i trestají. Ukládají si pokání a úkoly ke zlepšení a zdokonalení a nemilosrdně sledují vlastní pokroky. Nejraději by získali porozumění nad všemi objekty a událostmi, lidskými i nadlidskými, fyzickými i metafyzickými, v kterémkoli oboru, který si vytknou jako oblast své kompetence. O čím extrémnějšího člověka NT jde, tím přísnější a extravagantnější nároky v oblasti znalostí a dovedností si na sebe klade a tím mnohdy bizarnější a esoteričtější jsou obory, do nichţ chce proniknout. Zatímco SJ jsou poháněni tím, co by měli, co se sluší dělat, jsou NT hnáni vpřed tím, co by měli umět a znát. Nosí v hlavě obrovský seznam poloţek, z něhoţ si jen mučivě pomalu mohou odškrtávat. Na tento seznam mají sklon přidávat další a další dovedností, aniţ by kdy nějaké vymazali jako nedůleţité či nepodstatné. NT jsou si neustále vědomi svých nedostatků a své nedokonalosti. Kritiku, která na to poukazuje, přijímají s jakousi nadřazenou a mírně pobavenou nelibostí, kterou ve větší (extraverti) či menší (introverti) míře dávají najevo. O tom, zdali přijmou a vezmou váţně, rozhoduje jejich názor na kvalifikovanost toho, kdo takovouto kritiku vysloví, nakolik je ten či onen vůbec "oprávněn" je hodnotit. S touto náročností na osobu kritika souvisí i jejich hluboce zakořeněná - a od útlého věku projevovaná - neochota bezvýhradně přijímat názory i těch nejuznávanějších a nejšiřeji respektovaných autorit. To, ţe kdosi něco prohlásí nebo projeví názor na to či ono, nechá NT chladnými, bez ohledu na to, jaké postavení onen člověk zaujímá, jaká je jeho reputace či titul. Výroky NT nespojují s jejich nositeli, ony samy musí obstát před soudem logické čistoty, vnitřní bezrozpornosti, verifikovatelnosti (popř. falzifikovatelnosti), a v neposlední řadě i intelektuální elegance. "Já vím, ţe to tvrdil i Einstein," odtuší NT. "Ale i ti nejlepší se mohou někdy mýlit." Ve skrytu duše by však byli potěšeni, pokud by se vyskytl někdo, kdo by se nemýlil nikdy. Tento rys jejich povahy, spočívající v neochotě podřizovat se autoritám, vede často k tomu, ţe NT bývají ostatními vnímáni jako individualisté a lidé se sklony k přezíravé aroganci. NT jsou občas pronásledováni pocity, ţe v tom, na čem jim záleţí, jsou stále na pomezí selhání a krachu. Tentokrát se konečně provalí má nedokonalost, má nedostatečná znalost či dovednost, ostatní ji odhalí a prohlédnou a bude ostuda a skandál. To, co jsem se dodneška stačil naučit, se teď ukáţe jako neodpovídající, nevhodné pro tuto situaci a nastane trapný konec. Ustavičná sebepochybnost neustále hryţe jejich nitro, tu skrytěji, tu otevřeněji a tuto bolest lze zmírnit a potlačit jenom dalším a dalším sebezdokonalováním. Tato vnitřní nejistota někdy NT brání (zejména, jde-li o NTP) se včas rozhodnout a jednat proaktivně, dostatečně asertivně, samostatně zahájit nějakou činnost, převzít na sebe iniciativu a odpovědnost. Jejich schopnost nazírat na vše z různých a protichůdných hledisek můţe v kombinaci s touto vnitřní pochybností a nejistotou vést k tomu, ţe bývají na čas téměř paralyzováni. Tyto temperamenty se nikdy nedomnívají, ţe jíţ umějí a znají dost, ţe tento jejich poslední výkon byl perfektní, jakkoli byl druhými oceněn a aplaudován. Vědí, ţe je tu prostor pro zlepšení a jak je tento prostor velký. Tato jejich nezáviděníhodná vnitřní situace bývá soustavně dále zhoršována tím, ţe NT na sebe kladou stále vyšší nároky. Příště musí být lepší neţ minule. Tento trend k neustálému "zpevňování vlastních norem" nebere ohled na to, jak skutečně dobrý ten poslední výkon byl; je spíše pravidlem neţ výjimkou, ţe nejvíce si NT zvyšují laťku ve chvíli, kdy podali i na svoje náročné poměry mimořádný výkon, a tím si vytvářejí ještě náročnější podmínky, neţ by nezbytně "museli". To vede k tomu, ţe v procesu sebezdokonalování, ať jde o práci, hru nebo zábavu, si NT nikdy neberou "dovolenou", nikdy si neoddechnou a nepromeškají ţádnou příleţitost k seberozvoji, coţ čas od času vede ke střetu se zájmy jejich bezprostředního okolí a jejich nejbliţších. Pro NT jsou práce a zábava stejně důleţité. Podívejme se na to, jak k obojímu s plnou váţností, tedy způsobem, který by mohl být příznačný pro NT, přistupoval např. Ernest Hemingway (i kdyţ slavný autor NT nebyl). Objednal si další skotskou a půl zeleného citrónu, který si sám vymačkal. "Práce mi jde. Napsal jsem šest povídek... a chci pokračovat v psaní tady. Lovecká sezóna začíná čtrnáctého října, takţe bychom jim mohli dát pocítit ţihadla dvou ostrostřelců z amerického Západu. Georges uţ pracuje na dostihách v Auteuil a já mu před odjezdem předběţně poskytl finance... " Zapomněl jsem uţ, jak Ernest nedůvěřuje náhodě a jak plánuje zábavu stejně váţně jako práci, protoţe obojí pokládá za stejně důleţité proto, aby se člověk cítil dobře. Někdy je aţ zvláštním způsobem dojemné pozorovat NT při hře. Rozumově vědí, ţe zábava je nutnou rekreační činností, a proto si ji NT (zejména NT1) naplánují. Při ní si však ukládají stejné nároky jako při práci. Neustále se zlepšují, vztekají se nad svými chybami a nepřestávají usilovat o dokonalost, takţe jsme často na pochybách, jakou úlevu a oddech jim tato činnost vlastně přináší. V kartách nebo v tenise musí vyhrávat, při opalování být vzorně zlatohnědí, v divadle se trápí, jak málo

toho vědí o autorovi i o reáliích doby, do níţ je hra zasazena, na dovolené by měli vidět všechny významné památky. Trápit se mohou i tím, ţe se trápí místo toho, aby se bavili, jak bylo původně v plánu. Moţná více neţ kterýkoli jiný temperament ţijí NT svou prací, svým povoláním. Práce i hra se vykonávají se stejným zaujetím. Nejhorším trestem pro NT je odsoudit je k nečinnosti. Práce je jejich naplněním. Nepracují ale především proto, ţe výsledek nebo proces jeho dosaţení by jim přinášely samy o sobě uspokojení a potěšení. NT vábí na práci to, ţe činnost je příleţitostí ke zlepšení, zdokonalení. Současně je také důkazem a potvrzením jejich znalostí a dovedností, které ta či ona práce vyţaduje. To, co dělají, musí být v souladu s vesmírnými zákony, musí jich dovedně vyuţívat, tak jako např. při cestě člověka na Měsíc. A tak Apollo 11 cestovalo ze Země... a byla to cesta, která na jedné straně nepředstavovala nic víc neţ pout těmi nejjednoduššími zákony zrychlení klasické fyziky, ale na druhé straně představovala opravdové vyvrcholení té nejlepší a nejsloţitější techniky. Ano, Apollo 11 po této pouti ze Země na zemskou oběţnou dráhu a z oběţné dráhy (prostřednictvím posledního záţehu) na translunární dráhu... teď obrátilo nos k Měsíci (či spíše směrem k místu dostaveníčka, kam obíhající Měsíc za tří dny dorazí) a kdyţ dokončilo poslední záţeh třetího stupně, zamířilo rychlostí 40 000 kilometrů za hodinu... směrem ke vzácným chrámům fyziky, z nichţ v kaţdém je uloţen ve svatyni jeden zákon a člověk můţe pozorovat jeho čisté důsledky. Nyní kosmická loď se všemi motory vypnutými vyplula k Měsíci, zvedla se vlastní setrvačností proti všem uvolňujícím se poutům zemské touhy stáhnout všechna letící tělesa k sobě. Apoll0 11, svítivý templář slitiny, stoupalo ve vší nádheře vzhůru jako čistý důkaz Newtonových pohybových zákonů... pohybovalo se polovinou, čtvrtinou a nakonec desetinou své největší rychlosti, a jak stoupalo vzhůru, aby uniklo zemské přitaţlivosti, vstoupilo do nového pole přitaţlivosti měsíční. Bylo jako míč, který se kutálí vzhůru do kopce - pokud se dokutálí aţ na vrchol, skutálí se na druhou stranu bez ohledu na to, jak pomalu se kutálel přes vrchol. (... ) (K)osmická lod:.. konečně překonala poslední slábnoucí volání Země a překulila se přes okraj mísy měsíční přitaţlivosti, kdesi v neoznačeném bodě asi 350 000 kilometrů od Země. A počítače se ve svých výpočtech překulily s ní. Nyní táhla síla měsíční přitaţlivosti kosmickou loď se třemi muţi blíţ a blíţ, nyní začal sestup na Měsíc. Dráha Apolla 11 byla skutečným triumfem elegance myšlení typu NT! NT usilují svým prométheovským způsobem vdechnout oheň pochopení do čehokoli, co učiní předmětem svého zájmu, co uznají za hodné své pozornosti. Proto si libují ve vyvíjení různých modelů jakoţto posledních přípustných zjednodušení reality, v nichţ jsou ještě zachovány její vlastnosti a vztahy, ve zkoumání myšlenek a nápadů a v budování systémů. Proto tendují k povoláním a zaměstnáním, které jsou opřeny o objevování, formulování a aplikaci vědeckých principů. Jak uţ jsme si řekli, přitahuje je věda, technika, filozofie, matematika, teoretická fyzika, logika, jsou konstruktéry a architekty, pracovníky výzkumu a vývoje, manaţery, ale i kriminology, finančními analytiky. Naopak je nepřitahuje práce v personalistice, přímém prodeji, public relations, ale ani v údrţbě a opravárenství, kancelářská práce či místo v některém odvětví zábavního průmyslu. Na místě, pro něţ se rozhodnou, budou pracovat svědomitě a brzy si osvojí vše, co je třeba ke kompetentnímu výkonu. Lidé temperamentu NT jsou otevření ke změnám. Někdy mívají sklon změnit uspořádání svého okolí od přestavění nábytku aţ po výstavbu nových budov či dokonce nového města. Rádi popřávají sluchu a pozornosti novým myšlenkám a nápadům, jsou schopni dobře přijímat nové postupy a vyrovnat se s novými předpisy, ale pouze tehdy, uznávají-li, ţe jim dávají smysl a ţe jde o změnu k lepšímu. Jsou schopni nezaujatě vyslechnout protichůdná stanoviska a názory a nestranně posoudit soupeřící náměty. Neustále mají vysunuty antény vůči novinkám a vysoce hodnotí u sebe i u ostatních sebekázeň, inteligenci a vůli. "Ten na sobě zapracoval," je jedno z největších ocenění, které můţe NT na něčí adresu vyslovit. I kdyţ se ostatním mohou NT zdát chladní, odtaţití a moţná i tajemní, jsou schopni jednat velmi přímo a nedvojznačně. Tento dojem můţe vyplývat z toho, ţe je pro ně charakteristický odpor k redundanci, k nadbytečnosti. Jejich komunikační projevy mají sklon být sevřené aţ úsečné, kompaktní, úsporné a přísně logické. Mají vrozený odpor k vyjadřování toho, co pokládají za zřejmé. A tak svá sdělení váţí na lékárnických váhách, s tím, co "je obecně známo" a co beztak "kaţdý samozřejmě ví". Problém je někdy v tom, ţe pokládají za samozřejmost to, co mnozí lidé za zcela jasné nemají. Nedělají to proto, ţe by něco chtěli tajit, ani proto, ţe by své posluchače podceňovali, ale naopak proto, ţe by je rádi povaţovali za sobě rovné. V souladu se zásadou " podle sebe soudím tebe" předpokládají, ţe by takovými "trivialitami" s é posluchače nebo čtenáře nudili právě tak, jako by ony nudily je. Ve své úsporné, a mohli bychom říci i hyperracionální komunikaci, mají sklon přehlíţet nonverbální vodítka a nápovědy, jak směrem od sebe k ostatním, tak i opačném. Ve výběru slov se snaţí být co nejpreciznější a totéţ očekávají od

ostatních, jejich očekávání však bývá opakovaně zklamáváno. Ostatní tuto jejich "přednost" naopak často vidí jako příliš "suchý" projev. Partneři typu NT to nemívají vţdy lehké. Často se jim zdá, ţe NT nedbají o jejich blaho, ţe na ně vůbec nemyslí a ţe jsou jim zcela fuk ony nesčetné podstatné maličkosti, které činí ţivot v rodině a v partnerském vztahu plný, klidný a spokojený. NT skutečně kontrolují vnější projevy svých emocí a často jenom jejich oči prozradí, co skutečně uvnitř proţívají. NT, zejména INT, jsou zdrţenliví v navazování známostí, kontaktů a partnerských vztahů. Málokdy jednají z okamţitého popudu. Raději si věci důkladně promyslí a teprve potom se rozhodnou do vztahu investovat. Pokud se záleţitost z jakéhokoli důvodu nevyvede, mají NT sklon pokrčit rameny a odkráčet středem, pravděpodobně jenom s malým pocitem lítosti. Nicméně rozhodnou-li se NT jednou, ţe potkali toho pravého nebo tu pravou, pak zpravidla svůj závazek nemění a své volbě dostojí, samozřejmě za předpokladu, ţe jejích city jsou opětovány. Vztah se pak většinou odvíjí způsobem, který NT předvídali: rozhodnou-li se pro dlouhodobý vztah, vydají se na dlouhou cestu, mají-li za to, ţe nebude mít trvání, investují krátkodobě. Keirsey a Batesová uvádějí zajímavý postřeh. U NT se prosazuje pozoruhodná dynamika: jde-li podle nich o dlouhodobý vztah, nepovaţují NT za důleţité tuto okolnost nijak zvlášť zdůrazňovat, protoţe ji pokládají za samozřejmou. V případě krátkodobého vztahu však mají sklon se několikrát a opakovaně ujistit, ţe druhá strana je s tímto aspektem skutečně srozuměna.' V kaţdém případě se NT snaţí dostát svým závazkům, byť se třeba vztah uspokojivě nevyvinul v něco, co původně plánovali a očekávali. Jenom zřídka budou za této situace NT nahlas vyjadřovat své zklamání a nespokojenost. NT totiţ z neshod většinou neviní své partnery. Na to, co je potřeba vykonat, zpravidla pohlíţejí jako na svou osobní povinnost a bez velkých řečí a gest si na sebe naloţí více a nečekají za to nějaký mimořádný vděk nebo ocenění. Jedním z důvodů pro takovéto jednáni je i to, ţe v osobních konfliktech si na rozdíl od věcných sporů příliš nelibují. Jakkoli jsou jako ryby ve vodě v intelektuálních půtkách a odborných disputacích, osobně zabarvené hádky a rozmíšky na emocionální úrovni na ně působí zhoubně a pokud moţno se jím vyhýbají. Většinou je příliš nezajímají materiální statky a nehromadí hmotné bohatství. Spokojí se tudíţ s poměrně skromným komfortem, i kdyţ své "pohodlíčko" také mají rádi. Majetek, vlastnictví pro ně nejsou cílem samy o sobě, a proto je příliš nemotivují. Z toho důvodu jsou schopni odmítnout i finančně velmi lákavé nabídky, pokud nenabízejí vzrušení, výzvu, eleganci, moţnost se něco nového naučit apod. - někdy k zoufalství svých partnerů. Esteticky jim zalahodí automobilový veterán, tradiční dvojplošník, hezký obraz čí socha, ušlechtilá keramika, většinou bez ohledu na to, zda daný objekt sami vlastní nebo nikoli. To také můţe některé jejich partnery dráţdit: nedokáţí někdy pochopit, z čeho pramení odtaţitost NT ve vztahu k věcem. Můţe se to také promítnout i do neshod ohledně rozdílného zájmu akumulovat materiální bohatství nad rámec určitého rozumného komfortu, jistoty a bezpečí. Občas sice NT mívají záchvaty touhy po bohatství a majetku a navštěvuje je pocit, ţe "vlastně nic nemají" a "nic si neuţili", ale ty mívají trvání podstatně kratší, neţ je doba nutná pro naplnění takových tuţeb. NT však mají jednu slabost: jejich zdrţenlivost se nevztahuje na knihy a další objekty, které představují zakonzervovanou moudrost a intelekt, a tak např. neúnavně shánějí poslední verze svých oblíbených počítačových programů čí nejnovější rozšířená vydání respektovaných knih. Příbytek i pracoviště NT tak bývá lemováno řadami kniţních hřbetů a mnoho dalších exemplářů se (ovšem jen zdánlivě) povaluje kolem. Jejich protějšky, zvláště nejsou-li sami NT, si nejednou připadají zanedbávány na úkor světa teorie, techniky, intelektuálního rozvoje a esoterických spekulací. Někdy se zdá, ţe ţivot rodiny a domácnosti jaksi plyne mimo ně, ale pokud se jim záleţitosti domova a jejich nejbliţších vhodným způsobem připomenou a v pravou chvíli předestřou, většinou se o ně začnou doopravdy zajímat - alespoň na čas. Totéţ platí i o jejich pracovních záleţitostech a podřízených. Jejich neláska k nadbytečnostem můţe vést k potíţím např. v partnerských vztazích a rodinném ţivotě, kdy mají pocit, ţe nemusí svým blízkým "ustavičně opakovat", ţe je mají rádi. NT je mají rádi, trvají na tom, co jim v této věci před léty řekli a od té doby se přece na tom nic nezměnilo. Pokud by nastala změna, upřímně by jim to přece bez prodlení sdělili. Stále a znovu jsou udivováni tím, jak to, ţe jejich jednáni vyvolává u druhých opakovaně pocit, ţe je jiţ nemají rádi a ţe je zanedbávají. Chování NT a jejich upřímnou antipatii k redundanci můţe ilustrovat chování mého přítele v hospodě. Dal si první pivo. Kdyţ jej vypil, číšník se optal, zda si dá další. "Ano", odvětil. Kdyţ dorazil ten dobrý muţ se třetím pivem a stejným dotazem, dostalo se mu odpovědi zpod udiveně zdviţeného obočí: "Samozřejmě, aţ do odvolání." NT jsou někdy vystaveni nebezpečí, ţe se ocitnou sami, izolováni od ostatních ve slonovinové věţi intelektuální preciznosti a logické bravury, stranou od světa, který ostatní definují jako realitu. Z NT se nejsnáze stávají excentričtí géniové typu Einsteina, o němţ se vyprávějí barvité historky, jak šel do práce v domácích pantoflích, jindy bez ponoţek nebo alespoň s kaţdou jinou, bez tkaniček a kdyţ

chtěl zavolat domů, musel se zahloubat nad telefonním seznamem, protoţe si nepamatoval číslo; doopravdy byl prý schopen komunikovat jenom s velmi omezeným okruhem sobě rovných. Nebezpečí, které je s tímto syndromem génia spjato, spočívá v tom, ţe hodnotu jejich skvělých výtvorů ostatní lidstvo pro jejich vrcholně abstraktní formu mnohdy nepochopí, nebo moţná je nikdy ani nebude s to, či ochotno vyslechnout. Pro NT je typická silná orientace na budoucnost a minulost je pro ně něčím, co je mrtvé, doba, v níţ moţná nebyli vţdy zcela "při vědomi" a kdy by moţná jednali jinak, kdyby tenkrát věděli, co vědí, znají a umějí nyní. Zajímavé jsou pro ně moţnosti a to, co se můţe stát. Minulostí se nehodlají zabývat nad rámec moţných poučení z dějin a trendů do budoucna. Vědomě nebo nevědomě se řídí poučkou, ţe historie se nejdříve odvíjí jako drama, opakuje se však jako fraška. A fraška je něco, čeho se NT střeţí a v čem rozhodně nechtějí účinkovat. Jejich krédem je, ţe jenom hlupák se dvakrát spálí o stejná kamna. Na první chybu by nejraději co nejrychleji zapomněli. Splést se ale dvakrát v téţe věcí je pro ně prostě hrozné a neomluvitelné - u druhých í u sebe. NT jsou na sebe v tomto ohledu obzvláště - někdy aţ skoro patologicky - přísní. Mít svědky svého selhání, zejména jde-li se o nějakou logickou úlohu, je pro ně obzvláště poniţující a NT se vyrovnávají s takovou situací nejtíţe ze všech temperamentů, s těţkostmi, které jsou pro jiné sotva pochopitelné. Někdy jsou kvůli tomu pokládáni za ješitné a pošetilé lidi, ale není to pravda. Jde jim totiţ o hluboké pochopení principů a podstaty, přičemţ chyba znamená, ţe se jich ještě dostatečně nezmocnili. Lidé temperamentu NT se snaţí přijít věcem na kloub, zařadit jednotlivé konkrétní věci a jevy do širšího teoretického a vztahového rámce. Mají sklon stále se tázat po motivech a skrytých silách a neustále se je snaţí zasadit do nějakého širšího systému. Někdy jsou touto duševní činností tak zaměstnáni, ţe opominou danou situaci skutečně proţít; tolik se snaţí pochopit, co se děje, právě kdyţ se to děje, ţe danou věc vlastně propásnou. Jejich role účastníků je překryta rolí pozorovatelů, kteří se na situaci i sebe sama a dívají z jakéhosi pomyslného obláčku. Tento odstup a rezervovanost jim ovšem nebrání, aby se v situaci potom nějak angaţovali. Protoţe ji však plně "neproţili" a protoţe jejich pocitová (F) stránka nebývá vţdy plně rozvinuta, stane se to někdy způsobem, kterého pak litují. To se můţe týkat jak volby zaměstnání, tak i ţivotního partnera – rozumově jim dané rozhodnutí "sedí" v tom smyslu, ţe nenacházejí logický rozpor, pocitem však tuší, ţe něco "nehraje". Protoţe však pocitům neumějí a nejsou vţdy ochotni naslouchat, mohou udělat chybu, kterou pak těţko odčiňují. S tím souvisí i další rys jejich povahy: bez zlého úmyslu mohou být necitliví a nevnímaví vůči emocionálním stavům jiných a zbytečně chladní v mezilidských vztazích. Někdy si v přítomnosti NT, který má takovouto náladu, můţeme připadat jako ţe "neexistujeme". To můţe vést k nenadálé revoltě doma i v prácí, ke snaze osobně NT ublíţit s cílem nějak jej vyburcovat a přinutit je "konečně projevit alespoň nějakou emoci". Takováto protiakce je většinou zastihne naprosto nepřipravené a zcela ohromené, skoro aţ ublíţené. Je-li však potřeba, umějí být NT sţíravě uštěpační a ţiletkově ostří a řízní. Většinou si v tom však nelibují, snad jen v přátelských intelektuálních disputacích, kdy je emocionální stránka situace pod kontrolou. Snad ţádný jiný temperament nevyjadřuje dilemata naší civilizace a naší doby lépe neţ Prométheovský mýtus. Prométheus "páchal" dobro a slouţil tomu, v co věřil, ţe je pokrok, aniţ se ptal jedněch či druhých a stihl jej za to trest v podobě přikování na skálu, kde mu orel kaţdý den trhal játra. Je nositelem doktríny technického pokroku, jejíţ dvojsečnost můţe ohrozit jeho samého i ty, jimţ má původně slouţit.

7.4. Apollónský temperament Postihnout charakteristické rysy Apollónského temperamentu není snadné. Jsou to typy s prvkem intuice (N) a cítění (F): INFJ, ENFJ, INFP a ENFP Tam, kde ostatní tři temperamenty sledují své specifické, avšak vcelku snadno uchopitelné cíle, jsou NF typičtí svou zvláštností a výjimečností. NT, SJ a SP jsou schopni navzájem své cíle pochopit, by´t ne vţdy sdílet. NT si např. umí rozumově vysvětlit touhu SP po svobodě a volnosti, i kdyţ jemu samému mnoho neříká, a totéţ platí o jeho vztahu ke snahám SJ po postavení. Podobně SJ obdivuje schopnosti NT umět spoustu věcí a někdy by chtěl být velkorysý jako SP Všem společně i kaţdému zvlášť však zůstává zahalen tajemstvím svět NF a NF nedokáţe pochopit, za čím se pachtí ostatní. Pro NF je totiţ nejdůleţitější sebereflexe a proces osobní proměny, proces "stávání se něčím".

Zatímco SP, SJ a NT jsou v různé míře víceméně schopni jít za svým cílem přímo a kdyţ se jednou rozhodnou vyvinout k jeho dosaţení značné úsilí, je NF v jiné situaci. NF kolem svého cíle, kolem toho, čím by měl být, obchází, jen zdráhavě se k tomu přibliţuje, protoţe jeho dosaţením jej vlastně zruší. "Jak dosáhnout cíle, kdyţ cílem je mít cíl?", táţe se NF sám sebe mučivě. Keirsey a Batesová charakterizují NF jako člověka, jehoţ skutečné já spočívá v hledání vlastního já, pro něhoţ smyslem ţivota je mít smysl ţivota. A protoţe je v ustavičném procesu stávání se sama sebou, nikdy se sám sebou stát nemůţe, protoţe dosaţením cíle jej vlastně rušíme a popíráme.' Přibliţují tento stav citátem ze Shakespearova Hamleta: Ţít či neţít - to oč tu běţí: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát - nic víc - a vědět, ţe tím spánkem skončí to srdcebolení, ta stará strast, jeţ patří k tělu, to by byla meta ţádoucí nade všechno. Zemřít spát - spát! Snad i snít? A, v tom je právě háček! To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, aţ se těla zbudem, to, to nás zaráţí... a podniky, jeţ mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku. Rozervanost této povahy nebyla snad nikdy lépe vyjádřena, i kdyţ ne u kaţdého, jemuţ vyšla v dotazníku kombinace NF, se jistě nevyskytuje takto vyhraněně a nejde do takovéto hloubky. Vykonat skutek, něčeho dosáhnout, něčím se stát, je popřením dosavadního stavu. Pouze být, neučinit nic, je však přetvářkou, a tedy popřením bytí samého. Člověk se stane sám sebou teprve tehdy a jenom tehdy, kdyţ se sám nezmění. Tento paradox řeší NF celý ţivot. Někteří se s ním vypořádají, jiní nikoli. Ti úspěšní dojdou štěstí, ti druzí budou celý ţivot trpět, jako trpěl nebohý Hamlet, kralevic dánský. Nemusíme ale chodit aţ do Dánska a hluboko do historie. Lidé typu NF jsou mezi námi zde a nyní: Dneska ráno jsem si sedl k počítači a nadepsal si velký titulek: Jak dál?... To je ta otázka. Mám zásadní pocit, ţe to málo, co se mi podařila udělat, můţu prohospodařit. Trýzním se otázkou, jak to všechno pojmout líp, a cítím, jak mi čas utíká mezi prsty, aniţ bych ho smysluplně zuţitkovával. Mám sklon k permanentní, dost bolestné sebereflexi. (…) Perou se ve mně dvě věci a já mezi nimi hledám vztah. Za prvé chci točit a udělat v umělecké sféře něco zásadního. Říkám si, ţe talent, který moţná mám - a nevím, zda jsem si ho zaslouţil nebo dostal darem - mám povinnost zúročit. Je to i v důsledku toho obrovského tlaku okolí. Kdyţ jdu někam do společnosti, absolvuji desítky velmi dobře míněných dotazů, co chystám, co budu točit, kdy začnu s tím celovečerákem a tak dále. Byt to ti lidé nemyslí špatně, jako by do mě píchali ţhavým ţelezem zasyčím a stáhnu se do sebe. Vím, ţe to není v pořádkou, ale souvisí to i s tou druhou věcí ve mně. Poslední dobou stále víc pociťuji relativitu vůkolního světa a našeho bytí v něm... neustálý svár mezi světským usilováním a inklinací k duchovní sebeočistě. Osobnosti temperamentu NF mívají od útlého věku dar řeči. Jako děti začínají první mluvit a zejména rodiče jejich extrovertní odnoţe mají pocit, ţe nikdy nezavřou pusu. Mají také kouzlo, jimiţ jsou schopni připoutávat druhé. Maji dar být společenští a dobře vycházet jak s dospělými, tak s ostatními dětmi, INF trochu méně neţ ENR Jejich láska ke slovu můţe někdy vést k tomu, ţe si vymýšlejí a barvitě vyprávějí nejrůznější příhody a historky, které se pak mohou ukázat bud jako zcela nepravdivé, nebo alespoň značně přibarvené. Někdy jsou pak obviňováni ze lţi. Takové nařčení je však nespravedlivé: vţdyť pouze pouţili svoji představivost. Jako děti jsou nesmírně citliví na emocionální odmítnutí a konflikty a tuto vlastnost si uchovávají do dospělosti. Nesmírně špatně snášejí rodičovské rozpory a hádky. Dlouhodobé a jakoby nikdy nekončící konflikty u nich mohou vést ke klinicky zjistitelným psychickým poruchám, např. autismu. Hluboce se identifikují s jinými lidmi, včetně kniţních postav, např. z pohádek. Princové a princezny jsou pro ně reálnými bytostmi, stejně jako draci a jeţibaby. Nevadí jím číst jedny a tytéţ příběhy a pohádky znovu a znovu, protoţe v nich nacházejí stále nová dobrodruţství a záţitky. Jejich kladný vztah k lidem a prostředí se projevuje í v tom, ţe jako hračky mají nejraději postavičky, loutky a zvířátka, které v jejich rukách nabývají hlubokých významů, zcela jasných identit a hrají důleţité role. Na rozdíl od temperamentů NT se je nesnaţí objasnit a pochopit, ale mnohem spíše je opřádají mnoha historkami a příběhy. Děti temperamentu NF nemají příliš v lásce nejrůznější soupeření a soutěţe. Těţko snášejí, ţe někdo je vţdy poraţený; je-li ono vítězem, je mu líto těch, kteří prohráli, a prohraje-li samo, není na tom o nic lépe. Kdyţ uţ se mají účastnit nějaké takové akce, dají přednost kolektivnímu sportu. Na základní škole zaţívají podobné pocity jako NT, totiţ jakýsi proţitek výjimečnosti, který se můţe rozplynout aţ na vyšších stupních škol. Tak,jako umějí vášnivě obdivovat a později milovat,jsou i schopni odmítat a nenávidět, někdy doslova aţ za hrob.

Doma, ve škole i v práci bývají NF vynikající a příjemní společníci a diskutéři. Dobře se jim vede v demokratickém klimatu, které často aktivně pomáhají rozvíjet a vytvářet. Podobně jako NT jim nesvědčí výuka, při níţ je nutno sedět tiše v lavici, poslouchat výklad učitele a promluvit jen na vyzvání a jen přímo s pedagogem. S posvátnou váţností přijímají a dávají sliby. Nedodrţet slovo je jedním z nejtěţších prohřešků. Kaţdý nesplněný slib berou velmi osobně a hluboce je zasahuje. Opakuje-li se taková situace vícekrát, můţe vést k psychickým poruchám vyznačujícím se někdy fyzickými, např. zaţívacími, potíţemi. Jak jiţ bylo řečeno, mnozí NF mají mimořádný jazykový talent. Svou mateřštinu ovládají mazlivě a virtuózně a většinou jim nedělá potíţ učit se i řeči cizí. Souvisí to také s jejich snahou být sami sebou, coţ je jednou z nejsilnějších motivačních sil NF. Hledání sebe sama, pout za vlastním já, za sebeaktualizací je jejich údělem. A pro ně dvojnásob platí "Kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem". Jsou známi takoví NF, kteří s novou řečí nalezli novou, přiléhavější identitu a někteří se do příslušné země i nadobro odstěhovali nebo si v ní byli schopni zařídit dlouhodobé vztahy s častými pobyty. NF mají nezřídka pocit, ţe jsou vyvoleni, ne vţdy však přesně vědí k čemu. Zjistit to a vykonat je jejich posláním, teprve tím nabudou své vlastní jedinečné identity. Toto hledání bez konce v nich zanechává pocit provinění, protoţe se jim zdává, ţe tím, čím jsou nyní, je méně, neţ čím by měli být. A tak bloudí kříţem kráţem, někdy duchovně, někdy psychologicky, někdy profesně, někdy fyzicky krajinami ţivota a smrti a hledají, kde a jak by ukojili svůj hlad po jedinečnosti a konečné jednotě bytí se sebou samými. Tou dobou se v mém kaţdodenním ţivotě uhnízdila myšlenka na smrt. Odhadoval jsem, kolik let mi ještě zbývá do konce. Pátral jsem po lidech v mém věku, kteří uţ byli mrtví. A mučil jsem se představou, ţe nebudu mít čas svůj úkol dovršit. Jaký úkol? O tom jsem nic nevěděl. Upřímně řečeno, stála má dosavadní činnost za to, abych v ní pokračoval ? Ale to nebylo to hlavní. Posedal mě směšný strach, představa, ţe člověk nemůţe zemřít, dokud se nepřizná ke všem svým lţím... V té době jsem nevěděl jak na to, a mučil jsem se. Lidé temperamentu NF nechtějí být bezejmenným zrnkem písku na poušti. Nechtějí být jedněmi z davu, jednou tváří z tisíce. Taková existence pro ně nemá smysl, to by raději nebyli vůbec. Chtějí, aby po nich něco zůstalo". Jejich činy jsou míněny jako jedinečné příspěvky čemusi a jsou orientovány k tomu, aby si jich ostatní všimli. Málo věcí a skutků je v jejich světě tím, za co se vydávají. Vše, co dělají, má nějaký význam, někdy nápadnější, někdy skrytější symbolickou hodnotu. Vše je současně gestem. NF se trápí tím, jak si ostatní budou jejich činy vykládat. Chtějí, aby byli obdivováni, oceňováni, nebo alespoň vzati na vědomí. Pro NF je nezájem největším trestem a příkořím. Reakce ostatních jsou pro ně nekonečným zjemňováním definice jejich identity, krůčky na pouti k vlastnímu já, ozvěnami slepecké hole,jíţ oťukávají a ohledávají svou cestu. Seberealizace znamená pro NF integritu a ta je dána jednotou, vnitřní konzistencí. Paradoxem jejich ţivota je, ţe vystupuji pro druhé, ţe jsou stále na jevišti, ale v pravém slova smyslu nehrají, nepředstírají. Je proti jejich přesvědčení a proti jejich pravé přirozenosti nasazovat si masku, hrát jinou roli neţ svou vlastní, neţ sebe sama. Mohou se stylizovat, ale upřímně, s cílem zvýraznit některé rysy své skutečné osobnosti, být v souladu se svým vnitřním "já". Integrita pro ně znamená komunikaci skutečně zevnitř, z hloubi vlastní osobnosti. Přetvářka, leţ, faleš, podvod je pro ně zrada především na nich samých, ztráta sebe sama, "ţivot ve lţi". Touha NF zapsat se do historie a paměti lidí je vedena právě touto jejich snahou o dosaţení integrity. Nepřekvapí nás proto, ţe mají sklon proţívat ţivot jako drama, jako divadelní hru, v níţ kaţdé setkání, kaţdá naráţka, kaţdá vyřčená věta má svůj význam, svou interpretaci. To můţe být dvojsečné jak pro lidi, s nimiţ se setkávají, tak i pro NF samé. Do kaţdého setkání i vztahu jsou totiţ schopni vnést atmosféru nějakého výjimečného významu, vyššího smyslu, který tam ale vůbec nemusí třeba být, anebo který ostatní účastníci nevnímají nebo nejsou schopni či ochotni pochopit. V nepříznivém případě pak NF mohou působit jako hystrióni, kteří přehrávají a dramatizují kdejakou "prkotinu", jako lidé, kteří se nechávají stále něčím unášet a omračovat, dodávají i běţným událostem rozměry, které jim nenáleţejí a nestojí oběma nohama na zemi. NF jsou velmi vnímaví a citliví vůči i nejjemnějším nuancím ve verbální i nonverbální komunikaci, metaforám v gestech i mluvě a jejich antény jsou schopny zachytit i velmi subtilní změny v atmosféře. Pokud někdo na tomto světě zemřel pro lásku, byl to se vší pravděpodobností člověk temperamentu NF. Romeo a Julie se nemohli smířit s vyhlídkou ţivota bez druhého, a proto raději volili smrt jako symbolické řešení jejich vzájemného vztahu. NF bývají nevyléčitelnými romantiky a stále - alespoň ve skrytu - rozvíjejí romantické vztahy. Jako partneři jsou vnímaví, vciťující se, něţní, často svou lásku vášnivě vyjadřují slovem i skutkem. Jejich nadání k výmluvnosti jim umoţňuje barvitě vyjevit kaţdé hnutí jejich nitra a kaţdou nuanci jejich citu. Dokáţí k tomu vyuţít poezie převzaté i

vlastní, hudby nebo citátů. Často věří, ţe jejich láska bude skutečně trvat aţ za hrob, ţe nikdy nezemře. Být dobrým a milujícím partnerem či partnerkou je podstatnou součástí jejich ţivota. Jsou lidmi, za nimiţ se dá nejsnáze přijít, byl-li na nás ţivot zlý a nespravedlivý. NF dokáţí ze všech nejlépe poskytnout lidské teplo, útěchu, podporu a pochopení. Nemají v těchto situacích sklon podlehnout pokušení poukazovat na naše chyby, jimiţ jsme si sami nepřízeň osudu vyslouţili. Jsou vynikající ve vyhmátnutí pozitivních stránek v lidech a nijak touto svou schopností nešetří. Podobně jako SP jsou NF virtuózové ve vyjadřování svých citů prostřednictvím darů. Jejich dary budou asi o něco osobnější a nabité symbolikou tohoto jedinečného vztahu, v jehoţ rámci se odehrávají. Sotva kdy zapomenou na nějaké výročí, narozeniny nebo jmeniny či jinou významnou příleţitost v ţivotech blízkých a moţná proto sami velice těţko nesou, pokud na ně zapomněl někdo jiný, zejména někdo, od koho by to nečekali. NF jsou vţdy ochotni investovat do nového vztahu spoustu času a emocionální energie. Ne vţdy jsou však jejich odhady správné a patrně častěji neţ jiné typy se doţívají zklamání, kdyţ jejich očekávání a vstřícnost nejsou opětovány v míře, kterou by oni pokládali za přiměřenou a pro sebe za uspokojivou. Zejména v počátcích nového vztahu není oběti, kterou by nebyli ochotni přinést, a jsou připraveni vydat velké úsilí pro jeho zdar. Jejich štěstím je, ţe pokud se doţijí zklamání, poměrně brzy se vzpamatují a jejich radary zachytí jiný předmět jejich budoucího zájmu. V jejich jednání je jistý rozpor. Pro NF je téměř nemoţné nebýt si vědom psychologických potřeb druhých a téměř vyloučené jim nějakým způsobem nevyjít vstříc. Na druhé straně mají sklon být neklidní a cítit se jaksi svázáni, začínají-li ostatní na nich být příliš závislí. Nic na tom nemění skutečnost; ţe právě oni mohou být za vznik této závislosti odpovědní. V jednu chvíli se mohou projevit nečekaně, aţ téměř krutě, a bez obalu vyzvat druhé, aby se konečně "začali chovat jako dospělí", "postavili se na vlastní nohy" a "přestali se drţet za sukni" a "dolejzat". Pro "příjemce" takovéhoto výbuchu je to zcela nečekané, protoţe si patrně aţ do oné chvíle mysleli, ţe jejich vztah je výjimečný a "jiný". NF to nemyslí tak zle, jak to mnohdy vypadá. Pro ně je to způsob, jak se odpoutat od něčeho, co je svazuje a táhne k zemi, co jiţ nemohou zvládnout a unést. Jejich problémem bývá, ţe mohou v lidech vzbudit očekávání a iluze, které nezamýšleli a které při nejlepší vůli nemohou splnit. Mají dar vyvolat pocit, ţe jejich vztah k tomu či onomu je zcela jedinečný a zvláštní, ţe jde o hluboké porozumění a souznění duší, jakých je v ţivotě málo, aby se nakonec ukázalo, ţe podobných "neopakovatelných" vztahů mají více. Jakmile období prvotních "námluv" skončilo, můţe být pro mnohé bolestným procitnutím zjištění, ţe souţití s NF bude trochu méně romantické, neţ jak si to malovali. To často vede k zahořklosti a pocitům odcizení, které si NF ve skutečnosti nezaslouţí, které jsou však reálné, a s nimiţ je třeba počítat. Zejména pro NFP jsou očekávání, pohrávání si s tím, co by mohlo a můţe být, velmi svůdná a někdy i příjemnější neţ vlastní realizace. Milostná předehra můţe být víc neţ vlastní akt lásky. I kdyţ NF, podobně jako NT, není mnoho - také asi 12 % - mají na své současníky i na budoucí pokolení vliv zcela nepřiměřený četnosti jejich výskytu. Důvodem je, ţe z jejich řad se rekrutují nejvlivnější spisovatelé, dramatici, novináři, charismatičtí politici a básníci, ale také nejúspěšnější trenéři a pedagogové. Ve všech těchto profesích je zastoupení NF téměř výhradní. Jsou to lidé, kteří umějí klást naléhavé otázky po smyslu ţivota, našich vztahů k druhým lidem, o budoucnosti lidstva, otázky, které plní stránky krásné literatury a zní na prknech divadel. Jsou to apollónští NF, kteří vědí, ţe slovo dokáţe být mocnější neţ meč, ale jejich vliv se neomezuje jenom na slova. NF lze často nalézt v povoláních bohatých na osobní kontakty, nejlépe v takové kombinaci, kde mohou vytyčovat pro ostatní směr: psychiatrii a klinické psychologii, poradenství všeho druhu, v církevním kléru, ve školách, ale i v politických stranách, dobročinných organizacích, zejména takových, kteří se nesnaţí postiţeným jenom pomoci, ale přimět je aktivně se se svou situací vyrovnat a zlepšit ji. Mají většinou dar výřečnosti, dokáţí dobře formulovat a jsou schopni psát s lehkostí a elegancí, ba aţ s poetickým nádechem. NF se velmi rádi pozorují a průběţně se hodnotí, často se sami nad sebou trápí. Nejsou ale sobečtí. Vědí, ţe svého naplnění dojdou v pomoci ostatním, v práci pro jiné, ve sledování ušlechtilých cílů. Proto se snadno připojují k různým hnutím, zejména mají-li humanistický, třeba i levicový program. Stejně rychle je však opouštějí, dojdou-li k závěru, ţe to nebylo míněno zcela váţně, nebo ţe se tato hnutí svému původnímu poslání nějak zpronevěřila. Mnoho stoupenců komunistické strany po druhé světové válce, později zklamaných a třeba i perzekvovaných, patří právě do této kategorie. Totéţ lze říci o tzv. muţích Praţského jara i některých osobnostech raného Občanského fóra. Mnozí z nich měnili po čase dresy a vyslouţili si mnoho nepřívětivých reakcí, které nebyly vţdy spravedlivé. Bylo to jednání typické pro NF, kteří upřímně a zoufale hledají smysl a moţnost naplnění svého ţivota a jsou - ve svých mnohdy naivních tuţbách - opakovaně zklamáni a vyklízejí místa kariéristům a cynikům. Tyto temperamenty mají sklon vidět a objevovat v lidech jejich lepší stránky, odhalovat jejích pozitivní potenciál a aktivizovat jej. Proto je přitahují místa, kde mohou předávat myšlenky a formovat

postoje jiných. Nepřekvapí proto, ţe je často nalezneme ve školách, kde většinou pak patří k těm učitelům, na něţ se dlouho vzpomíná v dobrém. K učitelskému povolání se hlásí i temperament SJ, dokonce jich zde bývá více, ale ti jsou spíše vnímáni jako lidé, kteří v učení vidí zaměstnání, zatímco pro NF je to poslání. Zatímco SJ tíhnou k technickým a exaktním předmětům a disciplínám, NF rádi působí ve společenských, behaviorálních a humanitních vědách. Učení je pro NF proces, v němţ také mohou nalézat sebe sama, studenti jsou zrcadlem, v němţ se vidí a posuzují. Mohou se ovšem často vyskytovat i v jiných povoláních, která jsou zaměřena na to, aby činila lidi lepšími, šťastnějšími, ohleduplnějšími, chápavějšími a více milujícími. Tomuto cíli jsou ochotni obětovat ohromnou energii a mnoho času, vynaloţit úsilí, za něţ je sotva někdo můţe odpovídajícím způsobem materiálně odměnit. NF se tak mohou jevit jako apoštolové, věrozvěstové a misionáři, kteří s plápolajícím zrakem šíří a prosazují dobro, třeba i mečem a ohněm, je-li toho třeba. Vzpomínaný příklad zklamaných komunistů zde můţe poslouţit ještě jednou. Skutečné temperamenty NF příliš nebaví obchod a podnikání, i kdyţ mnozí jsou v tomto oboru schopní a úspěšní. Rádi pracují (i podnikají) se slovy a myšlenkami, potřebují být v nějaké komunikaci s jinými lidmi, přímo nebo nepřímo. Zatímco SP hrají na jevišti ţivota pomocí svého těla a nástrojů, které vnímají jako jeho prodlouţenou součást (proto ta virtuozita),jsou NF jiní. Pokud SP skutečně hrají v divadle, mají sklon předvádět sebe jako někoho jiného: Vlasta Burian se stylizoval do polohy přednosty stanice, detektiva, generála či úředníka. Ne tak NE U nich je jejich vlastní osobnost podřízena postavě, kterou představují. Příkladem nám budiţ Rudolf Hrušínský, Robert De Niro nebo Čapkův herec Benda: " Panečku to byl herec, " vzpomínal starý Lebduška. "Já ho pamatuju, kdyţ mu bylo asi pětadvacet let. Zatracený kluk, jak ten hrál Osvalda! He, ţe se tam chodili dívat mladí medikové, jak vypadá paralýza? Tehdy hrál poprvé krále Leara; poslouchejte, já ani nevím, jak hrál, protoţe jsem se mu pořád díval na ruce. On vám měl ruce jako osmdesátiletý dědek, takové vyzáblé, vysušené, ubohé ruce... Jak vám sekýroval divadelního krejčího! Já vám nebudu hrát krále, křičel, kdyţ mně dáváte na kabát takové šófl krajky! ... Kdyţ měl hrát Othella, tak vám proběhal všechny staroţitnické krámy, aţ našel takový starý renesanční prsten; a ten musel mít na prstě... On říkal, ţe se mu líp hraje, kdyţ má na sobě něco pravého. To ani nebyla hra, to bylo zrovna... převtělení, " řekl Lebduška nejistě, nevěda, uţil-li pravého slova. Pokud je hercem člověk temperamentu SP, nikdy ho nenapadne strachovat se o svou vlastní identitu, SP vţdy zůstává sám sebou a v nejlepším slova smyslu "to hraje". Herec NF nabývá různé identity, na jevišti i mimo něj, podle úlohy, do níţ je právě obsazen. NF totiţ dokáţe bez velkého úsilí být pro kaţdého právě tím, co je od něj poţadováno a očekáváno. Jemu to nepřipadá jako faleš a přetvářka. To, ţe ho kaţdý vidí trochu jinak a všichni dohromady trochu chybně, pro něj můţe být zdrojem tichého vnitřního povyraţení a pobavení, o něţ se rozdělí jenom se skutečně nejbliţšími ve chvilce vzácné sdílnosti. NF to skutečně chce všechno vyzkoušet a moţná, ţe se jednou z oněch postav skutečně stane, bude-li to pokládat za správné. Jestliţe se NT stále hodnotí, zda dosáhli kýţené úrovně dokonalosti ve znalostech, dovednostech a intelektuální bravuře, a vnitrně jsou stále jaksi na pokraji selhání a zmítáni pochybami o svých schopnostech, pak NF proţívají podobný pocit, ale v jiné poloze. Jejich pozornost je obrácena dovnitř, k introspekci. Usilují o to, aby byli schopni lépe si uvědomovat a číst vlastní emoce, aby co nejvíce sníţili prodlevu mezi jejím vznikem a chvílí, kdy ji budou reflektovat a pak ještě jednou ji znova a jinak proţijí. K tomu nelitují ţádného úsilí, a proto zatvrzele docházejí na nejrůznější skupinové seance, studují východní filozofii, přidávají se k různým komunitám či církvím a sektám. Jejich údělem ale je, ţe v mnoha případech mají nerealistické naděje a očekávání a ţe se ve většině případů od všech těchto zájmů a seskupení nakonec zklamaně odvrátí. Místo, aby se cele poddali proţitku, který jim to či ono prostředí nabízí, jsou neustále ve střehu a snaţí se zaslechnout svůj vnitřní hlas, který je konečným soudcem v tom, zdali je tento záţitek skutečně tou jedinečně smysluplnou a autentickou zkušeností,jiţ hledají. Vnitrní dialog je charakteristickým proţitkem NF Je to neustálé tázání se po významu, po tom, zda právě proţívané přispívá k tomu, ţe se stanou tím, čím jsou, zda se přiblíţí své vlastní podstatě. V divadle ţivota jsou současně herci i diváky, ale otázka, kterou si nad svým výkonem kladou, nezní, jako v případě NT, "Bylo to dokonalé?", nýbrţ "Bylo to přesvědčivé?". Protoţe všechno, co NF dělají, musí mít samo o sobě význam a přitom obohacovat a posilovat druhé, zkrátka zabývat se činností, která je pro ně i pro ostatní důleţitá, mají sklon dostat se do stejné pasti jako SJ. Mohou si na sebe nabírat víc, neţ jsou schopni zvládnout, souhlasit s nerealistickým objemem a mnoţstvím úkolů a odpovědnosti. SP jednají a pracují často spíše z popudu; NF pracují vstříc vizi a dokonalosti, jejichţ dosaţení musí být takřka nemoţné a pokud se náhodou povede, zpravidla se zjistí, ţe existuje ještě přitaţlivější vize a ještě vyšší úroveň dokonalosti, o niţ opět stojí za

to usilovat. Jakmile se jí jednou faustovsky upíší, nemilosrdně bičují sebe sama i druhé a jejich nároky neznají meze. Bloud! Ten vám slouţí sluţbu svého druhu. Ne chléb to vezdejší, co jde mu k duhu. Kvas nitra do dálek ho ţene, a ţe je bláznem zpola zná; na nebi ţádá hvězdy bezejmenné, na zemi rozkoše, co svět jich má, leč nablízku ni v dálce vytouţené nedojde smíření hrud'jeho vzbouřená. Podobně jako NT jsou NF ve svých zájmech přelétaví. Z pohledu NT můţe NF působit někdy jako diletant, protoţe se nesnaţí přijít skutečně na kloub věcem, pronikat na samu dřeň. NF chce okusit co moţná nejvíc z bohaté tabule ţivota a jde mu především o proţitek. Proţitek, který však bude mít význam, smysl za hranicí pouhé události, mimo tento okamţik. NF zajímají lidé a mezilidské vztahy, do nichţ má sklon promítat někdy romantické motivy a zabarvení, a je vcelku chladný k abstrakcím a neosobním principům. Podobně jako NT jej zajímá budoucnost, to, co můţe být, ale nikoli z hlediska přírodních zákonů nebo fyzikálních sil, ale z pohledu moţností lidí, schopností jejich rozvoje. Zatímco NT zapřahuje např. gravitaci a další neosobní síly, NF aktivizuje skrytý lidský potenciál, to, co je v lidech nejlepší. Podobně jako ve vztahu k sobě i směrem k druhým se nikdy nedomnívá, ţe dosáhl svého maxima, hranice svých moţností a neustále je pobízí a motivuje dál. NF je trenér, kouč, rádce, facilitátor, povzbuzovač, učitel, vůdce a průvodce, ale také ochránce. Potřeba NF se nesoustřeďuje na věci, ale na lidi. Nechtějí abstrakce, ale vztahy. Jejich ţivot se neopírá o akci, ale o interakci, o souhru s lidmi. NF hledá sebeaktualizaci, zdokonalování sebe sama, ale ví, ţe toho nemůţe dosáhnout osamocen, a proto je stále s lidmi. Zatímco kognitivní styl se zabýval našimi vnitřními procesy, mechanismy, jimţ dospíváme k rozhodnutím a řešením různých situací a úloh, je pojetí temperamentů mnohem více spojeno s naším chováním. Jsou to jakési prototypické způsoby jednání, vytvořené úmyslně tak, aby se od sebe co nejvíce lišily. S chováním je spojuje to, ţe náš temperament poukazuje k tomu, co povaţujeme v ţivotě za důleţité, o co nám jde, co je v centru naší pozornosti a zájmu, jak si myslíme, ţe je svět uspořádán a co vněm chceme dokázat. Prostředkem a nástrojem - vlastně jediným, který máme k dosaţení toho všeho k dispozici - je právě chování. Pro Dionýsovský temperament, charakterizovaný spojením smyslů (S) a vnímání (P), je příznačná orientace na zde a nyní, na hvězdný okamţik, na nespoutanost, volnost a náhlý popud, na praktické a pragmatické věci; je mu cizí kalkulace, vyčkávání, vypočítavost či střádavost. Epimétheovský temperament, určený propojením smyslů (S) a usuzování (J) si nejvíce váţí povinnosti, sluţby, kontinuity, tradice a sounáleţitosti; svých cílů dosahuje absolutní spolehlivostí, oddaností, odříkáním a schopností myslet na zítřek. Prométheovský temperament se kryje s jedním z kognitivních stylů v tom smyslu, ţe kombinuje intuici (N) a myšlení (T), coţ mu propůjčuje dispozicí k objevování nového, porozumění souvislostem, ovládání přírodních sil, předvídání budoucích jevů a důsledků; v popředí jeho snah stojí rozšíření repertoáru toho, co dokáţe, co je schopen zvládnout a čemu je schopen porozumět jeho dovednosti, znalosti, způsobilosti, odborná kapacita a profesionalita. Efemérní Apollónský temperament se rodí zkříţením intuice (N) a cítění (F), coţ způsobuje, ţe lidé tohoto druhu jsou jaksi neustále ve stavu hledání vyšších smyslů a cílů a v procesu přeměny; v sobě samých i jiných hledají pravdu, jedinečnost, smysl, autenticitu a integritu a "pravou" lásku, nejednou prostřednictvím uměleckých forem, v nejširším slova smyslu.

8. Temperamenty a management Jak souvisí to, o čem jsme doposud četli, s vedením lidí? V jedné hrmě byl ředitelem typický NT. Porady vedení byly intelektuálně náročné, stávaly se nekonečnými seancemi, kde se značně nedisciplinovaným způsobem debatovalo o nejrůznějších teoriích, moţnostech a nápadech. Ředitel a několik jemu podobných si příliš nevšímali fakt a raději se zabývali nejrůznějšími variantami. Manaţeři temperamentu SJ si na těchto sezeních zoufali, cítili se nesví a neustále se snaţili vrátit skupinu "do reality". Soustavně si stěţovali na to, ţe tento způsob práce nikam nevede a jednáním se pokud moţno začali vyhýbat. Jaké důsledky to pro firmu začínalo mít, je zřejmé. Jedni i druzí si o sobě mysleli, ţe jsou negativisté, ţáby na prameni, brzdy rozvoje a mnoho dalších nepěkných věcí. Přizvali konzultanta, aby jim poradil. Ten se skupinou nejdříve probral osobnostní typologii. Na jejím pozadí začali rozebírat příčiny neshod. Pak diskutovali o tom, v čem je kaţdý typ a jemu příslušný pracovní a řídící styl uţitečný a přínosný. Přitom se naučili lépe vnímat vlastní slabší stránky a oceňovat to, co mohou jiní zastat lépe. Společně vypracovali vzorový scénář svých porad, v němţ se uplatnily přednosti všech přístupů a efektivní postup řešení problémů. Je ideální, můţeme-li na jedné straně organizace i pracovní skupiny optimálně strukturovat tak, aby zde byly zastoupeny vzájemně se doplňující temperamenty, např. NT a SP nebo NF s SJ, a na druhé straně přiřazovat lidi k úkolům podle jejich naturelu. Lidé temperamentu NT jsou architekti a projektanti nápadů a záměrů, zatímco SP je umějí "prodat" ostatním. NT bývají zcela pohlceni svými představami a potřebují také SJ, kteří je zakotví do proveditelných procesů a kroků, v nichţ se mohou najít praktičtěji orientovaní spolupracovníci. NF jsou zase např. náchylní organizovat různé akce a kampaně, klást základní otázky o smyslu našeho podnikání a o tom, co vlastně uspokojuje naše zákazníky a čím jsme povinováni našim pracovníkům. Jeho doplněk SJ je schopen přetvářet tyto ideje do praktických pojmů a zabudovat je do existující organizace. NF myslí dlouhodobě a v obecných pojmech, zatímco SJ je praktický, "oběma nohama na zemi" a má smysl pro to, co je potřeba teď a tady udělat, aby to fungovalo. Máme-li před sebou spíše strukturované úlohy, které se vyznačují detaily a fakty, a jsou-li pro ně určité vyzkoušené postupy, mají v nich větší naději na úspěch lidé temperamentu SJ neţ třeba NR SJ jsou schopni se fakty lépe "prokousat", zorganizovat je do smysluplných uspořádání a stanovit pravidla pro jejich řešení. Úloha je jiţ před nimi a je třeba jí řešit; to lépe vyhovuje jejich smyslu pro přítomnost a realitu neţ pro budoucnost. Nijak zvlášť jim nevadí dělat činnosti, které vyţadují přesnost a opakující se úkony. NF naproti tomu budou asi otvírat nové a nové moţnosti a předkládat varianty. To se můţe osvědčit, je-li úloha obecnější povahy a slaběji strukturovaná. Jejich silnější orientace na lidskou stránku problematiky z nich činí dobré vedoucí v nejistých časech a nových situacích, kdy jsou lidé prakticky to jediné, o co se lze opřít a z čeho lze vycházet. Umějí vyvolávat v lidech nadšení, loajalitu, přimět je ke komunikaci a spolupráci, motivovat je pro dosaţení nového a neznámého a neulpívat na podruţnostech a minulých zkušenostech. Dobře si vedou i tam, kde je třeba skloubit nesourodá nebo i protichůdná stanoviska. Lidé různého temperamentu a různých osobnostních typů se nejenom hodí na různé činnosti, ale také reagují různě na různé podněty. Také manaţer se v různých situacích chovají různě a s nestejnými úspěchy. Jejich výkonnost se můţe měnit postavením, věkem, zaměřením organizace, povahou úkolů, jeţ jsou před ně kladeny, a dokonce se můţe lišit i v různých fázích jednoho a totéţ projektu. Manaţer je manaţerem jenom potud, pokud lidé dělají to, co jim uloţí. Pokud to nedělají nebo to dělají úplně jinak, pak se stěţí dá hovořit o managementu a ještě méně o vedení. Jinými slovy, podstatnou součástí práce manaţera je schopnost přimět lidi k určitému druhu činnosti a k dosahování určitých výsledků. Na první pohled je to jednoduché: uděláš, co se ti řekne a budeš odměněn, nebo neuděláš a následuje postih. Konec, tečka. Kaţdý z nás ale ví, ţe věci nejsou tak prosté. Lidé jsou tvorové společenští a ať chtějí nebo nechtějí, ať si to uvědomují nebo neuvědomují, působí na ně mnoho sociálních faktorů, které mají vliv na to, zda a jak dané úkony vykonají. Manaţer, který chce pozitivně motivovat své lidi, namísto toho, aby je řídil pomocí strachu a trestů, se musí na prvém místě a především naučit své lidi ocenit, na správném místě a ve správnou chvíli pochválit a povzbudit. Ve srovnání s tím se mohou mnohé jiné manaţerské dovednosti, jako např. vyznat se v účetnictví čí v statistické kontrole, zdát triviální, neboť se je ve škole naučí kaţdý průměrně pilný student. Avšak lidi skutečně motivovat, vést je, stanovovat jim úkoly, které pro ně budou vzrušující a přitaţlivé, takové, v nichţ budou nacházet smysl, a které v nich budou probouzet to

nejlepší, schopnost vydrţet, i kdyţ se jim právě nedaří, dokazovat, aby kaţdý den byli o kousek lepši neţ včera, aby si sami sebe váţili, aby byli na sebe hrdí a mohli se ostatním podívat do očí, to se i ti nejlepší učí celý ţivot. Tyto řádky jsou pokusem pomocí těm, kteří o něco takového usilují. Pro mnohé lidi není vůbec snadné smířit se s myšlenkou, ţe bychom měli lidem děkovat za samozřejmosti, za něco, co od nich máme "právo" očekávat. A tak mnozí nepoděkují doma ani v obchodě, v restauraci či na poště, natoţ aby třeba jen slůvkem vyjádřili své uspokojení a ocenění nad rámec nejzákladnější slušnosti. Ještě více je lidí, jimţ se zdá, ţe něco takového nepatří vůbec do práce, kde kaţdý přece dostane zaplaceno! Poděkovat za něco, co je něčí povinností! A přitom je dokázáno, ţe právě manaţeři, kteří opravdu a upřímně oceňují práci svých podřízených, dosahují těch nejlepších výsledků a mají ty nejloajálnější lidi. Ale pozor! I kdyţ přijmeme, pro mnohé ještě nesamozřejmou myšlenku, ţe je třeba oceňovat a chválit a zase oceňovat a chválit, nemáme ještě vyhráno. To, co bude pro jedny odměna, můţe na jiné působit zcela opačně. Z předchozího textu jiţ víme dost na to, abychom si uvědomili, ţe lidé jsou na jedné straně navzájem velmi odlišní a ţe, na druhé straně, se s tím nedá mnoho dělat. Pochválit někoho za něco, co nepokládá za úspěch, znamená v lepším případě střelit vedle a "trefit kozla", v horším případě opak toho, co jsme zamýšleli. Protoţe mnoho lidí se řídí zásadou "podle sebe soudím tebe", mají nepoučení manaţeři sklon oceňovat na jiných především to, co oni sami pokládají za výkon a úspěch, bez ohledu na to, jak o tom smýšlí ten druhý. S nejlepšími úmysly tak lze mimoděk napáchat mnoho zbytečné škody. Je proto nepominutelnou povinností kaţdého, kdo chce úspěšně pracovat s lidmi, aby se na základě rozdílnosti jejich povah, temperamentů a typů seznámil i s tím, co různí lidé pokládají na své činnosti a práci za významné a hodnotné a co jim naopak ani nestojí za řeč.

Pochvaly SP - Lidé dionýsovského temperamentu si cení pochvaly za to, jak se s přehledem, bystře a efektivně daného úkolu zhostili. Zmínka o tom, ţe jsme zaznamenali, s jakou elegancí, bravurou, "glancem" a nadhledem to či ono udělali, nezůstane nepovšimnuta a bez pozitivní odezvy. SP jsou orientováni na proces, na způsob, jak něčeho dosáhnou, a daleko méně je zajímá konečná podoba výsledku. Pokud v jejich úkolu bylo obsaţeno riziko či nebezpečí, pak jsou rádi, neujde-li to pozornosti. Kdyţ je risk zisk, kdyţ se dobrá věc podaří, chtějí to nějak oslavit. Při neúspěchu potřebují podporu a povzbuzení zdůrazňující, ţe to bylo jen náhodné a pomíjivé selhání. Odvaha, nasazení, chytrost aţ mazanost a perfektní načasování - to jsou věci jichţ si SP na sobě nejvíce váţí a jeţ mají rádi, kdyţ "jejich" člověk zaznamená a ocení. SP vyloţeně irituje a uráţí, kdyţ jim někdo říká, jak mají věci udělat. SP chtějí jít na všechno po svém. Standardní postupy je rozčilují, muset se jim podrobit je pro ně uráţkou, potupou i trestem zároveň. SJ - V popředí pozornosti a nejvýše na ţebříčku hodnot epimétheovského temperamentu stojí pečlivost, opatrnost, důkladnost a přesnost, s níţ vykonávají svou práci. SJ jsou orientováni na výsledek, na produkt. Proto jím lichotí jakékoli příznivé zmínky o tom, co vykonali, vypěstovali, vytvořili, zhotovili, zařídili, vyjednali. Zejména slyší na to, jak je výsledek jejich činnosti precizní a jak přesně odpovídá zadané specifikaci či nakolik je v souladu s normou. Při ocenění jejich zásluh by se neměla zapomenout zmínka o tom, jak jsou spolehliví, pilní a Ioajální, coţ nedá nikomu příliš mnoho práce a přemáhání, neboť to všechno SJ vesměs bývají. SJ chválu a pozitivní ocenění potřebují v míře co nejhojnější, moţná i takové, která by jiným mohla připadat přehnaná a přivádějící do rozpaků. Pro SJ je ale naprosto přiměřená. Nesmí nás ovšem při tom zmást, ţe jim činí jisté obtíţe dát otevřeně najevo své potěšení a radost z takové chvály, zejména jde-li o ISJ. Na rozdíl od SP se cítí jako ryby ve vodě v činnostech, které sledují předem stanovené postupy a procedury. Popuzují je lidé,jako SP, kteří osvědčené způsoby ustavičně zpochybňují, zlehčují a, ano, i překračují. SJ mají rádi řád a pořádek, který v jejich ţivotě hraje důleţitou úlohu. Termíny, uzávěrky a podobné milníky berou váţně a zneklidňuje je, nepodaří-li se je z jakéhokoli důvodu dodrţet. NT - Prométheovské temperamenty si přejí, aby si lidé všimli jejich nápadů a tvůrčích přínosů. Chtějí inteligentní a pozorné posluchače, jimţ nebude činit obtíţe projít s nimi všemi zákoutími jejich komplexních myšlenkových konstrukcí. Nijak zvlášť na ně v profesním kontextu nepůsobí poznámky osobního rázu, jsou mnohem raději, chválí-li se jejich schopnosti. Dá-li si někdo práci s tím, ţe ocení zvládnutí nějakého rutinního úkolu, NT nejenomţe nepotěší, ale spíše vyvolá jejich podezření: "To mi chce naznačit, ţe na víc nemám?" Velmi důleţité je, jaké mají NT mínění o kvalifikaci a způsobilosti příslušného hodnotitele. To, ţe jde o prezidenta společnosti, předsedu správní rady či nejvyššího akademika, na ně neudělá nejmenší dojem, pokud se domnívají, ţe jejich práci nemohou porozumět třeba bud proto, ţe jejich specializace je jiná, anebo, ţe v jejich očích jde prostě o blba. Na druhé straně je třeba dokáţe dojmout pochvala a ocenění i třeba ze strany mnohem mladšího kolegy, který

moţná právě nastoupil po vysoké škole, ale je příslibem. NT mají problémy s tím, aby sami chválili druhé, a s SJ mají společné to, ţe chvála je spíše přivádí do rozpaků, jakkoli je uvnitř hřeje. Lidem typu NT vadí, musí-li dělat něco, co jim připadá nelogické, nedostatečně zdůvodněné či odporuje racionalitě. Vţdy chtějí maximální účinek, výsledek či výkon s minimem úsilí, ne snad proto, ţe by byli líní, ale protoţe to znamená ovládnutí skrytých sil přírody či vesmíru. Nesmírně jim vadí, kdyţ se jim do cesty připletou tradice, uzance či "nesmyslná" pravidla. NF - Lidé apollónského temperamentu dávají přednost chvále s mnohem osobnějším zabarvením, neţ je tomu např. u typu NT. NF by rádi, aby je jiní viděli jako jedinečné a neopakovatelné osobnosti, které se svou přítomností, svou činností a svými zásahy nesmazatelně a osobitě podepisují na všem, co se kolem nich děje. Chtějí, aby si tuto okolnost jejich okolí - nadřízení, podřízení i kolegové - trvale uvědomovali a dělá jim dobře, dává-li se jim to najevo. Ze všech zmíněných temperamentů jsou nejvíce zraňováni negativní kritikou a postoji. Takové projevy jsou schopny je na čas doslova paralyzovat, odradit, ba umrtvit. Jde jim hodně o to, aby ostatní chápali jejich úmysly, pocity a nápady a v tomto ohledu potřebují soustavnou a trvalou zpětnou vazbu. NF špatně snášejí neosobní zacházení, jako by nebyli ničím víc neţ jenom svou funkcí, úřadem, zařazením či prací, která je od nich očekávána. Nejsou nikdy jedněmi z davu, jedněmi z mnoha, kolečkem v mechanismu. To, co dělají, vţdy nějak poznamenají svou osobností, nic není prostě jenom dílem jejích firmy, oddělení nebo úřadu. Nebude těţké si domyslet, ţe všechny typy mají někdy sklon dělat v práci něco, co vadí typům ostatním. SP se stávají terčem zaslouţené kritiky proto, ţe ne vţdy zcela ctí dohody a smlouvy, ţe se stávají "hříčkou okamţiku" a ţe o změnách svých plánů a o svých nečekaných manévrech nikoho neinformují a často "jedou" na vlastní pěst. Velkoryse, ke zděšení ostatních, přehlíţejí detaily, nikdy nemají v pořádku účty, doklady, povolení a další náleţitosti, které jsou k výkonu toho či onoho nezbytné a nutné. Často přicházejí nepřipraveni, ačkoli se jim to stokrát říkalo. Zcela nečekaně a nevypočitatelně se pro něco a někoho nadchnou, zhusta zcela nezaslouţeně a mnohdy tak - třeba při důleţitém jednání s externím partnerem - zaskočí své kolegy. Nejednou se jim stane, ţe něco - třeba i za jiné - slíbí a uvedou tak třetí osobu do značných rozpaků. SJ mohou jít ostatním na nervy tím, ţe mají neustále sklon vidět temné stránky skutečnosti, předjímat špatné aţ nejhorší konce čehokoli a ne vţdy být schopni zasazovat věci do pozitivního rámce. Někdy dokáţí ranit suchým a řezavým sarkasmem a ostrou, dobře mířenou kritikou, někdy aţ za hranicí zesměšnění. Mohou si všímat jenom nejlepších a nejvýkonnějších pracovníků a soustavně přehlíţet méně nápadné a menší příspěvky jiných. Ze všech temperamentů se nejméně často usmívají a někdy kolem sebe šíří pro některé nakaţlivé ovzduší a náladu únavy a obav. NT mohou, podobně jako SJ, také snadno překročit únosnou mez kritiky aţ k zesměšnění a uráţce, avšak z trochu jiného důvodu. Zatímco SJ si lidi podá, ţe nedělají to, co mají dělat a co je "kaţdému myslícímu člověku" jasné, NT vás napadnou pro nedostatek vašich intelektových schopností věci pořádně pochopit a do hloubky poznat. Ostatní mohou také obtíţně snášet jejich někdy aţ hnidopišské nutkání zaznamenat a zabývat se i nejmenšími nuancemi a třeba "pilovat" definici i tam, kde by stačil spíše celostní pohled. Stává se jim, ţe pouţívají jazyka, který je pro některé posluchače aţ příliš prošpikován cizími slovy a odborným ţargonem, popř. i nemístnou pedanterií. NF se mohou ostatním znelíbit tím, ţe se zdá, ţe mají své oblíbence, "hvězdy", k nimţ se za čas bez nejmenší výstrahy a zjevného důvodu obrátí zády a najdou si jiného favorita. Lidé mohou ztratit trpělivost, kdyţ NF neustále zdůrazňují emocionální a "lidský" rozměr té či oné situace a příliš se "párají v citech" i tam, kde by rázný a méně osobní přístup byl moţná více na místě. Někdy se mimoděk přidají na stranu slabších a - domněle nebo skutečně - utlačovaných a utápějí se v poukazování na to, jak jsou na ně ostatní necitelní, zlí, krutí a nespravedliví. Snadno se jim stává, ţe se vnucují s pomocí tam, kde jí není třeba nebo kde není vítána. Dobrému manaţerovi ovšem nestačí jenom znát temperament, povahu, silné a slabé stránky svých podřízených. Musí si být vědom i toho, jaké má sám sklony, jak se jeho vlastní temperament promítá do jeho jednání, pracovního stylu a zejména způsobu práce s lidmi. Současně by si také měl být vědom, co můţe čekat od kolegů, a zejména od nadřízených různých temperamentů.

Manažerské styly MANAŢEŘI TEMPERAMENTU SP kombinují smysly (S) a vnímání (P), mají ze všech zpravidla největší smysl pro realitu. Jsou rozenými vyjednavači, kteří umějí vyhmátnout podstatu věci a předloţit ji v úpravě, přijatelné pro všechny. Vynikají při řešení nenadále nastalých obtíţí a krizí, nejlépe tam,

kde je nutná nějaká výjimečná akce a kde se jim leccos promine, zejména prohřešky proti ustálenému způsobu řešení věcí a osobní invektivy vůči váţeným a výše postaveným osobám. SP v této situaci nezajímá, co bylo nebo co bude. Jejich sebedůvěra a neohroţenost do značné míry vyplývají z jejich smyslu pro realitu. Ostatní by šli do věci zatíţeni závaţími předpokladů a těch či oněch zkušeností, ohledů, regulí, tradic, preferencí toho či onoho mocného, dívali se na to tou či onou optikou a z toho či onoho pohledu, ale SP vidí, co je. Mají nos na vystopování a vyčenichání příleţitosti, po které bez váhání skočí. Nic pro ně není natolik svaté a neměnné, aby se o tom nedalo jednat, nic není natolik stálé, aby se to nedalo změnit. Ţe to takhle děláte uţ čtyřicet let? Tím hůře pro vás! Při vyjednávání jim není nic svaté, nic není jednou pro vţdy dáno. Tam, kde je kaţdá strana ochotna ustoupit maximálně o píď, nejlépe však vůbec ne, a získat co nejvíce, SP s nevysvětlitelnou intuicí vyhmátnou jejich nejtajnější poklady, vytáhnou je na světlo a zvolají: "To se podívejme. Na stůl s tím, o tom se také bude vyjednávat!". Kdyţ se do toho SP opravdu pustí, mohou si ostatní někdy připadat jako školáci, které přistihli při kouření na záchodě. Jejich talent ale není omezen pouze na vyjednávání. Skvěle si vedou v krizích, v situacích, kdy je vše podřízeno jedné dominantní věci, nejlépe přeţití. Ať na kapitánském můstku nebo v hlavním stanu, v ředitelně nebo přímo na místě havárie, všechny nitky vedou k nim, příkaz stíhá příkaz, minimálně se deleguje, o všem se rozhoduje s brilantní rázností na jednom místě. Vyzařuje z nich odhodlaná autorita, jiţ všichni respektují. Velké firmy si někdy dovolují luxus mít ve svých řadách takovéhoto "libera" a nasazovat jej, kdyţ někde vypukne poţár. Výjimečně dobře se např. hodí do prvních řad při fúzích a převzetích jiných firem. Daří se jim, je-li přebíraná organizace v propadu, coţ se stává, je-li koupena např. kvůli patentům, jeţ vlastni, nebo z daňových důvodů apod. Typický úkol, jehoţ se SP s grácií zhostí, je dát jim volnou ruku na to, aby to "tam" dali do pořádku a přivedli novou akvizici do lůna mateřské firmy, spořádanou, ukázněnou a pokud moţná ziskovou. SP mají v takové situaci talent přimět ke spolupráci i značně zdrţenlivé a nedůvěřivé typy. Těm imponují svou výkonností a snadností, s níţ toho či onoho dosáhnou a co jsou schopni prosadit. SP mají nezlomnou sebedůvěru, jsou neohroţení a dokáţí strhnout ostatní. Suţují-li je přece jenom někdy vnitřní pochyby a nejistota, nedávají to na sobě znát. Klíčem je zde pronikavé a úplné ponoření se do přítomnosti a téměř rentgenový pohled do podstaty, který umoţňuje úplně jiné vidění, neţ které je dopřáno ostatním. Vidění je to pravé slovo, i kdyţ SP vnímají i jinými smysly neţ jenom zrakem. Netíţí je teorie, koncepce, strategie a cíle, světové názory, filozofické souvislosti a podobný balast. Na to jste měli myslet dříve nebo si to vyřešte potom. To jsou v této chvíli hlouposti, podřadné věci. Tady je třeba maximální pruţnost a přizpůsobivost a SP jsou jejím ztělesněním. Jejich mysl je otevřená a jejich postoje nezamrzlé, takţe jsou schopni podle potřeby měnit názory a stanoviska tak, jak si to situace ţádá. Vzrušuje je riziko, láká je hazard, dělá jim radost moţnost vsadit si, hrát vabank, těší je být pod tlakem. Silné stránky: Manaţeři temperamentu SP jsou praktičtí v kaţdém významu tohoto slova. Zvládají konkrétní úlohy se záviděníhodnou výkonností. Na něco se podívají a je jim hned jasné, jak to funguje, vyhmátnou slabiny a lokalizují chyby a hned navrhují prevenci, řešení a vylepšení. Pod jejich vedením se zdají být změny snadné. Lehce se adaptují na nové podmínky a situace. Změny vlastně vyhledávají, protoţe u jednoho a téhoţ dlouho nevydrţí. Manaţeři tohoto temperamentu vědí zpravidla lépe neţ jiní, jak to v organizaci skutečně chodí, protoţe jejich pozorovacímu talentu nic neujde. Kdyţ se něčeho ujmou, zdá se, ţe na to, aby něčeho dosáhli, vlastně ani nemusí vynaloţit příliš velké úsilí, ţe všechno se děje jaksi samozřejmě, samo od sebe, samospádem. Mnohým proto připadá, ţe to "by dokázali taky", ale většinou se mýlí, a kdyţ, pak uţ jenom imitují, zatímco skuteční SP jsou jiţ dávno někde jinde a dále. Zpravidla se ale nesnaţí nějak přechytračit předpisy, řády a procedury, ale spíše vyuţít je v celém jejich rozsahu a nezřídka velmi neotřelými a netradičními způsoby. Zpravidla se zbytečně netrápí nad tím, co nemohou změnit. Mávnou nad tím rukou, jdou od toho, aniţ by mrhali energií a časem. To, o čem se však rozhodnou, ţe se změnit má a dá, málokdy zůstane stejné a nedotčeno. Moţné slabiny: SP nebaví teoretizování a nechtějí mít nic společného s abstrakcemi. Při vší své adaptabilitě mohou mít potíţe s novými věcmi a poměry, pokud jim sami nepomáhali na svět. Jak uţ jsme několikrát řekli, ţijí natolik ponořeni do přítomnosti, ţe pro ně nemusí být vţdy snadné plnění minulých závazků i myšlení na budoucnost. To z nich činí občas poněkud těţko předvídatelného vedoucího s mnohdy nevysvětlitelnými zvraty v chování a preferencích. Jsou-li STP, bývají více orientováni na věci, na organizační a jiné procesy neţ na lidi. To znamená, ţe mohou být poněkud neosobní a nejednou i nepříliš dobří psychologové. Souvisí to také s tím, ţe se častěji neţ jiní mohou dopouštět povrchních úsudků, které jsou mylné. Někdy také mohou lidem připadat jako povrchní

osoby, které se nepouštějí do hloubky věcí, pro nic se doopravdy nenadchnou, i kdyţ, na druhé straně, se sotva kdy doopravdy rozzlobí. Jednání a vztahy se spolupracovníky: Manaţeři temperamentu SP nemají potíţe s nápady a podněty ostatních, pokud jsou konkrétní a specifické. Při práci s druhými umějí být pruţní, otevření novým myšlenkám, značně trpěliví a adaptibilní. Většinou s nimi lze dobře vyjít. Nemají o svých schopnostech vnitřní mučivé pochybnosti, znají své meze, a proto se necítí ohroţeni moţností neúspěchu nebo selhání. Snadno proto riskují a berou na sebe odpovědnost za sebe i za jiné a očekávají totéţ i od druhých. Nevadí jim dostávat pokyny, příkazy a rozkazy shora a zbytečně se s nadřízenými nehádají, můţe se však stát, ţe si věci stejně udělají po svém. Manaţer SP je realista, bere věci, jaké jsou, a nezatěţuje se tím, "co by kdyby". I ostatní bere takové, jací jsou, a nesoudí je nebo nehodnotí. Nepátrá a neslídí po skrytých motivech jejich jednání a netrápí se moţnými náznaky tajemných smyslů jejich výroků a činů. Nedělá mu potíţe jiné pochválit, ocenit a povzbudit a dělá to nejednou i před tím, neţ se dostavil skutečný úspěch, protoţe věří, ţe tak lze zvýšit jeho pravděpodobnost. Přínosy manaţerů SP: Manaţeři temperamentu SP umějí věci uvést do pohybu a "roztočit" tak jako nikdo jiný. Nejlépe se jim vede, mohou-li verbálně plánovat a rozhodovat - jenom ne hluboké analýzy a psané dokumenty. Vynikají v tom, co bychom mohli nazvat taoistickým managementem - jsou schopni rozpoznat velké problémy, dokud jsou ještě malé a zabránit tomu, aby se proměnily ze zanedbatelných drobností ve vleklé a významné potíţe. Věci pod jejich vedením půjdou hladce a bez velkých výkyvů, protoţe mají dar včas rozpoznat náznaky nehod a selhání. Jsou schopni být sami i prostřednictvím svých podřízených vysoce produktivní mimo jiné také tím, ţe pro "své" lidi zařídí včas vše potřebné a co nejvýhodnější podmínky, jaké se dají vyjednat. O své lidi pečují a nenechají je pracovat v něčem, co sami povaţují za nevyhovující. Potřeby manaţerů SP: Manaţeři SP potřebují podporu administrativního a jiného obsluţného aparátu, který vyrovná jejich pohlcenost přítomností, upozorňuje je na blíţící se termíny, vede záznamy, ukládá dokumenty, vypracovává nezbytné zprávy a dohlíţí na to, aby se vedoucí tohoto typu věnovali i některým, pro ně méně příjemným záleţitostem, a nejenom tomu, co je naléhavé. Je dobré, mají-li někoho, kdo je upozorní na to, ţe věci mají různé priority. Postoj jednotlivých temperamentů k řízení se nám pokusí ozřejmit následující série fiktivních rozhovorů. Budeme při nich manaţerům různých temperamentů klást stejné otázky. Fiktivní rozhovor s manaţerem temperamentu SP Otázka: Co je pro váš úspěch jako manaţera nejdůleţitější? SP: Nejdůleţitější je umět lidi a věci rozhýbat a udrţet je v pohybu. Pokud se vám to nepovede, jste ţivá mrtvola. Nejlépe se mi pracuje tehdy, kdyţ mi prostě řeknete, co se má udělat, a pak mne necháte s mými lidmi být. My uţ si nějak poradíme. Potřebujeme ale mít co nejvíce volné ruce a moţnost se sami rozhodnout. Hlavně nás nesvazujte procedurami, předpisy, výkazy a hlášeními, postupy, jak to či ono nejsprávněji udělat a podobnými hloupostmi. Také nás neotravujte nějakými teoriemi, koncepcemi a všelijakým podobným fantazírováním. Aţ uvidím, o co jde, budu vědět, jak na to nejlépe jít. Musíme mít moţnost sami si všechno rozvrhnout, připravit a načasovat. Nejraději máme věci, které ještě nikdo nezkusil, nesvedl, nebo na čem si někdo jiný vylámal zuby. O mě a mých lidech se rozhodně nedá říci, ţe bychom se drţeli při zdi a nešli do rizik. Kdyţ to vyjde, pořádně to spolu všichni oslavíme a rozhodně se postarám, aby všichni byli po zásluze odměněni. Kdyţ se nám třeba něco někdy nepovede, svět se nezboří, protoţe tam, kde neuspějeme my, by asi neuspěl nikdo. Takţe to taky oslavíme, protoţe práce nás musí bavit. Peníze jsou důleţité, ale nejhorší není nízké ohodnocení, ale nuda. Otázka: S jakými lidmi nejraději spolupracujete? SP: Nejraději má samostatné lidi, kteří přemýšlejí hlavou a nechodí se pořád na něco ptát. Chci, aby byli lidmi na svém místě, opravdoví profesionálové. Nevadí mi, budou-li stejně dobří jako já, nebo i lepší. Kdyţ mají nějaký nápad, jsem rád, kdyţ s ním za mnou přijdou a řeknou, co jde. Nemám rád pisálky, kteří vám přinesou nějaký otravný nečitelný tlustopis. Chci věcnost a konkrétní představy. Snaţím se brát lidi, jací jsou a moc nad nimi nehloubat. Také jsem se naučil pracovat s lidmi, kteří nejsou úplně stejní jako já. Potřebuji mít kolem sebe někoho, kdo bude hlídat naše termíny a závazky a starat se o papíry. Otázka: Jak vás lze nejlépe poznat?

SP: Nejspíš tak, ţe budeme dělat věci spolu, dohromady. Nejsem přítelem dlouhého klábosení a spekulování typu „co by, kdyby“. Jsem toho názoru, ţe lidé se nejlépe poznají v akce, ať uţ je to práce nebo zábava. Prostě je to potřeba zkusit, abychom poznali, jaké to je, a totéţ platí o lidech.

MANAŢEŘII TEMPERAMENTU SJ kombinují smyslové vnímání (S) s usuzováním (J). Lze je nejlépe charakterizovat jako tradiční přednosty. V centru zájmu těchto lidí je organizace jako celek, jako něco, co je více neţ souhrn svých částí. Je to organismus, jehoţ zájmy stavějí nad své vlastní (a totéţ čekají od jiných) a o jehoţ zájmy, především dlouhodobé, dbají a pečují. K jejich nápadným schopnostem patří stanovování postupů, sestavování předpisů, pravidel, rozvrhů, závazných sluţebních pořádků a hierarchií všeho druhu. Dávají dohromady podpisový řád, organizační řád, informační pravidla a všechny je dodrţují. Jsou trpěliví, důkladní, soustavní, spolehliví, předvídatelní, spořádaní a pracují trvalým tempem. Mají rádi pevně zakotvené smlouvy a dohody, obvyklé a zavedené postupy, nemilují "novoty". Jsou neocenitelní všude tam, kde je třeba v organizaci zavést stabilitu, řád a pořádek. Jejich podřízení vědí, ţe ve stejných situacích se budou chovat stejně a na čem s nimi jsou. Manaţer temperamentu SJ je tradicionalista a pečlivě se stará o všechny náleţitosti, které udrţují organizaci v čase. To dává jemu a jak věří i ostatním, zaměstnancům, dodavatelům či zákazníkům pocit sounáleţitosti a stability. Pokud se mu zdá, ţe organizace postrádá tradice, bude se snaţit nějaké vytvořit a zavést, např. v podobě pravidelných ceremoniálů, rituálů, historek a legend, které bez omrzení oţivuje. Jeho manaţerský styl provází určitý nádech sentimentality a nostalgie: iniciuje pamětní listy a dary pro odcházející do důchodu, uvítací ceremonie pro nově příchozí, organizuje vánoční večírky a jiné důstojné oslavy významných výročí nebo svátků. SJ mají zpravidla velmi vyvinutý smysl pro sociální odpovědnost. Chtějí vědět, co se od nich ţádá a očekává, a pak to bez velkých průtahů splnit. Mají kladný vztah k povinnostem, dělá jim dobře je plnit a totéţ očekávají i od podřízených, kolegů i nadřízených. Je to pro ně jedno z hlavních kritérií, jimiţ lidi hodnotí. Manaţeři tohoto temperamentu bývají vlivní. Mají vţdy vše předem připraveno a prostudováno, dokáţí v pravou chvíli odkázat na fakta. Mají vlastní názory a neváhají je projevit. Na rozdíl od manaţerů temperamentu NF se však jejich postoje a stanoviska méně soustřeďují na lidi a hodnoty, ale spíše na procedurální záleţitosti, na to, co je "správné" a "předpisové". Uchylují se do bezpečí závazně stanovených a pečlivě dodrţovaných předpisů, vztahů nadřízenosti a podřízenosti. Protoţe jsou orientováni na sluţbu, na to, aby si kaţdý den svou prací zaslouţili chléb svůj vezdejší, aby odváděli společnosti svůj dluh, mají sklon promítat tyto své postoje i do postupu ostatních. V praxi to pak ústí v to, ţe ocenění se dostává jenom mimořádným zásluhám, jen tomu, co se skutečně vymyká. Chválit průměrnost by v jejich pojetí znamenalo podporovat ji dnes a moţná dočkat se podprůměru zítra, coţ by jistě mělo zhoubný vliv na morálku. A tak se jim můţe stát, ţe by prémie nejraději rozdali dvěma třem nejlepším a zbytku nedali nic. Aby se manaţeři temperamentu SJ stali skutečně dobrými vedoucími, musí se naučit všímat si drobnějších úspěchů a náleţitě je oceňovat. Silné stránky: Manaţeři temperamentu SJ jsou nejlepší tam, kde jde o vytvoření toho, co organizaci stabilizuje, chrání před rozkmity, před nepřízní ţivlů a náhlými událostmi. Umějí být rozhodní a rozhodují rádi, protoţe obvykle vědí, podle čeho. Nejlépe se jim rozhoduje podle precedentů. Dobře rozumějí hodnotám, které jejich organizace má, a snaţí se je udrţet. Chápou a ctí předpisy, spatřují ctnost v tom, podřídit se jim. Mají realistický odhad, jak jim která činnost bude dlouho trvat, sotva kdy udělají chybu v údajích nebo jiných detailech, odvádějí precizní a přesnou práci, většinou v mezích rozpočtu a včas, a co slíbí, to splní. Před tím, neţ se do něčeho pustí, se rádi rozmyslí, zhodnotí důsledky a rozváţí praktické dopady. Nejlépe se jim pracuje, jsou-li věci uspořádané a jasné, kdyţ uţ se jednou rozhodlo a naplánovalo. Úlohy s otevřeným koncem jim působí nepokoj a příliš nechápou lidi, kteří s rozhodováním otálejí a kteří si předem jasně nevytyčí cestu a nenaplánují postup. Jsou rádi, mohou-li pracovat se solidními a pevnými fakty, na něţ lze aplikovat osvědčené postupy. V takovém případě jsou schopni vzít v úvahu ohromné mnoţství faktorů a detailů, pracovat s nimi, absorbovat a pamatovat si je, třídit je a přeskupovat podle různých poţadavků či kritérií, a při tom všem jen zřídkakdy udělat chybu. Dokáţí být mimořádně spolehliví a bývají nesmírně pracovití a pilní. Jejich nadřízení vědí, na čem s nimi jsou a totéţ platí i o podřízených. Jak jsme jiţ řekli, nevynikají v oceňování, bývají však velmi spravedliví, bez osobních favoritů. Manaţeři temperamentu SJ zpravidla téţ dokáţou vést efektivně schůze a porady, na něţ přicházejí včas a dobře připraveni a pro něţ s předstihem sestaví program. S lidmi mají sklon jednat spíše trochu odtaţitě s důrazem na věcnou, úkolovou stránku. Trochu roztají, aţ toho druhého dobře

poznají a zařadí mezi osoby hodné bliţší pozornosti a zájmu. To, zejména u ISJ, můţe trvat dlouhé roky. Jsou známi svou důkladností, mají rádi podrobné a úplné informace. Neţ něco opustí jejich oddělení - zprávy, projekty apod. - je to po podřízených ještě pečlivě překontrolováno, jak po věcné, tak i po formální stránce. Moţné slabiny: SJ poměrně snadno vyvede z rovnováhy, kdyţ věci nejdou, jak mají, jsou-li ve zpoţdění, ve skluzu, přečerpal-li se rozpočet. Jejich preference pro uzavřené věci můţe vést k tomu, ţe se někdy rozhodují příliš brzy, dříve neţ mohou rozpoznat, ţe situace má nějaké nové rysy nebo znaky, které by vyţadovaly nějaké méně standardní řešení či postup. Jak jsou na jednu stranu skvělí v zachovávání kontinuity a stability, tak se jim můţe na druhou stranu stát, ţe konzervují to, co se jiţ začíná přeţívat, protoţe ne vţdy jasně vidí věci celostně, v širších souvislostech a můţe jim uniknout "velký obraz". Manaţeři temperamentu SJ mohou snadno podlehnout působení Parkinsonových zákonů, protoţe jak organizace rostou, jejich stabilizace - jedna z vrcholných hodnot na ţebříčku SJ - vyţaduje stále větší úsilí na jejich sebeobsluhu, na více pravidel, předpisů, administrativy a byrokratizujícího se úřednictva. Můţe se stát, ţe SJ organizaci přestabilizují, podváţí její adaptivní mechanismy a omezí schopnost vyrovnávat se změnami prostředí. Víra ve vyšší poslání a nadřazené bytí organizace můţe vést aţ ke slepé poslušnosti a v horším případě k bezduchému provádění a opakovaní stále týchţ úkonů. Manaţeři temperamentu SJ mohou mít někdy trochu prokurátorské sklony, totiţ zastávat apriorní názor, ţe někteří lidé jsou dobří a někteří špatní, přičemţ ty druhé je potřeba postihovat a trestat. Snadno se proto mohou ocitnout ve špatných vztazích s tou "horší" částí, budou negativní, pohrdaví, obviňující a nikterak nebudou usilovat o zlepšení takovéto situace. Ze všech temperamentů mají největší sklon nečinit rozdílů mezi chováním a osobou, tedy klást rovnítko mezi chybné jednání a špatný charakter. Neumějí vţdy rozlišit názor od jeho nositele. Na popularitě jim nepřidává jejich "murphyovská" povaha, sklon k sýčkování, vidět všechno spíše černě a k předvídání neblahých důsledků čehokoli. Někdy je příprava na tragédie a kalamity, které nikdy nenastanou, natolik zaměstná a vyčerpá, ţe jim uţ nezbude mnoho energie na nic jiného. Jejich tradicionalistickému a značně asketickému naturelu nejde na rozum, jak mohou být lidé výkonní, aniţ by tvrdě, soustavně a dlouho pracovali. Toto přeceňování vnějších aspektů výkonu můţe vést k tomu, ţe kladou přehnaný důraz na kázeň, např. dodrţování pracovní doby vůbec, na úplnost výkazů hlášení a podobných administrativních náleţitostí a nedůvěřují tvořivějším a méně obvyklým metodám práce. Čas od času kladou na sebe i na druhé - zejména při konkurenčním soupeření - příliš velké nároky, jimţ pak nejsou schopni dostát. Jednání a vztahy se spolupracovníky: Manaţeři temperamentu SJ chtějí, aby lidé šli přímo na věc a drţeli se jí. Nemají rádi okolky, kličkování, "volné preludování". Chtějí fakta, pevná a nezvratná, dokazatelná a spolehlivá. A s nimi spolehlivé, rozumné, ukázněné lidi. Rádi o sobě říkají, ţe jsou realisté, coţ platí o faktech, datech a dalších neţivých systémech. Méně to lze říci jiţ o jejich občasném pesimismu, zejména týkajícím se lidí a budoucích událostí. Bývají v jednání s lidmi přímočaří, neuhýbaví, ke své škodě však spíše v negativních případech, coţ je často interpretováno jako necitlivost. Zdá-li se jim např., ţe se někdo nedrţí předpisů, příliš utrácí, je pozadu s prací či se jinak prohřešuje, nebudou váhat mu to hned na rovinu vytknout. Potíţ je v tom, ţe mohou volit takový způsob sdělení a slovník, který ostatní mohou vnímat, jako ţe "jim to pěkně nandali". Tento dojem můţe být dále zhoršen tím, ţe takovouto akci SJ klidně udělají veřejně, v přítomnosti jiných, zatímco vhodnější by mohlo být učinit tak nejdříve mezi čtyřma očima. Mají tendenci zabývat se spíše negativními jevy a slabinami neţ přednostmi. Kromě toho, co jsme jiţ řekli o pochvalách a oceněních, totiţ, ţe ji mi spíše šetří na skutečně výjimečné případy a ţe je nesnadno i přijímají, platí i to, ţe raději udělují formální uznání, jako jsou tituly, medaile, diplomy, pocty a povýšení neţ verbální a více osobně laděná ocenění. Přínosy manaţerů SJ: Většinou věcně, procesuálně či úkolově orientovaní tradicionalističtí manaţeři temperamentu SJ mohou dobře doplňovat temperament NF, který je orientován zejména na lidi. SJ jsou vynikající plánovači, kteří nezapomínají na detaily. Jsou výborní i v běţném provozu, zejména tam, kde je zárukou výsledku dodrţení předpisů, technologické či jiné kázně, nepřekročení časového limitu či rozpočtu. Jsou schopni udrţovat v efektivním chodu informační systém, který přenáší směrem nahoru i dolů velké objemy dat, takţe nikdo nemusí trpět informační podvýţivou". Bez manaţerů tohoto temperamentu se v organizaci zpravidla ztrácejí dokumenty a nic nelze najít, zprávy odcházejí nekompletní, důleţité dopisy nejsou nikdy napsány nebo odeslány včas, není přehled, kde co a kdo je, kaţdá věc, i třeba rutinní, se začíná úplně znova jako originál. Bez nich se mohou i triviální organizační systémy nacházet neustále ve stavu změn, bez základní stability, trvalosti, opakovatelnosti a předvídatelnosti.

Chceme-li získat SJ pro nějakou zamýšlenou změnu, musíme mít na paměti jejich smysl pro odpovědnost a povinnost, ctít tradice a status quo. SJ potřebují především fakta a ujištění, ţe změna přináší vyšší efektivitu v dosahování ţádoucích cílů, hladší průběh toho či onoho a v neposlední řadě "návrat" k tradicím, k něčemu, co jsme moţná v naší hektické době nějak pustili ze zřetele. Co do formy preferují SJ písemné dokumenty, dobře strukturované a organizované, s přesnými údaji. Nemívají příliš rádi diskuse, zejména takové, které se opakovaně vracejí k nějakému bodu, který oni jiţ pokládají za probraný a odškrtnutý. Oceněním příspěvku SJ v takovémto procesu změny je pověřit je autorstvím nějakého dokumentu,.organizační směrnice, která bude výsledek kodifikovat. Fiktivní rozhovor s manaţerem temperamentu SJ Otázka: Co je pro váš úspěch jako manaţera nejdůleţitější? SJ: Hlavní je umět si věci včas pořádně naplánovat a dobře se na všechno připravit. Je potřeba umět myslet dopředu a vědět, ţe se toho můţe spousta přihodit a všechno nemusí vyjít tak, jak jsme si to představovali. Mnoho lidí si nepřipouští ţádné starosti a vidí všechno příliš růţově, ale svět takový není. Já říkám, ţe nejlepších výsledků se dosáhne tím, kdyţ je všude pořádek a je naprosto jasné, co a jak má kdo dělat. Proto je třeba dodrţovat předpisy, pracovní postupy, nařízení, prostě dělat věci tak, jak se má, jak se to ode mě očekává a nevymýšlet nějaké skopičiny. Je absolutně nutné ctít závazky, dodrţovat sliby, protoţe moje slovo musí být skála, na které lze stavět. Kaţdý by měl plnit především svoje povinnosti, to, co je mu uloţeno, a ne se rozhlíţet po tom, co dělají jiní. Hlavní je dělat věci správně. Svět by byl mnohem lepší, kdyby kaţdý dělal hlavně co má. Bohuţel, takových lidí je dnes čím dál méně. Je také potřeba počítat, abychom nepřekročili rozpočet nebo nepřetáhli termín. Nemyslím si, ţe je třeba ustavičně vymýšlet nějaké novoty, jak se o to někteří lidé stále pokoušejí, jen aby nemuseli splnit to, co se po nich chce. Nejlepší je, kdyţ se spolehneme na to, co bylo vyzkoušeno a co je osvědčené. Nemáme úctu k minulosti a neváţíme si toho, co máme. Nejdál se dojde s kaţdodenní usilovnou, poctivou a hlavně pečlivou prací. Vţdy se mi osvědčilo řídit se zásadou: napřed povinnost a potom zábava. Otázka: S jakými lidmi nejraději spolupracujete? SJ: Potřebuji naprosto spolehlivé lidi, kteří udělají, co se jim řekne. Lidi, kteří stojí oběma nohama na zemi, berou věci váţně a váţí si toho, ţe mohou pracovat pro tuto organizaci. Musí mít rádi pořádek. To se hned pozná podle toho, jak se oblékají, nebo jak to vypadá u nich na pracovišti. Nejraději mám takové, které hřeje pocit s dobře vykonané práce a umějí být hrdí na to, ţe něčemu poslouţili a prospěli. Nesnáším ty, kteří mají pořád nataţenou dlaň a něco chtějí. Stejně nikdy není dost pro všechny, a proto se sluší ocenit a odměnit jenom ty skutečně vynikající a nejlepší. Otázka: Jak vás lze nejlépe poznat? SJ: Nevím, proč by mne měl někdo poznávat? Ať kaţdý dělá, co má, a pak se mnou vyjde. MANAŢEŘI TEMPERAMENTU NT se opírají o svou intuici (N) a myšlení (T), jsou ve své kůţi při koncepční práci směřující kupředu, za hranice dneška. Nejlépe se cítí, mají-li navrhnout nějaký systém, soustavu, model, načrtnout zásady a základní směry, být v nejširším slova smyslu architekty, konstruktéry. Jsou hrdi na svou znalost a schopnost zvládnout komplexní systémy a chtějí uplatnit především svůj intelekt při řešení co nejobecnějších, nezásadnějších, nejvíce do hloubky jdoucích a nejsloţitějších úloh. Nejde jim o správku toho či onoho, o záplaty a dílčí zásahy. Zajímá je nové pojetí, filozofie celého systému. Baví je dělat věci poprvé, něco, co před nimi ještě nikdo nezkusil. Netěší je údrţba, dávání věcí dohromady anebo náprava havárií a katastrof. Jsou-li přesvědčeni o své pravdě a o platnosti zásad, které hájí, dokáţí je bránit proti všem protivenstvím a úkladům bez ohledu na cenu, kterou za to bude třeba zaplatit. Jak uţ jsme si řekli, nesnášejí chyby: první chyba je ještě jakţ takţ omluvitelná, druhá je ale naprosto nemyslitelná u nich samých i u druhých. Vizionářští vůdci tohoto typu mají rádi sloţitost a komplexnost a protiví si nadbytečnost, redundanci. Ve vedoucích funkcích vysílají tito lidé často k ostatním dva, z vnějšího pohledu protichůdné signály. Na jednu stranu jako by od jiných lidí příliš nečekali, protoţe nikdo jiný nemá tolik zájmu, energie a inteligence porozumět věcem tak důkladně a naučit se jim tak do hloubky jako oni. Jedním ze způsobů, jakým toto (často nechtěně) NT svému okolí naznačuje, je, ţe vyjádři jemné překvapení, jakýsi potěšený údiv nad tím, kdyţ jiní projeví nepravděpodobnou schopnost něčemu sloţitému porozumět, něco si osvojit a zvládnout. NT totiţ někdy mlčky předpokládají, ţe ostatním je nějak odepřena moţnost dokonale prohlédnout jemné nuance té či oné komplexní záleţitosti a toto své přesvědčení si nedokáţí nechat jen pro sebe. Tento postoj u ostatních tři temperamentů

nenacházíme, alespoň ne v takové míře; temperamenty SJ, SP i NF předpokládají, ţe lidé jsou v zásadě schopni s nimi komunikovat na jejich úrovni. Druhý signál, který nebývá zcela v souladu s oním předchozím, spočívá v tom, ţe od ostatních očekávají, ţe budou dosahovat téhoţ vysokého standardu výkonnosti, jaký pro sebe pokládají za přiměřený oni sami nebo o to alespoň budou neustále usilovat. Ale protoţe NT není nikdy trvale a beze zbytku spokojen ani sám se sebou, je jejich osudem, ţe tato jejich očekávání zůstávají často nenaplněna. Manaţery typu NT vidí jejich okolí často jako lidi, kteří mají sklon klást nerealistické nároky a poţadavky. Vedlejším produktem těchto protichůdných signálů do jejich okolí je, ţe snadno vyvolávají v lidech pocit, ţe nejsou intelektuálně dost na úrovni. To časem nemůţe vést k ničemu jinému neţ k tomu, ţe ostatní zaujmou obranné postoje, uzavřou se do sebe a stále méně usilují o komunikaci. NT se tak znovu dostávají do izolace, nejsou vystaveni stimulativnímu vlivu nápadů a myšlenek jiných, kteří se zdráhají projevit, aby nebyli odmrštěni a nehledělo se na ně spatra. Uzavírá se tak začarovaný kruh, neboť takovéto jednání jenom posiluje mylné předpoklady, z nichţ NT vycházejí. Silné stránky: Manaţeři temperamentu NT jsou architekty změn. Zajímají je zásady, podle nichţ byla organizace vybudována a dále rozvíjena. Tam, kde je SJ pesimistou, je NT skeptikem. Znovu a znovu prověřují nejzákladnější pravdy a vystavují je Iučavce logiky a smyslu. Svým intelektem rentgenují své okolí, prostředí své organizace, do hloubky je analyzují, definují jeho základní dimenze a souřadnice a snaţí se jej pochopit v jeho podstatě. Výsadou a silnou stránkou NT je schopnost vidět, jak by měla organizace vypadat za deset let, načrtnout velkolepou vizi budoucnosti. Jejich slabinou však současně je, ţe detaily a konkrétní obrysy takovýchto projektů a plánů se jim mnohdy příliš nedaří sdělit. Podrobnosti jsou za hranicí jejich rozlišovací schopnosti a zejména NTP mají za to, ţe maličkosti se "nějak" vyřeší, "za pochodu", aţ skutečně nastanou. Pro ně je zdrojem energie "velká představa". Lidé sice mnohdy tyto vůdce následují, protoţe jejich vize bývají přitaţlivé a nakaţlivé, ale občas se ztratí a na cestě ke světlé budoucnosti zbloudí. Souvisí to s tím, ţe NT, jak uţ jsme si řekli, nemívají rádi redundanci. Neradí říkají věcí dvakrát a předpokládají, ţe jednou je dost na to, aby tomu ostatní porozuměli a čemu lidé rozumějí, co chápou, to si také pamatují. Jsou-li lidé srozuměni se základy, principy, soudí NT, chápou také jejich (často nevyslovené) důsledky, to, co s tím jaksi samosebou přichází, co je v tom zahrnuto. NT dělají opakovaně chybu v tom, ţe nepokládají za nutné o těchto důsledcích zvlášť výslovně mluvit. Ve svých projevech bývají aţ nadmíru úsporní, s nechutí vyjadřují to, co je jim zřejmé. Bývá tomu tak proto, ţe se na jednu stranu strachují, ţe by vypadali naivně a na druhou stranu se obávají, ţe popisováním toho, co oni sami povaţují za triviality, by jaksi urazili své posluchače. V tom spočívá podstata jejich komunikačního problému. Jakkoli jsou schopni vizualizovat a pojmově vystavět své projekty a modely, nemají vţdy dar podělit se o své záměry s ostatními, protoţe zhusta sklouzávají do technických záleţitostí a uchylují se k úspornému projev, který dává posluchačům málo příleţitostí věc přijmout za svou, pojmout ji do sebe, vsáknout ji a ztotoţnit se s ní. V centru jejich pozornosti jsou moţnosti, potenciál. To, co je, co existuje, lze změnit a mělo by být změněno, protoţe vyrůstá z minulosti, přičemţ jediným skutečným měřítkem můţe být jedině a pouze budoucnost. Jako nově příchozí dokáţí brzy v organizaci odhalit její skutečnou strukturu, mocenská seskupení, způsoby rozhodování, to vše jakýmsi neemotivním, neosobním, odtaţitým a intelektuálně chladným způsobem. Brzy a někdy z taktického hlediska aţ příliš brzy přicházejí s návrhy změn a dalšího rozvoje, s návrhy, které bývají mnohdy věcně správné, ale z psychologického hlediska předčasné. Nové nápady se v organizacích neujmou jenom tím, jak jsou samy o sobě dobré, ale zpravidla také tím, kdo je předkládá a kdo za nimi stojí, coţ si NT ne vţdy dobře uvědomují. Za nějaký čas mohou se zatrpklým zadostiučiněním konstatovat, ţe se jich ujal někdo jiný a prosadil je sám. Manaţeři temperamentu NT umějí shrnout a dobře verbalizovat nápady jiných, pouţít metafory nebo příměru k tomu, aby je barvitě sdělili a rozvinuli. Protoţe jsou tvořiví a intelektuálně orientovaní, daří se jim v prostředí, která jsou výrazně orientována na výsledky, a nikoli na pečlivé dodrţování stanovených postupů. Moţné slabiny: Jak vyplývá z předchozího odstavce, mají NT mnohdy sklon být poněkud mezilidsky necitliví, mít chabý odhad lidí, být netrpěliví a neumět proto věci správně načasovat. Snadno uvěří domněnce, ţe chladná intelektuální elegance a logická konzistence jejich návrhů a myšlenek musí kaţdého a vţdy okamţitě okouzlit a přesvědčit, ţe je jaksi věčná a nadčasová. Většinou tomu tak ale nebývá. Jejich záliba v zásadách a principech jím někdy brání vcítit se do pocitů jiných, uvědomit si, co jim způsobuje radost či bolest a proč reagují tak, jak reagují. Ostatní je proto mívají sklon pokládat za chladné a vţdy lehce odtaţité, za lidi, k nimţ není snadno (a někdy také radno) se přiblíţit. Snadno tak dochází k tomu, ţe jim zůstává skryta obrovská část ţivota jejich podřízených, ta, která se netýká práce nebo jejich intelektových schopností.

Pro jejich intelektuální zaměření můţe z NT vyzařovat jistá přezíravost vůči lidem, které nepokládají za sobě rovné. Protoţe jsou vůči sobě samým nároční perfekcionisté, promítají tato svá očekávání i do ostatních a očekávají tak od nich někdy nerealisticky mnoho. Není--li toto jejich očekávání naplněno, nemohou se ubránit více nebo méně špatně skrývanému zklamání, snad i jakémusi zármutku, který spíše neţ jako kritika můţe vyznít jako soucit s tím, kdo projevil takovou neschopnost. Manaţeři NT by si více neţ kdokoli jiný měli uvědomit, ţe právě oni jsou ţivoucím příkladem toho, ţe mimořádné schopnosti a přednosti jdou ruku v ruce i s mimořádnými slabinami a nerovnováhami. Jako manaţeři nebývají tito lidé silní ve chválení ostatních. Zase to není způsobeno tím, ţe by měli nějak špatný vztah k lidem, nýbrţ jejich jiţ vzpomínanou neláskou k redundancím a nechutí opakovat to, co je zřejmé. Mlčky - a často nesprávně - předpokládají, ţe kdyţ někdo odvede dobrou práci, je to jasné a zřejmé jemu samému i všem kolem nich. NT nevědí, co by k tomu měli ještě dodávat, zvláště pokud daného pracovníka jiţ v minulosti za takovouto úroveň výkonů pochválili, a to přece platí "aţ do odvolání". Kdybychom to znovu zopakovali, uvaţují NT, tak aby si pořízený neřekl: "Proč to zase říká? Copak není naprosto jasné, ţe tohle byla perfektní práce? Co za tím asi je?" A tak se NT raději chovají zdrţenlivě. Část takovýchto úvah je vyvolána tím, ţe NT jsou sami poněkud na rozpacích, kdyţ je ostatní v podobných situacích chválí. Z toho důvodu se jim snadno můţe stát, ţe jsou vnímáni jako věční kritici, negativisté nebo šťouralové, kteří sotva kdy najdou na někom nitku dobrou, ale nikdy nepromeškají příleţitost něco vytknout nebo někoho napomenout. Ve tvůrčím vytrţení jsou NT schopni pracovat s neuvěřitelnou výdrţí a energií. Jakmile je ale tato fáze u konce, s radostí přenechají realizaci jiným. Často pak zjišťují, ţe věci nedopadly tak, jak oni chtěli a předpokládali, nebo ţe se vůbec neuskutečnily. Většinou ale za to nikoho neobviňují, hledají chybu spíše u sebe, ale nic podstatného z toho zpravidla nevyvodí - příště udělají stejnou věc znovu, znovu předčasně ztratí zájem a znovu se budou trápit, protoţe druhá chyba pro ně, jak uţ víme, znamená jednu chybu navíc. Nejčastěji se v tomto začarovaném kruhu ocitají NTP. Ti více neţ ostatní potřebují mít svůj pečlivý štáb, administrativu, která se postará, aby jejich nápady nezapadly či nestaly se svými vlastními parodiemi. Investice do takovéto infrastruktury kolem klíčových NT se organizaci vyplácí. Je dobré, mají-li u sebe někoho, kdo bude zachycovat a zaznamenávat veletok jejich nápadů a projektů pro moţné příští pouţití. Protoţe NT jsou v neustálém kolotoči zvyšování nároků na sebe samé a na ostatní, bývají i zdrojem jakéhosi neklidu, netrpělivosti a nenaplněnosti. Pořád někam jdou, něco očekávají, směřují jinam. Tato netrpělivost se často projevuje slovně a NT (zejména ENT) se nemohou odnaučit bez zlého úmyslu skákat do řeči, okamţitě poukazovat na mezery v tom, co jiní říkají a dávat najevo, jak zbytečné je vracet se znovu k tomu, co jiţ bylo jednou projednáno. Jednání a vztahy se spolupracovníky: Manaţeři temperamentu NT bývají většinou schopni dobře u ostatních sledovat jejich myšlenkové pochody a způsoby rozvíjení nápadů a zpravidla je takové "výpravy" i baví. Rádi si poslechnou nový nápad a bývají nadšeni vlastními příspěvky a přínosy. Rádi řeší problémy své i svých kolegů a zaujmou-li je, jsou schopni vydat obrovská mnoţství energie a času, aby s nimi nezištně pomohli. Jsou-li přesvědčeni, ţe mají pravdu, dokáţí se nezaleknout a čelit přesile. Aby si ostatní mohli být úplni jisti, kde NT stojí, jaké stanovisko právě hájí, musí se jich zeptat. Pro NT je to zase tak jasné a zřejmé, ţe je jim aţ trapné to někomu jen tak sami od sebe vysvětlovat. Jsou-li dotázáni, bývají pak NT velmi otevření, zase někdy aţ netaktičtí. Neradi slyší, kdyţ někdo jiný hájí jejich názory a stanoviska, jsou vnitřně podráţděni, coţ však v danou chvíli neumějí dát najevo. Můţe to však být vysvětlením pro jejich pozdější "nepochopitelný" výbuch vůči dané osobě nebo její sţíravou kritiku. NT ale nebývají ješitní ve vztahu k vlastní osobě a dokonce dokáţí sami sebe ironizovat. Tato velkodušnost se však ve srovnatelné míře netýká jejich nápadů nebo principů a idejí, které vyznávají. Tam neznají bratra a brání je jako rozzuřená nosoroţčí matka své jediné mládě. Manaţeři temperamentu NT se někdy od své skupiny, od svých podřízených, mohou "utrhnout", být příliš daleko vpředu nebo vysoko a pramálo se starat, zda je ostatní následují. Jakmile něčemu věří, jsou o něčem přesvědčeni, jdou za tím, vědomi si své vnitřní síly. Tato síla vede také k tomu, ţe NT nevidí nutnost s někým nevyhnutelně soupeřit, někomu konkurovat, ţe dále se lze dostat jen na účet někoho jiného. Málokdy se jim proto stává, ţe by sniţovali něčí zásluhy a přínosy. Zejména NTJ se většinou dobře rozhodují (NTP také, ale pozdě). Jakmile se jednou rozhodnou, neradi od své volby ustupuji a jsou jí věrni i tehdy, ocitnou-li se pod silným tlakem nebo pokušením. Třebaţe na jedné straně mohou pruţně měnit své názory a postoje, v případě, ţe se objeví nové skutečnosti, zastávají na druhé straně přesvědčení, ţe jednou uváţené a přijaté rozhodnutí je třeba realizovat a odhodlaně dovést do konce, protoţe ze všeho nejhorší je nekonzistentní kličkování. Moţná, ţe logika a racionalita posledního rozhodnutí nebyla ve světle toho, co víme teď, ta nejsprávnější, ale pořád je to logika a vše ostatní je oportunismus.

Přínosy manaţerů NT: Chybějí-li v organizaci lidé tohoto temperamentu, začne za čas zahnívat a zacházet na úbytě nedostatku změn. Myšlenková neposednost NT brzy přivede k tomu, ţe začnou předkládat rozvahy a náměty toho, co by se mělo zlepšit a zpracovávat varianty postupů, jak se dostat k cíli. NT dokáţí vystihnout, v čem tkví síla a přednosti dosavadního systému, kde jsou citlivá místa a jak zakomponovat i drobné změny do celkového obrazu. Mnozí NT dokáţí vyzařovat nadšení a přesvědčení, které se stane časem nakaţlivým. Protoţe nejsou "od přírody" soupeřiví, dokáţí se nadchnout intelektuální krásou nápadů a záměrů jiných, a to z nich dělá stejně dobré vůdce jako následovníky, podle toho, co pokládají pro zdar daného nápadu za nejpodstatnější. Jsou-li v týmu, mají NT někdy sklon věnovat příliš času úvahám a přípravám, cizelování toho či onoho a potřebují k sobě SP, kteří uvedou věci do pohybu. Cítí-li se NT dlouhodobě nepochopeni a neoceněni, pokud jejich talent a schopnosti nedojdou uplatnění, mohou se za čas fyzicky nebo psychicky stáhnout, popř. organizaci opustit. Snadno přijímají nové myšlenky, s nimiţ přicházejí jiní, a sami je také obohacují o své nápady. Jakmile novinka projde testem logické a věcné správnosti, jsou ochotni ji okamţitě uplatnit, aniţ ke "smíření" s ní, k plnému emocionálnímu přijetí, potřebují dlouhé diskuse, tak charakteristické, jak uvidíme dále, pro NF. Jakmile jednou něco přijmou, nedají se odradit nebo zastrašit nějakou formální autoritou, tak jako k tomu mohou být někdy náchylní SJ. NT nečiní potíţe přijmout něco nového, jehoţ klady rychle postřehnou, někdy však necítí potřebu za to doopravdy bojovat a s galileovským "a přece se točí" opouštějí sál. Věří v teorii "boţích mlýnů", ţe předností a pravda stejně vyjdou dříve nebo později najevo, a ti, kteří je doposud nevidí, zaslouţí spíše soucit. Na druhou stranu se však zuřivě postaví jakékoli blbosti, čemukoli, co odporuje logice nebo prostě zdravému rozumu. Proto se někdy zdá, ţe jsou NT hádaví, ale většinou to nebývá osobní. NT umějí odlišit názor od jeho nositele. Chceme-li získat podporu NT pro nějakou změnu, musíme se na ně obrátit jako na kompetentní lidi, jako na experty. Pro věc je třeba získat především jejich intelekt. Nová věc musí mít logiku, ano, ba intelektuální eleganci a NT musí mít příleţitost vdechnout jí svůj nezaměnitelný příspěvek, ozářit ji světlem svého génia, dát jí svůj mistrovský dotek, který by se neměl setřít a rozmělnit. Fiktivní rozhovor s manaţerem temperamentu NT Otázka: Co je pro váš úspěch jako manaţera nejdůleţitější? NT: Vţdycky se mi osvědčilo hlavně vymýšlet a zkoušet především nové věci. To je také to, co mne nejvíce baví. Nedalo by se to či ono dělat nějak jinak, nemohli bychom tuto činnost uspořádat nebo zorganizovat nějakým novým způsobem? Má tohle ještě vůbec smysl? Kdyţ dostanu nebo zaslechnu nějaký nápad, hned se mi v hlavě spustí jakýsi mechanismus, který začne věci různě spojovat a kombinovat myšlenky. Uvaţuji o tom, jak věci lépe a jinak vyuţít, co skýtá skryté, dosud nepoznané moţnosti a jaké. Baví mě šetřit lidem práci tím, ţe se něco důvtipného vymyslí. Abych mohl něco řídit, je pro mne absolutně nutné to chápat, rozumět, čemu co slouţí, co je k čemu dobré. Chci znát teorii, z níţ to či ono vychází, nebo alespoň logiku, na níţ je to postaveno. Prvotní je pro mne „velký obraz“ a teprve potom se věnuji detailům. Všechno musí zapadat do nějaké struktury a musí to v ní mít nějaké určení a úlohu. Chytré věci, které budou patrně dobře fungovat, se poznají zpravidla i podle toho, ţe myšlenkové konstrukce, na nichţ jsou vystavěny, jsou elegantní. Absolutně mě rozčilují předpisy a postupy, kterým nikdo nerozumí a není schopen vysvětlit, k čemu je to dobré. Můţe mne vzít čert, kdyţ lidi slepě dělají něco jenom proto, ţe se to tak dělá uţ třicet let! To se pak ze mne stává buřič a mám chuť vším zatřást nebo to rozsekat na maděru. A moţná byste nevěřili, ale většinou to pomůţe. Je pro mne utrpením dělat věci pořád stejně. Děsím se toho, ţe bych něco musel pořád opakovat. V tom, co dělám, musí být prvek něčeho nového, nějaká výzva nebo nějaká překáţka, kterou je potřeba překonat, oříšek, který je nutno rozlousknout. Nejhorší je nuda. Otázka: S jakými lidmi nejraději spolupracujete? NT: Mám rád fandy a nadšence, moţná i trochu cvoky. Pokud se někdo neumí pro něco zapálit, nechce se naučit něco nového zvládat, pracovat na sobě, asi se mnou nebude příliš vycházet. Nemám rád vypočítavé chytráčky, co čekají za bukem nebo si na vás něco pamatují deset let. Musím mít kolem sebe lidi, kterým se věci řeknou jednou a oni se uţ pak podle toho zařídí, aniţ by se chodili ustavičně ptát, jak jsem co myslel, nebo se ujišťovat, ţe takhle je to „správně“ a jestli to schvaluji. Není pravda, jak se o mně někdy říká, ţe mi příliš neleţí na srdci dobré vztahy a ţe lidem šlapu na kuří oka. O lidi mi jde, je pro mne důleţité s nimi dobře vycházet a jsem rád, kdyţ to tak je. Nemám ale v lásce nějaké citlivky, roztřesené uzlíčky nervů. Chci, aby lidé v práci něco vydrţeli, ať uţ je to v ohni diskuse, nebo kdyţ spolu něco děláme. Nemusíme se zrovna pořád objímat, abychom byli úspěšní.

Kdyţ spolu něco dokáţeme, dobré vztahy se dostaví samy. Kdyţ nám to třeba spolu nepůjde nejlíp, co má být, můţeme se kaţdý vydat svou cestou. Je ovšem jedna věc, kterou nejsem schopen tolerovat. Tou je lidská blbost. Popuzuje mne, kdyţ je někdo líný myslet, má za to, ţe má vystaráno a nemusí se uţ ničemu učit. Otázka: Jak vás lze v práci lépe poznat? NT: Nejlépe asi v intelektuální debatě. Baví mě se o věcech dohadovat, diskutovat, trochu i hádat. Já se nepřetvařuji a jsem zvyklý říkat, co si myslím, i kdyby to mělo být něco nepříjemného. Totéţ chci od ostatních. Většinou mi lidé říkají, ţe mi lze přijít „na chuť“ aţ za nějaký čas. Nevím. Já sám si na lidi většinou udělám názor dost rychle. MANAŢEŘI TEMPERAMENTU NF bývají někdy označováni jako katalytičtí manaţeři. Je tomu tak proto, ţe kombinace intuice (N) a cítění (F) jim propůjčuje mimořádné mezilidské dovednosti, jeţ jim umoţňují dostat z lidí to, co je v nich nejlepší. Charakteristická pro ně je právě jejich orientace na lidi, na lidskou stránku organizace, na rozdíl od instrumentální, věcné stránky, která leţí v centru pozornosti např. NT nebo SJ. Bývají, spolu s SF, téţ nazýváni transformačními vedoucími, zatímco jejich protějšky jsou vedoucími spíše transakčními. NF bývají velmi osobní, pečují o potřeby a růst ostatních a jsou tomuto cíli cele oddáni. Neustále jsou si vědomi jejich moţností a nepropásnou ţádnou příleţitost, která by mohla poslouţit jejich profesnímu postupu a rozvoji či osobnímu růstu. Právě zde působí jako chemický katalyzátor: aniţ by prosazovali své vlastnosti nebo je na ostatní přenášeli, vstupují do procesu jako reagens, jako látka katalyzující, uvolňující a aktivizující skrytý potenciál. NF se ve svém úsilí orientují především na lidi a teprve v druhé řadě na organizaci. Jde-li o změnu, začínají u člověka. Ze své povahy nejvíce tíhnou k participativnímu, demokratickému typu řízení. Katalytičtí manaţeři jsou schopni vytvářet nezapomenutelnou atmosféru vzájemného porozumění a pochopení. Jsou velkorysí v mnoţství času, který věnují svým lidem, k tomu, aby jim skutečně naslouchali jak při jejich radostech, tak i strastech, pracovních i osobních. Naslouchají pečlivě a soustředěně, s bohatou verbální i neverbální zpětnou vazbou. Dávají partnerům najevo, ţe mají jejich plnou pozornost a ţe jim o ně jde. Jak uţ jsme si řekli ve všeobecném popisu této apollónské povahy, bývají NF mimořádně verbálně zdatní. Mohou být nadšenými mluvčími za svou organizaci, oddělení či úsek. Nečiní jim potíţe často a upřímně chválit, ba naopak, dělají to opravdově a s radostí. Nepromarní jedinou příleţitost, řečeno slovy Kennetha Blancharda, "přistihnout lidi, kdyţ dělají něco správně". Jejich dar slova, řeči i písma, a jejich schopnost vcítit se jim poskytuje někdy téměř zázračnou dovednost říkat správné věci ve správnou dobu a volit přitom ty nejlepší slovní a nejpřiléhavější formulace. Tak, jako sami rádi ocenění rozdávají, s nemenším potěšením je i přijímají. Dělá jim dobře, jsou-li dobře hodnoceni a nečiní valného rozdílu, týká-li se to jich osobně nebo útvaru, který vedou či některého z jejich podřízených. V tom jsou schopni podřídit své vlastni zájmy a přání preferencím jiných, někdy aţ v takové míře, ţe jim samým toho jíţ příliš nezbývá. Výrazným rodilým vůdcovským typem bývá zejména typ ENFJ, zatímco ENFP, INFP a INFJ by asi na sobě měli trochu pracovat, aby dosáhli v této oblasti srovnatelných výsledků. Všechny charakterizuje jakýsi idealismus, víra v to lepší v lidech, určité charisma, vysoká schopnost empatie, schopnost vcítění a sklon trochu dramatizovat i vcelku běţné události ţivotního běhu. Bývají výmluvní, přesvědčiví, mají na věci své názory, umějí uhodit na emocionální strunu, aniţ by však byli lacinými "citovými vyděrači". Proto mívají na své okolí značný vliv a bývají delegováni do mnoha rolí, které obstarávají styk s vnějším okolím. Silné stránky: souvisí především s charismatem manaţerů temperamentu NF a s jejich péčí o lidi, kteří jsou jim "svěřeni". Jejich verbální dovednosti jim umoţňují efektivně komunikovat nejen na úrovní věcné a úkolové, ale také osobní a mezilidské. Umějí se pro věci nadchnout a tato jejich schopnost bývá nakaţlivá. I lidé, na které tato jiskra třeba ještě nepřeskočila, se často jejich entuziasmu podvolují, přinejmenším postojem typu "to mu nemůţeme udělat, ţe bychom to či ono nesplnili" nebo "nemůţeme jí přece zkazit radost". Jejich nadšení se jim zdá poskytovat téměř nevyčerpatelné zdroje energie, i kdyţ bliţší pozorování by odhalilo, ţe NF pracují v návalech, ţivených novým a novým nadšením. Čas od času se jim stává – podobně jako NT - ţe včerejší projekty je jiţ tolik nevzrušují, a vrhají se do nových dobrodruţství, aniţ ta předchozí dotáhli do konce. NF pracují vynikajícím způsobem s lidmi a skrze lidi, v nichţ oţivují jejich dosud dřímající a skryté moţnosti. Jejich úspěchy pak umějí v organizaci náleţitě zveřejnit, propagovat a "prodat". Jsou vynikající ve špatně strukturovaných situacích, kdyţ úkol není zcela jasný a je třeba jej identifikovat a definovat. Zde jsou schopni projevovat nekonečnou trpělivost a čekat na správný okamţik, kdy je moţno učinit další krok vpřed. Schůze a porady, které vedou, jsou spíše diskursívní neţ přesně

naplánované. Jsou velmi vnímaví vůči společenskému klimatu či organizační atmosféře a rychle se přizpůsobí. Typické pro jejich styl řízení je neustálé úsilí a neutuchající schopnost ve všem špatném vidět něco dobrého, přeměňovat problémy na příleţitosti. Týká se to záleţitostí úkolové a věcné povahy, ale především lidí. Co by jiní viděli jako potíţ, v tom NF spatřují moţnost něco se i naučit a udělat to příště lépe. Snadno zapomenou na včerejší negativa, nepříjemné události a za krátký čas převládne optimistická stránka jejích paměti, která má sklon zbarvovat minulost a především budoucnost růţovými tóny. Své pesimističtější sklony a své vlastní problémy, které jako všichni smrtelníci mají samozřejmě také, si nechávají pro sebe, "neotravují" jimi jiné a zpravidla o nich ví jenom několik nejbliţších. Jako lidé, kteří často, nadšeně a upřímně chválí, kteří vydávají tolik vzrušené energie, potřebují manaţeři temperamentu NF sami také čas od času "dobít baterie". Nejlepším zdrojem energie je pro ně také moţnost někomu se vyzpovídat, mít někoho, kdo projeví účast, nadšení a pozornost. Pokud se jím dostává takovýchto "protisluţeb", jsou schopni dlouhodobě fungovat na vysoké hladině výkonu a produktivity. Pokud jsou jim upřeny, stáhnou se a začnou se orientovat jinam a začít tam hledat potravu pro svou duši. NF potřebují chválu a ocenění a je jim lhostejné, přichází-li od nadřízených, kolegů nebo podřízených. V tomto směru se řídí zásadou "rozhodující je úmysl" a váţí si proto i nepřímých pochval a uznání. Manaţeři temperamentu NF bývají ţivými příklady síly pozitivního myšlení a pozitivní orientace. Moţné slabiny: K základním ohroţením manaţerů temperamentu NF patří, ţe jednoho dne mohou shledat, ţe zájmy a potřeby ostatních si vyţadují tolik jejich času, pozornosti a energie, ţe jim pro sebe samé uţ příliš nezbývá. V tom, jak věnují svůj čas jiným, jsou natolik štědří a nekritičtí, ţe časem mohou začít zanedbávat rodinu, svůj vlastní volný čas a další povinnosti. Někdy pak mívají sklon řešit takové situace náhle a rázně, "vypovědět" znenadání všechny "společenské kontrakty", zrušit zvyky a uzavřít se na čas před přáteli. Zpravidla však takovéto záchvaty nemívají dlouhého trvání. Manaţeři temperamentu NF bývají plni nápadů a nadmíru hovorní. Někdy tím mohou jít ostatním na nervy, protoţe se o cokoli, co se jim zrovna vylíhne v hlavě, okamţitě chtějí podělit s ostatními, honem jim to vyklopit a znát jejich názory. Nesnesou komunikační dietu a často i bez zjevné příčiny zapřádají hovory, zejména jde-li o ENF. To ne kaţdý snadno snáší a občas jim to působí obtíţe, zejména s jejich poněkud introvertněji zaměřenými druhy. Někdy mají sklon za kaţdou cenu "páchat dobro" a obšťastňují pomocí a radami i ty, kteří o to ani v nejmenším nestojí. Čas od času mívají NF jako manaţeři sklon rozhodovat se spíše na základě svých osobních vztahů k dané osobě neţ vycházet z nestranných hodnocení a posouzení toho, co je pro organizaci v dané situaci nejvhodnější. Někdy se zdá, ţe mají osobní oblíbence; v této roli se např. ocitá poslední jimi přijatý pracovník, aby ten za čas zjistil, ţe jeho postavení mezitím zaujal někdo novější. Protoţe chtějí upřímně kaţdému vyhovět, mohou se někdy ocitnout mezi mlýnskými kameny poţadavků svých nadřízených a očekáváními podřízených. To samozřejmě není situace vyhrazená pro jen NF; NF ji však ze všech typů nejhůře proţívají a nejtíţe snášejí. Nejrůznější tlaky nemusí odírat manaţera temperamentu NF jenom zdola a shora. Více neţ jiné typy jsou totiţ náchylní k tomu, vyvolávat v soupeřících nebo rozvaděných stranách (jednotlivcích i skupinách) dojem, ţe mimořádně dobře chápou právě jejich postoj a zájem a ţe jim popřávají více sluchu a lépe si s nimi rozumí, neţ s jejich nynějšími protivníky. Pro svou obvykle velmi intenzívní zpětnou vazbu pak vzbuzují v obou zdání, ţe stojí na jejich straně a podporují právě jejich stanovisko. Je to však zdání, které se ukáţe nejednou jako mylné. Důsledkem pak je zklamání a nezřídka pocit jakési zrady, který se jen těţko odčiňuje i lidem s tak vynikajícími mezilidskými dovednostmi. NF se ne vţdy příliš dobře vyrovnávají s kritikou. Zejména je můţe zasáhnout negativní hodnocení jimi vedeného útvaru nebo skupiny. NF mají sklon brát si takovou situaci osobně a vinit sami sebe i za chyby a zanedbání jiných. Někdy takový stav nemusí vyvolat ani kritika. K tomu, aby se začali trápit stačí, aby si přišli na to, ţe něco neklape. NF jsou schopni pro své podřízené, ať se jedná o odborné pracovníky nebo administrativní síly, vytvořit atmosféru, v níţ se všichni cítí zapojeni do společného úsilí a současně mít nebývalou míru volnosti a prostor pro vlastní iniciativu. To se ovšem někdy můţe zvrtnout v to, ţe lidé sice kvetou a prospívají, ale uloţené úkoly nejsou plněny tak, jak je očekáváno. Často jsou NF schopni tyto nedostatky na poslední chvíli dohnat svým osobní nadlidským úsilím, nepodaří se to však vţdy. Dalším nedostatkem, kterým NF občas trpí, je ţe neradi kritizují, kárají, a vůbec sdělují špatné zprávy. V takovýchto situacích často váhají, snad doufají, ţe se věci nějak "vyřeší samy", a spoléhají na to, ţe "nic se nejí tak horké, jak se to uvaří". Konflikty se někdy snaţí uhladit a problémy "zamést pod koberec". Ţe se takováto taktika můţe časem obrátit proti nim, je nasnadě. Krátkodobé kompromisy věci mnohdy zhorší. Zejména tam, kde zabránit nejhoršímu můţe včasný a rázný řez, nebývají NF zcela na svém místě.

Pro jejich schopnosti téměř bezbřehého vcítění se jim snadno můţe stát - jakkoliv proti tomu bojují - ţe v druhých vytvoří vztah závislosti na sobě, někdy i dokonce návyku na svou osobu. A tak najednou mohou zjistit, ţe k nim chodí pro radu a pomoc třeba lidé, kteří jiţ pro ně dávno nepracují a tak vyčerpají beztak jiţ dost ztenčený rezervoár jejich zdrojů. NF budou opakovaně kroutit hlavou nad tím, jak se jim to "zase" mohlo stát jenom proto, aby za čas zjistili totéţ. Jednání a vztahy se spolupracovníky: Z řečeného vyplývá, ţe katalytičtí manaţeři mají s naprostou většinou lidí dobré vztahy a bývají velmi populární a známí daleko za hranicemi svého útvaru nebo funkčního zařazení. Jsou nenasytní v mezilidských kontaktech a jsou schopni nejkrkolomnějších kousků, aby tuto svou potřebu uspokojili. NF znají své podřízené daleko za rámec čistě pracovních vztahů a proţívají s nimi jejich problémy i radosti. Práce jim je mnohem více neţ prostředkem k obţivě. Zaměstnání je jedním z center jejich společenského ţivota a NF na pracovišti nezřídka nacházejí i osobní přátele. Mnoho NF udrţuje kontakty se svými bývalými spolupracovníky i potom, odejdou-li na jiné pracoviště anebo do důchodu. U svých podřízených si NF nejvíce cení samostatnosti a cílevědomosti. Úspěšný je v jejich očích ten, kdo dokáţe samostatně, autonomně a iniciativně pracovat ve prospěch ostatních. Kdyţ si vytvoří tým takovýchto lidí, ţárlivě střeţí jeho relativní nezávislost. Jsou nesmírně citliví a vnímaví na kaţdý náznak okleštění jejich pracně vydobytých privilegií, na cokoliv, co by mohlo zavánět autoritářstvím a co by mohlo omezovat individualitu – buď jejich vlastní, nebo jejich podřízených. Nejenom podřízení, ale i kolegové jim postavení na roveň si většinou spolupráci s NF pochvalují. Jednak se jim NF věnuje, pozorně je poslouchá a nenechá na holičkách, jednak jako manaţer většinou se svou skupinou dostojí svým závazkům. Podobně jako SP má talent učinit z práce potěšení a zábavu. Přínosy manaţerů NF: Manaţeři temperamentu NF dodají kaţdému pracovišti, kaţdé pracovní skupině jedinečný osobní nádech. Svým zaměřením na lidí obohatí atmosféru i to, jak se lidé budou na svou pracovní zkušenost a své záţitky dívat. Dokáţí ovzduší proteplit a opravdově zlidštit. Dokáţí otevřeně hovořit o tom, co se mezi lidmi děje a odehrává, reflektovat to a hodnotit způsobem, který nikdo neshledává uráţlivý, nebezpečný nebo ohroţující. Pokud na pracovišti NF chybějí, můţeme často slýchat stesky, ţe to místo je studené, neosobni, sterilní, nezáţivné a povzdechy nad nedostatkem kamarádství a druţnosti. NF umějí dávat lidi dohromady, bez NF je skupina jenom nahromaděním jednotlivců. Chybí zde pocit sounáleţitosti a opravdová snaha přispět společné věci. NF bývají skvělými reprezentanty organizace, jejími vyslanci nebo mluvčími, protoţe mají dar přenášet na jiné své nadšení. Dokáţí dobře vycházet s nejrůznějšími typy lidí a přesvědčit je o kvalitách těch, které zastupují. Nejlépe se jim daří v prostředí nesevřeném příliš mnoha závaznými pravidly a předpisy, protoţe tam mohou rozvíjet sebe i své lidi. Naopak v podmínkách, kde je nutno věci do detailu regulovat, se NF příliš neuplatní. Podřízeni katalytických manaţerů si mohou časem vypěstovat loajalitu vůči jejich osobě, coţ nemusí být ve všech případech zcela v souladu s cíli a potřebami celé organizace. Bývají příznivci změn, nemají však rádi střílení od boku. Protoţe jsou v jádru demokraty, očekávají, ţe kaţdá organizační změna s nimi bude s náleţitým předstihem probrána a ţe budou mít v její výsledné podobě své slovo. Protoţe potřebují cítit, ţe jejich osobnost se těší úctě a ţe všichni si uvědomují jejich hodnotu a přínos, podporují především takové změny, na nichţ se podíleli a které berou v úvahu jejich názory, postoje a hodnoty. Chceme-li získat jejich podporu, měli bychom jim zdůraznit nakolik připravovaná opatření vycházejí vstříc lidem, jejich potřebám, moţnostem rozvoje a samostatného tvůrčího uplatnění. Fiktivní rozhovor s manaţerem temperamentu NF Otázka: Co je pro váš úspěch jako manaţera nejdůleţitější? NF: Mě se vţdy vyplatilo věřit lidem. Hlavní je pro mě pracovat s lidmi a pro lid. Mohu se pohybovat jenom v demokratickém a participativním prostředí, kde má kaţdý právo vyjádřit svůj názor. Baví mne rozmotávat zašmodrchané situace, ale je pro mne lepší, kdyţ já sám nejsem jejich součástí. Těší mne řešit nové úlohy ve styku, v interakci s ostatními. Těší mne se zatajeným dechem sledovat, co z naší spolupráce vzejde a jak se lidé s tím, co dělají, rozvíjejí a rostou. Ano, to je pro mne důleţité. Výsledkem není jenom nový objev, výrobek, projekt, prostě něco, za co dostaneme zaplaceno, ale také lidé, kteří se na tom něco naučili a které těšilo se navzájem spolupracovat. Já prostě musím pracovat raději s lidmi neţ s věcmi. Moje silná stránka je také v tom, ţe umím lidi dávat dohromady. Lidi, kteří by o sobě moţná ani nevěděli, které by nenapadlo dělat spolu, lidi s různou letorou, kteří by jeden na druhého asi hleděli s podezřením. Těší mne vytvářet z těchto nesourodých povah skupiny, které jsou pak schopny zázračných věcí.

Abychom byli úspěšní, je velice důleţité, aby to, co děláme, mělo nějaký smysl. Musíme vědět, k čemu je to dobré a hlavně komu to poslouţí. Také je důleţité mít moţnost práci pořádně dokončit, nemuset jí dávat z ruky, dokud s ní nejsme sami spokojeni a nemyslíme si, ţe výsledek je dokonalý. Otázka: S jakými lidmi nejraději spolupracujete? NF: Zpravidla se všemi, pokud moţno co nejrůznějšími. Je to nuda, kdyţ je kaţdý z jednoho těsta. Chci, aby byli otevření a upřímní, a to i tehdy, kdyţ se jim něco nezdá nebo nelíbí. Jsem ale raději, kdyţ si svoje případné konflikty vyřeší mezi sebou. Nevadí mi, jsou-li třeba trochu emotivní, všechno je lepší neţ být mezi studenými rybami s netečnýma očima. To, ţe se rád pohybuji mezi lidmi, vyplývá asi i z toho, ţe si pořád potřebuji ověřovat a potvrzovat, kde stojím a jak si vedu. Proto se nejlépe cítím v takovém prostředí, kde se ostatní jeden druhého neostýchají pochválit a nezdráhají povzbudit. Otázka: Jak vás lze v práci lépe poznat? NF: To je dobrá otázka! Hlavní pro mne je, aby měli něco, čemu říkám osobnostní integrita. Aby se neschovávali za nějakou fasádu, nehráli nějaké komedie a hry, nepřevlékali kabáty a nenasazovali si nějaké masky. Nikdo není bez chyb a já myslím, ţe umím být k chybám jiných opravdu tolerantní. Co ale nesnesu, je, kdyţ někdo své chyby neuznává, popírá a odmítá s nimi něco dělat.. Nevěřím tomu, ţe lidé jsou schopni spolupracovat, něčeho skutečně dosáhnout, kdyţ se vzájemně neznají. A co více, musí se mít do jisté míry i rádi. Vítám proto moţnost, kdyţ se můţeme sejít i mimo práci, třeba s rodinami. Poznáme se tak navzájem lépe v jiném prostředí a v jiných činnostech a souvislostech. Nejednou se mi stalo, ţe teprve takhle jsem v někom postřehl něco, na co bych jinak asi těţko přišel. Jako demokratický šéf se nechci vyvyšovat nad ostatní a tohle k tomu samozřejmě přispívá.

Kaţdý z manaţerských temperamentů má své jedinečné vlastnosti, jimiţ je schopen nezastupitelně přispět rozvoji organizace, úspěšnosti týmu či spokojenosti lidí. SJ přispívá stabilitou a spolehlivostí, SP vyniká při řešení problémů a krizí, NT je schopen dodat vizi a směr, zatímco NF pečuje o lidskou stránku organizace a je schopen předvídat mezilidské důsledky iniciativ NT. Tím, ţe budeme umět manaţerské temperamenty přesněji identifikovat a lépe znát, budeme schopni lépe vyuţívat jejich předností a silných stránek. Temperament manaţera je však jenom jednou stranou rovnice. Manaţer je jenom tehdy manaţerem, má-li podřízené. Znalost jejich osobnostních typů je přinejmenším stejně důleţitá jako znalost vlastního profilu. V následující kapitole se budeme zabývat podrobným popisem jednotlivých osobnostních typů.

9. Šestnáct osobnostních typů Na utváření naší osobnosti se podílejí určité dominantní a podpůrné funkce. Jakákoli strategie skutečně proaktivního managementu bude patrně mnohem účinnější, budou-li manaţeři lépe znát svůj osobnostní typ a s ním spojené vlastnosti a charakteristiky a také budou-li je s rozumnou mírou přesnosti schopni určovat i u svých spolupracovníků. Budou pak lépe schopni vyuţívat vlastních silných stránek a svého nadání a současně pra méně rozvinuté stránky. Budou pak lépe schopni vidět své místo v prostředí, jehoţ jsou součástí, a budovat vůči němu harmoničtější vztahy. Znalost typů a funkcí nám usnadní také lépe se vyznat v ostatních a vycházet s lidmi, jejichţ temperament a letora se liší od našeho. Jakmile se jednou seznámíme s naším vlastním profilem a budeme s to identifikovat zdroje a projevy odlišností profilů jiných, budeme pak moţná lépe schopni pochopit, co se kolem nás a nám samým děje. Proč zrovna my máme soustavné konflikty s tím či oním kolegou, zatímco jiní s ním vycházejí vcelku dobře, proč nás nadřízení nikdy nepochválí za ten čí onen rys naší práce, který my pokládáme za důleţitý a na nějţ jsme hrdí. Proč nemůţeme určité podřízené přimět k tomu, aby udělali to či ono, a to způsobem, který pokládáme za správný. Budeme moţná ke svému okolí tolerantnější a lépe se vyrovnáme s náladami a stavy, které nás dříve leckdy přiváděly na pokraj nepříčetnosti. A v neposlední řadě budeme lépe schopni ocenit přínosy ostatních, odhlédnout od různých rušivých rysů jejich projevů a uvědomit si, ţe přinášejí něco, co bychom třeba sami nedokázali a na co bychom sami nepřišli. Nakonec budeme schopni také budovat dynamické a vzájemně se doplňující týmy, pracovní skupiny a moţná i celé organizace.

Postoje, dominantní a jiné funkce stejně jako typy jiných lidí, to všechno není vţdy a ve všech případech snadné laicky určit. Jak nám mohou pomoci ~znalosti osobnostní typologie v takovýchto případech? Jung by nám patrně odpověděl, ţe uţ samo rozpoznání a uvědomění si nejednoznačnosti - a to jak ve vztahu k sobě samým, tak i vůči jiným je prvním krokem směrem k psychologickému a duchovnímu růstu, je začátkem cesty k vyspělosti osobnosti a individuality. Samo konstatování ambivalence můţe vést k našemu rozvoji. Nyní se začneme postupně propracovávat k charakteristice jednotlivých osobnostních typů. Jiţ víme, ţe kombinace dvou prostředních písmen označuje funkce, které charakterizují kognitivní styl čili způsob učení, řešení problémů a rozhodování. Nejdříve se budeme věnovat tomu, jak určíme, které funkce jsou dominantní a které doplňkové. To, jak budeme naše funkce pouţívat, se liší podle toho, jsme-li extraverty nebo introverty. Extraverti je shledávají snazší nasazovat v souvislosti s vnějším světem, s tím, co je obklopuje, protoţe - jak uţ jsme si řekli - tam směřuje i jejich vnitřní energie a odtud také doplňují své „zásoby". Pomocné funkce budou uplatňovat spíše na vnitřní procesy. U introvertů je tomu naopak: to nejlepší, co mají, obracejí dovnitř funkce a druhotné vyuţívají navenek. Protoţe introverti mají svoje silné stránky skryty uvnitř, trvá nám zpravidla déle, neţ jsme schopní rozpoznat jejich přednosti a vlohy. Zpravidla to vyţaduje poznat je blíţe, být vpuštěni, nebo alespoň smět nahlédnout do jejich vnitřního světa. Ačkoli kaţdý z nás má nějakou svou dominantní neboli preferovanou funkci, je dobře mít na paměti, ţe nám nejsou odepřeny ani funkce sekundární či doplňkové. Efektivní chování spočívá právě v tom, ţe si toho jsme vědomi a ţe jsme schopni v některých situacích uplatnit i ty funkce, k nimţ se normálně neuchylujeme. Například péče o detail, jakkoli můţe některým z nás být někdy nepříjemná, je v některé situaci právě to, co stojí mezi námi a úspěchem. Podobně občasné oproštění se od sentimentů či hodnotových soudů, ke kterým zpravidla při svém jednání přihlíţíme, a přidrţení se neosobní logiky někdy pomůţe vyřešit nějakou úlohu mnohem účinněji. Na dalším místě je takzvaná terciární funkce - nejméně oblíbená a ze čtveřice je na posledním místě. Jak stanovit, která z funkcí bude ve vašem konkrétním případě dominantní, která sekundární a jak budou orientovány? Pořadí důleţitosti jednotlivých funkcí je určeno vzájemnou konstelací prvního (Extraverze nebo Introverze) a posledního (J - usuzování nebo P - vnímání) písmena našeho typu. Kombinace našich funkcí a pořadí jejich významnosti určuje to, co bývá někdy nazýváno "centrem osobnosti". Začněme extraverzí. Jak jiţ víme, extravertní lidé se snadno seznamují. Ochotně se s jinými lidmi dělí o své myšlenky a nápady, přemýšlejí nahlas. Bývají přímí a bezprostřední. Poslední písmeno u extravertů odkazuje na dominantní funkci. Je-li tímto písmenem P, pak je dominantní funkcí tohoto typu funkce vnímání, to znamená bud intuice (N), nebo smysly (S). Takţe typ EST"P" spoléhá především na své smysly, zatímco typ ENF"P" se opírá hlavně o svou intuici. Pokud je u extravertních typů dominantní jejich vnímání, jako tomu bylo v obou předchozích příkladech, pak sekundární je jejich hodnotící funkce (myšlení nebo cítění). Znamená to, ţe v případě našich předchozích příkladů je u typu ESTP sekundární funkcí myšlení (T) a u typu ENFP cítění (F). Dominantní funkce je orientována ve směru určeném prvním písmenem daného typu. Oba naše předchozí příklady proto popisují typy, které mají obě své dominantní funkce zaměřené ven. Sekundární funkce, jakoţ i všechny další, jsou orientovány opačným směrem, to znamená v našich příkladech dovnitř. Je-li u extravertního typu posledním písmenem J, označující usuzování, potom je dominantní funkcí způsob zpracování informace, to je hodnocení. Dominantní funkcí typu ESF"J" bude tedy cítění (F), které bude obráceno navenek. Sekundární funkcí bude smyslové vnímání (S) a jeho orientace bude dovnitř. V případě extravertů tedy platí pravidlo, ţe poslední písmeno typu identifikuje dominantní í funkcí. Jinak tomu bude u introvertů. Introverti se s lidmi neseznamují zdaleka tak lehce jako jejich extravertní druzi. Jsou poněkud uzavřenější a své myšlenky a nápady si raději ponechávají ve své soukromé sféře. Mají sklon nastavovat světu aţ svou sekundární funkci a svoji sílu, to nejlepší, co v nich je, uplatnit především směrem dovnitř. Proto při pohledu na poslední písmeno popisující introvertní typ musíme mít na paměti, ţe svou dominantní funkci nestavějí na odiv. Prakticky to znamená, ţe poslední písmeno nám říká, která funkce není dominantní. Je-li posledním písmenem introvertního typu P, pak je dominantní funkcí ta, která je mu blíţe, to je funkce hodnocení. Dominantní funkcí typu ISF"P" tedy bude cítění (F), které se bude zaměřovat především na vnitřní stavy svého nositele. Ke světu se bude ISFP vztahovat aţ svou sekundární funkcí, kterou je v jejich případě smyslové vnímání (S). Dominantní funkcí typu ISTP bude introvertní myšlení (T) a sekundární extravertní smysly (S).

Je-li posledním písmenem u introvertů J, je dominantní funkcí jejich vnímání a hodnotící funkce je mu podřízena. U typu IST"J" budou "hrát první housle" introvertní smysly (S), zatímco navenek půjde o extravertní myšlení (T). Lze říci, ţe poslední písmeno u introvertních typů poukazuje na jejich sekundární funkci. Kaţdý člověk má podle této typologie ovšem celkem čtyři funkce. Terciární, třetí funkcí v pořadí důleţitosti je funkce protikladná funkci sekundární. Dominantní funkce je dominantní také proto, ţe zatlačuje svůj protějšek zcela do pozadí. Je-li sekundární funkcí S, bude terciární N, bude-li sekundární T, potom jako třetí vychází F Třetí a čtvrtá funkce přebírají orientaci funkce sekundární. Takţe, v našem posledním příkladě, ISTJ, je terciární extravertní cítění (F) a zcela podřízenou funkcí je extravertní intuice. Ve většině případů jsou v našem chování nejzřejmější vlivy primární, dominantní a sekundární funkce. To můţe nastat např. tehdy, kdyţ se vlivem okolností lidé dostanou do krajní situace. Co se stane, kdyţ nejsou schopni zvládnout vnější nebo vnitřní tlaky, které jsou mimo jejich vliv? Zpravidla se z temnot vynoří jejich odvrácená strana. V méně extrémním případě přeţenou své preference, v nejkrajnějším případě pak mohou začít jednat právě na základě svých nejslabších funkcí a orientací. To znamená ţe "do sedla" se - většinou jenom na čas - dostanou nejméně rozvinuté funkce, terciární a kvartérní. Normální fungování se zhroutí, protoţe neposkytuje očekávané výsledky a projeví se neadaptivní chování. Výsledkem pak mohou být nevysvětlitelné výbuchy vzteku, stejně jako apatie, přehnané lpění na nejpodruţnějších pozornostech, stejně jako přehlíţení i do očí bijících skutečností apod. Manaţeři, ale i politici, účetní, vědci či učitelé a mnozí další se začnou chovat zdánlivě nevysvětlitelně. Seberou prémie nejlepším pracovníkům, spolčí se s nepochopitelnými partnery, naivně vyberou kasu či dají všem jedničky. Můţe to potkat kaţdého z nás, kaţdý z nás má janusovskou podobu, jednu tvář, která se směje, a druhou, která pláče, v kaţdém z nás dřímá současně dr. Jekyll i pan Hyde. Normální lidé po většinu svého ţivota dokáţí drţet svou temnější stránku pod pevnou kontrolou, ale nikdy si nemohou být zcela jisti jejím trvalým zkrocením. V kterýkoliv okamţik můţe prokázat dost síly na to, aby nás překvapila a ovládla. Je úkolem manaţerů poznat, ţe se někdo dostal do oblasti vlivu svých temných sil" a umět se s touto skutečností vyrovnat. Měli bychom se zamyslet, co toho či onoho člověka do takové situace přivedlo a zauvaţovat nad tím, jaký význam a důleţitost takovémuto, zpravidla spíše výlevu přisoudíme. Většinou mívají lidé po takovéto erupci pocity provinění a dobrý manaţer by se měl vystříhat na takto vratkém základě cokoliv stavět. To ale nikoho nezbavuje odpovědnosti věnovat i svým slabším stránkám pozornost, snaţit se jim porozumět, cíleně je kultivovat, protoţe chvíle, kdy prorazí na povrch, zpravidla přicházejí překvapivě a bez varování. Rozhodně bychom neměli počítat s tím, ţe fungování z našich slabin nám garantuje nějaký "generální pardon", ţe se usmějeme, omluvíme "to nic, to jen mé temné nevědomí" a všechno bude smazáno. Vzájemné propojení všech čtyř funkcí má svou dynamiku a úspěšný je zpravidla ten, kdo dokáţe všechny své stránky optimálně vyváţit a dostat pod kontrolu. Ilustraci preferovaných funkcí pro jednotlivé typy uvádí tabulka 7. Pro kaţdou z osmi obecnějších skupin je v následujícím textu uvedena podkapitola upozorňující na její moţné slabiny a temné stránky. Neţ přejdeme k popisu 16 základních typů, probereme vţdy nejdříve pro kaţdou dvojici osm obecnějších skupin. Jejich označení bude slovní, např. "Extravertní typy s převahou myšlení" apod. Jednotlivé typy pak jiţ budeme označovat jenom jejich zkratkami, ESTP nebo INTJ. Je to v souladu s převaţujícím trendem a průměrně zkušený znalec této typologie dokáţe z tohoto označení vyčíst podstatné charakteristiky. V některých zemích dosáhla popularita těchto zkratek takového rozšíření, ţe v tisku lze najít inzeráty jako: "Pohledný, nesmělý, ISTP, 24 let 187/79, svobodný, hledá veselou ESFP..." atd. Při čtení následujících charakteristik se zkuste čas od času zamyslet a uvaţovat nad tím, zda při té či oné charakteristice vám "nenaskočí" v mysli představa někoho, koho znáte. Můţe to být někdo z vašich blízkých, stejně jako někdo, koho znáte z práce, ale také třeba politik či herec, sportovec anebo váš někdejší učitel. Můţe to být i někdo, koho byste rádi teprve poznali a moţná pozvali do svého ţivota. Kdo ví? Tabulka 7 Funkční preference typů ISTJ ISFJ 1 dominantní S 1 dominantní S (I) (I) 2 sekundární T 2 sekundární F (E) (E) 3 terciální F (E) 3 terciární T

INFJ 1 dominantní N (I) 2 sekundární F (E) 3 terciární T

INTJ 1 dominantní N (I) 2 sekundární T (E) 3 terciární F

4 nejméně oblíbená N (E) ISTP 1 dominantní T (I) 2 sekundární S (E) 3 terciární N (E) 4 nejméně oblíbená F (E) ESTP 1 dominantní S (E) 2 sekundární T (I) 3 terciární F (I) 4 nejméně oblíbená N (I) ESTJ 1 dominantní T (E) 2 sekundární S (I) 3 terciární N (I) 4 nejméně oblíbená F (I)

(E) 4 nejméně oblíbená N (E) ISFP 1 dominantní F (I) 2 sekundární S (E) 3 terciální N (E)

(E) 4 nejméně oblíbená S (E) INFP 1 dominantní F (I) 2 sekundární N (E) 3 terciární S (E)

4 nejméně oblíbená T (E) ESFP 1 dominantní S (E) 2 sekundární F (I) 3 terciární T (I) 4 nejméně oblíbená N (I) ESFJ 1 dominantní F (E) 2 sekundární S (I) 3 terciární N (I) 4 nejméně oblíbená T (I)

4 nejméně oblíbená T (E) ENFP 1 dominantní N (E) 2 sekundární F (I) 3 terciární T (I) 4 nejméně oblíbená S (I) ENFJ 1 dominantní F (E) 2 sekundární N (I) 3 terciární S (I) 4 nejméně oblíbená T (I)

(E) 4 nejméně oblíbená S (E) INTP 1 dominantní T (I) 2 sekundární N (E) 3 terciální (S) (E) 4 nejméně oblíbená F (E) ENTP 1 dominantní N (E) 2 sekundární T (I) 3 terciární(F (I) 4 nejméně oblíbená S (I) ENTJ 1 dominantní T (E) 2 sekundární N (I) 3 terciární S (I) 4 nejméně oblíbená F (I)

Podle: BRIGGSOVÁ, K. - MYERSOVÁ, I.: Introduction to Type. Palo Alto, CA; Consulting Psychologists Press 1987.

9.1. ETJ - Extravertní typy s převahou myšlení Patří sem dvě skupiny, ESTJ a ENTJ. Oba tyto extravertní typy posuzují svět prostřednictvím myšlení (T), své dominantní funkce. Ke svým závěrům dospívají takřka výhradně z objektivních vnějších informací. Jedinou a skutečnou realitou je pro ně vnější svět a usilují o to, aby vše ostatní se mu podřídilo a bylo v souladu s jejich pohledem na něj. Systém pro uspořádání fakt si zorganizují předem. Stanoví si cíle a termíny, v nichţ je ţádoucí jich dosáhnout, a potom na nich systematicky pracují podle pevného a závazného plánu. Extravertní typy s převahou myšlení interpretují své okolí pomocí logiky a pečlivým uspořádáním dat, informací a fakt do konzistentního systému. Jejich spoléhání na racionální způsob zpracování informace (T), spojený s usuzováním (J), z nich činí lidi logické, analytické, často velmi kritické, někdy aţ neosobní, jeţ lze stěţí přesvědčit čímkoli jiným neţ logikou. Pro své neemocionální přístupy k čemukoli, projevující se spíše primární pozorností na věcnou neţ lidskou stránku úkolů, nebývají právě oblíbení. Nicméně jejich schopnost rychlého a objektivního rozhodování, především v krizích a pod časovým tlakem, jim získává respekt. S radostí a pýchou umějí vyloţit na stůl řešení ve chvíli, kdy si ostatní jiţ myslí, ţe ţádné nelze najít. Jak lze ESTJ a ENTJ charakterizovat?

ESTJ ESTJ je v populaci zhruba 13 procent. Jsou to jedinci, kteří bývají ve velmi úzkém kontaktu s realitou. Dobře znají své okolí, jak domácí, tak i pracovní. Jejich dominantní myšlení (T) obsluhují dovnitř obrácené sensorické procesy (S), coţ vyúsťuje v jejich superrealistický pohled na věci. Většinou silně nedůvěřují zesláblým záchvěvům své často zdecimované intuice i signálům svých

oslabených citů. Jsou hrdi na to, ţe se nedají "opít rohlíkem" a ţe "nenaletí" na kdejakou reklamu či agitaci. Neţ přijmou zaměstnání či se rozhodnou připojit k nějaké politické straně, klubu či spolku, zkrátka, neţ se budou někde angaţovat, provedou si nejdříve s vědeckou důkladností hloubkový průzkum. Mají rádi činnosti, v nichţ mohou ihned vidět nějaké hmatatelné výsledky. Nebaví je přetavovat abstraktní teorie do praktických závěrů a činů. Jsou vynikající organizátoři a rození manaţeři, spíše ve smyslu administrátorů neţ přirozených vůdců a věrozvěstů nových idejí. Umějí sestavovat procesy a procedury, dávat dohromady detailní instrukce a návody. S trochou nadsázky lze říci, ţe nejraději mají "kuchařky", které si ovšem často budou chtít přizpůsobit po svém. Dělá jim dobře, kdyţ se věci dělají tak, jak se má, jedním slovem správně. Nemívají příliš trpělivosti a porozumění pro ty, kteří nevěnují dostatečnou pozornost a péči těm detailům činnosti, které podle nich zcela jasně vyplývají ze zkušeností a znalostí těch, kteří podobné činnosti vykonávali před nimi. ESTJ bývají loajální vůči institucím, k nimţ náleţejí. Zpravidla jsou spolehliví a obětaví partneři, zaměstnanci či dobrovolníci. Vědí, co si povinnost ţádá, a neuhýbají před odpovědností, mnohdy i tam, kde to od nich vyţaduje značnou oběť. Pro svoji spolehlivost a předvídatelnost bývají povyšováni a ocitají se ve vrcholových funkcích. ESTJ jsou totiţ zpravidla velmi dobří v propagaci a marketingu svých dovedností a předností a umějí je draho prodat. Můţe se jim stávat, ţe nejsou dostatečně vnímaví vůči stanoviskům a pocitům jiných, coţ můţe vést k tomu, ţe poněkud unáhleně rozhodnou a pak zjistí, ţe jejich volbu vlastně nikdo nepodporuje. Tato jejich vlastnost se bohuţel nezřídka prohlubuje s tím, čím výše stoupají na hierarchickém ţebříčku. Mají-li pocit, ţe se jim věci vymykají, mohou ztratit snadno hlavu. Pak mohou podlehnout svým nutkavým pokušením udělat to po svém, prosadit silou své řešení, jsou hlasití, hluční, rigidní, panovační a mohou své okolí pořádně stresovat. Dost často se jim stane, ţe nejsou schopni vyslechnout třeba své podřízené nebo jiné lidi ve věci, o níţ se sami usnesli, ţe v ní nikdo jiný není dost kompetentní, a proto "do toho" nemá co mluvit. Rozhodně nic neztratí, budou-li soustavně rozvíjet svou schopnost naslouchat názorům, které nejsou shodné s jejich, aŤ jiţ přicházejí od jejich partnerů či kolegů a podřízených v zaměstnání či dětí. Bývají společenští, nevyhýbají se večírkům, oslavám a jiným událostem, kde snadno a v lehkém tónu konverzují a často hýří vtipem. Nijak se netají svými názory na to či ono, nejednou aniţ je o to kdo ţádá. Ať nám jsou sympatičtí nebo ne, obvykle alespoň víme, na čem s nimi jsme. Ze všech typů nejvíce odpovídají konvenčnímu maskulinnímu stereotypu - kaţdá z jejich sloţek extraverze (E), smysly (S), myšlení (T) a usuzování (J) se v rámci své skupiny přiklání spíše k objektivně chladnější, jaksi tvrdší straně preferenčních alternativ. U tohoto typu jsou také největší rozdíly mezi muţi a ţenami. Muţi tohoto typu jsou ze všech nejvíce "chlapáčtí", jejich názory a humor jsou nejvíce sexistické a dokonce, jak uvádějí někteří autoři, mohou mít i rasistický nádech. Nejčastěji ze všech typů se uchylují k paušalizujícím generalizacím např. typu "to ţenská nezvládne", nebo ţe "Taliáni" jsou takoví, zatímco třeba "šikmoocí" jsou makoví apod. Jsou společenští, asertivní, praktičtí, s pevnými postoji a rozhodní, zkrátka lidé, kteří v naší kultuře ztělesňují ochránce a ţivitele. Měli by ale vědět, ţe jak málo se většinou mýlí ve věcných soudech, tak jsou často vedle v názorech na lidi. Vinu na tom nese jak jejich nepěstěná introvertní intuice (N), tak i zanedbané introvertní cítění (F - jejich nejslabší funkce). Bývají v této věci dlouhodobě neoblomní a reagují např.: "Nevím, jak ho (ji) znáš ty, ale u mě je to prostě hňup!" Ačkoli jejich ţenské protějšky nemají se svou feminitou v zásadě problémy, přesto mohou být někdy ve vnitřním sporu mezi zaujetím role asertivní, rozhodné ţeny a jemné, spíše pasivní a přizpůsobivé manţelky a matky. Je to způsobeno protichůdnými tendencemi v jejich osobnostech. Extravertní myšlení ET je pudí směrem k nonkonformismu a určitému chladu, zatímco jejich usuzující vnímání SJ je volá k tradicionalismu ve vztahu k typickým ţenským rolím: péči o vytváření domova pro ochránce stolu i loţe. Mívají více dětí neţ jiní lidé jejich společenského a profesního postavení, ale mohou být i bezdětné. Třebaţe tyto ţeny často dosahují vyšších postavení a profesionálních úspěchů, jejich vnitřní svár tím nemusí být dlouho vyřešen. Více neţ jiným se jim můţe stát, ţe budou svému okolí dávat nejednoznačné signály: na jedné straně se mohou odívat aţ přehnaně ţensky, třeba do kraječek a volánků, nejlépe v barvě růţové, ale jejich jednání s tím nebude zcela korespondovat: jemným ţenským hlasem mohou třeba vydávat chlapsky velmi úsečné povely svým podřízeným. Na druhé straně také mohou chodit v kalhotách a zcela chladným, nemateřským tónem, avšak současně zcela ţenským slovníkem konejšit a chválit. Většinou se takováto rozporuplnost datuje od dětství, kdy dívky typu ESTJ mohou mít spíše klukovské spády a maminky je neustále kárají, ţe "holčičky tohle přece nedělají", protoţe se to "nesluší". I ţeny tohoto typu mívají sklon k sexismu. Z jejich řad se rekrutují jak militantní feministky, tak i jejich ţenské odpůrkyně, které budou poukazovat na "zamindrákovanost" těch prvních. Uslyšíte-li nějakou ţenu (samozřejmě i muţe) říkat cosi v tom smyslu, ţe "ţenská" se na to či ono, např. na vedoucí funkci, nehodí a ţe by pod „ţádnou nechtěli

dělat“, zpravidla neprohádáte, ţe jde o ESTJ. Ţeny tohoto typu se častěji neţ jiné mohou věnovat některým muţštějším aktivitám. Mohou s pány např. hrát tenis, jako rovnocenné soupeřky, mohou také čas od času s nimi zajít na pivo, hrát karty a ihned neomdlívat při zaslechnutí trošku drsnějšího slovníku. ESTJ se cítívají dobře v tradičních a pokud moţno uznávaných a respektovaných institucích. Pociťují s nimi takové vnitřní, ba instinktivní souznění, ţe nebývají s to pochopit a přijmout nikoho, kdo by takové instituce chtěl rušit nebo od základu měnit. Z toho plyne jejich někdy trochu svérázné a pro jiné trochu matoucí chování. ESTJ ctí hierarchii. Jsou-li třeba na návštěvě nebo octnou-li se v nějakém akčním týmu či komisi, jíţ nepředsedají, uznávají, ţe hostitel nebo vedoucí onoho týmu jsou v tomto prostředí šéfové a snadno se podrobí jejich pokynům a příkazům. To jim ale nebrání v tom, aby při příští příleţitosti, třeba za pár hodin, od těchţe lidí nepoţadovali subordinaci, pokud se role otočí. Tohle mnoho lidí zaráţí a vede k úvahám typu "ten mi to vrací" apod. Pro ESTJ je to ale logické a morálně zcela konzistentní chování, v němţ není nic osobního. Nadřízenost a podřízenost, pravomoc a autorita pro ně nejsou odvozeny z lidí, ale z rolí a ze systému. V jejich ţivotech se vše většinou odehrává podle zavedených praktik, vše má své místo - ať uţ v doslovném nebo přeneseném významu a ESTJ s odzbrojující samozřejmostí očekávají, ţe všechno na svém místě také bude. Jejich prostředím je pořádek, kontinuita a organizovanost. Rodina je pro ně stejně jako práce něčím, co musí být řízeno. Jejich děti budou patrně mít rozpis úkolů, krouţků a jiných aktivit, a podobně to bude asi i s jejich podřízenými. Milníky jejich ţivotů jsou pevně organizované a rozvrţené dny, tvrdá práce a systém odměňování podle zásluh. Relaxace, zábava a legrace jsou rovněţ součástí rozvrhu a přidělovány (sobě i ostatním) podle toho, jak se kdo přičinil. Dobrá práce přináší odměnu a tvrdá, produktivní práce je vlastně sama o sobě jistým druhem rekreace. Harmonie se dosahuje dodrţováním pečlivě propracovaných pravidel, procedur a zásad. Jakkoli mají rádi kontinuitu, prospívají především v dynamickém a soutěţivém prostředí, kde se mohou projevit a uplatnit jejich trochu maskulinní sklony. Uţ od dětství se projevuje jejich zajímavá vlastnost. ESTJ totiţ rádi dávají jiným příkazy - i svým rodičům. V tom sledují dvojí cíl: na jedné straně chtějí, aby rodiče byli skutečně milujícími a ochraňujícími bytostmi a chovali se podle toho s něţností a láskou a na druhé straně potřebují, aby někdo trvale potvrzoval, ţe je schopen pevnou rukou zajišťovat řád a strukturu. Navenek, hlavně verbálně budou protestovat, hádat se, ţe tu porci jater nesnědí, frfnit, ţe ještě nepůjdou do postele, ale z dlouhodobého hlediska si váţí toho (a jenom toho), kdo je k tomu svou nezpochybnitelnou autoritou donutí a navţdy ztratí respekt ten, kdo ustoupí a projeví se tak jako přílišná "měkota". Toto permanentní testování a měření sil přetrvává do dospělosti a přivádí jejich podřízené, ale i leckteré nepoučené nadřízené na pokraj zoufalství. ESTJ ale v zásadě testují, zda se na své lidi, počítaje v to i šéfy, mohou doopravdy spolehnout, zda jsou to lidé na svém místě.

ENTJ Uvádí se, ţe tato skupina tvoří zhruba 5 procent populace a její výskyt je tedy poměrně vzácný. Keirsey a Batesová' tvrdí, ţe pokud bychom měli pro charakteristiku této skupiny pouţít jediné slovo, bylo by to velitel. Zasluhují si takovéto označení pro svou velkou potřebu mít věci pod kontrolou. Jejich vnitřní silou a nejvlastnější potřebou je touha vést. Projevuje se jiţ v raném věku, kdy lze pozorovat jejich snahy ovlivňovat dění v dětských kolektivech. Zaměření a energie těchto povahově velmi robustních lidí jsou obráceny ven (E), směrem ke světu skýtajícímu nesčetně moţností, významů a spojení uchopených intuicí (N), které jsou proměněny v systémy a produkty (T), a to vše s rozmyslem, v pravý čas a uspořádaně (J). ENTJ mají silné nutkání organizovat a šikovat lidi k dosaţení nějakých, moţná zatím vzdálených cílů. Mívají skvěle vyvinuté empirické, objektivní extravertní myšlení, jehoţ pomocí svět kolem sebe rychle třídí, zobecňují, sumarizují, a v němţ snadno nacházejí příklady a důkazy pro svá tvrzení. Toto navenek orientované myšlení je doplňováno dovnitř obrácenou intuicí. Do jejich zorného pole vstupují představy a plány zasazené do rámce širokých moţností. Výborně se mohou doplňovat s ESTJ při předkládání variantních řešení, neshodli by se však v tom, zda jsou tyto varianty produktem úvah, nebo zda vyplývají z fakt. ESTJ by v tváří v tvář záměrům začali sestavovat plány a postupy, jak metodicky postupovat. ENTJ mají v takové situaci spíše sklon zabývat se strategií a cíli směřujícími za hranice toho, co je kolem nás, zde a nyní, co je zřejmé a známé. Jejich usuzovací funkce je ţivena uchopením smyslu faktů a věcí v jejich jedinečných kombinacích a asociacích. Protoţe je však obrácena dopředu (J) a ven (E), nebývají nejsilnější v introvertním myšlení, především v analýze a uchování informací. V tom se mohou s výhodou spojit s INTP, popř. s ENTP, kteří jim mohou přispět právě tímto typem vstupů. Pokud se jim ovšem nepodaří zavést do svých myšlenkových pokusů v nějaké rozumné míře jejich terciární funkci, tj. smysly, mohou být výsledkem

jejich úvah čiré fantazie. Úspěšní ENTJ se vyznačují právě tím, ţe jsou schopni vyváţit své vize s relevantními skutečnostmi. Pro ENTJ se ţivot odvíjí v konfrontacích, sporech, debatách a utkáních s jinými s cílem něco se naučit a sebe sama zdokonalit. Pro ENTJ se věci popohánějí kupředu "vyhádáváním", kteréhoţto slova pouţívají bez pejorativního zabarvení, jakoţto označení objektivního procesu: Pro mnoho lidí můţe takové "vyhádávání" znamenat velmi nepříjemnou zkušenost, ale ze strany ENTJ v tom není nic primárně nepřátelského. Co na ENTJ jiným také vadí, je, ţe vycházejí z předpokladu, ţe mají pravdu, dokud jim někdo nedokáţe opak. Většina ostatních typů je daleko spíše ochotna připustit, ţe se mohou mýlit, nebo ţe rovnou o dané věci nic nevědí. "Pokud se někdo domnívá, ţe pravdu nemám," uvaţuje ENTJ, "pak se musí se mnou utkat." Tento postoj povede k pozitivním výsledkům pouze za předpokladu, ţe se v jejich okolí najde někdo dostatečně troufalý na to, aby s nimi změřil síly. Výsledek takovéhoto střetu můţe být dvojí. Pokud se ukáţe, ţe ENTJ pravdu nemají, potom budou mít zpravidla nelíčený obdiv a respekt vůči tomu, kdo měl sílu se jim postavit a získat převahu, jakoţ i pociťovat vděk a úctu za to, ţe se něco nového naučili - a budou tak mít větší šanci mít pravdu příště. Pro ENTJ sám fakt, ţe jim někdo hodil rukavici a vlastní průběh souboje, má stejný význam jako jeho výsledek. Kdyţ se ukáţe, ţe ENTJ pravdu skutečně měli, budou na tom, podle nich, obě strany po takovémto vyjasnění beze sporu lépe, protoţe se verifikovalo, co platí. Lidé, kteří se jim nedokáţí postavit a nechají si jimi zastrašit, jsou pro ně "vzduch". Slabochy totiţ ENTJ - někdy skoro s rozkoší doslova převálcují. Naopak se jejich úctě těší ti, kdo jim čelí s otevřeným hledím a nevyhýbají se střetu v souboji. Konfrontaci a silné postoje neberou ENTJ od ostatních nijak osobně, někdy takové situace a lidi vyhledávají a podněcují. Je lepší někoho vyzvat na souboj a prohrát neţ si své schopnosti, názory, mínění či přesvědčení nijak neověřit. Problém je v tom, ţe ne kaţdý chce být nezávislý a samostatný a vystavovat své ledví ustavičné "zkoušce ohněm". Je mnoho lidí, kteří chtějí, aby se jim prostě řeklo, co se od nich chce, a nedělaly se s tím zbytečné okolky, aby odpoledne mohli jít domů "s čistou hlavou". Taková mentalita dokáţe ENTJ doslova "vytočit" k nepříčetnosti. Také ENTJ dosahují ve svých kariérách vysokých postavení a baví je být ve vedoucí funkci. Bývají neúnavně oddáni své práci a zaměstnání, někdy aţ do té míry, ţe pro ně zapomínají na ostatní oblasti ţivota. Jejich příchodem do vedoucích funkcí se zpravidla sníţí plýtvání, prostoje, bezcílné přešlapování na místě a nerozhodnost, nezřídka tím, ţe se bez slitování rychle rozloučí s viníky. Jejich myšlení je pozitivistické a jejich jednání chirurgické. Soustřeďují se spíše na myšlenky, principy, ideje a vize neţ na lidi za nimi. Podobně jako ESTJ mívají někdy sklon rozhodovat se velmi neosobně aţ necitelně a vyvolávat resentimenty, které realizaci jejich rozhodnutí mohou váţně ohrozit. Bývají pak velmi udiveni tím, ţe někoho ranili, vůbec nechápou, jak se někdo mohl urazit a kroutí nad tím hlavou, a ţe takové "citlivůstky" mohou stát v cestě jejich skvělým a pro všechny tak prospěšným řešením. Právě tak jako ESTJ mohou jenom získat kultivací své citové stránky. Není to ale pro ně snadné. ENTJ bývají generály. Ať uţ v kritice nebo v něčem pozitivnějším jsou ENTJ většinou mistři slova. Dokáţí se jasně a stručně vyjádřit, vystihnout podstatu věci, a to z nich činí vynikající komunikátory v čele svých lidí. Nenechávají nikoho na pochybách o tom, kdo rozhoduje. ENTJ, ať muţi nebo ţeny, očekávají, ţe jejich partneři v práci i osobním ţivotě budou silné osobnosti, které se nezaleknou občasné konfrontace, ţe to budou samostatné bytosti s mnoha zájmy a zdravou sebedůvěrou. Jejich sklon k nezávislosti a autonomii výrazně prolíná jejich manaţerským stylem. Od svých podřízených chtějí, aby byli samostatní, tvořiví a uměli obhájit vlastní názor. Nesnášejí "kýválky". To jim také ztěţuje výběr partnera, protoţe potřebují nejspíše také nějaké NTJ a těch je málo. Postihuje to zejména ţeny. Podobně, jako jejich "příbuzné" ESTJ, nebývají dámy typu ENTJ zrovna ztělesněním tradičního ideálu křehké ţenskosti. Pro svou konfrontační dispozici, výřečnost aţ na hranici arogance se ENTJ mohou zničehonic ocitnout v izolaci, mnohdy větší, neţ jakou mohou extraverti bez následků dlouhodobě snášet. Protoţe zpravidla nedokáţí dost dobře pochopit, čeho je to důsledek, mohou se pak začít chovat ještě nepřirozeněji a nečitelněji. Stává se jim např., ţe k jejich bezmeznému překvapení je jiní obviňují z hněvu, v situaci, kdy ENTJ prostě jen nebyli schopni zkrotit své nadšení a zaujetí nad tím či oním. Dokazovat potom, ţe se vůbec nezlobí, ţe naopak mají radost, je pro lidi, jejichţ funkce F patří k nejslabším, značně nemotorná situace. Pro mnoho muţů, bez ohledu na t~p, bývá obtíţné přijmout názory nebo pravdy, které "bolí", od ţeny. Ţenám typu ENTJ, jeţ jsou k vyjevování nepříjemných skutečností náchylné, pomůţe, budou-li si dávat v takovýchto obtíţných situacích pozor na to, aby zdůraznily svou nezaujatost a objektivitu, byly ji schopny komunikovat vůči svým partnerům. S vyuţitím své přirozené ţenskosti by měly dávat najevo, ţe i kdyţ to tak často vypadá, ţe si nelibují v osobních argumentech. ENTJ se necítí dobře v zaměstnáních, které nakladou ţádné nároky na představivost a intuici. Potřebují prostředí, v němţ se budou vyrovnávat s náročnými úkoly a rozplétat zapeklité problémy. Daří se jim tam, kde musí hledat nová řešení a přístupy, jít cestami, které ještě nikdo neprošlapal. Je dobře mít na paměti, ţe ačkoli si ENTJ váţí své nezávislosti, dařívá se jim lépe v rámci nějaké

organizace neţ jako "osamělým vlkům". Má to co dělat i s jejich tíhnutím ke struktuře a organizovanosti. V tom se liší od svých "sousedů", ENTP, kteří jsou mnohem ochotnější k riskovat a tak mít šanci více získat - nebo také více ztratit. ENTJ se zajímají o "velký obraz", nikoli o detaily, a to je svádí dohromady s ostatními intuitivy. Občas bývají netrpěliví, pokud všechno nejde podle jejich představ. Projevuje se to mimo jiné tím, ţe jsou nevrlí, náladoví, nepřiměřeně si stěţují na relativní maličkosti a jsou posedlí snahou pohnout věcmi kupředu. Jejich, zpravidla velmi silné ego, je snadno můţe svést k iluzi, ţe jsou všechno schopni zvládnout hrubou silou, coţ bývá častěji sebeklam neţ pravda. Kdyţ v tom pak neuspějí, dostaví se stres, zklamání a pocity méněcennosti někdy takové intenzity, ţe to je často zcela mimo proporce k významu dané záleţitosti. Zahrnou se zcela zdrcující sebekritikou a mají na sebe vztek. Kdyţ jde o kritiku, málokdo se ENTJ dokáţe vyrovnat. Nevybíraví ve slovníku, ostří, nelítostní, chladní jako ocel a pevní jako skála dokáţí ENTJ zachce-li se jim - být pro kohokoliv zcela zničující - někdy i včetně jich samých. Pokud se jim jako vedoucím pracovníkům nepodaří získat pro spolupráci lidi s vyvinutými smyslovým vnímáním a s cítěním, můţe se jim stát, ţe podcení věcnou nebo lidskou stránku dané situace. Jako podřízení, nadřízení nebo kolegové totiţ např. nechápou, ţe si někdo můţe jejich konfrontační, takříkajíc "buldozerový" styl práce brát osobně a chápat jej jinak neţ jako nejlepší cestu k dosaţení optimálního výsledku. Pro jejich svět je příznačné jiskření - nápadů i názorových střetů. Při styku s nimi se vyplatí mít na paměti, ţe úspěch ENTJ měří tím, čeho dosáhli, a ne tím, jak jsou oblíbeni. Kaţdý, kdo s nimi bude spolupracovat, by si měl uvědomit, ţe to můţe být na jedné straně velkolepé, ale na druhé straně únavné, bez chvilky klidu. Možné slabiny skupiny ETJ Za normálních okolností jsou extravertní typy s převahou myšlení principiální, zásadoví, idealističtí, oddaní a racionální. Ve svém úsilí opírat vše v ţivotě o intelektuální závěry a objektivní data se snaţí najít na ţivot univerzální vzorec, co nejobecnější formulku, která by vše vysvětlila. Rubem toho, ţe jejich jednání je ovládáno především myšlením (T), je, ţe jejich nejméně vyvinutou funkcí je cítění (F). To můţe působit potíţe jak jim samým, tak i jejich okolí. Zanedbají-li z jakéhokoli důvodu tuto svou stránku, mohou se dočkat toho, ţe v nejméně příhodném a nejméně očekávaném momentě bude nekontrolovatelně explodovat ve formě nediferenovaných emocí, např. frustrovaného vzteku. Extravertní lidé s převahou myšlení však mohou také často mívat jakousi aţ mystickou náklonnost vůči nějakým ideálům, která se někdy přenáší i na lidi. Jejich potíţ ale je, ţe tyto hluboké a vřelé city málokdy vyjdou na povrch, a kdyţ, tak v hrubé, nestrukturované podobě. Jako všechny ostatní usuzující typy J jsou v nebezpečí, ţe podcení nebo zanedbají vnímání, které se u nich objevuje ve spíše introvertní podobě. Znamená to, ţe při uchopení světa na něj musí nejdříve aplikovat své apriorní logické systémy, aby jej dokázali interpretovat a aby jim dával nějaký smysl. Rozhodně se jim vyplatí, kdyţ si ve svých záměrech a plánech najdou chvilky na to, aby si vyslechli stanoviska jiných, zejména lidí, kteří by se moţná sami neozvali. I toto jde jaksi proti jejich "přirozenosti", avšak pokud tuto svou poněkud temnější stránku nezvládnou, snadno se jim můţe stát, ţe fakta podřídí svým představám, rozhodnou se příliš náhle, bez ohledu na preference, postoje a cítění jiných. Represe cítění v lidech této skupiny můţe vést k postojům typu "účel světí prostředky", zanedbávání sebe sama nebo blízkých lidí, přehnaně defenzivní chování s agresivními a podezřívavými výpady vůči skutečným nebo domnělým protivníkům zpochybňujícím a ohroţujícím přijatá dogmata a formulky. Jejich temná stránka se vyznačuje rysy schizoidní osobnosti, dogmatismem, netolerantností, inkvizitorskými sklony a odtaţitostí. Pokud jsou pod tlakem, mohou tito lidé odmítat kritiku. Zarputile se drţí svých přesvědčení a plánů, i kdyţ všichni ostatní vidí, ţe okolnosti se změnily. Ke své škodě se mnohdy soustřeďují na obranu svých pozic a na to, aby dokázali, ţe ostatní se mýlí. Svou pozici se pak snaţí všemi způsoby racionalizovat, coţ se jim vzhledem k jejich intelektuálním vlohám můţe dlouho dařit. Veškerou kritiku mají sklon bagatelizovat. Budou říkat, ţe ostatní nevědí, co je pro ně dobré a proto, ţe jim musí věřit. Jejich nejslabší funkci je introvertni cítění, které jim nejednou brání jak v dostatečném sebepoznání, tak i dostatečné pokoře před znalostmi a dovednostmi jiných. Za normálních okolností nevycházejí tyto jejich rysy příliš najevo, ve stresu však vystoupí jako starý nátěr. Uţitečným přístupem v takovýchto případech bývá výcvik v senzitivitě a v sebeuvědomování, coţ ovšem pro tyto typy nebývá vţdy snadné. Ve styku s lidmi s takovýmito projevy je třeba být upřímný, zdravě asertivní, ale nepouštět se do sporů, protoţe bychom je asi většinou prohráli. Na setkání s nimi je třeba se dobře připravit a pečlivě je strukturovat a plánovat. Cení si logické konzistence, kterou je vhodné podloţit lidsky vřelým přístupem. Vzepřou se ale proti kaţdé manipulaci a sociálnímu nátlaku.

Velmi jim pomůţe, pokud si však svou určitou citovou nedostatečnost uvědomí a začnou na ní pracovat. Nejsnadnější je např. systematický pokus o chválu úspěchů a zásluh ostatních, coţ je něco, co lidé s převahou cítění dělají zcela přirozeně, coţ však pro typy s preferencí T představuje značné úsilí. Ti si to musí racionálně zdůvodnit, zabudovat pochvaly do svého plánu, např. podle zásad "jednominutového manaţera".' Zkušenosti ukazují, ţe plody takovýchto snah stojí za to, a to jak v jejich pracovním a profesionálním, tak i soukromém ţivotě.

9.2. EFJ - Extravertní typy s převahou cítění Řadíme sem dva typy, ESFJ a ENFJ. Pokud byli lidé extravertního typu s převahou myšlení v dobrém souladu s vnějším světem, platilo to především o té stránce reality, kterou lze uchopit myšlením a logikou. Typy s převahou cítění jsou rovněţ v realitě, ale v realitě jiného druhu realitě lidské. K vyhodnocování situací, které je obklopují, uţívají svou usuzovací funkci (J) vedenou cítěním (F), především prostřednictvím hodnot. Namísto chladné principiální logiky, uplatňované ETJ, se EFJ táţí, zda věci mají nějakou osobní hodnotu a relativní platnost. V jejich ţivotech je mnoho morálních zákazů a příkazů, pohybují se v mantinelech etických imperativů. Jsou vynikající ve vycítění a vystiţení jedinečné mezilidské atmosféry a nepominutelně k jejímu vytváření sami přispívají. Protoţe funkce nejméně slučitelná s cítěním je myšlení (T), EFJ ji potlačují. Snadno se otvírají lidem a navazují nové vztahy. Ve svém okolí bývají oblíbeni, protoţe z nich vyzařuje účast, přátelství, takt a vřelost, prostě zájem o lidi. Jejich extravertní orientace je vede k tomu, ţe vnímají pocity ostatních a jsou pro ně důleţité. Proto usilují o harmonické mezilidské vztahy a jsou tomuto souladu ochotni mnoho obětovat. Hřeje je přijetí a souhlas a jsou citliví na nezájem a chlad. Potěšení a uspokojení pro ně ovšem nemusí nutně přicházet jenom zvenčí, od lidí, kteří je mají rádi a jimţ na nich záleţí, ale také zevnitř. I jim samým dělá totiţ dobře obdivovat jiné, váţit si jich, vyjadřovat jim sympatie a mají sklon soustřeďovat se hlavně na jejich dobré stránky a vlastnosti. I kdyţ s někým nesouhlasí, jsou schopni vidět v postojích druhých hodnoty a voltairovsky jim přiznávají jejich svaté právo se takto projevovat. Střet s protichůdnými názory neotřese jejich vírou v soulad a harmonii, kterou se jim - často právě především silou jejich přesvědčení - znovu nějak podaří nastolit. Jejich soustředěná pozornost na názory jiných můţe někdy vést aţ k tomu, ţe pouštějí ze zřetele své vlastní zájmy. Nejlépe se jim daří na místech, kde se hodně jedná s lidmi a kde pro úspěch je nutná společná dobrá vůle. Nejvíce jim to myslí, kdyţ jednají s lidmi, a proto vyhledávají společnost a rádi konverzují či jen "klábosí". Někomu to můţe připadat jako marnění času, pro EFJ je to však důleţité. Styk s jinými, při němţ mohou myslet nahlas, je vklad, který dokáţí zúročit. Kdyţ ale musí být struční a věcní, bývá to pro ně někdy velmi obtíţné a vyţaduje to z jejich strany značné úsilí. Přítomnost usuzování (J) naznačuje, ţe mají rádi, kdyţ jsou věci uzavřené a rozhodnuté, přičemţ nijak zvlášt neprahnou po tom, aby rozhodovali sami. Bývají pečliví, vytrvalí, houţevnatí, pořádkumilovní i v maličkostech a očekávají podobné vlastnosti i od jiných.

ESFJ Uvádí se, ţe ESFJ jsou ze všech typů nejspolečenštější. Jsou to lidé, kteří doslova vykvétají ve styku s jinými a mají sklony idealizovat kohokoli a cokoli, co se nachází v okamţitém ohnisku jejich přízně. Klíčem k duši této skupiny, představující asi 13 procent populace, je harmonie a laskavost. Jejich jemná a pečující povaha je profilována extravertním cítěním (EF), a to je dovádí za horizont jejich vlastních potřeb ke sluţbě ostatním. Umějí být pozorní jak k věcným, tak lidským detailům (S). Tato jejich pomocná funkce je obrácena dovnitř. To znamená, ţe detaily týkající se informací, dat, zpráv, pravidelností, vzorců a jiných vnějších podnětů zkoumají vnitřně, introspekcí, přes pocity, jaké to v nich vyvolává. Usuzování (J) pečuje o to, ţe jejich činnost bude patrně dobře zorganizována. Pokud byly předchozí typy, ETJ, spíše maskulinní, coţ můţe někdy způsobovat jisté obtíţe ţenám, platí o tomto typu spíše opak. Muţi tohoto typu mají daleko menší potřebu být pevně v sedle, drţet otěţe a mít věci pod kontrolou, zejména pokud by to bylo na úkor potřeb a přání ostatních. I v jejich duších je svár, tentokrát mezi spíše maskulinním směřováním SJ, někdy označovaným jako tradicionalisticky stabilizující, a EF preferujícím spíše pečovatelské, citlivé, srdečné a jemné chování.

Z ESFJ vyzařuje přátelství a náklonnost. Jsou skvělými hostiteli, u nichţ se kaţdý cítí dobře, uţ jenom proto, ţe po prvním představení si zapamatují, jak se kdo jmenuje. Jsou pozorní k potřebám jiných a nelitují ţádného úsilí, aby je uspokojili. Osnovu jejich ţivota tvoří společenské styky a vztahy a jejich mluva často zabrousí k nostalgickým vzpomínáním. Jsou to udrţovatelé tradic v nejlepším slova smyslu, 'lidé, kteří nikdy nezapomenou na vaše výročí či jiné slavné dny a příleţitosti. Zraňuje je nezájem ze strany jiných a od svého okolí potřebují trvalé oceňování a potvrzení své obliby. Všímají si toho, jak se ostatní tváří a jak vypadají a dělají si o nich pevný úsudek na základě společenských norem. Jsou-li na čas od lidí izolováni, cítí se nesví téměř jako ve vězení. Nejúspěšnější bývají v zaměstnáních, kde se hodně jedná s lidmi, kde se jim můţe slouţit a pomáhat. Jsou výborní prodejci a prodavači, najdeme je ve zdravotnictví, ve školách a jinde. Jejich zákazníci, příjemci jejich sluţeb, nedostávají za své peníze zboţí, ale velmi osobní vztah. Není naopak dobře jmenovat je do funkcí, kde je předpokladem úspěchu chladná, odtaţitá a neosobní analýza a aplikace abstraktních teorií. Jako soudci b kdekoho pustili a jako berní úředníci by kaţdému odpustili daně. Je zajímavé vědět, ţe ESFJ ze všech typů nejčastěji dělají to, o čem snili jako děti, čím budou. Proto nepřekvapí, ţe také nejméně fluktuují. Osobnosti typu ESFJ bývají spořádanými podřízenými, kteří respektují nařízení a řídí se jimi, věnují se povinnostem a sluţbě, mají úctu k autoritě a nekritizují své nadřízené. Jde jim k duhu, kdyţ se věci řeší bez velkých průtahů, účinně a profesionálně, kdyţ se běţné záleţitosti odehrávají zavedeným, předem naplánovaným a správným způsobem a kdyţ věci i lidé mají své místo. Dělá jim dobře být neustále ubezpečováni o své uţitečnosti a o tom, ţe ostatní je mají rádi. Na ověřování těchto skutečností vynakládají nemálo energie. Pokud se jim toho v dostatečné míře nedostává nebo domnívají-li se, ţe něco zavinili, ţe za něco neblahého mohou, upadají do melancholie a depresí, které mohou hraničit i se sebezničujícími myšlenkami. Rádi se účastní konverzací o problémech nebo událostech v ţivotě kolegů, ale jen do té doby, jde-li o velmi konkrétní záleţitosti. Jakmile hovor sklouzne k teoriím nebo abstrakcím, hned ztrácejí zájem. Není jim cizí opatrnost a obezřetnost. Mívají tendenci vyjadřovat pesimistická očekávání stran vývinu věcí a jejich neklid je tak autentický, ţe aţ bývá nakaţlivý. Nemají-li se jich lidé stranit, musí se naučit své neblahé předtuchy trochu ovládat. Na jedné straně v nich jejich okolí můţe vidět sýčky, kteří ono neštěstí či kalamitu nakonec skutečně přivolali, na druhé straně se ESFJ nedokáţí vţdy ubránit vyjádřit své aţ zklamání nad tím, ţe to těm neodpovědným ţivlům "zase vyšlo" a ţe nedostali za vyučenou. Bývá jim téţ zatěţko přiznat problémy s lidmi nebo záleţitostmi, na nichţ jim záleţí, a obtíţně se smiřují s vlastními omyly v této oblasti. Jako manaţeři se vyznačují několika zajímavostmi. Předně není ţenu tohoto typu takřka moţné najít na vyšším neţ středním stupni řízení. Jak uţ víme, ESFJ jsou tradicionalističtí a pokládají management, zejména vyšší funkce, za typicky "muţskou záleţitost". Proto ţeny často odmítají všechny nabídky na povýšení a s ulehčením je přenechávají muţům, a to i v zaměstnáních, kde ţeny zpravidla převládají - v základním školství, zdravotnictví apod. Takováto zdrţenlivost, která je zcela v souladu s linií ESFJ, však můţe ţeny jiných typů dovádět aţ k zoufalství, protoţe "ty se na to tak hodíš a my nechceme dělat pod nějakým chlapem". Muţi jsou na tom jinak. Většinou se nebrání soutěţení a povyšování, protoţe jejich tradicionalismus vnímá tuto roli jako přirozeně muţskou. Ve vyšších postaveních se ale neznalým pozorovatelům mohou jevit podivně. V muţské společnosti mohou dát mluvou i jednáním průchod své maskulinitě, zatímco v přítomnosti ţen se mohou chovat podle etikety do posledního puntíku. Jak vysvětlit tento rozpor, kdy v jednu chvíli do sebe třeba "obrátí" s ostatními hochy "panáka" a v příští minutě jsou vzorem galantnosti? Není to ani schizofrenie, ani přetvářka, ale z hlediska ESFJ velmi konzistentní projev. ESFJ chápou, ţe úspěch znamená přizpůsobivost a pruţnost, a proto jsou schopni v jednu chvíli dát průchod své tradicionalistické sloţce SJ a v příštím okamţiku svému opatrovatelskému puzení EF činit jiným dobře. Přednosti ESFJ jako manaţerů jsou četné a rozmanité. Jsou pečliví, dochvilní, pořádní, zodpovědní a výkonní, s velkým zájmem o druhé. Dokáţí najít správnou rovnováhu mezi řízením procesu, to je především lidí, a řízením úloh, to je produktu. Dokáţí rozpoznat, kdy mají povolit a kdy přitáhnout, kdy mají lidi nechat na pokoji a kdy zasáhnout. Jejich vedoucí role je prodchnuta smyslem pro povinnost, loajalitou a morálními postoji, coţ jsou projevy, které jako samozřejmost očekávají i od ostatních. Jejich oddanost práci vede k tomu, ţe se občas o nich, moţná s menší nadsázkou, neţ by se zdálo, říkává, ţe mají "manţelství s firmou". Kaţdá mince má dvě strany a jejich přednosti se mohou zvrtnout v nevýhody. Lidé mívají někdy sklon zneuţívat jejich dobroty a důvěry. V obtíţné situaci, přitlačeni do kouta, mají ESFJ sklon spíše ustoupit, a to i tam, kde by byl na místě spíše opak. To se jim pak můţe vymstít hned dvakrát: jednak tak jenom posílí chuť dále je tímto způsobem zneuţívat a jednak zbytkový vztek nad tím, co nelze nevidět jinak neţ jako vlastní selhání, si pak mohou vylévat mimo práci. Jsou to ESFJ, kteří nejčastěji

předstírají, ţe se "nic nestalo", rychle všem uvaří kafe nebo zaplatí pivo, "vţdyť jsme přece pořád kamarádi" a snaţí se vše zahladit a předejít konfrontaci. Pokud někdo na některé ESFJ v rozvášněnější debatě třeba jen zvýší hlas, či jenom nesouhlasí s jejich názorem, můţe to být ESFJ interpretováno jako jasný projev nepřátelství, který nadobro podminovává jakoukoli moţnost budoucí spolupráce a zcela vylučuje přijatelné vztahy. Výsledkem takové situace je, ţe se ESFJ nacházejí na pomezí traumatické paralyzovanosti a zmrtvělé ztráty kontroly nad sebou samými i nad svým okolím. Pro ESFJ více neţ pro kterékoliv jiné lidi je důleţité se smířit se skutečností, ţe nesouhlas, nedorozumění a konflikty jsou zcela obvyklé, ţe z dlouhodobého hlediska si pomohou daleko více, kdyţ si budou stát na svém, neţ kdyţ se v zájmu blaţeného souladu a idylické harmonie stáhnou ze svých pozic, jedva někdo trochu zadupe a "spustí bandurskou". Co by se měli zvlášť pečlivě naučit, chtějí-li uspět v managementu (ale jistě nejenom tam), je, ţe konflikty se nemají obcházet, ale řešit. Je jim třeba připomínat, ţe střety jsou prostředkem k tvořivosti a zvýšené výkonnosti a ţe ve valné většině případů nejsou namířeny proti jejich osobě.

ENFJ Určující pro jejich osobnostní profil je navenek, společensky orientovaná energie (E). Svět vnímají svým cítěním (F). Jejich pomocnou funkcí je dovnitř obrácená intuice (N). Neustále zkoumají, jak by oni sami chtěli, aby se jiní vůči nim zachovali v podobné situaci. Kombinace ENF způsobuje, ţe při posuzování druhých neberou v úvahu ani tak současnou realitu, jako moţnosti, které se dají v lidech rozpoznávat. Projevuje se to v nevšední schopnosti empatie, vciťování , v ochotě brát na sebe břímě druhých. Jejich přemíra intuice a odhlédání od faktů je však někdy mohou zradit. Prospěje jim, kdyţ závaţnější kroky a rozhodnutí konzultují s někým, kdo inklinuje k myšlení a logice, k typu s preferencí T. Pokud však jde o motivace a záměry ostatních, většinou je jejich tušení neklamou. Svůj ţivot si organizují s výhledem do budoucnosti a spořádaně si strukturují svůj denní, týdenní i jiný program (J). ENFJ milují ţivot a mají ho rádi dobře naplánovaný. Práci i zábavu si zanesou do diáře a jakmile si to či ono jednou poznamenají, lze dát ruku do ohně, ţe to dodrţí. ENFJ je v populaci zhruba 5 procent. Lidí tohoto typu není v ţádné organizaci nikdy dost. ENFJ bývají skvělými přirozenými vůdci. Jejich talent pro vedení se uplatní stejně dobře v pracovních, úkolově orientovaných skupinách, jako zájmových společenstvích, zaměřených spíše na zábavu či společenské styky. Vyzařuje z nich pro mnohé okouzlující rys, ţe totiţ pokládají vlastně za zcela samozřejmé, ţe se octnou v čele. Podobně jako ENTJ ani na okamţik nepochybují o tom, ţe lidé rádi udělají to, co oni navrhnou. A světe div se: oni to skutečně často rádi udělají, protoţe ENFJ mají ten typ charisma, jemuţ se ostatní snadno podřizují. Část jejich "tajemství" souvisí s tím, ţe mají skutečně lidi rádi a pokládají je za svou vrcholnou prioritu. "Při své práci neměl jsem na mysli vybudování závodu," napsal v roce 1930 Tomáš Baťa o svých začátcích, "ale lidí. Vybudoval , jsem člověka, aby byl výkonnější a lépe slouţil zákazníkům a on potom vybudoval závod." Nebývají manipulativní: cení si spolupráce a sami rádi spolupracují. Vyzařuje z nich zájem, péče a ochota pomoci, takţe ostatním nepřichází zatěţko se na ně obracet o podporu a radu v nejrůznějších záleţitostech a jen zřídka bývají odmítnuti. ENFJ jsou mimořádně tolerantní, málokdy kritičtí a vţdy se jim dá důvěřovat. Rubem tohoto jejich povahového rysu je, ţe se někdy nedokáţí z těchto vztahů vymanit i po té, kdy ztratily svůj původní smysl a dostaly se do jiné polohy. Někdy svůj zájem o lidi přeţenou a přestává jim zbývat čas na sebe. Pokud ENFJ nestíhají to, co jiným slíbili, nebo co se od nich očekává, mívají pak nepřiměřeně velké výčitky. ENFJ mají sklon idealizovat si mezilidské vztahy, nezřídka do podob, prostě aţ neslučitelných s normální lidskou přirozeností. Někdy můţe dojít k tomu, ţe lidé z jejich okolí se podvědomě stáhnou, protoţe vycítí, ţe nejsou schopni dostát vysokým ideálům nároků těchto lidí. ENFJ jsou rozenými komunikátory a pokládají za samozřejmé, ţe to, co chtějí sdělit, ostatní přijímají a chápou. Protoţe se umějí vcítit do pocitů jiných, předpokládají totéţ u ostatních. Kdyţ je však skutečnost přesvědčí o tom, ţe nebyli tak zcela a beze zbytku pochopeni a přijímáni, jak se jim zdálo - většinou tomu tak bývá proto, ţe se příliš opírali o hodnoty, které jejich posluchači nesdíleli jsou z toho v rozpacích, zmateni, překvapeni a někdy ublíţeni. Naštěstí se jim to nestává příliš často, protoţe ENFJ skutečně vládnou slovem. Zdá se, ţe neznají, co je tréma, protoţe nikdy neváhají veřejně vystoupit, kdykoli to pokládají za nutné, a to bez ohledu na velikost osloveného publika. Stejně dobře hovoří ke stohlavému shromáţdění jako k malému krouţku nejbliţších přátel. Lidé typu ENFJ jsou skvělí motivátoři, inspirátoři a také fanatici týmové práce. Jakoţto lidé se silnou usuzovací preferencí se obvykle nedostávají do těţkostí s dodrţováním termínů nebo rozpočtů. Souhrn jejich vlastností je předurčuje k tomu, aby se s nimi počítalo pro povyšování. Po ţebříčku

funkcí nestoupají ale jenom proto, ţe jim to dělá dobře, ale mnohem více neţ jiné typy i z toho důvodu, ţe se domnívají, ţe mají vizi, návod, moţná i "patent", jak prospět. Čím výše se dostanou, tím více mohou být v nebezpečí, ţe se jejich osobní hodnoty dostanou do rozporu s tím, co pokládá organizace za důleţité: výroba, zisk, náklady, proniknutí na trhy a podobně můţe jít proti tomu, co ENFJ pokládají za stěţejní. Tito lidé jsou výborní partneři v práci i mimo ni. Objevují v ostatních to nejlepší, co v nich je, a dělá jim radost pomáhat to rozvíjet. Tuto jejich vlastnost však Ize také zneuţít. Protoţe si nade všechno cení harmonických vztahů a berou si všechny neshody příliš osobně, mají sklon se někdy vyhýbat nepříjemným situacím, a to i tehdy, kdy kaţdý jiný by uţ začal vyvozovat důsledky a něco dělat. Stává se jim, ţe se kvůli klidu nechají zotročovat, jsou "pod pantoflem" apod. Je tomu tak také proto, ţe někde ve skrytu své duše mají ukrytu tragiku svého údělu, ţe totiţ jim nebude nikdy dáno proţít opravdu ideální vztah, ţe kaţdý bude nějak nedokonalý. Mají pocit, ţe musí mlčky a trochu mučednicky trvale usilovat, aby toto souţití bylo lepší, neţ doposud je. Touha po dokonalosti působí i v jejich profesním ţivotě. Stává se jim, ţe za čas začnou být nějak nevysvětlitelně nespokojeni se svou dosavadní prací a kariérou a není u nich nezvyklé, ţe radikálně změní zaměstnání. Znám člověka tohoto typu, který se z burzovního makléře stal chiropraktikem, kdyţ předtím ještě psal televizní scénáře a ve všech těchto činnostech byl nadprůměrný. Pro ENFJ je typické, ţe mohou vyniknout v mnoha povoláních, především proto, ţe umějí tak skvěle vycházet s lidmi a ţe jsou mimořádně výmluvní. ENFJ se dobře orientují v sloţitých situacích, v nichţ musí pracovat se spoustou údajů. Vedou si lépe tam, kde jde o celostní údaje a informace spíše neţ jednotlivá číslíčka. Kombinace výkonnosti se šarmem jim zpravidla zajišťuje značnou popularitu, at jsou kdekoli nebo v jakékoliv roli. Jsou stejně dobrými vůdci jako řadovými pracovníky. Nejlepší ENFJ mají dar takřka bez přestání vymýšlet pro členy své skupiny zajímavé a smysluplné činnosti, přiřazovat lidem role "šité na tělo". V tom bývají někdy tak dobří, ţe ostatní na ně prostě "nemají". Někdy tyto jejich organizační vlohy připomínají ESFJ, kteří si však při tom počínají poněkud obřadněji, více tradičně a méně tvůrčím ad hoc stylem. Jejich veliká přednost se ale můţe někdy obrátit proti nim. Pokud nejsou jejich nápady a sympatie přijímány, nemají ENFJ nikdy daleko k depresi, zatrpklosti či pocitu ublíţenosti a opuštěnosti. Konflikt a odmítání si mají sklon brát velmi osobně a mohou v sobě dlouho chovat vůči těm, které pokládají za jejich původce, pocity nepřátelství. Pokud se nesouhlas vyhrotí, mohou v mezilidských vztazích sklouznout do strategií her s nulovým součtem, kde jedna strana můţe získat jen to, co druhá ztratí. Snadno se jim pak stane, ţe se pateticky budou dovolávat loajality, a obrazně, a někdy i doslova, kreslit linie oddělující "nás" od "nich", s vizionářským leskem v oku proklínat kacíře a exkomunikovat odpadlíky. To vše i v případě, kdy druhá strana neměla třeba v úmyslu nic více neţ vznést nevinný a zcela legitimní dotaz, na nějţ se domnívala mít plný nárok. Jestli je něco dokáţe vyvést z rovnováhy, pak je to zpochybnění základních hodnot, ve které věří, nebo motivů, které je vedou. Pro ENFJ je to otázka osobní cti, integrity a důvěryhodnosti. Spory o tyto základní parametry jejich ţivota mohou nabýt aţ démonické podoby a jednají, jako by jim tyto znaky, věčné hodnoty a vlastnosti byly dány, nebo lépe propůjčeny či snad seslány aţ odněkud shůry. Jít proti nim je, v mysli ENFJ, jako vzpírat se vesmírným silám a nadpozemské pravdě. ENFJ jsou takřka nenahraditelní v obdobích velkých změn, kdy jde o pohyb směrem k nepoznanému. V takových chvílích, kdy nikdo nemůţe mít s něčím podobným praktickou zkušenost, jsou rozhodujícími silami jejich inspirace, jejich hluboká důvěra v lidi fungující nejednou na principu sebesplňující prognózy, a jejich vysoký morální kredit, opřený o bezrozpornou soustavu hodnot. ENFJ jsou něco jako bublinky v sodovce: nemusí jich být mnoho, ale bez nich to není ono. Možné slabiny skupiny EFJ Za optimálních okolností jde o lidi velmi přizpůsobivé, realistické, rozumné a praktické. V ţivotě se snaţí o "záměrné vyloučení všeho iracionálního a náhodného".' Je zde vědomé úsilí o kategorizování světa do predikovatelných vzorců a systémů a o připouštění si jenom toho, co je "objektivní". Vzhledem k tomu, ţe mnohé z naší vědomé i nevědomé individuální reality je - ať chceme nebo nechceme - nutně subjektivní, je potlačování subjektivních funkcí velmi neracionální. Nevědomé počitky a impulsy pak mohou čas od času prorazit na povrch ve velmi primitivní a nepříjemné erupci. Introvertní myšlení (T), jejich nejslabší funkce, se projevuje nechutí k filozofickým debatám či rozhovorům, které vyţadují pečlivou a pracnou analýzu. Pokud ovšem tuto svou racionálnější stránku zcela zanedbají, můţe nečekaně explodovat ve formě silně exaltovaných výbuchů kritiky, nezřídka velmi nelogické, iracionální a mnohdy nespravedlivé. Někdy si EFJ takovéto nebezpečí uvědomují a snaţí se myšlení lépe integrovat do své jinak spíše emocionální povahy. Kdyţ se to povede, mohou mnoho získat, protoţe nejenom city ţiv je člověk v tomto hmotařském světě. Někdy se to ovšem zcela

nepodaří a pak můţeme mít co do činění s dogmatickými osobnostmi se sklony k staropanenským postojům, nepřístupnými ţádné rozumné argumentaci. Protoţe mívají nevyvinuté a nekultivované kritické analytické myšlení, můţe se jim prostě stát, ţe bezvýhradně přijmou nějakou novou ideologii jako celek, aniţ ji hlouběji pochopí. Smutnou ilustrací mohou být např. pověstné domovnice padesátých let, které měly "poměr" s "rodnou" stranou. V tom, o čem se domnívaly, ţe je dobrá víra a sluţba věci "pokroku", kdekoho špehovaly, sekýrovaly a donášely. Jedna z nejtemnějších stránek jejich osobnosti pak můţe být histriónská; projevuje se např. tak, ţe pořád něco chtějí a nic jim není "recht", neustále přehrávají, vystavují okázale na odiv své city a "vnitřní stavy", mají snahy sami sebe nebo naopak jiné stále před něčím ochraňovat a jsou věčně podráţdění, mělcí a manipulativní. Nejčastěji je vyvede z míry něco, co raní jejich navenek obrácené cítění, to znamená nějaký vnější faktor - ztráta milované bytosti, rozchod, uráţka apod. Pokud se jim něco takového přihodí, potřebují více neţ jiné typy porozumění a podporu, jinak mohou propadnout do okázalé sebelítosti a zaměření na sebe sama. Pak se prosadí jejich archaické nerozvinuté introvertní myšlení, které není schopno objektivně odhalit kořeny jejich stavu. Navenek se projeví ukvapenou a přecitlivělou kritikou, anebo naopak nerozlišenou nekritickou náklonností k někomu nebo něčemu, kdo si to nezaslouţí. Pokud se jim nepodaří rozvinout dostatečně své smyslové vnímaní, můţe se jim stávat častěji, neţ by jim bylo milé, ţe jejich nejlepší úmysly budou zaloţeny na východiscích, která jsou mylná. Můţe se jim kupříkladu stát, ţe se pustí do nějakého nového úkolu a začnou dělat něco, o čem předpokládají, ţe je potřebné a ţádané, místo aby si dali práci a nejdříve si to ověřili. Zejména jim to hrozí v situacích, které jim jsou nepříjemné, např. jde-li o kritiku,jeţ by podle jejich názoru mohla někoho zraňovat. Je pro ně více neţ pro ostatní typy obtíţnější vidět a brát na vědomí nepříjemné věci a okolnosti. Jung soudil, ţe extravertní cítění se častěji vyskytuje u ţen, zatímco extravertní myšlení je spíše muţskou záleţitostí. Pro EFJ je podle něj příznačná racionalita a soudnost, i kdyţ u ENFJ a ESFJ se projevuje trochu jinak. Tato podobnost se týká především toho, jak se stavějí k ţivotu, rozdílný je však způsob, jakým fungují a jakým se chovají.

9.3. ENP - Extravertní typy s intuicí Extravertní intuitivové uţívají svou dominantní funkci, intuici (N) na probírání se moţnostmi a příleţitostmi, jeţ jim skýtá vnější svět. Mají silný smyl pro předvídání, pro to, co se můţe stát. Někteří z nich dosahují v tomto oboru někdy překvapivých, aţ jasnovideckých výsledků. Svoji energii obracejí směrem ven, na to, co se stane dále, příště. Svět vidí v optice variantních kombinací věcí, lidí a situací. Tato schopnost vycítit ve vzduchu něco za hranicemi současně moţného a dostupného z nich činí lidi inovativní a podnikatelské. Jejich inovace se zaměřují na to, jak dělat staré věci nově, i na to, jak dělat nové věci, fascinující, jedinečnou a zázračně prostou kombinací toho, co uţ je k dispozici. Před Edisonem uměl v laboratorních podmínkách vlákno ve vakuové trubici rozţhavit kdekdo, ale teprve nápad spojit ji se závitem dal vzniknout prakticky pouţitelné ţárovce. ENF mají téměř nevyčerpatelnou imaginaci, jsou zásobárnou nápadů a mají sklon iniciovat vzrušující nové projekty, jimţ se věnují s impulzivním zaujetím a obrovským výdejem energie. Mají bezbřehou a neotřesitelnou sebedůvěru v hodnotu svých inspirací a nápadů, ţe se jenom těţko smiřují s kompromisy, protoţe všechno ostatní jim připadá evidentně méně hodnotné nebo alespoň méně elegantní. To je způsobeno tím, ţe jejich dovnitř obrácené myšlení (T) a cítění (F) je vůči intuici v podřízené funkci. Někteří extravertní intuitivové se však nedostanou dále neţ za hektické úvodní fáze. Rezolutní rozhodnost nebývá jejich nejsilnější stránkou a nevynikají ani jako organizátoři jak své vlastní práce, tak i činností druhých. Jsou to spíše přelétaví motýlci, kteří navštíví ten či onen krásný květ okouzlující inspirace, ale nemusí se k němu jiţ nikdy vrátit. Vypadávají z nich nápady, ideové suroviny nebo polotovary, na nichţ ale často musí pracovat jiní, aby se z nich staly hotové produkty. Jedem jsou pro ně opakované činnosti a i svůj nejmilovanější projekt bez sentimentu při první příleţitosti opustí, jakmile "degeneruje" do rutiny. Odcházejí ve chvíli, kdy vyvedou loď z bouře a co před nimi zbývá, je uţ jenom fádní plavba. Cvikem a zkušeností lze dosáhnout toho, ţe budou vykonávat i běţné úkony a věnovat se detailům, avšak i v nejlepším případě bude takové úsilí mělké, nestabilní a stále spíše jaksi na zapřenou. Jejich nejslabší funkcí je introvertní smyslové vnímání (S). To způsobuje, ţe podrobnostem věnují jenom letmou pozornost a v důsledku toho si mohou nevšimnout důleţitých skutečností a fakt, zkrátka věcí, které všechny ostatní prostě "bijí do očí". To mnohdy vede k trapným nedorozuměním. Protoţe funkce jejich smyslů je obrácena dovnitř, mohou mít sklon k nadměrnému sebezpytování, k zálibě zabývat se sami sebou, svými vnitřními stavy. Snadno se proto urazí pro maličkost, stejně jako se mohou nějakou drobností pro jiné aţ nepochopitelně nadchnout. Jejich intuitivní dispozice způsobuje,

ţe ona "vnitřní sdělení" svého těla a své duše nezpochybňují. Kdyţ z něčeho nemají dobrý pocit, tak do toho nejdou, i kdyby čísla byla stokrát přesvědčivá, a naopak dělá-li jim něco dobře, zahodí veškerou racionalitu a vzdor všem faktům se do toho pustí. Z toho samozřejmě vznikají geniální nápady ("génius je ten, kdo ještě neví, ţe to nejde"), a samozřejmě i karamboly.

ENTP ENTP uţívají dovnitř obrácené myšlení (T) jako svou sekundární funkci, s tím, ţe většinu jejich počinů vede navenek obrácená intuice (N). Není jich v populaci více neţ 5 procent. Mají sklon preferovat práci zdůrazňující spíše věcnou neţ lidskou stránku činnosti. Mají-li si vybrat mezi dobrým výsledkem a dobrým vztahem, přikloní se patrně spíše k prvnímu. Neznamená to však, ţe by snad byli společenskými analfabety. Sociální vztahy dokáţí bravurně zvládat a být oblíbení, stojí je to jenom trochu více úsilí, energie a moţná i přemáhání, neţ se vyznat ve fyzikálních či mechanických souvislostech. Jejich neustálá pozornost novým věcem a moţnostem působí, ţe jsou dobří v inovacích a ve schopnostech skloubit zdánlivě velmi rozdílné systémy. Jsou vynikajícími analytiky, zejména funkčních vztahů, a libují si ve sloţitostech a komplexních relacích, kde je jejich toleranční práh patrně nejvyšší ze všech typů. Ostatní někdy stojí před otázkou, jak udělat to či ono "dost sloţité" na to, aby to ENTP stálo za pozornost. ENTP se snadno nadchnou, o všechno projevují zájem a ve všem odhalují něco, co tam jiní neviděli. Bývají tak pro ostatní zdrojem inspirace a jejich entuziasmus je nakaţlivý. Je však dobře vědět, ţe jejich nadšení bývá těkavé. Někdy bývají neprávem přezdíváni "slibotechna", protoţe se za čas věnují něčemu jinému, co je pro ně zajímavější. Jejich nadšení bylo v tu chvíli upřímné, ale skutečnost se asi dostavila příliš pozdě. Ze všech typů nejhůře snášejí, kdyţ se věci dělají "tak jak se má", jenom proto, ţe se to tak dělá uţ od roku 1946. V kaţdém dalším opakování téhoţ chtějí mít alespoň kousek něčeho nového, nějaký originál. Kdyţ se ENTP do něčeho skutečně pustí, jsou natolik přesvědčeni o správnosti svého počínání, ţe jejich schopnost ignorovat normy, zavedené postupy, tradice a autority je aţ odzbrojující. Tam, kde INTP vidí záměr jako účel, cíl sám o sobě, má tento jeho extravertní kolega sklon vidět projekt jako prostředek. Jinými slovy, pro něj je cílem vynález, který funguje, prototyp, který někdo jiný začne masově vyrábět. Pro ENTP pracujícího na projektu Apollo bylo cílem dostat člověka na Měsíc a přivézt jej zpátky; pro INTP to byl prostředek k vyuţití vesmíru. INTJ dokáţí pohnout horou svou soustředěnou trpělivostí a pečlivou přípravou. ENTP zase věří tomu, ţe svými improvizačními schopnostmi zvládnou jakoukoli situaci. Na první pohled mohou připomínat ESTP a jejich husarské kousky. Avšak tam, kde ESTP jde o pocity svobody a nevázanosti, hledají ENTP proţitek své kompetence, schopnosti a moci zvládnout události a ţivly. ENTP dokáţí být velmi pragmatickými posuzovateli jak společenských, tak i mechanických funkcí čehokoli a odhalovat ve všem netušené vztahy mezi cíli a prostředky. ENTP mívají nejrůznější koníčky a znalosti ve zcela neočekávaných oblastech. O tyto své speciality se ale většinou se svými spolupracovníky příliš nedělí a nesnaţí se je v nich vzdělat. Rádi si udrţují stálý okruh přátel a známých, zajímají se o jejich názory, myšlenky a nápady, s oblibou se s nimi scházejí bez nějakého určitého cíle nebo důvodu. Lze s nimi zpravidla dobře vyjít, v práci snadněji neţ doma, nebývají rýpavě kritičtí a otravní, dovedou být velmi velkorysí. Nemají-li náladu, dokáţí být svévolní a paličatí, nepředvídatelní a uráţliví a nechají se snadno odradit nebo znechutit maličkostí. Zpravidla však stačí jenom snaha projevit trochu pochopení, aby se z tohoto rozpoloţení dostali. Mezi podřízenými by proto měl být někdo, kdo na ně má takovýto blahodárný vliv a kdo na ně můţe takto zapůsobit. Lidé skupiny ET mají většinou otevřeny dveře k postupu nahoru. To někdy působí potíţe ţenám. Důvodem je, ţe jejich projevy ne vţdy zcela odpovídají prototypickým představám toho, jak se má "správná" ţena chovat. Intelektuální zápal, moţná někdy arogance, netrpělivost a tvořivé jiskření nebývají tím, čím si něţné pohlaví zpravidla získává přízeň kolegů. Stojí tedy před nesnadnou volbou: bud se trochu přetvařovat, uzavřít kompromis se svými přirozenými sklony a nějak se vtěsnat do tradičního feministického rámce, nebo nebrat ohled na konvence, jít svou cestou a nedbat rizik, která jsou s tím spojena. Pokud se tyto ţeny jedním či druhým způsobem dokáţí dostat do souladu s kulturou své organizace, znamenají pro ni zpravidla velký přínos a jdou rychle nahoru. U muţů tomu bývá jinak. Jejich nadšení a výřečnost, jakoţ i schopnost vizí jsou nazírány pozitivně, jako něco, co k muţům jaksi patří. Většinou je potěšení s nimi spolupracovat, protoţe si nejenom dokáţí s nápady pohrát, ale také je (sebe)kriticky zhodnotit. Skvěle se hodí do role "diáblových advokátů", coţ můţe někoho dráţdit. Pokud jim ale tuto úlohu více nebo méně formálně přidělíme, značně tím otupíme jejich emotivní ostří. Hodí se jako účastníci brainstormingových seancí, kde jsou schopni generovat nesmírná mnoţství nápadů. Další jejich předností je smysl pro budoucnost, čím

vzdálenější, tím lepší, protoţe nevycházejí z prostých extrapolací. Jejich vizionářství můţe vést k trţním nebo výrobkovým inovacím, které změní svět. Zpravidla také překypují chutí do ţivota, jíţ jsou schopni nakazit jiné. Rádi se učí nové věci a vytvářejí kolem sebe soutěţivé a intelektuálně stimulující prostředí. Jejich slabší stránkou je krátká a povrchní příprava a malá pozornost faktům a detailům. Z toho důvodu mnoho podnikatelů tohoto typu neuspěje právě ve chvíli, kdy se jejich skvělá inovace začíná uplatňovat a potřebuje pečlivý a pozorný management. V takovéto situaci by se měli spojit např. s ESTJ, ISTJ nebo INTJ, kteří jsou schopni na tyto fáze lépe dohlédnout. To se jim ale nedaří snadno, protoţe tento typ lidí jim není blízký. Kromě jisté přelétavosti od úkolu k úkolu, tendence k nudě, jakmile jsou největší a stěţejní otázky vyřešeny, si ENTP musí dát pozor ještě na tři věci. První je kultivace jejich vlastního usuzování (J). Protoţe jsou přitahováni novými věcmi jako můra světlem, mohou si špatně vybrat a neslavně skončit. Nejeden ENTP si vylámal zuby na neuskutečnitelných projektech nebo si vyslouţil nemilost tím, ţe nic nedotáhl do konce. Jejich nejhorší varianty promarní své inspirace na nekonečné řadě "pomníčků". Druhé nebezpečí číhá v jejich ne zcela vyvinutém a dovnitř obráceném cítění (F). Protoţe jsou svým způsobem zvláštní a častěji neţ jiné typy vyrůstají jako jedináčci, jsou zvyklí zabývat se sami sebou a mít někdy obtíţe ve vztazích k ostatním. Různé události a výroky si nejednou vykládají bůhvíproč negativně a vytrţené ze souvislostí. I z malých příčin se dokáţí smrtelně urazit, aniţ jejich okolí dobře chápe, proč. Na jedné straně je o nich známo, ţe spoléhají spíše na hlavu neţ na srdce, ale na druhé se jeví i jako vrtkaví a náladoví. A za třetí je jejich poněkud nutkavá tvořivost tlačí k tomu, aby své nápady prezentovali mnohdy nevhodným lidem, anebo ne v případný okamţik. Je pro ně obtíţné umět si počkat, věci si načasovat a trochu se zamyslet, kdo a kdy můţe jejich věc nejvíce ocenit a kdo jí můţe nejlépe prospět. Jejich přednosti více neţ bohatě vyvaţují slabiny. To ale neznamená, ţe by své slabší stránky měli popírat či ignorovat, protoţe jinak se pro ně mohou stát zátěţí, kvůli níţ se nikam nedostanou. Tím, ţe si je budou schopni uvědomit a znát jejich původ, budou schopni na nich pracovat a současně aktivizovat své klady.

ENFP Jejich dominantní intuici (N) obsluhuje sekundární funkce: introvertní cítění (F). Svoji pozornost neupínají na věci, ale spíše na lidi a hodnoty. Stojí-li před úkolem vyvinout nový, lépe prodejný výrobek, chápou jej především jako rozvoj svého tvořivého potenciálu. Tito lidé, jichţ je mezi námi asi 5 procent, jsou neúnavnými, doţivotními bojovníky za dokonalost, autenticitu a spontaneitu, jejichţ prostřednictvím se lidé skutečné stanou sami sebou. Toto své často podvědomé usilování nonverbálně sdělují svému okolí, jehoţ vnímavější a citlivější část shledává tento jejich rys podmanivě přitaţlivý. V této své snaze sotvakdy natrvalo umdlévají, protoţe stále cítí, ţe ještě nedosáhli cíle, ţe toho tolik zbývá udělat, ţe jsou stále tak nedokonalí. V jejich ţivotech se neodehrává nic bezvýznamného nebo malicherného. Mají obrovskou schopnost motivovat jiné a talent vidět ţivot jako obrovské drama, plné vzrušujících moţností a šancí. Upřímně je těší, kdyţ jejich snahy inspirují druhé a snaţí se jim všestranně pomáhat; pokud se ale výjimečně střetnou s nepochopením nebo odporem, síla jejich přesvědčení se obrátí bud dovnitř, ve formě deprese, nebo ven, jako mstivost za utrpěnou křivdu. Stává se jim to tehdy, kdyţ jejich dominantní intuice je zaslepí natolik, ţe vyhledávají jenom to, co chtějí nacházet, vidí jenom to, co chtějí vidět. Kdyţ se tyto jejich, realitou nepříliš podloţené úsudky propojí s jejich nejslabší funkcí, s introvertním vnímáním (S), zcela se oddají jenom tomu, jak na ně druhá osoba působí a jak se v její přítomnosti cítí. Mohou tak však dospívat ke značně vyšinutým závěrům. Jinými slovy, jsou-li jejich soudy na místě, coţ bývá často, jsou takřka geniální, pokud jsou vedle, je to katastrofa. Mohou nepochopitelně, nekriticky a vášnivě někoho milovat stejně jako nenávidět. Zvláštností ENFP je, ţe současně proţívají a také vědí, ţe proţívají. Dívají se na sebe s odstupem a táţí se: "Působí to na mne správně?" Tento jejich trochu schizofrenní sklon jaksi ztratit kontakt a vládu nad svými nesmírně bohatými city působí proti jejich snaze o hluboký vnitřní soulad, a tak působí nikdy nekončící trápení. Velmi intenzívně vnímají vnější okolí a zachytí věci, které ostatním unikají. Jsou v tomto schopni nesmírné pozornosti a své soustředění upírají na druhé lidi. Jejich pozornost bývá velmi přímočará. Občas se jim vinou tohoto enormního soustředění ovšem stane, ţe přesně odpozorované detaily dají do špatných souvislostí a nepřesně je interpretují. Hledají pak za činy "skryté motivy" a tajemné spády. Pokud se tento jejich rys zvrtne v hledání negativních záměrů, začnou se takovéto argumenty navzájem podporovat v kruhu a jejich úsudky jsou stále nepřesnější. ENFP jsou však rozenými optimisty, vidí v lidech to nejlepší a jsou upřímně překvapeni, pokud se lidé či události nevyvinou podle jejich nejrůţovějších očekávání. Jejich takřka bezmezná důvěra v dobrotu osudu i lidí se ve většině případů uskuteční jako sebesplňující prognóza.

Bývají velmi tvořiví a rádi dělají nové věci. Podobně jako jejich nejbliţší "příbuzní" rozdělají ENTP mnohem více věcí, neţ kolik jich stačí dokončit. Hraje pro ně ale to, ţe jejich nadšení je nakaţlivé, přeskočí na jiné, kteří pak při trošce štěstí věc dokončí. Jsou velkými improvizátory, takţe i to, co sami dokončí, je někdy zcela jiné, neţ co si představovali na začátku. V jejich osobnostech se sváří protiklad. Ve svém základě nesnášejí závislost a podřízenost jako takovou: svoji na jiných a jiných na nich. Avšak jejich chování a charisma k nim ostatní přitahuje, vyvolá v nich touhu být vedeni a přijímat instrukce a rozkazy. ENFP se tak opakovaně s překvapením ocitají obklopeni následovníky, kteří k nim vzhlíţejí a hledají v nich inspiraci, radu, smysl, vizi, povzbuzení, vedení apod., mnohdy právě to, čeho by oni sami moţná potřebovali více a čeho nemají nazbyt. Z hlediska moţného uplatnění mají ENFP opravdu široký výběr a jsou schopni uspět v řadě oborů. Bývají vřelí, nadšení, vynalézaví, veselé mysli, imaginativní a jsou schopni zvládnout téměř vše, co je začne zajímat. Poradí si s kdejakým problémem, především jsou dobří tam, kde mohou spolupracovat s jinými lidmi. Jsou zábavní a nenucení a na kolegy jejich přítomnost působí většinou příjemně a příznivě. Skvěle dokáţí svést lidi dohromady, zahájit, "rozjet" poradu či schůzi, méně brilantní jsou v organizačních detailech a dotaţení a uskutečnění jejich závěrů a doporučení. Jsou vynikajícími prodejci, reklamními pracovníky, pojišťovacími agenty, politiky, scénáristy a dramatiky, jsou skvělí v reprodukčních uměních, zejména v charakterním herectví. Aby byli úspěšní a své organizaci prospěšní, potřebují mít velmi rozmanité úlohy, nejlépe kaţdý den odlišné a třeba i s jinými lidmi. Teprve tam mohou plně rozvinout svůj tvořivý a adaptivní talent, který si vyţaduje mnoho prostoru pro svůj rozlet. Dokáţou úkoly "ušít" na konkrétní lidi, a tak si zajistit jejich iniciativní spoluúčast. Jejich vůdcovství je někdy natolik pronikavé a všudypřítomné, ţe ne vţdy jsou zcela schopni přijmout nápady ostatních. Mají-li je podpořit a věnovat jim svou energii či vliv, je nutno je někdy přesvědčit o tom, ţe jsou to vlastně jejich vlastní nápady či projekty. Není v tom nic ješitného. Prostě jenom nabrali kurs, vítr do plachet a daný projekt nebo úkol je "jejich dítě" a oni chtějí jen zabránit tomu , ţe by jejich (zpravidla ještě nedospělá, protoţe zralé věci je uţ tolik nelákají) ratolest byla vystavena nepatřičnému vlivu, coţ se projevuje obranou před zpochybněním jejich rodičovství. Jinou taktikou je počkat. Jakmile se to či ono stane rutinou, ENFP o to začnou ztrácet zájem a pro ostatní se otvírá více prostoru. ENFP vţdy více zajímá, co můţe být, neţ to, co uţ je. Jako voda je přirozeným prostředím pro ryby, je mezilidská interakce prostředím pro ENFP, kteří potřebují stálou zpětnou vazbu zprostředkovanou reakcí jejich okolí. Naopak nesnášejí a nedaří se jim tam, kde práce vyţaduje opakování, dodrţování pravidel, nařízení a norem. Jsou stresováni činnostmi, které nejsou schopni přeměnit v zábavu. Vypisovat cestovní vyúčtování, sledovat průběţné náklady, prostě věci bud rutinní, nebo vlekoucí se, vysávají z ENFP sílu a podněcují v nich někdy aţ komické revolty. Jejich nadřízení a kolegové se čas od času ocitají v situacích, kdy je potřeba něco za ně zachraňovat a ţehlit. Někdy jsou ENFP ve vztahu k jiným značně podráţdění a netrpěliví - to tehdy, dojdou-li k přesvědčení, ţe to jsou ty "ţáby na prameni", kvůli nimţ je tato práce tak zbytečně nudná. Občas se stane, ţe začnou stranit outsiderům, které majoritní systém z nějakého důvodu vyvrhl, nebo kteří se vyřadili sami. Tací nacházejí v ENFP soucitné a pozorné posluchače, jakoţ i oddané zastánce. ENFP bývají v napětí, jako by očekávali příchod nějaké krize, kterou, nedostaví-li se sama, i sami vyvolají, např. tím, ţe věci ponechají na nejposlednější chviličku. Podvědomě si moţná takovéto situace navozují úmyslně. Vědí, ţe v takových chvílích dokáţí být závratně výkonní a všechno nevšedním nasazením nakonec nějak zvládnou a většinou včas dokončí. Potíţ je v tom, ţe někdy předpokládají, ţe ostatní, jejich kolegové nebo podřízení, jsou v tomto ohledu stejní. Domnívají se, ţe tento způsob práce vyhovuje kaţdému, coţ, jak víme, neplatí. Jako nadřízení a kolegové bývají ENFP zábavní, šarmantní, jemní, citliví a nekonformní. Jak uţ jsme si řekli, nebaví je podruţnosti týkající se denního provozu a údrţby, a proto potřebují obětavé sekretářky, které zahladí jejich občasné extravagantní zásahy do administrativních náleţitostí a úřední štábní kultury. Jsou jako rtuť a bývají nevypočitatelní. Oscilují na jedné straně mezi rolí mentora, ochránce a přítele a na druhé straně autoritativního zastánce svého postavení. Lze od nich čekat nejrůznější překvapení: období štědré velkodušnosti se mohou střídat s periodami nevídaného škudlení. Jejich výdaje mohou klidně směřovat k okázalým luxusním zbytečnostem, zatímco základní a nenákladné věci mohou dlouhodobě scházet. ENFP nedokáţí dost dobře myslet na klidnou a zajištěnou budoucnost. Manaţerský styl ENFP se vyznačuje značnou autonomií a velkými pravomocemi poskytovanými podřízeným. To je někdy v rozporu s kontrolovacími sklony výše postavených STJ. ENFP mají dar zhostit se stěţejního manaţerského úkolu, totiţ vykonat práci prostřednictvím druhých, aniţ se tito cítí manipulováni a mívají dokonce pocit naplnění a seberealizace. ENFP mají schopnost přicházet s variantními přístupy a řešeními. Někdy je vymýšlení moţností zaujme víc neţ úkol sám. ENFP vynikají v povzbuzování a chválení svých lidí. Dokáţí bleskově vystihnout, co dělá tomu či onomu dobře a bez

přetvářky ocení i maličkost, a většinou právě tu, na níţ si ten či onen zakládá. Také si umějí udělat čas, vyslechnout, umějí pomoci či pofoukat bolístku. Jejich hlad po vzrušení vede snadno k tomu, ţe opomenou své trvalejší povinnosti. Ţivot naplno je někdy, podobně jako u ENTP, vykupován obrovskými změnami nálady, kdy nadšení střídá depresi. Lékaři uvádějí, ţe ENFP jsou náchylní na tři neduhy: bolesti hlavy a migrénu, bolesti páteře a občasnou, téměř chorobnou únavu. Je proto pro ně mimořádně důleţité neţít stále naplno a umět si doopravdy odpočinout. Možné slabiny skupiny ENF Jung nazývá intuitivní extraverty (ENP) a jejich nejbliţší "příbuzné" - smyslové extraverty (ESP), jimiţ se budeme zabývat vzápětí - "extravertními iracionálními typy", protoţe jejich činy nejsou podle jeho mínění zaloţeny "na racionálním úsudku, ale čiré intenzitě počitku".' To , o čem bychom se mohli domnívat, ţe je racionální, tito lidé spíše vnímají a vnímání (S) samo o sobě, jak víme, patří k neracionálním funkcím. To neznamená, ţe bychom měli co do činění s nerozumnými lidmi. Pravda je, ţe ENP jsou ale především empiričtí. Intuice je způsob vnímání takových vztahů mezi věcmi, které nejsou postiţitelné ţádnou z ostatních funkcí. Extraverti s převahou smyslového vnímání se při pozorování světa kolem sebe pídí po co největší míře přesnosti, jejich intuitivní protějšky vyhledávají co nejširší pole moţností. Intuiceje tak často přivolávána na pomoc tam, kde ostatní funkce neuspěly. Určité nebezpečí pro tento typ pramení z toho, ţe schopnost vnímat celostní útvary, jakými jsou představy a vhledy, můţe být omezována senzorickými počitky. Intuitivové proto mívají sklon své fyzické smysly, své čití, omezovat a "vypínat", protoţe pak je jejich dominantní funkce nejúčinnější. Fakta a vnější objekty pro ně mají hodnotu jenom tehdy, pokud umoţňují a usnadňují vyhledávání nových moţností. Jejich soudnost proto někdy nemá zcela oporu v realitě. Morálka bývá podřízena inspirujícím vizím, zájem o vlastní osobu a ohled na jiné ustupuje do pozadí a stejně tak v jejich lesku bledne i respekt k tradicím. Při prosazování svých nápadů jsou vynalézaví a neúnavní. Dokáţi se do té věci pohrouţit natolik, ţe nemyslí na nic jiného a jsou schopni vydrţet třeba dva dny bez jídla nebo spánku, často ke zděšení svých nejbliţších. Sklon podřizovat čití, myšlení a cítění intuicí můţe vést k tomu, ţe v jejich psychice mohou nabýt vrchu nevědomé formy podezřívání, černých předtuch, nutkavých záchvatů, fobií a hypochondrie. Z "nepovedených" ENP se pak stávají asociální a antisociální typy. Bývají sobecky vykořisťovatelští, vzdorovití, nezodpovědní, nestálí, bezohlední a podráţdění. Stává se jim někdy, ţe přisuzují přehnaný význam detailům vytrţeným ze souvislosti, ţe jim třeba přikládají váhu nějakého osobního sdělení. Někteří mohou věřit na horoskopy, jiní na mravenčení v kříţi, věštbu z kávové sedliny nebo na černou kočku, s tím výsledkem, ţe prostě v den, kdy je to nejvíce potřeba, jsou zcela paralyzováni, anebo naopak jsou aktivní, kdyţ by bylo lépe vyčkat. Tato jejich tušení a neprověřené pravdy je pak těţké otřást a bohuţel mohou být často ke škodě celého týmu nebo celého projektu. Takové jednání je znamením toho, ţe otěţe (můţeme doufat, ţe jenom na čas) přebrala některá jejich podřízená funkce. Řešením pro ně je, aby si tuto temnější stránku své osobnosti uvědomili, vytáhl ji ze šera nevědomí a byli schopni ji analyzovat jako kaţdou jinou skutečnost reálného světa. To však je jenom prvním krokem. Náprava v případě ENP nebývá snadná, protoţe mívají velké a expanzivní ego. Často se mohou "zakopat" do "kruhové obrany" a vědět všechno líp. Většinou se s nimi neubráníme přímé a otevřené konfrontaci, která je asi jediným prostředkem, jak se "do nich" dostat. Bývá nutné ukázat jim, ţe některé izolované podrobnosti a podruţnosti nepřiměřeně zveličují a jiné neprávem přehlíţejí. Vyplatí se vycházet vstříc jejich snaze být ve středu dění, ale je třeba, aby měli nablízku někoho, kdo se bude starat o běţný provoz.

9.4. ESP - Extravertní typy se smyslovým vnímáním Extravertní smyslové typy bývají vynikající ve vnímání a sledování vnějších podrobností. Jejich pozornost je upřena na jejich okolí, na věci a lidi kolem nich. Je to ten typ lidí, který si bude léta přesně pamatovat, co měl kdo při té či oné příleţitosti na sobě či co kdo řekl nebo udělal. Zaznamenávání skutečností je u nich prvořadé, zatímco jejich interpretace a význam jsou druhořadé. Z jejich řad se rekrutují nejlepší očití svědkové (nejhorší v tomto směru bývají introvertní intuitivové). Jsou to praktičtí a věcní lidé, přizpůsobiví realisté, s obrovskou schopností přijímat a uţívat svět takový, jaký je, a netrápit se tím, jaký by snad mohl být a není. Intuitivní fantazírování a spekulace ESP nezajímají. Vědí, co se kolem nich děje, o co jde a co kdo chce a nechce. Tyto vnější skutečnosti klidně a vyrovnaně přijímají, nesnaţí se je změnit a nelamentují nad nimi. Jejich vztah ke světu je prodchnut jakousi nenásilnou hospodárností jejich úsilí, vyuţívajícího příboje ţivota ke svým cílům, tak jako

jachtař vyuţívá větru k tomu, aby se dostal, kam chce. Nechodí na věci násilně, nepokoušejí se něco zlomit, pokud mají šanci, ţe adaptivní způsob bude fungovat. Umějí přesvědčit a přimět ostatní k podobně smířlivým a adaptivním postojům. Rozvinutá vnímavost jim umoţňuje odhalovat a nacházet řešení dostatečně uspokojující všechny strany a zájmy, bez toho, aby někomu nutili "jedině správná" nebo "naprosto nutná" řešení. Jejich otevřená povaha způsobuje, ţe ostatní reagují na jejich podněty zpravidla příznivě, alespoň v tom smyslu, ţe jsou ochotni vzít je váţně v úvahu. ESP bývají bez předsudků, otevření názorům jiných, zpravidla trpěliví, tolerantní lidé, s nimiţ lze "snadno vyjít". Nic neberou smrtelně váţně, ani sebe samé. To jim umoţňuje uvolňovat napjaté situace a sbliţovat protichůdná stanoviska a strany. Mají rádi ţivot a umějí jej uţívat. Málokdy se zakopou v postaveních, z nichţ by nemohli vycouvat. V extrémních případech se někdy jejich realismus můţe zvrhnout v přízemnost a obstrukčnictví, které trpí nedostatkem fantazie. Naštěstí se tato jejich odrůda nevyskytuje příliš často. Myersová a Briggsová uvádějí, ţe jejich mimořádná schopnost smyslového vnímání se můţe projevovat trojím způsobem: nadáním pro stroje a mechanismy a mistrným zvládáním nástrojů a materiálů v řemesle či umění nebo ve schopnosti vyznat se v kvalitách, barvách, sloţení, technologiích, vlastnostech nejrůznějších věcí; v dovednosti vyhmátnout rozmanitá fakta a podrobnosti i ze značně, na první pohled oddělených nesouvisících skutečností, zapamatovat si je a umět je pouţít; v soustavné citlivosti na poţadavky situace a na okamţité připravenosti na ně přiměřeným způsobem reagovat. Jsou v nejlepším slova smyslu materialisty, nejlépe se jim daří ve světě věcí. Mají rádi své hmotné statky, věnují pozornost, péči a čas jejich získávání, rozhojňování, údrţbě a starosti o ně. Mají rádi systémy řízení zaloţené na filozofii programových cílů, podle jasně deimovaných úloh. Jako realisté se nejlépe učí a pracují v prostředí, kde se věci skutečně dějí, neţ kde se o nic jenom hovoří nebo píše. Učí se "tělem" a v tělesných výkonech tví i jejich silné stránky. Mají v oblibě dobré jídlo, hezké oblečení, hudbu a umění. Rádi sportují a pokud se pro sport rozhodnou, dosahují v něm nadprůměrných výsledků. Jsou mnohem výkonnější a lepší v praktických úlohách neţ v testech a dvojnásob výkonní jsou v prostředí, které jiţ poznali. ESTP U ESTP je sekundární funkcí introvertní myšlení. To způsobuje, ţe při shromaţdování dat a jejich uţití jsou logičtí a imaginativní, s tím, ţe data mají ve svých vnitřních paměťových médiích smysluplně uspořádána a vţdy připravena k pouţití. Díky svému velmi dobře vyvinutému vnímání jsou tito lidé, tvořící zhruba 13 procent populace, okamţitě schopni zaznamenat i nejjemnější změnu a odchylku od "normálu" a dobře odhadovat partnerův příští tah. Dokáţí odhadnout lidské pohnutky a motivy a být vnímaví i k nejjemnějším mimoslovním projevům a naráţkám, které všem ostatním zcela unikají. Okamţitě těchto informací umějí pouţít, aby druhým "prodali" své "zboţí". Jak uţ jsme si řekli, z jejich řad se rekrutují nejlepší vyjednavači a napravovatelé průšvihů. Necítí se vázáni právě platnými předpisy a nařízeními, a proto je bud' snadno překračují, anebo nacházejí netradiční způsoby, jak je interpretovat ve svůj prospěch. Třebaţe nadvláda jejich smyslů je pevně ukotvuje v právě přítomné skutečnosti, dokáţí se opřít i o svou další funkci, myšlení (T). Myšlení jim otevírá cestu, jak rozlousknout nějaký problém tam, kde je nutný tvrdý přístup opírající se o nějaké zásady, principy a zákonitosti, spíše neţ o "citečky". Rozhodují se většinou neosobně, na základě fakt neţ na základě pocitů a hodnot. Nicméně jejich organizační schopnosti, zejména v dlouhodobém horizontu, nedosahují úrovně ESTJ a některé jejich úsudky a činy se časem projeví jako střelba od boku. ESTP milují ţivot a dá se říci, ţe ţivot miluje i je: Kam přijdou, tam se začíná něco dít. I obyčejné, všední události dokáţí ozvláštnit nádechem dramatu. Bývají to přitaţlivé a přátelské osobnosti, oblíbení lidé, kteří se vyznají v mnoha prostředích. Budou např. znát v okolí nejlepší restaurace a tamní personál je moţná bude oslovovat jménem. Jejich krédem je: "Teprve aţ kdyţ to nejde jinak, přečtěme návod k pouţití." Jsou spíše toho názoru, ţe plánování a příprava je ztrátou času a něco jedinečného nám můţe uniknout. ESTP poţadují výnos z kaţdé investice, z kaţdého svého výdeje energie. Proto bývají pokládáni za výborné společníky, ale uţ poněkud horší přátele. Většinou se nezdrţují zdůvodňováním nebo ospravedlňováním toho, co udělali, a chvátají vstříc dalšímu dobrodruţství. Pokud se ukáţe, ţe z toho či onoho uţ nelze nic vytěţit, ztratí zájem a pohnou se jinam. Zatímco jiní jsou ochotni prokousávat se nudnou knihou jenom proto, aby dokončili, co začali, ESTP ji klidně kdykoli odloţí a pustí se do jiné. ESTP se nenuceně zvedne uprostřed nezáţivného filmu, aby ještě stihl pivo s kamarádem nebo alespoň konec televizního pořadu, jehoţ se vzdal. Škola

je baví jenom potud, pokud poskytuje něco praktického a okamţitě pouţitelného. Nechápou, ţe se má uklízet jenom proto, ţe se to má; úklid má smysl tehdy, kdyţ něco hledáme a nemůţeme najít. Při všem, co dělají, jako by se neustále po očku poohlíţeli po svém publiku, zda na ně dělají dostatečný dojem. ESTP jsou vtipní, pohotoví a zábavní a působí, jako ţe se v mţiku dokáţí vcítit do rozpoloţení druhých. To ovšem nebývá vţdy pravda. Je to spíše výsledek toho, ţe jejich vnitřní procesor bleskově zpracuje i zcela minimální signály, které jiní ; vyšlou, a to jim umoţňuje být několik krůčků před nimi ve směru jímţ ! ještě ani nevědí, ţe se chtějí vydat. ESTP umějí být manipulativní, a vyuţít tyto informace pro své vlastní cíle, a to způsobem, který ostatním bere dech, se ţeleznými nervy a zcela na hraně. Pro jiné typy by to bylo naprosto vyčerpávající vést dlouhodobě takovýto ţivot, ale pro ESTP je fungování na pokraji srázu zcela normální způsob existence, patrně jediný, který skutečně stojí za to ţít. ESTP umějí být nelítostnými pragmatiky, u nichţ jako u ţádného jiného typu platí, ţe "účel světí prostředky", coţ je někdy, pravda, moţná politováníhodné, ale bohuţel nezbytné. Uţ byla řeč o tom, ţe z jejich řad pocházejí lidé, vynikající zejména v rozjíţdění projektů, v nichţ se musí nejrůznější strany dohodnou jednáním. Jsou neocenitelní v situacích, kdy je potřeba někoho vyslat do upadající firmy nebo do postiţené oblasti. Jsou schopni dát věci velmi rychle do pořádku a udělat to dokonce s elegancí a stylem. Umějí rozplést nejzašmodrchanější klubka, ale nebaví je pak uţ hledat přerušená spojení a trpělivě navazovat přetrţená lanka. Administrativní náleţitosti s radostí přenechají jiným. Občas si tím škodí, protoţe jejich jedinečné vklady zůstanou nepovšimnuty a vavříny si přivlastní někdo jiný, kdo se "vyzná ve strukturách". Skutečností zůstává, ţe pro jejich nezkrotnou povahu a malou vůli po institucionální slávě nevyuţívá většina organizací jedinečné schopnosti těchto lidí optimálně. To nejmenší, co je pro tyto lidi třeba udělat, je přidělit jim nějakého administrátora, který ohlídá formální detaily jejich poslání a práce. Pokud se organizaci podaří podchytit jejich talent a přednosti a uplatnit je v konstruktivním směru, získá zcela mimořádný zdroj. Pokud se to nepovede, můţe se nápaditost a dobrodruţnost ESTP obrátit proti ní, např. ve formě mazaných a s virtuozitou provedených podvodů a podvratných akcí, sahajících od padělání dokumentů, přes rozluštění nejtajnějších firemních hesel aţ třeba po burzovní podvody. Co mohou dokázat takto motivovaní ESTP, spojí-li se ke společnému účelu, ukázal americký film ze 70. let Podraz. Ţeny typu ESTP mívají od dětství potíţe pro svou odbojnou a údajně "neţenskou" povahu. Jejich přímý, bezprostřední, trochu neosobní, pragmatický a zcela neromantický přístup k ţivotu mnohé plete. Většinou nestojí o přítomnost jiných ţen, pracují bud°převáţně s muţi, nebo o samotě vykonávají "muţské" práce, občas i trochu bizarní, mohou být například převoznicemi. Jsou to typické "ţeny do nepohody". Inklinují ke sportu, zejména k těm disciplínám, kde jde o přímou konfrontaci, nejlépe i s tělesným kontaktem, rychlé rozhodování a bleskové "přechytračení" soupeřek, např. ke košíkové nebo házené, neţ třeba k moderní gymnastice či krasobruslení. Jako mnohým dalším temperamentům s převahou myšlení by jim nemělo dělat potíţe vnitřně si oddělit práci a domov, veřejný a soukromý ţivot, vydělávání peněz a zábavu. Tudy vede cesta z jejich vnitřních rozporů, způsob, jak být skutečně ţenskou bytostí a přitom být přínosem i v práci. Pevně a trvale přemostit tyto dvě sloţky si ale vyţaduje jisté vědomé úsilí, značnou dávku sebedůvěry a mnohdy nemalou podporu zvenčí, z nejbliţšího okolí. Muţi jsou na tom o poznání lépe, ale jenom o něco. I jim jejich nespoutaná povaha, opojení přítomným okamţikem a malá starost o zítřejší následky dnešních ztřeštěností můţe přinést nejednu potíţ v našem racionalistickém světě soudobých organizací. Ve společnosti jsou i oni vystaveni neustálému tlaku konformity. Jako nadřízení umějí ESTP mít nesmírný smysl pro realitu, být pro jiné zdrojem vzrušení, dění a neustálých nových podnětů, ale také být velmi nevypočitatelní. Umějí "své ovečky" chránit jako ten nejlepší ovčácký pes, starat se o ně tak, ţe je pro ně dost dobré jenom to nejlepší, umějí je veřejně vychválit nebo kdykoli s nimi o čemkoli poklábosit (třeba i po tom, co jim zadali velmi neodkladný úkol). Čas od času se vrhají na "páchání dobra" a náhlou péči o své lidi s virulentností, která aţ budí rozpaky. Zapomínají pak třeba při tom na své další pracovní a jiné povinnosti. Objekty takovéto masivní péče si pak mohou chvílemi připadat jako hříčka bez vlastní vůle - a bez moţnosti obrany. Tyto jejich záchvaty však nejsou příliš hluboké jako u lidí typu NF, a ať chtějí nebo nechtějí, je zde přítomen kalkulační prvek. Podvědomě se ESTP vţdy táţí "Co z toho budu mít?". A tak jejich náklonnost můţe končit stejně nenadále jako začala. K jejich cti je však třeba přičíst, ţe i kdyţ podřízené "pouţili" ke zvýšení vlastní prestiţe, slávy či úspěchu, o plody takovéhoto úsilí se ESTP nezištně podělí. Nejde jim ani tak o výsledek sám jako spíše o způsob, jakým jej bylo dosaţeno. Jejich silnou stránkou je schopnost dostat se bez velkých okolků k jádru věci. Nemá smysl zkoušet to u nich s teoriemi. ESTP chtějí hned vyhmátnout, v čem to či ono "vězí" a okamţitě se pustit do akce. Nebude to od počátku asi dokonalé, ale to je nijak nevzrušuje. Nejsou doktrináři ani ješitové, a proto se vţdycky dokáţí nějak přizpůsobit. Od ESTP se také můţeme naučit váţit si ocenit přítomné chvíle. Co je teď, je teď', to je reálné. Co je jisté, to nám nemůţe nikdo vzít. Co bylo, to se nedá "odestát", a je zbytečné strachovat se o to, co bude. Dalším rysem jejich povahy je, ţe nic nepokládají za definitivní,

o všem se dá jednat, nic není jednou provţdy uzavřeno, ve všem je skryto mnoho moţností - jen je objevit. Jejich skoro bezohledný pragmatismus z nich činí ne vţdy zrovna oblíbené, ale zpravidla velmi výkonné lidi. Nepářou se s detaily a jdou rovnou na věc. ESTP kolem sebe šíří vzrušení, napětí a legraci a také nevypočitatelnost. Nemají rádi napjaté situace a jakmile něco zavání mezilidskými problémy, kvapně se stahují a vycouvávají. Přestoţe mají k lidem velmi blízko a prakticky je mají stále kolem sebe, je v nich něco trochu záhadného a neuchopitelného. Jsou vţdy alespoň o krůček napřed, kráčí příliš rychle, neţ aby se dali zkoumat a sledovat. Být jejich nadřízeným je pro mnohé lidi nadmíru obtíţné a mnohdy i nemoţné, protoţe ESTP jsou v zásadě neřiditelní. Nejlepší je ponechat jim co nejširší prostor, usměrňovat je pokud moţno nepřímými prostředky a co nejméně jim předpisovat.

ESFP Pro lidi tohoto temperamentu je charakteristické vřelé a optimistické ovzduší, které kolem sebe dokáţí vytvářet. Jsou přívětiví, snadno se s nimi vychází, osobně okouzlující, výřeční, s kladným vztahem k lidem. Jsou ze všech typů nejvelkorysejší a bývají vyhledávanými společníky i partnery. Podobně jako ESTP je jich asi 13 procent, liší se od nich svou dovnitř, introvertně zaměřenou sekundární funkcí, cítěním (F). Svou vnitřní rezonancí se dokáţí vcítit do rozpoloţení jiných, bývají velmi citliví vůči jejich duševním stavům a nejednou proto fungují jako příslovečné "vrby". Jsou přirozeně přátelští a otevření, nacházejí v lidech a dokáţí v nich probudit to lepší. Zpravidla se proto nezklamou, a to jen dále posiluje jejich pozitivní postoje. ESFP nesnášejí izolaci a samotu a hledají společnost při kaţdé příleţitosti. Většinou se jim to daří, protoţe lidé s nimi pobývají rádi. Jejich chuť k ţivotu je nakaţlivá a svým úsměvem dokáţí rozjasnit nejednu tvář. Rádi se dobře oblékají, bývají informováni o módních trendech, barvitě jedí, zejména mohou-li připravit něco i jiným. S veselou myslí a vlídně přijímají i nečekané a nenadálé návštěvy, i kdyţ ve skrytu duše vědí, ţe se tím mohou dostat v lecčems do prodlení. Prostě nedokáţí odmítnout, a proto k nim lidé rádi chodí, třeba jen tak "na kus řeči" a ESFP nezůstanou nic dluţni při oplácení. Vnitřní orientace jejich citovosti, jejich sekundární funkce F však způsobuje, ţe jejich veselí a šťastní přátelé či návštěvníci nemusí tušit, ţe ESFP má třeba právě teď problémy a starosti. Nosí si je totiţ uvnitř a na povrch se dostanou, aţ kdyţ je nemohou vlastními silami zvládnout. Talent a vášeň pro uţívání si ţivota je vystavuje více neţ jiné typy a činí více zranitelné vůči nejrůznějším druhům svodů. Jak jejich muţská, tak i ţenská vydání mívají sklon jednat impulzivně, a tím se stávají snadnějším terčem pro psychologická a někdy i fyzická pokušení či nátlak. Málokdo se s takovou rozkoší a tak snadno vzdává a poddává jiným. To z nich činí hlavní objekt působení reklamy a různých propagačních kampaní. Jsou to všechno ESFP, kteří na obrazovce nebo na stránkách časopisů radostně křepčí kolem smrtelně bledě vypraného ručníku, omdlívají blahem nad ţivotní pojistkou, rozkošnicky chroupou cosi z darů naší země a dojatě se objímají při zmínce o nejnovějším margarínu. Byl to nejspíš ESFP, kdo první pronesl pro ně charakteristický výrok: "Nekupte to, kdyţ je to tak levné!" Jako kolegové i nadřízení bývají ESFP přátelští, zábavní, zdrojem inspirace a vzrušení. Nastanou-li však problémy, napjatá situace, časový či jiný tlak začnou být netrpěliví a nejraději by se viděli někde jinde. Je to tím - a sotva jim to lze vyčítat - ţe jejich tolerance vůči úzkosti je ze všech uváděných typů nejniţší. Obtíţným situacím se vyhýbají tak dlouho, jak to jen jde. Spíše neţ by dávali najevo svou nelibost nad stavem věcí, dělali rozruchy nebo se dokonce stavěli na aktivní odpor, předstírají, ţe o ničem nevědí nebo ţe se jich to netýká, aby pak vyuţili první příleţitosti k tomu rychle se z těchto závazků vyvázat a věnovat se něčemu, kde najdou více uspokojení a zábavy. U muţů tohoto typu můţe jejich citová preference, kterou se řídí při rozhodování, vzbuzovat dojem měkkosti, nedostatku muţnosti. Tento dojem mohou napravit tím, kdyţ ovládnou svoji odvrácenou stranu, usuzování (J) a začnou být důslední a věnovat se více dokončování toho, co začali, protoţe "slovo dělá muţe". Pokud si tito lidé uvědomí své klady a zápory, v čem jsou dobří a na co se nehodí, mívají v kariéře postup zajištěn, byt si jeho šance mohou někdy poškodit tím, ţe mohou mít příliš břitký jazyk. Naproti tomu ţeny čelí nebezpečí, ţe by mohly být pokládány vinou svého extravertního (E) vnímání (P) za koketní a povrchní, přičemţ jejich citová dispozice (F) v kombinaci se smysly (S) jim můţe propůjčovat zdání těch, které neodmítnou. Většinou nebývá pravda ani jedno, ani druhé. Mohou lidi také dopalovat tím, jak doslova dokáţí některé věci brát. Ţivot je pro ně představení a událost, do níţ vrhají své dramatické a estetické nadání. Nejsou silní v analýze dat a událostí a nemívají dobře vyvinutou schopnost pozitivně a konstruktivně kritizovat. To bývá jejich největší slabinou v manaţerském postavení. Kromě toho se jim můţe stávat, ţe mohou mít v ohni najednou příliš mnoho ţelízek a najednou "nestíhat". Dochvilnost je vůbec jejich slabší stránkou a můţe být pro ně příznačný trochu provinilý úsměv typu: "Pozdě, ale přece." Nezapomenou

ale na společenské události, jako jsou jmeniny, narozeniny a výročí a je radost s nimi slavit. Doslova kvetou v aktivních zaměstnáních a chřadnou v osamění. Pokud to ale nepřeţenou, jsou schopni jako vedoucí věnovat se několika projektům najednou a udrţovat je v dostatečném pohybu. Přitom, a to je jejich další přednost, dokáţí kaţdému dát, "co jeho jest", to znamená nediktovat pracovní tempo, styl nebo metody, umoţnit, aby si kaţdý pracoval, jak nejlépe uzná za vhodné. Jejich krédem je "ţít a nechat ţít". Mělo by se jich co nehojněji vyuţívat tam, kde se hodně a aktivně jedná s lidmi, např. v propagaci nebo public relations. Rozhodují se s osobitou vřelostí a na základě osobního vztahu nebo s ohledem na své blízké. Mají blízko k lidem a proto se na ně lze většinou obrátit o relativně velmi přesné a aktuální informace 0 ostatních či o "dění". Nejsou ješitní a statusově nedůtkliví, a proto dokáţí dobře spolupracovat s lidmi na všech úrovních organizace, klidně i o několik stupínků níţe. Málokdy jsou nafoukaní. Mívají dobré vztahy s nejrůznějšími klíčovými lidmi na rozmanitých postech, od vrátného po asistentku ředitele a je-li to někdy nutné, umějí toho vyuţít k tomu, aby nemoţné udělali na počkání a zázraky do tří dnů. V kaţdém případě se v jednání silně opírají o svou vlastní a velmi osobně proţitou zkušenost, přičemţ prokazují silný smysl pro realitu a osvědčují značnou dávku toho, čemu se říká "zdravý" nebo také "selský" rozum, jehoţ někdy dokáţí vyuţít s nečekanou a překvapivou genialitou. ESFP nenacházejí nijaké uspokojení v učených a teoretických záleţitostech, protoţe oni vnímají vědomosti pouze pro pokud moţno okamţitou a v kaţdém případě velmi praktickou potřebu. Jejich výskyt ve vědeckých kruzích je proto poměrně vzácný a rozhodně neztělesňují prototyp badatele. Jejich nechuť k rutině a k tomu, co vydává výsledky příliš pozdě, jim můţe v dlouhodobé perspektivě škodit. Protoţe jim někdy uniká "velký obraz", les mezi stromy, nemusí vţdy dohlédnout důsledky svých činů. Můţe se jim tak stát, ţe i malá poznámečka v nepravou chvíli a na nepravém místě můţe mít k jejich bezmeznému údivu následky tak nedozírné, ţe se jim o tom nezdálo ani v nejčernějším snu. Jsou spíše přitahováni světem obchodu, zejména organizováním a prodejem, především jde-li se o hmatatelné produkty. Nacházíme je i jako pedagogy na niţších stupních. Mohou je zajímat i povolání zdravotních sester či záchranářů, řidičů sanitek, zejména pro dramatické okolnosti, které při jejich výkonu mohou nastat. Mají dar dobře pracovat s lidmi v kritických situacích, coţ je někdy vede k sociální práci. Nemálo z nich podlehne vábení dramatických a jiných interpretačních umění, touze ocitnout se v záři reflektorů a pohybovat se na úzké hraně mezi triumfem a krachem. Moţné slabiny skupiny ESP Intuice (N) je méně vyvinutou stránkou jejich psychiky. Protoţe jsou do velké míry závislí na objektech, bývají od přírody spíše nedůvěřiví k tomu, co je pouhým tušením, co nelze zdůvodnit nějakým alespoň trochu logickým a empirickým způsobem. Počitek lze v jejich pojetí získat jedině zvenčí a jeho vnitřní aspekty a zdroje u nich bývají potlačeny. Svou méně rozvinutou intuici (N) a myšlení (T) pouţívají, jen kdyţ mají dojem, ţe jim mohou pomoci prohloubit velmi konkrétní počitek. To se ale můţe někdy projevit podezíravými dohady ohledně jiných lidí a událostí, o nichţ toho mnoho nevědí, dohady, jak se později většinou ukáţe, spíše chybnými nebo přinejmenším nepřesnými. Jejich méně propracovaná intuitivní funkce se rovněţ můţe zvrtnout do egocentrických poloh. Pokud je jejich sebekontrola oslabena např. únavou nebo alkoholem, mohou začít vykládat fantastické a imaginativní historky, mnohdy bez jakékoli pointy, coţ budou později vehementně popírat. Jsou známy případy, kdy se velmi realističtí lidé tohoto zaloţení náhle "zbláznili" např. do některé z nejesoteričtějších odrůd nějakého východního náboţenství, nebo překvapili všechny vstupem do nějaké bizarní sekty. Obecně lze říci, ţe k tomu, aby se dopracovali k uznání hodnot idejí, teorií a moţností, potřebují poněkud více úsilí a času neţ jiné typy a rčení, ţe není nic praktičtějšího neţ dobrá teorie, jim mnoho neříká. Jejich temná stránka se můţe projevit v nadvládě superrealismu hromadícím objektivní fakta a zkušenosti a konkrétní reálie. Nic z těchto vnějších skutečností ale nemusí doopravdy vyuţít a soustřeďovat se pouze na jejich sbírání a "syslení". Takoví lidé pak mohou být otravnými pedanty, hedonistickými paličáky i bezohledně sobeckými zdrţovateli všeho, na čem záleţí ostatním. Jejich hlavní úsilí se můţe soustřeďovat na další a nová vzrušení, zamaskované touhou "ţít naplno". Jung se domníval, ţe těmito sklony mohou být postiţeni především muţští ESP, ale nevylučoval je ani u ţen. Protoţe jejich hlavním cílem je konkrétní poţitek, je "podle toho orientována i jejich morálka".' To neznamená, ţe takovíto lidé by byli nutně jenom lascivní anebo jinak přízemně poţitkářští. Jejich touha můţe sublimovat do estetických forem hlubokého znalectví umění. V pervertované formě se můţe podle Junga projevit např. tím, ţe znalec malířství si koupí obraz i tehdy, ví-li, ţe je kradený, jenom proto, ţe se jím chce sám kochat. Manaţer pak můţe mít své "zamilované" projekty, záměry a plány, které nemají jiný smysl, neţ ţe mu "dělají dobře". V osobním i profesním ţivotě se pod slupkou

příjemného člověka můţe skrývat amorální a nelítostný sensualista, se sklony k chorobné ţárlivosti a patologickou dispozicí ke zneuţívání lidí i věcí jenom pro svou vlastní potěchu. Jejich úspěch závisí do značné míry na tom, zda dokáţí rozvinout své usuzovací schopnosti na úroveň svých smyslů, čili nakolik reálně budou umět vyhodnocovat, nikoli jenom vnímat, vnější podněty a informace. Pokud se jim to nepodaří, budou v nebezpečí, ţe budou v ţivotě vláčeni svými krátkodobými potěšeními a zálibami, bez jasného cíle a smyslu. Mohli by se stát rozmařile lenivými, nestálými a se sebou nespokojenými a povýtce mělkými lidmi.

9.5. ITP - Introvertní typy s převahou myšlení Pro tyto typy je příznačné, ţe jejich dominantní funkce, myšlení (T), je obrácena dovnitř. Vztahování se ke světu a vyrovnávání se s vnějšími okolnostmi, to znamená bud, smysly (S), nebo intuice (N), je jejich aţ sekundární funkcí. Své myšlení uţívají spíše k tomu, aby svět analyzovali a chápali, neţ aby jej řídili a ovlivňovali. Raději organizují myšlenky a fakta neţ situace nebo lidi. Jejich introverze způsobuje, ţe se s mnohem větším potěšením a zájmem zabývají principy, na jejichţ základě se odehrávají nějaké události a děje, neţ těmito ději nebo událostmi samými. Jejich přístup k světu je vnitřní a do jisté míry izolován od reality. Tím, ţe se spoléhají především na myšlení a opírají o chladnou úvahu, bývají logičtí, neosobní, objektivně kritičtí a dají se přesvědčit sotva čím jiným neţ racionálními argumenty. Jako analytici sotva nacházejí sobě rovných. Většinou působí jako tiší, pozorní a rezervovaní lidé, s jakýmsi odtaţitým zájmem a opatrnou zvědavostí. Bývají značně přizpůsobiví a neodbojní, ovšem aţ do chvíle, kdy je porušena nějaká jejich zásada, např. "vyšší princip mravní". Pak jsou, jak jsme mohli číst ve stejnojmenné povídce nebo vidět ve filmu natočeném podle ní, schopni nečekaného odporu. Jejich rozumové schopnosti nevycházejí na světlo, dokud nejsou poţádáni vysvětlit logiku nějakého svého rozhodnutí nebo plánu; pak se většinou ukáţe, jak vysoce systematická procedura k nim vedla. Ocitnou-li se v nějaké skupině zaměřené na řešení konkrétního problému, bývají spíše tišší a málo aktivní a zkušený vedoucí by je měl čas od času pobídnout k viditelnějšímu zapojení. Podřízenou, inferiorní funkcí je u lidí této skupiny cítění (F). Jejich myšlení vyvěrá především z vnitřních zdrojů a pohnutek a není tudíţ ţiveno ani ke své existenci nepotřebuje nadmíru vnějších podnětů, ani se nutně nevztahuje k nějakým konkrétním reáliím. Jung uvádí jiţ jednou vzpomínaného německého filozofa Kanta a jeho kritiky "rozumu" jako ilustraci tohoto introvertního myšlení, zatímco Darwina a jeho klasifikační systém externích faktorů výběru druhů jako příklad extravertního myšlení. Jako vedoucím pracovníkům jim můţe být jenom k uţitku, pokud si uvědomí, ţe většinu smrtelníků těší chvála a ocenění toho, co dokázali, ţe potřebují povzbuzení a ţe mají právo na to, aby mohli vyslovit svůj názor a aby byl tento názor respektován. V tom mívají ITP snad největší potíţe. Jejich manaţerskou efektivitu můţe ohromně zvýšit, pokud si dají záleţet na dvou drobnostech: jednak na ocenění a pochvale tam, kde je to na místě, a jednak na vyslovení nejdříve toho, v čem s druhými souhlasí, a teprve pak kritiky. Tam, kde jde o neosobní, teoretické a zásadní věci, umějí být velice rozhodní. Ve společnosti, a to i tam, kde jsou si celkem jisti a většinu lidí kolem sebe znají, se přesto chovají nesměle a ostýchavě. To způsobuje, ţe největším problémem pro ně bývá sdělit své názory ostatním a umět o nich přesvědčit své okolí. Tím, ţe se snaţí formulovat své pravdy co nejexaktněji, říkají je často příliš sloţitě na to, aby je většina ostatních pochopila. Pokud se naučí říkat věci jednodušeji, i za cenu toho, ţe budou mít pocit, ţe se vyjadřují v trivialitách, zjistí, ţe jejich postoje jsou mnohem snadněji přijímány.

ISTP ISTP, jako mnohé jiné temperamenty skupiny SP, uspokojí akce především tehdy, zrodí-li se z impulsu spíše neţ ze záměru. Ţivot je pro tyto lidi, jichţ je mezi námi asi 7 procent, uměleckým činem. Je neopakovatelným originálem, přičemţ právě onen čin je sám sobě a sám o sobě smyslem. Proto o nich do velké míry platí, ţe všechno zkusí jenom jednou. Utilitární činy, které jsou zaměřeny k určitému účelu a předem danému cíli, nejsou pro ně skutečně plnohodnotnými skutkem. Ten nemůţe být ovlivněn cílem, nesmí mu být podřízen a slouţit mu. Musí být krásný sám o sobě. Tito lidé bývají zastánci rovnostářství a dokáţí být oddáni aţ za hrob svým "bratřím" nebo "sestrám". Umějí být také zuřivě odbojní ve vztahu k autoritám a hierarchii, pokud si poslušnost "nezaslouţí". Na nadřízenost a podřízenost často pohlíţejí jako na něco zbytečného a přeţilé; ho. Jejich odboj ale nemívá formu aktivní rezistence, spíše jde o ledový nezájem a ignorování. ISTP dělají to, co sami pokládají za správné, a správné je pro ně to, co je pokaţdé jiné, co se dvakrát po sobě

neopakuje. Jsou hrdi na to, ţe kaţdý nový a další krok nebo tah jsou schopni provést se stejnou bravurou, jako by jej předtím tisíckrát zkoušeli. Vysvětlením je jejich sekundární funkce, kterou je navenek obrácené vnímání, čití (S). To je jejich prvním kontaktem se světem. Na základě vnějších dat a detailů pak rozvíjejí své vnitřní úsudky prostřednictvím introvertního myšlení (T). Protoţe se ke světu vztahují především svými smyslovými orgány, jednají často odtaţitě. Neţ něco "pustí" dovnitř do svého myšlenkového "procesoru", dvakrát si to přeberou. Jsou vyznavači co nejúspornějších procesů a metod, svou mozkovou kapacitu si šetří. Většinu své psychické energie věnují zpravidla tomu, aby subjektivně uváţili a zhodnotili, co daná fakta a informace znamenají především pro ně samé. Úsporné je i jejich vyjadřování; ISTP jsou zpravidla ze všech typů nejlakoničtější a nejrezervovanější. ISTP také charakterizuje neohroţenost. Jsou schopni riskovat více neţ ostatní typy a to bez ohledu na to, ţe se čas od času (někteří dokonce velmi často) "spálí". Častěji neţ jiné typy je můţeme také najít, jak jdou do boje i tam, kde mají pramalou naději na úspěch. Vzpomeňme nejznámější karikatury ISTP, dona Quijota. Jejich potravou je vzrušení a nebezpečí. Nejlépe jim sedí úloha osamělého dobrodruha typu Richara Halliburtona, Jacka Londona či Reinholda Messnera. Potřebují je kaţdý den a nacházejí je především v nějaké formě rychlého pohybu - v závodění (vysoké procento jezdců F1 jsou právě ISTP, často k zoufalství novinářů i fanoušků, kteří z nich nejsou s to vypáčit jediné kloudné interview), v parašutismu, ve skocích do vody, oboje pokud moţno z velkých výšek, v surfování na těch nejnebezpečnějších vlnách, v potápění, ale také ve zlézání těch nejnemoţnějších skalních stěn apod. Tato nenasytnost a dobrodruţná všeţravost, lačnící po akci, z nich činí nejsnadnější oběti nudy, pokud se věci pro ně odvíjejí příliš pomalu a nevzrušivě. Avšak jsou-li v akci, nenudí se, i kdyţ to pro jiné vypadá, ţe se nic zvláštního neděje. Nevadí jim např. úmorná cesta k té "pravé" hoře či dlouhé čekání na lovu, korunovaném dramatickým vyvrcholením trvajícím třeba jen několik vteřin. Lidé typu ISTP často bravurně zvládají nástroje a stroje jakéhokoli druhu, od hodinářského závitníku aţ po nadzvukovou stíhačku. Nástroje a stroje je přitahují jako magnet od nejútlejšího dětství. V mnoha případech se uţ tehdy rozhoduje o jejich orientaci v dospělém věku. Ta můţe spočívat v tom, ţe jim umoţní virtuózně pouţívat nějaké nářadí, ať je to skalpel, housle, buldozer nebo kosmická loď. Keirsey a Batesová uvádějí jako příklad ISTP Michelangela a Leonarda da Vinciho. Oba pracovali, resp. si hráli se svým náčiním především na základě individuálních pohnutek, nikoli v souladu s nějakým plánem nebo vnějším harmonogramem. Pokud by tento harmonogram, např. závazný termín pro dokončení výzdoby Sixtinské kaple souzněl s umělcovými vnitřními popudy, všechno by bylo skvělé; pokud by se dostaly do rozporu, pak měla kaple, a s ní třeba i sám papeţ smůlu. Jeden druh nástrojů dokáţe ISTP zvláště učarovat - zbraně. Pokud se ISTP obrátí proti společnosti se zbraní v ruce, stojí proti ní geniální a smrtelně nebezpečný nepřítel. Profesionální duelista minulých století, desperáti amerického divokého Západu typu Butche Cassidyho a Sundance Kida, virtuózní vrhač noţů Brit ze Sedmi statečných, nájemný atentátník typu "Šakal" nebo chladnokrevný ostřelovač mohou slouţit jako příklady. Tak, jako se ISTP z nenadálé pohnutky pustí do akce, tak nečekaně se z ní dokáţí stáhnout, přičemţ jediným zdůvodněním je, ţe je "to napadlo" nebo ţe je "to uţ nebaví". Nikdy se nesnaţme ovlivnit ISTP, které něco "napadlo", nebo právě začalo či naopak přestalo "bavit" - naše šance jsou zde minimální. Ve způsobech, jakými hledají ve své činnosti vzrušení, jsou nevyčerpatelní. I kdyţ se ostatním mohou zdát jako samotáři, ţijí v jakémsi často imaginárním společenství sobě podobných druhů. Tito horolezci, závodníci, lovci, milovníci rizika a pohybu se vţdycky vzájemně nějak najdou, byť by je dělila jakákoli vzdálenost. Jejich společenství a vzájemnost se neodehrává na nějaké osobní úrovni, nýbrţ bývá zprostředkována právě jejich náčiním. ISTP tedy, podobně jako ISFP, komunikují převáţně činy a nijak neusilují o to, aby rozvíjeli své verbální dovednosti. Tento jejich, někdy aţ okázalý nezájem o komunikaci v jejích tradičních formách, vede někdy k podezření na "poruchy učení" nebo dokonce "dyslexii" či "autismus". Zpravidla to nebývá pravda. Je-li totiţ takovýmto jedincům dána příleţitost sblíţit se s nějakým nástrojem nebo strojem, jakkoli sloţitým, zpravidla se brzy zjistí, ţe záhy předčí všechny okolo v tom, jak rychle se naučili je ovládat a jak precizním slovníkem dokáţí popsat jejich součásti a funkci. Jejich duch je zaměřen spíše řemeslně neţ vědecky, nezajímá je zpravidla vůbec "úřední", interpretatitivní a racionalistické zaměření školních osnov. Zajímá je, jak a proč věci fungují, rádi jim přicházejí "na kloub". Ostatní SP jsou schopni občas alespoň předstírat, ţe se snaţí něco naučit, i kdyţ se také ve škole nudí stejně, ale ISTP jsou v tomto zásadoví. Dokáţí beze slova vzdorovat a chladně opětovat pohled učitele tak dlouho, ţe to většina i jinak velmi klidných pedagogů nevydrţí. Úplatek, lichotka, prosba, odměna, trest, hrozba v jakékoli výši nebo naléhavosti jimi nepohne, aby se trochu více věnovali těm stupidním školním úkolům. Škola je na hony vzdálena tomu, co povaţují ISTP za podstatné, protoţe se je snaţí připravovat na to, o čem uţ dnes vědí, ţe

tak jako tak nebudou nikdy dělat. Řekli jsme si, ţe SP se nikdy na nic nepřipravují. Jenom ISTP však pokládají za nutné o tom zcela nedvojznačně ubezpečit své okolí. To platí i v zaměstnání. Jsou dobří hlavně v tom, co má smysl, v tom, co prověřuje jejich inteligenci, odvahu a zručnost. Pověřte je zvláštním úkolem, dejte jim zvládnout nějaký nástroj nebo zařízení a sledujte jejich rychlost! Jsou vynikající praktikové v aplikované vědě, v inţenýrských oborech, v mechanice, ale také dokáţí vyniknout třeba jako právníci či investiční analytici. Bývají z nich svérázní vedoucí pracovníci. Protoţe nemilují ţádné teorie, nemají v lásce ani ty manaţerské, a po pravdě řečeno jsou na štíru s mnohým z toho, co je za management tradičně pokládáno. Jejich styl je hektický, přímočarý, nediplomatický a neortodoxní. Mají sklon motivovat ostatní tím, ţe se raději sami s nesmírnou a nakaţlivou vervou do něčeho pustí, neţ aby se snaţili přimět je k tomu "řečmi". Po tom, co jsme si o nich řekli, není asi obtíţné se dovtípit, ţe mezi pohlavími v této skupině budou existovat značné rozdíly. Je zřejmé, ţe vlastnosti ISTP, které baví především adrenalinově náročně disciplíny, jak to výstiţně nazývají Kroeger a Thuesenová,' odpovídají spíše muţskému stereotypu a pro ţeny jsou tradičně pokládány za jaksi nepřípadné. Velmi těţko se pro tuto skupinu hledá ţenský archetyp. Pro ţenské ISTP bývá snazší uplatnit své přednosti a sklony v zaměstnání neţ mimo něj. I proto se z ţen tohoto typu stávají "zavzaté" profesionálky, leckdy se "spády", jeţ bývají jejich okolím pokládány za přinejmenším podivné. Přijmout mezi sebe ţenu, která dělá "muţskou" práci lépe neţ oni "sami", není pro muţe vţdy snadné. Protoţe pro tyto ţeny není jednoduché najít partnera a častěji neţ jiné typy zůstávají samy, "vdávají" se za svého koníčka nebo za svou práci. Můţeme je nacházet v zaměstnáních tak rozmanitých, jako je správce přírodní rezervace, chirurg na traumatologii, v investigativní ţurnalistice, ve specializovaných vyšetřovacích oddílech policie či protiteroristických komandech. Třebaţe se ISTP, jak uţ jsme si řekli, vyznačují egalitářstvím, nechutí k subordinaci a láskou k nespoutané volnosti, mohou z nich být velcí vůdci. Daří se jim nejlépe někde v čele, s mečem v ruce, na hrotu útoku. Mnozí ISTP vynikli jako vůdčí bojovníci v doslovném i přeneseném slova smyslu, bez ohledu na to, jak malá nebo velká je jejich jednotka v porovnání s "protivníkem". Jejich extrémní realismus, schopnost rychle vnímat a zpracovat ohromná kvanta informací, smysl pro dokonalost a bravuru jim umoţňuje jakýmsi šestým smyslem (obráceným směrem ven) vystihnout ten nejsprávnější moment pro překvapení, vycítit slabé místo soupeře a jako rafinovaný judista toho vyuţít. Pro ISTP, který je spíše velitelem neţ vojevůdcem, je bitva intelektuální zábavou a kratochvílí, nikoli však ve strategickém smyslu (ten zajímá spíše NT), ale spíše uměleckém, kdy se mistrně v jediném okamţiku vyuţije vše, co nám dává převahu, k přemoţení protivníka. Keirsey a Batesová říkají: "Patton byl takovým typem velitele a musíme přiznat zásluhu Marshallovi (stratégovi typu NTJ) za to, ţe byl schopen dohlédnout za okázalý, impulzivní, nepoddajný a lehkomyslný exteriér tohoto válečníka, jemuţ nebylo rovno. Stejnou zásluhu musíme připsat Grantovi (také NTJ) za to, ţe si vybral Sheridana, a Hitlerovi (ENFJ), ţe si vybral Rommela." Na ISTP číhá několik nebezpečí. První potíţ s nimi je v tom, ţe nechápou, ţe člověk nemusí tu či onu věc skutečně "dělat", aby jí rozuměl a znal. Zřejmě z úst nějakého ISTP poprvé zaznělo známé "Kdo umí, umí, kdo neumí, učí (popřípadě radí, atd.)." Těţko se např. smiřují s tím, ţe reţisér nemusel být vynikajícím hercem, aby věděl, co mají představitelé rolí dělat, ani skvělým dramatikem, aby poznal dobrou hru. Chtěli by, aby kaţdý trenér byl nejdříve mistrem světa. Za druhé, jejich výkonnost a úspěšnost můţe trpět také tím, co platí o všech ITP, ţe totiţ jejich schopnost rychle rozpoznat a analyzovat, co funguje špatně, jejich soustředěni na logiku věcí, jim občas brání vidět lidskou stránku a třeba ocenit a pochválit ostatní. Participativní, demokratický způsob řízení jim není přirozený, není jim "dán". Oni prostě nejraději dělají věci sami, nebo s těmi, kteří se k nim spontánně připojí, neţ aby se namáhali s tím, ţe by někoho pracně motivovali a získávali. ISTP nebývají příliš disponováni k participativnímu, demokratickému stylu řízení: připadá jim jako příliš pracný, vyţadující mnoho času a úsilí a my jiţ víme, jak mnoho si ISTP cení úspornosti. Za třetí je můţe zatíţit jejich libování si v analytických postupech, které můţe vést k tomu, ţe s nimi nebudou nikdy hotovi, a tak mohou příliš odkládat rozhodnutí nebo zanedbat kontrolu jeho splnění. Za poslední, jejich orientace na akci jim někdy brání myslet dopředu. Raději hasí vzniklé ohně neţ kopou protipoţární příkopy, raději bojují s povodní neţ stavějí hráze. V zájmu spravedlnosti je však poznamenat, ţe to dělají lépe neţ kdokoli jiný. Naprostou pošetilostí a vyhazováním peněz je posílat ISTP, nejvíce ze všech lidí orientace P, na školení a kursy time managementu. Všechny ty mazané a důvtipné záznamníčky a kalendáříčky jsou pro ně jenom místy, kde uchovávají ta data, která nebudou stejné v ţivotě potřebovat, a zapisují plány, které stejně nikdy nedodrţí. Mezi jejich silné stránky patří to, ţe se dokáţí sami motivovat, sami sebe nastartovat a zcela nezávisle pracovat. Nepotřebují dohled a vlastně jej ze srdce nesnášejí. Většinu věcí dodělají včas a v termínu, ale jejich "čas" a jejich "termíny" nemusí být vţdy totoţné s vašimi. Nesnášejí omezení a přemíru struktury, jako závazné harmonogramy, síťové diagramy, metody kritických cest nebo PERT

apod. ISTP mohou být velice pruţní, adaptibilní a snadno se vyrovnávají s neočekávanými událostmi a okolnostmi, které by třeba typy se silným usuzováním (J) vyvedly z konceptu. Pokud se věci hýbou kupředu, různá vytrţení a přerušení jsou pro ně spíše vítanými zpestřeními něčeho, co by mohlo moţná snadno degenerovat v rutinu a nudu. Nové specifikace či změnová řízení je zřídkakdy nějak zneklidní, ba naopak, stimulují jejich úsilí. Jedna věc, která je na ISTP fascinující, je schopnost vstřebat do sebe nesmírná kvanta údajů, dat a informací, aniţ by pro ně měla bezprostřední praktický smysl. Jsou schopni je dlouho v sobě nosit a v pravou chvíli s nimi vyrukovat a uplatnit na danou situaci, zkrátka být připraveni dříve neţ jiní. To není v rozporu s nechutí ISTP plánovat a připravovat se: sám sběr dat je pro ně činností, která je dostatečně uspokojuje. To, ţe sami vědí, je pro ně dostatečnou odměnou. ISTP je velmi svérázný typ, obtíţně se nechá řídit a sám řídí nesnadno. V mnoha organizacích se pro něj těţko hledá místo, zkrátka "nezapadají". Ovšem v tom, co jim "sedne", jsou nepřekonatelní a nenahraditelní. INTP Tento typ se ve svém chování velmi liší od ISTP Oba sice spoléhají na introvertní a velmi precizní myšlení (T) jako na svou dominantní funkci. Tato jejich nejsilnější kvalita však zůstává většinou skryta a vyjevena bývá jen jejich nejbliţším. K jejich škodě však z toho plyne, ţe bývají vnímáni jako lidé, jimţ je těţko rozumět a jeţ je nesnadné pochopit. Bohuţel těch, kteří dokáţí rozpoznat jejich skutečné schopnosti, není mnoho. Na své okolí pohlíţejí navenek obrácenou intuicí (N), optikou idejí, pro něţ čerpají inspiraci zvenčí. Ze všech typů vykazují největší preciznost ve vyjadřování a myšlení. Zdá se, jako by byli neustále ve střehu a okamţitě rozpoznali sebemenší rozpor nebo nekonzistentnost v něčí mluvě či myšlenkových pochodech a byli připraveni se na to vrhnout s dravostí vyhládlého jestřába. Jejich schopnost vysledovat sebejemnější nesoulad nebo nelogičnost v jakýchkoli výrocích, bez ohledu na to, jak vzdáleny jsou v čase nebo prostoru, můţe v některých lidech vyvolávat dojem, ţe jsou intelektuální snobové. Takovéto mínění bývá někdy podpořeno i tím, ţe pokud se někdo projevuje podle jejich názoru nelogicky nebo na nedostatečné intelektuální úrovni, projevují INTP pro takovéhoto partnera jenom pramálo pochopení a trpělivosti. Neúprosně logické myšlení a neustálé srovnávání a hodnocení fakt ve vztahu k čisté teorii má pro ně jakýsi morálně kvalitativní smysl. INTP totiţ neustále hledají to, co je nejdůleţitější. Protoţe umějí bez slitování prosít nepodstatné, mívají ohromnou schopnost soustředění. INTP bývají přezdíváni architekty nových myšlenek a systémů. Bývají ale i skutečnými architekty staveb a budov. Jen málo lidí má však doopravdy právo takovéhoto označení - INTP jsou skutečně vzácným druhem, protoţe jich nebývá v populaci více neţ zhruba 1 procento. Jakkoli si nade všeho váţí u sebe i u druhých především inteligence, jejich občasná snaha nahromadit a nastudovat co nejvíce teorií a nápadů můţe občas vést k tomu, ţe se v některých oblastech, stojících mimo hlavní proud jejich zájmu, projeví jako naprostí intelektuální diletanti. Protoţe mají rádi elegantní a co nejjednodušší (parsimonní) teorie, lehce se jim můţe stát, ţe sklouznou do bizarního redukcionismu. Z tohoto rodu jsou pitoreskní snahy o různé konstrukce sociální fyziky či o matematické modely lidského chování. Kdyţ si INTP jednou osvojí a přijmou za svůj nějaký poznatek, sotva jej kdy zapomenou. Podobně jako ISTP, bývají posedlí analýzou. Jakmile se pustí do nějakého rozboru, jakmile se rozběhne soukolí jejich myšlenkových pochodů, rozjeté na vlnách perfektní logiky, nedokáţí je uţ zastavit; je to, jako by jejich mozek nabyl vlastní vůle a samostatnosti a nebyl schopen přestat, dokud tu či onu věc, často s nesmírným vypětím a nevídanou sveřepostí, beze zbytku "nezpracuje" a nepochopí ve všech jejích souvislostech a celé její sloţitosti. Na rozdíl od ISTP, jsou takovéhoto intelektuální nasazení schopni bez ohledu na to, zda jim, jejich blízkým nebo komukoli jinému přinese takováto analýza bezprostřední prospěch nebo škodu, radost nebo starost, prosperitu nebo strádání. Logika věcí je logika věcí a jako taková nijak nesouvisí s etikou nebo lidskými sentimenty. Tento rys jejich povahy můţe někdy vyvolávat nepřátelskou nebo defenzivní odezvu a můţe INTP vyslouţit pověst arogantních a studených lidí. Jejich krédem je, ţe pravdu je třeba poznat stůj co stůj a jak s ní později naloţíme, je jiţ jiná otázka. Svět pro ně existuje především proto, aby byl poznán. Realita je jen toliko triviální doménou, která poskytuje nápady a náměty. O světě je třeba vynášet nerozporné a logicky korektní soudy a nezáleţí na tom, zda je ostatní chápou nebo přijímají. INTP jsou logici, matematikové, fyzikové, vědci a také filozofové. Zajímá je proto kaţdá moţnost, jak architektonicky uspořádat myšlenky do smysluplných celků, které lépe postihnou podstatu světa. Není však namístě ţádat INTP, aby tyto systémy uváděli v ţivot nebo je na něco aplikovali. Protoţe povaha jejich výtvorů je často výsostně abstraktní, stává se jim, ţe jim nebývá přiznána zásluha za prvenství toho či onoho, čemu pomáhali na svět, co poprvé formulovali a co by bez jejich přičinění nikdy nespatřilo světlo světa. Na pana

Galvaniho a jeho mrskající se ţabí stehýnka by si asi dnes, v době elektřiny, sotva kdo vzpomněl, kdyby jeho jméno nepřešlo do odborného pojmosloví. Ocenění jejich práce přicházívá příliš často aţ posmrtně a nejednou se stává, ţe jejich dílo sotva kdy opustí regály knihoven. INTP se zpravidla nepouštějí do literárních pokusů ani se nesnaţí uplatnit třeba jako prodejci. Nehodí se pro běţnou kancelářskou práci a brzy se jim začnou zajídat rutinní úkoly. Mohou z nich však být vynikající pedagogové, zejména pro starší a osobnostně i odborně vyspělejší studenty. Jakoţto introverti nebývají příliš populární - a ani o to nijak neusilují; bývají tím typem náročného a velmi úkolově zaměřeného učitele, jehoţ přínos plně oceníme aţ po létech, coţ se dotyčný často uţ ani nedozví. Z všeho nejraději pracují o samotě, tiše a bez přerušování a vytrhování kýmkoli a z jakéhokoli důvodu. Pokud organizace skutečně chtějí efektivně vyuţít často nevšedního nadání těchto lidí, musí jim zpravidla přidělit podpůrný štáb lidí, který se ujme jejich nápadů a myšlenek, jakmile se zjeví, dříve neţ o ně naši INTP ztratí zájem a začnou se věnovat něčemu jinému. Jako pracovníci a nadřízení bývají velmi loajální vůči své firmě a vůči svým podřízeným. Musí se jim ale tolerovat jejich občasná zasněnost a duchovní nepřítomnost. Nemají příliš v lásce všelijaké "rozruchy", ať jsou to různé společenské události nebo normální nepořádek a nedostatek organizace. Je na spolupracovnících a ostatních lidech z jejich okolí, aby je občas někam "vytáhli" mezi lidi. Jinak, pokud by to záleţelo jen na nich samých, nejraději by si někam zalezli a vynořili se pouze aţ v případě neodbytných fyzických potřeb. Přesto dokáţí být pro své okolí velmi inspirativní, v souţití nenároční a dá se s nimi při správném zacházení velmi dobře vyjít. K "správnému zacházení" patří i to, ţe jim nevyčítáme jejich zapomnětlivost v záleţitostech běţného provozu domácnosti či úřadu, narozenin a jiných výročí či rituálů, schůzek apod. Ze všech typů se nejvíce blíţí představě roztrţitého profesora. Daří se jim dobře tam, kde je ochota snášet jejich introvertní povahu a kde nevládne duch a kultura puntičkářských epimétheovských SJ. Většinou jsou jejich zvláštnosti lépe snášeny u muţů neţ u ţen. Od dam se totiţ zpravidla příliš neočekává einsteinovská genialita kombinovaná s popletenou roztrţitostí, jeţ muţům prochází jako roztomilý svéráz. Muţi tohoto typu oproti ţenám zase trpí menší společenskou senzitivitou a dopouštějí se mnoha "trapasů", které jim mnohdy vůbec ani nedojdou. Mají sklon stranit se společenských událostí, a pokud se tam uţ objeví, pak se bud budou celou dobu bavit pouze s jedním nebo několika málo lidmi jejich intelektuální úrovně, nebo brzy "uráţlivě" odejdou a dají tak zdánlivě najevo, ţe jim ostatní nesahají ani po kotníky. Někdy si uvědomují, ţe jednají nespolečensky, ale nemohou se přemoci a potom z toho mívají pocity provinění. K velkým přednostem INTP patří nezávislost myšlení, jak jejich vlastního, tak i podpora, kterou v tomto ohledu poskytují ostatním. Schopnost přijít s nápadem a umět jej promyslet do všech logických důsledků je v jejich očích znakem skutečné vyspělosti ducha. Mnoho elegantních teorií a zákonů od teorie relativity po různé teorie osobností, od evoluce k termodynamice, se vylíhlo v hlavě nějakého INTP, byt je do širšímu světu přístupné a známé podoby, např. literární, mohl zpracovat někdo jiný. I kdyţ bude nápad nedopečený, zdánlivě nemoţný _ a prakticky absurdní a nepouţitelný, INTP jej ocení, bude-li logicky nerozporný a precizně vyjádřený. Navíc můţe nositeli získat ze strany INTP respekt, moţná i jejich přátelství, jinými slovy vztah, který bývá v případě těchto lidí vzácný, ale značně trvalý, nepodléhající momentální konjunktuře nebo náladě. Současně je však třeba počítat s tím, ţe vaše myšlenky a nápady budou nyní podrobeny mnohem důkladnější mu zkoumání, protoţe emocionální blízkost INTP chápou jako mandát _ k tomu, aby se na vaše úsudky podívali z větší blízkosti. Další předností INTP bývá precizní vyjadřování. Vychází jakoby zevnitř, často jsou jejich výroky či přednášky pronášeny v jakémsi zasněném vytrţení, s přivřenýma očima. Kaţdé slovo v nich však "sedí" a kaţdá vazba či vedlejší věta je dovedena do bezpečného přístavu konečné interpunkce. I po _ velmi dlouhé době dokáţí tito lidé téměř doslova reprodukovat rozhovor, který měli, nebo text, který četli. INTP jsou také vynikající ve schopnosti přetransformovat vcelku banální a všeobecnou diskusi do inspirativní vize - ovšem pokud jim v tom nezabrání jejich introvertní bloky, např. přítomnost mnoha zcela neznámých lidí. Vzhledem k tomu, ţe jejich cítění (F) bývá v porovnání s ostatními funkcemi nevyvinuté, můţe se jim snadno stát, ţe se projeví netaktně a necitlivě vůči potřebám a přáním druhých. Zpravidla si těchto přání a potřeb nejsou ani v nejmenším vědomi a snadno někomu "šlápnou na kuří oko". Také by jim rozhodně prospělo, kdyby své nejmilovanější a nejdrahocennější intelektuálně intuitivní projekty čas od času srovnali s fakty a realitou a vyvodili závěry z toho, co tyto skutečnosti a omezení, která z nich vyplývají, znamenají. Většinou si jsou vědomi své nepraktičnosti a vědí, ţe jakkoli jsou dobří ve vymýšlení nových řešení a formulaci nových koncepcí, je praktická realizace jejich slabinou. Je to do značné míry dáno tím, ţe INTP si realizaci intelektuálně, uvnitř proţijí a necítí pak jiţ potřebu opakovat totéţ ve skutečnosti. To můţe být pro podřízené a vůbec pro lidi, kteří počítali s jejich hmatatelnou podporou, aţ zoufale skličující a demotivující.

Platí, ţe mnohé z intelektuální základny našich ţivotů a lze říci, i naší civilizace jako takové, by neexistovalo, kdyby na světě nebyli INTP. Ať jiţ jako univerzitní profesoři, vědci, výzkumníci či geniální programátoři fungují INTP jako architekti našich myšlenkových systémů. Možné slabiny skupiny ITP Za normálních nebo příznivých okolností bývají ITP nezávislí, byť trochu zranitelní, ale vnitřně zásadoví a nekompromisní lidé. Jsou-li vychýleni z rovnováhy, mohou se stát defenzívní, tragičtí, bojácní, hypersenzitivní, váhaví a neochotní, paličatí, programově odtaţití a vyhýbaví. Mohou se vyhýbat jak lidem, tak i dalším objektům vnějšího světa, mohou se téměř zcela stáhnout do svého vnitřního prostředí. V něm mohou objevovat a formulovat nové pohledy a nová stanoviska, teorie a povýtce spekulativní myšlenkové systémy, pro něţ však nepotřebují nová fakta nebo informace. Spíše neţ reálný svět se v nich mohou zrcadlit symbolické představy. Jsou-li manaţery, číhá na ně nebezpečí, ţe pokud fakta, data a skutečnosti neodpovídají jejich teoriím a názorům, ignorují fakta, zahodí "špatná" data (případně si najdou jiná) a neohlíţejí se na skutečnost. Nechají se vést vlastními fantaziemi, které mohou hraničit s fantasmagoriemi. Jejich postoje a názory pak budou neotřesitelné a nepruţné, protoţe se budou opírat o jejich vnitřní svět, který je u nich nadřazen pomíjivému hemţení světa vnějšího. Budou mít moţná sklon vyslovovat je s jistou přezíravostí, ba aţ ironickou lítostí, aby dali najevo svou převahu. Protoţe ale nebudou zaloţeny na vzájemně sdílených informačních vstupech ("tomu byste vy stejně nerozuměli, to byste nebyli schopni pochopit"), jejich obhajoba by byla velmi obtíţná, a proto se raději budou vyhýbat konfrontaci. Mohou se tak začít uzavírat do "věţí ze slonoviny". Jejich neosobní orientace se můţe projevit v mnoha podobách, od plachosti po antisociální postoje a jednání. V prvním případě můţeme mít co do činění s naivními a společensky poněkud neohrabanými a do sebe zahleděnými lidi, jimţ lze leccos "nakukat" a kteří mohou např. podlehnout velmi povrchnímu a velmi účelovému lichocení. Ve druhém případě můţe jít o nekomunikativní, arogantní izolované podivíny, blazeovaně a lhostejně povýšené nad veškeré denní pachtění, jeţ však lze snadno zneuţít pro nejrůznější ideologie. Vinou inferiorního cítění (F) mohou být jejich soudy v této oblasti (také díky jejich aţ fundamentalistické zásadovosti) černobílé, coţ je klasický projev nediferencovaného cítění. Většinou se jen obtíţně dovtípí, co mohou druzí cítit, a obvykle se jim to musí přímo nebo polopatě říci. Jejich cítění bývá přirovnáváno k lávě valící se z vulkánu: pohybuje se sice rychlostí jenom pěti metrů za hodinu, ale zavalí vše, co jí stojí v cestě. Má ale výhodu primitivní funkce, protoţe je svrchovaně upřímné a vřelé. Tito lidé skutečně milují, upřímně a bez kalkulací. Bohuţel totéţ platí i opačně - ITP mohou stejně slepě a bez zrnka vypočítavosti i nenávidět. Na druhou stranu je jejich přecitlivělost na sebe samé můţe dovést k tomu, ţe budou netýkaví, izolovaní a podezřívaví. Bude-li jejich sekundární funkcí intuice (N), mohou mít jejich archaické fantazie aţ mytologický nádech, pokud jsou to smysly (S), pak se můţeme setkat s bizarnímy vjemy a záţitky, které se ale nemusely nikdy stát. Negativně na ně mohou zapůsobit okolnosti, kterým nerozumějí; nedokáţí je vysvětlit. Frustruje je nemoţnost nějak je ovlivnit a změnit. V takových případech se mohou nejprve snaţit zcela neadekvátními prostředky nastolit předchozí, pro ně příznivější situace. Neuspějí-li, mohou se stáhnout, stýskat si nad zlobou a nespravedlností světa, popř. začít škodit. Vše si mají sklon brát osobně a špatně snášet kritiku. Proto je pro ně nutné učit se vidět sebe samé i v jiném neţ zcela pozitivním světle, být schopni změnit úhel pohledu a uvědomit si, ţe svět nabízí ještě jiné moţnosti, neţ ty, které vidí oni sami. V klinické praxi jim velmi pomáhá skupinová terapie, trvá jim však dlouho, neţ se otevřou. V pracovním prostředí se tomuto přístupu nejvíce blíţí brainstormingy, které by však měly být vedeny zkušeným, moţná externím facilitátorem. Prospěšná pro ně bývá pozitivní podpora otevřené dvojstranné komunikaci, při níţ jsou vybízeni ke sdělování svých stanovisek a k opakování toho, co řekli jiní. Rozhodně jim mohou pomoci relaxační cvičení a trénink asertivity.

9.6. INJ - Introvertní intuitivní typy Introvertní intuitivové pojednávají svět myšlenkovou analýzou (T) a prostřednictvím logiky. Nezabývají se ani tak vnějšími objekty, ale povahou těchto objektů, v jakési nadčasové formě, která se klene mezi minulým vědomím a budoucnem. Jejich dominantní funkcí je dovnitř obrácená intuice (N). Jung o této skupině hovořil jako o trochu bizarní kombinaci mystického snílka a excentrického umělce. Asi věděl, o čem mluví, protoţe k ní sám patřil. Zřejmě na jejich adresu napsal německý filozof Hegel, sám také introvertní intuitiv, ve svém známém paradoxu: "Čím více se liší skutečnost od představy o

ní, tím hůře pro skutečnost." Čas od času je třeba jimi zatřást a vrátit je z říše snění do reálného světa a zeptat se jich, co jejich nápady vlastně znamenají. Jejich smyslové vjemy bývají často velmi omezené a úzké a jejich názory takřka nevyvratitelné. Jakoţto introverti mívají zcela jasné, zevnitř pramenící vize, méně zřejmé jim však je, jak je vnímají jiní. Jung hovoří o těchto vizích vytékajících z nevědomí jako o archetypech, jako o dědictví "psychického fungování celých pokolení předků".' Hovořil o nich jako o prorocích. Protoţe podřízenou funkcí těchto lidí je smyslové vnímání (S), nebývají v příliš těsném spojení se svými fyzickými smysly ani s realitou. Kaţdou chvíli si mohou z prostředí i kontextu vytrhávat cokoli, co se zdá potvrzovat jejich předem utvořené názory. Na druhé straně dokáţí být pronikavými inovátory, především na poli myšlenek a nápadů, a dokáţí se úţasně soustředit. Jejich ohromná důvěra ve správnost vlastních intuitivních vhledů do podstaty věcí, do jejich nejhlubšího smyslu, sotva postřehnutelných vztahů, souvislostí a závislostí jim umoţňuje jít neoblomně za svým a čelit tlaku jak uznávaných autorit, tak i všeobecného mínění. Největším potěšením je pro ně vidět své představy, nápady a duševní výtvory uskutečněné v praxi jako důkaz vítězství ducha nad hmotou a všeobecnou skepsí. Aby dosáhli úspěchu a zadostiučinění, musí se ke světu obracet svou velmi pevně zakotvenou preferovanou usuzovací funkcí, kterou je, podle typu, bud myšlení (T), nebo cítění (F). To jim teprve umoţní opřít svůj úsudek o nebývalou zarputilost, vytrvalost a houţevnatost, odvozené z konečného cíle nebo účelu, které nacházíme pouze u typů s převahou usuzování. Jejich vůle dokáţe hory přenášet. Nemoţné se liší od moţného jenom tím, ţe trvá déle - ale ne o mnoho. Také o nich, podobně jako o ENP, platí přísloví, ţe vynálezci jsou lidé, jimţ neřekli, ţe něco nejde. INJ si nezřídka nejsou schopni reálně uvědomit opozici, s níţ se mohou setkat, její sílu, zdroje i pravděpodobné bojiště, na němţ se případné střety budou odehrávat. Nebývají ani ochotni připustit, ţe jejich myšlenky nebo nápady nejsou dokonalé. V prostředí základního nebo aplikovaného výzkumu musí pokus nebo jiná zkouška jejich odváţných návrhů bud zcela jasně a zjevně uspět, nebo naprosto selhat, aby vzali její výsledek na vědomí. Pokud se pohybují v oborech, kde empirické testy nejsou zcela snadné, evidentní nebo přístupné, měli by být stále ve střehu a své myšlenky prověřovat. Více neţ ostatní typy potřebují mít kolem sebe "ďáblovy advokáty", byt jejich ţivot budou INTJ trvale ztrpčovat, popř. je třeba výsledky jejich myšlenkových procesů podrobovat soustavné oponentuře. Také by; podobně jako mnozí jejich "kolegové" INP, čas od času potřebovali někoho v roli "tiskového mluvčího", který by jejich vývody "překládal" pro zbytek světa do řeči srozumitelné ostatním smrtelníkům.

INTJ INTJ mají ze všech typů největší dávku sebedůvěry, která čerpá z bohatých vnitřních zdrojů introvertní intuice a inspirace. Svému okolí se tento vzácný typ, vyskytující se zhruba v 1 procentu populace, jeví jako nejvíce individualistický a nezávislý. Ţijí ve světě introspektivní reality, soustřeďují se na moţnosti, uvaţují a myslí ve formách čisté logiky, s krajně utilitaristickou orientací, to znamená, ţe lidé a věci podle nich mají slouţit nějakému pozitivnímu účelu a cíli. INTJ se obvykle snadno rozhodují, puzeni k závěrům svým usuzováním (J). Teprve poté, aţ se rozhodnou, dojdou klidu a mohou se pustit do vlastní práce. Mají přitom ovšem sklon ignorovat pocity a názory jiných, jak těch, kteří by je mohli podpořit, tak i těch, kteří mají kritické výhrady. Hledí do budoucnosti, pro jejich okolí někdy aţ příliš vzdálené a nemilují pohled zpět. Metafora, která je nejlépe vystihuje, je budovatel nebo strůjce. Přidrţují-li se nějakých pravidel či myšlenkových postupů, nečiní tak ovšem proto, ţe jim apriorně věří, nebo proto, ţe mají nějaký hlubší smysl či význam. Pokládají je za uţitečné proto, ţe jim mohou nabídnout nějaký jedinečně nový pohled na svět. Je to pro ně svého druhu hra. Mají sklon ke krajnímu pragmatismu, jehoţ optikou vidí realitu jako něco, co je vlastně do značné míry umělé, svévolné, dílem okamţité situace, vykonstruované. Skutečnost lze buď' pouţít jako nástroj nebo prostě ignorovat. Mohou si čas od času, ale většinou jen na chvíli, pohrávat s určitými náboţenskými či filozofickými směry, nezřídka velmi okrajovými, popř. vytvářet nějaké své vlastní, právě pro nezvyklé perspektivy pohledu, které se jim tak mohou nabízet. Skutečnost je utvořena z tvárné materie a lze ji proto měnit, podmanit si a osedlat. Skutečnost je tavicím kotlem pro ideje, z tohoto hlediska jsou INTJ nejteoretičtější ze všech typů. Zatímco ENTP vidí ideje jako pěšce na šachovnici reality, INTJ na to hledí opačně: realita je pro ně pěšcem v šachové partii idejí. Ţádná není dost výstřední na to, aby si nezaslouţila jejich pozornost. INTJ jsou otevření nápadům a konceptům a často je s nemalou dávkou intelektuální agresivity vyhledávají. Příměr s královskou hrou je v případě INTJ velmi přiléhavý. Někdy se zdá, jako by manipulovali se světem na obrovské šachovnici a neustále vyhledávali strategie a taktické postupy s nejvyšším

výnosem. V tom, jak lnou k přísně logickým postupům, připomínají trochu INTP Na rozdíl od nich však k tomu, aby se s jistotou vydali na svou pout intelektuálního dobrodruţství, jim stačí lehce naznačená, načrtnutá, zastřená a implicitní logika věcí. Stačí jim zdání. Jejich myšlenky a nápady se zdají být obdařeny samostatným zdrojem energie a schopností samostatného ţivota. Z předchozího výkladu však víme, ţe dříve, neţ spatřily světlo světa, musely projít důkladným očistcem, v němţ musely osvědčit svou hodnotu. Další rozdíl spočívá v tom, ţe INTJ hledí více dopředu, na důsledky aplikace svých nových myšlenek, nápadů nebo postojů. Tajemství jejich úspěchu tkví v tom, ţe mívají neobyčejný smysl pro to, věci dotahovat a být schopni předvídat i dlouhodobé důsledky nynějších činů. Pokud jsou přesvědčeni, ţe jsou správné a přínosné, dokáţí je uvádět v ţivot, je-li třeba, i s nelítostnou bezohledností, bez ohledu na osobní oběti, čas nebo energii. Teorie, které nejsou dostatečně rychle schopné prokázat svoji uţitečnost, jsou rychle opuštěny. INTJ mohou být čas od času nesmírně úzce zaměřeni na jeden jediný cíl a prostě nevidět ani neslyšet nic a nikoho jiného. To můţe být pochopitelně jak jejich předností, tak i jejich slabinou. Někdy mohou názory okolí pomoci, jindy mohou brzdit. V kaţdém případě jim to díky soustavnému úsilí, při němţ nelitují času ani energie, pomáhá v jejich kariéře k rychlejšímu neţ průměrnému vzestupu. Současně je to ale vystavuje nebezpečí pádu z větší neţ průměrné výšky. INTJ by nejraději viděli, jak se jejich myšlenkové konstrukce a systémy zhmotňují a přeměňují ve skutečnost. Velmi dobře je vystihuje výrok i ţivot známého INTJ, Karla Marxe: "Filozofové svět dosud jenom vykládali, jde však o to jej změnit." Tam, kde se INTP spokojí s vytvořením systému, INTJ budou organizovat politické strany a další účelová seskupení pro to, aby svým nápadům pomohli na svět. Jejich "šachový" přístup k realitě můţe způsobit, ţe je pro ně jenom jednou z forem laboratorní situace, a proto jí mohou ordinovat i krajně neprověřené recepty. K hlubšímu pochopení těchto nejednoduchých osobností je třeba především raději sledovat a věnovat pozornost tomu, jak zacházejí s realitou neţ s myšlenkami. Jejich druhotnou funkcí je vědomé extravertní a empirické myšlení (T). Z toho důvodu vynikají v zobecňování, klasifikování, sumarizování, nacházení vhodných příkladů a příměrů, dokazování, prokazování a demonstrování čehokoli, o čem chtějí své okolí přesvědčit. Jako všichni NT nemilují redundanci, coţ se nejspíše projeví tím, ţe opomenou nebo nepokládají za nutné sdělovat východiska a premisy, z nichţ jejich soudy a závěry vycházejí. Můţe to být i tím, ţe podvědomě cítí, ţe skutečně čistá či formální a systematická logika, ta, v níţ jde o průzračně zřetelné principy a pravidla, nebývá tou jejich nejsilnější stránkou. Protoţe jejich argumenty pocházejí z nitra, mohou svá zdůvodnění trochu zneprůhledňovat a zamlţovat, např. tím, ţe operují nepřesně definovanými pojmy či se odvolávají na blíţe nespecifikované zásady či učení. Tento sklon k manipulativnosti je trochu přibliţuje k ENTJ. Avšak na rozdíl od jejich spoléhání především na deduktivní postupy, těţí INTJ z toho, ţe jejich intuice umí ve věcech vyhmátnout pro ostatní zprvu nepostřehnutelný soulad a konzistentnost. Hlavním rozhodčím v jejich uvaţování je logická nerozpornost. Nic jejich nátuře nevyhovuje tak, jako kdyţ jsou jejich systémy bez vnitřní i vnějškové kontradikce a logicky konzistentní. Ţe je pro dosaţení této konzistence třeba tu něco ohnout, tam něco zlomit a onde udělat kotrmelec, si dokáţí zdůvodnit a zracionalizovat. Důleţitou sloţkou jejich pojetí konzistence je, ţe se nic nepřekrývá a nezdvojuje. INTJ dokáţí okamţitě "vyčenichat" nadbytečné funkce, příliš komplikovaný oběh příliš mnoha dokumentů, dublování činností a vůbec cokoli co zavání plýtváním lidskými, časovými, peněţními nebo materiálními zdroji. Takováto situace je osobně uráţí a dráţdí a nedají si pokoj, dokud nedosáhnou nápravy. Mívají zájem na tom, jak pohnout věci kupředu, neţ jak se vyrovnat s minulými chybami. Tyto jejich vlastnosti je předurčují k zaměstnáním, kde je moţné proměňovat teoretické modely ve skutečnost. Mohou být skvělí ve vědeckém výzkumu, v politice a také na vysokých manaţerských pozicích. Nebudou z hlediska výskytu výjimeční ani v přírodních vědách a dalších oborech, kde je budou především lákat jejich rozvojové moţnosti, zejména moţnost vytvářet, budovat a aplikovat sloţité poznatkové soustavy v praxi. Podle listu Wall Street Journal se mezi vrcholovými manaţery vyskytuje aţ dvacetkrát více INTJ neţ v běţné populaci! S tím, jak manaţeři stoupají v organizacích na funkčním ţebříčku výše, očekávají se od nich lepší komunikační schopnosti. To ale jako by neplatilo pro INTJ. Ti za svůj postup vděčí zpravidla spíše svému odhodlání a výsledkům neţ komunikační bravuře a rétorským vlohám. Protoţe INTJ mají sklony k individualismu, měli by se ke svému prospěchu spojit např. s některými NTP, kteří bývají dobrými systémovými architekty. INTJ budou umět zajistit, ţe jejich nápady a náměty nezůstanou opuštěny někde v šuplících. Pro lidi, kteří budou pracovat s INTJ, bývá dobrou a uţitečnou taktikou, jak předcházet konfliktům a nedorozuměním, přimět je k tomu, aby s nimi pravidelně a opakovaně procházeli společné záměry a cíle, jakoţ i role, které ten či onen bude při jejich dosahování hrát. Spolupracovníci INTJ mívají někdy pocit, ţe INTJ do nich "vidí" (nebo dokonce skrze ně!) a ţe je příliš často "nachytávají na švestkách". Tento pocit průhlednosti, téměř nahoty působí, ţe si ve vztazích vůči INTJ podvědomě vytvářejí

psychologickou distanci. To jenom dále posiluje dojem, ţe se INTJ zdají studení, neemocionální a neschopní vášně. Pro svůj sklon vyţadovat od ostatních stejně tvrdou práci, jakou odvádějí oni sami, působí na ostatní jako lidé, kteří jsou aţ neúměrně nároční a jeţ lze jen těţko uspokojit. V zaměstnání si mohou přisvojit cíle organizace a s takřka svatým odhodláním pak usilovat o jejich naplnění a dosaţení. Bývají oddanými, obětavými a loajálními pracovníky, jejichţ pozitivní vztah je mnohem spíše orientován vůči systému a organizaci neţ vůči konkrétním jednotlivcům. A tak, jak se lidé na jednotlivých funkcích a v různých postaveních střídají a vyměňují, INTJ nemívají s tímto střídáním potíţe. Běda však, ujme-li se funkce někdo, kdo podle jejich názoru tuto míru loajality postrádá a kdo nebere cíle organizace se stejně smrtelnou váţností. Sotva si takový člověk můţe představit horšího nepřítele! Jejich emocionální stavy nebývají v jejich chování příliš patrné. Ani ţenská, ani muţská vydání INTJ je nedávají příliš najevo a to, co stavějí na odiv, nemusí příliš souviset s jejich niternými pocity: mohou dávat najevo hněv a podráţdění, kdyţ si myslí, ţe je to účelné, aniţ je,doopravdy cítí, a naopak radost a potěšení, aniţ k nim mají důvod. Dokáţí být chladní, rezervovaní, odtaţití a nepřístupní. Je to však jejich obranná reakce, protoţe ve skutečnosti bývají INTJ aţ hypersenzitivní na signály odmítnutí ze strany těch nemnohých, jichţ si váţí a na nichţ jim záleţí. Ve společnosti a v mezilidském styku se mohou INTJ chovat povýšeně aţ nezdvořile, ignorovat drobné rituály zavedené proto, aby se ostatní mohli začít cítit v pohodě. INTJ mohou např. při jednání přejít obvyklé úvodní zdvořilosti a obvyklé konverzační fráze výrokem, ţe není čas na plané tlachání, a tak nechtěně vyslat signál, ţe je třeba spěchat, aniţ vlastně něco takového zamýšleli, a pak se divit, z čeho pochází atmosféra napětí či tlaku. Obvykle si ale vedou společensky lépe v pracovních situacích neţ při aktivitách ve volném čase. INTJ se také co moţná vyhýbají fyzickému kontaktu, i v rámci společensky tolerovaných doteků, a bez nesnází je přijímají jen od několika málo vyvolených. Jako manaţeři budou usilovat o to, aby oni sami i jejich podřízení byli kaţdý den o kousek výkonnější a lepší. Jako podřízení budou obdobným způsobem stimulovat sami sebe, své kolegy i své nadřízené. Práce je pro ně nejenom další systém z mnoha, jehoţ je nutno se zmocnit (spíše intelektuálně i mocensky), zorganizovat a vylepšit. Pokud se to nedaří, dělají si INTJ výčitky. Jsou to lidé, na něţ se ostatní zakrátko obracejí jako na neoddiskutovatelné autority, jako na ty, kteří vědí všechno". Ve vedoucích funkcích se v nich trochu sváří jejich posedlost vlastní nezávislostí a samostatností druhých na jedné straně, s právě vzpomenutou snahou mít své bezprostřední okolí pod kontrolou a k obrazu svému na straně druhé. Mohou tak vysílat rozporné signály. Jejich verbální instrukce podřízenému můţe znít: "Vyhraď si na to tolik času, kolik si myslíš, ţe je k tomu potřeba, a udělej to tak, jak si myslíš, ţe je to nejlepší," ale mohou přitom myslet: "Koukej to udělat co nejrychleji a hlavně správně", přičemţ "správně" znamená "tak, jak bych to udělal já". Jako kolegové, partneři a nadřízení, doma i v práci, si INTJ potrpí na harmonii (=bezrozpornost) a pořádek. Jejich spoléhání se na vlastní intuici způsobí, ţe si své přátele, spolupracovníky, ţivotní partnery, podřízené vybírají občas velmi překvapivě a navzdory do očí bijícím důkazům a vnějším tlakům, ţe tato jejich volba není právě nejlepší. Kdyţ si někoho oblíbí, a také ve vztahu k vlastním dětem dokáţí být oddaní a pozorní. V takovém případě, pokud pro někoho "mají slabost", bývají tolerantní, nešetří podporou a ponechávají velkou volnost v rozhodování. Je však třeba dodrţovat určitá pravidla, která INTJ ve vztahu k vlastní rodině i v zaměstnání neradi opakují. Přestoţe pro své úspěchy potřebují ostatní lidi, je pro ně nutná značná dávka autonomie a soukromí a moţnost být sami se sebou, bez ostatních. Nezájem ze strany okolí nebo dokonce kritika je příliš nevyvádí z rovnováhy, protoţe většinou dělají věci, o nichţ jsou tak jako tak velmi vnitřně přesvědčeni, ţe jsou správné, ne-li jedině moţné. Jejich manaţerský styl vychází z toho, ţe chtějí svět kolem sebe stimulovat k (sebe)zdokonalování. Proto zdánlivý nedostatek laskavosti a určitý chlad a jakási nadřazenost spíše klame. Oni sami ji vidí jinak a jsou dotčeni, pokud jim někdo řekne, ţe jsou chladní. Paradoxně jejich zdánlivý chlad a nedostatek laskavosti je pravým opakem - to je jejich způsob, jakým vyjadřují zájem, provokují k rozvoji a růstu. Ve svých dětech i podřízených podporují jejich nezávislost a soběstačnost např. tím, ţe je učí plavat tak, ţe je doslova či obrazně hodí do vody. Osobní pohodlí nebo strach jsou tváří tvář úkolu bezpředmětné. Důleţité je naučit se plavat, tečka. Byl to jistě nějaký čínský INTJ, který jako první pravil: "Chceš-li člověka nasytit na jediný den, dej mu rybu, chceš-li jej nasytit na celý ţivot, nauč jej rybařit." Verbálně má sklon převládat spíše rozjímavá a všem moţnostem otevřená část jejich osobnosti, charakterizovaná introvertní intuicí IN, zatímco v rovině skutečného chování nabývá vrchu tendence usuzovací s převahou myšlení TJ, pro niţ je příznačná přesnost a zodpovědnost. Obojí spojuje pro mnohé ale neviditelné heslo INTJ: "Pokaţdé, kdyţ to či ono uděláš rychle a správně, získáš pro sebe víc prostoru pro pruţnost, svobodu a další sebezdokonalení."

Tito, z dlouhodobého hlediska moţná nejúspěšnější manaţeři, mají však i své slabiny. Jejich výkonnost můţe být narušena sklonem něco ustavičně zlepšovat; protoţe však tato zlepšení se odehrávají především v intelektuální rovině, můţe jim to prospívat ve výzkumném ústavu, ale uţ ne ve firmě. Více neţ jiné typy pro ně platí, ţe kdyţ je něčeho moc, tak je toho příliš. Jejich přednosti dovedené do extrému se mohou obrátit proti nim. Jejich vnitřní představivost, nevynechající jedinou moţnost, je můţe dovést k přehnané nedůvěře, podezíravosti aţ na kraj stihomamu. Jako manaţeři někdy jenom slovně uznávají a intelektuálně připouštějí různé koncepce řízení, odlišné od jejich, v praxi se však jimi nebudou řídit. Tak mohou navenek např. souhlasit s budováním týmu, participativním rozhodováním, zlepšením time managementu, ale pro sebe si myslet, ţe je to dobré jenom pro jiné a sami nic v tomto směru neudělat. Pokud jsou vystaveni příliš mnoha detailům a příliš mnoha intenzívním kontaktům, mohou podlehnout stresu z přemíry podnětů. Uchylují se pak ale mnohdy k sţíravosti, uštěpačnosti, zesměšňování a bagatelizování, čímţ věci od sebe odhazují, ale neřeší. Ačkoliv nejdůleţitější preferencí INTJ je silně vyvinutá intuice, nebývá tato jejich vlastnost zcela viditelná. Na odiv stavějí spíše myšlení, pomocí něhoţ se vztahují k ostatním lidem a ke světu. Toto myšlení je však obvykle zapřaţeno do sluţeb intuice, vnitřního zření, a tak mohou INTJ čas od času racionalizovat a velmi rafinovaně a důmyslně hájit značně krkolomné, podivínské a bizarní nápady, ţe se aţ ostatní někdy diví, kde se to v těch jinak tak inteligentních lidech bere. V citové oblasti bývají INTJ velmi zranitelní a chrání se proto silnou a chladnou slupkou; to jim však sotva můţe pomoci v tom, aby se v této oblasti opakovaně nedopouštěli citelných klopýtnutí.

INFJ Osobnosti typu INFJ si více neţ INTJ uvědomují vliv, který mají na lidi kolem sebe. Jsou také méně zaměřeni na organizaci a na to, aby jí pohnuli směrem ke smělé a zářivé vizi budoucnosti. Věnují se spíše snaze o porozumění smyslu událostí. Díky své primární funkci, intuici (N), se soustřeďují na moţnosti, zásluhou své druhotné funkce, cítění (F), uvaţují spíše v pojmech hodnot. Usuzování (J) způsobuje, ţe se poměrně snadno rozhodují. Jejich osobnost bývá trochu obestřena tajemstvím. Ačkoli je jejich zpravidla velmi dobře rozvinuté cítění extravertní, jsou velmi zdrţenliví v příleţitostech, které poskytují jiným k nahlédnutí do vnitřního světa jejich soukromé intuice. A tak na jedné straně projevují upřímný zájem o to, co a jak ostatní mysli a cítí, na druhé straně však ze svého vlastního nitra odhalují jenom málo. Jakkoli jim leţí na srdci blaho jiných, nebývají vzhledem ke své introvertní povaze tak komunikativní jako ENFJ. Bývají to hluboké, sloţité a uváţlivé osobnosti, jeţ dokáţí porozumět a vypořádat se i s velmi sloţitými úlohami a problémy. Pro jejich silný zájem o druhé a upřímnou snahu pomoci lze jen litovat jejich velmi malého zastoupení v běţné populaci - pouze kolem 1 procenta. Skutečně je poznat bývá, jak uţ jsme řekli, značně obtíţné. Ţijí neobyčejně bohatým vnitřním ţivotem. Kromě okruhu několika vyvolených, kteří mají jakýs takýs pojem o tom, co se v nich děje, proniknou ven jenom občasné záblesky. Protoţe mají sklon brát si mnoho věcí osobně, jsou zranitelnější neţ jiní, coţ bývá jedna z příčin jejich uzavřenosti. Můţeme znát INFJ mnoho let a přesto nás mohou jednoho dne překvapit nějakým nečekaným rysem své povahy nebo ţivotního stylu. Přesto nelze říci, ţe by to byli rozporuplní lidé. Naopak, jsou velmi konzistentní a dbalí své osobnostní integrity. Velmi si váţí věrnosti hodnotám a zásadám. Jsou to jenom někdy natolik zašmodrchané povahy, ţe mohou být záhadou i sami pro sebe. Uţ od školních let bývají INFJ výkonní. Bývají dobrými studenty, s tvořivými schopnostmi. Berou studia i pozdější práci velmi odpovědně a váţně. Někdy je brzdí jejich sklon k přílišnému perfekcionismu a do toho, co dělají, často vkládají neúměrně mnoho úsilí a práce. Do poslední chvíle se strachují o výsledek, i kdyţ k tomu nebývá nejmenší důvod. Nederou se většinou do popředí, dokáţí však uplatnit svůj vliv v pozadí, třeba i jako "šedé eminence". INFJ projevují vlohy si velmi jasně vizualizovat, co se děje v lidském nitru, v duši. Pokud má někdo zjevnou schopnost chápat psychické jevy lépe neţ jiní, patrně půjde o INFJ. Mívají velmi silnou schopnost empatie, vcítění se do pocitů druhých, a to mnohdy dříve, neţ si jejich partner tyto pocity sám uvědomí. To můţe nabýt formy proţívání a sdílení nemoci a stresů s jinými v míře, která by byla u jiných typů zcela neobvyklá. Tito lidé nebývají rádi poslové špatných zpráv. Naopak, dělá jim dobře, kdyţ mohou jiné potěšit a mají za všech okolností snahu přispívat tím nejlepším, co v nich je. Jsou mnohem raději, kdyţ mohou s někým souhlasit. Konflikty nebo jejich moţnost obvykle proţívají negativně, protoţe je pokládají za destruktivní. Jakákoli forma konfliktu a nesouladu, ať uţ otevřeného nebo skrytého, působí na jejich psychiku nesmírně zhoubně, takţe nejsou schopni dlouhodobě takový stav snášet. INFJ mají ohromnou obrazotvornost a představivost. Ta se můţe projevovat bud jako "čich", tušení nebo jako

fenomenální paměť , protoţe do ní ukládají mnemotechnicky zvládnutelné celostní představy. Mohou tak na své okolí působit geniálním a někdy aţ přímo mystickým dojmem. Bohatá imaginace jim umoţňuje vytvářet procítěná, sloţitá a esteticky propracovaná umělecká díla, ať jiţ v hudbě (např. Čajkovskij, Debussy), poezii (Mácha) či próze (Kafka), dramatu (Strindberg), ale i matematické či fyzikální systémy, které budou mít právě takovéto kvality (Landau, Bohr). Lze říci, ţe jsou ze všech typů nejpoetičtější. Tak, jako o ENTJ platí, ţe nemohou nevést, nestavět se do čela, lze o INFJ říci, ţe nemohou mimo smyslově nevnímat. Tato jejich schopnost se vztahuje na velmi široké spektrum: týká se nejenom lidí, ale také událostí, kde na sebe bere formu vizí, předtuch a nezřídka i vizuálních nebo zvukových jevů aţ zjevení či "navštívení". INFJ mohou vykazovat aţ tajemně čarovnou schopnost komunikovat a společně proţívat s lidmi. Romeo a Julie o sobě věděli, aniţ se mohli třeba jen spatřit. INFJ se často zajímají o výtvarná umění, vybírají si zaměstnání, kde se sice často a intenzívně stýkají s lidmi, ale pokud moţno pouze ve dvojici, protoţe dav jim nesvědčí. Mohou být praktickými lékaři, psychiatry nebo psychology. Můţe je pro svou hloubku lákat i dráha duchovních, pro její úspěšný výkon však musí překonat své introvertní sklony a čas od času být schopni jednat extravertně, coţ od nich vyţaduje jistý energetický výdej. Mohou se dát na psaní, a pak se jejich jazyk bude patrně vyznačovat bohatou metaforikou a obrazností. Metafory, v psaném i mluveném projevu, jsou vůbec jejich velmi oblíbenou pomůckou a dokáţí je pouţívat s neobyčejnou elegancí a vyjadřovat s nimi i velmi sloţité skutečnosti. Jak uţ jsme naznačili, INFJ bývají skvělými individuálními terapeuty, kteří se dokáţí propracovat k nitru jiných způsobem, který je ostatním nedostupný. Tato jejich schopnost není omezena jenom na nošení bílého pláště. Mohou být skvělí v personálních útvarech, v sociální péči, ale také v oddělení reklamací, osobním prodeji nebo v nejrůznějších typech odborného poradenství apod. Můţeme je najít všude tam, kde je k úspěchu třeba nejen kvalifikace, ale i jistá dávka lidské vřelosti, zaujetí, schopnost soustředění, ale také originalita a organizační schopnosti. Kdyţ ţádnou z těchto profesí aktivně nevykonávají, mohou ji vyučovat nebo o ní psát. V kaţdém případě platí, ţe jejich kombinace intuice a cítění můţe být nesmírným a vzácným přínosem všude tam, kde se nedopustí, aby se obrousila stupidní rutinou. V práci i v běţném společenském styku bývají vůči ostatním velmi citliví a pozorní, opatrní na to, aby se někoho nechtěně nedotkli. Vyhovuje jim práce v rámci organizací, méně často jsou samostatnými podnikateli. Ačkoliv jsou zpravidla nejvýkonnější v zaměstnáních, která vyţadují soustředění a samostatnou práci o samotě, mohou si vést úspěšně i tam, kde musí být v kontaktu s jinými lidmi, ovšem za předpokladu, ţe tyto styky nejsou jenom letmé a povrchní a ţe jich není příliš mnoho. INFJ rádi řeší zapeklité úlohy a problémy, přičemţ spoléhají spíše v sílu lidského důvtipu neţ na nějaké abstraktní metody a studené vědecké poznatky dávno mrtvých osob. Z toho důvodu dokáţí lidi motivovat a díky své intuici tvůrčím a lidským způsobem vyuţívat jejich schopností. Jako nadřízení i jako kolegové jsou INFJ vnímaví vůči pocitům a duševním stavům ostatních a mohou slouţit jako spolehlivý barometr jak skupinové atmosféry, tak i individuálního rozpoloţení. I bez jakéhokoli výcviku či průpravy jsou přirozenými odborníky na skupinovou dynamiku. Téměř hmatatelně cítí pro jiné velmi esoterické a abstraktní jevy jako skupinová atmosféra nebo sociální klima. Velmi dobře vnímají různé formy a úrovně mezilidské interakce, odstíny vztahů a komunikační nuance. Stává se jim, ţe svoje vyostřené vnímání mezilidských jevů si nechávají - ke škodě své manaţerské efektivnosti - spíše pro sebe. Jejich styl vedení bývá participativní a jsou většinou ochotni vyslechnout názory jiných a poradit se s nimi. Jakmile se jednou rozhodnou, začnou se podle toho řídit. Přesto se někdy neubrání, aby své okolí čas od času svými rozhodnutími nepřekvapili, a ba aţ nerozčarovali. Jejich zevnitř vyvěrající inspirace jim připadají tak průkazné a správné, ţe nedokáţí pochopit, proč nad nimi ostatní doslova nejásají. Svůj cíl vidí tak jasně, ţe jim ani nepřijde na mysl věnovat pozornost něčemu, co by mu snad mohlo protiřečit nebo stát v cestě. Tato jejich niterná nezávislost nevychází často příliš zřejmě na povrch, protoţe INFJ si váţí harmonie a soudrţnosti. Proto jejich komunikační dovednosti, naslouchání a konzultování je spíše zaměřeno na to, aby jiné přiměli k přijetí svých názorů, záměrů a cílů, neţ na to, aby se co nejvíc dozvěděli, a to pak vzali při rozhodování v úvahu. Jsou skvělými vedoucími, jsou-li vedeni dobrou inspirací, kdy dokáţí svým zanícením a nezlomnou důvěrou ve správnost svého poslání strhnout ostatní na svou stranu. INFJ nemívají problémy ve vztazích ke svým nejbliţším ani širšímu okolí. Jako správní NF si nad jiné cení souladu mezi lidmi a mají rádi, kdyţ organizace funguje hladce, spořádaně a příjemně. K tomu vědomě sami rádi a dobrovolně přispívají a nelitují přitom ţádného úsilí. Ne vţdy dobře se vyrovnávají s kritikou, zejména s takovou, která se zaměřuje spíše na jejich osobní stránku neţ na objektivní výsledky jejich práce. Snadno je zraní, je-li negativního hodnocení neúměrně mnoho, přičemţ pro to, co je to "neúměrně", mají značně mělkou definici. Naopak velmi pozitivně reagují na ocenění a chválu a sami obé hojně vyuţívají jako univerzálně pouţitelný prostředek motivace jiných. Pokud jsou nuceni být v prostředí, které vnímají jako necitlivé a nepřátelské, ztrácejí sebedůvěru,

zmocňuje se jich trudnomyslnost, stávají se netečnými a nakonec mohou začít i fyzicky chřadnout, ba aţ onemocnět. Typickým příkladem takovéhoto prostředí můţe být internát, pro muţe zvlášť pak základní vojenská sluţba. INFJ mohou svému okolí uchystat nemilá překvapení. K nim můţe patřit i to, ţe si mohou zcela nečekaně třeba sáhnout na ţivot, aniţ by to kdokoli z jejich blízkých předvídal. INFJ mají snad ze všech typů nejsilnější suicidální predispozici: intenzívní vnitřní ţivot (IN), bohaté city (F) a usuzovací schopnost (J) hledět někdy aţ příliš dopředu a přitom nespatřovat v budoucnosti ţádné východisko. To při nešťastné konstelaci pro ně mohou být neznámé v rovnici, jejímţ řešením je extrémní čin. Jako partneři, ale i spolupracovníci a nadřízení bývají INFJ věrní a oddaní. Obecně se střeţí přílišného fyzického kontaktu. Občas je ovšem můţe popadnout nálada téměř demonstrativní tělesnosti, kdy mohou např. na potkání znenadání kde koho objímat. Tyto chvíle si však vybírají sami a pro druhé značně nevypočitatelně. Svou náklonnost vyjadřují mnohdy jenom jemně, zastřeně a v náznacích, někdy s jakýmsi překvapivě humorným podtextem. Okruh jejich přátel bývá spíše omezený, trvalý, relativně uzavřený a vztahy v něm půjdou asi hodně do hloubky. Jako rodiče, ale i v práci jako patroni, kmotři nebo rádci mladších pracovníků, bývají svým svěřencům aţ zuřivě oddáni. Vytvářejí si k nim pouto, které u jiných typů nenacházíme a které Keirsey a Batesová trefně nazývají "psychickou symbiózou". Ta někdy můţe zajít aţ téměř k samé hranici hyperprotektivity a přílišné závislosti, která nemusí ţádné straně nakonec prospět. Tyto projevy mateřského chování se pojí s velmi partnerskou a důvěrně přátelskou atmosférou. Tak se INFJ dříve neţ ostatní dozvědí např. o prvních láskách, popř. jiných citových a dalších zmatcích svých dětí a svěřenců. I přes tento, zvláštním způsobem rovnoprávný vztah si INFJ rádi vyhrazují právo posledního slova, konečného soudu a definitivního rozhodnutí. Pro to, aby rezervoár jejich bohatých vnitřních schopností mohl být vyuţit ve prospěch jiných a celé organizace, je dobře, mají-li ve svém okolí extravertní osobu. Jinak se můţe stát, ţe bohatý svět jejich niterných nápadů a imaginace zůstane skryt bud pod nánosem introverze, anebo zatlačen do pozadí časovou naléhavostí jiných úkolů stanovených jejich navenek obrácenou usuzovací (J) orientací. Ti, jimţ se podaří dostat se k INFJ do důvěrné blízkosti, bývají aţ zoufalí z toho, kolik nevyuţitého bohatství se v nich skrývá. Možné slabiny skupiny INJ Introvertní intuitivové dokáţí být inspirujícími vizionáři, senzitivní a proročtí lidé. Zvrtne-li se však jejich ego do své temnější podoby, stávají se z nich okázalé, exhibicionistické osoby, se znaky narcisismu, zaujetím pro sebe samé, hrající si na vyvolené a jedině povolané. Rozvine-li se jejich introvertní intuice (N) nepoměrně k ostatním funkcím, takţe začne doslova "utlačovat" cítění (F) i smysly (S), mohou jejich představy existovat nejenom v izolaci od reality, ale i od vlastního "já". Naše pocity, emoce i naše smysly fungují jako pojistka proti negativním jevům podobně, jako bolest působí proti tomu, co nás ohroţuje fyzicky. Pakliţe jsou však cítění i smysly potlačeny, je-li posunut jakýsi "práh" emocionální bolesti, nemáme ţádný zpětnovazební mechanismus, který by nás varoval, ţe uţ začínáme být na "špatné straně". A tak se introvertním intuitivům můţe stát, ţe svou netečnou intuicí zkoumají cosi, aniţ by si byli vědomi, ţe jde o jejich vlastní nevědomí. Totéţ se můţe odehrávat i ve vztahu k vlastnímu tělu, kdy mohou s fakírskou zvědavostí zkoušet, co vše dokáţe snést. Jejich argumenty a zejména jejich empirickou podporuje proto třeba čas od času prověřovat. Pokud jejich usuzovací schopnost není dostatečně vyvinuta, mohou i sami sebe velmi často klamat a zavádět na scestí. Extrémní vydání tohoto druhu dokáţe prezentovat skutečnosti jako izolované ostrůvky informací, bez jakékoli vzájemné souvislosti, vnitřní struktury nebo hlubšího významu. Protoţe ve své uminutosti někdy zpracovávají informaci silně výběrově a subjektivně, mohou ve svém jednání vycházet z extravagantně chybných předpokladů. Nepovedení INJ pak bývají nepochopenými génii, falešnými proroky, mystickými vizionáři, zaslepenými fundamentalisty apod. Pokud se neuplatní zdravé usuzování (J), pak INJ mají sklon nijak se nepídit po morálním smyslu svých vizí a posuzovat je pouze podle jejich např. estetických kvalit. Ani usuzování však u nich není samospasitelné. Vznikne-li morální problém, můţe se takovýto člověk sám sebe otázat: "Co to znamená a co z toho plyne? Co bych s tím měl udělat?" Odpověď však bude hledat spíše v pojmech vnitřních vizí, a nikoli ve vnější realitě. To můţe způsobit, ţe bude bud'nepochopen, nebo pochybí, popř. obojí. Introvertní intuice má snahu potlačovat čití objektů. To otevírá cestu nevědomí ke kompenzaci archaickým, navenek obráceným smyslovým projevům. Patří mezi ně nutkavé proţitky, hypochondrie, smyslová přecitlivělost, jakoţ i nevybíravá příchylnost k lidem (INFJ) nebo věcem či idejím (INTJ). Budou donekonečna hledat kámen mudrců, vzývat nebesa a tvrdohlavě lpět na projektu, který popírá

přírodní zákony, jen aby dokázali, ţe mají pravdu. Budou do posledního dechu hájit neudrţitelného člověka, kdyţ uţ všichni kolem dávno vědí, ţe se od něj nic dobrého nedá čekat. Znovu a znovu budou chtít ještě jednu, tentokrát uţ opravdu poslední šanci a ještě jedenkrát neuspějí . Jak se začnou ještě víc hrouţit do svého nitra, jejich komunikace začne být kusá, úsečná, epizodická, bez osobního tónu. Časem mohou ostatní odstrašovat anebo zavádět. Budou imunní vůči vnějšímu mínění, vůči úsudku jiných. V jednom případě z tisíce tak učiní moţná epochální objev, v ostatních hanebně zklamou, protoţe neznají střední cesty. Pokud se jejich intuice rozejde s jejich cítěním, které zprostředkovává spojení se světem a reguluje úsudek, přestanou ovládat svou inspiraci. Ta, místo aby se převtělila do účinné akce, degeneruje do snahy mít všechno (velké věci i úplné maličkosti, bez rozlišení) pod úplnou kontrolou. Mohou se tak stát falešnými proroky. Jak doma, tak v práci dbají o pocit pohody, pečují o své prostředí, snaţí se, aby bylo pro ně i jiné pohodlné, útulné a přívětivé, upřímně se zajímají o zdraví jiných i o jejich psychickou vyrovnanost. S příliš jednostranně zaměřenými intuitivy je třeba jednat přes jejich intuici, kterou je třeba stále „vytahovat“ ven. Je třeba ji konfrontovat se skutečností. Kritika je zatvrzuje. Lepší je jim předkládat další a nové moţnosti, které, i kdyţ je zavrhnou, je udrţí v realitě a poskytnou moţnost být v dotyku s jejich vnitřními procesy. Nesmí se jim dovolit, aby se příliš od ostatních odtrhli a běţeli příliš vepředu. Je třeba dávat najevo, jak si váţíme jejich přínosů, ale současně v nich pěstovat určitou pokoru a úctu k příspěvkům ostatních. Zbloudilé INJ plodí především slepá víra okolí. Pokud jejich usuzování není plně rozvinuto v nich samých, popř. pokud není "dodáno" nějak zvenčí, jinými slovy, pokud do vnitřního světa jejich intuitivních vizí nepronikne paprsek skeptického pohledu, nebudou často schopni zformovat svou inspiraci do podoby účelného činu nebo skutku. Jejich nezřídka nesmírný duševní potenciál tak bude ztracen a vybije se v bizarních aktivitách geniálních blbců.

9.7. IFP – Introvertní typy s převahou cítění Introvertní lidé s převahou cítění bývají zpravidla vřelí, soucitní, harmonizující, trochu rezervovaní aţ nepřístupní. Nezáleţí jim příliš na objektech, ale hledají vnitřní intenzitu. Dominantní funkcí této skupiny je dovnitř obrácené cítění (F). Mají bohatě rozvinutý vnitřní svět hodnot, ale málokdy se o něm zmíní, protoţe jejich jemnost a vášnivé přesvědčení je překryto tichou rezervovaností. To způsobuje, ţe bývají často nepochopeni. Jejich druhotná funkce, intuice (N), komunikuje se světem přes filtr pocitů. Pokud se vztahují ke světu svými smysly (S), jsou spíše pasivními příjemci dat a informací. Bývají vcelku přístupní novým myšlenkám a jsou poměrně přizpůsobiví. To vše ale jen do chvíle, pokud není ohroţeno něco, čeho si váţí. Tito lidé v sobě chovají spoustu vřelosti a schopnosti se pro něco nadchnout, většinou se však na to nepřijde aţ do doby, kdy je skutečně dobře poznáte. Svou vřelost si uchovávají uvnitř, jako pod koţichem, a nesetkáme se s ní, dokud nás nepozvou aţ do nejtěsnější blízkosti coţ se stává zřídka. Vedeni svými bohatě rozkošatělými vnitřními pocity mívají sklon soudit svět podle někdy svérázných etických principů a moralistních měřítek. Jinými slovy, rádi posuzují věci podle svých osobních hodnot a preferencí. Protoţe však jsou introverty, mají sklon si tyto hodnoty volit subjektivně, bez ohledu na okolí. Sami vědí, které věci jsou pro ně nejdůleţitější, a hájí je za kaţdou cenu. Jako idealisté jsou schopni vrhnout obrovská mnoţství energie na filantropické účely. Které filantropické směry nebo jakou charitu si vyberou, však nebude do poslední chvíle jasné. Intenzívní oddanost jejich světu vnitřně hýčkaných hodnot a proţitků z nich činí lidi, kteří jsou vedeni svým srdcem. Jejich pevný a osobně pojímaný systém hodnot z nich můţe vytvořit pilíře kaţdé organizace. Podřízenou funkcí je u nich navenek obrácené myšlení (T), jeţ má sklon být poněkud méně rozvinuté. To neznamená, ţe by byli duševně nějak méněcenní nebo snad mdlejší inteligence. Můţe se jim přihodit, ţe shromáţdí bez výběru více dat a informací, neţ kolik budou schopni zpracovat. Masa nesystematických údajů je pak můţe snadno zavalit. Zatímco extravertní lidé s převahou myšlení (ET) bývají bravurní v organizování informací a ve vyhmátnutí toho nejdůleţitějšího, IF si v takovýchto situacích vědí rady ze všech typů nejméně. Proto by pokud moţno měli kaţdou informaci uváţit a rozhodnout, zda ji skutečně potřebují. Záleţí-li jim na něčem, mají sklon horovat pro to celým srdcem. Pokud mají moţnost pracovat na něčem, čemu věří a s čím se identifikují, je jejich výkon dvojnásobný; pokud tomu tak není, je poloviční. Touţí po tom, aby jejich práce měla nějaký vyšší smysl, přispívala k něčemu, co má pro ně význam - porozumění mezi lidmi, štěstí, zdraví či odstranění chudoby apod. Prahnou po smyslu za hranicemi materiálního uţitku či peněţní odměny, ať je tento uţitek nebo odměna jakkoliv velká. Ve všem, čeho se jejich cítění dotkne, bývají perfekcionisty. Nejspíš je naplní štěstím nějaká samostatná

a individuální práce prodchnutá hodnotami. Pokud tomu přímo neprospívá nebo není vyţadováno povahou toho, co dělají (např. získávání fondů pro nějaký bohulibý účel), nemají nutkání dělat na jiné dojem a ohromovat je, tím méně ovládat je a mít nad nimi moc. Jejich přáteli bývají lidé s podobnými hodnotami.

ISFP ISFP uţívají cítění (F) jako svou dominantní funkci. Jsou vedeni ve vztahu k vnějšímu světu svými smysly (S), jakoţto sekundární funkcí. Zajímá je především skutečnost zprostředkovaná smysly, vnějšími i vnitřními. Bývají díky tomu realističtější neţ INFP, jimiţ se budeme zabývat dále. Dokáţí poznat, co situace vyţaduje, a odpovídajícím způsobem zareagovat. Jak si ukáţeme, více neţ jiní SP má tato relativně nepočetná skupina (5 procent oproti 13 procentům ESFP) v oblibě umění. Temperament ISFP se dá ze všech nejobtíţněji empiricky pozorovat, a tak zde klasifikace na jiném základě, neţ je standardní dotazník, můţe být zatíţena větší chybou neţ u jiných typů. Při bliţším pohledu, který je však většině lidí odepřen, lze zjistit, ţe tato skupina umí být v zásadě stejně hedonistická a impulzívní jako ostatní SP. Je jim cizí hledání hlubinných významů, tak příznačné pro NF, nezajímá je abstrakce, věda a teorie jako NT, či sluţba, tradice a pravidelnost jako SJ. Jako všichni ostatní SP ani ISFP se nikdy nepřipravují a neplánují. Oni věci prostě dělají. I to, co by všichni ostatní označili za zkoušku, nácvik, trénink či přípravu, ISFP plně proţívají. ISFP nečekají, protoţe čekání znamená nečinně přihlíţet tomu, jak se jejich impuls zrodí a vyhasne. A jak uţ víme, oni mají sklon své vzruchy hýčkat, obírat se jimi, dávat jim průchod a vůbec přisuzovat jim jednu z hlavních rolí ve svých ţivotech. Cítí-li vnitřní podnět, přimknou se k němu jako magnet, jsou do něj vtaţeni jako do víru. A tak ačkoli je "mistr" ochoten hodiny "cvičit", aby dokonale zvládl klavírní koncert, není to pro něj v pravém slova smyslu příprava, něco, co obětuje virtuóznímu výkonu později v sále. Uţ toto je pro něj vlastní činnost, která~je pro ISFP nedílnou součástí představení. Keirsey a Batesová říkají: " in má ISFP ve své moci a nikoli naopak, a tak se musíme vzdát představy, ţe ISFP dokáţí věci pečlivě a soustředěně plánovat a ţe se svědomitě připravují a nacvičují."' Musí zlézt tu horu, zvládnout tu partituru, prostě proto, ţe je. Protoţe jsou zcela absorbováni tím, co dělají, a mají sklon neuvaţovat v pojmech např. tréninkových dávek či hodin přípravy, zpravidla nepociťují únavu, bolest nebo nebezpečí. Chovají se, jako by ani neexistovaly, jako by se u těch činností, které je nejvíc baví tyto doprovodné příznaky vůbec nemohly vyskytovat. Neznamená to, ţe by byli vůči takovým jevům imunní, pouze to, ţe jsou tak zaujati svou činností, tak jsou do ní ponořeni, ţe si jednoduše "nevšimnou". Při posuzování ISFP bychom se neměli dát zmást jejich uzavřeností a zdrţenlivostí na jedné straně, ani dech beroucími brilantními výkony, jichţ jsou někteří představitelé tohoto typu schopni, na straně druhé. ISFP umějí být laskaví jako nikdo druhý. Jejich laskavost, je-li v souladu s jejich niternými hodnotami, pak dokáţe být bezpodmínečná a bezbřehá. ISFP jsou zejména citliví vůči bolesti a utrpení jiných a jako svatý František z Assisi na okamţik nezaváhají, mohou-li pomoci. ISFP se většinou nepokoušejí stát se mistry slova a zřídka kdy tříbí své konverzační dovednosti či literární tvořivost. Řeč je pro ně příliš abstraktní, a proto dávají přednost tomu, mít prst na tepu ţivota. Jde zde o řeč, nikoli o jazyk. Jazyk je pro ně dostatečně konkrétní, a proto mohou být např. vynikajícími překladateli. Jak jsou jazyk a řeč pro ně oddělené, ilustruje případ renomovaného překladatele, jehoţ převody děl těch nejobtíţnějších autorů nemají dodnes sobě rovných, a přitom nebyl tento člověk v dané řeči schopen samostatného projevu; souviselo to i částečně s tím, ţe se zeměmi oné jazykové oblasti nebyl tehdejší reţim právě v nejpřátelštějších vztazích, a proto nebylo vţdy snadné se prakticky zdokonalovat, ale to nevysvětluje vše. Občas se některý ISFP z této skořápky vyloupne. Stane-li se např. spisovatelem, změní literaturu natolik, ţe se po něm uţ nedá psát jako dříve: často bývá uváděn např. zmiňovaný F. M. Dostojevskij, z našich je asi nejblíţe Ota Pavel či Bohumil Hrabal. Skutečně se zdá, ţe překvapující mnoţství slavných umělců jsou ISFP, kteří překročili svůj stín. Typohistorické výzkumy ukazují, ţe velká část skladatelů váţné hudby (ale jistě nejenom té) nebo vynikající baletní sólisté byli tohoto typu. Mnoho nadaných skladatelů, dirigentů, malířů či tanečníků patří k tomuto typu. Soudí se, ţe např. Beethoven, Talich či Dostojevskij byli ISFP. V malířství lze jmenovat Rembrandta či Vincenta van Gogha. Mnoho takzvaných charakterních herců, stejně jako tragédů i nezanedbatelné mnoţství komiků, ale také třeba folkových zpěváků (a skladatelů v jedné osobě !) jsou ISFP Našli bychom je mezi sportovci, zejména v individuálních disciplínách, jako je atletika nebo cyklistika, lyţování (Stenmark), tenis či golf. Lidé typu ISFP musí cítit puls doby - dotykem, ve svalech, očima, ušima, chutí. Při této jejich orientaci a soustředění na smysly a jimi zprostředkovanou realitu se často stává, ţe řeč je jim na závadu při vyjadřování toho, co cítí, ţe se jim prostě nedostává slov. To jim někdy vadí ve vztazích k

jiným lidem, protoţe ti je mohou vidět jako příliš rezervované a uzavřené, jako někoho, kdo se příliš snadno a rychle vzdává snahy verbálně se vyjádřit a podělit se o to, co cítí. Někdo si z toho vybere i to, ţe za to konkrétnímu ISFP nestojí. Nebývá to však pohrdání a mnohdy ani vyjadřovací nemotornost, jako spíše nezájem - ISFP ke své radosti druhé v zásadě nepotřebují. ISFP jsou přitahováni k zaměstnáním, kde mohou uplatnit schopnost rozlišit svými smysly i velmi jemné rozdíly. Rádi se také věnují řemeslům, včetně uměleckých, protoţe jejich ruce bývají často výmluvnější neţ jejich slova. Je pro ně snazší své bohaté city a pocity dát najevo spíše skutkem neţ slovem. Pokud najdou formu, v níţ jsou schopni se vyjádřit, nějakou uměleckou nebo řemeslnou dovednost, potom do ní hluboce vtiskávají svůj charakter. Náboţenské cítění se můţe projevit desetiletím vyřezávání do nejmenších detailů provedeného a navíc ještě pohyblivého betlému, nostalgie po moři skládáním plachetnice v láhvi. Pokud takovouto formu vyjádření nenajdou, jejich povaha a jejich přednosti nevyjdou vinou jejich přirozené zdrţenlivosti na povrch a nikdo se třeba nedozví, co se v nich skrývá dobrého. I v těch případech, kdy dosáhnou absolutní virtuozity a kdy jsou tito jinak spíše plaší ISFP veřejně oslavováni, nemusí jejich skutečné jádro nikdy zcela vyjít najevo. Jsou to herci, hudebníci či jiní umělci, ale také sportovci, kteří prchnou do ústraní, sotva opustí pódium a světla ramp, vytrvale odmítají novináře ţádající rozhovory a obrazně nebo i doslova se opevní ve svém soukromí. Jejich zvláštní a svéráznou inteligenci nazývají naše známé autority, Keirsey a Batesová, řemeslnou konkretizací. Rozumí tím schopnost ISFP být v jakémsi pevném, moţná aţ důvěrném a chcete-li spikleneckém spojení s hmatatelnou realitou. Zatímco ISTP, jak jsme si ukázali, činí z nástrojů rozšíření vlastního těla, ISFP se mazlí s barvami, čárami, látkami a odstíny. Vábí je harmonický pohyb, dotek, pohled či sluchový vjem. Jejich navenek obrácené smysly se zdají být senzitivnější, neţ je tomu u ostatních. Proto mohou být např. degustátory. To vyhovuje i jejich smyslu pro krásu a proporcionalitu. Jiţ vzpomenutý Rembrandt prý dokázal rozeznávat barvy chutí a čichem. Moţná proto je mohl tak jemně rozlišovat ve své malbě a tak obdivuhodně si hrát se šerosvitem. Smetana mohl komponovat, i kdyţ byl hluchý. Frigo v záběru obličeje sotva hnul brvou a vyjádřil toho tolik, co jiní za celý film. Pokud bylo uţito v souvislosti s ISFP slova řemeslo, nehodí se na ně pouze v nejuţším slova smyslu nějaké cechovní dovednosti. Pro ISP je nejpřiléhavější takové pojetí, které zdůrazní mistrné zvládnutí profesních dovedností a současně bere v úvahu i to, ţe je pro ně svobodným uměním, kde kaţdý další krok je dalším "stupněm volnosti", předmětem ničím nespoutaného rozhodnutí. SP obecně a ISFP zvlášť jsou silní v mnoha uměleckých oborech. Důleţité pro šíři jejich volby povolání však je, aby dokončili školu, coţ je právě pro SP ze všech nejobtíţnější, protoţe škola jako instituce jim nabízí velmi málo z toho, co by je zajímalo a nijak neburcuje k činnosti jejich specifický druh inteligence. Přesadit ISFP někam, kde musí vykonávat rutinní, nevzrušivé a stále se opakující činnosti podle pevných pravidel je pro ně skoro jako kriminál. Aby byli spokojení a výkonní, musí mít naopak moţnost volby a proměnlivost činností a být chváleni za to, jak je zvládají. ISFP jsou instinktivně puzeni ke všemu, co je přírodní a přirozené, a současně velebně, např. venkovsky prosté. Jsou rádi sami v divočině a příroda jim bývá nakloněna. Mnozí si dokáţou dobře porozumět se zvířaty, někdy i velmi divokými a nebezpečnými, jako by rozuměli jejich řeči a byli schopni si s nimi vybudovat vztah vzájemné důvěry a jedinečného pochopení. Totéţ můţe platit o jejich vztahu k malým, často jinak těţko zvladatelným dětem. Ve světě managementu jsou ISFP velmi vzácným druhem. Mívají nesmírně malou ambici stát "nad" někým či dokonce "poroučet". ISFP chtějí především pomáhat, být uţiteční, a to nezřídka v míře, která v jiných budí aţ podezření. "Tím přece musí něco sledovat, za tím musí něco být," napadá je, kdyţ vidí nechuť ISFP něco ovlivnit, změnit nebo, nedej boţe, kritizovat. Pravda je, ţe za tím nic není, ţe ISFP tím nic nesledují. Podobně jako jejich "bratranci" a "sestřenice" ze skupiny ESFP chtějí sami ţít a nechat ţít. Jejich pojetí ţivota je ale trochu jiné neţ ESFP v tom, ţe za sebe nechávají promlouvat raději činy neţ slova. Ve vedoucích pozicích se objevují často jako kompromisní kandidáti; typickou ilustrací můţe vzestup nerozhodného, ale hodného ISFP Alexandra Dubčeka do vedoucí funkce v KSČ v lednu 1968, a pak znovu do čela federálního parlamentu po listopadu 1989. Nesvědčí jim konfliktní prostředí a uhýbají před ním. Často si nevědí rady s haldou termínů, konečných dat pro to či ono a dalšími tlaky. Jsou také na štíru s důsledností; nejspíš o nich kdosi řekl: "Poruč a udělej sám." Daří se jim spíše tam, kde mohou být efektivní v hledání řešení zapeklitých záleţitostí, hlavně takových, které "zamrzly" kvůli špatným mezilidským vztahům. Jsou také dobří tam, kde lidé potřebují podporu, vlídné slovo či drobnou úsluhu, vyslechnout, vypovídat se apod.

INFP Zásluhou své extravertní intuice (N) jakoţto pomocné funkce mají INFP dobrou dispozici pochopit, jak se jejich chování jeví okolnímu světu. Tvář, kterou mu nastavují, je spíše plachá a zdrţenlivá. Bývají to klidní, uváţliví, nevtíraví a většinou příjemní lidé. I kdyţ si navenek udrţují od jiných odstup, uvnitř jsou všechno jenom ne odtaţití. Umějí s jinými jejich záleţitosti silně proţívat, s intenzitou, s níţ bychom se u ostatních typů shledali jen zřídka. U INFP je dominantní jejich introvertní cítění (F), které prahne po kontinuitě, jednotnosti, koherenci a rádo se k něčemu přihlašuje, ne vţdy je jim však předem jasné, co to bude obnášet. K několika málo nejbliţším lidem si dokáţí vytvořit velmi hluboký, ba aţ vášnivý vztah. Totéţ můţe platit i o posláních nebo idejích či ideologiích. Charakterizuje je, ţe jsou idealističtí. Tento jejich povahový rys způsobuje, ţe se nezřídka cítí izolovaní, v neposlední řadě i proto, ţe jejich výskyt v populaci se pohybuje kolem 1 procenta. Umějí dobře interpretovat symboly, neboť ty hrají v jejich ţivotě důleţitou úlohu, a jsou schopni nazírat na různé situace z různých perspektiv. INFP mají hluboký smysl pro čest, který pramení z vnitřního světa jejich hodnot. Kulturní archetyp INFP je princ z pohádky, který bojuje proti zlu, obránce pravdy typu Jana Husa. Johanka z Arku byla zřejmě také INFP Abychom je pochopili, musíme porozumět tomu, oč jim jde, protoţe oběti, které jsou schopni přinést někomu nebo něčemu, v co věří, neznají prostě mezí. INFP ve svém ţití stále usilují o jednotu těla a duše, emoce a intelektu, levé a pravé mozkové hemisféry. Špatně snášejí a nesnadno se vyrovnávají s odchylkami a úchylkami všeho druhu a dokáţí být nelítostní vůči odpadlíkům a zrádcům, i kdyţ právě oni se jimi snadno stávají. Jejich ţivotem se často můţe vinout sotva postřehnutelný tragický motiv. Hluboké zaujetí pro pozitivní a veskrze dobré, ba spásné cíle na druhé straně způsobuje, ţe jsou velmi vnímaví vůči zlu a vůbec tomu temnějšímu, co se na světě děje. Tato určitá rozjitřenost můţe přerůst aţ ve fascinaci světskými, ne-li svatokrádeţnými věcmi. INFP tak mohou ţít v paradoxní situaci, ţe puzeni k čistotě a ctnosti, současně skrytě a nenápadně jako by pošilhávají po zjevně nectném a zkaţeném. Jejich uvaţování dává přednost hodnocení před racionalitou. Přemýšlejí a rozhodují se spíše v pojmech jako krásný-ošklivý, dobrý-špatný, morální-nemorální apod. Dojmy, které jim zprostředkovává jejich intuice, bývají nezaostřené, celistvé, globální, neustále proudící kolem nich. Někdy bývají s logikou trochu na štíru, protoţe ji pokládají za něco spíše účelového, dobrovolně volitelného. Tím popouzejí NT, kteří v ní spatřují základní řád světa a všude se jí zaklínají. Mají v oblibě povolání misionářů, v doslovném i přeneseném slova smyslu, najdeme je v kléru, na vysokých školách, třeba na katedrách psychologie, architektury, psychiatrie, literatury a jazyků, ve vědeckých a uměleckých oborech spíše individuálního typu. Většinou se vyhýbají podnikání a byznysu. Jsou to spíše typy "učenců", a protoţe jsou to NF, jsou zvláště talentovaní na řeči. Snadno vyslyší něčí volání o pomoc, kterou jsou schopni a ochotni poskytnout i za značných obětí - svých vlastních i ostatních. Podobně jako ISFP mohou být dobří herci, zvláště charakterní, protoţe se dokáţí do role a do postavy, kterou mají představovat, beze zbytku vcítit - i s jejími chybami, pro které budou mít nevšední pochopení. V práci bývají značně adaptibilní, s otevřeností vítají nové myšlenky, nápady a informace, stále si uvědomují rozpoloţení a pocity ostatních. To jim umoţňuje s většinou lidí vcelku dobře vycházet, i kdyţ s jistým psychologickým odstupem. INFP nemají rádi častá přerušování toho, co dělají. Mohou-li si vybrat, pracují raději sami, ale jejich výkonnost nijak viditelně neklesá, obnáší-li jejich práce i styk s jinými lidmi. Nevadí jim komplikované úlohy, nesnáší ale "párání se" se příliš mnoha rutinními podrobnostmi. V datech a faktech se tak mohou čas od času splést, nikdy však v zásadních věcech, tam, kde jde o stěţejní hodnoty. Přestoţe jsou to typy s převahou vnímání, to je P, nemají rádi záleţitosti, které jsou nějak podmínečné či hypotetické. Jsou to lidé mající v tomto směru sklon k černobílému vidění: vidí věci bud jako reálné, nebo jako fantazii a nic mezi tím. Promýšlet "co by, kdyby" je nebaví a ztrácejí v takových případech trpělivost. V práci i v osobním ţivotě se mnohdy mohou hluboce angaţovat, jako by byli pod svatou přísahou. Mají rádi harmonii a jsou ochotni zajít aţ do extrémů, aby zabránili konfliktu. Harmonie v jejich pojetí znamená také vyváţenost. Nečekaný nebo podle jejich názoru příliš velký úspěch je můţe zaskočit, protoţe ve skrytu duše se domnívají, ţe jej moţná budou jednou muset nějak splatit. Mefistofeles přece nikdy nespí a svého Fausta si najde, byt by byl kdekoliv. Tím, ţe by se příliš poddali úspěchu, radovánkám, libovali si v bohatství či jiných rozkoších, podávají ďáblovi vlastně smlouvu podepsanou krví. Mohou se tak někdy zdráhat vyjádřit otevřeně a bezprostředně svou náklonnost, lásku či radost a volí proto spíše nepřímé způsoby. Občas mohou tyto jinak "tiché vody" podlehnout svodům a v myšlenkách, ale i doslova, se dokáţí překvapivě vydat "nějak jinam", mimo své hájemství, změnit zaměstnání, opustit svůj obor nebo oblíbený myšlenkový model. Mohou se třeba nechat obloudit i

jinou osobou a opustit dosavadní partnery, ale to vše v drtivé většině případů jenom proto, aby záhy poznali, ţe "doma je nejlíp", a velmi pokorně se vrátili. Byl to asi INFP, kdo jako první vyslovil "můj dům, můj hrad". INFP totiţ mají silný pocit teritoriality a brání svůj dům nebo své oddělení od rušivých vnějších vlivů. Rodině i zaměstnání bývají silně oddání, jsou schopni silné sympatie a značné přizpůsobivosti, a proto se s nimi dá snadno vyjít. Jejich introvertní cítění jim nedovoluje porušování soukromého prostoru ostatních. A tak, vidí-li INFP třeba spolupracovníka, který nepracuje s plným nasazením, můţe to přejít s tím, ţe na kaţdého jednou dojde. Je pro ně však přirozené - a pro mnohé obtíţně pochopitelné - ţe s tím, jak se rozšíří okruh jejich povinností a odpovědností, nejčastěji v souvislosti s povýšením, rozšíří se odpovídajícím způsobem i okruh jejich kontroly. V takovém případě uţ takovému pracovníkovi, nyní podřízenému, jeho chybu vytknou nebo jej na ni jinak upozorní. To mohou jiní chápat jako ţe "s funkcí jim narostl hřebínek". Z hlediska INFP je to naprosto konzistentní jednání. INFP nemají sklon se nějak výrazně prosazovat, někdy i dávají přednost tomu, aby za ně rozhodovali jiní. To jenom do té chvíle, neţ se někdo nebo něco dotkne nějaké jejich zásady. V takové situaci se mohou mezkovitě vzepřít jakékoli "rozumné" argumentaci a neustoupit ani o píď. Je dobře vědět, ţe prohřešky proti svým nejvnitřnějším hodnotám INFP snadno nepromíjejí. Potíţ s nimi je v tom, ţe jejich v zásadě nekonfliktní a introvertní povaha můţe vyslat nejednoznačný signál. Někdo třeba mohl přestoupit předpis nařízení či porušit něco, co INFP pokládá za důleţité. Kdyţ zjistil svou chybu, omluví se: "Pardon, já nerad", "Já nevěděla" apod. INFJ patrně zamumlá: "Jo, jo, nic se nestalo" a viník má v dobré víře za to, ţe věc je smazána. Bohuţel se často mýlí, věc není zapomenuta a odpuštěna, u INFP daná osoba nadále zůstává někým, kdo je schopen zachovat se nesprávně. Zmocní-li se někdy INFP záchvat zloby nebo vzteku, bude ještě po dlouhé době náš provinilec zírat, jak dlouho si to INFP na něj umí pamatovat a předhodit mu to třeba i v situaci, která s jeho dávným přestupkem nemá pranic společného. Aby byli INFP dobrými manaţery, musí být schopni vyváţit svou snahu být uţiteční se sklonem k perfekcionismu, k dokonalosti, které ovšem nejsou nikdy schopni dosáhnout. Musí vědět, kdy říci "dost" a jít na věc, namísto, aby ji ještě dále vylepšovali. Potřebují zpravidla k sobě někoho, komu se mohou svěřit a kdo také současně dá pozor na to, aby včas odpověděli na tenhle dopis, odeslali v termínu tuhle fakturu a "nezapomněli" si vybrat letošní dovolenou. Možné slabiny skupiny IFP Ve vztahu k jiným mohou být nevšímaví a indiferentní, někdy s převahou negativní kritiky. Jejich cítění je jenom "jejich", a proto pocity ostatních bagatelizují, zlehčují nebo přímo odmítají. Pokud je okolnosti vyvedou z rovnováhy, dokáţí být neskrupulózně ambiciózní či zálibně krutí. Nepodaří-li se jim jejich interní bohatý, hodnotový vesmír nějakým způsobem sjednotit a systematizovat, jsou nepředvídatelní a připomínají loď bez kormidelníka. Tato jejich vlastnost, totiţ potřeba dobře si utřídit svůj bohatý vnitřní svět, z nich činí nejčastější následovníky a vyznavače nejrůznějších náboţenství a církví, v horším případě sekt, extremistických hnutí a politických stran, zločineckých band, popř. i fanatické fundamentalisty. Pokud není všechno v pořádku, mohou se stát neupřímnými, příliš závislými, tajnůstkářskými, uzavřenými, melancholickými a bezradnými. Pod tlakem nekontrolovatelných událostí se mohou začít chovat nadutě a tyransky. Takovéto projevy se mohou pohybovat od vcelku běţného egocentrismu, sebestřednosti, po vyhledávání mystických extází, samoúčelných intenzívních vnitřních proţitků. Protoţe, jak uţ jsme si řekli, jsou vinou svého nepříliš rozvinutého myšlení nevybíraví v příjmu informací, mohou být jejich cíle zcela scestné. Nejsouce zakotveni v realitě, mohou mít dojem, ţe jsou povzneseni nad tradici či morálku. Ve snaze vyrovnat nerovnováhu funkcí a vybalancovat přemíru citů vypluje na povrch myšlení ve své nejprimitivnější formě. Bude obviňovat svět bizarními racionalizacemi, ţe okolí se spiklo, podvádí, propadlo zlu apod. Můţe přejít i do ofenzívy a projevit se nejrůznějšími neurózami. Protoţe jako introverti ţijí nejraději ve světě svých skutečných i imaginárních pravd, můţe se těmto NF stávat, ţe jsou opakovaně souţeni rozporem mezi svými ideály a tím, čeho skutečně dosáhli. Tak si mohou připadat jako někdo, kdo na danou věc nestačí, i kdyţ objektivně nejsou o nic horší neţ ostatní. Je proto pro ně důleţité, aby některá jejich extravertní funkce byla schopna vyjádřit jejich ideály a ověřit jejich reálnost. Jinak se jim totiţ můţe velmi lehko stát, ţe budou snít o nemoţném a trápit se tím, jak málo toho dosáhli. Pokud takový vyjadřovací prostředek nenajdou, jejich snový svět narazí na tvrdou skutečnost a oni se mohou stát zranitelnými a přecitlivělými, s podlomenou sebedůvěrou a pramalou vírou v ţivot. Aby byli skutečně výkonní a motivovaní, ať jiţ jako řadoví pracovníci nebo manaţeři, potřebují IFP vidět smysl své práce a mít pro ni pevný hodnotový systém, např. podnikovou filozofii, etický kodex firmy apod. IFP potřebují stabilitu. Z rovnováhy je proto můţe vyvést nečekaná a rychlá změna, především tehdy, zasáhne-li nějakou citlivou oblast. Navenek se zprvu mohou tvářit vcelku klidně, vevnitř však

mohou chystat nějakou protiakci nebo se odebrat do "vnitřní emigrace". Protoţe naše organizace jsou opřeny převáţně o funkci myšlení (T), introvertní lidé s převahou cítění v nich bývají menšinami. Za normálních okolností na sebe příliš neupozorňují, jsou spolehliví a přispívají na pracovišti k harmonii. INFP bývají klidní, nápadití a uváţliví, byt trochu nepřístupní, ISFP zase pečliví a pracovití. Manaţeři s převahou myšlení by si měli uvědomovat orientaci těchto cenných lidí a vědět, ţe by se měli čas od času přesvědčit, co se pod povrchem IFP odehrává. Prostředkem k tomu bývá takzvaný psychologický kontrakt. Je to jakási, většinou nepsaná dohoda, která vyjasňuje cíle, role, procedury a očekávané způsoby jednání. Ponechává IFP velkou autonomii a samostatnost, ale měla by zahrnovat pravidelná setkání. Při nich se bude kontrakt zpřesňovat či aktualizovat a obě strany budou usilovat, na chvíli a v přesně vymezeném prostředí a kontextu, o co největší otevřenost. Nevyhnou se problémům a třecím plochám a nevynechají ani své pocity. Lidé tohoto typu by ovšem neměli nechávat všechno na osvícených šéfech a měli by začít pracovat také sami na sobě. Rozhodně by jim neuškodilo více asertivity a jako menšina by se měli asi seznámit se svými osobními omezeními slabinami. Protoţe jsou idealisté, poměřují své úspěchy vnitřními standardy dokonalosti, které si sami vytvořili, spíše neţ tím, co by mohlo být za daných okolností reálně moţné. To můţe působit, ţe mohou trpět pocitem vlastní nedokonalosti, tím, ţe za rozpor mezi jejich vnitřním ideálem a vnější skutečností mohou tak trochu i oni sami. Potřebují pracovat k něčemu nebo pro něco, oč jim skutečně jde. Mají-li takovýto ideál a pokud se jim podaří dobře rozvinout své vnímání, aby dokázali realisticky poznat případné obtíţe a moţnosti, mohou být nesmírně výkonní a dosáhnout značného stupně sebedůvěry. Pokud jej ale nemají, stávají se nejednou přecitlivělými a bolestínskými, ztrácejí důvěru v sebe i v ţivot. Pokud se jim nepodaří ovládnout své vnímání, budou se pohybovat mimo realitu, kde budou usilovat o nemoţné a dosahovat zoufale málo.

9.8. ISJ - Introvertní smyslové typy Zásluhou specifické kombinace svých preferencí bývají introvertní smyslové typy zpravidla nejspolehlivějšími ze všech lidí. Ve svém vnitřním ţivotě pouţívají svoji oblíbenou a dominantní funkci, smyslové vnímání (S), k tomu, aby akumulovali, vstřebali a hluboce v sobě zakotvili mnoho dat a dojmů, o něţ opírají své neotřesitelné názory a postoje. Těm, kteří je dobře neznají, se můţe zdát, ţe vnější události je ani v nejmenším neovlivňují, ţe do jejich vědomí z nich sotva něco pronikne. Toto zdání je však klamné, protoţe jejich precizní vnímání a paměť z nich činí pro organizaci jedinečné a neocenitelné zdroje. Jejich trpělivá pozornost detailům a nejjemnějším odstínům nemá u jiných typů obdoby. Svému okolí předkládají zpravidla zhuštěná a lapidární zhodnocení situace a fakt. Prýští z nich podrobnosti a dojmy, o nichţ ostatní zpravidla neměli nejmenší tušení. Mají rádi vše pod kontrolou - věci, lidi i informace. Jejich osobní i pracovní ţivot je do detailů zorganizován v míře, kterou si jejich extravertní souputníci dokáţí sotva představit. Jistý nedostatek spontaneity vyvaţují bezpříkladnou spolehlivostí a pečlivostí. Aby však z jejich hluboce uloţených dojmů a názorů vzešlo pro ostatní cokoli uţitečného, musí tento typ lidí věnovat péči rozvoji svých sekundárních extravertizovaných funkcí, coţ jim ne vţdy připadá přirozené a nutné. Jejich inferiorní, nejslabší a podřízenou funkcí je ven obrácená intuice (N). V pracovním prostředí se neradi zúčastňují sezení a porad. Dokáţí velmi barvitě vylíčit své pocity a vjemy, ale mají potíţe s tím, jak učinit další krok a smysluplně je interpretovat. Dokáţí si zapamatovat neuvěřitelná mnoţství informací, ale musí je mít v exaktní podobě. Mají rádi všechno ve věcné, faktické a srozumitelné formě, ţádné zbytečné komplikace. Dokud je nepoznáte blíţe, neodhalíte, ţe pod jejich spíše chladným zevnějškem se můţe skrývat někdy i jemně humorný přístup k ţivotu. Do toho, co se v nich děje, nikdo nevidí a většinou ani nemá zájem. Směrem ven se totiţ ISJ chovají předvídatelně a "rozumně", protoţe jejich chování je pod vlivem usuzovací orientace (J). Jejich vytrvalost a houţevnatost má bláhodárně stabilizující účinek na mnoho věcí, s nimiţ přijdou do styku. Nepodléhají impulsům, ale kdyţ se jednou do něčeho opravdu pustí, je těţké je od toho odpoutat, odradit nebo přimět, aby přestali. Bývají známi svými praktickými soudy a jejich dispozice pamatovat si detaily je předurčuje spíše ke konzervativním a tradicionalistickým postojům. Své názory jsou schopni podpořit velmi přesnými citáty a odkazy. Aby se do něčeho pustili, musí to "mít smysl". "Smysl" v jejich pojetí mají spíše zájmy a potřeby blízké jejich. Typickým představitelem této skupiny byl známý fotograf Karel Plicka. Léta metodicky pracoval na své proslulé knize o Praze a dalších dílech. Stále u sebe nosil zápisníček s poznámkami o tom, který gotický portál je nejlepší snímat v odpoledním sluníčku první poloviny září, nebo z které pavlače je nejkrásnější výhled na svatojosefskou věţ a ţe tam bydlí zlá domovnice.

ISTJ Pomocnou funkcí tohoto typu, zastoupeného v populaci asi 6 procenty, je myšlení. Jsou to lidé popisovaní obvykle jako "rozumní", to jest racionální, neosobní, logičtí a v praktických věcech rozhodní, kteří nemají od slov daleko k činům. Mezilidské dovednosti, jako takt nebo empatie, nepatří k jejich nejsilnějším stránkám, podobně jako u jejich extravertních protějšků. ISTJ mají sklon neuvědomovat si dopady svých rozhodnutí a činů na ostatní. ISTJ si váţí tradice a ctí letité a zavedené instituce, jako je církev, království či rodina. Ať v práci nebo doma bývají tito lidé více méně tiší a váţní. Jsou trpěliví, vytrvalí a spolehliví. Samo pomyšlení, ţe by nedodrţeli nějaký slib nebo smlouvu, je pro ně nesnesitelné. Se svým slovem dávají i svou čest. Ani socialismus se svým "kdo nekrade, okrádá rodinu" nehnul charakterem mnoha těchto lidí, kteří si za ţádných okolností nepřipustí, ţe "z cizího krev neteče". Z vnitřního přesvědčení nemohou plýtvat svým ani cizím majetkem a zdroji a nikdy nespouštějí ze zřetele praktická hlediska. Neočekávají za to chválu ani slávu a jejich úsilí a zásluhy proto často projdou bez povšimnutí. Na svět mají sklon pohlíţet poněkud mechanisticky. Trpělivě a bez reptání přijímají a drţí se stanovených pravidel. Spíše jim vadí motivy a zájmy různých lidí, které nepokládají za slučitelné s cíli organizace. Činí jim potěšení vidět, jak se nejrůznější prostředky a zdroje objeví v pravou chvíli a na pravém místě a vynakládají značný důvtip a úsilí na to, aby všechno "klapalo". Nejraději by svým systémům a patentům podřídili i lidské zdroje, jeţ se jim stále nějak vymykají a vnášejí tam nepořádek, neklid a nestabilitu. ISTJ jsou pilíři, o něţ je moţno se opřít. Slovo, jemuţ rozumějí, je povinnost. Jejich povinností je vydělávat na chléb vezdejší a přispívat k blahu instituce. Muţští ISTJ by byli raději, kdyby ţeny nemusely pracovat a staraly se o děti a domov, ale tolerují i jejich zaměstnanost, pokud moţno ovšem takovou, která s jejich domácími závazky co nejméně koliduje. Metafora pilíře vystihuje i jinou jejich stránku: totiţ pojetí vertikálního rozměru. ISTJ ctí hierarchii doma i v práci. Muţi bývají spíše patriarchálního zaloţení, jako podřízení jsou srozuměni s autoritou, jako nadřízení nesnášejí protivení se. Jasně stanoví pravidla chování pro podřízené i pro děti a budou vyţadovat jejich dodrţování. Odbojné povahy to s nimi budou mít těţké - a naopak. ISTJ si nepotrpí na okázalost. Je podle nich nevhodná ve všem: v mluvě, v oblékání, ţivotním stylu, ve způsobu trávení dovolených, jídle a pití, výběru partnera. V práci i doma mají rádi úpravnost, úhlednost, uměřenost, spořádanost a účelnost. Pro své skromné potřeby si pořizují věci tak, aby vydrţely a byly praktické, funkční a úsporné, a nikoli proto, ţe je má kaţdý nebo jenom proto, ţe jsou pěkné. Rádi mají věci solidní a nehoní se za výstřelky. S oblibou se sdruţují do různých organizací, klubů a spolků, nezřídka výhradně bud pánských, nebo dámských, a zpravidla dost tradicionalisticky zaměřených. V takovéto společnosti pak mohou popustit určité škrobenosti a dokonce i změnit svůj obvyklý způsob vyjadřování. Podobně jako ostatní SJ si potrpí na pravidelné rituály u příleţitosti různých událostí a výročí. Méně zkušené pozorovatele mohou tyto jejich sklony zmást v tom, ţe by je mohli pokládat za extraverty. ISTJ se umějí díky své usuzovací orientaci extravertně "naprogramovat" a smysl pro detail (S) dodá jejich "výstupu" hodnověrnost. Jejich zaujetí pro důkladnost, detaily, spravedlnost, spolehlivost, praktičnost a hladký průběh toho či onoho je předurčuje ke specifickému okruhu profesí. Jsou z nich cenění auditoři, bankovní kontroloři, stavební či strojní inţenýři, právníci, účetní či berní úředníci. O ISTJ je známo, ţe se dokáţí orientovat i v nepřehledné spleti informací, dat a čísel. V krizových situacích si zachovávají chladnou hlavu, a to z nich činí dobré pracovníky a pracovnice na řídících místech v nemocnicích, hromadné výrobě, knihovnách a archivech, ale také u policie a v ozbrojených sloţkách. Obecně pro ně platí, ţe jsou lepší v řešení přítomných úloh, konkrétních a naléhavých, neţ abstraktních a dosud nenastalých. Umějí však myslet na zítřek a připravit se na něj. V této činnosti, podobně jako v mnohém jiném, co dělají, hledají předlohy pro řešení současnosti v minulosti, ve zkušenosti vlastní i předchůdců, spíše neţ v inspiraci a tvořivosti. Nepřejícníci o nich tvrdí, ţe jsou to generálové, kteří se připravují na minulou válku. I. Myersová a K. Briggsová jim doporučují, aby své myšlení aplikovali hlavně na neţivé objekty, zatímco na své vlastní chování a na ostatní lidí aby zaměřili spíše své vnímání. ~ Pokud budou věnovat pozornost tomu, co ostatní pokládají za důleţité, a vezmou to na vědomí a budou respektovat, získají si tím uznání i oni sami. Práce je u muţů i ţen na prvním místě ("Práce ještě nikoho nezabila." "Zahálka je čertův polštář.") a teprve po ní následuje rodina a domov. Často se první prolíná s druhým a práci si nosí domů. Jsou-li v čele rodinného podniku, je pro ně samozřejmé, ţe všichni, ale opravdu všichni, bez diskuse pomáhají. V zaměstnání bývají předurčeni ke kariéře, k postupu nahoru. K realitě přistupují bez předsudků, rychle se rozhodují a jednají, většinou správně. Ţeny tohoto typu mívají trochu problémy se svou ţenskou identitou. Někdy je řeší tím, ţe se ještě více ponoří do díla aţ na pokraj ohroţení vlastního zdraví a rodinného ţivota. Stejně nároční jako na sebe dokáţí být i na ostatní. Jsou to šéfové, kteří

přicházejí do práce první, někdy dlouho před začátkem pracovní doby, a odcházejí poslední. Pokládají to za svoji povinnost, řídí příkladem a od ostatních očekávají, ţe se jim budou co nejvíce podobat. Nejraději pracují sami. Vyjadřují se úsporně. Okolí je proto jenom obtíţně poznává a "nevidí" do nich. Povstávají z toho četné komunikační obtíţe, kdy význam kaţdého sebemenšího gesta nebo slova je tak nepřiměřeně zveličován a zpravidla špatně interpretován. Lidé z nich někdy mívají pocit méněcennosti a provinění. Přispívá k tomu i jejich sklon nechat si věci dokazovat; dokaţte mi, ţe to bude fungovat, dokaţte mi, ţe na tu sluţební cestu musíte, zdokladujte mi, ţe ten výdaj je skutečně nezbytný. Vyvolávají u druhých obranné reakce a defenzívní postoje. Svět mezilidské dynamiky jim zůstává cizí, protoţe není předvídatelný a obtíţně se kontroluje. Psychologie a jiné podobné vědy za nikoho práci neudělají, a proto se na ně dívají s nedůvěrou. Bývá jim zatěţko jít se poradit s podřízeným nebo spolupracovníkem, nelibují si v týmové práci ani v "parťáckých" činnostech jako zajít si po práci na pivo nebo se sejít do kina. Ještě hůře snášejí nepříjemné mezilidské situace, např. rozzlobeného pracovníka. Jsou ještě schopni nějak se vyrovnat s konfrontací, popadá je ale hrůza, kdyby měl někdo v jejich přítomnosti prolít slzu a oni to měli řešit. V kaţdém případě pohlíţejí na všechny tyto situace přinejmenším jako na rušivé prvky, nevhodné a neproduktivní, jako na poruchy fungujícího mechanismu. Jejich častou reakcí můţe být utaţení šroubů a přitvrzení kontroly nebo popření existence problému nebo jeho příčiny. Nejvíce starostí budou mít tito lidé s příslušníky všech odrůd F, lidí s převahou cítění, protoţe ty zajímá a motivuje něco zcela jiného neţ ISTJ - pohoda, sebeaktualizace, harmonie, pocit naplnění a štěstí a v neposlední řadě společenská odpovědnost. Není asi náhodou, ţe ačkoli je zastoupení tohoto typu v běţné populaci něco málo nad 6 procent, je jich v ozbrojených silách Spojených států, podle Kroegera a Thuesenové,' pětinásobek, tj. asi 30 procent; vůbec je podle tohoto zdroje mezi důstojníky USA 58 procent introvertů, 72 procent osob s převahou smyslového vnímání, 90 procent lidí typu T a 80 procent J. Po tom, co jsme si o nich řekli, asi nikoho nepřekvapí, ţe mají malé pochopení pro rozmary trhu. Uniká jim, proč se zákazníci rozhodují podle takových prchavých a nepostiţitelných hledisek jako image výrobku, vzhled či balení. Pro ISTJ je důleţitá solidní konstrukce, nízká cena, hospodárný provoz, spolehlivost a výdrţ. Klasickým příkladem byl Henry Ford I., jehoţ marketingovou "strategii" nejlépe vyjadřuje jeho slogan: `~ Náš zákazník můţe mít vůz jakékoliv barvy, pokud si vybere černou. Naštěstí většina dobrých ISTJ si uvědomuje svůj nedostatek citu v této oblasti a s úlevou přenechá péči o tyto záleţitosti jiným, byt si moţná potají myslí, jak je reklama a všechny ty věci kolem zbytečné. Jakoţto akčně orientovaní lidé potřebují pevné plány, jasné instrukce a srozumitelné cíle. V takovýchto podmínkách jsou nejvýkonnější. Neznámé věci a nejistá budoucnost v nich můţe vyvolávat stresy. Schopnost dotáhnout věci do konce a dodělat je včas a s minimem nákladů je pro ně nejlepším doporučením do vedoucích a odpovědných pozic.

ISFJ Ze všech introvertů mají lidé této skupiny, jichţ je v populaci asi 6 procent, nejméně potíţí chovat se jako extraverti, vyţadují-li to okolnosti. Pro styk s vnějším světem uţívají svou sekundární funkci, extravertní cítění (F). To jim umoţňuje být velmi senzitivní vůči preferencím jiných. Jejich ústřední touhou je být uţiteční a moci vyhovět. ISFJ podobně jako ISTJ v sobě nosí smysl pro historii, smysl pro kontinuitu. Na rozdíl od nich jsou to však spíše dějiny vztahů, lidí, neţ velkých osobností neţ institucí. Jakoţto nejodříkavější ze všech typů se věnují práci s jakousi posvátnou oddaností a odevzdaností, protoţe je jim dáno, ţe práce je sama o sobě dobrá a zábavu si musí člověk zaslouţit. Pokud se do něčeho pustí, zpravidla to dokončí, je-li to alespoň trochu v lidských silách. Budou se přitom patrně do puntíku řídit předpisy, závaznými postupy, manuály, řády a všemi příslušnými ustanoveními, neboť ty jsou pro ně zákonem. ISFJ ani kloudně neuvaří, nemají-li úplně přesně ty ingredience a vybavení, které předepisuje kuchařka. Porušuje-li někdo závazné směrnice pro to či ono, jsou tím ISFJ pohoršeni a pobouřeni, protoţe je to uráţka těch zkušenějších, kteří s péčí a oddaností tyto předpisy pro jiné v potu tváře a k jejich prospěchu připravili. Jak mnoho jsou takovýmto jednáním iritováni, však nedávají často příliš zjevně najevo. Spíše to v sobě nějak dusí, protoţe nechtějí vyvolávat konflikty, mohou však ve vyhraněnějších případech pociťovat něco jako slabost či svalové napětí. Nahromadí-li se v nich příliš mnoho takovéto tenze, mohou nečekaně a nekontrolovatelně vybuchnout. ISFJ jsou v práci neobyčejně spolehliví, vadí jim ale, musí-li se vyrovnávat se situacemi, kde se neustále mění podmínky, nároky, předpisy či parametry. Protoţe chtějí být uţiteční ostatním lidem, nacházíme je v povoláních, jako je péče o nemocné a staré lidi. Mají snad geneticky zakódovanou účast s trpícími všeho druhu a lépe neţ kterýkoliv jiný typ jsou schopni pokory a sluţebnosti. Mohou být lékaři, často praktickými, v první linii styku s pacientem, nebo sestrami či ošetřovatelkami, zakladateli dobročinných společností a útulků jako Matka Tereza, dále ve školách, zejména na niţších

stupních, a v jiných dětských zařízeních. Bývají ochotnými a sečtělými knihovníky, ale také oddanými sekretářkami typu Della Streetová nebo věrnými asistenty, dobře pracují v odděleních sluţeb zákazníkům jako informátoři. Nacházíme je i na střední úrovni řízení v rozmanitých administrativních funkcích, mohou třeba být i profesionálními ekology. Nejlepší poměr si vypěstují a nejlepších výsledků dosahují ve vztahu k lidem, kteří je nějak potřebují a jsou na nich v určitém ohledu závislí. Čerpají uspokojení z toho, ţe mohou o někoho pečovat, starat se o něčí potřeby a dělají to neokázale, taktně, jemně a účinně. Poté, co tento vztah či závislost skončí, mohou ISFJ o daného člověka ztratit zájem a nahradit jej v centru své pozornosti někým jiným. ISFJ mají mimořádně vyvinutý smysl pro spravedlnost, bývají zastánci rovnosti a mají jako nikdo druhý talent pro neúnavný, pečlivý a přesný výkon opakujících se sledů činností. Jsou to praktičtí, realističtí lidé, které nikterak nepřitahují spekulace a teorie. V zaměstnání bývají oddanými a loajálními pracovníky, spjatí spíše se svými nadřízenými neţ třeba s oddělením nebo firmou. Proto, změní-li jejich vedoucí místo, mohou přejít na nové pracoviště také. Na svoji práci kladou velké nároky a očekávají, ţe i ostatní, včetně nadřízených, budou pracovat na mezi svých moţností, vţdy ale v přísném souladu s předpisy. Pokud někdo nejedná nebo se nechová, jak má a jak lze od něj právem očekávat, jsou ISFJ rozpačití aţ podráţdění a skoro je to osobně uráţí. Ke svým četným povinnostem si ještě podvědomě přibírají i to, ţe se cítí jaksi osobně odpovědní za to, ţe se ostatní budou řídit zaběhanými nebo předepsanými postupy a nařízeními. Jsou od přírody spořiví a šetrní a neradi vidí plýtvání čímkoli a kdekoli. Úspornost, ukládání si stranou na horší časy, počítání s nejistou budoucností pokládají za jednu ze stěţejních ctností. Respektují a zakládají si na oficiálních titulech, symbolech postavení, moci, vlivu a úřadu a dokáţí toho vyuţít. Necítí se ale mnohdy nejlépe, jsou-li sami v nadřízeném postavení, je jim proti srsti někomu "rozkazovat" (jakkoliv dokáţí být třeba vůči pacientům v jejich vlastním zájmu rezolutní). Nejsnáze ze všech vedoucích pracovníků mohou sklouznout k přepracovanosti vinou toho, ţe budou mít tendenci dělat všechno sami anebo všechno po podřízených do puntíku kontrolovat. Od ostatních očekávají, ţe se budou chovat podle svého zařazení a jsou pohoršeni, kdyţ si někdo jak příliš "vyskakuje", tak "podlézá laťku" a nedostojí poţadavkům oprávněně na něj kladeným. Jejich pracoviště bude vzorem pořádku, všechno bude na svém místě, spisy v šanonech, kolem soustruhu zameteno, všechno zboţí vyrovnáno v regálech, tuţky ořezané a v rámečku rodinný obrázek. „V kolektivu oblíbeni" mívali ISFJ asi často v kádrových posudcích. Kdo by je nechtěl mít ve skupině? Příjemní, spolehliví, vnímaví a citliví jsou snem kaţdého manaţera. Metodicky, krok za krokem a s rozmyslem se pouštějí do práce, ve správný čas jsou hotovi. Nejsou moţná tak brilantní v generování geniálních nápadů jako třeba NT, ale málokterý z projektů koncipovaných rozevlátými NT by kdy spatřil světlo světa bez pečlivé a trpělivé pozornosti ISFJ. ISFJ dokáţí dobře pracovat s detaily a nevadí jim rutina. Skutečnou hodnotu neokázalé podpory a pocit zázemí, který je s přítomností těchto lidí na pracovišti spojen, dokáţe mnoho lidí ocenit aţ teprve tehdy, kdyţ ISFJ odejdou. ISFJ se často setkávají s nepochopením a podceňováním. Lidé na ně mají sklon nakládat čím dále více, protoţe si myslí, ţe je to "baví" dělat na hranici sil a berou to jako samozřejmost. V literatuře, filmu či televizi bývají zpodobňováni jako nezajímavé pracovité a trochu komické myši", které mohou být v nejlepším případě "roztomilé", popř. mohou skýtat téma pro lacinou zápletku tím, jak se třeba zázračně promění v nečekané světáky, nebo tím, ţe tajně ţijí dvojím ţivotem, jako Kristián Oldřicha Nového ve stejnojmenném filmu. Možné slabiny skupiny ISJ Lidé introvertního smyslového typu bývají většinou vyrovnaní, klidní, trochu odtaţití a krotcí. Vynoří-li se však na povrch jejich temná stránka, budou chladní a odměření, necitliví, perfekcionističtí, lpějící na trivialitách, avšak neschopni rozhodnout zásadní věci. Smyslové typy obecně, a ty s introvertní orientací zvlášť, jsou v nebezpečí, ţe nebudou schopni vnímat nic za hranicemi přítomné chvíle. Pokud se někdy projeví jejich intuice, bývá spíše zakrnělá a nespolehlivá. ISJ jí raději zase neuvěří, nebudou se jí řídit, a tak ji dále oslabí. Ve slabé chvilce jí však, třeba jen jednou za ţivot, mohou podlehnout, odhodit vší opatrnost a nedbat zcela zřejmých nebezpečí. Tak se můţe třeba stát, ţe opatrný, úzkostlivě pečlivý a naprosto spolehlivý finanční účetní utratí z náhlého popudu ze dne na den dvacetileté úspory. Druhým extrémem můţe být úzkoprsá a rigidní osoba, která ze zásady pohlíţí na sebemenší vnitřní záchvěv s krajním podezřením; můţe tak potlačením všech snů a představ ve svém nitru vytvořit takřka neřešitelný konflikt. V centru jejich pozornosti je subjektivní aspekt vjemu vyvolaného vnějším objektem. Tento vjem se tedy nepromítne do vědomí přímo, ale je profiltrován subjektivními činiteli. Proto tito lidé reagují přímo na to, co se děje v nich uvnitř. To můţe být vysvětlením toho, proč někdy bývají nevypočitatelní a velmi subjektivní. Pokud své potlačené funkce myšlení (T) či cítění (F) a intuici (N) - nejsou schopni

sublimovat např. do uměleckého projevu, mohou nabýt archaických nebo mytologických forem. Trvá-li stresová situace dlouho, můţe se stát, ţe budou mít potíţe rozlišit mezi vnějším světem a prostředím svých vnitřních realit a vjemů. To můţe dát vzniknout zcela neracionálním myšlenkám a nápadům. Potlačená intuice se můţe navíc projevit ve formě nejasných, avšak velmi chmurných a nebezpečných předtuch a očekávání. Někdy budou tak naléhavé, ţe dotyčná osoba bude jednat neuroticky podle nutkavých poryvů vůle. Nemají-li se ISJ v okolním světě ztratit, musí věnovat dvojnásobnou pozornost a úsilí tomu, aby si vyjasnili, co od nich ostatní očekávají. Musí si být vědomi toho, ţe mají sklony k velmi subjektivním interpretacím a čas od času také k značně nestandardním názorům a stanoviskům. Měli by mít někoho, s kým by se podělili o svou soukromou realitu. Měl by to být přirozeně někdo, kdo je pokud moţno jiného typu, neţ jsou oni sami. Mohou to ale udělat i na poradách a ve společnosti více lidí např. tím, ţe řeknou: "Pokud to dobře chápu, tak..." nebo "Opravte mne, jestli se mýlím..." apod. I v jejich případě můţe pomoci pravidelně aktualizovaný psychologický kontrakt.

10. Závěrem Ať jiţ je náš typ jakýkoli a ať jsou naše preference obráceny kterýmkoli směrem, je třeba mít na mysli, ţe typologie je nástroj k pochopení a vysvětlení, nesmí však slouţit jako výmluva. Bylo by nedorozumění schovávat se za svou preferenci a bylo by trapné vytáčet se např. slovy: "Vţdyť víte, ţe jsem intuitivní, takţe ode mne nemůţete chtít, abych vyplňoval všechny ty kolonky a aby mi ta číslíčka do puntíku souhlasila", či: "Ano, slíbila jsem ti sice, ţe zavolám, ale to víš my introverti s tím míváme potíţe", anebo: "Já jsem se váţně snaţil přijít dneska včas, ale jsem P a my chodíme vţdycky pozdě." Kaţdý typ a kaţdá preference má své odvrácené, temnější stránky a poznání typologie má slouţit tomu, abychom je odstraňovali u sebe a chápali u jiných. Neměli bychom ale zapomínat, ţe je to jen teorie. Dobrou teorii potvrzuje nebo naopak vyvrací sám ţivot. Po vyplnění dotazníku a přečtení této knihy máte asi pojem o tom, jaký jste typ a moţná dokáţete odhadnout typy a preference lidí kolem vás. Je však třeba mít na paměti, ţe většinu ţivota jsme asi proţili bez znalostí typologického přístupu. Během těchto let jsme si utvořili dost definitivní představu o sobě samých i o ostatních. První, o co se podvědomě snaţíme, je naroubovat typologii na tuto naši intuitivní představu. Kaţdý máme spoustu rozumových i jiných důvodů vidět sebe i jiné určitým způsobem a mit snahu vytlačovat na okraj vše, co by mohlo být s touto představou v rozporu. Odborně se tento jev nazývá kognitivní disonance. Naše skutečné preference je nutné prověřit reálným chováním a otestovat naší zkušeností. Mnohé z toho, co děláme, můţe být jenom přizpůsobení se nárokům prostředí. Pracujeme-li např. v bance, to je v organizaci, která od nás vyţaduje, abychom byli věcní, objektivní, racionální, analytičtí a plánovití, "omele" nás toto prostředí za čas natolik, ţe skutečně budeme všechny tyto vlastnosti v nějaké míře vykazovat. Seznámíme-li se s typologiemi právě v takovémto období svého ţivota, budeme patrně nakloněni uvěřit tomu, ţe toto jsou skutečně naše preference. Snadno se nám také můţe stát, ţe někoho vídáme v postavení a roli, která potřebuje otevřené, výřečné a asertivní jednání, a proto budeme takovéhoto člověka pokládat za extraverta a přitom pravdou můţe být pravý opak. Jako v jiných oblastech ţivota, i v preferencích platí, ţe čeho je moc, toho je příliš. Přemíra dobré věci se můţe zvrátit ve svůj opak, a co bylo předností, můţe být nyní slabinou. Příliš mnoho extraverze tak můţe vést ke zcela vnějškovému zaměření osobnosti, bez špetky vnitřního bohatství, bez zájmu i zamyšlení se nad sebou samými, neřku-li o meditaci a alespoň minimální introspekci. Extraverti umějí vnést do situace vzrušení, ale na druhou stranu mohou být často mizernými posluchači. Mohou být vnímáni jako někdo, kdo vyplňuje celý komunikační prostor, a jako lidé, kteří příliš prosazují svou vůli. Naproti tomu introverti se mohou s přílišnou zálibou sebepozorovat a časem zjistit, ţe toho vědí sice mnoho o sobě, ale současně jsou odříznuti od světa kolem sebe. Mohou být vynikajícími posluchači a schopni nevšedního soustředění, ale nasazují tyto schopnosti do sluţeb vlastní izolace a obcházení problémů. Lidé s převahou myšlení umějí vnést do záleţitostí racionální a objektivní pohled, ale v extrému mohou být zcela necitliví vůči jiným. Tomu mohou pomoci lidé s převahou cítění, kteří mohou nadávkovat správnou porci subjektivity; je-li jí ale mnoho, mohou být příliš osobní, přecitlivělí a věci nemístně proţívat. Lidé s přílišnou převahou J mohou mít nutkavé stavy, nemít dostatečnou schopnost brát věci "tak, jak jsou", anebo si někdy doopravdy "orazit". Přehnaní P mohou denně proţívat vzrušení z nových začátků, ale zřídkakdy poznat uspokojení s dobře dokončené věci. Tím, ţe se nám nějaké způsoby chování a reagování několikrát po sobě v minulosti osvědčily a vyplatily, posouváme se nenápadně do krajnosti. Jsme tak trochu v situaci malého kluka, který se právě naučil zacházet s kladivem a celý svět mu nyní připadá jako hřebík. Kdyţ nám nasazení a

uplatnění našich preferencí přináší úspěch a z toho plynoucí uspokojení a duševní pohodu, dostávají se do pohybu mechanismy psychického posilování. Jsme-li extraverti, cítíme se dobře po dni, v němţ jsme se setkali se spoustou lidí; introverti naopak budou v pohodě, kdyţ mohli konečně mít "svatý pokoj" a nikdo je zbytečně "neotravoval". Jsme-li J, pak nám dělá dobře, kdyţ něco proběhlo jako "na drátkách", podle předem připraveného plánu, zatímco lidé se sklony k P se cítí výborně, kdyţ se dokázali vstřícně vyrovnat s nečekanými překvapeními a nebyli ničím vázáni. Takovéto proţitky posilují naše preference, ale pokud nejsou kontrolovány, současně také oslabují naše nepreference. Ty tak vadnou nejen z hlediska své funkčnosti a pouţitelnosti, ale i z hlediska našeho nazírání na ně. Čím dál tím méně jim totiţ důvěřujeme. Typ s převahou myšlení se pod stresem ještě více utíká k chladným rozvahám a objektivitě, zatímco typ s převahou cítění se spolehne spíše na mezilidské vztahy a na to, jak posílí skupinovou atmosféru. Dovedeny do extrému jsou naše preference našimi temnými stránkami. Smíření se s tím, ţe ostatní lidé se od nás liší, není snadné ani pro nejtolerantnější povahy. Jinakost ostatních na nás klade nároky, a proto si ji snaţíme usnadnit. Nejjednodušším způsobem, který se praktikuje, je škatulkování nebo nálepkování. "Taková kancelářská myš", "Je to suchar", "Nezkazí ţádnou legraci" jsou některé z nejpouţívanějších kategorií, do nichţ si zařazujeme jiné lidi. Na rozdíl od tohoto identifikačního a popisného třídění se typologie pokouší o interpretaci rozdílů a překonávání nedorozumění, které z nich mohou vzniknout. Kromě partnerských vztahů vznikají největší potíţe z typové odlišnosti lidí, z jejich různých psychických funkcí a orientací na pracovišti. Nejhorší, co můţeme udělat a čeho se nevědomky snadno dopouštíme, ţe této různosti přisuzujeme morální rozměr a negativni dimenzi. Kdo je jiný, je horší nebo to alespoň myslí zle. Doufám, ţe předchozí text vám pomůţe nejenom se takovýmto jednostranným odsudkům vyhnout, ale dá vám vodítko k tomu, abychom s ostatními lépe vycházeli. Ti z nás, kteří jsou přírodou obdarovaní štědřeji, kníţky číst většinou nepotřebují. Mají dar být schopni kaţdou novou situaci správně zhodnotit a správně se zachovat. Ale ani oni nejsou vlastníky všech manaţerských mouder a tajemství. Historie zná mnoho úspěšných podnikatelů a manaţerů, jejichţ styl se přeţil a jejichţ doba minula a kteří po období slávy byli svědky vlastního úpadku. Jenom člověk, který je ochoten se nad sebou zamyslet a má vůli se změnit, změní-li se svět kolem něj, má šanci být dlouhodobě úspěšný. Jedním předpokladem k tomu je poznat sebe sama a dalším je umět začít poznávat druhé a lépe jim rozumět. Typologie je pouze jedním z nástrojů, který můţe takovému poznání a porozumění napomoci. Dává nám i návod k tomu, jak můţeme změnit své chování a jednání, kdyţ uţ nemůţeme změnit podstatu své osobnosti. Ulevuje nám tím, ţe kaţdá osobnost má své klady a zápory, silné a slabé stránky, a tudíţ ţádná není sama o sobě lepší neţ jiná. Schopnost vyváţeně pouţívat své funkce: cítění a myšlení, smysly a intuicí je základem práce na vlastním úspěchu. A přečtení této knihy je prvním krokem na této cestě.

Příloha - Kombinace osobnostních preferencí SMYSLOVÉ TYPY S PŘEVAHOU MYŠLENÍ S PŘEVAHOU CÍTĚNÍ ISTJ

ISFJ

Mají rádi fakta Důkladní Systematičtí Spolehliví Stálí Praktičtí Dobře organizovaní Ctí povinnosti Rozumní Obětaví Dodrţují sliby Realističtí

Orientovaní na detaily Pečliví Tradicionalističtí Loajální Trpěliví Praktičtí Dobře organizovaní Ctí sluţbu Oddaní Ochraňující Důslední Zodpovědní

ISTP

ISFP

Logičtí Uţiteční Praktičtí Realističtí Mají rádi fakta Analytičtí Vědí, co je třeba Nezávislí Dobrodruţní Spontánní Přizpůsobiví Umínění

Pečující o jiné Jemní Skromní Přizpůsobiví Citliví Všímaví Kooperativní Loajální Důvěřující Spontánní Chápající Harmoničtí

Pokračování 254 Př~7oha SMYSLOVÉ TYPY S PŘEVAHOU MYŠLENÍ S PŘEVAHOU CÍTĚNÍ E~FP

E_STP

Entuziastičtí Přizpůsobiví Hraví Přátelšti Vitální Společenští Hovorní Kooperativní Bezstarostní Tolerantní Otevření Pňjemní >

Zaměření na činnost Přizpůsobiví Veselí Pruţní Energičtí Bystří Spontánní Pragmatičtí Bezstarostní Výmluvní Otevření H bití

ES~J

ESFJ

Zodpov8dní Loajální Důslední Osobní Spolačenští Harmoničtí Kooperativní Taktní Důkladní Soucitní Tradicionalističtí Vstřícní

Logi~tí Rozhodní Systematičtí Objektivní Výkonnl PřímočaFí Praktičtf Dobre organizovant Neosobní Zodpovědní Spořádant Důslední

Pokračo~ánl 255 KDO JSEM JÁ, KDO JSTE VY? INTUITIVNÍ TYPY S PŘEVAHOU CÍTĚNÍ S PŘEVAHOU MYŠLENÍ INFJ Angaţovaní Loajální Schopní vcítit se Tvořiví Intenzívní Hlubocí Odhodlaní Koncepční Citliví Odtaţití Uvaţující celostně Idealističtí INFP Schopní vcítit se Jemní Etičtí Přizpůsobiví Angaţovaní Loajální Tvořiví Oddaní Zvídaví Hlubocí Zdrţenliví Chápající Pokračovánl

INTJ Nezávislí Logičtí Kritičtí Originální Pevní v názorech Vizionářští Nároční Privátní Myslící v souvislostech Autonomní Teoretičtí Uvaţující systémově INTP Logičtí Skeptičtí Preferující znalosti Odtaţití Teoretičtí Rezervovaní Precizní Nezávislí Spekulativní Originální Autonomní Umínění

256

Při7oha INTUITIVNÍ TYPY S PŘEVAHOU CÍTĚNÍ S PŘEVAHOU MYŠLENÍ ENFP Tvořiví Zvídaví Nadšení Pruţní Spontánní Expresívní Nezávislí Přátelští Vnímaví Energičtí Mající představivost Nemající stání ENFJ

ENTP Podnikaví Nezávislí Výřeční Uvaţující strategicky Tvořiví Vyzývaví Analytičtí Chytří Schopní Zpochybňující Teoretičtí Přizpůsobiví ENTJ

Loajální Idealističtí Osobní Hovorní Zodpovědní Expresívní Nadšení Energičtí Diplomatičtí Mající zájem o druhé Vţdy ochotní pomoci Srdeční

Logičtí Rozhodní Plánovití Tvrdí Uvaţující strategicky Vyzývaví Teoretičtí Spravedliví Ovládající se Přímočaří Objektivní Kritičtí

257

Příloha - Kombinace osobnostních preferencí CÍTĚNÍ

SMYSLOVÉ TYPY S PŘEVAHOU MYŠLENÍ S PŘEVAHOU I_STJ ISFJ Mají rádi fakta Orientovaní na detaily Důkladní Pečliví Systematičtí Tradicionalističtí Spolehliví Loajální Stálí Trpěliví Praktičtí Praktičtí Dobře organizovaní Dobře organizovaní Ctí povinnosti Ctí sluţbu Rozumní Oddaní Obětaví Ochraňující Dodrţují sliby Důslední Realističtí Zodpovědní > ISTP ISFP Logičtí Pečující o jiné Uţiteční Jemní Praktičtí Skromní Realističtí Přizpůsobiví Mají rádi fakta Citliví Analytičtí Všímaví Vědí, co je třeba Kooperativní Nezávislí Loajální Dobrodruţní Důvěřující Spontánní Spontánní Přizpůsobiví Chápající Umínění Harmoničtí Pokračování

254 Př~7oha SMYSLOVÉ TYPY S PŘEVAHOU MYŠLENÍ S PŘEVAHOU CÍTĚNÍ E_STP E~FP Zaměření na činnost Entuziastičtí Přizpůsobiví Přizpůsobiví Veselí Hraví Pruţní Přátelšti Energičtí Vitální Bystří Společenští Spontánní Hovorní Pragmatičtí Kooperativní Bezstarostní Bezstarostní Výmluvní Tolerantní Otevření Otevření H bití Pňjemní > ESFJ ES~J Logi~tí Zodpov8dní Rozhodní Loajální Systematičtí Důslední Objektivní Osobní Výkonnl Spolačenští PřímočaFí Harmoničtí Praktičtf Kooperativní Dobre organizovant Taktní Neosobní Důkladní Zodpovědní Soucitní Spořádant Tradicionalističtí Důslední Vstřícní Pokračo~ánl 255 KDO JSEM JÁ, KDO JSTE VY? INTUITIVNÍ TYPY S PŘEVAHOU CÍTĚNÍ S PŘEVAHOU MYŠLENÍ INFJ INTJ Angaţovaní Nezávislí Loajální Logičtí Schopní vcítit se Kritičtí ·v Tvořiví Originální Intenzívní Pevní v názorech Ň Hlubocí Vizionářští Odhodlaní Nároční Koncepční Privátní Citliví Myslící v souvislostech Odtaţití Autonomní Uvaţující celostně Teoretičtí w Idealističtí Uvaţující systémově > INFP INTP Schopní vcítit se Logičtí Jemní Skeptičtí Etičtí Preferující znalosti Přizpůsobiví Odtaţití Angaţovaní Teoretičtí Loajální Rezervovaní o~ Tvořiví Precizní Oddaní Nezávislí Zvídaví Spekulativní Hlubocí Originální Zdrţenliví Autonomní Chápající Umínění Pokračovánl 256

Při7oha INTUITIVNÍ TYPY S PŘEVAHOU CÍTĚNÍ S PŘEVAHOU MYŠLENÍ ENFP ENTP Tvořiví Podnikaví Zvídaví Nezávislí Nadšení Výřeční Pruţní Uvaţující strategicky Spontánní Tvořiví Expresívní Vyzývaví Nezávislí Analytičtí Přátelští Chytří Vnímaví Schopní Energičtí Zpochybňující Mající představivost Teoretičtí Nemající stání Přizpůsobiví ENFJ ENTJ Loajální Logičtí Idealističtí Rozhodní Osobní Plánovití Hovorní Tvrdí ~Ú Zodpovědní Uvaţující strategicky Expresívní Vyzývaví Nadšení Teoretičtí Energičtí Spravedliví Diplomatičtí Ovládající se Mající zájem o druhé Přímočaří Vţdy ochotní pomoci Objektivní Srdeční Kritičtí 257