38. ČÍSLO Září 2007 Měsíčník střediska Kruh
Táborový speciál
POCHVALY A PODĚKOVÁNÍ § V měsíci květnu oslavil Jestřáb (Rudolf Štěpánek) životní jubileum – 80 let. Vůdce střediska Pavel Kika s dalšími členy za celé středisko Jestřábovi pogratuloval osobně. Středisková rada jménem stovek bývalých i současných členů střediska KRUH děkuje Jestřábovi, že svým úsilím a zodpovědností za výchovu dobrých lidí nám všem umožnil prožít množství krásných zážitků s kamarády v přírodě. Jestřáb nám je stálým moudrým průvodcem na našich skautských stezkách. § Pavel ocenil a poděkoval redaktorce KRUHÁČE Báře Váchové – Čáře za velmi dobré, včasné a kvalitní vedení časopisu po celý rok. KAPKA Ve dnech 15. – 17. 6. 2007 proběhla jako i minulý rok humanitární akce Kapka, kterou organizovala Nadace pro transplantace kostní dřeně spolu s Junákem. Cílem Kapky je pomoci lidem postiženým nemocemi krvetvorby, například leukémií, a to jak získáváním finančních prostředků, tak prezentací činnosti Nadace. Peníze se získávaly umýváním oken a vybíráním dobrovolných příspěvků. V našem okrese se Kapky zúčastnilo 35 roverů a roverek. Program byl však daleko bohatší, než se může zdát. V pátek byla pronajatá celá čajovna v Místku, ve které si kapkaři mohli zajímavým způsobem odpočinout (hlavně psychicky). Poté jsme šli do aquaparku na Olešné. V sobotu večer po práci na benzínkách bylo připraveno pohoštění ve formě pečeného prasátka. Výsledkem akce bylo nejen zábava, ale také bezmála 36 000 Kč, které pomůžou lidem postiženým nemocemi krvetvorby. Děkuji všem zúčastněným, kteří přiložili ruku k dílu, ale také organizátorům, kteří tuto akci připravili. Chrosťa 2
TÁBORY NA BORSUČÍ Letos oddíly našeho střediska uskutečnily 6 táborů, kromě 112. oddílu všechny proběhly na Borsučí, dočíst se můžete o polovině z nich; o ostatních doufejme příště.
Dobrá, 7. 7. − 14. 7. JAK JSME TÁBOŘILI NA BORSUČÍ Letošní tábor jsme se snažili prožít jako původní obyvatelé osady Borsučí. Náš program vycházel právě z příběhu o Borsučanech, který jsme nalezli v láhvi v potoce krátce po příjezdu na tábor. V sobotu večer nás navštívil Sir Edward IV., vyslanec od lorda Badena Powella, jehož praděd Edvard I. byl věrným a oddaným přítelem lorda Powella. Ve chvíli, když lord umíral, předal Edwardovu pradědovi tři listiny a spolu s nimi poselství dalším skautským generacím. Od tohoto okamžiku je Edwardův rod zavázán čestným slibem šířit toto poselství mezi všechny skauty na celé zemi. Listiny nám měly připomenout podstatu skautingu právě v době, kdy slavíme 100 let od jeho založení. Naším úkolem bylo uschovat tyto listiny na posvátné a zároveň tajné místo a bedlivě je střežit. V průběhu tábora se nám ale ztratily, na což nás upozornily výstražné ohně. Když si pro listiny na konci tábora Sir opět přišel, museli jsme přiznat jejich ztrátu a podrobit se výkupnému procesu. Vybrali jsme jednoho dobrovolníka, který splnil Edwardův úkol – zul si obuv a šel do potoka pro čistou vodu. Edward nám nakonec objasnil, že mezi nás poslal svého špeha Ondřeje, jehož úkolem bylo nepozorovaně odcizit tyto listiny a zároveň sledovat, jak se k sobě navzájem chováme. Vykoupení bylo zkouškou, která měla prověřit, jestli si dokážeme pomáhat a obětovat se jeden pro druhého. Špeh Ondřej si nakonec v přinesené vodě umyl obličej a ruce, což bylo symbolem očištění, a dobrovolníkovi umyl nohy. Sir Edward nás nakonec pasoval na rytíře Dobrého srdce a předal nám malou medaili se znakem skautské lilie, jež nám má připomínat naše skautské poslání. Katka Vláčilová 3
NA POHRANIČNÍ STRÁŽI (původní příběh – Alois Jirásek) Beskydští Borsučané zajímavý lid; (sedláci) v hraničářské službě, kteří bylo-li nutno, nechali pluhu a chopili se zbraně a ze svých rolí chvátali do boje hájit cesty v beskydských lesích. V čas míru pilně obdělávali pole kolem svých osad roztroušených dlouhým pásem podél hranic slovenských a při důležitých přechodech a stezkách vedoucích Beskydami z Čech na Slovensko. V blízkosti osady Borsučí se nacházejí beskydské podhorské vesnice jako Staré Hamry, kde již v roce 1638 nechal hrabě Oppersdorf postavit železný Hamer, poháněný vodou, což byly první železárny na panství frýdeckém. Do železáren byla dodávána ruda, která se těžila v nedalekých Malenovicích. Když později vznikly nové hamry v Bašce, říkalo se předešlým hamrům staré. Tak vznikl název Staré Hamry, který pak přešel i na dědinu. Další vesnicí v tomto beskydském kraji je Bílá a nedaleko jsou i vesnice nacházející se již za hranicemi Čech a to na Slovensku jako Korňa nebo Klokočov. Významným místem této malebné a rozlehlé oblasti je osada Borsučí, kdež měli osadníci svůj (hrad) tábor a v něm svůj vlastní soud, kdež úřadovali jejich rychtář a písař, kdež uschován byl jejich prapor se znakem psí hlavy. V tom táboře chovány v bezpečném místě byly jejich listiny, privilegia, jež jim dali čeští králové. Borsučané málo v táboře posedávali. Většinou meškali pořád pod širým nebem – na polích za pluhem, na lukách a v lesích, kde pro dříví chodívali nebo na hony se vypravovali. Mívali po dlouhém čase i právo honit zvěř; a té bylo tenkráte hojně v beskydských lesích, a nejen plaché, ale i nebezpečné – vlků dost i medvědů. Z mužů beskydských téměř žádný se nevyhnul vlku ani huňatému medvědu, kteří zde ze země slovenské přicházeli. Byli stateční, otužilí a silní; pytel hrachu nesli bůh ví kam jako chmýří. 4
Jako lovci tedy chodili široširými lesy beskydskými, ale při Borsučí také jako jejich strážcové. Ty lesy byly českého krále a oni jemu věrně sloužili; dobře opatrovali tu baštu našeho království. Zaháněli slovenské škůdce, kteří přicházeli tenčit královský hvozd a v něm bez práva drva kácet i zvěř lovit. Tak v létě, v zimě, za dne a často i v noci chodili Borsučané, otužilí polní práci, po lesích jako stráž. Někdy čekávali v houfu, vyzbrojení, pod svým praporem, na Bílém Kříži; to když král měl přijet. Tam jej uvítali, po starém obyčeji soudkem medu uctili a provázeli jej pak jako čestná stráž horami přes hranice. Král byl jejich jediný pán, neboť jako lid svobodný nesloužili žádné jiné vrchnosti. Měli mnohé výsady a svobody, ale také těžké povinnosti. Nejtěžší, když nastala válka, když nepřítel se chystal vtrhnout do našeho království. Tu Borsučané jako přední stráž chvátali ku stezkám v lesích střežit je, dle potřeby opevnit je zásekami, učinit je neschůdnými, stromy na ně zporážet. Když nepřítel se blížil a s ním i nebezpečí, zaplanul poplašný oheň na vyvýšených místech v okolí osady Borsučí. Oheň byl viděn daleko do tmavé noci, zanícen druhý na sousední výšině a dále po kopcích třetí, čtvrtý, oheň po ohni zahořel; zářivá ta znamení jakoby letíce proskakovala po horách Beskydami, svítila nad černými lesy do noční tmy a hlásala, že nepřítel jde, že nastal čas boje. Budeme se snažit žít na Borsučí jako opravdoví Borsučané.
5
Světlušky – Bludičky, 14. 7. – 28. 7. Tento rok jsme během tábora procestovali celý svět. Každý den jsme se ocitli v jiném státě, třeba ve středu to byl Nepál. Na Mt. Everest jsme ale nešplhaly, protože Bobek přece taky není špatný. Celých čtrnáct dní nás provázelo krásné počasí, dobrá nálada a neustálý smích světlušek i vedoucích. Jednou se smích ozval i v téměř ranních hodinách. Nebylo ale vidět jeho původce, protože celé náměstíčko i kousek louky byl v mlze a kouři. To jenom jedna chytrá vedoucí chtěla zatopit v hangáru, naházela do kamen šišky a vůbec netušila, že komín netáhne. Začali jsme se dusit a rychle vybíhat ven. Z hangáru jsme radši vytvořili něco jak altánek, abychom se neudusily úplně. Máme všechno vyuzené ještě teďkaJ. Taky jsme zjistili, že máme opravdu schopné světlušky. Dostaly za úkol vymyslet pro vedoucí hru a opravdu se jim to povedlo. Plnili jsme různé úkoly, a v Nice přitom objevili talent pro logické myšlení a kombinatoriku. Vida, co se o sobě člověk na stáří dovídá za novinky… Tábor uběhl jako voda a my najednou zase stály u klubovny s hromadou nikomu nepatřících věcí J. Velký dík patří všem vedoucím, kuchařkám i těm našim malým světluščím zlobidlům. Dáša Náš táborový song: (na melodii Ferdy chuligánaJ) Tábor to je pěknej mazec, bude z toho velkej tanec Spíme tady ve stanech, máme štipky na zádech A světlušky pěkně zlobí 6
Každou noc tu máme přepad, a my máme bobky v gaťách Vymýšlíme pastičky, a mastíme kartičky A vedoucí pořád žvaní Nika dostala rukávky, vzala od Anežky plavky Šla se topit v potoku, podali jsme jí ruku A vytáhli polomrtvou Adinka tam taky byla, a krémem se namastila Pak se jí zdál v noci sen o muži tmavookém A on potom vážně přijel Sarah s Nikol tady vaří, a po nocích potom paří Ráno chleby chystají, svačinu nám nedají Protože nedojídáme Jednou jsme crazy-day měli, pěkně jsme se vyřádili Matěj byl za holčičku, v Dášiném modrém tričku Ale vyhrála to Aňa Dáša: Sotva přijdou nějací kluci, už se tu motáte. Lucky a Anežka: Ne, ne, my jen děláme dojmyJ Jak hlídají Culi a Irenka Je 22.15 a začíná nám hlídka. Irenka tu ještě není, protože dělá bobříka odvahy. Někdo zařval z lesa. Asi se bojí. A teď zařval znova. Jdu obejít stany. Když jsem se vrátila, tak zas někdo zařval. A po druhé. Bylo to takové uáá. Ve svíčce je jako vždy přehlídka utopených můr. Je 11.37 a Irenka tu ještě pořád není, ale zdá se mi, že už jde. A teď už to vím, úplně určitě, protože jdouc, povídají si a dělají velký rachot. Nikdo ještě naspí a naštěstí už tu Irenka je. Irenka říká muchničkám: „Pojď sem ty bobíšku.“ A můrám: „Co tu děláš, ty bobíšku.“ Jdem se podívat ke stožáru. Naštěstí se zatím Irenka bojí jen trochu. Už nám pomalu končí hlídka. P.S.: už máme bobky v gaťách.
7
Frýdečtí skauti a vlčata, 28. 7. – 11. 8. STO LET SKAUTINGU NA IVANČENĚ Jako skauti jsme se rozhodli oslavit sto let skautingu na Ivančeně. Proto jsme se 31. července ráno vydali z tábora. Nejdřív se šlo na Grúň. Tam jsme si odložili batohy a hráli hru na téma: pomůžeme vám a vy nám dáte drobnost (prupisku, špendlík, prázdnou láhev apod.). Tím se strávilo asi hodinu a půl. Nakonec obě skupiny sehnaly dost věcí. Když se pak scházelo z Grúně, u místního krmelce byl oběd, chleba s masovou konzervou, na kterém jsme si všichni pochutnali. Dále nás už čekala cesta na Lysou horu. Cestou se i s krosnami hrály hry typu nálet nebo domů. Špatně odbočit se nám podařilo jen jednou, vraceli jsme se asi kilometr. Pak už jsme ale narazili na prudké pěti kilometrové stoupání. Šli jsme přes Zimný, a tam to je makačka. Na konečném stoupání přímo na Lysou jsme se rozdrobili na skupinky asi po dvou, které se pomalu belhaly nahoru a při tom občas sbíraly borůvky. Když už jsme tam byli všichni, zašli jsme si do prvního občerstvení. Tam jsme se setkali s jednou naší starou známou a doplnili pití a energii. Pak se už skoro za šera šlo na Ivančenu. Kdo to zná, ví, že je to celkem příjemné klesání. Na konci naší cesty jsme potkali jednu partu skautů z Chocně, která byla v Beskydech na puťáku. Tam jsme rozbalili celty, které jsme celou dobu nesli v batohu a hodili jsme je přes závoru. Tak jsme spali asi do 4:00, kdy nás Matěj vzbudil s tím, že se už jde. Takže jsme pomalu vylezli ze spacáků, všechno sbalili a vydali se směrem na Lysou. Na jedné rovince jsme se zastavili a dívali se na hory. Matěj pronesl krátký proslov o výročí skautingu a zase se lezlo nahoru. Cestou nám snížil sebevědomí asi 50letý pán, který nás hravě předběhl a pak se nám úplně ztratil z očí. Po výstupu na jižní vyhlídku jsme zase rozbalili spacáky a karimatky a spali až do 10 hodin, kdy už nás ale budili trousící se důchodci. Pak jsme už jen posnídali a vydali se zpátky do tábora. Jediná větší zastávka byla na Doroťaňce, kde jsme se osvěžili a Jindra si koupil další Kit-Kat do svojí sbírky. Matěj Vaněk, skauti-Mravenci 8
VLK − PŘÍTEL ČLOVĚKA Chtěli bychom se s vámi podělit o takový nevšední zážitek ze skautského tábora. Filip a já, dlouholetí skauti, jsme se letos tábora neúčastnili, ale chtěli jsme se alespoň přijít podívat a návštěvu spojit s přepadem. Oba dva jsme si našli čas v době, kdy na táboře přebývaly světlušky. Vyjeli jsme odpoledne na kole a již téměř za tmy dorazili do tábora. U potoka jsme schovali kola, a šli pozorovat dění v táboře. Něco po půlnoci jsme se dostali do tábora a Filip se připlazil až ke stožáru a „ukradl“ vlajku. Opatrně ale rychle jsme se z tábora vzdálili a spokojeně se šli prospat někde do lesa. Mohly být tak 3 hodiny ráno. Lehli jsme si na zvěří vyšlapanou stezku vedoucí podél táborové louky, kousek od posedu. Již značně unaveni jsme mlčky natáhli celtu, vybalili spacáky a tiše ulehli. Asi po půl hodině slyšíme zespodu od chodníčku šramot, což není v lese nic neobvyklého. Ale během krátké doby tušíme, že je to hodně blízko nás. Filip do mě drknul nohou, že to slyší taky. Zvednu hlavu a vidím asi 3m od nás na stezce stát huňatého vlčáka. Byla tma, ale jeho silueta byla ozářená velkým měsícem. Byla to chvilka. Vlčák se lekl, přikrčil se a odskočil do houští a pelášil pryč dolů na cestu. Říkal jsem si − škoda, že jsme na něj neposvítili baterkou, možná to byl vlk. Napadlo mě, že mu třeba zvědavost nedá a vrátí se podívat, co mu to leží v cestě za pytle s hlavou. Po chvilce mě i Filipa opět bere spaní. Záhy však slyšíme kroky na louce nad námi. Říkáme si, že světlušky hledají svou vlajku, proto ani nevstáváme, abychom se neprozradili. Pak je chvíli klid. Zanedlouho znovu slyšíme šramot. Pes jde opět po stezičce nahoru k nám. Avšak ouha! Slyšíme přicházet ještě druhého psa ze shora stezky a dokonce i třetího z louky. Jsme obklíčeni ze tří stran. Teď již víme, že to jsou vlci a ne obyčejní psi. Psi by ve smečce nežili, to jen vlci. Navíc si uvědomujeme, že paní Valčuhová říkala, že na jaře slovenský odborník upozorňoval, že se zde vyskytují vlci. A ti by jistě nesnesli ve svém revíru zdivočelé psy jakožto potravní konkurenty. Takže žádná světluška nehledala na louce vlajku, to přicházel další vlk. Vlci se pomalu přibližovali k nám. Byli zvědaví. Srdce nám 9
bušilo napětím, ale strach jsme neměli, vlk přece na lidi neútočí. Sedím s baterkou v ruce a čekám až přijdou úplně blízko k nám, abych si je prohlídl baterkou. Čekám tak dlouho na vhodnou chvíli, až vlci dostali strach jít blíž a rozutekli se po okolí. Slyšíme, jak na lesní cestě obrací kameny a hledají něco k snědku. My jsme pak už tvrdě usnuli. Co se dělo dál, nevíme. Ale ráno se jdeme podívat po jejich stopách. V bahně kousek od nás nacházíme 7 krásných otisků tlapek. Pět stop jsme odlili sádrou, kterou nám obětavě z Frýdku přivezl Rudek − syn Jestřába. Všechny otisky mají znaky vlčích stop. Později nacházíme ještě trus. Vše jsem přivezl domů, a ukázal odborníkům přes šelmy a pracovníky v CHKO Beskydy panu Kuncovi a paní Bartošové. Potvrdili mi, že jde opravdu o vlka a rádi si vyslechli naši noční příhodu. I pro ně to byla novinka. Od té doby jsem Borsučí navštívil ještě mnohokrát, a našel jsem další stopy, spoustu trusu a slyšel i výt vlka někde od Konečné. Ten pradávný hlas divočiny bych vám přál slyšet. Zpětně nad tím vším s Filipem uvažujeme. Vlci, kdyby byli takoví, jaké je berou lidé − zlí, agresivní, čteme to i v pohádkách, jistě by nás napadli a sežrali, vždyť byli tři, a my jen dva, navíc ležící na zemi − bezbranní. Ale vlci nás nechali být. Zdivočelý pes by to neudělal, ten by ublížil, podívejme se do novin, každý týden je nějaký útok psa na člověka. Ale vlka? Nikdy. Tak proč se jich lidé bojí a při každé příležitosti střílí? Vlk není zlý, je to inteligentní tvor a přítel člověka. To člověk vlka jako přítele nebere. Kdyby byl vlk zlý, mohl by přijít do tábora a z 15ti světlušek si vybrat tu nejchutnější a sežrat. Ale oni tábor jen pozorovali a obcházeli ho lesem a to přesto, že tábor leží v jejich lovištích. Důkazem je vlčí trus, který našel Papírek s Pavlem Kikou přímo uprostřed naší táborové louky ještě v dubnu při čištění studánky. Neodvážili se, přestože v táboře měli snadnou příležitost k potravě například v zásobáku.
10
A ještě jeden postřeh nás napadl. Važme si našeho tábořiště, vlci jsou jasným důkazem, že táboříme v opravdové divočině, daleko od hlučné civilizace. A kolikrát za rok se nám podaří dostat se do míst, kde je klid, liduprázdno a bezpečno, kde přijdeme na jiné myšlenky a každodenní starosti můžeme zanechat ve smradlavém městě, a zde na táboře zažít neopakovatelné zážitky s přírodou a s přáteli − skauty. Lukáš Jonák (Jonue) a Filip Baroš (Kuře)
PUŤÁK NA MALÉ FATŘE Bylo nás 5. Já, Terka, Macek, Leňa a Kača. S plnou polní jsme za jednoho slunného odpoledne vyrazily vstříc nečekanému dobrodružství do neznáma slovenské země. Nadšení rostlo každou minutou od nasednutí do vlaku. Cílová stanice prvního dne – Strečno. Přivítání bylo opravdu milé, liják jako z konve. Hold – jiný kraj, jiný mrav. Zašly jsme tedy svlažit hrdlo do jednoho restauračního zařízení. Říká se, že právě zde se člověk dozví nejvíce informací. Zvláště na vesnici. A fakt že jo. Asi po půl hodině jsme měli přehled jak o četném výskytu medvědů, tak i ostatních divokých šelem, o počasí na týden dopředu, o strycovi Jánovi a tak podobně. Jen co spadla z mraku poslední kapka, šly jsme do ulic. Ty nás dovedly k novému hradu. Shodou okolností byla právě ten večer prohlídka i se strašidly. Tak jsme prohloubily kulturní znalosti a v noci ulehly za místní hřbitov, což bylo jediné místo, kde bylo možné složit hlavu. Hned druhý den ráno jsme po snídani na břehu řeky Vah chtě nechtě daly sbohem Kači, kterou nutily k návratu do rodné země studijní povinnosti. A bylo nás 4. Vyšláply jsme tedy vzhůru do hor. První zastávka byla u starého hradu. Překrásné místo. Stojíte na hradbách zříceniny, pod vámi kopec, dole kroutící se široká řeka, v dáli vrcholky hor, nad vámi modrá obloha… Supr místo na přespání, kdyby nebylo právě poledne, tak víme, kde se utáboříme. Ale musely jsme dál. Suchý – náš cíl. To byla teda hora! Leč s jejím jménem jsme se ztotožnit 11
nemohly. Byly jsme mokré až na kost. Dala nám pěkně zabrat! Dokonce si vzala i jednu oběť, Mackovou botu. Stalo se to, když jsme se prodíraly klečí. Už ji vícekrát neviděla. Za ten den jsme chtěly dojít do Terchové, což ale bylo nereálné. Zkrátily jsme tedy trasu a došly do Krásňan, kde jsme šly opět na výzvědy do místní krčmy. V Krásňanech mají moc pěkné louky a pastviny. Místečka pro postavení stanu všude, kam jen oko dohlédlo. Tož jsme vybraly to nejkrásnější a nejbezpečnější.
V noci byla obří bouřka, uletěla nám půlka stanu. A ráno, takové milé probuzení… Nepršelo. Pomalu jsem rozepínala dveře stanu a koukla ven. To, co jsem venku viděla, mě pěkně zarazilo. Zalezla jsem zpět a ani nedutala. Holky nechápaly, co se stalo. Venku stál chlap. S klackem v ruce. S kravkou po boku. Koukal na nás. Teď přijde, seřve nás, zbije nás… Asi půl hodiny jsme diskutovaly o tom, co nám může udělat. Až se znovu rozpršelo. To už tam nebude, říkaly jsme si. A kdo to zkontroluje? Fajn… Znovu jsem otevřela dveře. Né, pořád tam stojí! 12
Už i s pláštěnkou! Čeká, až vylezeme ze stanu a pak se do nás pustí! Kdeže, kdyby chtěl, už by na nás dávno vlítnul. Sebraly jsme všechnu odvahu, vylezly ven a začaly balit stan. A chlap? Nic. Jen tam pořád stál s kravkou po boku s klackem v ruce. Zdálo se nám to divné, tak ho Lenka pěkně pozdravila. On se na nás jen usmál a nic, dál koukal. Tak rychle jsme stan ještě nikdy nesbalily. Den celý propršel. Plánovaly jsme odpočinek někde u vody, místo toho jsme ale šly pěknou asfaltovou štreku do Terchové. Zajímavé město. Plno turistů, žádné pastviny ani hřbitov, samé zákazy pro stavění stanu… Tož kaj složit hlavu?? To by to nebyla Terka, aby na něco nepřišla. Šly jsme na večerní mši do kostela a poté přišla její chvíle. Byla opravdu odvážná. Zazvonila na faru a bylo to. Farská zahrada byla velká, úplně jsme se tam mezi dřevěnými sochami ztratily. Po dlouhé době jedna klidná noc… Jelikož jsme si chtěly užít kapec volnosti, rezervovaly jsme si místo za kostelem ještě na jednu noc a vyrazily jen s jedním malým batůžkem směrem na Velký Rozsutec. To byla pohodička… Už nás vidím, jak bychom se plazily po řetězech po skalách s krosnami na zádech. No a na Rozsutci bylo nádherně… Slunko svítilo, větřík foukal, skvělý výhled, skvělí lidé, skvělý pocit, skvělostíčko!☺ Předposlední den našeho puťáku, uvažovaly jsme, kudy kam. Leňa nakonec vytáhla z batohu minerálku a ukázala prstem na etiketu se slovy: „Já se chci podívat tady!“ A bylo rozhodnuto. Sedly jsme do expresu Terchová – Žilina, pak na vlak a jely jsme do Rajeckých Teplic. Tam jsme se zmrzlinou v ruce pozorovaly kachny v jezeře, taky labutě, vrabce a další ptactvo. Taky jsme shlédly pár kulturních památek a zase nastal čas hledat místo pro nocleh. Hledaly jsme, opravdu se snažily. Leč úspěch žádný. Všechny místa byly buď velmi frekventované, nebo naopak až příliš opuštěné... Pak někdo řekl, už ani nevím, kdo to byl☺, že bychom se mohly projet v noci vlakem. Tož jsme do něj sedly a jely. Kam? Domů. Vlastně do Dobratic. O půlnoci za svitu obrovského rudého měsíce jsme stoupaly na poslední vrchol, na Prašivou. Navrchu jsme oslavily nové století skautingu, posnídaly, lehly a spaly. To by nebyl ten správný výlet, kdybychom nezavadily o naši milovanou Prašivou. Ale máme ji rády. Bez ní by to nebylo ono! ☺ Kuči*, Dobrá
13
TÁBOR (NETÁBOR) OGLALŮ 20.08. – 27.08.2007 Oddíl OGLALA sice již nějaký ten pátek oficiálně nefunguje, nicméně pár skalních členu zatoužilo opět po létech strávit pár dní v týpku v úžasném udolí Něčínského potoka v Oderských vrších, neboť jak jednou pronesl dlouholetý vůdce a zakladatel oddílu Ajfl „Kdo jednou viděl oheň v týpku, ten si nenechá ujít příležitost vidět ho tam znovu.“ Slovo dalo slovo a hlavní koordinátor myšlenky Blondy po dohodě s několika nadšenci stanovil termín. Na tábořiště tedy nakonec v pondělí 20.8. 2007 odjela sestava Šuo, Česta, Dlovla a Véňa. Co se po dobu cca čtyř dnů zde dělo vím jen z vyprávění, neb jsem byl pracovně a umělecky vytížen. Šuo hovořil o dvojím stěhování materialu za lijáku z louky na louku (než našli tu správnou), nezapomněl se zmínit o nocování v Čestově automobilu a ranní jízdě na snídani, o dalším lijáku, o Maově a Blondyho příchodu na tábořiště a tahání tyčí pro druhé týpí Čestovým vozem…… Osobně jsem měl v plánu dorazit na tábořiště ve čtvrtek v noci (po koncertě). Opsal jsem si však patrně jiné spoje a poslední vlak mi ujel. Maovi a Blondymu se na rozdíl ode mne ve čtvrtek podařilo dorazit. Bylo brzké páteční ráno, když jsem dorazil na louku, která byla
14
plná rosy, slibující hezký den. V týpku mě ovanula atmosféra opiového doupěte a po jeho obvodu nebylo možno přehlédnout pětici těžce oddychujících Oglalů. Udělal jsem pár fotografií a počal probouzet doupě k životu. Po krátké snídani jsme se vrhli do lesa na saunové dřevo. K odpoledni vyrazil Česta pořídit do vsi kuřátka na večeři. Západ slunce jsme doprovodili lasováním, Blondym neustále propagovanou hrou „Frisbí“ a proběhnutím se po okolí. Po našem návratu již Mao podporován svou přítelkyní svižně točil „tyčkou“ s kuřaty. V průběhu přípravy tohoto lahodného pokrmu dorazil jeden velmi skalní člen Oglalů - Tycho, (někteří ho snad dokonce viděli poprvé) a záhy po něm další víceméně nečekaní strávníci - nějaký Dlovlův kamarád s nějakou Dlovlovou kamarádkou. Dali jsme se do jídla i do řeči a upíjeli Šuem vychvalovaný nápoj z dalekého slovenského zahraničí. Po zaznění několika hitů v Maově podání jsme usnuli. Následující den po snídani nás opustil Dlovlův kamarád s Dlovlovou kamarádkou a my jsme se v poklidném tempu věnovali přípravě zlatého hřebu večera…. sauně. Ta posléze započla v osm hodin večer. Musím za sebe říci, že jsem se velmi na tento okamžik těšil a věřím, že kluci také. Těžko se to popisuje, to se musí prožít. Kdy jsme saunu ukončili si už nedovedu vybavit. Vím jen, že jsem byl velmi příjemně unaven a po malé večeři jsem šel spát. Ještě si vzpomínám, že Blondy namočil cca 2 kg musli do mléka a po deseti minutách Šuo zjistil, že je zkislé. V tu chvíli nám všem bylo jasné, co k snídani nebude. Nedělní ráno už tak sluníčkové jako ta dvě předešlá nebylo a spíše nám signalizovalo „Koukejte se balit bude lít“. Vysušili jsme plachty, odvezli tyče a uklidili po sobě saunu a louku. V moderním duchu dnešní doby jsme se kolem třetí hodiny odpolední po posledním koupání vydali v ocelových medvědech na cestu k našim domovům. Velmi stručně poznamenal 15
CHYSTÁ SE 28. − 30. 9. Stará voda – tradiční obnova poutního kostela na Libavé 9. − 11. 11. Hukvaldský seminář a ples ZPRÁVY Z OKRESU Prázdniny jsou obdobím táborů, letos jich bylo v okrese pořádáno 15 na 7 tábořištích, dohromady trvaly 203 dní a zúčastnilo se jich 335 dětí, na organizaci těchto táborů se podílelo 82 dospělých. V nejbližších dnech bude na adrese www.skautifm.cz zprovozněn nový portál, na kterém budou pravidelně aktualizované informace ohledně skautského dění v okrese Frýdek-Místek.
KRUHÁČ Vydává: Středisko Kruh Frýdek pro vnitřní potřebu svých členů Redaktorka: Čára – Barbora Váchová,
[email protected], tel. 605 829 372 Na tomto čísle se podíleli: Dáša, Džin, Filip, Chrosťa, Katka Vláčilová, Kuči, Lukáš Jonák, Matěj Vaněk obálka: Džin Všechny vaše příspěvky budou vítány! Uzávěrka příštího čísla bude 23. 9. 2007 www.skauting.cz/frydek ZÁŘÍ 2007
16