2016. Do nového roku s vděčností a touhou

ROČNÍK: XXV

FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA

ČÍSLO: 1/2016

Do nového roku s vděčností a touhou Rád bych využil této příležitosti a ještě jednou poděkoval vám všem, kteří v naší farnosti aktivně sloužíte. Děkuji všem, kdo svou službu pro farnost vykonávají věrně a dlouhodobě (farní rada, služba v kostele, varhaníci a zpěváci, vedoucí mnoha společenství, příprava agapé atd.), i všem, kteří se zapojili třeba jednorázově do nějaké akce, kterou jsme v uplynulém roce společně prožívali (setkání Taizé, Noc kostelů, Dny víry, výlety pro rodiny, oběd pro bezdomovce, Tříkrálová sbírka apod). Děkuji vám všem, kterým na naší farnosti záleží a modlíte se za ni či ji podporujete svými dary. Mám radost z toho, že pro mnohé z nás není farnost jen místem, kde prožijeme nedělní mši, ale společenstvím, ve kterém se rádi setkáváme, snažíme prohlubovat vzájemné vztahy, povzbuzujeme se k životu z víry, společně hledáme, jak zvěstovat evangelium a vnášet Boží lásku do svého okolí. Mám radost z každé příležitosti oficiální i neformální, kde to můžeme prožít. Vstupme do nového roku s vděčností za vše, co Pán mezi námi tvoří, i s touhou, aby Boží království mezi námi dále rostlo. Ve svatém roce milosrdenství, do kterého jsme vstoupili, zvlášť prosím, abychom se Božímu milosrdenství naplno otevřeli a vedeni Duchem svatým nacházeli způsoby, jak ho projevovat bližním uvnitř našeho společenství i za jeho hranicemi. Vyprošuji všem požehnaný rok milosrdenství! Váš Pavel Semela, farář PADESÁTINY P. MICHALA Vážení a milí spolufarníci! Před časem jsme byli našimi kněžími vyzváni, abychom u příležitosti 50. narozenin P.Michala Kimáka uskutečnili sbírku pro potřeby paliativního odd. Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, kde je P.Michal hospitalizován. Sbírka byla velmi úspěšná a celá částka 23.5OO,- Kč byla dne 21. 12. 2015 prostřednictvím pokladny nemocnice předána. V zájmu dodržení zákonem určených podmínek bude v nejbližší době podepsána darovací smlouva. Sestra představená MUDr. Přemysla Marková vyjádřila celé farnosti velký dík a upřímné Pán Bůh zaplať. Umožnila nám též návštěvu u P.Michala. Modlitby za něj jsou skutečně nejen nutností, ale i jistě příjemnou povinností nás všech. Blanka Mühlhoferová MOJE JÁ A MŮJ ANDĚL Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl:

Když přemýšlím o zprávách z médií, ztrácím odvahu. Tolik bídy, tolik bezpráví, tolik zla! Co vůbec zmůže jedinec? Chceš zlepšit svět? Není to náš úkol od Boha? Můžeš být dobrá tam, kde jsi. Můžeš se snažit, aby se bezpráví nedělo skrze tebe. Ale co to je pro tolik lidí? Stejně se ptali apoštolové, když stáli před zástupem s pěti chleby a dvěma rybami. A jak to dopadlo? Dali to, co měli, a Pán udělal chléb pro tisíce. To se může stát i dnes. Všechno svěřit Jemu – a důvěřovat. Barbora Thielová

PŘESPÁVÁNÍ NA FAŘE A RORÁTY Na farní přespávání přišlo tolik dětí, že se téměř nevešly na faru, krásné byly sobotní roráty u sv. Klimenta doprovázené hudbou, kterou připravil a s dětmi nacvičil Miroslav Pšenička.

Dovětek a Před-větek redaktora Písniček k edici not a textů. Učíme se jazykům. A dokonce i „počítačovému slangu“ dáváme mnoho místa ve své kapacitě, možná i citech… Řeč, kterou k nám mluví dávné písně, se chová jako cizí: slova znějí jako naše, ale často znamenají něco zcela jiného… (všechny texty zde proto přepisuji starou gramatikou, často nedůslednou), jen jí rozumět... Jsou to ostatně dvě různé věci: rozumět a znát. Některé věci známe, ale „tady dole“ jim nikdy rozumět nebudeme. Není špatné se s tím faktem smířit, přijmout jej, a zato si užívat oné „znalosti“, ba důvěrné známosti. Písnička nás všechny propojuje ve třech směrech Prostoru: ve dvou horizontálách a Jedné Vertikále. Čtvrtým rozměrem je Čas jdoucí jaksi „napříč“ rozměry Prostoru. A pátým je Zá-časí, Věčnost. Písnička nás blaží melodií, rytmem, harmonií, tembrem… a vede nás až za Čas. Přitom slovní text podložený hudbě běží zpomaleně, ale nikoliv „amorfně“, dává nám více šancí si oné „známosti“ dosyta užít a dokonce o ní i přemýšlet. Jen je třeba se s pokorou a úctou učit „řeči“ dávných krásných slov, velkých počátečních písmen, pro nás už neobvyklým zněním slov. Není to řeč cizí a nesrozumitelná. Někdy možná jen trochu lichá, ale…

– MP –

SVÁTEČNÍ OBĚD PRO BEZDOMOVCE NA FAŘE Na Boží Hod vánoční pořádala farnost společně s Komunitou Sant´Egidio oběd pro bezdomovce. Byl přivezen oběd, farníci připravili polévku, cukroví, Komunita drobné dárky. Na faře byly slavnostně vyzdobené stoly, dokonce živá hudba a farníci, z nichž mnozí oželeli sváteční oběd s vlastní rodinou. Z pozvaných asi třinácti bezdomovců, kteří se pohybují kolem kostela sv. Antonína, však na faru přišli jenom čtyři. Ti však byli zjevně spokojení a vděční… – mh –

Foto Štěpán Ježek ZEMĚ JAKO PLOVOUCÍ BOTANICKÁ ZAHRADA Kdysi to byla žhavá koule prachu, dnes jsme zde. My, hmota, žasnoucí, zvědavá, které došlo, že je. Teď zde stojíme a ptáme se, jaký to všechno má smysl. Spolu s námi zde je hmota vytažená do tisícero podob němých tváří, hmota v rostlinách, hmota v hmyzu, hmota v liánách a v křiku ptáků. Země plovoucí ve tmě vesmíru jako velká botanická zahrada. Jak plyne čas, množství krásy ve vesmíru narůstá. Kosmos znamená řád, ale taky šperk. Myšlenka, že naše scéna má i zákulisí, že z hlediště se na nás někdo dívá a že naše jeviště světa je jen částí toho, co existuje, je intuitivní a všichni jsme ji kdysi vyslovili, když jsme se od svých pastýřských ohníčků v noci podívali na oblohu. Proč zde jsme, jakého příběhu jsme součástí? S překvapením zjišťujeme, že nejsme první, kdo se ptá. Před námi už se ptal Origenés, Augustin, Tomáš, Hugo od svatého Viktora, Terezie z Avily a jak se všichni ti mystici starých časů jmenovali. Myšlenka, že za vesmírem je ještě cosi navíc, mysl, inteligence, logos, říkejme tomu jakkoli, leží na stole. Pozor na slova. Když dnes řekneme Bůh, okamžitě naskakují asociace, doba temna, Jirásek, restituce, bohatí preláti, hamižná církev, sňatky homosexuálů, kondomy a kdoví co ještě. Bylo to tak v dějinách asi často. Martin Buber říká ostře: „Bůh je nejzatíženějším lidským slovem. Žádné není tak zle znečištěné, tak rozervané…“ Lidská pokolení navalila na toto slovo tíhu svých životů a přitlačila je k zemi: leží v prachu a nese veškerou tíhu. Vánoční doba nám přináší myšlenku, že to něco za scénou především je a že mu osud světa není jedno. Že to něco, co někdo nazývá Dieu nebo God, není jen velikým hodinářem vesmíru nebo galaktickým inženýrem, nýbrž že mu na nás nějak záleží… Že celý tento vesmír je založen na lásce. Křesťanská mystika pak ta dvě děsivě zprofanovaná a prachem vláčená slova, Bůh a láska, spojí v jedno. Bůh je láska. Vánoční čas v sobě magii lásky má. Dáváme si dárky a dětem s oblibou předstíráme, že je dostávají právě odkudsi z toho světa za oponou, od těch v hledišti, kteří se na nás dívají. A my dospělí si u toho občas uvědomujeme, že ono to tak vlastně opravdu je. Že život není biologický fakt, nýbrž dar a že země není jen objektivní realita zkoumaná ve vědeckých laboratořích, ale že má svou divokou krásu, která se nevejde do žádného z odborných článků impaktovaných časopisů, a že všechno, co je, je nám darováno, a pokud založíme život na lásce, není to úplně špatná strategie. Darováním se nějak dotýkáme podstaty vesmíru. Portugalský básník Fernando Pessoa má možná nejslavnější tenhle text - „Všichni víme, že zemřeme. Všichni cítíme, že nezemřeme.“ Dovolte mi parafrázi této myšlenky. Mnozí z nás soudí, že Bůh není. Všichni cítíme, že je. O Vánocích možná víc než jindy. Marek O. Vácha (Lidové noviny 23. 12. 15, kráceno)

MUDRCOVÉ NA VNITŘNÍM OKRAJI SRDCE „Co ty černej stojíš vzadu, vystrkuješ na nás bradu? Slunce je toho příčina, že je má tvář opálená.“ V prostých slovech této tříkrálové koledy je zašifrováno téma, které se dnes i pro mnoho křesťanů stává kamenem úrazu. Onen černý vzadu kupodivu není ďábel, ale příslušník jiné kultury a náboženství, v daném případě takového, jehož radikální (tj. většinou nejméně znalí) stoupenci v poslední době brutálně pronásledují křesťany a své „nepravověrné“ členy v různých zemích. Co na to církev a co si s tím máme počít my, prostí věřící? První náznak odpovědi nacházíme v deklaraci Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate, jejíž 50. výročí jsme loni 28. října oslavili. „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší… Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi“ (čl. 3). Dokážeme tento postoj udržet i tváří v tvář zlu, které neminulo, ale právě se odehrává, a skrze „první terč“ nám geograficky vzdálených křesťanů se zdá mířit i na nás? Jsme schopni si ještě připustit, že zápas za spravedlnost pro „naše“ utištěné nemusí být v rozporu s rozumným rozlišováním ani s Kristem uloženou láskou k našim nepřátelům? Druhým vodítkem nám může být rozmanitost postojů vůči islámu v dějinách křesťanské tradice. Křesťanství islám chápe střídavě jako pohanství, antitrojiční herezi, „cizí náboženství“, „přípravu na křesťanství“ (Juan de Segovia, Johann Adam Möhler), vzdálený, byť neplnohodnotný prvek Božího zaslíbení (Louis Massignon), součást univerzální Boží smlouvy se všemi živými tvory (Karl Rahner podle Gn 9, 1-17). Svou hodnotu má jistě také učení Druhého vatikánského koncilu o potřebě mezináboženského dialogu, papeži organizovaná mezináboženská setkání v Assisi nebo úvahy Jana Pavla II. o vtělení evangelia do různých kultur, díky němuž se tyto kultury očišťují a povznášejí i s pomocí „prvků pravdy“ v nich už obsažených. Zvláště to platí pro službu bližním, spravedlnosti a míru přes hranice denominací, která nás nenutí zlehčovat strach ani občasná zklamání s ní související. „Slunce je drahé kamení od Kristova narození“, protože Bůh ho nechává vycházet pro všechny, i pro nespravedlivé. Až český stát bude rozdělovat přes kvóty první z 1600 nábožensky ani jinak „neprozkoušených“ uprchlíků, můžeme si na to vzpomenout. Vojtěch Mašek ŽÁDNÁ OŠKLIVÁ ŘEČ Písmo nám naznačuje směr, kterým je třeba obnovit náš jazyk, abychom opět používali slova správně. Zlatým pravidlem je tu Ježíšova rada z evangelia: „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého.“ (Mt 5, 37) Máme tu před sebou záměrně paradoxní formulaci, jakých je v horském kázání více. Tomuto pravidlu nemáme rozumět doslova tak, že každou výpověď bychom měli redukovat na „ano“ nebo „ ne“. Toto pravidlo naznačuje jistý způsob vyjadřování, určitou střídmost, která se vyhýbá zbytečné mnohomluvnosti, přehnanému zdůrazňování věcí a různému zapřísahání. Svatý Jakub ve svém listě píše, že jazyk „se může chlubit velkými věcmi“ v dobrém i ve zlém. Může „zapálit velký les“, je plný „smrtonosného jedu“ (Jak. 3,1 -12). Kolik mrtvých má jazyk na svědomí! Špatná, nabroušená, bezcitná slova dokážou ve společenství a v rodinách uzavřít jednotlivce do sebe a zničit všechnu důvěru a rodinnou atmosféru. Někteří citliví lidé jsou doslova „zabíjeni“ tvrdými slovy a možná i my máme některé z nich na svědomí. Samozřejmě, že se nesmíme pokrytecky starat jen o změnu slov, aniž bychom začali měnit srdce, ze kterého ošklivá slova vycházejí. Z„hořkého pramene“, říká sv. Jakub, „nemůže téci sladká voda“, ale je pravda, že jedna věc ovlivňuje druhou. Proto v listě Efesanům čteme jiné zlaté pravidlo: „Ať vám z úst nevychází žádná ošklivá řeč, ale mluvte jen taková slova, která mohou prospět k duchovnímu prospěchu tam, kde je toho třeba. Tak vaše řeč přinese užitek těm, kdo vás budou poslouchat.“(Ef 4,29). Není nijak obtížné se naučit rozpoznávat špatná slova od dobrých, stačí v mysli sledovat, kam jednotlivá slova míří: zda míří k naší oslavě, nebo k oslavě Boží a k oslavě bližního, zda slouží k ospravedlnění, k litování a k oceňování jen mě samého, nebo bližního. Špatná řeč je každá řeč, která byla vyslovena bez lásky. Jestliže špatná řeč vyšla z úst, je třeba ji vzít zpět. Je možné vzít zpět slova, která vyšla z úst, nebo alespoň umenšit jejich negativní účinek tím, že se omluvíme. Tímto způsobem se krok za krokem učíme zadržovat špatné řeči tak říkajíc na špičce jazyka, dokud nezačnou mizet a neuvolní místo dobrým řečem. Jaký je to dar pro naše bližní! Dobrá řeč je taková řeč, která dokáže vidět na druhých to dobré, a i když napomíná, neuráží. Dobrá řeč je taková, která především dává naději. Raniero Cantalamessa: Tvé slovo mi dává život, Karmelitánské nakladatelství

NA CESTĚ Z DAMAŠKU Timothy Radcliffe, OP se narodil v roce 1945 v Londýně. V letech 1992 – 2001 byl generálním představeným řádu dominikánů. V současné době je poradcem Papežské rady pro spravedlnost a mír (Iustitia et Pax). V prosinci minulého roku, tedy před měsícem, podnikl nebezpečnou cestu do Sýrie. Malou část z jeho svědectví, uveřejněného v časopisu The Tablet, si dovoluji předložit k seznámení. Jiří Beran Bylo by absurdní tvrdit, že po několika málo dnech strávených v Sýrii jsem schopen uchopit celou pravdu této složité země. Ale abychom ji objevili, musíme naslouchat každému hlasu. V časopise Dabiq, děsivém propagandistickém nástroji IS, vyšel loni v únoru úvodník, který objasňoval, jak hnutí aplikuje strategii eliminace tzv. šedých zón. To je to, co leží mezi vírou a nevírou, dobrem a zlem, spravedlivým a zatraceným. Nejsou naše média a vlády v pokušení onu šedou zónu eliminovat podobně tím, že svět polarizují na spravedlivý a zatracený? V Sýrii jsme byli svědky toho, že křesťansko-muslimské vztahy nemusí stát na pouhé vzájemné toleranci. Mohou být založené na hluboké lásce. Jeden z vysoce postavených syrských katolíků, melchitský řeckokatolický patriarcha Řehoř III., byl při našem setkání plný radosti a elánu i při svém úctyhodném věku 83 let, a svou radost dokonce doprovodil umným radostným tanečkem. Řehoř III. věří, že Sýrie může Západu nabídnout něco, co nutně potřebuje: „Svět přichází o model spolužití, protože zde muslimové a křesťané žili společně bez válek přes 1436 let, přestože měli neshody a spory. Ale poklidné soužití v průběhu času veškeré konflikty mnohonásobně převážilo!” Byl by rád, kdyby Sýrii každý měsíc navštívil biskup, aby mohl být svědkem společné radosti, kterou zde muslimové a křesťané mají ze vzájemné přítomnosti. Biskupští čtenáři, berte to na vědomí! Muslimové městečka Qara pomohli po okupaci Islámským státem znovu postavit kostely. Narození Krista se slavilo v mešitě a narození Proroka v kostele. V klášteře, kde ženy vyrábí mýdlo a oblečení, pracují muslimky spolu s jeptiškami. Vyrábí společně také svíčky, tolik potřebné na místě, kde elektřina funguje jen čtyři hodiny denně. V Tartu jsme navštívili první mešitu zasvěcenou Panně Marii, pomodlili se k ní a poslechli si, jak imám zpívá mariánskou sútru z Koránu. Evropané mají tendenci dívat se na křesťanství na Blízkém a Středním Východě jako na západní implantát v cizorodém muslimském podloží. Syřané vědí, že obě náboženství se v této zemi narodila. Právě v Antiochii, dnešní Sýrii, jsme byli poprvé nazváni křesťany (Skutky 11,26). Mnozí Syřané vnímají vražednou nenávist Islámského státu vůči křesťanství jako zahraniční útok na jádro své národní identity. Jedna mladá žena složila protestní píseň s následujícím textem: Můžete spálit mé kostely a zničit mé kříže, ale nemůžete odstranit mariánskou sútru z Koránu. Zřejmou tragédií Blízkého a Středního Východu ale je faktické vymizení našeho staršího sourozence, judaismu. Došlo ale k ještě podstatnějšímu obrácení srdce a mysli. Když sv. Pavel na cestě do Damašku zaníceně lovil křesťany, uslyšel hlas, který k němu volal: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?” (Skutky 9,4). Jeho obrácení bylo výzvou k nenásilí. Sýrie srší násilím. Když jsme první ráno vycházeli z hotelu v Damašku, všiml jsem si, jak taxikář pohodil na přední sedadlo svého vozu kalašnikov. Zbraně jsou všudypřítomné. V klášteře nás každou noc ze spánku vytrhl zvuk děl a střelby vzdálený necelých 50 metrů. Navštívili jsme také starodávnou křesťanskou vesnici Maaloula, v níž se stále mluví Ježíšovým jazykem - aramejštinou. Vesnici obsadili teroristé a poté byla dům za domem dobyta zpět. Byli jsme v kostele sv. Jiří, jehož mozaiky zjizvily díry po kulkách, a právě jsme se chystali nasnídat, když jsme náhle byli nahnáni do aut a rychle odvezeni pryč. Naší přítomnosti si všimla an-Nusra, organizace napojená na al-Káidu, a hrozilo bezprostřední nebezpečí útoku. Islámskému státu je samozřejmě potřeba vzdorovat a je nutné jej porazit. Ale nakonec je naším nepřítelem samotné násilí. Barbarská zuřivost IS působí jako strašlivá lupa nastavená na násilí, které proniká západní kulturou. Podle Americké akademie pediatrů jsou američtí dospívající ve věku 18 let vystaveni jen skrze televizi 200 000 násilným činům a 16 000 vraždám. Ty jsou často idealizovány anebo prezentovány humorně. Západní filmy jsou také oblíbenými pořady džihádistů. Násilí prostupuje celou západní kulturou, od počítačových her po jazyk politiky. Tragické vraždy, ke kterým došlo v prosinci v kalifornském San Bernardinu, byly příznačné jak pro džihádistický terorismus, tak pro americkou kulturu zbraní. Nechť jsou tyto Vánoce časem obrácení, ve kterém se budeme učit hledat pravdu pokorně, odolávajíce falešnosti zjednodušujících slov. Nechť se naučíme jiné víry nejen tolerovat ve své blízkosti, ale také je milovat. Nechť jsou naše srdce a mysli vyléčeny od násilí.

MODLITBA PAPEŽE FRANTIŠKA PRO SVATÝ ROK MILOSRDENSTVÍ Pane Ježíši Kriste, učil jsi nás být milosrdnými, jako je milosrdný nebeský Otec, a řekl jsi nám, že kdo vidí tebe, vidí Otce. Ukaž nám svou tvář a budeme spaseni. Tvůj láskyplný pohled osvobodil Zachea a Matouše z otročení penězům, cizoložnici a Marii Magdalénu od hledání štěstí jen ve stvořených věcech, přiměl Petra plakat, když tě zradil, a zaručil kajícímu zločinci ráj. Dej, ať každý z nás slyší tvá slova určená samařské ženě, jako bys je říkal nám: „Kdybys tak znala Boží dar!“ Ty jsi viditelnou tváří neviditelného Otce, Boha, který projevuje svou všemohoucnost nejvíce odpouštěním a milosrdenstvím: Dej ať je církev pro svět tvou viditelnou tváří, tváří svého Pána, vzkříšeného a oslaveného. Tys chtěl, aby také tvoji služebníci byli podrobeni slabosti, a tak mohli soucítit s těmi, kdo se potýkají s nevědomostí a omylem: Dej, ať každý, kdo se s jediným z nich setká, zakusí, že ho Bůh očekává, miluje a odpouští mu. Sešli svého Ducha a posvěť nás všechny jeho pomazáním, aby se Svatý rok milosrdenství stal rokem Hospodinovy milosti a aby tvá církev s obnoveným nadšením mohla přinášet radostnou zvěst chudým, vyhlásit svobodu zajatým a zdeptaným a navrátit zrak slepým. Na přímluvu Panny Marie, Matky milosrdenství, o to prosíme tebe, jenž žiješ a kraluješ S Otcem a Duchem Svatým na věky věků.

Amen.

BŮH JE MILOSRDNÝ Něco se stalo, něco jsem řekla, nebylo to pěkné. Bleskla myšlenka o poslední možné sv. zpovědi před svátky, v ruchu předvánočních příprav zanikla. Hmm, to budou Vánoce. Budu stát v koutě vzadu, ke sv. přijímání nepůjdu. Až po svátosti smíření na první pátek. Ale to je Nový rok! Hledám knížku připravenou pro syna, nahlédnu přitom do jiné: „…jsem hříšný člověk… s důvěrou v Boží milosrdnou lásku…“ To je přesně mé rozpoložení, Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšnou. Na Štědrý den tradičně z domova neodcházím a na Boží hod pak zaspím. Rychle se oblékám a už stojím na zastávce. Ouha, tramvaje mají dlouhé intervaly. Přijíždějící tramvají se vracím za roh, kde tramvají jezdí více. Zahlédnu ještě, že mi zrovna ta moje očekávaná projíždí. Když se konečně dostávám k metru, zjišťuji, že bych přišla už o půl hodiny pozdě. Co teď? Čas mám omezen. Vybavuje se mi, že v 9.30 je bohoslužba u sv. Ducha. Tramvaj do centra právě odjela, zkusím tedy metro na Florenc, jezdí tam k Nemocnici Na Františku i autobus. Ten zase Na Poříčí právě ujíždí. Mezitím mě ale napadlo, že v 10 hodin je mše u sv. Josefa na náměstí Republiky, co kdyby byla u otců kapucínů možnost zpovědi? U sv. Josefa se pak dívám na vývěsky, zda ještě v tento sváteční den přijmou hříšníka, a modlím se u jesliček. Zkusím to. Otec Bonaventura je ochotný, i když si poznámku neodpustil. Bůh mu zaplať a Bohu díky za smíření! Jak dobrý jsi, Bože! Ty pravé Vánoce mohly začít. Irena Červenková ŽIVÉ MANŽELSTVÍ, NÁRODNÍ TÝDEN MANŽELSTVÍ V době, kdy se téměř polovina dětí (r. 2014) u nás rodí mimo manželství, kdy je snaha o adopci dětí homosexuálními páry a sílí státní zásahy do výchovy dětí, bylo posilující vidět na svátek svaté Rodiny tolik manželských dvojic, obnovujících si před Bohem a s Bohem svátostný manželský slib. Vězme, že se společnou, někdy i tvrdou, cestou vzájemně posvěcujeme. Pokračujme také dále v modlitbách za manželství svá i jiná: „S láskou ve spojení s ostatními Věřím v Boha, Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci“. Jako už každoročně kolem svátku sv. Valentina proběhne u nás a současně i v dalších zemích jako impuls k zamyšlení, jak uskutečnit sen o hezkém vztahu na celý život, Národní týden manželství. Mottem letošního ročníku od 8. 2. do 14. 2. 2016 je „Manželství je víc než kus papíru“. Více viz www.tydenmanzelstvi, www.maranatha.cz/narodni-tyden-manzelstvi Irena Červenková

MINULÉ ŽIVOTY A MATKA CÍRKEV Potkali jsme nedávno známého a probrali za čtyři stanice tramvají ve zkratce roky, kdy jsme se neviděli. „A co brácha?“ S povzdechem mávl rukou. „Nevím, nevídáme se.“ Pokývali jsme s pochopením hlavou a rychle přešli na další společné známé. Ale on se nejspíš potřeboval svěřit. „Chodí k nějakýmu okultnímu mistrovi a ten mu řek, že byl v minulým životě svatej Václav.“ Spadla nám brada. „Ahá!“ udělali jsme, neschopní jakéhokoliv komentáře. „A já jsem byl,“ pokračoval „jak jinak, Boleslav… Takže se mnou přerušil veškerej kontakt, nejspíš, abych ho nezavraždil.“ – „Ahá,“ udělali jsme podruhé a opět se zdrželi teologických komentářů. Podotýkám, že oba bratři jsou inteligentní, vysokoškolsky vzdělaní a nadaní lidé (oba úspěšní muzikanti), i když, pravda, umělci. Ale než jsem začala ohrnovat nos nad osudem některých lidí, připomněla jsem si kajícně svou minulost a prošla všemi těmi jogínskými mistry, magnetizéry a horoskopovými specialisty, sběrači kamenů a slonů pro štěstí, jimž jsem svého času popřávala sluchu. Jediné, co jsem tenkrát odmítla, bylo holotropní dýchání, kde je právě nejvíce řeč o minulých životech, ne snad proto, že bych měla nějaký duchovní vhled do celé záležitosti, spíš se už Pánu Bohu zželelo jedné bloudící duše, popadl ji za křídlo a strčil do katolické církve, zařízení tak neoriginálního, obyčejného, pomlouvaného, kam sice nechodili rodiče, ba ani většina prarodičů – ale stejně… Teprve po letech mi došlo, jak velké dobrodiní církev je, kolika omylů a hloupých nápadů jsme ušetřeni, když jen trochu posloucháme a nechceme mít úplně na všechno svůj názor a hledat svou originální cestu. Je to těžké, já vím, zvlášť dnes, kdy poslušnost je vysmívána stejně jako jiné ctnosti. Nezapomínám ani na dlouholetý boj, kdy jsem konečně uznala, že horoskopy se zabývat nemáme, hádat budoucnost nemáme a převtělování neexistuje – protože to říká církev. Celý dlouhý rok mi trvalo, než jsem poslechla P. Kordu a přestala chodit k homeopatovi… Církev se skládá z hříšníků a mnoho jich zápasí s poslušností stejně jako já. Ale její hlava je Kristus. A protože všechno začíná od hlavy, můžeme být klidní. Pokud někdy církev zhloupne nebo udělá nějakou chybu – tak jedině od nohou. Opravdu mám ráda církev, i ten vnějškový obal. Ráda chodím na velké slavnosti, ráda pozoruju průvod kněží, biskupské čepice, vyšívané ornáty, všechnu tu „pompu“, která je jí po staletí vytýkána. Jak říká náš kamarád, nevěřící výtvarník: „Neznám krásnější a ´vymakanější´ divadlo, než jsou katolické obřady. To je práce s prostorem, s časem, s pointou!“ Souhlasně pokyvuju hlavou a dnes už vím, že co je ve světě nejvíce vysmíváno, je nejvzácnější a nejblíže pravdě. Jako třeba úsloví: „Matka Církev“. Važme si této prastaré instituce, kterou „pekelné mocnosti nepřemohou“, na rozdíl od jednotlivce, kterého přemůže kdejaký žvást. Aby mi Pán Bůh nastavil zrcadlo, vzápětí po napsání těchto řádek mi přišla mailem výzva:- Pokud nepošleš tento obrázek dalším čtyřiceti lidem, stihne tě neštěstí! Jako jednoho člověka v Peru, jemuž zemřel syn, protože výzvy neuposlechl a další rodina v Guatemale shořela v domě! - Odmítla jsem hrát tuhle hru a Pannu Marii Guadalupskou jsem nikomu neposlala. Chudák Matka Boží, k čemu všemu ji lidé nepoužívají, i k zaklínání… V noci jsme se pak dozvěděli, že vnuk nepřišel domů. A přestal jít internet… Díky Bohu, vnuk se našel a internet už taky jde. Nebojme se, Bůh je mocnější než lidská kletba. Věra Eliášková TĚŠÍM SE NA ŘEHTÁNÍ Při hodnocení projektu Křesťanské Vánoce pan kardinál osobně děkoval za to, že v mnohých pražských kostelech mohly být zpřístupněné betlémy jak návštěvníkům bohoslužeb, tak zejména těm, kdo do kostelů pravidelně nechodí. Náš kostel, který je otevřený nejen v době vánoční, může být příkladem. Dobře víte, komu dík patří. Důležitost „projektu“ Křesťanské Vánoce, jehož součástí jsou barevné sešitky s vyobrazeními betlémů, figurky k postupnému sestavení jesliček, webové stránky, zdůrazňuji zvlášť nyní, kdy se pod falešnou zástěrkou „tolerance“ někde mohou snažit utlumit poselství Vánoc. Zvlášť jsem měl radost, že byla podpořena myšlenka těžit co nejvíc z dalších pokladů zbožnosti, např. „Boží hrob“ o Velikonocích. Jak hluboké je navštívit (alespoň v některých!) pražských kostelích vkusně upravený kout se znázorněním ležícího Ježíše a vyzdobeným místem pro Eucharistii, zatímco kostel tone v opuštěnosti bez oltářních pláten… Uvádím již nyní možnost připojit se ke mně a dětem při obchůzce s klapačkami a řehtačkami kolem kostela v poledne na Velký pátek a Bílou sobotu, kdy zvony na památku Pánovy úzkosti a ticha v hrobě umlkají…Ano, neostýchejme se dát nový obsah pozapomenutým zvykům. Jiří Beran, jáhen

SPOLEČENSTVÍ ŽIVÉHO RŮŽENCE Společenství živého růžence má naplánované své nejbližší setkání na faře po večerní mši svaté, tj. cca od 18:45hod, a to na pondělí 18. 1. 2016 a další setkání na 15. 2. a 14. 3. 2016. Jste srdečně zváni. Vše dobré přeje a na společenství s vámi se těší Marie Kostelecká. Pokračování historie vzniku Živého růžence: Jak bylo již v minulém článku ve FL 9/2015 zmíněno: Paulina Jaricotová vyzvaná jezuitou P. Barelle roku 1826 k apoštolátu dobrého katolického tisku v duchu myšlenek papeže Lva XII měla již tento plán ve svém srdci z Božího vnuknutí od r. 1819. Růženec viděla jako hlavní duchovní obranu proti nemravné literatuře a podporu dobrých knih a tisku, misií, papeže, duchovního růstu věřících a obrany katolické víry proti jejím nepřátelům. Napsala: „Uvědomila jsem si tehdy, že nadešel čas založit sdružení dostupné všem, jež by umožnilo dosáhnout jednotu modlitby jedinečným způsobem, krátkým a praktickým…“ O zakládání modlitebních skupinek a pravidlech jejich fungování jsme se dočetli též minule. Původně tvořily skupiny Živého růžence pouze ženy, Paulina a její družky však musely čelit protikatolickým útokům nepřátel, usilujících o zesměšnění a úřední zákaz každé autenticky katolické iniciativy. Po prvotních překážkách, a to i z církevních kruhů, kdy jí bylo mj. vytýkáno, že pro Sdružení živého růžence žádala potvrzení přímo od papeže a obešla tak autoritu místního lyonského arcibiskupa, papežský nuncius v Paříži Luigi Lambruschin udělil Sdružení své požehnání a poté i papež Lev XII. Dílo se rychle šířilo po celé Francii, koncem 20. let 19. století v městečku Chaumond působilo 20 růžencových „patnáctek“. Akce získávala stále větší podporu francouzských biskupů. Sdružení horlivě šířilo i medailku Neposkvrněného početí Panny Marie s nápisem: „Ó, Maria, beze hříchu prvotního počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme!“, jak si přála roku 1830 Matka Boží ve svém zjevení sv. Kateřině Labouré. Tzv. červencová revoluce v Paříži, kdy byla svržena bourbonská monarchie a nastolena vláda „měšťanského“ krále Ludvíka Filipa Orleánského, se rozšířila i do venkovských oblastí, armáda podnikala masakry na civilním obyvatelstvu. Paulina nechala na cestě, kudy mělo jet vojsko generála Rogueta, rozsypat tyto mariánské medailky. Vojáci, když je uviděli, slezli z koní, posbírali je – a působení milosti bylo tak mocné, že rezignovali na odvetné akce proti odbojným městečkům a vesnicím. Od roku 1832 neoficiálním sídlem Sdružení živého růžence byl dům v Lyonu zvaný „Loreto“. Dílo mohutnělo, v roce 1828 mělo ve Francii 299 členů, ale roku 1832 již 3326. Ve 30. letech 19. století se Sdružení šíří i do zahraničí. „Patnáctky“ vznikají v Belgii, v Itálii, ve Švýcarsku, v Irsku, v Anglii i v Americe. Paulina kontaktuje generála dominikánského řádu P. Cipolletiho, který přijímá Živý růženec jako součást apoštolátu této řehole. Posláním Sdružení byla též distribuce publikací, např. jeho členové rozšířili 11200 výtisků papežských encyklik, 2000 příruček Živého růžence a tisíce titulů náboženské literatury, hlavně meditací na růžencová a mariánská témata, o úctě k Nejsvětější svátosti, životopisy svatých atd. Rozdávali lidem také růžence, křížky a medailky. Po Paulinině ústupu do pozadí r. 1852, kvůli chudobě a nemocem, došlo k určitému útlumu činnosti Sdružení, roku 1862 (úmrtí Pauliny) byl počet jeho členů ve Francii 2250. K oživení díla Živého růžence došlo ve 20. století. Živý růženec je dnes součástí tzv. Papežského díla šíření víry. V jeho rámci se vytvářejí „dvacítky“ (papež sv. Jan Pavel II. rozšířil růžencová tajemství o tajemství světla) k modlitbám za misie. Toto dílo je obdařeno plnomocnými odpustky. Ježíš Kristus řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Živý růženec je nádhernou pobídkou k realizaci těchto slov našeho Pána, neboť „dvacítka“ modlící se všech 20 tajemství je opravdovým společenstvím věřících shromážděných v jeho jménu. Idea Živého růžence stírá výtku Růženci jako „individualistické modlitbě“ nezohledňující společenství. Právě při modlitbě vzniká společenství autentické křesťanské lásky, při modlitbě ve společenství s Ježíšem, jeho Matkou a Nejsvětější Trojicí. Růženec sám o sobě k tomuto vede, Živý růženec společenství, kde jsou všichni navzájem bratry a sestrami, to realizuje. Přísliby Panny Marie těm, kteří se modlí růženec. O důležitosti modlitby svatého růžence a o její síle vypovídají také zaslíbení daná svatému Dominikovi a blahoslavenému Alanu de la Roche: 1. Kdo mi bude věrně sloužit recitováním posvátného růžence, obdrží mimořádné milosti. 2. Slibuji svou zvláštní ochranu a veliké milosti všem, kdo recitují můj růženec oddaně. 3. Růženec bude velmi mocnou zbraní proti peklu. Zničí neřest, osvobodí od hříchu a rozptýlí bludy. 4. Růženec způsobí, že ctnost a dobrá díla budou vzkvétat, a získá lidstvu nejhojnější Boží milosrdenství, nahradí v srdcích lásku ke světu láskou k Bohu a povznese lid, aby toužil po nebeských a věčných dobrech. Ó, jak jen se duše tímto prostředkem posvětí! 5. Ti, kdož se mi skrze růženec svěří, nezahynou.

6. Ti, kdo budou recitovat můj růženec zbožně a rozvažovat přitom o jeho tajemstvích, nebudou stiženi neštěstím a nezemřou špatnou smrtí. Hříšník se obrátí, spravedlivý poroste v milosti a získá zásluhy pro věčný život. 7. Ten, kdo bude mít pravou oddanost k mému růženci, nezemře nezaopatřen svátostmi církve. 8. Ti, kdo věrně recitují růženec, budou mít za svého života i ve smrti světlo Boží a velké množství jeho milostí. V okamžiku smrti budou mít účast na zásluhách svatých v ráji. 9. Rychle osvobodím z očistce duše, jež jsou oddané mému růženci. 10. Pravé děti mého růžence se budou v nebi těšit veliké slávě. 11. Oč v růženci požádáš, to obdržíš. 12. Všichni, kdo propagují posvátný růženec, obdrží ode mne pomoc ve svých potřebách. 13. Od svého božského Syna jsem získala, že všichni obhájci růžence budou mít během svého života a v hodině smrti za své přímluvce celý nebeský dvůr. 14. Všichni, kdo recitují růženec, jsou mé děti a bratři a sestry mého jediného Syna Ježíše Krista. 15. Oddanost mému růženci je velikým znamením předurčení. (Srov. JAK VZNIKL ŽIVÝ RŮŽENEC?, Růžencové „patnáctky“ spojují lidi a šíří víru, text: podle knížky „Paulina Jaricot – odwaga głoszenia Chrystusa“ zpracoval – ram –, Immaculata 5/2014/č.135, str.14-15) UZDRAVENÍ SHRBENÉ ŽENY (LK 13, 10 – 17) Naše rodina bydlí na konci vesnice. Vedle nás stojí ještě jeden malý dům se zahradou a potom už ulice končí. Táta říká, že místo na konci vesnice je dobré, protože je tu klid. Ale cesta do školy, na trh a do synagogy je dlouhá. Sousední dům byl dlouho prázdný. Teprve nedávno se do něj někdo přistěhoval. Měl jsem radost, hlavně jsem se těšil, jestli se nepřistěhovaly nějaké děti. Ale ne, žádné děti, jen jedna stará, shrbená paní. Byla docela ohnutá a vůbec se nemohla narovnat. Když jsem ji viděl poprvé, myslel jsem si, že něco hledá a chtěl jsem jí pomoci. „Hledáte něco, babičko? Chcete pomoct?“ Pokusila se trochu narovnat a ze strany se na mě podívala. „Děkuju, milé dítě, nic nehledám. Já jsem takhle shrbená pořád, víš? To je taková nemoc.“ Trochu jsem se lekl, ale její hlas zněl tak vlídně a taky jsem si všiml, že nebyla vůbec stará. Večer jsem to vyprávěl mamince a ona mi přesvědčila, že to bude nějaká hodná žena. Později se po vesnici začalo šeptat, že takovou nemoc může způsobit jenom zlý duch. Lidé se s ní nechtěli stýkat a byli rádi, že bydlí až na konci vesnice. Ale naše rodina se s ní spřátelila. Jmenovala se Sára a byla vždy vlídná, trpělivá a milá. Nikdy si nestěžovala a nereptala. „To není možné, že by její nemoc způsobil zlý duch. Sára je přece tak hodná!“ řekla jednoho dne maminka. Ale táta jí oponoval: „Démon může působit jen na tělo. Duše patří Bohu a duše může být dobrá, i když tělo je shrbené.“ V sobotu jsme Sáru doprovázeli do synagogy, v den, kdy tam učil mladý rabbi z Nazareta. Učil jako ten, který má moc a je hluboce spojený s Nejvyšším. Jak uviděl Sáru, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci!“ A při tom na ni vložil ruce. Hned se narovnala a začala děkovat Bohu. To byl zázrak! Všichni jí viděli do tváře, viděli, jak se raduje, a radovali se s ní. Všichni nakonec velebili Boha, i ti, kteří říkali, že to má od zlého ducha. Jenom jeden nebyl spokojený, představený synagogy. „Je šest dní, kdy se má pracovat! V ty dny se nechte uzdravovat, ale ne v sobotu!“ Ale rabbi mu odpověděl: „Tato žena je přece Abrahamova dcera a zlý duch ji měl spoutanou osmnáct let! Neměla tedy být osvobozena v sobotu?“ A dodal, že Bůh chce, abychom dělali dobré skutky i v sobotu. Naše Sára byla potom dobrým duchem celé vesnice. Když někdo onemocněl, ošetřovala ho, a když to byla máma od dětí, vzala si všechny její děti k sobě, dokud se máma neuzdravila. A tak jsem měl i já často radost, že vedle na zahradě běhaly děti a že jsem si s nimi mohl hrát. Barbora Thielová FARNÍ VÝLET 6. ÚNORA 2016 Vzhledem k zimnímu období je tentokrát cíl nepříliš vzdálený, finančně nenáročný a lehce MHD dosažitelný – Divoká Šárka. Sraz: v 10hod na konečné tramvaje 26 Divoká Šárka, tramvaj odjíždí v 9.33 ze Strossmayerova náměstí. Cíl: nalezení pokladu v údolí Divoké Šárky, cestou bude pravděpodobně nutné splnit několik úkolů (jinak z pokladu nic nedostanete). Návrat: podle nálady a počasí. Oběd je možný v restauraci nebo z vlastních zdrojů (ti zkušenější si mohou vzít kotlík a vařík). Míla Svobodová

SPOLEČENSTVÍ SCHÁZEJÍCÍ SE PRAVIDELNĚ V NAŠÍ FARNOSTI Společenství seniorů – každé úterý od 15h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: Věra Eliášková: tel. 739 094 756 Biblická hodina s P. Semelou – druhý, třetí a čtvrtý čtvrtek v měsíci od 20h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: P. Pavel Semela: [email protected], tel. 777 085 705 Společenství mládeže – každý čtvrtek od 19h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: Mirek Holeček: [email protected], tel. 774 815 455 Společenství mladší mládeže (věk 15 – 18) – každý pátek od 19h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: P. Pavel Semela: [email protected], tel. 777 085 705 Společenství maminek s malými dětmi – v rodinách, kontakt: Míla Svobodová, tel. 776 173 673 Eucharistická adorace – každou neděli od 19.15 do 20.00 v kostele sv. Klimenta Farní sbor (smíšený sbor dospělých) – každou středu v 19.15 na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: MgA. Miroslav Pšenička: [email protected], tel. 777 089 932 Dětský sbor – každou středu po náboženství v 15.15 (1.,2. třída), 16.00 (3.,4. třída) a 16.45 (ostatní) na faře kontakt: MgA. Miroslav Pšenička: [email protected], tel. 777 089 932 Všechny aktivity a společenství jsou otevřené, nebojte se přijít nebo na uvedených kontaktech blíže informovat. ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI  Hodnocení adventní doby a Vánoc:  Kladně hodnoceno přespání na faře a „dětské“ roráty, Více viz FL str. 2  Líbily se rovněž koncerty a adventní půlhodinky.  Kladně byla hodnocena adventní duchovní obnova, podobnou formou bude koncipována i postní duchovní obnova.  oběd s bezdomovci 25. 12. se kvůli nízké účasti bezdomovců změnil spíše v oběd farní. Více viz FL na str. 3 a fotky Štěpána Ježka na webu farnosti.  Tříkrálová sbírka – poděkování několika rodinám s dětmi, které koledovaly, mimo jiné také 6. ledna odpoledne před kostelem sv. Antonína a v okolí.  Rok Božího milosrdenství – každý první pátek bude adorace v kostele Božského srdce Páně na Vinohradech, kde je rovněž otevřena jedna ze Svatých bran. Náš vikariát bude zajišťovat program v pátek 1. dubna.  Postní doba – začíná Popeleční středou 10. 2. Mše sv. v 7.30 a v 18h. Postní duchovní obnova bude probíhat na faře v úterky 16.2.,23.2.,1.3. a 15.3. od 19.30h. KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ:    

V pondělí 18. ledna 2016 se v 18.45h sejde na faře Společenství živého růžence. Ve čtvrtek 28. ledna od 18.30h u sv. Klimenta – večer chval s kapelou ENTERBAND a pohoštěním. V neděli 7. února ve 14h bude na ČT 2 uveden 1. díl pořadu Dokud nás víra nerozdělí. Ve středu 10. února je Popeleční středa, den přísného postu. Mše sv. s udílením popelce budou u sv. Antonína v 7.30 a v 18h.  Postní duchovní obnova na téma "Život pod vládou Kristovou" (inspirováno stejnojmennou knihou Raniera Cantalamessy) bude probíhat v úterky 16.2.,23.2.,1.3. a 15.3. od 19.30h na faře.  V únoru bude zahájena sbírka ponožek pro lidi bez domova do krabice blízko betléma – prosíme o teplé čisté a nepoškozené ponožky pro chudé, kteří jsou přátelé Komunity Sant'Egidio. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 16. ledna 2016. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 7. března 2016. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů [email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina [email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu: [email protected].