2013. Modlitba k štědrovečerní večeři Rozhovor s Veronikou Mikyskovou Tip na zajímavý dokument

Modlitba k štědrovečerní večeři Rozhovor s Veronikou Mikyskovou Tip na zajímavý dokument

Tip na vánoční dárek Postřehy z duchovní obnovy Pozvání na vánoční divadlo

6/2013 Vánoce… Drazí farníci, sotva se někdo z nás ubrání tomu, čemu se výstiţně říká poezie Vánoc. Není snad ani nutné se jí bránit, ale je nutné nezapomenout na pravdu Vánoc, která vytvořila onu celkovou podmanivou vánoční atmosféru. V čem spočívá kouzlo a poezie Vánoc? Snad na prvním místě v mimořádné svátečnosti. Pravý základ této mimořádné svátečnosti je dán tím, ţe Bůh splnil svůj slib. Pronesení a vyslovení jakéhokoli slibu je obvykle něčím slavnostním. Mnohem větší událostí však je dodrţení a naplnění slibu. Bůh slíbil a také slib věrně splnil. Slíbený Vykupitel se skutečně narodil, skutečně přišel. Pravým základem mimořádné svátečnosti Vánoc je tedy věrný Bůh. O Vánocích mají lidé k sobě blíţ. To není dojem, to je skutečnost. Mnozí uţ zapomněli, ţe tato mimořádná, hřejivá a vzájemná blízkost lidí má svůj základ ve vtělení Boţího Syna. Bůh se přiblíţil k nám tak, ţe se stal člověkem. Slovo se stalo tělem. A tak Boţí láska nás nutí, abychom i my navzájem měli k sobě blíţ. Podle svých moţností obdarováváme o Vánocích své nejbliţší. Dáváme jim něco ze svého. Bůh nám však dává mnohem víc. Přichází Vykupitel plný milosti a pravdy, abychom z jeho plnosti všichni obdrţeli. Projevila se Boţí dobrota a i my máme být horliví v konání dobrých skutků. Dobrý Bůh způsobil, ţe alespoň o Vánocích jsou lidé k sobě štědří.

Proč tedy jsou Vánoce tak krásné, dobré a láskyplné? Protoţe Bůh je krásný, dobrý a laskavý. „Vánoce, Vánoce přicházejí“ - zpívají dnes lidé. Vánoce však mohou zůstat. Protoţe „narodil se Kristus Pán“ a všechno, co začalo o Vánocích, trvá. Pochopí to ovšem jenom ten, kdo pochopil pravdu Vánoc. V tomto smyslu a na závěr přání k Vánocům: Kéţ by nám všem vánoční Boţí dary vydrţely aţ do příštích Vánoc! Kdyţ se tak stane, budou příští Vánoce ještě krásnější. Ze srdce ţehnám všem a přeji krásné a poţehnané Vánoce. P. Pavol Sandánus

– Pokračování komentáře ke mši svaté z minulého čísla Zvonů. Modlitba nad dary Nyní se kněz obrací na věřící s výzvou: „Modleme se, aby Bůh přijal oběť své církve“, nebo jinou výzvou stejného obsahu. Tato výzva se objevila v době, kdy se začala eucharistická modlitba recitovat potichu. Kněz se měl naposledy rozloučit s obcí, dříve neţ vstoupil do nejhlubšího tajemství, neţ začal potichu recitovat eucharistickou modlitbu. Tato výzva má dnes podobnou funkci jako výzva: „Modleme se“ na začátku mše svaté nebo po sv. přijímání. Vybízí nás k pozornosti a aktivní účasti na Kristově oběti. Příprava darů je uzavřená modlitbou nad dary. V jejich slovech se vyjadřuje podivuhodná výměna, které se zúčastníme: chléb a víno – dary Stvořitele – se stávají naším darem Stvořiteli, aby se proměněné v Tělo a Krev Kristovu staly znovu dary Boţímu člověku. Prosíme, aby Bůh přijal a proměnil nejen naše dary, ale spolu s nimi i nás. Svůj souhlas potvrzujeme svým AMEN. Příště pokračování.

Křest: Jakub Hůlka, 21. září 2013, Bořitov. Tobiáš Josef Ouhrabka, 20. října 2013, Sobkovice. Pohřeb: Ludmila Luxová, 16. září 2013, Nekoř, 77 let. Anna Šťastná, 12. října 2013, Studené, 90 let. Josef Novotný, 25. října 2013, Nekoř, 61 let. Eva Netušilová, 9. listopadu 2013, 87 let. 2

Něco z duchovní obnovy V sobotu 7. prosince krátce po poledni jsme zahájili duchovní obnovu mší sv. v kostele, který byl z velké části zaplněn. Zde pan farář Jan Paseka, který celou obnovu vedl, v promluvě připomněl, ţe nejdůleţitější postavou adventu je P. Maria. Vysvětlil, ţe přeloţené slovo milostiplná lze také jinak říci jako nejkrásnější. Nejkrásnější ne tím, ţe je hezky nalíčená či oblečená, ale má svou vnitřní krásu, která je mnohem důleţitější. Po mši sv. jsme se přesunuli na faru do tepla. I přesto, ţe přicházeli ještě další účastníci, tak jsme se do farního sálu všichni vešli. Zahřáli jsme se čajem a hospodyňky donesly něco dobrého na zub. První promluva byla na téma Boţí slovo. Boţí slovo má moc proměňovat a to nejen při mši sv. chleba a víno v Tělo a Krev P. Jeţíše. Kaţdé Boţí slovo má moc nás proměnit, děje se tak vţdy, kdyţ ho čteme. Je dobré čtení z Bible zahájit krátkou modlitbou, abychom si uvědomili, ţe je to výjimečná situace. Boţí slovo nás vede k tomu, abychom byli pravdiví v ţivotě i k Bohu. Pro kaţdého je důleţité promítnout do vztahu s Bohem to, co právě proţívá. Důleţité je však ztišení - nelze Boha slyšet v hluku rádia či televize. Stejně tak jako při telefonování lze mluvit jen s jednou osobou a druhá musí počkat.......... Dalším tématem byl úryvek z písně Narodil se Kristus Pán. Důleţitý zde byl Goliáš. Vyslechli jsme si, jak to s Goliášem a Davidem bylo. Goliáš pro nás znamená něco neporazitelného, těţkého, náročného…. Kamínky Davida představují pro nás kamínky dobra, které máme sbírat. Máme si všímat na kaţdém člověku - i na tom, který nám není po chuti - toho dobrého, nesmí nám unikat dobré a pozitivní věci. David i Jeţíš - sice malé dítě, ale zároveň velké a mocné. Dítě, které dokáţe porazit velké věci. Po tématu následovala chvíle ztišení a přemýšlení. V přestávkách byla moţnost přistoupit ke svátosti smíření. Děkujeme panu faráři za zorganizování letošní duchovní obnovy. Hana Tauchmanová

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. Otec nebo matka: Dnes oslavujeme Vánoce – narození našeho Pána Jeţíše Krista. On se narodil, aby přinesl dobro, lásku a pokoj do naší rodiny. V tuto chvíli zavítal i k nám. 3

Modlitba: Anděl Páně… EVANGELIUM Zaposlouchejme se do slov Evangelia podle Lukáše: Lk 2,1-14 V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu: To bylo první sčítání a konalo se, kdyţ byl v Sýrii místodrţitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, kaţdý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protoţe byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ţenou, která byla v poţehnaném stavu. Kdyţ tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a poloţila do jeslí, protoţe v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plenek a poloţené v jeslích.“ A náhle bylo s andělem celé mnoţství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ Píseň: Tichá noc, nebo Narodil se Kristus Pán, nebo jiná koleda… Poţehnání jídla Poţehnej, Otče, toto jídlo, nám k uţitku a tobě ke chvále. Prosíme Tě, Pane, buď častým hostem v našem domě a dej, abychom byli hodni darů, kterými jsi nás obdaroval. Vzájemné Vánocům…

přání

k

P. Pavol Sandánus

Svatá matko Anno, pomoz mi unést, ţe má vnoučata jdou cestou, které nerozumím. Jak utvářejí svůj ţivot, je mi cizí. Jejich zvláštnosti a jejich spěch Vyţadují ode mě mnoho trpělivosti. 4

Bolí mě, ţe víra a církev pro ně nic neznamená. Sice mne nechají chodit do kostela, ale sami zdá se jiţ téměř nemají ţádný vztah k Jeţíši Kristu. Ach, kéţ bych se mýlila. Snad se modlí, aniţ bych to viděla a věděla o tom. Svatá Anno, miluji své děti a svá vnoučata, Jako ty jsi milovala Marii a Jeţíše. Vypros nám, svatá Anno, dobré souţití generací. Svatá Anno, pomáhej rodičům v jejich starostech. Jeţíši, ţehnej našim rodinám. Amen. Vybrala M. Matyášová

Teď uţ se mi to tolik nestává, protoţe děti mi uţ trochu povyrostly, ale kdyţ ještě byly malé, dost mě to trápilo. Snaţila jsem se vţdycky v neděli sbalit všechny důleţité propriety, které tak člověk potřebuje, kdyţ jde na dopoledne někam s dětmi. Hlavně jídlo a pití, nějakou tu hračku, náhradní oblečení a velkou zásobu trpělivosti a odhodlání. To všechno sbalit přehledně do kočárku, včas vstát – to raději dřív, protoţe vţdycky se něco neočekávaného semele, a s předstihem vyrazit. Jít s dětmi v neděli na shromáţdění je fyzicky i psychicky náročná práce. Většinu času člověk stejně stráví někde na chodbě, snaţí se zabavit děti, aby se nenudily anebo příliš neřádily. Z kázání jsem v podstatě neslyšela nic, občas jsem s někým mohla prohodit pár slov. Samozřejmě, ţe nás takhle bylo víc matek, co jsme po chodbě vláčely nebo honily svá robátka. Jednou jsem se o tom zmínila jedné starší ţeně ve sboru. Vyprávěla jsem jí, jak jsme ráno vţdycky nervózní, abychom přišli včas, někdy se pohádáme s muţem, pak ten neplodný čas během shromáţdění a cesta domů, potom nestíhám s obědem, má to vůbec cenu? Nebylo by lepší být prostě v klidu s dětmi doma, občas se vystřídat s muţem a počkat, aţ mimina povyrostou? Ta dobrá ţena se úplně zhrozila. „To přece nemyslíš váţně? Copak si neuvědomuješ, jak moc to pro nás znamená, ţe tady můţeme pravidelně vídat vás krásné maminky s těmi vašimi rozkošnými dětmi? Jak nás to motivuje k modlitbám za vás? My starší ţeny potřebujeme pozorovat vaši svěţest, vaši moudrost a radostnost. Jste pro nás povzbuzením, ţe to, co my jsme nezvládly, to, v čem jsme třeba zklamaly při výchově dětí a v rodině vůbec, to vy mladé maminky dokáţete.“ Ţasla jsem nad jejím rozohněním. 5

Zamyslela se a pak docela tichým hlasem řekla: „Někdy si můţeš myslet, ţe nic nemáš. Ale dej, co máš. Pro někoho to můţe znamenat víc, neţ bys myslela.“ Dej, co máš. Pro někoho to můţe znamenat víc, neţ bys myslela. To mě docela šokovalo. Nemyslela jsem, ţe jen má přítomnost můţe mít pro někoho nějaký význam. Ale pak se mi začaly vybavovat různé drobné vzpomínky: Jak dojatě děkoval ten student vysoké školy, co čekal u nás v kuchyni na nějakou konzultaci s mým muţem. Nabídla jsem mu během rozhovoru, jestli si nechce vylízat mísu od těsta. Teprve pak jsem se lekla, ţe je to trapas, to se přece nedělá, jenomţe buchtu jsem teprve strkala do trouby, a tak jsem nabídla, co jsem zrovna měla. Anebo jedna stará babička v naší ulici chodí ven o holi na svou pravidelnou procházku schválně určité dny v určitou hodinu, aby nás (tedy mě a moje dcerky) potkávala. Strašně ji totiţ těší, kdyţ můţe chvilku poslouchat vyprávění našich holčiček. Tvrdí, ţe pak má lepší náladu a nohy ji tolik nebolí. Já se snaţím nevycházet pozdě... Jak řekla ta stará dáma: Dej, co máš. Pro někoho to můţe být víc, neţ bys myslela. Z knihy Hany Pinknerové:Co Bůh šeptá maminkám

Veronika na mě vţdy působila sympaticky, sebejistě, schopně a trochu rezervovaně. Líbilo se mi, jak se hned po přestěhování do Nekoře s Filipem obětavě zapojili do dění ve farnosti. Při osobnějším hovoru jsem pak poznala, ţe je to velice milý a otevřený člověk. Dojem rezervovanosti odezněl, ač bych rozuměla tomu, proč by ji jako ochranný štít mohla nést. Vím, ţe jsi z početnější rodiny, můţeš nám ji trochu přiblíţit? Jsem nejstarší ze šesti sourozenců, s bratrem Pepou jsme od sebe o rok a půl, a kdyţ mi byly čtyři roky, narodila se našim dvojčata. Musela jsem rychle být ta nejstarší a zodpovědná. Filip-manţel, je taky nejstarší ze tří bratrů. V tom si rozumíme a jsme si bliţší. A naši Doubravku těší, ţe to má s námi společné . Na co ráda vzpomínáš z dětství? Velkým přínosem byla naše mamka, která s námi byla sedmnáct let doma a tvořila skutečnou jistotu a bezpečí. Nikdy jsme nenosili klíč na krku. Naši si s námi moc nehráli, nedělali nám program, jak je to dnes běţné, ale hodně jsme si povídali. Víc se pomáhalo, měli jsme rozpisy na různé sluţby, taky krouţky, naši nás vedli k hudbě, jen já jsem se vymykala, talent na ni nemám. Večer jsme se scházeli u velkého dubového stolu u společné večeře a povídali si. Doma byla pohoda. Cítili jsme, jak se mají naši rádi. To povaţuju za základ. Kdo ti je nejbliţší ze sourozenců? Tak asi nejblíţ mám k Pepovi, jsme si blízko věkově a já se jako malá vţdy spíš drţela s kluky. Pepa například vyrobil za kolo vozík, já do něj našila záclonky, to byl 6

náš dostavník, ve kterém jsme vozili děti ze sousedství za nějaké sladkosti. Vyhráli jsme si. A pak asi k naší nejmladší Lidušce, ač jsme o jedenáct let, jsme si podobné povahově a taky jsem se o ni víc starala v dětství. Loni se vdala, teď končí v Praze ekonomku. To máme taky společné s našimi, ţe jsme se všichni vdávali a ţenili ještě na vysoké škole. Po delší známosti, aniţ bychom „museli“. A jak to máte teď v dospělosti? Jednou za čtvrt roku se my čtyři sestry scházíme na večeři, na divadlo.. zatím třeba v Praze u Lidušky. A v létě jezdíme i s mamkou všichni na rodinnou dovolenou. Vţdy přes internet sháníme nějakou chalupu, kam bychom se všichni vešli. Vzájemně se prostřídáme v hlídání dětí a ve vaření a děláme větší túry po horách. Kolik ti bylo, kdyţ se stal taťka veřejnou osobou a jak jsi to nesla? Byla jsem v pubertě a nesla to těţce. Nejvíc mi vadila ztráta soukromí a takové to nálepkování. To, ţe jsme byli prezentovaní jako rodina politika a ne sami za sebe. Popularita mi fakt nedělala dobře a hlavně vědomí, ţe se nemůţeš nijak bránit, hloupým novinářům, smyšlenkám apod. I tvůj úspěch ostatní vnímají jako tatínkovu „tlačenku“, ač to rozhodně nebyl taťkův styl. Navíc já jsem dost vzdorovitá a dělala jsem často i novinářům nějaké naschvály, za coţ mě taťka pak „zpucoval“. A jak to změnilo rituály vaší rodiny? Zásadně, taťka jezdil domů na víkendy a někdy ve středu po vládě, jen aby nás viděl, brzy ráno zas jel zpátky do Prahy. Radikální změnou bylo, ţe se naše plány měnily z minuty na minutu, byl naplánovaný výlet, něco se stalo ve vládě a nejelo se nikam. Ale zase zpětně obdivuju, ţe taťka se stále zajímal, co děláme, co se děje. Volal nám před zkouškou, ţe na nás myslí a pak jak to dopadlo. Nebo kdyţ jsme měli narozeniny, nedal nám jednoduše peníze, ale vţdycky jel s kaţdým vybrat dárek. Na to si vţdycky udělal čas. My měli rádi, kdyţ cestoval jako politik a pak nám doma vyprávěl o cizině, jiných zvycích, své záţitky. A co ve škole? Vím, ţe děti dokáţou být kruté, ne kaţdá rodina je lidovecká a děti rádi přenáší názory rodičů? Dost jsem trpěla na základce, nejdřív nálepkou, ţe chodím do kostela a pak si na mě ukazovali, to je ta Luxova…nejen od dětí ale i od učitelů…Aţ na gymplu se to změnilo. Ne, ţe by nevěděli, kdo jsem, ale nikdo to neřešil. Byla jsem na anglické sekci státního gymnázia v Olomouci. Bylo na pět let a podporované Britskou radou. První rok jsme měli jen angličtinu, krom češtiny a tělocviku a pak uţ všechny předměty v angličtině. A kam se ubírala tvá studia potom? Ještě na gymnáziu jsem dostala pětileté stipendium na studium v USA ve státě Filadelfia. Ale byla jsem uţ zamilovaná a vydrţela jsem tam jen rok. Filip tam za mnou přijel na pět měsíců, dostal se na vysokou školu a hned přerušil na půl roku. 7

Za celou dobu jsme spolu neměli ponorku-nelezli jsme si na nervy- a ujasnili si, ţe spolu chceme být. Kdyţ jsem skončila semestr, tak jsme tři měsíce cestovali po tamějších národních parcích, moc ráda na to vzpomínám. A kdyţ ses vrátila, nastoupila jsi na vysokou školu a vybrala sis nizozemštinu a portugalštinu? Proč právě tyto jazyky? Říkala jsem si, ţe anglicky bude umět kaţdý a potřebuju k ní ještě nějaký méně rozšířený jazyk. Ale po návratu to bylo sloţitější. Přijímačky ten rok jsem ještě nestihla a rok učila angličtinu ve firmách. V té době jsme se ale také dozvěděli o nemoci taťky. Stáhl se z politiky, nebyl najednou tolik vytíţený, jezdil po různých vyšetřeních, bylo to pro něj hodně těţké. Já v té době byla doma…hodně jsme se sblíţili, učili se spolu angličtinu…Pak jsem sice udělala přijímačky na vysokou a byla přijata, ale letěla jsem s nimi v září do Seattlu, kde měl taťka naději na pomoc díky transplantaci…Jela jsem i trochu jako překladatelka. Ještě měsíc jsme tam proţili docela intenzivně spolu, byli jsme i na krátkém „čundru“v národním parku, taťkovi to přímo doporučili, jen trpěl, ţe nemůţe nést zátěţ, tak jsme batohy měly my s mamkou. Ten měsíc podstupoval různá vyšetření. Po transplantaci to vypadalo dobře, tak jsem letěla dom dřív, s tím, ţe nastoupím do školy. Ale uţ na letišti v Praze jsem se dozvěděla, ţe to vypadá zle. Sebrali jsme se tedy všichni sourozenci a letěli zas zpět. To muselo být těţký… Hodně jsem si cenila toho, ţe tam uţ tehdy bylo normální, ţe mohla celá rodina být s dodrţením základní hygieny s pacientem na pokoji, jak dlouho chtěli. Sourozenci tam zůstali asi týden a pak uţ jen my s mamkou a nejmladší Liduškou. Proţili jsme s ním jeho odchod do konce, zpívali mu jeho oblíbené písničky, ţalmy…obdivovala jsem mamku, jak to zvládala. Bylo jasný, ţe ji drţel jejich moc hezký vztah s taťkou a taky víra. Je obdivuhodný a pěkný, ţe jste se mohli navzájem podpírat aţ do konce. Bylo to tvoje první setkání se smrtí někoho blízkého? To ne, děda, otec taťky, zemřel taky na rakovinu, ţaludku, babička ho měla do posledka doma a my se s ním všichni před koncem rozloučili, sešli se u něho. Stejně jako teď u babičky, ač uţ po její smrti. Všechny jsem obvolala, kaţdý nechal všeho a přijel a společně jsme se u ní pomodlili a rozloučili se s ní, i pana faráře jsme přizvali. Aţ pak jsme zavolali pohřební sluţbu. Objevilas v sobě něco nového v pohledu na ţivot, víru po téhle bolestné zkušenosti se ztrátou tatínka? Nevím, mně v té době hodně pomohlo, ţe jsem byla zamilovaná a měla vedle sebe Filipa. Odloţili jsme svatbu a on mi byl a je velkou oporou. Nezačala ses pak o mamku nebo o Filipa víc bát? 8

Spíš vidím mamku, ţe ta samota a to navzdory tomu, ţe má nás, šest dětí a společenství, i kdyţ je stále činorodá, tak je to pro ni těţký…Kdyţ člověk ţije v krásném partnerství, tak ta ztráta je pro něj podle mě to nejhorší, co ho můţe potkat…I ztráta dítěte musí být zlá, ale kdyţ jsou na to dva, je to spíš k unesení, neţ samota a prázdno po partnerovi. Navíc taťka zemřel v čtyřiceti třech letech a mamce bylo taky tolik. Je čtrnáct let vdovou. Sama nás všechny uvedla do manţelství, vybírala s námi školy a budoucí povolání… Jak jste se potkali s Filipem? Potkali jsme se na evropském setkání mládeţe v Itálii s Janem Pavlem II. Byla jsem v přípravném týmu a Filip přijel s mládeţí z Dobrouče, s kapelou Cvrčci a já je měla na starosti. Čím tě zaujal? Co se ti na něm líbí dodnes? Je to krásnej chlap. Líbí se mi jeho úsměv, ruce a zaujal mě tím, ţe byl takový tajuplný, tichý…padli jsme si prostě do oka. Obdivuju, jak je pracovitý, šikovný, to má po tatínkovi, se vším si poradí, na rozdíl ode mě je hodně pečlivý…Rád je v přírodě, v lese, je to skaut, chodili jsme spolu často na procházky, jezdili na čundry. Dodnes rád sbírá bylinky, dělá z nich masti… Líbí se mi taky, ţe i kdyţ stojí oběma nohama jistě na zemi, je taky romantik. Umí překvapit. Z májky, kterou mi stavěl před svatbou, máme manţelskou postel, z pecek třešní mi vyrobil knoflíky. Nosí mi kopretiny, mám je ráda, je muzikální, zpívá… Co máte společného, co vás oba těší? Máme rádi túry, hory, oba jsme tvořiví…to má po nás Doubravka, stále něco vyrábí, oba s Filipem šijí na šicím stroji, nerozlišujeme práce pro holky a kluky, tak i Doubravka občas něco piluje na ponku. Oba s Filipem máme rádi rockovou muziku, dobré víno, lyţujeme a nemáme rádi kolektivní sporty… Kdy jste se tedy vzali? Oba jsme ještě byli na vysoké škole. Vzali jsme se po šestileté známosti a do roka a do dne se narodila Doubravka. Byla naštěstí pohodové dítě, vţdyť my s ní chodili na denní studium a kočár si předávali před školou. Filip skončil dřív neţ já a hned nastoupil na rodičovskou dovolenou, abych já mohla školu dokončit. Dokonce jsme s ní takhle byli i na mé stáţi v Portugalsku. Nebylo ti někdy líto, ţe s ní tráví víc času? Já jsem to Filipovi, oběma, moc přála. Filip neměl sestry, ale je hodně empatický, to má Filípek po něm, je citlivý. Mají spolu s Doubravkou moc hezký vztah. Doubravka ho občas vehementně brání  Jako třetí se vám narodil Matoušek. Později se ukázalo, ţe je specifický autista. Musí to být těţké přijmout dítě s takovým omezením. 9

Kaţdý autista je jiný. Stručně, autismus je onemocnění mozku, kde laicky řečeno, „dráty v mozku“ nefungují jak by měly, jsou zašmodrchané, přetrhané, chybí. Neví se, jak tato nemoc vznikla, proto se taky nedá léčit. Malé procento jsou geniální klavíristi, matematici a o těch se mluví v televizi, ale většina z nich není schopná se zapojit do běţného ţivota. Autisti mají svůj svět a nepředvídatelné chování i vývoj do budoucnosti …. U Matouše jsme do dvou let nic nepozorovali, spíš to byl takový pocit, ţe není něco v pořádku. Matouš dlouho nechodil, nemluvil…Je snadné ho mít rád, usměje se, obejme, pak ale taky třeba kopne, štípne…je to jeho způsob komunikace. Nepředvídatelný, a proto působí jako nevychované dítě. Ve třech letech pojmenovali jeho diagnózu. Ulevilo se nám, ţe uţ víme, o co jde, a ţe s ním můţeme pod vedením odborně pracovat. Učíme se metody strukturovaného učení, dorozumíváme se pomocí obrázků…Ukáţu mu banán a jogurt a on si vybere, co chce. Běţné otázce většinou nerozumí. Co je pro tebe v téhle situaci nejtěţší? Ve vztahu k Matoušovi je pro mě nejtěţší, ţe nevím, jak se cítí, co proţívá, je hodně náročné ho zabavit. To vnímám jako svůj úkol, zabavit ho, aby byl spokojený. Těţká je nejistota do budoucna, ţe uţ se to nezlepší, ţe nemůţeme dělat věci spolu jako rodina, ţe se neustále dělíme… Je to velké omezení, já jsem třeba s Matoušem a Filip jede s dětmi na houby, nebo naopak, já jdu s nimi na výlet…Můţeme sice dát Matouše k babičce a vyrazíme společně, pro starší děti je to důleţité, ale stejně zůstane divný pocit, ţe Matouš není s námi, ţe jsme ho odsunuli. Jak ho berou starší sourozenci? Starší děti ho berou, Filípek je hodně citlivý, nechá si od něj hodně líbit, omlouvá ho, Doubravka uţ ví, jak na něj, teď v neděli jsem mohla jít i na koncert, pohlídá ho. Filip, manţel, je veliká opora, denně mu čte před spaním dlouhé pohádky jako předchozím dětem, Matouš, ač tomu nerozumí, nějak vnímá a je to pro něj důleţité. Filip si ho bere ven, jen přijde z práce, je na něj přísný a Matouš ho respektuje víc neţ mě…já jsem s ním víc, tak často polevím, abych byla sama v pohodě, coţ je pro něj důleţité především. Jak vidíš jeho budoucnost? Je jasné, ţe s námi zůstane, pokud se naučí trochu mluvit a bude bez plín, budu ráda, ale nejvíc mi záleţí na tom, aby ho něco zaujalo, bavilo, aby něco uměl, co by ho naplňovalo. Chodí teď do speciální školy do Ţamberka, kde má odborné vedení. Uvidíme. Co vás přivedlo do Nekoře? Po svatbě jsme bydleli u babičky a odtud jezdili na školy a brali to jako přechodné bydlení. Tím, ţe jsme se zapojili do ţivota farnosti, dělala jsem Zvony, měli jsme hospůdku, poznali jsme zdejší fajn lidi. Kdyţ se naskytla moţnost koupit 10

od strýčka Hubálka pozemek, tak jsme se rozhodli si tu postavit a zůstat. Jsme za to moc vděčni. Díváte se na kostel a na hřbitov, mně se váš dům i místo líbí, ale není to právě typické. Mě absolutně pohled na hřbitov nedeprimuje, to ţe se díváme na náhrobky, patří k ţivotu…Já říkám, ţe bydlím u kostela a máme krásný výhled. Jsme na polosamotě, a kdyţ bijí zvony, cítím určitou úctu a posvátno…samozřejmě kdyţ je pohřeb, nebudu s dětmi sáňkovat, nebo sekat trávu…vnímám to jako poţehnané místo. Čeho si ceníte na zdejší farnosti? Byl tu vţdy plný kostel lidí, tím, ţe babička bydlela blízko kostela, byla vţdy napojená na faru a farnost. Ceníme si tu spousty mladých rodin. To, ţe se tu, ač jako náplavy, cítíme přijímaní. Výhodou je zas to, ţe nejsme zatíţení třeba nálepkami o druhých. Samozřejmě se tu člověk cítí víc doma natolik, nakolik se zapojí do různých činností farnosti a obce, kdyţ k tomu dostane příleţitost. Oceňujeme, jak tu lidi drţí pohromadě, starají se o dění, nezávisle na tom, jaký tu byl kdy kněz, jsou aktivní, mají názor, nejsou jen poslušným stádečkem ovcí. Kdyby ses teď mohla setkat s Pánem Bohem tváří v tvář, o čem by sis s ním ráda popovídala? Napadá mě, ţe se těším na setkání s taťkou a vůbec lidmi, kteří mě k Němu předešli. S Pánem Bohem mluvíme v modlitbě kaţdý den, prosím ho o trpělivost, o zdraví, abych vše zvládla i s teď pětiletým Matoušem, protoţe pro jednoho je to k neunesení. Pánu Bohu nic nevyčítám, kaţdý si neseme nějaké těţkosti. Ale kdyţ se mě lidi ptají, zda na tom Matoušově údělu vidím něco pozitivního, fakt nevím, snad později, zatím vnímám hlavně ta omezení, jeho i celé rodiny. A jsem Pánu Bohu moc vděčná za rodinu, přátele, všechny, kteří vědí, jak to s Matoušem je a mají pochopení. Za to, ţe nejsme izolovaní. Veroniko, moc ti děkuju za tvůj čas a obdivuju a váţím si toho, jak vše neseš, za tvou otevřenost. Celé vaší rodině přeju hodně vzájemné lásky a společných radostí a síly a víry v blízkost Boţí. A připojuju se spolu s tebou k té známé modlitbě: Pane, pomoz mi, abych přijal, co změnit nemohu, abych změnil, co změnit mohu a abych jedno od druhého rozeznal. Připravila Lenka Konopková

Ráda bych vám doporučila kníţku Marka „Orko“Váchy a Karla Satorii: Ţivot je sacra zajímavej. Je moţné, ţe nosím dříví do lesa, vyšla letos k podzimu, ale nelze se o ni nepodělit. Karel Satoria vedl v Letohradě duchovní obnovu, o které 11

jsem ve Zvonech referovala. Tato kniha je dalším podnětem těm, kteří se ptají a hledají odpovědi na to, jak funguje modlitba, jak se modlit, čemu vlastně věřím, jak je to s Boţí a mojí vůlí. Je to velice inspirativní kníţka, která dozajista rozvine diskusi. Vţdyť jak píší na přebale, je o duchovní odvaze aţ troufalosti, o potřebě odpovědnosti ve sluţbě Církve. Na ochutnávku několik úryvků: Zaujal mě jeho důraz na čin, kdy se nemám ptát, co dělám, ale co to dělá se mnou. M.V. Představuji si obraz toho, jak nás naše činy modelují, jako sochař sochu. Ţe moje činy z toho kvádru skály dostávají ven moji podobu, ţe jimi vznikám a rostu, ţe mi dávají důstojnost a vytváří, kým jsem. Ţe můj čin vytesává rysy mé tváře. Jinde pak např. Co to je vlastně konat Boţí vůli. M.V. My to vnímáme jako poslušnost a jako představu, ţe zde někde v mém ţivotě existuje červená nit a člověk je jako ten trolejbus, který se snaţí tykadly modlitby se na tu červenou linku napojit. Máme představu, ţe Bůh jiţ dopředu pro mě určil program mého ţivota, od vysoké školy, na kterou se mám přihlásit, aţ po program na dnešní večer. K.S. Takhle si nemyslíš, ţe to je M.V. Přesně takto si myslím, ţe to není. Myslím, ţe kdyţ Bůh stvořil člověka, tak mu dal stvořitelskou moc a ţe bere váţně všechny moje nápady a moje aktivity. Jsem sice created, stvořený, ale i creative, tvořící! Jsem Boţí obraz, a proto musím tvořit. Kdyţ Bůh tvoří člověka, Tvůrce tvoří tvůrce. Mým úkolem je, abych spolu s Bohem dokončil dílo stvoření, neboť kus svého stvořitelského charismatu dal Bůh i mně. Jde nejen o to, abych se ptal, ale abych svůj ţivot i modeloval. Věřím, ţe Bůh mě bere váţně, i kdyţ se rozhodnu pro tuto partnerku nebo pro jinou partnerku, a ţe mi poţehná v jednom i ve druhém rozhodnutí, ţe v tom smyslu zde nejsou ţádné troleje a ţádná nalinkovaná budoucnost, ţe Bůh respektuje moji cestu, ať bude jakákoli. Ţe budoucnost není dána, ale ţe ji tvořím. Ţe se po mě ţádá, bych činil samostatná rozhodnutí a zároveň abych za tato rozhodnutí nesl odpovědnost. KS. Já to vidím aţ tak, ţe Bůh naprosto respektuje má rozhodnutí, a přesto se tím nevzdává prostoru v mém činu. Mnohdy lidé hledají stylem: Jaká je Tvá vůle a jak já ji naplním? Ukaţ mi, zda si mám vzít Reného nebo Rudolfa, či jít na golf nebo vstoupit do kláštera apod. „Přece něco Bůh chce!“ řekneš si. Kromě vyloţeného zla chce Bůh to, pro co jsem se rozhodl, ale učiněné jeho silou. „Miluj a dělej, co chceš,“ oznamuje Boţí vzkaz sv. Augustin. M.V. (..) Modlitba za Boţí vůli je mnohem jednodušší, alibističtější neţ osobní zváţení všech pro a proti a následné rozhodnutí. Rozhodnutí, ve kterém riskuji, ţe bude špatné, rozhodnutí, za které já a ne Bůh ponesu odpovědnost. K.S. (..) Věřím, ţe Boţí vůlí je, aby můj čin byl udělán tak, aby mi umoţnil být obdarován.To jediné jej zajímá. Bůh to myslí váţně, kdyţ mi svěřil tento svět, a 12

respektuje svůj záměr natolik, ţe nevstoupí, kdyţ nepřizvu. A za ručičku mě vodit, to uţ vůbec ne. Je třeba s pokorou přijmout svou velikost. Tolik tedy ochutnávka a jen ještě praktickou informaci, kníţka je menšího formátu a má 127stran (vhodná i pro nečtevce) stojí 148 Kč (tudíţ běţně dostupná). Lenka Konopková

– Nedávno jsem narazila na krásný dokument Olgy Špátové „Největší přání“. Jde o pokračování dokumentární série Jana Špáty. V tomto jiţ třetím pokračování Olga Špátová zjišťuje, jak se proměňují hodnoty mladých lidí od dob komunistické totality. Pokládá kaţdému jednu stejnou otázku. Jaké je vaše největší ţivotní přání? A odpovědi jdou opravdu kříţem kráţem celou naší společností. Vedle sebe odpovídá slavný dirigent, vězeň, slepá dívka, nevyléčitelně nemocní, čerství maturanti…. Jsou to poznámky o tom, jak naloţit se svým ţivotem. Snadná otázka, sloţitá odpověď. I pro kaţdého z nás. Určitě se hodí k adventní i vánoční době. Zhlédnout se dá v archívu české televize: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10330849929-nejvetsi-prani/. Dobré odpovědi přeje Jana Krsková

Mandlové rohlíčky Potřebujete: 250g hladké mouky, 200g másla, 70g cukru, 10g neloupaných, mletých mandlí Postup: Změklé máslo spojíme s ostatními ingrediencemi v těsto. Necháme v lednici odleţet. Z těsta nakrájíme malé kousky, tvarujeme rohlíčky a pokládáme je na plech s pečicím papírem. Zvolna pečeme dorůţova. Upečené necháme na plechu odleţet a přendáme do talíře s moučkovým cukrem, do kterého přidáme cukr vanilkový. Obalíme a uloţíme. 13

Pečená vinná klobása se smetanou Potřebujete: Vinnou klobásu, Smetanu Postup:Troubu rozehřejeme na 120 stupňů. Vinnou klobásu rozloţíme na vymaštěný plech a dáme do trouby péct. Ve chvíli, kdy začne chytat barvu, zalijeme celý plech smetanou, aby v ní byla klobása úplně namočená. Pečeme velmi pozvolna (i více neţ tři hodiny), dokud se smetana téměř nevypeče. Podáváme s bramborovým salátem. Poţehnané vánoce přeje Aneta.

Příleţitost ke slavení svátosti smíření před vánočními svátky. Studené Úterý 17. prosince 2013od 16.15 do 17.00 hod. Nekoř Pátek 20. prosince 2013od 15.30 do 18.00 hod. Těchonín Sobota 21. prosince 2013od 16.00 do 17.00 hod. Sobkovice Neděle 22. prosince 2013od 10.00 do 11.00 hod. bude vystavená Svátost oltářní k soukromé adoraci. Svátost smíření můţete přijmout podle moţnosti půl hodiny před kaţdou mší svatou nebo je moţné se individuálně domluvit s knězem.

sv. Silvestra I., papeţe - 31.12.2013 v 17.00 hod. - mše svatá Panny Marie Bohorodičky - 1.1.2014 v 8.00 hod. - mše svatá

NEKOŘ kostel sv. Mikuláše Štědrý den - 24.12.2013 v 16.00 hod. mše svatá pro rodiny s dětmi, v 22.00 hod. - půlnoční mše svatá Boţí hod vánoční - 25.12.2013 v 8.00 hod. - mše svatá Svátek sv. Štěpána - 26.12.2013 v 8.00 hod. - mše svatá Svátek Svaté Rodiny - 29.12.2013 v 8.00 hod. - mše svatá s obnovou manţelských slibů.

TĚCHONÍN kostel sv. Markéty Boţí hod vánoční - 25.12.2013 v 9.45 hod. - mše svatá Svátek Svaté Rodiny - 29.12.2013 v 9.45 hod. - mše svatá s obnovou manţelských slibů. 14

Panny Marie Bohorodičky - 1.1.2014 v 9.45 hod. - mše svatá

Panny Marie Bohorodičky - 1.1.2014 v 11.00 hod. - mše svatá

SOBKOVICE kostel sv. Prokopa Boţí hod vánoční - 25.12.2013 v 11.00 hod. - mše svatá Svátek Svaté Rodiny - 29.12.2013 v 11.00 hod. - mše svatá s obnovou manţelských slibů.

STUDENÉ kostel sv. Anny Svátek sv. Štěpána - 26.12.2013 v 9.45 hod. - mše svatá VLČKOVICE Svátek sv. Štěpána - 26.12.2013 v 11.00 hod. - mše svatá

Doba adventní nás v radosti připravuje na příchod našeho Spasitele Jeţíše Krista. Nejen, ţe se chystáme na adventní obnovu, ale k adventu patří také věnec, který je symbol vítězství, království, důstojnosti, úcty a radosti. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je „Světlo světa.“ (Jan 8, 12) Jedna z mých adventních radovánek je příprava vánoční scénky. Je mi velikým potěšením, protoţe děti na zkoušky chodí s nadšením a vţdy předvedou krásné divadlo. Naše zkoušky se konají přibliţně měsíc před Štědrým dnem na faře v kanceláři. Dvě zkoušky máme v kostele, aby herci byli připraveni na prostředí, kde se děj bude odehrávat. Je velice úsměvné děti u zkoušek pozorovat, jak se zlepšují a vytváří své nejlepší herecké výkony. Pokud se o tom chcete sami přesvědčit, přijďte 24. 12. 2013 v 16 hodin na mši svatou do kostela svatého Mikuláše v Nekoři, kde vám děti s potěšením své nadání předvedou. role: vypravěči - Anička Karešová a Anička Novotná, Marie - Adélka Tauchmanová, Josef - Samuel Zamazal, ţena - Doubravka Mikysková, hospodář Šimon Krsek, děvečka - Aneţka Hubálková, babička - Marta Novotná, mladík Vendulka Venclová, Bača - Verunka Tachmanová, ovčáček - Maruška Karešová, Rabín - Jáchym Zamazal, anděl - Liduška Novotná, pastýř - Toník Kareš Další z mých adventních potěšení je příprava flétniček, která probíhá přibliţně stejně jako divadlo. Letos nám přibyly nové flétnistky. Budeme chodit ve střech skupinách od Vejrova aţ k Bredůvce. Přijdeme Vás poveselit 23. 12. 1013 domů s vánoční písní a přáním do nového roku. Magdaléna Hubálková 15

setkání seniorů: středa 18.12.; 29.1.; 26.2: 15.00 hod. ţehnání betlémů: 25.12 v Nekoři Svátek sv. Rodiny, obnova manţelských slibů: 29.12. Tříkrálová sbírka: 4.1. koledování a zpívání u betléma: 5.1: po mši svaté v Nekoři setkání misijního klubka: 10.1.; 7.2: 16.30 hod. mše svatá pro rodiče s dětmi: 10.1.; 7. 2.: 18.00 hod. ministrantská schůzka: 11. a 25.1.; 8. 2. a.: 10.00 hod Zjevení Páně: ţehnání vody, křídy, kadidla a zlatých předmětů: Nekoř: 6. 1.: 18.00 hod.

Zveme maminky s jejich dětmi na setkání na faru. Scházíme se kaţdou první středu v měsíci v 9h. Nejbliţší termín je 8. ledna 2014, další termíny vyhlašuje pan farář v ohláškách případně lze vyhledat na stránkách farnosti. Za maminky Hanka Tauchmanová

 Dva chlapi se baví o tom, co dostali k vánocům: "Pojď k oknu… vidíš to krásný, modrý BMW? "No, tak to je opravdu moc pěkný." "Tak přesně v takový barvě jsem já dostal tepláky…“

„Boţí Syn se stal člověkem, aby měl člověk domov u Boha.“ (Hildegard von Bingen) Přejeme všem našim čtenářům pěkné proţívání posledních adventních dní. A do všech dní dalších vědomí Boţí blízkosti a dobré lidi kolem sebe. A aby všem bylo hezky s námi ZVONY OD SVATÉHO MIKULÁŠE Vydává farní společenství ŘK farnosti NEKOŘ. Pouze pro vnitřní potřebu farnosti. Příspěvky vhazujte do krabičky Zvony, odevzdejte Janě Krskové, či zašlete na email: [email protected] . Korektura textu Lenka Konopková. Náklady na vytištění 10,- Kč, prosíme, vhoďte do krabičky Zvony.

16