2012

LISTY Z AURA – PONTU 3/2012

1

Obsah: V áž e n í p řát el é..................................................................................................................…..3 Ko n t ak t y.........................................................................................................................…......4 Če s ká a slo v en sk á d r am at i k a. .. .. .. .. .. .. .. .. .. . ... .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. . ... .. .. .. .. .. . 5 Petr Kolečko Jakub Kolár

Jan Flemr Barbora Voráčová

No v é p ře kl ad y…………..........................................................................................................8 Anglicky psaná dramatika Mamet - Choděrová Skinner(ová) - Sloupová Německy psaná dramatika Mayenburg - Bohadlová Schimmelpfennig - Štědroň Heinersdorff - Kotrouš A další... Be - Gojda Tasnádi – Korpić

Stephens – Josek Benfield - Černý Veiel/Schmidt – Rosová, Kotrouš Mitterer - Balvín

Terpstra - Hulová Sofokles/Fosse - Stehlíková

Hr y, kt e r é j e p o d o h o d ě mo ž n o z ís k at je n z a t an t ié m y.......................................15 Nep ř el o ž e n é t e xt y...............................................................................................…...…......15 Anglicky psaná dramatika Churchill(ová) Dygstra/Greenblatt Carr(ová) Simon Eno Joseph Birch(ová) Německy psaná dramatika Arnold/Bach Schimmelpfennig von Düffel Richter

Bersford Harris Mighton Hall(ová) Shawn Placey Klaus Zuckmayer Lauterbach

A další... Gardell Moila

2

Váže ní a milí přátel é, Připravili jsme pro Vás podzimní čtení v podobě dalších Listů z Aura-Pontu s nabídkou aktuálních textů za poslední období. Kromě nových překladů naleznete v nabídce i zatím nepřeložené novinky zejména anglosaské a německojazyčné oblasti, ale např. také hry maďarské či finské. Připomínáme, že aktuální číslo Listů z Aura-Pontu je vždy k nahlédnutí na našich webových stránkách (www.aura-pont.cz), včetně aktuálních Novinek z Aura-Pontu, kde se dozvíte o dalším dění v naší agentuře. Máte-li zájem o starší čísla Listů, napište nám a my Vám je zašleme elektronicky či poštou. Jejich obsah průběžně ukládáme do naší internetové Rukověti dramaturga, kde je k dispozici úplný přehled nabízených textů. Nyní v ní naleznete informace o více než 4000 textech původních českých a slovenských her, překladů i textů zahraničních autorů v originále, aktualizace databáze probíhá průběžně. Připomínáme, že Vašim zájmům vycházíme vstříc dalšími službami:
na požádání Vám zašleme text námi zastoupených autorů a překladatelů,
rozhodnete-li se některý z nich inscenovat, získáme pro Vás souhlas autora,
vystavíme provozovací smlouvu. Rovněž Vám texty zahraničních autorů (nabízené i Vámi vyžádané): obstaráme, v případě Vašeho zájmu doporučíme překladatele, dojednáme smlouvu se zahraniční agenturou,
dojde-li k provozování, je naší odměnou provize z autorských honorářů,
nedojde-li k provozování, vyúčtujeme Vám předem dohodnuté vynaložené náklady.



Díky našim bohatým zkušenostem a kontaktům v zahraničí Vám můžeme nabídnout vyřízení práv k provozování děl autorů z mnoha zemí celého světa: vlámské části Belgie, Bulharska, Holandska, Chorvatska,

Maďarska, Německa, Polska, Rakouska,

Rumunska, Ruska, Skandinávie a Pobaltí Slovinska,

Srbska, Švýcarska, USA, Velká Británie a Irska

a mnoha dalších (kromě Francie, Itálie a Španělska, kde jsou v současné době tamní monopolní agentury vázány exkluzivními smlouvami). Můžete nás však kontaktovat i v případě, kdy si nejste jisti, kam se obrátit. Vždy Vám alespoň poradíme. Rádi Vám taktéž pomůžeme při výběru titulu, vhodného právě pro Vás. Vaše případné jednodušší dotazy zodpovíme telefonicky, složitější pak písemně. Naše produkční oddělení Vám v případě potřeby pomůže při výběru interpretů. Dále Vám můžeme doporučit například režiséra, choreografa, případně výtvarníka nebo autora hudby. Těšíme se na Vaše reakce. Jitka Sloupová, Michal Kotrouš

3

Kontakty VEDENÍ AGENTURY: Petra Marková, výkonná ředitelka – tel.: 251 554 938, [email protected] DIVADELNÍ ODDĚLENÍ: Petra Marková, vedoucí – tel.: 251 553 994, [email protected] Texty a agentáž Jitka Sloupová – tel.: 737 606 139, [email protected] Michal Kotrouš – tel.: 603 265 067, [email protected] Zahraniční práva Anna Pýchová – tel.: 251 553 994, [email protected] FINANČNÍ ODDĚLENÍ: Martin Chramosil – tel.: 251 554 084, [email protected] Markéta Kotrbová – tel.: 251 554 084, [email protected] Jana Šimková – tel.: 251 554 084, [email protected] PRODUKČNÍ ODDĚLENÍ: Jiří Havel – tel.: 251 550 179, [email protected] Markéta Mayerová – tel.: 251 553 993, [email protected] SEKRETARIÁT: Lucie Štěpánová – tel.: 251 554 938, 251 553 992, [email protected]

Najdete nás na adrese: Veslařský ostrov 62 147 00 Praha 4 - Podolí tel. ústředna: 251 554 938 fax: 251 550 207 e-mail: [email protected] www.aura-pont.cz

4

Česká a slovenská dramatika Petr Kolečko ZAKÁZANÉ UVOLNĚNÍ 3ž „Myslíš, že když jsem teď vdaná, tak už nemám smysl pro humor?“ Únos nevěsty... hokejistická hospoda... bouřka... právě probíhající semifinále mistrovství světa v hokeji... Bar je plný alkoholu, jukebox plný songů a ženich nejde a nejde... Jak tohle dopadne? Hořká komedie, ve které se setkávají tři mladé ženy v jednom čase a prostoru, aby zde nemilosrdně rozebraly své životy, vztahy a především muže. Tři zkušenosti, tři příběhy, tři pohledy na svět a jedno dramatické vyústění... Premiéra proběhla v září 2012 v A studiu Rubín v režii D. Špinara. POKER FACE 2 m, 2 ž Tragikomedie o ztrátě iluzí ze sametové revoluce, o ztrátě iluzí z dnešního světa a o tom, že dnes hodně lidí sází jen na jednu kartu. Děj se odehrává ve dvou střídajících se časových rovinách. První těsně před revolucí (1988) a těsně po ní, v době euforie z demokratických změn, druhá o Vánocích roku 2011, v době všeobecné morální krize a bezprostředně po odchodu Václava Havla jakožto symbolu konce polistopadových iluzí o pravdě a lásce. V předrevoluční časové rovině sledujeme v krátkých retrospektivních scénách hořko-komické osudy Franty, smrtelně nemocného rakovinou, hráče mariáše a dělníka u ropných vrtů kdesi v Africe – pár okamžiků před smrtí vyčítá v nemocnici své dceři Janě, že neumí hrát mariáš, což má pro její budoucí život dalekosáhlé následky. Uplyne rok. Poté, co se Jana v revolučních dnech v jedné restauraci, když vypadl proud, vyspala s některým z disidentů a netuší, s kterým čeká dítě, totiž dceru Pavlínu, se z Jany stává solitérská, ironická a zatrpklá hráčka pokeru a díky tomu milionářka. Uplyne 22 let. Jízlivá a sarkastická mistryně v pokeru přistihne při předčasném návratu z pokerového turnaje doma dceru Pavlínu s jejím milencem Viktorem. Ten je idealista a věří v morální obrodu společnosti shora, politickým příkladem, založením nové politické strany. Na její založení ale nemá peníze, a tak jeho ideály jsou ostré a praktické Janě k smíchu, jakož i samotný Viktor. To Pavlínu uráží a dochází k rozepři. Konflikt kulminuje ve chvíli, kdy se jednoho dne chce Viktor s Janou, jež ho fascinuje, vyspat, ta ovšem jeho ideály i jeho samotného nadále zesměšňuje, nicméně Viktor překvapivě vytáhne pistoli a požaduje od Jany jak sex, k němuž dojde, tak její několikamiliónovou výhru z pokeru – chce peníze použít na založení své politické strany lepších zítřků. Je opravdu idealista, či blafuje jako při pokeru Jana a jde o prachsprostého zloděje? A je Jana opravdu tak bezcitná a chladná, jak se chová k němu a k vlastní dceři, kdysi nechtěně počaté, možná právě pozdějším prezidentem? Zničená a deprimovaná Pavlína se nakonec s matkou usmíří a začne se od ní učit hrát poker – dnešní doba již není dobou iluzí a havlovských ideálů o pravdě a lásce, ale dobou deziluze z reality a mravního úpadku, kdy lidé nenacházejí smysl života v práci, ale v náhodné sázce na všechno, kdy mohou všechno získat, nebo také všechno prohrát... Jde především o peníze a pravda a láska nad lží a nenávistí nezvítězila. Premiéra proběhne v září 2012 v divadle Gunagu v Bratislavě ve slovenském překladu v rámci mezinárodního projektu Generation Icons.

5

Jakub Kolár JEN PRO ZVANÉ komedie 2 m, 5 ž Odehrává se v slušně zařízeném pokoji běžné rodiny. Výborná komediální příležitost pro tři (starší) herečky. Manželský pár Harry a Henrietta se maličko nepohodne a manžel jako pomstu vymyslí, že do domu pozve všechny tři matky své ženy, jedna je vlastní, dvě nevlastní – otec Henrietty byl třikrát ženatý. Protože tchyně se nesnášejí a zároveň „bojují“ o svou dceru, je o zábavu v domě postaráno. Ač je Harrymu a Henriettě k ruce jejich sluha Wellmin, nad situací brzy ztratí kontrolu. Dočkáme se hádek, výslechu, obrovské sledovací akce, oslavy aristokratické snídaně, programového omdlévání atd. atd. Nakonec to ale všechno dobře dopadne. JEN PRO ZVANÉ 2 komedie 5 m, 5 ž Odehrává se taktéž ve slušně zařízeném pokoji běžné rodiny. Volné pokračování komedie Jen pro zvané, které může vidět i divák, který neviděl jedničku. Opět jsme v rodině Harryho a Henrietty Hillových a jejich sluhy Wellmina, kam nyní přijíždějí dvě nevlastní a jedna vlastní matka Henrietty, aby svoji dceru poprosily o radu, zda muž, s kterým přijíždějí, je ten pravý. Nikdo je samozřejmě nečekal a bohužel stejně jako jsou neuvěřitelné všechny tři tchyně, tak jsou neuvěřitelní i jejich milenci – manažer, honák ovcí a vyhledávač filmových exteriérů a interiérů. Katastrofy na sebe nenechají dlouho čekat – problémy budou s parkováním aut, nákupem oblečení, chápáním cizích slov, záhadnou postavou za oknem, myšmi, květinami a vztahy všech dvojic. Jan Flemr KRKONOŠSKÁ PRAUDAČKA 7 m, 2 ž groteska – parodie Svižná groteska parodující známé postavy z televizních Krkonošských pohádek. Kromě známých postav jako je Krakonoš, Trautenberk, Anče, Kuba, Hajnej a Sojka zde vystupují ještě známí běžci na lyžích Hanč a Vrbata. Další postavou je Vypravěč, který postupně odhaluje základní peripetie celé hry (kromě tančícího chóru lesních víl). Píše se rok 1913 a v Krkonoších se schyluje k velkému běžeckému klání. Krakonoš na závod připravuje Vrbatu, štěpanickej baron Hanče a Trautenberk Kubu. Baron neváhá využít dopink – bylinky báby kořenářky, Kubu poctivě trénuje Hajnej. Jenže Trautenberk a baron mají za ušima – chtějí Kubu jenom využít k pašování bylin (marihuany?) přes hranice. Vše se tak začíná komplikovat. Ukáže se, že Anče je Kubovi při jeho tréninku nevěrná s Hajným, že Hanče sexuálně zneužívá baron a Kubu Trautenberk a že sojka je pašerácká spojka a vyzvídá u Krakonoše. Závod začíná, Hanč a Vrbata hynou v mraze, protože Trautenberk ukradnuvší Krakonošovi kouzelnou hůl přivodil hustou mlhu, aby nebyl Kuba s pašem vidět. Ale to již v dynamickém finále zasahují financové – zatknou barona, na hřebenech zastřelí pašeráka Kubu a u Trautenberka najdou již jen spoušť – Trautenberk totiž holí zmrazil Krakonoše, Hajný naopak zastřelil Trautenberka, a tak konec patří mileneckému páru Anče a Hajný. Vypravěč již jenom konstatuje, že je to on, kdo nepřímo způsobil katastrofu – začal totiž v Krkonoších propagovat tehdejší novinku, lyže. Šlo o finálový text soutěže o Cenu Alfréda Radoka za rok 1997.

6

Barbora Voráčová AŽ NA KONEC CESTY 5 m, 7 ž rozhlasová hra Text má podtitul „rozhlasové fotoalbum“, kterým navozuje atmosféru za sebou jdoucích výjevů z jedné podivné cesty. Vyprávění je poeticky snové, místy až dětsky naivní, jindy zase v lehkém hororovém tónu. Události za sebou běží jako fotky v albu, které si někdo prohlíží a v hlavě se mu honí různorodé vzpomínky. Fotografka Johana cestuje osobním vlakem ze stanice „Co se mnou bude“ a nechává se vést nakreslenou jízdenkou od malého Fandy, kterého potkala v kupé. Johana sebou stále nosí fotoaparát, jehož prostřednictvím zachycuje subjektivně vnímanou realitu. Její fotografie totiž zaznamenají jistý okamžik, pocit nebo výraz člověka a Johana se tak stává jeho domnělým spoluvlastníkem. Cestou vlakem i albem výjevů ji provází Průvodčí. Nechává Johanu cestovat, setkávat se s lidmi a dojet až tam, kde končí koleje. Až k moři, kde by mohla v plážovém baru objevit, co vlastně hledala.

7

Nové překlady Anglicky psaná dramatika

David Mamet (USA) EDMOND z angličtiny přeložila Daniela Choděrová 20 m, 8 ž Mametova jednoaktovka měla premiéru v červnu 1982 v Goodmanově divadle v Chicagu. Děj má jisté pohádkové rysy: její titulní hrdina, newyorský úředník Edmond Burke, se po návštěvě u jasnovidce rozhodne opustit svou ženu a vydá se na pouť newyorským podsvětím. Navštíví dva bary, bordel a peep-show a v herně se dostane do konfliktu s falešným hráčem, který ho spolu se svými komplici ztluče. Edmond si v depresi koupí v zastavárně nůž. Na nástupišti metra jím ohrožuje neznámou ženu, a potom napadne černošského pasáka, který se ho pokusil okrást, a zahrne ho rasistickými nadávkami. Posilněn tímto násilným činem se dvoří Glenně, servírce v bufetu, kam poté zavítá. U ní v bytě jí vypráví o svém dobrodružství a začne se i k ní chovat verbálně agresivně. Když ho Glenna požádá, aby odešel, Edmond ji v hádce zakoupeným nožem zabije. Než se může později vyzpovídat kazateli v misii, identifikuje ho žena, kterou ohrožoval v metru a je zatčen. Manželka mu přinese podepsat žádost o rozvod. Ve vězení je mu do cely přidělen urostlý Afroameričan. Edmond se mu chce zavděčit a tak filozofuje o tom, že lidé obvykle podvědomě touží po tom, čeho se obávají, a bílí by se proto neměli černým vyhýbat. Spoluvězně to příliš nezajímá, nabídne mu sice cigaretu, ale pak ho dvakrát silně udeří do tváře. Nakonec mu vyhrožuje zabitím, pokud mu Edmond neposkytne orální sex, což ten učiní. Ani kněz, kterému své znásilnění přiznal, ani dozorci, kterým je nahlásil, se tím nevzrušují: „To se stává“. V poslední scéně, po letech oba spoluvězni přemítají o nejistotách života a roli osudu v něm. Hra končí, když si oba dají dobrou noc, políbí se na ústa a ulehnou vedle sebe na postel. Penelope Skinner(ová) (Velká Británie) LÉTO NA KOLE (THE VILLAGE BIKE) z angličtiny přeložila Jitka Sloupová 3 m, 3 ž Třicátníci, manželé Becky a John, bydlí zatím velice krátce ve svém venkovském domě. Učitelka Becky si tu užívá prázdniny, herec John se sem vrací ze svých krátkodobých angažmá v reklamě. Oba se však především, každý po svém, připravují na příchod očekávaného potomka. Zatímco John propadá úzkostlivosti, Becky pociťuje příval sil a touhu, konečně si užít venkovského života. Za tím účelem si hodlá pořídit z druhé ruky staré vesnické kolo. Prázdninová, až komicky idylická atmosféra, hraničící s nudou, začne s vypuknutím veder nabírat podivný směr. Johnova úzkostlivost a rigidita se projeví ve ztrátě sexuálního apetitu. Becky těžce nese, že ji John považuje za „stroj na rození dětí“ bez vlastních pocitů a potřeb, a ještě více začne podléhat své hormonální bouři, která je v jakémsi mysteriózním vztahu k vodovodním trubkám, jež v domě zlobí. Objeví Johnovu sbírku pornofilmů a do jejího světa a sexuálních fantazií vstoupí instalatér Mike, padesátiletý vdovec. Prudší vývoj má ale její aféra se čtyřicátníkem Oliverem, majitelem kupovaného kola. Becky se s ním začne scházet v jeho domě, vzorně zrekonstruované zemědělské usedlosti, a doslova propadat sexuální vášni. S Oliverem popouští uzdu své zvídavosti (včetně skupinového sexu), čemuž se tento poživačný muž, zvlášť když je Becky ujišťován, že se mezi nimi jedná jen o

8

zcela nezávazný vztah, rozhodně nebrání. Becky však časem ztratí soudnost, přestane brát vážně i Oliverova varování a upozornění na to, že celý poměr skončí návratem jeho manželky (a živitelky) Alice z rekondiční dovolené. Becky se s tím odmítá smířit a její chování nabude již zcela sebezničujících rysů. Aby Olivera „probudila“, svede instalatéra Mikea a videozáznam jejich milování pošle Oliverovi mailem. Nakonec se vydá na kole do jeho domu, aniž by si uvědomila, že ji tam může přivítat Alice. Tak se opravdu stane. Alice jí dá najevo, že videozáznam také viděla. A Oliver sám ji nakonec zažene vyhrožováním, že pokud se pokusí ohrozit jeho manželství, kompromitujícím videozáznamem ji zcela zničí. Na zpáteční cestě si v zoufalství sama způsobí pád. Když si ji John přiveze z nemocnice potlučenou, ale stále úspěšně těhotnou, má, ač o tom, co se s ní děje, neměl a asi ani nechtěl mít tušení, pocit, „že se k němu vrátila.“ Komedie mravů ze současné Británie jaksi mimochodem, ale o to účinněji, prezentuje komické aspekty současného životního stylu (např. posedlost ekologií a zdravou výživou, jíž propadá John), posuny v sexuálním chování dnešních třicátníků i jeho neměnné „genderové“ konstanty. Hra měla premiéru v Royal Court Theatre v červnu 2011 a posléze mladé autorce získala George Devine Award pro nejslibnějšího dramatika roku. Česká premiéra, Západočeské divadlo Cheb, jaro 2013. Penelope Skinnerová vešla jako dramatička v povědomí hrou Fucked uvedenou v r. 2008 v Old Red Lion Theatre a na Edinburgském festivalu. Dalším jejím úspěchem byla Eigengrau, inscenovaná v Bush Theatre v roce 2010, za niž byla nominována na cenu Evening Standard mezi nejslibnější dramatiky roku 2010. Pracuje také pro televizi. Její nejnovější hra The Sound of Heavy Rain bude uvedena v Sheffield Theatre, když předtím bude tato inscenace v rámci projektu Roundabout Theatre, sponzorovaného slavným Paines Plough cestovat po velkých britských regionálních divadlech.. Simon Stephens (Velká Británie) PODIVNÝ PŘÍPAD SE PSEM (CURIOUS INCIDENT OF THE DOG IN THE NIGHT–TIME) z angličtiny přeložil Jiří Josek 4 m, 4 ž dramatizace románu Marka Haddona Příběh patnáctiletého Christophera, autisty, který v noci na zahradě objeví psa paní sousedky probodeného vidlemi. Velký obdivovatel Sherlocka Holmese se rozhodne vést detektivní vyšetřování a psát o něm podrobnou knihu. Je neobyčejně nadaný, mimořádně vyniká v počtech, ale v každodenním světě je ztracený. Nikdy si sám netroufnul jít dál než na konec ulice, nesnáší, když se ho někdo dotýká, a k cizím lidem je nedůvěřivý. Díky detektivní práci se Christopher vydává na dobrodružnou cestu, která obrátí jeho svět vzhůru nohama. Během vyšetřování objeví a rozkryje nejednu záhadu – nejen kolem případu se psem, ale také kolem své rodiny. Adaptace je z pera Simona Stephense, režie londýnské inscenace, kterou na podzim 2012 živě přenášelo také pražské kino Aero, byla svěřena Marianne Elliottové. Román Marka Haddona byl v roce 2003 zvolen knihou roku v rámci Whitbreadovy ceny a po celém světě se ho prodalo již přes 2 milióny výtisků. Marianne Elliottová spolurežírovala celosvětově úspěšnou divadelní produkci Válečného koně pro Národní divadlo v Londýně, za což získala roku 2011 cenu Tony Award. Simon Stephens získal dvakrát ocenění Nejlepší zahraniční dramatik roku, je autorem mnoha originálních her a adaptací, a to včetně her Harper Regan či Na břehu světa širého – obě hry byly uvedeny v Národním divadle v Londýně.

9

Derek Benfield (Velká Británie) ANYONE FOR BREAKFAST? (DÁ SI NĚKDO SNÍDANI?) z angličtiny překládá Rostislav Černý 3 m, 3 ž komedie Dvě kamarádky, vdané ženy, jsou ještě plné života a mají rozverné nápady a plány. Jedna z nich půjčuje své kamarádce svůj dům, aby tato mohla trávit klidné večery s novou známostí. Půjčuje jí ho ráda, protože tráví večery s jejím manželem. Jelikož její vlastní manžel je na služební cestě v Německu. Manžel ovšem do Německa kvůli mlze nemohl odletět a v domnění, že jeho žena je jako vždy v tento den na aerobiku s kamarádkami, přiveze do, jak se domnívá, prázdného domu roztomilou letušku, kvůli které do Německa vlastně letěl... Kvůli mlze tak dopadá všechno jinak a všichni se sejdou v jednom domě... Na konci hry všichni dojdou k poznání, že všechny komplikace a konfrontace se vlastně vůbec nevysvětlily, že ještě nekončí, ale vlastně teprve začínají. Situační komedie s typickými komediálními dialogy ve stylu Feydeaua či Monty Pythonů o manželských nedorozuměních, nevysvětlených přehmatech a chybných totožnostech. Hra plná komicky zoufalých snah všech postav udržet vzájemné milostné vztahy (zapleten je skoro každý s každým) v tajnosti. Skvělá komedie měla premiéru v roce 1991 v SchaterTeater v Antverpách.

Německy psaná dramatika Marius von Mayenburg (Německo) MUČEDNÍK (DER MÄRTYRER) z němčiny přeložila Kateřina Bohadlová 5 m, 3 ž Benjamin Südel přestane docházet na výuku plavání. Jeho matka se domnívá, že příčinou jsou drogy, ale syn tvrdí, že dívky v bikinách zraňují jeho náboženské přesvědčení. Zatímco matka vše ohodnotí jako laciný žert, rozpoznává učitelka biologie Rothová u mladého muže velké problémy, jež volají o pomoc. Sama se však do problémů dostává také – Benjamin se začíná chovat divně, leze do bazénu oblečen, hrouží se stále hlouběji do studia Bible a provokuje paní Rothovu i své okolí svými radikálními teoriemi o evoluci a homosexualitě. Rothová nenajde zastání ani u ředitele školy Willyho Batzlera a nezastane se jí ani její manžel. Naopak – učitel náboženství je nadšen a přemlouvá Benjamina, aby vstoupil do církve. Ten však již začal spolu s ostýchavým Georgem získávat ve škole své přívržence. Zatímco se Benjamin noří do svého agresivního náboženského paralelního světa, v němž terorizuje spoluobčany citáty s Bible, rozhodne se ho paní Rothová nekompromisně porazit. Násilná eskalace problému na sebe nenechá dlouho čekat a navíc vše vypadá, jako by ji někdo předem naprogramoval... Hra, jež vypráví mj. o srážce sekulárního a náboženského náhledu na svět a o různých tvářích fanatismu, měla premiéru 29. února 2012 v berlínském divadle Schaubühne am Lehniner Platz v autorově režii. Roland Schimmelpfennig (Německo) ČTYŘI SVĚTOVÉ STRANY (DIE VIER HIMMELSRICHTUNGEN) z němčiny přeložil Petr Štědroň 2 m, 2 ž Jak jsme již u autora zvyklí, rozplétáme postupně a retrospektivně mírně absurdní a fragmentální osudy jednotlivých postav (chóru) a nacházíme tak paralely mezi jejich životy.

10

Mýtickým leitmotivem jsou tentokrát čtyři světové strany, z nichž postavy přicházejí – pocházejí a mýtus o Medúze a Perseovi. Setkáváme se tak s postavou statného muže, jenž měl se svým náklaďákem nehodu, nicméně nechal auto i s celým nákladem nechat stát u krajnice a vyrazil vstříc novému životu. Přichází ze Severu, přivádí s sebou déšť a koupí si pistoli, aby přepadl několik obchodů. Druhý muž přichází z Jihu, přivádí s sebou mlhu, v níž najde u silnice rozházené krabice s nafukovacími balónky (z onoho náklaďáku). Všech 400 krabic si odnese domů a rozhodne se najít štěstí jakožto pouliční umělec vyrábějící z balónků různá zvířata. S modře namalovaným obličejem a dvěma jazyky, z nichž jeden má namalovaný na tváři. Oba se zamilují do mladé ženy s hadími vlasy, jež přijela do města ze Západu, doprovází ji vítr a pracuje jako servírka. Silný muž s ní spí, aniž by ho ona milovala, druhý muž ji miluje silně a žárlivě. Čtrvtou postavou je madam Oiseau, věštkyně z Východu, partnerka druhého muže, jež dobře ví, že se ony tři postavy stanou sobě samým osudem, až se jejich cesty a životy z různých světových stran zdánlivě náhodně střetnou. Předpoví smrt jedné z nich. A skutečně – při rvačce v hospodě, kde pracuje mladá žena, statný muž nešťastnou náhodou zabije druhého muže. Mladá žena, jež má zřejmě nádor na mozku, odjíždí poté do nemocnice a nikdo ji už vícekrát nespatří. A madam Oiseau odjíždí neznámo kam z města, kam přijela vlakem před dvaceti lety. Poetická hra byla uvedena v autorově režii v koprodukci Salzburger Festspiele a berlínského Deutsches Theater v červenci 2011. René Heinersdorff (Německo) BUĎ K MÉ ŽENĚ MILÝ (SEI LIEB ZU MEINER FRAU) z němčiny přeložil Michal Kotrouš 2 m, 2 ž situační komedie Jednoho dne vstoupí Oskar do kanceláře Karla. Oznámí mu, že ví o jeho tajném vztahu s Oskarovou ženou a že by byl kupodivu rád, aby tento milenecký vztah pokračovat. To Karla trochu překvapí. Oskar ho trochu vydírá – jeďte s mojí manželkou na nějakou dovolenou, buďte na ni milý. Od té doby, co mě s vámi podvádí, je doma pohoda. Pokud ne, řeknu vše vaší manželce. Postupně vyjde najevo, že Oskar má taky milenku – Karlovu manželku – a chtěl si udělat prostor na dovolenou s ní. Všichni čtyři si tak vymýšlejí a lžou si navzájem, aby mohli jet na pár dní pryč, avšak nevědí, že jejich protějšky mají v plánu totéž. Obě ženy se dokonce, nevědouce, že jsou navzájem milenkami svých manželů, potkají v cestovní kanceláři a nezávazně si poklábosí o tom, jak mají milence – Sabrina staršího, který ji ale trochu zanedbává, Mona zase mladšího, kterého trochu zanedbává ona. Shodou okolností odcestují oba milenecké páry do stejné destinace, do Istanbulu, ba co více – díky akční nabídce cestovky i do stejného hotelu, do sousedících pokojů. Oba muži si myslí, že jejich manželky odletěly do Maroka, jejich ženy se zase domnívají, že jejich muži zůstali doma. Následuje sled komických překvapení, setkání a vytáček. Nejprve se setkají překvapení muži, z čehož Karel usoudí, že ho pomatený Oskar pronásleduje. Poté se setkají i ženy, nicméně shodou náhodných situací se nic neprovalí. Nakonec se ale samo sebou postupně vše prozradí, ale ze závěrečného sledu rychlých dialogů mezi dvojicemi se ukáže, že všichni zúčastnění chtějí i nadále pokračovat v tomto spletitém vztahovém čtyřúhelníku, aby byly jejich protějšky spokojené... Dynamická komedie s krátkými údernými, ironickými a sarkastickými replikami a rychle se měnícími situacemi je vhodná i pro zájezdové produkce, není náročná na scénu. Jde o skvělou příležitost pro dva herecké páry. Byla s ovacemi uvedena v březnu 2012 v divadle Komödie Winterhuder Fährhaus v Hamburku (autor inscenaci režíroval a zahrál si i postavu Oskara). S velkým úspěchem se hraje i v dalších německých městech a jako zájezdové představení po Německu, Rakousku a Švýcarsku, ale i v zahraničí (Riga, Varšava, Londýn).

11

Andres Veiel – Gesine Schmidt (Německo) DER KICK (KOPANEC) z němčiny přeložila Michaela Rosová a Michal Kotrouš 1 m, 1 ž (libovolný počet herců) hra podle skutečné události V noci z 12. na 13. července 2002 byl v obci Potzlow v bývalé NDR zavražděn šestnáctiletý Marinus Schöberl. Pachateli tohoto brutálního činu byli tři o něco málo starší chlapci (23, 17 a 17 let), s nimiž se Marinus poměrně dobře znal. Pod vlivem alkoholu se chlapci do Marinuse celý večer naváželi a mlátili ho. Když byl jeho stav natolik kritický, že bylo nezbytné zavolat záchranku, z obavy před trestem se ho raději rozhodli zabít, vlastně popravit - stylem, který viděli v jednom filmu o radikálních pravičácích. Po nalezení zakopané mrtvoly byli pachatelé odsouzeni k odnětí svobody v rozmezí 8 až 15 let. Hra je vystavěná jako sled soudních výpovědí bratrů Schönfeldových, jejich rodičů, Marinusovy matky a dalších zúčastněných, např. vyslýchajících policistů. Je z nich zřejmé, že oba bratři měli s násilím už předchozí zkušenosti, starší z nich byl dokonce ve vězení. Otevřeně se hlásili k pravicovým extrémistům. Marinus o sobě toho večera na jejich popud musel prohlašovat, že je žid. Měl vadu řeči, byl hip-hoper. Bratři Schönfeldové prý proti němu ale vlastně nic neměli, postoj třetího pachatele zůstává neznámý. U soudu vypovídali dospělí svědkové, kteří tragickému případu nezabránili. Celá vesnice, oběť i viníci, se navzájem všichni znali. "Neměli po ruce nějakého přistěhovalce, vůči němuž by ventilovali svoji agresivitu a zášť, proto donutili svého známého, aby řekl, že je žid, aby měli záminku," tolik obžaloba. „Chtěli ten večer někomu naflákat, tak to holt dneska mezi mládeží chodí," tolik starosta obce. Hra ovšem jde dál a popisuje z výpovědí kořeny agresivity ve vsi. Již rodiče a prarodiče se stejně jako jejich děti a vnoučata opíjeli do němoty a ztratili životní energii a iluze. Za války byly konfrontováni s nuceně nasazenými Poláky, po válce v NDR s násilnou kolektivizací, po pádu Zdi s dravým kapitalismem, který do vsi vtrhnul ze Západu. Vždy se do obce nahrnulo „něco nového" - a vždy se to řešilo alkoholovou rezignací nebo agresí. Paradoxně jak viníci, tak jejich rodiče byli sami přistěhovalci, kteří se do vsi dodatečně nastěhovali. Hra bude u nás uvedena v Eliadově knihovně (Divadlo Na zábradlí) formou scénického čtení v říjnu 2012. Felix Mitterer (Rakousko) NÁVŠTĚVNÍ HODINY (BESUCHZEIT) z němčiny přeložil Josef Balvín 4 (2) m, 4 (2) ž čtyři aktovky Ze starších překladů přepomínáme i dílo Josefa Balvína. Návštěvní hodiny se odehrávají v domově důchodců, ve vězení, na psychiatrii a v nemocnici. Na těchto společenským konečných stanicích vegetují vyloučení, odsunutí a bezmocní lidé, bez perspektivy a v chladném vakuu ignorance mezi smutnou minulostí a neutěšenou budoucností. Ale i návštěvy u těchto existencí na kraji společnosti jsou lidé uvěznění ve svých myšlenkách, jsou to oběti společenských konvencí a mechanismů, jimž jsou vydání na milost a nemilost. Jejich návštěva je pro zúčastněné pouhým pomíjivým okamžikem, osamoceným a rozpačitým momentech v prázdnu jejich zbývajícího bytí. Hra byla v roce 1991 první uvedenou v tehdy nově otevřeném divadle Kolowrat pod názvem Návštěvní doba.

12

A další... Carlos Be (Španělsko) PRŠÍ KRÁVY (LLUEVEN VACAS) ze španělštiny přeložil Petr Gojda 1 m,2 ž absurdní černá groteska Manželé Fernando a Margarita jednoho dne vyhlédnou z okna a zjistí, že prší krávy. Fernando se rozčiluje, že jim padající krávy zničí úrodu, ale nemocná, jednonohá Margarita si takovouto bouřku zamiluje. Dokonce chce jít ven si krávy vyfotit a také tak udělá. Když se Fernando druhý den vrátí od právníka, se kterým projednával pojištění a škody, které způsobily padající krávy, Margarita si všimne, že má na límci skvrnu jakoby od rtěnky. Fernando jí namluví, že to má od rezavé žehličky. Další den si spolu prohlížejí fotoalbum a okrajově se baví o minulosti. Margarita se Fernandovi přizná, že by si přála nový film, aby opět mohla fotit. Když jí příští den přinese dárek, namísto očekávaného filmu se jedná o kámen, na kterém Margarita jako malá balancovala. Když se na něj opět postaví a pokouší se o balanc, její jediná noha ji neudrží, Margarita spadne a ublíží si. Od té doby jejich vztah zažívá neobvyklou krizi, která vyústí až tím, že Fernando Margaritě ustřelí zbývající nohu. Když si posléze Fernando přivede domů svou milenku Coral, otráví Margaritu ústřicemi. Margarita zemře v obležení květin dívajíc se na pršící krávy... Autor Carlos Be je u nás známý převážně svou hrou Origami, kterou uvedlo Divadlo Ungelt v roce 2010. István Tasnádi (Maďarsko) FINITO (MAĎARSKÁ ZOMBIE) (MAGYAR ZOMBI) z maďarštiny přeložila Gertrud Korpič 9 m, 4 ž, sbor tragikomedie, „pseudo Moliére“ Hlavní hrdina hry ve verších je 44letý ženatý bezdětný muž, který přichází o místo zaměstnance masokombinátu. Se ženou si nerozumí, ve vesnici se cítí být zbytečný, a proto se jednoho dne rozhodne zvolit smrt. Ještě předtím ale své tělo prodá, a to hned několikanásobně. Gáspár žije ve vesnici se svou ženou a tchýní a ani po 19 letech manželství nenachází životní uspokojení. Když se mu nepovede oběsit se na stromě, odchází do kadibudky a pokouší se oběsit tam. Zpráva o jeho sebevraždě se rychle roznese a postupně přicházejí postavy, aby si jeho smrt - neboli tělo - koupily. Je to jakoby obrácená parafráze Fausta, náš hrdina však obchoduje se svým tělem a namísto věčného života a vzdělání mu potenciální kupci slibují peníze a slávu. Jeho posledním přáním je, aby se o něj alespoň trochu starali, což mu nakonec v praxi dodá tolik síly a naděje, že svou smrt odmítá a rozhodne se žít dál. Změna vztahů je už ale nezvratná a rozhodnutí nelze vzít jen tak nazpátek. Při poslední scéně sestoupí deus ex machina v podobě úředníka a všem přítomným, zejména Gáspárovi, předpovídá krásnou, jistou budoucnost a štěstí. Mezitím ale Gáspárova žena ubodá svého muže v kabidudce k smrti. Ve hře se objevují postavy celebrit, je zde parodován svět reality show, objevují se také témata nezaměstnanosti a ochlazování mezilidských vztahů. Autor čerpá námět z díla Nikolaje Robertoviče Erdmana Sebevrah a zachováva žánr satirického i absurdního dramatu. Forma je veršovaná, rytmus často volný, přecházející do prózy. V této hře se Tasnádi navrací ke komedii v její klasické formě a dodává svým vesnickým postavám charakterovou hloubku. Hru otevírá ouvertura Coppélie od Lea Delibese, baletní motiv se vine celou hrou. Jedná se o výsostně divadelní text, který lze interpretovat mnoha způsoby. U nás byla hra uvedena poprvé ve formě scénického čtení v rámci dne maďarské dramatiky v červnu 2012 v Divadle Na zábradlí.

13

István Tasnádi se narodil v roce 1970 v Budapešti, vystudoval obor divadelní vědy, od roku 1992 pravidelně publikuje verše, divadelní kritiky a drama. Byl zakládajícím členem divadla Bárka v Budapešti, v letech 1996-2001 byl i jeho dramaturgem. Od roku 2001 je členem divadla Krétakör, spolupracuje s mnohými budapešťskými divadly, jako host přednáší na Univerzitě Gáspára Károliho, kde vede hodiny o současné dramatice. Je laureátem mnoha cen. Za dílo Magyar zombi obdržel v roce 2007 cenu kritiků v kategorii nejlepší nové maďarské drama. Sofokles - Jon Fosse (Norsko) SMRT V THÉBÁCH (DØDEN I TEBEN) z norštiny přeložila Karolína Stehlíková 9 m, 3 ž + chór úprava Sofoklových tragédií Oidipus král, Oidipus na Kolónu a Antigona Fosseho úprava není revolučním přepracováním známých tragédií. Jedná se spíše o zhuštěnou verzi antické trilogie v duchu autorova minimalismu známého z jeho vlastních her. Díky prosvětlení děje, zestručnění replik a jejich opakování získává drama spád a působí intenzivněji. Stejně jako v původních tragédiích sledujeme osudy thébského krále Oidipa, který po odhalení svých vin opouští s Antigonou Théby a následně umírá na Kolónu. Rozhodnutí krále Kreonta nepohřbít jednoho z Oidipových synů postaví Antigonu do středu dění. Neposlušná dcera nakonec spáchá sebevraždu a spolu s ní zemře i Kreontův syn Haimon. Ve Fosseho úpravě se nevyskytuje postava athénského krále Thesea a okruh motivů s ní spjatý. Úpravu uvedlo osloské divadlo Det norske teatret v roce 2008. Koos Terpstra (Nizozemí) TROJSKÁ TRILOGIE (ANDROMACHA, NEOPTOLEMOS, TRÓJA) z holandštiny přeložila Sylva Hulová 3 m, 4 ž Poutavá variace na antické téma. Možno hrát jako celek i po jednotlivých částech. Hlavní postavou celé trilogie je Andromacha a její těžký životní úděl. Žena Hektora, kterého zabil Achilleus v souboji před Trójou, je přivedena jako válečná kořist a otrokyně do domu Neoptolema, což je ironicky právě Achilleův syn. V první části zabíjí Hermionu, Neoptolemovu ženu. Ta obvinila Andromachu, že očarovala jejího manžela a způsobila jí neplodnost. Když Neoptolemos na několik dní odjede do delfské věštírny, přikáže ji odjet a už se nikdy nevracet. Při tomto komplotu jí pomáhá její otec, Meneláos. Hrozí Andromaché, že zabijí jejího synka, kterého má s Neoptolemem. Když to pak Hermiona přes své záruky učiní, Andromacha ji na oplátku vezme život. V druhé části se vracíme do doby, kdy přivedli Andromachu k Neoptolemovi. Aby si ji vzal jako válečnou kořist z Tróje, mu přikázala sama bohyně Artemis. Oba vidí, v jaké paradoxní a kruté situaci se ocitli. Jediné, co mohou po dlouhém vzájemném zápase udělat, je zapomenout na minulost. Vždyť Neoptolemos zabil jejího synka u Tróji a ona se teď má stát jeho milenkou! Dokázala však získat jeho srdce a nakonec mu také porodila syna. Třetí část nás zavádí do válečné Tróji. Hektorova sestra Kasandra a jeho matka Hekabé dělají společnost Andromaché, když její muž vede trojská vojska do boje. Všichni už mají dost nekonečné války: Andromacha chce Hektora zpátky a Kasandra jí v tom má pomoci. Jejím předpovědím už dávno nikdo nevěří, protože ji bohové prokleli. Přesto stále vidí do budoucnosti a Andromacha jí jako jediná uvěří, že Hektor zemře. Snaží se tomu zabránit, ale Hektor musí postoupit duel s Achilleem, který zabil Andromaché otce a sedm bratrů. Hektorova matka Hekabé je jediná, která ještě věří ve smysl vedené války a po Hektorově smrti důstojně odchází připravit jeho pohřeb.

14

HRY, JEŽ JE PO DOHODĚ MOŽNO ZÍSKAT JEN ZA TANTIÉMY

Zahraniční tituly, u nichž je možno získat provozovací práva pouze za tantiémy (%). Autor

Titul

Smlouva do: %

Alan Bennett

Lady z karavanu

30.6.2014

7

Michael Frayn

Bez roucha

30.6.2013

9

Michael Frayn Moises Kaufman

Kodaň 33 variací

9.5.2015 1.4.2014

9 7,5

Stefan Vögel

Dobře rozehraná partie

9.1.2013

8

Nepřeložené texty Dílo I. Bergmana Rádi připomínáme, že cesta k inscenování Bergmanových děl je po mnoha letech volná! Autorská práva vám rádi zprostředkujeme!

Anglicky psaná dramatika Caryl Churchill(ová) (Velká Británie) LOVE AND INFORMATION (LÁSKA A INFORMACE) min 1 m, 1 ž (počet však není ani dán, ani omezen) Hra bez děje a přesně daných úloh se skládá ze sedmi částí a libovolně použitelného „apendixu“. Jednoduché mikroscény, z nichž jsou zmíněné části sestavené, tvoří různě dlouhé dialogy nad banalitami i složitostmi naší všednodenní existence. Každý rozhovor, jehož princip v zásadě spočívá v nedořečenosti, nápodobě skutečné konverzace, má svůj lapidární název a zabývá se buď otázkami velice abstraktními (absence bolesti), anebo naprosto konkrétními (matematika). V celku se jedná o drobné vhledy do existence současného člověka, který je očarován virtuální realitou, má potíže ve vztahu, čelí nemocem, smrti, prožívá lásku či kupříkladu pozoruje šneky. Směs banality a zásadních témat má za účinek neustálý pohyb na hraně kýče a pravdivé emocionality, přičemž autorka soustavně pracuje s humorem a ironií. Hru lze považovat za mnohoúhelné zrcadlo nastavené našim životům – jeho organizace a struktura spočívá do značné míry na inscenátorech. Tvar hry, v níž jde – jak praví název – o nejzásadnější věci našeho věku (tj. lásku a informace), umožňuje zcela svobodný přístup k jevištnímu zpracování, přičemž autorka vyjadřuje jistou skepsi partem zvaným „deprese“, který je podle scénické poznámky „zásadní součástí hry“. Premiéra proběhla v září 2012 v londýnském divadle Royal Court. Ted Dykstra, Richard Greenblatt (Kanada) 2 PIANOS 4 HANDS (DVA KLAVÍRY, ČTYŘI RUCE) 2m Nejúspěšnější hra v dějinách kanadského divadla vznikla ve workshopu torontského Tarragon Theatre v roce 1994. Od premiéry, která se v tomto divadle konala o rok později, urazila hra

15

dlouhou cestu přes newyorskou off-Broadway, londýnský West End, až do tokijského Theatre Ginza na jaře 2004. Po autorech – hercích s pianistickou minulostí – se rolí obou hrdinů ujali další herci v dalších produkcích hry po celém světě… Příběh patnácti let studia klavírní hry předvádějí dva herci s pomocí dvou klavírů ve virtuózním představení. Stačí v něm představit celou řadu zúčastněných postav i své klavírní umění ve skladbách Bachových, Beethovenových i Jerry Lee Lewise. Zpočátku se oba herci střídají a prezentují dětské verze své postavy, druhý z nich hraje vždy učitele, porotce klavírních soutěží či rodiče. Jako „spřátelení“ prepubertální soutěžící se utkávají na nejrůznějších festivalech – zažívají trému i hrůzu z porážky od osmiletých zázračných dětí. Jako dospívající mladíci se chápou nových nápadů i vlivů. Jejich pohled na svět i svět hudby se pomalu vyvíjí. Od cvičení Beethovenovy skladby Pro Elišku se posouvají k přijímacím zkouškám na konzervatoř, hrají klasiky i mistry jazzu, potýkají se s rodiči a někdy si dokonce všimnou, že existují i dívky… Jako dospělí si Ted a Richard stále více uvědomují, že mezi velmi dobrým a velkým uměním existuje propast. A docházejí k pokořujícímu poznání, že velikost může být mimo jejich dosah. Stephen Bersford (Velká Británie) THE LAST OF THE HAUSSMANS (POSLEDNÍ Z HAUSSMANŮ) 3 m, 2 ž komedie Zábavný, dojemný ale i nelítostný portrét rodiny, která pomalu ale jistě ztrácí půdu pod nohama. Příběh rozklížené rodiny, jejíž část se setkává v domě jedné z nich – Judy Haussmanové. Tato stárnoucí a popudlivá anarchistka, rebelka 60. let a černá ovce rodiny se po operaci usazuje v zanedbaném domě na Devonském pobřeží, ve společnosti svých potomků a místního doktora. Společně všichni stráví pár parných měsíců v chaotickém světě neustálého alkoholového opojení, pobláznění, dlouho skrývané zatrpklosti a zášti, volnomyšlenkářské lásky a neúspěchů. Hlavní roli londýnské inscenace, živě přenášenou do pražského kina Aero na podzim 2012, ztvárnila Julie Waltersová, i u nás známá z filmů Billy Elliot, Mamma Mia! nebo ze série o Harry Potterovi, kde se zhostila role Molly Weasleyové. Hra se momentálně překládá do češtiny. Richard Harris (Velká Británie) THE MAINTENANCE MAN (HODINOVÝ MANŽEL) 1 m, 2 ž hořká komedie Hra u nás téměř neznámého britského dramatika a muzikálového libretisty (Stepping Out) Richarda Harrise (1934) z r. 1987 je nadčasovým, sladkohořkým a zároveň citlivým pohledem na rozpad jednoho manželství a na vzestup a pád jednoho milostného poměru. Manželství scénáristy Boba a Chris (v domácnosti) už pokleslo na úroveň vzájemného hašteření a osočování, když se Bob seznámí s psychoterapeutkou Dianou a zanedlouho přenese své city (a bedýnku s nářadím) do jejího domu. Bob je totiž nadšený kutil, s nutkavou potřebou pracovat rukama a touhou být potřebný. I po rozvodu s Chris se neustále vrací do jejich bývalého společného domova, až začne Diana protestovat proti tomu, že musí o jeho čas soupeřit s jeho dětmi i s jeho vrtačkou, a tak to vypadá, že Bobův vztah s Dianou směřuje ke stejné domácí katastrofě jako jeho manželství. Hra s přirozeně vtipnými dialogy a situacemi je napsána tak, že se odehrává v jediném prostoru.

16

Marina Carr(ová) (Irsko) 16 POSSIBLE GLIMPSES (16 MOŽNÝCH POHLEDŮ) 13 m, 4 ž Hra je sledem několika různých pohledů na ruského dramatika Antona Pavloviče Čechova jako syna, bratra, milence, manžela a geniálního spisovatele. Sledujeme Čechova v životních situacích, v nichž ho nejsme zvyklí vídat (nebo si ho představovat), přičemž ta první se odehrává v okamžiku krátce před jeho smrtí. Čechov pod dohledem nereálné figury Černého mnicha (odkaz k jedné jeho povídce) na začátku hry téměř umírá, pak se spolu s divákem vrací do minulosti (nedostane pět dalších let života, o něž prosí, ale pouhých pět minut), v níž se odehrávají zejména jeho dramatické vztahy se ženami, hlavně s nevzdělanou Likou, nenaplněnou láskou, a Olgou, „distanční“ manželkou. Kromě toho se Čechov ocitá mezi dalšími mlýnskými kameny – milující sestrou Mášou, jejíž láska je stejně drtivá jako láska mnoha jeho dramatických postav, matkou; sledujeme ale i osudy jeho dvou bratrů, předčasně zemřelého malíře Kolji i novináře Saši. Nechybí ani setkání s Tolstým a reflexe postavení umělce v nesvobodné společnosti. Fragmentární hra potěší milovníky intertextuálního navazování (text si pohrává s aluzemi na Čechovova dramata) i ty, kteří mají v oblibě životopisné hry na pomezí reality a fikce. Premiéra se uskutečnila v divadle Abbey v Dublinu v září 2011 v režii Wayne Jordana. Mayo Simon (USA) GREEK HOLIDAY (PRÁZDNINY V ŘECKU) 1 m, 2 ž komedie Pod blankytně modrým řeckým nebem se odehrává (komediální) drama, jímž vrcholí krize jednoho manželství. Mladý pár, Alex a Debra, se ve snaze naposledy se pokusit o jeho záchranu ubytují v hotýlku na čarokrásném ostrově. Tato idyla až komicky kontrastuje s jejich rozpoložením: Alexe mučí vzpomínky na jinou ženu, ale předstírá dovolenkový optimismus, Debra však všechny jeho plány sabotuje tichou zuřivostí nad tím, že ji před časem pro tuto ženu na celé měsíce opustil. Oba pronásledují představy, že se tomu druhému pomstí (imaginárními vraždami končí prakticky každý výstup). S tím, jak se vražedné zbraně a intriky stávají součástí jejich reality, narůstá pravděpodobnost, že oba od představ sklouznou k činu a komediální thriller se změní v tragédii. Nedojde k ní možná jen náhodou – oboustranná agrese tak vyústí v okamžik pravdy. Bolestná přiznání a srdcervoucí zpovědi mohou pro hrdiny otevřít cestu k novému začátku. (Teoreticky by roli Alexovy milenky Janet v jediném retrospektivním výstupu mohla zahrát táž herečka, která hraje Debru.) Mayo Simon je u nás znám svou hrou Návod na přežití, inscenovanou před časem v MDP s Květou Fialovou v hlavní roli. Prázdniny v Řecku (originální název je ironickou připomínkou slavných Prázdnin v Římě) byly poprvé uvedeny v Playwrights Theatre v Madisonu v květnu 2003. Will Eno (USA) REALISTIC JONESES (SKUTEČNÍ JONESOVI) 2 m, 2 ž Dva manželské páry zhruba téhož věku a téhož příjmení shodou okolností bydlí v jedné ulici v jednom menším podhorském městě kdesi ve Spojených státech. Vypadá to jako fantastická náhoda, ale možná to tak docela není... Jennifer a Bob sedí na verandě, chtěli by si užívat poklidný, příjemný letní večer, ale nějak to nejde, konverzace vázne a manželé už spolu zdaleka nemluví tak uvolněně jako kdysi. Najednou se u jejich dveří zjevuje další dvojice – Pony a John. Noví sousedé stejného jména. Jejich vzájemná komunikace je ještě bizarnější a ve vzduchu je cítit zvláštní napětí, místy

17

dokonce nebezpečí. Jennifer Johnovi a Poly (za Bobovy nepřítomnosti) prozradí, že její muž trpí zvláštní, dědičnou neurologickou chorobou. Výbušná informace jaksi ospravedlňuje klopýtající hovor – či spíše hovor vydávající se nejnemožnějšími cestami. V průběhu dalších dějství, v nichž vidíme čtveřici v různých konstelacích, pochopíme, že celé setkání není zdaleka jen náhoda a že prapodivný způsob, jímž spolu komunikují Poly a John, má svůj důvod: John totiž trpí stejnou nemocí jako Bob, jen v mnohem pokročilejším stádiu. Hra o složitostech manželské komunikace, o soužití a přijetí osudu. Jak v samém závěru říká Bob: „Myslím, že nás nečeká nic dobrého. Ale co s tím naděláš?“ Hra byla poprvé uvedena v dubnu 2012 v Yale Repertoy Theatre, režie Sam Gold. Rajiv Joseph (USA) ALL THIS INTIMACY (ACH, TA INTIMITA) 2 m, 4 ž Hra pojednává o současném neduhu: neschopnosti navázat vztah. Děj je situován do New Yorku. Hlavní hrdina, třicátník Ty vydal knihu básní Labyrint, díky níž se překvapivě proslavil. Ukazuje se, že sbírka znamenala mnohem víc než jen profesní úspěch – Ty začal experimentovat se vztahy. V den veřejného čtení se seznámil s Jen, s níž začal chodit. Hra začíná ve chvíli, kdy se s Jen rozchází, kvůli tomu ale nemůže jít na svatbu svého nejlepšího kamaráda, který si bere Jeninu sestru. Situace se komplikuje mnohem víc a nejde jen o běžné vztahové zápletky, nýbrž o hodně velkou nadsázku. Tyovi se podařilo během necelých dvou týdnů přivést do jiného stavu hned tři ženy: stejně starou Jen, osmnáctiletou studentku Beccu (tu svedl na své charisma pedagoga tvůrčího psaní) a o dvanáct let starší sousedku Maureen. Pro každou z nich znamená otěhotnění něco jiného – vzhledem k věku a životní situaci. Klíčový problém je však v Tyovi – pro něj nastalá situace vlastně neznamená nic. Vrchol intimity, z něhož se zrodí nový život, pro něj představuje možná tak inspiraci pro tvorbu, rozhodně ne důvod vstoupit ve vztah. Kontrast jeho promiskuitě tvoří nejlepší kamarád Seth, i toho však Ty – zaklínající se intenzitou a trvalostí dlouholetého přátelství – nakonec ztrácí, protože se ukáže, že se vyspal se Sethovou snoubenkou. Ty nakonec vydává velice úspěšnou knihu, kterou věnuje „svým dcerám“, zůstává však citově vyprázdněný, jako by celá životní lekce přišla úplně vniveč. Autor si pohrává s narativní strukturou hry, pohybuje se svobodně na časové ose prostřednictvím retrospektivních scén a volně přistupuje i ke „čtvrté stěně“: čas od času totiž postavy oslovují přímo diváky. Víc než o přirozenou kauzalitu jde ve hře o postupné odhalování, rozvzpomínání, takže máme co do činění s jakousi citovou detektivkou dnešního světa. Hra měla premiéru v New Yorku, v divadle McGinn/Cazale Theater roku 2006. Rajiv Joseph (1974) je americký dramatik, jeho matka je německo-francouzského původu a jeho otec emigroval do USA z Indie. Vystudoval tvůrčí psaní na Miamské universitě v Oxforu, Ohio. Po studiích nastoupil do armády, sloužil tři roky v Senegalu. Tam začal pravidelně psát. Jako dramatik debutoval roku 2005 hrou Huck & Holden, v níž zpracoval zážitky svého otce (středoškolák z Indie přijede do USA). Později byly uvedeny jeho hry All This Intimacy, The Leopard and the Fox, Animals Out of Paper (hra byla uvedena také v Sydney, a v USA v Kalifornii, Maine a Texasu). Získal množství divadelních cen, mj. cenu Pauly Vogelové udělovanou divadlem Vineyard začínajícím dramatikům (2008). Mezi nejvýraznější nové americké dramatiky se dostal s hrou Bengal Tiger at the Baghdad Zoo (2008), za tentýž text byl mj. nominován na Pulitzerovu cenu (2010). Alice Birch(ová) (Velká Británie) MANY MOONS (MĚSÍCE) 2 m, 2 ž Čtyři postavy na jevišti promlouvají výhradně monologicky, jejich střídání sporadicky naruší nepojmenované hlasy. Meg je těhotná žena v domácnosti, ve skutečnosti osamělá, myslí na dnešní narozeniny své

18

první dcery, která zmizela beze stopy. Perspektivní astrofyzik Ollie, na univerzitě také lektor věrouky a filosofie, s vysokou sexuální apetencí, utíká od známého světa vesmírných těles k neznámému světu lidí kolem, kde je naprosto dezorientován. Juniper Jessop dnes oslaví 24 a je to naděje a pozitivita sama, věří v lidskou dobrotu, užívá si divokých večírků, ale především, jak říká, aktivně hledá lásku. Robert je na pokraji stáří, byl ve vězení za sexuálně motivovaný útok na dítě a smyslem jeho života je - už to nikdy neudělat. Je červencový den v Londýně a čtyři sousedé jím prolétají jako oběžnice. Zdánlivě každý sám, ale postupně, jak se nám nemilosrdně odhalují, vidíme křížení jejich drah. Můžeme očekávat setkání a vysvobození z izolace, ale jako ve vesmíru, bude to spíš katastrofální srážka. Premiéra proběhla 17. května 2011 ve Theatre 503 (Latchmere Theatre) v Londýně - ač jde o první autorčinu celovečerní hru, dočkala se výborného přijetí. John Mighton (Kanada) HALF LIFE (ŽIVOT NAPŮL) 5 m, 5 ž Hra o stárnutí a nezachytitelnosti plynoucího času – a také o vědeckém versus intuitivním pojetí života. V čekárně domova důchodců pro válečné veterány se setkávají Donald (45) a Anna (42). Donald sem chodí pravidelně za svou matkou Clarou, která ovdověla před půl rokem a trpí Alzheimerovou chorobou, vědec zabývající se vývojem umělé inteligence, rozvedený, úspěšný akademik, se o matku sám starat nemůže. To Anna sem svého otce Patricka teprve přivádí, je to notorický pijan a děvkař, sám sobě nebezpečný. Prostřednictvím rozhovorů umělkyně Anny (která se živí navrhováním tapet a dlaždiček) a racionálního Donalda nahlížíme na život lidí ocitnuvších se právě v poločase života: bilancují, co je štěstí a úspěch, a zároveň se smutkem sledují poslední okamžiky života svých blízkých. Patrick vnáší do poklidného stereotypu domova pro seniory nebývalý vzruch. Někdejší pracovník v tajných službách, matematik s temnou a nejasnou minulostí, který za války dekódoval šifry, se odmítá podřídit systému konečného zahnívání. Mezi ním a Clarou propukne milostný vztah – a čtenář se nedozví, jestli je to skutečně ozvuk někdejšího vzplanutí na počátku války, nebo ryzí fantazie a kouzlo momentálního okamžiku. Donald se proti jejich sňatku vzepře a Patrick nakonec utíká. Je dopaden, internován ve druhém, „ostře střeženém“ patře, ke Claře se nicméně dostává – hra má otevřený, nostalgický konec. Mezigenerační setkání i poslední chvíle života představují materiál pro hru spíše s vnitřním dramatem. Konflikt mezi představou a stávajícím životem, touha prožít život naplno i hledat štěstí (anebo Boha, což je případ Reverenda Hilla), snaha přiznat stáří nárok na důstojnost i právo na radost do posledního okamžiku (pokud je pravda, že někdejší láska Clary a Patricka zůstala vinou válečné situace nenaplněna, pak jednoduchou cestou nejde ani dnes, v čase míru, kdy jejímu bezproblémovému průběhu jako by v cestě stálo stáří obou milenců – už nejsou okolím považováni za „svéprávné“) činí z textu drama s velkou příležitostí pro dva starší herce. Hra měla premiéru v torontském divadle Tarragon v únoru 2005, kde byla uvedena v koprodukci s divadelní společností Necessary Angel v režii Daniela Brookse. John Mighton získal dvakrát cenu Dory Mayor Moore: za hry Scientific Americans (Racionální Američané, prem. 1988); a za A Short History of Night (Stručné dějiny noci, prem. 1989). Za druhou zmíněnou hru získal též cenu Chalmersovskou cenu (Chalmers Award). Autor je řazen mezi nejvýznamnější současné kanadské dramatiky. Katori Hall(ová) (USA) CHILDREN OF KILLERS (DĚTI VRAHŮ) 4 m, 2 ž (do 18 let), 1 dívka (5-14 let), sbor 3-10 lidí Hra je situovaná do rwandské vesnice. Po letech vězení jsou propuštěni někdejší pachatelé rwandské genocidy z roku 1994, doma je kromě jiného očekávají synové, kteří je nikdy v životě

19

nespatřili, protože se narodili až po jejich uvěznění. Mladí Hutuové však většinou Tutsie nenávidí stejně intenzivně jako jejich zploditelé. Někdejší násilí je ve společnosti o to patrnější, oč větší panuje napětí z návratu zločinců po patnácti letech. Innocent, Bosco a Vincent na začátku hrají fotbal jako největší přátelé, zpráva o propuštění však kamarádství značně naruší – zatímco Bosco v sobě má nenávist a tvrdohlavost otce (který údajně zavraždil na šest set lidí), Vincent, syn „Řezníka“, se násilí brání. Dokonce se postaví na obranu Esperanze, která kdysi jako dítě u soudu na své trýznitele ukázala prstem. Chybí jí ruka a má jizvy po celém těle, nechybí jí ale odvaha postavit se otevřenému rasismu, který ve vesnici nikdy vlastně nevymizel. Hrou prochází sbor postav nazvaných gahahamuka, což je výraz pro okamžik, kdy člověk ztratí řeč, kdy už nemůže hrůzou nebo jiným emocionálním vypětím mluvit. Gahahamukové tady chodí strašit syny vrahů, ale také se snaží podpořit někdejší oběti, jak se však praví ve hře, z říše mrtvých do říše živých se vrátit nedá. Hra končí vypjatým okamžikem, v němž Vincent napadne Bosca, aby ochránil Esperanzu, ale koho vlastně kamenem udeří a co se přesně stane, zůstává tajemstvím. Dohrou je konečné setkání s otcem „Řezníkem“, které proběhne bez jakýchkoliv emocí. Kromě jednoznačného antirasistického vyznění se text zabývá otázkou viny přenesené z generace na generaci a také schopnosti či možnosti nahlédnout zločin v celé jeho hrůze v rámci rodinných vztahů. Děti vrahů vznikly na objednávku londýnského Národního divadla a byly uvedeny v rámci projektu Connections 2011. Pro Connections hru nastudovalo osm divadel mladých, v Londýně ji pak hráli studenti Bristol’s City Academy. Americká premiéra je naplánovaná na květen 2012. Katori Hall (1981), dramatička, herečka a novinářka, se narodila ve státě Tennessee v USA. Vystudovala Kolumbijskou universitu, získal magisterský titul v oboru herectví. Velká část jejích her byla premiérově uvedena v Londýně nebo New Yorku, některé z nich získaly ocenění: The Mountaintop (2010 Cena Olivier pro nejlepší novou hru, Londýn, hra o poslední noci M. Luthera Kinga před atentátem), Hurt Village (2011 Cena Susan Smith Blackburnové, New York), Children of Killers atd. Její články vyšly v nejrůznějších periodikách (The New York Times, The Boston Globe, The Guardian, Essence, Newsweek). Wallace Shawn (Velká Británie) MARIE AND BRUCE 4 m, 3 ž Hra odehrávající se během jednoho dne a pojednávající o rozpadu jednoho manželství. Hlavní postava, Marie, sdělí divákům, že nenávidí svého muže a chce ho opustit. Nejdříve sledujeme, jaké je jejich společné ráno. Marie nám vypráví o tom, jak jí jednou došla trpělivost a vyhodila svému muži jeho starý psací stroj, protože jeho zvuk ji vždy budil. Bruce, její muž, Marii udělá snídani a kávu a poté odejde na oběd se svým kamarádem Rogerem. Marie zůstává doma a připravuje se na večírek, na který se s Brucem večer chystají. Při cestě na večírek se zastaví v nádherném parku, kde potká veselého psa a tato episoda ji velmi zvedne náladu. Hodlá nicméně Brucovi po večírku oznámit, že ho opouští. Když dorazí na večírek, Bruce tam ještě není. Marie má v plánu se velmi opit, ale když konečně dorazí Bruce, je to hlavně on, kdo konzumuje nadmíru alkoholu. V průběhu večírku se vždy Marie na chvíli nenuceně baví s Brucem, a když si odběhne pro další skleničku, poslouchá konverzace ostatních hostů večírku. Tyto konverzace nemají nic společného s dějem hry a vždy jsou ukončeny příchodem Bruce. Marii se postupně dělá špatně, a tak požádá Bruce, aby jí něco vyprávěl, a tím ji rozptýlil. Bruce jí začne vyprávět o lékaři, se kterým se právě bavil o duševních chorobách a začne se strachovat, zda Marii také není duševně chorá. Marie i nadále není dobře, a tak oba z večírku odchází. Zajdou si na jídlo do Mariiny oblíbené restaurace, kde Marie konečně řekne Bruceovi, že ho chce opustit. Bruce ji nebere nijak vážně a příliš se ho nedotknou ani její řeči o tom, že ho nikdy nemilovala. Když se chvíli oba věnují svému jídlu, opět poslouchají konverzaci dvou mužů od vedlejšího stolu, kteří se nebaví o zrovna přijatelném tématu. Když se Bruce pokusí je požádat o vetší solidaritu a neuspěje, dosud klidná Marie na něj začne být více nepříjemná a je zcela zaskočena jeho předpokladem, že ho neopustí. Když se po dezertu vrátí domů, Marie mu

20

ustele postel, nechá ho usnout a nakonec usne vedle něj. Hra je složena převážně z monologů Marie a Bruce. Většina příběhu je předávána právě prostřednictvím monologů. Dialogy neznámých lidi na party jsou většinou bez jakéhokoliv rozzuzlení či rozřešení. Tři muži a dvě ženy hrají všechny zbylé postavy ( 8 m a 5 ž). Hra Marie and Bruce měla premiéru v Theatre Upstairs v Royal Court Theatre v Londýně v roce 1979. V roce 2004 byl podle této hry natočen film stejného názvu s Juliane Moore a Matthewem Broderickem v hlavních rolích. Evan Placey (Velká Británie) MOTHER OF HIM (JEHO MATKA) 3 m, 3 ž, 1 chlapec (osm let) Starší Matthew (17) je nahoře v pokoji a mladšímu Jasonovi (8) se nechce do školy, jeho matka, pětačtyřicetiletá Brenda, je však nekompromisní. Když nakonec otevře dveře na ulici, oslepí nás desítky blesků ze cvakajících fotoaparátů. Ústřední hrdinkou hry je právě Brenda – „jeho matka“ – matka sedmnáctiletého chlapce (na prahu dospělosti), který spolu s kamarádem znásilnil tři dívky. V klaustrofobickém sevřeném domě, z něhož se stává doslova pevnost, bunkr chránící před štvavým světem venku, se během chanukových svátků odehrává příběh o vyrovnávání se s nikdy nepochopenou vinou, příběh matky snažící se intenzivně přijít na to, kde udělala ve výchově chybu, a zároveň nezklamat v tak vypjaté situaci a udržet naprosto zdevastovanou rodinu, v níž se elementární vztahy otřásly v základech. Divák se bohužel nikdy nedozví, co Matthewa k jeho činu motivovalo, má však možnost sledovat pečlivě vystavené rodinné drama kulminující pod tlakem všudypřítomných médií – nejpůsobivější je kontrast mezi tím, co Brenda cítí, že by měla udělat na ochranu své rodiny, a tím, co jí Matthewův právník radí udělat pro vnější dojem. Hra je napínavá, dobře vystavěná, inscenační výzvu představuje role osmiletého Jasona. Jeho matka byla poprvé uvedena v divadle Courtyard 2. června 2010, režie Guy Retallack. Evan Placey, dramatik a básník kanadského původu, který nyní žije v Británii, napsal Jeho matku jako svou první celovečerní hru, získal za ni cenu v národní dramatické soutěži Canada´s RBC pro autory do třiceti let, a britskou cenu pro nové hry King´s Cross. Dostala se i do užšího výběru na cenu Rod Hall Memorial. Po britském uvedení byla připravena izraelská inscenace v telavivském divadle Beit Lessin a inscenace v Kanadě. Následovala hra pro dětské herce Banana Boys. Autor momentálně píše další text pro britské Královské národní divadlo. Ve spolupráci s divadelní společností Synergy připravuje hru pro mladé, která bude od podzimu 2011 objíždět britské školy a vězení. Píše rovněž třídílný seriál pro britskou televizi Channel 4. Na svém kontě má množství jednoaktovek a kratších her, uvedených často na edinburghském Fringe festivalu, v Británii i jinde po světě.

Německy psaná dramatika Franz Arnold, Ernst Bach (Německo) DIE SCHWEBENDE JUNGFRAU (LEVITUJÍCÍ PANNA) 6 m, 6 ž komedie / fraška o 3 dějstvích Rozverná situační komedie ze staré školy (20. léta 20. století) využívající omylů, záměn a překvapení. Tématem je manželská nevěra, resp. pokrytecká měšťácká morálka provinčního města – hlavní hrdina, továrník Biedermann, je na oko věrným manželem a morálním vzorem (manželka již na něj kdysi narafičila detektiva a omylem se ukázalo, že je Biedermann čistý), nicméně služební cesty využívá ke svým záletům. Jeho dcera podezírá z nevěry svého mladého naivního manžela, který je však ve všem nevinně a stane se obětí intrik a výmluv. A také továrníkův bratr si chce trochu bokem užít, ale vše zpacká jeho nešikovnost... Ženy táhnou za

21

jeden provaz s tajným detektivem, který ovšem netuší, na čem se záletníci domluvili, a tak si plete nejen stopy, ale i domnělé milence a jejich milenky... A ženy najdou nevěru i tam, kde není. K tomu všemu ještě nečekaně přijede černošský mistr v boxu, aby ztrestal Biedermanna jakožto svůdce své ženy, kabaretní herečky přezdívané Levitující panna. K všeobecnému vaudevillovému zmatku přispívá ještě dvojice nic nechápajících služebných... Jako v jiných fraškách Arnolda a Bacha patří i zde postavy do širší rodiny, jíž kraluje továrník (jindy velkoobchodník apod.). Kromě manželky tu máme jejich dceru, jejího nápadníka, švagra a švagrovou. Nesmějí chybět epizodní roličky služebných a takto rozložené partie 12 herců jsou autorům záminkou pro dynamickou frašku plnou omylů, vytáček a podvodů. Hra je momentálně překládána do češtiny. Esther Vilar(ová), John von Düffel (Německo) DER DRESSIERTE MANN (DREZÚRA) 1 m, 3 ž kabaretní groteska podle bestselleru Esther Vilarové Satirická polemika E. Vilarové (nar. 1935) na téma vztahu muž a žena z roku 1971, která se dočkala jen v Německu již několika úspěšných vydání (v češtině vyšla v roce 1995 pod názvem Muž na vodítku), zamířila v roce 2011 na německojazyčná jeviště v úpravě J. von Düffela (premiéra v Düsseldorfu, Theater an der Kö, leden 2011). Na českých jevištích se zatím objevil jeden její text, komedie Žárlivost (Divadlo U Hasičů, 2001, Klicperovo divadlo Hradec Králové, 2011) Jednoho večera chce překvapit Sebastian svou ženu Helen romantickou večeří, kterou sám připravuje, a zásnubním prstenem. Místo romantiky však přichází studená sprcha – Helen přijde pozdě, protože je neustále pracovně vytížená, má totiž vysokou manažerskou pozici v bance, kterou ji kdysi dohodil právě Sebastian. Navíc se Sebastian dozví, že Helen přijala ještě vyšší pozici, kterou měl přislíbenou on. Dochází tak k partnerské krizi – Helen chce být soběstačná, žádné děti ani svatbu vlastně nechce a chce být se Sebastianem rovnoprávná. Sebastian se tak stává jakožto muž zcela postradatelným... Do této napjaté situace navíc napochodují dvě zkušené ženy: volnomyšlenkářská matka Sebastiana, militantní feministka, která ho kdysi vychovala v téměř hippie komunitě a která v něm chce znovu vzbudit sebevědomí a mužné rysy, a praktická tchýně, panička uvyklá luxusu, který vyždímala z manžela a která naopak burcuje dceru k tomu, aby se Sebastianem uzavřela sňatek a pak ho postupně zcela udolala manželským chomoutem. To však Helen nechce, chce být samostatná a žít téměř ve volném vztahu... K čemu tedy zásnuby? K čemu ještě žena potřebuje muže, když se může sama postarat o svůj blahobyt a bezpečí? Je paní domu a drezíruje nenápadně muže k funkci živitele a ochránce vztahu a rodiny. Zbývá ještě sex – „jako protislužbu mu nabízí v pravidelných intervalech svoji vagínu“. Sex se stává východiskem krize i celé této kabaretní frašky – Helen nakonec zjišťuje, že je proti své vůli se Sebastianem těhotná, což přijímá nerada, ale jako novou výzvu... John von Düffel ve své verzi ostří téma emancipace a nechává vystávat otázky, nakolik vlastně může být partnerský svazek volný. „Ve svých kabaretních dialozích nešetří žádnou ze stran, ani muže, ani ženy. Text obohacuje peprnými aforismy, které málem připomínají ty od Oskara Wildea.“ (Neue Rhein Zeitung). „Pro ženu znamená láska moc, pro muže podmanění. Pro ženu je to záminka pro co nejvýnosnější komerční vytěžení muže, pro muže je to emocemi napájené alibi pro jeho otrockou existenci. Žena dělá z lásky věci, které využívá pro sebe, muž věci, které mu škodí. Žena už nepracuje „z lásky“ po svatbě. Muž pracuje po svatbě „z lásky“ pro oba a za oba. Láska je pro oba bojem o přežití – jeden ale přežije vítězstvím a ten druhý porážkou.“ Hra se v současnosti překládá.

22

Falk Richter (Německo) SIEBEN SEKUNDEN (IN GOD WE TRUST) (SEDM VTEŘIN) 4 – 8 herců „Bleskové oratorium“ o válce, o níž nikdo neví, kdy začala, a o to méně, kdy skončí. Zákony, jimiž se řídí, se zdají být zákony americké soap opery – americký pilot v letadle letí bombardovat nepřátelské cíle. Někde nad pouští mu palubní počítač vypoví službu. Zbývá 7 sekund do zřícení letadla. V hlavě se mu promítají obrázky jeho rodiny, ženy při nakupování, dětí při hře, před televizí. Všední den amerického provinčního městečka splývá s kolektivní hysterií hrozícího terorismu - přítomný v médiích v promluvách amerického prezidenta. Válka jako počítačová hra, pilot hrdina amerických filmů, chránící svou vlast, její ideologii. Válka se stává zábavou, jakousi reality show, podívanou, ve které nás nezajímají osudy obětí, ale jejich počty. Richterova pečlivě komponovaná hysterie řeči ustupuje tichu bez dechu a nastává velké Nic, jež vznikne poté, co se zbortí všechny obrazy a vzpomínky. Hra – oratorium byla uvedena v říjnu 2003 v Curychu v divadle Schauspielhaus am Pfauen v autorově režii. Roland Schimmelpfennig (Německo) ENDE UND ANFANG (KONEC A ZAČÁTEK) 10 m, 8 ž (zdvojení možné), 1 svítíci myš, 1 kočka, 2 opice, sbor dramatická báseň V poslední části Trilogie zvířat (Říše zvířat – Návštěva u otce – Konec a začátek) je zrušen čas a prostor, mrtví se probouzejí vedle živých a rozdíly jsou jen těžko viditelné. Všichni se upínají k minulosti, budoucnost se zdá být pochmurná a břímě moc těžké, každá láhev piva je zatížena vzpomínkami. Chybí vůle k odklizení nepořádku a mladé dívky dychtí po uspokojení, osvobození, kopají si hrob jako panny. Postavy předchozích her se zformovaly v zástup ztroskotanců, bezmocně se nechají mýlit životem, ztraceni ve světě. Petr, Isabel, Frankie, postavy z prvních dvou částí trilogie, miláčci dřívějšího života, pak ti, co bloudí světem, a ti, kteří hovoří ptačí řečí. Již neexistují sny, život je z větší části pryč. Tma nedává žádné světlo, ale naděje umírá poslední. A na každém konci se skrývá začátek, zde svítící myš... Logika všedního života se uraženě loučí, protože tu již nemá co pohledávat – přesto je hra jedna velká fascinující a zároveň dojemná zábava. Hra vznikla na zakázku Burgtheater Wien, kde měla v říjnu 2006 v režii N. Stemanna premiéru. Händl Klaus (Rakousko) EINE SCHNEISE (PRŮSEK) 3 m, 1 ž hudební hra se zpěvy Text je jakýmsi libretem, je psán jako součást zamýšleného „gesamtkunstwerku“, téměř opery. Jak je u autora zvykem, repliky nejsou ani tak dialogy, jako spíš koláže slov nesoucí neklid a evokující temné tajemství lidského nitra. Útržkovité repliky se navzájem ruší, doplňují a tvoří melodický celek. Silnou stránkou Klausových textů je právě jejich tíživá atmosféra, precizní práce s jazykem a kafkovské tápání v nejasném světě plném absurdních jevů. Temný příběh bez jasných kontur nás zavádí do lesa, který nedávno vyhořel – všude je cítit zápach spáleniště, vše je opálené a temné... V těchto kulisách se objeví Lukas, jakýsi mladičký Siegfried, bájný archaický hrdina, který nezná své kořeny a svého otce. V barbarské a nelítostné přírodě jej vychovala učitelka Kathrin, odešla tam s ním z města. Je stylizována jako lesní víla, s vlajícími šaty a rozpuštěnými vlasy. Do téměř orestéovské zápletky hledání otce a viny vstoupí ještě policista Peter, pátrající po pachateli požáru, mezi ním a Kathrin vzniká náklonnost, jež zřejmě upomíná na nejasnou společnou minulost. „Musíme zachovat místo činu,“ říká Peter záhadně. Ještě je tu tajemný ahasverský potulný včelař Wim s temnou a taktéž nejasnou minulostí... Wima s Lukasem spojuje jedna věc – hluboká nenávist k přírodě...

23

Z příběhu se stává hudební melodrama a tíživá balada - je jeden z nich otcem Lukase? Podtitul hry zní „hudební hra“. Při premiéře v rámci Festspiele v Salcburku v srpnu 2012 produkci doprovázela dechová kapela Musicbanda Franui, herci své party dílem mluvili a dílem zpívali, experimentální a precizní produkce na hranici opery sklidila pochvalné recenze, zejména pak výkon třináctiletého představitele Lukase. Carl Zuckmayer (Německo) DES TEUFELS GENERAL (ĎÁBLŮV GENERÁL) 9 m, 5 ž Kde se nachází hranice, za níž již člověk slouží pouze zlu a není cesty zpět? Jak je tato hranice nejasná a křehká? Generál Harras je odpůrcem fašistického režimu, nicméně mu jakožto letec slouží, protože miluje létání. Náhodou odkryje tajemství – jeho přítel a podřízený, inženýr Oderbruch, připravuje sabotáž v přesvědčení, že konec Hitlerovy diktatury způsobí pouze úplná porážka Němců. Pro Harrasův charakter to je těžké dilema – nemůže ani podpořit sabotáž, ani proti ní vystoupit, nemůže dál žít. Protože „kdo se stal na zemi ďáblovým generálem a klestí mu bombami cestu, ten mu také musí v pekle přichystat obydlí“. Spáchá proto sebevraždu tím, že vzlétne s letadlem, které se díky sabotáži stává smrtelným strojem. Paradoxně mu je vystrojen státní pohřeb. Hra reaguje na morální traumata druhé světové války, která jsou však přenositelná i do dnešní doby: za jakých okolností je člověk poplatný režimu, i když s ním nesouhlasí? Premiéra proběhla v prosinci 1946 v Schauspielhaus Zürich. Benjamin Lauterbach (Německo) DER CHINESE (ČÍŇAN) 3 m, 2 ž Náhled do budoucnosti. V Německu panuje naprostý ekologický blahobyt pro všechny. Lidé jsou šťastni: Evropská unie konečně patří minulosti. Díky přísným zákonům o udržitelném rozvoji je všude pořádek a pocit spokojenosti. Oproti tomu Čína se potácí v problémech: nespokojený lid a bezmocná vláda. Čína pošle do Německa své reprezentanty, aby žili po určitý čas v německých rodinách a podali posléze doma zprávu o tom, jak to ti Němci vlastně dělají. Tímto způsobem se do rodiny vynálezce Alexandra a jeho ženy Gvendolíny nastěhuje pan Ting. Děti jsou nadšené a pan Ting zkouší při konzumaci bio produktů prokouknout tajemství německého zázraku. Nicméně jakožto kulturní vyslanec své země rozdává pan Ting také dárky: děti jsou naprosto nadšené z umělohmotných hraček na baterky na jedno použití, ale rodinná a poté i společenská idyla začíná touto maličkostí brát za své. Situace nabírá obrátek: pan Ting si všechny povrchně získává pomocí smartphonů a digikamer, ale současně se podezřele moc zajímá o Alexandrův vědecký výzkum. Základní kameny německého pořádku se začínají nacházet v ohrožení! Jedno začíná být jasné: toho Číňana se musíme nějak zbavit! Benjamin Lauterbach (*1975) studoval germanistiku a filozofii ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mnichově, absolvoval Literární institut v Lipsku, je autorem básnických sbírek, rozhlasových her, se svojí hrou Der Chinese byl pozván na workshop prestižního festivalu Berliner Stückemarktes 2011.

24

A další... Jonas Gardell (Švédsko) CHEEK TO CHEEK 3 m, 9 ž muzikálová komedie Zvláštní hra o bizarním vztahu zkrachovalého herce se zálibou v transvestitismu a zaměstnankyní pohřební služby. Margareta už dávno není mladá, není vdaná, nemá děti, není milovaná. Ragnar taky není tak slavný, jak si kdysi představoval, projektuje si svůj život do osudu slavných zpěvaček s tragickým koncem (Billy Holiday, Edith Piaf, Judy Garland), a jeho nejnovější show bude asi pěkný průšvih. Ti dva se seznámí na inzerát v rubrice osamělých srdcí, a ačkoliv se pyšný Ragnar chová příšerně, Margareta se do něj zamiluje. Ač nesplňuje jeho požadavky na mládí partnerky, Ragnar se od ní nedokáže odpoutat, neustále ji uráží a ponižuje, přesto se k ní pořád a pořád vrací. Margaretin vztah k němu je až masochistický, není však o nic divnější než její práce – připravuje mrtvoly do rakví a zařizuje pohřby. Z pohledu „normální“ ženy (představuje ji vdaná kolegyně Erika) je Margareta šílená, ona však prožívá jakési zvláštní štěstí, jsouc jediná schopná poskytnout Ragnarovi to, co on odmítá pojmenovat: lásku. Hasnoucí hvězda dojde na hranici propasti a zachránit svou pověst dokáže jedině sebevraždou. V poslední chvíli k sobě volá Margaretu, a tak umírá v jejím náručí. Patos konce ospravedlňuje ironické traktování smrti v průběhu celé hry: drásavým „milostným“ příběhem totiž prolínají scény z pohřební služby, které značně demytizují „poslední rozloučení“. Sledujeme v nich tři sestry, které připravují pohřeb nejprve svému otci, o němž nedokážou říct jedinou osobní věc, a na konci matce, o jejíchž životních snech nemají nejmenší tušení. Překvapivý text, jehož název pochází z písně Ginger Rogersové a Freda Astaira Cheek To Cheek, se dokonale pohybuje mezi žánry: oživují ho taneční muzikálová čísla a narážky na svět showbusinessu, včetně citací reálných songů; najdeme v něm travestii, výsměch i dojímavé city. Hra má velice filmovou atmosféru, není divu, že byla převedena i na plátno. Text pochází z roku 1992, o pět let později byl podle autorova scénáře zfilmován. Jonas Gardell (1963) je švédský prozaik, dramatik, scénárista a komik. Jeho první román Pašijová hra (Passionsspelet) vyšel r. 1985. Od té doby uveřejnil zhruba desítku próz, Jak roste komik ( En Komikers Uppväxt) byla adaptována pro televizi jako seriál. Napsal také bezmála deset her a dva filmové scénáře. Dnes je považován za jednoho z nejznámějších švédských stand-up komiků. Text máme k dispozici v anglickém překladu. Jussi Moila (Finsko) KNIVES CUT THE AIR / VEITSET LEIKKAA ILMAN (NOŽE LÉTAJÍ VZDUCHEM) min 4 herci - 20 postav, chór (možné zdvojení rolí, variabilní obsazení) „Je tady zima. Láska zmizela. Jezera jsou zmrzlá a ústa rozbitá,” sděluje nám blíže neurčený chór a stává se průvodcem, hybatelem i komentátorem dění. Hra je rozdělena do čtyř částí, jednotlivé příběhy se navzájem v jednotlivých motivech protínají. Část první, nazvaná „O muži, který se utopil ve svém stínu”, nás zavádí do ložnice invalidního muže. Ten zprvu jedná jako nerudný a životem utrmácený důchodce. V neustálém sporu s chórem, který ho nabádá k činnosti, a za zvuků plačící ženy z vedlejší ložnice se muž více a více otevírá světu a sdílí svůj příběh s publikem. Až když tento bývalý slavný gymnasta a válečný veterán přizná, že jeho manželka je už dlouho mrtvá, pochopíme, že muže doprovázíme na onen svět. „Chlapec, který žil pod sněhem” je o snaze navázat přátelství v osamělosti. Sledujeme chlapce se psem, který běhá křížem krážem krajinou a na všechno se všech vyptává. Někteří mu odpovídají, jiní ignorují, nebo dokonce šikanují. Jednoho dne se zastaví a rozhodne se najít přátele mezi lidmi z publika. V dlouhé promluvě představí sebe, svůj hudební vkus a dá k

25

dispozici i svou emailovou adresu. Toto zastavení se ale stává osudným jeho jedinému skutečnému příteli, psovi, který během chlapcových námluv s publikem umrzne. V další části „O chlapci, který hoří a necítí žár” se dostáváme do pokoje teenagerů, jejichž existence spočívá v poslechu metalové hudby, popíjení piva a hodnocení ženských vnad. Jedním z nich je i chlapec z druhé povídky. Ještě než odejdou „balit buchty”, vyndá jeden z nich ze skříně pistoli. Vchází třetí z kamárádů, labilní a lehce retardovaný Pasi. Všudypřítomná postava sboru, která bojuje za „konečně nějakou tragédii”, brzy šílí radostí. V posledním příběhu, nazvaném „O ženě, která se užírá vinou” vidíme matku chlapce z druhé části a dcery umírajícího muže z první části. Příběhy se dokonale propojují. Odhaluje se, že každá generace má svá bolavá místa a traumatické vzpomínky. Přesto každá z postav bojuje o lásku a pokouší se uvěřit, že existuje… Text samotný lze interpretovat různými způsoby. Pomocí chóru si autor hraje se zcizením, komunikuje s publikem a několikrát popírá hru i její celkový smysl. Inscenátorům nabízí svobodu co do výkladu a zda jde opravdu o tragédii nebo o grotesku se musí čtenář či inscenátor rozhodnout zcela sám… Text máme k dispozici v anglickém překladu.

26

LISTY Z AURA - PONTU 3/2012 © Aura - Pont s.r.o., Praha 2012 Redakčně připravil Michal Kotrouš. Spolupracovali: Alena Bjačková, Šimon Dominik, Helena Herbychová, Pavel Hromádka, Marta Ljubková, Petra Marková, Anna Pýchová, Jitka Sloupová, Klára Vajnarová.

27