2012

UNIVERSUM REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 3/2012 Poslední rozhovor kardinála Martiniho Anketa: První přímá volba prezidenta ČR Jan Hartl, Benedikt Mohelník OP, Miloslav Fiala OPraem, Jiřina Šiklová, Marie Rút Křížková, Martin Holík

Co je Boží vůle? S biskupem Karlem Herbstem hovořil Josef Beránek

Zdroje sociálního napětí v euroatlantické civilizaci Petr Robejšek

Krize spirituality v Evropě Petr Glogar OCD

Krize rodiny a její kořeny Jan Sokol

V otázce náboženství a víry si s čísly nevystačíme Se Zdeňkem R. Nešporem hovořil Lukáš Jirsa

Róbert Bezák: Arcibiskup s ľudskou tvárou Josef Beránek

Jsme unavení Evropou? Hans-Gert Pöttering

Nový, trochu zvláštní zájem o církev Petr Kolář SJ

František Štverák: Odpůrce nacismu a komunismu Anežka Stříbrná

ROČNÍK XXII, CENA 50 Kč

ZE ŽIVOTA ČKA 30. května 2012 se v benediktinském klášteru v Praze Emauzích konalo kolokvium Rodina jako model zodpovědné politiky. Úvodní slova přednesli prof. Stanislav Komárek z Přírodovědecké fakulty UK, P. ThLic. Petr Glogar OCD, provinční delegát řádu bosých karmelitánů v ČR a převor kláštera Pražského Jezulátka, a dr. Jan Hartl, ředitel Střediska empirických výzkumů (STEM) Na zasedání v Emauzích 16. června 2012 Akademický výbor ČKA zhodnotil práci akademie za předchozí půlrok a poté pohovořili o své činnosti zástupci místních skupin a odborných sekcí. 27. června 2012 se v emauzském klášteru uskutečnilo kolokvium Zdroje sociálního napětí v euroatlantické civilizaci, kde úvodem promluvili dr. Petr Robejšek, nezávislý politolog, ekonom a publicista žijící v Německu, a dr. Tomáš Sedláček, ekonom a publicista z Fakulty sociálních věd UK. 1. července zaznělo v zahradách Senátu PČR v Praze oratorium Nalěčo, kterým si Lužičtí Srbové připomněli 100 let svého krajanského sdružení Domovina. Koncertu se účastnil též P. Gerhard Werner, šéfredaktor týdeníku Katolski Posol, který na koncert pozval zástupce ČKA a projevil zájem o další spolupráci.

Na Pavlátově louce u Nového Města nad Metují proběhl ve dnech 27. července až 3. srpna 2012 již 22. ročník Akademických týdnů, které pořádá stejnojmenné občanské sdružení ve spolupráci s několika partnery, včetně České křesťanské akademie. Po úvodní mši svaté celebrované královéhradeckým biskupem mons. Janem Vokálem program zahájil viceprezident ČKA dr. Jan Stříbrný přednáškou České dvacáté století. V dalších dnech si na 250 účastníků mohlo vyslechnout přednášky řady známých osobností – mj. prof. Jana Sokola, prof. Jana Palouše, doc. Martina C. Putny, doc. Jaroslava Meda, dr. Romana Jocha, doc. Pavla Nováčka. Obohacením byla hudební vystoupení Dagmar Voňkové a skupiny Ritornello, výstava Brána naděje fotografa Jindřicha Štreita a dokumentární filmy bratrů Suchánkových o kardinálu Špidlíkovi, Otakára Schmidta o Pražském Jezulátku a Martina Hanzlíčka Krátká dlouhá cesta o dramatech života Fedora Gála. Na 16. mezinárodním kongresu Renovabis ve Freisingu, letos s hlavním tématem Objevovat víru dnes (Nové cesty evangelizace v Evropě), vystoupil 30. srpna 2012 prof. Tomáš Halík s přednáškou Trpělivost s Bohem – trpělivost s lidmi. 3. září 2012 zemřel dlouholetý předseda místní skupiny v Náchodě Ladislav Skovajsa. S vděčností na něho vzpomínáme. R.i.P.

ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE

je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.

UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 3, vychází 8. 10. 2012, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. Foto na obálce: Liber viaticus Jana ze Středy, stránka s miniaturou Zvěstování P. Marie, kol. roku 1360. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected]. 2

U N I VE R S U M 3 / XXII

OBSAH

EDITORIAL LETEM SVĚTEM

Aby všichni byli jedno...

/5

Kateřina Štěpánková

Vážený čtenáři,

Dvacet let setkávání nad Biblí a uměním

/6

Helena Faberová

/7

Poslední rozhovor kardinála Martiniho ANKETA

v tomto čísle vystupuje dosti do popředí tzv. evropská krize. Je to téma mnohovrstevné, proto se často jeví i poněkud rozostřeně, a rozhodně není snadno uchopitelné. Mnohdy bývá ke škodě věci prezentováno v populistických polohách. Proto se pokusme nad ním zamyslet principiálněji a poněkud nekonvenčním způsobem. K základům soudobé evropské společnosti nepochybně patří tzv. evropský sociální stát. Nemůže být sporu o tom, že u jeho zrodu stál princip křesťanské solidarity silnějších se slabšími, bohatých s chudými, zdravých s nemocnými apod. Princip, jehož zdrojovou myšlenku krásně vystihl Saint-Exupéry ve Válečném pilotovi: „Každý člověk, i ten nejubožejší, má vůči druhému člověku, a to i tomu nejmocnějšímu a nejúspěšnějšímu, statut Božího posla.“ Bohužel však dnešní evropský sociální stát převrací své křesťanské dědictví „z nohou na hlavu“. Křesťanství vždy vychází z osobní odpovědnosti individuální lidské bytosti vůči Boží výzvě i vůči všem ostatním lidským jedincům. Právě odtud se odvíjí koncepce etických hodnot, a ta posléze logicky vzestupně směřuje od svých personálně pojatých východisek k obecné sociální a politické odpovědnosti vztahující se k celé společnosti. Tato odpovědnost je pak mj. naprosto nutnou podmínkou fungování demokracie. Současný evropský sociální stát však vnesl zmatek do vztahů mezi personálním a institucionálním a dospěl k odosobnění základních etických hodnot, jež se projevují ve starosti a péči rodičů o děti, v péči o nemocné a jakkoli postižené a v každé eticky motivované sociální práci. Poskytl tak občanovi lákavé zdání, že je vyvázán z osobní odpovědnosti a z povinností. Převrácení křesťanských idejí je posléze dovršeno primitivní individualizací bytostně společenských hodnot, témat, funkcí a zájmů, což stojí v naprosté opozici vůči původnímu, křesťansky inspirovanému chápání. Z politiky a ekonomie se tak ztratil mravní étos, jejich cílem přestala být veřejná služba, zajišťování širších společenských nebo národních potřeb a stalo se jím pouhé sobecké prosazování úzkých skupinových nebo jen osobních zájmů. Současný evropský sociální stát tak postupně a nenápadně vnesl záludný chaos do vztahů mezi personálním a společenským (institucionálním). Zamysli se, vážený čtenáři, nad tím, kde všude se takové zmatení hodnot a myslí projevuje, a uvidíš, že to zdaleka není záležitost jen všeobecně kritizovaných politiků, ale záležitost celé společnosti, a tedy i záležitost Tvoje. Takovéto občanské zamýšlení pak může být i východiskem snah o nápravu všeho toho, co shrnujeme pod pojem evropská krize. Ta je vážnou a nebezpečnou, ale věřme, že překonatelnou deformací při uskutečňování evropské vize, jež – zakotvena ve svých křesťanských kořenech – historicky zřejmě nemá pozitivní alternativu. Jan Bednář

První přímá volba prezidenta ČR

/9

Jan Hartl, Benedikt Mohelník OP, Miloslav Fiala OPraem., Jiřina Šiklová, Marie Rút Křížková, Martin Holík

ROZHOVOR

Co je Boží vůle?

/ 12

S biskupem Karlem Herbstem hovořil Josef Beránek

TÉMA

/ 16


Krize spirituality v Evropě

/ 18

Petr Glogar OCD

Krize rodiny a její kořeny

/ 21

Jan Sokol

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

/ 22

V otázce náboženství a víry si s čísly nevystačíme Se Zdeňkem R. Nešporem hovořil Lukáš Jirsa

Arcibiskup s ľudskou tvárou

/ 24

Josef Beránek

/ 27

Naše společná budoucnost v Evropě Josef Beránek

Evropskému parlamentu chybí zákonodárná iniciativa

/ 29

S Martinem Kastlerem hovořil Josef Beránek

Jsme unavení Evropou?

/ 30

Hans-Gert Pöttering

TRENDY

Nový, trochu zvláštní zájem o církev

/ 34

Petr Kolář SJ

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

Jak to, že existuje něco spíše než nic?

/ 37

Ladislav Krlín

Jaká je role teologických fakult na univerzitách? / 38 Prokop Brož, Dalibor Štys, Gabriela Ivana Vlková

HISTORIE

Odpůrce nacismu a komunismu

/ 39

Anežka Stříbrná

KULTURA

Druhý vatikánský koncil a české země

/ 44

Jan Stříbrný

Když festival slzám nevěří…

/ 45

Jaromír Blažejovský

RECENZE

Silnější než nenávist: Odkaz trapistů z Tibhirine

/ 46

Lukáš Jirsa

Komentáře

/ 50 U NIV ER S UM 3 /XXI I

3

LETEM SVĚTEM

Index

Inhalt

That they all may be one ... (Kateřina Štěpánková) / Twenty years of meetings over the Bible and the Art (Helena Faberová) / The last interview of Cardinal Martini / The first direct election of the President of the Czech Republic (Jan Hartl, Benedikt Mohelník OP, Jiřina Šiklová, Miloslav Fiala OPraem., Marie Rút Křížková, Martin Holík) / What is God‘s will? (Bishop Karel Herbst in interview with Josef Beránek) / Sources of social tension in the Euro-Atlantic civilization (Petr Robejšek) / The crisis of spirituality in Europe (Petr Glogar OCD) / Family crisis and its roots (Jan Sokol) / On the issue of religion and faith the numbers can not be enough (Zdeněk R. Nešpor in interview with Lukáš Jirsa) / Archbishop with a human face (Josef Beránek) / Our common future in Europe (Josef Beránek) / European Parliament needs legislative initiative (Martin Kastler in interview with Josef Beránek) / We are tired of Europe? (Hans-Gert Poettering) / New, a bit courious interest in Church (Petr Kolář SJ) / How is there something rather than nothing? (Ladislav Krlín) / What is and what should be the role of theological faculties at universities? (Prokop Brož, Dalibor Štys, Gabriela Ivana Vlková) / Opponent of Nazism and Communism (Anežka Stříbrná) / The Second Vatican Council and the Czech lands (Jan Stříbrný) / When the festival tears do not believe … (Jaromír Blažejovský) / Stronger than hate: Link Trappists of Tibhirine (Lukáš Jirsa) / Comments

Dass sie alle eins seien ... (Kateřina Štěpánková) / Zwanzig Jahre von Treffen über die Bibel und die Art (Helena Faberová) / Das letzte Interview von Kardinal Martini / Die erste direkte Wahl des Präsidenten der Tschechischen Republik (Jan Hartl, Benedikt Mohelník OP, Jiřina Šiklová, Miloslav Fiala OPraem., Marie Rút Křížková, Martin Holík) / Was ist Gottes Wille? (Bischof Karel Herbst im Gespräch mit Josef Beránek) / Quellen der sozialen Spannungen in der euro-atlantischen Zivilisation (Petr Robejšek) / Die Krise der Spiritualität in Europa (Peter Glogar OCD) / Familie Krise und ihre Wurzeln (Jan Sokol) / In der Frage der Religion und des Glaubens kann nicht genug mit den Zahlen (Zdeněk R. Nešpor im Gespräch mit Lukáš Jirsa) / Erzbischof mit einem menschlichen Gesicht (Josef Beránek) / Unsere gemeinsame Zukunft in Europa (Josef Beránek) / Europäischen Parlament gesetzgeberische Initiative fehlen (Martin Kastler im Gespräch mit Josef Beránek) / Wir sind Europas müde? (Hans-Gert Pöttering) / Neue, spezielle wenig Interesse in der Kirche (Petr Kolář SJ) / Wie kommt es, dass es etwas und nicht vielmehr nichts? (Ladislav Krlín) / Was ist und was sollte die Rolle der theologischen Fakultäten an den Hochschulen? (Prokop Brož, Dalibor Štys, Gabriela Ivana Vlková) / Gegner des Nationalsozialismus und Kommunismus (Anežka Stříbrná) / Das Zweite Vatikanische Konzil und die böhmischen Länder (Jan Stříbrný) / Wenn das Festival Tränen nicht glauben … (Jaromír Blažejovský) / Stärker als Hass: Link Trappisten von Tibhirine (Lukáš Jirsa) / Kommentare

Negativní doprovodné jevy deregulace nájemného Rada Iustitia et pax při České biskupské konferenci upozornila na průvodní jevy deregulace nájemného, které veřejnost nemůže přehlížet. „Státní normativy dávek na bydlení byly nastaveny jen do konce regulace nájemného. Není jasné, jak bude postupováno dále, “ upozorňuje dokument. „V důsledku toho, že se v průběhu ekonomické transformace po roce 1989 reformátoři nedokázali včas shodnout na dostatečně svižném a přitom koncepčním postupu, nemohly některé procesy ve společnosti probíhat pozvolně patnáct či dvacet let a postupně být vstřebávány,“ píše se v dokumentu podepsaném biskupem Václavem Malým. „Řada domácností si tak na dlouholetou vládní pasivitu v oblasti deregulace nájemného zvykla a nevytvářela si finanční rezervy, které by jim umožňovaly rychle rostoucí nájemné, zejména ve velkých městech, platit. Ekonomický útlum posledních let situaci i těmto domácnostem ještě více zkomplikoval. Odhady hovoří o několika stech, možná až dvou tisících takových domácností v Praze, kde je situace jednoznačně nejhorší, a o zhruba stejném počtu ve zbytku republiky. Problém přitom stále narůstá. Od počátku roku 2012 se nečekaně rychle zvyšuje počet pražských žadatelů o sociální dávky na bydlení (v některých

4


obvodech hlavního města je to až o 20 %).“ Situace nejtvrději dopadá na ovdovělé seniory, pro které je velmi nesnadné vzniklou situaci řešit rychle, aby se nedostali do finančích potíží. „Zdá se, že nejrozumnějším řešením by bylo zavedení státního příspěvku na stabilizaci nájemního bydlení pro konkrétní sociální skupiny. Pro stát by to bylo řešení levné a zároveň jednoznačně zacílené. Příspěvek na vyrovnání nájemného by byl po přechodnou dobu poskytován každé sociálně potřebné domácnosti, kde dochází k vyrovnávání nájemného na tržní úroveň. Příspěvek by byl vyplácen po dobu 3–5 let a postupně by klesal, čímž by vznikal tlak, aby domácnost svoji bytovou situaci aktivně řešila. V případě seniorů nad 70 let věku a zdravotně postižených by bylo poskytování příspěvku umožněno na delší dobu, případně až do smrti beneficienta. Objem tímto způsobem vyplácené podpory z veřejných prostředků by se pohyboval

v řádu několika desítek milionů korun ročně. Na jeho pokrytí by se měl podílet stát spolu s obcemi, které díky příjmům z daní profitují z vysoké koncentrace ekonomicky aktivních obyvatel (která má pochopitelně dopad na ceny bydlení v dané lokalitě).“ V závěru pak dokument apeluje na samostatnost a odpovědnost občanů, bez níž by dočasná solidární podpora byla nejen ekonomicky neúnostná a též morálně neobhajitelná. „Nedomníváme se, že stát je povinen zajišťovat všem svým občanům bez ohledu na jejich vlastní přičinění bydlení nebo zaměstnání. Rozumíme tomu, že cena všech služeb, včetně nájemního bydlení, by měla jejich poskytovatelům pokrýt vynaložené náklady a zajistit přiměřený zisk. Chápeme obezřetnost při přezkoumávání oprávněnosti veřejných výdajů v ekonomicky obtížném období.“ Ani tyto pochopitelné souvislosti by však neměly naše spoluobčany v nouzi vhánět do „bezvýchodné životní situace“. Redakce

LETEM SVĚTEM

Aby všichni byli jedno... V kostele Českobratrské církve evangelické – U Jákobova žebříku v pražských Kobylisích nacházejí duchovní útočiště nejen čeští a korejští protestanté, ale také křesťané japonského či mongolského původu, nebo i Afričané.

K

aždou první neděli v měsíci se pravidelně scházejí ke společným bohoslužbám, sjednoceni na poli duchovním, včetně kulturní a jazykové výměny. „Korejská kongregace v Kobylisích sdružuje korejské křesťany z protestantských církví, kteří žijí v České republice. Protože mezi protestanty existují rozličné náboženské tradice, je i složení naší komunity pestré,“ představuje společenství vikář korejského sboru Kwang-Hyun Ryu, který v Čechách působí přes dva roky. „Členové komunity by se dali rozdělit do dvou skupin. První skupina představuje Korejce, kteří se usadili v Čechách dlouhodobě, druhou skupinu tvoří Korejci žijící zde jenom krátkodobě. Důvody pro tento krátkodobý pobyt (v řádu měsíců až let) jsou zpravidla pracovní,“ dodává Ryu. Korejci jsou do naší vlasti vysíláni, často s celými rodinami, aby zastupovali zájmy svých mateřských korejských společností (např. Samsung, Kia apod.), nebo pracují v konzulárních službách. Některé korejské rodiny přijely do Čech také proto, aby poskytly svým dětem možnost vystudovat některou z pražských univerzit, což jim po návratu domů pomůže vylepšit možnosti pracovního uplatnění. „Na kobyliské komunitě se mi líbí, že je mezinárodní a přesto lokálně zaměřená na místní českou i zahraniční komunitu. Snaží se poskytovat Korejcům duchovní zázemí, protože život v cizí zemi může být pro nově příchozí obtížný. To je moc důležitá pomoc,“ shrnuje korejský student Ji-Hoo Kim, který česko-korejské společenství pravidelně navštěvuje.

HISTORIE Vzniku česko-korejského společenství U Jákobova žebříku v Praze předcházela misijní dohoda mezi Presbyterní církví v Koreji a Českobratrskou církví evangelickou, která byla uzavřena z usnesení synodů obou církví roku 1996. Společenství vzniklo před dvanácti lety, kdy se konala v kobyliském kostele první česko-korejská bohoslužba. „Počátek česko-korejské spolupráce je spojen se jmény Jiří Štorek a Jong-Sil Lee,“

sdělil v rozhovoru pro rádio Proglas Miroslav Erdinger, farář farního sboru v Kobylisích. „Návrh realizací česko-korejských bohoslužeb byl odhlasován staršovstvem sboru Českobratrské církve evangelické a 3. října 1999 se uskutečnila první česko-korejská ekumenická bohoslužba za účasti asi čtyřiceti Korejců a byl vykonán křest dvou českých dětí a jednoho korejského,“ dodal Erdinger. V současnosti má korejská kongregace v Kobylisích přibližně sedmdesát registrovaných členů, z nichž pětadvacet tvoří děti. Za zmínku stojí také další součást života česko-korejské komunity, jíž jsou jednotlivé, a dnes již tradiční aktivity, jejichž cílem je nejenom vzájemné setkávání, ale především společné svědectví evangelia. Již od roku 2001 se každoročně koná například korejsko-český „bazar“ jídel, jehož výtěžek je věnován na charitativní účely (na podporu léčebny duševně chorých v pražských Bohnicích). Od roku 2003 jsou součástí soužití všech věřících také přípravy společných sportovních dní.

 KOREJSKÁ LITURGIE Liší se nějak korejská liturgie? „Na prvním místě liturgie je zdůrazněna doba slyšení Slova Božího,” říká vikář Kwang-Hyun Ryu. “Druhou charakteristikou je ta skutečnost, že pokládáme citové spojení s Bohem během bohoslužby za důležitější než formální stránky liturgie. Korejští protestantští křesťané chtějí být osloveni Boží milostí prostřednictvím bohoslužby a zejména se těšit na milost Slova. Toto jsou společné vlastnosti korejských křesťanů v Kobylisích.“ A pak dodává: „Současně korejské společenství v Kobylisích usiluje o praktikování několika zásadních prvků od samého vzniku naší komunity. Prvním prvkem je život ve víře spolu se sebereflexí před Bohem. Druhým je čestný a přátelský život v komunitě společně se sousedy. Třetím prvkem je služba. Výše zmíněné představuje naše trvalé úsilí o naplnění poskytnuté milosti prostřednictvím liturgie v našich reálných životech.“

V rámci předem dohodnuté liturgie je vždy nejprve přednesena česká verze kázání, po ní následuje korejská verze. Celá úvodní řeč je dělena do kratších odstavců především proto, že je nutno zachovat úzké propojení slova a návazností tak, aby nebylo na škodu časté střídání jazyků. Celý průběh bohoslužby je simultánně tlumočen z korejštiny do japonštiny, případně naopak (k čemuž se využívá technických zařízení v podobě bezdrátových sluchátek používaných na mezinárodních konferencích). Souběžně s liturgií je ještě zajištěno kázání pro malé děti, které je v jiných prostorách kostela připraveno dvojjazyčně. Ke spojení dvou proudů interkulturní bohoslužby, tedy „dětského“ a „dospělého“, dochází při přijímání. „Ve chvíli, kdy všichni členové církve v Kobylisích, stojíce kolem svatého stolu, přijímají společný chléb a krev a zakoušejí Boží království, jsou všechny odlišnosti dané rasou, národem, kulturou či jazykem překonávány v přítomnosti Boha.“ Mgr. Kateřina Štěpánková, doktorandka Katolické teologické fakulty UK a redaktorka Radia Proglas.

U NIV ER S UM 3 /XXI I

5

LETEM SVĚTEM

Dvacet let setkávání nad Biblí a uměním ESBU, to jsou týdenní ekumenická setkávání naplněná přednáškami, panelovými diskusemi, výstavami (malba, keramika, fotografie), večerními koncerty a filmovými představeními a obvykle též jednodenními tematickými výlety. Nechybí ani ekumenické bohoslužby.

Účastníky ESBU jsou nejen čeští křesťané rozličných denominací, ale v některých letech to byli i hosté z Německa, Anglie, Francie, Švýcarska a Izraele.

N

a letošním jubilejním setkání v Třebíči byl – díky jedné z dlouhodobých účastnic – k dispozici přehled všech programů uplynulých dvaceti let mimořádného setkávání. Dnešní Ekumenické setkání nad Biblí a uměním (ESBU) mělo předchůdce s názvem Ekumenický biblický kurs. Tato krásná iniciativa se uskutečnila poprvé v roce 1993 v Bechyni v rámci Společnosti pro Jihočeský festival. U vzniku ESBU (tento název se ustálil v roce 1995) stáli jako „spiritus movens“ klavírní virtuos Radoslav Kvapil a paní Marie Kaplanová. Je až neuvěřitelné, jak zajímavá, programově pestrá a vpravdě ekumenická tradice tak vznikla. Dopolední program zahajuje vždy ranní zamyšlení nad biblickým textem, provázené též zpěvem účastníků setkání. Pak následují přednášky, panely a diskuse účastníků s přednášejícími. Od roku 2005 se stalo pravidlem, že čtvrtek je vždy koncipován jako DEN IZRAELE – několikrát i za přítomnosti izraelského velvyslance či jiných zástupců izraelské ambasády a židovské náboženské obce, např. pracovníků hospice HAGIBOR. Další programovou konstantou je vždy závěrečná Garden party, kterou se snaží naplnit zábavou s dávkou humoru a ironie z vlastní „tvorby“ účastníci setkání. Pravidelně se – zásluhou Věry Lukášové – také vždy nabí-

6


zejí a prodávají výrobky z obchůdku „Jednoho světa“, které jsou přímou podporou výrobců z rozvojových zemí (Fair trade).

 KULTURA INSPIROVANÁ BIBLÍ Dovolím si citovat názvy některých setkání, naznačující programovou náplň: Podobenství v umění (1993), Vyvolte sobě život (1996), Stůjte ve svobodě (1997), O spravedlnosti a dluhu (2000), Obraz a Bible (2001), Duch v životě, v církvi a v umění (2004), Křesťanské kořeny Evropy – paměť a naděje (2005), Tolerance – možnosti a meze (2006), Politika, občanská společnost a křesťan (2007), XX. století – čas našeho života (2008/9), Ještě v šedinách ovoce přinesou aneb umění stárnout (2011), O moci médií (2012). Cíle výletů, vždy doprovázených výkladem, byly např. Tábor a okolí, jihočeské selské baroko, zámek Kratochvíle, poutní místo Lomec či Klokoty, Chelčice, Telč a Slavonice, Český Krumlov, Pernštejn, Jimramov, Polička (Martinů), Tasov (Deml), Polná (hilsneriáda), včetně letošního výletu do Náměště nad Oslavou a Kralic s návštěvou výstavy o bratrské tiskárně a místního katolického kostela, jehož krásný dřevěný

ambon má tvar tiskařského lisu a nabízí text „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými…“ Mezi významné přednášející patří velmi často prof. Jan Sokol a PhDr. Jiřina Šiklová. Mnoho podnětného a moudrého zaznělo též od MUDr. Zdeňka Susy, Dr. Kalvacha, P. Benedikta Holoty, spisovatele Ivana Klímy, ekonoma Tomáše Sedláčka, rabínů Karola Sidona či J. Kollera, profesorů Karla Skalického a Jakuba Trojana. Promluvil též Jan Konzal a biskupka Jana Šilerová, P. Václav Vacek, Šimon Pánek, excelentní novináři Karel Hvížďala, Jefim Fištejn či Petra Procházková a mnoho dalších zajímavých osobností. Z hudebníků, kteří se o své umění s posluchači podíleli, to byl především prof. Radoslav Kvapil, varhaník Jaroslav Vodrážka, Jiří Stivín či Tomáš Najbrt a P. J. Konečný (Musica da Chiesa) se souborem starých nástrojů, které si posluchači mohli zblízka prohlédnout. Židovské písně zazněly od pražské hudební skupiny Klezmeři.

 MEZINÁRODNÍ EKUMENA Účastníky ESBU jsou nejen čeští křesťané rozličných denominací, ale v některých letech to byli i hosté z Německa, Anglie, Francie, Švýcarska a Izraele. Věk účastníků (kterých bývá tak do stovky) je převážně seniorský, ale jak prohlásila Jiřina Šiklová při hodnocení loňského ročníku s tématem Umění stárnout, je to prý skupina „pozitivních deviantů“. Na vysvětlenou: „normální“ český senior sedí doma u televize (nebo občas v hospodě), nudí se a neustále nadává. Při akcích ESBU se však naslouchá a diskutuje, zpívá a směje (i sobě samým). Vytvářejí se zde osvěžující vztahy těch, kteří hledají především to, co je spojuje, a učí se úctě k tomu, co prožili, vytvořili a čemu věří jednotliví přednášející i účastníci setkání. A to při samozřejmém zachování vlastní náboženské identity. Každoroční setkání pořádá občanské sdružení ESBU, předsedou výboru ESBU je v současné době redaktor a farář Michael Otřísal a produkční, odpovědná za organizaci těchto setkání, je Eva Knappová. Helena Faberová

LETEM SVĚTEM

Poslední rozhovor kardinála Martiniho 31. srpna 2012 zemřel jeden z výrazných mužů pokoncilní církve – jezuita a kardinál Carlo Maria Martini.

N

ěkdejší milánský arcibiskup, biblista, duchovní vůdce a autor mnoha knih s duchovní tématikou, bývalý rektor Papežského biblického institutu a Papežské gregoriánské univerzity. Oslovoval věřící i nevěřící, dovedl vést dialog se světem – známé jsou jeho písemné diskuse s Umbertem Ecem i schopnost zůstat vždy přesvědčivým křesťanem. Několik týdnů před svou smrtí kardinál Martini autorizoval svůj poslední rozhovor, který s ním uskutečnil rakouský jezuita Georg Sporschill a publicistka Federica Radiciová. Rozhovor vyšel den po jeho smrti (1. 9. 2012) v italském deníku Corriere della Sera a záhy obletěl svět pod provokativním titulkem Církev zůstala pozadu o 200 let.

Jak vidíte stav církve? V blahobytné Evropě a v Americe je církev unavená. Naše kultura zestárla. Naše kostely jsou velké, naše řeholní domy prázdné a církevní byrokratický aparát bobtná. Naše obřady a roucha jsou pompézní. Vyjadřují však tyto věci to, co jsme my dnes? Blahobyt tíží. Dnes jsme na tom stejně jako ten bohatý mladík, který odešel, když ho Ježíš povolal, aby se stal učedníkem. Vím, že nemůžeme opustit všechno jen tak snadno. Přinejmenším však můžeme hledat lidi svobodné, kteří jsou blízko druhým. Takovými byli biskup Romero a jezuitští mučedníci z El Salvadoru. Kde jsou u nás hrdinové, jimiž bychom se mohli inspirovat? Za žádnou cenu je nesmíme omezit pouty instituce. Kdo může dnes pomoci církvi? Otec Karl Rahner rád používal obraz řeřavých uhlíků pod popelem. V dnešní církvi vidím tolik popela na řeřavých uhlících, že mě často uchvacuje pocit bezmocnosti. Jak osvobodit hořící uhlík, aby se plamen lásky stal silnější? Nejprve musíme hledat tyto řeřavé uhlíky. Kde jsou ti jednotlivci plní velkodušnosti jako onen dobrý Samaritán? Ti, kteří mají víru jako římský setník? Kteří jsou nadšení jako Jan Křtitel? Kteří se odvažují nových věcí jako Pavel? Kteří jsou věrní jako Marie z Magdaly? Papeži a biskupům doporučuji, aby dávali do vedoucích pozic tucet lidí „mimo daný standard“. Lidi, kteří budou blíž chudým, kteří budou obklopeni mladými a budou zkoušet nové

věci. Potřebujeme konfrontaci se zapálenými lidmi, aby se duch rozšířil všude. Jaké prostředky proti únavě církve doporučujete? Doporučuji tři velmi silné prostředky. Tím prvním je obrácení: církev musí uznat své chyby a musí projít radikální cestou proměny, počínaje papežem a biskupy. Pedofilní skandály nás nutí k tomu, abychom započali cestu obrácení. Otázky ohledně sexuality a všech témat kolem těla jsou toho příkladem. Tyto otázky jsou důležité pro každého a občas jsou snad až příliš důležité. Musíme se ptát sami sebe, zda lidé poslouchají ještě rady církve v sexuální oblasti. Je církev v této oblasti ještě stále autoritou a východiskem, nebo jen karikaturou přítomnou v médiích? Tím druhým je Boží slovo. Druhý vatikánský koncil vrátil Bibli katolíkům. (…) Jen ten, kdo ve svém srdci vnímá toto slovo, může být součástí těch, kdo budou nápomocní v díle obnovy církve a budou odpovídat na osobní výzvy správným způsobem. Boží slovo je prosté a hledá jako přítele srdce naslouchající. (...) Ani klérus, ani církevní právo nemohou nahradit nitro člověka. Všechny vnější normy, zákony a dogmata jsou nám dány k tomu, abychom jasněji vnímali vnitřní hlas a rozlišovali duchy. Pro koho jsou svátosti? Svátosti jsou třetím nástrojem uzdravení. Svátosti nejsou nástrojem k nastolení kázně, ale pomocí člověku, který se nachází v určité etapě na své životní cestě a prožívá svou slabost. Přinášíme svátosti těm, kdo potřebují no-

vou sílu? Myslím na všechny ty rozvedené a znovu sezdané, na ty „rozšířené rodiny“. Tito všichni potřebují zvláštní ochranu. Církev zastává nerozlučitelnost manželství. Je to milost, když se manželství a rodina „vydaří“... Postoj vůči „rozšířeným rodinám“ určí, zda se generace jejich dětí přiblíží k církvi. Dejme tomu, že určitá žena, opuštěná manželem, našla nového přítele, který se stará o ni a o její tři děti. Tato druhá láska vyjde. Pokud je tato rodina diskriminována, bude odříznuta nejen matka, ale také její děti. Pokud se rodiče cítí vytlačeni vně církve, ztratíme budoucí generaci. Před přijímáním se modlíme: „Pane, nejsem hoden...“ My víme, že nejsme hodni. (…) Láska je milost. Láska je dar. Otázka, zda znovu sezdaní mohou přistupovat k přijímání eucharistie, se má otočit. Jak má církev v síle svátostí přijít na pomoc těm, kteří se nacházejí ve složitých manželských situacích? Co budete dělat vy osobně? Církev zůstala pozadu o 200 let. Proč s ní nic nezatřáslo? Máme strach? Strach místo odvahy? V každém případě víra je základem církve. Víra, důvěra, odvaha. Já jsem starý a nemocný, závislý na pomoci druhých. Dobří lidé kolem mě mi dávají pociťovat lásku. Tato láska je silnější než pocit rezignace, který čas od času prožívám vůči církvi v Evropě. Jen láska přemáhá únavu. Bůh je Láska. Mám ale ještě otázku pro tebe: Co můžeš dělat pro církev ty? Text vychází z překladu P. Angela Scarana a je převzat z webových stránek P. Vojtěcha Kodeta OCarm.


7

LETEM SVĚTEM

Dialog s agnostickou veřejností Letní studentská akademie Josefa Zvěřiny 2012 o druhém zářijovém víkendu sdružila členy Akademické farnosti Praha a České křesťanské akademie v diskusi nad několika tématy – „Fenomén Salvátor“ v kontextu myšlenkových a spirituálních proudů dneška, Konzervativismus jako výzva, „Nádvoří pro pohany?“.

D

íky velkorysé podpoře Konrad-Adenauer-Stiftung se zájemci opět sešli k intenzivnímu třídennímu setkání, tentokrát v pohostinném prostředí kláštera sester benediktinek komunity Venio na Bílé Hoře v Praze.

V rámci hledání a upřesňování vize pastorace Akademické farnosti Praha byl v diskusi rozebrán „fenomén Salvátor“ – tedy dosah působení farnosti Nejsvětějšího Salvátora v Praze – a jeho intelektuální obsah. Ukázalo se, že tento prostor (ne-

Jedním z vrcholů studentské akademie bylo také setkání s kardinálem Dominikem Dukou a rozhovor s ním na téma katolické církve v české společnosti a možností rozvíjet pozitivní interakci.

8


jen fyzický, ale především intelektuální) a na něj navázaný způsob pastorace působí jako širší fenomén v celé české společnosti a není úzce spjat pouze s pražskou Akademickou farností a Českou křesťanskou akademií. Díky působení členů akademické farnosti ve veřejném prostoru prostřednictvím knih, článků v tištěných médiích, ale i v rozhlase a na internetu má „fenomén Salvátor“ svůj dosah skutečně k velké části české společnosti. Během tří dnů naplněných diskusemi i neformálními výměnami názorů se účastníci letní akademie intenzivně zabývali několika okruhy témat: Jednou z důležitých otázek bylo mj. tázání po kořenech konzervativismu v české společnosti, který v poslední době nabývá na síle, což se netýká pouze křesťanského prostředí, nicméně právě to může těmto myšlenkovým proudům dodávat na síle a přesvědčivosti. Dalším důležitým tématem byla výzva papeže Benedikta XVI., který pokládá za důležitý úkol současné církve utvořit „nádvoří národů“, tedy prostor pro dialog s agnostiky, s lidmi hledajícími a otevřenými. Právě v této oblasti může „fenomén Salvátor“ a ČKA vyvíjet mnohé činnosti prostřednictvím svých již probíhajících i plánovaných aktivit, které byly navrženy a dále promyšleny. Jedním z vrcholů studentské akademie bylo také setkání s kardinálem Dominikem Dukou a rozhovor s ním na téma katolické církve v české společnosti a možností rozvíjet pozitivní interakci. Znovu se ukázala potřeba soustavně, aktivně a dlouhodobě vstupovat do veřejného prostoru, a to v rámci různých oblastí života společnosti (veřejné debaty, umění, občanská angažovanost). V závěru Letní studentské akademie Josefa Zvěřiny 2012 byly naplánovány některé nové činnosti zaměřené zvláště na intenzivnější napojení „fenoménu Salvátor“ na požadavek otevření „nádvoří národů“ – tedy jejich zamíření vně farnosti (a šířeji za hranice katolické církve), k čemuž má prostředí u Nejsvětějšího Salvátora zvláště dobré předpoklady právě díky své otevřenosti a dialogičnosti. Paula Jirsová Fassati

ANKETA

První přímá volba prezidenta ČR Obyvatelé České republiky se připravují na svou historicky první přímou volbu prezidenta. Volební kampaň se již rozjíždí, a tak je nasnadě otázka, jak si mezi kandidáty na nejvyšší úřad státu vybrat. JAN HARTL sociolog Volbami a politickou analýzou se zabývám dlouhou řadu let. U volby prezidenta v lednu příštího roku budu kvůli přímému charakteru volby vlastně poprvé přemýšlet o tom, jak sám k této bezprostřední volbě přistoupím. Zda to nechat (hřejivým) emocím a dát hlas tomu nejsympatičtějšímu a nejpříjemnějšímu. Či vsadit na (chladnou) rozumovou volbu toho, kdo bude nejlépe zvládat nároky svého úřadu v daných společenských a politických souvislostech. Hodnotím-li si pro sebe rysy současných kandidátů, nenacházím žádného jasného favorita. Nejde-li to srdcem, zkusím to tedy rozumem a vyjdu z toho, jaké nároky na prezidentskou roli klade naše obyvatelstvo. V minulých letech jsme prezidentské roli v našich výzkumech věnovali velkou pozornost. Nároky na prezidentskou roli jsou mnohdy rozporné, ale představují pevný a nedělitelný celek, se kterým se osobně ztotožňuji. Role prezidenta: 1. Je schopen strategicky myslet, zformulovat společenskou vizi a směrovat naši zemi k dlouhodobým cílům. (VIZE) 2. Celkově dohlíží na dodržování pravidel hry ve společnosti. Proto umí stát nad politickými stranami a spravedlivě posuzovat jejich činnost. (PEVNÉ NORMY) 3. Dokáže usmiřovat spory politiků a hledat východiska z konfliktů a krizí. Při běžné politické agendě je zdrženlivý, při nesvárech energicky zasáhne. (VNITŘNÍ SÍLA) 4. Je dobrým příkladem čestného, pracovitého a poctivého člověka. Musí být pevnou autoritou, a proto sám musí jít vzorem. (VYVÁŽENÁ OSOBNOST) 5. Dokáže dobře reprezentovat republiku

v zahraničí a posilovat dobré jméno ČR ve světě. Na domácí scéně ke schopnosti reprezentovat patří péče o důstojnost prezidentského úřadu. (RENOMÉ) 6. Rozumí problémům naší země i praktické politice, protože umí naslouchat druhým. Dokáže tudíž přispívat k dobrému chodu našeho státu, dbá na to, aby sliby nezůstávaly jen na papíře. (SMYSL PRO REALITU). Na současné rozbředlé politické scéně nejvíce postrádám bod první, tedy schopnost narýsovat úběžník dlouhodobého vývoje a založit jej hodnotově, pokusit se vdechnout našemu konání hlubší smysl. Není totiž v současné době na politické scéně jiný významný aktér, který by se tomu věnoval. Pokud ale nikdo z prezidentských kandidátů o něco podobného usilovat nebude a prezidentské zápolení bude jen pustou honičkou za vysokými preferencemi, uchýlím se k bodování. V každém z uvedených šesti hledisek si sám pro sebe jednotlivé kandidáty oboduji a tomu jednookému mezi slepými dám svůj hlas. Zkuste si to, není to tak hloupé, jak to na první pohled vypadá.

BENEDIKT MOHELNÍK OP provinciál dominikánů Jaká má být osobnost prezidenta ČR? Pokusím se o shrnutí v několika bodech. Osobnost morálně integrální: Za dobu dvou desetiletí svobodného života naší země jsme zažili v úřadu prezidenta pouze dvě osoby: Václava Havla a Václava Klause. Oba byli zvoleni opakovaně. Ukazuje to na jistý rys, který naše společnost od této funkce očekává, a tím je záruka stability. Zárukou skutečné sta-

bility, kterou společnost opravdu naléhavě potřebuje, není politická obratnost, ale morální integrita kandidáta. Ta se projevuje především jasným postojem k základním hodnotám. Díky Božímu zjevení jsou věřící lidé ve výhodě, neboť právě na této rovině mají jednoznačná měřítka. Respekt k lidské osobě a jejímu životu, pojetí rodiny, politika jako služba společnému dobru, úcta ke stvoření, vědomí odpovědnosti za naše jednání vůči Bohu… Relativizace či dokonce popírání těchto hodnot by nutně vedlo k pokračování už tak rozsáhlé koroze tzv. západní civilizace. Prezident jako morální autorita uvnitř společnosti a představitel státu na mezinárodní úrovni zde hraje významnou úlohu. Je také nutné vzít v úvahu politickou kariéru kandidáta. Všichni sice prohlašují, že budou nadstraničtí a odpoutají se od své stranické příslušnosti, tomu lze ovšem věřit jen těžko. Zvláště ti, kteří ve svých stranách zastávali vysoké funkce, se podíleli na konkrétní politice a osvojili si způsoby myšlení i jednání. Máme tu politické strany a uskupení, které dostatečně přesvědčily, že se neštítí používat lež a podvod, vyvolávat zášť a vzbuzovat v lidech nízké pudy, účelově pokřivovat fakta a bez ohledu na kohokoli a cokoli zajistit sebe a své „přátele“. Člověk nadhledu: Prezident republiky nemá příliš velkou možnost zasahovat do konkrétních řešení. Navíc situace u nás se mi jeví jako vážně schizofrenní. Na jedné straně jsme svazováni množstvím zákonů, které složitě řeší nejmenší podrobnosti všeho možného a nedovolují člověku svobodně o věcech přemýšlet, natož pak o nich rozhodnout. Na druhé straně tím víc je legislativa nejistá a rozmělněná, pokud jde o už zmíněné základní hodnoty. Není na prezidentovi předkládat zákony. Je však důležité, aby se nenechal zatahovat do nekonečných sporů o detaily, ale naopak vnášel do debaty ve společnosti zásadní témata. Je zbytečné zaobírat


 9

ANKETA



se jednotlivostmi, jestliže nemáme jasno v principech. Od prezidenta očekávám, že bude mít dostatečný nadhled, aby taková témata uměl identifikovat a prosazovat. Člověk s politickou zkušeností: Dělat politiku není lehká věc. Dobré a nezištné úmysly bohužel nelze u všech politických spoluhráčů očekávat. Vrcholný politik musí umět se v takovém prostředí pohybovat, aniž by na straně jedné zradil své přesvědčení a na straně druhé aby dokázal správnou věc prosadit. Nic nepomůže, má-li někdo mnoho krásných a správných myšlenek a přitom pro ně neumí získat ostatní. Nic se v takovém případě nezmění.

MILOSLAV FIALA OPraem kněz Budu hledat především osobnost plně respektující základní principy svobody, zákonů a důstojnosti každého člena společnosti, osobnost, jež si je dobře vědoma, že systém pravé demokracie se může rozvíjet pouze v úctě k mravním hodnotám a normám. Neboť demokracie není jen diskuse, ale je postavena na vůdčích charakterních osobnostech, které si volíme většinou hlasů. Takové pravé osobnosti jsou pak zárukou zdravého vývoje a rozvoje společnosti, která má za sebou několik desetiletí diktatury, křivení charakterů a bezohledného zneužívání moci. Nemůžeme se naivně domnívat, že

v dobách svobody si vládne lid, neboť moc drží v rukou přesně vyhraněná skupina lidí; záleží na tom, abychom se mohli do značné míry spolehnout na jejich mravní kvality, a proto je nutná stálá kontrola těch, kdo stojí v čele. Vyspělý systém nám má tuto možnost kontroly umožnit a zabránit nežádoucí odtrženosti vládnoucích od ovládaných. Praktická politika nemá spočívat na nezralé, korupční a egoistické mentalitě, starající se jen o sebe a o svůj vlastní prospěch na úkor druhých. Má důsledně respektovat oprávněné požadavky jednotlivce i společnosti, naslouchat jim a srozumitelně vysvětlovat chystaná opatření. Stálým vzorem demokrata je T. G. Masaryk, který podle ideálů humanity opravdu sám žil a nabádal k jejich uskutečňování i občany. Jde o jeden z jeho odkazů národu a přiznejme si, že jsme ne vždy dokázali tento příklad přijmout jako návod k vlastnímu jednání. Přes omezené pravomoci má hlava státu jako uznávaná osobnost, pokud jí opravdu je, nesporný vliv na stav poměrů uvnitř společnosti nejen tím, že zdůrazňuje základní prvky demokratického zřízení, ale rovněž tím, že upozorňuje na chyby a nedostatky systému a vyzývá k nápravě. Osoba prezidenta má samozřejmě přesah i za hranice země, když má podle ústavy reprezentovat vůči Evropě a světu to nejlepší, co můžeme nabídnout. Nechceme přece hrát jen roli statisty, který se navíc povýšenecky přeceňuje. Měli bychom si být vědomi, že rovnoprávné začlenění do společnosti evropských demokracií bytostně potřebujeme, a toto vědomí se má promítat do politiky vnitřní i zahraniční. Svou

nezanedbatelnou roli hraje v tomto ohledu osobnost prezidenta. Zdůrazňuji termín osobnost, neboť neosobností máme spíš nadbytek. Jak kdysi poznamenal Alfred Fuchs, „najdeme je ve všech oblastech života spiknuty proti osobnostem…“. Jsou vřelými přívrženci zákulisních pletek a kšeftů podle metody: malý dar – velký přítel. Největším neštěstím jsou tito lidé v čele společenských útvarů, neboť jsou mravními nihilisty a bezohledně uplatňují svou moc. A pokazí vše, nač přijdou, neboť jsou mistry korupce a intrik. Osobnost v čele státu je jednou ze záruk, že naše demokracie nedegraduje na pouhou technokracii vedenou bezohlednými sobci, ale že bude pravou služebnicí občanům. O tom bychom měli při nadcházející volbě uvažovat, dokud je ještě čas na nápravu. V tom je náš díl odpovědnosti za stav věcí veřejných.

JIŘINA ŠIKLOVÁ socioložka Přímou volbu prezidenta považuji za omyl. Nemáme „prezidentský systém“, ten je ve Spojených státech, poloprezidentský pak ve Francii. Jinak skoro ve všech dalších evropských zemích je rozhodující předseda vlády a parlament. Občané, kteří si přáli přímou volbu prezidenta (osobně neznám jediného, ale takových bylo asi hodně), se nechali znechutit

www.kna.cz/prodejny

Časopis je též k doptání ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství.

Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax 225 341 425, e-mail: [email protected]

10


ANKETA posledním prezidentským kláním: Tehdy se rozhodovalo mezi dvěma kandidáty, Janem Švejnarem a Václavem Klausem, a „jelo to“ asi na devět kol. Občané, ti, co chtěli přímou volbu prezidenta, nevěděli, jak jinak říci svým politikům, že si jich neváží. Proto asi chtěli přímou volbu a politici jim „vyhověli“. Ale občané si nepřečetli Ústavu a politici chtěli být „líbiví“, a tak návrh na změnu způsobu volby prosazovali. Opakuji, že si u nás patrně jen nemnoho lidí uvědomuje, že nemáme a nikdy jsme neměli prezidentský systém. Ani TGM, ani Havel neměli výraznou moc rozhodovací, měli jen funkci reprezentativní. Klement Gottwald sice moc měl, ale ta nebyla odvozena z jeho funkce prezidentské, ale z jeho pozice prvního tajemníka KSČ. Pravomoce prezidenta jsou dle naší ústavy minimální. Může zdržovat, dělat obstrukce, ale pravomoci má i přes to všechno parlament. Proto byl taky Václav Klaus tak rozezlen, když ho z ODS „odstranili“ na Hrad, a asi i proto se rozešel se svou vlastní stranou. Tato neznalost distribuce moci v ČR nás bude stát nejméně jednu miliardu. 660 milionů korun je odhad ceny prvního kola. K tomu předvolební kampaň, omezená na výši 50 milionů na kandidáta či nebezpečí, že ve druhém kole voleb se k urnám již dostaví tak málo lidí, že pak o našem prezidentovi – prvním reprezentantovi země v zahraničí – rozhodne pár tisíc lidí. Samozřejmě, že nakonec půjdu k volbám: budu se snažit volit „menší zlo“.

MARIE RÚT KŘÍŽKOVÁ lierární historička Rozhodla jsem se vybrat z kandidátů na prezidenta prezidentku – ženu. Po svých mnohaletých zkušenostech s kolegyněmi z Charty 77 neváhám ani na okamžik. Málokdo si dnes uvědomí, že v roli tří mluvčích Charty působila (kromě dvou let) vždy aspoň jedna žena, často to byly dvě, dvakrát dokonce ženy tři. Proč se ženám v „zakázaném“ veřejném prostoru tak dařilo – a v demokracii spravované politickými stranami pak už ne? Nevím. Vidím ale jedinečnou možnost ke změně, protože při přímé volbě prezidenta už nejsme odkázáni na vůli politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně a Senátu ČR. Můžeme tedy volit zodpovědně sami za sebe. Já chci podpořit svým podpisem kandidaturu ženy, která k tomu, aby vůbec

mohla kandidovat, potřebuje padesát tisíc podpisů nás, svých spoluobčanů. Rozhodla se pominout volební kampaň od billboardu k billboardu a zvolila občanskou cestu od úst k ústům, od počítače k počítači. Věří totiž, že zájem lidí, jejich aktivita a tvořivost znamená víc než volební miliony. Tou ženou je paní Táňa Fischerová. Je to žena do nepohody, má výdrž, trpělivost, nadhled a schopnost vcítění a solidarity s těmi nejslabšími. Navíc je to krásná a oduševnělá dáma, která obstojí i v té nejvybranější společnosti. Dovedu si představit, že by si nezadala ani u dvora anglické královny. Osvědčila se i jako politička. V roce 2002 byla zvolena jako nezávislá kandidátka za Unii svobody velkým počtem preferenčních hlasů poslankyní. Ve Sněmovně v letech 2002–2006 aktivně vystoupila na 27 z 55 zasedání a chyběla pouze na jedné jednodenní schůzi. Její vystoupení měla hlavu a patu, nikdy se neuchýlila k laciným invektivám. Hledala vždy pozitivní řešení.

MARTIN HOLÍK kněz a ředitel Radia Proglas Přímou volbu prezidenta v naší zastupitelské demokracii nepovažuji za něco, čím bych mohl zásadněji ovlivnit politický život v naší zemi, naši reprezentaci. Možnost podpořit kandidáta, jehož náhledy na život jednotlivce i společnosti sdílím a jehož způsob života je blízký mému pořadí hodnot, je však milá. Kandidáty dělím do tří skupin: Budou kandidáti, kteří budou usilovat o zisk padesáti tisíc podpisů občanů pro umožnění kandidatury na základě své pověsti, na základě toho, co v životě dokázali. Pak budou ti, kteří budou „posláni“ patrně jako reprezentanti té které politické strany dvaceti hlasy poslanců nebo deseti hlasy senátorů. Do třetí skupiny řadím ty, kteří mají „moc, slávu, peníze“ a kteří si jednoduše „koupí“ skrze média potřebný počet hlasů a budou takzvaně úplně nezávislí. Finanční strop nákladů na předvolební kampaň (40 mil. Kč pro první a 10 mil. Kč pro druhé kolo volby) je dle mého mínění zbytečně vysoko. Kandidáti první skupiny tak mohou být znevýhodněni. Kvituji povinnost doložit účetnictví. Bylo by vhodné, aby zvítězil kandidát nadstranický. Vzhledem k poměrně malým pravomocem to však není nutné. Bylo by

dobré, kdyby se objevila jedna nebo více opravdových a nezávislých osobností. Z principu zcela jistě volit chci, a proto si chci vybrat. Budu velmi rád, odváží-li se kandidovat člověk s křesťanským pojetím hodnot. Zde by byla jakási záruka, že bych se za svého prezidenta nebo prezidentku případně později nemusel stydět. Kdyby se stala prezidentkou žena, mohlo by to přinést mírné provzdušnění a rovnováhu v této sféře. Když se do druhého kola dostanou dva kandidáti pro mne nepřijatelní, budu volit odvrácení většího zla. Anketu připravil Lukáš Jirsa

křesťanství A SVĚT

historie A SOUČASNOST

literatura A VÝTVARNÉ UMĚNÍ

komentáře A ANALÝZY

recenze A ROZHOVORY

PERSPEKTIVY PŘÍLOHA KATOLICKÉHO TÝDENÍKU

www.katyd.cz

NOEMI seznamka pro křesťany  pro věřící všech věkových skupin  kontakty včetně vzkazů a fotografií  pobyty pro nezadané

Podrobné informace: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice telefon: 777 222 877 [email protected]

www.noemka.cz U NIV ER S UM 3 /XXI I

11

ROZHOVOR

Co je Boží vůle? Lidé, kteří ho znají léta, o něm říkají, že patří k nemnoha mystikům, kteří žijí nenápadně mezi námi. Jen stěží by šlo spočítat lidi, kteří se na něj obrátili a obracejí s prosbou o radu, pomoc s rozhodnutím či prostě o duchovní povzbuzení. Biskup Karel Herbst.

12


ROZHOVOR Jak vypadá tvůj běžný všední den? Čemu věnuješ nejvíce času? Těžko říct; jak to který den vyjde. Někdy ráno sednu do auta a jedu na vikariátní setkání nebo na vizitaci. Nebo sednu k počítači a řeším e-maily, které dostávám přímo nebo přes slečnu sekretářku.

být tak tvrdá. Že by něco měla usnadnit či ujasnit... Ale konsensus v těch věcech není. A proto je třeba s respektem sledovat pokyny Svatého otce a snažit se mu porozumět. Nebyl bych si jist, že prosazováním změn v církevní nauce podle vlastního uvážení něčemu posloužíme.

Zdá se, že lidé využívají kontakt, který je vyvěšen na oficiálních webových stránkách arcibiskupství... Ano. Většinou se hlásí lidé, kteří něco potřebují, chtějí se svěřit, nebo se jen tak setkat s biskupem. Některá setkání jsou až – abych tak řekl – povrchní, jiná jsou možná důležitá, nebo snad aspoň nejsou zbytečná...

Přitom lidé, kteří navrhují možné uvolnění pravidel, se odvolávají na slova Písma v bezprostřední blízkosti tvého biskupského hesla Milosrdenství chci (Mt 9,10–13)… Když s někým na toto téma mluvím, věnuji mu čas, snažím se chápat jeho velikou bolest. Směřuji rozhovor spíš k tomu, aby přijal svou situaci a netrápil se nadmíru. Aby porozuměl tomu, že ho Pán Ježíš nikdy neopustí. Kolikrát se to semele tak, že člověk udělá nějaké nevratné kroky, o nichž je přesvědčen, že je udělat musí. Tak žije třeba deset let. Pak přijde chvíle – říká se tomu někdy druhá konverze – a najednou by chtěl Pána Ježíše, chtěl by eucharistii a ponořit se zase plně do Boží nabídky. A najednou vidí, že to nejde. Dosud mu to nejspíš nevadilo, ale teď to bolí. Domnívám se, že když si mohu s takovými lidmi povídat a hledat s nimi něco, co by se dalo posunout, co by se dalo částečně vyřešit, je to krůček k naději. Pro ně je podstatné, že se s nimi o těchto věcech biskup baví a že je má rád. Snad se mi daří sdělovat, že pro Pána Ježíše nikdo není černá ovce. O Jeho lásce opravdu nepochybuji. Je úžasné, když si člověk povzdychne: tohle jsem v životě zkazil, Pane Ježíši, odpusť mi. A Ježíš ho přijme, odpustí mu. Koho od sebe odehnal? Každý, kdo činí pokání, se k němu přibližuje. Rád cituji jeden postřeh: „Když my uděláme k Ježíši jeden krok, On jich udělá tisíc.“

S čím se na tebe lidé obracejí nejčastěji? Většinou potřebují povzbudit, chtějí se poradit, mají starosti od těch existenčních až po osobní. Většinou jde o opravdu osobní záležitosti, poradit s rodinou, poradit s dětmi, poradit s manželem, někdo má taky nějaký psychický problém. Například otec rodiny musí vydělávat, živit rodinu. Vezmi si tu šílenou situaci, když někdo má děti a přijde o místo. Kolikrát je z toho chlapovi na zbláznění! K tomu se třeba přidá manželka, která mu vyčítá, že je neschopný. I takové případy se stávají. Přitom by rád přispěl na nějaké dobré dílo, ale sám obrací v ruce každou korunu. A třeba se ještě pere s nějakou nemocí... Lidé mají někdy opravdu těžký život. Snažím se k nim přistupovat po špičkách, s respektem. Mnozí z nich opravdu očekávají „u nás v kostele“ jinou útěchu, než jakou jim mohou poskytnout přátelé nebo lékaři. Obracejí se na tebe také lidé v konfliktních situacích, třeba když se v rozporu s církevní naukou rozvedli a žijí v jiném svazku? Víš, často nejsou v rozporu s církevní naukou. Dokonce ji dobře znají a je to pro ně obrovská tíže. Tíseň. Permanentní napětí. Velice je to skličuje. Jiní jsou opravdu v rozporu s katolickou věroukou, až je to roztomilé. Někdo je katolík, chce být katolík a myslí si, že je dobrý katolík, a pak najednou některým věcem vůbec nevěří, lépe řečeno, nebere je vůbec vážně. Stojí za to si s takovým člověkem sednout a říct mu, že to takto není, že by si měl doplnit znalosti, zvlášť když třeba chce druhým něco říkat... Aspoň v hrubých konturách by měl každý vědět, čemu věří. Pokud se někdo rozvede a potom má vztah s někým jiným... Pro ty lidi to je strašně těžké. Samozřejmě vnímám podněty z různých stran, že by církev neměla

Lidé se hlásí jednoduše přes e-mailový kontakt na webu arcibiskupství? Jednoduše přes e-mail nebo textovou zprávu, přes slečnu sekretářku. Svěřují se ti tedy lidé, když se potřebují o něčem rozhodnout, když se rozhodují v životě o něčem podstatném… Takových případů samozřejmě není většina. Třebas někdo přijde a říká: Náš syn se rozhodl pro kněžství, chce být knězem a my máme velikou radost, a tak se jdeme s tou radostí rozdělit, vy nám budete rozumět. Tak se zeptám: „Kolik je mu roků?“ A oni odpovědí, že třináct. „Ani to nikde moc nerozhlašujte,“ brzdím je, „uvidíte časem, co bude. A hlavně na něj nijak netlačte. Dejte mu svobodu.“

Nakonec se knězem nestal. Dneska už jsem trochu realista, život mě vyučil. Podobně je to s přípravou na manželství. Přijdou za mnou a oba se ptají, zda se k sobě hodí... „No když vy to nevíte, tak kdo to má vědět?“ ptám se opatrně. Přece nemohu brát na sebe odpovědnost za někoho, protože je nerozhodný. To nejde. Snad mohu pomoci v tom, aby byli nějakým způsobem schopni se rozhodnout. To je celé. Jak jim vlastně můžeš pomoci dospět k takovému rozhodnutí? To je správná otázka. V hovoru otevíráme, co je pro ně důležité a také co pro ně znamená rozhodnout se, jak to prožívali v jiných situacích. Téma hovoru tedy vychází z toho, s čím druhý přichází nebo co zrovna prožívá... Těžko říci nějak detailně, jak to probíhá. Někdy poznám záhy, že vůbec nejsou zralí k tomu, aby se rozhodli vstoupit do svátosti manželství nebo kněžství. A dokonce mi někdy v hlavě vytane otázka: Bude tento člověk vůbec někdy zralý? Neznamená to však ani v nejmenším, že je život takového člověka kvůli tomu špatný nebo zbytečný. To v žádném případě. Je to skoro jako terapie. Moc by mne zajímalo, jak postupují terapeuti. Zkoušel jsem, zda by mi neumožnili nějaký náslech. Ale to prý dost dobře nejde. Terapie funguje na bázi důvěry, není možné, aby někdo třetí seděl poblíž a poslouchal. Ptají se tě lidé, co je Boží vůle? Když se někdo v tomto smyslu ptá, zda se má oženit, nebo být knězem. Snadno bych při dnešním malém počtu kněží byl v pokušení říci: „Ty bys měl být knězem!“ Jenže kde bych měl vzít jistotu? A i kdybych si byl jist, nerozhodoval bych tak trochu za něj? Proto raději na podobné otázky odpovídám: „Kam tě táhne srdce?“ A když mi odpoví, asi by bylo užitečné, abych byl knězem, opáčím: „Nehleď na to, co je užitečné, ale kam tě táhne srdce!“ Boží vůli poznáme podle toho, na co se těšíme, co nás naplňuje a povznáší. Člověk nemůže za druhé rozhodovat, spíš rozebrat jejich situaci, položit si otázky. Pamatuji se na jednoho spolubratra, který se mne kdysi také takto ptal a dodnes dává k lepšímu při různých setkáních: on mi tu odpověď nedal. Asi dvakrát v životě jsem se nicméně nechal vyhecovat a je mi to líto. Pod určitou představou starší generace, že bychom měli chlapce v tomto směru povzbuzovat, jsem si troufl osobně dvěma chlapcům tuto možnost naznačit. Hned jsem viděl, jak jsem je zklamal. Lépe řečeno: nepochodil jsem. Oni to slyšet vůbec nepotřebovali. Byli natolik zbožní, že o tom


 13

ROZHOVOR



přemýšleli, ale byli nasměrováni jinak. Vyškolilo mě to. Překročil jsem hranice svých kompetencí, a to se nemá dělat. Na stránkách víra.cz ti v on-line rozhovoru lidé kladli takové dotazy, že jsem z nich měl dojem, že touží po duchovním vedení a že se jim ho nedostává. S určitým nadhledem nebo odstupem si dnes myslím, že když je někdo dospělý a v církvi vyrostl, tak už moc po duchovním vedení netouží. Vyrostl v něm, orientuje se v problémech církve i ve svých osobních problémech. Snad je to jiné u konvertitů. Nastoupili do rozjetého vlaku třeba nedávno a najednou jsou překvapeni, že si to představovali trochu jinak. Představy jsou představy a realita je trochu jiná. Vzájemně se musíme povzbuzovat s Písmem svatým v ruce a v osobním kontaktu s naším Pánem. V tom rozhovoru jsi často na prosbu o radu odpovídal vlastní zkušeností, proč? Ano, nebo jsem si třeba vzpomněl na nějakou zkušenost někoho druhého. To je přece běžné. To je podobné, jako když jsem na chaloupkách nebo v jakékoli katechezi vycházel z příběhů, z literatury. V literatuře je ohromné bohatství. Vhodné citáty či odkazy si poznamenávám už od minulého století (smích). Na zkušenosti stejně jako příběhu se dá ukázat velmi názorně, o co jde, co je podstatné, co stojí za pozornost a úsilí. Díky tomu jsem z těch odpovědí měl pocit, že se vztahuješ k vlastním zkušenostem, třeba s vírou, s Bohem. To je pravda. To ani jinak nemůže být.

dobře, kdo se modlí, dělá daleko víc, a kdo pro Boží království trpí, ten dělá nejvíce!“) a pomyslel jsem si: Pane Ježíši, vždyť já jsem vlastně pro Boží království dvakrát moc netrpěl. To, co bylo za komunistů? Škoda připomínat! Pak jsem o dovolené slítnul v Alpách ze skály, takovej příkrej svah to byl. A už je to tady, pomyslel jsem si. Vždyť jsem si o to tak trochu řekl… A je vymalováno, říkal jsem si bez výčitek (smích). Najednou jsem ležel jako lazar. Ne že bych se litoval, když jsem se nemohl postavit na nohu. Čas najednou zpomalí a čekáš, jakým směrem se to bude dál ubírat. Ty týdny, kdy jsem byl upoutaný na lůžku, mně otevřely oči pro všechny ty lidi, kteří nemohou „na nohy“. Od té doby, jak vidím někoho s francouzskými holemi nebo jak kulhá, bleskne mi hlavou otázka, jak k tomu asi přišel. Bolest hendikepovaných se mně najednou mnohem víc dotýká… stojí za to se s nimi zastavit, prohodit pár slov. Jsou to kolikrát velcí hrdinové. Někdo má tolik omezení a jak se s nimi statečně pere! Za jak cenný dar považují život, že při všech hendikepech dokážou v životě bojovat a uplatnit se. Plní Pán Bůh naše přání? Kdyby splnil každé naše přání, tak se dostaneme do neštěstí. Ale nějaké naše přání

KAREL HERBST Narodil se 6. listopadu 1943 v Praze. 1960 se vyučil elektromechanikem 1967 maturoval na gymnáziu v Praze

A mezi jiným jsi řekl, že Bůh je pro tebe láska. Ani si nepamatuju, že by tam byla taková otázka, ale je to tak. Poznal jsem Boha jako Lásku. To bych, prosím pěkně, třikrát podtrhl a dal bych za to tři vykřičníky. Protože je to zásadní a protože je to podmíněno vírou. Jestli člověk má víru a uvěří v Něj, trochu porozumí, kdo On je, a uvěří v Boží lásku, potom ho nemůže vykolejit ani to, že spadne ze skály a potluče se. Jako se to stalo tobě… Ani na chvilku mne nenapadlo, že bych si povzdechl, že mne v tom Pán Bůh nechal. Doma v předsíni mám takový velký kříž s Ukřižovaným. Je z akátového dřeva. Už je hodně oprýskaný. Mám ho už dlouho a hodně pro mne znamená. Jak jsem chodil okolo, vzpomněl jsem si kolikrát na ta Tomáškova slova (ten s oblibou říkával: „ Kdo nějakým způsobem vyučuje lidi, dělá

14


1973 byl vysvěcen na kněze 1975–1986 nemohl působit v oficiální duchovní správě a pracoval jako čistič výkladních skříní 11. září 1976 složil věčné sliby jako salesián Dona Boska 1976–1986 pracoval s mládeží, především formou „chaloupkového“ apoštolátu 1986 znovu se vrátil do farní pastorace 1990 jmenován ředitelem salesiánské komunity v Praze-Kobylisích 1997–2000 byl spirituálem v pražském arcibiskupském semináři 2002 byl vysvěcen na pomocného biskupa pražské arcidiecéze Je autorem knížky O Božím vedení a spoluautorem knižního rozhovoru Karel Herbst (spolu s Karolínou Peroutkovou).

splní, našim snům a ideálům jistě požehná, ale že by plnil všechna přání? Kdepak! Občas někdo prostě směřuje do propasti a Pán Bůh by ho v tom měl ještě podporovat!? To ne. A tak je to se zdravím. Někdy je člověku dobře, nebo aspoň líp. A někdy není. Jsme jenom lidé. Smrtelní lidé. Nikdo tu nebude věčně. Stárneme a postupně odcházíme. Najednou se musíme obrátit o pomoc k lékařům. Někdy nám pomohou a jednoho dne řeknou, tady už pomoci neumíme. To všechno patří k životu. Přijmout to však chce velkou dávku důvěry. To ano, ale znám řadu lidí, kteří se s takovou situací vyrovnávají, snad se i perou – ale nezahrnují Boha výčitkami. Jak bylo tobě, když ses probral pod srázem a nemohl ses hnout? Zasáhlo to tvou důvěru v Boha? Ani trochu! Hned mi bylo jasné, že noha je zlomená. Tu jsem cítil nejvíc. Povídám kamarádovi, co se ke mně dostal: „A máme doběháno.“ Po horách – rozumí se. A měl jsem pravdu. Copak musí člověk běhat po horách v sedmdesáti letech? Může, ale nemusí… Letos jsme se opět do Alp podívali. Ale jen tak, že jsme se nechali vyvézt lanovkou a kochali se nahoře výhledy, krásou hor. Už prostě nedokážeme vyběhnout nahoru. Nedokážeme všechno. Mám svoje omezení a to patří k životu. Zažil jsi někdy chvíle, kdy sis říkal s obavami, kam mě to ta důvěra v Boží prozřetelnost přivedla? Napadá mne strach o druhé lidi, o patnáctileté kluky, které kvůli mně za minulého režimu estébáci zvali do Bartolomějské. To nebyla legrace. Jak unesou tu drtivou situaci konfliktu s mocí, s tvrdou mašinérií tehdejšího režimu? To mě velice skličovalo. Kolikrát mne napadlo, že kdybych nebyl knězem, kdybych se nechtěl věnovat mládeži, paradoxně bych něco tak svíravého neprožíval. Byly to konfliktní situace. Kluci chodili na výslechy a já nic. Když si mě nakonec zavolali, bylo zřejmé, že se mnou mnoho nenadělají. Kluci se v naprosté většině zachovali ohromně statečně. Nebyli tak křehcí, jak by si člověk mohl myslet. Potom přišla svoboda s širokou nabídkou možností, kam se člověk může vydat, a ty ses měl stát biskupem. Tehdy jsem prožíval silné pochybnosti. Vůbec jsem se v této roli neviděl. To je pravda. Bylo mi řečeno: „Když někomu

ROZHOVOR Svatý otec nabídne svou důvěru a chce ho mít biskupem, to se nedělá, abys řekl, já to nepřijímám.“ V tu chvíli jsem se domníval, že se to nedělá. Až dodatečně jsem zjistil, že se to dělá. Že to je regulérní možnost. Ale v tu chvíli, když se mnou mluvil pan nuncius a pan arcibiskup, jsem neměl protiargumenty, ač mi bylo všelijak. Bylo mi úzko, budil jsem se každou noc ve dvě hodiny. Doufal jsem, že si to rozmyslí. Ale nic se nedělo a datum svěcení se blížilo… Dobře dva roky mi pak trvalo, než jsem se s novou rolí srovnal. Drtila mne odpovědnost, abych nešlápl vedle, abych neřekl něco, co by v kontextu vyznělo nevhodně, aby… Až po dvou letech mi to začalo být tak trochu jedno. Zvykl jsem si na nové životní prostředí. Ne že bych si to pochvaloval, ale jde to. Pořád si tedy myslíš, že se člověk má rozhodovat hlavně srdcem? Tohle nebyla svobodná volba. Kdybych se měl v tomto případě rozhodovat srdcem, nikdy bych to nevzal. Být farářem v salesiánské farnosti, poznávat lidi, jejich osudy a trampoty, otevřít faru všem, i dětem, to je radostná práce. Osobní pastorace je nádherná věc! Od té je biskup do značné míry odtržen. Pozvou si tě sem i tamhle. Přijdeš a za tři roky nashledanou… Když to dobře dopadne! (Smích) Zatímco farnost je rodina. Do ní jako do hodinového strojku patří jako jedno z koleček farář. Určuje nějak směr, ale zároveň má zpětnou vazbu. I třeba v tom, že vnímá, že se za něho lidé modlí, čekají na povzbuzení, žijí pro něho. Takhle se přece žije v rodině. Biskup se takto s lidmi ve farnostech nezná. Přijede na pastorační návštěvu. Stále se setkává s novými a novými lidmi. Až po dvou letech se mi farnosti začaly spojovat s konkrétními jmény a tvářemi. A dnes jezdím do většiny farností jako domů, velice rád. Už mi to dává smysl.

Karel Herbst: „Poznal jsem Boha jako Lásku. To bych, prosím pěkně, třikrát podtrhl a dal bych za to tři vykřičníky.“

Přemýšlíš o tom, že tě jakožto biskupa berou jako autoritu? To pro mě není zase tak podstatné. I když jedu na vizitu, tedy řeklo by se na kontrolu, musím přicházet s takovou mírou lásky, že to místní kněz pozná a pocítí. Nemůžeš na nikoho dupat. Ani když nesedí účty. Vždycky musí zaznít nejprve otázka: Proč si počínáte takto? Máme nějaká pravidla, proč je nerespektujete? Musíme od druhých očekávat odpovědnost. Autorita by měla doprovázet druhé, měla by být součástí služby v pravém slova smyslu. Mně se mnohokrát v životě

osvědčilo těšit se z křesťanského usilování druhých, z jejich úspěchů. Raduji se, když se kněžím podaří zapadnout do farnosti a rodí se nové nápady. Mě blízká autorita spíš těší, podepírá, povzbuzuje v dobrém, motivuje... Snad by bylo přirozenější říkat tomu bratrství. Mimochodem to tě vede i k přijímání slabostí druhých. Který člověk dostal od Pána Boha všechny dary? Cestou křesťana je vzájemný respekt, pochopení, soucit. A mám v tuto chvíli na mysli třeba i soucit s kněžími. Nikdo to nemá lehké. Na druhé

straně by kněz nikdy neměl dávat najevo, že je víc než ostatní. To není pravda – je pověřen jinou službou. Zvolil si vznešené povolání, ale copak není psáno: Co máš, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se tím chlubíš? Kdo by nechtěl, aby mu druzí jeho pozici usnadnili tím, že ho budou brát vážně? Osobní autoritu si však musí každý kousek po kousku vytvářet sám. Říci: jsem kněz, musíte mne poslouchat, to prostě nelze vyslovit, aby to neznělo divně. Josef Beránek, foto autor a Anna Herianová


15

TÉMA


Mnohé nasvědčuje tomu, že západní ekonomiky mohou dosáhnout výraznějšího ekonomického růstu pouze metodami, které rozkládají společenskou soudržnost a ohrožují politickou stabilitu.

P

o druhé světové válce zaznamenala západoevropská ekonomika čtvrt století vysokého hospodářského růstu. Odstraňování válečných škod a výdaje na studenou válku vyvolaly výrazné investiční a inovační procesy. Růst ekonomiky a blahobytu se opíral také o technologický rozvoj, zvyšování produktivity a levné potraviny. Pozitivní vliv měla i nízká cena ropy a dalších surovin. V sedmdesátých letech byly západní společnosti zralé na „přehození motivační výhybky“ od materiálních k postmateriálním hodnotám. Vznik a podpora „zeleného“ světonázoru v částech společnosti byly náznakem připravenosti společnosti pro hodnotový posun. Ve své klasické práci „The Silent Revolution“ se Ronald Inglehart [1] pokusil tyto procesy vysvětlit a došel k závěru, že blahobytná materialistická společnost poskytuje svým členům takovou míru fyzické a psychologické jistoty, že začínají vyhledávat nemateriální hodnoty, jako je kupříkladu svoboda, štěstí, kultura a vzdělání. Inglehart tak navázal na „nedostatkové“ pojetí motivace, které známe z modelu Abrahama Maslowa [2], který za nejvyšší a nahoru otevřený stupeň motivační škály považuje seberealizaci. Z dnešního pohledu je zřejmé, že by jistě nebylo jednoduché oslabit do té doby převládající materiální motivaci, a již se nikdy nedozvíme, zdali by to bylo opravdu možné. Ani v hospodářské, ani v politické sféře totiž k pokusům tímto směrem vůbec nedošlo. Hospodářské kruhy měly zájem na udržení existující materiální motivace, protože by opačná (převážně nemateriální) definice žádoucího zpochybňovala cíl ekonomického růstu a protiřečila tak jejich zájmu maximalizovat zisk. Ani politici nebyli ochotni zpochybnit růstová a konzumní očekávání. Pro politické strany byly sliby lepšího materiálního postavení občanů zaběhanou metodou soupeření o hlasy voličů. Tuto formu konkurence v oblasti moci nehodlali politici měnit. Definice žádoucích cílů, která se tehdy prosadila, či spíše udržela, podmiňovala motivaci členů společnosti blahobytu hromaděním materiálních statků. Ekonomický růst tak zůstal podmínkou úspěšnosti a stability západních společností, jíž se nelze zříci.

16


 VÍRA V EKONOMICKÝ RŮST Již v polovině sedmdesátých let však byla budoucnost ekonomického růstu výrazně zpochybněna. Tehdy vyhlásily státy OPEC ropné embargo a to byla definitivní tečka za poválečným ekonomickým rozmachem a zároveň otazník ohledně udržitelnosti ekonomického růstu vůbec. Jako reakce na tehdejší hospodářskou stagnaci se prosadila politika inspirovaná neoklasickou ekonomickou teorií; reprezentovali ji politici jako Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. Vedle víry ve spolehlivost tržních automatismů k ní patřilo i trojspřeží liberalizace, privatizace a deregulace. To mělo být zárukou hospodářského růstu. Ambivalentní roli hrála v tehdejší době informační technologie. Svou povahou vlastně otevírala možnosti vývoje hodnotové orientace směrem k postmaterialismu. Avšak tento její potenciál zůstal nevyužit. Místo toho převážil druhý, spíše komerčně využitelný rozměr informační technologie. Odpovídající hardware se brzy dostal mezi konzumní produkty s nejvyšším statutem. Zároveň byla informační technologie masivně nasazena ve finančním průmyslu. Ten ji použil k vytváření složitých finančních produktů a ke globálnímu propojení a urychlení obchodních operací. Ekonomický a politický vývoj západních států významně ovlivňovala také skutečnost, že v osmdesátých letech vstoupily na mezinárodní trhy země třetího světa. Svoji slabou pozici v mezinárodní dělbě práce vyrovnávají tyto země dodnes zejména pomocí nízkých mzdových nákladů. Možnost snížit výrobní náklady přenesením produkce do rozvojových zemí vyhovovala zájmům západních výrobců, jejichž zisky od poloviny sedmdesátých let stagnovaly. Jak komercializace informační technologie, tak i přesun výroby do třetího světa byly urychleny zánikem Sovětského svazu. Rozpad mocenské architektury z éry studené války umožnil skutečnou globalizaci ve smyslu globální konkurence investičního kapitálu a práce. Dokud byl svět politicky rozdělen, zůstávaly investiční prostředky a tím i pracovní příležitosti, stejně jako tomu odpovídající koupěschopná poptávka, převážně v západních zemích. Po pádu „železné opony“ již nic nebránilo přesunu investičního kapitálu ke globálně nejlevnější práci a k maximálnímu zúročení.

TÉMA

Mnohé nasvědčuje tomu, že západní ekonomiky mohou dosáhnout výraznějšího ekonomického růstu pouze metodami, které rozkládají společenskou soudržnost a ohrožují politickou stabilitu.

Na pozadí těchto dvou vývojových tendencí přinesl zmíněný neoklasický přístup k hospodářské politice nejprve zřetelné růstové impulzy. Avšak v posledních třech dekádách vede neoklasicky koncipovaná hospodářská politika, spoléhající na samoregulaci trhu a ekonomický růst díky liberalizaci, privatizaci a deregulaci, spíše k urychlení nerovnovážného rozdělení společenského bohatství uvnitř západních společností a méně k urychlení jejich hospodářského růstu. Konec 20. a počátek 21. století stojí v rozvinutých západních zemích ve znamení nízkého ekonomického růstu, stagnující poptávky a politické nestability.

 RŮST ZA CENU ROZPADU V ekonomice dosahující maximalizace zisků díky snižování (pracovních) nákladů přibývá těch, kteří mají potíže udržet alespoň dosavadní životní úroveň. V západních společnostech totiž klesá počet pracovních příležitostí pro „obyčejné“ lidi. Jejich práci vykonávají lidé v rozvojových zemích. Důsledkem je, že ti obyvatelé západních společností, kteří patří ke kvalifikačnímu a výkonnostnímu průměru, vydělávají reálně stále méně, musí pracovat do vyššího věku, a přesto jim ve stáří hrozí chudoba. Rostoucí náklady na zdravotní a sociální pojištění omezují jejich možnosti realizovat navyklý konzumně zaměřený životní styl. Obecně lze konstatovat, že v západních zemích dochází k chudnutí středních a nižších vrstev a k soustřeďování bohatství v rukou zmenšující se části společnosti. Bohatí však již svůj rostoucí kapitál nemohou zúročovat v reálné ekonomice; mimo jiné i proto, že k tomu (z výše uvedených důvodů) chybí dostatečné množství koupěschopných spotřebitelů. A tak příslušníci bohatnoucí menšiny zúročují svůj kapitál stále častěji ve virtuální ekonomice. Ta však generuje zisky pouze za cenu velkých rizik. Aktuální finanční krize ukazuje, že hospodářský růst odkázaný stále zřetelněji na virtuální ekonomiku s sebou nese existenciální ohrožení celé společnosti. Mnohé nasvědčuje tomu, že západní ekonomiky mohou za výše popsaných podmínek dosáhnout výraznějšího ekonomického růstu pouze metodami, které rozkládají společenskou soudržnost a ohro-

žují politickou stabilitu: buď tím, že se práce pro obyčejné lidi přesouvá jinam, nebo tím, že zisky globalizace jsou zúročitelné pouze způsoby, které ochuzují a mnohdy ohrožují celou společnost.

 REVIZE ILUZE Zdá se, že konzumní vzorec životního stylu, který je předpokladem jak pro fungování západního hospodářského, tak i pro stabilitu tamějšího politického systému, není v globalizované ekonomice udržitelný. V západním světě přibývá států, které nedokáží prodávat světu tolik zboží, aby výnosy stačily na financování vysoké životní úrovně obyčejných lidí a umožnily tak udržet vnitropolitickou stabilitu. Skutečně „globální“ globalizace, která vznikla po zániku železné opony, tak fakticky podkopává stabilitu západních demokracií. Labilita politického pořádku, opírajícího se téměř výlučně o materiální „jistoty“ konzumu, nutí západní vlády již po léta dorovnávat „konzumní mezeru“. Důsledkem je růst státních (zejména sociálních) výdajů. Proto je současná dluhová krize z velké části důsledkem politiky, která se po léta neodvážila zpochybnit udržitelnost konzumních ideálů, tj. automatického očekávání vysoké a vyšší životní úrovně, sdělit občanům, že ekonomický růst s největší pravděpodobností dále neporoste. Z českého hlediska je ironií dějin, že vstupujeme do konzumní éry právě tehdy, když se zřejmě chýlí ke konci. Od počátku sedmdesátých let se již neopakovala žádná srovnatelně příznivá příležitost ke změně hodnotového paradigmatu západní společnosti. Avšak na rozdíl od sedmdesátých let dnes již neexistuje pouhá možnost, nýbrž nutnost revidovat víru v to, že dosažitelný hospodářský růst bude tak vysoký, aby mohl zaručit dosavadní úroveň (převážně) materiálně definovaného životního stylu a uspokojit očekávaní jejího růstu. Změna hodnotových preferencí se tak pravděpodobně prosadí pod vlivem síly faktického – jako z „nouze ctnost“. Krize je prý někdy také šance. Autor je ekonom a nezávislý konzultant, žije v Německu. Literatura: [1] Inglehart, R.: The Silent Revolution. Princeton, Princeton University Press, 1977. [2] Maslow, A. H.: A Theory of Human Motivation. in: Psychological Review, 50, (1943). s. 370–396.


17

TÉMA

Krize spirituality v Evropě V posledních letech jsme svědky tlaku na úspěšnost jedince ve společnosti. Cítíme tlak na to, jak lépe obstát, jak mít něčeho víc, jak být dokonalejší. Každý takový tlak vede k napětí, což samo o sobě může být prospěšné a tvůrčí.

M

ohli bychom znázornit život jako osu, po níž se pohybujeme, a to nejen od minulosti do budoucnosti, ale také jako pohyb od neúspěchu k úspěchu. Tedy že se snažíme stále překonávat to, čeho jsme již v přítomnosti dosáhli, ale co nám paradoxně již právě teď nestačí. Kdykoliv zůstaneme stát a neposouváme se na ose směrem doprava, k dalšímu úspěchu, chápeme to již sami v sobě jako neúspěch. Rozbíjí se náš sebeobraz a to v nás téměř vždy vyvolává krizi. Přitom víme všichni dobře, že nemůžeme být stále jen úspěšní a úspěšnější… Slovo krize v původním řeckém významu znamená odhalení, objevení toho, co nám umožňuje nahlédnout dovnitř a pomáhá dospět k rozhodnutí. Takové situace mohou být upozorněním či pozvánkou k novému pohledu na život, ale mohou také vést ke krizi smyslu, ke krizi smyslu života.

 KRIZE SMYSLU Naše kultura se pohybuje v logice „buď – anebo“. Buď jsi dobrý, nebo špatný; černý, nebo bílý; dokonalý, nebo hříšník, úspěšný, nebo neúspěšný. V našem západním myšlení není jiná volba… Vedle té horizontální osy směřující od neúspěchu k úspěchu, musíme vzít v potaz druhou, vertikální linii, na které se pohybujeme od beznaděje k naplnění. Tato kolmá osa nás odkazuje k jedné důležité věci: že totiž i negativní vývoj na ose úspěšnosti může směřovat k naplnění smyslu, který se v dané situaci podaří objevit. Paradoxně i neúspěch může mít smysl. A také naopak zakouším úspěch a mohu být přitom v beznadějném postavení. Tento přístup, tedy

18


pohyb na vertikální ose, je bližší biblickému myšlení. Mohli bychom jej nazvat logikou „to i ono“. V Bibli nenajdeme mnoho dokonalé bílé ani dokonalé černé, zato velké množství barev a jejich odstínů. Toto je důležité právě v okamžiku, kdy se nám vytrácí smysl událostí, kdy se ptáme na smysl našeho života a kdy může být velmi přínosné, pokud se dokážeme ptát jinak než dosud, jinak než buď, anebo. Smysl nám totiž nemůže být dán, v kritických chvílích nestačí, že nám někdo řekne: „To má smysl.“ Smysl, tedy určité nasměrování, musíme nalézt sami. Existují tři kroky, jak dát věcem a událostem smysl. První způsob je začít něco dělat, tj. že něco tvoříme. Druhou možností je učit se milovat věci, dávat i přijímat. Třetí způsob je uplatnitelný, i když už není co podniknout: lze dávat smysl utrpení nebo jiné nemožnosti. Kdosi popsal dnešní dobu jako dobu puberty lidstva. Puberta je období, kdy klademe otázky. Chceme se tak dobrat pravdy, objevit, co stojí za vnější fasádou věcí, hledáme hranice, pravidla. Vždy potřebujeme někoho, komu otázky klademe, nejlépe nějaké autoritě. Je to legitimní období, kladení otázek. Koneckonců dobře položená otázka je poloviční odpověď. Kdo nám však poskytne zbylou část odpovědi? Na jakou autoritu se obrátíme? V období dospívání to bude nejspíš autorita – ať už doma rodiče, učitel, trenér, autorita církve či představitelé společnosti. V tom období jistého vzdoru a vymezování si ověřujeme, zda za tím, co autorita říká, také sama stojí. A i když zpochybňujeme její rozhodování a postoje, jsme přece jen na názoru a postoji autority závislí. A to v rovině úspěchu i naplnění… Jednoho dne ale přijde postpubertální období. Už neočekáváme odpověď od vnějšího světa, ale vydáme se hledat odpovědi sami. Postupně chápeme, že smysl věcí se nenachází venku, že nám je nemůže zprostředkovat vnější autorita, ale musíme jej nalézt uvnitř sebe

TÉMA

sama… A z toho budeme moci jednou čerpat, především ve chvílích, když nám budou druzí lidé klást své otázky. Nečekejme, že nám zvenčí někdo poskytne neprůstřelné argumenty, ale že je nalezneme uvnitř. Jedině my sami můžeme dát smysl dění sobě samým a našemu životu s bližními. U tohoto odvážného tvrzení je třeba se zastavit.

 BÝT SÁM SEBOU Podobně jako nejprve ve fázi raného dospívání čekáme od okolí, že nám řekne, čím jsme, co máme dělat, co je správné. Zda a kde budeme úspěšní a co dává smysl a směr životu. V dospělosti jde předně o převzetí odpovědnosti a s tím spojené vymezování a odmítání autorit, postupné ověřování a přimykání k nalezené autoritě jako průvodci a samostatné vykročení na cestu... To, co jsme hledali ve vnějším světě autority, posléze nacházíme uvnitř sebe sama ve vlastním životě. Velmi úzce to souvisí s pojmem spiritualita, jelikož toto nacházení sebe sama je spojeno s uvědomováním vztahu, který nás přesahuje. Byly doby, kdy toto objevování vnitřních zdrojů bylo v křesťanském prostředí nazýváno spiritualitou. Dnes v multináboženské společnosti ovšem tento pojem obnáší leccos. Najdeme různé definice jako: spiritualita je životní síla, spiritualita je hledání posvátna, hledání toho slabého, odděleného, co je hodno úcty. Pravděpodobně tam, kde se ztrácí posvátno, úcta k tajemství, kde vše je běžné, normální, tam se spiritualita vytrácí. Karl Rahner říká, že jádrem každé spirituality je vztah. Sdílení radosti i bolesti mezi lidmi, mezi člověkem a vyšší bytostí. Takový

vztah zahrnuje určitou intimitu související s prožitkem štěstí, se soucitem s druhým člověkem vedoucím k sebevydání a k celoživotnímu nasměrování. Taková spiritualita také vede k tázání po smyslu života. To, co původně vycházelo z křesťanského pojetí celistvosti člověka, jeho integrity, se postupně stává individuálním směřováním člověka. V křesťanském pojetí jde o individuální hledání jedince, které je ale neseno vztahem. Člověk v tomto pojetí nemůže žít jen sám za sebe. Bez tohoto širšího významu a kontextu člověk totiž pouze krouží kolem sebe sama. Nezřídka můžeme pozorovat, jak lidé hledají zážitek, tedy vnější podněty… Spiritualitu můžeme chápat jako příběh mého života vsazený do komunity, z níž odvozuji svou identitu. Teprve když spiritualita vede k porozumění kořenům, z nichž jsem vyšel, a také společenství, v němž se pohybuji, když mne vede k otázkám po smyslu a směřování mého života, teprve potom může přispět k naplnění mého života. Ono zmíněné očekávání smyslu zvnějšku totiž v sobě skrývá ještě jednu záludnost. Jaksi podvědomě očekáváme, že někdo zvnějšku, ať rodiče, biskup, političtí představitelé, společnost, stát či církev, zajistí, že budeme šťastní, úspěšní, že budeme prožívat smysluplnost svého počínání. Oni jsou odpovědni za to, jaký smysl bude život mít…

 VĚDOMÍ NEPATRNOSTI Písmo říká: „Neboj se malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“(Lk 12,32) Ježíš mluví o malém stádci, o malé skupině. Bezprostředním kontextem je vyprávění o pošetilém boháči, který naplnil stodoly a jehož v noci překvapila smrt. Ježíš v několika podobenstvích říká: Nedělejte si starosti ani o svůj život, ani o své


 19

TÉMA

SPIRITUALITA Dříve křesťanský pojem dnes zahrnuje vše, co přesahuje pragmatismus. Spiritualita může být chápána jako zážitek: – vede pouze k porovnávání, k soutěživosti – tam, kde je vše dovoleno: vyprázdnění smyslu spirituality – přestává odpovídat na otázky spojené se sebereflexí Spiritualita jako vztah k Bohu: – sahá za hranice života, hledání posvátna hodného úcty – rozvíjí radostný vztah – povzbuzuje k odvaze, vynalézavosti, přemýšlení, k povědomí o Boží blízkosti – zahrnuje společenský vztah – příběh života v kontextu komunity, ve které žiji – vede k dobrému, pokud se vztahuje k tomu, aby člověk dosáhl naplnění Pět podnětů: – neboj se být malou skupinou – neboj se být sám sebou – neboj se být sám – nedělej si ambice, že jednou vyrosteš a budeš úspěšný – hledej naplnění

v Božím plánu. Bůh má zalíbení v malém stádci a postará se o něj. Ve chvíli, kdy na to stádce zapomene, se dostává do krize. Zdá se, že Lukáš si byl vědom, a to s velkou pravděpodobnosti, že skupina početně nenaroste. Ježíšova výzva neboj se souvisejí velmi úzce s tím, že Otec se rozhodl dát stádci království. Neříká, neboj se, jednou vyrosteš, budeš velký a silný! Není tady důraz na počet, na množství, ale skutečnost Božího zalíbení, že s malým stádcem se počítá v Božím plánu. Jeho existence má smysl. Ten se však pozná jedině ve chvíli, kdy si to malé stádce ověřuje. Život této malé skupiny či společenství je odpovědí na otázku po jeho smyslu. Ježíš nás vybízí k odvaze, k oproštění od závislosti na okolí či autoritě, ať už v tom smyslu, že se bude vůči ní vymezovat v pubertálním smyslu, anebo se o ni bude opírat a čekat, že jak ono, tak přiměřeně velký počet nám dá smysl a ukáže východisko z krize. Každý sám si můžeme rozmyslet, jaké jsou kořeny našeho strachu… To ujištění, o němž mluvíme, je skutečností. Není jistě cílem, aby křesťanů byla menšina, ale je to fakt, s nímž Boží plán počítá. Jako by nám říkal, že nemáme hledat ve vnějším světě to, co dává smysl našemu bytí – a když mluvíme o spiritualitě, nemůžeme pominout otázku společenství církve, zda je skutečně autentická... Je-li však tato otázka položena upřímně a s plnou vahou, nelze ji oddělit od otázky, zda já jsem autentický, zda to, co žiji a na co spoléhám, odpovídá tomu, čemu jsem uvěřil. Zda si neříkám, že budu autentický, ale až takovým bude okolí, až ti kolem budou dobří a slušní, budu slušný i já... Nebo převezmeme mentalitu Ježíšovy menšiny sloužící ostatním.

 PŘIJMOUT KRIZI



20

tělo, ani o šaty, ani o zítřek. A do toho zaznívá: Neboj se malé stádce. To neznamená: nestarej se, spolehni se, že se někdo jiný postará, že se to samo nějak vyřeší. Klíčem k pochopení je právě ona výzva: neboj se, nedělej si starosti. To, co nás nejvíc v životě brzdí, paralyzuje, je strach. Strach je nejčastější příčinou, že se v našem životě nic nezmění. Takových výzev neboj se je v Písmu 366, takže na každý den jedna. Ježíši Kristu záleží na tom, abychom byli odvážní. Nemít strach znamená s odvahou se pouštět do nových věcí, jednat vynalézavě a tvořivě. Přemýšlet nad tím, jak naložit s bohatstvím, které člověk dostal. Ten text staví do kontrastu lidskou křehkost, snad i nevýznamnost s velikostí poslání. Všichni máme zkušenost, že kolikrát stačí málo a vše se změní. Stačí malá nepozornost na silnici a dojde ke srážce, která v okamžiku změní plány všech kolem. Stačí maličkost a léta budovaný úspěch je v mžiku v troskách a my se ptáme, jakou cenu mělo naše úsilí? Jaký to mělo smysl? Je to bod, kdy nám vytane na mysli otázka: „Směřuje to vše k nějakému naplnění?“ Textů v Písmu, které reagují na tento moment, najdeme velké množství. Všechny směřují k jednomu: Vybral jsem si vás nikoli proto, že jste početnější, silnější, že hodně dokážete, ale protože jsem se k tomu rozhodl. A často právě lidská nepatrnost je místem, které láká k uskutečnění velkých Božích věcí. Strach můžeme odložit, protože věříme, protože se učíme důvěřovat, že patříme do Boží paměti, že Bůh na nás nezapomíná. To nás posiluje k tomu, abychom šli a v nejširším slova smyslu podnikali. Výraz malé stádce pak odkazuje na Janovo evangelium a text o malém stádci a dobrém pastýři. Malé stádce neznamená něco v tom smyslu, že je dětské a jednou zesílí a vyroste. Že bude jednou veliké, ale že je jakousi trvalou podmínkou a stálou charakteristikou každého společenství. V onom verši z Lukášova evangelia se malému stádci otvírá království. Protože to tak Bůh zamýšlí. Je to zahrnuto


Přijmout krizi může znamenat projít bolestí. Znamená dovolit transformaci a přijmout vlastní umírání. To předchází tomu, aby se něco nového mohlo rozvinout. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře... Když budeme bolest a umírání odmítat nebo uměle oddalovat v duchu představy většiny, že smyslem života je přece mít se stále jen lépe a lépe, být šťastní a spokojení, tak budeme spolupracovat na tom, abychom znemožnili zrození nového. Malé stádce naopak ví, že přijmout poslání včetně bolestné vnitřní proměny je jeho cestou. Že v tom je ukryto zalíbení, smysl vložený Bohem, který povzbuzuje a dodává odvahu dát se do práce! Malé stádce, potažmo člověk sám, pak vkládá důvěru a otevřenost v naději, která umožňuje malému semínku vyrůst. Vždy, když v dějinách probíhaly nezadržitelné události směřující k rozpadu, zániku nebo krize, našla se skupinka lidí, kteří primárně nechtěli za každou cenu všemi silami udržet a uchovat tu svou původní kulturu ani nechtěli vymyslet nějakou novou. Ale začala v nastalém dějinném chaosu a zmatku hledat to podstatné a s odvahou brát vážně to nové, co přicházelo. Přitom se vůbec nezatěžovali tím, zda to bude navenek vidět, zda si toho jejich okolí nebo společnost všimne. Až zpětně doceňujeme, co přineslo takové malé stádce církvi a světu. Jakou proměnu tyto malé skupiny vnesly do společnosti. Paradoxně z krize a chaosu. Mgr. ThLic. P. Petr Glogar OCD je kněz, představený Řádu bosých karmelitánů a rodinný terapeut. Text článku vychází z přednášky pro setkání Krize jako nový začátek, které proběhlo v květnu v Křižanově. Literatura: Brown E. Raymond, Giovanni, Commento al Vangelo spirituale, Cittadella editrici, Assisi 1999 Benedikt XVI, Přednáška v Řezně a další projevy, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011 Lukasová Elisabeth, I tvoje utrpení má smysl, Cesta, Brno 1998 Martini M. Carlo, Seme il levito e il piccolo gregge, Libreria Coletti srl, Roma 1998

TÉMA

Krize rodiny a její kořeny Rodina je jedním ze základních prvků lidské společnosti. Všichni jsme v nějakých rodinách vyrostli a představujeme si, že to jinak ani být nemůže. Je tomu tak doopravdy? Vždyť dnes se téměř každé druhé dítě rodí svobodným matkám…

T

ěmito slovy začal svoji přednášku před více než stovkou mužů – křesťanů profesor Jan Sokol na setkání v Křižanově na konci května letošního roku. Následující text shrnuje některé z jeho podnětů, které v přednášce zazněly. Z nedávného sčítání lidu vyplývá, že 40 % českých a moravských domácností se skládá z jednoho člověka. Téměř polovina lidí žije v domácnosti sama. To je přirozený důsledek toho, že tento životní styl je jednoduchý, pohodlný, že poskytuje nejvariabilnější možnosti kariéry, osobního rozvoje i pohodlí. Singles, jak jim říkají sociologové, mají větší možnosti, mobilitu, nemusí se s nikým radit, nikdo na nich nezávisí a oni nezávisí na nikom jiném. To platí, dokud je člověk zdráv. Když zestárne a začnou bolesti stáří, je tomu jinak. Asi všichni známe případy nešťastných, osamělých, starých lidí, o které se nikdo nestará, „o které se má starat stát“. Mnozí z nich se snaží do posledních sil bojovat s osudem sami, jiní přicházejí do domovů důchodců, kterých je stále málo a které stát pravděpodobně v téhle formě nebude moci udržet. Pro zemědělce byla rodina nezbytná podmínka. Hospodář potřeboval hospodyni. Hospodyně potřebovala hospodáře a oba dva potřebovali děti. Tohle všechno je dneska pryč: Zemědělstvím se u nás dnes živí přibližně 4 % obyvatel. A když se podíváme po okolních zemích, demografický růst zaznamenávají právě zemědělsky orientované společnosti.

 RODINNÉ STATKY Rodina, tak jak jsme ji znali a jak ji známe, neprovází lidstvo od nepaměti. Pevná vazba ženy, muže, dětí a nejbližšího okolí souvisí s epochou, kdy lidé žili usedlým způsobem – pastevectvím, zemědělstvím (tzv. neolitická revoluce). Takováto soběstačná hospodářská rodina vznikla někdy před deseti dvanácti tisíci lety. Rodina tedy nevznikla ze vzájemné lásky, ale jako minimální soběstačná jednotka, která na nikom dalším příliš nezávisela. S tímto obdobím souvisí mnoho rysů naší kolektivní zkušenosti – představa soukromí, kam nemůže zasahovat ani stát,

představa rozděleného majetku. Člověk obdržel život v rodině, vyrůstal v ní a nejstarší syn se připravoval na to, že jednou za ni převezme odpovědnost a bude se o ni muset postarat. Člověk se takto naučil plánovat a myslet na to, že hospodářství jednou předá nástupci. Dnes bychom řekli, že se naučil starat o vzdálenější budoucnost, investovat. I další schémata, která nám připadají samozřejmá, pocházejí z této doby, např. dědictví, odpovědnost mezi generacemi, plánování až za smrt. Ještě v devatenáctém století se nemluvilo tolik o rodinách jako o hospodářství. Předpokládalo se, že počet těch hospodářských jednotek – statků bude navždy setrvalý. Navenek rodiny zastupoval hospodář. Muž se nemůže od rodiny vzdálit, protože by vlastně „opustil rodinný podnik“, za který odpovídá a je povinen postarat se o dědice. Toto uspořádání bývá mylně považováno za útlak žen, ale možná šlo o „trik“ stabilizující muže v domácnosti. Také bývalo žádoucí, aby v rodině bylo více dětí – jako pracovní síla.

 SOUČASNÁ RODINA Dnešní rodiny jsou tzv. jádrové – zahrnují pouze rodiče a děti. Patří k nim nepochybně výlučný vztah rodičů. Ale vnější situace rodiny je zcela odlišná, všechny praktické důvody vlastně mluví proti dlouhodobému rodinnému svazku. Vlastně je přirozené, že tam, kde se přechází na „zaměstnanecký způsob“ obživy, klesá počet sňatků a funkčních manželství a rodin. Zároveň víme, že není lepší prostředí pro výchovu dětí než v tzv. úplné rodině. Jak se dají dnešní rodiny stabilizovat? Jak posílit soudržnost rodiny? Nemáme jednoduchý jedinečný model rodiny a role otce v ní. Podle psychologů je role muže klíčová v tom, aby učinil šťastnou ženu, která pak dokáže toto rozpoložení přenést na celou rodinu. To se týká všech rovin vztahu rodičů včetně sexuality, která dnes má větší význam než dřív. Nemůžeme dnes rozumně hájit omezení sexuality jen na plození dětí. Lidská sexualita je od počátku něco víc, je to součást vztahu a vzájemné komunikace.

Moderní rodina je instituce, kdy se dva lidé sobě navzájem svěří – a přitom k tomu nemají žádný racionální důvod. V tom je netušená velikost rodiny, která je zároveň ideálním předobrazem všech lidských institucí. I v nich si bereme na odpovědnost druhé lidi bez toho, aniž bychom věděli, jaké to bude mít důsledky. Z tohoto úhlu pohledu je pochopitelné, že mladé lidi zajímá především sexualita, že věrnost chápou ve vztahu k tomu, koho milují, a tedy jim nebrání partnera změnit. Zároveň je zřejmé, že budoucnost naší společnosti souvisí s tím, kolik dětí se narodí do láskyplného prostředí úplné rodiny a kolik do různých neutěšených situací. Kolik dětí zažije prostředí, kde se o ně někdo bude zajímat, starat a později jim dá svobodu.

 CO PŘEDAT DĚTEM? Moderní společnost klade velký důraz na seberealizaci, na svobodu jedince. To nebylo dlouho ani v křesťanském prostředí naplno pochopeno. Jsem přesvědčen, že lidskou svobodu zakládá samo stvoření. Člověk má být k obrazu Božímu. V čem se mu můžeme podobat? V tom, že člověk je svobodný a že je také tvůrcem – Bible říká, že člověk byl vyzván Bohem, aby dal zvířatům jména. Ve třetí kapitole knihy Genesis pak lidé jedí ovoce ze zakázaného stromu. Neměli to dělat, ale mohli se tak rozhodnout – čili měli svobodu. Úkolem moderní rodiny je nejen připravit novorozenému dítěti postýlku, ale také je připravit na život v odpovědné svobodě. Na život, který přináší stále více možností, v nichž ale nemusí spočívat ani štěstí, ani svoboda. Francouzský spisovatel André Gide si v tomto smyslu kdysi poznamenal, že štěstí nepochází ze svobody, ale z přijetí úkolu. Křesťanství máme chápat jako neobyčejný dar, jako dar životního úkolu a smyslu. Křesťan ví, že není na světě proto, aby se mu dařilo dobře, ale proto, že má nějaký úkol před Bohem a před druhými lidmi. A to je jeho cesta ke štěstí. Pokud se nám toto podaří dětem předat, nedělal bych si o ně příliš velké starosti, ať už jejich životní cesta bude vypadat jakkoliv. Jan Sokol


21


V otázce náboženství a víry si s čísly nevystačíme Loňské sčítání lidu, domů a bytů obsahovalo také dobrovolnou otázku po náboženské víře. Sociologa náboženství Zdeňka R. Nešpora ze Sociologického ústavu AV ČR jsme se zeptali: Co sčítání prozradilo o víře či nevíře občanů České republiky? Co lze o sčítání lidu v souvislosti s otázkou týkající se náboženské víry konstatovat? Dosud sice ještě nemáme k dispozici kompletní výsledky sčítání, nicméně i tak mohu říci: Základní teze zní, že ze sčítání lidu, zvláště v té podobě, jak se provádí v současnosti, se na víru nedá vůbec usuzovat. A to bude platit i ve chvíli, kdy budou k dispozici celkové výsledky. V situaci, kdy je otázka položena tak, jak je položena a neodpoví na ni polovina dotázaných, máme zde sice na jednu stranu výzkum poskytující informace o nejvíce obyvatelích, na druhé straně víme, že tento výzkum je zcela určitě systematicky zkreslený. K onomu systematickému zkreslení dochází na základě dobrovolnosti nebo na základě konkrétní formulace otázky týkající se náboženského přesvědčení? Problém spočívá v obou faktorech. Začněme dobrovolností: Skutečnost, že se lidé rozhodnou neodpovědět, je dána tím, že občané, kteří mají určité náboženské či naopak nenáboženské či protináboženské názory, nechtějí na takovou otázku reagovat. Důležité samozřejmě je, co je to za lidi. Mohou to být ti, které náboženství vůbec nezajímá a kteří považují za pochybné, že se na něco takového Český statistický úřad ptá, ale stejně tak to mohou být respondenti, kteří jsou hluboce nábožensky angažovaní, ale mají za to, že do toho státu nic není. To nedokážeme určit. Co se týče kladení otázky: Zásadním problémem je specifikovat, co znamená hlásit se k náboženskému vyznání. Znamená to, že jsem pokřtěn? Znamená to, že je mi daná církev sympatická, nebo že jsem aktivní věřící? A co to znamená být aktivní věřící? Různí lidé si tyto pojmy mohou vykládat různě. Nebo snad svou odpovědí demonstruji svůj názor na církev ve veřejném prostoru? Nebo svůj názor na církevní restituce? To vše a celá řada dalších skutečností se do té odpovědi různou měrou promítá. A pokud se ptáme pouze jednou otázkou, nemůžeme zjistit, co a do jaké míry respondenta k odpovědi vede. Motivace různých lidí k téže či naopak k jiné odpovědi jsou diametrálně odlišné. Můžeme tedy vůbec zjistit, co se skrývá za onou velkou skupinou lidí, která se rozhodla na otázku po svém vyznání neodpovědět? Je pravděpodobné, že určité korelace v odpovězení či neodpovězení skutečně najdeme. Budou tam patrně souvislosti se vzděláním re-

22


spondenta, velikostí obce, ve které bydlí atd. Když si výsledky srovnáme s výběrovými šetřeními, která se prováděla na menším vzorku, jenž je ale stále zobecnitelný na celou populaci, může se na základě srovnání ukázat, že nějaký typ lidí byl motivován k tomu, aby neodpověděl. A srovnáním těch dat bude možné – ovšem v rovině konstrukce – říci, nakolik jsou data ze sčítání mimo realitu, do jaké míry jsou posunutá a jakým směrem. Jsou v takovém případě zjištění o náboženskosti české populace vyplývající ze sčítání lidu k něčemu využitelná? Otázka postavená tak, jak tomu bylo v aktuálním sčítání, je skutečně k ničemu. Dříve tomu tak ovšem nebylo. Původním záměrem bylo zjistit počet příslušníků té které církve, což sloužilo jako vodítko pro jejich financování. Tento princip byl ale opuštěn v souvislosti s připravovanými restitucemi a s koncem financování církví státem už nejspíš ztratí význam úplně. Argumentovat počtem věřících může být nicméně užitečné pro církve. Ty mohou ukázat, že poskytují tolika a tolika lidem určité typy služeb. A zároveň mohou být data užitečná i pro odpůrce církví, především v aktuální situaci: „Podívejte, jak málo je tady lidí, kteří se hlásí k církvím, a vy jim chcete něco platit.“ Na základě výsledků posledního sčítání je ale jakákoli argumentace ať už v prospěch či neprospěch církví, byla-li by myšlena vážně, vlastně nemožná. Můžeme vůbec náboženskost a víru nějakým způsobem kvantifikovat? Samozřejmě že čísly argumentovat lze i v oblasti náboženské příslušnosti, ovšem jen do určité míry. Musíme mít vždy na paměti, co ta čísla říkají a co ne, co tedy ještě je v oprávněné interpretaci oněch čísel, a co již nikoli. Zároveň ovšem platí, že nejen čísly živ je člověk, z čehož není vyňat ani sociolog a jeho bádání. Poznat, jak funguje náboženství ve společnosti, samozřejmě nevychází pouze z číselných hodnot, ale i z jiných typů zdrojů, které jsou ze své podstaty nevyčíslitelné. To si naneštěstí neuvědomují ani představitelé církví, protože i oni nejraději argumentují pomocí čísel, ať už jde o počet věřících, o množství peněz, které protečou charitou, o počet církevních škol. Taková argumentace je rozhodně možná, ale zároveň bychom si měli uvědomit, že tím se působení církve ve společnosti nevyčerpává.

ČLOVĚK A SPOLEČNOST Církve působí na věřící, ale i na nevěřící, a to ne vždy měřitelně. Církve jsou garanty hodnot. Umožňují rozumět minulosti, rozumět jiným kulturám a do jisté míry i nevěřícím slouží jako morální vzory. Mým oblíbeným příkladem je srovnání církve a spolku zahrádkářů. Když ukradnete varnou konvici ve spolku zahrádkářů, nikoho to nezajímá. Když totéž uděláte v nějaké církevní organizaci, je to dobrý titulek téměř na první stranu novin a všichni si to se zájmem přečtou. Co z toho vyplývá? Církve nejsou spolek zahrádkářů. Nefungují pro společnost jako spolek zahrádkářů, a to nejenom pro ty, kdo jsou jejich členy, ale pro společnost jako celek. Církve stále poskytují jakousi veřejnou službu, která není měřitelná a projevuje se častěji ve výjimečných situacích – když vám umře babička, když je společenská krize apod. Tuto službu čísly vyjádřit nemůžeme.

znalosti o náboženství jsou mizivé, se obtížně vysvětlují náboženské kategorie, protože k tomu prostě nemá nutný pojmový aparát. Prvotní jsou tedy zásadní problémy: jsou zde dvě skupiny, které mají dosti odlišný jazyk a obtížně nacházejí cestu už jenom k tomu, aby spolu komunikovaly. A když už se komunikovat začne, je tu otázka, zda se skutečně na obou stranách hovoří o tomtéž a je-li na obou stranách skutečná vůle rozumět tomu druhému. Myslím si, že v současné době jsou nedostatky v komunikaci na obou stranách.

Vidíte v rámci poslední doby nějaké posuny v komunikaci církve se společností? Celkový trend si hodnotit netroufnu. Samozřejmě, že se komunikace církve proměňuje. Ze strany společnosti je o něco větší povědomí o tom, co tvoří podstatu náboženství, než bylo dřív. Říkám ale vědomě „o něco větší“, protože to povědomí je stále špatné. Je tedy pro sociologii nábožen- Církve poskytují veřejnou službu, která není měřiCírkve se vyvíjejí, takže si alespoň ství přínosnější výzkum kvalitativní telná a projevuje se častěji ve výjimečných situacích. někteří představitelé uvědomili, že než kvantitativní? musí přistoupit na způsob komuniJe zapotřebí obojího. Každý výzkum odpovídá na jiný typ otázek, kace většinové společnosti, pokud s ní chtějí vést skutečný dialog. každý se zabývá jiným problémem. Když se ptáte na náboženskou Do roku 1989 jsme v tomto směru žili v ghettu. Velká část kněží, příslušnost: o problémech sčítání lidu jsme se již bavili – ale i když která nespolupracovala s komunistickým režimem, zvolila jako sejdete do hlubších výzkumů, musíte nastavit určitou typologii, musíte bezáchovnou cestu poměrně konzervativní přístup k náboženství předpokládat, že respondenti otázkám i odpovědím rozumějí stej- i ke světu, který byl komunikovatelný ještě s nejstarší generací sponým způsobem, jako tomu rozumíte vy, a vlastně jste velice omezen lečnosti, ale už ne s generacemi mladšími. Tak tomu bylo do roku v tom, co můžete zjistit. 1989 a celé řadě církevních představitelů se naštěstí tento konzervatiKdyž se však s lidmi bavíte, po dvaceti minutách rozhovoru vismus podařilo opustit, takže jsou schopni komunikovat šíře. Nakoza předpokladu, že vám respondent nelže, zjistíte mnohem víc. lik je to efektivní, je věc druhá, nicméně ke změnám rozhodně došlo. Po pěti hodinách pokud možno opakovaného rozhovoru zjistíte ještě Musíme ovšem brát na vědomí, že pro většinu společnosti jsou víc. Zjistíte to na velice malém vzorku lidí s řadou různých problé- stále působivé apriorní proticírkevní tendence: když se kněz natamů, ale budete už mít nějaký hlubší obrázek. Jako ideální se tedy huje po pytlíku s penězi, nemá to mnoho společného s realitou soujeví kombinace obou přístupů. A navíc bychom neměli zapomínat časnou ani historickou, ale i přesto je to stereotyp, který na většinu ani na přístup historický. Stále se snažím zdůrazňovat, že současná společnosti funguje. A dokud tomu tak bude, komunikace mezi ní náboženská situace společnosti není zdaleka ovlivněná pouze ko- a církvemi nemůže být na dobré úrovni. munistickým režimem, ale i příčinami staršími. A pokud do svého Měla by církev více pracovat na komunikaci se společností? výzkumu nezahrnete také tuto dimenzi, budou vaše interpretace o to chudší. To platí u jakéhokoli typu poznání a u sociologie náboženství Myslím si – což je můj osobní názor –, že katolická církev by se obzvláště. mohla snažit s tím něco udělat. Určitě by v tom ale neměla být sama. Církev může zprostředkovávat takové typy religiozity, jaké sama Na jedné straně máme porozumění společnosti církvím a ná- má. Jejím primárním úkolem je předávat víru, a ne vědění o náboženským společnostem, na straně druhé se nachází porozu- boženství, přesněji řečeno o náboženstvích v plurálu. To je úkolem mění opačné, tedy porozumění církve současné společnosti. Co vzdělávacího systému a intelektuálů obecně. Zvyšování povědomí si o tom vy jako sociolog náboženství myslíte? o funkci náboženství ve společnosti samozřejmě nijak nesouvisí Musíme odlišovat různé církve, jejichž způsob komunikace není s jejich vlastním náboženským přesvědčením, ale s tím, že v této zdaleka shodný, měli bychom odlišovat i různé skupiny v rámci společnosti je míra povědomí o náboženství velice nízká, a v důsledpředevším větších církví, protože tam není jen jeden určitý typ ko- ku toho převládají ony negativní hodnotící stereotypy. Čtyřicet let munikace. se zde o náboženství neříkalo v rámci vzdělávacího systému vůbec Církev římskokatolická jakožto církev u nás největší a nejvýraz- nic, případně pouze bludy, a tato situace se po revoluci v roce 1989 nější se samozřejmě snaží určitým způsobem se společností komu- příliš nezměnila. Podívejte se, jak se dnes vyučuje historie, zeměpis nikovat. Řekněme si na rovinu, moc se to nedaří. Důvodů je více, či občanská nauka. Funkce církví a náboženství vůbec přece spadá a to na obou stranách: Nelze komunikovat s někým, kdo se s vámi do obecného kulturního povědomí – a jaké má společnost povědomí Lukáš Jirsa nechce moc bavit. Na druhé straně ovšem platí, že společnosti, jejíž v této oblasti? Nulové či nule se limitně blížící.


23


Arcibiskup s ľudskou tvárou Josef Beránek

„Církev vnímám jako prostor pro hledání pravdy,“ říká slovenský biskup Róbert Bezák. Jeho mlčením obestavěné odvolání Vatikánem poukázalo na mnohé roviny jeho vlastních slov... Róbert Bezák: „Vyčítali mi, že jsem zcivilňoval evangelium, že jsem rozšiřoval sakrální prostor na celý svět... Copak nebude při posledním soudu podstatné, zda jsme někomu pomohli? Tehdy – podle evangelia – nebude řeč o náboženských úkonech...“ ný slovenských redemptoristů a předseda Konference vyšších řeholních představených vyjadřovat nechtěl. „Není v mých silách všechno vysvětlovat. A nejsem ten, kdo prosazuje svou pravdu. Předal jsem všechny podstatné doklady Vatikánu a byl bych rád, kdyby byly nezávisle prošetřené. To je také důvod, proč nechci novinářům předkládat nějaké vlastní dohady o důvodech odvolání,“ uvedl a dodal optimisticky: „Věřím, že tak do tří let vyjde pravda najevo.“ Nepochopitelný vyhazov bere oblíbený slovenský biskup podle svých slov „jako zvláštní pozvání, jako kříž, jemuž se nelze vyhnout...“ A vyhnout se nelze ani otázce, čeho jsme tu vlastně svědky.

 PRVNÍ ODVOLÁNÍ BISKUPA V DĚJINÁCH SLOVENSKA

V

íce než měsíc po nečekaně rychlém odvolání se dnes už bývalý trnavský arcibiskup Róbert Bezák opět objevil v médiích. Videorozhovory uveřejnily na svých webech časopis Týždeň a později Čas. Bezák působí trochu zaskočeně, nezastírá, že jím odvolání silně zamávalo, ale svou sympatickou důvěru Božího dítěte neztratil. „Mnozí, kteří stáli při mně, změnu ve vedení až příliš snadno vstřebali. Čekal jsem, že budou stát při mně blíž, ale brali to tak nějak profesionálně... Myslím, že církev není organizace, která stojí na kolegialitě, přátelství, blízkosti... Nenastoupil jsem na biskupský úřad, abych tak rychle skončil, ale abych tam byl až do důchodového věku.“ Prozatím byl Bezák jmenován pomocným duchovním v Banskobystrické diecézi v Radvani, kde působil před vysvěcením na biskupa. Zároveň mu byl přiznán tzv. sabatický rok. O toto řešení požádal viceprovinciál redemptoristů Václav Hypius. Původně se uvažovalo, že Bezák bude muset opustit území Slovenska. „Mám rád teologii, tak se trochu vrátím ke knihám. A také si dávám do pořádku zdraví. Snad se dostane i na sport, hudbu, po několika letech mám víc času na sebe.“ K opravdovým důvodům odvolání se dlouholetý představe-

24


Podle vyjádření slovenské nunciatury byl Bezák odvolán z pastoračního vedení trnavské diecéze Svatým stolcem, když odmítl sám odstoupit. Důvody odvolání měly vyplynout z apoštolské vizitace, která proběhla na přelomu letošního ledna a února. Její závěry ovšem Bezákovi nikdo neposkytl, a proto Bezák odmítl abdikaci a žádal o setkání s hlavou kongregace pro biskupy. Namísto toho obdržel rozhodnutí: „Vzhledem k tomu, že jste se odmítl vzdát předmětného úřadu, vykonávám svoji povinnost a oznamuji Vám rozhodnutí Svatého stolce, který byl informován o vašem odmítnutí, a když Vaše Excelence trvá na svém rozhodnutí, jeho svatost vás zbavuje pastoračního řízení trnavské arcidiecéze,“ píše mu nuncius Mario Giordana. Mlčenlivost církevních představených je v podobných případech standardní. Odvolání ovšem většinou postihují křiklavé případy nepřijatelného jednání, které bývá obecně známo. V posledních letech tak byli odvoláni biskupové, kteří zpronevěřili značnou část majetku diecéze a podobně. V případě Bezáka se o ničem podobném neví. O to víc je zarážející rychlost rozhodnutí a nedostatek písemné dokumentace. Róbert Bezák totiž dodnes nedostal odvolání podepsané papežem. A není to jediná podivná okolnost.


Štefan Hríb, šéfredaktor časopisu Týždeň: „Róbert Bezák má dar od Pána Boha zvěstovat evangelium tak, že mu rozumějí i lidé, kteří jsou jinak vůči křesťanství uzavření. Myslel jsem si, že biskupy to těší. Že to chápete jako společný dar. Ale dnes nevím. Těšilo Vás to vůbec? Byli jste rádi, když mluvil v Lampě na STV nebo na festivalu Pohoda o lásce a lidé tiše poslouchali?“ Pochybnosti slovenských katolíků shrmace. Sám vím, jak je nebezpečné, když se R O B E R T M I N A Ř Í K , R E D A K TO R Č T nul známý katolický disident František jedná a posuzuje jen na základě předsudků Mikloško: „Proč ještě před začátkem vizia naznačovaných indicií.“ tace biskup Baxant položil otázku mons. Tondrovi, zda bude Slovensku vadit, když bude Bezák odvolán?“ Podle Mikloška měl  HLEDÁ SE DOSPĚLÁ být Bezák odvolán během papežovy dovoPOSLUŠNOST lené. Což se také stalo. Skutečnými důvoMožná právě uvážlivý tón pokorného dy mohly být finanční operace jeho předa zároveň rozhodného Bezáka čelícího nechůdce arcibiskupa Sokola, v kterých Bezák osobním vyjádřením nunciatury a mlčení nechtěl pokračovat. S narážkou na Sokola biskupské konference vyvolalo zájem médií Mikloško dodává: „Ani ti, co vstoupili a veřejnosti (určitou roli jistě sehráli bratři do papežem zakázaného kolaborantského Mikloškové a šéfredaktor Týždne a modesdružení Pacem in terris, nebyli takto odrátor Štefan Hríb). A svůj názor – namísto voláni.“ Podle něj odvolání biskupa, který evangelijním stylem oživil trnavskou diecézi, souvisí se vzájemnými biskupů jakožto morálních autorit – vyjádřili mnozí kněží i angažomocenskými boji ve vatikánských úřadech. Písemné zdroje jako dů- vaní laici. Za spolubratra se postavili i slovenští redemptoristé: „Nevody možného odvolání nabízejí pouze jedenáct otázek položených dokážeme si propojit obraz, který o něm máme, se zprávou o jeho prefektem kongregace pro biskupy kardinálem Ouelletem. Otázky odvolání z trnavské diecéze. V duchu poslušnosti vůči Svatému otci se týkají standardních témat sexuální etiky a ochrany života, ale také toto rozhodnutí přijímáme a doufáme, že důvody jeho překvapivéekonomického a personálního řízení diecéze a způsobu veřejného ho odvolání budou vysvětleny.“ A přidaly se i hlasy z Čech. Zprvu vystupování arcibiskupa. Zde je patrné, že otázky musely vzniknout Václav Malý, jeho spolubesedující na rockovém festivalu Pohoda, na Slovensku. Snad během vizitace, nebo šlo o stížnosti adresované a také Tomáš Halík. A ve prospěch Róberta Bezáka se ozvali i další: přímo kongregaci. Teologové i církevní právníci se ale shodují, že P. Josef Hurt, P. Petr Nešpor, P. Václav Vacek, P. Pavel Kuneš a také na jejich základě včetně odpovědí by těžko mohl být arcibiskup od- karmelitán Vojtěch Kodet. „Důvody odvolání oficiálně nejsou známy, pravděpodobně však souvisejí se způsobem reforem arcidiecéze, volán. (Spíš se mnozí z nich pozastavili nad jejich úrovní.) Další možný důvod nepřímo naznačuje vyjádření slovenské bis- včetně snahy o nastolení finanční transparentnosti. Právě toto vzbukupské konference. Bezákův zástupce okamžitě zastavil připravova- zuje podezření, že musel být odvolán dříve, než některé věci mohné svěcení osob s pravděpodobnou homosexuální orientací. Mělo ly vyjít na světlo – a to s nařízením mlčenlivosti (vlastně zákazem jít o jednotlivce, jimž nebylo umožněno vysvěcení na kněze v jiné možnosti se jakkoli hájit). Všechny tyto skutečnosti mi připomínají slovenské diecézi. Ani samo tiskové prohlášení však Bezákovu ak- praktiky doby nedávné, kdy jsme společně čelili totalitnímu režimu, tivitu paušálně neodmítá. „Sám jsem v první řadě přijatý Bohem. a nepřipomínají mi ani vzdáleně nic z ducha evangelia a jednání apoNechtěl bych nikoho dopředu soudit,“ uvedl k tomu Róbert Bezák. štolů Kristových. Kdosi mi v této souvislosti připomněl známý výrok „S lidmi, které mi vyčítají, jsem neměl žádnou negativní zkušenost, Martina L. Kinga, který řekl: ,Naše generace bude muset jednoho kterou bych musel řešit. Ani jsem neměl relevantní negativní infor- dne litovat nejen zlých slov a skutků špatných lidí, ale také strašlivého

Ani mne to odvolání vlastně nepřekvapilo. Byl bych spíš překvapený, kdyby náboženská komunita někoho takového uvnitř respektovala, přijala...


 25




TO M Á Š mlčení dobrých.‘ Proto bych rád povzbudil všechny lidi dobré vůle, abychom se společně ptali po pravdě a spravedlnosti v této kauze, a tak podpořili arcibiskupa odvolaného podivným způsobem. Zdá se mi, že mlčení v těchto souvislostech, a to i schované za poslušnost Svatému otci, by bylo jen zbabělostí a spoluúčastí na páchaném bezpráví,“ podtrhl P. Kodet v závěru prohlášení uveřejněného na jeho webových stránkách. Tato – v církevním prostředí odvážná – vyjádření značně oslabila přirozené polarizační tendence, která podobná vatikánská rozhodnutí vyvolávají. Autoři podpořili žádosti o zveřejnění důvodů, na nichž se odvolání zakládá, a vedle tradiční poslušnosti vyzdvihli i spoluodpovědnost za církev. Porozumět důvodům odvolání znamená porozumět tomu, co je v daném společenství považováno za dobré, a co za špatné. „Kdo vyžaduje důvěru pod pouhou poslušností, ztrácí hodnověrnost,“ zamýšlí se Václav Vacek. „Žádná instituce, ani církevní, nemá právo na bezpodmínečnou důvěru. Kdo vyzývá k nekritické poslušnosti, mrzačí svědomí druhého (třeba vlastního dítěte) a může přispívat k násilí.“ V tomto směru si zaslouží pozornost webové stránky http:// www.robertbezak.eu, které mapují různá svědectví životního úsilí Róberta Bezáka. A také facebookový profil http://www.facebook. com/events/402258183144778/. Jak už to bývá, ne všichni věřící jsou jeho obdivovatelé.

HALÍK

vlastní identitu pramenící z víry, pak neobstojí, ale naopak budou ochotni přijímat a podporovat jakékoli nepravosti. Příkladem toho je v současnosti Memorandum teologů v Německu a Výzva k neposlušnosti v Rakousku, což jsou velice smutné jevy.“ Kritických ohlasů se pochopitelně dočkali i ti, kdo se Bezáka zastali. „Jedním ze slovenských biskupů jsem byl požádán,“ napsal na svých stránkách Vojtěch Kodet, „abych své stanovisko stáhl, protože údajně burcuji věřící k rebelii proti Benediktu XVI. a k odporu proti církvi. Působím prý v církvi na Slovensku svou kritikou rozkol, přičemž bych měl hlavně poslouchat autoritu a modlit se.“ S tímto postojem se ale Kodet odmítl smířit: „Pokud jde o to, zastat se někoho, čteme v Písmu sv.: ‚Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených... zastaň se utištěného‘ (Př 31,8). Dokonce i v případě, že nejedná správně představený církve, je nejen možné, ale i nutné na to upozornit.“

Ten dotazník ukazuje, že církevní vedení zaspalo. Představení podcenili fakt, že s postupující demokratizací ve společnosti hraje čím dál větší – a dnes už převažující – roli neformální autorita.

 JDE K JÁDRU VĚCI? Rozhodně se mi zdá, píše například redaktorka Monitoru Michaela Freiová, že není správné označovat otázky kardinála Ouelleta za malichernosti nebo hlouposti. „Katolíci věrní Římu by se nad nimi měli poctivě zamyslet.“ Róbert Bezák podle ní klouzal po povrchu, nabízel „dětskou stravu“. Výstižně to ve svém dopise vyjádřil jeden ze slovenských kněží Štefan Mordel: „Na jedné straně může být velice sympatické, když populární arcibiskup zviditelňuje církev a přitahuje masy, ale právě tam na něho může čekat nebezpečí, že se dopustí přešlapu a kvůli falešným ohledům neřekne pravdu celou, anebo ji dokonce neřekne vůbec. Myslím, že pan arcibiskup v tomto ohledu nebyl úplně obezřetný.“ P. Mordel jako příklad uvádí besedu s Bezákem a Malým na největším slovenském rockovém festivalu Pohoda. „Hovořil jste o zduchovňování, o ,anonymních křesťanech‘, že i ti, kteří se nemodlí, nepoklekají, mohou být duchovní lidé. Že i když se neumějí modlit Otčenáš, neznamená to, že žijí jen živočišně... Dokonce jste řekl, že to už není jen prostor kostela, ale je to celý prostor našeho života, který je také náboženským prostorem. Ba co víc, tvrdil jste, že Kristovo poselství není na prvním místě liturgické, nejde primárně o to, abychom se uměli přežehnat, kleknout si, aby byl pěkně oblečený farář a okolo něj ministranti. Pro mě je to zarážející a nepochopitelné. Přece si nemůžeme v takových debatách vybírat z evangelia jen to, co nám právě vyhovuje!“ Právě biskupové, soudí Mordel, musí stát pevně na svých stanoviscích a nebojácně se stavět proti bludům dneška, o nichž hovoří papež a které hrozí rozvrátit a pohltit církev. „Diktatura relativismu, nekřesťanského individualismu, ale i subjektivismu a indiferentismu, v náboženské oblasti pak synkretismu jsou pro katolické křesťany vážným ohrožením. Pokud si neuchovají

26


 VATIKÁNSKÝ EMISAR NA SLOVENSKU Koncem srpna Slovensko navštívil prefekt tribunálu Apoštolské signatury Raymond Leo Burke. Nejvyšší tribunál Apoštolské signatury je vlivný vatikánský úřad, do jehož kompetence patří mj. dozor nad výkonem spravedlnosti v cirkvi. Hlavním cílem jeho návštěvy má být vystoupení na konferenci o církevním právu na Spišské kapitule. Na programu měl ale též setkání s biskupy a jistě přišla řeč na Róberta Bezáka. Těžko říct, nakolik tato krátká návštěva vlivného muže přispěje k vyjasnění situace. Podobně by bylo zjednodušující říci, že se zastáncům starých pořádků hodilo, že Bezák je příliš progresivní. Podle všeho tento mnohaletý představený kongregace a také předseda Konference vyšších řeholních představených, který vyučoval na univerzitě morální teologii, nijak nevybočuje z hlavního proudu katolické teologie. To, čím se snad liší, je snaha vnímat vyřčené i nevyřčené otázky okolí a taktéž snaha na ně adekvátně reagovat. A na rozdíl od jiných reprezentantů církve je odvolanému biskupovi vlastní také břitká výmluvnost. Otázkou, která stojí na pozadí Bezákova odvolání, tedy nejsou jeho názory a postoje ve věcech víry a mravů, ale způsob vybírání a jmenování biskupů. „Říkal jsem nunciovi: před třemi roky jste mi přece sdělili, že jste mne důkladně prozkoumali a teď mne odvoláváte! Najednou je všechno jinak? Co se v mém životě stalo, že to, co platilo před třemi roky, dnes již neplatí?“ vzpomíná Bezák. Nunciovy odpovědi se nedočkal. Nezměnil-li se arcibiskup, co se změnilo? Ti, kdo ho vybírali, neodhadli dobře rozpoložení diecéze, které měl sloužit, a tedy nemohl být doopravdy autoritou, pastýřem všech? Nebo ho snad, jak se stává v politice, opustili vlivní přátelé? Nebo jeho jmenování i odvolání bylo ovlivněno řadou náhod a rozdrobenou odpovědností, jak tomu bývá u velkých organizací? Je spíš méně pravděpodobné, že by se v příštích měsících „Bezákova kauza“ vyjasnila. A i kdyby se ukázalo, že byl „odejit“ neprávem, těžko se vrátí k započatému dílu v trnavské diecézi. Už proto by mělo být společným zájmem těch, kteří litují jeho odchodu, i těch, kteří se obávají německého či rakouského scénáře, aby se napříště biskupové jmenovali a odvolávali transparentním způsobem. Alespoň tímto způsobem by se mohl uplatnit názor Josefa Zvěřiny, že to, co se týká všech, má být také se všemi projednáno.


Naše společná budoucnost v Evropě Josef Beránek

Chceme vytvářet společnou Evropu, ale to neznamená, že souhlasíme se vším, co dnes Evropská unie přináší. Tak by se dala shrnout atmosféra na výroční konferenci Ackermann-Gemeinde v Budyšíně.

D

ůležitou zprávou je, že v minulosti byly horší časy. Zažili jsme krize daleko větší. A ještě důležitější je, že z mnoha krizí, válek a pohrom se našim předkům podařilo vždycky dostat. Jsme velmi šťastní dědici. Zdědili jsme něco překrásného, nádherného.“ Těmito slovy nasměroval filozof Jan Sokol pozornost účastníků konference nazvané Evropa: Naše odpovědnost. „Evropan je ten, který přijímá toto dědictví s údivem, obdivem, ale také s výčitkami. Kdo cítí odpovědnost za to, co jsme zdědili.“ A tento úběžník rozvinul i Jaromír Talíř, když si položil řečnickou otázku: „Není vůbec jednoduché stanovit příčiny zejména ekonomických, ale i dalších současných potíží. Ano, dá se říci, že za část může americká krize finančního sektoru, ale je to jenom tento důvod? Není to také tím, že řada členských států Evropské unie hodlá řešit své problémy na úkor druhých?“

„

 SETKÁNÍ NA POMEZÍ Na čtyři sta Němců, často původem českých Němců ze Sudet, Čechů, Slováků a Poláků se na přelomu prázdnin sešlo v Budyšíně, poblíž česko-německo-polských hranic. Diskutovali o tématu víc než aktuálním: Evropská krize a východiska z ní. Co znamená solidarita v dnešní dluhové krizi? Jaký je vztah mezi solidaritou a odpovědností jednotlivých států? Má Evropa nějaké společné evropské hodnoty? Jak mohou občané kontinentu spolurozhodovat o budoucnosti

Unie? Tyto a další neméně závažné otázky si kladli účastníci spolu s pozvanými debatéry, mezi kterými byl filozof Jan Sokol, státní tajemník pro evropské záležitosti Vojtěch Belling, saský státní tajemník Johannes Beermann, bývalý český premiér a eurokomisař Vladimír Špidla, europoslanec Martin Kastler, politik Jaromír Talíř a další. Předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde J. Talíř hned v úvodu konference poznamenal, že solidarita nemůže být pláštíkem pro bezostyšný život jedněch na úkor druhých (v narážce na Řecko). Od běžných diskusí se debatování v Budyšíně v řadě rysů lišilo. Předně většina řečníků i posluchačů fandila postupné integraci Evropy, přestože si uvědomovali, že integrace není možná bez solidarity a ta znamená ochotu finančně podporovat chudší regiony. Přirozeně tak debata směřovala nejen k aktuálním finančním otázkám, ale i k jejich úběžníku – k evropským vizím a souvisejícím hodnotám. Zároveň navzdory velkému počtu účastníků v sále vládla otevřenost a důvěra, politikové se cítili mezi svými a ostatní diskutující vnímali zaujetí posluchačů. Důležitá byla i možnost bezprostředně předávat řečníkům dotazy z pléna a vhodný doprovodný program. Účastníci mohli navštívit česko-německé poutní místo, sociální pastorační projekt mezi Romy ve Šluknově či mezi neonacisty v Pirně, smutně proslulé prvními pokusy nacistů s vyhlazováním duševně nemocných Židů a zajatců v plynových komorách. Mohli se zaposlouchat do životních příběhů pamětníků válečných i poválečných událostí. Mohli zhlédnout výstavu fotografií lidí angažujících se v rozvíjení dobrých česko-německých vztahů.


 27




Přirozenou součástí konferencí jsou i ranní bohoslužby, během nichž se kolem oltáře sešly dvě desítky kněží a stovky účastníků. „Bože dej, abychom si uvědomili, že budoucnost naše a naší Evropy je v našich rukou,“ zaznělo mj. v přímluvách.

 EVROPSKÉ DĚDICTVÍ „To, co naši předkové objevili a co nám zanechali,“ vyzdvihl Jan Sokol, „je speciální způsob a technika organizace společenského života: aby to na jedné straně fungovalo a aby na druhé straně lidé žili ve svobodě a míru. Jde tu o mezilidské chování. Je to jedinečný způsob evropské výchovy. Celá správa, řízení naší společnosti, včetně finanční soustavy a daňové správy, to jsou všechno velmi důležité a velké objevy, které jsme převzali jako samozřejmost, aniž bychom si lámali hlavu tím, jak je budeme dále rozvíjet. A nejen to, důležitá je i zkušenost s hledáním rovnováhy mezi tím, co je centrální, a tím, co je svobodné a rovnoprávné. Na mnoha konferencích jsem viděl, že spousta lidí má obrovský zájem o evropský model. V Latinské Americe i v Asii se lidé zajímali o to, jak vytvořit větší politický celek takovým způsobem, aby nedošlo k uniformizaci jednotlivých částí, aby se zachovala charakteristika jednotlivých částí.“ Máme v rukou neuvěřitelné dědictví, zdůraznil Sokol, kterému připadá směšné, že to všechno zpochybňujeme kvůli ekonomickým a bankovním problémům. Podobně jako Jan Sokol i Vladimír Špidla, druhý hlavní řečník, chápe integraci jako přirozené směřování. „Středoevropská kultura se vyvíjela pospolu víc než tisíc let. Jsa původním povoláním archeolog, vím, jak se během těch let jednotlivé skupiny promísily. Je zřejmé, že celá koncepce samostatných národů je velmi pozdní, vrchní slupka.“ Podle Špidly není ekonomická integrace myslitelná bez integrace politické. „A ta není možná bez univerzalistického pojetí vycházejícího z křesťanství,“ konstatuje bývalý evropský komisař pro sociální otázky. Vladimír Špidla jako jednu z klíčových evropských hodnot vyzdvihl solidaritu jakožto politický koncept. A svůj postoj doplnil zážitky z Číny, kde jeho tým pomáhal zavádět koncepci důchodového systému. (Evropský přístup se Číňanům jevil vhodnější než např. americký.) Zároveň tento bývalý vrcholný bruselský úředník hájil centrální administrativu. Ve srovnání s českou je podle něj efektivnější, schopná formulovat, realizovat a vyhodnocovat konkrétní politiky. Na hlavy nerozhodných a neakceschopných politiků na národní úrovni pak podle něj padá vina za „společnost úzkosti“, jakou se Evropa stává. Nemusíme se dnes obávat války, hladu ani moru, ale přesto máme obavy z budoucnosti. Evropě chybí vize a na její místo se prosadily tisíce změn. „Namísto prosazování koncepce slunce svítí pro všechny se snažíme každý sám uhájit své místo na slunci.“ Už proto není formulování společné evropské vize triviální. A klíčovou otázkou je, jak skloubit legitimitu a efektivitu Unie.

 EVROPSKÉ VIZE Jan Sokol ve svém příspěvku poukázal na past blahobytu a prosperity. „Myslíme si, že máme právo, aby se žilo stále lépe a lépe, aby se vyrábělo více a více. Jsme do určité míry rozmazlení. A politikové slibují, že hospodářství bude růst a růst. A přece každý rozumný člověk ví, že v tomto světě nemůže něco pořád růst. Dochází k soutěživosti, která nevede nikam, a tlačí nás to dělat věci, které nemají žádný smysl.“ Hospodářská krize vlastně napomohla otevření debaty o záležitostech, které byly jakoby natolik zřejmé, že o nich nebylo třeba vést diskusi. Krize v očích mnohých zpochybnila nejen integraci na základě univerzalistických hodnot, ale i mnohé principy volného trhu, zastupitelské demokracie atd. „Svobodu i kulturu můžeme ztratit a nepomůžeme věci, když budeme jenom kritizovat,“ řekl Jan Sokol. Evropu chápe jako kulturní statek, o který je nutné se starat. Šéf nadace BMW Markus Hipp připomněl, že v Řecku je minimum občanských sdružení a vůbec občanských aktivit. Bohatí nejsou zvyklí na podobné činnosti přispívat. „Jak může taková společnost fungovat?“ ptal se Hipp. „Skutečné jsou jen ty hodnoty, pro které jsme ochotni něco obětovat.“ A to se odrazí dříve či později v podobě politiky: „Bez odvahy je politika nemorální.“ Dnes je zřejmé, zopakoval saský státní sekretář Johannes Beermann, že měnová unie bez té hospodářské není mezi tak heterogenními partnery, jako jsou např. členové eurozóny, dlouhodobě udržitelná. Jak lze v takové situaci skloubit legitimitu a efektivitu? Johannes Beermann ve své řeči věnované vizi Evropy uvedl: „Myslím, že cesta evropské integrace bude pokračovat. Nevidím rozumnou alternativu k ještě silnější integraci v rámci Evropy. Řešením nemůže být krok zpět, a to ani v případě společné měny, ale naopak ,více Evropy’. Německý Ústavní soud ostatně připustil ústavnost tohoto postupu, který umožňuje členství Německa ve ,Spojených státech Evropy‘. Z pohledu práva se tedy vize evropského federálního státu jeví jako reálná.“ „Nicméně si nemyslím, že všechny současné členské státy takový krok chtějí a mohou provést současně. Představme si například Velkou Británii jako člena federace států! V roce 1946 Winston Churchill ve svém slavném projevu k akademické mládeži v Curychu volal na jedné straně po Spojených státech Evropy, na druhé straně ale předpokládal, že Spojené království bude jen přítelem a zastáncem této nové Evropy. Podobně mnozí ve střední a východní Evropě mají strach ze ztráty nově nalezené svobody po pádu komunismu v nitru silného evropského společenství.“ Vize politického sjednocení je podle Beermanna prakticky možná, ale jen v případě, že většina obyvatel bude souhlasit. „V současné době většina Němců představu evropského federálního státu odmítá.“ Otázkou je, jaké mají k tomuto postoji lidé v Německu i v jiných evropských zemích důvody. „I když jsme se dostali tak daleko, je stále ještě mnoho témat, o nichž je třeba vést debatu,“ uzavřel saský státní tajemník. „Evropský projekt je natolik vážná věc,“ podotkl pak Jan Sokol, „že jej nemůžeme ponechat jen v rukou politiků.“

Stavět mosty, překonávat hranice, předsudky, nedorozumění, to je smyslem Ackermann- Gemeinde, přičemž začít je potřeba kritickým pohledem na vlastní minulost a sebe sama. To je základ, na kterém lze vybudovat společnou budoucnost.

28



Evropskému parlamentu chybí zákonodárná iniciativa S europoslancem Martinem Kastlerem o krizi důvěry a legitimity evropských institucí

Jak reaguje Evropský parlament na hospodářskou krizi a především na krizi eurozóny? To je složitá otázka, samozřejmě sledujeme celkové dění, Evropský parlament je skutečný parlament a tak trochu soupeří s parlamenty členských zemí. Je politováníhodné, že nejsme v co největší míře vtaženi do diskusí na úrovni členských zemí. Ty nejdůležitější záležitosti se řeší na mezivládní úrovni, v Evropské radě a na Komisi a my se o nich dozvídáme tak trochu oklikou. Věřím, že se nám do budoucna podaří vytvořit pružnější prostředí, v němž bude parlament přirozeně a účelně zapojen. Řešila se například v Evropském parlamentu otázka, kde je hranice mezistátní solidarity v unii a kde už je pole pro individuální odpovědnost jednotlivých států? Myslím, že současná úroveň solidarity, a to nejen v ekonomické oblasti, je vysoká. A je třeba říci, že solidarita může být prospěšná pouze v případě, že bude zahrnovat subjekty, které lze charakterizovat určitou solidností a respektem k uzavřeným dohodám. Věřím, že i do budoucna budeme schopni hledat řešení a uzavírat smlouvy, které budou zahrnovat solidární aspekt a zároveň budou nejen podepsány, ale i dodržovány. Rozumím-li dobře, směřujete tou otázkou k Řecku. Bohužel se čím dál víc ukazuje, že Řecko bude chtít víc času na dosažení přislíbených úspor a strukturálních změn. A zároveň zatím nejsou vidět téměř žádné kroky, potřebné důsledné změny v přístupu ze strany státních úřadů, které bojují nedostatečně proti zadlužování, proti svému vlastnímu zadlužování. A důsledkem je obrovsky poničená důvěryhodnost země. Stále tedy považujete solidaritu za jednu z fundamentálních společných evropských hodnot?

Martin Kastler (*1974) vystudoval historii a politologii, je členem německé CSU, za kterou byl zvolen poslancem Evropského parlamentu. Věnuje se sociálním otázkám, konkrétně bioetice, biodiverzitě, rozvoji venkova. Je aktivně činný v několika katolických spolcích.

Samozřejmě, solidarita je jedním z pilířů Evropy vedle svobody, demokratického uspořádání, jednotného volného trhu a sociálního rámce. Největším problémem dneška je chybějící důvěra ke společné měně a co hůř: chybějící důvěra ve společné evropské instituce. To je problém, který nám musí otevřít oči, abychom se vydali správným směrem. Je třeba přemýšlet o lepším fungování evropských institucí a možná musíme přemýšlet o zcela jiných... určitě je třeba revidovat kooperaci Komise a parlamentu. Možná je hlavní otázkou právě důvěra a legitimita evropských institucí... Ano, to je naprosto principiální věc, tu musíme mít všichni na zřeteli. Co by tedy mělo být nejbližším krokem k posílení legitimity evropských institucí? V dnešní situaci na tuto otázku neznám jednoduchou odpověď. Máme nějaké představy, jak řešit finanční situaci a stabilizovat eurozónu. Dále musíme upravit unijní smlouvy tak, aby bylo možné dočasně euroklub opustit a dát si do pořádku domácí finance, restartovat vlastní ekonomiku. Všechny problémy nelze vyřešit měsíčním či čtvrtletním posíláním dalších a dalších půjček. Potřebné změny může prosadit jen domácí vláda a nejsem si jist, zda je v dost silné pozici, když je pod tlakem evropských závazků a očekávání vlastních obyvatel.

Jakou roli může sehrát Evropský parlament? Domnívám se, že je třeba diskutovat o části Lisabonské smlouvy, kde je řečeno, že zákonodárnou iniciativu má Komise. Přitom zákonodárná iniciativa je od nepaměti rolí přímo volených parlamentů. Současný stav, kdy schvalujeme evropský rozpočet či předložené návrhy zákonů, vnímám jako přechodný. Myslím, že toto je jeden z bodů, proč se Evropané ztrácejí v rolích evropských institucí, a pak jim pochopitelně nedůvěřují a je nasnadě otázka legitimity těchto institucí i dalšího integračního procesu. Přitom není nic jednoduššího než připodobnit roli evropského parlamentu parlamentům národním – svěřit přímo voleným zástupcům zákonodárnou iniciativu, kontrolu společného rozpočtu a transparentní vliv na složení Komise. To je otázka prohloubení legitimity. Fakt je ten, že role parlamentu se vyvíjí už nějakých třicet let, europoslancům se už leccos podařilo prosadit, teď je vhodná chvíle zaměřit se na to, o čem jsme právě hovořili. Jak si představujete Evropskou unii za deset dvacet let? Představuji si Evropu s novými institucemi, kterou vytváříme pro naše děti. Je potřeba ještě mnoho udělat pro posílení důvěry a legitimity. A byla by zajímavá otázka, které země budou součástí této nové Evropské unie... Můžete být konkrétnější? Třeba ohledně toho, kde asi bude hranice té Evropy? Unie může být podobná rozsahem té dnešní, nebo může být odlišná. Také je možné, že bude část unifikovanější a část bude volněji přidružená... Já budu usilovat o to, aby to byla Evropa svobodná, stabilní, ekonomicky samostatná... Jaká bude nová podoba samotných institucí, ukáže čas. Josef Beránek


29


Jsme unavení Evropou? Hans-Gert Pöttering

V roce 2014 budeme po osmé přímou volbou rozhodovat o složení Evropského parlamentu. Jaká je to vlastně instituce?

V

žádné jiné části světa neexistuje podobný, přímou volbou sestavený nadnárodní parlament s kompetencemi podobajícími se těm, které definuje od roku 2009 Lisabonská smlouva odsouhlasená jedinečným společenstvím národních států Evropské unie. Jeho kompetence se týkají takřka všech relevantních politických oblastí. Provázel jsem a osobně spoluvytvářel Evropský parlament od jeho ustavení přímou volbou v roce 1979. Při pohledu na více než třicet let jeho existence se člověka může zmocnit závrať z rychlosti, jakou tato instituce urovnávala Evropské unii její další cestu. Nikdo z nás si nedovedl v době jeho ustavení představit, že by mohl v průběhu pouhé jedné generace dosáhnout významu, jaký dnes má.

 OD EHS K EU V průběhu posledních třiceti let prošla evropská integrace významným vývojem: Přímá volba poslanců Evropského parlamentu navázala na projekt společného trhu; Evropě se tak podařilo vyhnout depresi, jež následovala po hospodářské krizi, a překonat všeobecně rozšířené nářky nad „eurosklerózou“, která jako by zpochybňovala sbližování evropských národů. Francouzsko-německý tandem, který zosobňovali německý kancléř Helmut Kohl a francouzský prezident François Mitterrand v období důrazného předsednictví Evropské komise (Jacques Delors), vsadil na hospodářské společenství členů EU, jehož vyvrcholením bylo zavedení společné evropské měny. Maastrichtská smlouva (podepsaná v roce 1991 a právně platná od roku 1993) pro ni vytvořila příslušný právní rámec. Tím byla otevřena cesta k posilování politické unie, třebaže ještě nedostatečně urovnaná v důsledku nových, nečekaných problémů, způsobených rozpadem Jugoslávie a válkou mezi následnickými státními útvary. Maastrichtská smlouva vedla i ke změně názvu evropského projektu: z Evropského hospodářského společenství se stala Evropská unie. Ta se zároveň připravovala na své doposud největší rozšíření. Zatím co se bývalá NDR stala sjednocením Německa členem EU ihned, museli ostatní kandidáti na svůj úplný „návrat do Evropy“ čekat více než deset let – tak se tehdy v západní Evropě chápala jejich snaha překonat následky nedávné komunistické minulosti. V letech 2004 až 2007 bylo dosaženo „zázraku“ pokojného sjednocení Evropy: Deset někdejších komunistických zemí se spolu s Maltou a Kyprem připojilo k Evropské unii. Tato bezprecedentní změna, spojená v nově přijatých zemích s hlubokými reformami, si vyžádala vypracování nového ústavního základu pro další kroky směrem k politickému

30


projektu EU. První návrh z roku 2005 bohužel odmítli Francouzi a Holanďané, ale v roce 2009 byla taková dohoda uzavřena (Lisabonská smlouva); představovala v podstatě přijetí těchto ústavních změn a od té doby stojí politický projekt EU na pevném základě, s prohloubenými demokratickými nástroji, větší transparentností a posílenou účinností. Ve veřejném mínění významné části evropské společnosti nicméně převládají negativní pocity. O Evropském parlamentu se ve srovnání s národními parlamenty mluví málo; veřejná debata se vede hlavně o národních exekutivách a případné břemeno plynoucí z těchto debat bývá přenášeno na evropskou úroveň: Takzvané EU-summity budí větší mediální pozornost než debaty v Evropském parlamentu, a to i v případě jeho důležitých debat týkajících se evropského zákonodárství, v poslední době např. regulace finančního trhu.

 POLITIKA NÁRODNÍCH STÁTŮ, POLITIKA EVROPSKÉ UNIE Evropská integrace prochází často kritickými momenty: Mnozí pociťují její vývoj jako příliš rychlý, i když naproti tomu jeho aktérům připadal a nadále připadá spíše vleklý, s namáhavým hledáním shody, potřebné k vlastnímu rozhodování. Nejpozději od zavedení společné měny ale EU vstoupila do každodenního života občanů Unie; tím se do evropské debaty ovšem snáze vkrádají emoce, které mohou podrývat stabilitu eura. Národní média vytvářejí často dojem, že doposud stále ještě vlády jednotlivých států zařizují svým občanům pozitivní věci a složité bruselské struktury že tu jsou hlavně pro řadu nadbytečností, ohrožujících a omezujících národní suverenitu. Ve skutečnosti jednají národní a evropské instituce vždy ruku v ruce a celá tato konstrukce je trvalým oboustranným „má dáti“ a „má dostat“. Populistické zpravodajství líčí Evropskou unii jako cosi nestabilního, nevypočitatelného či dokonce nezákonného. Je nepopiratelné, že posilování evropského integračního mechanismu je doprovázeno jistým omezením národní suverenity a samostatného rozhodování. Nepřekvapuje, že se v posledních letech spolu s rostoucím vlivem EU na společenský život ve všech členských státech začaly ozývat kritické hlasy, často zřetelně populistické, ne-li přímo nacionalistické. Dnes v Evropském parlamentu zasedají i poslanci, kteří by celou EU nejraději zlikvidovali. Zmíněný vzájemný vztah mezi národní a evropskou politikou je občas opravdu nedosti průhledný a bude tomu nevyhnutelně i v budoucnosti podobně. Tím je ale důležitější trvale vysvětlovat


Žádný odpovědně prováděný průzkum veřejného mínění by neměl opomenout, do jaké míry je život občanů EU dnes každodenní záležitostí, kterou by v praktickém životě už nikdo nechtěl postrádat. a probírat to, oč se v tomto charakteristickém evropském procesu jedná. Skeptikové komentují stále stejnou, již obehranou písničkou, kterou je klesající účast voličů na volbách do Evropského parlamentu. Tvrdí, že není jasné, v čem spočívá jeho význam, a dokonce že celá EU je neužitečná. Podle jejich názoru to je důvod, proč se lidé nezajímají o další průběh evropské integrace. S tímto názorem velmi rozhodně nesouhlasím. Připomínám znovu hlavní myšlenku snah o sjednocování Evropy: jde o akt solidarity mezi státy a národy, které se dobrovolně připojily k tomuto největšímu mírotvornému projektu evropských dějin. EU se zavazuje podporovat a chránit důstojnost každého v EU žijícího člověka a všude ve světě, kde se k tomu naskytne příležitost, přispívat k vytváření lepších vzájemných vztahů.

 NEMANIPULUJÍ POLITIKOVÉ VŮLÍ LIDU? Ke stále se opakujícím výtkám na adresu EU patří tvrzení, že procedury, projednávaná témata a vztahy uvnitř EU jsou nedemokratické, protože neexistuje žádný „evropský národ“, a že bez tohoto národa není na evropské úrovni žádná demokracie vůbec možná. Tento provokující závěr se vydává za nezvratitelný a logicky ústící do konstatování, že pokračování evropské integrace je politickou manipulací. Aktérům integrace se klade za vinu záměrné vytváření subversivních byrokratických struktur, vedoucích k likvidaci národní suverenity a demokratických svobod. Tato argumentace zcela pomíjí skutečnost, že žijeme v době zásadně nových reálií, vůči kterým naše dosavadní, tradiční instituce mnohdy už nedovedou reagovat přiměřeným způsobem. Feudální

stát byl nahrazen státem moderním s jeho úplnou svrchovaností nad daným územím. Ten postupně vytvořil právní systém s jeho demokratickou strukturou, v průběhu industrializace se pak dále upevňovala jeho kompetence a výkonná moc. V období globalizace se ale vývoj zvrátil: Globalizace znamená překonání někdejších technologických postupů dnešními, takřka okamžitými způsoby komunikace (včetně obrovských finančních transakcí), výrazně oslabujícími schopnost místních politických institucí reagovat přiměřeně (rychle) na události a trendy. Suverénní stát „děraví“ také na jiných „místech“ – nedovede na svém území např. zabránit vlivu klimatických katastrof nebo mohutných migračních vln. Znechucení politikou je nejen – ale zároveň také – důsledkem tohoto vývoje, ve kterém se sice národní stát nerozplývá do nicoty, roste ale nejistota týkající se jeho akceschopnosti ve zmíněných nových souvislostech. Donedávna běžné hledání občanského souhlasu při řešení společenských problémů v duchu demokracie a sociální spravedlnosti viditelně ztrácí půdu pod nohama. Potřebné, šíře pojaté, globalizaci přiměřené struktury zatím ale existují jen ve stavu zrodu.

 PŘEDJÍMAVÁ GLOBALIZACE JEDNOHO SVĚTOVÉHO NÁBOŽENSTVÍ Evropská unie je jedním z příspěvků k hledání odpovědí na zmíněný vývoj, a to v návaznosti na jedno světové náboženství. EU už dosti dávno přešla od projektu k jeho realizaci a je stabilní politickou skutečností. Nepotřebuje si už razit cestu neustálým pobízením k „evropskému nadšení“, na druhé straně ale ani neztroskotá pod


 31




vlivem nějaké „evropské únavy“. Je každodenní realitou s jejími radostmi i strastmi a svými kompetencemi, postupy a institucemi navazuje na předjímavou globalizaci zmíněného náboženství. Dosažený stav není dokonalý ani prostý HANS-GERT rozporů a musí být na základě nově získaných zkušeností průběžně korigován, promýšlen a veden podobně, jak jsme to v nedávném krizovém období zažili při utváření společného evropského postupu v hospodářských záležitostech. Stabilita EU souvisí přímo s její demokratickou legitimitou. Občanům Unie se zřejmě nebude líbit každé politické rozhodnutí učiněné jak na evropské, tak i na národní úrovni jednotlivých států, ani nebudou spontánně souhlasit s partikulárními preferencemi všech 27 členských zemí. Ale stylizování každého jednotlivého opatření do existenční ústavní otázky by se míjelo se smyslem a významem evropských institucí, které slouží právě setkávání všech se všemi, s jejich historickými zkušenostmi a přístupy k problémům. Unie je také místem, kde se projevuje míra ochoty dodržovat při řešení problémů společně dohodnutá pravidla a kritéria.

časnost adekvátně popsat a ještě méně nasměrovat do budoucnosti. Dílčí prvky národní suverenity a politických kompetencí členských států byly v celém průběhu platně uzavíraných dohod převáděny z národní úrovně na úroveň Unie. P ÖT T E R I N G Ve snahách o hospodářsko-politickou regulaci se v žádném okamžiku nepostupovalo a nepostupuje konspirativně nebo nedemokraticky. Všechna jednání byla nepřetržitě podrobována transparentní demokratické kontrole souhry národních a celoevropských zájmů. Výsledky potvrzují demokratickou oprávněnost EU a jejich acquis communautaires. Žádný odpovědně prováděný průzkum veřejného mínění by neměl opomenout, do jaké míry je život občanů EU dnes každodenní záležitostí, kterou by v praktickém životě už nikdo nechtěl postrádat. Jednou z častých polemických výhrad v diskusi o EU je tvrzení, že evropskou měnovou a hospodářskou unii doprovázejí nepřijatelné konstrukční vady. Zvláště v současné diskusi okolo enormních dluhů některých členských států se tato námitka obrací jako bumerang proti celé evropské konstrukci. Maastrichtská dohoda z roku 1991 zavedla hospodářskou a měnovou unii; politicky však uvízla ve váhavých prohlášeních, která byla v průběhu ratifikace jako taková do smlouvy demokratickou cestou včleněna. Brzy se ukázalo, že věcná logika vývoje si vyžádá hlubší politickou unii. Vyžaduje si to jak koordinace a doladění společného hospodářského postupu, tak další rozvoj evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. V obou případech se nejedná o odbourání svéprávnosti zúčastněných, ale o součást politického vývoje, v souladu se světovými výzvami, na které musíme v souladu s demokratickými hodnotami evropské tradice společně reagovat. Evropská unie je ve své dnešní podobě politickým společenstvím, které průběžně hledá rovnováhu zájmů jednotlivých členských států na půdě unijních institucí. Ty vyšly z demokratických voleb politickým procesem; to platí jak pro Evropský parlament, tak pro Evropskou radu. Ve snaze zlepšit fungování obou institucí a napojit je pevněji na národní povědomí občanů Unie byla Lisabonskou smlouvou posílena součinnost národních parlamentů. Činnost Evropského parlamentu při ustavování takřka veškerého národního zákonodárství – bohužel až na daňový systém – je dnes normativní. Lisabonská smlouva platná od roku 2009 vytvořila zcela novou kvalitu společného hospodaření na úrovni národní i celoevropské. Přesto se dále tradují mytické stereotypy o nedemokratické podvýživě EU, o „odzbrojování“ národních států a o údajném napadání národních zájmů a národnostních politických aktivit nedemokraticko-autokratickými intervencemi unijní byrokracie. Horizontální a vertikální provázanost v celé Unii je normálním stavem tak, jak je tomu v každé opravdové federaci silných členských států a obdobně silných společných orgánů. Je pravda, že prozatím EU nemá společný ústavní zákon, to ale není důvod k omílání přežitých stereotypních odkazů na demokratický národní právní řád jako jedinou ochranu proti evropské byrokracii a její „umlčovací manipulaci“. Jedno je jisté: Návrat k národně-státní suverenitě je možný jen za cenu snížení životní úrovně, ohrožení evropského společného života v míru a rezignace na současné postavení Evropy ve světě. Zatím co se v EU vedou často obskurní debaty o zásadách unijní jednoty a jejich nasměrování, jsou v jiných světových oblastech přijímány evropské integrační snahy jako vzor úsilí o mír a blahobyt. Vývoj EU jistě není snadný

Připomínám znovu hlavní myšlenku snah o sjednocování Evropy: jde o akt solidarity mezi státy a národy, které se dobrovolně připojily k tomuto největšímu mírotvornému projektu evropských dějin.

 KRIZE EURA – SELHÁNÍ NÁRODNÍCH POLITICKÝCH POSTUPŮ Takto nutno pohlížet na reakci jednotlivých aktérů v okamžiku fiskálně politické krize, o které se často neprávem mluví jako o krizi eura. Euro ve skutečnosti zůstává stabilní, silnou světovou měnou. Podstatou celé krize je nadměrné zadlužení některých členských států spolu s jejich malou schopností obstát v konkurenci. Unie musí na tuto situaci reagovat společnými dohodami a pořádkovými opatřeními. Podstatou problému je ale chybný postup některých členů Unie a ne Unie samé – právě naopak! Důležitým krokem k nápravě bude proto hlubší, účinnější integrace, které ale nelze dosáhnout bez vzájemné solidarity členských států tak, že to, co doposud považují za národně samozřejmé, se přitom stává nezbytností pro celou Unii. V globalizovaném světě, ve kterém žijeme, budou jinak potrestáni všichni. EU je společenstvím občanů a zároveň společenstvím států. Za této situace ji nelze dost dobře srovnávat s jednotlivými členskými státy – a také se o to nikdy nikdo vážně nepokoušel, jak dokládají doposud uzavřené unijní dohody. To nesnižuje její legitimitu ani dnes, po pěti dekádách státoprávního, demokratického vývoje. EU je právní společenství států a je intelektuálně nedbalé i nepoctivé poměřovat ji fiktivním vzorem ideální přímé národní demokracie výlučně na národní úrovni.

 NAPĚTÍ MEZI SOLIDARITOU A PARTIKULÁRNÍMI ZÁJMY ČLENŮ Evropská unie je (jistě) nedokonalý, nicméně dynamický federální systém, v němž spolupracují a také soupeří národní a evropské instituce i orgány na právně-státním základě, prostřednictvím demokratických postupů. Političtí aktéři, intelektuálové a média by se měli ujmout úkolu vysvětlovat komplexní spolupráci evropského politického společenství. Představami demokracie na úrovni národního státu, vycházejícími z institucí 19. století, už nelze unijní sou-

32


ČLOVĚK A SPOLEČNOST ani automatický; má ovšem svou cenu a ta se projevuje pro všechny členy nejdříve nutností dodržovat sjednaná pravidla a směřovat k dojednaným cílům. Důležitá je ale také snaha chovat se skutečně solidárně ke všem členům Unie, ať HANS-GERT už je jejich vnitřní společenské uspořádání jakékoliv. EU sama pak musí trvale usilovat o své uznání hodnověrným rozhodováním a úspěšnými aktivitami za účasti občanů EU. Jedním z nástrojů uskutečňování tohoto náročného programu je evropské referendum, garantované článkem 11 Lisabonské smlouvy. Je na čase, aby evropské politické strany vstoupily s jasně formulovanými programovými alternativami do předvolební kampaně k volbám do Evropského parlamentu – včetně kontroverzních otázek, týkajících se evropské hospodářské politiky, imigračních zákonů a dalších témat, která hýbou evropským veřejným míněním. Právě to jsou totiž záležitosti, které lze nejúčinněji řešit společnou regulací. Také média tu mají lepší možnosti rozšiřovat horizont a zprostředkovat autentické celoevropské mínění na rozdíl od momentálních národních kontroverzních debat. Také společenské humanitní vědecké obory a především církve by měly spolupracovat na evropském společenském modelu a vycházet přitom z existující podoby EU, a nikoli z předsudků, někdy prosazovaných a posuzovaných v souvislosti s dřívějšími suverénními politickými systémy. Musíme řešit současné úkoly ve světě a přestat se příliš ohlížet na ty, které byly aktuální jinde a jindy.

dovednosti. Mnozí, zvláště mladší generace, jsou vůči nim skeptičtí. I oni ale hledají způsob života a základ pro hledání vlastního místa v dnešním světě; i oni chtějí dozrát k výraznému profilu skutečných osobností, schopných nést odpoP ÖT T E R I N G vědnost, bez které dnešní ani zítřejší Evropa nebude schopná řešit úkoly, s nimiž je konfrontována. Generace zakladatelů EHS jednala s přesvědčením, že musí překonat nacionalismus, který uvrhl Evropu do nejhlubší krize jejích dějin. Konrád Adenauer, Robert Schuman a Alcide De Gasperi nebyli jen katolíci. Pocházeli z příhraničních oblastí států, o které se stále vedly války, jejichž důsledkem byly změny vlastníků. Rozhodli se proměnit v životaschopný politický koncept nadnárodní jednotné Evropy předem dané základní, nadnárodní hodnoty, které jim dala do vínku jejich katolická víra. Následně pak katolík Helmut Kohl a francouský socialista François Mitterrand, kterého podporoval francouzský socialista Jacques Delors, zahájili další etapu projektu sjednocené Evropy dohodou o měnové unii. Byl to další krok ve snahách přeměnit hodnoty v konkrétní skutečnost. Generace Evropanů, která setřásla jho komunistické totality a nastoupila cestu zpět k jednotné Evropě občanských práv a svobod, nabídla Evropě nový pohled na účinnost zmíněných hodnot. Václav Havel mluvil o „životě v pravdě“; Lech Walęsa nám všem názorně předvedl, jakými horami dovede pohnout solidarita; papež Jan Pavel II. mluvil o evropském „dýchání oběma polovinami plic – východní i západní“ v trvalé, nezlomné naději.

Zatím co se v EU vedou často obskurní debaty o zásadách unijní jednoty a jejich nasměrování, jsou v jiných světových oblastech přijímány evropské integrační snahy jako vzor úsilí o mír a blahobyt.

 EU – HODNOTY, NA KTERÝCH SPOČÍVÁ, PŘÍNOS CÍRKVÍ Model řízení, který je v EU postupně uváděn do života, je jedinečnou politickou inovací. Při pohledu na historický vývoj politického myšlení lze bez nadsázky říci, že je jediným novým modelem uspořádání svrchovaných státních útvarů od počátku novověku. Tento útvar bude natolik legitimně státoprávním uspořádáním vztahů mezi členskými státy a jejich národy, nakolik budou jeho občané vnímat jeho přidanou hodnotu ve srovnání s dřívějším stavem. To nebude jen věcí odpovědných politických orgánů a kritického pohledu médií na jejich činnost. Všechny společenské formace – jmenovitě například církve – by si měly klást otázku, jak přispívají k upevňování evropské identity a k identifikaci občanů s EU. V nadcházejícím období bude velmi záležet na promýšlení a uplatňování solidarity v souladu s evropskými hodnotami. Lisabonská smlouva zahájila dialog mezi orgány EU, církvemi a dalšími náboženskými společnostmi. Náboženství tu není pouze soukromou záležitostí jednotlivců, i když to tvrdí ti, kdo odmítají vliv církví na veřejné dění ve společnosti. Členské státy EU jsou spojeny hodnotami a vůlí těch občanů, kteří na nich vědomě založili svůj osobní život. Spektrum těchto hodnot, tvořících současnou moderní společnost, je pluralitní a široké. Rozhodujícím momentem pro členství v EU je ovšem základní přístup k evropskému projektu: Má být cílem jen krátkodobě výhodný hospodářský koncept, nebo jsou jeho ambice větší? Má EU usilovat o svobodu, rovnost a solidaritu s vědomím svých křesťanských kořenů a příslušného nasměrování do budoucnosti, které z nich vyplývá? Tyto zásadní otázky mohou vypadat jako stereotypní zaklínadla, tvořící součást slavnostních projevů a řečnické

 RŮZNÍ A PŘECE JEDNOTNÍ Mladá generace, narozená po roce 1989, už dospívala do normální svobodné Evropy a do jejího pokojného, samozřejmého blahobytu. Berlínská zeď padla, euro a cestování bez pasových kontrol jako by sem patřily odjakživa. V diskusích v nedávných krizových letech se objevily obavy z možné ztráty toho všeho; ve skutečnosti ale dosavadní krize vždy posunuly Evropu dále na cestě evropské integrace. Tak tomu je i tentokrát: Před našima očima se tu rýsuje fiskální unie a tím jasněji zároveň EU politicky integrovaná tak jako nikdy doposud, s nevyhnutelnou vzájemnou závislostí jedněch na druhých a zvýšenou mírou vzájemné odpovědnosti. Skeptikové tuto nutnou pospolitost odmítají. Úlohou dnešní mladé generace spojené Evropy proto zřejmě bude prohloubení toho, co je vlastní nadhodnotou EU, totiž vzájemná solidarita uvnitř pestré evropské společnosti, ale také ve vztahu k národům a kulturám světa. Všude, kde se v konkrétním životě projevuje takto na hodnotách založená tvář Evropy, ustupuje „evropská únava“ do pozadí jako pouhý přechodný fenomén. Naším cílem je jednota v různosti. V Berlínském prohlášení z roku 2007, které charakterizuje úcta k Římským dohodám z roku 1957 a jež podepsali tehdejší předsedkyně Evropské rady Angela Merkelová a předseda Evropské komise José Manuel Barroso spolu se mnou, tehdy předsedou Evropského parlamentu, můžeme číst i následující hezkou větu: „Jsme spojeni ke svému štěstí.“ V 21. století zůstává naší úlohou toto štěstí zachovat. Autor je předsedou Konrad-Adenauer-Stiftung a v letech 2007– 2009 byl předsedou Evropského parlamentu. Z časopisu Stimmen der Zeit (Juni 2012) připravil Petr Kolář SJ.


33

TRENDY

Nový, trochu zvláštní zájem o církev Petr Kolář SJ

Stojíme na Václavském náměstí v Praze, u sochy sv. Václava, a klademe lidem jednoduchou otázku: Víte, kdo to je tady na tom koni nad námi?

O

dpovědi jsou váhavé, někdy možná trochu ironické. V průběhu nějakých dvaceti minut máme nahranou jen jednu správnou odpověď. Datace je i tady nepřesná, ale jen o sto let. Tu a tam se také ptáme žen, které mají na krku řetízek s křížkem: „Jste věřící?“ Odpovědi jsou udivené: „Proč se ptáte?“ My: „Že máte na krku ten křížek.“ Ona: „Ale to přece spolu nesouvisí, to je jen (!) hezký šperk!“ Křížek jako hezký šperk, růženec na zpětném zrcátku auta, plaketa se sv. Kryštofem na palubní desce – jako co vlastně? Mohly by to být náboženské symboly, ale zřejmě pro mnoho lidí už nejsou.

 NÁBOŽENSTVÍ JAKO ESTETICKÉ RETRO

Na cestě do Compostely

34


Už v 80. letech minulého století se začal mimo církev objevovat překvapivý nárůst zájmu o některé prvky katolické tradice: vysokoškoláci ve Francii obnovili pěší pouť z Paříže ke katedrále v Chartres, začaly růst počty poutníků na cestách ke sv. Jakubovi do Compostely. Mnozí z nich se ovšem ani cestou, ani u cíle nemodlí růženec nebo žalmy, netráví čas rozjímáním. Podobně je tomu v prostředí vzdělanců, umělců a v médiích. Nadšení z krásy katedrály v Chartres je veliké, natáčejí se tam televizní pořady, ale z působivé katecheze zachovaných středověkých vitráží televizní odborníci vnímají viditelně jen jejich uměleckou krásu. Roste zájem o esteticky působivou církevní minulost, ovšem bez vztahu k evangeliu, ze kterého ta krása vyrostla. Bůh je jistě nejen unum, verum, bonum, ale také pulchrum. Ale jen pulchrum…? Prvně jsem se s tímto fenoménem setkal v 80. letech jako duchovní správce českého katolického společenství v Paříži: Na české bohoslužby začal chodit člověk, který neuměl česky. Po mši svaté často jen krátce a francouzsky pozdravil přítomné a poté, ještě před

TRENDY tradičním setkáním, odešel. Zjistil jsem brzy, že je to otec dvou dětí z pěveckého sboru při kostele sv. Ignáce, se kterým jsem spolupracoval. Od nich jsem se dozvěděl, že „tatínek chodí na českou mši, protože tam ničemu nerozumí“ (!). Ukázalo se, že je to potomek velké francouzské šlechtické rodiny, který se nedokázal smířit s liturgickou reformou druhého vatikánského koncilu, a protože nikde poblíž tehdy nebyla k nalezení nedělní latinská mše svatá, chodil aspoň na tu nesrozumitelně českou … Podobně reagovali i čeští urození pánové v exilu, kterým jsem jednou umožnil setkání v jezuitském Centre Sèvres v Paříži. Pasovali přitom na rytíře nové členy kteréhosi ze starobylých rytířských řádů a chtěli, abych přitom pro ně sloužil latinskou mši svatou. Neměl jsem z této prosby žádnou radost, bylo to ještě před dnes platným povolením tridentské liturgie, ale – co člověk neudělá pro pokoj v domě!? Vyhověl jsem jim tedy, a tak jsem se mohl na vlastní uši a oči přesvědčit, že jim jde o cosi úplně jiného, než je mše svatá. Ačkoliv tak vehementně žadonili o latinskou bohoslužbu, až na jednu výjimku nikdo z nich nedovedl odpovědět ani na ono banalizované Dominus vobiscum … Uvnitř katolické církve se s podobným postojem můžeme setkat nejen u laiků, ale také u rostoucího počtu mladších kleriků. I oni nacházejí zálibu v krásných nebo aspoň líbivých prvcích předkoncilní církevní tradice; bylo by zajímavé zkoumat, kolik z těch, kteří se odívají opět do klerik, milují pluviály, rochety, kadidlo nebo paraliturgické slavnosti, kolik z nich ví například, jak, proč a kdy vzniklo třeba tohle kněžské odívání a jak souvisí nebo spíše nesouvisí se vztahem ke Kristu oslavenému. Obávám se, že by někteří dokonce pokládali i církevní reformu z 16. století za pouhé potvrzení odedávna, odjakživa existující podoby liturgie. Ve skutečnosti jsou svým odmítáním Druhého vatikánského koncilu jen o jednu velkou reformu pozadu.

 JEN PŘEKONAT TEN KONCIL… Odmítavým přístupem k poslednímu koncilu spojeným s estetickou zálibou v předkoncilních formách liturgie a zbožnosti se zabývá řada religionistů a sociologů. Konstatují, že tato záliba vychází jednak z touhy po přesahu, transcendenci banální žité reality, jednak z nábožensky zabarveného romantismu.[1] Církev, zvláště církev předkoncilní, přichází z úplně jiného světa, než je ten, se kterým dnes urputně zápasíme,[2] a tato její odtažitost, byť velmi nepřesně chápaná, přitahuje prostě svou odlišností. Pozoruhodná je přitom v řadách obdivovatelů „estetického křesťanství“ přítomnost konvertitů nebo navrátilců ke křesťanství po období odcizení. Zvláště v našem, koncilem nepříliš osloveném katolicismu, se často objevuje názor, že tento romantický, estetický retro-pohled na církevní tradici je naší velkou šancí nebo dokonce počátkem nového rozkvětu našeho chřadnoucího křesťanství: „Vidíte – oni se ti rozdovádění západoevropští katolíci nakonec ještě rádi vrátí ke starému a dobrému – jen ještě chvíli počkejme…!“ Stačí opravdu jen nikam nespěchat a počkat, až nás ti zpozdilí koncilní fantasté dohoní!? Zvláště umělci a intelektuálové někdy docházejí ke konverzi ke katolicismu vycházející ze setkání se starou katolickou liturgií. V takovém případě se ovšem jedná logicky o konverzi ke katolicismu před Druhým vatikánským koncilem. Předkoncilní liturgie se tu často jeví jako cosi neprávem opomíjeného, zcela jiného, cizího, ale současně také elitářského, takřka zasvěceneckého, mystagogického. V románu Häresie der Formlosigkeit popisuje M. Mosebach nečekanou konverzi svého knižního hrdiny, účastnícího se bohoslužby, při níž slyší jen nezřetelné šeptání kněze, který je k němu v průběhu slavení mše svaté obrácen zády. Za této situace dochází náhle ke zmíněné konverzi v okamžiku pozvednutí hostie a zvuku

ministrantova zvonku: „…(kněz) vyňal hostii z dřevěného pouzdra a položil ji na zlatý talířek na kalichu. Ludvík ale tento kotouček v oblaku kadidla skoro neviděl, a tak mu vůbec nepřipadal jako něco materiálního, hmotného, ale na okamžik spíš jako cosi něžného, jako zhmotnělé světlo. Pak kněžské ruce zase poklesly a Ludvík slyšel zase jen šeptající slova čteného textu…“[3] Prožitek Proměňování se tu jeví jako krásný (něžné, zhmotnělé světlo) a tím zároveň Pravdivý, zakládající bezprostřední, autentickou zkušenost; podle autora má přitom pozorovaná realita zcela jinou, jednoznačně větší váhu, jestliže ji hrdina nechápe. Nová, pokoncilní liturgie je nehezká, tajemství zbavená, a proto nepravdivá. Náboženská retro-estetika se pojí nejen s tajuplností, vázanou z nějakého důvodu hlavně na latinu, mrtvý jazyk, ale vytváří navíc dojem jakýchsi blíže neurčených magických sil. Jejich vyznavači často vedle křesťanské retro-estetiky bez zábran současně holdují astrologii, animismu nebo asijské spiritualitě.

 ŠANCE PRO NAŠE UNAVENÉ KŘESŤASTVÍ? Cesty Páně jsou jistě nevyzpytatelné a Pán Bůh píše rovně i našimi křivými čarami. Ale také topící se křesťan je v pokušení chytat se stébla. V estetickém retro-křesťanství se málo mluví o všeobjímající Boží lásce, o péči o bratry ve víře a o křesťanském společenství. Někteří badatelé tu mluví o blahobytně-spotřebitelském nebo, v lepším případě, kulturním křesťanství. Opravdová křesťanská témata v něm nehrají významnou úlohu, důležitý je vjem, pocit při pohledu na liturgii, pojatou vlastně trochu jako show. Někteří křesťané v něm někdy přesto vidí počátek návratu náboženství do evropské společnosti. Ve skutečnosti se jedná spíše o další, už postmoderní etapu evropské sekularizace. Křesťanská víra je v ní jednou z možností vyvěrajících ze seberealizace postmoderního individua, dobře se snášející se zážitkovou tendencí postmoderní konzumní společnosti[4] s její výzvou „realizuj se vlastním rozhodnutím“. Znovu objevované části křesťanské tradice a některých z jejích symbolů jsou v této společnosti přijímány už bez ohledu na jejích původní smysl a obsah. Individuální synkretismus tu reaguje na prohlubující se rozpad tradičních hodnot v postmoderní společnosti a náboženství tím přebírá úlohu zajímavé zvláštnosti, jež ve společnosti ovládané jinak tvrdými tržně účelovými zákonitostmi podléhá výlučně svobodné osobní volbě. Nepřímo vytváří i jistou protiváhu k rozmáhající se bezvýznamnosti předmětů a aktivit v transcendentně bezdomoveckém a bezútěšném světě.[5] Činí tak ovšem do značné míry v souladu s tržním sloganem „Užívejte si!“. Taková možnost volby je iluzorní až groteskní svým omezením na pouhou časoprostorovou přestávku, rychle opět zaplavovanou drtivou vlnou šedivé každodennosti. Křesťanství, zakořeněné v evangeliu, nabízí náročnější reakci na stav našeho světa. Je skutečnou pomocí postmoderním bezdomovcům. Spočívá v pečlivé volbě nového a starého (nova et vetera); reaguje na novou situaci bez staromilství, ale nepodléhá ani prchavé módnosti. Té podléhá právě nábožensko-estetické retro přesto, že z módnosti obviňuje reformní snahy Druhého vatikánského koncilu, jehož hodnota se nejlépe projevuje a k následování zve životem křesťanů čerpajících z koncilního nasměrování. Literatura: [1] Srov. G. Seibt in: Literaturen 12, 2005. [2] Berliner Zeitung 19. 5. 2010 u příležitosti návštěvy Benedikta XVI. v NSR. [3] M. Mosebach, Häresie der Formlosigkeit, München 2007. [4] G. Schulze, Die Erlebnisgesellschaft, Frankfurt 2005. [5] C. Stockinger, Feuilletonkatholizismus, Stimmen der Zeit, August 2012.


35


Zmatek v hlavě i v srdcích Takový je výsledek argumentování politiků. Ti, kteří se tvorbou zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi odpovědně zabývají již řadu let, bezmocně vyzývají k tomu, aby si lidé přečetli holá fakta, a nabízejí celou škálou poctivých informací, například na webu odboru církví ministerstva kultury. Marně. Levicování dnes vypadá politicky perspektivně, a tak se politici nebojí vytahovat z paměti slogany a hrozby minulého režimu, který náhle už tak minulý není. Levicové strany by sice vyrovnání udělaly, ale tak, aby se majetek znovu jaksi deponoval a byl vydáván podle uvážení kohosi třetího, anebo rovnou nesouhlasí s tím, aby stát „daroval“ 134 miliard. Ale darovat mohu to, co mi patří, a ne to, co bylo ukradeno a co již dvacet let nehodlám vrátit. Majetek církví je zablokován. Vrátí se majiteli, nebo bude znárodněn? Poručníkování nad církvemi bez klíčů od peněz prostě nebude možné, to lze pochopit. Burácivá slova paní spisovatelky Procházkové už tak pochopitelná nejsou.

Marné bylo její disidentství, když vidí rudě, argumentuje rudě a agituje rudě. Doufám, že svým slovům sama nevěří. Řadový kněz v kostele se k věci cudně nevyjadřuje. Věřící mají v hlavě i v srdci zmatek barvy neurčité – seriózně zpracované texty v křesťanských časopisech zřejmě nečtou. Ozývají se také věřící volající po chudobě, jejich argumentace se však nese v mírně naivním a lehce tendenčním duchu. Démonizace majetku není výrazem hluboké víry, ale strachu. Majetek přece není cílem, může a musí být nástrojem a nezbytným prostředkem ke konání díla, k němuž jsou církve zvláště povolány. Přepadají snad tyto věřící – stejně jako neinformované nevěřící – noční děsy, jak charita přestává být charitou, hospice se zavírají, adopce na dálku končí, farnosti vyhánějí z polí rolníky na nich hospodařící, kácejí se a neobnovují lesy, padají kostely a umělecká díla se prodávají do ciziny? Jsem praktikující katolík a také já se bojím selhání církevních subjektů na ekono-

mickém poli. Jsme imunní vůči tunelům? Budou se ti, kteří rozhodují, radit s odborníky nebo s lobbisty? To je zásadní otázka společenské odpovědnosti církve. Jako občan přitom vyzývám hlasující politiky: dokončete částečné majetkové vyrovnání s církvemi, udělejte podstatnou tečku za nespravedlnostmi české minulosti. Každé jiné řešení je semenem zloby pro další generace. Zbývá velká naděje plynoucí z překvapivé skutečnosti: naplno se projevilo, že velká část naší společnosti o náboženství a o věřících skoro nic neví. Je potom logické, že věří nejrůznějším překrouceným pravdám a lžím. Půjdete-li se podívat na katolickou mši, uvidíte, jak věřící každou neděli automaticky přispívá na záchranu kostela a na charitu. Uslyšíte, jak je vyzýván, aby platil daně, dodržoval dopravní předpisy a vůbec se choval slušně. K dovršení všeho se pak sborově modlí za všechny politiky, aby byli moudří – asi se modlíme málo. Nina Nováková

Křesťané proti zákonu o církevním majetku!? V srpnu tohoto roku uveřejnila skupina osobností z křesťanského prostředí Prohlášení křesťanské iniciativy proti navrhované podobě zákona o narovnání vztahu mezi státem a církvemi, které podepsalo na 500 křesťanů, nevyjímajíce výrazné osobnosti jako Martin C. Putna a další. „Jako křesťané různých církví, katolíci i protestanti, kterým leží na srdci osud našich církví a jejich dobré jméno, vyslovujeme zásadní nesouhlas s navrhovanou podobou zákona o tzv. církevních restitucích,“ píše se v prohlášení, které jako důvody svého odmítavého postoje uvádí mj. že spojení tzv. restitucí s otázkou financování církví a tlak na navracení majetku zatemňuje pravou podstatu evangelia a je v rozporu s posláním církve. „Církve, namísto aby hledaly nejprve Boží království s nadějí, že vše ostatní jim bude přidáno, začínají od majetku, od snahy zajistit se v tomto světě.“ „Jako občané České republiky ctíme její nábožensky neutrální charakter,“ píše se v dokumentu dále. „Nesouhlasíme s tím, že církve by se provedením navrácení majetku ve spojení s odškodněním podle vládního návrhu dostaly do privilegovaného postavení oproti jiným právnickým osobám. To

36


podle nás odporuje samotnému smyslu církví a staví na hlavu Kristovo učení. Jako následovníci Ježíše Krista máme nést kříž, třeba snášet i křivdu, a ne se domáhat starých privilegií. (...) Provedením majetkového vyrovnání podle současného návrhu by se přitom římskokatolická církev dostala do pozice nejsilnějšího ekonomického subjektu v České republice, protože její majetek by, po více než dvou stech letech, nepodléhal žádným omezením veřejnoprávního charakteru. Všechny církve by se staly korporacemi, soukromými společnostmi, pohybujícími se v tržním prostředí a vedenými logikou zisku, a vystavily by tak své vlastní poslání neúměrnému riziku, což odporuje jejich vlastnímu a nezaměnitelnému poslání. (...) Zatímco v oblasti praktikování víry a platů duchovních jsme přesvědčeni, že mají být postupně financovány z peněz věřících a sympatizantů, ať už přímo nebo formou daňových asignací, naopak v péči o sociální sféru a kulturní památky by měla být finanční účast státu posilována, neboť se jedná o obecné statky, obecné kulturní a duchovní dědictví.“ Jakkoliv lze s jednotlivými podněty prohlášení souhlasit, jako celek jsou spíš

dokladem zdravé plurality v křesťanském prostředí, než prorockým hlasem. Tyto úvahy nejsou v cirkevním prostředí nové, nicméně se jim dnes dostává větší pozornosti než v minulých letech. Dost možná proto, že v posledku se málokomu chce do změny současného stavu. Podstatnější je, že signatáři podporovaný postoj odezírá od jedné věci: Nežijeme dnes v atmosféře devadesátých let minulého století, ale v době, kdy nález Ústavního soudu říká, že není možné nadále „neřešit“ zablokovaný církevní majetek. Ať chceme či ne, jde-li nám jako křesťanům a občanům o rozvíjení společného dobra, jde nám o prohloubení právního státu. Dnes stojíme před jedinečnou možností nechat promluvit zákonodárce, prakticky podpořit „respekt k zákonu padni komu padni“ a výsledky jejich úsilí uplatnit pro dobro potřebných. Otevře-li se nyní další kolo vyjednávání, naděje na jeho dokončení je tak mizivá, že rozumní právníci, ať už budou zastupovat obce, kraje či církev začnou podávat určovací žaloby. Dost možná takové řešení bude trvat déle a bude stát společnou kasu mnohem víc, nemluvě o zahlcených soudech všech úrovní. Josef Beránek


Jak to, že existuje něco spíše než nic? Je jistým paradoxem, že osvícenství, které znamenalo v dějinách zlom a kodifikovalo vyhraněný názor určité vlivné skupiny na Boha, vycházelo i z vědeckých poznatků jedné z největších postav vědy – Isaaca Newtona, věřícího anglikána. Newtonovy pohybové rovnice jsou počátkem determinismu, který ovládl přírodní vědy i dějiny náboženství. Osvícenství Boha neodstranilo, přiznalo mu však pouze roli Velkého hodináře. Koncem 19. století pak někteří příslušníci společenské elity začali opouštět i tuto okleštěnou roli Boha a stávali se stoupenci důsledného ateismu. Koncem 20. století, které pro vědu znamenalo důležitý zlom – jmenujme zde aspoň rozvoj kosmologie a fyziky elementárních částic –, se opět začíná mezi vědci o Bohu hovořit. (Předtím se tyto úvahy považovaly za nevhodné.) Důležitou roli – opět paradoxně – zde hrají fyzikové a astronomové. Tyto úvahy však nejsou černobílé. Řada vědců setrvává na pozici ateismu nebo spíše agnosticismu. Někteří cítí jakousi nostalgii po náboženství, ale nemohou jinak než setrvat v ateismu. Příkladem může být Steven Weinberg, nositel Nobelovy ceny. V knize „Snění o finální teorii“, vydané poprvé v roce 1992, uvádí citaci z románového rozhovoru: „Tam nahoře je nějaká bariéra, která nás chrání před tím, co je za ní… A co je za ní? … Nejspíš nic. Jen tma. Absolutní noc.“ Tuto chmurnou vizi komentuje rozhovor Bédy Ctihodného a northumbrijského krále Edwina, který se udál kolem roku 760. Edwinovi pomáhá Béda Ctihodný hledat pro jeho království vhodné náboženství. Uvádí příměr jednoho z králových rádců, který porovnává krátkost lidského života s průletem ptáka hodovní síní, ve které společnost právě sedí. Před hodovní síní a za ní se pták ztrácí ve tmě. Béda vyznává jako křesťan, že mimo hodovní síň, tedy mimo náš krátký pobyt na světě, něco musí setrvat. A Weinberg končí svou knihu slovy: „Je téměř neodolatelné pokušení uvěřit spolu s Bédou a Edwinem, že něco mimo hodovní sál musí existovat. Čest, získaná tím, že tomuto pokušení odoláme, je jenom slabou náhradou za útěchu náboženství, ale jisté uspokojení přece jenom poskytuje.“ Jsme přesvědčeni, že tato rovnice ale má ještě druhé, optimistické řešení. K němu může vést pověstná Leibnizova věta: „Jak to, že existuje něco spíše než nic?“, tedy

problém existence samé. Toto řešení v podstatě spočívá v tradici a vývoji myšlení Evropy, jež prošly křesťanstvím i osvícenstvím a jsou ovlivněné kulturou a vědou. I při usilovné snaze porozumět všemu stále L A D I S L AV K R L Í N

Pokrok vědy odhaluje až nepochopitelnou složitost všeho, s čím se setkáváme... zjišťujeme, že na některé otázky nenalézáme odpověď. A nejen to. Jsme nuceni nad existencí všeho kolem nás žasnout. Úžas stejně jako radost není jistě logickou kategorií, ale čímsi hluboce lidským. Pokrok vědy odhaluje až nepochopitelnou složitost všeho, s čím se setkáváme – od nepředstavitelné hloubky a složitosti vesmíru, proti které je planetární soustava dětskou hračkou, přes stejnou hloubku při pronikání do nitra hmoty až po zázrak života. Nad tím vším tušíme nekonečnou inteligenci, nebo – jak věříme – Boha. Tento úžas nad stvořeným a víra nám zároveň dávají smysl naší existence. Nechceme, aby náš život byl oním hamletovským příběhem, který vypráví idiot, věříme, že každý lidský život je zázrakem sám o sobě. Zároveň si s úžasem uvědomujeme, co člověk jako koruna stvoření vytvořil. Od tajuplných pyramid přes nádheru středověkých katedrál, krásu Bachových fug a hloubky Beethovenovy Ódy na radost až po půvab da Vinciho či Raffaelových madon... A nejen v umění, ale i ve vědě. Vždyť Newtonův zákon všeobecné gravitace a jeho rovnice, souhrn Maxwellových rovnic pro elektrické a magnetické pole, Schrödingerova rovnice a Einsteinova teorie relativity jsou zázraky a budou geniální dnes i po staletích. A v této době začínají vystupovat vědci, kteří se opět zajímají o to, zda existuje něco mimo nás. Paralelně se Stevenem Weinbergem jmenujme aspoň některé významné vědce, kteří jsou buď křesťané, nebo deisté a kteří jsou shodou okolností všichni no-

siteli Templetonovy ceny. Například John Polkinghorne, významný odborník v oblasti kvantové teorie pole. Ten opustil svou specializaci a stal se anglikánským duchovním. Je autorem řady knih o vztahu vědy a náboženství. Další z nich, John Barrow, je uznávaný kosmolog a je znám především pracemi o antropickém principu. V řadě svých knih (některé byly přeloženy a u nás vydány) se zmiňuje o Bohu jako o něčem samozřejmém. Je členem deistické církve při univerzitě v Cambridge. Allan Sandage, americký kosmolog, se stal křesťanem až v pozdějším věku. Proslul tím, že jako první odhadl stáří vesmíru. Charles Hard Townes, nositel Nobelovy ceny za fyziku za práce v oblasti kvantové elektroniky, je členem jedné z denominací protestantské církve. Napsal několik knih o konvergenci vědy a náboženství. Domnívá se, že věda a náboženství jsou zcela paralelní oblasti a sobě blízké více, než si lidé myslí. Společným jmenovatelem jejich názorů je přesvědčení, že není rozpor mezi vírou a vědou za předpokladu, že ani víra, ani věda nevystoupí z oborů, které reprezentují. Věda i náboženství by si neměly odporovat, protože odpovídají na dvě rozdílné otázky – věda odpovídá na otázku jak (jak vysvětlit přírodní zákony), náboženství odpovídá na otázku proč (proč vše vůbec existuje). Rozpětí jejich názorů na Boha je široké – od Boha filosofů až po Boha křesťanů. Pro nás to však není jen akademická diskuse. Víra by měla být hlavní direktivou našich životů. Scéna se tedy po více než dvou stoletích začíná měnit, ale stále cítíme, že konflikt není ukončen. Z naší strany čekáme na Tomáše Akvinského 21. století. Stejně jako on postavil vedle sebe křesťanskou tradici a dílo klasických Řeků a Arabů, tak my potřebujeme aggiornamento mezi současným vědeckým poznáním a náboženskou vírou. Nemůžeme se domnívat, že náboženství získá stejnou pozici, jakou mělo ve středověku. Spíše bude diskuse mezi věřícími a ateismem jakousi stálicí. Ale víra by měla být majákem ve stále turbulentnější společnosti, která se sama sobě ztratila. Ladislav Krlín Autor je fyzik.


37


Jaká je role teologických fakult na univerzitách? Touto otázkou bylo motivováno téma minulého UNIVERSA v návaznosti na obhajobu svébytné role teologie mezi univerzitními vědami, jak ji nastínil Vojtěch Novotný z KTF UK. Ten ve své přednášce došel k závěru, že současné postavení teologie mezi vědami charakterizuje slovo lhostejnost. Přinášíme další podněty a reakce.

38

PROKOP BROŽ

DALIBOR ŠTYS

GABRIELA IVANA VLKOVÁ

děkan KTF UK

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

děkanka CMTF UPOL

Obecně platí, že na univerzitě má místo takový obor, který v sobě obsahuje témata a otázky uchovávající základní stavební kameny kultury a vzdělanosti. Musí to být obor nosný pro tzv. základní výzkum. V případě teologie zde vznikla v době osvícenství pochybnost, je-li vůbec vědou (tzv. Streit der Fakultäten), a dále musela bojovat za své přežití tehdy, když byla veřejností označena za neužitečnou (např. komunistickou ideologií). 1. Nejprve k vědeckosti teologie. Dnes víme, že vědění disponuje celou řadou racionalit a velikost univerzity spočívá právě v tom, že zastřešuje pluralitní přístup v poznávání, a tudíž umožňuje vzdělání, které není totalitně jednorozměrné. Teologie má svůj specifický typ poznání, který bychom ve zkratce mohli nazvat intelligentia fidei. Spolu s ostatními humanitními a společenskovědními obory tematizuje základní bytostné otázky lidského žití, a proto si v lecčems velmi dobře rozumí s historickými a společenskými vědami, nemluvě o široké škále oborů vycházejících z filosofie. Je-li teologie vědou o Bohu, pak to neznamená, že bude především vědou náboženskou; ráda jistě tento statut přizná, ale typickým rysem teologie je, že vychází z Božího zjevení, chápaného podle učení II. vatikánského koncilu jako dějinné sebesdělení Boží. Zde je třeba hledat východisko a základ teologie. 2. K užitečnosti teologie je třeba uvést, že se odvíjí od kvality prostředí, v němž působí: mám na mysli církev a kulturní společenské prostředí. Pokud by církev, resp. nějaká její část, považovala teologii za neužitečnou, hrozilo by jí, že se její identita zabarví do fideismu, opačné strany racionalismu. Společnost může v teologii nalézt velmi dobrý nástroj pro uchopení členité, nezideologizované kulturní tradice. Ještě je třeba dodat, že teologie jako obor na univerzitě je též místem, kde se studenti připravují na své budoucí povolání. Není to tedy jen místo bádání, ale slouží též k přípravě profesní dráhy. Zde je třeba přiznat v současnosti jistou svízel, která se týká vize praxe, pro niž jsou studenti na teologické fakultě připravováni. Nicméně to není úkol jen teologické fakulty, nýbrž vize života církve v současné společnosti je úkol celé církve, jejíž jednou ze součástí teologická fakulta je.

Dnes, troufám si říci na všech fakultách a ve všech oborech, a přírodovědných zvláště, stojíme před neustálými požadavky na využívání našich výsledků v praxi. Je to ovšem planá naděje, že by univerzity jednou mohly konkurovat firemním výzkumným zařízením nebo že by mohly být místy školení ke konkrétním pracovním pozicím. Takové snahy plodí jen řetezec zklamání, který se umocňuje tím, jak narůstá složitost jednotlivých přístrojů a software, které je ovládají. Firmy si zákonitě mnohé detaily nechávají pro sebe a univerzita, aby vůbec byla schopna vzdělávat, se neustále pohybuje daleko za posledními využitými detaily. Takže kde je role nejen teologických fakult, ale veškeré univerzity? Neměla by spíš vůči výzkumné obci plnit právě kritickou funkci, a to tím, že bude „nezištně usilovat o poznání“? Pokud bych měl vyzdvihnout možnou roli teologických fakult na moderních univerzitách, pak bych vybral právě tuto roli metodickou. Každý přírodovědný a zhusta i technický obor má svá paradigmata, základní zákony, z nichž vychází. Výzkum pak samozřejmě probíhá i na hranicích těchto paradigmat. Aniž bych chtěl snižovat význam víry v Boha, mají takováto paradigmata v podání učitelů v sobě mnohé rysy víry. Bylo by nadmíru užitečné, kdyby nám přírodvědcům teologické fakulty častěji ukazovaly: podívejte, my jsme celá staletí pracovali na rozšíření poznání v rámci jednoho paradigmatu. A v jeho rámci jsme se dopracovali mimo jiné i pravidel odborného diskursu. Přírodní vědy jistě v 18., 19. a 20. století přispěly ke zpochybnění mnoha paradigmat a k nastolení nových. Položte si ale, milí přírodovědci, otázku, zda právě vy jste povoláni k dalšímu boření hranic. Není to tak, že se spíše pohybujete v rámci určitého myšlenkového schématu? Věda je nejprospěšnější, pokud plní vůči obci, čímž myslím též obec odbornou, kritickou funkci. Poznání této role by prospělo mnohému. Zejména otevřenosti univerzit a kolegiální atmosféře na nich a – vposledku – i národnímu hospodářství.

Vojtěch Novotný označil převládající postoj vůči přítomnosti teologie (potažmo teologických fakult) na našich univerzitách jako lhostejnost (viz UNI 2/XXII). Ze zkušenosti však vím, že do spektra dosud existujících postojů patří i další, které zmínil: svornost, spor, agrese. Cesta k opětovnému zesílení kteréhokoliv z nich je přitom otevřená, záleží na celé řadě faktorů, jež hýbou kulturou a společností (nepodceňuji ani zvyšující se agresi vůči tomu, co má vztah k církvím). Nejvíc však záleží na projevech teologů samých, na hodnověrnosti jejich erudice a charakteru. Nechci zde uvažovat o roli teologických fakult obecně, spíš bych si chtěla všimnout toho, že na pozadí položené otázky, nakolik si ji kladou teologové, se často skrývá otázka konkrétnější a také přízemnější: Udrží se naše fakulty v tlaku dravé doby? Po roce 1989 se vrátily na univerzity spíš vlivem „šťastných okolností“. Domnění, že konečně bude možné rozvíjet teologii v podmínkách klidu a času na dostatečnou reflexi a zrání myšlenek, se ukázalo jako naivní. Celý univerzitní sektor (včetně teologie) podlehl masovosti, je deptán hektičností a povrchností. Stav je neudržitelný, patrně dojde k tříbení, a to se dotkne zvlášť humanitně zaměřených institucí. Obstojí jen některé. Rozhodne kvalita, síla osobností? Či spíše image, lobby? Ať tak či onak, otázka ohledně role teologie mezi ostatními obory se bude vracet. Každá z pěti fakult v České republice zažívá své dílčí úspěchy či neúspěchy, tu přijetí, tu obstrukce. To, co bych považovala za základ skutečného úspěchu, však záleží víc než na postojích vnějšího akademického světa na našem vlastním postoji ke kvalitě soudobé teologické práce, na schopnosti i ochotě rozlišovat, jakým výstupům dáváme prostor a zelenou. Jsem si vědoma provokativnosti toho, co tu poznamenám: Při veškeré diplomacii potřebujeme víc odvahy ke konstruktivní kritice, k jejímu poskytování (ne lhostejnost) i k jejímu přijímání (tedy nejen spor či agrese). Svornost v úsilí o hodnověrnost teologie jakožto vědního oboru. Obstojí mezi ostatními obory na univerzitách? Jista si být nemohu, doufat smím.


HISTORIE

Odpůrce nacismu a komunismu Anežka Stříbrná

Katolický kněz a vlastenec František Štverák je výraznou, dnes málem zapomenutou osobností z řad svědků víry 20. století. V jeho životním osudu se odrážejí nejhorší etapy dějin minulého století, ale současně z něho vyzařuje výsostné svědectví o lidské statečnosti a síle konkrétní lásky k člověku, která vyvěrá z víry v Krista.

F

rantišku Štverákovi bylo určeno, aby vrchovatou měrou zakusil dvě nejhorší období v dějinách 20. století a nakonec za ně zaplatil svým životem. Oba totalitní režimy minulého století, ač samy sebe chápaly jako protikladné, spojoval jeden ideologický a mocenský cíl – zcela si podřídit člověka, donutit ho, aby se vzdal své individuality a změnil své přesvědčení. Pro dosažení tohoto cíle volily podobné násilné prostředky. Je těžko uvěřitelné, čím vším musel pater Štverák projít, kolikrát se dotýkal smrti. V jeho povaze se však snoubilo hned několik cenných vlastností, které z něho činí až prototyp člověka pro přežití ve výjimečných a extrémních podmínkách. Byl to muž mimořádně odolný a vytrvalý a přitom praktický a schopný okamžitě zareagovat na nečekanou situaci, v níž se navíc nebál riskovat. Život mu určitě ulehčoval smysl pro humor a osobní nadhled – svému příjmení dělal skutečně čest. Především však žil opravdově podle toho, čemu věřil, a nehodlal ze svého přesvědčení a zásad za žádnou cenu slevit nebo je dokonce zradit.

 NA KNĚZE SE NEHODÍ František Štverák se narodil 5. března 1909 v Hrádku u Vlašimi, známém mariánském poutním místě, jako druhý syn venkovského učitele Antonína Štveráka a jeho ženy Pavlíny, rodem Veselé, z nedaleké obce Libež. Otec učil od roku 1905 na obecných školách na Vlašimsku, nejprve ve Všechlapech u Divišova, poté v Načeradci (zde se narodil první syn Antonín) a počátkem školního roku 1908/1909 přišel jako definitivní učitel I. třídy do Hrádku, kde mu byl přidělen skromný byt přímo ve škole, nevelké budově stojící hned vedle fary. Brzy si však nalezl bydlení v sousední Ctiboři, protože poměry ve školním bytě byly pro rozrůstající se rodinu hodně stísněné. Ve Ctiboři se mladým manželům narodily další dvě děti, dcera Marie a syn Jaroslav. Na jaře roku 1913 se Štverákovi přestěhovali do Okrouhlice u Benešova, kam Antonín Štverák nastoupil na své další učitelské místo. Po vypuknutí první světové války musel Antonín Štverák narukovat. Jeho žena se čtyřmi malými dětmi zůstala téměř bez prostředků,

proto se uchýlila do rodné Libže ke svým rodičům, kteří měli na Blanici mlýn, a zde ve skrovných podmínkách válku přežili. Po skončení války se Antonín Štverák s celou rodinou vrátil do Okrouhlice, kde František dokončil obecnou školu. O Františkových dětských letech mnoho nevíme, ale jedna drobná vzpomínka výmluvně ilustruje jeho povahu i praktické založení. Jako školák prý ze svých učebnic vytrhával stránky s učební látkou, kterou ten den ve škole probírali, s odůvodněním, že je přece zbytečné nosit celé učebnice. U svého otce-učitele se s velkým pochopením nesetkal a ke slovu přišla rákoska. Od září 1920 začal studovat na Státním reálném gymnáziu v Benešově, které zakončil v roce 1928 maturitou. Poté vstoupil do bohosloveckého semináře v Praze-Dejvicích. Jeho rodiče, ač silně věřící, zpočátku nechtěli, aby studoval bohosloví. Báli se, že jako příliš temperamentní mladík se pro kněžské povolání nehodí, a měli za to, že jde spíš o jakýsi jeho rozmar a že studia nedokončí. František však teologická studia úspěšně zvládl a 29. června 1933 byl vysvěcen na kněze. Svou primiční mši svatou sloužil 2. července 1933 v Třeboradicích, na severovýchodním okraji Prahy, kam se rodiče mezitím přestěhovali do dalšího otcova učitelského místa. V letech 1933–1934 ještě absolvoval zkrácenou vojenskou službu u 4. pěšího pluku v Hradci Králové (roku 1938 byl jmenován podporučíkem v záloze a roku 1947 kapitánem). Své první kaplanské místo nastoupil v Kostelci nad Labem, odkud delší čas excurrendo spravoval také sousední farnost Kozly. V červnu 1936 přišel na Rokycansko jako správce farnosti ve Strašicích a konečně 1. července 1937 byl ustanoven administrátorem ve Chvalech u Prahy, dnes součásti Horních Počernic. Ve chvalské farnosti se od 1. března 1938 stal farářem; ale působil zde teprve několik měsíců, když do jeho života zasáhly překotné události let 1938 a 1939.

 V ODBOJI Díky své přímé povaze i hrdosti vlastence a bojovníka se František Štverák odmítl smířit s nastalou situací. Proto hned po začátku německé okupace vstoupil do ilegálního hnutí záložních důstojníků,


 39

HISTORIE

Na svobodu se P. František Štverák dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954. Dva roky nato zemřel.



40

které se utvořilo v Praze a bylo vedeno podplukovníkem Janem Lexou. Již od počátku plně nasadil své síly do aktivní odbojové činnosti. V červenci roku 1939 ve spolupráci s nadporučíkem Vojtěchem Trupovským a dr. Václavem Cacákem vyvezl svým autem z úkrytu v Univerzitní knihovně v Praze zbraně a ukryl je ve farní stodole ve Chvalech. Zde je dr. Cacák zakonzervoval a v noci je pak rozváželi po Horních Počernicích a jejich okolí. Před nacisty se jim podařilo zachránit těžký kulomet a František Štverák na vlastní náklady dokonce koupil dva lehké kulomety a dočasně je ukryl v kostele sv. Ludmily ve Chvalech. S dr. Cacákem při cestách z Kostelce nad Labem do Brandýsa nad Labem na několika místech opakovaně přestřihávali kabely telefonického vedení, aby tak narušili spojení do vojenského prostoru Milovice, jež využívaly k výcviku jednotky SS. Pater Štverák 29. září 1939 nerespektoval úřední nařízení zvonit na oslavu pádu Varšavy. Na urgenci místního Němce sám při kázání zdůraznil: „Žádný rozkaz jsem z Říma nedostal a zdejší rozkazy nerespektuji.“[1] Ještě téhož dne byl zatčen gestapem a celou noc vyslýchán v jeho pražském ústředí v Petschkově paláci. Tentokrát to skončilo pouze pokutou 10 000 korun, kterou také zaplatil. Podílel se rovněž na kolportáži časopisu V boj, který pravidelně dostával od nadporučíka Trupovského. V březnu 1940 napomáhal při přestěhování rozmnožovacího přístroje a tiskařského materiálu z Prahy do své farnosti na samotu Sychrov, východně od Horních Počernic. Zde se časopis V boj tajně tiskl a odsud se ve velkém rozšiřoval. Postoj patera Štveráka k okupačnímu režimu jasně dokládá jeho přístup ke složení protektorátního slibu v dubnu 1940. Úřední text z velké části přeškrtal a podepsal se pouze pod jedinou uprave-


nou větu: „Slibuji, že budu své kněžské a české povinnosti svědomitě zastávati.“ Na závěr vepsal rukou: „Jinak podepsati nemohu.“[2] Neopatrností nadporučíka Trupovského gestapo 22. května 1940 zachytilo „podezřelý“ telefonní rozhovor a hned ve večerních hodinách toho dne zatkli i patera Štveráka. Bezprostředně po příjezdu do Petschkova paláce byl podroben výslechu. Od počátku však zapíral, protože věděl, že jakékoliv přiznání by znamenalo jistou smrt. Domníval se, že pokud nic nepřizná, budou ho muset nakonec pustit na svobodu. František Štverák, vězněný na Pankráci od 22. května do 22. července 1940, byl podroben celkem šestnácti brutálním výslechům – opakovaně byl surově zbit obuškem či na několik dní zavírán nahý a bez jídla do temnice. Z otázek kladených při výsleších poznal, že gestapo proti němu usvědčující materiály mělo a že vědělo o jeho zapojení v odboji. Zároveň však důkazy proti němu nebyly dostatečné, aby mohl být postaven před soud. Navíc chyběl klíčový bod – jeho přiznání viny. Přesto nebyl propuštěn na svobodu. Naopak je pravděpodobné, že právě pro jeho statečný odpor se gestapo nakonec rozhodlo uvalit na něho ochrannou vazbu (tzv. Schutzhaft) a v koncentračním táboře ho zlikvidovat.

 V NACISTICKÝCH KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH Přes Malou pevnost Terezín a věznici v Drážďanech byl František Štverák 22. srpna 1940 přivezen nejdříve do koncentračního tábora Dachau. Tam byl zařazen do tzv. trestné roty (Strafkompanie), hovorově štráfky, která představovala něco jako zpřísněnou táborovou

HISTORIE vazbu. Panovaly zde mnohem krutější podmínky než v ostatním táborových komandech a vězni, především kněží, byli trestáni mnohem přísněji. Byl to přízračný, uzavřený svět s vlastními pravidly. Právě zde esesáci i další příslušníci strážních oddílů sami sebe stavěli do role pánů nad životem a smrtí vězňů. Krutým a zdlouhavým mučením ničili vězně nejen fyzicky, ale degradovali jejich základní lidskou důstojnost na pouhý zvířecí pud sebezáchovy. Přesto se i v takovéto situaci lidé dokázali vzepřít. K nim patřil pater Štverák, nepřestal myslet na druhé a soucítit s nimi. Při jedné půlhodinové přestávce na oběd měl být před celou nastoupenou štráfkou na prostranství před blokem potrestán starý polský kněz pětadvaceti ranami býkovcem jenom proto, že měl údajně špatně vyčištěnou misku na jídlo. František Štverák viděl, že by výprask nepřežil, a proto se dobrovolně nabídl, že trest podstoupí místo něho: „Když jsem viděl stařečka Šošina, kterak ho vlekou k výplatě, bylo mi ho strašně líto. Vím, že živ již nesejde. Vybíhám z řady a volám, že miska je moje a že já mám dostat 25, nikoliv Šošin. Velitel světnice protestuje, ale já se znovu ohražuji a žádám, abych dostal 25 já. »Tak sem tedy pojď, ty milosrdný bratře«, zaznělo z úst Es-mana, a tak jsem dostal poprvé výplatu, na kterou do smrti nezapomenu. Bůh mi dal tolik síly, že jsem při ní ani nekvikl, ačkoliv při výplatě chlapi jako hory řvali jako děti. Zadnici mám rozsekanou, jak se česky říká, na nudle. Krev z ní teče, bolest je strašná, než musím vydržet.“[3] Po tomto strašném utrpení musel bez jídla odpoledne znovu do práce. A co hůř, svým postojem na sebe poutal pozornost kápů a doháněl je k zuřivosti. Nakonec byl ale přes svůj zubožený stav překvapivě vybrán do transportu do koncentračního tábora Sachsenhausen.

 „NEJTĚŽŠÍ KOMANDO ŽIVOTA“ Vězni z Dachau doufali, že se jim tady povede přece jen trochu lépe, bohužel je čekalo ještě větší, sotva představitelné utrpení. Pater Štverák byl opět zařazen do štráfky, kde měl být pomalu a krutě umučen k smrti, například vyčerpávajícím a nesmyslným cvičením, či stejně tak nesmyslnou a zbytečnou prací. V jednom takovém pracovním komandu se projevila Štverákova mimořádná statečnost i Boží ochrana. V listopadu 1940 byl vybrán spolu s dalšími šedesáti vězni ze štráfky na práci s železnými vozíky na kolejnicích v kamenolomu. Ke každému vozíku byli přiřazeni čtyři vězni, museli ho naložit a v rychlém tempu ujet trať dlouhou 1200 metrů, za celý den asi čtrnáctkrát. Přitom těžké vozíky často vykolejily, sami kápové na ně skákali a přitom vězně neustále bili klacky a býkovci. Vyčerpané, polomrtvé vězně, kteří omdleli, házeli do louže k hromadě písku. Když se vzpamatovali a pokoušeli se vylézt ven, sráželi je zpátky a k večeru je zastřelili zezadu ranou do plic, což pak bylo důstojníkovi z politického oddělení hlášeno jako pokus o útěk. Každý den z tohoto komanda zemřela desítka vězňů, kteří byli stále doplňováni novými. Po deseti dnech byl pater Štverák už zcela vyčerpaný, vyhladovělý a navíc sužovaný vysokou horečkou. Proto

Postoj patera Štveráka k okupačnímu režimu jasně dokládá jeho přístup ke složení protektorátního slibu v dubnu 1940.

FRANTIŠEK ŠTVERÁK 5. března 1909 se narodil v Hrádku u Vlašimi 1928 maturoval na Státním reálném gymnáziu v Benešově 1933 vysvěcen na kněze 1938 stal se farářem ve Chvalech u Prahy 1940–1945 vězněn gestapem na Pankráci, později převezen do koncentračního tábora v Dachau a v Sachsenhausenu 1945–1949 působil opět ve Chvalech 1949 zatčen StB, vyslýchán opakovaně v Praze Ruzyni 1951 odsouzen v inscenovaném procesu na 20 měsíců, následně držen v internačních táborech pro kněze a řeholníky 1954 s podlomeným zdravím propuštěn na svobodu 20. srpna 1956 zemřel po třetím infarktu


41

HISTORIE



ho ráno při odchodu písař už rovnou odepsal z počtu vězňů vychá-  VĚRNÝ BERANOVI zejících na práci, tedy jako mrtvého. Jakmile došli do lomu, jeden esesák srazil Štveráka ranou obuškem do hlavy a ten se probral až Po pěti letech se pater František Štverák vrátil do Chval u Prahy, kde po chvíli v kaluži u hromady písku. Snažil se z ní vylézt a položit ho jeho farníci s velkou slávou uvítali, a s elánem se pustil do přese k mrtvolám ležícím opodál, ale znovu byl sražen do kaluže. To rušené pastorační práce. Jako jeden z důležitých svědků byl rovněž se za dopoledne opakovalo sedmkrát. přizván k procesu s nacistickými zloFRANTIŠEK ŠT VERÁK Naposledy se naprosto vyčerpaný Štverák činci z bývalého koncentračního tábora probral v kaluži, když mu na prsou stál Dachau, který se konal přímo v tomto esesák, ale s vypětím posledních sil se mu táboře v listopadu 1945. Dostal na staho podařilo shodit. Jiný esesák mu však rost navrácení odvlečených zvonů, které zvedl levou ruku, aby ho druhý mohl střeještě zůstaly v Praze na Maninách nebo lit zezadu do plic. Ani v tomto okamžiku v Hamburku, a jejich předání původním se však polomrtvý Štverák nepřestal brámajitelům. Angažoval se v kněžské odnit. Podařilo se mu hlaveň zachytit a odbočce Svazu osvobozených politických strčit, takže dva první výstřely šly těsně vězňů. Ale především se věnoval své farmimo něj. Pak ho ale jeden z nich kopl nosti a od roku 1946 byl jako vikář nádo obličeje a Štverák pušku pustil. Znovu pomocen kněžím líbeznického vikariátu. ho jeden chytil za ruku a Štverák se z poObdobí relativní svobody však nesledních sil opět vrhl po pušce, ale tentotrvalo dlouho a pateru Štverákovi bylo krát to již nestihl. Jedna rána mu ustřelila znovu znemožněno, aby se věnoval svépravý palec, druhá prostřelila bok a třetí mu kněžskému poslání. V únoru 1948 se zasáhla hrudník, těsně vedle srdce. Štverák tiše ležel a předstíral smrt vlády definitivně ujali komunisté a situace církve se od základů radia příslušníci SS si mysleli, že je skutečně mrtvý. Bylo to neuvěřitelné, kálně změnila. Stejně jako za nacistického režimu ani nyní František ale pater Štverák stále žil. Po hodině ho našla komise s důstojníkem Štverák nezůstal k nastalé situaci lhostejný, jeho povaha a založení z politického oddělení, na kterého tak zapůsobila Štverákova mi- by mu to ani nedovolily. Plně se postavil za stanoviska arcibiskupa mořádná statečnost a odvaha, že ho nechal ošetřit a pater Štverák Berana a nekompromisně hájil práva a zájmy církve. Následek jeho navíc dosáhl i toho, že se podmínky ve štráfce aspoň trochu zlepšily. statečného postoje byl zcela logický – už 15. června 1949 byl zatčen V Sachsenhausenu zůstal až do června 1942. Kolik utrpení, poni- Státní bezpečností a odvezen do vyšetřovací vazby na Pankráci. Pater žování a hrůzy musel prožít, je téměř neuvěřitelné. Ještě několikrát Štverák se tak ocitl na stejných místech a ve stejném postavení jako doslova přežil vlastní smrt, a to díky své hluboké víře v Boha, nebý- před devíti lety. valé odvaze a statečnosti, ale i neuvěřitelnému štěstí. Prošel nejtvrdšími komunistickými věznicemi, jako byly ValdiDne 12. června 1942 byl převezen zpět do Dachau. Zde ho za- ce u Jičína a Praha-Ruzyně, kde se zacházení s vězni příliš nelišilo řadili na kněžský blok do normálního vězeňského tábora, kde byly od nacistických praktik. Ve Valdicích strávil přes půl roku na samotpodmínky v rámci možností přece jen snesitelnější. Navíc se Dachau ce a byl podrobován nejrůznější šikaně. Aby ho vyšetřovatelé zlood roku 1943 stalo hlavním táborem, kam byli sváženi věznění kněží mili a donutili k patřičnému přiznání, byl např. na devět dní zavřen z celého okupovaného území. Na kněžském bloku se setkal s mno- do studené betonové temnice s minimálními příděly jídla, kde se mu ha českými kněžími, mimo jiné vzpomíná např. na jezuitu Adolfa navíc zhoršila jeho zranění z koncentráků. Ale ani poté se František Kajpra, budoucího biskupa a kardinála Štěpána Trochtu, či pozdě- Štverák nevzdal a nátlaku se nepodvolil. V prosinci 1950 byl proto ji nechvalně proslulého Josefa Plojhara. Počátkem září roku 1942 převezen do vězení v pražské Ruzyni, kde se ho vyšetřovatelé brupak přišel do Dachau také rektor arcibiskupského semináře a jeho tálními metodami snažili přece jen zlomit. profesor pastorální teologie na teologické fakultě v Praze dr. Josef Cela byla vybavena slamníkem se dvěma přikrývkami, stolem Beran. Vzniklo mezi nimi vřelé přátelství a pevné pouto solidarity, a židlí. Když si však pater Štverák sedl, okamžitě byl stráží napomesám pater Štverák ve svých vzpomínkách přiznává, že Beran se pro nut, že sedět nemá povoleno, a až do večera musel chodit. V deset něho stal otcem i vzorem kněze. Nikdo mu neřekl jinak než Josífku hodin byla večerka, před kterou se musel kvůli prohlídce svléknout nebo přezdívkou Beránku. Při jejich prvním setkání na kněžském donaha. V noci sice nebyl rušen, ale od šesti hodin ráno až do vebloku měl Josef Beran roztrženou pravou nohavici kalhot od stehna čerky musel stále chodit, vestoje musel také jíst, stejně tak konal až po koleno; František Štverák mu ji zašil se slovy: „Josefe, z tebe i svou potřebu. Tak to šlo den za dnem. Podlaha byla prkenná a pater udělám pořádného kriminálníka.“ [4] A svůj slib dodržel, po celou Štverák měl na nohou dřevěné pantofle bez podpatku, takže do nodobu Beranova pobytu v Dachau ho jako praktický člověk chránil hou dostával křeče a měl odřená chodidla, hned druhý den se mu a v každé situaci mu pomáhal. v kotníku udělal výron. Při krajním vyčerpání a trvalé bolesti, kdy V dubnu roku 1945 se jako jedni z posledních dočkali osvobo- už nemohl udělat ani krok, se ho strážný ptal, zda nechce k výslechu. zení i vězni z Dachau. „Byla to opravdu krásná noc 29. dubna 1945,“ V tu chvíli se však pater Štverák zatvrdil a odmítl to se slovy, že nemá zapsal si Štverák, „nespali jsme, pouze leželi na zádech a vzpomínali, nic, co by řekl, a tak chodil dál ještě plných čtrnáct dní. děkujíce Pánu Bohu, že ukončil naše trápení, že ukončil naše vraždění a vyhnanství. A na druhé straně prolétala hlavou úvaha za úvahou. … Nebe jest plno zlověstných mraků. To, co nazývá občanský svět mírem,  MONSTRPROCES jest jenom dočasný klid zbraní. Pravý mír je zapotřebí založiti v srdcích národů. Pravý mír může zjednati jenom víra a úcta k evangeliu Postupně si však uvědomil, že jediným východiskem, jak uniknout Kristovu. … Tak asi jsem rozvažoval já – kněz Kristův a pevně jsem si z tohoto zoufalého a bezprávného postavení, je dostat se před soud, umiňoval, že pro toto království chci ještě více pracovat, pokud moje kde doufal, že bude mít šanci se obhájit. Rozhodl se přiznat pouze k tomu, že spolupracoval s arcibiskupem Beranem a že rozšiřoval síly budou stačit.“ [5] jeho úřední dokumenty. Na takovéto činnosti nebylo nic tajného ani

Jedna rána mu ustřelila pravý palec, druhá prostřelila bok a třetí zasáhla hrudník, těsně vedle srdce. Štverák tiše ležel a předstíral smrt a příslušníci SS si mysleli, že je skutečně mrtvý.

42


HISTORIE trestného, nicméně komunistická moc se na to dívala jinou optikou a považovala to za nebezpečnou protistátní činnost. Soudní přelíčení proběhlo 23.–25. ledna 1951 před Státním soudem v Praze, kde spolu s Františkem Štverákem bylo souzeno dalších devět osob. Šlo o typicky inscenovaný proces, protože případy obviněných spolu většinou nesouvisely a někteří se viděli poprvé až u soudu. Všichni dostali vysoké tresty, trest neminul ani Františka Štveráka. Soudní přelíčení se konalo s vyloučením veřejnosti a obžalovaní měli možnost se hájit, jak chtěli, ale zároveň jim bylo sděleno, že přiznání je polehčující okolností. Pater Štverák na otázky předsedy soudu odpovídal velmi neohroženě, takže několikrát vyvedl porotce i soudce z míry:

Kostel sv. Ludmily ve Chvalech

Předseda: „Cítíte se vinen?“ Štverák: „Necítím.“ Předseda: „Vinen se necítí. Jak to bylo s pastýřskými listy?“ Štverák: „Prohlašuji, že jsem byl zatčen 15. 6. 1949, kdy žádné pastýřské listy nebyly.“[6] Předseda se zarazí, chvilku hledá ve spisech, pak udeří do stolu a přímo zařve: „Jak jste to tedy mohl podepsat?“ Štverák: „Prohlašuji, že kdyby mi bývalo bylo dáno podepsat, že jsem opice, musel bych podepsat, že jsem opice. Kdybych byl mohl volit konc. tábor z r. 1940 nebo českosl. vězení z r. 1950, volil jsem koncentr. tábor.“ Předseda: „To se Vám tam asi dobře dařilo, co?“ Štverák: „Vrátil jsem se jako 50% invalida a byl jsem svědkem v Dachau a Norimberku. Dostal jsem pochvalu ministra vnitra. Snažil jsem se mluvit věcně a krátce. V soudní síni bylo ticho.“[7] Přestože mu ani zde nemohli nic dokázat, komunistická justice byla pružnější než nacistická; aby byla pokryta jeho vyšetřovací vazba, byl odsouzen alespoň na dvacet měsíců za zločin sdružování proti státu podle § 2/3 zák. č. 231/48 Sb. Po odpykání trestu však místo propuštění strávil ještě tři a půl roku v internačních klášterech v Želivu a Hájku u Kladna, spolu s mnoha dalšími knězi a řeholníky. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954. Uchýlil se k rodině své sestry Marie do Pokratic u Litoměřic, kde se shledal se svým otcem krátce před jeho smrtí. Otce však syn dlouho nepřežil. Život P. Františka Štveráka se uzavřel 20. srpna 1956 v nemocnici v Městci Králové po těžkém, již třetím srdečním infarktu, a to v pouhých 47 letech. Podle svého přání byl pohřben v Kostelci nad Labem, kde v polovině třicátých let působil jako kaplan. Autorka Bc. Anežka Stříbrná je studentkou magisterského studia historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poznámky: [1] Štverák, František: My a smrt, s. 3. Nevydaný rukopis vzpomínek na dobu věznění v nacistických věznicích a koncentračních táborech, které napsal v letech 1945–1946. Po propuštění z internace k němu připojil jako druhou část neúplné a nedokončené svědectví o letech strávených v komunistickém vězení a internaci. In: Archiv České křesťanské akademie, fond Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století. [2] Slib podle § 2, odst. 1 dekretu státního prezidenta ze dne 8. března 1940, č. 83 SB. In: Soukromý archiv ing. Pavlíny Thonatové (neteř P. Štveráka). [3] Štverák, F.: My a smrt, s. 17. [4] Tamtéž, s. 79. [5] Tamtéž, s. 110 – zkráceno. [6] Zde má nejspíš na mysli pastýřský list biskupů s názvem „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, který měl být čten ve všech kostelech v neděli 19. června 1949 na přenesenou slavnost Božího těla. In: Vaško, V.: Dům na skále 1, s. 145–147. [7] Štverák, F.: My a smrt, druhá část, s. 115.


43

KULTURA

Druhý vatikánský koncil a české země V roce 50. výročí zahájení posledního koncilu vychází publikace reflektující odraz této události 20. století v českých zemích.

Z

ákladní předností knihy Letnice dvacátého století (CDK 2012) s podtitulem Druhý vatikánský koncil a české země je snaha ukázat téma recepce koncilu v české církvi v celé komplexnosti a složitosti. Autoři (J. Hanuš, S. Balík, P. Hradilek, K. Rechlík) přitom museli překonávat mnohé obtíže vyplývající jednak z torzovitosti pramenů a stavu dosavadního zpracování a poznání, jednak z komplikované reality místní katolické církve, která byla nucena žít v rozptýlení: exil a domov, a doma byla v sevření komunistického režimu rozdělena do několika víceméně izolovaných segmentů (církev perzekvovaná, veřejně působící, kolaborující a skrytá/podzemní).

 OSOBY A OBSAZENÍ Jiří Hanuš zasadil koncilní dění, jeho reflexi a velmi omezenou aplikaci v českém církevním prostředí do širšího kontextu sociálních a kulturních proměn šedesátých let. Vztah ke koncilu posílil vnitřní diferenciaci v místní katolické církvi a především aktivní kněží, řeholníci a laici, z nichž mnozí prošli vězením, ho přivítali jako znamení nového počátku církevního života a byli pak v roce 1968 iniciátory vzniku Díla koncilové obnovy. Za reprezentanty koncilně orientovaných osobností jsou zde označeni Josef Zvěřina, Jan Evangelista Urban a Jiří Němec. Důležitou roli sehráli čeští teologové v exilu, zvláště v Římě (zejména Vladimír Boublík, Karel Vrána a Karel Skalický), kteří zažívali koncil z blízka, mohli svobodně reflektovat projednávaná teologická témata a zprostředkovat koncilní dokumenty i domovu. S koncilním otevřením církve světu v Československu navíc souvisel i zahájený dialog s ekumenou a s kruhem reformních marxistů. Stanislav Balík se na koncilní dění podíval optikou komunistické moci, která chtěla ukázat vstřícnou tvář, ale současně mít československé účastníky koncilu zcela pod kontrolou. Tomu odpovídal i výběr členů delegace, kde kromě čtyř biskupů (z českých jen František Tomášek) zpočátku výrazně převažovali členové doprovodu, vesměs kolaboranti s režimem. Na základě pramenů je předvedena taktika části biskupů (zejména Františka Tomáška) a expertů

44


(Jan Merell) nalézt mimo tuto kontrolu svobodný prostor pro kontakty s koncilními otci, exilovými teology i vatikánskou kurií. Přínosné jsou věcné a zcela otevřené profily jednotlivých účastníků, včetně intelektuálních i morálních deficitů přímých agentů (mj. Eduard Oliva, Jan Dočekal, František Jedlička, Antonín Veselý). Pro důkladné a diferencované poznání jejich role bude však nutné vedle využití fondů Národního archivu provést systematický výzkum i v Archivu bezpečnostních složek.

 OBNOVA A ARCHITEKTURA Liturgickou obnovou v naší katolické církvi, v praxi jediným výrazným výsledkem koncilních reforem, se s velkou erudicí a osobním zaujetím zabývá Pavel Hradilek. Jádrem jeho textu je popsání činnosti České liturgické komise a profily osobností, které se o liturgickou obnovu zasloužily jako organizátoři (František Tomášek, Jan Matějka), praktikové (Jiří Reinsberg, Pavel Kuneš) a odborníci-překladatelé (Bonaventura Bouše, Miloslav Máša, Václav Konzal). Je třeba ocenit i kritický, ale spravedlivý portrét sekretáře ČLK P. Jana Matějky, který veškerou práci organizoval, zasadil se o vydání liturgických knih a navíc kryl práci výše uvedené překladatelské skupiny. Škoda, že Oto Mádr, který se po vykázání na Chebsko v sedmdesátých letech významně věnoval překládání koncilních dokumentů, je zmíněn pouze epizodně ve sporu s Václavem Konzalem o pojetí překladu liturgických textů.

Velmi podnětný je text Karla Rechlíka zaměřený na architektonické a výtvarné řešení chrámů a jejich interiérů v duchu koncilového aggiornamenta. Po ohlédnutí na východiska a předchůdce v evropském i českém kontextu se koncentruje na novou chrámovou architekturu, úpravu presbytářů a výtvarné umění především v moravském prostředí (Jedovnice, Senetářov, Zakřany). Při kritickém náhledu na kvalitu sakrálních staveb a církevního umění, vědom si existujících deficitů, apeluje na vnímání budoucnosti jako výzvy a šance. Za vážný nedostatek považuji opomenutí Karla Stádníka, který se významně podílel na úpravě řady chrámových presbytářů především v Praze. Přes pečlivou práci badatelskou a autorskou se v textu kromě korektorských přehlédnutí objevuje několik věcných nepřesností. Sekretariát pro věci církevní vznikl v roce 1968 při ministerstvu kultury, nikoliv při MŠMT (s. 12); Jiří Němec se zabýval mj. dílem filozofa Ladislava Klímy, nikoliv Ivana Klímy (s. 14); rektorem litoměřického semináře koncem šedesátých let nebyl mons. Paul, ale mons. Josef Poul (s. 147); emauzský benediktin Marian Schaller byl v listopadu 1953 pro špatný zdravotní stav propuštěn z internace v Želivu a zemřel v březnu 1955 (výraz umučen v komunistickém žaláři je přehnaný, s. 154). Závažnější chyba se vloudila do pasáže využívající vzpomínek pamětníků, v polovině šedesátých let mladých mužů, nyní nositelů úřadu v české církvi (s. 147). Došlo k záměně biskupa Václava Malého a nynějšího kardinála Dominika Duky, neboť v době konání koncilu byl na vojně v Trnavě dnešní kardinál Duka a jeho závěr prožíval jako seminarista v Litoměřicích (V. Malému bylo tehdy přibližně 15 let). Tato publikace představuje podstatný příspěvek k poznání reality katolické církve v době konání Druhého vatikánského koncilu, kdy komunistický režim zásadně omezoval možnosti české církve se na jeho jednání aktivně podílet a poté koncilní závěry doma aplikovat. Pro historiky církve je důležitým východiskem a výzvou k dalšímu cílenému bádání v archivech centrálních (zejména fondy Archivu bezpečnostních složek) i regionálních, resp. diecézních, a pro ostatní zájemce podnětnou četbou. Jan Stříbrný

KULTURA

Když festival slzám nevěří… O pravidelné ohlédnutí za 47. Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary jsme poprosili brněnského pedagoga a filmového teoretika Jaromíra Blažejovského, autora knihy Spiritualita ve filmu. Více než jindy se letos v Karlových Varech projevil známý paradox: akce, jež navenek svítí úspěchem a luxusem, prezentuje filmy o outsiderství a bídě. A domácí novináři opět projevili okázalou nechuť se takovými díly vážně zabývat. Mirka Spáčilová si postěžovala na „výběr vesměs depresivních témat“, Ondřej Štindl se pochválil odchodem z japonského debutu a ošklíbl se nad „afektovanou a citově vyděračskou sociálkou o kurdském chlapečkovi“. K podobnému názoru asi dospěla i porota, když Křišťálovým glóbem a hereckou cenou obšťastnila nevýrazný norský snímek Martina Lunda Henrik (Mer eller mindre man čili Víceméně muž). Sledujeme několik dní třicátníka, jenž se infantilními výstřelky snaží zaplašit úzkost z nadcházejícího otcovství. Močení na nevhodných místech či účast na homofilním kočkování lze objasnit jeho regresivní touhou po návratu do dětské role: chlapík podvědomě žárlí na očekávané mimino, chce zůstat zlobivým chlapečkem nejen v očích své matky, ale i před svou partnerkou.

 ŠTĚPÁN A KONEC SVĚTA Bez ceny odešel zmíněný japonský snímek Obchod na konci světa, který byl z celé soutěže nejlepší a spolu s polským získal nejvíc bodů v novinářské anketě. Nad mořem strmí útes, odkud skáčou zoufalci. Dole na konečné autobusu provozuje smíšené zboží stará paní Čijó (jméno je spojeno s významy opadávání, mizení, rozptylu, ale i šlechetné smrti), jejíž tatínek tady také kdysi skočil. Každý sebevrah vystoupí z busu, koupí si u ní mléko, čerstvé pečivo a kráčí na horu. Paní je poslední osobou, se kterou mluví, a to jí dává jistou moc: může nešťastníka nechat být, nebo se ho pokusí od pádu odvrátit. Jednoho dne přijedou dvě rozjívené holčiny, které si o krámku přečetly na internetu. Zaslouží si potrestání: Čijó jim namluví, že je jídlo otrávené, ale stejně si přály umřít, nebo ne? Pomalým tempem vtahuje režisér Tacuja Jamamoto diváka do úvah, které někdy napadnou každého: zda je sebevražda projevem svobody, nebo neštěstím, které se bližnímu přihodilo, a kdy a jak je možné do suicidního odhodlání zasáhnout.

Ukamenování svatého Štěpána: „Jako by se ho ujímala Boží milost, jako by se zvolna stával zářivou bytostí.“ Druhým poraženým bylo Ukamenování svatého Štěpána, jak je natočil katalánský režisér Pere Vilà i Barceló. Legendární rebel z debutu Marca Bellocchia Pěsti v kapsách Lou Castel zde ve svých osmašedesáti letech hraje churavého restaurátora, jenž se provinil tím, že se vzpomínkově upnul na zesnulou dceru, zatímco jej druhá, nyní těhotná dcera nenávidí. Rodinná historie se odkrývá v dialozích, podobně jako v americkém psychologickém dramatu. Porotám mohl snímek připadat málo „filmový“, jeho úspornost je ale stylotvorná. Castel spíše jen odříkává roli, což může být atributem spirituálního filmu. Obklopen sochami světců a rentgenovými snímky nebohé dcery, se Štěpán s bílými vlasy a chátrajícím tělem koupe ve světle, které obkresluje jeho siluetu. Jako by se ho ujímala Boží milost, jako by se zvolna stával zářivou bytostí. Příslušnost do rodiny duchovních filmů podporuje hudba a závěr, který lze chápat jako nanebevstoupení.

 RŮZNÉ PODOBY FRUSTRACE… Porotcům se více líbil střídmější kanadský Kamion Rafaëla Quelleta, oceněný jak cenou za režii, tak cenou ekumenické poroty. Začíná smrtelnou autonehodou, ale jako studie o rodinné soudržnosti pracujících lidí vyzní optimisticky. Polský tvůrce Jan Jakub Kolski si kdysi vybudoval image svérázného mudrce se sklonem k magickému realismu. Novější

jeho filmy jsou vykalkulované. Thriller Zabít bobra (cena pro herce Eryka Lubose) proniká do choré mysli válečného veterána. Krutost a vyhrocená sexualita odpovídají nynějšímu obratu polských filmařů k estetice brutality. Komplikovanou formu předvedl i íránský tvůrce Ali Mosaffa v dramatu Poslední krok se svou slavnou manželkou Leilou Hatamiovou a sebou samým v hlavních rolích. Intelektuální hříčka řeší vztahy mezi filmovou fikcí a několika verzemi smrti. V kontextu íránské kinematografie jde zřejmě o vyčkávácí dílo přechodné doby. Řecký debutant Ektoras Lygizos chtěl ve snímku Chlapec pojídající ptačí zob šokovat. Postavy frustrovaných mladíků, bloudících městy a snímaných zezadu roztřesenou ruční kamerou, jsme však viděli v mnoha filmech včetně postsocialistické sekce Na východ od Západu. Poroty se nenechaly dojmout rakouským debutem Hüseyina Tabaka Tvoje krása nemá cenu…, který upřímně, ale začátečnicky exponuje konflikt uvnitř kurdsko-turecké rodiny v exilu. O česko-polském šprýmu Polski film, za nímž stojí tým Marka Najbrta, se mluvilo jako o ztrátě času. Lokální žertíky jsou k cizímu publiku nepřenosné.

 …A HLAD PO LÁSCE Maja Milošová podala v debutu Klip (sekce Jiný pohled) portrét pokolení, které neumí dát najevo své city jinak než sexuálním aktem nebo násilím. Šestnáctiletá Jasna se fotografuje nahá mobilním telefonem, podbízí se a podřizuje svému chlapci. Pochlubí se, že je prý podobná zpěvačce Cece. Přirovnání k turbofolkové celebritě, vdově po válečném zločinci Arkanovi, ironicky ukáže úlohu agresivní imaginace, v jejímž zajetí srbská mládež tančí a pořádá mejdany. Až po dvou třetinách filmu se dozvíme, že se Jasna připravuje na povolání pečovatelky o postižené děti. Fakticky není zkažená, jenom ji deptá úzkost, absence něhy, mačismus, konzumní kultura, odcizení vůči rodičovské generaci, obecná neschopnost komunikovat. Žádnému filmu se letos nepodařilo tak suverénně propojit intimitu se sociální analýzou a ukázat hlad po lásce. Jaromír Blažejovský


45

RECENZE

Silnější než nenávist: Odkaz trapistů z Tibhirine Příběh mnichů z alžírského pohoří Atlas, kteří byli v roce 1996 brutálně zavražděni, připomínají hned dvě knižní novinky. Klášter v Tibhirine v severní části Alžírska byl pro obyvatele okolních usedlostí místem klidu a pokoje. Skupina křesťanských mnichů uprostřed muslimské země pro ty, kteří je znali osobně, nepůsobila nijak nevhodně či výstředně. Naopak, v jistém smyslu byl jejich klášter pevným bodem jistoty: nejen jistoty tiché a neustálé modlitby ale také jistoty nezištné lékařské péče, kterou poskytoval jeden z obyvatel kláštera – bratr Luc (viz rozhovor v rámečku). Klášter v Tibhirine žil svým zasvěceným životem, který ovšem nikdy nepostrádal určité vnitřní – dějinnými proudy podmíněné – napětí. Počet křesťanů se v Alžíru během druhé poloviny 20. století prudce snižoval, a tak ani existence tohoto kláštera nebyla zdaleka zaručena. Zvláště poté, co v roce 1992 došlo k vojenskému převratu (a zároveň ke společenské i bezpečnostní destabilizaci země, kdy se stupňovaly jasné hrozby

O bozích a lidech, režie X. Beauvois, 2010 namířené vůči křesťanům i lidem s nimi sympatizujícím), byla otázka přesunu obyvatel kláštera v Tibhirine do bezpečí, tedy mimo Alžír, nanejvýš aktuální a možná. I přes postupné zvyšování nebezpečí, které se takřka hmatatelně k bratřím trapistům blížilo, dospěli k jasnému a nezvratnému rozhodnutí: zůstat. Zůstat, protože se cítili povoláni oživovat svou přítomností právě toto místo. Svým rozhodnutím nanejvýš věrně ilustrovali myšlenku Thomase Mertona (také trapistického mnicha): „Mniši jsou jako stromy, které tiše existují v temnotě a svou přítomností pročišťují vzduch.“ Kniha Silnější než nenávist: Sedm životů pro Boha a pro Alžírsko (Paulínky 2012) je souborem textů samotných mnichů z Tibhirine a dalších dokumentů týkajících se jejich života. Jednotlivé texty (dopisy, kázání, oběžníky, vzpomínky) ukazují, jak hluboce byli tito muži zakořeněni v muslimském prostředí, ve kterém byli neustále nuceni prohlubovat dialog s islámem: „Pomáhá nám, že jsme konfrontováni s všudypří-

tomností muslimské výpovědi. Jak ji budeme respektovat, aniž bychom ji a priori vyloučili a aniž bychom ji nenáležitě přijali?“ (bratr Christian) Z předložených myšlenek vystupuje živý a plastický obraz hlubokého vnímání víry i snahy skutečně žít mezináboženský dialog, který není přerušen ani ve chvíli, kdy byli v Alžíru zavražděni první křesťané: „Mnohem více než ohrožení nás jejich smrt sbližuje s myšlenkou na smrt naši. A můžeme s jasnější myslí zakoušet povzbudivou chuť života.“ Vhodným doplněním duchovní cesty zavražděných mnichů je publikace Trapisté z Tibhirine: Novodobí mučedníci z Alžírska (Karmelitánské nakladatelsví 2012) z pera Isa Baumera, církevního historika a religionisty. Ten veskrze stručně (a zároveň jasně a přehledně) seznamuje čtenáře s historickým a sociologickým pozadím zavraždění sedmi trapistických mnichů, přičemž faktografické údaje jsou doplněny krátkými meditacemi a modlitbami otce Christopha, jednoho ze zavražděných. Lukáš Jirsa

BRATR LUC – LÉKAŘ TĚLA I DUŠE MUSLIMSKÝCH BLIŽNÍCH

46

Pohnutý příběh trapistických mnichů z Tibhirine vešel v celosvětovou známost díky francouzskému filmu O bozích a lidech (2010) režiséra Xaviera Beauvoise. Film vyhrál Velkou cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes a sklidil kritický i divácký úspěch po celém světě. U nás byl uveden pouze na MFF Karlovy Vary a také na Festivalu ve znamení ryby. (V říjnu 2012 bude uveden v rámci cyklu Spiritualita a film v Městské knihovně v Praze.) Obětavého bratra Luca ve filmu ztvárnil proslulý francouzský herec Michael Lonsdale (nar. 1931), který za svůj výkon získal francouzského Césara.

do cizí země a zcela se oddali službě místnímu obyvatelstvu. A právě mezi nimi byl i bratr Luc, který byl lékařem a po dlouhá léta léčil místní obyvatelstvo, aniž by za to cokoli žádal. Lidé za ním chodili i pro radu, stal se vlastně místním mudrcem. Mezi mnichy a místními muslimy vzniklo velice přátelské pouto. A i teď, několik let po násilné smrti bratří trapistů, přicházejí lidé plakat k jejich hrobům, protože s nimi ztratili velké a opravdové přátele. Příběh mnichů z pohoří Atlas je příkladem dokonalého křesťanského života. Není větší lásky než obětovat svůj vlastní život.

Kým byl bratr Luc, kterého představujete ve filmu O bozích a lidech? Film vypráví o životě mnichů, kteří odjeli

Co vám dala role bratra Luca? Především se mne velice dotkl jeho osud. Pro mě je to skutečný příklad života pro


druhé. Nikdy se nestal knězem. Staral se o zahradu, pracoval v kuchyni i v klášteře. Po dvaceti letech služby mohl být na kněze vysvěcen, ale on odmítl. V mnišském životě je totiž předepsaných pět i více hodin modlitby denně. A pro něj byli přednější nemocní lidé, kterým chtěl být k dispozici skutečně bez přestání. Někdy za ním během dne přicházelo až 150 lidí ať už kvůli zdraví tělesnému nebo duševnímu. Bratr Luc byl člověkem velice skromným a plným lásky k alžírským vesničanům – pro něj to byli bratři a sestry. Luc znal Korán, z nějž jim k jejich údivu občas citoval. Možnost hrát člověka takových kvalit pro mě byla velkým štěstím. Rozhovor byl natočen televizí Noe v listopadu 2011.

RECENZE Tomáš Petráček Bible a moderní kritika: Česká a světová exegeze ve víru (anti-) modernistické krize

Roman Vido Konec velkého vyprávění? Sekularizace v sociologické perspektivě

Vyšehrad 2011

CDK 2011

Kniha Tomáše Petráčka líčí, jakým způsobem se katolická církev postupně vyrovnávala s nároky, které moderní doba klade na exegezi. Po nastínění základních problémů, před které byla tradiční biblická exegeze postavena v devatenáctém století v souvislosti s řadou nových objevů, které zásadním způsobem proměnily pohled na historii a povahu biblických textů, se autor podrobně věnuje tomu, jak na tyto výzvy reagovali katoličtí biblisté i církevní hierarchie. Hlavní osu knihy tvoří spor, v němž na jedné straně stojí exegeze progresivní, tedy ta, která využívá moderní způsoby výkladu (například historickokritickou metodu) a je ochotna vzít vážně i některé nové poznatky o biblickém textu (například pochybnosti o tom, zda jednotlivé biblické knihy skutečně napsali ti autoři, kterým jsou tradičně připisovány). Proti tomuto progresivnímu přístupu stáli zastánci integristické exegeze, kteří zdůrazňovali, že k Bibli není možné přistupovat jen jako k jednomu z mnoha starověkých textů, a z toho vyvozovali, že užívání metod moderní exegeze a historické kritiky v biblistice je nesprávné, bezbožné a nebezpečné. Celá desetiletí dvacátého století bylo církevní magisterium více či méně na straně integristické exegeze a progresivní metody odmítalo a zakazovalo. Velmi pomalu a velmi nesnadno došlo ale k obratu a učitelský úřad církve dal nakonec základním principům progresivní exegeze za pravdu, což je dobře vidět v dokumentu Papežské biblické komise Výklad Bible v církvi z roku 1993, v němž je za základ vědecké církevní exegeze označena historickokritická metoda, považovaná ještě na počátku dvacátého století za dostatečný důvod k obvinění z modernismu a tím k disciplinárním postihům. Tomáš Petráček, pro něhož je přijetí progresivní exegeze jednoznačně pozitivním krokem, podává dějiny postupného a velmi nesnadného procesu jejich uznání jako dobrodružný příběh s dobrým koncem. Spolu s autorovým vypravěčským talentem to knize dodává napínavost detektivky. Zároveň nám autor historické okolnosti období (anti-)modernistické krize, kterému se věnuje již delší dobu, předsta-

vuje v obdivuhodné šíři i hloubce. Bible a moderní kritika seznamuje čtenáře nejen s klíčovými otázkami z oblasti biblistiky, které tvořily jádro sporu (především problematika biblické inspirace, úlohy lidských autorů Písma svatého, historické podmíněnosti Bible a její pravdivosti), a zprostředkovává nám – formou krátkých referátů – celou řadu odborných publikací katolických učenců i různá vyjádření učitelského úřadu, která sehrála v polemice o metodologii biblické interpretace hlavní roli, ale nemenší pozornost je věnována také osudům jednotlivých protagonistů sporu, nelehkým rozhodnutím, před kterými stáli, a různým způsobům, jakými se s nastalou situací vyrovnávali. Čtenáře, kterého spíše než konkrétní historické otázky zajímají obecnější úvahy, které z nich vyplývají, zaujmou asi především autorova zamyšlení nad vztahem církve a dějin a teologickou oprávněností či neoprávněností určitého typu tradicionalismu spojeného se strachem z čehokoli nového. Nesmírně podnětné jsou kromě toho také obecnější úvahy o nelehkém rozhodování katolických teologů (zpravidla kněží, nezřídka též řeholníků), kteří se ocitnou v situaci, kdy je poslušnost zavazuje hájit stanoviska, která jsou z hlediska jejich rozumu a poznání neudržitelná. Tomáš Petráček se přitom snaží vyhýbat různým zjednodušením a snadným odsudkům, ať už vůči zastáncům integristických pozic, nebo naopak vůči těm, jež jejich progresivní názory a především hořkost nad nepochopením a odsudky ze strany nadřízených zavedly nakonec úplně mimo církev. Zato velmi vyzdvihuje zásluhy těch, kteří byli ochotni i přes často ponižující podmínky a řadu nespravedlivých ústrků vytrvat, uhájit alespoň to, co bylo možné, připravovat půdu pro své následovníky a trpělivě očekávat zlepšení situace, ačkoli to přišlo nakonec až po jejich smrti. Autor se s velkým porozuměním věnuje jejich osudům a objasňuje i příkoří a těžké zkušenosti, kterým byli vystavováni, aniž by ovšem sklouzával k laciné kritice konkrétních „viníků“ nebo k obecnému odsudku pravidel a zvyklostí charakteristických pro katolickou církev. Nepřichází s žádným snadným řešením, ale způsob, jakým o celé problematice uvažuje, může být velkou inspirací pro vyrovnávání se s odvrácenou tváří církevního života. Markéta Bendová

Sekularizace. O co častěji se tento pojem používá, o to těžší bývá jej jednoduše uchopit. Vido sekularizaci tematizuje pomocí velkých postav sociologie, na nichž ukazuje historický vývoj tohoto konceptu či sekularizačního paradigmatu. Autor vychází primárně z prací Oliviera Tschannena, Karla Dobblera a Jamese Beckforda, nicméně čtenáře seznamuje s hlavními sekularizačními tezemi všech velkých postav sociologie náboženství od Maxe Webera po současníky, zmiňme alespoň Parsonse, Wilsona, Bergera, Luckmanna, Ingleharta. Je příznačné, že je výstižnější jmenovat výrazné autory, než vývoj uvažování o sekularizaci. Tou je míněno leccos, od úpadku či vytěsnění náboženství v moderních společnostech, přes přebírání institucionálních náboženských rolí státem a racionální vědou až po popis individualizace náboženských postojů, jejich zvnitřnění a ústup z veřejného prostředí. Shodně přijímaným pojítkem se tak jeví pouze sepětí modernity s individualizací jedinců. Jednotlivé teorie nezapřou „sociální zakotvenost a narativní aspekt zkoumání“. Sami sociologové náboženství se „účastní celospolečenské konverzace o náboženství, kterou pomáhají utvářet, ale kterou jsou také sami utvářeni“. Odpovědi, jichž se nám dostane, uzavírá Vido, do značné míry závisí na tom, jaké otázky budeme pokládat. Narativní charakter sociálních věd, jak upozorňuje autor, se nutně promítá do samotné definice náboženství. Úkolem sociálních a humanitních věd je „porozumět způsobu, jakým je konstruován a proměňován pocit objektivní reality – ideálně včetně sebereflexe oboru samotného“. Nic víc, nic míň. Rozsáhlá studie brněnského sociologa náboženství je výborným průvodcem po dějinách sekularizačních konceptů. Ovšem nejen to, usnadňuje pochopení nepřiznané společenské poptávky po výstupech sociologie náboženství, od níž se neoprávněně očekává jakýsi vědecky zdůvodněný rozbor náboženství a jeho významu. Sekularizační teorie nejsou s to dohlédnout do nitra spletitých vztahů mezi osobní vírou a tradicí, které se navenek odrážejí v náboženských postojích. O neznatelných posunech ve společenosti však říkají víc, než by se chtělo věřit. Josef Beránek U NIV ER S UM 3 /XXI I

47

48


SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, e-mail: [email protected]

roční předplatné (4 čísla) činí 200 Kč, objednávejte na:

Dárek, který zaujme: předplatné Universa

RECENZE Hans Küng V co věřím Vyšehrad 2012

Ve velmi osobní knize světoznámý teolog představuje v deseti hutných kapitolách svůj pohled na svět. Z výšin své mimořádné erudice a životních zkušeností klade sobě i čtenářům řadu zcela základních otázek, mj. jaký má život smysl, jak svůj život dobře žít, co je v něm podstatného, co k dobrému životu potřebujeme, v co máme věřit a doufat, jak se vyrovnat se zlem, utrpením a smrtí, zda smrtí vše končí. Úsilí řešit tyto a podobně obtížné problémy pokládá autor za vzrušující „horskou túru“, na niž čtenáře zve. Nejprve zdůrazňuje, co je v lidském životě důležité a čím musí být člověk utvářen již odmalička: důvěru jako klíčový přístup ke světu a radost z úžasného stvoření. Zabývá se dále hledáním správného směru v životě, který je nám v prvé řadě darován, lidskostí jako základním měřítkem jeho kvality, nutností nalézt a realizovat uskutečňováním pravých hodnot skutečný smysl života. Uvažuje o budoucnosti náboženské víry v dnešním světě vědy, o argumentech pro a proti náboženství, jež chápe hlavně jako životní cestu. Přemýšlí o Bohu a bozích, o monoteismu a polyteismu, Boha monoteistických náboženství pojímá jako dynamickou duchovní životodárnou skutečnost, křesťanského Ducha svatého pak jako úchvatnou a neuchopitelnou Boží moc. Zajímá ho původ světa, jeho přirozená evoluce, kterou lze beze zbytku objasnit bez berličky zázraků, v něž až na Ježíšova zázračná uzdravování nevěří. Stručně charakterizuje hlavní náboženství světa, přičemž se zejména věnuje křesťanství a nikam nezařaditelnému, zcela jedinečnému Ježíši Kristu, kterého přímo ztotožňuje s křesťanstvím. Ježíš je pro něho nositelem radostné a očistné duchovnosti nenásilí, spravedlnosti, milosrdenství a míru, zosobněným modelem křesťanského života, který po smrti nekončí; postoj autora ke Kristovu zmrtvýchvstání je však nejasný, evangelní líčení událostí po jeho vzkříšení mají podle něho ráz spíše legendární. Záhadou pro Künga zůstává problém zla a utrpení: neví si rady s přítomností zla ve světě, s Boží bezmocí mu zabránit či s Božím připouštěním jeho existence, a to vzhledem k hrůzám 20. století: holocaustu, gulagům, Hirošimě; zpochybňuje argumenty leibni-

zovské teodiceje. Medituje o kříži a utrpení Kristově, jež se staly hlavním křesťanským námětem až v pozdní gotice, vůči krucifixu jakožto hlavnímu křesťanskému symbolu je zdrženlivý podobně jako první křesťané. Kniha končí nadějeplnými vizemi budoucnosti a charakteristikou světového étosu, Küngova dítěte: na základě křesťanského étosu a v souladu s hlavními světovými náboženstvími nás vyzývá, abychom usilovali o mír i za cenu toho, že se vzdáme svého práva; mocenského vlivu užívali ve prospěch druhých; s mírou se oddávali konzumu a výchovu chápali jako proces založený na vzájemné úctě. Zdůrazňuje zlaté pravidlo vzájemnosti: čeho se nechceš sám dočkat, to nečiň jiným a z tohoto hlediska pléduje za kulturu nenásilí, úcty k veškerému životu, solidarity, tolerance, za rovnoprávnost muže a ženy, spravedlivý ekonomický řád a život v pravdě. Küng se projevuje jako racionální náboženský myslitel, jehož křesťanství se během času rozmělnilo ve světovém étosu jako společném etickém jmenovateli hlavních náboženství. Vůbec nezazní kritický tón na adresu některých aspektů pravoslaví či nekřesťanských náboženství, autor však o to více kritizuje svého úhlavního nepřítele – římské papežství: ono a vůbec celá římskokatolická církev jsou podle něho v zoufalé situaci (odchody z církve, pedofilní skandály, anachronický přístup k řadě problémů dnešního světa), a také křesťanský (nikoli např. islámský) fundamentalismus. Výrazně shovívavěji se staví k současnému militantnímu ateismu Dawkinsova střihu, ač jej považuje za naivní a nepoučený. Politicky se projevuje silně levicově a selektivně: oč vehementněji kritizuje třeba Izrael ve vztahu k Palestincům a americký vpád do Afghánistánu a Iráku, tím méně se zmiňuje o situaci v řadě zemí, kde jsou bezohledně pošlapávána lidská práva a která by si zasluhovala ostrý odsudek (země komunistické, diktatury v arabském světě, Írán, Rusko). Kniha tak působí v řadě ohledů nevyváženě a tomu, kdo Künga nezná, podává mnohdy zkreslený obraz skutečného stavu věcí. Kdo ho naopak zná, nahlíží, jak autora silně zasáhlo, že mu byla roku 1979 odebrána missio canonica. Kniha však především obsahuje mnoho velmi nesnadných a nadmíru zajímavých otázek a to je její velká přednost. Vladimír Petkevič

RECENZE

Archaion Kallos

Jean-Jacques Antier CARL GUSTAV JUNG – ANEB ZKUŠENOST S BOŽSTVÍM

mezinárodní festival pravoslavné hudby

Emitos 2012

Knihu lze považovat za významný ediční čin, který poskytne nejen životopisné informace o osobnosti a díle Carla Gustava Junga, ale především poskytuje klíč k pochopení významu jeho díla pro naše století. Neboť není nadsázkou říci o C. G. Jungovi, že je psychologem 21. století. Ve své biografické dimenzi přináší kniha zprávu o Jungově formaci lidské i vědecké. Zároveň na plastickém a strhujícím obrazu jeho životního příběhu můžeme pochopit mnohé z toho, co hraje rozhodující roli v utváření osobnosti člověka obecně, tedy i každého z nás. Ve své dimenzi odborné kniha poskytuje zasvěcené a často originální informace o tom, jak se rodila hlubinná čili analytická psychologie. Pro kritického čtenáře je inspirativní, že je možno k poznání nevědomí a jeho struktury i funkcí dospět jinou cestou, než jsou postupy S. Freuda – řekli bychom cestou bez zjednodušování sexistickou interpretací nebo jen na základě propracování pojmů vytěsnění, popření, potlačení či přenos a protipřenos. Výklad úlohy kolektivního nevědomí, symbolů, archetypů, amplifikace ve výkladu snů a další nám ukazují obrovský potenciál popisu a výkladu duševního a duchovního vesmíru v nás. Antier velmi instruktivně ukazuje, jak Jung dokázal pracovat se sny a s denním sněním. Zpřesněním významů pojmů ‚lucidní snění‘ a ‚aktivní imaginace‘ inspiroval Jung vznik psychoterapeutických škol, které své léčebné postupy na těchto skutečnostech duševního života staví. Kniha o životě a díle C. G. Junga není dílem o psychologii náboženství – jak by bylo možno soudit ze slov uvedených v názvu. Celou knihou nicméně prolínají informace o tom, jak náboženská zkušenost ovlivňuje naše uvažování a interpretaci událostí, jak nám pomáhá k získání osobnostní integrity a duševního zdraví a jak se nelze bez náboženské zkušenosti obejít, chceme-li rozumět duši a její funkci v lidském životě. Hlubší zamyšlení a promýšlení vyžaduje důraz na víru jako na zážitek, ne jako na rozhodnutí. J. J. Antier připomíná, že Jung postřehl nebezpečí racionalistického pojetí duchovního života a převahy materialistického chápání vědy a že už v první

polovině 20. století zdůrazňoval to, k čemu současná věda o náboženství i teologie docházejí, že totiž cesta k poznání úlohy Boha a duchovní sféry v našem životě musí být založena na prožitku a ne pouze na racionálních analýzách a interpretacích či dokonce jen na dogmatických tvrzeních. Jungovo dílo je často nepochopeno, stejně jako autor sám. Považovat Junga jen za Freudova někdejšího spojence a později odpadlíka je jedním z rozšířených omylů. Zatímco Freud zůstal svými kořeny spjat s ideálem materialistické přírodovědné filozofie 19. století s její pozitivistickou metodologií, Jung navazuje na gnostické a hermeneutické tradice evropského myšlení a dovádí je – vypracováním postupů enantiodromické amplifikační analýzy a syntézy – k noetickým vrcholům. Životopis potvrzuje, že způsob, jakým Jung píše o životní dráze člověka, o cestě k sobě samému, jak analyzuje integraci a dezintegraci osobnosti, jak popisuje dynamiku a změny psychické energie, je podnětný pro každého, kdo poznal, že osobnost nelze vystihnout zvenčí změřením jejích sebelépe definovaných vlastností. Jung objevil, jak osobnost zkoumat a pochopit zevnitř. Jungova analýza symbolu a jeho proměn je inspirativní stejně tak pro básníky, filosofy, teology, literární vědce jako pro psychology. V oblasti psychopatologie Jung zahájil přechod od biologicky chápané psychiatrie k psychiatrii humanistické. Recenzovaná Jungova biografie může být i úvodem do Jungovy analytické psychologie, a to i pro ty, kteří přijímají Jungova tvrzení jako směrnice. Ze způsobu, jakým autor Jungovy názory prezentuje, vyplývá, že i když některé Jungovy myšlenky jsou příliš odvážné, měli bychom je brát jako výzvy, s nimiž nemusíme souhlasit, ale neměli bychom je jen tak odbýt. Biografie C. G. Junga z pera francouzského spisovatele životopisů je dílem hluboce fundovaným, bohatě dokumentovaným a lze stručně jednou větou říci, že přesvědčivě ukazuje, že Carl Gustav Jung je jedním z největších myslitelů 20. století a zároveň jedním z nejvýznamnějších badatelů vnitřního světa člověka. Studium tohoto díla obohatí každého, kdo pracuje s lidmi – nejen psychoterapeuty různých zaměření a psychiatry, ale i lékaře somatické medicíny, personalisty, učitele a kněze. Vladimír Smékal

8.–18. října 2012 chrám sv. Cyrila a Metoděje Resslova 9a, Praha 2

S

družení Filokallia zve i letos do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na hluboké duchovní a hudební zážitky v rámci mezinárodního festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos 2012. Řecký výraz Archaion kallos znamená doslova „starobylá krása“, ovšem v pojmosloví svatých otců východní křesťanské církve Archaion kallos znamená „archetypální“ neboli „původní krásu“, tedy krásu, kterou spatřil člověk v ráji a kterou sám po stvoření měl. Sdružení Filokallia (jehož název pocházející z řečtiny znamená „milovat krásu“) nazvalo takto první a jediný festival pravoslavné hudby v Praze, protože vnímá každý „počin“ v duchovní hudbě, ať už komponování nebo interpretaci, jako jakési hledání, vědomé či nevědomé, této původní „prakrásy“ (Archaion kallos). Festival se koná pod záštitou starostky Prahy 2 Mgr. Jany Černochové, velvyslance Řecké republiky Georgiose Paizise a ředitele Polského institutu v Praze Piotra Drobniaka a s požehnáním a finanční podporou Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, arcibiskupa pražského a metropolity českých zemí a Slovenska, a dalších sponzorů. Festivalu se zúčastní pěvecké sbory z České republiky i ze zahraničí. Zazní široké a rozmanité spektrum pravoslavné hudby od byzantského chorálu (v podání špičkových řeckých, polských a rumunských interpretů), přes romantismus (S. Rachmaninov, N. Kedrov ad.), až po kompozice skladatelů 20. a 21. stol. (K. Penderecki, I. Stravinskij). Letošní ročník festivalu je také výjimečný tím, že součástí dramaturgie jsou i světové premiéry předních žijících českých autorů (J. Vičar, S. Hořínka). Těšíme se na Vás a věříme, že také letošní ročník našeho festivalu bude dalším krokem, jenž nás společně přiblíží k Archaion kallos.

www.philokallia.com


49

KOMENTÁŘE

Mediář Josefa Beránka

N

ení to tak dávno, co Universum psalo, že nadšení pro nanovlákna má svá rizika. Teď zpravodajská stanice BBC upozornila na článek v odborném časopisu Toxicology Sciences. Vdechnutí drobounkých vláken produkovaných nanotechnologickým průmyslem skutečně může vyvolat podobné zdravotní problémy jako azbest. Dosavadní pokusy byly prováděny na myších, a proto jsou zatím odborníci se závěry opatrní. „Plíce lidí a myší se liší, avšak vědci i tak věří, že jejich závěry pomohou k navržení lidem bezpečnějších nanovláken. Ta se nacházejí v řadě produktů, od křídel letadel po tenisové rakety,“ uvedlo BBC. Ken Donaldson z Edinburgské univerzity připustil, že odborníci věděli, že delší vlákna mohou způsobovat tumory, avšak až dosud neznali přesnější velikost takovýchto „problémových“ vláken. „To, že známe délku, nad níž mohou malá vlákna způsobovat nemoci, je významné pro zajištění toho, že se v budoucnu budou vyrábět bezpečná vlákna,“ podotkl. To je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že byznys opět předběhl politiky a proklamovaný princip předběžné opatrnosti zůstal jen na papíru.

D

uka přirovnává „punkovou modlitbu“ Pussy Riot v chrámu sv. Spasitele na Rudém náměstí v Moskvě k sovětskému zničení tohoto chrámu Stalinem. Takto okomentovali na IHNED pravidelnou glosu českého primase na Radiožurnálu, v níž se kardinál Duka zastal citu a tradic pravoslavných. „Celá záležitost není tak jednoduchá, aby se odbyla jen poukazem na svobodu projevu, nemilovaného prezidenta a politická práva vyjádřit k němu odpor.“ Chybou podle něj je zjednodušování ze strany médií. Na tom jistě něco bude, ale copak nepatří zjednodušování k jádru novinářského řemesla? Není to důvod k tomu, aby média mohla být masová, aby je sledovalo víc lidí, než jen zasvěcená komunita? Díky tomu si pak můžeme tříbit názory na to, co je umělecká výpověď a co už je za hranicí společenského étosu. Podle někoho (včetně mne) Pussy Riot přestřelili už skupinovou souloží v přítmí regionálního muzea. Podle někoho přestřelili „punkovou modlitbou“, jíž se dotkli náboženského citu věřících. Nicméně seriózní média nehájila bezduše svobodu projevu a právo kritizovat vládu, ale jak upozorňovaly Lidové noviny, žaloba původně šermovala se sedmiletým trestem za urážku náboženských citů, což nemá žádnou oporu v ruském právním řádu. A takový „hon na čarodejnice“ uráží můj cit pro právo a spravedlnost.

N

edostatek informací. To je prý hlavní problém vládní důchodové reformy. Zhruba šedesát procent Čechů tvrdí, že o změně příliš neví a netuší ani, jak si na penzi nejvýhodněji spořit. Vyplývá to alespoň z průzkumu agentury Median pro Český rozhlas. Informací zřejmě nemají dost ani poslanci, a proto návrh zákona nepodepsal prezident Václav Klaus. A pořádné informace nemají ani ekonomičtí analytici. Tak například Markéta Šichtařová opakovaně (např. na České pozici.cz či v Metru) upozorňuje, že podle dostupných informací bude druhý pilíř výhodný jen pro dobře vydělávající část mladé generace. Ta ovšem umí své prostředky lépe zhodnotit jinými způsoby, než jsou nepřehledně regulované penzijní fondy tzv. druhého pilíře. Chybou penzijní reformy není nedostatek informací, ale spíš překombinování parametrů a pravidel. Na rozdíl od nepochopitelného odmítnutí zákona o náhradní rodinné péči, je prezidentova kritika důchodové reformy srozumitelnější. Bez ohledu na další osud důchodové reformy a jejích parametrů můžeme počítat s pozdějším „odchodem“ do důchodu, se zvyšováním odvodů a nižšími důchody.

ėBTPQJT$FOUSBQSPTUVEJVN EFNPLSBDJFBLVMUVSZ $%,

,POUFYUZ Ř B T P Q J T P L V M U V ż F B T Q P M F Ř O P T U J

ėBTPQJTOBWB[VKFOB ŘBTPQJTZ1SPHMBTB3FWVF 1PMJUJLB 7ZDIÈ[ÓYSPŘOŞ SP[TBI TUS $FOBŘÓTMB,Ř SPŘOÓ QżFEQMBUOÏ,Ř 1SPQżFEQMBUJUFMF TMFWBOBWÝFDIOZLOJIZ WZEBOÏ$%, 6LÈ[LPWÏŘÓTMP[EBSNB

Salvátorský ﬁlmový klub

O bozích a lidech Des hommes et des dieux Francie 2010, Xavier Beauvois, francouzsky, české titulky, 120 min.

Film natočený na základě života cisterciáckých mnichů v alžírském Tibhirine, kteří byli v roce 1996 zavražděni islamistickými radikály. Snímek získal Velkou cenu poroty v Cannes, cenu ekumenické poroty i cenu César za nejlepší francouzský ﬁlm roku 2010.

Úvod, projekce a přednáška s diskusí ve středu 10. 10. od 19 hod. Uvádí Petr Vacík, SJ a Mgr. Lukáš Jirsa, Ph.D.

Velký sál Městské knihovny v Praze, Mariánské nám. 1, Praha 1 vstupné 70 Kč, informace tel.: 257 532 908, 257 532 013 pokladna (po–pá od 14 do 20 hod.), tel.: 222 113 425, 222 113 377 on-line rezervace: www.mlp.cz, www.farnostsalvator.cz

50


AKADEMICKÁ F A R N O S T P R A H A

;PCTBIVƦÓTMB,POUFYUZ 4#ñüįû +)ñþąő3FGPSNZWFTUÓOVSFWPMUZ *Ćñþñ3ĉĠüÿĆĖ,ƻJLLPMFN5JDIÏIP%POV 1õĄõĂ#õĂ÷õĂ6DUÓWBKÓUƻJBCSBIÈNPWTLÈ OÈCPäFOTUWÓTUFKOÏIP#PIB "CZTF[F[MBOFTUBMTQPMFƦFOTLâÞ[VTo SP[IPWPST1ñćĻõý-ùăùóûŞý 1õĄĂ,ĂĖü#ÈTOÓDJƦUPVCÈTOÓLZ 0Ąñ'ùüùĀ5ƻJÝLBSFEÏTUƻFEZoo 'ĂñþĄùőõû.ùûő(FPSHF(SPT[ EBEB BCPMÝFWJDLÈSFWPMVDF

0CKFEOÈWLZ $%, 7FOIVEPWB #SOP UFM FNBJMPCKFEOBWLZ!DELD[ 7ÓDFJOGPSNBDÓOBXXXDELD[

www.facebook.com/nakladatelstvi.portal

www.portal.cz

Thomas Moore

Guy Gilbert

Duše sexu

Srdce v ohni

Péēe o život jako o akt lásky Podle autora je právĢ sexualita jednou z nejdƽležitĢjších oblasơ lidského života, snad druhou v poƎadí vedle náboženství. Své myšlenky o duši sexu Moore ilustruje bohatými pƎíklady z mytologie, ĮlozoĮe, umĢní i pƎíklady ze souēasného života a vybízí k péēi o vlastní život jako o akt lásky.

Život knĢze uprostƎed souēasného svĢta Gilbert tento svazek zasvĢƟl svému povolání a úvahám o svém vztahu k církvi, hierarchii, souēasným problémƽm církve, jako jsou pedoĮlní skandály, otázky celibátu knĢží, vĢnuje se i možnostem uplatnĢní žen v knĢžské službĢ, svému vztahu k vývoji moderní spoleēnosƟ, knĢžské osamocenosƟ apod.

brož., 344 s., 429 Kč

brož., 296 s., 345 Kč

Karel Hvížěala (ed.)

Bruno Ferrero

Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem (1990–2012)

Ptaēí zpĢv pro duši Laskavé pƎíbĢhy a podobenství známého italského sbĢratele moudrosơ nás znovu uvádĢjí do svĢta nenadálých setkání, pƎekvapivých životních situací a každodenních zázrakƽ, které mohou být pro vnímavého ēlovĢka smĢrovkami na cestĢ víry a nadĢje. Knihu otvírá pƎíbĢh o skƎivanovi a želvách, znovu se setkáme s pƎíbĢhy o lidech, kteƎí našli v životĢ poklad a udĢlali vše pro to, aby ho získali.

Zaơmco v knize Knížecí život pƎedstavil Karel Hvížěala knížete Schwarzenberga v rozhovoru, který se odehrál pƎevážnĢ v roce 1989, Knížecí rozhovory mapují vývoj jeho osobnosƟ a poliƟckého pƽsobení v novém ēeském státĢ krok za krokem oēima rƽzných tazatelƽ a Karel Hvížěala zƽstává v pozadí jako editor, který rozhovory uspoƎádal a obēas i pƎeložil.

brož., 80 s., 139 Kč

váz., 304 s., 369 Kč

Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno

Novinky z Karmelitánského nakladatelství

w w w. i k a r m e l . c z

Salcia Landmannová

Iso Baumer

Wolfgang Beinert

Rebe, že se nestyděj

Trapisté z Tibhirine

K dobrému humoru patří dar vidět nedokonalý svět i jeho obyvatele s laskavým nadhledem, schopnost nadlehčit tíživé stránky života smyslem pro paradox a situační komiku. Sbírka Salcie Landmannové tato kritéria splňuje. Je však ještě něčím víc než jen knihou pro zasmání: odkazuje na celou jednu vymizelou evropskou kulturu. V doslovu autorka ukazuje židovský vtip jako důležitou součást kultury a životního stylu židovských komunit. Přitom většina sebraných vtipů pochází ze zemí východní Evropy, jejichž židovské obyvatelstvo bylo za druhé světové války téměř vyhlazeno. První svazek dvoudílné publikace přináší výběr z více než tří tisíc židovských vtipů. Sbírka je opatřena přílohou, která obsahuje slovník použitých výrazů jazyka jidiš, jakož i jmenný seznam zmiňovaných židovských osobností.

Osud mnichů z Tibhirine se dostal do pozornosti širší veřejnosti poté, co o nich francouzský režisér Xavier Beauvois natočil film O bozích a lidech (Velká cena poroty filmového festivalu v Cannes 2010). Příběh se odehrál v trapistickém klášteře v Alžírsku v polovině devadesátých let minulého století. Komunita zde pokojně žila uprostřed muslimské většiny. Kdo byli tito mužové? Jaké životní zkušenosti měli za sebou a co si plánovali do budoucna? Kdo a proč je v březnu 1996 unesl a brutálně zavraždil? Podle oficiální verze byli mniši uneseni a popraveni islamistickými teroristy. Závěry soudního vyšetřování ani další pátrání novinářů však tuto možnost jednoznačně nepotvrzují.

Malé dějiny křesťanského myšlení ria Rosaria Del Genio, Nicolo Suffi (eds. Kniha prezenSlovník tuje všechna křesťanských hlavní témata mystiků

vázaná, 311 s., 299 Kč

brožovaná, 103 s., 129 Kč

křesťanství: jeho zrození, rozvoj a rozšíření církve, významné teologické osobnosti, klíčové rysy křesťanského myšlení, originální přínos křesťanské kultury i hlavní teologické a etické koncepty. Autor je pro české čtenáře více než povolaným průvodcem. V historicky zaměřených kapitolách vyzvedá to nejpodstatnější z dvaceti staletí křesťanské éry, zatímco v úvahových pasážích nabízí podněty pro ty, kdo si chtějí udělat vlastní obrázek o křesťanské nauce, zásadách i bohatství křesťanské kultury. Odpovědi, které nabízí, jsou poctivé, výborně strukturované a jazykově neotřelé. vázaná, 348 s., 389 Kč

Luigi Borriello, Edmondo Caruana, Ma-

Rozsáhlá a ucelená encyklopedie osobností křesťanské spirituality a mystiky. Zachyceno je tu nejen zrození křesťanské mystiky v biblické a patristické epoše, středověké a raně novověké vrcholy západní mystiky, ale také pozoruhodné osudy a učení osobností posledních dvou staletích – 252 biografických hesel – nejvýznamnější osobnosti křesťanské mystiky a spirituality – úvod do fenoménu mystiky – přehledové kulturně-geografické statě – školy spirituality a teologická reflexe mystiky – chronologický klíč k četbě hesel – obsáhlá česká bibliografie vázaná, 767 s., 690 Kč

Knihy seženete ve všech prodejnách KNA , které jsou zároveň odběrnými místy obchodu www.ikarmel.cz Praha/Plzeň/České Budějovice/Litoměříce/Kostelní Vydří/Liberec/Jičín/Hradec Olomouc/Velehrad/Karviná/Uherské Hradiště/Zlín

Zásilková služba KNA Kostelní Vydří 58, 380 01 Dačice / Velkoobchodníkům nabízíme registraci v B2B obchodě: f.kna.cz

1$./$'$7(/679«

9<j( + 5$' 632/652

Chalíl Džibrán JEŽÍŠ SYN ČLOVĚKA Ch. Džibrán, autor nesmrtelného Proroka, svým poeticko-mystickým rukopisem oživuje osobnost Ježíše Nazaretského. Vyprávějí o něm učedníci, následovníci, ženy, aristokraté, učenci, kupci, ale i oponenti a nepřátelé a vydávají svá nejrůznější svědectví o jeho životě. Vyprávění jednotlivých postav se však Džibránovi stávají především prostorem pro vlastní úvahy, v nichž se nejen vyznává z niterného vztahu k Synu člověka, ale také rozjímá o mnoha věčných tématech lidského života. Váz., 200 s., 198 Kč

KRISTIÁNOVA Á LEGENDA Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily Legendu z počátků českých dějin napsal mnich Kristián z rodu Slavníkovců a věnuje ji svému synovci, druhému pražskému biskupu Vojtěchovi. To znamená, že ji napsal koncem 10. století a že je to tedy nejstarší historický spis českého autora, psaný ovšem latinsky. Vypráví o pokřtění Moravy Řekem Cyrilem, o jeho obraně slovanské bohoslužby před papežem v Římě, o působení biskupa Metoděje na dvoře Svatoplukově a posléze o svaté Ludmile a svatém Václavu. Toto vydání obsahuje paralelně latinský text i český překlad. Váz., 176 s., 248 Kč

Jarmila Bednaříková

Henri Nouven

ATTILA Hunové, Řím a Evropa Příchodem Hunů do Evropy ve 2. polovině 4. st. po Kr. vyvrcholilo tzv. velké stěhování národů. Kniha hledá odpovědi na otázky, odkud Hunové přišli, jaká byla jejich původní společnost a kultura v Asii i proč v Evropě zapůsobili tak apokalyptickým dojmem. Sleduje ničivé hunské vpády na území římského Východu a dlouhodobou spolupráci Západořímanů s Huny, ukončenou největší bitvou té doby. Soustřeďuje se na velké osobnosti 5. století, zejména na postavu krále Attily a jeho přítele a pozdějšího soupeře, „posledního Římana“ Aëtia. Váz., 344 s., 358 Kč

DUCHOVNÍ ŽIVOT JAKO CESTA Vlivný autor duchovní literatury, Henri Nouwen, spojující osobní zkušenosti s nejhlubšími myšlenkami křesťanství i jiných spirituálních a náboženských tradic, v této knize ukazuje tři fáze pohybu člověka k dosažení zralého lidství, zdravých vztahů s druhými lidmi a osobního vztahu s Bohem v modlitbě. Tato cesta růstu vede od zraňující osamělosti k plodné a duchovně plné samotě, od nepřátelství a agresivity k otevřené pohostinnosti, od iluzí a sentimentality ve vztahu k Bohu až k nalezení osvobozující otevřenosti v modlitbě. Váz., 168 s., 198 Kč

:ĂŵĞƐƌŽĚƌŝĐŬͮ :ĞǌƵŝƚĂWĞƚƌ<ĂŶŝƐŝƵƐ;ϭϱϮϭʹϭϱϵϳͿ

.ŉtçNRYVNpKR 2ORPRXF WHOID[ PRELO UHIXJLXP#UHIXJLXPF]

sŬŽŶƚĞǆƚƵĞǀƌŽƉƐŬǉĐŚ͕ŶĞũĞŶƌĞŐŝŽŶĄůŶşĐŚ ĚĢũŝŶĂŶŐůŝĐŬǉĂƵƚŽƌŽĚŬƌǉǀĄƐŵĢƐŝĐŝƷĚĂũƽ ŽƐůŽǎŝƚǉĐŚŶĄďŽǎĞŶƐŬǉĐŚĚĢũŝŶĄĐŚϭϲ͘ƐƚŽůĞơ͕ ǀŶŝĐŚǎĐĞŶƚƌĄůŶşƉŽƐƚĂǀĂWĞƚƌĂ<ĂŶŝƐŝĂ͕ǌĂŬůĂͲ ĚĂƚĞůĞĞƐŬĠƉƌŽǀŝŶĐŝĞũĞǌƵŝƚƽ͕ŚƌĄůĂŶĞǌĂƐƚƵͲ ƉŝƚĞůŶŽƵƌŽůŝ͘ůŝǎƓşƉƌŽǌŬŽƵŵĄŶşƌŽĚƌŝĐŬŽǀĂ ƚĞǆƚƵƵŬĄǎĞ͕ǎĞĚŽŬĄǌĂůƐƉŽũŝƚƉĞēůŝǀŽƵŵƌĂͲ ǀĞŶēşĂƌĐŚŝǀŶşƉƌĄĐŝƐǀƟƉŶŽƵƐůŽǀŶşŝŶƚĞƌƉƌĞƚĂĐş͘ sĄǌĂŶĄ͕ϴϵϲƐƚƌĂŶ͕ϲϮϬ<ē͘ James Brodrick

Jezuita Petr Kanisius (1521–1597)

6RXĀDVQpRWi]N\ 6WXGLHUXVNpKRP\åOHQt 3UDPHQ\VSLULWXDOLW\ 6RFLHWDV 6WXGLMQtWH[W\&HQWUD$OHWWL

ÿHåWtMH]XLWp

1iNXSSŉHVLQWHUQHW ZZZUHIXJLXPF] ²VOHYD

ůŽŝƐ<ƌŽĞƐƐͮ'ĞƐĐŚŝĐŚƚĞĚĞƌƂŚŵŝƐĐŚĞŶ WƌŽǀŝŶǌĚĞƌ'ĞƐĞůůƐĐŚĂŌ:ĞƐƵ///͘ dĞŶƚŽŶĢŵĞĐŬǇƉƐĂŶǉƚĞǆƚǀǇĐŚĄǌşǀşĐĞŶĞǎ ƐƚŽůĞƚƉŽǀǇĚĄŶşϭ͘ĚşůƵ;ϭϵϭϬͿ͘WŽ<ƌŽĞƐƐŽǀĢ Ɛŵƌƚŝ;ϭϵϮϴͿƐĞēĞƓƚşũĞǌƵŝƚĠƐŶĂǎŝůŝĚŽŬŽŶēŝƚ ĞĚŝĐŝ ƚĢĐŚƚŽ ĚŽĚŶĞƐ ũĞĚŝŶǉĐŚ ƐŽƵŚƌŶŶǉĐŚ ĚĢũŝŶũĞǌƵŝƚƐŬĠŚŽƉƽƐŽďĞŶşǀēĞƐŬǉĐŚǌĞŵşĐŚ ĚŽƌŽŬƵϭϳϳϯ͘<ƌŽĞƐƐŽǀǇƌƵŬŽƉŝƐŶĠƉŽǌƽͲ ƐƚĂůŽƐƚŝƐĞƉŽĚĂƎŝůŽƐĞƐƚĂǀŝƚƉŽƚƎĞďŶǉƐŽƵǀŝƐůǉ ƚĞǆƚ͕ŬƚĞƌǉďǇůƉŽƉĄĚƵŬŽŵƵŶŝƐŵƵƓƛĂƐƚŶĢŶĂůĞǌĞŶ͘dĞŶũƐŵĞ ƉƎŝƉƌĂǀŝůŝĚŽƚŝƐŬƵ͘ sĄǌĂŶĄ͕ϭϯϵϮƐƚƌĂŶ͕ϭϮϱϬ<ē͘

,ĞƌŵĂŶŶ,ŽīŵĂŶŶͮ ^ǀĂƚĄ,ĞĚǀŝŬĂ^ůĞǌƐŬĄ;ϭϭϳϲʹϭϮϰϯͿ ŶĢŵēŝŶǇƉƎĞůŽǎĞŶǉǎŝǀŽƚŽƉŝƐƐǀĂƚĠ,ĞĚǀŝŬǇ ^ůĞǌƐŬĠ;ϭϭϳϲʹϭϮϰϯͿ͕ƚĂŬďůşǌŬĠŶĂƓşŶĞǎĐĞ ĞƐŬĠ͕ ƉƎĞĚƐƚĂǀƵũĞ ũĞĚŝŶĞēŶŽƵ ŽƐŽďŶŽƐƚ ƐƉŽũƵũşĐşŬƵůƚƵƌƵŶĢŬŽůŝŬĂǌĞŵş͗ĞĐŚ͕WŽůƐŬĂ Ă EĢŵĞĐŬĂ͘ :Ğũş ƉŽǌŽƌƵŚŽĚŶǉ ǎŝǀŽƚ ƌŽǀŶĢǎ ƵŬĂǌƵũĞ ƉƌŽƉŽũĞŶş ĐŚĂƌŝƐŵĂƚƵ ŵĂŶǎĞůƐƚǀş ƐŝŵƉƵůǌǇǌƎĞŚŽůŶşŚŽǎŝǀŽƚĂ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϳϮƐƚƌĂŶ͕ϴϬ<ē͘

dŽŵĄƓaƉŝĚůşŬͮWƌĂŵĞŶǇƐǀĢƚůĂ WĄƚĠǀǇĚĄŶşŽďůşďĞŶĠŚŽƚŝƚƵůƵ͘ ƵĐŚŽǀŶş ǎŝǀŽƚ ũĞ ƉƎşƚŽŵŶŽƐƚş Žǎş ŽƐŽďǇ ǀŽƐŽďĢůŝĚƐŬĠ͘dĂƚŽũĞĚŶŽĚƵĐŚĄƉƌĂǀĚĂũĞ ǌĄŬůĂĚŶşŵ ŵŽƚŝǀĞŵ ƉƎşƌƵēŬǇ ŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠ ĚŽŬŽŶĂůŽƐƚŝ ŶĂƉƐĂŶĠ ǀǇŶŝŬĂũşĐşŵ ǌŶĂůĐĞŵ ŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠƐƉŝƌŝƚƵĂůŝƚǇ͕ŬĂƌĚŝŶĄůĞŵdŽŵĄƓĞŵ aƉŝĚůşŬĞŵ͘^ƵǎŝƚŬĞŵƐŝũŝŵƽǎĞēşƐƚǌĂēĄƚĞēŶşŬ ŝƉŽŬƌŽēŝůǉ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϰϳϮƐƚƌĂŶ͕ϮϵϬ<ē͘

+ODV9HOHKUDGX 6ORYRDREUD]

8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ UMNCFjVøTDQJQNUM½ |2TCJC| VGNHCZ GOCKN FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\ 2įK|P½MWRW| X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW UNGXC PCYYYKX[UGJTCFE\ UNGXC|

dĞŽůŽŐŶĂĚĢũĞ͕ŬĂůĄďƌŝũƐŬǉŵŶŝĐŚ͕ũĞŶǎďƵĚĞ ďƌǌǇďůĂŚŽƎĞēĞŶ͕ũĞĚŶĞƐũŝǎƌĞŚĂďŝůŝƚŽǀĂŶǉ ĚşŬǇƉĞēůŝǀĠŵƵǀĢĚĞĐŬĠŵƵǌŬŽƵŵĄŶşũĞŚŽ ƐŬƵƚĞēŶǉĐŚƐƉŝƐƽ͘KƉĢǀŽǀĂŶǉĂŶƚĞŵũĂŬŽ ŵŽƵĚƌǉŵƵǎ͕ŶĞƐƉƌĄǀŶĢŚŽĚŶŽĐĞŶǉŶĢŬƚĞͲ ƌǉŵŝĮůŽƐŽĨǇĐŽďǇͣƵƚŽƉŝĐŬǉǌŶĂůĞĐƉƎşĐŚŽĚƵ ŶƟŬƌŝƐƚĂ͖͞ŵǇƐůŝƚĞů͕ũĞŶǎĐŚƚĢůŚŽǀŽƎŝƚŽƐŽƵͲ ǀŝƐůŽƐƚĞĐŚŵĞǌŝƐŵǇƐůĞŵůŝĚƐŬǉĐŚĚĢũŝŶĂĐŚǀĄůŽƵǌĂŽǎşĚŽďͲ ƌŽĚŝŶş͕ũĞƉƎĞĚƐƚĂǀĞŶŝƚĂůƐŬǉŵƐƉĞĐŝĂůŝƐƚŽƵ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϴϴƐƚƌĂŶ͕ϵϱ<ē͘

Jáchym z Fiore

6RXERUQpGtOR7RPiåHäSLGOtND

1$,'&0 8- ; <#5©.',6'0#|#&4 '5 7

:ĞƌǌǇDŽƌĂǁƐŬŝͮ dĞŽƌŝĞŚƵĚďǇǀĞƐƚƎĞĚŽǀĢŬƵ WƌĄĐĞDŽƌĂǁƐŬĠŚŽƉůŶşǌĂƉŽŵŽĐŝƐŚƌŽŵĄǎͲ ĚĢŶĠŚŽĂƐǇƐƚĞŵĂƚŝǌŽǀĂŶĠŚŽŵĂƚĞƌŝĄůƵ͕ǌƉƽͲ ƐŽďĞŵǌƉƌĂĐŽǀĄŶşĂƉŽĚĄŶşŵ͕ũĂŬŽŝďŽŚĂƚŽƵ ĚŽŬƵŵĞŶƚĂĐşƐƚƵĚŽǀĂŶĠƉƌŽďůĞŵĂƚŝŬǇƉƌŽͲ ƐƚƎĞĚŶŝĐƚǀşŵƚĞǆƚƽƐƚƎĞĚŽǀĢŬǉĐŚŚƵĚĞďŶşĐŚ ƚƌĂŬƚĄƚƽ͕ũĂŬĨƵŶŬĐŝƐŬƌŝƉƚƵƌēĞŶǉĐŚƐƚƵĚĞŶͲ ƚƽŵŵƵǌŝŬŽůŽŐŝĞ͕ƚĂŬĨƵŶŬĐŝƵēĞďŶşƉƎşƌƵēŬǇ ĚŽƉůŸƵũşĐşƐƵŵĄƎƉŽǀŝŶŶǉĐŚǀĢĚŽŵŽƐƚşŽĚĢũŝŶĄĐŚŚƵĚĞďŶş ŬƵůƚƵƌǇƐƚƎĞĚŽǀĢŬƵ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϭϲϰƐƚƌĂŶ͕ϭϴϬ<ē͘

Fabio Troncarelli

(cca 1135–1202) Život, názory a dílo

(GLĀQtŉDG\

8ÉVC0GLGFNÅJQ 2TCJC VGNHCZ GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\ YYYKX[UGJTCFE\

Hermann Hoffmann

Svatá Hedvika Slezská (1176–1243)

&ĂďŝŽdƌŽŶĐĂƌĞůůŝͮ:ĄĐŚǇŵǌ&ŝŽƌĞ ;ĐĐĂϭϭϯϱʹϭϮϬϮͿŝǀŽƚ͕ŶĄǌŽƌǇĂĚşůŽ

Jerzy Morawski

Teorie hudby

ve středověku

6 78',-1Ì 7(;7< & (175$ $ /(77,

2012

Recommend Documents