2012 CYAN SOCIOLOGY

1/2012

CYAN SOCIOLOGY

Vydává Charter of Progressive Sociology

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1

OBSAH EDITORIAL Sociální struktura [1] Kateřina Pintířová

STATI Digitální každodennost: Adorno by na Internetu „ujížděl“ (?) [2] Jan Váňa Dopad struktury vězeňského světa na jeho účastníky: opomíjený pohled vězeňských dozorců [9] Lukáš Dirga Subverzivní potenciál stylu Suicide Girls: hranice „normality“ [15] Kristýna Vrátníková

ESEJ Proměny práce v současné společnosti a související rizika [19] Kateřina Marková

RECENZE Marta Kolářová: Revolta stylem – hudební subkultury mládeže v České republice [24] Vlasta Kaderová Klára A. Samková: Romská otázka, Psychologické důvody sociálního vyloučení Romů [27] Barbora Urbanová

ZPRÁVA Erasmus v Salfordu aneb očekávání a překvapení v Británii [28] Pavla Králíková


EDITORIAL Sociální struktura První (pilotní) číslo časopisu Cyan Sociology je zaměřeno na téma sociální struktura a vzhledem k tomu, že je to téma široké, publikované články mají velký rozptyl. Můžete si přečíst článek Lukáše Dirgy, který na základě provedeného empirického výzkumu analyzoval vězeňské struktury z pohledu dozorců. Zamyslet se spolu s Janem Váňou nad ideologií reprodukovanou digitálními technologiemi. Prozkoumat prostřednictvím Kristýny Vrátníkové subverzivní chování některých žen. Kromě uvedených statí naleznete v tomto monotematickém čísle esej, ve které Kateřina Marková přemýšlí nad tím, proč se v dnešním globalizovaném světě pojí pracovní trh se stále většími riziky. Dalšími texty jsou recenze knih od Marty Kolářové: Revolta stylem a Kláry A. Samkové: Romská otázka. Číslo zakončuje zpráva Pavly Králíkové ze studijního pobytu v britském Salfordu, ve které popisuje vlastní zkušenost se studiem na zahraniční univerzitě. Kateřina Pintířová

1


STATI Digitální každodennost: Adorno by na Internetu „ujížděl“ (?) ideologie reprodukovaná digitálními technologiemi v perspektivě každodennosti JAN VÁŇA Fakulta sociálních studii, Masarykova univerzita, Brno 1. Úvod Kolem fenoménu tzv. nových médií panuje v současnosti značně rozporuplná diskuse. Nadšení uživatelé hovoří o výhodách, které jim přináší elektronická komunikace, možnosti sdílení dat a všeobecné urychlení a zjednodušení práce v každodenní zaměstnanecké rutině, a neodmyslitelně pak i ve sféře pracovních mezičasů, tj. na poli zábavy a odpočinku. Skeptici na druhou stranu upozorňují na nepříznivé průvodní jevy, které s sebou zejména ona příslovečná akcelerace veškerých s informačními technologiemi spojených aktivit nese, a ohánějí se pojmy jako digital divide1, information overload2 a na více „laické“ úrovni například i zobecňujícím argumentem o mizení starých „poctivých“ hodnot a tradičních pilířů lidské morálky3. V akademických kruzích se tyto protichůdné tendence promítají do dvou takřka znepřátelených směrů – technooptimisté vidí ve stále se dynamizující technologické vlně až „spásný“ potenciál, technoskeptici na druhou stranu upozorňují na určité zamlčené předpoklady a méně viditelná negativa (viz např. srovnávací studie Dahlberga [2004]). Sociální vědci si pak často zachovávají svoji neutralitu tím, že informačním technologiím přiznají určitou míru ambivalentních projevů, které působí jaksi na pozadí daleko širších a komplexnějších socio-ekonomicko-politických procesů4. Cílem naší krátké analýzy by měl být takový příspěvek do debaty o nových médiích, jenž 1) se pokusí poukázat právě na některé zamlčené předpoklady IT a to především 2) v kontextu jejich každodenního využití, tj. ve snaze vyhnout se prostředí komplexního a rozsáhlého společenského systému tím, že výrazně omezíme analytické ambice. Právě zasazením do kontextu tzv. každodennosti se zároveň 3) pokusíme vyhnout určité „apriorní“ lamentaci nad sebepřekračujícím technologickým pokrokem tím, že necháme IT interagovat se společenskými aktéry ve smyslu určité praktičnosti těchto interakcí – tedy takového jednání, které má pro aktéry zcela jasný a praktický význam. Základní sumu vědění pro naši krátkou analýzu poskytne Bourdieu [1998, 2002] a Lefebvre [IN Highmore 2002: 225236], na závěr se pak pokusíme některé teze ve stručnosti demonstrovat na případu ukázkového video blogu.

1

Více viz např. Norris [2001]. O tzv. „informačním přetížení“ viz např. Hwang & Lin [1999]. 3 V extrémní podobě se tyto silně konzervativní tendence objevily například u hnutí tzv. Ludditů. Ti se, za cenu uchování a ochrany tradičních hodnot, nebránili použití fyzického násilí proti strojům. Tím ovšem technologiím, paradoxně, připsali určitou determinující váhu a sami tak potvrdili jejich důležitost. Více viz např. Robins & Webster [1999: 39-63]. 4 Uveďme např. Castellse [1996], pro něhož jsou IT teprve prostředím, skrze nějž ostatní rozhodující procesy z nejrůznějších sfér lidského jednání teprve promlouvají vlastním svébytným jazykem. 2

2

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 2. Televize jako hlásná trouba kapitalismu pozdní modernity 2.1 Zamlčené předpoklady televizní produkce Pakliže chceme hovořit v souvislosti s technologiemi o určitých zamlčených předpokladech, patrně se v historii technického vývoje poslední doby nenabízí mnoho lepších příkladů, než je masový nástup televizorů. Proces vynálezu a postupného vývoje televizoru v sobě zahrnuje dvě protichůdné a navzájem se vyvažující tendence, když na jednu stranu je výstupem vědeckých procesů, v nichž se zákonitě více či méně reflektují požadavky a směřování dominantní celospolečenské doktríny5, na stranu druhou ovšem získává poněkud odlišný význam ve světle konkrétních socio-ekonomických vztahů. Teprve v intencích těchto vztahů je aplikované vědecké poznání přetaveno do konkrétních obrysů pro konkrétní společenské aktéry. Bourdieho [2002: 46-50] slovníkem můžeme určité objektivní tlaky, které jsou v samotné podstatě televizoru a jeho využití obsaženy, označit jako výraz struktury pole, kde pole označuje právě sadu dominantních organizujících principů. Struktura tohoto pole je pak předestřena aktérům, kteří se v uvnitř pole pohybují – divákům je vnucen určitý rámec, jemuž se jsou nuceni se podrobit (pakliže mají sami zájem se interakci s televizorem podílet). Bourdieu [2002: 45] tento princip demonstruje např. na vývoji televizních obsahů ve Francii, přičemž vedle sebe staví „kulturní“ televizi padesátých let, jejímž hlavním cílem mělo být formování vkusu veřejnosti, a televizi let devadesátých, která naopak neváhala přizpůsobit se vkusu veřejnosti tak, aby oslovila co možná nejširší publikum. Na tomto srovnání je zároveň dobře vidět dialektický vztah, který nechává gatekeepery s příslušnými rozhodovacími pravomocemi vystavět strukturální podmínky podle pravidel pole, zároveň je ale do určité míry formuje podle pozic konkrétních aktérů v poli. 2.2 Televizní pole, illusio a pravidla hry V rámci výše zmíněného jsou pro strukturální efekt pole produkce televizních významů charakteristické jeho objektivita, anonymita a neviditelnost. Bourdieu [2002: 52] píše: „explicitním vyjádřením věcí, o nichž novináři nejasně tuší, ale nechtějí o nich příliš vědět, jim dávám nástroje svobody, aby tyto mechanismy opanovali“ – tedy strukturální tlak pole zde sice působí více či méně determinujícím způsobem, který ovšem v interakci s aktéry funguje téměř transparentně a dává jim tak nejen pocit svobodného rozhodování, ale i určité moci vzhledem k utváření objektivních vztahů v jejich okolí. Za tímto účelem Bourdieu [1998: 106-108] zavádí výstižný pojem illusio. Illusio jsou pravidla fungování pole (Bourdieu pro přesnější popis přirovnává fungování pole ke hře a illusio pak analogicky označuje za pravidla hry), která motivují aktéry v poli k určitému jednání, jímž jsou tato pravidla dále reprodukována. Uvedený trojúhelník objektivita – anonymita – neviditelnost tedy neznamená nic jiného, než že aktéři (např. producenti televizních obsahů) 1) vnímají stav pole (např. určité trendy v oblasti produkce televizních obsahů) jako objektivní realitu, která na ně 2) působí v jakési zobecnělé podobě, tj. anonymně (např. suma všech kulturních obsahů jiných televizí) a zároveň 3) ji pociťují jako určitou vnitřní jistotu a nevyhnutelnost – tedy je pro ně neviditelná. Pro nás je důležité, že pole – v našem případě pole produkce televizních významů, ale může se jednat o jakékoliv jiné pole – svoje struktury udržuje a reprodukuje jaksi „skrytě“, čímž otevírá prostor

5

Příznakem modernity, řečeno s Beckem [2004: 257 - 261], je např. i tendence vědeckých poznávacích praxí k „feudalizaci“. Tedy k tomu, že se otevírají ekonomicko-politickým zájmům.

3

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 něčemu, co bychom mohli pracovně nazvat ideologií, tedy procesu symbolického udržování určitého konkrétního modelu společenské hierarchie. 2.3 Ideologie televizní produkce v jazyce osvícenství Pro lepší pochopení způsobu, jakým k takovému „skrytému“ udržování struktur pole dochází, můžeme využít Gouldnerova [1982: 118-137] výkladu o vzniku moderního jazyka osvícenské racionality. Gouldner se přidržuje klasického marxistického odkazu reprodukovaného skrze pojmy Dialektiky osvícenství [Adorno, Horkheimer: 2009], když hlavní zásluhu na vzniku racionálního jazyka připisuje buržoazní vrstvě a tomu, jak tato vrstva dokázala ve svůj prospěch využít nástroje cenzury. Racionální jazyk, aby mohl účelově pojmenovávat předměty a zahrnout je tak do svého abstraktního systému, se potřebuje pojmově uzavřít, tj. potřebuje jednoznačně definovat to, co chce pojmenovat, ale i to, co pojmenovat nechce. Podobně jako hranice země na jednu stranu vyznačují, kde moc státu končí, a na druhou stranu naopak definují území, které se má „sehnout pod panským jhem“ [Gouldner 1982: 126], tak se i osvícenská cenzura svojí vnější funkcí vymezovala vůči jiným symbolickým světům, zatímco svou vnitřní funkcí naopak umožnila efektivně nakládat s pojmy, které jí byly vlastní. Cenzura se tedy stala nutnou podmínkou racionální gramatiky tím, že ji vymezila vůči jiným gramatikám, a zároveň jí poskytla mocné pojmové nástroje, když „pojem [nahradila] formulí, příčinu pravidlem a pravděpodobností“ [Adorno, Horkheimer 2009: 19] – tedy dala vzniknout systému, který (nejen) kritičtí sociologové nazývají instrumentální racionalitou. Že gramatika racionality musí být takto omezena, aby vůbec mohla fungovat jako vyjadřovací prostředek, platí v obecné míře pro všechny gramatiky. Jak dále poukazuje Gouldner [1982: 126], každá gramatika je zároveň cenzorem a zároveň řeč umožňuje. V případě osvícenské racionality narážíme ovšem, v duchu Marxova učení, na nezanedbatelné propojení této tzv. gramatiky s mocenskou hierarchií, což ji, podobně jako jazyk pole produkce televizních významů, činí nejen cenzorem sebe sama, ale zároveň i cenzorem myšlení a jednání v rozličných sférách více či méně ovlivňujících sociální život. 3. Ideologie v perspektivě každodennosti Označení a pojmenování vnitřních intencí jazyka nějakého pole nám ovšem nic neříká o důsledcích užití tohoto jazyka v jeho konkrétních projevech. Bourdieho koncept illusia za tímto účelem vymezuje sadu sdíleného vědění o pravidlech hry termínem doxické vědění, neboli doxa [1998: 90-91]. Doxa obdařuje pravidla hry v poli určitou „posvátností“ či „nedotknutelností“, pakliže byla dostatečně petrifikována ve a) strukturách pole a v b) myšlenkových strukturách jedinců. Jinými slovy, abstraktní jazyk osvícenské racionality na počátku de facto účelově vytvořený s cílem udržet stávající distribuci moci se skrze opakované každodenní užívání stane trvalým výrazem praktik pole, aniž by tuto svoji účelovost jakkoliv přiznával, nebo i vůbec přiznat mohl. Řečeno s Dialektikou osvícenství, jestliže v rovnici označíme neznámou, tato je již dopředu odsouzena ke svému jednoznačnému vypočtení – „dopředu se stává nejen předurčena k objevení, ale stává se předem známou“ [Adorno, Horkheimer 2009: 38]. Nebezpečí zamlčených předpokladů pak spočívá ve faktu, že při počítání můžeme mít nad výsledkem rovnice pocit absolutní a nezpochybnitelné moci. Užitečnou syntézu konceptu ideologie a prostředí každodenního života představuje ve svém díle Lefebvre [IN Highmore 2002: 225-236]. Ten spojuje marxistickou dialektiku s každodenností takovým způsobem, že svůj pojem každodennosti rámuje jako „arénu uvnitř kapitalistické kultury“.

4

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 Pro každodennost jako analytický koncept je charakteristické, že svůj part v analyticko-kritické hře rozehrává už jenom tím, že dokáže pojmenovat sama sebe. Pakliže každodenností označíme soubor praktik, které aktéři vykonávají pravidelně „každý den“, činnosti, jimž rutina a pravidelnost poskytují obtížně proniknutelné obaly jistoty a pořádku, pak výchozím předpokladem fungování každodenních praxí je bezesporu jejich nereflektovaltelnost. Jedinci, kteří rozehrávají určité interakce pravidelně a automaticky, zakládají efektivitu těchto interakcí právě na faktu, že je nemusí pokaždé podrobovat kritickému zkoumání. Řízení automobilu by se např. mohlo stát velice problematickou záležitostí, kdyby měl řidič před každou jízdou promýšlet, zda je při srážce s kamionem v osmdesátikilometrové rychlosti schopen spíše přežít nebo spíše nepřežít. Automobil je jistě „vražedným nástrojem“, ale jeho efektivní využívání umožňuje právě fakt, že si tuto jeho vlastnost nepřipustíme, resp. nemáme potřebu ji dlouhodobě a důmyslně reflektovat. To, co je nám při řízení naopak užitečné, jsou naučené a rutinizované techniky, které se postupem času stávají zcela přirozenými automatismy. Ideologický střet zde ovšem může nastat v situaci, kdy volíme jízdu automobilem, i když je pro nás, ve vztahu k širším společenským souvislostem, výhodnější jet například vlakem. Jízda automobilem pro nás představuje určité hodnoty, jako jsou jistota, spolehlivost, rychlost apod., cesta vlakem pak může představovat kupříkladu hodnotu ochrany životního prostředí. V okamžiku, kdy se jízda automobilem pro nás stává ideologií každodennosti, za žádnou cenu nebudeme cestovat vlakem nikoliv proto, že chceme škodit životnímu prostředí, ale jednoduše proto, že jiné varianty než jízda automobilem jsou pro nás neviditelné. Řečeno s Lefebvrem [IN Highmore 2002: 229], jedinec chycený v síti každodenních praktik nejen, že neví, kde štěstí (happyness) najít, ale on se ani neptá, kde jej hledat. 4. Digitální boření mýtů 4.1 Fragmentovaná ideologie simmelovského světa Vykonává-li aktér určité aktivity takto mechanicky a nereflexivně, může se jeho život jevit snadnějším a jasnějším, protože má jasně definovaný účel. Rutinně vykonávané praktiky poskytují jakousi implicitní jistotu, že dodržíme-li správný postup, nějakým způsobem se vždy dostaneme k předpokládanému cíli. Taková činnost pak ale není ničím jiným, než výše zmíněnou Adornovou rovnicí, která už dopředu vede k jednoznačně danému výsledku a přitom zainteresovanému počtáři dává pocit svrchované moci nad procedurou výpočtu. V digitálním světě nastává zdánlivě opačný případ, neboť uživatel se točí kolem neustálé možnosti volby. Uživatele moderních IT si snadno představíme jako svobodnou individualitu, kompetentní vykonávat zodpovědná rozhodnutí, individualitu, která prakticky není ve svých možnostech omezována sedimentem tradice ani strukturálními podmínkami. Ideální typ takového uživatele se ocitá ve světě neomezených možností, jejichž využití nebo nevyužití závisí čistě na něm. Jedná se vpravdě o individuum simmelovského druhu [Simmel 2002] – obyvatele moderního Metropolisu, v němž „fyzické hranice města nejsou reálné hranice lidských možností“ [Simmel 2002: 35]. Ideologický klam spočívá však v tom, že jakkoliv se uživatel IT tomuto ideálnímu typu může více či méně blížit, nejen, že jej prakticky není schopen dosáhnout, ale: a) výsledný efekt může být přesně opačný, tj. původně zamýšlená emancipace může vést k ještě hlubšímu „podrobení“ (přičemž podrobení zde chápeme jako opak volby), b) uživatel může mít stále pocit, že onoho stavu naprosté emancipace dosáhnul (viz výše: zdání „svrchované moci nad výpočtem rovnice“). Finální podoba „podrobení“, tedy opaku svobodné volby, je v IT světě o to nebezpečnější, že je daleko více fragmentovaná, nepřímá a tím méně viditelná.

5

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 4.2 Nástin případové studie: blogeři a virální videa Za ukázkové hřiště ideálního typu tzv. simmelovského individua bychom mohli považovat Internet (za předpokladu, že není podroben cenzurním praktikám státu nebo jiné instituce). Digitální identity vystačí s jednoduchým, v euroamerické společnosti dnes již velmi snadno dostupným vybavením, aby mohly svoje pole možností rozšířit prakticky na jakoukoliv existující webovou službu. Digitální spojení se samozřejmě nemusí omezovat jenom na webové prezentace a při představě digitální informace, která může zastupovat fyzicky existující osobu (s nejrůznějšími avatary v současnosti ani nepotřebujeme příliš bujnou představivost), se skutečně dostáváme do Metropolisu, v němž každý může interagovat s každým a fyzické hranice při tom nehrají vůbec žádnou roli. Zajímavým fenoménem jsou v tomto ohledu multimediální obsahy, konkrétně tzv. „virální videa“. Videozáznam uložený na serveru a šířený po síti totiž na jednu stranu splňuje určité univerzalistické (řeklo by se až „odcizující“) atributy digitální komunikace, jako jsou neomezenost časem a prostorem, asynchronicita komunikace, možnost příjmu a zároveň dalšího šíření sdělení – na stranu druhou ovšem na příjemce působí jakýmsi principem vtažení, kdy, abychom se přidrželi Bourdieho argumentace, doxické prožívání světa si zachovává svůj významný smysl jako opodstatněná iluze i v případě, že bylo jako doxa prohlédnuto a reflektováno. Obrazový záznam je tedy „latentně k dispozici“, je plně nezávislý na jakýchkoliv fyzických a vnějších podmínkách (snad kromě fyzické existence na serveru) a zároveň může budit, ať už přiznaný nebo nepřiznaný, dojem fyzického světa – včetně dopadů např. na emocionální prožívání zobrazované události. Abychom nastíněné předpoklady demonstrovali v jasnějším světle, využijeme jednoho existujícího video blogu, který je postaven na principu virálních6 videí. Skupina nazvaná „Vlogbrothers“ [2012] působí na internetu od roku 2007 a od svého založení pravidelně publikuje na internetovém portálu YouTube.com dva až tři krátké videospoty týdně. Jedná se převážně o záznamy pořizované webkamerou z počítače vždy konkrétního člena skupiny, způsobem prezentace „talking head“ tedy příspěvky nijak zvlášť nevybočují z řady desítek až stovek tisíc jiných blogů. Rozdílů oproti „řadovým“ videím si ovšem můžeme všimnout ve statistice sledovanosti, protože ta je zároveň faktorem, který má dnes u sdílených videospotů nejvyšší hodnotu (dle principu „definice situace“ je počet shlédnutí považován za významné vodítko při posuzování úspěšnosti, což zároveň motivuje distributory těchto videí, aby právě vysoká sledovanost byla jejich hlavním cílem). Nejsledovanější spoty skupiny Vlogbrothers dosahují hodnot přes patnáct milionů shlédnutí, více sledované se pohybují kolem půl milionu a sledovanost standardního dílu kolísá kolem sto padesáti tisíc [VidStatX 2012]. Při tom je třeba mít stále na paměti, že skupina udržuje periodicitu publikování řádově na jednom spotu za několik dní. 4.3 Dvojznačnost doxického digitálního vědění Při bližším pohledu na strukturu a formu jednotlivých příspěvků je zřejmé, že nadprůměrná sledovanost koreluje se způsobem, jímž autoři kreativně využili právě doxické vědění. Video blog je např. úzce propojen s několika internetovými stránkami, které tvoří základnu pro diváckou komunitu. Na příslušných webech najdeme informace o jakémsi bratrstvu, jež disponuje vlastními rituály (typický je pozdrav rukou), vlastním jazykem (komunita užívá nové výrazy, které vycházejí z neoficiálního jazyka tzv. „geeků“, tj. jakýchsi technologických hračičků) a dokonce i vlastním „posláním“ – kodexem správného videoblogera7. Vzniká zde tedy určitá komunita, jejíž členové využívají digitální komunikaci 6

„Virální“ video je takové, které se šíří podobně jako virová nákaza, tj. exponenciálně od každého nově infikovaného prvku. 7 Viz např.: http://guidetonerdfighting.com/; http://nerdfighters.ning.com/; http://www.brotherhood2.com

6

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 s veškerým jejím odcizujícím efektem (je např. možné shlédnout všech zhruba tisíc spotů, aniž by o tom kdokoliv z jejich autorů měl sebemenší tušení), zároveň ale mají možnost se hluboce identifikovat s komunitními symboly a především s autory distribuovaných sdělení. Oblíbenou praktikou nejrůznějších podnikavých subjektů na internetu je zajišťování výdělků prostřednictvím reklamy, která je v online světě založena na vysledovatelné aktivitě potenciálních příjemců. Nejjednodušším ukazatelem této aktivity je návštěvnost webových stránek, příp. počet zhlédnutí videospotu. Podle principu distribuce virálního videa, jež se s každým dalším shlédnutím šíří stále dynamičtěji, se tak spoty s vysokou sledovaností stávají např. vhodným nositelem obchodní značky nebo prostorem pro umístění reklamy. Případ Vlogbrothers pak zachází v kombinování vlastních výstupů a obchodní značky ještě dál, když ve značku přetváří sám sebe a propaguje ve svých spotech vlastní produkty – ovšem jakousi formou product placementu, kdy je produkt zaměňován za symbolické hodnoty propagované „bratrstvem“8. Už zde tedy není zcela jasné, co je projevem illusia jako hry, kterou se uživatel rozhodl hrát (např. tím, že se stane členem komunity a bude příspěvky skupiny Vlogbrothers pravidelně konzumovat), a illusia jako doxického vědění, které je uživateli podsouváno strukturálně, tj. jako objektivní realita, a přitom se „tváří“ jako součást hry (např. tím, že z aktivity uživatele má někdo zisk). Zřejmá problematičnost této otázky spočívá v tom, že na úrovni jednotlivce je nejspíš epistemologicky nezodpověditelná – uživateli může být zcela upřímně lhostejné, zda nějaká třetí instance profituje z aktivit, které v rámci hry vědomě provádí, neboť „hranice reality“ jsou mu určeny skutečností prožitku, který ze hry má. 5. Závěr Na příkladu, který jsme se pokusili analyzovat pomocí Bourdieho konceptu illusia a v kombinaci s Lefebvrovým konceptem každodennosti, je naznačeno, že jakkoliv se digitální technologie mohou v současnosti „tvářit“ ohebně a přizpůsobivě, jejich potenciál k ideologické manipulaci není o nic menší, než u technologií klasičtějšího, řekněme více zdomácnělého, charakteru (takovou technologií je například televize). To, co uživatelé IT vnímají jako objektivní realitu, v sobě zcela jistě nese určité obtížně pozorovatelné „skryté“ atributy – oproti nedigitálním technologiím jsou navíc tyto atributy ve výrazu objektivní reality artikulovány jaksi fragmentárně a nepřímo. Zamlčené předpoklady zde mají charakter přirozených a banálních úkonů, praktik, jimiž „nestojí za to“ se zabývat, pakliže je naší motivací efektivita, s níž chceme docílit předem daného účelu. Prostředí digitálních technologií poskytuje určitou základnu něčeho, co jsme výše nazvali simmelovským světem nebo simmelovským Metropolisem. V komunikaci, jež se stává stále více určujícím prvkem i pro výkon dalších aktivit, nám takový svět umožňuje nebrat ohledy na fyzická nebo časová omezení, odbourat celou škálu „tradičních“ překážek, přičemž ovšem stále zachovává (i když pozměňuje) symbolickou hodnotu komunikovaných sdělení. Výsledkem spojení „odcizujícího“ efektu nových médií a doxického prožívání zprostředkovaného světa jako opodstatněné iluze se tak stává jakýsi obtížně uchopitelný a, především, obtížně demaskovatelný hybrid.

8

Jeden z autorů skupiny Vlogbrothers je zároveň autorem několika románů. Úspěšnost těchto románů rapidně vzrostla poté, co je jejich tvůrce začal nepřímo inzerovat ve svých spotech, a to opět v duchu komunitní identifikace. Postupně tak např. odhaloval části zápletky nebo postavy. Ojedinělým fenoménem je pak situace, kdy se mezi nejvyšší příčky prodejnosti na serveru Amazon.com zařadil román, který ještě nebyl dokončen. Autor jej nechal zařadit mezi prodávané a v kombinaci s tím pak spustil patřičnou „reklamní kampaň“ na svém video blogu.

7

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 Udržování doxického vědění v poli produkce televizních významů jsme si definovali pomocí faktorů objektivita – anonymita – neviditelnost tak, že aktéři 1) vnímají stav pole jako objektivní realitu, která na ně 2) působí v jakési zobecnělé podobě, tj. anonymně a zároveň 3) ji pociťují jako určitou vnitřní jistotu – tedy je pro ně neviditelná. Pokud bychom chtěli podobným způsobem kriticky nahlížet na sdělení v digitálním prostředí, je třeba počítat s tím, že se nám uvedený trojúhelník – vlivem obtížně pozorovatelných intencí, jež jsou zakódovány ve strojovém jazyce – ještě více rozostří a problematizuje. Illusio, tedy určité zaujetí hrou a vtažení do hry, které vyplývá ze shody mezi mentálními strukturami aktéra a objektivními strukturami sociálního (i když digitálního) prostoru, zdaleka nemusí sledovat utilitární zájmy, nebo dokonce může být striktně založeno na jejich popření. Přesto však, v rámci procesů určité symbolické alchymie [Bourdieu 1998: 127], může fungovat jako potenciální základna pro skryté manipulativní nebo ideologické praktiky. 6. Literatura Adorno, Theodor W. Horkheimer, Max. 2009. Dialektika osvícenství. Praha : OIKOYMENH. Beck, Ulrich. 2004. Riziková společnost. Praha: SLON. Bourdieu, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum. Bourdieu, Pierre. 2002. O televizi. Brno: Doplněk. Castells, Manuel. 1996. The Rise of the Network Society. Malden, MA: Blackwell Publishers. Dahlberg, Lincoln. 2004. „Internet Research Tracings: Towards Non-Reductionist Metodology“. IN Journal of Computer-Mediated Communication, 9(3) . New Zealand: Massey University. Gouldner, Alvin Ward. 1982. The dialectic of ideology and technology: the origins, grammar, and future of ideology. Oxford University Press. Highmore, Ben. 2002. The Everyday Life Reader. New York: Routledge. Hwang, I. Mark, Lin, W. Jerry. 1999. „Information Dimension, information overload and decision quality“ IN Journal of Information Science 25: 213. London: Sage Publications. Norris, Pippa. 2001. Digital Divide. Cambridge: Cambridge University Press. Robins, Kevin. Webster, Frank. 1999. Times of the Technoculture: From the information society to the virtual life. London and New York: Routledge. Simmel, Georg. 2002. „The Metropolis and Mental Life“. IN Cultural sociology, edited by Spillman, Lyn: 28-38. Malden : Blackwell Publisher. VidStatsX. 2012. VidStatsX. [online]. [citováno 13. 6. 2012]. Dostupné z: Vlogbrothers. 2012. Vlogbrothers. [online]. [citováno 13. 6. 2012]. Dostupné z:

8


STATI Dopad struktury vězeňského světa na jeho účastníky: opomíjený pohled vězeňských dozorců1 LUKÁŠ DIRGA Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň Úvod Každý z nás se již někdy ve svém životě setkal s pojmy vězeňství, či věznice, ale jen málokdo ví, jak to uvnitř světa za vysokými zdmi s ostnatým drátem vypadá. Co se skrývá pod těmito, do určité míry tajemnými a fascinujícími, pojmy? Jaká je každodenní realita v českých vězeňských zařízeních? Jací sociální aktéři tento svět obývají, formují, ale také každodenně zažívají jeho podmínky? Toto jsou otázky, které si lidé často kladou, ale ve většině případů na ně nenachází adekvátní odpovědi. Ze své podstaty je vězeňský svět tajemné místo, které si žije svůj vlastní život a náhled na jeho fungování je zraku okolní společnosti odepřen. Mým cílem v předkládaném článku je poodhalit (pouze částečně a s důrazem na dílčí, specifickou oblast života ve věznici) vězeňský sociální svět a jeho vliv na jednu ze sociálních skupin, které se v něm pohybují. Zmiňovanou skupinu tvoří vězeňští dozorci, kteří jsou pro fungování věznice naprosto nepostradatelní, ale jejichž hlasy a názory jsou současně ve veřejných diskuzích i sociálně-vědních výzkumech upozadňovány2. Sféru vězeňství je možné popisovat mnoha různými způsoby, které se buď vzájemně doplňují, nebo využívají rozličných náhledů na stejnou problematiku. Jednou z možných oblastí výzkumu vězeňského prostředí je analýza moci v těchto zařízeních. Michel Foucault pojímá vězení jako jeden z nejilustrativnějších příkladů působení mocenských technik moderní společnosti. V jeho případě se moc projevuje v disciplinaci těl odsouzených, kteří si vtělují dozor nad sebou samými, aniž by museli být viděni. Tuto svou perspektivu popisuje Foucault při využití koncepce Panopticonu (Foucault 2000). Alternativní náhled na moc ve vězení nabízí například Fred Alford, který přichází s koncepcí Nonopticonu, která stojí na premise, že se moc již neprojevuje v individuálním internalizovaném mocenském řádu, který disciplinuje odsouzené, ale naopak se moc projevuje v tom, že se na odsouzené dohlížet nemusí. Nyní již tedy, dle Alforda, nejde o disciplinaci, ale o pouhé uzavření a uzamčení společnosti „nevhodných“ jedinců v prostoru věznice a střežení východu tak, aby nikdo z daného místa nemohl uniknout (Alford 2000: 127). Vedle popisu konkrétních aspektů vězeňství jako je moc, se objevují také koncepty uchopující věznici na abstraktní/obecné rovině. Jedním z takovýchto, nejvíce citovaných, konceptů je i koncept totální instituce Ervinga Goffmana (Goffman 1961). Velmi důležitou oblastní sociálně-vědních výzkumů zabývajících se problematikou vězeňského světa je analýza 1 Tato studie vznikla za finanční podpory Studentské grantové soutěže Západočeské univerzity v Plzni v rámci projektu „Kvalitativní výzkum v prostředí totální instituce – perspektiva vězeňských dozorců“ (grant č. SGS2012-057). Případnou korespondenci zasílejte na adresu: [email protected]. 2 Předkládané interpretace a výpovědi odráží perspektivu skupiny vězeňských dozorců, kteří se účastnili mého výzkumu a nelze je proto považovat za generalizovaný popis celého vězeňského systému, na kterém by se všichni jeho účastníci shodli. Je velmi pravděpodobné, že by skupina odsouzených, či zástupců vedení věznice mohla mít na danou problematiku rozdílný názor.

9

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 perspektiv, či vztahů mezi aktéry, kteří jej obývají. V případě věznice jsou těmito aktéry zejména dozorci a odsouzení. Na skupinu odsouzených se zaměřuje většina těchto výzkumů z mnoha různých pozic od genderové perspektivy tohoto prostředí (Nedbálková 2003), přes homosexuální vztahy (Nedbálková 2006) až po vliv věznice na jejich identitu (Jones, Schmid 2000; Schmid, Jones 1991). Z mého vlastního pohledu je však nezbytné brát v úvahu také perspektivu skupiny, která odsouzené střeží, tedy vězeňských dozorců. Právě oni přispívají k výsledné realitě ve věznici a přebírají zodpovědnost za vnitřní/vnější bezpečnost a pořádek v celém vězeňském areálu. Ztratit ze zřetele význam jejich perspektivy a vhledu do fungování a praxe uvnitř nápravných zařízení, by bylo velkou chybou. Z následující části textu bude patrné, že prostředí věznice dopadá nejen na odsouzené, ale také velmi silně na vězeňské dozorce, kteří se musejí naučit v daných podmínkách pohybovat, interagovat s ostatními a osvojit si takové strategie, které jim pomohou (alespoň částečně) eliminovat a odbourat negativní následky jejich zaměstnání na vlastní identitu. V současném sociálně-vědním diskurzu však bohužel není dostatek výzkumů, které by reflektovaly perspektivu dozorců. Prezentovaná data pocházejí z vlastní empirické studie založené na etnografickém výzkumu, který jsem prováděl ve věznicích typů C v českém vězeňském systému3. Zúčastněné pozorování je ve vnitřním prostoru věznice téměř nemožné a tak byly hlavní metodou sběru dat nestrukturované rozhovory se 17 vězeňskými dozorci pracujícími v daném typu věznic. Provádět kvalitativní výzkum v prostředí totální instituce je velmi obtížné a tak jsem musel při jeho realizaci řešit zejména metodologické překážky týkající se kontaktování potencionálních respondentů. Jako velmi efektivní se ukázala metoda sněhové koule (snowball sampling), kdy jsem musel nejprve získat informátora (ty jsem získával z okruhu svých známých, nebo případně z jejich sociálních sítí), který mi poskytnul kontakt na další případné participanty výzkumu. Také mi tito klíčový informátoři pomáhali překonat prvotní nedůvěru ze strany dozorců, kteří mne neznali osobně. Témata rozhovorů reflektovala problematiku konceptualizace role dozorců ve vězeňském systému, jejich interakce s ostatními aktéry, možný vliv a dopad zaměstnání ve věznici na jejich identitu a případné strategie, jak se s tímto tlakem prostředí vypořádávat. V tomto textu se konkrétně zaměřuji zejména na vliv zaměstnání ve věznici (to je úzce spojenou s prostředím věznice) na identitu vězeňských dozorců, na to jakému dopadu musejí čelit, jaké pro svou „obranu“ volí strategie a zda jsou tyto strategie efektivní. Totální instituce věznice a strategie eliminace nevhodného vlivu na identitu jejich účastníků Vězeňský svět lze nahlížet optikou sociologa Ervinga Goffmana jako totální instituci, která je charakteristická jasným oddělením světa uvnitř daného zařízení od okolní společnosti. Právě věznice je jedním z klasických příkladů totální instituce, kdy jsou na jednom místě vykonávány aktivity, které jsou v běžném životě odděleny. To znamená, že jsou všechny činnosti prováděny na jednom místě, při účasti ostatních jedinců a za dozoru nadřízené autority, což jen zrcadlí totální charakter těchto institucí, které jsou všeobkličující a zasahují celý svůj prostor (Goffman 1961: 6-7). Totální instituce produkuje specifické podmínky, specifickou sociální strukturu, která dopadá na její účastníky. V mém případě to je tedy sociální struktura věznice a často opomíjený efekt vězeňského prostředí, kterým je jeho dopad na vězeňské dozorce. Ideálem věznice je náprava odsouzeného a jeho efektivní resocializace zpět do společnosti. Jako jeden z vedlejších účinků vězeňského zařízení je 3 Sběr dat probíhal od 1. 7. 2012 do 31. 8. 2012. Data byla získána z rozhovorů s vězeňskými dozorci pracujícími ve 4 různých věznicích typu C ve vězeňském systému České republiky. Věznice typu C jsou vězeňská zařízení s ostrahou, která jsou z pohledu vnitřních pravidel věznice a české legislativy považována za druhý nejpřísnější typ.

10

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 zřetelný také vliv na identitu dozorců. Prostředí věznice je destruktivní jak pro odsouzené, tak také pro dozorce (Zimbardo 2005: 131). Jaké jsou tedy charakteristické podmínky zaměstnání vězeňského dozorce, které jej ovlivňují? Charakteristické znaky zaměstnání vězeňského dozorce jsou stigmatizace této práce většinovou společností, izolace na ohraničeném a uzavřeném prostoru, specifická pracovní doba, monotónnost každodenní reality, ale zároveň také neustálá přítomnost možnosti nepředvídatelného fyzického ataku ze strany odsouzených. Dozorci jsou stejně jako odsouzení při výkonu svého zaměstnání uzavřeni v prostoru věznice, který je skryt zraku i fyzickému přístupu okolní společnosti. To přispívá určitou měrou také k vytváření stereotypního nahlížení na vězeňské dozorce jako na brutální, zkorumpované sadisty. Realita je však z perspektivy vězeňských dozorců odlišná, kdy oni sami popisují vězeňské prostředí jako monotónní svět, kde se stále dokola opakují jednotlivé úkony. Stále je však přítomná hrozba z neočekávaného útoku. Nikdy si nemůže být dozorce jistý, co daný odsouzený udělá. Tento strach z fyzického napadení vytváří velký odstup dozorců od vězňů a vede k zaujímání formálního a odosobněného zacházení s odsouzenými ze strany vězeňských dozorců (Jacobs, Retsky 1975: 22-26). Jak těmto podmínkám mohou daní jedinci čelit? Existují nějaké strategie, které by k tomuto účelu využívali? Vězeňský svět je potřeba definovat jako prostředí s typickou strukturou, organizací, řádem a kulturou, kterou se musejí nově příchozí naučit respektovat a také se do ní socializovat. V případě věznice tvoří sociální strukturu zejména tři hlavní skupiny: dozorců, odsouzených a vedení věznice. Vztahy a interakce mezi těmito skupinami utváří specifika života ve věznici a pracovní podmínky pro dozorce. Ti zaujímají vůči odsouzeným formální a neosobní přístup, kdy si od nich udržují velkou sociální distanci. Na pomyslném hierarchickém žebříčku (alespoň z pohledu organizační struktury) jsou dozorci někde uprostřed, odsouzení jsou na jejím samotném dně a vedení věznice stojí na vrcholu. S vedením mají dozorci rozporuplné vztahy, kdy na jednu stranu ví, že se vedení věznice musí řídit určitými pravidly, ale na druhou stranu necítí dozorci žádnou podporu ve smyslu důvěry, ocenění jejich práce apod. Z tohoto pohledu je pro dozorce prostředí věznice poměrně nepřátelské, protože na jedné straně čelí skupině odsouzených a možnému fyzickému násilí, ale na druhé straně necítí od vedení věznice výraznější podporu a uznání za jejich námahu. Všechny tyto uváděné charakteristiky zaměstnání vězeňského dozorce mají na dané jedince vliv a ti se snaží nalézt způsoby, jak mu úspěšně čelit. Jednou z takovýchto strategií je suspendování identity (suspended identity), které popisují Schmid a Jones, kteří však danou strategii pozorují u odsouzených (Schmid, Jones 1991; Jones, Schmid 2000). Ta zahrnuje nutnost vytvořit si určitý způsob sebe-prezentace, určitou image, kterou daný jedinec při pohybu ve vězeňském prostředí a při interakci s ostatními účastníky využívá. Daná image se postupem času proměňuje v určitý druh identity, kdy se jedinec považuje za účastníka daného sociálního světa, který se musí v daném prostředí chovat takovým způsobem, který se mu zdá nejvhodnější a který si na základě svých zkušeností vytváří. Tato identita je však odlišná od té, se kterou se jedinec identifikuje mimo věznici. Autoři Schmid a Jones k jejich popisu užívají termíny pravá a vězeňská identita. Z důvodu zamezení vlivu prostředí věznice na jejich pravou identitu ji daní jedinci suspendují a při pohybu uvnitř věznice využívají identitu vězeňskou, kterou při opuštění věznice opět suspendují a zaujmou mimo věznici identitu pravou. To vede k vytvoření si dualistického pojímání vlastního já, vězeňského a mimovězeňského (Schmid, Jones 1991: 149). Lze však tuto strategii vypozorovat také u vězeňských dozorců?

11

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 Strategie utváření identity v podání vězeňských dozorců Zaměstnání dozorce má na jedince, jež jej vykonává zajisté určitý vliv, který se projevuje v rozdílných intenzitách a rozličnými způsoby. Všichni respondenti se však shodli na tom, že po určité době dopadne tíha práce ve věznici na každého. To jakým způsobem tato práce ovlivňuje jedincům život a jak se s tím tlakem vypořádává je samozřejmě individuální záležitostí, nicméně jako nejčastěji zmiňovaný a nejvýznamnější se ukázal dopad v psychické rovině. Vystavení permanentnímu stresu, možné hrozbě fyzického napadení, možnému nařčení z toho, že dozorce porušil své pravomoci a mnoho dalších negativních faktorů se odráží na jedincově psychice. Jako jeden z prvních a zároveň nejčastějších projevů změny chování u dozorců je transformace jejich slovníků. Po nějaké době začínají dozorci stále častěji používat hovorové výrazy, které se učí ve věznici a poté si je nevědomě přenáší i do civilního života. Spolu se změnou vyjadřování se mění také přístup k interakci s okolní společností. Dozorci jsou v rámci svého zaměstnání nuceni interagovat s odsouzenými, kteří často úmyslně, či neúmyslně nedokáží pochopit, co po nich dozorci chtějí, ti jim to musí stále dokola opakovat, což je dráždí a provokuje. Pokud se následně vyskytne obdobná situace i mimo věznici a dozorce je vystaven nutnosti nějakou věc opakovat dokola, tak se u něj může vyskytnout (často také vyskytuje) přehnaná a agresivní reakce. Takovýto případ popisuje ve své výpovědi pan B4: Celou dobu jim tam dokola opakuju jednu věc, je to rutina, tak to děláš každej den, furt dokola a nechápou to a je to přitom pokaždé stejný jo, a pak se mi stane, že se bavím doma s mámou a ona mi nerozumí, já se musím opakovat a už pomalu na ní vyjedu jo, nebo jí seřvu, dá se říct. Jednou z příčin změny v chování u dozorců je i to, že se nedokáží od své práce v soukromí „odstřihnout“, stále na ni myslí a „nosí si práci domů“. Vězeňský dozorce je pod obrovským tlakem, aby v práci neporušil nějaké pravidlo, aby něco nepřehlédl, aby dokázal anticipovat možné rizikové situace apod. To následně vede k tomu, že nad možnou potencionální chybou stále přemýšlí i v případě, kdy už není v zaměstnání a nedokáže se tak od své práce pořádně uvolnit. Neschopnost odpoutat se od zaměstnání vede k narušení sociálních vazeb se svým okolím, kdy tím trpí zejména rodinné a přátelské vztahy. Častým jevem je také rozvod u vězeňských dozorců, kdy jejich životní partneři již nedokáží tento fakt akceptovat. Vedle vlivu zaměstnání dozorce na jedincovi konkrétní osobní vazby a interakce ve společnosti, se podepisuje jejich zaměstnání také na celkovém vnímání okolní společnosti. Dozorci si často vytváří určitou paranoidní představu, že je společnost složená z velké části z nebezpečných kriminálníků. To se projevuje tak, že podezřívají ostatní jedince jako potencionální zloděje, vrahy apod. To, že se každodenně setkávají s různými formami násilí a lidmi, kteří neváhali porušit zákon, zapříčiňuje do určité míry ztrátu víry v kladné stránky společnosti a vede spíše k nahlížení na okolí z perspektivy možného násilí a zločinu. Při výkonu svého zaměstnání si musí dozorce osvojit a automatizovat aspekty jednání jako neustálá ostražitost, nedůvěra v lidi, se kterými jedná (odsouzenému dozorce nikdy nesmí věřit), obezřetnost, neustálá kontrola svého okolí apod., což si následně přenáší i do civilního života. Všech těchto negativ spojených s výkonem svého zaměstnání jsou si dozorci vědomi a připouští, že na ně mají bezesporu silný vliv. Jak se jim lze však bránit? Existuje nějaká strategie, kterou by dozorci využívali pro eliminaci vlivu těchto rizik? Podobně jako u odsouzených v případě výše popsaného 4 Z důvodu zachování anonymity respondentů uvádím pouze pseudonymy, které jsem vytvořil pro analytické účely výzkumu. Úryvky z rozhovorů jsem nijak neupravoval, aby nedošlo k narušení autenticity jednotlivých výpovědí.

12

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 výzkumu Schmida a Jonese (1991), se vězeňští dozorci snaží suspendovat civilní identitu (tu, se kterou se identifikují v civilním životě) a při práci ve věznici ji nahradit identitou „pracovní“ (tou, kterou si pro účely výkonu zaměstnání vytváří). Pokud se chce dozorce vyvarovat vlivu jeho zaměstnání na vlastní osobu je nutné, aby si dokázal nalézt způsob, jak odbourat hromadící se stres a psychické vypětí. Klíčem k tomu mohou být zejména koníčky, které jedinec vykonává ve svém volné čase jako například sportovní aktivity, kutilství, sběratelství a mnoho dalšího. Princip spočívá v nutnosti zaměstnat svou mysl natolik, aby zapomněla na to co se děje v zaměstnání a jedinec nemusel na svou práci myslet dnem i nocí. Provozovat nějaký koníček je, dle respondentů, naprostou nutností, proto, aby na své zaměstnání nemysleli a práci si nenosili domů. Samotné koníčky však nestačí. Je potřeba osvojit si komplexnější strategii, která by chránila jedincovu psychiku. Tou je suspendování identity. Dozorci se po určité době naučí rozpoznávat všechny náležitosti svého zaměstnání, všechny tlaky s tím spojené, což jim pomáhá vytvořit si určitou image, kterou se prezentují při interakci s odsouzenými. Není možné se chovat stejně v prostorách věznice jako v civilním životě. Tohoto faktu jsou si dozorci vědomi a tak se snaží vytvořit si image druhou identitu - která jim slouží k efektivnímu pohybu v rámci vězeňského zařízení. Tu si jedinec vytváří na základě svých dosavadních zkušeností z vězeňského prostředí tak, aby pro něj byla co možná nejvíce přínosná. Zároveň však stále chce zůstat v civilním životě takovým člověkem, kterým býval. Vězeňský dozorce se tedy naučí rozlišovat mezi dvěma světy – civilním a vězeňským. V každém z nich má rozdílnou identitu. V civilním životě má identitu, se kterou se identifikuje a kterou považuje za vlastní, pravou a přirozenou. Ve věznici však na sebe bere uměle vytvořenou image, vězeňskou identitu, která mu má pomoci ochránit tu identitu pravou. Dozorci tedy vykonávají praxi přepínání mezi dvěma světy a dvěma identitami. Tuto strategii popisuje i pan Š.: Když jdu ve tři hodiny domů, tak prostě vypnu a teď jsem zase člověk a nepřemýšlím o tom, že ráno jdu zase do práce, prostě o tom přemýšlím až ráno, když mi zazvoní budík. Tím, že se pan Š. snaží po tom „co za nim zaklapnou dveře“ nemyslet na záležitosti týkající práce a všechnu tuto starost nechává za vraty věznice, se snaží eliminovat vliv vězeňského prostředí na svou pravou identitu. Všechna rizika a negativa jsou starostí toho „druhého“ člověka, který zůstává uvnitř věznice a ven vychází opět ten člověk, se kterým se jedinec identifikuje. O dvojí identitě vězeňských dozorců vypovídají pánové Č. a M.: Pan Č.: Většina dozorců jsou venku suprový kluci, sportujou, staraj se o rodinu a to a tam prostě jsou tvďáci, který nemaj jakoby, ehm, jako kdyby byli chladný ke všemu a nic je nezajímalo, přitom vím, že spoustu lidí to hlodá jo, ale tam mají takovou druhou tvář no. Pan M.: (...) venku jsem třeba komunikativní, vstřícnej, rád se zasměju, sranda, ale tam to prostě nejde. Člověk s těma vězněma musí jednat rázně a musí mít takovou tu neoblomnou vůli a takovou tu image prostě, že s ním nejde jen tak cloumat. Jinak tě ta věznice spolkne. Jinak bys tu práci nemohl ani prostě dělat. Bylo by však naivní myslet si, že všichni dozorci dokáží takto jednoduše odfiltrovat vliv prostředí věznice, které člověka spolkne díky svému totálnímu charakteru. Sami dozorci jsou si vědomi toho, že tato strategie je pouze částečně úspěšná, protože udržet tyto dvě identity naprosto separované je 13

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 prakticky nemožné. Tvrdí, že je jejich práce vždy nějakým způsobem ovlivní. Bohužel však nemají k dispozici žádnou efektivnější alternativu a tak se pro ně strategie duálního světa a duální identity stává jediným ochranným prostředkem proti negativum zaměstnání vězeňského dozorce. Závěr Totální instituce věznice produkuje svou vlastní sociální strukturu, specifický kontext a pracovní podmínky, které transformují jak odsouzené, tak vězeňské dozorce. Ti jsou vystaveni obrovskému psychickému tlaku a stresovému vypětí, což se podepisuje i na jejich civilním životě ve formě změny vyjadřování, chování k ostatním lidem ve společnosti, vnímání okolní společnosti více paranoidním a obezřetným způsobem. Zaměstnání vězeňského dozorce s sebou přináší bezesporu mnoho negativ, kterým musí jedinci, kteří jej vykonávají čelit a které také většinu z nich ovlivňují. Jako strategii vypořádávání se s těmito nástrahami si dozorci vytváří dualistické pojetí světa uvnitř věznice a mimo ni. V každém z těchto světů má dozorce identitu, se kterou se v ten okamžik identifikuje. Jako efektivní doplněk k této strategii „přepínání“ identity se jeví volnočasové aktivity jako sport, kutilství, rybaření a mnoho dalších typů koníčků. Tato strategie je však úspěšná jen částečně a nezaručí stoprocentní ochranu jedincovi identity a psychiky před vlivem vězeňského prostředí. Dozorci se tak dostávají do situace, kdy jsou pod přímým vlivem vězeňského prostředí, ve kterém se každodenně pohybují, ale nemají k eliminaci negativního působení žádný vhodný a účinný prostředek. Literatura Alford, Fred. 2000. „What would it matter if everything Foucault said about prison were wrong? Discipline and Punish after twenty years.“ Theory and Society 29: 125-146. Foucault, Michel. 2005. Je třeba bránit společnost. Praha: Filosofia. Goffman, Erving. 1961. Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patiens and Other Inmates. New York: Doubleday Anchor. Jacobs, James B., Harold, G. Retsky. 1975. Prison Guard. Journal of Contemporary Ethnography 4(1): 8-29. Jones, Richard S., Thomas, Schmid. 2000. Doing Time: Prison Experience and Identity Among First-Time Inmates. Stanford: Emerald Group Publishing Limited. Nedbálková, Kateřina. 2006. Spoutaná Rozkoš: (re) produkce genderu a sexuality v ženské věznici. Praha.: Sociologické nakladatelství. Nedbálková, Kateřina. 2003. „Má vězení střední rod? aneb Maskulinita a femininita ve vězeňských subkulturách.“ Sociologický časopis 39(4): 469 – 486. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Schmid, Thomas., Richard, S. Jones. 1991. Suspended identity: Identity transformation in the maximum security prison. Symbolic Interaction 14(4): 415-432. Zimbrado, Philip. 2005. Moc a Zlo: sociálně psychologický pohled

14


STATI Subverzivní potenciál stylu Suicide Girls: hranice „normality“ KRISTÝNA VRÁTNÍKOVÁ Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Plzeň Mýtus krásy, tak jak ho popisuje Naomi Wolf [2000] ve své stejnojmenné knize s podtitulem Jak jsou obrazy krásy zneužívané proti ženám, je koncept, který má ve feministické teorii negativní konotace. Představuje totiž nedosažitelný ideál krásy v západní společnosti. V současné době bychom ho mohli označit za stále převládající mýtus o tom, jak by měly ženy nejen vypadat, ale co by mělo být cílem jejich snahy a náplní jejich času: ženy by se měly zaměřit především na to, aby jejich tělo bylo mladé, štíhlé až vyzáblé, neboť jsou primárně hodnoceny dle svého vzhledu. V dnešní době však můžeme vzhledem k důrazu na individualitu a mnohočetnost životních stylů najít ženy, kterým tento ideál nevyhovuje. Právě takovým příkladem mohou být Suicide Girls1. Podíváte-li se na jejich fotografie, nelze si nevšimnout, že si tyto ženy zakládají (i) na něčem jiném. Suicide Girls jsou ženy, které nebaví jít s davem a chtějí svou odlišnost ukázat i ostatním. Díky internetu mohou vyjádřit, co si myslí a ukázat, jak žijí2. Stránky www.suicidegirls.com jsou označovány jako alternativní pornografie a jejich hlavním cílem je zobrazit ženu jinak, než to dělá mainstreamová pornografie – pomocí alternativního pojetí krásy. Prezentují se jako komunita dívek z různých subkultur, modelky mají tetování, piercing, výrazně obarvené nebo upravené vlasy a další tělesné modifikace. Otázkou však je, zda tyto tělesné modifikace překračují hranice toho, co je v naší společnosti považováno za normální nebo alespoň přijatelné. Suicide Girls se díky existujícím webovým stránkám staly vzorem a inspirací pro celou řadu dívek a žen, které se vědomě či nevědomě hlásí k alternativní vizualitě Suicide Girls. Cílem mé práce v této souvislosti tak bylo zprostředkovat, jak dívky/ženy stylizující se do 1

Před rokem a půl jsem v této době začala pracovat na své bakalářské práci, která měla název Subverzivní chování stylu Suicide Girls. Práci jsem dokončila v dubnu 2012, úspěšně obhájila a nyní bych čtenářům tohoto článku ráda stručně představila její obsah. 2 Suicide Girls in Czech Original Fashion. Dostupné z:

15

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 Suicide Girls a zároveň vymezující se proti vizuálnímu mainstreamu rozumějí své genderové identitě a především, jaké strategie volí pro případnou subverzi genderových stereotypů. Vzhledem k takto stanovenému cíli se jako nejvhodnější jevila kvalitativní metodologie. Konkrétně byla sběr dat zvolena biografická metoda, která umožňuje „prozkoumat, jak lidé utvářejí svůj svět“ [Rustin 2003: 50] a propojit individuální životní historie nebo jejich části se širším společenským kontextem. Jako metodologický nástroj byly zvoleny hloubkové semi-strukturované rozhovory, neboť s jejich užitím lze zkoumat identitu, v tomto případě genderovou identitu, v jejím aktuálním odehrávání, jako „neustálé identifikace mluvčích se specifickými formami ženských a mužských identit, případně jejich vymezování se vůči nim“ [Zábrodská 2009: 87]. Pro rozhovor bylo připraveno 50 otázek, z nichž většinu tvořily otázky otevřené. Celkem bylo provedeno 5 rozhovorů, s každou konverzační partnerkou 1 rozhovor: s Terezkou (studentka VOŠ, zpěvačka v rock´n´rollové skupině), Barun (studentka VŠ, řadí se k straight edge hardcore subkultuře), Terry (absolventka obchodní akademie, fotí pro zahraniční internetové stránky a orientuje se na BDSM), Petrou (tatérka) a Terez (studentka SŠ, řadí se k subkultuře skinheads a částečně ke stylu pin-up). Pro konceptualizaci genderu byla zvolena performativní teorie Judith Butler3, která poukazuje na to, že gender není neměnný ani jednou pro vždy stabilní. Nejen gender, ale i pohlaví jsou dle této teorie diskurzivně utvářené a sociálně konstruované kategorie, které se vzájemně stabilizují a jsou vzájemně konstitutivní. Gender by dle performativní teorie měl být chápán jako povinná citace genderových norem, opakovaná stylizace těla a soubor opakovaných aktů v rámci regulačního rámce, který tak vytváří zdání substance, přirozené formy bytí [Butler 2003: 56]. Subverzi pak můžeme nalézt právě v možnosti neuspět v opakování norem, v deformitě opakování nebo parodickém opakování, který fantazmatický efekt pevné a stálé identity odhaluje jako politicky nejasnou konstrukci [ibid: 193]. Neboť se tedy gender tvoří opakovanou stylizací těla, je to pak právě tělo, které může narušit představu o tom, jak bychom měli jako muži či ženy „skutečně“ vypadat. Gender je tak ustanoven skrze komplex performativních aktů, které vymezují hranice normality a abnormality. Těm, kteří se v subverzivním procesu pokouší překračovat limity normality, hrozí, že budou pod systematickým tlakem sociální kontroly, která je bude zatlačovat do existujících stereotypních normativů, nebo se naopak budou výrazným způsobem podílet na redefinici existujících sociálních norem. Suicide Girls je možné chápat jako ty, které se pomocí alternativní vizuality snaží o narušení/resignifikaci genderových norem. Nyní ke shrnutí výsledků: jak se ukázalo v provedených rozhovorech, alternativní vizualita stylu Suicide Girls nevede k tomu, že by samy konverzační partnerky zpochybňovaly svou genderovou identitu, neboť tento typ vizuality odpovídá jejich představám a ideálům o krásné ženě. Jejich ideál krásné ženy však přetváří existující normu – mýtus krásy a proto se dostávají pod tlak sociální kontroly: „…musíš se s tim naučit žít no…budeš řešit to, kam s tim můžeš jít, pak když máš děti tak třeba jako já sem nikdy nešla s vodhalenejma rukama do školky vyzvednout malou, do školy chodim taky prostě oblečená pořád (…) víš, jako kdyby malá něco udělala, tak by si řekly: ona je z tý to…jo? Hned by prostě na ní koukaly jinak…“ (Petra) „…všechny moje kérky, tunely, všechno bylo vidět v létě a stála sem v Kauflandu ve frontě a za mnou stály dvě paní, tak čtyřicetiletý maminy, a jedna říká tý druhý: Se podívej, tohle strašidlo bude jednou máma vod dětí…a jakoby narážely na nějakou výchovu mých potencionálních dětí, ale vůbec je nezajmala moje osobnost, ale jenom to, jak vypadam…“ (Barun) 3

Blíže k tomuto tématu: Butler, Judith. 1993. Bodies that Matter: On the Discursive Limits of the „Sex“. New York: Rouledge a Butler, Judith. 2003. Trampoty s rodom, Feminizmus a podrývanie identity. Bratislava: Aspekt.

16

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 Z dalších výpovědí je patrné, že dochází nejen ke zpochybňované genderové identity konverzačních partnerek ze strany okolí, ale také ke stigmatizaci a „kvůli“ svému tetování jsou pak spojovány např. s prostitucí, nenormálností či nepřirozeností. Během rozhovorů jsem analyzovala několik strategií, jak se mé konverzační partnerky vyrovnávají s tlakem sociální kontroly, která je často zatlačuje do existujících stereotypů. První strategií, která se objevila u každé z mých partnerek je strategie „zakrývání“. Konverzační partnerky předcházejí stigmatizaci nebo nepříjemným situacím tím, že pomocí oděvu skrývají své tetování. Tuto strategii využívají konverzační partnerky především v práci nebo při pohovorech, kdy mají obavy, že by jejich vizualita mohla být důvodem k nepřijetí nebo dokonce důvodem k ukončení pracovního poměru. Další častou strategií, která byla v rozhovorech analyzována, bylo „nevšímání si reakcí okolí“: „Upřímně musim říct, že starý lidi vždycky divně čumí a to doslova. Ale jinak si pohledů nebo názorů ostatních nevšímam. Někomu se to líbí a někomu ne, já jen vždycky pokrčim rameny a řeknu: sem taková jaká sem a vám do toho může bejt prd.“ (Terry) Tato strategie umožňuje konverzačním partnerkám, aby se cítily dobře a nemusely zakrývat své tělesné modifikace, především tetování. Mezi další strategie, které umožňují konverzačním partnerkám chodit s odhaleným tetováním a nebát se nepříjemných reakcí okolí, pak patří „výběr přátel, partnerů a trávení volného času“: „Já mam kamarády ze stejný subkultury, nebo teda spíš sféry a vlastně si hledam kamarády jenom takhle…“ (Terez) „No třeba partnery, tak to potom ovlivňuje jako výběr, že já už si hledam jenom ty potetovaný, že mě ty nepotetovaný už nic neřikaj a ty nepotetovaný…těch se zase většinou nelíbí ty potetovaný holky…“ (Petra) U této strategie můžeme vidět, jak tato stylizace ovlivňuje vztahy, výběr přátel i prostředí, v kterém se konverzační partnerky pohybují. Blízké jsou jim především prostředí, kde se mohou setkávat s lidmi „ze stejné scény“ (Terezka), jako jsou bary/hospody, kam chodí lidé řadící se k určitým subkulturám, případně k nějakému stylu, dále pak koncerty a festivaly. Poslední strategií, která byla analyzována u Petry a Barun, je „profesionalizace“ v rámci stylu Suicide Girls. Barun pracuje jako redaktorka v magazínu o tetování a Petra jako tatérka. V rámci takových profesí je jejich stylizace tak spíše výhodou: „Je to takovej koníček to tetování, je to záliba v tom, baví mě to, i pak hlavně ta práce, jako rozumim tomu, že jo…“ (Petra) I v případě žen/dívek stylizujících se do Suicide Girls je krása velmi důležitým tvrzením uplatňovaným ke konstrukci kategorie žena. Tato norma je však v prostředí stylu Suicide Girls redefinována. Dívky/ženy stylizující se do Suicide Girls se kriticky staví k mýtu krásy a využívají alternativní způsoby k tomu, aby dosáhly ideálu vlastního – tetování, piercing a další tělesné modifikace. Tato alternativní vizualita se pak stává v prostředí stylu Suicide Girls přirozenou součástí jejich identity. Alternativní vizualita může být v prostředí stylu Suicide Girls chápána na jednu stranu jako prostředek ke stvrzování a dotváření genderové identity, na druhou stranu je důraz ze stran těchto dívek/žen kladen především na zvýznamňování určitého alternativního životního stylu. Tetování, piercing a další tělesné modifikace tak redefinují normativní mýtus krásy. Právě tato redefinice má subverzivní potenciál. Styl Suicide Girls tak ukazuje, že přestane-li žena zobrazovat své tělo podle dostupných norem a diskurzů a snaží-li se tak v subverzivním procesu překračovat limity „normality“, je pod tlakem sociální kontroly, která ji zatlačuje do existujících stereotypních normativů. Ačkoliv existují strategie, jak se vyrovnat s tlakem sociální kontroly („nevšímání si reakcí okolí“, „výběr přátel, partnerů a trávení volného času“ a „profesionalizace v rámci daného stylu“), ukázalo se, že subverze není zcela možná, což dokazuje „zakrývání“, které bylo zmíněno v každém z rozhovorů. Tato strategie ukazuje, jak jsou v případě dívek/žen stylizujících se do Suicide Girls těla (sebe)disciplinována. 17

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 Literatura: Butler, Judith. 2003. Trampoty s rodom, Feminizmus a podrývanie identity. Bratislava: Aspekt. Rustin, Michael. 2003. „Reflection on the Biographical Turn in Social Science“. Pp. 33 – 52 in Prue Chamberlayne, Joanna Bornat, Tom Wengraf (eds.). The Turn to Biographical Methods in Social Science. Comparative Issues and Examples. New York: Routledge. Wolf, Naomi. 2000. Mýtus krásy. Bratislava: Aspekt. Zábrodská, Kateřina. 2009. Variace na gender: Poststrukturalismus, diskurzivní analýza a genderová identita. Praha: Academia.

18


ESEJ Proměny práce v současné společnosti a související rizika KATEŘINA MARKOVÁ Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova, Praha Článek uvádí do problematiky proměn pracovního trhu, poskytuje výčet hlavních faktorů, které k proměnám přispívají, a poukazuje na rizika, která s sebou tyto změny přinášejí. Nabízí srovnání tradičních, moderních a postmoderních pracovních forem a klade si otázky o povaze práce a dopadů změn v pracovním prostředí na životy nejen zaměstnanců, ale i celé společnosti. O tom, zdali se v současné době nacházíme v nové, zcela odlišné fázi, probíhají mnohé diskuse. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že nastala (nastává) nová éra, „postmoderní“, jiní pokazují pouhé pokračování éry předchozí (moderní)1. Ať už budeme nazývat fáze vývoje jakkoliv, důležité je, že v současné době probíhají jisté změny, které mají dopady do všech sfér života společnosti. Pro nastávající změny jsou charakteristické pojmy jako individualizace, globalizace, emancipace, migrace, flexibilita, aj., které samozřejmě hrají roli i v souvislosti s prací, trhem práce, zaměstnaností a potažmo nezaměstnaností. Nové skutečnosti, které se objevují, v sobě mohou obsahovat i nové šance, na druhou stranu s sebou rovněž nesou mnohá rizika. Co znamenala práce v minulosti, tedy jaký byl její význam, je dnes zcela odlišné. Stejně tak i hodnota práce se v čase proměňuje. Pro antickou civilizaci znamenala práce činnost degradující, podřadnou a nedůležitou. To už však v dnešní době neplatí, došlo k vývoji významu práce směrem k její větší důležitosti. V rozvinutém kapitalismu je práce jednak zdrojem ekonomického prospěchu a bohatství, ale též se od ní odvíjí postavení jedince ve společnosti. [Svobodová n.d.: 1, 2] Práce už tedy není pouze zdrojem obživy, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale stává nezbytnou součástí toho, co formuje postavení jedince ve společnosti a potažmo pak i jeho životní spokojenost. Pro předchozí éru (slovy Zygmunta Baumana éru pevné moderny) byly charakteristické dlouhodobé vyhlídky. Jednalo se téměř o jistotu, kterou mohli pracovníci v souvislosti se zaměstnáním pociťovat. Tato tzv. dlouhodobá mentalita je však v postmoderně vystřídána mentalitou krátkodobou. Díky této změně nastává období nejistoty. Mobilita a flexibilita vstupují do hry, jakožto nezbytné požadavky doby hrají důležitou roli v hierarchickém uspořádání. Dělníci jsou dnes nejsnáze nahraditelnou skupinou, jelikož se od nich nepožaduje žádná kvalifikace či schopnost jednat s klienty. Proto ani oni nemají žádný důvod se pevněji vázat ke svému pracovnímu místu. [Bauman 2005] Změny též nastávají v souvislosti se vzděláním a jeho následným vlivem na budoucí zaměstnání, respektive status jedince. Hovoří se o existující vazbě mezi vzděláním a kvalifikací a dosažením určité pracovní pozice, což má souvislost s meritokratickým principem vyskytujícím se na pracovním trhu. 1

Zygmunt Bauman například rozlišuje dvě různé fáze, ačkoliv obě dle něj lze vyjádřit slovem modernita, nicméně s přidáním různých přívlastků (pevná a tekutá modernita). [Bauman 2002] Též Gilles Lipovetsky hovoří o nástupu nové éry, jeho slovy éry postmoralistní. [Lipovetsky 1999]. Albrecht Welmer pak například mluví jak o moderně, tak i o postmoderně, ale podotýká, že tyto vývojové fáze nelze jasně ohraničit, tato období se vzájemně ovlivňují svými jednotlivými prvky. [Wellmer 2004]

19

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 [Machonin, Tuček 1996: 47] Z meritokratického principu vyplývá, že lidé budou za své úsilí odměněni. Čím vyšší vzdělání a kvalifikaci získají (dle tohoto principu všichni mají stejné šance je získat), tím vyšší bude jejich finanční ohodnocení. [McLeod 2001:421] O tom, jak silný je vliv vzdělání na získání určité pracovní pozice a následně na společenské postavení v současné době rovněž probíhají diskuse. Mnozí se distancují od funkčnosti meritokratického principu a zdůrazňují, že nejsou nastaveny rovné šance pro všechny, že jsou zde ve hře skryté mechanismy znevýhodnění2. Spolu s trendy jako je terciarizace ekonomiky, emancipace žen, změny vzorců rodinného chování či ekonomická globalizace vzniká stále vzrůstající tlak na šíření „neplnohodnotných, flexibilizovaných forem práce“ [Keller 2011: 45]. Nastávající změny na trhu tak přináší jednak nové šance, avšak zahrnují v sobě rovněž negativa. „Dynamika ekonomického prostředí přináší na jedné straně nové tržní příležitosti, nové podnikatelské aktivity a nová pracovní místa, na druhé straně vzrůstající nestabilitu, zvyšující nejistotu, napětí, pocity ohrožení a narůstající obavy o přežití.“ [Svobodová n.d.: 7] Klasický zaměstnanecký vztah ustupuje do pozadí a stále běžnějšími se stávají nové formy pracovních vztahů. Cílem je dosáhnout co nejvyšší využitelnosti všech zdrojů. Konkurenční tlak ve spolupráci se snahou o co možná nejefektivnější využití vložených prostředků vede zaměstnavatele k prosazování flexibility. Především méně kvalifikovaní zaměstnanci se ocitají v oblasti flexibility nedobrovolné. Roste množství pracovníků, kteří jsou zaměstnáni v nestandardních pracovních úvazcích, na částečné úvazky, v termínovaných pracovních poměrech, na smlouvy o dílo apod. Tato skupina pracovníků pak slouží zaměstnavatelům k tomu, aby vytvářeli určitý tlak na své kmenové zaměstnance. Ruku v ruce se s tímto novým fenoménem objevují různé agentury práce, které nejen zprostředkovávají práci, ale rovněž zajišťují přechodné zaměstnávání. [Svobodová n.d.: 7] V souvislosti s výše zmíněnými trendy na pracovním trhu se součástí agenturní nabídky stal tzv. outsourcing neboli získávání zboží či služeb prostřednictvím externí organizace. Jinými slovy jde o přenechání zajištění části provozu vnější organizaci (v tomto případě agentuře práce). Další službou poskytovanou zaměstnavatelům agenturami práce je tzv. outplacement. Agentury práce přebírají za zaměstnavatele agendu propouštění, propuštěným zaměstnancům pak dále napomáhají ve znovunavrácení na pracovní trh3. Pro tyto zaměstnance se hledá buď uplatnění v původní organizaci na jiné pracovní pozici či jiném oddělení, nebo jsou tito propuštění zaměstnanci zařazeni do agenturní evidence zájemců o práci a déle pak kontaktování ohledně pracovních pozic odpovídajících jejich profilu. V případě outplacementu nemusí zaměstnance propouštět management firmy, pro niž zaměstnanec pracoval, ale tato nepříjemná povinnost je vykonávána vnější organizací (pracovní agenturou), jež k propouštěným nemá dlouhodobější vztah. Změny, které v současné době probíhají, souvisí mimo jiné i s emancipací žen a jejich snahou o seberealizaci též prostřednictvím pracovní kariéry. Právě „(…) ženská pracovní síla se stala z hlediska prosazování flexibilizace poddanější a bezbrannější ve srovnání s muži“ [Keller 2011: 47]. Díky feminizaci práce bylo usnadněno rozšíření nestandardních pracovních úvazků, které se svými principy podobají tomu, co bylo charakteristické pro práci vykonávanou ženami, protože v nich není počítáno s profesní kariérou a většinou se sestávají ze zkrácených či jednorázových úvazků. [Keller 2011: 48] Ačkoliv celkově roste podíl žen na trhu práce a jejich zaměstnanost stoupá, existují rozdíly v druzích 2

O nerovných šancích pro všechny a skrytých mechanismech znevýhodnění hovoří například [Bowles, Gintis 2006: 394-399] či [Keller, Tvrdý 2008:49] 3 OXFORD DICTIONARIES. 2012. [online]. [cit. 22.6.2012] Dostupné z:

20

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 profesí vykonávaných muži a ženami, v možnosti postupu po kariérním žebříčku a též v typech pracovních smluv, jak bylo uvedeno výše (ženy častěji vykonávají práci na flexibilní pracovní úvazky). Ženy jsou častěji než muži zaměstnány ve službách a v profesích, které jsou velmi náročné, avšak je zde malá možnost individuální kontroly nad prací, jež je vykonávána. „Práce je stále ještě založena na potřebách mužských pracovníků a nepřizpůsobuje se tak rychle a pružně potřebám žen. Například mnoho nástrojů a zařízení je konstruováno spíše pro muže než pro ženy a tradiční pracovní doba může být pro ženy s rodinnými povinnostmi nevýhodná.“ [Svobodová n.d.: 9] S nástupem žen na trh práce dochází k potřebě slaďování rodinného a pracovního života. Vzhledem v současné době kladenému důrazu na flexibilitu ze strany zaměstnavatele na zaměstnance (v délce pracovní doby, apod.) mohou být pracující rodiče (především matky) znevýhodněny, neboť oceňované pracovní charakteristiky odpovídají spíše zaměstnancům, kteří se nemusejí starat o malé děti. Existují totiž dvě normy, které jsou v rozporu, pokud se jedná o trh práce – jde o normu „ideálního zaměstnance“, který je zcela oddán své práci a není nijak omezován při jejím výkonu, a normu rodiče, která naopak činí za důležité mít děti a dobře se o ně starat. [Vodochodský 2007] Jinými slovy jsou na pracovním trhu „(…) nastavena taková pravidla, která předpokládají, že jedinec nemá žádné závazky v soukromé sféře (…)“[Vohlídalová n.d.: 1]. V souvislosti se změnami, které nastaly, již tato pravidla neodpovídají běžné situaci dnešních párů, neboť většina rodin je závislá na příjmu jak muže, tak i ženy, a oba partneři mnohdy usilují o budování profesní kariéry. [Vohlídalová n.d.: 1] Slaďování rodinného a profesního života tak není ničím jednoduchým a vyžaduje velké úsilí a schopnosti. Rodiče malých dětí se ocitají v neustálé nejistotě (jsou odkázáni na vstřícnost zaměstnatele, závislí na zdraví dětí), jejich život je „životem na hraně“. [Vodochodský 2007] Důležité je také podotknout, že ačkoliv ženy nyní aktivně participují na trhu práce, jejich úsilí není rovnoměrně oceňováno a dosahují nižší mzdy, a to i v případě, že vykonávají stejnou práci jako muži a disponují stejnou mírou vzdělání. O rozdílech v platech mezi muži a ženami informuje tzv. Gender Pay Gap. Pro rok 2010 jsou k dispozici statistiky, které ukazují, že mzdy žen tvoří 80,2% mzdy mužů, a gender pay gap činí 18,7%.4 Tento fenomén je dalším rizikem, kterému jsou v tomto případě ženyzaměstnankyně vystaveny čelit. I když rozdíly v příjmech v sedmdesátých letech byly vyšší a muži získávali mzdu o dvě třetiny vyšší nežli ženy5, otázkou je, zda snižování gender pay gap bude pokračovat, či nikoliv. Dalším procesem, který není možné v souvislosti s proměnami práce opomenout, je globalizace. „Současné procesy a s tím spojené problémy ztrácejí lokální povahu, přesahují hranice a možnosti jednotlivých zemí - stávají se globálními, celoplanetárními.“ [Svobodová n.d.: 2] Co se děje je, že narůstá rychlost, je vyžadována větší akceschopnost, skutečnosti a jevy se v souvislosti s globalizací stávají stále komplexnější, složitější, vzájemně propojenější. Nové informační a komunikační technologie umožňují zrychlování procesu globalizace. Jaký je však dopad globalizace na trh práce, a jak se práce proměňuje s ohledem na nastávající změny? Právě za pomoci aplikace nových informačních a komunikačních technologií do pracovního systému vznikají jednak možnosti, které prostřednictvím automatizace a organizace pracovních prostředí vedou ke zlepšování řízení a zrychlování komunikace, ale na druhou stranu přináší pracovníkům nová rizika, jako jsou například muskulosketální problémy či psychologický stres. Ve spojení s globalizačními procesy a s nimi spojeným rozvojem informačních a 4

Český statistický úřad. 2011. „Ženy a muži v datech: Práce a mzdy“. [online]. [cit. 20.6.2012] Dostupné z: . 5 [Machonin, Tuček 1996: 48-50] Machonin, P., M. Tuček a kol. 1996. Česká společnost v transformaci: K proměnám sociální struktury. Praha: SLON.

21

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 komunikačních technologií dochází k zániku některých pracovních odvětví a rozvíjí se nová odvětví, která využívají nové technologie. Práce je stále častěji vykonávána z terénu – ať už za účelem přiblížení se zákazníkům, nebo naopak – a to je spojeno právě s globalizací – daleko od zákazníků, v zemích, které poskytují ekonomicky nejvýhodnější prostředí. [Svobodová n.d.: 4, 5] Nemalý vliv na probíhající změny má také migrace, která samozřejmě ovlivňuje i trh práce a ve výsledku i zaměstnanost/nezaměstnanost. Společně s rozvojem komunikačních technologií a liberalizací obchodu se na trhu objevují soukromé subjekty působící v migračních procesech, které mají potenciál odstraňovat překážky stojící v cestě k uskutečnění migrace. Především dočasná migrace je zprostředkovávána migračním průmyslem, který se zaměřuje jak na migranty, tak i na zaměstnavatele. [Hennebry 2008: 340] V současné době jsou totiž, jak již bylo výše zmíněno, preferováni flexibilní zaměstnanci, které je nutno si najmout v případě potřeby, a kteří jsou ochotni velmi tvrdě pracovat i na krátký časový úsek. [Wallace 2001: 55] Není jistě pochyb, že v současnosti stojíme tváří tvář změnám. Pojmy jako individualizace, globalizace, emancipace, migrace či flexibilizace slýcháme stále častěji. Na každého z nás je přinejmenším nevědomě vytvářen tlak, jací bychom měli být, abychom úspěšně zapadli do fungování systému. Položme si však na závěr otázku. Měli bychom konformně reagovat na změny, přizpůsobit se novým pracovním formám a doufat, že když budeme flexibilní, budeme sice na kratší časový úsek zaměstnáni, ale zaměstnáni? Nebo bychom měli přemýšlet o vhodnosti intervence do způsobů zaměstnávání tak, aby byly alespoň částečně k dispozici dlouhodobější perspektivy? Literatura Bauman, Z. 2002. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta. Bauman, Z. 2005. Individualizovaná společnost; Praha: Mladá fronta. Bowles, S., H. Gintis. 2006. “Education and inequality”. Pp. 394 – 400. In: Macionis J., Benokraitis.. (eds.) Seeing ourselves. Exploring the architecture of everyday life. Readings. Thousand Oaks: Pine Forge Press. Český statistický úřad. 2011. „Ženy a muži v datech: Práce a mzdy“. [online]. [cit. 20.6.2012] Dostupné z: . Hennebry, J. L. 2008. „Bienvenidos a Canadá? Globalization and the Migration Industry Surrounding Temporary Agricultural Migration in Canada.” Canadian Studies in Population [online] 35 (2): 339-359. [cit. 28. 12. 2010]. Dostupné z: . Keller, J. 2011. Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme. Praha: SLON. Keller, J., L. Tvrdý. 2008. Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna. Praha: SLON Lipovetsky, G. 1999. Soumrak povinnosti. PROSTOR. Machonin, P., M. Tuček a kol. 1996. Česká společnost v transformaci: K proměnám sociální struktury. Praha: SLON. McLeod, J. „Ain´t No Makin´ It: Leveled Aspirations in a Low-income Neighborhood“. 1987. In David Grusky (ed.) „Social stratification: class, race, and gender in sociological perspective.” Boulder: Westview Press 2001. 421 – 434. Oxford Dictionaries. 2012. [online]. [cit. 18.6.2012] Dostupné z: . Svobodová, L. n.d. „Podmínky pro proměny práce“. Program MPSV: Moderní společnost a její 22

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 proměny. [online]. [cit. 18.6.2012] Dostupné z: . Vodochodský, I. 2007. „´Život na hraně´: Slaďování a oddělování profesního a rodinného života pracovníků rodičů malých dětí“. Pp. 25-41. In: J.Šanderová (ed.) Sociální nerovnosti v kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK. Dostupné z: http://www.ronero.wz.cz/texty/2007/Sbornik_socialni_nerovnosti_v_kvalitativním_výzkumu.pdf Vohlídalová, M. n.d. „Souvislosti pracovního, partnerského a rodinného života v současné české společnosti.“ Sociologický ústav AV ČR. [online]. [cit. 20.6.2012] Dostupné z: . Wallace, C. 2001. „Conceptual Challenges from the New Migration Space.” Pp. 45-71 in Wallace, Claire, Dariusz Stola (eds.). Patterns of Migration in Central Europe. Palgrave MacMillan. Wellmer, A. 2004. K dialektice moderny a postmoderny: Kritika rozumu po Adornovi. Dauphin.

23


RECENZE Marta Kolářová: Revolta stylem – hudební subkultury mládeže v České republice Praha, Sociologické nakladatelství 2011, 264 s. Tato publikace se zabývá – jak již podnázev napovídá – tématem hudebních subkultur v českém kontextu. Autoři tvoří tým pod vedením Marty Kolářové, která je současně i editorkou této knihy. Kolářová je výzkumnicí sociologického ústavu AV ČR, vyučuje na UK a jejím odborným zájmem jsou sociální hnutí, subkultury, nerovnosti a gender. Revolta stylem se zaměřuje na čtyři hudební subkultury mládeže, které se vyskytují na území České republiky. Jedná se o punk, kterého se zhostila Michaela Pixová, dcera kytaristy hudební skupiny Visací zámek, která byla a je uznávána jako legenda českého punku. To na ní mělo vliv již od dětství a v pubertě- A tak pro ni vztah k subkultuře punku nebyl nic výjimečného. I její první práce na akademickém poli se zaměřovaly na tuto subkulturu (2007), nyní je doktorandkou na Přírodovědecké fakultě UK. Druhou zkoumanou subkulturou, která je součástí této knihy je freetekno. Tohoto výzkumu se ujal Ondřej Slačálek, jež je asistentem na Ústavu politologie FF UK, výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a publicistou. Třetí subkulturní skupinou je hip hop, který zkoumala Anna Oravcová. Ta studuje doktorský obor sociologie na Fakultě sociálních věd UK. Studiem hiphopové subkultury se věnovala již v bakalářské a diplomové práci. Jejím významným zájmen jsou genderové struktury dané subkultury. Petra Stejskalová zkoumala poslední subkulturu, která je součástí této publikace, skinheads. Stejskalová vystudovala sociologii na fakultě sociálních věd UK a tématu subkultury skinheads se věnovala také již ve svých prvních pracích na akademické půdě. V úvodní a závěrečné části je dán prostor Martě Kolářové. Ta se v úvodu zabývá vymezením pojmu subkultura a vývojem jejího studia v rámci různých sociologických škol. Nabízí zde mnoho definic

subkultury, nicméně dochází k závěru, že existuje nespočetně mnoho vymezení. Definice subkultury je tedy velmi nejednotná. Kolářová zmiňuje nejdůležitější dimenze subkultur, jako je styl, slang, hodnoty a prostředí, ve kterém se členové subkultury pohybují. Kolářová poukazuje na to, že dřívější školy zabývající se subkulturní teorií nepoužívaly vhodnou metodologii výzkumů. Jednalo se převážně o sémiotickou analýzu, při které nedochází k přímému kontaktu se zkoumanými jedinci. Zatímco metody zúčastněného pozorování a rozhovorů splňují přímou interakci. Všechny čtyři části mají některé společné rysy, které u žádného výzkumu nemohou chybět. Jedná se o náhled do problematiky daného tématu, historický vývoj dané subkultury, ale i odborných prací a metodologické vymezení. K metodologii je nutné říci, že se u všech čtyř studií jednalo o kvalitativní metody, inspirované zúčastněným pozorováním chicagské školy (výzkum z pozice zevnitř) a hledání významů samotných aktérů. Všichni výzkumníci participovali nějakým způsobem v dané subkultuře ataké docházelo ke kritickému čtení v rámci týmu. Při posuzování této knihy, je třeba na každou část celku nahlížet odděleně, jelikož se jedná o tvorbu jiných autorů. Pixová věnuje úvodní část historii punku v USA a VB, samostatně řeší historii punku Československa, která je od západních zemí odlišná důsledkem komunistického režimu a tím potíráním alternativních způsobů života i vyjadřování názorů. Autorka předkládá přehled akademických prací zabývající se punkovou tématikou. V českém akademickém světě nebylo před pádem socialismu toto téma řešeno. I po revoluci se však dostává punku velmi málo pozornosti. Autorka se snaží řešit otázky, na které její předchůdci své studie nezaměřovali, což není tak těžké vzhledem k tomu, že existuje na dané téma jen málo provedených studií. Primárním metodologickým nástrojem je jí 12 polostrukturovaných kvalitativních rozhovorů (1:2 ženy muži) ze tří generací punkerů a mnoho 24

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 neformálních rozhovorů. Zdroj dat doplňuje analýzou textů písní. Pixová operuje s dvěma druhy punku -punk hudební a punk názorový. Hudební punk je zaměřen právě na hudební styl, který daná subkultura vyznává, jedná se spíše o volnočasovou aktivitu. Zatímco názorový punk prostupuje jeho příznivce v každodenním životě, jedná se o životní styl. Autorka využívá vhodně i komparcipunkerů dnes a dříve (před 89), rozdíl mezi punkery ve VB (komercionalizace již brzy) a ČSR (zákaz do 1989). Ondřej Slačálek svůj výzkum zaměřil na prostředí českého freetekna. Zabývá se především autonomií této subkultury, pokouší se odhalit hodnoty, politické obsahy a podoby kulturního kapitálu freetekno scény. Primární metodou výzkumu bylo 16 polostrukturovaných rozhovorů s jedinci, kteří v subkultuře aktivně participují. V úvodu svého příspěvku věnuje pozornost vývoji freetekna v České republice. Staví jej do dichotomie s rozvojem ve Velké Británii, kde byla tato subkultura striktně potlačována. Zde musím upozornit na absenci komparace s dalšími postkomunistickými zeměmi, kde se historie a vývoj společností dá s Českou republikou spíše ztotožňovat než se západními, kde byl trend vývoje odlišný téměř ve všech směrech. Slačálek řeší tuto subkulturu v několika dimenzích jedná se především o autonomii, odloučení od společnosti. Další dimenzí je technologie, která prostupuje touto subkulturou skrz na skrz – od hudby po schopnost vlastní mobility (kočovnictví, travellers). A posledními zásadními pojmy jsou spiritualismus a hédonismus, kdy spiritualismus aplikuje na individuální úroveň zážitku a hédonimus na zážitek celé komunity, často zapříčiněné drogami. Podle Slačálka patří do subkulturního kapitálu věk, zkušenost a zásluhy pro freetekno scénu. Tento kapitál je rozdělen mezi členy subkultury do dvou generací. Ta starší zastupuje pasivní složku a participuje na organizaci pořádaných akcí, mladší generace se vykazuje aktivitou na akcích ve smyslu hédonismu. Autor ve svém výzkumu neopomíná ani důležitou kategorii genderu a zjišťuje, že subkultura se zaměřuje více na muže než na ženy, tak jako je to ve většině subkultur. Velmi významná je politická

dimenze členů freetekno subkultury. Nachází se u nich levicové i pravicové názory. Od určité chvíle (rozehnání Czechteku 2005) však většina členů striktně vystupuje proti ČSSD. V této subkultuře se projevují i prvky anarchismu a apolitičnosti. Autor neopomíná ani propojení freetekna se squattingem, což je prostředí, které je s touto subkulturou úzce spjato. K této části publikace bych ráda zmínila, že se zde objevují vulgarismy, které považuji za vhodné, protože dodávají na autenticitě. Anna Oravcová svůj kvalitativní výzkum zaměřila na další rozsáhlou subkulturu v České republice – hip hop. Odpovídá na otázky, jak se sami členové subkultury identifikují, jaké mají hodnoty a názory, jaký význam přikládají specifickému oblečení a jak nahlíží na politiku, rasismus a genderové uspořádání v komunitě. Výzkumným vzorkem je 13 aktivních členů z Prahy a okolí. K metodologii autorka říká, že používala metodu zúčastněného pozorování v pražském undergroundovém klubu a analýzu textů písní. Dále mluví o rozhovorech, ale nedefinuje, jaký typ rozhovorů aplikovala. Zda strukturovaný, polostrukturovaný či nějaký jiný. V tom spatřuji nedostatek. Úvodem Oravcová, stejně jako ostatní výzkumníci, zmiňuje základní informace týkající se historie vzniku hip hopu v USA, které je kolébkou této subkultury. Nejdříve byl hip hop doménou mládeže afroamerického či karibsko-amerického původu, žijící v postindustriálních městských částech. Dále autorka rozděluje hip hop na pět základních disciplín – beatbox, rap, breakdance, graffity a DJing. Neopomíná ani rozvoj hip hopu v neamerickém prostředí a zmiňuje významné procesy popularizace a komercionalizace tohoto stylu. Velký důraz klade autorka na genderové uspořádání v hiphopové subkultuře. Poukazuje na to, že se od počátku jednalo o velmi maskulinní styl s prvky machismu. Ženy aktivně participují až v později a v mnohem menším měřítku než muži. Může to být zapříčiněno i tím, že subkulturní identita u mužů je stálá a prostupuje jejich každodenní bytí. Na rozdíl od žen, které jsou sice tímto stylem významně ovlivněny, ale nevidí v takové míře v hiphopu životní smysl. Oravcová zaměřuje velkou 25

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 pozornost na přehnanou autenticitu subkulturního kapitálu ve formě vizáže jejích členů, což jde ruku v ruce s komercionalizací. Dále řeší otázku jazyka v rapu. Hip hop je sice velmi ovlivněn USA, ale samotní rapeři kladou velký důraz na tvorbu v českém jazyce. Neopomíná ani významnou roli užívání marihuany, která se projevuje i v textech písní. Politické názory jsou v této subkultuře spíše marginální, a pokud mluvíme o nějaké ideologii, jedná se o rasismus, vůči kterému si sice respondenti vymezují, ale čestnost rasových označení je více než vysoká. Autorka operuje s genderovými teoriemi a poukazuje na to, že v hiphopové subkultuře vládne sexismus a misogyniie. Aktivních žen je minimálně, a pokud se objevují, jedná se převážně o sexuální objekty. Tento přístup bych přirovnala k postavení žen v severoamerickém gangu, což je prostředí, které má jistě na tuto subkulturu určitou vazbu. S tímto konceptem však Oravcová nepracuje. Stejskalová svůj výzkum zaměřila na skinheads. V úvodu rozebírá změny a vývoj této subkultury jak ve světě, tak především na území České republiky, kde se vznik skinheads datuje o 20 let později než ve Velké Británií – místa vzniku. Autorka rozděluje skinheads dle politických názorů na 3 skupiny – národně socialistická, antifašistická a apolitická. Na poslední zmíněnou zaměřuje svoji studii. Jedná se o nejpočetnější skupinu spadajících do subkultury skinheads. Jedná se o střední proud s ne-rasistickými názory, kteří se však vymezují vůči menšinám, jako jsou imigranti či homosexuálové. Výzkumnou metodou je zúčastněné pozorování, 11 hloubkových rozhovorů, částečně dotazníky a analýza médií. Vzorek je vybrán z prostředí koncertů a komunity v Praze a okolí. Stejskalová ve svém výzkumu řeší význam vzhledu dané subkultury, která je sice typická, ale přirozeným vývojem se od dob vzniku velmi změnila. Nejvíce pozornosti však autorka dává hudbě a politickým názorům apolitických skinheads. Při popisu těchto kategorií dává vždy do dichotomie ostatní odnože skinheads (národně sociální i antifašistickou), což vhodně vymezuje její zkoumanou skupinu. Závěrečná část je opět doménou Marty Kolářové, která se zhostila

komparace všech čtyř subkultur. Porovnává zde politické hodnoty, postoj k mainstreamové společnosti a jedná-li se o kontrakultury. Společné hodnoty skinheads a hip hopu, na které poukazuje je xenofobie a důraz na rodinné vztahy. Všechny zkoumané subkultury se do vysoké míry staví k apolitičnosti ve veřejném sektoru, nicméně všechny spojuje jistý antifašismus. Genderové uspořádání je také velmi podobné. U těchto čtyř subkultur je jedná o primárně maskulinní prostředí, kdy nejvyrovnanější zastoupení mužů a žen je v punku. Důležitým prvkem vypovídajícím o subkulturách je užívání drog, které má především kolektivní významy. Kolářová se zabývá také globálním rozsahem daných subkultur, vzhledem k tomu, že žádná nevznikla v České republice. Všechny mají glokální charakter. Celkově je kniha náhledem do čtyř vybraných hudebních subkultur. Přestože se v českém prostředí setkáváme s mnoha dalšími subkulturami, je pravda, že právě tyto čtyři jsou nejvíce viditelné a proto hodnotím jejich výběr kladně. Výzkumů týkajících se této tématiky je v českém vědeckém diskurzu velmi málo a tak považuji tuto knihu za první krok v empirickém výzkumu subkultur. Kniha je koncipována jako vědecká práce, ale myslím si, že její četba by neměla být problematická ani pro laickou veřejnost, především pro členy zkoumaných subkultur. Jako velké plus vidím, že autoři mají se subkulturou, kterou zkoumali osobní ne-výzkumnickou zkušenost. Což sice do určité míry může ovlivnit objektivitu v interpretaci, lépe však dokážou nahlédnout do dané subkultury, a to především před vstupem do terénu. Ke grafické podobě bych jen zmínila, že je publikace vhodně doplněna fotografiemi na konci knihy. Vlasta Kaderová

26

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 Klára A. Samková: Romská otázka, Psychologické důvody sociálního vyloučení Romů Praha, Blinkr 2011, 94 stran Kniha „Romská otázka“ je bezesporu velmi zajímavým dílem advokátky a političky Kláry A. Samkové. Ve své knize se autorka snaží o vyvrácení dosavadního pohledu na romskou problematiku jako na sociální problém. Věnuje se tak tématu v českém kontextu velmi aktuálnímu. Důvod autorčina zájmu o takovéto téma lze jistě nalézt nejen v jejích politických ambicích, ale i v jejím osobním životě. V oblasti práva lze mimo jiné nalézt autorčinu specializaci na záležitosti týkající se Romů. V osobním životě autorka prošla romským manželství, které však skončilo rozvodem. Sama autorka však zdůrazňuje, že romské kořeny nemá. A nyní k obsahu samotné publikace. Jak jsem již nastínila výše, autorka přichází s novým přístupem k porozumění romské otázce. Místo stávajícího pojetí situace jako sociálního problému navrhuje autorka zaměřit se na existenciální psychoanalýzu romské populace. V tomto ohledu vychází z publikace Irvina D. Yaloma „Existencionální psychoterapie“, kde autor definuje čtyři existenciální úzkosti, které mají zásadní vliv na sebepojetí jedince a které se v případě společné historie jedinců mohou stát společenským problémem. Jedná se o úzkost pramenící ze strachu ze smrti, ze svobody, z osamělosti a ze ztráty smyslu života. A právě v těchto čtyřech kategoriích úzkosti Samková nachází původ „problémového chování Romů“. Ve své knize se pak věnuje každé zvlášť a snaží se tak poukázat na to, že pouze zaměřením se na psychické dispozice romské populace je možné nalézt alespoň částečné řešení konfliktního jednání jak majoritní tak menšinové společnosti. V závěru autorka navrhuje možné řešení současného problému. Podle ní lze současnou situaci vyřešit pouze cílenou psychoterapií Romů. Nalezení způsobu, kterým by bylo možné dosáhnout tohoto cíle, však nechává na odbornících. Zpracování publikace působí uceleným a přehledným dojmem. Nemohu si však odpustit dvě

výhrady. Ta drobnější se týká způsobu řazení bibliografických odkazů. Tím, že autorka používá různé odsazení textu, dochází k lehké nepřehlednosti a obtížnějšímu vyhledávání jednotlivých autorů. Druhou chybou shledávám v používání internetových stránek „wikipedia“ jako oficiálního zdroje. Zvážení vhodnosti mírně populistického nádechu knihy nechávám na Vás, čtenářích. Přestože některé části textu působí až příliš expresivně, celkový obsah knihy lze bezesporu pokládat za velmi přínosný. Nejen že autorka přichází s možností, že současný pohled na problematiku je chybný a je nutné hledat odpovědi jinde (podle ní v psychickém stavu dané společnosti), ale díky svým osobním zkušenostem s romskou kulturou, jichž v knize používá jako konkrétních příkladů, podporuje víru čtenáře v možnou pravdivost svých argumentů. Barbora Urbanová

27


ZPRÁVA Erasmus v Salfordu aneb očekávání a překvapení v Británii Každý, kdo vyjíždí na Erasmus, uvádí za svou hlavní motivaci: zlepšení jazykových a odborných znalostí, touhu být nezávislý/á a soběstačný/á, považuje Erasmus výjezd za užitečnou položku v životopise pro lepší pracovní uplatnění a v neposlední řadě touží zažít dlouhodobý pobyt v cizí zemi. To vše se vám může splnit, záleží ovšem na vás do jaké míry, a kterou z dimenzí Erasmus zkušenosti upřednostníte. Konverzace omezené jen na okruh českých přátel vám zlepšení jazykových znalostí nezajistí, stejně tak zabednění se u knížek v pokoji nepřinese poznání okolního světa a odborné znalosti k vám brčkem z drinku také nepřiplavou samy. Pokud nejste extrémisté (ať už v jakékoliv oblasti), obohatíte se v každém směru. Mně se po absolvování přijímacího řízení naskytla možnost studovat čtyři a půl měsíce na Univerzitě v Salfordu. Salford je město se 72 750 obyvateli těsně sousedící s Manchesterem. Většina univerzitních budov je soustředěna v kampusu. Orientaci v něm mi usnadnila mapka, kterou jsem obdržela v uvítacím týdnu. Dva počáteční týdny (uvítací a přípravný), kdy se ještě nevyučuje, mohou studenti využít k seznámení se s univerzitou, jejím systémem a okolím Manchesteru. Organizace Student Life a Unie studentů v této době nabízejí studujícím jedinečné služby pro hladký start studia. Hned poté, co se zaregistrujete v knihovně, dostanete diář s vyznačenými důležitými daty, státními svátky, ale i kulturními událostmi a akcemi pořádanými univerzitou (počínaje vzdělávacími semináři, přes dny zdraví, charity a filmovými, divadelními a karaoke večery konče). Centrem dění po první dva týdny je rozlehlý bílý stan. Vstoupíte-li, věřte, že vyjdete nabití informacemi a případná počáteční zmatenost a ztracenost se rozplyne. Na úvod jsem se zúčastnila workshopu pro zachování bezpečnosti. Přednášející policista nám dal tipy, jak chodit

bezpečně po ulici. Když jdete pozdě večer z knihovny, zapomeňte na klasickou brašnu na notebook, raději ho noste maskovaný v tesco tašce. Nenoste sluchátka v uších, cennosti si zahrabte na dno tašky. Pepřový sprej je zakázán používat, v takovém případě by se z (našeho pohledu) z obrany stal útok. Neovládáte-li sebeobranné techniky, zbývá Vám vzdát se své peněženky, ale šikovně při tom počmárat násilníka fixem viditelným pouze pod UV světlem a zatáhnout za záklopku alarmu v podobě přívěsku na klíče. Tyhle pomůcky jsme dostali jako dárek. Kromě policejní přednášky, můžete získat informace o tom, jak si založit bankovní účet, psát správně životopis v britském stylu a jaké jsou nutné kroky pro získání práce v UK, rozvinout své počítačové schopnosti v programech jako je Word 2007 či Powerpoint. Vedle workshopů jsem se zúčastnila také výletů pořádaných organizací Student Life nebo International Society do měst jako Liverpool, Oxford či do národního parku Lake Disctrict a do Severního Walesu, kde se nám odvážnějším poštěstilo smočit nohy v ledovém moři při západu slunce. Po dvoutýdenním objevování a seznamování nastal konečně čas na zahájení studia. V Salfordu jsem studovala předměty z kombinace dvou magisterských programů Lidská práva a etika (Human Rights and Ethics) a Kriminalita a trestní právo (Crime and Criminal Justice). Sociologie je tam do značné míry propojená s kriminologií, a to nejen na magisterském ale i bakalářském stupni. Podle nabídky kurzů pro bakaláře si troufám odhadnout, že na bakalářském stupni je výuka sociologie ve formě obecného úvodu, jehož cílem je naučit studující „myslet sociologicky“ a seznámení s výzkumnými metodami, převládají ovšem předměty se zaměřením na studium deviace, kriminality a lidských práv. Ačkoliv by v navazujícím studiu měla být požadována znalost sociologických teorií a metodologie, ne vždy byli spolu-studující zcela obeznámeni. Domnívám se, že 28

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 neznalost některých sociologických teorií je způsobena faktem, že na magisterský program se mohou hlásit studující z různých oborů (v naší třídě například byla mimo jiných studentka s bakalářským titulem ze sochařství), ale také skutečnost, že na magisterské studium přicházejí i starší ročníky, lidé již pracující, nikoliv čerství absolventi bakaláře, kteří by měli ještě vše v živé paměti. Bakalářský titul je mnohdy pro zapojení se do pracovního trhu dostačující (není tedy tak devalvovaný jako v ČR). Svou roli jistě hraje finanční účast studujících na školném. Pro bližší představu o fungování a náplni studia na univerzitě v Salfordu uvedu svou zkušenost. Ze sylabů předmětů, jež mi zaslala koordinátorka Erasmus programu, jsem si vybrala čtyři následující: Debaty o kriminalitě a společnosti (Debates on Crime & Society), Ochrana lidských práv: globálně, lokálně, každodenně (Protecting Human Rights: Globally, Locally & Everyday), Lidská práva v zákonech (Human Rights Law), Provádění výzkumu (Conducting Research). Vybírala jsem podle svého zájmu, ale také podle typu zakončení studia,upřednostnila jsem předměty, jejichž splnění podmiňovalo napsání eseje a prezentace v průběhu semestru.Tyto kurzy jsem navštěvovala jen s jednou Erasmus studentkou, která chodila na stejnou Alma Mater, Západočeskou univerzitu v Plzni. Byly jsme tudíž pouze dvě studentky z Erasmus programu, ostatní studující byli místní, ale pocházeli z různých koutů světa. Obě jsme měly stejné podmínky jako domácí studující. Překvapením pro mě bylo, že i zdejší studenti a studentky měli zapsány pouze čtyři předměty, respektive moduly, na semestr. Každý předmět byl ohodnocen 15 kredity v britském systému (to jest 7,5 kredity ECTS, evropského standardu). Jednotlivé kurzy trvaly pouze půlku semestru, studovali jsme tedy dva moduly prvních šest týdnů a zbylé dva dalších šest týdnů.Výuka není formálně rozdělena do přednášek a seminářů. Učitelé a učitelky se v průběhu kurzu střídali podle probíraného tématu. Vyučující nám předem poskytli prezentaci v powerpointuna tzv. Blackboard, což je internetový systém podobný Portálu ZČU, IS

MUNI či SIS UK. Tím nám umožnili lépe se připravit na danou hodinu. Tříhodinová výuka probíhala tak, že vyučující vedli přednášku s pomocí prezentace, kterou prokládali otázkami směřovanými k nám. Někdy byla druhá polovina času věnována různým cvičením, zamýšlením se nad tématem a rozborem problematiky. Diskuze plynula během přednášky v podstatě samovolně, studující se neostýchali zeptat se či podotknout nějakou poznámku v průběhu výkladu a vyučující je vítali. Takový průběh výuky mne oslovil. Studující aktivně diskutovali, ale často se stávalo, že nevycházeli z četby doporučených textů, ale pouze ze svých zkušeností a názorů. Čas od času jsme dostali úkol na domácí přípravu, například polemizovat nad textem a napsat argumenty pro a proti zákazu mučení v konkrétním případě. V posledním týdnu v modulech Debaty o kriminalitě a společnosti a Lidská práva v zákonech jsme měli za povinnost připravit si prezentaci na téma související s probíranou problematikou. Odlišný byl také systém odevzdávání závěrečných prací, ty se odevzdávaly skrze tzv. Turn-it-in, což je internetový systém určený pro nahrávání esejí a jejich kontrolu. Systém umožňuje odevzdat nejprve draft, práci nanečisto, a zhodnotí, na kolik procent je vaše práce plagiátem, či nikoliv (podtrhne pasáže v textu, které se podobají jiným textům na internetu a uvede i zdroje, s nimiž se shodují). To je spíše pro vaši informaci. Finální verzi eseje, v obvyklé délce 2500-3500 slov, anonymně ohodnotí a okomentují vyučující. Hodnotí strukturu, znalosti o tématu, užívání konceptů, argumentaci, prezentaci, gramatiku, stylistiku a formu citování. K obsahu se vyjadřují v souhnném komentáři a také v poznámkách k jednotlivým bodům v textu. Taková zpětná vazba je velice přínosná. Vyhodnocující učitel ocení esej také procentuální známkou, ta je pak definitivně potvrzena (či změněna) v druhém kole, kdy esej hodnotí další učitel. Shrnu-li obecněji výuku sociologie v Salfordu, zdá se, že zaměření odráží poptávku po řešení palčivých otázek místního prostředí. Specializace na kriminalitu a lidská práva pomáhají 29

Cyan Sociology, 2012, Vol. 1, No. 1 řešit reálné problémy v živém, aktuálním kontextu. Zabývali jsme se například gangy, delikvencí mladistvých či problematikou „stop and search“1. V oblasti lidských práv jsme probírali všechny oblasti, které jsou obsaženy ve Všeobecné deklaraci lidských práv a zaměřili se i na konkrétní příklady. Z právního hlediska jsme byli poučeni o principech interpretace těchto práv a o rozdílech mezi mezinárodními smlouvami a dohodami. Erasmus pobyt mi přinesl nejen možnost porovnat systém studia jinde, ale také příležitost setkávat se s lidmi z různých kultur a obohatit své znalosti třeba i při obědě se spolužačkami,které mi osvětlily význam písmene H u některých pochutin v jídelníčku. H je označení halál, jídla, které muslimové mohou dle islámské tradice konzumovat.Soužití s různými národnostmi je přínosné a obohacující nejen po osobní stránce, ale také z hlediska sociologického, protože umožňuje neustálé porovnávání a sledování, jak je narušováno to, co je považováno za „normální“. Erasmus zkušenost tak přináší jedinečnou příležitost dozvědět se něco o „těch druhých“, ale i o nás samotných. Pavla Králíková

1

„Stop and search“ je praktika policistů, při níž jsou oprávněni zastavit kohokoliv na ulici a prohledat ho. Tyto postupy mají podchytit zločinné a anti-sociální chování. Ze sociologické perspektivy jsme v kurzu polemizovali zejména nad tím, jakým způsobem si policisté „vytipovávají“ podezřelé jedince (jakou roli v tom hrají stereotypy apod.).

30

2012 CYAN SOCIOLOGY

Recommend Documents