1
E-LOGOS ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/2003 ISSN 1211-0442 -----------------------------------------------------------
Niccoló Machiavelli
Vladař Lukáš HRONEK Knihu Vladař napsal Machiavelli v roce 1513 a toto dílo plně zastínilo ostatní autorovy svazky. Kniha pojednává ve 26 kapitolách o jednotlivých aspektech vlády, aspektech vladařství, vlastnostech vladaře apod. Při líčení své představy o ideálním knížeti a monarchii se dovolává Machiavelli příkladů z historie. Vznik jeho díla totiž významně podmínily historické souvislosti tehdejší doby. Itálie byla rozdrobena, některá území byla v rukou Španělů a Francouzů, byl zde mocný papežský stát. Machiavelliho touha po znovusjednocení Itálie se projevila právě ve ”Vladaři”, kde razí požadavek nezávislosti politiky na etice a náboženství. Seznalo se, že kniha je kodexem tyranie, založeným na spojení ”cíl ospravedlňuje prostředky ” a ” úspěch je završením a chválou díla” a jeho názory byly později ve vulgarizované podobě shrnuty pod pojmem ”machiavelismus ”. Jaký tedy má být vladař? Nyní již nechme promluvit samotného Machiavelliho v jeho díle. Stručně řečeno - má být dokonalý, a to ve všech směrech, co se týká ctnosti resp. má se jevit jako dokonalý, a to dokonale. ”Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou.” (Machiavelli, N., Vladař) Vladař se proto musí naučit nebýt vždy dobrý, ale jen podle potřeby. (Někdy ano, někdy ne.) Machiavelli si tedy nevšímá jaké vlastnosti by měl vladař mít, ale jaké má. Obecně konstatuje, že by měl být nositelem těch nejlepších vlastností. ”Ale nemůže mít jen dobré vlastnosti a ve všem se jimi řídit, protože se to příčí lidské přirozenosti, a proto musí být panovník tak rozumný a vystříhat se těch vlastností, pro které by mohl přijít o vládu.” (Tamtéž) (Něco se sice může zdát dobré, ale zničilo by ho to, nebo naopak.)
2
Například jednou z oněch dobrých vlastností je štědrost. Ovšem, je-li prokazovaná tak, aby o ní všichni věděli, škodí; okázalost dvora má za výsledek zvyšování daní, což vzbudí nenávist lidu. Je-li však panovník příliš skromný, zůstane jeho štědrost utajena a budou se o něm šířit pomluvy o jeho lakotě. ”Vladař tedy nemůže bez vlastní škody projevovat tuto chvályhodnou štědrost tak, aby vešla ve známost, a je-li moudrý, nesmí si proto nic dělat z pomluv o své skouposti.” Lidé si totiž brzy uvědomí, že nemusí být kvůli svému panovníkovi ožebračováni, že si vystačí se svým a tím jim prokazuje štědrost. Vladař se tedy nesmí trápit tím, že jej budou označovat za skoupého - ”je to sice jedna z hanlivých vlastností, ale umožňuje mu vládnout.” Štědrost je dobrá pro toho, kdo teprve o vládu usiluje, již hotovému vladaři je ke škodě. Pokud panovník utrácí peníze své a svých poddaných - musí být šetrný; pokud jde o peníze někoho jiného (např. z válečné kořisti, drancování, výkupného) - musí být štědrý. ”Utrácet z cizího ti neubere na dobré pověsti, spíše přidá. Poškozuje tě, jen utrácíš-li ze svého. Žádná jiná vlastnost tak nestravuje samu sebe jako štědrost. Tím, že ji prokazuješ, ztrácíš možnost ji prokazovat dál.” Štědrost totiž vede k pohrdání a nenávisti, čehož se vladař musí bezpodmínečně vyvarovat a proto je lepší být skoupý (to přináší ”pouhé” snesitelné pomluvy). Přáním vladaře je, aby ho lidé považovali za soucitného (ne ukrutného). Je však lepší být obáván, než milován; lidé jsou totiž nevděční - pokud je jim dobře, jsou i s vladařem zadobře, pokud nastane nouze, obrátí se. ”Lidé se méně rozpakují uškodit tomu, koho milují, než tomu koho se bojí. Láska se udržuje poutem vděčnosti, ale lidé jsou špatní a s lehkým srdcem je přervou, vidí-li v tom svůj prospěch. Kdežto bázeň se udržuje obavou z trestu, a ta tě neopustí nikdy.” Vladař tedy má vzbuzovat strach, ale ne nenávist. Vládce nemůže držet slovo, pominuly-li příčiny, proč slovo dával. ”Kdyby všichni lidé byli dobří, nebyla by dobrá tato rada. Ale jsou špatní, a sami by rovněž nedodrželi, co ti slíbili, a proto ani ty jim nemusíš sliby plnit. (...) Vladař tedy nemusí nezbytně mít všechny shora uvedené dobré vlastnosti, ale musí umět vzbudit zdání, že je má.” Mít tyto vlastnosti přináší škodu, pouze je předstírat přináší užitek. ”Panovník má budit zdání, že je vlídný, věrný, lidský, upřímný a zbožný, a má takový být. Ale pro případ, kdy je nutno takovým nebýt, má mít povahu dost pružnou, aby se mohl a dovedl změnit v pravý opak. Nemá pokud možno opouštět cestu dobra, ale přikazuje-li to nezbytnost, má též umět nastoupit cestu zla.” Musí splňovat zdání laskavého, věrného, upřímného, lidského a zbožného. ”Lid dá vždy jen na zdání a na výsledek věci, a na světě není než lid.”
3
Laskavost má vladař prokazovat sám, zatímco nevděčné úkoly nechť svěřuje jiným. Případně má vladař při vhodné příležitosti vzbudit proti sobě určitou nevoli, aby jejím potlačením získal tím větší proslulost. Podle Machiavelliho má úspěch ten, kdo se chová podle daných okolností (jak je ostatně rozebírá celá kniha) a neúspěch ten, jehož postup je s danými okolnostmi v rozporu – tedy, když se doba a okolnosti změní, je panovník ztracen, nezmění-li chování. A jak můžeme vidět Machiavelliho postřehy v dnešní době? Nabízí se například pohled, ze kterého Machiavelli píše pro vládce a jejich rádce a o nich - důraz, který klade je tedy převážně politický; ale zároveň píše jako by potřeba ”špinavých rukou” byla součástí lidského spíše než politického stavu. Můžeme se tedy domnívat, že Machiavelliho zastávání se ”nutné nemorálnosti” je dokonale vážné (nikoli ironické), a že toto tema má širší uplatnění pro morální kódy a ctnosti. Anebo ho naopak můžeme chápat s odstupem a s nadhledem a doufat, že lidská bytost, ať už jen obyčejný člověk nebo přímo vládce, je přece jen ve své podstatě nezkažená ( alespoň ne do té míry, jak ji vidí Machiavelli ) a brát jeho dílo jako zajímavý názor a výpoveď o své době. Když Machiavelli hovoří o vládci, který, chce-li si udržet své postavení, se musí naučit jak dobrý nebýt a užívat či podle potřeby neužívat této znalosti, napadá tu velmi hluboký a závažný obraz morality. Podle tohoto obrazu můžeme porozumět, co je to vést dobrý život v rámci ctnosti nebo morálního kodexu, a toto porozumění nám poskytuje konečné, autoritativní vedení, co se našeho jednání týče. Tento obraz Machiavelli napadá, neboť si myslí, že existují důvody, které mohou a měly by převládnout nad důvody mravními. Utilitaristická rekonstrukce mravnosti přesně toto činí - přijímá jakýkoliv důvod k činu, racionálně natolik silný, aby mohl převážit nad důvodem mravním. Machiavelli výslovně zpochybňuje jednotu ctností, a to zejména, když trvá na tom, že není možné (a pro vladaře obzvlášť) zohlednit všechny ctnosti, ”protože to lidská přirozenost nepřipouští”. ”Učinit tu správnou věc” tedy v politice skutečně může někdy znamenat pěstování opravdové lidské neřesti. Podobné úvahy se vztahují i na tu oblast zájmu, která se týká mravnosti rolí. Žádný život se nevyčerpává jednou rolí a zdá se, že neexistuje žádná záruka, že požadavky různých rolí musí být v souladu. Moderní machiavellisté si vedle svého názoru, že v politice je cosi zvláštního, co opravňuje činit machiavellistické závěry, všímají několika momentů. ”Nutnost” manipulovat, lhát, krást, zrazovat, zabíjet mohou sice v soukromém životě vyvstat - v politice je to však mnohem častější. Oblast politiky přitom zahrnuje rozhodnutí a
4
důsledky daleko závažnější, než soukromý život. Tento fakt je ovšem v oblasti politiky eliminován poukazem k jiným mravnostním rolím a převažujícími úvahami o nestrannosti v mravnosti, vztažené k politice. Tato skutečnost podpírá legitimnost, kterou připisujeme tomu, když se k násilí uchýlí stát v porovnání s tím, jak nelibě neseme podobné jednání individuálního občana. A co lze nalézt či nenalézt pod jménem Machiavelli a dále od jeho jména odvozeným pojmem machiavellismus v nejběžněji užívaných a nejdostupnějších slovnících a encyklopediích ? Východisko Machiavelliho pojetí politiky obecně můžeme nalézt např. ve Filosofickém slovníku od G. Duruzoa a A. Roussela: ”Všichni spisovatelé, kteří se obírali politikou, shodně praví, že každý, kdo chce založit stát a dát mu zákony, musí předem počítat se zlými lidmi, hotovými projevit vždy, při každé příležitosti svou zlou povahu.”(Duruzoi, G., Roussel, A., Filosofický slovník, Praha 1994, s. 170) Nejde mu o představení nějaké utopické vize, ale o konkrétně uplatnitelné, pragmaticky, přiměřeně k cíli orientované a praxí až do dnešní doby potvrzované platnosti zákonů vedení společnosti. Nejlepší zpracování Machiavelliho, jeho díla a metody jsem nalezl v Blackwellově encyklopedii politického myšlení. Zato překvapivě ani zmínka o něm není v Ottově slovníku naučném, ani ve Filosofickém slovníku Waltera Brugera. Masarykův slovník naučný se o této problematice zmiňuje jen povrchně, vůbec neuvádí podstatný rozdíl mezi Machiavellim a machiavellismem. Alespoň letmou pozornost této distinkci věnuje nová ”Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích”, která machiavellismus vymezuje jako: ”1. názory Machiavelliho; 2. zjednodušeně politická zásada ”účel světí prostředky”, kdy se ve jménu ”velkých cílů” přehlížejí morální, právní a jiné principy a užívají jakékoli prostředky podle situace. Výraz vznikl nepřesnou interpretací Machiavelliho učení. (Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Praha 1997, díl III., s. 32) Samotného Machiavelliho následně hodnotí jako politika, který ”objevil autonomnost politické morálky, nezávislé na etice a náboženství.” Filosofický slovník , vydaný nakladatelstvím Svoboda (Praha 1985), podává zase historický výklad pojmu machiavellismus - resp., jak byly v dějinách Machiavelliho názory zneužity a to např. fašismem.
5
Ale zpět k onomu nejvíce vyčerpávajícímu výkladu, který, jak jsem zmínila výše, podává ”Blackwellova encyklopedie politického myšlení.” Z Machiavelliho jsou podstatné tři základní výstupy, které ho proslavily: 1. Stal se politickým teoretikem, který vytvořil vědeckou metodu s maximami blízkými těm, které uvádí David Hume -”že politika může být redukována na vědu” jako ”jednu z věčných pravd, kterou nemůže změnit ani žádná doba, ani náhoda.” ( Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno 1995, s. 278) 2. Doktrína ”morálního oportunismu a nevázanosti, jež vedla k užívání slova machiavellismus, s významem prohnané a lstivé politické taktiky.”(Tamtéž) 3. Teorie republikánství, která ovlivnila anglické a americké politické teorie v 17. a 18. století. ”V polovině dvacátého století existovalo více než dvacet důležitých teorií o Machiavelliho spisech, s bibliografií čítající přes tři tisíce položek.”(Tamtéž) Machiavelliho metoda je podle zmiňované encyklopedie metodou indukce, činící závěry z historické a praktické zkušenosti s lidskou přirozeností, která je narozdíl od politických systémů neměnná. Originální je pak v tom smyslu, že uplatňuje právě tento renesanční důraz na způsob lidského chování, který měl nahradit křesťanské principy morální a stát se základem politiky. Lze o ní dále říci, že je pragmatická a utilitární. Machiavelli nepodřizoval morální normy politickým. Vůči křesťanství je zásadně kritický, protože učí ctnostem, ” jež jsou nevhodné pro silný a úspěšný stát, a protože samo staví špatný morální příklad” (Rozpravy I, 12, II, 2); jeho deterministický pohled na lidi, kteří ”nikdy nečiní dobro, nejsou-li k tomu dohnáni nutností” a ”postupují tak, jak je nutí síla přirozenosti” (Rozpravy I, 3, III, 9); také omezuje roli křesťanské svobodné vůle a povzbuzuje morální přizpůsobivost a relativismus.” (Tamtéž, s. 279) Za zmínku ještě stojí poznámka, o níž daná encyklopedie mluví, a to o panovníkově potřebě přizpůsobovat se pohybu Štěstěny, která jej často nutí nedodržet slib, jednat v rozporu s křesťanskou láskou, lidskostí, s náboženstvím. A nakonec bych rád ukončil moji seminární práci glosou, kterou jsem našel na záložce knihy : Machiavelli Lorenzovi Medicejskému předkládal své myšlenky ve snaze najít pro Itálii dokonalého panovníka a zároveň získat jeho přízeň. Nic z toho nevyšlo, ale jeho pragmatické závěry nacházejí v politice uplatnění dál… Nebo máte snad dojem, že dnes se státník řídí jenom biblí a ústavou?
6
Seznam použité literatury: Machiavelli, N. Vladař. Nakl. Ivo Železný 1997 Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno, Jota 1995. Duruzoi, A., Roussel, A.: Filosofický slovník. Praha, Ewa 1994. Filosofický slovník. Praha, Svoboda 1985 Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Praha, Nakladatelský dům OP, Diderot 1997.
