2. vydání časopisu Existenciály - O Otevřenosti a Intimitě

2. vydání časopisu Existenciály - O Otevřenosti a Intimitě. Předkládáme vám příspěvek předsedy mezinárodní daseinsanalytické společnosti doktora Ada Huygense, s jehož laskavým svolením jsme článek přeložili a máme tu čest ho publikovat v našem 2. vydání Existenciálů. Tento příspěvek byl přednesen ve dnech 23 - 24. května 2014 samotným autorem, při příležitosti přednášky, která se konala na Pražská vysoké škole psychosociálních studií. Na překladu se podílela Natália Bajánková, Martina Klugerová a Lucie Hanzlíková. Supervizi překladu provedl Doc. PhDr. Oldřich Čálek, CSc. Omlouváme se, ale z technických důvodů jsme nemohli článek publikovat s řeckými termíny, proto je součástí příloha, kde naleznete celé znění. V srpnu minulého roku, během jedné cesty do Nepálu, jsem byl svědkem smutečního obřadu, kremace v hinduistickém chrámu Pašupatináth, v Káthmándu. Tento hluboký zážitek mi připomenul pobyt Medarda Bosse v Indii a základní Heideggerovu myšlenku « Bytí-k smrti. » « Být daseinsanalytikem » vyžaduje zařadit do své odborné přípravy a životní cesty i rozjímání nad existenciály, které tvoří náš život. Dopřejme si čas prohloubit dvě základní psychoterapeutické myšlenky: Otevřenost a Intimitu. “Zeitlichkeit und Psychotherapie” « Časovost a Psychoterapie » není bezvýznamným tématem. Nejedná se ani tak o téma, jako spíše o odhalení nechvalně známé situace, kdy zákeřná totalita, která pospávala, se probouzí ve vší síle. Ve skutečnosti to, co explodovalo ve 30. letech, nepřestává nenápadně kontaminovat a infikovat naše myšlenky a přesvědčení. Jak Husserl, tak Heidegger, Patočka nebo Arendtová se nás marně pokoušeli varovat před nihilismem, který popírá člověka a neúprosně ho vede k jeho záhubě. Tento zašifrovaný nihilismus je více než kdy jindy maskovaný tzv. pokrokem moderní společnosti a hledáním iluzorního « blaha », které, a to je třeba zdůraznit, se naprosto odvrátilo od Bytí. Ve své poslední knize, “Die krisis der Europäischen wissenshaften und die transzendentale phaenomenologie“[1] napsané roku 1935, Husserl odsuzuje nadužívání vědy, které se odráží v pozitivismu a objektivismu, jež redukují přírodu a člověka do vzorců, vytvářejí iluzi, že jsou řízeny zákony vesmíru a naprosto ignorují všechny žité subjektivní skutečnosti. Husserl kritizuje propast, která zeje mezi vědeckým zkoumáním a metafyzickým přístupem, což způsobuje krizi lidských hodnot. Husserl mohl také rozpoznat, či dokonce předvídat lidskou tragédii, způsobenou německou politikou, která, jak píše Arendtová, vyvolala zemětřesení. «Stalo se tu něco, s čím se nebudeme moci nikdy smířit. » [2] Heidegger nikdy nepřestal varovat před nebezpečím všemocné technologie, oslabující a v tomto bodě až mařící myšlení člověka, který si neuvědomuje, jak je uzavřen ve svém spočitatelném a manipulativním světě, což ho vzdaluje od nejpodstatnějšího vědění, jímž je « Dasein (Pobyt) - jsoucno, o kterém nelze říci, že se mezi jiným jsoucnem jen vyskytuje. Toto jsoucno se onticky vyznačuje spíše tím, že mu v jeho bytí o toto bytí samo jde. » [3] Nechápejme to ovšem špatně. Nejde o ontickou (pozn. překl. vztahuje se k jsoucnu) kritiku zaměřenou na veškeré technologické zařízení, ale spíše o kritiku ontologickou (pozn. překl. vztahuje se k bytí), která se dotýká samé podstaty techniky,...[4] Oč mu běží, je myšlenka, že bytnosti techniky je třeba rozumět jako něčemu, co patří ke vzcházení... Jako osudovému předznamenání... a co se ukazuje jako Gestell. Pokud je vše zasaženo vědeckou logikou, největším nebezpečím této bytnosti moderní techniky

(Gestell) je, že člověku « může být odepřeno vrátit se k původní neskrytosti a vyslyšet volání počáteční pravdy. »[5] Pokud se budeme považovat za pány tvorstva (světa), budeme zotročovat přírodu, nadužívat a zneužívat technologie k dosažení našich přehnaných potřeb a cílů a zbídačovat zemi, odkláníme se tím od možnosti odhalit svoji pravou bytnost. Patočkovo[6] rozšíření Heideggera zdůrazňuje, že věda podřízená moci racionality nám vnucuje chápání světa redukovaného na arzenál nástrojů, věcí a vidí řešení krize ve spojení se stále důmyslnějšími technologickými inovacemi. Kořen zla není sociální ani politický, ale civilizační. Naše civilizace se odklonila od základní lidské vazby s Bytím, s transcendencí a riskuje, že ztratí svoji duši, ve smyslu filozofickém, tj. že ztratí princip etiky, starosti o svět a pravdy. Patočka ji nazývá nadcivilizací, jež neúprosně směřuje k «objektivizaci, automatizaci a racionalizaci společnosti » a protože, úplně poprvé se tato ideologická propast objevila na Západě, šíří se po celém světě. Nová forma totality. To, co nyní řídí svět, je exponenciální touha po moci a kontrole, která způsobuje bezostyšné využívání přírody a redukuje veškeré jsoucno na zboží, a to včetně člověka, jenž se stal otrokem odcizujícího konzumu. Naše nynější nastavení vůči věcem náš dřívější pocit světa jakožto otevřeného celku, který jednotlivé části překračuje k nové jednotě, naprosto obrátilo ve prospěch něčeho, co český myslitel viděl jako čisté „vedle sebe“ a co je uzavřené a vylučuje otevřenost. Více než kdykoli předtím se naše spokojenost definuje materiálním blahobytem, který je středobodem snažení naší společnosti, zatímco všechny duchovní úvahy dotýkající se Bytí nebo tázání po Bytí se odsouvají do soukromé sféry, anebo se, radikálněji, považují za „výlevy“, které někdo může potřebovat, se kterými se však v žádném případě není vhodné intenzivně zabývat, protože to by byla filosofie. » [7] Jaká je budoucnost daseinsanalýzy v těchto zoufalých časech? Daseinsanalýza není pouze jedním z terapeutických proudů. Podobně jako v jejích zakladatelích Binswangerovi, Bossovi, Condrauovi – ve vás vyvolává zvláštní pocit, že něco chybí v jádru všeho toho, co jste se naučili, že slibný vědecký systém příčin, následků a nástrojů je zavádějící. Příliš často je bezradný vůči duševním chorobám či lidskému utrpení. Nejen pacient něco hledá, ale i vy, jako terapeut. Binswanger to našel při čtení "Bytí a času". Bossovi bylo přes čtyřicet, když potkal Heideggera a po padesátém roce svého života pocítil potřebu se «zabydlet» v jiné kultuře, v jiném módu bytí-ve-světě, na cestě do Indie. Odpověď jednoho astronoma mu připomenula, jak Jung a Freud následovali Herakleitovu tezi o jednotě protikladů. Cestoval do Indie proto, «že mu šlo o posílení duchovních základů psychologie a medicíny, chtěl prohloubit a ukotvit svoje poznání člověka a lépe porozumět jeho určení a přirozenosti. Takové hledání je zcela filozofické. » [8] Od dob Platóna a Aristotela ochuzuje naše západní myšlení princip neprotiřečení. Čím dál více nám zatemňuje mysl nadvláda Logu zbaveného původní podoby - rácia (ratia) nad vyhaslým Mýtem [9]. Fantazie, kreativita, otevřenost už ve vědě a výzkumu nemá místo. Všechno musí zapadat do vědeckého rámce a být z-objektivizované na základě statistického odhadu. Naše schopnost být otevření vůči jsoucnům skrze «skok do Bytí»[10] se nevyhnutelně otupuje. Ztratili jsme kontakt s podstatou vědy, která má umět zůstat v hypotéze. «V kladení otázek spočívá posun vpřed, který říká „ano“ tomu, co ještě nebylo osvojeno a rozšiřuje horizont směrem k novým představitelným, i když neprozkoumaným světům. Jde tu o přesah sebe sama směrem k něčemu nad námi. » [11] Věda se nedá oddělit od filozofie, s kterou sdílí potřebu neustále si pokládat otázku věcnosti věcí (das Dingliche). Jestliže se jedná o zkoumání takové záležitosti, jakou je lidské bytí, a tak tomu je v psychoterapii, postoj, který zaujmeme, má ještě více nasvědčovat pokoře a „prodlévání při tom, co se jeví“. Bydlet, prodlévat patří k bytnosti psychoterapie. Ale co to znamená „bydlet“? Bydlet, být zabydlený znamená v míru prodlévat ve svobodném, chráněném, volném prostoru, který každou věc zachovává

v její bytnosti. Bydlet, být-tu, být odemčen pro otevřenost, to implikuje, že se člověk naladí na počátek svého vlastního rozvíjení a skrze to jakožto lidské Bytí-ve-světě zůstává ve čtveřině či lépe řečeno podle Heideggera zůstává jednotou součtveří. Není vůbec snadné porozumět, k jakému myšlení nás Heidegger vybízí, ba co víc zachytit to, co je klíčové pro terapeuta. Člověk si tím, že tu na světě (po)bývá, uvědomuje, že žije jako "smrtelník" na "zemi" a současně pod nebeskou klenbou, královstvím "božstev". Přesahujíc princip neprotiřečení, v souladu s východním učením o harmonizaci, je čtveřina tvořená jednotou mezi člověkem-zemí-bohy-nebem a my se stáváme místem tohoto původního napětí, odkud se vynořuje ono "MEZI", pravé místo lidské bytosti. To všechno může znít dost abstraktně, teoreticky, na hranici srozumitelnosti. Avšak samo ze sebe se to stane zřejmým, když to zažijete, tak jako Medard Boss na své cestě do Indie. Právě na oné cestě potkal Boss indického guru. Kráčeli spolu směrem k odlehlému klášteru, ležícímu u jedné vesnice a zasvěcenému kultu Dourgy, bohyni zkázy. A právě tady, v přítomnosti jeho moudrosti pobyl několik dní. «Když chce někdo skutečně pomáhat svým bližním, starat se o ně, nejprve musí porozumět tomu, co je člověk ve své bytnosti, jak a proč existuje. » [12] Během své cesty, Boss pár dní v jeho přítomnosti i nepřítomnosti bydlel v jeskyni místního poustevníka. Každá z těchto jeho zkušeností mění čas a prostor v orismoV, specifický horizont ponechanosti/prodlévající vstřícnosti (Gelassenheit), kde člověk zakouší trojakost dynamického i křehkého "Da", kde se stává člověkem, bytím-tu, Da-sein. V srpnu minulého roku jsem vzal svého 22letého pacienta a studenta do Nepálu s nadějí, že by mu kulturní šok mohl otevřít mysl. Předčilo to všechna moje očekávání. Jednoho dne jsme navštívili hinduistický chrám Pašupatináth v Káthmándu, neuvěřitelné místo, opravdové ztělesnění čtveřiny mezi nebem, zemí, smrtelníky a bohy. A právě zde jsme se zúčastnili smutečního obřadu kremace. Prostřednictvím této události, které jsme byli přítomni, jsme se octli ve spáře (die Fuge). Na břehu řeky leželo tělo, zabalené do plátna, bosé, tváří a břichem nahoru. Během následující tři čtvrtě hodiny jsme mohli sledovat jeden z nejintimnějších rituálů, při kterém se tělo (der Leib), proměnilo na popel. Byly to překvapivé momenty, kdy jsem si mohl naplno uvědomit bytí-ke-smrti, svoji vlastní konečnost. «Pojmeme-li to, že zesnulý již není pobytem, přiměřeně fenoménu, jasně se ukáže, že takové spolubytí s mrtvým právě nezakouší vlastní skončenost zemřelého. Smrt se sice odhaluje jako ztráta, ale spíše jako ztráta zakoušená pozůstalými. Ve zkušenosti této ztráty není však jako taková přístupná ztráta bytí, kterou zakusil umírající. Umírání druhých v pravém smyslu nezakoušíme, nýbrž nanejvýš jsme vždy jen při tom» schopni si představit spolubytí s mrtvým v jednom společném světě. [13] Ano, skutečně, nikdo z nás neví, ani si neumí představit, co umírání v pravém slova smyslu znamená. Nicméně, i když jsme se se zesnulým neznali, mohli jsme sdílet, ne-li umírání umírajícího, tak alespoň naladění na neskrytost toho zásadního, co přesahuje jsoucno, a tím je odemčenost samotného bytí člověka (Ershossenheit): Da-Sein. Odemčenost Bytí stojí v kontrastu s odkrýváním jsoucen. V Nepálu jsme se museli postavit tváří v tvář mrtvému v jeho prostotě. Byl tam přítomný pocit minulosti, pomíjivosti a zvláštní známý pocit spolubytí a bylosti z toho-co-bylo-aniž-by-už-přestalo-být a čemu říkáme nastalost. Plni překvapení a rozrušení jsme prožívali čtveřinu, vzájemné souznění země, smrtelníků, bohů a nebe, které odkrývá Fuge, spáru, kde nepřítomnost a přítomnost se proplétají a dávají vzniknout pocitu posvátné události. [14] «Dozajista nás tento nečekaný zážitek, Erlebnis, zve, abychom se mu věnovali, vyzývá k zamyšlení. » [15] O čem máme přemýšlet? Právě o tom, co se promýšlí jen vzácně nebo vůbec ne. Musíme myslet to, o čem se málo uvažuje, vzájemné prolínání jsoucen a Bytí, Bytí samo jako uvlastňující událost (Ereignis)

a nejen to, že Dasein, «Pobyt je jsoucno, o kterém nelze říci, že se mezi jiným jsoucnem jen vyskytuje. Toto jsoucno se onticky vyznačuje spíše tím, že mu v jeho bytí o to bytí samo jde » [16], ale i to, že tato cesta zakládá Daseinsanalýzu. Je to cesta, a to je třeba zdůraznit, která není teoretická, ale která se žije, která se prožívá tělem i duší. O čem máme přemýšlet? O myšlení samotném. Opravdové myšlení je autentické a kontemplativní, nechává věci promlouvat z nich samých, spíše než by pátralo po jejich užitečnosti a o tom, jak je využít. O čem máme přemýšlet? O nevyhnutelné přítomnosti Nicoty. Jak Aristoteles ukázal a upřesnil v případě Bytí, musíme se zabývat právě Nicotou, jejím významem a mnohočetností. « Da-sein znamená: držet se ve vyklonění do Ničeho. Tím, že se pobyt drží vykloněn do Ničeho, vždy již vykročil za jsoucno v celku. Toto vykročení za rámec jsoucna nazýváme transcendence. » [17] "Da" by mohlo označovat toto "MEZI", které je výslednicí základní souhry mezi "Bytím, Jsoucnem a znicotňující Nicotou" – to vše umocněno transcendencí, což se nesmí zaměňovat s nihilismem. Bydlení "mezi" vyvolává značnou úzkost, člověk většinou z ní uniká, upadaje do každodenní rutiny, což Heidegger nazývá propadlostí, Verfallung. Člověka ovšem více zúzkostňuje situace, kdy trpí nedostatkem transcendence, totiž malou schopností překročit fakticitu, tj. zjistitelnou skutečnost, (pozn. překladatele: „bytí-již-v“; fakticita znamená, že pobyt je určen již tím, do čeho byl vržen, co musí převzít), a to i při nepříznivých danostech. Pokud se vyhýbáte takovému přemýšlení, odvádíte sebe, svoje vnímání světa od neskrytosti, kterou předpokládá každé určování pravdy. «Jen tam, kde už zavládne neskrytost, se něco může stát vyslovitelným, viditelným, ukázat se, být vnímáno. » [18] Našemu bytí-ve-světě nemůžeme porozumět, pokud nejsme naladění na výše uvedenou triádu "otevřenosti", na Aletheia. Nejprve je Entdektheit, zjevnost jsoucen. Je tomu tak proto, že jsoucno je neskryté, můžeme ho vidět, pochopit, použít. Je to jeho «ontické zjevování, které se děje v souladu s naladěním a instinktivním nacházením sebe sama uprostřed jsoucen. »[19] Takové každodenní setkávání se jsoucny je prvotním módem a často tím jediným způsobem zkoumání světa. Dalším krokem je Unverborgenheit, neskrytost Bytí. Vskutku, ontologická pravda zakládá tu ontickou. Neskrytost Bytí předpokládá Erschlossenheit, odemčenost Dasein, která se skládá, podle Heideggera, z naladěnosti, rozumění a řeči ( Befindlichkeit- Verstehen- Rede) a týká se prvotně světa, bytí-v a «nejvlastnějšího moci být (svojskosti). »[20] Pokud vidíme jsoucna v rámci užitečnosti či služebnosti z naší perspektivy, nejsme otevření pro podstatu tohoto jsoucna, která se vztahuje k bytí u toho jsoucna jako i k samotnému Bytí. Určitá naše naladěnost na svět může umožnit "zjevnost" jsoucen. Od „Bytí a času“ po „Původ uměleckého díla“, Heidegger reflektuje prostor tak, že nástroj přestává být jen pouhým odkazem k jeho užitečnosti. Užitečnost a použitelnost jsou nyní popsané v širším kontextu spolehlivosti ( Verlässlichkeit), která přesahuje holou užitečnost směřujíc ke vztahu s neznámem. Heidegger pojmenovává tuto novou perspektivu ve světě "zemí", což je klíčem k myšlení o světlině, způsobu fenomenologie bez dna, způsobu zjevování osvobozeného od materialismu. Je čas skočit do třetí části odkrývání, provést nejpodstatnější, záhadný, až ezoterický, «skok» do neskrytosti, [21] kterou skýtá světlina, Lichtung. Bylo by výborné, kdybychom si mohli společně číst z Heideggerova svazku "Konec filosofie a úkol myšlení"[22]. Je to jeden z jeho posledních, nejobtížnějších, ale i nejzákladnějších textů, který se dá chápat jako společně sdílená cesta k myšlení. Bude důležité otevřít se vůči "Gelassenheit", prodlévající vstřícnosti, nechat věci být tím, čím jsou, v otevřenosti vůči tajemství, které v technologickém světě zůstává skryté. Přitom je třeba se odtrhnout od nadvlády matematického myšlení. Je možné se přiblížit světlině a rozumět jí jako otevřenosti člověka vůči Bytí, aniž bychom před tím nedosáhli odemčenosti (Ershlossenheit)?

Heideggerova cesta zůstává stezkou Bytí a Myšlení, která se zabývá každým horizontem srozumitelnosti. To, co se snaží odhalit, je ono "místo", kde myšlení myslí "Bytí", přechod od spekulativního myšlení k myšlení jako cestě. Toto místo není geografické. Pojímá se jako «otevřenost, která zaručuje možné zjevování a ukazování se a nazýváme ji světlinou (Lichtung)»[23], jako «volné otevřené pole», kterým je myšlení jako «prafenomén», (Urphänomen), jako «pra-věc, prapůvodní věc, příčina (Ursache)». Světlina (Lichtung) nemá nic společného se světlem (Licht), ačkoli, «světlo může padat do světliny, do jejího otevřeného pole, a nechat v ní probíhat hru jasu a temnoty. Avšak světlinu nikdy netvoří teprve světlo, nýbrž světlo světlinu předpokládá. Leč světlina, ono otevřené pole, je volné nejen pro jas a temnotu, nýbrž i pro zvuk a jeho ztišení, pro znění a odeznění. Světlina je otevřené pole pro všechno, co je přítomné, i co je nepřítomné» [24]. Mohli bychom tvrdit, že se jedná o meditativní prostor, který oslovuje rozjímajícího člověka? Místo, které je "mezi", kde neskrytost je možná. «Místo klidu, které v sobě shromažďuje to, co umožněná neskrytost teprve skýtá... Klidné srdce světliny je místo ticha, z něhož se teprve dává něco takového jako možnost sounáležení bytí a myšlení, tj. přítomnění a postřehování. » [25]. Rád bych zdůraznil, že Heideggerova cesta myšlení, a to i mimo jeho hlavní dílo „Bytí a čas“, velmi hluboce promýšlí základy humanity, a to takovým způsobem, že zasvěcený terapeut zažívá «obrat» [26], změnu perspektivy, která velmi zásadním způsobem mění porozumění psychoterapii či medicíně. K tomu, abychom se stali Daseinsanalytiky nestačí jen často dlouhé a náročné vzdělání, poskytující nové nástroje a koncepty teoretických základů např. v medicíně či psychologii, ale hlavně to vyžaduje výše uvedený obrat myšlení, jež svědčí o odemčenosti (Ershlossenheit) člověka. Když Medard Boss píše: «V Heideggerově „Daseinsanalytice“, bydlet/pobývat se vztahuje k "bydlení -ve-světě", která je vlastní člověku, což je něco zcela odlišného od fyzické přítomnosti; je to spíše lidské ek-sistování, (pozn. překl. bytí venku) jeho bytí v otevřenosti vůči světu.»[27] Jde o víc, než jen o tvrzení. Boss sdílí s námi jeden ze základních kroků, který ho přivádí k porozumění, že každá fyzická nemoc oslabuje pacientovo bytí-ve-světě a že «tradiční somato-psychopatologická vysvětlení lékařské vědy nemohou porozumět lidské existenci jako oblasti otevřenosti-pro-svět. »[28] Setkání s Heideggerem a cesta do Indie změnili Medardovi Bossovi život, způsob myšlení, práce i chápání. Takové existenciální události jsou zásadní pro kohokoli, kdo se chce stát opravdovým Daseinsanalytikem. Chtěl bych ukázat, že Daseinsanalýza jako psychoterapie znamená zažívat život, myslet, kráčet po nekonečné cestě k Aletheia, jako neskrytosti, což zahrnuje proplétání své nejvlastnější moci být, svojskosti (Jemeinigkeit) se spolubytím – bytím s druhými, ticha, rozhovoru, pocitu vyvstávání smyslu, Epoché [29], světla a tmy. Nemůžete se jen stát Bossiánem, či Biswangeriánem, někoho napodobovat, to se nedá. Každý Daseinsanalytik otevírá jedinečný, dynamický a historický horizont terapie, kde je možné "setkání". Dnes, 35let po té, co jsem poprvé četl „Bytí a čas“, mě moje klinická praxe nutí zkoumat základní vztahovou existenciální triádu, tj. ono MEZI vzniklé uvnitř trojúhelníku Bytí – Jsoucno – Nicota, které se umocňuje transcendencí. [30] Transcendence je naše schopnost přesáhnout svou fakticitu a dostává nás k naší bytnosti, jež nás volá, abychom nesetrvávali v tom, čím nejsme, a stali se sami sebou. Transcendence nás vytrhává z každodennosti a vrhá nás do neznáma, do Otevřenosti, do "tam"/toho místa, které umožňuje (Ermöglichung). Skrze transcendenci, která implikuje souznění se čtveřinou, Geviert, se Da-sein dostává do souladu vztahové existenciální triády (lentre-trois existential) a zabydluje se tu, „Da“. To, co já nazývám ve francouzštině "lentre-trois existential" (vztahová existenciální triáda) je těžko přeložitelné do jiného jazyka. Když člověk ztratí rovnováhu mezi těmito třemi základními instancemi, trpí, pokud jedna z těchto tří částí převládne, pozmění se jeho bytí-ve-světě. Například zkorumpovanost se objeví tam, kde člověk žije jen pro jsoucna, mysticismus, když je člověk u vytržení z Bytí, a nihilismus či deprese tam, kde člověk cítí, že tone v nicotě.

Daseinsanalýzu vnímám jako otevřený, svobodný prostor, kde klient může nacházet životní rovnováhu za pomoci setkání, ticha a skutečného rozhovoru[31]. Pokud se kladou správné otázky, takové, které v sobě nesou dialog, tak se rozhovor rozbíhá a stává se autonomním. Takový rozhovor u pacienta otevírá způsob bytí s, spolubytí, který se v prosté komunikaci ztrácí. Otázky nesměřují k získání informací. Otázkami se ptáme na toho, komu se kladou otázky. Tázající a tázaný spolu existují ve spolubytí, z kterého vyvstává otázka. Tato výsostně vnitřní a intimní hra otázek a odpovědí vyžaduje klid, otevřenost, naslouchání, porozumění, naladěnost. Rozhovor jako svědek spolubytí se podílí na Erschlossenheit, odemčenosti Dasein, neskrytosti, « která je ontologickým pojmenováním pro bytí-tam/bytí- venku, vytvářející v sobě prostor původní otevřenosti. »[32] Dopad Heideggerovy filozofie na psychoterapii, aspoň pro ty, kteří se hrouží do myšlenek filozofa, je tak obrovský, že je třeba celého života na to, abychom rozkryli jeho bohatství. V této době úpadku a zoufalství, je Heideggerova cesta tím žádanější, čím více naše doba upustila od otázky Bytí, zanechavši lidstvo v iluzi jsoucen bez vyváženosti. Musíme čelit dvěma stránkám moderního myšlení. Na jedné straně je konkrétní pociťovaná zkušenost, která je předlogická, předpojmová; a na druhé straně je to na základě empirických požadavků vědy stránka pragmatická, pozitivistická, logická. Nemusíme je nevyhnutelně stavět do protikladu, ale snažit se je harmonizovat, aby se mohlo ustavit "transcedentní MEZI vystavěné vzájemnými vztahy existenciální triády", tj. Jsoucna, Bytí a Nicoty. Smyslem této přednášky bylo odkrýt hloubku dopadu Heideggerova myšlení na způsob, jakým terapeut může porozumět podstatě svojí praxe. Da-sein jako bytí-ve-světě se nedá zredukovat na koncept, formuli či slogan. Je třeba promyslit, co znamená „prostor“, tento prostor procítit, cítit, že "prostor“ prostírá[33] a otevírá oblast tělesnosti[34], cítit, že hranice není jen obrys a rámec, kde jen něco končí. Hranice je také místem, kde je něco usebrané ke svému nejvlastnějšímu moci být (svojskosti), aby se to mohlo ukázat ze sebe samého, aby tak vešlo do přítomnosti. Hranice dává světu věc bez konce.[35] Pokud chápete "hranici, limit", jako "konec", nemáte otevřené tytéž možnosti, jako když ji chápete jako začátek. Skrze tento „tajemný vztah“ se světem, s prostorem, se zemí, se sochařským dílem, do kterého vstupujeme, můžeme pocítit, že se odehrává něco jako blízkost[36], či důvěrnost i navzdory "cizotě" (Unheimlichkeit); tělo se neredukuje na pouhé orgány, ale na řadu přichází tělovost (Leiblichkeit). A tak navzdory nutnosti diagnostikovat a určovat léčbu a vykazovat statistické výsledky přichází možnost setkání. Na cestě s Heideggerem neočekáváme, že se každý terapeut stane filozofem, ale mohl by alespoň zkusit promýšlet a pochopit svoje vědecké vzdělání, aby člověka nadále neredukoval na «technologickou konstrukci podobnou stroji»[37], ale spíše se cítil zodpovědný za to, co ještě nebylo otevřeno.

[1] : La crise des sciences européennes et la phénoménologie transcendantale, Gallimard [2] : Hannah ARENDT, Essays in Understanding 1930-1954, Kindle. [3] : Martin HEIDEGGER, Être et Temps, 1927, Authentica, Traduction privée de Emmanuel Martineau, 1985, p.31 (12), pro překlad do češtiny použita citace z Bytí a čas, str. 28 (12), vydání 2008

[4] : Martin HEIDEGGER, La question de la technique, 1954, in « Essais et Conférences », Gallimard, 1992, p. 17, 38 and 31. V češtině : pro překlad do češtiny použita citace z Věda, technika a zamyšlení, str. 14 [5] : Ibidem, p. 33 [6] : J. PATOČKA, Heretical essays in the philosophy of History, Chicago and La Salle, Illinois, Open Court, 1996. V češtině: Kacířské eseje o filosofii dějin [7] : Martin HEIDEGGER, Modern Science, Metaphysics, and mathematics, 1962 in Basic Writings, Harper Perennial, 2008, p.272 [8] : Medard BOSS, Un psychiatre en Inde, Fayard, 1971, p. 113 [9] : “Mythos and logos become separated and opposed only at the point where neither mythos nor logos can keep to its pristine essence… “ Martin Heidegger, What calls for thinking ?, in Basic Writings, Harper Perennial, 2008, p. 374 Le muqoV et le logoV ne se séparent et ne s’opposent qu’au moment où tant le premier que le second ne se maintiennent plus dans leur essence originaire. », V češtině : « Mýtus a Logos se rozdělí a stojí proti sobě v momentě, kdy první, stejně jako druhý nestojí v původní podstatě. » Martin Heidegger, Co znamená myslet? [10] : Martin HEIDEGGER, Contributions to Philosophy (Of the Event), §3. Of the Event p.9 « The leap into beying. The leap leaps into the abyss of the fissure and so for the first time attains the necessity of grounding Da-sein, which is assigned out of beyng”. §115. The disposition guiding the leap.p. 179 The leap expects nothing immediate from beings. It leaps into the belonging to beyng in the full essential occurrence of beyng as event. Le saut dans l’Être. Le saut saute au cœur de l’abysse de la fissure et implique ainsi pour la première fois la nécessité de fonder Da-sein qui est affectée à l’Être. Le saut n’attend rien de la part de l’étant. Il saute dans son appartenance à l’Être en tant que présence essentielle de l’Être comprise comme évènement. V češtině: « Skok do Bytí. Skok skočí přímo do propasti spáry a tak poprvé v sobě nese nutnost založit Da-sein, které je určeno z Bytí. Skok nečeká nic od jsoucna. Skáče do své příslušnosti k Bytí jako do základní přítomnosti Bytí myšlené jako událost (Ereignis). [11] : Ibidem, p. 7 [12] : Medard Boss, Op.cit., p. 136 [13] : Martin HEIDEGGER, Being and Time, Op.Cit., p. 282 ( 239), pro překlad do češtiny použita citace z Bytí a čas, str. 275 (239), vydání 2008 [14] : Conferatur Daniel O. DAHLSTROM, The Heidegger Dictionary, 19, 2013, Bloomsbury Ed., Kindle, - Fit ( Fuge)

[15] : Martin HEIDEGGER, What calls for thinking?, in Basic Writings, Harper Perennial, 2008, p. 372 [16] : Martin HEIDEGGER, Being and Time, Op.Cit., p. 31 (12), pro překlad do češtiny použita citace z Bytí a čas, str. 28 (12), vydání 2008 [17] : Martin HEIDEGGER, Qu’est-ce la métaphysique?, 1929, Nathan, 1981, p.53, pro překlad do češtiny použita citace Co je metafyzika?, str. 61 (115), vydání 2006 [18] : Mark. A. WRATHALL, Heidegger and Unconcealment : Truth, Language, and History ,Cambridge,2011,p.7 [19] : Martin HEIDEGGER, Pathmarks, McNeill Ed, Cambridge University Press, 1998, p. 131 [20] : Martin HEIDEGGER, Being and Time, Op.Cit., p. 221, pro překlad do češtiny použita citace z Bytí a čas, str. 257 (221), vydání 2008 [21] : “Le saut” : Martin HEIDEGGER, Contributions to Philosophy (Of the Event), §115. The disposition guiding the leap.p. 179 The leap expects nothing immediate from beings. It leaps into the belonging to beyng in the full essential occurrence of beyng as event. Le saut n’attend rien de la part de l’étant. Il saute dans son appartenance à l’Être en tant que présence essentielle de l’Être comprise comme évènement. V češtině: . Skok nečeká nic od jsoucna. Skáče do své příslušnosti k Bytí jako do základní přítomnosti Bytí myšlené jako událost (Ereignis). [22] : Martin HEIDEGGER, “The end of Philosophy and the Task of Thinking” in On Time and Being (Pathmarks) or in “ Zur Zache des Denkens”. You can find it too in the Basic Writings, Op. Cit. p.431-449, pro překlad do češtiny použita citace z Konec filosofie a úkol myšlení, str. 23 - 31, vydání 2006 [23] : Ibidem, pro překlad v češtině použita citace str. 23 [24] : Ibidem, pro překlad v češtině použita citace str. 25 [25] : Ibidem, pro překlad v češtině použita citace str. 31 [26] : “conversion du regard” est selon Husserl un des principes des principes de la phénoménologie. Včeštině : “Obrat”, v tomto kontextu výraz Husserlův, jež ho považoval za princip principů ve fenomenologii. [27] : Medard BOSS, Existential foundations of medicine & psychology , 1974 Jason Aronson Ed., 1994 p.130 [28] : Ibidem, p. 198

[29] : « We could now let the universal epochè take the place of the Cartesian attempt to doubt. Epochè in a word : We put out of action the general positing which belongs to the essence of the natural attitude, the whole natural world which is continually “there for us”, “on hand”… I’m not negating the world, I’m not doubting, rather I am exercising the phenomenological epochè which also completely shuts me off from any judgment about spatiotemporal factual being.” Edmund HUSSERL, Ideas I, 52-61 in Basic Writings in transcendantal phenomenology, Donn Welton Ed, Indiana University Press, 1999, p.65, V češtině – zdroj Wikipedie: V Husserlově fenomenologii je epoché první krok fenomenologické redukce, totiž předběžné vyřazení („uzávorkování“, Einklammerung) nekriticky či naivně přijímaných předpokladů o vnímaném předmětu, především předpokladu jeho skutečnosti. Naše intence, přirozeně zaměřená na předmět sám, se totiž jaksi vrhá na tento předmět a tudíž si nevšímá podoby, jak se naší zkušenosti dává, čili fenoménu. Naopak epoché umožňuje zkoumat přesnou podobu zkušenosti a redukovat ji na čistý fenomén. Teprve po této odbočce a po prozkoumání fenoménu dostává naše poznání světa i vědecky zajištěný základ. Tento postup doporučuje už Aristoteles, metodickou pochybnost a odmítnutí běžných domněnek o skutečnosti jako cestu k nepochybnému poznání objevil Descartes, na něhož Husserl přímo navazuje a odkazuje. [30] : : “ Transcendence as being in itself is the difference from beings ! Transcendence is not a property of the subject and of its relationship to an object as world, but the relationschip to being, thus of Da-sein in its relationship to being.” Martin HEIDEGGER, Zollikon Seminars, 1987, Northwestern University Press, 2001, p. 193 (241), “ La transcendance en tant qu’être est en soi la différence par rapport à l’étant. Transcendance, non pas caractère du sujet et relation à l’objet en tant que « monde », amis être – en tant que relation à l’être et par conséquent relation du Dasein à soi-même. » traduction Caroline Gros, Séminaires de Zurich, Gallimard, 2010, p.265 (241) [31] : Heinrich ROMBACH, Uber Ursprung und Wesen der Frage“, Verlag Karl Alber, Freiburg – München, 1988, p.162-167 [32] : Alfred DENKER, Op.Cit., p.81 [33] : “ The human being makes space for himself. He allows space to be… the animal does not experience space as space.” Martin HEIDEGGER, Zollikon Seminars, Op.cit., p.16 “ Je marche en prenant espace. L’humain a espacé l’espace. L’animal n’a pas l’expérience de l’espace en tant qu’espace. ” Martin HEIDEGGER, Séminaire de Zurich, Op.cit., p.47 (19) [34] : “Da-sein is not spatial because it is embodied. But its bodiliness is possible only because Da-sein is spatial in the sense of making room.” Ibidem, p. 81 “ Le Dasein n’est pas spatial parce qu’il est corporel, au contraire : la corporéité n’est possible que parce que le Da-sein est spatial au sens où il fait espace.” Ibidem, p. 132 (105) [35] : Martin HEIDEGGER in « Heiddeger among the sculptors, Body, Space and the Art of Dwelling », Andrew J. MITCHELL, Standford University Press, 2010 - Kindle or “ Remarques sur Art – Sculpture – Espace”, Rivage Poche, 2007, p.19 [36] : I measure the distance between two bodies, not the depth opened up in each case by my being-in-the-world.” Martin HEIDEGGER, Zollikon Seminars, Op.Cit., p.82( 107) « Je peux mesurer la

distance entre deux corps physiques mais non pas la profondeur qui s’espace et se fait espace chaque fois avec mon être-au-monde. » Traduction Caroline Gros, Op.Cit., p. 134 [37] : Ibidem, p. 135(178)

Autor: Dr. Ado Huygens | Datum vytvoření: 02.09.2014 16:35:27 | Datum poslední změny: 03.09.2014 13:17:02