18. jeruzalémský král

V Kristu věrný král Římanů. Herakleiův oficiální titul ze dne 21. 3. 629

18. jeruzalémský král

O svatodušní neděli, 15. května roku 628, se naplno rozezněly zvony v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti. Ze všech koutů města sem přicházeli věřící, aby na vlastní uši vyslechli obšírnou Herakleiovu zprávu o ukončení dlouhodobé války a o smrti nenáviděného Husrava.1648 Představa štastného konce dlouhé války však dlouho nevydržela. Ne všichni Peršané uznávali mocenskou změnu a i sám Herakleios brzy zjistil, že nebude tak jednoduché nepřátelské posádky z okupovaných měst vyhnat. Nelehkou úlohu svěřil dosud neznámému eunuchu Narsovi, který údajně Peršanům způsobil velkou porážku.1649 Na čištění okupovaného území se podílel i Herakleiův bratr Theodoros. Perskou posádku města Edessy musel dokonce vyhnat krupobitím kamenů vržených z katapultů.1650 Na podzim roku 628 zasáhla císaře další rána. Dozvěděl se totiž, že jeho politický partner a nový šáh Kavad nečekaně zemřel. Smrt ho zastihla v Médii, kde tehdy, podle tradičních zvyklostí perských vládců, pobýval.1651 Podle jedné verze je za tímto skutkem třeba hledat intriky někdejší Husravovy favoritky, královny Širin, jež se tak Kavadovi pomstila za smrt

334


oblíbeného syna Merdanšaha.1652 Podle jiné verze šlo naopak o důsledek nové morové epidemie.1653 Na uprázdněný trůn po Kavadovi nastoupil jeho syn Ardašír III., samozřejmě jen formálně, protože v té době byl ještě dítě.1654

císař a generál V tomto okamžiku vstoupil do Herakleiova života opět jeho dlouholetý sok Šahrvaraz. Někdejší Husravův generál se na konci války rozhodl takticky vyčkávat. Po obléhání Konstantinopole se se svým vojskem stáhl na Blízký východ, kde sledoval další vývoj situace. Husrav ho ještě v době Herakleiovy ofenzivy vyzýval k návratu domů, generál ale, jak víme, odmítl spolupracovat. Po státním převratu nehodlal novému perskému monarchovi skládat hold a neuposlechl jeho výzvy, aby opustil obsazená území.1655 Šahrvaraz se rázem stal nejvlivnější osobou na Blízkém východě. Herakleiovi nezbývalo nic jiného než se pokusit o dohodu, s níž generál nakonec souhlasil. Šetnáct měsíců od Husravovy smrti, tedy v červenci 629, se oba někdejší soupeři setkali v jednom z průsmyků Antitauru v maloasijské Kappadokii.1656 Po dlouhých letech vzájemných střetů se Herakleios osobně přivítal s mužem, který několikrát osudově zasáhl do jeho života. Šahrvaraz potřeboval Herakleiovu politickou podporu, protože se chystal k nejsmělejšímu kroku své politické kariéry. Nepocházel sice z královské sasánovské dynastie, očividně ale hodlal využít zmatené situace v Persii k novému státnímu převratu. V případě úspěchu si navíc nárokoval výhodnější smlouvu, podle níž by Persii zůstalo více území získaných v předešlém konfliktu. Hranicí se měla stát řeka Eufrat, což by znamenalo, že Peršané si nárokovali i předsunuté východořímské pevnosti Amidu a Edessu, západní Arménii a celý arménský Taurus spolu s pevnostní obrannou zónou v severní Mezopotámii.1657 Tyto podmínky připomínaly východořímský diktát z roku 591, kterým tehdejší perský král Husrav přišel o většinu životně důležitých pohraničních měst.

335

konstantinopol 626

Husrav však tehdy vystupoval v úloze prosebníka, protože císaře Maurikia žádal o vojenskou pomoc, aby se mohl opět dostat na trůn. Je těžké uvěřit, že by Herakleios na takovouto dohodu přistoupil.1658 Ať tomu bylo jakkoli, zdálo se v tuto chvíli, že poslední válka obou mocností nemá jednoznačného vítěze. Císař ze všeho nejvíc potřeboval co nejrychleji, bez dalšího zbytečného boje, znovu obsadit bohaté východní provincie, Sýrii, Palestinu a Egypt, což se mu nakonec podařilo.1659 Obě strany nakonec zpečetily nové vítězství dynasticky. Herakleiův syn Theodosios, pocházející z manželství s Martinou, si vzal za manželku Šahrvarazovu dceru, která při této příležitosti dostala řecké jméno Nike.1660 Perská princezna z tohoto zjevně politického svazku asi potěšena nebyla. Theodosiovi bylo v té době asi pět let a byl navíc hluchoněmý. Kletba, či spíše genetická deformace pokrevního svazku císaře s vlastní neteří, si tak opět vybrala svoji daň. Herakleios však měl zjevně v rukou ještě jeden tajný trumf. Jednoho ze Šahrvarazových synů dal pokřtít a udělil mu nové jméno Niketas. Zároveň s tím ho povýšil do hodnosti patrikia a slíbil mu politickou podporu, pokud by zdědil trůn po svém otci.1661 Na počest slavnostního zpečetění smlouvy vybudoval císař v průsmyku chrám, který měl tuto dohodu navždy připomínat.1662 Zřejmě ještě před tímto střetnutím Herakleios získal i symbol celé války: Fragmenty Kristova kříže, které Peršané ukořistili v Jeruzalémě. Tuto cennou relikvii císař žádal, jak již víme, už od předešlého krále Kavada. Vzácný předmět, o němž legenda tvrdila, že byl stále v původním stavu v zapečetěné schránce, nakonec získal zpět od Šahrvarazova vyslance v syrském městě Hierapolis, tedy na římské straně Eufratu.1663 Bylo v tom vskutku něco symbolického, neboť právě Šahrvaraz byl onou osobou, která dobyla Jeruzalém a odnesla odtud fragmenty kříže. Perský generál a nyní adept na trůn v Ktesifontu stejně tak vrátil císaři i další dvě relikvie: svaté kopí a houbu.1664 Jak je však známo, ostatky Kristova kříže se nacházely v hlavním městě Persie, proto je na místě otázka, jak se k nim mohl dostat Šahrvaraz, když byl v egyptské Alexandrii. Orientální zdroje však uvádějí,

336


že generál je po svých vyslancích císaři odevzdal, až když přišel do Persie. Tento údaj je však jen stěží možné dát do souladu s datem Herakleiova příchodu do Jeruzaléma a následného slavnostního odevzdání relikvie na původní místo. Odkud tedy Šahrvaraz tyto relikvie získal a zda byly vůbec pravé, se asi nikdy nedozvíme, což je jeden z největších paradoxů a záhad této války.1665

basileus Pravděpodobně na konci léta 629 se do hlavního města vrátil jako skutečný triumfátor i sám Herakleios.1666 Návrat císaře jako vítězného vojevůdce nezažila Konstantinopol od porážky Gótů Theodosiem I. Velikým. Obyvatelé města vyšli s velkou horlivostí triumfátorovi vstříc, aby ho přivítali už v paláci Hierea na asijské straně Bosporu. V čele tohoto průvodu kráčel patriarcha Sergios spolu s Herakleiovým synem Konstantinem: V rukou drželi olivové ratolesti a svíce a slavnostně ho zdravili.1667 V městě samotném uspořádal Herakleios velkolepé představení v hipodromu, kde nechal předvést čtveřici slonů ukořistěných v Persii. Rovněž rozdal značné množství peněz, z nichž část předal církvi jako odškodnění za předchozí válečnou půjčku.1668 Již předtím, 21. března 629, vyhlásil Heraklios svoji čtvrtou právní novelu, která nabyla platnosti 1. dubna tohoto roku.1669 Spolu se svým nejstarším synem Konstantinem Herakleiem se tady poprvé nechal titulovat jako basileus (král), a nikoli jako Augustos, kaisar a autokrator, což byly dlouhodobě používané řecké ekvivalenty původně římských oslovení (Augustus, caesar, imperator). Ačkoli tato označení z císařské titulatury v následujícím období nevymizela, titul basileus je definitivně zastínil, ba co víc, stal se hlavním pojmenováním východních císařů.1670 Stalo se tak jedním z významných momentů přerodu východořímské říše, stojící stále v tradici antické civilizace, ve středověkou Byzanc. Obyvatelé východořímské říše tímto titulem tradičně označovali své císaře, takže tato změna, pokud ji vůbec zaregistrovali, byla pro ně něčím zcela logickým. Již dlouhodobě jim totiž bylo

337

konstantinopol 626

jasné, že povaha moci římštích císařů byla monarchická, třebaže se od časů prvního z nich (Augusta) pomyslně skrývali za fasádou republikánských institucí.1671 Jenže až Herakleios otevřeně přijal titul, jenž byl pro Římany od vyhnání králů v roce 509 př. Kr. jednoduše tabu.1672 Císař se tak stal králem, jenže jeho největší konkurent z Persie se oficiálně tituloval jako šahan šah, což v řeckém překladu znamenalo basileus basileon, tedy král králů. Není divu, že se východořímští císaři bránili stát se protokolárně pouze jedněmi z podřízených králů, nad kterými pomyslně vládl jejich úhlavní rival.1673 Proč si tedy Herakleios zvolil uvedený titul oficiálně a proč v této tradici věrně pokračovali jeho nástupci až do zániku byzantské říše v roce 1453? Snad císaře ovlivnila starozákonní tradice židovských králů a její úzká symbióza s Bohem. Herakleiův triumf proto nebyl pouze římským vítězstvím nad tradičním protivníkem. Byl to také triumf náboženský a je jisté, že císař ho také tak chápal. Snad měl před očima starozákonního krále Davida pomazaného Bohem, který triumfoval nad Goliášem.1674 Právě z tohoto období pochází série stříbrných podnosů s motivem zmíněného židovského krále, přičemž ústřednímu z nich dominuje právě scéna z onoho slavného biblického souboje.1675 (obr. 53) Soudobé prameny označují císaře jako nového Davida. A toto jméno také dne 7. 11. roku 630 oficiálně vyhrazuje pro jednoho ze svých synů, jehož měl s vlastní neteří Martinou.1676 Není těžké najít společné motivy ze života biblického archetypu i jeho východořímského nástupce. Vzpomeňme si jen na souboj Herakleia s obrovitým perským vojákem na mostu u řeky Saros, na legendární souboj s perským velitelem Roč Vehanem ve vítězné bivě u Ninive v roce 627, který soudobé západní prameny transfomují na souboj císaře s králem Husravem.1677 Herakleios byl podobně jako David uzurpátorem a trůn si musel vybojovat, i on zabil tyrana (svého předchůdce Foku) nebo, obrazně řečeno, svého úhlavního nepřítele Husrava ve zdánlivě ztraceném souboji, když to již nikdo nečekal. A v neposlední řadě byl i on, podobně jako jeho biblický vzor, hříšník, jen s tím rozdílem, že se nedopustil cizoložství, nýbrž hříchu nezákonného manželského svazku s vlastní neteří. Jak

338


později konstatoval konstantinopolský patriarcha Nikeforos, nesl si Herakleios svůj hřích stále s sebou.1678 Samozřejmě v případě titulu basileus nemuselo jít o jediný důvod, proč jej Herakleios přijal.1679 Jak již bylo uvedeno, obyvatelé takto nazývali své vládce dlouhodobě, a tento zvyk postupně převzali i tamější literáti, a to i ti, kteří byli oficiální součastí konstantinopolského dvora.1680 Císař tedy v podstatě oficiálně zohlednil něco, co již bylo dávno společností akceptováno. Přijetím titulu král východořímskými vládci do jisté míry hrozila ztráta exkluzivity jejich císařství, jenže, jak ukázal další vývoj, ta nakonec zůstala zachována. Císař se sice stal králem, ale uvedený titul si pak dlouhodobě rezervoval pouze pro sebe. Pro své poddané i okolní země tak dlouhodobě zůstal tím, kým byl doposud: císařem.1681 V těchto protokolárních nuancích se perští a východořímští diplomaté zajisté dobře orientovali. Zda si je uvědomoval i sám Herakleios v okamžiku svého triumfu, není zcela zřejmé.1682 Jak již bylo řečeno, Herakleios a před ním i Fokas narušili svými vojenskými uzurpacemi dosavadní nástupnický systém, který nespočíval v dědičnosti, nýbrž v kooptování a v následné adopci zvoleného kandidáta na trůn prostřednictvím aktuálního císaře. Herakleios se proto nesporně potřeboval opřít o novou legitimitu a jeho vítězství nad Persií vytvořilo pro tuto změnu dostatečný ideologický rámec. Zmíněný posun si uvědomovali i literáti, kteří vědomě vytvářeli nový koncept panovnické moci. Tento koncept jen vzdáleně odkazoval na tradiční imperiální dědictví Říma, neboť jeho centrem byla představa zbožného panovníka v úzké symbióze se svým nebeským archetypem. Síly dobra, tedy Herakleios a Kristus, nakonec slavně zvítězí nad pozemskými i nadpozemskými silami temnoty: nad perským králem Husravem a jeho spojencem Satanem. Císař jako by v mystické alegorii stvoření světa vedl šest let válku, aby si nakonec v sedmém roce dopřál klidu podobně jako Bůh po stvoření tohoto světa.1683 Měl to být začátek nového věku – věku, který začal triumfem císaře, jenž jako druhý Konstantin zvítězil za pomoci kříže, nové archy, tedy lepší křesťanské smlouvy.1684

339

konstantinopol 626

Co tedy vedlo císaře k přijetí nového titulu? Odpověď na tuto otázku se možná skrývá v již zmíněné právní novele z 21. března 629. Je to datum velice zajímavé, neboť právě v tento den měl Herakleios podle tradice slavnostně vystavit symbol celé války – relikvii Kristova kříže v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Zmíněná událost je spojována s různými letopočty (629, 630, 631), přičemž tato nejednoznačnost vyplývá z protichůdnosti dochovaných svědectví.1685 Souvislost jeruzalémského triumfu s vydáním právní novely byla badateli tradičně odmítána, mimo jiné zejména proto, že císař prý musel být v době jejího vyhlášení v Konstantinopoli. Uvedený argument však není přliš průkazný, jak nedávno naznačil C. Zuckerman, který ve své mistrné analýze naznačil racionální východisko z bludného kruhu rozporuplných pramenů. Podle jeho závěrů vstoupil Herakleios do Jeruzaléma ne jednou, nýbrž dvakrát. Poprvé slavnostně vystavil relikvii Kristova kříže v bazilice Božího hrobu právě 21. března roku 629, tedy v den vydání právní novely, v níž přijal nový titul – král.1686 Tato spojitost nemůže být náhodná, právě naopak, podle mého soudu totiž právě ona vysvětluje motivaci císařova konání. Opětovným získaním nové archy smlouvy – tedy relikvie Kristova kříže – dovršil Herakleios své vítězství nad silami temnoty. Následně jako král (basileus) slavnostně vrátil tuto relikvii do Jeruzaléma, příbytku jeho předchůdce krále Davida, a – také slavnostně – tento krok zpečetil oficiálně: přijetím nového titulu zakotveného ve své nové právní novele.

naplnění časů Poté co ostatky Kristova kříže spatřili na vlastní oči obyvatelé Jeruzaléma, putovala tato relikvie do Konstantinopole. Na začátku roku 630 se však císař rozhodl pro druhou návštěvu Svaté země, tentokrát zřejmě proto, aby vrátil kříž do Svatého města na věčné časy. Na Východ se z Konstantinopole vypravil také ve společnosti své manželky Martiny a celé řady dalších hodnostářů. V březnu se objevil před posvátným městem a třicátého dne

340


tohoto měsíce pak slavnostně uložil cennou relikvii v bazilice Božího hrobu a současně s tím dohlédl na vysvěcení nového patriarchy Modesta.1687 Jednalo se o tak emotivní záležitost, že prý lidé štěstím a dojetím nemohli zpívat ódy díkůvzdání svému osvoboditeli.1688 Pokud však chceme události kriticky zhodnotit, musíme bohužel konstatovat, že chybí podrobný popis oněch slavností. Podle dvou latinských legend chtěl císař údajně vstoupit stejnou branou, kterou prošel do města sám Kristus o Květné neděli. Znenadání ji však zatarasily kameny a nad branou se zjevil anděl se zářícím křížem. Na jeho příkaz musel císař ze sebe slavnostně sejmout odznaky vladařské moci a navléci si roucho kajícníka podle Spasitelova vzoru. Pak se brána opět otevřela a bosý Herakleios se svým průvodem pokračoval v cestě.1689 Jde nesporně o legendární podání, je ale třeba dodat, že jeho obrysy se začaly utvářet možná ještě v závěrečném období Herakleiovy vlády.1690 V onen den křesťanská víra v této válce definitivně triumfovala. Až do dnešních dnů připomíná tuto památnou událost jeden ze svátků ortodoxního církevního kalendáře: Povýšení Svatého kříže.1691 Jeruzalém ovládla radost, nesdíleli ji však všichni obyvatelé Východu. Syrští monofyzité měli dosud v živé paměti předcházející represe, a ani nové snahy o církevní unii je v této době nemohly přesvědčit.1692 V důsledku perské okupace vliv monofyzitů na Blízkém východě ještě více zesílil a jejich loajalita k dřívějším římským pánům byla nyní velice diskutabilní. Ve dvou nejlidnatějších metropolích Východu, tedy Antiochii a Alexandrii, spravovali své úřady v době perské vlády pouze monofyzitští patriarchové, zatímco v Arménii měl rozhodující vliv místní katholikos. Jestliže Herakleios nechtěl být politickým hazardérem, nemohl pokračovat v církevní politice svých předchůdců, která spočívala v nekompromisním prosazování chalkedonské christologie, protože tento krok by nutně vedl k vytvoření paralelních církevních struktur na Východě s duálními patriarcháty, jak tomu již bylo v minulosti. Věděl, že vleklé náboženské rozpory mezi ortodoxní a monofyzitskou stranou podkopaly stabilitu říše a umožnily perskou okupaci východních provincií. Jak již

341

konstantinopol 626

víme, v poslední fázi války s Persií usiloval spolu s konstantinopolským patriarchou Sergiem o novou věroučnou formulaci, jež by sjednotila oba znepřátelené tábory. Navrhovaný kompromis měl spočívat v zachování chalkedonského dyofyzitismu, tedy v učení, podle nějž měl Kristus sice dvě přirozenosti (Boží a lidskou), na druhé straně se mu ale přiznávala jen jedna boholidská energie.1693 Herakleios se pustil do prosazování jednoty s monofyzity již krátce po svém vítězství nad Peršany. V průběhu jara roku 631 se osobně setkal s monofyzitským antiochijským patriarchou Athanasiem a dalšími biskupy, aby s nimi konzultoval možnosti sjednocení.1694 Ještě téhož roku pak za patriarchu v Alexandrii dosadil svého oddaného metropolitu Kyra z černomořského města Fasis v kavkazské Lazice, s nímž navázal kontakt ještě v závěrečné fázi poslední války antiky.1695 Tímto krokem se Herakleios vydal na hazardní politickou stezku, neboť Egypt již jednoho patriarchu měl, a to monofyzitu Benjamina. Kyros byl sice cizinec, nicméně dokázal pro unionistickou politiku získat část monofyzitského kléru, a v roce 633 dokonce uspořádal synod, na němž prosadil církevní jednotu Egypta na bázi monoenergetického učení. Herakleios byl nyní na vrcholu moci: Dokázal restaurovat východořímskou moc v oblasti celého Blízkého východu a obnovit loajalitu větší části tamějších obyvatel i jejich církevních předáků.1696 Císař se již dřív vypořádal také s pomyslnou Achillovou patou své blízkovýchodní říšské politiky, kterou reprezentovali tradiční rivalové křesťanů – Židé. Již během své cesty do Jeruzaléma přijal v Tiberiadě jejich delegaci a zaručil jim ochranu. Když však přišel do Svatého města a uviděl poškozené křesťanské chrámy, jež padly za oběť při perském plenění v roce 614, jeho smířlivé gesto rázem pominulo. Přímo na místě si vyslechl stížnosti tamějších křesťanů, kteří z těchto přečinů obviňovali právě Židy. Pod tlakem nakonec své rozhodnutí změnil a nařídil jejich vyhnání z Jeruzaléma do vzdálenosti nejméně tří mílí od města.1697 Náboženské represe si naposledy v této válce vyžádaly krutou daň. O několik let později, snad v roce 632, Herakleios

342


ještě více přitvrdil a vydal edikt, jímž nařizoval, aby Židé v celé říši přijali křesťanskou víru. Toto úsilí však zůstalo, obrazně řečeno, jen na papíře, bez viditelnějšího efektu.1698 Za jeho vzdálenou ozvěnu je pak možno považovat zprávu Fredegarovy kroniky, která císařovo rozhodnutí připisuje jeho znalostem v astrologii. Když prý zjistil, že říši zpustoší neobřezané národy, přikázal je hromadně pokřtít a o totéž požádal i franského krále Dagoberta, známého z našich dějin jeho boji se Slovany v Sámově říši. Proroctví se samozřejmě vyplnilo, jenomže, jak víme, zkázu impériu nepřinesli Židé, nýbrž muslimští Arabové.1699 Celková atmosféra posledních okamžiků války zjevně navozovala apokalyptická očekávání konce světa. Císařův triumf a pokora v mnohém připomínaly ústřední motiv legend o posledním římském králi, které byly později hojně rozšířeny nejen na Východě, ale především v zemích latinského Západu. Podle nich tento král porazí na sklonku věků Božího nepřítele, vejde do Jeruzaléma a přenechá panovnické roucho a vládu Kristovi. Ještě předtím přijmou Kristovu víru pohané a nakonec i Židé, čímž bude obnovena starozákonní jednota lidské rasy. Vždyť už sám apoštol Pavel říkal, že spása Izraele nenastane do té doby, dokud nevejde do Pánova příbytku plný počet pohanů.1700

343

18. jeruzalémský král

Recommend Documents