1. Josef Svatopluk Machar Magdaléna U s. 19

1. Josef Svatopluk Machar – Magdaléna „ – – řekněte mi, jak to možno, že jste s takou čistou duší, že jste s tímhle jasným okem zapadla přec v tento pelech? Což svět neměl pro vás místa někde jinde?“ „Ty můj bože,“ usmála se, „nejste prvý, jenž se mne teď takto ptáte. Zde se člověk octne snadno, a jak – vlastně ani neví… Slušná tvář a trochu bídy – a ten svět je náhle pro vás jako plocha nakloněná: jeden krok – a již jste dole. A pak, myslívám si často, snad už je to věčný zákon, že tam pro někoho není místa než tu dole… dole…“ „Záviděníhodný klid to, s jakým zříte na své žití,“ řekl s trochou ironie. „A což není ani chvilky v téhle čisté atmosféře, jež vám stáhne hrdlo hrůzou? Přemítáte někdy o tom? Pomyslíte na budoucnost?“ „Proč to všechno? Pomohu si? Nemyslím, ba není času na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení.“ Rek můj v podivném je stavu. Nitrem jeho vane jakás vážná mravní opravdovost. Nepříjemně jenom dráždí jej klid téhle dívky, rád by viděl její smutek, slzy, slyšel jakous historii romanticky zabarvenou, rád by viděl její ruce zoufale si přejet čelo – ona nic. „Budoucnost… a proč si myslit na něco, co ještě není…,“ hovořila tichým hlasem.

„Ne, vám schází pochopení toho žití,“ on dál horlí, „a přec jaká báječná věc je ten život! Slunce, hvězdy, jarní vůně – pomyslete, že ty vaše oči mrtvy leží kdesi dole v rakvi, a to všecko dál zde plane, svítí, kvete – necítíte stesk v tom hrozný, bezeměrný? A váš život… přísahám vám, že bych zřel vás v této rakvi raděj než zde. Jak to skončí? Jako Kata, o níž dnes mi povídala naše madame? Či tu zestárnete v bídě, v špíně, hanbě?“ Rek můj vydech polo mravním rozhořčením, polo lítostivým vzdechem. „Ne, ne, ne, to bude jinak. Musí býti.“ „Jak?“ „Já nevím. Nezestárnu. Odejdu dřív.“ „Odejdete? Kam, jak? K smíchu! Jaké plané povídání! Řekněte mi –“ Vyprávěla hlasem tichým v úsečných a v krátkých větách. Otec její učitelem býval na venkovském městě. Matka zemřela jí záhy. Lucie pak rostla sama, bez vůdce a bez dozoru. Otec zpustl. Celé noci hrával v karty, pil a hýřil. Ona zatím doma četla všecko možné. Záhy dala svést se kýms. Ne z lásky, vášně – jenom z jakés zvědavosti. Otce potom propustili. Do Prahy šli. Zde se stala guvernantkou u dvou dětí bohatého měšťana.

U s. 19 Pán byl světák, její paní stíhala ji v každém kroku bezdůvodnou žárlivostí. Otec bral jí každý krejcar, vyčítavě předhazuje, že to málo. Oh, ten otec! Jaktěživa nezaslechla jediného slova lásky ze rtů jeho… Jenom matku chová v zbožné upomínce, v lásku otců nevěří… Za čtvrt roku dům ten byl jí pravým peklem. Šla. Pak otec našel místo prodavačky v střižném krámě. Nové peklo. Nedovedla uplatnit se v tomto místě. Její družky trýznily ji kousavostmi. Její šéf ji hrubě plísnil. Šla zas brzy. Otec měl k ní široký a dlouhý výklad o životní celé bídě, o takzvané počestnosti, jež prý u žen jest jen slovem, vposled učinil jí návrh, by se vrhla sem v tu dráhu. Vrhla se v ni. Žije takto líp, než žila v onom světě, spokojen jest otec nyní, stará madame má ji ráda – co chtít více? Zná sic důvod této lásky staré paní, ale jest jí přece vděčna – vždyť to řídkého cos pro ni… Rek můj syt je. Pravou rukou na stolek si nyní klepe, levou podpírá si skráni. Mlčí oba valnou chvíli. Konečně vstal. Stisk jí ruku rychle suše povídaje: „Bude dobře, když se dneska jenom takto rozejdeme…“ Šel…

Josef Svatopuk Machar: Magdaléna

JOSEF SVATOPLUK MACHAR (U s. 18, PS s. 16) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

2. Otokar Březina – Tajemné dálky Moje matka

PS s. 19

Šla žitím matka má jak kajicnice smutná den její neměl vůně, barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala se stromu času.

Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem, jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal: chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.

Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl.

A půlnoc zelená když svítí nočním tiším, ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš; v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.

Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji, žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal, smrt svoji líbala a v těžké agónii ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.

V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil, žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.

Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění v hrobových vůních voskovic a před oltáři a vonných útěch déšť i vizi vykoupení v své duše kalich chytala jak rosnou záři.

A jako tvoje kdys i moje cesta smutná: bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, tvým stínem ovíván se stromu trhám času.

Ó matko má, dnes v světlo proměněná, ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!

Otokar Březina: Básnické spisy

OTOKAR BŘEZINA (U s. 20, PS s. 18) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

3. Antonín Sova – Ještě jednou se vrátíme Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

U s. 22

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo. Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo. Ó, proč tak pozdě? řek’ jsem k ní. Poslední slunce na sítí, zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí, mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou, a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou, – že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví. Vás tenkrát z jara čekal jsem… V obzoru modrý zvučel jas. Já napial struny z paprsků, by echem chyt’ se v nich váš hlas. Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy? Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená? Má duše marně toužila tím tichem uděšená. A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat, na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad? Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří. Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří, chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy, jdu hledat Nové království. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Antonín Sova: Ještě jednou se vrátíme

ANTONÍN SOVA (U s. 22, PS s. 20) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

4. Karel Hlaváček – Mstivá kantiléna XI

U s. 24

Již před týdnem spravoval koženou zástěru ohlodanou… dnes čekal, až zajde jen ospalý měsíc a lancknechti usnou – když zašel a usnuli – osedlal vychrtlou herku svou hnusnou a podhradím tichounce projel, jí bruče své: da da da – nou. Přes pole pak klusal, než v chalupách zhasnou a čekáním usnou – než zhasli a usnuli, k podloubí přiklusal, zjasniv své rysy, a na liščí ohon pak přivázav herku svou zpocenou, hnusnou, po předsíních zpíval: já kupuji krysy – já kupuji krysy! Pak v půlnoc, když skoupil vše, zadrhnul zástěru ohlodanou, a v krajině bázlivé, v krajině temné a v krajině dusné jel na herce vychrtlé, na herce zpocené, na herce hnusné, pod vousy své rusé jí bruče na zkonejšenou svým tenorem chraplavým: da da – nou – da da da – nou. Karel Hlaváček: Budu snít marně

KAREL HLAVÁČEK (U s. 24, PS s. 22) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

5. Jiří Karásek ze Lvovic – Sodoma Smrt Zmatený, stěsnaný zástupe v dálce neznámých ploch, Ztrýzněný nemocí, skleněných zraků, šílených hrůz, Zmatený, stěsnaný zástupe v dálce neznámých ploch, Kam prcháš, kam?! Hrůza se prosákla v duši tvou, v kapkách studených tíh, Jako když v hodinu popravy zazní kovový hlas Z vězeňské zvonice, vězni jenž hlásí, by vstal a šel, V oběť by katanům vydal své tělo smrtelně bled, Venku co diváci čekají v hluku, příšerný kruh. Hrůza se prosákla v duši tvou, v kapkách studených tíh Jako když oživne mlčení samot půlnočních chvil, Jako když vychvěje z temna se šerý, plouživý stín, Tajemně zašumí třesení křídel nezřených kol, A v noci mlčící zaúpí vzdech, jak chtěl by se ptát: Kam prcháš, kam?! Zmatený, stěsnaný zástupe v dálce neznámých ploch, Ztrýzněný nemocí, skleněných zraků, šílených hrůz, Pod šerým, vystydlým hasnutím světla soumračných chvil, Prchnout chceš přízraku, kostlivci, hnátů objetí, jež Chrastí tak jízlivě v lebky tvé prázdno, výsměšným teď Refrénem zničení, refrénem krutým, jak by se ptal: Kam prcháš, kam?!

U s. 25

Na pozdrav poslední nezbývá chvíle, nezbývá mžik, Dále v tu dálku a v neznámo noci, v příšerný kraj, Posetý hrůzami zmořených, zhublých, zkroucených těl, Posetý hrůzami hnijících, hnusných v rozkladu těl, Úděs co prosákl duši tvou, v kapkách studených tíh, Kupředu, kupředu – – v úzkostech, v mukách, v trýznění vpřed, Pod šlehy mrazivých přívalů náhlých zděšení, vpřed, V útěku, ve chvatu, do tmy a noci propadlých cest, Bez dechu, bez citu, bez smyslu, stráven, otupen vpřed… Zmatený, stěsnaný zástupe v dálce neznámých ploch, Ztrýzněný nemocí, skleněných zraků, šílených hrůz Pod šerým, vystydlým hasnutím světla soumračných chvil, Zmatený, stěsnaný zástupe v dálce neznámých ploch, Kolísá pod tebou půda a klesá, boří se níž, Zpropadá v hlubiny Neznáma, marný všechen ten běh, Přízrak jen kostlivce posměšně zdá se stále se ptát: Kam prcháš, kam?!

Jiří Karásek ze Lvovic: Básně z konce století

JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC (U s. 25, PS s. 23) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

6. Fráňa Šrámek – Stříbrný vítr

PS s. 29

Ratkin došel ke gymnazijní budově, bylo už sedm hodin, ale v několika oknech bylo tam dosud světlo; to bylo ve sborovně, a Ratkin měl chuť sebrati kameny a ta okna jedno po druhém vytlouci; ano, on rozuměl těm ozářeným oknům, trnul před nimi v nejhlubší úctě a chtěl jim poslati pouze svůj nadšený pozdrav. Ohlížel se již po kamenech, když tu kdosi vyšel z gymnazijních vrat. Profesor Ramler. Ratkin zdravil. Ramler jej přešel, ale ihned se opět obrátil. „Jste vy to, Ratkine? Dobře, že vás potkávám. Pojďte se mnou, řeknu vám něco.“ Pohodil hlavou k ozářeným oknům sborovny. „Vidíte?“ „Ano.“ Profesor Ramler byl zcela zřejmě rozčilen. Blýskal očima a hovořil zvláštním horkým hlasem; to bylo u něho, u kliďasa, překvapující. „Znám vás, Ratkine, znám vás lépe, než si myslíte. Proto tu chci s vámi pohovořit. Tam,“ ukázal za sebe ke gymnáziu, „jedná se právě o Zacha et consortes. Sboru se totiž nezdá, že by on byl sám navštěvoval takové místnosti. To už se ví, že navštěvoval. Ale i jiní prý. O vás se zatím ví, že jste jeho nejlepším přítelem. Bude se pátrati, vyslýchati – – Tudy půjdeme, chci zajíti k Zachovi.“ „A co jste dělal tam u gymnázia?“ optal se náhle. Ratkin okamžik neodpovídal. Pak vzhlédl profesoru Ramlerovi pevně do obličeje a též on blýskal očima. „Chtěl jsem ve sborovně vytlouci okna.“ Profesor Ramler položil mu ruku na rameno a zmírnil krok. „Ano, takový jste vy, znal jsem vás. Máte potřebu vykřiknout. Zach, vy také. Rozumím tomu. Chápu to. Že se vám chce vykřiknout. Měl by tu zazníti takový výkřik a více mělo by se pod ním sesypat než několik oken. Mládí by mělo zavolat takovým výkřikem, který by se zabodl do prsou jako nůž. Po špičkách má se choditi kolem mládí, neboť tam, kde je skutečné, krásného života schopné mládí, tam se stále leží v bolestech; po špičkách chodit, a ne řinčeti železy. Mládí klesá a trpí, vstává a trpí. Spikli se proti mládí: zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým neukazuje se cesta – –„ „Tak, právě tak by se jim to mělo říci!“ Ratkin sám se lekl svého výkřiku. A profesor Ramler byl teď poněkud zmaten. „Vidíte, dal jsem se strhnouti. A nejsem už mlád. Nejsem už mlád.“ Smutnota zavála z jeho hlasu, i jeho úsměv byl smutný. „Ostatně, není to asi ani úplně správné, co jsem řekl. Mládí má zápasit, netřeba mu však zápas ztěžovat. Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit – jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr –„ „Stříbrný vítr?“ Ratkin se náhle udivil, hleděl si na cosi vzpomenout – – – stříbrný vítr – – – stříbrný vítr – – Profesor Ramler se usmíval. „Nevím, rozumíte-li mi, a nevím také, jak bych vám to jinak řekl, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka… ne, není to tak… říci se to nedá – – Já – už – stříbrný vítr neslyším.“ Usmíval se opět smutně a zamlkl na chvilku. Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr

FRÁŇA ŠRÁMEK (U s. 30, PS s. 28) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

7. Karel Toman – Měsíce Leden

U s. 32

Po cestách zavátých a po silnicích rod opuštěných bloudí. Sychravé zimy dlátem bolestí, monogram bídy ryly v jejich tělo, a tak jdou světem. Vyjde-li hvězda, pro ně nesvítí. Betlém jim shořel. Jen v bludných kruzích šlapou boží zemi a jíní stéká jim chladnými krůpějemi po tvářích dětsky vzpurných. Hospodu teplou večer jim dej, Pane, a plnou mísu a slovo dobrých lidí. Karel Toman: Básně

7. Karel Toman – Měsíce Březen

U s. 32

Na naší studni ráno hvízdal kos. Jde jaro, jde jaro. A když jsem okno na sad otvíral, šeptaly pukající pupeny: Jde jaro, jde jaro. Bez chvěje se a hrušně čekají. Jde jaro, jde jaro. Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas a nových kovů napil se tvůj smích. Jde jaro, jde jaro. Bože můj, obnoviteli, obroditeli, na srdce v sněhu pamatuj. Karel Toman: Básně

KAREL TOMAN (U s. 32, PS s. 30) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

8. Viktor Dyk – Krysař

PS s. 31

„A vaše jméno?“ „Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“ Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou hlavou před vraty domu, v nichž se do soumraku bělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma, pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejší ještě ve svém přiléhavém sametovém kabátci a v úzkých nohavicích. Jeho ruce byly drobné a jemné jako ruce paní. Neměl při sobě ani zbraně, ani hole, ač se zdálo, že přichází z daleka, po cestách, jež vždy jisty nebyly. Svíral zato něco dlouhého a ozdobného, co budilo zvědavost ženy, s kterou hovořil. Byla to píšťala cizokrajné práce, jaké dosud neviděla. „Krysař,“ zasmála se žena ve dveřích. „Přicházíte včas do Hameln. Není tu krysaře; zato krys je tu mnoho. Vysvětlete mi, krysaři, odkud se berou krysy? Nebývalo jich dříve, jak nám říkají. Je pravda,“ končila s úsměvem, „staří lidé míní, že svět je stále horší.“ Krysař pokrčil rameny. „Odkud jsou, nevím. Jsou však v každém z vašich domů. Hlodají bez ustání; hlodají dole ve sklepích, hlodají tam, kde jich nevidíme. Stanou se však dotěrnými a stoupají pak výše. Připravujete hostinu, svatbu, křtiny, což já vím? Představte si, že se náhle při hostině zjeví krysy s dlouhými boltci a dlouhými kníry. Tento zjev kazí chuť, chápete přece.“ „Ano,“ smála se žena ve dveřích. „Při svatbě Kateřiny objevila se pořádná krysa. Ženich byl bledý jako stěna a Kateřina padla do mdlob. Lidé nesnesou nic tak málo jako to, co jim kazí chuť; odhodlají se pak zavolat krysaře.“ „Připravujete svatbu nebo křtiny?“ otázal se krysař náhle, bez přechodu. Žena ve dveřích se zasmála hlasitě. „Jste cizinec, je zřejmo, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři.“ Krysař se uklonil. „To nevadí… nijak to nevadí. Nuže, povolají krysaře. Krysař píská a píská, až vyvede všechnu havěť z jejích skrýší. Jde za ním jako omámená. Zavede ji do řeky, do Rýna, Dunaje, Havoly, Vesery. A dům je prostý krys.“ Krysař opět se uklonil a jeho hlas zachvěl se nějakou elegií. Žena mlčela, pohrávajíc si větvičkou jasmínu. „Ale je-li tomu tak, nepomyslí nikdo na krysaře. Krysař, cizinko, je muž, který nezůstává, ale jde. Lidé vidí ho rádi přicházet. Ale odcházeti vidí ho mnohem raději.“ „Opravdu?“ řekla pouze. Znělo to jako povzbuzení a snad to ani povzbuzení nebylo. Ale krysař chápal to tak. Bledé jeho tváře se zbarvily; byla by to mohla pozorovat, nebýti temna. „Cítím to, cizinko. Lidé nemilují krysaře; bojí se ho pouze.“ Děvče zasmálo se opět. „A čím to, že jdou krysy tak slepě za vámi, krysaři?“ Krysař ukázal na píšťalu, která oživla tímto pohybem. „Je to zvláštní nástroj,“ řekl. Pohlédla zvědavě na mluvčího i na píšťalu. Dotkla se jí lehce. „Píšťala,“ řekla pak pohrdavě. „Pěkná píšťala. Ale nic více než píšťala.“ „Krysy mají dobrý sluch a má píšťala dobrý zvuk.“ Oči krysařovy zaplály podivným ohněm. Děvče ve dveřích maně ucouvlo. Větvička jasmínu v její ruce se chvěla. „Mám zvláštní nadání vyháněti krysy,“ pokračoval krysař. „Pískám občas na ni velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. A já prošel mnoha zeměmi; slunnými i ponurými, pláněmi a horami. Má píšťala zní tak tiše. Krysy ji slyší a jdou. Není takového krysaře mimo mne. Povím vám něco, cizinko, která se umíte tak zvonivě smáti. Nikdy jsem nepískal plným dechem; byl to vždy tlumený zvuk. Kdybych pískal plně, ne pouze krysy šly by za mnou.“ Viktor Dyk: Dramata a prózy

VIKTOR DYK (U s. 33, PS s. 31) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

9. Stanislav Kostka Neumann – Kniha lesů, vod a strání Ocúny

U s. 34

Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích, má novou svěžest poslední tráva. Umřeme v barvách, umřeme v plamenech. Pak zatopí nás bělostná láva. S večerem mlhy sklouzají po lesích; jak zakletý zámek tichá je řeka. Mír mimo dobro a zlo se klade na křídla ducha zavřená a měkká. Kdes v dáli šumí červnové vášně ozvěna sladká, nesmírně táhlá. Do rosy klidně složila hlavu květina sluncem srpnovým zpráhlá. Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích. Umřeme v barvách na zcela malou chvíli. Básníci života, jsme jako země: zas rozkvetou růže, jež jsme zasadili. Na jednu zimu zapomenuti, k novému jaru z mrtvých povstaneme. Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích: od ocúnů k prvním sněženkám jdeme. Stanislav Kostka Neumann: Básně

STANISLAV KOSTKA NEUMANN (U s. 34, PS s. 32) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

10. Petr Bezruč – Slezské písně Maryčka Magdónova

PS s. 33

Šel starý Magdón z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdónova.

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava, fěrtoch máš na očích, do něho tekou hořké a ohnivé krůpěje s lící, co je ti, Maryčko Magdónova?

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Pod vozem zhasla Magdónova vdova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdónova.

Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku jízlivou boudou se smáti ti řečí, se synky uzří tě Hochfelder žid. Jak je ti, Maryčko Magdónova?

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky tak jak ty, Maryčko Magdónova?

V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla, kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci po cestě, Maryčko Magdónova?

Bez konce jsou lesy markýze Géra. Otcové když v jeho robili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdónova?

Maryčko, po straně ostré jsou skály, podle nich kypí a utíká k Frydku šumivá, divoká Ostravice. Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

Maryčko, mrzne a není co jísti… Na horách, na horách plno je dřeva… Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat, má mlčet, Maryčko Magdónova?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem. Černé tvé vlasy se na skále chytly, bílé tvé ruce se zbarvily krví, sbohem buď, Maryčko Magdónova!

Cos to za ženicha vybrala sobě? Bodák má k rameni, na čapce peří, drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku, půjdeš s ním, Maryčko Magdónova?

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi bez křížů, bez kvítí krčí se hroby. Tam leží bez víry samovrazi. Tam leží Maryčka Magdónova. Petr Bezruč: Slezské písně

PETR BEZRUČ (U s. 35, PS s. 33) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

11. Guillaume Apollinaire – Alkoholy Cestovatel Fernandu Fleuretovi

PS s. 46

Dva námořníci co vždy světem spolu šli Dva námořníci co si slovo neřekli Ten mladší umírá nakonec v posteli

Otevřte vrata do nichž v pláči buším Život je měnivý jako Euripos Hledíš jak závoj mračen běží Za osiřelým parníkem k horečné budoucnosti Ze smutků veškerých z lítosti veškeré Si připomeň Vlny a štíhlé ryby květy podmořské Noc byla tehdy mořem Řeky do něho vplouvaly Vzpomínám na to ještě na to vzpomínám Jednoho večera jsem navštívil smutnou hospodu Blízko u Luxembourgu Kristus tam visel hned u vchodu Kdosi tam měl fretku Jiný zas ježka Hráli tam karty A tys na mne zapomněl Vzpomínáš dlouhých osiřelostí nádraží Procházeli jsme městy jež denně ve vírech plují A v noci pak denní světlo vyvrhují Ó námořníci ženy temné moji přátelé Vzpomínáte

Ó drazí přátelé Nádražní zvonky elektrické zpěv žacích strojů Řeznické vozy regimenty nespočetných ulic Kavalerie mostů noci tekoucí jak alkohol Města jež viděl jsem šílený trápil světobol Vzpomínáš si na předměstí na plačící stáda krajin Cypřiše pod lunou vrhaly stíny svoje Slyšel jsem za noci za pozdní letní tmy Tesklivý ptačí hlas ach stále vzrušený A temných říčních vod hlučící nepokoje Zatímco mroucí proud v klín moře ubíral se Sledován pohledy které tu na březích Zřely jen trosky trav smutně se krčících A hory vysoké jež tyčily se v dálce A potom bez hluku aniž kde život byl Na stěnách velkých hor se stíny objevily V podobě přízraků co v pažích plných síly Pro kopí mohutná hledaly vhodný cíl

Guillaume Apollinaire: Alkoholy, přeložil Gustav Francl

GUILLAUME APOLLINAIRE (U s. 46, PS s. 46) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

12. Filippo Tommaso Marinetti – Osvobozená slova

U s. 47

Zrušení syntaxu Bylo to v aeroplanu, kdy sedě na benzinové nádržce a břicho maje zahříváno hlavou letce, jsem z nenadání pocítil směšnou malichernost starého syntaxu, zděděného po Homerovi. Zmocnila se mne šílená chtivost vyprostiti slova ze žaláře latinských period. Tyto mají přirozeně jako všichni hlupáci prozíravou hlavu, břicho, dvě nohy a dvě plochá chodidla, ale nikdy nebudou míti křídel. Mohou choditi, snad i několik okamžiků běžeti, ale brzo se zastaví, sotva popadajíce dech… Hle, co mně řekla vrčící vrtule za letu nad milánskými obrovitými komíny ve výši dvou set metrů!… 1. Skladba musí býti zrušena a podstatná jména buďtež náhodně dle svého vzniku umístěna. 2. Sloveso budiž užíváno jen v infinitivu (neurčitém způsobu), aby se pružně přimklo k podstatnému jménu a nepodřazovalo je spisovatelovu „já“, které pozoruje nebo si představuje. Jen sloveso v neurčitém způsobu může vystihnouti smysl soustavnosti života a pružnost názoru, který jej proniká. 3. Přídavné jméno musí býti odstraněno, aby obnažené podstatné jméno zachovalo svoji význačnou barvitost. Protože přídavné jméno vždy v sobě chová jakési odstínění, nemůže se snésti s naším dynamickým viděním, neboť předpokládá zaražení neb rozjímání. 4. Příslovce musí býti odstraněno, neboť jsouc zastaralou sponkou, která drží slova pohromadě, jest příčinou nudné jednotnosti tonu věty. 5. Každé podstatné jméno mějž svého dvojence, to jest má býti beze spojky následováno jiným podstatným jménem, s kterým jest analogicky spojeno. Příklady: muž – torpédo, žena – rajda, místo – nálevka, dveře – kohout. Vzduchoplavecká rychlost zmnohonásobila naši znalost světa, a analogické chápání se stává člověku stále více a více přirozenějším. Slova, jako, tak jako, podobně, asi tak, atd. musí býti samozřejmě potřena. Předmět budiž přímo stmelen s představou, kterou vyvolává, představa budiž zkráceně vyjádřena jediným význačným slovem. Zrušení interpunkce. Když přídavná jména, příslovce a spojky jsou odstraněny, i interpunkce se přirozeně stává zbytečnou, neboť v rozmanitém sledu slohu, který sám sebe tvoří, průtahy způsobené čárkami a tečkami jsou absurdní. K sesílení některých pohybů a naznačení směru, buďtež použity mathematické a hudební značky × + : – = > <. Filippo Tommaso Marinetti: Osvobozená slova, přeložil Jiří Macák

FILIPPO TOMMASO MARINETTI (U s. 47, PS s. 47) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

13. Georg Trakl – Šebestián ve snu Šebestián ve snu

U s. 49

Adolfu Loosovi

z rány pod srdcem purpurově se řinula krev. Ó, jak tiše se v temné duši pozvedal kříž.

1

Láska; když v černých koutech tál sníh, modrý větérek rozjařeně se zachytil ve starém bezu, pod stinnou klenbou ořechu; a chlapci se tiše zjevil jeho růžový anděl;

Matka chovala děťátko pod bílým měsícem, ve stínu ořechu, prastarého černého bezu, opita šťavami máku, nářkem drozda; a zvolna se nad nimi soucitně skláněla vousatá tvář potichu ve tmě okna, a domácí nářadí po otcích se rozpadalo; láska a podzimní snění. Den roku byl takto temný, truchlivé dětství, když chlapec tiše scházel k chladivým vodám, k stříbrným rybám, klid a tvář; když se kamenně vrhl před splašené vraníky, v šedivé noci se nad ním zjevila jeho hvězda; nebo když mrznoucí matčina ruka vedla ho večer podzimním hřbitovem svatého Petra, ve tmě márnice tiše ležela něžná mrtvola a chlapec pozvedl nad ní studená víčka. On však byl ptáčetem v holých haluzích, listopad, večer a dlouho zazníval zvon, otec ho nebudil, když ve spánku scházel po šerých točitých schodech.

2 Mír v duši. Osamělý zimní večer, temné postavy pastýřů u starého rybníka, děťátko v slaměné chýši; ó, jak tiše se v černé horečce propadala tvář. Svatá noc. Nebo když tvrdá otcova ruka ho vedla tiše nahoru na temnou Kalvárii, a v šeřivých skalních výklencích modrá postava člověka šla jeho legendou,

radost; když v chladných pokojích zazněla večerní sonáta, v hnědém trámoví modrý motýl vylézal ze stříbrné kukly. Ó blízkost smrti. V kamenné zdi se sklonila žlutá hlava, mlčelo dítě, když v onom březnu měsíc se rozpadal.

3 Růžový velikonoční zvon v hrobním klenutí noci a stříbrné hlasy hvězd, až v úděsu se spáčova čela opadlo temné šílenství. Ó, jak tichá je chůze po proudu modré řeky v rozjímání o zasutých dějích, kdy v zeleném větvoví drozd cizího cosi volal k zániku. Nebo když kostnatá starcova ruka ho vedla večer před rozpadlé městské hradby a stařec v černém plášti nesl růžové děťátko, ve stínu ořechu duch zla se zjevil. Tápat po zeleném schodišti léta. Ó, jak tiše se rozpadala zahrada v hnědém podzimním poklidu, vůně a smutek starého černého bezu, kdy v Šebestiánově stínu zmíral andělův stříbrný hlas.

Georg Trakl: Šebestián ve snu, přeložil Ludvík Kundera

GEORG TRAKL (U s. 49, PS s. 49) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

14. Christian Morgenstern – Šibeniční písně Šibeničníkova píseň na Žofii, katovu dívku

U s. 49

Žofie, jíš katův chléb, pojď, polib mou dutou leb! Má ústa – fuj, černavá sluj – ty však jsi spanilý zjev! Žofie, jíš katův chléb, pojď, pohlaď mou dutou leb! S hlavy mi čas ukradl vlas – ty však jsi spanilý zjev! Žofie, jíš katův chléb, pojď, pohleď v mou dutou leb! Mé oči – žal, orel z nich žral – ty však jsi spanilý zjev! Christian Morgenstern: Šibeniční písně, přeložil Josef Hiršal

14. Christian Morgenstern – Šibeniční písně Krkavec Rall

U s. 49

Krkavec Rall umár umár kdo mu co dal zmar zmar dar dar musel si brát co nechal kat dar dar zmar zmar umár Zrak paní mlh umár umár nevidí – zvlh zmar zmar dar dar ber říká hle není to zlé dar dar zmar zmar umár Leč jen co skok umár umár uběhl rok zmar zmar dar dar v krvi tu spal krkavec Rall dar dar zmar zmar umár Christian Morgenstern: Šibeniční písně, přeložil Josef Hiršal

CHRISTIAN MORGENSTERN (U s. 49, PS s. 49) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

15. Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

U s. 56

15. Katastrofa Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, po nějaké vesničce v Solnohradech, kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém, byl úctyhodným pitomcem. Když něco vypravoval, mluvil samé pozitivní věci, tázaje se přitom, zdali všichni rozumí nejprimitivnějším výrazům: „Tedy okno, pánové, ano. Víte, co je to okno?“ Nebo: „Cesta, u které po obou stranách jsou příkopy, nazývá se silnicí. Ano, pánové. Víte, co je to příkop? Příkop jest vykopávka, na které pracuje více lidí. Jest to prohlubenina. Ano. Pracuje se motykami. Víte, co je to motyka?“ Trpěl vysvětlovací mánií, což činil s takovým oduševněním jako nějaký vynálezce vypravující o svém díle. „Kniha je, pánové, více různě nařezaných čtvrtek papíru, různého formátu, který jest potištěn a sestaven dohromady, svázán a sklížen. Ano. Víte, pánové, co je to klih? Klih jest lepidlo.“ Byl tak nehorázně blbý, že se mu důstojníci zdaleka vyhýbali, aby nemuseli od něho slyšet, že chodník rozděluje ulici na jízdní dráhu a že je to vyvýšený dlážděný pruh kolem průčelí domu. A průčelí domu že je ona část, kterou vidíme z ulice nebo z chodníku. Zadní část domu z chodníku vidět nemůžeme, o čemž se okamžitě můžeme přesvědčit, jestli vstoupíme do jízdní dráhy. Byl ochoten tu zajímavost ihned demonstrovat. Naštěstí však ho přejeli. Od té doby zpitoměl ještě víc. Zastavoval důstojníky a dával se s nimi do nekonečně dlouhých rozhovorů o amoletách, slunci, teploměrech, koblihách, oknech a poštovních známkách. Bylo to opravdu podivuhodné, že ten blbec mohl poměrně dosti rychle postupovat a mít za sebou velice vlivné lidi, jako byl velící generál, který mu držel palec i při jeho naprosté vojenské neschopnosti. O manévrech prováděl se svým plukem pravé divy. Nikdy nedorazil nikam včas, vodil pluk v kolonách proti strojním puškám, a kdysi před léty stalo se při císařských manévrech na českém jihu, že se úplně s plukem ztratil, dostal se s ním až na Moravu, kde se s ním potloukal ještě několik dní potom, když už bylo po manévrech a vojáci leželi v kasárnách. Prošlo mu to. Jeho přátelský poměr s velícím generálem a jinými neméně blbými vojenskými hodnostáři starého Rakouska vynesl mu různá vyznamenání a řády, kterými byl neobyčejně poctěn, a považoval se za nejlepšího vojáka pod sluncem a teoretikem strategie i všech vojenských věd. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

JAROSLAV HAŠEK (U s. 56, PS s. 58) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

16. František Langer – Velbloud uchem jehly Joe

Slečno, promiňte…

Zuzka

Přál jste si?

Joe (v rozpacích)

Moji obchodní přátelé k vám chovají takovou úctu… Je mi obtížno…

Zuzka

Je hned vidět, že jste Alíkovým otcem. Musím sama říci za vás, co mi chcete. U Alíka je to také takové. Nuže, přejete si, abych odtud odešla…

Joe

Uhodla jste… Ale ještě bych rád…

Zuzka

… to nějak zařídil, abych se při odchodu usmívala. Vzhledem k úctě vašich obchodních přátel, i aby se zabránilo rozruchu.

Joe

Nedovedl bych se tak jemně vyjádřit.

Zuzka

A myslíte, že nějakých dvacet tisíc…

Joe

Uhodla jste na haléř.

Zuzka

Vždyť jsme se s Alíkem také někdy zabývali peněžními možnostmi firmy.

Joe (směleji)

Napíši šek. Pochopil jsem z obdivu pánů, že jste roztomilá, vtipná mladá dáma.

Zuzka

Mají o mně snad příliš příznivé mínění. Ale, pane Vilíme: Já – odtud – neodejdu!

Joe (zcela osmělen)

PS s. 59

Zuzka

Jistě vám páni neradili, abyste zkoušel něco podobného. Mám Alíka ráda. Strašně ráda. Nikdo se ke mně nechoval tak krásně jako on, třebaže mě znal jako ubohé, položebrácké děvče. Je se mnou šťasten, vidím to na něm, a já jsem šťastna s ním. A naše štěstí je zde s námi v těchto zdech. Je veliké. Stojí za to, abych je hájila.

Joe

Mohl bych ještě poněkud zvýšit svou nabídku…

Zuzka

Mýlíte se ve mně.

Joe (zlostně)

A vy ve mně též. Koneckonců – já zde mohu přikazovat. Nezapomeňte, že to je můj dům.

Zuzka

Alíkův.

Joe

Za jeho práci bych mu nedal ani desetinu toho, co dostává. Je placen jako můj syn. Za moje peníze si Alan vydržuje tenhle byt a – milenku. Všecko zde je mé. Co máte od něho, je ode mne. Zde jsem já pánem.

Zuzka (zcela klidně mluví dveřmi svého pokoje)

Maminko, svlékněte, co jsem vám dala, a oblékněte si své staré šaty. Také buďte tak laskava a urovnejte všecko ve skříních.

Joe

Moje původní nabídka, slečno, trvá… František Langer: Hry III

Nuže, po obchodnicku. Řekněme: čtyřicet tisíc.

FRANTIŠEK LANGER (U s. 57, PS s. 59) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

17. Rudolf Medek – Plukovník Švec Švec

Nepadneme! Z jihu nepřišly nijaké zprávy? Se směru simbirského?

Kaluža

Nic! Jsme odřezáni od světa a obklíčeni v hříšném a líném městě!

Švec

Utiš se, starý Kalužo! Vyvedu naše vojsko z Kazaně.

Trojan

Rve mi to srdce! Jaké velké věci tu ztroskotávají! Běží o Rusko!

Švec

Běží také o nás, bratře poručíku. Běží o mnoho. Snad o všecko. – (ke Kalužovi) Znáš praporčíka Sameše? Je starý rozvědčík a sám miluje překvapení.

Kaluža

Dej Bůh! Já už nedoufám ani v překvapení!

Trojan

A jak jsme vzali Kazaň! Tiše, jako když hvízdne Slavík-loupežník, přikvačí bleskem jeho chlapci – a kořist je v rukou celá, přebohatá.

U s. 58 Švec

To právě ukolébává nyní Kazaňce. Věří, že Slavík-loupežník zase hvízdne – a Trocký s tisíci a tisíci krásnoarmějci zmizí s kazaňského obzoru. Ale Čechoslováci jsou jen lidé! A my nemáme nic, jen svoji armádu. Ztratíme-li ji, ztratíme všecko.

Trojan

A přece víme, že po pádu Kazaně sovět v Nižním Novgorodě balil už svoje věci, hotov k evakuaci města. Totéž se dělo v Jaroslavi, ve Vologdě a ví Bůh, kde ještě… Přišli lidé z Moskvy a zapřisahali, jíti rychle na Moskvu, Moskva prý čeká…

Švec

Kazaň sama ihned po našem příchodu mohla postavit dvacet tisíc bojovníků, mladých a zdatných, skvěle vyzbrojených. Je tu zásob pro pět armádních sborů, pro dvěstětisícovou armádu, vše nové, výtečné, jak to starý Sandecký zde zkoncentroval ještě předminulý rok, v ruskoněmecké válce… Nesmírné zdroje zásob! A nic! Kazaň tedy pořádá dostihy.

Kaluža

Sviňstvo! Čisté slovanské sviňstvo!

Rudolf Medek: Plukovník Švec

RUDOLF MEDEK (U s. 58, PS s. 60) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

18. Jiří Wolker – Těžká hodina Těžká hodina M. A. Píšovi Přišel jsem na svět, abych si postavil život dle obrazu srdce svého. Chlapecké srdce je písnička na začátku, plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku, ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly, které se krví svou do cihel probolí, aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice, pro ušlé poutníky a pro poutnice. Dnes je má těžká hodina. Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším, a zemřelým trpě, trpím i tím, které mi v prsou se roditi počíná.

PS s. 69

Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova, věci zrozené z lásky, světla a víry, dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte, když zůstal jsem na světě sirý, a modlete se, aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé, a věřte dnes za mě, že tomu tak bude, a věřte dnes za mě, že postavím dle obrazu jeho život člověka spravedlivého. Já mužné srdce ještě nemám sám v těžké své hodině; a proto nevěřím.

Dnes je má těžká hodina; jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám, sesláblý úzkostí, sesláblý samotou marně se bráním studeným stěnám pokoje svého uštěpačného.

Jiří Wolker: Těžká hodina

JIŘÍ WOLKER (U s. 68, PS s. 68) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

19. Vítězslav Nezval – Básně noci Edison

PS s. 71

V Naše životy jsou těšivé jak smích jednou v noci sedě nad kupou svých knih uviděl jsem náhle v pachu novin tona sníh a velkou podobiznu Edisona bylo po půlnoci v pozdním únoru zastihl jsem sama s sebou v hovoru jako bych se býval opil silným vínem hovořil jsem se svým nepřítomným stínem Jako refrén zněl tu stále jeden tón šel jsem po špičkách až k dveřím na balkón přede mnou se chvělo moře světel v dáli pod ním lidé ve svých lůžkách dávno spali avšak noc se chvěla jako prérie pod údery hvězdné artilerie naslouchal jsem mlčky odbíjení z věží pozoruje stíny v dálce na nábřeží stíny sebevrahů pro něž není lék stíny starých pouličních nevěstek stíny aut jež porážely stíny pěší stíny chudáků jež bloudí bez přístřeší stíny hrbatých na rohu ulice stíny plné rudých vředů příjice stíny zabitých jež budou bloudit navždy kolem stínů svědomí a stínů vraždy zakuklené stíny v šatech vojáků stíny láskou přemožených pijáků stíny světců kteří básníky se stali stíny těch kdož vždycky marně milovali lkavé stíny meteorů padlých žen křehké stíny cizoložných princezen bylo tu však něco krásného co drtí zapomnění na stesk života i smrti Vítězslav Nezval: Básně noci

VÍTĚZSLAV NEZVAL (U s. 70, PS s. 70) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

20. Konstantin Biebl – S lodí, jež dováží čaj a kávu Protinožci Ta věčná únava ta hrůza pod palmami

U s. 72

Hluboko pode mnou září propast nebeská jdu jako Kristus na ramenou Jižní kříž

Jako by ani nebyly Vánoce Na stromech visí zelené listí a plno ovoce

Na druhé straně světa zas jdou lidé s nohama vzhůru

a věčně věčně zpívají brouci

Musím stále mysliti na jejich rozbité podrážky

Ta strašná únava ta hrůza pod palmami svým černým vějířem stín pralesa vyplašil bílé rajky

Na jejich drobné kroky krůčky v podivných sadech co mění barvu a shazují krvavé listí

Na domov myslím a proto se dívám do země kdyby zem byla průhledná všem ženám v Evropě bylo by viděti pod sukně

Na druhé straně světa jsou Čechy krásná a exotická země plna hlubokých a záhadných řek jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš

Sem tam se míhají nohy v bílém prádle jako když baletky v Paříži tančí po zrcadle Musím stále mysliti na jejich ramena oči ústa vlasy a ňadra ňadra zejména Vy ženy bílé co jsem jich miloval od hlavy k patě padají ve mně růže Vy ženy černé jednu jsem objímal Ta sladká únava ta hrůza pod palmami Já chodím jako po stropě s hlavou dolů

U nás je jaro léto podzim zima U nás nosíme zimníky kravaty a hole Možná že padá sníh anebo kvetou už třešně U nás rostou jahody

U nás je studená pitná voda Konstantin Biebl: S lodí, jež dováží čaj a kávu

KONSTANTIN BIEBL (U s. 72, PS s. 72) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

21. Jaroslav Seifert – Jaro, sbohem Robinson Crusoe

PS s. 75

Vzpomínka hezká hlavou se mi míhá: jak krásná byla jedna dětská kniha, kterou jsem dostal s mísou cukrlátek, Robinson byl to a s ním černý Pátek. Nikdy bych za ni nechtěl knihu jinou, spal jsem s ní věrně vždycky pod peřinou. Žil jsem s ní léta na ostrově v moři, s Pátkem jsem bloudil v roklích, na pohoří. Jak Robinson kdys v holi můj nůž vrývá sled rychlých roků, když se připozdívá. Den po dni spěšně a rok s rokem zase. Robinson už je vlastně dneska pasé. On zachránil se kdysi pohotově, ale já dosud bloudím po ostrově. Jaroslav Seifert: Jaro, sbohem

JAROSLAV SEIFERT (U s. 74, PS s. 74) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

22. František Halas – Sépie Moudrost

PS s. 77

Pravdy ty staré jak víno které stáčel Noe jsou dopity kde najít nové Gordický uzel vrásek přesekni jedním sekem bez otázek smíchem Nač Proč Ropucha na prameni Zab a shoď bez truchlení Neumírat smrtí životem umřít za smrt i rak se stydí hleď všeho užít Evropa slehne do kouta noste jí sny z úst jí padají růže a karabiny František Halas: Básnické dílo

FRANTIŠEK HALAS (U s. 76, PS s. 76) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

23. Jan Zahradníček – Jeřáby Ruce

U s. 78

Nevím, kam vábí bdění má ta nevýslovná touha mříti, veden těmato rukama až za smrt jíti. Pod každým slovem hloubka je – – pták zalyká se v dusnu lesa, hledíš, a vítr vstávaje z šatů přesladké údy tesá. Ó ruce, které záříte osudu mému rozsvícené, dvě snítky zpola rozvité na svahu světa upuštěné, krajinou kolem kdybych byl, dálkami bych vás obtížil. Jan Zahradníček: Dílo Jana Zahradníčka

JAN ZAHRADNÍČEK (U s. 78, PS s. 78) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

24. Jiří Orten – Čítanka jaro Zlé počasí

U s. 79

Poprchávalo dva dny na rty jež jiného cos chtěly na tvé rty žíznivé Což ale my se smíme ptáti po štěstí které nejdříve se na jablko zakulatí a potom rozplyne se jak vzpomínky které zčervivěly? Což ale my se smíme ptáti na tento život důkladný jenž jenom zradu našeptá ti zradu tvým ňadrům zradu kráse a zradu smrti která nezeptá se která tě ztiší jako dítě až jednou navždy vezme si tě Jiří Orten: Tisíc nahých trápení. Výbor básní zapsaných v Modré, Žíhané a Červené knize

JIŘÍ ORTEN (U s. 79, PS s. 79) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

25. Karel Čapek – Válka s mloky

PS s. 81

Bylo ticho nad vodou. Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy. Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé – „Tati,“ vydechl mladý Povondra téměř dětsky. „Co je?“ „Není tamhle to sumec?“ „Kde?“ Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká, černá hlava a postupovala pomalu proti proudu. „Je to sumec?“ opakoval Povondra junior. Starý pán upustil prut. „Tohle?“ vyrazil ze sebe, ukazuje třesoucím se prstem. „Tohle?“ Černá hlava zmizela pod vodou. „To nebyl sumec, Frantíku,“ povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. „Půjdeme domů. To je konec.“ „Jaký konec?“ „Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,“ opakoval, skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. „To teda je konec.“ „Vy se celý třesete,“ lekl se Frantík. „Co je vám?“ „Půjdeme domů,“ brebentil starý pán rozčileně, a jeho brada se žalostně otřásala. „Mně je zima. Mně je zima. Tohle nám chybělo! Víš, to je konec. Tak oni už jsou tady. Hergot, to je zima! Já bych šel domů.“ Mladý Povondra se na něj zkoumavě podíval a chopil se vesel. „Já vás dovedu, tatínku,“ řekl také nějakým nesvým hlasem a silnými rázy vesel hnal loďku k ostrovu. „Nechte to, já už ji přivážu.“ „Cože je tak zima,“ divil se starý pán, jektaje zuby. „Já vás podržím, tati. Jen pojďte,“ domlouval mu mladý a chopil ho pod paží. „Já myslím, že jste se na té vodě nachladil. To byl jenom kus dřeva.“ Starý pán se třásl jako list. „Já vím, kus dřeva. Mně budeš povídat! Já nejlíp vím, co jsou Mloci. Pusť!“ Povondra junior udělal, co ještě nikdy v životě: kývnul na taxík. „Na Vyšehrad,“ řekl a strkal tatínka do vozu. „Já vás svezu, tati. Ono je už pozdě.“ „Baže už je pozdě,“ drkotal otec Povondra. „Moc pozdě. Už je konec, Frantíku. To nebyl kus dřeva. To jsou oni.“ Karel Čapek: Válka s mloky

KAREL ČAPEK (U s. 80, PS s. 80) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

26. Josef Čapek – Stín kapradiny

U s. 83

Čtvrtý, ba ne, teprve třetí den se Rudolf Aksamit a Václav Kala skrývají v lesích. Cesta jejich je klikatá a míří, neví se kam. Povídají si, že si jdou, kam se jim chce, ale zajisté, že Strach je tím vůdcem, který je vede stezkami neoznačenými. Jejich stopy se mísí se stopami lišek a jelenů, silnice, po nichž se ostražitě ubírají za sebou, vyšlapali slepýš a slimák. Věru, že jsou to cesty těch cest, po jakých lidé za poctivou denní prací nechodí. Poléhali na listí bukovém, pod větvemi březovými, v houštinách malinových. Hrubé prsty jsou potřísněny šťávami bobulí a z proklaté díry úst, plné násilnictví, voní to po jahodách. Zda jsi kdy, ty černá duše, viděla něco tak čistého a bílého, jako je květ jahodový? Já? pravíš, a kolikrát! Co má na tom být: přece ten bílý jas jitra, který mne (jak dlouho ještě?) vždy poznovu uvádí z beztvarého lůna noci ve vezdejší den, odívaje mne podobou člověkovou. Tito dva spíše však se zdržují blíž u bělosti květu jahodového, blíž u temných úponků břečťanových, raději ještě však u stínu, který je stínem stínu kapradí, a ještě milejší je jim dusné šero, kde čpí divoká plevel česneku medvědího. Neboť jestli je pohání Strach, čím jsou jim podoby lidské? – A ještě jedno je jisto: kamarádi tohoto druhu mohou se méně bát noci než dne. Ale ne! Báli se i nebáli, podle toho, jak přecházel den a sunula se noc; že byli ostražití i otrlí; že byli tupí, že byli divocí. Asi, říkali si, asi je štěstí na naší straně; ale nesmíme si to zkazit. A opravdu: ačkoliv jejich paty, upalující před trestem, byly poznamenány krví, nikdo jich nehonil, a vrahovu útěku bylo dopřáno pohody a klidu. Mlčky jim houština poskytuje průchod, nevztahujíc za nimi svého větvoví, aby je zadržela. Ač je samota vždy táž a podstaty své nikde nemění, mohli ji poznati v obou jejich podobách: Samotu bílou a Samotu černou. Čím jim však byla, třebaže v drobném hemžení zlézali širé záhyby jejího roucha, když se táhli stíny a světly, po stranách jižních i severních, sotva zřetelní pod sluncem i docela ztajeni v tmách? Josef Čapek: Stín kapradiny

JOSEF ČAPEK (U s. 83, PS s. 83) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

27. Vladislav Vančura – Pole orná a válečná

PS s. 85

V této úzkosti, v tomto odmlčení života bydlí jen vášeň a smrt. Sedmkrát zdvíhá se krajina pahorkem a toto pověrčivé číslo v ní vládne. Kůň kráčí podle zmítající se oje, náprava vrzává a zlořečení znovu a znovu se vrací. Cíl je blízký, opakování a stejnost vlekou se po cestách. Příliš se žvanilo o pastvinách a přepásaném rozsévači, nadarmo byla vyvyšována práce oráčova. Nikdo z nich nechodí po propastech, neosívá, neoře radlicí a dávno je zapomenuto názvosloví pitomých zpěváků. Běda, uvedli v přísloví zemědělského dělníka, dávajíce mu jmen páchnoucích dojetím. Chlapi tohoto druhu práce jsou hrubí a sprostí, sveřepí, zahálčiví i pracovití až do úpadu. Smilní a opíjejí se. Paterou slupicí zrývá motorový pluh zemi a oráč netiskne již kleček. Srp a kosa jsou málem zapomenuty. Čas léta roku 1913 se naplnil a doteky podzimu ohlašovaly vítr, jenž zavane po strništích, a chlad. Úroda kupila se ve stozích, den se krátil a milosrdná sobota, součet pracovních dní, měla se k žebráckým výplatám. Peníz mzdy je malý, avšak hospoda je nedaleko a není veliká. Šafáři Saček a Chot, dvě stvůry, jež zasluhují jakési soustrasti, zveličujíce svůj význam, s umouněnou knížkou a se zápisem konali úřad uprostřed vyzáblé smečky. Nalezenec Řeka, hlupák pohrbený hanou a staletým pohrdáním, ten, jehož jméno je náhoda nebo báseň úřednická, sdělaná ponurým oslem, když pěstoun nalezencův chtěl ho pojmenovati na rozdíl od svého Františka, připražený Řeka stával se pánem počítaje pět zlatek. Když přijal peníz, jeho pohled se zavřel, aby procitl v novém světě. „Jdi,“ řekl mu Hora, „co otálíš?“ Vladislav Vančura: Pole orná a válečná

VLADISLAV VANČURA (U s. 84, PS s. 84) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

28. Karel Poláček – Bylo nás pět

U s. 86

Někdy pan učitel vybere od nás po koruně a pak jde do bijáku celá třída, ale to dávají jenom takové kusy, jak se plaví dříví nebo jak horalé tančí kolo nebo jak se dělá sklo, ale to nemá žádnou cenu, ačkoli je to přece jenom lepší než vyučování. My hoši, co spolu mluvíme, nechodíme do Národního domu, jelikož jsou tam okna vysoko, ale chodíme do Lidového domu, tam jsou okna nízko. To jeden z nás zaplatí vstupné, a když v sále zhasnou, pak oknem pomůže těm druhým dovnitř, abysme nemusili platit. Jelikož za tu korunu, co nám doma dají na biják, si raději koupíme pendrek nebo cucavou štangličku nebo mejdlíčko nebo sladké kaničky, jakož i sudžuk. Takové chodění do bijáku vynalezl Zilvar, jelikož by mu tatínek nikdy nedal korunu na vstupné. Tak my si sedíme a velice se nám to líbí, protože je to zadarmo. A udělali jsme to mockrát, a bylo nás pět, co jsme lezli oknem, a to: já, Zilvar, Bejval, Jirsák a Kemlink a jednou jsme vzali s sebou Vendu Štěpánka, ale ten filmům nehoví, poněvadž jest ještě malý. Ale jednou jeden kluk měl na nás vzteka, jelikož on si lístek platil a my ne, a udal nás panu Maulemu, co trhá lístky, a pan Maule nám pravil přísným hlasem, abysme mu ukázali lístky, my jsme pravili, že už jsme je ukázali, on pravil, abysme mu je ukázali ještě jednou, a Bejval pravil hrdě, že takový zákon není, aby se lístky porád ukazovaly, a pan Maule se rozzlobil a ukázal prstem na dveře a pravil velice vysokým hlasem: „Hybaj! ať už jste venku,“ a Bejval pravil, že my jdeme a že na nás nemusí tak řvát. Tak jsme tedy šli, ale když bylo po přestávce a v sále se udělala tma, tak jsme tam zase vlezli, jelikož jsme byli žádostiví, jak to dopadne. A když se rozsvítilo a pan Maule nás spatřil, tak pravil děsně vysokým hlasem: „Kriste Jéžiši, kdy odejmeš ten kalich utrpení ode mě, copak se musím porád s těma klazanama hamonit?“ a strašně zařval: „Už ať mi jste venku, parchanti, nebo vás dám polecajtovi, aby s vámi zatočil.“ A Bejval mu na to pravil, že no, no nemusí být hnedky tak zle a že prý ať si ty parchanty nechá, jelikož nejsme žádní parchanti, a jestli to pan Maule ještě jednou řekne, že to dá advokátovi. Pan Maule strašně vyvalil oči a pravil jenom: „No, tohle? Co byste tomu řekli? To je dneska mládež!“ a my jsme honem utekli. Karel Poláček: Bylo nás pět

KAREL POLÁČEK (U s. 86, PS s. 86) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

29. Ivan Olbracht – Nikola Šuhaj loupežník

PS s. 89

Co bude dále? Neví, co bude dále, ví jen, že bude vše dobré. Že odtud vyjde do zeleného záření tam na protější stráni. Že ho zase lidé budou milovat a bát se ho. Že zas uvidí Eržiku. A že ho nikdy nedopadnou. Protože se ho netkne žádná kule: ani z pušky, ani z pistole, ani z děla, ani z kulometu. Vrátil se hospodář s nákladem ropy. Nejprve hubuje na finance, kteří teď u pramene vybírají patnáct haléřů z vědra. Člověk aby i za toho trochu solení platil! Pak povídá ze světa noviny. Vypravuje o zločinech v kraji. O vraždě po volovském jarmarku, o ubití Amerikáncovy rodiny u Buštiny, o krvavé loupeži na polonině Růži. Teď byl na cestě ke kolibě na Stiňaku zastřelen maďarský překupník Nasy Fedor, zastřeleni Židé Švarc a Abrahamovič, těžce zraněn a oloupen gazda Ivan Ternavčuk. Celá země o tom mluví. Píší prý o tom všude v novinách; také v zahraničních. Četnictvo je neustále zesilováno. Nikola napjatě poslouchá. „Hledají tě. Myslí, že to všechno děláš ty.“ Nikolovi se rozbuchává nemocné srdce. „Jak to?“ ptá se. „Věří tomu lidé?“ „Nu, tak. Hlupáci! Věří!“ Někdo vraždí na jeho účet? Někdo se zbaběle schovává za jeho záda? Nikolovi se žene do hlavy krev a tepny ve spáncích mu buší. Vyskočit, chopit se pušky, hned, teď, jít, běžet a bít zbabělce a vrahy! Ale ruce, na nichž se chtěl pozvednout, se pod ním lámou, a klesá zpět do sena. Chce se mu zavýti vlčím vytím. Když za několik dní přichází věrný Danylo Jasinko, vleka sem tele, upírá na něho Nikola černé oči a hledí na něho dlouze a důtklivě. „Nezbojničíte?“ „A!“ odpovídá Jasinko a dívá se na Nikolu plným pohledem. „V kraji se prý mnoho vraždí.“ „Něco se slyší. Zabili prý nějakého Žida.“ „Prý to svádějí na mne.“ „Vždyť nikoho nechytili.“ A tehdy se Nikolovi v šeré jizbě divoce rozhořívají oči. Zase poprvé se rozhořívají tím starým černozeleným ohněm, jsouce podobny očím rysů a vlků v temných houštinách. Neboť v Šuhajovi Bůh lesů opět ožívá. „Zabiji je. Jak je Bůh nade mnou, zabiji je. Řekni to každému.“ Danylo hledí Nikolovi do očí. Ale v nitru mu hejno letících ptáků třepetá křídly. Ví, že Nikola mluví pravdu. Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník

IVAN OLBRACHT (U s. 88, PS s. 88) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

30. Václav Řezáč – Černé světlo

U s. 91

Pan Horda postoupil ještě o krok, a dívaje se pozorně přes své břicho, odměřoval si vzdálenost, aby dupnutím zahubil potkana. Myš vycítila neodvratnost svého konce. Všichni kolem ztichli a ustrnuli v polohách, jež právě zaujímali, jako loutky, jejichž mechanismus byl právě došel. V tom tichu, doutnavém hrozbou, bylo slyšet jen supivý dech páně Hordův, prskání myši přitisknuté zády do kouta a stojící na zadních nožkách, a ze dvora tahavý zpěv naší služebné, jež vynikala nevyrušitelnou lhostejností ke všemu, co se dálo kolem ní. Pan Horda si odměřil své kopnutí a pozdvihl nohu, aby je provedl. V tu chvíli, kdy ohromná řezníkova bota se vznášela ve vzduchu, myš dopadla na všechny čtyři a ráz nato, vystřelena prakem zoufalství, vylétla dlouhým obloukem, který směřoval patrně k řezníkovu hrdlu, ale skončil se na jeho břichu. Podoben velikému lopuchovému trsu, jaký po sobě házívají děti na výletech, visel potkan zahryznut do řezníkovy škrobené zástěry. Společný výkřik zděšení vykřísl mnohohlasou ozvěnu z klenby průjezdu. Křičel jsem také, ale z jiného důvodu. Třeštil jsem nepříčetnou radostí nad potkanovou odvahou. Jediný pan Horda neztratil hlavu. Mohutný drapák jeho ruky vytrhl krysu i s bílou půdou zástěry, do níž se zahryzla, a sevřel ji drtivým stiskem. Viděl jsem, jak cosi rudého a nadulého jako míčky vystupuje tlamičkou i řití zvířete zároveň. V příštím okamžiku jsem visel jako před chvílí potkan na řezníkových kalhotách, a zatínaje do nich pěsti a kopaje ho ze vší síly do kotníku, křičel jsem: – Pusťte ji, pusťte ji! Pan Horda se zakymácel překvapením a bolestí. – Zatracený spratek, zafuněl a odstrkoval mě volnou rukou. – Necháš mě! Ale držel jsem pevně a nepřestával jsem ho kopat a křičet: – Pusťte ji! Bolest, již jsem mu působil svými kopanci, vybuchla v něm vztekem, který už nemohl ovládnout. Popadl mne za záda kabátu, zdvihl před sebe, a jak mě tak držel, mával mi potkanem blízko před obličejem. – Na, na, tumáš myšičku, na! Viděl jsem střeva deroucí se ze zvířete horem i dolem, cítil jsme odporný puch, který z něho vystupoval. Zrada mého jediného přítele ze světa dospělých, dobrého obra mé skutečnosti i mých snů, úděsná převaha jeho síly, která mě jindy hýčkala a nyní mnou cloumala a ohrožovala mě, hrůza, aby to hnusné, več se proměnilo zvíře, jež jsem si zamiloval a pro něž jsem chtěl bojovat, se mne nedotklo; čeho více bylo ještě třeba, aby se zřítilo na můj cit a na mé vytřeštěné vnímání? Omdlel jsem. Václav Řezáč: Černé světlo

VÁCLAV ŘEZÁČ (U s. 91, PS s. 91) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

31. Jaroslav Havlíček – Petrolejové lampy

U s. 92

Hejtman několikrát přešel pokoj z rohu do rohu. Povšiml si trapných rozpaků, které se zračily v ženině obličeji, a jeho ústa se ještě jednou roztáhla k ironickému úšklebku. Potom se unaven posadil na pelest své postele. „Nebudeme jako malé děti,“ řekl dosti vlídně s pokřivenou tváří, „však také již děti nejsme, jak tvůj otec správně podotkl ve své svatební řeči. Nikdo se na nás nedívá, můžeme se zařídit pohodlně po svém. Ty nejsi první žena, kterou uvidím v košili. (Odpusť mi tu hrubost, ale myslím si, že jsem ti neřekl nic nového.) Kromě toho jsme manželé. Jistě nebudeš mít nic proti tomu, když navrhnu, abychom si vlezli do postele.“ Sotva domluvil, Štěpka pokorně a jakoby na povel spustila jeden těžký proud svých načechraných kadeří a s vlásenkami v zubech se dala do druhého. Je pravda, věci se rázem staly prostšími, současně se však v pozadí objevilo cosi nepostižitelného, hrozivého, a rýsovalo se stále určitěji, ač se dosud skrývalo jen v protivníkových myšlenkách – ještě to nebylo vysloveno. Pošetilá Štěpko! Nebylo vysloveno, a nejen dnes, ani zítra ani v nejbližších dnes vysloveno nebude. Hejtman se sebe chvatně shodil stejnokroj, odkopl perka, na okamžik dal zasvítit své žluté kůži s černými chlupy, jaksi příliš způsobně, s koleny těsně přitištěnými, se přioděl dlouhou, směšnou noční košilí a vklouzl pod pokrývku. Trčel mu zpod ní jen jeho hubený nos a navoskované kníry. Štěpka již měla vlasy rozpuštěny, stála bosa před zrcadlem, odvážila se svléknout i vrchní šat, na jejích oblých pažích se míhal odlesk svíčky. Chvilku se rozmýšlela, pak těžkými kroky, se zoufalou rozhodností přešla pokoj a zrádnou svíčku zhasila. Když ležela v posteli po manželově boku a zrychlený, hlasitý dech se jí poněkud uklidnil, uvědomila si, že za celou dobu, co se ukládali na lůžko, nebylo proneseno ani jediné slovo. Aby to napravila, pustila se do zbytečné a nesrdečné rozprávky. „Jaká byla ta naše svatba hezká! Tatínek se mi hrozně líbil, byl takový důstojný a slavný – viď, že se ti líbil taky? Tvůj mu ovšem v ničem nezadal, byl jen zas trochu jiný, och, ti staří páni dovedou ve společnosti vystupovat – zdalipak jednou budeme tak moudří? A ty dvě děti – řekni, nebyly roztomilé? To byl můj nápad, jsem na něj pyšná. A povšiml sis, jak protivně purkmistr srkal, když pil víno! Jako by to byla horká káva! Dávala jsem dobrý pozor…“ Její obvyklá hovornost vázla, roztržitost ji zrazovala. Hrozila se, že její rozšafný soused uslyší vzrušený tlukot jejího srdce. On však jen krotce poslouchal a k jejím otázkám nepřičiňoval než stručná: „Ano, ano – ne, ne.“ Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

JAROSLAV HAVLÍČEK (U s. 92, PS s. 92) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

32. Jarmila Glazarová – Vlčí jáma

U s. 93

Pozdě v noci, téměř už k ránu, procitne Jana náhle a v leknutí. Tři ostré údery na okenní rám ložnice vystřelí do ticha spícího domu. Teta vzkřikne ostrým hlasem: „Kdo je tam?“ „Robert. Otevřte mi.“ Jana jediným hmatem odhodí peřinu. Jediným pohybem stojí na svých dlouhých štíhlých nohou a bosa utíká nekonečnou chodbou ke dveřím. Červené světélko na prádelníku vzplápolá a zaprská. Jana odstrčí závoru, odemkne zámek, a bez hlesu doslova padne na otčímova prsa. Její tenké ruce ovinou jeho krk, celé její vzdušné tělo, oděné jen krátkou, komickou košilí, spočine lehce a horce na celé výši jeho postavy. Tolik bezmezné, živelné radosti, tolik vroucího citu. Otčím je oslněn tímto přívalem. Pevným hmatem ovine pažemi lehký, ztepilý a rozechvělý uzlíček vášnivé radosti a pevně přitiskne ústa na čekající, pružné a teplé rty. A to vše byla jen chvíle, stejně krátká, stejně oslňující, krásná i strašná jako sršící blesk. Z kuchyňských dveří šlehne přes chodbu pruh žluté záře. Teta vychází s lampou v ruce a šoupe hlučně bačkorami po podlaze. „Robertku, chlopečku, ach ty můj tajtrlíčku! Taková starost, tys nepsal. A zatím takové překvapení, vitaj, vitaj, bobečku!“ Jana se opře zády o domovní dveře. Je jí náhle slabo. Přes nahé nohy šlehne ji zpod prahu sychravý říjen ostrou metlou. Celá vyhasla. Teta vykračuje chodbou s rukou ovinutou kolem otčímových ramen. Barchetová spodnička se důležitě houpe a na zádech nočního kabátku se vrtí zkroucený provázek vlasů. Jana se odlepí ode dveří a capká bosýma nohama, zmrzlá a ubohá ve své kratičké košili, za objatým párem dvou, kteří patří k sobě. Skrčí se ve své posteli jako poraněné zvíře v úkrytu. Zážitek byl mocný a vysilující. Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

JARMILA GLAZAROVÁ (U s. 93, PS s. 93) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

33. Karel Schulz – Kámen a bolest

U s. 96

Michelangelo stojí zamyšleně před balvanem. Obchází mramor, studuje plochy. Není to ten kámen, po kterém toužil, za ten žádali víc, než mohl vydat, ale i tak koupil lacino. Zastavil se a položil obě dlaně na mramor. Byl to pohyb čistý a milenecký, jako by se jemně dotýkal milované hlavy a konejšil její tep ve spáncích. Cítil to, cítil. Tajemný, prudký a horečnatý život bouřil tam kdesi v temné hmotě, slyšel, jak volá, křičí po něm, aby byl vysvobozen, aby dostal tvar a řeč. Temný život kamene se prodíral k němu na povrch a bil svými neviděnými, cítěnými vlnami do pokožky jeho rukou. Tyto dlouhé, jemné vlny se slučovaly v jeho dlani, mohl je rozhodit jako paprsky a kámen by je byl opět vsákl do sebe. Jeho povrch byl mrazivě chladný. Jeho povrch byl nahý. Ale pod ním jako pod chladnou pokožkou vášnivé krásky, trýznivě vysílené svými touhami, prahnou a dychtí všechny rozkoše, mučivé až ke křečím smrti. Nahý a mrazivě studený, spaloval se uvnitř nejprudším žárem. Jeho cévy, jimiž byl prostoupen, byly napjaty a naplněny pulsující mramorovou krví, suché napovrch a horké uvnitř. Celé toto žilobití se chvělo při doteku jeho dlaně. Posunul ruce o něco výše. Zde záchvěvy tichly, zde byl nalezen skrytý klid, ale i ten byl temný, tam asi byla velká hlubina, tůň harmonie, souzvuk tvarů se zde vzájemně prolínal. O trochu dál mu ale prochvěl rukama ostrý šleh bolesti, tam bylo patrně nejzranitelnější místo kamene, celá hmota se zachvěla, jako by byl sáhl na obnaženou ránu, kdyby sem zaťal dláto, naráz pukne srdce kamene a balvan se zlomí. Ne, sem se nesmí, sem zasadit ránu znamená usmrtit kámen. I kdyby se nerozštípl, zemřel by, pozvolna by chřadl, až by se jednou rozpadl v prach. I kdyby se mu dal nejčistší, nejkouzelnější tvar, bude to mrtvý kámen, bude děsit. Pod tímto místem leží v kameni smrt. Ale když se schýlil níže, aby polaskal tvar hmoty, zaoblený jako nejsladší ženské boky, roztoužené, sevřené a chvějící se, ucítil v hloubce místo, kde snad ležel nějaký velký a těžký hrozen, nalitý ustydlou šťávou, jen čekal na své vylisování, čekal a voněl, těžká vůně stoupala k dlaním. Jemnou a citlivou rukou hladil kámen, jako by ho konejšil. Pojednou se zarazil. Ano, zde to bylo. Nyní to už nebyl dotek, bylo to ohmatávání, zkušené, věcné, silné a surové. Zde byla síla kamene, zauzliny jeho nakypělého svalstva, které bylo nutno rozetnout, aby se nalezla cesta k srdci. Zde otevře kámen a vydere se ven jeho uvnitř se sžírající život, zde je hutnost a objem a počátek rány. Vzpřímil se. Neviděl nic kolem sebe, nevnímal nic, myslil jen na kámen. Jeho tvář byla tvrdá a kamenná, nepohnutelná. Jeho srdce bilo tam kdesi v nitru balvanu, jeho krev protékala mramorovými žilami, kámen zmohutněl nad něho, trčel před ním jako velká těžká brána, jako osud. A on sevřel dláto jako jedinou zbraň, jako zbraň i proti sobě samému – Karel Schulz: Kámen a bolest

KAREL SCHULZ (U s. 96, PS s. 96) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

34. Franz Kafka – Proces

PS s. 99

„Jsi výjimka mezi všemi, kdo patří k soudu. Mám k tobě větší důvěru než ke komukoli z nich, co jsem jich už poznal. S tebou mohu mluvit otevřeně.“ „Neklam se,“ řekl duchovní. „V čem bych se mohl klamat?“ ptal se K. „V soudu se klameš,“ řekl duchovní, „v uvozovacích spisech k zákonu se praví o tomto klamu: Před zákonem stojí dveřník. K tomu dveřníku přijde muž z venkova a prosí, aby ho vpustil do zákona. Ale dveřník řekne, že ho teď vpustit nemůže. Muž se zamyslí, a pak se zeptá, bude-li mu tedy dovoleno vstoupit později. ‚Možná,‘ řekne dveřník, ‚teď však ne.‘ Protože brána k zákonu je jako vždy otevřena a dveřník ustoupí stranou, shýbne se muž, aby se podíval bránou dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: ‚Vábí-li tě to tak, jen zkus vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. V každé síni však stojí dveřníci, jeden mocnější druhého. Už popatřit na třetího je dokonce i nad mé síly.‘ Takových nesnází se muž z venkova nenadál, zákon má být přece přístupný každému a vždy, myslí si, ale když se teď pozorněji zadívá na dveřníka v kožichu, na jeho velký špičatý nos, na dlouhé, řídké, černé, tatarské vousy, rozhodne se, že přece jen raději počká, až mu dovolí vejít. Dveřník mu dá stoličku a dovolí, aby se posadil stranou ode dveří. Tam sedí dny a léta. Znovu a znovu se pokouší, aby byl vpuštěn, a unavuje dveřníka prosbami. Dveřník ho tu a tam trochu vyslýchá, vyptává se na jeho rodný kraj a mnoho jiného, ale jsou to neúčastné otázky, jak se ptají velcí páni, a nakonec mu pokaždé řekne, že ho ještě nemůže vpustit. Muž, který se bohatě vybavil na cestu, obětuje všechno, byť by to bylo sebecennější, aby dveřníka podplatil. Ten sice všechno přijme, ale říká přitom: ‚Přijímám to jen proto, abys nemyslel, žes něco opomenul.‘ Po celá léta pozoruje muž dveřníka takřka neustále. Zapomene na ostatní dveřníky, a ten první zde se mu zdá jedinou překážkou, pro kterou nemůže vejít do zákona. Proklíná tu neblahou náhodu, první léta hlasitě, později, když zestárne, už jenom tiše pro sebe trochu reptá. Zdětinští, a protože za ta léta, co dveřníka zkoumal, poznal i blechy v límci jeho kožichu, prosí také ty blechy, aby mu pomohly a dveřníka přemluvily. Nakonec mu zeslábne zrak, že už neví, zda se kolem něho doopravdy stmívá, či zda ho jen tak klamou oči. Zato však teď rozeznává v té tmě jakousi zář, jež neuhasitelně tryská z brány k zákonu. Nebude už dlouho mezi živými. Před smrtí splynou mu v myšlenkách všechny zkušenosti celé té doby v jedinou otázku, kterou se dveřníka doposud nezeptal. Pokyne mu, protože už nemůže napřímit tuhnoucí tělo. Dveřník se k němu musí hluboko sklonit, neboť rozdíl ve velikosti se značně změnil v neprospěch toho muže. ‚Co chceš teď ještě vědět?‘ ptá se dveřník, ‚jsi nenasytný.‘ ‚Všichni přece dychtí po zákonu,‘ řekne muž, ‚jak je možné, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nežádal, aby byl vpuštěn?‘ Dveřník pozná, že se blíží mužův konec, a aby ještě dostihl jeho zmírající sluch, zařve na něho: ‚Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho.‘ Franz Kafka: Proces, přeložili Dagmar a Pavel Eisnerovi

FRANZ KAFKA (U s. 98, PS s. 98) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

35. Erich Maria Remarque – Na západní frontě klid

U s. 109

Granát dopadá a bouchá. Hned za ním dva další. A už to začíná. Palebný přepad. Kulomety řachají. Teď se až na další nedá dělat nic jiného než zůstat ležet. Zdá se, že z toho bude útok. Všude stoupají osvětlovací rakety. Bez ustání. Ležím skrčený ve velkém trychtýři, nohy až po břicho ve vodě. Začne-li útok, spustím se do vody celý a tvář zabořím do bahna tak hluboko, jak to jen půjde, abych se neudusil. Musím dělat mrtvého. Najednou slyším, jak překládají palbu. V mžiku kloužu dolů do spodní vody, přilbu mám úplně v týle, ústa držím nad hladinou jen tak, abych mohl lapat vzduch. Pak se už ani nehýbám – neboť kdesi cosi chřestí, řinčí, tápe a klape to blíž a blíž – všechny nervy se ve mně ledově stahují. Řinčení se přeneslo přes mou hlavu, první útočná vlna minula. Měl jsem jen jednu jedinou, třaskavou myšlenku: Co uděláš, když někdo skočí do trychtýře? – Teď rychle trhám z pochvy malou dýku, beru ji pevně do ruky, a ruku s dýkou zase ukrývám do bahna. V čele mi buší předsevzetí: skočí-li někdo do trychtýře, hned začnu bodat, hned mu propíchnu hrdlo, aby nemohl křičet, nejde to jinak, bude tak vylekaný jako já a už jen ze strachu se pustíme jeden do druhého, proto musím být první. Teď střílejí naše baterie. Blízko mne detonuje granát. Popadá mě šílený, divoký vztek, to by tak ještě chybělo, aby mě trefily vlastní střely; kleju a skřípám zuby do bahna; je to výbuch nepříčetného amoku, nakonec jsem tak vybitý, že už mohu jen sténat a prosit. Třesk granátu doléhá k mému sluchu. Jestli naši podniknou protiúder, mám vyhráno. Tisknu hlavu k zemi a slyším temné hřímání, jako exploze ve vzdálených dolech. Znova zvedám hlavu, abych slyšel, co se děje nahoře. Kulomety vržou. Vím, že naše drátěné zátarasy jsou pevné a skoro nepoškozené – část je pod proudem vysokého napětí. Palba z pušek sílí. Neprošli, musejí zpátky. Zase se krčím, jsem napjatý do krajnosti. Slyším klapot, plížení, řinčení. Do toho zaznívá ojedinělý mocný výkřik. Jsou pod palbou, útok byl odražen. Rozednilo se ještě trochu víc. Nahoře kolem mne chvátají kroky. První. Potom další. Vrzání kulometů splývá v nepřetržitý řetěz. Právě se chci trochu pootočit, když se shora začíná něco hlučně valit do mého trychtýře. Těžce a s pleskotem to padá dolů, je to člověk – nepodařilo se mu zachytit na stěně kráteru, klouže, leží na mně – Nemyslím, nerozhoduji se – šíleně do něho bodám a jenom cítím, jak tělo sebou cuká, měkne a hroutí se. Mám ruku lepkavou a mokrou, když přicházím k sobě. Ten druhý chroptí. Mám dojem, jako by řval, každé vydechnutí je jako výkřik, hřímání – ale to jen mé tepny tak buší. Chtěl bych mu rukou zavřít ústa, nacpat do nich hlínu, ještě jednou ho bodnout, ať je zticha, prozradí mě; ale jsem už tak dalece při sobě a najednou i tak slabý, že nejsem s to pozvednout proti němu ruku. Zalézám tedy do nejvzdálenějšího kouta a zůstávám tam; upírám na něho oči, svírám rukojeť dýky, jsem připraven znova po něm skočit, pohne-li se. Ale on už nic neudělá, poznávám to podle toho, jak chroptí. Nezřetelně ho vidím. Mám jen jedno přání: dostat se odsud. Nepůjde-li to brzo, pak už bude příliš světlo; už teď to bude těžké. Ale když zkouším povystrčit hlavu, hned poznávám, že je to nemožné. Kulometná palba je tak hustá, že bych byl jak řešeto dřív, než bych udělal jediný přískok. Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid, přeložil František Gel

ERICH MARIA REMARQUE (U s. 108, PS s. 110) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

36. Romain Rolland – Jan Kryštof

U s. 110

Kryštof nebyl vůbec bohat ani stvořen k tomu, aby zbohatl. Když si právě vydělal nějaké peníze, spěchal, aby je ihned utratil za hudbu; odříkal se stravy, aby mohl jít do koncertu. Kupoval si poslední místa, zcela nahoře v divadle Châtelet; a plnil se hudbou: nahrazovala mu večeři i milenku. Měl takový hlad po štěstí a takovou vlohu těšit se z něho, že nedokonalosti orchestru ho nemohly rušit; zůstával dvě nebo tři hodiny strnulý ve stavu blaženosti, aniž v něm poklesky proti vkusu nebo falešné tóny vzbudily něco jiného než shovívavý úsměv: nechal svou kritiku za dveřmi; přicházel, aby miloval, a ne, aby posuzoval. Obecenstvo kolem něho se poddávalo jako on bez hnutí, s polozavřenýma očima, velkému proudu snů. Kryštof měl vidění národa schouleného ve tmě, soustředěného v sebe samého jako ohromná kočka, nesoucí v sobě přeludy rozkoše a krveprolévání. V husté a zlaté polotmě se tajemně modelovaly některé obličeje, jejichž neznámé kouzlo a němé nadšení vábilo Kryštofovy pohledy a srdce; upínal se k nim; poslouchal jimi; nakonec jim přizpůsoboval tělo i duši. Stávalo se, že jeden z nich si toho všiml a že se mezi nimi po dobu koncertu rozpředla jedna z oněch nejasných sympatií, jež sahají až do největších hlubin bytosti, aniž z nich něco zbude, jakmile koncert je u konce a proud, jenž pojil duše, je přerušen. Je to stav dobře povědomý těm, kdo milují hudbu, zvláště když jsou mladí a poddávají se nejvíce: podstatou hudby jest do té míry láska, že ji úplně vychutnáváme jen tehdy, vychutnáváme-li ji prostřednictvím někoho jiného; a na koncertě hledáme pudově uprostřed davu nějaké oči, nějakého přítele, s nímž bychom se sdíleli o radost, která je pro nás příliš veliká. Romain Rolland: Jan Kryštof, přeložil Josef Kopal

ROMAIN ROLLAND (U s. 110, PS s. 112) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

37. Ernest Hemingway – Sbohem, armádo

U s. 113

„Slyšel jsem, že dostanete stříbrnou medaili,“ řekl mi Ettore. „Co o vás bude stát v rozkaze?“ „To nevím. Ani nevím, že bych ji měl dostat.“ „Dostanete ji. Pane, to vás potom budou v Cově holky obskakovat. Všechny si budou myslet, že jste pobil dvě stovky Rakušáků nebo obsadil sám celý zákop. Věřte mi, já se musel zapotit, než mi dali moje vyznamenání.“ „Kolik jsi jich dostal, Ettore?“ zeptal se vicekonsul. „Všechny dostal,“ řekl Simmons. „Válka se přece vede kvůli němu.“ „Dostal jsem dvakrát bronzovou a tři stříbrné medaile,“ řekl Ettore.„Ale listiny došly jenom na jednu.“ „Co je s těmi ostatními?“ zeptal se Simmons. „Operace nebyly úspěšné,“ řekl Ettore. „Když není operace úspěšná, všechny medaile zadrží.“ „Kolikrát jsi byl zraněn, Ettore?“ „Vážně třikrát. Mám tři pásky za zranění. Vidíte?“ Ukazoval rukáv kolem dokola. Pásky byly rovnoběžné stříbrné proužky na černém pozadí, přišité k látce rukávu asi osm palců pod ramenem. „Vy máte taky jednu,“ řekl mi Ettore. „Věřte mi, je to radost je mít. Mám radši je než medaile. Věřte mi, mládenče, až budete mít tři, to už něco budete mít. Dostanete ji jen za takové zranění, které vás složí na tři měsíce do nemocnice. „Kam jsi byl zraněn, Ettore?“ zeptal se vicekonsul. Ettore si vysoukal rukáv. „Tady,“ ukázal hlubokou, hladkou červenou jizvu. „A tady do nohy. To vám ukázat nemůžu, protože mám ovinovačky; a pod kotníkem. V chodidle mi hnije kost a právě mi smrdí. Každý den ráno z toho vytáhnu pár nových kousků a pořád to smrdí.“ „Čím jste to dostal?“ zeptal se Simmons. „Ručním granátem. Takovou tou bambulí na tyčce. Úplně mi to utrhlo kus nohy. Vy znáte ty bambule?“ Obrátil se na mě. „Jistě.“ „Viděl jsem tu kurvu, jak ji háže,“ řekl Ettore. „Praštila se mnou o zem a myslel jsem si, že jsem načisto v Pánu, jenže tyhle mizerné bambule nemají žádnou sílu. Tu kurvu jsem zastřelil puškou. Vždycky si s sebou beru pušku, aby nepoznali, že jsem důstojník.“ „Jak vypadal?“ zeptal se Simmons. „Měl jen ten jeden,“ řekl Ettore. „Nemám potuchu, proč ho házel. Asi se už nemohl dočkat, až si hodí. Podle všeho nikdy žádný pořádný boj neviděl. Ale já tu kurvu zastřelil jedna radost.“ „Jak vypadal, když jste ho zastřelil?“ zeptal se Simmons. „Jak to mám sakra vědět?“ řekl Ettore. „Vpálil jsem mu ji do břicha. Měl jsem strach, že bych se netrefil, kdybych mu ji chtěl vpálit do hlavy.“ „Jak dlouho jste už důstojníkem, Ettore?“ zeptal jsem se. „Dva roky. Brzo budu kapitánem. Jako dlouho jste vy poručíkem?“ „Pomalu už tři roky.“ „Vy nemůžete být kapitánem, protože neovládáte dost dobře italštinu,“ řekl Ettore. „Mluvit umíte, ale neumíte dobře číst a psát. Na to musí mít člověk vzdělání, aby se stal kapitánem. Proč nejdete do americké armády?“ „Možná, že půjdu.“ „Ach Bože, kdybych tam já tak mohl. Pane, kolikpak dostává takový kapitán, Macu?“ „Nevím přesně. Myslím, že asi tak dvě stě padesát dolarů.“ „Kristepane! Co já bych dokázal s dvě stě padesáti dolary. Koukejte, ať už jste v americké armádě, Frede! A obhlídněte to, jestli byste mě tam nemohl dostat taky.“ Ernest Hemingway: Sbohem, armádo; přeložil Josef Škvorecký

ERNEST HEMINGWAY (U s. 112, PS s. 114) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

38. Thomas Mann – Buddenbrookovi

U s. 121

„Otče… Pane konzule…“ řekl kolísajícím hlasem. „Nemůžete přece… Nemůžete chtít moji zkázu, mé neštěstí! Vyslechněte mě! Jde celkem o manko sto dvaceti tisíc… vy mě můžete zachránit! Jste bohatý člověk! Považujte tuto sumu, zač chcete… za definitivní vyrovnání, za dědický podíl vaší dcery, za zúročitelnou půjčku… Budu pracovat… Víte, že jsem čilý a vynalézavý…“ „To bylo mé poslední slovo,“ řekl konzul. „Dovolte… Nemůžete?“ otázal se pan Kesselmeyer a pohlédl na něho se skrčeným nosem přes skřipec… „Kdybych směl dát panu konzulovi na uváženou… Tohle by byla vlastně velmi pěkná příležitost dokázat, jak je firma Jan Buddenbrook silná…“ „Udělal byste dobře, milý pane, kdybyste starosti o pověst mé firmy přenechal mně samotnému. Abych prokázal svoji solventnost, nemám zapotřebí házet své peníze do nejbližší žumpy…“ „Ale ne, ale ne! Á-a-ha, ‚žumpa‘ je náramně žertovné označení! Ale nemyslí pan konzul, že konkurs pana zetě posune i jeho vlastní postavení do jakéhosi falešného a křivého světla… Ne? … Jakže?“ „Mohu vám jen znovu doporučit, abyste pověst, jakou mám v obchodním světě, ponechal na starost mně,“ odvětil konzul. Pan Grünlich se bezradně zahleděl do tváře svému bankéři a spustil znovu: „Otče… Úpěnlivě vás prosím, uvažte, co děláte!… Cožpak jde jenom o mne? Ó, já… já ať zajdu! Ale vaše dcera. Má žena, kterou tolik miluji, kterou jsem získal v takovém perném boji… A naše dítě, nevinné dítě nás obou… I ony by byly v bídě! Ne, otče, to bych nesnesl! Zabil bych se! Ano, touhle svou rukou bych se usmrtil… Věřte mi to! A Bůh ať vás potom zprostí každé viny!“ Jan Buddenbrook seděl opřený v lenošce, zsinalý, s bušícím srdcem. Podruhé na něho dotíraly city tohoto člověka, jejichž projev měl nepopiratelnou pečeť nefalšovanosti, opět jako tenkrát, když panu Grünlichovi sdělil obsah dceřina dopisu z Travemünde, musel vyslechnout strašlivou výhrůžku a opět jím prochvěla blouznivá úcta jeho generace k lidským citům, jež se v něm vždycky svářely s jeho střízlivým a praktickým obchodnickým smyslem. Ale tento nával nepotrval déle než vteřinu. Sto dvacet tisíc marek… opakoval si v duchu, a řekl klidně a pevně: „Antonie je moje dcera. Dovedu zabránit, aby nevinně trpěla.“ Thomas Mann: Buddenbrookovi, přeložila Jitka Fučíková

THOMAS MANN (U s. 120, PS s. 122) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

39. Heinrich Mann – Mládí krále Jindřicha IV.

U s. 122

Všechny hluky se najednou přenesly do tohoto pokoje, zavrtávaly se do hlavy jako šrouby. Měla dojem, že se octla v bouři, zapotácela se a zachvátil ji děs. Proto, že ve vedlejším pokoji otevřel někdo okno. Odešel do něho Jindřich. Neslyšet a nevidět to všechno s Margot, nýbrž sám! Prošel vyraženými dveřmi do pokoje, který byl zařízen pro jeho sestru a kde měl kdysi být admirál ukryt před svými vrahy. Margot svěsila bezmocně ramena: Přes tamten práh bohužel nikdy. K němu již nikdy. Slyšel a viděl. Náměstí pod ním se hemžilo lidmi, valícími se sem z ulic – všichni se horlivě činili, ani jediný nebyl pouhým divákem. Všude se oddávali téže práci: zabíjení a umírání; a dálo se to s největší horlivostí, podobnou pilnému houpání zvonů a přizpůsobenou rytmu vražedného ryku. Přesná práce, a přesto co obměn a osobitosti! Lancknecht vlekl po zemi starce, důkladně uvázaného na provaz, chystaje se hodit ho do řeky. Jiného ubíjel pečlivě a přesně měšťan, pak si ho naložil na záda a nesl na hromadu, kde již byli všichni nazí. Lid svlékal mrtvé: to byla věc lidu, nikoli počestných měšťanů. Každému, což jeho jest. Počestní měšťané se kvapně vzdalovali s těžkými měšci; znali v domech svých sousedů jinověrců místo, kde bylo něco schováno. Mnozí odnášeli celé truhly, k čemuž zase potřebovali bedra sprostého lidu. Pes lízal své probodené paní ránu, dojatý vrah ho musil pohladit, než pokračoval ve svém díle. Neboť vrazi mají také srdce. Vraždí možná v životě jeden jediný den, ale se psy se mazlí den co den. Na konci jedné ulice bylo vidět návrší, na němž se otáčela ramena větrného mlýna, v přítomné chvíli i za minula. Most přes řeku by vedl do polí, kdyby jen bylo možno uprchnout. Dav prchajících padal na mostě pod ranami stráže. Neboť stráž s rejtary v čele byla pohotově a pečovala o udržování bezpečnosti. Opěšalí i jezdci se pohodlně pohybovali v mezerách, které každý vraždící ponechával mezi sebou a tím, který vraždil nejblíže něho. Potřebovali volný prostor, stejně jako jej musí mít pro svou horlivou píli včela. Nebýt té krve a ještě lecčehos jiného, obzvláště pekelné vřavy: zpovzdáli bylo by se možno domnívat, že ti dobří lidé trhají na louce květiny. Nad nimi se buď jak buď modralo v nejzářivější pohodě nebe. Jsou přesní, myslil si Jindřich. Proč tak úzkostlivě rozlišovat mezi těmi, kteří mají bílý odznak, – a těmi, kteří ho nemají – když už chtějí zabíjet? Je stůj co stůj nutno být býlím, aby člověk měl výsadu zabíjet? Oni však nezabíjejí pro sebe, nýbrž pro druhé, z příkazu, pro věc: to uklidňuje svědomí. Při vší zběsilosti, která navlas vypadá jako zběsilost přikázaná, nepřestávají být pořádní a přičinliví. Tamhle někteří staví šibenici. Budou s tím hotovi, až budou všichni mrtvi, a mohou na ní oběsit jen mrtvoly. To jim nevadí, vždyť to nedělají pro sebe. Nejednají nikdy pro sebe: to si zapamatují. Jak snadno je lze přimět k špatnosti a hanebnosti! Těžší bude udržet je na uzdě, dosáhnout od nich něčeho dobrého. Řádný lid a národ – jako celek sprostá luza, naskytne-li se příznivá příležitost – myslil si Jindřich, a táž slova byla posledními slovy v mozku umírajícího Colignyho. Heinrich Mann: Mládí krále Jindřicha IV., přeložila Jaroslava Vobrubová-Koutecká

HEINRICH MANN (U s. 122, PS s. 124) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

40. Marcel Proust – Hledání ztraceného času

U s. 123

Brzy jsem pak byl zpraven, že se právě vrátila; nařídil jsem ovšem, aby se její jméno nevyslovovalo, pokud jsem nebyl sám, měl-li jsem u sebe například Blocha, a toho jsem v takovém případě vždycky ještě chvilku pozdržel, aby se snad s mou přítelkyní nepotkal. To, že v domě bydlí, jsem totiž tajil, a tajil jsem dokonce i to, že ke mně vůbec někdy chodí, do té míry jsem měl strach, aby k ní některý z mých přátel nevzplanul a pak si na ni venku nepočkal, nebo aby mu snad ve chvíli setkání na chodbě nebo v předsíni nedala znamení a nesmluvila si s ním schůzku. Potom jsem slyšel, jak se šelestění Albertininy sukně vzdaluje směrem k jejímu pokoji, neboť z diskrétnosti a bezpochyby i z oné ohleduplnosti, která ji už kdysi při našich večeřích v Raspelière měla k tomu, aby mě hleděla ušetřit žárlivosti, nezašla nikdy do mého pokoje, pokud věděla, že nejsem sám. Ale jen kvůli tomuhle to nebylo, náhle jsem začal chápat. Rozpomínal jsem se; znával jsem jakousi první Albertinu a ta se pak znenadání změnila v jinou, v Albertinu dnešní. A příčinu této změny jsem mohl připisovat jen sobě samému. Všechno, z čeho by se mi byla snadno a pak i ráda vyznala, když jsme byli dobrými kamarády, přestalo být sdělováno, jakmile došla k názoru, že ji miluji, nebo aniž jí možná vůbec vytanulo slovo láska, jakmile vytušila jistý inkvizitorský cit, který chce vědět, přitom tím, že ví, trpí, a snaží se nicméně dovědět se ještě víc. Od toho dne přede mnou začala všechno tajit. Vyhýbala se mému pokoji, jestliže si myslela, že tam se mnou někdo je, nemusela to být ani nějaká přítelkyně, často i jen nějaký přítel, a přitom se přece dříve v jejích očích objevoval tak živý zájem, když jsem hovořil o nějaké dívce: „Musíte se pokusit přimět ji, aby přišla, bavilo by mě poznat ji.“ – „Ale má zrovna to, čemu říkáte pochybné chování.“ – „No právě, to bude ještě mnohem legračnější.“ V takové chvíli bych se snad byl mohl všechno dovědět. A dokonce i když kdysi v tom malém kasinu oddálila prsa od prsou Andréiných, nemyslím, že to tenkrát udělala kvůli tomu, že jsem tam byl já, ale že tam byl Cottard, neboť si nejspíš pomyslela, že ten by o ní mohl roznášet pomluvy. A přitom se už i tehdy začínala uzavírat, žádná důvěřivá slova jí už nevyšla ze rtů a její gesta byla zdrženlivá. Potom ze svých projevů vymýtila vůbec všechno, co by mě bylo mohlo rozrušit. Marcel Proust: Hledání ztraceného času, přeložil Prokop Voskovec

MARCEL PROUST (U s. 123, PS s. 125) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

41. James Joyce – Odysseus

PS s. 126

Kdy? Jak se na šeré lože ubíral, bylo v šeru lože hranatě kulaté vejce alky Roka roko koko alko vajko Šeroložného Světlonoše. Kde? Ano vždyť se to dosud nestalo aby si do postele poručil k snídani pár vajíček co jsme bydleli U městského erbu to se někdy tvářil že má bolení v krku a hrál si na pána že tím zaimponuje té rašpli Riordanové myslel si bůhvíjak je u ní zapsán a zatím nám vindru neodkázala všecko na mše za sebe a za spásu své duše taková skrblice skrblá se tak hned nenajde utratit čtyřpeník za denaturovaný líh jí bylo líto co ta toho napovídala kde ji bolí samé stařecké kvákání o politice a zemětřesení a konci světa trošku si napřed užijme nedej pámbu aby byly všecky jako ona koupací trička a vystřižené blůzky na ty měla spadeno nosit je k tomu ji přece nikdo nenutil zbožná byla asi jen proto že se po ní žádný dvakrát neohlíd jako ona doufám nebudu ještě že nechtěla abychom chodily zahalené lepší ženská to byla což o to furt jen pan Riordan sem pan Riordan tam ten byl asi rád když ji měl z krku i toho jejího psa však se mi něco naočuchával kožich a pod sukně mi šňupal zvlášť když a přece se mi na něm líbí že je na stařenky tak slušný taky na číšnice a žebráky nafoukaný není je z malých poměrů vážně skoro nikdy nestonal raděj s nimi rovnou do špitálu tam je čisto ale to abych do něho měsíc hučela hned si pak začne s ošetřovatelkou a tak dlouho tam zkejsne až ho vyrazí třeba i s jeptiškou jako na té oplzlé fotce co má ona to bude akorát taková jeptiška jako já ano vždyť jak se roznemůžou jsou hned na hromadě a fňukají bez ženské se nezvetí jen se jim červená spustí člověk by si myslel Ach jaká tragédie vypadal na umření jak vystupoval z jižní okružní při výstupu našeho sboru na Sugarloaf si vymkl kotník měla jsem tenkrát na sobě ty šaty slečna Stacková mu přinesla kytky ušmudlanější už z košíku nevyhrabala jen když se s tím svým staropanenským hlasem dostane chlapovi do ložnice namlouvala si že snad umírá z lásky k ní už nespatřím tvou líc jak se dal v posteli zarůst vypadal mužněji docela jako táta ostatně obvazovat a podávat medicínu mi leze z krku jak se při vyřezávání kuřího oka řízl do palce toho strachu z otravy krve… James Joyce: Odysseus, přeložil Aloys Skoumal

JAMES JOYCE (U s. 124, PS s. 126) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

42. George Bernard Shaw – Pygmalion

PS s. 127

Higgins (v zoufalém hněvu)

Kde jsem ksakru zase nechal ty bačkory? (objeví se ve dveřích)

Higgins (zahřmí)

Tyto bačkory!

Líza (popadne bačkory a ze všech sil mu jednu po druhé háže na hlavu):

Tady máte ty svoje bačkory! A tady! Koukejte si je obout a co nejdřív se v nich přerazit!

Líza (se hořce poddává)

Tyto bačkory. Netušila jsem, že na tom ještě záleží.

Higgins (ohromen)

Co vás to –? (jde k ní) Co je s vámi? Vstaňte. (zvedne ji) Stalo se něco?

Pauza. Líza je zoufalá a zdrcená. Higgins poněkud nesvůj.

Líza (bez dechu)

Vám – nic. Přece jsem vám vyhrála sázku. To vám stačí. Na mně přece nezáleží.

Higgins

Vy že jste mi vyhrála sázku! Vy! Brabenče jeden drzá! Já jsem ji vyhrál. Proč jste po mně hodila bačkorama?

Líza

Protože jsem vám chtěla rozbít nos. Nejradši bych vás zabila, vy sobče jeden. Proč jste mě nenechal na ulici, proč jste mě odtamtud tahal? Teď si říkáte zaplaťpámbu, že je po všem a že ji tam můžu zase hodit, co? (křečovitě si svírá prsty)

Higgins (se na ni dívá s chladným podivem):

Holka je přeci jenom nervózní. (Líza tlumeně vykřikne zuřivostí – instinktivně mu vletí nehty do tváře; Higgins ji chytne za zápěstí) Ale copak? Schovejte drápky, kočičko. Co se to opovažujete, vylévat si na mně svou mizernou náladu? Sednout a ticho! (hrubě ji hodí na pohovku)

Líza (rozdrcena silou a váhou jeho osobnosti):

Co ze mě bude? Co ze mě bude?

Higgins

Proboha, vím já, co z vás bude? Copak na tom záleží?

Líza

Vám je to jedno. Já vím, že vám je to jedno. Vám by bylo fuk, i kdybych umřela. Já jsem pro vás nula − míň než tydlencty bačkory.

Higgins (co nejvznešeněji)

Proč ten výstup? Smím se zeptat, máte-li nějaké stížnosti, jak se tu s vámi zachází?

Líza

Ne.

Higgins

Choval se k vám někdo špatně? Plukovník Pickering? Paní Pearceová? Někdo ze služebnictva?

Líza

Ne.

Higgins

Nechcete doufám předstírat, že jsem s vámi špatně zacházel já?

Líza

Ne.

Higgins

To rád slyším. (zmírní svůj tón) Jste možná unavená. Měla jste perný den. Dáte si sklenku šampaňského? (jde ke dveřím)

Líza

Ne. (upamatuje se na dobré vychování) Děkuji.

Higgins (opět v dobré náladě):

Zřejmě se to ve vás hromadilo kolik dní. Ale teď je po všem. (laskavě ji poplácá po ramenou, Líza ucukne) Jaképak teď starosti.

Líza

Ovšem. Jaképak vy byste si dělal starosti. (náhle vstane, odejde od něho ke klavíru, usedne na sedačku a skryje tvář v dlaních) Ach bože! Nejradši bych se neviděla.

Higgins (na ni zírá upřímně překvapen)

Proč? Proboha vás prosím, proč? (jde k ní, rozumně) Poslouchejte, Lízo. Celé to vaše rozrušení je čistě subjektivní.

GEORGE BERNARD SHAW (U s. 125, PS s. 127) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

42. George Bernard Shaw – Pygmalion

Líza

Já vám nerozumím. Jsem na to hloupá.

Higgins

Zjitřená představivost. Deprese, nic jiného. Nikdo vám neubližuje. Nic se nestalo. Hezky půjdete do postele a vyspíte se z toho. Trochu se vybrečíte, pomodlíte a vyspíte, a ono se vám uleví.

Líza

Slyšela jsem vaši modlitbičku: „Zaplať pámbu, že to máme za sebou.“

Higgins (netrpělivě)

A vy snad nejste ráda, že to máte za sebou? Teď jste volná a můžete si dělat, co vás napadne.

Líza (v zoufalství sbírá všecky síly)

K čemu já se hodím? Co mi teď zbývá? Kam já se poděju? Co mám dělat? Co ze mě bude?

PS s. 127 pokračování

Higgins (pochopí, ale neudělá to na něj žádný dojem):

To vás tedy trápí! (strčí si ruce do kapes a prochází se s obvyklým chrastěním jejich obsahu, jako by se laskavě uvolil pohovořit na triviální téma) Na vašem místě bych to pustil z hlavy. Já bych řek, že nějak si zařídit existenci nebude pro vás žádný problém, ačkoli jsem si plně neuvědomil, že vlastně odcházíte. (Líza se na něj kvapně podívá: on na ni ne, zkoumá jenom dezertní mísu na klavíru a rozhodne se pro jablko) Můžete se přece vdát. (ukousne si pořádný kus jablka a začne ho hlučně chroupat) Víte, Lízo, všichni muži nejsou zatvrzelí staří mládenci jako já nebo pan plukovník. Většina se jich žení (chudáci!), a vy nevypadáte zle; někdy je radost se na vás podívat – teď ovšem ne, protože jste ubrečená a šeredná jako čarodějnice, ale když jste ve formě, jste, jak bych to řekl, docela přitažlivá. To jest pro potenciální ženáče, abyste rozuměla. Jděte si lehnout, hezky si odpočiňte; pak vstanete, podíváte se do zrcadla a hned se přestanete cítit mizerně. (Líza se na něj opět podívá, neschopna slova, a ani se nehne, jenže Lízin pohled se Higginse ani nedotkne: kouše si jablko se zasněně šťastným výrazem, protože mu docela chutná; Higginse konečně napadne geniální myšlenka) Moje matka by vám nejspíš mohla sehnat nějakou slušnou partii. George Bernard Shaw: Pygmalion, přeložil Milan Lukeš

GEORGE BERNARD SHAW (U s. 125, PS s. 127) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

43. Lion Feuchtwanger – Lišky na vinici

U s. 126

Postavil se na malou vyvýšeninu pod starý javor, zatím co se hosté sem zvědavě hrnuli. Stál tu, kolem něho páni a dámy z Paříže a Versailles, vystrojení, nedočkaví, a zatím co se všichni tišili, začal: „Dámy a pánové! Právě došel dokument, jednomyslně přijatý a vyhlášený začátkem července kongresem Spojených kolonií amerických, nebo spíše kongresem Spojených států amerických. Mám zde v rukou anglický text tohoto prohlášení. Dovolte, abych vám jej přeložil. Bude to jen letmý překlad a nebude moci dosáhnout pádnosti původního znění, jež je klidné a zároveň vzletné.“ A dále překládal z listiny: „Nutí-li běh lidských události národ, aby rozvázal politická pouta, která jej spojovala s jiným národem, aby zaujal mezi mocnými světa samostatné a rovnoprávné postavení, k němuž jej opravňují přírodní zákony, pak vyžaduje patřičná úcta k mínění lidstva, aby tento národ vysvětlil důvody k takové rozluce. Máme za to, že tyto pravdy nepotřebují dalšího důkazu: že totiž všichni lidé jsou stvoření stejně, že jsou svým stvořitelem vybaveni určitými nezcizitelnými právy, jako jsou život, svoboda, touha po štěstí. Máme za to, že vlády byly dosazeny jen proto, aby zajistily tato práva, a že práva a plné moci těchto vlád závisí na souhlasu ovládaných. To znamená, že je právem národa, kdykoli vládní systém tento účel ohrožuje nebo ničí, aby tento vládní systém změnil nebo zrušil a dosadil novou vládu, která je založena na takových zásadách a jejíž zřízení a pravomoc směřují k tomu, aby zajistily bezpečnost a štěstí národa.“ „Opatrnost a moudrost vyžadují,“ četl, „aby vlády, které se udržely po dlouhou dobu, nebyly měněny z malicherných, přechodných příčin. Proto také dokázala veškerá zkušenost, že lidé jsou spíše nakloněni snášet zlo, dokud je snesitelné, než opravit je zrušením zřízení, jímž jsou vázáni. Spěje-li však dlouhý sled zlořádů a libovůle stále k témuž cíli, totiž vnutit národu naprostou despocii, pak je právem a povinností tohoto národa svrhnout takovou vládu a zjednat si nové záruky pro svou budoucí bezpečnost. A takového druhu byla trpící shovívavost těchto kolonií. A takového druhu je nyní nezbytnost, jež je nutí, aby změnily svůj dosavadní vládní systém.“ Co zde Pierre četl, nebylo jeho posluchačům nové. To byly myšlenky známé jim z knih Montesquieuových, Helvétiových, Voltairových, Rousseauových. Avšak zatím co se tyto myšlenky vyskytovaly dosud jen jako hříčky vtipu a rozumu, staly se náhle skutečností, politickým činem, ježto nezněly ze stránek knih a z úst filosofů, nýbrž byly vyhlášeny jako směrnice mužů chystajících se zřídit nový stát. Lion Feuchtwanger: Lišky na vinici, přeložila Anna Auředníčková

LION FEUCHTWANGER (U s. 126, PS s. 128) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

44. Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ

U s. 128

Tu se objevila liška. „Dobrý den,“ řekla. „Dobrý den,“ zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl. „Jsem tady, pod jabloní…“ řekl ten hlas. „Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“ „Jsem liška,“ řekla liška. „Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný…“ „Nemohu si s tebou hrát,“ řekla liška. „Nejsem ochočena.“ „Ó, promiň,“ řekl malý princ, Chvíli přemýšlel a pak dodal: „Co to znamená ochočit?“ „Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“ „Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“ „Lidé,“ řekl liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ „Ne,“ řekla malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“ „Je to něco, na co se moc zapomíná. Znamená to vytvořit pouta…“ „Vytvořit pouta?“ „Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem, podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou, podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“ „Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu… myslím, že si mě ochočila…“ „To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“ „Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ. Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost: „Na jiné planetě?“ „Ano.“ „Jsou na té planetě lovci?“ „Nejsou.“ „To je zajímavé! A slepice?“ „Také ne.“ „Nic není dokonalé,“ řekla liška. Ale vrátila se k svému nápadu: „Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se tedy nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“ Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince. „Ochoč si mě, prosím!“ řekla. Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ, přeložila Zdeňka Stavinohová

ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY (U s. 128, PS s. 130) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

45. Stefan Zweig – Amok

U s. 131

Tu poklepala lehce kotníkem na stůl. Tak tedy i ona je nervózní. Potom najednou rychle řekla: „Víte, co od vás chci, pane doktore, nebo to nevíte?“ „Mám dojem, že vím. Ale vyjadřujme se radši naprosto zřetelně. Vy byste chtěla tento svůj stav ukončit – Vy byste chtěla, abych vás těch mdlob a těch nevolností zbavil tím, že… tím, že bych odstranil jejich příčinu. Je to tak?“ „Ano.“ Toto slovo dopadlo jako gilotina. „A uvědomujete si, že takové pokusy jsou nebezpečné… pro obě strany?“ „Ano.“ „Že mi to zákon zapovídá?“ „Existují případy, kdy to nezapovídá, nýbrž dokonce nařizuje.“ „Ty ale vyžadují lékařského zdůvodnění.“ „Tak si to zdůvodnění najdete. Jste přece lékař.“ Její oči se na mne dívaly jasně, upřeně, bez jediného mrknutí. Byl to rozkaz a já slaboch se chvěl obdivem k démonické panovačnosti její vůle. Ale ještě jsem se kroutil, nechtěl jsem dát najevo, že už jsem pod jejím střevíčkem. – „Jenom ne moc rychle! Dělat drahoty! Přinutit ji, aby prosila,“ zaplála ve mně jakási žádost. „To nezáleží vždycky na dobré vůli lékaře. Ale jsem ochoten zajít za kolegou do nemocnice…“ „Já nechci žádného vašeho kolegu… přišla jsem za vámi.“ „Smím se zeptat, proč právě za mnou?“ Chladně se na mě podívala. „To vám mohu bez jakýchkoli rozpaků říci. Protože jste stranou, protože mě neznáte – protože jste dobrý lékař a protože –“ tady poprvé zaváhala – „tady v těch končinách už zřejmě dlouho nezůstanete, zvlášť… zvlášť když byste si vezl s sebou domů větší obnos.“ Zamrazilo mne. Tahle neúprosná, tahle byznysmenská, tahle obchodnická kalkulační přesnost mě omráčila. Její rty se ještě ani jednou neotevřely k prosbě – ale už měla všechno dávno vypočítané, nejdřív si mě zpovzdálí obešla a pak se na mne vrhla! Cítil jsem, jak do mne proniká démon její vůle, ale použil jsem na obranu veškerou svou roztrpčenost. Ještě jednou jsem se přinutil k věcnému… ano, takřka ironickému tónu. „A ten větší obnos byste… byste mi dala k dispozici vy?“ „Za to, že mi pomůžete a že ihned odjedete.“ „A víte, že tím ztrácím nárok na penzi?“ „Já vám ji vynahradím.“ „Vyjadřujete se velmi jasně… Ale já bych chtěl ještě větší jasno. Jaký obnos jste měla na mysli, když jste uvažovala o honoráři?“ „Šek na dvanáct tisíc holandských zlatých, splatný v Amsterodamu.“ Zachvěl jsem se… zachvěl jsem se hněvem a … ano, i obdivem. Měla propočítané všechno, obnos i způsob platby, který by mě přinutil odjet, odhadla si mě a koupila, aniž mě znala, u vědomí své vůle mnou předem disponovala. Stefan Zweig: Amok, přeložili Luba a Rudolf Pellarovi

STEFAN ZWEIG (U s. 131, PS s. 133) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

46. Boris Pasternak – Doktor Živago

U s. 132

Hlavou mu probleskla myšlenka vyběhnout k nim na louku, vzdát se, a vyváznout tak ze zajetí. Podobný krok však byl riskantní a spojený s nebezpečím. Než by s rukama zvednutýma vzhůru doběhl do půli louky, mohli by po něm vystřelit z obou stran, zasáhnout ho do prsou i do zad; partyzáni za trest, že zradil, a bílí proto, že by jeho úmysl nepochopili. Octl se přece už nejednou v podobných situacích, promyslel všechny možnosti a dávno tyto plány na záchranu uznal za nevhodné. A tak se doktor smířil s rozpolcenými pocity a zůstal ležet na břiše, tváří k lesní louce, a beze zbraně pozoroval z trávy, jak boj probíhá. Bylo však nemyslitelné a nad lidské síly pouze přihlížet a setrvávat v nečinnosti, když všude kolem něho zuřil boj na život a na smrt. A nešlo ani o věrnost táboru, k němuž ho připoutalo zajetí, nešlo o jeho vlastní sebeobranu; šlo teď o to podrobit se řádu dění, podřídit se zákonům toho, co se před ním a kolem něho odehrávalo. Bylo proti pravidlům zůstávat k tomu netečný. Bylo třeba dělat totéž, co dělali ostatní. Bojovalo se. Na něho a jeho soudruhy stříleli. Musel střílet také. A když se telefonista, ležící v rojnici vedle něho, začal svíjet v křečích a potom strnul, vypjal se a znehybněl, Jurij Andrejevič se k němu doplazil, stáhl z něho brašnu, vzal si jeho pušku, vrátil se na dřívější místo a začal z ní střílet sám, jednu ránu za druhou. Soucit mu však nedovoloval mířit na mladé muže, v nichž se zhlížel a s nimiž sympatizoval. A střílet pronic zanic do vzduchu byla příliš hloupá a neplodná zábava, odporující jeho záměrům. A tak, vybíraje si okamžiky, kdy mezi ním a jeho terčem nikdo z útočníků nebyl, zvolil si za cíl ohořelý strom a začal střílet do něho. Měl na to vlastní systém. Mířil a zároveň s tím, jak se zaměření postupně zpřesňovalo, neznatelně a ne až na doraz stlačoval kohoutek, jako kdyby vůbec neměl v úmyslu vypálit, dokud k zmáčknutí spouště a výstřelu nedojde samovolně a jakoby mimo očekávání. Tímto způsobem začal doktor s navyklou jistotou rozhazovat kolem odumřelého stromu suché spodní větve, které ustřelil. Ať se ale měl sebevíc na pozoru, aby někoho nezasáhl, hned ten, hned onen z útočníků vpadl v kritickém okamžiku mezi něho a strom a přeťal záměrnou čáru v momentě, kdy puška vystřelila. Dva jenom škrábl či poranil, ale třetího nešťastníka, který se skácel kousek od stromu, to stálo život. Velení bílých se konečně přesvědčilo o marnosti pokusu a vydalo rozkaz k ústupu. Boris Pasternak: Doktor Živago, přeložil Jan Zábrana

BORIS PASTERNAK (U s. 132, PS s. 134) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

47. Michail Bulgakov – Mistr a Markétka

U s. 133

„Ano, člověk je smrtelný, ale to by ještě nebyla taková tragédie. Špatné je, že někdy je přímo překotně smrtelný, v tom je ten háček! A už vůbec není s to říct, co bude dělat kupříkladu dnes večer.“ Proč problém staví tak nesmyslně…? napadlo Berlioze a hned namítl: „Tak to snad trochu přeháníte. O dnešním večeru mám představu víceméně jasnou. Jistě – kdyby mi třeba na Bronné spadla na hlavu cihla…“ „Cihla nikomu a nikdy nespadne na hlavu pro nic za nic,“ přerušil ho nabádavým tónem neznámý. „A pokud jde o vás, buďte si jist, že nic takového vám nehrozí. Vy zemřete jinou smrtí.“ „Snad nakonec nevíte i to, jakou přesně?“ otázal se s dokonale přirozenou ironií Berlioz, který do toho nesmyslného dialogu zvolna zabředal. „Jestlipak mi to řeknete?“ „Velmi rád,“ ozval se cizinec. Změřil si Berlioze pohledem, jako by se chystal ušít mu oblek, a skrz zuby zabručel cosi jako „Raz dva… Merkur v druhém domě… Měsíc zašel… šest… neštěstí… večer – sedm…,“ a pak jásavě a nahlas oznámil: „Přijdete o hlavu!“ Bezdomovec na klackovitého neznámého divoce a vztekle vytřeštil oči a Berlioz se s křivým úšklebkem zeptal: „A kdopak mě o ni připraví? Nepřátelé? Nebo snad interventi?“ „Ne,“ odtušil jejich společník, „bude to Ruska, mimochodem komsomolka.“ „Mhm…,“ zabručel Berlioz podrážděný nejapným cizincovým vtipkováním. „Nezlobte se, ale to mi připadá málo pravděpodobné.“ „Vy se na mě, prosím, taky nezlobte,“ odpověděl cizinec, „ale je to tak… Ano, chtěl bych se vás zeptat, co budete dělat dnes večer – samozřejmě pokud to není tajemství?“ „Není. Nejdřív zajdu domů na Sadovou a pak, v deset večer, mě ve Všelidolitu čeká zasedání, jemuž budu předsedat.“ „Ne, takhle to v žádném případě nebude,“ namítl tvrdě cizinec. „A proč, prosím vás?“ „Protože Annuška už koupila slunečnicový olej,“ odpověděl cizinec a snivě se zadíval do nebe, po němž v předtuše večerního chladu nezvučně čárali černí ptáci, „a nejen že ho už koupila – ona už ho taky rozlila. Takže zasedání se konat nebude.“ Pak – což je zase naprosto pochopitelné – se pod lipami rozhostilo ticho. „Promiňte, prosím,“ oslovil po kratší pauze Berlioz cizince, blábolícího takové nesmysly, „ale co s tím vším má společného slunečnicový olej…, jaká Annuška?“ „S tím slunečnicovým olejem se to má následovně,“ ozval se zničehonic Bezdomovec, který se patrně rozhodl vyhlásit neznámému válku. „Neměl jste, vážený pane, tu čest pobejvat někdy v psychiatrický léčebně?“ „Ivane!“ zvolal tlumeně Michail Alexandrovič. Cizinec se však neurazil ani v nejmenším, a naopak se převesele rozchechtal. „To víte, že jsem tu čest měl, a ne jednou!“ zvolal se smíchem a nespouštěl z básníka neúsměvný pohled. „Kde všude já jen měl tu čest být! Škoda že jsem neměl tolik rozumu, abych se profesora zeptal, co je to schizofrenie. Takže na to se ho budete muset zeptat sám, Ivane Nikolajeviči!“ „Odkud víte, jak se jmenuju?“ Michail Bulgakov: Mistr a Markétka, přeložil Libor Dvořák

MICHAIL BULGAKOV (U s. 133, PS s. 135) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

48. Sergej Jesenin – Píseň o velikém pochodu Jeď, mistře, zpátky v Amsterodam. Vyřiď všem od Petra pozdravy krásné, řekni jim, že je mu dneska tak strašně. Že je mi strašně pro rodné Rusko… Smrt brzy přijde, je mi z ní úzko. Je mi z ní úzko, živ nejsem rád. Kdo se teď postará o Pitěrgrad? Uprostřed mlh těch, uprostřed blat, zhynulé dělníky vidím já stát. Slyším, hlas jejich po nocech hlásá: na kostech leží jim žulová masa. A proto vstávají z paláců základu, řadí se mrtví na velkou parádu.

U s. 138

Křičí, řvou mrtví, ze dna svých duší, takovým křikem praskají uši. Hovoří mrtví: – Všeho jsme, caři, slízneš to, Petře, zkus to a umři. Hrábnem ti, Petře, do čupřin, poněvadž jsi byl čubčí syn. Ministrům přáls a šlechtu měls rád, na krvi pro ně zdvihs Pitěrgrad. Věz tedy, care, a rci to všem lidem – my přijdeme ještě, přijdeme, přijdem! To město je naše, proto tu žít nemůže nikdo, než pracovní lid.“ Sergej Jesenin: Píseň o velikém pochodu, přeložil Bohumil Mathesius

SERGEJ JESENIN (U s. 138, PS s. 140) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

49. Marina Cvetajevová – Poema hory

U s. 139

6

7

Hora hořekovala (hory z hlubin tak hořce hořekují v dobách hran), hora hořekovala nad holubím časem těch, pohřbených už ve tmách, rán.

Ta hora horovala, že žár úst ti bude jen smutkem. – Římy nevládnou… Ta hora řekla, že nás neopustí a tebe nedopustí se žádnou

Hora hořekovala: kdyžs mě objal neodvratně, proč se mnou nesrostls? Říkala, naříkala, že my… oba… – Každému budiž podle jeho slz. – Kočovné ležení je život, těla a s nimi srdce v plen vydává hrám… Ještě hořekovala: – Aspoň měla dítě, když vyhnal Agar Abrahám. Ještě hořekovala. Že to démon, jemuž se lidé marně vzpouzejí. Mluvila, my jsme byli němí. Jenom hoře jsme dali soudit. Pouze jí.

druhou. A horovala, sen že se nám nestane skutkem. – Láme se zde vaz… Ta hora řekla: – K druhým mužům, ženám (běda jim!) povinnost zas vezme vás. Rozlomte prsten – dál tu stojí stráže přísahy, které platí provždycky. Vězte, že nikdy nikdo nerozváže ze strastí-slastí uzel gordický. Hora hořekovala s naším hořem: Zítra! Ne hned! (Co potom zbude z nás?) Marina Cvetajevová: Poema hory, přeložila Jana Štroblová

MARINA CVETAJEVOVÁ (U s. 139, PS s. 141) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

50. František Halas – Torzo naděje Praze

U s. 146

Malověrní Čas kostižerný jí jenom krásu dal a z polí stenných křik iluminoval kamenné texty portálů a zdí Tak bude vždy Malověrní Tak bude vždy Za vraty našich řek zní tvrdá kopyta za vraty našich řek kopyty rozryta je zem a strašní jezdci Zjevení mávají praporem Je lehké listí vavřínů a těžký padlých stín Já vím Já vím Jenom ne strach Jen žádný strach takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach co my tu zahrajem až přijde čas až přijde čas Kůň bronzový kůň Václavův se včera v noci třás a kníže kopí potěžkal Myslete na chorál Malověrní Myslete na chorál František Halas: Torzo naděje

FRANTIŠEK HALAS (U s. 146, PS s. 150) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

51. František Hrubín – Jobova noc Češtino chudých, milióny úst tvá věrná slova vzkřiknou, básníku český, přejde dlouhý půst, i ti němí vzlyknou, začneme znova, začnem znova. A zatím je tu ještě tma, obrovskou stokou Říše teče krev, kterou člověk prolévá pod sprostým bičem pohaněče, a v rukou vraha česká zem jak buben černě potažený duní pod zpupným obrazem, běs vraždí děti, rdousí ženy, a v dálce hoří širá step. Běs marně staví k řadě řadu, v zádech meč města Stalingradu, po kusech zvrací ruský chléb, na frontách zbraně zahazuje a doma ve snu hromy kuje, už umdlévá i pohaněč, ta sladká krev už pro ně zkysla.

U s. 147 A jako brus se leskne Visla a bohatýr si brousí meč. Z dálky sem nesou lidé krásní nelidskou tíhu svobody, dělem a automatem básní za pronárody, národy, a chudí, slití v jedno tělo, jež po staletí krvácelo, dnes válčí mozkem Stalina a věrnou zbraní Leninie. Po hlavě nepřítele bije ta velikánská rodina, běs venku zbraně zahazuje a doma ve snu hromy kuje, už umdlévá i pohaněč, ten plnokrevný vrah už modrá. A jako brus se leskne Odra a bohatýr si brousí meč. Běs cynicky si přikryl klín posledním listem krve, běda.

František Hrubín: Jobova noc

FRANTIŠEK HRUBÍN (U s. 147, PS s. 151) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

52. Erich Maria Remarque – Vítězný oblouk

U s. 152

Vzduch, prosycený těžkou vůní pod stromy, kterými za celý den nepronikne paprsek slunce. Hutnější temnota. Jasnější světlo reflektoru. Ravic viděl v zrcátku, jak se Haakeho levá ruka pomalu, opatrně odtáhla od dveří. Řízení vpravo, díky bohu, že tenhle talbot má řízení vpravo! Vzal zatáčku, přidržel volant levou rukou, předstíral, jako by při tom zakolísal, pak na rovné cestě přidal plný plyn, vůz vyrazil kupředu, a vzápětí plnou silou sešlápl brzdu. Talbot poskočil. Brzdy zaječely. Ravic, který měl jednu nohu na brzdě a druhou se vzepřel o podlahu, udržel rovnováhu. Haake, který neměl, oč by se nohama opřel a trhnutí neočekával, horní polovinou těla přepadl. Nepodařilo se mu vytáhnout včas ruku z kapsy a narazil čelem o hranu předního skla a přístrojové desky. V témž okamžiku ho Ravic zasáhl do šíje, těsně pod lebkou, těžkým francouzským klíčem, který vytáhl z pravé kapsy dveří. Haake se už nevzpřímil. Svezl se ke straně. Pravé rameno mu zabránilo v pádu. Přitisklo tělo k přístrojové desce. Ravic se okamžitě rozjel. Přeťal alej a ztlumil světla. Jel dál a čekal, jestli někdo nezaslechl zaječení brzdy. Uvažoval, nemá-li Haakeho někde z vozu vytáhnout a skrýt v křoví, kdyby snad někdo přišel. Nakonec zastavil u jedné z křižovatek, vypnul světlo i motor, vyskočil z vozu, zvedl kapotu, otevřel dveře na straně, kde seděl Haake, a naslouchal. Kdyby někdo šel, mohl ho odtud zdaleka vidět a slyšet. Měl by dost času odtáhnout Haakeho za křoví a předstírat, že má poruchu na motoru. Ticho se stalo slyšitelným. Padlo tak náhle a nepochopitelně, že bzučelo. Ravic zaťal pěsti, až to bolelo. Věděl, že je to krev, která mu hučí v uších. Dýchal zhluboka a pomalu. Bzukot přešel v hučení. Hukotem pronikl ječivý, sílící zvuk. Ravic s veškerým vypětím naslouchal. Zvuk byl stále silnější, kovový – a tu si pojednou uvědomil, že to jsou cvrčci, a hukot rázem zmizel. Byli tu jenom cvrčci za probouzejícího se rána na úzkém pruhu louky, prostírajícím se stranou před ním. Louka tonula v ranním světle. Ravic zavřel kapotu. Byl nejvyšší čas. Musí být hotov, než se úplně rozední. Rozhlédl se. Nebylo to příhodné místo. Na Seinu je příliš jasno. Nepočítal s tím, že se to stane tak pozdě. Rozhlížel se. Zaslechl jakýsi šramot, škrábání a potom sténání. Haakeho ruka se svezla otevřenými dveřmi a škrabala o stupačku. Ravic si uvědomil, že stále ještě drží francouzský klíč. Uchopil Haakeho za límec kabátu, trhl jím tak, že se hlava uvolnila, a dvakrát ho udeřil do šíje. Sténání zmlklo. Cosi klaplo. Ravic znehybněl. Byl to revolver, který spadl se sedadla na stupačku. Haake ho zřejmě držel v ruce, než vůz zabrzdil. Ravic ho hodil zpátky do vozu. Erich Maria Remarque: Vítězný oblouk, přeložila Zorka Dostálová-Dandová

ERICH MARIA REMARQUE (U s. 152, PS s. 156) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009

53. Anna Franková – Deník Anny Frankové

U s. 152

Vím přesně, jaká bych ráda byla, jaká taky jsem… uvnitř, ale bohužel jsem taková jen pro sebe. A to je snad, vlastně docela určitě důvod, proč si myslím, že jsem šťastná „niterná“ povaha, a proč mě ostatní pokládají za šťastnou „vnějškovou“ povahu. Uvnitř mi ryzí Anne ukazuje cestu, navenek nejsem nic jiného než rozpustilé, skákající kůzle. Jak už jsem řekla, cítím všecko jinak, než to vyslovuji. A tím jsem si získala pověst holky, která nadbíhá klukům, flirtuje, je všetečná a čte zábavné romány. Veselá Anne se tomu směje, drze odpovídá, lhostejně krčí rameny, dělá, jako by jí bylo všecko jedno. Ale tichá Anne reaguje přesně naopak! Chci-li být úplně upřímná, musím se ti přiznat, že se mě to dotýká, že se bezmezně snažím, abych byla jiná, ale že vždycky zase podlehnu silnějším mocnostem. Vzlyká to ve mně: „Vidíš, jak to s tebou dopadlo; špatné mínění, výsměšné a pohoršené tváře, lidé, kterým se zdáš nesympatická, a to všecko, že nedáš na rady své dobré poloviny.“ Ach, ráda bych na ně dala, ale nejde to. Když jsem tichá nebo vážná, každý si myslí, že to je nová komedie, a pak se musím zachránit nějakým vtipem. A to nemluvím o své vlastní rodině, která si určitě myslí, že jsem nemocná, dává mi polykat prášky proti bolení hlavy a na uklidnění, ohmatává mi krk a čelo, jestli nemám horečku, ptá se mě na stolici a kritizuje mou špatnou náladu. To nesnáším! Když mě tak pozorují, začnu být nejdřív prostořeká, pak smutná, a nakonec zase otočím, obrátím to špatné ven, to dobré dovnitř a hledám vytrvale cestu, abych byla taková, jaká bych chtěla být a jaká bych být mohla, kdyby… Ano, kdyby na světě nežili žádní jiní lidé. Tvoje Anne M. Franková Tady končí Annin deník Anne Frank: Deník, přeložil Miroslav Drápal

ANNA FRANKOVÁ (U s. 152, PS s. 156) Literatura pro 3. ročník středních škol – Průvodce pro učitele – přepis audio nahrávek Přepis audio nahrávek z učebnicové sady Literatura pro 3. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady. Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.

© DIDAKTIS 2009