JOSEF SVATOPLUK MACHAR Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Práce s klíčovými texty české poezie 1. poloviny 20. století, ukázky, práce s textem, interpretace
Očekávaný přínos
Procvičení čtenářské gramotnosti, procvičení navazujících znalostí (autor, dílo, literární teorie)
Tematická oblast
Umění a literatura (česká poezie 1. pol. 20. stol.)
Téma
Josef Svatopluk Machar
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
3.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7/S2/06
Datum
30. 11. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Josef Svatopluk Machar Cvičení
2
Z vlaku (část 1.) Z vlaku Pani Marii Simáčkové.
Unaven odstoup' jsem od okna a přivřel znavené oči — ten kraj se zrovna šíleně kol vlaku do zadu točí! Je lip té letící staffáži tam venku vale teď dáti, vlak nechat dunět, kolíbat a chvilku zde pěkně spáti. . . A dřímám. . .Čertovo plemeno ty ženské se svými hlasy ! Pištivých, řezavých, kvičících jich vedle šest sedí asi! A tak sem slyším přes příčnu ten jejich rozhovor celý, o koze, slepicích, housatech, o mrkvi, cibuli, zelí. A to se diví jak na povel, kde pranic k podivu není, smějí se každé hlouposti v protivném hlaholení.
Vlak pisk' a jedem' v stanici. Jakási babička cupe s venkovským modrým uzlíkem a leze v vedlejší kupé.
ta známosť líbit se nechtěla. Mladým vsak ať někdo radí ! Hlavou jen pohodí, zlobí se — inu. to mládí je mládí!
Zas jedem'. . A vedle začíná hlasitý rozhovor znovu: babka je v křížovém výslechu — rozumím každému slovu.
To děvce bylo jako květ. co pravda. Ale květ z pekla ; bez pojmů, jak vítr nestálá. po mužských zrovna jak vzteklá.
Kam jede? Jede do Hory. Návštěvou '? Ba. Smutnou ale. Jeníček její sedí tam už měsíc v kriminále.
Zdála se Jeníčka ráda mít, měsíc, dva — všecko šlo hladce, hoch už se chystal k veselce, řek' o ni otci i matce —
Jak? Proč? — A stařena vypráví Bez pláče, bez slz a vzlyku — ti lidé, třebas zlomeni, mají ten klidný ton v zvyku.
tu na konec aprílu přistih' ji — šel, chudák, máje jí vstavit — v půlnoci v zahradě s Borůvkou. — čeledín jejich — se bavit.
Má ještě muže. Jeníček je dítě jejich. A v Luhu. dvé míle na půlnoc k hranicím chalupu mají bez dluhů.
Jeníček je tak dobrý hoch. přebiv vsak. že až bůh brání, zavírák vehnal mu do prsou. Borůvka nevzdych' už ani.
Jeniček jejich lásku měl, zalíbil selskou si dceru, Barušku pantáty Novotných — vsak jí už tenkráte věru
3
Z vlaku (část 1.) Otázky • Jak se označuje pasáž pod názvem básně. Jaký může být její smysl? • Jakým způsobem přišel vypravěč k příběhu? Jak se nejdříve stavěl k lidem v prostředí, v němž se nachází? • Jaký charakter mají básně ve sbírce? Do kterého žánru byste je zařadili? • Mohli bychom označit text za baladický? Co to znamená? • Odvyprávějte stručně příběh stařenčina syna. V čem spočívá jeho provinění? • S ohledem na znalost tématu sbírky se pokuste předjímat, co na odposlechnutém příběhu vypravěčem nejspíše bude zajímat. 4
Z vlaku (část 2.) Dva dny se toulal bůhví kde. pak přišel, tiše seď k stolu, a dal si hlavu do dlaní, a tak jsme plakali spolu.
„Pánbůh jí odpusť všecko zlé, ty moje noci a hoře! Už zas má nyní jiného — a Jeník jak by paď v moře!"
A jedem' zas. A zadumán poslouchám dunění vlaku — ta sešlá, drobná stařenka tam ještě míhá se zraku.
A už tu byli četníci. železa, vůz, a už jeli do Hory. k soudu — — teď věty se vzlykavé chvěly. . .
„A tatík váš?" se jiná ptá. „Tátové jinak vše míní. Jeníčka jenom proklíná, sám by ho utlouk' snad nyní..."
..Ach. což ta láska mateřská přes časy. přes hrob hoří, neumrazíš ji na horách, neuhasíš ji v moři."
„To bude jistě pověšen!" z žen jedna rozumně míní. „To jisté!" praví jiný hlas. „Tak vy tam jedete nyní? -
Vlak pisk', a jedem' v stanici Toť věru Kutná už Hora. Šedivá, mlčící, rozlehlá, chrám Panny Barbory shora
Tak mi ta sloka napadla. ta sloka Nerudova. a já si říkal ji hlasité. a maně zas říkal ji znova.
..Pár buchet vezu mu, buchet pár, on je tak vždycky rád jídá. . Můj bože, pověšen. . .bože můj. ta hanba pro něj. ta bída!
tenkými vížkami dívá se po šírém barevném dolu. „Tak s Pánem Bohem buďte tu." stařenka bere se dolů.
A k vlaku dunění dál a dál ty řádky zněly mi v sluchu. a jak jsem je stále skandoval, tu stařenku viděl jsem v duchu.
Ti páni mají paragraf, tím všecko změří tak hbité — ale. mí zlatí lidičky, vždyť je to přec moje dítě!"
Dívám se za ní, jak se jí šedivá hlava ta třese, jak pozorné modrý ten uzlíček v uvadlých rukou svých nese!. .
Sténala chvilinku. Jedna z žen zvědavě zeptá se znova : „A co ta jeho Baruška, jak se teď po tom všem chová?"
5
Z vlaku (část 2.) Otázky • Pojmenujte postoj obou rodičů pachatele k jeho činu. • Jaká vazba zajímá nejspíše tvůrce v této básni? Kdo je navzdory událostem v centru pozornosti? • Jaký je smysl závěrečných veršů? Jak se nazývá využití již existujících veršů jiných autorů? • Proč bychom mohli cítit s postavou matky soucit? • Čím je toto Macharovo dílo v kontextu literatury přelomu 19./20. století jedinečné? 6
Marie Wiltova (část 1.) Marie Wiltova Slečně Anežce Schulzové.
Slavná operní zpěvačka, Marie Wiltová, skonala ve Vídni dne 24. záři 1891. příšernou samovraždou. Po prudké a vášnivé rozmluvě s jakýmsi mladým elegantním mužem vyběhla v jednom domě vnitřního města do čtvrtého poschodí, odkudž se vrhla do dvora. V příštím okamžiku leželo korpulentní tělo její na kamenné dlažbě jako beztvárná zkrvavená massa. neopětovaná láska osmapadesátileté umělkyně k onomu muži sotva šestadvacetiletému dohnala ji k tomuto kroku . . . Z novinářské zprávy. (Kus lokálky. . .Jen jeden článek jichž v ploše žurnálových stránek se denně řetěz mihotá... Už všední je a otřepaná ta slední zoufanlivá rána. jíž vyzní, mocí zpřetrhaná ta vetchá struna života !
Bizarrní fraška, tragedie, jež Osud vytrvale vije před tváří svého publika. by dnes je ještě jala plně. musí se rovnat hrozné vlně, byt sestrojena důmyslně s vší vervou toho básníka !
Já stál jsem tehdy v lidí vřavě. jež tlačila se nedočkavě ku zohavené mrtvole ; jí neviděl jsem ; já měl dosti těch hluchých řečí banálnosti. úsudků plných lhostejnosti a vtipů drzé svévole.
Nuž. báseň byla podařena: Zde neforemná tlustá žena svou roli odehrála již ; rty vadnoucí si přihnout chtěly tam ještě pohár lásky vřelý, kde zavírá se život celý a myslí na kostel a kříž !
Tu vzpomínal jsem na tu chvíli, kily ona v lesku slávy, síly před plným domem zpívala ! Z té ženy s nízkým plochým čelem s vídeňské zelinářky tělem genius zářil v lesku skvělém a božská velkost splývala!
A intressantní moment ještě : Ten život spěl pod proudy deště to kytic, věnců, vavřínů — jak pěkný pendant Osud tvoří ku dramé. kdy v Lesbickém moři plout nechal (též po lásky hoři' antickou hlavu Saphinu ! — — —
To bylo v „Aidě". Žhavé chvění opojné jakés rozčilení rozlito bylo divadlem: zde oči jenom poslouchaly. zde nervy strunami se zdály. v něž její tony dopadaly a znovu hřměly v nitru tvém.
To světu stačí, jde se dále jak od truchlohry dokonalé v denního žití peřeje, a čeká v touze nenasytné. kde zdarma nová hra se skytne. jež na pár chvil zas zájem chytne a svadlým nervem zachvěje. . .
A ona zpívala a hrála . . Ta celá duše její tála v ton vítězný a vířící. . . ne. nehrála, to ona žila, vše trpěla, vše procítila — vždyť tenkrát sprcha slzí lila se. zřetelné jí po lící .
7
A jaký život ležel za ní?. .
Marie Wiltova (část 1.) Otázky • Co je to lokálka (v kontextu básně)? Jaké jsou její obvyklé znaky? • Kdo je vypravěčem? Je nějakým způsobem účasten zmiňovaných událostí? • Z jaké časové perspektivy je příběh vyprávěn? • Jaké jiné možnosti se nabízejí? • Kdo je hrdinka básně? Jaké je její společenské zařazení? • Co mohlo vést titulní postavu k jejímu zoufalému činu? Jaké možnosti se nabízejí? • Vyhledejte subjektivně méně srozumitelná místa (jsou-li taková). Diskutujte. 8
Marie Wiltova (část 2.) Nevlídné mládí, namáhání a úděl chudé dívčiny: ta jednotvárná práce všední, jež plouží se tak od dne ke dni, ta resignace, s kterou bední zří tupé v příští hodiny. Pak vdala se. Muž s postavením ( — partie dobrá — běžným rčením; se ráčil nad ní smilovat; byl sňatek to. jak zvyk je lidu ty odejmeš od mně bídu. já budu sloužit tvému klidu, o kuchyň, prádlo pečovat Tak mohla jít tou cestou žíti. jak jiných sta jí zříme jíti: •m malém kroužku vážena. ctít příbuzné, mít známé dámy, pár dětí, boje se služkami, pak hrát si s vnuky, se vnučkami — a žití plavba skončena. Však v těžkopádné duši její se zvolna touhy probouzejí a větší, vyšší, smělejší, a v srdci, v němž jen stíny žijí, teď tony rodí se a bijí a slívají se v melodií nad lesní orkán bouřnější.
A naslouchala hlasu tomu a poslechla. A s bohem domu i muži dala bez žele. A zdálo se jí v okamihu, že střásla jakous kletbu, tíhu, že ted otvírá žití knihu a že v ní našla účele.
Tak po letech jí tucha bolná znát dává, že vše mizí zvolna, hlas, léta. život, vavříny — tu v těžkopádné duši její se potlačené touhy chvějí a srdce hrobu u veřejí svůj žádá román povinný. . .
A žila, žila . Všecka práva, jež příroda nám lidem dává, svým bohům dala na oltář: den nebyl pro ni ; ožívala, až v šatně, kde se oblékala, a žila, na prknech když stála. stopena v sterých světel zář.
Jak hořce asi rozhlédla se po zašlém, takhle žitém čase, jakou as struskou bezcennou jí byly pocty, velkost, sláva, ta náhrada, již božství dává za odřeknutá srdce práva, za mladost šumně ztracenou !
A žila, žila... Světem dálným se nese letem triumfálným a vše jí leží u nohou: titule, skvosty, sláva, jmění i kritik zbožné zanícení — vše, čím se platí za umění pod touto modrou oblohou.
Ne, nedopadlo její tělo na kámen dvorku ; ono hřmělo ve vyčítavém chropotu kams jinam. Ku geniu svému a k tomu božství ukrutnému, své slávě klnulo a jemu a nežitému životu.
A pak. . . Kus staré theorie, jež u tragiků řeckých žije. se na ni náhle navíjí; když božstvo pozemským se stává, vždy křehkou schránku na se brává. však když svůj úkol dokonává, tu schránku Fátum rozbíjí. . .
9
Marie Wiltova (část 2.) Otázky • Co víme o minulosti hlavní postavy? Jaký život se jí nabízel? Jaké odlišné sny o budoucnosti proti tomu stavěla? • Vyhledejte ironické postřehy k banalitě života. • Jaký způsob existence si hlavní ženská postava zvolila? • Co bylo hlavním důvodem dobrovolného odchodu ze života? • Srovnejte hlubší ponor do duše stárnoucí ženy s obsahem povrchní novinové zprávy. • Jak byste pojmenovali téma této básně. Jaký důvod pro zařazení do sbírky byste dokázali nalézt? 10
Nad mou malou dcerou V dnech podzimních, kdy venku lítě do šedých oblak vítr pral, u kolébky tvé, drahé dítě, já tyto tiché dramy psal.
A bylo konec mému snění a zanikly mé představy a z pera v teskném rozechvění se řinuly jen obavy!
Jen pro tebe zas, moje děcko, chci, prosím, žádám slunce svit, jen pro tebe chci mít to všecko, co sám jsem musel pohrobit.
Za jedné odpolední chvíle tvé velké oči gazelí se s pozorností v lístky bílé, jež odkládal jsem, upřely,
A každý verš mě hořem schvátil a každý děj vnik v srdce mi vždyť já bych rád tvou cestu zlatil jen sluncem a kryl růžemi!...
A vím, že nebudu ti ani než v prašné cestě věrný stín, jde s tebou, ale neuchrání tě před hořem a tresty vin.
a baculatá tvá ručka vzpřáhla se po nich s touhou zvědavou a tenkrát bolest, úzkost náhlá sevřela celou duši mou.
Sám jakž takž hledím do své zimy a s resignací znám vše nést a nevzdychnu už nad dny svými: ach, zde by měly růže kvést...
Tvé drama, dítě... Býti ženou, už to znamená trpěti, nad drahou její zachmuřenou už Osud vyřkl prokletí.
Ze slunných snů, mé hravé kotě, jež pohádkou se zdají nám, tys napřáhla se po životě, po životě, jak já jej znám.
Já vynesl jsem z vlnobití prastarý sic, však dobrý štít: jediná pevná moudrost v žití je v prostém pojmu: žít, jen žít - -
Tys natáhla tu ručku svoji po malém lístku... za pár let snad to, co nyní na něm stojí, ty budeš muset vytrpět!...
než ovšem na hltavé vodě z mé pyšné lodi zbyl jen vrak, ta moudrost s ostatními je v shodě: mně vše vždy přišlo pozdě tak...
11
Nad mou malou dcerou Otázky • Kdo v básni hovoří? Z jakého důvodu? • Co víme o mluvčím, o jeho minulosti? Jak nahlíží na život? • Co je na celé sbírce (nahlíženo dobovou optikou) pozoruhodného? • Znáte jiné (i zahraniční) texty ze stejné doby, které také kladou důraz na ženskou otázku? • Vyhledejte v básni verš, jenž by mohl být mottem celé sbírky. • Co víte o neumělecké kariéře básníkově? Vyhledejte informace. 12
Zdroje Literatura:
MACHAR, Josef Svatopluk. Zde by měly kvést růže. Praha: SNKLHU, 1957.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 13
