1. Dal jsem Viki do postýlky a už tvrdě spí. Myslím. Doufám. Bojím se k té postýlce přiblížit, protože mne k smrti děsí. Věc jako dětská postýlka vypadá přes den úplně neškodně, ale v noci se tam dějí strašlivé věci. Závěsy zataženy, je tu tma, okolí ozařuje jen světlo displeje, na kterém pracuji. Najednou se za postranicí postýlky objeví něčí hlava. Ale ne lidská, většinou nějakého zvířete. Vždycky je to hlava jednoho z plyšáků, oni jak se zhasne, ožívají... Vážně hrozné. Jsem muž, takže ne, že bych se bál, prostě na ně udělám "HUŠ!" a oni zmizí. A z postýlky se ozve: "Hehehe." Ten smích mne taky děsí. Ty hračky se smějí úplně jako Viki, která tvrdě spí. Jednou za čas se dokonce stane, že některá vyskočí ven. A nijak při tom nekřičí, jako ostatní sebevrazi, jen tiše opíše svůj oblouk a žuchne na zem. Je to podivný oblouk. Velmi se podobá dráze letu ručního granátu, který kdosi vyhodil a pak zalehl patama k výbuchu. Někdy vůbec nejsem schopný pracovat, jak se třesu. Sedím nad podsvícenou klávesnicí, najednou "hvízd" letí ven Šáša a třitkrát sebou pleskne o koberec, než se zastaví. Není to nic hezkého k vidění. Nenechám se ovšem deptat nějakým šaškem, popadnu ho za čepici a hodím zpátky. A pak se to zase ozve. Ten strašlivý, mrazivý chechot ze tmy: "Hehehe." Nečetl jsem zatím statistky sebevražd plyšových hraček, ale nepřekvapilo by mne, kdyby byly vysoké, protože není žádný med, když vám celou noc slintá mezi půlky dětská pusinka. Netuším, proč mu Viki většinou spí na zadku. I když mám teorii, že ji vždy okamžitě uspí plyšové prdy. Jednou jsem také nachytal Méďu, jak nešťastně sedí pod zásuvkou. Nevešly se mu totiž do těch malých zdířek jeho tlusté packy. Od té doby nejí. Skutečně, sledoval jsem ho. Viki se ho pravidelně snaží krmit a strká mu jídlo až k tlamě, ale nikdy si nic nevezeme. Ale zatím neztratil z vycpávek ani gram. Tiše! Slyšeli jste to? Takové žalostné: "Tá...tů..." Tohle volání je stejně nebezpečné, jako zpěv víl v močálech. NIKDY za ním nesmíte jít. Vstoupit v noci do území oživlých hraček nevěstí nic dobrého. Je to pár dní, co jsem zažil jednu z nejhrůznějších nocí. Ten den totiž nevylezla ani hračka. Ozývalo se jen: "Cvak... Cvak..." Dobré dvě hodiny to trvalo. Ale to cvakání ještě nebylo tak nervy drásající, skutečná hrůza byla ta záře. Objevovala se na stěnách, na závěsech, někdy se jen tak rozzářila celá postýlka. Stále nevím, jestli tam řádil pekelný pes nebo plyšáci prováděli jaderný výzkum, ale shodou okolností to byl ten večer, kdy mi ze stolu během čtení na dobrou noc zmizla baterka. A to není všechno, druhý den
ráno jsem ji našel a měla ji Viki navlečenou za poutko na noze. Trvá to často hodiny, ale nakonec se vše zklidní, plyšáci přestanou skákat, přestanou se i objevovat nejpodivnější úkazy a v nastalém tichu se odvážím k postýlce přiblížit. Pokaždé si uvědomím, že moje dcera je hrdinka. V boji o vlastní spánek a klid oživlých hraček bojuje do posledního dechu a přemůže je. Všechny do jedné. S uspokojením pak vidím, jak jí zpod nohou čouhá hlava Méďy, pod bříškem má ucho psa a spokojeně slintá na Šášově žlutém zadku. Dostala vás, vy mrchy vycpaný! Zpacifikoval bych je sám, ale nesnáším hračky, co se samy od sebe hýbou. A ještě se smějí ve tmě. "Hehehe." 2. Je to už přes týden, co se dvouletá Viki naučila kopat míč před sebou, ale dnes se do toho úplně zabrala. Prokopala se celým parkem, pak jsme jí dali autíčko. Kopala ho před sebou kolem vodotrysku. Pak jsme jí dali kyblíček a lopatičku. Kopala je před sebou kolem laviček. A pak jsme losovali, kdo se k ní přiblíží, aby jí dal napít. 3. Kátinu tchýni už štve, jak o ní všichni povídají, že pořád pije kafe a přitom to vůbec není pravda. Prohlásila, že teď pije jen dva šálky denně. Jeden šálek ráno a jeden odpoledne. Zeptal jsem se, jak se jí podařilo přilepit k dětskému bazénu ouško. Pak jsem musel zdrhat a měl jsem co dělat, je pořád rychlá. Naštěstí, když jsme běželi kolem Starbucksu, tak nějak ztratila stopu. 4. Dnes se začala utvářet budoucnost. Přišly na trh Google Glass. Zatím jen pro vyvolené, ale podle mé prognózy právě taková věcička změní vnímání světa. Stejně jako mění svět internet, nyní to bude mnohem více. Internet v nás. Dostupnost informací bude okamžitá. Žádné surfování, hledání na google, budete se dívat na věci kolem sebe a v brýlích uvidíte všechny informace o nich. Budete vědět, co za stromy roste kolem, co je to za psa, kterého jste potkali... A dohledat všechny podrobnosti k tomu, co vás zrovna zaujme a nebudete muset sedět u počítače, ani čučet do mobilu. Brýle prolínají skutečný a virtuální svět. Škoda, že právě tuto zajímavou funkci budoucnosti brýle zatím neobsahují. Se zvědavostí jsem sledoval tzv. unboxing videa, tedy první rozbalování krabice. Často se to natáčí s novým hardware, mobily, televizemi... Napadlo mne při tom, že jsem měl natočit "unboxing video" s Káťou a Viki při porodu. Ten pocit, když poprvé naříznete obal,
kde je věc, na kterou jste tak dlouho čekali! I když císařský řez asi nebude pro slabší povahy. Pak vybalení z igelitu, vlastně ani nevím, jak se to dítě vyklepe z fusaku. Potom vyndáte z krabice všechno příslušenství a rozložíte po stole, aby se na nic nezapomnělo. Zvlášť u chlapečků. Porod navíc nabízí unikátní odpojení z výrobní linky. Já se tedy vůbec necítil na přestřihnutí kabelu, abych udělal ze své dcery wifi, ale kde jinde to zažijete? Navíc bych se nebál přidat k videu i "first run" tedy první spuštění. To plácnutí po zadečku a tím se zapojí repráky a ventilace. Možná to zkusím při dalším dítěti. Kdo ví, třeba jednou vydáme Viki 2.0. I když to nebude nic snadného, protože první verze nemá žádné chyby. No... Možná ovladač hlasitosti na první půlrok by se v další verzi hodil. Nebo vypínač, když má spát... Páni, to by byla pohádka! Ale co, stejně stačí, když ten prcek k vám přicapká, obejme vám nohu, přitiskne se k ní a zavolá: "Tátů." - a tak stále znovu zjišťujete, že rodičovství je ta nejúžasnější věc na světě. Po čokoládě. 5. Když fotím Viki, vždycky zapomenu přepnout do režimu "sport" pro zachycení rychle se pohybujících se objektů. Díky tomu mám největší sbírku fotek, na kterých před chvílí byla. Podle našeho foťáku se Viki pohybuje jako kulka z pistole. 6. Babička sice Viki oblékla, ale papírovou plínu jsem musel nasadit já. Na takové věci není zvyklá. Za jejího mládí se používaly kožešiny. Z mamuta. Kterého sama, čerstvě ulovila. Ani za ním nemusela běhat, prostě vypustila z krabičky své náhradní zuby. To není sranda, jednou mne tchýniny klapačky hnaly až na nejbližší strom a já musel strávit noc na větvi. A pak jsem nemohl dolů a musela pro mě přiletět na koštěti. 7. Měl jsem natočit dnešní díl "Žehlíme s Viki". Vypadá to asi tak, že já žehlím a dvouletá Viki z postele fouká na kalhoty, aby je to tak nepálilo. 8. Dennis s probudil ve svém psím pelechu, zívl a začal vrzat zubama. Příšerný zvuk smrad, jako když se otvírá hrobka. Až na to, že když vejdete do krypty, všichni odpočívající si tam pokojně tlejí a neleští si věčně svého ochčivátora. To je puch! Nedivím se, že Dennise chtěla Cinema City do kin pro technologii 4DX, kde měl dělat speciální efekty ve scénách s masovými
hroby a útoky zombie. Bohužel, z testovací skupinky diváků nikdo nepřežil. 9. Dvouletá Viki mne neustále nutí, abych si lehal na její polštářek a dělal "hají". Pak mne přikryje druhým polštářkem, což asi má být deka. Moc dojemné, jak se o mne stará. Jen tu deku-polštářek ještě musí cvičit, že se s ní přikrývá celé tělo, aby v noci nebyla ziminka. A ne, že mi ho narve do obličeje a pak si na něj sedne. 10. Dostali jsme DVD Krtečka, tak se poslední dny na pohádky před spaním díváme, ale dnes začala mechanika stávkovat, tak jsem musel tu starou duhovou omeletu vyndat z počítače a Krtečka přečíst z disku ručně sám. Viki mu říká "Í-í." - jelikož si myslí, že je to krysa. Moc jí to bavilo, zvlášť přepínání na menu kapitol (mačkala mi nos), titulní menu (plácala do tváře), volbu jazyků (tahala mi za pysky) a menu titulků (zakrývala mi oči). I hluchý pes Dennis si přišel pohádku poslechnout. Jednou jsem sice v pohádce udělal chybu, protože jsem místo "krteček si hrál s myškou" přečetl: "Ale už vypadni ty vrchní inspektore kdejaké díry, já tě po páté z topení tahat nebudu!", což jsem pak Viki vysvětlil tím, že DVD je tak poškrábané, že i optika mechaniky by si na to musela vzít brejle. Čtení pohádky přímo z lisovaného DVDčka nešlo tedy tak špatně, jak by kdo čekal, trochu nevýhoda byla, že pohádka je psána na disku dokolečka, takže s ní musíte samozřejmě stále otáčet a mně se zařezávala do prstu, nakonec jsme ten problém vyřešili, že jsme chodili dokolečka. Někdy jsem se ztratil, ale Viki mi vždy hbitě ukázala, na které drážce jsem skončil. Nicméně musím říct: tohle doma nezkoušejte, není to totiž pohádka na spaní, ale dala by se použít na vybuzení před olympiádou. Dvouletá Viki ještě stále skáče v postýlce: "Etě! Etě!!" Jenže mne volá Káťa. Potřebuje přečíst magnetofonovou kazetu. 11. Viki vyrazil další zub. Špičák vpravo nahoře. Nevím, jak dětem rostou zuby normálně, ale google říká, že teď už by jí měl vyrůst jen hrad Kašperk vlevo nahoře a dole rozhledna na Pancíři s kaplí svaté Kunhuty na Prenetu. 12. Seděl jsem u Viki, která si odbývala svůj polední spánek. Najednou mi blikla zpráva na chatu. Byla od Káti, která psala z počítače vedle v pokoji:
"Mám dvě zprávy, dobrou a špatnou. Tak za prvé: neteče voda." Odvedle jsem zaslechl hlas tchýně. "A teď ta špatná..." 13. Máme tu soutěž o to, kdo dříve probudí batole během poledního spánku. Dennise dávácího se vlastními chlupy právě překonal chlápek vyhazující 20 skleniček, jednu po druhé. A když sleduji toho chlápka naproti, jak si chystá pneumatické kladivo, dospívám k názoru, že nic nezajistí klidný spánek vašeho děťátka lépe, než traktoristická sluchátka na ouškách. A snajpr na střeše. 14. Ten pes je tak neskutečně líný se zvednout nebo jakkoli pohnout! Pokud chápeme movitý majetek jako věci, které jsou přemístitelné, tak máme jediného psa na světě, kterému se podařilo prochrápat až do katalogu nemovitostí. 15. Máme to ale geniální dvouleté dítě. Nejen, že už přečte dvě písmena "O" a "I", ale pozná je, i když jsou vzhůru nohama! 16. Bolí mne záda a protahování zad nepomáhalo, pak jsem se dočetl, že problém bývá v ochablém břišním svalstvu. A ono pomohlo posilování břicha. Fascinující, jak je všechno v lidském těle provázané. Také mne trochu bolí hlava. Zatím vím, že na to nezabírá čištění zubů, kotrmelce ani manikůra. Jednou na to přijdu. Ne, tak pojídání banánové slupky taky ne. 17. Musím varovat všechny, kteří zvažují investici do zlatých cihel. Za prvé jsou děsně těžký, blbě se kladou na sebe a vůbec na nich nedrží malta. Nakonec jsem na dětský pokojík koupil Ytong a byl jsem mnohem spokojenější. A ještě to vyšlo i o něco levnějc. 18. Dvouletá
Viki zase přiběhla s knížkou: "Tati! Tati! Ó! Ó!" - důležitě ukazovala na své nově objevené písmeno. "No, skoro." - pochválil jsem ji napůl. "Vidíš, tady dole je takový camfourek, takže to je Qé. Představ si, že Ó je samička a Qé je sameček, takže Qé je takové Ó s ocáskem." Viki kývá.
