Dovoz řezaných květin z Keni do EU 12

Cena vody

V š e o  g l o b á l n í m p r o b l é m u n e d o s t at k u p i t n é v o d y

Hlavní témata:

Jak se žije na banánových plantážích? 9–10

Dovoz řezaných květin z Keni do EU 12

Cílek: Za válkami stojí i boje o vodu 13–14

strana

1

E D I T O R I A L marie Hokrová Koordinátorka kampaně Cena vody, Informačněvzdělávácí sekce Rozvojovka, Člověk v tísni

Vody bude ubývat problémy s nedostatkem vody by se brzy mohly dotknout i střední evropy. „České republice bude voda chybět třeba už v roce 2050,“ říká přední hydrolog a geograf bohumír Janský.

Jaká Je pravá Cena vody? Milé čtenářky, milí čtenáři,

foto editorial: archiv Marie Hokrové

foto titulní strana:

alžběta Jungrová

Kdyby dnes macecha poručila Marušce, aby došla v lednu pro jahody nebo rozkvetlé růže, nebyl by to žádný problém. Jednoduše by je zašla koupit do nejbližšího stánku. Jak je ale možné, že když u nás mrzne, můžeme koupit rozkvetlé květiny? Denně se na náš trh dováží z rozvojových zemí – z Keni, Etiopie, Zambie, Ugandy nebo Kolumbie. Ale jakou za ně platí cenu lidé na druhém konci planety? Na veškerou produkci a přepravu zboží je potřeba energie a suroviny, včetně té nejcennější – vody. A právě pitná voda, kterou my získáme jediným otočením kohoutku, je pro jiné lidi luxusem. Problémy s nedostupností a špatnou kvalitou vody v rozvojových zemích s námi nesouvisí pouze zdánlivě. Důkaz najdeme ve vlastním nákupním košíku. K problémům přispívají právě růže ve váze na našem stole, protože kvůli nim vysychá jezero Naiwasha v Keni. Na produkci jednoho bavlněného trika bylo spotřebováno 2 700 litrů vody, a to často v oblastech, kde vody není dost ani pro obživu místních oby vatel. „Naše“ banány mohou za to, že voda a půda v Latinské Americe je plná chemikálií. Zavedeme vás do světa vody, životodárné tekutiny, která je rozložena na zemské pevnině velmi nerovnoměrně. Seznámíte se s problémem nevratného vysychání jezer v Asii i A frice. S komplikacemi, které rozvojovému světu přináší znečišťování vody jedovatými látkami, ať už z průmyslu nebo zemědělství. Pokusíme se vám ukázat, jakou cenu má voda pro chudé lidi. Pro lidi, kteří pro ni chodí i několik kilometrů denně. V neposlední řadě se dočtete i o tom, jak je možné vodní zdroje zpřístupnit. Kdyby totiž každá africká rodina měla v domácnosti vodovodní kohoutek, mohla by se transformovat celá společenst ví. Místo trmácení pro vodu by se ženy mohly věnovat živnostem, vylepšily by si tak rodinný rozpočet a děti by mohly chodit do školy. Přeji inspirativní čtení.

V některých oblastech Afriky chodí ženy a děti i přes 10 kilometrů denně, aby obstaraly vodu pro celou rodinu. Blíž zkrátka zdroj vody není. Podle toho se tu s touhle životadárnou tekutinou také zachází. Podle statistik obyvatel Etiopie spotřebuje za den kolem 10 litrů vody, zatímco Čech přes 100 litrů. Stačí otočit kohoutkem.

na co se na světě spotřebuje nejvíc vody? předpokládám, že se to liší podle regionů, států i světadílů. Nejlépe je na tom z hlediska množství pitné vody Jižní Amerika, nejhůř pak Austrálie. Množství vody je dané od přírody, ale velkou roli hraje člověk a jeho spotřeba. Kamenem úrazu je zásadní rozdíl ve struktuře spotřeby vody mezi vyspělými a rozvojov ý mi zeměmi. Nejv yspělejší země světa jako USA zhruba polovinu veškeré vody spotřebují v průmyslové výrobě, pak následuje pitná voda a až pak voda na zemědělství. V rozvojových zemích to je vlastně opačně. Zvlášť v těch, které mají velký počet oby vatel. Nejvíc vody je tu třeba na výrobu potravin, tedy převážně na zemědělství. Naprostý extrém je Indie, druhý nejlidnatější stát na světě s více než miliardou oby vatel. Na závlahy a výrobu potravin se tu spotřebovává až 95 % veškeré spotřeby vody. Pro rozvojo-

vý svět průměrné hodnoty říkají, že spotřeba vody je 75 % v zemědělství, 20 % v průmyslu a pouze 5 % v domácnostech. Vlády asi osmdesáti států světa udávají, že mají problémy s nedostatkem vody. V těchto zemích žije zhruba dvě miliardy lidí, tedy asi třetina lidstva. A vody bude ubývat.

tomu asi nahrává i to, že se v suchých oblastech často pěstují plodiny náročné na zavlažování. třeba v pouštních oblastech uzbekistánu rostou obrovské plantáže bavlny pro výrobu našeho oblečení a vysychá tak aralské jezero… V 80. letech, když jsem tam jezdil, se místní chlubili, jak bavlníkový byznys prosperuje, jak se plantáže rozrůstají. Méně nadšeně tehdy odpovídali na otázky, kde berou vodu na zavlažování. Navštívili jsme tehdy i Karakumský kanál, tehdy největší zavlažovací umělou vodoteč na světě – z řeky Amudarjy se jakoby odděluje umělá řeka a namíří si to nesmyslně pouští Karakum až téměř ke Kaspickému jezeru. A takových kanálů je tam celá řada. Řeky Amudarja i Syrdarja jsou v horách obrovské, vodnaté, ale jakmile odtečou z hor, tak se rychle zmenšují právě kvůli těmto závlahovým kanálům. Výsledkem je, že řeka Syrdarja se zkrátila natolik, že nedotéká do Aralského jezera. Kdysi druhé největší jezero světa

Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Brožura vznikla v rámci kampaně Cena vody. Byla vytištěna na recyklovaný papír. Více informací na www.rozvojovka.cz a www.facebook.com/rozvojovka. Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Redakce: tereza Hronová, marie Hokrová, kateřina gabrielová

STRANA

má asi 10 % původní plochy. Na jeho březích rezaví lodě, které dřív obstarávaly obživu pro rybáře. Soli ze zasolené pánve jezera vítr rozfoukal do okolí a zemědělská půda se tak znehodnotila. A koloběh problémů začal právě tím, že se odebrala voda a zničilo se tak jezero.

2

Je řešením omezit produkci bavlny a nebo by pomohlo i zefektivnění závlah? Bylo by žádoucí, aby se zastavil rozvoj bavlníkových polí a stát přehodnotil priority. Důležité je i zastřešení závlah. Karakumský kanál dlouhý čtyři tisíce kilometrů je otevřený! Deset metrů široké koryto s volnou hladinou vody. Než přeteče poušť, tak se tři čtvrtiny vody vypaří. To je absolutně neefektivní.

Tyto problémy se netýkají jen bavlny. Máte nějaké další příklady, kde se na závlahy v zemědělství odčerpává neúměrné množství vody? Třeba rýže je dost náročná, ale ta se většinou pěstuje v monzunových oblastech a tam, kde je vody dost. Jsou ale oblasti v tropech a subtropech kolem obratníku, kde se zavlažují kromě bavlny i  běžné obiloviny. Děje se to v evropském středomoří, na  severu Afriky, na  Blízkém v ýchodě v čele s Izraelem. Takzvaný Státní vodovod se tu odděluje na severu země z Genezaretského jezera a zásobuje zemi vodou. Řeka Jordán je kvůli tomu dnes malý potůček. A to má i politické důsledky. Jordán je převeden na  izraelskou stranu a další možní uživatelé mají prostě smůlu. Na ně voda z Jordánu už nezbyla. Jordánsku je dopřáno asi 10 % vody z řeky, ostatním vůbec nic.

Je možné, že by se v oblasti Blízkého východu tedy v dohledné době bojovalo o vodu? Týká se to především řek Eufrat a Tigris, které pramení na východě Turecka. Tam na nich lidé vybudovali kaskádu přehrad a  v yužívají je v  podstatě jako nástroj politické moci. Když je napětí, tak vodu nepouští. A  to zásadně odporuje Světové vodní chartě. Voda dráždí politiky a v budoucnu se to asi bude stupňovat.

Někteří tvrdí, že k tomu přispěje i klimatická změna. Vody bude v suchých oblastech kvůli oteplování stále méně. Nejsou obavy přehnané? Změna klimatu existuje, o tom není pochyb. Mám spoustu dokládajících dat z Peru i Kyrgyzstánu, kde tají ledovce. Satelitní snímky dokazují, že

některé ubývají až o šedesát metrů za jediný rok. U pramenů Amazonky bylo pět ledovců a v roce 2007 zmizel poslední. Všechno nasvědčuje tomu, že i k nám do střední Evropy dorazí problém s  vodou. V  České republice bude voda chybět třeba už v roce 2050. Klima se neustále otepluje a  otázka je, jak dlouho to bude trvat a jak rychlé budou změny. Další věc je, že vzrůstá extremita odtoku. Na jedné straně jsou delší období sucha, na druhé častější povodně.

Kvůli tání ledovců a hrozbě povodní pracujete se svým týmem ve zmíněném v Kyrgyzstánu. Čím přesně se zabýváte? Vytipovali jsme od roku 2004 dvanáct jezer, které je můžou kdykoliv protrhnout, dvacet pět s v ysokým rizikem a dalších asi dvě stě s potenciálním rizikem průvalu. Pokud se protrhne hráz, může voda ohrozit tisíce lidí. U  jezera Petrova je navíc hrozba obrovské ekologické havárie, protože je pod ním úložiště toxického odpadu z těžby zlata v  dole Kumtor. Začal tát masivní ledovec Petrova a jezero pod ním se tak zvětšuje za  rok až o  deset hektarů. Dnes je o něco menší než Rožmberský rybník, ale vody stále přibý vá. My si myslíme, že se protrhne určitě, ale zabý váme se tím, kde. Nejkatastrofičtější je varianta spodní průtrže hráze. Těžké kov y a  další toxické látky by voda roz-

vlekla po celém údolí až do sousedního Uzbekistánu.

Mluvíme o suchu, o povodních, znečištěné vodě a dalších závažných problémech. Jak je ale můžeme řešit? Musíme lidem říkat, jak se mají k  nedocenitelné surovině chovat. Vzorem by mohlo bý t Šv ýcarsko, Norsko, Švédsko nebo Rakousko. A  co se týká pomoci rozvojov ým zemím, můžeme tam třeba posílat naše odborníky nebo v yčleňovat peníze ve státním rozpočtu na rozvojovou spolupráci. A to bez ohledu na to, kdo vyhrál volby. Prof. RNDr. Bohumír Janský, CSc. (1951)

Je uznávaný český geograf a hydrolog a  působí na  Přírodovědecké fakultě Univerzit y Karlo vy. Od začátku 90. let 20. století se zabývá výzkumem v pramenné oblasti řeky Amazonky. V letech 1999 a 2000 se dvakrát úspěšně vydal hledat prameny Amazonky v horách na jihu Peru. Tedy jinde, nežli kam je koncem 17. století lokalizoval jezuitský misionář, autor první mapy Amazonie a rodák ze severočeského Trutnova Samuel Fritz. Od roku 2004 se svým týmem mapuje ledovcová jezera v Kyrgyzstánu, aby předešel tragickým následkům při protržení jejich hrází.

autorka rozhovoru:

Tereza Hronová Člověk v tísni

foto:

Alžběta JungroVá Miliony žen tráví většinu dne obstaráváním vody.

Ve slumu má voda cenu zlata 3

STRANA

Sehnat vodu ve slumu na předměstí keňské metropole není tak jednoduché. Žije tu asi 800 tisíc lidí v pro nás nepředstavitelných podmínkách. Pro většinu je problém ušetřit peníze a za vodu se tu platí nemalé částky.

text

Jaromír Marek Autor je redaktorem ČRo1 Radiožurnálu.

foto

Jaromír Marek Řeka Ngong je v Nairobi tak špinavá, že se v ní daří choleře, úplavici i malarickým komárům. Za čistou vodu se platí.

U  vodovodního kohoutku je živo. Ženy, které stojí ve frontě, klábosí a probírají poslední novinky ze života vesnice. Když na ně přijde řada, naplní své bílé plastové kanystry, zaplatí a  vlečou se s  nimi domů. „Denně přinesu osmdesát litrů vody. Na pití, na vaření, na mytí. Všechnu vodu musím přinést odsud,“ říká mi třicetiletá Tina a nakládá si na rameno desetilitrovou nádobu a rychle rázuje ulicí. Dnes ji taková cesta čeká ještě šestkrát. U  vodovodního kohoutku ji střídá Sarah. Na zádech má v šátku přivázaného kojence. Doma na ni čekají další dvě děti. Dvakrát denně je koupe a  jak říká, denně spotřebuje dvě stě litrů vody. Je to pořádná fuška, dopravit vodu domů. Teď má ale štěstí. K pumpě s ní přijel mladší bratr a naplněné kanystry nakládá na  dvoukolák. Obv ykle ale všechno musí odnosit v rukách. Obstarat vodu, to je v  Keni práce pro ženy a děti. Když se ptám, jestli by si dokázala představit vodovod ve svém domě, Sarah se zasní: „To určitě, ale na něco takového nemáme peníze. Nikdo tady nemá vodovod. Jsme rádi, že vůbec máme kam chodit pro vodu,“ snáší se zpátky do reality.

Místo s chladnou vodou Jsme ve slumu Mukuru kwa Njenga. V  aglomeraci na  východním předměstí keňské metropole Nairobi. Jednoduché domky postavené z vlnitého plechu vyrůstají hned za průmyslovou zónou. Slum tvoří celkem dvacet vesnic. Na nevelké rozloze tady žije šest, možná osm set tisíc lidí! Bez vody, bez kanalizace. Životní podmínky jsou pro většinu z nás zcela nepředstavitelné. Nořím se do  úzkých uliček. Jejich středem pomalu protéká bahnitá strouha plná odpadků. Na mokvajících březích si hrají malé děti. Stejně tak jako na břehu řeky Ngong, která protíná slum. Ngong je jedním z přítoků řeky, která dala jméno celému městu Nairobi. Enkake Nairobi lze přeložit jako “místo s chladnou vodou”. Vodní tok ale dnes vypadá, jako by protékal skrz obří skládku. V  hromadách odpadků je těžké rozlišit, kde má vlastně své břehy. Všechno nepotřebné, veškerý odpad, končí právě v řece. Míra jejího znečištění je tak alarmující. Nedostatek vody pro osobní spotřebu a úděsné hygienické poměry, to vše přináší zdravotní následky. Ve slumu se daří malárii, úplavici i choleře. Poslední rozsáhlá

epidemie této smrtelné choroby tady řádila v roce 2009. Míjím další vodovodní kohoutek. Na rozdíl od mojí první zastávky ale jeho okolí zeje prázdnotou. „Kohoutků je tady relativně dost. Za každou kapku vody se ale musí platit. Zadarmo je nanejvýš jedna sklenice. Voda je drahá a navíc, existují rozdíly v ceně. Zatímco my prodáváme dvacet litrů za tři šilinky, soukromí provozovatelé požadují za  totéž šilinků pět,“ vysvětluje můj průvodce Patrik. Jako dobrovolník pomáhá místnímu sdružení, které provozuje vodní zdroj z naší první zastávky. Na  rozdíl od  soukromých majitelů vodovodních potrubí a kohoutků nemusí komunita na prodeji vody nutně vydělávat peníze. Proto může nabídnout nižší cenu a tak je u nich stále plno. Rozdíl na dvaceti litrech vody dělá dva šilinky. Je to málo nebo hodně? Jak pro koho. Jen pro představu: jeden keňský šilink má hodnotu asi dvaceti haléřů. Řeklo by se, že rozdíl v ceně tak nehraje žádnou roli. Místní lidé ale počítají v jiných číslech.

Z čeho živit rodinu? Obyvatelé slumu, kteří se s vidinou lepšího života přistěhovali do Nairobi z celé země, mají opravdu hluboko do kapsy. „Lidé nemají práci ani peníze. Na základní životní náklady potřebuje průměrná rodina asi dvě stě šilinků denně. Denní plat v  továrně dělá dvě stě padesát šilinků“, v ypočítává Patrick. „Stálou práci v některé z továren, které stojí hned za plotem, má jen málokdo. Obvyklým zdrojem obživ y je příležitostná práce na stavbách a při čištění kanálů. Ženy posluhují nebo perou prádlo. Mzda je pak podstatně nižší,“ vysvětluje situaci. Jak cenná je ve slumu voda, to potvrzuje i Marry. Žena středního věku, která na ulici prodává dřevěné uhlí. Na rozdíl od většiny obyvatel slumu má svůj vlastní byznys, velký výdělek jí ale nepřináší. „Mám velkou rodinu. Denně potřebuji alespoň deset dvacetilitrov ých kanystrů. Jeden stojí pět šilinků. To je pro mě hodně peněz. Denně vydělám asi stovku. Polovinu příjmů utratím za  vodu.“ Až příště otočím v  koupelně vodovodním kohoutkem, budu myslet na to, jaká je pravá cena vody.

Zuby si čistí mýdlovou vodou 4

STRANA

Mýdlo ročně zachraňuje statisíce lidí. Bez něj by zemřely na nemoci ze špinavé vody. Zároveň se ale syntetické látky z mycích prostředků mohou dostávat do jezer a řek. A to má rozsáhlé environmentální dopady. Je sedm hodin ráno a ze dvora malého domečku v africké Ugandě se ozývá hlasitý smích několika žen. Začínají pracovat s východem slunce. Máma natírá chleby máslem, babička jen tiše pozoruje a dvě sestry pilně pracují. Starší Eva myje nádobí ze včerejší večeře. Mladší Stella mydlí na zemi špinavé prádlo. „Nejlepší je tohle modré mýdlo z Indie. Dlouho vydrží a  nejlíp čistí,“ říká s  úsměvem o  přehnaně modrém mýdle.

Pračku a nebo ne? Rodina má zásoby vody donesené z nejbližší vodní nádrže ve velkém sudu, doma jim totiž voda neteče. Ze sudu Stella několikrát nalévá do lavoru čistou vodu a opakovaně v ní přepírá prádlo. Bílá trička jsou v průběhu půlhodiny bez jediné stopy po oranžové prašné cestě. „Pereme takhle alespoň dvakrát týdně,“ vysvětluje Uganďanka. „Ale chtěli bychom pračku, určitě by nám ušetřila čas a energii,“ dodává. Na mysli má energii, kterou sama v ynaloží na praní, nikoli energii elektrickou. Ta je jedním z  důvodů, proč pračky v Ugandě mnohdy nemají ani ti z bohatších vrstev. Pravidelné v ýpadky elektřiny a vysoké poplatky, i za nízkou kvalitu, odsuzují ženy k ručnímu praní. Zmíněná situace však není jen ze života Uganďanů, nýbrž oby vatel rozvojov ých zemí obecně. Názory na vlastnění pračky se ale liší od  rodiny k  rodině. „Anusha není zaměstnaná, takže má čas prát sama v  rukou,“ říká Srílančan Samanthe a  pokračuje: „Pračku nepotřebujeme. Oblečení se v ní ničí. Navíc, sama pračka je drahá, a když ji máte, platíte vyšší poplatky za elektřinu. Stát vás totiž pak už nepodporuje.“

Ani mýdlo nevyčistí všechno „Půjdeme si zaplavat,“ zahlásil Samanthe a  v  průběhu několika minut sedí s manželkou a dvěma malými dcerami na motorce, všichni připraveni v yrazit k vodě. V okolí srílanské vesničky Meegalewa je kromě divoké džungle i  několik jezer. Místní lidé se z  okrajů vodních zdrojů usmívají s pusou plnou zubní pasty, loví v  jezerech ryby, plavou i perou prádlo „šikovnými“

mýdly. Podobně jako Samantheho manželka Anusha. Mýdlem přepírá šatičky svých dcer, zatímco se manžel s dětmi koupou. Mýdlo se stalo artiklem, který v  rozvojov ých zemích využívají dennodenně, pokud si jej ovšem mohou dovolit. Není jen nejlevnějším pracím prostředkem, jeho používání je také základním předpokladem k odstranění mnoha nemocí. Podle anglického výzkumného centra pro vodu, hygienu a  zdravé životní prostředí WELL, používání mýdla při umý vání rukou může až o  45 % snížit riziko nákazy průjmem. Ten je největším zabijákem dětí do pěti let v rozvojových zemích. Ročně jich na nemoci ze špinavé vody zemře asi dva miliony, každých dvacet sekund jedno. Voda z jezer a řek často není vůbec vhodná k  praní, koupání, čištění zubů, natož pak k  pití. Místní ale nemají jinou možnost.

Proč je hygiena důležitá? Jde tedy o poněkud začarovaný kruh. Podle OSN přibližně 2,6 miliardy obyvatel Země neměly v roce 2010 přístup k základní hygieně. Především v zemích subsaharské Afriky chodí lidé pro vodu pěšky i několik kilometrů. Když ji ale mají poblíž, rozhodně ji ne vždy nabírají ze sudu na  dvorku jako Uganďanka Stella.

Z oříšků je vývozní artikl Mýdla v yužívali lidé už v  období před Kristem. Jenomže tehdy je vyráběli ze zvířecích a  rostlinných olejů. Postupně lidé přírodní mýdla nahradili syntetickými prostředky. Některé z  vůní a  chemikálií obsažených v mýdlech ohrožují životní prostředí. Odborníci zjistili, že některé běžně v yužívané hygienické prostředky způsobují v rozené vady u  zvířat. A kolem srílanského jezera se jich pasou desítky. „Máme problémy se znečištěním vody v jezerech,“ říká Srílančan Samanthe. „A le předevší m k v ů l i pest icidů m a  jiný m chemikáliím, které se používají při pěstování. V  porovnání s  tím mýdla znečišťují vodní zdroje jen nepatrně,“ přiznává Samanthe. Zůstává tedy v ýhodou, že jsou ostatní prací prostředky v rozvojov ých zemích dražší než mýdla. Jejich účinky při znečišťování vody jsou totiž mnohem závažnější než t y mýd lové. V  někter ých oblastech je nav íc z v ykem čer pat př í mo z  přírody. Třeba mýdlové oříšky s  účinky pracího prostředku rostou na  stromech indonéské Jáv y, v Nepálu i v Indii. Častěji se však v y váží do Evropy a Severní Ameriky, kde jsou velice populární, než aby je užívali místní.

Celé rodiny se myjí a perou přímo v ní. Vodní zdroje se díky tomu znečišťují a  slovo hygiena opětovně ztrácí smysl, i když lidé užívají mýdla. Světová zdravotnická organizace chce ve školách zavést předměty o důležitosti hygieny. Děti by si měly osvojovat hygienické návyky odmala. Hygiena je totiž přímo spojena se zdravím a to ovlivňuje ekonomický růst celé země. Nemocní lidé jen těžko mohou pracovat. Například v Nepálu se žáci učí, nejen jak funguje prevence a  proč je mýdlo důležité, ale také to, jak se staví toalety a jak se o ně starat. Kromě nauky o hygieně by se ale ve všech zemích, nejen v těch rozvojových, měla zavést také environmentální v ýchova. Právě proto, aby mýdla nekončila v  jezerech, ale aby sloužila zdraví.

text

Magdaléna Vaculčiaková

foto

Tomáš Libenský Kvůli stovkám prádelen je voda v jezerech špinavá.

Když voda zabíjí 5

STRANA

Pro Evropany je obtížné si představit, že by vodu měli získávat jiným způsobem, než otočením kohoutku. Možná proto bereme varovné zprávy o nedostatku vody na lehkou váhu. V africké Keni se kvůli vodě přitom už dávno bojuje na život a na smrt.

Ještě na počátku roku 2005 bylo městečko Turbi jen jedním z mnoha sídel ukrývajících se v nekonečných pustinách vyprahlého keňského severu. Po generace jej obývala početná komunita gaberských pastevců. Vše se změnilo časného rána 12. července 2005, kdy se na obzoru pouště Dida Galgalu objevily stovky ozbrojených příslušníků kmene Borana, které na nic netušící vesničany zaútočily. Vyostřený konflikt dodnes označovaný jako „Masakr v Turbi“ za sebou zanechal tragické účty. Podle dostupných informací bylo zabito více než 100 Gabrů a dalších 9 000 bylo přinuceno opustit své domovy. Mezi oběťmi bylo také 22 dětí, které útočníci zastihli překvapené ve škole. Na první pohled se příčina jednoho z nejkrvavějších etnických konfliktů

text

Jan Svatoš

foto

Jan Svatoš Na hoře Marsabit mrholí i uprostřed období sucha. Je nepostradatelným zdrojem vody pro lidi i zvířata.

novodobé keňské historie může zdát jako „pouhé“ vyústění pevně zakořeněné kmenové nesnášenlivosti. Jenže Gabrové a Boranové jsou prakticky příbuzní – obě etnika patří k etiopskému lidu Oromo a žijí vedle sebe již několik století, mluví stejnou řečí a mají podobné zvyky. Naopak se odlišují v živobytí, což by mělo snižovat jejich vzájemné konkurování. Zatímco Gabrové chovají v těch nejsušších oblastech velbloudy, Borani jsou vázáni na chov afrického skotu zebu. Čas od času mezi nimi dojde k vzájemným krádežím, to je ale naprostou součástí koloritu všech severokeňských pasteveckých etnik. Skutečná příčina krvavé tragédie v Turbi měla ale komplexnější kořeny v roce 2004, kdy voda byla cennější než zlato.

Věčně žíznivý sever Severní Keňa je v yprahlá oblast, charakteristická nízkou intenzitou srážek a  teplotami běžně nad 45 stupňů. V  některých oblastech nemusí pršet dokonce vůbec. Podobná situace předcházela i masakru v Turbi. V roce 2004 do oblasti nedorazily dlouho očekávané deště. A nepřišly dokonce ani v krátkém období dešťů na jaře roku 2005. Už tak vyprahlá země se stala zónou smrti. Boranům začal hromadně vymírat dobytek – základ nejen jejich přežití, ale i  jejich společenských hodnot a  prestiže. Sucho vážně ohrožovalo i je samotné. Jen několik oblastí s nádržemi dokázalo suchu vzdorovat. Mezi tato místa patřilo i gaberské Turbi. Jenže vodní zásoby stěží stačily pro místní. Frustro-

vaní a žízniví Boranové, kteří přišli o všechny své krávy a kozy, se pak vodní zdroje rozhodli vyzískat násilím. Zoufalá snaha se proměnila v krvavé vyrovnávání účtů i napravování starých křivd. Bylo jedno, že je spáchali jiní lidé na jiném místě. Zdecimovaní Gabrové prchali pouští až do 140 km vzdáleného města Marsabit, ležícího na  úpatí hory s  týmž jménem. Děsivá atmosféra této tragédie je v tvářích severokeňských obyvatel dodnes patrná, když s nadějí vyhlížejí každé období dešťů a modlí se za jeho příchod.

Hora jako nádrž Nedílnou součástí horkem sužovaného severu je i fenomén horských pevností. Jednou z  nich je právě Marsabit, na jehož temeni se rozléhá stejnojmenný národní park. Když po dvou dnech cesty prašnými pustinami dorazíte na úpatí rozlehlého štítového vulkánu, rychle pochopíte jeho význam pro okolní krajinu a její oby vatele. Marsabit v ybíhá uprostřed roviny do výše zhruba 1 707 m, převažující východní proudění „vytlačuje“ vzdušné masy po úbočí, kde se vzduch ochlazuje a kondenzuje.

Výsledkem je mikroklima, které v poušti působí jako surrealistický zázrak. Díky pravidelnému charakteru místního počasí totiž v Marsabitu mrholí i uprostřed období sucha. Na  temeni hory vyrostl mlžný les, který funguje jako obrovská vodní nádrž. To je také důvod, proč je „Hora chladu“, jak z  ní překlad boranského slova Marsabit, v  hledáčku domorodých obyvatel stejně jako tomu je u stovek slonů, buvolů a dalších divokých zvířat. V období sucha sem míří zástupy vesničanů s plastovými kanystry. Touha po životodárné kapalině se odráží v každém metru půdy, který po krajině rozprašuje suchý vítr. Obyvatelé Marsabitu mají jen dvě možnosti, jak vodu získat. Buď mohou čekat v zástupech na armádní dodávky, které nepravidelně zajišťuje lokální vláda, nebo se mohou rozhodnout drahocennou kapalinu získat vlastní pílí tak, jako jejich předkové.

Smutné písně zpívajících studní Při cestě do nitra národního parku Marsabit jsme s hlídkou rangerů Kenya Wildlife service (KWS) narazili uvnitř  parku na  pastevce dobytka. Jakmile spatřili zelené auto KWS, ihned zmizeli v hloubi pralesa. Zastavili jsme na místě, kde se zdržovali. Země byla pokrytá stovkami kravského trusu, který byl rozeset dokola obrovských až 12 metrů hlubokých jam. „Toto jsou zpívající studně, jsou ale vyhloubené ilegálně. V okolí Marsabitu se jich vyskytují stovky, v parku ale nemají co dělat,“ vysvětluje mi ranger Jack Marubu. Hloubení zpívajících studní je starou tradicí kmene Boranů. S pomocí lidského žebříku a za zpěvu hypnotických rytmických písní získávají z nitra hory vodu. Většina studní se nachází hned za  městem. Každá je vlastněna a  pečlivě střežena rodinným klanem, na  noc se zamyká a  hlídá ji domobrana. „Problém je, že stále častěji vysychají. Pokud ji klan ztratí, hrozí mu smrt žízní. Vesničané mohou o  vodu buď bojovat, nebo vyrazit do pralesa. Byl tu dokonce případ, kdy jedna rodina druhé ze zoufalství studnu otrávila,“ vysvětluje svízelnou situaci Jack. Lidská populace v  okolí Marsabitu vzrostla za 25 let o 153 procent. V roce 1979 žilo v Marsabitu 17 tisíc lidí, dnes je to přes 43 tisíc! S počtem lidí stoupnul i počet dobytka a tím i tlak na zdroje vody a potravin. Z posledních zbývajících napajedel odčerpávají vodu pro vzácnou zvěř právě zpívající studně. „Když už je situace hodně zoufalá, musíme přimhouřit oči a povolit lidem nahnat dobytek i do parku. Jen těžko může-

te vesničanům říkat, že jejich život má menší hodnotu než život slona. Jenže Marsabit má své omezené možnosti a při současném hospodaření je za hranicí trvale udržitelného rozvoje,“ říká Jack znepokojivě.

Přehrada jako řešení? Konflikty s ochránci přírody nejsou jediným problémem, kterému obyvatelé Marsabitu čelí. Marsabit má velký ekoturistický potenciál. Monumentální krátery zvané gof, Rajské jezero či horský mlžný les se slony s největšími kly v Africe je jen zlomek toho, co může nabídnout případným návštěvníkům. Potíž je v tom, že v parku ani ve městě není žádné fungující ubytovací zařízení. Jediné ze 70. let muselo nedávno ukončit svůj provoz. Důvod? Chybí přísun vody. Nejde však pouze o turistický průmysl. Nevybudovaná infrastruktura odrazuje investory i z dalších odvětví. Tristní situace s vodou ovlivňuje negativně i školství, protože většina dětí musí svým rodičům pomáhat při získávání vody. Právě vzdělání je také základem pro budoucí změnu. Nepokoje, hrozivá sucha jako z roku 2004 a 2009 i ničení turistického potenciálu hory Marsabit dostává sever Keni do začarovaného kruhu chudoby. Velký rozruch vzbudil zájem vlády vybudovat v  Marsabitu přehradu. V okolí hory sice není žádná permanentní řeka, nicméně v období dešťů krajinou proteče obrovské množství vody. Se stavbou nádrže Songa-Badasa o  kapacitě 3.3 milionu kubických metrů se začalo už v roce 2007, dodnes ale není hotová. Projekt má mnoho kritiků i odpůrců. Velké množství domorodých obyvatel dokonce pochybuje, zda bude nádrž vodou někdy vůbec naplněna. „Je to pomoc pro pomoc, nikdo se místních neptal, kde bude nejlépe přehradu vybudovat, dělají si, co chtějí,“ říká rozlobeně samburský pastevec, který se na stavbu přišel podívat z nedaleké vesnice. Právě polohování projektu čelí největší kritice i ze strany vědců a rangerů v národním parku. Vedoucí v ýzkumu marsabitských slonů Peter Mwangi z Kenya Wildlife Service myšlenku vybudovat přehradu považuje sice za spásnou, bojí se, že naplnit jí potrvá roky. „Smysluplnější by bylo, kdyby vláda vybudovala více menších nádrží. Čtyři nádrže střední velikosti by pokryly více oblastí kolem hory a naplnily by se rychleji,“ říká. Pokud by se přehradu podařilo naplnit, měl by Marsabit zajištěn dostatek přísunu pitné vody. Je třeba ale zapojit nejen ruce ale i hlavu, říká mi jeden Sambur a svahilsky dodává: „Žíznivý zůstává, kdo vodu jen jednou rukou nabírá.“

STRANA

6

Boj o vodu ve Svaté zemi 7

STRANA

Nedostatek vody je podle řady analytiků jednou z možných příčin dalšího konfliktu na Blízkém východě. Nejde jen o občasné mezistátní třenice, ať už mezi Sýrií a Tureckem nebo třeba mezi Libanonem a Izraelem. Rozdělení vodních zdrojů je i jedním z klíčových sporů mezi židovským státem a Palestinci.

Před lety jistá česká novinářka přesně v duchu sloganů proizraelských aktivistů napsala, jak snadno se dá z vrtulníku rozpoznat izraelské území od palestinského. Prý tam, co je Izrael, je zeleň, ale hned za hraničním plotem začíná neutěšená arabská poušť. Oblíbené klišé není příliš přesné, protože i Palestinci mají rozsáhlé zemědělské oblasti, z nichž se ostatně zelenina dodává i na izraelské trhy. Daleko zásadnější trhliny ale začala poučka o „zeleném Izraeli“ dostávat v poslední době. Zjednodušeně řečeno – osvícení Izraelci spolu s odborníky pochopili, že vzhledem ke kritickému nedostatku vody v regionu nejsou sytě zelené trávníky v pouštních městech nebo lány plodin náročných na zavlažování vlastně vůbec nic k chlubení. Spíš naopak – ukazují mrhání cennou surovinou tam, kde by se jí mělo úzkostlivě šetřit. V Izraeli přibývá restrikcí v zemědělství, ladem zůstávají velká pole a  dokonce i  mnohé soukromé zahrádky. Voda je příliš vzácná a drahá na  to, aby se spotřebovávala na udržování zelené pýchy.

Izraelská okupace – okupace Jordánu?

text

BŘETISLAV TUREČEK Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu.

foto

BŘETISLAV TUREČEK Palestinský vesničan si přijel pro pitnou vodu k dva kilometry vzdálené cisterně.

Na  izraelsko-palestinské linii ale napětí zůstává, a to z mnoha příčin. „Podívejte se do  židovských osad, mají tam desítky bazénů, zatímco my nemáme vodu ani na  pití pro naše děti,“ prohlašuje palestinský rolník Júsuf, který žije u  Hebronu na Západním břehu Jordánu. Opakuje častou výtku Palestinců, že Izrael nev yužívá okupaci palestinských území pouze k usazování osadníků, ale také k nadměrnému využívání tamních zdrojů. Izrael má na tuto kritiku pohotovou odpověď – nijak prý neporušuje mírové smlouvy a Palestincům dokonce prodává ze svého vodovodu více, než by jim náleželo. „Zakládání židovských osad Palestincům už od  70. let pomáhá, protože se připojují na jejich vodovody. A když jsme v roce 1993 podepsali mírové dohody z Osla, vody začali odebírat ještě více,“ dodává hydrolog Chaim Gvirtzman z Hebrejské univerzity. Izraelská okupace začala v červnu

1967. Od té doby izraelská spotřeba vody na  hlavu díky úsporám klesla na  třetinu, zatímco palestinská vzrostla skoro o polovinu. I přesto dnes průměrný Izraelec ročně spotřebuje 170 kubíků vody, zatímco Palestinec 129. Jedna věc jsou ale oficiální statistiky a  druhá realita okupovaných území. Už třeba to, že Izrael kontroluje úrodné údolí řeky Jordánu a nechce ho pod arabskou vládu vrátit ani v případě dosažení mírové dohody. „Lidé tady vydávají za vodu až 40 procent svých životních nákladů,“ uvádí belgický vodohospodář Terry Fobér, kterého sem vyslala Evropská unie. Stojíme pod kopcem, na kterém se tyčí velká židovská osada Kirjat Arba. Fobér však nemluví o Židech, ale o Palestincích z  okolních vesnic. „Řádný přístup k vodě nemá na palestinských územích 150 tisíc lidí, z toho polovina žije pod plnou izraelskou kontrolou. Podle mezinárodních norem mají mít lidé 100 litrů vody na den, zrovna v této oblasti je to ale jen 28 litrů,“ shrnuje západní expert.

Pro vodu kilometry daleko Dalším problém je, jak se Palestinci k  vodě dostávají. V  tomto údolí si pro ni musejí jezdit náklaďáky

k obří cisterně do Kirjat Arby, a tam ji kupovat. Problémem se v  rámci rozvojového programu pro Palestince zabývá i Evropská unie. „Většinu dodávek vody zajišťovala Evropská komise a vycházelo to ročně na šest miliónů eur. Osmdesát procent těchto nákladů padlo na dopravu vody cisternami. To už je ale neudržitelné,“ vysvětluje Fobér, proč Brusel raději začal platit levnější budování vodovodů. Palestinci tu díky tomu začali platit třetinové částky oproti 40 šekelům (200 Kč), které za kubík dávali osadníkům. Podplukovník izraelské armády Avi Šalev má v okupační správě na starost přírodní zdroje. Připouští, že výtky o špatném přístupu Palestinců k pitné vodě jsou oprávněné. Izrael jim prý vydává všechna povolení ke stavbě vodovodů a vrtání studní, i  když koncese často zůstávají nevyužité. „Nesmíte zapomínat, že až třetina vody se v palestinských vodovodech ztrácí kvůli jejich špatnému technickému stavu. Další škody pak způsobují palestinští zloději, kteří potrubí navrtávají,“ upozorňuje podplukovník Šalev. I takhle tedy v ypadá izraelsko-palestinský boj o vodu. A to je tu jen jeden z mnoha nevyřešených sporů.

Čeká nás novodobé stěhování národů?

STRANA

8

Pochopit klimatické změny se zatím vymyká našim možnostem. Vědci ale ověřili, že především díky spalování fosilních paliv v posledních sto letech výrazně narůstá koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Ta v květnu 2011 dosáhla nejvyšší hodnoty za poslední dva milióny let. Jaká je ale souvislost mezi v ysok ý m obsahem ox idu uhličitého v ovzduší a nárůstem globální teploty za poslední půlstoletí o 0,7°C, není vědcům úplně jasné. S trochou nadsázky provádíme experiment globálního rozsahu, jehož výsledky neznáme předem a  ani je nebudeme schopni příliš ovlivnit. Z výzkumů ale v yplý vá, že každá dekáda od 70. let 20. století byla teplejší než ta předchozí. Proces oteplování je rychlejší, než předpokládaly předpovědi Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC). Sk len í kové ply ny se dostáv ají do  vzduchu při spalování ropy, zemního plynu a uhlí. V souvislosti s globálním oteplováním se hovoří především o  oxidu uhličitém, ale problémem může být i uvolňování metanu. Plyn uniká z tající tundry a z mořského dna. Je 21krát účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Na klimatických změnách se podílí také oxidy dusíku, freony, ale také vodní páry.

Fosilní paliva jsou jako heroin Od roku 1850 jsme spalováním fosilních paliv do ovzduší v ypustili už 100 miliard tun uhlíku. Kdybychom chtěli toto děsivé číslo stabilizovat, museli bychom snížit současné emise o 70 procent. Rozvíjející se země jako Čína, Indie, Indonésie či Brazílie ale potřebují pro industrializaci spoustu energie a nejdostupnější jsou pro ně fosilní paliva, tedy uhlí, ropa a plyn. Celosvětově jimi pokrý váme přibližně 90 procent sv ých energetických potřeb. Známý britský fyzik James Lovelock takovou závislost přirovnává k závislosti na heroinu. Když narkoman přestane ze dne na den svoji drogu brát, zabije ho to. Když ji nepřestane brát, zabije ho to také. Ze závislosti vede jen úzká cesta – dlouhá a  bolestná odv ykací kúra. V  případě fosilních paliv to jsou úspory a  přechod na  alternativní energetické zdroje. Masivní omezení emisí oxidu uhličitého se zatím navzdory velkému di-

plomatickému úsilí na mezinárodní scéně (Kjótský protokol v roce 1997, Kodaňský summit v roce 2009) ne-

Vzestup hladiny moří a oceánů o jeden metr by znamenal podle odhadů Světové banky 56 miliónů environ-

daří. Bude-li pokračovat dosavadní trend, narostou koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší do roku 2030 o 25 až 90 procent oproti roku 2000. To by podle výzkumů znamenalo nárůst globální teploty alespoň o 2°C. Kdybychom teoreticky spálili v průběhu 21. století všechny známé zásoby fosilních paliv, podle odhadů Lawrence Livermore National Laboratory v Kalifornii by došlo k nárůstu globální teploty o 8°C. A to by už způsobilo masové vymírání rostlinných a živočišných druhů a radikální proměnu krajiny.

mentálních uprchlíků z 84 rozvojových zemí. Při vzestupu o dva metry by se jednalo o 89 miliónů běženců a při pětimetrovém vzestupu hladiny o 245 miliónů uprchlíků. Jejich domov y a  zemědělskou půdu by zalilo moře. Pro představu, ve Spojených státech americk ých žije asi 313 milionů lidí. Čekalo by nás „stěhování národů“ a obraz dnešního světa by se změnil k nepoznání. Představa, že rozvinuté země se díky v yspělý m technologiím dokážou na změny podnebí relativně bezbolestně adaptovat, je vzhledem k těmto údajům naivní. I když vyhlídky nejsou nijak růžové, tak k  povzbuzení může posloužit schopnost lidí přizpůsobit se. Lidské společenství ve 20. století čelilo smrtelnému nebezpečí fašismu a komunismu, přečkalo dvě světové války s desítkami miliónů obětí. Generace mladých lidí v  rozvinutých i rozvojových zemích ale kvůli klimatickým změnám budou čelit výzvám globálního charakteru. Většina z nich bude spojena s životním prostředím. Mezi nimi bude klíčovou výzvou právě naše schopnost (či neschopnost) co nejvíce omezit emise skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého.

Až 245 miliónů environmentálních uprchlíků Očekávaných důsledků klimatických změn je mnoho. Jedním z nich je zvýšení hladiny moří a  oceánů. Odborníci z IPCC odhadují, že v průběhu 21. století se vodní hladina zvedne o 28 až 43cm. A dost možná jde o  příliš optimistickou prognózu. Vědec Stefan Rahmstorf odhadl v roce 2007 v časopise Science nárůst hladiny o 1,4 metru. Světová banka počítá s rozpětím 1 až 3 metry a dokonce až se zvednutím hladiny o 5 metrů, pokud by se rozlomily a do moře sklouzly ledovce v Grónsku a Antarktidě.

text

PAVEL NOVÁČEK Autor je environmentalista, působí na Katedře rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého.

foto

Marie Skálová Ze Somálska prchají lidé kvůli suchu.

Jak se žije na banánových 9 plantážích?

STRANA

Pod slupkou oblíbených žlutých plodů se skrývá dětská práce, zamořená půda a voda, tvrdé pracovní podmínky. Jak to chodí na banánových plantážích? Kdo sklízí jeden z nejoblíbenějších plodů na světě? Carlos vstává každé ráno v šest, sní trochu fazolí s rýží a jde do práce. Nemá to daleko, bydlí hned na okraji plantáže, kde pracuje celá jeho rodina. Banány se sklízejí celý rok. Stále je tedy práce až nad hlavu. Carlos mačetou odsekává trsy vážící i dvacet kilogramů. Opatrně, aby se nepoškodily, je pokládá na gumovou podložku, kterou má na rameni, nebo je věší na háky, které vozí banány až na místo, kde se umyjí a zabalí do  krabic. Na  přestávky není čas. Až pozdě večer, kdy se celá rodina sejde u večeře, je chvilka klidu. Pak ale hned usíná, čeká ho další podobný den. Carlosov i je deset let. O  dalších podobných příbězích z  Ekvádoru informovala roku 2002 renomovaná nezisková organizace Human R ights Watch ve  v ýzkumu s  příznačným názvem Tainted Harvest – Poskvrněná sklizeň. Ekvádor je největší světov ý ex por tér banánů. Každý rok se odsud především do  USA a  Ev ropské unie v y veze čt v rtina všech banánů na  světě, tedy asi čtyři miliony tun. Na produkci banánů zde závisí živoby tí dvou milionů lidí, sedminy oby vatelstva. Přesto ale nejde o „zelené zlato“. Ekvádor zůstává velice chudou zemí, kde asi 38 procent populace žije pod hranicí chudoby.

3,5 dolaru za vysilující dřinu

text

BARBORA MRÁZKOVÁ Autorka je jedna z koordinátorek mezinárodní kampaně Za férové banány! (NaZemi – společnost pro FairTrade)

Většině dětí, se kterými zástupci Human Rights Watch hovořili, bylo v době, kdy začaly pracovat na plantáži deset či jedenáct let. Děti popisovaly dlouhé hodiny náročné práce, s  nebezpečný mi nástroji a  v  prostředí zamořeném chemikáliemi. Za každý den si v ydělaly v průměru 3,5 dolaru, skoro o polovinu méně než dospělí pracovníci. Děti svou prací přispívaly do  rodinného rozpočtu nebo si v ydělávaly na školní pomůcky. Dnes ale děti musejí na plantážích pracovat i proto, že majitelé plantáží neplatí své zaměstnance na  základě odpracovaných hodin, ale na základě splnění daných kvót. Ty jsou pro pracovníky nastaveny neúměrně vysoko tak, aby jim zaměstnavatel

při jejich nesplnění mohl zkrátit plat nebo je při protestech vyhodit. Někdy je tedy nutné zapojit celou rodinu. Práce na  banánové plantáži není ničím snadným pro dospělého, natož pak pro dítě. Pracovní doba je až 16 hodin denně. Pracuje se v horku a vlhku, s nucenými a neplacenými přesčasy, bez pojištění nebo lékařské péče a s mzdami hluboko pod částkou, za kterou se dá vést normální důstojný život. Pokud se pracovníci snaží nějak bránit svá práva, například zapojením do odborů, hrozí jim v yhazov, násilné útoky nebo dokonce smrt, jak dokazuje například osm zavražděných odborov ých předáků v Guatemale v roce 2010. Mezinárodní úmluv y zakazují dětem dělat práci, která je nebezpečná, brání jim ve vzdělávání a osobním rozvoji. Malí zaměstnanci přitom denně nosí těžké banánové trsy, používají nebezpečné nástroje při odsekávání listů nebo trsů z banánovníku a navíc tráví většinu dne v nezdravém prostředí v neustálém kontaktu s chemikáliemi. Všechny tyto činnosti jsou přitom nelegální.

Bez přístupu k čisté vodě Produkce banánů ohrožuje i  celé oblasti znečišťováním vody. Banány se totiž pěstují na monokulturních plantážích, kde nerostou žádné jiné rostliny než banánovníky. V  monokultuře se neuvěřitelně rychle a snadno šíří nemoci a škůdci, což je, spolu s touhou spotřebitelů po dokonalém ovoci bez poskvrnky, důvodem, proč se banány staly nejvíce chemicky ošetřovanou plodinou na světě hned po bavlně. Odhaduje se, že v Ekvádoru připadá na hektar banánové plantáže dvacet kilogramů chemikálií za rok, v Kostarice dokonce až čtyřicet kilo. Různé druhy pesticidů se aplikují postřiky z letadel, nebo ručně, jenže 85 procent skončí úplně mimo rostliny. Znečišťuje tak půdu a především vodu. Lidé v okolí plantáží proto nemají přístup k nezávadné vodě. Na pití, vaření a umývání používají vodu kontaminovanou chemikáli-

emi. V Ekvádoru, Guatemale i Hondurasu si místní stěžují, že některé druhy ryb, které tvořily základ jejich jídelníčku, z vod téměř nebo úplně vymizely. Velkým rizikem pro vodní toky je i  eroze půdy, která je na  velkých plochách monoku lt u r ních plantáží snadno splachována častými dešti – v Ekvádoru způsobilo rozšiřování plantáží od  pobřeží směrem k  hornatějšímu středu země usazování hlíny a kalu v korytech řek. A  to vedlo ke  snížení průtoku vody a  v  některých případech se tok zastavil úplně. Zdroje pitné i užitkové vody ale vysychají i kvůli plantážím samotným. Monokultury se musí uměle zavlažovat, což je v oblastech s nedostatkem srážek problém. Příkladem je Jemen nebo Izrael.

Už „jen“ třicet tisíc dětí na plantážích Situace se v  Ek vádoru od  roku 2002, kd y orga n i z ace Hu m a n Rights Watch provedla průzkum, v mnohém zlepšila. Vláda si vytyčila boj s dětskou prací jako jeden ze svých velkých úkolů. „Dětská práce v Ekvádoru již dávno není hlavním tématem, o kterém v kontextu banánové produkce mluvíme,“ popisuje Alistair Smith, mezinárodní koordinátor organizace Bananalink, která se již dvacet let věnuje monitorování produkce banánů. „Dnes se zdá bý t mnohem větším problémem znečištění vody a  životního prostředí a  cenové války supermarketů, které vedou k tlaku na  firmy a  pěstitele a  k  extrémní honbě za nízkými náklady.“ Vláda přijala novou ústavu, kterou dnes mnozí Ekvádorci oslavují jako dokument, jež vede k úctě k lidským práv ům i  k  životnímu prostředí. Děti, které jsou kontrolou „přistiženy“ při práci, dostávají stipendia, aby mohly chodit do školy. Statistiky UNICEF potvrzují úspěch: pokud v roce 2006 pracovalo v Ekvádoru 17 procent všech dětí do  17 let, v  roce 2010 už šlo jen o  13 procent. Nezisková organizace Oxfam Deutschland provedla v roce 2010

STRANA

10

odhad, že dětí pracujících přímo na  banánov ých plantážích je asi 30  tisíc, tedy mnohem méně než v minulosti.

Certifikace a odpovědnost K romě snah vlády se o  zlepšení pod m ínek na  banánov ých plantážích zasloužily i  různé d ruhy certifikací, kter ý mi je možné garantovat lepší sociální nebo environmentální podmínky. Jednou

z  n ich je cer t if i kace Fair t rade. „Fairtrade nucenou dětskou práci úplně v ylučuje,“ popisuje Joaquin Vasquez , předseda fa i r t radové ho družstva UROCAL v Ekvádoru. „Členové našeho d r u žst va mají ga ra ntov á nu m i n i má l n í v ýkup ní cenu, která pok r ý vá nák lady na  udržitelnou produkci i  na  důstojný život, rodiče tedy mají dostatek peněz, aby děti mohly studovat. K romě toho ale používáme část

tz v. fairtradové sociální prémie, příplatku k  minimální ceně, o  jehož použití všichni rozhodujeme, foto na stipendia pro studenty.“ Ekváarchiv Oxfam dor ale není jedinou zemí, odkud Wereld­winkels se exportují banány. Banánov ý ob- Banány se sklízejí chod zůstává velkým tématem pro zelené. Dozrají až Nikaraguu, Kolumbii a další země. v evropských doEkvádor tak může sloužit jako pří- zrávárnách pomocí klad. Dětskou práci i ničivé zásahy ethenu, těsně před do  životního prostředí je možné tím, než se dostapostupně v ymýtit. nou do obchodů.

Toxické řeky 11 STRANA

V Číně umírají lidé na otravu těžkými kovy. Dostávají se do vody a půdy i z nefunkční elektroniky. Tu sem vyváží zejména USA, Kanada, Japonsko a Jižní Korea.

text

Robert Mikoláš Autor pracuje pro ČRo1 Radiožurnál.

foto

© Natalie BehringChisholm / GREENPEACE Zaměstnanci oddělují plast od ostatních částí starých počítačů. Do vody a půdy se při recyklaci dostávají zdraví nebezpečné těžké kovy.

Čína je druhou největší ekonomikou světa. Má největší devizové rezervy dosahující 3,2 bilionu amerických dolarů a prosebné pohledy k ní nyní upírají i země eurozóny potácející se v dluhové krizi. Čínský hospodářský zázrak ale není zadarmo. Kromě jiného se stále zvětšuje propast mezi chudými a bohatými a za cestu k blahobytu platí i nejvyšší daň v podobě rostoucího počtu úmrtí na následky znečištěného životního prostředí. Třeba malá Ping-ťie z provincie Kuang-tung zemřela krátce před svými šestými narozeninami. Na vině bylo mimo jiné i kadmium, nacházející se v půdě i spodní vodě. Na  otravu zemřely už desítky lidí, úřady s tím ale nic nedělají, stěžují si zoufalí vesničané. Rtuť, arzén, olovo či chrom. Těžké kovy unikaly do okolí z podniku na výrobu elektrolytického pokovení Lung-tcheng. Jeho vedení jakoukoliv vinu od počátku popíralo, přesto nakonec závod raději uzavřelo. Kontaminovaná voda a půda však zůstala, na rozdíl od mnoha farmářů, kteří raději odešli do měst. Náklady na odstranění ekologických škod prý nejdou ani vyčíslit. A rodiče děvčátka Ping-ťie dostali odškodnění ve výši 17 tisíc korun. Vyšetřování skončilo. V  prov inciích Che-nan, Ša-an-si, An-chuej nebo Kuang-tung se v nebezpečné míře objevují těžké kovy ve  vodě i  půdě a  jejich v ýskyt se po celé Číně šíří jako mor. Následkem jsou tisíce otrávených lidí, především dětí. Naposledy na veřejnost pronikla zpráva o hromadné otravě olovem v  Če-ťiangu. V  nemocnici skončilo 600 osob včetně více než stovky dětí.

Alarmující výsledky průzkumů Podle Zemědělské univerzity v Nankingu je kadmiem kontaminováno 10 procent veškeré čínské r ýže a  těžkými kov y je znehodnocena celá desetina zemědělské půdy. Podle expertů ale zjistit skutečný stav prakticky není možné. Vládnoucí komunisté sice přijali v rámci 12. pětiletky (2011 – 2015) závazek, že v klíčových regionech sníží množství těžkých kovů o 15 procent ve srovnání s rokem 2007, problémem ovšem je, že všechny údaje jsou tajné. K dispozici jsou tak jen dílčí informace z jednotlivých, někdy i tajných průzkumů.

Zcela v ýjimečně se tak nedávno k  pokračující degradaci životního prostředí vyjádřilo i  čínské ministerstvo životního prostředí, podle kterého je více než polovina měst zasažena kyselými dešti. S varovnou zprávou dokonce vystoupil náměstek šéfa rezortu, který zveřejnil další alarmující údaje. Podle nich je voda ve více než 16 procentech velkých řek tak špinavá, že se nedá použít ani při zavlažování. Silně znečištěné je i mořské pobřeží v nejrychleji se rozvíjejících oblastech včetně Šanghaje nebo jižní provincie Kuang-čou. Experti také měřili kvalitu ovzduší v 471 městech a jen ve zhruba čtyřech procentech z nich dýchají jejich obyvatelé čistý vzduch. Výsledkem tohoto stavu jsou i rakovinové vesnice nacházející se v  ekonomicky nejv yspělejších oblastech na  v ýchodním pobřeží. Studny tamních obyvatel jsou zamořeny a po desítkách umírají jak lidé, tak i dobytek. A  šance na  nápravu je minimální nejen kv ůli liknavosti místních úřadů, ale i široce rozvětvené mafii tvořené stranickými funkcionáři, policisty, majiteli továren a samotnými zločinci.

Skládky elektroniky z vyspělých zemí Z  potrubí závodu na  recyklování elektronického odpadu v  Kuej-jü vytéká zpěněná mléčně bílá voda. Na cestě do řeky Lien-ťiang jí nestojí žádná čistička, není proto divu, že se tento vodní tok proměnil v mrtvou stoku a místo ryb v ní najdete polychlorované bifenyly. Číňané mají pro podobné „páchnoucí řeky“ výraz čchou-ťiang, v případě města

Kuej-jü ale slova pro vylíčení skutečného stavu nestačí. Kuej-jü tvořené původně čtyřmi vesnicemi je dnes označováno za pohřebiště elektronického odpadu, který sem od roku 1995 míří i ze zahraničí, zejména Spojených států, Kanady, Japonska a Jižní Koreje. Obživu díky tomu získalo na 150 tisíc lidí, jejich osud je ale prakticky zpečetěn. Potvrzují to i zveřejněná čísla uvádějící, že 88 procent všech zaměstnanců trpí nervovými, trávícími či dýchacími problémy, nemluvě o onemocněních kůže. Naměřené množství olova totiž bylo 371krát vyšší než v  oblasti vzdálené od  Kuej-jü pouhých 30 kilometrů. V tělech dětí pak olovo doslova koluje. V současnosti je Kuej-jü jedním z  nejznečištěnějších míst na  světě. Negativnímu vlivu tak neunikne ani náhodný návštěvník, bolesti hlavy ho totiž trápí i několik dní po odjezdu. Cena za práci v recyklačních centrech v Kuej-jü je vysoká. Výdělek dosahuje necelých třiceti korun za den. Přesněji za šestnáctihodinovou dřinu, při které získávají vzácné kovy z elektronického odpadu. Mnohdy jednotlivé komponenty opalují, jedovaté látky tak do vzduchu a posléze i do půdy unikají neustále. Místní úřady se nepříznivý stav snaží alespoň trošku zmírnit teprve od roku 2007. V platnost vstoupil například zákaz pálení elektronických součástek a jejich máčení v kyselině sírové. Zničeny také byly stovky pecí na uhlí, takže vzduch je ještě stále dýchatelný. Problémem ovšem zůstává nedostatečná legislativa a zejména dodržování zákonů a jejich kontrola.

Pravá cena kytice růží Řezané květiny se prodávají docela levně i přesto, že k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Převážně od keňského jezera Naiwasha. Reálná cena růží je přitom mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce v supermarketu. Stojí za nimi porušování lidských práv i nenávratné vysychání a znečišťování vodních ploch. Pod stromy sedí rybáři, opravují své sítě. Ženy prodávají jejich ranní úlovky. Není to tak dávno, co tady všude bylo jezero. Dnes je to holá pláň. „Ještě před dvaceti lety sahala voda jezera až tam k  těm stromům,“ ukazuje Abasi dozadu přes travnatou plochu. Ve svých čtyřiasedmdesáti je nejspíš nejstarším rybářem na jezeře Naiwasha. Podle něj se za posledních dvacet let kvalita vody v jezeře viditelně zhoršila. „Úlovky nestojí v posledních letech za nic. Občas je hladina doslova posetá mrtvými rybami. Zabíjí je květinové farmy, které vyrůstají kolem jezera,“ tvrdí přesvědčeně Abasi.

Květiny pro Evropu, problémy pro Keňu Se třemi ženami se scházíme v maličkém domku na předměstí Naiwashy. Jsou odvážné, přesto ale nechtějí, aby mě s nimi někdo viděl. Bojí se, že by měly problémy. Pracují v  různých květinových farmách, zkušenost mají ale všechny stejnou. „Farma, na které pracuji, má čtyři hektary. Sklízíme květiny každé tři hodiny, sto tisíc růží denně. Používáme proto řadu chemikálií, které urychlují růst,“ popisuje své zaměstnání sedmadvacetiletá Caroline. Jaké chemikálie se k urychlení růstu i  proti škůdcům v  monokulturách používají, o tom nemá ani ponětí. Co ale vědí všechny ženy jistě, je to, že postřiky ohrožují jejich zdraví. „Máme sice ochranné oděvy, rukavice a gumové holínky. Ty jsou ale často děravé a brodíme se tak celý den ve vodě. Slyšela jsem, že několik lidí dokonce vinou chemikálií zemřelo, jiní odcházejí s poškozeným zdravím. Já sama mám vleklé kožní problémy. Kdybych si stěžovala, vyhodili by mě,“

dodává Marry a znovu se ujišťuje, že její identitu neprozradím. Nejhorší situace je prý před svátkem svatého Valentýna. Zvýšená poptávka z  Evropy nutí manažery květinových farem k  porušení už tak měkkých pravidel. „Pár týdnů před Valentýnem se začnou běžně používat i zakázané chemikálie, agresivní pesticidy a hnojiva. Kvůli utajení stříkají kytky v noci. Když ale přijdeme ráno do skleníků, cítíme ten zvláštní zápach,“ vzpomíná Fabiane. Kolik květin se na jezeře Naiwasha vyprodukuje, to lze spočítat jen stěží. Denně jsou to miliony a miliony. Přímo na místě se zabalí do kytic, zchladí a kamiony je odvezou na letiště do Nairobi. Květiny putují do Evropy. Znečištěné životní prostředí ale zůstane v Keni.

Zavlažování 24 hodin denně z jezera Silnici vedoucí kolem jezera Naiwasha lemují z obou stran nekonečné řady obřích skleníků. Jsou jich stovky. V africké krajině vypadají jako z jiného světa. Svět květin chrání elektrický plot a bezpečnostní agentury. Dovnitř nikdo nepovolaný nesmí. Mám ale štěstí. Vydávám se za obchodníka s květinami a podaří se mi sjednat prohlídku květinové velkofarmy. „Nejsi doufám novinář? O žádnou publicitu nestojíme. Rozhodně se tady nesmí fotografovat, je ti to jasné?“ klade podmínky můj průvodce. Procházíme obřími skleníky z průsvitné plastové fólie. Na výšku mají dobré čtyři metry a plochu fotbalového hřiště. Ve vlhku je cítit divný chemický zápach. Mezi záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. „Velká část produkce je automatizova-

STRANA

12

ná. Zalévá se samočinně přímo ke kořenům. Vidíš pod stropem ty trysky? Odtud se aplikují ochranné postřiky,“ vysvětluje hrdě vedoucí směny. Ptám se, jak funguje vodní hospodářství. Muž jen mávne rukou. „Tady jsme v Africe. Nemáme tak přísná pravidla jako u vás v Evropě,“ směje se a dodává: „vodu bereme z jezera. Máme tam několik čerpadel, která sem ženou vláhu dvacet čtyři hodin denně. Kytky musí rychle růst. Je to byznys, rozumíš?“

Rub růžového byznysu Když se před patnácti či dvaceti lety začaly stavět podél jezera Naiwasha první obří skleníky, o případných negativních důsledcích nikdo nepřemýšlel. Dodnes neexistuje žádná studie, která by se dopadem průmyslového pěstování květin zabývala. Souvislost je ale zjevná. A nejde jen o stovky čerpadel, která nepřetržitě vysávají vodu z jezera. Tu by jinak místní mohli pít či využívat k obživě. Květinový průmysl přilákal ke břehům jezera lidi z  širokého okolí. Na květinových plantážích jich dnes pracuje přes sto tisíc. Spolu s rodinnými příslušníky je to možná půl milionu lidí. V  blízkosti růžových farem vyrostly nové vesnice a kolonie nuzných domků. Bez kanalizace, bez čističek. Veškerý odpad proudí přímo do jezera. Tam končí i odpadní voda z květinových farem. „Není pochyb o tom, že jezero je ohroženo,“ říká mi inženýr Patrick Wainena, jeden z mála lidí v Naiwashe, komu leží osud jezera opravdu na  srdci. „V jezeře končí tuny a tuny umělého hnojiva používaného při pěstování květin. Voda je plná živin a  vodní rostliny jen bují. Když zaprší, déšť navíc spláchne do jezera i nebezpečné chemikálie. Jezero Naiwasha je součástí širšího ekosystému. Tady se čistí vzduch dvě stě kilometrů vzdáleného Nairobi. Kdybychom ho ztratili, hlavní město by se udusilo,“ varuje Wainena. Jeho proroctví však zatím nikoho příliš nezneklidňují. Pro statisíce lidí je pěstování květin jediným zdrojem obživy, pro pár desítek majitelů plantáží zdrojem slušných příjmů. Dokud ovšem jezero nevyschne. Těch, kdo bijí na poplach je hrstka.

text

Jaromír Marek Autor je redaktorem ČRo1 Radiožurnálu.

foto

Jaromír Marek Od jezera Naiwasha putují růže letadly v mrazících boxech na nizozemské květinové burzy.

Za občanskými válkami 13 stojí i boje o vodu STRANA

Jedna miliarda lidí dnes žije bez přístupu k nezávadné pitné vodě. Situace se bude zhoršovat s bobtnající světovou populací, což s sebou nese i riziko četnějších válečných konfliktů. „Nedostatek zdrojů plodí mezi lidmi nenávist, která se pak snadno zažehne etnicky nebo nábožensky,“ míní před český geolog Václav Cílek. Sedmina populace dnes nemá přístup k nezávadné pitné vodě. Těch příčin je řada – populační exploze, nešetrné zemědělství, ale i znečišťování vody hnojivy a klimatické změny. Co z nich je hlavní příčina toho současného stavu? Základní problém je velké množství lidí. Proto také část ekologů počítá tzv. depopulační křivky, tedy kolik lidí musí vymřít, aby to Země unesla. Jsou na to neobyčejně různé názory, ale zdá se, že asi dvě miliardy lidí zemský systém v pohodě unese. Nejedná se však pouze o vodní zdroje, ale hlavně o  ropu, protože kdyby byly dvě miliardy lidí, tak s ní svět

vydrží o hodně delší dobu. Problém se odsune. To množství lidí urychluje problémy a zároveň je tak velké a  svazující, že znemožňuje jejich řešení.

Nedostatek pitné vody je aktuálně problém hlavně rozvojových zemí. Ale hrozí v blízké budoucnosti i západnímu světu? Problém s  vodou rozhodně hrozí části Spojených států amerických. Pro ně je charakteristické přečerpávání, zejména pro zemědělskou produkci. Uvádí se například, že zhruba 10 % zemědělské půdy je tam zavlažováno ze zdrojů podzem-

ní vody. Ten vývoj je tam v dlouhodobém měřítku špatný. Značná část zásobníků podzemní vody má vodu jen na 30 až 100 let.

Ptám se i proto, že téma nedostatku vody je na západě dost potlačené mezi diskusemi o oteplování a vyčerpání fosilních zdrojů. Ta situace v podstatě také nemá řešení, proto se o ní tolik nemluví. Typická situace je v povodí Nilu, kde žije asi 400 milionů lidí a během 20 let jich má být až 700 milionů. Přitom už teď je to na hranici udržitelnosti. Například Saúdská Arábie, která měla 4 miliony oby vatel,

má dnes okolo 30 milionů a brzy bude mít kvůli jedné z nejv yšších porodností na  světě 50 milionů oby vatel. Přitom nemá ornou půdu a prakticky žádné zásoby vlastní vody, takže si v ytváří zemědělské farmy v  Etiopii. Kv ůli zavlažení dalších částí země se tam plánuje v ýstavba 6 nebo 8 přehrad. To znamená regulaci na celém Modrém Nilu (jedna ze dvou zdrojnic Nilu, protékající Etiopií a Súdánem – pozn. autora). Číňané jednají podobně v Súdánu. Počítají s tím, že se mezi Modrým a Bílým Nilem, jižně od Chartúmu, rozvede více vody z Nilu, a tak získají obrovské plochy zemědělské půdy. Jen že pěstov a né rost l i ny spot řebují hod ně vod y a  nav íc až 80 procent vody se zby tečně v y pařuje. A  mnohem méně vody ve v ýsledku doteče do Egy pta. Což znamená další zhoršení tamní situace.

A taky politické napětí v tomto regionu. Jakou podobu mají vlastně současné konflikty o vodu ve světě? Zatím probíhají spíše občanské vál k y o  vodu, než mezinárod ní. Ty pick ý případ je súdánsk ý Dár fúr. Jsou tam zemědělci, kteří mají políčka. Pokud je vody pro políčka dost, přicházejí si pro ni i  kočovníci a  napájí svá stáda. Pokud je vody málo, tak jim zemědělci odepřou vst up. Used líci jsou často křesťani, kočovníci zase muslimové. V zemi roste neklid a oblast se snaží odtrhnout od centrální vlády. Ta zjistí, že svojí armádou to nezvládá, takže raději v yzbrojí milice. Vznikne velmi složitý konf likt, který v ypadá jako válka křesťanů a muslimů, ale na začátku jsou problémy s vodou.

Myslíte tedy, že v pozadí mnoha zdánlivě kulturních či náboženských konfliktů je soutěž o vodu či jiné zdroje? Ve společnosti relativ ní hojnosti, nebo aspoň dost upnost i, se l id i navzájem podporují. A le jakmile začne bý t něčeho nedostatek, začne tlak na rozdělování. A to probíhá například přes rodiny, nebo nějak ý druh elit y. Vy t váří se tak ohromná nenáv ist, která se pak snadno zažehne etnicky nebo nábožensky.

Když se vrátíme k jedné z příčin nedostatku vody – tedy k zemědělství, které bere celosvětově její většinu. Je možné ho nějak zefektivnit, aby Země udržela i těch

9 miliard lidí, které tady budou v blízké době? Myslím si, že není a  ukáže se to během příštích 3 až 5 let. Značná část toho problému je závislá na  cenách ropy. Dřív to bylo tak, že zemědělství produkovalo energ ii, d nes zemědělst v í spot řebo vává zhruba 10krát více energie, než produkuje. A i když se v y víjí elektromobily, nikdo doopravdy nepočítá t řeba s  t ra k tor y nebo s  bu ldozer y na  elek t ř inu. Vždy

nom blázen by čekal, že jednak klima se nebude měnit a jednak že ekonomika se nebude měnit. Představa, že Německo bude neustále v y vážet do Číny a tím pádem budeme i my exportovat do Německa, je prostě zcestná. A v okamžiku, kdy budeme mít málo co v y vést, budeme více odkázáni na tuto zemi. Takže si opravdu myslím, že co nám nakonec zbude, budou sice ne úplně, ale třeba ze 2/3 české zdroje.

STRANA

14

RNDr. Václav Cílek, CSc. (1955) je přední český geolog a  klimatolog, vede Geologický ústav AV ČR. Ve svých knihách (publikoval jich už kolem 30) a  populárně vědeckých textech se zabývá vztahem člověka k přírodě, proměnami krajiny a klimatu – často však s přesahem k  umění, filosofii či religionistice. I o neveselých důsledcích civilizačního růstu tak hovoří spíše s klidem renesanční osobnosti, než s naléhavostí ideologa.

budou na ropu. Takže jakmile její cena stoupne do v ýše 150 dolarů, začnou problémy. Modelem těchto problémů byla situace kolem roku 2007 a 2008, kdy cena některých potrav in stoupla o  30 až 100 %. A chudý svět je v situaci, kdy většina lidí dává zhruba 80 % příjmů za potraviny. Když budou potraviny o 20 % nebo o 30 % dražší, tak už není z čeho brát.

Řada těch problémů s vodou a jídlem souvisí s globalizací – zavlečením technologií do rozvojového světa, využíváním jeho zdrojů, atd. Vy jako o jednom z řešení mluvíte o „deglobalizaci“. Jak si jí představujete? Představ uji si to tak, že se zvolí úsek y, kde je globalizace nutná a  pozitivní a  úseky, kde je nutná deglobalizace. To nejsou moje myšlenk y, jen je zprostřed kovávám. Lokalizovat nebo deglobalizovat pěstování banánů nebo těžbu ropy samozřejmě nelze. A le můžeme zhodnotit jaké máme území, kolik potravin a kolik vody nám poskytuje a založíme svojí existenci, řekněme, ze 2/3 na tom, co nám naše země může zajistit. Dnes jsou naše zájmy zejména čínské zájmy. Jsme exportní země, v y vážíme hodně do Německa. A to zase v y váží zejména do Číny. Jakékoli ohrožení čínské ekonomiky přinese zpomalení německé ekonomice a  tím pádem i  nám. A  je-

A co se týče budoucnosti světové distribuce vody? Voda je vždy hodně lokální záležitost. Už před 10 roky se mluvilo o tom, že podobně jako existují ropovody, tak budou existovat obří vodovody třeba ze Skandináv ie do Středomoří. Bylo by to ale hrozně drahé a ostatní řešení jsou levnější. Navíc počasí kolísá, takže tři roky je sucho, třeba ve Španělsku nebo Portugalsku, ale pak zase začne pršet, takže se zdroje zase vrátí do  normálu. A pro země jako Portugalsko nebo pro Španělsko se spíš vyplatí v ybudovat si odsolovací zařízení, než investovat do vodovodu. Vody je navíc potřeba tolik. Když vy a já spotřebujeme 200 litrů vody denně, odkud bychom to chtěli dovážet? To není triviální záležitost. Takže v otázce vody musí docházet k  šetrnému rozvoji vodních technologií na místě.

Není tedy budoucnost řešení problémů s vodou právě v technologii odsolování mořské vody? Ano, pro některé státy jako je Saúdská A rábie, možná Jordánsko, určitě Izrael, Egypt je to v podstatě jediné řešení. Ale je to poměrně drahé a energeticky hodně náročné. Možná by to do budoucna mělo zna menat da lší roz voj jader né energetiky, a  to i  v  zemích OPEC, které jsou jinak bohaté na ropu, ale k výrobě energie musí dovážet uhlí jako Saudové.

text

Daniel Prokop Autor je nezávislý novinář.

foto nahoře

ALEXANDRA ALVAROVÁ

foto vlevo

Alžběta Jungrová Vodu není možné dovážet jako ropu. Řešením je podle Václava Cílka rozvoj vodních technologií v místě potíží.

Nedostatek pitné vody: 15 realita etiopského venkova STRANA

Etiopané často pijí kontaminovanou vodu z kaluží. Jinou totiž nemají. Podle údajů UNICEF nemá k pitné vodě přístup ani polovina z celkových 85 milionů obyvatel země. I proto se vodou šetří. Typická spotřeba vody na venkově se pohybuje kolem 10 až 15 litrů na osobu a den. Ženy z  etiopské A laby nabírají do  plastov ých kanystrů vodu z  jezírka. Na  hladině plavou žabince a  voda má barvu jako slabá káva. Na  rozdíl od  kafe ale rozhodně nevoní. Pro Evropana to zní jako špatný vtip – tuhle tekutinu bude pít celá rodina včetně malých dětí. Ženy vodu nijak neupravují, pouze ji přecedí přes látku, aby se zbavily rostlin připomínajících špenát.

text

PAVEL CAHA Autor je koordinátor vodních projektů Člověka v tísni v Etiopii.

foto

PAVEL CAHA Hlavním zdrojem vody jsou v Etiopii řeky, potoky a rybníčky s dešťovou vodou.

Taková je realita etiopského venkova, kde jsou těžce dostupné vodní zdroje. Studna nebo pramen jsou v pasteveckých oblastech i desítky kilometrů daleko. Ženy a  děti se s kanystry trmácí kolikrát celý den. Za dobrý standard sledovaný národními statistikami se považuje vzdálenost zdroje vody menší než 1,5 km od domu, to se ale většiny místních netýká. Dostupnost pitné vody v africkém rohu patří mezi jednu z nejhorších na světě.

Znečištěná voda - zabiják malých dětí Většina obyvatel využívá vodu z přírodních jezer, kaluží a jiných povrchových zásob. Tyto zdroje ale závisí na dešťových srážkách a navíc většinou nejsou zdravotně nezávadné. Nejvíce doplácí na  nedostatečnou hygienu děti do pěti let. I kvůli malárii nebo podvýživě jejich imunita

nefunguje a proto se můžou lehce nakazit. Nejčastěji trpí průjmov ými onemocněními. Podle Světové zdravotnické organizace je právě průjem druhou nejčastější příčinou smrti v rozvojových zemích. Zemře na něj přes 8 % lidí. Mezi nimi je jen v Etiopii každý rok sedmdesát pět tisíc dětí, říkají statistiky UNICEF. Etiopie patří mezi nejméně rozvinuté a nejvíce zalidněné země na světě. Má vysokou mírou nezaměstnanosti a negramotnosti. Chybí zde základní infrastruktura, jako jsou například silnice, elektrické rozvody, vodovody a kanalizace. Etiopská ekonomika stojí především na zemědělství, které využívá přibližně osmdesát pět procent pracovní síly v zemi. Místní nemají dostatek škol, ani zdravotnických zařízení. To všechno je propojené s problematikou vody. Konkrétně také kvůli práci v domácnosti, kterou je bezpochyby i obstarávání vody, mnoho dětí zanedbává školní docházku. Většinu vody odnosí mladé ženy a děti školního věku. Ti bohatší mají na pomoc oslíka. U odběrných míst musí vystát frontu na vodu. Pokud cestují do cizích vesnic, ne zřídka se stane, že sem jdou zbytečně. Prostě se na ně nedostane řada. Cesta zabere většinu dne a tak děti zkrátka nemají kdy usednout do školních lavic, případně kdy dělat úkoly. Důsledek? Bez vzdělaných lidí se země jen těžko může rozvíjet.

Řešení? Kopání studen i osvěta Hlavní otázkou tedy je, jak dostat nezávadnou pitnou vodu do blízkosti domácností. Jednou z možností je vykopat studnu, ale ani to není v Etiopii jednoduché. Hladina podzemní vody bývá hluboko pod úrovní terénu a je tak obtížně dosažitelná. Ne zřídka to jsou desítky i stovky metrů. Z hloubek kolem osmdesáti metrů vodu na povrch dostávají místní ručními pumpami dovezenými často z Indie. Pokud je hladina podzemní vody příliš nízko, případně země ukrývá velké množství vody, pak se hodí používat ponorné elektrické pumpy. Ty pohání generátor na povrchu, případně elektrická síť.

Z podzemí pak voda teče do různě velkých rezervoárů a odtud pomocí gravitační síly do odběrných míst, takzvaných „water pointů“. Ta většinou vypadají jako betonový kvádr s čtyřmi nebo šesti kohoutky. Tam si lidé vodu můžou nabrat a odnést domů na pití, vaření i mytí. Místo, kde vytéká podzemní voda, bývá oplocené, aby se nepoškodilo. Kohoutky většinou původem z Číny se lehce rozbijí a výměna trvá dlouho. Druhá věc je zabránit znečištění vody hospodářskými zvířaty. Ta se tu volně pohybují. Ani lidé tu ale nemají neomezený přístup k  vodě. Napouští si kanystry v předem určený čas. Jinak jsou kohoutky zavřené. Správce „water pointu“ v místě nebývá celý den a po odchodu zamyká. Důvodem především je, aby nečerpali vodu ti, kteří nezaplatili. Není totiž zadarmo. Za malý příspěvek od každého si komunita společně kupuje naftu do generátoru. Typická cena je dnes kolem třiceti až čtyřiceti haléřů za dvacetilitrový kanystr vody. Místní se tradičně živí zemědělstvím, takže ani tahle částka pro ně není zanedbatelná. S rodinným rozpočtem často nakládají muži a rozhodují, co je potřeba koupit. Není výjimkou, že nákup vody nepovažují za důležitý a ženy s dětmi pak musí vodu nabírat třeba z louží. Součástí rozvojových projektů je proto i osvěta. Společnost Člověk v tísni pomáhá místním lidem třeba rozšířit si znalosti o hygieně. Etiopané o nebezpečí spojené s konzumací špinavé vody totiž často vůbec nevědí. A pokud zásady hygieny neznají rodiče, nemůžou je předat ani svým dětem. Projekty rozvojové spolupráce vedené nejen neziskovými organizacemi ale i místní vládou na jedné straně tedy zpřístupňují lidem pitnou vodu – ať už hloubením studen nebo opravou nefunkčních čerpadel – na druhé se snaží šířit osvětu. Informace se k místním dostávají ve školách i zdravotnických institucích na venkově. Důležité je, aby projekty neskončily po odchodu odborníků ze zahraničí. O vodu a hygienu se musí v budoucnu starat především sami Etiopané.

Ruce si myjeme, dokud nedozpíváme

STRANA

16

Bolívijské děti se na školách intenzivně věnují osobní hygieně a jako domácí úkol mají ke správnému mytí rukou vést i své rodiče. Ti nemají často dostatečné vzdělání, proto otázku hygieny nepovažují za důležitou. Čt v rťáci si pouští na  ruce vodu z  dvoulitrové lahve od  Coca-Coly a minutu si předpisově mydlí dlaně a předloktí. K tomu si zpívají písničku o nutnosti hygieny. Teprve po jejím dokončení si mýdlo opláchnou. Takhle se učí hygienickým náv ykům děti na základní škole v obci Pozo Colorado, která se nachází asi čty řicet kilometrů od  nejbohatšího bolivijského města Santa Cruz. Už po tři roky tu pod vedením lidí z  nevládních organizací probíhá kampaň na zlepšení hygieny, jejíž hlavní adresátem jsou děti školou povinné.

Básnička Zadek – ruka – pusa Na  věšácích visí vyprané ručníky a mýdla srovnaná v řadě jsou všechna zakryta víčky před dotěrnými mouchami. Na stěnách jsou nápadité nástěnky, které upozorňují žáky na to, co se jim může stát, jestliže nebudou dodržovat základní zásady. Jedna například v y práv í příběh Špindíry Mariquity. Holčička si odskočila na velkou a poté si neumyla ruce. Na dlaních se jí proto vytvořila zlá špína, která jí při obědě vklouzla s kusem jídla do žaludku, kde začala dělat neplechu. Něco podobného se ale školákům z Pozo Colorado stát nemůže. Soudě podle toho, že i  ti nejmenší s velkým gustem jako básničku recitují cyklus kontaminace „ano – mano – boca“ (tedy „zadek – ruka – pusa“) a že vědí, že k jeho přerušení stačí kousek mýdla. Na prvním stupni projevují děti pro program velké nadšení. Se staršími už je to horší, ale ruce si po použití toalet oplachují automaticky. Gloria Tercerosová, která v rámci projektu kontroluje sedmdesátku vzdělávacích institucí v nížinné oblasti Bolívie Pozo Colorado, říká: „Nejhorší jsou školy, kde pracují pedagogové z města. Odučí si svoje a hned odjedou. Kantoři přímo z vesnice mají daleko větší zájem, aby se jejich sousedům lépe dařilo a sami jdou příkladem.“ Učitelky jsou v  Pozo Colorado skutečně jakýmsi majákem hygieny. „Před třemi lety jsme o těchto věcech při vyučování vůbec nemluvili a přitom je to tak důleži-

té,“ zpytuje svědomí místní učitelka Nora Villová Gómezová. Vzpomíná, jak se sboru do programu nejdříve nechtělo, protože pro pedagogy znamenal nehonorovanou práci navíc a  taky časté vnější kontroly. Žáci jsou ale díky zv ýšenému důrazu na čistotu méně nemocní a mají tedy méně absencí.

Průjem jako běžná součást života Děti v Bolívii musí v otázkách hygieny často vzdělávat rodiče. „Přesvědčit je, aby třeba vodu pro konzumaci převařovali, není snadné. Časté průjmy a další střevní problémy svých potomků vidí jako běžnou součást dětství, nikoliv jako nemoc, které se lze jednoduše vyhnout,“ líčí situaci vystudovaná zdravotnice Tercerosová. Děti tak chodí z udržované školy domů, kde bydlí často pohromadě s drůbeží. Když se učitelka Vil-

lová s matkami pustí do řeči na téma čistota, většinou hovor nemá velkou odezvu. Venkovanky odpovídají jednoslovně a  je cítit, že je slova kantorky obtěžují. Většina přiznává, že přes tři roky snaživé osvěty nadšenců nemá latrínu a že svoji potřebu vykonají za nejbližším křovím. Zoufalá Villová je aspoň nabádá, aby „následovaly příklad kočky“. Tedy aby své exkrementy zahrabávaly. „Jde to pomalu,“ přiznává Tercerosová. Občas se ale objeví případy, které jí dají novou energií. „Dva školáci se snažili přesvědčit rodiče, že doma potřebují latrínu. Ale ti se k jejímu udělání, které nic nestojí, neměli,“ vypráví zaníceně: „tak se do  toho pustily samotné děti. Když jejich otec viděl, jak se trápí s  lopatami, zvedl se z postele a toaletu sám postavil,“ dodává.

text

TOMÁŠ NÍDR Autor je nezávislý novinář.

foto

TOMÁŠ NÍDR Děti z bolivijské obce Pozo Colorado se ve škole dozvídají, že kvůli špinavým rukám mohou být nemocné.

STRANA

17

Největší světová jezera vysychají Nedostatek vody je jedním z nejpalčivějších problémů dnešní Afriky. Mnohé oblasti závisejí na jezerech, která vysychají. Mizí ale i zdroje v Asii. Do  jisté míry je to přirozený geologick ý proces – řada dnešních vodních ploch je totiž pozůstatkem větších jezer, která se stále zmenšují. „Týká se to jezer ve vnějších tropech, tedy v oblastech kolem obratníků, kde se v ypařuje víc vody, než naprší,“ v ysvětluje hydrolog a  geograf profesor Bohumír Janský z  Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Kvůli intenzivnímu vypařování je také řada jezer v  těchto zeměpisných šířkách slaná. Řeky, které je napájejí, přinášejí ionty solí, které se v jezerech hromadí – vypařuje se jen čistá, destilovaná voda. Stačí si vzpomenout na Mrtvé moře, jehož voda obsahuje kolem 34 procent solí, tedy téměř desetkrát více než

foto

archiv ČvT V uzbecké poušti stojí vraky lodí. Dříve sloužily na Aralském jezeru rybářům, dnes jsou vzdálené i desítky kilometrů od břehu. Vodu odčerpaly bavlníkové plantáže.

je průměrná slanost moří a oceánů. Podle posledních v ýzkumů klesá jeho hladina každým rokem o  73 centimetrů.

Ustupující břehy V Africe je typickým příkladem Čadské jezero. Protože je i  jeho voda slaná, neslouží k pití ani zavlažování. Je ovšem nesmírně důležité pro místní hospodářství, neboť rybolov přináší obživu obyvatelům žijícím u  jeho břehů. Maximální hloubka nepřesahuje deset metrů, takže se v ysychání projevuje rychle ustupujícími břehy. Ještě před padesáti lety zaujímalo plochu kolem 26 tisíc kilometrů čtverečních, dnes už jen 1 500 km2. Kromě toho se zhoršuje i kvalita vody, protože se v něm roz-

puštěné soli stále koncentrují, stejně jako nečistoty z odpadních vod. Státy Čad, Niger, Nigérie a Kamerun, které se o pobřeží jezera dělí, přitom patří v Africe mezi nejméně rozvinuté země a dá se očekávat, že ustupující břehy jezera chudobu tamních obyvatel ještě prohloubí. „Obávám se, že v tomto případě způsob, jak vysychání jezera zastavit, neexistuje. Roste počet oby vatel, zvětšila se stáda dobytka a odběry vody z jeho přítoků jsou stále větší. Z  dlouhodobého hlediska spěje jezero ke svému zániku a zřejmě nezbude nic jiného, než se s tím smířit,“ podotýká Bohumír Janský. Klimatologové přitom předpokládají, že se v souvislosti s klimatickými změnami bude měnit distribuce srá-

žek a již dnes suché oblasti budou ještě sušší – což pro africká jezera ve vnějších tropech nevěstí nic dobrého. „Celkově má Afrika s výjimkou rovníkového pásu a  jeho nejbližšího okolí obrovské problémy s  vodou už dnes a výhled do budoucna je pochmurný,“ říká Janský. Nejsušším kontinentem světa je sice Austrálie, ale ta si s tímto problémem na rozdíl od Afriky dokáže v budoucnu zřejmě poradit. Optimismus nepřidává ani fakt, že populační křivka v Africe neustále stoupá, takže poptávka po vodě se zvyšuje. Stejně tak přibý vá hladových krků, které je třeba nakrmit. Tudíž se zvětšují i  stáda dobytka, který sám o sobě spotřebuje velké množství vody. Podle časopisu New Scientist se na produkci jednoho kilogramu hovězího masa spotřebuje přes 15 tisíc litrů vody. Kromě toho dobytek v oblasti Sahelu jižně od Sahary spásáním zeleně zvyšuje půdní erozi a zhoršuje schopnost půdy zadržet vodu.

Zasolená pole Odvětvím, kde se nedostatek vody nejvíc projeví, je produkce potravin. „Z celosvětové spotřeby sladké vody jde 75 procent na zavlažování polí. V rozvojových zemích je to ještě víc, v Indii dokonce 93 procent,“ uvádí Janský. A aby toho nebylo málo, v některých případech zavlažování paradoxně nadělá víc škody než užitku. Stačí vzpomenout Asuánskou přehradu na  Nilu. Bohulibý záměr nasy tit co nejvíc lidí se tu pomalu ale jistě mění v noční můru. Kde udělali inženýři z Egypta chybu? „Jestliže se v tropech zavlažuje půda, musí se také odvodňovat. Je tu totiž tak intenzivní výpar, že voda vsákne jen do určité hloubky, pak začne zase stoupat k povrchu a vynáší s sebou soli,“ vysvětluje Janský. Důsledkem toho jsou dnes tamní půdy velmi zasolené, protože chybí hlubší meliorační kanály, které by vodu ze závlah odváděly pryč. Kromě toho přehrada reguluje pravidelné záplavy, na něž bylo zemědělství na dolním toku Nilu po tisíce let zvyklé. Pole se hnojila úrodnými kaly, které velká voda přinášela. Nyní kaly končí v přehradě, která se tak rychle zanáší. Da lší m negat iv n í m důsled kem zavlažování je v  řadě zemí odčerpávání podzemních vod. Pod le New Scientist se v  Indii vodou ze studní zavlažují dvě třetiny všech polí. V některých oblastech hladina podzemní vody klesá o šest metrů ročně, takže farmáři musejí vrtat stále hlubší studny. Potíž je v tom, že vodu, která se v podzemí hromadila po tisíce let, vyčerpají během pár desetiletí. Pak zůstanou na suchu. Řada velkých měst, například Mexico City, navíc podzemní vodu používají i  k  zásobování oby vatel. Hladina podzemní vody tak rychle klesá, aniž by byla ve stejné míře doplňována z přírodních zdrojů.

Bavlna v poušti Špatně navržené zavlažování má na svědomí také dnešní neutěšený stav Aralského jezera. Bez nadsázky lze mluvit o ekologické katastrofě. Jezero na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu, které bylo ještě v 60. letech minulého století druhým největším jezerem světa, má dnes sotva desetinu tehdejší plochy. Rozdělilo se na tři menší laguny. Jednou z  příčin je megalomanský projekt bývalého Sovětského svazu, který se rozhodl vybudovat několik tisíc kilometrů dlouhý zavlažovací kanál přes poušť Karakum. „Je to naprosto nesmyslné dílo, které odvádí vodu z řeky Amudarji, jež na-

pájí Aralské jezero. Kanál je široký deset metrů a není zakrytý, takže se velká část vody vypaří dřív, než dorazí k místu spotřeby,“ popisuje Bohumír Janský. Druhá řeka, Syrdarja, dnes do jezera už vůbec nedoteče, končí v oáze vzdálené 50 kilometrů od dnešních břehů. Notoricky známé fotografie vraků lodí rezavějících v  poušti hovoří za vše – sídla, která žila rybářským průmyslem, přišla o obživu, protože jezero ustoupilo o desítky kilometrů. Zároveň ustupující hladina odkrývá zasolenou půdu. Pro oblast je přitom typický silný vítr, který slaný prach roznáší po polích a zhoršuje kvalitu půdy. Lidé trpí dýchacími potížemi a  dalšími zdravotními komplikacemi, které souvisejí s  v ysokou koncentrací agresivního prachu v ovzduší. Přestože se o problémech Aralského jezera mluví dlouho, nedá se čekat, že by se situace v dohledné době radikálně zlepšila. Uzbekistán každým rokem zvětšuje plochu zavlažovaných polí. Pěstuje na nich hlavně bavlnu, na jejímž vývozu závisí hospodářství celé země, a nebude snadné tento stát přesvědčit, aby svou ekonomiku přeorientoval jinam. Na lepší časy se snad blýská alespoň v severní části jezera. Kazachstán chce postavit hráz, která ji oddělí od jižní, téměř vyschlé laguny. Do ní dnes totiž část vody přetéká a bez užitku se tam vsakuje a vypařuje.

STRANA

18

Strategická surovina Obecně se s nedostatkem vody dají očekávat další ekonomické, sociální, ale i epidemiologické problémy. Už dnes rodiče v některých částech Afriky zakazují dětem, aby se myly – vzácná voda se smí používat jen na pití a vaření. Čištění odpadních vod na africkém venkově téměř neexistuje, takže tu panují ideální podmínky pro šíření infekčních chorob. Nelze vyloučit ani politické konflikty spojené s vodou. Řeka Nil je zdrojem napětí mezi Egyptem a  Súdánem. Strategickou surovinou se voda stává také na Blízkém Východě. Řeka Jordán se mezi Genezaretským jezerem a Mrtvým mořem změnila spíš v potok, protože většina vody putuje do národního izraelského vodovodu a na zemědělské závlahy. Turecko pro změnu postavilo kaskádu přehrad na horním toku Tigrisu a Eufratu, dvou zásadních řek „úrodného půlměsíce“. Netají se tím, že hodlá vodu používat jako nástroj politického vyjednávání. „Tyto koncepce považuji všude ve světě do budoucna za velmi nebezpečné a politicky nepřijatelné,“ varuje Bohumír Janský.

text

EVA VLČKOVÁ Autorka je redaktorkou Lidových novin.

Pravá tvář textilního průmyslu 19 STRANA

Slevy. Kdo by odolal, když si může bavlněné tričko nebo košili s původní cenou 300 korun nyní koupit za 100. Jeho reálná cena je ale mnohem vyšší – má mnohdy podobu porušování lidských práv a ničení životního prostředí.

Obchody vydělávají i v období slev. Cena, kterou za  konfekční módu platí v ý robcům, potažmo dovozců m, je stá le několikanásobně nižší. A není to pouze o umění obchodovat. Velkou část hodnoty bavlněného oblečení totiž tvoří práce. Jak při sklizni suroviny a  zpracování materiálu, tak i  při samotné výrobě oblečení. Odečteme-li marži obchodníka, ve výši často i několika set procent, náklady na uskladnění a dopravu, dostaneme překvapivou částku. Česká nezisková organizace NaZemi, která usiluje o zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců v rozvojových zemích, v rámci své kampaně Ušili to na nás! zveřejnila mimo jiné i rozbor ceny trička, které se na českém trhu běžně prodává za 250 korun. Velkou část, celé 2 stovky, tvoří právě marže obchodu a výdaje na marketing v cílovém státě. Administrativní náklady v zemi v ý roby přijdou bezmála na  30 korun. Materiál na  necelých 20. A mzda dělníka? Dvě koruny padesát haléřů. Extrémně nízké mzdy ale nejsou jediným problémem. Dalším, souvisejícím, je také nelidsky dlouhá pracovní doba s minimem přestávek. Ta je také hlavním důvodem pochybné kvality zpracování levných oděvů. Jejich výroba totiž kromě stříhání metráže a sešívání obnáší také úkony vyžadující přesnost a soustředění. Všívání zipů, našívání knoflíků, ozdob i  cedulek značek. Asijské dělnice úkony v ykonávají denně 12 i 16 hodin. Vady a chyby jsou tak zpravidla důsledkem únavy. Odmít-

text

Michaela Beldová

foto

IRIN nEWS Za bavlněné tričko zaplatíme 300 korun. Kolik z nich ale dostal pracovník na bavlníkové plantáži?

nutí splnit přesčas často znamená srážku z už tak dost nízké mzdy. Trendem rozvojov ých zemí je bohužel i  nucená dětská práce. Pěstitelé a  zpracovatelé bavlny zaměstnávají děti proto, aby ušetřili na mzdách a mohli nadále dodávat levné suroviny a výrobky na pulty obchodů. Nutnost dětské práce způsobuje hlavně chudoba a  nedostatečné vzdělání obyvatel asijských, jihoamerických a  afrických států. Na  školu kvůli práci nezbý vá čas. V budoucnu se pracující děti stanou negramotnou a  nekvalifikovanou pracovní silou a přijdou o možnost najít si v dospělosti solidní a lépe placené zaměstnání.

Jaké barvy jsou letos „in“? Problematické jsou také chemické látky, které se v yužívají při pěstování a zpracování bavlny. Ta je vůbec nejvíce chemicky ošetřovanou plodinou na světě. Původní krémové zbarvení materiálu je sice také žádané, ale tvoří jen zlomek produktů na trhu. Většina bavlněných látek se před zpracováním barví do různých módních odstínů, které si odběratel žádá. A to zahrnuje i barvu bílou. Naprostá většina barviv a bělicích prostředků není kvůli požadavkům na stálost nebo sytost barvy vyráběna ze surovin na přírodní bázi. Jejich složení bývá zpravidla toxické a v Evropě je jejich použití zakázané. Barví se tedy opět v rozvojových zemích. Mnohdy bez použití potřebných ochranných pracovních pomůcek. Zhruba jedna třetina barviv na-

víc k bavlně nepřilne a v první fázi praní se vymyje do  odpadní vody. Z menších výrobních podniků nebo dílen, které často nemají vlastní čističku odpadních vod, pak proudí voda znečištěná barvivy a  zbytky pesticidů odpadními stokami přímo do řek, které plní roli zásobárny užitkové a pitné vody pro celou oblast. O mnoho lépe na tom ale nejsou ani lidé žijící v okolí větších závodů, které čističky mají. Jen málo z nich totiž skladuje toxický odpadní kal na bezpečném místě. Zbytky jedovatého kalu z barvicího procesu se tak často kupí v blízkosti polí nebo řek.

Jednou a dost Spot řeba bavl něného oblečen í ve  v yspělých zemích je obrovská. Pohybuje se mezi 15 a 20 kilogramy textilu na osobu za rok. Hlavní problém spočívá v tom, že jej není možné účinně recyk lovat. Bavlněný textil je sice po rozcupování možné použít pro výrobu lepenky na  střechy, na  výrobu zátěžových koberců nebo izolačního materiálu, ne ale pro výrobu dalších oděvů. Ke zlepšení životních podmínek lidí v  rozvojov ých zemích i  životního prostředí může přitom přispět každý. A stačí opravdu málo. Nejlepším řešením je kupovat trička s certifikátem Fairtrade a Bio, které zaručí absenci ilegální dětské práce i ničivých dopadů zemědělství na životní prostředí. Namísto nového trička ve slevě, které pak nosíme jen jednu sezónu, si také můžeme koupit mnohdy kvalitněji zpracované tričko dobré značky v second handu.

Pracovat v domácnosti, nebo chodit do školy?

STRANA

20

Děti s kanystry na vodu někdy mají na sobě ještě školní aktovku, jindy jsou bez ní. Buď proto, že ji stačily odložit, a nebo jednoduše proto, že do školy vůbec nechodí. Podobnou scénu zažijete v mnoha rozvojových zemích na světě od Indie, Ugandu až po Brazílii. Bez vody nelze žít a tak se zkrátka musí obstarat, i  kdyby kvůli tomu dítě nemohlo chodit do školy. I přes to, že většina vlád v rozvojových zemích ví, co je dětská práce. Podepsaly mezinárodní úmluvy o její nepřípustnosti. Přitom často také kvůli těžké práci v domácnosti je dětem upíráno právo na vzdělání. K prameni chodí s těžkými kanystry i několik hodin denně a  na  školní povinnosti tak nemají čas. Studny jsou často velmi vzdálené od vesnic. Zajištění pitné vody a  hygienických podmínek je na  seznamu rozvojových cílů tisíciletí OSN, které mimo jiné v kostce řečeno stanovují do roku 2015 snížit ve světě chudobu, hlad, nerovnosti a nemoci. Už teď ale OSN ví, že tento cíl se plní nejhůře ze všech.

Děti jsou první na ráně Světová zdravotnická organizace uvádí, že stále přes 39 procent světové populace nemá přístup k základním hygienickým zařízením. A ačkoli polovina obyvatel světa žije ve městech a druhá na venkově, je to právě venkov, který je na tom s přístupem ke zdravotně nezávadné vodě a hygienickým zařízením daleko hůře. Přitom nedostatek vody, od pitné až po užitkovou, má zcela zjevně zhoubné důsledky. Na polovině nemocničních lůžek v subsaharské Africe leží pacienti, kteří trpí nemocí získanou z nečisté vody. Nejohroženější skupinou těchto parazitárních a průjmových chorob jsou děti. Až čtyři tisíce z nich denně umírají na nemoci spojené s nedostatečným přístupem k vodě. A jsou to také děti, které mají víc než často v rámci rodin na starosti donášení vody.

Kiberský slum Do afrických měst se stěhuje velké množství lidí a vlády jim nestíhají zajistit důstojné podmínky k  životu. Většina slumů vzniká nelegálně na půdě, která patří někomu jinému, ze všeho nejčastěji státu. A  právě stát odmítá zajistit jakékoli veřejné služby, od kanalizace až po státem garantované vzdělávání. Stejně to je i ve slumu Kibera v keňském Nairobi. Život ve slumech při-

tom není pro drtivou většinu obyvatel volbou ani cílem. Velkou naději pro ně představují jejich děti, které jim mohou v budoucnu zajistit možnost se ze slumu jednou vystěhovat. Lepší vzdělání, jenž by jim rádi zajistili, pro ně bohužel zůstává často nesplněným přání. V  Kibeře vláda postavila jedinou oficiální školu, a  proto je většina tamních dětí odkázána na  vzdělávání v  tzv. neformálních školách, vedených neziskovými organizacemi a dobrovolníky. Aby se tyto školy udržely při životě, musí žáci platit alespoň minimální školné. „U nás činí pouze dvě stě šilinků měsíčně (asi 50 korun – pozn. autorky). Je to naprosté minimum. Pro spoustu rodičů – většinou jde o  svobodné matky či vdovy – je to i tak příliš,“ osvětluje problém Charles Ocheng, ředitel neformální kiberské komunitní školy St. Christine. Kruh se tak uzavírá – většina obyvatel slumu zůstává i po přestěhování do měst za prací chudá, a proto posílají rodiče k přilepšení rozpočtu své děti vydělávat. Příležitostí je ve slumech víc než dost a jelikož chybí kanalizace a s ní i voda, nabízí se pro děti práce v domácnosti: „Tou vůbec nejrozšířenější formou dětské práce ve slumu je nošení kbelíků s vodou a výkaly,“ říká Wafula Wanjala z ne-

vládní organizace Coexist. „Jelikož tu žije milión lidí, dovedete si představit, jak to tu vypadá po hygienické stránce. Děti riskují své zdraví či dokonce životy, protože latríny čistí holýma rukama. A  těma pak nosí vodu do svých příbytků. Používají ji jak na mytí, tak i ke konzumaci,“ popisuje smutnou denní realitu kiberských dětí Wafula Wanjala.

Etiopský venkov Podobná je každodenní realita i v Etiopii. Vydáte-li se po silnici autem kamkoli z hlavního města Addis Abeby, potkáte cestou bezpočet dětí s velkými žlutými kanystry. V některých případech jsou děti tak malé, že jim kanystr dosahuje až po ramena, a plný vody ho za sebou spíše vláčí, než nesou. I zde fungují neformální školy, a to dokonce tak, že vychází vstříc pracujícím dětem. Nabízí jim ranní či odpolední studium, tak aby dítě zvládlo napást dobytek nebo obstarat vodu. „Je samozřejmě otázka, nakolik je možné dělat v oblasti dětských práv kompromisy, ale taková je tu prostě realita,“ vysvětluje Adane Melese, zástupce ředitele nevládní organizace Wabe/WCAT. Ta staví a provozuje neformální školy v odlehlých částech země, kde by jinak děti s největší pravděpodobností zůstaly negramotné. Jako jejich rodiče.

text

Naďa Straková Autorka pracuje v týdeníku Respekt.

foto

Naďa Straková Dětská práce brání chodit do školy podle OSN 215 milionům dětí. Nejohroženější jsou přitom dívky.

Komu patří Nil? 21 STRANA

Kazatelé apokalyptické budoucnosti už dlouho předvídají svět plný válek o přírodní zdroje. Výborné argumenty pro své předpovědi najdou na Nilu. Etiopie tam oznámila stavbu nové velké přehrady, páté během minulých deseti let.

text

Tomáš Lindner Autor pracuje pro časopis Respekt.

„Naše rozhodnutí je nezvratné,“ komentoval plány začátkem dubna 2011 etiopský ministr pro vodu a  energetiku Alemayehu Tegenu. Chtěl tím hlavně zdůraznit, že jeho vláda nebude brát ohledy na odpor, který vůči vodní elektrárně chovají země ležící dále po toku Nilu, tedy Súdán a  Egypt. Egypt dokonce plány na  etiopské v y užívání vody z Nilu a považuje za „otázku národní bezpečnosti“. V minulých letech loboval za  to, aby na  nové přehrady a  na  stavbu zavlažova-

cích systému nepřispívala Světová banka a západní dárci. Etiopie proto bude muset vodní elektrárny zaplatit ze sv ých financí, zadlužit se a spoléhat na pomoc z Číny. Nejvíce náladu na Nilu vyostřil etiopský prezident Meles Zenawi, když vloni na  podzim obv inil Káhiru z podpory separatistických rebelů v jeho zemi a varoval, že Egypťané v případné válce neuspějí. Egyptští politici jednoznačně odmítli, že by kvůli využívání veletoku vymýšleli bojové strategie, ale napětí zůstává.

Jestli se země nedohodnou, tak „budoucnost určitě přinese vojenskou konfrontaci mezi stát y regionu,“ varoval například Egypťan a bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus Gálí. Také think-tank International Rivers Network považuje povodí Nilu za  jedno z  míst, kde nejvíce hrozí budoucí války o vodu. Na první pohled se přitom zdá, že je konflikt v severovýchodní Africe přímo naprogramovaný – a to hlavně proto, že postoje Egypta i Etiopie jsou naprosto pochopitelné.

Řeka je život „Nil je životem Egypta,“ glosovala pro BBC závislost své země na Nilu bývalá zástupkyně ministra zahraničí Mona Omar. Veletok je prakticky jediným zdrojem sladké vody Egypta, kde 95 procent obyvatel žije v úzkém pásu území u jeho břehů.

Počet obyvatel severoafrické země navíc v  příštích čt y řiceti letech stoupne ze 79 na 122 milionů. Egypt potřebuje zavlažovat zemi z Nilu nejen kvůli zajištění dostatku potravin, ale také kvůli přežití venkovských hospodářství, jejichž krach by ještě urychlil úprk mladých lidí do velkých měst, kde jen těžko hledají práci. Egypťané se obávají, že jim voda bude chybět, pokud ji budou země na horním toku řeky využívat více než dnes. Pochopitelný je ale také postoj Etiopie, která se

v minulých dvaceti letech proměňuje z rozvrácené země v regionální mocnost. U  jezera Tana tam totiž pramení modrý Nil, který dodává 85 procent vody Nilu. Etiopané ale řeku dosud prakticky nevyužívají, k zavlažování ani k  v ýrobě elektřiny. „Kdybychom mohli zavlažovat pole z Nilu, tak už nebudeme potřebovat potravinovou pomoc ze zahraničí,“ těmito slovy už roky ospravedlňují stavební plány na Nilu představitelé etiopského ministerstva pro vodu a energetiku. Podle některých studií by zavlažování skutečně mohlo pomoci patnácti milionům lidí, tedy zhruba třetině obyvatel země s historií hladomorů. Vodní elektrárny by vygenerovaly dost elektřiny pro místní ekonomiku i na export, který by Etiopii přinesl tolik chybějící zahraniční valuty. I Etiopie se přitom bude muset vyrovnat s velkým přírůstkem počtu oby vatel z  dnešních 83 milionů na 150 milionů v roce 2050. V cestě etiopským ambicím stojí smlouva, která určuje, kolik procent vody mohou jednotlivé země v  povodí Nilu využívat. Egyptu a Súdánu garantuje „plné využití nilských vod“ – Egypt má dnes garantovaný přistup k 80 procentům průtoku a má právo vetovat vodohospodářské projekty ostatních zemí na Nilu. Tato dohoda je dílem britských kolonialistů, kteří ji uzavřeli nejprve v  roce 1929 a pak revidovali 1959. Jejich prioritou bylo tehdy zásobování pouštního a strategicky důležitého Egypta. Státy na horním toku Nilu se během permanentní krize a  válek v  minulých desetiletích o  revizi smlouvy vůbec nesnažily – na stavbu větších přehrad a zavlažovacích systémů neměly myšlenky ani peníze. O nespravedlnosti a přežilosti koloniální dohody hovoří až v  minulém desetiletí, kdy zažívají neustálý hospodářský růst, jehož udržení v yžaduje více elektřiny. Větší využití energií řek pro výrobu elektřiny je přitom v Africe skoro nevyhnutelné – celý kontinent s výjimkou Jihoafrické republiky dnes produkuje tolik elektrické energie jako Polsko a využívá méně než pět procent energetického potenciálu sv ých vodních toků (ve  srovnání s  evropskými 80 a  asijskými 40 procenty). Vrcholem snahy o  změnu pravidel na Nilu byl loňský podpis nové smlouvy, která zbavuje Egypt práva veta proti vodohospodářským projektům ostatních států v povodí. Ratifikační proces této dohody končí letos v květnu, Egypt a Súdán změnu zatím odmítají podepsat. Egypt prý v žádném případě nedopustí redukci své kvóty.

Bez paniky Vypadá tak cesta k  válce o  vodu, před jejímž vypuknutím různí akademici a  mezinárodní organizace už dlouho varují? Skutečnost je zatím střízlivější a ani situace na Nilu není beznadějná. Pacifický institut v Kalifornii v historii napočítal 203 konfliktů, ve kterých se aspoň částečně bojovalo o přístup k vodě. 61 z nich se přihodilo v minulých deseti letech. Nikdy se ale nebojovalo pouze o vodu a příliš reálná zatím není ani představa, že proti sobě kvůli řekám a jezerům potáhnou do boje armády různých států. Nejblíže k válce o vodní zdroje má zatím konflikt v Darfúru – jednou z příčin tamního rozvratu je boj místních pastevců a zemědělců o zmenšující se a vysychající zatravněnou plochu; sucho, dezertifikace a nedostatek potravin region dovedl ke kolapsu. Podobně může nedostatek vody v určitých regionech posilovat separatistické snahy některých etnik v řadě jiných státech. Zatím ale není důvod k  panice. Týdeník The Economist v  loňské speciální příloze o  vodě zmínil jeden faktor, který riziko válek o vodu výrazně snižuje: voda se hůře krade, hromadí a prodává než diamanty nebo ropa, je tedy mnohem menším lákadlem pro vojevůdce a  diktátory, kteří kvůli surovinám organizují a financují boje. Řeky protékající více státy zatím podle podrobné studie Oregonské státní univerzity vedou spíše k větší spolupráci mezi sousedy než k větším konfliktům. Západoafrické země se kupříkladu dělí o energii z elektráren z řeky Senegal, podobně se devět států dohodlo na dvacetiletém společném postupu, který má zabránit vysychání řeky Niger, podobné dohody existují na Mekongu, Indu a dalších řekách protékajících nestabilními regiony. I v povodí Nilu už přes deset let existuje stálá mezivládní komise spravující povodí. Snahou podobným říčních komisí je především učinit z  vody zdroj, který země nebude dále rozdělovat, ale zvýší jejich vzájemnou závislost – některé nové etiopské elektrárny by měly v budoucnu například exportovat elektřinu i  do  Súdánu a  Egypta. Dohody na  nižších úrovních zatím přehlušují hádky čelních politiků a vypjaté editorialy v etiopských i egyptských novinách. Egyptští byrokrati a akademici diskutují také o tom, jak zefektivnit nekvalitní egyptský zavlažovací systém nebo jak nahradit na vodu náročné pěstování rýže jinými plodinami. Možná tedy neviditelní úředníci budou i na Nilu nakonec mocnější než tvrdohlaví politici a  válka o  řeku zůstane nenaplněným proroctvím.

STRANA

22

foto

Alžběta Jungrová Kvůli spásání trávy dobytkem a odlesňování dochází k erozi půdy. Zemina pak zanáší vodní plochy.

strana

24

Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.

Jsou místa, kde perlivou nevedou.

jemneˇ kontaminovaná

20l

Nabíraná v etiopské řece Bilate vzdálené 30 minut chůze od vesnice v regionu Alaba.

900 milionů lidí nemá přístup k pitné vodě. Každých 20 sekund zemře jedno dítě na nemoci spojené s nedostatkem čisté vody. Průjmová onemocnění způsobená špinavou vodou jsou nejčastější příčinou úmrtí na světě. A jak to souvisí s Vámi? www.rozvojovka.cz — Cena Vody