Věc Tysiac proti Polsku Interrupce a právo na soukromí matky Jan Kratochvíl Věc: Tysiac proti Polsku 1) Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce) Číslo stížnosti: 5410/03 Datum: 20. 3. 2007 Dotčené články Úmluvy: čl. 8 (právo na soukromí) Výrok Soudu: čl. 8 porušen (6 : 1) Separátní stanoviska: 2 (Bonello; Borrego Borrego) Dotčené právní předpisy: zákon č. 66/1986, o umělém přerušení těhotenství, procesní předpisy Prejudikatura citovaná Soudem: AGOSI proti Spojenému království, rozsudek z 24. 10. 1986, stížnost č. 9118/80, Series A no. 108, str. 19; Airey proti Irsku, rozsudek z 9. 10. 1979, stížnost č. 6289/73, Series A no. 32, str. 12 – 13; Boyle a Rice proti Spojenému království, rozsudek z 27. 4. 1988, stížnosti č. 9659/82; 9658/82, Series A no. 131; Capital Bank AD proti Bulharsku, rozsudek z 24. 11. 2005, stížnost č. 49429/99, § 133, ECHR 2005; Carbonara a Ventura proti Itálii, rozsudek z 24638/94, stížnost č. 24638/94, § 63, ECHR 2000-VI; Brüggeman a Scheuten proti Německu, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva z 19. 5. 1976, stížnost č. 6959/75; Glass proti Spojenému království, rozsudek z 9. 3. 2004, stížnost č. 61827/00, § 74 – 83 a 87, ECHR 2004 II; Hasan a Chaush proti Bulharsku, rozsudek velkého senátu z 26. 10. 2000, stížnost č. 30985/96, § 84, ECHR 2000-XI; Hatton a další proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu z 7. 8. 2003, stížnost č. 36022/97, § 99, ECHR 2003-VIII; Iatridis proti Řecku, rozsudek velkého senátu z 25. 3. 1999, stížnost č. 31107/96, § 58, ECHR 1999-II; 2) Ilhan proti Turecku, rozsudek velkého senátu z 27. 6. 2000, stížnost č. 22277/93, § 87, ECHR 2000-VII; Jokela proti Finsku, rozsudek z 21. 5. 2002, stížnost č. 28856/95, § 45, ECHR 2002-IV; Keegan proti Irsku, rozsudek z 26. 5. 1994, stížnost č. 16969/90, Series A no. 290, str. 19, § 49; Malone proti Spojenému království, rozsudek z 2. 8. 1984, stížnost č. 8691/79, Series A no. 82, str. 32, § 67. Další související rozhodnutí: Leander proti Švédsku, rozsudek z 26. 3. 1987, stížnost č. 9248/81, Series A no. 116; Klass a další proti Německu, rozsudek z 6. 9. 1978, stížnost č. 5029/71, Series A no. 28; Silver a další proti Spojenému království, rozsudek z 25. 3. 1983, stížnosti č. 5947/72; 6205/73; 7052/75; 7061/75; 7107/75; 7113/75; 7136/75, Series A no. 61; Vo proti Francii, rozsudek velkého senátu z 8. 7. 2004, stížnost č. 53924/00, ECHR 2004VIII; 3) D. proti Irsku, rozhodnutí z 28. 6. 2006, stížnost č. 26499/02; X. proti Spojenému království, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva z 13. 5. 1980, stížnost č. 8416/78; Open Door and Dublin Well Woman proti Irsku, rozsudek z 29. 10. 1992, stížnosti č.
14234/88; 14235/88, Series A no. 246-A; M. C. proti Bulharsku, rozsudek z 4. 12. 2003, stížnost č. 39272/98, ECHR 2003-XII; 4) Rotaru proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu z 4. 5. 2000, stížnost č. 28341/95, ECHR 2000-V; 5) Kudła proti Polsku, rozsudek velkého senátu z 26. 10. 2000, stížnost č. 30210/96; 6) Huamán proti Peru, Výbor pro lidská práva, rozhodnutí z 24. 10. 2005, stížnost č. 1153/2003. Klíčová slova: interrupce, pozitivní závazky, procesní závazky Složení senátu: N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), G. Bonello (Malta), M. Pellonpää (Finsko), K. Traja (Albánie), L. Garlicki (Polsko), J. Borrego Borrego (Španělsko), L. Mijović (Bosna a Hercegovina) TYSIAC PROTI POLSKU Skutkový stav a řízení před polskými soudy (§ 7 – 31) Stěžovatelkou je paní Alicia Tysiac, matka tří dětí, která s nimi žije sama ve Varšavě. Paní Tysiac od roku 1977 trpí závažnou myopií, v důsledku čehož je v současné době schopna vidět na maximální vzdálenost 1.5 m a existují obavy, že zrak ztratí úplně. Jádro věci se týká její snahy o získání povolení k umělému ukončení jejího třetího těhotenství. Podle polského práva je umělé ukončení těhotenství obecně zakázáno a představuje trestný čin. Podle zákona o plánovaní rodiny z roku 1993 je interrupce povolena, pouze pokud těhotenství ohrožuje život nebo zdraví matky, nebo existuje velké riziko, že plod bude závažným způsobem a nezvratně poškozen, případně pokud existují silné důvody proto se domnívat, že těhotenství je výsledkem trestného činu (např. znásilnění, incest). Pro výkon interrupce z terapeutických důvodů musí být dán souhlas odborného lékaře. Paní Tysiac potřetí otěhotněla v roce 2000, když své předchozí dvě děti porodila císařským řezem. Rozhodla se konzultovat lékaře, protože se obávala negativního vlivu nového těhotenství na svůj zdravotní stav. Byla vyšetřena třemi očními lékaři, kteří shodně usoudili, že těhotenství představuje riziko pro její zrak. Odmítli však vystavit certifikát na interrupci, i když to stěžovatelka požadovala, z důvodu, že není jisté, že v důsledku těhotenství zrak ztratí. Stěžovatelka poté navštívila praktickou lékařku, která ji vystavila potvrzení, že třetí těhotenství ohrožuje její zdraví z důvodu dvou předchozích císařských řezů a stavu jejího zraku. Stěžovatelka tedy následně navštívila gynekologické oddělení nemocnice, aby získala nezbytné povolení k ukončení svého těhotenství. Primář oddělení však odmítl povolení vydat, když po pětiminutovém vyšetření a bez konzultování zdravotnické dokumentace týkající se jejího zraku usoudil, že podmínky pro výkon terapeutické interrupce nejsou splněny. Stěžovatelka následně své třetí dítě porodila v listopadu 2000 císařským řezem. Po porodu se její zrak závažným způsobem zhoršil. Byla schopna vidět předměty pouze na tři metry, když před porodem viděla na šest metrů. Její lékařka jí doporučila, aby se naučila Braillovo písmo. V roce 2001 byla paní Tysiac shledána silně invalidní. Před porodem byla u ní shledána pouze střední invalidita. Paní Tysiac nyní potřebuje stálou péči a pomoc v každodenním životě. V důsledku těchto událostí paní Tysiac podala trestní oznámení na primáře gynekologického oddělení, který jí odmítl vystavit souhlas s ukončením těhotenství. Namítala, že v důsledku jeho jednání téměř ztratila zrak, což představuje trestný čin těžkého ublížení na zdraví. Okresní prokurátor si vyžádal znalecký posudek, ve kterém tři lékaři (oční, gynekolog a soudní lékař) usoudili, že těhotenství a porod neměly vliv na zhoršení zraku stěžovatelky. Podle jejich zprávy riziko zhoršení jejího zraku vždy existovalo a těhotenství a porod toto riziko nezvýšilo. Na tomto základě prokurátor věc odložil s odůvodněním, že
neexistuje příčinný vztah mezi zhoršením zraku stěžovatelky a jednáním gynekologa. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala stížnost, kde zejména zpochybňovala závěry znaleckého posudku. Krajský prokurátor však její stížnost odmítl. Rozhodnutí obsahovalo celkem pouze jeden odstavec a prokurátor se nevypořádal se všemi námitkami vznesenými ve stížnosti. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno okresním soudem, kterému byla věc postoupena k přezkoumání. Tím bylo trestní řízení s konečnou platností uzavřeno. Vedle trestního oznámení se paní Tysiąc, rovněž neúspěšně, snažila o disciplinární potrestání primáře gynekologického oddělení. Příslušný orgán lékařské komory však usoudil, že se nejednalo o zanedbání profesních povinností. Paní Tysiac se tedy obrátila se svou stížností na Evropský soud pro lidská práva s tím, že Polsko porušilo čl. 3, 8, 13 a 14 Úmluvy. Právní posouzení Soudem (§ 62 – 144) V úvodu svého právního posouzení se Soud stručně zabýval otázkou porušení čl. 3 Úmluvy. Paní Tysiac namítala, že neumožnění jí podstoupení interrupce představovalo nelidské a ponižující zacházení. Byla donucena setrvat v těhotenství až do porodu, i když byla přesvědčena o tom, že to bude mít za následek téměř úplnou ztrátu zraku, což u ní způsobilo značná muka a utrpení (§ 65). Soud však v jedné větě konstatoval, že daný případ nevykazuje znaky porušení čl. 3 a že je vhodnější se případem zabývat v rámci čl. 8 (§ 66). V rámci čl. 8 stěžovatelka vznesla dva samostatné nároky. Za prvé namítala, že bylo porušeno její právo na soukromý život a fyzickou a morální integritu, když jí nebyla umožněna terapeutická interrupce. Za druhé byla toho názoru, že stát nesplnil svůj pozitivní závazek vytvořit komplexní právní rámec garantující její práva v čl. 8 přiměřenými procesními prostředky (§ 67 a § 76). Tvrdila, že stát je povinen vytvořit mechanismus pro nezávislé řešení sporů mezi těhotnými ženami a lékaři o nutnosti ukončit těhotenství z terapeutických důvodů. Podle jejího názoru v polském právním řádu žádný takový efektivní mechanismus neexistoval (§ 80 – 85). Vláda se ve své odpovědi na stížnost dovolávala skutečnosti, že její právní úprava interrupcí je v souladu s Úmluvou. Podle jejího názoru je v těhotenství soukromý život matky úzce svázán se soukromým životem plodu, což umožňuje regulaci podmínek pro ukončení těhotenství. Namítala, že v případě paní Tysiac nebyly splněny podmínky pro ukončení těhotenství kladené polskými zákony. Pokud jde o druhou část stížnosti, vláda oponovala, že polský právní řád dostatečným způsobem reguluje rozhodování o přístupu k terapeutickým interrupcím (§ 71). Soud se ve svém právním posouzení případu nejdříve zabýval otázkou aplikace čl. 8. V souladu se svou předchozí judikaturou konstatoval, že právo na soukromý život je široké a obsahuje i ochranu fyzické a psychické integrity. Je povinností státu zajistit právo osob na efektivní respektování jejich integrity, v tomto případě těhotných žen (§ 107). Tímto si Soud vymezil rozsah svého přezkumu, tedy zda stát splnil svůj pozitivní závazek. Námitkou vznesenou stěžovatelkou, že stát také přímo zasáhl do jejího práva na respektovaní soukromého života, se Soud odmítl zabývat s odůvodněním, že z okolností případu vyplývá, že bude vhodnější stížnost posoudit z pohledu pozitivních závazků státu (§ 108). Následně Soud, jak bývá zvykem, uvedl několik obecných principů, které vyplývají z jeho ustálené judikatury a které mají souvislost s daným případem. Uvedl, že jak na negativní, tak na pozitivní závazky států platí stejná kritéria. Při formulaci obou druhů závazků musí být brán ohled na spravedlivou rovnováhu mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti
jako celku. V tomto ohledu státy disponují určitou mírou posuzovací volnosti (§ 111). Následně si Soud vytvářel půdu pro zjištění implicitních procesních povinností státu v čl. 8. Nejdříve odkázal na vládu práva (rule of law) jako fundamentální princip demokratické společnosti, který je inherentní součástí všech článků Úmluvy. Z tohoto principu vyplývá, že vnitrostátní právo musí poskytovat právní ochranu před arbitrárními zásahy do práv osob ze strany veřejných orgánů (§ 112). Pomocí výkladové metody efektivní interpretace práv v Úmluvě Soud dovodil, že i když článek 8 explicitně žádná procedurální práva neobsahuje, je s ohledem na požadavek efektivního požívání práv v čl. 8 důležité, aby relevantní rozhodovací postupy byly fair a schopny zajistit náležitou ochranu zájmům chráněným tímto článkem. V daném případě se tedy Soud rozhodl zkoumat, zda s ohledem na závažnost rozhodovaných otázek (povolení interrupce) měl jednotlivec dostatečný přístup k rozhodovacímu procesu jako celku, aby mohl chránit své zájmy (§ 113). Diskuzi konkrétních okolností případu Soud započal poznámkou, že absence pevně daných kritérií a postupů pro zjištění, zda jsou splněny podmínky pro legální výkon interrupce, je v nápadném protikladu se skutečností, že výkon interrupce v rozporu se zákonem je v Polsku trestným činem. Zde Soud souhlasil s názorem Polské federace žen a plánování rodiny, která v případu intervenovala, a poznamenal, že nebezpečí trestního stíhání může mít mrazivý efekt na ochotu lékařů rozhodnout o splnění podmínek zákonné interrupce (§ 116). V situaci, kdy existuje nesoulad mezi názory ženy a lékaře nebo lékařů navzájem o splnění podmínek legálního ukončení těhotenství, je podle Soudu existence procesních záruk pro přístup k terapeutickým interrupcím zvlášť důležitá. V následujícím, klíčovém, odstavci rozsudku Soud odkázal na svou předchozí sporadickou judikaturu v odlišných situacích (tajné sledování osob, expropriace majetku) a vyvodil obecné pravidlo, že princip zákonnosti a právního státu velí, aby opatření, která se dotýkají základních lidských práv, byla v některých případech přezkoumatelná nezávislým orgánem s pravomocí posoudit relevantní důkazy a důvody pro dané opatření (§ 117). V konkrétním případě aplikace tohoto pravidla znamená, že takové řízení by mělo garantovat těhotné ženě alespoň možnost být osobně slyšena a nezávislý orgán se musí jejími názory zabývat a následně vydat písemné odůvodněné rozhodnutí. Soud dále poznamenal, že v případech otázek kolem umělého ukončení těhotenství je zvláště důležitý faktor času. Procesní postupy by tedy měly být rychlé, aby bylo minimalizováno nebezpečí pro zdraví ženy spojené s pozdní interrupcí. Bylo také poznamenáno, že nezávislý přezkum splnění podmínek pro interrupci provedený post factum nemůže takovou funkci splnit. Podle názoru Soudu absence těchto preventivních procesních postupů ve vnitrostátním právu představuje nesplnění pozitivních závazků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy (§ 118). Na základě těchto obecných principů Soud zkoumal, jaké právní možnosti měla paní Tysiac domáhat se udělení povolení k interrupci za situace, kdy jednak, podle Soudu, její obavy, že těhotenstvím a porodem bude ohroženo její zdraví, nebyly iracionální, a jednak existoval rozpor mezi lékaři, co se splnění podmínek zákona týče (§ 119). Soud shledal, že v polském právním řádu neexistuje efektivní nestranný mechanismus pro vynesení rozhodnutí, když se těhotná žena domnívá, že splňuje podmínky pro legální výkon interrupce, ale nemůže získat souhlas lékařů (§ 124). Podle Soudu za takovou proceduru rozhodně nelze považovat postup, kdy se lze v rámci občanského práva domáhat vyslovení porušení svých práv. Tento postup je totiž pouze retroaktivní a má za účel kompenzovat újmu, ne tedy újmě zabránit (§ 125). Obdobné lze říci o případném postihu odpovědných lékařů v rámci trestního práva. Z
těchto důvodů Soud vyslovil porušení čl. 8 z důvodu nesplnění pozitivního závazku zajistit stěžovatelce efektivní respektování jejího soukromého života. Následně Soud ještě posuzoval stížnost paní Tysiac v rámci čl. 13 a 14. Vyslovení porušení práva na účinný opravný prostředek odmítl s tím, že tato otázka se překrývá s právě vysloveným porušením čl. 8, a nevzniká tedy žádná odlišná problematika (§ 135). Obdobně s ohledem na vyslovení porušení čl. 8 se Soud již odmítl zabývat nárokem vznikajícím z namítaného porušení zákazu diskriminace (§ 144). 7) Soudce Bonello k rozsudku připojil stručné separátní stanovisko, kde zdůraznil, že jeho hlas o porušení čl. 8 se striktně týká pouze zjištění, že polský právní systém neobsahoval efektivní mechanismus jak rozhodnout, zda jsou splněny podmínky legální interrupce. Tím dal jasně najevo, že jeho hlas nelze považovat za nějaké implicitní potvrzení práva na interrupci podle Úmluvy. Nesouhlasné stanovisko soudce Borrego Borrego Španělský soudce Borrego Borrego vystavil rozsudek silné, místy až emocionální kritice. Podle jeho názoru skutečnost, že Soud v podstatě shledal, že lidská bytost byla narozena v rozporu Úmluvou, je „hrůzu nahánějící“. Soudce porovnává danou věc s nedávným případem, který se týkal striktní legislativy o interrupcích v Irsku. 8) Je toho názoru, že přístup Soudu v těchto dvou případech byl diametrálně odlišný. V této věci nedostatečným způsobem reflektuje sensitivitu otázky interrupcí v Polsku. Hlavním argumentem, který soudce nabízí pro své nesouhlasné stanovisko, je, že podle jeho názoru v případě paní Tysiac skutečně nebyly splněny podmínky pro zákonnou interrupci dle polského práva. Komentář Případ je dalším ze série kauz týkajících se interrupcí. V minulosti se již Soud zabýval několika stížnostmi, které vyplývaly z přísných protipotratových zákonů v některých státech, zejména v Irsku. 9) Interrupce z hlediska Úmluvy vytvářejí dva odlišné okruhy problémů. Za prvé, zda nenarozené dítě má právo na život podle čl. 2, a tedy interrupce by měly být zakázány. 10) Za druhé, zda naopak zákaz interrupcí nezasahuje do práv matek. Zde připadá zejména v úvahu právo na život, zákaz nelidského zacházení a právo na respektování soukromého života. Soud, který si je dobře vědom sensitivity a emocionálního náboje těchto morálně velmi kontroverzních otázek, se dosud zdráhá na ně dát jasnou odpověď. I když lze tento postoj chápat, je však otázkou, jak dlouho se může Soud jasné odpovědi ještě vyhýbat. Nabízí se také srovnání s činností Výboru pro lidská práva, který vykládá Pakt o občanských a politických právech a který na některé tyto otázky dává poměrně jasné odpovědi. 11) Soud se jasné odpovědi, zda za nějakých okolností existuje právo matky na interrupci, vyhnul i v tomto případě. Své právní stanovisko započal jasným deklarováním, že není jeho úkolem v tomto případě zjistit, zda Úmluva garantuje právo na interrupci (§ 104). Proto dosud jedinou situací, kdy bylo Soudem nebo původní Komisí jednoznačně shledáno právo na interrupci, jsou případy, kdy je těhotenstvím ohrožen život matky. 12) Jak vyplývá i z tohoto případu, je pravděpodobné, že by toto právo Soud shledal i v případech, kdy je závažným způsobem ohroženo zdraví matky. 13) Na druhou stranu lze odmítnutí Soudu zabývat se tou částí stížnosti, kde bylo namítáno porušení negativních povinností ze strany státu, vysvětlit i okolnostmi daného případu. V této věci lze totiž říci, že zkoumání porušení negativních povinností státu skutečně nebylo na místě. Polsko totiž terapeutickou interrupci, jakou vyžadovala stěžovatelka,
nezakazuje. Pokud tedy došlo k zásahu do jejích práv, nestalo se tak ze strany státu, ale lékařů, kteří odmítli poskytnout nezbytný souhlas s interrupcí. Zde se tedy iniciují pozitivní povinnosti státu zabránit zásahům do lidských práv ze strany třetích osob. V tomto ohledu je základní povinností státu vytvořit odpovídající legislativní rámec, který co možná nejvíce zabrání porušení lidských práv ze strany třetích osob. Toto byla také otázka, kterou Soud posuzoval. Komentovaný případ je tak významný, ba zcela zásadní především z důvodu vyslovení existence procedurálních závazků v rámci čl. 8. Soud shledal, že čl. 8 obsahuje implicitní povinnost států zajistit určitou proceduru, která umožní jednotlivcům se efektivně účastnit rozhodování o zásazích do jejich práv podle článku 8. Tuto povinnost Soud dovodil na základě své standardní a hojně používané výkladové metody efektivity. Tedy, že Úmluva garantuje práva, která jsou efektivní a praktická, a ne pouze teoretická a iluzorní. Soud navázal na některé své předchozí rozsudky, kde se otázky implicitních procesních povinností dotkl, avšak v odlišných kontextech. Jediný předchozí případ, kdy byla tato otázka zmíněna v rámci čl. 8, je rozhodnutí Velkého senátu ve věci Hatton a další. Zde Soud v kontextu rozhodování o tom, zda hluk z přistávajících a odlétajících letadel na letišti Heathrow porušuje právo na soukromý život obyvatel okolí letiště, řekl, že jeden z aspektů, jak může přezkoumat veřejná rozhodnutí týkající se životního prostředí, je přezkoumat, zda rozhodovací proces (stanovení limitu pro množství nočních letů) věnoval náležitou pozornost zájmům jednotlivců. 14) Zde se však jednalo o proces tvorby vyhlášky Ministerstva dopravy, a nikoliv procedury týkající se jednotlivce. Rozhodnutí ve zde komentované věci je tedy možno v tomto směru považovat za další zcela nový krok v rozvoji judikatury Soudu. Je nutno ho vidět ve světle stále vzrůstající snahy Soudu o posílení procesních práv jednotlivců. 15) Důvodů pro tento vývoj je několik. V prvé řadě posílení procesních práv jednotlivců je efektivním způsobem, jak ochranu lidských práv zajistit systémově. To je rovněž v souladu s požadavkem efektivity požívání práv zakotvených v Úmluvě. Tento vývoj rovněž zapadá do snahy Soudu odlehčit své přetíženosti. Budou-li existovat efektivní vnitrostátní procedury, které zamezí porušování lidských práv, bude méně důvodů podávat stížnosti do Štrasburku a je určitá naděje, že Soud nebude stížnostmi zahlcován. Na nutnost posílení domácích opravných prostředků poukázala také nedávná zpráva tzv. „moudrých osob“, která se zabývala dlouhodobou efektivitou kontrolního mechanismu Úmluvy. 16) V tomto ohledu je tato nová procesní povinnost států logickým pokračováním předchozí judikatury Soudu. Na úvod charakteristiky této nové povinnosti je v prvé řadě nutno ji odlišit od obecné povinnosti zajistit účinné opravné prostředky podle čl. 13. Tato nová povinnost je ve své podstatě preventivní (viz § 118). Požaduje vytvoření efektivních procesních postupů v případech, kdy zásahy do lidských práv mohou mít závažné důsledky a s cílem, aby k těmto zásahům vůbec nedošlo. Tato povinnost se tedy aplikuje v té chvíli, kdy zásah hrozí nebo trvá. Naproti tomu čl. 13 se aplikuje tehdy, kdy zásah už proběhl či trvá. V rámci posuzování čl. 13 Soud opakovaně uvádí, že jednotlivec musí mít přístup k účinnému opravnému prostředku, pokud vznese „hájitelné tvrzení, že je obětí porušení některého práva Úmluvy“. 17) Z uvedeného je zřejmé, že porušení tedy již musí nastat. Částečně se tedy tyto dvě povinnosti překrývají (v případě, že zásah trvá), ale částečně nikoliv. Odmítnutí Soudu zabývat se v této věci namítaným porušením čl. 13 lze právě vysvětlit jejím částečným překrýváním s procesními povinnostmi podle jednotlivých článků Úmluvy. Přesto, že se nárok stěžovatelky v rámci čl. 8 opíral o hrozbu závažného zásahu do
její fyzické integrity, pokud bude nucena dovést své těhotenství až k porodu (§ 80), Soud pravděpodobně považoval zásah již za trvající v době těhotenství. Takové interpretaci napomáhá vyslovení, že o zásah do práva na soukromý život nešlo pouze z důvodu, že stěžovatelce hrozilo zhoršení jejího zdravotního stavu (zásah do fyzické integrity), ale i samotné neumožnění interrupce ve spojení s neexistencí efektivní procedury bylo trvajícím zásahem do jejího soukromého života, protože mělo za následek značná muka a utrpení, když přemýšlela o možných negativních důsledcích těhotenství a porodu pro její zdraví (§ 124). Druhým možným vysvětlením je i častá praxe Soudu týkající se procesní hospodárnosti. Pokud Soud shledá porušení jednoho článku Úmluvy, často už nepovažuje za nutné zabývat se i dalšími namítanými porušeními jiných článků. Tímto důvodem lze vysvětlit i nepřezkoumání stížnosti v rámci čl. 3 a především čl. 14, kde tento důvod uvedl výslovně. Pokud jde o samotný obsah nové procesní povinnosti států, není samozřejmě dosud možné určit její přesné obrysy. Lze však učinit jisté dílčí závěry s výhradou, že na jejich potvrzení si budeme muset počkat. V prvé řadě lze říci, že daná povinnost není omezena na čl. 8 Úmluvy. To lze dovodit především ze skutečnosti, že argumentace Soudu není založena na žádných specifikách čl. 8, ale na obecných zásadách, na kterých stojí celá Úmluva, zejména vláda práva (§ 112 a 117). Soud také jako argumentační podporu pro shledání této povinnosti používá svá předchozí rozhodnutí v rámci zcela jiných článků Úmluvy. Lze tedy říci, že určité procesní požadavky Úmluva klade na přijímání všech opatření, která jsou sto závažným způsobem zasáhnout do základních lidských práv. Za druhé je zřejmé, že procesní požadavky se budou v různých situacích lišit s ohledem na to, o jaký zásah do práv se jedná. Ve věci Hatton a další šlo o vydání vyhlášky mající vliv na noční hladinu hluku. Zde Soud požadoval, aby vyhláška byla založena na kvalitních podkladech získaných z přiměřeného výzkumu a proces tvoření vyhlášky byl veřejný a dotčené osoby měly možnost vyjádřit své námitky a poznámky k návrhu. 18) V případech citovaných soudem v rámci práva na ochranu vlastnictví šlo opět o požadavek, aby dotčená oběť měla možnost vznést své názory před odpovědnými orgány. 19) V těchto případech existoval přístup stěžovatelů k soudu, což bylo považováno za dostatečnou záruku. Z několika rozhodnutí Soudu podle čl. 13 však vyplývá, že soudní přezkum nebude vždy nutný. 20) Případy, kdy Soud přístup k soudu nevyžadoval, se týkaly zejména otázek spojených s utajeným sběrem soukromých informací tajnými službami nebo policií. 21) V těchto případech Soud zdůraznil, že účinnost opravného prostředku může vyplývat ze synergického efektu několika možných postupů, i když by žádný jednotlivý samostatně nebyl účinným opravným prostředkem. 22) Lze dovozovat, že s ohledem na úzký vztah mezi procesním závazkem v čl. 8 a závazky podle čl. 13 se budou v obou situacích aplikovat podobné principy. Nicméně tyto případy představují spíše výjimky a zpravidla bude nutný přístup k soudům, které „poskytují nejlepší záruky nezávislosti a nestrannosti a náležité procedury“. 23) Na druhou stranu, vzhledem k povaze této nové procesní povinnosti, kdy zpravidla půjde zejména o rychlost rozhodování, je však možné, že Soud bude v budoucích případech ochoten uznat za splňující podmínky této povinnosti i různé administrativní postupy, pokud bude alespoň částečně zajištěna jejich nestrannost a nezávislost. Jako shrnutí lze říci, že nová procesní povinnost je na rozdíl od závazků z čl. 13 v zásadě preventivní, avšak její obsah bude velmi obdobný požadavkům na účinné opravné prostředky podle čl. 13. Veškerá konkretizace této nové povinnosti v budoucnu však bude především založena na zmíněné výkladové metodě – efektivního požívaní práv zakotvených v Úmluvě. Pokud bude daný mechanismus zajišťovat efektivní požívání práv v praxi, státy splní svůj procesní pozitivní závazek vyplývající z Úmluvy.
Budoucímu rozvoji této povinnosti by nemělo bránit nesouhlasné stanovisko soudce Borrego Borrego. To je totiž charakteristické tím, že zcela míjí důvody, proč Soud vyslovil porušení čl. 8, a vůbec se nevyjadřuje k této nové pozitivní povinnosti. Toto nesouhlasné stanovisko je tak nutno považovat spíše za osobní deklaraci morální pozice soudce, který není příznivcem interrupcí, a tak se nemohl ztotožnit se závěry soudu, který rozhodl ve prospěch matky, které byla interrupce zakázána. S ohledem na dosud neujasněné detaily nového procesního závazku je i poměrně složité posuzovat dopady komentovaného rozsudku pro Českou republiku. Pokud jde o právní úpravu interrupcí, zde zřejmě žádný problém nevzniká. Přístup českého práva k interrupcím je liberální a umožňuje je i na žádost, tedy bez udání důvodu. 24) V případě procesních závazků je možné některé vznikající otázky zatím pouze nastínit. Pokud půjde o zásahy spadající do správního práva, je možno odkázat na postupy podle správního řádu s možností soudního přezkumu podle soudního řádu správního. Problém však může vznikat s ohledem na časovou náročnost těchto postupů. Je otázkou, zda institut odvolání v rámci správního řízení bude považován za efektivní zejména s ohledem na spornou nezávislost a nestrannost odvolacích orgánů. Pokud nikoliv, tak do té doby, než jednotlivec vyčerpá administrativní opravné prostředky a bude tedy moci podat správní žalobu, může se zásah do práv již materializovat. Obdobný problém může vznikat z důvodu, že správní žaloba nemá zpravidla odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí. Další problém představují veškeré zásahy mimo působnost správního práva. 25) Komentovaný rozsudek může mít tedy potencionálně závažné dopady do fungování vnitrostátních právních systémů, co se právní ochrany před zásahy do lidských práv týče. Jestli bude nutné český právní systém nějakým zásadním způsobem reformovat, zatím však nelze říci. Lze však doporučit pečlivé sledování judikatury Soudu ohledně tohoto nového typu závazků. Závěrem lze říci, že rozhodnutí ve věci Tysiac dává zcela nový rozměr právům obsaženým v Úmluvě a posiluje postavení jednotlivce, kterému musí být zásadně umožněno efektivně chránit svá práva. Tento další posun v judikatuře Soudu lze uvítat právě z důvodu, že činí ochranu lidských práv zase o něco efektivnější. Význam daného rozhodnutí přesahuje čl. 8 a obdobné procesní povinnosti mohou být v budoucnu shledány i u jiných článků. S nějakými dalekosáhlými soudy je však nutno raději ještě chvíli posečkat, protože vzhledem k významu případu je možné, že bude předmětem odvolání k velkému senátu. 1) Originál rozsudku byl publikován v angličtině. 2) Rozsudek č. 69 v dvojčísle 7 – 8/1999. 3) Rozsudek č. 313 v čísle 4/2004. 4) Rozsudek č. 292 v čísle 1/2004. 5) Rozsudek č. 131 v čísle 5/2000. 6) Rozsudek č. 139 v čísle 6/2000. 7) Paní Tysiac namítala porušení čl. 14 z důvodu, že jí nebylo umožněno efektivní participování v trestním řízení, protože jí nebyla poskytnuta žádná asistence při studiu obsahu spisu s ohledem na její špatný zrak. Namítala tedy diskriminaci z důvodu svého tělesného postižení. 8) D. proti Irsku. 9) Viz např. Open Door and Dublin Well Woman proti Irsku a řada nepřípustných stížností např. D. proti Irsku.
10) Srov. Vo proti Francii, kde se však Soud odpovědi na tuto otázku vyhnul. Byla však předmětem několika separátních a nesouhlasných stanovisek. 11) Například podle Výboru zákaz ukončení těhotenství v následujících případech bude představovat porušení čl. 7 Paktu (obdoba čl. 3 Úmluvy): těhotenství v důsledku znásilnění [např. Závěrečná doporučení: Irsko (A/55/40, § 422 – 451), § 24], incestu [Závěrečná doporučení: Kolumbie (CCPR/CO/80/COL), § 13], či anencefalidy plodu (Huamán proti Peru, § 6.3). 12) X proti Spojenému království, § 20. 13) Viz § 107, kde Soud uvedl: „právní úprava interrupcí… musí, v případě terapeutické interrupce, být posouzena s ohledem na pozitivní závazky státu zajistit fyzickou integritu budoucích matek.“ Srov. také bývalou Komisi ve věci X proti Spojenému království, § 23. 14) Hatton a další proti Spojenému království, § 99. 15) Viz například povinnost státu efektivně prošetřit namítané porušení čl. 2, 3, 5 [viz Mowbray, A.: Duties of Investigation under the European Convention on Human Rights. In: (2002) 51 International & Comparative Law Quarterly 437] a nově také čl. 8 (M. C. proti Bulharsku) a čl. 14 (viz Kratochvíl, J.: Procedurální složka článku 14 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv. In: Jurisprudence, 8/2005) Úmluvy, či povinnosti států mít účinný opravný prostředek v případě nadměrné délky soudních řízení (Kudła proti Polsku). 16) Report of the Group of Wise Persons to the Committee of Ministers, CM (2006) 203, 15. 11. 2006, § 87 – 93. 17) Silver a další proti Spojenému království, § 113. 18) Hatton a další proti Spojenému království, § 128. 19) AGOSI proti Spojenému království, § 55; Jokela proti Finsku, § 55. 20) Viz např. Silver a další proti Spojenému království, § 113. 21) Leander proti Švédsku, Klass a další proti Německu. 22) Leander proti Švédsku, § 84. 23) Rotaru proti Rumunsku (rozsudek č. 131 v čísle 5/2000), § 59. 24) § 4 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. 25) Jedním z příkladů, kdy české právo, zdá se, na tomto poli již nyní adekvátně reaguje na hrozbu neoprávněného zásahu do lidských práv, je rozhodování o zákazu demonstrací, což se dotýká čl. 10 a 11 Úmluvy. Obecní úřad může z taxativně uvedených důvodů ohlášené shromáždění podle § 10 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, zakázat. Což je prima facie zásah do svobody shromažďování a podle okolností i projevu. Proti tomuto rozhodnutí se však pořadatelé mohou odvolat k soudu, který má povinnost rozhodnout do tří dnů (§ 11 odst. 3 citovaného zákona). Tím je splněn požadavek nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího orgánu a zároveň rychlosti celé procedury.
