Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice. II. ročník (obor DMML), st. skupina 21 Bartoš Kamil, Chadimová Jitka pracovní skupina 02

Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice II. ročník (obor DMML), st. skupina 21 Bartoš Kamil, Chadimová Jitka pracovní skupina 02 Název práce: Smog a jeho vliv na lidské zdraví

Prohlášení: Prohlašuji, že předložená práce je mým (naším) původním autorským dílem, které jsem (jsme) vypracoval(a, i, y) samostatně. Literaturu a další zdroje, z nichž jsem (jsme) při zpracování čerpal(a, i, y), v práci řádně cituji. Anotace Touto naší prací jsme chtěli především upozornit na špatný, a stále se rapidně zhoršující stav našeho životního prostředí. Všichni o tom víme, ale jen málo kdo pro to něco dělá, a proto se zamysleme, jde přeci o nás, o to nejcennější co člověk má, o lidské zdraví!

Úvod .................................................................................................................................... 3

1.

CO JE TEDY SMOG A JAK JE NEBEZPEČNÝ? ................................................... 4 1.1. Náš kontakt s vnějším prostředím a naše základní potřeby ............................... 4 Jaké je složení „čistého vzduchu“ ?............................................................................. 5 Jaké je složení „znečištěného vzduchu“ ? ................................................................... 6 Co jsou to emise a imise ? ........................................................................................... 6 Jaké jsou hlavní zdroje znečištění ovzduší, jak se šíří a co je ovlivňuje ? .................. 7 1.2. Nahlédnutí do meteorologie ............................................................................... 8 1.3. Jaké je aktuální nebezpečí při pobytu v znečištěném ovzduší? ....................... 10 1.4. Proč jsou více ohroženy malé děti?.................................................................. 10 1.5. Jaké jsou pozdní následky škodlivin? .............................................................. 11 1.6. Co jsou to největší přípustné koncentrace látek? ............................................. 11 2. INDIVIDUÁLNÍ OCHRANA PŘED SMOGEM ................................................... 13 2.1. Může racionální výživa příznivě ovlivnit náš zdravotní stav? ......................... 13 2.2. Něco málo o vitamínu C................................................................................... 13 Zdroje vitamínu C...................................................................................................... 14 3. VZTAH EVROPSKÉ UNIE KE KVALITĚ OVZDUŠÍ ......................................... 14 3.1. Evropská legislativa kvality ovzduší................................................................ 14 3.2. Raná legislativa EU.......................................................................................... 15 Oxid siřičitý a prašný aerosol (PM)........................................................................... 15 Oxid uhličitý (NO2)................................................................................................... 15 3.3. Důsledky pro střední a východní Evropu......................................................... 16 4. PRAHA – ZNEČIŠTĚNÍ NAŠEHO HLAVNÍHO MĚSTA ................................... 17 ZÁVĚR…………………………………………………………………………………18 SEZNAM POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ……………………………….19

Úvod Smog, inverze, emise, imise, znečištění ovzduší, nepříznivá ekologická situace a její negativní krátkodobý i dlouhodobí vliv na naše zdraví a na zdravotní stav příštích generací, to jsou jen některé termíny , které nás více či méně zneklidňují. Zneklidňují tím více, čím bezprostředněji a častěji s nimi přicházíme do styku a čím bezprostředněji a častěji nás přímo ohrožují. Nejsou to skutečnosti nové a máme bohužel perspektivu, že se s nimi budeme setkávat ještě mnoho dalších let. Za poslední dva roky se v ČR snížily emise oxidu siřičitého o 11 procent , oxidu dusíku o 20, oxidu uhličitého o 6 a prachu o 12 procent. Podíváme-li se na pořadí podle závažnosti znečištění ovzduší v České republice, pak jsou na prvním místě již tradičně severní Čechy těsně následovány Prahou. V některých aktualizacích je Praha předstižena severní Moravou. Katastrofální situace, kterou nám zde zanechal minulý režim, bude vytvářet podmínky pro vznik produktů s negativním vlivem na životní prostředí. Deklarovaný sestup znečištění ovzduší je dán spíše útlumovým programem energetiky a průmyslu. Vezmeme-li v úvahu i další ekologické veličiny jako jsou voda, půda a živá příroda, pak lze konstatovat, že v České republice žije v extrémně a silně narušeném prostředí 5,8 mil. obyvatel, tj. 58 % obyvatel ČR. Naopak, v jižní části ČR, která je klasifikována jako území s relativně vysokou úrovní životního prostředí, žije pouhých 0,7 mil. obyvatel, tj. 0,7% obyvatel ČR. Katastrofální situace je v okresech Teplice, Most, Chomutov a Ústí nad Labem, velmi špatná je situace v Kladně, Berouně, Lovosicích, Kralupech n.Vltavou, Neratovicích, Pardubicích, Kolíně, Přerově, Prostějově, Hodoníně, Příbrami, ale i dalších místech. Nelze zapomenout ani na hlavní město Prahu, kde je téměř celé území kvalifikováno jako extrémně narušené. Ale nezáviďme si, a také nejásejme, že konkrétně u nás, v našem bydlišti, špatná ekologická situace nehrozí. Hrozí! V dnešní době nabývá znečištění ovzduší globálních rozměrů. Známý je například spor mezi USA a Kanadou o původu kyselých dešťů v jejich hraničních oblastech. Ale pro příklad nemusíme chodit až za oceán. Nemalou vinu na znečištění našeho ovzduší mají bývalá NDR a Polsko, které k nám mnoho let škodliviny importují a mají tak lví podíl na devastaci Krušných hor, Jizerských hor a Krkonoš. Trvalý vliv škodlivin, jejich mutagenní(tj. schopnost vyvolat dědičné změny), karcinogenní(tj. schopnost vyvolat zhoubné nádorové bujení) a teratogenní(tj. schopnost vyvolat vrozené vady plodu) pozdní následky plus životní styl, včetně stravovacích zvyklostí, kouření, stresů, nedostatku fyzické aktivity, apod., se nenápadně sčítají a vytvářejí pro nás i pro další generace časovanou bombu. Ochranu zdraví je nutno chápat jako mnohosložkový systém, jehož nejúčinnější složkou je aktivita a postoj jednotlivce.

1. CO JE TEDY SMOG A JAK JE NEBEZPEČNÝ? Termín smog vznikl spojením dvou anglických slov, „smoke“ tj. kouř a „fog“ tj. mlha. Byl nejdříve používán pro znečištění ovzduší v v Londýně, které bylo charakterizováno vysokou koncentrací tuhých částic, oxidu siřičitého a mlhy. Tento aerosol měl svou povahou silné redukční účinky. Dnes se proto používá termínu londýnský smog tj. redukční smog. Jeho hlavním zdrojem bylo nedokonalé spalování na domácích topeništích. Klasická je londýnská smogová katastrofa v prosinci roku 1952, kdy byla Anglie postižená rozsáhlou teplotní inverzí. Byl zaznamenán velký počet onemocnění dýchacích cest a vzrostl i počet úmrtí, zvláště ve starších věkových kategoriích. Od doby, kdy je v Londýně zakázáno používání tuhých paliv, smog vymizel a ubylo i pověstných londýnských mlh, které tvořily kulisu mnoha detektivních románů. Zásadně odlišný je tzv. losangelský smog tj. fotochemický neboli oxidační smog, který vzniká spalováním kapalných a plynných paliv při teplotách 25 až 30 °C za slunečního svitu resp. UV záření, a bezvětří. V tomto případě je primárním dodavatelem znečištění automobilová doprava. Fotochemickou reakcí vzniká z oxidů dusíku, uhlovodíků a oxidu siřičitého ozon, PAN, aldehydy a kyselina sírová, které dráždí oči a sliznice dýchacího ústrojí a mají negativní vliv na nemocné s kardiovaskulárními a plicními chorobami. Zjistilo se dokonce, že děti ve škole se stávají ve smogovém období vzpurnějšími. Je pravděpodobné, že přítomnosti „vhodných emisí“ a UV záření může v letním období docházet ke vzniku fotochemického smogu na různých místech v přízemních vrstvách troposféry. Jedním z čerstvých ekologických problémů současnosti je ubývání ozonu ve stratosféře(15 až 50 km nad zemí). Dochází k němu zvláště vlivem freonů(hnací plyn nejrůznějších sprejů a náplní chladicích zařízení lednic a mraznic). Vzniká tak tzv. ozonová díra, kterou se dostává do troposféry větší množství negativně působícího UV záření, které je schopno vyvolat na kůži i zhoubné nádorové bujení. Vzrůst koncentrace ozonu v přízemních vrstvách atmosféry vlivem popsaných smogových reakcí nás trápí také pro možnost poškození sliznice dýchacích cest. Troposférický ozon se v přírodě odstraňuje reakcí s přírodními terpeny. Tuto voňavou reakci můžeme pozorovat nad jehličnatými lesy v podobě oparů za slunečních dnů. Nelze se však domnívat, že smog v širším slova smyslu, v jakém se dnes používá, bude mít pouze tyto dvě již klasicky popsané podoby. Bude existovat velké množství „smogových koktejlů“, v nichž se budou různé škodliviny v různých fyzikálně chemických podobách kombinovat a mnohdy podporovat a znásobovat své škodlivé účinky na naše zdraví. Rovněž různorodost znečišťovatelů ovzduší v závislosti na regionálních podmínkách připraví různé „krajové speciality“, obsahující např. těžké kovy. Toxické látky, které se vstřebávají obrovskou plochou dýchacího ústrojí[1].

1.1.

Náš kontakt s vnějším prostředím a naše základní potřeby

Jsme v neustálém kontaktu se zevním prostředím. Tento kontakt může pro nás být příjemný, nepříjemný, nebo dokonce škodlivý. S vnějším prostředím jsme v kontaktu s povrchem těla, tedy kůží, oční spojivkou, dýchacím ústrojím. Jeho transportní část pro vzduch tvoří dutina nosní, dutina ústní, nosohltan, hrtan, průdušnice, a síť průdušek, které se větví v tenčí a tenčí, až za tzv. respirační (respirace = dýchání) průduškou je plicní váček obsahující plicní sklípky(alveoly) bohatě opředené sítí tenkostěnných krevních vlásečnic(kapilár).

Až zde teprve dochází k výměně plynů, kdy z vdechovaného vzduch je přijímán kyslík a do vydechovaného vzduchu odevzdáván oxid uhličitý. Každá plíce obsahuje asi 300 miliónů plicních sklípků a jejich plocha, se kterou jsme prakticky v přímém kontaktu s okolním prostředím, představuje plochu tenisového dvorce, tedy cca 280 m2. Uvědomme si tedy, jak obrovskou plochou, která je ve své struktuře velmi „delikátní“, se dotýkáme okolního vzduchu a na jaké obrovské ploše dochází k výměně plynů. Představme si také, jak nesmírná musí být samočisticí funkce plic a celého organismu, aby byl schopen zlikvidovat, paralyzovat, či alespoň oslabit nejrůznější škodliviny, které vdechujeme. Dýchací ústrojí je totiž branou, kterou se kromě normálního ovzduší dostávají do organismu i znečišťující plyny a páry, dále tuhé imise( prach, popílek, saze apod.) a též nejrůznější mikroorganismy. Lidský organismus má snahu neustále udržovat své vnitřní prostředí ve stabilizovaném rovnovážném stavu – homeostázi. Je například schopen udržovat pH krve, tlak kyslíku a oxidu uhličitého v krvi apod. K tomu má geneticky vybudováno mnoho činností, ochodů a reakcí. Uvnitř našeho těla vše souvisí se vším. Máme i velké možnosti vyrovnávat – kompenzovat – negativní vlivy okolí i zhoršené či špatné funkce jednotlivých orgánů svého těla, avšak jen do určité míry, do určitého stupně poškození a poruchy funkce. K tomu je třeba dodávat organismu v určité dávce a složení potraviny, vodu a vzduch. Denní spotřeba dospělého člověka představuje asi“ 1,5 kg potravin 2,0 l vody 15,0 kg vzduchu, z něhož se využije 0,5 kg kyslíku

Toto množství narůstá při zvýšené činnosti dýchacího ústrojí, zvláště při fyzické námaze. V klidu se průměrně nadechneme 12 krát až 16 krát za minutu, tedy jednou za čtyři až pět sekund. Jeden vdech představuje 0,5 l vzduchu, za minutu tak vdechneme 6 až 8 litrů. Při námaze roste spotřeba kyslíku a množství vdechovaného vzduchu se zvýší 15 krát až 20 krát. Základním požadavkem našeho těla je nepřetržitá dodávka kyslíku. Kyslík je rozváděn červenýma krvinkami, v nichž je vázán červeným krevním barvivem – hemoglobinem, do všech orgánů a tkání. Nejcitlivější na přerušení dodávky kyslíku jsou mozkové buňky, které odumírají, při přerušení dodávky kyslíku za 5 až 6 minut. Po této době nastává smrt organismu. Potraviny a vodu lze úspěšně upravovat a transportovat na velké vzdálenosti, což nelze provést, až na výjimky, se vzduchem. Většinou jsme odkázáni na ovzduší, ve kterém se právě nacházíme[1].

Jaké je složení „čistého vzduchu“ ? Vzduch se skládá přibližně z 21 objemových procent kyslíku, 77 objemových procent dusíku, 1 až 3 procenta vodní páry, 0,03 procenta oxidu uhličitého, 0,93 procenta argonu a 0,01 procenta jiných plynů (neon, krypton, xenon, helium). Kromě tohoto procentuálního složení jsou důležití i fyzikální vlastnosti vzduchu, které mohou mít samy o sobě vliv na organismus. Je to teplota, vlhkost, atmosférický tlak a ionizace vzduchu Tlak vzduchu je projevem jeho hmotnosti. Při mořské hladině a 0°C má hodnotu 101,3 kPa = 760 mm rtuťového sloupce. Fyziologicky je rozhodující parciální(částečný) tlak kyslíku, který činí 21,3 kPa a samozřejmě klesá s nadmořskou výškou. S jeho poklesem klesá i jeho parciální tlak v plicních sklípcích (tj. alveolární tlak vzduchu) a tím dochází i k poklesu parciálního tlaku kyslíku v krvi, kde je jeho normální hodnota 13,3 kPa (s věkem fyziologicky

klesá). Při snižování pod hodnotu 10,0 kPa hovoříme o hypoxémii (tj. snížení tlaku kyslíku v krvi) a organismus se dusí. Ionizace ovzduší má vliv na tkáňové¨dýchaní i na centrální a periferní nervový systém. Souvisí s pojmem „vydýchaný vzduch“. Ionty v ovzduší jsou Malé částice, které nesou elektrický, kladný nebo záporný, náboj. V přírodě dochází k přirozené ionizaci ovzduší ozářením molekul radioaktivními prvky, účinkem kosmického či ultrafialového záření, při rozprašování vody (vodopády, mořská hladina) i elektrickými výboji (pocit osvěžujícího vzduchu po bouřce). Podle velikosti (resp. hmotnosti) lze ionty dělit na lehké a těžké, dle elektrického náboje na záporné a kladné. Nejlepší vliv na organismus mají lehké záporné ionty. Je popisováno jejich příznivé působení na jednotlivé choroby včetně vysokého krevního tlaku, bronchiálního astmatu i na celkové ladění organismu. Oproti tomu jedna vykouřená cigareta sníží v místnosti výrazně koncentraci těchto iontů na dobu několika hodin! Vlhkost vzduchu v zevním prostředí je proměnlivá. Ideální relativní vlhkost vzduchu v interiéru je 50 až 60 %, což je hodnota, která je zvláště v panelových domech v topném období stěží dostižitelná. Je nutno upozornit na to, že různé typy kovových či keramických „odpařovačů“ zavěšených na tělesech ústředního topení, nejsou schopny udržovat patřičnou vlhkost vzduchu v místnosti. V tomto směru jsou nejúčinnější zvlhčovače vzduchu, které již lze na našem trhu bez problému zakoupit. Někdy je zvlhčovač spojen i s čističkou vzduchu. Životně důležitý má význam zvlhčený vzduch pro malé děti, zvláště při onemocněních dýchacích cest. Není-li po ruce žádný zvlhčovač doporučuji v případech onemocnění dítěte pověsit nad postýlku nemocného mokré pleny či ručníky. Také v plně klimatizovaných místnostech není vlhkost vzduchu dostatečná. Zdánlivá výhoda klimatizace přináší s sebou i možnost přenosu infekcí, až již bakteriálních nebo, a to zejména, plísňových. Dokladem toho je i velké množství plicních chorob způsobených kvasinkami a plísněmi v oblastech, kde je plná klimatizace, např. kanceláří a hotelů, běžná (např. v USA). Klasickým případem byla mikroepidemie tzv. „legionářské nemoci“ v USA. Zde bylo zápalem plic způsobeným zvláštním mikroorganismem (později dostal název Legionella) postiženo několik desítek účastníků setkání legionářů Vietnamské války, kteří byli všichni ubytováni v témže hotelu s klimatizací[1].

Jaké je složení „znečištěného vzduchu“ ? Jak bylo poměrně jednoduché popsat složení a vlastnosti čistého vzduchu, tak je obtížné jednoduše a jednoznačně popsat složení ovzduší kolem nás v jeho velké variabilitě v prostoru i času, která je závislá na mnoha okolnostech. Sám pojem znečištění ovzduší lze definovat jako stav, kdy jsou cizorodé, často toxické látky přítomny v ovzduší v množství, jež převyšuje jejich nejvýše přípustné koncentrace. To však platí pro látky, které se v ovzduší přirozeně nevyskytují. Avšak znečišťující látkou se může stát i normální složka ovzduší, pokud se zvýší její koncentrace nad určitou hodnotu (např. ozon, oxidy dusíku, oxid uhličitý)

Co jsou to emise a imise ? Pojmem emise se označují znečišťující látky vypouštěné do ovzduší. Pojem imise se užívá pro znečišťující látky, které již jsou v ovzduší, tedy toho, co na nás většinou spadne Emise lze rozdělit do dvou základních skupin. První skupinu tvoří látky vylučované přímo ze zdrojů tj. primární emisse a druhou látky, které vznikají za určitých podmínek

z původních emisí druhotnými reakcemi. Těm říkáme sekundární emise. Jsou mnohdy toxičtější než látky původní. Klasickou sekundární emisí je smog[1].

Jaké jsou hlavní zdroje znečištění ovzduší, jak se šíří a co je ovlivňuje ? V troposféře, nejnižší vrstvě atmosféry(do 15 km nad zemským povrchem), je velké množství stálých i nestálých chemických sloučenin. Ty se dostávají do ovzduší buď z přírodních zdrojů, nebo jsou to látky antropogenní(tj. vznikly činností člověka). V 90 % jde o plynné látky, zbytek tvoří aerosol zahrnující látky kapalné i tuhé. Antropogenní zdroje se podílejí na tomto znečištění pouze asi 9 procenty, avšak jejich agresivita a toxicita pro živé organismy je velká, zvláště při velkých koncentracích např. v městských a průmyslových aglomeracích. Přírodní znečištění je v troposféře rozloženo celkem rovnoměrně, zatímco převážná většina antropogenních znečištění je na severní polokouli. Největším a nejvýznamnějším znečišťovatelem je energetický průmysl, zejména tepelné elektrárny spalující fosilní paliva, zvláště nekvalitní uhlí s vysokým obsahem síry. Spalováním tohoto uhlí se emituje do ovzduší popílek, saze , oxid uhelnatý, oxidy dusíku a síry, polycyklické aromatické uhlovodíky(PAU), sloučeniny berylia, arzenu, fluoru, rtuti.(„Jedničkou“ mezi znečišťovateli byla u nás ještě v r. 1987 elektrárna Prunéřov 2, která ročně emitovala do ovzduší 202000 tun SO2, 55000 tun NOx a 11000 tun tuhých emisí. Na paty jí šlapal elektrárna Počerady, kde odpovídající emise byly 123000 – 64000 – 14000 tun ročně.) Existují 3 základní zdroje znečištění ovzduší. Jsou to : průmysl, doprava a domácí topeniště, která spalují uhlí Metalurgický průmysl emituje oxidy síry, oxidy dusíku a aerosoly zpracovávaných kovů, hliníkárny fluor. Rovněž průmysl stavebních hmot nezůstává bez negativního vlivu na okolní prostředí. Cementárny a magnezitky zamořují okolí cementovým a magnezitovým prachem a oxidy síry. Chemický průmysl má nejrůznorodější, nejpestřejší emise. Jsou to oxidy síry, oxidy dusíku, oxid uhelnatý, sirouhlík, sulfan (sirovodíků), chlor, chlorovodík, fluor, fosfor a nepřeberné množství organických sloučenin Při haváriích v chemickém průmyslu může dojít k akutnímu ohrožení života. Nejtragičtější katastrofa v indickém Bhópálu v prosinci 1984, kdy došlo v chemické továrně k úniku chemikálie methylizokyanátu z něhož vznikl kyanovodík. Na následky zemřelo 1500 lidí a asi 150000 lidí bylo zasaženo tímto jedem. Známá je též havárie v italském Sevesu, které leží nedaleko od Milána. Zde došlo 10. července roku 1976 k úniku dioxinu, což je jedna z nejjedovatějších látek na světě. Nyní 26 let po havárii, lze již jednoznačně zmapovat výskyt dlouhodobých nežádoucích účinků na postižené obyvatelstvo. Nejzávažnější je existence většího množství zhoubných nádorů než u nepostižené populace. Nejhorší okamžité i dlouhodobé následky však mají samozřejmě havárie jaderných reaktorů(tím však nechci naznačit, že bych byl proti jaderné energii). Většina z nás si pamatuje Černobyl 24. dubna 1986 v 01:23 hodin. Nebyla to první havárie reaktoru v historii jaderné energetiky, ale svým rozsahem předčila předcházející, které se odehrály ve Windscale v roce 1956 a v roce 1979 v Three Mile Island. Mnohé z těchto havárii měly zbytečné oběti a zbytečné následky, které mimo jiné vyplývaly z nedostatečné informovanosti pracovníků či obyvatelstva v postižené oblasti[1]. I naše „smogové mikrokatastrofy“ mohou mít méně zbytečných okamžitých i pozdních následků, budeme-li na ně po všech stránkách připraveni

Bývalá ČSSR i ČSFR pravidelně v emisních ukazatelých obsazovala jedno z prvních míst v Evropě. Podíváme-li se na tzv. měrnou emisi v kilogramech ne jednoho obyvatele za rok, pak pořadí v emisi oxidu siřičitého počátkem devadesátých let je: 1. býv. NDR….294, 2. ČSFR…..193, 3. Polsko…142, 4. VB…67, 5. Itálie…46, 6. Francie…36, 7. SRN…34 Doprava hlavně automobilová se zážehovými i špatně seřízenými vznětovými motory, je významným producentem toxických látek ve výfukových plynech. Je to oxid uhelnatý, oxidy dusíku, polyaromatické uhlovodíky(PAU), alifaticxké uhlovodíky a další látky včetně olova, které se přidává do benzínu v podobě tetraethylolova jako antidetonační činidlo. V dopravních špičkách, zvláště ne křižovatkách hlavních městských tepen, dosahuje koncentrace toxických látek značně vysokých hodnot. Určitým technickým řešením je používání katalyzátorů a bezolovnatého benzínu typu Natural. S typicky českým přístupem se zde vynořuje další problém, a tím je používání Naturalu v automobilech bez katalyzátoru. Natural je totiž nyní nejlevnějším benzínem, avšak jeho použitím v takovém případě docilujeme pravého ekologického efektu. Množství zplodin ve výfukových plynech stoupá. Domácí topeniště jsou, pokud spalují uhlí, ve starší zástavbě městských aglomerací velikými podílníky na prašném spadu. Únik popílku a nejrůznějších zplodin z komínů je tím větší, čím nekvalitnější uhlí je spalováno. Nekvalitní je hnědé uhlí, zvláště s vysokým obsahem síry. Avšak v domácích topeništích se často nespaluje, bohužel, pouze uhlí a dříví. Někdy se doma spaluje nejrůznější hořlavý odpad, včetně plastů (tzv. umělých hmot), např. obaly od limonád, polyethylenové a jiné plastové nákupní tašky, PVC, ale i rozřezané pneumatiky, což je ovšem extrémní případ ke kterému dochází naštěstí je zřídka. Hoření těchto látek je v domácích kamnech nedokonalé a platí zde přímá úměra. Čím nedokonalejší spalování, za nízkých teplot, tím větší množství škodlivin je jeho vedlejším produktem. Obdobně i spalovací motory automobilů mají nejvíce škodlivin ve výfukových plynech při startování a při jízdě se „studeným motorem“. V přírodě jsou hlavními přirozenými zdroji prašnosti jakékoli neupravené suché povrchy. Extrémním případem jsou pouště. Pouštní písek je někdy zanášen i stovky a tisíce kilometrů od své „mateřské základny“ (např. přenos saharského písku na Apeninský poloostrov a Sicílii) a i u nás např. v podobě načervenalého či nažloutlého sněhu padá zpět na zemský povrch[1].

1.2.

Nahlédnutí do meteorologie Stupeň znečištění ovzduší je výrazně ovlivňován meteorologickými podmínkami

Emise jsou větrem unášeny i stovky kilometrů, za hranice státu, v němž vznikají a např. ve formě kyselých dešťů nepříznivě ovlivňují životní prostředí někde jinde. Jedním z nejdůležitějších meteorologických jevů je tedy proudění vzduchu, které úzce souvisí s teplotním gradientem, tedy poklesem teploty s výškou. Oba tyto parametry ovlivňují proudění vzduchu a zvláště pak jeho turbulenci, což je vířivý pohyb vzduchu, který přispívá k tomu, že ke zřeďování emisí. Vzhledem k tomu, že proudění vzduchu, resp. zástava tohoto proudění, má pro vznik smogu zásadní význam, a proto bych vám chtěl některé z uvedených pojmů vysvětlit podrobněji. Proč teplota klesá s výškou ? Teplota vzduchu je většinou nejvyšší při zemském povrchu a s výškou pak klesá. Tento jev je tak známý z běžného života, že se jen málokdo z nás zamyslí nad jeho příčinou – prostě

na horách sněží a v nížinách prší a hotovo. Přitom se však stejně málo divíme tomu, že v místnosti, ve které se topí, je nejvyšší teplota u stropu a nejnižší u podlahy. Důvodem poklesu teploty s výškou v zemské atmosféře je především to, že vzduch se neohřívá přímo slunečním zářením (i když rádi říkáme, že „sluníčko vzduch prohřálo“), ale od zemského povrchu. Ten pohlcuje sluneční záření, zahřívá se od něj i přízemní vrstva vzduchu. Teplejší vzduch v přízemní vrstvě se stává lehčím než vzduch nad ním, a proto začíná stoupat vzhůru. Jak víme, tlak vzduchu je nejvyšší při zemi, proto při vzestupu teplého vzduchu jeho tlak klesá a vzduch se rozpíná. A rozpínání plynu vede k jeho ochlazování – vzpomeňte si na bombičku s oxidem uhličitým, z níž právě unikl plyn do sifonové láhve. Ochlazování vzduchu při jeho vzestupu je tedy druhou příčinnou poklesu teploty s výškou. Co je to inverze ? Teplota vzduchu klesá přibližně o půl stupně na každých 100 m výšky. Tato změna teploty s výškou se označuje jako vertikální gradient teploty a jeho velikost závisí na mnoha faktorech, např. vlhkosti vzduchu. Nás na teplotním gradientu v souvislosti se smogem zajímá hlavně to, zda teplota směrem vzhůru stoupá nebo klesá. Za základní považujeme stav, kdy teplota s výškou klesá, proto opačný stav označujeme jako inverzi (lat. inversio = převrácení) Inverze je stav, kdy teplota vzduchu s výškou stoupá. Inverze, přesněji teplotní inverze, je odborný meteorologický termín, ale souvislost inverze se smogem, a zejména zdravotní následky působení smogu, jej zařadily do našeho každodenního slovníku. Kdy se může objevit inverze ? Pokles teploty s výškou je podmíněn prohřátím zemského povrchu slunečním zářením a ohřátím přízemní vrstvy vzduchu od tohoto povrchu. Za jasné noci se však zemský povrch ochlazuje vyzařováním, tak jako se přes den zahříval. Od chladnoucího zemského povrchu se ochlazuje i vzduch při zemi a gradient teploty se tak může v průběhu noci obrátit. Tyto noční a ranní inverze jsou zcela běžné, ale většina z nás si jich příliš nevšímá. Slunce totiž dopoledne opět zemský povrch zahřeje, a je po inverzi. Přesto však, když se ráno po jasné noci podíváme na kouř vycházející z komínů, vidíme, že často nestoupá nahoru, ale plazí se při střechách. Tomu pak odpovídají i vyšší hodnoty škodlivin v ranním meteorologickém zpravodajství Podobnou příčinu mají i inverze vznikající v zimě. Inverze se zpravidla začíná tvořit v oblasti vysokého tlaku s jasnou oblohou. Její trvání však může být dlouhodobé, protože slunce v zimě zahřívá zemský povrch jen na krátkou dobu, a tak v průběhu dne inverze nemusí vymizet. Následující jasnou noc se pak inverze dále prohloubí. Inverze mají více příčin a meteorologové rozlišují také několik druhů inverzí. Nás však zajímají především zimní inverze v oblasti vysokého tlaku. V oblasti inverze se zastaví vertikální proudění vzduchu Studený vzduch u země, který je těžší než teplý vzduch nad ním, „nemá důvod“, aby stoupal. Inverze se sice může začít tvořit za jasného počasí, ale sama její existence vede k tomu, že se obloha zatahuje, vytváří se nízká oblačnost, která již sluneční záření nepropouští. V tomto vzduchu se nutně hromadí vše co je do něj vypuštěno. Koncentrace škodlivin ve vzduchu pak závisí jen na tom, kolik jich sami vytvoříme a vypustíme. Zvláště v údolích řek a

za určitých podmínek i v rovinách drží inverzní bezvětrná poklice emise nad daným územím a jejich koncentrace hrozivě stoupá. Máme-li štěstí a dostaneme-li se pásmem oblačnosti nad tuto jedovatou poklici, např. ve vyšších horách, je zde krásně, teplo, slunečno . Inverze může být velmi stabilní a končí většinou až s příchodem frontální poruchy, kdy vítr vzduch promísí a inverzi tak zruší. Jak se škodlivé látky za vzduchu odstraňují ? Škodlivé chemické zplodiny se z ovzduší postupně odstraňují kontaktem se zemským povrchem, vodními srážkami – deštěm – a chemickými reakcemi. Chemické reakce mohou látku neutralizovat, ale může též naopak vzniknout sloučenina ještě toxičtější. Klasickým případem je oxidace oxidu siřičitého na oxid sírový, jehož reakcí s vodou vzniká kyselina sírová. Rovněž fotochemickými reakcemi vznikají v atmosféře za spoluúčasti slunečního záření mnohdy daleko nebezpečnější látky, než byly látky původní, např. fotochemický tj. oxidační smog.

1.3. Jaké je aktuální nebezpečí při pobytu v znečištěném ovzduší? Při styku organismu s jakoukoli škodlivou látkou(tzv. noxou) záleží na druhu a toxicitě látky, na expozici tj. době kontaktu se škodlivinou a na celkovém stavu organismu, zvláště jeho obranyschopnosti tj. imunity. Škodliviny v kontaktu se sliznicemi dýchacích cest naruší, prakticky poleptají, jejich povrch(dojde k deskvamaci tj. k odloupání slizniční výstelky), čímž se poruší obranné slizniční mechanismy. Uvědomme si, že velmi často vdechujeme např. slabou kyselinu sírovou apod. Tak mají viry, bakterie a plísně usnadněnu cestu průniku do našeho těla. Zvláště rychle působí dráždivé plyny ve vysokých koncentracích, které mohou vyvolat reflexivní stažení hlasivek(laryngospasmus) a otok sliznic a tím akutní stav ohrožení života udušením. U astmatiků může být kontakt se škodlivinou spouštěcím mechanismem záchvatu průduškového astmatu. Většinou však dochází k zánětům horních cest dýchacích od rýmy až po záněty nosohltanu a hrtanu. Pro záněty hrtanu(laryngitidy) vznikající ve znečištěném ovzduší u nás používáme pojem „inverzní laryngitida“ – projevující se dráždivým kašlem, bolestí v krku a později i zvýšenou teplotou. Může však dojít k zánětům dolních dýchacích cest. Takovým je zánět průdušnice(tracheitida), průdušek(bronchitida), nebo i zánět plic(bronchopneumonie). Často se přidává pocit nedostatku vzduchu, bolesti hlavy, ale i zvracení a jiné zažívací potíže. Nezřídka dochází i zánětům očních spojivek. Kromě nemocných s vleklými chorobami dýchacího ústrojí jsou akutně ohroženi i nemocní s kardiovaskulárními chorobami. Samo vystavení smogu je schopno vyvolat záchvat anginy pektoris[1].

1.4.

Proč jsou více ohroženy malé děti?

Ve srovnání s dospělými mají děti jinou anatomii tj. stavbu dýchacího ústrojí. Mají menší povrch plic, a tím i relativně malou rezervu při výměně dýchacích plynů. Rovněž pružnější hrudní koš a vyšší postavení bránice u kojenců způsobuje menší dýchací rezervu. Děti mladší 5 let mají užší dýchací cesty, což vede k vyššímu celkovému odporu v dýchacím ústrojí. Tento odpor rychle narůstá, dojde-li např. při infekčním zánětu nebo při alergii (u průduškového astmatu) k zduření sliznice, vylučování hlenu či stažení svalu průdušek. Tím snadněji dojde k rychlému nástupu dušnosti. Mezi jednotlivými plicními sklípky existují malé otvory, které mezi nimi umožňují určitou výměnu vzduchu. Tato komunikace mezi plicními sklípky je u dětí menší než u dospělých.

Přirozenou vlastností člověka je neustálá fyzická aktivita, při níž vzrůstá i relativní spotřeba vzduchu a v něm obsažených škodlivin. Některé škodliviny se drží při zemi, Existují skupiny obyvatelstva, které jsou více ohroženy. Jsou to malé děti, zvláště ve věku do tří let, starší lidé, po 65. roku věku, těhotné ženy, nemocní s jinými závažnými chorobami, zvláště s chorobami dýchacího ústrojí ( včetně alergiků), kardiovaskulárního systému a nemocní s chorobami, které snižují stav imunity např. cukrovka krevní choroby, revmatická onemocnění, některá onemocnění jater a zažívacího traktu, těžké poruchy ledvin s nefrotickým syndromem, nemocní v rekonvalescenci po jakýchkoliv infekčních chorobách, zhoubná nádorová onemocnění, ale i alkoholismus a jiné toxikománie, včetně kouření!

(klasickým případem je oxid uhelnatý), a dítě má větší možnost jejich vdechnutí, než dospělí. Mimo to nedovede nezralý dětský organismus některé škodliviny dostatečně rychle odbourat[1].

1.5.

Jaké jsou pozdní následky škodlivin?

Špatné životní prostředí včetně znečištěného ovzduší má jistě negativní vliv na zdravotní stav obyvatelstva. To se hůře prokazuje u dospělých, nichž působí ještě mnoho jiných faktorů, kdežto negativní vliv na zhoršení zdravotního stavu dětské populace byl bezpečně prokázán. Například v bývalém Severočeském kraji je roční výskyt akutních dýchacích nemocí u dětí o 50 % a Severomoravském o 23 % vyšší průměr než je průměr v celé České Republice. Dále se prokázalo zpomalení zrání kostry (o 5 až 8 měsíců), snížení hladin protilátek tj. imunoglobulínů v krvi a tím snížení imunity tj. obranyschopnosti. Zvýšila se četnost alergiků, nyní trpí 30 % dětí některým druhem alergie (toto číslo se také rok od roku rapidně zvyšuje což je alarmující), jedním projevů je i alergická rýma a průduškové astma. Například na Kladensku a Berounsku je i mnohem více obyvatel alergických (55 až 60 %) na prach než v poměrně čitých oblastech republiky. Existuje rovněž nebezpečí mutagenních účinků, kdy může dojít k poškození zárodečné buňky, což umožňuje přenos na další generace. Genetické mutace mohou podmiňovat abnormální vývoj plodu, což se projeví výskytem vrozených vývojových vad. Na druhé straně jsou zde možné teratogenní účinky, které se nepřenášejí na další generace, ale mohou se rovněž projevit vrozenými vadami. Zatím je prokázán vyšší výskyt dětí s nižší porodní hmotností i vyšší výskyt nezralých dětí v postižených oblastech. U dospělých se obáváme karcinogenních účinků tj. schopnosti vyvolat zhoubné – rakovinné bujení, zvlášť rakoviny průdušek. V těchto případech je však výskyt výrazně ovlivněn a zkreslen kouřením. Znečištění ovzduší má rovněž negativní vliv na střední délku života (průměrná očekávaná délka života při narození v případě, že součastné podmínky a úmrtnostní poměry zůstanou zachovány). V tomto ukazateli jsme od šedesátých let na jednom z posledních míst v Evropě[1].

1.6.

Co jsou to největší přípustné koncentrace látek?

Nejvýše přípustné koncentrace (NPK) škodlivin jsou základem pro hodnocení stupně znečištění ovzduší. Jsou stanoveny vyhláškou č. 58/1981 vydanou hlavním hygienikem republiky. Udávají se většinou v mikrogramech na metr krychlový[1]. Přípustná koncentrace určité škodliviny je ta, která nevyvolá přímý nebo nepřímý škodlivý vliv nebo nepříjemný účinek na člověka, nesnižuje jeho pracovní schopnost a jeho pohodlí. Teoreticky by koncentrace škodlivin nesměly překročit hodnoty NPK a páchnoucí látky by neměly být přítomny v čichově postižitelné koncentraci. Nejvýše přípustné koncentrace se vyjadřují v průměrných 24 hodinových koncentracích (K d) nebo krátkodobých maximálních koncentracích (Kmax), což je střední hodnota koncentrace zjištěná na stanoveném místě v časovém úseku 30 minut. Pro hodnocení stupně znečištění ovzduší se ze souboru koncentrací stanový index znečištění ovzduší (IZ). Čistota ovzduší podle indexu znečištění (IZ) Hodnota IZ Kvalita ovzduší do 120 čisté od 121 do 200 znečištěné nad 200 silně znečištěné Průměrná roční koncentrace (Kr) je střední hodnota koncentrace zjištěná na stanoveném místě v časovém úseku jednoho roku. Počet měřících dnů by měl být 240 a měly by být během tohoto období rovnoměrně rozloženy. Vyhláška stanoví tyto NPK (v mikrogramech na metr krychlový)[1]: Škodlivina Amoniak Arsen Fenol Fluor Formaldehyd Chlor minerální látky Olovo oxid siřičitý oxid uhelnatý oxid dusíku prach polétavý Sirouhlík Sirovodík

Kd 200 3 10 5 35 30 0,7 150 1000 100 150 10 8

Kmax 200 10 20 50 100 6 500 6000 100 500 30 8

Kr 60 80 60 -

V nepříznivých smogových dnech jsou v inkriminovaných oblastech na mnoha místech naměřeny extrémní průměrné koncentrace, několikanásobně převyšující NPK! Další hygienickou vyhláškou byla zřízena síť měřících stanic pro monitoring znečištění ovzduší.

Vedle emisního a imisního monitoringu by měl ještě fungovat informační systém ochrany ovzduší (údaje jsou zveřejňovány v denním tisku a na různých telefonních číslech, např. v Praze na čísle 116)[1].

2. INDIVIDUÁLNÍ OCHRANA PŘED SMOGEM 2.1.

Může racionální výživa příznivě ovlivnit náš zdravotní stav?

Ano! Dbejme na kvalitativně i kvantitativně vyváženou výživu. Velmi důležité je množství vitamínů a stopových prvků. Zvláště pak vitamínu C, který má výrazné antioxidační účinky, společně s vitamínem E a vitamínem A. Dnes doporučovaná dávka vitamínu C je až desetinásobně vyšší, než tomu bylo v minulosti. Doporučuje se až 500 mg vitamínu C denně, což odpovídá jedné rozpustné tabletě Celaskonu. Přirozenější je konzumace čerstvého ovoce, zvláště citrusových plodů, a zeleniny s vysokým obsahem tohoto důležitého vitamínu. Pozor na tepelnou přípravu, která výrazně snižuje množství vitamínu C v ovoci i zelenině. Rovněž styk kyseliny askorbové, což je chemický název vitamínu C, s kuchyňskými nástroji, které nejsou vyrobeny z plastů či nerezavějící oceli, snižuje její obsah. Ke smogovým situacím dochází v ročním období, kdy je v našem organismu hladina vitamínu C velmi nízká a čerstvé zdroje vitamínů nemusí být každému dostupné. Bohatým zdrojem vitamínu C mohou být v tomto období ovocné šťávy připravované v letním období. Angreštová šťáva, jahodová šťáva, šťáva z černého i červeného rybízu, ostružinová šťáva, která je navíc zdrojem vitamínu B a šťáva z černého bezu obsahující vitamíny A, B, C a E. Mnohdy opomíjeným zdrojem vitamínu C v zimě je tepelně neupravované kyselé zelí. Antioxidačně působící vitamíny zabraňují tvorbě tzv. volných radikálů, které vyvolávají buněčné změny stojící na počátku kancerogeneze (rakovinného bujení) a i aterogeneze (rozvoje aterosklerozy). Vitamín C také zpomaluje projevy buněčného stárnutí. Velmi častý je nedostatek železa u dívek a žen, které jej ztrácejí menstruací. Proto je u nich vhodný kombinovaný vitamínový preparát obsahující železo. Vhodná je též strava s vysokým obsahem vápníku. Vápník je obsažen především v mléčných výrobcích, zvláště v sýrech. Platí, že čím tvrdší sýr, tím vyšší obsah vápníku. Z nemléčných potravin je nejvyšší obsah vápníku v máku, mořských rybách, sóje a ořechách. Se vstřebáváním vápníku a jeho využitím úzce souvisí i příjem a tvorba vitamínu D. Přirozenými zdroji tohoto vitamínu jsou především mořské ryby, které mají i jiné dietetické výhody a velmi výhodné složení tuků působící proti ateroskleróze tj. kornatění tepen. Proto by měly výrazněji obohatit náš stůl[1].

2.2.

Něco málo o vitamínu C

Vitamín C představuje 80 % celé naší potřeby vitamínů (v průměru denně 80 mg, ostatní vitamíny dohromady činí asi 20 mg), což ovšem neznamená , že ostatní vitamíny nejsou důležité. Obecně se přijímá, že organismus přijímá asi 30 mg denně a zbytek vylučuje. Skutečná potřeba vitamínu C je ale velmi individuální a závisí na mnoha okolnostech, neboť tato potřeba může vzrůst ze 30 nebo 80 mg až na 500, ba až na několik tisíc miligramů za den. Např. při epidemiích nachlazení a chřipek je preventivní dávka až 200 mg, ale při náznacích choroby je třeba brát až 1 gram denně, ale někteří berou až 3 gramy denně. V každém případě to platí jen po krátkou dobu probíhající infekce. Dávka je ovšem také závislá na prostředí, ve kterém jedinec žije nebo se pohybuje.

Více vitamínu C potřebují především kuřáci, náruživý alkoholici, lidé hodně pijící, cukrovkáři, lidé užívající hodně aspirinu, lidé požívající často maso s dusičnany (uzeniny, uzené maso apod.). Dále všichni, kteří pijí vodu ze zkorodovaného potrubí, kteří bydlí u frekventovaných silnic, kteří berou nějaké léky, např. tetracyklin, nebo užívají antikoncepční prostředky. Dále je zvýšená potřeba vitamínu C při všech vleklých, chronických chorobách, při stresech, při šocích. Např. když kuřák vykouří 20 cigaret denně, zvyšuje se jeho potřeba vitamínu C o 25 %. Kouří-li více, vzroste potřeba až o 40 %. Podobné je to u osob s velkou spotřebou piva, vína nebo pálenek. Jak se pozná nedostatek vitamínu C? Nejjednoduššeji na spodní části jazyka. Při jeho nedostatku se na tomto místě vyskytují jakési zvláštní žilky. Jsou to hrubé červené čáry. Dále se objevují malé skvrnky a skupinky červených skvrnek nebo šupin na ramenou. Pozdějším symptomem je krvácení z dásní při čištění zubů nebo při ukousnutí něčeho tvrdého. Lepší vstřebávání vitamínu C podporuje vitamín P (rutin, citrin, bioflavonidy vyskytující se v pohance, v albedu citrusových plodů atd.). Nemocné srdce potřebuje tolik vitamínu C, že někdy spotřebuje všechen vyskytující se v organismu a na ostatní tělo se pak nedostává a je vlastně ve stave skorbutu. Vitamín C – kyselina askorbová nejenže vymývá přebytek cholesterolo z artérií, ale normalizuje také jeho metabolismus. Snižuje vysoký a zvyšuje nízký. Samozřejmě není přuitom jediným funkčním prvkem[3].

Zdroje vitamínu C Nejbohatším zdrojem vitamínu C u nás jsou všechny druhy šípků. Šípková růže má ve 100 gramech šípků asi 500 mg vitamínu C. Rosa rugosa má ve 100 g šípků 800 až 900 mg, Rosa cinnamomea – popínavá až 2400 mg vitamínu C. Těchto růží je asi 20 druhů, ale všechny jsou velmi cenné. Na druhém místě je nať petržele, ale ani ne tak pro samotný obsah vitamínu C, kterého má 128 až 193 mg na 100 gramů hmoty, ale pro bohatý obsah dalších vitamínů a minerálů. Je to vlastně polyvitamín a polyminerál. Několik údajů o obsahu vitamínu C v mg na 100 gramů hmoty: čerstvé šípky – 550, sušené šípky – 160 až 1140, rakytník – v plodech 200 až 600, černý rybíz – 148 až 258, jahody – 46 až 234, citrón - 20 až 70, pomeranč - 16 až 47, křen - 105 až 136, paprika – asi 128, řeřicha nať – 61 až 89, petržel – 128 atd. Ovoce má vesměs málo vitamínu C, jablka a hrušky téměř nic, jejich forma je však pro nás nejpřijatelnější, a proto jsou tolik v oblibě[3].

3. VZTAH EVROPSKÉ UNIE KE KVALITĚ OVZDUŠÍ 3.1.

Evropská legislativa kvality ovzduší

Přestože je městský smog způsobený spalováním uhlí v domácnostech a průmyslovým znečištěním ve většině měst západní Evropy již minulostí, nárůst znečištění z dopravy má za následek nové problémy s kvalitou ovzduší ve většině středních a velkých měst a regionální letní smog na rozlehlých územích západní Evropy. Tyto nové formy smogu vedly instituce Eu ke schválení nové legislativy pro kontrolu znečištění. Ta má tři formy: První jsou směrnice a nařízení na kontrolu emisí ze stacionárních zdrojů (energetické závody, průmyls apod.). Za druhé existuje legislativa vztahující se k dopravním prostředkům (emisní standardy pro nové automobily, legislativa pro kvalitu pohonných hmot atd.) Třetí je legislativa kvality ovzduší, jejíž záměrem je ochrana „ vnějšího ovzduší“ – tím je míněno ovzduší dýchané na vnějších veřejných prostranstvích(tzn. ne v závodech nebo budovách). Legislativa pro znečištění za

stacionárních zdrojů není obsažena v těchto instrukčních spisech. Instrukce „ Standardy pro vozidla, kvalita pohonných hmot a program automobilového oleje“ vysvětlunjí zákony Eu týkající se emisí dopravních prostředků. Tato instrukce podává přehled o normách, které evropské instituce stanovily na ochranu vnějšího ovzduší. V osmdesátých letech a na začátku let devadesátých byla postupně vytvořena legislativa EU o kvalitě ovzduší. Byly schváleny čtyři hlavní směrnice pokrývající pět polutantů. V roce 1996 byl ale budoucímu rozvoji legislativy položen racionálnější základ v podobě pasáže ve směrnici 95/62/EC o stanovení a řízení kvality vnějšího ovzduší (nazývaného často „ Rámcová směrnice“). Je základem pro rozvoj postupů sledování, stanovení a řízení kvality ovzduší a stanovuje časový rozvrh pro schvalování společných evropských standardů kvality ovzduší a kroků ke splnění těchto standardů. Používání percentilů v evropské legislativě týkající se kvality ovzduší. Nejdříve je třeba vysvětlit jeden koncept, běžně užívaný v evropské legislativě, ke kvalitě ovzduší. V monoha případech jsou přípustné mezní hodnoty pro úrovně znečištění stanoveny v evropském zákonodárství za použití percentilů. Představme si pro lepší porozumění, že všechny denní (či hodinové) záznamy ze zařízení jsou seřazena od nejnižšího po nejvyšší. Padesátým percentilem neboli mediánem je záznam uprostřed řady. Devadesátým osmým percentilem je záznam, který je vyšší než 98 % všech ostatních záznamů / a jednoduchým výpočtem – nižší než zbývající 2 %). Když je mezní hodnota stanovena jako 98. percentil, znamená to, že jí mohou překročit dvě procenta záznamů z příslušného roku.

3.2.

Raná legislativa EU

Mezi lety 1980 a 1992 schválily evropské instituce čtyři důležité směrnice pro kavlitu ovzduší v Unii. Ve všech případech byly stanoveny požadavky pro sledování příslušných polutantů a pro postupy v případě překročení určitých úrovní. Vyžadované postupy se ale v různých směrnicích lišily.

Oxid siřičitý a prašný aerosol (PM) Směrnice 80/779/EEC stanovuje maximální příúpustné hodnoty pro oxid siřičitý (pro průměrné roční koncentrace, průměrné zimní koncentrace a průměrné denní koncentrace). Přísnější mezní hodnoty byly stanoveny pro oblasti, kde koncentrace prašného aerosolu překračují určitou úroveň. Členské státy se zavázaly sledovat znečištění tam, kde je pravděpodobné dosažení či překročení mezních hodnot. Měřící stanice musí být umístěny tam, kde se předpokládá nejvyšší znečištění a kde jsou naměřené reprezentativní koncentrace pro místní podmínky. Dále se zavázaly zhodnotit, zda mohou hladiny překročit mezní hodnoty, a učinit kroky k zajištění hladiny znečištění pod mezními hodnotami do dubna 1993. Směrnice rovněž poskytla členským státům pravomoce ke stanovení nižších mezních hodnot v místech, kde životní prostředí dle jejich uvážení vyžaduje zvláštní opatření, a stanovila doporučené hodnoty o jejichž dosažení by měly členské státy usilovat v delším časovém horizontu. V roce 1982 přijala rada ministrů směrnici 82/884/EEC, která stanovuje mezní godnoty pro koncentrace olova v ovzduší na 2 g/m3 (vyjádřeno jako průměrná roční koncentrace). Směrnice zavazuje členské státy sledovat koncentrace olova v místech, kde dochází k dlouhodobé souvislé expozici osob a kde je pravděpodobnost překročení mezních hodnot. Od členských států je i vtomto případě vyžadováno, aby zhodnotily, kde je pravděpodobné překročení mezních hodnot, a učinily preventivní kroky pro snížení úrovní olova tam, kde je tomu třeba, tak aby do roku 1989 mezní hodnoty nebyly překračovány nikde v EU.

Oxid uhličitý (NO2)

Směrnice 85/203/EEC má podobnou strukturu jako předešlé směrnice pro oxid siřičitý, prašný aerosol a pro olovo. Stanovuje roční mezní hodnoty a rámcové hodnoty pro NO2 a zavazuje členské státy ke sledování koncentrací NO2, zhodnocení, zda je pravděpodobné překročení mezních hodnot, a k vytvoření plánů na redukci koncentrací, tak aby mezní hodnoty nebyly překračovány nikde v EU do roku 1994. Mezní hodnota byla stanovena na 200 g/m3, vyjádřeno jako 98. percentil průměrných koncentrací za hodinu. Směrnice bere v úvahu možné výpadky monitorovacího zařízení, takže vyžaduje pouze záznamy pro 75 % období roku. Doporučené hodnoty byly stanoveny na 135 g/m3 (jako 98. percentil) a 50g/m3 jako medián. NO2 má být sledován všude tam kde je to možné, na místech, kde se předpokládá nejvyšší riziko expozice jedinců. Byly stanoveny dva typy zón, kde je vyžadováno sledování: „zóny převážně ovlivňované znečištěním z motorových vozidel, a proto omezené na sousedství komunikací s těžkou dopravou „ a „ rozsáhlejší oblasti, kde emise ze stacionárních zdrojů rovněž signifikativně přispívají ke znečištění“. V prvním případě mají být místa měření vybrána tak, aby byly v příkladech pokryty hlavní typy zón převážně ovlivňovaných znečištěním z motorových vozidel, zejména ulice „kaňonového typu“ s těžkou dopravou a hlavní křižovatky.

3.3.

Důsledky pro střední a východní Evropu

Zavedení rámcové směrnice bude bezpochyby znamenat významný prospěch pro země střední a východní Evropy. Stávající problémy s kvalitou ovzduší v těchto zemích souvisí z velké části s průmyslem a výrobou energie. Zavedení rámcové směrnice pomůže zemím střední a východní Evropy vymezit místa, kde je potřebná další kontorla průmyslových emisí. Navíc je v mnoha těchto zemích narůstajícím zdrojem znečištění silniční provoz. Zavedení ramcové směrnice donutí vlády středoevropských a východoevropských zemí vzít tento problém v potaz a učinit opatření, aby rostoucí doprava nezpůsobovala zdravotní problémy. Místní aktivisté budou moci využít diskuse o hodnocení kvality ovzduší k prosazení restrikcí dopravy v jednotlivých oblastech. Je ale třeba připomenout, že směrnice nerozvine plně svůj účinek, dokud nebudou schváleny i všechny dceřinné směrnice. I potom může trvat plné uplatnění 10 – 15 let, jelikož dceřinné směrnice poskytnou členským státům řadu let na snížení hladin znečištění pod mezní hodnoty. o První dceřinná směrnice V říjnu roku 1997 Komise publikovala první navrženou dceřinnou směrnici (COM(97) 500 final), doplňující mezní hodnoty a výstržné prahové hodnoty k rámcové směrnici. Ta pokrývá oxid siřičitý, oxidu dusíku, rozptýlené částice a olovo a je nyní projednávána Evropským parlamentem a Radou ministrů. Navržená směrnice stanovuje mezní hodnoty (a v některých případech výstražné prahové hodnoty) pro oxid siřičitý, oxidy dusíku a olovo. Pro začátek jso mezní hodnoty koncipovány na ochranu ekosystémů. Rovněž stanovuje tyto hodnoty pro rozptýlené částice ve formě PM10 (částice větší než 10 mikroketrů). Připouští ovšem, že v některých částech unie mohou koncentrace PM10 z přirozených zdrojů překračovat navržené mezní hodnoty, a povoluje členským státům aplikaci speciálních „akčních hladin“ měřených jako PM 2,5 (částice s průměrem menším než 2,5 mikrometrů), jelikož PM 2,5 je lepším měřítkem antropogenního znečištění. Směrnice také stanovuje podrobné návody, jak mají členské státy hodnotit kvalitu ovzduší, aby zjistily, zda je potřeba vypracovat plány na snížení emisí. Stanovuje dvě prahové hodnoty pro každý polutant. Pokud jsou očekávány hodnoty vyšší než „ horní práh stanovení“ je monitoring hladiny povinný. Pod „nižším prahem stanovení“ stačí členským státům při hodnocení pouze modelovaná kvalita ovzduší. V rozmezí mezi těmito hodnotami je přijatelná kombinace obou přístupů

Článek 8 směrnice ukládá členským státům povinnost šířit aktuální informace o jednotlivých polutantech mezi veřejností a zejména ji informovat o překračování ukazatelů. Konečně směrnice obsahuje zrušovací ustanovení týkající se předcházejících směrnic o oxidu siřičitém, rozptýlených částicích, oxidech dusíku a olovu (směrnice 80/779/EEC, 82/88/EEC a 85/203/EEC - viz výše). V podstatě budou nyní plati do roku 2005 (nebo 2010 v případě oxidu dusičnatého), kdy budou nagrazeny novými mezními hodnotami. Rámcové hodnoty byly zrušeny v roce 2002 a členské státy již nebudou moci stanovovat přísnější mezní hodnoty, než ty co jsou ve směrnici.

4. PRAHA – ZNEČIŠTĚNÍ NAŠEHO HLAVNÍHO MĚSTA

Situace je označována stupněm znečištění ovzduší od I. do IV. stupně, kde při stupních II.-IV. jsou doporučována ochranná opatření. Závaznost stavu znečištění ovzduší závisí i na charakteru umístění bydliště a pracoviště. Podle něho jsou v Praze oblasti označené jako : oblasti A (relativně velmi čisté) B (mírně znečištěné) C (znečištěné) v nich pak příznivou polohu mají místa vzdálená od komunikace, na vyvýšených místech, dobře provětrávaná. Naopak nepříznivá poloha je blízko frekventované komunikace, v údolní poloze, v husté zástavbě, zejména v zástavbě s lokálním vytápěním uhlím. Záleží tedy

nejen na stupni znečištění ovzduší, ale i na charakteru oblasti a na poloze místa vašeho bydliště či pracoviště, abyste si mohli zvolit odpovídající opatření k ochraně zdraví[2].

Jak se chovat při různých stupních znečištění ovzduší?

Stupeň znečištění ovzduší č. I - situace nevyžaduje žádná opatření na celém území. Stupeň znečištění ovzduší č. II - v oblasti A (relativně velmi čisté) - nejsou nutná žádná opatření, v oblasti B,C (mírně znečištěné, znečištěné,) je vhodné: omezit pobyt venku v době od 6 do 10 hodin a od 16 do 20 hodin, při pobytu venku omezit fyzickou aktivitu (např. závodní sport, nošení těžkých břemen a pod.). Stupeň znečištění ovzduší č. III - v oblasti A (relativně velmi čisté) je vhodné: omezit pobyt venku v době od 6 do 10 hodin a od l6 do 20 hodin, při pobytu venku omezit fyzickou aktivitu, v oblasti B,C (mírně znečištěné, znečištěné,) je vhodné: pobyt venku omezit na minimum, větrat pouze intenzivně a krátkodobě, nejdéle 5 minut, nezdržovat se v zakouřených místnostech, nepoužívat žádné spreje, neprovádět žádné malířské a udržbářské práce s použitím organických rozpouštědel, nepoužívat krbová topeniště, vyvarovat se nebo omezit velkou fyzickou námahu při sportu a tělesné práci, tělesnou práci venku podle možnosti odložit či omezit tak, aby nepřivodila zadýchání, pocení, zarudnutí obličeje, neprovádět tělovýchovnou aktivitu venku, uvnitř pak pouze rekreačně, pobyt venku omezit pouze na oblasti A a dobu od 10 do 16 hodin. Stupeň znečištění ovzduší č. IV - Pro všechny oblasti A, B i C platí opatření uvedená pro oblast B a C při stupni znečištění č. III [2] .

5. ZÁVĚR Na závěr jsme si přiopravily pár faktů, které snad ani nepotřebují žádný komentář. Je důležité, abychom se nad nimi všichni zamysleli a především je respektovali. • • • • •

•

Planeta Země má omezené přírodní zdroje, o které se musí dělit stále více lidí. Naše schopnost uchovávat to životní prostředí, které máme, se našimi vlastními činnostmi dostává do stále většího ohrožení, a to zejména v posledních 200 letech . Je to nezbytnost, aby rozvoj uspokojoval potřeby současnosti a přitom nepoškozoval schopnost budoucích generací, aby též ony mohli uspokojovat své vlastní potřeby. Světová zdravotnická organizace registruje 3000 toxických chemikálii, které každodenně vypouštíme do moří, do řek, do půdy a do vzduchu v množstvích milionů tun ročně. Od roku 1950 odplavovalo do Severního moře přes 5 milionů m3 znečištěných vod nabitými těžkými kovy. Od roku 1930 došlo k obrovskému skoku ve využívání elektřiny a elektronických komunikačních spojů. Podle údajů Ministerstva zdravotnictví USA je hustota radiových vln dopadajících na člověka téměř 200krát větší než hustota záření, které na nás dopadá přirozenou cestou ze slunce V Austrálii, ale i v Evropě se zvýšil výskyt rakoviny pokožky v důsledku opalování. Dnešní počítačové modely předpovídají, že bude-li nasále docházet k vypouštění CO2 jako dosud zvýší se na celém světě průměrná teplota zemského povrchu o další 4°C za příštích 100 let. Pouze při snížení koncentrací CO2 o cca 60 – 70 % dokážeme zaručit, že k žádné změně klimatu nedojde.

• Seznam použitých informačních zdrojů :

[1] Kašák V., Jak přežít smog, Praha:Maxdorf,1994 [2] ŠOLC J., Praha – životní prostředí 1992, Praha: Český ekologický ústav, 1993 [3] Janča J., Kovy, jiné prvky a vitamíny v lidském těle, Eminent 1992 1. 2. 3. 4. 5.

http://volny.cz/cihelnakohn http://www.ecn.cz/bezk-bp7/cele.htm http://ekolist.cz/99011551.htm http://ova.comp.cz/sci-fi/politika/smog.htm http://europa.eu.int/comm/enviroment/climat/home_en.htm