Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice II. ročník (obor TŘD), st. skupina 25 Novák Martin, Bartoš David pracovní skupina 1 Název práce: Recyklace opotřebených pneumatik v ČR Prohlášení: Prohlašuji, že předložená práce je naším původním autorským dílem, které jsme vypracovali samostatně. Literaturu a další zdroje, z nichž jsme při zpracování čerpali v práci řádně cituji. Anotace: Tato práce je problému recyklace a sběru opotřebených pneumatik. Do úvodu jsme záměrně zvolili téma recyklace obecně, abychom zasvětili veřejnost do dané problematiky. Z podobného důvodu jsme podrobně popsali i složení pneumatiky. Vlastní stať obsahuje především technologické postupy recyklace. Klíčová slova: recyklace, pneumatika, regenerát, technologie, drcení, pyrolóza
1
1
Úvod
1.1 Recyklace a recyklační technologie obecně Recyklace (z anglického slova recycling = recirkulace, vrácení zpět do procesu) znamená znovuvyužití, znovuuvedení do cyklu. V původním slova smyslu se recyklací rozumí vrácení do procesu, ve kterém odpad vzniká – tedy pro původní účel a stejný systém. Lze ji považovat za strategii, která opětným využíváním odpadů šetří přírodní zdroje a současně omezuje zatěžování prostředí škodlivinami. Recyklace umožňuje zajištění zásob v případě absolutního nedostatku, snížení nákladů při stoupající cenách surovin a snížení ekologické zátěže prostředí odpady. Recyklační technologie se snaží o omezování vzniku odpadů pomocí maloodpadových technologických postupů, při kterých ve stejném výrobním procesu nebo procesech přímo navazujících zužitkovávají téměř všechny vznikající odpady. Maloodpadová technologie je někdy označována jako bezodpadová technologie. A je to takový způsob výroby, při kterém se co nejracionálněji a nejkomplexněji využívají suroviny a energie v cyklu: surovinové zdroje – výroba – spotřeba – druhotné suroviny tak, že žádný vliv na životní prostředí nenarušuje jeho normální funkci. Snaha o napodobení přírodního koloběhu látek a energií v plánování a řízení průmyslové činnosti vyžaduje i zásadní změny v hospodářském systému. Takto chápané bezodpadové technologie (nebo maloodpadové technologie) zůstávají proto většinou na úrovni teoretických úvah nebo jsou uplatňovány při projektování a realizaci nových výrobních postupů. Představují sice optimální a konečné řešení, k němuž musí směřovat úsilí konstruktérů, ekologů, i ekonomů, je to však nesporně řešení technicky, ekonomicky a časově značně náročné. Současný světový trend vede spíše k druhé alternativě – k uplatňování zásad recyklace ve smyslu zpracování, opětného a dalších využití už vzniklých odpadů. Touto rychlejší a zatím schůdnější cestou je rozvoj a zavádění recyklačních technologií. Recyklační technologie je tedy souborem na sebe navazujících procesů, postupů, technologických operací apod., jehož cílem je přeměna odpadu na druhotnou surovinu. Typickým znakem recyklační technologie je především její relativní samostatnost v technologickém schématu: výroba – odpady – výroba. Zatímco u maloodpadových technologií musí být příslušné postupy zpracování odpadu součástí výrobní technologie, jsou recyklační technologie zpravidla realizovány samostatně – často ve formě dodatkových investic, jež mají zvýšit ekonomickou i ekologickou účinnost existujících výrobních postupů, navržených ještě v době extenzívního rozvoje ekonomiky. Z návaznosti na existující procesy vyplývá mj. i další charakteristický znak – dočasnost recyklačních technologií; dříve nebo později budou nahrazeny maloodpadovými technologiemi, u nichž už bude ekologický aspekt výrobní činnosti vzat plně v úvahu. Hranice subsystému recyklační technologie a jeho příslušnost k výrobnímu subsystému je třeba dobře vymezit, protože na nich závisí do značné míry i cena druhotné suroviny, optimální umístění recyklačního zařízení v oblasti. V podstatě mohou nastat čtyři základní případy: a) recyklační technologie je subsystém v rámci výrobního subsystému, kde odpad vzniká. Odpad zpracuje na druhotnou surovinu jeho producent; b) recyklační technologie je subsystémem výrobního subsystému, kde je odpad používán. Odpad převede na druhotnou surovinu jeho odběratel (zpracovatel); c) recyklační technologie je složena ze dvou částí, z nichž každá náleží jednomu výrobnímu subsystému. Odpad částečně zpracuje producent odpadu a zpracování dokončí jeho odběratel; d)recyklační technologie je samostatným výrobním systémem.
2
Recyklace odpadů je jednou z cest k řešení surovinového problému, k úspoře materiálů a energií, k ochraně životního prostředí, tzn. K postupnému sbližování zájmů ,,tří E“: ekonomie, energetiky a ekologie. „Technické a materiálové meze vycházejí ze zákona o zachování hmoty, podle něhož úplný uzavřený koloběh látek a energií v hospodářském systému není proveditelný. Vždy vznikají energetické ztráty ve formě odpadní tepelné energie a stoprocentní nemůže být ani oběh použitého materiálu. K dosažení daných technologických parametrů musí být alespoň částečně používána i prvotní surovina. Významná je otázka separace a koncentrace odpadů, tj. jejich třídění a shromáždění v takových množstvích, aby se zpracování dalo nejen technicky uskutečnit, ale aby některé složky odpadu záporně neovlivňovaly vlastnosti nových výrobků. S budoucí recyklací výrobku je třeba počítat již při konstrukční a projektové přípravě. Vhodná materiálová skladba, možnost demontáže (destrukce) po využití na hlavní komponenty a volba materiálů samotných mohou přispět k omezení technických a materiálových překážek recyklace.“[3)] Technologické meze jsou v podstatě dány současným stavem poznatků o možnostech zpracování odpadů a existencí zařízení, která realizaci těchto poznatků umožňují. Nedostatek zpracovatelských a úpravárenských kapacit a nevyřešené technologické problémy, neznalost efektivního postupu přeměny odpadu na využitelnou druhotnou surovinu patří už po léta k nejznámějším příčinám omezené recyklace. Často jde o značné investiční nároky, o vývoj nových recyklačních technologií, o technickou a ekonomickou realizovatelnost separace a koncentrace odpadů, případně i o zásahy do postupů při zpracování prvotních surovin, polotovarů či hotových výrobků, včetně volby obalu. Urychlený rozvoj a realizace recyklačních postupů by v mnoha případech pomohly k řešení bez velkých investičních prostředků. Systém ukazatelů, jejichž pomocí je hodnocena činnost podniků, nedoceňuje dosud dostatečné efekty, které nově zavedená recyklace odpadů v organizaci přináší celému národnímu hospodářství. Ekologické meze jsou dány především vlivem na životní prostředí, vyplývajícím z procesů přeměn odpadů v rámci zpracovatelských (recyklačních) postupů - emisemi, nároky na energie, škodami v ekosystémech apod. Recyklace je jako opatření ke zvýšené ochraně životního prostředí účinná jen tehdy, nepřevyšuje-li negativní působení vyvolané zpětnými toky součet negativního působení lineárních toků výroby a zneškodňování odpadů. Pokud tomu tak není, nejde o změnu v hodnotě vlivu na prostředí, ale znečištění prostředí se pouze převádí na jiné místo, případně jde o jiný druh zátěže. Legislativní omezení spočívají v tom, že dosud není zpracována základní právní úprava hospodaření s druhotnými surovinami. Zákon o odpadech by se mohl stát rámcem pro uplatňování zásady plné odpovědnosti za efektivní zhodnocování odpadů těch odvětví a organizací, při jejichž výrobě odpady vznikají. Právní úprava z počátku šedesátých let byla sice v době vzniku progresivní a účinná, v současné době však již neodpovídá vzrůstající závažnosti problémů. S vydáním legislativních norem úzce souvisí i zvýšení spo1upráce mezi odvětvími, která je velmi aktuální zejména v otázce hospodaření druhotnými surovinami. Odpad z jednoho odvětví výroby může být cennou surovinou v jiném odvětví, výrobci však věnují takovému využití odpadů jen malou pozornost, a to zvláště v případech, že by s tímto meziodvětvovým využitím mohly vzniknout požadavky na úpravu odpadů. Lze konstatovat, že zejména v oblasti netradičních průmyslových odpadů nebylo dosud dosaženo účinnější meziodvětvové spolupráce. Jednou ze základních příčin je jistě i nedostatek informací o vzniku využitelných odpadů, související s požadavkem zlepšení organizační struktury systému. (Těmito otázkami se podrobněji zabývají následující kapitoly.)
3
Organizačním problémem zvýšené recyklace je značná decentralizace sběru a využívání druhotných surovin. Oblast není řízena na úrovni federace, neexistují žádné přímé organizační vztahy mezi vrcholovými státními orgány a organizacemi zabývajícími se druhotnými surovinami (s výjimkou kovového odpadu), neexistují pracoviště ani orgány, které by se touto problematikou zabývaly celostátně a komplexně. Otázka psychologické bariéry je možná závažnější, než by se zdálo, a souvisí se všemi uváděnými omezeními. Výhody recyklace odpadů nejsou dosud všeobecně známy a uznávány, a to často ani vedoucími hospodářskými pracovníky výrobních organizací. Překonávání psychologické bariéry je jedním ze závažných úkolů široké výchovy a osvětového působení na všech stupních řízení národního hospodářství. Osvětové působení se musí zaměřit i na větší zdůrazňování souvislostí mezi ekonomikou a ekologii, na změnu názorů spotřebitele na požadovanou životnost výrobku i na změnu technických norem jakosti těch výrobků, u nichž jsou kladeny zbytečně přísné nároky na kvalitu vstupních surovin. A teď již k pneumatikám a jejich recyklaci.[3)]
1.2 Z čeho se vlastně pneumatika skládá? Gumárenské směsi Neexistuje jen jedna receptura pro přípravu směsi. Složení směsi záleží na účelu, ke kterému bude použita. Jiná směs se používá na běhoun, jiná na bočnice pneumatiky. Dověděli jsme se, že na některých v podniku vyráběných pneumatikách je použito až 15 různých směsí. Složky gumárenských směsí 1. Kaučuky Kaučuky jsou makromolekulární látky, které patří mezi elastomery. Elastomer se po deformaci vrací do původního stavu. 1.1. Přírodní kaučuk Po chemické stránce je to polymer 2 - methyl -1,3 - butadienu čili izoprenu. Je to 1,4 cis polyizopren.
Přírodní kaučuk se získává ze stromů kaučukovníku, zejména druhu Hevea brasiliensis. Evropa se poprvé dověděla o zvláštní pružné hmotě od Kryštofa Kolumba po jeho cestě do Jižní Ameriky. Kaučukovníky rostou a přibližně od roku 1900 se i uměle pěstují na plantážích v tropických pásmech Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie i Afriky. Po naříznutí kůry stromu vytéká bílá, mlékovitá kapalina zvaná latex, která obsahuje 30 - 40% koloidních částic kaučuku. Kaučuk se vysráží např. kyselinou mravenčí, vypere se vodou a suší se buď jen teplým vzduchem (bílá krepa) nebo dýmem (hnědá krepa, jinak též uzený kaučuk). Z jediného stromu lze získat 5 - 25 kg kaučuku. Přírodní kaučuk kryl potřeby lidstva více než 100 let. Rozvoj automobilového průmyslu a s ním rostoucí potřeba kaučuku na výrobu pneumatik přiměl chemiky k hledání odpovídající náhrady. I když se dnes vyrábí desítky druhů různých syntetických kaučuků, přírodní kaučuk se používá stále, protože dodává směsím žádané vlastnosti. Navíc jeho cena je v současné době poměrně příznivá. V podniku se právě zpracovával kaučuk z Malajsie. Přírodní kaučuk se před vlastní přípravou směsi zpracovává tzv. lámáním. Příliš dlouhé řetězce se při něm štěpí účinkem vzdušného kyslíku v místě dvojných vazeb. K lámání dochází při průchodu kaučuku hnětacím zařízením. 4
1.2 Syntetické kaučuky Uvádíme jen ty, se kterými jsme se v podniku setkali. V největší míře se používá butadienstyrenový kaučuk (SBR), který se vyrábí v ČR v podniku Kaučuk Kralupy. Tento podnik jsme navštívili, a proto výrobě SBR věnujeme samostatnou kapitolu. Polybutadienový kaučuk - dováží se z Ruska.
Polyizoprenový kaučuk - vyrábí se dnes jen v Rusku. Strukturou a vlastnostmi se podobá přírodnímu kaučuku. Izobuten-izoprenový kaučuk - částečně chlorovaný, v polymeru výrazně převládá izobuten, izoprenu jsou asi 3%, jeho přítomnost však umožňuje vulkanizaci. Používá se na vnitřní vrstvu bezdušových pneumatik, protože je plynotěsný.
Pozn.: Vzorce nevyjadřují složení kopolymeru, ale jen část řetězce obsahující oba monomery. 2. Saze Saze se používají jako plnivo. Dodávají pryži pevnost a tvrdost, zvyšují odolnost proti opotřebení a zahřívání. Způsobují též tmavé zbarvení. Saze pro Mitas dodává podnik DEZA Valašské Meziříčí, který je vyrábí z černouhelného dehtu. Saze mají měrný povrch 120 - 150 m2/g. U pneumatik na osobní vozy se zkouší jako náhrada sazí modifikovaný SiO2 a organické silany. 3. Antioxidanty I po vulkanizaci zůstávají v zesíťovaném polymeru ještě dvojné vazby, které jsou napadány kyslíkem a ozonem. Obsah ozonu ve vzduchu sice není velký, ale ozon je mnohem agresivnější než kyslík. Vznikají nestabilní peroxidy nebo ozonidy, které se radikálově štěpí a tak dochází k narušení struktury - ke stárnutí pryže.Tento proces výrazně zpomalují látky zvané antioxidanty a antiozonanty (dovoz ze Slovenska nebo ze západní Evropy). Je to například 2-fenylnaftylamin
Od této látky se však upouští pro její karcinogenitu. Nyní se používají především parafenylendiamin (N - substituovaný alkyly nebo aryly) a substituovaný chinolin.
parafenylendiamin
5
chinolin Nejvíce antioxidantů musí obsahovat směs používaná na bočnice pneumatiky. 4. Změkčovadla Změkčovadla zvyšují plasticitu a usnadňují tak mechanické zpracování. Používají se různé minerální oleje. 5. Vulkanizační činidla Užívá se prášková síra, která se dováží z Polska. Obsah síry ve výsledném výrobku se pohybuje mezi 1 - 3 %. Čím více síry, tím je pryž tvrdší. Zkouší se i jiná vulkanizační činidla - organické peroxidy a vulkanizační pryskyřice. 6. Urychlovače vulkanizace Jsou to látky, které zkracují dobu vulkanizace z hodin na minuty, snižují vulkanizační teplotu a zpomalují stárnutí. Tyto látky obsahují v molekule dusík a síru. Jejich účinek je různě velký. Tzv. pomalý urychlovač je difenylquanidin.
Rychlejšími urychlovači jsou N - sulfenamidy, např. N-cyklohexyl-2-benzothiazolsulfenamid
nebo thiazoly např. 2-merkaptobenzothiazol
Účinnost urychlovačů zvyšuje tzv. aktivátor, což je oxid zinečnatý (dovoz Polsko, Rakousko). Do směsi se přidává malé množství kyseliny stearové, která s ním vytváří stearan zinečnatý. Vstupní suroviny zvláště ZnO se kontrolují na přítomnost těžkých kovů (Cu, Mn, Cr, Fe), které působí jako tzv. kaučukové jedy. Vytvářely by v kaučucích různé komplexní sloučeniny, které by narušovaly řetězce makromolekul. Přibližné složení směsi je následující: na 100 hmotnostních dílů kaučuku připadá 35 dílů sazí 2,5 dílů síry 0,75 dílu urychlovače 4 díly aktivátoru 1 díl kyseliny stearové 0,7 dílu antioxidantů 2 díly změkčovadla
6
1.3 Současná situace „S rostoucím počtem automobilů na našich silnicích a mobilních strojů roste i množství vyřazených opotřebených pneumatik. Ve světě vzniká asi 1 miliarda starých pneumatik ročně. V CR j sou reálná data o množství opotřebených pneumatik těžko dostupná, předpokládá se, že je ročně vyřazeno cca 40 až 60 kt pneumatik. Využití opotřebených pneumatik zůstává tedy stále i velkým celosvětovým problémem a je zatím omezené, přestože jsou dnes známy nejrůznější možnosti materiálového, energetického, ale i surovinového zhodnocování. Bohužel i u nás jsou ještě snahy najít způsoby jak obejít zákon a ukládat, především z ekonomických důvodů, část pneumatik na skládky, přestože jsou známa rizika tohoto způsobu zneškodnění.“[1)] Česká republika má bohatou tradici v oblasti gumárenského průmyslu, dlouhodobě vyrábí základní surovin pro výrobu pryže, je zde rozvinuta výroba pneumatik a dalších gumárenských výrobků. V souvislosti s výrobou se rozvinulo i zpracování pryžového odpadu. Díky optimistickým ekonomickým úvahám podnikatelů a státní podpoře recyklačních technologií byla v ČR o roce 1989 zahájena výstavba nových recyklačních kapacit. Většina těchto zařízení se však potýkala s vážnými ekonomickými problémy. Diky nedostatečnému přísunu opotřebených pneumatik se nedostatečně využívají kapacity a výsledné produkty se tím prodražují.Na druhé straně se poměrně úspěšně rozvíjí energetické využití opotřebených pneumatik v cementářských pecích (cementárny Mokrá a Čížkovice). Avšak i cementárny mají problémy se získáváním potřebného množství pneumatik, i když by jich v ČR mělo vznikat dostatečné množství. Nepoměr mezi odhady a reálně podchyceným množstvím opotřebených pneumatik lze vysvětlit, bud' nelegálním nakládáním s pneumatikami nebo nedostatečným množstvím sesbíraných pneumatik.
7
2
Vlastní stať
2.1 Současný sběr a likvidace pneumatik Současný stav sběru třídění, dalšího využití nebo konečné likvidace karkasů pneumatik se řídí pouze svědomím jednotlivých subjektů, u kterých tento odpad, lépe řečeno druhotná surovina, vzniká nebo se na základě poskytovaných služeb hromadí. Přístup jednotlivých členů Společenstva vulkanizérů je rozdílný, a to jak z hlediska lidského přístupu k věcem životního prostředí, tak z hlediska možnosti uvedené nechtěné suroviny se zbavit. Celkem je pro všechny dále jmenované subjekty hlavním problémem výskyt karkasu osobní a lehké nákladní pneumatiky než výskyt nákladní nebo traktorové pneumatiky, neboť nákladní a traktorové karkasy pneumatik jsou cenou surovinou k protektorování, protože již při výrobě nové nákladní či traktorové pneumatiky se hodnotí možnost dalšího protektorování a výrobek je pro protektorování přímo předurčen. Lze říci, že malé rodinné firmičky na méně zabydlených lokalitách využívají této přirozené poptávky po těchto karkasech z hlediska dalšího zhodnocení v procesu protektorování a u naprosto nepoužitelných karkasů i z hlediska využití v zemědělství k zatížení silážních placet nebo k budování opěrných valů bránících sesuvům málo únosných zemin či zpevnění břehů říček a potoků. Velmi časté je využití karkasů pneumatik k ochraně nepropustných folií nově zakládaných skládek komunálního odpadu a nebo jsou společně s komunálním odpadem na skládkách takovéto pneumatiky ukládány. Tyto malé rodinné firmy využívají také nabídky různých regionálních obchodníků s odpady, kde platí nemalé částky, ale osud takto předaných pneumatik je nejistý. Ale dalo by se při troše dobré vůle a použití informací z inzerátů a nabídek pracovníky MŽP vysledovat. U středních a větších firem s větším výskytem karkasů pneumatik jde většinou o lépe promyšlený systém třídění na skupinu vhodnou k dalšímu použití z hlediska protektorování a dále majitelem nepoužitelný odpad. Doprava v rámci firmy je řešena vytížením rozvážkových automobilů při zpátečních prázdných cestách a z hlediska logistiky není příliš náročná. Meziskládka je tak situována v místě skladu pro rozvoz nových pneumatik a slouží pro větší počet servisních míst firmy. U těchto subjektů jde již většinou o stabilní smluvní vztahy s firmami provádějící jak recyklaci, tj. drcení na gumový granulát, tak jednoznačně s firmami likvidačními např. cementárnami provádějící konečné spalování v cementářských pecích. U obou těchto smluvních vztahů je ale majitel odpadu zatížen finanční částkou, kterou hradí při předání nepoužitelných karkasů zpracovatelům. Další náklad vzniká samozřejmě v podobě přepravních nákladů a nákladů manipulace s tímto materiálem. Dopravně manipulační náklad vnitropodnikový i náklad do místa zpracování bývá většinou shodný s výší úhrady placenou zpracovatelům opotřebených karkasů, ale může při větších vzdálenostech i náklad placený zpracovatelům výrazně převýšit. Pohyb těchto pneumatik u větších firem bývá většinou i počítačově sledovaný a původní majitelé, motoristé, dostávají doklad na předání opotřebené pneu, a to za úplatu či zdarma. Financování u členů Společenstva vulkanizérů probíhá dvěma způsoby, i když to není pravidlem. U pneumatik, které jsou zákazníkovi prodávány zároveň s poskytovanou službou servisu není od zákazníka motoristy vybírána žádná částka a celý náklad na likvidaci či recyklaci je hrazen ze zisku servisního úkonu. U pneumatik, které nejsou zakoupeny ve firmě a která nepoužitelné pneumatiky od zákazníka přebírá, je účtován poplatek ve výši 22,- až 45 Kč u osobních pneumatik a 40,- až 70 Kč u dodávkových pneumatik, většinou dle hmotnosti a následného nákladu, jaký musí nový nabyvatel na likvidaci vynaložit.
8
Možnost ponechání staré pneumatiky v místě servisování nabízejí všechny nám známé servisy a bývá využívána cca z 70 %. Zbývajících 30 % zákazníků si své použité pneumatiky odnáší a jejich osud nelze vysledovat, většinou ale, než by zákazník zaplatil v místě servisu, tyto končí někde pohozeny. Jednoznačně je toto procento tak vysoké, že některé způsoby, prodeje pneumatik například v obchodních domech neumožňují takovéto legální odložení ~ tam přece nebudou nakupující šetřílkové svůj super výhodný nákup prodražovat. Použitá pneumatika je energeticky velmi výkonná a nesledování takovéto energetické suroviny je neodpustitelné. Bohužel zatím nedovedeme tento složitý chemický výrobek zcela využít bez dalších nákladů. A teď popíšeme podrobněji jednotlivé recyklační technologie.[1)]
2.2 Vlastní zpracování použitých pneumatik 2.2.1 Protektorování Protektorování by představovalo z hlediska účinků na životní prostředí nejvhodnější způsob recyklace, ale pouze v případě, že by nedocházelo ke stárnutí pneumatik. I nepoužitá pneumatika se díky samovolným degradačním procesům stává po 6 - 7 letech nevyhovující z hlediska bezpečnosti. V současné době se protektorují především pneumatiky nákladních automobilů, které jsou denně v provozu a plně se opotřebí v poměrně krátké době, tj. procesy stárnutí u nich proběhly jen částečně. Na životnost pneumatik má vliv i jejich údržba, technický stav vozidla a způsob jízdy. Jednou z možností výroby protektorů je tzv. studené protektorování. Jedná se o technologický proces obnovy běhounové části pneumatik, která ve fázi vulkanizace probíhá za teploty kolem 100 oC, tedy nižší, než je běžná vulkanizační teplota gumárenských materiálů, která bývá cca 143 oC. Proto touto technologii nedochází k tepelné degradaci materiálu pneumatik; aplikace vysoce kvalitních materiálů na výrobu dezénů umožňuje protektorům dosahovat výkonů na úrovni nových pneumatik, někdy i vyšších. Protože cena studeného protektoru je vždy zlomkem ceny nové pneumatiky, představuje studený protektor ekonomicky velmi vhodné řešení. Technologie studeného protektorování Výroba studeného protektoru začíná podrobnou vizuální kontrolou na prohlížecím stroji a skládá se ze 7 samostatných fází, které na sebe navazují. Jsou přitom dále odstraňovány cizí předměty z běžné plochy, kontrolovány staré opravy, analyzováno stáří pneumatiky a označena místa poškození a oprav. Následuje drásání na výkonném a přesném stroji, přičemž je chlazena drásaná plocha, aby bylo zabráněno tepelné degradaci materiálu. Po odrásání na přesnou a maximální šířku je automaticky změřen obvod pneumatiky, což slouží pro přípravu desénu a pro další, velmi důležitou informaci uživatelům. Po broušení prochází pneumatika kontrolou na ultrazvukovém testeru, který odhalí všechny skryté vady, malé průpichy, separace atd. Poškozená místa automaticky označí. Na pracovištích oprav jsou poté veškerá zjevná i skrytá poškození ve 3 fázích vybroušena speciálními nástroji. Následuje stříkání vulkanizačním cementem a na speciálním pracovišti se provedou větší opravy pomocí opravných vložek, dále opravy poškození patek atd. Na dalším pracovišti se formou vyplnění opravným materiálem opraví drobná poškození běžné plochy a na bok pneumatiky se umístí předepsaná označení - klasifikační skupina, datum výroby, logo a označení výrobní firmy, dále index rychlosti atd. Na konfekčním stroji se poté položí na takto připravenou plochu předem připravený dezén s nalisovaným spojovacím materiálem - jeho složení je největším tajemstvím firmy a po vulkanizaci představuje nejpevnější součást protektorované pneumatiky. 9
Pneumatika s položeným novým běhounem se poté vloží do pružných obalů - tzv.bandáží, utěsní se patními kruhy a vloží do autoklávu. To je tlaková, elektricky vyhřívaná nádoba, která pojme v našem případě 22 ks pneumatik. Po naplnění je spuštěn vulkanizační cyklus, který probíhá zhruba 4 hodiny při teplotě 99 stupňů Celsia a tlaku 6 atm (navíc se ještě pracuje s tzv. diferenciálním tlakem, který má zásluhu na dokonalém přítlaku nového dezénu ve všech jeho bodech). Po ukončení cyklu jsou protektory vyjmuty z bandáží a procházejí náročnou výstupní kontrolou. Při ní jsou rovněž trvale označovány velikostí obvodu odrásané plochy - tento exaktní údaj umožňuje montovat do dvojmontáží stejně velké pneumatiky a výrazně tak zvyšovat kilometrický proběh.[2)]
2.2.2 Výroba regenerátu V souvislosti s využitím procesu vulkanizace byla vyvinuta řada postupů zpracovávajících starou pryž na regenerát. Chronologicky nejstarší je čistě mechanický způsob rozemílání až na jemný prach, který se přidával do nových směsí (ojediněle se tento způsob užívá dosud - je to jediný způsob pro využití tvrdé pryže). Další způsoby regenerace pak byly doplňovány zpracováním tepelným a chemickým (působení vodní páry, alkálií, roztoků solí, organických rozpouštědel, olejů). Oleje se přidávají vždy jako změkčovadlo, regenerace se provádí v autoklávu. Při regeneraci dochází k trhání sítě, zkracování řetězců a vzniku nových dvojných vazeb, což umožňuje novou vulkanizaci. Pro vznik kvalitního regenerátu musí být pryž zbavena textilu. (Pozn.: Výrazy regenerace a regenerát nejsou zcela správné, protože se nezískává zpět kaučuk - v praxi se však zcela běžně používají).
2.2.3 Využití jako palivo “Výhřevnost pryžového odpadu z pneumatik je poměrně vysoká (cca 30 MJ.kg-1). V některých zemích elektrárny a teplárny využívají tento odpad jako palivo (např. ve Velké Británii nebo v Německu). Nejčastěji se odpad využívá jako přídavné palivo v cementárenských pecích. V ČR je to např. cementárna Mokrá u Brna a Čížkovice. Obsah síry (1 - 2%) není na závadu, neboť vzniklý SO2 se váže na alkalické složky cementu. Výhřevnost odpadu je sice velká, ale vzhledem k velké spotřebě energie při výrobě pneumatik nepředstavuje energetické využití ideální řešení. Navíc se nevratně přemění chemická surovina. Britská firma Waste Gas Technology se sídlem v Romsey (Hampshire) vyvinula novou metodu výroby plynu z odpadků. Plyn má přitom velkou výhřevnost a umožňuje tak z odpadů získávat energii v vysokou účinností. Nová metoda využívá tzv. pyrolýzy. Zbytky zahrnující starý papír, ojeté pneumatiky, splašky a domovní odpadky jsou ve speciální nádrži zahřáty na 700 až 800 oC bez přítomnosti kyslíku. Experimentální zařízení v anglickém Romsey přineslo vynikající výsledky. Až 75 % odpadků se přemění v plyn, kterým lze pohánět turbínu a vyrábět elektřinu. Obsah jedovatého dioxinu a furanu, které jsou při spalování plastů velkým problémem, činí v takto vyrobeném plynu pouze 0,02 mg/m3 - tedy 50-krát méně ve srovnání s nejmodernějšími spalovnami. Novou technologií vyrobený plyn je tedy ekologicky poměrně čistým palivem, jehož spalováním lze navíc získat asi 90 % energie původně obsažené v odpadcích. Vzhledem k čistotě spalin vystačí celá výrobní jednotka s komínem o výšce 10 metrů, zatímco spalovna stejné kapacity vyžaduje kvůli toxickým zplodinám komín vysoký 50 metrů. Objem pevných zbyktů, které je nakonec třeba uložit na skládce, je ve srovnání se 10
zbytky ze spalovny trojnásobně nižší. Elektrický výkon zařízení v Romsey činí při kapacitě 60 000 tun odpadků ročně asi 12 MW, zatímco u srovnatelné spalovny by to bylo jen 5 MW. Příznivá je též malá velikost celého zařízení, která umožní jeho široké využití pro decentralizovanou výrobu elektřiny. Jednotka v Romsey zabírá pouze 1000 m2 a nejvyšší část měří jen 10 metrů. Malé rozměry zvýhodňují zařízení i ekonomicky, protože si nevyžadují tak vysoké počáteční investice. Firma Waste Gas Technology zdůrazňuje skutečnost, že pouhých deset takových jednotek by dokázalo zlikvidovat veškerý odpad hrabství Hampshire, a zároveň vyrábět 120 MW elektřiny. Pryžový odpad v České republice využívá např. EKOTERMEX, s.r.o. Ve spalovně jsou instalovány dvě spalovací linky. Zařízení s komorovou stacionární pecí bylo uvedeno do provozu v roce 1992 a jednotka s rotační pecí v roce 1994. Ve spalovně se ekologicky likviduje široký sortiment pevných i kapalných odpadů z Vyškova a okolí. Kapacita spalovny je 2900 t odpadu za rok při průměrné výhřevnosti odpadu 20 MJ.kg-1. Areál spalovny se nachází v rozšířené průmyslové oblasti Vyškova směrem k obci Pustiměř. Hlavní hala spalovny má rozměry 38 x 18 x 9,7m a na kratších stranách se nachází přístavky 18 x 6 x 9,7m, z nichž jeden je určen pro manipulaci s pevným odpadem a druhý pro stáčení kapalných odpadů. Obě spalovací zařízení jsou vybavena parními kotly. Získaná pára je využívána k výrobě elektrické energie v parní turbíně. Spalovací zařízení s komorovou pecí typu GG 24 dodala rakouská firma Hoval Schiestl , spalovací zařízení s rotační pecí je dodávkou německé firmy Kettenbauer.“[2)]
2.2.4 Chemické zpracování Pyrolýzou lze získat směs uhlovodíků a saze. Některé procesy používají pyrolýzu spojenou s hydrogenací. Vzniká směs nasycených uhlovodíků, síra se převede na H2S. Japonští vědci vyvinuli novou metodu, při které na pneumatiky působí při teplotě 400oC a tlaku 4 MPa 40% roztok NaOH. Za těchto podmínek se pneumatiky rozpustí během 15 minut na olejovitou směs uhlovodíků s dlouhými řetězci. V USA se zkoumá nová biotechnologická metoda využití pryžového odpadu. Materiál ze starých pneumatik se smíchá s vhodnými mikroorganismy v kyselém prostředí při teplotě asi 70oC. Mikroorganismy naruší vazby C-S a připraví tak materiál k novému použití. Cílem výzkumu je zpracovat tímto způsobem asi 20% starých pneumatik.
2.2.5 Mechanické a fyzikální zpracování Metoda kryogenní Pneumatika se ochladí kapalným dusíkem na - 80oC. Při této teplotě se stane natolik křehkou, že ji lze poměrně snadno rozsekat sekacím strojem. Výsledný produkt (granulát) má vysokou výrobní cenu a navíc se i podstatně změní původní vlastnosti pryže. Na 1 kg pneumatik je spotřeba dusíku 0,6 kg. Metoda vícenásobného mletí za normální teploty Pneumatiky se nejprve rozsekají na fragmenty cca 60 x 60 mm. Při zpracování velkých pneumatik z nákladních aut se provádí podélné půlení a vytrhávání ocelových lan z patek, aby nedošlo k rychlému opotřebení sekacího stroje. Ocelová lana spolu s další ocelí z jiných pneumatik se předávají ke zpracování v hutích. Za sekacími stroji následují vlastní recyklační linky, které se skládají z mlýnů a separátorů. Na linkách se provádí: postupné drcení na jemnější frakce,separace oceli a textilu.
11
Výstupním produktem je granulát různé velikosti zrna, ocel a textil. Velmi čistý granulát se používá k výrobě regenerátu (např.v EKO BARUM Otrokovice). Další způsob využití spočívá ve spojení granulátu s různými pojivy (kaučuk, polyurethany, atd). Výrobky se používají např. na povrchy sportovišť, povrchy dětských hřišť, jako tepelně izolační rohože, obklady stěn tlumících zvuk, tlumicí členy na pražce, silniční patníky apod. Další možnost využití granulátu je výroba živičných směsí na povrchy vozovek. Se silnicemi s takovými povrchy jsou výborné zkušenosti např. ve Švédsku a v Rakousku (zkušební úsek Vídeň - Linec). Velmi zajímavým výrobkem je PETRO-EX (KAC, s.r.o., Uherský Brod) - velmi jemná frakce granulátu (jemná vlákna mají schopnost obemknout mikroskopické kapičky ropných produktů a jiných málo polárních látek). PETRO-EX je účinný při úniku takových látek při ekologických haváriích ve vodě i na suchu. PETRO-EX nepráší a má vysokou sorpční schopnost (10 kg PETRO-EXu je schopno absorbovat 38 l benzinu, 34 l nafty či 30 l motorového oleje, zatímco klasické sorpční materiály v 10 kg absorbují pouze 8 l oleje). PETRO-EX absorbuje okamžitě, není toxický, na vodě plave a po aplikaci není povrch kluzký. Může se použít i preventivně v čistírnách odpadních vod a průmyslových podnicích do filtračních rohoží. Po aplikaci se spaluje ve vysokoteplotních pecích. Ojedinělý projekt fyzikálně - chemické technologie recyklace starých, ojetých pneumatik patentovala v těchto dnech plzeňská firma PNEU-demont. Technologie umožňuje zpracovávat pneumatiky od všech typů osobních i nákladních automobilů. Podle autora projektu a majitele firmy Jiřího Říhy je výsledným produktem čistá gumová drť bez nežádoucích nečistot z ocelového kordu a textilních vláken pneumatik. Prototyp linky pneumatiky zpracovává za běžných teplot v ekologicky čistém prostředí a pneumatiky není nutné před vstupem do linky dělit na menší části ani je zbavovat ocelových lanek. Získaný gumový granulát je možné přidávat do podlahovin, různých krytin, použít při výrobě nových pneumatik nebo na povrch vozovek, jejichž životnost se podle Říhy tak prodlouží na dvacet let. V oblasti ekologie nachází gumová drť uplatnění především při odstraňování ropných látek z vody nebo odstraní skvrny z rozlitých barev. Absorpční schopnosti gumové drti jsou větší než u dosud používaného Vapexu, přičemž granule znečistěné ropnými látkami je podle něj možné spalovat. Výrobní kapacita linky je 500 až 1000 kilogramů za hodinu a je závislá na velikosti linky a druhu zpracovávaných pneumatik. V třísměnném provozu je schopna zpracovat až 22 tun gumy, což představuje měsíční výkon 462 tuny. Oproti původní mechanické recyklaci pneumatik pracuje nová technologie s desetinásobnou úsporou energie a nevyžaduje více než 350 metrů čtverečních plochy.[2)]
2.2.6 Nízkoteplotní recyklace opotřebených pneumatik Nízkoteplotní technologie drcení pneumatik využívá skutečnosti, že pryž při ochlazení pod teplotu tzv. zeskelnění (pod - 80°C) se stává křehkou a pro její rozdrcení stačí vynaložit pouhý zlomek energie nutné pro rozdrcení na požadovanou granulometrii za teploty okolí. (Při nízkoteplotním jemném drcení na frakci cca. 1 mm obvykle stačí pouhých 10% energie teplého drcení obdobných parametrů). Rozměry drtičů jsou pak podstatně menší, životnost výrazně vyšší a mezi důležité přednosti nízkoteplotního - kryogenního drcení patří fakt, že dochází k dokonalejšímu oddělování kordové, ocelové i textilní výztuže od pryžového granulátu, který je tedy podstatně čistší. Charakter kryogenního granulátu je rovněž výrazně odlišný od teplého drcení. Je ostrohranný a vnější povrch je relativně hladký a ne teplotně degradovaný.
12
2.2.7 Pyrolýzní technologie Ke komplexnímu dořešení využití likvidace pneumatik. gumového a pryžového odpadu je nutno zařadit pyrolýzní technologii, která je schopná zajistit likvidaci těchto odpadových surovin v neomezené míře v rozsahu daného trhu. Pyrolýzní technologie zajišťuje, jak energetickou tak surovinovou likvidaci odpadu bez podstatného vlivu na životní prostředí. Lze si zvolit prioritu z hlediska množství surovin energií a produktů. Co je to pyrolóza?
Pyrolýza je tepelný rozklad pevných, kapalných a plynných látek na prvočinitele. Veškeré uhlíkové sloučeniny vzniklé organickou cestou se při působení tepla uvolňují a oddělují se od všech anorganických prků a sloučenin. Důvodem dokonalosti tohoto procesu je úplná řiditelnost probíhající v uzavřeném prostoru. Doposud byla pyrolýza využívána pouze při výrobních procesech, nyní lze tuto technologii využívat k likvidaci odpadových látek, a to z důvodu změny složení odpadových látek ve směru zvýšení obsahu uhlíkových a uhlovodíkových látek a sloučením - gumy, plasty, pryže, papír a jiných pevných organických látek. Uvedená změna odpadu značně zvyšuje energetický obsah a tím i použitelnost pyrolýzních procesů. Popis procesu
• U systému tepelné regenerace nejde o spalování. • Proces redukuje jak nerizikové, tak rizikové podávané odpadové materiály na sterilní, regenerované a někdy prodejné komodity. • Splňuje nebo překračuje předpisy, jakož i požadavky životního prostředí na čistotu ovzduší. • Vytváří celou řadu zdrojů zisku, jak zpracovatelské tržby, uhlíkový zbytek, odpadovou ocel a tepelnou energii. Postupy podle typu
1) Nejjednodušší a nejlevnější způsob pyrolýzy je zplynování gumového, popřípadě plastového odpadu vzduchem za atmosférického tlaku formou primárního zplynování ve fluidní vrstvě, sekundárního zplynování a štěpení produktů na sesuvném loži uhlíkového reaktoru. Výsledným produktem je chudý uhlovodíkový plyn o výhřevnosti 4 kW/Nm3 a popelový zbytek. 2) Dalším způsobem pyrolýzy je řízení reakce za pomocí kyslíku. Tento postup je obdobný postupu č. 1, s tím rozdílem, že na místo vzduchu se využívá kyslík, čímž je dosaženo vyšších teplot a výstupní plyn se blíží energeticky k hodnotám zemního plynu. Tento proces, z důvodu použití kyslíku, je značně nákladný a složitý a proto není ekonomicky zajímavý. 3) Postup REI je proces bez přístupu kyslíku a tlaku, kdy v retortě (rotační pec) ohřívané spalinovými plyny při teplotě 500-600°C dochází k odpařování uhlovodíkových látek a v následném zařízení pro kondenzaci k oddělení plynné složky a oleje. Odpad je nutno před samotným procesem rozdrtit. Ostatní výstupy jsou kovy, karbon, silikáty a popeloviny. Tento postup je od výkonu 2 tun odpadu za hodinu efektivní a ekonomicky zajímavý. 4) Postup TYCON je proces na bázi bez přístupu kyslíku. Jako zdroj tepla je využíváno elektromagnetické zařízení, které produkuje stejný výstup jako proces REI. Teploty se pohybují mezi 300-400°C. Výkony a investiční náklady jsou shodné s předchozím postupem.
13
5) Postup EWMC je proces shodný s procesem TYCON a výkony a investiční náklady rovněž. 6) Postup GPSC je doposud nejefektivnější a nejdokonalejší známý proces = plazmová pyrolýza za extrémně vysokých teplot 5000-14000°C. Tento proces dokáže využít energii až 94%, lze zlikvidovat veškerý i nebezpečný odpad a dochází k rozložení na základní plyny CO a H2 vysoké výhřevnosti a pevné látky kov. silikáty a struska. Tento proces nevyžaduje žádné třídění a úpravy odpadu, lze likvidovat též anorganické, organické i mokré a suché látky. Zařízení využívá pro vlastní spotřebu cca 28% energie obsažené v odpadu.[1)] Pyrolóza ve srovnání s klasickým spalováním
Pyrolóza • Rozklad za nepřítomnosti kyslíku. • Konverze na plyn a uhlíkový zbytek. • Žádné toxické emise, žádné dioxiny ani furany. • Nerizikový uhlík. • Redukce v objemu a hmotnosti v rozsahu 90% - 95 %. • Vyrábí více energie než spotřebuje. • Celkové náklady na stavbu až o 40% nižší než u klasického spalování • Roční náklady na provoz až o 40% nižší než u klasického spalování • Doba stavby 18 - 24 měsíců • Systém je modulární a přepravitelný • Schopnost zpracování směsného netříděného odpadu • Možnost využití strusky • Záruka výkonu Klasické spalování • Rozklad za přímého působení plamene a vysokém obsahu kyslíku. • Spalovací zařízení jsou známá jako hlavní přispivatelé škodlivých plynů do ovzduší. Emise dioxinů a furanů • Rizikový popílek • Maximální redukování objemu 80 % • Spotřebuje se více energie než se vyrobí • Celkové náklady na stavbu až o 40% vyšší než u pyrolýzy • Roční náklady na provoz až o 30% vyšší než u pyrolýzy • Doba stavby 36 - 60 měsíců • Systém není modulární ani přepravitelný • Systém není schopný zpracovat netříděný odpad, nutno předzpracování • Není možné využití strusky • Záruka výkonu
14
2.3 Alternativní možnosti využití ojetých pneumatik a ostatních pryžových materiálů z pohledu energetického potenciálu V polovině 90.1et došlo hlavně z ekonomických důvodů k útlumu nastartovaného vývoje a výroby jak granulátů, tak i jejich výrobků. Orientace na tuzemský trh neměla velkou naději bez podpory státní správy a bez následných, hlavně ekonomických opatření (např. daňové úlevy nebo jiná úroveň DPH finálních výrobků). Určitou nadějí rozvoje trhu bylo prosazení se do zemí Evropské unie, což bylo ovšem vázáno na získání nutných osvědčení (certifikátů) na tyto výrobky a zavedení náročnější kontroly výroby k tomu kompetentními zkušebnami. Tyto podmínky bez ekonomické podpory a spojení s velkou renomovanou zahraniční firmou nebylo možné plně aplikovat. V České republice se nachází mnoho registrovaných skládek a mnoho tzv. černých skládek starých opotřebovaných nebo poškozených pneumatik Z odborných odhadů se v ČR předpokládá cca 1 pneumatika na obyvatele tj. 10.000.000,- ks. Uvedený údaj je výchozím podkladem pro koncipování funkčního systému sběru, meziskladování a předúpravy ojetých a jinak poškozených pneumatik, výroby polotovarů a finálních výrobků z recyklátů. Rizika neřízeného řešení likvidace pneumatik ve vztahu k životnímu prostředí Skládkování ojetých a jinak poškozených pneumatik je nejrozšířenější způsob likvidace, ale z tohoto vyplývá řada rizik pro životní prostředí a negativní vztah člověka k přírodním surovinám. Ekologická závadnost odpadních pneumatik je na jedné straně dána značnou chemickou odolností a nízkou biodegradabilitou, na druhé straně obsahem toxických složek, které se velmi negativně mohou projevit v případě vznícení. Postup, pro volbu skládkování vyžaduje poměrně vysoké investice na konstrukci a zabezpečení takovéto skládky pneumatik.V České republice je skládkování ojetých a jinak poškozených pneumatik zakázáno. Možnosti zpětného využití pneumatik v průmyslovém měřítku Průmyslový rozvoj ve všech vyspělých zemích světa souvisí s poměrně vysokou spotřebou pryžových materiálů, zvláště pak pneumatik a přináší velké problémy a starosti s tvorbou odpadů na bázi pryže a jejich likvidaci. Je známa celá řada postupů řešící zpětné využití ojetých, či jinak poškozených pneumatik, a to bud' jako přídavek k původnímu materiálu na výrobu méně náročnějších pryžových výrobků nebo nejvíce uplatňované drcení, kdy pryžová drť je dále využívána jako přídavek do asfaltů nebo jako doplňkové palivo v cementárnách (nelze přímo hovořit o recyklaci). Existují další možnosti využití pryžové drtě, jako například přídavky do polymerních materiálů jako je polyuretan, polybutadieny, polyamidy aj. Velká pozornost zpracovatelů použitých pneumatik a ostatních pryžových materiálů je věnována do oblastí následného průmyslového využití a to na úrovni : - velkoobjemového využití, předně do asfaltů (živičné materiály pro výstavbu či opravu komunikací), - menšího až středně objemového využití pro: a) výrobky na bázi pojiv (dlaždice pro chodníky, plochy sportovišť a jiné speciální plochy, tepelné či akustické izolační desky),
15
b) produkty využívající termické postupy při nižších i vyšších teplotách a zároveň mechanického působení dalších přídavků. V níže uvedeném přehledu jsou vyjmenovány oblasti možného průmyslového využívání ojetých či jinak poškozených pneumatik. Není zde uváděna oblast možné renovace částečně ojetých a v zásadě konstrukčně nepoškozených pneumatik. Jedná se o: - výrobu granulátu v procesu drcení, jehož následné využití je pro : - modifikaci silničních asfaltů (úspěšná technologie RUBIT, která je v ČR licencovaná a úspěšně testovaná), - gumárenské směsi pro výrobu tzv. regenerátu - výrobu pojených kompozitů. Výrobky mají příznivé deformační a tlumicí vlastnosti, dobrou hydrolytickou odolnost. Příklady výrobků - dlaždice, desky, různé pryžové segmenty, subštěrkové rohože, tlumicí prvky aj. - pyrolýzu pro získání produktů: a) plynné (pyrolýzní plyn), b) kapalné (oleje, benzen, toluen, xylen, výševroucí uhlovodíkové frakce), c) pevné (dehet, saze). - likvidace spalováním za účelem: a) výroby energie v teplárnách, b) energetického potenciálu a kvalitativního účinku při výrobě slínku v cementárnách.
Legislativní podmínky Systémový přístup k ekologicky přijatelnému řešení pojednávané problematiky spadá do období kolem roku 1980, kdy v průmyslově nejvyspělejších zemích se začal prosazovat význam ekologických hledisek pro další budoucnost. Odborníci k dané problematice navrhli projekty řešení a za podpory státu byly do procesu zapojeni výrobci, obchodníci, majitelé autoservisů, sběrných míst, protektorovacích firem, cementáren a spaloven, zpracovatelé granulátu aj. Dalším krokem bylo zajištění finančních zdrojů pro zahájení funkčního systému. Byl zaveden výběr „recyklační daně" a zaváděna „.spravedlivá" pravidla pro její dělení mezi zúčastněné v podílu závisejícím na stupni a hloubce v konečném výsledku dosažené přeměny (např. za sběr a třídění 25%; sběr, třídění a energetické spálení 50%; sběr, drcení 75%; sběr, nový užitečný výrobek 100%; zbytek do 100% na výzkum, vývoj a doprovodné potřeby). Příkladem národní organizace, která dosáhla konkrétních úspěchů je např. „Společnost pro využití staré pryže" (Gesellschaft fiir Altgummi-Verwerstugs Systeme GmbH) v Německu, nebo Svensk Dackatervinning AB (SDAB) ve Švédsku nebo vládní komise v Anglii. V roce 1994 byla založena nadnárodní organizace ETRA (Europian Tyre Recykling Association) se sídlem v Bruselu, která z původních 19 členů pěti zemí dnes zahrnuje více než 160 členů z 31 zemí. Jedná se o : všechny země EU, Austrálii, Kanadu, Kypr, Egypt, Maďarsko, Izrael, Litvu, Malajsii, Norsko, Polsko, Rusko, Thajsko a USA. V České republice do poloviny roku 1999 nebyla vytvořena žádná organizace, která by se komplexně a systémově zabývala pojednávanou problematikou recyklace ojetých či jinak poškozených pneumatik. V listopadu 1999 bylo založeno „České průmyslové sdružení pro recyklaci pneumatik" se sídlem v Praze 5, Holečkova 74/2464. Toto sdružení zpracovalo základní postupové kroky, které by měly určovat systémový přístup k řešení problému. Legislativní základ řešení problematiky recyklace ojetých pneumatik v ČR vychází z nařízení vlády č. 31/1999 Sb., kterým se stanoví seznam výrobků a obalů, na něž se vztahuje povinnost zpětného odběru a podrobnosti nakládání s obaly, obalovými materiály a odpady z 16
použitých výrobků a obalů (pozn. v seznamu výrobků, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru jsou pneumatiky - kód celního sazebníku -4011, 4012, viz příloha č. 1 k nařízení vlády č. 31/1999 Sb.). Na tuto skutečnost bezprostředně navazuje obecná potřeba likvidace tzv. černých skládek a jednoznačně odůvodněná podstata nebezpečnosti neřízeného skládkování těchto materiálů, včetně ekonomických hledisek zahrnující efektivnost zhodnocení této druhotné suroviny pro další možnosti širokého průmyslové využití. Přes určité zkušenosti ze zahraničí, jakým způsobem danou problematiku řeší nebo je řešená, je nepochybné, že v našich podmínkách vztahu, všech zainteresovaných právnických subjektů, fyzických osob a dalších, k právu, je nastartovaní funkčního systému dlouhodobý proces.[1)]
17
3 Závěr: Toto téma jsme zvolili, protože jeden z členů naší pracovní skupiny žije přímo ve městě našeho největšího výrobce pneumatik a také stejně jako druhému členu skupiny připadlo toto téma zajímavé a dostupnost informací velká. Zjistili jsme, že suroviny vzniklé recyklací pneumatik mají velké uplatnění v oblastech, například ve stavitelství, při výrobě chodníků, atd. Z recyklačních technologií nás nejvíce zaujala pyrolózní technologie, která má hodně výhod oproti klasickému spalování a to nejen těch ekologických
18
Použité informační zdroje: 1) interní sdělení firmy Barum Continental spol. s r.o. 2) http://www.mssch.cz/ma/cefic/oc/ 3) http://ekologie.aktualne.cz/temata/recyklace/recyklace.htm Obsah: 1 Úvod ................................................................................................................................... 2 1.1 Recyklace a recyklační technologie obecně............................................................... 2 1.2 Z čeho se vlastně pneumatika skládá?........................................................................ 4 1.3 Současná situace......................................................................................................... 7 2 Vlastní stať ......................................................................................................................... 8 2.1 Současný sběr a likvidace pneumatik......................................................................... 8 2.2 Vlastní zpracování použitých pneumatik ................................................................... 9 2.2.1 Protektorování .................................................................................................... 9 2.2.2 Výroba regenerátu ............................................................................................ 10 2.2.3 Využití jako palivo ........................................................................................... 10 2.2.4 Chemické zpracování ....................................................................................... 11 2.2.5 Mechanické a fyzikální zpracování.................................................................. 11 2.2.6 Nízkoteplotní recyklace opotřebených pneumatik........................................... 12 2.2.7 Pyrolýzní technologie....................................................................................... 13 2.3 Alternativní možnosti využití ojetých pneumatik a ostatních pryžových materiálů z pohledu energetického potenciálu........................................................................................ 15 3 Závěr: ............................................................................................................................... 18 Použité informační zdroje: ....................................................................................................... 19 Obsah:................................................................................................................................... 19
19
