Dóóóst dobrá rodinka

Dóóóst dobrá rodinka Vyšlo také v tištěné verzi

www.fragment.cz

Karen McCombieová Dóóóst dobrá rodinka – e-kniha Copyright © Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Dóóóst dobrá rodinka Pro začátek varování: Nikdy, nikdy si nezkoušejte stříhat ofinu, když máte špatnou náladu. Civěla jsem na svůj odraz v zrcadle na záchodě, zatímco za mnou povykoval a hihňal se chumel holek z ročníku o rok níž. Doufala jsem, že zdrojem jejich veselí nejsou mý vlasy, ale těžko bych jim mohla vyčítat, kdyby se hihňaly kvůli nim. Jeden osamělej záhryz do mý ofiny sahal tak vysoko, že kus čela na mě ze zrcadla doslova svítil. Ta ofina by vypadala líp, kdyby mi ji ožvejkali Torovi křečci.

E-knihy v edici: Dóóóst dobrá rodinka Dóóóst dobrý rande Dóóóst dobrá ségra Dóóóst dobrý kámoši Dóóóst dobrý úlety Dóóóst dobrý šoky Dóóóst dobrý mejdlo Dóóóst dobrej vopruz Dóóóst dobrá schíza Dóóóst dobrý lovestory Dóóóst dobrý zmatky Dóóóst dobrej stresík Dóóóst dobrá partička Dóóóst dobrej hepáč Dóóóst dobrý Vánoce

Dóóóst dobrá rodinka Poprvé vydalo nakladatelství Scholastic Ltd, 2001 Copyright © Karen McCombieová, 2001 ISBN 0 439 99868 9 (angl. originál) Z anglického originálu The Past, the Present and the Loud, Loud Girl přeložila Petra Klůfová. Obálka Luděk Bárta Jazykovou úpravu provedl Štěpán Kovařík. Jazykovou korekturu provedl Boris Lehečka. Odpovědná redaktorka Alena Špačková Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Pujmanové 1221/4, Praha 4, jako svou 739. publikaci. První vydání, 2003. Epub konverzi provedlo Nakladatelství FRAGMENT, s. r. o. České vydání © Fragment, 2003 Text © Karen McCombieová, 2001 Translation © Petra Klůfová, 2003 Cover © Luděk Bárta, 2003 Epub konverze © Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv. Kontaktní adresa: Pujmanové 1221/4, Praha 4 e-mail: [email protected] http://www.fragment.cz ISBN tištěné verze 80-7200-722-X (1. vydání, 2003) ISBN tištěné verze 978-80-253-1399-2 (2. vydání, 2012) ISBN e-knihy 978-80-253-2258-1 (1. zveřejnění, 2014)

Obsah Předmluva 1. Vítejte do mýho (divnýho) světa… 2. Linnin děsný nápad 3. Pouze rozumný odpovědi, prosím 4. Sandie má báječně hejbavý vlasy 5. Malý překvapení a hnedle je parádní průšvih 6. Hej! Budeme kámošky! (Ne.) 7. Je libo víc stresu? Jasně! 8. Okudlaná… 9. Chytrý nápady, málo štěstí 10. Třpytivý svět (v Jablině pokoji) 11. Drzost – a parádní 12. A vůbec! Kdo je tady doma? 13. Dám pusu Billymu (Ani náhodou!) 14. Senza plány a pár drbů 15. Sesterská láska (Nesmějte se…) 16. Óch, ta hrůza… 17. Nenávidím ji… Anebo snad ne? 18. Doma si to radši nezkoušejte 19. Jedna za všechny, všechny za… Achich 20. Vyslání pátrací čety 21. Hledá se jeden bratříček, skoro nepoužitý 22. Jabla Loveová: Jak být tajemná 23. A vůbec: Čí je to vina?

24. Kdo se má vrátit na pevnou zem? 25. A tenhle jsem udělala včera… 26. Přejete si pizzu s dvojitou porcí peří, pane?

8/14

Předmluva Milá maminko, rozhodla jsem se něco udělat. Nepanikař, nechci si dát náušnici do nosu ani se přihlásit do nejbližší výpravy na Mars ani zdrhnout k cirkusu a žonglovat tam s klauny nebo tak něco (i když to všechno by ti asi připadalo normálka). Hele, víš, jak mám schovanou tu krabici, kde štosuju naše fotky, vysvědčení a podobný věci, abys to všecko viděla? No, vlastně to nevíš – v tom je právě ten háček – ale věř mi, že přesně to dělám. Zkrátka, usoudila jsem, že kromě schovávání těch hloupůstek by nebylo špatný, kdybych začala zapisovat aspoň něco z našeho života. Ty věci, na kterých záleží. Nebude to přímo deník, nic na ten způsob, na to bych neměla dost trpělivosti. (I když jsem si před pár lety při lednovým výprodeji v papírnictví na Broadwayi jeden koupila. Začala jsem docela pěkně, psala jsem vždycky, co jsem ten den dělala, co jsem cítila a co bylo ke svačině, ale desátýho ledna jsem po stránkách už jenom malovala kytičky a patnáctýho ledna udělala jediný zápis: „NUDA, NUDA, NUDA!“ Takže jsem to tím v podstatě odpískala.) Tentokrát to bude spíš slohová práce… I když možná kapánek delší než normálně. Znáš mě. Vzpomínáš si na moje poslední vysvědčení, který jsi viděla, když jsem ještě chodila na první stupeň? „Alice je bystrá a má velkou fantazii, ale bohužel bývá často roztěkaná…“ Můžeš hádat stokrát: nezměnila jsem se. Přesně jak říká babička, stihla bych dvakrát víc práce, kdybych na pět minut přestala žvanit. Uznávám, že na tom něco bude. A možná, že právě teďka jsem to žvanění rozjela fakt naplno… Fajn, takže zpátky k mýmu plánu. Myslím, že to pojmu tak, jako bych psala dopis cizímu člověku, protože – promiň, ale nechci se tě tím nějak dotknout – by mě nejspíš hrozně rozesmutnilo, kdybych to všechno psala pro tebe. Asi to bude tím, že není dost dobře možný, aby ses za dvě minutky objevila ve

10/14

dveřích a poprosila mě, ať ti to dám přečíst. Ale i kdyby se to nějakým zázrakem stalo a ty ses ukázala, měla bys na prohlížení všechny ty fotografie a tak a navíc by sis mohla přečíst o všem, co jsem zažila já a Linn a Jabla a Tor. A, jak jinak, i taťka. Když už mluvíme o taťkovi, nejspíš začnu oslavou jeho čtyřicátin, protože tou dobou se právě objevila Kyra a – neděs se – málem jsme přišli o Tora. Hrozně tě miluju. Tvoje Alča (Dítě lásky číslo tři)

1 Vítejte do mýho (divnýho) světa… Nejdřív se koukněte na mapu světa a najděte si Británii (mrňavou, s roztřepenými okraji, spíš uprostřed). Pak v tý Británii objevte Londýn (veliká kaňka dole na jihu). Na mapě Londýna vyzkoumejte, kde je Crouch End (docela pěkný místo). Hledejte ulici Palace Heights Road (dům číslo dvacet osm, abych byla přesná). Až teda najdete číslo dvacet osm, postavte se na protější chodník a s přimhouřenýma očima se zadívejte na řadový domek (takhle rozmazaně vypadá skoro stejně nóbl jako domy po jeho stranách. Otevřete oči a zjistíte, že je docela parádně otlučenej). Já se jmenuju Alice Loveová a právě tady bydlím s taťkou (Martin Love), mocí posedlou magorkou (moje sedmnáctiletá sestra Linn), stoprocentním snílkem (moje patnáctiletá sestra Jabla) a vesmírným kadetem (můj sedmiletý brácha Tor). Fajn, a teď se mrkněte nahoru: napřed velký arkýřový okno obývacího pokoje, pak arkýřový okno v prvním patře (pokoj mý sestry Jably) a nakonec mrňavý okýnko pod střechou – můj podkrovní pokojík. Právě tam se probouzím skoro každý ráno z těch třinácti let, který už existuju na týhle planetě, a to se většinou probouzím docela radostně. S výjimkou tohohle jednoho rána… Bylo to divný – kdoví proč mi to uvnitř hlavy vibrovalo. Ale na světě je spousta divných věcí. Třeba chloupky v nose. Chci říct, pokud mají chránit před prachem a tak, proč člověku nenarostou taky v puse? (Fůůj…) A elektřina. I kdybyste mi její podstatu vysvětlovali tisíckrát, stejně to

12/14

nikdy nepochopím. Ale nevykládejte si to nesprávně, elektřinu mám moc ráda. Taťka občas v obýváku zapálí ty veliký, tlustý, barevný svíčky, ale dokud nevynaleznou televizi, co funguje na svíčky (a určitě by to musela být hodně velká, tlustá svíčka), klidně se spokojím s elektřinou, i kdyby byla sebedivnější. Samozřejmě že spousta lidí – včetně mý nejstarší sestry – si myslí, že naši rodiče jsou taky divný, protože svým dětem vybrali nezvyklý jména (já osobně jsem z nás čtyř dopadla ještě nejlíp), ale to podle mě jenom dokazuje, že ostatní nemají žádnou fantazii. A vůbec, když si vyslechnou historky, který se vážou ke každýmu z těch jmen, většinou dojdou k názoru, že jsou nakonec docela prima. Úúch, tak to vidíte. Už zase mě rozptylujou divný věci, když bych měla mluvit o tom vibrování v hlavě. Ale tohle mě potkává často (ta roztěkanost, ne to vibrování v hlavě) – tak si na to radši zvykněte. Prostě, byla neděle ráno a já cítila, jak mi hlava třeští a vibruje mi v ní. Nejdřív jsem ani nepanikařila, jen jsem si řekla, že před domem parkuje nějaký obrovský hlučný náklaďák a motor mu vrčí tak mohutně, až se nám otřásá celý dům od základů až po můj pokojík pod okapy. Nebo třeba že nízko nad domem letí letadlo, burácí oblohou těsně nad námi a přes střešní tašky rozechvívá celý dům. Pak jsem si ale všimla ještě něčeho – půlka obličeje a krku mě pálila jako čert. Vibrování v hlavě a rozpálený obličej… Přiznám, že teď už jsem panikařit začala. Ve srovnání s lidma, jako je moje snivá sestra Jabla nebo stydlivá Sandie, moje nejlepší kamarádka, jsem si vybudovala pověst sebejistý a logicky uvažující osoby. V hloubi duše jsem ale největší panikářka na světě… Co nás ve škole učili o zápalu mozkových blan? Nepovídali náhodou, že mezi zrádný příznaky u nebohých obětí patří vytrvalý dunivý zvuk v uších, z kterýho se rozvibruje celá hlava? A není běžným příznakem i rozpálená půlka obličeje? Zaboha jsem si nemohla vzpomenout. Potom to dunění v uších i vibrování v hlavě nečekaně ustalo. Místo nich se rozhostilo ticho, přerušený pouze jediným kratičkým zvukem. „Chrrrch!“ Rychle jsem otevřela oči. Byla jsem vzhůru a naráz mě zaplavil pocit hluboký úlevy.

13/14

Netrpěla jsem prvními varovnými příznaky zápalu mozkových blan. Nečekal mě bleskový odvoz do nejbližší nemocnice. Otočila jsem hlavu na polštáři a nosem se přilepila na Colinův čumáček. „Nic se neděje,“ zamumlala jsem, když se zavrtěl ze spaní a pohodlněji se zavrtal do útulnýho hnízda lidský kožešiny, kterou tu objevil. Jakmile jsem zkusila zpod něho pomalu vytáhnout svý dlouhý hnědý vlasy, znova kocourovsky zachrápal a zase nastartoval to hlasitý dunivý předení. Vysvobodila jsem se a nechala přikrývku Colinovi. Bosá jsem přeběhla po prošlapaným koberci a zahájila ranní rituál, který jsem jedinkrát nevynechala od chvíle, kdy jsem vyrostla natolik, abych na špičkách dosáhla na okenní římsu – zadívala jsem se ze svýho mrňavýho okýnka na Palác, usazený na vršku jednoho z mála pořádných kopců v Londýně. „Tak, Alice Loveová,“ řekla jsem si v duchu, „mohla ses proslavit. Mohla jsi vstoupit do dějin medicíny jako první člověk trpící syndromem vibrující hlavy.“ Střihla jsem pohledem po Colinovi, který se teď celým tělem a všema třema nohama (hele, to vysvětlím později) rozvaloval po polštáři. Pak mě napadlo něco fakt divnýho: Jestlipak kočkám při předení vibruje v hlavě? Vrátila jsem se ke Colinovi a vzala mu hlavu do dlaní. „Jíííííí-ouuuu!“ Můj vědecký experiment vibrační teorii nepotvrdil. Zato prokázal fakt, že kočky vážně, vážně neberou, když jim při spánku zmáčknete hlavu. Věřte mi, získala jsem důkaz v podobě pěknýho kousance. Teď, když jsem věděla, že neumřu (no, nakonec jistě jo, ale ne v tuhle vteřinu), měla bych odhopsat dolů po schodech na snídani s blaženě připitomělým úsměvem ve tváři. Ale já neodhopsala. Hlavně proto, že můj strach z bezprostředního úmrtí vystřídalo zlověstný tušení, že jsem na něco zapomněla… Uch. Och.

@Created by PDF to ePub