Dóóóst dobrá partička Vyšlo také v tištěné verzi
www.fragment.cz
Karen McCombieová Dóóóst dobrá partička – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Dóóóst dobrá partička
„Ty, Ali – tvoje maminka!“ upozornila mě náhle Kellie. „Co to říká?“ Mně se vlastně ani moc nechtělo podívat se na maminku a Ivy a psy tam venku v houfu ostatních, snad ze strachu, že bych se pitomoučce rozbrečela, ale maminka mi vážně něco němě naznačovala rty. Zvedla jsem se, odšoupla malý okýnko nahoře na okně a křikla na ni: „Co je?“ „Pozor na žížaly!“ smála se maminka a jednou rukou si z obličeje odhrnovala vlnitý vlasy. „Tak jo!“ oplatila jsem jí s úsměvem, i když se mi chtělo brečet ještě víc než předtím. V tu chvíli jsem si nepřála nic jinýho, než abych směla zůstat doma a vtipkovat s maminkou o skautským táboře, místo abych tvrdla uprostřed divočiny se Sandie (šílenou esemeskařkou), Kyrou (královnou diskoték) a Feargalem (narozeným bez mozku). Brrr… Jestlipak je psáno ve hvězdách, že tenhle školní výlet bude ten úplně nejhnusnější v dějinách všech školních výletů…?
E-knihy v edici: Dóóóst dobrá rodinka Dóóóst dobrý rande Dóóóst dobrá ségra Dóóóst dobrý kámoši Dóóóst dobrý úlety Dóóóst dobrý šoky Dóóóst dobrý mejdlo Dóóóst dobrej vopruz Dóóóst dobrá schíza Dóóóst dobrý lovestory Dóóóst dobrý zmatky Dóóóst dobrej stresík Dóóóst dobrá partička Dóóóst dobrej hepáč Dóóóst dobrý Vánoce
Anitě, kterou napadlo: „Proč to nepojmenovat ‚Alice a…‘?“
Karen McCombieová Dóóóst dobrá partička Poprvé vydalo nakladatelství Scholastic Ltd. v roce 2004 Copyright © Karen McCombie, 2004 ISBN 0-439-97863-7 (Scholastic Ltd.) www.karenmccombie.com Z anglického originálu Crushes, Cliques and the Cool School Trip přeložila Petra Klůfová. Obálka Luděk Bárta Jazyková úprava Štěpán Kovařík Jazyková korektura Boris Lehečka Odpovědná redaktorka Helena Klečková Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Pujmanové 1221/4, Praha 4, jako svou 1157. publikaci. 1. vydání, 2006 Epub konverzi provedlo Nakladatelství Fragment, s.r.o. České vydání © Fragment, 2006 Translation © Petra Klůfová, 2006 Cover © Luděk Bárta, 2006 Epub konverze © Nakladatelství Fragment, s.r.o., 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv. e-mail:
[email protected] http://www.fragment.cz
8/20
ISBN tištěné verze 978-80-253-1954-3 (2. vydání, 2013 pod názvem Alice a… Mega hustá partička) ISBN tištěné verze 80-253-0244-X (1. vydání, 2006) ISBN e-knihy 978-80-253-1799-0 (1. zveřejnění, 2014)
Obsah Předmluva 1. Pozor: čeká nás úpění a vrkání… 2. HRK (Holčičí rozlučkový křupkování) 3. Haló? Slyší mě někdo? 4. Že bych už odjela a nevšimla si toho? 5. Mohla bych si to prosím rozmyslet a zůstat doma? 6. Pokoj s vyhlídkou (a s problémem) 7. Lup, nebo hup 8. Ukážu ti svůj, když ty mi ukážeš svůj 9. Pan Tučňák, černý pasažér 10. Podej mi totální trapas, prosím 11. Třetí keř nalevo… 12. Překvapení a zavaření 13. Ta kytka nebyla z lásky… 14. Dešti, dešti, táhni pryč… (Zaklínadlo) 15. Spásný podpaží 16. Průšvihy? Račte tudy, prosím… 17. Echm. Kde přesně prosím jsme? 18. Tanec (a blbnutí) 19. Čvachtavý překvápko 20. Seznam tří NEJ kluků. Díl druhý 21. Dort a ještě dort a spousta soucitu
Předmluva
Milá maminko, něco ti prozradím, jo? Než mi bylo dvanáct, upřímně jsem věřila, že existuje skautský bobřík vřeštění. No jo, přeci existují bobříci úplně na všechno, nemám pravdu? Existuje bobřík míření, bobřík květin, bobřík ušlechtilosti, bobřík hraní na zvonkohru, bobřík pletení (a uzlování), a dokonce i bobřík hlazení křečků, tak proč by neměl být taky bobřík vřeštění? No tak dobře, bobříka hlazení křečků jsem si vymyslela, ale teprve když jsem poznala Sandie (která, na rozdíl ode mě, byla u skautů déle než pět minut*), uvědomila jsem si, že ty sis zase vymyslela bobříka vřeštění. Pokud si vzpomínám, když jsi mi vyprávěla o svém prvním táboření se skautským oddílem, bylo mi teprve sedm a nechala jsem si leccos nabulíkovat. Dnes mi je třináct a jsem mnohem míň (aspoň o trošku) důvěřivá, a i když vím, že bobřík vřeštění neexistuje, stejně se dodnes úžasně bavím tím vším, cos mi vyprávěla o svém prvním výletu mimo domov, bez babičky a dědečka. Co že sis to zapisovala do deníku? Nebylo to nějak jako… PONDĚLÍ: Musím tábořit. Ušli jsme kilometry. Ve stanu máme obří žížaly. ÚTERÝ: Probudila jsem se. Spacákem mi pochoduje armáda mravenců. STŘEDA: Náš stan je zevnitř úplně olepený šneky. ČTVRTEK: Megan Jamesové vlezla do spacáku žába. PÁTEK: V botě jsem našla slimáka (moc pozdě). Ačkoli jsi milovnice zvířat, maminko, stejně si umím představit, že dělit se o stan (nebo ještě hůř, o spacák) s houfem plazivých hemživců** přece jen bylo trochu příliš. Není divu, že nakonec jsi spolu s kámoškami ječela, jak jen vám ty devítiletý plíce stačily.
11/20
Táboření a stany zamořený šnekama podle mě mezitím u skautů vyšly z módy – postavili si ubytovny, kde jediný hnusný věci jsou smradlavý ponož-ky ostatních skautů poházený po podlaze. Když jsem odjela se školou na zeměpisný výlet, to bylo panečku nechutný překvápko, že Kyře tak úděsně zavánějí nohy. (No, asi si už nadosmrti nevychutnám sáček sýrových křupek…) Kromě Kyřiných smrdutých nohou*** se dalo brečet nad hromadou dalších věcí. Možná jsme neměli slimáky a šneky, ale měli jsme něco stejně hnusnýho, a to úděsný holčičí trio z jiný školy. Právě jejich zásluhou (převážně****) jsem se namočila do tak obrovský spousty průšvihů jako ještě nikdy v životě, a to jsem se o to ani nemusela snažit. A vůbec, myslíš, že skauti plní bobříka „nechtěného padání do průšvihů“? Po minulém týdnu bych si ho totiž namouduši zasloužila. Vím, že jsem po návratu domů ty svoje průšvihy hned každýmu na potkání vyklopila, ale čistě pro případ, že bych je omílala tak moc, až by to nedávalo smysl (hele, fakt jsem byla v šoku – z mnoha důvodů), tady ti vysvětluju všecko, co o mém školním výletě potřebuješ vědět – zamilování, spiklenectví a vůbec. (Jestli to ale budeš číst při jídle, přeskoč části o Kyřiných nohách…) Mám tě moc ráda. Ali (tvoje dítě lásky č. 3)
* Šla jsem tam celkem dvakrát, ale skauti se mi křížili s hitparádou v telce, a telka vyhrála.
** Neukazuj Torovi, co jsem napsala. Hrozně by se urazil a nakonec by se pustil do výroby transparentu „Slimáci mají taky city!“ nebo do něčeho podobného.
*** Možná kdyby si Kyra nevzala na výlet tak přitroublý boty, nohy by jí tolik nesmrděly. Chci říct, kdo si vezme kotníkový boty na tlustý podrážce (a bez ponožek), když celý den šlape po kopcích? (Odpověď zní: Kyra Daviesová.)
12/20
**** Další lidi, kteří mě navezli do mamutích průšvihů, byli Sandie (náhodou), Kyra (tomu se nikdo nemůže divit) a… no, zkrátka budeš muset číst dál, abys zjistila, kdo ještě!
1. Pozor: čeká nás úpění a vrkání…
A jéje. Chloe měla náladu pod psa. „Když to je tak děsně nefér!“ Páteční přestávky ve škole jsou obvykle super – to se většinou s holkama shlukneme na chodbě a klábosíme o nádherným, dlouhým, školou nepokaženým víkendu, který nás čeká. Jenže zrovna tahle páteční dopolední přestávka se nějak zvrtla. Chloe nebyla ani trošku šťastná a hlasitě to inzerovala. „Proč si všechnu legraci musíte užít jenom vy?“ stěžovala si a v hrsti načuřeně tiskla sáček gumových medvídků (naštěstí už prázdný). „Fakt nechápu, proč na terénní zeměpisný výlet nemůžeme taky my.“ „Jenom vy“ jsme byly já, Sandie, Kyra a Kellie. A „taky my“ znamenalo Chloe (no jasně), Jen a Salmu. „Echm… že by to bylo proto, že žádná z vás neplánuje ze zeměpisu maturovat?“ zazubila jsem se na ni. Naráz mi došlo, že popichovat Chloe možná není ta nejrozumnější věc pod sluncem; občas bývala pěkně nabručená a tohle zrovna nejspíš byla jedna z těch chvil. Řekla jsem samozřejmě pravdu, ale podle vražednýho pohledu, kterým po mně Chloe loupla, jsem si snadno domyslela, že nemá náladu na sebemenší nevyžádaný drobečky pravdy. „Ale proč my ostatní máme tvrdnout ve škole a celý týden se dřít, zatímco vy si budete užívat tak báječnou ulejvárnu?“ zavrčela na mě. „To teda žádná ulejvárna nebude, Chloe!“ vmísila do hovoru Kellie, takže jsem se nemusela hájit. „Budou nás nutit do hory různých projektů, a navíc budeme od rána do večera pořád chodit na túry!“
14/20
„Hele, na ty túry snad chodit nemusíme, nebo jo?“ Kyra se na Kellie mračila, protože očividně prožívala těžký šok. Slovo „túra“ bylo v jejím světě nejspíš stejně děsivý jako slova „rozumný“ nebo „zodpovědný“. „Kyro, ten název už to trochu napovídá; proč by se to jinak jmenovalo ‚terénní‘ výlet, nevíš?“ připomněla jsem jí. Páni, byla vážně tak tupá? Fakticky si představuje, že oddělení zeměpisu nás pošle takovou dálku do nějaký obrovský internátní školy uprostřed divočiny a nechá nás, ať jenom tak otráveně listujeme v atlasu nebo líně otáčíme glóbusem, teda v pauzách mezi povalováním se na kanapi u televizních seriálů? „Ale já myslela, že to je zeměpisný výlet, a ne nějaký kurz pod širákem!“ namítala Kyra. „Já oblečení na túry doslova nesnáším!“ Teda, ne že by mě to překvapilo. Chci říct, že vlastně nenosila ani školní uniformu, a ta byla povinná. Možná že sáčko a (neutažená) vázanka odpovídaly školnímu řádu, ale ta proužkovaná, na míru šitá halenka z fáčoviny určitě ne a sukně možná měla tmavě modrou barvu, ale byla džínová a končila blíž pupíku než kolenům. Kyra měla obrovskou kliku, že naše stará ročníková učitelka paní Fisherová (Fíša-Šíša pro její nepřátele, a těch je spousta) už neřádí u hlavního vchodu do školy. Ta ježibaba měla naprosto neomylný radar pro sebemenší porušení školního řádu a odtáhla by si Kyru do kabinetu na pekelný kázání ještě dřív, než by se Kyra v dnešní minisukničce stačila školní chodbou odvlnit dál než na pět kroků. „Hele, jestli se ti nechce, kliďánko pojedu místo tebe!“ ušklíbla se Chloe na Kyru a tím jízlivě připomněla, že Kyra vůbec nechápe, jaký má proklatý štěstí. „Ale já neřekla, že jet nechci – akorát říkám, že nikdo po mně nemůže chtít, abych slaňovala skalní stěnu nebo stavěla chatrče z listí a větví nebo tak něco!“ No jo, není nad kapku přehánění a přesně v tom byla Kyra Daviesová hotový expert. V jejím podání i krtčí hromádka vypadá jako hora, a ona z krtince dokonce umí vyrobit celý pohoří, do kterýho pro jistotu přihodí i činnou sopku. Od pondělka s ní musím vydržet čtyřiadvacet hodin denně, bez šance na útěk! Vážně bych z toho ještě nemohla vycouvat?
15/20
„Kyro! Já jsem přece neřekla, že se jedná o nějaký kurz přežití!“ rozzlobila se Kellie. „Říkám akorát, že se tam bude hodně chodit, to je všechno!“ „Taky bych se chtěla celý den jenom procházet místo dvouhodinovek matiky, a vůbec,“ nepřestávala lamentovat Chloe. Všimla jsem si, že zatímco Chloe předváděla prvotřídní hysterák (a Kellie s Kyrou se štěkaly) kvůli tomu, že propase „slasti“ zeměpisnýho výletu, Jen se Salmou zůstávaly totálně v klidu. Salma si v pohodě listovala časopisem a soustředila se výhradně na to, kterou celebritu by v tomhle týdnu měla skřípnout módní policie. Jen taky nevypadala, že by ji ty dohadovačky nějak vytočily, a přesunula se k Sandie a zjišťovala, co že si čmárá na zadní stranu růžových desek. „Tak co to tam máš, Sandie?“ slyšela jsem Jen, tak jsem se k nim připlížila i já, protože ať už měla Sandie za lubem cokoli, pořád to bude zajímavější než poslouchat nesmysly, co zrovna plácaly Kyra s Chloe. „Jo, co je to?“ vybafla jsem na svou nejlepší kámošku a přitom jsem zadkem zaparkovala vedle ní na staromódním mohutným radiátoru na školní chodbě. „Jen píšu dopis Billymu,“ usmála se Sandie stydlivě. „Znáš to, takový ten moc-moc-moc stejskací dopis. Zkouším ho spatlat co nejlíp a hned zítra ho hodím na poštu, aby ho dostal v pondělí, hned jak náš autobus odjede od školy.“ Echm. Uznávám, že v tomhle bodě vám nejspíš budu připadat romantická asi jako mražená treska, ale stačilo mi jediný bleskový nakouknutí do Sandiina moc-moc-moc stejskacího dopisu, aby se mi obličej přecvaknul do výrazu „fuj!“. Sotva jsem si ale uvědomila, co dělám, honem jsem obličejový svaly zase odcvakla, aby si Sandie nevšimla, jak se tvářím zhrozeně. No ale to vážně musela, musela psát na růžový dopisní papír? Tak zhruba v pěti by mi to možná připadalo roztomilý, ale vždyť ona to fakticky chtěla poslat třináctiletýmu klukovi, ježkovy voči! Opravdu si představovala, že až Billy tohle vytáhne z obálky, udělá „Áááách…!“ a štěstím se mu podlomí kolena? Je mi líto, ale Billyho znám mnohem delší dobu, než ho teď zná Sandie, a byla jsem si skoro jistá, že stačí
16/20
jediný pohled na ty ňuňatý lesní zvířátka a Billy se uřehtá k smrti. Nebo ukrká. Nebo obojí. (Brrr! Hrozný pomyšlení…) A pokud šlo o tu jeho přezdívku… „Milovaný Medvídečku…“ začala předčítat Jen. „To já nevěděla, že mu říkáš takhle, Sandie! To je úúúžasně roztomilý! Jé, a ty srdíčka, cos nakreslila kolem ‚Medvídečku‘ – to je slaďoučký!“ Jo, slaďoučký, jako když se vás někdo snaží donutit zblajznout během tří vteřin kilo cukru nebo na vás zkouší podobně zvrhlý mučení. „Ukaž!“ zavrkala Salma, zaklapla lesklý stránky časopisu a vrhla se k nám, aby se pokochala Sandiiným dopisem. „Jé, ten dopisní papír je skvostnej! A ten maličkej ježeček je k sežrání!“ Měla jsem jasno: všechny moje kámošky byly úředně potvrzení cvoci. Buď brečely, kňučely nebo se hádaly (Chloe, Kyra, Kellie), nebo měly místo mozku pudink se zavařeninou a cukrovaly nad věcmi, co byly tak fujtajblový, až se mi z toho zvedal žaludek. „Co se děje?“ usmála se Kellie, která se odtrhla od kňučících hádavců a zaměřila pozornost na náš chumel kolem Sandie. „Píše Billymu moc-moc-moc stejskací dopis,“ informovala ji Jen. „Jééé, to je tááák romantický!“ zavrkala Kellie a něžně objala svůj batůžek. „Hele, přečti nám ho nahlas, Sandičko!“ Uch, prosím, to ne… Co když to někdo na chodbě zaslechne? Budou si myslet, že všechny máme místo mozku pudink se zavařeninou! Ale byla jsem klidná, protože ta hrůza se prostě nestane – obvykle Sandie děsně lituju, protože je úplně přiškrcená stydlivostí, ale dneska jsem měla docela radost, že stydlivost zabírá tak obrovskou část její povahy. Nepřicházelo prostě v úvahu, že by – „Tak jo!“ zahihňala se Sandie rozpačitě. „Milovaný Medvídečku –“ „Pšššt, vy dvě!“ napomenula Kellie pořád ještě štěkající Kyru s Chloe. „Poslouchejte!“ „– vydržet odloučení od tebe, to bude ta nejstatečnější věc, jakou jsem kdy dokázala. Neumím si představit, jak si dokážu – ooouuu!“ Hele, možná jsem při poslouchání toho děsu zatínala zuby a ze všech sil si přála, aby to něco zarazilo (třeba nečekaný pád meteoru skrz školní střechu, chápete?), ale v nejmenším jsem nečekala, že růžový zvířátkový papír zmizí Sandie z ruky, jako když mávne kouzelným proutkem.
17/20
Ve skutečnosti vůbec o žádný kouzlo nešlo – z ruky jí ho vyškubl pošklebující se Baz-Skopová hlava, co teď letěl za svou partou dalších skopových hlav, což byli Majkl D, Majkl F, Išmail a (ach jo) Feargal O’Leary. Feargal O’Leary… Od začátku školního roku jsem odváděla docela dobrou práci, pokud šlo o ignorování jeho osoby a víceméně i všech jeho kámošů. No jo, tak jsme se o prázdninách asi dvě vteřiny kámošily s Feargalem a spol. (ten večer, co jsme o ně zakoply na pouti a kdy s námi šli ke Kyře a pomohli nám to tam zdemolovat), ale je to moc trapný, než abych o tom mluvila zrovna teď. Hlavně proto, že já a Feargal jsme nakonec spolu skoro-ale-ne-úplně začali chodit. Bléééépfff… už při pouhý vzpomínce mi po celým těle naskočila husí kůže. Bývalý lásky v sobě mají něco divnýho, nemyslíte? Bez ohledu na to, jak mikroskopicky malou jste měli tu takzvanou známost, je průšvih, když je člověk znova potká někde na veřejnosti. A navlas takhle to je se mnou a Feargalem, při každým setkání se cítím tak zahanbeně, že bych se radši tři hodiny schovávala na záchodě a za trest zůstala po škole, než abych ho dobrovolně minula na chodbě. „Milovaný Medvídečku,“ začal Feargal zčistajasna předčítat nahlas – hodně nahlas –, když mu Baz strčil Sandiin dopis do ruky. „– vydržet odloučení od tebe, to bude ta nejstatečnější věc, jakou jsem kdy dokázala. Neumím si představit, jak si dokážu neprobrečet každý večer polštář úplně skrznaskrz. Ještě pořád mám tu bílou čokoládovou myšku, cos mi dal, a vezmu si ji s sebou a strčím si ji pod polštář, aby se mi o tobě zdálo – Joj!“ Jak už jsem řekla, dostaňte Chloe do mrzoutský nálady, a máte průšvih. A z Kyry jde, upřímně řečeno, strach skoro pořád. A jakmile ty dvě vyrazily na akci zvanou Záchrana Sandiina dopisu, měli jste viděl, jak rychle vzal Feargal i se svou partou nohy na ramena…
„Tý, Ali! Teď jsem tak ráda, že příští týden budeme pryč!“ šeptala mi Sandie, když se ostatní usazovali v lavicích a se skřípáním a vrzáním šoupali židle po modrým linoleu. V dlaních něžně přeložila pomuchlaný růžový dopisní papír a opatrně ho zašoupla do boční kapsy batohu. „Ale já myslela, že se ti bude moc stejskat po Billym!“
18/20
„To bude!“ pokrčila rameny s tvářemi pořád ještě svítivě zrůžovělými po tom pokoření, jaký zažila na chodbě kvůli Feargalovi a jeho bandě. „Ale víš, já se děsně stydím, protože všichni ze školy slyšeli, jak čte můj dopis tím přitroublým hlasem! Už se před nimi v životě nemůžu ukázat!“ Sandie byla pochopitelně šíleně nervózní, takže jsem předpokládala, že právě není vhodná chvíle jí připomenout, že na chodbě se fakt nemačkala celá škola a že to možná nebylo jenom tím přiblblým Feargalovým hlasem, proč z toho dopisu naskakovala lidem vyrážka. Takhle, ta věc o spaní s čokoládovou myškou pod polštářem – vážně ji netrklo, že ráno by se probudila s rozehřátým blebancem na tváři? Ale nechtěla jsem se chovat hnusně – od Feargala O’Learyho a dalších skopových hlav bylo totálně odporný, že Sandie tolik zesměšnili. Proč ty frajírci v jednom kuse dělají potíže? A když zrovna nedělají potíže, snaží se vypadat super a od rána do večera chodí s kapucou na hlavě. „To bylo super, viď, jak Kyra strhla Feargalovi kapuci rovnou přes hlavu a držela mu ji tam?“ připomněla jsem Sandie v naději, že vzpomínka na tu záchrannou výpravu ji kapku rozveselí. Sandie nedostala šanci odpovědět – před lavice se postavila paní učitelka Kilkennyová, co nás měla na zeměpis, a tišila nás. „Těšíte se všichni příští týden na výlet?“ usmála se zářivě. (Taťka tvrdil, že učitelé obvykle školní výlety považují za dlouhou noční můru, z které si odnášejí žaludeční vředy, takže paní učitelka Kilkennyová se možná usmívala právě proto, že věděla, že ona s námi nepojede. Mezi námi, nejela s námi pod záminkou, že je v osmém měsíci těhotenství…) Všichni kývli nebo zahučeli na souhlas a paní učitelka zatím lidem v prvních řadách rozdávala listy papíru s prosbou, ať je pošlou dozadu. „Tohle je popis trasy pro vás i vaše rodiče a několik posledních informací ohledně odjezdu autobusem v pondělí ráno,“ vysvětlovala nám. Kellie s Kyrou, které seděly hned před námi, se obrátily a podaly nám informační letáček – Kellie s úsměvem a Kyra s lišáckým mrknutím (ještě pořád se po sejmutí Feargala a spol. cítila rozrušená a neporazitelná).
19/20
„Dík,“ zamumlala jsem a vzala si jeden svazeček papírů sešitých svorkou a zbytek jsem podala Warrenu Murphymu, který seděl za mnou. „Mrzí mě, že tam s vámi nebudu –“ (Jo, to určitě, paní učitelko!) „– ale personál v internátní škole je podle všeho moc milý a velmi zkušený. A samozřejmě, budete mít s sebou pana učitele Martineze, který učí zeměpis v sousední třídě.“ Až do té chvíle jsem druhé zeměpisné třídě nevěnovala jedinou myšlenku. Upřímně řečeno, poslední týdny vládl naprosto šílený zmatek, protože maminka se vrátila domů a Jen z domova pro změnu utekla, takže jsem se výletem do terénu v podstatě vůbec nezabývala, až teprve v posledních pár dnech. Ale teď jsem tu zčistajasna viděla hotový chumel jmen: abecední seznam všech lidí z obou tříd, kteří v pondělí ráno vyrazí do terénu a za projekty a bůhvíčím ještě. Jedno z jmen upoutalo moji pozornost – Michael Dennison. Téda, kdo to může být? dumala jsem. To jméno mi sice nebylo povědomé, ale současně jsem věděla, že ten člověk musí patřit do sousední třídy. A než jsem si stačila jméno přiřadit k obličeji, další jméno na mě vyhuplo jako vzteklinou nakažený rotvajler… Ach ne. A teď mi to začalo dávat smysl: Michaela Dennisona jsem znala spíš jako Majkla D. (Vždycky jsem myslela, že to „D“ znamená „debil“.) Ale u toho druhého jména jsem měla už definitivně jasno. U jména Feargal O’Leary to ani jinak nešlo. Pomóc…
@Created by PDF to ePub
