Dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda vědí, o čem mluví, když říkají, že reklama vládne světu

Pořád jsme občani-amatéři Napsal uživatel Jan PLACHETKA Pondělí, 21 Červen 2010 10:16 - Aktualizováno Čtvrtek, 12 Srpen 2010 10:21

Dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda vědí, o čem mluví, když říkají, že reklama vládne světu.

Jejich Český sen sledovalo na ČT1 přes milion lidí. Na zdejších i mezinárodních filmových přehlídkách dostal přes deset cen, mj. Českého lva za nejlepší filmový dokument v období 1994-2008. Za podstatnější ale Filip Remunda (37) a Vít Klusák (30) považují to, že se dokument dostal do kino-distribuce v deseti zemích, včetně USA, že v Polsku našel čtyřicet tisíc diváků a že si ho koupila newyorská galerie MoMa.

V kinech máte nyní dokument Český mír, pojednávající o radarové bitvě. Sedm let starý Český sen byla mystifikace o ideálním hypermarketu a lidech kolem něj. Dvě věci mají ty snímky vedle „českosti" v názvu - společné: bublinu, která nakonec splaskne, a manipulaci s lidmi. Vnímáte to podobně?

FR: Podobností by se našlo víc. Například způsob, jakým vláda radar prezentovala, se v mnohém podobá prezentaci komerční. Místo vlády si představme drogistickou korporaci a místo radaru třeba prášek na praní. U dveří nám zazvoní pan Klvaňa, jinak vládní koordinátor pro radar, a s práškem v ruce nás začne přesvědčovat, proč se bez tohoto výrobku nemůžeme obejít. Bude strašit darebáckými sousedy i zažranou špínou. Prášek i radar jsou chváleny na úkor konkurence, respektive chytřejší diplomacie. Nevhodné informace, třeba o tom, že prášek je plný fosfátů nebo že radarový systém nefunguje, jsou zamlčovány...

VK: Oba ty filmy jsou vlastně o kampaních - v případě radaru navíc o kampani negativní - a reflektují, že žijeme v reklamokracii, kdy se pro politiky nebo válku rozhodujeme stejně jako pro jogurty. Podle obalu, loga, sloganu. Zkratkovitě, ideologicky, bez pořádných argumentů.

Vaším prvním společným filmem jsou Vánoce v Bosně, natočené v roce 2001 při kulturní „misi" několika zpěváků u českých jednotek v tehdy neklidné balkánské zemi. Ovšem uvedli jste ho až o sedm let později. Proč?

VK: Tehdy jsme chtěli ještě dotočit scénu na generálním štábu, v níž by někdo povolaný vyčíslil, kolik celá ta pseudocharitativní strašidelnost stála. To se nepovedlo, a tak kazety

1 / 10


putovaly do police, kde jsme je po sedmi letech našli a najednou nám to přišlo škoda nedodělat. Uviděli v tom materiálu čistý surrealismus.

FR: Bylo šílené sledovat Báru Basikovou, Holki, Leonu Machálkovou a další hvězdy, kterak jim vzrušení vojáci ukazují, jak někomu zlomit vaz kopem do krku, nebo jak „letalizovat živou sílu nepřítele" odstřelovačskou puškou.

Tvůrčí tandemy nejsou v našem kumštu výjimečné, byť ne zrovna v dokumentárním filmu... Mezi vámi je sedmiletý rozdíl a začínali jste točit samostatně - jak jste se našli?

VK: Potkali jsme se na FAMU. Oslovil jsem Filipa po semináři Karla Vachka - pobavil mě způsobem, kterým panu profesorovi představoval námět svého filmu o Blšanech. Říkal to s takovou sympatickou rozčileností... Šli jsme pak na pivo a já Filipovi vyprávěl o happeningu kamaráda Petra Lorence, při němž s Krištofem Kinterou stvořili falešný hypermarket Gigadiga.

FR: Spatřili jsme v tom námět a dohodli se na jeho natočení; tehdy se pracovně jmenoval Hypermarket s lidskou tváří.

Důležitější je ale asi otázka, proč jste se hledali?

VK: Nehledali a našli - to nejpodstatnější v dokumentu a nejspíš ve všem je dílem náhody. Filmař a muzikant Petr Marek říká, že jedním z jeho zásadních pracovních nástrojů je chyba. Bránit se náhodě a chybě, by byla chyba.

FR: V prvním ročníku na FAMU jsem od někoho zaslechl, že není ani tak důležité, co se ve škole naučíme, ale koho tam potkáme. Měl jsem štěstí na pedagogy i spolužáky - a s Vítem jsme dokonce začali točit společné filmy.

Čím se lišíte a v čem se shodujete?

2 / 10


VK: Filipovi jde víc o slova a souvislosti a mně zase o obrazy, čímž nemyslím hezké kompozice, ale „mluvení filmem". Podobný máme smysl pro humor.

FR: Shodujeme se taky ve snaze zabývat se společenskými tématy a jejich absurdními rozměry a souvislostmi. Vít je více formálně zaostřený, já expanzivní.

Trefili jste se svými životy do „zlatých časů" dokumentu. Čemu je přičítáte?

FR: Dokument se zabývá skutečnými problémy, je dramatický a bezkonkurenčně autentický. Už není vnímán jako žurnál nebo předfilm. Projekce na festivalech jsou plné, lidé se u filmů baví a po nich do noci diskutují.

VK: Divácký příklon k „realitě" je patrný už delší dobu. Je to alergická reakce na všudypřítomnou fikci a kašírku, kdy všechno je jako, rajčata rostou pod zářivkami a v Plzni se prodávají tituly...

FR: Na některé dokumenty přišlo více diváků než na mnohé hrané filmy. Sen vidělo v českých a slovenských kinech čtyřicet tisíc diváků. Jeho úspěch přesvědčil kinaře, že dokument patří na velké plátno.

Český sen byl ovšem dokument o smyšlené, uměle vytvořené skutečnosti. V jeho textové anonci stálo: „Postavili falešný hypermarket. Nalákali tisíce lidí. Proč to udělali?" Podle nejednoho recenzenta váš film odpověď nedal. Můžete ji formulovat aspoň slovně?

FR: Zajímalo nás, jestli je taková mystifikace vůbec možná. Zjistili jsme, že „realita" vytesaná do mozku masivní kampaní je silnější než to, co vidíme na vlastní oči. Někteří zákazníci Českého snu hledali - i tváří tvář falešnému průčelí - nějaký podzemní vchod do hypermarketu. To mě šokovalo. Přinejmenším před takovou „mozkovou setrvačností" náš film varuje.

3 / 10


VK: Chtěli jsme taky odhalit zákulisí reklamní manipulace - jak se lidé ovlivňují, aby něco koupili, případně někoho volili - a jak uvažují autoři sloganů, spotů a billboardů, které na nás každý den ze všech stran dotírají. Chtěli jsme obrátit sílu reklamy proti ní samé. Jako v judu.

Když už jsme u toho - co jste chtěli říct Českým mírem?

VK: Nechtěli jsme divákovi programově něco vzkazovat. Ale vidím, co ten film teď říká. Kdybych to věděl dopředu, tak jen ilustruju nějakou tezi, a to by mě nebavilo.

Je vůbec úkolem umělců nalézat odpovědi, dávat rady nebo „nastavovat zrcadlo"?

VK: Umělec musí být především nepředpojatý, měl by se na svět dívat jako dítě nebo jako ufon, co právě přistál a nic nezná, nic pro něj není klišé, nepřistoupil ještě na žádná pravidla hry.

FR: Podobně jako vědec měl by umělec pátrat po neznámém, a ne jen odrážet již jsoucí.

A smí si přitom dělat z lidí legraci?

VK: Umělec smí všechno. Skoro. Ani umělec nemá právo nikomu ubližovat. Když chce - a má k tomu dobře míněný důvod - zesměšňovat ostatní, měl by nejdřív zesměšnit sám sebe.

FR: Člověk myslí, bůh se směje...

Jak se po Snu, respektive po Míru změnilo vaše mínění o spoluobčanech, o společnosti?

FR: Po Českém snu jsme se utvrdili v tom, že se nechceme věnovat reklamní tvorbě. Naučil

4 / 10


jsem se být vůči reklamě a propagandě velmi obezřetný. „Píár"agentury nenápadně spoluutvářejí svět a jejich počínání je třeba přinejmenším zviditelňovat.

VK: V Českém míru vidím dvě věci: je tu mizerná úroveň diskuze, neposloucháme se, dialog neprobíhá, málokdo dokáže říct, že něco neví. Na druhou stranu mi dělá radost, že se emancipuje občanská společnost. Že se učíme ptát a vyžadovat po úřednících a politicích odpovědi.

Myslíte, že dnes, po Českém snu a po sedmi letech života ve společnosti ovládané rukou trhu a dalšími neviditelnými prackami, už jsou lidé méně naivní?

FR: Odpovědí nechť jsou právě proběhnuvší sněmovní volby. Podle mě zvítězila reklama.

VK: Díky šikovné kampani TOP 09 spousta lidí uvěřila, že vznikla nová, čistá partaj. Nebo uspěla „security" strana, která své kandidáty vydírá smlouvou, aby v parlamentu hlasovali jak na spartakiádě - a uspěla díky předsedovi, kterému lidé uvěřili, protože ho vídali v telce, kde uváděl reportáže, jež točili jiní. Jsme pořád ještě občané-amatéři, a tak se nemůžeme divit, že politici jsou břídilové.

V souvislosti s Českým mírem vás někteří novináři nařkli ze zaujatosti. Ostatně, i vy předem, jakoby obranně - zdůrazňujete, že nikomu nestraníte... Proč by měl být autorský film, byť dokument, nestranný? Proč nechcete říct svůj názor, komentovat?

VK: To je mýlka, svůj pohled netajíme. Stále opakujeme, že autorský dokument je především pohled tvůrce, a otevřeně vysvětlujeme, proč radar po třech letech zkoumání tématu odmítáme. Jen jsme zdůraznili, že jsme začínali točit bez názoru. Ale to nedalo velkou práci, protože jsme jako většina lidí - o radaru nic nevěděli. Chápali jsme natáčení i jako pátrání.

FR: Film je pro mě komplexnější výpověď než soubor mých názorů. Chce někdo po malíři, aby tlumočil obraz? Dobrý film má být lepší než jeho autor. Pokouším se pracovat s tím, co vím, i s tím, co nevím. Nejradši mám scény, které ani po letech nedokážu jednoduše vysvětlit.

5 / 10


VK: Český mír nejspíš působí dojmem, že straníme odpůrcům, ale to je dáno především tím, že si nás pustili blíž k tělu. Byli otevřenější, u většiny z nich jsem cítil, že jim skutečně o něco jde, že jen nezastupují něčí názor a chtějí se dobrat pravdy. V tomto smyslu jim asi straníme, ale myslím, že rozhodně neradíme divákům, s jakým názorem mají z kina odcházet.

FR: Pokud někomu straním, tak těm, kdo se neschovávají za státní a jiná tajemství. Nesouhlasím s tím, aby o tom, jestli u nás má být americká základna, rozhodoval úzký okruh lidí kolem Karla Schwarzenberga, člena mezinárodní organizace Trilateral Commission založené Davidem Rockefellerem, a Alexadra Vondry, který před svým vládním angažmá působil jako jednatel české pobočky lobbistické poradenské společnosti Dutko Worldwide.

Jaký je tedy váš postoj k radaru?

FR: Vondra prohlásil, že úzká atlantická vazba nás má chránit před našimi historickými nepřáteli, Německem a Ruskem. Vláda nám ve stejné době tvrdila, že radar nás má chránit před raketami z KLDR a Íránu. Pak jsme se dozvěděli, že radar by chránil USA a západní Evropu. Posléze, že by snad obsáhl i naše území... S radarem, jak nám byl re-klamně prezentován, nesouhlasím.

VK: Věřím, že radar ve skutečnosti vůbec nefungoval, jak bylo předkládáno, a že Bushova zbrojní lobby měla v úmyslu nejdřív prvky toho systému rozmístit na Zemi i v kosmu a teprve pak pokračovat ve vývoji. Jedině tak by si zbrojaři zaručili financovaní. Tak to vysvětloval zbrojní expert Theodore Postol, kterého do Čech pozvali Greenpeace a z nějž Obama pak učinil svého poradce. Postol také zmínil, že existuje levnější systém Aegis, který zase podporuje on sám... Takže to vnímám jako konkurenční souboj zbrojních koncernů a nevidím důvod, proč bychom se ho měli účastnit jako pokusní králíci.

Co soudíte o zdejších médiích a zdejších novinářích? Zdá se vám například, že o radaru a pak také o vašem filmu informovali dostatečně a nestranně?

FR: Většina médií je komerční, tedy prodávají své čtenáře zadavatelům reklamy. Píší, tak jak si investoři přejí. Byvší ředitel zpráv TV Nova prohlásil, že jeho zprávy jsou výplní mezi dvěma

6 / 10


reklamními bloky. O poctivou práci se pokouší Česká televize, která také koprodukovala Český mír. Nerozumím ale tomu, proč po celou dobu přejímala PR-informace Pentagonu a nesnažila se novinářsky zvídavě přinést divákům názor Američanů, kteří projekt kritizovali.

VK: Souhlasím s filozofem Antonínem Kosíkem, který říká, že česká média, především televize, jsou nejstrašlivější z celé Evropy. Česká televize by si měla přestat hrát na serióznější Novu a také se oprostit od politických vazeb. Vynalézat nové formáty, experimentovat, otevírat podstatné kauzy, pěstovat polemiku, reflektovat vlastní manipulativnost...

Nepřipadá vám zvláštní, že ty potěmkiády a manipulace - ať už jde o tzv. kreativce v Českém snu, radarové propagátory nebo žurnalisty - jsou doménou mladých lidí, od kterých by se dal čekat spíš odpor k takovým móresům?

VK: Zda souvisí lhaní s věkem, to nedokážu posoudit. Za komunismu se v otázkách věcí veřejných lhalo tak nestydatě, že rozpoznatelně. Dnes je lhaní rafinovanější: Vlastně se jen neříká celá pravda, část podstatného se zamlčuje. Proto dá víc práce to rozpoznat.

FR: Mladí kreativci jsou pěšáci. Vymýšlejí kampaně a slogany. Nad nimi stojí mocné zájmové skupiny, ať už to je ČEZ, Coca Cola, „Projekt pro nové americké století" nebo nějaký Český sen - a jejich morálka je „účel světí prostředky".

VK: A účelem jsou peníze, které je třeba rozmnožovat bez ohledu na následky. A kreativci jsou nástroje - a soutěží, kdo vymyslí lepší fór, aby na sebe upozornili. Jedou na ego-pohon.

Prezident Obama vám ustoupením od radaru obstaral do Českého míru tečku. Ale nezarmoutil vás současně? Téma přestalo být aktuální a zájem o váš film asi není takový, jako kdyby se o radar ještě „válčilo"?

VK: Film o aktuálním tématu musíte točit tak, aby měl smysl i roky poté, co ta kauza odezní. Doufám, že se nám to povedlo - že Mír má obecnější rozměr. Pro mě je tam například důležité téma urputného, neracionálního antikomunismu, který jeho nositelům zatemňuje mozek - a všechno k Americe kritické zbrkle spojují s bolševismem.

7 / 10


FR: Obama nás potěšil. Obstaral symbolickou pointu - zatímco jsme se u nás prali, v Americe vyhráli demokraté a vyměnili konfrontaci s Ruskem za dialog. Dobrá lekce pro nás všechny.

Nebojíte se, že téma radaru také není - ve srovnání s oblbující reklamou - dost atraktivní a srozumitelné pro zahraniční publikum?

VK: Je možná míň atraktivní. Politické thrillery bývají děsně ukecané, ale tomu jsme se vyhnuli příklonem k absurditě a situačnímu humoru; několik recenzentů nám přisuzuje nálepku „komedie roku"... Jak bude film vnímán ve světě, se dozvíme brzy - americká premiéra se odehraje na festivalu Michaela Moora v Traverse City na konci července.

FR: Zájem ze zahraničí je. Například z Francie, Koreje nebo Polska. Jedná se i o uvedení v dalších zemích. Film je v cizině vnímán spíš jako výpověď o turbulencích mezi Bushem a Obamou pohledem obyvatel zapadákova.

Dva „české" kousky už máte na kontě - zamýšlíte nějaký do třetice?

FR: Pořád nás to společně baví. Já bych se rád zabýval českou korupcí a Víta víc láká české porno, třeba to nějak spojíme...

VK: Bavili jsme se nedávno taky o českých médiích...

Teď ale pracujete každý samostatně - na čem?

8 / 10


VK: Vedle natáčení Míru jsem čtyři roky sledoval proměnu jedné moravskoslezské vesnice kousek za Frýdkem-Místkem. Film se bude jmenovat Vše pro dobro světa a Nošovic. To je parafráze reklamního sloganu automobilky Hyundai, který říká, že dělají vše pro dobro světa a nikdy nepřestanou. Její obří továrna vyrostla na tamních polích, kde se dříve pěstovalo vyhlášené zelí. Část sedláků nechtěla své pozemky prodat; donutil je až anonym, který jim hrozil smrtí... Bude to takový eastern o poli, na kterém rostou auta.

FR: Můj film se jmenuje Anarchismus pro začátečníky. Je to příběh dvou Američanů, muzikantů, kteří před lety emigrovali do Československa z kulturních důvodů. Těšili se z toho, že prezident je dramatik, a čekali, že se u nás rozvine kulturnější společnost. Po letech vystřízlivěli, přesto zůstali. Dělají si legraci z toho, jak žereme politiku, kterou oni už dávno nesledují. Léta nechodí k volbám, protože nechtějí legitimizovat systém, jemuž nevěří. Jsou však společensky aktivní, založili kulturní centrum a vytvářejí sociální síť v rámci celosvětového undergroundu, což jim pomáhá přežívat umělecky - mají kde hrát - i ekonomicky - mají kde prodávat svá, podomácku vyrobená cédéčka. Natáčel jsem s nimi v Čechách, Americe, Japonsku, Rusku a na Kubě. Bude to film o nelineárních propojeních světového undergroundu.

Po hraném filmu netoužíte?

VK: To není věc tužeb, spíš reálných plánů. Ale nesouvisí to se slávou a la Vachlerovy veganské hody v Lucerně, spíš s chutí zkusit na poli filmu něco nového: vyjít ze zkušenosti nefabulovaného dokumentu a přimíchat herce. Můj bratr Pavel je scenárista a před třemi lety jsme spolu napsali podle Erbenovy pohádky film My tři bratři. Je to příběh o nesnesitelnosti života beze smyslu.

FR: Mě dokument pořád baví. Vyhovuje mi autorská svoboda. Až budu mít pocit, že je třeba obrátit se k prostředkům hraného filmu, rád to zkusím.

Poslední otázka: kde nakupujete?

9 / 10


FR: Nakupuju, kde se dá. I v hypermarketech. Nedávno jsem však s radostí podpořil petici Brno v akci, která se zasazuje o boj s hypermarketovými lobby.

VK: V Holešovické tržnici. Hala 22! Kupuju jablka u pána, který ty jabloně sázel. Popravdě řečeno, mám to tam ze střižny kousek, jinak bych asi bloudil po nějakém hypersuper...

Filip Remunda (1973) vystudoval po elektrotechnické SPŠ katedru dokumentární tvorby na FAMU. Jako režisér je podepsán mj. pod dokumenty Hilary a Chris na cestě (2001), Obec B. (vítěz FAMUfestu i MFF K. Vary 2002), Den poezie, A.B.C.D.T.O.P.O.L (oba 2002) a Pulec, králík a Duch svatý (2007). Podílel se na řadě televizních Burianových dnů žen. Spoluzaložil Institut dokumentárního filmu.

Vít Klusák (1980) po absolvování SPŠ grafické (obor fotografie) se stal Remundovým spolužákem na pražské FAMU, kde nyní sám učí. Režisér, kameraman, producent. Mezi jeho samostatné dokumenty patří Začátek světa (1999), Digestive (2000), Ocet (2001), Vlast a Burian (2003) a Přestávka (2006). S Remundou založil v Praze, kde oba žijí, společnost Hypermarket Film.

10 / 10

Dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda vědí, o čem mluví, když říkají, že reklama vládne světu

Recommend Documents