© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 68 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2015/02
D
oktor filosofie Julius Gotthelf Roesler (1877–1950) vedl vratislavický pivovar v pozici váženého ředitele dlouhých 37 let. Tohoto rodáka z Klosterneuburgu u Vídně podle všeho instalovali zástupci rakouského kapitálu v době vytvoření liberecko-vratislavicko-jabloneckého velkopivovarského podniku. Předváleční Vratislavičáci na doktora Roeslera vzpomínali jako na distingovaného pána, který jezdil na jednání automobilem řízeným osobním řidičem s hezkým českým jménem, které se ve starých německých textech zvláštně vyjímá v kombinaci s francouzským názvem jeho povolání – Chauffeur Kouble. Byl to Julius Roesler, kdo ve svých sedmatřiceti letech řídil podnik i v okamžiku vypuknutí první světové války. Zprvu to tu na žádnou tragédii nevypadalo, možná právě naopak: veselí rakouští rekruti lačnící po válečném dobrodružství se hojně napájeli pivečkem a s kytkami na vojenských kabátcích vykřikovali na nádražích, že brzy všechny porazí a záhy budou zpátky doma. Hrdinský optimismus sice záhy vyprchal, ale piva bylo zatím dost a pilo se na kuráž i žízeň. Dochovaly se zprávy, že pivovary z vlasteneckého pohnutí na frontu „svým“ plukům posílaly soudky s ležákem. Je tedy možné, že se tak na bojištích mohlo octnout i pár hltů maffersdorfského, potvrzeno to ovšem není. Ví se ale, že jak válečných let přibývalo, ubývalo nejen pijáků, ale i pivovarských dělníků a konečně i pivovarských koní, které zrekvíroval rakouský erár. Také ječmene bylo málo a chmele jakbysmet. Pro válečné účely byly sbírány barevné kovy, pod Wachebergem došla úhony asi nejedna měděná trubka či mosazný kohoutek, tyto demontáže pochopitelně omezily produkci piva. Podnik přešel na válečnou výrobu, vybudoval nejen sušárnu na kvasnice, ale také další sušárnu na brambory, kterých je produkováno opravdu hodně – nějaké tři vagóny měsíčně. Pivo se vařilo z různých náhražek, používala se cukrová řepa, brambory či různé cukernaté sirupy. Stupňovitost i výstav postupně výrazně poklesly, důvodem je mimo jiné i zásadní nedostatek uhlí pro kotelnu. Konec první světové války zastihl všechny pivovary v Rakousku v bídné kondici, ale zase ne v tak katastrofálním stavu, jak by se s ohledem na vyčerpávající válku dalo čekat. Pivo se vařilo pořád, i když většinou jen nízkostupňové. „Přidružená“ válečná výroba ale vylepšovala ekonomickou bilanci podniku, takže se nezdá, že by něco tak zbytného jako je ve válečných časech pivovar, stálo před bankrotem. Válka naštěstí na podzim 1918 skončila a záhy na to války přišlo velké veselí a ještě větší žízeň. Pivovar ve Vratislavicích, jeden z největších v severních Čechách, opět pomalu zvyšoval výstav a připravoval se na modernizaci výroby. Nehledě na rozpad monarchie zůstala vlastnická struktura firmy prakticky stejná jako před
537
válkou – podíleli na ní zejména rakouští pivovarští velkopodnikatelé a hrstka libereckých patriotů. Díky vzrůstu výroby a slušné hospodářské kondici firmy brzy po skončení války přicházejí první větší investice. Již v říjnu 1921 byl nedaleko pivovaru dokončen dům s byty pro významnější zaměstnance. Šlo o na svoji dobu moderní bydlení, sestávající se z kuchyně a pokoje. Za tři roky k prvnímu domu se zaměstnaneckými byty ve Sladovnické ulici přibyl ještě druhý. Roku 1922 je v pivovaru rozšířena spilka, vybudovány byly betonové kádě o celkovém objemu 3,5 tisíce hektolitrů piva. Zřízeno zde bylo i zařízení na velkovýrobu kvasnic, které se staly vyhlášené široko daleko a využívané byly nejen v pivovarské výrobě. V roce 1924 vznikají nové tanky na ležáček o objemu 300 hektolitrů, do konce dvacátých let dále ještě v několika etapách rozšiřované. Symbolem nové doby jsou i moderní pohony, které se náhle objevily i v jinak tradiční pivovarské výrobě. V roce 1925 pořizuje podnik namísto dalších koňských potahů s pivovarskými valachy dva nákladní automobily, které přibyly k prvnímu náklaďáčku, jenž rozvážel vratislavické pivo již od roku 1918. Přímo v areálu jsou pro ně postaveny garáže s dílnou a vlastní benzínovou pumpou. Přesto měl ale až do vypuknutí druhé světové války podnik k dispozici ještě dvacet povozů se 40 koňmi. Roku 1927 je také kompletně přestavěno energetické zázemí výroby, instalován je nový parní kotel. Patrně v tomto roce vznikl i onen velký komín ze žlutých cihel, jenž nahradil původní komín v zadní části závodu. Vylepšovány jsou i další pivovarnické technologie – v roce 1927 je zřízena automatická lahvovna, rok nato vzniká nová dílenská budova. V ní je umístěna i bednářská dílna, na vzniku dřevěných soudků na vratislavické pivo se zde podílí jedenáct bednářů a sudy jsou nově strojově požahovány. Dovybavují se také laboratoře a upravují sklepy. Pivovar přichází na trh s novinkami, vedle tradiční desítky a dvanáctistupňového ležáku se proslulým stává již zmiňované Svatopavelské, tmavé a silné pivo, čepované pouze o Vánocích a Velikonocích. Vedle něj je specialitou i desetistupňové, lékařsky doporučené, karamelové sladové pivo s přidaným cukrem – vařené prý z nejlepšího sladu a chmele. Etikety se v dobách první republiky objevují nově nejen v němčině, ale také v češtině. Firma se na nálepkách a reklamách již neprezentuje jen jako REICHENBERG-MAFFERSDORFER UND GABLONZER BRAUEREIEN A. G., ale i jako LIBERECKO-VRATISLAVICKÉ A JABLONECKÉ PIVOVARY AKC. SPOL. Vedle nápisů na papírových pivních táccích EIN FRISCHER TRUNK z té doby existují již i tácky s českým nápisem ČERSTVÝ DOUŠEK.
538
Po první světové válce začaly pivovarské povozy i ve Vratislavicích pomalu nahrazovat nákladní automobily. K prvnímu po pár letech přibyly další dva. Nové možnosti přepravy si vyžádal opětovný nárůst výstavu piva – ze 32 tisíc hl v roce 1918 na 107 tisíc hl v roce 1925, kdy si podnik pořídil další dva náklaďáky.
V roce 1926 dosáhl podnik celkového výstavu 250 tisíc hektolitrů piva. Podle všeho se ale jednalo o součet výroby v obou pivovarech – tedy ve Vratislavicích i v sousedním Jablonci. Přesto šlo o číslo úctyhodné. Většina té zlaté ječné šťávy doputovala k žíznivým zákazníkům v dřevěných soudcích. Na některých etiketách z té doby se objevuje dnes těžko pochopitelný nápis: Original Füllung der Brauerei, v české verzi Plněno v pivovaru. Pro dnešní pivaře je to poměrně nelogické – vždyť přeci všechny lahve a soudky jsou pivem naplněny přímo v pivovaru. Ale ještě v časech první republiky tomu tak zdaleka nebylo. Pivovar produkoval zejména sudové pivo, kvůli kratší trvanlivosti bylo lahvové pivo určitým luxusem, který se ve velkém začal rozšiřovat až po instalaci automatických plnících linek a pasterizace. V okolí pivovarů ale působila celá řada živnostníků, vesměs hospodských
539
a krámských, kteří pivo ze soudků stáčeli do skleněných lahví s patentními uzávěry a porcelánovými zátkami a dále je prodávali těm, kteří si jej chtěli užít doma či při práci na poli. Přímo ve Vratislavicích bychom tak našli například „stáčecí“ firmičky J. Fritsch, Karl Sitte, Wilhelm Hauser či Prod. Gen. D. Gast. & Schankwirte von Maffersdorf und Umgebung G. m. b. H., poslední z nich bylo družstvo sdružující hostinské a výčepní z Vratislavic a okolí. Dochovaly se ale i nálepky z lahví ze vzdálenějšího okolí Vratislavic, například jedna pamatující, jak pivo pod názvem Maffersdorfer prodával hospodský v podniku U Dubu v Horním Tanvaldu. V roce 1929 měl pivovarský podnik VRATISLAVICKÉ A JABLONECKÉ PIVOVARY AKC. SPOL. celkový výstav 256 505 hektolitrů. Jenže v tomto roce také zkrachovala newyorská burza, export piva zkolaboval a následná nezaměstnanost v československém pohraničí učinila pivo méně dostupným pro široké vrstvy obyvatelstva. Ale i v tomto období se výrobě piva daří více jak produkci jakéhokoliv jiného spotřebního zboží. Pivovar krizi nejen překonává podstatně lépe než podniky v okolí, ale i nadále modernizuje výrobu, i když zdaleka ne v takovém rozsahu, jako tomu bylo ve zlatých 20. letech. V roce 1934 je vybudována nová sušárna mláta, roku 1937 se staví i nová, doposud existující, vrátnice a silnice do pivovaru, upravena je také pivovarská vodárna. Na jaře roku 1938 přibyla ve varně nová vystírací káď. Ve stejné době ale také graduje napětí mezi Čechy a Němci v československém pohraničí. Docela zajímavě ty časy demonstruje příběh, který se odehrál přímo na půdě pivovaru – přesněji u sousední Pivovarské restaurace. Stalo se zde toto. Dne 14. června 1936 tu pořádaly spolky Deutscher Kulturverband (Německý kulturní svaz) a Bund der Deutschen (Svaz Němců) dětskou slavnost,
540
v jejímž rámci byl k obveselení pořádán let balonků o závod – vyhrát jej měl ten, jehož balónek odletí nejdál. Na balóncích byly připevněny lístečky se vzkazy a adresou odesílatele. Také po pár dnech přišly vratislavickým dětem lístky zpět z Frýdlantska; holt vítr prý vál k severu. Ale po půl roce přišlo Ing. Hermannu Richterovi, chemikovi a podle okolností zaměstnanci pivovaru z č. p. 361 (pivovarský obytný dům ve Sladovnické ulici) předvolání na policii. Československé úřady mu vytýkaly, že jeho písmem byl napsán lístek na balónku nalezeném 16. června 1936 na Jičínsku – stálo na něm Wir halten treu zu unserem Führer, Heil Henlein! neboli: Stojíme věrně při svém Vůdci, zdar Henleinovi! Hermannu Richterovi bylo v Liberci v lednu 1937 sděleno, že je podle článku 3 zákona z r. 125/1927 Sb. pro „politickou demonstraci při nepolitickém projevu“ odsouzen k pokutě 100 Kč. Orgány své rozhodnutí podložily svědectvím inspektora Žofky a posudkem písmoznalce. Richter se následně bránil s tím, že všechny balónky letěly k severu, že nechápe, proč by zrovna jeho balónek letěl k Jičínu. Navíc tvrdil, že jel se svou ženou dne 7. června 1936 večer přes Pardubice do Komárna, překročil dne 8. června hranice do Uher, zdržoval se do 15. června 1936 ráno u Blatenského jezera v Balatonlelle a jel toho dne přes Maribor a Bleiburg do Klagenfurtu, což dokazoval zápisy ve svém cestovním pase. Nemohl tudíž vůbec být 14. června 1936 ve Vratislavicích u pivovaru. Svoje tvrzení dokládal výpovědí Ještě před vznikem vratislavického pivovaru byly lahve s pěnivým mokem uzavírány korkovými špunty. To však byl uzávěr velmi nestabilní, a navíc nákladný. Proto během 80. let drtivá většina pivovarů přešla na porcelánové patentní uzávěry s těsnící gumou z kaučuku. Patent na tento typ zátky získal již roku 1875 v USA jistý Charles de Quillfeldt. V sousedním Německu ve stejné době tento typ zátky vymyslel Berlíňan Carl Dietrich. Porcelánové zátky vládly pivu prakticky po celou první polovinu 20. století. Staly se zároveň takovým malým prostorem propagace pivovarů či stáčíren piva. Z Vratislavic se jich dochovala celá řada…
541
pracovníků pivovaru; svědčit měl především sám ředitel Dr. Julius Roesler, sládek Theodor Schleger, nadsladovní Viktor Gross, pivovarský úředník Richard Faltis, posluhovačka Anna Mocová, listonoš Hermann Zappe, roznašeč novin Karl Goll, stavitel Josef Porsche, učitel Alfred Appelt, obchodník Willi Hauser a slečna Martl Janausch. Těžko říci, jestli byl tehdy Ing. Richter vinen, a ani nevíme, jak zemské orgány jeho odvolání vyřídily. Víme jen, že balónkovou událost ve vratislavickém pivovaru v čase rozjitřených nálad mezi Čechy a Němci předložil v rámci interpelací na ministra vnitra v parlamentu Ing. Weller a dalších deset německých poslanců, kteří nakonec celou věc uzavřeli tvrzením: „Praxí a trestními methodami policejního úřadu v Liberci se právní bezpečnost u obyvatelstva nejhrubším způsobem podkopává a otřásá se důvěrou k bezpečnostním úřadům.“ Tím se ovšem pochopitelně nic nemohlo vyřešit, vztahy mezi oběma národy byly rozklížené a změnit to nemohly ani oboujazyčné nálepky na pivních flaškách. Katastrofa se blížila… „Místem činu“ Hermanna Richtera měla být Pivovarská restaurace, na starých pohlednicích označovaná jako Brauerei-Restauration. Na počátku 20. století byla provozována rodinou hospodského A. Glaserta. „Es ist wunderschön hier und ein trauliches Gaststübchen wartet auf liebe gäste.“ čili „Je tu překrásně a útulná hospůdka čeká na své hosty“, dochoval se vzkaz jednoho z jejích hostí na pohlednici odeslané odsud roku 1903. Ve třicátých letech byl podnik rozšířen, hlavní budova byla zvýšena o jedno patro a pivní zahrádka byla zvětšena a doplněna o tenisové kurty. Ve vlastivědě paní Inge Schwarz se dochovala krátká vzpomínka paní Martl Janausch-Schwarzbach, ano té, jejíhož svědectví se ve své při s československými úřady kdysi dovolával Hermann Richter. Její vyprávění o restauraci proto musí být zmíněno i zde a zakončí povídání o životě vratislavického pivovaru v časech první republiky, v časech, které se zdály být problematické, ale dnes na ně koukáme jako na dobu rozkvětu a prosperity. „Ve chladných sklepích Strážného vrchu leželo mnoho, opravdu mnoho sudů s desítkou a světlým ležákem dvanáctkou a také šestnáctistupňovým Svatopavelským. Nezapomenutelný je bohatý jídelní lístek, v němž byly nabízeny studené a teplé Schmankerl (čili delikatesy z dobré kuchyně): obložené chleby, chuťovky i proslulý pivovarský talíř, bohatý na různé pečené masové speciality se zeleninou a ovocem. Byl pro dvě až tři osoby, které jej pořídily za pouhých čtrnáct korun. O nedělích a svátečních dnech zde lidé ve velké stinné zahradě s kaštany příjemně spočinuli při koncertní hudbě a u piva a jídla zapomínali na své starosti. Večer tu kapela vyhrávala k tanci a při waltzu nebo tangu se zde veselilo až do zavírací hodiny. Po exkurzích a prohlídkách v pivovaru bylo možné si v restauraci vychutnat zadarmo dvě piva, dva páry buřtíků od
542
V dobách první republiky byly některé provozy v pivovaru postupně modernizovány a lidskou práci nahradily stroje. Modernizací tak prošla i plnička sudů.
543
firmy Satrapa, s hořčicí, křenem a chlebem. Ano, a ty četné svatby, oslavy, vánoce, silvestry a skvělé masopustní bály byly nezapomenutelné. Také o sportující mládež bylo postaráno: vedle byly tenisové kurty, které byly pilně využívány. Ostatně: Pivovarská restaurace vznikla z nápadu Ignaze Ginzkeye, který chtěl k chuti vratislavického piva přivést Liberečany, kteří o něm zprvu nechtěli ani slyšet. Ginzkeyův plán vyšel: odbyt piva se zvyšoval, čím více Liberečanů pořádalo nedělní vycházky přes kopec do pivovaru. Zdejší pivo pak vyžadovali také v libereckých hostincích a obchodech. A i Vratislavičtí pak mohli „své“ pivo popíjet také v Liberci.“
Prakticky od vzniku moderních pivovarů ve druhé polovině 19. století doprovází výrobu piva i svérázné „pivní umění“ soustředící se nejen na reklamní tabule a lahve, ale také na nápojové sklo, pivní tácky z porcelánu či papíru a další předměty. K tomuto druhu kumštu patří i vratislavický pivní žejdlík, pocházející patrně z doby první republiky.
544
