Adolf Hitler. Tak vedl a řídil. Werner Maser. Tak vedl a řídil. Werner. Maser

Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

Werner Maser

Adolf Hitler

Autor se na rozdíl od běžných biograﬁckých publikací o Hitlerovi pouští do hlubší psychologické analýzy „Vůdcovy“ osobnosti a zaměřuje se zejména na způsob Hitlerova vedení a řízení. Tímto novým přístupem vnáší autor do historického bádání nový impuls a nový úhel pohledu a na základě četných dokumentů a svědectví popisuje Hitlerovy vlohy k vůdcovství, jeho způsob rozhodování, velení a řízení, které konfrontuje s konkrétními dějinnými událostmi. Poukazuje na Hitlerovu trvalou nerozhodnost, jeho obavy ze smělých činů a strach z jasných rozkazů, které pak staví do kontrastu s jeho obrovskou přesvědčovací silou a uměním sugestivně přemluvit druhé lidi. Nastiňuje Hitlerovu až perverzní posedlost vlastním posláním a výjimečností vvlastní osoby a pozastavuje se též nad mýtem „Vůdce“, a to nikoliv jako nad pojmem stvořeným „lidem“, ale jako nad šablonou, již se snažil po dvě desetiletí sám Hitler naplnit. Autor se jako první pouští do studie Hitlerovy až legendární sugestivní síly, která z něj vyzařovala, jíž podlehlo tolik lidí a která přivedla Třetí říši ke kolapsu.

Werner Maser

Tak vedl a řídil

Jakým způsobem vedl Hitler své podřízené? Co stálo za jeho úspěchy a neúspěchy? Jaké dopady měly jeho rozhodnutí a způsoby řízení na konkrétní historické události? T pod drobnohledem zkoumá a prostřednictvím To pozoruhodné analýzy Hitlerovy osobnosti a jeho metod popisuje kniha profesora Wernera Masera, jednoho z největších světových odborníků na období nacismu a Třetí říše, jež byla přeložena do více než 50 jazyků.

Adolf

Hitler Tak vedl a řídil

Adolf

Hitler Tak vedl a řídil Werner Maser

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Adolf Hitler Tak vedl a řídil Werner Maser Přeložila Monika Stančová Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5663. publikaci Odpovědná redaktorka Dani Vrbů Sazba Petr Somogyi Návrh a grafická úprava obálky Vojtěch Kočí Jazyková korektura Dana Řezníčková Počet stran 400 První vydání, Praha 2014 Original title: Adolf Hitler. So führte und regierte er by Werner Maser © 1997 by Verlag Siegfried Bublies, Koblenz, Germany Czech edition © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Photo © allphoto.cz Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. ISBN 978-80-247-4654-8 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-9442-6 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9443-3 (elektronická verze ve formátu EPUB)

Obsah Předmluva 9

ČÁST I.

13

1.

15

Vůdce, říšský kancléř a nejvyšší velitel wehrmachtu

2. Nerespektování pravomocí: žádné příkazy, ale jen dialogy a monology

21

3.

25

Kdo chce zůstat, smí zůstat: výběr personálu v nejužším kruhu

4. Důstojníci: „bohužel žádní řezničtí psi“

31

5.

35

Vyčkávání namísto udílení rozkazů

6. Sto dní na jeden rozkaz

39

7.

45

Selhání v první vojenské zatěžkávací zkoušce

8. „Železná“ vůle Vůdce: klamy a lži coby prostředky řízení 9.

51

Řízení bez závazných nařízení: nejasně vymezovat okruhy odpovědnosti

57

10. Rivalita a improvizace jsou z Hitlerova pohledu žádoucí

61

5

Adolf Hitler: Tak vedl a řídil

11. V tísni se uchází o přízeň „úhlavního nepřítele“, a to Francie

67

12. Využívání pobočníků při velení a řízení – nejpohodlnější řešení

73

13. „Spontánní akce lidu“ jako pomoc při řízení a vládnutí: Křišťálová noc

77

14. Zdroje mnohých nedorozumění: strach jako základ autority

83

15. Málo odolný vůči osobním sympatiím

87

16. Řídící aparát NSDAP v Bormannových rukou

95

17. Rozuměl důstojníkům, přesto s nimi špatně zacházel

97

18. Významné předěly byly dílem náhody

105

19. Změny jsou činěny jen ve starém rámci

111

20. Nepochopen a pokládán za „snílka“

121

21. Uplatnění autority prostřednictvím zprostředkovatelů

123

22. Účelové využití slabostí

127

23. Jiný než Josef Stalin

143

24. „Hnědé pluky“ – důležití pomocníci při převzetí moci národními socialisty

149

25. Obavy z důsledků: nedořešená říšská reforma

159

26. Oddělení „moci Vůdce“ a říšské vlády: rezignace na vytváření legislativy

165

27. Zřeknutí se vedení říšské vlády

169

28. Nejasné vymezení pravomocí jako systém

171

6

Obsah

29. Uskutečnění starých představ – eutanazie

175

30. Vítr zaset a bouře sklizena: politika vůči Židům

177

31. Blízkost k lidu je jen pohádkou: diplomacie osobního styku

193

32. Ideolog a politik: nejtěžší rozhodnutí mého života

201

33. Opovrhování diplomaty: nezájem o realitu

207

34. Rozhovory o míru z donucení: diplomacie úskoků, kliček a pletich 211

ČÁST II. 1.

235

Dětství, mládí a kariéra ve straně

237

2. Bohém se nemusí rozhodovat

243

3.

Útěk před povinnostmi a „řádem“

245

4. „Já jsem se ale rozhodl stát politikem“

247

5.

249

V armádě se neprosadil, velitel z něj nebude

6. Politikem díky náhodě

251

7.

255

„Být bubeníkem je vrchol“: kořeny úspěchu

8. Být Vůdcem, „to je jenom maličkost“

263

9.

267

Navzdory všemu vyvolený za Vůdce

10. Hitlerův puč v roce 1923: odhalení všech Vůdcových slabostí

271

11. Mein Kampf, Vůdcovy direktivy a mýtus Vůdce

279

12. Vojenský princip vedení chrání před rozhodováním

285

7


13. Ani proti rebelům se nepodnikají rychlá rozhodnutí: Röhmova aféra

289

14. Řečnický talent jako nejdůležitější kapitál Vůdce

295

15. Prubířský kámen vůdcovských kvalit

303

16. Vždy vycítil, na čem záleží

315

17. Žádný žoldácký vůdce hospodářství a velkoprůmyslu

317

18. Hodiny rétoriky a herectví

321

19. Propaganda: dílo znalce

325

20. Staří spolubojovníci jsou zklamáni, noví nejsou přesvědčeni, příznivci jsou ztraceni

333

21. „Moji příznivci mě chtějí vidět u moci“

339

22. Jako „pavouk číhá v síti“ a nechá se jmenovat říšským kancléřem

345

ČÁST III.

349

Namísto doslovu

351

Poznámky 361 Rejstřík 387

8

Předmluva

Je všeobecně známo, že Hitler mátl státníky a politiky, vojevůdce a diplomaty, své stoupence i odpůrce. Avšak skutečnost, že i po své smrti vyváděl z míry celé generace historiků a životopisců a v různých ohledech je mystifikoval, je pro laiky v oblasti historie jen těžko pochopitelná. O Hitlerovi bylo napsáno tisíce a tisíce knih, více než dvě stě tisíc pak o druhé světové válce jako takové. Škála interpretací je široká. Různé výklady si navzájem protiřečí. Výtvory fantazie nahrazují skutečnost a schémata ji překrucují. Důsledky Hitlerovy vlády hluboce zapůsobily na jeho současníky i na další generace doma i v zahraničí, vyděsily je a znechutily. Hitler samotný se zdál být ve svých rozhodnutích tak neskutečně jistý, rychlý a bezskrupulózní, že dělat výzkum a analýzu jeho mentality, záměrů a rozhodnutí a zkoumat opatření, která činil v rámci svého velení a vlády, bylo považováno za zbytečné. Nezřídka sám Hitler poukazoval na to (i když většinou nepřímo), že pro svá rozhodnutí a ustanovení vždy potřeboval velmi mnoho času. A skoro stejně tak často přiznával, že politika vlastně není povoláním, o kterém snil. V průběhu času mu každý musel uvěřit to, že chce zničit Židy. Avšak představa, že se Hitler obával smělých a náročných rozhodnutí a ustanovení, že rozhodnutí a opatření ministrů a funkcionářů strany většinou jen dodatečně legalizoval a že nechával událostem volný průběh a otálel až do chvíle, než se ocitl v tísni, která mu nakonec umožnila rozhodnout se už jen tak, jak to v dané chvíli učinil, je v tomto bodě v naprostém rozporu s obrazem Hitlera, který byl doposud považován za pravdivý a o němž vůbec nikdo nepochyboval. Proto bylo nutné na významných 9


příkladech znázornit procesy, pochopit rozhodnutí a ukázat, jak byla určitá opatření uváděna do chodu. Coby historikové a životopisci jsme se doposud spokojili s tím, že jsme zjistili údaje, skutečnosti, podrobnosti a souvislosti a začlenili jsme je do rámce, který zahrnuje Hitlerovy úspěchy, chyby, činy a zločiny. Někteří z nás redukovali záporný odkaz výhradně na Hitlera, jiní se domnívali, že takovýto přístup je „personalizací dějin“, zlehčovali jeho osobní podíl na moderních dějinách a spatřovali v něm žoldnéře určitých zájmových skupin, jejichž záležitosti měl zajišťovat. Psychologové a psychiatři hledali a „našli“ motivy, příčiny a podněty pro způsoby jednání, aniž by je ale mohli hodnověrně doložit. Shoda velmi dlouho panovala jen ohledně Hitlerových vlastností coby Vůdce, které se proto nestaly předmětem výzkumů. To se však od té doby změnilo. Historikové a životopisci odhalili Hitlerův strach z činění rozhodnutí a vydávání usnesení. Jak se dalo očekávat vzhledem k původně „platnému“ celkovému obrazu Hitlera a k zaběhnutým představám, hledaly se příčiny tohoto strachu a výrazné historické mezníky. Tehdejší funkcionáři z Hitlerova nejbližšího okolí měli k dispozici odpovědi, které znějí logicky správně, avšak správné nejsou. Tak například Albert Speer tvrdí, že Hitler „nejpozději od roku 1942 ztratil schopnost činit smělá rozhodnutí“. Avšak skutečnost, kterou lze bezpochyby prokázat, je následující: Hitlerův strach z rozhodnutí a usnesení nebyl jen momentální formou projevu jeho stylu vedení. On nikdy smělá rozhodnutí nečinil. Od školních škamen byl váhavým člověkem, který se obával rozhodnout se směle k činu a který měl strach z jasných usnesení a závěrů – což je poprvé prokázáno v této knize. Otázka, jak se mohl Hitler stát navzdory svým vůdcovským slabinám a svému strachu z rozhodnutí Vůdcem, který se prosadil a uhájil své postavení vůči všem konkurentům i v nejtěžších situacích a který byl nakonec s to využít pro sebe a své cíle pozoruhodnou část světa, nevyžaduje nyní další obecný Hitlerův životopis. Je naopak zapotřebí podrobně popsat Hitlerovy vlohy k vůdcovství, jeho způsob rozhodování, velení a řízení a konfrontovat to s tím, jak probíhaly určité dějinné události. Nakolik takovýto popis doposud chyběl, i přes uspokojivé prameny a pozoruhodný stav bádání, dokazují především rozličné problémy v odborných diskusích. Tak koncem roku 1979 bezradně konstatuje samotný Allan Bullock, britský autor jednoho z velmi významných Hitlerových životopisů, že si neumí vysvětlit, jak byl Hitler schopen stále ještě ovládat své okolí, jak jím mohlo být okouzleno, ve chvíli kdy už provozoval tak nešťastnou politiku. „Byla to skutečně síla aparátu, který mohli obsluhovat Himmler a Bormann nezávisle na Hitlerovi?“ ptal se a pokračoval, „nebo to byla stále ještě moc Hitlera? (…) Jaká síla umožnila 10

Předmluva

Hitlerovi držet vše stále ještě pevně v rukou i tehdy, když už šel ke dnu? Pro mě je toto největší hádanka.“ V této knize je vyřešena nejen tato hádanka. Hitler dělal, jako by ani sám nevěděl, jak přišel k titulu Vůdce. Jeho poznámka z počátku roku 1942: „vůbec nevím, odkud vzešel titul Vůdce“ a jeho vysvětlení: „najednou se objevil mezi lidem a pomalu se stal pojmem“ byly průhledné. To, co se Hitler, sám již dlouho věřící v legendu, která o něm hovořila coby o Vůdci a která žila nejen v německém národě, snažil těmito výroky vsugerovat, bylo zřejmé – titul Vůdce mu měl být přisouzen lidem jako důsledek jeho vůdcovských schopností. Ve skutečnosti však byl pojem Vůdce šablonou, která mu byla předložena jeho starými spolubojovníky a které se snažil zhruba dvě a půl desetiletí dostát. Stejně jako se po celý svůj život rozhodoval rychle a směle většinou jen tehdy, když ho k tomu donutily „hotové věci“, tak to učinil i v této souvislosti. Tato skutečnost, která byla doposud přehlížena nebo podceňována jak vědci, tak i publicisty, dává vzniknout obrazu Hitlera, jenž má s Vůdcem vystupujícím nyní z dokumentů a svědectví společné takřka jen jméno. V červenci roku 1980

Werner Maser

11

ČÁST I.

1. Vůdce, říšský kancléř a nejvyšší velitel wehrmachtu „V Německu si každý může dělat opravdu takřka co chce, chybí silná ruka,“ píše Josef Goebbels 9. dubna 1945 ve svém deníku a uzavírá, „kdybych já byl Vůdce, pak bych věděl, co je nyní třeba učinit.“1 28. března 1945 pak přemítá: „Vůdce uvažuje v podstatě zcela správně, ale nečiní žádné závěry. Je opravdu škoda, že ve svém okolí nemá nikoho, kdo by jeho poznatky proměnil v činy. Dnes je také opravdu již dost pozdě na proměňování poznatků v činy, avšak bylo by toho zapotřebí učinit ještě hodně, ovšem za předpokladu, že by byli správní muži na správném místě.“2 To, co Goebbels v době, kdy na německé straně ještě sotva něco probíhalo plánovaně, potají kritizoval na Hitlerově vedení, tedy nedostatečnou ochotu rozhodovat se a vyčkávavou, zdrženlivou personální politiku v nejvyšších patrech říšského vedení, nebylo rozhodně projevem vyčerpání. Od roku 1926, kdy Goebbels Hitlerovi věrně a oddaně sloužil, ho mohl takto zažívat, a pokud by byl objektivní, musel by ho od začátku hodnotit tímto způsobem. Hitler si totiž v roce 1945 v zásadě nevedl jinak, než jak tomu činil už po více než dvě desetiletí. Rovněž Goebbelsova poznámka z 28. března 1945: „člověk má někdy pocit, jako by Hitler žil v oblacích“, nepopisuje žádný výjimečný stav, žádný zásadně nový aspekt Hitlerova způsobu vedení, který by mu jinak byl cizí. Hitler nedělal to, co Goebbels považoval za nutné. „Nedělá žádné personální změny ani ve vedení Říše, ani v diplomacii,“ svěřuje se Goebbels svému deníku a pokračuje, „Göring zůstává, Ribbentrop zůstává. Všichni ti neschopní – pomineme-li druhou garnituru – byli zachováni, a dle mého mínění by přece bylo 15


tak důležité právě zde provést personální výměnu. Naléhám a naléhám, avšak nejsem schopen přesvědčit Vůdce o nutnosti mnou navrhovaných opatření.“3 Goebbels, který se toho času znovu a znovu tvrdošíjně snažil přimět Hitlera k jasným pokrokovým rozhodnutím v personální oblasti a přinutit ho ke zformulování jednoznačných rozkazů, se až krátce před Hitlerovou sebevraždou, bezprostředně po pádu Štětína, dozvěděl, proč zůstalo jeho jednání bez úspěchu. Hitler mu vysvětlil, že považoval za správné i v závažných situacích určité problémy raději celé týdny popisovat a vysvětlovat než okamžitě a důrazně udílet jasné rozkazy, to či ono učinit „tak a ne jinak“. Kdyby se generálové se svými úkoly neidentifikovali, nejenže by příkazy jen „strojově vykonávali“, ale po neúspěchu by mu i vyčítali: „Neříkali jsme vždy, že toto musí skončit nezdarem?“4 Tak tedy zůstaly až do hořkého konce téměř všechny vedoucí pozice ve vojenské oblasti, ve státním aparátu a ve straně obsazeny těmi, kteří se tam dostali díky Hitlerově podpoře. Potíže ve vedení a správě, které vzešly ze sporů mezi spolupracovníky a ze závisti mezi konkurenty uvnitř řídícího aparátu a jednotlivých instancí, Hitler nejenže toleroval, ale většinou mu i vyhovovaly, protože odpovídaly jeho záměrům. To, jak Goebbels viděl na sklonku svého života „velikány“ Říše dosazené Hitlerem, je dochováno v jeho deníku. Všude kolem viděl výsledky, dle jeho mínění, špatného Hitlerova vedení, všude viděl nevhodné muže na nejdůležitějších, klíčových pozicích. Tak si poznamenal o Martinu Bormannovi, „tajemníkovi Vůdce“, který podstatně ovlivnil nejen Hitlerovu personální politiku, následující: „Bormann se nyní nechová nejlépe. Obzvláště v otázce radikalizace naší války nesplnil to, co jsem od něj původně očekával… U těchto lidí se jedná o poloviční měšťáky. Revolučně sice myslí, ale nejednají. Nyní se však revolucionáři musejí dostat do vedení. Zdůrazňuji to Vůdci, ale Vůdce mi říká, že takových lidí má k dispozici jen málo.“5Alberta Speera kárá takto: „Speer nese spoluvinu na tom, že jsme dále vyráběli tyto staré a nepoužitelné stroje, které byly oproti těm nepřítelovým technicky pozadu, aniž bychom z toho mohli mít jakýkoli užitek.“6 Vzhledem k přímo nepřátelskému vztahu mezi Göringem a Goebbelsem se nelze divit tomu, že i Hermann Göring byl dle Goebbelsova mínění špatným mužem dosazeným Hitlerem na jedno z důležitých míst. „Krize v Luftwaffe,“ tak to nazývá Goebbels ve svém deníku, „je vysloveně technického rázu a Göring na tom nese vinu. Avšak Vůdce je přesto ochoten částečně za to Göringa zbavit zodpovědnosti, protože Göring, jak říká, nebyl dostatečně technicky vzdělán, aby tento vývoj včas předvídal. Rovněž byl obelháván svým generálním štábem. Nyní se snaží tento generální štáb Luftwaffe obelhávat i Vůdce, například ohledně rychlosti nových stíhaček jsou mu uváděna zcela chybná čísla. Vůdce je nyní spíše nakloněn tomu, poskytnout Göringovi určitou omluvu. Považuji to za zcela 16


nemožné. Je přímo směšné ještě nyní projevovat porozumění muži, který přivedl Říši do takové smrtelné krize.7 Když někdo jako Göring zcela vybočuje z řady, pak musí být přiveden k rozumu. Vyznamenáními ověšení blázni a samolibí, navonění floutci nemají ve vedení války co dělat. Buď se změní, nebo musí být eliminováni… Snad se teď Vůdci podaří udělat z Göringa znovu muže.“8 Většina ostatních vysokých důstojníků nepochodila u Goebbelse o mnoho lépe, ten pak s politováním konstatuje: „V předpokoji Vůdce čekají jeho generálové. Unavená společnost, která působí přímo deprimovaně. Je zahanbující, že Vůdce našel tak málo vojenských spolupracovníků hodných respektu. V těchto kruzích je pouze on sám jedinou výjimečnou osobností. Proč se však kolem něj nevytvořil žádný okruh generálů Gneisenauů a Scharnhorstů…9 Je takřka tragické vidět Vůdce, který je revolucionářem největšího formátu, obklopeného tak průměrnými lidmi. Vybral si vojenské spolupracovníky, kteří jsou velmi špatní. Sám nyní označuje Keitela a Jodla jako „tatíky“, kteří jsou unavení a opotřebovaní a kteří v současné tísni nepředložili žádná řešení velkého formátu.“10 Goebbels si však nestěžuje na to, že se Hitler v rozhodujících personálních otázkách není schopen dopracovat k odpovídajícím opatřením, nebo je toho schopen jen velmi těžko, až na konci války. Tak si například 7. listopadu 1943, když se bezúspěšně snažil převzít propagandu wehrmachtu a zdálo se mu, že ho do ní Hitler nedostatečně angažoval, zapsal do svého deníku: „Kéž by chtěl Vůdce konečně učinit rozhodnutí.“11 Dle Goebbelsových pozorování a osobních zkušeností je jisté, že nejpozději od roku 1943 byly Hitlerovy rozhodovací zvyky jen velmi těžko slučitelné s propagandistickým obrazem „vždy bleskově se rozhodujícího Vůdce“. Na tento záznam z jeho deníku z 28. března 1945 – „bylo by záhodno, aby Vůdce (Goebbelsem obdivovaný stejně jako dříve) nejen vyjadřoval a předkládal správné poznatky, ale aby z nich rovněž vyvozoval správné závěry“ – plynule navazuje závěr: „Člověk by mohl Vůdci vždy říct: Ano, máš pravdu. Vše, co říkáš, je správné. Avšak kde zůstávají činy?“12 Goebbels ignoroval, že Hitler musel obzvlášť v dané době brát v neposlední řadě ohled i na „mínění lidu“, přestože i jemu byly známy zprávy Bezpečnostní služby („Sicherheitsdienst“) předložené Hitlerovi po 20. červenci 1944 a týkající se nálady mezi lidem, v nichž se mimo jiné říkalo: „Je patrné zadostiučinění pociťované ohledně toho, že říšský maršál je znovu tady a že nestojí, nebo není postaven mimo, jak se lidé často domnívali.“13 Hitlerem podceňovaní, jako „tatíci“ označovaní důstojníci Keitel a Jodl sice zaujímali vysoká postavení, avšak nedisponovali odpovídajícími přímými pravomocemi k udílení rozkazů. Wilhelm Keitel byl šéfem vrchního velitelství

17

* Hitler: Tak vedl a řídil Adolf

ozbrojených sil (OKW)I existujícího od února 1938 coby Hitlerův generální štáb a vrchní ministerský úřad pro jednotlivé složky ozbrojených sil, které se do značné míry administrativně spravovaly samy. Coby šéf OKW působil jako jakýsi šéf Hitlerovy kanceláře, nejvyššího velitele wehrmachtu. Alfred Jodl, náčelník operačního štábu německých ozbrojených sil („Wehrmachtführungsstab“)II, který byl zřízen v srpnu 1940 a plánoval vojenské operace vrchního velitelství ozbrojených sil (OKW), měl ještě méně zplnomocnění než Wilhelm Keitel. Stejně jako byl Heinrich Lammers, šéf říšské kanceláře, považován za „instanci“, která měla koordinovat činnost jednotlivých ministerstev státní správy, tak byl polní maršál Keitel coby šéf vrchního velitelství ozbrojených sil (OKW) představitelem Nejvyššího říšského úřadu německých ozbrojených sil spadajícího rovněž do okruhu říšských ministerstev (takže Keitel byl vlastně v postavení ministra), který však vypracovával vlastní odborné projekty jen v málo resortech. Tyto úlohy byly z praktických důvodů přiděleny jednotlivým složkám wehrmachtu – pozemní armádě, námořnictvu a letectvu, které vždy disponovaly odborníky odpovídající kvalifikace a adekvátně personálně obsazenými úřady a odděleními a které mohly podle potřeby využít pracovní výsledky jednotlivých resortů vrchního velitelství ozbrojených sil (OKW), jež pro ně byly užitečné. Jejich povinností bylo odpovídajícím způsobem, případ od případu, buď na základě rozkazu samostatně připravit příslušné předpisy, výnosy a nařízení, anebo vypracovat z pověření OKW vlastní návrhy coby základy pro diskusi k určitým projektům. Když se dohoda nezdařila, bylo Keitelovým úkolem nalézt modus vivendi. Když se to nepodařilo ani jemu, pak konečné rozhodnutí připadlo na Hitlera coby Vůdce, nejvyššího velitele branné moci a vrchního velitele armády. Je pochopitelné, že takováto struktura rozhodovacích pravomocí ohledně rozkazů musela vést k tomu, že ve svých zplnomocněních silně omezený polní maršál Keitel se nezřídka ocitl v nepříliš příznivém postavení a byl vystaven různým tlakům. Zatímco vůči Keitelovi se všechny tři složky wehrmachtu – pozemní armáda, námořnictvo a letectvo – snažily prosadit své vlastní zájmy, vládl nad Keitelem všemocný Hitler, který své funkce coby nejvyšší a nezpochybnitelné instance v kritických situacích často ne právě taktně využíval. Připustil, aby se letectvo odvolávalo na svého nejvyššího velitele Göringa a jeho pravomoci coby říšského ministra a pověřence pro čtyřletý plán a tím se vyhýbalo uznání jiných hledisek a také porušovalo tradiční zásadu, že wehrmacht má být jednotný a že si žádná složka wehrmachtu nesmí nárokovat svébytnost. Říšské námořnictvo se „takřka I

Vzniknuvšího jako malý řídící štáb z původního Úřadu branné moci („Wehrmachtsamt“) zrušeného Říšského ministerstva války.

II

Dříve Úřad branné moci („Wehrmachtsamt“). 18


pravidelně“ vymlouvalo na mimořádné okolnosti s odůvodněním (jak si Keitel stěžoval i v Norimberku), že u něho nepanují „srovnatelné podmínky“.14 Rovněž pozemní armáda, největší složka wehrmachtu, chtěla nakonec uznávat jen své názory a zohledňovat jen svoje podmínky, a přitom se odkazovala na své dlouholeté zkušenosti, které námořnictvo ani letectvo nemohly mít. Tato skutečnost byla jedním z důsledků v podstatě nevojenského způsobu velení velitele a stratéga Adolfa Hitlera. Hitler nejen akceptoval, ale někdy dokonce i vítal, když se některá složka wehrmachtu snažila obejít OKW a dopředu pro sebe zajistit jeho rozhodnutí, což při Hitlerově stylu vedení a mentalitě mnohdy nebylo obzvlášť těžké. Tak musel Keitel, který byl odkázán na spolupráci s vedoucími oddělení a referenty všech složek wehrmachtu a na jimi udávané údaje, neúnavně zápasit s Hitlerovými spontánními rozhodnutími a snažit se dosáhnout co nejrovnocennějšího zohlednění požadavků příslušných složek wehrmachtu. To, že přitom musely vycházet najevo zvláštní rozpory a nesrovnalosti, je nasnadě. Zástupci příslušných složek wehrmachtu totiž nezřídka operovali vůči Hitlerovi s jinými čísly, údaji a zprávamiIII než vůči Keitelovi představujícímu pro ně „pouhého vojáka“. Do Keitelovy kompetence formálně spadaly všechny tři složky wehrmachtu, a musel tak při svých rozhodnutích vycházet z předpokladů, které velitel a stratég Hitler vycházející z politických a vojenských úvah často ignoroval. Hitler, který již v listopadu 1940 s rozčilením zjistil, že se mu letectvo snažilo imponovat lživými údaji15, pochopil a uznal, že Keitelův způsob práce zajišťující koordinaci jednotlivých složek a také jeho návrhy a rozhodnutí působily efektivně na všechny tři složky wehrmachtu. Keitel, zvyklý na pruskou vojenskou disciplínu a způsob velení, však přesto ani poté nedostal skoro žádnou šanci výrazněji se podílet na velení a řízení. Jeho objektivně oprávněné pokusy zabránit Hitlerovým spontánním zásahům a osobním pokynům zpravidla vybuchly a zůstaly bez úspěchu. K tomu všemu se ukázalo, že Hitler coby vojenský vůdce III Tak nebylo pro zasvěcence již brzy po začátku války žádným tajemstvím, že letectvo své úspěchy rádo zveličovalo (na rozdíl od námořnictva), a proto vypouštělo nepravdivé zprávy. Tak se například 27. 9. 1939 ve zprávě wehrmachtu oznamovalo, že uprostřed Severního moře byla německým bombardérem zničena britská letadlová loď a že bitevní loď byla poškozena „mnoha těžkými zásahy“. Pilot letadla (Göringem ihned povýšený ze svobodníka na poručíka) však pouze nahlásil, že ve střemhlavém letu uvolněná bomba spadla do Severního moře bezprostředně vedle boku lodi, aniž by bylo možné rozpoznat její efekt. Srovnej mimo jiné: Hümmelchen, Gerhard: Der Einsatz deutscher Luftstreitkräfte über der Nordsee vom 3. 9. 1939 bis 9. 5. 1940 (Nasazení německých vzdušných sil v Severním moři od 3. 9. 1939 do 9. 5. 1940). In: MarineRundschau (Námořnické rozhledy), Sešit 6/58, Frankfurt nad Mohanem, str. 301 a násl.). Ve skutečnosti však byla letadlová loď Ark Royal, kterou zpráva wehrmachtu sice nejmenuje, avšak jejíž jméno dal ve známost tisk, potopena teprve v listopadu 1941 německou ponorkou U 81. 19


považuje úřednické, byrokratické práce, bez nichž by tak různorodá a mnohovrstevnatá organizace, jako je OKW, nemohla být optimálně řízena, za jen těžko únosné břemeno. Při jeho četných zásazích do záležitostí OKW si neúprosně posloužil svojí vojenskou adjutanturou, což museli tradice znalí vysocí důstojníci, pocházející především z pozemní armády a z námořnictva, považovat nejen za pohrdání jejich vojenskými hodnostmi a služebním postavením.

20

2. Nerespektování pravomocí: žádné příkazy, ale jen dialogy a monology Hitler během války nerespektoval ani kompetence příslušných důstojníků (což ovšem v žádném případě nebylo vždy ke škodě vojska)I, ani nezbytnou odbornou práci juristů a znalců mezinárodního práva. Nerespektoval ani byrokratický aparát úředníků s jeho anonymními pracovníky, ani rady a rozhodnutí lidí z tohoto aparátu, ale naopak oceňoval „bezohledné lidi vůle“, kteří nedbali na právní pochybnosti. Takovým lidem dovolil, například coby generálním zmocněncům, vykládat si v určitých případech jeho záměrně „velkorysé“ a občas přímo libovolně interpretovatelné rozkazy dle vlastní potřeby, využívat přitom zapracovaný úřednický aparát ministerstev a zajistit si úspěšnost jejich opatření. Hitlerovi se zdálo být nepochopitelné, že zrovna jeho významní vojáci Keitel a Jodl nevykazovali porozumění pro určitá pravidla a formy jeho způsobu vojenského velení I

Například poté, co v říjnu 1942 viděl ve filmovém týdeníku nasazení těžkých pěchotních děl (SIG) ve Stalingradu a získal dojem, že by mohly být velmi úspěšně nasazeny při bojích v hustě osídlených oblastech, rozhodl se ihned nechat zvýšit produkci těchto malých a velmi pohyblivých děl, aniž to projednal s příslušnými důstojníky. Srovnej Heeresadjutant bei Hitler 1938 až 1943. Aufzeichnungen des Majors Engels. (Pobočníkem pozemní armády u Hitlera 1938–1943. Záznamy majora Engela), Stuttgart 1974, str. 130. Dále je citován jako Engel.

21


a řízení, a nechal je to pocítit. Tak se například stranil Jodla od srpna 1942 do konce ledna 1943 tak demonstrativně (což všichni v okolí denně zažívali), že mu při pozdravu ani jednou nepodal ruku. V Norimberku pak Jodl coby svědek vypověděl následující: „Každého podávání zprávy o stávající situaci se od toho dne účastnil důstojník SS. Bylo angažováno osm stenografů, kteří od toho dne zaznamenávali každé slovo. Vůdce už mi vůbec nepodával ruku. Už mě vůbec nezdravil, nebo mě pozdravil jen stěží, a tento stav trval až do 30. ledna 1943. Vzkázal mi přes maršála Keitela, že už se mnou nemůže pracovat…“16 Předcházelo tomu následující: 23. července 1942 formuloval Hitler s konečnou platností směrniciII „Braunschweig“, na základě níž měly být dosaženy na východní frontě významné úspěchy ještě před příchodem zimy. Jako pokračování ofenzivy armádní skupiny Jih, která byla započata s příchodem léta pod krycím jménem operace Blau, měly být zničeny mezi jiným ruské síly ustupující přes Don jižně a jihovýchodně od Rostova, dále mělo být přerušeno železniční spojení Tichorezk–Stalingrad a obsazeno celé východní pobřeží Černého moře. Mimo to očekával Hitler přechod Kubáně, obsazení hornaté krajiny poblíž Majkopu a Armaviru, získání oblasti okolo Grozného, blokádu osetské a gruzínské vojenské cesty, dobytí Baku a Stalingradu, blokádu šíje mezi Donem a Volhou a Donu a Volhy v oblasti Astrachaně.17 Ambiciózních cílů, později označovaných jako excentrické operace Stalingrad a Kavkaz18, nebylo dosaženo. Tyto cíle byly stanoveny především Hansem Speidelem, někdejším náčelníkem štábu v armádní skupině Erwina Rommela a pozdějším vrchním velitelem spojených pozemních sil ve střední Evropě. Německé jednotky sice k 6. září překonaly Kerčský průliv, obsadily Tamaňský poloostrov, překonaly Těrek, takřka dosáhly jádra Stalingradu a zabraly části města Novorossijsk, avšak Hitler chtěl zatlačit Rusy přes hory až k moři a dosáhnout Astrachaně, takže podle něj nebyl jím koncipovaný úkol splněn. Hitler důstojníkům nadával, obviňoval je, že důsledně nevykonávají jeho rozkazy a že nejsou schopní spolu s ním činit rozhodnutí „na život a na smrt“ a prosazovat je.19 Veškerý Hitlerův hněv zasáhl Alfreda Jodla, který chtěl přesunout těžiště operace na jih. Dne 8. září 1942 si Engel zapsal: „Člověk už tomu tady prostě nerozumí. Přes hádku V(ůdce) a Jodla se prostě nepřenesu. Jelikož jsem byl náhodou svědkem celého sporu, mohu si učinit obraz o tom, k jak velkému narušení důvěry došlo. Člověk měl dojem, že V(ůdce) je přímo naplněn nenávistí… Je zde strašná atmosféra, vztek a rozčilení V(ůdce) nevycházejí jen z opačných mínění II

„Směrnicí“ je zde rozuměno nařízení mající charakter rozkazu a zahrnující v budoucnu plánované operace, které se od příkazu odlišuje tím, že způsob jeho vykonání je do značné míry přenecháván na podřízených důstojnících, pracovištích a úřadech. 22

Nerespektování pravomocí: žádné příkazy, ale jen dialogy a monology

ohledně útoku na Kavkaz směr Suchumi, nýbrž mají hlubší kořeny. V(ůdce) už nespatřuje v Rusku žádný konečný cíl poté, co veškeré cíle léta 1942 nebyly dosaženy. Sám říkal, jak hrozný je strach ze zimy stojící za dveřmi. Na druhé straně nechce nikde ustoupit zpět.“20 Hitler káral Jodla z vrchního velitelství vojska a Haldera, šéfa generálního štábu, a také instance, které oba zastupovali, kvůli „nedostatku iniciativy“21. Ti se však ocitli tváří v tvář nerozhodnému, bezradně váhajícímu a zklamanému V(ůdci), který sice 9. září zprostil polního maršála Wilhelma Lista jeho postu a sám převzal velení armádní skupiny, avšak nedokázal říct, jak by se mělo pokračovat. Dne 14. října Engel znepokojeně konstatuje: „Člověk si u V(ůdce) může všimnout potlačovaného vzteku, ale také nejistoty: Co teď?“22 Nerozhodnost a bezradnost v rozhodujících situacích, které měly závažné důsledky a které jsou zde kriticky zaznamenané pozorovatelem a svědky, nepatřily u Hitlera k výjimečným jevům, nýbrž byly podstatnými prvky jeho charakteru, což také v nejužším kruhu dával občas najevo. Tak například 22. listopadu 1941, tři dny po Hitlerově rozhodnutí obsadit v roce 1942 Kavkaz a jižní hranici SSSR, Hitler otevřeně přiznal, že ho „již měsíce“23 trápí otázka, jak by se mělo pokračovat. „Z toho všeho vyplývá,“ poznamenal si Engel, „že (Hitler) ještě nemá jasno v tom, co chce. Celá situace ho přivedla k závěrům, které jsou podmíněné vlivy, kterým je vystaven: stranou, starými bojovníky, státem a konečně wehrmachtem.“24 Stále znovu museli důstojníci opouštět porady bezradní a skleslí. „Zase ne uspokojivá a nejistá situace,“ rezignoval vojenský pobočník například 24. listopadu 1941 a pokračoval, „ani V(ůdce) neudílí rozkazy, jen se vedou dlouhé dialogy a nakonec odcházejí vrchní velitel vojska a šéf generálního štábu s pocitem, že by mohli udělat to, co chtějí – mezitím dochází u V(ůdce) k jinému myšlenkovému pochodu, a všechno to, co bylo, už není pravda.“25 Generálové, se kterými bylo pohrdavě zacházeno a kterým byla vyčítána polovičatost, váhavost a vlažnost, zůstali na svých postech. K výměně Keitela a Jodla se Hitler nemohl odhodlat, i když přemýšlel o jejich nahrazení Albertem Kesselringem a Fridrichem Paulusem26; i přes své výhrady je totiž považoval za velmi potřebné. Pouze Halder, kterému se Hitler cítil být ještě méně zavázán než Keitlovi a Jodlovi, musel nakonec odejít. Engel o tom podává následující zprávu: „V(ůdce) propouští šéfa gen. štábu za zahanbujících okolností. Teprve krátce předtím se o tom dozvídám od Schm(undta) a je mi nařízeno se o něj postarat. Ha(lder) je velmi překvapen, se slzami v očích mi děkuje, že jsem u něj, a říká mi: Kdybyste zažil to, co se mi právě stalo, rozuměl byste, jak si vážím toho, že u mě jste.“27

23


Vrchní velitel se styděl, proléval slzy a vyklidil své místo. Hitler, který roku 1925 vykládal, že pro něj coby pro Vůdce nehrají osobní sympatie vůbec žádnou roli28, se ukázal být neschopen dále s Halderem spolupracovat. Naproti tomu s Keitelem a s Jodlem, který chtěl odejít sám od sebe, avšak nesměl to udělat, se Hitler nerozloučil. Ale Halder, který zjevně neuznával Hitlerův styl vedení a řízení, nepochopil, co se od něj očekává – že může vyvodit důsledky a sám odstoupit ze své funkce. Již od 4. září 1942 s ním Hitler jednal takovým způsobem, že by to za „normálních okolností“ muselo vést už jenom k jeho okamžitému odstoupení.III Gerhard Engel si zaznamenal: „důvěra k Halderovi je zničena“. Ten poprvé velmi drsně podával zprávu o stavu vojska. Šéf (Hitler) ho přerušil a doslova ho urážel: „Co mi chcete vyprávět o vojsku, pane Haldere, vy, který stejně jako v první světové válce jen sedíte na stejné židli, vy, který jste nikdy neměl černý odznak za zranění?IV Trapné. Říkám gen(erálu) HeusingeroviV, že šéf gen. štábu se musí nahlásit jako nemocný a že to se nedá nic dělat. Večer se V(ůdce) snažil tento výrok smazat tím, že se k Halderovi choval obzvlášť přátelsky.“29

III Tak Hitler například 19. 10. 1942 řekl, že „dlouho doufal“, že Halder „sám od sebe vyvodí důsledky“, cit. dle Engela, str. 131. IV Černý odznak za zranění dostávali vojáci po jejich prvním zranění. V Adolf Heusinger byl od října 1940 do října 1944 šéfem operačního oddělení generálního štábu pozemní armády. 24

3. Kdo chce zůstat, smí zůstat: výběr personálu v nejužším kruhu Kdo chtěl zůstat ve své funkci, obvykle také zůstat mohl, když snesl, že s ním bude pohrdavě zacházeno, že nebude respektován a že bude silně omezován ve své činnosti. Jen velmi zřídka Hitler někoho osobně propustil.I A když to učinil, tak se to většinou dělo oklikou. Pokáraní důstojníci, straničtí funkcionáři, úředníci a zaměstnanci se obvykle dozvěděli od kamarádů nebo kolegů ve stejném postavení, že už je Hitler nechce ve svém okolí vídat. Alfredu Jodlovi, který však nakonec musel na svém postu zůstat, to bylo na sklonku léta 1942 sděleno Wilhelmem Keitelem.30 Hubert Lanz, generál horských jednotek, který se v létě 1942 účastnil kavkazské ofenzivy a který v únoru 1943 svévolně změnil Hitlerův rozkaz udržet Charkov za všech okolností, byl o svém odvolání informován svým nástupcem Wernerem Kempfem. Polní maršál Günther von Kluge byl 17. srpna 1944 zproštěn vrchního velení na západní frontě a velení armádní skupiny B, o svém propuštění se dozvěděl od svého nástupce Waltera Modela. Dne 18. srpna 1944 pak spáchal sebevraždu.31 Hitler nepropustil svou rakouskou kuchařku Exnerovou, která dle zjištění Martina Bohrmanna a Heinricha Himmlera nebyla „čistou árijkou“, ale „poloviční židovkou“, nýbrž ji posílal stále znovu na dovolenou jen proto, že jí nechtěl do obličeje říct, že u něj vzhledem ke stavu věcí nemůže zůstat.32 Pro I

Franz Halder, kterého Hitler 24. 9. 1942 propustil („za zahanbujících okolností“), patřil k těm několika málo výjimkám. Snad v tom hrálo roli to, že otevřeně neschvaloval Hitlerův záměr přesunout na východní frontě těžiště operací na jih a pokoušel se Hitlera poučovat. 25


Hitlerovo chování vztahující se k takovýmto případům je typický následující příklad: Hitler nevycházel dobře se svým osobním sluhou Eugenem Bussmannem. Neustále se na něj zlobil a hněval, avšak na myšlenku propustit jej ho musel přivést teprve Heinz Linge, který už déle nemohl snášet Hitlerovo reptání a špatnou náladu. „Dobře,“ řekl Hitler Lingemu, „řekněte mu to.“33 Zjištění Hanse Speidela, že Hitler neměl odvahu Hubertu Lanzovi osobně sdělit, že ho odvolává z funkce34, je pouhou spekulací. Odvaha Hitlerovi nechyběla. Ale přímé, osobně sdělené propuštění nezapadalo do jeho principu řízení a vedení. Ti, kteří museli opustit jeho nebo jeho bezprostřední okolí, se to měli dozvědět od těch, kteří směli zůstat, nebo museli setrvat. Hitler se domníval, že tímto způsobem se u „vyhozených“ rozvine vědomí viny, které k němu postižené zcela připoutá. Nadto si vybíral své nejbližší okolí zčásti podle aspektů, za nimiž stojící motivy a úvahy lze lehce rozpoznat. Julius Schaub, jeho hlavní osobní pobočník a původem drogista, měl stejně jako Joseph Goebbels koňskou nohu a musel být obzvlášť vděčný za vyznamenání, které mu Hitler udělil. Ne bezdůvodně Hitler řekl: „Schaub by si lehl před mé dveře jako pes a bojoval by za mě až do posledního dechu.“35 Také Bruno Gesche, velitel Hitlerovy osobní stráže, by za normálních okolností mohl být jen stěží důstojníkem. Velmi rád pil a šilhal, takže měl Hitler za to, že by v případě potřeby vůbec nebyl schopen střílet. Jeho řidič Erich Kempka byl ženatý se svou tehdejší ženou,II která i během jejich manželství spala s jinými muži a občas přiváděla Kempku do trapných situací. Alwin Albrecht, od července 1939 Hitlerův osobní pobočník, musel 30. června 1939 na pobídku Ericha Raedera odejít z námořnictva kvůli sňatku neodpovídajícímu jeho společenskému postavení.36 Osobní lékař Theo Morell působil odpudivě a většinou páchl potem tak nepříjemně, že se hnusil nejen Evě Braunové. Martin Bormann, Hitlerův osobní tajemník, a Heinrich Himmler, říšský vůdce SS, měli kromě dětí ze svých manželství i děti s jinými ženami, s nimiž se pravidelně stýkali až do konce života. Na Josepha Goebbelse, který vypadal jako karikatura ze Streicherova „Stürmeru“, se soustředily ironické vtipy sprostých posměváčků, které shazovaly a poškozovaly celý režim. Hitler připustil, aby Goebbels přivedl do rozpaků sám sebe, svůj úřad a konečně dokonce i Hitlera samotného kvůli jeho milostnému dobrodružství, které mělo i kriminální ráz.III Nadto Goebbels II

Sňatek byl na Hitlerův podnět anulován.

III Fritz Wiedemann podal zprávu o tom, že Goebbels prý před převzetím moci zpronevěřil 30 tisíc marek ze stranické pokladny a použil je pro jednu ze svých přítelkyň, což Hitlerovi potvrdilo gestapo. Hitler však Goebbelsovi nic nevyčítal, důkazy si nechal pro sebe, a tak měl Goebbelse v hrsti. Srovnej Wiedemann, Fritz: Der Mann, der Feldherr werden wollte. (Muž, který se chtěl stát vojevůdcem.) Erlebnisse und Erfahrungen des Vorgesetzten Hitlers im Ersten Weltkrieg und 26


vytvářel napětí a nevraživost v nejužším kruhu Hitlerových spolupracovníků a poradců při rozhodování. Tak si Rosenberg například dne 6. února 1939 zapsal do svého deníku: „Potom přišla řeč na dr. G. (Goebbelse). Byli jsme toho názoru, že snad je z morálního hlediska největší přítěží N.(árodního) S.(ocialismu)… Dříve jsme nadávali na židovské generální ředitele, kteří vyvíjeli sexuální nátlak na své zaměstnankyně. Dnes to dělá dr. G. (Goebbels)… Himmler (odpověděl, autor): „Případů je spousta. Výpovědi žen o nátlaku, který na ně byl vyvíjen, jsou nyní zaprotokolovávány… Některé protokoly jsem dal Vůdci.“37 Přestože Hitler vyhrožoval, že nadřízení, kteří by své podřízené nutili k sexuálním úkonům, by byli potrestáni vězením, nic proti Goebbelsovi nepodnikl (kromě případu Goebbels – Lída Baarová). Goebbels směl dokonce 25. února 1939 v kruhu starých spolubojovníků beztrestně vykládat, že jestli Hitlerovi nevyhovuje jeho (Goebbelsův) život, „měl to uvážit“ v roce 1924.38 Bude žít, jak se mu zlíbí. Goebbels zůstal a po Hitlerově smrti se ještě dokonce na pár hodin formálně stal „říšským kancléřem“, jak to určil Hitler, přestože byl s Goebbelsem dle údajů Alfreda Rosenberga již „vnitřně hotov“39, „nepropouštěl ho už jenom ze státně-politických důvodů“, „spoléhal na újmu, kterou byl“ pro Goebbelse „jeho vzhled“40 a ponechal ho v jeho úřadech a funkcích. Obvykle se slušelo, aby byl člověk v takovýchto případech Hitlerem bez okolků vyštván nebo okamžitě jinak potrestán. Když se Göring snažil na jaře roku 1941 přimět Hitlera k tomu, aby byl vydavatel novin „Stürmer“ Julius Streicher – nechvalně proslulý muž zapletený do choulostivých kriminálních případů – postaven před soud kvůli korupci a „poškození obrany říše“, Hitler to příkře odmítl s vysvětlením, že takovou laskavost celému židovskému národu neprokáže.IV Hitler znal slabiny svých pomocníků a pomahačů a také je zmiňoval, kdykoli to považoval za vhodné. Jak málo tomu ovšem rozumělo jeho bezprostřední okolí, pokud se ho to bezprostředně netýkalo, exemplárně ukazuje poznámka Gerharda Engela: „Je to pro člověka záhada“41, přičemž takto Engel komentoval Hitlerovo rozhodnutí v případu Streichera. Hitler si k sobě připoutával ministry, důstojníky a staré spolubojovníky pomocí finančních dotací. Tak například říšskému vedoucímu („Reichsleiter“) Philippu Bouhlerovi, který byl od roku 1939 pověřen prováděním programu eutanazie seines späteren persönlichen Adjutanten (Zážitky a zkušenosti Hitlerova nadřízeného z první světové války a jeho pozdějšího pobočníka), Velbert und Kettwig 1964, s. 197. Dále je citován jako Wiedemann. IV Srovnej Engel, s. 97 a násl. Göring pověřil Bodenschatze tím, aby předložil Hitlerovi důkazy (20. 3. 1941), které by Streicherovi velmi přitížily. Hitler vyzdvihnul Streicherovy zásluhy o stranu a jeho boj proti židovstvu a oznámil, že tato věc bude vyřízena „uvnitř strany“, což se také stalo. 27


a který napsal Hitlerův životopis, čímž si vydělal spoustu peněz, dal Hitler 100 tisíc marek. A to poté, co si u něj Bouhler stěžoval, že by nemohl zaplatit za svou knihu Adolf Hitler daně.42 Otto Meissner dostal sto tisíc marek,43 Heinrich Lammers 600 tisíc marek.44 Polní maršálové obdrželi pozemky a peníze a také jejich vdovy mohly v některých případech počítat se značnými sumami.V To, že celá řada významných důstojníků přece jen musela po neshodách s nejvyšším velitelem dát své funkce k dispozici, bylo primárně důsledkem Hitlerova pojetí vedení, řízení a metod, které při tom používal. Šlo mimo jiné o tyto důstojníky: všichni vrchní velitelé armády (Kurt von Hammerstein, Werner von Fritsch a Walther von Brauchitsch), všichni náčelníci generálního štábu armádyVI (Ludwig Beck, Franz Halder, Kurt Zeitzler a Heinz Guderian), jedenáct z osmnácti polních maršálů armády,45 dvacet jeden z třiceti sedmi generálplukovníků46 a až na Ferdinanda Schörnera všichni vrchní velitelé armádní skupiny Sever47 (Wilhelm von Leeb, Georg von Küchler, Georg Lindemann a Johannes Friessner). Abychom zde rozlišili všechny možné důvody vedoucí k odchodu důstojníků, je třeba říci, že dalšími sekundárními důvody, které přispěly k propuštění některých zmíněných důstojníků, byly: staré spory jako v případě Hammersteina,VII nemoci jako u Brauchitsche,VIII „nedostatek schopností“ či situačně podmíněné „selhání při velení“ jako v případě Küchlera a Guderiana.IX Kdo ztratil Hitlerovu přízeň a cítil, že by bylo vhodné navrhnout svůj odchod, mohl obvykle rovněž počítat s tím, že jeho přání bude splněno. V případě, že nebyl úsudek nemocného hypochondra Hitlera, který s přibývajícím trváním války stále častěji vyhrožoval svým skonem, zakalen chorobně přehnanou nedůvěrou, nebo když ho V

Dle Lammersových údajů činily výdaje pro vdovu polního maršála von Reichenau 1,2 milionu marek. Srovnej Kempner, Robert M. W.: SS im Kreuzverhör (SS při křížovém výslechu), Mnichov 1964, str. 209 a násl.

VI Generál Hans Krebs, poslední náčelník generálního štábu armády, si vzal na konci války v Berlíně život. VII Hammerstein, od roku 1930 do roku 1934 šéf vrchního velitelství armády a jeden z nejbližších poradců Schleichera, varoval 26. 1. 1933 říšského prezidenta Hindenburga před Hitlerem, což mu Hitler nikdy neodpustil. Hammerstein se v roce 1933 „ani jednou neodvážil“ Hitlerovi zavolat a sdělit mu, že reichswehr nemůže za žádných okolností uznat jeho kancléřství (jak to říkal například 21. 5. 1942). Srovnej Picker, Henry: Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier 1941–1942 (Hitlerovy hovory u stolu ve Vůdcově hlavním stanu 1941–1942), Stuttgart 1963, str. 367. Dále je citován jako Picker. VIII Von Brauchitsch, který 19. 12. 1941 složil velení, trpěl těžkou srdeční chorobou. Hitler sám převzal vrchní velení vojska poté, co se vyjádřil, že „trochu organizačního velení může dělat každý“. IX Küchler byl 14. 1. 1944 nahrazen Walterem Modelem, Guderian pak 28. 3. 1945 Hansem Krebsem. 28


příliš nesužovaly jeho choroby, situace na frontě a zprávy z domova mu zrovna neuštědřily příliš velkou ránu a když mu bůh války přespříliš neodpíral svoji přízeň. Keitel a Jodl po určité době chtěli podat demisi, museli zůstat, přestože ani je Hitler nepovažoval za žádné ideální vojevůdce. Avšak lepší, jak se domníval, by nenašel. Polnímu maršálovi Federu van Bockovi, který ho na podzim 1941 upozornil na těžkosti, které by s sebou přinesl útok na Moskvu, takže by podle něj bylo lepší strávit zimu v opevněných pozicích, Hitler 24. září 1941 vykládal: „Když jsem ještě nebyl říšským kancléřem, myslel jsem si, že generální štáb se podobá řeznickému psu, kterého je třeba mít pevně na obojku, protože jinak by hrozilo, že napadne každého cizího člověka. Poté, co jsem se stal říšským kancléřem, jsem musel konstatovat, že německý generální štáb je vším, jen ne řeznickým psem. Tento generální štáb mi neustále bránil dělat to, co jsem považoval za nutné. Generální štáb byl proti zbrojení, obsazení Porýní, anexi Rakouska, obsazení Československa, a nakonec dokonce proti válce s Polskem. Generální štáb mě odrazoval od ofenzivního postupu vůči Francii… Já jsem tím, kdo musí tohoto řeznického psa stále pobízet.“48

29

4. Důstojníci: „bohužel žádní řezničtí psi“ „Řezničtí psi“, které neskutečně verbálně agresivní Vůdce Hitler hledal mezi nejvyššími důstojníky, v každém případě existovaliI, avšak nebyli vhodní pro funkce, které zastávali Keitel a Jodl. Zjištění, že nemá „řeznické psy“, připravilo Hitlera o klid a vyrovnanost v jednání s jeho maršály, vrchními veliteli a generály, jež jsou pro vojevůdce a stratéga tolik potřebné. Neustále vybuchoval a jen s námahou skrýval svůj hněv a zlost na „pány v polní šedi“, jak neúprosně dokazují záznamy jeho vojenského pobočníka Engela. Hitler nebyl schopen spatřovat v důstojnících partnery se specifickými znalostmi již v době, kdy byl ještě tělesně zdráv, po psychické stránce pružný a v každém ohledu mimořádně odolný. Později, obzvlášť výrazně pak od konce roku 1942, poté, co se dlouho a pečlivě připravovaný válečný plán rozvinul a na jeho místo nastoupila fáze reakce na akce nepřátel, mu v tom, aby svým důstojníkům projevoval respekt a odpovídajícím způsobem s nimi jednal, zabránily neúspěchy na frontách a důsledky spojeneckého bombardování území Říše, předčasná senilita a tvrdohlavá nepoučitelnost, chorobná nedůvěra a důsledky jeho nemocí. Od té doby Hitler velel a řídil bez strategických nápadů a bez válečného plánu (existoval už jenom jistý základní plán) a vyčkávavě vyhlížel vojenské a národněsocialisticky orientované vůdce, kteří by byli připraveni a schopni vzít na sebe rizika, zvrátit situaci na bojištích a nakonec přece jen dosáhnout vítězství, ve které už sám nevěřil.II

I

Jedním z nich byl například Ferdinand Schörner.

II

Prokazatelně od 12. prosince 1941. 31


To, co Hitler chytře a poučně formuloval roku 1925III na počátku obnovení (v roce 1923 rozpuštěné) NSDAP, bylo u zkušeného Vůdce věcí minulosti. Už dávno se jeho pohled nezaměřoval především na to, co jeho spolupracovníci uměli a čeho byli pod jeho vedením schopni, nýbrž na to, co vykonat nedokázali. To, že tyto podmínky musely vytvářet ve špičce vedení neklid a nejistotu, si Hitler nechtěl připustit. Dokud byl Hitler přesvědčen, že se od stolu vymyšlené plány dají uskutečnit a že také vyjdou, tak navenek dominovaly i po osobní stránce klidná jistota a důvěru budící rutina. Když si Hitler 15. července roku 1941 ještě myslel, že může japonského velvyslance hraběte Ošimu ujišťovat o tom, že nevěří, že by v Rusku „uprostřed září ještě museli bojovat“49, neboť „ruská válka je vyhraná“50, byl podle něj samotného ještě v situaci Vůdce, který disponuje „maršály historického formátu“.51 Tehdy však skoro nikdo netušil, že bude toto přesvědčení trvat jen tak dlouho, dokud „se do soukolí výkonného aparátu nedostane nějaký písek, který mu bude bránit v chodu“. Písek, který vyvedl z rovnováhy mechaniku aparátu, se objevil ke konci října 1941 s počínajícím obdobím bahna, které nejenže zastavilo operace západně od Moskvy na čtrnáct dní,IV ale také vyžadovalo od nejvyššího velitele wehrmachtu „neplánovaná“ a flexibilní rychlá rozhodnutí. Těch však Hitler nebyl schopen. V rozporu s jeho nařízením z 21. srpna 1941 neusilovat o zabrání Moskvy (coby nejdůležitějšího cíle) před začátkem zimy nařídil již 6. září, odkazuje na existující a jím předtím zavrhovaný plán vrchního velitelství pozemní armády, vše vsadit na „kartu Moskva“ a ještě před příchodem zimy zničit ruské skupiny stojící před Moskvou.V „Je to k pláči a zahanbující,“ poznamenal si jeho vojenský pobočník Engel, „nad vším je zdrcující zjištění, že V(ůdce) dost jasně nevyjadřuje a nezdůvodňuje, co chce. Je ‚úspěchem‘, že vrchní velitel pozemní armády a náčelník generálního štábu ‚rezignují a na základě Hitlerem vyjádřeného III Srovnej odpovídající výklady ve 2. části knihy. IV 15. 11. 1941 se znovu pokračovalo v postupu na Moskvu. V Srovnej Hitlers Weisungen für die Kriegsführung 1939–1945. (Hitlerovy směrnice pro vedení války 1939–1945), dokumenty Vrchního velitelství ozbrojených sil, vydané Waltherem Hubatschem, Frankfurt nad Mohanem, 1962. V této knize citováno dle kapesního vydání, Mnichov, 1965, str. 174 a následující. K časovému plánu srovnej též KTB OKW I (Kriegstagebuch des Oberkommando der Wehrmacht – Válečný deník Vrchního velitelství wehrmachtu), 1940 až 1941, str. 1056. 12. 10. 1941 Hitler nově stanovil, že eventuální kapitulace Moskvy nesmí být přijata. Srovnej KTB OKW I., sv. I, str. 1070. Moskva a Leningrad, jak to podával například finskému ministru zahraničních věcí Rudolfu Winnigovi 27. 11. 1941, že musejí „být zničeny“. Srovnej Hillgruber, Andreas: Staatsmänner und Diplomaten bei Hitler (Státníci a diplomati u Hitlera). Důvěrné záznamy o rozhovorech se zahraničními zástupci 1939–1941. Svazek I., 1939 až 1941, Frankfurt nad Mohanem, 1967, str. 643 (Svazek II: 1942–1944, Frankfurt nad Mohanem, 1970). Dále citováno jako Hillgruber, Státníci. 32

Důstojníci: „bohužel žádní řezničtí psi“

názoru dělají, co považují za správné‘.“VI Goebbelsovy námitky vůči Hitlerovým metodám řízení vznesené roku 1945 by také mohly být vyjádřeny již na podzim 1941. V této knize bude též prokázáno, že by tyto výtky byly rovněž oprávněné již více než dvacet let předtím.VII

VI Engel, str. 113 a násl. Odpovídajícím způsobem Engel reaguje na situační poradu z 24. 11. 1941: „Zase neuspokojivá a nejistá situace,“ píše (tamtéž str. 115) a pokračuje, „ani V(ůdce) neudílí rozkazy, jen se vedou dlouhé dialogy a nakonec odcházejí vrchní velitel vojska a šéf generálního štábu domů s pocitem, že by mohli udělat to, co chtějí.“ VII Srovnej k tomu výklad ve 2. části knihy. 33

5. Vyčkávání namísto udílení rozkazů Kdykoli Hitler učinil nějaké rozhodnutí, mělo obvykle již svou „historii“, nevzniklo tedy v jeho mysli během chvíle, ale honilo se mu hlavou už týdny i déle, případně znovu sáhl k hotovým konceptům či plánům a pouze je poupravil. To, že takovýto způsob rozhodování někdy musel mít negativní důsledky, přirozeně obzvlášť na bojištích, na nichž se podmínky často rychle a zásadně měnily, Hitler nerozeznal nebo to nechtěl akceptovat. Použijeme-li zde ještě jednou stejný příklad, tak 6. září 1941 Hitler sáhl kvůli nedostatku vlastních rychlých strategických a taktických nápadů odpovídajících charakteru rozhodnutí ke starému konceptu vrchního velitelství pozemní armády, což nebylo vzhledem k předešlým operacím a situaci na frontě to neoptimálnější řešení, zvláště když se nebyl schopen dopracovat k vytvoření těžiště operací.I Zatímco docházelo k následujícím událostem – dne 2. listopadu 1942 zahájila 8. britská armáda (Montgomery) průlom pozicemi německo-italské tankové armády Afrika, 3. listopadu Erwin Rommel začal ustupovat z pozice El-Alamejnu, 6. listopadu britská 8. armáda oznámila, že po dobu bitvy u El-Alamejnu získala 30 tisíc zajatců, ukořistila 350 tanků a 400 děl, o den později se spojenci vylodili v Maroku a Alžírsku a následovala jedna rána za druhou – připravoval si Hitler na Berghofu řeč mající sugerovat optimismus a víru ve vítězství, kterou chtěl pronést před starými spolubojovníky v mnichovské pivnici Löwenbräukeller I

Tváří v tvář Antonescovi Hitler 6. 8. 1941 prohlašoval, že chce dobýt Moskvu až teprve po dosažení svých dalších cílů (Leningradu a nalezišť železné rudy na jihu Ruska). Srovnej Hillgruber, Státníci, str. 619. 35


a kterou tam také 8. listopadu pronesl.52 Rozpory mezi rétorickým výkonem Hitlera, jeho agresivními formulacemi a jeho hranou důvěrou v budoucnost na jedné straně a jeho strategickým vedením války na straně druhé velmi znepokojovaly zodpovědné důstojníky.53 Flexibilní řízení operací v dlouhodobější perspektivě a vojenská rizika patřily k vojenským principům velení a řízení, které Hitler stále méně praktikoval. V Mnichově Hitler zkresloval skutečnosti, verbálně daleko předbíhal události a chtěl se tím „ukázat“ jako silný Vůdce plný důvěry v budoucnost. Tvrdil tak veřejně před celým světem, že Stalingrad už téměř celý dobylII a že jeho přítel Mussolini si již pohrává s myšlenkou poradit mu, aby opustil Rusko, protože by tam on sám nemohl být vítězem.III Zatím však velící důstojníci v Hitlerově okolí denně zažívali, jak nejistě, bezradně a slabě Hitler ve skutečnosti velel a řídil. Toto se dělo i v souvislostech, v nichž dominovaly nikoli vojenské, ale ideologické otázky, což se zřetelně ukázalo například již roku 1941 ve spojitosti s rozkazem o komisařích.IV Přestože Hitlerovi v ideologicky určených případech stačilo čerpat z rozsáhlé a tisíckrát ověřené výbavy argumentů a rezervoáru příkladů, ani zde se ze zásady nerozhodoval tak ofenzivně, že by po rozhodnutí okamžitě musel následovat čin. Nicméně se přitom nezalekl riskantních rozhodnutí, zvláště když je sám nemusel proměňovat v činy – předpokládal totiž významnou spoluúčast úřadů a osob, které musely jednat v jeho jménu. Hitler, jak coby hlava státu a vlády, tak coby vojevůdce a stratég, neustále odkládal významná ofenzivní rozhodnutí. Coby vojevůdce například od roku 1943 neopustil vedlejší bojiště a fronty a dobrovolně se nevzdal dobytých oblastí fronty ve prospěch rozhodujících bojišť, i když by to bylo na základě stavu věcí bezpodmínečně nutné. Na druhé straně však v určitých situacích tak málo váhal agresivně zavádět ideologicky odůvodněná opatření (což působí na první pohled rozporuplně)V, dokonce i když se jednalo o jednoznačný zločin, a jejich realizace tak musela zákonitě vzbudit otevřenou nevoli i skrytý odpor.VI II

„Chci dojít k Volze,“ řekl Hitler 8. 11. 1942 nápadně klidně, „a sice na určitém místě, v určitém městě. Náhodou nese jméno samotného Stalina. Ale jen si nemyslete, že jsem tam vpochodoval jen z tohoto důvodu… Tam se totiž odřízne 30 milionů tun transportu, z toho téměř 9 milionů tun ropy. Tam se totiž setkávala všechna pšenice přivezená na lodích z obrovských ukrajinských území Kubáně, aby byla transportována na sever. Tam se těžila manganová ruda; tam bylo gigantické překladiště. To chci dobýt a – víte – my jsme skromní, my ho totiž máme. Je tam už jen pár docela malých míst.“ Völkischer Beobachter z 10. 11. 1942.

III Mussolini to Hitlerovi bezúspěšně přednesl 1. 12. 1942. IV Srovnej str. 38 a násl. V

Srovnej k tomu mj. str. 195 a násl.

VI Když se Jodl a ostatní důstojníci vyslovili proti rozkazu o komisařích, Hitler rozčileně vykládal: „Nemohu vyžadovat, aby mí generálové rozuměli mým rozkazům, ale vyžaduji, aby se jimi 36

Vyčkávání namísto udílení rozkazů

Na otálení s provedením rozkazů, příkazů a nařízení Hitler obvykle reagoval tak, že nějakou dobu zachovával mrzuté mlčení (kromě případů, které se týkaly ideologických otázek). Někdy to dokonce dělal tak dlouho, že příslušná rozhodnutí už nebyla aktuální. Tak například věděl, že se důstojníci wehrmachtu nechvalně proslulým rozkazem o komisařích (vydaným již před začátkem ruské války54) „buď vůbec neřídí, nebo se jím řídí jen váhavě“,VII avšak nebyl ochoten nebo schopen z toho vyvodit disciplinární nebo personální důsledky. Teprve v říjnu 1942, když při debatě o jím inscenovaném rozkazu o komandech narazil na odpor především ze strany Alfreda Jodla, který apeloval na rozvážení rozkazu z hlediska mezinárodního práva, předhodil Hitler důstojníkům, že bojkotovali jeho někdejší rozkaz55, aniž by však někdo z nich byl pohnán k odpovědnosti. Geneze obou rozkazů na jedné straně exemplárně ukazuje, jak Hitler taková opatření zaváděl a prosazoval, a na druhé straně naznačuje, jak delegoval zodpovědnost a během přípravy rozkazu ji rozdělil tak, že na konci nebylo možné označit coby odpovědného původce nebo autora žádného jednotlivce ani žádnou skupinu či úřad.

řídili.“ Srovnej Zápisy z jednání – Proces proti hlavním válečným zločincům před mezinárodním vojenským soudem, Norimberk 1947, sv. XV, str. 340. Dále citováno jako IMT. VII V tomto rozkazu se mimo jiné říkalo: „Když budou komisaři zadrženi v boji nebo v odboji, je třeba je ze zásady okamžitě zastřelit… Tito komisaři nejsou uznáváni jako vojáci, mezinárodně platný zákon o válečných zajatcích se na ně nevztahuje. Po jejich izolaci je třeba je zlikvidovat.“ Citováno dle Maser, Werner: Norimberk. Tribunál vítěze, Düsseldorf 1977, str. 295 a násl. Dále citováno jako Maser, Norimberk. Tento příkaz byl 5. 5. 1942 „nejdříve na zkoušku“ zrušen (srovnej Maser, Norimberk, str. 315), aby se u komisařů podpořila ochota přeběhnout nebo se vzdát. Srovnej Válečný deník vrchního velitelství wehrmachtu (velící štáb wehrmachtu), sepsaný a komentovaný Andreasem Hillgruberem, Frankfurt nad Mohanem, sv. II, str. 341. 9. 10. 1942 byla v Rudé armádě funkce komisařů zrušena. 37

6. Sto dní na jeden rozkaz Nicméně tyto rozkazy nevznikly způsobem, který by byl ve vojenské oblasti obecně běžný. Tak například uplynulo asi sto dní od doby, kdy Hitler vyslal první impulz k vydání takzvaného rozkazu o komisařích, do chvíle jeho skutečného vydání. Dne 3. března 1941 vykládal Hitler svým velitelům a náčelníkům štábů v rámci komentářů k „instrukcím pro konečné znění“ (instrukcí týkajících se zvláštních území ke směrnici č. 21 – operace Barbarossa), že německé vojenské soudy nesmějí mít nic společného s plánovaným odstraněním ruských komisařů tajnou polní policií. To bude, jak poučoval Hitler důstojníky, věcí vojska.56 O čtrnáct dní později, 17. března, pokračoval a prohloubil první návrh s vysvětlením, že ve válce proti Rusku bude potřeba brutálního násilí, neboť bolševismus představuje asociální zločinnost, takže pro tradiční přístup vojenského kamarádství v boji zde nesmí být místo. Za dalších čtrnáct dní to upřesnil a vykládal, že ani s politickými funkcionáři, ani s komisaři vojska není třeba zacházet jako s vojáky nebo s válečnými zajatci.57 Konečně 6. června 1941, téměř deset týdnů poté a dvacet tři dny potom, co byl 14. května 1941 vydán Vůdcův výnos o vykonávání válečného soudnictví na území „Barbarossa“, dal Walter Warlimont z příkazu šéfa vrchního velitelství wehrmachtu do oběhu rozkaz o komisařích coby tajnou záležitost velení („Geheime Kommandosache“), která se směla dostat jen k vrchním velitelům armád a šéfům leteckých armád. Velitelé a komandéři směli být vrchními veliteli informováni o obsahu rozkazu pouze ústně.58 Říkalo se v něm mimo jiné: „V boji proti bolševismu nelze počítat s tím, že se nepřítel bude chovat dle zásad lidskosti a mezinárodního práva. Nenávistné, kruté a nelidské zacházení s našimi zajatci lze očekávat obzvláště od politických komisařů všeho druhu, kteří jsou skutečnými nositeli odporu. Je nesprávné s těmito elementy šetrně zacházet a v jednání s nimi zohledňovat mezinárodní právo… Původci asijských

39


bojových metod jsou političtí komisaři… Když tedy budou zadrženi v boji nebo odboji, je třeba je ze zásady okamžitě zastřelit.“59 Začátkem března 1941 začal Hitler tento rozkaz ústně připravovat. Teprve zhruba o osm týdnů později, začátkem května, předložil vrchní velitel pozemní armády svůj „návrh výnosu“, jehož vytvořením jej Hitler pověřil koncem března. Tento návrh předal Eugen Müller, generál a člověk „pro zvláštní účely“ u vrchního velitele pozemní armády Walthera von Brauchitsche, šéfovi vrchního velitelství wehrmachtuI s žádostí, aby ho nejen vzal na vědomí, ale rovněž ho i on sám „přezkoumal“.II Walther von Brauchitsch, Eugen Müller, Wilhelm Keitel, Alfred Jodl, Bernhard von Lossberg, Kurt von Tippelskirch – vedoucí proviantní skupiny oddělení L („Landesverteidigung“ – obrana země) na vrchním velitelství wehrmachtu – a Walther Warlimont – šéf oddělení L – všichni tito muži a ještě další byli zapojeni do aparátu, který realizoval přípravu komisařského příkazu, přičemž na každého z nich byly kladeny odlišné požadavky. Komisařský rozkaz byl pak na Hitlerův pokyn konečně vydán vrchním velitelstvím ozbrojených sil 6. června. Sto dní na návrh jednoho rozkazu a jeho vydání – to bylo příliš i na takového váhavce, jakým byl Hitler. Vznik rozkazu o komandech měl tedy jiný průběh. Přesně šestnáct měsíců po vydání komisařského příkazu, 7. října 1942, překvapil Hitler, který mezitím získal v ruské válce obrovské zkušenosti s jednáním s významnými důstojníky, generálplukovníka Jodla, zodpovědného za text každodenně v rádiu vysílaných zpráv z fronty „Wehrmachtsbericht“III, dodatkem ke zprávě z daného dne, který šéfa OKW vyděsil.IV „Vrchní velitelství ozbrojených sil je nuceno nařídit následující: V budoucnu budou německé jednotky se všemi teroristickými a sabotážními jednotkami Britů a jejich pomahačů, které si nepočínají jako vojáci, ale jako banditi, také I

Müllerovo psaní (tajná záležitost velení – Geheime Kommandosache) bylo určeno „panu šéfovi vrchního velitelství wehrmachtu, do rukou pana generála Warlimonta nebo jeho zástupce v úřadě“. Dokument citován v Maser, Norimberk, str. 302 a násl.

II V příloze Müllerova dopisu (jím podepsané, tajné záležitosti velení – Geheime Kommando sache) týkajícího se návrhu výnosu se mimo jiné říká: „… s žádostí o obeznámení se a brzké přezkoumání.“ Dokument citován v Maser, Norimberk, str. 302. III Prostřednictvím této zprávy se museli o válečné situaci informovat i polní maršálové, velitelé skupin armád a vrchní velitelé armád. Hitler je podrobněji zpravil o situaci tehdy, když jim přikázal přijít do jeho hlavního stanu. IV Po úspěšné operaci britských komand vedené proti glomfjordské vodní elektrárně v Norsku sice museli důstojníci počítat s tím, že Hitler vydá podobné nařízení, avšak když jím Hitler 7. 10. 1942 vyhrožoval, byli přece jenom přinejmenším zaskočeni. K rozkazu o komandech srovnej také: Válečný deník vrchního velitelství ozbrojených sil, Frankfurt nad Mohanem, 1963, sv. II, 2, 1942, str. 852. 40

Sto dní na jeden rozkaz

nakládat nikoli jako s vojáky, ale jako s bandity, a kde se jen objeví, budou nemilosrdně zlikvidovány.“60 Takto Hitler formou příkazu vyhrožoval. Čtrnáct dní poté byla vydána Hitlerova směrnice č. 46 – rozkaz o komandech. I čtrnáct dní však byla docela dlouhá doba na formulaci rozkazu, který Hitler již veřejně avizoval prostřednictvím celosvětově poslouchaných zpráv „Wehrmachtsbericht“ a kterým se snažil vytvářet vyděračský nátlak. Během norimberského procesu s hlavními válečnými zločinci, v němž musel Jodl v nepřítomnosti Hitlera „položit hlavu na špalek“ za rozkaz o komandech, dospěli žalobci a soudci k závěru, že Jodl je v tomto ohledu skutečně vinen. Avšak to bylo rozhodnutí soudu, jenž nemusel zkoumat Hitlerovy metody velení a řízení a jeho díl spoluviny na zločinech, který však musel pátrat po vinících, jež by také mohl odsoudit a potrestat. Dne 4. června 1946 popisoval Jodl v odpovědích na otázky svého obhájce Franze Exnera, jak tento rozkaz vznikl. V protokolu se mimo jiné říká: „Jodl: Poté, co Vůdce tento dodatek napsal, obrátil se na polního maršála Keitela a na mne a požadoval vykonávací rozkaz k tomuto obecnému oznámení ve zpravodajství Wehrmachtsbericht. Přitom nám dal zároveň podmínku: nechci žádné válečné soudy. Prof. dr. Exner: Vytvořil jste pak návrh? Jodl: Měl jsem spoustu pochybností, kterých jsem se v žádném případě nemohl zbavit ani podrobným prohlédnutím haagského Řádu války pozemní. Ani polní maršál Keitel, ani já jsme takový návrh nezhotovili, můj štáb však asi z vlastní iniciativy vyžadoval od různých pracovišť návrhy a jejich názory. A tak vznikl ten dokument. Měl jsem zcela jiné přání. Očekával jsem vlastně, že po oznámení ve zpravodajství Wehrmachtsbericht se anglické ministerstvo války na nás znovu obrátí. Doufal jsem, že se tím celá záležitost posune na úroveň ministerstva zahraničí. To se však nestalo… Mezitím uplynulo deset dní a nic se nestalo. Pak ke mně přišel 17. října Vůdcův hlavní pobočník generál Schmundt a řekl mi, že Vůdce požaduje vykonávací rozkaz. Odpověděl jsem mu následujícími slovy: Vyřiďte mu můj zdvořilý pozdrav, takový rozkaz neudělám. Schmundt se tomu zasmál a řekl: To ale nemohu říct. Odpověděl jsem na to: Dobře, pak Vůdci oznamte, že nevím, jak by se měl takový rozkaz z hlediska mezinárodního práva ospravedlnit. S tím odešel. Doufal jsem, že pro mě nyní Vůdce vzkáže a že s ním konečně zase jednou po několika měsících budu moct osobně mluvit… Chtěl jsem tím buď získat možnost přednést mu své pochybnosti, nebo být vyhozen, ale ani jedno se nestalo. Po několika minutách mi zavolal Schmundt a sdělil mi, že Vůdce si rozkazy zhotoví sám. Dne 18. října mi Schmundt znovu osobně přinesl oba Vůdcovy rozkazy, rozkaz jednotkám a k tomu zdůvodnění pro komandéry.“61 41


Na rozdíl od komisařského rozkazu Hitler v rozkazu o komandech vyhrožoval, že „všichni komandéři a důstojníci, kteří buď zanedbají svou povinnost poučit o tomto rozkazu jednotky, nebo kteří budou jednat v rozporu s tímto rozkazem, se z toho budou zodpovídat před válečným soudem“.V Tento rozkaz se dostal na Jodlův stůl v den, kdy ve Stalingradu padl do německých rukou hutní závod „Rudý říjen“. Jodl měl pak tento rozkaz předat dál. Polní maršál, který z vlastní zkušenosti velmi dobře znal zdlouhavý postup vytváření mnoha Hitlerových rozkazů a směrnic a musel podepsat nařízení o utajení k rozkazu o komandech, mohl v ten večer, kdy byl Hitler díky dobytí ruské továrny „Rudý říjen“ „v povznesené náladě“62, navzdory jeho tehdejší velmi slabé pozici doufat, že v poslední minutě bude přece jen ještě schopen Hitlera přemluvit. Bránil se „zuby nehty“63 Hitlerovým směrnicím, poukazoval na možné důsledky pro německé jednotky útvaru „Brandenburg“64 a SD („Sicherheitsdienst“ – Bezpečnostní služby)65, které byly určeny pro zvláštní operace, a argumentoval zohledňováním mezinárodního práva. Avšak rozhodnutí, která Hitler nechával někdy dozrávat i relativně dlouho, už nebylo možné zvrátit. Nic nevzal zpět. Změny už nepřipouštěl, nechtěl nic přezkoumávat poté, co byla jeho směrnice definitivně formulována. Jodl pochopil, že kdyby Hitlerovy rozkazy nevykonal, byl by okamžitě zatčen.VI To, jaké důsledky Hitler vyvozoval z neuposlechnutí svých rozhodnutí, záviselo občas i na jeho vlastních úspěších či neúspěších. Obzvlášť působivě to pak dokládá jeho vztah k Alfredu Jodlovi. Hitler donutil Jodla, kterému od kavkazské krize v létě 1942 ani jednou nepodal ruku, 18. října 1942, po pádu „Rudého října“ ve Stalingradě, k tomu, aby kryl V

IMT, sv. XV, str. 348 a násl. v rozkazu o komandech z 18. 10. 1942 Hitler ještě jednou výslovně upozornil na jím vyjádřenou výstrahu ze 7. 10. 1942. Srovnej Hitlers Weisungen für die Kriegsführung (Hitlerovy směrnice pro vedení války), Frankfurt nad Mohanem, 1962, str. 238. Dále citováno jako Hitlerovy směrnice pro vedení války.

VI Srovnej Jodlovu výpověď ze 4. 6. 1946, IMT, sv. XV, str. 348 a násl. Walter Warlimont popisuje vznik rozkazu o komandech odlišně. Tvrdí, že Jodl vyžadoval po svém štábu, aby vypracoval návrh rozkazu (což bylo paní Luisou Jodlovou při osobním sdělení v listopadu a prosinci 1976 energicky popřeno). Poté měl jeho štáb jednat s úřadem Canarise (skupina zabývající se mezinárodním právem) a s právním oddělením wehrmachtu o vymezení rozkazu v rámci válečného práva. Po „asi 8–10 dnech“ měly být tyto snahy „na Jodlovo naléhání“ ukončeny a na jeho žádost mu měla být odevzdána „osnova zprávy“, kterou neschválil. Jodl sám prý poté vypracoval „pět nových návrhů“ a „vlastní rukou“ je sepsal. Hitler však tyto návrhy údajně nepřijal a sám pak nadiktoval definitivní verzi rozkazu jedné ze svých sekretářek. Srovnej Warlimont, Walter: V hlavním stanu německého wehrmachtu 1939–1945, Frankfurt nad Mohanem a Bonn, 1964, str. 278. Dále citováno jako Warlimont, V hlavním stanu wehrmachtu. Na tomto místě postačí poukázat na to, že Warlimontova tvrzení nemohou být doložena žádnými dokumenty ani svědeckými výpověďmi.

42

Sto dní na jeden rozkaz

i svým jménem mezinárodnímu právu odporující rozkaz o komandech. Poté, co Němci ztratili Stalingrad (za což Hitler vysloveně převzal zodpovědnost), Hitler nejenže znovu podal Jodlovi ruku, ale mimoto ho ještě vyznamenal zlatým stranickým odznakem NSDAP.

43

7. Selhání v první vojenské zatěžkávací zkoušce Třicet tři měsíce předtím, na konci dubna 1940, vytvořily v rámci norského tažení německé vojenské svazy u Dombasu pozemní spojení mezi Oslem a Trondheimem a tím rozhodly „operaci Weserübung“. „Vůdce je bez sebe radostí,“ psal Jodl 30. dubna 1940 ve svém deníku a poznamenal si: „Musím v poledne sedět u oběda vedle něho.“66 Tímto způsobem poděkoval Hitler svému šéfovi operačního štábu wehrmachtu za to, že ho coby Vůdce uchránil před těžkým nezdarem a ostudou. Během tohoto tažení, jež bylo zasvěcenými důstojníky charakterizováno jako vyslovené dobrodružství,67 byl Hitler blízko tomu, zničit gloriolu Vůdce, kterou v průběhu dvaceti let systematicky vytvářel. Během nejisté fáze norského tažení viděl Jodlův zástupce Walter Warlimont Hitlera, jak s nepřítomným výrazem sedí na židli, zadumán a strnule hledící před sebe čeká v rohu vedle telefonního přístroje na zprávy z fronty, „které chtěl, aby neztratil ani okamžik, poslouchat u telefonu, až budou Jodlovi volat“.68 Dne 17. dubna, když se zdál osud německých jednotek v Narviku zpečetěn a Hitler se, nejistý, nervózní a bezradný, vzdával a chtěl generálmajorovi Eduardu Dietlovi povolit přechod do Švédska69, tak to byl Jodl, kdo prosadil rozkaz „udržet tak dlouho, jak jen to bude možné“, a tím nakonec umožnil vítězství.I I

Podle verze týdeníku Spiegel ze 7. 4. 1980 (str. 84 a násl.: Pan Hitler zmeškal autobus) se Hitlerův rozkaz, který povoloval Dietlovi překročit švédské hranice, vůbec nedostal od Lossberga (styčného důstojníka pozemní armády – OKH) dál, nebyl ani předán do vysílací stanice. „Za 45


Již příprava tažení měla nedostatky, za které byl zodpovědný Hitler. Z rozestavení vojenských svazů a z jejich velení totiž Hitler vyloučil vrchního velitele pozemního vojska, náčelníka generálního štábu a operační oddělení, což muselo být považováno za zcela neortodoxní a neobvyklé. Tímto pak pověřil velící štáb wehrmachtu a pro tento účel zřízené instance se svými vlastními úkoly. Hitler pokládající se za velkého „nejvyššího vojevůdce“ („Oberster Feldherr“) předpokládal, že toto jeho počínání musí vést k rozepřím mezi důstojníky, k těžké ztrátě důvěry důstojníků vůči němu a k rozpadu organizačních základů hlavního stanu. Dne 13. prosince 1939 Hitler vydal pokyn, aby se vedlo šetření o tom, jak je „možné vzít si s sebou na území Norska velmi malý štáb“70. Toto pak bylo brzy doplněno omezujícím upřesněním, že operace Norsko nesmí být vydána „z ruky“.71 To znamenalo nový předěl v Hitlerově kariéře jako Vůdce. Vztáhl ruce po resortu, který do té doby v takové míře přímo neřídil. Hitler důstojníkům 27. ledna 1940 naprosto jasně vysvětlil, že studie Sever má být „dále zpracovávána pod jeho osobním a bezprostředním vlivem, v nejužší spojitosti s celkovým vedením války“II, což zkřížilo Jodlův plán nechat vést akci Göringa a jeho Luftwaffe.III „Přípravou a vedením operace proti Dánsku a Norsku pověřuji generála v. Falkenhorst,“ nařizoval Hitler 1. března 1940. „Ten je mi přímo podřízen v otázkách velení. Štáb je zapotřebí doplnit zástupci tří složek wehrmachtu.“72 Hitler se coby nejvyšší velitel branné moci, ignoruje vojenské hodnosti, neopíral o vrchní velitelství pozemního vojska (pravděpodobně pod vlivem svého hlavního pobočníka a velícího štábu wehrmachtu), nýbrž charakteristicky o hlavní velitelství („Generalkommando“) podléhající velícímu generálovi von Falkenhorst, které bylo podřízeno vrchnímu velitelství wehrmachtu a jemuž mělo být svěřeno celkové velení. Jeho velení při přípravě operace zcela určitě nebylo silné. Göring, který by rád hrál v tomto tažení rozhodující roli a který byl proto rozčilený kvůli tomu, jak Hitler jednal s Luftwaffe, tak mohl beztrestně bránit svému zástupci v tom, aby se účastnil porad zvláštního štábu73, Hitlerovými a Keitelovými zády“, říká se tam dále (str. 91), měl Jodl Dietlovi přes rádiové spojení přikázat, aby „udržel Narvik tak dlouho, jak jen to bude možné“. A: „Později dokonce Hitler odvolal svůj vlastní rozkaz, aniž by tušil, že nikdy nebyl odeslán.“ II Srovnej Spiegel ze 7. 4. 1980, str. 86. Tím tento úkol opět připadl zpět v tomto ohledu přetíženému velícímu štábu wehrmachtu. III Námořnictvu, které by v tažení muselo nést větší zátěž než letectvo (Luftwaffe), by nemohlo být svěřeno celkové velení smíšené operace (letectvo, pozemní vojsko a námořnictvo) kvůli složení jeho vrchního velení, jež bylo zaměřené na úkoly týkající se námořní války. Šéf generálního štábu pozemního vojska nejenže nebyl těmito přípravami zaúkolován a nikdo se s ním ohledně nich neradil, ale také se až v druhé polovině února dozvěděl o Hitlerových plánech týkajících se obsazení Dánska a Norska. Záznam z Halderova deníku z 20. 2. 1940. Srovnej Warlimont, V hlavním stanu wehrmachtu, str. 89. 46


kterých se měli zúčastnit zástupci všech tří složek wehrmachtu. Takto si počínal nejen 5. února 1940, při konání první porady tohoto štábu, ale i později, při dalších jednáních. Na základě své osobnostní struktury a mentality nechal Hitler plynout věci způsobem, který důstojníci neschvalovali. Jeho hlavní stan v Berlíně, pokud se o něm v této době kvůli jeho prostorovému uspořádání vůbec ještě dalo takto hovořit, byl momentálně něčím mezi říšskou kanceláří, vídeňským kasinem pro důstojníky a vojenským pracovním štábem, což vyhovovalo Hitlerově zálibě v tom, konfrontovat osoby pověřené důležitými řídícími úkoly s mnoha nápady, často pak s velmi výstředními a zjevně vzájemně si odporujícími myšlenkami, otázkami a požadavky. Přičemž je pak Hitler chtěl přesvědčit o správnosti svých myšlenek a představ. Špičky vrchního velitelství wehrmachtu, které mělo sídlo v říšské kanceláři, seděly hned vedle Hitlera, „ve vedlejších dveřích“. Důstojníci vrchního velitelství pak byli bezmocně vystaveni konfrontacím, které byly popsány výše. A Hitler, který prostřednictvím jím zorganizované struktury udílení rozkazů již zcela odsunul stranou vrchního velitele pozemního vojskaIV, na to důstojníky OKW ještě nenavykl. Vojenské vedení bylo Hitlerovou přípravou norského tažení zmateno a ohromeno, k čemuž výrazně přispělo i to, že Hitler změnil rozhodující směrnici k „operaci Weserübung“ poté, co ji již podepsal. V rozporu se všemi vojenskými principy velení a se všemi vojenskými pravidly vyhověl dodatečným námitkám, především pak šéfa námořnictvaV, a 4. března změnil směrnici vydanou 1. března v podstatném bodě, jak prokazuje následující srovnání obou textů74: Text z 1. března 1940: Silám, kterými disponujeme pro „operaci Weserübung“, budou rozkazy udíleny odděleně. Námořní branné síly vojenského námořnictva a letecké síly Luftwaffe zůstávají podřízeny vrchnímu veliteli námořnictva a vrchnímu veliteli leteckých sil. Ti musejí úzce spolupracovat s velitelem skupiny XXI. Z tohoto nařízení jsou vyňaty u Luftwaffe 1. průzkumná

Text ze 4. března 1940: Silám, kterými disponujeme pro „operaci Weserübung“, budou rozkazy udíleny odděleně. Tyto síly se nesmí použít pro ostatní bojiště. Letecké síly Luftwaffe budou při provádění „Weserübung“ takticky podřízeny skupině XXI. Po dokončení své úlohy se vrátí pod velení vrchního velitele leteckých sil.

IV U závěrečné porady, kterou Hitler vedl 2. 4. 1940 s vrchními veliteli a s generálem Nikolasem von Falkenhorstem, už nebyl vrchní velitel pozemní armády Walther von Brauchitsch přítomen. V

Velkoadmirál Erich Raeder. 47


letka (F) a 2 oddíly motorizovaných terénních protiletadlových děl, které až do doby úspěšného obsazení Dánska bezprostředně podléhají skupině XXI.

Nasazení sil přímo řízených Luftwaffe a válečným námořnictvem musí proběhnout v úzké spolupráci s vrchním velitelem skupiny XXI.

Dne 1. března přijal Hitler von FalkenhorstaVI a 2. března pak Göringa, Raedera a von Falkenhorsta. O dva dny později mohl Keitel předat dále změnu coby „tajnou záležitost velení šéfa“. Vůdce a nejvyšší velitel wehrmachtu ustoupil a pozměnil své již učiněné rozhodnutí. V této souvislosti se rovněž zdá být hodno zmínění to, že od prvního impulzu k vojenskému vylodění v Norsku až k tomuto dni, kdy byla formulována konečná verze dané směrnice, uplynulo takřka na den pět měsícůVII. Bylo zapotřebí více impulzů zvnějšku, než Hitler pochopil, jaký význam měly pro německé vedení války s ohledem na střet s Anglií například švédské nerostné bohatství a skandinávské námořní a letecké základny. Carl von Clausewitz, na něhož se Hitler rád odvolával, očekával od vynikajícího vůdce ve válce ideální součinnost srdce a rozumu. Clausewitz, někdejší vojenský asistent Scharnhorsta, náčelník štábu generála von Gneisenau, pozdější ředitel všeobecné vojenské školy a inspektor u dělostřeleckého inspektorátu, učil, že ať už vůdce cokoli tíží, nesmí ztratit rovnováhu a nechat se unést slepou vášní. Ve válce má podle něj šanci obstát coby vůdce pouze ten, kdo neochvějně trvá na svém přesvědčení, ať už by bylo výsledkem jeho vlastních či cizích názorů, a kdo vyzařuje jistotu.75 Hitlerovo chování se od tohoto předpokladu během norského tažení povážlivě odchýlilo. Dne 9. dubna 1940, když se v norských přístavech vylodily části 163. a 69. pěší divize a 3. divize horských myslivců, Hitler zářil radostí a již se viděl jako Vůdce „Velkogermánské říše“. Rosenberg si do svého politického deníku poznamenal: „Vůdce řekl – tak jako rok 1866 položil základy ke vzniku Bismarckovy říše, tak dnešní den položí základy ke vzniku Říše velkogermánské.“76 O osm dnů později, 17. dubna, poté co se britské jednotky rovněž vylodily v Norsku a podpořily 6. norskou divizi tak účinně, že se situace německých jednotek v Narviku stala kritická, ztratil Hitler všechen elán a veškerou jistotu. Bezradný, očividně deprimovaný a stísněný Hitler nejenže svému okolí neposkytoval žádnou oporu, ale navíc ještě podrýval VI Generál von Falkenhorst byl velitelem skupiny XXI. VII První impulz, který pro Hitlera sice ještě nebyl podnětem ke konkrétním úvahám, poskytl Erich Raeder 10. 10. 1939. Srovnej Raeder, Erich: Můj život. Tübingen, 1951, str. 199 a násl. V prosin ci 1939 o tom Raeder ještě jednou mluvil s Hitlerem (8. 12.) a s Vidkumem Quislingem (11. 12.). Srovnej k tomu politický deník Alfreda Rosenberga: Politický deník Alfreda Rosenberga 1933/34 a 1939/40, vydáno Hans-Günther Seraphim, Göttingen, 1956, str. 110. 12. prosince pak o dané věci Raeder opět mluvil s Hitlerem. 48


odolnost a vytrvalost jemu podřízených vojenských vůdců. Zjevně silně otřesený Hitler to chtěl vzdát. Kdyby se Jodlovi nepodařilo tomu zabránit, vyklidily by Dietlovy jednotky Narvik a ustoupily by přes norské hranice do Švédska. Když si 196. pěší divize postupující z Osla směrem na sever a 181. pěší divize postupující z Trondheimu k jihu 30. dubna u Dombasu podaly ruce, byl Hitler „blažený“, jak o tom podává zprávu Rosenberg – „Vůdce mluví o budoucí dálnici do Trondheimu“.77 Hýřil euforií a utápěl se v závratných pocitech. Hitler, kterému nezůstaly utajeny pohrdavé reakce některých střízlivých důstojníků z jeho okolí, se však nejen rychle poučil z epizody, která pro něj coby pro Vůdce byla zahanbující, ale také získal coby vojenský vůdce na velikosti, pokud jde o neústupnost, houževnatost a projevy vůle. V zimě 1941/42 to museli důstojníci v Rusku poprvé s úctou uznat. V roce 1944, když se začal rýsovat průlom spojenců na západě, by sotva někdo mohl popřít to, co Hitler při situační poradě řekl. Hitler prohlásil: „Mým úkolem je za jakýchkoli okolností neztrácet nervy, a když někde dojde ke kolapsu, tak vždy najít východiska a prostředky k tomu, aby se daná záležitost nějakým způsobem napravila.“78 Přehnané zdůrazňování „železné vůle“79 se v průběhu času snoubilo s perverzním uvědomováním vlastního poslání a výjimečnosti vlastní osoby. Své železné vůli podřizoval vše a občas se to dělo opravdu špatným způsobem. Při uplatňování své vůle se vměšoval nejen do operativních rozhodnutí, ale dokonce i do taktických podrobností, které nepříslušely jeho postavení. Činil to, „aby si prostřednictvím nesmírné vůle vynutil to, co“ – jak se vyjádřil Jodl – „dle jeho mínění generálové nechtěli pochopit“.80 Generálové byli s touto vůlí konfrontováni až v době, kdy už si na ni civilisté dávno zvykli. Tím zaraženěji pak také reagovali. Erich von Manstein například spatřoval v Hitlerově zapojení vůle nakonec dokonce „rozhodující faktor“ v jeho vojenském řízení81 a Heinz Guderian se domníval, že Hitler zejména v konečné fázi války vložil „celou svou mocnou sílu vůle“ do myšlenky, „která ho zcela ovládla: nikdy neustupovat“…82

49

8. „Železná“ vůle Vůdce: klamy a lži coby prostředky řízení Stojí za to blíže osvětlit tuto vůli a vyjasnit zdánlivě očividný rozpor mezi silnou vůlí a problémy s rozhodováním. Lidé z Hitlerova bezprostředního okolí nezřídka dosvědčovali, že vůle Vůdce nesla hrubé, prchlivé a nedospělé rysy a občas byla prosta jakékoli rozumové motivace. Například tam, kde by bylo zapotřebí kompromisů a nových rozhodnutí, obvykle Hitler reagoval vášnivě a vztekle. Záchvaty zlosti potlačovaly frustrace. Vášnivé, iracionální impulzy poháněly Hitlera od mládí ke stanovení cílů, k vypracování modelů a vizí do budoucnosti a k usilování o jejich realizaci. Byl schopen zbourat téměř nepřekonatelné překážky a „odstřelit hráze“ a nebyl často pánem své vůle. Hnalo ho „to“, jak sám víckrát řekl, to či ono udělat nebo nechat udělat. Hitlerova nedisciplinovaná, netrpělivá a často nerealistická vůle, od níž se musely odrazit rozumné nápady, argumenty a námitky a jež byla podněcována především mocenskými poměry, se projevovala neobyčejně silně. Naproti tomu jeho racionální vůle byla slabě vyvinuta, příliš slabě pro postavení Vůdce s takřka neomezenými pravomocemi. Kdyby tomu bylo jinak, pak by vždy neváhal a neotálel, když šlo o to, učinit nějaké rozhodnutí. „Na pomoc“ mu nezřídka přišly situace tísně, do nichž se dostal svými útočnými propagandistickými prohlášeními. Neschopen v takových situacích přistoupit k ústupu, ocitl se obvykle v postavení, které ho nakonec ušetřilo rozhodnutí a donutilo ho jednat tak, jak to pak nakonec učinil. Jeho rozhodnutí bylo většinou, jak správně konstatoval Erich Fromm, „podřízením se

51


nevyhnutelné ‚hotové věci‘, kterou sám přivodil“.83 Málokteré z jeho politických a vojenských rozhodnutí mělo jinou historii svého vzniku. Mezi dubnem roku 1940 a koncem roku 1942 se zjevně uskutečnila výrazná proměna vojenského diktátora. To, co důstojníci na svém nejvyšším veliteli dříve postrádali, se nyní projevovalo takovým způsobem, který je iritoval. To obzvlášť drsně dosvědčují deníkové záznamy vojenského pobočníka Gerharda Engela. Ten si o poradě z 21. listopadu 1942 poznamenal: „Jodl navrhuje zcela opustit volžskou frontu. Vůdce to odmítá…“ Tři dny poté „zaprotokoloval“: „Velká diskuse o radiogramu generála Pauluse… Vůdce drsně odmítá návrh, přestože se za něj ZeitzlerI přimlouvá stále znovu a zdůrazňuje, že se v žádném případě nesmí vzdát Stalingradu.“ Nikdo nebyl schopen přimět Hitlera k vydání takového rozkazu, který 17. dubna 1940 vydal ukvapeně a sám od sebe, a to: vyhnout se, ustoupit, nebo se vzdát. Samotný polní maršál von Manstein, jehož strategických úvah si Hitler obzvlášť cenil, narazil na ledové odmítnutí, když Vůdci 18. a 19. prosince 1942 znovu a zapřísahajíce se navrhoval, aby nechal 6. armádu uprchnout ze Stalingradu. „Vůdce odmítl únik z obklíčení,“ říká se v deníku 18. prosince a 19. prosince pak dále „Vůdce je neoblomný“.84 Dosud bylo ono „udržení za každou cenu“ primárně vykládáno jako důsledek Hitlerových strategických a taktických úvah. Chybnost této interpretace zde již ani není třeba detailně dokládat. Hitlerovy rozkazy a směrnice „udržet za každou cenu“, vydané na východní frontě zpočátku v období první zimy, musí být pokládány i ze zpětného pohledu za nejlepší vojenské řešení v dané situaci. Náhled na tuto skutečnost se však změní ve chvíli, kdy zohledníme rozhodující příčinu těchto rozhodnutí – Vůdcův nepružný způsob rozhodování, vyhýbající se pokrokovým rozhodnutím. Projevem jeho charakteru bylo také umíněné trvání na jednou učiněném rozhodnutí, uváznutí na tom, udržet fronty, „úzkostlivě držet dobyté území“ a v první řadě vyčkávat, což bylo během norimberského procesu především důstojníky interpretováno jako výjimečný výraz „železné vůle Vůdce“, která se dle jejich slov nakonec prosazovala vždy a všude. Ve většině případů to však nebyla takzvaná železná vůle Vůdce, která donutila důstojníky, ministry a funkcionáře strany fungovat a podílet se na dění až do hořkého konce, nýbrž to byla Hitlerova schopnost vždy vylíčit situaci tak přesvědčivě a naléhavě z jeho úhlu vidění, že vše, co nesouznělo s jeho popisem, ztroskotalo na jeho pronikavém důvtipu. K podstatným předpokladům, které Hitlerovi umožnily držet věci pevně v rukou, patřila schopnost bez jakýchkoli skrupulí lhát a neslýchaně klamat své okolí. Dokonce ani jeho nejbližší příbuzní ho neprokoukli. Tak například Angela, Hitlerova o šest let starší nevlastní sestra, I

Od roku 1942 do roku 1944 šéf generálního štábu vrchního velitelství pozemní armády (OKH). 52

„Železná“ vůle Vůdce: klamy a lži coby prostředky řízení

která byla provdána v Drážďanech za Martina Hammitsche, ředitele státní stavební školy, byla ještě krátce před začátkem války pevně přesvědčena, že Hitler žádnou válku nechce. Když ji Hitler jednou navštívil v Drážďanech a ona se ho znepokojeně zeptala, zda chce válku, Hitler ji v tomto ohledu působivým způsobem uklidnil. Posadil se na sofa, položil si teatrálně ruku na polštářek pocházející z domu jeho rodičů a téměř se zapřísahal, když řekl: „Nejsem vůbec to, co ze mě dělají.“II Angela, která bratrovi předtím, než se vdala, vedla domácnost na Berghofu, a její muž, střízlivý technik a uznávaný znalec lidí, který se domníval, že svého švagra obzvláště dobře zná, byli brzo překvapeni stejně jako miliony jiných, kteří válku nechtěli. Samotná Eva Braunová, která od roku 1932 mluvila s Hitlerem takřka denně a byla asi dvanáct let jeho milenkou, si ještě dvacet čtyři hodiny před přepadením Polska nechala od Hitlera namluvit, že nemyslí na válku.85 Také Heinz Linge, který byl od roku 1934 do 30. dubna 1945 s Hitlerem v osobním kontaktu takřka denně, byl opakovaně svědkem toho, jak dokonale a přesvědčivě dokázal Hitler každého oklamat. Linge říká, že „Hitler byl schopen přesvědčit někoho o určité věci a někomu jinému pak bezprostředně poté vsugerovat coby pravdu zcela opačnou věc, a nakonec oba ti lidé věřili tomu, že mu špatně porozuměli. To, že by Hitler nemluvil pravdu, si totiž nikdo nechtěl připouštět.“86 Tyto Hitlerovy vlohy a schopnosti potvrzovalo v neposlední řadě i to, že byl takřka neporazitelný v tzv. hře doktor Steinschneider, kterou při cestování vlakem z dlouhé chvíle rádi hrávali s Hessem, Goebbelsem, Bohrmannem, Ernstem Hanfstaenglem a jinými věrnými.87 V této hře zvítězil ten, kdo byl schopen vymyslet si nějaký příběh a podat ho tak přesvědčivě, že každý přítomný ho pokládal za vylíčení skutečnosti, dokud jeho tvůrce neodhalil, že šlo o výtvor fantazie. Dokonce i u příběhů, které již v různých variantách vyprávěl, se mu většinou podařilo vodit své posluchače za nos. Kritičtí a srdnatí důstojníci podlehli „kouzlu“ jeho přesvědčivého důvtipu v beznadějných situacích ještě na konci války takovým způsobem, že se mnohé věci zdají být skoro nepochopitelné. Tehdy přicházeli z nejpřednějších linií a na základě bezprostřední zkušenosti věděli, že už nic nebylo možné dle Hitlerových představ zachránit. Připravili se také na to, zcela jasně mu to říct. A poté ho opouštěli znovu pevně přesvědčeni o „konečném vítězství“. A takto si nevedli pouze důstojníci. I staří „ostřílení“ funkcionáři stále znovu kapitulovali před Hitlerovou strašlivou přesvědčovací silou a jeho uměním sugestivně přemluvit druhé lidi. Tak například jedna z Hitlerových sekretářek II

Osobní sdělení někdejšího pilota Franze Miecha (11. 4. 1980), s nímž paní Hammitsch před válkou obvykle létala nebo jezdila autem. Jemu pak ještě v posledních dnech před válkou sdělila, že její bratr, Vůdce, udělá vše pro to, aby zabránil válce. 53


podala zprávu o „přeměně“ ne zrovna upejpavého gdaňského gauleitera Karla Forstera, který se v březnu 1945 objevil v Hitlerově hlavním stanu a který chtěl vytrhnout Hitlera z jeho nereálného světa a říci mu jednou nepokrytě „pravdu“ – v Gdaňsku totiž stály jen čtyři německé tanky „Tiger“ s nedostatečnými zásobami benzínu proti více než tisíci ruských tanků. „Prošel mojí kanceláří, zcela zoufalý z nastalých událostí,“ sdělovala a pokračovala, „Forster byl rozhodnut nenechat si svůj názor pro sebe.“ Avšak když po rozhovoru s Hitlerem znovu vstoupil do předpokoje, vypadal jako vyměněný, takže ani sekretářka zaměstnaná u Hitlera dvanáct let nechtěla věřit svým uším. Napsala: „Jak velké bylo moje překvapení, když Forster plný přesvědčení prohlásil: Hitler mi objasnil, že Gdaňsk zachrání, a tak už není o čem pochybovat.“88 Ještě jednou zde zopakujeme, že tuto proměnu důstojníků a funkcionářů nezpůsobila tolikrát zmiňovaná vůle Vůdce, nýbrž Hitlerův talent a schopnost i v „pekle“ je přimět věřit tomu, že se nacházejí v „ráji“. Dalším faktorem, umožňujícím tyto proměny a ležícím zhruba na stejné rovině jako zmíněné schopnosti, bylo to, že Hitler byl navzdory otrocky se jevící vazbě na národněsocialistickou ideologii vždy dostatečně flexibilní, aby vyvrátil protiargumenty a podpořil vlastní pozice dokonce prostřednictvím takových argumentů, které byly zcela protikladné k jeho názorům. Tak například jako když se před rokem 1941 na jedné straně zapřísahal a varoval před silou Sovětského svazu a na druhé straně při jiných příležitostech tvrdil, že Rusové jsou tak vojensky slabí, že s nimi může vést válku jako „hru na pískovišti“. Tak si nemohl být nikdo jistý tím, že nebude Hitlerem konfrontován s takovými argumenty, které vlastně vůbec nezapadají do jeho způsobu vidění světa. Tak jak nejasně míval Hitler ve zvyku vymezovat kompetence v ministerských oborech, tak úzce omezoval důstojníky na jejich příslušné resorty, do nichž coby nejvyšší řídící instance neustále zasahoval. Tento způsob řízení by mohl být snadno chápán jako výraz lačnosti po moci, řízení a rozhodování, což však neodpovídalo skutečnosti. Vysvětlení tohoto způsobu řízení je v první řadě třeba hledat ve skutečnosti, že Hitler byl přesvědčen, že se nemusí starat o vnitropolitické záležitosti (které ho zatěžovaly) tak intenzivně jako o vedení války, neboť tyto záležitosti byly podle něj řízeny národněsocialistickými ministry, říšskými místodržícími („Reichsstatthalter“), župními vedoucími („Gauleiter“) a jinými funkcionáři NSDAP, kteří jednali v souladu s jeho představami.III K tomu ještě přistupovalo to, že Hitler, rok od roku nemocnější, churavější a stále více ubývající na váze,89 se více než „plně“ zapojoval do vedení války, zejména když se staral o záležitosti, které obvykle nepatřily k úkolům nejvyššího velitele a stratéga. Podstatnou příčinou III Srovnej str. 188. 54

„Železná“ vůle Vůdce: klamy a lži coby prostředky řízení

však bylo i to, že když to takto praktikoval, mohl objektivně zvládnout jen ty věci, které byl schopen zvládnout. Kdyby významným důstojníkům poskytl rozšířené rozhodovací pravomoci, pak by byl mnohem častěji, než tomu bylo, konfrontován se situacemi, které vyžadovaly rychlá rozhodnutí. Tak do značné míry zamezil tomu, aby byl vystaven překvapením, měl je do určité míry pod kontrolou a musel svá většinou těžkopádně, pomalu a trýznivě uskutečňovaná rozhodnutí obvykle jen modifikovat v rámci svých směrnic. K této nedostatečné schopnosti řízení se ještě připojovalo to, že byl Hitler zcela přetížen. Přestože si to uvědomoval lépe než kdokoli jiný, nebyl schopen odhodlat se ke změnám. Navíc Hitler strpěl to, že řada funkcionářů a ministrů byla zatížena úřady, funkcemi a povinnostmi, které momentálně mohli stěží zvládat jen vyjmenovat, natož je všechny řádně vykonávat. Rudolf Hess, Heinrich Himmler, Joseph Goebbels, Robert Ley, Ernst Bohle, Bernhard Rust, Baldur von Schirach a celá řada župních vedoucích byli coby nejvyšší vůdci strany zároveň také držiteli nejvyšších vládních úřadů, což v neposlední řadě muselo nutně vyvolávat rivalitu a konflikty. Göring, oficiálně druhý muž ve státě, byl říšským maršálem a vrchním velitelem Luftwaffe, ministrem letectví, pruským ministerským předsedou, prezidentem pruské Státní rady, prezidentem Říšského sněmu, říšským vrchním správcem lesů a lovné zvěře a pověřencem pro čtyřletý plán, když na tomto místě zmíníme jen jeho nejdůležitější funkce. Tyto výčty často navzájem se prolínajících funkcí a úkolů by znemožnily dokonce i rozhodnému Vůdci udělovat vždy zavčas specifické rozkazy, směrnice a nařízení. To, že státní a vládní záležitosti přesto „jakžtakž“ probíhaly a fungovaly, je třeba připsat skutečnosti, že Hitler ve většině případů ihned rozpoznal, co se musí učinit, a že o tom mluvil a poskytl tak pokyny lidem ve vedení, pomáhajícím mu s řízením, a také funkcionářům, kteří byli rozhodní. Goebbelsova poznámka z dubna 1945 – „Vůdce uvažuje … v podstatě zcela správně, ale nečiní žádné závěry“ – uhodila hřebík na hlavičku a vystihla jádro tohoto dilematu. To, jak vznikala rychlá rozhodnutí a skutečně bleskově formulované „Vůdcovy rozkazy“ druhořadého významu, prozradil Heinrich Lammers během norimberského procesu. V odpovědi na Kempnerovu otázku, jak vlastně vznikaly Vůdcovy rozkazy, sdělil někdejší šéf říšské kanceláře, že v nepřítomnosti Hitlera sám rozkazy formuloval a předával je dál coby autentické a závazné „Vůdcovy rozkazy“. Když se například objevili Rosenberg, Koch či někdo jiný a přáli si získat Vůdcovo rozhodnutí v určitých otázkách, obvykle jim vysvětlil, že Vůdce je momentálně velmi zaměstnán a v dohledné době si nepřeje být rušen. Dále jim řekl, že se přesto chce pokusit získat jeho rozhodnutí. Potom šel do Hitlerova pracovního pokoje, tam pár minut setrval a formuloval „Vůdcův rozkaz“. Tak ministři a funkcionáři NSDAP čekající v jeho pokoji věřili, že se od něj přímo dozvěděli, jak a co Vůdce v jejich věci „právě rozhodl“ nebo „nařídil“.90 Tímto 55


způsobem byly v Hitlerově jménu iniciovány nebo dále rozvíjeny akce a opatření, které zprvu nic netušící Vůdce sice mnohokrát zaštítil, avšak sám je nepřikázal. Systém delegování zodpovědnosti fungoval. Legenda, že Vůdce alespoň někdy rozhoduje „bleskově“, sofistikovaně a energicky, zůstala zachována. I ti, kteří v důsledku jejich činnosti neustále zažívali opak, jí museli věřit. Lammers mlčel, než všechno skončilo – a Hitler byl mrtvý.

56

9. Řízení bez závazných nařízení: nejasně vymezovat okruhy odpovědnosti Hitler sám „nikdy nevydal závazná nařízení ohledně nějaké záležitosti. Člověk musel nařízení vyrozumět z rozhovorů s ním a z jeho příležitostných výkladů,“91 vzpomíná někdejší důstojník generálního štábu Otto Wagner, který zemřel v roce 1971. Tento důstojník byl v letech 1929 a 1930 velitelem štábu SA, dále pak v letech 1931 a 1932 vedoucím oddělení hospodářské politiky říšského vedení NSDAP, v roce 1933 vedoucím úřadu hospodářské politiky NSDAP a říšským komisařem pro hospodářství, poté přechodně sloužil Hitlerovi ve „štábu Vůdce ke zvláštním účelům“. Velmi podnětná je Wagnerova zpráva o Hitlerově přípravě rozhodnutí a nařízení. Říká se v ní, že „Hitler byl zvláštní tím, že písemně nevypracovával, nezaznamenával nebo nepodepisoval nic, co nebylo skutečně jeho vlastním posledním rozhodnutím nebo později zákonem. Jeho psací stůl byl vždy prázdný (1932/1933). Někdy si maloval tužkou nebo pastelkou, když zrovna mluvil někdo jiný. Ale nikdy jsem ho neviděl psát. Vypracovával plány tím, že mluvil. Uvažoval tím, že hovořil. Podněty, které mu byly poskytnuty, či v průběhu rozhovoru se vynořivšími otázkami se zabýval prostřednictvím slov, z nichž se staly přednášky, proslovy. A přesto to byly jen úvahy, které vedl nahlas.“92 Důsledky, které tyto metody někdy mohly mít, když ti, kteří museli předávat rozkazy a směrnice dál, nebyli obeznámeni s touto Hitlerovou zvláštností, si lze 57


lehce představit. Wagner sděluje: „Přitom však na mě mluvil tak, že bych věřil, že je opravdu toho mínění, jež vykládal. Když s ním pak musí spolupracovat někdo, kdo tento jeho rys nezná, mohou vzniknout velká nedorozumění. Když je někdo opravdu příliš horlivý a ihned jedná a když si z Hitlerovy řeči odvodí, že Hitler sám se ztotožňuje s názorem, o němž hovoří, pak může ve víře, že jedná ve shodě s Hitlerovým názorem, snad dokonce učinit přesný opak toho, co Hitler chce.“93 Heinz Linge, který Hitlera po 20. červenci 1944 stále doprovázel, musel v této funkci neustále zažívat to, že Hitler vedl dlouhé a rozsáhlé „přednášky“ a každého se pokoušel nejen přesvědčit, ale i dobře obeznámit s rozličnými argumenty, ačkoli by bylo efektivnější a méně únavné udílet přesné a stručné rozkazy.94 Čas byl promrhán, síla vyplýtvána. Nedorozumění a zmatky vedly k povrchnosti a nejistotě. Skutečnost, že to Linge v předchozích osmi letech v okolí Vůdce výrazně nezaznamenal, je dána pouze tím, že během tohoto času měl sotvakdy příležitost být svědkem takovýchto situací. Když Otto Wagner před „převzetím moci“ poukázal na nebezpečí spojené s nepřesnými a mnohoznačnými nařízeními, směrnicemi a rozkazy, Hitler neurčitě vykládal: „Můžete mít pravdu. Ale je to tak, jak to je. Někdy dokonce přistihnu sám sebe, že to nemluvím já, ale že to ze mě mluví. Přitom mi pak někdy připadá, jako by v lidské logice byla chyba nebo jako by tato logika měla hranice, jichž si však není vědoma. Občas mě napadají myšlenky, názory, pohledy na věc, které jsem nikde nečetl, nikde neslyšel a nikdy předtím jsem o nich nepřemýšlel a které také nelze logicky zdůvodnit, a dokonce se mi zdají logicky nezdůvodnitelné. Avšak většinou se pak později ukážou přece jen jako správné.“95 To, že Hitler u důležitých politických a vojenských rozhodnutí naslouchal takovýmto vnuknutím, potvrzoval často on sám. Do tohoto obrazu zapadala i skutečnost, že při tom nezřídka mluvil o „prozřetelnosti“, kterou zařazoval do oblasti biologického světa myšlení a kterou spojoval takřka s mystickým přesvědčením o tom, že je jako Vůdce a vojevůdce neomylný. Nejen v roce 1932 byl Hitler toho mínění, že „největší úspěchy světových dějin se nezakládaly na lidské logice, ale na okamžitých vnuknutích“.96 S konkrétními a specifickými směrnicemi mohl obvykle počítat jen ten, kdo měl dát podnět k něčemu pozitivnímu. Rovněž ten, kdo musel řešit úkoly, jejichž detaily Hitler nějakým způsobem znal z osobní zkušenosti, si většinou mohl být jistý tím, že bude přesně a jednoznačně instruován. Tak si například Reinhard Heydrich nemusel lámat hlavu s opatřeními, která by byl nucen coby zastupující říšský protektor Čech a Moravy učinit, když musel jít do Prahy namísto Konstantina von Neuratha.

58

Řízení bez závazných nařízení: nejasně vymezovat okruhy odpovědnosti

S Čechy, které Hitler dle jeho vlastních slov „velmi dobře“97 znal od školních let a od doby strávené ve Vídni do roku 1913, mělo být zacházeno zcela odlišně než s Ukrajinci a Rusy trpícími pod tyranií Ericha Kocha. Heydrich dostal od Hitlera pokyny dělat v Praze takovou politiku, která Čechy co nejvíce uklidní a obrní je jak proti vlivu spojenců, tak i v Anglii sídlících emigrantů, které Edvard Beneš vyzval k boji proti Říši vedené a reprezentované Hitlerem. Tyto pokyny byly bezpochyby nesrovnatelné s různě interpretovatelnými formulacemi pokynů, s nimiž měli co do činění Koch a Rosenberg na Ukrajině. Dokonce i způsob stravování Čechů řešil Hitler nejen v obecné rovině. „Jedině Češi jsou pilní“98 – tento Hitlerův výrok si poznamenal po obědě Rosenbergův referent Koeppen 7. října 1941. Hitler rovněž řekl následující: „V továrnách, které dosahují dobré pracovní výsledky a u nichž se nevyskytly žádné sabotáže, dostanou dělníci zvýšené příděly potravin. V Česku se musí upustit od zřizování jídelen, neboť dělníci dostanou doma navzdory malému přídělu potravin lepší jídlo – Češky jsou totiž známé svým kuchařským uměním.“99 Heydrichova pozitivní opatření – upravení pracovní doby, volné dny, přiměřené stravování, zdravotní péče a ostatní sociální nařízení – nebyla v žádném případě, jak se často mylně tvrdí,100 svévolnými činy sebevědomého šéfa gestapa. Šlo o důsledky specifických pokynů, které dal Hitler Heydrichovi s sebou na cestu do Prahy.

59

10. Rivalita a improvizace jsou z Hitlerova pohledu žádoucí To, jak nejasně a neostře míval Hitler ve zvyku vymezovat kompetence v podstatných správních oblastech, ukazuje následující případ. V září roku 1941, tři měsíce poté, co německá armáda vtrhla do Sovětského svazu, došlo k prudkým střetům mezi Wilhelmem Keitelem, Erichem Kochem a Alfredem Rosenbergem. Rosenbergův osobní referent Werner Koeppen, který od září do listopadu 1941 zaznamenával Hitlerovy rozhovory u stolu v hlavním stanu Vůdce, si 23. září poznamenal: „Podplukovník v. TippelskirchI mi sdělil, že před několika dny došlo v nepřítomnosti polního maršála při poradě ve Vůdcově stanu k živým a velmi hlasitým sporům mezi Kochem a Keitelem, neboť Koch vytýkal vojenské správě neoprávněné protežování Ukrajinců a nesprávné jednání s nimi, neodpovídající představám Vůdce. Wehrmacht se naproti tomu odvolává na směrnice vydané říšským ministerstvem pro obsazené východní oblasti, které se týkají zacházení s Ukrajinci, v nichž se nalézá věta, že Ukrajina má být přijata do evropské rodiny národů jako rovnoprávný člen. Říšský komisař Koch vyžaduje od Vůdce nasazení dvaceti tisíc mužů četnictva a policejních jednotek, neboť se zřejmě domnívá, že Ukrajinci nebudou schvalovat jím zamýšlenou politiku. Otázka, zda by těchto dvacet tisíc mužů mělo být přímo podřízeno vyššímu veliteli SS a policie nebo říšskému komisaři, je dle mínění von Tippelskircha rovněž ještě nevyjasněna. Při I

Vedoucí proviantní skupiny oddělení L („Landesverteidigung“ – obrany země) na Vrchním velitelství branné moci (OKW). 61


tomto útoku se jedná o přímý pokus říšského komisaře vládnout bez ohledu na pokyny říšského ministerstva, postavit se nad ně nebo proti nim, neboť vrchní velitelství branné moci (OKW) je opravdu jen předstíraným protivníkem. Nyní se musí každopádně co nejrychleji zjistit, jaký názor Vůdce v otázce zacházení s Ukrajinou zastává. Jedná se zde o zcela rozhodující otázku, která bude rozhodujícím způsobem a natrvalo určovat vážnost ministerstva jak vůči jemu podřízeným pracovištím, tak i vůči pracovišti, jež mu přímo nepodléhá (OKW). Také pracoviště Vrchního velitelství branné moci (OKW) pokládá za bezpodmínečně nutné, aby si říšský ministr domluvil u Vůdce ohledně této otázky co možná nejbližší termín schůzky…“101 Nedůstojná hádka mezi Kochem a Keitelem v nepřítomnosti Hitlera a do protokolu zaznamenaná formulace „nyní se musí každopádně co nejrychleji zjistit, jaký názor Vůdce v této otázce zastává“ potvrzují nejen to, že Hitler nemíval ve zvyku jednoznačně definovat pravomoci a hranice jednotlivých resortů, ale i to, že ani on samotný nevládl na vrcholu své moci důrazně a coby Vůdce nevelel a neřídil tak, jak tomu měl celý svět věřit. Ještě počátkem roku 1943 Hitler tento případ, který měl být vyřešen již v září 1941, nerozhodl. Alfred Rosenberg, říšský ministr pro obsazená východní území, si například 31. března 1943 stěžoval na to, že Hitler v této otázce stále ještě nerozhodl. Prostřednictvím sedmnáctistránkového psaní se obrátil na šéfa říšské kanceláře a vylíčil mu, jak vysilující jsou problémy a těžkosti, s nimiž se musí potýkat. Zatímco štáby wehrmachtu se na svou úlohu v Rusku připravovaly již od počátku dubna 1941102, v civilním sektoru se nic takového nedělo. Werner Koeppen, kterého Hitler 20. dubna jmenoval svým „pověřencem pro hlavní zpracování otázek východoevropského prostoru“, si 19. září 1941 v hlavním stanu Vůdce pro svého nepřítomného ministra poznamenal následující: „Všeobecný údiv prý vyvolává to, že z vyšších míst ještě ani nebyli pevně určeni všichni říšští komisaři, natožpak generální komisaři, a že by pak asi bylo velmi těžké sestavit štáb, když osoby nejsou známy a není komu udílet rozkazy. Wehrmacht opravdu nemá o těchto těžkostech ponětí, tam se rozkáže a věc je hotová. Snad by bylo dobré doporučit, aby se podala nejvyšším místům zpráva o těchto těžkostech a především o skutečném stavu připravenosti civilního aparátu, aby zde nevznikaly žádné zkreslené představy.“103 Takřka nelze uvěřit tomu, nakolik dal Hitler volný průběh věcem nespadajícím do čistě vojenského rámce. Alfred Rosenberg, „říšský ministr pro obsazená východní území“, například ještě 21. září 1941 nevěděl, kde má probíhat východní hranice obsazeného okresu Bialystok. Hitler sice 18. září 1941 prostřednictvím doplňujícího „výnosu Vůdce“ k prvnímu výnosu ze 17. července 1941 týkajícímu se zavedení civilní správy v nově obsazených východních oblastech objasňoval, že 62

Rivalita a improvizace jsou z Hitlerova pohledu žádoucí

„přesný postup bude stanoven říšským ministrem vnitra v dohodě s říšským ministrem pro obsazená východní území“,104 avšak to stálo pouze na papíře. Hermann Göring a Erich Koch, kteří nebyli v Hitlerově výnosu vůbec zmíněni, projevili svá přání. Vzhledem k tomu, že Hitler šéfovi říšské kanceláře ani nenaznačil, kde má podle jeho představ probíhat hranice, mohly se strany dohadující se o kompetence plně angažovat, aniž by se musely obávat pokárání ze strany Vůdce.II Dne 21. září 1941 zapsal Rosenbergův referent do protokolu následující: „Říšský ministr dr. Lammers se již nachází na cestě do Berlína (z Vůdcova hlavního stanu), proto jsem hovořil s ‚Reichskabinettsrat‘ von Sutterheimem.“ Ten měl být informován o podrobnostech. Avšak nebylo tomu tak. To, co se Koeppen dozvěděl, mu příliš nepomohlo a danou věc neobjasnilo. Jediná originální mapa, do níž byly zaneseny zamýšlené hranice, se totiž nenacházela v rukou těch, kdož se museli s těmito problémy vypořádávat. Měl ji totiž Göring. S vydáním Vůdcova výnosu z 18. září 1941 a s rozesláním zkopírované originální mapy, kterou příslušné úřady nutně potřebovaly, se muselo počkat, dokud se Göring nerozhodl. Ten si však nechal čas a mimoto vyjádřil své vlastní představy. „‚Nejasná je jižní část hranice, protože hranice navrhovaná říšským maršálem probíhá severně od doposud platné hranice,‘ zaznamenal Koeppen. A dále zůstávalo nejasné, zda by část oblasti mezi oběma hranicemi vrátilo východní Prusko říšskému komisariátu Ostland105 anebo zda by zde Koch raději (přece jen) neponechal starou hranici stanovenou říšským ministerstvem pro obsazená východní území.“III Tato záležitost nebyla vyřízena alespoň v přijatelné době kvůli sporu o kompetence, který Hitler bedlivě sledoval, avšak navzdory všem z něj plynoucím nešvarům do něj nezasáhl. Koeppen si stěžuje následujícím způsobem: „Vzhledem k neobyčejně ostrým a rozhodným závěrům Vůdce týkajícím se německého osídlování a germanizace obsazených východních oblastí se zdá být naprosto nutné, aby Vůdce a říšský ministr dr. Lammers (jak vzhledem k vlastním zkušenostem týkajícím se vytváření Vůdcových rozkazů opatrně dodával) v co nejbližší době přesně vymezili a stanovili kompetence říšského ministra pro obsazená východní území a pověřence pro upevňování německé národnosti. Jinak bude docházet k podrývání Vůdcova nařízení ze 17. 7. 1941, jež říšské ministerstvo pro obsazená východní území připouští a vnímá ho jako podružnou věc.“106 Zodpovědní funkcionáři se kvůli nepřesným směrnicím všude pokoušeli oficiálně interpretovat nařízení ve svůj vlastní prospěch. Každý bojoval o kompetence II

Mapa je zobrazena v příloze.

III Na náčrtku mapy zhotoveném pro diskuse o hranicích bylo explicitně rukou poznamenáno, že říšská kancelář „nemá jasno ohledně nové příslušnosti“ šrafovaně zakreslené východní oblasti. 63


a postavení. Důsledkem byla nedůvěra a podezřívání. Tak měl generální komisař von Renteln po rozhovoru mezi Erichem Kochem a dr. Lammersem z 8. října 1941 starost o „ústí řeky Němen a určité ‚území za ním‘“107, které by v důsledku eventuálních dohod mezi Kochem a Lammersem možná „muselo být postoupeno župě východní Prusko“.108 Koch chtěl již roku 1941 usídlit v Litvě volyňské Němce a Besaraby německého původu a odpovídající počet Litevců pak vystěhovat – jen nevěděl, kam by je měl přesídlit. Učitelé z vyšších škol odcházeli sami od sebe z Poznaně do Revalu (dnešního Tallinnu), aby tam na vlastní pěst otvírali školy. Když se o tom dozvěděl Hitlerův vojenský pobočník Engel, informoval Rosenberga s tím, aby zabránil „repatriaci Baltů“, kterou si Hitler za žádných okolností nepřeje, a aby tuto skutečnost také oznámil Hitlerovi, dříve než se to dozví od někoho jiného.109 Všem bezprostředně zúčastněným bylo jasné pouze to, že Hitler nemá v úmyslu obnovit pobaltské státy a poskytnout Ukrajině autonomii. Podíl místních obyvatel na správě okupovaných oblastí Hitler nestrpěl. Svým vlastním krajanům Hitler neponechával vedoucí pozice v jejich domovině. Falckého župního vedoucího Josefa Bürckela poslal do Rakouska, mnichovského Hanse Franka do Polska, essenského Josefa Terbovena do Norska a rakouského Arthura Seyss-Inquarta do Holandska. Východopruský župní vedoucí Erich Koch musel odejít na Ukrajinu coby říšský komisař a Hinrich Lohse, župní vedoucí a vládní prezident Šlesvicko-Holštýnska, musel vykonávat funkci říšského komisaře pro Ostland. Všude se musely přerušit kontakty, opustit zajeté koleje a rutinní činnosti musely být přenechány nezkušeným a nezasvěceným nástupcům. Nikde se nemohli „korunní princové“ připravovat na své budoucí úřady a činnosti. Nikdo nevěděl, za jakým psacím stolem bude muset jednou sedět, a nikdo nebyl s to připravit se na svou pozdější činnost nebo dokonce osnovat „konspirativní“ plány pro den, v němž bude „povolán“. Zjištění Sebastiana Haffnera, že Hitler od samého počátku nahradil stát „chaosem“ jen proto, že „správně“ rozpoznal, že „absolutní vláda ve fungujícím státním zřízení není možná“110, vychází ze zcela mylných představ. Hitler v žádném případě neplánoval chaos, aby mohl bez problémů nastolit a upevnit totalitní vládu. Národněsocialistický stát byl spíše výsledkem způsobu řízení a vládnutí Hitlera, který také jako politik a státník zůstal tím, kým byl už dávno – improvizujícím umělcem a bohémem, který se váhavě rozhodoval a k rozhodnutím se většinou až nechával donutit. Dne 8. listopadu 1941 řekl v mnichovské pivnici Löwenbräukeller následující: „Nemám vůbec žádné experty. Mně vždy úplně postačuje moje hlava. Nepotřebuji, aby mi pomáhala nějaká společnost mozků. Když se tedy má opravdu někde uskutečnit nějaká změna, pak vzejde nejdříve z mého mozku, a ne z mozku někoho jiného, rovněž ne z mozku někoho z expertů.“111 64

Rivalita a improvizace jsou z Hitlerova pohledu žádoucí

Přestože se to zcela neshodovalo se skutečností, přece jen bylo pravdivé, že rady a nápady navzájem si konkurujících a na Vůdcovu přízeň odkázaných expertů musely projít Hitlerovým mozkem nesmírně obdařeným fantazií a teprve pak, většinou po zdlouhavých fázích úprav, mohly být oklikami realizovány. Stále znovu se „experti“, za normálních okolností zvyklí prezentovat výsledky své disciplinované činnosti, ocitali v pozici prosebníků a nezřídka také údajných fantastů bez smyslu pro realitu. Hitlerova struktura charakteru a jeho mentalita byly příčinou toho, že ho iritoval nejen nesouhlas, ale dokonce i veřejný souhlas, který v něm vzbuzoval pocit, že je vystaven opozici.IV Charakterová struktura a mentalita Hitlera pak zabraňovaly rychlým, přehledným a logickým inovacím. Skutečnost, že se to týkalo dokonce i stanovení nových hranic, bylo možné odvodit z toho, že po převzetí moci Hitlerem plány říšských reforem ztroskotaly. Hitler byl schopen pevně se identifikovat s konkrétními novými hranicemi opět teprve až po dlouhých fázích obeznamování s příslušnými fakty a jejich prověřování. On, který od léta 1920 obhajoval dobyvačnou válku proti Rusku a učinil „nutnost“ této války jedním z nejpodstatnějších aspektů své ideologie, nebyl roku 1941 po první velké okupaci s to v adekvátním čase se rozhodnout a udělit jasné rozkazy k tomu, aby mohly být stanoveny nové hranice.

IV Když Hitler 27. 1. 1944 ve „Vlčím doupěti“ vykládal polním maršálům a generálům, že doufá, že kdyby „jednou mělo dojít ke konci“, bude mít po svém boku své polní maršály „s tasenými kordy“, Erich von Manstein opáčil spontánní odpovědí: „Tak to také bude, můj Vůdce.“ Hitler sice reagoval poznámkou: „Děkuji vám, polní maršále von Mansteine…“ (osobní sdělení Heinze Lingeho ze 7. 1. 1979), avšak učinil to značně neochotně a Manstein se musel nechat později ostře pokárat v Keitelově přítomnosti. Hitler si vyprošoval takováto „prohlášení“ a označil Mansteinův souhlas jako nepřípustné „přerušení“. Srovnej Manstein, Erich von: Ztracená vítězství, Bonn 1955, str. 579 a násl. 65

11. V tísni se uchází o přízeň „úhlavního nepřítele“, a to Francie Rovněž vítězství nad Francií přišlo na Hitlera příliš rychle. Ani tam nemohlo jeho tempo rozhodování v politické oblasti držet krok s vojenskými událostmi. Pokulhával za realitou a možnostmi, které vzniklé situace poskytovaly a které bylo možné využít k pozitivním přeměnám tak očividně, že Sebastian Haffner mohl tvrdit následující: „Francie se ukázala být více než ochotna uzavřít mír, někteří z jejích v dané době vládnoucích politiků byli dokonce ochotni uzavřít spojenectví. To, co výslovně nabízeli, nazývali ‚spolupráce‘ – ‚kolaborace‘. Kdyby jen Hitler chtěl, mohl by v létě 1940 kdykoli dosáhnout míru s Francií. I když by tento mír mohl vypadat poněkud velkoryse, bezpochyby by způsobil, že všechny menší západoevropské země, v nichž Hitler rozpoutal válku, by také prahly po míru. Uzavření míru s Francií a následný evropský mírový kongres, svolaný pokud možno společně s Francií, z něhož by mohl vzejít určitý druh konfederace států, přinejmenším pak obranné a hospodářské společenství – to všechno leželo v létě 1940 německému státníkovi v Hitlerově pozici na dosah. Byl by to také nejnadějnější prostředek k psychologickému odzbrojení Anglie a k ukončení války s Anglií… Je pozoruhodné, že tyto možnosti nehrály v Hitlerových myšlenkových pochodech a konceptech plánů během dvanácti měsíců od června 1940 do června 1941 ani tu nejmenší roli. Hitler tyto možnosti ani nevzal do úvahy, aby je pak zavrhl, myšlenka vést takovouto politiku ho totiž vůbec nenapadla.“112 Jak zní tento výklad úžasně a přesvědčivě, tak je mylný. Hitler se totiž prokazatelně velmi snažil, aby získal Francouze pro svoji politiku. Zmíníme-li zde jen 67


některé z podstatných příležitostí, v rámci nichž vyvinul tyto snahy, pak je třeba uvést, že Hitler 22. října 1940 přijal francouzského viceprezidenta Pierra Lavala, 24. října 1940 maršála a šéfa „État français“ Henriho Phillippa Pétaina a 25. prosince 1940 pak Françoise Darlana, Lavalova nástupce. Jak dokazují protokoly z rozhovorů, šlo přitom Hitlerovi vždy o mír mezi Říší a Francií. Například Lavalovi Hitler vysvětloval, že „stanovení cílů Německa je v oblasti materiálního vyrovnání podmíněno vojenskými a čistě materiálními faktory113 a že Francie by jako114 ‚první obsazená země‘ musela být nejdříve učiněna zodpovědnou za úhradu nákladů“. Německo se, jak zdůrazňoval, „nepokouší získat mír ze zlé vůle a z pomstychtivosti, ale jedná pod tvrdým tlakem nutnosti“.115 Dokud nebude válka ukončena, „není pozitivní utváření německo-francouzských vztahů tak či onak vůbec možné“116, řekl Hitler a poukázal ještě jednou na „náklady“, které by nakonec musely být zaplaceny. Nikdo by od něj za daných okolností nemohl očekávat, jak vysvětloval Lavalovi, že bude dál bojovat a „jinde uzavře laciný kompromis, jen aby šetřil Francii“.117 Bude energicky bojovat dál a srazí Anglii na kolena, přičemž Francie by ovšem měla hrát něco jako partnerskou roli. „Nejlepší mír mezi Německem a Francií“ je, jak se Hitler snažil Lavala přesvědčit, „nutně možný jen na náklady Anglie“. To, že by Francie v rámci toho musela zohlednit „určité zájmy Říše v Evropě a v Africe“, mělo být samozřejmé. Kdyby však válka trvala déle a „Německo by došlo ke kompromisu jiným způsobem“, čímž bylo míněno „mírové vyrovnání“ s Anglií, ve které Hitler stále ještě doufal, „musela by být Říše také nutně odškodněna jinak“.I Hitler radil Lavalovi, aby se „při všeobecné mobilizaci proti Anglii“ rozhodl pro „pozitivní stanovisko“118, a tak významnou měrou spoluurčil budoucí německo-francouzské vztahy. Ani Laval, ani Pétain nebyli ochotni vyjít Hitlerovi jednoznačně vstříc. Pétain 24. října 1940 diplomaticky vysvětloval v Montoire-sur-le-Loir, kde ho Hitler přijal ve svém Vůdcově vlaku, že nemůže „již nyní vytyčit přesné hranice francouzské spolupráce s Německem“.119 Mohl by se, jak zdrženlivě zdůraznil, „pouze vyslovit pro princip takovéto spolupráce“.120 Bez porady se svou vládou prý není schopen uzavřít konkrétní svazky. Laval, který byl rozhovoru přítomen a asistoval maršálovi, poukázal na to, že se při dalších krocích musí zohlednit stav veřejného mínění ve Francii“121 a že se může postupovat jen „střízlivě a rozvážně“.122 Anglické útoky na Dakar a Oran a potopení části francouzské flotily v přístavech I Hillgruber, Státníci, str. 263. Hitler krátce poté ještě jednou zdůraznil, že budoucí německo-francouzské vztahy budou určeny nynější politikou Francie, což platí obzvlášť v případě vyrovnání s Anglií. Když se Francie nyní jednoznačně neangažuje, nemůže také později doufat ve zvláštní ústupky. Nakonec zdůraznil Hitler to, že hrdost francouzské rasy „by mohla být ušetřena jen tehdy, pokud by byl uzavřen mír na náklady Anglie“. 68

V tísni se uchází o přízeň „úhlavního nepřítele“, a to Francie

Mers-el-Kebir a Dakar, které Hitler interpretoval jako britské akce proti Francii, stály v pozadí tohoto jednání a přiměly Francouze ke zdrženlivosti. Hitler usiloval o dohodu s Francií až poté, co Angličané odmítli jeho nabídku k „mírovému vyrovnání“ a opakovaně se veřejně vyjádřili, že budou dále bojovat. To však nedokazuje Haffnerovo tvrzení. Dokazuje to ale skutečnost, že Hitler se i jako vítězný a neobyčejně úspěšný stratég a vojevůdce rozhodoval váhavě, pomalu a těžkopádně. Tak Churchill již 1. října 1939 prozřetelně pohrozil: „Hitler mohl určit, kdy měla válka začít, ale jemu ani jeho nástupcům nebude vyhrazeno určit, kdy skončí.“123 Chamberlain, se kterým se Hitler setkal ještě rok předtím, pak dva dny po Churchillovi v Dolní sněmovně prohlásil: „Již nyní mohu říct, že Francie a Anglie nebudou žádnými výhružkami přinuceny k tomu, aby se vzdaly cíle, pro který se pustily do tohoto boje. Nejsme ochotni přijmout od současné německé vlády ani ten sebemenší příslib… Když se uskuteční návrhy, tak je zajisté přezkoumáme, avšak posoudíme je v souladu s právě řečeným.“124 O devět měsíců později, tři dny před podepsáním podmínek příměří v Com piégneském lese, řekl Winston Churchill v Dolní sněmovně: „Hitler ví velmi dobře, že nás musí porazit na tomto ostrově, jinak válku prohraje. Připravme se tedy ke splnění naší povinnosti.“125 A když Hitler „coby vítěz“ 19. července 1940 „ještě jednou apeloval na rozum rovněž v Anglii“126 a snažil se otevřeným vyhrožováním vytvořit atmosféru pro přijetí svého návrhu „mírového vyrovnání“, obdržel od anglického ministra zahraničí obratem oficiální odmítnutí. Lord Halifax 22. července 1940 řekl: „Budeme bojovat, i kdyby nás to mělo stát vše.“127 Dne 4. září reagoval Hitler, i nadále váhavě, slabou výhružkou: „Tak často jsem anglickému národu podával ruku k dohodě… Nyní dávám přednost boji, dokud nedojde ke zcela jasnému rozhodnutí.“128 Nakolik stále ještě doufal ve splnění svého přání, které bylo za daného stavu věcí nereálné, a nakolik ještě usiloval o dosažení rozhodnutí, prozrazuje jeho poznámka, že Říše je připravena na pět let války a že Anglie se „tak jako tak“ zhroutí.129 Od října 1939 Hitlerovi oficiální anglická strana stále znovu jednoznačně vysvětlovala, že jeho „nabídky míru“ jsou zbytečné. Hitler potřeboval asi jeden rok k tomu, aby se s tím smířil a rozhodl se pro útočnou válku proti Anglii. Poté, co konečně pochopil, že skutečnost je v rozporu s jeho toužebnými představami, pokoušel se předložit Francii nabídku k partnerství a získat ji pro zapojení v rámci kontinentálního bloku, který by vedl on sám. Hitlerův původní plán, jehož základ vznikl již před dvaceti lety, dosáhnout s Anglií dohody o sférách vlivu a zájmů ztroskotal. Na rozhodnutí, které se odchylovalo od původního konceptu, a sice přidělit Francii nepřátelské postavení vůči Anglii, potřeboval vzhledem ke stavu zahraniční politiky a k situaci v rámci války příliš mnoho času. Navzdory všemu rozumu se neochvějně oddával svým nesplnitelným starým snům, v nichž 69


viděl jím vedenou Říši bojovat vedle Anglie a sám sebe rozdělovat svět. Otázkou, kterou historikové nemohou zodpovědně zodpovědět, zůstává, zda by rychlé rozhodnutí pro Francii coby partnera proti Anglii vedlo k jinému výsledku války proti Anglii. Je jisté pouze to, že Hitler se bránil přijmout skutečnost takovou, jaká byla, rozhodoval se velmi, velmi pomalu a nejistě a váhavě se vzdával svého jednou učiněného plánu vylodit se v Anglii. A to přesto, že před ním Göring ještě 15. září 1940, dva dny před rozhodnutím „prozatím“ odsunout Operaci Seelöwe (v překladu operaci Lvoun), obhajoval názor, že německá Luftwaffe by mohla „porazit Anglii ve vzduchu“.130 Francie nehrála Hitlerovi do karet, avšak Hitler se po dlouhých vnitřních bojích dopracoval k rozhodnutí, na kterém nyní pevně trval. A tak vydal 12. listopadu 1940 jako „tajnou záležitost velení“ následující rozkaz: „Cílem mojí politiky vůči Francii je s touto zemí spolupracovat co možná nejefektivnějším způsobem z hlediska budoucího vedení války vůči Anglii. Francii přitom dočasně připadne role mocnosti, která nevede válku… Přednostním úkolem Francouzů je defenzivní a ofenzivní zajištění jejich afrických kolonií (západní a rovníková Afrika) proti Anglii a de Gaullovu hnutí. Z této úlohy se může plně rozvinout účast Francie na válce proti Anglii.“131 Avšak poté, co Pétain 13. prosince 1940 propustil svého zástupce Lavala (který byl ochoten spolupracovat s Říší) a přechodně ho dokonce nechal uvěznit, opustil Hitler znovu cestu diplomacie a vrátil se k postavení vítěze nad Francií. Již tři dny předtím, 10. prosince, učinil prostřednictvím jeho „směrnice č. 19“ („Operace Attila“) opatření pro případ, že „by se mělo v částech francouzské koloniální říše nyní ovládaných generálem Weygandem rýsovat hnutí odporu“.132 Muselo se připravit rychlé obsazení ještě neobsazené části francouzské mateřské země a zajištění francouzského loďstva a letectva.133 To, že od druhé poloviny května roku 1941 znovu docházelo ke společným vojenským rozhovorům, nebylo Hitlerovou zásluhou, ale důsledkem snah Lavalova nástupce Darlana a německého velvyslance Otto Abetze.134 Francouzské tažení bylo tak rychle rozhodnuto, že Hitler nebyl kvůli svému rozvláčnému způsobu rozhodování schopen včas vyjádřit ve směrnicích ani obecné politické, ani hospodářsko-politické důsledky vítězství. Ještě 22. července 1940, měsíc po uzavření příměří, musel říšský ministr hospodářství Walter Funk před šéfy jednotlivých resortů při zasedání, v rámci něhož rozváděl své představy o evropském „velkém hospodářském prostoru“, bezmocně přiznat, že „cíle a rozhodnutí Vůdce ještě nejsou známy“.135 Tak nakonec došlo k tomu, že Ribbentrop coby říšský ministr zahraničí a Göring coby pověřenec pro čtyřletý plán vystupovali jako konkurenti říšského ministra hospodářství a každý z nich se pokoušel vyřešit dané problémy svým způsobem. Göring ignoroval návrhy 70

V tísni se uchází o přízeň „úhlavního nepřítele“, a to Francie

ministerstva zahraničí a pověřil 22. června 1940 ministra hospodářství tím, aby vzal ve spolupráci s veškerými státními a stranickými úřady do rukou „včlenění oblastí obsazených a začleněných do Říše do velkoněmeckého hospodářství“, hospodářské vypořádání s nepřátelskými státy a „znovuvybudování kontinentálního hospodářství vedeného Německem“.136 Německé hospodářské skupiny a koncerny, označované jako „Říšská průmyslová skupina“, se rovněž angažovaly a dodaly plány k překonání problémů, které do té doby vznikly a které byly způsobeny především Hitlerovým stylem řízení a vládnutí. Hitler, který se po vítězství nad Francií oddával uměleckým snům a pověřil svého architekta Hermanna Gieslera 24. června v dómu pařížské Invalidovny tím, aby mu jednou vystavěl hrobku,137 ponechal všem volnost a lhostejně pozoroval boj o prestiž mezi Göringem a Ribbentropem.138 Na konci července vyšel ze šarvátek o kompetence formálně coby vítěz ministr zahraničí. Dne 25. července Ribbentrop informoval Waltera Funka o tom, že pověřil pracovníka ministerstva zahraničí Carla Clodiuse (který zastával funkci tzv. Ministerialdirigenta) tím, aby začal zpracovávat „otázky týkající se vybudování evropského velkého hospodářského prostoru pod německým vedením“.139

71

12. Využívání pobočníků při velení a řízení – nejpohodlnější řešení Stejně jako Hitler svěřil svému pobočníku Fritzi Wiedemannovi, majícímu hodnost kapitána, aby vytkl říšskému ministru Darrému to, že poskytl hlavě státu chybné informace, tak nechával Hitler rovněž nezřídka předávat své rozkazy a směrnice směřující dokonce k důstojníkům nejvyšších hodností prostřednictvím svých pobočníků. Generál SS Karl Wolff měl někdy dojem, že Hitler kopíroval styl řízení svých velitelů pluku z dob první světové války a přenesl jej na všechny úrovně.140 To, co by například býval musel říct generálovi sám, nechal zprostředkovat poručíky, nadporučíky a kapitány, obdobně jako by velitel pluku v poli použil k předání rozkazu spojku. S Hitlerovým „komorníkem“ SS-Obersturmführerem141 Heinzem Lingem tak dokonce i polní maršál Keitel ne náhodou jednal jakožto s „instancí“, kterou nebylo možné bez následků ignorovat. Když chtěl Hitler někomu dát rozkaz, informoval často Lingeho, který měl k němu jako jediný přímé spojení pro případ nouze. Lingemu příslušelo přivést adresáty rozkazů anebo rozkazy či směrnice Vůdce předat dál pobočníkům s úkolem doručit tyto příkazy adresátům určeným Hitlerem.142 Nehledě na to, že metoda zprostředkování rozkazů byla potenciálním zdrojem mnoha zbytečných chyb, rovněž odnímala adresátům směrnic a rozkazů možnost diskutovat s Hitlerem o určitých opatřeních ještě před jejich realizací. Lze říci, že to nejen vyhovovalo Hitlerovým představám, ale že to vlastně jeho představám plně odpovídalo – takové přesně byly jeho představy. Heinz Linge říkal, že „z očí do očí bylo možné u Vůdce dosáhnout mnohé věci, které by jinak byly 73


nemožné“.143 To také v norimberském procesu potvrdil Konstantin von Neurath následujícím prohlášením: „…Když člověk stál proti němu sám tváří v tvář, byl, rozhodně v prvních letech, zcela přístupný rozumným argumentům a bylo možné toho dosáhnout hodně ve smyslu zmírnění, zeslabení radikálních opatření.“144 To, že se při dosažení takovýchto úspěchů vůči Hitlerovi nemuselo v žádném případě jednat o podružné záležitosti, působivě dosvědčuje Karl Dönitz. Válečné námořnictvo nezískalo pod Erichem Raederem coby jeho vrchním velitelem „včas dostatečné prostředky, které by mělo při významu jeho bojové úlohy pro průběh války mít“, psal Dönitz, který se cílevědomě snažil to změnit. Na základě svých zkušeností byl přesvědčen o tom, že pojednání a úvahy admirála, kterého válečné námořnictvo odvelelo do Vůdcova hlavního stanu, na Hitlera neudělají takový dojem, jaký by byl dle jeho názoru nutný, a tak vyhledal coby vrchní velitel ponorkového loďstva přímý kontakt s Hitlerem. „Dle zkušenosti nestačilo dostavit se k Hitlerovi jen na dobu nutnou pro podání krátkého výkladu, nýbrž bylo nutné u něj zůstat tak dlouho, dokud se případný účinek výkladu neupevnil,“ popisoval a pokračoval: „Člověk musel zůstat ve střehu, aby odrazil pozdější protiúdery toho druhého, a také musel, pokud to bylo nutné, někdy svůj názor opakovaně naléhavě zdůraznit. Osvědčilo se jako účelné předkládat své požadavky jejich nenuceným a názorným vylíčením tak, aby podnítily Hitlerovu živou fantazii a představivost a aby se mu dostaly pod kůži… Bez důvěry neměl člověk vůbec možnost dosáhnout dostatečného efektu. Bylo jen třeba docílit toho, aby mě poznal, proto jsem navštěvoval hlavní stan častěji a někdy i na několik dní.“ Dne 30. ledna 1943 byl Dönitz jmenován vrchním velitelem válečného námořnictva. Týden poté, 8. února 1943, předložil Hitlerovi Erichem Raederem připravený plán pro vyřazení velkých lodí, které nařídil sám Hitler. Hitler byl přesvědčen, že vyřazením velkých lodí „z provozu“ by bylo možné ušetřit materiál a personál. Dönitz tento názor nesdílel. Dönitz vzpomíná: „26. února 1943 jsem Hitlerovi přednesl odpovídající výklad. Vysvětloval jsem mu s názorným zdůvodněním, že nemůžu jeho rozkaz schvalovat, a prosil jsem o jeho zrušení. Byl nemile překvapen a velmi podrážděn, ale nakonec s nelibostí vyhověl mojí prosbě. Měl jsem pak pochybnosti, zda již nejsou mé dny coby vrchního velitele sečteny. Brzy jsem ale zjistil, že účinek mého nesouhlasu s Hitlerem byl docela jiný. V budoucnu se mnou jednal s nápadnou zdvořilostí… Vždy mě oslovoval velmi korektně mojí služební hodností. V mojí přítomnosti nikdy neporušil etiketu, ani neztratil sebeovládání.“145 Dönitz, který zůstal věrný svým zásadám a mohl Hitlerovi vždy otevřeně sdělit svůj názor, nebyl Hitlerem nikdy pokárán až do května 1943, kdy došlo ke kolapsu německé ponorkové války. Hitler dokonce akceptoval, že mu Dönitz jednou odporoval zhruba před dvaceti lidmi,146 a rovněž připustil, aby skočil 74

Využívání pobočníků při velení a řízení – nejpohodlnější řešení

Göringovi před shromážděným mužstvem energicky do řeči, když se vrchní velitel Luftwaffe pokoušel vměšovat do otázek námořnictva.147 Hitler se nebránil, i když občas musel ustoupit ze svých původních záměrů. Tak se mu nakonec zdálo předávání rozkazů a směrnic prostřednictvím pobočníků nejpohodlnějším řešením nejen proto, že se mohl vyhnout osobnímu setkání s příslušnými adresáty rozkazů. Hitlerovi totiž rovněž vadilo řešit dané otázky s větším okruhem lidí – přijímal šéfy vojenských resortů obvykle jen jednotlivě148, mluvil s nimi zásadně jen o otázkách jejich resortů149 a rozkazy a směrnice udílel před větším okruhem lidí jen krajně nerad. Důvodem byla jeho nejistota, což je dokladem jeho výrazných nedostatků ve schopnosti řízení. Konstantin von Neurath to pak během norimberského procesu vyjádřil slovy, že Hitler „měl komplex“ z toho, že stojí před opozicí.150 Když naproti tomu vystupoval v roli hlásajícího řečníka, opozice ho nezneklidňovala. Když už se Hitler nemohl vyhnout setkáním se šéfy jednotlivých vojenských resortů, zásadně od nich nepožadoval žádné rady, které by se týkaly jiných složek wehrmachtu. Stejně tak očekával od říšských ministrů, kteří byli obzvláště během války do značné míry odkázáni sami na sebe, že se omezí výhradně na zájmy svých ministerstev,151 takže pak vlastně nebyli „říšskými“ ministry, ale jen ministry „ve svém oboru“. Dle Hitlerova názoru se z principu neměli zaobírat otázkami, které se jejich ministerstev přímo netýkaly. Jak pomalu a zdlouhavě nechával Hitler v mnoha případech své rozkazy a směrnice „dozrávat“ a vykrystalizovat, tak tvrdohlavý, neúprosný a velmi rozhodný byl, jakmile tyto rozkazy jednou ležely na stolech těch, kteří je měli předat dál, prosadit a provést. Hitler chtěl, aby jim ani v případě směrnic nepříslušelo právo posuzovat je z hlediska trestního, mezinárodního a válečného práva a provádět eventuální nezbytné změny nebo přinejmenším věcně podmíněnou specifikaci. Úpravy strpěl nanejvýš tehdy, když vyhovovaly jeho záměrům a očekáváním a byly obzvlášť slibné.

75

13. „Spontánní akce lidu“ jako pomoc při řízení a vládnutí: Křišťálová noc Hitlerova rozhodnutí bylo obvykle v zásadě možné ovlivnit až do doby, kdy použil svoji oblíbenou formulku – „…již jsem se rozhodl.“ Až do té doby míval ve zvyku zvažovat argumenty, zachovávat neurčitost, velmi různorodě argumentovat, otálet a odkládat konečné rozhodnutí. Kdo se vyznal v jeho výrocích, mohl však v určitých případech již během vzniku rozkazu nebo směrnice vyčíst, která očekávání v sobě Hitler chová, kam je případně možné nebo vysloveně vhodné proniknout, postrčit vpřed či čemu je třeba se vyhnout. Kdo pak ještě věděl, kde v dané době leží hranice „hotové věci“, resp. konečného rozhodnutí, kterou Hitler obvykle nepřekračoval, protože si ji zjevně stanovoval příliš jasně, mohl občas jít ještě dál a navést ho dokonce k rozhodnutím, která by v určitých situacích nebyl schopen sám učinit. V listopadu 1938 to učinil Goebbels v souvislosti s událostí, které dali duchapřítomní Berlíňané vypointovaný název „Křišťálová noc“ neboli „Noc rozbitého skla“. Dne 7. listopadu v Paříži postřelil sedmnáctiletý německý židovský emigrant Herschel Grünspan třetího sekretáře německého velvyslanectví Ernsta Eduarda von Ratha pěti ranami z revolveru. Goebbelsovi to zavdalo podnět k tomu, aby 8. listopadu prostřednictvím Völkischer Beobachter vyhrožoval následujícím způsobem: „Je jasné, že německý národ bude z tohoto nového činu vyvozovat své důsledky.“ Místní stranické organizace v Kurhessenu 77


a Magdeburku reagovaly rychle. Vzhledem ke skutečnosti, že Hitler hovořil od roku 1919 o nutném „odstranění“ Židů, zpustošili stoupenci NSDAP židovské obchody, rozbíjeli výklady a ohrožovali a obtěžovali jejich židovské majitele. Hitler mlčel. Když se 9. listopadu konal svátek na památku jeho puče z 8. a 9. listopadu 1923 a Hitler čekal v mnichovské Staré radnici („Altes Radhaus“), až bude moci při této příležitosti promluvit před svými starými spolubojovníky, vrazil dovnitř hesenský župní vedoucí Jakob Sprenger se zprávou, že Rath podlehl ve francouzské nemocnici svým zraněním, což se dalo předpokládat. Zatímco se auditorium s napětím dívalo na Hitlera a vzrušeně diskutovalo, mluvil Goebbels naléhavě k Hitlerovi, který se nakonec rozloučil a nechal Goebbelse vést slavnostní řeč. Hitlerovi staří bojovníci slyšeli od svého Vůdce již jen jeho odpověď na Goebbelsovu otázku, zda se má zakročit vůči protižidovským pogromům, které již na různých místech propukly. Hitler řekl: „Nevidím žádný důvod, proč by se mělo zakročit proti spontánním akcím obyvatelstva; naopak, možná nám to zavdá podnět k tomu, abychom židovskou otázku jednou provždy vyřešili.“152 Každý si mohl sám vybrat, jak tomu bude rozumět. Fritz Wiedemann v této souvislosti na základě svých zkušeností s Hitlerovým udílením rozkazů a nařízení napsal, že to byl „typický Hitler – rád se vyjadřoval nepřesně, kryl tím pak všechny zásahy svých stranických kolegů, ale pro všechny případy měl možnost říct, že to tak nebylo míněno.“153 Byl-li některý ze zmocněnců NSDAP nechápavý, dozvěděl se od Goebbelse, co se bude dít. Goebbelsova řeč se sice nedochovala, protože ji musel pronést bez přípravy, avšak někdejší účastníci shromáždění zprostředkovali do značné míry shodně, jak a o čem hovořil. Dokonce i ti, kteří se později domnívali, že ho musejí bránit, byli přesvědčeni, že jednoznačně rozpoutal pogromy. Opíraje se o Hitlerovo prohlášení, přesně vyjádřil, co mu tanulo na mysli – strana nemá připravovat ani organizovat žádné akce, nemusí však zakročit proti spontánním výtržnostem. Zatímco diktoval dálnopis úřadům propagandy, informovali funkcionáři své organizace po celé zemi a rozdmýchávali aktivismus svým způsobem. Abychom zde umožnili alespoň některým kronikářům podat zprávu o výsledcích „spontánního“ hněvu lidu v prvních chvílích, zmíníme zde následující oznámení primátora Ingolstadtu z 1. prosince: „Akce proti Židům byla ukončena rychle a bez zvláštních konfliktů. Následkem tohoto opatření se v Dunaji utopil židovský manželský pár.“154 Policie z Freisingu podávala již 11. listopadu následující zprávu: „10. 11. 1938 se konala ve čtyřech sálech protestní akce. Pořadateli byly čtyři místní skupiny NSDAP. Odkazovalo se na hlášení dr. Goebbelse v rozhlase. Po ukončení šlo asi 3000 lidí ulicemi a skandovaným voláním se dožadovali toho, aby Židé zmizeli z Freisingu… Skupina těchto lidí, asi 200 osob, se 78

„Spontánní akce lidu“ jako pomoc při řízení a vládnutí: Křišťálová noc

přesunula před dům Žida Holzera, který byl již odpoledne zatčen a převezen do Mnichova. Požadovali, aby vyšla ven jeho dcera… Nyní ji vodí sem a tam po ulici, která je odtud asi 100 m daleko, aby si ji všichni ‚prohlédli‘.“155 Takovými a tomu podobnými způsoby byly po celé Říši Goebbelsovy „podněty“ převáděny do praxe. Teror se pak neomezil jen na Židy. Například dle zprávy freisingské policie z 11. listopadu „byl takřka ve stejnou dobu“, 10. 11. 1938 dopoledne, „árijský právník Max Lehner, který sympatizoval se Židy a zastupoval je před soudem při vymáhání peněz, násilím vyveden ze svého bytu… Dveře bytu byly vyraženy… Do ruky mu byl vražen transparent ‚chcípni, Jidáši‘, který musel nosit dlouhou dobu. Ve svém bytě byl zpohlavkován.“156 Gestapo zaevidovalo dle dálnopisu zaslaného 11. listopadu Goebbelsem Göringovi, že doposud bylo zničeno 815 obchodů, 29 obchodních domů bylo podpáleno a 171 obytných domů bylo podpáleno nebo jiným způsobem zničeno. Heydrich pak zdůraznil, že „kromě čísel týkajících se zakládání požárů znázorňují uvedené cifry pouze část skutečných škod“.157 Nadto bylo „podpáleno 191 synagog, dalších 76 bylo zcela zdemolováno, 11 obecních domů, hřbitovních kaplí bylo podpáleno a další 3 zcela zničeny“. Jak se dozvěděl Göring od šéfa gestapa, „bylo během dvou dnů zatčeno 20 000 Židů, 7 árijců a 2 cizinci“. Bylo usmrceno 36 Židů, 36 jich bylo těžce zraněno.158 Ti, jimž Hitler přidělil „konečné řešení židovské otázky“, a sice Göring, Himmler a Heydrich, pak byli převálcováni jejich neoblíbeným konkurentem Josephem Goebbelsem. On, ministr propagandy, jim předvedl, jak bylo jednoduché postavit ideologická vyjádření Vůdce namísto zákonů. Navíc nebyl žádný z nich u ústředny moci, když si Goebbels vzal Rathovu smrt jako záminku k vyzkoušení síly slova a osobního vlivu na Hitlera, přičemž to poprvé mělo takové závažné důsledky. Göring se nacházel v nočním vlaku do Berlína. Himmler se připravoval na přísahu rekrutů SS, kteří měli před ním a před Hitlerem pozdě večer v Síni slávy vojevůdců složit svoji přísahu Vůdci. Heydrich pak seděl s Wernerem Bestem a dalšími starými kamarády v mnichovském hotelu „Vier Jahreszeiten“. Když byl Heydrich upozorněn na náhle vzplanuvší synagogu v blízkosti hotelu, informoval se telefonicky u mnichovského velitelství gestapa na to, co se děje. Od šéfa velitelství se dozvěděl, že župní vedení propagandy Mnichov – Horní Bavorsko právě oznámilo, že byly nařízeny pogromy, do nichž však gestapo nesmí zasahovat. Na toto sdělení Heydrich reagoval tím, že poslal Karla Wolffa, šéfa osobního štábu říšského vůdce SS, k Himmlerovi, který se nacházel v Hitlerově soukromém bytě. Hitler, který nejdříve dělal, jako by vůbec nevěděl, o co jde, nařídil nakonec Wolffovi informovat Heydricha o tom, že gestapo se do dané věci nemá plést. Wolff se dozvěděl, že jejich úloha by měla spočívat v zajištění židovského majetku.159 U Heydricha v hotelu opět čekali 79


Heydrich, Wolff, Best a ostatní vůdci SS na Himmlerův návrat a jeho rozhodnutí. Heydrich, kterého Hitler s respektem charakterizoval jako „muže se železným srdcem“, začal jednat až po půlnoci. V 1:20 byly na všechna velitelství a služebny státní policie zaslány Heydrichem podepsané dálnopisy, v nichž se, dle dohody s Heinrichem Himmlerem, říkalo, že „kvůli atentátu na Ratha“ je třeba „v celé Říši“ počítat s „demonstracemi proti Židům“. „Kvůli atentátu na legačního sekretáře von Ratha v Paříži“, tak začínal tento dálnopis, „je třeba očekávat v průběhu dnešní noci – z 9. na 10. 11. 1938 – v celé Říši demonstrace proti Židům.“ Poté, co Goebbels v očekávání Rathovy smrti činil přípravy, proměnil Hitlerova slova v činyI a inicioval nezákonné akce, ocitl se Heydrich v situaci, kdy musel těmto akcím prostřednictvím policejních nařízení propůjčit alespoň zdání legálnosti. Nařídil příjemcům dálnopisu, aby ihned telefonicky uvědomili příslušná politická vedení jednotlivých okresů, župní a krajské vedoucí a aby se ohledně demonstrací domluvili na všech nutných podrobnostech jak s nimi, tak i s inspektory a veliteli pořádkové policie. Dle jeho rozkazu měla být politická vedení poučena o tom, že by svá opatření měla „účelně přizpůsobit“ nařízením, která právě obdržela „německá policie od říšského vůdce SS a šéfa německé policie“. V nich se mimo jiné říkalo: „Je dovoleno učinit jen taková opatření, která s sebou neponesou žádná rizika pro německé obyvatelstvo a jeho majetek (např. zapálení synagog je možné jen tehdy, pokud neexistuje žádné riziko rozšíření požáru na okolí), obchody a byty Židů smějí být jen ničeny, nikoli rabovány. Na obchodních třídách je obzvlášť důležité dávat pozor na to, aby bylo bezpodmínečně zajištěno, že nežidovské obchody neutrpí žádné škody. Cizí státní příslušníci nesmějí být obtěžováni, i když jde o Židy. Ihned po doručení tohoto dálnopisu je třeba policejně zabavit ve všech synagogách a obchodech židovské náboženské obce existující archivní materiál a odevzdat ho na příslušných služebnách SD. Jakmile průběh událostí této noci dovolí nasazení úředníků určených pro tuto záležitost, je třeba ve všech okresech zatknout tolik Židů, obzvláště pak dobře situovaných, kolik jich je možné umístit do existujících vazebních cel. Je třeba nejdříve zatknout jen zdravé židovské muže nepříliš vysokého věku. Po dokončení zatýkání je třeba neprodleně navázat styk s příslušnými koncentračními tábory kvůli co nejrychlejšímu umístění Židů do lágrů.“160 Pro Hitlera tak byl připraven další krok, kterým on sám vyhrožoval od roku 1919 a jejž pak Goebbels uvedl do chodu a kterému Himmler a Heydrich I

Ještě během sjezdu strany v září vytkl údajně Hitler župnímu vedoucímu Juliu Streicherovi, že v Norimberku jsou stále ještě synagogy. Srovnej Domarus, sv. I/2, str. 971. 7. 9. 1938 oznámil vládní prezident Horních a Středních Frank, že Norimberk zažil „10. 8. 1938 památný den“: „Julius Streicher dal znamení ke zbourání hlavní synagogy. Desetitisíce soukmenovců se účastnilo této historické hodiny.“ Bavorsko v době národního socialismu, str. 469. 80

Adolf Hitler. Tak vedl a řídil. Werner Maser. Tak vedl a řídil. Werner. Maser

Recommend Documents