Pekelná volba nebes Kniha druhá: Operace Legenda
Zbyněk Čáp Dokonce i malý kamének s sebou strhne dolů velkou lavinu. Přísloví obvyklé v horských oblastech Úplně na začátku snad stál povzdech onoho návštěvníka klubu Hercules. Sedě na baru se přes pohár maracainy zahleděl na panoramatickou mapu okolního vesmíru a řekl: "Tolik hvězd. A jen tak málo lidských světů..." Normálně by ho nikdo nebral na vědomí. Pan Robert Stapleton byl známý svými patetickými výlevy a starousedlíci si zvykli ho neposlouchat. Ale tentokrát zde seděli i pánové Francis D. Stodolla a Jeremy Talon. Magnát na odpočinku, který se na izolovaném Wellingtonově světě stále ještě cítil příjemně a nezávislý kapitán mezihvězdné dopravy. "Dneska už se za hranice nikdo nevydává," řekl Stodolla. "Já bych třeba i letěl, ale co tam?" odpověděl Talon. "Typické stagnační řeči. Co vy víte? Třebas tam čeká nové ložisko tristanitu. Mohl byste zlomit monopol Owenů," pokračoval Stapleton ve svých tirádách. "Třeba tam taky čeká velký kouřící sloní hovno," odpověděl tvrďácky Talon, užil si smíchu dalších hostů a připil jim pivem. Ale to už se chytil i Stodolla. "To ale nezjistíte, dokud tam nebudete. Vám ovšem nejde o podnikatelské riziko, vy jste prostě pohodlný, možná líný..." "Co ste to řek?" naježil se kapitán a Stodolla klidně zopakoval. "Já tvrdím, že vás od převážení traverz mezi Lonoke a Wellingtonem nevytrhne ani sto tisíc kreditů." Provokativní nabídka zabrala. Talon praštil sklenicí na stůl, vyskočil a vykřikl: "Beru!" ××× Říšskými průzkumníky nacházené světy byly měněny na pozemský standard se vším všudy. Stejná střední vzdálenost od hvězdy, stejný sklon planetární osy. Jen kontinenty byly jiné a Měsíc byl za příplatek. Přesto nikdo nikdy neřekl, jak moc stejné musí být. Jenže nejvíce se dodržují tabu nevyřčená. Proto hlavní město nově osídlených světů vždy leželo uprostřed pevniny a na ekvivalentu pražského poledníku a rovnoběžky. Tato poslušnost se občas vymstila. Kontinentální podnebí středních šířek mělo i stinné stránky a v hlavním městě Wellingtonu chcíp v zimě pes. Možná i to by byla zajímavá zpráva na rozproudění společenského života v místech, odkud se v daném období vytrácela celá místní elita v čele s knížetem a užívala si bohaté nabídky zábavy na Zemi.
Místní média si proto sázku nenechala ujít. Druhý den ráno již každý občan Wellingtonu mohl vědět, že se pánové Stodolla a Talon vsadili o sto tisíc proti ostudě, za následující podmínky: Že kapitán vystartuje k první fyzicky neprozkoumané hvězdě, na kterou pan Stodolla ukáže prstem a podá jednoznačné důkazy o její návštěvě. Aby to nebylo jen tak, místní televize obstarala celý zábavný večer, na kterém se sázka změní v reálné dobrodružství před zraky všech diváků. Tak se i stalo. Akce začala čtvrtého dne po setmění. Před pěti tisíci diváků na letišti a několika statisíci doma u holovizorů zahrála retro metalová skupina Hail Owen, komik Simack pronesl pár vděčných narážek na nepřítomnou honoraci a na plochu nastoupil Stodolla, zahalený do dlouhého pláště čarodějnického střihu. Zastavil se. Chvíli dramaticky postál, pak v otočce zavánějící dnem tréninku rozvinul jeho cípy a zdvihl paže. Kamerka na jeho ukazováku přenesla svůj signál do spektrálního analyzátoru a jeho odpověď poslala kapitána Talona 504 světelných let daleko. "Přijímám podmínky sázky," vykřikl na pokyn režiséra dramaticky Talon a odkráčel do své lodi. Talon's Ark se zdvihla. Zakroužila nad volnou částí plochy, zapíchla příď do nebe a zmizela v pestrobarevném reji raket ohňostroje. Největšího, jaký tu kdo pamatoval. Moderátor pořadu ještě dodal, že jméno lodi vychází z dávno mrtvé řeči a v ní šířených náboženských legend a to bylo naposled, co ji nejen wellingtonští viděli. ××× Něco z kapitána Talona se sice asi za měsíc pokusilo vrátit, ale kdo ví, co. Hlásil se již z poloviny cesty. Chvástal se, že je bohatý, kam se na něj hrabou všichni rudní baroni vesmíru. On má... To jim poví až se vrátí. Na skutečný návrat však nedošlo. Minul Wellingtonův svět o půl milionu kilometrů a jeho neustávající chlubení umlčelo teprve vypaření na povrchu místní hvězdy. Co se mu stalo? Copak si vůbec neuvědomoval riziko? A proč nezasáhl autopilot? Otázek bylo mnoho, odpovědí málo. Vyšetřování incidentu se tedy ujala flotila. Místní velitelství na sousedním světě Lonoke vyslalo dvousetmetrovou fregatu ISSS Straka. Loď byla největší z těch, které se ještě mohly snést na planetu a pro tento účel byla nejvhodnější. Veleli jí zkušený veterán hlídkových letů kapitán Baltis, první důstojník Derrick a šéfpilot Malacková. Primární směnu strojovny řídil starší inženýr Gerald W. Nansen. Díky jeho přítomnosti se misi dostalo ještě většího dílu pozornosti, než by třeba bylo velení milé. Byl totiž šlechtic a to nijak bezvýznamný. Až splní svou povinnost vůči flotile, ujme se po svém otci titulu hraběte bavorského. To postavení na Zemi mu dá větší vážnost, než titul knížete někde v hlubinách kosmu. Hrabě senior sám právě dlel na Lonoke na dovolené a přišel synovi i jeho druhé rodině požehnat. Mělo to být tiché a krátké. Jenže ho celou dobu potají sledovali reportéři televize Visia v naději, že udělá nějakou drobnost, která ho snese z výšin šlechtické dokonalosti mezi normální hříšníky. Nezískali nic, proto se události se chytili všemi deseti, aby mohli vykázat alespoň jakýsi úspěch. Tak se soukromý obřad během čtvrt hodiny dostal jako žhavá zpráva k milionům. S patřičným komentářem, důstojnou hudbou... Jedno oko diváků nezůstalo suché.
Pak se Straka vznesla k nebesům a jakmile kapitán dostal od svého šéfinženýra potvrzení, že jsou všechny stroje připraveny, zmizela v červí díře. K Talonově hvězdě měli letět necelých sedm dní. ××× První večer se v důstojnické jídelně sešli s vědci. Všichni již byli na svých místech, jenom jedno bylo dosud volné. Pak přiběhl Nansen a omlouval se, že měl důležitou práci. Kapitán s chápavým úsměvem přikývl a dál to nerozváděl. Až po jídle a několika sklenicích se na příčiny zdržení zeptal profesor Werner. Byla snad závada tak vážná? Vedoucí technik neodpověděl, jen se skoro plaše usmál a místo něj se úkolu zhostil Baltis. "Náš pan inženýr je zvláštní případ posedlosti prací," začal rozverně. "Kdyby to nebylo proti předpisům, nastěhoval by si mezi stroje i postel. Ale zato vám mohu říct, že díky němu máme nejlepší motory ve flotile, běžně za sebou necháváme i sesterské lodě, natož nějaké lumpy." "Aha. A když je chytnete, tak je pan hrabě vyslechne?" "Hrabě ne," odpověděl Nansen. "Zatím jenom princ." "Ale telepatii přeci ovládáte?" "Částečně, na vrozené úrovni. Ale můj úkol na palubě je jiný a toho se držím. Kapitán vám jistě potvrdí, že my případné zločince jenom eskortujeme k vyšetřovatelům. Nemusíme o nich vědět víc. A já ani nechci." "Jistě..." přitakal profesor, trochu zaražený tím krátkým, skoro zašeptaným dodatkem. V dalším hovoru se tématům kolem vrchního technika vyhýbal, otevřel je novým dotazem Wernerův kolega Itahara. Do té doby tiše seděl a popíjel, jakoby sám mezi lidmi. Vypil toho dost. Večer si bude muset vzít pořádnou dávku detoxu, léku stejně ohavného jako jeho název. "Proč jste se vydal do vesmíru, pane? Muž jako vy by jistě našel na Zemi hromadu potěšení." "Ano? Jakého?" zeptal se Nansen mrazivě a pak vysvětlil, že jeho práce zde je zcela přiměřená. Co dělá pro flotilu a zákon, to vlastně dělá pro sebe. Sociální systém začíná být poněkud napjatý a každý cent, který se díky pašerákům nevybere na daních, je v něm citelně poznat. Ostatně, hrabství nepřebere dřív než za deset let. Krom toho varovného signálu na začátku to neříkal nijak nepřátelsky, ale Itahara se přesto raději vytratil s několika rychlými omluvami. Večírek tím lehce ochladl a už se nerozproudil, rozešli se sice s přáním dobré spolupráce, ale přesto příliš rychle. ××× "Páni," řekla poručík Malacková, když se vynořili ve volné části systému a proměřili ho. Devět planet. Sice jenom jeden plynný obr a kolem spousta smetí, ale mezi ním ležela perla. Skutečný živý svět. Ležel trochu blíž hvězdě než Země a proto byl o nějaký ten průměrný stupeň teplejší, ale jinak měl podmínky velmi podobné. V celé historii pozemského pronikání do kosmu to byl prakticky unikátní jev. Nacházené planety bývaly v devadesáti procentech
případů mrtvé a ve zbylých deseti přímo vražedné. Vyžadovaly spoustu korekcí, aby se na nich dalo žít. Protože se nezdálo, že by nešťastného kapitána mělo zajímat něco jiné, senzory nenašly na povrchu ostatních planet nic důležitého, zamířili přímo k němu. Nemýlili se. Talon byl tu a nikde jinde. Na oběžné dráze planety nalezli sondu z Talonovy archy a přehráli si její vzkaz. Tohle je moje, mám to zaregistrovaný na císařský kolonizační centrále, tak sem nestrkejte rypák. Byl to jen trik na odehnání případných vetřelců, protože okamžitý dotaz nic takového nepotvrdil. Proč Talon lhal? Celá situace se začala podivně barvit. Kapitán Baltis přikázal provést kompletní orbitální průzkum a do databází Straky se začaly hrnout údaje. Vyplývalo z nich jediné. Svět čeká jenom na toho, kdo se na něj postaví s praporem a řekne; "Je to mé." Na palubě lodi byla početná skupina biologů, kvůli podezření, že se kapitán Talon někde nakazil dosud neznámou nemocí. Ti nyní poštvali na flóru i faunu planety své vlastní sondy. Neobjevili nic mimořádného, přestože pokryli všechna klimatická pásma. Kromě rostlin tam nežilo nic většího než víceméně neškodný hmyz. Na večerní poradě třetího dne to probírali s velením. Vědci, nejvíce Itahara, žádali návrat domů. Kapitán Talon se prostě pomátl štěstím, z jeho materiálů u Spojené pojišťovny pilotů vyplývalo, že je poněkud psychicky labilní. Ale kapitán Baltis rozhodl jinak. Počkají. Je tu pěkně a k čertu s předpisy. Proč si pod záminkou průzkumu neudělat pár dní dovolené u moře? Straka se snesla k šikovné zátoce a většina posádky zahájila akci nic nedělám a nevadí mi to. Ti zbývající se střídali na palubě malého průzkumného člunu a rozváželi po povrchu planety průzkumné automaty. Byla to náhoda, že objev tisíciletí vyšel právě na první směnu, ale i takové věci se stávají. "Strako, zde skaut Alfa. Nalezli jsme opuštěnou loď a základnu mimozemšťanů!" ozvalo se onoho dne na můstku Nansenovo vzrušené hlášení a Derrick měl co dělat, aby po překvapeném "cože?" dodal i služebně korektní zbytek. Vrchní inženýr zopakoval údaje a když je slyšel i Baltis, dovolenková idyla skončila. Straka vyskočila do vzduchu jako splašená a ve chvíli se snášela vedle výsadkového člunu, přibližně uprostřed asi kilometrové urovnané plochy. Zvědové se nemýlili. Loď tu byla, základna také. Obojí však neslo nezvratné stopy, že tu tak prostě leží několik stovek let, jestli ne déle. Zejména u staveb se však bylo třeba ptát, zda na nich skutečně zapracoval jenom zub času. Mnohé z nich byly na první pohled nedokončené. Na úrovni nejvyšších pater se rozpadaly stavební stroje povědomých tvarů, důkaz toho, že pro určitou práci nemůže vymyslet nic nového ani mimozemšťan. Zraky všech však nejvíce přitahovala loď. Byla velká, několik kilometrů jistě. Ale její konstrukce byla plná zbytečných, zjevně estetických výstupků a výklenků. Ideální prostředí, v němž se během staletí uchytila vegetace a úplně ji skryla před optickým průzkumem. Jiné senzory zase zmátlo blízké ložisko kovu.
Skoro, jakoby se chtěli schovat úmyslně. Tohle si žádá důkladné prověření. Nebyl tu kapitán Talon také? Jeho tajnůstkářství by takový nález dal mnohem pevnější pozadí než pouhá planeta s vlastním životem. Nad náměstím se rozlétly malé sondy a brzy našly důkaz. Odhozené víčko od samoohřívací cestovní snídaně s datem výroby pět let zpátky stačilo. Straka se v zásobování držela řádů a podle těch by taková konzerva byla dávno prošlá. Tím bylo vše jasné. Kapitán zde byl a bez ohledu na své nedostatečné prostředky průzkumu vystoupil ze své lodi bez ochrany. A to znamenalo, že teorie nákazy tajemnou nemocí se vrací do seznamu možných. Po topografickém průzkumu a pořízení základní obrazové dokumentace se zpráva o objevu vydala k velení. A nemířila nijak nízko. Rovnou k Zemi. ××× Admirál Descartes ji na kódovaném kanálu dostal přibližně v jedenáct dopoledne císařského času a s hodnocením dlouho neváhal. Tohle je zpráva, která si zaslouží tu nejvyšší pozornost. Postavil se do pozoru a řekl: "K jeho císařskému veličenstvu. Prověření A1A." Znamenalo to, že si ho bez ptaní převezme transportní systém paláce, prověří ho do poslední molekuly a sám jeho živoucí mozek posoudí ještě před vložením do těla trojice inkvizitorů. Odměnou za to vše bude vynoření dva kroky od vládce. Stalo se. Jenže se neobjevil v paláci, alespoň ne v tom pražském. Za otevřeným oknem byla stříbřitá hvězdná tma, zpívaly tam cikády a když se otočil do komnaty ozářené romanticky chvějivým světlem několika svíček, padl jeho zrak přímo na vystrčený zadek nejvyššího vládce. Císař Jan, toho jména čtvrtý, se vztyčil do kleku, odhalil velmi překvapenou dívku pod sebou, ohlédl se a nedůtklivě řekl: "Bratře Descartesi, mohl byste vypadnout a počkat venku?" "Sire, ano sire!" vykřikl šokovaný velitel jako nejposlednější nováček a ke dveřím se vrhl téměř skokem. Tuhle situaci nepředpokládal a nebyl na ni připraven ani v nejmenším. Když se za ním dveře bezpečně zavřely, opřel se o ně a oddechl si. Ale ještě nebyl všem zkouškám konec. Skrz dveře na protější straně slabě zněla hudba. Náhle se otevřely a spolu s jásavými tóny Ódy na radost dovnitř vpadl zástup hostů. Jeho přítomnost jim poněkud zmrazila úsměvy na tvářích. Jakási žena tiše vykřikla, kdosi jiný zase upustil sklenici připravenou k přípitku. Nové výrazy se ptaly na jediné. Kdo je ten chlap a co tu dělá? Uvědomil si svůj nedůstojný postoj a narovnal se: "Velkoadmirál Jacques Descartes. Přinášel jsem jeho císařskému veličenstvu osobní sdělení, ale, zdá se být zaneprázdněn." Situace se změnila, objevily se nové úsměvy, tu plaché, jiné zase s náznakem pýchy. Císař se podle tradice stará o Rodinu, širokou základnu dynastie a my jsme ti požehnaní přízní jeho volby... Dočkal se pozvání k přípitku na slávu Říše a Flotily, několika zdvořilých dotazů na běžné záležitosti i zaobaleného vyzvídání, co že to chtěl císaři říct... Omluvil se a zachoval tajemství, než záležitost posoudí vládce sám. Pak se otevřely i dveře ložnice a císař vyšel ven. Dívka zůstala na lůžku a pyšně rodině mávala. Všichni se vládci uklonili, on jim zběžně pokynul a dovolil jim, aby se nahrnuli vedle. Než se dveře zavřely, dalo se zaslechnout uchvácené vyznání: "Oh... Císař byl prostě úžasný!" a radostné výkřiky.
Asi by se rychle změnily, kdyby si poslechli jeho vlastní hodnocení. Jen co se přenesli do paláce a císařova kabinetu zejména, vykřikl vládce: "Bože!!! Co jsem komu udělal! Který idiot vymyslel tu pitomou tradici, že císař musí ojet každou husu, ke které ho zavolají!?!" "Měl jsem naopak dojem, že jste se dobře bavil, sire." "Tohle a zábava? Tomuhle já tedy zábava neříkám. Vždyť si mě objednali jako výstavního býka na vylepšení chovu... To nešťastné děcko si vážně myslelo, že sex je o zavřených očích a roztažených nohách. Deset minut sem se ji snažil rozhýbat a nic. Připadal jsem si jako na gumové panně." "A... Byla aspoň..." naznačil Descartes v žertu, zda byl Jan IV. tím prvním, ale císař se jen ušklíbl: "V čase inteligentních náhražek s deseti náladovými programy?" Mávl nad tím rukou a zeptal se: "Tak, s čím přicházíte? Vidím na vás, že to bude něco většího." "Sire, průzkumná loď objevila trosky lodi a rozestavěné základny mimozemšťanů. Podle předběžných nálezů se jedná o rasu spřízněnou s posádkou Neriav Gahor." Pro upřesnění císaři ukázal mapu a ten řekl: "Zvláštní. Pán říká, že tam nikdy nebyl..." Nebylo to tak divné, jak se na první poslech zdálo. O císařově spojení s Bohem si dovolili pochybovat jen dávno potrestaní pohané ze Svaté Země a základní dogma Cesty stálo na tom, že Bůh je stvořitel celého vesmíru. Nemusel se vázat jenom na Zemi samu. Císař nyní hleděl upřeně k nebi, ale po chvíli si povzdychl: "Jsou příliš daleko a není s nimi nikdo z bratrů. Admirále, vyzvěte je k pokračování základního průzkumu a připravte velkou expedici. Zúčastním se jí také." ××× Zpráva o příletu císaře s vlastní expedicí sice snížila význam jejich pátrání, ale čím více stihnou, tím lépe. Vchod do mimozemské lodi již odhalili. Byl skrytý pod vegetací, která se vplížila až dovnitř, ale další dveře byly bezpečně zajištěné. A protože pod zeleným příkrovem byla loď nedotčená a funkční, po vytrhání a sedření zelených vetřelců jim do očí zazářily čekající kontrolky ovládání. Neznamenalo žádnou záhadu, každá loď Flotily nesla již od časů Neriav Gahor slovníky jazyka této rasy. Povolení k průzkumu jim uvolnilo ruce. Jménem iluzorního nepozemského admirála zablokovali zvenčí obranná zařízení uvnitř a vstoupili. Loď skutečně žila, chodba se před nimi okamžitě rozzářila po celé délce. Nenabídla jim veselý pohled. Vstupovali do hrobky a měli to před očima se všemi podrobnostmi. Tam venku se ještě o příčinách smrti nalezených koster daly vymýšlet teorie. Tady, kde je klimatizace zachovala jako mumie se vším všudy, již nezbývaly žádné. Na každém kroku nacházeli další oběti strašlivé epidemie a průzkumníci v duchu žehnali dokonalé izolaci svých skafandrů. Ještěři byli zapletení do žebříků, či zkroucení v temných koutech, tam kde je dostihla smrt z nitra. Tak došli až do obytných sektorů, kde katastrofa dostala nové rozměry. Cizince zastihla smrt skutečně všude. Když lidé Země nalezli i nahý pár v těsném objetí, které nepřipouštělo dohady o účelu, otočili se raději a vydali se do velitelského sektoru. Zdejší výzdoba sice byla nezvyklá, ale bylo jasné, že je luxusní. A tam, kde zdobnost dosáhla vrcholu, našli samotného velitele. Jako jediný byl oblečený do blankytného šatu, jen lehce pošpiněného šťávami prvotní hniloby. Seděl nad rozzářenou
obrazovkou deníku a zubatý úsměv smrti zdokonalovala rozstřelená lebka. Pistole ležela na podlaze pod ním. Překladač posloužil, velitelův poslední zápis ztratil své tajemství. Myslel jsem, že oklamu císaře i Bohy. Povedlo se mi jen to první. Ihmak L'Sigh Ale o příčinách apokalypsy se mnoho nedozvěděli. Překopírovali záznamy do vlastních přístrojů a rozhodli se k návratu. Do Straky se budou vracet teleportem, aby do ní nákazu nevnesli a budou doufat, že to bude co platné. Protože i ten teleport přišel od rasy mrtvých a zde jim zjevně nepomohl. ××× Jestli bylo na Pánovi něco zvláštní, pak to byla jeho nechuť cestovat mezi hvězdami bez náznaku ochrany. Podobal se člověku, který se bojí přejít náměstí, ale sveze se přes něj v autobuse. Na rozdíl od člověka však dokázal svou metafyzickou existenci rozložit na libovolný počet téměř samostatných částí a proto ho fóbie omezovala jenom při cestách do neznáma. Ale od toho měl lidi. I v této chvíli obrazně seděl Janovi IV. za zády a komentoval zprávy z dalekého světa. Ihmak L'Sigh... Nevěřil jsem, že to jméno ještě někdy uslyším. Ani nevím, jestli ho mám litovat, nebo nenávidět. Kdyby nebylo jeho zrady, nebyl bych tu. A ty teprve ne. Zajímalo by mne, co se tam doopravdy stalo. Prokletí bažin tak rychle nezabíjí. "Existuje na něj lék?" Někde ano. Jestli to bude potřeba, dodám ho. Musím ho upravit, na vás by mohl být příliš agresivní. Ukaž zatím zrádcovy spisky, ať se pobavíme. "Jak si přeješ, Pane," kývl císař a spustil svou čtečku. Shluky bewažských hieroglyfů se na protější stránce měnily na člověku srozumitelnější text a odhalovaly myšlenky svého tvůrce. KHALEADOMOC, začaly výrazem z toho druhého jazyka mimozemšťanů, který se lidem nikdy
nepodařilo rozluštit, protože pro Pána byl posvátný a on ho nechtěl šířit. Sice někdy upustil náznak významu ojedinělého slova, jenže to bylo před jednotlivci a dbal na to, aby v nich zůstalo za sedmi pečetěmi. Pro poučení budoucích generací sepsal meha da 'Ar, Patriarcha Ihmak L'Sigh.
V nastoleném duchu pokračovala celá kniha. Od počátku sbírka zbytečných přikázání zahalených do mystického hávu a banalit, vydávaných za neřešitelné potíže, které mohl překonat jenom génius autorovy velikosti. Přesto byly detaily o tom druhém světě docela popisné a císař se opatrně zeptal: "Dovolíš to zveřejnit, Pane?" Proč ne. Není tam nic, co bych musel tajit. Ať se všichni přesvědčí, že na úrovni mysli si jste skutečně rovni s kýmkoliv jiným ve vesmíru... Jan přikývl a přetočil knihu samozvaného patriarchy na poslední stranu.
Chápal jsem, že císařův plán je nesmyslný a škodlivý, urážlivý pro lidi i Bohy. Jenom šílenec mohl vzít posvěcenou duši Člověka, přenést ji do nižší bytosti a předstírat, že je to tak v pořádku. Proto, když mi Nebesa darovala tuto šanci, rozhodl jsem se ji využít na maximum. Svolal jsem družinu oddaných mužů a žen, abych ochránil lid Stráže takový, jaký byl, je a jaký si zaslouží být navěky. Jenom takové rozhodnutí je správné. Nelituji toho, tím méně osudu zbabělců, kteří odmítli mé návrhy. Směji se císařovu volání a nechávám jeho hrozby vyprahnout v poušti vesmíru. Bewag, planeta hlupáků, bude zapomenuta. Její souřadnice vymazávám z navigačního systému a naše oči se od ní budou navždy odvracet, dokud nezmizí z paměti lidu Nové Stráže. Tím končí kronika odchodu a já ji uzavírám před vlivem času i falešných vykladačů. Navždy zůstane taková, jakou jsem ji stvořil a bude šířit vědomí iruelan kuhun.
Odrazem tajemných slov byl Pánův hněv, císař se raději neptal, co znamenají. Přesto se odpovědi dočkal. To je znesvěcení. Sám vesmír se nad takovou myšlenkou musel zkroutit v křeči a vůbec se nedivím, že toho ničemu potrestal. To je... Obludné! Po tom, co provedl, si dovolil mluvil o oddanosti a odpovědnosti jednoho za druhého!?! Ukaž! Ukaž mi, kdy přišli na nemoc, chci to vidět! Mohl by se podívat i sám a mnohem rychleji než s pomocí člověka, ale císaři lidí a poslušnému služebníku božímu to nevadilo. Spustil analýzu textů, aby něco kvůli příliš přesné formulaci nevynechal a dal se do čtení výsledků. S nároky na rozbor to asi trochu přehnal, výsledkem byla skutečná směs navzájem provázaných informací. Deníkové záznamy patriarchy, lékařské zprávy, anonymní svědectví řadových kolonistů. Ale vyznat se v ní dalo a podle toho proběhla katastrofa přibližně tak: Mocný a neomylný pán L'Sigh si těsně před odletem pozval domů kurtizánu a ta se mu zalíbila tak, že ji bez prověření vzal na cestu. Protože ji před zraky císaři věrných techniků nemohl vynést na palubu teleportem, vpašoval ji tam ve výsadkovém člunu, přiváženém ze zbytečně vyžádané opravy. A velmi rychle jí úplně propadl. Z obyčejné společnice, která ještě před pár týdny zdvíhala ocas každému dost bohatému zájemci, se stala jeho rádkyní a všeobecně neoblíbenou zástupkyní. Proto se našlo nemálo těch, kteří jí to přáli, když se pánovi jednou odmítla podřídit a byla odsouzena k pořádnému výprasku. Omdlela příliš brzo. Už po čtyřicáté ráně. Přestože vůdce naléhal na pokračování, zkušený kat odmítl a nechal ji odeslat na zdravotní vyšetření. Tam se projevila hrozná pravda. Žena byla v posledním stádiu vražedné nemoci, kterou Pán před chvílí nazval prokletím. A tou dobou již byli nakaženi téměř všichni. Přesto nebylo všechno ztraceno. Bylo jich dost a byli mezi nimi odborníci mnoha oborů. Mohli dokončit projekt zahájený ještě doma a zachovaný v rozpracovaném stavu v záznamech lodi. Naneštěstí, druhý nejvíce postižený byl už z principu sám vůdce L'Sigh. Nějakou dobu to nevadilo, jenže působení virů na nervovou soustavu a mozek sám vyvolávalo bludy. Velitel kolonie postupně došel k závěru, že konec je neodvratný a tak ho uspíšil. Posádka dostala do ranního jídla jed...
"Ten mizera," vykřikl císař, ale Pán, přestože se ho to týkalo mnohem více, byl nezvykle smířlivý. V té chvíli už za to nemohl. Ostatně, uvidíme, jak s tím budou zápasit lidé Slunce. Právě přichází zpráva, že už to na Strace mají také. "Oh Bože!" Proč tak řveš, já tě slyším... ××× "Šíří se kapénkovou infekcí a nejdřív napadá plíce," řekl doktor Werner a přisunul si tabulku, kam se mu průběžně promítaly analýzy viru. "Něco jako silná chřipka. Ale to je jen kvůli dalšímu rozšíření. Vlastní útok je vedený na centrální nervovou soustavu. Stimuluje nadměrnou produkci endorfinů, až to vede k halucinacím a nakonec způsobí křeče vedoucí až k zadušení." "A nějaká protiopatření?" ptal se Baltis, zamračený jako gorila. "Na protilátce pracujeme, ale už teď mohu říct, že je citlivý na běžná dezinfekční opatření flotily. Ozon i UV záření ho spolehlivě ničí. Právě tak jako suchý vzduch pod pět procent vlhkosti." "Tak bez toho se obejdu. Stačí, že budeme nosit brýle a po hrstech polykat prostředky proti poleptání sliznic," zahučel kapitán. Mračit se však nepřestával a nakonec se zeptal znovu: "Má ještě někdo něco?" Z dalších důstojníků se nikdo nepřihlásil, promluvil opět Werner. "Kolegové z univerzity mají určité výhrady proti vašim rozhodnutím z minulého týdne. Získali dojem, že nebýt vašeho svolení s rekreací posádky na neznámém světě, nedošlo by k průniku nákazy na palubu." "A vy si to myslíte také?" "Já? Ne. Bratr je u maríny, vím, jaké máte zásady. Ale profesor Itahara je poněkud... Úzkoprsý. Má dojem, že by to zasloužilo oznámit na vyšší místa. Co nejdřív." "Pokusím se mu to vysvětlit," vzdychl si Baltis. "S vaším dovolením pane," zapojil se Nansen, "promluvím s ním." Kapitán vděčně přikývl. Pan Itahara rád předváděl, že se výpravy účastní jenom na povel z vyšších míst. Jednání s ním nebylo dvakrát příjemné ani za normálních okolností. Natož, pokud si umínil, že je posledním spravedlivým na palubě a rozhodl se vymýtat ďábla neposlušnosti. Šlechtic si s ním poradí lépe... Baltis projel seznam témat ve svém komu pohledem, vyměnil ho za mnohem příjemnější obrázek a shromážděné důstojníky rozpustil slovy: "Děkuji. To je pro tuto chvíli vše. Aktivujte dezinfekci ve všech prostorách lodi. A kdyby byl pan Itahara imunní vůči dobrým radám, můžeme třeba říct, že nemáme spojení kvůli nějaké poruše, nebo, co já vím, ionové bouři." "Samozřejmě pane," přikývli Derrick s Malackovou a všichni se rozešli. Zatímco se lodí neslo varování o spuštění dezinfekčních jednotek a posádka si nasazovala ochranné brýle s pocitem
úlevy, že nejsou úplně bezbranní, nadporučík Nansen mířil přímo do laboratoří. Technické ani telepatické hledání nebylo třeba. Vědec sice na cestu mohl nadávat jak chtěl, ale jakmile šlo o zdraví a život i jemu, pracoval jako drak. Ovšem spatření důstojníka, šlechtice k tomu, ho dokázalo zastavit. "Co tu chce?" ptal se v duchu a ani ho nebylo nutné pročítat. Když mu řekl; "Profesore Itaharo, mohl byste na slovíčko?" tak teprve ne. Vědec měl černé svědomí kvůli tomu prvnímu večeru a bál se. Snad každý normální člověk někdy pod rouškou nejpřísnějšího tajemství vyslechl nějakou historku. Vždycky se to stalo sestře přítelkyně kamarádova bratrance ze vzdáleného města. Nebo tak nějak. Unesl ji zvrhlý šlechtic, donutil ji k věcem, jaké by neudělal ani klonu a pak ji svou psychickou silou donutil zapomenout. Itahara úplně zkameněl. Ale teď nebyl čas na hlouposti. "Chci vám jen osvětlit jednu mariňáckou zásadu." "Ano?" našel Itahara slova, ale také svou běžnou aroganci. "Stovka mrtvých námořníků je hrozná věc. Mrzí mne vaše případná oběť, ovšem kontrakt jste mohl odmítnout. S ním jste přijal rizika. A případná smrt nás všech je lepší, než jeden nakažený civilista. Kapitán dovolil pohyb venku s plným vědomím rizik, abychom našli to, co vaše přístroje nedokázaly. Námořníci Svenson a Blairová se nakazili během výletu v místech, která jste označil za sterilní." "Podrobný průzkum by jistě prokázal, že..." "Nežádal jste ho. Naopak, chtěl jste se vrátit. Tak prosím mlčte a zpytujte vlastní svědomí. Na shledanou." Nechal profesora stát a odešel. Zamířil na ošetřovnu, kde v karanténních kójích leželi nakažení námořníci. Technik Svenson vypadal hrozně. Jeho přítelkyně na tom nebyla o nic lépe. A na běžných postelích mezitím přibyli další tři, čekající, jakým směrem se jejich nemoc vydá. Podle několika v laboratoři odposlechnutých slov to mohlo začít jakkoliv. Cizí virus byl ještě přizpůsobivější než dávno zlomený chřipkový, dokázal dokonce částečně přebírat nositelovu DNA. Žádný div, že si s tím teleporty nedokázaly poradit. Snad se jim nákazu podaří zastavit včas... "To bude dobré," řekl jim. "Poslali jsme strukturu viru na Zemi, pracují na tom vší silou." Zdánlivě prázdná utišující věta se díky šlechtické spodní modulaci hlasu stala účinným nástrojem útěchy. Námořníci stresovaní tajnou hrozbou se uklidnili, Svenson dokonce usnul. Nechal je být a vrátil se ke svým běžným povinnostem. ××× U námořníků možná uspěl. Zato profesorem Itaharou šili všichni čerti. "No slyšeli jste ho? On mi snad chtěl vyhrožovat?!?" "Ani bych neřekl," pokoušel se ho zklidnit Werner, ale to bylo, jakoby vylil do ohně láhev rozpouštědla. "Samozřejmě, kdo jiný by měl mlčet než vy, s tou vaší posedlostí flotilou," odsekl Itahara a dodal: "Já to tak ale nenechám! Teď už ne!" Pozastavil analyzátor, obrátil se na patě a téměř sprintem vyrazil do své kajuty. Namluvil zprávu, vyšperkoval ji záplavou dokladů o neschopnosti kapitána Baltise i všech jeho podřízených a s pocitem, že víc už udělat nemůže,
zamířil do velitelského sektoru. "Dobrý den, seržante. Můžete mi navázat spojení s velitelstvím? Mám tu spěšné hlášení o příčinách nemoci," oslovil spojaře. Seržant se ho téměř lekl. Nějak ztratil ten mariňácký výraz, problém, kde? a ohlédl se po svém nařízeném. Nezdálo se, že by se dočkal nějaké velké pomoci. Derick jenom s náznakem povzdechu pokrčil rameny. Poddůstojník se tedy vzchopil a řekl: "To nepůjde, pane profesore. Jsme bez spojení už skoro dvacet hodin, mezi sektorovými hvězdami 137 a 140 řádí ionová bouře." "Dvacet hodin? Ale vždyť jste dostávali zprávy od velení!" "Mají silnější vysílače." "A naše zpráva?" "Možná došla, možná ne." "Tak vám děkuji za pomoc, seržante," řekl Itahara náramně kysele, aby v tom nebyl poděkování ani náznak. Odešel. Na úrovni ošetřovny potkal svého asistenta, který přicházel pro aktuální vzorky od nemocných a důkladně od plic mu to všechno řekl. Kdyby tu byla obyčejná chodba, určitě by se až třásla okna. ××× Protože s výjimkou velení a k mlčení zavázaných spojařů byli o bouří omezeném spojení přesvědčeni všichni, musely se některé drobnosti vyřešit jinak. Nejen drobnosti. Císař si vymínil, že velkolepý objev si zaslouží širokou prezentaci před celou Říší. Proto by prý bylo vhodné, aby ve chvíli jeho příletu bylo všechno připraveno. Průzkumníci ze Straky budou pokračovat v prohlížení základny i lodi a shromáždí veškeré možné informace. Průběžné údaje budou předávat přímo jemu. "Nedá se nic dělat. Co jsme si uvařili, to si vyžereme. Zkusíme, jestli půjde napojit jejich vysílač a pojedeme přes něj," rozhodl Baltis a zašklebil se po straně na Derricka. Jednička nebyl z představy návratu na loď mrtvých vůbec nadšený. Ale byl profesionál. Zeptal se jenom, zda je technicky možné propojit lidské a mimozemské systémy. Otázka mířila k Nansenovi a inženýr přitakal. Nejsložitější na tom všem bude natáhnou kabel, jímž bude budič vlastního vysílače spojen s výkonovými prvky cizinců. Podle jeho názoru je cizí loď plně funkční a dobře zásobená energií. Zřejmě natankovali před přistáním. Zásoby, které jí mohly stačit na tisíce skoků vesmírem, byly statickým provozem prakticky nevyčerpatelné. "Pusťte se do toho," řekl tedy nakonec Baltis a schůzku rozpustil. Necítil se dobře a měl podezření, že se zanedlouho sám dostane na ošetřovnu. Čím dříve se dočkají odpovědí, tím lépe pro všechny a něj zejména. Vrchní technik se s několika pomocníky dal bez dalšího zdržování do práce. Otevřeli loď cizinců, proměřili budoucí kabelovou trasu a v komunikační centrále začali na přístroje lepit člověku srozumitelné popisky. Víc nebylo potřeba. Krom nezvyklého uspořádání tlačítek a klávesnic určených pro psaní třemi prsty byly funkce úplně běžné. Jak by ne, když prakticky
stejná loď byla před staletími vzorem lidských konstrukcí. "Jednomu nerozumím," řekl přesto spojař Willis. "Proč dali ovládání teleportu a komunikace do jedné konzoly. Přece jen kvůli tomu, že to manipuluje se subpseudovlnovými částicemi to ještě nemusí být u sebe. A vůbec..." Zmlkl a odkašlal si. "Leze to na tebe taky?" optal se ho kolega Spanyell, ale Willis jen za maskou lehkého skafandru dobrého jen proti viru zavrtěl hlavou. "Ten teleport běží. A jsou v něm tři živí..." "Páni," natáhl Spanyell ruku k ovládání. "Myslíš, že..." Jako v transu začal spouštět vykládací sekvenci. "Nechte toho," zarazil ho Nansen. "Nemůžeme je jen tak vysadit!" "Proč ne pane?" "Co by si asi pomysleli, kdyby tady místo svých druhů uviděli nás? Naše překladače zvládají jenom text. Nestojím o rvačku s ještěrem, který je o hlavu vyšší než já a nemusí vytahovat nože, když chce někoho rozpárat." "Jasně pane. Promiňte pane," omluvil se Spanyell, ale Nansen jenom neznatelně přikývl a oslovil komem kapitána. Hovořili spolu několik minut, padala slova jako zvláštní, neuvěřitelné, překvapující a něco pro císaře. Jejich výsledkem pak byl rázný povel: "Konec hloupostí. Odvysíláme to přímo od nás." ××× Se zmizením kosmické bouře se vrátila potíž se vzpurným profesorem. Marně mu všichni důstojníci včetně zjevně nakaženého Baltise vysvětlovali, že jim nemoc nevadí a jeho hlášení ničemu nepomůže. Nanejvýš tomu, že ho flotila už nikdy nepozve na dobře placenou průzkumnou misi. "Tak to se mi líbí," řekl Itahara a kdyby ho nepovolali do laboratoře, byl by zprávu odeslal hned. "Zatraceně," řekl kapitán do roušky, která před jeho pokašláváním chránila okolí. O vyšetřování, byť čistě formální a zakončené osvobozením, vůbec nestál. Pobyt v přístavu nebyl zdaleka tak honorovaný jako nejobyčejnější hlídková mise a on byl dost starý, aby uvažoval i o výši důchodu. Každý den mimo přístav přidával symbolický, leč příjemný zlomek procenta k zaručenému základu. "Nemůžete s ním něco udělat?" Nansen věděl, nač kapitán naráží, ale tu možnost odmítl. Bůh lidem telepatii daroval, aby s její pomocí udržovali spravedlnost. Ne aby si uhlazovali cestičku od drobných potíží. Ale nabídl jiné řešení. Mohl by zprávu protlačit k samotnému císaři. Jak, to je vedlejší. Ale pan Itahara bude jistě rád, když jeho hlášení nebude přebírat nějaký poddůstojník na admiralitě, ale jeden z pozemských dvořanů. Tak se také stalo. Za hodinu se pan profesor neopomněl pochlubit, kam se jeho zpráva dostala a že se císař s neschopnými důstojníky jistě vypořádá mnohem dřív než po návratu z tajuplné mise...
××× Asi by ho chvástání rychle přešlo, kdyby toho věděl víc. Jeho zpráva se sice dostala k císaři, dokonce si ji také přečetl, ale to bylo všechno. Skončila smazána a zapomenuta. Vždyť Flotila byla matkou i dítětem císařů. Polovina z nich v ní zahájila svou kariéru a mnohá z těch neoficiálních doporučení vycházela právě z jejich kousků prováděných za mladších let. A císař Jan IV. sice začínal jako inkvizitor, ale pro kosmické námořníky, průzkumníky zejména, měl slabost. Pan Itahara, druhořadý vědec navždy odsouzený k realizaci myšlenek jiných, se buď poučí, nebo bude zapomenut. Mohla by na něj vyjít nějaká menší role při slavnostním odhalování největšího tajemství Talonova světa, nebo také nic. Vždyť již za necelý týden se setkají Lidé Slunce a Lidé Stráže. Skuteční proti skutečným, žádné fikce ze studia... Pán se jistě postará, aby všechno proběhlo hladce. Už jen ta krátká zpráva o nálezu v teleportu ho donutila urychlit loď o půl světelného roku za hodinu. I když, mohl by i víc. "Pane... V záznamech Flotily se říká, že Neriav Gahor dokázala proskakovat vesmírem v mžiku. Proč se naši předkové vzdali při dočasných potížích?" Donutil jsem je. Napravoval jsem vlastní chybu, opomenutí. Inoův princip se nikdy neměl dostat do cizích rukou. Je příliš nebezpečný. "Nebezpečný?" Ty lodě není možné sledovat. Vynoří se a opět beze stopy zmizí. Dovedeš si je představit ve vlastnictví banditů? "Dovedl bych si je představit ve vlastnictví bezpečnosti," odpověděl trochu dotčeně císař. Ale to by pak nebyla žádná hra. Co byste pak dělali? Kousali si na Zemi nehty a stěžovali si na nudu? zeptal se Pán a vytratil se. "Tobě se to říká," zahučel si císař pro sebe, i když věděl, že soukromí v tomto případě neexistuje. Pravda byla, že Země začínala být nějaká těsná. Sázka v pohraničí byla ojedinělá. Velká většina lidí by z centra nevystrčila ani nos. Planety u vzdálených sluncí byly málokdy tak okatě bohaté, aby přilákaly masy chtivé snadného výdělku. Většinou sloužily podivínům hledajícím samotu. Co kdyby... Ale ne. Při terraformaci by jistě nebylo složité vytvořit pár nalezišť zlata a jiných lákadel, jenže tu byla nabídka a poptávka. Pokud by drahé kovy ztratily svou výlučnost, vytratil by se i zájem o ně. Samozřejmě, byl tu tristanit. Nerost, který se na Zemi nevyskytoval, zázrak schopný změnit obyčejné železo na slitinu neuvěřitelných vlastností. Jako takový byl potřeba pořád, ale více než bohaté naleziště na Owenově světě dělalo z dalšího průzkumu drahou zbytečnost. Možná by stálo za to, vyhlásit nějakou velkou odměnu pro nálezce dalších stop mimozemské přítomnosti. Možná... Teď bude důležité poslat průzkumníkům lék. Pán, povzbuzen nálezem, ho dodal velmi rychle. Asi nechtěl, aby byl jeho velký den poskvrněn dramatem pozemšťanů. Je škoda, že ho nelze odeslat hotový. Je velmi složitý. Aby ne, když musí rozeznávat přizpůsobivé viry v mnoha různých tělech... Replikátory na Strace budou z molekulárního schématu skládat účinnou dávku několik dní. Snad to nebude vadit. Ten průkopník, jak se jen jmenoval, Talon... byl živý a do určité míry akceschopný ještě měsíc po nákaze. Vzdychl si. Snad je štěstí, že na nás
působí tak rychle. Kdyby se to mělo plíživě rozšířit jako u ještěřích lidí... Představa miliard nakažených, pro které není možné vyrobit sérum ani náhodou, mu bude kazit spánek ještě dlouho. ××× Darovaný čas byl kratší, než se zdálo. Když před necelými třemi dny dostali návod na lék, přečetl si Werner doprovodný text: "Účinná dávka pro člověka jsou dva gramy na kilogram váhy," a zauvažoval, jestli se ho vůbec dočkají. Kdyby to šlo odvolat a s tím odvolat i uvržené prokletí, udělal by to. Replikátor jel bez přestání celou dobu. Ale tisíc hotových molekul za sekundu nebylo tak úchvatné množství, zvlášť když se to přepočítalo na gramy a počet nemocných. Dnes již na ošetřovně nebylo místo, na karanténu se začaly měnit i běžné kajuty a po lodi se pohybovali jen ti, bez kterých byl provoz nemyslitelný. Dokonce i bohem požehnaný vládce uznal, že za takových podmínek je požadavek na průzkum vyloučený a odložil ho. Pouze jim striktně doporučil, ať se drží co nejdále od teleportu cizinců a tím oficiální zájem skončil. Mezi Strakou a Octavianem nyní proudila jen čistě odborná diskuse, prokládaná vzkazy z domova a zpět. Dnešek však také přinesl naději. Modifikací replikátoru na tento jediný úkol zvýšili jeho výkon a produkce stoupala. První hotovou dávku léku dostali desátníci Svenson a Blairová, nešťastníci, kteří objevili romantickou jeskyni na pobřeží a v ní svůj příděl smrti. Hluboko ve stínech a vlhku, v podmínkách, které jim dokonale svědčily, tam na pozůstatcích dávno mrtvého Strážce čekaly hibernované viry na nového nositele. Snad se utrpení skončí šťastně. A za hodinu se dostane na další... Za jeho zády se otevřely dveře a s lehkým pokašláním utlumeným maskou dovnitř vstoupil Itahara. "Stalo se něco?" zeptal se ho Werner. "Svenson říká, že se cítí v pořádku. Hodnota aktivních virů poklesla pod hranici nakažlivosti, tak jsem ho nechal odejít." "Cože?" zdvihl hlavu palubní doktor Kaiser. Muž, který dokázal změnit Wernerovo přesvědčení, že lékaři flotily jsou jen mastičkáři. Až do epidemie si myslel, že jejich vzdělání skončilo u vpíchnutí injekce s nanobotickým akcelerátorem hojivých procesů a posláním zkrouceného pacienta do teleportu, aby se mu svaly a kosti usadily na správné místo. Ale musel se mu v duchu omluvit. Kaiser by se uplatnil i v barbarském dvacátém století, takovém, jaké ho ukazovaly historické filmy. S ocelovým skalpelem v ruce by vypadal dokonale. A rozhodně by v téhle chvíli vynikl v dramatickém detailu. "Svenson byl ještě ráno prakticky v bezvědomí a totálně zamořený viry. Ten dryják nemá být až tak rychlý!" Itaharovi bohužel nemohla z uší vyrazit pára. Tak se alespoň vztyčil jako divoký hřebec a divoce zaržál:"Pochybujete o mé schopnosti číst přístroje?" "Abych řekl pravdu, tak v téhle chvíli ano," postavil se na doktorovu stranu Werner a nechal si zobrazit grafy intoxikace pacientů. "Jen se podívejte. Svenson, Blairová... Tři hodiny po aplikaci léku mají oba ještě stále..."
"Dejte to sem!" hmátl po monitoru Itahara a chvíli se o něj tahali. Boj skončil předčasně. Přerušil ho pokles osvětlení, otřes a zaječení poplachových sirén. ××× Desátník Svenson se takřka vznášel, chodba mu byla poněkud těsná. Ale měl vážný úkol a musel zajistit jeho splnění, takové drobnosti ho nemohly zastavit. Spojení... Musí obnovit spojení. Ti nešikové spojaři určitě něco spletli a je na technicích, aby jim ukázali, kdo je tady opravdový machr. S tím se dostal až do komunikační centrály. No jasně, takový nepořádek. Kde je dozorčí? Samotný radista si pak může házet kopyta na stůl a lelkovat. "Čau Haralde," řekl ten lenoch Willis a shodil nohy na podlahu. "Už tě pustili?" "Pustili mě právě včas," zahučel Svenson a nahnul se nad pult, aby odhalil potíže, pro které se vysílání nemůže přes iontový oblak dostat. Vzápětí to měl. Tak prosté? To snad ne?!? Zbledl hrůzou. "Ty mizero!" zaječel. "Zešílel si? Chceš nás tady všechny zabít? Na palubě je epidemie, léky nám vynaleznou leda na Zemi a ty sabotuješ spojení! Proč nevysíláš na plný výkon!" "Klídek Hary," žvýkal provokativně zrádce. "Nikdy žádná bouře nebyla, to byl jen..." Proč se s takovým ničemou bavit. Smetl ho kopancem a skočil k pultu. Servisní menu, běžným operátorům nepřístupné, se mu vzdalo po krátkém souboji, odhodláním se mu nějak chvěly prsty. Zato nastavení výkonu vklouzlo do ruky skoro samo. 100 procent. Ne, to nestačí. Musí vysílat silněji, musí obnovit obousměrné spojení. 150. Přes indikátory se přelila varovná oranžová, ale nemohl na ni brát ohled. Dvě sta procent, dovolených jenom krátkodobě do náhradní zátěže... V té chvíli po něm zrádce skočil. Ne, to nebyl on, to byli jiní. Ale už bylo pozdě. Má výkon, teď ještě musí vyslat volání o pomoc. Snažili se mu v tom zabránit, on se však nedal. Kdyby ho zbaběle neomráčili pistolí, stihl by to určitě odvysílat bezpečně. Ale i tak se mohl skácet do bezvědomí s náznakem triumfu. I nouzový signál prozradí, že se stalo něco nedobrého... ××× "Vůbec si neuvědomuje, co provedl. Možná jenom matně. Jakoby to dělal v silné opilosti," referoval na poradě Nansen, co zjistil. Tady již nešlo o výmluvy na ohleduplnost a dodržování zákonů. Museli vědět, co se s myslí nakaženého člověka děje a on byl jediný, kdo to mohl provést. Průzkumníci policejní čtečky myšlenek nepotřebovali a proto na palubě vůbec nebyly. Baltis přikývl, jenom lehce. V těle mu soupeřila nákaza s nanity vakcíny a cítil se, jakoby průběžně dostával výprask. Zeptal se Wernera: "Je to důsledek nemoci, nebo léku? Nerad bych, aby..." Poslední slova skoro šeptal a vrhl zamračený pohled na Derricka. "Obojího, řekl bych," odpověděl vědec prostě a bez podezření, asi to vůbec nezaslechl. Ale vrchního inženýra s ne zcela běžnými schopnostmi dodatek zarazil. Ponořil se do velitelových myšlenek a ve chvíli měl další důvod ke znepokojení. Kapitán propadal nebezpečným představám. Podezření, že ho chce první důstojník odstavit, bylo jen jedním z nich.
"Domnívám se veliteli, že bychom měli zavést režim kolektivního rozhodování. Alespoň než budeme všichni zdraví," pokusil se mu přesto říct. Ale nepomohl ani přesvědčovací tón, možná příliš slabý. Baltis jen zavrčel: "Chcete tím něco naznačovat? Mám jen silnější chřipku, nejsem blázen." "Virus mění rovnováhu v mozku," zkusil připomenout Werner. Marně. "Vím naprosto přesně, co mám dělat," vybuchl kapitán. "Běžte se patlat se svými mikroorgasmy a vy," zapíchl prst do Nansenova ramene, "vy se mi přestaňte vrtat v hlavě a raději opravte antény, ano?" Zdravý by si slova nikdy nepopletl. Nansen se s vědomím, že tohle už je na hranici, pokusil získat spojenectví dalších dvou vyšších důstojníků, ale ti se kapitánovi podřídili a tak mu nezbylo, než sklapnout paty a jít. Werner odešel s ním. "Můžete mi udělat testy?" oslovil vědce předtím, než by se rozešli. "Potřebuji vědět, jak na tom jsem. Nemocní zjevně ztrácejí úsudek. Nerad bych něco..." "Jistě pane," kývl jeho průvodce a pustil ho do laboratoře. Spustil skener, provedl rozbor a pak řekl: "Jste na tom lépe než já sám. Domnívám se, že vás chránila trvalá ionizace ve strojovně, pokud se pamatuji, málokdy jste byl někde jinde." "Máte pravdu. Až budu v civilu, budu si muset postavit svou vlastní, jinak to asi nevydržím," přitakal Nansen a alespoň pro sebe vůbec nepřeháněl. Vesmír, to byla jeho posedlost a loď... Námořníci kdysi říkávali, že loď je jako ženská. Ne. Kosmická loď byla lepší než ženská. Absolutně předvídatelná, absolutně věrná. Přestože jen málokterý člověk v šestém století považoval flirt svého druha či družky za zradu, tou se stával až odchod, u lodi nehrozil ani ten náznak. Poděkoval a šel pracovat. Dal dohromady pár použitelných lidí a vrhli se do oprav. Pseudovlnný urychlovač se skládal z osmi dílů. Extrémní přetížení zničilo sice jen dva z nich, ale i to bylo na pováženou. Obecně to byl neobyčejně spolehlivý okruh, ve skladu náhradních dílů byl jen jeden blok. Chtě nechtě budou muset improvizovat. Zatímco jeho pomocníci usazovali náhradní modul, on se skláněl nad dvěma vadnými a hledal, jestli by se z nich nedal složit jeden alespoň částečně schopný. S velkými výhradami k sobě samému si určil použitelné části a začal je oddělovat od nosné trubice, aby je pak opět složil do práceschopného celku. A do toho se ozval kapitán. "Nansene," štěkl zuřivě. Tu dobře míněnou malou vzpouru mu asi jen tak neodpustí, nejméně dokud se úplně nevzpamatuje. "Kdy budeme schopni vysílat?" "Opravy budou trvat nejméně pět hodin, pane," odpověděl mu popravdě. Kapitánovi to však nestačilo. "To je příliš. Natáhněte konečně vedení k sousedům, použijeme jejich okruhy." "Je to riskantní pane. Teď, když víme, co se skrývá v jejich..." "Udělejte to hned, nebo jste u mne skončil!"
To už bylo příliš. Ale rozhodování bylo stále ještě v kapitánových rukách a asi zůstane. První důstojník a šefpilotka s ním sloužili téměř třicet let. A on, přestože si ho kapitán před pěti lety na Straku přivedl z předchozí lodi, se s nimi v určité míře důvěrnosti nemohl rovnat. Tiše zaklel, vstal od práce a řekl: "Dokončete to Sawyere. Willisi, vy pojďte se mnou." Vlnovodných kabelů pro spojení vysílačů bylo ve skladu dost. Používaly se nejen ke svému primárnímu účelu, ale také dokázaly v nouzi nahradit mnohem dražší energetické rozvody v měničích pohonu a hospodáři jednotek je s oblibou nakupovali místo nich. V muzeu Akademie námořnictva se jako kuriozita uchovával blok, ve kterém tahle náhražka sloužila padesát let. Od poruchy až po definitivní vyřazení lodi, kterou by se už nevyplatilo modernizovat. Prostě se na to nějak zapomnělo a protože sloužila dobře, nikomu to nevadilo. Naložili čtyři cívky do nosiče a po převlečení do ochranných obleků, proč tahat čerta ještě víc za ocas, s nimi zamířili ven. Na vnějším plášti lodi byly právě pro takovéto příležitosti připraveny kontaktní body, nebylo nic jednoduššího než do jednoho z nich konec kabelu zasunout a pokračovat k cíli. Návrat do druhé lodi je ničím nepřekvapil. Stále stejná, dokonale sterilní márnice. Prošli jí co nejrychleji, jak jen to s pokládáním vlnovodu šlo a zastavili se teprve v boxu spojařů. Snad tím, že zde byli již podruhé, se jejich oči staly vnímavější na různé detaily. "Řek bysem, že oni si ty panely předělávali," vyřkl svůj názor Willis a Nansen s ním souhlasil. Také měl dojem, že se obvody teleportu rozšířily na úkor prvků mezihvězdného spojení. Mimozemšťané si tak asi dokazovali své odříznutí od rodného světa. Vždyť kdo jiný by jim volal, než zrazení krajané? "Stejně je to zvláštní," vyslovil Nansen trochu více nahlas svou myšlenku. Než ale stihl pokračovat, chytil se jí radista po svém. "To tedy ksakru je. Fakt by mě zajímalo, jestli se s tímhle dělalo dobře aspoň těm čtyřrukým frajerům." Mluvil o nezvyklých, pětihranných maticích. Pozemšťanovi navyklému na běžný šestihran vždy chybělo či přebývalo pár centimetrů k ideálnímu naučenému pohybu. Nebyla to sice právě ta věc, kterou měl šéftechnik na jazyku, ale ten se ke své myšlence podruhé nahlas nevrátil. Proč zatěžovat spolupracovníka nějakými problémy. Ta představa stačila jemu. Minule byl objevem zaskočený a viděl jenom rizika pro své lidi. Dnes věděl víc a mohl se starat i o ty druhé. Těsné propojení teleportačních a komunikačních obvodů bylo riskantní, hlavně pokud na Strace nebyli všichni úplně při smyslech. Měl by tady ty raději vysadit. I bez rizika. Bytosti v paměti teleportu mohly virtuálně ožít, alespoň natolik, aby dokázaly vést dialog s osobou venku. Kdyby to provedli, mohli by jim naznačit, co se stalo a udržet je v klidu, než je přenesou do vlastního přístroje. Ten je ochrání před vlivem jedu, dovolí ho zanalyzovat a ... "Sakra!" zaklel Willis. Klíč se mu smekl z matice a on si o ni natrhl hřbet ruky, protože rukavici shodil už dávno. "Běžte na ošetřovnu, hned! Kdo ví, co všechno tu ještě poletuje," přikázal tomu smolaři a ujal se jeho práce sám. Uvolňoval kryt, nadával skoro stejně jako jeho podřízený a myšlenka na mimozemšťany v teleportu se vzdalovala stále víc, až nakonec nebyla.
Spojař se vrátil asi za půl hodiny a mračil se na celý svět. "Na lodi je pěkný chaos," řekl však jenom a opřel se o panel, aby šéfovi pomohl odpružit kryt a sejmout ho. Objevila se před nimi soustava zařízení, kterou by v té chvíli mohli nasadit na patřičné místo v Neriav Gahor a nikdo by nic nepoznal. Ty dvě lodi jednoznačně pocházely z jednoho místa i doby. "Vezměte si na starost multiplexer, já se postarám o budiče," vrátil se k praktickým otázkám a začal odkrývat ochranné mříže nad obvody, aby našel rezonátor a mohl vlnovodný kabel připojit. Prostá smyčka bude stačit. Zkrátil podle značek na plášti kabel, aby ho dokonale přizpůsobil délce vlny a obtočil jej kolem vstupů cizího vysílače. To bude stačit, přijímač máme vlastní, ujistil se v duchu. Dílo korunoval několika závity lepicí pásky, která ho zajistila proti náhodným změnám. Vyřezal ještě do krytu vysílače otvor pro kabel a s technikovou pomocí ho nasadil zpět. Víc už udělat nemohou... ××× Na palubě Octaviana mezitím císař krotil vlastní netrpělivost a snášel změny Pánových nálad. To první mu šlo lépe. Straka odeslala dost materiálu, aby bylo co studovat a seznamovat se s kulturou cizinců. Nerad by před Bohem vypadal jako hlupák, až bude s jeho skutečným lidem jednat. Jsou tam dvě ženy a muž, referoval vládce vládců. To ještě uvidíš, až ti je představím. Budou ještě docela mladé a krásné, zrádce si na svou cestu vybíral pečlivě. K vlastní škodě si císař Jan pomyslel, že skládání komplimentů nějaké ještěrce nebude zrovna snadné. Formulace nebyla nejšťastnější, natěšený Pán se rozlítil. Sevřel ho jako do svěráku a jeho psychický řev mu hrozil vytlačit mozek ušima. Co si to dovoluješ?!? Je jen jedna lidská mysl napříč kosmem a na těle nezáleží! "Omlouvám se, Pane. Nemínil jsem to zle..." zachroptěl Jan a byl rád, že dokáže alespoň to. Omluva vyřčená i skrytá v myšlenkách Pána uklidnila. Pustil ho ze sevření svých sil, kterým stačilo jen málo víc k rozdrcení Janova těla a už klidněji, přesto stále varovně řekl: Měj to na mysli stále. Moudrý H'Onote Derai to pravil v časech, kdy se tví prapředkové teprve učili rozbít soupeři hlavu kamenem. Chceš snad sjednocení estetických standardů? Třeba by stačil ocas. Stačí říct a za sto let se lidé budou divit, kam ho tvá generace schovávala! Pak se uvolnil a zasnil: Víš, tobě to tak nepřijde. Ale pro nás bývaly naše dívky překrásné. Když si taková Wahijen A'Bid nabarvila zuby a drápy namodro... Chvíli mlčel a pak začal znovu mluvit, způsobem, který lidé dosud nikdy neměli šanci poznat. Vím co udělám, až tam přiletíme. Vyléčím je, vstoupím do těla toho muže a začnu jednu z nich svádět. Ona si ve studu stočí ocas pod nohama, ale pak se uvolní. A bude krásně vonět...Oh... Ne. Nevydržím tak dlouho. Už zítra. Zítra se za nimi vydám sám, bez pomoci tohoto líného kusu kovu...Pomohu tvým lidem a pak, na vrcholku nejvyšší hory, pod zářícími hvězdami, s výhledem na Strážnici, obnovím vlastní národ. Ta planeta mu zůstane. A budete žít v míru, lidé Slunce a lidé Stráže, navěky věků. Pak se vytratil a nechal císaře lidí opět skoro samotného. Ne však bez následků svého rozpoložení. Bolesti sice zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, ale zůstalo tu ještě něco. V jejich spojení nebylo jen pouhé předávání slov. Jan zašátral pod opaskem, aby uvolnil kousek místa tam, kde se ho nenadále jaksi nedostávalo a pak sáhl po svém komu. Chvíli
listoval seznamem dvořanek přítomných na výpravě, zvolil slečnu Claire Rochefort, komtesu ze Champagne a oslovil ji s romantickou dvorností: "Má drahá, mohu strávit noc ve vaší komnatě?" ××× Na lodi Nansen pochopil, co Willis těmi slovy o chaosu myslel. Nemoc začala ukazovat, co doopravdy umí. A nejen ona. Sérum snad ničilo viry, ale na mozek působilo také. Jestliže před sotva několika hodinami dokázal vybrat několik lidí schopných práce, nyní by se mu to povedlo stěží. Dostat z doktora Kaisera lékařskou zprávu o nežádoucích účincích zavánělo malým zázrakem. Odvysílat ji přes neustálé vyrušování druhého radisty Sawyera, který si myslel, že on by to určitě zvládl lépe, nebylo o mnoho lehčí. Zablokoval zařízení, aby ho někdo spuštěním vlastního vysílače neuvěznil mezi vražednými energetickými poli a šel opravovat urychlovač. V půlce lodi ho však zastihlo hlášení, že ve strojovně je nepovolaná osoba. Opravdu. Na krytu ionizační komory se rozvaloval Werner, hleděl na něj vychytrale přivřenýma očima a opakoval stále dokola, že se musí imunizovat proti virům. Měl co dělat, aby vědce přesvědčil, že v laboratoři vedle replikátoru se může nechat ozařovat právě tak. Možná i víc, protože stroje musí dodržovat hygienické limity, zato u nouzového zařízení, u kterého je důležitý jenom výkon, se na to až tak nehledí. Pak ho pro změnu zavolal Baltis, že má důležitou zprávu. Důležitou? Ani náhodou. "Poslyšte Nansene," začal jenom tvrdě, "uvědomujete si, že v případě nehody nám císař smrt mimozemšťanů nikdy neodpustí?" "Naprosto dokonale, pane." "Tak co tu doprdele ještě děláte? Jak to, že neopravujete náš vysílač!?!" On za to teď nemůže. On za to teď nemůže. On za to teď nemůže... musel si Nansen opakovat stále dokola, aby mohl korektně odpovědět: "Ano pane. Hned pane." Po těch slovech na něj kapitán zapomněl a nechal ho odejít. Konečně došel do komory urychlovače a zjistil, že to nebude jen tak. Šílenství propadlí námořníci měli dojem, že uvolněným součástkám z volné trubice bude nejlépe v bezpečném úkrytu. Než je posháněl, uběhla téměř hodina. "Teď snad," řekl nahlas do liduprázdné kobky urychlovače, a sklonil se k odstrojené trubici, aby ji uložil na její místo v prstenci, než začne součástky připojovat. Nepříjemně ho zaskočilo, že místo necelých dvaceti kilo zdvíhal mnohem víc. "Co to proboha zase je," zasténal a podíval se. "Ků-úk!" udělala na něj desátník Blairová. "Překvápko!" To už se neudržel a vykřikl; "Vypadněte odtamtud!" Strašně ji zklamal, vábivý výraz se změnil na plačtivý: "Proč? Můj pane! Já vás miluju! Celý roky vás miluju! Poďte za mnou do pelíšku, udělám vám to jak žádná jiná!"
Sakra! Už u Wernera se přesvědčil, že proti napůl šíleným lidem je mu telepatie k ničemu, nemá se o co opřít, veškeré naučené techniky napojení končí v prázdnu. Musel se pokusit o další diplomatické řešení. "Cathy, miláčku..." zasténal sladce a dával si pozor, aby to bylo dost věrohodné, "vždyť se dovnitř nedostanu. Pojď ven a budu na tebe moc hodný. Uvidíš," slíbil jí, jen aby ji dostal ven. "Ale já nemůžu. Tohle je můj domeček," vymlouvala se a s naprostým popřením faktu, že se sama dostala dovnitř jen stěží, zopakovala: "Pojď za mnou..." "Vylez. Půjde to. Uvidíš..." zkusil ji naposledy vylákat ven po dobrém, ale když se chytila obruby a s úsměvem čertíka zavrtěla hlavou, vzdal se. Zdvihl druhý konec třímetrové trubice vzhůru a omámená technička vyjela hladce ven. Nahá, ušpiněná od grafitové anody a s nepatrným šrámem na zádech. Sáhla si na něj, spatřila na ruce krev a dala se do křiku. "Tys mi utrhl domeček! Vrať mi ho, je můj!!!" Začala se s ním o trubici tahat. Držel ji pevně a oponoval jí přes ni, tak logicky, jak si jen troufal: "Není. Patří to lodi, celé lodi." "Je to MOJE! Vždycky to bylo moje! Je to můj dům. Nemůžu bez něj být. Sežrali by mě ptáci..." začala plačtivě vysvětlovat. Vzápětí zmlkla, vystrašeně se rozhlédla kolem sebe a zašeptala: "Ptáci?" Ustoupila o tři kroky. Pak vytřeštila zrak někam do temného stínu pod sběračem náboje a dala se do křiku: "Ptáci! Fuj! Jedeš potvoro? Áááá!!!!" S neustávajícím jekem kolem sebe začala tlouct, až nakonec utekla. Vzdychl si, ale na úvahy nad hrůzným údělem omámených nebyl čas. Její zásah mu přidal práci. Anodu musí obnovit, protože kdyby se v trubici měly objevit výboje, bylo by tu přetížení rázem nazpět. A horší. Větší malér by snad způsobilo jen cizí těleso v sále během vysílání. Sakra práce... Vymyl její pot rozpouštědlem a nastříkal nový nános grafitu. Nebude to sice tak dokonalé, jako z vakuové napařovací komory, ale musí stačit. Hodinu, dvě. Pokud se spojení omezí na krátké depeše, mohou jich poslat stovky, možná tisíce. Pro jistotu ještě jednou prohlédl výsledek práce, gestem Cesty požádal boha o pomoc a usadil segment na jeho místo. Nasadit budící moduly už pak bylo snadné. Provedl krátký místní test a uklidněn, že se snad nemají čeho bát, zavřel komoru a vydal se na můstek. Na těch necelých sto padesáti metrech ho však veškerá radost z dobře vykonané práce přešla. Šílenství Blairové bylo ponižující. Šílenství jiných bylo přímo zabijácké. V jednu chvíli ho jenom instinkt, protože na nic jiného se spoléhat nemohl, zachránil před vražedným úderem ze zálohy. Příslušník námořní pěchoty, který mu tyčí vyšroubovanou ze zábradlí málem rozbil obličej, už svůj úder nedokázal zastavit a vší silou praštil do zdi. Tyč zapružila a zhmoždila mu prsty. Bolest ho trochu probrala. Natolik, až dokázal rozpoznat siluetu důstojníka a s očima upřenýma do jiného vesmíru mu říct, že se po lodi pohybují vetřelci. Pořád chodí kolem a chodí kolem a chodí kolem... A on je nedokáže zastavit... Nansen mu řekl, aby se uklidnil, že on vetřelce zvládne. Ví přece jak. Ale na to by se hodilo, aby se voják někde ukryl a nerušil ho. Muž poděkoval, utekl a Nansen se mohl podívat na jeho úlovky. Ochránce byl velmi úspěšný. V nyní nepoužívané chodbě k dolnímu hangáru leželo deset těl. Ani nemusel být lékař, aby
pochopil, že tady se už vůbec nemusí zdržovat. Zmizel co nejrychleji. Byl technik, ne voják a přestože obranné i útočné metody ovládal, vždy doufal, že je nebude muset použít proti člověku, o sledování výsledku nemluvě. Docela otřesen došel až na můstek. Tam našel Baltise, jak bez ohledu na doporučení a vlastní interpretaci sedí u vysílačky a možná nepříliš srozumitelně, ale zato s vervou posílá celému vesmíru reportáž o všech svých erotických zážitcích. Jeho spuštěné kalhoty a klečící Malacková dávaly tušit, že se ten seznam právě rozšiřuje. "Veliteli!" oslovil ho přesto naléhavě a trochu mu naboural snový svět. "Co tu chceš? Chceš si za...amrdat?" ohlédl se nedůtklivě kapitán. Nedbal na to a řekl: "Veliteli, výkonový stupeň našeho vysílače je opraven. Žádám vás, abyste na dobu nezbytně nutných deseti minut přestal vysílat, abych mohl obnovit napojení budičů." "Cože? Aha, budiče... Hehe... Bububudiče... Slyšíte ho? Prý bububudiče! Ser na hehehe... bububudiče a poď sem, Denisa tti ho taky vyblafne," blábolil Baltis. Tady se už nedalo nic dělat. "Kapitáne Baltisi, jste nezpůsobilý velení a já vás jej zbavuji!" řekl pevně a vykročil k němu, aby mu sebral osobní klíč a s ním i oprávnění ke spoustě nyní nebezpečných činností. Ale když po něm sáhl, kapitánovi se zablesklo v očích a téměř střízlivě řekl: "Co ssi to dovolujete! Ookamžitě dejte ty pracky pryč!" Nemohl to být víc než záblesk osobní pýchy a proto výzvy nedbal. Jenže přestože byl kapitán šílený, nebyl bezmocný a svého majetku se nehodlal vzdát. Protože mu Nansen nechtěl ublížit, tahal se s ním o přístupovou kartu skoro pět minut. Celou dobu ho mrazilo v zádech, že vysílač neustále běží a nepřestává ohrožovat trosečníky věků ve vedlejší lodi. Konečně šly ohledy stranou a kapitán v bezvědomí k zemi. Posadil ho do křesla, napnul bezpečnostní pásy a zničil jejich ovládání. V tomhle duševním stavu se z nich kapitán sám nevymotá. Malacková ležela na podlaze, kam se svezla už v prvním kole rvačky a bezmocně zírala, co se vlastně děje. Nedokázal se přinutit k tomu, aby ji poutal také. Tak jí jen jako malému dítěti řekl: "Buď tady hodná!" Když roztřeseně kývla, vypnul vysílačku a šel dokončit práci. S odpojováním kabelu v lodi mimozemšťanů se nezdržoval. Vytrhl ho z konektoru Straky a jenom ho na konci zkratoval. Pak se co nejrychleji vydal do sálu zesilovače. Sice ho zamykal, ale kdo ví, co ještě mohlo někoho napadnout. Tušení ho nezklamalo. Za otevřeným průlezem spatřil obrysy nahého těla. Zaklel a vrhl se dovnitř. Blairová měla ve vlasech krev, ale ještě dýchala. A když se nad ní sklonil, otevřela oči. V jejím pohledu však bylo sotva víc než šílenství. "Proč jsi mi vzal můj..." zašeptala a její oči se upřely do míst, kam člověk už nikdy nedohlédne. Šlechtic otřesený tak blízkým úmrtím sebou trhl. Pravděpodobně mu to zachránilo život. Obušek, který na něj dopadl, nezasáhl hlavu, ale pouze rameno. Přesto byl úder tak silný, že ho omráčil. V bezvědomí nepočítal minuty, dlouho však být nemohl. Krvavá šmouha ke dveřím byla ještě čerstvá a z hekání z chodby za nimi bylo jasné, že nemoc vzala nakaženým jenom rozum, ne
základní pudy. Konečně s vítězným zachrčením ustalo a zazvonění kovu prozradilo, že se lovec opět vydává do akce. Brzy se ukázal. Kalhoty vlekl za sebou za jednu nohavici, v níž mu uvízl nárt, ale ostražitou chůzi stále zvládal dobře. Když spatřil probuzeného důstojníka, zavyl a vrhl se po něm. Nansenovi se těžko vstávalo s jedním ramenem rozdrceným a tak se jen otočil na zdravé ruce a kopl útočníka do kolena. Ten se zapotácel a napřažená tyč mu vyletěla z rukou. Jednou se odrazila od stěny dómu a pak se, snad řízena naschválem ze všech nejschválnějších, zabodla do vnitřního ovládání průlezu. Tady se již dění populární produkcí pro masy neřídilo. Nevyšlehla ani jiskřička, čip snímače pukl zcela neslyšně. Do vojákova řevu se vmísil vztek z bolesti, ale stejně jako před nějakým časem, i nyní mu pomohla k získání náznaku příčetnosti. Rozhodně poznal důstojníka, jenže také si uvědomil svou vinu. Vyjekl, otočil se na patě a jako s ohněm v patách vykulhal z urychlovače. Bohužel měl také právě tolik rozumu, aby za sebou dokázal zavřít průlez. Nansen se nestihl postavit včas a trubka vhozená do štěrbiny se jen bezmocně odrazila od pancíře zavíraných dveří. "Sakra," zaklel si pro sebe. Tady se nedalo nic dělat. Jen doufat, že se někdo probere dřív, než jiného napadne zapnout vysílač. V dómu bylo zhruba osmdesát metrů krychlových vzduchu. Rozhodně tedy může dřív zkolabovat žízní než nedostatkem kyslíku. A proti obojímu měl pomoc. Bohem přinesená psionika darovala už zběžně cvičícím lidem schopnosti, nad kterými by se jogíni úžasem drbali ve vousech. Gerald Nansen se natáhl na podlahu a v transu čekal na své štěstí. Nedočkal se ho. ××× Spojaři Octaviana jenom trnuli, co se to na Talonu 8 děje. Poslední depeše byly úplně zmatené. Nejprve neskutečně trapná erotická zpověď, pak zvuky rvačky. Podivná výzva k někomu neurčenému a pak nekonečné ticho. Nebyli sami, komu z toho nebylo dobře po těle. Císař Jan IV byl samozřejmě na příjmu také. A že při tom současně cítil Pánovu hrůzu, připadal si jako v lisu. Konečně toho bylo na živoucího Boha příliš. Jdu tam, prohlásil s nuceným odhodláním a pocit jeho přítomnosti se vytratil, když se bytost vrhla do pustiny mezi hvězdami. Zbylo po ní nezvyklé prázdno. Euforický pocit duševní svobody rychle pominul a nahradila ho skepse spojená se smutkem. Zdaleka to však nebylo nic proti tomu, co nastalo zhruba o dvě hodiny později. Sotva na okamžik se ozval Stračin maják. Pak do antén udeřila vlna chaotických signálů a vzápětí se snad vesmír sám dal do pláče. ××× Expediční loď kroužila nad Talonovým světem, ale málokdo řekl planetě jinak než hřbitov. Vždy bezpečně zkrocené energie skryté ve vysílači mezihvězdného spojení se z neznámých důvodů vymkly z lidské kontroly a proměnily Straku na ničivou pumu. Trosky lodi ležely všude, menší kusy nacházeli průzkumníci až deset kilometrů daleko.
Štítem nechráněnou loď mimozemšťanů to rozpáralo po celé délce. Kabina ovládání jejích teleportů sice nebyla přímo zasažena, ale vyřazení dodávky energie znamenalo pro bytosti ve stroji nemilosrdný konec. Protože prošleh energií těžce poškodil i veškeré záznamníky Straky, byl v celém vesmíru jen jediný člověk, který se o událostech mohl dozvědět víc. Máš pravdu. Obvykle se zpovědi posílají opačným směrem, řekl nezvykle schlíplý Pán po císařově opatrné poznámce k věci. Před chvílí přiznal marnost svých nadějí. Na bytostech v teleportu se staletí podepsala hůř něž všechny lidské zásahy. Nebyla moc, která by je složila do soudržných myslících těl. A osud ostatních byl rozhodnut také již několik dní předem. Důvěra vkládaná do léku byla marná. V tomto směru Bůh nebyl příliš sdílný, rozhodl se bránit útokem: Jsem snad váš Stvořitel? S mým lidem nemáte společné víc než vodu v organické schránce! Byl zázrak, že je ten uspěchaný preparát nezabil hned. "Ale naše předky jsi přeci zdokonalil..." namítl císař. To ano, připustil Pán. Po desítkách let zkoumání a také... Nechal jsem Prchlivce vytvořit zálohu... Neúspěch s lékem asi hodně otřásl jeho sebevědomím, vzápětí totiž udělal podivnou věc. Kdyby byl člověkem sluneční rasy, přistoupil by těsně k císaři a důraz svým slovům by dodával třesením jeho rameny: Jestli ti na tvém druhu skutečně záleží, nedovol, aby se lidé z E1 s vámi ostatními pářili. Ještě tak čtyři generace je drž v izolaci, čisté a nedotčené. Pak budu mít jistotu. "To nebude obtížné," povzdychl si císař a sám zápasil s překvapením. Tenhle úkol planety E1 dosud neznal a nevěřil, že někdo jiný ano. V žádném případě ne ti, kterých se přímo bytostně dotýkal. Již několik set let se pokládali za neprávem vyhnané a opomíjené a svou zahořklost vysílali jako mrazivou vlnu vůči každému, kdo s nimi jednal. Tato protivnost vyvolávala na druhé straně úvahy, že někdo takový musel být vyhnán plným právem a jestli by nebylo bezpečnější planetu se vším všudy recyklovat a osídlit znovu, lépe. Uhladit některé incidenty nebylo snadné ani s telepatickou Rodinou za zády. A aféra, kterou nedávno pro vlastní potěšení roztočila parta znuděných zbohatlíků z měsíčního města Tycho, mohla vzájemné vztahy zkalit ještě více. Proto císařství prohlásilo, že o ničem neví a viníky v tichosti poslalo na Merkur. Budou tam na jeho sluneční straně v kilometrové hloubce kopat nejzbytečnější ze všech zbytečných nerostů a snad je za těch deset let nálada na hloupé vtipy přejde. Sotva znatelná změna v psychické atmosféře mu prozradila, že božská audience skončila. Znovu si vzdychl a dal se do práce. Kdyby měl starosti pouze s partou netaktních idiotů, bylo by mu ještě hej. Jako celek Říše fungovala, v detailech se však objevovaly problémy. Ten hlavní se přitom jmenoval tak pěkně: Naděje. Čtvrti naděje... Komplexy maximálně jednoduchých ubytoven pro lidi, kteří nechtěli nebo nemohli platit ani ten nejnižší komerční nájem. Byla to jejich volba. Říše odjakživa ctila lidskou svobodu. Každý směl dělat vše, co nebylo zakázáno a striktních zákazů nebylo mnoho. Trestáno bylo pouze násilí všeho druhu. Tělesné i duševní, od podvodu a loupeže, přes znásilnění, až po vraždu.
Pokud chtěl někdo trávit život mezi čtyřmi holými stěnami a na velmi prosté stravě, nikdo mu v tom nebránil. Potíž byla v tom, že jich začínalo být nějak moc. V Nadějích žila v průměru desetina obyvatel každého města a i to málo pro ně dostatečné začínalo být nepříjemně drahé. Bylo jen málo cest, jak je dostat ven. A císař Jan, toho jména čtvrtý, rozhodně nechtěl vstoupit do dějin s přízviskem Tyran. Tím padala možnost deportace. Šanci na masové telepatické působení zase odmítal Pán a v náznacích šeptal něco jako Rusko už nikdy... Když takto společně odmítli dvě nejúčinnější metody, zbývalo jen dobré slovo. Jenže na to slyšeli obyvatelé Nadějí málokdy. Výzva k hledání zaměstnání dokázala vyprázdnit společenskou místnost s jednou malou 2D televizí dokonce i v přestávce nedělního seriálu Dobrodružství kapitána Sindibáda. A to přesto, že tyto nedělní produkce spojené s nárokem na panáka alkoholu byly posledním ostrůvkem práv, která obyvatelům Nadějí po staletích od založení té první zbyla. Císař musel společenské souvislosti z titulu funkce sledovat. Proto se nyní při té vzpomínce jen ušklíbl: Ty slátaniny jsou stejně dobré tak pro děti mladší deseti let. Asi se s nimi spokojí jen proto, že jim nic jiného nezbývá. Chtělo by to něco pro dospělé. Něco romantického, ale přitom uvěřitelného, co by sny lenochů obrátilo k realitě. Lidi z masa a kostí, na které lze ukázat a říct: Chci být jako oni, hrdinové všedního dne, které můžete skutečně potkat. Ovšem za akcí by nesměla být žádná velká televize, alespoň zpočátku ne. Jejich styl byl příliš typický a nepřehlédnutelný. A také, budou tam bolestné ztráty... I lidské? složil se mu v hlavě Pánův ironický dotaz. Zjevně v Janově mysli četl jako v knize, protože když si císař umíněně dupl, že rozhodně i lidské, pokračoval bez zaváhání v podobném duchu: Tedy, extra originální to není, ale proč ne. Občas ti pomohu. A už víš, kde najdeš padouchy... ééé... hrdiny? "Bez problémů," ignoroval císař úmyslné přeřeknutí, ale v nitru si tak jistý nebyl a zlobilo ho, že to Pán velmi dobře ví. Najít originálního a přitom uvěřitelného hrdinu zavánělo zázrakem. Zoufalství některých scénáristů šlo již tak daleko, že dokonce oprašovali prastarý návrh reality show. Ale nápad šel nazpět k ledu velmi rychle. Last Century Fox se vysloveně ztrapnila pokusem udělat z party přístavních dělníků vyšetřovatele lepší inkvizitorů. Diváci se nápadu vysmáli a burza reagovala nemilosrdně. Ze světové dvojky byla rázem pětka. Člověk z lidu má jen malou šanci zaujmout. Musí být něčím zvláštní... Ovšem čím. Nic originálního jej nenapadalo. Přešel mlčením Pánovu poznámku, že telepatickému ovlivňování se rozhodně nevyhne a tak ať si rovnou omámí nějakého populárního spisovatele a zuřivě zíral do kombinací na obrazovce svého komu. Nebude do záležitosti vtahovat jiného. Pokud se něco nepovede, bude to jen jeho chyba. Předpoklad je, že ten tajemný hrdina odněkud... Ne odněkud. Bude mít své pevné místo v životě, ale do něj vstoupí záhadně. Dítě nalezenec. Plaváček z vraku námořní jachty? Nebo malý Tarzánek, unesený opicemi z havarovaného vozu svých rodičů, správců africké rezervace? A nezapomeň na ženskou, bez toho by to nemělo šťávu, zaslechl Pánovu ochotnou připomínku a nemohl se zbavit dojmu, že Bůh sice plán toleruje, ale vysmívá se mu. Jistě, On byl pro své silové řešení. Před epidemií na Strace dokonce občas naznačoval, že malý mor postihující
každého, kdo aspoň třikrát týdně nezačne dělat něco smysluplného, by situaci v Nadějích leda pomohl. Na jeho posledních slovech bylo mnoho pravdy, co by to bylo za příběh bez romantického páru, ale tím se potíže mocnily na druhou. Co na druhou, nejméně na šestou, protože pro ty děti potřebuje rodiče. Skutečné, myšlenka na klony se mu příčila. V tomto rozpoložení byl jen rád, když se mocný ochránce lidstva zase jednou vytratil a naopak se ukázal normální člověk. Přicházel Heinrich Miller, kapitán bitevníku. Byl ještě deset kroků od dveří, když císař s úlevou smazal návrhy v komu a otevřel mu. Byli z Rodiny, byli bratři, přestože samozřejmě nevlastní. A i když to v klanu nebylo úplně běžné, znali se již jako děti. Vyrůstali v Berlíně, sice každý u jiné rodiny, ale setkávali se a přátelili. Neoddělila je ani služba, ani požehnání, které jednoho dne před zhruba deseti lety padlo na Johanna z Grünů. Vždyť závidět císaři je stejné, jako přímo kritizovat Boha za jeho rozhodnutí. I když... Janovi bylo celkem jasné, že byl prostě nejblíže po ruce, když jeho generačně starší bratr a biologický otec zemřel. Nebýt náhody, že byl zrovna v paláci pro nové rozkazy, mohl být požehnán kdokoliv jiný. Kdokoliv krom sester... Když se na to Boha ptal, dostal jednoznačnou odpověď: V tomhle případě zapomeň na rovnost. Ty můžeš a budeš mít tisíc dětí. Ale tvá sestra ne. Nechal úvah a ještě ve dveřích Heinricha oslovil: "Dnes a tady zahoď etiketu. Sedni, pij a povídej, co jen chceš." Host přikývl, ochotně se sesul do křesla a luskl prsty na servírovací stoleček. Vybral si láhev skotské whisky, nalil si a přes hladinu zlatavé tekutiny se na svého bratra a vládce podíval: "Vypadáš jako zmlácený..." "Eh..." zahučel Jan a nalil si také. Bylo to tak. Pán sice pragmaticky prohlašoval, že mu je smrt krajanů lhostejná, jenže v jeho nitru tomu bylo jinak a ochotně se o svůj smutek se svým vykladačem dělil. Tam na společné úrovni myšlenek se tak císař cítil jako host, který cestoval na svatbu a přijel na pohřeb. "Dekódovali jsme některé méně poškozené záznamy ze Straky," řekl Heinrich, aby komunikace trochu ožila. V té situaci to bylo počínání hodné slona v obchodě s porcelánem. "Zatím to jsou vedlejší věci, provozní záznamy a tak. Ale přišli jsme na důvod, proč vysílač vybuchl." "Skutečně?" řekl císař bez velkého zájmu. O Strace už raději slyšet nechtěl. "Zavřeli někoho do servisní komory urychlovače," tvrdohlavě doplnil hlášení kapitán. Tohle už za zájem stálo. Císař nebyl technik. Jeho osudem měla být a nějaký čas také byla služba vyšetřovatele. Ale musel vědět, jak se přizpůsobit nejrůznějším skupinám, aby tajný výslech případného podezřelého nebyl ztěžován jejich nedůvěrou. A k takovým věcem určité minimum informací patřilo. "No nazdar. Živého?"
"Zdá se, že žil. Spojaři se podívali na ten parazitní signál v poslední depeši a nevěřil bys, co našli. Jak se zdá, tak se duše toho člověka vydala ke hvězdám." "A vědí, koho našli?" "Zatím ne, ale pracují na tom. Mohla to být technička druhé směny Blairová, protože otevřela průlez... Jen tak mimochodem, zadávala kód natřikrát. Po ní tam mohl vlézt kdokoliv. Zavíral to seržant námořní pěchoty Thorne. Víc zatím nevíme." "To je jedno. Nebudeme se v tom hrobě dále přehrabovat, stejně již nevěděli, co dělají," řekl Jan, poučený Pánovými výklady. Dodal ještě: "Ale jestli přijdete na to, kdo to byl, tak mi to řekněte třeba o půlnoci," a převrátil do sebe vlastní skleničku. Když mu ledově žhavý hlt sklouzl do žaludku, usmál se a řekl: "Konec smutku. Slyšel jsi ten svatozemský vtip, jak přijde hříšný inženýr do pekla?" Anekdota měla úspěch a rozjela neplánovaný večírek. Když se po dvou hodinách rozcházeli, cítil se Jan úplně necísařsky skvěle. ××× Druhý den ztratil objev v hypervlně své tajemství. Zpočátku jenom z nepřímých náznaků, ale stále určitěji se ze shluku dat stával odraz vrchního inženýra Geralda Waltera Nansena, prince bavorského. Nic než odraz, navždy ztuhlý otisk v zrcadle. Ale i to málo stačilo na senzaci a média se jí ochotně chytila. Když Octavianus zakotvil na oběžné dráze domovského světa, nestačili techničtí pracovníci odpovídat na záplavu otázek. Ale mnohem nepříjemnější povinnost čekala na císaře samotného. Audience hraběte Nansena seniora. Úkol byl o to těžší, že se znali, kdysi dávno strávil na jeho horských střediscích nejedny prázdniny. "Vím, proč přicházíš, Ronalde, ale pomoci ti nemohu..." vzdychl si. "Skutečně není žádná možnost?" zeptal se bezmocně hrabě. "Vždyť v legendách o čase zakladatelů se říká, že těla věrných byla oživena, pokud se zachovala duše..." "Ano. Ale tady duše není. Jen pár vzpomínek a vlna čiré hrůzy z posledních vteř...in..." zarazil se Jan IV. v půlce slova a začal chodit po audienční komnatě. Náhle se zastavil a s nečekaným elánem řekl: "Nejste tak staří. Mohu požádat Pána o laskavost, aby ty lepší fragmenty vložil do vašeho nového dítěte." "To by šlo? Sire! Prosím!" neudržel se hrabě, vykřikl a vstal. "Uvědomuješ si však, co to znamená?" varoval ho císař, aby mu nikdo nemohl nic vyčítat. "Nebude to Gerald. Bude to chlapec, který se tu a tam zachová jako on. A jeho budoucnost nebude patřit Bavorsku, ale Říši." V té chvíli nechybělo mnoho, aby se pán stomilionového hrabství začal klanět až k zemi. Musel ho rychle zadržet a rozloučit se slibem, že záležitost vyřídí co nejdřív. A jakmile žadatel zmizel za dveřmi, neudržel se císař, aby si jako malý nezačal pískat radostí. Chlapce pro životaschopnou legendu má prakticky v kapse.
A proč ji nezačít budovat hned... Vytáhl kom a stvořil základ vládního prohlášení. Z rozhodnutí jeho císařského veličenstva Jana IV., pána lidí a vykladače slov živého Boha: Planeta Talon VIII. bude sterilizována a opět oživena standardními živými formami. Poté budou trosky ISSS Straka a mimozemské lodi zrestaurovány a proměněny na památník ztracených nadějí. Kolonista? Jsi blázen? Co ti tady chybí? Anonym, někdy kolem roku 489 Od událostí na prokleté planetě uběhl nějaký čas, během kterého se naoko nedělo nic a naděje hraběte Nansena se ztrácela jako sníh na horkém slunci. Jenže císař je císař, uhánět jej by nebylo nejmoudřejší. Až ve chvíli, kdy už nic takového neočekával, přiletěl z Prahy kurýr a předal mu císařovo poselství: V neděli vás oba očekávám. Černozlaté pouzdro bylo příliš velké na těch pár slov, ale přesto se hraběti zdálo, že by zpráva zasloužila stokrát takové. Ihned běžel za manželkou a v neděli oba stepovali v přijímacím pokoji císařova pražského paláce jako párek studentů před odhalením výsledků nejdůležitější zkoušky. Přesně úderem druhé se otevřely dveře císařovy pracovny a panovník vyhlédl. "Vítejte přátelé. Pojďte dále." Za nimi se dveře opět zlehka zavřely a o čem se za nimi jednalo se nikdo nedozvěděl. ××× Večer v opeře byl od pradávna příležitostí, jak se blýsknout ve společnosti, vyslechnout si nějaké drby na nejvyšší úrovni a k tomu si poslechnout muziku, o které nemusíte předstírat, že jí rozumíte, protože se vám zapíchne přímo do srdce. Za tu zábavu kolem to je docela malá cena, viďte má drahá. Ale nejen o předstíraném zájmu o prastarou hudbu byl dnešní večer. "Slyšely jste to?" vyptávala se svých společnic baronka Marie z Wurtzburgu a pohrávala si s vějířem. Dnes večer byla celá oblečená ve stylu dvora Ludvíka XIV. a tahle doplňková maličkost se jí náramně hodila. "Naše milá paní Isabela je těhotná." "Na tu hloupost jste přišla kde? Jak by něco takového bylo možné? Vždyť hraběnka pamatuje časy, kdy si pohané psali bibli," vysmála se jí madam Jiřina, baronka Nyrnberská. "Hloupost? Má dcera to zaslechla u doktora Falkensteina. Říkal někomu Je to neuvěřitelné, ale je to tak, budete opět matkou. A pak vyšla hrab..." slovo jí ztuhlo na rtech. Isabela Bavorská přišla ve volných šatech, které nebyly tak úplně módní, pokud jste byli nároční, ale zato mohly ledasco skrýt. "Dobrý večer mé milé dámy, bavíte se dnes dobře?" "Ach Isabelo," přivinula se k ní Nyrnberská jako réva. "Povězte nám, co je na tom pravdy, že jste..." "Och, jistě. Bůh vyslyšel naše prosby a daroval nám novou naději," usmála se hraběnka.
Nachomýtl se k tomu hladově slídící redaktor populárního společenského týdeníku a druhý den celé bavorské hrabství vědělo, že má opět následníka. Událost byla rozebíraná ze všech stran. Od nedávné nehody lodi Straka, až po vyjádření slečen komtes, že budoucímu bráškovi vládu přejí, protože je politika vůbec nezajímá. Zpráva žila na předních stránkách nejrůznějších periodik asi tři dny, pak ji převálcovala perlička z vyšších kruhů: Císař podává Svaté Zemi ruku ke smíru! Nikdo sice nevěděl proč, ale císař smí dělat, co uzná za vhodné. Tak se nikdo neptal a Jan IV. tomu byl leda rád. Nedávný incident na E1 se mu náramně hodil. Prostudoval si několik historických filmů o dvojitých agentech, nějaké dokumenty o morálce vyhnanců, zopakoval si, co o incidentu ví a začal jednat. ××× Svatá Země byla jediná planeta Říše honosící se titulem autonomní svět. Mělo to historické kořeny se složitým pozadím, většině jejích obyvatel to však bylo jedno. Ti, kterým to jedno nebylo, se dělili do dvou skupin: Buď tajnou službou pečlivě sledovaní jedinci, kteří se snažili o zrušení autonomie a příchod říšského práva a víry, anebo touže tajnou službou nenápadně podporovaná hnutí, vyžadující úplnou samostatnost planety. Ale větší vliv nezískali ani jedni, ani druzí a tak život plynul pokojně dál. Až do té nehody na dostizích... Velký dostih o cenu Nového Říma nebyl velký jen svým názvem. Byl skutečným vrcholem sezóny, přestože stál mimo ni. Soutěž trvala celý týden a mohl se do ní přihlásit každý. Desítky závodů probíhajících jeden za druhým vyřadily neschopné. Do samotného hlavního závodu nastoupili jen ti nejlepší, aby se utkali s výběrem knížecích stájí. Se skutečnou elitou koňské rasy, cvičenou nejlepšími trenéry planety. To se pak o výsledcích mluvilo po celý zbytek roku a vítěz býval vítaným hostem na společenských akcích. Bývalo dokonce tradicí, že když žokej vyhrál tři sezóny po sobě na stejném koni, byl povýšen do šlechtického stavu. I se svým zvířetem, natruc Říši, která zvrátila demokratické tradice pozemšťanů a vrátila se k feudalismu. Řady šlechty však přesto nijak nerostly, vyhrát tak obtížný dostih alespoň jedinkrát bylo pro jezdce snem, ne rutinou. Úměrně k významu akce vypadalo i závodiště, kde se odehrávala. Nové tribuny nahradily ty, které nechal postavit praděd současného knížete a všechno kolem sloužilo pro co největší pohodlí koní, jezdců i diváků. Trať kdysi dávno navrhl Felippe de Tonde, génius dostihového sportu. Vinula se mnoha zákruty v délce téměř pěti kilometrů a nabízela mnoho příležitostí pro dramatické okamžiky. Diváci na hlavní tribuně mohli sledovat celý průběh dostihu díky holografickému projektoru draze dovezenému z, z... ehm, Říše... Ti ostatní aspoň měli důvod přemýšlet o nákupu dražších vstupenek poté, co se jim před dychtivýma očima na pár okamžiků ukázala skupinka koní a zase zmizela v nejbližší zatáčce. Tribuna se plnila již od časného odpoledne. Diváci se bavili, přecházeli, sháněli se po občerstvení, majitelé místenek zdravili své známé a všichni dohromady sledovali projekci nejzajímavějších okamžiků minulých ročníků. Před pátou se hluk začal tišit. Projekce zmizela, prostor za dráhou teď halila virtuální mlha. Přesně úderem páté mlhu prozářil záblesk a objevila se projekce obrovské vlajky Svaté Země. Prolínal ji obraz čestné lóže, do níž vstupoval kníže Johann Maria Wickers, pán z Davonu a na Svaté Zemi, toho jména třetí, se svými nejbližšími spolupracovníky. Po pravici to byl předseda parlamentu, emír Abdulláh Násir. Kromě své státní funkce, dotýkající se všech obyvatel planety, byl ještě nepsaným
vůdcem těch, kteří o Kristu mluví jen jako o jednom z mnoha. Druhým hostem byl generál Pereira, velitel planetární armády. Generál ve své uniformě vypadal jako kohout - měl pestrý chochol na placaté čepici, třásně a zlaté šňůry, kam se jen oko podívalo. Přestože byl kníže také v uniformě, vypadal vedle něj jako chudý příbuzný. Ovšem čest zahájit závod byla jeho. Tasil šavli, přidržel ji svisle ve vzduchu a pak prudce ťal. Blýskavá čepel se mihla v paprscích odpoledního slunce a na ten signál povolilo silové pole držící koně na startu. Zvířata, mocně pobízená svými jezdci i hlukem davů, vyrazila kupředu. Projekce se zaměřila na ně a kníže se mohl posadit. Nezačal však sledovat závod. Místo napjatého sledování a hlasitého povzbuzování, kterým býval proslulý jeho otec, se klidně bavil s Perreirou. Byl to velmi odlišný přístup. Starý kníže Albert z Davonu byl tak fanatickým příznivcem dostihů, až se mu to stalo osudným. Během napínavého závěru stopadesátého ročníku vtrhl do lóže posel s naléhavou zprávou. Průmyslová havárie na odvrácené straně planety si vyžádala tisíce obětí - ne dost na to, aby knížete zaujala. Jeho jediná reakce spočívala v tom, že málem nechal posla starosvětsky zbičovat. Aféra se rozkřikla a nedala se ututlat. Albert z Davonu abdikoval a princ Johann Maria nastoupil na knížecí stolec jako dvacetiletý. Události kolem odstoupení jeho otce mu dostihy ne snad znechutily, ale zabránily mu, aby se do sportu skutečně ponořil. Stal se pro něj záležitostí prestiže, ne vášně. Každoročně nasazoval tři koně, stejně jako Násir a běda, když by se ani jeden z nich neumístil. Náhle poklidný tok jejich hovoru přerušil výbuch smíchu z publika na tribuně. Zdvihl hlavu, aby pátral po důvodech. Projekce nic mimořádného neukázala. Na trati se na první pohled nedělo nic nepatřičného, dokonce ani před tribunou se nepotácel nějaký šílený exhibicionista. Přesto se to muselo stát někde na dráze. Pustil si opakování na svém osobním projektoru, o minutu zpět. Brzy uviděl to, co hledal. Poměrně homogenní skupina jezdců se blížila ke třetí překážce. Knížecí kůň, pětiletá klisna Černá perla, očekávaná favoritka závodu, se divoce přiřítila k překážce, ale místo aby poslechla znamení ke skoku, prudce se zastavila. Žokeje to doslova vymrštilo ze sedla. Chlapík letěl, ruce rozpažené jako křídla, leknutím vytřeštěné oči, ústa otevřená k vyděšenému křiku. Nebylo divu, že se lidé museli při pohledu na něco takového smát. I kníže se přes nepříznivé snížení šancí své stáje musel usmát. Perla mezitím obešla překážku a loudavě pokračovala ve stopách soupeřů. Úsměv knížete brzy přešel. Na čtvrté překážce zůstal na zemi ležet Vír. Poslední zástupce knížecí stáje, osmiletý Příboj, vzdal šestou. Zastavil se před proutěným plotem a za žádnou cenu se nenechal přesvědčit ke skoku. Navýsost rozzuřený kníže začal na vlastní pěst pátrat po příčinách incidentu, ale sám se daleko nedostal. Jediný svědek, šestnáctiletý učeň chovatelské školy William Harpes mu řekl jen to, že trenér, pravděpodobný viník, odjel blíže neurčeným luxusním vozidlem. I tak chlapci v prvním nadšení slíbil královskou odměnu a nechal pátrat profesionály. ××× Více se již dozvědět nemohl, protože vtipálci byli důslední. Najatí zrádci se svou odměnou kochali sotva několik hodin. Ve středu Gregorova moře na ně místo evakuačního teleportu čekala zákeřná exploze. Tohle bylo důvodem trestu. ?rt s?, jakkoliv ur?liv? a politicky nevhodn?, by ?en? Klubu Univerz?n·Recese Wilhelma Altmanna prošel snáz.
Situace se císaři hodila dvojnásob. Boží požadavek na udržení izolace se změnil, nyní mu s překryvem dospívání generací stačilo necelých patnáct let. A to se docela krylo s představou dívky, která uvízne v přísném cizím prostředí, ale přesto si zachová svébytnost. Začal pro ni rychle hledat vhodnou dočasnou rodinu. Neměl to snadné. Poučen špionskými a kriminálními příběhy se rozhodl, že jeho bílí koně svou misi nepřežijí. Aby mu nemuselo být líto nevinných, měli to být odsouzení zločinci, současně však žádní hlupáci, sotva přežívající v normální společnosti. Žádal ničemy, které ke zločinu přivedla chladná úvaha a dokonalá metoda, až na tuto chybičku však výkvět společnosti. Počítal s tím, že se pátrání protáhne a protože nechtěl ztrácet čas, začal si připravovat terén. Na Svatou Zemi odletěla speciální diplomatická depeše... ××× Po zrádci i jeho vozidle se slehla planeta. Nepomohlo nic. Ani pátrání profesionálů, ani nabídka několika desítek tisíc kreditů odměny pro informátora. Kníže se už smiřoval s tím, že jeho pohana zůstane nepotrestána, když asi o měsíc později požádal o audienci říšský vyslanec lord Tannoy. Vlastně, nepožádal. Řekl si o ni a Wickers mu se skřípěním zubů vyhověl. Tannoy přicestoval úmyslně pozdě a po výměně formálních pozdravů požádal knížete, aby poslal dvořany pryč. Ledva osaměli, zeptal se: "Jak pokračuje vaše pátrání po tom ničemovi?" Byla to jen Davonova domněnka, nebo se skutečně vysmíval? Přesto mu odpověděl: "Stále pokračuje." Teď už Tannoy výsměch neskrýval. "Je úžasné, jak se zuby nehty držíte svého statusu, přestože vám samotným ztěžuje život. Mohli jste zavolat. Kdybychom se o vašich potížích dozvěděli dříve, než se třídenním zpožděním z vašeho zpravodajství, mohli jsme vám pomoci." "Skutečně? Třeba dobrou radou, jak je vaším zvykem?" "Ne. Našimi senzory. Již kritického dne jsme zachytili to vaše hledané vznášedlo, přelétající v malé výšce nad hladinou Gregorovo moře. Uprostřed oceánu explodovalo a pilot i cestující zahynuli. Od toho okamžiku jsme se o něj přestali zajímat." Davon, přes všechen svůj odpor k Říši a jejímu vyslanci zejména, si zklamaně vzdychl. Vyslanci to neušlo: "Ovšem, není všem dnům konec. Císař se o vašem problému doslechl a posílá vám dar. Tři nejlepší hřebce ze svých stájí a nejlepšího chovatele a trenéra, jakého na Zemi našel. A tento muž bude skutečně oddaný jen vám." "Proč taková pozornost?" Jakoby přetekl pohár vyslancovy trpělivosti, Tannoy se neudržel. Vybuchl: "Poslyšte, Davone... Přiznám se, záležet vše jenom na mně, tak vás klidně nechám, abyste se tu třeba sežrali navzájem. Svatá Země je osina v říšském zadku a vy sám jste exemplární případ neloajality. Ale jste vládce planety a císař není rád, pokud jsou jeho šlechtici znevažováni
činy svých vlastních poddaných. Pomůžeme vám najít zrádce a pomůžeme vám opět získat prestiž. To je vše, co jsem vám měl vyřídit. Jestli přijmete, nebo ne, je mi úplně fuk." Znělo to upřímně a Wickers nabídku nakonec přijal. ××× Najít vhodného muže pro zvláštní úkol nebylo těžké. Prastará tradice již od časů Jana I. žádala, aby císař každých deset let od svého nástupu na trůn popravil těžkého zločince. Nyní stačilo projít seznamy hibernovaných odsouzenců z poslední dekády a zabodnout prst do jednoho jména. José Salamanca bude ten pravý... Císař jako nejvyšší soudce Říše poznal, byť krátce, spoustu ničemů, ale z tohoto se mu dělalo špatně ještě po pěti letech od soudu a rozsudku, který stvrzoval. Ten muž byl zámožný průmyslník, majitel sítě rafinerií, které vytěžovaly prastaré skládky odpadu a měnily jej na užitečnější materiál. Zachtělo se mu však lovu lidské krve, čím mladší, tím lepší a ve svých podnicích našel ideální úkryt na oběti. Měl smůlu, jeho osmá oběť nebyla tak mrtvá, jak se mu jevila. Zachránila ji všímavost pracovníků recyklační kolony a odpadky, které kolem jejího těla působily jak obvazy. V té chvíli to ještě běžná policie pokládala za nehodu. Spoustu ran a zlomenin jí mohly způsobit samotné dopravníky a lisy. Ale když jim zavolali z nemocnice, že psychiatr našel jinou příčinu strašlivých nočních můr maličké Cami, daly se věci do pohybu. Protože čtečka myšlenek nepřicházela u tak malého děcka do úvahy, přišla ji vyslechnout hodná teta, lady vyšetřovatelka Simpsonová. Telepatie ukázala svou převahu nad sebevíce pokročilou technikou a zkušená žena dokázala zločince popsat dokonale. Druhý den ho měli. Zatkli ho v jeho tajné mučírně, když si s náramným potěšením prohlížel soukromou sbírku trofejí. Díky jeho vlastním holozáznamům mohl být proces ještě rychlejší než obvykle. Za deset minut mířil odsouzenec přímo do kobek v pražském Chrámu vzpomínek a od upálení zaživa ho mohl zachránit jen jiný zločinec, krutější v cílech i postupech. Císař se ušklíbl. Ten ďábel v lidské kůži, společensky okouzlující a strašlivý v soukromí, si ještě užije. Co na tom, že jedno tělo zmizí předčasně. Stáze byla jen stroj a stroj se může pokazit. Za pár minut ho měl v soukromé vile, kterou pro neveřejné operace používali již jeho předkové Zakladatelem počínaje. Chvíli ho nechával dusit a pak mu vynesl velkorysý návrh. Buď se vrátí do dočasného nebytí s krutým koncem, anebo si doplní vzdělání a pod jiným jménem odletí na potenciálně riskantní misi. Na místě samém bude záležet jenom na něm. Nebude samozřejmě vhodné, aby pokračoval ve svých zábavičkách, to by asi místní také neviděli rádi, ale jinak si může dělat co chce. Protože však bude usazen přímo k nejvyšším představitelům místních, mohl by si svou svobodu vykoupit čas od času nějakou zprávičkou? Odpověď mohl předpokládat na tisíc procent. Měl co dělat, aby mu ten mizera nezačal olizovat boty. "Bravo," řekl tedy. "Po jeden týden bude tohle tvůj dočasný příbytek a začni si
vzadu v zahradách zvykat na koňský hnůj. Bude tě provázet do konce života. Stejně jako nové jméno, Dereku Lesallere, pro ně a před nimi můj starý kamaráde..." Pak zmizel do paláce a přímou čarou zamířil do koupelny, jakoby ho umazal pouhý společně dýchaný vzduch. Přesto si pod proudem horké vody spokojeně řekl: "Chlap by byl. Ještě ženskou..." ××× Jakoby se proti jeho plánům spikl celý vesmír. Zdálo by se, že mezi miliardami jeho poddaných se musí najít alespoň jedna žena, které přeskočí natolik, aby spáchala dostatečně odpudivý zločin. Ale ne. Žádná řidička nezavezla přízemní vozidlo plné dětí úmyslně do propasti, žádná kuchařka v centrální domovní kuchyni neotrávila své sousedy. Císař studoval výtahy policejních hlášení a začal dostávat nepříjemné tušení, že bude muset chtě nechtě nějakou vražedkyni stvořit. Nebylo by to poprvé. Předkové počínaje Janem I. si občas zahrávali s osudy svých poddaných pomocí nastrčených klonů, ale nebylo to jen živoucí svědomí jménem Petr I., co Janovi IV. v používání této metody bránilo. Byl od mládí vychováván jako inkvizitor, strážce spravedlnosti. A nechtěl ji sám narušovat, byť jménem budoucnosti. Nebyl to však jediný důvod. Stvořit vražedkyni by totiž nestačilo. Musel by stvořit i dostatečné množství obětí pro ni. A každá nově stvořená bytost znamenala riziko, že se někdo začne příliš zajímat, odkud se vlastně vzala. Proto ty rozpaky. A proto ta radost, když se jednoho dne v tajných zprávách objevila jedna, ze které by vlastně žádnou radost mít neměl... ××× Výbuch v McTellasově cantině nedaleko přístavu originálně nazvaného Owenův přístav na kolonii Owenův svět přišel neočekávaně a byl skutečně vražedný. V okamžiku, kdy časovač bomby odpálil nálož, zde obědvalo šest námořníků nákladní lodi Silmarils a dvacet námořních pěšáků místní posádky, kteří si sem chodili pozdvihnout standard erárního zásobování. Atentát přežil jediný člověk, samotný majitel a šéfkuchař podniku v jedné osobě, pan Joshua McTellas. Zachránilo ho, že byl ve chvíli výbuchu skloněný k troubě a tahal z ní svou dnešní specialitu, velký pečenec. Výbuch proti němu pec doslova vymrštil a zajistil mu pár skutečně horkých okamžiků. Než se vyhrabal ven, měl tělo samou spáleninu a to se ještě musel vypotácet z hořících trosek svého majetku. Naštěstí měl před časem geniální nápad a volný pozemek za cantinou proměnil na jezírko. Využil toho a padl na mělčinu jako podťatý strom. Jako v mrákotách slyšel houkání policejního vozu, řítícího se sem z nedalekého dvacetisícového Owenova města. V závěsu za ním se přiklouzala zdravotní služba. Lékaři se dali okamžitě do práce ve snaze najít někoho živého uvnitř trosek a na McTellase zbyl jen nějaký dobrovolník ze zástupu čumilů. Ten, vyplašen škaredě vyhlížejícími spáleninami, do něj napumpoval tolik hojivé substance, že se mu puchýře zatáhly div ne před očima a pak ho předal policistům. Těm ale v této chvíli nebyl moc platný. "Kdo to k čertu mohl províst... Tak mizerně snad nevařím, ne?" zahuhlal totiž pouze a opět se skácel k zemi. Schopným výslechu se stal až navečer. Až jeho tělo vyplavilo nadbytečné nanoboty a jeho kůže se vrátila k normálnímu odstínu. Jaký odstín asi měla předtím, to si mohl představit podle toho, co z něj na záchodě vyteklo. Mísu pisoáru změnila svou barvu z jisté... s výhradami bílé... na kovově lesklou, z čehož druhý den uklízečku málem trefil šlak.
Když konečně začal vypovídat, sloužící policejní seržant Heebel div nevytrousil oči, jak je valil z důlků. Tellas měl někde v rodinném stromu vyššího šlechtice. A něco z nadlidských psychických schopností předka se u něj přeměnilo na živý záznamník. Vyjmenoval všechny známé hosty a dokonale popsal čtveřici neznámých. V počítači se z toho popisu vylouply tváře skoro samy. Heebel o nich nijak zvlášť nehloubal, měl nakvap. Tenhle atentát nebyl první. Již před pár dny došlo k výbuchu v sousedním městě Pěkná vyhlídka. Výbuch zničil restauraci sítě Omicron P&P, poničil konstrukci celého domu, takže se do dvou hodin zhroutil a co policisty nejvíc štvalo, krom padesátky civilistů zmasakroval i půl policejní jednotky ve vedlejší strážnici. Jestli je šance na revanš... Policistova mstivá úvaha nebyla lichá. Pěkná vyhlídka bylo sídelní město knížat z Owenů. Současný pán Anthony byl již celkem svobodomyslný, ale jeho děd, příchozí ze Země, byl pěkný paranoik. Ke stresu vedoucí přelidnění pozemského typu na nově kolonizovaném světě určitě nehrozilo. Přesto se pan Charles Owen bál, že mu lidé budou nově postavené město z nějakého důvodu ničit a aby měl kolonisty pod kontrolou, byla co pár kroků bezpečnostní kamera. Nyní systém spal, data se v kamerách průběžně přepisovala bez toho, že by se o ně kdokoliv zajímal. Ale byla tam a na týden zpět se dala vytáhnout. Policejní major Makhacek to právem funkce udělal, ale s velkými pochybnostmi. Co by mohl získat? Za pět minut měl pochybnosti ještě větší. Čtveřice v Omicronu skutečně byla, vyšli ven zhruba půl hodiny před výbuchem, jenže... Proč by to právě tihle dělali? S takovými pochybnostmi by nemohl spát a tak, než udělal víc, obrátil se na nejvyšší autoritu. Pan Owen se rozmýšlel hodně dlouho a nelehce. V projekci vypadal, jako by ho rázem zestárnul o padesát let a již byl na odchodu ze života. Konečně řekl: "Nechte to být. Požádám o vyšetření inkvizici..." ××× Říkala si, že jí nic nehrozí. Nálož byla dostatečná, Dekhart se dušoval, že na místě výbuchu nemohl nikdo přežít. A zatímco budou poldové marně pátrat po sebemenších stopách, oni se mezitím skryjí někde jinde. Možná přímo na Zemi. Proč ne, zaslouží si pořádný oddech. Pak se vrátí a za nějaký čas úder zopakují. A tak to půjde pořád dokola, až kníže Anthony kapituluje. Ona jim ještě ukáže, kdo je pravý dědic Owenova světa. S úsměvem se rozhlédla po jídelně linkové lodi. Dnes večer ji holografické projektory navlékly do hávu luxusního parníku z období sto let před Říší. Všude samé dřevo a sklo, mezi stoly chodili číšníci v prastarých společenských oděvech. Nevypadalo to špatně. Správce sálu nechal mezi cestujícími hlasovat, zda má být iluze dokonalá a naštěstí vyhráli ti, kterým stačil obraz. Minutová ukázka úplného realismu, která jim rozhoupala palubu pod nohama, bohatě stačila. Horníci a podnikatelé z Owenova světa, kteří vezli své manželky, děti, psy a bůh ví co ještě na prázdniny do skutečně velkých měst centrální říše, se rádi vrátili k pevné půdě pod nohama. Večeře už skončila, stoly se vyprázdnily a začala hrát hudba. Uviděla Toma Priesnitze, jednoho ze svých pomocníků a zamávala na něj. Přišmajdal v botách, na které nebyl zvyklý, navlečený do fraku vypůjčeného pro dnešní den. Vůbec mu neseděl. "Nazdar Julie, tobě to dnes večer sekne," pochválil její večerní šaty a hned ji tím naštval.
"Neříkej mi jménem," zahučela na něj. "Proč ne," šklebil se a poskakoval kolem ní v rytmu nějaké houpavé melodie jako pitomec. "Vždyť jsme za sebou dokonale zametli." "To si řekneme, až nám malej Tony podepíše pardon. Do té doby nemůžeme ztrácet ostražitost." "Ó jé, to jsi řekla úžasně. A jak krásně říkáš panu knížeti." "Bráchovi můžu říkat, jak chci," usekla mu řeč a aby nebyla nápadná, nasadila strojený úsměv a pokusila se napodobit lidi kolem. Nechala Toma, aby ji jednou rukou objal v pase, udělala totéž, podala mu druhou a vykročila. Když jí však počtvrté šlápl na nohu, proklela ho do nejhlubších pekel, nechala ho stát a odkráčela. Ten blbeček byl dobrý tak akorát na to, aby z tristanitových dolů svého bratrance ukradl pár kilo trhaviny. Chemik Beny Dekhart ji pak vyčistil od signaturní sloučeniny a propuštěný důlní metalurg Robins vytvořil pláště pum. Za to riziko musela každému slíbit vlastní důl. Ale už teď začínali naznačovat, že to není dost a že další kolo akcí bude chtít vyšší ohodnocení. Dostanou. Jakmile planetu získá, bude mít dost prostředků na to, aby se jim stalo něco skutečně zvláštního. Budou mít spoustu tristanitu. Až nad hlavu. Vešla do své kajuty. Vyhodila Robinse, který naznačoval něco, jestli by jako ona netento a zapadla do postele. Robins měl smůlu, že se nevyjádřil jasně, šoustat bylo jediné, co doopravdy uměl a ona měla na sex chuť. Usnula. Zdálo se jí, jak vyhazuje do povětří vládní rezidenci a nenáviděný bratr jí z posledních sil podepisuje plnou moc. ××× A mezitím se zpráva o tom, že ona se svými spoluviníky nastoupila na Queen Mary XII šířila dál a dál. Až skončila v osobním počítači muže, který nemusel chodit daleko, když si chtěl promluvit s Bohem. ××× Cesta do sektoru Sol trvala luxusní lodi kvůli mnoha zastávkám tři týdny. Přestože hltala každou zprávu o Owenu, nenacházela žádnou, která by ukazovala na ně. Proto se uklidnila úplně a začala plánovat další mise s tím, že konečnou podobu jim dá někde na plážích Petrova moře na Měsíci. Jenže přišel malér. Zbývaly poslední tři hodiny hyperprostorového letu. Jakmile loď vstoupí do soustavy hvězdy Sol, začne se mnohem pomaleji přesouvat k jednotlivým planetám, až nakonec zakotví na oběžné dráze Země, v doku Gagarinova města. Na nedávno zbudované stanici, největší stanici, jaká kdy existovala. Z ní pak odletí, kam jen budou chtít. Na Zemi. Na Měsíc. Zpátky na Owen, i když ne, zapomenout na tamní nudu bude úkol na pár týdnů pořádné zábavy.
Ještě ale na Zemi nebyli. Zbývaly ještě tři hodiny hyperprostorového letu a podávala se snídaně. Jídelna dnes byla nasvícená jako plachetnice z časů bukanýrů. Kolem bylo modré moře, vál mírný vánek a napínal plachty ze silného plátna. Číšníci pajdali na dřevěných nohách a pestře zbarvení papoušci, balancující jim na rameni, skřehotali na cestující nadávky. A do téhle idylky vtrhl kapitán lodi. Přerušil vrzání pirátské kapely, ne že by mu Julie nebyla vděčná a spustil: "Dámy a pánové, omlouvám se vám za toto vyrušení a doufám, že vám nezkazím chuť. Nastala malá porucha, skutečně neškodná závada na motorech lodi, jejímž jediným problémem by mohlo být jisté zpoždění oproti letovému plánu. Ale na naše volání odpověděla císařská expediční loď a přiletěla na pomoc. Nepochybuji o tom, že jen málokdo z vás měl dosud to potěšení, obdivovat galaktický kolos takto z blízka a proto vám bude zprostředkována jeho projekce. Dámy a pánové, loď Jeho veličenstva, Nero!" V jídelně se setmělo, strop zčernal a zaplavily ho tisíce blyštivých teček. Mezi hvězdami se cosi mihlo. Nejprve bludná hvězdička, pak stín plný vlastních zářivých hvězd, pravda, v mnohem pravidelnějších řadách. Když byl tak velký, že zakrýval většinu výhledu, rozzářily se na jeho vnějších nástavbách reflektory, které rázem změnily stín v majestátní loď a odhalily každý její detail. Jídelnou zazněl potlesk. Julia netleskala. Bránil jí v tom pocit, že tohle setkání není jen tak. Rozhlédla se a skutečně. Zatímco se cestující uchváceně dívali na kosmické divadlo, jídelnou se nenápadně plížilo šest mužů lodní bezpečnosti a všichni, jaká náhoda, mířili přímo k ní. ××× "Thomasi Priesnitzi. Benjamine Dekharte. Martine Robinsi. Jste shledáni vinnými ze zločinného spolčování za účelem teroru. Mrtví ve vašich stopách nedávají soudu jinou volbu než nejvyšší trest..." Soudcův strohý hlas, podmalovávaný řevem davu z ulice, se Julii zabodával do uší a odrážel se v hlavě. Jenom na půl vnímala, jak se její společníci vteřinu po vynesení rozsudku mění na krvavé cáry. Rozervala je poslední mina vlastní konstrukce. Ta, kterou ten debil Robins propašoval na Queen Mary XII a tam se jí v poslední chvíli pokoušel vyhrožovat členům komanda. "Julie Rickman - Owenová," zaznělo nad jásáním triumfujícího davu její jméno, "byla jste shledána vinnou z iniciace zločinného spolčení za účelem teroru a odsouzena k nejvyššímu trestu. Leč trest nebude vykonán zde. Děs, který jste za sebou svými činy zanechala, vyryl příliš hlubokou čáru v harmonii vesmírného řádu. Není v lidských silách ji zahladit, toliko Bůh sám vás dokáže smířit s veškerenstvem. Proto nyní budete odvezena na Zemi, kde v katakombách Chrámu vzpomínek vyčkáte své poslední hodinky." Důstojnice vězeňské služby vstaly a vybídly ji k odchodu. Začala se s nimi rvát, přestože byla spoutaná. Křičela, že má polehčující okolnosti a žádá nový proces, vedený císařem, vždyť přece ona není jen tak někdo. Moc na to nedbaly. Dostala ránu ochromujícím obuškem a pak ji vyvlekly ven Táhly ji po dlouhé galerii v průčelí soudního dvora, kde ji jen silové pole na jedné straně dělilo od zuřícího davu. Mnozí lidé mávali reprodukcemi anonymních tváří a rozervaných těl. Tytéž obrazy plné děsivých podrobností se promítaly na druhou stěnu chodby. A když došla na konec, spatřila v obyčejné kovové bedně pozůstatky svých společníků. Strážnice ji u nich zastavily.
Hrůza a hnus vykonali své, vyzvracela se přímo na těla. Dav to přivítal jásotem. Pak ji již bez dalších zastávek dovlekly na uzavřené nádvoří, kde stál rychlý kurýrní člun. Nový úder ochromovačem do zad ji srazil k zemi. Než se dokázala opět postavit na roztřesené nohy, strážkyně zmizely. Nádvoří bylo pusté. Zůstala jenom ona, loď a jediné zavřené dveře. Pak se loď otevřela. Ve vstupu stál muž v uniformě vyšetřovatele a řekl jí: "Chtěla jsi se mnou mluvit. Tak prosím..." Poznala ho. Bez ohledu na prostý oděv to byl skutečně císař. Splnila jeho povel. Pomalu, nohy se jí třásly jako by byly z rosolu... ××× Sotvaže se za odsouzenou zavřely dveře, zdvihl císař loď a zamířil do hor. Minul zimní rekreační oblast Borové svahy a zaletěl ještě pár desítek kilometrů dál, až k vrcholu Owenova sláva. První majitel světa si chtěl být zjevně jistý, že se na něj rychle nezapomene. Ale to nebylo podstatné. Hora byla šest kilometrů vysoká a jejím vrcholkem byla mírně skloněná plošina asi dva na tři metry. Pro loď byla malá, ta přes ni přesahovala na každé straně a případnému uprchlíkovi by krom šokové dekomprese nabízela jen skok do desetimetrové hlubiny, pro začátek... Když svůj člun zajistil proti náhodám i nehodám, otočil se k Owenové. Stála uprostřed kajuty a protože s ní celou tu dobu nepromluvil ani slovo, pěkně jí to cuchalo nervy. V této chvíli už měla co dělat, aby si udržela důstojnost. "Tak si popovídáme... Slečno," řekl jí a neskrýval pohrdání. "Co jste měla na mysli tak důležitého, že to stálo za desítky mrtvých? Snad ne nárok na planetu. Pravda... Jste z Owenovy krve. Jenže, chovala jste se podle toho? Když váš mladší bratr studoval ekonomii, chodila jste na plesy. Když se učil rozhodovat mezi požitky a užitky, hledala jste plejboje s největší výbavou a výdrží. Chcete k tomu něco říct? "Otec mi to slíbil! Říkal, že budu vládnout všemu!" "Pěkně jste si to namalovala, naneštěstí jste použila i mizík. Řekl vám doslova: Budeš vládnout všemu na co stačíš a svěřil vám drůbeží farmu a konzervárnu. Zkrachovaly obě, i když měly zvýhodněné podmínky. Nebo se o to se mnou chcete hádat?" Jen zavrtěla hlavou. "Znáš zákon," řekl již bez náznaku nějaké úcty. "Panství a titul dědí jenom jedno z dětí. Slyšíš to? Jedno z dětí. Ani ten chlapec, ani ta dívka, jenom to, které nejvíce splňuje naděje do potomstva vkládané. Tak co s tebou? Na rukách máš tolik cizí krve, že to prostě nemohu přehlédnout. Že bychom začali hned?" Napřáhl ruku ve zbytečném, ale efektním gestu a Pánova moc dodala zbytek. Přímo do jejích nervů se zakousl odraz žáru pomalého plamene.
Vykřikla bolestí, ale přesto našla tolik sily, aby dokázala připojit i slova. "Milost! Sire... Milost..." Nechal týrání, přešel k ní a chytil ji za vlasy. Přitáhl si ji na patnáct centimetrů k sobě a s odporem řekl: "Dvacet let strážím zákon. Něco přes osm let jej vytvářím. Za celou tu dobu jsem poznal desítky zločinců a ujistil se o jedné věci. Čím krutější, tím zbabělejší ve chvíli trestu. Ale přesto ti nabízím ti dočasnou milost. Dokud mi budeš sloužit, budeš žít." Pustil ji k zemi a čekal, co na to. Ve svých odhadech, jak si jeho výzvu vyloží, se příliš nemýlil. "Jak, sire," zašeptala sotva slyšitelně, zavrtěla se svůdně a jako mimoděk si poodhalila výstřih. "To si nech pro jiného," odmítl výzvu a pokračoval. "Budeš mít manžela, občasného alkoholika. Budeš ho hlídat, aby v tom případě nedělal ostudu. Nepočítej s tím, že by ses z toho nějak vyvlékla, nebo dokonce utekla. Budeš k němu jako hrdlička." "Kde to bude, sire?" "Na Svaté Zemi." "To přece nejde! Zabijí mě, sotva vylezu z přístavu!" vykřikla jednu z běžných pověr. "Na smrt si zvykneš. Sama bys mohla vědět, jak snadno to šlo jiným. Ale jak jsem řekl, dokud budeš věrně sloužit, budeš pod mou ochranou." Prohlédl si ji jako nějaký otrokář a pak řekl: "Ale takhle tě tam nemohu pustit. Oni se také dívají na televizi..." Stiskl ovladač a přivolal párek androidů. Chytili ji a bez velkých ohledů ji odvlekli do jedné ze dvou samostatných kajut. Dveře za nimi zapadly s neodvolatelností doživotní věznice a císař prohlásil kamsi k neviditelným nebesům: "Vítej na světě, paní Lesallerová." Pohrával si přitom s hologramem, na němž se otáčela její nová tvář. Z jakéhosi důvodu měla se svým vnuceným společníkem neobyčejně výraznou rodinnou podobu... Ještě si trochu pohrát s podvědomím... Kdysi ve středověku by na to potřebovali týdny času, aby člověka zlomili a udělali z něj někoho jiného, telepatie má svá pozitiva. I tomu chlapovi bude lépe s částečně novou identitou, aspoň se nezapomene ohlédnout, až ho budou novým jménem volat. ××× Nešlo jenom o přílet řadového zaměstnance. Kvůli takovému by kníže nevystrčil nos z paláce, ba ani by se nezatěžoval myšlenkami, zda dotyčný vůbec existuje. Ani kvůli osobnímu daru toho samozvaného pacholka prznícího svou přítomností Pravou Zemi i celý vesmír by nebyl ochotný udělat výjimku, kdyby měl na výběr. Jenže neměl. Pátrání po zrádném trenérovi a jeho asistentech skončilo ve slepé uličce faktu, že říšský vyslanec měl asi pravdu a nahradit ho neměl kdo. Všichni ostatní, kteří by se dali počítat ke špičce svého oboru, byli svými zaměstnavateli placeni lépe, než by byl pan Wickers z Davonu ochoten byť jen uvažovat. Že by je zlanařil, to nepřicházelo do úvahy. Svatá Země byla konstituční monarchií a přestože jeho vláda nad planetou nebyla jenom formální, byly věci, které prostě musely projít přes parlament. Příspěvek na osobní reprezentaci panovníka patřil mezi jednu z nich. Dalších sto tisíc by z té bandy hašteřivých mužů a žen v žádném případě nevyrazil. A méně než sto tisíc kreditů ročně nebral ani jeden z těch skutečně špičkových odborníků. Proto tedy se skřípěním zubů přijal císařovu nabídku a dnes na ni na kosmodromu osobně čekal. Měl ostatně pro svou
přítomnost zde omluvu. Chce se přece jako první osobně podívat na ty úžasné koně. Konečně transportér přiletěl. Muž, který z něj vystoupil a který se měl stát novým trenérem, byl nejtypičtějším příkladem imperiálního občana, jakého kdy Wickers viděl. Vysoký štíhlý brunet, starý pětapadesát let a s tváří třicetiletého. Jak sestupoval po výstupní rampě, rozhlédl se kolem sebe. Tvářil se napůl znepokojeně a napůl... Nikomu neušlo, že ho vzhled okolí téměř znechutil. Byl to však jen kratičký záblesk, pak se jeho tvář uvolnila a zůstal jen dokonalý výraz antického ideálu. Předstoupil před knížete a pravil: "Vaše excelence, Derek Lesaller k vašim službám." "Vítejte pane. Doufám, že vaše pověst nelhala, neboť budete potřebovat více, než jen štěstí." "Jsem nejlepší a dokážu vám to. Nejprve bych rád viděl stáje a zejména koně, kteří selhali." "Jistě. Zde je správce budov pan Stencil. Zavede vás tam a ukáže vám vše potřebné. Budu vaše hodnocení očekávat co nejdříve," řekl kníže a sledoval box s koňmi, který pomalu sjížděl po rampě dolů. Bylo skutečně co sledovat. Trojice anglických plnokrevníků, už ne hříbat, ale dost mladých na trénink a výkonový růst byla příslibem skvělé revanše. "Bude hotovo," prohlásil sebevědomě Lesaller. Dobře viděl Davonův obdivný pohled. Usmál se, přišel k nejbližšímu koni a pohladil ho po krku. "Dokáži s nimi zázraky," oznámil jen tak do vzduchu pro všechny, dohlédl na přeložení transportního boxu s koňmi do místního vozu a řekl jeho řidiči, že může odjet. Sám však zůstal stát na místě. Hleděl na kosmický letoun, zdálo se, že na něco čeká. Dočkal se. V temném ústí nákladního prostoru letounu se blýskl lak, zahučel gravitační generátor a ven vyklouzlo elegantní vznášedlo, upravené v dané chvíli jako kabriolet. A ozvalo se nejedno obdivné hvízdnutí, když přítomní muži spatřili, kdo vznášedlo řídí. Pohled mnohých očí se dále několikrát přesunul z tváře za sklem vozu na tvář muže na vykládací ploše. Výsledkem průzkumu byla Stencilova slova: "Máte skutečně krásnou sestru, pane Lesallere..." ××× 'Triumf knížecích stájí! Zázraky na čyřech nohách. Živý dynamit,' lákaly čtenáře na svůj obsah titulky desítek deníků. Kníže z Davonu s uspokojením odložil osobní čtečku dokumentů a zasnil se. Jak veliký to byl rozdíl proti loňsku, kdy musel přehlížet špatně skrývaný posměch komentátorů! Celá trojka, přezdívaná Černá síla, se umístila s výrazným náskokem na prvních místech. Teprve po nich doběhla zvířata emíra Násira, který si díky osobnímu majetku mohl dovolit získat druhého nejlepšího trenéra a druhé nejlepší koně na Svaté Zemi. Pak dlouho, tedy spíš několik nekonečných sekund nic a teprve potom do cíle dorazil zbytek pole. Něco takového samozřejmě nemohlo skončit jen tak. Skončilo to tedy velikou slavností, jejímž čestným hostem byl hrdina dne, pan Lesaller. Přípitky na jeho svěřence a jeho geniální tréninkové metody nebraly konce. Ale nejenom na počest muže a koní se zvedaly číše. Na slavnost jej doprovázela i jeho manželka, o které prozradil, že mu během toho hektického roku byla velikou oporou. Emír Abdulláh ji toho večera viděl poprvé. Těžko říct, jakým způsobem dosud unikala jeho pozornosti. Vždyť mnohokrát dohlížel na trénink svých koní na knížecím závodišti a Dereka
Lesallera znal nejen od vidění. Tak nebo tak, dnes z ní nemohl spustit oči. "Ona je skutečně jeho žena?" zeptal se knížete. "Pokud mohu věřit jejich dokladům, pak ano," kývl Davon. "Ale vždyť je jako jeho sestra. Cožpak poddaní uchvatitele nemají ani trochu morálky?" "Je to zvláštní," přikývl s pochopením kníže. "Polovina Nového Říma si myslí totéž co vy. Druhá polovina věří jemu, že je jejich podoba pouze náhodná." "A vy patříte ke které polovině?" usmál se lišácky Násir. "Já k žádné. Nechal jsem si tajně pořídit jejich genetické profily, skutečně spolu nemají nic společného." "Musím ji jít pozdravit," prohlásil rezolutně druhý muž státu. "Jenom pozdravit? Milý příteli, pozor. Ten muž se prý velmi dobře zná se samotným uchvatitelem. Snad byste nechtěl rozpoutat nějaký incident." "Mohlo by to být horší než dnes?" položil Násir řečnickou otázku a vyrazil na lov. Paní Sylvia Lesallerová seděla u stolu vedle svého manžela, její úsměv byl poněkud strojený a kdykoliv se na manžela podívala, zkysl úplně. Její muž přebral a dost. Seděl již jako kus dřeva, skelný pohled upíral někam do dálky a jen mírně kýval na pozdravy procházejících účastníků plesu. Násir se ušklíbl a poděkoval moudrosti Prorokově, že jej svým výkladem boží vůle od takovýchto výstřelků chrání. Ale ta žena byla skutečně nádherná... Postavil se krok za ni a oslovil ji: "Paní Lesallerová?" Ohlédla se, ihned vstala a uklonila se. Och, ten vábivý stín mizející v hlubinách výstřihu... Uchváceně jí řekl: "Ne prosím, to nedělejte. Já sám se musím sklonit před vámi, před zářivou hvězdou, která sestoupila z nebes, aby nás, prosté smrtelníky, podarovala odleskem své nekonečné krásy..." Skutečně se uklonil. "To přeháníte pane," začervenala se. "Ó nikoliv," pokračoval. "Dokonce mi chybí slova, která by vyjádřila můj obdiv. Smím vás poprosit o příští tanec?" Ohlédla se po manželovi, ale ten před chvílí definitivně odpadl. Již se k němu nenápadně plížil pár lokajů, aby ho decentně odsunuli na jednu z pohovek skrytých za závěsy u oken. Usmála se tedy a pravila: "Bude mi ctí, pane premiére." To by bylo. První krok byl učiněn a k dalším není daleko. Pohané schvalují rozvod bez dlouhého zvažování a tato žena bude důstojnou ozdobou paláce Al-Maghrib. ××× Uběhl nějaký čas a spousta věcí začala vypadat jinak...
Kníže Wickers zamyšleně procházel vládním palácem. Čekala ho důležitá schůzka, schůzka, která otřese dějinami. Stále ještě se však nemohl rozhodnout, zda to skutečně chce. Stojí pohaněná čest jednotlivce za drama milionů? Císař mu pod záminkou pomoci nasadil přímo do paláce špiona. Kdyby se aspoň staral o nějaké strategické záležitosti. Ale Lesaller byl bezectná krysa. Na velké věci neměl a tak předával informace, ke kterým se dostal ze své pozice někoho víc než zaměstnance, přítele téměř rodinného. Byla to neopatrnost, ale vítězství v tom slavném ročníku Velkého dostihu ho příliš uvolnilo. Nechal tak zrádce přesídlit přímo do rezidenčního křídla, prakticky za zeď vlastního bytu. A on získával a posílal svému chlebodárci ty nejintimnější informace, které by se stydělo přijmout i Vida!, bulvár z těch nejnechutnějších. Přišlo se na to čirou náhodou před několika měsíci. Když mu to pak šéf Secretarii Bender s náčelníkem generálního štábu Perreirou potvrdili, myslel si že vyletí z kůže. Toho večera ochotně souhlasil, že se s tím musí dělat něco důsledného. Tohle pouhé vyhoštění nespraví. A aby to bylo skutečně symbolické, udělají to... Zítra. Mají? Tak se pomalu dostal až k rezidenci. Dveře si otevřel sám, zaměstnanci měli v předvečer svátku volno. Oficiálně, aby si ho mohli pořádně užít, neoficiálně, aby nepřekáželi jisté schůzce. V hale bylo světlo a jak se zdálo, jeho nejmladší syn využil osvobození od dozoru sluhů a udělal tu s dětským nadšením zcela nevznešený nepořádek. Nechal to být, to přeci není jeho starost. Ale když překračoval dráhu pro autíčka seskládanou z toho, co dům dal, zaváhal. Nájezdovou rampu tvořila nějaká kniha. Alespoň pro tu se sehnul. Byla to učebnice dějepisu z roku 2231, před čtyřiceti lety císařstvím zakázaná a od té doby každým majitelem chráněná jako vzácná relikvie. Vzal ji s sebou do své ložnice a odložil ji na stolek. Smoking na večerní ples mu sluha pečlivě nachystal, stačilo se do něj převléci. Následný pohled na hodiny prozradil, že má do chvíle rozhodnutí ještě několik minut čas. Vzal tedy knihu opět do rukou, odešel s ní do salonku a otevřel ji na náhodné stránce. Jeho ruku musela vést snad sama prozřetelnost. Jak jinak vysvětlit, že to bylo právě tohle? Císařství vzniklo na základech lži, manipulace a teroru a od nastolené tradice neustoupilo ani o krok. Poté, co v roce 2020 AD okupovalo Evropu a země amerického kontinentu, se posíleno o nové zdroje vrhlo v roce 2043 AD na zbytek světa. Statečný odpor posledních svobodných národů byl marný. Během necelého roku úpěla celá Země pod jhem hákové hvězdy. Přesto se našli hrdinové, kteří se s daným stavem věcí nesmířili a v roce 2045 vyhlásili období občanského vzdoru. Navzdory veskrze korektním metodám odporu odpovědělo císařství silou a jeho hrůzné metody vyvrcholily po smrti prvního ze samozvanců. Jeho nástupce Jan přikázal internovat ne méně než dvě miliardy starých i nově uzurpovaných občanů. Jakmile pak v otrockých podmínkách říšského těžkého průmyslu postavili dělníci dostatek transportních lodí, císařská zlovůle vyvrcholila. Říše zla zahájila největší deportace dějin.
Cílem našich předků byla ubohá planeta ztracená hluboko ve vesmíru, vskutku Bohem opuštěný svět. Bezejmenný, nepožehnaný... Císařské plány na naše ponížení však nevyšly zcela. Přestože represivní aparát císařství přísně dohlížel na to, aby oběti nového holocaustu nemohli ze Země nic odvést, našli se tři stateční muži. Jejich jména s námi budou žít navždy. Křesťan Juan Carlos. Žid Moše Schweitzer. Muslim Ali ibn Hakam. Odhodili staré předsudky a společnou rukou nám dali novou naději. V noci před vysídlením unikli z deportačního centra, s nasazením života se dostali do Jeruzaléma a z jeho monumentů setřeli prach Svaté země. Svou kořist dokázali utajit před strážemi a propašovali ji na loď. Jakmile se tato dostala na oběžnou dráhu našeho vězení, vystoupili navzdory zákazům otroků uchvatitelů na její plášť a sledováni zástupy vyhnanců svrhli svůj dar do atmosféry. Větry rozptýlily prach do všech koutů planety a s tím se bezejmenný svět změnil na Svatou Zemi, novou kolébku lidské kultury a civilizace. Když se o věci dozvěděl císař, rozzuřil se a přikázal hrdiny zatknout. Lidé posíleni jejich příkladem se však jeho požadavkům srdnatě vzepřeli. Tak nám Aliance tří mohla po deset let dodávat odvahu svými společnými kázáními. Teprve desátého roku se císaři zradou podařilo zjistit místo jejich příští mše. V ten den do chrámů Sjednocení vtrhly zástupy vojáků Zla, zadrželi přítomné a zničili projektory. V katedrále svatého Jana pak zatkli také samotnou Alianci tří. Carlose, Scheitzera i Hakama čekal strašlivý osud. Pod falešnou záminkou byli odsouzeni a před zraky celého světa barbarsky popraveni právě ve výročí dne Velkého křtu. Od těch časů si tento den připomínáme dvojím svátkem. A navždy budeme, ať si císařovi sluhové a zrádci v našich řadách... Tichou četbu přerušilo zaklepání a když kníže dovolil příchozímu vstoupit, ukázal se Perreira. Vrhl pohled na knihu a zeptal se: "Čtete dějepis, můj pane?" "Ah, to jste vy? Dostala se mi do ruky náhodou, ale hodí se občas připomenout, zač bojujeme. Už je čas?" "Ano pane." "Děkuji. Pozvěte pány dál," řekl kníže a odložil otevřenou knihu na stolek. Několik listů se pohnulo a novou stabilitu našly v sekci ilustrací. Scéna z popravy členů Aliance tří mu padla do oka hned. Carlos hrdě stojící v plamenech, Schweitzer svíraný vojáky a Hakam s pravicí přitištěnou na srdce přísahající před katy věčnou odplatu...
Tak známý obraz. Dostal se i do filmu natočeného před sto lety Waltherem Craigem. Promítal se prý asi měsíc, pak se všech kopií zmocnili vnitřní zrádci a zničili je. Císařství odpovědělo vlastní černou propagandou, tu verzi Davon viděl. Byla nenávistná, šířící kacířské myšlenky... Copak by si někdo soudný dokázal představit, že by členové Aliance úmyslně šířili syntetizované viry strašlivě znetvořující nemoci? A proč? Aby prý mohli tvrdit, že je planeta vražedná a žádat návrat všech na Zemi. Taková hnusná lež... Naneštěstí fakticky správná. Jenže to byla věc, kterou technokratičtí vládcové Země a vesmíru nechápali. Soustavně zaměňovali pojmy Fakta a Pravda. Lidé však nepotřebují fakta, strohá a nemilosrdná. Lidé potřebují Pravdu. Pravdu, která žhne v srdci, pravdu, za kterou stojí zemřít... Ano, je to tak. Císařství si nezaslouží žádnou milost. Mezitím přišli Násir, Bender a ministr dopravy Balditz v doprovodu ministra průmyslu Išeguny. Museli je do věci zasvětit, protože dočasná izolace Svaté Země způsobí menší zmatek a řešit ho musejí všechny složky. A několik dalších. Bender přinesl pět zpráv. Dobrou, že se zrádce dnešního večerního plesu nezúčastní, protože jeho ženě se údajně udělalo nevolno. Špatnou. Ten ničema si vyžádal pomoc lékařů z hlídkové stanice na orbitu planety. To vražedné monstrum o kilometrovém průměru strašilo nad Svatou Zemí už stovky let. Ale brzy nebude. Horší, v zachycené depeši byla zmínka, že vláda něco chystá. Lepší, naštěstí ji zachytili a odfiltrovali. A nejlepší. Protože stanice vyřadila opravami z akce svůj teleport, musí pro paní Sylvii přiletět člun. Stačí do něj dostat cílový bod a vlastní teleporty se postarají o přenos několika stovek vládních vojáků, kteří stanici dobudou. "Výborně pane. Jsem velmi rád, že se na ten falešný obličej nebudu muset dívat ani o vteřinu déle," kývl Davon k té pouze osobně podstatné věci. "Tou depeší nám dal do rukou poslední karty. Nyní již každý musí vidět, že jde o akt národní bezpečnosti," připojil hrdě pan Balditz. "S tím bych počkal," namítl Bender a nadšené úsměvy několika pánů ochladly. "Ten muž byl příliš vidět. Žádný špion hodný toho jména nebude posílat své zprávy tak veřejně. Bojím, se, že byl jako vějička, zatímco jinde slouží jiní." "A vy o nich nevíte?" zeptal se podezřívavě kníže. "Naopak. Víme naprosto dokonale, že na celé planetě není krom pana Lesallera jediný čmuchal. Jenže, lidem to nevysvětlíme. Mohl - li být na tak citlivém místě... Drby žijí za každé situace." "Výborně pane. O jeho skutečné vině se šířit nebudeme. Odměníme ho nějak speciálně..." kývl kníže a jak se tak na svého podřízeného díval, vzpomněl si: "Ah, ještě maličkost. Mám již delší dobu závazek vůči jednomu chlapci. Mladý pan Harpes ze závodiště mi svého času pomohl a rád bych se mu revanšoval. Mohl byste jej zařadit do některé agentury? Je velmi všímavý..." "Jistě pane," souhlasil šéf špionů a kníže si v duchu záležitost odškrtl. Kruh se tak vlastně uzavře. Ochotný svědek bude povýšen a zrádce pověšen.
Měl to snad být konec rozhovoru o té zákeřné imperiální špíně, ale vrátil se k ní šajch Abdulláh. "Nemoc paní Lesallerové je pouhá výmluva, předpokládám..." "Jistě, co jiného," řekl šéf tajné policie, ale Balditz mu vrátil žert a naznačil, že ani všemocná Secretaria nemusí vědět všechno: "Naopak. Je velmi vážně nemocná a její choroba ohrožuje nás všechny." "Ale nepovídejte. Co jí je?" odpověděli s mírným zájmem pánové, zatímco Abdulláh zbledl. "Je to vytrvalá choroba, projevující se agresivním bujením shluku buněk v intimní oblasti..." Šajch si přitiskl ruku na ústa a vypadal na omdlení. "Tak nás netýrejte. Podívejte, jak ty vaše zprávy působí na našeho vznešeného přítele. Co víte, vážně," žádal kníže, trochu znepokojený představou, že ten snědý polopohan odmítne vadné zboží a odstoupí od obchodu s věrností svých lidí. Balditz pochopil, že na žertování již není čas a vysvětlil: "Je těhotná. Tají to sice, ale má žena ji viděla minulý týden v lázních a je si jistá, že paní špiónka je tak ve čtvrtém měsíci." "Dobrá, ale nechápu, proč by nás tohle mělo ohrožovat," mínil tajný, zatímco kníže tišil diskusi námitkou, že bavit se o takových věcech není hodné gentlemanů. "Můžeme snad dovolit, aby se nám tu ta mutantní zvěř jen tak rozmnožovala?" namítl důsledně v politické linii Balditz. "Ach tak... To je skutečně nevhodné." zamumlal kníže a otočil se k šajchovi: "Mám obavu, že onen zářivý květ bude přesazen do vašich zahrad o něco později." Předseda parlamentu se uklonil: "Trpělivost přináší růže," odpověděl příslovím. "Děkuji za pochopení. A nyní k akci. Generále, máte mé svolení vše spustit." "A pan Lesaller?" připomněl Perreira, že by pro důležitější věci neměli zapomínat ani na zrádce. "Pana Lesallera stihne přísný trest. Ale až pozítří. Jakmile se naše oddíly zmocní imperiální stanice, bude dost času vysvětlit mu odpornost jeho činů." "Ale jak, aby to..." Perreira byl sice pravděpodobně dobrý voják na planetě, kde se nikdy nebojovalo, ale v kličkách konspirace se příliš nevyznal a měl z nich trochu vítr. Kníže chvíli uvažoval a pak využil posledních odhalení: "Využijeme toho, že mu je jeho žena tak, řekl bych až rodově podobná a obžalujeme ho z porušení Desatera. Je to imperiální chlapík a oni sami přece tvrdí, že zákony Boží a lidské jedno jsou... Je nám to samozřejmě líto, ale musíme starobylé zvyklosti ctít, že pánové?" Zasmáli se, někteří skutečně, jiní aby se neřeklo a Perreira se zeptal: "A co provedete s onou nešťastnicí? Určitě manželovi pomáhala."
"Půjde do kláštera. Několik měsíců řádového života jí jenom prospěje a pak ji očištěnou na těle i duchu dostane darem náš přítel Abdulláh. To je vše. Generále, vyhlaste poplach výsadkovým oddílům a zahajte akci Rozlet." ××× Vypořádání s párem imperiálních krys bylo rychlé. Než se nadáli, měla je vláda pěkně pod zámkem. Ale příprava na soud musela být důkladná, aby se pan Lesaller nepokusil o nějaké hrdinství. Ve světě skutečně svobodných médií není dobré, když se odsouzenec rozpovídá o své práci na knížecím dvoře. Ještě by se lidé mohli začít bát, že nebyl posledním špehem. Proto mu nechali sehrát malé divadlo. Návnadou byla paní Sylvia. Šajch Abdulláh sice nebyl příliš nadšený, ale souhlasil, že pro zdar osvobozenecké revoluce musejí trochu riskovat. Vydali tedy špiónku chráněnou jen řídkou mříží napospas davu. Vyprovokovaní lidé po ní ochotně vrhali víc než jenom nadávky a podívaná smetla poslední stopy Lesallerova vzdoru. Rád souhlasil, že odkývá svou vinu a nic než vinu, jen ať proboha skončí to šílenství dole na náměstí před prokuraturou. Proces byl hned příští den. Kníže a ostatní členové vlády se přelíčení nezúčastnili. Proč by také dodávali význam soudu nad nějakým pohanským úchylem? Přesto jej ze zvědavosti sledovali v projekci. Poučení neslo své ovoce a vše šlo hladce. Lesaller vypadal správně zkroušeně. Ale jen do chvíle, kdy mu z nevyhnutelné tradice dovolili na popravišti pronést poslední slova. Se smyčkou na krku si už asi řekl, že ho nic horšího nepotká a tak se poněkud odvázal. Vyhrožoval císařskými loděmi schopnými zničit palbou celou planetu a vybízel diváky, ať se zbaví svých pánů dřív, než je skutečný vládce vesmíru nechá změnit na popel... Konečně se zdálo, že vyplival všechen jed a kat škubl za páku propadla. Nestalo se nic, taková trapná nehoda. Odsouzenec s očima vytřeštěnýma hrůzou čekal na úspěšnější pokus, ale náhle se dal do křiku: "Počkejte! To jsem přece nebyl já, to ten druhý, ten..." Jek přervala smyčka, když se katovu pacholkovi podařilo západku vyrazit zespoda, ale náznak pochybností zůstal. Co to mělo znamenat? Nehraje s nimi císař nějakou další hru? Zahnali je. Císař je nezajímá. Na hlídkové stanici získali zbraně, které uchvatitelova pravnuka udrží v uctivém odstupu a časem osvobodí celý vesmír. ××× Kdyby císaře viděli, byli by svou jistotu velmi rychle ztratili. Přestože byl rozrušený, nebylo to strachem z revoluce. Vyšlo vše podle plánu? Od vlastních informací se úmyslně odstřihl, aby viděl, jak jednají podřízení. Nezklamali ho, premiér kníže Joren Kanadský přiběhl hned, jak to bylo možné: "Sire, máme problém." Navenek Jan IV. zachoval důstojnost panovníka. "Stalo se něco? Vypadáte skutečně znepokojeně." "Přišla zpráva ze Svaté Země. Místní se vzbouřili a obsadili hlídkovou stanici. Podle hlášení rezidentů byla zajatá posádka bez soudu popravena. Vyslanec Tannoy... také. A ještě taková podivnost - dole na planetě byl zatčen říšský občan, správce stájí knížete Wickerse z Davonu,
a odsouzen k smrti. Údajně za porušení zákona jejich falešného Boha. Prý se miloval s vlastní sestrou, což je nesmysl, protože žádnou neměl." Teď nastala chvíle na zaujetí, ohromení a šok. Ten zejména. Jak to mohlo dojít až tak daleko, vždyť povely byly jasné?!? Tannoy měl dohlédnout, aby kníže získal podezření na pokračování špatného žertu a jakmile se místní vládce postaví na zadní, potichu se včas vytratit i se všemi svými lidmi. Na stanici měl zůstat jenom náhradní personál složený z robotů a klonů, po kterých nikdo nepláče. "To je šílenství! Copak si vůbec neuvědomili, do čeho se vrhají? Přikazuji okamžitý nálet..." vykřikl zuřivě, ale pak se přemohl a vrátil se, ač se skřípěním zubů, k původnímu plánu. "Ne, nedělejte s nimi nic. Poučíme je o jejich právech jinak. S okamžitou platností přikazuji absolutní blokádu. A to myslím doslova. Tentokrát žádné ohledy, přimhouření očí, nic takového. Nikdo nesmí ven za čtvrtou oběžnici. A nikdo dovnitř. Deset, dvanáct nebo třeba patnáct let, ať si svou svobodu užijí." Joren se tiše uklonil a odešel. Byl překvapený a decentní klid sekretáře udržoval jen s obtížemi. Ale kde prostí lidé ke své škodě občas pochybovali, tam si byl šlechtic vysokého stupně zcela jistý. Co dělá císař, dělá s vědomím a svolením Božím. Proto se nekritizuje, i když rozhodnutí vypadá sebepodivněji, neboť jeho cílem je prosperita a přežití Lidstva. Císař došel pomalu k oknu a zadíval se ven. Důvěra jeho služebníka ho těšila, ale nemohl si pomoci a povzdychl si: "Kdyby to tak fungovalo vždy..." Přestože byl autorem i režisérem téhle komedie, občas ho váha nezbytného začínala děsit. Jistě, statečná, leč marná obrana mariňáků se bude v Legendě pěkně vyjímat, ale nemělo to tak být. Kde se ta zatracená výzva k evakuaci zdržela?!? ××× Do kláštera Máří Magdalény přicházeli ročně desítky dívek, u kterých touha těla překonala vychování a svedla je k hříchu. Přišly, nějakou dobu pracovaly pro klášter, když nastal jejich čas, porodily své dítě a odešly, nejčastěji k dohodnutému sňatku, do vztahu nezatíženého podezřením. Děti zůstávaly klášteru. Děvčátka byla vychovávána přímo zde, chlapce po prvním roce přebíral klášter svatého Mikuláše. Kláštery nikdy netrpěly nedostatkem. O jejich zásobování se dělilo třicet vesnic a mezi vychovávanými dětmi se našlo dost ochotných následovníků. Z těch, kteří odcházeli, pak byli zkušení specialisté a skromné, pracovité dívky na vdávání. Leč někdy jejich cesta skončila předčasně. Na věži kláštera se rozezněl zvon v pomalém rytmu umíráčku. Sestry se pokřižovaly a tiše se tázaly jedna druhé, za kohopak se asi zvoní. Informace byla odhalena v několika minutách. V průběhu namáhavého porodu zemřela kajícnice Sylvia Lesallerová. Na poslední chvíli pak byla císařským řezem zachráněna zdravá dcerka, jíž bylo přiděleno jméno Ingrid. ××× Do Wickersovy pracovny vtrhl rozzuřený Abdulláh Násir obklopený osobní gardou. Prudkým krokem došel až ke stolu knížete a hodil před něj složený dokument. "Co má znamenat tento vpád?" rozkřikl se kníže.
"A co má znamenat tento dopis," nezadal si emír v síle křiku. "Slíbil jste mi paní Lesallerovou a místo toho se dozvídám, že zemřela. To že je ta vaše dokonalá péče? Kdybyste mi ji odevzdal ihned, mohlo být vše jiné!" "Lékaři dělali, co jen bylo v lidských silách." "Vy..." Násir tohle prosté zájmeno doslova vyplivl, pouhý tenhle fakt ho proměnil na nejhorší urážku. "Kdyby nebylo toho vašeho šíleného plánu, tak nás Říše nenechala na holičkách! Můj lid trpí blokádou, má potenciální první manželka zemřela kvůli nedostatečné péči. Toho budete litovat!" ××× A léta běží... ××× Na Zemi vědělo asi padesát tisíc lidí, že se expediční loď Nero vydává na dálkovou cestu, ale bylo jim to většinou lhostejné. Bitevníky odlétají, bitevníky se vracejí. Letět na palubě jednoho takového bylo bezpečnější než sedět doma, kde může oknem proletět i vznášedlo opilého řidiče. Proč se tedy bát o blízké? Cíl cesty znaly asi tři stovky lidí a ti se báli o něco víc. Kdo ví, co se dá od pohanů čekat? Když se vzbouřili, povraždili posádku hlídkové stanice. Snad se to nebude opakovat. A o skutečném cíli věděl jediný člověk, který se bál úplně nejvíc. Povedlo se? Kdo čeká na svůj nový osud? Nebyla celá práce se stovkami obětí marná? Na Svaté Zemi nevěděli o několika kilometrech kovové smrti nic až do poslední chvíle. Loď se k systému zvláštního určení připlížila jako duch, skrytá ve vlastním maskovacím poli. Odmaskovala se teprve na oběžné dráze planety a vyvolala chaos, který stál za každou minutu sledování. Zaútočilo na ni několik fregat. Vychrlily ze sebe několik letek stíhačů, pokusily se zasypat štít Nera stovkami výstřelů ze svých hlavní, všechno marně. Když to císaře a jeho štáb přestalo bavit, zbavil se společnosti asi tak těžko, jako když z ramene setřepává obtěžující hmyz. Nezničil lodi, jen je ochromil a posádku z nich vylovil teleportem. Byl to divný žert, vysadit je pak na moře, do záchranných člunů tři sta kilometrů od nejbližšího pobřeží, ale byl to žert. Pak nechal záznam celé operace krom závěru odvysílat pro varování všem občanům Svaté země. Následovalo ultimátum. ××× Tak rychle ještě o iluze nikdo nepřišel. Třináct let přesvědčovala vláda Svaté Země své národy, že revoluce byla jediným řešením. A to řešením vítězným. Dočasné potíže neznamenají proti cíli nic. Co na tom, že teď se na skutečnou Zemi nepodívají ani v říšské
televizi? Co na krachu podivuhodného množství firem, jejichž výrobky císařská vláda odebírala? A že tu téměř vypukla občanská válka? Nic z toho nevadí. Stavíme flotilu kosmických lodí, které svrhnou dynastii uchvatitelů a obnoví tradiční řád světa... "Prd," jak řekl Tammász Szerkezy, když v televizi nahradilo manželčin romantický seriál vysílání z Nera. Nebyl sám. Když se pyšné lodi osvobozenecké flotily změnily prostým srovnáním velikosti na bezmocné kocábky a kolos jen tak na ukázku rozdrtil horu Saint Yves na opuštěném subpolárním ostrůvku jediným výstřelem na prach, všechno bylo rázem jinak. Generálové se musí držet politické linie a tak vyhlásili mobilizaci a odpor do posledního muže. Poručíci mají k lidem blíž a tak generály svrhli. S generálním štábem se do cel vlastního vězení odebrali také ministři revoluční vlády. A velitelství tajné policie vypálil dav lidí zoufalých tak, že nehleděli ani na několik obětí z vlastních řad. Kontrarevoluční vláda se utvořila rychle a Svatá Země kapitulovala. Pak nastal teror, který poslední věrní staré vlády nazvali jakobínským. Planetu zaplavili císařovi vyšetřovatelé. Muži a ženy v černých uniformách, každý s doprovodem několika osobních strážců v nezničitelných bojových oblecích. Používali čtečky myšlenek, věcičky stejně záhadné, jako účinné a během týdne bylo jasno. Staly se chyby na obou stranách. Kníže Wickers měl dostatek pravomocí, aby sám požádal o zrušení nejkřiklavějších případů mezilidské nerovnosti, revoluce nemusela být. Udělal tedy chybu. Ale je to chyba lidsky omluvitelná, chtěl pro své poddané to nejlepší. Teprve bezohlednost, k jaké ho přehnaně ambiciózní ministři donutili, si zaslouží potrestat. To už se vědělo, co se stalo s posádkami lodí. Lidé si řekli - on ten císař nemůže být až tak špatný - a spolkli výsledek i s navijákem. Tak dostal kníže milost na obou stranách, shora i zdola. Byla o to větší, že jeho spoluviníci zmizeli a o jejich osudu se šířily ty nejdivočejší zvěsti. Nejvíc to strašilo v hlavě samotnému knížeti. "Proč jen oni, proč ne já?" zeptal se jednou císaře, který se mu i s doprovodem nastěhoval do paláce a choval se, jako by tam byl doma. Panovník se mírně pousmál. "Víte... Měl byste sledovat i jiné dějepisné prameny než ty, které zažehávají plamen v srdci. Zjistil byste, že rodina si vždycky zaslouží zvláštní přístup. Bratranče..." S tím ho nechal stát a jakoby to byla poslední záležitost, kterou měl na srdci, ještě ten den i se svými nejbližšími spolupracovníky odcestoval. Zůstali jen řadoví zaměstnanci okupační správy a ti bydleli jinde. Když císař vymetl revoluční smetí, ukázal vlídnější tvář i prostým občanům. Řekl; "proč udržovat staré předsudky?" a zrušil blokádu úplně. Již nejenom nákladní lodi, ale i osobní mohly přilétat na Svatou Zemi a vozit výpravy odvážlivců, kamkoliv se jen chtěli podívat. Tedy, tak to bude, až obnovená prosperita ekonomiky lidem dovolí zaplatit cestovní poplatky. To víte, máme svobodné podnikání a každý chce nějaký zisk. Ale to nebude trvat dlouho. Říše svou dceru přidusila, Říše ji zase zdvihne na nohy. A během toho se nenápadně podívá po jistém človíčkovi...
××× "Do toho, do toho! Ty to zvládneš Petře! Neulívej se Tomáši, podívej se na Jana, jak mu to jde! To je ono!" Jason Brook, trenér žákovského superbalového týmu se nakláněl nad arénou a komandoval své svěřence k vyššímu nasazení. Nebyl si jistý, jestli se sám nenamáhá víc než kterýkoliv z malých gladiátorů tam dole, ale za výsledek to stálo. Před tímhle týmem leží velká budoucnost. Minulý týden dokázali porazit pařížský Centurion junior sedm nula. Pozítří nastupují proti výběru mladých hráčů Benfiky Lisabon a to by v tom bylo samo peklo, aby jim to také nenatřeli. Stačí trošku vypilovat taktiku. "Dobře, stačilo," houkl. "Dejte si uklidňovací kolečko a pak se rozdělte na dvě družstva." Zatímco kluci klusali kolem arény, on se opřel o sloup a pozoroval je. Jsou skvělí. Takové děti by si přál i on sám. Ale co mohl dělat. Služba byla služba, upsal se jí na příliš dlouho. Náhle ho vyrušil příchod muže v černé uniformě zvláštních složek. "Poručík Jason Brook?" zeptal se neznámý. "Ve výslužbě," upřesnil na odpověď on. "Už ne. Otec si opět žádá tvé služby." Ze služby se nikdy úplně neodchází. Vždy čekal, že se takový rozkaz někdy objeví, přesto ho nyní zaskočil. Co se dá dělat. Trénink dokončí asistent a o výsledku se dozví z informačních kanálů. Ale přesto... "Jen se rozloučím s týmem," řekl omluvně. Posel chápavě přikývl. Brook vytáhl asistenta, aktivoval speciální osobní kód a rázem stál na ochozu v téměř stejné uniformě jako příchozí. "Gladiátoři!" zavolal pak dolů a počkal, dokud se nezastavili. "S hrdostí vám oznamuji, že mne jeho císařské veličenstvo opět povolalo do služby. Musíme se proto rozloučit. Přeji vám hodně úspěchů a dávejte si pozor na lenost, stále vás budu sledovat. Na shledanou!" "Na shledanou kouči, na shledanou!" zaznělo zdola a pak někdo začal pískat Pochod pretoriánů. V několika sekundách pískali všichni. Ta pocta ho dojala. Zasalutoval, otočil se a v slavnostním rytmu pochodu odešel. ××× "Bratře, vítej zpátky," řekl mu císař na uvítanou. "Otče, nikdy jsem neodešel," odpověděl on. "Jaký je můj úkol?" "Bratře, jistě jsi slyšel o konci vzpoury na Svaté Zemi." "Slyšel, otče." "Říše dosáhla téměř bez boje velkého vítězství, ale předchozí události za sebou zanechaly bolestné ztráty. Mezi lidmi, kteří tam v okamžiku vzpoury pracovali, byl i můj blízký přítel a jeho manželka. Poslední zpráva, kterou jsem od nich dostal, byla ta, že je žena těhotná. Muž
byl poté popraven, ale Sylvia snad žije. Pokud je sebemenší šance dostat ji i s dítětem zpět, najdi ji a využij. Je to náš dluh vůči nim." "Vykonám, otče." "Věděl jsem, že je na tebe spolehnutí. Poslouchej mé instrukce: Je velká pravděpodobnost, že je dítě v některém z výchovných center, kterým oni říkají kláštery. Jsou to prakticky izolované komunity, v nichž je snadné zlomit křehkou dětskou duši a vychovat z ní nesnášenlivého fanatika ochotného padnout pro falešnou víru. S případným chlapcem proto z počátku může být těžké pořízení. Nemyslím, že by takový osud čekal i dívku, té spíš hrozí předčasná svatba, ale jeden nikdy neví. Proto buď tvrdý. Přicházíš jako dobyvatel, jestli se smiluješ nad poraženými, záleží jenom na tobě." "Provedu tvou vůli, můj otče a veliteli." "Jdi tedy. V palácovém hangáru na tebe čeká člun. Odletíš na Svatou Zemi a zahájíš pátrání. Jakmile najdeš stopy po matce či dítěti, ihned mi podáš hlášení. Udělám pro ně, cokoliv bude nutné. Je to má povinnost." ××× Křesťanská a muslimská víra vycházejí ze společného základu pozdně neolitických a raně starověkých představ o uspořádání světa, panujících ve východním středomoří. Odlišnosti mezi nimi spočívají v rozdílném náhledu na úlohu Boha a právo člověka zprostředkovat Jeho poselství. Právě pro tuto bratrskou blízkost spolu oba kulty od začátku tvrdě soutěžily. Viz expanze chalífů, křížové výpravy a rozpínavost Osmanské říše. V letech po návratu pravého Boha odmítla převážná většina těchto takzvaných věřících přijmout nově zjevenou pravdu a vyvolala vážné nepokoje. Ty byly záhy potlačeny a vzbouřence čekal přísný trest. Z milosti velikého Jana I. jim však byla dána šance dále rozvíjet své bludné myšlenky v novém, skutečně rajsky nedotčeném prostoru planety E1. Naneštěstí si tuto milost vyložili špatně a roku 513 se opět pokusili zasáhnout do vnitřních záležitostí Říše. Vzpoura byla bez boje potlačena po třinácti letech účelové blokády. Doporučené studijní materiály: Stručný rozbor Bible a Al-quaran, rozdíly v interpretaci společných dějin. Bible, kniha stvoření. Verš první. Na počátku byla jen tma a Duch se vznášel nad vodami... "Ts. Pohádky. Není divu, že nemají čas na Boha, když si musí pamatovat takovou spoustu nesmyslů," řekl si Brook a nastavil prioritu výkladové příručky na noční výuku. Let k E1, neboli Svaté Zemi, měl trvat asi tři dny. Dost času, aby se mu i tak nějaké argumenty dostaly do hlavy. Mohl by sice využít císařovo svolení k ráznému postupu, ale bylo mu přes sedmdesát, dost na to, aby nad ním netrpělivost neměla vládu. On si to dítě od jeho věznitelů vymůže slovy. ×××
Pátrání probíhalo hladce. Jen jednou se na něj z titulu své funkce pokusil vyskočit nějaký dvouhvězdičkový generál, po porážce vzpoury narychlo uklizený na ministerstvo sociálních věcí. Na pouhého poručíka se prý může zvysoka vy... Brook se jen usmál a zvolna mu vysvětlil, jaký je rozdíl mezi pouhým generálem pěchoty poražené provincie a poručíkem císařovy osobní stráže. Jestli se pan generál skutečně touží vydat na jednosměrný výlet k Citadele If, pak Brookovi stačí jediné slovo. Opačně se to nikomu nepovede. Ke snadnějšímu přemýšlení nabídl generálovi nějaké prospekty. Silně na něj zapůsobily. Zejména zmínka o vybrané společnosti statisíců doživotních vězňů a jejich ostatků, jak je tam nahromadily čtyři stovky let kolonie. Patřičné razítko se objevilo téměř okamžitě a cesta ke klášteru Máří Magdaleny byla volná. Prakticky u cíle svého pátrání však narazil na překážku nejvytrvalejší, ač to tak zpočátku nevypadalo. Do kláštera vstoupil v doprovodu rozklepaného kněze, kterého mu jako nutného průvodce vnutili na nadřízeném velitelství, jemuž říkali biskupství. Na první pohled ústav nevypadal tak hrozně, jak mu ho líčil Otec, ale brzy lest prohlédl. Jednotný oděv pro všechny a stopy pevné organizace ukazovaly na přísně vojenské metody výchovy. K dítěti se proto dostal až nečekaně snadno. Byla to dívka odpovídajícího věku, na první pohled rozlišitelná od zbytku své čety. Prohodil s ní pár slov a předal jí malý dárek. Teprve pak za ním přiběhla nějaká jeptiška, že cizinci nesmějí mluvit s dětmi bez svolení matky představené. Nevadilo to. V medaili Shledání byla nanosonda, která se obdarované rychle zavrtala pod kůži a na dostatečně dlouhou dobu ji označila pro říšské senzory. Od této chvíle se dívka nikam neztratí. Mohl by si ji odvést hned. Ale měl na mysli cestu tolerance a tak si o svých požadavcích nejprve promluví s velitelkou ústavu. Jeptiška ho zavedla do stroze funkční kanceláře a vytratila se. Osaměl zde s vrásčitou ženou, jako všechny ostatní zahalenou do stejnokroje útvaru. "Jsem Jason Brook, poručík pretoriánské gardy. Přicházím..." "Tak pretorián?" vpadla mu bez nejmenšího respektu do řeči. "Ten titul jste ukradli dějinám. Můžete se označovat jakými slovy chcete, slávy starého impéria nikdy nedosáhnete. Vzpomínku na něj máte jen jako maličkou sošku uprostřed příliš velké skříně plné balastu." Rovnou se vrhl do protiútoku. Cokoliv jiného by ho zatlačilo do ponižující obrany. "No a? Vy jste kolem odkazu Ježíše z Nazaretu nafoukli rovnou vzducholoď. Nemyslím, že by měl z vaší víry velkou radost." "Dáváme starým ideálům novou tvář," odpověděla důležitě. Luskl prsty, jakoby ho právě něco napadlo. "Ano, tradice v novém hávu, máte naprostou pravdu. Odvedu si dítě našich občanů a potom svému veliteli doporučím, aby tuto planetu proměnil na prach a popel. Se solí se tahat nebudeme, té vznikne dost z místních oceánů..." Vykřikla: "To byste snad neudělali!" Několik sekund udržoval kamennou tvář. Pak obměkčil výraz a nakonec přikývl: "Ne. Protože jsme tu podle vás přehnaně velkou skříň vyplnili milosrdenstvím." "Ta slova jsou příliš silná."
"Vy jste začala. Co kdybychom namísto planých debat přešli rovnou k obchodu?" "Obchodu?" zeptala se nedůvěřivě. "Ano. Zasloužíte si kompenzaci. Měli jste s výchovou slečny Lesallerové starosti a výdaje." "Je naší povinností zabezpečit naše schovanky po všech stránkách," odpověděla odměřeně. "Výborně," pousmál se, "tedy mi ji dáte zadarmo?" "To jsem neřekla." "Tak vidíte. Začněte, v této chvíli máte v ruce triumfy vy." "Jak myslíte. Bude toho víc." "Jak je libo. Začněte." "S ohledem na planetární krizi nám omezili zásobování. Rolníci odevzdávají dávky přímo státu a co mohou prodat navíc, je příliš drahé. První požadavek zní, zajistit zásobování jako před krizí, a to až do konce jejího života." Vyčkávavě se odmlčela. Pak, protože se jí zdálo, že s odpovědí nějak váhá, dodala: "Žádám to kvůli dětem." "To je naprosto regulérní požadavek," přikývl. Neodolal však, aby se neblýskl svými narychlo získanými znalostmi. "Vidíte, nakonec je dobře, že my nejsme křesťané. To bych pak musel říct, že za zločiny otců budou synové pykat do sedmého kolena." "Tady jde o dcery," odpověděla úsečně. "A kromě toho, moderní svatozemské křesťanství již tyto barbarské zásady neuznává." "Výborně. A co dál?" "Kompletní vybavení naší porodnice nejmodernější technikou včetně vyškolení lékařek a sester. Zde, na místě. Stačí, že chcete do pohanských krajů zavléci tu malou." Zamračil se. "S vybavením ani instruktory nebude problém. Ale některé používané léky působí jenom na naše lidi." "Nevěřím. Co je na nich... vás tak odlišného? Všichni jsme děti Boží." "Ano, ale záleží na tom, jak se o nás Bůh stará. Například, kolik je vám let?" "Šedesát." "Dobrá. A kolik byste tipovala mně?" Soustředěně se mu zadívala do tváře, na ruce a pak pečlivě odhadla: "Třicet, nejvýš pětatřicet." "Je mi sedmdesát šest," řekl prostě.
Se sotva slyšitelným zajíknutím se zvrátila do křesla, jakoby ji udeřil a skryla tvář v dlaních. Když ji opět ukázala, změnila se v kamennou masku hněvu a slovy by mohla řezat prkna. "Tak je to přeci pravda... Zaprodali jste duše ďáblu a dostali jste věčné mládí. Není ve vás již nic lidského. Běžte, takovým dítě nevydám." Vzdychl si. "Odchod je pro její dobro. Pokud ji nevydáte, bude to z vaší strany čirá zlomyslnost. Potrestáte ji, ne Říši." "To byste mi musel dokázat!" "Pokusím se," řekl smířlivě a pak zdvihl hlas k naléhavému tónu: "Vy ji určitě znáte alespoň od vidění. Je ve skupině desíti až dvanáctiletých dívek a přitom nad nimi ční jako patnáctiletá. Obracejí se na ni jako na starší sestru. Tento rozdíl postupně zmizí, jen aby byl nahrazen výraznějším. Co budou ostatní dívky dělat, až se v pubertě vytratí dětské rovnostářství a nastoupí konkurence? Jak asi na ně, ze všech sil a všemi prostředky tohoto světa zápolící s akné, bude působit její nepřetržitě hladká tvář? Bude ráda, když se to projeví pouze šeptanou závistí. Pak odtud odejde a potká nové lidi, kteří již nebudou tušit vůbec nic o jejím původu. Jenže zatímco oni budou stárnout, ona mezi nimi bude chodit prakticky až do své smrti jako třicetiletá. Snad vás v nebi nebudou pronásledovat jejich nenávistné výkřiky na její adresu... Mutantko! Koukněte se na mutantku! Kolikpak ti je, mutantko?" Kanceláří se rozhostilo ticho, ubíhající čas odměřovalo jen klikání kuliček růžence, který se vynořil v abatyšině ruce. Brook na ni nenaléhal a snad právě tato tolerance rozhodla. "Máte pravdu," povzdechla si. "Kdybych se ji zde pokusila zadržet, zpronevěřila bych se svému poslání. Ostatně, vás by odmítnutí stejně nezastavilo, že? Odnesli byste si ji tím svým dopravním zařízením a my bychom přišly o všechny výhody." "Ano..." "Takhle to bude lepší. Pokud platí dohody." "Platí. Můžeme sepsat smlouvy." "Přivolám právničku." Jenom přikývl na souhlas. Promluvil, teprve až bylo vše sepsáno a podepsáno a představená, církevním jménem ctihodná matka Terezie se zeptala, kdy si holčičku odvede. "Zítra," řekl. "Chce ji vidět císař, ale na cestě ho zdržely neodkladné povinnosti." "Proč císař?" zeptala se s lehce nahořklým úsměvem na tváři. "Je v tom propaganda? Podívejte se, co jsme udělali pro toto dítě? Vyrvali jsme ho z rukou tmářů?" "Je možné, že se něco takového stane, ale primární je vládcův osobní zájem. Její otec byl císařův spolužák a přítel z mládí. Kdyby se dějiny vydaly jiným směrem, šel by jí nepochybně za kmotra. Chce uhradit svůj dluh," řekl vážně a pak dodal: "Možná máte pravdu. Mohl by z ní udělat figurku propagandy. Ale nechce ji zkazit. To děvče si zaslouží normální život..." "Och," uniklo sestře právničce, která svůj odchod protahovala, co to jen šlo, aby zaslechla nějaké drby a nyní nebyla zklamaná.
Brook v duchu zaklel, ale pak nad tím obrazně mávl rukou. Co se za těch pár hodin může stát...
