Kniha ukazuje důležitou cestu k osobní svobodě a nezávislosti a nenápadnou, nenásilnou formou předává vědomosti o principech budování vlastní kariéry, dosahování skutečného úspěchu a štěstí.
. . . h led ejm e dál svá ztra c en á přání a to u hy, u k r y té hlu b oko v n ás
„Stálo to za to!“ řekne jepice a naposledy vydechne
Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail:
[email protected], www.grada.cz
Pavel Vo s o b a
Být průměrný není normální
Nechte se strhnout ostrými dialogy a dějem, který vás zavede do různých koutů světa, k výjimečným lidem a jejich osudům, které mohou změnit váš život. Bláznivá, zdánlivě nepřipravená cesta okolo světa, divoké situace, tajemství, mystifikace a postupné poznávání jednoho druhým vás udrží v nepřetržitém napětí. Neobyčejný příběh má od samého začátku rychlý spád a než se stačíte nadechnout, zamrzí vás, že jste na konci.
DOKONALÝ ŽIVOT
R
ichard Drakin, lehce znuděný mladý muž, si začíná uvědomovat, že mu v životě něco schází. Náhodou si přečte zprávu o nepříliš slavném odchodu významného generálního ředitele. Napadne ho oslovit jej a získat od něj návod, jak být v dnešním světě skutečně úspěšný. K jeho překvapení John Rock na setkání kývne. Dojde k úmluvě, ve které se John zavazuje provést Richarda místy a příběhy, které navždy ovlivní jeho život. Richard si zpočátku neuvědomuje, že se jedná o osudové setkání dvou lidí: mistra a žáka, kteří na sebe dlouho čekali.
Pavel Vosoba
DOKONALÝ Být průměrný není normální
N e j h o rš í věze n í j e to, d o k te ré h o se odsoudíme sami
Největší potřebou „Homo consumus“ je naplňování volného času.
Děkuji všem, kteří mi dovolili nahlédnout do svých osobních příběhů. Ostatním se předem omlouvám.
Pavel Vosoba
DOKONALÝ Být průměrný není normální
N e j h o rš í věze n í j e to, d o kte ré h o se odsoudíme sami
Grada Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Ing. Pavel Vosoba, CSc.
DOKONALÝ Být průměrný není normální TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5594. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Martina Němcová Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Počet stran 240 První vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Design © Eva Hradiláková Cover Photo © fotobanka allphoto Ilustrace © Petr Požár ISBN 978-80-247-5279-2 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE ISBN 978-80-247-9349-8 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9350-4 (ve formátu EPUB)
Obsah O autorovi ......................................................................................................................... 7 Řekli o knize ..................................................................................................................... 9 Předmluva autora ........................................................................................................... 11 Jakou budoucnost mají Středoevropané? ................................................................... 12
Nezávislost bez sociálních jistot Kapitola I ......................................................................................................................... 17 Kapitola II ........................................................................................................................ 23 Kapitola III ...................................................................................................................... 29 Kapitola IV ...................................................................................................................... 35 Kapitola V ....................................................................................................................... 42 Kapitola VI ...................................................................................................................... 55 Kapitola VII .................................................................................................................... 64
Falešný individualismus Kapitola VIII ................................................................................................................... 81 Kapitola IX ...................................................................................................................... 89 Kapitola X ...................................................................................................................... 102 Kapitola XI .................................................................................................................... 125 Kapitola XII ................................................................................................................... 134 Kapitola XIII ................................................................................................................. 145 Kapitola XIV ................................................................................................................. 152 Kapitola XV ................................................................................................................... 165 Kapitola XVI ................................................................................................................. 171
Porozumět a ubránit se zlu Kapitola XVII ................................................................................................................ 183 Kapitola XVIII .............................................................................................................. 188
Kapitola XIX ................................................................................................................. 205 Kapitola XX .................................................................................................................. 210 Kapitola XXI ................................................................................................................. 216 Kapitola XXII ................................................................................................................ 222 Kapitola XXIII .............................................................................................................. 231 Doslov pro otrlé ............................................................................................................ 237 Poděkování .................................................................................................................... 239
O autorovi
Pavel Vosoba je skoro čtvrt století spolumajitelem poradenské firmy M.C.Triton. Psaní je jeho hobby, říká, že je pro něj cestou, jak hovořit sám se sebou. Jeho příběhy psané lidskou, srozumitelnou řečí nenabízejí typická „prvoplánová“ řešení a každá jeho další kniha s přívlastkem „dokonalý“ přidává na tajemnosti, promyšlenosti. Poslední kniha Dokonalý život je odlišná. Slovo „dokonalý“ se stává jemným výsměchem společnosti, která prodává spokojenost, štěstí, pohodlí a jistotu jako životní metu. Malé příběhy jsou součástí větších a ty ještě větších, až nakonec splynou v jeden. Konkrétnost příběhů vyvolává pocit autentičnosti, dovolí čtenářům aktivně vstupovat do myšlenek, rozvíjet je, nesouhlasit a dokončovat. Pavel Vosoba dosud vydal pět publikací, v nakladatelství Grada mu zatím vyšly knihy Dokonalé služby a Dokonalá manažerská selhání.
7
Řekli o knize Neustálé hledání pravdy o našem životě během jeho chodu je to tajemství, které činí knihy Pavla Vosoby jako z jiného světa a jeho poradenská řešení jako deus ex machina. Prof. Ing. Michael Valášek, DrSc. děkan Strojní fakulty ČVUT
Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. Tápete v životě? Kupte si Pavla Vosobu! Tedy – jeho knihy. Rozhodně tím nemyslím, že by Pavel sepisoval knihy receptů pro veškeré životní situace. Umí ale přesně pojmenovat ingredience, které potřebujete v těch opravdu podstatných. A vydráždit Vás k úvaze, jak s ingrediencemi naložit. Dokonalý život se točí kolem surovin nezbytných pro osobní integritu a seberespekt – kolem toho, jak vést život s hodnotou. Je ve své podstatě moralitou. Napsanou ovšem ‚vosobovsky‘ drsně a chutně. Ing. Luděk Pfeifer, CSc. spolumajitel M.C.Triton
9
Předmluva autora V našem každodenním, přísně materializovaném světě uznáváme věci, na které si můžeme sáhnout, které můžeme spočítat. Věříme faktům, odmítáme osud, náhody, intuici, potlačujeme a zakrýváme své pocity jako něco slabošského, „nenormálního“. Úspěch poměřujeme parametry, kritérii, ukazateli, rizikem. Snažíme se zoufale objektivizovat náš pohled na okolí i sebe, abychom náhodou příliš „nevybočili“, nebyli vyřazeni „systémem“ jako málo přizpůsobiví a příliš tvořiví. Paralelně si však vytváříme druhý svět, kam se uchylujeme a kde hledáme odpočinek, radost, nadšení, prožitek, touhu žít dál. Fantazii a představy jsme uzavřeli do zvláštních „krabic“, kam se na ně chodíme dívat a prožívat je – filmy, knihy, obrazy, hudba, hry. Tam se dosyta smějeme, pláčeme, litujeme a obdivujeme. Čím je náš reálný den obyčejnější, stereotypnější, bezútěšnější, o to více potřebujeme konzumovat virtuální svět plný příběhů, lásky, dobrodružství. Jenom tak udržujeme své „člověčí“ touhy v jakési rovnováze. Konzumní svět postupně boří všechny naše ideály a duchovní hodnoty. Rodina, děti, vztahy i přátelé zažívají krušné chvíle. Měsíce, roky plynou a jednoho dne, dříve nebo později, se každý z nás probudí a zeptá sám sebe: PROČ? Proč se musím chovat jako ostatní? Proč rozděluji život na práci, rodinu, zábavu? Proč odmítám své představy, nápady, stydím se za svůj názor. Proč stále hromadím, spotřebovávám a více si stěžuji? Proč… Přiznávám, že knihu jsem psal především pro sebe – ostatně jako každý autor. Beze studu jsem setřel rozdíly mezi skutečností, fakty, sny, představami a nechal myšlenky volně plynout. Hledal jsem inspiraci a odvahu mezi přáteli, osobnostmi, hrdiny a byl jsem překvapený počtem lidí, kteří žijí podle vlastních hodnot a s pokorou je prosazují za všech okolností.
11
Jakou budoucnost mají Středoevropané? Jestli něco my Středoevropané umíme dobře, pak je to hledání našich slabostí, chyb, nedostatků. Dokážeme o nich vyprávět celé hodiny. Přímo se vyžíváme v popisování vlastních špatností. Mnohé z nich však potají považujeme za přednosti, jakýsi genetický pud sebezáchovy, který nám umožní přežít všechny války a okupace, ať již přicházejí z východu, severu, západu či jihu. Cítíme se podvedeni ze strany Západoevropanů, kteří si z naší země v posledních dvaceti letech udělali „odbytiště“ produktů druhé kategorie a prodloužili svůj bezstarostný blahobyt o další dvě desetiletí. S hořkostí vnímáme, jak nás Evropa, i po tolika letech, stále považuje za „přívažek“ – za národy, které ztratily svoji kulturu, hodnoty, kde korupce vystoupala do nejvyšších pater, kde demokracie a slova ztratily svůj význam, kde si několik „chlapeckých partiček“ udělalo ze státu živnost. Mrzí nás, že ztrácíme identitu, osobitost ve snaze přizpůsobit se globální kultuře nadnárodních značek a standardů. Říkáme o sobě, že se nedokážeme ukotvit, zastavit, vnímat své prostředí a zemi jako to nejdůležitější. Posloucháme vystoupení hlupáků, hlasatelů, moderátorů, politiků, zlodějů, korupčníků, kteří dokola říkají: bla, bla, bla, a my jenom odevzdaně mávneme rukou. Se skřípěním zubů se smiřujeme s tím, že naši zemi ovládá pár zbohatlíků, a lidé, zvyklí na sociální jistoty, více a více vzpomínají na zašlé komunistické „rovnostářství“. Časy se však mění. Střední Evropa již není středem strategického a ekonomického zájmu. Nadnárodní společnosti odcházejí, domácí firmy se tak mohou více nadechnout, vyrůst a vyniknout. Teprve nyní se ukáže, zda jsme schopni se postarat sami o sebe. Pomalu se probouzíme z dvacetiletého růstu a zjišťujeme, že dnes bude všechno těžší. Dnešní třicátníci nemají před sebou dalších dvacet let pohodlného 12
života. Náš trh již není rájem, do kterého by investoři s radostí přinášeli peníze, jako tomu bylo dříve. Nastupující generace bude muset tvrdě pracovat, aby pochopila, že cílem není pouze rychle hromadit. Abychom si zasloužili vládnout sami sobě, nebyli závislí na dotacích, podpoře a milodarech, potřebujeme si vzpomenout a obnovit dvě základní pravidla: Pravidlo první: Něco užitečného umět, co ostatní rádi ocení a co nám přináší radost. V posledních dvaceti letech většina lidí pracovala, aniž by o sobě přemýšlela. V době růstu stačilo málo umět, a přesto se dalo vydělat hodně peněz. Pravidlo druhé: Chovat se ekonomicky, a být tak svobodný v myšlení i konání. Každý, kdo je zadlužený, kdo žije nad poměry, je snadným terčem politických hrátek a pro svoji ekonomickou záchranu obětuje cokoli: hodnoty, přátele, čest a hlavně sám sebe. Kniha vybízí k osobní vzpouře, jak se nestát poslušným, hloupým, málo sebevědomým občanem bez vlastního názoru. Jsou lidé, kteří svůj názor a hodnoty neztratili celý život, ačkoli se ocitli v těžkých životních situacích. Jejich příběhy kniha vypráví. Kniha je vzpourou proti průměrnosti. Společnost je řízena a organizována tak, aby z nás vyrůstali průměrní a nesamostatní lidé. Ale mnozí se tomu ubránili. Vždy existuje cesta, jak tomu vzdorovat! Jejich příběhy mohou být inspirací. Kniha je vzpourou proti závislosti. Všechny fondy, dotace, podpory v nás vychovávají drogovou závislost, kterou politická lůza potřebuje, aby nás mohla ovládat. Jsou však lidé, kteří se dokážou odpoutat. Jejich příběhy ukážou, že jich není málo.
13
Nezávislost bez sociálních jistot Jen moudrý devětkrát padne, aby podesáté vstal. staré arménské přísloví
Kapitola I Úspěšní lidé naleznou včas svého mistra a naopak.
Je konec února 2013. Lidé zachumlaní do kabátů a šál se brodí mokrým sněhem. Na rohu Běhounské ulice a Jakubského náměstí se objeví starší muž. Krátce se rozhlédne po náměstí, zamíří k nárožnímu domu s velkým nápisem Savoy a vejde dovnitř. Ocitá se uprostřed rozlehlé haly s typickým funkcionalistickým interiérem, která si i po sto letech udržela náladu slavných dvacátých let. Vystoupá po širokých rozdvojených schodech do prvního patra a usedne k oknu. O pár minut později do haly vstoupí mladý muž. Letmo se rozhlédne a vydá se také po schodech nahoru. V prvním patře spatří jediného muže, dobře oblečeného, zachovalého, mladistvého vzhledu, pouze hlubší vrásky prozrazují, že mu může být okolo šedesáti. Nezaváhá ani vteřinu, přistoupí ke stolu a představí se. „Dobrý den, Richard Drakin. Vy jste určitě pan…“ „John Rock, těší mě,“ přeruší mladého muže, vstane a důstojně mu podá ruku. Richarda překvapí široká sedlácká ruka s krátkými prsty, hrubou dlaní, jež ostře kontrastuje s noblesním chováním a vysokým vzrůstem. Oba muži usednou ke stolu. Rozhostí se ticho prvních dojmů, které nakonec překoná mladší z nich. „Děkuji, že jste přišel, do poslední chvíle jsem tomu nevěřil. Lidé přes sociální sítě slíbí cokoli, ale když se mají potkat…“ „Proč jste si vybral právě mě?“ „Mám práci, sem tam nějakou dívku, dost peněz na to, co potřebuji. Přesto jsem vnitřně nespokojený, neklidný, pociťuji, že musím něco změnit. Pohlcuje mě každodenní pohodlný až stereotypní život. Jste zkušený, více než patnáct let jste se udržel v nejvyšší pozici! To zaslouží obdiv. Přitom ti, co dnes po vás převzali firmu, vám nemohou přijít na jméno. Prý jste nic zásadního nevykonal, mnoho věcí zanedbal a teď to ‚oni‘ musí napravovat. Co je na tom pravdy?“ „Nic zásadního nevykonal! Pomluvy slabošských nástupců!“ Starší muž nečekaně ostře zakroutí hlavou.
17
*
„Jenže teď nic neděláte, máte peníze a nudíte se. Firmu, která dnes letí dolů, jste předal na vrcholu slávy. Chytré.“ „Když jsem byl kapitánem průmyslu, všichni mé jméno vyslovovali s úctou, zvali mě na přednášky, oslavné večírky, známí lidé se se mnou chtěli potkat, firmy nabízely spolupráci. Lichotilo mi to a chytil jsem se do pasti neomylnosti. Dnes se za některé věci stydím, stačí pár měsíců a ‚patolízalové‘ s radostí kopou do mého zadku. Ostatně ještě uvidíme. Krátkodobá vítězství jsou záludná.“ „Dříve přece chodili lidé do učení ke konkrétním mistrům, kteří jim předávali své znalosti! Co kdybyste to se mnou zkusil?“ „Víte vy vůbec, jak má kariéra úspěšného mladého muže vypadat, co jí musí obětovat?“ Starší muž se na oko zatváří přísně, dlouze se nadechne a začne vyprávět. „Zpravidla nastoupíte jako ambiciózní mladík do nadnárodní firmy nebo vládní strany. V podstatě to je stejné – oboje vás předurčuje k úspěchu. Není důležité, co umíte, ale jak se snažíte. V první řadě nesmíte nikoho ohrožovat, musíte se stále tvářit iniciativně a zaneprázdněně. Okolo třiceti se vám naskytne příležitost řídit malý tým nebo nějaký projekt. Vrhněte se na něj s plnou parou, viřte kolem sebe nadšení a radost. Je pravděpodobné, že si vás někdo brzo všimne a vezme vás do svého týmu. Všechny nadnárodní společnosti jsou postaveny na silném finančním a kontrolním systému, proto patří mezi nejlepší odrazové můstky pro další profesní růst a kariéru. Zaměřte se na něj. V žádném případě se netlačte do obchodu – krátkodobě sice můžete vydělat spoustu peněz, dlouhodobě je to riziková, stresová pozice, která bývá nejčastěji odvolávána. A život, život je dlouhý. Hodně mých rivalů běželo krátké tratě – chtěli vyhrát a vydělat co nejdřív. Střežte se rychlého postupu – představujte si, že běžíte maraton a teprve ke konci předbíháte všechny, co to na začátku přepískli. Ve čtyřiceti už můžete být členem širšího týmu vedení a zastávat například pozici šéfa controllingu, risku nebo interního auditu. Elán a ochota změnit firmu k lepšímu se pomalu vytrácejí. Od této chvíle je důležité vyvarovat se větších chyb a hlídat si ‚politický prostor‘. V padesáti vás jmenují generálním ředitelem v některé dceřiné společnosti. Doporučuji střední a východní Evropu, kde jsou lidé ve vrcholových pozicích stále v operativě, pracují jako o život, málo se rozvíjejí, chybí jim rozhled a nebudou vám konkurencí. Strategickým pohledem je budete vždy převyšovat. Svojí pozice si musíte vážit, získal jste ji za zásluhy, loajálnost a odpracované roky. Berte ji jako prestižní, nečiňte zásadní změny, abyste neudělal chybu a neodešel dříve, než se plánovalo. Žádný nadřízený si vás nedovolí odvolat pro nečinnost – ta se totiž těžko dokazuje.“ 18
„To mi radíte, nebo takový jste byl?“ přeruší Richard vyprávění. „Co myslíte?“ zeptá se pan Rock, který zjevně při vyprávění o své minulosti omládl. Nepatrně se narovná, jeho skleslost a únava jsou pryč. „Dodržujte tři zásady. První: stanovte si obecný strategický plán, důsledně provádějte navenek i uvnitř mediální propagandu o úspěších firmy a nadšených pracovnících. Vytvářejte dojem, že teprve za vašeho ředitelování se firma dostala na výsluní. Druhá: posilujte kontrolní a byrokratický systém, dejte ještě více moci do rukou finančníkům a úředníkům. Výborné jsou i audity, které nepřetržitě strhávají pozornost do minulosti. To zaručí, že nejvyšší management se zabývá detaily, aniž přemýšlí, zda jste dobrý, či špatný generální ředitel. Třetí: udržujte zaměstnance v neustálé činnosti bez ohledu na to, zda má či nemá smysl. Zajistíte tím u všech pocit vytížení, samostatnosti a odpovědnosti. To však nestačí. K získání a udržení pozice generálního ředitele musíte rozvíjet tři důležité vlastnosti. A že já v nich byl mistr! ‚Herecká‘ paměť – potřebujete si pamatovat velké množství dat a informací, abyste mohl kdykoli zareagovat. ‚Šibeniční‘ trpělivost – naslouchejte a tvařte se, že vás vše zajímá, i když jsou to ty největší hlouposti. Naučíte se přitom relaxovat a přemýšlet o krásných ženách a dobrém jídle. Osobní ‚image‘ – hovořte energicky, oduševněle, ale bez obsahu, kdekoli a kdykoli, tvařte se důstojně, nebojte se mlčet, a to i v situacích, kdy se od vás očekává rozhodnutí. A to nejlepší nakonec – co nebudete potřebovat, jsou manažerské dovednosti. Ve velkých nadnárodních firmách je systém, struktura, řád. Vést lidi znamená být nepříjemný a důsledný. Lidé vás začnou pomlouvat a celá kariéra je v háji. Všechny ty individuální cíle a hodnocení musíte zvládnout ke spokojenosti pracovníků. Když něco nejde – odvolejte obchodního ředitele. Víc nepotřebujete.“
John Rock se nepatrně ironicky ušklíbne, prohrábne své husté prošedivělé vlasy a poškrábe se na zátylku. „Dokud jste v ‚kurzu‘, jde všechno jako po másle. Máte pocit, že vám celý svět leží u nohou. Přesvědčíte kohokoli a dosáhnete čehokoli. Jednoho dne vás však odepíšou. A ten okamžik přijde, supi čekají. Vím, jak se v tom pohybovat a vydržet co nejdéle. Zajímá vás to?“ „Jde z vás hořkost! Jste jako Mefisto, který nabízí možnost upsat svoji duši za něco, co mě vůbec neláká! Nezastírám, chci být úspěšný, ale ne za cenu ztráty
19
svých hodnot a cti. Přesně tam mě dnes všichni tlačí! Připadám si jako ovce, kterou ženou koridorem, občas ji pohladí, dají dobře nažrat, pustí do výběhu, ale na konci bude vždy stát řezník a já coby ovce!“ „Jděte někam s vašimi hodnotami! Ztratíte je při první příležitosti ‚stoupání‘ vzhůru. Nikdo neodolá. Nemůžete být čestný a současně úspěšný.“ Mladý muž se nejprve nespokojeně zamračí, ale stačí malý okamžik a jeho lišácká tvář se ještě více protáhne. „Připadám vám naivní, možná, ale ani vy jste to zřejmě nezvládl. Vždyť vás vyhodili!“ „Dobrá obrana!“ pochválí ho John Rock. „Někde před padesátkou ztrácíme přehled a kontrolu, naše hodnota se začíná snižovat. Je to krize, kterou nechceme vidět. Pouhých 20 % z nás má ve své pozici šanci dožít se důchodu, ostatní se protloukají, jak se dá, a čekají na penzi jako na vysvobození. Firmy raději volí mladé, nezkušené a učenlivé než starší, protivné a neproduktivní. Přitom máme před sebou minimálně dalších dvacet let plodného života! Je to čas, kdy se musíme naučit opravdu podnikat, přemýšlet, připravit si únikovou cestu pro novou, vlastní kariéru. Ti, kterým se to podaří, si konečně užívají práce a nezávislosti. Nepotřebují velké peníze ani jistotu, stačí jim málo, důležité je, že konečně přišli na to, co má a nemá smysl, co je baví, z čeho se mohou radovat každý den.“ „Proč se k tomu většina lidí propracuje tak pozdě…?“ Richard položí otázku, mávne rukou a sám si odpoví: „Mají strach, nevěří si, bojí se osamělosti. Vždyť to sám prožívám dennodenně.“ Vstane a oblékne si kabát. „Děkuji vám za vaši ochotu i dobré rady.“ „Počkejte, mám pro vás jiný návrh,“ řekne tichým hlasem pan Rock. „Pomohu vám být svobodný a nezávislý. Cesta je těžká, ale zajímavá.“ Richard usedne zpátky do křesla. „To vaše vyprávění o sobě, pravidlech, chování – to byla legrace, že ano?“ „Jenom ‚trochu‘ přitažené za vlasy. Přesto, změnilo by se něco pro vás, kdyby to nebylo v legraci? Ztratil bych pro vás hodnotu?“ „To ne, jenom bych to bral víc vážně.“ „Nic z toho, co spolu prožijeme, nesmíte brát příliš vážně, a už vůbec ne mě.“ „Jak mám pak věřit tomu, co říkáte?“ „Nemusíte mi věřit, ale všechno, co se mnou prožijete, bude mít nějaké poslání. Vy sám si na něj musíte přijít.“ „Proč se bojíte říct: dělej to tak a tak. Ušetřím si spoustu času na zkoušení. Život není tak dlouhý, aby…“ Když zahlédne nesouhlasné mávnutí Johnovy ruky, nedokončí větu. 20
„Náš společný úkol vás udělá nezávislým, to je cesta k životnímu úspěchu. Uvidíme, jak hluboko vás moderní konformní společnost zasáhla. Myslet a cítit o své vlastní vůli většina lidí nedokáže nebo ani nechce. Proto se v padesáti stávají opotřebovanými roboty, které je potřeba vyměnit.“ „Cítím se nezávislý. V čem konkrétně?“ ohradí se dotčeně Richard. „Ve všem. Celý život přemýšlíme, co se hodí, co ocení ostatní, co je ‚in‘, co se nosí. Jen si vzpomeňte, kdy jste něco dělal opravdu ze své vůle, nepřemýšlel, co o vás řeknou ostatní, choval se spontánně a uvolněně. Vždyť se na sebe podívejte! Trochu si do vás rýpnu a vaše sebevědomí se scvrkne do svraštělé kuličky. Běžte domů a pokračujte ve svém ‚sterilním‘ přežívání.“ Pan Rock zmlkne a Richard se zatváří naštvaně. Až příliš přesně se trefil do jeho bolavé duše. Kolikrát se naposledy opravdu zasmál, poplakal, pomiloval, aniž by se zbavil pocitu „vyšší moci“, která ho sleduje, oceňuje jeho chování, přidává nebo odebírá body. Má to přiznat? Odhalit se a stydět se, jaký ve skutečnosti je? John se zklidní, napětí v něm povolí, protáhne si dlouhé nohy a přívětivějším tónem pokračuje. „Být nezávislý znamená mít radost z vlastního názoru, konání, hlavu plnou myšlenek a to já zatraceně dlouho potlačoval. Dnešní životní tempo je zběsilé – okolo nás to sviští, čas plyne, vše jde hladce až do okamžiku, než se něco stane. Návrat k nezávislosti je pomalá, trpělivá cesta. Jdete pěšky, do kopce, z kopce, lesem, vesničkami, poli a jak jdete, jste jistější, samostatnější, sebevědomější – ve svých myšlenkách, názorech, hodnotách. Každá další překážka vás posiluje, každá prohra ještě více utvrdí, respekt ostatních sílí. Věříte si, jenom musíte vytrvat.“ „Říkáte návrat k nezávislosti. Je to snad něco, co ztrácíme?“ Johnova slova Richardovi dala naději, zaujala ho natolik, že úplně zapomněl na svou mladistvou uraženost. „Jako děti máme ke všemu, co nás obklopuje, opravdový vztah, jsme zvědaví, upřímní. Každá hračka, kniha, obrázek je pro dítě důležitá. Přichází dospělí, poučují, odosobňují, škola vloží hotové názory, společnost naformuje. Věci přestanou být osobní.“ John mávne rukou, jako by nemělo cenu dál hovořit. Asi je čas odejít, byl jsem příliš ostrý, možná potřebuje ještě pár let… Rozhlédne se po kavárně a pohlédne Richardovi do očí. Jsou plné zájmu a touhy. Nesmím to vzdát, pomyslí si a nahlas řekne: „Protáhnu vás celým světem, seznámím s lidmi všeho druhu, vtáhnu do situací, které byste sám neprožil, ukážu místa, která cosi sdělují. Stanu se jakýmsi vaším průvodcem a bude na vás, co si odnesete.“ „To zní lákavě! Co mě to bude stát?“ 21
„Sto dní času, náklady na ubytování a cestování. Za dva týdny se zde opět potkáme, mezitím vše připravím.“ „Nic víc? Třeba váš honorář?“ „Ne…,“ pan Rock zaváhá a dodá: „Tedy nic v pojetí finančním či materiálním, jak jste zvyklý.“ Vytáhne peněženku a gestem přivolá číšníka. Na stole cosi zacinká. Richard rychle zareaguje a zachytí malý kamínek. Zvědavě si ho prohlédne. Pórovitý drobný oblázek. Jak vůbec drží pohromadě? napadne ho. „Něco vám vypadlo z kapsy,“ natáhne ruku a podá kamínek panu Rockovi. „Děkuju vám,“ řekne vzrušeným hlasem John, roztřesenými prsty uchopí kamínek a pečlivě ho zabalí do hadříku. „Právě jste mi zaplatil. Je pro mě nesmírně důležitý, jeho hodnota se nedá měřit penězi. Zvláštní, že vypadl. Věříte ve znamení?“
22
Kapitola II Kdo chce vládnout, potřebuje průměrné.
Richard již přes půl hodiny sedí v kavárně Savoy a netrpělivě vyhlíží Johna. Nakonec to nevydrží, vstane od stolu, dojde až ke schodům a opře se o zábradlí. Pohlédne ke vstupním dveřím, ale ty zůstávají zavřené. Rozhlíží se po sále a shora pozoruje dopolední ruch kavárny. Upoutají ho dvě vysoké lampy umístěné po obou stranách schodiště. Žluté prosvícené válce, rozdělené dvěma černými obručemi, ukončené zvednutým límcem, dodávají schodišti majestátnost. Vtom se límce zploští, vysunou se tykadla, prostřední válec se vypoulí dopředu, dolní se protáhne a vytvoří jakýsi zadeček. Obě lampy se během okamžiku promění v obrovské vosy a s nimi se i celá kavárna změní ve vosí hnízdo. Vosí rodiny způsobně sedí za stolem, popíjejí nektar a cpou se sladkostmi. Richarda zamrazí v zádech a nervózně se pousměje. Podobné věci se mu stávají od dětství, málokdy jsou však jeho představy příjemné a uhlazené. Velká vosa po pravici se natočí přes schodiště ke druhé, dá si prostřední končetiny v bok a zaskřípe: „Dobrý vosí stát potřebuje schopné a úspěšné dělnice, které se o sebe postarají, podnikají, vzdělávají se, stanou se dobrými řemeslnicemi, odbornicemi, specialistkami.“ Vosa po levici se zašklebí, mrkne na Richarda a zeptá se: „K čemu nám to bude dobré, sestro?“ Vosa po pravici protáhne svůj dlouhý sosák k nejbližšímu hostovi a nepozorovaně upije ze sklenice trochu sladké limonády. „Schopné a samostatné vosy nemají nouzi o práci, dokážou hospodařit s potravou, nejsou zadlužené, investují k nám své úspory, nežijí nad poměry, řádně platí daně, neberou úplatky, nepotřebují okrádat stát. Mám pokračovat?“ Vosa po levici se pisklavě zasměje a vyštěkne. „To je přece blbost! Takové vosy stát nepotřebuje! Brzy by uletěly z hnízda a přestaly se o nás starat. Potřebujeme hloupé vosy, které pracují celý život, těší se na důchod, věří, že se o ně stát
23
postará v nemoci, osamělosti, stáří. Jak můžeš být tak naivní?!“ Chlupatými horními končetinami obtočí svoji kuželovitou hlavu a tváří se, že přemýšlí, jak to lépe svojí „sestře“ vysvětlit. „Podívej, jak to mají dobře udělané v Evropě! Zbohatlíci si kupují poslušné státníky, policii, úředníky, aby udrželi lid v poslušnosti a nevědomosti. Politická propaganda strachu ovlivňuje jejich podvědomí, způsobuje, že poslušně platí daně, zadlužují se, dodržují předpisy, ‚demokraticky‘ volí. Strach lidi provází na každém kroku, bláhově si kupují ‚údajnou‘ sociální jistotu a souhlasí, že potřebují být ještě více kontrolováni a ovládáni.“ „Stále si, sestro, myslím, že náš národ chce demokracii! Potkávám se se vzdělanými sestrami a ty říkají…“ ohradí se dotčeně vosa po pravici, ale druhá jí skočí do řeči. „Tlachy! Chtějí moderní diktaturu, která se bude tvářit demokraticky! Ponecháváme základní principy demokracie, jenom je nepatrně ‚ohýbáme,‘ “ zachechtá se vosa vysokofrekvenčním tónem, až Richarda zabolí v uších. „Co znamená ‚ohýbáme‘?“ „Sestro, musíš se ještě hodně učit, buď ráda, že mě máš. Demokracie je postavena na třech principech: První říká, že držitelem politické moci je lid, který volí své zastupitele. Stačí, když si zavážeme představitele hlavních stran a umožníme jim, aby si své vztahy ‚upravovali‘ podle výsledků voleb. Formálně se budou střídat, fakticky to bude stále jedna skupina. Musíme však zabezpečit loajalitu ještě o patro níže – úroveň náměstků, ředitelů úseků, odborů, kteří sedí ve svých křeslech celý život a zemi spravují. Když jim umožníme, aby v každém kraji, městě, obci mohli vytvářet ‚sesterské‘ skupiny, pak ani žádná politická výměna nic nezmůže. Druhý princip zajišťuje ochranu politických menšin a jednotlivců – ve jménu jistoty, rychlosti a bezpečnosti máme právo sbírat o každém informace. Jsem překvapena, jak to jde snadno. Naše sestry se vůbec nevzpírají, když je kontrolujeme kamerami, vidíme do jejich účtů, telefonů, majetku a poměrů. Soukromí dnes neexistuje a to je přesně to, co potřebujeme. Třetím principem je dělba moci mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní. Dokázaly jsme tyto složky vzájemně propojit, podle potřeby jejich moc zesilujeme nebo zeslabujeme. U žádného soudce, právníka, policajta si nikdo, kdo půjde proti nám, nemůže být jistý, nezávislost má limity.“ „Co když to jednoho dne prohlédnou? Co s námi bude? Moji přátelé říkají, že jsme to přehnaly a jednoho dne nás lid svrhne.“ „Milá sestro,“ osloví mentorským tónem vosa po levici svoji družku. „Naším největším nástrojem moci je sociální politika. Nabízí falešnou sociální a solidární rovnost, která dlouhodobě narušuje společnost, oslabuje rodinu, motivaci 24
pracovat, šetřit a inovovat, znechucuje schopné jedince něco dokázat a vytvořit, umožňuje lenivým a mazaným mít se relativně dobře. Falešná sociální a solidární rovnost v dlouhodobé perspektivě nezbytně míří k autoritářskému režimu, umožňuje průměrným a poslušným zastávat pozice, na které nemají předpoklady. To je přesně to, kam se potřebujeme dostat.“ „Dobrý den milé dámy, doufám, že jste diskusí neodradily sympatického hosta.“ Na schodech stojí John Rock. „Promiňte, Richarde, za malé zpoždění. Abyste se nenudil, poprosil jsem své přítelkyně, aby vám poskytly nezaujatý pohled na ‚moderní‘ středoevropský stát. Doufám, že vás neznechutily. Občas se mi zdají příliš zaujaté.“ „Zaujaté? Vosa vlevo je vyložený diktátor!“ Vosa po levici zalomí prostředními končetinami a natáhne svůj protáhlý čumák až k Richardovu obličeji. „Už jste někdy viděl královnu, která by vládla demokraticky?“ A sama si odpoví: „Neviděl! Protože by byla hned svržena! Královna musí být přísná, nesmí dovolit, aby její poddaní příliš zbohatli. Potřebuje, aby většina byla relativně chudá. Jedině chudí ocení ‚sociální jistoty‘, zůstanou poslušní a loajální.“ Vosa po pravici si otře sosák o koberec, otočí svůj odpudivý chlupatý obličej, upře obrovské oči plné malých zrcadel na Richarda a uchechtne se: „No jo! Hloupé vosy, netuší, že všechny na podzim chcípnou.“
Vosy zmizí tak rychle, jako se objevily, místo nich opět stojí vysoké žluté lampy. Po schodech nahoru kráčí pan Rock. „Viděl jste ty vosy?“ zeptá se zmateně Richard. „Neviděl,“ odpoví John a zatváří se, že neví, o čem je řeč. Mlčky usednou ke stolu. Uplyne pár minut, během kterých si Richard několikrát v duchu přehraje, co právě viděl. „Johne, je opravdu stát tak mazaný, že nás svými daněmi, zákony, předpisy udržuje v trvalé poslušnosti a chudobě? Nezdá se mi, že by stát ovlivňoval mé chování a rozhodování.“ John pokývá hlavou a hlubokým hlasem, který ještě více umocní váhu jeho slov, řekne: „Jste přímým důkazem dobré státní propagandy. Největší chybou je přemýšlet o státu jako o neosobním, vzdáleném světě, ve kterém je potřeba udržovat rovnováhu mezi pravicí, levicí a pravidelně za čtyři roky volit. Diktatura je přece svržená, demokracie si sama najde cestu, jak se prosadit! Ve skutečnosti stát není nic jiného než nadnárodní velká firma, jejímiž akcionáři jsme my – občané. Premiér je v podstatě volený ředitel, který svým akcio nářům – občanům – předkládá atraktivní strategický záměr – volební program. 25
Na základě toho získává svoji funkci a důvěru. Běžný akcionář samozřejmě může svůj podíl kdykoli prodat a skutečný majitel vyhodit management. My jsme však umožnili, aby neschopní, nevyzrálí lidé získali moc a peníze, ne díky svému úsilí a schopnostem, ale prostřednictvím korupce, úplatků, struktury, známostí a sociální politiky. Podnikatelsky by se tomu dalo říct, že ‚obsadili‘ trh, získali konkurenční výhodu, a nám dá velkou práci je odtud dostat.“ „Ostatní evropské státy jsou na tom podobně? Co třeba Holandsko?“ zeptá se Richard. John svraští obličej a přimhouří oči. „Holandsko je přesně stát, který zvládá svoji propagandu. ‚Jemně‘ hierarchizovaná společnost, která poskytuje minimální volnost – za to nabízí svým ‚ovečkám‘ vysoký životní standard. Ne, Holandsko je demokracie sešněrovaná až po krk. To říkám z vlastní zkušenosti. A co Švýcarsko, bohatý sebevědomý stát, který dodnes odmítá přiznat kolaboraci s nacisty a přivlastněné židovské peníze? Tam jsou z hlediska bezpečnosti nejdále – každý občan, který vás za nějakou hloupost udá, dostane zaplaceno. Ba ne, Richarde, Evropa je prolezlá jistotami a kontrolou.“ „Proč se to děje? Vždyť komunismus padl a každý si může dělat, co chce!“ „Podstata problému je mnohem hlubší. Když opičí tlupa vyloučila jedince, byl ztracen. Potřeba nebýt odloučen, strach z osamělosti v nás přetrvává. Lidé se přizpůsobují pravidlům společnosti, aby nebyli vyhnáni. Ostatně většina z nich si to ani neuvědomuje. Mají pocit, že si sami vybrali správnou stranu, školu, auto, svetr, fotbalový tým.“ „Mohu já s tím něco dělat? Má smysl se tomu vzpírat, když říkáte, že je to všude podobné?“ „Ano, můžete, stačí nepodlehnout propagandě – žádné! Nenechat si vnutit názor – ani od souseda či televize. Přemýšlet, a nejlépe o samotě. Asi 5 % populace má vlastní názor a rozhoduje se bez ohledu na následky, 20 % obyvatel je schopno vlastního úsudku a do jisté míry se samostatně rozhodovat, 60 % lidí přijímá předkládané ‚pravdy‘, akceptuje je a chová se podle nich. Záleží na vás, do jaké skupiny chcete patřit.“ „Jak je možné, že se tolik lidí nechá manipulovat?“ „Uplynulo pouhých ‚3350‘ let od doby, kdy Mojžíš odvedl židovské otroky z Izraele, a něco přes 200 let, kdy Rakousko-Uhersko zrušilo nevolnictví. Mnozí dávají přednost otroctví před odpovědností za sebe a svůj život.“ „Co třeba založit novou politickou stranu, která bude nezávislá, nezkorumpovaná, dát dohromady osobnosti a postupně se prosadit.“ Richard se nevzdává, nelíbí se mu Johnova tendenčnost. 26
„Ano, to můžete.“ „Proč se smějete? Myslíte, že to nedokážu?!“ „Richarde, máte královské jméno, nepochybuji, že dokážete všechno, co si umanete. Jestliže však ve vašem konání není nic ‚silného‘, něco, co přetrvá, váš úspěch bude jenom krátkodobý. Každá další generace něco změní, někteří v dobré víře vstoupí do politiky, aby ji ovlivnili, jak říkají, ‚zevnitř‘. Bohužel ve třiceti je málokdo pevný v hodnotách a silný v myšlenkách. Myslím, že pro společnost budete užitečnější jako jednotlivec. Stranická demokracie má svoje dny sečteny.“ „Jako jednotlivec nic nezmůžu.“ John nesouhlasně zakroutí hlavou. „Právě naopak! Jedině osobnosti přinášejí velké změny. Generují okolo sebe ‚kruhy‘, které se za určitých okolností rozšiřují, podporují vznik skupin, hnutí se společným cílem. ‚Kruhy‘ jednoho dne naberou takovou sílu, že smetou to staré a svět se na čas vyčistí. Proto se jich ti u koryta bojí. Stát se individualitou mohou jenom ti, co mají silné sdělení, které vyjadřují svým postojem a hodnotami.“ „Možná také patřím do skupiny ‚60‘,“ nadhodí Richard. „To brzy zjistíme, ale nyní si pamatujte, že pro uchování vlastní nezávislosti si se sociálním státem nesmíte zavdat teď, ani nikdy jindy. Přesně na to čeká, jakmile mu jednou podáte ruku, zneužijete ve svůj prospěch jeho výhody, jste polapen. Nikdy se již nebudete cítit a vyjadřovat úplně svobodně – vždy se najde někdo, kdo si na vaše zneužití vzpomene. Před vším, co nám stát nabízí jakoby ‚zdarma‘, musíme být ostražití. Školy, nemocnice, dotace, podpora – to vše je návykové, považujeme to za samozřejmé a současně nám nevadí nízká kvalita. Lidé se upínají k jistotě, v padesáti se těší, až půjdou do důchodu, budou brát peníze a mít čas na svoje koníčky. Takový nesmysl! Copak je normální těšit se na to, až budu starý? Lidé, kteří odejdou do důchodu a přestanou pracovat, mají před sebou v průměru sedm let života!“ „Jak je to možné?“ zakroutí nevěřícně hlavou Richard. „Náš organismus to chápe jako konec, naplnění poslání. Proč by se tedy měl dál udržovat v chodu? Bohužel i v tom mají vosy pravdu.“ „Ale proč mám být tak hloupý a nevyužívat, co dělají jiní?“ „Využívat ano, ale ne zneužívat. Máte právo v kritických chvílích obrátit se na stát a očekávat pomoc. Když nepřekonáte první stupeň volnosti, nemáte šanci se vymanit – budete čekat, až se o vás postará stát, nadnárodní firma, instituce, které vás bezostyšně vyhodí v momentě, kdy to nejméně čekáte.“
27
„Znamená to, že chci-li být svobodný, nesmím ‚propadnout‘ kariéře a sociální nabídce?“ snaží se Richard nahlas pojmenovat dvě základní myšlenky, které mu utkvěly v paměti. „Jsou to první dva stupně volnosti. Až se potkáme zítra, doplníme ji o třetí – nejtěžší stupeň.“ John vytáhne peníze, položí je na stůl a vstane. „Odcházíte?“ zvolá překvapený Richard. „Ano, myslím, že vaše ‚vosy‘ vám daly pořádnou lekci. Au revoir zítra v Au Cafe v Bratislavě. Už jste tam někdy byl?“ „Bratislava. Hm, není to na Slovensku? Už si vzpomínám! Někde u Vídně.“
28
Kapitola III Strach je ostrý nástroj, se kterým se učíme pracovat.
Richard spěchá zasněženým anglickým parkem, je dopoledne, deset hodin, a po lidech ani památky. Obvykle ho těší být sám, ale tentokrát by rád někoho potkal. Více než deset minut hledá kavárnu s názvem Au Cafe. Prý jedna z nejstarších v Bratislavě! Stojí na pravém břehu Dunaje, není možné ji přehlédnout – tedy alespoň podle důchodkyně, která ho poslala parkem. Dobrá, ale co to je „naprieč“? Když mávnul rukou, aby upřesnil směr, tak jenom řekla: „môže byť“. Očistí kus lavičky a usedne. Dívá se na velké duby a jírovce. Není to tak dávno, kdy mezi nimi pobíhal jako malý kluk s přecitlivělou duší, která hájila všechny slabé. Naučil se prát, prohrávat i vítězit. Vzpomínky na dětství se otevřou. Vedle lavičky se něco pohnulo. Pohlédne tím směrem. Cosi jako hromada se zahýbá, někdo zakašle, odletí trochu sněhu, listí a pár starých hadrů. Muž neurčitého věku a vzezření vstane a oklepe se. Nevypadá příliš zdravě. Náhle se však vzpřímí a oblékne na sebe zašlý lékařský plášť. „Odkud já ho jenom znám?“ Vtom si vzpomene. Bylo mu šest let, chodil do první třídy. Jednoho dne jim soudružka učitelka oznámila: „Zítra jede celá třída na preventivní prohlídku zubů. V sedm ráno se sejdeme na zastávce autobusu č. 113.“ Nerozuměl úplně slovu „preventivní“, ale na prohlídce zubů byl s tatínkem, který ho celou dobu držel se sestřičkou za ruce. Když paní doktorka prohlížela jeho chrup, s velkým sebezapřením to vydržel, ale jakmile se hlučnou vysloužilou vrtačkou dotkla zubu, sklapla klec, tedy jeho zuby. Vrtačka zakvílela, přední zoubek se ulomil, paní doktorka si chytla zkrvavené prsty, rychlou chůzí obcházela latexovou ordinací a hovořila k sobě nahlas cizí řečí: „To bolí ako sviňa, to bolí ako sviňa.“ Tatínek to tehdy doma vylíčil jako velkou ostudu. Maminka se tvářila pohoršeně, ale když ho ukládala do postele, řekla: „Nikdy si nic nenech líbit, dobře jsi udělal,“ políbila ho a vůbec netušila, jaký dopad její slova budou mít.
29
Druhý den ráno běžel podobným parkem, aby včas stihl autobus. Nasedli do autobusu č. 113, s řevem naběhli na zadní plošinu a on, jako nejzkušenější, názorně ukazoval, jak se mají chovat k člověku, který si říká zubař. Paní učitelka je usadila v čekárně a nikdo v tu chvíli netušil, co bude následovat. Čekárna nebyla nijak útulná, páchla potem, dvě holčičky se z ničeho nic daly do pláče a kluci se začali prát. Za chvíli vyšla sestřička a odvedla první děvčátko do ordinace. Po dvou minutách se ozval hluk a spolužákyně vyběhla z ordinace. Pan doktor bral první kousnutí jako situaci, která se zkrátka stane. Jenže pak kouslo a uteklo druhé, třetí a čtvrté dítě. Soudružka učitelka vyhrožovala, křičela, domlouvala, ale děti byly ještě více semknuté. Dnes by se to asi nazvalo „týmový odpor“. Šel jako pátý, připravený svůj výkon nejen zopakovat, ale vylepšit. Měl takový strach, že ho sestřička ani nedokázala přinutit sednout do křesla. Pan doktor však byl nejen zkušený, ale i moudrý. „Nebudu prohlížet tvoje zoubky, ale paní učitelky, prosím, posaďte se,“ pokynul jí. S velkým překvapením sledoval, jak jejich „soužka“ učitelka bezstarostně sedá do křesla a otevírá ústa. Pan doktor si ho přitáhl k sobě a řekl: „Podíváme se na to spolu – vidíš, tady a tady chybí zuby, tady to stříbrné jsou plomby a tohle černé jsou kazy. Tedy paní učitelko, vy máte zuby v hrozném stavu!“ Zlehka dloubne do jedné stoličky a soudružka učitelka vyjekne. „Nechte toho, to strašně bolí. Už víc jak týden beru prášky!“ „Ten zub musí ven, a to okamžitě!“ rezolutně prohlásí zubař. „Sestro, injekci!“ Vše probíhá rychle, pacientka se nezmůže ani na odpor. O deset minut později je zub venku. Doktor vezme zkažený zub do ruky, strčí mu ho před obličej a pomalu s ním otáčí. „Podívej, co by se ti stalo!“ Závan zkaženého zubu a česneku v něm vyvolá touhu po dobrodružství. Představí si, jak zachraňuje nejkrásnější holčičku ze třídy ze žumpy, kam omylem spadla. „Když mi nedovolíš opravit tvoje zoubky, dopadneš jako paní učitelka, přijdeš o zuby a…“ Než stačí dopovědět, skočí mu sestra do řeči: „Umřeš hlady a bolestí!“ Vyvalí oči a vrátí se ze záchranné akce zpátky do ordinace. Představa, že umře v bolestech, ho v šesti letech vyděsila a postavila před těžké rozhodnutí: nechá se preventivně prohlédnout a bude žít, nebo umře v bolestech. Pomalu otevírá pusu dokořán. Pan doktor se usměje, pohladí ho, opatrně se ohnutou jehlicí dotýká jeho zubů a ptá se: „Bolí – nebolí?“ Místo očekávané bolesti cítí šimrání, až ho to rozesměje. Tři kazy, které mu doktor našel, vyvrtal a následně zaplomboval, skoro necítil. 30
„Teď běž a pověz ostatním, jaký jsi hrdina!“ pobídne ho doktor s úsměvem. Vyběhne ze dveří a ještě slyší, jak za ním sestřička volá: „A ať přestanou kousat, nebo pan doktor přijde o všechny prsty!“ Zkušenost s doktorem a zkaženými zuby mu přinesla životní objev: Strach lze překonat rozhodnutím.
„Nemal by ste euro alebo dve na teplý čaj?“ Před Richardem stojí muž, který se právě vyhrabal zpod listí. Ovane ho silný zápach tlejícího listí a propoceného oblečení. Vytáhne peněženku, najde dvě eura a podává je schoulenému muži. Ten váhavě vezme minci, ukloní se a řekne: „Ďakujem, pán veľkomožný.“ „Není zač,“ prohodí ze slušnosti Richard, vstane a chystá se pokračovat v hledání kavárny. „Á, vy jste Čech!“ zvolá bezdomovec, trochu se narovná a přejde do bezchybné češtiny. „Čechy to jsou takový krásný dívčí zadeček. Nádherná malebná krajinka, kopečky, údolíčka. Všem je tam dobře, teplo, občas decentní ‚výbuch‘, drobné špinavosti. Jeden sleduje druhého. Co je za humny, je cizí a hloupé. Jo, jo, taková malá přitažlivá prdelka, proč ji měnit,“ povzdychne si. Okem pohlédne na Richarda, a když ten nic neříká, pokračuje. „Nejsem žebrák, vydělávám poctivě, neumím zpívat ani hrát, a tak vám za dvě eura povím příběh.“ Aniž čeká na nějaký souhlas, kývnutí, začne vyprávět. „Určitě si říkáte, proč by vás měl zajímat příběh bezdomovce. Také si to někdy říkám – kromě toho, že jsme s partnery vydělali velké peníze, což byla více méně náhoda, se od ostatních lidí ničím výjimečným neliším. Když se na svůj život dívám s odstupem šedesátníka, nacházím však jednu vlastnost, která mě dovedla až sem. Myslím, že se jí říká posedlost. V osmdesátých letech se začaly v masovějším měřítku používat osobní počítače. Byl jsem nadšený mladý kluk, programoval jsem, opravoval počítače a hltal všechny nové informace. Postupně jsem se vypracoval a pro všechny známé v okolí sloužil jako univerzální IT opravář – dělal jsem všechno, od výběru, instalace, technických oprav až po software a poradenství. Odměnou mi byla načerpaná zkušenost a vysoká zručnost. Získal jsem však ještě něco jiného – vztah k počítačům jako k individualitám. Připadalo mi, že každá mašinka má svoje specifické mouchy a nešvary, dokonce svoji náladu, snad i strach. Možná vám to připadá neuvěřitelné, ale stačilo, abych vešel do počítačové učebny, a některé z počítačů se vyřadily z provozu, jiné se zasekly nebo zpomalily. Jednoho dne mi zavolal známý, že se jeho počítač chová divně.
31
‚Poslouchej, ta potvora mě vůbec neposlouchá. Když něco zadám, dlouho chroustá a pak mi oznámí, že jsem udělal chybu. Jindy funguje docela bez problémů a pak se najednou zasekne a ani ťuk.‘ ‚Možná je nemocná nebo unavená,‘ prohodil jsem z legrace. Ta chvíle byla rozhodující. Moje racionální ‚já‘, které do té doby odmítalo podobenství počítačů a organismů, se najednou odblokovalo. ‚A proč by ne?‘ napadlo mě a prostudoval jsem všechnu tehdy dostupnou literaturu. Narazil jsem na několik zajímavých článků hovořících o jakýchsi ‚počítačových virech‘. V počátcích byly viry velmi jednoduché a svědčily o tvořivých programátorech, kteří se chtěli pobavit a ostatní poškádlit. O pár let později jsme s kamarádem vytvořili první antivirový program a založili firmu. Naše zaměření nebylo podnikatelské, ale vývojové. Přicházeli nadšení programátoři a my vytvořili nebývale rozsáhlé analytické středisko. ‚Množení‘ virů dostalo jiné obrátky, profesionalizovalo se a my, díky výborným lidem, rychle reagovali. Kvalita našich ‚antibiotik‘ začala patřit k nejlepším na světě. Rafinovanost virových programů – schopnost přetvářky, adaptability, zneužívání paměti a energie – mě v podstatě utvrdila, že lidstvo se v dané fázi dostalo do pozice malého, nezkušeného ‚boha‘. Na jedné straně provádí evoluční vývoj od nejprimitivnějšího k vysoce vyspělé samostatné umělé inteligenci, na straně druhé se nudí, proto vnáší prvky ‚ohrožení‘ a otevírá Pandořinu skříňku plnou počítačových nemocí. Od samého začátku jsme se my i naše firma chovali spíše jako nadšenci, amatéři, kterým se platilo dobrým slovem, kávou, někdy bábovkou a chlebíčky. Deset let po našem vzniku jsme stále sídlili ve zchátralé budově, s levným nájmem, šetřili každou korunu, jezdili v ojetých vozech a snili o opravdové dovolené. A pak přišla skoková změna. Roční nárůsty poptávky se násobily a nezastavovaly. Najednou jsme byli bohatí, slavní a nevěděli, jak s tím naložit. Kdo říká, že ho to nezmění, lže. Oba nás to ovlivnilo. Málokterý starší muž si přizná, že se do něj zamilovala mladá žena pouze pro peníze. Díky ní se naše přátelství rozpadlo, přestali jsme si důvěřovat a do hry se dostali právníci. Každá firma je tak silná, jak velkou důvěru jí dají lidé, kteří v ní pracují. Jak moc věří tomu, kdo ji vede. Věrohodnost vám nezajistí žádné politické sliby a rozdávané ‚sladkosti‘. Získáte ji pouze svým konáním, prožitým osudem a jednoznačností svého chování. A my se k sobě chovali hrozně, začali jsme se pomlouvat a přetahovat si lidi. Firma chřadla, jeden musel z kola ven.“
32
„Vy jste byl ten, kdo prohrál?“ zeptá se Richard posměšně, ale hned si uvědomí, že před ním stojí ubožák, který kdysi možná býval bohatým a váženým člověkem. „To je mi líto,“ zahlazuje smířlivým tónem. „Jen žádnou lítost. Prohrát se musí umět a já prohrál,“ usměje se bezdomovec, „ale ne tak, jak vy si myslíte. Když přijdete o peníze, je to hrozné, když od vás odejde žena, kterou milujete, a zjistíte, že vás využívala, je to šílené, ale když vsadíte všechno na jednu kartu – vždycky prohrajete.“ „Tomu nerozumím.“ „Nechte mě to dovyprávět.“ Muž vytáhne odkudsi malou flaštičku a otevře ji. Doslova se vyvalí oblak páry. Upije trochu horkého nápoje a pokračuje ve vyprávění. „Jednou večer jsme se s kamarádem náhodou potkali na ulici. Byl jsem sám, pozval mě na skleničku. Popíjeli jsme a rychle se dostali do varu, všechno jsme si odpustili, až do chvíle, kdy se rozhovor dotkl mladé manželky. ‚Nemiluje tě a až budeš nemohoucí a unavený, odhodí tě jako starou deku!‘ ‚Vsaďme se. Přenechám ti celou firmu, ale když ode mne do roka neodejde, vrátíš mi moji polovinu.‘ ‚Když od tebe tvoje »milovaná« neodejde, přenechám ti JÁ celou firmu. A kdo z nás prohraje, musí rok žít na ulici jako poslední bezdomovec.‘ Opilí, přesvědčení o své pravdě a vítězství, jsme se v dobrém rozmaru rozcházeli.“
„Cože? To je tedy sázka!“ obdivně řekne Richard. „Vy byste to dokázal? Vsadit všechno na jednu kartu, přistoupit na takové podmínky? Od dětství procházíme nepřetržitě zkouškami, okamžiky, situacemi, ve kterých se rozhoduje o naší budoucnosti a směřování. Každé úspěšné zvládnutí překážky nám zvyšuje sebevědomí, neúspěch snižuje důvěru v sama sebe. Všude okolo nás je až příliš mnoho kritiků, učenců, psychologů, rádců, kteří s radostí nebo vážností říkají postřehy o nás, o tom, co umíme, co jsme zkazili, jak se máme chovat, na co nemáme. Skoro by se dalo říct, že rozhodují za nás. Nikdy nenechte za sebe rozhodovat jiné!“ Zvláštní bezdomovec se opět napije horkého nápoje a nabídne jej Richardovi. Ten v první chvíli zavrtí hlavou a měkce, aby neurazil, řekne: „Ne, děkuji.“ Muž se rozesměje a ještě více natáhne ruku s flaškou. „No, nebojte se, ode mě se nenakazíte.“
33
Se sebezapřením se Richard napije a málem se udusí. „Proboha! Vždyť je to horká whisky, nebo co?“ „Jeden z nejdražších rumů na světě,“ zašklebí se bezdomovec a jako by to nic neznamenalo, pokračuje ještě s větším důrazem. „Dokázal byste to?! Opustit všechno kvůli velké lásce – ženě, kterou milujete nade vše? Dokázal byste dokonale prohrát?“ … Richard se zamyslí. Má před sebou blázna-vypravěče, nebo člověka neuvěřitelně zásadového. Ale to asi není podstatné. Několikrát se zamiloval, ale nikdy natolik, aby pro lásku opustil všechno, co má. „Ne, asi bych to nedokázal,“ poctivě se přizná. „Vidíte a já prohrál, protože jsem nevěřil na lásku.“ „Jak to? Vždyť jste ji miloval, ona vás opustila.“ „Ne, ona ho milovala, i když byl chudý, o dvacet let starší.“ „Vy jste… byl ten druhý!“ vykřikne Richard a překvapením usedne na lavičku. Bezdomovec si přisedne. „Celý život jsem prožil s jedinou ženou, nebylo to nijak ideální, ale nepřekáželi jsme si, tolerovali jsme se, chovali jsme se vzájemně slušně. Považoval jsem to za normální – vyprchá zamilovanost, nastoupí šedá realita. Když moje žena zjistila, co se stalo, řekla: ‚Starý hlupák! Nechal si sa o všetko okradnúť! Ty nie si normálny, rozvediem sa.‘ Ano, byl jsem hlupák a podlehl klamu jako všichni okolo.“ „Jakému klamu?“ „Místo toho, abychom se naučili milovat sebe i ostatní, snažíme se pouze o to, aby se do nás někdo zamiloval, oblíbil si nás pro to, co děláme, jak vypadáme, zda jsme přitažliví, úspěšní, bohatí. Vlastně ‚zabalíme‘ sami sebe jako ‚zboží‘ a začneme se prodávat.“ Zvláštní bezdomovec zmlkne. Oba muži sedí vedle sebe, prokřehlí pozorují nedaleké vrány, které se perou o kus staré housky, a občas si vymění lahev. Jak snadné, malý příběh, pár okamžiků a z mužů se stávají spojenci, bleskne Richardovi hlavou, rum mu pomalu stoupá do hlavy. „Vezměte si svá dvě eura, opravdu je nepotřebuji.“ Muž vytáhne minci a podá ji Richardovi. „Vy mi nevěříte? Mně se nepotřebujete zalíbit, to už se stalo, ty peníze opravdu nechci,“ naléhá, když vidí, jak Richard váhá. Uchopí jeho ruku a vloží do ní minci. „Au Cafe je tudy,“ mávne rukou a vydá se opačným směrem. 34
Kapitola IV Dokonalost odlidšťuje a dělá z nás odpudivé jedince.
Richard konečně, byť o hodinu později, vchází do kavárny Au Cafe. Stojí přímo na břehu Dunaje, nabízí skvostný výhled na Devín a starou část města. Skrz oblohu se prodralo slunce, které kavárnu prohřívá prosklenou stěnou. Místnost je skoro prázdná, číšníci znuděně zívají a postávají u baru. Uprostřed sedí John s pohlednou ženou. „Dobrý den, omlouvám se, ale…“ John ho přeruší mávnutím rukou. „Není potřeba, s Miriam si vystačíme sami dva,“ pronese ironicky. Žena vstane, její výška přes sto osmdesát Richarda překvapí. Sám má sto sedmdesát devět a připadá si vysoký. Podají si ruku, ucítí upracovanou dlaň s dlouhými štíhlými prsty, pohlédne jí letmo do tváře. Přívětivé, posmutněle protáhlé oči naplněné čímsi neuchopitelným, bleskne Richardovi hlavou. „Máte úplně ledovou ruku, asi jste nás dlouho hledal,“ omlouvá Miriam jeho pozdní příchod. Richard přisedne a stručně převypráví příběh, který se mu stal v lesoparku. John přimhouří oči jako vždy, když se mu něco nezdá. „Vypadá to, že vám sázku neřekl celou. Dohoda byla sice na rok, ale měla zadní vrátka. Když v roli bezdomovce dokáže někomu vrátit darované peníze, může se vrátit.“ Miriam se na chvíli rozzáří posmutnělé oči: „Skoro jako v pohádce, tenhle příběh se v Bratislavě vypráví, ale nikdo mu nevěří. Možná, že jste právě zachránil jednoho člověka od umrznutí. Kdo uvěří bezdomovci a nechá si vrátit darované peníze? Jsou podmínky, o kterých si myslíme, že je nedokážeme splnit, a vidíte, s vaší důvěrou to dokázal.“ „Miriam má pro tebe přichystaný svůj životní příběh. Dalo mi práci ji přesvědčit.“ Miriam Johnova slova zjevně pobaví. Proč nikdy neřekneš, jak se věci skutečně staly? zeptá se v duchu, ale nahlas jenom řekne: „Příběh vám ráda řeknu, ale Johna si dobře hlídejte.“ 35
„Jak to myslíte?“ zeptá se Richard. „Pan Rock má neuvěřitelnou dovednost.“ V klidu počká, až John dokončí své nesouhlasné gesto, a pokračuje: „Dokáže v každém z nás odhalit to, co si ani sami často nechceme připustit – skutečné motivy, pudy, které nás ženou dopředu. A když…“ „Díky, Miriam, za reklamu, ale pojďme raději k příběhu,“ řekne John zjevně nespokojený se směrem, kterým se rozhovor ubírá. „Dobrá, ať je po tvém, ale musíš mi slíbit, že to opravdu uděláš – a brzy, ne jak je tvým zvykem.“ „Slibuju,“ pronese tiše John a jemně stiskne Miriaminu dlaň. „Můj příběh je ženský a zaujatý,“ začne Miriam omluvně, ale když vidí, jak Richard pomalu rozpřahuje obě ruce, jako by říkal, není potřeba být skromný, pustí se do vyprávění. „Co muži vědí o životě! Mají to snazší. Když je ženské pětačtyřicet, poprvé se pořádně ohlédne a některé věci jí začínají docházet. Ne vždy jsou příjemné, ale důležité je zůstat optimistou. Život je dar, který nám byl dán, a nemá smysl se rmoutit. Dokončila jsem střední školu a šla dělat au pair do Anglie. Původně s úmyslem po roce se vrátit a studovat vysokou školu. K tomu však nikdy nedošlo. V Anglii se mi zalíbilo a můj pobyt se protáhl na pět let. Zaměstnání se střídala – servírka, účetní, prodavačka. Bavilo mě všechno, každá práce byla zajímavá. Obchodnímu centru, ve kterém jsem prodávala, vyrostla konkurence a byl cítit odliv zákazníků. Obchodníci vypovídali smlouvy, uzavřených prodejen přibývalo. Zjevně mu chyběl někdo, kdo by se o to staral, přemýšlel. Nevím už, jak a proč mě napadlo obejít pár obchodů v centru a domluvit několik společných prodejních a reklamních akcí. Nic profesionálního, ale zabralo to – lidé se začali vracet a klientelu jsme udrželi. Situace se dostala do stavu, kdy se k nám přidávaly další a další obchody. Obracely se na mě jako na nějakého zkušeného profíka. V tom je anglosaská kultura úžasná, něco dokážete, ostatní vám fandí a chodí se radit. Jednoho dne přišel mladý muž v saku, představil se jako nový ředitel obchodního centra a nabídl mi pozici marketingového ředitele. Ten plat se nedal odmítnout. Moje kariéra začala. Londýn je krásné město a Angličané pěkní chlapi. Jenže dříve nebo později se vám začne stýskat, nejprve trochu, potom víc a víc. Osamělost se v cizině obtížně překonává. Nakonec sbalíte kufry, bez ohledu na to, kolik vyděláváte, jaká je
36
před vámi kariéra, zkrátka mažete domů – najít si Čecha nebo Slováka, vrátit se do země, ve které je krásně a pořád neprší. Po návratu jsem měla štěstí, právě opravili Vinohradskou tržnici v Praze a já okamžitě našla uplatnění. Samozřejmě, srovnávat Londýn s Prahou se nedá, ale práce mě opět bavila. Po dvou letech přišlo typické ‚středoevropské tango‘. Vdala jsem se, porodila syna, odložila ho babičkám, chůvám, školkám a snažila se svojí energií a vitalitou skloubit něco, co se málokomu podařilo: osobní život a náročnou práci. Moje kariéra hvězdně stoupala a já ještě více pracovala. Měla jsem velké peníze a nabyla dojmu, že si mohu všechno koupit. Přesto touha po penězích rostla. Chtěla jsem vydělat tolik, abych už nemusela pracovat a mohla ‚si užívat‘. Myslím, že víte, o čem hovořím. Až potud je vše optimistické, možná trochu nudné. Jenže to život nikdy nedopustí. Má pro nás připravený životní scénář, který vždy něco nachystá. Prvním překvapením byl můj muž. Ačkoli jsem ho živila, našel si mladší, méně bystrý domácí typ, který se mu lépe staral o jeho ego a přirození. Nemělo cenu bojovat. Najednou ze mne byla osamělá matka. O pár let později přišla další životní nabídka – řídit jedno z největších obchodních center v Bratislavě. Nic mě v Praze nedrželo, sbalila jsem kufry a přestěhovala se. Centrum patřilo Američanům. Jejich kultura je ze všech západních nejvíce otevřená. Angličani jsou OK, ale přesto mi jako cizince jasně ukázali, kde je můj strop. Každá západní země s námi jedná z pozice nadřazenosti – rozdíl je pouze v tom, jak moc to dávají najevo. Pro Američany jste rovnocenný partner – v dobrém i ve zlém. Milovala jsem obchodní centrum, odevzdala mu všechno, vybudovala tým, vydělala ještě více peněz. A znovu přišel život se svým scénářem. Mému synovi bylo patnáct let, stáli jsme na křižovatce, byla červená. Naskočila zelená a já vyšla do silnice. Můj syn však zůstal stát. Otočila jsem se a zeptala se ho: ‚Co je, proč nejdeš?‘ ‚Nemůžu, tady je čára, nejde to, musíme to obejít.‘ ‚Co blbneš? Udělej krok a překroč to.‘ Jenže můj syn se nehnul. Obešli jsme přechod divným způsobem a já jeho chování považovala za puberťácký truc, skoro jsem na to zapomněla! O pár dní později se stalo něco podobného. Zaparkovala jsem, vyšla ven. Můj syn otevřel dveře a zůstal sedět. ‚Co je, proč nevystoupíš?‘ ‚Nemůžu, tady to nejde.‘ Obešla jsem auto, před ním byla tlustá bílá čára. ‚Tak dost, přestaň dělat puberťácký vtipy a vystup!‘ 37
Rozplakal se. ‚Mami, nemůžu, nejde to.‘ Věcí, které nemohl dělat, rychle přibývalo, a tak nezbylo než se vydat k psychologovi. ‚Obsedantně kompulzivní porucha,‘ řekl psycholog, jako by se jednalo o naprosto známou a běžnou věc. ‚Promiňte, asi jsem vám nerozuměla.‘ Jemně se usmál a mentorským tónem vysvětlil: ‚Obsese je chorobně utkvělá představa nebo myšlenka. Kompulze je jednání, zpravidla opakované, které krátkodobě zbavuje strachu a úzkosti. Jsou lidé, kteří se například musí nepřetržitě mýt, protože mají pocit, že jsou špinaví. Někdo trpí extrémní podezíravostí, všechno zamyká, schovává.‘ Na chvíli se odmlčel, přivřel oči a tišším hlasem pokračoval. ‚Nejčastěji obsesí trpí politici.‘ ‚Proč politici?‘ Cítila jsem se zmatená a stále jsem nechápala, zda se jedná o vážnou nemoc, jestli je to léčitelné, jak dlouho to bude trvat – zkrátka typický manažerský přístup. ‚Někteří politici trpí pocitem chudoby – mají spoustu peněz, přesto musí stále více krást a brát, aby se alespoň nakrátko zbavili svého strachu.‘ Lehce se pousmál a pokračoval. ‚Promiňte, musím to trochu odlehčit, je to vážné, váš syn se musí léčit.‘ Byla jsem praktická žena, zvyklá se rychle rozhodovat a jít k věci, zvládat krizové a stresové situace, ale tohle se mi přestávalo líbit, na prsou jsem ucítila nezvyklý tlak. Lékař si mě chvíli mlčky prohlížel, zjevně hledal slova, kterými by mi pomohl. ‚Může to být následek rodinné výchovy, prožitých traumat v dětství. Obrana proti nějakému nedostatku – zdá se mi, že jste příliš zaměstnaná. Jak moc jste se věnovala svému synovi?‘ Před očima mi proběhla celá ta léta, kdy jsem brzy ráno opouštěla syna, ještě spal, vrátila se po práci, na chvíli ho pochovala a zase předala – chůvě, babičce, partnerovi. Mnoho akcí se odehrávalo večer. Plakal, vztahoval ruce, já mu jenom zamávala, usmála se a běžela. ‚Příliš ne.‘ Rostoucí obavy úplně ovládly moji mysl. Začalo mi docházet, že jsem se dopustila fatální chyby a napravovat ji bude velmi těžké. ‚Bože, ale proč se to neprojevilo dříve?‘ zeptala jsem se jakoby sama sebe. ‚Obvykle se to objeví při hormonálních změnách – pravděpodobně případ vašeho syna.‘ ‚Co mám dělat? Nechat práce a věnovat se mu?‘ ‚Na to je pozdě, najděte mu dobrého psychoterapeuta.‘
38
Nalezení dobrého psychoterapeuta zabralo skoro rok, žádný nebyl schopen přesvědčit syna, že se má léčit. Pomalu jsem ztrácela naději. Syn bral prášky, ale situace se výrazně nezlepšovala. Moje podezření, že je neužívá, se blížilo skoro jistotě. Upustila jsem od intenzivního hledání a nakonec dostala zajímavé doporučení k pětačtyřicetiletému muži. Hned od prvního pohledu vypadal starší, měl hluboko posazené oči, velkou hlavu, dlouhé šedivé vlasy, svázané vzadu do malého copu, krátce sestřihané černé vousy, které spolu se šedivými vlasy vytvářely zajímavý kontrast. Usadil nás do křesel, sám se posadil naproti, bez jediného slova, vybídnutí si nás pozorně prohlížel přes své velké nadočnicové oblouky. ‚Můj syn trpí obsedantně kompulzivní poruchou a hledáme někoho, kdo by se mu věnoval.‘ Psychoterapeut mě pohybem ruky zastavil a otočil se na mého syna s prapodivnou otázkou. ‚Chceš mi pomoct vyléčit tvou matku?‘ Syn byl zjevně překvapen, nebyl si jistý, zda to myslí vážně, nebo se jedná pouze o úskok. Muž ani nečekal na odpověď a pokračoval. ‚Myslím to vážně, tvoje matka utrpěla trauma, myslí si, že ti ublížila, a nemůže se toho pocitu zbavit.‘ Zabralo to, můj syn i já jsme chodili k psychoterapeutovi, spolu, jednotlivě, až jsme si vytvořili dobrý vztah. První rok byl těžký, šlo to pomalu a já každý večer brečela jako malá holka, jaká jsem to máma. Po dvou letech se synův stav začal viditelně lepšit, trávili jsme spolu spoustu času. Ulevilo se mi, já se podruhé zamilovala, tentokrát do Slováka, a ve čtyřiceti porodila druhého syna. Od samého začátku jsem nic nenechala náhodě, předala jsem dočasně obchodní centrum kolegům a během mateřské začala přemýšlet, co dál: když se vrátím, dostanu se do kolotoče a situace se bude opakovat. Svědomí mě pronásledovalo, chtěla jsem svoji vinu odčinit. A přišel nápad – založit speciální anglickou školku výrazně zaměřenou na rodiče, rizika výchovy, následky nedostatečné péče. Školku, ve které rodiče přes kameru kdykoli uvidí svoje dítě, mohou s ním mluvit, sdělovat si zážitky během dne, hovořit s učiteli, navštěvovat výchovné akce pro rodiče, o víkendu se potkávat a vzájemně se poznávat: rodiče–děti–vychovatelé. O pár let později jsme s manželem školku uvedli v život. Začátek byl finančně náročný. Když nemáte dost peněz, musíte je někde vydělat. Každé podnikání je na začátku ztrátové, na školku jsme si půjčili. Nedalo se nic dělat, svoji práci v obchodním centru jsem z finančních důvodů nemohla opustit. Kolotoč se opět roztočil, přesto všechno vypadalo dobře. Jenže opět přišel život se svým proklatým programem. Běžela jsem po schodech nahoru, šíleně se mi rozbušilo srdce, popadla mě slabost a já klesla na schody. Najednou bylo 39
všechno rozmazané, omdlela jsem. Uběhlo snad třicet sekund, srdce se vrátilo k normálu a mně se ulevilo. Překvapilo mě to, ale my lidé jsme nepoučitelní, do poslední chvíle si nepřipouštíme svoje nemoci ani slabosti. Situace se začaly opakovat. Moje silné srdce mě zradilo. Arytmie už se nedala léčit léky, a tak mi voperovali kardioverter-defibrilátor, krabičku, která prostě dá srdci ránu, aby ho přiměla k poslušnosti. ‚Milá slečno,‘ řekl mi ten milý doktor (mohlo mu být okolo sedmdesáti, a tak mi jeho vyjádření o slečně přišlo adekvátní)‚ přestaňte blbnout se svým životem a osudem. Vaše srdce vám říká, že toho má plné zuby – žádný stres, změna životního rytmu. Je to jasné?‘ ‚Pane doktore, jenže já nemůžu. Copak v dnešním světě, když chcete něco dokázat, si můžete dát nohy na stůl?‘ ‚Máte pravdu, je to těžké. No, nějaký pátek vám to vydrží, ale jste ještě mladá, máte život před sebou. Nejsem psycholog, ale pouhý doktor, přesto se zamyslete. Něco vám škodí – cévy máte zdravé, nadváhou netrpíte, energie na rozdávání – někde je něco, co vám ubližuje.‘ ‚Já to vím, pane doktore. Ublížila jsem svému synovi, sžírá mě svědomí, nedokážu se zbavit pocitu viny, a dokud to neodčiním, budou se mi dít takové věci.‘ “
Slunce zašlo, kavárna zešedla a posmutněla. Věci okolo jako by naslouchaly a cítily Miriamin vnitřní souboj. V Richardově hlavě pomalu odeznívá příběh. Kam až je člověk ochoten zajít, kde je hranice, odkud není cesta zpátky? Existují vůbec nějaké limity? Pro člověka, který tvrdošíjně něco chce, zřejmě žádné. Osudy bezdomovce i Miriam si jsou podobné. Pochopit, co je v životě nejdůležitější, je jedna věc, ale chovat se podle toho! Myslel snad John tohle jako třetí stupeň nezávislosti? „Teď znáte celý můj příběh. Přede mnou je několik cest a nevím, kterou se vydat. Netrpím manažerským syndromem, nemusím se rychle a rázně rozhodovat, nebojím se o svoji budoucnost. Na druhé straně člověk potřebuje vydělávat, mít pocit, že je užitečný. Sen o ‚velkých‘ penězích se rozplynul.“ „Je těžké si odpustit? Každý se něčím proviní, jste silná žena, je obdivuhodné, co jste dokázala.“ Richard překvapí sám sebe otevřeností. Poprvé nahlas, bez zábran a studu vyjadřuje někomu svoji náklonnost. „Jak si mám odpustit?! Moje mysl je plná zmaru, bolesti a viny. Jsem dítě naší doby, která nám říká, co je dobré a co špatné. Nejsem schopna nadhledu či odstupu, posuzuji se očima společenských norem a morálky.“ „Společenské postavení, peníze, majetek, ‚common sense‘ – obecně vžitá klišé, morálka – zrcadlo naší úspěšnosti!“ vyslovuje pomalu a pateticky John. „Taková 40
