doc. PhDr. Jiøí Šubrt, CSc., PhDr. Jan Balon, Ph.D. SOUDOBÁ SOCIOLOGICKÁ TEORIE

��

��

��

��

��

doc. PhDr. Jiøí Šubrt, CSc., PhDr. Jan Balon, Ph.D. SOUDOBÁ SOCIOLOGICKÁ TEORIE Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4049. publikaci Kniha je výstupem výzkumného zámìru FF UK a FSV UK MSM0021620841 Recenzovali: doc. PhDr. Radomír Havlík, CSc. PhDr. Marek Hrubec, Ph.D. Odpovìdný redaktor Mgr. Martin Hrdina, Ph.D. Sazba a zlom Milan Vokál Zpracování obálky Denisa Kokošková Poèet stran 232 Vydání 1., 2010 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. © Grada Publishing, a.s., 2010 ISBN 978-80-247-2457-7 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-6954-7 (elektronická verze ve formátu ) © Grada Publishing, a.s. 2011

Soudobá sociologická teorie osvit 1R; 26 May 2010

5

Obsah Úvod: Promìny sociologické teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Èást I. Léta hledání a úsilí o dosažení shody (1945–1968) . . . 19 Alfred Schütz: Fenomenologická sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Životní svìt a intersubjektivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Sociální vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Claude Lévi-Strauss: Strukturalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Horké a studené spoleènosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Tøi roviny smìny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Od modelu ke struktuøe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Talcott Parsons: Strukturální funkcionalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Systém, struktura, funkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 AGIL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Spor o Parsonsùv teoretický odkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Robert K. Merton: Teorie støedního dosahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Mertonova varianta funkcionalismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Anomie a deviace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Mezi empirií a teorií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Charles Wright Mills: Kritická sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Millsova trilogie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Millsùv sociologický odkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 George Caspar Homans: Behavioristická sociologie . . . . . . . . . . . . . . 61 Základy behavioristické sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Lewis Coser: Teorie sociálního konfliktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Sociální konflikty a jejich typy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Konsenzus a konflikt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Norbert Elias: Civilizaèní teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Civilizaèní proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Sociální procesy a figurace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

6

SOUDOBÁ SOCIOLOGICKÁ TEORIE

Peter L. Berger – Thomas Luckmann: Sociální konstruktivismus . . . 83 Sociologie vìdìní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Institucionalizace, legitimizace, internalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Harold Garfinkel: Etnometodologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Imanentní racionalita struktur životního svìta . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Etnometodologický výzkum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Erving Goffman: Dramaturgický pøístup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Management dojmù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Interakèní øád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Analýza rámce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Jedinec a instituce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Daniel Bell: Koncepce postindustriální spoleènosti . . . . . . . . . . . . . 105 Konceptualizace sociální zmìny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Tøi oblasti strukturace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Kapitalismus a jeho vnitøní rozpory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Promìny kulturní sféry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

Èást II. Léta rozkladu a obnovy (1968–2000) . . . . . . . . . 115 Alvin W. Gouldner: Radikální sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Kritika mýtu nehodnotící sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Reflexivní sociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Ralf Dahrendorf: Teorie moderního sociálního konfliktu . . . . . . . . . 122 Tøídní konflikt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Vývoj konfliktù a jejich regulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Životní šance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Michel Foucault: Poststrukturalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Rozum a ne-rozum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Od archeologie ke genealogii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Disciplinární spoleènost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Dispozitiv sexuality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Jürgen Habermas: Teorie komunikativního jednání . . . . . . . . . . . . . 143 Kritická teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 Teorie komunikativního jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Dvoustupòový model spoleènosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

OBSAH

7

Niklas Luhmann: Systémová teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Koncepce sociálních systémù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Základní pojmy systémové teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Evoluce a systémová diferenciace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Média a kódy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 James S. Coleman: Metodologický individualismus . . . . . . . . . . . . . 164 Východiska Colemanovy teorie jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Vztahy mezi mikro- a makroúrovní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Modernizace, korporace, sociální kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Pierre Bourdieu: Strukturalistický konstruktivismus . . . . . . . . . . . . 172 Habitus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Sociální pole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Formy kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Tøídy a jejich vkus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Funkce vzdìlávacího systému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 Randall Collins: Mikrosociologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Mikro a makro . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Fyzický svìt a sociální struktura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Øád a konflikt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Mechanismy sociální zmìny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Anthony Giddens: Teorie strukturace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Giddensùv pokus o rekonstrukci sociální teorie . . . . . . . . . . . . . . 194 Kritika funkcionalismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Aktéøi a jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 Teorie strukturace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Teorie modernity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Ulrich Beck: Koncepce druhé moderny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 Soudobá rizika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 Klasická industriální spoleènost a spoleènost riziková . . . . . . . . . 206 Politika, technika, ekonomika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 Jeffrey C. Alexander: Multidimenzionální teoretická syntéza . . . . . . 213 Teoretická logika v sociologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 Systémy jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 Teorie modernizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Citovaná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

9

Úvod: Promìny sociologické teorie1

Pøestože je „sociologická teorie“ dnes pomìrnì dobøe etablovaným podoborem sociologie, jenž má své otce zakladatele, kanonické knihy, heroická období pøekotného vývoje, svou zásobu klíèových pojmù i celosvìtovì proslulé èasopisy, není úplnì snadné vyložit, co je vlastnì jejím pravým obsahem. Když se podíváme na nejznámìjší oborové uèebnice, èítanky a komentáøe rekapitulující dìjiny sociologie, ukazuje se nám urèitá struktura vývoje sociologické teorie, byť je vzhledem k historickému objemu textù sociologù-teoretikù zøejmé, že vždy jde jen o urèitý výbìr postav, smìrù, škol èi paradigmat uzpùsobený pro úèely pøehlednosti výkladu. Z potøeby periodizovat vývoj sociologické teorie vznikly nálepky jako teorie „klasická“, „moderní“ (nìkdy také „postmoderní“) èi „souèasná“, byl zformován urèitý „teoretický“ kánon, k nìmuž se sociologové neustále odvolávají, byly identifikovány dlouhodobé „teoretické“ projekty, klíèové zájmy, pojmy, metody a cíle. Opakovanì je vymezován vztah (sociologické) teorie k (sociologické) praxi, dìjiny sociologie jsou plné pokusù o propojení teoretické argumentace a empirických aktivit. Stejnì tak jako má své dìjiny (sociologická) teorie, má své dìjiny i empirická sociologie. Souèasné výklady sociologické teorie èasto staví do protikladu pøehledné nároky a cíle klasických teorií a dnešní neurèitost základních otázek oboru. Bìžná argumentace øíká, že klasické teorie byly klíèové pro zavedení sociologie, daly jí základní pojmový rámec, metateoretické pøedpoklady, metodologické principy, interpretaèní nástroje, nároky a cíle. Teorie postklasické pak mìly být reakcí na krizi evropské modernity, v jejíchž podmínkách došlo k výchozí formulaci sociologického projektu, a základy oboru se snažily rekonstruovat. V retrospektivním pohledu vykladaèù dìjin sociologické teorie je pøedmìt raných sociologických zkoumání pøehledný a jejich cíl zøejmý. Klasické teorie reflektují a vysvìtlují dramatické promìny evropské spoleènosti: pøechod od preindustriálních spoleèností ke spoleènos1 Tato kniha je výsledkem dlouhodobé pedagogické aktivity autorù v oblasti sociologické teorie. Autoøi pøi jejím zpracování využili nìkteré své již publikované texty a materiály sloužící k výuce dìjin sociologie, moderní a souèasné sociologické teorie.

10


tem kapitalistickým, tedy industriální revoluci, formování národních státù, tøídní konflikty, sekularizaci, odcizení, sociální evoluci èi revoluci. Bez rituálního rozboru a pøevyprávìní textù zakladatelù oboru se neobejde žádná èítanka ani uèebnice sociologické teorie; nové a nové pøeklady jejich textù, sekundární analýzy a komentáøe k pracím klasikù se staly v rámci sociologie svébytným žánrem, který se vyvíjí vlastní logikou. Kanonické texty klasických autorù dnes vymezují a urèují pøedmìtný okruh sociologické teorie. Jak zdùrazòuje kupøíkladu Jeffrey C. Alexander (1987b; viz též Camic, 1997), klasická teorie má pro sociologii jako obor integrativní funkci. Výbìr základních textù je nástrojem pedagogické systematizace, uèebnice retrospektivnì konstruují sociologické tradice. Každý klasik pøitom mùže být èten jako tvùrce urèité systematické koncepce sociologie, zpìtnì jsou vedeny vývojové linie jednotlivých paradigmatických pøístupù. Výbìr jednotlivých zakladatelù urèuje a vytváøí kanonické hledisko, základní orientaèní body rozvrhu oboru. Otázkou pøitom zùstává, do jaké míry je vytváøení kánonu odrazem reálné historické strukturace oboru a do jaké míry pseudopøíbìhem o zakladatelích, kteøí svou geniální intuicí pojmenovali jevy, jež sociologii jako obor založily. Evidentní pøitom je, že potøeba kánonu je relativnì nová, mnozí ji datují rozvojem masového školství, které si vyžádalo uèebnicové výklady dìjin sociologie. Kanonické texty mají svùj zøejmý pedagogický úèel. Jejich výbìr je nutnì znaènì omezený, uvážíme-li historicky celkový objem produkce sociologických textù a prùvodní požadavek pøehlednosti a systematizace látky. Kánon se definitivnì prosazuje až v uèebnicové sociologii, zvláštì pak právì pod názvy jako „klasická teorie“ nebo „klasická sociologie“, které o svém tématu pojednávají prakticky výhradnì formou shrnutí a komentáøe. Teorie je rozèlenìna do nìkolika vývojových smìrù, k nimž jsou pøiøazeny jednotlivé postavy, problémy a nìkdy konkrétní ilustrace jejich øešení. Adekvátnost sociologických teorií pøitom byla tradiènì posuzována z hlediska logické soudržnosti a uspoøádanosti užívaných pojmù. Sociologická teorie pracuje s mnoha pojmy, jež se pokouší systematicky provázat a založit na nich teorii spoleènosti. Velká èást její produkce pøed takzvaným „postmoderním obratem“, který souhrnné pojmy odmítl, pøitom vycházela z pøedpokladu: Podaøí-li se nám uspoøádat a udržet pohromadì pojmy, jimiž zachycujeme sociální jevy, podaøí se nám uspoøádat a udržet pohromadì i spoleènost. Pregnantnì vyjádøeno, bez pokusù o uspoøádání pojmù by nebyla spoleènost, tedy pøinejmenším spoleènost v té podobì, v jaké ji pojímají sociologiètí teoretici, a bez pøepisù významù pojmù by nebyly dìjiny sociologie.

ÚVOD: PROMÌNY SOCIOLOGICKÉ TEORIE

11

Myšlenka pojmového schématu je zøetelnì pøítomná v klasické i moderní sociologické teorii. Mùžeme retrospektivnì mluvit o pojmovém profilu klasické i moderní sociologické teorie, o zakládající roli ideje pojmového schématu pro samotný koncept obecné teorie spoleènosti, jež byla v rámci sociologie hybatelem i cílem teoretické èinnosti jako takové. Sociologická teorie, a zejména teorie obecná, nebyla bez ideje pojmového schématu myslitelná, sociologické pojmy byly vytváøeny, uspoøádávány a sdružovány s ohledem na jejich logickou soudržnost uvnitø rozpínavého syntetického schématu, jehož adekvátnost byla znovu a znovu provìøována. Teorie se opírala o pojmy, o možnost ustavit pøehledné vztahy mezi nimi, rozpracovávala historicky zformované pojmové schéma a opakovanì øešila problém vztahu pojmù a reality. Pojmová analýza byla nezpochybòovaným pøedpokladem vìdecké práce i v prostoru zájmù sociologické teorie. Jak již bylo øeèeno, uèebnice a èítanky sociologické teorie si teoretizování o spoleènosti navykly rozèleòovat do tøí základních etap (klasická, moderní, souèasná). Klasickou sociologickou teorií se nejèastìji rozumí teorie (industriální) kapitalistické spoleènosti, zejména klíèové konceptualizace a interpretace pøechodu od preindustriálních evropských spoleèností ke spoleènostem kapitalistickým, jež ve svých analýzách vypracovali autoøi jako Karl Marx, Emile Durkheim, Max Weber, Georg Simmel, Ferdinand Tönnies èi Vilfredo Pareto. Jejich práce se sice z vìtší èásti nijak zvlášť nepøekrývají, a to ani koncepènì, ani konceptuálnì, pøesto u nich lze identifikovat sice volnì propojený, nicménì spoleèný referenèní rámec, jímž je právì tematizace pøechodu (a jeho vývojová logika) od jedné formy a typu spoleènosti k jiné. Práce sociologických klasikù rovnìž rozpracovaly pojmový rámec, teoretické a metodologické pøedpoklady a naèrtly základní interpretaèní nástroje, nároky a cíle. Pokusem o jejich syntézu, zpracování, rekonstrukci a transformaci byla Parsonsova ambiciózní práce The Structure of Social Action (1937), jež je dnes považována za zakládající dílo moderní sociologické teorie. Dominantní postavení Parsonsova strukturálního funkcionalismu v období kolem poloviny dvacátého století s sebou na relativnì dlouhé období pøineslo stabilizaci a precizní vymezení pøedmìtného okruhu a cílù sociologie. Ta také pøinejmenším na severoamerickém kontinentu a ve velké míøe i v západoevropských zemích prošla institucionální expanzí a v rámci spoleènosti zaèala hrát pomìrnì pøesnì vymezenou stabilizaèní roli. V období svého nejvìtšího rozmachu se sociologie pevnì držela pøedstavy objektivního a hodnotovì neutrálního vìdìní. Ideologická fáze vývoje byla pøipsána klasické sociologii, sociologie postklasická se mìla plnì

12


podøídit regulativním ideám vlastním pøírodním vìdám, zvláštì pak ideám kumulace vìdìní a odosobnìného zkoumání. Radikální rozchod s klasickou sociologickou tradicí však nebyl vnímán jako diskontinuita ve vývoji oboru, právì naopak. Jak byl Parsons pøesvìdèen: „skuteènou zakladatelskou práci vykonala generace z doby pøibližnì mezi lety 1890–1920. My patøíme ke druhé generaci, která již má k dispozici základy, na nichž mùže stavìt“ (1950, str. 4). V dobì po druhé svìtové válce sílilo pøesvìdèení, že sociologie dospìla do stadia „standardní“ nebo, jak by to nazval Thomas S. Kuhn (1962, èesky 1997), „normální“ vìdy a úspìšnì prochází fází „stabilizace“, jež umožòuje plynulou kumulaci vìdìní, a to prostøednictvím provìøených technik empirického zkoumání. Jak to vyjádøil Robert W. Friedrichs: „mezi lety 1945–70 byla anglo-americká sociologie oèividnì nejblíže dosažení statusu monoparadigmatické vìdy“ (1970, str. 23). Toto období, jež bylo pozdìji nazváno obdobím takzvaného „ortodoxního konsenzu“, kdy v akademických institucích britské a americké sociologie pøevládalo paradigma strukturálního funkcionalismu rozvinuté Talcottem Parsonsem a Robertem K. Mertonem, bylo vystøídáno obdobím takzvané „války škol“, jež postupnì narušilo dominantní postavení strukturálního funkcionalismu ze strany opozitních koncepcí (fenomenologická sociologie, hermeneutika, symbolický interakcionismus, etnometodologie, nemarxistická teorie konfliktu, kritická sociologie, reflexivní sociologie, strukturalismus, poststrukturalismus). V sedmdesátých letech minulého století zapoèal s odvratem od „ortodoxního konsenzu“ rovnìž proces, jehož výsledkem bylo pøenesení intelektuálního centra sociologie z USA do Evropy. Kritika smìøovaná vùèi „ortodoxnímu konsenzu“ kulminovala ve druhé polovinì šedesátých let a své radikální vyjádøení nalezla v knize Alvina W. Gouldnera The Coming Crisis of Western Sociology (1971). Ta odráží atmosféru zklamání a rozèarování nad stavem akademické profesionální vìdy a vznáší požadavky na nové zvažování otázek smyslu, úkolù a cílù sociální vìdy. „Vìk sociologie“ – vyhlášený Parsonsem (1959), podle nìhož sociologie mìla vystøídat psychologii a ekonomii na samém vrcholu sociálních vìd – se nepropojil s proklamacemi o „konci ideologie“ (Bell, 1960), sociální a politické problémy nebyly zredukovány na technické otázky, naopak, celá šedesátá léta minulého století jsou v sociologii plná teoretických a metodologických pochybností, profesionálové jsou plni deziluzí a aktivisté plni oèekávání. Zjednodušenì øeèeno, v šedesátých letech postupnì narùstají pochybnosti jak o profesní, tak i veøejné roli oboru jako takového, šíøí se pocit, že sociologie selhala morálnì i prakticky, což vede od takzvané


13

ideologické „války škol“ pøes následný pocit krize, jenž se odvíjí od chvíle, kdy se ukáže, že sociologie není s to dospìt ani k minimálnímu stupni konsenzu v otázce, jaký je její následnický program, až k pøesvìdèení, že se sociologie ocitla „ve slepé ulièce“. Fáze stabilizace po zmìnì, po revoluèním støetu protichùdných postojù, zkrátka nenastala. Všeobecnì se má za to, že nové možnosti, jež se objevily s rozkladem sociálnìvìdných ortodoxií, zùstaly nevyužity. V situaci, kdy docházelo k silnému odporu proti hegemonii profesionálního pozitivismu americké sociologie, pøicházela ke slovu od poèátku rozmanitìjší a vnitønì pluralizovaná evropská alternativa. Americká sociologie po druhé svìtové válce disponovala v porovnání s Evropou mnohem organizovanìjším akademickým systémem a byla cílenì profesionalizovanou akademickou disciplínou. Evropské verze sociologické teorie (pøinejmenším britská, nìmecká, francouzská) se ovšem tak razantnì od svých intelektuálních koøenù oddìlit nedokázaly a s filosofickou, historickou, estetickou èi politickovìdní produkcí byly v mnohem tìsnìjším kontaktu. Pøenesení centra do evropských zemí, deprofesionalizace sociální vìdy a zpochybnìní pozitivisticko-empirických koncepcí vìdy vedly k zásadní promìnì povahy sociologické teorie. Evropské formulace na jedné stranì rozšíøily pøedmìtný a tematický okruh, inovovaly pojmový rámec, pluralizovaly základní nástroje a nároky oboru, na stranì druhé ovšem též prohloubily fragmentaci žánru. Osmdesátá léta minulého století se v rámci sociologické teorie vyznaèovala na jedné stranì „návratem“ k velkým teoretickým pokusùm o syntézu dosavadní sociologické tradice, na stranì druhé „vzestupem“ takzvané „postmoderní rétoriky“. Systematické pokusy o odvrácení krize, do níž se sociologická teorie dostala díky rozštìpení na dva v podstatì protikladné a soupeøící pøístupy ke zkoumání sociální skuteènosti (strukturalismus a strukturální funkcionalismus na stranì jedné a hermeneutické a interpretativní pøístupy na stranì druhé), pøišly se svými vlastními návrhy, jak dostat sociologii ze „slepé ulièky“. Dialog s teoretickým pøístupem, jejž rozpracoval Talcott Parsons, obnovil takzvaný „návrat k velké teorii“, mezi jehož hlavní protagonisty jsou øazeni Jeffrey C. Alexander (zejména díky své ètyøsvazkové Teoretické logice v sociologii /1982, 1983/), Jürgen Habermas (Teorie komunikativního jednání /1981; angl. vyd. 1984, 1987/), Anthony Giddens (Strukturaèní teorie /1984/) a Niklas Luhmann (Sociální systémy /1984, angl. vyd. 1995/) a k nimž je zapotøebí pøipoèíst pøinejmenším ještì Pierra Bourdieu, Allaina Touraina, Richarda Müncha, Roye Bhaskara, Nicose Mouzelise, Margaret Archerovou èi Hanse Joase, kteøí

14


své „velké“ teorie vytvoøili vesmìs v osmdesátých letech (nebo na zaèátku devadesátých let) minulého století. I když se uvedení autoøi s východisky Parsonsova pøístupu v mnohém rozcházejí, zcela zøetelnì a vìdomì pøejímají nárok pøijít s obecnou teorií spoleènosti, jež nechce podat vyèerpávající vysvìtlení èi popis dílèích konkrétních èi empirických skuteèností sociálního života, nýbrž analytický výklad logiky vývoje spoleènosti (respektive sociálního systému) jako takové. Vzestup postmoderní rétoriky zase signalizoval odvrat od velkých teoretických systémù a pøedevším zásadní promìnu vnímání role, již má sociální vìdec spoleèensky naplòovat. Sociální problémy jsou vnímány z politické a morální perspektivy, vìdìní, jež má sociologie vytváøet, má pøedevším napomáhat veøejnosti orientovat se ve spoleènosti, v níž dochází k zásadním promìnám ve všech jejích konstitutivních sférách, v oblasti politiky, kultury, ekonomie, vìdy èi sociálních vztahù. To, co se oznaèuje jako postmoderní sociologická teorie a její specifický konceptuální profil, má pøitom nìkolik výrazných metateoretických pøedpokladù. Klíèový se zdá zejména obrat k jazyku, který zpochybòuje pøedstavy o možnosti pøímého pøístupu k realitì, pøedstavy o bezprostøedních významech skuteènosti i o možnosti pøímého zprostøedkování pravdivé skuteènosti o svìtì prostøednictvím stabilního, jistého, oèištìného vìdìní. Privilegovaným nástrojem konstruování svìta/svìtù je zejména jazyk, který pøebírá roli zprostøedkovatele; jazyk se stává médiem par excellence a jedinì jeho prostøednictvím dospíváme k porozumìní. Významy se utváøejí v jazykovém kontextu, viz napø. Wittgensteinovu (1998) a Winchovu (2004) teorii významu: jazykové hry, formy života a øízení se pravidly, Gadamerùv (1975) hermeneutický kruh, Garfinkelovu (1967) indexikalitu èi Derridùv (1993) dekonstruktivismus. Døívìjší (zejména pozitivismem ovlivnìné) koncepce pozorování jsou odmítány na základì pøesvìdèení, že každé pozorování je teoreticky nasycené, totiž „vždy již“ našimi lingvistickými a konceptuálními praktikami ovlivnìné: napø. Karl R. Popper (1976, 1994), Thomas S. Kuhn (1977, 1997), Nelson Goodman (1996), Paul K. Feyerabend (1985, 2001). Spolu s argumentem o „neurèitosti (jazykové) reference“, který naznaèil Ludwig Wittgenstein (1998), po nìm rozpracoval Willard V. O. Quine (1960, 1994) a k argumentaci o „nepøeložitelnosti a nesoumìøitelnosti“ významu dovedli Kuhn a Feyerabend, promìòuje obrat k jazyku hlavní teoretické a metodologické strategie filosofie vìdy. V rámci sociologické teorie se tyto inspirace propojily s podnìty sociálního konstruktivismu, jež rovnìž (specificky pro sociální svìt) rozvádìjí „teorii“, že jsou to samy teorie, které ustavují smysl, ba samu existenci so-


15

ciálního svìta. V otázce naší schopnosti konceptuálnì uchopit realitu je tento proud myšlení skeptický, a to nejen v pøípadì reality sociální, nýbrž i pøírodní. I pøírodní vìdci žijí v sociálnì, kulturnì, politicky, institucionálnì, paradigmaticky oddìlených svìtech a ani jejich žánr není ušetøen promìnlivosti okolního svìta. Ani jejich vlastní svìt není tak èistý a racionální, jak by se v porovnání se sociálními èi humanitními vìdami mohlo zdát (opìt Thomas S. Kuhn, radikálnìji Paul K. Feyerabend; pro interní svìt akademické vìdy Pierre Bourdieu /1988/). Podle sociálního konstruktivismu (v jeho programových vyhlášeních jako urèitého smìru) jsou vìdecké teorie sociální konstrukce a jistá oblast sociologie vìdy se pøímo zabývá empirickými analýzami sociální konstrukce vìdeckých faktù, které mají nejèastìji podobu etnografických studií laboratorního života (zejména Bruno Latour a Steve Woolgar /1979/). Zøetelnì se ukazuje, že žijeme a operujeme se spoustou pøedsudkù, které nám vnucují spoustu pøedpokladù, co vìda je a co by mìla být. Pozitivní tvrzení o pokroku, vìdìní a profesionální autonomii jsou rovnìž zproblematizována novými analýzami a rekonceptualizacemi vztahu vìdìní a moci. Vìdìní je v tìchto analýzách cílem a terèem moci, jejich vztah není vztahem nikterak pevným, naopak je zapotøebí jej neustále a znovu vyjednávat, definovat a zejména demaskovat. Význam a pravda závisejí a odvíjejí se od sociálních mocenských vztahù; co považujeme za pravdivé, skuteèné atp., je utváøeno sociálními kontexty, jazykovými, sociálními èi diskursivními praktikami. Cílem zkoumání se pøitom stává vysvìtlení a porozumìní procesùm, pomocí nichž se vytváøejí vìdecká, sociální èi kulturní pøesvìdèení, a to pomocí deskripce jednotlivých jazykových her, sociálních praktik a tradic – napø. Michel Foucault (1987, 1994, 1996, 2002) a jeho archeologie vìdìní, genealogie, „deskripce diskursivních faktù“ a pojem „disciplinární moci“; Richard Rorty (1992, 2000) a jeho radikální dekonstrukce ideje reprezentace, popis, který má pøijít namísto vysvìtlení, normativní relativismus; Steven Seidman (1991, 1994) a jeho odkrývání „umìlých omezení“; Sandra Hardingová (1986) a „standpoint theory“ s její kritikou dominantních diskursù. Množství toho, co je považováno za sociálnì konstruované, se v souèasnosti dramaticky zvìtšuje a zkonstruovanost je èasto chápána spíše v metaforickém smyslu: gender, tøída, rasa, stát, zloèinnost, sexualita, racionalita, pokrok, emoce, láska, normalita, perverze, nemoc, to vše je dnes analyzováno jako sociální konstrukce. Ale i oceán, deprese èi bicykl. Tradièní metodologické a teoretické pretence sociální vìdy jsou od základu zneváženy; prezentovat jakékoli zjištìní jako vìdecké, pøicházet s nárokem

16

SOUDOBÁ SOCIOLOGICKÁ TEORIE :

na zobecnitelnost vysvìtlení, obhajovat nároky vìdecké pravdivosti, to vše je bráno jako (pøinejmenším) krajnì podezøelé úsilí, èastìji však pøímo jako arogantní rétorika. Teoretické formy obecnì (z perspektivy radikálního interpretativismu a sociálního konstruktivismu) stojí pøed problémem proklamované kontextuality, indexikality veškerého vìdìní, když se transkontextuální obecná pravda a její možnost rozkládá a naráží na lokální, perspektivní vìdìní jistým zpùsobem situovaných aktérù. Takzvaný „postmoderní obrat“ odmítá obecnou pravdu a univerzální morálku, historické a ideologické nároky normativních perspektiv; ty jsou podle postmoderních teoretikù neoddìlitelnì spjaté s vytváøením „metapøíbìhù“ (Lyotard, 1993), pøekraèujících individuální perspektivy aktérù. Odmítnutí stávající situace a dekonstruktivní požadavky ve vztahu k odmítané minulosti nejsou, jak bylo bìžné v klasické a moderní sociologické teorii, doplnìny rekonstruktivními požadavky vztaženými k oèekávanému budoucímu stavu. Dùsledná dekonstrukce tradièní ideje teorie a teoreticky založeného sociálního zkoumání v podání postmodernistù hrozí úplným vyprázdnìním jakéhokoli explanaèního úsilí, jelikož nenabízí (a programovì nabízet nechce) prakticky žádnou alternativu k odmítaným koncepcím sociálnìvìdního vysvìtlení, žádnou teorii nebo metodiku explanace (kromì preferování popisu a interpretace). Sociální vìdì tak hrozí, že se stane jen dalším „urèitým zpùsobem psaní“, který pøedem znemožòuje jakýkoli zpùsob kriteriálního posuzování, rozlišování mezi „psaním dobrým a špatným“ (Rorty, 1982). Také „rétorický obrat“, který se v sociálních a humanitních vìdách odehrál v osmdesátých letech minulého století (viz Brown, 1987, 1989, 1990; Simons /ed./, 1990), vyšel z metafory vìdecké a sociální skuteènosti coby rétorické konstrukce a naznaèil, že sociologická argumentace je vyprávìní jako každé jiné, tudíž je zbyteèné a marné podøizovat je rigidním požadavkùm. Kritéria logické adekvátnosti a empirické reference, jež dosud byla privilegovanými nástroji sociologického popisu a vysvìtlení, jsou coby rétorické konstrukce hrou na ovládnutí skuteènosti. Pøestože by bylo unáhlené tvrdit, že „postmoderní“ teorie je dnes uzavøenou kapitolou dìjin myšlení, souèasný vývoj v lecèems naznaèuje, že tradièní zájmy sociologické teorie ještì neøekly své poslední slovo, byť byly postmoderní rétorikou odhaleny jako pomýlené. Pøinejmenším v základním rozvrhu mùžeme v jejím rámci identifikovat nìkolik dlouhodobìjších projektù, jimiž se sociologové-teoretici stále zabývají. Charles Camic a Neil Gross (1998, str. 453) rozeznávají osm aktivních a relativnì oddìlených (tøebaže samozøejmì, jak už to u dìlby práce v sociologii bývá, vzájemnì provázaných) intelektuálních projektù:


l l l l l l l l

17

konstrukce obecných nástrojù pro využití v empirické analýze, syntéza rozlièných teoretických pøístupù, zdokonalení teoretických výzkumných programù, dialog mezi rozliènými teoretickými pøístupy, rozšíøení/rekonstrukce souèasných teoretických pøístupù, práce s minulými teoretickými ideami, diagnóza souèasných sociálních podmínek, rozklad sociologické teorie.

Camic a Gross (1998, str. 454) dokládají, že ani v souèasných køehkých a nestabilních podmínkách se rozhodnì nepotýkáme s „nedostatkem èlánkù, monografií, uèebnic a editovaných výborù analyzujících souèasný vývoj v oblasti teorie…“ My jsme se v našem textu rozhodli zvolit osvìdèený zpùsob, jak pøedstavit vývoj pováleèné sociologické teorie. Vybrali jsme více než dvì desítky sociologù, jejichž místo v kánonu sociologické teorie je dnes nezpochybnitelné. Protože jsme mìli k dispozici omezený prostor, byli jsme nuceni rezignovat na vyèerpávající výklad jejich díla a pøijali jsme za svùj mnohem skromnìjší cíl pøedstavit jejich hlavní myšlenky a ukázat, èím nejvíce obohatili èasto nejednoznaènì vymezený prostor systematického uvažování o spoleènosti. Tento text tedy nabízí struèné profily nejvýznamnìjších sociologù druhé poloviny dvacátého století, jejich klíèové teorie, myšlenky a pojmy. Pøedpokládali jsme ètenáøe, který chce získat vstupní nahlédnutí do produkce soudobé sociologické teorie, základní orientaci a pøedporozumìní, jež v nejlepším pøípadì bude motivovat a snad i usnadní èetbu primární literatury, která vždy zùstane mnohem lepší ukázkou (sociologické) teorie v provozu než sebelépe napsaná uèebnice. Cílem našeho textu tedy není teoretizování o spoleènosti jako takové, nýbrž zcela jistì neúplné a mnohé opomíjející pojednání o vybraných teoriích a teoreticích, kteøí sociologické myšlení postavili na nohy a drží pøi životì.

Èást I. Léta hledání a úsilí o dosažení shody (1945–1968) Pro období po druhé svìtové válce bylo pøíznaèné úsilí o vytvoøení sjednocené teorie spoleènosti, jež by umožnila udržet sociologii jako obor – který se vydával všemi možnými smìry – pohromadì. V plánu bylo rovnìž zajištìní kontinuity teoretické a empirické práce ve smyslu: Bez dobré teorie nemùžeme realizovat dobrý výzkum. Jak je i z našeho výbìru autorù zøejmé, dominantní v tomto období byl zejména akademický, výzkumný a výukový model americké sociologie, který však stál pøedevším na evropské myšlenkové tradici, již ameriètí sociologové specificky interpretovali pro své tradiènì silné empirické zájmy. Skuteènost, že dnes mùžeme o sociologické teorii mluvit jako o do znaèné míry autonomním a ohranièeném podoboru sociologie, je v retrospektivních výkladech chápána pøedevším jako dùsledek bezprecedentní institucionální expanze sociologie, k níž došlo v letech 1945–1968. Dnes víme, že tato expanze umožnila vnitøní diferenciaci sociologie, užší oborovou specializaci i specializovanìjší dìlbu práce. Zpùsobila rovnìž – zejména díky znaènému nárùstu poètu studentù a profesních sociologù – rozšíøení potenciálního publika pro sociologickou teorii, zvýšení zájmu o otázky teoretického a obecnì metodologického zajištìní, o problémy spojené s možnostmi a omezeními sociologické argumentace nebo s rolí sociologie ve vztahu k veøejnosti. Zpìtnì je tato institucionální expanze pøedstavována jako „zlatý vìk“ sociologie, jako doba, bìhem níž sociologie „vyzrávala“ do podoby pøísné vìdy. Role sociologické teorie v uvedeném procesu byla nezastupitelná. Jejím vlastním vytyèeným úkolem bylo pøekonat „rozštìpení oboru do válèících škol myšlení“ (Parsons, 1954, str. 223), sjednotit oborový základ a zajistit kontinuitu teoretické a empirické práce. Talcott Parsons, dùsledný

Èást I. Léta hledání a úsilí o dosažení shody (1945–1968)

20

ÈÁST I. LÉTA HLEDÁNÍ A ÚSILÍ O DOSAŽENÍ SHODY (1945–1968)

a systematický obhájce konceptu obecné, analytické a systematické teorie, si byl, podobnì jako jeho vášnivý kritik Charles Wright Mills, vìdom rostoucího zájmu o sociologii a zcela vážnì upozoròoval na historickou možnost sociologie odsunout ekonomii a psychologii z jejich privilegovaného postavení v širším celku sociálních vìd. V roce 1959 ve své zprávì o stavu sociologie optimisticky oznámil: „Snad mùžeme øíci, že ideologicky vzato, zaèíná pøicházet éra ‚sociologie‘, jež støídá éru ‚ekonomie‘ a z pozdìjší doby éru ‚psychologie‘.“ (1959, str. 553). „Zlatý vìk“ sociologie však nemìl pøíliš dlouhé trvání. Již na konci padesátých let se zaèala ozývat kritika chápání sociologie jako profesionální disciplíny. Obor se ve své snaze o „zvìdeètìní“ stále více uzavíral sám do sebe a nebyl s to reagovat na veøejné a sociální problémy, jimž èelila stále více generaènì i ideovì rozpolcená spoleènost. Z hlediska stability svého oborového základu byla sociologie také zcela zøetelnì nepøipravena na pøicházející útok, jenž se ohlašoval v excitovaném intelektuálním a morálním vzepìtí, k nìmuž došlo na konci šedesátých let minulého století. Sjednocení teorie a praxe, jež bylo hlavním cílem pováleèné generace sociologù, se realizovat nepodaøilo a chybìjící konsenzus v otázce základních nástrojù, úkolù a cílù vystupòoval nesoulad ve výchozím chápaní pøedpokladù sociologického myšlení. Profesionální sociologie se zamìøovala na vìtšinovou spoleènost, novì aktivizovaná morální a sociální kritika odkryla tento dùraz jako konformismus a konzervativismus zpronevìøující se myšlenkám emancipace od sociálního útlaku, liberalizace a spravedlnosti, jež se mìly stát hlavním stimulem pro obnovu ideami hodnotovì neutrálního profesionalismu spoutané sociologické imaginace.

doc. PhDr. Jiøí Šubrt, CSc., PhDr. Jan Balon, Ph.D. SOUDOBÁ SOCIOLOGICKÁ TEORIE

Recommend Documents