Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo. Přednáška NS II 9b: Ekonomika, Standardy, přednesená v rámci předmětu NS II. Anotace:

Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo Přednáška NS II‐9b: Ekonomika, Standardy, přednesená 19.4. 2013 v rámci předmětu NS II.

Pokud se máme zabývat vlivem standardů na formování bytové stavby, je třeba ujasnit si jejich závaznost a naléhavost. Jako první otázka přichází historie takových zásad.

Anotace:

Vliv ekonomické efektivity na formování obytných staveb, obsaditelnost bytu, standardy, potenciál prostoru pro bydlení. Integrace jednotlivých systémů (bydlení, práce, obchod, parkování atd.) do struktury bytových staveb. Fakta ze sčítání lidu, bytů a domů 2011. Nezkrácená verze (přednesena byla verze mírně zkrácená). *

Revidováno 1. 12. 2013.

Stránka ‐ 1 ‐

Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo Přednáška NS III: Požadavky OTP a kompozice budov Stránka ‐ 2 ‐

V druhé části přednášky se soustředíme na ekonomii bydlení a jeho standardy.

Základním prvkem je zastavěnost. U nás je numerické vyjádření této charakteristiky nazýváno koeficient zastavěných ploch [ KZP ], v angličtině je užíván termín „site coverage“.

Pro celkovou ekonomii je základní urbanistická ekonomie. Cena pozemku se projevuje ne nepodstatnou měrou v konečné ceně bytu, a výrazně se u ní projevuje i „cena peněz“, úroky z půjčky, a to i proto, že pozemek bývá zakoupen nejdříve. Již za první republiky byla zátěž cenou pozemku chápána staviteli jako překážka stavebního ruchu, jak se tenkrát říkalo, a časopis Stavitelské listy se často rozhořčuje nad „pozemkovou lichvou“.

Koeficient představuje podíl zastavěné plochy budovami na celkové ploše pozemku, z definice nabývá hodnot mezi 0,00 ‐ 1,00. V našich podmínkách je častěji užívá koeficient zeleně [ KZ ], jeho hodnota představuje velmi zhruba 2/3 hodnoty (1 – KZP). V podstatě je koeficient zeleně podstatně přísnější než koeficient zastavěných ploch, protože výrazně omezuje jiné než zelené plochy, ale i např. stavby, nebo jejich části v podzemí mimo půdorys hlavní budovy, (s tím že střešní zeleň se dle tloušťky vrstvy zeminy započítává od 10%, tloušťka cca 0,3 m, do 50%, tloušťka 1,5m a více, skutečné plochy) a tím zmenšuje výpočtovou plochu nezastavěných částí pozemku.

Abychom poznali mechanismu, jak cena pozemku ovlivňuje konečnou cenu bytu, musíme se vrátit k tomu, jak územní plán ovlivňuje formování budov.

Stránka ‐ 3 ‐


Sama zastavěnost nevypovídá nic o intenzitě zástavby a tom jak zatěžuje území nejen exhalacemi, odpady a splaškovými vodami, ale i požadavky na zásobování vodou, energiemi a na dopravní kapacity. Charakteristika, o kterou jde je hustota zástavby „density“ u nás uváděná v obyvatelích na hektar [ob/ha], další možnost je v bytech na hektar [units/ha].

Poměr celkové plochy bytů „netto“ a podlažní plochy „brutto“ je cca 75 %. Konkrétní hodnota při malých bytech může klesnout až k 70%, při velkých bytech ve schodišťovém domě se může výjimečně blížit k 80%.

Objektivnějším ukazatelem je proto, i pro jiné než bytové funkce, míra využití plochy pozemku, u nás koeficient podlažních ploch [ KPP ], v angličtině „plot ratio, floor area ratio“. Jde o podíl podlažních, „zastavěných ploch“, všech nadzemních podlaží k ploše pozemku. Koeficient může nabývat hodnot i větších než 1,0, výjimečně než 2,0.

Stránka ‐ 5 ‐


Nyní se můžeme krátce podívat na to, jak se tvoří cena bytu a tím základní prvek ekonomie bydlení.

Cena bytu se skládá z ceny pozemku, ceny vlastní budovy s byty, ceny úprav okolí s terénními a parkovými úpravami, komunikacemi a inženýrskými sítěmi. Dále cena obsahuje honoráře a odměny za projekční, inženýrskou a realitní činnost. Konečně obsahuje cena marži, to je vlastní náklady developera a jeho zisk. K cenám se kromě daně z přidané hodnoty, ke které nebudeme pro zjednodušení zvlášť přihlížet ale i úroky z půjček, tzv. cenu peněz, které nejde při výpočtu zanedbat.

Stránka ‐ 7 ‐

Zajímavý je vliv míry využití pozemku daná koeficientem podlažních ploch. Nepřímou úměrnost mezi cenou pozemku a koeficientem podlažních ploch – KPP ukazuje následující tabulka.

Platí zde nepřímá úměra, zvýšení koeficientu podlažních ploch KPP má stejný efekt jako úměrné snížení ceny pozemku. Tento efekt se projevuje zvýšenou ekonomickou efektivitou. Obdobně zvýšení ceny pozemku má obdobný efekt jako snížení KPP a projevuje se sníženou ekonomickou efektivitou.


Tabulka v příkladu ukazuje, jak posun hodnoty od referenční 1,0 odpovídá zvýšení či snížení ceny za m2 pozemku. Zejména snižování hodnoty KPP pod 1,0 odpovídá výraznému zvýšení ceny pozemku až na několikanásobek. To způsobuje, že v praxi není KPP investory chápán jako horní hranice, ale hodnota, kterou je nutné naplnit.

Všechny položky jsou navýšeny o úroky z půjček, cenu peněz, odpovídající krátké době realizace záměru. Všechny ceny jsou řádově blízké skutečnosti. Zajímavý je vliv ceny pozemku, který kolísá od 5%, častěji ale od 15% do 30% s celkové ceny bytu, a tím výrazně cenu bytu ovlivňuje.

Vliv ceny pozemku je navýšen poměrem podlažní plochy budovy a celkové plochy bytu, poměr brutto / netto, který navyšuje vliv ceny pozemku cca o jednu třetinu, přesně o poměr brutto / netto v našem příkladu z 2 250 Kč/ m2 na 3 000 Kč/m2.

Cena bytu o ploše 62,5 m2 (odpovídající pro představu ploše ateliéru v budově fakulty) představuje medián, nejčastěji stavěný byt, přístupný za cca ¾ jednoho průměrného čistého příjmu v rodině. Byt, jak ukážeme dále nepříliš perspektivní pro rodinu má cenu, pohybující se podle ceny pozemku:

Vliv ceny pozemku na konečnou cenu bytu je orientačně popsán dále.

Stránka ‐ 9 ‐

62,5 m2 * 40 000 Kč = 2 500 000 Kč


Urbanistickou ekonomii může vylepšit integrace bydlení s jinými, komerčně výnosnějšími funkcemi. Funkce bydlení se nevyskytuje v budovách osaměle, častá je kombinace, integrace, s jinými funkcemi ať souvisejícími s bydlením, to je v současnosti zejména odstavování vozidel v garážích, nebo nesouvisející. U nesouvisejících funkcí platí hlavní hledisko pro integraci její možnost, to je zejména nerušení bydlení. To lze dosáhnout integrováním s nerušícími funkcemi nebo opatřeními, které rušení omezí či eliminuje.

Zároveň je na obou příkladech zřejmé, že bytová část musí mít opět zvláštní vstup, nejlépe izolovaný od ruchu před prostory hlavní funkce. Byt slouží i jako rezerva pro rozšíření hlavní funkce při rozvoji.

Základní integrace může proběhnout i u rodinných domů. Integrace garáže je elementární problém, který je běžnou součástí současného návrhu rodinného domu. Zajímavější je integrace jiné funkce do rodinného domu. Příklad domu s ordinací lékaře od B. Rozehnala ukazuje nutnost oddělení takového provozu, v tomto případě i z hygienických důvodů, od provozu domu. Další příklady ať zastoupení fy Tatra od J. Fragnera i dům s obchodem od B. Rozehnala ukazují dům, který rozsahem integrované funkce přestává být stavbou pro bydlení, ale složka bydlení přispívá k jeho výrazu, který posiluje a dává budově výtvarný smysl.

Stránka ‐ 11 ‐

Častá je integrace i u bytových domů. Základní je umisťování garáží v podzemních podlažích. Toto umístění garáží, z urbanistického hlediska jistě pozitivní přináší řadu koordinačních komplikací, konstrukční moduly pro parkování nebývají optimální pro navrhování bytů, změna konstrukce mezi garážemi a zbývající částí domu je poměrně náročná a komunikace probíhající z obytných podlaží nejsou často vhodně umístěny z hlediska garáží.


Zajímavé je i umístění dalších funkcí v bytovém domě. Dům na Koněvově ulici od P. Hniličky ukazuje vhodné vložení obchodních prostor mezi garáže a obytná podlaží, zde nevzniká při použití skeletové konstrukce žádný modulový problém.

Myšlenku terasového domu, tentokrát s vnitřním prostorem vyplněným garážemi, se stal hlavní ideou projektu „Wohnhügel“ obytného pahorku od R. Freye, H. Schrödra a C. Schmidta realizovaný ve Stuttgartu, Neugeroeutu.

Obdobně dům v Ukrajinské ulici integrující mezi garáže a obytná podlaží dvě podlaží administrativy ukazuje, že tato integrace, s výjimkou zvýšené konstrukční výšky nemusí výrazně ovlivnit ani fasádu budovy.

Zajímavou modifikací ukazující další možnou integraci je překrytí velkého parkoviště kobercem terasovitě řazených atriových bytů od B. Ingelse v Kodani v Dánsku. Zde opět převažuje nebytová funkce. Jeden z velmi zajímavých příkladů představuje dům v Rue de Amireaux v Paříži od H. Sauvage, který svým terasovým tvarem uvolňuje a rozšiřuje prostor pod dvorem a tím umožňuje umístění veřejného bazénu běžných rozměrů.

Stránka ‐ 13 ‐

Myšlenka umístění bytů na objekty jiného určení je vhodným postupem integračně zobytnit jinak neobývané části měst. Bohužel ne vždy se to podaří, integrace tohoto typu je složitě investičně ohodnotitelná. Pokud developer není schopen tyto vzájemně kolizní vazby a závislosti vyhodnotit většinou od této inspirativní a pozitivní myšlenky odstoupí.


Bytová funkce nemusí být integrována pouze s parkováním, zajímavě je užití bytových domů jako překryvu dopravních staveb. Zde je nutné vyřešit obtěžování, zejména u partií budov v blízkosti vjezdu

Ještě složitější integraci představuje komplex Bonaventura v Montrealu v Kanadě, který obsahuje nádraží, dálnici, autobusové nádraží, obchody, hotel a v nejvyšších patrech i bydlení. Konec padesátých a šedesátá léta 20. století přinesla myšlenku přenést bydlení do úrovně nad stávající zástavbou či jinými městskými plochami.

komunikace do objektu, bytů hlukem a exhalacemi. Zajímavou a velkorysou stavbu představuje zakrytí městské dálnice obytnými budovami, ve spodní části tvořícími obytný pahorek. Z řezu je patrné, jak složitý problém je umístění dálnice do budovy, tvoří nezávislý tunel na mostní konstrukci úplně oddělený od konstrukce bytového domu z důvodů požárních i přenosu vibrací. Dům je dlouhý 600 m a tak se ve většině délky hlukové a exhalační problémy eliminují.

Myšlenkou se zabývali ideově Y. Friemann a japonští minimalisté, u nás pak liberecký SIAL a zejména, a to velmi konkrétně, K. Prager se svými superstrukturami.

Stránka ‐ 15 ‐


V současnosti se objevuje stejná myšlenka u B. Tschumi v projektu pro Peking nebo Koolhaas v projektu pro Singapurore, který se patrně bude realizovat.

Již od teoretického ustanovení zásad mrakodrapů, které formuloval na konci 19. století L. Sullivan při přestavbě Chicaga v USA po velkém požáru, jsou mrakodrapy zpravidla vždy integrovanými budovami zónovanými po výšce s případnou bytovou funkcí v nejvyšších podlažích. Z Chicaga jsou i známé mrakodrapy Marina City od B. Goldberga. Kruhové budovy mají v dolní čtvrtině garáže se spirálovou rampou, nad nimi pak obytná podlaží se segmentovými byty.

Větší míru integrace ukazují další mrakodrapy z New Yorku, USA. První příklad Trump Tower od D. Scutta integruje do mrakodrapu s administrativou, hotelem a byty do prvních čtyř podlaží nákupní středisko s vícepodlažní halou s můstky a vodopádem na stěně, provedené v příliš opulentním stylu.

Rovněž další Chicagská stavba John Hancock Centre od SOM, které bylo s výškou 344 m několik let mezi nejvyššími stavbami světa, integruje více funkcí. Největší podíl mají administrativa ve spodní díky

Další realizace Beekmann Tower od F. O. Gehry integruje do podnože obytného mrakodrapu s hotelem a malou nemocnicí i školu.

lichoběžníkovému řezu rozlehlejší části a obytná funkce umístěná ve vyšší štíhlejší části, kde umožňuje menší hloubka budovy lépe rozvinout bytovou dispozici. I zde se na fasádě projevuje obytná část nižší konstrukční výškou oproti části administrativní.

Stránka ‐ 17 ‐

Integrace je vhodná nejen z hlediska zvyšování pestrosti ve městě, ale i pro ekonomii budovy, která může být odolnější vůči turbulencím v jednotlivých segmentech realitního trhu.


Základní ekonomické úvahy domácností se odvíjejí od kombinace nákladů na pořízení a udržování obydlí a jeho užitnosti.

Do třicátých let 20. století bylo běžné navrhovat byty s místnostmi, které umožňovaly obecné užívání, o statně i v plánech pro stavební povolení z té doby jsou běžné popisy jako místností „pokoj“ bez dalšího určení. Pro takové místnosti i koncept bytu zavádí H. Hertzberger termín polyvalentní, tj. s mnoha vazbami. Jsou míněny vazby mezi místností, prostorem pro bydlení, a činnostmi, jako soubory úkonů a konání, které se při bydlení konají se stejným vybavením a ve stejném místě.

Pro vnímání bytu jsou zásadní charakteristiky prostoru pro bydlení jako tvar prostoru, výška stropu, velikost oken a množství denního světla, jas umělého osvětlení, barva interiéru, oddělení od ostatních prostorů příčkami či lehkými závěsy apod. a nábytek v místnosti. Mnoho z těchto faktorů je podmíněno základní vlastností prostoru, jeho plošnou výměrou. Ta podmiňuje možnost tvarování, možnost rozmístění nábytku tím pocit ale i objektivní charakteristiky osvětlení. Z plochy obytného prostoru je význačnější plocha obytná tj. plocha obytných místností a případné prostory pro rodinné stolování v kuchyni či hale.

Stránka ‐ 19 ‐

Teprve třicátá léta přinesla myšlenku přizpůsobení místností jejich účelu, který byl jasně deklarován. Místnosti jsou tedy, oproti tradiční polyvalentnosti holovalentní, s jednou vzájemně jednoznačnou vazbou, monovalentní, s jednou vazbou mezi činností a prostorem, či oligovalentní, s několika konkrétními vazbami mezi místností a činnostmi. Takový koncept bytu můžeme nazvat monovalentní.


Přesto i v monovalentním konceptu bytu musí zůstat jedna polyvalentní místnost, jmenovaná obývací pokoj, uvolňující pouta suché teorie, svazující konkrétní činnosti a předem určené místnosti, skutečnému životu a jeho nepředpokládanému i nepředpokládatelnému nároku na užívání.

Není divu, podobnou základní tendenci mají i komerční podklady pro projektování velké německé investiční společnosti Bayerischehausbau, BHB, pro komerční bytovou výstavbu. Tyto podklady jsou vedeny v pojetí, kterého dosáhla naše norma Obytné budovy v roce 2004, tj. zohlednění počtu obytných místností, nikoli počtu obyvatel.

Tuto myšlenku směřující i do oblasti sociálního bydlení řešily kongresy CIAM a u nás pak J. Kroha ve svém „Sociologickém fragmentu“.

Porovnáním jednotlivých podkladů vynikne určitá závislost, která je obsahem další části přednášky.

Monovalentní koncept se stal ve 20. století vůdčím pro jeho jasnou představitelnost a modifikovatelnost. Je svázán i s myšlenkou standardní běžně, či spíše průměrné, rodiny, pro kterou se bydlení navrhuje.

Kategorie bytu de ČSN je totožná s počtem obyvatel, dále vychází ze standardní rodiny, rodičovský pár a děti, uvažované jako nedospělé.

Celá tato koncepce je dítětem levicových snah architektů spojených v meziválečném CIAM, využívajících takové zploštění pro zajištění „sociální spravedlnosti“ při bydlení. Více v první části přednášky s tématem předpisů a jejich vlivu na tvorbu bytových staveb. Do 60. let 20. století se vytvořila celá komplexní teorie, která přiřazovala určité místnosti a jejich velikosti konkrétnímu počtu obyvatel, tzn., že se byty dle obsazenosti, spíše je vhodné mluvit o obsaditelnosti, rozdělovaly do velikostních stupňů nazvaných u nás velikostní kategorie (I – VIII). Takový přístup, v západní Evropě použitý zejména pro sociální bydlení, například v dokumentu tzv. „Kolínských doporučení“, KD, ze 70. let 20. století. V 80. letech 20. století došlo k rozlišení tzv. dělených sudých kategorií, pro možnost odděleného spaní dospívajících dětí různého pohlaví, ale pouze jako doplněk, nikoli princip.

O to více vyhovoval rovnostářské společnosti, která u nás nastoupila po únoru 1948 a tak se stal základem norem, ČSN, a tzv. technicko hospodářských ukazatelů, THÚ, od šedesátých let. Současná norma Obytné budovy, přes zásadní posun od plánovacího podkladu jako předpisu k pouhému doporučení minim, zachovává výrazné prvky monovalentního konceptu bytu. Stránka ‐ 21 ‐


Definice kategorie přináší problémy již při statickém posuzování rodiny (v okamžitém časovém snímku), bez zohlednění života rodiny.

A pro 5 osob je situace ještě výraznější:

Následující obrázky ukazují možné statické modely rodiny pro 1 až 4 osoby:

Matematická kombinace ale neodpovídá skutečnému životu podobně jako standardní rodina.

Je zřejmé, že standardní párová rodina s dětmi představuje menšinu možností daných pouhou kombinací osob.

Stránka ‐ 23 ‐


Sčítání lidu bytů a domů 2011 (SLBD11) poskytuje reálné podklady pro naše další úvahy. Zásadní je praktická třetina hospodařících domácností o pouhém jednom členu. Standardní párová rodina s nezaopatřenými dětmi představuje přibližně jednu pětinu domácností a neúplná rodina s nezaopatřenými dětmi jednu patnáctinu domácností.

Následující tabulka ukazuje, že s velikostí nestoupá úměrně obsazenost bytu. Ta se průměrně pohybuje od 1,5 obyvatele na byt u bytů do 20, resp. 30 m2, po 2,5 osoby u bytu přes 140 m2. Obsaditelnost stoupá poměrně lineárně v celém intervalu. Z analýzy těchto čísel vyplývá, že model faktoru plochy koreluje dostatečně se skutečností v rozsahu od 2, byty s faktorem 1 mají zásadně nízký standard nezohledňující ČSN, do 6 ‐7, kdy se plocha zvětšuje na více než dvojnásobek ploch odpovídajících minimům vyplývajících z ČSN. Je zajímavé, že s velikostí plochy bytu stoupá plošný standard, při skutečném průměrném užívání bytu, od nízkého až k exkluzivnímu a to dost rovnoměrně. Je nutné si uvědomit vlastnosti průměru: 3 obyvatele v bytě kompenzují 2 obyvatelé, 4 obyvatele 1 obyvatel, ale 5 – 6 obyvatel v jednom bytě kompenzují přibližně 2 byty s 1 obyvatelem. 7 obyvatel v bytě 3 byty s 1 obyvatelem, 8‐9 obyvatel v bytě pak 4 byty s 1 obyvatelem. Z toho plyne, že podbydlenost je ještě vyšší než se zdá z údajů průměru. Zde se projevuje to, že bydlení není jen uspokojování fyzických či psychických potřeb, ale souvisí i s pocity sebeuspokojení a naplnění života.

Celkem tedy představují rodiny zařaditelné do standardního modelu pouze necelé tři pětiny domácností. Předešlé úvahy se opírají o okamžitý snímek, a to jak při tvorbě modelu kategorie dle ČSN, kombinačního rozboru i SLBD11.

Stránka ‐ 25 ‐

U menších bytů s plošným standardem nízkým jde pouze o uspokojení potřeby bydlet s požadavky na základní funkčnost. U bytů standardu základního pak přistupuje i potřeba jisté míry pohodlí případně i potřeby reprezentace. Naopak u bytů s velmi vysokým a exkluzivním plošným standardem jde zjevně o podobný fenomén jako je vztah zejména žen k oblečení, kde se jistá funkčnost předpokládá, ale rozhodující je potvrzení či zvýšení společenského statutu a sebevědomí.


Dynamiku domácností je třeba zohlednit při návrzích bytů s větší opakovatelnosti. Nevhodná struktury místností při nedosídlení bytu přináší menší užitnost např. nevyužíváním plochy, jde o neekonomické užívání bez obtěžování obyvatel. Horší případ nastává při přelidněnosti bytu, kdy může docházet ke zjevnému nepohodlí, jak vyplývá opět z SLBD11.

To že rozhodování při pořízení i pronájmu bytu není jen potřeba poměrně pohodlného bydlení, ale i otázky zvýšené pohody, i luxusu a podnícení sebevědomí a konečně i potřeba sociální prezentace, ukazují výsledky sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011 (SLDB11).

Návrh by měl tento stav předvídat a zohlednit.

Stránka ‐ 27 ‐


Následující tbulka prokazuje podíly obsazenosti bytů podle počtu obytných místností větších než 8m2. Tabulka podkládá několik závěrů:

Z grafu, přes jeho jednoduchost, vyplývají zásadní závěry o strategii přístupu k bydlení: Strategie nouze ‐ MISERÁLNÍ: Byty s počtem obyvatel vyšším než je dvojnásobek počtu obytných místností nejsou příliš četné, dle SLBD2011 jde o cca 2 %, ale pro jejich nízký standard užívání předstvují specifický a zásadní problém. Oproti ostatním strategiím, přesto to znamená, jde o každý 20 byt v bytových domech. V předchozí tabulce HLUBOKÁ,

je

nouze podle VELMI HLUBOKÁ.

stupně

označena:

Jako mělkou nouzi lze označit stav, kdy připadají právě dva obyvatelé na každou obytnou místnost, tento stav může nastat i v běžném životě.

Byty s intopickým rozhodováním o přiměřenosti nejsou příliš četné, ale pro jejich nízký standard užívání předstvují specifický problém. Naopak cca třetina bytů s rozhodování o přiměřenosti statutární prokazuje, že takové byty nemohou být navrhovány pouze podle bývaké kategorie dle ČSN a koncepce monovalentní, přiměřené jsou variabilní polyvalentní či flexibilní řešení při individuálním návrhu.

Jako hlubokou nouzi lze popsat stav, kdy připadají více než dva obyvatelé na jednu obytnou místnost a méně než tři obyvatelé na jednu obytnou místnost. Jako velmi hlubokou nouzi lze popsat stav, kdy připadají tři a více obyvatel na jednu obytnou místnost. Rozvaha o způsobu bydlení v nouzi se týká zejména i bytů se třemi obytnými místnostmi tj. s faktorem plochy max. 6, jde ale o nejnižší stupeň nouzového užívání. Výraznější problémy jsou pak u bytů se dvěma, a nejvíce s jednou, obytnými místnostmi. Z této strategie lze částečně vyčlenit následující.

Stránka ‐ 29 ‐


Strategie nepohodlí – INOPICKÁ:

Strategie pohodlí ‐ HABILITÁLNÍ:

V předchozí tabulce je označeno ORANŽOVĚ.

Jako mělké nepohodlí lze označit stav, kdy připadají právě dva obyvatelé na každou obytnou místnost, dle SLDB2011 jde o cca 3% bytů, tento stav může nastat i v běžném životě, a často trvá krátce, zejména po narození dítěte. Při

delším trvání MĚLKÉ NOUZE.

přechází

do

chronické

situace

Podíl mezi mělkou nouzí a nepohodlím lze těžko rozlišit, vzhledem k tomu, že období nechronické trvá pouze několik let, je praktické přičlenit i inopickou strategii k strategii miserální jako její první stupeň.

Největší podíl bytů má o jednu obytnou místnost více než je počet obyvatel. Dle SLDB11 představuje cca 37 % podíl bytů užívaných dle strategie pohodlí, tedy podíl nejvyšší. V předchozí tabulce je označeno

ZELENĚ.

Strategie pohodlí se týká bytů se dvěma a více obytných místností, s faktorem plochy 3 a více, největší podíl je u bytů menších. Utilitárně‐habituální strategie odpovídá modelu Faktoru plochy a odpovídajícímu standardu bydlení.

Strategie účelu ‐ UTILITÁRNÍ: Byty s počtem obyvatel nižším než je dvojnásobek obytných a rovným nebo vyšším než počet obytných místností představují přibližně třetinu bytů, dle SLBD2011 jde o cca 29 %, ale pro jejich nízký standard užívání předstvují specifický a zásadní problém pro návrh bytů. V předchozí tabulce je označeno

ŽLUTĚ.

Účelová strategie se týká veškerých velikostí bytů, byty s 5 a více obytnými místnostmi, faktor plochy více než 10 jsou zastoupeny nejméně. V běžném životě může často při snížení osob v bytě přejít do pohodlnějšího obývání bytu dle následující strategie.

Stránka ‐ 31 ‐


Strategie statutu – STATUTÁRNÍ: Dle SLDB11 má cca 29% podíl bytů s počtem vobytných místností o dvě větším než je počet obyvatel bytu. Strategie odvozená od deklarace sociálního statutu se vymyká hodnocení dle modelu standardu a faktoru plochy. V předchozí tabulce je redundance plochy označeno dle stupně jako:

NÍZKÁ,

a

Další závěry lze odvodit pro způsob návrhu bytů s různými velikostmi: Byty s 1 a 2 obyt. m., Qpl12 < 5, platí plně návrh podle účelu místnosti, nutné je uvažovat: 

plné využití dle strategie utilitární odpovídající modelu standardu a faktoru plochy.



Protože z 20% všech bytů, které představuje v SBLD2011 tato velikost, je plných je plných 12,5% bytů užíváno podle strategie nouze a nepohodlí, je nutné v oblastech, kde je možné předpokládat střední a nižší společenský statut obyvatel, navrhovat byty i s ohledem na možné užívání v nízkém standardu. Typologie takového užívání bytu není v současnosti zpracována a takové posouzení je věcí intuice a empatie.

VYSOKÁ.

Strategie statutární se týká bytů od 3 obytných místností, faktoru plochy 6, a více.

Dělení bytu a flexibilitu není potřebné uvažovat, s výjimkou možného propojení pro vytvoření většího bytu. Byty této velikosti je třeba navrhovat pro scénář s předurčeným využitím místností pro co největší počet bydlících. Případné požadavky na zvýšení plošného standardu doprovázející nižší osídlení bytu, tj. pro 1, případně 2 osoby je velmi snadné i při takovém návrhu splnit.

Stránka ‐ 33 ‐


Byty s 3 obyt. m., Qpl12 = 6 až 7,

Byty s 4 až 5 obyt. m., Qpl12 = 8 až 10,

je třeba uvažovat:

je třeba uvažovat plné využití i užívání:



využití i užívání pouze 1 ‐2 osobami, které nebývá v rozporu s návrhem dle následující metody.



pouze 1 a 2 osobami jako trvalým obydlení, tak, aby i v tomto osídlení byly byty účelně a plně využitelné,



plné využití dle utilitární strategie odpovídající modelu standardu a faktoru plochy.



plné využití dle utilitární strategie odpovídající modelu standardu a faktoru plochy.



rovněž návrh podle strategie nouze není již tak nezbytný, užíváno v této strategii je pouze cca 1% bytů v této velikosti. Typologie takového užívání bytu není v současnosti zpracována a takové posouzení je věcí intuice a empatie.



U takto velikých bytů se již dle SLBD2011 strategie nouze při obsazování bytů prakticky nevyskytuje.

Možné je počítat s možností oddělení bytu pro 1 osobu, faktor plochy 2, jako možnosti bydlení dospělého dítěte, či pronájem, jako formu udržení bytu v období snížené ekonomické aktivity a příjmů v rámci udržitelného užívání bytu.

Vhodné je počítat s možností oddělení bytu pro 2 osoby, faktor plochy 3 až 4, jako možnosti bydlení dospělého dítěte, či pronájem, jako formu udržení bytu v období snížené ekonomické aktivity a příjmů v rámci udržitelného užívání bytu. Možnost oddělení části bytu je nadřazena dělení na společnou, denní, a soukromou, noční, zónu bytu, ta je proto zmenšena pro potřeby 3 ‐ 4 osob.

Možná je plná flexibilita stavebního řešení.

Vhodná je plná flexibilita stavebního řešení.

Byty této velikosti je vhodné navrhovat pro scénář s předurčeným využitím místností pro co největší počet bydlících.

Stránka ‐ 35 ‐


Byty s 6 a více obyt. m., Qpl12 ≥ 11, je třeba uvažovat na využití:  pouze 1 a 2 osobami jako trvalým obydlení, tak, aby i v tomto osídlení byly byty účelně a plně využitelné. 

3 až 4 osobami rovněž jako trvalým obydlení, tak, aby i v tomto osídlení byly byty účelně a plně využitelné.



plné využití dle utilitární strategie odpovídající modelu standardu a faktoru plochy je vhodné provést jako kontrolní, podíl takto užívaných bytů je dle SLBD2011 méně než 10%.

Nutné je počítat s rozdělením bytu na dva byty, menší faktor plochy 3 až 4, jako možnosti bydlení dospělého dítěte, či pronájem, nebo faktor plochy min. 5, jako možnosti bydlení rodiny dospělého dítěte, či pronájem, jako formu udržení bytu v období snížené ekonomické aktivity a příjmů v rámci udržitelného užívání bytu. Možnost oddělení části bytu je nadřazena dělení na společnou, denní, a soukromou, noční, zónu bytu, ta je proto zmenšena pro potřeby 4 ‐ 5 osob. Velmi vhodná je plná flexibilita stavebního řešení. Časté je loftové uspořádání. ‐

Byty s faktorem velmi vysokým 13 a více, jsou často individuální, zde je zásadní problém jejich dalšího osudu po odeznění sociální a ekonomické situace zadavatelů je velmi závislá na externalitách,

Stránka ‐ 37 ‐

V lokalitě s ohroženým či nízkým sociálním statutem je nutné použít výše zmíněná hlediska i u takto exkluzivních bytů.Zásadní dynamický vliv přinášejí změny v rodině, související jak s dospíváním dětí tím i

změnou vztahů v rodině, tak zejména změnou počtu obyvatel. Je zjevné, i bez důkazu, že při zvýšení počtu členů domácnosti klesá plošný standard, vice versa pak při poklesu počtu členů domácnosti stoupá plošný standard. Tento dynamický faktor zpochybňuje zásadně koncepci kategorií dle ČSN, pokud nedochází k neustálé výměně bytů. Dalším jevem je postupné narůstání plochy dle kategorií. Vynesením jednotlivých řad do mřížky s horizontálním krokem 1 obyvatel a vertikálním 12 m2, je patrný podobný sklon lomených čar s různými počátečními body.


Stránka ‐ 39 ‐


Jednotlivé podklady vykazují, přes zjevné rozdíly, podobnou tendenci, zejména pokud je korigujeme nikoli podle obsaditelnosti, ale podle velikosti.

Zároveň je zajímavý posun obsaditelnosti v závislosti na počátku každé řady.

Přes různé stoupání, zejména v dílčích úsecích se sloučená křivka blíží stupňovitému poli se stupněm 12 m2 s rozsahem uvedeným v tabulce.

Posun v obsaditelnosti a existence přibližně pravidelného stupňování vede k možnosti vytvořit model pohybu plošného standardu bydlení v závislosti na obsazenosti bytu. Bez dalšího je zjevné, že i v tomto grafu při zvýšení obsazenosti plošný standard bydlení klesá a při snížení obsazenosti standard stoupá.

Stránka ‐ 41 ‐


Stránka ‐ 43 ‐


Stránka ‐ 45 ‐


Stránka ‐ 47 ‐


V této chvíli lze vytvořit model dynamiky změny standardu při změně obsazení bytu. Je nutné stanovit meze tohoto modelu, je vázán na konkrétní situaci u nás a nyní a není předpisem pro návrh.

Korektivy jsou na straně vybavení bytu, zejména mobilního či transformovatelného zařízení, na straně technického vybavení a i externalit souvisejících např. s umístěním budovy. Korektivy mohou být snižující standard bydlení, je uvažována hodnoty ‐ 1, zvyšující standard bydlení +1, výjimečně při exkluzivním zvýšení standardu bydlení pak +2. Standard bydlení je pak funkcí standardu plochy po započtení korekcí.

Samotný standard plochy jediným parametrem bydlení. Uvedený příklad velice technicky a vybavením náročné flexibilní garsoniéry z Hongkongu a faely s nejnižší možnou technickou úrovní bydlení ukazuje, že samotný plošný standard nekvalifikuje dostatečně úroveň bydlení.

Standard bydlení může užívat stejnou stupnici hodnot a slovního vyjádření obdobně jako standardu plochy. Představa standardu bydlení, slovně vyjádřená a nepřesná, je to, co vede obyvatele k rozhodování o podobě jejich budoucího bydlení.

Stránka ‐ 49 ‐


Pro stupeň nárůstu lze zvolit pojmenování faktor plochy, jako prvku ovlivňujícího obyvatelnost i konstanty funkce.

Za základní standard lze považovat bydlení podle monovaleního konceptu.

Faktor plochy po odečtení počtu osob a domácností i individuální korekci dává standard plochy konkrétních obyvatel v daném čase.

Standardy plochy nabývají hodnoty

[ ‐ ] [ ‐Z ] [ Z ] [ Z+ ] [ V ] [ V+ ] [ X ]

pro nízký pro základní snížený pro základní pro základní zvýšený pro vysoký pro velmi vysoký pro exkluzivní

Stránka ‐ 51 ‐

≤ ‐1 0 1 2 2 ‐ 5 6 ‐8 ≥ 9

Základní standard snížený [ Z‐ ] užívá scénář bydlení standardní úplné rodiny podle minimálních možností dle ČSN, tj. zejména s využitím možnosti trvalého spaní jedné osoby v obývacím pokoji, a nedělené ložnice dvou dětí u sudé obsaditelnosti.

To vše při použití minimálních ploch, které ČSN doporučuje. Základní standard je plně propojen s monovalentním konceptem [ ‐Z n ], jiné využití narušuje pravidla doporučovaná ČSN.


Při vyšším obsazení je nutné porušit doporučení ČSN, například spaním více než jedné osoby v obývacím pokoji, více než 2 osob v ložnici nebo nedodržení nejmenší doporučené plochy. Tak se standard snižuje na úroveň standardu nízkého [ ‐ ].

Základní snížený standard byl opouštěn již v průběhu 70. let 20. století a byl v THÚ postupně nahrazen standardem základním [ Z ]. Tento standard užívá scénář bydlení standardní úplné rodiny bez využití možnosti trvalého spaní jedné osoby v obývacím pokoji, a dělené ložnice dvou dětí u sudé obsaditelnosti. Tím se výrazně zvyšuje komfort bydlení.

Při využití možnosti spaní jedné osoby v obývacím pokoji a nedělení dětského pokoje při sudých obsaditelnosti se mohou zvětšit výrazně plochy místností, které tak umožňují užívání podle polyvalentního

konceptu bytu. Obytné místnosti mají velikost 18 – 20 m2, pokoje plnící funkci obývacího pokoje a ložnice pro 2 osoby, 12 m2 pro 1 osobu. Tímto způsobem je koncipován základní zvýšený standard polyvalentní [ Z p ]. Tento standard odpovídá dříve zmíněné historické polyvalentní koncepci bydlení s většími než normově minimálními pokoji.

To vše při použití minimálních ploch místností, které ČSN doporučuje.

Základní standard je prvotně propojen s monovalentním konceptem [ Z n ], plocha však umožňuje i jiné dělení místností a užití.

Stránka ‐ 53 ‐


Základní zvýšený standard je prvotně propojen s monovalentním konceptem optimalizovaným [ Z+ o ], plocha umožňuje i jiné dělení místností a užití. Jako prvotní scénář bydlení standardní úplné rodiny bez využití možnosti trvalého spaní jedné osoby v obývacím pokoji, a dělené ložnice dvou dětí u sudé obsaditelnosti. Tím se výrazně zvyšuje komfort bydlení.

Ve základním zvýšeném standardu lze konstituovat byt polyvalentního konceptu [ Z+ p ]. Obytné místnosti mají opět velikost 18 – 20 m2, pokoje plnící funkci obývacího pokoje a ložnice pro 2 osoby, 12 m2 pro 1 osobu.

Z rozborů vyplývá, že standard základní zvýšený bydlení dosahuje i hodnot uváděných pro Kolínská doporučení, či pro Bayerischehausbau. Rovněž odpovídá hodnotám ze sčítání lidu, bytů a domů 2011.

Přitom v místnosti, která může plnit funkci obývacího pokoje, nemusí trvale spát nikdo. Při sudě obsaditelnosti jsou k dispozici dvě místnosti po 12 m2.

[ S ]. Tento standard může užívat více scénářů. To vše při použití optimalizovaných ploch místností, které KD a BHB doporučují v obdobných velikostech. Stránka ‐ 55 ‐


Při použití pouze velikostí místností doporučených ČSN lze byt rozdělit na ložnice pro 1 osobu pro všechny obyvatele (1x 12 m2 ostatní po 8 m2) s obývacím pokojem bez trvalého spaní, konstituje se tak standard záklaní zvýšený rozdělitelný [ S rn ], který představuje plošný základ pro byt s flexibilním konceptem.

Pro důkladné poznání dynamiky standardu je zapotřebí prozkoumat změny plošného standardu bytu při rozdělení na dva byty, ať provozní pro bydlení dvou domácností v jednom bytě nebo pro důsledné stavební dělení. Za základ bude pro jednoduchost úvahy zvolen byt v základním standardu s monovalentní koncepcí [ Z n ] s dělenými ložnicemi dětí 2 x 8 m2 umístěnými tak, aby ja bylo možno spojit do jednoho pokoje o ploše min. 16 m2. První rozvaha se týká rozdělení bytu pro 4 osoby na byt pro 3 osoby a byt pro 1 osobu.

To že je spojen se zvýšeným základním standardem odpovídá zkušenosti D. Eberle, že univerzální, dělitelné, prostory bývají o třetinu větší než běžné, jinak nemá flexibilita smysl. Přidáváním plocha se standard stupňje na vysoky [ V ], velmi fysoký [ W ] a konečně exkluzivní [ X ]. Tyto standardy nemá smysl podrobnětímto modelem vyhodnocovat, jde spíše o verbální vyjádření

V rodinném bytě zůstává ložnice pro 2 osoby a jedna osoba musí spát v obývacím pokoji. Rodinný byt plošně využívá prostoru jídelního koutu na kompenzaci plochy nutné koupelny. Rovněž v malém bytě spí 1 osoba v jediném obývacím pokoji v bytě, spojený dětský pokoj. Oby byty jsou ve standardu základním sníženém [ ‐Z n ].

Stránka ‐ 57 ‐


Druhá rozvaha se týká rozdělení bytu pro 5 osob na byt pro 3 osoby a byt pro 2 osobu.

Třetí rozvaha se týká rozdělení bytu pro 6 osob na dva byty pro 3 osoby.

V rodinném bytě zůstává ložnice pro 2 osoby a jedna osoba musí spát v obývacím pokoji. Rodinný byt plošně využívá prostoru jídelního koutu na kompenzaci plochy nutné koupelny.

V rodinném bytě zůstává ložnice pro 2 osoby a jedna osoba musí spát v obývacím pokoji. Rodinný byt plošně využívá prostoru jídelního koutu na kompenzaci plochy nutné koupelny. Rovněž v druhém rodinném bytě spí jedna osoba v obývacím pokoji, dvě mají ložnici, hygienické

Rovněž v malém bytě spí 1 osoba v obývacím pokoji, druhá má ložnici. Opět nové byty mají základní snížený standard [ ‐Z n].

zařízení vyhovuje.

Jako při všech rozděleních klesá při dělení standard ze základního [ Z ] na základní snížený [ ‐Z ] a to u obou bytů.

Obdobně lze konstatovat, že při bydlení osoby na invalidním vozíku vzrůstá nárok na plochu pro manipulaci tak, že z hlediska ostatních obyvatel klesá standard o jeden stupeň z hlediska obsaditelnosti bytu.

Stránka ‐ 59 ‐


Uveďme si příklad mladé dvojice zakládající rodinu či volnou domácnost a uvažující o pořízení vlastního bytu:

V této souvislosti je nutné zmínit i cenové parametry bydlení.

‐ ‐

Intuitivně nechtějí mít nízký standard bydlení, který je mimo jiné velmi nepohodlný pro život, nejsou výrazně dobře ekonomicky a budou tedy uvažovat v rozsahu základních standardů, představující průměrnou či mírně podprůměrnou úroveň běžného bydlení.

Je velmi pravděpodobné, že se rozhodnou i pro mediálně zdůrazňovaný byt a pravděpodobněji nejčastěji stavěný byt 2+kk, tj. byt s obývacím pokojem s kuchyňským koutem a ložnicí, o celkové ploše kolem 60 m2, odpovídající faktoru plochy Fpl12 = 5, vše intuitivně, samozřejmě bez výpočtů standardu.

Zásadní je dynamický model vývoje domácnosti a jeho krajní meze, nikoli nejpravděpodobnější střední nejběžnější hodnoty. Takové stavy jsou:

Modelová plocha cca 12 m2 představuje:

‐

‐ cenu cca 250 000 Kč v oblastech s levnými byty, např. Severních Čechách a na Severní Moravě,

‐

‐ cenu cca 500 000 Kč v aktivních mimopražských velkých městech nebo na okraji Prahy,

‐

‐ a cenu cca 1000 000 Kč v centrálnějších, nikoli samém centru, oblastech Prahy. Obdobně jsou pak rozloženy i splátky hypoték či nájmy v tisících korun měsíčně za tuto plochu.

Stránka ‐ 61 ‐

Pokud jsou sami, má tento byt plošný standard +2 ‐ základní zvýšený. Pokud budou mít 1, pravděpodobněji, či 2 děti, bude plošný standard +1, či 0, tj. základní, či základní snížený. Vše se zdá perspektivně v pořádku. Pokud budou mít 3 děti, přistěhuje se třeba babička, o níž se budou muset starat, klesne standard bytu na ‐1, tj. nízký. V takovém případě se byt ve vlastnictví stává nepohodlným a může být obýván pouze s velkými komplikacemi. Zde je právě nebezpečí takového výběru, v nepředvídatelnosti života.


I když to nemusí mladým lidem při rozhodování připadat podstatné, zejména z finančních důvodů a tím omezením v životě, měl by byt ve

Stránka ‐ 63 ‐


vlastnictví mít větší rezervu, minimální faktor plochy 6, tzn. plochu kolem 72 m2. Pokud na takový byt ekonomicky nedosáhnou, je volba vlastnického bydlení pro praktický život i jako investice riskantní a je otázka volby jiného modelu bydlení, družstevního, nájemního apod.

Dále je třeba plochu odpovídající faktoru plochy 1 tj. 12 m2 detailněji strukturovat.

Je třeba znovu zdůraznit to, co model ilustruje: ‐ ‐

‐

při jiném než předpokládaném obsazení bytu stoupá či klesá plošný standard, a tím i standard bydlení, ke snížení plošného standardu, i standardu bydlení, dochází i při soužití více domácností v jednom bytě, v zásadě i při soužití dospělých dětí přežívajících v rodině, i při náhlé potřebě ubytování osoby na invalidním vozíku se de facto snižuje plošný standard zvýšenými nároky na volné manipulační plochy.

Z rozborů běžných bytů odpovídajících kategoriím a ČSN i ze sčítání SLBD2011 i dalších dříve uvedených podkladů vyplývá, že 2/3 plochy, tj. cca 8 m2 připadá na obytnou plochu a zbývající 1/3 tj. cca 4 m2 připadají na vnitřní komunikace v bytě a na příslušenství včetně hygienického a kuchyně do 12 m2. Pokud má být využita možnost daná faktorem plochy i pro základní snížený standard, tj. pro nejvíce obyvatel ubytovaných při splnění podmínek ČSN, připadá na plochu odpovídající faktoru 1 také minimálně 2 běžné metry fasády (s potenciální hloubkou obytných místností 4 – 6 m. Do této délky nelze počítat cca 5 m na rohu budovy, kdy fasáda připadá pouze na jednu místnost.

Stránka ‐ 65 ‐


Následující tabulky přibližují možné parametry bytů s různě velikým faktorem bytů.

Pokud vynecháme byty faktoru 1, nesplňujícími ČSN, byty s faktorem plochy 2 tvoří byt pro 1 osobu tzv. garsoniéru.

Stránka ‐ 67 ‐

Byty s faktorem 3 slouží v základním sníženém standardu pro 2 osoby, při základním standardu pro 1 osobu. Rodiny zde mohou žít pouze v nízkém standardu, neodpovídajícímu ČSN.


Větší velikosti bytů, s faktorem plochy 4 a vyšším, mohou sloužit pro rodinné bydlení.

Při velikosti faktoru plochy 4 je byt se standardem plochy základním sníženým pro 3 osoby, při základní pouze pro 2 osoby a při základním zvýšeném pouze pro 1 osobu.

Bytu s faktorem plochy 5, tj. 57 – 68 m2, dle médií nejobvyklejšímu v současnosti stavěnému bytu se budeme dále věnovat podrobněji.

Stránka ‐ 69 ‐


Právě byt s faktorem plochy 5 lze vhodně využít pro demonstraci úlohy délky fasády pro využitelnost bytů pro možné obsazení bytu. Faktor plochy 5 odpovídá délce fasády 10 m. To umožňuje umístit dvě ložnice pro dvě osoby a obývací pokoj, umožňuje bydlení 5 osob ve sníženém základním standardu, spíše ale 4 osob v základním standardu. Fasáda délky 9 m umožňuje umístit obývací pokoj, ložnici pro 2 osoby a ložnici pouze pro 1 osobu, zde opět mohou bydlet 4 osoby ve sníženém základním standardu, ale je spíše vhodná pro bydlení 3 osob v základním standardu. Snížení délky fasády pod 8 m umožňuje umístit pouze dvě obytné místnosti a přes plochu kolem 60 m2 byt vyhovuje pro bydlení 3 osob ve sníženém základním standardu, ale je vhodný pro 2 osoby v základním zvýšeném standardu.

Stránka ‐ 71 ‐


Stránka ‐ 73 ‐


Stránka ‐ 75 ‐


Stránka ‐ 77 ‐


Pro rozhodování o vhodné velikosti bytu obecně jsou zajímavé větší velikosti.

Byt se standardem plochy 7, tj. 81 až 92 m2 splňuje s dostatečnou rezervou požadavky ČSN na rodinný byt.

Byt se standardem plochy 6 umožňuje bydlení se standardy plochy základními od 3 do 5 osob. Pro nerodinné bydlení 2, resp. 1 osoby přechází standard plochy do vysokého.

Stránka ‐ 79 ‐


Pro doplnění je uvedena tabulka pro byt s faktorem plochy 10, tj. 117 až 128 m2.

Takový byt je vhodný při zachování požadavků ČSN pro velké rodiny, nejvyšší uvažovanou bývalou kategorii 8, pro 8 osob, splňuje ve standardu plochy základním. Průměrné obsazení takového bytu dle sčítání SLBD2011 je takový byt průměrně obsazován 2,52 osobami. I tento rozbor ukazuje, že analýza podle faktoru plochy je nejzajímavější v rozsahu 2 – 7. Byty s plochou přes 100 m2 se mohou analyzovat faktorem plochy, ale pro návrh jsou důležitější jiná hlediska.

Stránka ‐ 81 ‐


Některé činnosti se mohou blízce spojovat, j když jsou oddělitelné. Při spojení pak vytváří opět soubor činností, ale vyššího řádu, kdy se již nevytváří nová obálka souboru činností, ale každý dílčí soubor má svou obálku, obě, které se mohou pronikat, se pak musí vejít do prostoru.

Ke konci přednášky bych se rád zmínil o vztahu činností a místností. Podle kulturních souvislostí a tradice se může bydlení chápat jako několik obvyklých souborů činností. Takový soubor činností je zpravidla spojen s obvyklým nábytkem či jiným zařízením a koná se v jednom prostoru. Prostor potřebný pro všechny činnosti je možno chápat jako obálku tohoto souboru činností. Tato obálka se projevuje jako potřebná plocha v půdoryse, ale má i svou prostorovou dimenzi. Jako typický příklad můžeme chápat relaxaci na lůžku, zde jsou součástí souboru činností, a to těch běžných, ale i ošetřování nemocného, stlaní postel apod. Půdorys obálky souboru činností je totožný s rozměrem průchodu podél postele 700 mm jednostranně, u dvojlůžka oboustranné.

Stránka ‐ 83 ‐

Podle vazby k činnostem lze rozlišit několik možností vazby mezi soubory činností a prostorem. Místnosti do 8 m2, které nejsou obytné, ale příslušenství mívají pouze jednu určenou činnost, jejich vazba je holovalentní. Místnosti od 8 m2 označené S – small, single‐ Místnosti od 12 m2 označení M – middle, multi, master. Místnosti od 16 m2 označené L – large, living. Místnost s vazbou holovalentní tvoří v současnosti pouze příslušenství, historicky mohly sloužit pro spaní.


V třicátých letech 20. století byly byty vybavovány pokoji pro služku s možností umístění postele běžných rozměrů, skříň a prostor u okna kde mohla být pracovní plocha pro domácí práce, byla ve vazbě na kuchyni a mohla mít i tvar L, daný spižírnou. Plocha byla 3,5 – 4,0 m2, tuto plochu lze považovat za nejmenší pro spaní při přirozeném větrání. Plochu do 3,5 m2 měly spací kabiny v návrzích ruské avantgardy v tzv. koldomech s redukovaným soukromím.

Při mechanickém větrání jsou funkční kóje ve východní Asii o rozměrech cca 2,0 x1,0 x 1,25 m.

Obytná místnost má dle našich předpisů nejmenší velikost 8 m2, představuje nejmenší obytnou místnost, proto označení S. Stupňování místnosti s rozmezím 4 m2 poskytuje dostatečný prostor pro různou úroveň zařizování a užívání místností, od normového v dolní polovině rozmezí (0 – 1,9 m2), pro optimalizové, v horní polovině rozsahu ploch (2,0 – 3,9 m2) s označením S+.

Tato výměra stabilizovaná od šedesátých let 20. století zajímavě koresponduje s velikostí cely kartuziánského mnicha, která měla dle řádových regulí velikost 2,8 m x 2,8 m x 2,8 m, tj. 7,84 m2 a 21,99 m3. Současný stav dle OTP je 8,0 m2 a 20 m3.

Použití takových místností jako příslušenství, jak kuchyní, hygienického příslušenství i skladovacích komor, šaten apod. je zřejmé.

Stránka ‐ 85 ‐


Místnost pro 2 osoby má doporučenou výměru 12 m2. Jde zároveň nejmenší výměru kuchyně, aby byla obytnou místností, vhodné označení M, Stupňování místnosti s rozmezím 4 m2 poskytuje dostatečný prostor pro různou úroveň zařizování a užívání místností, od normového v dolní polovině rozmezí (0 – 1,9 m2), pro optimalizové, v horní polovině rozsahu ploch (2,0 – 3,9 m2) s označením M+.

je vhodné označení M+. Monovalentní místnosti lze podle toho rozdělit do dvou stupňů, M1 od 8,0 do 11,9 m2 a M2 od 12,0 do 15,9 m2.

Stránka ‐ 87 ‐

Hranicí 16 m2, velikostí obytné místnosti pokud sama tvoří byt, začínají polyfunkční místnosti, označení L. Pro velikosti 18‐19, 20‐21, 22‐24 lze použít označení L+, L++ a L+++. I u bytů s monovalentní koncepcí je vždy jedna polyvalentní místnost pro zjištění všech, i nepředpokládaných činností neumístěných do holo a monovalentních místností.

Obývací pokoj u rodinných bytů, s 3 a více místnostmi je dle ČSN 20 m2 a více. Polyvalentní prostory lze dělit na prostory monovalentní.


Polyvalentní místnosti s plochou 25 m2, lze označit jak X, extra. Místnosti s plochou 29 až 35 m2 lze označit X+.

Větší prostory od 36,0 m2 jsou pro účely bydlení univerzální, mohou obsahovat více činností bez omezení plochou místnosti. Mohou být označeny U. Lze je opět dělit na místnosti monovalentní, ale i na obytnou místnost a příslušenství, na této ploše lez vytvořit samostatný byt s více obytnými místnostmi.

Jako soukromá obytná místnost pro jednu osobu v bytě s více místnostmi získává již místnost větší než 12,0 m2 charakter polyvalentní místnosti všemi funkcemi.

Stránka ‐ 89 ‐


Přestože se přednáška zabývá racionální stránkou návrhu, je nutné nezapomínat nato, že typologie a bydlení nemají pouze ergonomicko provozní stránky, řešené předpisy a v této přednášce.

Plošný standard souvisí výrazně i se závazností typologických vztahů.

Ty můžeme rozdělit na: ‐ R ‐ ‐ Q – ‐ P ‐ ‐ O ‐ ‐ I ‐

rigidní, závazné s nutností jejich dodržování. kvalitativní, jejichž dodržení zajišťuje kvalitativní požadavky zatřiďování, jako u hotelů apod. parametrické, stanovující parametry užívání. opční, řešení nabízená jako vyzkoušené vzory. informativní, podávající informaci o práci a názorech jiných kolegů.

Jako psychycko sociální, které se jak prokazuje sčítání SBLD2011, výrazně ovlivňuje chování lidí při rozhodování o bydlení a to i při jeho výrazné nákladnosti. Konečně i ideově impaktní, související s mimo jiné s výtvarným působením obytného prostoru a budovy.

Při snižování plošného standardu se zvyšuje podíl rigidních požadavků, při zvyšování naopak klesá.

Stránka ‐ 91 ‐


Na závěr bych rád zopakoval to, že architekturu ostatně netvoří pravidla, předpisy a ekonomie, ale architekt a jeho osobnost:

Stránka ‐ 93 ‐


Doc. Ing. Arch. Zbyšek Stýblo. Přednáška NS II 9b: Ekonomika, Standardy, přednesená v rámci předmětu NS II. Anotace:

Recommend Documents