DOBROVOLNICTVÍ V RÁMCI RANÉ PÉČE PRO DĚTI SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií

ALENA MAJKUSOVÁ III. ročník – prezenční studium Obor: Speciální pedagogika předškolního věku

DOBROVOLNICTVÍ V RÁMCI RANÉ PÉČE PRO DĚTI SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Langer, Ph.D. Olomouc 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně pod odborným vedením vedoucího bakalářské práce a za použití pramenů uvedených v závěru bakalářské práce.

Ve Starém Jičíně, dne 3. dubna 2011

.................................................. vlastnoruční podpis

„Jiné je tvé dítě. Jiné ve svém duševním bohatství, jiné v rozvoji svých schopností, jiné ve vztazích ke světu, jiné ve svém jednání i počínání, jiné v běžných reakcích. Je jiné, ale není horší.“

Heinrich Behr

Poděkování Mé poděkování patří panu Mgr. Jiřímu Langerovi, Ph.D. za odborné vedení, za poskytování rad a připomínek při tvorbě této bakalářské práce. Také děkuji pracovníkům zařízení, které jsem oslovila, za jejich ochotu spolupracovat.

OBSAH ÚVOD ....................................................................................................................................6 TEORETICKÁ ČÁST .........................................................................................................7 1

SLUCH ..........................................................................................................................8 1.1

2

3

SLUCHOVÝ ANALYZÁTOR..............................................................................8

1.1.1

Anatomie sluchového analyzátoru .................................................................8

1.1.2

Fyziologie sluchového analyzátoru..............................................................11

1.1.3

Základy fyzikální a fyziologické akustiky .....................................................12

SLUCHOVÉ VADY...................................................................................................14 2.1

TERMINOLOGIE................................................................................................15

2.2

ETIOLOGIE SLUCHOVÝCH VAD...................................................................15

2.2.1

Endogenní příčiny ........................................................................................16

2.2.2

Exogenní příčiny ..........................................................................................16

2.3

KLASIFIKACE SLUCHOVÝCH VAD..............................................................17

2.4

DIAGNOSTIKA SLUCHOVÝCH VAD ............................................................20

2.4.1

Vyšetření sluchu subjektivními metodami ....................................................21

2.4.2

Vyšetření sluchu objektivními metodami......................................................23

2.5

PREVENCE .........................................................................................................24

2.6

KOMPENZAČNÍ POMŮCKY............................................................................25

RANÁ PÉČE O DÍTĚ SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM....................................27 3.1

STANDARDY RANÉ PÉČE ..............................................................................28

3.2

STŘEDISKA RANÉ PÉČE .................................................................................28

3.2.1

Asociace pracovníků v rané péči..................................................................30

3.2.2

Středisko rané péče Tamtam Olomouc ........................................................33

3.3 3.3.1

SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ CENTRA .........................................................34 Asociace pracovníků speciálně pedagogických center ................................37

4

DOBROVOLNICTVÍ ................................................................................................37 4.1

TERMINOLOGIE DOBROVOLNICTVÍ...........................................................37

4.1.1

Druhy dobrovolných služeb..........................................................................38

4.2

DOBROVOLNÍK ................................................................................................40

4.3

VÝZNAM DOBROVOLNICTVÍ .......................................................................42

4.4

DOBROVOLNICKÁ CENTRA..........................................................................43

4.4.1

Maltézská pomoc..........................................................................................43

PRAKTICKÁ ČÁST..........................................................................................................45 5

METODOLOGICKÁ ČÁST ....................................................................................46 5.1

CÍLE VÝZKUMU ...............................................................................................46

5.2

METODY VÝZKUMU .......................................................................................46

5.2.1 5.3

Popis použité metody a charakteristika respondentů ..................................47 ANALÝZA A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT.......................................48

5.3.1

Interpretace rozhovoru s vedoucí SRP Tamtam Olomouc...........................48

5.3.2

Interpretace rozhovoru s koordinátorkou ambulantních programů a dobrovolníků v SRP Tamtam Olomouc ........................................................50

5.3.3

Interpretace rozhovorů s dobrovolníky v SRP Tamtam Olomouc ...............52

ZÁVĚR................................................................................................................................61 SEZNAM LITERATURY .................................................................................................62 INTERNETOVÉ ZDROJE ...............................................................................................65 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................67 ANOTACE

ÚVOD Hlavním motivem k napsání této bakalářské práce na téma Dobrovolnictví v rámci rané péče pro děti se sluchovým postižením bylo, že jsem sama jako dobrovolnice dva roky působila ve Středisku rané péče Tamtam Olomouc. Téma mi bylo velmi blízké, a proto jsem se rozhodla tuto problematiku přiblížit i ostatním lidem. „V úplné tmě a tichu, které mne oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí.“ Helen Keller (Štěrbová, 2007, s. 7) V úvodu jsem použila slova hluchoslepé ženy, která jistě dostatečným způsobem vystihují pravou podstatu sluchového postižení. Postižení, které nejde na první pohled vidět, ale výrazným způsobem zasahuje do života postižené osoby i do života lidí v jeho okolí. Narození dítěte s postižením je pro rodinu šok a velká zátěž. Proto vznikla služba rané péče, která má rodině pomoci v prvních, náročných chvílích. Učí rodiče pracovat s dítětem, ukazuje způsoby jeho rozvoje a stimulace, zprostředkovává kontakty s jinými odborníky a návaznými institucemi. Služba rané péče se tedy nezaměřuje pouze na jedince se sluchovým postižením, ale také na jeho rodinu. První část práce obsahuje teoretické poznatky o sluchu obecně a o sluchovém postižení. Jednou z kapitol, je kapitola o rané péči, kde se snažím předložit fakt, že péče o dítě s postižením sluchu je důležitá již od jeho nejranějšího věku. Podrobněji popisuji činnost Střediska rané péče Tamtam Olomouc a zmiňuji se o využívání služeb dobrovolníků v tomto zařízení. Dobrovolnictvím se zabývá poslední kapitola teoretické části. Představuji zde činnost, při které lidé věnují svůj volný čas a energii potřebám druhých, ale zároveň naplňují i potřeby vlastní. V této kapitole objasňuji základní pojmy vztahující se k dobrovolnictví. Zároveň zde konkrétně hovořím o Maltézské pomoci – organizaci, která má akreditovánu službu dobrovolnictví a je vysílající organizací dobrovolníků do Střediska rané péče Tamtam Olomouc. Cílem druhé části práce bylo vytvoření uceleného pohledu na Středisko rané péče Tamtam Olomouc, charakteristika střediska, služeb a klientely. Především se pak v praktické části zaměřuji na dobrovolníky, kteří spolupracují s tímto střediskem. Analýzou a interpretací rozhovorů získaných od respondentů se snažím objasnit motivaci dobrovolníků pro tuto činnost, jejich očekávání, či hodnocení vlastní činnosti ve středisku.

6

TEORETICKÁ ČÁST

7

1 SLUCH Podle Čiháka (2004) řadíme sluch mezi speciální smyslové orgány spolu s orgány čichu, chuti, zraku a rovnováhy. Trojan (2003) uvádí, že sluch je jedním z nejcitlivějších smyslů. Sluchem vnímáme zvuk ve frekvenčním rozsahu 16 Hz až 20 000 Hz. Největší citlivost má náš sluch v pásmu 2000 Hz až 5000 Hz. Což je oblast frekvence lidského hlasu. (Silbernagl, 2004) Sluchové vnímání je podstatnou složkou dorozumívacího procesu. Sluchem k nám totiž přicházejí informace, díky kterým se orientujeme v prostředí. (Souralová in Müller, 2004) Předpokladem pro rozvoj řeči je správná funkce sluchového analyzátoru. (Souralová, Langer in Renotiérová, 2003)

1.1 SLUCHOVÝ ANALYZÁTOR Sluchový analyzátor neboli ucho či sluchový orgán je složen z několika částí, z nichž každá má svůj úkol při vnímání zvuku. (Čihák, 2004) Jsou to struktury v organismu člověka, díky kterým je nám umožněno slyšet a rozumět akustickým podnětům. (Lejska, 1994) Abychom mohli mluvit o jednotlivých sluchových vadách a poruchách, hovořit o jejich diagnostice a prevenci, je třeba nejprve porozumět anatomickému složení sluchového analyzátoru a také jeho fyziologii. 1.1.1

Anatomie sluchového analyzátoru

Anatomicky můžeme sluchový orgán rozdělit na periferní část, složenou ze zevního, středního a vnitřního ucha a část centrální, která se skládá ze sluchových drah a sluchového centra. (Lejska, 1994) Periferní část: Zevní ucho je složeno z boltce, což je chrupavka krytá kůží s výjimkou lalůčku, který chrupavkou tvořen není. Kůže, která pokrývá boltec, je bohatě zásobena krevními cévami. Boltec se nálevkovitě zúžuje a přechází ve vnější zvukovod. Vnější zvukovod se skládá z chrupavčité a kostěné části. Délka zvukovodu je 25 - 35 mm. V kůži zvukovodu jsou uloženy mazové a potní žlázy, které produkují ušní maz. Na konci vnějšího zvukovodu je bubínek, který tvoří hranici mezi zevním a středním uchem. Bubínek je tenká, poloprůhledná blána oválného tvaru.

8

Jak uvádí Čihák (2004), střední ucho je systém dutin. Středoušní dutina, která má tvar nepravidelného hranolu a je umístěna ve skalní kosti, je nejprostornější dutinou celého komplexu středoušních prostor. Dutina je vystlána tenkou sliznicí a vyplněna vzduchem. Je tvořena ze dvou třetin chrupavkou, jedna třetina je kostěná. Sluchové kůstky uložené v horní a zadní části středoušní dutiny se nazývají kladívko, kovadlinka a třmínek. Tyto kůstky jsou navzájem kloubně spojeny a ke stěnám středoušní dutiny jsou připevněny krátkými vazy. Funkcí kůstek je přenášet chvění bubínku do vnitřního ucha. Přenášejí tedy akustické vibrace ze vzduchu do tekutého prostředí. Ploténka třmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu a tvoří hranici mezi středním a vnitřním uchem. V dutině se nacházejí dva svaly. Začínají u stěn dutiny a upínají se na sluchové kůstky. Tyto svaly regulují napětí bubínku a sluchových kůstek, jsou to sval napínač bubínku a sval třmínkový. Ve středním uchu nalezneme také sluchovou neboli Eustachovu trubici, kterou proniká vzduch do středoušní dutiny. Trubice spojuje středoušní dutinu s nosohltanem a zajišťuje vyrovnávání tlaku na bubínku. Vyrovnávání tlaku lze zrychlit polykáním, při kterém se sluchová trubice otevírá. Trubice je z části kostěná a z části chrupavčitá, dlouhá 3,5 cm – 4 cm. Vnitřní ucho je uloženo v pyramidě kosti spánkové. Obsahuje ústrojí rovnovážné a sluchové (stato-akustické) a je tvořeno systémem chodbiček, kanálků a váčků, v nichž jsou uloženy smyslové buňky. Pro svou složitost se celé ústrojí nazývá labyrintem. Rozlišujeme labyrint kostěný, který tvoří schránku blanitému labyrintu a je vyplněný endolymfou. Blanitý labyrint je ke kostěnému připevněn vazy, prostor mezi nimi vyplňuje perilymfa. Kostěný labyrint se dělí na tři části, přední část je tvořena kostěným hlemýžděm - cochleou, střední část tvoří předsíň – vestibulum a zadní část tvoří polokruhovité kanálky. Do kostěného labyrintu vedou dvě okénka, okénko oválné a okrouhlé. Do oválného okénka je vsazena část třmínku a okrouhlé okénko je kryto membránou označovanou jako vnitřní bubínek. Na předsíň dopředu navazuje kostěný hlemýžď, který je složen ze dvou a půl závitů. Blanitý labyrint je uvnitř kostěného. Dělí se na dvě části, jedna část slouží funkcím sluchovým a druhá rovnovážným. Rovnovážné ústrojí obsahuje speciální smyslové buňky, které přijímané podněty mění na nervové vzruchy. Buňky jsou pokryty gelatinosní vrstvou, na jejímž povrchu jsou krystalky uhličitanu vápenatého zvané otolity. Díky těmto krystalkům získáváme obraz o směru, kterým gravitace působí, a jeho změnách. Sluchové ústrojí je tvořeno blanitým hlemýžděm, ve kterém je uložen vlastní sluchový orgán – Cortiho orgán. Cortiho orgán je složitá soustava podpůrných a smyslových buněk. Podpůrné buňky tvoří podklad orgánu 9

a vytvářejí Cortiho tunel. Smyslové - vláskové buňky Cortiho orgánu přeměňují mechanické podněty vzniklé zvukovými vlnami v nervové vzruchy. Smyslové buňky nemají schopnost obnovy, proto je jednou vzniklý defekt trvalý. (Čihák, 2004; Hahn, 2007; Lejska, 1994; Petrovický, 2002) Centrální část: Sluchový nerv vzniká spojením dostředivých vláken, které vycházejí ze smyslových buněk labyrintu. Prochází vnitřním zvukovodem a vstupuje do kmene mozkového. Kmen mozkový obsahuje jádra, ve kterých se spojují a také kříží nervová vlákna z pravého i levého ucha. Sluchová dráha pokračuje přes mezimozek do sluchového centra – Heschlova závitu, který se nachází v kůře mozkové a je uložen na spánkovém laloku dominantní hemisféry. Čihák (2004) uvádí, že sluchová dráha přináší z Cortiho orgánu do sluchového centra sluchové signály, vede tedy vzruchy a převádí je až do mozkové kůry, kde vstupují do vědomí a jsou dále zpracovávány.

Eustachova trubice kovadlinka třmínek

střední ucho

kladívko

sluchový nerv

bubínek hlemýžď boltec

zevní zvukovod

vnější ucho

vnitřní ucho

Obrázek č. 1: Anatomie ucha

10

1.1.2

Fyziologie sluchového analyzátoru

Již jsme si uvedli jednotlivé části sluchového analyzátoru a nyní budeme rozebírat, jak se jednotlivé části ucha účastní přenosu zvuku. Proces slyšení obsahuje následující fyziologické stupně:


„Přívod (transport) zvukových vln k vlastním sluchovým buňkám,




podráždění sluchových buněk,




přeměna (transformace) zvukového dráždění v nervový impuls,




vedení nervového vzruchu do mozkového sluchového centra,




zpracování nervového dráždění ve sluchovém centru.“ (Lejska, 1994, s. 23)

Funkce zevního a středního ucha: Převod (transport) se uskutečňuje pomocí převodního aparátu – boltec, zevní zvukovod, bubínek, sluchové kůstky. Zvuk přichází do ucha ušním boltcem, kde dochází k usměrňování zvukových vln. Zevní zvukovod směřuje zvukové vlny k bubínku. Zvukovod má trychtýřovitý tvar, je tedy dobrým vodičem zvukových vln. Splňuje také funkci ochrannou, díky svému ohybu a přítomnosti chloupků a ušního mazu. Zvukové vlny rozkmitávají bubínek. Hovoříme tedy o vzdušném vedení, dochází k rozkmitání bubínku a jeho kmity jsou přenášeny systémem sluchových středoušních kůstek na membránu oválného okénka hlemýždě. Bubínek musí být dostatečně elastický a celistvý. Úkolem sluchových kůstek je přenos zvuku s co nejmenší ztrátou z prostředí. (Lejska, 1994; Trojan, 2003) Jak uvádí Silbernagl (2004) pokud dojde např. k poškození sluchových kůstek, nastává ztráta sluchu, tzv. převodní vada. (viz. kapitola 2.3) Neméně důležitá je také funkce svalů středního ucha. Mají ochrannou funkci při udržování konstantní intenzity zvuku, chrání před hlasitými zvuky a redukují rušivé šelesty. Při převodu zvuku ve středním uchu dochází k přenosu energie z prostředí plynného do prostředí tekutého, můžeme to vysvětlit tak, že kmity, které přenáší ploténka třmínku na oválné okénko, uvádějí do pohybu endolymfu. Kmit se šíří endolymfou jako vlna, která se pohybuje od místa vzniku v závitu hlemýždě až po jeho vrchol. Aby se však vlny, které postupují a vznikají nerušily, musí být na druhé straně trubice kompenzovány vyklenutím membrány obkrouhlého okénka. (Lejska, 1994) Zvuk rozkmitává také celou lebku a kmity jsou přenášeny přímo na hlemýžď. V tomto případě hovoříme o kostním vedení. Kostního vedení se užívá především v rámci diagnostiky při Weberově, Rinného či Schwabachově zkoušce. (viz. kapitola 2.4.1)

11

Funkce vnitřního ucha, sluchového nervu a centrální části: Lejska (1994, s. 24) uvádí: „Úkolem vnitřního ucha je, provést rozlišení jednotlivých zvuků navzájem od sebe a současně přeměnit akustickou (tedy mechanickou) energii zvuku v energii bioelektrickou, což nazýváme diferenciace a transformace zvukového signálu.“ Ve vnitřním uchu tedy dochází k rozlišování jednotlivých zvuků, kdy na různých místech jsme schopni vnímat různě vysoké tóny. Cortiho buňky způsobují změnu akustické energie v energii bioelektrickou - vznikají nervové vzruchy. Tuto schopnost mají pouze sluchové buňky vnitřního ucha. Na ději se podílejí také nitroušní tekutiny, svou skladbou, množstvím a rychlostí obměny. Bioelektrické impulsy jsou vedeny ke sluchovému centru sluchovým nervem a dále sluchovou dráhou. Ve struktuře prodloužené míchy se sluchové dráhy obou uší kříží. Ve sluchovém centru v kůře mozkové dochází k uvědomování akustického vjemu. Dochází také k analýze zvukových signálů a jejich následné syntéze v jednotný zvukový obraz. Mozková kůra je nezbytná pro rozumění řeči, jsou v ní uloženy řečová centra – Broccovo motorické centrum, ve které dochází k tvorbě řeči a Wernickeovo centrum, kde dochází k porozumění řeči. (Hahn 2007; Lejska, 1994; Silbernagl, 2004, Trojan, 2003) 1.1.3

Základy fyzikální a fyziologické akustiky

Abychom zcela pochopili všechny souvislosti, uvedeme některé pojmy související se sluchem. Neustále se zmiňujeme o zvuku. Co je zvuk? Zkoumáním zvuku se zabývá obor akustika, která je součástí fyziky. Fyziologická akustika zkoumá šíření zvuku do sluchového analyzátoru, jeho změnu na sluchový vjem a zpracování tohoto vjemu. (Hahn, 2007) Jak uvádí Lejska (1994, s. 28) „Zvuk je z fyzikálního hlediska mechanické vlnění hmotných částic, které se šíří v prostředí. Z fyziologického hlediska je zvuk každý akustický podnět vyvolávající sluchový vjem. Zdrojem zvuku je kmitající těleso.“ Lejska (1994) dále popisuje kmitání pravidelné, přičemž vznikají čisté tóny a nepravidelné, kdy vznikají složené zvuky - šumy. Při popisu akustického děje používáme dvě veličiny – frekvenci a intenzitu. Hahn (2007, s. 28) uvádí, že „tón má různou výšku. Výška tónu, čili frekvence, je dána počtem kmitů za sekundu. Hluboké tóny mají frekvenci nízkou, vysoké tóny vysokou. Jednotkou frekvence je Hertz (Hz).“ Mladý člověk vnímá frekvence o rozsahu 16 Hz až 20 000 Hz. Zvuk, který se nachází pod touto hranicí, se nazývá infrazvuk. Zvuk, který se

12

nachází nad touto hranící, nazýváme ultrazvuk. (Lejska, 1884) Největší citlivost má náš sluch v pásmu 2000 Hz až 5000 Hz. Což je oblast frekvence lidského hlasu. (Silbernagl, 2004) Dříve než začneme popisovat intenzitu zvuku, je třeba ujasnit si pojem zdroj zvuku. Zdrojem zvuku můžeme nazvat zvukovou energii, která se projeví v podobě zvukových vln. Je to fyzikální veličina, kterou charakterizují tyto vlastnosti - rychlost šíření zvuku, jež je závislá na prostředí, ve kterém se zvuk šíří a akustický tlak, což je tlak, kterým působí zvuková vlna na určitou překážku. Intenzita zvuku je popisována jako energie, kterou zvukové vlnění získá ze zdroje zvuku. Lidské ucho je schopno zachytit velký rozsah intenzity zvuků, proto se k vyjádření intenzity používá jednotka Decibel (dB). Pro příklad uvedeme zvuky se vzrůstající intenzitou:


„Práh sluchu

0 dB,




šepot

20 dB,




tiše hrající rádio

40 dB,




konverzační řeč

60 dB,




hlasitá řeč

80 dB,




pneumatické kladivo

100 dB,




práh bolesti

140 dB.“ (Lejska, 1994, s. 32)

Další pojem, který užíváme v souvislosti s intenzitou je sluchový práh, není dán pouze citlivostí smyslových buněk, ale také dráždivostí nervových vláken a buněk, průchodností sluchové dráhy, stavem a pohotovostí mozkové kůry, frekvencí působícího tónu a aktuálním stavem sluchu. Rozlišujeme práh sluchu, což je nejnižší intenzita zvuku o určité frekvenci, kterou je jedinec schopen vnímat. Základní hodnotou je ideální sluchový práh, kterému odpovídá hladina intenzity 0 dB. Práh nepříjemného slyšení se na audiogramu objevuje kolem 100 dB, je to nejnižší intenzita stimulujícího tónu, kterou jedinec vnímá jako nepříjemnou. Práh bolesti je intenzita zvuku o určité frekvenci, při které vznikne u pacienta bolestivý pocit. Bývá uváděn okolo hladiny 140 dB. Z dalších pojmů bychom neměli opomenout pojem sluchové pole, což je rozsah zvuků, které jedinec může vnímat. Intenzita sluchového pole je omezena sluchovým prahem a prahem bolesti. Frekvenčně je sluchové pole vymezeno rozsahem mezi 16 Hz (dolní hranice lidského sluchu) a 20 000 Hz (horní hranice lidského sluchu). (Hahn, 2007; Lejska, 1994)

13

Obrázek č. 2: Sluchové prahy a. ideální práh sluchu b. práh nepříjemného slyšení c. práh hmatu při kostním vedení d. práh hmatu při vzdušném vedení

Obrázek č. 3: Sluchové pole a. práh sluchu b. práh bolesti 1. sluchové pole 2. oblast hudby 3. oblast řeči (Lejska, 1994, s. 34 - 35)

2 SLUCHOVÉ VADY V předchozí kapitole jsme podrobně popsali anatomii i funkce sluchového analyzátoru a vysvětlili jsme důležité pojmy. Nyní již můžeme přejít k samotným vadám sluchového analyzátoru. Pipeková (1998) uvádí skutečnost, že jedním z nejdůležitějších smyslů pro život člověka je sluch. Sluchové postižení představuje v životě člověka nejtěžší bariéru v komunikaci a odráží se do celého vývoje osobnosti. V následujícím textu budeme podrobněji hovořit o sluchových vadách, nejdříve ovšem musíme vymezit pojmy, které se užívají v surdopedické praxi.

14

2.1 TERMINOLOGIE Hrubý (1998) uvádí, že v současné surdopedické praxi je označení osob s různými vadami sluchu poměrně problematické. Abychom dosáhli terminologické ujasněnosti v oblasti sluchového postižení, je třeba charakterizovat pojmy - vada sluchu a sluchové postižení. (Potměšil, 2007) Jedinec se sluchovou vadou je termín obecný, který označuje všechny osoby s jakoukoli mírou velikosti ztráty sluchu. (Hrubý, 1998) Vada sluchu je pojem, jež zahrnuje především hledisko zdravotnické, jedná se o: „přesně změřitelnou míru omezeného nebo zcela zamezeného využití sluchového vnímání pro běžný život.“ (Potměšil, 2007, s.10); „Vada sluchu je trvalé postižení bez možnosti úplné nápravy.“(Houdková, 2005, s. 18) Sluchové postižení je již chápáno v širším slova smyslu: „jako odraz vady sluchu zpět k jedinci – hovoříme tedy o psychosociálním rozměru vady, resp. deficitu.“ (Potměšil, 2007, s.10) Tento pojem zahrnuje celou řadu sluchových vad, které nejsou blíže určené. (Pipeková, 1998) „Porucha sluchu je takové postižení sluchové funkce, které je přechodného charakteru a kvalita sluchu se může vrátit po vhodné intervenci k normálním hodnotám.“ (Houdková, 2005, s. 18) Poruchu sluchu lze tedy léčbou příznivě ovlivnit.

2.2 ETIOLOGIE SLUCHOVÝCH VAD Podle Souralové (2005) je etiologie sluchových poruch velmi rozmanitá. Sluchové vady mohou vznikat dědičně. V souvislosti s těmito vadami hovoříme o syndromových příčinách. Dochází ke kombinaci jedné nebo více anomálií, které mutují. Charakter mutace ovlivňuje závažnost postižení. Náhodně se objevují nesyndromové poruchy sluchu (mutace genů). Postižení nedědičné se velmi těžko odlišuje od nesyndromových poruch sluchu. Vzniklo na základě vnějšího působení. Do této kategorie patří více jak polovina sluchově postižených dětí. Reverzibilní a v některých případech i ireverzibilní postižení sluchu mohou způsobit např. některé druhy léků jako jsou antibiotika (př. streptomycin, anamycin, gentamycin, chloramfenikol, erytromycin), diuretika, antiflogistika a některá antidepresiva či vyšší dávky analgetik - antipyretik nebo cytostatika. 15

Houdková (2005) uvádí členění příčin sluchových vad na získané vady sluchu způsobené vlivy prostředí, dědičné nebo genetické příčiny a nezjištěné příčiny (60% dětí se rodí do rodin zcela zdravých). Hrubý (1998) ve své publikaci zmiňuje, že dle průzkumu má pouze 9% dětí se sluchovým postižením oba rodiče sluchově postižené. Předpokládá se, že zhruba polovina neslyšících dětí neslyší z genetických příčin. (Freeman, 1991) Tentýž autor uvádí fakt, že až 90% děti se sluchovým postižením se rodí rodičům, kteří slyší normálně. Strnadová (2002) uvádí, že příčiny vzniku sluchových vad lze rozdělit na endogenní (genetický podmíněné) a exogenní (získané působením vnějších, teratogenních vlivů). 2.2.1

Endogenní příčiny

Endogenní – vnitřní příčiny jsou ty, které existují v genetickém kódu rodičů nebo jen jednoho z nich již před početím dítěte. Hovoříme o hereditárních - dědičných příčinách sluchového postižení. (Strnadová, 2002) Bylo zjištěno více než 90 typů různých dědičných vad sluchu. Dědičné vady sluchu jsou většinou vrozené, některé se mohou projevit později a s věkem se zhoršovat. (Hrubý, 1998) Freeman (1991) popisuje, jak dochází k určování geneticky podmíněných sluchových vad. Je nutné zjistit vývoj vady sluchu u dítěte, jeho zdravotní stav, popř. provést další testy. Zaměřuje se také na zdravotní stav členů rodiny, kdy se snaží objevit dědičné rysy spojené s poruchou sluchu. Dědičnost se často projevuje až v několikáté generaci. Klade si však také otázku, zda je hluchota skutečně dědičná. Genetická porucha se totiž může velice podobat poruše způsobené vlivy prostředí. Je proto velmi důležité konzultovat dědičné vlivy se zkušeným odborníkem, který vyšetření uzavře a rozhodne, zda je vada skutečně dědičná. 2.2.2

Exogenní příčiny

Exogenní – vnější příčiny ovlivňují vznik sluchového postižení u jedince v kterékoliv fázi jeho ontogenetického vývoje od okamžiku početí. Vnější vlivy mohou být fyzikální (radiace, mechanické působení), chemické (toxické, ale i extrémní nedostatek důležitých látek), biologické (různá onemocnění).

16

Podle fáze vývoje rozlišujeme období:


Prenatální




Perinatální




Postnatální

Prenatální období je nejcitlivějším obdobím pro anatomický vývoj periferní části sluchového ústrojí. Rizikové pro vývoj sluchového ústrojí může být onemocnění matky zarděnkami či infekce zánětlivého onemocnění CNS. Velmi nepříznivý vliv na sluch dítěte mají ototoxické látky (léky – chinin, streptomycin, neomycin atd.), nedostatek kyslíku a nedostatečný přísun základních živin během nitroděložního života. (Strnadová, 2002) Souralová (2007) uvádí, že sluchové vady vzniklé v prenatálním období jsou způsobeny infekčním onemocněním matky nebo vlivem teratogenního působení léků v prvním trimestru gravidity. V perinatálním období může dojít ke přerušení dodávky kyslíku do organismu dítěte, což může mít za následek poškození senzorických vláskových buněk v Cortiho orgánu. Při klešťových porodech může dojít k mechanickému poškození tkáně, příčinou může být i krvácení do mozku. Negativní vliv může mít také negativní Rh faktor matky při pozitivním Rh faktoru otce. V postnatálním období (kdykoliv po narození, v průběhu dalšího života) dochází většinou k mechanickému poškození tkáně sluchového analyzátoru. K častým příčinám vzniku sluchových postižení patří také komplikované průběhy dětských nemocí, zánětlivá onemocnění, chronické záněty středního ucha, následky zánětu vnitřního ucha, zánětlivé onemocnění centrální nervové soustavy – zánět mozkových blan (meningitida) a zánět mozkové tkáně (encefalitida), onemocnění cévního systému atd. (Strnadová, 2002)

2.3 KLASIFIKACE SLUCHOVÝCH VAD Komorná (2008) uvádí, že sluchové postižení můžeme klasifikovat podle různých hledisek. Nejčastější klasifikace sluchových vad v odborné literatuře je uvedena dle těchto kritérií:


Podle velikosti sluchové ztráty (podle stupně postižení)




Podle místa vzniku vady




Podle doby, kdy ke sluchové vadě došlo (ve vztahu k řečovému vývoji)

17

Při klasifikaci sluchových poruch podle velikosti sluchové ztráty se můžeme setkávat s různými hodnotami, jež vymezují jednotlivé stupně sluchové ztráty. Je tomu proto, že v lékařské nebo pedagogické praxi jsou různě nastavena kritéria pro posuzování těchto vad. (Souralová, 2007) Podle velikosti sluchové ztráty stanovila Světová zdravotnická organizace (WHO) roku 2010 následující mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch:

Příslušná Stupeň poškození

audiometrická ISO

Projevy

Doporučení

hodnota (*) 0 – žádné

0 – 25 dB

poškození 1 – lehké poškození

2 – mírné poškození

3 – těžké poškození

problémy sluchu. Schopnost slyšet a opakovat

26 – 40 dB

slova vyslovená normálním hlasem ze vzdálenosti 1 m. Schopnost slyšet a opakovat

41 – 60 dB

slova vyslovená zvýšeným hlasem ze vzdálenosti 1 m.

61 – 80 dB

Schopnost slyšet některá slova při křiku do zdravějšího ucha.

-

Poradenství. Potřeba sluchadel.

Obvykle se doporučují sluchadla. Jsou nutná sluchadla. Pokud nejsou vhodná učí se odezírání a znakový jazyk. Sluchadla mohou pomoci

4 – vážné poškození

Žádné nebo velmi lehké

81 dB a více

zahrnující

Neschopnost slyšet a

k porozumění řeči. Nutnost

porozumět ani křičícímu

další péče. Odezírání a

hlasu.

znakový jazyk jsou velmi

hluchotu

podstatné

(*) Audiometrické ISO hodnoty jsou průměrné hodnoty na 500, 1000, 2000 a 4000 Hz. (www.who.int) K pochopení závažnosti ztráty sluchu pro dorozumívání si musíme uvědomit hlasitost zvuků, které se vyskytují v prostředí člověka. Šeptaná řeč se pohybuje kolem 30 dB, tichý rozhovor kolem 40 dB, hlasitost mluvené řeči při běžné komunikaci je kolem 50 - 60 dB. Z této informace plyne, že problémy s dorozumíváním mají již lidé se středně těžkou sluchovou poruchou. Pro označení velikosti ztráty sluchu se užívá také členění osob na osoby nedoslýchavé (lehce, středně, těžce), osoby se zbytky sluchu a hluchota. Toto členění se

18

užívá v surdopedické praxi a většinou se udává bez konkrétního vyjádření ztráty v decibelech. (Souralová, 2005) Houdková (2005, s. 21) uvádí členění dětí se sluchovým postižením, kterého se užívá v surdopedii:


„Neslyšící dítě – vrozená hluchota či získaná v raném věku.




Dítě se zbytky sluchu – dítě s neúplnou ztrátou sluchu, který nestačí ke spontánnímu rozvoji řeči, lze ho však při rozvíjení řeči využít.




Dítě těžce nedoslýchavé – ztráta 70 - 90 dB, slyší hlasitou řeč ze vzdálenosti menší než 1 m, sluch nestačí pro běžnou komunikaci, rozvoj řeči není opožděný, spontánně se učí odezírat, vyžaduje výuku ve speciální škole.




Dítě středně nedoslýchavé – ztráta 40 - 70 dB, za určitých podmínek sluchadlo umožňuje běžnou komunikaci, řeč je srozumitelná, schopnost učení není porušena.




Dítě lehce nedoslýchavé – ztráta 20 - 40 dB, slyší řeč, nemá nápadnější poruchy komunikace, vada se dá dobře kompenzovat sluchadlem.




Dítě později ohluchlé – ke ztrátě sluchu došlo v době po skončení základního rozvoje řeči. Řeč zůstává zachována, ale vyžaduje soustavnou péči.




Kombinované vady – sluchová vada bývá kombinována s mentálním postižením, je nutno pečlivě zhodnotit podíl mentální retardace a podíl sluchové ztráty.“

Další dělení z hlediska stupně postižení uvádí Komorná (2008), kdy osoby se sluchovým postižením dělí na osoby s vadami sluchu na nedoslýchavé a neslyšící. „Do skupiny nedoslýchavých patří osoby, jejichž stav sluchu je sice oproti stavu sluchu běžné populace horší, nicméně jsou s technickými pomůckami (nebo dokonce bez nich) schopni vnímat zvuky lidské řeči. Lidé neslyšící však ani s nejdokonalejšími sluchadly nebo zesilovacími přístroji zvuky lidské řeči vnímat nemohou.“ (Komorná, 2008, s. 11) Medicínská literatura zmiňuje klasifikaci podle místa vzniku sluchové vady. Rozeznáváme dva základní okruhy. Poruchy periferní a centrální, přičemž periferní poruchy se dále dělí na převodní, percepční a smíšené. (Lejska, 1995; Houdková, 2005) Centrální vady jsou komplikované defekty, které postihují podkorový a korový systém sluchových drah. Kvantitu a kvalitu vnímání mohou také ovlivnit vrozené vývojové 19

poruchy zevního ucha (boltce, zvukovodu), tyto poruchy mohou být příčinou středně těžké nebo i těžké vady sluchu. Řeší se chirurgickým zákrokem. Převodní poruchy postihují oblast středního ucha. Charakteristickým znakem pro tuto poruchu je narušení kvantity slyšení ve všech tónech, nikdy však nevede k hluchotě. Ztráta sluchu u těchto vad není vyšší než 60 dB. Jedinci s tímto typem poruchy rozlišují fonémy – mají fonematický sluch. Tento typ poruchy lze dobře kompenzovat pomocí technických pomůcek (např. sluchadla). Pokud je porucha dobře kompenzována a jsou vytvořeny dobré akustické podmínky, je osoba s převodní poruchou schopna žít zcela běžným životem a nemá závažné omezení v komunikaci s dobře slyšícími lidmi. U percepčních vad je postižena funkce vláskových buněk v Cortiho orgánu ve vnitřním uchu a nervové části sluchové dráhy. Charakteristickým znakem je porucha kvantity i kvality slyšení. Tato porucha se projevuje deformovaným slyšením a může vést až k úplné hluchotě. Jedinci s tímto typem poruchy nerozlišují hlásky ani při zesílení kompenzačními pomůckami (sluchadly). Říkáme, že nemají fonematický sluch, tudíž nedokážou sluchem rozlišit mluvenou řeč. Převodní i percepční vady se mohou vyskytovat ve smíšené formě. (Šlapák, 1995 in Souralová, 2005; Strnadová, 2002) Z hlediska doby, kdy došlo ke vzniku sluchové vady, dělíme osoby s vadami sluchu na prelingválně a postlingválně neslyšící. Prelingvální sluchová vada je vrozená nebo získaná ztráta sluchu, ke které došlo před osvojením si mluvené řeči. V době, kdy základní vývoj řeči nebyl ukončen a řečové projevy nebyly dostatečně fixovány. Tyto projevy proto zanikají a nedochází k dalšímu spontánnímu vývoji řeči. Postlingvální sluchová vada je ztráta sluchových funkcí, ke které došlo až poté, co si člověk osvojil mluvenou řeč a jazykový systém mluveného jazyka (u nás češtiny). Řeč je tedy dostatečně fixovaná, řečové projevy nezanikají, pouze dochází k artikulačním a prozodickým změnám řečového projevu v důsledku absence zpětné sluchové vazby. (Souralová, 2005; Komorná, 2008)

2.4 DIAGNOSTIKA SLUCHOVÝCH VAD Diagnostikou sluchových vad se zabývají lékařské obory foniatrie a audiologie. Foniatrie je lékařským oborem, který se zabývá vyšetřováním sdělovacích funkcí člověka, myslíme tím lidský hlas, řeč a sluch, ale také léčbou jeho poruch a rehabilitací. Foniatrie 20

spadá mezi specializované obory otorinolaryngologie. Podoborem foniatrie je audiologie, která je rovněž lékařským oborem. Zabývá se stavem sluchu, jeho vyšetřováním, léčbou a kompenzací. (Souralová, 2005; Houdková 2005) Předpokladem k úspěšné rehabilitaci dítěte je včasná diagnóza vady sluchu. Ačkoliv dnešní diagnostické metody umožňují spolehlivé odhalení sluchové vady u dítěte starého několik týdnů, k diagnostice sluchových vad dochází pozdě. Včasná diagnostika by měla být provedena do 6 měsíců věku dítěte, přičemž nejčastěji dochází k diagnostice dětí kolem 2,5 let věku. (Souralová, 2005; Hrubý 1998) Čím dříve dojde k zjištění poruchy sluchu a k následné rehabilitaci, tím menší škody vzniknou ve vývoji osobnosti dítěte. (Opatřilová, 2006) Vyšetřovací metody užívané pro diagnostiku sluchových vad se dělí na subjektivní a objektivní. 2.4.1

Vyšetření sluchu subjektivními metodami

Subjektivní metody jsou takové metody, které vyžadují spolupráci od sluchově postižených. Jejich výsledky mohou být vyšetřovanou osobou ovlivněny. Jedná se o vyšetření sluchu hlasitou a šeptanou řečí, ladičkami, tónovou audiometrii, slovní audiometrii. Cílem vyšetřování je zjistit velikost sluchové vady a místo postižení sluchového analyzátoru. (Strnadová, 2002; Souralová, 2005) Orientační zkouška hlasitou a šeptanou řečí neboli zkouška diferenciace řeči. Zjišťujeme práh srozumitelnosti řeči (rozpoznání významu řeči) a schopnost řečové diskriminace (schopnost rozlišit různé samohlásky a souhlásky). Užívá se hlasité řeči (vox magna) a šeptané řeči (vox sibilans). Slova předříkáváme dítěti ze vzdálenosti 10 m při řeči hlasité a 6 m při šepotu. Zkouška by měla být prováděna v tiché, dostatečně prostorné místnosti. (Strnadová, 2002) Vyšetření ladičkami patří k prvním audiologickým testům. Provádí se rozkmitanými ladičkami, kdy zjišťujeme kvalitu kostního a vzdušného vedení. Dobře rozpracovanými testy jsou test Weberův, který srovnává kostní vedení obou uší. Rinného zkouška srovnává úroveň vzdušného a kostního vedení téhož ucha a Schwabachův test srovnává kostní vedení pacienta a vyšetřujícího. (Hrubý, 1992; Lejska, 1994) Silbernagl (2004) uvádí průběh diagnostiky pomocí Weberovy zkoušky, přičemž se rozezvučená ladička přiloží na střed temene hlavy a osoba lokalizuje zdroj zvuku. Osoba bez vady sluchu lokalizuje zdroj zvuku doprostřed. Osoba s převodní vadou (poškozena oblast

21

středního ucha) lokalizuje ladičku směrem k nemocné straně. Osoba s percepční vadou (poškozena oblast vnitřního ucha) lokalizuje ladičku směrem ke zdravé straně. Při Rinného zkoušce přikládáme ladičku na bradavkový výběžek kosti spánkové (kostní vedení) a necháváme ji přiloženou po tak dlouhou dobu, dokud pacient tón neslyší, poté ladičku přeneseme před ucho (vzdušné vedení). Osoba zdravá i osoba s percepční vadou tón ještě slyší. Osoba s převodní vadou tón neslyší. Hrubý (1998) popisuje průběh Schwabachovy zkoušky, kdy vyšetřující srovnává svůj sluch se sluchem pacienta. Rozezvučenou ladičku přikládá vyšetřující na pacientův bradavkový výběžek kosti spánkové, v momentě, kdy pacient přestane slyšet tón, přiloží vyšetřující ladičku na svou kost spánkovou a srovnává sluch. Audiometrie se vyšetřuje audiometrem, což je elektrický generátor čistých tónů a využívá se ho při tónové/prahové audiometrii či slovní audiometrii. Audiometrické vyšetření probíhá tak, že vyšetřovaná osoba sedí ve zvukotěsné kabince, dostane sluchátka (vyšetření sluchu vedeného vzdušnou cestou), kostní vibrátor (při vedení zvuku kostní cestou). Má za úkol soustředit se a dát znamení vždy, když něco zaslechne. Vyšetřující volí, zda bude vyšetřovat pravé, či levé ucho, nastavuje frekvenci zvuku a zakresluje dané výsledky do audiogramu. Tónovou audiometrii je možné doplnit audiometirií slovní. Princip vyšetření je podobný jako u tónové audiometrie. Pacient sedí ve zvukotěsné místnosti se sluchátky na uších. Do nich jsou mu přehrávány soubory testovacích slov z CD disku. Slyšená slova pacient opakuje, pokud slovu nerozumí, řekne nevím. Výsledkem vyšetření je křivka srozumitelnosti/slyšitelnosti slov. (Hrubý, 1992) Jak uvádí Poul (1996) základy audiologie položili manželé Ewingovi. Založili soukromou kliniku pro vady sluchu a řeči, ve které bylo vytvořeno také výzkumné centrum pro výzkum elektorakustických pomůcek. Manželé Ewingovi již od roku 1928 vyšetřovali pomocí audiometru. U malých dětí se používají také jiné metody, například u novorozenců lze při vyšetření sluchu využít jednoduchých orientačních vyšetření, které zahrnují vrozené akustické reflexy. Reflex víčkový, zornicový, orientační, pátrací. Je třeba dbát na to, aby při vyšetřování sluchu nerušily dítě podněty z vnějšího okolí (optické podněty, vibrace). (Houdková, 2002; Hrubý, 1992) Dítě v tomto věku reaguje na silný zvukový podnět úlekem. Odpovědi dítěte na podráždění musí být zcela určité (mrknutí, zrychlené dýchání, probuzení, pláč). Podráždění by mělo splňovat určitá kritéria – krátkodobost a dostatečnou intenzitu. U batolat používáme k vyšetření sluchu zvukové hračky. U dětí mladšího předškolního věku můžeme sluch vyšetřovat pomocí akustických hraček nebo pomocí 22

obrázků. Od tří let lze užít slovní audiometrii, kdy vyšetříme nejen stav sluchu, ale také porozumění řeči. Děti staršího předškolního věku již zvládají audiometrické vyšetření. Pro účely diagnostiky lze v kojeneckém období využívat vývojové škály. U dětí bývá opožděna oblast vývoje řeči a prosociálního chování. (Opatřilová, 2006) 2.4.2

Vyšetření sluchu objektivními metodami

Objektivní metody nevyžadují spolupráci od sluchově postiženého, proto jimi lze zjistit stav sluchu i u velmi malých dětí. Objektivní vyšetřovací metody dělíme do dvou velkých skupin impedanční audiometrie (tympanometrie, vyšetřování středoušních reflexů) a elektrofyziologické vyšetřovací metody (BERA, CERA, SSEP, OAE) Impedanční audiometrie: Tympanometrie vyšetřujeme funkci středního ucha, přičemž vyšetřením zjišťujeme akustickou energii ve středním uchu odraženou od blanky bubínku. (Souralová, 2005) Při měření vkládáme měřící sondu do vnějšího zvukovodu. Tón automaticky měří úroveň akustického odporu – akustické impedance bubínku. (Lejska, 1994) Vyšetřování středoušních reflexů principem tohoto vyšetření je fakt, že stahy středoušních reflexů jsou vyvolány reflexně – intenzivním zvukem nebo taktilním podrážděním. Velikost reflexní odpovědi umožňuje činit diagnostické závěry: stapediální reflex a tensorální reflex. Elektrofyziologické vyšetřovací metody (ERA) čili audiometrie na základě elektrické odpovědi. „Podstatou metody je registrace potenciálů, které vznikají postupem vzruchu z vláskových buněk po sluchové dráze do kůry mozkové.“ (Šejna in Hahn, 2007, s.45) Registrace akusticky evokovaných potenciálů se využívá u malých dětí, kdy se nelze na spolupráci pacienta spoléhat. Většinou se provádí ve spánku, kdy se dítěti připevní na hlavu elektrody připojené k přístroji a na uši jsou mu nasazeny sluchátka, kterými se podněty pouštějí. Reakce na tyto podněty přístroj zaznamenává. Mluvíme tedy o elektrických odezvách mozku na akustický podnět. (Hrubý, 1992; Souralová, 2002) Akusticky evokované potenciály kmene mozkového – BERA je z uvedených metod nejvýznamnější, provádí se jako první. Používá se při diferenciální diagnostice percepční nedoslýchavosti nebo při vyšetření malých dětí v tomto případě má důležitou roli při včasné diagnostice onemocnění.

23

Akusticky evokované potenciály kůry mozkové – CERA jako jediná z elektrofyziologických metod informuje o pravděpodobném slyšení. Vyšetření je závislé na bdění nebo spánku. Metoda je časově náročná. Ustálené potenciály – SSEP: díky tomuto vyšetření lze i u velmi malých dětí odhalit zbytky sluchu v nízkých frekvencích. Metody se využívá především při posuzování vhodnosti zavedení kochleárního implantátu Otoakustické emise – OAE: vyšetření OAE je nejmodernější, časově nenáročnou metodou. Pomocí mikrofonu ve zvukovodu jsou zaznamenávány šumy vnitřního ucha, zvané otoakustické emise. OAE vznikají díky přebytečné energii vláskových buněk, která je uvolňována. K úspěšnému vyšetření je třeba klid dítěte, proto se provádí nejlépe v jeho přirozeném spánku. Metodou k vyhledávání rizika přítomnosti sluchové vady je screening OAE, měl by být prováděn celoplošně u všech novorozených dětí, umožňovalo by to včasnou diagnostiku a zahájení intervence. (Houdková, 2005; Opatřilová, 2006, Šejna, 2007)

2.5 PREVENCE Houdková (2005) uvádí, že prevence sluchových vad se váže k znalosti jejich příčin a vzniku. Prevence by měla začít již genetickým vyšetřením matky v době těhotenství, zvláště u rodin neslyšících. Dle etiologie příčin (viz. kapitola 2.2) víme, že ke vzniku sluchové vady může dojít již v průběhu těhotenství (infekční onemocnění, AIDS, užívání léků apod.) V tomto období jsou nutné pravidelné prohlídky u lékaře a odpovědný přístup matky. Po narození dítěte je třeba zajistit pravidelné prohlídky u lékaře, měl by být proveden screening OAE. Screening OAE je na některých novorozeneckých odděleních zajišťován neonatologickými odborníky a sestrami. Zatím je v České republice prováděn nedostatečně pouze v některých regionech a především u rizikové skupiny dětí. K prevenci vzniku sluchových vad by měli mít zodpovědný přístup především rodiče. Po narození dítěte pediatři, posléze také pedagogové. (Opatřilová, 2006)

24

2.6 KOMPENZAČNÍ POMŮCKY „Kompenzační pomůcky představují široký soubor speciálních zesilovacích elektoroakustických přístrojů, které umožňují sluchově postiženým překonat následky postižení“ (Souralová, 2005, s. 25) Zaměříme se na kompenzační pomůcky pro osoby se sluchovým postižením. Tyto pomůcky můžeme rozdělit na sluchadla, technické pomůcky a kochleární implantáty. Sluchadla představují nejčastější a základní kompenzační pomůcku pro osoby, u kterých je zachován alespoň minimální zbytek sluchu. Jedná se o miniaturní elektronický přístroj, který zesiluje a převádí zvuk na elektrický signál a naopak. Sluchadlo je tvořeno mikrofonem, ve kterém dochází k příjmu a přeměně akustických signálů na elektrické. Zesilovačem, který zesiluje signál. Potenciometrem, který upravuje sílu elektrického signálu a v neposlední řadě je sluchadlo tvořeno vlastním sluchadlem, které přeměňuje elektrický signál opět na slyšitelný zvukový signál. Dále má sluchadlo ušní tvarovku, která je umístěna v boltci nebo zvukovodu (podle typu sluchadla). (Leonhardt, 2001; Hrubý, 1992, Souralová, 2005) Sluchadla dělíme dle konstrukčního provedení na kapesní, závěsná, brýlová, sluchadla do boltce a sluchadla do zvukovodu. Dle zpracování vstupního signálu dělíme sluchadla na analogová a digitální. Dle způsobu vedení zvuku rozdělujeme sluchadla na sluchadla na vzdušné vedení a sluchadla na kostní vedení. (Hrubý, 1992) Sluchadlo je sluchově postiženému přiděleno na základě otorinolaryngologického vyšetření (ORL). Na sluchadla jsou poskytovány příspěvky zdravotními pojišťovnami jednou za pět let, stanovená částka závisí na velikosti sluchové ztráty. (www.ruce.cz; www.prosluch.cz) Technických pomůcek pro sluchově neslyšící je celá řada. Můžeme uvést vibrotaktilní a elektortaktilní pomůcky, signalizační pomůcky (budíky, dveřní zvonky apod.), pomůcky k usnadnění sledování televizních programů (titulkování), pomůcky ke komunikaci na dálku (zesílený telefon, psací telefon apod), pomůcky, které se používají především ve výchovně vzdělávacím procesu, což jsou přístroje, které zviditelňují mluvenou

řeč

(skupinové

či

osobní

zesilovače,

indikátory

hlásek),

přístroje

k zprostředkování vizuálního záznamu hlasitosti, fonátory k převádění zvukového vjemu na vibraci. (Hrubý 1992) Kochleární implantát elektronická funkční smyslová náhrada, která slouží k rehabilitaci pacientů s těžkým sluchovým postižením, u nichž korekce sluchu sluchadly 25

není dostatečně účinná. Kochleární implantát je tvořen vnější a vnitřní částí. Vnější část, složená z mikrofonu, vysílací cívky a řečového procesoru, je umístěna za ušním boltcem. Zajišťuje funkci přenosu informací do vnitřního přijímače. Vnitřní část kochleárního implantátu se skládá z přijímače – stimulátoru, který je uložen ve skalní kosti a svazku elektrod, které jsou zavedeny do hlemýždě ve vnitřním uchu. Kochleární implantaci provádí Centrum Kochleárních Implantací u Dětí (CKID), které bylo zřízeno Ministerstvem zdravotnictví v roce 1996 při Fakultní nemocnici Praze – Motole. CKID je jediné pracoviště v České republice zabývající se problematikou kochleárních implantací u dětí. Kochleární implantace je složitý a komplexní proces, kterého se účastní velká řada odborníků (otochirurg, foniatr, klinický psycholog, otolaryngolog, klinický logoped, klinický inženýr, audiologická sestra, neurolog, rentgenolog, anesteziolog) Výběr kandidátů je prováděn zodpovědně ve dvou fázích. V první fázi se provádí foniatrické, psychologické a logopedické vyšetření. Důležitým faktorem je typ a stupeň sluchové vady či doba ztráty sluchu a její dopad na vývoj řeči. Sledují se také schopnosti a osobnostní vlastnosti kandidáta, či kvalita spolupráce rodičů. V druhé fázi se během hospitalizace provede kompletní ORL, pediatrické a neurologické vyšetření. Kandidáti jsou vybíráni velmi pečlivě a předpoklady pacienta jsou důkladně zvažovány. Tento postup můžeme nazvat předoperační fází. Na ni navazuje operace, fáze programování a rehabilitace. Při operaci dochází k samotnému zavedení kochleárního implantátu. Programování se provádí během prvního roku asi desetkrát, později v tříměsíčních a půlročních intervalech. Jakmile je nastavení procesoru stabilní, kontroly jsou prováděny jednou ročně. Cílem programování je optimální nastavení rozsahu jednotlivých elektrod tak, aby vyhovoval individuálním potřebám pacienta. Rehabilitace je nezbytným předpokladem pro dobré využití kochleárního implantátu. Může trvat i několik let. Po zapojení řečového procesoru se postupuje od detekce

(zjištění),

přes

diskriminaci

(rozlišování)

a

identifikaci

(rozeznávání)

k porozumění běžné konverzace. Důležitá je v tomto případě spolupráce s pracovníky speciálně pedagogických center a klinickými logopedy, kteří mají dítě v péči v místě bydliště. (Holmanová, 2002; www.ckid.cz)

26

3 RANÁ PÉČE O DÍTĚ SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM Existuje mnoho způsobů, jak sluchovým vadám předcházet, jak je diagnostikovat, či je kompenzovat. Neméně důležitá je ovšem také komplexní péče o dítě v raném věku. To vše je jedním z předpokladů dobrého vývoje dítěte. Primární raná péče je zajišťována rodinou. Freeman (1991) poukazuje na to, že by se dítě se sluchovým postižením mělo stát součástí rodiny, nikoliv jejím středem. V dětství je základní životní potřebou dítěte, aby jej rodina přijala takové, jaké je. Pokud bude tato potřeba naplněna, budou se schopnosti dítěte plně rozvíjet. (www.tamtam-praha.cz) Poul (1996) poukazuje na to, že významná práce v oboru rané péče o neslyšící byla provedena ve Velké Británii již v počátcích dvacátého století. Velký podíl nese Irene Ewingová, která se věnovala rané výchově sluchově postižených dětí. Do předškolní výchovy zapojila rodiče. Poukazovala na včasnou péči u dětí mladších dvou let. Používala moderní akustické pomůcky. Ve vývoji dítěte hrají základní roli první tři roky jeho života. Nejen, že je toto období důležité pro jeho celkový pozdější vývoj, především lze v tomto období nejvíce využít tvárnosti mozku a možností kompenzace organismu. Pokud v tomto období dojde k zanedbání, hrozí ohrožení psychického, kognitivního, emocionálního a také sociálního vývoje. (Houdková, 2005) Později je obtížné a často nemožné vzniklou situaci napravit. (Opatřilová, 2006) Raná péče je zajišťována:


Resortem zdravotnictví – depistáž, diagnostika sluchových vad




Resortem školství – speciálně pedagogická centra (SPC)




Resortem sociálních věcí – střediska rané péče (SRP) (Strnadová, 2002)

Spolupráce mezi těmito resorty ovšem není vždy tak ideální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tímto poukazujeme na skutečnost, že o odbornou poradenskou pomoc může požádat každý, kdo o ni má zájem. Problém však nastává v informovanosti široké veřejnosti, která neví, na koho se obrátit. Vidíme tak nedostatečnou propojenost jednotlivých resortů. Lékaři nemohou poskytovat informace o pacientech odborným poradenským pracovištím, mohou pouze doporučit tato pracoviště pacientovi. Poté záleží pouze na iniciativně konkrétní osoby, zda příslušné odborné pracoviště zkontaktuje. (www.tamtam-praha.cz) V další části práce se zaměříme především na ranou péči zajišťovanou resortem školství a resortem sociálních věcí. Nejdříve je ovšem potřeba vymezit, komu je raná péče

27

poskytována. V našem konkrétním případě je tedy klientem dítě se sluchovým postižením a jeho rodina, které jsou zprostředkovávány informace a podpora. Prostřednictvím rané péče se zvyšuje samostatnost rodiny. Raná péče má preventivní charakter. Věková hranice poskytování rané péče je nastavena do 4 let věku dítěte. U dětí s kombinovaným postižením je věková hranice zvýšena na dosažení sedmého roku dítěte. Cílem rané péče je „předcházet postižení, eliminovat nebo zmírnit jeho důsledky a poskytnout rodině, dítěti i společnosti předpoklady sociální integrace“ (Houdková, 2005, s. 35)

3.1 STANDARDY RANÉ PÉČE Služby poskytující ranou péči dodržují jisté standardy, které zahrnují zákaz diskriminace klientů, z hlediska pohlaví, rady, jazyku, sociálního postavení apod. Dále stanovují, že informace mají být klientovi poskytovány uceleně, objektivně a srozumitelně. Vždy je klientovi sestaven plán péče. Veškerá práce s klientem je pečlivě dokumentována. Součástí služeb je odborné poradenství, raná péče je komplexní, jedná se o spoluprácí odborníků z různých oborů, tým, který zajišťuje ranou péči, je interdisciplinární a jeho členy jsou také rodiče dítěte. (Houdková, 2005) Především rodina zprostředkovává dítěti první kontakt s okolím, je proto důležité, aby byla dobře informovaná a věděla, na koho se obrátit. (Souralová, 2005) V nabídce služeb jsou střediska rané péče, speciálně pedagogická centra, ranou péči významně doplňují také různé neziskové organizace jako například mateřská centra, různé nadace či sdružení.

3.2 STŘEDISKA RANÉ PÉČE Střediska rané péče (dále SRP) jsou legislativně zakotvena v Zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Zákon o sociálních službách (2006, §54) službu definuje takto: „(1) Raná péče je terénní, popřípadě ambulantní služba poskytovaná dítěti a rodičům dítěte ve věku do 7 let, které je zdravotně postižené, nebo jehož vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivé sociální situace. Služba je zaměřena na podporu rodiny a podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, c) sociálně terapeutické činnosti,

28

d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.“ Jedná se o službu sociální prevence, je poskytována zdarma. Mezi poskytovatelem služby a klientem, který služby využívá je vždy sepsána dohoda. Předmětem dohody je služba rané péče. (www.asociace-ranapece.unas.cz) SRP nabízejí rodinám dětí s postižením odborné poradenství psychologické, pedagogické i sociální. Pomáhají vytvořit dítěti dostatečně podnětné a stimulující prostředí, pomáhají při výběru hraček a pomůcek, podporují celkový vývoj dítěte. Pomáhají také s přípravou na vstup do předškolního vzdělávacího zařízení. (Houdková, 2005) Služby SRP se poskytují bezprostředně po zjištění diagnózy dítěte, mají kontinuální vývoj, který je souběžný s vývojem dítěte. Může docházet ke změně služeb, či jejich ukončení a doporučení jinému poskytovateli odborné poradenské péče. V týmu pracovníků SRP jsou zastoupeni speciální pedagogové, psychologové, sociální pracovníci, ergoterapeuti, fyzioterapeuti, rehabilitační pracovníci, rodina dítěte s postižením, lékaři – neonatologové, pediatři, ORL lékaři, audiologové, oftalmologové apod. Velké zastoupení odborníků z různých profesí a resortů svědčí o multidisciplinárním přístupu SRP. Složení týmu se liší podle zaměření SRP na konkrétní postižení. (www.tamtam-praha.cz; Houdková, 2005) Formy služeb v SRP se dají rozdělit do tří hlavních skupin:


Terénní služby




Ambulantní služby




Osvětové, vzdělávací a společenské aktivity

V rámci terénních služeb dojíždějí pracovníci SRP přímo do rodiny klienta. Práce s klientem tedy probíhá v přirozeném prostředí, což je pro dítě velmi důležité. Pracovník navštěvuje rodinu v pravidelných intervalech. Jedná se především o poradenství psychologické, sociální, právní a zdravotní. Pracovník zprostředkovává vyšetření, konzultace se specialisty, pomáhá při výběru hraček a kompenzačních pomůcek, poskytuje informace o sluchovém postižení, možnostech rehabilitace, stimulace. Učí rodiče s dítětem pracovat, propůjčuje speciální pomůcky i odbornou literaturu. Pomáhá při výběru vhodného způsobu komunikace, předškolního zařízení. Ambulantní služby probíhají přímo v prostorách středisek, kde fungují například poradny psychologa, logopeda. V rámci těchto služeb je možné navštěvovat kurz znakového jazyka. Rodiče si mohou dohodnout konzultace s odborníky.

29

Osvětové, vzdělávací a společenské aktivity lze rozdělit na oblast informační a socializační. V rámci informační oblasti můžeme hovořit o různých seminářích a přednáškách, které jsou pořádány střediskem. Pro rodiče jsou tyto setkání cenným zdrojem informací a nových poznatků, zkušeností. Socializační oblast zahrnuje setkávání rodin. Středisko umožňuje rodičům setkat se s osobami s podobnými problémy, přičemž dochází k předávání zkušeností, rad apod. (Komorná, 2008) 3.2.1

Asociace pracovníků v rané péči

„Asociace pracovníků v rané péči (dále APRP) je celostátní profesní organizace, jejím posláním je prosazování oboru rané péče jako terénní sociální služby.“ (www.asociace-ranapece.unas.cz) Organizace sdružuje odborníky a pracovníky z oboru rané péče, má vypracovány standardy rané péče a systém k zjišťování kvalit služby. Pracovištím, která naplňují kritéria druhových standardů rané péče, uděluje osvědčení o kvalitě, garanci. Hlavní činností asociace je odborná podpora služeb rané péče, udělování garance pracovištím rané péče, publikační, osvětová činnost a poskytování dalšího vzdělávání. Na svých webových stránkách odkazuje na všechny poskytovatele rané péče v ČR. (Příloha č. 1) Na stránkách APRP nalezneme také vymezení konkrétních Standardů Rané péče. Standardy můžeme rozdělit do tří základních složek. Jsou to standardy personální, které zahrnují personální zajištění služeb, dále standardy procedurální, které definují, jak má poskytování sociálních služeb vypadat, poslední složkou jsou standardy provozní, které definují podmínky pro poskytování sociální služby. Kromě definice a cílů rané péče, zde nalezneme také hlavní principy služeb rané péče, které by mělo dané pracoviště naplňovat. Základní principy při poskytování služeb:


Princip důstojnosti - respektovat individualitu dítěte, kulturní, sociální a výchovné zvláštnosti každé rodiny. Jednat s klientem dle zásad partnerství.




Princip ochrany soukromí klienta – dokumentace o klientovi je důvěrný materiál, informace o klientovi lze poskytovat pouze s jeho souhlasem.

30




Princip zplnomocnění – právo klienta na kvalifikované a objektivní informace. Právo klienta rozhodovat o sobě. Rodiče jsou členy interdisciplinárního týmu při plánování služeb rané péče.




Princip nezávislosti – podpora využívání vlastních schopností ke zvládnutí situace, snaha o nezávislost.




Princip práva volby – klient může a nemusí přijmout nabízené služby. Služba rané péče je založena na spolurozhodování.




Princip týmového přístupu a komplexnosti služeb – spolupráce interdisciplinárního týmu, vzájemná informovanost.




Princip přirozenosti prostředí – převážná část služeb je poskytována v přirozeném prostředí dítěte – v rodině. Konzultace v rodině respektují běžný chod a rytmus rodiny.




Princip kontinuity péče – klient je informován o návazných službách. Služby rané péče podporují sociální integraci dítěte i rodiny.

Procedurální standardy:


Přijímání klientů – kritéria se týkají věku a specializace pracoviště. Nesmí docházet k diskriminaci. Klient má být informován o nabídce služeb a za jakých podmínek jsou služby poskytovány. Poskytovatel vyslechne objednávku klienta. Tým posoudí individuální potřeby a rozhodne, zda se rodina stane klientem služby rané péče. Pokud ano – je sepsána dohoda a sestaven plán poskytování péče. Pokud ne – jsou rodině doporučeny odpovídající služby.




Dohoda o poskytovaných službách – služba rané péče je předmětem jasně formulované dohody mezi poskytovatelem a klientem. Dohoda má jasný obsah, může být doplňována. V dohodě je uvedeno kdo je poskytovatel, kdo je klient, co bude poskytovatel poskytovat, jaké je složení týmu, finanční podmínky, plán poskytování služeb na určité časové období.




Plánování služeb – poskytované služby poskytovatel naplňuje v předem domluveném termínu. Služby jsou plánovány s ohledem na personální obsazení, vybavení, specializaci a kapacitu pracoviště.




Komplexní posouzení potřeb klienta – poskytovatel provádí komplexní týmové posouzení potřeb klienta při zahájení poskytování služeb. Provádí se anamnéza, diagnostika a rozbor potřeb. 31




Poskytování poradenství – pracovníci SRP poskytují speciální poradenství formou rozhovoru, osobního setkání, telefonicky, písemně. Jedná se také o zapůjčování odborné literatury.




Výchovné, vzdělávací a aktivizační služby – pracovník shromažďuje a poskytuje informace klientovi ve srozumitelné formě. Podporuje interakci mezi rodiči a dítětem. Stimuluje vývoj dítěte s ohledem na specifika klienta.




Pomoc při prosazování práv a zájmů klientů – pracovník rané péče podporuje sociální integraci rodiny. Doprovází klienta při jednáních s institucemi, na konzultacích a vyšetřeních u lékaře.




Hodnocení a zpětná vazba – efektivitu poskytovaných služeb hodnotí jak klienti, pracovníci tak i zřizovatel služby či externí supervizoři. Dochází k pravidelnému komplexnímu hodnocení. Výsledky hodnocení se odráží v další práci s klienty




Dokumentace – poskytovatel vede písemnou dokumentaci o službách poskytovaných klientovi. Dokumentace je vedena se souhlasem klienta. Informace o klientovi jsou důvěrné




Stížnosti – klient si je vědom, že může podat stížnost. Poskytovatel stížnosti vyřizuje, vyhodnocuje a přijímá závěry.




Ukončení služby – při ukončení služby z důvodu věku dítěte (4 a 7 let) je poskytnuta podpora při přechodu klienta do návazné péče. Vypracování Zprávy o ukončení služby rané péče. Služby je možné ukončit kdykoliv na základě písemné žádosti klienta. Poskytovatel může ukončit službu při hrubém a dlouhodobém porušování dohody s klientem.

Provozní standardy:


Provozní a organizační struktura služby rané péče – je zpracován organizační a provozní řád, prostory pro ambulantní programy jsou bezbariérové a bezpečné. Pracovníci pracují se standardní výbavou pomůcek.




Způsoby služby z místního a časového hlediska – poskytovatel má vymezenou působnost, realizuje časový plán, koordinuje činnost s dalšími službami v rámci regionu.

32




Způsob informace o službě – poskytovatel rané péče informuje klienty a odbornou i laickou veřejnost o nabízených službách




Způsob zajištění soukromí klienta – poskytovatel respektuje právo klienta na ochranu soukromí.




Úroveň

služeb

–

poskytovatel

zajišťuje

dostatečnou

úroveň

poskytovaných služeb (www.asociace-ranapece.unas.cz) 3.2.2

Středisko rané péče Tamtam Olomouc

Je sociální služba, která poskytuje služby rané péče rodinám dětí se sluchovým postižením od narození do 4 let věku a rodinám dětí s kombinovaným postižením do 7 let věku, služby poskytuje také neslyšícím rodičům slyšících či neslyšících dětí. Spádovou oblastí tohoto střediska je Morava, kde je SRP Tamtam jediným poskytovatelem sociální služby rané péče rodinám dětí se sluchovým postižením. Služba je poskytována bezplatně. Zřizovatelem SRP Tamtam je občanské sdružení Federace rodičů a přátel sluchově postižených (dále FRPSP). FRPSP „...se zaměřuje na poskytování komplexních služeb rodinám dětí se sluchovým postižením – informační centrum o hluchotě, sociální a psychologická poradna, služby rané péče, aktivizačně socializační centrum, publikační a osvětová činnost a další služby.“(www.frpsp.cz) SRP Tamtam vzniklo v roce 2005 a od roku 2007 je podle Zákona č. 108/2006 o sociálních službách registrovaným poskytovatelem sociální služby rané péče. SRP Tamtam Olomouc sídlí v prostorách Multifunkčního vzdělávacího centra pro občany nejen se sluchovým postižením v Olomouci a spolupracuje také s Oblastní Unií neslyšících Olomouc. Vedoucí střediska, a zároveň garantkou služby je Mgr. Anna Kučerová, Ph.D. Základními principy střediska jsou dostatečný přísun informací rodinám, podpora a přesvědčení o zvládnutelnosti situace. Psychomotorický rozvoj dítěte, rozvoj komunikačních schopností a posílení kompetencí rodiny. SRP Tamtam klienty nevyhledává, rodina musí učinit první krok, telefonickým či emailovým kontaktem se střediskem. Služba rané péče je dobrovolná, rodina je poradci partnerem. Společně rozhodují o obsahu i rozsahu poskytovaných služeb. Terénní služby jsou poskytovány formou pravidelných konzultací v rodině v rozmezí čtyř až šesti týdnů. Klientské rodiny mohou využívat služeb ambulantních, poskytovaných přímo v SRP Tamtam v Olomouci na Jungmannově ulici. Jedná se o logopedické, psychologické či pedagogické poradenství. V nabídce jsou také kurzy

33

znakového jazyka vedené zkušenými lektory, zaměřené na komunikaci s malým dítětem. Během kurzu znakového jazyka je zajištěno hlídání pro děti. Každé úterý se koná setkávání rodin v Klubu rodičů, kdy jsou zajištěny přednášky a semináře, na který rodiče získávají nové poznatky a zkušenosti a zároveň jsou rodiny v kontaktu. Další možností setkávání rodin jsou pobytové akce pro rodiny, které jsou pořádány ve spolupráci se SRP Tamtam Praha. Zde je rodinám nabídnuta komplexní rehabilitační péče. Cílem těchto akcí je rozvoj a upevnění vztahů v rodině i mezi rodinami, rozvoj komunikace, předávání zkušeností, uvědomění si, že ve složité situaci nejsou sami, poskytování odborných informací o kompenzačních pomůckách, možnostech dalšího vzdělávání, specifik sluchového postižení a také individuální terapie s dítětem a nácvik s rodiči pro následnou domácí práci. Možnost odpoutání dítěte od matky a integrace do skupiny vrstevníků. V době konání přednášek pro rodiče je zajištěno hlídání dětí. (www.tamtam-praha.cz; www.tamtam-olomouc.cz; Houdková, 2005)

3.3 SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ CENTRA Speciálně pedagogická centra (dále SPC) řadíme do resortu školství, do oblasti školských poradenských zařízení, kde kromě SPC spadají také pedagogicko psychologické poradny (PPP). Školská poradenská zařízení jsou legislativně ukotvena ve Školském zákoně č. 561/2004 Sb., který je definuje takto: „ Školská poradenská zařízení zajišťují pro děti, žáky a studenty a jejich zákonné zástupce, pro školy a školská zařízení informační, diagnostickou, poradenskou činnost, poskytují odborné speciálně pedagogické

a

pedagogicko-psychologické

služby,

preventivně

výchovnou

péči

a napomáhají při volbě vhodného vzdělávání dětí, žáků nebo studentů a přípravě na budoucí povolání.“ (Školský zákon 561/2004 Sb., §116) Školská poradenská zařízení mohou dále spolupracovat také s orgány sociálně - právní ochrany dětí, orgány péče o rodinu a mládež, zdravotnickými orgány apod. SPC nesuplují činnosti PPP, ani jim nekonkurují, pouze svým specifickým zaměřením navazují na činnost PPP. Vytváří se tak komplexnost poradenské péče. (Kubová, 1995) V další části textu je zaměřena především na SPC pro sluchové postižení. Poskytování a obsah služeb v SPC je legislativně ukotven ve Vyhlášce č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. SPC začala být zakládána počátkem 90. let 20. století. SPC jsou zřizována při základních školách pro sluchově postižené. Cílem speciálně pedagogické práce je zařadit 34

dítě s postižením do života, snaha výchovně-vzdělávací praxí zabránit vzniku druhotných vad. Služby v SPC jsou poskytovány zdarma. Základní služby SPC můžeme rozdělit do několika oblastí:


Speciálně pedagogická a logopedická péče




Psychologická péče




Sociálně právní pomoc




Technická pomoc

Speciálně pedagogická a logopedická péče spočívá v diagnostice sluchových vad, její přesné a komplexní evidenci. Na základě přesné diagnostiky doporučuje rodičům vhodnou rehabilitační metodu. Zvolená metoda by měla v co největší míře umožnit a podpořit rozvoj komunikačních schopností dítěte se sluchovým postižením. Poskytuje poradenství pro žadatele o kochleární implantát a zajišťuje jejich následnou péči. Doporučuje další odbornou spolupráci. Pomáhá s výběrem a zařazováním dětí do školních zařízení. Významnou roli hrají SPC v případě, že je dítě se sluchovým postižením integrováno do běžné školy. Poskytuje metodickou pomoc dětem se sluchovým postižením a jejich pedagogům. Pomáhá při vytváření individuálních vzdělávacích plánů dětí, poskytuje odbornou a konzultační pomoc. V rámci technické pomoci zapůjčuje odbornou literaturu a didaktický materiál či kompenzační pomůcky, poskytuje technické poradenství. Psychologická péče je realizována formou poradenské péče, psychoterapie, psychorehabilitace či stimulace dětí v rodinách. Sociálně právní pomoc zajišťuje sociální diagnostiku, důležité je totiž také prostředí, ve kterém dítě žije. Můžeme se setkat s nesprávnými postoji rodičů, což má na celkový vývoj dítěte velký vliv. Proto je třeba pomoci rodičům zaujmout správné postoje k postižení dítěte, poskytnout jim informace a rady, jak s dítětem pracovat. V této oblasti můžeme hovořit také o poradenství v sociálně-právním zabezpečení sluchově postižených a jejich rodin. Pomoc při přiznávání sociálních dávek a příspěvků, či uspokojování hmotných potřeb a právního postavení jak dětí se sluchovým postižením, tak i jejich rodičů (Komorná, 2008; Opatřilova, 2006; Strnadová, 2002) Neopomenutelnou součástí je také depistáž žáků se sluchovým postižením. SPC pro sluchové postižení poskytuje žákům se sluchovým postižením tyto speciální služby: rozvoj komunikační dovedností žáka, orální komunikace – logopedické techniky, vizuálně motorická komunikace – znakový jazyk, jemná a hrubá motorika, oční kontakt apod. Dále se zaměřuje na výcvik odezírání, čtení s porozumění. Organizují kurzy 35

znakového jazyka pro rodiče, pedagogické pracovníky či školy. Spolupracují s odborným zdravotnickým zařízením. Provádějí nácvik užívání kompenzačních pomůcek, posilují nepostižené smyslové funkce. SPC může provádět individuální i skupinové terapie vedené psychologem či rodinné terapie, krizové terapie apod. Vedou instruktáže pro zákonné zástupce. Provádí sluchovou výchovu, výuku různých metod čtení (např. alternativní metody čtení, analyticko-syntetické metody čtení, čtení s porozuměním apod.) Připravují dítě na audiometrické vyšetření, provádějí nácvik. Forma služeb SPC je ambulantní - na půdě pracoviště a terénní – návštěvy pracovníků centra ve školách. Pracovníci centra mohou navštěvovat dítě přímo v rodině, pokud dítě dosud nenavštěvuje speciální školní zařízení. (Vyhláška č. 72/2005 Sb.) Tým pracovníků v SPC je tvořen speciální pedagogem (surdoped/logoped), psychologem a sociálním pracovníkem. Dále může být tým doplněn odborným pracovníkem dle druhu zdravotního postižení (např. neurologem, klinickým logopedem, ergoterapeutem, fyzioterapeutem, apod.) V případě, že hovoříme o sluchovém postižení, může být za odborného pracovníka považován tlumočník znakového jazyka. (Strnadová, 2002) Předpokladem všech pracovníků SPC je neustálé sebevzdělávání, sledování odborné literaturu, účast na odborných přednáškách a seminářích. Úkolem speciálního pedagoga předškolního věku v SPC je provádění speciálně pedagogické diagnostiky, zajišťuje didaktický materiál, pomůcky, hračky a literaturu. Připravuje individuální vzdělávací plán (dále jen IVP), na kterém pracuje ve spolupráci s dalšími pracovníky SPC. Poskytuje rodičům informace a názorné ukázky, jak pracovat s dítětem. Připravuje dítě na vstup do školy, pomáhá rodičům s výběrem vhodné školy, zároveň sleduje děti integrované. O všech aktivitách vede dokumentaci. Podílí se na osvětových činnostech. Pracovní náplní psychologa v SPC je provádění psychologické diagnostiky. Podílí se na vypracování IVP, sleduje dítě zařazené do vzdělávacího procesu. Spolupracuje s učiteli i rodiči a poskytuje odborné konzultace. Pomáhá při řešení výchovných problémů, zaměřuje se na optimalizaci výchovných přístupů. Taktéž se zapojuje do osvětových činností. Sociální pracovnice v SPC provádí depistáž dětí, přičemž spolupracuje s odborníky z různých oblastí (pediatry, psychology, či jinými pracovníky sociální péče), navazuje s rodinami kontakt a provádí sociální diagnostiku. Vede evidenci dětí, které jsou v péči SPC. Pracuje s orgány sociální ochrany a péče, sleduje vyhlášky, poskytuje rady rodičům v oblasti sociálních nároků a dávek. 36

3.3.1

Asociace pracovníků speciálně pedagogických center

„Asociace speciálně pedagogických center České republiky jako samostatné, dobrovolné a nezávislé sdružení reprezentující názory a postoje pracovníků v oblasti poradenství se zaměřením na speciální školství považuje za základní cíl svého působení řešení systémových otázek spojených s funkcí speciálně pedagogických center jako nedílného článku poradenského systému ČR.“ (www.apspc.cz) Obsahem činnosti asociace je rozvíjet koncepci SPC ve školství, podporovat zájmy pracovníků i šíření nových poznatků, podpora publikační činnosti, podpora spolupráce s jinými institucemi a sdruženími, ochrana pracovníků SPC a osvětová činnost. Na svých webových stránkách odkazuje na SPC ve všech krajích ČR. (Příloha č. 2)

4 DOBROVOLNICTVÍ Rada ministrů EU vyhlásila rok 2011 „Evropským rokem dobrovolných činností pro podporu aktivního občanství“. Stanovila, že účelem tohoto je podněcování a podpora úsilí k vytvoření takových podmínek pro dobrovolnictví, které by ve společnosti zajistily zviditelnění dobrovolných činností. Cíle evropského roku jsou: vytvořit příznivé prostředí pro dobrovolnické služby, zlepšení kvality dobrovolných činností, ocenění a uznání dobrovolné činnosti a zlepšení povědomí o hodnotě a významu dobrovolnictví ve společnosti. (www.dobrovolnik.cz)

4.1 TERMINOLOGIE DOBROVOLNICTVÍ Nejdříve je třeba ujasnit si pojmy dobrovolnická činnost a dobrovolná činnost či služba, mezi nimiž nalézáme určitý rozdíl. Dobrovolnická činnost je aktivita spojená s organizací dobrovolnictví. Dobrovolná činnost či služba je již chápána jako vlastní výkon dobrovolné činnosti. Dobrovolná činnost nemá zcela ujasněnou terminologii, Zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě (2002, §2) definuje tuto službu jako: a) pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu

37

odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čas, b) pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí pro osoby uvedené v písmenu a), nebo c) pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací. Dalším dokumentem, ve kterém můžeme nalézt definice, ale také cíle dobrovolnictví je Všeobecná deklarace o dobrovolnictví. Deklarace byla chválena mezinárodní správní radou IAVE (Mezinárodní asociace pro dobrovolnické úsilí) na 16. světové konferenci dobrovolníků, konané v Amsterdamu v lednu roku 2001, který byl 1. mezinárodním rokem dobrovolníků. (Příloha č. 3) Tošner (2002) ve své publikaci uvádí několik pojmů, které s dobrovolnictvím souvisejí. Hovoří o dobročinnosti – můžeme ji také nazvat filantropií, jež je definována jako „dobrovolné pomáhání sociálně slabým, lidumilnost či lidumilství“. (Klimeš, 2002, s. 189) Dobročinnost má své kořeny v křesťanství, lze ji dále dělit na dárcovství a dobrovolnictví. Dárcovství se týká peněžitých i nepeněžitých darů, které jsou přímo potřebné občanům. Můžeme zde zařadit také veřejně prospěšné účely, kdy o dárcovství hovoříme

v souvislosti

s různými

sbírkami,

nadacemi,

či

nadačními

fondy.

U dobrovolnictví je vymezení složitější, můžeme totiž rozlišit několik druhů. 4.1.1

Druhy dobrovolných služeb

„Dobrovolná pomoc nemůže být vnucena, nařízena, musí vyvěrat z potřeb a motivace dobrovolníků, zaměstnanců i vedení organizace a musí respektovat potřeby klientů či charakter služeb, které organizace poskytuje.“ (Tošner, 2002, s. 41) Dobrovolné služby lze dělit podle různých kritérií. Šormová a Klégrová (2006) uvádějí tyto druhy dobrovolných služeb:


Dobrovolná občanská výpomoc




Dobrovolnictví vzájemně prospěšné




Veřejně prospěšné dobrovolnictví




Dobrovolná služba

38

Dobrovolná občanská výpomoc je činnost v rámci rodiny, příbuzenstva, mezi přáteli či sousedy. Při této činnosti se neočekává žádné finanční ohodnocení, je spontánní a samozřejmá. Můžeme hovořit také o tzv. systému vzájemných protislužeb, výměnách či vzájemné pomoci. Dobrovolnictví vzájemně prospěšné je činnost v rámci komunity – obce, klubu, spolku, farnosti, kdy členové komunity vykonávají činnost za cílem realizace společných zájmů a cílů. Činnost je vykonávána k užitku celé komunity. Opět zde platí, že se při činnosti neočekává žádné finanční ohodnocení. Veřejně prospěšné dobrovolnictví je činnost vykonávaná ve prospěch druhých. Je organizována dobrovolnickými centry. Na tomto druhu dobrovolnictví staví neziskové organizace. Můžeme ji připodobnit k placené práci ve smyslu, že dobrovolník má jasně vymezenou činnost, kterou vykonává. Od vzájemně prospěšného dobrovolnictví se odlišuje tím, že hlavním cílem veřejně prospěšné činnosti je být užitečný svému okolí. Veřejně prospěšná činnost musí být dobře zorganizována, musí být vymezena role dobrovolníka a jeho vztah k zaměstnancům organizace. Dobrovolník prochází výcvikem, zná poslání organizace a měl by cítit osobní odpovědnost za činnost, kterou provádí. Dobrovolná služba je dlouhodobá dobrovolná práce většinou v zahraničí. Důležitým znakem v této formě dobrovolnictví je délka trvání služby a vztah dobrovolníka k vysílající organizaci – dobrovolná služba je profesionálně organizovaná. Můžeme hovořit také o dělení dobrovolných služeb z hlediska doby trvání. V tomto případě dělíme činnosti na jednorázovou pomoc a dlouhodobou dobrovolnou činnost. Jednorázová pomoc se uskutečňuje např. při sbírkách, koncertech, benefičních či informačních akcích, kampaních. V tomto případě se užívá ústní dohody s dobrovolníkem. Dlouhodobá dobrovolná činnost má několik znaků – je pravidelná a opakovaná. Dobrovolník sepisuje smlouvu s organizací. Tato smlouva upravuje práva i povinnosti obou stran. Organizace počítá s činností dobrovolníka po určitou dobu a investuje do jeho přípravy, pojištění. Smlouva, kterou uzavírá organizace s dobrovolníkem, musí mít určité náležitosti: „jméno/název, adresa/sídlo, datum a místo, podpisy“ kromě těchto nezbytných údajů, by měla také obsahovat další informace: „přesný popis dobrovolnické činnosti, časový rozsah činnosti – včetně data zahájení a ukončení činnosti; místo vykonávané práce, požadavky na dobrovolníka při výkonu práce, garantované podmínky a služby pro výkon práce dobrovolníka ze strany organizace“ (Kolektiv, 2001, s. 13) Veškeré náležitosti smlouvy

39

jsou přesně rozepsány v Zákoně č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě v paragrafu č. 5. (Příloha č. 4) Podle oblasti společenského života dělíme dobrovolnou činnost na dobrovolnou činnost vykonávanou v oblasti sociální a zdravotní, zvláštním druhem v oblasti sociální jsou humanitární organizace, kdy dobrovolníci pomáhají při živelných katastrofách, či válečných konfliktech. Dále můžeme hovořit o oblasti ochrany životního prostředí, spolkové činnosti či oblasti kulturní. Vzhledem k tématu bakalářské práce se zaměříme na oblast sociální a zdravotní, která je nejpočetněji zastoupenou skupinou z hlediska využívání dobrovolné práce. Využití dobrovolníků v této oblasti vyžaduje profesionální přístup, je potřeba připravit dobrovolníky na činnosti, ale také organizaci na přijetí dobrovolníků a zajistit vyškolení koordinátorů dobrovolníků v organizaci. (Šormová, 2006; Tošner, 2002)

4.2 DOBROVOLNÍK „Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.“ Platón Dobrovolníkem se může stát kdokoliv, kdo věnuje svůj čas k vykonávání dobrovolné činnosti bez nároku na finanční odměnu. Tato činnost je vědomá a svobodně zvolená. (Šormová, 2006) Zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě (2002, §3), definuje dobrovolníka takto: „Dobrovolníkem může být fyzická osoba starší 15-ti let, jde-li o výkon dobrovolnické služby na území České republiky, nebo osoba starší 18-ti let, jde-li o výkon dobrovolnické služby v zahraničí, která se na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodne poskytovat dobrovolnickou službu.“ Šormová (2006) a Kolektiv (2001) vyjmenovávají některé z předpokládaných vlastností dobrovolníka: otevřenost, flexibilita, schopnost a ochota spolupracovat, vnímavost, odpovědnost, tolerance, nezištnost, spolehlivost, kreativita, samostatnost. Výběr dobrovolníka záleží na typu organizace a také na konkrétních úkolech a funkcích, které by měl dobrovolník v organizaci vykonávat. Především ovšem musíme myslet na to, že dobrovolník by měl být vybírán s ohledem na jeho schopnosti a dovednosti tak, aby jeho pomoc byla účinná. Člověk se může stát dobrovolníkem dvěma způsoby, buď nejdříve přijde chuť být dobrovolníkem, či naopak přijde příležitost a zájem o aktivitu, bez vědomí existence 40

instituce dobrovolnictví. V prvním případě osoba se zájmem o dobrovolnictví kontaktuje dobrovolnické centrum nebo hledá inzeráty. V druhém případě, kdy je nejdříve nabídka, či příležitost, je to již nabídka určité organizace nebo nabídka přátel pracujících v neziskové organizaci jako dobrovolníci. V České republice se dobrovolníky stávají především studenti středních a vysokých škol, anebo ženy ve věku mezi 50 – 60 lety. U studentů můžeme hovořit o efektivním využití volného času, mnohdy se snahou získat zkušenosti z praxe. U žen v této věkové kategorii se setkáváme se syndromem „opuštěného hnízda“ a snahou být stále něčím užitečné. Po výběru dobrovolníků následuje přípravné školení. Během školení je dobrovolníkům poskytnuto určité množství vědomostí, znalostí a dovedností. Úkolem je řádně seznámit dobrovolníky s chodem organizace a přesně informovat, co se od nich očekává a požaduje. Školení, příprava či výcvik dobrovolníků záleží na charakteru činnosti, kterou bude dobrovolník vykonávat. V průběhu výkonu dobrovolnické činnosti dochází k setkávání dobrovolníků s koordinátorem a supervizorem. „Supervizi dobrovolníků si představujeme jako komunikaci

dobrovolníka,

respektive

skupiny

dobrovolníků,

se

supervizorem

v neohrožujícím prostředí, které umožní dobrovolníkům konzultovat svoje postoje a pocity pramenící z jejich činnosti. Supervize zároveň chrání zájem klienta před případnými nevhodnými aktivitami dobrovolníka.“ (Tošner, 2002, s. 81) Při supervizích jde především o zhodnocení dosavadní činnosti dobrovolníků, toto setkání můžeme připodobnit k pracovní poradě či metodickému setkání. Zpětná vazba přispívá ke zlepšení kvality práce a také k pozitivní atmosféře v organizaci, či mezi dobrovolníky. Dobrovolníky v jejich činnosti podporuje především pocit užitečnosti, ocenění a uznání. Také postup v činnosti, zvládání či podíl na řešení předložených úkolů a problémů. Dochází k uspokojování osobních potřeb dobrovolníka prostřednictvím dobrovolné činnosti. Naopak brzdou v dobrovolné činnosti je velký rozdíl mezi očekáváním a skutečnou činností dobrovolníka. Pocit nepotřebnosti, nedostatečná zpětná vazba, pochvala či ocenění. Tošner (2002)

41

4.3 VÝZNAM DOBROVOLNICTVÍ Šormová (2006) uvádí tři různé pohledy na význam dobrovolnictví:


Význam dobrovolné činnosti pro dobrovolníka




Význam práce dobrovolníků pro organizaci




Význam dobrovolnictví pro společnost

Význam dobrovolné činnosti pro dobrovolníka vidíme především v realizaci a posílení svého sebevědomí, pocitu užitečnosti a uplatnění schopností. Zároveň dobrovolník poznává nové prostředí a získává zkušenosti, rozvíjí své schopnosti a dovednosti a smysluplně vyplňuje svůj volný čas. Získává také nové kontakty, navazuje přátelství. V zemích, kde je dobrovolnictví dlouhou tradicí, získávají dobrovolníci díky své činnosti prestiž. V České republice je však postoj obyvatel k dobrovolnictví značně skeptický. Aby dobrovolná činnost dosáhla prestiže, je třeba společnost o dobrovolnictví informovat a zdůrazňovat jeho potřebnost. V rámci Evropského roku dobrovolnictví 2011 se pořádají reklamní kampaně a přednášky upozorňující na práci dobrovolníků a pochopení významu dobrovolnictví. Význam práce dobrovolníků pro organizaci je v mnoha ohledech velmi důležitý. Dobrovolníci rozšiřují i zkvalitňují služby organizace a vykonávají činnosti, které nestihnou vykonat placení zaměstnanci. Dobrovolník do organizace přináší „pohled zvenčí“, nápady, zpětnou vazbu. V neposlední řadě dobrovolník připívá k propagaci organizace. Význam dobrovolnictví pro společnost vidíme především v podpoře občanské aktivity. Dobrovolnictví podporuje solidaritu a sociální soudržnost ve společnosti. Ve Všeobecné deklaraci o dobrovolnictví (2001) můžeme vyčíst následující: „Dobrovolnictví, individuální nebo skupinová činnost, umožňuje:


Udržovat a posilovat takové lidské hodnoty jako jsou družnost, zájem o druhé a služba jiným lidem




Aby jednotlivci mohli uplatňovat svá práva a odpovědnost jako příslušníci komunity a aby se zároveň mohli po celý život učit a růst, realizovat veškerý svůj lidský potenciál




Propojení navzdory rozdílům, které nás neustále rozdělují, abychom mohli žít ve zdravých, udržitelných komunitách a abychom mohli společně usilovat o nalezení nových řešení pro společné úkoly a mohli jsme utvářet náš kolektivní osud“ 42

4.4 DOBROVOLNICKÁ CENTRA Dobrovolnická centra existují v řadě zemí světa a specializují se na management dobrovolnictví. Jedná se o místa, kde dochází k získávání dobrovolníků a nabídce možnosti jejich uplatnění. V České republice existuje mnoho organizací, které se zabývají touto činností. Hlavním centrem dobrovolnictví je Občanské sdružení HESTIA. Jedná se o Národní dobrovolnické centrum, které vzniklo v roce 1999 se sídlem v Praze. Toto občanské sdružení „podporuje a realizuje výzkumné, výcvikové a vzdělávací programy, poradenství a terapii, supervize a stáže pro dobrovolníky i profesionály. HESTIA vydává účelové publikace, navazuje kontakty s iniciativami a institucemi s obdobnými cíli v ČR a v zahraničí a přispívá k propagaci a publicitě uvedených aktivit.“ (www.hest.cz) Dále pak můžeme uvést, že Hestia o.s. propaguje myšlenky dobrovolnictví ve společnosti, snaží se o vytvoření pozitivního obrazu dobrovolnictví v médiích, vytváří databáze spolupracujících organizací, podporuje vznik nových regionálních dobrovolnických center a metodicky jim pomáhá. (Bergerová, Červenková, 2005) Na činnost národního centra navazují dobrovolnická centra v regionech. 4.4.1

Maltézská pomoc

Maltézská pomoc je obecně prospěšná společnost. Byla založena 9. 5. 2002. Jedná se o charitativní a humanitární organizaci katolického Suverénního řádu Maltézských rytířů, která zakládá svou činnost na nepřetržité devět set let staré tradici pomoci trpícím. Cílem činnosti Maltézské pomoci je pomoc potřebným a trpícím na území České republiky podle hesla Řádu maltézských rytířů: „Tuitio fidei et obseyuium pauperum. – Obrana víry a pomoc potřebným.“ Pomoc osobám se začleněním do života společnosti. Snaha o omezení sociální izolace klientů. Cílovou skupinou Maltézské pomoci jsou nemocní, zranění, mládež, vozíčkáři, děti z dětských domovů, opuštění a staří lidé, vězni, chudé rodiny, děti s kombinovaným postižením, lidé postižení přírodními katastrofami a jiní. Maltézská pomoc má na území České republiky devět center, která se nachází v Praze, Brně, Olomouci, Mělníku, Hradci Králové, Uherském Hradišti, Otrokovicích, Karlových Varech a v České Lípě.

43

Maltézská pomoc v Olomouci zahájila svou činnost v roce 2003. Sídlí v Olomouci na Wurmově ulici. Vedoucím střediska je ThLic. Michal Umlauf. Mezi stěžejní aktivity centra patří:


Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením




Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi




Osobní asistence




Vzdělávání seniorů

Náplní centra jsou také dobrovolnické programy:


Pomoc osamoceným seniorům a osobám se zdravotním postižením




Pomoc pečujícím při hlídání nemocných a zdravotně postižených




Sociálně aktivizační programy pro děti, mládež a podporu rodiny




Dopisování s vězni




Pomoc zdravotně postiženým osobám při jednorázových akcích

Vzhledem k zaměření bakalářské práce se podrobněji zaměříme na sociálně aktivizační programy pro děti, mládež a podporu rodiny. Dobrovolníci, kteří mají zájem o tento dobrovolnický program, mohou být zapojeni do následujících čínností:


Navštěvování a podpora dětí v Kojeneckém ústavu v Olomouci




Navštěvování a podpora dětí v Dětském domově v Olomouci




Práce s dětmi a mládeží v nízkoprahovém zařízení Klub Zóna




Práce s dětmi se zrakovým, sluchovým nebo kombinovaným postižením v rodinách, spolupráce s Ranou péčí Olomouc a Střediskem rané péče Tamtam

Cílem tohoto dobrovolnického programu je především psychosociální podpora dětí a mládeže, ale také rodiny, se zaměřením na klientelu, jež je postižena sociálním či zdravotním problémem. Dobrovolníci se podílejí především na aktivizačních činnostech tím, že nacvičují, či upevňují schopnosti a dovednosti dítěte, jak sociální, tak i psychické či motorické. Další podíl dobrovolníků můžeme spatřovat v sociálně terapeutických činnostech, kdy hovoříme především o přátelském vztahu dobrovolníka a klienta. Dobrovolník poskytuje osobní příklad a vede k rozvoji sociálních schopností dítěte, čímž přispívá k začleňování dítěte do společnosti. Dobrovolník zprostředkovává klientovi kontakt s přirozeným prostředím – spoluúčast či doprovázení dětí na zájmové aktivity. V neposlední řadě dobrovolník pomáhá při uplatňování práv a zájmů klienta. (www.maltezskapomoc.cz) 44

PRAKTICKÁ ČÁST

45

5 METODOLOGICKÁ ČÁST V metodologické části je popsán výzkum. Vysvětlujeme použité výzkumné metody, sběr a záznam dat. Charakterizujeme respondenty, s nimiž byl výzkum prováděn. Součástí je i prezentace rozhovorů jednotlivých respondentů, mezi nimiž jsou pracovnice SRP Tamtam v Olomouci a dobrovolníci. Rozebíráme zde rozhovory, díky nimž podrobně popisujeme samotnou službu rané péče SRP Tamtam v Olomouci, v další části rozebíráme význam dobrovolnictví v tomto středisku a spolupráci s Maltézskou pomocí a především se zaměřujeme na činnost dobrovolníků ve středisku a jejich vnímání vlastního působení v sociálně aktivizačním programu pro děti, mládež a podporu rodiny.

5.1 CÍLE VÝZKUMU Před samotným začátkem výzkumného šetření je potřeba, stanovit si cíle, kterých chceme dosáhnout. Našim hlavním cílem je zmapovat dobrovolnou činnost v SRP Tamtam Olomouc a shromáždit materiál, který bude vypovídat o působení dobrovolníků v tomto středisku. Mezi parciální cíle patří zjistit způsob, jakým je dobrovolnictví ve SRP Tamtam Olomouc zajišťováno. Dalším parciálním cílem je vytvoření uceleného pohledu na službu rané péče poskytovanou ve SRP Tamtam Olomouc. Poukázat na specifika rané péče a její význam pro rodinu, ve které se narodilo dítě s postižením.

5.2 METODY VÝZKUMU Výzkum byl realizován za pomoci kvalitativní strategie. Hovoříme tedy o výzkumu, při kterém se výsledků nedosahuje za pomoci statistických procedur. Při kvalitativním výzkumu se snažíme odhalit podstatu zkušeností respondentů nebo odkrýváme podstatu určitého jevu. Kvalitativní metody směřují k odhalení a porozumění věcí a jevů, o kterých toho ještě moc nevíme. (Strauss, Corbinová, 1999) Ke sběru dat jsem použila techniku rozhovoru – interview. „Z terminologického hlediska termínem interview označujeme takový rozhovor, který je moderovaný a prováděný s určitým cílem a účelem výzkumné studie.“ (Miovský, 2006, s. 156)

46

Rozhovor je jednou z nejobtížnějších a zároveň nejvýhodnějších metod pro získávání kvalitativních dat. K jeho zvládnutí musí mít člověk jisté sociální dovednosti, schopnost pozorovat jak introspektivně, tak také extrospektivně a musí umět obě tyto metody spojit tak, aby z nich byl schopen vytěžit co nejvíce pro svůj vlastní výzkum. Rozhovor provádíme s jednou, maximálně však třemi osobami. Při více osobách dochází k jevu zvanému skupinová dynamika, v tomto případě bychom již hovořili o skupinovém interview či ohniskové skupině. Rozhovor nelze provádět bez kombinace s pozorováním, jediným případem, kdy pozorování při rozhovoru nelze použít je telefonní interview. (Miovský, 2006) Miovský (2006, s. 157) dále uvádí, že interview můžeme dle míry strukturace rozdělit do tří základních skupin:


„Nestrukturované interview,




polostrukturované (semistrukturované) interview,




strukturované interview.“

Nestrukturované interview klade důraz na přirozenost a nenásilný průběh konverzace. Při tomto typu interview nemáme dopředu vytvořen žádný plán ani strukturu, které bychom se drželi. Polostrukturované interview je technika vedení rozhovoru, při kterém si vytvoříme určité schéma - pro tazatele závazné. Specifikujeme tedy okruh otázek, můžeme zaměňovat jejich pořadí, či dle potřeby upravovat, abychom vytěžili z interview maximum. „U polostrukturovaného interview tedy máme definované tzv. jádro interview, tj. minimum témat a otázek, které má tazatel za povinnost probrat.“ (Miovský, 2006, s.160) Strukturované interview již stojí na pomezí mezi dotazníkovými metodami a interview. Schéma interview je pevně dané, závazné a neumožňující tazateli dělat změny či úpravy. (Miovský, 20006) 5.2.1

Popis použité metody a charakteristika respondentů

Samotný výzkum jsme rozdělili do dvou pomyslných fází. V první fázi jsme se zaměřili na samotné SPR Tamtam Olomouc. Cílem byl zisk ucelených informací o středisku, určitý náhled na činnosti střediska, organizační strukturu a podstatu střediska jako takovou. Především pak také k tomu, abychom pochopili, proč využívají služeb dobrovolníků. V této fázi jsme oslovili vedoucí střediska a zároveň garantku služby Mgr. Annu Kučerovou, Ph.D. a koordinátorku ambulantních služeb

47

a dobrovolníků Mgr. Michaelu Veverkovou. S každou z respondentek jsem se sešla zvlášť a využila jsem metody polostrukturovaného interview. V druhé – cílové fázi výzkumu jsme analyzovali dobrovolnickou činnost ve SRP Tamtam Olomouc. K rozhovorům bylo osloveno dvacet respondentů, jež dobrovolnou činnost ve Středisku vykonávali, či stále vykonávají. Dvanáct z dvaceti respondentů bylo ochotno se setkat a poskytnout interview. S dobrovolníky bylo prováděno strukturované interview, otázky byly předem dané, dodržovali jsme strukturu a posloupnost otázek. Samotnému výzkumu s dobrovolníky předcházel předvýzkum. Miovský (2006, s. 29) uvádí, že předvýzkum slouží k ověření si, „zda navržené metody a postupy přinášejí očekávanou kvalitu dat.“ Předvýzkum byl proveden se třemi respondenty. Byly provedeny rozhovory, ze kterých vyplynuly drobné úpravy rozhovorů pro dobrovolníky. (Byla přidána jedna otázka.) Do konečného výzkumu s dobrovolníky byli zahrnuti i tři respondenti, které jsme oslovili k předvýzkumu. U rozhovorů nejsou odpovědi na otázky zcela doslovné, jelikož dotazované osoby si nepřály být nahrávány.

5.3 ANALÝZA A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT V této části práce budeme analyzovat získané rozhovory a vyvozovat závěry výzkumu. 5.3.1

Interpretace rozhovoru s vedoucí SRP Tamtam Olomouc

Mgr. Anna Kučerová, Ph.D. pracuje v SRP Tamtam Olomouc od jeho vzniku v roce 2005. Dříve spolupracovala jako dobrovolník se SRP Tamtam Praha, kdy se účastnila akcí pro rodiny s dětmi se sluchovým postižením a posléze i přípravné činnosti pro vznik střediska. Postupně se z dobrovolníka stala poradcem rané péče při studiu a poté se její úvazek rozšířil až na plný. Postupným vývojem střediska se dostala až na pozici vedoucí. SRP Tamtam Olomouc začalo vznikat v průběhu roku 2004. Impuls k založení střediska přišel od poradkyň ze SRP Tamtam Praha, které v té době poskytovaly službu rané péče pro děti se sluchovým postižením po cele České republice. Vzhledem k zvyšujícímu se počtu klientů to však přestalo být únosné.

48

Nejdříve se začal tvořit tým poradců rané péče. K založení střediska bylo také potřeba najít vhodné prostory, zajistit finance, získat sponzorské dary na hračky a pomůcky, základní vybavení, dopravní prostředek. Také bylo potřeba navázat spolupráci s odborníky i institucemi v regionu. Hlavní zázemí při vzniku střediska poskytovalo SRP Tamtam Praha a FRPSP (zřizovatel střediska). V roce 2006 pak vešel v platnost Zákon o sociálních službách – bylo nutné středisko registrovat jako poskytovatele služby sociální prevence. Od roku 2007 je pak SRP Tamtam Olomouc poskytovatelem sociální služby rané péče. SRP Tamtam tedy poskytuje sociální služby rané péče rodinám dětí se sluchovým a kombinovaným postižením od narození do sedmi let věku. Klienty jsou rodiny, ve kterých vyrůstají děti se sluchovým postižením od narození do sedmi let věku. Služeb střediska ovšem mohou využít také rodiče se sluchovým postižením. SRP Tamtam Olomouc

poskytuje

službu

v kraji

Moravskoslezském,

Zlínském,

Olomouckém,

Pardubickém, Jihomoravském a v kraji Vysočina. Jak jsme již uvedli výše, veškeré služby jsou zajišťovány profesionálními poradci rané péče, převážně speciálními pedagogy. Každý poradce rané péče musí být vyškolen v pražském pracovišti a následně i v kurzu poradců rané péče. Momentálně ve středisku rané péče pracují čtyři poradci rané péče a jeden asistent poradce. Důležitým článkem týmu je projektový manažer, ekonom a účetní v jedné osobě. Dalšími členy pracovního týmu jsou dva logopedové a dva lektoři znakového jazyka, kteří poskytují služby v rámci ambulantních programů. Středisko také spolupracuje s odborníky z FRPSP – psychologem, sociálním pracovníkem, fyzioterapeutem a dalšími. Externě spolupracují s dalšími odborníky, zejména s foniatry. Nezbytné je také hodnocení pracovníků. Je prováděno formou hodnotících pohovorů, pracovníci si vedou měsíční evidenci práce a konají se pravidelné supervize. Středisko nabízí terénní služby, které jsou poskytovány bezplatně formou pravidelných odborných v klientských rodinách. Další možností jsou ambulantní služby ve středisku či pobytové akce. Všechny poskytované služby jsou dobrovolné, rodina se stává klientem střediska na základě vlastního uvážení. Středisko získává klienty tzv. pasivní formou, nevyhledávají přímo děti se sluchovým postižením. Spíše se snaží zvyšovat informovanost jak laické, tak i odborné veřejnosti o službách rané péče formou informačních materiálů, propagují službu v odborných kurzech, ale také v přednáškách pro veřejnost nebo na internetových stránkách. 49

Středisko tedy musí oslovit rodič. Děje se tak telefonickou či emailovou formou – zřídka kdy osobně. Při prvním kontaktu se domluví také úvodní konzultace v rodině. Na úvodní konzultaci jezdí vždy dvě poradkyně. Seznámí rodinu s pravidly a podmínkami poskytování péče a zjistí, o co má rodina zájem. Pokud se rodina rozhodne spolupracovat, je uzavřena smlouva o poskytování sociální služby rané péče a rodině je přidělen poradce, na kterého se rodina může obracet i v době mezi terénními konzultacemi telefonicky či emailem. Z počátku jsou intervaly mezi jednotlivými konzultacemi kratší (čtyři až šest týdnů), před ukončením služby může být interval mezi konzultacemi i tři měsíce. Obsah konzultací je velmi individuální, dle potřeb rodiny. Služba bývá ukončována postupně, nejpozději do sedmi let věku dítěte při kombinovaném postižení, při samotném sluchovém postižení okolo čtyř let – s nástupem dítěte do předškolního zařízení. Před ukončením vždy dochází k vyhledání návazné služby. Při ukončení je vypracována písemná závěrečná zpráva. Kapacita střediska je nastavena na sto klientských rodin – v současné době má SRP Tamtam Olomouc v péči okolo sedmdesáti rodin. Počet zájemců o službu se rok od roku zvyšuje. Středisko zatím nemusí klienty neodmítat. K odmítnutí dochází pouze v případě, že zájemce o službu nesplňuje podmínky pro poskytování služby – věk, typ postižení dítěte. Hodnocení je nedílnou součástí činností střediska, vychází se standardů sociálních služeb. Dochází k pravidelnému hodnocení poskytování služby uživateli – formou rozhovorů s poradci rané péče, hodnotícími dotazníky či možností podání připomínek a stížností. Také dochází k hodnocení služby spolupracujícími odborníky, audity hospodaření. Nástrojem hodnocení jsou také inspekce a kontroly institucí, které dotují činnost střediska. Služba rané péče i celé středisko se neustále vyvíjí, pracovníci se snaží o zkvalitňování služeb, dochází nejen k nárůstu počtu uživatelů, ale také pracovníků. Služba se zkvalitňuje také po stránce odborné – pravidelným školením pracovníků, či zaváděním nových metodických postupů do praxe. 5.3.2

Interpretace

rozhovoru

s koordinátorkou

ambulantních

programů

a dobrovolníků v SRP Tamtam Olomouc Mgr. Michaela Veverková pracuje v SRP Tamtam Olomouc již čtvrtým rokem, z počátku začínala na pozici administrativní pracovnice. Postupně, s přibývajícími

50

aktivitami Střediska se po dvou letech stala koordinátorkou ambulantních programů a dobrovolníků. Ve středisku má tedy na starosti zajišťování služby logopedie, znakového jazyka pro rodiče a rodinné příslušníky a setkávání klientů v Klubu rodičů „Bubínek“. Kurzy znakového jazyka a Klub rodičů, vzešly z požadavku rodičů – klientů. Z počátku stíhala vše spolu s vedoucí Střediska Mgr. Annou Kučerovou, Ph.D., ale s přibývajícími klienty postupně zjišťovaly, že budou potřebovat pomoc při hlídání dětí, a proto se rozhodly oslovit především studenty. Vytvořily letáček, který vyvěsily na fakultách Univerzity Palackého a čekaly, jestli se někdo ozve. Zároveň koordinátorka a vedoucí střediska přestaly připravovat program ke Klubu rodičů a přípravy těchto setkání se ujala Bc. Vendula Žádníková, po ní Mgr. Marie Pečivová. K ambulantním programům lze kromě logopedie, kurzu znakového jazyka a Klubu rodičů zařadit také různé akce, na které jsou zváni klienti současní i bývali a to například Mikulášské besídky, maškarní bály, vánoční pečení či zahradní slavnost, která se již stává tradicí a koná se na konci školního roku. Pomoci dobrovolníků se ve Středisku využívá k hlídání dětí při kurzech znakového jazyka. Kurzy znakového jazyka probíhají každý týden jednu hodinu a po tuto dobu dobrovolníci hlídají děti, které rodiče přivedou s sebou. Dále je pomoci dobrovolníků využíváno v Klubu rodičů „Bubínek“, který se koná co čtrnáct dní po dobu dvou hodin. Jedno setkání v měsíci je pojato formou přednášky pro rodiče a samostatného tvoření dětí a druhé setkání bývá společné tvoření rodičů a dětí. Dobrovolníci jsou přítomní, aby pomohli dětem s tvořením, hlídají nebo také mohou navštívit právě probíhající přednášku. Dobrovolníci jsou vždy předem seznámeni s programem přednášky i tvoření, při příchodu se zapisují do knihy příchodů a odchodů. Práce dobrovolníků s dětmi probíhá tak, že na úvod dojde k představení dobrovolníků s dětmi a jejich rodiči, aby dobrovolník věděl, na koho se v případě nutnosti obrátit, a také aby rodiče klientů věděli, kdo se stará o jejich dítě. V této době již Středisko spolupracuje třetím rokem s Maltézskou pomocí, která je vysílající organizací dobrovolníků do Střediska. Spolupráce byla navázána z důvodu neschopnosti Střediska personálně zajistit hlídání při kurzech znakového jazyka a při setkáních v Klubu rodičů a především pak také z důvodu bezpečnosti – je totiž nutné, aby byl každý dobrovolník pojištěn. Proto tedy Středisko oslovilo Maltézskou pomoc o. p. s., která sídlí v Olomouci a má akreditován dobrovolnický program. Spolu s Michalem Umlaufem – vedoucím Maltézské pomoci v Olomouci, Středisko uzavřelo smlouvu mezi organizacemi. Dobrovolník, který chce docházet do Střediska, má podepsanou smlouvu 51

s Matlézskou pomoci. Smlouva je sjednána na dobu určitou a jsou v ní uvedeny podmínky, kterými se dobrovolník musí řídit. (viz příloha č. 4) Ve Středisku nemají při výběru dobrovolníků nastavena žádná kritéria, jsou rádi za každého dobrovolníka, který je ochoten věnovat svůj volný čas prospěšné věci a zároveň má o dobrovolnictví opravdu zájem. Nezáleží na věku ani profesi. Momentálně jsou však mezi dobrovolníky především studenti speciální pedagogiky, psychologie, sociální pedagogiky a vyšší odborné školy Caritas. Do Střediska dochází jako dobrovolník pouze jeden muž. Kdyby si měli ve Středisku dobrovolníky vybírat, upřednostnili by především osoby, které mají základy speciální pedagogiky a znakového jazyka. Pokud tedy osoba, která má zájem o spolupráci se Střediskem podepíše smlouvu s Maltézskou pomocí, stává se dobrovolníkem. Při podpisu smlouvy se také koordinátorka s dobrovolníkem domluví, kdy má dobrovolník čas a jestli chce raději docházet na hlídání při kurzech znakového jazyka, nebo na tvoření v Klubu rodičů. Dobrovolníky ve Středisku jsou především studenti, takže se spolupráce odvíjí od jejich rozvrhu, a proto se koordinátorka domlouvá s každým dobrovolníkem individuálně formou telefonické, či emailové komunikace. Dobrovolníci jsou také na začátku měsíce informováni, formou pozvánek o tom, co za program bude v Klubu rodičů a zároveň jsou dotazováni, zda se budou moci zúčastnit. Jak jsme již zmínili kontakt s dobrovolníky je udržován telefonickou a emailovou formou, co dva měsíce také probíhají supervize, na kterých se sejdou všichni dobrovolníci spolu s koordinátorkou a vedoucím Maltézské pomoci. Zde má každý možnost říct své názory či problémy a společnými silami se všichni snaží pomoci, poradit, či vyřešit individuální připomínky. Na těchto setkáních se hovoří o tom, co se událo, či se právě připravuje. Koordinátorka udržuje kontakt nejen s dobrovolníky, ale také s rodiči a klienty. Z dosavadních zkušeností hodnotí dobrovolnou službu kladně, rodiče jsou za dobrovolníky vděční. Koordinátorka zatím nikdy nemusela řešit žádný problém. Do budoucna by si přála, aby děti i rodiče byli spokojení a nacházeli v programech vše, co potřebují, a aby na setkávání v Klubu rodičů chodilo co nejvíce neslyšících rodičů se slyšícími dětmi. 5.3.3

Interpretace rozhovorů s dobrovolníky v SRP Tamtam Olomouc

Rozhovory s dobrovolníky jsme začali získávat v únoru. Kdy byl proveden již zmiňovaný předvýzkum se třemi dobrovolníky. Na výsledky předvýzkumu navazoval

52

samotný výzkum s dobrovolníky, kteří byli ochotni poskytnout rozhovor. Tyto rozhovory probíhaly v březnu. V následujícím textu je vždy uvedena otázka, na kterou jsme se v rozhovoru dotazovali respondentů a je popsán závěr šetření, který z té které otázky vyplynul.

Všichni respondenti, se kterými byly udělány rozhovory, byly ženy ve věku od 20-26 let. V době, kdy vykonávaly dobrovolnou činnost, byly všechny studentkami vysokých či vyšších odborných škol. V následujících dvou tabulkách jsem uvedla věk respondentek a studovaný obor. Věk dobrovolníků 20 let 21 let

4

22 let 3

23 let 2

24 let 1

25 let

0

26 let Věk

Studovaný obor

Speciální pedagogika předškolního věku Logopedie

6 Počet dobrovolníků

Počet dobrovolníků

5

5 Sociální a charitativní práce

4 3 2

Učitelství pro 1. stupeň základních škol a speciální pedagogika

1

Psychologie

0 Spec. ped. pro 2. stupeň základních škola a střední školy + další obor

studovaný obor

53

1. Jaká byla vaše počáteční motivace k dobrovolné práci? V první otázce jsme se respondentů dotazovali, co je motivovalo k tomu, stát se dobrovolníkem. Ve většině odpovědí zazněla možnost zisku nových informací a zkušeností, pozitivem v tomto případě bylo, že několik dotazovaných uvedlo, že studují obor surdopedie/logopede, či se o tento obor velmi zajímají, takže zde vyvstává možnost užití teoretických poznatků v praxi. Dalším výrazným motivem byl samotný kontakt s osobami se sluchovým postižením, což nabízí v některých případech také užití či zdokonalení se ve znakovém jazyce. Respondenti také uváděli možnost styku s odborníky, či přístup k novým teoretickým znalostem, odborné literatuře. Dalším motivem byl zisk nových kontaktů a přátelství. Za velmi pozitivní považujeme motiv rozvoje seberalizace, využití volného času a pomoc potřebným. „Chtěla jsem užitečně strávit volný čas a věnovat jej i jiným, motivací byl také seberozvoj a sebepoznání.“ (Dobrovolnice č. 9); „Zajímala jsem se o problematiku sluchového postižení a chtěla jsem nějak využít svůj volný čas v Olomouci, tak jsem si řekla, že dobrovolnictví, by mohlo být užitečné jak pro mě, tak i pro osoby, které těchto služeb využívají.“ (Dobrovolnice č. 12) Většina motivů, které uvedli respondenti se shoduje s pravou podstatou významu dobrovolné činnosti pro dobrovolníka. (viz. kapitola 4.3)

54

Motivace

Počet odpovědí

Nové informace

3

Praktické zkušenosti

9

Zájem o oblast surdopedie

7

Touha pomáhat

2

Zdokonalit se ve znakovém jazyce

1

Prospěšné trávení volného času, seberozvoj, seberealizace

3

Otázka č. 1 - Počáteční motivace k dobrovolné práci nové informace 3

praktické zkušenosti

3

1 zájem o oblast surdopedie

2

touha pomáhat 9 7

zdokonalit se ve zkovém jazyce prospěšné trávení volného času, seberozvoj

2. Kde/ jak jste získali kontakt a informace o dobrovolnictví ve Středisku rané péče Tamtam Olomouc? Touto otázkou jsme chtěli zjistit, jakým způsobem se respondenti dozvěděli o možnosti vykonávání dobrovolné činnosti ve Středisku. Převratná většina dotazovaných odpověděla, že viděla letáčky na nástěnce na univerzitě, či Vyšší odborné škole Caritas. Tímto se potvrzuje fakt, že vytvoření letáčků pracovnicemi Střediska bylo užitečné a prospěšné. Další možností zisku informací o Středisku

byla

exkurze

v tomto

zařízení

zprostředkovaná

Ústavem

speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého v Olomouci, či nabídnutí možnosti docházení do Střediska Maltézskou pomocí. Respondenti také uváděli možnost zisku informací o Středisku přes přátelé, či učitele na univerzitě.

55

Zisk kontaktu

Počet odpovědí

Počet procent

Od známého

3

25 %

Z letáčku na vysoké škole

4

33 %

Exkurze v Tamtam Olomouc

3

25 %

Z Maltézské pomoci

2

17 %

Otázka č. 2 Kde získali kontakt na Středisko rané péče Tamtam Olomouc od známého 17%

25% z letáčku na vysoké škole

exkurze v Tamtam Olomouc

25% 33%

z Maltézské pomoci

3. Jaká byla vaše očekávání od práce dobrovolníka v SRP Tamtam? Byla tato očekávání naplněna? Otázkou jsme se snažili zjistit, zda bylo splněno to, co respondenti od dobrovolné činnosti očekávali. Faktem je, že několik respondentů naplnění svých očekávání nepotvrdilo. Někteří z dotazovaných na otázku neodpověděli, protože pracují ve Středisku jako dobrovolníci teprve krátce, jiní ani nevěděli, s jakým očekáváním do Střediska šli. Ti respondenti, kteří na otázku odpověděli, uvádějí tato očekávání:


práce s dítětem se sluchovým postižením,




zdokonalení znakového jazyka,




zisk praxe, zkušeností a nových informací z oblasti surdopedie,




navázání kontaktu s novými lidmi.

„Očekávala jsem práci s dětmi se sluchovým postižením, toto úplně naplněno nebylo, neboť jsme hlídali především děti slyšící neslyšících rodičů. S dětmi se sluchovým postižením jsem se setkala jako dobrovolník opravdu velmi málo.“ (Dobrovolnice č. 6)

56

„Očekávala jsem, že budu pracovat s dětmi a zlepším si znakovku. K tomu naplnění: S dětmi jsem pracovala, ale znakovku jsem moc nepoužila, protože jsme hlavně hlídali zdravé děti.“ (Dobrovolnice č. 8) Z předcházejících příspěvků jsme se dověděli, že respondenti očekávali kontakt s dětmi se sluchovým postižením, což se v mnoha případech povedlo pouze minimálně. Musíme ovšem zdůraznit fakt, že Středisko rané péče Tamtam Olomouc sice poskytuje služby dětem se sluchovým a kombinovaným postižením, ale poskytuje také služby neslyšícím rodičům slyšících dětí, kteří převážně docházejí na setkávání Klubu rodičů „Bubínek“. V souvislosti s naplněním očekáváné práce s dětmi se sluchovým postižením se nám dostalo i kladné odpovědi: „...dostávala jsem se i do kontaktu s dětmi se sluchovým postižením, s kochleárním implantátem a taky mi to prospělo v tom směru, že jsem se dostala do kontaktu s dospělými se sluchovým postižením, měla jsem možnost komunikovat s nimi a to velmi oceňuji.“ (Dobrovolnice č. 12) Na druhou stranu jsme se setkali i s pozitivním hodnocením naplnění jiných očekávání. Očekávání zisku zkušeností, nových informací, praxe, či kontaktu v mnohých případech naplněna byla. „Očekávala jsem zkušenosti a ty jsem taky získala.“ (Dobrovolnice č. 11); „Praxi, kterou jsem očekávala, jsem dostala. Znakový jazyk jsem si trochu zdokonalila, i když ne tak jak bych chtěla, ale to je moje vina a ne Tamtamu. Určitě jsem si našla i nové přátele.“ (Dobrovolnice č. 4)

4. Jak vnímáte smysl své dobrovolnické práce v SRP Tamtam? Zmíněnou otázkou jsme chtěli ověřit, zda považují dobrovolníci svou činnost za smysluplnou. V čem vidí hlavní význam své dobrovolné činnosti. Většina respondentů uváděla smysl svého dobrovolnictví v zisku zkušeností a praxe. Někteří respondenti vidí smysl ve vlastní seberealizaci. „Mě osobně to přispělo k mému duševnímu rozvoji, ke zvýšení sebevědomí, pocitu prospěšnosti a taky k zamyšlení se nad důležitějšími problémy, k seberealizaci.“ (Dobrovolnice č. 5); „Dobrovolnická práce obecně má určitě smysl. Mě to hodně obohatilo, jak po profesní stránce, tak i po stránce osobnostní. Já v té svoji vidím především to, že jsem alespoň malou mírou pomohla rodičům při péči o jejich dítě s postižením, a nebo také rodičům neslyšícím, kteří mají zdravé dítě v tom, že se jejich dítě dostalo do kontaktu s intaktní populací“ (Dobrovolnice č. 12) Aby dobrovolná činnost byla užitečná, měla by být pro dobrovolníky smysluplná. Pokud dobrovolníci nepociťují smysl své činnost, ubývá také zájem o činnost. Jelikož 57

dobrovolnictví není ohodnoceno mzdou, která je pro většinu lidí dobrou motivací, je třeba najít si motivaci jinou. Tato motivace musí být mnohdy velmi silná, dobrou motivací k dobrovolné činnosti je také hodnocení, či ocenění činnosti dobrovolníka. Na tento problém jsme se proto zaměřili v následující otázce.

5. Jak byste hodnotili komunikaci s koordinátorem dobrovolníků? Je/ byla vám poskytována zpětná vazba, hodnocení vaší činnosti? Jak uvádí koordinátorka v rozhovoru (viz. kapitola 5.3.2) komunikace s dobrovolníky probíhá telefonickou a emailovou formou a především pak na supervizích. Pro dobrovolníka je velmi důležité, aby dostával zpětnou vazbu, cítil se užitečný, aby se mu dostalo určitého pocitu uznání, či pochvaly. Proto jsme se v otázce dotazovali na hodnocení komunikace s koordinátorem, poskytování hodnocení či zpětné vazby. Většina respondentů uvádí komunikaci s koordinátorkou za bezproblémovou. „Komunikace byla výborná, vždy jsme se domlouvaly předem, co nás čeká, kdo bude potřeba udělat, s čím pomoct apod.“ (Dobrovolnice č. 3) Respondenti uvádějí, že koordinátorka odvádí svou práci velmi dobře, je vstřícná, ochotná, ráda pomůže a vyřeší jakýkoli problém. „S koordinátorkou jsem velmi spokojená. Komunikace s ní je perfektní.“ (Dobrovolnice č. 10) Jak jsme předpokládali hodnocení činnosti a zpětná vazba je poskytována především v rámci supervizí. Tento předpoklad se nám potvrdil. Respondenti uvádějí, že supervize probíhá formou diskuze, kdy dobrovolníci postupně řeknou, co se událo od poslední supervize, poté se o věcech hovoří a rozebírají se, či se plánují další akce a program. Dle respondentů na supervizích vládne příjemná a přátelská atmosféra. „Tohle mě na dobrovolnictví opravdu příjemně překvapilo, že i kolektiv lidí, kteří se scházel na supervizích byl fajn, byli jsme k sobě otevření a vše spolu řešili, takže komunikace bezproblémová.“ (Dobrovolnice č. 12) „Zpětná vazba byla vždy na supervizi, kdy jsme mohly říct, co se nám povedlo, líbilo, nebo co naopak ne, co bychom změnily apod. Takže komunikace za mně velice dobrá.“ (Dobrovolnice č. 3) Nicméně u dvou respondentů se z části objevily negativní reakce, kdy si stěžují na počáteční zmatenost v komunikaci, ale následně uvádějí, že postupem času i dobrovolník přijde sám na to, „co a jak“. „Hlavně zpočátku nebyly jasně dané instrukce, co se očekává, že máme dělat. Ale časem na to člověk přijde sám. Ani z hlediska zpětné vazby nebyla komunikace nejlepší. Nicméně zde je možnost vyjádřit se k tomu, co mě trápí na supervizích.“ (Dobrovolnice č. 6) 58

6. Získali jste dobrovolnou prací nějaké zkušenosti? Využili jste tyto zkušenosti v praxi? Očekávali jsme, že každý z respondentů získal svou dobrovolnou činností nějakou zkušenost, ať pozitivní, či negativní. Naprostá většina respondentů dle našich předpokladů uvedla, že má pozitivní zkušenosti. Oceňili především práci s dětmi, jak intaktními, tak také s dětmi se sluchovým postižením. „Všeobecně jsem se naučila jak pracovat s lidmi s nějakým postižením. Ať je to sluchové nebo jiné. Jak s nimi komunikovat, chovat se k nim apod.“ (Dobrovolnice č. 4) Dalším pozitivem, které respondenti uvádějí je fakt, že mohli aplikovat teoretické poznatky do praxe, získali zkušenost při komunikaci s rodiči dětí nebo při užívání znakového jazyka. „Své teoretické znalosti jsem aplikovala do praxe, naučila se něco nového, aktivněji jsem začala používat znakový jazyk, zvyšoval se u mě zájem o studium problematiky v oblasti sluchového postižení.“ (Dobrovolnice č. 5) Na otázku, zda zkušenosti užívají v praxi část respondentů, odpověděla, že zatím neměli možnost, jelikož stále studují. Druhá část respondentů udává, že zkušenosti využívá. „Zkušenosti jsem získala obrovské a to nejen s dětmi s postižením, ale také v komunikaci s jejich rodiči nebo v komunikaci s lidmi se sluchovým postižením. Také byla mou velkou zkušeností komunikace a vůbec vztah s vedením Tamtamu. A ze zkušeností, které jsme tam nabyla, určitě čerpám ve své praxi.“ (Dobrovolnice č. 3) Dobrovolníci mají možnost půjčovat si v knihovně Střediska odbornou literaturu, což také někteří vyzdvihují jako pozitivum. Pouze jeden respondent neuvedl pozitivní odpověď. „Zkušeností jsem moc nezískala, takže nemůžu říct, že bych něco využila.“ (Dobrovolnice č. 8) Je nutné konstatovat, že míra zisku zkušeností je závislá také na délce spolupráce se dobrovolníka se Střediskem, intenzitě docházení na programy a vlastní vůli jedince.

7. Jak dlouho již působíte jako dobrovolník v SRP Tamtam? / Jak dlouho jste působil/a jako dobrovolník v SRP Tamtam? V poslední otázce jsme se dotazovali respondentů na délku působení ve Středisku. Tato otázka byla položena, abychom zjistili, v jakém rozmezí se pohybuje spolupráce Střediska s dobrovolníky. Hodnota je velmi závislá na tom, že téměř všichni dobrovolníci docházející do Střediska jsou studenti, jejich časové možnosti jsou závislé na rozvrhu a také na délce studia, proto je pro Středisko výhodnější navazovat spolupráci s dobrovolníkem, který právě začíná se studiem. 59

Délka spolupráce Střediska s dobrovolníky je velmi individuální. Hovořili jsme s respondenty, kteří jako dobrovolníci působili dva roky, ale také s dobrovolníky, kteří do Střediska docházeli pouze tři měsíce z důvodů míjení se s termíny a nedostatku času. Nejvíce respondentů uvádělo délku spolupráce v rozmezí od půl roku do roku a půl.

Otázka č. 7 Délka spolupráce se Střediském rané péče Tamtam Olomouc 1 měsíc počet dobrovolíků

5 3 měsíců

4 3

6 měsíců

2

1 rok

1

1 rok a 6 měsíců

0 délka spolupráce

60

2 roky

ZÁVĚR Tato bakalářská práce se zabývá problematikou dobrovolnictví v rané péči pro děti se sluchovým postižením. V jednotlivých kapitolách teoretické části jsme shrnuli obecné poznatky o sluchu, sluchových vadách, rané péči a dobrovolnictví. Hlavním cílem praktické části bylo zmapování dobrovolné činnosti. Zaměřili jsme se na konkrétní sociální službu – službu rané péče v SRP Tamtam Olomouc. Chtěli jsme shromáždit materiál, který by vypovídal o působení dobrovolníku v tomto středisku, z pohledu jich samotných. Ptali jsme se na motivaci k práci, očekávání od dobrovolnictví, či hodnocení komunikace s koordinátorem. Mezi parciální cíle jsme zahrnuli otázku, jakým způsobem je dobrovolnictví v tomto Středisku zajišťováno. V neposlední řadě jsme se snažili vytvořit ucelený pohled na službu rané péče poskytovanou SRP Tamtam Olomouc. Prostřednictvím rozhovorů s pracovnicemi Střediska a dobrovolnicemi, které do něj docházejí, jsme získali potřebná data, která byla zpracována v praktické části. Doufáme, že jsme jistou měrou přispěli k objasnění této problematiky, ale zároveň si uvědomujeme, že omezený rozsah práce nám neumožnil prozkoumat dobrovolnickou činnost také z pohledu klientů – rodičů dětí se sluchovým postižením, či sluchově postižených rodičů, kteří mají zdravé dítě, kteří služeb dobrovolníků využívají. Víme, že v této oblasti vyvstává spousta další otázek, které by bylo třeba zodpovědět.

61

SEZNAM LITERATURY 1

BERGEROVÁ, M., ČERVENKOVÁ, R. Obyčejní lidé dělají neobyčejné věci. Praha : Portál pro Hestia, 2005, 88 s. ISBN 80-7367-017-8.

2

ČÍHÁK, R. Anatomie 3. 2. upr. a rozšiř. vyd., Praha : Grada Publishing, 2004, 692 s. ISBN 80-274-1132-X.

3

FREEMAN, R. D. a kol. Tvé dítě neslyší: průvodce pro všechny, kteří pečují o neslyšící děti. Praha : FRPSP, 1992, 359 s. Bez ISBN.

4

HAHN, A. a kol. Otorinolaryngologie a foniatrie v současné praxi. 1. vyd., Praha : Grada Publishing, 2007, s. 35-45. ISBN 978-80-247-0529-3.

5

HOLMANOVÁ, J. Raná péče o dítě se sluchovým postižením. 1. vyd., Praha : Septima, 2002, 92 s. ISBN 80-7216-162-8.

6

HOUDKOVÁ, Z. Sluchové postižení u dětí – komplexní péče. 1. vyd., Praha : TRITON, 2005, 117 s. ISBN 80-7254-623-6.

7

HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu 1. díl. 1. vyd., Praha : SEPTIMA, 1997, 235 s. ISBN 80-7216-006-0.

8

HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu 2. díl. 1. vyd., Praha : SEPTIMA, 1998, 328 s. ISBN 80-7216-075-3.

9

KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 6. přeprac. a doplň. vyd., Praha : SPN – pedagogické nakladatelství, 2002, 862 s. ISBN 80-7235-023-4.

10 KOLEKTIV AUTORŮ Dobrovolníci v neziskových organizacích. 1. vyd., Praha : Tobola, 2001, 24 s., ISBN 80-86423-05-0. 11 KOMORNÁ, M. Systém vzdělávání osob se sluchovým postižením v ČR a specifika vzdělávacích metod při výuce. 2. opr. vyd., Praha : Hewer, 2008, 87 s. ISBN 978-88087218-18-1. 12 KUBOVÁ, L. Speciálně pedagogická centra. 1.vyd., Praha : Septima, 1995, 102 s. ISBN 80-85801-42-6. 13 KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ, L. Edukace dětí se speciálními potřebami v raném a předškolním věku. Brno : Paido, 2004, 126 s. ISBN 80-7315-063-8. 14 LEJSKA, M. Základy praktické audiologie a audiometrie. 1. vyd., Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1994, 171 s. ISBN 80-7013-178-0.

62

15 LEONHARDT, A. Úvod do pedagogiky sluchovo postihnutých. Bratislava : Sapientia, 1999, 248 s. ISBN 80-967180-8-8. 16 MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd, Praha : Grada Publishing, 2006, 332 s. ISBN 80-247-1362-4. 17 OPATŘILOVÁ, D. Pedagogicko-psychologické poradenství a intervence v raném a předškolním věku

u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. 1. vyd.,

Brno : Masarykova univerzita, 2005, 146 s. ISBN 80-210-3977-9. 18 PETROVICKÝ, P. Anatomie s topografií a klinickými aplikacemi, III. svazek. Martin : Osveta, 2002, 542 s. ISBN 80-8063-048-8. 19 PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno : Paido, 1998, 234 s. ISBN 80-85931-65-6. 20 POTMĚŠIL, M. Sluchové postižení a sebereflexe. 1. vyd., Praha : Univerzita Karlova Praha, 2007, 197 s. ISBN 978-80-246-1300-0. 21 POUL, J. Nástin vývoje vyučování neslyšících. 1. vyd., Brno : Masarykova univerzita, 1996, 66 s. ISBN 80-210-1479-2. 22 SILBERANGL, S., DESPOPOULOS, A. Atlas fyziologie člověka. 6. zcela přeprac. a rozšiř. vyd., Praha : Grada Publishing, 2004, 448 s. ISBN 80-247-0630-X. 23 SOURALOVÁ, E. Dítě se sluchovým postižením. In MÜLLER, O. a kol. Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami v běžné škole. 1. vyd., Olomouc : Univerzita Palackého, 2004, s. 179 – 201. ISBN 80-244-0231-9. 24 SOURALOVÁ, E. Manuál základních postupů jednání při kontaktu s osobami se sluchovým postižením. 1. vyd., Olomouc : Univerzita Palackého, 2007, 36 s. ISBN 97880-244-1630-4. 25 SOURALOVÁ, E. Surdopedie I. 1. vyd., Olomouc : Univerzita Palackéh, 2005, 54 s. ISBN 80-244-1007-9. 26 SOURALOVÁ, E., LANGER, J. Speciální pedagogika osob s postižením sluchu. In RENOTIÉROVA, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. 2. doplň. a aktualiz. vyd., Olomouc : Univerzita Palackého, 2003, s. 175 - 189. ISBN 80-2440873-2. 27 STRAUSS

A.,

CORBINOVÁ J.

Základy kvalitativního

výzkumu.

1.

vyd,

Brno : Nakladatelství Albert, 1999, 228 s. ISBN 80-85834-60-X. 28 STRNADOVÁ, V. Úvod do surdopedie. 1. vyd., Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2002, 63 s. ISBN 80-7083-564-8.

63

29 ŠORMOVÁ, L., KLÉGROVÁ, A. Dobrovolnictví. Praha : Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006, 24 s. ISBN 80-86991-68-7. 30 ŠTĚRBOVÁ, D. Family stress and coping behaviour in familise of children with hearing disabilites. 1. vyd., Olomouc : Univerzita Palackého, 2007, 176 s. ISBN 97880-244-1773 - 8. 31 TOŠNER,

J.,

SZOLANSKÁ,

O.

Dobrovolníci

a

metodická

práce

s nimi

v organizacích. 1. vyd., Praha : Portál, 2002, 152 s. ISBN 80-7178-514-8. 32 TROJAN, S. a kol. Lékařská fyziologie. 4. přeprac. a doplň. vyd., Praha : Grada Publishing, 2003, 772 s. ISBN 80-247-0512-5. 33 Vyhláška o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Sbírka zákonů 72/2005. 34 Zákon o sociálních službách. Sbírka zákonů 108/2006.

64

INTERNETOVÉ ZDROJE 35 APSPC Asociace Pracovníků Speciálně Pedagogických Center [online]. 2000 [cit. 2011-01-07]. Program. Dostupné z WWW: . 36 Asociace pracovníků v rané péči. [online]. [cit. 2011-01-06]. Hlavni strana. Dostupné z WWW: . 37 Centrum Kochleárních Implantací u Dětí [online]. [cit. 2011-02-07]. Výběr kandidátů. Dostupné z WWW: . 38 Dobrovolnik.cz [online]. 2011 [cit. 2011-02_07]. Evropský rok dobrovolnictvi 2011. Dostupné z WWW: . 39 Dobrovolnik.cz

[online].

2011

[cit.

2011-02-07].

Všeobecná

deklarace

o

dobrovolnictví. Dostupné z WWW: . 40 Federace rodičů a přátel sluchově postižených, o.s. [online]. 2005 [cit. 2011-01-06]. O FRPSP. Dostupné z WWW: . 41 HESTIA [online]. [cit. 2011-02-07]. Hestia, občanské sdružení. Dostupné z WWW: . 42 Maltézská pomoc obecně prospěšná společnost [online]. [cit. 2011-02-07]. Maltézská pomoc - Centrum Olomouc. Dostupné z WWW: . 43 ProSluch s.r.o. [online]. 2003 [cit. 2011-01-05]. Jak získat sluchadlo (Účast pojišťovny). Dostupné z WWW: . 44 Ruce.cz [online]. 2004 [cit. 2011-01-05]. Příspěvky na kompenzační pomůcký. Dostupné z WWW: . 45 Středisko rané péče Tamtam Olomouc [online]. 2009 [cit. 2011-01-06]. Služby. Dostupné z WWW: .

65

46 Středisko rané péče Tamtam Praha [online]. 2009 [cit. 2011-01-06]. Kdo jsou naši klienti. Dostupné z WWW: . 47 World Health Organization. [online]. 2011 [cit. 2011-01-27]. Prevention of blindness and deafness. Dostupné z WWW: < http://www.who.int/pbd/deafness/hearing_impairment_grades/en/#>.

66

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Poskytovatelé rané péče pro rodiny dětí se sluchovým a kombinovaným postižením

Příloha č. 2: Speciálně pedagogická centra pro vady sluchu v jednotlivých krajích

Příloha č. 3: Všeobecná deklarace dobrovolnictví

Příloha č. 4: Ukázka smlouvy o výkonu dobrovolnické služby

Příloha č. 5: Rozhovor s Mgr. Annou Kučerovou, Ph.D.

Příloha č. 6: Rozhovor s Mgr. Michaelou Veverkovou

Příloha č. 7: Rozhovory s dobrovolníky

67

Příloha č. 1

POSKYTOVATELÉ RANÉ PÉČE PRO RODINY DĚTÍ SE SLUCHOVÝM A KOMBINOVANÝM POSTIŽENÍM

Středisko rané péče Tamtam Praha Hábova 1571, Praha 5 - Stodůlky 155 00 tel.: 251 510 744 e-mail: [email protected] web: http://www.tamtam-praha.cz vedoucí střediska: Mgr. Martina Péčová

Středisko rané péče Tamtam Olomouc Jungmannova 25, Olomouc 772 00 tel: 739 642 977 e-mail: [email protected] web: http://www.tamtam-olomouc.cz vedoucí střediska: Mgr. Anna Kučerová, Ph.D.

Federace rodičů a přátel sluchově postižených – FRPSP Hábova 1571 Praha 5 – Stodůlky 155 00 tel: 235 517 313 fax: 235 514 691 e-mail: [email protected] výkonná ředitelka FRPSP: Mgr. Jana Fenclová

Příloha č. 2

SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ CENTRA PRO VADY SLUCHU V JEDNOTLIVÝCH KRAJÍCH

Hlavní město Praha Název: SPC pro sluchové postižení (dále SP) Adresa: Holečkova 4, Praha 5, 150 00 E-mail: [email protected], [email protected]

Název: SPC pro SP Adresa: Ječná 27, Praha 2, 120 00 E-mail: [email protected]

Název: SPC pro SP Adresa: Výmolova 169/2, Praha 5, 150 00 E-mail: [email protected]

Jihočeský kraj Název: SPC pro SP Adresa: Riegrova 1, České Budějovice, 370 01 E-mail: [email protected] Web: http://www.sluchpostcb.cz

Plzeňský kraj Název: SPC pro SP Adresa: Mohylova 90, Plzeň, 312 00 E-mail: [email protected] Web: http://www.sluchpost-plzen.cz/

Ústecký kraj Název: SPC Démosthenes – soukromé SPC (sluchové a zrakové postižení) Adresa: Mírová 2, Ústí nad Labem, 400 11 E-mail: [email protected] Web: http://www.demosthenes.cz

Název: SPC Teplice Adresa: Trnovanská 1331, Teplice, 415 01 E-mail: [email protected] Web: http://www.spcteplice.cz

Název: Odloučené pracoviště SPC Měcholupy – SPC Chomutov Adresa: Školní 3587, Chomutov 430 01 E-mail: [email protected]

Liberecký kraj Název: SPC pro SP, SPC pro vady řeči Adresa: E. Krásnohorské 921, Liberec 14, 460 01 E-mail: [email protected] Web: http://www.ssplbc.cz

Královehradecký kraj Název: SPC pro SP Adresa: Štefánikova 549, Hradec Králové 500 11 E-mail: [email protected]

Jihomoravský kraj Název: SPC pro SP Adresa: Novoměstská 21, Brno, 621 00 E-mail: [email protected]

Název: SPC pro SP Adresa: Školní 3208, Kyjov, 697 01 E-mail: [email protected] Web: http://www.mszskyjov.cz

Název: SPC pro SP Adresa: Široká 42, Ivančice, 664 91 E-mail: [email protected]

Olomoucký kraj Název: SPC pro SP Adresa: Kosmonautů 4, Olomouc, 779 00 E-mail: [email protected]

Zlínský kraj Název: SPC pro SP a vady řeči Adresa: Vsetínská 454, Valašské Meziříčí 757 01 E-mail: [email protected]

Moravskoslezský kraj Název: SPC pro SP Adresa: Spartakovců 1153, Ostrava – Poruba, 708 00 E-mail: [email protected] Web: http://www.deaf-ostrava.cz

Příloha č. 3

VŠEOBECNÁ DEKLARACE O DOBROVOLNICTVÍ Dobrovolnictví je základním stavebním prvkem občanské společnosti. Uskutečňuje nejvznešenější aspirace lidstva - touhu po míru, svobodě, příležitostech, bezpečí a spravedlnosti pro všechny. V době globalizace a nepřetržitých změn se svět stále zmenšuje, je složitější a vzájemná závislost vzrůstá. Dobrovolnictví, individuální nebo skupinová činnost, umožňuje: •

udržovat a posilovat takové lidské hodnoty jako jsou družnost, zájem o druhé a služba jiným lidem

•

aby jednotlivci mohli uplatňovat svá práva a odpovědnost jako příslušníci komunity a aby se zároveň mohli po celý život učit a růst, realizovat veškerý svůj lidský potenciál

•

propojení navzdory rozdílům, které nás neustále rozdělují, abychom mohli žít ve zdravých, udržitelných komunitách a abychom mohli společně usilovat o nalezení nových řešení pro společné úkoly a mohli jsme utvářet náš kolektivní osud

Na úsvitu nového tisíciletí se dobrovolnictví stalo nepostradatelným prvkem každé společnosti. Účinně a prakticky převádí deklaraci Spojených národů, kde se praví: "My, lid," máme moc změnit svět, do běžného života. ***** Tato deklarace podporuje právo všech žen, mužů a dětí svobodně se sdružovat a dobrovolně pracovat bez ohledu na kulturní a etnický původ, věk, pohlaví, tělesný stav a společenské nebo ekonomické postavení. Všichni lidé na celém světě by měli mít právo nabídnout jiným lidem a jejich komunitám svůj čas, schopnosti a energii prostřednictvím individuální či kolektivní činnosti a bez nároku na odměnu. Chceme rozvoj dobrovolnictví, které by: •

pomohlo zapojit celou komunitu do identifikace a řešení jejích problémů

•

povzbuzovalo mládež a pomáhalo jí, aby se vedení prostřednictvím služby stalo pro ni trvalou součástí života

•

mluvilo za ty, kteří nemohou mluvit sami za sebe

•

umožnilo dalším lidem se do dobrovolnictví zapojit

•

doplňovalo, avšak nenahrazovalo odpovědnou činnost jiných sektorů i úsilí placených pracovníků

•

umožnilo lidem získat nové znalosti a dovednosti a plně rozvinout svůj potenciál, sebedůvěru a tvořivost

•

podporovalo rodinnou, komunitní, národní i globální solidaritu

Jsme přesvědčeni, že je společnou odpovědností dobrovolníků a zároveň i organizací a komunit, v nichž působí: •

vytvářet prostředí, v němž dobrovolníci mají smysluplnou práci, která umožňuje dosáhnout dohodnutých výsledků

•

definovat kritéria pro účast dobrovolníků, tedy i podmínky, za nichž by organizace a dobrovolník mohli své závazky ukončit, dále pak rozvíjet způsoby, jak činnost dobrovolníků řídit

•

poskytovat dobrovolníkům a osobám, jimž slouží dostatečnou ochranu před riziky

•

poskytovat dobrovolníkům vhodné školení, pravidelné hodnocení a uznání

•

zajistit přístup pro všechny odstraněním veškerých bariér - fyzických, ekonomických, společensko-sociálních a kulturních - bránících jejich účasti

***** V souladu se základními lidskými právy, která jsou vyjádřena v Deklaraci lidských práv Spojených národů a se zásadami dobrovolnictví a odpovědností dobrovolníků a organizací, v nichž působí, se obracíme na: 1. Všechny dobrovolníky, aby projevili své přesvědčení, že dobrovolnická činnost je tvůrčí a zprostředkující síla, která: •

vytváří zdravé, udržitelné komunity, které uznávají důstojnost všech lidí

•

umožňuje všem lidem uplatňovat práva lidských bytostí a tím zlepšit vlastní život

•

pomáhá řešit společensko-sociální, kulturní, hospodářské a ekologické problémy

•

pomocí celosvětové spolupráce utváří lidštější a spravedlivější společnost

2. Vedoucí představitele: •

ve všech oblastech, aby se spojili a vytvořili silná, viditelná a účinná místní a národní "dobrovolnická centra" - základní vedoucí organizace dobrovolnictví

•

vlád, aby zajistili pro všechny právo na dobrovolnou činnost, aby odstranili veškeré právní překážky bránící účasti na dobrovolné činnosti, aby zapojili dobrovolníky do své práce a poskytli nevládním organizacím prostředky i podporu pro účinnou mobilizaci a vedení dobrovolníků

•

v podnikání, aby povzbuzovali své zaměstnance a pomáhali jim působit v komunitě jako dobrovolníci a aby vyčlenili lidské i finanční zdroje pro rozvoj infrastruktury nezbytné pro podporu dobrovolnictví

•

v médiích, aby přinášeli příběhy dobrovolníků a poskytovali informace, které by lidi povzbuzovaly a pomáhaly jim zapojit se do dobrovolných činností

•

v oblasti vzdělávání, aby vedli lidi všech věkových skupin a pomáhali jim zapojit se do dobrovolných aktivit a aby lidem vytvářeli možnosti uvažovat o jejich službě a učit se z ní

•

církví, aby potvrdili dobrovolnictví jako správnou odpověď na duchovní výzvu sloužit všem lidem

•

nevládních organizací, aby vytvořili pro dobrovolníky přátelské organizační prostředí a aby vyčlenili lidské a finanční prostředky nezbytné pro účinné začlenění dobrovolníků.

Obracíme se na Spojené národy, aby: •

vyhlásily toto desetiletí jako "Dekádu dobrovolníků a občanské společnosti" a stvrdily tím nezbytnost posílit instituce svobodných společností

•

uznaly logo - "červené V" za univerzální symbol dobrovolnictví

IAVE vyzývá dobrovolníky a vedoucí představitele ze všech oblastí na celém světě, aby se partnersky spojili na propagaci a podporu účinného, všem přístupného dobrovolnictví, symbolu solidarity všech lidí a národů. IAVE vyzývá globální komunitu dobrovolníků, aby tuto Všeobecnou deklaraci o dobrovolnictví studovali, diskutovali o ní, schválili ji a naplnili.

Příloha č. 4 UKÁZKA SMLOUVY O VÝKONU DOBROVOLNICKÉ SLUŽBY

Příloha č. 5 ROZHOVOR S Mgr. ANNOU KUČEROVOU, Ph.D.

Mgr. Anna Kučerová, Ph.D. pracuje ve SRP Tamtam v Olomouci na pozici vedoucí střediska, metodika a garanta služby.

1. Jak

jste

se

dostala

k funkci

koordinátorky

ambulantních

programů

a dobrovolníků a jak dlouhou ve středisku pracujete? „Ve Středisku rané péče Tamtam Olomouc pracuji od jeho vzniku v roce 2005. Tomu ale ještě předcházela dobrovolnická spolupráce s Tamtamem Praha – účast na pobytové akci pro rodiny s dětmi se sluchovým postižením a přípravné činnosti pro vznik střediska. Z dobrovolníka jsem se postupně stala poradcem rané péče, nejdříve na dohodu o provedení práce při studiu a pak zkrácený úvazek, který se postupně rozšířil až na plný. Vedoucím střediska jsem se stala postupným vývojem a strukturalizací střediska.“

2. Kdy Středisko rané péče Tamtam tady v Olomouci vzniklo? A kdo dal impuls k jeho založení? Jak vůbec taková služba vzniká? A co všechno je potřeba udělat k založení střediska, či zaregistrování sociální služby? „Tamtam Olomouc začal vznikat již v průběhu roku 2004. Impuls k jeho založení přišel od kolegyň z Tamtamu Praha, které do té doby poskytovaly službu rané péče po celé České republice, což vzhledem k narůstajícímu počtu klientů přestávalo být únosné. Bylo potřeba nejprve vytvořit tým poradců rané péče, vyškolit je v pražském pracovišti a následně v kurzu poradců rané péče, najít vhodné prostory pro kancelář, zajistit finance na mzdy, získat sponzorské dary na hračky a pomůcky, základní vybavení, dopravní prostředek, navázat spolupráci s odborníky a institucemi v regionu a především provádět depistáž a to formou tisku a distribuce informačních materiálů a další propagace služby jak v odborných kruzích, tak u široké veřejnosti. Při vzniku střediska bylo zásadní zázemí Tamtamu Praha a Federace rodičů a přátel sluchově postižených. Když pak v roce 2006 vešel v platnost Zákon o sociálních službách, bylo nutné Středisko rané péče Tamtam Olomouc registrovat jako poskytovatele služby sociální prevence a splnit všechny podmínky, které zákon ukládá.“

3. Komu je služba poskytována? „Středisko rané péče Tamtam poskytuje sociální služby rané péče rodinám dětí se sluchovým a kombinovaným postižením od narození do 7 let věku. Klientem se tedy může stát rodina, ve které vyrůstá dítě se sluchovým postižením od narození do 7 let věku. Služeb Střediska mohou využít také rodiče se sluchovým postižením. Olomoucké Středisko poskytuje sociální službu v Moravskoslezském, Zlínském, Olomouckém, Pardubickém, Jihomoravském kraji a v kraji Vysočina.“

4. Jaké služby středisko poskytuje? „Středisko rodičům nabízí terénní služby v rodinách, které jsou poskytovány bezplatně formou pravidelných odborných konzultací v klientských rodinách, dále poskytujeme ambulantní služby ve středisku, služby pro neslyšící rodiče, poskytujeme podporu psychomotorického vývoje dítěte s důrazem na podporu rozvoje komunikace prostřednictvím stimulace a přímé práce s dítětem, zprostředkováváme odborná vyšetření a konzultace, půjčujeme speciální pomůcky a hračky, které máme k dispozici ve Středisku a poradci je do rodin dovážejí. Poskytujeme poradenství při výběru kompenzačních pomůcek či při výběru školského zařízení. Můžeme zprostředkovat kontakt s dalšími rodinami. Pořádáme přednášky a semináře pro laickou i odbornou veřejnost. Ve středisku v rámci ambulantních služeb probíhají kurzy znakového jazyka a setkávání rodičů. Nedílnou součástí služeb, které klientům poskytujeme, jsou také pobytové akce. Všechny služby, které poskytujeme, jsou dobrovolné a rodina se stává klientem střediska na základě vlastního uvážení a rozhodnutí.“

5. Jakým způsobem je služba zajišťována po stránce organizační? Kolik a jaké pracovníky má Středisko Tamtam Olomouc? „Služby jsou zajišťovány profesionálními poradci rané péče, převážně speciálními pedagogy, kteří procházejí akreditovaným rekvalifikačním kurzem pořádaným Společností pro ranou péče ve spolupráci s Asociací pracovníků v rané péči. Momentálně pracují ve Středisku čtyři poradci rané péče a jeden asistent poradce. Nezbytným článkem týmu je projektový manažer, ekonom a účetní v jedné osobě. Dalšími členy týmu jsou dva logopedové a dva lektoři znakového jazyka. Využíváme také odborníky z Federace rodičů a přátel sluchově postižených – psycholog, sociální pracovník, fyzioterapeut a další. Externě pak spolupracujeme s dalšími odborníky, zejména s foniatry.“

6. Jakým způsobem získává Středisko klienty? „Depistáž nových zájemců o službu probíhá tzv. pasivní formou, tedy nepřímým vyhledáváním dětí se sluchovým postižením a oslovováním jejich rodičů, ale prostřednictvím zvyšování informovanosti laické a odborné veřejnosti o službách rané péče tak, aby v případě potřeby mohli rodinám naši službu doporučit, nebo aby si ji mohla rodina jednoduše vyhledat. Vedeme si statistiku prvních kontaktů, tedy odkud na nás rodiče dostávají kontakt a v nejvyšší míře jsou to spolupracující foniatři, dále internet, ale také stávající či bývalí klienti střediska nebo další odborníci, např. pracovníci středisek s jinou cílovou skupinou.“

7. Jakým způsobem probíhá komunikace a spolupráce s klienty? Od prvního kontaktu až po ukončení spolupráce. „První kontakt zájemce o službu rané péče probíhá nejčastěji telefonickým rozhovorem či emailem (zřídka i osobně), při kterém si s rodinou dohodneme termín úvodní konzultace v rodině. Na úvodní konzultaci rodinu seznámíme s pravidly a podmínkami poskytování služby a dohodneme se na prvních krocích individuálního plánu – hledáme společně průnik toho, co rodina potřebuje, o co má zájem a co jsme my schopni nabídnout. Na tuto první úvodní konzultaci do rodiny jezdí dvě poradkyně. Při další konzultaci v rodině, pokud se rodina rozhodne s námi spolupracovat, uzavíráme smlouvu o poskytování sociální služby rané péče. Rodině je přidělen poradce rané péče, na kterého se mohou obracet i v době mezi terénními konzultacemi telefonicky či emailem. Konzultace probíhají v intervalu čtyř až a šesti týdnů (dle individuální potřeby), postupně se prodlužují, před ukončením služby mohou probíhat i jednou za tři měsíce (dítě v tu dobu již většinou navštěvuje nějaké předškolní zařízení). Obsah konzultací je individuální dle potřeb rodiny, má ale většinou pravidelnou strukturu, tedy rozhovor s rodiči – poradenství a přímou práci s dítětem, jejímž cílem je naučit aktivitu rodiče tak, aby ji mohli provádět v době mezi konzultacemi sami. Kromě konzultací v rodině mohou klienti využít další služby, o kterých jsem se zmiňovala výše. Služba je ukončována postupně, nejpozději do sedmi let věku dítěte, u dítěte pouze se sluchovým postižením bývá ukončena i dříve, tedy kolem čtvrtého roku s nástupem do předškolního zařízení. Při ukončení služby se vypracovává písemná závěrečná zpráva. Ukončení služby vždy předchází vyhledání návazné služby, ať už speciálně pedagogického centra, předškolního zařízení či jiné sociální služby.“

8. Můžete uvést, kolik má nyní středisko přibližně klientů? Zvyšuje tento počet? Musíte klienty odmítat? „V současné době se počet klientů pohybuje okolo sedmdesáti. Kapacita Střediska je nastavena na sto klientských rodin, proto zájemce o službu nemusíme odmítat. Odmítáme je pouze v případě, že nesplňují podmínky pro poskytování služby, a to např. věk či typ postižení dítěte. Počet zájemců o službu rané péče poskytovanou naším střediskem se od roku zvyšuje.“

9. Došlo k nějakým změnám v poskytování služby od jejího vzniku? „Ano, služba rané péče i celé středisko se neustále vyvíjí, snažíme se o zkvalitňování našich služeb. Došlo nejen k nárůstu počtu uživatelů a pracovníků, ale i ke zlepšení zázemí (prostory v budově Multifunkčního vzdělávacího centra pro sluchově postižené, nové služební automobily, více pomůcek a hraček). Především pak neustále zkvalitňujeme naše služby po stránce odborné a to pravidelným školením našich pracovníků a zaváděním nových metodických postupů do praxe.“

10. Provádí se hodnocení služby rané péče? Mám na mysli hodnocení činnosti střediska. Či hodnocení práce pracovníků střediska? „Hodnocení je nedílnou součástí činnosti střediska, vychází to i ze standardů kvality sociálních služeb. Poskytování služby hodnotí pravidelně její uživatelé – rozhovory s poradci rané péče, individuální plánování služby, hodnotící dotazníky při ukončování služby, možnost podávání připomínek a stížností. Dochází také k hodnocení pracovníků – pravidelné hodnotící pohovory, vedení měsíční evidence práce, pravidelné supervize. Nezbytné je také hodnocení „z venku“, tedy hodnocení naší služby spolupracujícími odborníky, audity hospodaření. Nástrojem hodnocení jsou také kontroly a inspekce institucí, které naši činnost dotují.“

Příloha č. 6 ROZHOVOR S Mgr. MICHAELOU VEVERKOVOU

Mgr. Michaela Veverková pracuje v SRP Tamtam v Olomouci na pozici koordinátorky ambulantních služeb a dobrovolníků.

1. Jak

jste

se

dostala

k funkci

koordinátorky

ambulantních

programů

a dobrovolníků a jak dlouhou ve středisku pracujete? „Pracuji ve středisku čtvrtým rokem. Začínala jsem tam na pozici „holka pro všechno“, zkrátka všechno, co bylo za potřebí (evidence hraček, administrativní práce, apod.) Posléze se začaly vyučovat kurzy znakového jazyka pro rodiče a rodiče přišli s prosbou, zda by bylo možné zajistit hlídání pro jejich děti. Z počátku běžel kurz na přání rodičů jednou za čtrnáct dní. Asi po roce přišli neslyšící maminky na mateřské dovolené s návrhem, zda bychom pro ně mohli dělat nějaké programy, setkávání. Z počátku jsem vše dělala s Aničkou (pozn. autora: Mgr. Anna Kučerová, Ph.D., vedoucí SRP Tamtam v Olomouc), ale časem jak přibývaly rodiny do péče střediska, nešlo to již časově zvládnout. Anička mě požádala, zda bych si to vzala na starost a zjistili jsme, že je o setkání velký zájem a potřebujeme více lidí – dobrovolníků. Vytvořili jsme letáček, že hledáme dobrovolníky a čekali na zájemce.

2. Podle Zákona o sociálních službách č. 108/2005 Sb. víme, že raná péče je především služba terénní, ale poskytuje také ambulantní služby. Jaké ambulantní služby tedy poskytuje SRP Tamtam svým klientům? „Našim klientům nabízíme v rámci ambulantních služeb logopedii, kurzy znakového jazyka pro rodiče a rodinné příslušníky a úterní setkávání v Klubu rodičů „Bubínek“.“

3. Do kterých ambulantních služeb jsou zahrnuti dobrovolníci? Jak tyto ambulantní programy fungují a jakou úlohu v nich dobrovolníci zastávají? „Dobrovolníky využíváme při kurzech znakového jazyka a v klubu rodičů. Kurzy znakového jazyka pro rodiče jsou každý týden jednu hodinu. Po dobu kurzu dobrovolníci hlídají děti, které s sebou přivedou rodiče. V tomto případě se jedná pouze o hlídání, nevymýšlíme žádný program.

Také využíváme dobrovolníků v Klubu rodičů, kde se scházejí především rodiče neslyšící, kteří mají slyšící děti. Klub rodičů bývá co čtrnáct dní, většinou to tedy vychází na dvě setkání za měsíc, přičemž jedno setkání v měsíci je vždy nějaká přednáška pro rodiče. Například s různými odborníky – canisterapie, masáže dětí, zdravá výživa, pro děti je připraveno tvoření. Druhé setkání v měsíci bývá společné tvoření rodičů a děti. Na těchto setkáních také pomáhají dobrovolníci, pracují s dětmi. Hlídají, pomáhají při činnostech.“

4. Jakým způsobem se dobrovolníci dovídají, kdy mají docházet? Jakým způsobem s nimi středisko udržuje kontakt? „Dobrovolníci většinou již při podpisu smlouvy řeknou, kdy mají čas a zároveň se domluvíme, zda by chtěli docházet spíše na hlídání při kurzu znakového jazyka, či na Klub rodičů. Jelikož jsou dobrovolníci převážně studenti, tak jsme hodně závislí na rozvrhu, a proto se domlouváme individuálně vždy před daným dnem, kdy má hlídání proběhnout. Napíšu SMSku či mail a dobrovolník mi odpoví, taky podle aktuálního stavu dětí, které mají přijít na hlídání, zajišťuji dobrovolníky. Dobrovolníkům vždy na začátku měsíce rozesíláme mailem pozvánky, které posíláme také klientům, aby věděli, co se následující měsíc bude dělat v Klubu rodičů a zároveň je žádáme, aby se ozvali, zda se budou účastnit. V případě, že nemusí pomáhat při hlídání, mohou se účastnit i přednášek pro rodiče. V neposlední řadě se všemi dobrovolníky udržujeme kontakt pomocí supervizí, které se konají vždy jednou za dva měsíce, kde se všichni sejdeme, jak dobrovolníci, tak i já jako koordinátor, Marie Pečivová, která má na starosti úterní klub „Bubínek“, a také Michal Umlauf z Maltézské pomoci, jako zástupce vysílající organizace a zde se řeší, co se událo, co se plánuje a každý zde má prostor k vyjádření svých názorů a problémů, které se snažíme vyřešit.“

5. Spolupracujete tedy s Matlézskou pomocí? V čem spolupráce spočívá, kdy a proč jste s Matlézskou pomocí začali spolupracovat? „Ano, s Maltézskou pomocí spolupracujeme již třetím rokem. Spolupráce začala z toho důvodu, že jsme zjistili, že nejsme schopni setkání personálně zajistit. Vzhledem k bezpečnosti bylo pro nás důležité, aby každý dobrovolník byl pojištěn. Vedoucí našeho střediska pak přišla s tím, že Maltézská pomoc má akreditovaný program pro dobrovolníky. Spojili jsme se s vedoucím střediska Michalem Umlaufem a uzavřeli

smlouvu mezi organizacemi. Každý dobrovolník, který chce docházet na naše programy, musí podepsat smlouvu s Maltézskou pomocí. Tato smlouva se uzavírá na dobu určitou, doba trvání je jeden rok. Podepsáním této smlouvy se dobrovolník zavazuje k mlčenlivosti, dále k tomu, že se bude řídit směrnicemi a pokyny našeho Střediska. Dále je za každého dobrovolníka placeno pojištění, které se vztahuje na škodu způsobenou dobrovolníkovi a škodu, kterou by dobrovolník způsobil naší organizaci. Jakmile dobrovolník převezme na programu našeho klienta, je za něj plně zodpovědný. Ve smlouvě je dále uvedena hodinová dotace dobrovolnictví.“

6. Jakým způsobem dochází k výběru dobrovolníků? Máte nějaká kritéria, která musí dobrovolník v SRP splňovat? „My jsme rádi za každého dobrovolníka, který se ozve, takže v podstatě, kdokoliv kdo k nám do střediska přijde a požádá o dobrovolnictví, ten s námi může začít spolupracovat. Na začátku jsme začínali pouze s několika dobrovolníky, letos se nám jich přihlásilo už poměrně dost. Otázkou zůstává, zda všichni, kteří na začátku řeknou, že mají zájem o dobrovolnictví, mají nakonec opravdu zájem o to, do střediska docházet a opravdu věnovat svůj volný čas. Je to sporné. Zatím ovšem žádná kritéria nastavena nemáme. Dobrovolníkem se může stát kdokoli, kdo má čas a chuť dělat něco navíc. Na věku ani profesi nezáleží. Nám se zatím hlásí jen studenti vysokých škol a tento rok máme jednu slečnu, která je na Úřadu práce. Tento rok jde o studenty speciální pedagogiky, sociální pedagogiky, studenty VOŠ Caritas a studentky psychologie. V případě, kdy bych měla dobrovolníků nadbytek a musela bych si mezi nimi vybírat, upřednostnila bych osoby, které mají alespoň základy speciální pedagogiky a znakového jazyka. Většinou se hlásí jen ženy, ale letos se nám přihlásil i jeden muž a je velmi zajímavé pozorovat klienty, jak reagují. Nás si už ani nevšimnou a chtějí si hrát jen s ním. Je důležité mít zastoupené obě role, jak ženskou, tak mužskou. Většinou doma tráví čas jen s maminkou, tak více na hlídání tíhnou k muži.“

7. Dochází k proškolování dobrovolníků? Jak se dobrovolníci seznamují s klienty? „Každý rok pořádá Maltézská pomoc dvoudenní školení dobrovolníků. Každý dobrovolník by měl tímto školením projít alespoň první rok, kdy vstoupí do tohoto programu. Snažíme se ale, aby naši dobrovolníci prošli tímto školením každý rok! Školení je pro všechny dobrovolníky, kteří jsou zapojeni v programech Maltézské pomoci. Jeden den je zaměřen na komunikaci ve skupině a další den jsou dopoledne odborné přednášky

(tento rok byla přednáška o DMO a hyperaktivitě). Odpoledne máme své školení pro dobrovolníky, kteří dochází do našeho střediska. Letos jsme se zaměřili na základy znakovky. K otázce seznamování klientů s dobrovolníky to probíhá tak, že vždy když dobrovolník přebírá od rodičů klienta, je rodičům představen, aby rodiče věděli, kdo ten daný den hlídá jejich dítě a na koho se mají obracet, pokud něco potřebují. A samozřejmě i opačně, ať dobrovolník ví, za kým má jít, má-li s klientem nějaký problém.“

8. Jak dochází ke kontrole dobrovolníků, jakým způsobem je zjišťována zpětná vazba? „Dobrovolníky nijak nekontroluju, po mailech nebo po telefonu se domlouváme, kdo přijde na které setkání. Zpětná vazba je opět jen touto formou. Pokud je problém se zpětnou vazbou, řešíme to na supervizi. Dále od počátku na každé setkání i supervizi byla vytvořena prezenční listina, kde se každý musel zapsat a účast potvrdil podpisem. Nyní máme zavedenu knihu příchodů a odchodů.“

9. Máte nějaké ohlasy, jak na dobrovolnickou službu reagují rodiče dětí, se kterými dobrovolníci pracují? „Samozřejmě se rodičů ptám, jak jsou spokojeni, zda mají nějaký problém. Zatím jsme nemuseli žádný problém řešit, rodiče jsou za dobrovolníky velmi vděční. Nedávno mi jedna maminka se smíchem říkala, že vždy když se zeptá své dvouleté dcery, co dělala, tak odpoví: „Hrála jsem si s pánem“. Jedno setkání „pán“ nepřišel a už se ptala, kde je. Je to pro nás zpětná vazba a jsem za ni velmi ráda!“

10. SRP Tamtam nedávno oslavilo své páté výročí, fungovaly ambulantní programy a spolupráce s dobrovolníky od začátku existence střediska tak, jak fungují dnes? „Začínali jsme se třemi dobrovolnicemi. Potřebovali jsme také dobrovolnice do rodin, tak některé docházely rok nebo dva do rodiny, dle jejich potřeb. Hodinová dotace dobrovolníka je stanovena na dvě hodiny bezplatné práce za týden. Nyní do rodin dobrovolníci nedochází, protože Maltézká pomoc má akreditaci přímo na dobrovolníky docházející do rodin dětí se zdravotním znevýhodněním. Naši poradci informují rodiny o této možnosti a rodiče si pak již samy tuto organizaci zkontaktují. Momentálně z tohoto programu dochází k našim klientům čtyři dobrovolnice.“

Znakový jazyk a logopedie měli na starosti poradkyně. Před dvěma lety se má funkce opět upravila. Ambulantní programy přešly do mé kompetence. Z časových důvodů jsem ale již nestíhala se plně věnovat přípravě úterních setkání, tak se toho ujala Bc.Vendula Žádníková a po ní Mgr. Marie Pečivová, která je vede dodnes a zároveň je ve středisku poradkyní. Vzhledem k tomu, že kurz znakového jazyka již funguje čtvrtým rokem, bylo nutné rozdělit rodiče dle schopností do dvou skupin, tedy na začátečníky a pokročilé. Kurz je pravidelně každý čtvrtek. Úterní setkání probíhá vždy každé sudé úterý. V rámci úterních setkání jsou i různé akce pro klienty současné a bývalé. Jedná se např. o Mikulášskou besídku, maškarní bál, vánoční pečení a v neposlední řadě tradiční zahradní slavnost. Koná se vždy na konci školního roku, pro děti jsou na zahradě připraveny stanoviště s různými úkoly, za jejichž splnění dostanou odměnu a vše je završeno táborákem.“

11. Máte nějaké plány budoucna, kam byste chtěli poskytování ambulantních služeb posunout, či je nějak rozšířit? „Přála bych si, aby byli rodiče a jejich děti spokojené a nacházeli v našich programech vše, co potřebují. Největším přáním je, aby se co nejvíce slyšících maminek se svými neslyšícími dětmi účastnilo úterního klubu Bubínek.“

Příloha č. 7 ROZHOVORY S DOBROVOLNÍKY

1.

Jaká byla vaše počáteční motivace k dobrovolné práci?

Dobrovolnice č. 1: Nejspíš získat nové informace a praktické dovednosti. Dobrovolnice č. 2: Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, dokud jsem neviděla inzerát Tamtamu. Dobrovolnice č. 3: Mou motivací byla bakalářská práce, když jsem si zvolila téma o sluchovém postižení. Proto jsem také začala do rané péče docházet. Ale především jsem chtěla dělat něco pro děti a rozšířit si obzory v rámci sluchového postižení, které mě dodnes velmi zajímá. Dobrovolnice č. 4: Chtěla jsem zkusit něco nového a samozřejmě mě motivovala i praxe, kterou budu mít. Dobrovolnice č. 5: Pomoci dětem, rodinám, které to potřebují. Nabýt nových zkušeností, vědomostí, spolupracovat s odborníky a rozvíjet svůj potenciál k této práci. Dobrovolnice č. 6: Chtěla jsem se naučit něco nového, získat zkušenosti s dětmi se sluchovým postižením. Dobrovolnice č. 7: Pomáhat lidem se sluchovým postižením, získat zkušenosti. Dobrovolnice č. 8: Hlavně jsem se chtěla naučit znakovku a nějakým způsobem se dostat do kontaktu s dětmi, což dobrovolnictví v Tamtamu nabízelo. Dobrovolnice č. 9: Užitečně strávit volný čas a věnovat jej i jiným a získat nějakou praxi, seznámit se s lidmi, kteří se o tuto problematiku taktéž zajímají. Mou motivací byl také seberozvoj a sebepoznání. Dobrovolnice č. 10: Ve speciální pedagogice mám zaměření na surdopedii a logopedii, takže mě motivovalo toto. Taky zisk jistých zkušeností byl dost motivující a k zisku zkušeností je dobrovolnictví asi nejjednodušší možností. Dobrovolnice č. 11: Hlavní motivací byl zisk zkušeností a práce s novými lidmi. Vše navíc v oblasti, která mne zajímá. Dobrovolnice č 12: Zajímala jsem se o problematiku sluchového postižení a chtěla jsem nějak využít svůj volný čas v Olomouci, tak jsem si řekla, že dobrovolnictví, by mohlo být užitečné jak pro mě, tak i pro osoby, které těchto služeb využívají.

2.

Kde/ jak jste získali kontakt a informace o dobrovolnictví ve Středisku rané péče Tamtam Olomouc?

Dobrovolnice č. 1: Poskytla mi je kamarádka, která v Tamtamu pracuje. Dobrovolnice č. 2: Inzerát Tamtamu jsem viděla na nástěnce u nás na škole Caritas. Dobrovolnice č. 3: U své vedoucí bakalářské práce, která mě do Tamtamu odkázala. Dobrovolnice č. 4: Na fakultě viděla letáček Charity Olomouc. Původně jsem psala na jiný program, ale byl už obsazený, a proto jsem si vybrala Tamtam. Dobrovolnice č. 5: Informace jsem získala z návštěvy SRP Tamtam Olomouc, kterou jsem měla společně s ostatními kolegyněmi v rámci studia povinnou a zprostředkovanou Ústavem speciálněpedagogických studií tady na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Informace nám byly předávány formou krátké asi třiceti minutové přednášky. Dobrovolnice č. 6: Byli jsme ve Středisku na exkurzi a zde nám tuto možnost nabídli. Dobrovolnice č. 7: Na vysoké škole – nábor dobrovolníků pro Tamtam. Dobrovolnice č. 8: Přes Maltézskou pomoc, taky jsem viděla letáčky ve škole (Univerzita Palackého – pozn. autora) Dobrovolnice č. 9: Na letáku hledající dobrovolníky na Katedře psychologie Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, později jsem je viděla i jinde. Dobrovolnice č. 10: Z nástěnky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde měl Tamtam letáček a hledal dobrovolníky. Dobrovolnice č. 11: Přes kamarádku. Dobrovolnice č. 12: Kontakt na Tamtam jsem získala z úvodní exkurze, kterou nám zařídil Ústav speciálněpedagogických studií. Ve Středisku nám řekli, že hledají dobrovolníky, tak jsem se přihlásila.

3.

Jaká byla vaše očekávání od práce dobrovolníka v SRP Tamtam? Byla tato očekávání naplněna?

Dobrovolnice č. 1: Dobrovolníka v Tamtamu dělám jen krátce, ještě to nemůžu posoudit. Dobrovolnice č. 2: Jelikož jsem nikdy před tím, než jsem přišla do Tamtamu, dobrovolníkem nebyla, tak jsem ani žádná očekávání neměla. Dobrovolnice č. 3: Asi jsem žádné velké očekávání neměla, protože jsem ani sama pořádně nevěděla, do čeho jdu. Dobrovolnice č. 4: Praxi, kterou jsem očekávala, jsem dostala. Znakový jazyk jsem si trochu zdokonalila, i když ne tak jak bych chtěla, ale to je moje vina a ne Tamtamu. Určitě jsem si našla i nové přátele. Dobrovolnice č. 5: Chtěla jsem pomoci dítěti a jeho rodině, k čemuž jsem myslím alespoň minimálně přispěla. Dobrovolnice č. 6: Očekávala jsem práci s dětmi se sluchovým postižením, toto úplně naplněno nebylo, neboť jsme hlídali především děti slyšící neslyšících rodičů. S dětmi se sluchovým postižením jsem se setkala jako dobrovolník opravdu velmi málo. Nicméně cenné zkušenosti jsem získala i tak, v jiných oblastech. Dobrovolnice č. 7: Chtěla jsem především získat nové zkušenost, což bylo naplněno. Dobrovolnice č. 8: Očekávala jsem, že budu pracovat s dětmi a zlepším si znakovku. Co se týče naplnění: s dětmi jsem pracovala, ale znakovku jsem moc nepoužila, protože jsme hlavně hlídali zdravé děti. Proto nemůžu říct, že by má očekávání byla naplněna. Dobrovolnice č. 9: Očekávala jsem prohloubení mých znalostí v oboru speciální pedagogiky i po praktické stránce. A taky jsem očekávala jisté zázemí, že mi například poskytnou nějaké rady, literaturu nebo doporučení – do budoucna. A splnění těchto očekávání? Já myslím, že částečně ano, praxi jsem získala určitě, také jsem našla nové přátelé a získala kontakty. Dobrovolnice č. 10: Očekávala jsem především zkušenosti, poznání nových lidí. Hlídání dětí mě baví a díky Tamtamu se dovídám nové informace, které bych se ze školy nedozvěděla. Dobrovolnice č. 11: Očekávala jsem zkušenosti a ty jsem taky získala. Dobrovolnice č. 12: Očekávala jsem, že přijdu do styku se sluchově postiženými osobami, myslela jsem si, že budeme hlídat děti se sluchovým postižením, to ze začátku moc naplněno nebylo, protože jsme hlídali hlavně děti zdravé. Ale posléze jsem se více dostávala i do kontaktu s dětmi se sluchovým postižením, s kochleárním implantátem

a taky mi to prospělo v tom směru, že jsem se dostala do kontaktu s dospělými se sluchovým postižením, měla jsem možnost komunikovat s nimi a to velmi oceňuji.

4.

Jak vnímáte smysl své dobrovolnické práce v SRP Tamtam?

Dobrovolnice č. 1: Určitě má tato činnost smysl jak pro mě, tím že jsem získala nové zkušenosti a vědomosti. Tak i pro rodiče a děti, o které se staráme. Dobrovolnice č. 2: Určitě to smysl mělo. Jak pomoci SRP Tamtam, tak i těm dětem a rodinám, který tam dochází. Dobrovolnice č. 3: Určitě je to velký přínos nejen pro Tamtam jako takový, ale i pro rodiče dětí se sluchovým postižením. Jsem velice ráda, že jsem mohla do Tamtamu docházet. Dobrovolnice č. 4: Dobrovolnictví mě baví. Baví mě pracovat s dětmi, a proto doufám, že i rodiče jsou rádi za to, že děti svěřují do dobrých rukou a nemusí se o ně bát. Dobrovolnice č. 5: Mě osobně to přispělo k mému duševnímu rozvoji, ke zvýšení sebevědomí, pocitu prospěšnosti a taky k zamyšlení se nad důležitějšími problémy, k seberealizaci. Dobrovolnice č. 6: Poznala jsem blíže svět sluchově postižených. Dobrovolnice č. 7: (na tuto otázku nechtěl dotyčný/á odpovědět – pozn. autora) Dobrovolnice č. 8: (na tuto otázku nechtěl dotyčný/á odpovědět – pozn. autora) Dobrovolnice č. 9: Velmi kladně. Dobrovolnice č. 10: Je to určitě dobrá zkušenost do mojí budoucí praxe. Dobrovolníci jsou v neziskových organizacích určitě potřeba. Dobrovolnice č. 11: Myslím, že kladně, a to díky naplnění mých očekávání. Dobrovolnice č. 12: Dobrovolnická práce obecně má určitě smysl. Mě to hodně obohatilo, jak po profesní stránce, tak i po stránce osobnostní. Já v té svoji vidím především to, že jsem alespoň malou mírou pomohla rodičům při péči o jejich dítě s postižením, a nebo také rodičům neslyšícím, kteří mají zdravé dítě v tom, že se jejich dítě dostalo do kontaktu s intaktní populací.

5.

Jak byste hodnotili komunikaci s koordinátorem dobrovolníků? Je/ byla vám poskytována zpětná vazba, či hodnocení vaší činnosti?

Dobrovolnice č. 1: Komunikace je naprosto bezproblémová, i zpětná vazba je dobrá. Dobrovolnice č. 2: Komunikace byla skvělá. Kdykoliv jsme potřebovali s něčím pomoci, tak jsme mohli za někým zajít, aby nám poradil. Dobrovolnice č. 3: Komunikace byla výborná, vždy jsme se domlouvaly předem, co nás čeká, kdo bude potřeba udělat, s čím pomoci apod. A zpětná vazba byla vždy na supervizi, kdy jsme mohly říct, co se nám povedlo, líbilo nebo co naopak ne, co bychom změnily apod. Takže komunikace za mě velice dobrá. Dobrovolnice č. 4: Myslím, že zpětnou vazbu dostávám. Když se někomu něco nelíbí, tak to prostě řekne. Koordinátorka nám samozřejmě i pomáhá, pokud je potřeba. Když nevím znak, ochotně mi pomůže. Komunikace je velmi dobrá, odvádí svou práci velmi dobře. Dobrovolnice č. 5: Osobně bych uvítala více osobní komunikace s pracovníky Tamtamu. Sice jsme si velmi intenzivně psali maily a vše možné po nich řešili, ale…. Trochu mi připadlo, že jsem v tom celém dění sama. Dobrovolnice č. 6: Komunikace byla zpočátku docela zmatená, stalo se mi i párkrát, že mi koordinátor nedal vědět, abych nechodila, že děti jsou nemocné. Hlavně zpočátku nebyly jasně dané instrukce, co se očekává, že máme dělat. Ale časem na to člověk přijde sám. Ani z hlediska zpětné vazby nebyla komunikace nejlepší. Nicméně zde je možnost vyjádřit se k tomu, co mě trápí na supervizích. Už je to dva roky, ale zůstal ve mně takovýto pocit, že z hlediska komunikace to mohlo být lepší. Dobrovolnice č. 7: Komunikace byla fajn. Zpětná vazba poskytována, hodnocení mé činnosti také. Dobrovolnice č. 8: Komunikace byla v pohodě. Dobrovolnice č. 9: Komunikace probíhá kvalitně a cíleně. Hodnocení probíhá díky supervizím. Dobrovolnice č. 10: S koordinátorkou jsem velmi spokojená. Komunikace s ní je perfektní. Zpětná vazba probíhá formou reflexe, což je super. Dobrovolnice č. 11: Ano zpětná vazba mi poskytována je. Komunikace je přirozená. Dobrovolnice č. 11: Komunikace s koordinátorkou je perfektní, nemůžu si vůbec stěžovat, je velmi ochotná, pomůže kdykoliv ji o cokoliv požádám. Tohle mě na dobrovolnictví opravdu příjemně překvapilo, že i kolektiv lidí, který se scházel na supervizích, byl fajn, byli jsme k sobě otevření a vše spolu řešili, takže komunikace bezproblémová.

6.

Získali jste dobrovolnickou prací nějaké zkušenosti? Využili jste tyto zkušenosti v praxi?

Dobrovolnice č. 1: Zkušenosti jsem určitě získala a využívám je. Dobrovolnice č. 2: Tak zkušenosti jsem určitě získala. Převážně tedy práce s dětmi, jak sluchově tak i jinak postiženými. V praxi jsem to prozatím využít nemohla, protože prozatím nepracuji s dětmi. Dobrovolnice č. 3: Zkušenosti jsem získala obrovské, a to nejen s dětmi s postižením, ale také v komunikaci s jejich rodiči nebo v komunikaci s lidmi se sluchovým postižením. Také byla mou velkou zkušeností komunikace a vůbec vztah s vedením Tamtamu. A ze zkušeností, které jsme tam nabyla, určitě čerpám ve své praxi. Jak se říká, každá zkušenost dobrá, ať už je negativní nebo pozitivní. Dobrovolnice č. 4: Všeobecně jsem se naučila jak pracovat s lidmi s nějakým postižením. Ať je to sluchové nebo jiné. Jak s nimi komunikovat, chovat se k nim apod. Samozřejmě jsem to využila i na svých pedagogických praxích. Dobrovolnice č. 5: Každá spolupráce s klienty přináší nové zkušenosti. Já jsem se naučila komunikovat s dítětem se sluchovým postižením, své teoretické znalosti jsem aplikovala do praxe, naučila se něco nového, aktivněji jsem začala používat znakový jazyk, zvyšoval se u mě zájem o studium problematiky v oblasti sluchové postižení. Dobrovolnice č. 6: Zkušeností jsem získala hodně, s komunikací s rodiči se sluchovým postižením,

s komunikací

s dětmi

s kochleárním

implantátem,

zkušenost

s prací

v rodinách, která je specifická tím, že jste v přirozeném prostředí dítěte a docházejí vám souvislosti, vidíte problém v širším kontextu. Myslím, že to co jsem dobrovolnickou prací získala, mi bude v praxi užitečné. Dobrovolnice č. 7: Získala jsem zkušenosti v práci s dětmi, které mají rodiče se SP, měla jsem možnost hlídat chlapečka s kochleárním implantátem, zdokonalila jsem si znakový jazyk. Zkušenosti jsem využila hlavně při psaní své bakalářské práce. Dobrovolnice č. 8: Zkušeností jsem moc nezískala, takže nemůžu říct, že bych něco využila. Dobrovolnice č. 9: Samozřejmě, že ano. Dobrovolnice č. 10: Určitě. Můžu díky hlídání dětí trávit čas s dětmi, se kterými bych se jinak jen těžko setkala během mého studia. Zatím jsem zkušenosti nevyužila, ale věřím, že v budoucnu využiji.

Dobrovolnice č. 11: Ano, zkušenosti jsem získala. Ale zatím jsem neměla možnost je v praxi využít. Dobrovolnice č. 12: Určitě jsem získala hodně zkušeností, jak při práci s dětmi a komunikaci s nimi – třeba i znakovkou. Tak i při kontaktu s rodiči dětí. Taky jsem se dostala k různým pomůckám a hračkám pro děti se sluchovým postižením a tyto zkušenosti určitě využívám v praxi, zatím tedy pouze na praxích, co mám v rámci školy, ale jelikož bych se chtěla dále vzdělávat v surdopedii, tak předpokládám, že tyto zkušenosti určitě využiji.

7.

Jak dlouho již působíte jako dobrovolník v SRP Tamtam? / Jak dlouho jste působil/a jako dobrovolník v SRP Tamtam?

Dobrovolnice č. 1: Do Tamtamu docházím teprve jeden měsíc. Dobrovolnice č. 2: V SRP Tamtam jsem byla cca půl roku a bohužel teď tam nemohu docházet, protože se mi to kryje s rozvrhem. Dobrovolnice č. 3: Přibližně rok a půl. Dobrovolnice č. 4: V Tamtamu jako dobrovolník působím rok a půl. Dobrovolnice č. 5: Jako dobrovolník jsem se střediskem spolupracovala přes rok. Dobrovolnice č. 6: Byla jsem dobrovolníkem dva roky, z toho první rok dosti intenzivně, druhý rok jsem byla v Tamtamu jen párkrát, z nedostatku času a míjení se termíny. Dobrovolnice č. 7: Jako dobrovolník jsem pracovala rok a půl. Dobrovolnice č. 8: Asi jeden rok. Dobrovolnice č. 9: Myslím, že je to šest měsíců, co do Tamtamu docházím. Dobrovolnice č. 10: Do Tamtamu chodím jako dobrovolník půl roku. Dobrovolnice č. 11: Do Střediska jsem docházela tři měsíce, nyní se mi kryjí termíny s rozvrhem. Dobrovolnice č. 12: Jako dobrovolník jsem do Tamtamu docházela asi rok a půl roku.

8.

Kolik máte let?

Dobrovolnice č. 1: 22 Dobrovolnice č. 2: 20 Dobrovolnice č. 3: 23 Dobrovolnice č. 4: 22 Dobrovolnice č. 5: 23 Dobrovolnice č. 6: 26 Dobrovolnice č. 7: 25 Dobrovolnice č. 8: 24 Dobrovolnice č. 9: 22 Dobrovolnice č. 10: 20 Dobrovolnice č. 11: 22 Dobrovolnice č. 12: 22

9.

Jaký obor studujete/ jaký obor jste studovala?

Dobrovolnice č. 1: Učitelství pro 1. stupeň základních škol a speciální pedagogiku. Dobrovolnice č. 2: Sociální a charitativní práce. Dobrovolnice č. 3: Speciální pedagogiku předškolního věku. Dobrovolnice č. 4: Speciální pedagogiku pro 2. stupeň základních škol a střední školy + další obor. Dobrovolnice č. 5: Speciální pedagogiku předškolního věku. Dobrovolnice č. 6: Logopedii. Dobrovolnice č. 7: Speciální pedagogiku předškolního věku. Dobrovolnice č. 8: Logopedii. Dobrovolnice č. 9: Psychologii a speciální pedagogiku. Dobrovolnice č. 10: Učitelství pro 1. stupeň základních škol a speciální pedagogiku. Dobrovolnice č. 11: Speciální pedagogiku předškolního věku. Dobrovolnice č. 12: Speciální pedagogiku předškolního věku.

ANOTACE Jméno a příjmení:

Alena Majkusová

Katedra:

Ústav speciálněpedagogických studií

Vedoucí práce:

Mgr. Jiří Langer, Ph. D.

Rok obhajoby:

2011

Název práce:

Název v angličtině:

Dobrovolnictví v rámci rané péče pro děti se sluchovým postižením Volunteering in the early intervention for children with hearing impairment Hlavním cílem této bakalářské práce je popsat dobrovolnictví realizované v rané péči pro děti se sluchovým postižením. V teoretické části se věnujeme sluchu,

Anotace práce:

sluchovým vadám, problematice rané péče a dobrovolnictví obecně. Praktická část je věnována analýze dat získaných při rozhovorech s pracovníky Střediska rané péče Tamtam Olomouc a dobrovolníky, kteří v tomto středisku vykonávají dobrovolnou činnost.

Klíčová slova:

Dobrovolnictví, raná péče, sluchové postižení, sluch, dobrovolnické organizace The main objective of this bachelors thesis is to describe a volunteering, which is made up in early intervention for children with hearing impairment. In the theorerical part we wrote about audition in general, about hearing impairments,

Anotace v angličtině:

we describe early prevention and volunteering. The practical part is addressed to an analysis of dates we obtained from interviews. The interviews were made with employess of Early intervention Tamtam Olomouc and with volunteers, who practise a volunteering activity in this organization.

Klíčová slova

Volunteering, early intervention, hearing impairmet, auditon,

v angličtině:

volunteering organization

Počet příloh: 7 Příloha č. 1: Poskytovatelé rané péče pro rodiny dětí se sluchovým a kombinovaným postižením Příloha č. 2: Speciálně pedagogická centra pro vady sluchu v jednotlivých krajích Přílohy vázané v práci:

Příloha č. 3: Všeobecná deklarace dobrovolnictví Příloha č. 4: Ukázka smlouvy o výkonu dobrovolnické služby Příloha č. 5: Rozhovor s Mgr. Annou Kučerovou, Ph.D. Příloha č. 6: Rozhovor s Mgr. Michaelou Veverkovou Příloha č. 7: Rozhovory s dobrovolníky

Rozsah práce:

67 stran

Jazyk práce:

Český jazyk