DOBRODRUŽSTVÍ V MAROKU
ANEB JAK JSEM POZNÁVAL KULTURU A LIDI V TÉTO TAJEMNÉ MUSLIMSKÉ ZEMI
„Sám na 20denní cestě po Maroku, při které jsem poznával kulturu, zvyky, architekturu a pohostinnost tamních lidí.“
Václav Papoušek © 2016 Cestikon
OBSAH Úvod...............................................................7 Odlet...............................................................9 1. den - Zloděj v Římě..................................15 3. den - Přílet do Maroka..............................24 4. den - Duny Sahary...................................42 5. den - Africké mouchy................................55 6. den - Stopování v Maroku........................65 8. den - Hledání zkamenělin.........................75 12. den - Návštěva univerzity.......................88 15. den - Zvířecí trh v Marrakéši................105 Problémy v hostelu.....................................111 16. den - Rande s Maročankou..................115 Vlak do Fezu..............................................122 17. den - Nekonečné tržiště Fez................132 Stravování v Maroku..................................136 18. den - Modré město Chefchauen...........141
Kivia o stopování v Jižní Americe...............156 20. den - Neobjevený Tetouan...................167 21. den - Hora ležící ženy..........................181 22. den - Strašidelný Tangier.....................195 23. den - Party v Madridu...........................207 Rozhovory se Sarou...................................213 Závěr..........................................................243 Bonus 1: Moje Celkové náklady na cestu...244 Bonus 2: Tipy co navštívit v Maroku...........246 O autorovi...................................................258
Všechny příběhy a osoby v této knize jsou založeny na skutečnosti. Pouze jména některých protagonistů byla změněna, aby byla chráněna jejich cenná anonymita.
ÚVOD „Když člověk opravdu něco chce, celý Vesmír se spojí, aby svůj sen dokázal uskutečnit.” ̶ Alchimista
Nejprve si myslíte, že když cestujete do Maroka, tak vás nemůže nic překvapit. Jedete přece do země, která je významně závislá na cestovním ruchu. Na druhou stranu si představujete, že objevíte nepoznané památky a prostý život ve stísněných uličkách pouštních měst, kde se prach mísí s vůní koření. Lidé zahalení v šátcích, špinavé ulice a křik. Maroko je přesně takové a stejně jiné. Na mé cestě po něm jsem poznal bídu, ale i luxus, lásku, ale i nenávist. I když té lásky bylo o mnoho řádů více. Nemám rád dlouhé úvody, a proto mě prosím následujte na mé cestě, kdy jsem sám vyrazil z Brna až do Afriky na 20denní cestu, jež mi změnila život. Po cestě jsem se potkával s cestovateli z celého světa, ale i místními. A mnoho z nich se stali mými přáteli. Putoval jsem místními dopravními prostředky, spal ve sdílených dormech, jedl pouze místní jídlo a cestoval i na místa, kam se mnoho turistů nevydá.
V knize popisuji nejzajímavější momenty mé cesty, dávám rady a doporučení na zajímavá místa pro ty, kteří se do Maroka chystají. Nechybí ani diskuze s místními. Jsou především o tom, co je dnes velmi aktuální – o islámu, islámském terorismu i o postavení žen v muslimských zemích. Většina knihy se vám bude číst velmi lehce a ten zbytek vám možná ukáže trochu odlišný a nezkreslený pohled na věc. Vydáte se se mnou do turistické Marrakéše, majestátního Fezu, pohodového Chefchauenu, neprozkoumaného Tetouanu a možná i na Horu ležící ženy.
Člověk by měl dělat to, co ho baví...
ODLET „Pokud chceš něco, co jsi nikdy neměl, musíš udělat něco, co jsi nikdy neudělal.“ ̶ autor neznámý
Vím, měl bych pracovat. Ale nemohu si pomoci. Přitahuje mě to tak silně - to všechno, co jsem za svoji dvacetidenní cestu po Maroku zažil. Musím to sepsat. Otevírám textový editor a začínám. Je pondělí 26.11.2015 a Maročanka Sara mi píše na Facebook: „Začnu asi nosit hidžáb.“ „Proč?“ ptám se. „Potřebuji se více respektovat a lidé pak budou také respektovat mě.“ Přesně si pamatuji na tu chvíli, kdy jsem Saru potkal. Nádherná černovlasá dívka v rifích, růžovém tričku s hlubokým výstřihem a se sluchátky v uších. Byl jsem v Maroku a jel se svými brazilskými kamarádkami z hostelu navštívit univerzitu v Marrakéši. Sara stála v autobusu, držela se madla a stejně jako ostatní lidé se pohupovala v rytmu jízdy. „Víš, prosím tě, kde máme vystoupit, když se chceme jít podívat na univerzitu?“ zeptal jsem se jí anglicky. Ale opravdovým důvodem bylo to, že se mi dost líbila. Jméno zastávky, na které jsme měli vystoupit, jsem
přibližně znal. Ona si vylekaně vyndala sluchátka s hudbou z uší a odpověděla velmi dobrou angličtinou: „Jedu na marrakéšskou univerzitu taky a ukážu vám, kde vystoupit.“. Byl jsem překvapen, jak dobře mluvila anglicky. Lidé v Maroku často umí mluvit anglicky, avšak zdaleka ne tak dobře jako francouzsky. Není žádnou výjimkou, když vás místní na ulici oslovují monsieur nebo madame. To byl ten den, kdy jsem potkal marockou dívku z autobusu – Saru…
*** Vše popořádku. Moje cesta vlastně vůbec nezačala v Maroku, ale v Brně. Na náměstí Svobody se zrovna konaly Svatomartinské slavnosti a já se sešel se svou kamarádkou Martinou, která mi představila borce jménem Ivo. Lidé v bundách postávající se skleničkou vína, byli všude okolo. Byla to přesně ta roční doba, když vám poprvé začne být zima a čekáte, kdy vám začne jít pára od úst. Ivo je zkušený cestovatel, který žil delší dobu na Ukrajině, v Chile, v Angole a s přestávkami pobývá v Mexiku. Momentálně se nachází na křižovatce života a pravděpodobně se vydá po cestě žití mimo Českou Republiku. Mexiko je mu nejbližší.
Ivo zažil nějaké to dobrodružství. V Angole utíkal před ozbrojeným konfiktem. Když pracoval v USA, tak si chtěl udělat výlet do Mexico city. A tak zaplatil převaděčům, kteří ho však nechali v poušti. Poprosil pak i kolemjdoucí prostitutku, aby ho dostala do města. Za peníze to pro něj udělala. Jeho příběhy mě nepřestaly udivovat. Ivo se při každém vyprávění křenil jako malý kluk a já zvedal obočí o sto šest. Byl jsem napnutý posluchač. „Vašek napsal knihu o cestování a levných letenkách, Cestikon,“ říkala Martina a já z toho měl takový ten divný pocit skromnosti, jako když vás někdo vychvaluje neprávem. „To někdo neví, jak kupovat letenky? Pro mě je to úplně normální si kupovat ty nejlevnější,“ říká Ivo. „Hodně lidí neví že cestování je snadné,“ podotýkám. „Proč nesepíšeš, co jsi všechno zažil, Ivo?“ „Od něčeho mám deníky, od něčeho ne. Nevím, není to zajímavý.“ Ivo má historky, ze kterých jde hlava kolem a sám se přiznal, že mu je lidé občas ani nevěří. Docela je chápu. Kdybych soudil knihu podle obalu, což se pokouším nedělat, tak Ivo na mě působí jako úplně normální chlapík. Je mu ke čtyřicítce, má delší kudrnaté hnědé vlasy a pronikavé modré oči. Žádné cestovatelské náramky či roztodivné tetování. Měl pouze umazané khaki tričko, béžové kapsáče a boty do přírody. Typický věčný student environmentalistyky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
„Čekal jsem na nějakou akční letenku, ale...“ začal jsem. „Chceš jet do Maroka? Tak to je nejlepší přes Řím. Já jsem letěl do Maroka přes Řím za třicet Euro,“ chlubil sem mi Ivo. Martina byla celá šťastná, že nás dala konečně dohromady. Poškrábal jsem se na hlavě a poslouchal dál. „V Římě nasedneš na letadlo do Marrakéše. Můžeš pak jet na sever a pak buď trajektem d o Španělska nebo letět domů z Tangieru. Mně se nejvíce líbil sever Maroka.“ Byl jsem nadšený, protože přesně na tento impuls jsem čekal. Povídali jsme si o Maroku, o světě a můj plán navštívit sever Afriky začínal dostávat obrysy. Nedlouho poté jsem si koupil jednosměrnou letenku s dvoudenní přestávkou v Římě. Tím byla moje cesta zpečetěna. Když jsem si před cestou studoval nějaké informace především o bezpečnosti v Markou na stránkách britského ministerstva zahraničí, tak jsem se dozvěděl, že celé Maroko je naprosto bezpečné až na úplný jih země na hranicích s Mauritánií. „Tam se stejně nepodívám,“ ujistil jsem se, „ale na druhou stranu, tam by byla ta pravá zábava.“ Té celé oblasti se říká Západní Sahara a z nějakého zvláštního důvodu je oddělena od zbytku Maroka.
Jižní část Maroka, která je prý méně bezpečná. (Zdroj:
gov.uk)
Na stránce se psalo, aby se turisté vyvarovali ukazování náklonnosti ke svému druhovi poblíž náboženských míst a mimo turistické oblasti, dále že homosexualita je zločin, ženy, které cestují samy mohou zažít nechtěnou pozornost, že alkohol je podáván především v hotelech, jinak je zakázaný, a mnoho dalšího. Mezi těmi docela běžnými doporučeními před cestou do arabské země však na mě, jako ve skeči z Monty Pythonů, vyskočila věta: „Pokud si jedete do Maroka vzít marockého občana, tak si nezapomeňte sebou vzít správné doklady.“
***
Moje cesta začala.
5. DEN - AFRICKÉ MOUCHY „Pokud tě tvoje sny neděsí, znamená to, že nejsou dostatečně velké.“ ̶ Ellen Johnson Sirleaf
Když jsme do města Mhamid dorazili, zažil jsem první kulturní šok. Na náměstí nás čekal Haratův couchsurfngový kamarád – Said. Když ti dva šli spolu vepředu a povídali si, měl jsem čas si pořádně uvědomit, kde to vlastně jsem.
Příjezd do Mhamid, kde nás uvítal Said
Sluncem zalité hliněné domky, prašné cesty, domorodci na skútrech a pobíhající děti. Toto vypadalo opravdu autenticky. Byla to Afrika. Náš hostitel Said byl asi 18letý mladý Berber, který si nedávno koupil velblouda a pokoušel se rozjet podnikání s prováděním turistů po poušti. Vystudoval alternativu naší hotelové školy v Agadiru a díky penězům od své rodiny si postavil na okraji pouště malý domek s dvěma stany.
Kupte si celou knihu na www.cestikon.cz/knihamaroko/
