Doba zkoušek a naděje. deník děkana Františka Wonky z let

Doba zkoušek a naděje deník děkana Františka Wonky z let 1938 – 1945

Doba zkoušek a naděje deník děkana Františka Wonky z let 1938 – 1945 k vydání připravil Pavel Suk

copyright © Město Manětín, 2010 cover © Kameel Machart, 2010 ISBN 978-80-904318-6-7

Město Manětín

Jen Bůh o nás ví... Každé svědectví, které obohacuje pohled na dějiny, dokládá, že bytí člověka má povahu příběhu. Ten, který otevíráme s deníkem děkana Františka Wonky, přivádí čtenáře do západních Čech, do malého, starého českého města Manětína, ležícího na jazykové hranici v národnostně smíšeném kraji na sever od Plzně. Zde by se mohlo zdát oprávněným tvrzení, že smysl českých dějin spočívá ve věčném soupeření Čechů a Němců, které vrcholilo v letech 1938 až 1945. Právě tuto dobu popsal František Wonka ve svém deníku jako skutečnou dobu temna. Při ní do krajiny nesvítila ani okna lidských příbytků, pečlivě zatemňovaná v obavě před nálety, ani kostel neosvěcovalo věčné světlo, téměř symbolicky zhasnuté. Čechy, slovy Františka Wonky, země svatého Václava, království mariánské, posvátné dědictví českého národa pod ochranou Jana Nepomuckého, na podzim roku 1938 vstupovaly do dramatického období svých dějin, které bylo hrozbou pro jejich existenci. Deník, který jejich osudy po dobu šesti let zachycuje, má dvě časové roviny – opakující se přírodní rytmus a liturgický rok, charakterizované stálostí a řádem, a krutý běh času světského, v němž jsou lidé vystaveni těžkým osobním zkouškám. Útok na zažitý rituál, jímž křesťanská víra dává světu řád, Wonka chápe jako projev apokalyptického konfliktu dobra a zla, a proto jsou jeho každodenní zápisky svědectvím osobní garance víry i obrany tohoto řádu. Dobu strachu, pochybností a bolesti prožíváme s pisatelem na manětínském děkanství, v úzkém kruhu jeho blízkých a v široké rodině farníků. K nim přibývají i náhodní příchozí, aby společně protrpěli čas, v kterém pouze zkušenost posvátného dovolovala člověku překročit osobní kritickou situaci. Jako homo religiosus, jehož den členila modlitba, výuka náboženství, mše, pohřby, křty a svatby, věřil v ochranu boží a zemských ochránců, tak, jak bývalo obvyklé v českých dějinách v době úzkosti a nebezpečí. Při setkání s lidmi prožíval postupné tříbení lidských charakterů v neobvyklých, existenciálně vypjatých situacích. Nálada pisatele se měnila během války, sledované s pečlivostí zpravodaje, a ani kněžská sutana jej neuchránila od nenávisti ke krutému nepříteli. Jeho deníkové zápisy monitorovaly hladinu kolaborace i proměny vztahu k německému obyvatelstvu od tolerance až po nenávist a myšlenky na pomstu. Zpočátku nechápal nacizaci svých německy mluvících oveček, vždyť jako farář nejlépe věděl, že “prach našich předků mísil se s prachem jejich dědů“. Jak postupně krutost války, vedené nešťastným německým národem, rostla, prorokoval, že nastane čas nemilosrdné odplaty, v níž byl ochoten odpustit jen mrtvým. Deník zahajují události v září 1938 s mobilizací, zrušenou mnichovským diktátem, s rukováním do krytů a přípravami na válku. Jim učinilo konec odtržení sudetského území, které se bolestně dotklo života v Manětíně, jenž zažil útěk českého a židovského obyvatelstva do Druhé republiky, vymezené novou hranicí se závorami a celnicemi, které daly životu zcela jiné souvislosti. Wonkův deník zachycuje postupnou nacifikaci života v protektorátě, začátek války, rekvizici zvonů, nálety na Plzeňsko, osvobození, příchod Američanů a Rusů i reakce místních Němců na konec války. Děj Wonkova deníku se odehrává převážně v Manětíně, s výjimkou výletu do okupované Plzně a pouti do Staré Boleslavi k Paládiu země české. Zachycuje dění na farnosti, jejíž klidné vody zčeřily příchody vojáků, uprchlíků i zajatců. Exodus lidí za války, od transportů židovských obyvatel z města přes příchod tzv. národních hostů, německých uprchlíků z Banátu, naplnil stránky deníku hlubokým soucitem i otázkami po smyslu hodnot života. Ohlas událostí ze vzdálených bojišť doléhal do městečka pod Chlumskou horou nejen jako rachot motorů letadel, které křižovaly západočeské nebe. Jeho obzor hrozivě osvětlo-

4

valy červánky vzdálených hořících měst, v nichž byli ohroženi manětínští občané, vyhnaní válečnou mašinerií na bojiště či na nucené práce. V době beznaděje a útlaku kolovaly protektorátem anekdoty „smějících se bestií“, které humor nepřešel ani pod šibenicí. Několik desítek z jejich bohatého spektra najdeme ve Wonkových denících, protože venkovský farář, který byl jejich vášnivým sběratelem, je vnímal nejen jako útěchu, ale i jako koncentrované svědectví doby. K autentickému obrazu historických událostí patří líčení „vojenské“ stránky místních událostí, které zahrnují osudy betonových bunkrů, nálety na Plzeň, noční přelety, shazování letáků a nádrží, útoky tzv. hloubkařů či postupy vojsk, které mohou přinést zajímavé informace pro vojenské historiky. Neméně zajímavé jsou reálie života městečka, na jehož okraji vyrostl mustrhof, vzorový statek, s postupným poněmčováním jeho každodenního života, od škol přes obchody až po úřady. Vyvrcholením zápisu je svědectví o dubnových a květnových dnech roku 1945, kdy se v Manětíně setkali američtí a ruští vojáci a kdy probíhala osobní katarze manětínských Němců a kolaborantů. Tehdy se vracela podle Wonkova deníku vláda věcí do rukou národa, který pod mariánskou ochranou prožil své nejtěžší historické období. Deník jako žánr k vyjádření určitého vztahu ke skutečnosti je odlišný od pamětí. Je psán bezprostředně, pro potřebu samotného autora jako podrobná zpověď očitého svědka, která je však nejen kopií, ale již i též interpretací skutečnosti. Wonkův válečný deník nabízí proto široké spektrum možností jak využít informací, obsažených v jeho stránkách. Lze jej číst jako text historický, jako pramen osobní povahy i jako text literární s obecně kulturním, sociálním či politickým obsahem, ovlivněným bezprostřední situací autora v okamžiku jeho psaní. Protože většina čtenářů sotva může mít s pisatelem deníku „společnou paměť“, bylo třeba napomoci srozumitelnosti textu doplněním historických dat, která tvoří obsáhlý poznámkový aparát, připojený editory k původnímu textu. Příběh šesti let života českých zemí v městě Manětín z pera děkana Wonky nenabízí hrdinství na bojištích, ale každodenní dialog člověka se sebou samým, a stává se tak nejen historickou sondou do válečné atmosféry, ale též dokladem toho, že lidsky odpovědné jednání se projevuje v maličkostech, jimiž lze za všech okolností dát životu kladnou hodnotu. Pozoruhodný je i jazyk deníku, který dokládá reakce na lživost protektorátního jazyka kontrastní „novořečí“ svého pisatele, jenž si pomocí emocionálně modifikovaných slov léčí zranění své citlivé duše, přestože o smyslu lidské existence nepochybuje ani v těžké situaci. Autentičnost zápisů, bezprostřední reakce na události a smysl pro jejich souvislosti s celkovou historickou situací vytvářejí z deníku děkana Wonky čtivý dokument, který obohatí zajímavým způsobem vnímání a hodnocení složité etapy českých dějin. Irena Bukačová

5

Manětín v první polovině 20. století

6

Manětín v první polovině 20. století

7

Ediční poznámka Předkládaná edice představuje přepis deníku manětínského děkana Františka Wonky z období 11. 9. 1938 – 24. 5. 1945 s výjimkou 1. 1. – 13. 3. 1939, kdy si Wonka deník nepsal. Wonka napsal celkem osm sešitů, v originále se zachovalo pouze sešitů šest, dva poslední jsou pokládány za ztracené. Proto byl jejich přepis pořízen ze strojopisného opisu Okresního muzea Plzeň-sever v Mariánské Týnici z počátku 70. let. Originály sešitů byly uloženy v děkanském archivu a zapůjčeny editorovi. Edice obsahuje poznámkový aparát, který přináší základní informace o politicích či umělcích, jejichž jména Wonka v deníku zmiňuje. Zároveň poznámky pod čarou přinášejí odkaz na zdroje, kde je možné nalézt texty projevů nebo rozhlasových oznámení. Pro období září 1938 – 14. 3. 1938 editor zvolil Lidové noviny (jeden z tehdejších nejprestižnějších deníků) a pro období od 15. 3. 1939 do zániku protektorátu pak Národní politiku (nejčtenější deník). Vzhledem k tomu, že denní tisk vycházel v období do května 1945 několikrát denně (Národní politika do roku 1940 pětkrát a od roku 1940 čtyřikrát denně), je u odkazu uvedeno i pořadí vydání. Obrazové přílohy pocházejí z farního archivu, z osobního archivu editora, městského archivu v v Manětíně a ze sbírky Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. František Wonka zachytil ve svém deníku informace oficiální povahy, které byly zvláště v období protektorátu veřejnosti účelově předkládány nacistickou propagandou.1 Důležitým bodem táhnoucím se celým deníkem je nejen negativní vztah k Němcům, ale též ke Slovákům. V případě Slováků je poznamenán tzv. legendou o dýce do zad – zradou Čechů a odpovědnosti Slováků za rozpad státu a nepřímo za následnou německou okupaci, což se nemění ani v období Slovenského národního povstání.2 Wonka samozřejmě nemohl znát skutečnou roli nacistického Německa3 a důvody vedoucí k rozpadu Druhé republiky a k německé okupaci Čech a Moravy. Po roce 1989 už bylo vydáno několik kvalitních monografií či edic dokumentů k dějinám českých zemí4 a Slovenska v období Slovenské republiky5, ve kterých se čtenář může seznámit s objektivním zobrazením doby zachycené Františkem Wonkou. 1 K této problematice viz např.: Gebhart, Jan – Köpplová, Barbara – Kryšpínová Jitka a kolektiv: Řízení legálního českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Karolinum 2010. Končelík, Jakub – Köpplová, Barbara – Kryšpínová, Jitka: Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara: stenografické zápisy Antonína Fingera z protektorátních tiskových porad 1939 – 1941. Praha: Karolinum, 2003. 2 K tomu nejnověji viz např.: Lacko, Martin: Slovenské národné povstanie. Bratislava: SLOVART, 2008; Mičev, Stanislav: Slovenské národné povstanie 1944. Banská Bystrica: Múzeum SNP, 2009. 3 K této problematice viz např.: Schvarc, Michal – Holák, Martin – Schriffl, David: „Tretia ríša“ a vznik Slovenského štátu. Dokumenty I. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2008; Schvarc, Michal: Sicherheitsdienst a Slovensko v rokoch 1938 – 1944 (od autonomie po Povstanie). Bratislava: SNM – Múzeum kultúry karpatských Nemcov, 2006; Bystrický, Valerián – Letz, Róbert – Podolec, Ondrej: Vznik Slovenského štátu. 14. marec 1939. Spomienky aktérov historických udalostí, I, II. Bratislava: AEPress, 2007, 2008. 4 Viz např.: Rataj, Jan: O autoritativní národní stát: ideologické proměny v české politice v druhé republice 1938 – 1939. Praha: Karolinum, 1997; Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Druhá republika 1938 – 1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha, Litomyšl: Paseka, 2004; Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV a,b. Praha, Litomyšl: Paseka, 2007. 5 Viz např.: Lacko, Martin: Slovenská republika 1939 – 1945. Bratislava: Perfekt a.s. – Ústav pamäti národa, 2008; Hajko, Jozef: Nezrelá republika. Slovensko v rokoch 1939 – 1945. Bratislava: SLOVART, 2009; Mičko, Peter: Nemecký finančný kapitál a stredné Slovensko v rokoch 1939 – 1945. Banská Bystrica: Ústav vedy a výskumu Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2006.

8

Edice válečných deníků manětínského děkana Františka Wonky musela řešit problémy související především s dobou vzniku rukopisu. Kromě standardních úprav bylo přihlédnuto především k výpovědní hodnotě jazyka, která je nositelem řady emocionálních a hodnotových sdělení, charakterizujících nejen autora, ale i dobu Druhé republiky a protektorátu. Přepis Wonkova rukopisu se řídil obecnými zásadami transkripce za užití současné grafické soustavy a pravopisné normy. Jazykové i pravopisné zvláštnosti byly v textu zachovány, popřípadě vysvětleny v poznámkách, dialektismy byly ponechány v původní podobě, byly zachovány též autorské zvláštnosti, germanismy a projevy válečného slangu. Slovník děkana Wonky je velmi expresivní, odráží dobovou atmosféru a je mimo jiné též dokladem jistého druhu „slovního“ odboje, který vedl k překračování pravidel pravopisu z důvodů etických či politických. Nápadné je to především u psaní velkých, respektive malých písmen ve jménech, které osciluje podle sympatií pisatele vůči osobnostem či národům. Byl proto ponechán původní pravopis, protože i ten patří k dobovému koloritu soukromých protektorátních písemností, jejichž pisatelé se takto vyrovnávali se silným prožitkem národního ponížení. Němci jako národ jsou pro svá zvěrstva psáni v deníku s malým n, stejně tak jako ostatní válčící národy, které jsou označeny nelichotivými přezdívkami (talijáni, katzelmacherové), a to i v případě spojenců, otálejících s otevřením druhé fronty (Angličané jsou tommy, Američané jankové). Nesouhlas s jednáním protektorátních i německých osobností vedl k tomu, že jejich jména psal Wonka s malým písmenem, důsledně zvláště u Hitlera a často též u Mussoliniho, u Stalina v době jeho spolupráce s nacistickým Německem. Tyto pravopisné odlišnosti jsou vyznačeny kurzivou. Wonkův slovník je ostatně typický pro dobu protektorátu, kdy názvy úřadů, písemností, vyhlášek ap. jsou počeštěny a psány foneticky, popř. zčásti německy a zčásti česky. Wonka je píše v četných variantách, gramaticky správně německy, česky i smíšeně. Jejich užívání je dokladem pronikání němčiny do každodenního života i její přizpůsobování češtině. Krom tohoto obecného užívání němčiny je u Wonky patrný vliv života ve městě, ležícím na jazykové hranici, kde němčina patřila i dříve k běžné komunikaci. Na vnucenou dvojjazyčnost v protektorátu Wonka reaguje počešťováním německých slov, jejich fonetickým přepisem, zkomolujícím vědomě s karikujícím podtextem často v protektorátu užívaná slova (rajchsrát, šajsmark). Osobitý slovník k označení negativního hodnocení (frajle, fángle, švestr) má vedle všeobecně rozšířených pojmů i silnější výrazy (pro hákový kříž označení šperhákový ve smyslu zlodějský). Jazykovou pestrost textu doplňují citace v úřední spisovné němčině či v místním německém dialektu. Vzhledem k tomu, že autor deníku byl římskokatolickým knězem, objevují se četné latinské incipity modliteb, církevní označení svátků a běžné citáty, které můžeme někdy považovat za skryté vyjádření osobního komentáře k tragické situaci. Najdeme zde i několik vět v italštině v rozhovorech s vojáky či zajatci. Kolorit doplňují debaty s banátskými utečenci. Několik slov v manětínském nářečí, která jsou málo známá, je uvedeno ve slovníčku. Přepis jinojazyčných pasáží a citátů byl ponechán podle předlohy a graficky zvýrazněn kurzívou, na zvláštnosti a případné chyby upozorňují textové poznámky. Pro případ obtížného porozumění je uveden v samostatné příloze překlad, kde jsou abecedně řazeny nejčastější výrazy a opatřeny lexikálními vysvětlivkami. Původní zkratky byly slovně rozvedeny a vysvětleny, číslice se slovní koncovkou (9letý – devítiletý) v původním textu byly přepsány slovně. Interpunkce upravena podle současných zásad bez označení. Vydání Wonkových deníků se řídilo metodikou, doporučenou v publikaci „Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Archivní správa Ministerstva vnitra ČR, 2002 (ed. Ivan Šťovíček). Irena Bukačová, Pavel Suk

9

10

I. 11. 9. 1938 – 13. 10. 1938

11

V neděli 11. září 1938. Na dnešek svolaná pouť do Mariánské Týnice u Kralovic předčila loňskou pouť tím, že se konala jako prosebná k oslavě 20. výročí naší samostatnosti a plasský velkostatek v ní předával svatyni i proboštství do majetku Jednoty pro záchranu Týnice. Z Plzně byl k ní vypraven zvláštní vlak, jenž stavěl v Mladoticích, kde byla znovu vysvěcena opravená kaple Santiniho, a v Týnici a pak jel do Kožlan, kde si účastníci prohlédli rodný domek pana prezidenta dra Eduarda Beneše1. V poslední chvíli se mi dostalo milého štěstí: měl jsem převzít české slavnostní kázání. (Vloni jsem v Týnici kázal německy, letos je měl mít pan děkan z Jesenice, leč letos německá procesí nepřišla.) Účast byla pěkná, ač včera odpoledne i večer stále pršelo. V kázání o třech trůnech Panny Marie – první z nich je Galliho trůn Královny míru, socha u Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore) v Římě z roku 1918, druhý trůn v nebesích a třetí na zříceninách Týnice – popisoval jsem první z bílého mramoru, kterak Matka Boží tak neskonale vážně hledí hluboko dolů, kde v slzavém údolí burácí světová válka, a kterak jako velitelsky zvedá ruku k rozkazu: Již dost! Ustaňte! Pravicí tiskne k sobě rozkošného Ježíška, jenž si pohrává s olivovou ratolestí. Dole u stupně trůnu čeká bílá holubička: až Ježíšek větévku upustí, vezme ji a poletí s ní na bojiště a zvěstuje mír. Tak se stalo před dvaceti lety. Holubička přiletěla i do naší vlasti a přinesla olivovou ratolest pro nás, ozdobenou národními fábory v radostech osvobození a vzkříšení našeho státu. Dnes jako za Noema putují hledající záchranu k arše k Marii do Staré Boleslavi i sem. Vždyť se zdá, jako by ta holubička úzkostlivě se skrývala a nad dnešní potopou poletoval Noemův krkavec slídící po nové kořisti. K závěru zodpověděl jsem i otázku: Co přineseme pouti republice o jejím 20. výročí? Modlitbu za rozkvět království Božího – církve svaté v ní, panu prezidentovi a vládě2 světlo a sílu shůry a pevné nervy, naší čacké armádě od Pána Boha zástupů záštitu a nepřemožitelnost a všemu lidstvu olivovou rato-

1 Edvard Beneš (28. 5. 1884 – 3. 9. 1948). 1918 – 1935 ministr zahraničních věcí, 1935 – 1938 a 1945 – 1948 prezident republiky. Narozen v nedalekých Kožlanech. 2 Jednalo se o vládu Dr. Milana Hodži, která byla jmenována v prosinci 1935. Milan Hodža (1. 2. 1878 – 27. 6. 1944). Slovenský agrární politik, ve dvacátých letech ministr školství, 1932 – 1935 ministr zemědělství. Jeho vláda podala demisi 22. 9. 1938. Po Mnichovu odešel do exilu, zemřel v USA.

12

lest od Ježíška. Přednášeje to v motlitbě k Panně Marii Týnické, uzavřel jsem kázání slovy písně: Tvoje svatá mocná dlaň republiku naši chraň! Nakonec vykonal pan vikář Resl společnou modlitbu za vlast před milostnou sochou postavenou v ambitech, zástup zazpíval chorál Svatý Václave a v procesí se vracel do Kralovic. Šel jsem hned za soškou, směl ji stále viděti – viděti tu pravou ruku zvednutou k požehnání, dlaň k ochraně vlasti. Jako vloni byla Týnice vyzdobena i letos, ano, ještě víc. Včera odvážně vyvěsili prapory na věžích i na střeše nad zřícenou kopulí. Tam na špici vlály dva: papežský a československý, na obou věžích jen československé. Působilo to mohutným dojmem, když jsme vyjeli z trojanských lesů do roviny kralovické a z ní jak oliva krásná na poli se vynořila Mariánská Týnice. Dul silný vítr a všecky čtyři prapory vlály vodorovně nad zříceninou, mohutně vznešené v bouřlivému blankytu. A když jsme vešli do nádvoří „rajské zahrádky“, přichází četník: prapory sundat! Vítr je roztrhal a vlají z nich jen cáry. Pak jsme se dívali, jak je stahují. A byly teprv nové. Kdo mohl včera předvídat tak prudký vítr?

V pondělí 12. září. Odpoledne jsem byl v Nečtinech u zubního technika3. Bydlí hned na kraji městečka zároveň s panem doktorem. Oba jsou Češi. Dnes dokončil mé správky a zvláště srdečně jsme si povyprávěli o našich hraničářích. Líbí se mu život hraničářů pro srdečnou svornost, které v zázemí těžko postrádá. Též já jsem vzpomínal, že jsem se jako student rád hlásil k broumovským menšinářům: tam byli Čechové, když v Čechách už byly jen strany. Pan Olda říkal, že donedávna – až do května4 – i v Nečtinech dobře se snášeli s Němci, společně se bavili a zpívali střídavě česky a německy. Ale od května je jinak. Minulé dny vyhrožovali jednomu českému pekaři, že ho vyženou, ač neví proč. Také

3 Jedná se o Oldřicha Schöna, dlouholetého manětínského zubaře a významného činitele TJ Sokol Manětín. 4 21. května 1938 nařídila vláda částečnou mobilizaci na základě zpráv o pohybech německých vojsk k československým hranicím.

13

on myslí, že bude válka. Čekal na dnešní řeč Hitlerovu5, kterou se zakončí norimberský sjezd. Na tu řeč čekali mnozí. Já jsem ji vlastně poslouchat nechtěl. Měl jsem již dříve dost toho rámusu a hluku, který vypadal často jako aranžovaný. Pak ale, v předpokladu, že řeč bude historického významu, přece aspoň část z ní jsem u přijímače vyslechl. Pozval jsem k tomu tatínka a kaplana, Němce z Plané, kterého sem ustanovili již od 1. srpna. Hned tehdy se přijel s maminkou představit a omlouvat, že se bojí v dnešních poměrech mezi Čechy působit. Ujišťoval jsem ho, že se mu zde nic nemilého nepřihodí, nebude-li se plésti do politiky, což bych netrpěl, a matce jsem slíbil, že mu dám milerád dovolenou, kdykoliv by mu hrozilo nebezpečí. A hned jsem jim řekl, že může nastoupit teprv 1. září, nábytek že mu půjčím, neboť byl ustanoven jen přechodně do 1. října. Tak tu byl dnes dvanáctý den, po celý ten čas zasmušilý až nedůvěřivý. Poslouchat přišel. A slyšeli jsme – právě tu stať o Československu. Zarazilo mě a zamrazilo, jak se říšský kancléř vyjadřoval: Die Čechai, Herr Beneš a Frechheit z 21. května, kde popíral celý vyložený plán na přepadení naší vlasti. – „Jsem rozčilen“, „toť příliš“ – řekl jsem několikrát. „Toť řeč paličská, to znamená válku!“ Rozčilení trvalo dlouho do noci. Uvažoval jsem: Kdybych byl misionářem a měl kázati o hrůzách pekla, přirovnal bych je k dnešní řeči říšského kancléře. Jako by se otevřel jícen pekelný a vychrlil svou zlobu a zášť na nás a všichni pekelníci mu k tomu sekundovali, tak řval z přijímače řev řečníka a hluk posluchačů. Myslím, že ten dojem mi zůstane dlouho v paměti.

V úterý 13. září. Dnešek se začínal romanticky. Usnul jsem teprv po půlnoci a i ve spaní mě otravovala Hitlerova řeč. Zdálo se mi, že přišli Němci a spoutali mě i jiné a vedli nás do koncentračního tábora. Cestou vidím našeho manětínského četníka. Místo čapky má skautský klobouk a za ním velkoslovanskou kokardu. Táží se ho: „Vám nedali ještě na klobouk skobový kříž?“ – A on smutně: „Ještě ne, ale dají nám jej co nejdříve.“ – Tu se rozčílím a volám: „A co Praha, co vláda? Což se nás neujme?“ 5 Adolf Hitler (20. 4. 1889 – 1. 5. 1945). Od roku 1933 německý říšský kancléř. Tvůrce německého nacionálního socialismu, hlavní viník rozpoutání II. světové války. Míněna je jeho řeč na posledním sjezdu NSDAP v Norimberku, po které se henleinovci pokusili o protistátní puč, jejich vůdcové utekli do Německa.

14

A právě tu mě budí. Slečna volá, že před domem stojí dva Němci a něco hovoří. Vyskočím. Venku již svítá. Otvírám vyhlídku: opravdu dva Němci, mladí lidé před domem. Přejete si mě? – Pane, jen velebného pána! Rozespalý jsem se vrátil na lože, ale hned zase vstal. Co s ním chtějí, s nováčkem, teď o půl páté? Obléknu se a jdu na kaplana. Svítí svíčkou – elektrika je vypnuta – a balí. Rozrušeně a zaražen se mi omlouvá: „Bratr pro mne přijel. Strachují se o mne a nevím, co mám dělat.“ – Připomínám mu svůj příslib: „Máte dovolenou, jak dlouho potřebujete. A bratra nenechte stát venku, pošlu Vám ho sem.“ – Šel jsem před dům a poslal mladíka, koláře, na kaplanku. I šoféra jsem tam posílal, ten však nechtěl. Dal jsem se s ním do řeči a šofér vyprávěl: „Dnes jsme měli v Plané (u Mariánských Lázní) kritickou noc. Vlastně jsme už byli na ni připraveni. Zvečera odjeli všichni židé6 z města. Pak celé město poslouchalo u přijímačů Vůdcovu řeč a hned po ní táhli ulicemi s praporem s hákovým křížem a zpívali Deutschland, Deutschland über alles7. Všechny české tabulky s úřadů sházeli a volali Sieg heil! Náhle vyjíždí do ulice pancéřové auto, všude plno četníků a českých vojáků, mela – a tu přišli pro mě Heisingrovi, abych honem jel do Manětína pro syna. V osm hodin musím být zase doma.“ – „Tak to tedy začíná doopravdy?“ – „Ano, teď se to začalo.“ – „Musíte také na vojnu?“ – Je v rozpacích, překvapila ho tato otázka. – „Jsem také vojákem.“ – „Nuže, Pán Bůh Vás opatruj!“ – Kaplan je hotov, bratr mu vynáší oba kufříky, do nichž zabalil všecky své věci. „Jdu nerad, snad se brzy vrátím. Jen aby nebyla válka.“ – „Modleme se. A Bůh Vás opatruj!“ Na chodbě jsem mu udělal křížek a pak je všecky tři vyprovodil až k autu. Zatímco startovalo, podíval jsem se na značku: Č-47.420. S Bohem! Bylo pět hodin, na náměstí málo lidí. Jen na soudní budově pracovali zedníci opravujíce fasádu. Pro ně byla vypnuta elektrika. Někdo se mě ptal, zda kaplan rukuje. – „Na dovolenou!“ Tatínek se náramně podivil, když jsme mu vyprávěli, jak kaplan odejel. Tak náhle! Ale ta kritická noc v Plané mě pobouřila: Zajisté byla kritická i jinde: Nepřátelský prapor, strhávání tabulek, vřavy – tak již doopravdy?

6 Podle původního českého pravopisu bylo slovo Židé psáno s malým písmenem „ž“, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava bylo nařízeno psát je s velkým písmenem „Ž“, což se postupně kodifikovalo do pravidel pravopisu. 7

Oficiální hymna Velkoněmecké říše.

15

Ráno se divil kostelník i hrstka lidí, že je jedna mše svatá. Sloužil jsem poprvé v životě votivní Pro pace ve fialové barvě. Podivil se i německý učitel, kaplanův spolužák Plail, když jsem do jeho třídy přišel já vyučovat. A německé děti tleskaly radostí, vidouce starého známého. Po městě budou říkati, že kaplan ujel, budou mu zazlívati, že neměl proč, vždyť proč, vždyť by mu Češi neublížili – ale želet ho nebudou. Nepřirostl jim k srdci. Vskutku, již tak říkají a ptají se mě. A tvrdí, že i oni se rozrušili tou v dějinách neslýchaně neomalenou řečí Hitlerovou.

Ve středu 14. září. Uplynul rok od smrti prezidenta Osvoboditele.8 Na úředních budovách i na děkanství, vyvěsili černé prapory. Rozhlas vysílal již od neděle přednášky a básně příhodné k tomuto dni. Příhodné jen v jistém smyslu, mě jenom nudily. Ráno říkají, že kryty jsou plny vojska jako v květnu. K deváté hodině letí zpráva, že záložníci, kterým je přes třicet let, jsou povoláni do zbraně. Lidé říkají hned: mobilizace. Matky běží do školy pro děti, aby se tatínek s nimi ještě rozloučil. Na náměstí lidé v hloučcích, už přijíždějí oba Václavíkovy autobusy a odvážejí první: jeden jede do Kralovic, druhý do Dolní Bělé, kde záložníky obléknou. Tu přiběhne nevěsta, zda bych ji honem neoddal. Bojí se, že jí ženich co nejdříve narukuje. V neděli měli třetí ohlášky, teď za půl hodiny přišli. Bez parády, hned po svaté zpovědi jsem je oddal. Ženich pracoval ještě ráno u Hodovíze, kde stavějí kasárny. Jiná vdavekchtivá také přiběhla honem na protokol. Pak jsem šel mezi lidi. Vlastně oddavkami jsem se s některými loučil. Prvního záložníka jsem potkal v kostele. Snad tam nepřicházel celý rok, ani sňatek v kostele neměl, ale je to člověk dobrého srdce, pan listovní, synáčka si nesl v náručí, Drahuška cupala za ním s maminkou. A měl plné oči – bylť více Němcem. Loučili jsme se srdečně, ujistil jsem ho modlitbou za narukované. Na městě byly jiné scény. Mladí tatínkové s dětmi, manželkami i rodiči, svo8 Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937). Původně vysokoškolský profesor. Od roku 1914 v emigraci, spolu s Milanem Rastislavem Štefánikem a Dr. Edvardem Benešem se podílel na vytvoření československého zahraničního odboje a jeho vojenských jednotek, legií. Od 21. 12. 1918 prezident republiky, abdikoval 14. 12. 1935. Nazýván „prezidentem Osvoboditelem“.

16

bodní hoši, obyčejně jen s aktovkou – všichni tak dobří a srdeční, bez nejmenšího strachu, odhodlanost jim svítí z očí. Jsou potěšeni, že se s nimi loučíme, snad je těší i přípověď modliteb v jejich kostele, kde byli křtěni, oddáváni a kde pokřtěny i jejich děti. Aspoň mi řekl závodní pan Liška, že je jistě těší, že se též já s nimi loučím. A přejeme jim štěstí a šťastný návrat do osvobozené vlasti. Osvobozené od upírů. Každý hubuje na Hitlera pro jeho řeč. A my si spřádáme plány: Prozřetelnost Boží, která k pokoření velikých používá malé, vyvolila si snad malé Československo, aby porazilo zpupného Hitlera. Opakuje se biblický zápas Davida s Goliášem. Není nejmenší pochyby, že československý David zvítězí. A všichni Němci, osvobození z nacistického jha, budou nám děkovat. S nimi pak celý svět, který Hitler ve své řeči tak pohaněl. Rakousko se zase osvobodí, Německo se rozpadne na samostatné státy, v Prusku vypukne bolševismus. Vítr přehání mračna a černé prapory bijí o žerdě. Hlouček lidí rokuje o tom, jak Němci řádili – naši Němci, hlavně ordneři. A tu přijíždí auto od Kuchova9, obalené krabicemi i peřinami, plné lidí. Zastavují je. Odpovídají, že prchají ze Žlutic. Jedou dál. Autobus od dráhy. Přijel jak obyčejně o půl desáté. „Podívejte se, vaše Mařka přijela!“ – A starý tatík běží naproti dceři, která přijela z Chebu, vezouc si jen balík s prádlem. Manžel finančník zůstal na místě, ale ohroženou domácnost rozpustil. Podobně učinil nečtinský poštmistr. Své malé děti poslal k dědečkovi do Manětína. Dojem při pohledu na první auto s uprchlíky je mocný. Někdo povídá: „To je všecko, co jim zbylo.“ – Jiný: „A někdy se musí spokojit, vyvázne-li holým životem.“ Dnes mělo se na radnici projednat konkurenční řízení na opravu děkanství, neboť celá budova, najmě střecha, velmi schází. Jsou tu starostové z obcí, ale z Kralovic hlásí telefon, že se jednání odkládá. Jedenáct hodin: poslední záložníci odjíždějí. Pochvalujeme jejich výtečnou náladu a klid i pořádek. Tolik nám imponují. Mávají, všichni jim máváme – a já jsem vzadu, kde mě pozůstalí neviděli, za autobusem žehnal, dělaje kříž.

9

Pomístní název západní části Manětína.

17

Ve čtvrtek 15. září. Po mši svaté se modlíme za Boží požehnání vlasti a ochranu všech, které zavolala pod své prapory. Ve městě je skoro všední klid. Zedníci dodělávají na soudní budově fasádu. Píšu do Prahy Jelínkovi, aby letos nejezdil vymalovat náš kostel. Bylo ujednáno, že přijde ten týden. Leč je obava, že v polovině díla budou povoláni i malíři a kdož ví, jak dlouho by stálo pak lešení v kostele a strašily stěny oškrabané a nedodělané. A pak není dnes jisté, budu-li moci vypláceti, jelikož peníze na vymalování jsou uloženy v záložnách. Listonoš přinesl kaplanovi pozvání od jeho kolegy, P. Schickera z Lukové, na kněžskou schůzi do Žlutic, která se tam dnes koná. Kaplan Heisinger tam už nepůjde, ač mu dobrý P. Schicker celou cestu pěkně obšírně popsal. Po včerejším vzrušení dostává se nám milého překvapení. Do zbraně povolaní naši občané slouží v našem kraji. Někteří jsou v krytech u Ovčína, na skok se přišli ukázat domů ve vojenském, a doma jim strojí oběd. Dozrávají švestky, a těch se urodilo letos hodně, ač jiné ovoce skoro žádné – i k nám přišly ženy pro švestky, aby měli vojáčkové švestkové knedlíky. A my jsme do armády zamilováni. Dáváme dobrou odpověď Hitlerovi. O situaci se mluví porůznu: Já jsem mezi těmi, kteří tvrdí, že k válce dojde a my že ji vyhrajem. Nikdo se neleká přesily, sedm na jednoho, to není mnoho. Je však dost lidí, kteří říkají, že válka nebude: Hitler si to rozmyslí, pustit se do boje proti celému světu, to by měl patnáct nepřátel na sebe jednoho. Ale jak může couvnout po své paličské řeči?

V pátek 16. září. Svatá Lidmilo, budiž ochránkyní národu svému jako dřív i nyní! Jak nám je blízko dnes, ve svůj svátek, mučednická pramáti našeho národa! Kola dějin se roztočila. Rozhlas vysílá zprávy československé tiskové kanceláře ve dne vždy za dvě hodiny, večer každou hodinu: Henlein10 utekl za hranice a nechal své voliče na holičkách. Takové jednání mě dopaluje. Vůdce má býti v čele lidu, a ne v bezpečí. Zase dochází na má slova z květnového kázání, jak 10 Konrád Henlein (6. 5. 1898 – 10. 5. 1945). Sudetoněmecký politik. V roce 1933 spoluzaložil Sudetendeutsche Heimatsfront, která se v roce 1935 přeměnila na Sudetendeutsche Partei. Stál v jejím čele. Aktivně spolupracoval s nacistickým Německem na odtržení tzv. Sudet od ČSR. Po Mnichovské dohodě vedoucí říšské župy Sudety.

18

jiným vůdcem je Kristus, jenž život svůj dal za ovečky své (pro to kázání jsem upadl v nemilost u některých německých posluchačů, kteří tomu nerozuměli a vykládali si to jen politicky). Z Říše vyzval Henlein Němce k neposlušnosti a ozbrojenému odporu. To je snadné, být hrdinou. Kdybych byl Hitlerem, dal bych ho zavřít. Ve škole mě vyrušili ve vyučování. Milé vyrušení: Vojáček – tatínek – si zaskočil, byv poslán do města, do školy podívat se na synka. Měl i helmu a klučíkovi ji nasadil. A pusu a vzkaz domů, aby odpoledne po škole přišel s mamičkou ke krytu u Lipí. Cestou na Hvozd dívám se, jak u každého krytu vojáci. A vždycky aspoň jeden má přílbu – a ta se mi tak líbí. Zdravím je a srdečně odpovídají. Cestou zpět potkávám celé auto nákladní plné vojáků. Jedou k Manětínu a zpívají a též vesele opětují pozdrav. Dostal jsem lístek od pana hraběte Kerssenbrocka11 z Klatov. Omlouvá se, že nepřijel ve středu na fundační rekviem za svou matku. Pro nepříznivé zprávy se vrátil z polou cesty z Plzně. Přijede na jinou fundační 15. října.

V sobotu 17. září. Dnes dostalo mé nadšení sprchu. Byl jsem v kanceláři. Jako všude, i tam se mluví o situaci. Pan ředitel má střízlivé a rozumné názory, to vím již dávno. Ale dnešní jsem přijímal a uznával velmi nerad. Na mé, že „nemáme ani dostatečného slovíčka v našich slovnících pro to, jak rozdrtíme Hitlera,“ povídá, že musíme úplně důvěřovat vládě a panu prezidentu. Tam mají rozhled i rozum: uznají-li, že se můžeme pustit do války, dáme se do ní, uznají-li, že nemáme snad ani 30 % vyhlídky na úspěch, nač se dát zničit a vytlouci? Dějiny národů jsou jako pohyb kola, které se nikdy nezastaví – nahoru – dolů – a marně se vzpíráš. Byli jsme již tolikrát dole, a zase jsme zvedli. A ani Hitler nezůstane pořád nahoře. – A co spojenci? Rozumí našim problémům? Což řeknou-li: dobře, Němci chtějí k Říši, tak je odřízneme od republiky a dáme k Německu, co na tom? A řeknou-li: Jestli chce celé Československo, ať je má, co můžeme dělat? Lépe v porobě pracovat pro lepší budoucnost národa, nežli v zoufalém a beznadějném boji se dát vybít.

11 Kliment Korf Schmiessig Kerssenbrock, syn Terezie Kerssenbrockové, rozené Lažanské z Bukové z manětínské větve rodu.

19

Jak tvrdě a přece tak logicky správně zněla ta slova. Skutečnost a ideál tak často se srazí. Jen nerad jsem mu dal za pravdu těše se tím, že ta skutečnost dnes zde není. Ale ta sprcha mě chladila celý den. Ne, ne – taková skutečnost nemůže, nesmí nastati! Něco jinšího jsme však slyšeli ráno. „Víte, že dnes našli u našich henlei12

nů skladiště zbraní?“ – A pak jmenovali, ale s nejistotou, kde: Viděli četníka, jak nesl celou bedničku granátů. První osoba, jež mi to řekla, byla velice polekaná. „Jen považte: v našem městě, až tady! Co to chystali na nás!“ – Řekl jsem jí: „Zaplať Pán Bůh, že začali čistit a hnízdo vybrali.“ Už dříve bylo lidem podezřelé, proč stojí v noci auto před domy henleinů, co tam asi skládají. Jen aby teď prohledali všude všecko důkladně a vyvodili z toho konečně i důsledky! Tyhle věčné rejdy henleinů, jejich schůzky a stranění se i kostela, to dopaluje. Odpoledne věděli již i v Hrádku o granátech, které našim Němcům zabavili. Ale jedno je divné: pročpak nesebrali tedy i přechovatele? A pak, viděli jen četníka, jak něco nesl. Kdybych se ho mohl na to zeptati!

V neděli 18. září. Chodím teď obyčejně pozdě spat, neboť posloucháme rozhlasové zprávy ve 22 hodin a potom Moskvu. Víme ovšem, že přehání zrovna tak, jako Lipsko, ale od ní to přijímáme rádi: řeže do těch, kteří jsou tak vášnivě proti nám. V sobotu večer studuji ještě kázání – pro dnešek jsem si je složil o výzbroji z arzenálu Božího, která nikomu neublíží, ale každému prospěje. Je to 1.) pokorná důvěra v Boha, 2.) klidná mysl a 3.) láska k bližnímu – byť by dny našeho života byly sečteny dřív, než jsme se nadáli, musíme předstoupiti před soudnou stolici Boží se srdcem v dnešní těžké době opravdu bohatým láskou. Těšil jsem se včera, že dnes ráno si pospím trochu déle, jako obyčejně v neděli, kdy se slouží ranní až v 8 hodin. A tu máš: O půl šesté burcuje listonoš a volá mě na poštu k telefonu. Běžím hned. Cestou volá na mě paní Křížková: „Snad nemusíte také Vy na vojnu? V noci zase volali!“ – Povolávají totiž i v noci. Na poště je již i pan poštmistr a vůbec u nás telefon hlídají celou noc. Hádal jsem dobře, proč mě volali. Z Kralovic se hlásil pan lékárník MgPh. Parma: Pana administrátora Vinše zavolali v noci na vojnu na Moravu, nezastal-li bych zatím Křečov. – „Pro dnešek již nemohu, ale příští neděle milerád.“ 12

Dobový výraz pro sudetské Němce sympatizující s hitlerovským Německem.

20

V 7 hodin rukovali zase někteří. Šli nadšeně a Chlupsův tatík řekl pak ženě: „A já půjdu třeba taky!“ A byl by šel hned za synem. V kostele jsem tedy hlásil, že příští neděli druhá zde sloužena nebude. Odpoledne mě napadlo napsat psaní na rozloučenou příbuzným do rodiště.13 Často na ně vzpomínám, jsou tak blízko na hranici – v Úpici. Píšu jako vždy s humorem, a pak: „Jak se asi změní svět, až Vám budu zase psát.“ A zastesklo se mi po nich. Pro případ potřeby jsem je pozval sem, ač jsem je upozornil, že takový útěk by znamenal jako z bláta do louže. I z Manětína se několik lidí již stěhuje nebo vystěhovalo – obyčejně manželky a děti úředníků, a to k svým příbuzným. Jiní se hrozí té myšlenky, kam utéci. Z děkanství se stěhovat nebudeme. Někde se zásobí lidí potravinami, co bychom se zásobili my? Na faře by stejně nic neobstálo. Minulý týden mi psal kaplan, že se chce do dneška vrátit. Měl dnes zastupovat nečtinského pana faráře, který chtěl jet na nějaký náboženský sjezd. Leč již psal, že pro nejisté poměry nepojede nikam. Kaplan se omlouvá, že profesor náboženství naléhal na rodiče, aby pro něj poslali, píše 13. t. m.: „Poměry u nás jsou příšerné (entsetzlich)“ – a poznamenává ke konci, že tak dobrého představeného již nikdy nebude mít. 14. září psal, že přijede ve čtvrtek večer. Čekali jsme – a on tu dosud není. Na tom lístku píše: „Můj bratr byl zcela unešen Vaší laskavou ochotou v úterý ráno.“ To poznamenávám proto, že naši Němci křičí do světa, jak je my Čechové pronásledujeme.

V pondělí 19. září. Ráno v 9 hodin o přestávce ptal se mě pan ředitel školy, slyšel-li jsem, že Anglie a Francie ustoupily před Hitlerem a přistupují na jeho nároky. Nechce tomu věřit – vždyť by to byla bezcharakternost úžasná a Francie, Francie přece svou čest nezahodí. O Anglii jsme tak přesvědčeni nebyli ani on, ani já, ale o Francii oba. To bude jen povídačka. Ale jak pokazí náladu! V 10 hodin mám výkrop nemluvněte. Cestou zpátky setkávám se se sousedkou paní Baumgartlovou a ta rovněž tvrdí, že to slyšela v 7 hodin v rozhlase. Já mám v 7 hodin mši svatou a rozhlas tedy neposlouchám: Prý dostane Němec celé německé území našich Čech. Před námi jdou tři němečtí 13

Jedná se o Úpici nedaleko Trutnova a Červeného Kostelce.

21

učitelé: nečtinský, březínský a lukovský. Snad byli na úřadě žádat, aby jim nebyly odňaty lovecké pušky? V sobotu totiž musel každý na okrese své zbraně odevzdat na četnické stanici. Znám se dobře s březínským, neboť vloni vyučoval v Manětíně, nečtinský chodíval k nám do kostela i k svatým svátostem – zdravím je, a zdá se mi, že jsou v rozpacích. Snad již nejásají? Před záložnou domlouvá náš starý pan doktor14 pokladníkovi, aby mu zabezpečil výplatu vkladu, kdyby musel také utíkat. – „Máte ji zabezpečenou, ale nebojte se, utíkat nebudeme, protože nebude válka: dají to Hitlerovi dobrovolně.“ – Div jsem ho neprobodl očima, jak jsem se dopálil. Tak přece něco na tom je? Již jsem se nemohl zbavit pochybností. Vzpomněl jsem si, že nedávno hlásil německý rozhlas výrok nějakého francouzského žurnalisty: „Všecky pohraniční mezníky Československa nestojí za slzy jediného francouzského sirotka.“ – Ale Francie přece tolik nás ujišťovala, vždyť jsme její životní zájem, s námi padá i ona! Ne, nálada je pryč. V 11 hodin jdu vyučovat 2. a 3. třídu, mezi maličkými aspoň na tu hodinu zapomenu. A protože je tak krásně, jdeme odpoledne všichni do prajtenštejnských lesů na houby. Ještě rostou, byť ne tak hojně jako před čtrnácti dny. Ale v tichém lese dopadá znova zlá nálada. Vytáhl jsem si růženec a modlil se jej. Rozjímaje ta věčně krásná tajemství z vyšších světů, trochu jsem zapomněl. Setkáváme se se známými ze Závodí15. Shrabují koráby. Vědí ještě víc: V pátek bude Hitler v Manětíně! Ani je netěší práce: kdož ví, pro koho pracujeme! – Z večerního rozhlasu trochu se uklidňujeme: Prý to tak nemyslili ve Francii, ani v Londýně. Ale důvěra ve spojence je pryč.

V úterý 20. září. Dnes jsem dostal psaní z Úpice. „Tady vše je připraveno na útěk, také děti jsem všemožně nachystala. Mají už oba masky a doufám, že je Bůh nějak uchrání, i když já tu nebudu. Příslib naší paní doktorky, že je v nejhorším pádu vezme s sebou autem, jaksi mě uklidnil. U vás snad bude stejně jako zde.“ A její děti připsaly: Zoruška, která již třetí rok dojíždí do Trutnova na gymnázium (české): „Chodí nás tu málo do školy. Všichni mají asi strach. Já se 14 S největší pravděpodobností se jedná o známého manětínského lékaře a ochotníka MUDr. Františka Blechu, o kterém děkan Wonka napsal dvě kratší studie. 15

Pomístní název části Manětína.

22

nebojím.“ A malý Radko, osmiletý: „Strýčku, mám plynovou masku a vypadám v tom hrozně“ a vedle namaloval, jak vypadá. Takový dopis a myšlenka na děti, nejen na ty dvě, ale vůbec všecky v naší vlasti, že jsou ohrožené, dodává až vášnivou odvahu. Myslím na jehňátka své farní osady a vím: ublížit jim nepřítel, pak se neznám. Jaképak vyjednávání v Berchtesgadenu, když naše spravedlivá věc je tak jasná: vždyť my nic od nikoho nechceme, tak ať nám dají pokoj! A nechtějí-li dát pokoj, tak si ho dovedeme zjednat i uhájit.

Ve středu 21. září. Výroční trh v Manětíně. Tentokrát se nesplnila pranostika, že o našem jarmarce prší. I kramářů se sjelo dost, víc, než jsme na nynější poměry čekali. Ale návštěvníků bylo málo, skoro žádný Němec nepřišel. Nade vším vznáší se však dusná nálada. Prodají nás? – V neděli večer jsem v 8 hodin zachytil italský rozhlas. Prý po řeči Mussoliniho16 bylo všem Italům zřejmé: Dneškem přestávají hranice Československa a celé Československo v dnešním smyslu existovat. Italský rozhlas má ještě překroucenější zprávy než německý. Ostatně kolikpak Talijánů vůbec ví, že nějaké Československo existuje? Náš pan ředitel školy17 je báječný muž – zpívá tuze pěkně o situaci a nevěří v zradu. „Ale ti sobečtí lordi, pane řediteli?“ – „Lordi? Vždyť to jsou dědkové! Dát jim bačkory a fajfku do huby!“ – To se ovšem řekne snadno. Večer zavírám kostel před sedmou, abych nezmeškal večerní zprávy – a jenom chci-li se cvičiti v odříkání, zůstávám právě v té chvíli v kostele. K modlitbám přidávám Zdrávas ke Královně míru a odcházeje zazpívám jí: Tvoje svatá mocná dlaň republiku naši braň! Dnes jsem nechtěl zprávy zmeškati, protože celý den rozhlas upozorňoval na ohromnou vážnost situace. Ve dvě hodiny v noci přišli anglický18

16 Benito Mussolini (29. 7. 1883 – 25. 4. 1945). Původním povoláním učitel, redaktor socialistického listu. Po roce 1919 tvůrce italské fašistické strany a její Duce (vůdce). Od třicátých let Hitlerův spojenec. Zastřelen italskými partyzány. 17

Vladimír Dostál.

18

Basil Cochrane Newton (1889 – 1965). Od roku 1937 britský vyslanec v Praze.

23

a francouzský19 vyslanec v Praze na pana prezidenta a znova žádali přijetí londýnských návrhů: vydat německé kraje. Pospíchají s tím, aby pan Chamberlain20 s tím mohl předstoupit před Hitlera v Godesberku21. A asi se diví, že váháme na to přistoupit. Vůbec už několikrát jsem řekl: Kdyby Anglie i Francie byly v naší kůži, už by strachy – řekněme: umřely. V sedm hodin v rozhlase přestávkový signál: Zprávy ČTK – a zas signál a zas a opět. Je již čtvrt na osm a pořád ty akordy z „Vyšehradu“.22 – Co se to děje? Nemají to ještě sesumírované? Anebo ohlásí, že se podrobili? Splnilo se to poslední. Těžko to povídal hlasatel, a ještě tíže se nám poslouchalo, že „vláda československá přijímá návrhy, které daly společně Anglie s Francií Československu na vyřízení sporu s Německem: odstoupení německých okresů Říši německé a vystoupení Československa ze spojenecké povinnosti k Francii a Rusku.“ Tak odůvodňoval tuto hroznou zprávu a nakonec, snad pro útěchu, dodal velmi ubohé: My nedáme zahynout nám ni budoucím. – A to je pěkné! A nakonec to ubohé „My“! Kdopak se tedy vzdává? Rozčilen, dopálen nevěděl jsem v první chvíli, na koho svolat všecky hromy, nejspíš na Francii. Pak ohlásili, že promluví ministr propagandy dr. Vavrečko.23 To je docela novopečený ministr – a také jde s křížkem po funuse. I jeho řeč zní jako marcia funebre (smuteční pochod). Naštěstí přišla k nám návštěva: pan Sýkora z Prahy. Přišel již po zprávě, ale uslyšel ji od nás; velmi se zarazil. Po chvíli pouštíme rádio znova. Nějaká hudba, ale jakoby to těm muzikantům dnes ani nešlo. Ještě méně bylo chuti muziku dnes poslouchat. I sousedé pp. Novákovi přišli a hovoříme o katastrofě. Přinesl jsem německou propagační mapku Československa z konce roku 1918, kde anglicky a německy vysvět-

19 Eugene Leopold de Lacroix (1878 – ?). Od roku 1936 francouzský vyslanec v Praze, po přijetí Mnichovské dohody rezignoval na svoji funkci. 20 Arthur Neville Chamberlain (18. 3. 1869 – 9. 11. 1940). Britský konzervativní politik, ministr financí. Od května 1937 předseda britské vlády až do května 1940, kdy podal demisi. Jeho nástupcem se stal Winston Churchill. 21

Správně má být Bad Godesbergu.

22 První tóny ze symfonické básně Vyšehrad Bedřicha Smetany oznamovaly předěl ve vysílání pražského rozhlasu. 23 Správně Vavrečka. Dr. Hugo Vavrečka (22. 2. 1880 – 9. 8. 1952). 16. – 22. 9. 1938 ministr propagandy, 22. 9. – 1. 12. 1938 ministr bez portfeje. Autor knihy František Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, která byla zfilmována v hlavní roli s Vlastou Burianem v roce 1932. Strýc pozdějšího prezidenta Václava Havla.

24

lovali Wilsonovi,24 kolik s Čechy nespokojených národů bude bydlet v nové republice. Teď jsme se dívali poprvé na nové hranice. Chytal jsem rozhlas, nebylo nic, až pojednou něco německého: V Praze se demonstruje, zástupy lidí zpívají národní hymnu, generál Syrový25 táhne s armádou – zdá se mi, že jsem zaslechl: „po pražském mostě“ – a v hluku a povídání jsem přeslechl další. Nebyla vlastně chuť poslouchat dál. Co může rozhlas říci, než že je konec? Ještě bolševický rozhlas. Praví, že západní mocnosti, „spojenci“, nutí Prahu k sebevraždě. To je pravda. Dnes rok pochovávali prvního prezidenta.26 U hrobu mu zpívali: Oral jsem oral, ale málo, kolečko se mi polámalo…

Ve čtvrtek 22. září. Včera bylo půl dvanácté, když jsem šel spat, ale nespal dlouho. Rozrušení mi nedalo. Vzpomínal jsem na nešťastnou katastrofu – je to opravdu vynucená sebevražda. Ani vzpomínky na Týnici27 nevrátily klid. Spíše jsem dával za pravdu básníku F. Xav. Dvořákovi,28 jehož oslavnou básničku na Paládium Čech jsem si vystřihl z Lidových listů29 7. září: „V něm buď pozdravena, naše Paní, dnes u nohou ti prostřen národ celý, Bolestná co Matka svého lidu žes, klín svůj strouc mu jako Spasiteli.“ Poutnice jedna, jež se od nás oslav zúčastnila, vyprávěla, jak na Vyšehradě kazatel pravil: „Maria, co se to s námi jen děje dnes?“ Ba děje! Ničemní bídáci ze strachu před Hitlerem ruší s námi uzavřenou smlouvu a obětují nás. Dobře si stěžoval do nich jeden vysoký pán v Praze, když mi 29. července říkal: „Podívej se, jak pansky s námi jednají: Pošlou

24

Thomas Woodrow Wilson (28. 12. 1856 – 3. 2. 1924). 1913 – 1921 28. prezident USA.

25 Armádní generál Jan Syrový (24. 1. 1888 – 1970). Za I. světové války člen československých legií v Rusku. V Bitvě u Zborova přišel o pravé oko a nosil pak přes ně černou pásku. Proto byl zvláště v zářijových dnech roku 1938 přirovnáván k Janu Žižkovi. 22. 9. – 30. 11. 1938 předseda československé vlády. 26

T. G. Masaryk.

27

Mariánská Týnice.

28 F. X. Dvořák (1858 – 1939). Katolický básník, jeden z představitelů Katolické moderny přelomu 19. a 20. století. 29 Lidové listy, od roku 1922 ústřední deník Československé strany lidové. Byl vydáván v Českomoravské akciové tiskárně.

25

k nám Runcimana30 a ani se nás neptali, chceme-li jej. Neřekli nic našim vyslancům: ani Osuskému31 ani Masarykovi32.“ – Pak čím jsme jim vlastně byli? Vazalem nebo psem, který měl štěkat na Německo, a když žádal zaručené ochrany gentlemanů a rytířů Francie, poručili mu: spáchej sebevraždu! Vztek přímo zoufalý na ty ničemy nedal spát. A co naše hranice? Co chvíli hlásí rozhlas, kterak Henleinovy tlupy „Freikorps“33 přepadávají naše celnice a vraždí. A naši se nesmí bránit, ministr vnitra jim to zakázal. Ten pán v Praze mi říkal, že se může stát osudovou chybou, nechají-li v křesle Hodžu a Černého.34 Ale já jim přece budu důvěřovat, mají přehled. Teď tedy vyklidíme německé kraje, kudy půjde nová hranice? První starost: Což zabere-li i opevnění kolem Manětína? Pak je i Manětín v Říši, jak o tom mluvili sousedé už dříve. Jak to bude smutné, až všude vyvěsí prapory s lomeným křížem a až naše armáda bude Němcům vydávat zbraně. Na škarpě bude stát německý důstojník a před ním v řadě odevzdaná československá děla a naši důstojníci beze zbraně budou kontrolovat, jak každý československý voják odvádí pušku… Naše lásko! Naše pýcho, naše armádo! Ne, dokud ty stojíš, republika nezhynula! Dokud má jeden český voják pušku v ruce, nezoufám! Hned ráno se jdu podívat k radnici, má-li ještě český voják pušku v ruce. Má. A helmu na hlavě, a druhý a třetí. Po mši svaté přidáváme vzývání: Oroduj za nás, svatý Václave! Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových. Jdu se podívat na město. Nerad bych potkal Němce. Lidé zase v hloučcích, někde si ukazují noviny. Slečna K. přichází zhurta: Ať se už víckrát nemodlíte německy! Vždyť tohle je horší než Bílá Hora! – „Ještě stojí naše armáda!“ těším ji. 30 Lord Walter Runciman (19. 11. 1870 – 14. 11. 1949). Od začátku srpna do poloviny září 1938 působil v Československu v čele zprostředkovatelské mise mezi čs. vládou a sudetskými Němci. Navrhl odstoupení tzv. Sudet ve prospěch nacistického Německa. 31 Štefan Osuský (31. 3. 1889 – 14. 2. 1974). Československý diplomat. 1918 – 1920 vyslanec ve Velké Británii, 1920 – 1939 vyslanec ve Francii, následně účastník zahraničního odboje, člen tzv. protibenešovského křídla. 32 Jan Masaryk (14. 9. 1886 – 10. 3. 1948). Syn prezidenta T. G. Masaryka. Československý diplomat, 1925 – 1938 vyslanec ve Velké Británii, následně účastník zahraničního odboje a ministr zahraničí. 33 Ozbrojené oddíly Sudetoněmecké strany, které vznikly v polovině září 1938 na území Německa z uprchlých německých občanů čs. národnosti. Vyvolávaly násilná střetnutí v pohraničí. 34 Jan Černý ( 4. 3. 1874 – 10. 4. 1959). 1920 – 1921 předseda čs. vlády, dlouholetý ministr vnitra.

26

V 9 hodin přichází paní B. „Ještě není konec! V Praze bude revoluce a diktatura. Generál Syrový stojí v čele vlastenců.“ – Vzpomínám na včerejší rozhlas a znova zapínám. (Slečna hospodyně jej pustila již ráno a velice ji dojalo, že začali s chorálem k sv. Václavu. Já ještě dopálen na to včerejší hloupé „My“. Teď ho volají, dříve o něm nevěděli! Včera po Jobově zprávě slečna nahoře v pokojíku plakala. Cítili jsme tam spolu, jak bolí dýka vražená nám zbabělými spojenci do zad. Až večerní návštěva nás na jiné myšlenky přivedla). Posloucháme rozhlas. Ne, dnes to není chabá muzika, ani fňukání včerejška – básně k sv. Václavu, studentka přednáší Dykovu35 Zem mluví! Tak ohnivě, až to rve srdce, ne, nezhynem! Nedáme se! Stále se opakuje volání ke klidu, každý na své místo, všechny obranné organizace nastoupit: Sokol,36 D. T. j.,37 Orel38 – odpoledne promluví generál Syrový, který bude stát v čele nové vlády39. Projevy význačných osobností se střídají. O polednách mluví, káže františkán Dr. P. Urban: vyzařujte ten velký klid založený v důvěře v Boha. – Jiní: Šetřte si nervy! A zprávy ČTK hlásí demonstrace všude důstojné a klidné. Lid volá „Chraňte hranice!“ a rozhlas napomíná k rozvážnosti: „Na hranicích číhá nepřítel na příležitost, aby se na nás vrhl. Nezavdávejte mu ji!“ Odpoledne jdeme s tatínkem na Chlumskou horu.40 Vlastně jsme chtěli vystoupit až k Černému kameni, ale přes veškerou nádheru podzimu leží těžký vzduch nad krajem. Úplně ticho všude, ani na polích nepracují – a v tom tichu jak když za vlasy tahá. Za kapličkou ještě kousek, kde cesta již nestoupá, usedáme na poražený kmen a díváme se do kraje – kudy půjde hranice? 35 Viktor Dyk (31. 12. 1877 – 14. 5. 1931). Významný český básník, dramatik, prozaik a novinář. Jeden z čelných představitelů tzv. anarchistických buřičů. Patřil mezi odpůrce T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. 36 Sokol, tělovýchovná organizace, oficiálně byla založena 16. 2. 1862 na ustavující valné hromadě. Starostou byl zvolen Jindřich Fügner, místostarostou a náčelníkem Miroslav Tyrš. Sokol byl založen jako tělovýchovná organizace. Hlavním heslem se stalo „Tužme se!“ 37 Dělnická tělovýchovná jednota, tělovýchovná organizace sociálně demokratické strany. V roce 1897 vystoupili sociální demokraté ze Sokola a 22. 8. 1897 založili první Dělnickou tělocvičnou jednotu. Prvním starostou byl zvolen František Hummelhans. 38 Orel, křesťansko-sociální tělovýchovná organizace s úzkou vazbou na Československou stranu lidovou. První organizace byla založena v Praze 14. 3. 1896 při Jednotě katolických tovaryšů. Prvním předsedou byl zvolen vyšehradský kanovník ThDr. Josef Burian. První organizace na Moravě byla založena 5. 7. 1902 v Líšni u Brna při Katolické jednotě sv. Josefa. Iniciátorem byl místní farář Metod Hošek. 39 Vláda byla jmenována dne 22. 9. 1938 v čele s dosavadním náčelníkem generálního štábu, arm. gen. Janem Syrovým jako tzv. úřednická vláda. Ministrem zahraničí zůstal Dr. Kamil Krofta. 40 O Chlumské hoře napsal František Wonka zvláštní práci, Eseje o kráse Chlumské hory, která byla na pokračování otiskována v Manětínském zpravodaji od roku 2008.

27

A kreslím si ji za Ovčínem a za pásmem pevností. Ve čtyři hodiny jsme zase zpátky a slyšíme stručný, břitký projev41 armádního generála Syrového, jenž se stává hrdinou dne. Pak přišel náš regenschori, bodrý pan Slovák. Jako v květnu, tak i dnes půjde hlídat, jenomže ne do Žlutic jako tehdy, nýbrž jen na poštu. Vezme si pušku a plášť a v šest hodin nastoupí. Dívá se vesele do budoucna: „Myslíte si, že jim to dáme? K čemu pak máme armádu a ty pevnosti? Ať to zkusí, vzít si je!“ a vypravuje, jak pevné jsou naše kryty, granát se odrazí od nich, aniž by je v nejmenším poškodil. „Musíme si je držet, dokud jsou naše. Kdybychom je vydali, pak by se těžko dobývaly zpět.“ A svým optimismem vrátil i mně znova náladu tak, že bych mu nejraději byl padl kolem krku. „Nedáme se a nic jim nevydáme!“ Vyprovodil jsem ho před dům a ještě venku si povídáme: „To ovšem znamená válku.“ – „První náraz bude strašný, ale vydržíme jej!“ K večeru jsem si šel k panu Václavíkovi objednat auto na neděli do Křečova. Nebyl doma a lidé kolem šoféra zpívali jinak. Šofér, že do Nečtin už jezdit nebude. Jiní, že jsme zničeni. Anglický a francouzský velkokapitál nás prodal velkokapitalistům německým. – „Jak chcete žít? Uřízli nám duchcovské doly, vzali lesy.“ – „Až uvidím, že naše armáda táhne sem od Nečtin, pak je amen!“ – „A dokud stojí armáda, není zle. A ta chrání dosud každou píď našich hranic.“ – Pana Václavíka jsem našel teprv o sedmé hodině. Slíbil auto, jestli bude v neděli doma. „Kdybych musel narukovat, pak ne.“ Zase přišel pan Sýkora. Rozhlas hlásí, že promluví pan prezident. Posloucháme. Zaznívají fanfáry z Libuše, i v malém našem pokojíku hlaholí tak slavnostně. A pak mluví milovaný pan prezident. Dr. Eduard Beneš: „Nebojte se o stát, ani o národ. Mám plány pro všecky případy. Buďte klidni a každý na svém místě. Šeřte si nervy, budete je všichni potřebovat v příštích dnech. Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná.“ Tím proroctvím kněžny Libuše zakončil, načež zahlaholila státní hymna Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska. To nás nadchlo všechny. Pan Sýkora div nejásal: „Včera jsem byl smutný, dnes však ne. Na dnešek jsme spali špatně, dnes se vyspíme zase dobře!“ Ale ještě dlouho jsme byli vzhůru a poslouchali, jak rozhlas volal všecky na svá místa a posléze ohlásil i novou vládu,42 jejímž předsedou je legionář generál Syrový. 41

Dvě výzvy generála Syrového. Lidové noviny, ročník 46, č. 479, 23. 9. 1938 ráno, str. 2.

42

Prezident Beneš: Nebojme se! Lidové noviny, ročník 46, č. 479, 23. 9. 1938 ráno, str. 1.

28

V pátek 23. září. Opravdu, dnes jsme se vyspali zase dobře. Měli jsme všude dobrou náladu: „Pane řediteli, myslím, že včera při neohrožené řeči pana prezidenta těm lordům vypadly ty fajky z huby! A Francie také asi kouká.“ – Do školy přicházejí vojáci – tatínkové z krytů – podívat se na děti. Manětínské záložníky poslali od Lipí i Ovčína trochu dál, k Plachtínu a až k Džbánu, zde máme vojáky ze Dražně, Kralovic, Plas. Jeden tatík mi povídá: „Máme zprávy, že válka se začne v sobotu večer. Jsme připraveni!“ – A má slzy v očích, když jeho syn odchází zpět do 2. ročníku. Cestou na Hvozd vidím vojáky, jak kryty opevňují překážkami z ostnatého drátu. To jistě neznamená kapitulaci. Na chodbě hvozdecké školy vypravuje pan diakon, že včera navštívil známé vojáky u Plachtína (zajel k nim autem). Legionářský důstojník je prý tak zdrcen, že od středy nejí ani nemluví, vojáci prý plakali a pak řekli, že z krytů a od hranic neustoupí. Vojáky přemístili prý též kvůli (spíš proti vůli) ženským, manželkám, které pořád k nim chodily a rády by poznaly tajemství krytů. Dolnobělskému panu faráři vyprávěl prý v Plzni kolega, že mu německý kaplan utekl. Náš kaplan Heisinger se také už nevrátí. Jeho rodiče mi psali, že zastává v Nejdku kaplana, jenž se pochroumal na motorce. Máme zase dobrou náladu. Večer přichází zase pan Sýkora poslechnout si rozhlas. Posloucháme jen pražský, jen někdy si zapnu italský. Z Vídně vysílají už týden „česky“, prolhaně tendenční propagandu.43 Jen se divím, co hloupých lidí mu i u nás věří. Nestrpím, aby u nás někdo poslouchal. Je 22 hodin, zprávy ČTK, pak: „Prosíme posluchače, aby setrvali u přijímačů.“ Signál – a nový a nový zas, opakují výzvu – pak z desky hrají legionářský pochod, signál, začínají nový, náhle ustávají v něm – Je už čtvrt na dvanáct – Co to bude? Jistě něco velkého. Konečně: „Občané! Prezident republiky nařídil podle § 23 branného zákona mobilizaci československé branné moci …“ 43 Jednalo se o vysílačku Pravda vítězí – Pravda víťazí, která byla financována nacistickým Německem. Vysílala převážně česky i slovensky. Jedním z hlavních českých představitelů byl „vlajkař“ Vojtěch Musil, jedním z hlavních slovenských představitelů byl Ľudovít Mutňanský. Vysílačka, která hlásala nacistickou propagandu, výrazně přispěla k rozporům mezi Čechy a Slováky v období tzv. II. republiky. Mutňanský za doby Slovenské republiky vydal o svém působení dvě publikace: Slovenská revolúcia na vlnách éteru. Bratislava: Nákladom vlastným, 1942; ...tu ríšsky vysielač Viedeň: Boj vo svetovom éteri o slovenskú pravdu a budúcnosť. Viedeň: Nákladom vlastným, 1939.

29

a pak dlouhé říkání, že branci do 40 let nejdéle šest hodin po vyvěšení vyhlášky mají narukovat.44 Slovo „mobilizace“ byla jiskra. Ženské se daly do mračku, nejdřív jedna, ta nakazila druhou, pan Sýkora uklidňoval a pochvaloval si: dobře tak! – zvláště, když ke konci řekl hlasatel: „Nejsme již sami.“ – „Aha, karta se obrátila! Však se povídá, že má Syrový v Rusku mnoho přátel. Prý již včera v noci odletěl do Moskvy a hned, do rána, se vrátil. Postačí prý, vydržíme-li náraz dvě hodiny, pak už budou Rusové tu.“ – Nakonec volá rozhlas: „Ať žije svobodné Československo!“ – a my s panem Sýkorou: „Ať žije!“ – a dodávám: „a Bůh je chraň!“ – „Ano, a Bůh je chraň!“ opakuje pan Sýkora. Vyhlášku o mobilizaci vysílají pak slovensky, německy, maďarsky, rusínsky a polsky. Po českém zahráli hymny. Při tom jsem mimoděk vzpomněl, že ono „Bůh je chraň!“ znělo tak příliš podobně jako 11. března Schuschniggovo45 poslední slovo v rozhlase vídeňském: „Gott schütze Österreich!46“ ale nechal jsem si to pro sebe. Mobilizace měla jednu nemilou stránku. Pan Sýkora, jenž chtěl v Manětíně pobýt do neděle, rozhodl se, že se vrátí do Prahy ihned. „Kdož ví, jak později pojedou vlaky, měl jsem jet už dnes večer.“ – Tatík si opatrně zamlouval u slečny „Terez“, obchodnice, cukr a sůl a jako kupec mající zkušenost z mobilizace roku 1914 ji upozorňoval na nával kupců, kteří teď přijdou. Já si zapnul Milán a slyším něco jako o mobilizaci Německa, jak z Mnichova se valí hřmotně tanky a auta k východu, jak pochodují celé pluky a hlučí aeroplány. Teď to praskne. Je půlnoc, když se chystám spat. Jaká to bude asi noc? Snad za hodinu uslyšíme motory Göringových aeroplánů a výbuchy pum nad Plzní. Dnes se pomodlím vroucněji večerní modlitby.

V sobotu 24. září. Nevzbudily mě ani eroplány, ani bomby. O půl šesté ráno leží hustá mlha nad celým krajem. Při střelné modlitbě k sv. Josefu, patronu umírajících, vzpomínám, nebudou-li dnes umírati již tisíce na bojišti. Pak se jdu podívat na škarpu, zda už vyvěsili mobilizační vyhlášky. Ano, již visí, česká a německá. A před soudem shluk lidí, vojáci, a z obou stran přijíždějí auta. Do mlhy svítí jejich mdlé světlo, před soudem zastavují, vystupuje četník v přilbě, voják 44

Stav branné povinnosti vyhlášen. Lidové noviny, roč. 46, č. 483, str. 2.

45 Kurt von Schuschnigg (14. 12. 1897 – 18. 11. 1977). Rakouský právník. 1938 – 1938 kancléř, pod Hitlerovým nátlakem donucent podat demisi. Poté došlo k tzv. anšlusu Rakouska. 46

Řeč kancléře Schuschnigga na rozloučenou. A-Zet ranní, č. 60, 12. 3. 1938, str. 1.

30

a civilista, jejž ihned oba odvádějí. Známí mi vysvětlují, že svážejí henleinovce. – „I nečtinského faráře přivezli! Je také předákem u SdP (Sudetendeutsche Partei47) – führer!“ Znám ho, ač ne jeho politiku, ale v duchu se divím a lituji ho. Jít tam? V této chvíli není radno. A zas přivážejí odněkud nějakého funkcionáře nyní již rozpuštěné strany, která nám všecko tohle spískala. Z Manětína sebrali Witopila (někdo mu načmáral na dům: Der Tag ist gekommen!) a mladého Kuschela, jak byl, v pantoflích. Rozrušuje to, jdu do kostela, za hodinu budu sloužit mši svatou u postranního oltáře. Je svátek Panny Marie de Mercedes. Zvláštní to krásné omen: naši vojáci rukují na mariánský svátek de Mercedes – na vykupování otroků. Pochodeň nebo doutnák byl podpálen Hitlerovou řečí na Jména Panny Marie, svátek na památku vítězství křesťanů nad Turky a osvobození Vídně. U nás den před tím skončeny jubilejní oslavy Paládia,48 kdy se snažilo tolik Čechů dokázat balbínovské „Milá je Maria Čechům“ – teď dokáže Maria, že milí jsou Čechové Matce Páně. Přišlo více lidí a modlíme se za odvrácení války. V osm hodin vyučuji v druhé měšťance. Téměř polovina dětí schází. Nepřišly skoro žádné venkovské a také dvě německá děvčata zůstala doma. Vyučuje se nevalně. Děti vzpomínají na dnešní noc. Již v noci někteří rukovali a po městě bylo prý velmi rušno. Už tři hodiny nešla elektrika. A když se ptám, kterým rukoval tatínek, zvedlo se tolik ruček. Již před delším časem vylepili veliké plakáty v křiklavě výrazných barvách: Civilista vine k sobě děvčátko a zvedá ruku k přísaze, jež je vyjádřena v nápise: „Vojáky v čas potřeby budeme všichni!“ Za nimi stojí mohutná silueta vojáka v helmě s napřaženou puškou a před nimi vlaje zvednutý prapor Československé republiky. Celá kompozice i ty ohnivé barvy vyjadřují dobře bouři naší doby – plakát se mi velice líbí. Dívám-li se ve škole na děti, v duchu si říkám nápis z plakátu. Druhou hodinu měly cvičení pro protiletecký poplach. V tom jsou dobře vycviče47 SdP – Sudetendeutsche Partei – Sudetoněmecká strana. Byla založena v roce 1933 pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront. V roce 1935 byla přejmenována na SdP. Ve volbách 1935 získala 44 poslaneckých míst a stala se druhou nejsilnější stranou. Od roku 1933 byl v jejím čele Konrád Henlein. 16. 9. 1938 byla zakázána a její představitelé uprchli do Německa. Po Mnichovské dohodě byla 5. 11. 1938 formálně zlikvidována. Její členové přešli většinou do NSDAP. 48 Tzv. Manětínské Paládium, obrázek Panny Marie a Ježíška s černou hlavičkou na hedvábí, si přivezl manětínský farář Plešner s hrabětem Josefem Václavem Lažanským na počátku 18. století z Itálie. Obrázek byl původně na faře, která byla při ničivém požáru města 22. 9. 1715 zachráněna. Fara přitom byla v centru požáru. Od té doby je tento obrázek uctíván manětínskými věřícími a 22. 9. jsou k němu konány bohoslužby. Děkan Wonka o Paládiu napsal též jednu ze svých prací.

31

ny. Doma jsem je pozoroval, jak šly bez utíkání, dítě za dítětem, po levé straně ulice do lesa „na Kukárně“. Pak už nevyučovali, až zase v pondělí. Nemálo nás překvapil pražský studentík kvintán Jája. I jeho taťka rukoval a máti ho poslala do Manětína pro sestřičku. Jel hned v noci, sebere Dášu a kolo a hned zase pojede zpět do Prahy. Za kabátem má smaltový praporek republiky, vypravuje nadšeně o čtvrtečních demonstracích, že Praha se války nebojí. Kolo potřebuje pro službu v CPO, (říkame cé /civilní/, pé /protiletecká/, ó /obrana/), v níž se studenti dobře uplatňují. Servus! Šťastnou cestu, hned do Prahy s kolem a Dášou! Kdypak se tam dostanete! Poslední záložníci z vesnic pojedou s sebou v 11 hodin Loučím se s nimi. Říkají, že loučení bylo trochu bolestivé, ale jak přijdou mezi vojáky, přijdou na jiné myšlenky a budou válčit vesele: „My víme, zač jdeme do boje, Němci v Říši to nevědí. My jdeme hájit své, oni nám jdou naše brát. Proto nerukují s nadšením jako my.“ Loučím se tu s újezdskými, samí dobří lidé a přátelé. Po obědě jdu do Hrádku učit na hraničářskou matiční školu.49 Děti mi jdou naproti, i s panem učitelem mluvím. Ještě ho nevolali, ale čeká to každou chvíli. Dovídám se, že ráno přijeli četníci i pro hrádeckého starostu Grögra, byl prý u henleinovců funkcionářem. Mezi vyučováním vidíme vojenské auto, brzy se vrátilo. Po škole slyším: Volají druhého henleina, Jíchu. Pan Jícha mě dohonil, jel na kole. Nevěděl jsem, jede-li na vojnu či kam, a ze známosti se dal s ním do hovoru: „Byl jsem u Bund der Landwirte,50 a když likvidoval, udělali mě jednatelem u henleinů. Za celý čas jsem nedostal žádný přípis do ruky, nevím, proč mě volají.“ Též já jsem nevěděl, proč – a pocítil celou tíhu přísné doby. Jícha je mladý vdovec, hospodář, táta dvou dětí, z nichž starší chodí druhý, mladší první rok do školy. Dnes ve škole nebyly, v německé škole v Manětíně se vůbec nevyučovalo. Ještě jsem ho těšil, že po výslechu ho propustí jako nečtinského pana faráře, který hned dopoledne se vrátil. „A co myslíte, bude válka?“ ptal se mě. – „Já nevím. Člověk nevidí dnes ani na den kupředu.“ – Pak sedl na kolo a jel k soudu a do žaláře. 49 Tato česká menšinová škola byla postavena nákladem Národní jednoty pošumavské v Plzni a slavnostně otevřena 28. září 1937. Zanikla v říjnu 1938 po připojení Sudet k Německu. 50 Bund der Landwirte, BdL, Svaz zemědělců. Německá agrární strana, která vznikla v Praze v lednu 1920, snažila se bojovat za německé nacionální požadavky v ČSR. Za I. republiky byl její člen Dr. Franz Spina ministrem v čs. vládách od roku 1926 do března 1938, kdy strana splynula s Henleinovou SdP.

32

V Manětíně na Vyšehradě se zase někdo stěhuje. Poněvadž mobilizovali i auta, nakládají nábytek na vůz. Co se jich už odstěhovalo do vnitrozemí, ke známým. U nás je však také již několik uprchlíků, rodiny s dětmi školáky. U Václavíků se ptám: „Pojedeme?“ – „Nepojedem, pan šéf musel na vojnu.“ – Před kostelem U Bílého lva51 je plná ulice lidí. A trousí se po náměstí. Každý má batoh, rýč a krumpáč. Co to? Jsou to zdejší lidé, jednoho se ptám, zda rukuje. „Ale na vojnu ne, vybrali nás, z města osmdesát, pak z každé vesnice, až i z Chlumu a Mezí: máme mít na dva dny jídlo, lopatu a motyku, budem dělat zákopy a opevňovat kryty. Každý bez odmlouvaní musí nastoupit, ale pracovat začneme až ráno v půl sedmé. Hleďte, máme na rukáv červenobílé pásky. Budeme dělat kolem Manětína, prý u Švendů52 nebo u Frantů53.“ Vidíme, že jsou mezi nimi i páni – obchodník Schacherl, Baumgartl, Miškovský, Liška – od 18 do 60 let, Češi i Němci. Dnes mají ještě volno, zítra začnou. Jdu si zamluvit autodrožku k druhému šoféru, panu Dürscherlovi. Není doma, ale jeho matka mě ujišťuje, že jistě pojede. Doma se zatím zásobili na válku. Dal jsem jim stokorunu, tatík přinesl mýdlo, slečna deset kilo soli, sehnali asi 10 kg cukru, pak z lékárny jodovou tinkturu a kozlíkové kapky pro srdce, vatu, víno, koňak a rum. Ještě chybí mouka a brambory. Večer zase rozhlas. Důvěřujeme mu, ale nevěříme v přátelství Francie a Anglie. Jsou slabé. Italský rozhlas hlásí, že Hitler dal ultimatum: Do 1. října se podrobit a vyklidit Sudetsko – ne-li, dá se na pochod. Nebojíme se. Henleinovy tlupy přepadávají dále naše hranice, střílejí a i zákeřně, přestrojeni za naše vojáky, přibližují se k celnicím a pálí. V zázemí zákeřně přepadávají naše vojsko a četníky. Už jich kolik zavraždili. Ve Stříbře prý leží těžce raněn četník Kubelka, jehož jsem před šesti léty oddával. Chudáček. Jak je mi těch hochů líto! Rozhlas hlásí dnes úplné zatemnění Prahy. Za chvíli přichází soused pan Novák, abychom zatemnili též. Děláme tak ihned, závěsy, přikrývkami na okna. Ještě se dívám venku, neproniká-li světlo. Ne, není znát, že v kuchyni svítíme. Po celém městě je tma. Teď jedou na kolech s matnými světélky hlídky CPO. Jsou spokojeny.

51

Hostinec na náměstí.

52

Mlýn v blízkosti Manětína.

53

Taktéž.

33

V neděli 25. září. Dnes po ranní vzkázali, že autodrožkář nepojede. V noci ve tři hodiny musel jeti s důstojníky. Chtěl jsem tedy pěšky, v naději, že by mě cestou někdo vzal s sebou. Pani Braunová však přišla říci, že u Beránků stojí vojenské auto, které mě prý sveze. Bylo to nákladní auto zákopníků, (jak říkám těm rekrutovaným dělníkům). Mladý vojáček z Kožlan šoféroval a vzal mě k sobě: „Musíme si vypomáhat navzájem,“ řekl. Vzadu stál s červenobílou páskou zdejší zákopník pan Mikuta. Jedou do Mladotic pro materiál na opevnění. Vlastně ani nejedou, letí. Při jízdě mluvíme o brzké válce. „Svět se podiví! Svou zemi Němcům nedáme!“ – Dívám na bodrého vojáčka a myslím na první strašný náraz – až poletí granát a srazí i jej k zemi – a tolik jiných. A tak rád bych byl u nich, s nimi – aspoň slovíčkem je povzbuzovat a těšit jako český kněz. Máme teď tu naši armádu rádi, den ze dne víc. U krytů plno zákopníků a povozů. V Křečově mají radost, že jsem přijel, a k tomu ještě včas. Kostelník byl také na vojně, prý někde za Žihlí, zastupoval ho jeho bratr, pražský bohoslovec. Mám kázání jako v Manětíně, že čtvrtek byl velkým dnem našich dějin, kdy Československo jako zdravé srdce nemocné Evropy zabušilo, že chce a bude žít – a k tomu třeba Boží pomoci. Při mši svaté zpívají jako v Manětíně chorál svatováclavský a „Hospodine, pomiluj nás“. Již včera při Gloria jsem se modlil se zvláštním pocitem ono: A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Po kostele hovořím s těmi dobrými tatíky ze Štichovic i Ondřejova, starý věrný pan Šerbaum, tamější kantor, s nímž se znám dobře už deset let, mi povídá: „Dočkali jsme se smutných dob.“ – Všecko mladé zdravé mužstvo je na vojně nebo na zákopech nebo s koňmi v Kaznějově. Tam je dnes v noci odváděli. Pole čekají hospodáře, aby je zorali. Ale počkají: vojna dlouho nepotrvá a my zvítězíme. Ženské se ptaly, co na tom pravdy, že dnes v noci henleini (jak se říká henleinovcům) přepadli kryty u Ovčína, kde pak bylo mnoho raněných. Spletly si to někde s pohraničím, u nás nebylo nic. Teď zpátky do Manětína. Slunce pálí, na silnici se práší, jdu lačný a auto žádné. Štichovičtí litují, že nemají teď koně, aby mě odvezli. Tak jdu pěšky, až domů. Na Ovčíně zákopníci již rozkopávají louku. Děkují za pozdravy: jsou to lidé ze Štichovic: „nic naplat, povinnost je povinnost, musíme dělat i v neděli.“ Manětínský Kolenatý jim vezl pivo. Je po poledni. Nad Manětínem potkávám Němce ze Zhořce, sedláka Fürlinga. Henlein. Měl též rukovat, ale má prý státní hřebce a jede na okresní úřad žádat, může-li zůstat u nich. Ptá se, bude-li válka. Tu prý chtějí jen židé a bolševici.

34

Litvinov54 je prý sám žid, jmenuje se Finkelstein. To má asi z německého rozhlasu. Má bratra řeholníkem v Teplé. 28. září složí sliby, ale kdyby on rukoval, chtěl by dostat bratra k hospodářství na dovolenou. Žertovné je, že zdravím vojáky rezervisty. Zdravím první a často se stává, že vidouce kněze, smekají a teprve pak si uvědomují, že voják umí také salutovat. Na mezi kousek od krytů sedí teď se svými drahými, kteří je přišli dnes, ve volný den, navštívit. Kdož ví, kde bude ten vojáček za týden? Prý je pošlou blíž na hranice a sem přijedou jiní. Napadá tu skoro stará písnička: Neplač, holka, pro vojáka, nevídáno! Vždyť nevíš, kde bude ležet zítra ráno! Večer jsme zahájili třídenní pobožnost k sv. Václavu. Byla nařízena panem kardinálem,55 ale též sám jsem na ni pomýšlel. Před vystavenou Nejsvětější růženec, litanie k svatým patronům českým a po svátostném požehnání hymnus k sv. Václavu. Přišlo víc lidí. Ráno bylo dost dětí u svatých svátostí. Ve škole jim stále kladu na srdce veliký význam jejich čisté zbožnosti: uvidí-li Bůh v naší vlasti hodně čistých duší, bude nás milovat i chránit. Pak se stavil u nás náš pan regenschori. Za chvíli nastoupí zase hlídku. Ty stojí u pošty a na mostě. U pošty staří, u mostu hoši s puškou. Zdá se, že jsou na to hrdi. Děkoval jsem panu Slovákovi, že mi napravil ve čtvrtek náladu. Dnes neměl zase on valnou: „Už tu zbyli jen děti a starci a Slovák. Dnes večer jsem se díval, jak odváželi henleiny. Bylo mi jich až líto: Kolem vozu četníci a vojáci, a pak je nakládali. Hrádeckého Jíchu také. Vezli je do Plzně. Byl to smutný pohled.“ – Je zase zatemnění, v kostele už bylo hodně tma, když jsme nesvítili elektrikou. Slovák litoval i sousedku Kuschelovou, která sama nemá na růžích ustláno, a teď jí odvezli syna. Včera jsem viděl starého pana Kuschela, jak venku obcházel, snad hledal útěchy a zprávy, co je s jeho synem. Nahoře dělám všecko po tmě. Venku nikde nejmenší světélko, celý Manětín, kostel i zámek ve tmě ponořen a v mlčení, a nad ním třpytí se plno hvězd, hory a lesy oddychují v nočním šeru mezi mírem a válkou.

54 Maxim Maximovič Litvinov, vl. jménem Finkelstein (17. 7. 1876 – 31. 12. 1951). Sovětský diplomat. 1930 – 1939 sovětský ministr zahraničních věcí (lidový komisař zahraničních věcí). 1941 – 1943 velvyslanec v USA. 55 Karel kardinál Kašpar (16. 5. 1870 – 21. 4. 1941). Od roku 1931 arcibiskup pražský a primas český. V roce 1935 byl papežem Piem XI. jmenován kardinálem.

35

V pondělí 26. září. V sobotu jsem dostal žádost ze Sv. Hypolitu o křestní listy, vlastně abych mu je odjinud obstaral. Chudáku, to si počkáš! Teď bude asi zastavena poštovní doprava do Německa. Ale odpovídám mu na lístku, aby měl strpení, že se pokusím obstarat mu je. Raději bych mu byl napsal: Už se o takové krámy nestarejte, rozházíme nacismus i jeho rasismus a nebudete potřebovat data svých babiček. Odpoledne mi listonoš lístek vrátil: Už to nejde. Ve škole mi chybí dvě děti: odstěhovaly se do vnitrozemí. Za to jich kolik přijelo z Aše a Mostu. Vítáme je soucitně a láskou jim chceme nahradit ztracený domov. Vypravuje se mnoho o zvěrstvech, jaká páchají ordnéři56 na dětech hraničářů: Prý přivezli do plzeňské nemocnice dítě s vypíchanýma očkama, strženými nehtíky a s vypáleným skobovým křížem na čele. O strhávání nehtů se vypravuje hodně. Nechce se mi věřit všemu, ale sadistů bude mezi zfanatizovanými ordnery dost. Nenávist ke všemu českému dovršuje u nich teď po mobilizaci. Zvláštní nařízení vyšlo dnes, že mají všichni naši Němci odevzdat rádiové přijímače. Večer bude v Berlíně řečnit Hitler, a to nemají slyšet. Neškodilo by sebrat rádia i těm hloupým Čechům, kteří poslouchají český rozhlas z Vídně, děsí se a straší jiné. Já Hitlera poslouchat nebudu, mám ho dost z řeči dnes čtrnáct dní a nervy si nechci kazit. Odpoledne přišel rozumný německý kněz P. Schicker z Lukové nakupovat. Je mu již přes 43 let, ale teprve tři roky je knězem. Býval v Bavořích zedníkem a odtud ho povolal Pán Bůh na vinici svou. Lidé mysleli, že i on odvádí rádio, ale ani žádné nemá. Slíbil, že přijde zase v sobotu prvního. Šel si do německé záložny pro peníze, jelikož neví, zda k prvnímu dostaneme v tak nejistých dobách plat. V záložně neměli, prý až prvního. Po jeho odchodu (byl zde na kole) šli jsme s tatínkem do Újezda k pachtýři panu „Michálkovi“, aby nám přivezl do mlýna pšenici na mouku, dokud ještě mohou mlet. Pan „Michálek“ oral. Má syna na vojně a koně mu možná vezmou také. Nemá kdy jeti do mlýna, ale můžeme na jeho odpovědnost jednati přímo s mlynářem. „Válka možná ani nebude, jen nemají ti henleini tak

56 Obvyklý název členů Freiwilliger Schutzdienst (Dobrovolná ochranná služba), kteří prováděli sabotáže a teroristické akce v tzv. Sudetech proti ČSR a českému obyvatelstvu.

36

zuřit: stáhnou i kůži z prstu.“ – Poplach s poraněným četníkem Kubelkou byl planý. Je zdráv a jeho paní si pojede do Stříbra pro nábytek. V Godesberku se Čembrlén s Hitlerem nedohodl.57 Hitler chce toho ještě víc než v Berchtesgadenu a západní velmoci samy se stydí tak nehorázné požadavky Praze tlumočit. Snad se tedy přece pokusí Hitlera zkrotit. Možná že dostaly chuť, vidouce, že my malí se nebojíme. Někteří říkají, že ten nátlak anglo-francouzský na nás byl jen chytrým manévrem, vyzkoušet naši únosnost. Teď ne v našem, ale ve svém vlastním zájmu půjdou s námi. S Československem stojí i padá demokratická ideologie světa. Proto nyní i Francie volá záložníky do zbraně.

V úterý 27. září. Dnes koloval po třídách „Poplachový řád“ pro ŠPO (Školní protileteckou obranu). Předčítal jsem jej ve 3. měšťance, děti jej znaly dobře již ze cvičení. Řády, ty vyvěsili v každém poschodí. Od mobilizace nám schází náš lékař, zastupuje ho nečtinský. Městský tajemník, policajt i školník, všecko na vojně. Ve škole na chodbách mají už rok obrázky z našeho vojenského života, od distinkcí až po všechny útvary v boji. Děti to už znají. Často to jsou obrázky reklamní od zubní pasty Thymolínu nebo od – henleinofilské firmy Schichtovy z Ústí nad Labem. S mobilizací nám ubyli další dva učitelé, ale ihned nastoupila za ně náhrada. Jinak to vypadá v německé škole. Je prázdná. Když jsem tam šel vyučovat, nalezl jsem ve třídě dva chlapce, kteří si vzpomněli, že by měli zalít květiny v okně. Od čtvrtku je nikdo nezalil. Jeden z nich mi povídá: „Kde pan učitel je, to se neví. Já myslím, že přeběhl za hranice.“ – Nahoře pan ředitel ví bližší: Německý správce školy již ve středu ohlásil okresnímu školnímu výboru, že pro nejisté poměry, které ohrožují (!) jeho školní děti, přerušuje vyučování a začne zase v pondělí 26. září. – A zmizel. Prý mu stůně matka. Prý musel narukovat. Prý utekl za hranice. Kupodivu! Mám i naše německé děti rád – tolik z nich jsem křtil, a ve škole nikdy jsem u nich o politice nemluvil. A dnes cítím dokonce i tam nabitou atmosféru. Snad slýchají leccos od starých a mezi těmi je dosti fanatických 57 Chamberlain jednal s Hitlerem v Bad Godesbergu 22. a 23. 9. 1938. Tématem jednání měl být způsob odstoupení Sudet Německu. Hitler však žádal okamžité odstoupení území s více než 50 % německého obyvatelstva a podpořil nároky Maďarska a Polska. Chamberlain na to nepřistoupil a jednání zkrachovala.

37

henleinů. Zatím jsou pověstny jen nezvedené děti nezaměstnaných dvou rodin z chudobince,58 které pokřikují velmi nevychovaně po Češích. Němci, henleini, a více ještě henleinky, je teď štědře podporují, dříve se k nim neznali. Ve škole mi říkali páni ředitel i diákon, že včerejší Hitlerova řeč byla ještě zuřivější. Velice se prý při ní rozčílili. Jsem rád, že jsem ji neposlouchal. Večer sháním opět autodrožku. Matka šoférova lituje, syn se od neděle ještě nevrátil a druhý jezdí s nákladním autem k zákopníkům. Kdyby mohli, vzkáže. Potkávám druhého, jak čerpá benzin do okresního auta. „Uvidím-li Vás u Ovčína, kam každou chvíli dojíždíme, vezmu Vás určitě!“

Ve středu 28. září. Svatého Václava. Kostel plný, ale dožínkové procesí k sv. Barboře a tam zpívaná mše svatá letos se nekoná. Musím do Křečova. Ještě včas hlásí se šofér, přijel v noci a je ochoten zavézti mě tam. Vypravuje, jak jezdil do Rakovníka a až na hranice k Jáchymovu a do Prahy, od neděle pořád na cestách, v letním prádle už zkřehlý a zarostlý. Co vojska táhne na hranici a jaký je všude pořádek a klid. Stanné právo v německých okresech působí dobře. Mnozí Němci si uvědomují, že je Henlein, pěkně v teple sedící, vede do zkázy. Nejvíc to odnesou sami, jejich země bude rozbita a kolik z nich zbyde? U Ovčína povozy a všude stavějí zákopníci železné španělské jezdce, které zatarasí cestu i tankům. Stojí jich, těch černých hranatých koz, již hezká fronta. Kolem nás lítají vojenská auta od dráhy s nákladem těchto překážek a ostnatých drátů. Šofér pan Dürscherl říká, že na hranicích jsou opevnění ještě mnohem důkladnější. „Někde vpustíme Němce třeba až 20 km do země, ale pak! – neprojde nám ani myš.“ – Před Křečovem potkáváme náš autobus. Jede od dráhy a je přeplněný, až ověšený. Na silnici stojí osobní auto a šofér běduje, že se mu porouchalo a nemá čím je spravit. Ještě víc bědují pasažérky a prosí mého šoféra, aby je zavezl do Březína nebo aspoň do Nečtin. „Ale jistě, a víc už nepřibírejte!“ – Za nimi ještě řady jako procesí pěších – jsou to manželky a jiní příbuzní. Přijeli se podívat na své drahé. Od dráhy je k nim tak daleko! Řekl jsem šoférovi, jen ať jim vyhoví, rád počkám, než se vrátí. Ale vrátil se dřív, než jsem byl hotov se mší svatou a kázáním. Panu maestrovi jsem ukazo58

Dům postavený původně pro chudé občany, v současné době má přiděleno čp. 214.

38

val v misále orace „pro pace“ (pro mír) a pak „tempore belli“ (dobu války) – tu až v neděli. „Už v neděli?“ Cestou zpět jsme chtěli posbírat pěší návštěvníky, ale už byli pryč. Bezpochyby je naložilo některé auto vojenské. Naše noviny slibovaly bohatě vypravené číslo svatováclavské. Místo toho měly jen tři listy. Od mobilizace se ztenčily a psaly, že i ve Francii je tomu tak. Byla v nich pěkná fantazie Svatováclavské vidění v sudetských lesích, jak svatý Václav přijíždí mezi naše vojsko a povzbuzuje je chránit tisícileté hranice jeho dědictví. Odpoledne, poněvadž bylo krásně, šli jsme všichni do přírody. U Švendů uvidíme zákopníky. Na silnici mají složeny španělské jezdce a odnášejí je do fronty. Leč až k nim nejdeme. Kdož ví, jestli by je nedráždil pohled na nás, kteří nepracujeme? Není každý zákopník příliš nadšen. Drogista Miškovský má zavřeno až do půl páté večer. Otvírá teprve, když se vrátil z práce. Někdo vyčítá, proč nezapřáhli do té práce zahálející dva z chudobince. Snad se jich bojí. Po večerní pobožnosti (kterou povedeme již dále přes říjen) vypravujeme si před kostelem, že i v Německu mají teď zatemňování. A prý pak každé ráno mají v Norimberku na hlavních ulicích plno bolševických hvězd. Bolševici u nich čekají, až 1. října Hitler začne. Události dnešní rušné doby zapisuji do kroniky v kuchyni, kde jedině svítíme. Vedle v pokojíčku posloucháme rádio. Dnešní zápis končím vzpomínkou z dnešního kázání: „Dnes je nám svatý Václav blíže. V lesklém brnění slávou zářící jede na své brůně s černou orlicí. Projíždí svým dědictvím, které je dnes v oceli, a s důvěrou jej volá. Tu nebeský náš kníže zakrývá svým štítem svou krásnou zem a tasí meč k její obraně.“

Ve čtvrtek 29. září. Zase je tak krásně. V devět hodin jdeme s tatínkem na Černý kámen. Na Chlumské hoře je mrtvé ticho, ač příroda přímo hýří nádherou jeseně. Dnes nás ta nádhera nepoutá. Co kdyby se tu z houští vynořil nějaký ordner ze Žlutic? U Černého kamene trhám se stromů červené bobule a od rozervaného dubu díváme se do kraje na pohoří, kudy Palacký táhl hranice dávných kmenů starých Čech. A tudy by měla jít hranice Třetí říše? Zdá se to nemožné. Prvního člověka, a jediného, potkáváme cestou zpátky na houbách a na dříví – stařenka, která nemá starosti tak tíživé, jako tlačí nás.

39

Skoro mě dojalo, když listonoš přinesl můj plat na říjen. Ta dobrá republika při všech starostech pamatuje na nás. Jindy nevypláceli před prvním. Dostal jsem nezměněnou částku 296 Kč 50 h. Pošta nemůže již tak dobře a rychle fungovat. Ani autobus nemá připojení ke všem vlakům. Do Kralovic prý jedou věčnost. Paní Braunová byla v Plzni v nemocnici s vnučkou a vyprávěla, jaké překážky jsou připraveny na státní silnici, jak klikatě projíždělo auto a ve městě všude že zalepují okna papírovými páskami. Při výbuchu pumy sklo se rozbije, ale zůstane vězet v papíře, nevletí do pokoje, nikoho neporaní a ještě zadrží vnikání otravných plynů. V Manětíně to dosud nedělají. Ani masky plynové nemáme. Ač dávno jsem po ní toužil a v létě si chtěl jednu koupit, nekoupil jsem, neboť právě oznamovali, že vyrábějí jiné, do nichž se vzduch pumpuje, a tím se pohodlněji dýchá. Snad budou mít vojáci nazbyt, až bude potřeba. Dnes v noci prý stále jezdili nahoru ke hranicím, celý trén jel a prý i tanky. Kdo má byt na ulici, dobře to slyší, my ne. Tatínek dostal obšírný a zajímavý dopis od paní Čížkové z Úpice. Popisuje i tam předválečný shon, jak mají připraveny sklepy, jak i tam chodí zákopníci, jak odvezli do zázemí textilní zboží a jak mnoho lidí odjelo. Továrníci – židé všichni. Zase jsme vzpomínali. Nedávno mu psala sestra z německých Krkonoš, že dnes je i u nich smutno, když vlaky vozí samé vojsko a děla. Nikdy jsme nečetli s takovým zájmem zprávy od známých jako tentokrát. Cítíme se všemi společnou starost. U nás by chtěli uklízet v kuchyni i nahoře, ale není k tomu chuť a já říkám: Kdepak teď, když bude válka! Ani pomyšlení! Posloucháme stále rozhlas. Ráz na ráz ženou se kola dějin. Dnes se sletí a sjedou do Mnichova k Hitlerovi Chamberlain a Daladier,59 oba ve shodě tuze dojemné, k tomu přijede i Mussolini. A to znamená pro nás pohromu. Hitler sám stačí snadno na oba hrdiny Daladiera i Čembrléna, přijede-li Mussolini, prodají nás bez smlouvání. Divně to vrže na obou osách. Dějiny budou vyprávět o silné ose Berlín – Řím. Přes tu vede osa Paříž – Praha – Moskva. My jsme ložiskem, kde se obě osy třou. A to ložisko se nyní zavařilo, skřípe to Evropou, světem, plameny co nejdříve vyšlehnou.

59 Edouard Daladier (18. 6. 1884 – 10. 10. 1970). Od roku 1924 zastával různé funkce ve francouzských vládách. 1933 – 1934 a 10. 4. 1938 – 20. 3. 1940 předseda vlády. Za II. světové války vězněn.

40

A teď večer hlásí rozhlas: Ve 20 hodin promluví Svatý Otec.60 Náš Velekněz! Jako by Kristus mluvil svým náměstkem k světu v předvečer světové války: vždyť již pozítří se vrhne Hitler na naše hranice! Jsou poruchy, pražský přenos z Vatikánu je nejasný, zapínám Řím. S opravdovou láskou poslouchám známý, ale již zesláblý a stařecký hlas Pia XI. Mluví tak těžce. Je slyšet, jak těžce dýchá. Vyprošuje mír vybudovaný na spravedlnosti a lásce. Oznamuje, že nabídl Pánu Bohu zbytek svého života za mír. A doufá, že Bůh tuto nabídku přijme, učinil ji včera ve svátek tak hrdinského a něžného zároveň mučedníka svatého Václava.61 Svatý Otec je při nás! Jistě myslí na nás, na to ohrožené, zaprodané a přece neohrožené hrdinské Československo, které vybojuje světu demokratický mír. Vysílají překlady papežovy řeči: anglicky, francouzsky, německy – a česky. Opravdu, česky! Pětkrát tedy zní jméno svatého Václava v cizím rozhlase a poslouchá je téměř celý svět. A na to hrají Gloria in excelsis Deo a Credo. Toť krásný paprsek světla do tmy našich starostí. V jeho záři ztrácí se příšera Mnichova a nebaví nás další zprávy, jak se bavorská metropol vyzdobila girlandami na uvítání těch, kteří budou rozhodovati nejen o nás, ale s námi i o celém světě. Snad usnu spíše vzpomínaje na sympatický projev Svatého Otce.

V pátek 30. září. Dnes ráno přinesl rozhlas zlou zprávu. Už něco mi říkali v kuchyni, potvrdila mi to v kostele paní E., hostinská: „Tak přece budeme musel vydat Sudetsko.“ – Také tatík o tom věděl z rozhlasu, i o podmínkách, jaké nám v Mnichově nadiktovali: Již zítra vyklizovat, pak se vyrovnat s Poláky a Maďary. Je to druhé 21. září? Ne! Mám pohřeb, kolem nás veze vojenské auto španělské jezdce nahoru do Němec. Tak nevěřím. Na pohřbu je málo lidí a Němci nebožku nevyprovázejí. Ostentativně zůstali u domu smutku. Jdu na Hvozdo učit. U krytů plno vojska i zákopníků. Na příkré skalnaté stráni jsou pokáceny chvojky a naráženo plno kůlů. Vojáci je ovíjejí ostnatým drátem. Všechny kryty jsou zadrátované. (To slovo „zadrátované“ zní tak drátenicky. Ve škole mi dnes povídalo doubravické děvčátko, že Bílkovým za60 Pius XI. (30. 5. 1857 – 10. 2. 1939). Doktor filozofie, teologie a kanonického práva, od roku 1922 papež. 61 Mírové poselství papežovo. Pius XI. vzpomíná sv. Václava. Lidové noviny, ročník 46, č. 491, 30. 9. 1938, str. 3.

41

drátovali brambory a ani si je nesmí vykopat.) Zvlášť jeden kryt dívá se dolů tak hrozivě a vypadá při tom vznešený jako mohutné orlí hnízdo. Chcete nás? Zkuste to! U Švendů od silnice k mlýnu zakopávají do země v betonovém podstavci zapuštěné železné tyče nahoře stočené s ostrým hrotem. Vždy střídavě jednu vyšší a jednu nízko u země. I zde skládají mnoho kotoučů ostnatého drátu. Nahoře v lese pracuje – jediný člověk, jejž potkávám – vladměřický cestář. Kdo by dnes nezavedl ihned hovor na situaci? Ať přijdete kamkoliv, všude se mluví o válce. Tak teď to praskne. Dnes je poslední den. Zítra Hitler začne. Kdepak dát takový kus země, to by byl náš konec! Tak hovoří každý. Cestář ví, že jeden důstojník povídal: „Na opevnění se pracovalo dosud příliš málo. Uvidíte teprve, jak bude všecko vypadat!“ – Já vím, jak lidé říkali, že jsou v Manětíně i jugoslávští důstojníci s páskami „Jugoslavia“, a ti ujišťují, že do Manětína přijde ještě mnoho vojska. Jen aby pak nechtěli, že mají civilisté Manětín vyklidit. To bych šel poslední, za poslední ovečkou. Na Hvozdě museli oba pp. učitelé narukovat. Je tam prozatím jiný a učí střídavě dopoledne v jedné, odpoledne v druhé třídě. V kabinetě jsou ubytováni vojáci a z Dolní Bělé chodí civilní hlídky dívati se na telegrafní vedení. Vrátil jsem se k půl páté. Slečna upozorňuje, že teď promluví do rozhlasu generál Syrový. V předtuše, že tentokrát to nebude nic pěkného, zapínáme na Prahu. Reportér mluví úvodem o Mnichovu, že jsme opuštěni a naše situace beznadějná. Diktát je krutý: již zítra ustoupit od hranic. A pak mluví generál – podává národu zprávu, že by mu bylo snazší zemřít, než toto, ale jako voják musí situaci rozumět a vědět, že nesmí nechat vyvraždit celý národ, že lépe hájit aspoň holou existenci, a tím i naději v lepší budoucnost. Po projevu62 hrají hymnu, při prvních akordech zavírám rozhlas. Konec! Kapitulujem. Nevím, čím to, snad předtuchou, jsa již od rána na to připravován, vlastně již zasažen 21. září, snad únavou po cestě ze Hvozda, necítil jsem žádný zvláštní dojem. Šel jsem do kostela dělat si brevíř a pak večerní pobožnost. Jen tu mimoděk jsem vzpomínal na epištolu sv. Petra: Pokořte se tedy pod mocnou rukou Boží, aby vás povýšil v čas navštívení, složíce veškerou svou péči na něj, neboť on má péči o vás (I. Pe 5, 6). Teprve k sedmé hodině, když přišla ze sousedství slečna Anička poslechnout rádio, statná Sokolka uplakaná: „To je hrozné, teď budeme my hraničáři, nic jsem si dosud nedělala z celé války, až dnes, vrátila se starost, lítost a vztek na spojence. Jak lehce si mohli 62

Poselství vlády a rozkaz armádě. Lidové noviny, ročník 46, č. 493, 1. 10. 1938, str. 1.

42

dupnout: Hitlere, nedáš-li pokoj, rozkouskujeme Německo na kusy! – a zatím rozkouskují nás! To je pohodlnější.“ – Slečna Anička byla kdysi mojí žačkou. Je jich už řada a z mnohé je dobrá vlastenka – ještě nedávno zpívaly v rozhlase mladé hlásky Nerudovu: Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem! Jaká bude teď vaše cesta? Budeme mít menší stát, ale hutnější a budeme v něm sami! Rozhlas vysílá další projevy: Dnes je situace horší než 21. září: nepodrobíme-li se diktátu, prohlásí nás za útočníka a vrhnou se na nás všichni, i Francie. Aha, tedy mobilizovala ne pro nás, ale proti nám! A Rusko je daleko. Trvalo by měsíce, než by mohlo pomoci a svět by nás poznamenal na bolševiky. Ministr Slovák dr. Dérer63 mluvil64 až se rozplakal: a přece nemůžeme dát pobít celý národ, i naše ženy a děti. To by pak historik nepsal: „konec samostatnosti české, „ale“ konec československého národa.“ – Jdu dříve spat a říkám si, že se již nechci rozčilovat, a tím se připravit o spánek. Vždyť za to, co se stalo, nemohu. V nelítostném boji o nadvládu v střední Evropě byli jsme ne přemožení, ale zrazeni – a je nám, jako by někdo smýkl námi o betonovou dlažbu.

V sobotu 1. října. Přece jsem nespal klidně – po půlnoci už vůbec ne. A zase jsem zjistil, že mnoho lidí špatně spalo. Ráno mluvil prý do rozhlasu pěkně nějaký evangelický profesor: dnes už není rytířství. Na měšťance jsou děti zamlklé a já také nemám náladu do učení. Dívám se, jak si tam zalepili okna – snad jediné v Manětíně. Teď je mohou zase odlepit. O přestávce div jsme se neobjali s jedním panem učitelem (M.) v společné bolesti. A venku prší, poprvé zas prší, jako by i naše krásná příroda truchlila nad naším koncem. O polednách jede Manětínem kolik nákladních aut, i nábytkových vozů. Naši hraničáři se stěhují. A už se povídají bolestné historky. U Eretů v hostinci poslouchali včera rozhlas o kapitulaci. A tu jeden voják div si nestrhl stejnokroj, jak se rozčílil: „Tohle nám udělali? Mám v Jáchymově všecko, šest domů, vědí, že jsem Čech, kam teď? Pošlu celou uniformu naší vládě!“ – A jinde a jinde vojáci plakali lítostí i zlostí. V Hrádku ve škole se dívám na 63 JUDr. Ivan Dérer (2. 3. 1884 – 10. 3. 1973). Slovenský sociálnědemokratický ministr. Za I. republiky člen mnoha vlád. Za II. světové války žil v Praze, na konci války vězněn. 64 Mnichov zvrátil všecky předpoklady. Proč jsme nemohli užít ani ruské pomoci. Lidové noviny, ročník 46, č. 493, 1. 10. 1938, str. 3.

43

velkou krásnou mapu republiky. Na stolku má pan učitel otevřený atlas s mapou národnostní: Jsme hraničáři a to ale jen v nejlepším případě, že nezaberou nás s sebou. Ale snad ne, vždyť ještě dnes vozí dál do Němec španělské jezdce a zákopníci též ještě pracují. Ve 14 hodin překročilo říšskoněmecké vojsko československé hranice pod Vyšším Brodem. Večerní německý rozhlas jásá. Vysílá pásmo o vítání osvoboditelů: Brodský klučík drží kytici a patrně nějaký Němec z Říše se ho ptá, proč ji má. „Pro německé vojáky.“ – „Těšíš se na ně?“ – „Velice.“ – „A jak ve škole, jsi pilný, učíš se?“ – „Ne!“ – „Ale jsi upřímný.“ – A jiný rozhlas německý básnicky popisuje náladu na hranici v severním výběžku, kde v ranní mlze zde zabílený pohraniční sloup československý a odsunutá závora, tam ověnčený sloup říšskoněmecký: Tedy ještě jeden den, jen jeden. A z Vratislavi hřímá pochod Chebska Egerländermarsch. Náš rozhlas je chudičký, bezvýznamný. Neposloucháme jej dlouho. Ještě dobře, že oznamuje konec zatemňování v Praze. Teď bude brzy konec i u nás. A právě teprve předevčírem jsme s tatínkem zrobili zvláštní kulisy, neprosvitné okenice, abychom si ušetřili práci se závěsy. Venku je ještě tma, i auta mají jen slabá modrá světélka. Zatemňujeme již přes týden a zvykáme si na to. Ještě nedávno jsem si pochvaloval, jak dobře, že nás v tom cvičí už teď před válkou, budem to umět. Ale nahoře v té tmě je tak těsno a teskno dnes. K čemu to zatemňování, když se nesmíme bránit? A tu o půl jedenácté náhle zazáří venku elektrika. A vzápětí i v domech. Mně bylo v té chvíli, jako by mi někdo sundal z prsou těžký kámen, který tolik tlačil. Docela jiná nálada hned – rozsvítil jsem v pracovně a psal kroniku: kolik se toho změnilo od svatováclavského večera, kdy kronikář psal naposled. A psal jsem skoro hodinu. Bude se mi dobře spát. Odpoledne přišel P. Schicker, jediný Němec, kterého dnes dobře vystojím. Nefoukal si, byl velice šetrný k mé bolesti, ani se jí nedotkl. Byl si pro peníze a také vděčně konstatoval, že i jemu republika vyplatila již ve čtvrtek gáži na říjen. Zase jsme se navzájem vyzpovídali jako před čtrnácti dny. Tenkrát 17. září jsem se vyzpovídal zvlášť důkladně, abych nešel do bouřných dob s duší potřísněnou. Jak dravý proud dějin se převalil až k dnešní svaté zpovědi! Ale jak bude dál? Připadne-li Luková do Říše, ztratím zpovědníka.

44

V neděli 2. října. Na sv. Václava jsem ohlásil v Křečově, že dnes přijedu sloužit mši svatou teprve v 11 hodin. Nevěděl jsem, seženu-li auto, a pěšky to je na mě trochu mnoho. Dnes jsem rád, že ušetřím jízdné, neboť hned po kapitulaci jsem si uvědomil, že z obročních pozemků v Lukové si nyní počkám na plat. Zatím musím šetřit. Leč autobus má zpoždění, je čtvrt na dvanáct a dosud čekáme v Manětíně. Bude plný již odtud. Jede i paní N., choť inspektora finanční stráže, jenž až donedávna věrně složil v Chebu. Tam s ním prodělala den hrůzy, 13. září, kdy ordneři i jí vyhrožovali zastřelením. Teď jede za mužem do Plzně, psal, že je v nemocnici. Neví, co mu schází. Hovoříme se sousedy, jak zle jsme pochodili. Teď se hlásí i Maďaři a Poláci. Jeden má i biblické porovnání: „Rozdělili sobě roucha má.“ Ale ta naše drahá republika je skutečně dnes jako přibitá na kříž a Piláti na Západě si myjí ruce. Vzpomínám, že Lidové listy psaly po 21. září: „Sudetsko – to je kus naší mísy, našeho chleba. Z toho kape česká krev, hlaholí naše hymna: a to je ta krásná země, země Česká!“ – a teď z toho chleba krájejí. Ráno ohlašoval rozhlas, že vatikánský vyslanec československý Radlinský65 byl u Svatého Otce (možná poděkoval za upřímné sympatie). Svatý Otec velice uznale mluvil o nesmírné naší oběti pro mír a poslal novému Československu, pro které doufá v lepší budoucnost, své požehnání. Je to tak milé, že dnes, když se celý svět obrací k nám zády, Svatý Otec nám žehná. Jistě krásná předzvěst do budoucna. V Křečově není nálada. To jsme to dopracovali! Co bude teď dál? A pročpak neodzbrojí? Dnes v noci znova volali do zbraně ze Štichovic i z Pláň. Snad proto, že německé vojáky ze Sudet již propouštějí. A zákopníci také ještě pracují. Ano, ještě vozí do Němec zakrytá auta. Snad se přece Rusko do toho vloží? Já už nevěřím. Ohlašuji, že příští neděli bude mše svatá zase v 10 hodin a ne tak pozdě jako dnes. Pravděpodobně bude již pan administrátor zpátky. Pospíchám, je půl jedné a rád bych stihl autobus. Dohoní mě na silnici, jestli mi neujel. Nejede. Už jsem na Hůrkách v lese, tu jede pan mlynář z Podhrází osobním autem a bere mě s sebou. Mám štěstí. Autobus se valí daleko za námi zase přeplněný. Má notné zpoždění.

65 Správně Radimský. Vladimír Radimský (29. 2. 1880 – 1. 11. 1977). Československý diplomat, 1920 – 1927 vyslanec ve Švédsku a Norsku, 1928 – 1939 vyslanec ve Vatikánu.

45

Dnes máme teprve sobotní noviny. Doprava vázne. Není nálada na velké vycházky, vždyť kolem do kola vidíme Sudetsko – tu krásnou zemi, zemi Českou. U nás má být plebiscit, na okrese je s tím starost, aby pak nespolehlivé živly nehlasovaly pro anšlus. Též já mám dnes smůlu: V našem kostele máme dnes všecko německé: ranní, protože je první neděle v měsíci, a večerní růženec zas. Ráno jedna německá Nany, která za to, že ji Pán Bůh nevyslyšel 21. května, přestala chodit do kostela, oblezla dnes všecky oltáře v díku činění. V Sokolovně ani dnes nehrají kino. Nehráli minulou neděli pro zatemnění, dnes pro národní žal a snad i pro slintavku, která včera zde vypukla. Právě, když je na ni nejméně kdy: hospodáři jsou na vojně a lidé ze dvorů, kde je slintavka, nesmějí jinde vypomáhat.

V pondělí 3. října. Čteme v neděních novinách, že dnes se končí devítidenní pobožnost, kterou mnoho tisíc katolíků ve Francii a Itálii konalo ke cti svaté Terezie Ježíškovy za Československo. Snad přinese požehnání nové republice. Ostatně, dnes nevíme ještě, k čemu naše pohroma nebyla dobrá. Na zemi trestá Pán Bůh vždycky za dobrým koncem. V úvodníku píše redaktor Scheinost,66 že Západ vytrubuje, jak veliké oběti přinesl pro mír. Oběť Anglie neznáme, nevíme o žádné, Francie přinesla v oběť něco opravdu velikého: svou čest. A to se stalo poprvé v dějinách země svatého Ludvíka a svaté Panny Orleánské. My Češi budeme jen s hrůzou vyslovovat jména Daladier a Bonnet.67 Ve škole je pan ředitel zdrcen a velmi nervózní. Ukazuje mi ostré články v Národní politice,68 že ani demokratičtí Němci nestojí za nic a lépe s nimi 66 Jan Scheinost (23. 2. 1896 – 22. 5. 1964). Český pravicový politik, novinář a spisovatel. Člen Československé strany lidové, 1927 se stal členem Národní obce fašistické a v letech 1927 – 1928 byl jejím generálním tajemníkem. 1933 vstoupil opět do ČSL a byl jmenován šéfredaktorem ústředního orgánu strany, Lidových listů, a zůstal jím až do 1. 5. 1943, kdy přešel do funkce šéfredaktora Národní politiky. 67 Georges Bonnet (23. 7. 1889 – 18. 6. 1973). Od roku 1926 zastával různé ministerské funkce ve francouzských vládách. V Daladierově vládě ministr zahraničí, od září 1939 pak ministr spravedlnosti. 68 Národní politiku začal vydávat v roce 1883 Tiskařský a vydavatelský závod Politika. Již od svého vzniku byla řazena mezi konzervativní deníky. Po zániku staročeské strany, kterou podporovala, začala budovat svou nadstranickost. To jí zajistilo postavení nejčtenějšího deníku v Československu. Od roku 1938 stál v čele Václav Crha, kterého ve funkci 1. 5. 1943 vystřídal Jan Scheinost a ve funkci se udržel až do 5. 5. 1945. Deník zanikl 11. 5. 1945.

46

z republiky ven. Říká: bude-li hranice až tady na Chlumské hoře, půjdu tam, vyprovokuji je, ať mě zastřelí, tohle to přece není život. A jednomu klukovi pro maličkost vycinkal, že kluk udiveně koukal, jak k tomu přišel. Ale je to kluk ze čtvrté měšťanky a ten má hroší kůži. Na lavičce u hřbitovní zdi na škarpě pod kaštany sedí dva staří tatíci – krejčí K., už dvaaosmdesátiletý, a pan šlapák Kr. Mračí se na Němce, že má laskominy na naše doly i lázně. „To by bral! Ale oni mu to nedají, teď se začíná do toho míchat Růs!“ S dlouhým ů, ten tomu asi dá! Po poledni přišel k nám voják ze zdejší posádky, nemáme-li místo pro koně. Odpoledne přijede sem naše ustupující armáda, bude mít asi osmdesát koní. Ukázali jsme mu starou konírnu i chlév, trochu jsou zarovnány božítělovými oltáři a dřívím, ale pro pět koní by se místo našlo. Teď jsem si z dětského kalendáříku69 vymaloval distinkce našeho vojska. Budu to mít jako určovací klíč, abych věděl, jak je titulovat. Avšak nazpaměť to neumím: odpoledne přišli dva důstojníci do kostela, díval jsem se na jejich hvězdičky a musel se jich zeptat, jak jim mám říkat. Tu přišel ale i pan starosta s důstojníkem ubytovatelem: hledají byt pro velitele praporu, podplukovníka Kučeru. Nabízím kaplanku upravenou na pohostinský pokoj. A vojsko přichází v pořádku, ve zbrani, trény, koně – je tak hezký pohled na ně a tak smutný: jdou bez zpěvu. Hned se ubytovali ve škole, v prázdné německé třídě i v ostatním přízemí – učí se stejně jenom střídavě pro odchod některých učitelských sil – venku cpou slámou své slamníky, zámecký dvůr je plný bagáže, i škarpa je plná vozů. V zámku mají čtyři důstojníky. Podplukovník, asi třiačtyřicetiletý, prý v ruském Polsku narozený a duší i tělem sportovec, je spokojen s kaplankou. Jeho sluha, hodinář z Košic, ho chválí jako správného vojáka, jenž umí z vojáků dělat správné lidi. Topí mu. Podplukovník myslí, že zůstanou v Manětíně kolik dní. Půjčil jsem mu od Rachmanové „Studenti, láska, čeka a smrt“, která ho zajímá. Pošta mi včera doručila dopis z Teplic Šanova, žádost o matriční listy. Je datován 1. října a má ještě československé razítko, nejdřív česky Teplice Šanov, dole německy Teplitz Schönau. Dnes tu už vlají hitlerovské prapory.

69 S největší pravděpodobností se jedná o Kalendář mladých obránců vlasti 1938, který vydalo oddělení branné výchovy v ministerstvu národní obrany v nakladatelství Svazu čs. důstojnictva „VOK“ v Praze.

47

V úterý 4. října. Mám jmeniny, doma jako jiná léta, ale bez nálady. Pošta mi přináší jedinou gratulaci, lístek z Vysočan, pošta Manětín. Jiní psali snad, ale dojde to později. Manětín má nezvyklou podívanou, tolik vojáků. Vidíme, jak se mezi nimi vrtí zdejší henleinští špiclové: obstarožní panna Rézi vykládá pak všude provokativně, že vojáci-chudáci mají hlad: včera prý skoupili v Manětíně všechen salám (na to by jich ovšem nemusel přijít ani celý prapor) a vypili všechno pivo. Ale hlad nemají, pochvalují si polní kuchyň. Jiný špicl, starý, jemuž nevoněla práce nikdy a ve studiích zkrachoval, doslova nastavuje uši a nevíme, koho si všímá více, zda vojáků, či nás, kteří se s vojáky co nejsrdečněji stýkáme. Že ho neseberou a nezavřou! Venku prší a je sychravo, pravá nálada k svátku. Evakuace Sudet pokračuje. Dnes dosáhli Němci Bečova nad Teplou. Předloni jsme tam hovořili s českým listonošem, jenž si stýskal na opuštěnost tamějších Čechů. Jak blízko jsou od nás, kéž se zastaví aspoň před Manětínem. Hitler mluvil už v Chebu i Karlových Varech. Prý se posmíval Západu: Já jsem se nikoho neprosil, oni přišli prosit mě! a „Německo nepotřebuje anglickou guvernantku.“ „Že přijdu sem, to jsem věděl určitě, byl bych sáhl i k násilnému kroku.“ – A mně je tak smutno při poslechu. Dnes propustili zákopníky. Co by ještě dělali? Vždyť naše armáda se ani v Manětíně nezastaví. Odpoledne přivedli k nám dva koně. Nejdřív přišli vyklidit stáj: poručík přivedl pět vojáků, mezi nimi Němce, s nimiž i německy mluvil. Beztoho to byli poslední českoslovenští vojáci německé národnosti, které jsem viděl. Pak přivedl vojáček koně, ti byli opravdu hladoví a vrhli se na suché suky. Dostali od pana Klímy trochu sena. Večer jsem přinesl vojáčkovi do konírny, kde u koní přenocoval, čaj a kousek bábovky od svátku. Ležel tam na slámě pod přikrývkou, vstal, rozsvítil si svíčku a při ní mi vyprávěl o našem ústupu. Nejsou všichni Němci stejní: někde měli naše vojáky rádi a leccos jim poskytli, jinde, a to hlavně teď, před nimi i po nich plivali. A naši dostali rozkaz: zachovat při tom klid a mlčet. Vojáček ten byl obecní pastýř od Nepomuku. Už je pozdě, čtvrt na dvanáct, a podplukovník ještě nepřišel. Jsem ospalý, nebudu čekat a nechám domovní dveře otevřeny – poprvé, co jsem správcem v tomto domě. Však když jsou vojáci na kvartýru, nemusíme se bát, že někdo na nás přijde. Ostatně je to lepší, než když někdo přijde budit, jako včera o čtvrt na dvanáct zvoní, a to jeden poručík šel ještě podplukovníka

48

burcovat. Odpoledne mi pan podplukovník říkal, že ten první náraz by si vyžádal ne patnáct, ale sedmnáct procent mrtvých. Zítra vyvede vojáky z města ven a zůstanou tam celý den. Není prý dobře nechat je pořád v místě.

Ve středu 5. října. Ráno v šest hodin byl už podplukovník vzhůru a oznamoval, že změnili plány a v sedm hodin odtáhne celý prapor z Manětína, prý 35 km na jih. Litoval, že nemohl celou knížku od Rachmanové dočísti, zajímala ho a na novém místě si ji vypůjčí na faře. Beztak fary a na vesnici školy jsou jeho bydlištěm. Rozloučili jsme se, ale v kostele mě něco ponoukalo ještě slovíčko mu povědět. Vrátil jsem se a zastihl ho na schodech: „Mám prosbu: Zapůsobte svým vlivem na kompetentních místech, aby zůstal Manětín při republice!“ – Pokrčil útrpně rameny: „Na to jsme všichni krátcí, o tom rozhodují páni v Berlíně.“ – Za chvilku slyším do kostela troubení, dusot koní a pochod vojska. Leč dlouho Manětín bez vojska nezůstal. Přitáhla nová rota a u nás ještě neuklidili kaplanku po podplukovníkovi a už hledají kvartýr novému veliteli, mladičkému fešnému poručíkovi H. z Plzně. Ten má k posluze mladého Rusína, jenž mu je také zcela oddán. S vojáky přišli i finančníci a státní policie. Na ty můj určovací klíč už nestačí. Ubytovali se většinou ve škole. Dnes obsadí Němci Žlutice. V pondělí jsem křtil. Kmotrem byl náš bodrý šofér pan Dürscherl Bedřich – říkají mu Béda – a vypravoval, že ve čtyři hodiny v noci stěhoval ze Žlutic od soudu zavíráka. Zdejšího rodáka, Čecha a sociálně demokratického činitele, pana Karáska s rodinou. Ordneři ho několikrát ohrožovali. A říkal, že toho pondělí ráno jel naposledy do Žlutic československý vlak. Před sedmou večer slyším náhle z rozhlasu, že v 19 hodin se rozloučí pan prezident Dr. Beneš s občany republiky.70 Jak smutně se to dotklo nás všech. V poslední době jsme se všichni tak těsně přimkli k němu, cítili jsme s ním všecky starosti, litovali jsme ho, modlili jsme se za něj a čím více nepřítel mu spílal, tím více jsme ho milovali. Vždyť to myslí tak upřímně s republikou, kterou spolubudoval.

70 Prezidentovo rozloučení: Buďte všichni stateční. Lidové noviny, ročník 46, č. 502, 6. 10. 1938, str. 1.

49

Po prázdninách podnikla redakce časopisu Dětská neděle71 podpisovou akci dětí – čtenářů na ozdobných arších, které svázány v knihu měly být 28. října ve 20. jubileu ČSR předány panu prezidentovi jako hold katolické mládeže. V úterý před třemi nedělemi jsem sbíral ty podpisy ve škole a děti se podpisovaly s láskou a pozorností. Ale archy jsem z opatrnosti dosud neodeslal. Na to rozloučení zavolám pana poručíka. Překvapuji ho: má na kaplance milou návštěvu. Jeho rodiče, otec je inspektorem ve Škodovce, se dověděli, že jejich Sláveček je v Manětíně, zapřáhli auto a i se sestřičkou přijeli se naň podívat. Však prožili dosti starostí: V létě vychodil v Hranicích důstojnickou školu a už to šlo zostra. Přivezli mu nějaké lahůdky a tolik radostí, že ho mají tak blízko. Prý tu zůstane až do plebiscitu. Šli s sebou poslouchat. Loučí se hlavní představitel veliké politiky, demokracie, která tak katastrofálně se skončila: Buďte zdrávi! – A teď mu asi začnou spílat a kritizovat. Ale já nikoliv. Důvěřoval jsem mu. – Pan inspektor mluví velmi rozumně, jak si představuje nového prezidenta: více hospodáře než politika. A říká, že Škodovka nebude ještě dělníky propouštět. Po osmé hodině zase odjeli. I jim přidělují jen 5 litrů benzínu na den, ostatní potřebují na vojsko. Dnes došly gratulace, zajímavý dopis z rodiště, od Těmínů, jímž jsem onehdy psal na rozloučenou. Tehda jsem jim přiložil obrázek Panny Marie Týnické. Děkovali zaň a psali (ač bez vyznání), že v těch těžkých dnech skládali v něj celou důvěru. (Po tom obrázku jsem jim poslal i požehnání.) Líčili, jak byli uchystaní na útěk, ale kvůli starým rodičům zůstali, jak jejich švagr, poštmistr v Mikově, byl zapsán v černé knize ordnerů a musel uprchnouti v poslední chvíli. Četl jsem ten dopis s láskou a několikrát. Teď večer svítí v zámku v pravém křídle. To se přijela paní hraběnka na nás a na svůj Manětín podívat. Její přítomnost mezi námi přispěje k uklidnění myslí. Však jsme kolikrát vzpomínali, jak na ni asi působí ten bouřlivý náš čas.

71 Dětská neděle. Katolický časopis pro děti, jehož první číslo vyšlo 8. 9. 1935. Od 27. 6. 1937 (č. 43 – 44 II. ročníku) vycházel jako dvojčíslo. Časopis byl zastaven v roce 1943. Byl vydáván Československou akciovou tiskárnou v Praze.

50

Ve čtvrtek 6. října. Dnes ráno přijel na motorce rabštejnský administrátor. Vypomáhal jsem až dosud s mešním vínem, přijel si pro nové. Dříve jsem ho měl raději, poslední dobou se stal henleinem až trochu výstředním. Ovšem, je mlád a myslí, že každý je stejného smýšlení jako on. Vyprávěl mi zajímavé novinky, ke kterým jsem dnes musel mlčet. Včera byl ještě s jedním z Rabštejna vítat říšskoněmecké vojsko v Žluticích. Dorazili tam dopoledne k 10. hodině. Z celého kraje se sešlo mnoho lidí, město bylo vyzdobeno prapory a girlandami. A tu přijíždějí! Vpředu jdou ordneři, pak jedou veliká německá auta, třikrát větší než mají Čechoslováci, a pak pochoduje říšské vojsko. Nejsou nikterak vyzáblí, jak se o nich zde říkalo, naopak, je vidět, že mají co jíst. A ta jejich říznost při defilé – to prý Žlutice dosud neviděly. Hudba v čele armády hrála chebský pochod a lidé dostávali na růžových lístkách hektografované texty říšské hymny i Horst Wesselovy písně. Ukázal mi takový lístek, poprvé jsem se seznámil s textem té písně, jejíž melodie v rozhlase tolik se mi líbí, jako vání větrů v německých lesích: „Die Fahne hoch! Die Reihen dicht geschlossen! S. A. marschiert mit ruhig festem Schritt!“ – Na konec byla jakási veršovaná modlitba se závěrem: Nun sind wir frei! – Rabštejnský stál v řadě zároveň s domácím farářem, rodilým Prušákem a novým duchovním správcem z Mariánských Skoků, našeho oblíbeného poutního místa. I ten přišel z Němec a hned zaváděl řízný pořádek: Vynadal farníkům, že jich přišlo v neděli jen sedm na mši svatou, to že nestojí za to, aby kázal. Mají vidět, kolik lidí chodí v Říši: plné kostely! Pak vyhodil ministranty, že nedovedou řádně odpovídat latinsky, že si to bude dělat sám jako v Říši, nakonec vyhodil i kostelníka, jenž se venku bavil s ženichem: „Místo abyste ho přivedl do kostela, zdržujete ho venku a odvádíte ho odtud.“ Polekaný kostelník se neodvážil už k oltáři rozsvěcet a poslal ženu. Mladý pan páter na neštěstí právě vrazil do kostela a vida ji rozsvěcet, rozkřikl se na ni, až utekla. Prý ani takové kostelníky nepotřebuje. Tam odtud tedy přihlíželi defilé. Jásot žlutického lidu byl ohromný, ten křik Sieg Heil a Heil Hitler, už nestačili ani tleskat, ani mávat a jen plakali. Vojáci hned otevřeli vězení a propustili zavřené henleiny. Vypadali prý hrozně: natržené uši, oko – administrátor chtěl říci vyteklé, ale pak řekl jen oteklé. A hned vraceli lidem dosud zabavené rádiopřijímače. (V Manětíně je už dostali zpátky.) Mezi diváky byl i jeden Čech, bývalý již penzionovaný strážmistr jménem Kuchař. Byl již připraven ujet, na autě si sbalil kufry, jen ujet. Ale zmeškal. Voj-

51

sko obsadilo město a když chtěl vyjet, vzkřikl náhle někdo ze zástupu: „Tento člověk zastřelil před dvěma léty jednoho Němce!“ – Dav se vrhl na četníkovo auto, kufry mu roztřískal a četníka vyvlekl ven. Táhli jej doprostřed náměstí, praporem mu cmírali před očima a donutili ho, že všecek zsinalý zvedl ruku na německý pozdrav a přede všemi zvolal: Heil Hitler! Pak ho říšští vojáci naložili zpět do jeho auta a sám je musel řídit do žaláře. – „Až mě ho samotného bylo líto,“ dodal rabštejnský. „A co my? U Stvolen budeme mít hranici, co?“ – „I kdepak,“ vykládá „to říkali i říšští Němci v Žluticích, že Manětín musí připadnout k Říši. A naši také si to přejí. Proto neobsadí Chýši a Močidlec a ty vesnice kolem, aby při hlasování přehlasovali Čechy v Manětíně. Hranice půjde až kolem Plas.“– Kde bylo těžko mlčet, kola se dělala před očima – ale mlčel jsem. „Rabštejn bude obsazen co nejdříve, teď tam je ještě české vojsko, ale hned odtáhne. Naši se už těší, ale Češi ať si dají pozor. I na lesního mají spadeno, radil bych mu, aby včas zmizel.“ – A ještě řekl, že „do Žlutic vpustí jen na legitimaci SdP, jiného nikoho. Úřady jsou tam prázdné, pošta i berní, dnes tam už budou úřadovat říšští úředníci. A pak, v českých novinách je všecko vylhané o Německu, o pronásledování náboženství, podívejte se, vystřihl jsem si z Deutsche Pressu, jak generál Brauchitsch72 (nebo tak nějak se jmenuje) se dal v kostele oddat.“ – Už mě přestal bavit. Měl jsem toho dne ještě jiné starosti: přišla si bývalá pastýřka z Lukové pro zálohu, pak přivezli brambory na zimu, bylo s tím vydání, teď mi tuhle ten takové věci napovídá, naposled jsem mu přenechal láhev mešního vína a když projevil obavu, aby mu nezrekvírovali vojáci motorku, nezdržoval jsem ho. S Bohem! A teď do práce: Těmínovi mi včera psali, že z Úpice jela do Prahy delegace přeptat se, zůstanou-li v republice. Nebude na škodu zkusit to i z Manětína, když je ohrožen. Hledám tedy starostu. Na městě zase rušno, lidé na chodnících v hloučku a po ulici motorka za motorkou, na každé dva finančníci nebo v černé uniformě policisté – odjíždějí od nás ještě dál. A pak jedou na nákladních autech, mávají a my máváme za nimi – chudáci, zkusili na hranicích dost. Pan starosta dr. Korál úřaduje na notářství. Pověděl jsem mu, co mi říkal rabštejnský, on vzal mapku okresu a kreslil demarkační čáru: Vlkošov, 72 Walter von Brauchitsch (4. 10. 1881 – 18. 10. 1948). Německý maršál, od 4. 2. 1938 vrchní velitel německých pozemních vojsk.

52

Štědrá, Žlutice. Plebiscitu nelze důvěřovat, když už obec Vlkošov na našem okrese je zabraná. Pak začnou terorizovat: pravda, pan starosta má v Plzni známé, kteří by se mohli přimluvit na kompetentních místech. Zatím nemusíme být pesimisty, ale obrátí se na ně. Odpoledne přišla paní Braunová. V pondělí si přivezla z plzeňské nemocnice vnučku k dalšímu léčení doma. Vypravuje, že u nádraží až pod most stála fronta Němců, kteří nedávno uprchli ze strachu před válkou (našich Němců). Teď se vracejí s ranci a dětmi a hubujou: „Teď jdeme domů! – k Hitlerovi! Zatracení Češi nás vodili za nos dvacet let, teď si přijdem na ně my!“ A strážníci říkali: „Jen hleďte, ať už jste pryč!“ – Jako novinku přinesla, že před radnicí, kde je vojenská kancelář, stojí dvě pěkná auta s anglickou vlajkou. Prý tu jsou angličtí pozorovatelé. Když jsem vyšel ven, byla auta už zase pryč. Velice vhod mi přišlo pozvání na večer k paní hraběnce do zámku. Poprosím ji o rychlé přemístění pana lesního z Rabštejna. Litoval bych i jeho jedenáctiletou dcerušku, kterou jsem kdysi křtil. Paní hraběnka je již delší čas přepadlá, prožila mnoho starostí poslední dobu. Odpoledne byla v Rabštejně a rabštejnský administrátor ji sám upozornil na ohrožený další pobyt pana lesního. Proto již nařídila nejnutnější a večer, když lesní nakládal nábytek, poslala pro Evičku povoz, aby nepřekážela. – Zapnula rádio. ČTK hlásí demarkační čáru od Šumavy počínaje. Posloucháme pozorně, napjatě. „Na naší straně zůstává … Manětín!“ Sláva! – pak slyším i „Úpice“. A již je lepší nálada všude. Paní hraběnka obdivuje ukázněný ústup naší armády. „Toť něco báječného, bez výstředností a škodlivých výstupů.“ Doma jsem se dověděl o těch anglických pozorovatelích. Pan poručík mi vyprávěl, že se octl v německém zajetí a již myslel, že vojáci v Manětíně zůstanou dnes bez velitele. Jede na koni, a náhle proti němu němečtí důstojníci a ordneři. Jeden ordner namířil pistoli, ale důstojník mu hned pokynul, aby toho nechal. Přesvědčili se, že šlo o nepřesnost na mapě: náš měl ono místo vyznačeno jako naše, oni jako německé. V takových případech rozhodují angličtí pozorovatelé. – „Jen když to není a nepřijde britská legie, ta by si tu počínala jako starý Runciman a ještě by nám to poškodila.“ Poručík si též pochvaluje ukázněnost ustupující armády. Ústup je těžší než postup, morálka stále klesá, dostavuje se i nechuť k dalšímu boji. – „To u naší armády dosud není, šli bychom hned do boje. Když jsem se teď poprvé

53

vrátil do Plzně, styděl jsem se, že ustupuji, ale my přece nemůžeme za to. Leželi jsme dost dlouho na hranicích a leccos jsme si dali líbit. Henleinovští výrostci se odvážili nerozvážně až mezi nás a stříleli. My jsme vystřelili jen jednou: to do nás pálili na silnici z hustého lesa. Tož jsme konečně střihli jednou do lesa – a od té doby jsme měli pokoj.“

V pátek 7. října. První pátek v měsíci, zasvěcený Božskému Srdci a zároveň svátek Panny Marie Růžencové. Večer na růženec chodí dva důstojníci, jediní ze zdejšího vojska. V noci mě budili v jednu hodinu. Byl to rusínký sluha pro poručíka. Za chvilku vyběhli oba ven a nepřišli až večer. Cestou na Hvozd dívám se na kryty. Dosud stojí u nich vojáci, ale pozoruji něco jako demontáž. Ostnaté dráty svinuli a odvezli. A cestou zpět potkávám vojína, jenž na telegrafní sloupy umísťuje nízko ještě jeden drát. Hovořím s ním a on praví: „Připravujeme se na vyklizení Manětína, bude prý sporný. Změnili včerejší demarkaci a budou postupovat podle sčítaní z roku 1910.“ Zase pěkné nadělení. U potoka pase náš pan Slovák své stračky. Už odzbrojil. Povídáme si dlouho a hubujeme na Francii. Má pěkné přirovnání: „Je to tak, jako když dva siláci jdou na malé pětileté dítě. A přijdou k tomu ještě dva siláci, a místo aby ty první zakřikli a odehnali, dají se do dítěte všichni čtyři. Tak to bylo v Mnichově.“ – „Na ty by byl stačil Hitler sám, jen dupnout!“ – „A na nás dupal tak dlouho, a přece jsme se nebáli!“ – Osud Manětína se zdá i jemu nejistý: manětínští Němci byli v Žluticích i ve Štědré prosit říšské vojsko, aby zabralo i nás. Ale podle sčítaní roku 1910 bylo v Manětíně méně Němců než dnes. Líbí se nám, že legionáři odhazují francouzská a anglická vyznamenání a vracejí jim jejich řády. Čestně se zachoval anglický první lord admirality Durf Cooper,73 jenž na protest proti jednání své vlády se vzdal svého místa a prohlásil v anglické dolní sněmovně: „Zničil jsem svou politickou kariéru, ale na tom nezáleží. Podržel jsem něco co má velikou cenu: mohu stále ještě jít světem vzpřímen s hlavou vzhůru.“

73 Alfred Duff Cooper (22. 2. 1890 – 1. 1. 1954). 1937 – 1938 první lord admirality. Z funkce odstoupil na protest proti Mnichovské dohodě. 1940 – 1941 ministr informací, poté kancléř v hrabství Lancaster.

54

Před školou je teď k večeru rušno: plno motorek i aut, některá s československou vlajkou. Přijeli vojáci, prý od Kralovic, mnoho četníků, finančníků a oddíly s pěkným názvem SOS (Stráže obrany státu) s trikolórou na čapce. Ty přijely od hranic a mají s sebou i vycvičené psy, krásná, inteligentní zvířata. Z loďky u motoru vyskakuje právě takový černý vlčák. Tak i ty ustupuješ? – A takový zvláštní smutek doléhá na mě: poslední stráže našich staroslovanských hranic jsou již až v Manětíně. Aby ten smutek byl ještě větší, přijíždí nákladní auto ke škole a přiváží skříně, tabuli a pestré počítadlo: hraničářská škola se stěhuje. A druhá a třetí! Na Hvozdě mi říkal pan diákon, že i on pomáhal ráno stěhovat českou školu ze Zahrádky. Nechali tam jen holé stěny. Naše školní budova je přeplněna skříněmi, rámce od tabulí museli zatím složit na dvorku. Ze dvora v Novosedlech uprchl židovský nájemce, podařilo se mu zachránit jen málo dobytka k nám do Manětína. Pár koní mu schovali Pitrmannové, krávu jednu starý Havel, jednu Vodrážka, něco ve dvoře hotelu Pešík. A nakonec: po růženci přichází uplakaná slečna T.: Zaberou nám Újezd a snad i Manětín. Nešťastný Újezd tvoří takový záběžek mezi Lešovicemi a Lukovou a Němci to zarovnají. Nebudou smět k nám do kostela, děti budou musel do německé školy, ach Bože! – Odkud to ví? Prý se to povídá všude. – „Počkejte, zeptám se na to našeho poručíka.“ – Tomu nebylo nic známo, ale slíbil, že zví-li něco nebo dostane-li mapu, vzkáže to nám i do Újezda. Zná Újezd, přenocoval tam, a litoval by, kdyby tak ryze českou obec zabrali. V neděli ve dvanáct hodin se započne poslední německý postup, obsadí poslední etapu. – „Doufejme, že již poslední!“

V sobotu 8. října. Ve škole se vyučuje střídavě, měšťanka a obecná, nebo jednotlivé třídy: ta dnes, ta zítra. Dnes zabrali finančníci ještě jednu třídu v prvním poschodí. Lavice odstrčili a přinesli si slámu: šli spát teprve ve 3 hodiny v noci a pod střechou nespali téměř nikdy od 21. května. Je mi jich líto. S některými mluvím. Jsou hovornější než vojáci: „Kolik nás zůstalo na hranicích! Nechali jsme tam tolik dobrých hochů! – Padli.“

55

Zatím co jsem byl ve škole, přišel na kaplanku onen Rusín ještě s jedním, sbalili všecky poručíkovy věci, a pryč. Již včera říkal poručík, že jejich úkol na Manětínsku se skončil. V poledne mi přinesla školačka ze Štichovic zprávu od P. Vinše: vrátil se z vojny a zítra bude již zase v Křečově sloužit. Jsem tomu rád. Ve 13 hodin jdu učit do Hrádku, dnes se zvláštním pocitem, není-li to naposled. Ve městě plno zelených uniforem i modrošedých četnických. Místo přilby nosí naši četníci od mobilizace polní čapky. Na chodníku potkávám újezdského starostu, pana Nováka. Hledá informace: „Všude říkají, že zítra zaberou Němci Újezd, a občané jsou rozčileni.“ Pan poručík prý dosud pracuje na radnici a dosud nemá žádnou zprávu. Těším ho, že i kdyby zabrali, neznamenalo by to ještě konec: „demarkační čára nejsou hranice – a pak, vždyť patříte k nám do kostela, na to by také měli vzít ohled.“ – Chudáci, těm je asi krušno! Ještě spolu mluvíme, když nás předhoní nákladní auto s málo nábytkem, ale zvláštním: i poštovní schránka na dopisy se na něm modrá. Poznávám pana poštmistra Slepičku – nese si telegrafický aparát – nečtinská pošta přijela. Tak zůstal až do poslední chvíle: zítra obsadí říšské vojsko i Nečtiny. Večer vypravují, že když dnes v Nečtinech na poště sundávali štít s československým státním znakem, stáli kolem domácí Němci v hloučku i s panem farářem. A když jim poštmistr a strážmistr podávali ruku na rozloučenou, téměř všichni slzeli. Znali oba úředníky, kteří jim sloužili poctivě a věrně, a musí jim být přece všelijak. Již vím, proč dnes čtrnáct dní pana faráře zatkli a přivezli sem jako henleina. P. Schicker mi to před týdnem vysvětlil: Pan farář si založil svého času na osadě Mariánskou družinu dívek a katolické skauty. Když se zglajchšaltovaly politické strany i spolky, zeptal se konsistoře, smí-li je i nadále vésti. Bylo mu to povoleno, a jelikož vedli henleinovci záznamy o vůdcích spolků, byl milý pan farář „taky v tom“. Ale sotva že se české úřady vystěhovaly, chystají se nečtinští Němci na uvítání říšské armády. Někteří z nich přišli do Manětína nakoupit plátna na nacistické prapory a doma zdobí příbytky girlandami. I pro ně se tedy začíná nový život a nový svět. Jaký bude? Ještě jedna zpráva, která nás pokořuje: Odpoledne letěl nad Újezdem německý eroplán. Večer po růžencové pobožnosti povídá mi paní učitelová J.: „Dnes budeme poslední noc v českém zázemí, zítra z nás budou hraničáři.“

56

Na kaplance je dnes tma, hosta již nemáme. Odpoledne vojsko odtáhlo a Manětín je zase prázdný. Tak smutně prázdný. Prý má býti mezi oběma vojsky, naším i německým, prázdný prostor na tři, někdo říká jen dva kilometry. Proč nás tedy opustili? Kde se zastaví zítra německý postup? A maně připadá na mysl stará pověst z římské historie: Vítězní Gallové diktují přemoženým Římanům vysoké výkupné. Váží na váhách, na jedné misce římské zlato, na druhé gallské závaží. Římané vidí, že si vítěz závaží přidal, a ohražují se proti tomu. Tu gallský vojevůdce Brennus vytáhne svůj těžký meč, vhodí jej na misku k závaží a volá: Vae victis! Běda přemoženým! A s námi jednají jako s přemoženými.

V neděli 9. října. Tedy dnes se staneme hraničáry. Ráno přicházejí do kostela újezdští, matky s dětmi jdou k svatým svátostem, kdo by necítil jejich bolest: tak znenadání se ocitají v nebezpečí, o němž se nám donedávna ani nezdálo. Pláčou. Paní starostová mi říká: „Nikdo se nás neujímá, zastaňte se nás aspoň vy!“ A mně je tak hořko a líto: což mám ty ovečky naposled v našem kostele? Venku se nemluví o jiném než o Újezdě: Ve 12 hodin se začíná postup německé armády, snad obědvají Újezdští dnes naposled v ČSR. Každý cítí s nimi a nezazlívá jim, když říkají: „Kdyby zabrali i Manětín, bylo by nám snáz, aspoň bychom nebyli tak sami.“ Po kostele mi vypravuje paní učitelová, jak k nim přišli Češi ze Stvolen o radu: Němci jim napsali na vrata statku „Velezrádci“, Němci přímo šílejí nadšením, zdobí své domy a vyvěšují nové prapory – co mají teď udělat oni? Mají utéci a nechat celý statek osudu? Jistě by se se vším už nikdy neshledali. Dobrá rada je drahá a k tomu, kdo má poradit, když žádný muž v domě, všecko na vojně? Ale poradili správně: Vraťte se, zachovejte klid a vyčkejte další. Říšskoněmecké vojsko se chová prý velmi korektně. A ještě jim pomohli shánět plátno na německý prapor, bylo jim teskno při tom až k zalknutí, ale co dělat jiného? A pak, dívajíc se na chlapce, že má za kabátem smaltový praporeček bílý, červený s modrým klínem, řekla mu: „A tohle musíš teď chlapečku, sundat, to by bylo s tebou zle!“ – „A věřte, až mi to srdce rvalo.“ – I stvolenští Češi si stýskali, že bez Manětína jim bude dvojnásobně smutno v Říši.

57

Přišlo poledne, odpoledne při brevíři v kostele vzpomínám na náš Újezd, kus farnosti mi teď zabírají. A při tom vzniká myšlenka podpořená i vzpomínkou, že včera poslal pan vikář opis oběžníku od nejdůstojnější konsistoře, abychom plnili zvláště teď věrně pastýřské povinnosti a uklidňovali i upevňovali své svěřené. Dost. Po brevíři ve tři hodiny jsem se sebral, a do Újezda. „Doufejme, že mě nezaberou s sebou!“ – V Kuchově mrtvé ticho. Němci prý odešli do Nečtin „vítat Hitlera“. I ti při mobilizaci zatčení už se vrátili – šli, a hrdě se nosí. Za městem klučík mí říká, že pozoruje eroplány – ovšem německé nad Kozelkou. Předjíždí mě auto s anglickou vlajkou. Na můj pozdrav odpovídá důstojník salutováním a zahýbá na žlutickou silnici. Tam na rozcestí stojí silná hlídka a výrostci, kteří se dívají za mnou. Silnice k Újezdu je teď liduprázdná. Jdu po řekách,74 přede vsí potkávám první manětínské. Ještě než Újezd zaberou, byli si tam pro švestky. Říkají, že hned za vsí stojí Němci s tankem, ve vsi však nejsou. Pak první újezdští: česají švestky a mají radost, že Němci nejdou dál. Na návsi hlouček mužů. Ti vypravují, kterak sem po poledni Němci přijeli až do vsi, ale když viděli modrou tabulku a na ní „Újezd“, obrátili a postavili se za vesnicí. Hned tady za rohem. Přichází k nám mladík a ukazuje německou cigaretu, vyměnil si ji s německým vojákem. Vůbec jsou tihle říšští Němci velice slušní. V tom hučí sem výstřely z hmoždířů a německé éro letí nízko nad krajem. To v Nečtinech slaví příchod Hitlera. – „Tak tu vlastně nemám co dělat. Chtěl jsem, v domnění, že jste zabraní, požádat velitele, aby i nadále vás pouštěli k nám do kostela a děti do školy.“ – Konečně, to nemůže škodit, pojďme se podívat na Němce. Stojí hned za Korsovic dvorem. U plotu plno újezdských dětí a tam mladý důstojník s vysokou německou plackou. Tak poprvé se setkávám s Hitlerovým vojákem. Hned za ním přechází sem a tam silnici k Mezí voják s puškou a přílbou. Na helmě má znak Německa: černý, bílý, červený. Opodál stojí pancéřové auto a u něho třetí Němec v černé uniformě, snad úderník. Barva uniformy důstojníka i vojáka je šedomodrá, velmi podobná, jako mají naši četníci. Sluší se začít s Pánem Bohem, kdož ví, jak často a jak vážně se budeme s nimi stýkat. Proto smekám a pravím německy: „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ – Důstojník salutuje. Představuji se jako duchovní správce i této osady, kterou tedy nezabrali. „Přicházel jsem k Vám s prosbou, která je tím bezpředmětná, je-li demarkační čára za vsí.“ Ukázal mi ji jen neurčitě přes 74

Pomístní název v Manětíně

58

pole hned za Újezdem. „Měl jste přání?“ – „Ano, aby v případě okupace směli moji farníci i nadále k nám do kostela a děti do školy.“ – „Ja selbstverständlich, selbstverständlich, zde není důvod k prosbám, ani kdybychom tuto obec zabrali, ale my české obce nezabíráme.“ – Řekl jsem mu, že Újezd je ryze český. Pak jsme hovořili již o všednějších věcech, i jiní, kteří šli se mnou až sem, újezdští tatíci se rozhovořili. Jeden vyprávěl, že ve válce sloužil s Němci a hrál s nimi karty, až jsem se ho zeptal na šarži. Neměl hvězdičky, na rameně pásku 21 a něco jako zlatý hákový křížek, na límci tuším čtyři modravé pásky. – „Leutnant!“ vysvětlil. Konečně jsem mu poděkoval, přál hodně zdraví, podali jsme si ruku, já smekl, on salutoval – a já šel s tatíky zase zpátky. Chvíli jsme hovořili na návsi. Újezdští jsou teď uklidněni a pan K., hrnčíř, říká tak krásně: „A je ještě někdo nad námi, Nejvyšší Pán, který nás ochrání!“ a snad všichni jsme pohlédli k nebi. Pan M. Čánek vypravuje, že přijel jen na dovolenou včera večer. V Plasech mu povídali, že bude Újezd zabraný a skoro se bál jet dál. Teď se usmívá. Tu přicházejí újezdští mládenci čtyři a vypravují, že šli pěšinami a prohlédli si německá auta, ještě dvě pancéřová stojí opodál. A již tu je kolik lidí z Manětína, hlavně mladí, podívat se na Němce. Panu leutnantovi je možná dlouhá chvíle, jde blíž do vsi: lidem na pole dovoluje, ale zvědavcům ne. Skoro mě dopálila jedna zvědavá, která ho neposlechla a šla dál. Zavolal na nás, umíme-li německy, abychom ji vrátili. Řekl jsem jí, dráždit že nesmí. Což kdyby pak obsadili obec! Sám jsem pak šel znova k německému poručíkovi a omluvil se za ni. Rozhovořili jsme se o školách, o poměrech ne. Jen se ptal, posloucháme-li též rozhlas. Řekl jsem, že ano, ale v posledních týdnech že i ten byl pro naše nervy těžkou zkouškou. – Zdálo se mi, že v prvním okamžiku nepochopil. Snad si neuvědomil, že již nemá před sebou nadšeného Němce. Až se mě zeptal, jsem-li Čech. Pak ovšem mu bylo jasno a seznal, proč v tak těžké chvíli jdu za svými farníky. Rozloučili jsme se srdečně, řekl mi však, abych upozornil ony čtyři mládence, že u aut nemají co dělat. „Podruhé bychom museli jiné struny natáhnout!“ – Varoval jsem je tedy: není teď čas na bravury, které by se mohly nepěkně vymstít. Pobyl jsem si v Újezde od tři čtvrtě na čtyři do pěti hodin odpoledne, v dobré náladě jsme se rozešli, i pan leutnant, hezký mladý blonďák, vysoký a štíhlý, se vrátil ke své stráži. Byl jsem ale zase rád, když jsem u svatého Vojtěcha viděl jiného vojáčka v zelené uniformě, a ten byl náš. Doma jsem pak mohl vyprávět a slečna T., újezdská rodačka, také se uklidnila. „Jen když zůstane Újezd náš.“

59

V pondělí 10. října. Dnes o půlnoci se skončí okupace Sudetska. Ale zabrali nám to jak se patří: Jsou ve Stvolnech, Kotanči, Vysočanech, u Čoubů, u Frantů, i v Malé Černati75 a na druhé straně hned u Lipí a těsně u Libenova. Ty naše krásné lesy se jim asi líbí. Včerejší noviny přišly dnes a přinášejí mapu okleštěného dědictví svatováclavského, ale lepší je v Národní politice, jak ji vystavila paní K., knihkupcová. Stále se u ní zastavují lidé a dívají se, jak chiméricky76 vypadá teď naše území. „Lidové listy“ přinášejí i přehled událostí minulého týdne, historického týdne, „kdy padaly naše tisícileté hranice“ a kdy „hradby našich hor odstupovaly od nás“. Když jsem si za soumraku vyšel na úbočí Chlumské hory a zadíval se na Kozelku i Špičák a uvědomil si, že ty hory už nejsou naše, a za nimi že leží tak rozsáhlý kus urvané nám země až k samým Bohem nám daným hranicím vysokých hor, z nichž se malé hrdinské Československo v oceli a betonu dívalo tak dlouho dolů do Třetí říše, velice se mi zastesklo a se Sládkem jsem si povzdechl: „Ty země česká, pročpak nejsi naší?“ A dnes odnikud odpověď, takže jsem si ji potom dal sám. „Ó jest a bude! volá přední stráž.“ Teď jsme i my tou přední stráží. Náš pan ředitel už není optimistou tak pevným, jako býval, kolísá. Donedávna se žertem těšil zvláštními proroctvími, které si přivezl z Plzně: Že rok 1938 nám přinese mnoho starostí, ale dobře pro nás se skončí, že jedna velká říše (ovšem Třetí) se rozpadne a její přítel (Itálie) ji zradí. Dnes na to nevěří, ani těm těšínským jablíčkám, na kterých si pochutnávají dnes mnozí: že co nevidět nám Němec bude muset všecko vrátit, a sice zrovna tak bez boje, jako nám to vzal. Jen říká velmi rozumně, že v nové republice nesmí být stranictví a že se má každému, kdo dnes řekne „naše strana“, na místě nařezat. Naši Němci jsou dnes trochu zklamaní. Včera si chystali chvoj a pletli girlandy na uvítanou Hitlerovi – dnes je mohou dát kozám. Ale když po poledni letělo německé éro nad městem, křičeli z chudobince: Náš vůdce, náš Hitler už pro nás letí! – a v Kuchově prý mávali plachtami. Prý čekají dosud. Zajímavé je, že i zlé huby dovedou dnes štěkat: Hitler prý slibuje, že vrátí hrabatům a všem postiženým všecko, oč přišli při pozemkové reformě,

75

Místní zkomolenina názvu Malá Černá Hať.

76

Přeškrtnuto slovo „kuriózně“.

60

a proto prý že hrabata chtějí do Říše. A snad i děkan byl včera v Újezdě vítat Hitlera. Sancta simplicitas! Svatá prostoto!

V úterý 11. října. Ráno mi vypravují újezdští školáci, že Němci přišli až do vsi a nechtěli pustit děti do školy. Křičeli na ně, ale konečně přece je nechali jít. V 11 hodin se rozletěla novinka, že je Újezd obsazen. Našeho listonoše Němci do vsi už nevpustili, musel se vrátit. I finančníci a četníci dole před školou mi to říkali. Dnes tam už nestojí tolik motorek ani aut ze Sudet. Jen jedno velké je tu stále s nápisem Bad Königswart. Tam přeložila Nejdůstojnější konsistoř našeho kaplana P. Heisingra, dekret přišel sem, ale co s ním? Poslal jsem jej zpátky, neboť poštovní spojení se Sudetskem je přerušeno. Venku prší, tak beznadějně prší. Vydat se znova do Újezda? Vyčkám až do čtvrtka. Ve škole učíme dnes jen na měšťance a pan ředitel schází. Prý leží, uhnal si chřipku. Po růženci večer přináší s pláčem slečna B. (sestra T.) zprávy o okupaci Újezda: V 9 hodin ráno přitáhli na náves, panu Janouškovi nedovolili ani jet na pole, strhli mu koně zpět, že upadl kůň i on sám. Pak spisovali všude obilí a dobytek i drůbež a nařídili odevzdat zbraně. K Janouškovým i jinam ještě šli hledat, prohlíželi i zásuvky a nechovali se nikterak, jak je náš rozhlas chválil: u Janoušků sebrali dva zlaté prsténky, jedné listovali i v modlitebních knížkách, ta ale uměla trochu německy a řekla: „Tady v tom žádná puška není!“ Holky se neudržely, mračily se a nadávaly česky na vojáky. A tu jeden německý voják prý řekl soucitně: „Chudáci, já vím, co to je, já jsem Rakušan,“ a slzy mu tekly po tvářích. Co jsme mohli říci, než si stěžovat, co tedy ti Němci mluví. Pan leutnant v neděli tak hezky zpíval, a teď to tak vrže.

Ve středu 12. října. Z újezdských dětí většina ve škole chybí. A které přišly, utekly prý Němcům pěšinami na řeky. Odpoledne je bude muset náš finančník odvést. Z Manětína tam nikoho nepustí. Škoda, kdyby mě tam volali zaopatřovat, myslím, že bych se tam přece dostal, a snad i tak jako duchovní správce. Jsem pozván k paní hraběnce. Je tam i pan ředitel velkostatku Bašný, vypravuje, jak v Černati znenadání sebrali Němci hajného Kocandu, který se

61

tomu náramně divil: vždyť šel za svou denní povinností. Ale musel až do Kotanče, kde mají Němci stan, tam ho vyslechli a propustili. Podobně sebrali prý i pana Ž., statkáře z Černati. Paní hraběnka již přemísťuje dělníky: české ze Stvolen sem, německé z Lipí tam. Pan ředitel jí předkládá též žádost okresu péče o mládež o podporu pro rodinu uprchlíků z Hrádku u Štědré, jedna ubytovaná v šatně na Sokolovně má deset dětí, z nichž nejstaršímu je 14 let. Tatík jezdil s koňmi. Paní hraběnka žádosti hned vyhověla: jedno dítě dostane plášť, rodina zatím 50 kg bramborů a denně 2 litry mléka zdarma. Mně uchystala sto let staré spisy kancelářské, tak zajímavé pro naši historii. Jindy bych po nich jel, dnes mě nenadchly a musel jsem poznamenat, že když řinčí zbraně, mlčí Uměny Múzy. Jak soucitně se usmála k tomu! Doma měla pro mě paní Br. jiné lákadlo: „Můžete jít na Kamínek,77 uvidíte německé vojáky.“ – Na Kamínku? Včera někdo přinesl, že udělají hranici hned za městem u Soukupovy stodoly na žlutickém rozcestí. Lidé hubovali, že jejich pole připadnou pak do Říše. A už to je tu! Já jsem tam nešel. Je tam beztak plno zvědavců a zlé jazyky by měly vděčné téma o děkanovi. A koneckonců, co bych tam dělal? Do večera už věděli, že jedna, které Bůh náš hromovládný dar jazyka ve zvlášť hojné míře udělil, se s Němci chytla a jak se patří jim to řekla. „Německý důstojník prý jen ukázal rukou, a už začali drátovat a táhli hranice přes rozcestí dolů na fotbalové hříště, to v polovině přeřízli a šli přes jámy k obcím, zabrali všecky lesy až na prajtenštejskou silnici. To by ukazovalo, že pan M. bude mít na svém „Sachalíně“ v čp. 210 celnici. Tím je v záboru i naše pole a pravděpodobně i kus lesa v Kněží hoře. Naši Němci se těší, že Hitler přijde až k nám. K slečně B. přišla si pro rozum jistá Kl., Němka: „Tak my přijdeme k Hitlerovi, prý chce i Manětín.“ – „I kdepak, včera už tu letěl v eropláně a díval se sem. Čechy nechce a naše Němce nemůže potřebovat, takového cajchu má doma dost.“

Ve čtvrtek 13. října. Jak rychle se všecko mění: Již ráno se rozneslo, že Újezd bude uvolněn. A ještě dopoledne se tak stalo. Zde vyprávěli, že vojáci přišli k starostovi se omluvit a vrátili všecky zbraně zabavené. Újezd přímo hýřil radostí a s pláčem volali: „Ať žije naše drahá republika!“ – I nám to působí upřímnou radost. 77

Pomístní název v Manětíně.

62

Ráno přijel do školy na kole jen jeden hoch z Újezda: musel Němcům utéci a jeti po řekách. Tím ustoupili i od Kamínku a hranice jde nyní těsně za Újezdem k rozcestí do Lešovic a po kraji lesů tam jako včera. A již se povídá rozkošná epizodka o Vertlíkově mlýně. Ženy tam jsou vesměs Němkyně, mlynář S., rozený, ale odrodilý Čech, též henlein. Už se těšil, teď že bude „doma“. Dámy, znalé ve vyšívání, vyšívaly a háčkovaly kdysi i pro kostel – vyšívaly s nemalým nadšením už od května (jak se traduje) hakenkreuzlerský prapor, „až přijde den“. V úterý tedy onen den přišel a nad mlýnem zavlál prapor ve slávě. Mlynář zabil prase, dámy snášely likérky a častovaly své osvoboditele, jak uměly nejlíbezněji. No, a dnes ráno jim dobří osvoboditelé pěkně poděkovali a řekli, že musí zpátky, mlýn že zůstane v republice (či snad v Tschechei?), že sem co nejdříve přijdou čeští finančníci, a proto musí i fangle pryč. Sebrali ji a odtáhli. Za chvíli stáli tu čeští finančníci a kupodivu, všecko již věděli. Jeden z nich, mlynářův krajan z Dušníků, volá: „Otevř, Tondo! Včera jsi dal půl prasete Němcům, na tu druhou půlku jsme si přišli dnes my!“ Ženské asi koukaly rozpačitě, ale co platno: pohostinské jsou a pohostí i naše vojáčky. Zítra jim prý udělají švestkové knedlíky. Tak se to povídá dnes po Manětíně a se škodolibou rozkoší, jinak však nikterak těm dobrým lidem nezazlívajíce, představujeme si jejich obličeje v jednotlivých fázích celé roztomilé epizody starého „Bertliken – Mühl.“ Ač čtvrtek, měšťanka má vyučování. Pan ředitel je zase zdráv. Vyptával se mě na toho leutnanta u Újezda a pak se mi pochlubil, že se také seznámil s Němci. V pondělí odpoledne si vyšel s paní na Chlumskou horu, své oblíbené vycházkové místo, a náhle nahoře Němci kolem nich, divil se, jak to, ale nic naplat: museli s nimi do Chlumu, tam se jich řádně na všecko vyptali, naložili je do parádního auta a velice zdvořile oklikou přes Novosedly zavezli až do Zbraslavi k výslechu a zpět na Žlutickou silnici, litujíce, že nemohou posloužit až do Manětína. Liboval si, jak byli ochotní a příjemní, jsou prý z Pomořan, ale bohužel, nezůstanou zde dlouho. K večeru jdeme s tatínkem k sv. Martinu a pěšinou k „obcím“, jak vůbec rádi chodíváme. Nedaleko u lesa pracuje na poli ženská a upozorňuje: „Dál vás nepustí, včera tu udělali hranici. Kolem sv. Martina jeli autem až sem, na stromy přibili bílé klůcky a praporky a postavili sem vojáka. S tím nejsou žerty. V pondělí chytili na Chlumské hoře pana ředitele ze školy a drželi ho celé tři hodiny. Dva dny to odstonal.“ – Opravdu, na kraji lesa modrošedý voják v příl-

63

bě. Obchází. Tak co? Zpátky, co jiného. Přes pole jdeme na prajtenštejnskou silnici. Ještě hezký kus před lesem stojí osobní auto a přes pole k oné stráži jde pět, šest Němců, vojáků. Chvilku se na ně díváme, pak jdeme zpátky. Cesty do Klenotů jsou volné, hospodáři klidně tam mohou jezdit. Tak zabrali i ten les, kam jsem již jako kaplan tak rád chodíval. Tolikrát jsem si tam zpíval Svatý Václave! a nikdy jsem se nenadál, tudy že už nebude Česká země. Dnešek je věru bohatý na senzace. Po růženci slyším ze dvou pramenů něco, co se mi zdá bohatýrsky opentlené. Teď večer vypravuje po městě náš šofér pan Béda, co se mu přihodilo. Po poledni si šel „do hory“ (Chlumské), kde má zakoupené pařezy, aby se na ně podíval. Šli tudy němečtí vojáci, pana Bédu sebrali a že mu někde v Prohoři obstarají propustku. Bez té sem nesmí. Stavili se s ním v Chlumské hájovně, kde byla na návštěvě jedna arcihenleinka (M.) z Manětína. (Notabene: henleini smějí dnes docela volně přes delimitační čáru.) Vojáci se ptali hajné, zdali Bédu zná. Zapřela to, ač pan Béda měl z Chlumu nevěstu. A tu ona henleinka vojákům něco šeptá a pak vykřikne: „To je vyzvědač!“ – Hned Bédu popadli, něco si poznamenali a rychle s ním: prý do Žihle a odtud do Žlutic. V Žluticích už mají Gestapo. Cestou mu už spílali špehounů a nic nepomohlo, že se hájil. V Žluticích ho zavrou. Nechali ho čekat na chodbě, že si půjdou pro klíče. V tom se venku strhne hluk a volání Sieg heil! Béda vykoukne: všude plno lidí, vítají auto, v němž sedí nějaký vznešený pán. Mávají, zvedají pravice a volají. Béda vsází všecko na jednu kartu: Vyběhne mezi dav, zdraví a volá s nimi, ztrácí se v davu a peláší, seč může, z města ven. Přes pole rovnou k Manětínu. Dívá se, jestli ho nehoní, ale ne, v lese sebral klacík, aby mohl simulovat na polích, že vykopává brambory. Nikde žádný voják, nic. Až na Chlumské hoře. Ale tam se prodírá, až se mu podařilo prodrat se do Újezda. Jak si oddychl! Tam dostal košík švestek, s těmi pospíchal domů k matce a malé dcerušce. V Kuchově se setkal, ještě vyděšený, s onou ničemnou udavačkou. Ta se nyní sama polekala, že oběť jejího fanatismu je doma. Lidé radí Bédovi, aby ji udal. Tak vypravují. Zdá se to neuvěřitelné. Vůbec v našich dnech tolik neuvěřitelných věcí se povídá. Ale že manětínští Němci chodí k říšským stále prosit, aby Manětín zabrali, to je prý faktum. Byla tam prý i Bábrlinka78 a naříkala, že Češi bojkotují její živnost, hospodu, a tím že hyne a má hlad. Zapomněla říci, že má jazyk jako Xantipa, že i Němci se jí bojí, na tu by byl i Hitler krátký. Velmi případně 78

Přezdívka místní hostinské Barbory Beránkové, která byla německé národnosti.

64

se ne právě o ní, ale o všech našich henleinech vyjádřil jeden rozumný pán, když jsme ve třech rozebírali zajímavou právní otázku, zda-li se našim Němcům dostalo opravdu práva sebeurčení. Vždyť mnozí vlastně nechtěli do Říše, ale chtěli v rámci ČSR autonomii, aby si v naší republice mohli sami podle libosti vládnout. Chtěli poroučet. Vždyť už i anekdotu na to vymyslili: Henlein oznámil Hitlerovi, že Hodža je ochoten autonomii povolit. Tu prý řekl Hitler: Počkejte trošku, uděláme to jinak! A celý Sudetenland pohltil. – „Mají teď, co chtěli, nebo ne?“ – Na to řekl onen pán (ř. B.): Co nemají, to dostanou: U nás byli zvyklí křičet a neposlouchat. Teď je naučí Hitler poslouchat a mlčet. Dopsáno 9. listopadu 1938.

65

66

II. 14. 10. 1938 – 20. 4. 1939

V pátek 14. října. O včerejším Bédově dobrodružství mluví dnes celý Manětín, nebyla to bujná fantazie, ale vážná skutečnost, z níž šťastně jako zázrakem vyvázl. Dnes ráno přišel četník pro křivou udavačku a zatkl ji. Chovala se zpupně a žádala, aby ji nechal rozloučit se s dcerkou. Leč četník se jí zeptal, vzpomněla-li si včera, že její oběť by své děcko třeba vůbec již nespatřila, a odvedl ji hned. Brzy nato vedli ji četník a voják ze soudní budovy pěšky na dráhu. V Plzni bude moci uvažovati o tom, kam vede nenávist a šovinismus. Pak vyvěsili na zdejším soudě bílý prapor. Pan Béda aby se však obával henleinovské pomsty. Cestou na Hvozd pozoruji, že fronta španělských jezdců na Ovčíně i u Švendů zmizela, ani jeden zde nezůstal. A vojsko od krytů také pryč. Již v sobotu se smělo do nich podívat. Prohlížím si tedy jeden a cestou zpět ještě dva. I k tomu vysoko na skalnaté stráni jsem vystoupil, neboť ten se mi líbil vždy pro svou nádhernou polohu jako orlí hnízdo na vysokém útesu. Teď orli uletěli a hnízdo je prázdné. Co se dalo, všecko odnesli: kulomety i náboje, ba i oboje dveře, zevnější mřížové a vnitřní pancéřové. Zbyly jen betonové chodby, točité s třemi střílnami. A uvnitř trochu slámy, na níž ležela naše věrná stráž. Dívám se, jak pevná to stavba. Říkali, že někde se pokoušeli takový kryt rozbít dynamitem. Prý se nerozbil, ale celý vyvalil ven. Je-li to pravda, je i v tom symbol naší české elegie. S bolem přehlížím z malé střílny betonový věnec pevností kolem Manětína. Byl nedobytný. A vzpomínám, že celá naše republika byla takovou betonovou pevností ve střední Evropě. Obléhali ji, sevřeli ji se všech stran, pevnost se chtěla bránit, volala, že s ní by padla i světová demokracie – a právě ta demokracie, zastoupená největšími demokratickými mocnostmi Anglií a Francií, tu pevnost zradila, ano hrozbou donutila ke kapitulaci. Dnes naše mocenské postavení ztraceno a rovnováha ve střední Evropě také pryč. Nedávno se psalo, že ve Francii nějaký sentimentalista podal návrh, aby se „hrdinskému Československu, které se obětovalo za světový mír“ ve Francii postavil pomník. Dobře mu odpověděli naši. Tím nám pomůžete! Kdož ví, zda by k nám nepřišli na něj vybírat. O Anglii se povídá, že sice mnoho mluvila, ve skutečnosti však nebyla na válku připravena než pramizerně: měli však tisíc plynových masek, ale bez filtru. Tedy ani ne pro kočku. Servus, to byli spojenci!

68

Včera ráno se rozneslo, že Němci místo Újezda si vzali Hrádek. Máme ráno dnes 45 % Čechů, dobrých duší, a proto i z toho byl poplach. Naši finančníci tam jeli a našli skutečně německé vojáky u jedné Němky, která je hostila. Poslali je na delimitační čáru a oné ženě vysvětlili, tohle že nejde. Tak zůstal Hrádek náš až na starý Pardouskův mlýn, který okupovali říšští.

V sobotu 15. října. Dnes, ve svátek sv. Terezie, se má rozdílet špitálníkům1 nadace. Ta je však uložena v záložně a tam nemohou vydat nežli 3 procenta. Proto je rozdílení odloženo. Těším se do Hrádku na naše, kteří nám jej uhájili. Ve městě mi říkají, že dnes zabrali celou Chlumskou horu až skoro ke kapličce, o tom se přesvědčím třeba zítra. Před Hrádkem se mě ptají finančníci, kam jdu, nevím, zda úředně, či jen po kamarádsku, protože se stýkáme velmi přátelsky. Finančníci jsou ubytováni v Brdě i v Hrádku, všude prý asi dvanáct. V Hrádku navštěvuji rodinu p. M., právě tam uklízeli po finančních, kteří se u nich stravují, jakož i jinde. Pan M. se vrátil včera z třínedělního vojenského cvičení na Slovensku. Vyprávěl, jaké starosti prožíval, není-li Hrádek zabraný. Z mapy ve Zpravodaji to nevyčetl, v Rakovníku nikdo o tom nevěděl. Do Rakovníka dojel ráno v 9 hodin a dověděl se k nemilému překvapení, že vlak na Mladotice pojede až večer. Sháněl autodrožku, ale rozmyslel si pak dát za cestu 260 korun. Naštěstí jela lokomotiva na správu do Plzně a vzala ho s sebou. Jak mu spadl kámen se srdce, když se v Mladoticích2 dověděl, že Hrádek zůstal nám. Zůstane tedy on i s rodinou i s malou dvouměsíční dceruškou a hospodářstvím v naší republice. Matiční škola stojí za vsí, rozkošná budova s nádherným výhledem do kraje. Se zvláštním pocitem dívám se dnes na mramorovou (šedou) tabulku, kde zlatý nápis hlásá, že školu tu

1 V roce 1695 založil Karel Maxmilián hrabě Lažanský v Manětíně špitál pro osm chudých. Ve špitálu byla kaple sv. Josefa s obrazem od Jana Händla. Na věžičce byl původně zvonek, který byl na konci 1. světové války zrekvírován. Špitál měl čp. 117, poslední obyvatelka, Karolina Krojová, zvaná Lotyčka, zemřela 8. 2. 1947. Objekt byl poté zbourán, v současné době stojí na jeho místě kamenný sloup s nápisem 800 let Manětín, jehož autorem je manětínský rodák Alois Sopr. 2

Přeškrtnuto slovo Manětíně.

69

postavila Pošumavská národní Jednota3 „na obranu státních hranic“. Dříve jsem na to jinak koukal, teď ale opravdu ani necelý kilometr, a jsme v Třetí říši – nebýt té školy, pravděpodobně by byla Třetí říše i zde. Kolik těch hraničářských škol vůbec Matici zůstalo? Ale páni se mohou trochu kajícně zeptati: Kolik takových škol bylo posvěceno, v kolika byl zavěšen kříž? Hrádecká nebyla posvěcena, pravda, ale kříž si tam zavěsili lidé sami. Vděčně jsem se na něj dnes podíval. V kabinetě i v bytě mladého, o češství v Hrádku zasloužilého pana učitele se ubytovali finančníci. Večer slyším ještě, že Manětínem vedou koně mobilizované a teď demobilizované zpátky do Sudet. I zdejším hospodářům většinou koně vracejí, ale dosud ne všem. Někdy to je právě umění určit, komu koně patří. Pravda, každý dostal své číslo. Připevnili mu je do hřívy nebo do ohonu. Ale kůň mrskne ocasem, numero ulítne, a hledejte je pak!

V neděli 16. října. Je slavnost Posvěcení chrámu Páně. U nás je letos i kostel ponurý. Valná část uměleckých pokladů je dosud v Praze, kde parádovala od května na velkolepé výstavě baroka.4 Před čtrnácti dny zaslalo i nám jako všem vystavovatelům předsednictvo výstavy zajímavý přípis, že „všechny předměty byly převezeny na jisté místo mimo Velkou Prahu5 v největší možné bezpečí“ a že nám je vrátí teprve po zavládnutí normálních poměrů. Tak zeje nad hlavním oltářem prázdný rám, na postranních prkna a na nich visí prozatím staré obrazy sv. Floriana a sv. Apolonie, stěny kostela jsou černé, zaprášené, čekaly na vymalování a letos se nedočkaly. O druhé hráli a zpívali na chóru jako jiná léta. Nikde se netancovalo, ani v biografu nehráli, ale koláče jsou přece. Máme je 3 Národní jednota pošumavská byla založena v roce 1884 a za svůj cíl si zvolila ochranu českých menšin v jižních a západních Čechách. Svoji činnost vyvíjela hlavně v oblastech s početným německým obyvatelstvem a chránila české národní zájmy. Kromě zakládání knihoven iniciovala stavbu řady českých škol. V severních Čechách pak existovala totožná organizace pod názvem Národní jednota severočeská. 4 Jednalo se o monumentální výstavu barokního umění v Praze pod názvem Pražské baroko, kam byly i z Manětína zapůjčeny repliky některých soch a uměleckých předmětů. Na počátku 21. století na ni navázala výstava Sláva barokní Čechie. 5 Tzv. Velká Praha vznikla zákonem 114/1920 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákon nabyl účinnosti v roce 1922. K původním částem, jako bylo Nové Město, Hradčany, Staré Město, Malá Strana, Vyšehrad a Libeň, byly přičleněny další části, a to např. Vinohrady nebo Košíře.

70

z oné mouky, která nás měla zásobit v případě války. Mlynář, pan otec Dörsieb, byl k nám velmi ochotný. Odpoledne jsme šli s tatínkem zhlédnout hranice na Chlumské hoře. Skutečně: na kraji lesa na stromě již z daleka viditelná barva – černá, bílá, karmínově červená, blízko druhá, třetí podél lesa. Cesta kolem kapličky je volná, ještě kus jdeme po ní. S lesem na žlutickém katastru blíží se však hranice stále víc a víc cestě a tam, kde cesta přestává stoupati, je mezník již před ní též natřen říšskou trikolorou. A právě tam potkáváme henleina Dietze s chlapcem z manětínského kasina. Jde od Chlumu a vidí, že mluvíme s lidmi pracujícími na louce ještě u nás. A již nastavuje uši. Končíme rozpravu a za chvilku se vracíme. Chceme cestou na pokraji lesa po úbočí hory na žlutickou silnici. Rádi tu chodíváme. Dnes i ta cesta je zabraná, mezníky natřeny stojí před ní. Předevčírem to byla hranice města, okresu, farnosti, vikariátu – dnes ještě k tomu hranice Říše. Je nepříjemno chodit po nedovolené cestě, a proto na známém místě, kde odbočuje první úvozová cesta dolů, sestupujeme zpátky do městečka. Můžeme se po silnici podívat na hranice jinam. O čem jsme nedávno mluvili v žertu, stalo se skutečností: Na telegrafní tyči u „Sachalínu“6 je tabulka s nápisem „Stůj – clo“ a na domě čp. 210 papírová firma „Celní úřad“. A před úřadem financ, celník s dvěma zlatými hvězdičkami. Zdá se, že ještě neproclívá. U rozcestí na Kamínku stojí již z dob pobytu našeho vojska noví dřevení ukazovatelé, šipky s nápisy: Nečtiny, Žlutice. Stojí tam i komediantský vůz a v něm zůstává rodina nějakého uprchlíka, sociálně demokratického Němce z Novosedel. Ani kdyby nebyl sociální demokrat, neměli ho rádi, protože si liboval v udavačství, rádi se ho zbavili; leč co si počne s ním Manětín a vůbec ČSR? Zahýbáme na žlutickou silnici a nahoře, kde k ním přistupuje les, blíží se k ní i říšská hranice. Kde úboční cesta vbíhá na silnici, byl již po léta nápis: „Soukromá cesta“ a pod tím „Privatweg“. Dnes je to hořejší zabíleno. Je to už v Říši. A teď běží hranice podél silnice, telegrafní sloupy po pravé ruce jsou všecky natřeny. Chceme ještě kousek jít, ale tu se vynořuje z lesa zase ten Dietz s tím hochem. Ten tam může chodit, nese se jako grenzjäger7 a dívá se na nás, že to je protivné. Proto se bez řeči obracíme domů. Potkáváme stále lidi, kteří se asi též jdou podívat na hranici. Ve městě si všímáme, že někdo – asi hrdina – přebílil vápnem tabulku kulturverbandské opatrovny a českoněmec-

6

Pomístní název domu čp. 210 v Manětíně.

7

Německý název pro pohraniční stráž.

71

kou firmu německého hodináře, slušného člověka. O tom mi vyprávěly děti již ve škole a já takové hrdinství odsoudil. O Dietzovi, nepodařeném, dnes již starém studentovi a ostatních našich henleinech byla by dlouhá kapitola. Tento se hodí znamenitě za vyzvědače a zpravodaje. Dodává zprávy obstarožné panně Rézi, která se též nemůže Hitlera dočkat. (Zlí jazykové říkají, že se stane u Hitlera hospodyní a Dietz celníkem). Přinášel jí denně novinky a již onoho pondělí 19. září nadšeně zvěstoval: „Tak už nebude válka, dají to Hitlerovi bez boje. Sláva!“ Kdož ví, nevěděl-li to první v celém Manětíně. Že bylo mnoho zdejších Němců před týdnem „vítat Hitlera“ v Nečtinech, není konečně nic divného. Přejme jim tu radost. Nezkažené důvěřivé německé děti na měšťance by mi dokonce ochotně vyprávěly, jaké to bylo. Jen aby pak neměly z toho nepříjemnosti, nechtěl jsem se jich na to vyptávat. Ale podařeně zní, že jednadvacetiletý Hans Š. si ověnčil motorku, posadil na tandém nadšenou maminku, též ultrahenleinku, a frčel tam s ní též. V čem s nimi ovšem nemůžeme souhlasit a proti čemu se bráníme je, že nás chtějí stáhnout s sebou do Říše. Kdyby se tam vystěhovali všichni, nikdo je zdržovat nebude – dnes je skutečně jejich domov v Říši, v nové republice již ne.

V pondělí 17. října. U slečny Rézi se odehrál dnes ráno dramatický výstup: Přišel pan Dietz, zaťukal na okénko a když otevřela, pravil: „No tak! Dnes v noci mně začernili okna!“ – Panna Rézi mrkla na ulici a zpozorovavši, že po ulici chodí lidé, řekla lakonicky: „Ták? A to je pěkné!“ – Zavřela okno a zmizela. Konec výstupu. Brzy se o tom dovídá kde kdo po městě a také, proč mu tak udělali. Včera někdo pozoroval i pana Dietze a viděl, že ve městě kupuje cigarety, div celé trafiky neskoupí, a pašuje je německým financům. Tak se mu někteří výrostci pomstili. Ve škole vzpomínají dva hoši z třetí měšťanky na říšské vojáky. Šli na ryby a najednou je zastavili dva němečtí vojáci. Že jeden hoch uměl německy, dobře se dohovořili. Vojáci jim ukázali patrony a nasadili helmu, jak jim sluší. Hoši je chválili, jak jsou hodní. Pan ředitel však dělá nad Manětínem kříž: „Nejhezčí vycházky, Chlumskou horu, nám vzali, bude to tu docela na hranici, samý financ jen a samý pašerák,“ a zažádá si pryč, někam do vnitrozemí.

72

V úterý 18. října. Podzim. Listí na stromech se zbarvilo a teď již padá. Pomalu si toho zase začínáme všímat, neboť život, o kterém s Rachmanovou můžeme říci, že se zastavil, znova se rozbíhá. Leckterý voják se vrátil, jiný na to čeká. Rychle dohánějí hospodářské práce mobilizací zdržené. Ale k srdečnému uvítání mají smutnou otázku: „To jsme to vyhráli, co?“ – A mnozí dodávají: „Až potáhne Hitler na Francii, ať si nás pozve. Zpražíme ji za tu zradu jak se patří.“ Jiní vojáci přicházejí na skok domů „z pole, z fronty“, kde leží ve zbrani: Ve Vrážném, v Korejkách. Již hubují netrpělivě. Nebaví je ležet v studených stodolách, když už je naše mocenské postavení ztraceno. Proskakují již ostré kritiky starých vlád, leccos se provaluje. Ale co teď s tím? Škoda, že se neprovalilo, dokud byl čas. Protřásá se otázka, kdo bude prezidentem. Proti Beranovi8 agrárníku zvedá se živelný odpor, pochvalují si Baťu,9 to je obchodník a hospodář, takového potřebujeme.

Ve čtvrtek 20. října. Už nevím, co bych na každý den zaznamenal. Finančníci se rozešli většinou po soukromých bytech, škola se prázdní. V prvním patře již vyklidili třídu, kterou si zabrali. Před školou stojí už jen jedna motorka. Uvítali jsme pana učitele B., jenž se vrátil z vojny. A zase to staré: „To jsme to dobojovali, viďte?“ Vypráví, jak propouštěli vojáky Němce z okupovaného území. Jeden, jenž se stále vydával za Čecha, prohlásil se teď za Němce. Myslel si, že se dostane ihned do civilu, ale říšští si ho ještě vypůjčí na řádný Abrichtung. Divil se americkému Rooseveltovi,10 že nám poslal gratulační telegram, že jsme zachránili mír. „To je tak, jako když někdo drahý v rodině zemře a pozůstalým bys poslal gratulaci k jejich zármutku.“ Proto se nemůžeme spoléhat ani na Ameriku, nerozumí Evropě, nemá se do evropských věcí vůbec plést – nesvedla by nikdy víc než ubohý telegram. 8 Rudolf Beran (28. 12. 1887 – 28. 2. 1954). Po smrti Antonína Švehly vůdce agrární strany (Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu). 1. 12. 1938 – 27. 4. 1939 předseda československé a první protektorátní vlády. Za 2. světové války vězněn nacisty, po válce odsouzen Národním soudem k 20 letům vězení, ve kterém zemřel. 9 Jan Antonín Baťa (7. 3. 1898 – 24. 8. 1965). Nevlastní bratr Tomáše Bati (zakladatele obuvnického impéria ve Zlíně), po jeho smrti převzal řízení celého podniku. V červnu 1939 odjel do zahraničí a od roku 1941 se usadil v Brazílii. Po válce v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení a propadnutí celého majetku. 10 Franklin Delano Roosevelt (30. 1. 1882 – 12. 4. 1945). V letech 1933 – 1945 32. prezident USA, jako jediný zvolen třikrát do funkce prezidenta.

73

V pátek 21. října. Po městě jde poplašná zpráva: Manětín i s Újezdem připadnou k Německu. Říkali to říšští finančníci, ano, dokonce ukázali Újezdským žádost zdejších lidí, některých obchodníků, o připojení. A co nejvážnějšího: na žádosti je úřední razítko městského úřadu. Lidé hned ty obchodníky počítají; české obchodníky, kteří okupací hořejších německých obcí ztratí mnoho zákazníků. A hubuje se, že ještě dnes jsou takoví chrti. Nechce se mi celé té věci věřit, spíš to je msta kalných živlů a veliký nedostatek lásky u mnohých. Ve škole vyklizují vojáci další třídu. Potkávám je na chodbě, jak důkladně si čistí pušku. Vojáci od pěchoty s červenými výložkami. Půjdou do civilu, nejsou právě nejmladší. Ptám se jich, zda se na civil již těší. „Jak bychom se těšili! Naše domovy jsou v zabraném území. Dokud jsme byli na vojně, necítili jsme, jak to je kruté. Ale teď nevíme, kam se obrátit.“ – A sám jsem cítil, že to musí být strašně krutá vyhlídka do budoucna. Český vojáček, dnes veselý ve službách milované republiky, zítra občanem německé Říše. Občanem? Či jen helotem?11

V sobotu 22. října. Některé uprchlické rodiny z Manětína se stěhují zpět do Sudetska, dvě česká děvčátka do Mostu. Chuděrky, jak se jim tam povede? Udělal jsem jim křížek na čílko na rozloučenou. A někteří, kdož se před bouří vystěhovali odtud, zase se vracejí. Večer při návratu z Hrádku vidím četníky, jak přelepují německý nápis na tabulkách své stanice. Na notářství, soudě i berním úřadě je již zkasírován. Toť úplně správné: náš okres ztratil již veškeré téměř německé kraje, k čemu tedy dvojjazyčnost? Zamýšlím i do kostela zavést jen češtinu, růženec jsme měli dosud i v pondělí český, z Němců nechodí skoro nikdo do kostela. Večerní rozhlas: Pan prezident Dr. Eduard Beneš přiletěl dnes s chotí Hanou eroplánem do Londýna. Tedy exulant z republiky, kterou před 20 léty s takovou láskou budoval. Jak mu asi bylo, když v Praze vstupoval do éra? Kdo se přišel rozloučit? Kritiky jeho vlády pronikají vždy ostřejší a neurvalejší. Nevinné 11 Správně hejlóti, což byli ve starověku řečtí zemědělci, kteří neměli žádná práva, nebyli svobodní a plně patřili Spartě. Několikrát zorganizovali povstání a v roce 369 př. n. l. se osvobodili ze spartské nadvlády.

74

jsou jenom vtipy: „Pan prezident říkal, že má plány pro všecky případy, víte, co to bylo za plány? Eroplány.“ Nebo: „V Praze zase rozkopali ulice. Proč? Hledají ztracený Benešův plán a nemohou jej nalézt.“ Já odsuzuji všecko proti panu prezidentu, jenž se nemůže bránit. Je k tomu Někdo Jiný, jenž bude soudit, proč kopat do mrtvého lva? Víme, čí to je kopnutí. Prezident odletěl a s ním zmizel s českého jeviště poslední politik dnes potopeného wilsonovského12 světa.

V neděli 23. října. Včera byly vylepeny vyhlášky Městského úřadu a tytéž i jako letáčky roznášeny po domech: Varuje se před rozšiřováním poplašných zpráv osudu našeho města se týkajících, šiřitelé buďtež udáni. Datovány jsou 21. října a podepsány panem starostou. Snad uklidní panikáře a přestanou zbytečné řeči. Manětín měl do rána jiné překvapení. Nám je pověděla v 7 hodin paní Br13.: „Jen se jděte podívat, jak Manětín vypadá: všem Němcům zamazali okna, vytloukli tabulky a začernili všecky německé nápisy.“ – Vyběhnu ven, opravdu, nápisy černým vápnem zamazány, dokonce i na plakátech. Zlobím se. Proč to udělali v noci a kdo to udělal? Mám v podezření živly blízké bolševikům. Těm je teď zle, jejich strana je před zánikem, veřejná činnost zastavena – kdož ví, nepokusí-li se o bolševickou revoluci. Její konec může předvídat každý, aniž by musel být prorokem: Přijde Hitler a zabere celou republiku. Bolševik ovšem nemůže nic ztratit, protože nic nemá; co dostane, to neudrží. Po kostele se jdu na ten Manětín podívat. Mám dobrou záminku. Odnáším na poštu dopis omylem místo do Lukové doručený sem. Je z Teplic-Šanova, frankován již německou dvacetifenikovou známkou. Na razítku je hořejší český nápis vyškrábán, zůstává jen dole německé Teplitz-Schönau. Ti s tím pospíšili! Vracím dopis, ač má tak blízko k cíli, pojede zpátky do Říše. Cestou pozoruji, že všude, kde byl německý nápis přístupný, je zamazán. Občanu panu Kuschelovi načmárali velký skobový kříž a nápis: bojkotovat! Okna měl začerněná, podobně i Bábrlinka, kde jednu tabulku vymáčkli. Právě šli dělníci od města zjednaní se 12 Thomas Woodrow Wilson (28. 12. 1856 – 3. 2. 1924). 28. prezident USA. V lednu 1918 přednesl v americkém kongresu ve svém projevu tzv. 14 bodů, ve kterých mj. žádal právo národů na seberučení. Aktivně podpořil rozpad Rakouska-Uherska a následně vznik Československé republiky. 13

S největší pravděpodobností myšlena paní Braunová.

75

štaflemi a ty nehezké parády smývali ze stěn. Bylo toho plno po celém městě. Dole občanu Šlikovi namalovali z hákovitých křížů celý ornament, nahoře Witopilovi rozbili tabulku a načmárali přes celou stěnu: Pozor Henlein! Ovšem, že na slečnu Rézi nezapomněli. Mohla si teď ona postěžovat Dietzovi. Snad nejzábavnější epizodu ze vší té klukoviny vypravují nahoře u porodní báby Mikutové, divoké henleinice. Když přitáhli k jejímu domu a dívali se jí na firmu, probudila se a otevřela vyhlídku. Zručný natěrač jí prý i ostrou hubu přemázl a ta pak ovšem jela ještě víc: Její muž, jenž by svůj německý původ stejně nesnadně dokazoval jako ona, vyběhl na ulici a smýkl jedním výrostkem o zem. Výrostci ti pracovali záhy o 23. hodině a svítili si k tomu baterkami i lucernou. Byli úžasně důkladní. Rozvážnější lidé toto hrdinství odsuzovali, vždyť osud města není dosud zajištěn přímo na beton, Němci mají teď příležitost křičet o utrpení a pronásledování, slečna Rézi již prohlásila, tohle to že se podá „vejš“. Což kdyby se stalo, že kdo se směje naposled, směje se nejlépe? Obec má s tím mrzutost a vydání. Ještě dnes v neděli musí sklenář obě vyražené tabulky zasklít. Někteří lidé to však omlouvají: Cožpak, tohle to není nic proti tomu, co Němci natropili a dosud tropí Čechům. Toť arciť pravda, ale je-li nepřítel uličník, nemusíme jím být my. To bylo ono včerejší kasírování německých nápisů na úředním budovách docela něco jiného, vyšlo i z vyššího nařízení. Přijel sem totiž okresní hejtman a nařídil to. Nyní nemáme v Manětíně již nic dvojjazyčného na úřadech, než by bylo ještě v kostele. Ježto nyní Němci o kostel nestojí, přestanou zítřkem počínaje ve všední dny, totiž pondělí a středu, německé modlitby po mši svaté. Dnes byla misijní neděle, sbírka milodarů vynesla nezvykle vysokou částku 126 Kč. Dost lidí přišlo do kostela. Újezdští přišli už před týdnem a přinášeli z vděčnosti milodary na kostel, pro který byli zachráněni: 50 – 70 – 20 – 50 korun. A dnes už měli veselou taneční zábavu místo posvícenské. V Manětíně dnes poprvé zase hrají v biografu. Dávají „Denuncianta“, ale já do biografu nepřijdu víckrát než jednou do roka.

V úterý 25. října. Už je rozhodnuto, že 28. se bude pracovat i vyučovat jako ve všední den. To se mi líbí, jednak proto, že by se jinak Němci smáli. Dávno nám říkali, že 28. října se republika nedočká. Za řečníky by se hodili letos ještě tak funebráci. Vůbec se mi protivily tyhle parády a řeči, v nichž se vychloubali a nadávali třískajíce

76

hlava nehlava do všech, kteří netáhli s jejich partají, tedy i proto jsem rád, že se bude dělat. Jen jedno mě přece dopálilo: budou vyvěšovat prapory. Dopal ten si zchlazuji vzpomínkami na nedávnou slávu u Vertlíků, na ten prapor tak nadšeně vyšívaný a hrdě rozevlátý – a pak si bzučím pro všecky naše fangličkáře: Vystrč, Káčo, prapor, Prajzi jdou, Prajzi jdou! Já ho nevystrčím, až přijdou, až přijdou. Ve škole máme jiné vtipy ve sboru: Noviny přinesly, že ve Francii nastalo ohromné zděšení, když si Francouzi uvědomili, že naše československá opevnění byla věrnou kopií jejich Maginotovy linie14 proti Německu. Co teď s celou tou linií, když Němci již znají její tajemství? V novinách radí, že tam mohou vodit americké turisty anebo si tam nasadit králíky. Jiná otázka: Víte, k čemu Anglie pořádala sbírku na naše uprchlíky a tolik vybrala, prý na 28 milionů korun? To na naše židy, abychom je neposlali k nim.

Ve čtvrtek 27. října. Dopoledne mám ve škole prázdno, mohu se tedy podívat na hranici u Lešovic. Nedaleko za odbočkou silnice k Újezdu, tam, kde vede první cesta do Lešovic, je závora a u ní dřevěná budka. Německý financ a pět civilistů, patrně lešovických ordnerů, právě prohlížejí doklady šoféra, jenž chce se svým obchodním autem přes hranici. Trvá to hezkou chvilku, ač to je známý německý handlíř z Manětína. Konečně ordneři odtahují závoru a auto projíždí. Než se vrátíme, pozdravíme smeknutím. Financ a ordneři vztahují pravice na hitlerovský pozdrav, který působí dojmem, jako by ukázali: Jděte furt! Jsou-li oni civilisté skutečně ordnery, nevím. Dnes říkáme tak každému Němci, kdo se do veřejného života plete. A nemají ti ordneři u nás pověst právě nejlepší, hlavně proto, poněvadž je mezi nimi nejvíc sebranky a mnoho darmošlapů, kteří si na Češích vylévají svou žluč. Tak hned o lešovických povídají, že vládnou po celé osadě od té chvíle, kdy spořádané říšské vojsko již odtáhlo. České rodiny sekýrují, že jim nedají ani propustku, ani jim nedovolí, aby se navštěvovali. Dokonce nařídili, že v celé osadě musí přes noc zavřít psy do příbytků, aby neštěkali, když chodí financové, a tím štěkotem aby neupozorňovali pašeráky. Lidé ovšem poslechli, ale podivili se, 14 Maginotova linie. Francouzské opevnění – pevnostní systém – vybudované v letech 1920 – 1940. Pojmenováno po francouzském ministru války André Maginotovi. Za úkol měla chránit francouzské hranice s Belgií, Lucemburskem, Německem, Itálií a Švýcarskem. Systém byl vzorem pro budované československé opevnění na hranicích s Německem ve 30. letech 20. století.

77

když jim do rána někdo ukradl dříví. Stěžovali si říšskému financi a ten nařídil, že obec musí poškozeným dříví nahradit a psi že smějí i v noci štěkat. Tak to vypravují u nás v Manětíně, kdožpak ale ví, jak to ve skutečnosti vypadá? V Říši, v našem sousedství, povídají si zase Němci o ukrutnostech, které my pášeme na jejich zde pozůstalých soukmenovcích, a mají k nám nenávist nebo aspoň zlou zaujatost. I jiné věci se povídají, které právě opak naznačují. Jelikož Němci ihned a bezohledně rekvírovali, zastesklo se mnohým po zlatých časech v republice. U Klatov žádalo prý šest německých obcí zpátky a říkají že i na telegrafních sloupech na žlutické silnici se octl nápis: „Wir wollen zurück zur freien Republik!“ Tohle jsme říkali dávno, že Němci řeknou: „Škoda těch zlatých dob v republice nebo: Zlatá republika!“ – ale že by tak brzy to říkali, toho jsme se přece nenadáli. Vím dva případy, že ještě před kapitulací mi řekly s pláčem dvě selky: „Vždyť my jsme spokojeni v tomto státě, my nechcem jinam.“ Dnes jsou obě tam. U nás, jak pozoruji, ještě většina Čechů nevěří ve stálost dnešního stavu. Nejen že dědové na lavičce říkají: „Přijde sem englické vojsko a Hitler bude muset couvnout až za Nečtiny“, ale i rozvážnější čekají nějaké zápletky Německa s Anglií, v nichž pak Německo podlehne. Vypravují si, že říšští vojáci litovali, proč jsme jen nezačali válčit, byli by přeběhli k nám (dokonce měli už připravené bílé praporečky) a vymanili by se z nacistického chomoutu. Všecky tyto úvahy uzavírají již ohratým refrénem: „Kdo ví, co všechno z toho ještě nebude.“ – Já takovým vyhlídkám nedůvěřuji a jsem u těch, kteří jsou pro přátelství s Německem. Říkám, že je i v našem zájmu, aby dostalo své kolonie zpátky.

V pátek 28. října. V kostele je mše svatá jako jiná léta, tichá. Pak tedy vyvěšují prapory. Dnes nevlají ani vítězně, ani radostně, ač je jubilejní den. A pod těmi prapory, které visí jen na úřadech a zámku a pak na pramálo budovách soukromých, běží všední život: práce. Má se tím symbolicky naznačit, že nový stát udržíme jen usilovnou poctivou prací. Na chodbě ve škole je umístěna cizí skříň. Prý z hraničárské školy z Bezvěrova. Dnes u ní stojí cizí učitel a rovná úplně přeházené knihy, listiny, sešity a vycpané ptáky. A je tak chladno na chodbě. Mluvím s ním, představuje se jako uprchlík: „Jsem běženec. Z celé naší krásné školy zachránili jedině tuto skříň.

78

Sám jsem byl na vojně a lidé byli rádi, že odstěhovali v poslední chvíli aspoň toto.“ – Je mi ho na té studené chodbě tak líto. Učitelka v první třídě napsala dětem na tabuli „Ať žije ČSR!“ a učí je vyslovovat Československá republika. Noviny psaly, jak jsem se dověděl z říšskoněmeckého rozhlasu, že se uvažuje o novém názvu našeho státu; „Národní listy“15 prý navrhují „Západní Slavie“. Jen ať se usnesou moudře a aby nebyl název tak nemotorně dlouhý. Pan ředitel se mě ptal, znám-li Švarcenberka16. „Neznám, jen vím, že je to upřímný Čech a gentleman.“ – „Víte, že se mluví, že bude prezidentem? A možná, že by se právě hodil.“ Jak se časy mění: Co věkové hodlali, zvrtne doba! Cestou na Hvozd potkávám velké nábytkové auto; firma je z Benešova u Prahy. Jede z Manětína a stěhuje židovského nájemce dvora v Novosedlech. V Manětíně se zdržel přechodně. Na Hvozdě mají třídu vyzdobenou jako dřívější léta. Děvčata to dělala při ručních pracích: dvě velké papírové stuhy v trikolóře na obrazech prezidentů, jedna přes roh obrazu prezidenta Masaryka, druhá přes roh obrazu prezidenta Beneše. Ty obrazy visí dosud ve všech třídách, jen křídový obraz rodného domku dra Beneše v Kožlanech na Hvozdě uklidili. Mží, ve tři hodiny je tma jako večer a drobně prší. Jako by sama příroda dobrotivě zakryla ten bolestný výhled z pláně hvozdecké na naše hory Špičák, Kozelku, Zbraslavský Špičák i Chlumskou horu, které již nejsou naše. V lese pak jsem prožíval melancholické vzpomínky na historickou slávu Čech před dvacíti léty. Síbrovalo – jak zde říkáme drobnému dešti – a hluboké borové lesy stály tak tiché, nehybné jako v pláči. Pusto všude, nikde živá duše. A v tom tesknu a tichu jsem neodolal a zazpíval si Kde domov můj – bory šumí po skalinách. Tu slávu našeho odboje nám nikdo nemůže vzít, byl neskonale těžší než odboj henleinů, kteří se mohli opírati o silné Německo, které tolikrát volalo do světa rozhlasem, že jsou se sudetskými, že jejich srdce bijí jedním tlukotem ve stejném taktu. Kdopak to volal před 20 lety o Čechoslovácích? Která moc se postavila za nás? Co hrdinství projevili, než je uznala Čtyřdohoda – jen vzpomenout na Čtyřdohodu 15 Národní listy. Tiskový orgán tzv. Mladočechů, za I. republiky národnědemokratické strany. První číslo vyšlo 1. 1. 1861, deník byl zastaven nacisty 14. 5. 1941. V druhé polovině 19. století do něho přispívali významní čeští spisovatelé, např. Jan Neruda, Vítězslav Hálek nebo Ignát Hermann. 16 Správně má být Schwarzenberga. Jedná se o Karla VI. Schwarzenberga (5. 7. 1911 – 9. 4. 1986), významného českého heraldika, který působil též jako spisovatel a žurnalista. Za II. světové války se zúčastnil protinacistického odboje, po Únoru 1948 donucen opustit republiku.

79

a milá vzpomínka se kalí: jak si dali od nás platit osvobozovací příspěvek, jak si dali zaplatit každý knoflík na legionářské uniformě a jak prý Francie vysávala naše legionáře: když kupovali auta, každé jedenadvacáté dostávali zdarma – a to shrábla zdarma vždycky ta rytířská Francie. Jinak vzpomínám: Po kapitulaci psali v Lidových listech: „Svátek svatého Václava jsme slavili ještě v hranicích starých velkého Československa, svátek státní už budeme prožívati v Československu malém, okleštěném.“ „Korunu naší lípy ořezali, scuchali, ale kořen zůstal.“ Ale byla elegie ještě dokonalejší, nalezl jsme doma poštu. Varnsdorfský dětský časopis „Kinderwelt“. Odbíral jsem dva výtisky a dával je zdarma německým dětem. Dnes místo známky bylo na pásce vytištěno německy: „Poplatek zaplacen“, na první stránce obraz Hitlera, pod ním nápis „Náš vůdce Adolf Hitler, osvoboditel Sudetské země“, pak vášnivě proti nám zaujatý článek, který jistě nepřispěje k zlepšení národnostních poměrů německé mládeže k Čechům, pak velebení krás Německa, hymna i píseň Horst Wesselova17 a vzadu cena ne již v Kč, nýbrž ve fenikách. Pěkné nadělení k jubilejnímu 28. říjnu! Oba výtisky schovám do archivu, dětem je nemohu dát. Odbíral jsem (a vždy na to nemálo doplácel) i vídeňský znamenitý náboženský týdeník „Das kleine Kirchenblatt“, nyní jsem i ten odřekl. Je tak trpké býti po kapitulaci kolportérem novin laciných vítězů. Konečně večer, když rozhlas přenášel „Libuši“, díval jsem se na obrázek v novinách, snímek z filmu, jenž má dnes v Praze premiéru. Jmenuje se „Neporažená armáda“,18 původně před 1. říjnem se měl jmenovat „Vlast volá“. Přece to byly krásné chvíle, když volala a celý národ její hlas slyšel a postavil se do zbraně. Rozhlas nám zpíval vojenské písničky o dragounech a vojsku na Gerlachovce i o markytánce, byly to pochodové písně a celá republiky pochodovala s nimi. Škoda, že je dnes už nevysílají.

17 Horst-Wessel-Lied – známá též pod názvem Die Fahne hoch!. Pochodová píseň nacistických ozbrojených složek SA, oficiální hymna nacistické NSDAP. Neoficiální druhá hymna Třetí říše (hrána většinou po oficiální hymně Deutschland, Deutschland über alles). 18 Film režiséra Jana Bora Neporažená armáda se odehrával v československé vojenské akademii na pozadí osudů tří studentů. Nejsilnějším momentem filmu bývá označována vojenská přísaha, kterou čte velitel akademie v podání Zdeňka Štěpánka.

80

V sobotu 29. října. Prší dezolátně a jsem rád, že ve 12 hodin se začaly dušičkové prázdniny. Nemusím v tom nečase do Hrádku. Ale návštěvu jsem dostal. Poslíček ze Sudet přijel na kole a shání doklady z matrik pro arijský původ těch, kdož ho poslali. Přijel z Vroutku, dnes už jen z Rudig u Podbořan. Mluví výtečně česky. Přijel přes Chyši na propustku. Smí mít u sebe dvě stě korun československých. Dosud tam naše peníze platí, ale stokoruny do 31. října stáhnou. Domy jsou u nich dosud ověnčené, ale vojsko již odtáhlo. Vlaky jim dosud nejezdí pravidelně, čekají příděl vagonů z Prahy, pak budou přivážet i uhlí, jehož mají sami dnes nedostatek. Hlad nemají, chudina dostává velké masité konzervy. To je asi vše, co jsem od něho slyšel o poměrech v Sudetech. Napsal jsem mu šest listů, jeden z 18. století, a povzdechl si: teď to začne, to bude psaní a hledání v matrikách!

V neděli 30. října. Slavnost Krista Krále. Včera večer jsem začal psát deník, jelikož do pamětní knihy leccos též zajímavého přece jen se nehodí. Mohl jsem psáti dlouho, jelikož dnes místo kázání budu číst velmi přiléhavý pastýřský list pana kardinála. „Pravda osvobodí vás“. Zajímavé je, že tentokrát mi poslali Ordinariátní list v obálce frankované pětadvacetihaléřovou známkou, jako by již do Sudetska. Žijeme skutečně v dobách, kdy o pohraničních obcích leckde nevědí, kam vlastně patří. Ostatně na beton jisté, že zůstaneme v republice, dosud to není. Němci mají stále naděje, že si Hitler pro ně přijde. A nás mrzí, že jich tu tolik je. Čím více jich žije s námi, tím ohroženější je náš osud. Abychom tak kvůli nim připadli do Říše! To by se smáli, jako se smáli lešovičtí v dny okupace Újezda: Prý zabrali Újezd kvůli Lešovicům, aby to bylo všecko v jedné čáře. Druhá mše svatá, zpívaná, byla jako dosud vždy poslední neděli v měsíci německá. Bylo vůbec poměrně málo lidí a Němců pramalé procento. Když pan Slovák spustil německy, nikdo s ním nezpíval, takže za chvilku sám také ztichl a jednom hrál. Zlobil jsem se, že i kostel se má stát rejdištěm politických vášní. Němci naříkají na útisk a když mají své, nepřijdou. To aby jim snad Češi zpívali německy! Teprve po pozdvihování přišla jedna německá zpěvačka a ta mělo sólo. Pana Slováka si pak dobírali, jak umí německy zpívat.

81

Odpoledne jsem byl po dlouhé době (kdy dávali pohřeb prezidenta Osvoboditele) v biografu. Promítali film „Přední hlídka“,19 odpoledne pro mládež. Zajímalo mě, jak naše děti s napětím sledovaly krásný kus. Když bolševici prohrávali, měly radost, pokaždé, když naši trefili, volaly nadšeně: „Tu máš!“, zvláště, když padl bolševický velitel. A nadšení vybuchlo, když sněhovým lánem cválala naše posila na pomoc našim v obležené chatě. To již křičely a tleskaly. Mně se pak zvlášť líbila poslední scéna, kdy vítězný velitel legionář s tasenou šavlí vstupuje do chaty a na prahu vyvolává jména hrdinů. Žádný neodpovídá, padli – jen poslední zde stojí a divný úsměv bolestné hrdosti hraje mu kolem rtů. Při odchodu ze sálu poznamenává pan Lídl: „Tak by to dopadlo s námi i teď: jeden po druhém by padal o přesile nepřátel.“ – Již několikrát jsem uvažoval o tom, jak by to dnes dopadlo, kdybychom 30. září nebyli kapitulovali. Když tu bydlil pan poručík Haner, řekla slečna: „Snad byste už byli všichni pobiti.“ – A on odpověděl: „Ještě ne, ale postupně.“ Cítili jsme v té chvíli, že by byla věčná škoda těch krásných mladých životů, bezúčelně obětovaných nadarmo. Naše vláda měla přece jen rozum.

V pondělí 31. října. Svatého Volfganga. Vzpomínám, že milý ten biskup dobrovolně se zřekl českého území, aby Čechové mohli mít své biskupství. Po téměř tisíci letech zříkají se Čechové pod nátlakem Mnichova kusů své země, aby se splnilo nacistické heslo Ein Volk, ein Reich, ein Führer. Dopoledne jsem viděl hranice u Mendlinků na stvolenské silnici. Naši finančníci nám řekli, že tyto dny se budou upravovat přesně hranice na Manětínsku. Zajímavé bylo, že se zde na hranicích sešli podle úmluvy náš pan ředitel velkostatku a nynější lesní správce z Rabštejna. Vyjednali si to tedy zde v přítomnosti německého finance a několika zvědavých ordnerů. O světě za hranicemi jsem se dověděl zase něco odpoledne. Přišlo k nám bodré děvče z Chlumu, poslané pro křestní listy. Jak si libovalo, že je zase v Manětíně! Prý se jim stýská a ne a ne si zvyknout na to, že k nám už nesmí. Dostala propustku, kterou musí v 17 hodin zase odevzdat. Tři finančníci šli s ní, dovolili 19 Film se správně jmenuje Jízdní hlídka. Režisér Václav Binovec v roce 1936 převedl původní divadelní hru Františka Langra na filmové plátno. Hlavním motivem filmu je smrt pěti československých legionářů, kteří zahynou v boji s mnohonásobnou bolševickou přesilou.

82

jí vzít si jen 30 Kč a že nesmí nic přenésti přes hranici. „Jestli nežertovali, vždyť u nás je nedostatek a drahota: chybí nám obuv, petrolej. U nás nebylo žádné nadšení, když přitáhlo říšské vojsko, nikomu se nechtělo ze staré republiky. Ale vojáci byli velmi hodní, zůstali u nás celý týden od neděle do neděle. Dnes tam máme jen finančníky. Chudé děti se mohly přihlásit, podívají se na zotavenou daleko do Německa. Přihlásilo se jich na dvacet. Některé určili do ústavu, ale to se jim nechce, doma je doma.“ – A ještě při odchodu zase si posteskla: „Je to takové divné, když přicházíme k vám jako do starého světa.“ – „Ze světa nového, viďte?“ – „Ach, kdybychom připadli zas zpátky k vám!“ Chudáčku, co bys tu dělala? V naší republice by ses nemohla cítit tak doma, jako jsi byla do nedávna. Váš domov je dnes v tom novém světě. Vzpomínám, že v tom novém světě se ocitlo i tolik našich lidí. Dobrý plzeňský pan vikář Resl, předseda Jednoty pro záchranu Mariánské Týnice, uvázl jako farář v Městě Touškově; zabrali ho. Zas naopak, v sobotu 8. října potkávám v Manětíně nečtinského pana Oldu, říká, že se možná usadí v Manětíně. Otázku, co bych udělal já, kdyby zabrali Manětín, ani si nekladu. Zůstal bych zde u svých oveček, ale nevím, zda by mě Němci brzy neodstranili. Je těžko, snad vůbec nemožno, v tak divokých dobách vyhovět na všecky strany. O to, aby knězi vytrvali v okupovaném území, tklivě a důrazně žádá olomoucká konsistoř. Její přípis byl uveřejněn v novinách i Neděli a velice se mi líbil. O životě v Sudetech donášejí sem lidé zprávy často právě opačné. Libují si ovšem říkati, že je tam zle. V Hluboké stojí prý husa 45 Kč, kdežto u nás sotva 30 Kč, jinde vajíčko až 4 Kč, kdežto zde 70 h, kilo másla prý 40 Kč, kdežto u nás 16 Kč, a k tomu mají tam i všeho toho nedostatek a bouří se. V Karlových Varech vyhlásili prý stanné právo. Ale tomu ani sám referent nechtěl věřit. Shodují se všichni v tom, že tak dobrý a bílý chléb, jako máme my, oni tam nemají. Dokonce prý přivezli někam hladovým sudeťákům černý chléb z Říše a ti jim ho vyměňovali za bílý. Ať je tomu však jakkoliv, já říkám: Kdo chce kam, pomozme mu tam.

V úterý 1. listopadu. Slavnost Všech svatých. Po celý ten čas bylo sloužiti mši svatou krásnou oázou na poušti, přes níž letěl dravý tajfun. Pravda, nebyl jsem při ní stále soustředěné mysli, často zalétaly myšlenky do shonu politických událostí nebo prodlévaly u těch drahých ohrožených bytostí, které jsem znal a měl rád. Ale při

83

pozdvihování svaté hostie i krve Páně linul se dolů na oltář ten nebeský pokoj, klid – jaký svět nikdy nemůže dát. Byly to vskutku nejvznešenější chvíle celého dne a myslím, že ještě po létech budu rád vzpomínat na mše svaté v těch bouřlivých dnech. Častěji se vynořovala pak myšlenka: Kolikrát ještě bude ti dopřáno obětovat oběť čistou? Dnes svátek v bělosti chryzantém. Svatí jsou nám blíž a my ve svatém obcování s církví vítěznou. Ve dnech napětí a nejistoty, jak dlouho budeme ještě žít, zněla nám slavně sloka svatováclavská z dob středověkých bohatýrů: „Nebeské je dvorstvo krásné, blaze tomu, kdož tam dojde v život věčný, oheň jasný svatého Ducha“ – a to dvorstvo jevilo se nám v září ohnivé – dnes ta bohatýrská zář nad naší republikou zhasla a nad naším steskem nese se spíše hlas Spasitelův z dnešního evangelia: „Blahoslavení tiší – blahoslavení lkající; blahoslavení, kteří lačnějí a žíznějí po spravedlnosti blahoslavené!“ Paní učitelová J. přijela na hrob svého chotě. Přivezla informace o tolika věcech: „Všecka naše statečnost a hrdinství bylo by bývalo marné. Němci dávno nás zaskočili. Zatemňovali jsme Prahu, a zatím bylo již připraveno tolik zrádců nebo Němců, kteří zapálí k tomu již připravené stohy slámy kolem hlavního města. Jako ohnivý věnec vzplanou pak Němcům na uvítanou. Poláci také již byli smluveni: Přeříznou naši republiku od Těšína k Znojmu, odkud potáhnou Němci, a nás v Čechách obklíčí a jako pevnost vyhladovějí. Byly by to chvíle zoufalé a beznadějné. Odpoledne za krásného suchého počasí koná se dušičková pobožnost u svaté Panny Barbory. Z části opravený hřbitovní ten chrám ve svém průčelí i jižní straně stojí tu dnes jako tklivá památka na lásku první ČSR. Letos nám poskytla vysokou subvenci 8 400 Kč, za níž oprava ta vykonána. Měli jsme rádi tu republiku, i nasazením života jsme byli ochotni lásku tu dokázat, proto i její památka bude nám drahá. Ostatně v ČSR mohl být každý z nás slušně živ; ano, život běžel tak skoro bezstarostně, vesele, jak každý cizinec se mohl přesvědčiti. Sotva kde jinde žili tak svobodně a spokojeně – a sotva, sotva budem tak ještě jednou žít my. Zatím však ve způsobu života není vidět u nás změnu žádnou. Káže se: šetřit, uskromňovat se! To nepřipadne nikterak za těžko těm, kteří nemohli ani ve staré republice rozhazovat. A na ty, kteří rozhazovali, je to docela zdravé: šetřit a uskromňovat se.

84

Ve středu 2. listopadu. Dušiček. Dopoledne ještě krásně, k večeru se rozdeštilo. I dnes přišlo mnoho věřících na hřbitov i do kostela. Pan hrabě Kerssebrock přijel, jak kdysi psal, na svatou Terezii, kdy byla mše svatá obětována za jeho matku hraběnku Terezii. Neměl již tak pohodlné cestování jako dříve: Z Klatov se dostal vlakem toliko do Přeštic, pak musel autobusem dál do Plzně a z Plzně mohl zase vlakem na zastávku nebo konečnou stanici Mladotice. Jak jsou přeřezány žíly naší dopravy – tak nelítostně, jako by nikdo přitom nekrvácel. Lidové listy v článku „Zemřelí mluví k nám“ zavádějí nás na hroby národních buditelů a na čerstvé hroby posledních našich padlých na přední stráži. Co jich tam v těch sudetských horách zůstalo, aniž by rozhlas ohlásil jejich jména: vojáci, finančníci, četníci, SOS, policisté a jiní a jiní. Učí nás konat věrně svou povinnost pro vlast a národ. Dochází již denně pošta ze Sudetska, téměř samá žádost o matriční doklady. Většinou jsou již nová razítka, jen německá: Znaim – Karlsbad – Luditz. A kde dosud nemají nová, dělají si zatím soukromá jako fialové Deutsche Reichspost Hohenelbe, uprostřed hákovitý kříž a: wir sind frei. Nebo: Scheles. Sudetenland ist frei. Pošta funguje dosud zvolna, přijíždí sem v 10 hodin a v 21 hodin, odjíždí ráno a večer o sedmé. Na poště v Manětíně vypomáhají běženci ze Sudet; chlubíme se, že tu máme čtyři poštmistry. Večer přinesl nám pan soused Novák parte ze Sudet. Ještě je znát, jak bylo někde připíchnuté. Již o misijní neděli jsem slyšel o takových vyprávět a maně si vzpomněl, že před dvaceti léty vyvěšovali u nás také parte o Rakousku. Nemesis nezapomněla. Opsal jsem si je a v překladě vypadá takto: V parádním černém rámečku je křížek a pod ním: „Bolem naplněni podávají podepsání hluboce žalostnou zprávu o konečném skonání svého milovaného dítěte Tschechoslowakei. Zesnula v sobotu 1. října 1938 po dlouhém bolestném utrpení následkem operace slepého střeva, zaopatřena mazanými (salbungsvollen vlastně) řečmi jejích ministrů, odevzdána do vůle spravedlivosti, ve 20. roce věku svého. – Slavnostní uložení koná se v době od 1. do 10. října 1938. – Slavná zádušní mše bude 28. října 1938. – V Ženevě, 1. říj-

85

na 1938. O tichou soustrast prosí: Litvinov – Finkelstein, Stalin;20 strýcové. Gottwald21, Dimitroff,22 Syrový; pěstouni. Společnost národů,23 rodiče. – Pohřební ústav Benesch,24 Jaksch25 Spol, dříve Masaryk.“ A dosud visí v Sudetech na domech girlandy a vlají prapory.

Ve čtvrtek 3. listopadu. Smutný deštivý den. Večer v 6 hodin konáme obvyklou pobožnost Svaté hodiny. Jen hrstka lidí přišla. Ty svátky vyčerpaly i zbožnost, a také to napětí posledních týdnů. I zde, ač víme, že to nemá být, cítíme únavu snad všichni. Nedružíme se k těm, kteří klesají ve víře říkajíce: „Ani svatý Václav nám nepomohl, ani v Paládiu uctěná Matka Boží, a Pán Bůh se dívá na tu nespravedlivost“ – Bohu žel, je dost lidí, kteří tak mluví, a stále třeba poukazovat, že myšlenky Boží a cesty Páně jsou jiné než naše, že můžeme s panem kardinálem doufat, že tak veliká oběť, kterou Československo přineslo pro mír, přinese nám velké požehnání od Pána Boha – ale prostě jsme znaveni, vyčerpáni, neschopni k dlouhým pobožnostem, a tak bychom chtěli jako unavené dítě vrhnout se v náruč Boží a tam si trochu zdřímnout. A přece mi nedá před pobožností vzpomenout, že tomu teď právě dvacet let, kdy o dlažbu Staroměstského náměstí zaduněl stržený Mariánský sloup. Na usmíření modlíme se společně zbožně večerní Anděl Páně. 20 Josif Vissarionovič Stalin (12. 12. 1879 – 5. 3. 1953). Od roku 1922 generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, od května 1941 předseda rady lidových komisařů. Za 2. světové války předseda Státního výboru obrany, lidový komisař obrany a vrchní velitel ozbrojených sil. 21 Klement Gottwald (23. 11. 1896 – 14. . 1953). Od roku 1929 generální tajemník KSČ, 1929 – 1938 poslanec Národního shromáždění. Za 2. světové války vůdce čs. komunistického odboje v Moskvě. 22 Georgi Michajlovič Dimitrov (18. 6. 1882 – 2. 7. 1949). Od roku 1909 stál v čele bulharských odborů, od roku 1923 v emigraci. V roce 1933 souzen v Lipském procesu s údajnými žháři Říšského sněmu. Od roku 1934 v exilu v Moskvě, za 2. světové války vůdce bulharského komunistického odboje. 23 Mezinárodní organizace, která vznikla na základě mírové konference v Paříži po skončení 1. světové války. Měla dbát na demilitarizaci a udržovat světový mír. Sídlila v Ženevě v nově postaveném Paláci národů. Fakticky přestala působit v roce 1939, formálně zanikla po skončení 2. světové války. 24

Správně má být Beneš.

25 Wenzel Jaksch (25. 9. 1896 – 27. 11. 1960). Od roku 1938 předseda Německé sociálně demokratické strany v Československu. Od roku 1939 působil v exilu v Londýně jako vůdce německých antifašistů.

86

V pátek 4. listopadu. „Vy, slečno T., vy se napláčete!“ Večer přišla k nám zase ustrašena: Manětín i s Újezdem připadne k Říši. Už dříve to povídali němečtí financové, teď to bude do týdne, že by se na to mohli vsadit. A naši finančníci to také čekají. Co řeknou Němci, to se jistě stane. A pak, k čemu pak před týdnem po celé tři dny odváželi velkými auty ze zdejšího skladiště obilí? Kdyby si byli jisti, nechali by je přece zde. V krámku, kam přijdou všelijací lidé, dovědí se samé takové pěkné věci a obyčejně mají pak zkaženou náladu. S námi si vyslechne ještě večerní zprávy z rozhlasu. Mluví o posledním zastavení naší vlasti na křížové cestě: Ve Vídni rozhodlo Německo a Itálie oddělit krásné kraje z našeho Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ty země mají teď plnou svobodu a budou s námi tvořit jeden společný federativní stát. Jejich problémy jsou nám vzdálené, jejich bolest je nám blízká. I oni krvácejí. Včera jsme omylem se domnívali, že ztrácejí i Nitru – a litovali jsme je. Ta decentralizace se velebí všude, sám jako panslavista přeji ji ze srdce jak Slovákům, tak Ukrajincům, ale jako temný přízrak se mi zdá, že i nad Karpatami se zvedá hákovitý kříž německé nadvlády podle starého: divide et impera! Rozděl a panuj! Avšak pro útěchu si říkám: Ani Hitler, ani Mussolini nezůstanou věčně. A líbí se mi, že se nikdo neprosil o arbitráž Anglie a Francie. Ty by oloupily Slovensko ještě víc.

V sobotu 5. listopadu. Již po několik dní se vypravuje po městě, že se z chudobince vystěhovaly dvě německé rodiny, hojně obdařené dětmi, které uměly po lidech nehezky pokřikovat. Jejich pověst nebyla nikterak valná. Říká se, že si henleini u nich objednávali dopisy o jejich utrpení a útisku. Oskar totiž, člověk vícekrát trestaný, umí dobře i pěkně psát. Sotva asi vylíčil, co muž i žena prokouří, nebo že G. práce nevoní, ale patrně napsal, jak se živí psy a kočkami (což je pravda). Teď odešli všichni do Říše, do Nečtin. Vypravuje se, že tam přišli s křikem, že prý zdejší Češi o půlnoci vnikli k nim do bytu a vyházeli je na ulici z národnostní zášti. Tamější Němci, patrně NSA, se jich ujali jako mučedníků, brali jejich děti do náručí, líbali je a hned dali mužům výnosné zaměstnání: G. dělá prý policajta, Oskar píše na poště. Dokonce je prý ubytovali v domě uprchlého žida, který jim dali k dispozici. Jiné hlasy jsou, že se již přesvědčili o obou rodinách a poslali muže dělat na stavbu silnice u Žatce. Ono se povídá mnoho, často však není za tím nic.

87

Ze srdce přejeme oběma rodinám, aby se tam měly hodně dobře a víckrát se jim po Manětíně nezastesklo.

V neděli 6. listopadu. Ranní byla s německým zpěvem i kázáním. Není radno píchat do vosího hnízda, zvláště dnes ne. Odpoledne se dovídám, že dnes přišly nepříznivé zprávy o Manětíně. Prý se jedná právě v těchto dnech o náš úsek a snad nás chtějí vyměnit za Litice nebo Nýřany. Litice zabrali celé, z Nýřan nejdůležitější a největší část. Jak cítíme s tamními Čechy, jak bychom jim přáli vysvobození, ale na náš účet? To by zase nebylo spravedlivé. Nejistota, co s námi bude, kazí náladu, že se mi nechce ani ven, zvláště ne na žlutickou silnici, kde dosud nevím, v kterých místech ji přetíná hranice. Někdo může mít na člověka pifku, přetáhne ho přes hranice, udá za špiona, a jsi v tom. Prý jsou tři manětínští Němci „v hoře“, totiž ti, kteří v létě uprchli přes hranice: Eckel, Schinana a ještě jeden. Dělají tam ordnery a těší se na triumfální vjezd do Manětína.

V pondělí 7. listopadu. Ve škole se ptá pan ředitel, co nového, a já se ho ptám, ví-li, co jak pochodil Manětín, zůstane-li při republice, či zaberou-li jej Němci. „Tak nám to mají říci aspoň včas, abychom měli kdy vystěhovat se , a ne to nechat až na poslední den!“, to byla jeho odpověď.26 Energická. Že Němci stále se pokoušejí o zábor Manětína, je jisté, ale nemusíme se toho lekat. Dobře řekl někdo velmi rozumně: Myslím, že to dělají Němci v pohraničí všude. Kdyby měli přihlížet ke každé takové žádosti, měli by mnoho práce. Ovšem, to se dá i obrátit: Tak jsem uvažoval ještě včera i dnes, že napíšu žádost třeba Umělecké besedě jako předsednictvu bývalé barokové výstavy, aby z hlediska uměleckého bránili Manětín, perličku baroka západních Čech. Kdož ví, nedopadlo-li by to stejně jako hořejší odpověď. Proto s tím počkám. Ostatně nemyslím, že by nás teď ještě zabrali: Němci se stěhují pryč, ti patrně dobře větří, že zde zůstanem pod slovanskou trikolorou. Pan starosta s náměstkem a tajemníkem27 jsou prý v Praze. Domáhají se, aby Němci ustoupili z obecních lesů při 26

Zde přeškrtnuto: „ovšem, řekl to spíše žertem, ale“.

27

Starostou města byl JUDr. František Korál a jeho náměstkem od srpna 1938 Jan Tříska.

88

prajtenštejnské silnici. Lidé ovšem říkají: Jeli, aby učinili poslední pokus zachránit Manětín.

V úterý 8. listopadu. Výročí bělohorské bitvy.28 Dnes jsme pokořeni skoro tak jako tenkrát. A zase pro neblahou politiku. Nedělní noviny citovaly katolický švýcarský list, že se o nás sympaticky rozepsal v článku „Mírem poražení“. Teď je už ticho, zvednuté vlny se uklidnily, brzy opadnou. S jakousi elegií vzpomínáme: Z letošního sokolského sletu29 poslaly mně švarné sokolky, bývalé mé žačky, pohled: Napřed statný sokolík roztahuje paže a objímá jimi za sebou ležící republiku, vyznačenou jako mapu ovšem v tehdejších velikých hranicích; jaké to bylo tehda nadšení, jak slibné – a co nám udělali! Zůstali nám jen dva spojenci věrní: Rumunsko a – Vatikán. Vděčně to kvitovali v novinách: Bůh žehnej věrnému Rumunsku! a s úctou mluví o Svatém Otci.

Ve středu 9. listopadu. Jen vzpomínky: V době napětí kolovalo mnoho roztodivných zpráv a byli lidé, kteří jim tvrdošíjně věřili: V Německu vypukla revoluce. Hitler se pohádal s Göringem.30 Göring je zastřelen. Rusové jsou již zde: v Brně i v Plzni mají své letouny, mnozí jsou přestrojeni do našich vojenských stejnokrojů. Faktum: Rumunsko povolilo Rusům přechod do Československa. Kdo nevěří, může být snadno podezřelým. Ale to všecko není nic proti tomu, co si v Říši povídali o nás a co o nás šířil německý a italský rozhlas: „Česká soldateska spojená s komunistickými bandami vraždí pokojné sudetské Němce, rekvíruje jim živobytí, a pod.“ bylo na denním pořádku. A bylo mnoho naivních posluchačů, kteří tomu věřili;

28 Jedná se o bitvu na Bílé hoře v Praze 8. 11. 1620, ve které bylo poraženo české stavovské vojsko a kterou skončilo České stavovské povstání z let 1618 – 1620. 29 X. všesokolský slet se konal v Praze na přelomu června a července 1938 na strahovském stadionu. Slet byl zaznamenán na filmový pás a následně jako dokumentární film promítán v československých kinech. 30 Hermann Göring (12. 1. 1893 – 16. 10. 1946). Člen NSDAP, od roku 1932 předseda Říšského sněmu, od roku 1933 pruský předseda vlády a ministr vnitra a říšský ministr letectví. 1939 ho Hitler určil svým nástupcem. V Norimberském procesu 1946 odsouzen k trestu smrti, spáchal sebevraždu.

89

nejhloupější, že se našli takoví i mezi Čechy. Libovali si pak v poslechu vídeňské propagandy.31 Vykvetly i krásné květy vlastenecké lásky: Školáci sbírali, aniž by je kdo vyzval, mezi sebou na obranu státu. Jak radostně mi hlásili: „Už máme dvanáct, už dvacet korun!“ – V CPO cvičili se v ochraně bližního, dnes již pracuje i zdejší Červený kříž: Asi 18 členek plete ve škole dvakrát týdně zimní oděv pro děti uprchlíků. A ve dnech, kdy se mluvilo o plebiscitu, dojat jsem četl dopis paní P. z Prahy, zdejší rodačky, aby se informovali a pak jí napsali, smí-li se i ona plebiscitu zúčastnit: Na pomoc Manětínu! Stranictví i sektářství je dosud zatlačeno, jsme dosud jediným svorným národem s výjimkou bezvýznamných fanatiků. Ve škole mi říká paní učitelka, že pro lítost nemůže učit vlastivědě, nemůže říci dětem, co všecko jsme ztratili. Mapy Československé republiky zmizely z tříd; jen v Hrádku visí dosud. Pan učitel tam naznačil barevnou křídou přibližné hranice našeho nového státu.

Ve čtvrtek 10. listopadu. Pošta funguje zase pravidelně, a to již celý týden. Jenom spojení se Sudetskem je obtížné, všecko, i jízda vlakem, jde přes Prahu. Včera sem přišel sudeťák ze Žatce. Dojel do Žihle a odtud jde pěšky. Shání doklady árijského původu, zoufale nějakého neznámého nemanželského předka nějakým známým. Pospíchá, musí pěšky zase až do Žihle. Těším ho: „Teď pojede autobus a můžete vlakem“ – „Když vlak nejede dál než do Mladotic!“ Dnes přinesl listonoš úřední zprávu od pana vikáře: Kaplanské místo v Manětíně je obsazeno od 1. listopadu. A hned přiložené dva dekréty: Kaplan bude excurrendo administrovat Oboru – tj. Manětín ho ani neuvidí. Tím kaplanem není nikdo jiný než rezignovaný pan farář Touškovský, vikář plzeňský, náš drahý český vlastenecký kněz vldp. P. Resl, předseda Jednoty pro záchranu Mariánské Týnice. Toho jsem se před dvěma měsíci nenadál, že mu budu šéfem. Jsem nesmírně rád, že tak vzorný kněz zůstane v naší republice, která dobrých kněží tolik potřebuje. Němci chtějí stejně jen německé pastýře. V úterý mi vyprávěl sudeťák pan Tobiáš (jenž tu sháněl – jak se již samosebou rozumí – matriční doklady), že v neděli kázal katolický kněz v Teplicích-Šanově: „Hitler je poslán od Prozřetelnosti: Ze světové války se vrátil slepý, ale Bůh ho uzdravil, aby prohlédl, a poslal ho, aby otvíral oči mnohým.“ 31

Jedná se o vysílačku Pravda vítězí!

90

Někdo si udělal povedený vtip: Roztrousil, že ve 20 hodin bude mluvit Hitler do rozhlasu: promluví ostře proti Anglii a poví i něco velmi pěkného pro Československo. To ovšem budilo zvědavost. Přidávali, že to četli v novinách, dokonce již věděli, co řekne: Nabídne Československu, aby mu dalo armádu proti Anglii, že by jí dal německé důstojníky a že nám za to vrátí všecko, co nám sebral. Tomu poslednímu jsem arciť nevěřil, ale jinak na celý ten vtip nalétl. Ano, pozvali jsme i sousedy poslechnout něco tak zajímavého. Při žádostech o matriční doklady mají Sudeťané veliké nesnáz s placením: V dopisech peníze zasílat nesmějí, psaní musí být otevřená nebo je otevrou v Praze, kde je opatří razítkem „Cenzurováno“ (několik takových obálek schovám pro archiv); na dobírku zasílat není přípustno, mezinárodní poukázkou rovněž ne, jedině prostřednictvím Národní banky, kde nutno žádat o povolení. Proto to dělají buď tak, že do psaní vloží několik mezinárodních odpovědek, které zde vyměňujeme za peníze (jednu za 2 Kč), nebo se obrátí na zdejší známé, aby jim zatím půjčili. Dnes jsem byl v takové záležitosti ve zdejší německé záložně. Úřaduje tam jediný pokladník, zdejší příslušník pan M., ostatní personál je v zabraném území. Říká mi, že 80 procent vkladatelů i členů mají v Sudetsku, zdejší, kdož zůstali v Manětíně, záložnu neudrží. Pomýšlejí připojit ji a přestěhovat do Žlutic. Teď jejich obchody úplně uvázly.

V pátek 11. listopadu. Ve Vladměřicích jsou prý zase vojáci, dokonce i u Ovčína. Nemohl jsem se o tom přesvědčit. Jen cestou ze Hvozda jsem se šel podívat, co na tom pravdy, že zase zavírají kryty. Opravdu, mříž je zase tam. I auto s vojáky jsem potkal. Asi vezou mříže k ostatním krytům, aby tam zbytečně nechodili zvědavci. Železné tyče, zakopané na Švendově louce, opět vykopali – již před týdnem – srovnali a čekají, až je někdo odveze. Ještě něco čeká na odstranění: bílé tabulky s nápisem: „Fotografování zakázáno. – Photographieren verboren. Okresní úřad v Kralovicích.“ To je jediný německý nápis na úřední tabulce, který zůstal. Snad nenašli, kdo by tabulky odstranil. Jsou kus cesty od místa, kudy se táhne pásmo krytů. Hvozdecký pan řídící se již vrátil z vojny. Sloužil v Plzni u koní. Vzpomíná, jaká to byla práce demobilizovat koně. Jak dlouho do nocí, až do rána pracovali, ale pořídili dobře. Pan učitel dosud slouží, též v Plzni.

91

I po Plzni roztrušují poplašné zprávy, že bude vyměněna za Duchcov, a vždy věrní Plzeňáci mají zbytečně strach. U nás obavy ustávají; k slečně T. přišel do krámu četník vyšetřovat, kdo takové zprávy rozšiřuje. V Pasekách potkávám teď málo lidí. Dva finančníci, jeden jako hora, s puškou, jdou ke Hvozdu. Již minule jsem je potkal. Dnes jsem slyšel, že jeden finančník na Hvozdě se zastřelil. Střelil se do hlavy, jelikož však ještě žil, honem s ním jeli do Plzně, ale cestou skonal. Chudák, snad zkusil tolik na hranicích, a teď zde, kde ho žádný henleinův freikorps neohrožoval, bere si život. Co ho k tomu dohnalo?

V sobotu 12. listopadu. Včera vyklízeli ve škole třídu, v níž byl složen nábytek z hraničářských škol. Je toho plná tělocvična a třída byla rovněž přeplněna. Až to u srdce bolí: tolik pěkných věcí a již nebudou sloužit těm účelům, za kterými byly pořízeny. V pondělí se začne vyučovat opět i v německé škole. Skoro to vypadá, že druhé vydání ČSR bude v tomto ohledu nezměněné, v jiném ohledu zkrácené. Dnes jsem tu měl Němce z Karlových Varů. Ukazoval mi tištěný svůj rodokmen až od roku 1680: jako historická příručka vypadal. Shání doklady pro svou paní. Vypravuje, že v Sudetech dosud girlandy a prapory, že Říše věnovala 600 milionů marek (ty dvě nuly si asi přidal) na podporu strádajících; říkal, že tam nezaměstnaný chodí dnes v kabátě, jaký ani on ani já dovolit si nemůžeme; že tam mají všeho dost; rolníci dostanou víc hnoje a víc jim poroste, proto mohou klidně víc dodávat: zkrátka „je to pro vás škoda, že nepřipadnete k Říši!“ Ale prý bude celní dohoda, hranice sotva budou znát. Prezidentem se stane Dr. Chvalkovský,32 německé noviny píšou o tom již jako o faktum. Pospíchal, měl propustku jen do dvanácté hodiny a už bylo přes poledne. Našich peněz směl si vzíti jen 30 korun. Jiné zprávy jsem slyšel večer: Do Manětína přijela nedávno jedna paní z Chomutova a vyprávěla, jak to tam vypadalo v posledních dnech české vlády: Člověk aby se bál jít na ulici. Procházeli se tam komunisté čeští i němečtí, sociální 32 František Chvalkovský (30. 7. 1885 – 25. 2. 1945). Od roku 1921 československý vyslanec v Japonsku, USA, Německu a v letech 1932 – 1938 v Itálii. 4. 10. 1938 – 15. 3. 1939 československý ministr zahraničních věcí. Od roku 1939 tzv. vyslanec Protektorátu Čechy a Morava v Berlíně.

92

demokraté a čeští vojáci a stříleli do Němců, henleini zase do nich, nikdo si nebyl jist životem. Proto byl nesmírný jásot, když říšské vojsko vtáhlo do města, nastal klid. Ovšem, když se Němci takhle dívají na události, pak se jim jeví naše obrana ve velmi pochybném světle. Měli by však vyšetřit, kdo začal střílet, kdo zákeřně střílel a možno-li Čechům připisovat případná řádění komunistů. Ona paní, dávná henleinka, říkala, že židé komunisty naštvali. Snad je to také jen výplod henleinovské fantazie. Buď jak buď, a říká to zde každý vlastenec, lépe v malém, ale doma, než ve velkém, ale v područí. Přece bychom neměnili republiku za egyptské hrnce v Třetí říši.

V neděli 13. listopadu.33 Neděle 23. po svatém Duchu, s evangeliem o vzkříšení dcerušky Jairovy. Snad by se hodilo časové téma na kázání o naší republice: „Proč hlučíte? Nezemřela, ale spí. Jediný Kristus se svým učením může jí vrátit život, bez Krista zůstane v mátohách smrti. Proto Convertete Jerusalem! Obrať se Jerusaleme k Hospodinu, Bohu svému!“ – Ale kázání, stále na vezdejší poměry upravená, již omrzela. Věřící chtějí něco klidnějšího, co nepřipomíná tak bolest dneška. Proto jsem měl jiné téma: kladné stránky smrti, k níž přistupuje Kristus. Ale mile mě zarazila slova introitu: (Jer. 29, 11,12 a 14): „Dicit Dominus: Ego cogito cogitationes pacis et non affictionis: Praví Hospodin: Já obmýšlím myšlenky pokoje a ne trápení. Vzývati mě budete a já vás vyslyším a ze všech míst přivedu nazpět vaše zajaté. (Žalm 34, 2): Požehnal jsi, Hospodine, své zemi, odvrátil jsi zajetí od Jakuba.“ Nevztahoval jsem ta slova na židy, právě v těchto dnech v Německu surově pronásledované34 v odvetu za atentát na pařížském velvyslanectví,35 ale spíše na naši vlast. Připadá mi, jako by se zvolna zvedala po ohromné potopě, která spláchla naše vůdce ze starého režimu, smyla naše odvěké hranice a odplavila nános 33 Škrtnuto slovo „října“, nad škrtnuté slovo perem napsáno slovo „listopadu“, totéž napsáno i vedle obyčejnou tužkou. 34 Jedná o tzv. Křišťálovou noc, kdy se z 9. na 10. 11. 1938 konaly v Německu protižidovské pogromy, při kterých byly vypalovány židovské synagogy a modlitebny a vypleněny židovské obchody. 35 Záminkou k tzv. Křišťálové noci se stal atentát na tajemníka německého vyslanectví v Paříži, Ernsta von Ratha, 7. 11. 1938, kterého dvakrát střelil sedmnáctiletý žid Herschel Grünspan. Rath zemřel na následky atentátu 9. 11. 1938.

93

cizoty. Potopa, co trest Boží na nás seslaný. Moře, z něhož se vynořujeme, burácí kolem nás – snad zaplaví i jiné; my musíme k novému životu, k nové práci: To moře lidské nezná odpočinu, ty též ho neznej, stále měj se k činu, dál národe můj drahý, věčně dál. I rozhlas náš již před týdnem či na Všech svatých hlásal: „Obrozená republika je již na pochodu! – Dej, Bože, aby na přímluvu Matky Syna Tvého brzy se snesla k nám holubička se zelenou ratolestí věštící budoucno vlasti a národu našemu.“ Ostatně za poznámku zde stojí, že v dobách té hrozné nejistoty, zůstanem-li ve staré vlasti, či odtrhnou-li nás Němci, říkali mi někteří: „Máme důvěru v naši Pannu Marii Loretánskou, v posvátné Manětínské Paládium, že jako dříve již tolikrát Manětín chránila, zachrání nás i nyní.“ – A modlili se tam před tím milostným obrazem Matky Páně. Odpoledne jsme byli s tatínkem na žlutické silnici podívat se, kde i ona přestává být naší. U drtiče štěrku. Měl jsem radost, že strom s obrázkem Panny Marie Pomocnice, kde jsem stanul poprvé na svátek sv. Václava roku 1925 co kaplan nováček, stojí ještě na naší straně. Kousek dál je zaražen slabý kmen stromku opačně do země a nahoře natřen říšskoněmeckou trikolorou. Cestou zpět potkáváme stranou na německé cestě říšského finančníka či spíše grenzjägra s dvěma ordnery: jsou v civilu, na levém rukávě mají veliký kulatý žlutý odznak a dlouhé pušky na rameni. Na pozdrav odpovídá grenzjäger hitlerovským vztažením paže a ordneři nedůvěřivě na mě koukají. Toť poslední, co jsem zažil. Je pozdě, již půl dvanácté v neděli 13. listopadu, venku po nádherně slunném dni silně mží. Dnes jsem tedy dohonil čas v tomto deníku, který jsem s nemalým elánem začal psáti před čtrnácti dny pro úlevu v jednotvárných pracech úředních, a snad i pro památku rušných a krušných dob, jež prožíváme, kde jsem se snažil co nejvěrněji zachytiti ozvěnu událostí, jak zaléhala sem do nového kněžského života na děkanství v Manětíně. Bude snad ještě zaléhati. Pak se rád opět chopím pera, abych v kronice této pokračoval. Mezi nedělemi, kdy se čte svaté evangelium o konci světa a posledním soudu, namanou se v mysli slova Páně u sv. Matouše (23, 6): „ale ještě není konec.“ – Ani konec všech rozrušujících dní u nás. Proto pokračuji v deníku.

94

V pondělí 21. listopadu. Za ten týden seběhlo se zase několik událostí: V pondělí 14. listopadu36 vyprávěli po Manětíně, že „bartolomějská noc pro židy v Říši“ měla i v Nečtinech svou krutou odezvu: I tam chtěla chátra spálit synagogu a jen pro nebezpečí, že by tím ohrozili i okolí, spokojili se tím, že v ní pustě řádili a liturgické předměty vyvezli za město a tam – u svaté Anny37 – je spálili. Pak se vrhli na židy, ztloukli je, nutili, aby zametali ulice nebo je i vyhnali. Co je na všem pravdy, nevím, píšu jen, co se zde povídalo. Tamější (či březínský) žid Zeltner, kdysi obchodník v dobytku, běhal zoufalý po Manětíně a říkal prý: „Vyhrožovali mně, že do 48 hodin musím z Nečtin zmizet. Na hranicích mi odebrali skoro všecky peníze: měl jsem 210 marek, nechali mně jenom šest. Tak mi nezbývá než koupit si provaz a jít do lesa udělat všemu konec.“ – Nejsmutnější byla zpráva, že vyhnali i epileptika žida Kohna, s ženou ho ošetřující, zahnali je na újezdskou hranici, ale naši jim bránili dál. Nábytek nechali u německé závory, naši postavili pak závoru svou. Židé uprchli tedy do stohu těsně na naší straně a tam se ubytovali ve slámě. Zůstali tam až do soboty, Újezdští jim nosili ze soucitu jíst a také z vděčnosti, že jejich otec, starý MUDr. Kohn, je kdysi léčil. Měli prý jen peřinu na přikrytí a dívali se, jak ordneři u pohraniční budky štípají a pálí jejich nábytek. Žid Kohn je tou padoucnicí již i přiblblý. Litovali jsme ty nebožáky; nejdříve jsem pochyboval, je-li co na tom pravdy; když jsem slyšel, že všecko, chystal jsem se tam v neděli, že jim vezmu koňak nebo rum – ať si povídá, kdo chce a co chce, – a tu jsem se dověděl, že v sobotu oba nemocné odvezli zpět do Nečtin. Dnes jsem byl až u stohu a naši vojáci, kteří tam mají budku, potvrdili mi pravdivost celé bolestné události. Večer svítil daleko oheň, který si rozdělali před budkou; a blízko plál druhý, kde za závorou stojí stráž německá. Újezdským porazili i švestky a pálí je, ač mají celý les na Kozelce zabraný. Jsou vyhlášky, že se uprchlíci nesmějí usazovat v okresech na demarkační čáře. Zde tedy téměř žádné nemáme. Ve čtvrtek 17. listopadu jsem byl v Plzni na rekolekci západočeského duchovenstva. Pro vzdálenost a nesnadné spojení jezdím na takové schůze jednou za rok. Teď se i hodí zvlášť příležitost k svaté zpovědi: co jsem knězem, nebyl jsem tak dlouho bez této svaté svátosti: od 1. října do 17. listopadu. A jsem knězem již patnáctý rok. Cesta měla tu nesnáz, že k onomu vlaku nejezdí auto36

Škrtnuto slovo „září“.

37

Jedná se o katolický kostel zasvěcený sv. Anně.

95

bus. Přislíbiv mši svatou, nemohl jsem se vydati pěšky a musel si zjednat auto. V Mladoticích stály nepřehledné řady vozů, vagony československé i říšské. Je to poslední stanice. A jak vypadají jízdní řády! Jsou to jen jako vyhlášky kouskové. Zajímavé je, že u Vladměřic nás zastavila vojenská stráž, nevezl-li šofér židy: žádný židovský běženec sem nesmí. Do Plzně jsme jeli přesně, ale P. Dr. Urban O. S. F. již přednášel o stanovisku kněží v našem národním ponížení: Pád politiky není ještě pádem věci Boží, najdou se vždy nové cesty, jimiž povede Církev své dítky ke Kristu. A pro útěchu: Kdož ví, není-li naše ponížení pro nás dobrodiním v tom smyslu, že vzplane-li přece světový požár – u nás již nevypukne. Pak přednášel náš P. Resl o zkušenostech českého kněze v zabraném území. Sám odešel z Touškova dobrovolně a jeho kaplan, Němec, obstaral sám uvítání říšského vojska, když na kostel vyvěsili 5 metrů dlouhý prapor a zvonili. Týž kaplan měl i Te Deum. V zabraném území na Plzeňsku zůstalo pramálo českých kněží. Na náš vikariát se uchýlil též všerubský pan farář Tomášek na prázdnou faru do Krašovic. V Čelivě zatkli starého „Bauernpfarrer“ Čecha, vldp. Bureše, že prý jednou kázal proti tamním předákům SdP. Rekolekce se zúčastnilo na 50 kněží, i náš P. Vinš byl mezi nimi. Plzeň dělala dojem, jako by se pranic nezměnilo: stejný ruch jako dříve. Nakupoval jsem – v krámě si povídají, které obce jsou zabrané a které volné, na poštovní schránku někdo nalepil pásek s vytištěným „Pověste židy!“, ale někdo to přeškrtal a bezúspěšně se pokoušel pásku strhnouti. U Bati jsem si koupil na cesty do Hvozda za 49 Kč boty s gumovou podrážkou, u Jonáků oběd, slušné porce za obvyklou cenu, dohromady 15 Kč, a přitom vzpomínal, bude-li ještě za rok tak dobře a lacino. Doma jsem našel večer poštu: Šest žádostí ze Sudet a Rakouska o křestní listy, tři z nich adresovány na Pfarramt Manetin Sudetengau a uvnitř na konci žádosti Heil Hitler! Snažím se zhostit38 se takových věcí obratem, pracoval jsem do půl dvanácté v noci. Večer jsem si však zašel ještě k panu řediteli Procházkovi, protože k nim znenadání přijel zeť pan rada Dr. Vet., Páv z Prahy. Polekaly je tam zprávy velmi nepříznivé o osudu Manětína, nebude-li přece jen vyměněn. I v Plzni se říkalo, že Chodové intervenovali v Praze. My jsme již těm zprávám zvykli, a proto jsme ho mohli všichni uklidnit a přáti mu, aby na Vánoce přijeli všichni k nám bez

38

Škrtnuta slova „zbavit se“.

96

pasu. Jeho péče a starostlivost o Manětín nás dojímá, sílí a těší. Sháněl informace po všech známých a pospíchal domů, kde na něj s napětím čekají. V pátek přinesla paní Br. zprávu, že hrádeckého pana K. zavlékli do Němec, když si šel „na pařezy“ do hory. Divíme se, proč vůbec na pařezy chodil, a soudíme, že spíše někdo z pomsty ho tam zlákal. Bylť zadobře s tamními Čechy, teď běda mu! Po celém Manětíně se o něm mluví. V sobotu jsem zamýšlel stavit se v Hrádku u Kordů a přeptat na to, pro nedostatek času jsem se k tomu nedostal. Zato včera v neděli přišel pan K. sám a vysvětlil, jaké dobrodružství prožil: byl opravdu sebrán, až běda pravděpodobně, na udání nějakého ordnera – z Hrádku utekli do Říše z vojny hrádecký šenkýř Rot a mladý Haesner. K. chodil na pařezy už déle, maje k tomu propustku i všecka ostatní povolení. A když si odvážel s šestnáctiletým synem poslední náklad, hocha pustili a otce sebrali, nejdřív do Chlumu, kde ho vyšacovali, pak autem do Žlutic, kde ho podrobili mnohem důkladnější prohlídce a zavřeli do vězení do cely, kde vězní i nečtinského žida Bergmanna. Marně se dovolával známých, neznali se k němu – až říšskoněmecký důstojník v sobotu ráno před soudcem ho propustil dokázav, že má všecky věci v pořádku. V žaláři měl jen jednu přikrývku, dávali mu bramborovou polévku a hořkou černou kávu, v sobotu čočku, na kterou ale už nečekal a běžel pěšky domů radostně, jako by vyhrál milion. Pochvaloval si říšské Němce, že jednají velmi vlídně. Jeho hoši ho s propustkou hledali v Chlumu i v Žluticích. Peníze, přes 300 Kč, které měl na zaplacení úroku v manětínské německé záložně, mu odňali, ať si asi za tři neděle pro ně přijde. Velmi lákavé! Naše úřady již se chystaly zakročit o jeho propuštění: bylť v zajetí čtyři dny. Dnes ráno, v pondělí, vypravuji panu ředitelovi školy, co jsem slyšel: I Němci v Říši měli prý svého Otčenáška a zachytili rozhovory, které v telefonu mluvil Dr. Beneš s Janem Masarykem.39 Prý se v nich vyjádřovali s málo respektem o Hitlerovi i Chamberlainovi. Němci to zachytili na gramofonovou desku a když přijel Dr. Chvalkovský k Hitlerovi, spustili mu ten gramofón. Ten asi poslouchal! „Si non è vero, è bene trovato“, říkával o takových pověstech můj zvěčnělý šéf. (Byť by to nebylo pravda, je to vtipně vymyšleno).

39 Jedná se o pravdivou informaci. Přepis některých telefonických hovorů byl publikován v roce 2002. Viz: Dejmek, Jindřich: Z telefonických rozhovorů prezidenta Edvarda Beneše s československými vyslanci v Londýně a Paříži v září 1938. Moderní dějiny 10, Praha 2002, str. 271 – 291.

97

A večer vlastně to, co mi vtisklo zase pero do ruky: Paní Braunová přinesla novinku: Hrádek připadne k Německu. Ve čtvrtek bude obsazen, už jim vzkázali, aby se na to připravili. Též Vertlíkův mlýn s mlynářem Sůvou; o Újezdě a Manětíně se rozhodne do čtvrtka. Večer má přijet z domova hrádecký učitel, zadrží ho zde, aby se ani netahal s kufrem do Hrádku. Říkala to jako zprávu všude potvrzenou. Nevěřil jsem, ale přece jsem se neubránil trochu sklíčenosti. V Plzni jsem četl v novinách, že hranice na západě byla v Berlíně stanovena již 10. listopadu, ale v Praze ji dosud nevyhlásili. Jsou to zase jen poplašné zprávy? Těch je plno: I exprezident Dr. Beneš prý pracuje, odletěl do Ruska a doufá, že dostane všecko zpět. Včera říkali, že Hitler pustí Moravu a „do Vánoc i nás“. Je svatocecilský večer. Rozhlas vysílá milé vysílání o muzice a muzikantech, „Dědeček vzpomíná“40 na všecky písničky a šlágry za posledních 40 let. Poslední si stenografuji. Je to písnička o markytánce, kterou jsem rád poslouchal v době před kapitulací, a lituji, že od té chvíle ji nehrají: „Děvče mé, pojď za armádou, oblékni si markytánský šat! Udělej kříž nad parádou: teď budem za chvíli bojovat. Hezká je barva modrá, červená, když kryje tvá bílá ramena. Pojď za armádou, vždyť každý z nás tě musí mít rád!“ – a končil novou: „Zvedneme hlavy, zatneme pěsti, vzhlížíme vzhůru do oblaků: Dnes všichni svorně musíme nésti – tu naši krásnou vlajku Čechoslováků!“ – A tu mně napadlo: Jak dlouho ji ponesem my v Manětíně? Do čtvrtka? Ale zůstal bych přece jen u svých oveček, třeba v Říši a v nejistotách před zlobou ordnerů. V 21 hodin jsem pozdě zapnul rádio na zprávy ČTK. A právě hlásí definitivní hranici.41 Obce na Chodsku Klenčí, Trhanov – na okrese Karlovickém Hůrky, Rabštejn, Hluboká – ve čtvrtek budou obsazeny. O Hrádku, Újezdě a Manětíně nic. Píšu do 22 hodin, teď zachycuji všecko, o nás zase nic. Ale chudáci Chodové a vy ostatní! jak dovedeme my, též ohrožení, cítit s vámi! Vaši dnové pod krásnou vlajkou Čechoslováků jsou sečteni. Na jak dlouho? – A což jestli rozhlas vyjmenoval všecko? Doufejme, že až k nám zábor nedojde. Je již půl dvanácté, lituji Chody – pro dnešek dost.

40 Pořad Dědeček vzpomíná nebyl vysílán večer 22. 11. 1938, ale již večer 21. 11. 1938 v době 19.25 – 20.15 na stanici Praha I. Pořad byl přenášen z Brna. Jednalo se o „pásmo vzpomínek v písni a slově. Napsali: Vlad. Konupka a Karel Kosina. Účinkují: Vlasta Zachová, Václav Šindler, Jiří Válek (zpěv), Moravské vokální kvarteto, Radiošraml a brněnský salonní orchestr, dir. Ant. Devátý. Konferují: Václav Šindler a Karel Kosina. Režie: Vlad. Konupka.“ Radiojournal, ročník XVI., č. 47, str. 10 – 11 v programové příloze. 41

Konečná hranice s Německem. Lidové noviny, ročník 46, č. 588, 22. 11. 1938 ráno, str. 1.

98

Ve středu 23. listopadu. Neblahá zpráva o osudu našeho Hrádku se potvrdila, ač večerní rozhlas ji zamlčel. Vlastně vysílal zprávu, která nás dnes dráždí: Hůrky, Rabštejn i Hluboká jsou dávno zabrány, co o tom povídá? Včera ráno byl plný Manětín poplachu, že je Hrádek ztracen: finančníci si hledají nové byty v Brdě. Tak přišli a ještě dnes stále chodili Hrádečtí Češi i Němci do Manětína nakupovat. Včera dopoledne a o půl třetí odpoledne přivezli sem na radnici hrádeckou školu na velikých dvou autech. Vyklidili ji celou, i s kamny. Bylo mi smutno, když sem stěhovali cizí hraničářské školy, které jsem neznal; tentokrát, když přivezli školu, kde jsem ještě v sobotu učil, je mi ještě smutněji. Rozhodl jsem se, že se půjdu do Hrádku rozloučit a zařídit vše potřebné, než bude tato naše farní obec přefařena. Včera tak pršelo, dnes ráno bylo však krásně; vyšel jsem v 9 hodin, ale šel přes hodinu, stále se zastavuji se známými. Též listonoš náš přespolní, pan Šebek, tam pospíchal – dnes naposled. V rokli mezi Brdem a Hrádkem vojáci finančníci právě markýrovali hranici přes potok nahoru na stráň. Ta rokle s příkrými stráněmi se mi vždycky tak líbila. Nejdříve jsem navštívil starostu pana Grögra, henleina. Paní prala a velice byla překvapena mým příchodem. Starosta, domkář, byl doma. „Tak se jdu s Vámi, pane starosto, rozloučit a mám k Vám poslední prosby.“ Hned mě vedli dál do nízké světničky, kde jsem býval tolikrát na křesťanském cvičení pro radost zvláště hrádeckým dětem. „Brzy budete přefařeni, myslím do Rabštejna. Dokud však nemám o tom vyrozumění od úřadů nadřízených a příslušných, vykonávám duchovní správu dál. Bude-li třeba zaopatřovat, vydejte straně potvrzení o tom podepsané i říšským úřadem, abych se jím mohl prokázát.“ – Jak je to zarazilo všechny: konec i tu s Manětínem: kostelem, kde byli křtěni jejich dědové i děti, hřbitovem, kde odpočívá tolik Hrádeckých! Mluvili jsme dál velmi srdečně, starosta přislíbil všecko. „154 léta patřil Hrádek k našemu kostelu, od roku 1784 – a teď se zase vrací, odkud jej Josef II. přidělil k nám.“ Děti německé v Hrádku neměly dnes školu, starostovy dcerušky, které obě jsem křtil, byly doma a zesmutněly, seznavše, že se děkan loučí. Dal jsem jim cukrové panenky, jako jsem dával o křesťanských cvičeních, a při odchodu udělal všem starostovým dětem na čelo křížek. „Tak Pán Bůh vás všecky zde opatruj a buďte zdrávi!“ Vyprovodili mě na zápraží. – Když jsem u nich seděl, přišel i listonoš: „Dnes nenesu nic, buďte tedy s Bohem a mějte se dobře!“ – „Cožpak zítra už ne?“ – „Už ne. Dnes jsem tu naposled!“ a podal jsem všem ruku. Jsou to tak zvláštní pocity.

99

Celnice u „Sachalínu“ v říjnu 1938

Celnice před Hrádkem v létě 1939

100

Autobusová zastávka v Křečově 27. 7. 1938

Vítání německého vojska v Hrádku 24. 11. 1938

101

Od starostů jsem navštívil pana Leta, jenž se přestěhoval asi před třemi lety sem ze žebnické farnosti, zakoupiv tu stavení s políčky. Německy ani neumí. Je sám doma s dětmi; paní jela do města nakoupit. Dívám se na pěkně řezaný kříž s bílým porcelánovým korpusem, zavěšený nad stolem. Včera si jej zase přinesl ze školy, kam jej půjčil. Těší se, že děti budou smět do české školy v Manětíně a on k nám do kostela. I těm dětem dělám křížek, i malému buclatému pětiměsíčnímu Lojzíčkovi, Mařence nechávám poslední číslo „Dětské neděle“ a všem nechávám něco cukroví. Další zastávka u pana Michla. To je ten, jenž právě před posvícením se vrátil z vojny. Malá Mařenka, čtyřměsíční, pláče a babička naříká, jaká ji asi čeká budoucnost. Jako Letovi, tak i oni jsou zasvěceni Božskému Srdci Páně. Němci domácí slibují jim ochranu a klid; Němci mají již hakenkreuzlerské prapory připraveny, z Čechů nikdo: snad jim nebude rozumný Němec zazlívat, že jsou Češi. „Na shledanou v Manětíně, v kostele!“ Těšíme se, že se brzy poměry upraví tak, že budou smět volně přicházeti. Nejhorší budou ty první dny. Pak ještě k panu Pirnerovi. Dosud má lvíčka a prodej tabáku. Ve světnici plno finančníků, všude samá puška a čapka, paní Pirnerová jim vaří dnes naposled oběd a švagrová, naše paní Braunová, jí pomáhá. Vzpomínají na velikonoční kázání, že jen Jeden mohl říci: „Důvěřujte, já jsem přemohl svět!“ – Všichni Češi v Hrádku usedlí zůstanou. Kam by teď šli? Pan Let odvede odpoledne krávu do Brda. Dluhuje něco v Plasech příbuzným, kteří mu půjčili, aby si mohl to hospodářství koupit; nebude mít peníze, a proto jim dá krávu. Zítra by to již nešlo. I ke škole se jdu podívat, vždyť jsem tam chodil tolikrát. Tabulky pryč, i žerď na vlajku sňata. Škola je zamčena. Dívám se, že odmontovali i tabulku „Postavila Národní Jednota Pošumavská v roce 1937. Vše na obranu státních hranic.“ Pak se loučím ve dvou německých rodinách; u Seidlů, kde nedávno hostili říšské vojáky – s tím nepočítali, že s hranicemi se změní i farnost; u Kordů jsou jen staří doma a rovněž tak u Jíchů, kam jsem zašel naposled. A pláčou. Cestou zpět se dívám, jak svítí slunce na vesnici i svah, dnes naši, zítra již německou. Hranice je již vyznačena kůly a stromy obílenými. Blíží se poledne, setkávám se s hrádeckými; nesou si v nůších živobytí, cikorku, chleba; pak petrolej. Loučíme se srdečně. Starý pan Wittmann připomíná, co napsal Masaryk: „Státy vznikají a státy zanikají; národ však zůstává.“ A vidím, že všem je teskno.

102

To dnes – zítra budou jásat, až do vsi vtrhnou ordneři a finančníci v říšských uniformách. Kdy zapomenou na nás? Někteří budili ve mně dojem, jako by počítali s tím, že i Manětín bude zabrán. Večer přišel ke mně hrádecký pan učitel Jan Mešejda z Nového Bydžova. Poctivě chtěl provést vyúčtování: byl jsem tam celkem jedenáctkrát od září. Bylo by mi líto brát plat za školu tak krutě postiženou; daruji to Matici Školské. Vzpomínáme s panem učitelem, jak jsme dělali „zapadlé vlastence“, a na zvláštní epizodku: Vloni42 v září vlál na nové škole – ještě před slavnostním otevřením – poprvé prapor, a to černý, nad úmrtím prezidenta Osvoboditele. Tu jsme si řekli žertem, není-li to zlé znamení,43 a teď večer jsme si na to vzpomněli. Zítra odjede k rodičům jako běženec. Již dnes Hrádek opustil. U ordnerů je zle zapsán, neboť záslužně pracoval pro českou menšinu. A kdož ví, nevtrhnou-li tam ordneři ještě v noci? Naši finančníci vyklidí Hrádek o půl desáté hodině; v 19 hodin jsou hlášeni Němci. Je 23 hodin. Vy drahé duše v Hrádku, ustaraní hraničáři, i vy, německé ovečky, které jste tolikrát intervenovaly v Žluticích o zábor: dnes jste tedy poslední noc v Československu. Spěte sladce, můžete-li, a Bůh vás opatruj! Modlím se za vás. Svítí hvězdy. Pro zajímavost: 1.) Včera jsem spisoval poprvé snubní protokol s dozorcem finanční stráže zde působícím. – 2.) V sedm hodin večer oznámil rozhlas, že prezidentem republiky bude pan Dr. Emil Hácha,44 šestašedesátiletý nepolitický prezident zemského správního soudu45. – 3.) Že naši intervenují v Berlíně o uvolnění Chodska a Jilemnicka i Děvína. Nestraší zase výměna za Manětín? – 4.) V 2. ročníku odstranili z oken papírové pásky z doby CPO.

Ve čtvrtek 24. listopadu. Podzimní den, vlahý, s bledým sluncem i přeháňkami. Tak náš Hrádeček je pryč. Ráno přišel ještě pan K. do kostela, chvilku byl naším milým hostem 42

Škrtnuta slova „před rokem“.

43

Následuje škrtnuté slovo „a žertova“.

44

Příští prezident republiky. Lidové noviny, ročník 1/46, č. 283/593, 24. 11. 1938, str. 1

45 JUDr. Emil Hácha (12. 7. 1872 – 1. 6. 1945). 1919 – 1925 druhý, 1925 – 1938 první prezident Nejvyššího správního soudu. 30. 11. 1938 – 15. 3. 1939 československý prezident, od 15. 3. 1939 tzv. státní prezident Protektorátu Čechy a Morava. Do roku 1941 udržoval spojení s prezidentem Edvardem Benešem. Po válce zatčen, zemřel ve vězení.

103

a pak jsme se loučili: Pán Bůh vás opatruj! I on si pořídil včera v Manětíně hitlerovský prapor, aby jej mohl vyvěsit. Vyprávěl, kterak při vyklízení školy jeden pán od Pošumavské udeřil sádrovým poprsím prezidenta Beneše o zem, až se roztříštilo. Nikdy se nevrátí … Dopoledne a ještě po obědě jsem psal samé matriční listy do Sudet a Rakous a vzpomínal na poslední chvíle Hrádku – v 10 hodin tedy. Snad přijdou jen ordneři a finančník nebo grenzjäger – to postačí, aby nám osada celá byla odňata. Odpoledne se díváme z úbočí Chlumské hory a ze stvolenské silnice na Hrádek a jeho opuštěnou školičku. Nevlaje na ní žádný prapor. Ale hranice se posunula značně k nám: Ne již u lesa Mendlinek, ale v samé Židovské jámě46 je nová, čerstvě otesaná závora přes silnici. Dnes stanovili prý definitivní hranice: Již ráno brzy šla komise do „obcí“, lesů, které Němci vyklidili při prajtenštejnské silnici, a posunuli hranici až na katastr Lešovic a Preitenštejnu. A Vertlíkův mlýn přece prý zůstal v ČSR. Osobnost budoucího pana prezidenta neznám; divíme se jeho věku 66 let. Když rádio hlásilo, že volbu vykonají až po neděli,47 povzdychli jsme si: Jen ať neotálejí, sic jim zatím umře a budou mít starost, kde sehnat nového.

V pondělí 5. prosince. Pozítří tomu bude týden, kdy máme zase hlavu státu. Byl ponurý den volby, 30. listopadu,49 a přišel ferman50 vyvěsit prapory od 8 hodin ráno do 8 hodin večer. Listonoš mi doručil nařízení to o půl jedenácté hodině. Vyvěsili jsme prapor tentokrát zvlášť rádi v milé útěše, že nový pan prezident bude věřící 48

katolík a poctivec. A zůstal vlát až do odpoledne příštího dne, milou náhodou: Já jsem jel ráno do Plas na konferenci vikariátního duchovenstva, kde nás bylo tentokrát minimum, totiž toliko šest, a zapomněl jsem říci, aby prapor sundali. 46

Pomístní název lokality mezi Manětínem a Hrádkem.

47 Volba prezidenta republiky ve středu. Lidové noviny, ročník 456, č. 598, 27. 11. 1938 ráno, str. 1 48 Prezident republiky zvolen. Dr. Emil Hácha v čele státu. Lidové noviny, ročník 46, č. 605, 1. 12. 1938 ráno, str. 1-2 49

Škrtnuto slovo „prosince“.

50

Úřední výnos.

104

Cestou jsem si vzpomněl: pan prezident je u sv. Víta na mši svaté,51 jak by bylo pěkné, kdyby přes tu chvíli na manětínském děkanství vlál státní prapor, ten, který je ušitý ze starého českého praporu mého rodného domu, kde vlál i 28. října 1918 – no, a stalo se tak. Však jsme se i v Manětíně po rorátě 1. prosince pomodlili „na zbožný úmysl, aby Bůh Všemohoucí našeho nového pana prezidenta, jenž dnes započíná svůj těžký úřad ve jménu Páně, světlem Svým a požehnáním provázel.“ V Plasech v hostinci si stěžoval jeden laik, že volba prezidenta se nepotkala s náležitým entuziasmem širokých vrstev; všude mu zazlívají spodní proudy, že začíná se mší svatou, – ač je to nejsprávnější a vlastně samozřejmé u věřícího inteligenta – a proto je ovšem klerikál. Ve škole však jsme si řekli s panem ředitelem „ten bude právě dobrý.“ Je i vtip na to, co se vyklubalo z našeho okleštění: Vezmi tužku a pozor: Díru do republiky začal dělat Henlein (napiš H), na pomoc mu přišel Hitler Adolf (napiš A), když oba na ni nestačili, přikvačil Chamberlain (napiš CH), spojenými silami nás rozházeli a v obdivu nad naší obětavostí poslala nám blahopřejný telegram Amerika (napiš A – přečti si dohromady, cos napsal)! Stále hučí ten spodní proud, dnes tak kalný, až hrozivý: Prezident Dr. Beneš prý nezahálí, ale agituje pilně pro obnovu starého Československa. Prý mluví v rozhlase, dokonce přes Rusko vždy v tři hodiny v noci, v noci na pátek 2. prosince již ve dvě hodiny. Prohlásil, že budeme mít strastné Vánoce, krvavé velikonoce a na shledanou v osvobozené Praze roku 1939! A lidé, kteří takovým žvástům věří, zbytečně se plaší. V pátek 2. prosince přišel do Manětína první občan z Hrádku, pan Wittmann, na propustku, kterou si sehnal v Žluticích na tři dny s platností. I u nás dávají s tak malou lhůtou a teď prý nutno pro ni až na Okresní úřad v Kralovicích, a dokonce prý stojí 7 Kč. Do nedávna ji vydávali na četnické stanici za 50 hal. V neděli mluvila již paní Braunová s hrádeckými Čechy u závory na hranici. Přišli k ní všichni známí; neděje se jim příkoří, jen po kostele se panu Letovi stýská: do Rabštejna má daleko a nerozumí německy. Dostal od říšských Němců i on: boty a kabát. Dnes přišel ke mně již podruhé z Hrádku Toník Kordů pro matriční doklady; má naději, že dostane v Říši místo jako zručná kancelářská síla. Zeptal jsem se ho, jak vypadalo obsazení Hrádku. Říkal, že v 10 hodin přitáhlo 51

První den prezidenta republiky. Lidové noviny, ročník 46, č. 607, 2. 12. 1938 ráno, str. 2.

105

na 20 říšských finančníků a na 40 vojáků s třemi motorkami a kulometem, zašli do hospody kamaráda šenkýře, kde se radili s předáky SdP Grögrem, Jíchou, Haesnerem, tam pak řečnili a večer měli Siegesfeier. Asi čtvrtý den přivezli dárky, konzervy, šaty a obuv, a dávali bez rozdílu Němcům i Čechům. Hrádecké děti chodí do německé školy v Kotanči (a to i moji čeští školáci). Škola ÚMŠ je zavřena a chráněna jako soukromý majetek. Nakonec řekl, že ještě před Vánocemi budou hranice otevřeny. Však dnes na výročním trhu svatobarborském, na nějž se sjelo dosti kramářů, bylo vidět, že jsou hranice zavřeny. Toník si nesměl vzít ani fenik s sebou. Včera, v neděli, byly v Sudetsku volby (možno-li toho slova užíti: výsledek byl 2 152 256 pro Hitlera, 26 497 proti). U nás to bylo znát: dostal jsem obálku dopisu o matriční doklady s přetiskem: 4. prosince tvé „Ano“ Vůdci! a hákovitý kříž; odpoledne zavlál na Chlumské hoře německý prapor – viděli jej dobře v Manětíně a večer hrála na vrcholku u jícnu hudba, řečnili, zpívali hymnu a stříleli rakety. Nad výrostky, kteří v noci na 23. října pomazali německé nápisy a domy henleinů, vyřkl soud československý přísný rozsudek: 2000 Kč pokuty nebo 7 dní sedět. Šlo tu však ještě o jedno provinění: několik podnapilých mladíků inzultovalo za Újezdem německého finančníka – a tím málo přispěli k reprezentaci naší vlasti. Dnes zase straší – i teď ještě – že Manětín přece jen připadne k Říši, že se prý naši Němci pořád ještě těší. Tomu již nevěřím: odstoupili z „Obcí“, téměř celého katastru Újezdského, dnes večer jsme byli u Lešovic na hranici, kde také asi 150 metrů ustoupili. Mají tam závoru, na ní rudé světlo, vedle oheň a na žerdi prapor; ale potmě – po sedmnácté hodině – už nebylo vidět, co na něm. Při návratu o štědrém svatomikulášském večeru jsem litoval ony uprchlíky v komediantském voze na žlutickém rozcestí a nakupiv něco potravin, šel jsem se k nim podívat: Šest lidí se tísní s nábytkem ve voze, který si koupili za 1200 Kč. Dluh na něj splácí měsíčně ze své renty 65 Kč: uprchli z Novosedel, kde byli u nájemce dvora (žida) a měli malé hospodářstvíčko; poprvé se zmohli na dvě prasátka – ta však v Manětíně již prodali – prodali ovšem pod cenou již 4 kozy, aby měli co jíst. Pod vozem mají ještě dvě kozičky a psa. Jsou rádi, že mají aspoň střechu nad hlavou. Jsem vděčný svatému Mikuláši za jeho lásku k nám lidem. Špitálníci dostali nadaci místo 15. října teprve 25. listopadu, a to celou.

106

V úterý 6. prosince. V řadě dnů je dnes první, kdy listonoš nepřinesl žádost o matriční listy. Ale zato přišli čtyři osobně a napsal jsem jich celkem devět. Dva přišli přímo z Říše a překročili hranice u Lešovic. Vyprávěli, že z Karlových Varů do Nečtin jezdí autobus, že ve Varech měli po celý předvolební týden nepřetržitě muziku a třikrát lítal nad městem Graf Zeppelin. Přes 20 tisíc hlasů odevzdali a jen šest znělo na „ne“. Přes hranici nesměli přenést víc než 3 marky; chudák byl v rozpacích, jak zaplatí, a tak jsem po prve říšské peníze inkasoval. Proti nadšení v Německu je u nás příkaz tvrdé práce. Krásná sobotní řeč ministerského předsedy Rudolfa Berana měla i ten pasus: „Napneme síly a obnovíme své statky bouří rozmetané“ a v dnešní Dětské neděli je v hrubých obrysech mapa nové republiky a ptáček, spravující si hnízdečko – hranici. Pod tím veršík od Karla Hrocha: „Hnízdečko rozbili ptáčeti. Nebude stranou se vláčeti? Nespraví hnízdečka stěny? Nepostaví si dům zděný?“52 Dnes týden, 29. listopadu, přivezli k nám v úplném pořádku obrazy a sochy z našich svatyň, vypůjčené na výstavu Pražské baroko od května do září. Ve středu ráno je zase správně umístili. Pěkně je vyčistili a velice krásně se vyjímají. Děkuji jim, nabídl jsem: „Až budete zase pořádat výstavu baroka, půjčíme vám ostatní památky.“ – „To už nebudem: nová republika nemá peněz na výstavy; to Baroko se končí milionovým deficitem hlavně za odlitky.“ (Ty měl dostat pan prezident Dr. Beneš, dostane je muzeum). Tak i opravené obrazy naše budou nám věštit památku první republiky československé. Už několik dní píšou odděleně: Česko-Slovensko.53

Ve čtvrtek 8. prosince. Roztodivná epizodka: V neděli poplašili Manětín, že se vrátí panstvo z Chudobince.54 Dnes vidím na Závodí nákladní auto a z domku jednoho henleina vynášejí kufry, koše, balíky. Dívám se na značku auta, má jen číslo a písmeno 52 Jedná se o báseň s kresbou v dvojčísle 15 – 16, které vyšlo s datem 11. 12. 1938, nikoliv 6. 12., zde se děkan Wonka zmýlil a jako vysvětlení se nabízí možnost, že Dětská neděle vyšla dříve, nebo děkan Wonka zápis zapsal v jiný den, než 6. 12. 1938. Viz: Hroch, Karel: Nové hnízdečko. Dětská neděle, ročník IV, č. 15 – 16 (dvojčíslo), 11. 12. 1938, str. 141. 53

Následuje škrtnuté „ V neděli“.

54

Dům čp. 214 v Manětíně. V současné době využiván jako Penzion u sv. Barbory.

107

Č je přebarveno černě: tedy ze Sudet. A tu vidím elegána a druhého v pracovním úboru. „Zase někoho stěhujete?“ – „Ba ne, to se stěhujeme my, uprchlíci: Gröschl a Nadler!“ – Teprv teď je poznávám. Hovoříme slušně přátelsky: „Vy uprchlíci! V Nečtinech?“ – „Nikoliv, v Žatci! Máme se dobře!“ – „To vám ze srdce přeji, šťastnou cestu a pozdravujte děti!“ – Dnes, na svátek Nepoškvrněného Početí, vysílá rozhlas poprvé podle včerejšího oznámení katoličtější pořad, či spíše připravuje posluchače, že bude vysílat o Vánocích z Prahy II.

V úterý 20. prosince. Kdysi jsem začal psát deník proto, aby se nestal deník z naší pamětní knihy. Teď je pomalu nebezpečí, že z deníku bude kronika. Prozatím, ne-li definitivně, pominuly doby, kdy každého rána jsem se chodil dívat na škarpu, co zase nového. Dávno už nestojí stráž u radnice s přilbou a bodlem, pomalu je u nás vojáček zvláštností. Od pátku uhodily silné mrazy. Ve čtvrtek jsem viděl hranici na prajtenštejnské silnici. Je až za prvním rozcestím v lese, „Obce“ jsou volné. Tam je přes cestu závora obílená na stranu naši bílé, na německou žlutě. A pak naznačují kolíky konec republiky. Náš finančník, jenž se tu v husté mlze vynořil, vysvětluje: kolíky jsou obílené, nahoře pak naši udělali žlutou čepičku. To nebylo ještě definitivní. Přišli inženýři přeměřili čáru a přemalovali čepičku na červeno; kde je dosud hranice sporná, čepičku načernili; v okolí prý jen u Čoubovic mlýna a u Vanívků. Čouba chce k nám, Vanívka šilhá do Říše. Večer přinesla komtesa Ilona55 vánoční dárek (dětské šatečky, pletené čepičky a hrnec másla) pro ony uprchlíky ve voze. Je o nich výborně informovaná; včera jela kolem a zželelo se jí celé rodiny. V pátek na Hvozdě dvě časové anekdoty: 1.) Pan učitel již neučí abecedně; kdyby děti říkaly á bé cé až by došly k há chá, musely by povstat, a tím by se zdržovalo vyučování. 2.) Co znamená dnes ČSR? – Čalouník Sežral Republiku. Po Manětíně se rozneslo, že 8. prosince chtěli ordneři naše městečko přepadnout a zabrat. Prý se to včas prořeklo a na stráž se postavilo naše vojsko. Co je na tom všem pravda? Asi nic, jenom, že 9. prosince ráno tu bylo něco víc četníků.

55

Je míněna dcera hraběnky Terezie Seilern-Aspang, Ilona.

108

V německé škole zase chybí dvě děti: odstěhovaly se do Sudet, dnes zbývá ve škole 18 dětí. Ještě jiné rodiny německé chtěly se vystěhovat, ale teď to prý nejde. Škoda. V neděli k nám přišel z Hrádku pan M., je to druhý Čech ze zabraného území, s nímž jsem mluvil. Zajímal mě osud i život v Hrádku, ač něco jsem již slyšel od lidí, kteří si dali dostaveníčko na hranici. Nuže: v Hrádku je nyní šest říšských finančníků, hodných lidí. Domácí šenkýř, Haesner, Jícha, Seidl a starý Ferlesch dělají ordnery. Jsou odpovědni za pořádek, též aby se Čechům nic nestalo. První den přiměli K., aby sundal prapor, že je Volksverräter, později mu však prapor vrátili. Pořádek v Říši je vzorný a nestraší tam náš úřední šiml. Naši českou školu, kam jsem chodíval učit k zapadlým vlastencům, „koupili Němci za 60 000 Kč“ a od nového roku budou vyučovat v ní německy (i mé české děti). Poštovní schránku českoslovenští naši finančníci včas odvezli (ač nemá valnou cenu), zdědil ji Radějov, kde se mi s ní 8. prosince při křesťanském cvičení pochlubili. Noviny české jsou dosud zakázané, platí se pokuta 40 feniků. Před volbami dávali Čechům české letáky „Spravedlnost všem!“, kde slibovali, že v případě války Hitler své Čechy nepovolá, leč by se hlásili dobrovolně. Pšenice stojí metrák 205 Kč (u nás 160 Kč), zde mají nadbytek selat, tam nouzi a platí až 400 Kč; leč pašovat se nesmí. – Pro propustku si byl v Žluticích, kde s ním jednali česky, dostal ji za 3 marky na týden. V den voleb, o adventě, v Hrádku tancovali, jedna bába říká, teď že kostel nepotřebují. Finančníci jsou ubytováni i na stravu jen u Němců. Němci si představují o nás, že netoliko Manětín, ale celá republika časem dobrovolně splyne s Říší. Škoda, že také v ČSR není tak řízný pořádek jako tam. Peníze jim vyměnili na říšské již třetí den po záboru. Vyřizuji teď denně několik žádostí o matriční dokumenty. Pro propagaci ČSR snažím se vyřídit vše co nejrychleji, bleskově – mám již několik poděkování za to, ovšem i pohledávku v Sudetech. Tím více mě dopaluje, dostanu-li stížnosti na naše lajdáky, jako tento případ: V Trnovanech vdavekchtivá Češka psala mi o doklady. Odepsal jsem: Jsou připraveny, odešlu je po obdržení Kč 28,50. Obratem žalostná prosba: dosud není dovoleno peníze posílat, důvěřujte mi a pošlete předem doklady. Důvěřuji a posílám. Asi za 14 dní jsou tu peníze od jejích příbuzných a žalostná prosba od ní: „Provdaná dosud nejsem, zde požadují Ehefähigkeitszeugnis od okresního úřadu v Plzni. Zaslala jsem jim před 6 nedělemi křestní a domovský list svůj i ženichův, které mají být vráceny s tím povolením. Několikrát jsem o to žádala, ale všecko marné. Jsem již celá nešťastná, nevím, co

109

si počít. Tak bych prosila Vás, abyste to obstaral, můžete-li; nemám nikoho, na koho bych se obrátila. Vlasta Švábová.“ Nevím, není-li v tom nějaká závada; ale je-li to jen ten pověstný šlendrián, pak – nová fráze: „Hitler na chlapy, aby je naučil!“ Takhle se dělá reklama pro ČSR a čelí nepřátelské propagandě? A pomalu už budou pojmy spleteny tak, že nebude jasno, co je nepřátelské a co přátelské. O nynější mapě se správně vyjadřují: Republika vypadá na ní jako rozšlápnutý červ, který se svíjí a brání smrti. Anebo vtipněji: teď jsme v republice jako v oboře: přes Moravu nás Hitler zavře autostrádou a kanálem, tak tu jsme jako zajíci. Naši manětínští henleini dostali od Reichshilfe56 vánoční nadílku, prý 2000 Kč, 70 Kč na osobu a příspěvek na děti. Dostali i méně potřební, jen málokdo se zřekl ve prospěch jiných. Avšak z těch 70 Kč musí 80 % vybrati v potravinách u německých zdejších obchodníků, u dvou po 30 %, u pekaře za 20 %. Jeden, který se už chtěl vystěhovat, z radosti nad tím štědrákem šel pít. Slýchám, že však za to budou muset do Říše na práci, až je bude Hitler potřebovat. Mrzne, dnes ve čtvrtek 22. prosince napadl sníh – první, který přikryl naše rány. V Manětíně nelze sehnat uhlí; v září jsem se chtěl zásobit, ale odkládal, nevěda přežijeme-li válku, a teď jsem bez uhlí. Ovšem, kdyby měl každý takovou zásobu dříví, nestýskal by si snad nikdo.

V sobotu 24. prosince. Dochází dvaadvacátá hodina, Štědrý večer. Ač málo času na deník, přece je dnešní den se svou nehynoucí křesťanskou poezií vždycky takový, že jej mlčky přejít nemohu. Ráno jsem podal trojmo k Národní bance československé hlášení zabraného majetku našeho obročí v Lukové a Chlumu. Pošta dnes nepřinesla ze Sudet ani jednu žádost o matriční listy, psal jsem jen tři osobním žadatelům. Ježíška jsem mohl dát jen polovičního, než jiná léta. A večer v 21. hodin jsme

56 Poskytováním podpor a nadílek se zabývala Nacionálně socialistická organizace pro dobročinnost – Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV). Podpůrná nacistická organizace, kterou nařídil Adolf Hitler zřídit 3. 5. 1933, byla od 29. 3. 1935 přidružena k NSDAP. Organizace se zabývala zdravotní péčí a výchovou, podporou osob trpících nedostatkem, potravinovou pomocí nebo péčí o děti a mládež. Viz Bedürftig, Friedemann: Třetí říše a druhá světová válka. Lexikon německého nacionálního socialismu 1933 – 1945. Praha: Prostor, 2004, str. 280-281.

110

poslouchali u přijímače krásný projev57 našeho pana prezidenta, jenž si již získává naše srdce. Vzpomněl i těch Čechů, které nelítostný Mnichov odtrhl od vlasti. A po projevu zahráli státní hymnu. Tu jsem si vzpomněl: Jak by asi bylo nám, kdyby nás byli zabrali – snad bych se učil německému kázání a starodávná Rybova jitřní by už nezněla zítra naším kostelem. A seděli bychom u přijímače, slyšeli projev a pak: A to je ta krásná země, země Česká, domov můj! Dokážeme dost poděkovat Pánu Bohu za to, že nás zachoval ve vlasti? Včera mi psali z rodiště: „V hájku“ u Maršova táhli hranici podél silnice a chalupu za ní ležící zabrali. A tu zděšení dobří ti lidé klekli před německými vojáky a prosili o smilování, aby je nechali ve vlasti. Po čtyřech dnech Němci chalupu uvolnili. Jak dnes cítíme s nimi jejich štěstí a přejeme jim je! A zítra při mši svaté vzpomenu zvlášť těch zabraných, našeho Hrádku. Pan učitel mi poslal lístek a paní Braunové pro hrádecké české děti krabici cukroví. Přepašuje to?

Ve středu 28. prosince. Dobře přepašovala. Ostatně jsme věděli, že tři finančníci němečtí jsou na vánoční dovolené a teprve dnes se vrátí. A snad by všichni dohromady nic nenamítali. Včera jsem viděl ve výkladě pojišťovny Slavie mapu nového Česko-Slovenska po okleštění. Netoliko nezvykle, ale i děsně vypadá. To že by byla ta hrdá pevnost, která ze svých hor se dívala nebojácně dolů do Říše? To že je to zdravé srdce Evropy? Rozšlápnutý červ. A přece něco na mapě mě potěšilo. Ne tak nalepená tam výsečka rudého slunce od Besarábie zaplavujícího svými paprsky kraj nad republikou, ale tam též nalepené slovíčko „Nikdy!“ s vykřičníkem. A myslím, to že bude bouřit ve všech srdcích věrných Čechů, kdykoliv se podívají na mapu zkomolené vlasti.

V sobotu 31. prosince. Nádherná zima trvá. Dnes na sv. Silvestra při večerní pobožnosti bude i naším chrámem hlaholiti Te Deum. Bude to náš dík Hospodinu, že „laquens contritus est et nos liberati – osidlo roztrháno a my vysvobozeni.“ Uzavřeme účty 57 Světla v našem soumraku. Štědrovečerní projev prezidenta republiky. Dobrá vůle mezi Čechy, Slováky a Ukrajinci. Lidové noviny, ročník 46, č. 649, 25. 12. 1938 ráno, str. 1; Jsme stále na svém kusu země. Vánoční projev prezidenta republiky. Nedělní list, ročník XII., č. 357, 25. 12. 1938, str. 1-2.

111

před Pánem Bohem a myslím, že také my máme právo dívat se spokojeně na to, co jsme vykonali; ovšem ne tak na to, co nás stihlo. Vítězný vládce světa Hitler slavil Vánoce v kruhu starých přátel, zvlášť uspokojen (a právem) nad germánským 1938 – my pak nemusíme se hanbit za svůj život v bouři podzimu, která smetla starou naši republiku – každý z nás konal svědomitě svou povinnost,víc nemohli. Nepřátelé, jak jim to velí jejich ošklivá vlastnost příliš vkořeněná, mají pro nás jízlivý posměch a pohrdání – nás bolet nemusí, když svědomí je klidné. A nesmírně nás sílí myšlenka, že jak v kritických dnech květnových v eucharistickém sjezdu v Budapešti, tak i ve smršti zářijové náš národ byl v ochraně Boží a náručí Matky Páně. Bůh nás neopustil – jak to krásně vyjádřeno v prosté básničce v Neděli: „Slyš! – sténají děla, jak vracejí se zpět. Nás neopustil Bůh, nás jenom prodal svět.“ – Máme i veliké plus: národ svatováclavský se vrací do náruče Boží a snad již příští rok ukáže, jak nás má Pán Bůh rád. Dnes ať vděčí svět nám, že mu andělé zpívají vánoční Pokoj. Mezi Vánocemi a Novým rokem píšu již kolik let naši kroniku v děkanském archivu. Letos jsem mohl zakončit: Listuji zpět k zápisům před dvaceti lety: „1918. „Historia“ jela na těžkém voze. Vezme nás sebou na vůz? Či nás rozdrtí její těžká kola? Nebyli jsme přejeti, nalezli jsme místa na voze. Kéž vlastní vinou nespadneme zase pod kola jako před třemisty roky.“ – Netušil tehdejší kronikář, že za dvacet let spadneme, či lépe: shodí nás s vozu Historie pod kola. Avšak vůz se nezastavil, řítí se dál a kdož ví, koho shodí příštího roku a koho rozdrtí? My jsme si to již odbyli, odmrštěni stranou budeme se dívat na bouři, která již půjde kolem nás.

Léta Páně 1939 V úterý 14. března. Nechtěl jsem pokračovat v deníku a měl za to, že nebude ani dosti námětů. Ba ani dost času pro nával žádostí o matriční listy do Sudet; je jich tolik, že jsem si už odvykl chodit spát před 23. hodinou. A venku byl klid kolem nás, jen ponuré proroctví strašilo: březen přinese novou bouři. Leč těch proroctví bylo už tolik! – Napětí nepovolilo, spíš jsme mu jen uvykli. Dnes cítíme, jak jsou nabitá mračna nad námi. A jak jsme sami. Nejlépe je, můžeme-li pracovat, v práci zapo-

112

mínat. A přece to není zapomínání, je to jen osvěžení. A díky Pánu Bohu, dosud mám nervy, ač možná i nade mnou nějaký blesk šlehne. Březen skutečně něco přináší. V sobotu 4. t. m. přicházím do německé třídy vyučovat. Místo obvyklého pozdravu křesťanského zvedají děti paže k hitlerovskému pozdravu. A pak jsou jako zaraženy a nemají ani chuť bavit se o přestávce jako jindy. A já si říkám tedy ono Pochválen buď Ježíš Kristus! sám. Po modlitbě vykládám jim krásu toho pozdravu, jak sám Klopstock jej obdivoval. Pan učitel nebyl přítomen, když jsem přišel. Již příští hodinu k vztažení paže volali Heil Hitler! a pan učitel byl při tom. Další hodinu i dnes obojí: jak hitlerovský, tak křesťanský pozdrav. Jak mnoho lásky potřebuji, abych mohl i těm dětem vyprávět lásku Boží, jediný pevný základ života. Majíť totiž Němci na mě spadeno, neboť od Nového roku přestala němčina v kostele. Jedinou německou obec, Hrádek, jsme ztratili, a zdejších je přece tak málo. Intervenovali i upozorňovali, že jejich štědrou Winterhilfe58 řídí z Plzně německý protestantský pastor. Minulou neděli, kdy v Říši slavili „padlé hrdiny“, vyvěsili na školce zdejšího kulturverbandu prapory – československý a s hákovitým křížem hodně veliký. Nic se mu nestalo. Nešel jsem se na něj podívat, ale zahlédl jsem jej z chodníku; poprvé nacistický prapor. Ráno prý pro Němce přijel (říkají, že sokolský) autobus z Plzně a zavezl je tam zdarma na divadlo. Stále dostávají podporu z Říše a velikou, to si ovšem libují. Události dneška zapsaly dějiny: Slovensko se odtrhlo,59 tím mizí prostřední z těch tří veselých písmenek, ani čárka s prvním, tak nezvyklá, je neudržela a už nemáme ČSR. Ráno silně válo, ač leden a únor byly bez sněhu, a na zahrádce už čtrnáct dní kvetou bledule. U rozhlasového přijímače i venku v řečech je rozrušení podobné tomu na podzim; německý rozhlas nejenže volal: „mozaikový stát se hroutí“, ale líčí nás Čechy stejně nepěkně jako na podzim. A zatím

58 Celým názvem Winterhilfswerk – WHW – Zimní výpomocná akce. Akce probíhala v Německu od zimy 1931/1932 ke zmírnění materiální nouze. NSDAP prostřednictvím Nacionálně socialistické organizace pro dobročinnost poprvé akci vyhlásila 13. 9. 1933. Postupem doby byly např. do obchodů umístěny pokladničky na peníze, byly vydávány losy pro loterii WHW. Akce byly opakovány každým rokem, od roku 1939 do roku 1945 i na území Protektorátu Čechy a Morava. Viz Bedürftig, Friedemann: Třetí říše a druhá světová válka. Lexikon německého nacionálního socialismu 1933 – 1945. Praha: Prostor, 2004, str. 580-581. 59 Viz např. Slovensko samostatným státem. Rozhodnutí slovenského sněmu – Dr. Tiso hlavou státu a předsedou vlády. Lidové noviny, ročník 47, č. 135, 15. 3. 1939 ráno, str. 1-2; Vývoj slovenských věcí. Od autonomie k samostatnému státu. Lidové noviny, ročník 47, č. 135, 15. 3. 1939 ráno, str. 3.

113

můžeme říci s Tacitem: dedimus grande documentum patientiae. Co chtějí? Vždyť jsme jako přibiti na kříž. Místo deníku jsem chtěl popsati tyto zbývající listy vzpomínkami na loňské jaro. Nedostal jsem se k tomu pro práci. Ale tu vzpomínku přece sem zapíšu: Jednou v postní pátek odpoledne při brevíři silně na mě zapůsobila slova Mojžíšovy písně z Laud sobotních: Iuxta est dies perditionis et adesse festinant temporta. Dnes den ztráty a přijde snad i den zkázy? Nálada je tak skleslá, nikoliv však beznadějná. A o strachu o sebe ani ponětí. Nelituji, že mi Pán Bůh dává žíti v tak bouřlivých dobách. Jen abychom dovedli Pána Boha dobře milovat – víc nepotřebujeme. Na dnešek jsem špatně spal a uvědomil si poslední chvíle ČSR; pomodlil jsem se růženec, aby nás Pán Bůh chránil.

Ve středu 15. března. Ráno nás sníh zavál a prudce sněžilo. Po mši svaté povídají v kuchyni, že lidé v kostele vyprávěli: „tak už jsme pod Hitlerem. Německé vojsko překročilo hranice českého státu.“ Nechtěl jsem tomu věřit, zapnu rádio – právě školský rozhlas: „Milé děti! Zajisté jste slyšely od rodičů a pánů učitelů, co se dnes ráno stalo. Zachovejte klid, vyučuje se pravidelně…“ a brzy ten známý signál rozhlasový – stručné zprávy a zase signál jako v rušných dnech minulého podzimu: V šest hodin ráno překročilo německé vojsko hranice českého státu.60 Tak přece. Leknutí, rozechvění – tedy finis Čecho – Slovaciae – konec. Co nejdříve budou zde; rozhlas upozorňuje, že Hitler vyzval naše Němce, aby své domy ozdobili vlajkami s hákovým křížem, ať je v tom nikdo neruší. Co teď dělat jako kněz, až obsadí Manětín? Ještě že zaberou celou republiku, budem v tom celý národ a budem se mít více rádi. Šel jsem do kostela pomodlit se bolestný růženec. Po něm mi dal Pán Bůh úplný klid a jasnou mysl. Ač venku válo, šel jsem na poštu. Oba úředníci výtečně klidni, sdělují mi, že Plzeň byla zabrána již ráno, teď jsou i Kralovice; do Manětína přijdou až odpoledne ke třetí hodině. A venku se pořád věje. Listonoš nese poštu, zase samé žádosti ze Sudet. Venku už nával v krámech: ještě více než živobytí kupují šaty a obuv. Sám jsem také poslal paní Braunovou k Baťovi; přinesla mi za 59 Kč pevné boty. Pak vyvěšují naši Němci prapory, Kuchov jen se 60 Německé vojsko obsadilo náš stát. Hladký vjezd do hlavního města. Lidové noviny, ročník 47, č. 137, 16. 3. 1939 ráno, str. 2; České země obsazeny. Českému národu zajištěn autonomní vývoj a národní svébytnost – Klid v Praze a všude jinde. Lidové noviny, ročník 47, č. 137, 16. 3. 1939 ráno, str. 1 – 2; V zemi je klid a pořádek. Lidové noviny, ročník 2/47, č. 138, 16. 3. 1939, str. 1.

114

„Ošperhákovaný“ Manětín

115

jimi červená. Soused pan Novák přišel povzbudit, má dobrou pevnou náladu; po poledni jdu já podívat se k panu Procházkovi a ve dvě hodiny do školy. Školník právě sundal venku se zdi tabulku s nápisem „Středisko branné výchovy pro Manětín“. Vyučuji docela normálně; jen od tří do čtyř hodin chybí několik dětí: mají daleko a je divoká metelice. Snad pro tu metelici Němci nejdou. Rozhlas co chvíli volá – dopoledne hrál již brněnský německé pochody, pak hlásil pražský, že první německé hlídky došly v 9 hodin ráno – teď je večer, bouřlivý v sněhové vánici. Přišel i náš pan Slovák, i ten klidný. Ve škole jsme si řekli s panem ředitelem, že nejhůř jsou na tom nevěrci, kteří neznají vyšší Moc a vyšší Řád. Dětem ve škole jsem připomenul, aby se chovaly korektně a co nejdůstojněji. A teď v 10 hodin (22 hodin) večer píšu deník: podle rozhlasové zprávy vlaje na pražském hradě vlajka říšského kanceláře – už je tam; a já v duchu vidím, jak se ve školním okně mihotal zrcadlený obraz vlajky z protějšího domu – jako ohnivý jazyk šlehající v sněhové bouři. Německé děti šly ze školy o půl dvanácté s malými praporečky a volaly Heil Hitler! Poštou jsem ještě zaslal dva křestní listy, na nichž hlavička česká a latinská: „Republika Československá – Respublica čechoslovaca“ a nalepil na ně řádně pětikorunový kolek. S dnešním datem budou památné. – Ovšemže se ani dnešek neobešel bez kachen: tak prý v Plzni při zabírání Škodovky došlo ke krvavé řeži a v Kralovicích jsou dva bataliony říšského vojska. Ale tomu sotva kdo věří.

Ve čtvrtek 16. března. Ráno se začervenal Manětín ještě více říšskými prapory, Němci pak slavnostně se chystali uvítat říšské vojsko. Ve svátečních šatech v hloučcích chodili po ulici. Na poště úřadoval jen jeden úředník, cestou zpět strážník mě pozval na městský úřad, kde byli shromážděni zástupci úřadů k poradě jak uvítat Hitlerovu armádu. Hned jsem jim sdělil toto: Před hodinou přišel ke mně Váša a řekl: „Pane děkane, až přijdou němečtí vojáci, tak se bude zvonit, pan Kuschel byl u nás a tatínek (Němec) to řekl.“ – „Tak dobře, Vášo, ale řekni to i panu starostovi,“ – řekl jsem na to Vášovi, ale patrně mu neřekl nic. Řekl jsem to tedy já a pan starosta odpověděl, že to je moje dispoziční právo. – „Tož tak, dispoziční právo!“ a jej, to byl šibeniční úsměv. Páni představení úřadů čekali vstup Němců již v 9 hodin, teď bylo za 10 minut deset. Ujednali jsme si, že já půjdu za svou prací

116

a kdyby si mě říšský velitel přál, pošlou pro mne strážníka. Šel jsem si koupit kolky ke kuchovské trafikantce, tam nahoru tolik rudých praporů s křížem a tolik Němců: malý kluk, kterého jsem asi před deseti lety křtil, zvedá ruku a volá Heil Hitler! – Sotva jsem se vrátil, nastala nová prudká metelice a trvala s malými přestávkami přes poledne. Velmi případně mi řekl jeden pán: Symbolické počasí! A tu už vlál říšský prapor z radnice, do večera i na zámku. Některé domy byly ozdobené girlandami a i nápisy měly Gott segne unserem Führer! Též na školní budově za německou školou vlál prapor a žel i u jednoho, koho jsme měli za Čecha. K večeru, jako už dříve jednou, mě zase varovali: Prý říkají, že nejdříve vyženou komunisty, děkana a židy. Tu právě vyvěšovali prapor na soudu. I na záložně české (občanské) mají prapor s hákovitým křížkem. Venku je krásné odpoledne. Jdu s panem Slovákem na procházku, debatujeme o třinácti bodech,61 jimiž na Pražském hradě vůdce německé Říše definuje stav „Protektorát Čechy a Morava“, ale naše komentáře nestačí vyložit celý ten stav. Nálada je stísněná, ráno jsem se zase šel do kostela pomodlit bolestný růženec, abych při případném uvítání mluvil správně jako duchovní správce a katolický český kněz. Dívaje se tak na ty ohnivé prapory, vzpomínám: Dnes a včera týden vlál na hotelu Pešík (Sokolovna) prapor československý, široký, krásný bílý a červený s modrým klínem: byly odvody, hoši veselí. Ve vánočním čísle Lidových listů byl obrázek, jak tři paže ten prapor nesou, dnes je opuštěn a kdo jej zvedne zas?

V pátek 17. března. Ráno visel říšský prapor i na berním úřadě. Český nevlaje v Manětíně ani jeden, ač Praha je jich podle rozhlasových zpráv plná. To je u nás vlastně chyba. Večer jsem se dověděl, že byl v Manětíně dnes odpoledne na kontrole úřadů nějaký říšský úředník z Nečtin; zítra přijde zas a chce nás vidět. V 10 hodin mám také já přijít na radnici. Večer sem přijel autobus s německými finančníky a výborně se prý baví s našimi v hospodě na radnici. Při tom opravuji, co jsem psal 14. t. m.: V neděli tu nebyl z Plzně autobus sokolský, nýbrž jeho majetník se jmenuje Sokol. No, dnes už je nálada klidnější, ostatně na nějaké nářky neplodné ani jsem nepomýšlel. Na formulářích křestních listů jsem dnes přeškrtl to Republika Československá a napsal „Čechy“. I počasí bylo dnes klidné, ráno citelný mráz 61 České země pod protektorátem Německa. Proklamace říšského kancléře Adolfa Hitlera – Němečtí občasné se stávají říšskoněmeckými občany – Pro český národ vnitřní autonomní správa pod dozorem říše. Lidové noviny, ročník 47, č. 139, 17. 3. 1939 ráno, str. 1.

117

a na Hvozdě veliké závěje; před čtrnácti dny jsem tam slyšel i viděl první skřivánky. Přilétli ještě do Č-S R. Dnes pošta ze Sudet měla to ČSR na adrese přeškrtnuté. Podívejme se, jak tam jsou horliví úředníci! V 11 hodin hučela nad Manětínem německá letadla o pravidelných skupinách po třech, velice pěkně se vyjímala. Bylo jich na čtyřicet. Letěla patrně do Prahy. Večer vysílali z Berlína reportáž o pochodu německých pancéřovaných oddílů přes Václavské náměstí, kolem sochy svatého Václava… Ještě v úterý večer ve čtvrt na osm. vysílala Strana Národní Jednoty Sládkovu píseň: Svatý Václave, volá Tě tvůj lid! – a večer prý přivezli sem německé noviny, které jsou jako v rozporu s vůdcovým nařízením o šetření citů českého lidu: pohřeb ČSR a pod. Dívám se na mapu – ohromné čelisti kolem zemí svatováclavských se zavřely.

V sobotu 18. března. Ráno tuhý mráz. Do školy přišel strážník a ještě jednou mě zval na desátou hodinu na radnici uvítat, vlastně vyslechnout pokyny německého úředníka komisaře z Nečtin. Ptám se, zda mám přijít ve smokingu. V německé škole měli prázdno, měl jsem kdy připravit se. Shromáždili jsme se zástupci všech úřadů, i německý pan učitel, ten s hákovým křížkem na klopě kabátu. Několik minut po desáté se dostavil říšský úředník – finančník a s ním voják a v zasedací síni německy promluvil vlídně a přátelsky o spolupráci „pro blaho vašeho státu a celého velkého Německa. Uvidíte, že Vůdce je žený (zřejmě mínil geniální) a že všecko dobře půjde.“ Pokyny vlastně čeká sám z vyšších míst a domnívá se, že sem přijde brzy vojsko. Pobyl s námi necelou čtvrthodinku, na dotazy nebylo kdy, pospíchal. Sliboval zaměstnání všem: Německo potřebuje každou ruku. Sudetské hranice zůstanou zatím uzavřeny, aby židé neutíkali s kapitálem přes hranice. V poledne jsem zahlédl první československý prapor – úředník pojišťovny Slavie jej vyvěsil a výkladní skříň ozdobil praporky československými, jediný. Jak ho mají za to rádi! K večeru i v Kuchově jedna si okno tak ozdobila. Když jsem šel odpoledne na poštu, zastavil mě dobrácky pan Beránek Willy62 a německy řekl: „Dověděl jsem se, že sháníte prapor: tož nahoře pan Witopil má k dispozici.“ – Poděkoval jsem mu srdečně, že ač jsem dosud nesháněl, budu aspoň vědět, kam si pro něj jít. 62

Připsáno ručně obyčejnou tužkou, původně napsáno jméno „Antonín“.

118

Včera sem přivezli do šatlavy nějaké komunisty a „přátele svazu sovětského Ruska“, některé pustili; některé prý odvezou do Dachau.

V neděli 19. března. Dnes vyvěsili na radnici a soudě a snad i jinde vedle říšských i prapory československé. Odpoledne jsem šel do Újezda na křesťanské cvičení, při tom viděl, kterak se Kuchov vyšňořil: ten daleko přetrumfl ostatní město: těch girland po domech a obrazů Vůdce! Docela nahoře byla slavobrána: dva sloupy ověnčené a přes ně nápis „Herzlich willkommen!“ Čekali totiž Nečtinské; snad už je to čekání trochu dlouhé: od středy, a ono pořád nic. A prý už napekli svíčkové a dorty; – po marném čekání nápis Herzlich willkommen zase svinuli. Však také fičel od Kozelky ostrý vítr. U Wertlíků mají ovšem také prapor. Kterak bych si nevzpomněl na epizodu z loňského podzimu? I v Újezdě ve vsi z Varů tam přišlý Němec prapor vyvěsil – jediný. V Manětíně je odhaduji určitě na čtyřicet. Do Hotelu Pešík přijíždějí němečtí důstojníci na pivo. Jak těžké je teď mé postavení, v německé škole vysvítá netoliko z toho nového zdravení, ale i z toho, co jsem dnes slyšel: Děti říkají, že už nechtějí děkana, nýbrž pastora. Winterhilfe totiž rozdílí plzeňský německý pastor, jenž už několikrát do Manětína zavítal.

V pondělí 20. března. Ani dnes německé vojsko nepřišlo; svíčková se asi pokazí. Ráno vyvěsil ten Čech, který měl už dávno prapor s hákovitým křížem, vedle i prapor český. Sympatií tím nezíská. Jeden, jenž v minulých dnech navštívil Žihli, vyprávěl, že tam všeobecně mluvili o komunistické revoluci, která by byla zachvátila Čechy, kdyby včas říšské vojsko sem nevtrhlo. Dnes mají na poště a na vývěsní tabuli německo-české povolání Nejvyššího velitele armády při vstupu do Čech, vyzývající lid ke klidu a poslušnosti.63 V hlavičce je výsostný znak německé Říše, orel s hákovým křížem, kolem rámeček červený. Dnes vlají už československé prapory na všech státních úřadech (vedle německých), někde je nevyvěsili jen proto, že neměli dvě žerdě. Zprávy České tiskové kanceláře v rozhlase jsou teď docela v novém duchu: vypravují nejprve o Vůdci a jeho ministrech – snad i osoby u vy-

63 Provolání vrchního velitele německé armády k obyvatelstvu v Čechách a na Moravě ze dne 15. března 1939. RP01/39, Věstník říšského protektora č. 1/1939, str. 1.

119

sílače se vyměnily. Zima dosud trvá, na prajtenšteinské cestě museli prohazovat sníh, co se ho tam naválo.

V úterý 21. března. První jarní den – opravdu symbolický pro nás: ráno se sypal sníh hustě jako v zimě – odpoledne většinou tál před silou jarního slunce. A ten svatý Benedikt se svým ora et labora! je dnes velikým naším učitelem. Ráno sem přijeli a hned zase odjeli v autě němečtí – prý – četníci; neviděl jsem je. V německé škole se dnes zase vyučuje; děti mě pozdravily Heil Hitler a Gelobt sei Jesus Christus! – Nedávno místo prezidenta Dra Beneše zavěšený státní znak československý zmizel z třídy, rovněž státní hymny československé, obrázky Tyla a Škroupa a mapa první republiky československé je svinuta. Řekl jsem dětem: před týdnem jsem tu měl jen jednoho říšského Němce (totiž nečtinského rodáka), dnes jste všichni říšští. A zatím, co jsem se bavil s panem učitelem před vyučováním, zkoušela děvčata nějakou sloku z Deutschland über alles. Vyprávěl jsem o agonii Páně na hoře Olivetské a to je přece jen poutalo. Dnes hlásilo rádio, že se mohou prapory zase sundati. V Manětíně však vlají dosud všechny. Večer jsem šel kolem Bati a viděl, že má i skoro celý výklad vyprodaný. Program rozhlasu je teď naprosto nezajímavý: dnes týden naposled v něm mluvila Strana národní jednoty.

Ve středu 22. března. Dnes ráno stáhli prapory na úřadech, pak i na zámku a k večeru i někteří Němci – ze školy též již zmizely. Příchozí z Prahy vypravuje o obsazení hlavního města, jak tamní Němci házeli k nohám vojsku kytice, čerstvé květiny a podávali nejlepší cigarety. Pomník svatého Václava je prý zasypán květinami i kytičkami, dospělí i děti se tam modlí a klečí i na dlažbě. Na poště mi řekli, že už platí říšskoněmecké známky, mám jich dost, a proto je lepím do Sudet.

Ve čtvrtek 23. března. Venku od včerejška oznamují vyhlášky, že chce-li kdo práci v Německu, může se přihlásit. Ráno zase napadl sníh, do poledne dávno zmizel. Venku se ruch uklidňuje: k večeru snad již i Němci stahují prapory; přes dnešek je nechali

120

snad pro návrat Memelu (Klajpedy) k Říši,64 včera uskutečněný. Odpoledne i večer jsem tu viděl říšské finančníky; zdravím je česky, odpovídají po hitlerovsku tiše, vzorně – za to jedna zdejší baba mi řekla v nadšeném sebevědomí na můj pozdrav Heil Hitler, ale nevím, jestli by si Vůdce na tom od ní zakládal. Mám dojem, že budu moci zas přestat psát v deníku: to rozrušení, ač velké, nebylo dalece tak veliké jako na podzim: správně to ještě před koncem charakterizovaly noviny: „Od podzimu jsme my Češi již tolik přetrpěli, že jsme si zvykli na bolest i zklamání, ať přijde cokoliv.“ Armáda je pryč, podkarpatská Ukrajina v rukou Maďarů – my svrženi z výše svobodných národů – dělat si iluze o něčem? Není-li lépe dívat se do očí skutečnosti mužně s čistým svědomím, že jsme konali svou povinnost, a hlavně s pohledem vzhůru, kde kolem trůnu Božího naše nebeská stráž – věčná stráž, která nedá nám zahynout.

V pátek 24. března. A přece pokračuji: Proskakují poplašné zprávy – ale v té naší bolesti už neplaší –, že zaberou Plzeň a ovšem i nás Manětín. Nemám chuť tomu věřit. Dnes mi vrátil listonoš psaní, které jsem frankoval do Sudet německými známkami, jichž mám dost: prý ještě ne. A epizodka z jiného mlýna (Buršojc), kam se přiženil65 mlynář Čech mezi samé Němky a ovšem docela jim podlehl až tak, že vyvěsil minulý týden prapor s hákovým křížem. Přijel tam český sedlák z vesničky naprosto české a ptá se: Copak to tu máte viset za draka? A když se mlynář kroutil, to že kvůli staré, řekl mu: „Pamatujte si, že dnes tu jsem naposled!“ Dnes ráno už nevisí prapory, někde odstranili i obrazy Vůdce, i obchodník Schacherl místo pěkné ozdoby květinové dal do výkladu zase své zboží – a život se valí dál. Četníci a finančníci v neskvělé náladě při ponuré vyhlídce do budoucnosti konají poctivě svou službu, ale bez zbraně.

V sobotu 25. března. Dnes, kdy venku pukají ledy a taje sníh, vládne nálada neveselá: v německé škole mají, ač malou, přece jen již mapu velkého Německa, „Protektorát 64 Jednalo se o odtržení Klajpedské oblasti od Litvy k nacistickému Německu. Viz např. Memel se vrací k Říši. Litva vyhověla přání Německa – Území se odevzdává v klidu a pořádku. Lidové noviny, ročník 47, č. 150, 23. 3. 1939 ráno, str. 1 65

Škrtnuta slova „kde se vzal“.

121

Čechy a Morava“ zakreslil tam zatím pan učitel. Venku vyvěsili vyhlášky, že do 24 hodin nutno na Městském úřadě odevzdati zbraně i náboje, a lidé je tam nosí, asi s jinými pocity než na podzim. Odpoledne tu bylo německé auto; mám ve zvyku všímat si značek, místo Č mělo „Polit“; bylo větší, stálo již na pravé straně (jak se od zítřka začne jezdit – ve čtvrtek i u nás přestavovali cestovníky). Když odjelo, povídalo se, že to byli četníci a hledají okresního tajemníka pana Kličku, bývalého předáka sociálně demokratické stany. Co s ním chtějí? Je tak smutno a ještě do toho šíří zprávu, že Manětín připadne k Sudetům. Večerní rozhlas ohlašuje, že němčina v celém protektorátu bude jaksi zrovnoprávněna s češtinou a informační tabulky na kraji obcí v ČSR modré, budou nyní jako v Říši žluté a případně dvoujazyčné.

Ve čtvrtek 30. března. Zase klid. Oni němečtí četníci prý hledali starý žlutický kancionál a našli jej v Plzni. Se zabráním Manětína byl poplach planý. V neděli měli Němci „U Bábrlinky“ zábavu, hrála jim kapela Allegro a – přišlo i několik zdejších tancechtivých Čechů i Češek – žel Bohu – a v postě se tančilo jako v republice. V pondělí přivezli říšští Němci auta potravin: brambory, kávu, rýži, konzervy, složili je u Witopilů, který má novou firmu: Hákový kříž a pod ním: „Vertrauensmann der Deutschen“. Dnes rozdílejí: dopoledne prý Němcům, odpoledne Čechům, kteří se přihlásili; o možnosti přihlásit se vyrozuměl je Městský úřad první dvoujazyčnou (česky – německy) vyhláškou. V úterý jsem našel v německé škole žáka, který na podzim přišel do Manětína jako uprchlík z Aše a chodil až dosud do školy české. Slyším již o dvou případech, že Češi posílají děti do německé zdejší opatrovny. Než – ještě zůstane dost těch, kdož čestně ponesou dál tu krásnou vlajku roduvěrných Čechů. Dějiny se valí dnes přes Španělsko, kde padá rudý režim, včera se vzdala celá zem66 a zkrachovaná demokracie bezmocně přihlíží, jak se jí hroutí bašta za baštou. A kdo přijde po nás, podiví se snad pohádce o ČSR, která měla klíče Evropy – pevně je držela, až konečně zrazena demokraciemi světa byla donucena vydat je bez boje těm, kteří vtiskli dějinám našeho věku pečeť nových směrů, kéž lepších než byla demokracie bez Boha. A my budeme vzpomínat na krásný náš stát tak veliký, od Aše až po Jasinu na rumunské hranici, před půl měsícem smazaný z mapy Evropy. 66 Viz např. Španělská válka skončena. Nacionalistická vojska už jen obsazují zbylé území bez boje. Lidové noviny, ročník 47, č. 165, 31. 3. 1939 ráno, str. 1.

122

V úterý 4. dubna. V německé škole přibrali další dvě děti ze školy české – a jiné prý ještě přijdou. Na Květnou neděli přijeli v autech říšští policisté k Bubrlovým do hospody tancovat, prováděli i staré báby a po hříchu zase i bývalou sokolku, která již byla u Witopilů pro podporu, ač toho nepotřebovala. Lituji ji, nemá víru, svět ji o ni – právě ten kdysi vládnoucí český svět – v jejím mládí připravil; teď ať pláče nad zříceninou. A co takových asi v celé naší zemi! Rozhlasy oznamují, že Evropa se kymácí. Snad se valí Polsko do katastrofy podobné, jako byla naše. Ale náš rozhlas je příliš fádní. Varuje se všude před udavači a tajnými. A přece na leckohos jsou krátcí. Tak se povídá epizodka z Prahy: Před výkladem, kde byl skvostný obraz Vůdce, stojí Pražák a vece: „Tenhle tu tuze dlouho nebude!“ – A už se mu představuje tajný: „Pojďte s sebou!“ – „Ale dřív půjdu dovnitř a koupím si ten obraz: proto jsem řekl, že tu ve výkladě dlouho nebude!“ – Stál 250 korun. Nedávno táhli Prahou Pepíci a hlasitě volali Sláva! Strážník je zastavil a vyzvídal, proč jásají. – „Inu, vždyť jsme zase větší, dostali jsme Memel.“ – A tak ani dnešek není bez radosti.

V pondělí 17. dubna. Máme se zlobit, či raději smát? Náš rozhlas ve zprávách České tiskové kanceláře nám nepovídá téměř nic. Už kolik dní hlásí – a to je asi nejlepší – že 20. dubna v den 50. narozenin Vůdce a říšského kanceláře Adolfa Hitlera budou v Praze I. a Brně I. na poště dávat zvláštní stampilje s oslavným nápisem; aršík 19 známek prodají za 41 korun. A prý budou po celém protektorátě prapory, to je tak něco pro mne: nadával jsem v republice, když vystrkovali jeden, a teď prý budou vyvěsovat dva. V sobotu stavěli něco u hřbitovní zdi proti radnici: kůl sem, kůl tam jako branka pro kopáče; ale pak tam napjali plátno a na něm čteme nejprve německy, pak česky, že „Národně socialistická péče mírní nouzi lidu“. A tak víme zase něco nového. Hranice do Sudet jsou přísně uzavřeny, ani propustku hned nedávají a k nám se dostanou sudeťáci nejlépe v doprovodu německých finančníků. Tak jeden švarný, fešný finančníček přivedl mi sem i mou bývalou žačku z Hrádku pro matriční doklady v úterý po svátcích. Ve škole vyndali přes svátky z rámečků znaky ČSR a teď tam visí rámečky prázdné a – kříž. Jako markantní symbol rozdílu mezi pozemským a věčným. V německé třídě mi před vyučováním zazpívaly děti pro líbivé překvapení vojenskou písničku

123

opravdu pěkně a docela hezkou, zachytil jsem z ní něco jako: „es zog ein Regiment von Hitler in uns´re Stadt hinein …“ Dříve jsem žertoval s jedním, žákem, rodákem z Nečtin, že je Sudeten – und Reichsdeutscher – a ostatní, ač ještě v Č-S R, se hlásili, že oni též. Po 15. 3. jsem jim řekl, že už jsou všichni reichsdeutsch. Snad trochu důvěry už zase přibylo, na velikonoční pondělí jsem měl v 10 hodin německé kázání a při mši svaté zpívali německy, aby měli všichni radost o svátcích. Přišli skoro všichni Němci a zaplnili skoro všechny lavice. V ty dny mi také vzkázali, že prý není pravda, že říkali, že mě pověsí na kaštan před kostelem. Neřekl jsem jim, ale vím to: nadávají dnes na mne, snad je nedaleko den, kdy je to omrzí. Ani mě nenapadne zatočit svou káru do kolejí jejich. Jen děkuji Pánu Bohu za veliký dar víry; očima víry vidíme svět jinak a nebojíme se ani dost málo o osud své vlasti. Vy svatí ochráncové naši, dobře víme, že nespíte! Proto zůstáváme klidni, ač svět je plný proroctví. Nám prorokují zas nějaké líbivé překvapení k 20. dubnu, jako nám prorokovali na březen. Leč dobře víme: nic nás nerozhází (když už tak rozházení jsme).

Ve středu 19. dubna. Krásný, ale trochu studený jarní den, vigilie 50. narozenin Vůdce a říšského kancléře, kdy budou v Praze I. a Brně I. orážeti zvláštním slavnostním razítkem poštovní známky. Po poledni jsem spatřil zase první německé prapory s hákovým křížem. Vlají na domech našich Němců. A tu jsem spatřil ještě něco jiného: U výkladní skříně filmových představení stojí děvčátko pěkně ustrojené a když se blížím, zdraví Heil Hitler! Poznávám ji: Oskarova, kdysi uprchlice z Manětína. Již včera jsem slyšel, že se Oskarovi vrátili parádně k nám. Zítra vyvěsí prapory i na státních úřadech a bude svátek. Dnes jsem vzpomínal, že 14. března, v poslední večer Č-S R večer, zpívali v rozhlase Sládkovu píseň k Svatému Václavu. Nemůže oslyšet. A co to píšu dnes, zní mi z rozhlasu teď o půl jedenácté večer z Königs Wurstenhausenu mohutně Deutschland über alles a HorstWessellied – Německo oslavuje svého Vůdce v bouřlivém jásotu – a svět se kymácí v očekávání příštích událostí. Nedávno byli říšští vojáci v noci v Manětíně a zdejší Němkyně radostně pochodovaly a volaly jim třikrát Sieg Heil! V německé škole jsem našel včera zase o dvě děti více: z toho vozu uprchlíků známého mi již z večera svatomikulášského.

124

Ve čtvrtek 20. dubna. Dnes tedy slaví Říše 50. narozeniny svého Vůdce a poštovní úřady Praha I. a Brno I. orážejí známky zvláštním razítkem s německou a českou legendou. Jako bývalého filatelistu mě to ovšem zajímá. Ráno jsem sloužil mši svatou votivní k sv. Janu Nepomuckému, jejíž graduale i epištolu jsem si vzal zvláště k srdci. Pak jsem viděl, kterak rázem osmé hodiny vyvěšují na státních úřadech, radnici i škole prapory, na berním jen československý, protože mají jen jeden vikýř. Sám jsem na oslavu významného dne oblékl černé šaty a frak a nahoře v pracovně přijímal návštěvy. Nejdřív přišel jeden Čech pro matriční listy, potom jeden ze tří bratří pánů Witopilů, též ve svátečním podobně jako já – místo fraku měl (žluté, vlastně) hnědé střevíce – též maličkost z matrik. K půl jedenácté, když jsme se nemohli dočkat listonoše Willfahrta, šli jsme s tatínkem za dosti studeného počasí až na hranici protektorátu po prajtenštejnské silnici, naprosto nikoho nepotkavše. Venku se zelená osení, nikde nebylo vidět pracující lid. Odpoledne přišel (až k Buršovu mlýnu v doprovodu říšského finance – tak se teď jedině bez propustky lze ze Sudet dostati k nám) hrádecký šenkýř Roth a přinesl dva Ahnenpassy, abych mu vypsal jeho předky do nich. Myslí, že do čtyř neděl budou hranice otevřeny. Žena mu zemřela právě teď, když k nim zavítal blahobyt. K večeru jsme si vyšli ještě jednou trochu ven za město. Po večeři (na oslavu jsme měli kozlátko co řízky), šel tatínek na radnici pro pivo a říkal, že je illuminace. Bylo krátce po osmé hodině. Šel jsem se podívat z půdy a tu slyším cizí zpěv, odměřené vojenské kroky, a už jsem u vyhlídky: pan Schacherl má v oknech svíčky jako o vzkříšení (ne-li o 2 více) a dole pochodují patrně říšští vojáci. Asi 4 nebo 6 (snad jsem neviděl začátek průvodu) nesou na holích oheň jako pochodně nebo hořící koudel, pak jeden nese lampion a velmi významně se to vyjímá v posledním hustém soumraku. Pak vzadu jdou již ne po vojensku patrně civilisté obou národností a jedou auta – dvě osobní a pak jedno veliké, patrně autobus, který z Plzně vojáky sem přivedl. Průvod se ubíral do Kuchova. Tak i do Manětína zalehly tedy mohutné ohlasy oslav Vůdce, jehož jméno nelze již smazat z dějin. S těmi Ahnenpassy nemám ani kdy více se věnovat deníku v tak významný den. Po městě jsem nechodil, neviděl jsme tudíž ozdobu všech německých domů; ale přece jsem zahlédl věnec, jinde menší praporečky a děkovné nápisy snad uložené z oněch dnů, kdy jsme čekali obsazení našeho městečka říšským vojskem. Venku bylo dnes chladno a obloha se dosti kabonila. V Manětíně jako v celém protektorátě byly krámy i úřady zavřeny jako o svátcích. Dopsáno 20. 4. 1939

125

126

III. 21. 4. 1939 – 10. 1. 1940

127

20. 2. 19371 Před dvěma léty jsem si koupil tento sešit pro historické poznámky z našeho archivu, ale nelíbil se mi karórovaný2 papír. Dnes jej používám jako deníku, do něhož zapíšu nějaké zajímavosti z našich pohnutých dnů.

1939 V pátek 21. dubna. Na nároží u kostela jsem si přečetl dnes nové vyhlášky a plakáty. Jedna německá vyhláška má datum 12. dubna a zapovídá zdražování potravin a látek a také hromadný nákup. Není dovoleno koupiti víc než pro denní potřebu, jinak se to zabaví a prodavač se zavře. Druhá vyhláška, česká, zapovídá nosit vojenské stejnokroje úplné pod trestem zabavení. Ovšem jen stejnokroje bývalé armády československé. Ale, jak vyhláška podotýká, smějí nosit všecko, jen když bude aspoň civilní klobouk nebo čepice. Proto si vysvětluji, že jeden nosí čapku a kalhoty, ale blůzu ne. Z plakátů tam visí od velikonočního týdne verbovací německý: rudý plakát s velkým černým tiskem, že se mohou naši Němci hlásiti dobrovolně do říšského vojska v Plzni v kasárnách bývalé posádky československé. Nevím, kolik Němců z Manětína se přihlásilo, neslyšel jsem, že by jediný. Dnes vylepili veliký plakát, český: reklamu pro Národní souručenství,3 mně docela sympatické, až na to, že si budou říkat „bratři“, což zavání velmi nehezkou frází ze staré partaje demokratických dob, na odznaky a právě na tu 1

Datum napsáno v levém horním rohu vnitřní strany sešitu.

2 Jedná se o károvaný (kostkovaný) papír, podle původního německého slova se užíval též tvar karýrovaný. Viz Trávníček, František: Slovník jazyka českého. Praha: Slovanské nakladatelství, 1952, str. 634. 3 Jediná politická organizace Protektorátu. 21. 3. 1939 jmenoval státní prezident Emil Hácha padesátičlenný Výbor Národního souručenství. Organizace měla být náhražkou původního parlamentu a měla „sdružovat příslušníky českého národa jako jediná politická skupina a bude vybudována na autoritativní soustavě“. Hlavní zásady organizace Národního souručenství. Národní střed, ročník XXI., č. 83, 7. 4. 1939, str. 1. Národní souručenství se v prvních měsících své existence snažilo o zachování české svébytnosti, někteří jeho představitelé působili v odboji. Postupem doby přestalo vyvíjet činnost a v roce 1943 bylo jako politická organizace zlikvidováno a přeměněno na kulturní a výchovnou organizaci. Viz Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha: Naše vojsko, Český svaz protifašistických bojovníků 1988, str. 250-252.

128

velkou reklamu. Tam by měl spět každý Čech bez reklamy a strkání. Plakát není špatný, ani zvlášť vynikající: je na tom vymalováno několik mužů různých stavů od učitele přes rolníka a dělníka až k pošťáku nebo železničáři a přes to velký pás bílý a červený. Já se do toho dám hned. Dnes se varuje před provokatéry a špicly. Chodí a předloží legitimaci sokolskou nebo legionářskou, bědují na dnešní stav, řeknou důvěrně, že sbírají na Benešův zahraniční fond, dejte také korunku a podepište se! No, a když někdo nalítne, sbalí ho. Ovšem přečasto padne kosa na kámen: Tak v Praze na trhu (jak se vypravuje anekdota) pokoušel špicl prodavačku a dostal odpověď: Poslouchaj, jsou-li Čech, budou sami vědět, v čem sedíme; a jsou-li provokatér, pak mi polibte atd. – Jsou tedy různé zkušenosti v každém stavu, i špiclovském. Též pražští Pepíci dobře se s takovým špiclem vypořádali. Přišel a pokoušel: „To máme protektora,4 co?“ – Pepíci na sebe mrkli, odepjali si řemen a: „Co? Pan protektor? To je fajn člověk a ty se opovažuješ ho pomlouvat?“ Hulákali a seřezali chlapa veřejně na ulici. Jak mile a dobře působí taková zpráva i u nás!

V neděli 23. dubna. Slavíme sv. Vojtěcha. Myslím, že i poměry politické přispívají k tomu, že máme naše české nebešťany tak rádi. Měl jsem dvakrát kázání o milém svatém patronu: Na korouhvi v děkanském kostele je vymalován a stojí na břehu moře, drží veslo a za ním u břehu čeká člun. Nuže, milý světče, připluj dnes od břehu, kde lépe než zde, kde klid a blaženost, do své dávné diecéze a nauč nás pravé velikosti, jak ji potřebujeme v těchto dobách. Velikost nelze měřit jen podle skutků – jsou lidé, kteří provedli velké věci a přece jsou malí –, ale velikost měříme podle ochoty přinést i největší oběť pro dobrou věc. Svatý Vojtěch přinesl oběť trojí: tím, že se stal českým biskupem, římským mnichem a světovým misionářem – mučedníkem. Za to sám Pán Bůh jeho velikost dal oslavit: polský kníže vyvážil zlatem mrtvé tělo mučedníkovo, německý císař Otta III. navštívil jeho hrob v Hnězdně a postavil mu chrám v Cáchách, prvnímu Čechu v Německu, 4 Je jím míněn Konstantin Freiherr von Neurath (2. 2. 1873 – 14. 8. 1956). Německý diplomat, 1932 – 1938 ministr zahraničních věcí, 18. 3. 1939 jmenován Hitlerem říšským protektorem v Čechách a na Moravě, 27. 9. 1941 oznámena úřední zpráva, že onemocněl, zastupujícím říšským protektorem jmenován Reinhard Heydrich a po jeho smrti Kurt Daluege. Neurath ve funkci formálně skončil 23. 8. 1943, kdy byl novým protektorem jmenován Wilhelm Frick. Po válce odsouzen v Norimberském procesu k 15 letům vězení, 1954 propuštěn.

129

i v Římě, kde ještě žádný nordický světec kostel neměl, uherský sv. Štěpán katedrálu Ostřihomskou – a Čechové, kteří kdysi živého vyháněli, roku 1039 – tedy před 900 léty – si přivezli mrtvého do Prahy. A dobře bylo Čechům, když sv. Vojtěcha ctili, jak praví básník: „Čechové mír, pokoj měli – dokud jeho píseň pěli: Hospodine, pomiluj ny!“ Přijď, svatý Vojtěše, a buď nám Těchou, Útěchou i dnes: Kdysi přinesl jsi blahodárnou vláhu, když zem byla vyprahlá, skály pukaly a tráva sežloutla: dnes jsou naše duše vyprahlé, srdce pukají a život náš je otráven. Přijď a zazpívej též naší generaci svou píseň: Před trůnem Božím, Hospodine, polituj nás! a mezi námi vztáhni ruce k biskupskému požehnání a vypros: hojnost, pokoj naší zemi! – Druhá mše svatá byla u sv. Barbory, kde je dnes jarní pouť. Po obou mších svatých i po odpoledním požehnání zahrál pan Slovák Hospodine, pomiluj nás! a věřící rádi svatovojtěšský chorál zazpívali. V 18 hodin rozhlas vysílal pásmo5 od Dra Jana Sajíce „V den svatého Vojtěcha“; vyložil význam jména Consolatio exercitus – útěcha armády. – Naše krásná armáda již rozpuštěna, zbraně, koně odevzdány a tolik krásy a hrdosti potopeno. Jediní zbyli nám finančníci v zelených uniformách. Chodí beze zbraní po hranicích protektorátu, dokud ty hranice budou. Připadají mi jako bludné ovce, smutni s temnou vyhlídkou do budoucna. Jak dlouho jim dá ještě stát chléb? A co potom? Co jejich rodiny? – V pátek cestou ze Hvozda potkávám finančníka – leží na výsluní nedaleko opuštěného krytu. Hovoříme o teplém jarním dnu – a je nám oběma hořko: Ubohá zřícenino staré vlasti. Jsou chvíle, kdy ani jaro nezaplaší lítost a žal.

V pondělí 24. dubna. Dnes se odbýval jarní trh v Manětíně, na nějž se sjelo dosti kramářů, ale přišlo méně lidí – je znát, že sudetská hranice je uzavřena. Já po otevření hranic netoužím, jelikož všecky obce za hranicí přináležejí do jiných farností. Byli jsme zvědavi, bude-li na trhu též zboží textilní, hlavně látky – a slyšel jsem vtipný dotaz, nebudou-li ty látky již „smrčkové“ (dřevěné). Bylo tu dosti i takových kramářů, kteří prodávali plátěné věci jak dřív. Mezi návštěvníky jsem tu zahlédl německého vojáka (či finančníka? – neznám jejich uniformy) – bavil se se zdejší Němkyní, která tu denně po městě chodí skoro nápadně. 5

Pořad byl vysílán na stanici Praha od 18.00 do 18.35.

130

Dnes se přihlašovali v Manětíně do Národního souručenství. Též já ovšem jsem rád šestkrát přihlášku podepsal. Ráno mi ji přinesl pan Gerstner, zástupce lidové strany, večer si pro ni přišli.

V úterý 25. dubna. Je sv. Marka Evangelisty a tu vzpomínám: Ještě v druhé republice jsem byl 12. března v Brdě na křesťanském cvičení. Cestou domů mě vyprovázel pan starosta a vyprávěl: „Tak jsem byl ráno v Manětíně a v krámě u Kolenatých někdo řekl: ,Tak 25. dubna je už marka po celé republice!´ – Byli tam i újezdští sedláci a také to říkali: Zarazil jsem se, ale pan Kolenatý říká: ,To už je jistá věc, na které se nedá nic dělat: 23. je Vojtěcha, 24. Jiřího a 25. Marka po celé republice!´ – I mně se ten vtip líbil a netušil jsem tenkrát, že se stane skutečností mnohem dřív.“ Včera jsem psal deník a při tom poslouchal rozhlasové zprávy; leč víckrát to neudělám: kazí mi to nervy, které si chci zachovat zdravé, a kazí mi to i sloh v deníku. Pěkný vtip byl v rozhlasovém kabaretu včera: Řekli místo „v korunách stromů“ „v markách stromů“.

Ve čtvrtek 27. dubna. Dnes večer přináší rozhlas zprávy, jak v Anglii vítají brannou povinnost. Chamberlain prý říká, že dnešní doba není ani válka, ani mír.6 A co divných řečí všude: Že prý protektorátem projde mnoho německého vojska obsadit polské hranice ještě před řečí, v které zítra v poledne (až já budu na Hvozdě ve škole), odpoví7 říšský kancléř Rooseveltovi8 do Ameriky. Ba už povídají, že zítra „zabere“ Polsko. „Zabírat“ to je už celý rok slovo v politice velmi běžné. Také satiru na pověstné látky ze dřeva jsem slyšel: Potkali se dva přátelé, z nichž se jeden

6 Branná povinnost v Anglii. Pro dva ročníky – K výcviku bude povoláno půl milionu mužů. Lidové noviny, ročník 47, 27. 4. 1939 ráno, str. 1. 7 Odpověď říšského kancléře Hitlera. Historická schůze velkoněmeckého říšského sněmu – Říše vypověděla námořní dohodu s Anglií a smlouvu o neútočení s Polskem. Lidové noviny, ročník 47, 29. 4. 1939 ráno, str. 1 – 4; Německá říše ruší své dohody s Velkou Britanií a Polskem. Odpověď Vůdce Adolfa Hitlera prezidentu Rooseveltovi. Dveře k vyjednávání nezavřeny. Národní politika, ročník LVII, č. 119 C, Vydání pro Prahu, 29. 4. 1939, str. 1 – 4. 8 Roosevelt poučuje Evropu. Poselství říšskému kancléři a italskému ministerskému předsedovi. Pondělní Lidové noviny, ročník 47, č. 194, 17. 4. 1939 ráno, str. 1.

131

nervózně chvěje. „Co se to děje s tebou, vždyť dříve ses tak netřásl.“ – „Když mám šaty z osiky.“ Dnes jsem psal zase více matričních listů a za vydělanou pětikorunu si koupil bonbony, dokud jsou. Myslel jsem si: „Když musím hubu držet, ať si ji aspoň osladím.“ – V protektorátě (to slovo protector čtu tolikrát jak v brevíři, tak v misále a pak abych znova soustředil myšlenky) jsou též říšské německé soudy, a to nejen pro naše Němce, nýbrž i pro nás, jestli si nedáme pozor na jazyk. To je ovšem vysvětlitelné a bude nám dobrým naučením beatus vir, quilingua sua non est lapsus – jak nám to poví náš milý nebeský ochránce, svatý Jan Nepomucký.

V sobotu 29. dubna. Dnes jsem oddával dvoje snoubence, z nich první snoubenku Češku ze Sudet (Lešovic). Odpoledne jsem byl u nich hostem na veselce v Újezdě v hostinci. Zábava byla srdečná a při tom tichá. K večeru přišli tři naši finančníci, vzali nástroje a začali hrát. Jako první zahráli vojenskou o lásce: „Pak bude celá rota na to koukat, jak umí šarže milovat.“ – A vím dobře, proč na mě ulehla náhle bolestná tíseň, skoro k pláči. Teď si vzpomínám, jak mi v zimě vyprávěla jedna paní ze Sudet, Němka ovládající dobře češtinu, jak to bylo u nich náladové, když odpoledne před zabráním čeští finančníci přišli naposledy k nim do hospody v Chlumu a naposled česky zazpívali: „Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká – až se nám písnička ztratí, pak už nic nebudem mít: Jest-li nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít“ jak ji složil Hašler.9 Pak odtáhli a druhého dne přišli už Němci.

V neděli 30. dubna. Když jsme se včera večer vraceli autem z veselky, byl mi nápadný shluk Němců u jejich důvěrníka. Ten a mnohý jiný mají už asi tři dny na domech velký plakát, na němž je namalován májový stromek s věncem a velkým praporem německým a nápis, že 1. května bude svátek všech Němců. Bylo to krátce po půl 9 Karel Hašler (31. 10. 1879 – 22. 12. 1941). Český písničkář, skladatel, textař, herec, režisér. Jeden z nejproslulejších českých písničkářů. Při natáčení filmu Babička zatčen gestapem, zemřel v koncentračním táboře Mauthausen.

132

osmé večer. Potom přišel tatík, že na škarpě postavili vysoký máj blízko u sochy Nejsvětější Trojice. Postavila jej naše zdejší česká mládež. Němci prý měli již sami právě ono místo vyhlédnuté a šli si prý stěžovat na radnici. Tam se dověděli, že je škarpa dosti prostranná – a dnes ráno prý již o půl páté postavili si tedy máj též oni; prý ještě hezčí, blíž ke kostelu. Jenomže nemajíce valné mládeže, stavěli jim ho lidé více méně obstarožní. Postavivše jej zvolali „Sieg Heil!“. Teď si také vysvětluji, proč si pochvalují i báby, že mohou tancovat s vojáky: Vojáků je totiž mnoho, děvčat málo – a bylo by ještě méně, kdyby za vojáky pohříchu i bývalé Češky nechodily. Zajímavý vtip z politiky o bývalé poslankyni českosocialistické, paní Fráně Zemínové10 (která se skvěla jako socialistická hvězda na českém nebi roku 1925 u pokrokářů co „boží bojovnice a zákona jeho“ proti Vatikánu – dnes už pobledla i vyprchala). Prý ji poslali do Anglie. Pročpak? Chamberlain potřebuje škatuli pro své paraple. I mně se přihodil brzy po zabrání republiky rozkošný kriminální případ. Na ulici přijde ke mně mazavkářstvím známý pensista soudce B. „Tak Gajda11 je sesazen, víte to?“ – A něco mi vykládá, že Gajda krotí své nadšené partajce, aby nerebelovali proti Souručenství. Pak mi povídá: „A teď pojďte, aby nás nikdo neslyšel. Něco Vám povím!“ – Rád bych byl utekl, ale nešlo to. Byl jsem zvědav, co to bude za tajemství. A bylo: „Poslouchejte, půjčil byste mi stokorunu?“ – To byla celá tajnost. Z půjčky však nebylo nic.

V pondělí 1. května. Ráno v 8 hodin byla na škarpě muzika, ale já jsem ji neslyšel. Měl jsem zde lidi, Němce pro matriční listy. Ptal jsem se jednoho, jde-li na průvod. „Ne – už 10 Františka (Fráňa) Zemínová (15. 8. 1882 – 26. 9. 1962). 1918 – 1939 a 1945 – 1948 poslankyně Národního shromáždění za národněsocialistickou stranu. V období Protektorátu se účastnila protifašistického odboje. 1949 zatčena, v procesu s Miladou Horákovou odsouzena k 20 letům vězení. 11 Radola Gajda, vlastním jménem Rudolf Geidl (14. 2. 1892 – 15. 4. 1948). V roce 1915 jako rakousko-uherský voják přeběhl do armády Černé Hory. Od roku 1917 působil v československých legiích v Rusku, jako velitel praporu se účastnil bitvy u Zborova. Jeden z iniciátorů protisovětského vystoupení legií v Rusku, obsadil transsibiřskou magistrálu. 1920 se vrátil do ČSR. 1924 jmenován prvním zástupcem náčelníka generálního štábu, po jmenování generála Syrového ministrem národní obrany 20. 3. 1926 jmenován náčelníkem generálního štábu. V polovině téhož roku se stal obětí politické hry známé jako Gajdova aféra. V srpnu 1926 přeložen do výslužby. Od ledna 1927 vůdce Národní obce fašistické a poslanec Národního shromáždění. V období Protektorátu se politicky neangažoval. Po válce odsouzen Národním soudem k dvěma letům vězení.

133

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.