VOJÁK Byla to jedna z těch nocí, které v něm probouzely pocit, že ví, jaké to je být slepý; jeho oči nerozeznávaly jediný stín tvaru, dokonce ani obrysy stromů viditelných proti obloze. Ze tmy k němu doléhaly slabé šramotivé zvuky v živém plotu, zafunění koně o kus dál v poli, tiché zadusání kopyta, kterým koník zahrabal; a jednou zaslechl zašumění křídel přelétávajících nízko nad hlavou. „Džoku,“ řekl nahlas. „Už půjdeme domů.“ Otočil se a se psem, který napínal vodítko a vedl ho, vykročil úzkou stoupající pěšinou nazpátek. Blíží se půlnoc, uvědomil si. To znamenalo, že brzy bude zítra. Zítřek byl horší než dnešek. Zítřek byl ze všech dnů nejhorší, protože se měl stát dneškem – a dnes bylo nyní. Dnes nebyl zrovna pěkný den, zvlášť kvůli té věci s třískou. Přestaň, okřikl se. Nemá smysl na to myslet. Takové myšlenky nikomu nedělají dobře. Mysli pro změnu na něco jiného. Zrádnou myšlenku můžeš přece vyhnat z hlavy, můžeš ji vytlačit nějakou jinou. Zalistuj pamětí hezky zpátky k začátkům. Přivolej si obrazy nějakých šťastných dnů. Letní prázdniny u moře, vlhký písek, červené kbelíky a sítě na garnáty, kluzká, chaluhami porostlá skaliska, malé čiré zátočiny, mořské sasanky, plži, slávky a někdy samotný šedý, průhledný mořský ráček sedící hluboko dole v krásné zelené vodě. Ale jak se mu ta tříska mohla zadřít do chodidla, aniž to ucítil? To není důležité. Pamatuješ, jak jsi pátral na okrajích zálivu po ulitách zavinutců, jak každá ulitka byla drobná a dokonalá jako vzácný drahokam, který jsi celou cestu domů svíral v dlani? A na malé oranžově zbarvené hřebenatky, perleťové lastury ústřic, drobné smaragdové kousky sopečného skla, živého ráčka poustevníčka, srdcovku a páteř rejnoka? A jak jsi jednou, zato památně našel z moře vyplavenou, vysušenou čelist lidského tvora, se zachovaným chrupem, bílou a nádhernou mezi mušlemi a oblázky! Mamíí, podívej, co jsem našel! Mamíí, podívej se, podívej! Ale aby se vrátil k té třísce… Byla kvůli tomu pěkně protivná. „Co tím myslíš, že sis toho nevšiml?“ zeptala ho pohrdavě. „To, co říkám. Prostě jsem si toho nevšiml.“ „Chceš mi taky říct, že neucítíš, když ti vrazím špendlík do nohy?“ „To jsem neřekl.“
Pak mu špendlík, kterým předtím třísku vyndala, zabodla náhle do kotníku; nedíval se, takže to zaznamenal až ve chvíli, kdy vydala zvláštní výkřik zděšení. Když pohlédl dolů, pod kloubem mu špendlík jen tak trčel z nohy, zanořený z půlky do masa. „Vyndej to,“ řekl. „Takhle můžeš přivodit člověku otravu.“ „Ty to vážně necítíš?“ „Vyndej to, ano?“ „Copak to nebolí?“ „Je to hrozná bolest. Vyndej to.“ „Co to s tebou je?“ „Řekl jsem, že je to hrozná bolest. Neslyšelas mě?“ Proč se mu tyhle věci dějí? Když na okraji moře byl jsem jako malý, dřevěný rýč do rukou mi dali, abych kutal z písku břeh. Mé jamky byly prázdné jako číše, a když příliv dostoupl své výše, zas po písku se sleh. Před rokem mu řekl doktor: „Zavřete oči. A teď mi povězte, jestli vám hýbu prstem nahoru či dolů.“ „Nahoru,“ odpověděl. „A teď?“ „Dolů. Ne, nahoru. Myslím, že nahoru.“ Bylo to zvláštní; neurochirurg se baví tím, že si mu hraje s prsty. „Určil jsem to všechno správně, pane doktore?“ „Vedl jste si velmi dobře.“ Ale to bylo před rokem. Před rokem to celkem šlo. Věci, které se mu děly teď, se předtím vůbec nestávaly. Jako například – kohoutky v koupelně. Proč byl dneska ráno kohoutek s teplou vodou na opačné straně? To byla novinka. Ne že by tomu připisoval nějaký význam, ale přece – bylo by zajímavé vědět proč. Myslíš, že je mohla zaměnit ona, vzít maticový klíč a hasák, proplížit se v noci do koupelny a studenou a teplou prohodit? Myslíš, že to mohla udělat? No – jestli chceš něco vědět – tak ano. Podle toho, jak se poslední dobou chovala, by toho klidně byla schopná.
Bylo s ní těžké pořízení, vážně těžké. Kdysi taková nebývala, to by jí křivdil, ale poslední dobou s ní vážně nebyla rozumná řeč. Zvlášť v noci. V noci; ano. To byly nejhorší chvíle – noc. Proč když natáhl v noci ruku z postele, jeho prsty necítily nic z toho, čeho se dotkly? Svrhl lampičku; ona se vzbudila a prudce posadila, když po ležícím svítidle ve tmě šátral. „Co to vyvádíš?“ „Shodil jsem lampičku. Promiň.“ „Ježíši Kriste,“ utrhla se. „Včera to byla sklenice. Co se to s tebou děje?“ Jednou mu doktor přejížděl po hřbetu ruky pírkem, a to taky necítil ani zbla. Cítil ale, když ho škrábl hrotem špendlíku. „Zavřete oči. Ne – nesmíte se dívat. Přitiskněte víčka k sobě. A teď mi řekněte, jestli to hřeje nebo studí.“ „Hřeje.“ „A teď?“ „Studí.“ „A teď?“ „Studí. Vlastně hřeje. Ano, hřeje, je to tak?“ „Správně,“ potvrdil doktor. „Vedl jste si velmi dobře.“ Ale to bylo před rokem. Proč byly spínače na stěnách poslední dobou vždycky posunuté o kousek jinam, než jak to měl v živé paměti, když po nich potmě zašmátral? Nemysli na to, říkal si. Prostě to nech být. A proč, když už jsme u toho, mají stěny v obýváku každý den nepatrně jiný barevný odstín? Proč jsou zelené, modrozelené a modré? A někdy… proč na nich barvy někdy zvolna plavou, jako by je viděl skrz tetelící se vzduch nad výhní pece? Postupně, jedna po druhé jako lístky padající z automatu, ho napadaly zasuté otázky. Čí tvář se to při večeři mihla v okně? Čí to byly oči? „Kam to vejráš?“ „Nikam,“ opáčil. „Ale mohli bychom snad zatáhnout závěsy – uděláš to, prosím tě?“
„Roberte, kams to koukal?“ „Nikam.“ „Pročs tak divně koukal do toho okna?“ „Mohla bys, prosím, zatáhnout závěsy?“ zopakoval. Míjel teď to místo v polích, odkud slyšel zvuky vydávané koněm, a teď je zaslechl znovu; odfukování, tlumené zadusání kopyta a křoupání spásané trávy, jako když člověk chřoupe celer. „Nazdar, koníčku,“ zavolal do tmy. „Koníku, hój!“ Náhle za sebou zaslechl kroky, pomalé dokračování dlouhých nohou, které ho sledovaly, a zastavil se. Kroky ustaly. Otočil se a pátravě se zahleděl do tmy. „Dobrý večer,“ pozdravil. „To jste zase vy?“ V nastalém tichu slyšel, jak vítr pohybuje listím v živém plotu. „Jdete stejným směrem jako já?“ zeptal se. Pak se otočil zas zpátky a se psem, který ho táhl stále kupředu, pokračoval dál; kroky za ním se ozvaly znovu, tentokrát ale tlumeněji, jako když jde člověk po špičkách. Zastavil se a znovu obrátil. „Já vás nevidím,“ řekl, „protože je tma. Známe se?“ Znovu ticho; vnímal jen, jak mu studený letní vzduch vane do tváří a jak pes škube vodítkem, aby už byli doma. „Dobře,“ zvedl hlas. „Nemusíte odpovídat, jestli nechcete. Ale nezapomeňte, že já o vás vím.“ Někdo si tu hraje na chytrého. Odkudsi zdálky ve tmě, na západní straně a velmi vysoko, zachytil slabé vrčení letadla. Znovu zůstal stát s nastraženýma ušima. „Ten je daleko,“ odhadl. „Ten neletí sem.“ Ale proč, když jedno z nich přelétalo nad domem, ztuhl, že by se v něm krve nedořezal, neschopen slova ani pohybu, a zůstal stát či sedět v jakémsi ochromení čekaje na hvízdavý jekot bomb? Ten ale přišel až dnes po večeři. „Proč ses přikrčil?“ chtěla vědět. „Přikrčil?“ „Proč se přikrčil? Kvůli čemu?“ „Přikrčil,“ opakoval nechápavě. „Nevím, o čem mluvíš.“
„Tak ty nevíš?“ opáčila a provrtávala ho těma svýma zkoumavýma bělomodrýma očima s víčky poklesajícími vždycky, když zračily opovržení. Na těch zpola skleslých víčkách mu připadalo cosi krásného, na polozavřených očích, na způsobu, jakým se víčka pozatáhla a přivřela v okamžiku, kdy v sobě ty oči měly pohrdání největší. Včera k ránu, když ležel natažený v posteli a z dálky z údolí se právě začínalo ozývat dunění dělostřelby, natáhl levou ruku a dotkl se pro uklidnění jejího těla. „Co to proboha děláš?“ „Nic, miláčku.“ „Probudils mě.“ „Promiň.“ Kéž by ho alespoň ráno, vždycky když zaslechl první dunění děl, nechávala, aby se k ní přitiskl; to by mu pomohlo. Brzy už bude doma. Za posledním ohybem pěšiny uviděl světýlko, které růžově planulo skrz závěsy v okně obýváku, a pospíšil k brance; prošel jí a pak cestičkou ke vchodovým dveřím, přičemž ho pes stále táhl vpřed. Stál u vchodu a hmatal ve tmě po kulové klice dveří. Když vycházel, byla napravo. Zřetelně si vybavoval, že když před půl hodinou vycházel ven a zavíral za sebou dveře, byla na pravé straně. Copak mohla vyměnit i kliku? Jenom aby z něj udělala blázna? Mohla vzít brašnu s nástroji a rychle, zatímco byl venčit psa, ji přesadit na druhou stranu? Přesunul ruku doleva – a ve chvíli, kdy se prsty dotkl kliky, jako by mu v hlavě cosi drobně, ale prudce explodovalo; vzápětí v něm vzkypěl nával vzteku, zběsilosti a tísně. Otevřel dveře, rychle je za sebou zabouchl a zařval: „Edno, jsi tam?!“ Bylo ticho, a tak zakřičel znovu; tentokrát ho slyšela. „Co zase chceš? Vzbudils mě.“ „Pojď na chvíli dolů, ano? Chci s tebou mluvit.“ „Pro Kristovy rány,“ zalamentovala. „Buď zticha a pojď nahoru.“ „Pojď sem!“ křičel. „Okamžitě pojď sem!“ „Ani mě nenapadne. Ty pojď sem.“ Muž s hlavou zvrácenou vzad ztichl a hleděl vzhůru do tmy ponořeného prvního patra. Viděl zábradlí až k ohybu, kde se stáčelo vlevo a ztrácelo se
v černotě; pokračovalo pak nahoru k odpočívadlu, po kterém se přešlo rovně do ložnice – a v té musela být také černočerná tma. „Edno!“ zvedl hlas. „Edno!“ „Běž se bodnout…“ Začal se pomalu sunout po schodišti vzhůru; došlapoval jen zlehka, dotýkaje se kvůli orientaci pažení; kráčel vzhůru levotočivým ohybem do temna nad sebou. Na vrcholu šlápl do prázdna, ale byl na to připraven, a dokročil tichounce. Na chvilku se zastavil a zaposlouchal; nebyl si jistý, ale měl pocit, že zdálky z údolí slyší, jak děla spustila nanovo, většinou těžké kusy, pětasedmdesátky a ze zázemí zřejmě i pár minometů. Zamířil teď přes odpočívadlo a otevřenými dveřmi do pokoje – což mohl i poslepu, protože znal cestu dokonale – a pak vstoupil na koberec v ložnici, který byl, i když ho neviděl ani necítil, světle šedý, hustý, měkký. Vprostřed místnosti se zarazil a naslouchal zvukům. Ženy se znovu zmocnil spánek a odfukovala dost nahlas, s nepatrným hvízdnutím mezi zuby při každém výdechu. V otevřeném okně jemně pleskal závěs, budík potikával vedle postele. Teď, když si jeho oči na tmu uvykly, rozeznával postupně spodní část postele, bílé prostěradlo založené pod matraci, vyvýšeninu nohou pod pokrývkou; pak sebou žena, jako by vytušila přítomnost muže v pokoji, pohnula. Slyšel, jak se jednou převrátila a potom znovu. Odfukování ustalo. Ozývaly se teď jakési vrtivé zvuky a péra v matraci zaskřípěla jako pronikavý výkřik ve tmě. „Jsi to ty, Roberte?“ Nepohnul se, ani neodpověděl. „Roberte, jsi to ty?“ Ten hlas mu zněl dost nepříjemně a cize. „Roberte!“ Žena již byla plně probuzená. „Kde jsi?“ Kde už ten hlas předtím slyšel? Měl křiklavé, disonantní zbarvení, jako když se prudce, nesouzvučně udeří do dvou sousedních vysokých kláves. Také neuměla vyslovit R v jeho jméně. Kdo mu to proboha říkal vždycky Uobelte? „Uobelte,“ ozvala se žena znovu. „Co to děláš?“ Říkala to tak ta nemocniční sestřička, ta vysoká se světlými vlasy? Ne, to bylo ještě dřív. Někdo s tak ječivým hlasem z paměti jen tak nevypadne. Však on si za chviličku vzpomene. V tu chvíli uslyšel, jak cvakl vypínač noční lampičky, a v záplavě světla spatřil na posteli ženu opřenou vleže o loket, oblečenou v jakési růžové noční
košili. Na tváři měla překvapený, vyplašený výraz. Líce a brada se jí olejově leskly pleťovým krémem. „Radši to polož,“ říkala, „ještě se pořežeš.“ „Kde je Edna?“ Hleděl jí upřeně do očí. Pololežící žena ho bedlivě pozorovala. Stál v nohách postele, ohromný, rozložitý muž, nehybný, vzpřímený, se sraženými patami, téměř v pozoru, oblečený v tmavě hnědém těžkém vlněném oblečení. „Dělej,“ přikázala. „Polož to.“ „Kde je Edna?“ „Co je to s tebou, Uobelte?“ „Co by se mnou mělo být? Jen se vás ptám: kde je moje žena?“ Žena si pomaličku, zvolna sedala do vzpřímené pozice a sklouzávala nohama k okraji postele. „No,“ řekla nakonec změněným hlasem, v přísných bělomodrých očích kradmý, úskočný pohled, „když vás to tak zajímá, Edna je pryč. Odešla před chvilkou, když jste byl venku.“ „Kam šla?“ „To neřekla.“ „A kdo jste vy?“ „Já jsem jenom její kamarádka.“ „Nemusíte na mě křičet,“ ohradil se. „K čemu to vzrušení?“ „Chci jen, abyste věděl, že já nejsem Edna.“ Muž si to v hlavě převrátil a pak řekl: „Odkud víte, jak se jmenuju?“ „Edna mi to řekla.“ Znovu se odmlčel a zkoumavě ji pozoroval, stále trochu zmatený, ale už mnohem klidnější, díval se na ni klidnýma, snad i, jak si ji měřily, mírně pobavenýma očima. „Edna se mi, myslím, líbí víc.“ V tichu, které se rozhostilo, se ani jeden z nich nepohnul. Žena byla velmi napjatá, seděla vzpřímeně a obě ruce, mírně pokrčené v loktech, vzpírala o lůžko, tlačíc je dlaněmi dolů. „Já Ednu miluju, víte. Řekla vám někdy, že ji miluju?“ Žena neodpověděla. „Myslím si, že Edna je mrcha. Je to zvláštní, ale i přesto ji miluju.“
Žena se nedívala na mužovu tvář; pozorovala jeho pravou ruku. „Edna, ta strašně krutá malá mrcha.“ Nastalo teď dlouhé ticho. Muž stál nehybně a vzpřímeně, žena seděla bez hnutí na posteli a ticho bylo náhle takové, že slyšeli potůček, který protékal mlýnským náhonem přes hráz a sbíhal dolů do údolí k vzdálené sousední farmě. Pak muž promluvil znovu, klidně, zvolna, zcela neosobně: „Vlastně si myslím, že ona už mě nemá ráda.“ Žena se poposunula blíž k okraji lůžka. „Položte ten nůž,“ naléhala, „ještě se pořežete.“ „Nekřičte, ano? Copak neumíte mluvit mile?“ Náhle se muž předklonil, zahleděl se ženě upřeně do tváře a nadzvedl obočí. „To je zvláštní,“ řekl udiveně. „To je vážně zvláštní.“ Udělal krok dopředu, až se dotkl koleny postele. „Jste Edně trochu podobná.“ „Edna odešla. To už jsem vám říkala.“ Stále si ženu prohlížel a ona se nehýbala, dlaně vmáčklé hluboko do matrace. „Hm,“ řekl přemýšlivě. „To je divné…“ „Už jsem vám říkala, že Edna šla někam ven. Já jsem její přítelkyně. Jmenuju se Marie.“ „Moje žena,“ řekl on, „má takové malinké hnědé mateřské znamínko za levým uchem. Nemáte náhodou takové?“ „To tedy nemám.“ „Otočte hlavu, já se podívám.“ „Řekla jsem vám, že ho nemám.“ „Přesto bych se chtěl ujistit.“ Muž pomalu obešel lůžko. „Zůstaňte na místě,“ vyzval ji. „Nehýbejte se, prosím vás.“ Aniž by z ní spustil oči, zvolna k ní přistoupil, v koutcích úst náznak úsměvu. Žena počkala, dokud nebyl na dosah, a pak jej rychlým pohybem pravé ruky, tak rychlým, že ho ani nezaznamenal, udeřila dlaní zpříma do tváře. A když klesl na lůžko a rozplakal se, vzala mu nůž z ruky a rychle vyběhla z pokoje, míříc po schodišti dolů do vstupní haly, kde byl telefon.
