Dnešního dne jal jsem se navštíviti jubilejní zemskou výstavu v Chomutově, na kteréžto poštěstilo se mi potkati se s mnoha zajímavými lidmi a také jejich vynikající výrobky zde presentovány byly. Při této příležitosti ucho mé zaujala zajímavá informace o významném městě hraničním , jež leží u samého vrcholku Krušných hor. Toto místo prý i sám císař pán Josef II. svou návštěvou dvakráte poctil a přespati zde ráčil. Prý i pomník honosný vystavěn mu tu později byl. Továrníci zdejší po celém světě proslaveni jsouc a hlavně zdejší prýmky a střelné zbraně a to hlavně lovecké veliké slávy po celém světě dosahují . Jejich sláva až do zámoří sahá a také kupci z daleké Anglie i Ameriky sem za účelem pořízení zboží exkluzivního míří. Proto ani mysl má neodolala té lákavé myšlence opět usednouti do balónu a učinil jsem rozhodnutí zmíněný kout země naší navštíviti. Byl jsem tak trochu udiven po zjištění, že jedna z významných firem vejprtských již před mnoha lety jala se pobočku i v srdci mému blízké Vídni otevříti, ba dokonce postupně také v Pešti, Londýně či New Yorku i touto skutečností mé rozhodnutí ještě posíleno bylo.
Dnešního krásného slunného jitra rozhodl jsem se dostáti svému předchozímu rozhodnutí a navšítiviti zákoutí vejprtská i vydal jsem se se svým vzdušným povozem na cestu nelehkou do úpatí Krušných hor, abych lid zdejší pozdraviti mohl. Vznášejíc se nad vrcholky krušnohorskými a kochajíc se pohledem na krajinu tuto, vybral jsem pro přistání své místo poněkud nebezpečné, neboť bylo v blízkosti jedné ze zdejších kostelních věží, ale jako by mne právě sem cosi přitahovalo. Nutno podotknouti, že přistáním svým způsobil jsem rozruch mezi zdejším obyvatelstvem, kteréžto bylo mou návštěvou dosti udiveno, avšak přesto dostalo se mi velmi milého a vstřícného přivítání a srdce mé zajásalo, když v zápětí již potřásal jsem si rukou se zdejším „ bürgemeistrem‘‘ (starostou) váženým Juliem Fitbogenem, neboť právě s ním střetl jsem se již na dříve zmíněné živnostenské výstavě v Chomutově. I ujal se mne po přistání nelehkém a stal se mým průvodcem. Nebudu zapírati, že po cestě hrdlo mé bylo již notně vyprahlé a proto jsem velmi přivítal pozvánku na oběd do jedné z místních restaurací, sám jsem byl překvapen kolik se jich ve městě nachází i zvolili jsme restauraci z nejbližších na ulici Am Grabe (dnes Na Příkopech) – Café Lehnhard. Cestou nešlo nevšimnouti si pomníku krásného zde vystaveného jeho veličenstvu císaři Josefu II. I pochopil jsem co mne táhlo k místu tomuto, neboť průvodce můj informoval mne, že právě dnešního dne tj. 30. července roku 1913 jest to na den přesně 20 let od odkrytí tohoto pomníku, který byl v roce 1893 odhlalen jako připomínka návštěvy císaře Josefa II., kterýžto byl jedinou korunovanou hlavou, která kdy Vejprty navštívila, poprvé stalo se prý tak v roku 1866 dne 18.6. Tehdejší císař římský a král jeruzalémský přenocoval na faře zdejší a na druhý den také navštívil nedalekou Přísečnici, avšak tam již strávil pouhých 25 minut. Jeho veličenstvo se finančně podílelo na přestavbě kostela u něhož přistáti jsem se rozhodl a ještě téhož roku opětovně do Vejprt zavítal, aby se přesvědčil jak přestavba zmíněná pokračuje. Věru socha tato byla velmi vyvedená i dozvěděl jsem se, že odlití monumentu bylo svěřeno radou místní slévárně v Blansku na Moravě a podstavec sochy stvořil jakýs stavitel Müller ze
sousedního Bärensteinu. Náklady na výstavbu sochy činily 5 419 korun a po odhalení pomníku tohoto bylo náměstí v jeho blízkosti přejmenováno na Josef Platz (náměstí císaře Josefa). Tento pomník nebyl jediným, který mohl jsem na své pouti spatřiti, také na náměstí před zdejším poštovním úřadem stál honosný pomník padlým vojákům z řad vejprtských obyvatel. Tento prý vznikl zásluhou členů jednoho z místních spolků, sic Spolku vojenských veteránů „Korunní princ Rudolf“. Spolek tento byl založen již padesát let před mou návštěvou (r. 1863) a jméno nástupce habsburského trůnu připojil ke svému názvu v roce 1880 , po té co sám tehdejší princ Rudolf souhlasil s tím, že se stane jeho členem a ponechal si ho i po jeho skandální sebevraždě, kteroužto následník spáchal se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou v lednu 1889. O postavení pomníku mužům vejprtským, kteří neváhali položiti životy své v bojíštích českých, slovenských, ale především italských při válkách v letech 1849 až 1849, 1859 a 1866, usilovali veteráni vejprtští prý již od roku 1891 a za pomoci občanů – továrníka Antonína Pohla, Heinricha Engelerta a mého milého průvodce Julia Fitbogena, byl tento slavnostně odhalen v červenci 1907. Pomník navrhl a vytvořil chebský sochař Karel Wilfret starší (Jeho syn, Karel Josef Wilfret mladší, byl autorem sochy německého řádového rytíře v nadživotní velikosti, kterážto stala se dominantou již několikrát zmiňované zemské výstavy v Chomutově). Náklady na pořízení pomníku přesáhly 11 600 korun, z toho největší částkou pře 5 300 korun přispěl právě spolek veteránů. Nutno zmíniti, že toto nebyly konečné náklady na výstavbu pomníku, neboť tento byl 5 let po svém odkrytí (18.8.1912) přesunut z bezprostřední blízkosti budovy poštovního úřadu s ohledem na určitou nevyváženost a nesouměrnost přímo doprostřed poštovního náměstí, náklady spojené s přesunutím pomníku činily 3 900 korun. Toliko k pomníkům, které jako první upoutali pozornost mou při návštěvě Vejprt. Nyní, ale vrátím se k restauračním zařízením vejprtským. Jak zmínil jsem již, navštívil jsem restauraci v čp. 90 na ulici Am Grabe (Na Příkopech), ochutnal jsem zde trochu lahodného moku z místního pivovaru, musím říci, že mému hrdlu vyprahlému bylo doslova balzámem. I tázal jsem se přítele mileného pana Fitbogena, kde že vzniká tato nadmíru
osvěžující tekutina i dostalo se mi informace, že místní pivovar již roku 1607 založen byl, pravda určité problémy se sládky nevyhnuli se ani jemu, ale protože překonal i období pro kraj zdejší nelehké po třicetileté válce a jest chloubou cechu pivovárenského již přes třista let, nelze než skloniti se před činností pivovárenských i sládka současného ctěného Antonína Rohnera. Krom piva vejprtského, nabízeny mi byly také piva z pivovarů okolních – Přísečnice, Klášterce, Chomutova, Vernéřova, Libočan ba dokonce i z Plzně. K obědu servírována byla pečínka vepřová, která velmi přišla k chuti a ještě něco návštěva restaurace této mi nabídla. Seznámen byl jsem zde s některými z místních slovutných prýmkařů, ba i někteří z puškařů přítomni byli, i nemohl jsem odolati, abych nepožádal o možnost návštěvy podniků těch, jejichž výrobky okouzlen na výstavě zemské jsem byl a o jejichž slávě již mnohé jsem i v dalekých končinách zaslechl. Věru zvolili jsme správnou restauraci, slovo dalo slovo a přislíbena mi byla možnost navštíviti některé z továrních domů zdejších. I požádal jsem přítele svého, zda by mi průvodce činiti mohl při exkurzích, které mne čekali. Milý Julius F. přislíbil mi službu tuto a tak jsem pln očekávání i s ním vyrazil shlédnout zblízka tovar zdejší, jehož věhlas učaroval mi na již zmíněné zemské výstavě. Můj společník mi pokynul a otázal se , co toužím uzříti nejdříve, a protože na výstavě, ale i ve vzdálené Vídni mne velice zaujalo puškařské umění vejprtských mistrů, dychtil jsem po nahlédnutí pod pokličku jejich řemesla. Vždyť já, jakožto velitel balónové letky jsem se zbraněmi obeznámen, i zjistil jsem , že právě ve Vejprtech vyráběno je téměř nejvíce zbraní z celé země, objemem výroby předčí je již jen Praha, ale nutno podotknouti, že ta je samozřejmě několikanásobně rozlehlejší. Cesta naše započala tedy v jedné z budov puškárenských v čísle popisném 578. Zde sídlí firma Gustava Fückerta, již třetího majitelem podniku tohoto. Pušky zde vyráběné dosahují veliké slávy, ba dokonce i sám František Josef I. oblíbil si zakladatele veleúspěšné firmy Fückert a obdarovati jehlicí s iniciály svými jej ráčil. Dostalo se mi té cti a mohl jsem se samým Gustavem Fückertem o jeho umění i historii celé továrny pohovořiti. Pušky zde vyráběné jsou skutečně přenádherné a naskytla se mi i možnost vypálení několika ran z jedné pušky zde vyráběné, leč neměl jsem toho dne mušku bezchybnou, v kterou jsem pevně doufal. Má první střela téměř zasáhla místo terče jednoho z pracovníků, druhá prolétla
okenní tabulkou a třetí zasáhla už téměř nedoufaný terč. Toužil jsem zůstati o vteřinku déle, leč čas byl naším nepřítelem a my jsme byli nuceni odebrati se k dalšímu bodu našeho krásou a prestiží překypujícího programu. Mé ucho mnohokráte zaslechlo zmínku také o dalších úspěchem oplývajících majitelích podniků puškařských. Byli mezi nimi např. pan Gustav a jeho bratři Richard a Walz Bittnerovi a rodina Morgensternů. Bohužel to potěšení navštíviti také je, mne již nepotkalo. Další přislíbenou prohlídkou byla návštěva prýmkařské továrny světoznámého Wenzela Schmidla a jeho synů. Tato továrna se nalézá v Annabergské ulici v čísle popisném 403 a objektech přilehlých, jedná se o firmu honosnou a celosvětově uznávanou , která své zpracování prýmků započala údajně již v roce 1760, postupně se produkce jejich rozšiřovala a roku 1824 otevřela firma svoji pobočku u nás ve Vídni, postupně byly pobočky její otevřeny také v Budapešti, Londýně a dokonce samotném New Yorku a prýmky nádherné zde vznikající získaly mnoho medailí na výstavách nejrůznějších např. v Teplicích, Vídni ba i ve Filadelfii. Byl jsem obeznámen s výrobou rozlišných prýmků, kteréžto jevily se mi přenádherné, leč já bych zde se svou zručností asi nepochodil. Byl jsem velmi potěšen, když mi získal jsem pozvánku také do vídeňské pobočky i rozhodl jsem se, že si určitě pořídím nějakou dekoraci v mé milované domovině, jelikož v mém balóně není mnoho místa, abych zboží převážel přímo z Vejprt. Se samotnými majiteli se mi ale pohovořit nepodařilo neboť tito byli zaneprázdněni jinými úkoly. Po tak duševně vyčerpávajících, leč opravdu zajímavých zážitcích, jsme se na popud mého průvodce dopravili do místního pivovaru, kde jsme se pozdravili s místním sládkem Antonínem Rohnerem. Ukázal nám zblízka výrobu moku zlatavého, který se zde vaří a čepuje. Dostalo se nám i té cti ochutnati . Čas byl, ale toho dne opravdu proti nám a než jsme se nadáli, schylovalo se již pomalu k večeru, a proto jsme byli nuceni opustit budovu pivovaru a odebrati se k noclehu do zdejšího hotelu Zahm, zpět na Annabergstrasse. Cestu nám pomohl zkrátit kočár, kterýžto k samotnému hotelu patří. Když jsme dorazili, pan Fitbogen mne ráčil pomoci s ubytováním a já jsem do svého pokoje odložil zavazadla, omyl se, převlékl a vyrazili jsme s mým přítelem ještě na chvíli do společnosti. Ještě jednou jsme navštívili restaurant, kterýžto jsem již stačil poznati za účelem odpoledního oběda. Večer zde , ale bylo velice rušno. Scházejí se zde lidé různého postavení a věku a
oddávají se tu karetním hrám. I biliáru. Rád jsem se zapojil a později jal jsem se znovu osvěžit se trochou místního lahodného nápoje a při této příležitosti jsem usedl ke stolu s místními, přičemž někteří již byli v pokročilejším věku, avšak velmi mne zaujali vyprávěním o jisté strážkyni Krušných hor jménem Marcebilla. Tato divoženka pomáhala prý místním vždy, když bylo nejvíce třeba a nebyl-li někdo hoden její pomoci a potrápiti ho dokázala. Čas ubíhal a já i když nerad jsem se musel odebrati do svého lože. Po cestě jsem však zaznamenal podivuhodný útvar, kterýžto mi podezřele připomínal jmenovanou Marcebillu. Je nasnadě, že jsem nebyl schopen nalézt cestu do svého pokoje. Její skřehotavý smích mne doprovázel všude, kam jsem se vrtnul. Trvalo značnou chvíli, než mne nalezl můj přítel pan Fitbogen, který byl tak laskav a vyvedl mne ze spárů té divoženky. Dnešního rána mne tuze bolela hlava, ale čekalo mne ještě mnoho nového poznati v kraji zdejším a tak jsem se bolest pokusil zahnati douškem horké kávy, která jak se zdálo opravdu pomohla. Dnes se chystáme s mým průvodcem do nedalekého města Přísečnice a poté navštívíme turisty vyhledávaný Klínovec. Vyrážíme již za pár chvil a tak trochu ve spěchu píši tyto řádky, abych v dokumentaci pobytu mého nic neopomněl. Znovu jsme využili nabídku hotelu Zahm a vyrazili na cestu kočárem a tak už za pár okamžiků jsem zahlédl lesk přísečnického zámku, který dříve obýval rod Buqoyů. Panství zdejší prý již roku 1832 koupila za 300 000 zlatých hraběnka Gabriela Buqouyová, dcera státního ministra hraběte Jindřichs Rottenhana (mimo jiné i majitele panství Červený Hrádek). Hraběnka se narodila ve Vídni a osud ji odvál až do Krušných hor. Byla zdejší dobrou duší, neboť v mnohém lidu zdejšímu nápomocna byla, dala zde zbudovat silnice, zasloužila se o rozšíření paličkování krajek, a aby zmírnila bídu horalů sama krajky odkupovala. Lidu přísečnickému v dobách nelehkých rozdělovala na zámku v Přísečnici potraviny (chléb, mouku, kroupy i rýži) a také oblečení a houně. Díky hraběnčiným počinům se na horách začaly vyrábět také šindele. Lidem milovaná hraběnka získala přezdívku „anděl Krušnohoří“ a protože o jejích počinech bylo slyšet daleko za hranicemi přísečnického panství i já jsem se na zámku sklonil před památkou její. Tak jako Vejprty dosáhly slávy po celém světě, tak i Přisečnice byla mnohým známá a to zejména díky hudbě. Již v r. 1882 zde Wilhelm Rauscher otevřel soukromou hudební školu, která roku 1896 převzalo město, škola byla tehdy šestiletá a
snažila se připravit zdatné hudebníky z povolání. Počátkem našeho 20. století se město rozhodlo postavit hudební škole honosnou budovu. I rozhodli jsme se také pro návštěvu této školy. Dozvěděli jsme se, že prvním zdejším harfenistou a také otcem rozšíření přísečnického muzikantství byl již v 80. Letech 18. Století tehdejší starosta Ignaz Walter, který pro svou skvělou hru na harfu byl nazýván „král David“, hře na harfu naučil svého kmotřence Isidora Richtrera a ten zase svou sestřenici Elisabeth Haugovou a její žačka Anna Marie Görner si začala hrou na harfu vydělávat na živobytí. Její úspěch přivedl ke hře na harfu také další přísečnická děvčata , no a rozvoj harfenické živnosti měl zelenou. Harfy byly zhotovovány zdejšími truhláři, postupně harfenistky vyrážely do světa a často se vracely s velkou částkou penězi započalo známé putování po nejbližším kraji, ale i po dalekém Rusku, Balkánu a dalších krajinách. Později začala vznikat řada kapel či trií, kvartet a souborů. Známa je také kapela se 40 členy. Přísečnické kapely hrály v sálech velkých hotelů a v létě často svou hudbou blažily lázeňské hosty a to nejen v Čechách, ale také na Moravě, v Německu či Rakousku. Kapely hrály i před holandskou královnou a dalšími panovníky a nebylo výjimečné se s nimi potkat také na zaoceánských parnících či v Egyptě, Japonsku, Číně, Austrálii či Americe. Z mnoha jmen přísečnickcýh muzikantů nemohu nevzpomenout alespoň kapelníka Johanna Hassnera, který založil také přísečnické muzeum s národopisnými a přírodopisnými exponáty, které jako sběratel rarit přivezl ze svých cest a to také z Indie. V prvních pětadvaceti letech existence školy ji vychodilo prý bezmála 3000 žáků. Ne nadarmo se zdejšímu městu započalo říkat „město hudby“. I já jsem zhlédl úžasný koncert v podání dechového orchestru hudební školy a nemýlím-li se budou mne jeho lahodné tóny, které mi utkvěly doprovázet ještě mnoho a mnoho dní. Nu nezbývá než se s místními rozloučit a ještě se vydat na menší výlet na nedaleký Klínovec. Zaslechl jsem již mnohé o zdejší oblíbené turistické chatě, kde se již v r. 1908 slavilo i 60. výročí císařova panování, taktéž pořádáním jubilejní řemeslnické a průmyslové výstavy a dokonce mne velmi zaujalo, když jsem se doslechl, že znaky zúčastněných měst jsou umístěny na kazetovém stropě hotelové jídelny. Ač trochu vysílen, přesto jsem pln očekávání vyhlížel věž proslulé turistické chaty a opravdu již brzy se přede mnou tyčila v plné své kráse. Můj přítel mi vyprávěl, že nejstarší historie první
dřevěné boudy zde sahá až do roku 1817, roku 1838 pak byla vystřídána vyhlídkovým glorietem pro lázeňské hosty, kterýžto k velkému zármutku zdejší ve 30. letech vyhořel a před téměř dvaceti lety 3. Srpna 1884 zde byla slavnostně zpřístupněna rozhledna císaře Františka Josefa I. I my jsme s milým Juliem vystoupali na onu rozhlednu a po náročném dni, jsme se nadšeně tiše kochali pohledem na zdejší krajinu. A protože už se začalo připozdívat, byli jsme nuceni ukončit návštěvu zdejších končin a vyrazit opět do Vejprt, kde už mi zbývalo jen nasednout a vyrazit zase o kousek dál. Budu dlouho a dlouho vzpomínat na zdejší milé obyvatelstvo i mnoho krásného, co jsem zde zažil a poznal, ale nyní už usedám do svého vzdušného povozu a při pohledu na přátelské město z výšky si jen představuji jeho budoucnost. Snad se sem ještě někdy podívám já či někdo z mých blízkých, abychom mohli porovnat jak dalece mé představy budou naplněny.
