DMITRY GLUKHOVSKY METRO 2034
VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ KULTOVNÍHO APOKALYPTICKÉHO BESTSELLERU
PROLOG ROK 2034
Celý svět leží v troskách. Lidstvo je téměř zcela vyhubeno. Zničená města jsou kvůli radiaci neobyvatelná. Povídá se, že za jejich hrani¬cemi se rozprostírá nekonečná vypálená pustina a lesy zmutované do podoby neprostupného porostu. Nikdo přesně neví, co se tam nachází. Civilizace zaniká a vzpomínky na bývalou velikost lidstva se postupně proplétají s pohádkami a legendami. Je to už přes dvacet let, co vzlétlo poslední letadlo. Zrezivělé že¬lezniční koleje vedou odnikud nikam. Stavby století, které se bez¬tak nepodařilo dokončit, se změnily v sutiny. Když radisté bůhví pokolikáté naladí frekvence, na nichž dříve vysílal New York, Paříž, Tokio a Buenos Aires, slyší stále podivné skučení. Uplynula pouhá dvě desetiletí od doby, kdy k tomu došlo. Člověk přestal být pánem na Zemi. Stvoření zrozená radioaktivním zářením se mnohem lépe přizpůsobila životu v novém světě. Epocha člověka se chýlí ke konci. Těch, kteří v to odmítají uvěřit, není mnoho - jen několik desí¬tek tisíc. Nevědí, jestli se ještě někdo zachránil, nebo jsou poslední lidé na planetě. Žijí v moskevském metru, největším protileteckém krytu na světě. Je to poslední útočiště lidstva. Onoho dne se všichni nacházeli v metru, což jim zachránilo ži¬vot. Hermeticky uzavřené bezpečnostní brány stanic je chrání před zářením i strašlivými netvory na povrchu. Staré filtry čistí vzduch a vodu. Šikovné ruce sestrojily dynama vyrábějící elektrický proud. V podzemních farmách se pěstují žampiony a chovají vepři. Centrální správa se už dávno rozpadla a stanice se změnily v trpas¬ličí státečky. Lidé se v nich stmelují kolem idejí, náboženských sys¬témů nebo prostě filtrů na čištění vody. Je to svět bez zítřka. Sny, plány, naděje - pro nic takového tu není místo. Pocity byly nahrazeny pudy - a nejdůležitější je vůle přežít. Stůj co stůj. To, co se stalo před událostmi popsanými v této knize, si přečtěte v románu Metro 2033. -3-
KAPITOLA 1 OBRANA SEVASTOPOLSKÉ
Nevrátili se v úterý ani ve středu, a dokonce ani ve čtvrtek — v nejzazší domluvený termín. Vnější kontrolní stanoviště bylo obsaze¬no dnem i nocí. Kdyby strážní zaslechli sebemenší ozvěnu volání o pomoc nebo zahlédli na vlhkých tmavých stěnách tunelu matný odlesk svítilny, okamžitě by směrem k Nachimovskému prospektu vy¬razil úderný oddíl. Napětí se každou hodinou stupňovalo. Nejlepší vojáci se skvělou výbavou a speciální přípravou právě pro takové akce ani na oka¬mžik nezamhouřili oko. Hromádka hracích karet, kterými si obvyk¬le krátili čas mezi jednotlivými poplachy, ležela pod dvoudenním nánosem prachu v zásuvce stolu na strážnici. Poklidné rozhovory skončily — zpočátku je vystřídaly úsečné nervózní domluvy, ale teď už panovalo jen zlověstné mlčení. Každý doufal, že jako první uslyší dunivé kroky vracející se karavany. Tentokrát na tom prostě strašně moc záleželo. Všichni obyvatelé Sevastopolské, ať pětiletý chlapec nebo stařec nad hrobem, uměli zacházet se zbraněmi. Svou stanici přeměnili v nedobytnou pevnost. Ačkoli našli útočiště za kulometnými hníz¬dy, ostnatým drátem, ba dokonce pancéřovými zátarasy ze svařo¬vaných kolejnic, hrozil této zdánlivě nedotknutelné baště každým okamžikem pád. Její Achillovou patou byl nedostatek munice. Kdyby obyvatelé jiných stanic prožívali to, čemu musela denno¬denně čelit Sevastopolskaja, vůbec by se nezabývali myšlenkami na obranu a uprchli by jako krysy ze zatopeného tunelu. Ani mocná Hanza, společenství stanic na Okružní trase, by ve vážném případě jen těžko vyslalo dodatečné bojové síly na ochranu této jediné sta¬nice, a to kvůli neúnosným nákladům. Jistě, strategický význam Sevastopolské byl enormní, ale cena byla příliš vysoká. I za elektřinu se draze platilo. Byla to tak vysoká cena, že Seva¬stopolští, kteří zbudovali jednu z největších vodních elektráren v metru, se za své dodávky proudu nechávali od Hanzy zásobovat municí, a to dokonce se ziskem. Mnozí však neplatili jen patronami, ale i zmrzačeným krátkým životem. -4-
Spodní voda byla zároveň požehnáním i prokletím Sevastopolské. Stanici ze všech stran obklopovala voda jako proud Styxu zpráchnivělou Charonovu bárku. Přinášela nejen jí, ale nejméně třetině Okruž¬ní trasy světlo a teplo, protože roztáčela lopatky desítek vodních mlýnů. Zruční konstruktéři ze stanice je postavili podle vlastních plánů a umístili v tunelech, prohlubních a podzemních vodních to¬cích, prostě všude, kde to bylo pro tento účel vhodné. Voda však zároveň nepřetržitě narušovala sloupy a pozvolna roz¬pouštěla cement ve spárách. Bublala velmi blízko, hned za stěnami stanice, jako by chtěla její obyvatele uspat. Byla to pouze spodní voda, která jim bránila v tom, aby přebytečné a nepoužívané úse¬ky tras vyhodili do povětří. A právě tím tunelem se k Sevastopolské přibližovaly hordy strašidelných nestvůr připomínající nekonečnou jedovatou stonožku lezoucí do mlýnku na maso. Obyvatelé stanice si připadali jako posádka přízračné lodě plující skutečným peklem. Nepřetržitě byli odsouzeni k tomu, aby hledali a opravovali nové průsaky, protože jejich fregata už dávno utrpě¬la četné trhliny. A přístav, ve kterém by našli bezpečí a klid, nebyl v dohledu. Současně museli odrážet jeden útok za druhým, protože od Čertanovské na jihu a Nachimovského prospektu severně od jejich stanice přilézaly nestvůry větracími šachtami, vynořovaly se z kalné břečky kanalizace nebo se prostě přiřítily z ostatních tunelů. Vypadalo to, že se proti Sevastopolským spikl snad celý svět, který nelituje ná¬mahy, aby jejich domovinu vymazal z mapy metra. Oni však brá¬nili svou stanici zuby nehty, jako by šlo o poslední útočiště v celém vesmíru. Ačkoli byli inženýři velice šikovní a bojovníci prošli tvrdým a ne¬milosrdným výcvikem, bez patron, žárovek do reflektorů, antibio¬tik a obvazového materiálu by nedokázali stanici dlouho hájit. Jistě, dodávali proud a Hanza jim za to slušně platila. Okružní trasa však měla ještě další dodavatele a vlastní zdroje, zatímco Sevastopolští by bez zásobování zvenčí nepřežili ani měsíc. A jejich zásoba patron se teď hrozivě tenčila. Každý týden odcházely ozbrojené karavany do stanice Serpuchovskaja, aby tam za úvěr poskytnutý od hanzovních obchodníků obstaraly vše nezbytné a hned se zase vrátily. Dokud se Země točí, podzemní proudy tečou a klenby zbudované staviteli metra drží, nic se na tom nezmění. -5-
Tentokrát se však návrat karavany zpozdil, a to tak citelně, že to vedlo k jedinému závěru — stalo se něco nepředvídatelného, něco strašného, čemu nemohli zabránit ani po zuby ozbrojení a v bojích zakalení vojáci doprovázející výpravu, ani dlouhodobě kultivované vztahy s vedením Hanzy. Ta záležitost by nevyvolávala takové znepokojení, kdyby ales¬poň fungovala komunikace. Telefonní vedení k Okružní trase se však kdesi porouchalo, spojení se už v pondělí přerušilo a jednot¬ka, kterou poslali najít místo defektu, se vrátila bez hmatatelného výsledku. Lampa se širokým zeleným stínítkem visela nízko nad kulatým sto¬lem. Osvětlovala několik zažloutlých listů, na kterých byly tužkou nakreslené grafy a diagramy. Byla to slabá žárovka, nanejvýš čtyřicet wattů — ne proto, že by se muselo šetřit proudem, to opravdu nebyl v Sevastopolské problém, ale protože majitel této kanceláře nesnᬚel prudké světlo. Popelník přetékal zamáčknutými oharky, přičemž veškeré kuřivo bylo nekvalitní domácí výroby. Štiplavý šedomodrý kouř se líně vznášel pod nízkým stropem. Náčelník stanice Vladimír Ivanovič Istomin si otřel čelo, zvedl ruku a podíval se svým jediným okem na hodiny - za poslední půl¬hodinu už popáté. Pak luskl prsty a namáhavě se zvedl. „Musíme se nějak rozhodnout. Nemůžeme déle váhat." Na opačné straně stolu seděl postarší, ale svalnatý muž ve vatova¬né maskovací blůze a v obnošeném modrém baretu. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale otřásl s ním záchvat kašle. Mrzutě přimhouřil oči a rukou rozptýlil dým. „No dobře, Vladimíre Ivanoviči," ozval se pak, „ještě jednou to zopakuji. Z jižního tunelu nemůžeme stáhnout nikoho. Stráže tam jsou pod obrovským tlakem a už teď se jentaktak udrží. Jen za poslední týdny tři ranění, z toho jeden těžce, a to i přes opevnění. Nepřipustím, abys jih dál oslaboval - zvláště když tam neustále musí být na hlídce v šachtách a ve spojovacím tunelu dvě trojice průzkumníků. A na severu musíme krýt záda přicházejícím karavanám, odtud nemůžeme odvolat ani duši. Je mi líto, ale musíš se po někom porozhlédnout sám." „Ty jsi velitel předsunutých stráží, tak laskavě hledej!" zavrčel ná¬čelník. „Já se zase postarám o svoje věci. Za hodinu musí jednotka vyrazit. My -6-
dva prostě myslíme v odlišných kategoriích. Nejde přece jen o naše problémy tady a teď! Co když se stalo něco neblahého?" „A podle mě, Vladimíre Ivanoviči, děláš kolem sebe zbytečný zma¬tek. Máme ve výzbroji ještě dvě neotevřené bedny kalibru 5,45, což nám stačí ještě půldruhého týdne. A pak mám ještě něco doma pod matrací." Plukovník se usmál a obnažil velké zažloutlé zuby. „Na jed¬nu bednu to určitě vystačí. Náš problém nejsou patrony, ale lidé." „A teď ti povím já, v čem je zakopaný pes. Jestli už nedostaneme žádné dodávky, budeme muset za dva týdny uzavřít brány na jih, protože bez munice tunel beztak neudržíme. To znamená, že přesta¬neme udržovat dvě třetiny mlýnů. První várka se porouchá do týd¬ne. Dobře víš, jak Hanza nesnáší výpadky elektrického proudu. Když budou mít štěstí, najdou obratem ruky jiného zásobovatele. Pokud ne... Ale proč bych se zrovna já měl zajímat o proud! Už skoro pět dní panuje v tunelu hrobový klid a neukázala se žádná potvora. Co když se tam něco zřítilo? Nebo propadlo? Co když jsme teď zcela odříznuti?" „Hlavně nepanikař. Elektrické kabely jsou v pořádku. Elektromě¬ry běží, takže Hanza nejspíš svůj proud odebírá. O závalu bychom přece hned věděli. A kdyby to byla sabotáž, nepoškodili by tele¬fon, ale elektrické vedení. A pokud jde o tunel, čeho se vlastně obáváš? Ani v době rozkvětu k nám nikdo nezabloudil. Vezmi si třeba Nachimovskij prospekt — bez doprovodu se tam prostě nedo¬staneš. Cizí obchodníci se k nám už dávno neodvažují. A banditi se už taky poučili — vždyť jsme pokaždé nechali jednoho z nich ži¬vého odejít. Takže klid." „Tobě se to mluví," zabručel Vladimír Ivanovic, nadzvedl si pásku nad prázdným očním důlkem a otřel si pot z čela. „Dám ti tři chlapy," přikývl plukovník, teď už viditelně naladěný trochu smířlivěji. „Víc ani při nejlepší vůli nemůžu. A nekuř mi tady. Víš přece, že nesmím dým vdechovat, a navíc otravuješ i sám sebe! Upřímně se přiznám, že čaj by mi byl milejší..." „Ale prosím, jak si přeješ." Náčelník si zamnul ruce, zvedl tele¬fonní sluchátko a vybafl: „Tady Istomin. Čaj pro mě a plukovníka." „A ač se dostaví službu konající důstojník," požádal velitel před¬sunutého strážního stanoviště a sundal si baret. „Pak to hned zaří¬dím s tou pátrací jednotkou." -7-
Istomin se vždy mohl pochlubit mimořádným čajem, ze stanice VDNCh, byl to prvotřídní výběr. Jen málokdo si mohl něco tako¬vého dovolit, protože na cestě z druhého konce metra do této sta¬nice uvalila Hanza na oblíbený čaj náčelníka stanice hned třikrát clo. To ho natolik prodražilo, že by si svou slabost nikdy nemohl dovolit, kdyby se mu nepodařilo navázat výborné vztahy na stanici Dobryninskaja. Vůdci karavan vracející se z Hanzy proto měli u sebe pokaždé pohledný balíček, který Istomin zásadně přebíral osobně. Před rokem však došlo k prvním výpadkům dodávek. Zneklid¬ňující fámy pronikly až do Sevastopolské: VDNCh údajně postihlo nové strašlivé nebezpečí ohrožující celou oranžovou linku - nejspíš neznámí mutanti z povrchu. Jsou prý téměř neviditelní, praktic¬ky nezranitelní a dokážou číst myšlenky. Říkalo se, že stanice pad¬la a Hanza prý ze strachu před invazí vyhodila do vzduchu tunely na opačné straně Prospektu Mira. Ceny čaje se tehdy prudce zvýšily, po určitou dobu nebyl vůbec žádný k sehnání a Istomin si s tím už začal dělat velké starosti. Avšak o několik týdnů později se situace uklidnila a karavany zase přivážely do Sevastopolské kromě patron a žárovek i voňavý čaj. A o co jiného vlastně šlo? Nalil veliteli čaj do porcelánového šálku s odloupnutým zlatým okrajem a na okamžik se kochal se zavřenýma očima aromatickými výpary. Pak naplnil svůj hrnek, ztěžka dosedl na židli a začal stříbr¬nou lžičkou zvonivě míchat, aby se rozpustil sacharin. Muži mlčeli a zhruba minutu byl melancholický cinkot jediným zvukem v setmělé a tabákovým dýmem zahalené kanceláři. Znena¬dání vše přehlušilo pronikavé znění pocházející - téměř ve stejném rytmu - z tunelu: „Poplach!" Velitel předsunutého stanoviště na svůj věk překvapivě hbitě vy¬skočil a vyběhl z místností. V dálce práskl osamocený výstřel z puš¬ky, vzápětí se přidaly kalašnikovy - jeden, dva, tři. Těžké vojenské boty zaduněly po nástupišti a bylo slyšet mohutný plukovníkův bas, jímž - teď už z určité vzdálenosti - uděloval první rozkazy. Istomin natáhl ruku po nablýskaném milicionářském samopalu zavěšeném u skříně, ale pak sáhl na kříž, odmítavě mávl rukou, zno¬vu se posadil ke stolu a dopřál si ještě doušek čaje. Naproti němu se osaměle kouřilo z plukovníkova šálku, vedle kterého ležel baret - návštěvník si ho tu ve -8-
spěchu zapomněl. Náčelník stanice se ušklíbl a znovu, tentokrát polohlasně, se začal s nyní nepřítomným velite¬lem přít. Šlo přitom pořád o totéž - nyní však používal nové argu¬menty, které ho předtím v zápalu hašteření nenapadly. Na Sevastopolské koloval nejeden cynický vtip o tom, proč se soused¬ní stanice jmenuje zrovna Čertanovskaja; slovo „čert" v tom názvu přímo bilo do očí. Mlýny vodních elektráren se rozprostíraly poměr¬ně daleko jejím směrem. Ačkoli byla považována za opuštěnou, ne¬napadlo nikoho ani ve snu, aby ji prostě obsadil a rozvíjel její poten¬ciál, jak se to už kdysi stalo se stanicí Kachovskaja. Technické týmy, které pod vojenskou ochranou montovaly nejvzdálenější předsunuté generátory, si dávaly bedlivý pozor na to, aby je od Čertanovské vždy dělilo nejméně sto metrů. Téměř každý, kdo se musel odebrat na ta¬kovou expedici a nebyl zrovna fanatický ateista, se v duchu pokřižo¬val a mnozí se dokonce pro všechny případy loučili s rodinami. Čertanovskaja byla prokletá stanice, to vycítil každý, kdo se k ní přiblížil na půl kilometru. Sevastopolští tam ve své naivitě na sa¬mém počátku poslali po zuby ozbrojené úderné jednotky, aby roz¬šířili oblast svého vlivu. Pokud se tyto oddíly vůbec vrátily, byly t재ce zdevastované a přinejmenším z poloviny zdecimované. Někdejší vynikající bojovníci pak seděli u ohně, zajíkali se a slintali, a ačkoli je plameny olizovaly tak, že se jim škvařil oděv, neustále se třásli. Jen pracně se rozpomínali na to, co prožili — a jedno hlášení se nikdy nepodobalo druhému. Říkalo se, že někde na opačné straně Čertanovské klesají odbočky hlavního tunelu do hlubiny a vytvářejí tam obrovský labyrint jes¬kyní, ve kterém se to údajně jen hemží nestvůrami. Na Sevastopol¬ské nazývali tohle místo „Brána" - byl to náhodně zvolený pojem, protože nikdo ze živých obyvatel stanice do této části metra nikdy nevstoupil. Vyprávěla se však jedna historka z doby, kdy trasa ještě nebyla prozkoumaná. Početná průzkumná jednotka se tehdy údaj¬ně dostala až za Čertanovskou a objevila Bránu. Pomocí vysílače — fungoval přibližně jako kabelový telefon - radista oznámil, že stojí u vchodu do úzkého koridoru vedoucího téměř svisle dolů. Dál už ze sebe nic nevypravil. Nejvyšší představitelé Sevastopolské slyšeli jen pronikavé výkřiky plné hrůzy a bolesti. Průzkumníci se kupodivu ani nepokusili střílet - nejspíš pochopili, že běžné zbraně by je -9-
ne¬ochránily. Jako poslední zmlkl velitel jednotky, bezohledný žoldák ze stanice Kitaj gorod, který svým soupeřům, jakmile je porazil, vždy uřezával malík. Nacházel se zřejmě v určité vzdálenosti od mikrofo¬nu, který sklouzl z vysílače, protože jeho slovům bylo špatně rozu¬mět. Když se však náčelník stanice pozorněji zaposlouchal, co muž ve smrtelném zápase zajíkavě pronáší, pochopil, že je to modlitba - jedna z těch prostých naivních modliteb, které se malé děti učí od věřících rodičů. Potom se spojení přerušilo. Po této události byly veškeré další pokusy o průnik k Čertanovské pozastaveny. Jistě, existovaly dokonce plány opustit Sevastopolskou a stáhnout se až k Hanze. Vypadalo to však, že ta zatracená stanice tvoří hranici, kde končí nadvláda lidí v metru. Netvoři, kteří se ji snažili překonat, znamenali pro obyvatele Sevastopolské spoustu mr¬zutostí, ale nebyli nezranitelní a při dobře organizované obraně se daly jejich útoky snadno a téměř bez vlastních ztrát odrazit — dokud stačila munice. Některé z těch příšer bylo sice možné zastavit jen trhavými střelami nebo vysokonapěťovými pastmi, ale většinou se na tyhle útočníky, kteří sice byli velice nebezpeční, ale nenaháně¬li smrtelnou úzkost, vystačilo s běžnými zbraněmi. Nazývali je tu po domácku „upíři" — jako v nějaké povídce od Gogola. „Tamhle je ještě jeden! Nahoře, ve třetím potrubí!" Horní reflektor se vylomil z držáků, třepotavě se na kabelu hou¬pal jako oběšenec a oslnivě osvětloval scenérii před opevněním. Jed¬nou se zaměřil na přikrčené postavy plížících se mutantů, vzápětí je zase schoval ve tmě a potom se v jeho ostrém svitu ukázali strážní. Všude se míhaly zrádné stíny, smršťovaly se, poté se zase rozpínaly a deformovaly v odporné grimasy, takže se nedalo poznat, jestli je to člověk, nebo netvor. Stanoviště mělo výhodnou polohu, protože právě tady se sbíhaly dva tunely. Krátce před apokalypsou tu Metrostroj začal s rozsáhlými opravami, které však nebyly nikdy dokončeny. Sevastopolští vybu¬dovali na tomhle strategickém uzlu pevnost — dvě kulometná stano¬viště, půldruhého metru silné ochranné valy z pytlů s pískem, pan¬céřové zábrany, závory na kolejích, pasti s vysokonapěťovými výboji poblíž i dále od základny a důkladně promyšlený systém včasného varování. Jakmile se - 10 -
však - jako dnes - mutanti objevili ve vlnách, zdálo se, že i tenhle obranný komplex zakolísal. Kulometčík si pro sebe monotónně prozpěvoval beze slov. Z noz¬der vyfukoval krvavé bubliny a udiveně hleděl na vlhké a leskle čer¬vené dlaně. Vzduch kolem jeho pečeněgu se tetelil žárem, ale najed¬nou se ten zatracený krám zasekl. Střelec krátce zachrochtal, opřel se o rameno svého souseda, statného bojovníka s uzavřenou titanovou helmou, a zmlkl. V následující chvíli se rozlehl jekot pronikající až do morku kostí. Bestie zaútočily. Muž v helmě odsunul zakrváceného kulometčíka stranou, vstal, zvedl kalašnikov a vypálil dlouhou salvu. Odporné šlachovité zví¬ře v matně šedé kůži už stačilo skočit, roztáhnout sukovité přední pracky a teď se na létajících blanách snášelo shora. Netvoři se po¬hybovali nepředstavitelně rychle a váhavci neměli sebemenší šanci. Proto byli službou na tomhle stanovišti pověřováni jen nejobratnější a nejrychlejší muži. Olověné krupobití rázně ukončilo vřeštění, ale mrtvý netvor ješ¬tě kousek popoletěl. Vzápětí narazilo stopadesátikilové tělo na pytle s pískem a zvířilo hustý oblak prachu. „To bysme měli." Zdánlivě nekonečný útok kreatur, který začal před několika minutami z velkého odřezaného potrubí na stropě tunelu, zřejmě opravdu pominul. Strážní opatrně opouštěli své úkryty. „Pošlete sem nosítka! Doktora! Rychle, odneste ho na stanici!" Obr, který usmrtil poslední zvíře, si připevnil na samopal bajo¬net a beze spěchu se blížil k mrtvým a zraněným nestvůrám ležícím v bojové zóně. Pokaždé přišlápl těžkou botou zvířecí tlamu s vyce¬něnými zuby k zemi a krátce a cíleně mu zabodl bajonet do oka. Pak se unaveně opřel o pytle s pískem, pohlédl do tunelu, nadzvedl konečně hledí helmice a dopřál si doušek z polní lahve. Když bylo po všem, dorazila posila ze stanice. I velitel předsu¬nutého stanoviště se konečně přibelhal. Měl rozepnutou maskovací blůzu, těžce supěl a proklínal své rozmanité choroby. „Kde teď seženu tři chlapy? To si je mám vyříznout z vlastní¬ho masa?" „Co tím myslíte, Denisi Michajloviči?" zeptal se jeden ze strážných. - 11 -
„Istomin chce, abysme hned vyslali průzkumný oddíl k Serpuchovské. Div se nepodělá kvůli karavaně. Ale kde mám schrastit tři lidi? Zrovna teď. „Ještě pořád nic nového?" zeptal se muž s polní lahví, aniž se otočil. „Nic," potvrdil starý voják. „Ale ono ještě neuteklo moc času. Co je asi nebezpečnější? Jestli nyní oslavíme naše pozice na jihu, ne¬najde se tam možná už za týden nikdo, kdo by tu karavanu přijal!" Jeho protějšek mlčky zavrtěl hlavou. Nepohnul se ani tehdy, když velitel konečně přestal vrčet a zeptal se strážných, jestli by se někdo chtěl do téhle tříčlenné průzkumné jednotky přihlásit. Dobrovolníků se našlo dost. Mnozí strážní měli věčného posedá¬vání na stanici plné zuby a neuměli si prostě představit, že by mohlo být něco nebezpečnějšího než obrana jižního tunelu. Ze šesti lidí, kteří projevili ochotu, si plukovník vybral ty, které mohl podle svého nejlepšího svědomí nejspíš postrádat. Byla to ro¬zumná myšlenka nikdo z těch tří se už nikdy na stanici nevrátil. Od odchodu dobrovolníků uplynuly tři dny. Veliteli se zdálo, že si lidé za jeho zády šuškají a vrhají na něho kradmé pohledy. Dokonce i velmi zaujaté rozhovory rázem zmlkly, jakmile se přiblížil, a v na¬pjatém mlčení, které vzápětí následovalo, měl pocit, že slyší nevyslo¬venou výzvu: Vysvětli nám to, ospravedlň se. Přitom dělal jen svou práci - staral se o bezpečnost předsunutých strážních stanovišť na Sevastopolské. Byl dobrý taktik, nikoli však stratég. Beztak měl příliš málo vojáků. Kdo mu dal právo je tak přetěžovat tím, že je posílá na nějaké pochybné, ne-li rovnou zcela nesmyslné výpravy? Před třemi dny byl o tom ještě bezvýhradně přesvědčený. Nyní ho však každý ustrašený, nesouhlasný a pochybovačný pohled připra¬voval o původní jistotu, a proto váhal. Lehce ozbrojený průzkumný tým nepotřebuje na celou cestu z Hanzy a zpět ani den - i když se zohlední možné půtky a zdržení na hranicích nezávislých stanic. To znamená... Velitel rozkázal nikoho nevpouštět, zavřel se ve své malé kancelá¬ři, zabořil rozpálené čelo do rukou a začal si pro sebe mumlat. Snad posté procházel všechny možnosti. Co se stalo s obchodníky? A kde se zdržela průzkumná jednotka? Na Sevastopolské neměli strach z lidí - nanejvýš snad z armády Hanzy, špatná pověst této stanice, přehnaná vyprávění několika oči¬tých svědků o - 12 -
tom, jak vysokou cenu platí její obyvatelé za přežití - toho všeho se chopili obchodníci a ústní propagandou to šířili po celém metru. Účinek na sebe nedal dlouho čekat. Vedení stanice rychle pochopilo, jaké výhody taková reputace přináší, a vzalo její upevňování do vlastních rukou. Informátoři, kupci, cestující a dip¬lomati směli od této doby vyprávět o Sevastopolské a celém úseku na opačné straně Serpuchovské ty nejstrašnější výmysly. Jen málokdo rozpoznal za touto dýmovou clonou přitažlivost a opravdový význam stanice. V posledních letech se nic netušící bandy pokoušely prolomit předsunutá strážní stanoviště, ale válečná mašinerie Sevastopolské v čele s bývalými důstojníky je bez sebemen¬ších problémů rozdrtila. Trojice průzkumníků každopádně dostala přesné instrukce: Po¬kud narazí na jakoukoli hrozbu, musí se vyhnout konfrontaci a co nejrychleji se zase vrátit. Na lince se samozřejmě vyskytovala ještě Nagornaja - to sice ne¬bylo tak děsivé místo jako Čertanovskaja, ale přesto tu hrozilo znač¬né riziko, ba i záhuba. A stále se nesmělo zapomínat na stanici Nachimovskij prospekt, jejíž brány se na povrchu zasekly, a proto byla jen nedostatečně chráněna proti vetřelcům shora. Vyhodit východy do povětří nepřicházelo pro Sevastopolskou v úvahu, protože stopaři používali výstup na Nachimovském prospektu pro své výpravy. Sa¬motný by se nikdo neodvážil tudy projít, ale dosud se každá trojice vypořádala s netvory, kteří tam občas číhali. Zával? Spodní voda? Sabotáž? Neočekávané přepadení ze strany Hanzy? Byl to plukovník, nikoli náčelník stanice Istomin, kdo teď musel odpovídat ženám pohřešovaných průzkumníků. Neklidně a tázavě mu hleděly do očí v naději, že z nich vyčtou ujištění nebo útěchu. Musí to vysvětlit vojákům z posádky. Ti se naštěstí zbytečně nevyptávají a jsou mu - prozatím - věrně oddáni. A nakonec musí uklidnit všechny ustarané lidi, kteří se sejdou po práci u staničních hodin, aby se podívali, jak dlouho je už karavana na cestě. Istomin se mu svěřil, že v posledních dnech čelil několikrát otáz¬kám, proč světlo na stanici zesláblo. Lidé požadovali, aby lampy svítily jako dříve. Přitom nikoho ani nenapadlo snižovat příkon - osvětlení bylo zapnuté naplno. Ne, za to nemohla stanice, ale srdce lidí, ve kterých se - 13 -
šířila ponurá temnota. Proti ní nebyly nic platné ani ty nejvýkonnější rtuťové výbojky. Telefonní vedení na stanici Serpuchovskaja se pořád ještě ne¬podařilo obnovit. Plukovníka to připravovalo o velmi důležitý po¬cit, který byl pro obyvatele metra opravdu vzácný - pocit blíz¬kosti k jiným lidem. Dokud komunikace fungovala, karavany se pravidelně vydávaly na cestu a vracely se a výprava do Hanzy ne¬trvala ani den, měl každý svobodnou volbu odejít nebo zůstat. Všichni věděli, že o pouhých pět tunelů dál začíná vlastní metro, civilizace - lidstvo. Podobně se kdysi nejspíš cítili polární badatelé v arktickém ledu, když - ať už z vědeckého zájmu nebo kvůli vyšším mzdám - při¬stoupili na několikaměsíční boj proti chladu a samotě. Nacházeli se tisíce kilometrů od pevniny, a přesto ji pořád měli nadosah, protože fungovalo rádio a jednou za měsíc uslyšeli dunění letounu, ze které¬ho jim zase shodili pár beden s masovými konzervami. Avšak ledová kra, na které se nacházela Sevastopolskaja, se odlo¬mila a každou hodinou se vzdalovala - do ledové bouře, temného oceánu, prázdnoty a nejistoty. Čekání se nesnesitelně protahovalo a plukovníkova neurčitá sta¬rost se zvolna měnila v ponurou jistotu - tři průzkumníky, které poslal k Serpuchovské, už nikdy neuvidí. Vzít další tři bojovníky z předsunutých stanovišť a rovněž je vystavit tomu neznámému ne¬bezpečí bylo naprosto vyloučené. Nemohl si prostě dovolit jejich jistou smrt, která navíc neskýtala žádné východisko ze stávající situa¬ce. Přesto mu připadalo předčasné spustit hermetické brány, uzavřít jižní tunely a vytvořit početnou údernou jednotku. Proč o tom musí rozhodovat zrovna on? Ať už se rozhodne jakkoli, bude to v každém případě špatně. Velitel předsunutých stanovišť si povzdechl, pootevřel dveře, pokradmu se rozhlédl a přivolal k sobě strážného. „Neměl bys pro mě cigaretu? Je to ale poslední, příště mi už žádnou nedávej - bez ohle¬du na to, jak budu žadonit. A nikomu o tom neříkej." Když Naďa, podsaditá upovídaná žena s děravým angorským šátkem a v ušpiněné zástěře, přinesla hrnec s masem a zeleninou, strážní ožili. Brambory, okurky a rajčata byly považovány za největší po¬choutku a s - 14 -
výjimkou Sevastopolské nabízelo něco podobného jen pár nejlepších restaurací na Okružní trase nebo v Polisu. Důvodem nebyly jen komplexní hydrolytické kultury nezbytné k pěstování uskladněných semen, nýbrž i to, že jen málokdo si v metru mohl dovolit hýřit proudem proto, aby trochu vylepšil jídelníček vojáků. Dokonce i samo vedení stanice dostávalo na stůl zeleninu pouze o svátcích, protože se pěstovala hlavně pro děti. Istomin se musel div ne do krve pohádat s kuchaři, aby je přesvědčil o tom, že mají - kvůli zvýšení morálky — k vepřovému, které se podávalo vždy v liché dny, přidat po stu gramech vařených brambor a jednom rajčeti. A skutečně — když Naďa trochu neobratně odložila samopal a nadzvedla pokličku na hrnci, vrásky v obličeji strážných se oka¬mžitě vyhladily. Nikomu z nich se už nechtělo mluvit o pohřešované karavaně nebo ztracené průzkumné jednotce — beztak by jim to jen kazilo chuť k jídlu. Postarší muž ve vatovaném kabátě s úzkými služebními odznaky metra s úsměvem zamíchal brambory ve své misce a poznamenal: „Dnes musím celý den myslet na Komsomolskou. Tak rád bych ji znovu viděl! Ty mozaiky! Podle mě je to nejkrásnější stanice v celé Moskvě." „Ach, nech toho, Homére," opáčil neholený tlouštík v ušance. „Prostě jsi tam žil, tak je jasné, že ji máš pořád ještě rád. Ale co ty malby na skle na Novoslobodské? Nebo nádherné sloupy a stropní fresky na Majakovské?" „Mně se vždycky líbila Ploščaď Revoljucii," přiznal se ostýchavě vážný muž v letech, kterého k nim přidělili jako ostřelovače. „Já vím, že to zní hloupě, ale všichni ti zachmuření námořníci, piloti a pohraničníci se psy... jako dítě jsem tím byl nadšený." „No, podle mě to vůbec není hloupé," přitakala mu Naďa, za¬tímco vyškrabávala zbytky z hrnce. „Zvlášť mezi mužskými socha¬mi se najde pár skvěle vypadajících chlapů. Hej, četaři, dělej, nebo ostrouháš!" Urostlý ramenatý bojovník, který původně seděl stranou, klidně přistoupil k ohništi, vzal si svou porci a vrátil se zpět - co nejblíže k tunelu a co nejdál od lidí. Tlouštík pokynul hlavou k mužovým širokým ramenům a šep¬tem se zeptal: „Ukáže se tenhle vůbec někdy na stanici?" - 15 -
„Ne, už přes týden sedí tady," odpověděl stejně tiše ostřelovač. „Nocuje ve spacím pytli. Jak jen to může vydržet... Ale třeba to prostě potřebuje. Před třemi dny, když ty bestie div nesežraly Rina¬ta, pak každou z nich chladnokrevně oddělal. Vlastnoručně. Stačilo mu na to patnáct minut. Vrátil se a měl zakrvácené boty i samo¬pal... Ale vypadal moc spokojeně." „To není člověk, ale robot," poznamenal vyzáblý kulometčík. „V jeho blízkosti bych ani nezamhouřil oko. Viděl jsi, co se mu stalo s obličejem?" Stařík, kterému říkali Homér, pokrčil rameny a prohlásil: „Je to zvláštní, ale já se cítím opravdu v bezpečí jenom s ním. Co byste po něm chtěli? Ten chlap je v pořádku, jen to prostě taky trochu slíznul. Na co tady potřebujeme krásu, ta se spíš hodí pro stanice. A když už o nich mluvíme ta tvoje Novoslobodskaja je pro mě vrchol nevkusu. Skleněná okna? No to bych musel mít hodně v hla¬vě... To je příšerný kýč!" „A kolchozní mozaika přes půl stropu snad ne?" „Prosím tě, kde jsi něco takového viděl na Komsomolské?" Tlusťoch se dostal do ráže. „Celý to zatracený sovětský umění má přece jediný téma - život v kolchozu a naše hrdinské piloty!" „Serjožo, piloty bych na tvém místě vynechal," varoval ho ostřelovač. Znenadání zazněl tlumený hluboký hlas: „Komsomolskaja je srač¬ka a Novoslobodskaja jakbysmet." Tlusťoch se překvapením zajíkl a vylekaně pohlédl do příšeří smě¬rem k veliteli. I ostatní oněměli. Neznámý se jejich rozhovorů nikdy neúčastnil. I když se ho na něco zeptali, odpověděl - pokud vůbec - pouze jednoslabičně. Pořád ještě seděl zády k nim a upřeně zíral do temného jícnu tunelu. „Na Komsomolské jsou stropy moc vysoké a sloupy tenké, takže celé nástupiště leží jako na podnose. Kromě toho se přestupy dají jen těžko zabarikádovat. A na Novoslobodské jsou stěny poseté trhlinami, i když je tam pořád dokola natírají. Stačí jeden granát a pohrbíš celou stanici. Jo, a ta tvoje skleněná okna jsou už dávno rozbitá. Byla moc křehká." O takovém výběru kritérií by se dalo dlouho přít, ale nikdo se neodvážil nic namítnout. Četař chvíli mlčel a jakoby mimoděk pro¬hodil: „Zajdu na stanici. Homér půjde se mnou. Střídání za hodinu. Do té doby přebírá velení Artur." - 16 -
Ostřelovač spěšně vstal a přikývl, ačkoli to velitel nemohl vidět. I stařec se zvedl a začal si balit svých pár věcí, ačkoli ještě nedojedl. Když se bojovník vrátil k ohni, měl už na sobě kompletní uniformu i s helmou a objemným ruksakem. „Hodně štěstí!" popřál ostřelovač. Zatímco se obě rozdílné postavy - mohutný velitel a hubený Ho¬mér zvolna vzdalovaly v tunelu, sledoval je ostrostřelec zamyšle¬ným pohledem. „Nějak se do mě dala zima. Ještě trochu prosím přiložte," požádal. Četař po cestě neutrousil ani slovo, jen se ujistil, že Homér skuteč¬ně kdysi pracoval jako pomocný strojvedoucí a předtím jako prostý pochůzkář trati. Stařík na něho nejdřív nedůvěřivě zamžikal, ale pak přikývl. Na Sevastopolské pořád opakoval, že to dotáhl až na vlak¬vedoucího, a o práci pochůzkáře raději mlčel, protože mu to připa¬dalo trochu trapné. Četař se přivítal se strážnými úsečným vojenským pozdravem. Muži ustoupili a návštěvník vstoupil do kanceláře staničního vede¬ní bez zaklepání. Istomin a plukovník se překvapeně zvedli ze židlí a vyšli mu v ústrety. Oba vypadali podivně zkroušeně, unaveně a bezradně. Zatímco Homér u vchodu nesměle přešlapoval z jedné nohy na druhou, četař odložil helmu, položil ji přímo na Istominovy podklady a přejel si rukou po holé lebce. Ve svitu lampy bylo znovu vidět, jak strašlivě má znetvořený obličej - levá tvář byla svraštělá jako po rozsáhlém popálení, oko nad ní tvořilo jen úzkou škvíru a obrovská fialová jizva se kroutila od ústního koutku až k uchu. Ačkoli se Homér domníval, že ten pohled už zná, přeběhl mu znovu mráz po zádech, jako by to viděl poprvé. „Vypravím se sám k Okruhu," vyhrkl četař, který ani nepozdravil. Následovalo hluboké mlčení. Homér už věděl, že ten chlapík je mimořádný bojovník, a proto mu vedení stanice projevuje mimo¬řádnou úctu. Teď mu však začalo docházet, že četař na rozdíl od všech ostatních obyvatel Sevastopolské nepodléhá žádnému roz¬kazu. Od obou starších a vyčerpaných mužů viditelně neočekával schválení, ba naopak - spíš to vypadalo, že sám udělil rozkaz, který mají vykonat. A zase - už pokolikáté? - se Homér sám sebe ptal: Kdo je ten muž? - 17 -
Velitel předsunutých stanovišť vrhl rychlý pohled na náčelníka stanice. Obličej se mu zachmuřil, jako by chtěl něco namítnout, ale pak jen mávl rukou. „Jak chceš, Lovče," utrousil. „Stejně si nedáš nic vymluvit."
- 18 -
KAPITOLA 2 NÁVRAT
Stařík choulící se u vchodu zpozorněl. Lovec. Hunter. Takové jméno na Sevastopolské ještě nikdy neslyšel. Znělo jako přezdívka - stejně jako v jeho případě; samozřejmě se nejmenoval Homér, ale Nikolaj Ivano¬vic. Po autorovi řeckých hrdinských eposů ho pojmenovali až tady, na této stanici, protože zbožňoval všechny možné historky a fámy. „Nový četař," vysvětlil plukovník strážným v jižním tunelu před dvěma měsíci. Změřili si urostlého muže v kevlarovém obleku a těžké helmě pohledem vyjadřujícím nedůvěru i zvědavost. Ten se od nich lhostejně odvrátil. Tunel a opevnění ho viditelně zajímaly mnohem víc než lidé, kteří mu byli svěřeni. Těm, kteří k němu přistoupili, aby se představili, stiskl ruku, ale nepronesl přitom ani slovo. Mlč¬ky přikývl, zapamatoval si jejich jména a vyfoukl jim do obličeje modrý cigaretový dým, jako by naznačoval, že se mají držet v uctivé vzdálenosti. Ve stínu zdviženého hledí se lesklo mrtvé oko zohave¬né hlubokou jizvou. Strážní se tehdy ani později neodvážili zeptat, jak se jmenuje, a tak pro ně zůstal prostě jen „četařem". Stanice si zřejmě najala jednoho z těch drahých žoldáků, kteří vlastní jméno nepotřebovali. Hunter. Lovec. Homér bezradně postával u vchodu do Istominovy kanceláře a nezvučně ševelil rty to podivné slovo. Nehodilo se k člověku, spíš k nějakému středoasijskému ovčáckému psovi. Neznatelně se pou¬smál - kdysi skutečně existovali takoví psi. Jak ho to všechno jen napadlo? Bojová rasa, se zkráceným ocasem a až u samotné lebky kupírovanýma ušima - nezbylo nic přebytečného. Čím častěji si však to jméno opakoval, tím známější mu připa¬dalo. Kde už ho kdysi slyšel? Pravděpodobně mu utkvělo v paměti při nekonečném proudu legend a klepů a uložilo se mu do podvě¬domí. Během doby se nad ním vytvořila hutná vrstva jmen, faktů, fám a čísel - všech těch zhola zbytečných údajů o životě jiných lidí, které Homér tak žádostivě poslouchal a svědomitě si je pokoušel zapamatovat. - 19 -
Hunter... Že by to byl těžký zločinec, na jehož hlavu Hanza vy¬psala odměnu? Homér hodil do kalného rybníka své pamětí kámen a naslouchal. Ne. Stalker? Stopař? To se nehodilo k jeho zevnějšku. Polní velitel? To spíš. A jak to vypadá, navíc ještě legendární... Znovu se pokradmu podíval na četařův výrazný, téměř ochrnutý obličej. Psí jméno ho vystihovalo podivuhodně přesně. „Potřebuju ještě dva muže. Homér půjde s námi, vyzná se ve zdej¬ších tunelech." Četař starce nepožádal o souhlas, ba ani se k němu neotočil. „Toho druhého si můžete vybrat. Nějakého běžce, kurýra. Odcházím ještě dnes." lstomin spěšně přikývl, ale pak se vzpamatoval a pohlédl táza¬vě na plukovníka. Ten zasmušile zamumlal, že souhlasí, ačkoli se v těchto dnech do krve přel o každou duši. Homérovo mínění zřej¬mě nikoho nezajímalo, ale jeho ani nenapadlo protestovat. Přes po¬kročilý věk ještě nikdy takový úkol neodmítl. Mělo to své důvody. Četař si vzal helmu ze stolu a vykročil k východu. Ve dveřích se na okamžik zastavil a prohodil Homérovým směrem: „Rozluč se s rodinou a vybav se na dlouhý pochod. Patrony si neber, dostaneš je ode mě." Pak zmizel. Homér za ním vyběhl, aby se aspoň zhruba dověděl, co ho na na¬stávající výpravě čeká. Když se však ocitl na nástupišti, viděl, že Hun¬ter se vzdaluje neuvěřitelně dlouhými kroky. Neměl sebemenší šanci ho dohnat. Zavrtěl hlavou a sledoval ho nevěřícným pohledem. Četař si oproti svému zvyku nenasadil helmu. Možná byl prostě pohroužený do vlastních myšlenek nebo potřeboval víc vzduchu. Prošel kolem několika mladých dívek líně posedávajících na nástu¬pišti. Byly to pastýřky vepřů, které právě měly polední pauzu. Najed¬nou jedna za ním zašeptala: „Koukněte, holky, co je to za příšeru!" „Prosím tě, kdes ho vyhrabal?" zeptal se Istomin, s úlevou dosedl na židli a natáhl silné prsty po balíčku cigaretového papíru. Říkalo se, že listí, které se požitkářsky kouřilo v této stanici, našli stopaři na povrchu nedaleko Bitcevského parku. Plukovník jednou z legrace přidržel u jednoho balíčku s nápisem Tabák Geigerův po¬čítač - a ten skutečně začal zlověstně tikat. Okamžitě se rozhodl, že s kouřením je ámen. Kašel, který ho dosud zejména v noci trá¬pil a vyvolával trýznivou - 20 -
představu plicní rakoviny, trochu povolil. Naopak Istomin odmítl připisovat historce o radioaktivitě přehnaný význam - a měl svým způsobem pravdu, protože v metru beztak neexistovalo nic, co by více či méně „nezářilo". „Známe se už celou věčnost," odpověděl neochotně plukov¬ník a po krátké odmlce dodal: „Dřív to bylo jinak. Něco se s ním stalo." „No to jistě, soudě podle jeho obličeje." Náčelník stanice si od¬kašlal a nervózně se podíval ke vchodu, jako by se obával, že by Hunter mohl jeho slova slyšet. Velitel předsunutých stanovišť si rozhodně nechtěl stěžovat, že se četař tak nečekaně vynořil z mlhy minulosti — zohavený bojovník se velmi brzy stal nejdůležitější oporou jižní obranné linie. Denis Michajlovič však pořád nebyl s to zcela uvěřit, že se jeho starý známý doopravdy vrátil. Zpráva o Hunterově strašlivé a zároveň podivné smrti oběhla před rokem rychlostí ozvěny celé metro. Když se pak před dvěma měsíci znenadání objevil před plukovníkovými dveřmi, důstojník se spěšně pokřižoval. Lehkost, s jakou zmrtvýchvstalý muž prošel kolem strឬních stanovišť — jako by doslova prošel skrz bojovníky —, vyvolala u Denise Michajloviče pochybnost o tom, jestli všechno proběhlo úplně přirozeně. Profil, který spatřil kovovým kukátkem ve dveřích, mu připadal podivně známý: býčí šíje, lesklá holá lebka, mírně promáčklý nos. Noční host však z nějakého důvodu zůstal napůl odvrácený, měl skloněnou hlavu a očividně se vůbec nesnažil narušit napjaté ticho. Plukovník vrhl lítostivý pohled na otevřenou láhev sladkého vína na stole, zhluboka si povzdechl a odsunul zástrčku. Podle kodexu byl povinen pomáhat vlastním lidem - bez ohledu na to, jestli jsou naživu nebo ne. Hunter zvedl pohled, až když se otevřely dveře. Teď už bylo jasné, proč odvracel druhou stranu obličeje. Nejspíš se obával, že by ho plukovník jinak nepoznal. Denis Michajlovič sice už viděl leccos a velení posádce na Sevastopolské mu - ve srovnání s jeho divokými roky - připadalo spíš jako čestná funkce, ale teď se bolestivě ušklíbl, jako by se spálil. Potom se nejistě usmál, jako by se tím chtěl omlu¬vit za svůj nedisciplinovaný postoj. - 21 -
Host neopětoval úsměv ani náznakem. Té noci se ani jednou ne¬usmál. Během uplynulých měsíců se strašlivé jizvy znetvořující jeho obličej sice trochu zhojily, ale ten člověk neměl prakticky nic společ¬ného s oním Hunterem, který utkvěl Denisi Michajloviči v paměti. O své zázračné záchraně a dlouhé nepřítomnosti nepromluvil ani slovo a plukovníkovy udivené otázky mu zřejmě nedolehly k slu¬chu. Požádal Denise Michajloviče, aby se nikomu o jeho návratu ani slovem nezmínil. Kdyby plukovník poslechl zdravý lidský rozum, informoval by neprodleně stařešiny. Existoval však starý dluh, který musel Hunterovi splatit, a tak ho nechal na pokoji. Přesto tajně nařídil vyšetřování. Jeho hosta skutečně všichni po¬važovali za mrtvého. Nebyl zapleten do trestné činnosti ani po něm nevyhlásili pátrání. Hunterova mrtvola se sice nikdy nenašla, ale - o tom nikdo ani náhodou nezapochyboval - Hunter by dal určitě najevo, že je naživu. No jistě, přikývl plukovník. Zato se Hunter, lépe řečeno jeho rozplizlý a - jak to bývá v tako¬vých případech obvyklé - značně vylepšený obraz, vyskytoval nej¬méně v deseti polopravdivých mýtech a vyprávěních. Tato role mu podle všeho vyhovovala, a tak kamarádům jejich iluze nebral, takže ti ho klidně zaživa pohřbili. Denis Michajlovič si vzpomněl na svůj starý dluh a vyvodil z toho jediný správný důsledek - uklidnil se a přistoupil na hru s nepsaný¬mi pravidly. Pokud byly přítomny další osoby, neoslovoval Huntera jeho jménem. Pouze Istomina zasvětil, ale i v jeho případě se vyhnul přehnaným podrobnostem. Istomin si s tím zrovna hlavu nelámal, protože četař si svou denní porci polévky brzy víc než zasloužil. Dnem i nocí držel stráž na před¬sunutém stanovišti v jižním tunelu. Na stanici se ukázal nanejvýš jednou týdně - při koupeli. A i kdyby se tady, v tom pekle, chtěl jen ztratit, aby se ukryl před nějakými pronásledovateli, Istominovi by to vůbec nevadilo. Dokázal ocenit služby legionářů s temnou minu¬lostí - to jediné, co od nich vyžadoval, byl boj; v tomto ohledu se tomu muži nedalo skutečně nic vytknout. Strážní si zpočátku stěžovali na pohrdavé chování nového četaře, ale po první bitce zmlkli. Když viděli, jak metodicky a strojově přes¬ně, v - 22 -
jakémsi nelidském chladném opojení ničí vše, co se zničit dalo, dospěl každý z nich k vlastnímu závěru. Nikdo se nepokusil uzavřít s ním přátelství, ale poslouchali ho bez námitek, takže nikdy ne¬musel zvýšit svůj tlumený a jakoby zlomený hlas. Bylo v něm slyšet hypnotické syčení hada - sám náčelník stanice poslušně přikyvoval, když k němu Hunter promlouval, a to ještě dřív, než domluvil, pros¬tě jen tak, pro všechny případy. Poprvé za delší dobu byl v Istominově kanceláři cítit závan svěžího vzduchu - jako by se v ní rozpoutala neslyšitelná bouře, která při¬nesla toužebně očekávanou úlevu. Rázem nebyl žádný důvod k hád¬kám, protože lepší bojovník než Hunter prostě neexistoval. Ovšem kdyby v tunelu zahynul i on, zbývalo by obyvatelům Sevastopolské už jen jediné... „Mám nařídit, aby připravili operaci?" zeptal se Denis Michajlovič. „Máš tři dny, to musí stačit." Istomin poklepal zapalovačem o stůl a přimhouřil oči. „Déle na ně čekat nemůžeme. Kolik lidí potřebujeme?" „Úderná skupina je už připravena. Postarám se o další, to zname¬ná znovu asi dvacet mužů. Pokud o nich do pozítří nebude vidu ani slechu," plukovník naznačil hlavou pohyb k východu, „musíš vyhlá¬sit všeobecnou mobilizaci. Pak se pokusíme o průlom." Istomin zvedl obočí, ale nic neodpověděl, jen dlouze potáhl z tiše šustící cigarety. Denis Michajlovič sáhl po několika počmáraných listech na stole a podle zvláštního systému, který chápal jen on, začal různá jména kroužkovat. Průlom? Náčelník stanice pohlédl oblakem tabákového koule přes plukovníkův šedivý zátylek na mapu metra visící na stěně. Byla zažloutlá, umaštěná a posetá malými špendlíky. Připomínala kroni¬ku uplynulého desetiletí - šipky naznačovaly průzkumné výpravy, kroužky obléhání, hvězdičky stráže a vykřičníky zakázané oblasti. Bylo na ní dokumentováno deset let, během nichž se ani jediný den neobešel bez krveprolití. Pod Sevastopolskou, hned za stanicí Južnaja, veškeré značky kon¬čily. Istomin si nevzpomínal na to, že by se odtud někdo vrátil. Li¬nie šplhala dolů jako dlouhý rozvětvený kořen, panensky čistá jako bílé skvrny na mapách španělských dobyvatelů, když poprvé přistáli u pobřeží západní Indie. Dobýt celou trasu však bylo pro obyvatele Sevastopolské jen zbožné - 23 -
přání — nestačilo by na to ani sebevětší úsilí zdejších lidí oslabených nemocí z ozáření. A teď halila olověná mlha nejistoty i výběžek jejich Bohem zapo¬menuté trasy, která vedla nahoru, k Hanze, k lidem. Kdyby plukov¬ník svým lidem zakrátko rozkázal, aby se připravili na boj, nikdo by neváhal. Na Sevastopolské probíhala válka, jejímž cílem bylo vy¬hlazení lidí. Začala před více než dvěma desetiletími a nikdy nebyla ani na minutu přerušena. Žijete-li dlouhé roky tváří v tvář smrti, strach zmizí a vystřídá ho lhostejný fatalismus. Převládnou fetiše, pověrčivost a zvířecí instinkty. Ale kdo doopravdy ví, co je očekává mezi Nachimovským prospektem a Serpuchovskou? Kdo může s jisto¬tou říct, jestli vůbec překonají tu záhadnou překážku a zda za ní existuje něco, kvůli čemu se vyplatí bojovat? Istomin si vzpomněl na svou poslední návštěvu Serpuchovské: tržní stánky, bezdomovci na lavičkách, paravány, za nimiž spali a mi¬lovali se místní obyvatelé, kteří ještě něco vlastnili. Na této stanici se nic nevyrábělo, neexistovaly tu skleníky ani chlévy. Ne, Serpuchovští byli jen protřelí zloději. Žili ze spekulace, prodávali dávno ode¬psané zboží, které vykupovali od opožděných karavan za směšnou cenu, a prokazovali občanům Okružní trasy služby, za které by ti lidé doma stanuli před soudem. Tahle stanice byla parazitní houba, nádor na mohutném těle Hanzy. Za tímto pojmem se skrývalo společenství bohatých obchodních stanic, příhodně nazvaných podle německého vzoru. Byla to bašta civilizace v metru, které se jinak všude nořilo do bažiny barbarství a chudoby. V Hanze působila skutečná armáda, elektrické světlo dosáhlo až do nejchudších zákoutí a krajíc chleba se našel pro kaž¬dého, kdo v této vytoužené svatyni občanství získal pas. Dokonce i na černém trhu stály tyto pasy celé jmění, a když pohraniční hlídka zadržela majitele padělaného pasu, zaplatil za to hlavou. Hanza vděčila za bohatství a sílu své výjimečné poloze. Okružní trasa spojovala všechny ostatní linky hvězdicového komplexu jako dopravní uzel, a tak se tu nabízela možnost přestoupit z libovolné trasy na všechny ostatní. Ať už to byli podomní obchodníci přivᬞející čaj z VDNCh, nebo drezíny přepravující patrony ze zbrojovek na Baumanské - všichni - 24 -
nejraději vykládali své zboží na nejbližší cel¬ní stanici Hanzy a pak se zase vraceli domů. Bylo to pro ně každo¬pádně výhodnější, když prodali zboží trochu levněji, než aby se vy¬pravili na lov za vyššími zisky hlouběji do metra, kde na ně kdykoli mohl čekat fatální konec. Občas docházelo k tomu, že Hanza k sobě připojila sousední stani¬ce, ale častěji zůstávaly samy sobě napospas. Tvořily tiše trpěnou šedou zónu, kde se rozvíjel obchod, se kterým nechtěli mít bossové Hanzy oficiálně nic společného. Na těchto takzvaných paprskovitých stani¬cích se to samozřejmě jen hemžilo hanzovními špiony. Ve skutečnosti obchodníci Okružní trasy tyto stanice dávno koupili, ale čistě for¬málně zůstávaly i nadále nezávislé. Tak na tom byla i Serpuchovskaja. V jednom tunelu mezi ní a Tulskou onoho dne před dlouhou dobou uvízla vlaková souprava. Istomin si čáru mezi oběma stani¬cemi na mapě vyznačil katolickým křížem, protože vagony, které tam uprostřed tunelu stály, byly osídleny sektáři. Ti přeměnili neži¬vý vlak v cosi jako osamělou usedlost obklopenou temnou pouští. Istomin neměl nic proti sektářům jako takovým. Jejich misionáři se sice toulali po sousedních stanicích a hledali padlé duše, ale až na Sevastopolskou se tihle psi Páně nikdy nedostali a neobtěžovali ani procházející pocestné — snad s výjimkou misionářských projevů. Karavany z okolních stanic s oblibou používaly čistý a prázdný tunel mezi Tulskou a Serpuchovskou. Istominovo jediné oko znovu putovalo po celé trase. Tulskaja? Tamní osídlení vykazovalo první příznaky zdivočelosti. Její obyva¬telé žili z toho, co jim zanechaly ozbrojené konvoje pochodující k Sevastopolské a protřelí obchodníci ze Serpuchovské. Někteří opra¬vovali veškerý možný mechanický šrot, jiní zase hledali u hranice s Hanzou příležitostné práče; celé dny tam dřepěli a čekali, až si je najme nějaký předák s chováním otrokáře. I oni třou bídu, pomys¬lel si Istomin, ale aspoň nemají ten křivácký pohled gaunerů jako Serpuchovští - a na jejich stanici vládne řád. Nebezpečí prostě lidi spojuje. Další stanice byla Nagatinskaja. Na Istominově plánku byla ozna¬čena krátkou čárkou jako neobydlená, ale to bylo jen půl pravdy. Nikdo tam sice dlouhodobě nepobýval, ale občas se tam potlou¬kala nejrůznější chátra chovající se jako divoká zvěř. V absolutní tmě, která tam panovala, se schovávaly před cizíma očima vzájemně do sebe zaklesnuté dvojice. Jen - 25 -
zřídkakdy mezi sloupy probleskl sla¬bý ohýnek a osvítil stíny pochmurných kumpánů, kteří se tam tajně scházeli. Přes noc tu však zůstávali jen nic netušící nebo nevýslovně trou¬falí jedinci, protože tuto stanici neobývali jen lidé. V šepotavé roso¬lovité temnotě, která vyplňovala celou Nagatinskou, se tu a tam, když se člověk pozorně zadíval, daly rozeznat opravdu děsivé siluety. A občas vzduch prořízl ohlušující výkřik nahánějící dalším bezdo¬movcům - přinejmenším přechodně - ochromující strach, zatímco tajemný tvor si odnášel nebohého chlapíka do jeskyně, aby ho tam beze spěchu pozřel. Dál než k Nagatinské se tuláci po metru neodvážili, takže tato tra¬sa se až k obranným objektům Sevastopolské proměnila v záhadnou zemi nikoho. Takový pojem byl však výstižný jen do určité míry, protože i zmíněné dvě stanice byly ovládány jistými bytostmi. Prů¬zkumné oddíly ze Sevastopolské se však ze všech sil snažily vyhnout podobnému osudovému setkání. Nyní se však v tunelech objevilo něco nového, naprosto neznámé¬ho něco, co pohltilo každého, kdo se pokusil projít touto zdánlivě dávno prozkoumanou cestou. Jak měl Istomin vědět, že se s tím jeho stanice, i když povolá do zbraně všechny bojeschopné obyvatele, vyrovná? Ztěžka vstal ze židle, přistoupil k mapě a označil inkous¬tovou tužkou úsek mezi Serpuchovskou a Nachimovským prospek¬tem. Hned vedle přidal výrazný otazník. Ten se měl vlastně ocitnout přesně vedle slova „prospekt", ale jakýmsi záhadným způsobem se objevil u Sevastopolské. Na první pohled by člověk uvěřil, že Sevastopolská je neosídlená. Na nástupišti nebylo ani stopy po vojenských stanech, které lidem na většině stanic sloužily jako příbytky. Místo toho se tu tyčila opev¬nění z pytlů s pískem, která ve svitu několika kalných lamp vypadala jako temná mraveniště. Tato palebná postavení však nebyla obsazena a improvizované vyřezané kvádry sloužící jako opěrné pilíře pokrý¬vala silná vrstva prachu. Všechno působilo tak neživotným dojmem, že nepovolaná osoba, která by tudy jen procházela, si nutně musela myslet, že stanice je už dávno opuštěná. Pokud by však nezvaného hosta napadlo, že se tu - byť jen krát¬ce - zdrží, riskoval, že tu zůstane navždy. Kulometčíci a ostřelovači sloužící dnem i noci na sousední Kachovské by bleskurychle obsadili bojová stanoviště. - 26 -
Místo slabých lamp na stropě by vzplály rtuťové reflektory a sežehly sítnici vetřelců, ať už lidí nebo příšer, kteří od¬vykli oslnivému světu. Nástupiště byla poslední a s neuvěřitelnou svědomitostí naplá¬novaná obranná linie obyvatel Sevastopolské. Jejich příbytky se na¬cházely v útrobách této klamavé stanice - pod nástupištěm. Pod obrovskými žulovými deskami se - naprosto neviditelné pro cizí oči - nacházelo další podlaží, stejně široké jako stanice nad ním, ale rozdělené do mnoha jednotlivých buněk. Tam byly umístěny dobře osvětlené, suché a teplé obytné prostory, monotónně bzučící vzdu¬chové filtry a zařízení na přípravu pitné vody i hydroponické sklení¬ky... Obyvatelé stanice si zřejmě připadali v bezpečí a blahobytu jen tehdy, pokud se stáhli ještě hlouběji do podzemí. Homér si dobře uvědomoval, že rozhodující bitva na něho nečeká v tunelu, nýbrž doma. Zatímco si razil cestu úzkou chodbou kolem pootevřených dveří bývalých služeben, kde teď byly ubytovány rodi¬ny obyvatel Sevastopolské, kráčel stále váhavěji. Měl by si ještě jednou promyslet taktiku a projít odpovědi - ale čas mu už vypršel. „Co si mám počít? Rozkaz je rozkaz. Sama přece víš, jak to teď tady vypadá. Ani se mě na nic neptali. Netvař se tak, vždyť je to směšné! Ne, já jsem se nikam nevnucoval. Odmítnout? Vyloučeno. To by byla dezerce, chápeš to?" Tohle si mumlal pro sebe, tu rozčile¬ně a energicky, za chvíli zase mírně a prosebně. Když stanul na prahu svého příbytku, znovu si v duchu všechno přehrál. Je to zřejmě nevyhnutelný výstup, ale nenechá se zlomit. Zachmuřil se a s bojovným odhodláním stiskl kliku. Z devíti a půl čtverečního metru - to byl velký luxus, na který če¬kal celé čtyři roky v různých stanech — dva zabírala vojenská pryčna, jeden úhledně prostřený jídelní stůl a tři další obrovská hromada no¬vin sahající až ke stropu. Kdyby žil jako starý mládenec, už by ho ta hora dávno pohřbila. Před patnácti lety se však seznámil s Jelenou, která v malinkém příbytku nejen trpěla zaprášenou haldu starého papíru, ale dokonce ho ještě pečlivě rovnala, čímž zabránila tomu, aby se jejich domov stal papírovými Pompejemi. Papír zdaleka nebyl tím jediným, co musela snášet. Nekonečné novinové výstřižky s alarmujícími titulky jako Závody ve zbrojení se vyhrotily, - 27 -
Američané testují novou raketovou obranu, Náš jaderný štít sílí, Smlouva ABM jako mírová naděje a Pohár trpělivosti přetekl, kte¬rými byly polepené stěny komůrky od stropu až k podlaze jako ta¬petou; jeho ponocování nad kupou školních sešitů, kdy v ruce držel prokousanou propisovačku a plýtval elektrickým světlem - na svíč¬ky se při takovém množství papíru v příbytku nedalo ani pomyslet; či jeho žertovné pošetilé přízvisko, které hrdě nosil, ačkoli ho ostatní vyslovovali s pohrdavým úsměškem. Dokázala snášet mnoho, ale ne všechno. Nad její síly byl Homé¬rův mladický zápal, který ho pokaždé zavedl do epicentra nějakého orkánu jen proto, aby viděl, jak to tam vypadá - a to skoro na prahu šedesátky! A také šlo o lehkomyslnost, s níž přijímal jakékoli úkoly od vrchnosti, aniž pomyslel na to, že při jedné z posledních výprav se už téměř z druhého břehu nevrátil. Nechtěla ani domyslet, jak by to vypadalo, kdyby ho ztratila a musela zase žít sama. Když Homér jednou týdně odešel na hlídku, nikdy nezůstala se¬dět doma. Prchala před starostlivými myšlenkami k sousedům nebo šla do práce, ačkoli právě neměla směnu - kamkoli, jen aby se odre¬agovala a na chvíli zapomněla, že její muž už teď možná leží někde mrtvý a ztuhlý na pražcích. Jeho příznačná mužská lhostejnost vůči smrti jí připadala hloupá, egoistická, ba zločinná. Náhoda tomu chtěla, že po práci přišla domů, aby se převlékla. Právě protahovala ruce vyspravovanou pletenou vlněnou vestou, když tu zničehonic nehybně strnula. Mírně prošedivělé tmavé vlasy — ještě jí nebylo ani padesát - měla rozcuchané a v bleděmodrých očích se zračil strach. „Koljo... stalo se něco? Naložili ti dlouhou službu?" Okamžitě ho přešla odvaha energicky překročit práh. Jistě, ten¬tokrát byli za rozhodnutí odpovědni jiní a on mohl s klidným svě¬domím tvrdit, že ho k tomu donutili. Nyní však přece jen zaváhal. Třeba by ji měl nejdřív uklidnit a oznámit jí to jakoby mimoděk později, dejme tomu u večeře... „Jen o jedno tě prosím - nelži mi," varovala ho, když spatřila jeho těkající pohled. „Leno," začal, „musím ti něco říct..." - 28 -
„Snad někdo..." Okamžitě se zeptala na to nejdůležitější a nej¬strašnější. Slovo „neumřel" se však neodvážila vyslovit, jako by se obávala, že by se tím její nejhorší předtuchy mohly stát skutečností. „Ne! Ne..." Homér zavrtěl hlavou a jakoby mimochodem dodal: „Uvolnili mě z hlídky a vyslali na Serpuchovskou. Je to na levačku." „Ale...," Jelena se zajíkla, „ale tam je přece... Copak se už vrátili ti, co..." „Ale co, to všechno jsou jen povídačky," skočil jí rychle do řeči. „Vůbec nic tam není." Situace se nevyvíjela příznivě - místo aby vy¬slechl její láteření, tvářil se jako odvážný hrdina a vyčkal příznivého okamžiku pro smíření, čekala ho teď mnohem obtížnější zkouška. Jelena se otočila, přistoupila ke stolu, přesunula slánku z jedno¬ho místa na druhé a uhladila zvrásněný ubrus. „Zdál se mi sen..." Chraptivě se zajíkla a odkašlala si. „Ty se přece zdají pořád." „Tenhle byl ošklivý," opáčila tvrdohlavě a nečekaně se rozvzlykala. „Co je to s tebou? Copak jsem mohl... Je to rozkaz," vykoktal a pohladil ji po prstech. Zároveň pochopil, že všechny nacvičené tirády mu teď budou čerta starého platné. „Ať se tam Jednooký vydá sám!" zvolala rozzlobeným plačtivým hlasem a odtáhla ruku. „Nebo ten šílenec v baretu! Ale ten umí je¬nom komandovat... Co by mohl ztratit? Beztak se oženil s vlastním samopalem! Co může takový chlap vědět?" Ženu, kterou se vám podaří rozplakat, utěšíte jen tím, že pře¬konáte sebe sama. Homér se zastyděl a upřímně ji litoval. Bylo by však příliš snadné, kdyby teď ustoupil a slíbil, že rozkaz odmítne, jen aby ji uklidnil a osušil jí slzy - a pak nevýslovně dlouho litoval pro¬meškané šance - možná i poslední, která ho v jeho beztak už příliš dlouhém životě čeká... A proto mlčel. Bylo načase svolat a instruovat důstojníky. Plukovník však pořád ješ¬tě seděl v Istominově kanceláři. Cigaretový dým, který ho vždycky vyváděl z míry a zároveň znamenal pokušení, už vůbec nevnímal. Zatímco náčelník stanice přejížděl prstem po svém omšelém plánku metra a zamyšleně si šeptal pod vousy, pokoušel se Denis Michajlovič pochopit, co vězí za tím, že se na Sevastopolské jakoby odnikud zjevil Hunter? Proč se usadil zrovna tady a proč si na veřej¬nosti skoro nikdy nenasazoval - 29 -
helmu? To všechno mohlo znamenat jen to, že Istomin má pravdu - Hunter se nachází na útěku a jižní předsunuté strážní stanoviště si vyhledal jako úkryt. Nahrazoval však celou brigádu a sám byl naprosto nenahraditelný. Ať by jeho vydání požadoval kdokoli a vypsal za Lovcův skalp jakoukoli cenu, Istomin ani plukovník by ho nikdy nevydali. Byl to ideální úkryt. Na Sevastopolské se nevyskytovali cizinci, a pokud se zdejší karavanní obchodníci vydali na cestu do Velkého metra, drželi - na rozdíl od upovídaných kolegů z jiných stanic - jazyk za zuby. V malé Spartě, která zoufale lpěla na tomhle kousku země na konci světa, záleželo především na spolehlivosti a bojové neúprosnosti. Tady ještě pořád měla tajemství svou váhu. Ale proč se Hunter toho všeho najednou vzdává? Proč se dobro¬volně vydává do Hanzy a riskuje, že ho poznají? Na tenhle rozkaz se přihlásil sám - Istomin by se nikdy neodvážil ho tím pověřit. Určitě to není osud pohřešovaných průzkumníků, co velitele zajímá. Ne¬bojuje ani za Sevastopolskou kvůli tomu, že by svou stanici bůhvíjak miloval - určitě jedná z jiných pohnutek, které zná jen on sám. Co když má Hunter splnit nějakou misi? To by vysvětlovalo mnohé - jeho nečekaný příchod, tajnůstkaření, vytrvalost, se kterou drží v tunelu stráž, a konečně i jeho rozhodnutí okamžitě vyrazit na Serpuchovskou. Proč si však vymínil, že nebudou informováni ti druzí? Kdo kromě nich ho mohl poslat? Kdo? Ne, to není možné. Hunter, který působí jako opora Řádu? Člověk, jemuž desítky, ne-li stovky lidí vděčí za život - kromě ji¬ných i sám Denis Michajlovič? Ne, takový člověk by nebyl scho¬pen zradit... Ale je vůbec odnikud se zjevivší Hunter ještě pořád jeden a tentýž muž? A pokud jedná z něčího pověření, dostal něco jako signál? Znamená to snad, že zmizení ozbrojené karavany a trojice průzkum¬níků nebyla náhoda, nýbrž pečlivě plánovaná operace? A jakou roli v ní pak hraje samotný velitel? Plukovník energicky zavrtěl hlavou, jako by chtěl zapudit všechny takové domněnky, které se ho držely jako pijavice a stále citelněji ho vysávaly. Jak si může něco takového myslet o člověku, který mu zachránil život? Kromě toho Hunter dosud stanici bezchybně sloužil a nedával sebemenší podnět k pochybnostem. Denis Michajlovič si zakázal podezírat velitele - 30 -
byť jen v duchu jako špiona nebo diverzan¬ta, a proto se rázně rozhodl. „Ještě šálek čaje a pak se vydám za svými chlapy," prohlásil s přehnanou bujarostí a luskl prsty. Istomin zvedl oči od plánku metra a unaveně se usmál. Právě se chystal roztočit číselnici starého telefonu, aby zavolal adjutantovi, když vtom se přístroj znenadání sám usilovně rozřinčel. Oba muži sebou škubli a podívali se na sebe. Tenhle zvuk neslyšeli už celý tý¬den. Pokud jim chtěl službu konající voják něco ohlásit, vždy zakle¬pal na dveře. Jinak nebyl na stanici nikdo, kdo by mohl náčelníkovi přímo volat. „Tady Istomin," ohlásil se nesměle. „Vladimíre Ivanoviči, máte na drátě Tulskou!" slyšel spěšný no¬sový hlas telefonisty. „Je ale špatně slyšet... Asi naši lidi... Ale spojení..." „Tak už nás spojte!" zařval náčelník a udeřil pěstí do stolu tak silně, že telefon mučivě zacinkal. Spojovatel okamžitě zmlkl. V telefonu bylo slyšet cvakání, pak šumění - a nakonec se ozval nesmírně vzdálený, až k nepoznání zkreslený hlas. Jelena se otočila tváří ke stěně, aby skryla slzy. Co má ještě dělat, aby ho zadržela? Proč pokaždé tak lačně sáhne po první možnos¬tí prásknout do bot? Žalostně trapnou historku o rozkazu „shora" a „dezerci" - to všechno slyšela bezpočtukrát. Co všechno mu dala a udělala za posledních patnáct let, aby přestal myslet na hlouposti! Jeho to ale pořád táhlo do tunelu, jako by doufal, že tam najde něco jiného než tmu, prázdno a zmar. Co jen tam stále hledá? Homér přesně věděl, jaké myšlenky se jí táhnou hlavou — tak přesně, jako by mu je sdělila z očí do očí. Cítil se provinile, ale bylo příliš pozdě na to, aby zařadil zpátečku. Otevřel ústa, aby ze sebe vypravil něco omluvného a hřejivého, ale nakonec mlčel, protože věděl, že s každým takovým slovem by jen přiléval oleje do ohně. Nad Jeleninou hlavou plakala Moskva. Na stěně visela pečlivě zarámovaná barevná fotografie Tverské ulice v osvěžujícím letním deští, vystřižená ze starobylého genealogického almanachu. Kdysi dávno, když se Homér ještě toulal po metru, představovalo jeho ob¬lečení a tento snímek jeho veškerý majetek. Ostatní nosili v kapsách zmačkané stránky s obnaženými krasavicemi vytržené z pánských časopisů, ale pro Homéra to nebyla - 31 -
důstojná náhražka. Ta fotogra¬fie mu naopak připomínala cosi nekonečně důležitého, nevýslovně nádherného... a navždy ztraceného. Bezmocně zašeptal: „Promiň," vyšel na chodbu, opatrně za se¬bou zavřel dveře a unaveně si dřepl. U sousedů měli otevřené dveře a na prahu si hrály dvě churavě bledé děti, chlapec a dívka. Když spat¬řily Homéra, zarazily se. Zaplátovaný a hadříky vycpaný medvídek, o kterého se právě přely, spadl na podlahu. Děti se vrhly k Ho¬mérovi a volaly: „Strýčku Koljo, strýčku Koljo! Vyprávěj nám něco! Slíbil jsi, že nám budeš něco vyprávět, až se vrátíš!" Homér se neubránil úsměvu. Okamžitě zapomněl na neshody s Jelenou, pohladil dívku po řídkých světlých vlasech a chlapci stiskl s vážným pohledem ruku. „A o čempak?" „O bezhlavých mutantech!" vykřikl nadšeně capart. „To ne, já nechci mutanty!" odmítla vyděšeně dívka. „Jsou straš¬ní, já se jich bojím!" Muž si povzdechl. „A co bys chtěla slyšet za příběh, Taňušo?" Chlapec ji však rychle předešel: „Pak tedy o fašistech! Nebo o partyzánech!" „Ne. Chci slyšet vyprávění o Smaragdovém městě," upřesnila Táňa a úsměv odhalil její neúplný chrup. „Ten jsem vám přece vyprávěl už včera. Nechcete raději poslou¬chat o válce Hanzy proti rudým?" „O Smaragdovém městě, o Smaragdovém městě!" volali oba. „Tak dobře," nechal se přemluvit Homér. „Kdesi daleko, daleko na konci Sokolničeské trasy, za sedmi opuštěnými stanicemi, třemi zborcenými mosty v metru a za tisíckrát tisícem pražců leží tajuplné podzemní město. Je začarované a běžní lidé se tam nedostanou. Žijí v něm mágové a jen ti mohou opustit město jeho branami a zase se tam vrátit. Nad ním se na povrchu vypíná obrovský zámek s věžemi, ve kterém ti moudří kouzelníci kdysi žili. Zámek se nazývá..." „Verzita!" zvolal chlapeček a triumfálně pohlédl na sestru. „Univerzita." Homér přikývl. „Když začala velká válka a na zemi dopadly atomové rakety, uchýlili se mágové do svého města a za¬čarovali vchod, aby k nim nemohli proniknout zlí lidé, kteří začali válčit. A žijí..." Odkašlal si a zmlkl. - 32 -
Jelena stála na prahu, opírala se o zárubeň a naslouchala. Nevšiml si, kdy se objevila na chodbě. „Sbalím ti věci," prohlásila chraptivě. Homér k ní přistoupil a uchopil ji za ruku. Neobratně ho objala - styděla se před dětmi - a tiše se zeptala: „Vrátíš se brzy? Nestane se ti nic, vid?" Homér za svůj dlouhý život nesčetněkrát s údivem zjistil, jak moc ženy touží po slibech a ujištěních — ať už jsou splnitelné, či nikoli. „Všechno dopadne dobře." „Jste už tak staří, ale pořád se líbáte, jako kdybyste se právě vzali," ušklíbla se dívka. Chlapec troufale zvolal: „Táta říká, že to všechno není pravda. Žádné Smaragdové město neexistuje." „To je možné." Homér pokrčil rameny. „Je to pohádka. Ale co bychom si počali bez pohádek?" Spojení bylo opravdu špatné. Strašlivým praskáním a šuměním se prodíral hlas, který Istominovi připadal vzdáleně známý - zřejmě to byl jeden z trojice průzkumníků vyslaných na Serpuchovskou. „Na Tulské... Můžeme... Tulskaja..." pokoušel se objasnit muž. „Rozumím, jste na Tulské!" křičel Istomin do sluchátka. „Co se stalo? Proč se nevracíte?" „... Tulskaja... Tady... nesmíte... Všechno, jen ne..." Věty byly znovu narušeny poruchami vysílání. „Co nesmíme? Opakuj, co nesmíme?" „Neútočit! V žádném případě neútočit!" zaznělo znenadání jasně a zřetelně z telefonu. „Proč?" opáčil náčelník stanice. „Co se to, k čertu, u vás děje?" Hlas už však nebylo slyšet. Stále sílilo šumění a vzápětí spojení oněmělo. Istomin tomu zpočátku odmítal uvěřit a pořád svíral slu¬chátko v ruce. „Co se to tam jenom děje?" zamumlal.
- 33 -
KAPITOLA 3 PO ŽIVOTĚ
Na pohled hlídače, který se s nimi loučil na nejvzdálenějším sever¬ním kontrolním stanovišti, Homér nikdy v životě nezapomene. Zračil se v něm obdiv i melancholie jako v případě padlého hrdiny. Za nimi se rozlehly pozdravné výstřely čestné jednotky - jako při posledním loučení. Takové pohledy nebyly určené žijícím. Homér si připadal tak, jako by se vyšplhal po vratkých schůdcích do kabiny jednoho z malých letadel neschopných přistát, které japonští inženýři kdysi přebudo¬vali na ďábelsky smrtonosné stroje. Císařská vlajka s rudými paprsky vlála ve slaném větru, na letišti zalitém letním sluncem pobíhali me¬chanici, motory burácely a tělnatý generál, v jehož vodnatých očích jiskřila závist samuraje, zvedl ruku k vojenskému pozdravu... „Kde pořád bereš tu dobrou náladu?" zeptal se zasněného starce zlostně Achmed. Na rozdíl od Homéra ani v nejmenším netoužil zjišťovat, co se děje na Serpuchovské. Na nástupišti mlčky stála jeho žena, na levé paži držela nejstaršího syna a pravou rukou svírala plač¬tivý uzlíček, který si opatrně tiskla k hrudi. „Je to jako nečekaný útok fanatických Japonců. Člověk se zvedne a běží přímo proti kulometům," pokusil se vysvětlit Homér. „Odva¬ha zoufalství. Před námi je jen smrtící palba..." „Není divu, že se tomu říká sebevražedný útok," zabručel Achmed a ohlédl se k malé světlé skvrně na konci tunelu. „To je přesně to pravé pro takové blázny, jako jsi ty. Normální člověk se nevrhá proti kulometné palbě. Takové hrdinské skutky nikomu nic nepřinesou." Starý muž hned neodpověděl. „No, je to o něčem jiném. Když cítíš, že přišel tvůj čas, začneš o tom hloubat: Co po mně zůstane? Dosáhl jsem něčeho?" „Hm. Pokud jde o tebe, nejsem si jistý. Každopádně já mám děti. Ty na mě určitě nezapomenou." Po odmlce Achmed dodal: „Přinej¬menším ten starší." Homér se už chystal uraženě odpovědět, ale Achmedova poslední věta mu vzala vítr z plachet. Jemu, starému a bezdětnému muži, samozřejmě - 34 -
připadalo snadné nasazovat svou moly prožranou kůži. Toho mladého chlapíka tady čeká naopak ještě dost dlouhý život na to, aby si už teď lámal hlavu nad svou nesmrtelností. Minuli poslední lampu - konzervovou sklenici obsahující žárov¬ku a mřížku z armovací oceli plnou spálených much a okřídlených švábů. Chitinová směs se jen neznatelně pohybovala - pár zástupců hmyzu ještě žilo a pokoušelo se vyškrábat nahoru jako postřelení odsouzenci z masového hrobu. Homér se na chvíli zastavil u roztřesené skomírající nažloutlé světelné skvrny, která se namáhavě prodírala z té hřbitovní svítilny. Zhluboka se nadechl a následoval své druhy. Ponořil se hrobové tmy sahající od hranic Sevastopolské až téměř k Tulské - pokud ovšem tato stanice ještě existuje. Vypadalo to, jako by smutná žena a její dvě malé děti srostly s žulo¬vými deskami na zemi. Nebyly na nástupišti samy. Trochu stranou stál jednooký tělnatý muž s rameny zápasníka a hleděl za zvolna se vzdalující skupinkou. Za ním hubený stařec ve vojenské kamizole potichu rozmlouval s adjutantem. „Teď můžeme jen čekat," shrnul Istomin a nepřítomně přesuno¬val vyhaslý nedopalek z jednoho ústního koutku do druhého. „Pro mě za mě si klidně čekej," opáčil podrážděně plukovník. Já vykonám to, co musím." „Byl to Andrej. Velící důstojník poslední trojice, kterou jsme tam poslali." Vladimír Ivanovic pořád slyšel hlas ze sluchátka - nešel mu prostě z hlavy. „No a?" Plukovník zvedl obočí. „Třeba mluvil na mučidlech. Existují specialisti, kteří znají nejrůznější metody." „To je nepravděpodobné." Náčelník stanice zamyšleně zavrtěl hlavou. „Slyšel jsi přece jeho hlas. Tam se stalo něco jiného, co nelze vysvětlit. Nečekaný útok by ničemu neprospěl..." „Já ti to rád vysvětlím," ujistil ho Denis Michajlovič. „Na Tulské se usadili banditi. Obsadili stanici, část našich lidí zabili a zbytek za¬jali jako rukojmí. Dodávky energie samozřejmě nepřerušili, protože sami potřebují proud a nemíní znervóznit Hanzu. Telefon pravdě¬podobně prostě vypnuli. Jak jinak bychom si to mohli vysvětlit - telefon, který jednou funguje a podruhé zase ne?" - 35 -
„Ale jeho hlas byl takový...," zamumlal Istomin, jako by svůj pro¬tějšek vůbec neslyšel. „No tak jaký?" vybuchl plukovník. Pobočník z opatrnosti o ně¬kolik kroků ustoupil. „Vraž si hřebíky pod nehty a budeš řvát úplně jinak! A pomocí štípaček ti celoživotně změním bas na soprán!" Bylo mu jasné, že okamžik volby má za sebou. Nyní už překonal své po¬chybnosti, a proto byl zase na koni. Jeho prsty se třásly touhou sevřít šavli. Ať si Istomin reptá jak chce. Ten hned neodpověděl. Chtěl rozvášněnému plukovníkovi po¬skytnout trochu času na vypuštění páry. „Počkáme," prohlásil nako¬nec. Znělo to smířlivě, ale neúprosně. Denis Michajlovič zkřížil paže na hrudi. „Dva dny." „Dva dny." Istomin přikývl. Plukovník se na místě otočil a odpochodoval do kasáren. On sám neměl v úmyslu promarnit drahocenné hodiny. Velitelé úderných oddílů seděli už zdánlivě nekonečnou hodinu po obou stranách dlouhého prkenného stolu ve štábu a čekali. Jen dvě židle na proti¬lehlých koncích zely dosud prázdnotou - jeho a Istominova. Tento¬krát však budou muset začít bez vedení. Náčelník stanice si vůbec nevšiml, že Denis Michajlovič ode¬šel. „Zvláštní, jak se naše role najednou vyměnily, že?" zeptal se zamyšleně. Odpověď nenásledovala, a tak se otočil. Narazil jen na adjutantův rozpačitý pohled. Pohybem ruky muže propustil. Plukovník se změ¬nil k nepoznání, napadlo ho. Obvykle se přece vždy až do poslední chvíle zdráhal uvolnit byť jen jediného bojovníka. Ten starý lišák něco zavětřil, ale jestlipak se dá tentokrát jeho nosu důvěřovat? Instinkt radil Istominovi každopádně něco úplně jiného — za¬chovat klid. Čekat. Podivný telefonát jeho podezření ještě podpořil - po zuby vyzbrojená pěchota Sevastopolské by na Tulské narazila na tajuplného, neporazitelného soupeře. Vladimír Ivanovič se chvíli přehraboval v kapsách. Pak našel zapa¬lovač a připálil si. Zatímco mu nad hlavu stoupaly neúplné kroužky dýmu, strnule zíral do temného jícnu tunelu. Civěl tam jako hypno¬tizovaný - jako králík do neodolatelné hadí tlamy.
- 36 -
Dokouřil, znovu zavrtěl hlavou a loudavě vykročil zpět do kance¬láře. Pobočník se vyloupl ze stínu jednoho sloupu a v uctivé vzdále¬nosti ho následoval. Tlumené cvaknutí - a paprsek světa ozářil před nimi na dobrých padesát metrů žebrovanou klenbu tunelu. Hunterova svítilna byla velká a výkonná jako reflektor. Homér neslyšně vydechl. V posled¬ních minutách si už skoro myslel, že velitel vůbec nerozsvítí, protože to jeho oči prostě nepotřebují. Jakmile se zcela ponořili do temnoty, Hunter rázem přestal být normálním člověkem - pokud to ještě vůbec byl člověk. Pohybo¬val se plynule a rychle jako šelma. Zdálo se, že svítilnu zapnul jen kvůli svému doprovodu - on sám se spíš spoléhal na vlastní smysly. Sundal si helmu a neustále naslouchal zvukům v tunelu. Občas se zastavil a zhluboka nasál nosem vzduch páchnoucí rzí. To potvrdilo Homérovo podezření. Hunter nehlučně klouzal několik kroků před ostatními, aniž by se na ně jen jednou ohlédl. Zdálo se, jako by na jejich existenci úplně zapomněl. Achmed držel stráž v jižním tunelu jen zřídkakdy, a proto neznal velitelovy podivné zvyklostí. Udiveně šťouchl starce do boku: Co to s ním je? Homér bezradně rozpřáhl ruce. Jak mu to má co nejstručněji vysvětlit? Na co je vůbec potřebuje? Vypadalo to, že Hunter se ve zdejších tunelech cítí mnohem jistěji a bezpečněji než Homér. Přitom mu ale přisoudil roli domorodého vůdce. Kdyby se starce zeptal, do¬věděl by se od něho spoustu poznatků o tomto prostředí - legend, ale i reálných skutečností, které občas bývaly hrůznější a bizarněj¬ší než ty zdánlivě nejnepravděpodobnější historky, které si strážní z nudy vyprávěli u osamělého ohniště. Homér nosil v hlavě vlastní plán metra. Istominova mapa byla ve srovnání s ním naprosto zanedbatelná. Tam, kde na plánku náčel¬níka stanice zely bílé skvrny, by Homér celou volnou plochu vyplnil svými značkami a poznámkami. Svislé šachty, otevřené, zčásti do¬sud zachované služebny, spojnice jako velejemné pavučiny. Na jeho plánku například mezi Čertanovskou a Južnou - tedy o stanici dál na jih - existovala odbočka. Ta ústila do gigantického průchodu do depa Varšavskoje, které jako malé cévky obepínaly desítky odstav¬ných kolejí. Homér choval k vlakovým soupravám posvátnou úctu, a proto k vozovně přistupoval jako k ponurému - 37 -
a zároveň mystické¬mu místu připomínajícímu cosi jako sloní hřbitov dokázal o něm mluvit dlouhé hodiny, pokud našel posluchače. Úsek mezi Sevastopolskou a Nachimovským prospektem považoval Homér za nesmírně obtížný. Bezpečnostní předpisy a zdravý lidský rozum tu vyžadovaly držet se pohromadě, postupovat zvolna a opa¬trně a přitom nespouštět z očí stěny a zemi pod nohama. V tomhle tunelu, kde stavební oddíly ze Sevastopolské zazdily a zapečetily všech¬ny průzory a škvíry, si člověk zároveň musei nepřetržitě krýt záda. Světlo lampy na chvilku protrhlo tmu, ale ta se za nimi opět zace¬lila. Ozvěna jejich kroků se lámala o nesčetná žebra tunelových seg¬mentů a kdesi v dálce osaměle skučel vítr, lapený ve větrací šachtě. Ve stropních spárách se houževnatě tvořily velké těžké kapky a pak kanuly na zem. Nejspíš se opravdu skládaly jen z vody, ale Homér se jim raději vyhýbal prostě jen tak, z opatrnosti. V dávných dobách, když na povrchu ještě horečnatě tepal život v rozplizlém přízračném městě a metro pro jeho činorodé obyvatele nebylo ničím jiným než bezduchým dopravním systémem, se tehdy ještě velmi mladý Homér, kterému všichni říkali prostě jen Kolja, jednotlivými tunely toulal s kapesní svítilnou a železnou přenosnou skříňkou na nářadí. Běžní smrtelníci tam měli vstup zakázaný. Pro ty bylo určeno při¬bližně sto padesát podzemních hal z oslnivě vyleštěného mramoru a úzké vagony polepené pestrobarevnými reklamními upoutávkami. Ačkoli miliony lidí dennodenně strávily dvě až tři hodiny v rozvikla¬ných vlakových soupravách metra, neuvědomovaly si, že mají mož¬nost spatřit pouhou desetinu neuvěřitelně obrovské podzemní říše. Aby nehloubali nad jejím skutečným rozměrem nebo nad tím, kam vedou všechny ty nenápadné dveře, železné závory, temné boční tu¬nely a přestupy, uzavřené dlouhé měsíce kvůli opravám, byla jejich pozornost odváděna křiklavými plakáty, mátly je vzrušivě hloupé slogany, a dokonce i na pohyblivých schodech je pronásledovaly to¬porné reklamní průpovídky. Tak to alespoň připadalo Koljovi, když se začal podrobněji zaobírat záhadami tohoto státu ve státě. Pestrobarevný plánek metra visící ve vagonech měl zvědavce pře¬svědčit o tom, že mají co činit s ryze civilním objektem. Ve sku¬tečnosti však byly tyto bujaře barevné trasy protkané neviditelnou sítí tajných tunelů, které jako těžkými hrozny oplývaly vojenský¬mi a vládními bunkry. Ano, - 38 -
mnohé úseky byly dokonce spojené se změtí katakomb vytvořených pod městy ještě v pohanské době. V Koljově raném mládí, když jeho země byla ještě příliš chudá, aby se mohla silou a ambicemi měřit s ostatními, pokryla bunkry a protiletecké kryty zbudované v očekávání posledního soudu silná vrstva prachu. Avšak s penězi se vrátila i původní domýšlivost a s ní lidé, jejichž cesta nebyla dlážděna dobrými úmysly. S pronikavým skřípotem otevřeli zrezivělé několikatunové dveře, obnovili zásoby potravin a léků a zprovoznili vzduchové a vodní filtry. Stihli to prak¬ticky na poslední chvíli. Získat zaměstnání u metra znamenalo pro Kolju, který přišel z ji¬ného města a měl jen holé ruce, totéž jako přijetí do zednářské lóže. Kdysi nezaměstnaný vyděděnec se nyní stal členem mocné organi¬zace, která mu velkoryse platila za jeho skromné služby a slibovala účast na nejzáhadnějších mystériích světového řádu. Kromě toho mu výdělek, který byl uvedený v inzerátu, připadal nesmírně atrak¬tivní, zvláště když se na budoucího pochůzkáře tratí nekladly téměř žádné nároky. Trvalo nějakou dobu, než z váhavých vysvětlení svých kolegů za¬čal chápat, proč musí společnost spravující metro lákat pracovníky na vysoké platy a rizikové příplatky. Ne, to nebylo způsobeno na¬bitým rozvrhem služeb ani dobrovolnou rezignací na denní světlo. Tady šlo o úplně jiná nebezpečí. Nezničitelným fámám o ponurém ďáblově díle nevěnoval Kolja jako veskrze skeptický člověk sebemenší pozornost. Jednoho dne se však jeho známý nevrátil z obchůzky krátkého slepého tunelu. Ku¬podivu se nikdo nenamáhal s jeho hledáním - vedoucí směny jen rezignovaně mávl rukou. Stejně bez jediné stopy jako samotný muž zmizely i veškeré doklady, které potvrzovaly, že vůbec někdy praco¬val v metru. Jenom mladý a naivní Kolja se prostě nechtěl s přítelovým zmize¬ním smířit. Nakonec si ho jeden ze starších zaměstnanců vzal stra¬nou, několikrát se nervózně ohlédl a pošeptal mu, že „oni" si jeho přítele „odvedli". Mladík se tak zcela srozumitelně a jednoznačně dověděl, že v moskevském podzemí se děje cosi neblahého - a to dlouho předtím, než nad obrovským městem na povrchu vypukl armageddon a žhnoucím dechem v něm zničil veškerý život. - 39 -
Ztráta přítele a zasvěcení do zakázaného vědění by Koljovi za nor¬málních okolností musely nahnat strach. Určitě by odešel, vzdal se té práce a našel si nějakou jinou. Avšak to, co původně vypadalo mezi ním a metrem jako sňatek z rozumu, se změnilo ve vášnivý vztah. Když už měl nekonečných pochůzek po kolejích plné zuby, nechal se vyškolit na pomocného strojvedoucího. Tím si vydobyl pevné místo v komplexní hierarchii podzemní společností. Čím důkladněji poznával ten zneuznaný div světa, labyrint nos¬talgicky připomínající antiku, kyklopské město bez vládce, převrá¬cený zrcadlový obraz povrchu vytvořený v temném moskevském podzemí, tím hlouběji a bezohledněji se do něj zamiloval. Zdejší podsvětí zbudované lidmi by si zasloužilo poetické umění skutečné¬ho Homéra nebo alespoň obratné a lehké pero jakéhosi novodobého Swifta, díky němuž by se zřejmě stalo ještě větší atrakcí než létající ostrov Laputa... Byl to však jen Kolja, který tajně uctíval a neobrat¬ně opěvoval metro. Nikolaj Ivanovič Nikolajev. Nesmějte se. Ucházet se o lásku vládkyně Měděné hory, no dobře, ale zamilo¬vat se do samotné Měděné hory? Ta láska opravdu spočívala na obapolné vzájemnosti vedoucí až k žárlivosti. Připravila Kolju o rodinu, ale zato mu zachránila život. Hunter se zastavil tak nečekaně, že se Homér nestačil včas vzpa¬matovat ze záplavy konejšivých vzpomínek a vrazil veliteli naplno do zad. Ten starce beze slova odstrčil a znovu nehybně strnul. Jen sklonil hlavu a nastavil zohavené ucho proti tunelu. Vypadalo to, že vnímá neslyšitelné zvukové vlny a vytváří si obraz okolního prostoru Jako slepý netopýr. Homér naopak cítil něco jiného - s ničím jiným nezaměnitelný pach Nachimovského prospektu. Jak rychle prošli tunelem... Snad nebudou muset ještě platit za to, že se tak snadno dostali až sem... Achmed - jako by slyšel Homérovy myšlenky - strhl z ramene sa¬mopal a odjistil ho. „Kdo to tam je?" zamumlal znenadání Hunter a otočil se tázavé k Homérovi. Ten se v duchu ušklíbl. Kdo by asi tak mohl vědět, co jim tam ďábelský osud uchystal? Dokořán otevřenými branami Nachimov¬ského prospektu pronikaly shora dovnitř jako trychtýřem naprosto nepředstavitelné příšery. Avšak i na této stanici se našli stálí obyva¬telé. Ačkoli nebyli považováni - 40 -
za nebezpečné, Homér se při styku s nimi neubránil zvláštnímu pocitu byla to lepkavá směs strachu a odporu. „Malí... holohlaví," pokusil se je velitel popsat. To Homérovi stačilo. Ano, jsou to oni. „Požírači mrtvol," upřes¬nil potichu. Mezi Sevastopolskou a Tulskou a nejspíš i v jiných oblastech me¬tra získala tahle zvětralá nadávka v posledních letech nový význam doslovný. „Oni se živí masem?" zeptal se Hunter. „Spíš mršinami...," odpověděl nejistě stařec. Odporní tvorové podobní pavoukovitým primátům nenapadali lidi. Živili se mrtvým masem, které si přivlekli z povrchu. U Nachimovského prospektu se jich usadila početná smečka, a proto byly okolní tunely nasáklé hnusné nasládlým zápachem tlení. Na samot¬né stanici byl tak těžký, že se tam návštěvníkům točila hlava. Mnozí si dlouho před Nachimovským prospektem nasazovali plynovou mas¬ku, aby to bylo alespoň trochu snesitelné. Homér měl tuto zvláštnost zdejší stanice v živé paměti, a pro¬to spěšně vytáhl ochrannou dýchací masku a přetáhl si ji přes ústa a nos. Achmed neměl čas sbalit si věci, takže teď na něho jen závisti¬vé pohlédl a zabořil nos do ohbí lokte. Výpary šířící se od stanice je obklopily a poháněly dál. Zdálo se však, že Hunter to vůbec nevnímá. „Je to něco jedovaté¬ho? Spóry?" zeptal se Homéra. „Zápach," zamečel oslovený muž za svou maskou. Velitel se na starce zkoumavě podíval, jako by se chtěl ujistit, že si z něho nestřílí. Pak jenom pokrčil širokými rameny. „Takže nic zvláštního." Uchopil pohodlněji samopal s krátkou hlavní, naznačil jim, aby ho následovali, a pružně vykročil. Asi po padesáti metrech se ke strašlivému zápachu přidal jen st쬞í slyšitelný nesrozumitelný šepot. Homér si utřel z čela těžké kapky potu a pokusil se udržet své rozbušené srdce na uzdě. Byli už velmi blízko. Kužel svítilny konečně něco nahmatal, zahnal tmu z roztříštěných reflektorů slepě civících do prázdnoty, ze zaprášených prasklin, jimiž bylo jako sítí protkáno přední sklo, z modrého pláště, který zřejmě velmi houževnatě odolával korozi... Ocitli se u předního vagonu vlakové soupravy, která jako obrovská zátka ucpala hrdlo tunelu. Beznadějně nehybný vlak tu stál už dlouho. Kdykoli ho Homér spatřil, pocítil dětinské přání vstoupit do zpustošené kabiny stroj¬vůdce, pohladit - 41 -
tlačítka přístrojové desky a se zavřenýma očima si představovat, že plnou rychlostí sviští tunelem a za sebou vidí gir¬landu jasně osvětlených vagonů plných lidí, kteří si čtou, klimbají, zírají na reklamní plakáty nebo se snaží překřičet dunění motorů a rozmlouvat. „Zazní-li výstražný signál Atom, je nutné vyhledat nejbližší stanici a zastavit vlakovou soupravu v předepsaném místě. Je třeba otevřít dveře. Pracovníkům civilní ochrany je nezbytné poskytnout veškerou podporu při evakuaci zraněných a hermetickém uzavírání stanic metra..." Pro případ posledního soudu obdrželi strojvůdci přesné a jedno¬duché pokyny. Všude, kde to bylo možné, byly provedeny. Většina vlaků zůstala stát na nástupištích a tam upadla do letargického spán¬ku. Přeživší jedinci v metru, kteří místo několika týdnů - jak se jim původně slibovalo - museli setrvat v tomto úkrytu navždy, soupra¬vy kompletně demontovali, aby se vybavili potřebným inventářem a navýšili zásoby náhradních dílů. Leckde je naopak zachovali a využívali jako příbytek. Homér, který stále přistupoval k vlakům jako k oživlým bytostem, to však vnímal jako hanobení mrtvol - asi jako kdyby si nechal vycpat oblí¬benou kočku. Na neosídlených místech jako byla stanice Nachimov¬skij prospekt, zase zanechali nepřehlédnutelné stopy jak zub času, tak i vandalové, soupravy však zůstaly vcelku. Homér nedokázal odtrhnout od vlaku pohled. Šustot a sykot blížící se od stanice ustoupily do pozadí. Znovu slyšel vytí straši¬delných poplašných sirén a pak hluboký signál vlaku, který šířil do onoho dne neslýchané poselství - jednou dlouze, dvakrát krátce: Atom! Zaskřípaly brzdy a z reproduktorů se ozvalo zmatené hlášení: „Vážení pasažéři, z technických důvodů teď naše souprava nemůže pokračovat v jízdě.." Strojvůdce mumlající do mikrofonu ani jeho zástupce Homér si neuvědomovali, kolik bezvýchodnosti obsahuje ta formální věta. Ohlušující skřípot hermetických bran... Jednou provždy oddělily svět živých od světa mrtvých. Podle předpisu musely být zátarasy definitivně uzavřeny nejpozději šest minut po vyhlášení poplachu, bez ohledu na to, kolik lidí se ještě nachází na druhé straně. Ti, kteří by bránili tomuto oddělení života od smrti, měli být bez váhání zastřeleni. - 42 -
Dokázal by však vůbec řadový milicionář, který za běžných okolností vyháněl ze stanice bezdomovce a opilce, střelit do břicha muže snažícího se zablokovat obrovský železný stroj proto, aby ještě proklouzla dovnitř jeho žena se zlomeným podpatkem? Opravdu by rázná biletářka v úřední čepici, která za třicet let práce v metru dovedla k dokonalosti přesni dvě věci, totiž znemožnit vstup a ne¬lítostnou píšťalkou upozornit na chuligány, nenechala projít starce lapajícího po dechu se skromnou sponou na medaile a řády? In¬strukce předpokládaly přesně šest minut na to, aby se z člověka stal stroj - nebo také monstrum. Jekot žen a výkřiky mužů, bezmocný dětský pláč, rány z pistolí a rachot salv ze samopalů... Ze všech tlampačů zněla monotónně a bez sebemenšího náznaku citové účasti výzva k zachování klidu. Četla ji jakási nevědomá osoba, protože nikdo, kdo byl aspoň tro¬chu v obraze, by nedokázal tak disciplinovaně a lhostejně opakovat: „Prosím zachovejte klid!" Pláč, zapřísahání... Další výstřely. Přesně šest minut po vyhlášení poplachu a minutu před Arma¬geddonem zazněl pohřební zvuk do sebe zapadajících veřejí. Násle¬dovalo šťavnaté cvaknutí západek. A pak už jen ticho. Jako v hrobce. Aby mohli minout vagon, museli projít těsně podél zdi; strojvůdce zabrzdil příliš pozdě, zřejmě ho rozptýlilo to, co se dělo na nástupiš¬ti. Po železném žebříku vystoupili nahoru a zanedlouho se všichni tři ocitli v obdivuhodně prostorném sále. Žádné sloupy, nýbrž jen půl¬kruhová stropní klenba s vejčitými prohlubněmi pro lampy. Klenba byla obrovská, rozprostírala se nad nástupištěm i oběma kolejemi s vlaky, které na nich stály. Šlo o neuvěřitelně elegantní lehčenou konstrukci - jednoduchou a lakonickou. Hlavně se nedívat dolů, pod nohy — a taky ne dopředu. Nevidět, co se z té stanice stalo. Groteskní hřbitov, kde nikdo nedošel klidu, děsivá jatka pose¬tá ohlodanými kostrami, tlejícími těly a roztrhanými kusy mrtvol. Odporné nestvůry sem lačně přivlekly vše, co se jim podařilo urvat v jejich rozsáhlé říši. Bylo toho mnohem víc, než kolik dokázaly sežrat - takže vytvářely zásoby, které hnily a rozkládaly se, ale přesto se tu hromadily další a další. - 43 -
Kopce mrtvého masa se navzdory všem přírodním zákonům za¬chvívaly, jako by dýchaly, a odevšad se šířil odporný zápach škrabající v hrdle. Kužel světla zachytil jednu z těch zvláštních postav — dlouhé uzlovité končetiny, ochablá vrásčitá Šedá kůže bez ochlupení, zkřive¬ná záda. Zpola osleplé zakalené a vytřeštěné oči neklidně bloumaly sem a tam a obrovské ušní boltce se pohybovaly, jako by žily vlast¬ním životem... Netvor skřípavě vykřikl a zvolna, po všech čtyřech, ustupoval k otevřeným dveřím vagonu. Stejně těžkopádně začali slézat z hro¬mad mrtvol i ostatní mrchožrouti. Rozzlobeně syčeli, zajíkali se. cenili zuby a prskali na procházející muže. Vzpřímení by i jinak nepříliš velkému Homérovi sahali sotva k hrudi; kromě toho věděl, že ti zbabělci by se silného zdravého člověka neopovážili napadnout. Avšak nevysvětlitelný děs, který cítil před těmi nestvůrami, pramenil z jeho nočních můr: Leží v nich ze¬sláblý a opuštěný na jakési liduprázdné stanici a tyhle bestie se stále přibližují. Stejně jako žralok ucítí kapku krve v oceánu na vzdále¬nost několika kilometrů, vytuší i ony, že neznámý má smrt na jazy¬ku, a spěchají k němu, aby si ho důkladně prohlédly. Stařecké obavy, přesvědčoval Homér pohrdavě sám sebe. Kdy¬si hodně četl učebnice aplikované psychologie. Kdyby to tak ještě k něčemu bylo... Naopak mrchožrouti se lidí příliš nebáli. Avšak použít na tyhle odporné, ale jinak neškodné požírače zdechlin byť jen jedinou pat¬ronu by se na Sevastopolské považovalo za trestuhodné plýtvání. Pro¬cházející karavany se pokoušely prostě na ně nedbat, i když se ty potvory tu a tam chovaly provokativně. Na zdejší stanici se hodně rozmnožily. Čím dál trojice mužů po¬stupovala - pod vojenskými botami se s odporným praskotem lá¬maly malé kosti tím víc mrchožroutů se nedobrovolně vzdávalo hostiny a zalézalo do svých příbytků. Hnízda si vytvořili v útrobách vlakové soupravy. Za to je Homér nenáviděl ještě víc Hermetické brány u Nachimovského prospektu byly dokořán. Zna¬menalo to, že pokud jste stanicí rychle prošli, dostali jste jen malou dávku záření, která neohrožovala lidské zdraví. Nikdo se tu však nesměl příliš dlouho zdržovat. Proto byly oba vlaky poměrně slušně zachovalé: Okenní skla byla dosud celá, otevřenými dveřmi se dala rozpoznat zašpiněná, ale - 44 -
nepoškozená sedadla, a modrá barva pořád ještě spolehlivě kryla vnější kovový plášť. Uprostřed sálu se vypínala skutečná mohyla ze zkroucených tru¬pů různých bytostí. Když se k ní Hunter přiblížil, znenadání se za¬stavil. Achmed a Homér na sebe znepokojeně pohlédli a pokusili se rozpoznat, odkud hrozí nebezpečí. Zdržení však mělo jiný důvod. Na úpatí pahorku ohlodávali dva menší mrchožrouti kostru psa. Bylo slyšet, jak požitkářsky cvakají zuby a vrčí. Nestihli se schovat. Zřejmě byli příliš zaujatí hostinou a přeslechli signály soukmenovců nebo je prostě přemohla hladová lačnost. Oslepeni pronikavým světelným kuželem nepřestali přežvykovat, ale pomalu ustupovali k nejbližšímu vagonu. Pak se však oba najed¬nou převrátili na břicho a tlumeně žuchnuli na zem - jako dva pytle plné vnitřností. Homér udiveně přihlížel, jak Hunter zasunul dvě těžké armádní pistole s dlouhým tlumičem do pouzder v podpaží. Velitelův obličej byl neproniknutelný a bezduchý jako vždy. „Ti měli asi pořádnej hlad," zamumlal Achmed. S odporem i zvě¬davostí sledoval temné kaluže, které se rozšiřovaly pod kašovitými lebkami zabitých netvorů. „To já taky," odtušil Hunter nezřetelným hlasem tak, že Homér sebou škubl. Velitele ani nenapadlo, aby se otočil. Vykročil a Homérovi připada¬lo, jako by znovu slyšel právě ztichlé nenasytné vrčení. S vypětím všem sil však pokaždé odolal pokušení vpálit do některého z těch zvířat kul¬ku. Sám k sobě konejšivě promlouval, dokud se zase zcela neovládl. Musel si dokázat, že je dospělý muž, který se umí opanovat a nene¬chá se připravit o zdravý rozum vlastními nočními můrami. Hunter oproti tomu ani v nejmenším nezamýšlel potlačovat svou žádostivost. Po čem ale vlastně touží? Nehlučná smrt obou mrchožroutů vnesla do zbytku smečky ži¬vot. Pach čerstvé zhouby zahnal z nástupiště i nejodvážnější a nej¬houževnatější jedince. S tichým skuhráním a skučením se uchýlili do obou vlakových souprav, přitiskli se k oknům nebo se schoulili u dveří a znehybněli. - 45 -
Zdálo se, že netvoři necítí vztek. Viditelně vůbec nezamýšleli po¬mstít se za to přepadení nebo se alespoň bránit. Jakmile trojice mužů opustí stanici, bez váhání své usmrcené soukmenovce pozřou. Agresi¬vita je vlastnost lovců, pomyslel si Homér. Ten, kdo se živí zdechlina¬mi, ji nepotřebuje, protože nemusí zabíjet. Všechno živé beztak jed¬nou zemře a stane se tak přirozeně jejich potravou. Jim stačí jen trpělivě čekat... V kuželu světla teď byly špinavě nazelenalými okny vidět jejich odporné tlamy, křivá těla a ruce opatřené drápy, které zevnitř osahá¬valy to ďábelské akvárium. V hrobovém tichu nepřetržitě sledovaly stovky párů kalných očí nepočetnou skupinku. Hlavy kreatur se za procházejícími muži synchronně otáčely. Se stejnou pozorností by si zřejmě prohlížely návštěvníky malé zrůdy ve sklenicích s forma¬línem v petěrburském Muzeu antropologie a etnografie, kdyby jim předvídavě nezašili víčka. Ačkoli Homérova hodina pokání za jeho bezbožnost se stále více přibližovala, nedokázal se přimět k tomu, aby věřil v Boha nebo ďábla. Pokud však opravdu existuje očistec, určitě vypadá právě takhle. Sisyfos byl odsouzen k tomu, aby bojoval proti zemské při¬tažlivosti, Tantalos k mukám neukojitelné žízně. Na Homéra však čekala na stanici jeho smrti pomačkaná uniforma strojvůdce a ten¬hle příšerný strašidelný vlak s odpornými pasažéry, podobnými stře¬dověkým chrličům vody, představujícími výsměch všech bohů po¬msty. A jakmile souprava vyjede z nástupiště, zakřiví se tunel - jako v jedné z prastarých legend metra - do tvaru Möbiusovy křivky, draka zakousnutého do vlastního ocasu. Hunterův zájem o tuto stanici a její obyvatele pohasl. Skupina rych¬le vykročila a brzy za sebou nechala zbytek sálu. Achmed a Homér si museli hodně pospíšit, aby neztratili energicky odcházejícího ve¬litele z očí. Stařec pocítil přání otočit se, zařvat a vystřelit, aby vylekal všechny troufalé zrůdy a zaplašil vlastní těžké myšlenky. Místo toho však cu¬pital se skloněnou hlavou dál a dbal hlavně na to, aby nešlápl na ně¬jaké hnijící zbytky mrtvých těl. Achmed ho snaživě napodoboval. Všichni téměř překotně opouštěli Nachimovskij prospekt a nikoho už ani náhodou nenapadlo, aby se otočil. Světelný kužel Hunterovy lampy přeskakoval ze strany na stranu, jako by sledoval neviditelného akrobata pod zdejší zlověstnou cirku¬sovou kopulí, ale ani velitel už nesledoval, co světlo vlastně odhaluje. - 46 -
Na zlomky vteřiny se v něm objevily čerstvé kosti a zpola ohloda¬ná, jednoznačně lidská lebka — a vzápětí zmizely ve tmě. Vedle nich ležela jako nesmyslné skořápka vojenská ocelová helma a neprůstřel¬ná vesta. Na helmě byl čitelný otisk bílou barvou: SEVASTOPOLSKAJA.
- 47 -
KAPITOLA 4 SPLETITOSTI
„Tati... tati! To jsem já, Saša!" Opatrné uvolnila řemen z otcovy na¬teklé brady a sejmula mu helmu. Pak mu sáhla do zpocených vlasů, nadzvedla gumu, stáhla plynovou masku a odhodila jí jako scvrklý smrtelně našedlý skalp. Jeho hruď se ztěžka zvedala, prsty škrábaly po žule a vodnaté očí na ni zíraly bez jediného mrknutí. Neodpovídal. Saša mu podložila hlavu ruksakem a vrhla se k bráně. Úzkými rameny se zapřela proti mohutné veřeji, zhluboka se nadechla a za¬skřípala zuby. Několikatunová železná překážka neochotné povolila, posunula se a skřípavě zapadla do zámku. Saša s hlasitým cvaknutím zasunula zástrčku a zhroutila se na zem. Minutu, jen minutku, aby se nadechla... hned se k němu zase vrátí. Každá nová výprava stála otce pořád více sil — vzhledem k hubené kořisti to vlastně bylo ryzí plýtvání. Ty expedice mu nezkracovaly život o dny, nýbrž o týdny, ha měsíce. Donutila ho však k tomu nouze: Až nebudou mít co na prodej, zbude jim jediné - sníst Sašinu ochočenou krysu, jedinou na této životu nepřátelské stanici, a potom se zastřelit. Kdyby to připustil, převzala by Saša od otce jeho práci. Jak často ho prosila o ochrannou dýchací masku, aby mohla jít nahoru sama, ale on zůstával neúprosný. Nejspíš věděl, že tenhle děravý kus gumy s dávno ucpanými filtry se už hodí nanejvýš jako talisman, ale to by jí nikdy nepřiznal. Lhal, že ví, jak se dají filtry vyčistit, dokonce i po několikahodinové výpravě předstíral, že se cítí skvěle. Když ne¬chtěl, aby ho viděla zvracet krev, posílal ji pryč - údajně jednoduše proto, že chtěl být chvílí sám. Něco na tom změnit nebylo v Salině moci. Jí a jejího otce zahnali do zdejšího Zapadákova a nechali je naživu — ne ze soucitu, ale spíš ze sadistické zvědavosti. Obecně se nejspíš předpokládalo, že beztak nepřežijí déle než týden, ale otcova vůle a vytrvalost se postaraly o to, že přežívali už několik let. Všichni je nenáviděli, pohrdali jimi, ale pravidelné jim dodávali potravu - samozřejmě nikoli zadarmo. - 48 -
V přestávkách mezi jeho výpravami, oněch vzácných minutách, kdy seděli ve dvou u mírně čadivého ohýnku, jí otec s oblibou vy¬právěl o dřívějších dobách. Už před lety pochopil, že si nemusí nic předstírat — ale pokud nemá budoucnost, nemůže mu ji přece ani nikdo vzít. Dříve měly moje oči stejnou barvu jako tvoje, prozradil jí. Barvu nebe... A Saša měla pocit, že se na ty dny rozpomíná — na dobu, kdy se jeho nádor ještě nezvětšil na obrovský hrbol a oči mu nevybledly, nýbrž se třpytily jako její. Když otec mluvil o „barvě nebes", měl samozřejmě na mysli onu azurovou modř, kterou si dosud uchoval ve vzpomínkách, nikoli žhnoucí rudá oblaka prachu, pod nimiž se nacházel, jakmile vystou¬pil na povrch. Denní světlo nespatřil už déle než dvacet let a pro Sašu to byl zcela neznámý pojem. Jen ve snech ho vídala, ale mohla s jistotou tvrdit, že její představa odpovídá skutečnosti? Jak na tom jsou lidé, kteří jsou od narození slepí: Zdá se jim o světě podobném našemu? Vidí vůbec něco ve snu? Když malé děti zavřou oči, věří, že se celý svět ponořil do tmy; do¬mnívají se, že všichni kolem nich jsou v té chvílí stejně slepí jako ony. V tunelech je člověk bezmocný a naivní jako ty děti, napadlo Homéra. Namlouvá si, že je pánem světla a tmy, jen když zapne a zase vypne kapesní svítilnu. Přitom i ta nejhlubší tma může být plná vidoucích očí. Od setkání s mrchožrouty ho tahle myšlenka už neopouštěla. Odreagovat se. Musí se odreagovat. Zvláštní, že Hunter nevěděl, co ho na Nachimovském prospektu očekává. Když se velitel před dvěma měsíci objevil na Sevastopolské, nedokázal si žádný strážný rozumně vysvětlit, jak muž s tak půso¬bivě nepřehlédnutelnou postavou mohl nepozorované projít kolem všech severních strážních stanovišť. Ještě že velitel službu konajících vojáků nepožadoval vysvětlení... Pokud to ale nebylo přes Nachimovskij prospekt, jak se tedy Hun¬ter dostal na Sevastopolskou? Ostatní cesty k Velkému metru byly dávno odříznuté. Opuštěná trasa Kachovské, v jejíchž tunelech ze známých důvodů už celé roky nikdo nespatřil ani živáčka? Vylouče¬no. Čertanovskaja? Komická představa. Ani tak ostřílený a nemilo¬srdný bojovník jako Hunter by se sám neprobil tou prokletou stani¬cí. Navíc nebylo možné se tam dostat, aniž by se předtím neukázal na Sevastopolské. - 49 -
Tím pádem se dalo zapomenout na sever, jih i východ. Homéro¬vi zbývala už jen jediná hypotéza: Tajuplný návštěvník se dostavil shora. Jistě, všechny známé vchody i východy stanice byly pečlivě za barikádované a dnem i noci strážené, ale i tak... mohl otevřít ně¬kterou z větracích šachet. Obyvatelé Sevastopolské nepočítali s tím, že tam nahoře, v troskách spálených paneláků, by ještě někdo měl dostatek inteligence na to, aby vyřadil z provozu jejich výstražný sys¬tém. Nekonečná šachovnice několikapatrových obytných komplexů zbrázděná úlomky bojových hlavic byla dávno zpustošená a lidu¬prázdná. Poslední hráči to vzdali už před desetiletími a znetvoření, strach nahánějící tvorové, kteří se tam teď pohybovali, hráli novou partii podle svých pravidel. Z hlediska lidí nebylo na odvetu ani pomyšlení. Krátké výpravy při pátrání po všem užitečném, co se za více než dvacet let ještě nerozpadlo, spěšné, ba téměř nesmělé loupežné cesty do vlastních domů - jedině toho ještě byli schopni. V krunýři svých skafandrů na ochranu proti záření vycházeli nahoru stopaři, aby snad posté prohledali kostry okolní Chruščovky, ale nikdo z nich se neodvážil postavit jejím současným obyvatelům. Nanejvýš se zmohli na jednu salvu ze samopalu, stáhli se do bytů znečištěných krysami, a jakmile nebezpečí pominulo, vrhli se překotně ke spásonosnému místu sestupu do podzemí. Staré plánky hlavního města ztratily jakýkoli vztah ke skutečnos¬ti. Tam, kde se dříve na širokých výpadovkách dlouhé kilometry v dopravní zácpě tísnila auta, se nyní rozkládaly bažiny nebo prostě jen spálená holá země. Jen ti nejodvážnější stopaři se při svých vý¬pravách odvážili až kilometr od svých domovských děr, většina stal¬kerů se spokojila s mnohem skromnější vzdáleností. Stanice na opačné straně trasy Nachimovskij prospekt - Nagornaja, Nagatinskaja a Tulskaja - neměly otevřené východy. Lidé, kteří žili v těchto stanicích, se navíc báli chodit na povrch. Pro Homéra proto bylo naprostou záhadou, odkud se v téhle pustině mohl objevit živý člověk. A přesto se mu stále vtírala myšlenka, že Hunter se do jejich stanice dostal seshora. Pak už totiž existovala jen poslední možnost, odkud sem mohl jejich velitel dorazit. Starého ateistu napadla proti jeho vůli, zatímco se pokoušel - 50 -
překonat nedostatek dechu a následovat temnou siluetu, která před ním klouzala tak, jako by se snad ani nedotýkala země. Zdola... „Mám takový nedobrý pocit," prohlásil Achmed váhavě a tak tiše, že to Homér jen taktak zaslechl. „Nejsme tu ve správnou dobu. Mů¬žeš mi věřit, už jsem toho s karavanou něco nachodil. Na Nagorné se něco děje..." Nepočetné bandy lupičů, které se po přepadení vždy stáhly co nejdál od Okružní linie, aby si na nějaké temné stanici odpočinuly, se už dlouho neodvažovaly ke karavanám Sevastopolské ani přiblížit. Jakmile lapkové slyšeli rovnoměrný dusot pobitých vojenských ho¬línek oznamující příchod po zuby ozbrojené pěchoty, co nejrychleji vzali nohy na ramena. Ne, karavany nebyly tak důkladně chráněny vůči lupičským ban¬dám ani proti mrchožroutům z Nachimovského prospektu. Nesmírně tvrdý výcvik, absolutní nebojácnost, schopnost vytvořit během ně¬kolika vteřin ocelovou pěst a zničit jakýkoli zdroj nebezpečí sprškou kulek, to vše by z konvojů Sevastopolské za běžných okolností učinilo nesporné vládce všech tunelů až k samotné Sevastopolské — kdyby tu nebyla Nagornaja. Hrůzy Nachimovského prospektu měli za sebou, ale Homér ani Achmed necítili nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo úlevu. Ne¬nápadná, ba bezvýznamná Nagornaja se už pro mnohé jedince, kteří si u ní nepočínali s patřičnou obezřetností, stala konečnou stanicí. Nebožáci, kteří se náhodou dostali do sousední Nagatinské, se drželi co nejdál od lačného chřtánu jižního tunelu vedoucího k Nagorné. Jako by je to mohlo ochránit — jako by to, co vylézalo z toho tunelu za kořistí, bylo příliš líné a těžkopádné, aby to popolezlo ještě kou¬sek dál a vyhledalo si oběť podle chutí... Jakmile člověk vstoupil do Nagorné, mohl se spolehnout jen na své štěstí, protože zákonitostí byly té stanici naprosto cizí. Někdy vás nechala mlčky projít a poutníci si s mrazením v zádech prohlíželi krvavé otisky na stěnách a rýhovaných sloupech, které navozovaly představu, že se na ně kdosi v posledním zoufalství pokoušel vy¬šplhat. Avšak za pouhých pár minut byla stanice s to uchystat další skupině takové přivítání, že ztráta poloviny mužstva připadala pře¬živším jako vítězství. Byla nenasytná. Nikoho nezvýhodňovala. Nebylo možné ji pro¬zkoumat. Pro obyvatele sousedních stanic ztělesňovala Nagornaja zvůli osudu. - 51 -
Představovala nejtěžší překážku pro všechny, kteří se vydali na cestu z Okruhu do Sevastopolské a naopak. „Tolik pohřešovaných... Za tím nemůže být jen samotná Nagor¬naja." Achmed byl — stejně jako mnozí obyvatelé Sevastopolské — po¬věrčivý, a proto o té stanici mluvil jako o živé bytosti. Homér věděl, co má Achmed na mysli. I on už několikrát pře¬mýšlel o tom, jestli to nebyla přímo Nagornaja, která pohltila ztra¬cené karavany i všechny průzkumné jednotky. Přikývl, ale vzápětí dodal: „Mohla by se tím třeba udusit..." „Co to povídáš?" zasyčel na něho rozzlobený Achmed. Ruka se mu třásla hněvem, jako by chtěl upovídaného starce udeřit, ale na¬konec se přece jen ovládl. „Tebe by určitě spolkla bez problémů!" Homér se s urážkou mlčky smířil. Nevěřil, že by ho Nagornaja mohla slyšet a rozzlobit se na něho. Přinejmenším ne na tuhle vzdálenost... Pověra, nic než pověra! Nebylo dost dobře možné vyjmenovat všechny modly podzemí - někomu jste přitom vždycky šlápli na kuří oko. Homér už nad tím dávno nehloubal, Achmed měl naopak zřejmě jiný názor. Z kapsy kabátu vylovil cosi jako růženec z patron do makarova a malé olověné idoly mu začaly klouzat mezi špinavými prsty. K to¬mu pohyboval rty ve svém jazyce — pravděpodobně prosil Nagornou za odpuštění Homérových hříchů. Hunter svým nadpřirozeným čichem cosi vycítil. Dal jim rukou znamení, zastavil se a pružně podřepí. „Tamhle je mlha," zamumlal a nasál nosem vzduch. „Co je to?" Homér a Achmed si vyměnili pohledy. Oba věděli, co to zname¬ná — lov byl zahájen. Teď budou potřebovat mimořádné štěstí, aby se živí dostali na severní hranici Nagorné. „Jak ti to mám říct?" opáčil neochotně Achmed. „Je to její dech „Čí dech?" zajímal se lhostejně velitel a shodil ze zad batoh, aby si ze svého arzenálu vybral vhodný kalibr. Achmed zašeptal: „Dech Nagorné." „To se ještě uvidí," pohrdavě se ušklíbl Hunter. Homérovi se zdá¬lo, jako by velitelův zohavený obličej ožil. Ve skutečnosti byl nehyb¬ný jako vždy, jen na něj jinak dopadalo světlo. - 52 -
Asi o sto metrů dál to uviděli i oba ostatní. V ústrety se jim po zemi plazil těžký, sinale bledý opar. Nejprve jim zahalil boty, pak se obtočil kolem kolen a nakonec vyplnil tunel až do výše opasku... Připadalo jim, jako by zvolna sestupovali do přízračného moře, stu¬deného a nehostinného, jako by každým krokem klesali pořád hlou¬běji po příkře svažitém dnu - až se jim kalná voda jednou uzavře nad hlavami. Nebylo prakticky vidět ani na krok. Paprsky svítilen ulpěly v té podivné mlze jako mouchy v pavoučí sítí - jakmile se konečně probojovaly o pár kroků dál, zůstaly ochable viset v prázdnu, mdlé a zbavené sil. Zvuky pronikaly k mužům jen tlumeně, jako pracho¬vými poduškami, a každý pohyb je stál nesmírně mnoho sil, jako by nekráčeli po pražcích, nýbrž se brodili hustým bahnem. I dýchat jim připadalo stále obtížnější - ne kvůli vlhkosti, ale kvůli nezvykle hořké příchutí, kterou měl zdejší vzduch. Při každém vdechu se museli překonávat — nemohli se zbavit pocitu, že ve sku¬tečnosti do sebe přijímají dech jakési obrovské neznámé bytostí, která zbavuje vzduch veškerého kyslíku a napájí je místo něho svými jedovatými výpary. Homér si pro všechny případy znovu nasadil ochrannou masku. Hunter ho přejel zběžným pohledem, zajel rukou do plátěného pouzdra na rameni a na svou obvyklou masku si nasadil další, tento¬krát gumovou. Jen Achmed zůstal i nadále bez ochrany dechu. Velitel znehybněl a nastavil roztrhané ucho k Nagorné, ale hustá bílá břečka mu bránila rozeznat útržky zvuků ze stanice a vytvořit si z nich celistvý obraz. Znělo to, jako kdyby nedaleko nich do¬padlo na zem něco těžkého a vzápětí následovalo protáhlé zasténání v tónině, která byla příliš nízká na člověka, ba vůbec na jakéhokoli živého tvora. Pak bylo slyšet, jak něco železného začalo hystericky skřípat, jako by čísi mohutná ruka zauzlovala jednu ze silných tru¬bek vedoucích podél stěn. Hunter škubl hlavou, jako by z ní chtěl setřást nějakou špínu, a krátkou automatickou pistoli vystřídal armádní kalašnikov s dvo¬jitým zásobníkem a granátometem namontovaným přímo pod hlav¬ní. „No konečně," zamumlal. Nepochopili hned, že už vstoupili na stanici, protože mlha na Nagorné byla teď hustá jako smetana. Homér si stanici prohlížel zapocenými skly - 53 -
plynové masky a připadal si jako potápěč, který se ocitl na palubě ztroskotaného zámořského parníku. K tomu se hodily i ražené reliéfy na stěnách, které se občas daly na pár vteřin rozeznat, než se před nimi nahromadily další cáry mlhy. Znázorňovaly mořské racky, kteří byli vyraženi do kovu t재kými sovětskými šablonami. Připomínali fosilní otisky ve vylomené hornině. Zkamenění, napadlo zničehonic Homéra, osud člověka a jeho výtvorů... Ale kdo nás kdy vykope? Opar kolem nich žil, tekl různými směry a chvěl se. Občas se v něm vynořily temné sraženiny - nejdřív promáčknutý vagon a zre¬zivělá dozorčí kabina, pak šupinaté tělo nebo hlava jakési mýtické příšery. Homéra zamrazilo při pomyšlení, kdo za všechna ta deseti¬letí, která uplynula ode dne zániku, obsadil prostory pro posádku nebo si prohlédl kupé první třídy. Doslechl se už hodně o tom, co se děje na Nagorné, ale nikdy tomu nestál tváří v tvář... „Tamhle to je! Napravo!" zařval Achmed a prudce zatahal starce za rukáv. Z podomácku zhotoveného tlumiče zachrastil výstřel. Homér se otočil tak rychle, že by to do jeho revmatického těla nikdo neřekl, ale jeho nezaostřený paprsek světla odhalil jen kus rýhovaného sloupu obloženého kovem. „Vzadu! Tam vzadu!" Achmed vypálil další salvu. Jeho kulky však jen roztříštily zbytky mramorových desek, které kdysi zdobily stěny stanice. Ať už v rozplizlém příšeří spatřil cokoli, znovu se to rozply¬nulo a zřejmě vyvázlo bez úhony. Asi se moc nadýchal toho sajrajtu, napadlo Homéra. Vzápětí však koutkem oka také něco zachytil... cosi gigantického, co se pohybo¬valo v předklonu, protože čtyři metry vysoký strop stanice byl příliš nízký, a přes obrovskou velikost to bylo nepředstavitelně hbité. Jen krátce se to vynořilo na hranici viditelnosti z mlhy a zase v ní zmize¬lo, než stařec stačil namířit samopal. Homér se zoufale rozhlédl po veliteli. Toho však nebylo nikde vidět. „To... bude v pořádku. Neboj se." Otec se odmlčoval a lapal po de¬chu, ale stále se ji pokoušel uklidnit. „Víš... v metru jsou lidi, kteří jsou na tom ještě - 54 -
mnohem hůř..." Pokusil se o úsměv, ale zmohl se jen na strašlivou grimasu, jako by mu dolní čelist odpadla od lebky. Saša úsměv opětovala, ale po začouzené tváři se jí kutálela slaná kapka. Aspoň že otec po několika dlouhých hodinách zase přišel k sobě. To jí poskytlo dost času, aby si všechno pořádně promyslela. „Tentokrát jsem nenašel vůbec nic," zasípal. „Promiň! Nako¬nec jsem ještě zašel ke garážím. Bylo to dál, než jsem si myslel, ale objevil jsem tam jednu nedotčenou. Zámek z nerezové oceli, do¬konce naolejovaný. Nešel rozlomit, tak jsem na něj připevnil roz¬bušku - bohužel poslední. Myslel jsem, že tam bude auto, náhradní díly nebo tak něco. Odpálil jsem nálož, vešel dovnitř - a prázdno. Vůbec nic. Proč ji tedy ti lumpi zamykali? Byla kolem toho spousta hluku, modlil jsem se, aby to nikdo neslyšel. Ale když jsem vyšel z garáže, byly všude ty potvory. Myslel jsem, že je to... Je to..." Zavřel oči a zmlkl. Saša ho znepokojeně uchopila za ruku, ale on jen nepozorovaně zavrtěl hlavou, aniž se na ni podíval: Neboj se, všechno je v pořádku. Už neměl sílu ani mluvit — a přitom jí chtěl všechno podrobně po¬psat. Bezpodmínečně jí musí vysvětlit, proč se vrátil s prázdnýma ru¬kama a proč teď musí oba týden strádat, než se zase postaví na nohy. Než se však k tomu dostal, upadl do hlubokého spánku. Saša překontrolovala obvaz na jeho zraněném stehnu. Byl nasáklý černou krví, a tak ho vyměnila. Vstala, přistoupila ke kleci s krysou a otevřela dvířka. Zvíře nedůvěřivě vykouklo a vypadalo to, že se nejdřív ze všeho chce schovat, ale potom Saše vyhovělo a vyskočilo na nástupiště, aby si protáhlo tlapky. Na čich krysy se dalo spo¬lehnout - v tunelech teď nečíhalo žádné nebezpečí. Mladá žena se uklidnila a vrátila se k lehátku. „Samozřejmě se zase uzdravíš a půjdeš nahoru," zašeptala otci. „Najdeš garáž s nedotčeným autem. Nasedneme do něj a odjedeme daleko odsud. Deset, možná patnáct stanic daleko — tam, kde nás nikdo nezná, kde budeme pro všechny cizí. Nikdo nás tam nebude nenávidět, pokud takové místo vůbec existuje..." Nyní to byla ona, kdo mu vyprávěl kouzelnou pohádku, kterou tak často slýchala od něho. Opakovala ji doslova — a teď, když sama vyslovovala tu starou otcovu mantru, v ní uvěřila ještě stokrát silněji. Bude o něho pečovat - 55 -
a léčit ho. Někde na tomhle světě přece musí existovat místo, kde budou ostatním lidem zcela lhostejní. Místo, kde by mohli být šťastní. „Tamhle to je! Tam! Kouká to na mě!" Achmed zavřískal, jako by ho to právě chytilo a sevřelo. Takhle ještě nikdy nekřičel. Znovu zarachotil jeho samopal, ale pak se na¬jednou zasekl. Po Achmedově uvolněnosti už nebylo ani památ¬ky - roztřesenýma rukama se pokoušel zasunout nový zásobník do drážky. „Zaměřilo se to na mě... Na mě..." Najednou nedaleko zaštěkala další automatická zbraň. Pak se na okamžik odmlčela a znovu se ozvala, tentokrát sotva slyšitelně úsečnými salvami po třech výstřelech. Hunter je tedy ještě naživu, a proto je osud nepřipravil o poslední šanci. Práskající výstřely se vzdalovaly, pak se zase přibližovaly, ale nedalo se říct, jestli kulky našly svůj cíl. Homér očekával, že uslyší vzteklý řev zraněného ne¬tvora, ale na stanici se rozhostilo děsivé ticho její záhadní obyvate¬lé bud nemají tělo, nebo jsou nezranitelní. Velitel teď pokračoval v podivném boji na opačném konci nástu¬piště neustále tam jiskřily světelné šňůry žhnoucích nábojů a hned zase pohasínaly. Opojen bojem zblízka s přízraky nechal své chrá¬něnce na holičkách. Homér se zhluboka nadechl a zvrátil hlavu. Už poměrně dlou¬ho vnímal tu nenasytnost a cítil ten studený těžký pohled - svou pokožkou, lebkou, chlupy v zátylku. Teď už nebyl s to té předtuše odporovat. Přímo pod stropem, vysoko nad nimi, se v husté mlze vznášela hlava. Byla tak obrovská, že Homérovi hned nedošlo, co před sebou vlastně vidí. Trup monstra zůstal skrytý v neprostupné tmě stani¬ce a jeho strašlivá tvář se houpala nad drobounkými človíčky, kteří se pokoušeli o obranu naprosto neužitečnými zbraněmi. Netvor si dával s útokem na čas - zřejmě jim ještě chtěl poskytnout krátkou, poslední lhůtu. Homér oněměl hrůzou a podklesla mu kolena. Samopal mu vy¬klouzl z ruky a řinčivě dopadl na koleje. Achmed zařval, jako by ho nabodávali na rožeň. Netvor se beze spěchu posunul vpřed. Celý viditelný prostor před nimi vyplňovalo tmavé tělo, mohutné jako skála. Homér zavřel oči, vnitřně se připravil na loučení se životem a definitivní odchod. Jen jedno mu - 56 -
přitom projelo hlavou, pouze je¬diná lítostivá a hořká myšlenka se mu zavrtala hluboko do vědomí: Nedokázal jsem to... Vtom však Hunterův granátomet vychrlil plamen. Tlaková vlna je dočasně připravila o sluch. Zbraň se ozývala trvalým vysokým pískavým svistem, zatímco na zem padaly cáry spáleného masa. Achmed se vzpamatoval jako první. Chytil Homéra za límec, prud¬kým trhnutím ho postavil na nohy a vlekl za sebou pryč. Utíkali, klopýtali přes pražce, padali, ale pokaždé se znovu vyškrá¬bali na nohy, aniž cítili bolest. Vzájemně se drželi, protože v bělavé mlžné břečce neviděli ani ruku před očima. Pádili, jako by jim ne¬hrozila jen smrt, ale něco ještě mnohem strašnějšího - definitivní nevratná ztráta tělesnosti, absolutní - tedy jak fyzické, tak i psychic¬ké - zničení. Neviditelní a téměř neslyšitelní, ale jen o pouhý krok nazpět, je následovali démoni; doprovázeli prchající, ale nezaútočili na ně. Zdálo se, že si s nimi pohrávají tím, že jim povolili iluzi záchrany. Pak oba muži najednou spatřili místo rozbitých mramorových stěn tunelové segmenty. Dokázali překonat Nagornou! Strážci stanice odpadli, jako kdyby byli upoutáni na řetězech, které nyní držely na¬pnuté až k prasknutí. Na to, aby se muži zastavili a ohlédli, však bylo příliš brzy. Achmed běžel vpředu, osahával rukama trubky na stě¬nách a popoháněl starce, který klopýtal a pořád si chtěl sednout. •Co je s velitelem?" zasípal Homér, když si za chůzi strhl z obliče¬je dusivou plynovou masku. •Jakmile skončí ta mlha, zastavíme se a počkáme. Už to musí být každou chvíli, snad ještě takových dvě stě metrů... a jsme z toho sajrajtu venku. Hlavně vypadnout z té mlhy," opakoval téměř fana¬ticky Achmed. „Počítám kroky..." Avšak ani po dvou stech, ani po třech stech krocích to nevypa¬dalo, že by se opar kolem nich rozpouštěl. Co si počneme, napadlo Homéra, jestli se mlha rozšířila až k Nagatinské? Co když už pohltila Tulskou a Nachimovskij prospekt? „Tak to být nemůže... Musí se... Ještě pár kroků," zamumlal Achmed snad posté a zničehonic na místě znehybněl. Homér na něho zezadu narazil a oba muži skončili na zemi. - 57 -
„Stěna skončila." Achmed zaraženě přejel rukou po pražcích, ko¬lejích a vlhkém betonovém podloží, jako by se obával, že stejně zrád¬ně se mu ztratí i pevná půda pod nohama. „Tady přece je, co děláš?" Homér nahmatal šikmý sklon tunelého segmentu, přidržel se ho a opatrně vstal. „Promiň." Achmed mlčky přemýšlel. „Víš, tam na té stanici... Myslel jsem, že se z ní už nevyhrabu. Jak se to na mě dívalo... Na mě, chápeš? Rozhodlo se to, že si vezme mé. Měl jsem dojem, že tam zůstanu navždy - a nikdy se nedočkám řádného pohřbu." Mluvil pomalu, zřejmě se styděl za křik, který mu připadal zžen¬štilý, a pokoušel se ospravedlnit, ačkoli věděl, že nic takového nepotřebuje. Homér zavrtěl hlavou. „To je v pořádku, já sám jsem si nadělal do gatí. No a co? Půjdeme, teď už to opravdu nemůže být daleko." Štvanice skončila, takže se mohli zhluboka nadechnout - beztak už by nedokázali běžet dál. Pokračovali tedy pomalou chůzí a stále zpola slepí šátrali po stěně. Tak se krok za krokem přibližovali k vy¬koupení. To nejhorší měli za sebou, a ačkoli se mlha dosud neroz¬pustila, dříve či později se jí zmocní lačný průvan tunelu, roztrhá ji na cáry a vyvane větracími šachtami. Záhy se dostanou k jiným lidem a tam počkají na svého velitele. Došlo k tomu dokonce ještě dříve, než čekali. Že by zakřivení časoprostoru probíhalo v záhadné mlze jinak? Po zdi se plazily železné schůdky, po nichž se dalo vystoupit na nástupiště. Okrouhlý průřez tunelu se změnil v obdélníkový a vedle koleje bylo možné rozeznat prohyb, který kdysi nejednomu pasažé¬rovi, jenž spadl do kolejiště, zachránil život. „Podívej," zašeptal Homér. „To přece vypadá jako stanice, ne? Je to stanice!" „Hej! Je tu někdo?" zakřičel Achmed ze všech sil. „Bratři! Kde jste kdo?" Tělem mu otřásl nesmyslný triumfální smích. Zažloutlé zesláblé světlo jejich baterek odhalilo v kalné temnotě nástěnné desky z mramoru, kolem kterých čas ani lidé neprošli beze stopy. Nikde neviděli barevné mozaiky, které byly pýchou Nagatin¬ské - jako by se tu žádná nedochovala... A co se stalo s mramorovým obložením sloupů? Že by snad... - 58 -
Ačkoli se Achmedovi nedostalo odpovědi, neustále volal a řičel smíchy. No jistě, měli hrozný strach z mlhy a utíkali před ní jako smyslů zbavení, ale s tím si teď už nelámal hlavu. Homér naopak neklidně hledal něco na stěně a přejížděl po ní stále slabším světel¬ným kuželem. Z podezření, které se ho zmocnilo, mu přejel mráz po zádech. Konečně našel, co hledal - železná písmena našroubovaná do puklého mramoru: NAGORNAJA. Člověk se nikdy nevrací na stejné místo náhodou. To jí vidy tvrdil otec. Vrací se jen proto, aby něco změnil či na¬pravil. Občas nás samotný Hospodin chytí za límec a dopraví zpátky tam, kde se nám naposledy ztratil z očí. Činí tak proto, aby na nás vykonal svůj rozsudek - nebo aby nám poskytl druhou šanci. Proto, vysvětlil jí otec, se nikdy nemůže vrátit z vyhnanství do rodné stanice. Už neměl sílu na to, aby se mstil, bojoval a doka¬zoval vlastní nevinu. A dávno přestal toužit po pokání. Byl to starý příběh, který ho stál jeho tehdejší, ba skoro celý život. Byl však pře¬svědčený, že každému se dostane to, co si zasluhuje. Nyní žili ve věčném vyhnanství, protože Sašin otec neměl co na¬pravovat a Hospodin nepřivřel u této stanice oko. Plán na jejich záchranu - totiž najít na povrchu auto, které za dlouhá desetiletí ještě nezrezivělo, opravit ho, natankovat a vy¬manit se ze začarovaného kruhu, který si na ně přichystal osud - se už dávno změnil v pohádku na dobrou noc Pro Sašu však existovala ještě jiná cesta k návratu do Velkého me¬tra. Když se v určitých dnech objevila u mostu, aby tam směňovala alespoň zčásti opravené přístroje, staré šperky nebo ztrouchnivělé knihy za potravu a pár nábojů, stávalo se, že jí obchodníci nabízeli mnohem víc To pak svítili na její trochu hranatou, mladistvou postavu re¬flektorem drezíny, vzájemně na sebe pomrkávali, mlaskali jazykem, volali dívku k sobě a slibovali jí všechno možné. Na první pohled vypadala jako divoška. Hleděla na ně mlčky a nedůvěřivě, napjatá jako šelma před skokem, a za zády schovávala ostrou čepel. Splýva¬vá mužská kombinéza nedokázala zakrýt její tělesné vnady. Špína a strojní olej v obličeji dávaly ještě víc vyniknout zářivě modrým očím, tak pronikavě azurovým, že někteří jedinci odvraceli pohled. Světlé vlasy, neobratně zastřižené stejným nožem, který - 59 -
držela v pra¬vé ruce, jí stěží zakrývaly uši. Bolestně sevřené rty se nikdy neusmály. Muži na drezíně záhy pochopili, že tuhle vlčici si pár cetkami roz¬hodně neochočí, a tak se ji snažili navnadit na svobodu. Nikdy jim neodpověděla. Proto ji považovali za němou - což celou záležitost svým způsobem dokonce zjednodušovalo. Jednu okolnost si však Saša uvědomovala naprosto neomylně: Ať přistoupí na cokoli, nikdy nedokáže koupit na drezíně dvě místa. Tihle lidé měli s jejím otcem příliš otevřených účtů, které by ona sama nedokázala vyrovnat. Jak tak před ní stáli, bez tváře a huhňající pod černými armádními maskami, nebyli to pro ni jen běžní nepřátelé. Neshledávala na nich nic lidského, nic, o čem by mohli snít - ani v noci, ve spánku. Jednoduše tedy položila telefony, žehličky a čajníky na pražce, ustoupila o deset kroků a počkala, dokud obchodníci zboží nese¬brali. Pak jí hodili pár balíků sušeného vepřového masa a rozsypali na koleje hrst patron - to aby mohli přihlížet, jak leze sem a tam, aby je posbírala. Nakonec se drezína pomalu rozjela a zmizela v pra¬vém a reálném světě. Saša se otočila a vykročila domů, kde na ní čekala hora z rozbitých přístrojů, šroubovák, letovací lampa a starý bicykl předělaný na stejnosměrný generátor. Vyhoupla se do sedla, zavřela oči a jela daleko, velmi daleko. Div přitom nezapomněla, že se vůbec nepohnula z místa. A skutečnost, že odmítla omilostnění, jí vlévala do žil ještě víc sil. K čertu, co to znamená? Proč se ocitli zase tady? Homér se horečnatě pokoušel najít vysvětlení toho, co se právě stalo. Achmed se najednou odmlčel; zadíval se tam, kam Homér sví¬til baterkou. „Drží se mě jako klíště...," zamumlal nehlasně, téměř neslyšitelně. Opar kolem nich zhoustl natolik, že se jen stěží viděli. Bez lidí to v Nagorné vypadalo jak v zakletém zámku Šípkové Růženky. Teď se však stanice probudila k novému životu: Těžký vzduch zareagoval na jejich slova neznatelnými záchvěvy, v hloubi mlhy se pohybovaly nezřetelné stíny. A po Hunterovi ani stopy... Tvor z masa a krve ne¬může vyhrát boj proti přízrakům — jakmile si s nimi stanice pohraje, obtočí je svým žíravým dechem a pozře zaživa. „Odejdi," vyhrkl Achmed. „Chce mě. Ty to nemůžeš vědět, pobý¬val jsi tu jen zřídkakdy." - 60 -
„Nech si ty kecy!" zaštěkal na něho Homér a samotného ho pře¬kvapila síla vlastního hlasu. Jen jsme v té mlze zabloudili. Vrá¬tíme se!" „Nemůžeme odejít. Můžeš si třeba vyběhat duši, ale pokaždé se vrátíš sem, jestli zůstaneš se mnou. Sám to zvládneš. Odejdi, prosím tě o to." „Tak dost!" Homér chytil Achmeda za ruku a táhl ho za sebou do tunelu. „Za hodinu mi budeš děkovat na kolenou!" „Vyřiď mé ženě..." Neuvěřitelná, strašlivá síla vytrhla Achmedovu ruku z Homérova sevření směrem nahoru, do mlhy, do nicoty. Nešťastník už nestihl ani zakřičet, nýbrž prostě zmizel, jako by se během jediného okamži¬ku rozpadl na jednotlivé atomy, jako by prostě nikdy neexistoval. Zato Homér řval jako smyslů zbavený, otáčel se kolem vlastní osy jako šílenec a plýtval drahocennými patronami - jeden zásobník za druhým. A pak znenadání ucítil silný úder v zátylku, jaký mu mohl uštěd¬řit jen jeden z těch démonů, a svět se rázem zhroutil.
- 61 -
KAPITOLA 5 VZPOMÍNKY
Saša přiběhla k oknu a prudce otevřela okenice. Dovnitř pronikl svěží vzduch a měkké světlo. Parapet z dřevěných prken visel přímo nad propastí, ze které stoupala vlahá ranní mlha. S prvními sluneč¬ními paprsky se rozpustí a pak uvidí z okna nejen roklinu, nýbrž i vzdálené výběžky porostlé borovicemi, mezi nimi zelené louky, domečky velké jako krabička od sirek rozptýlené po celém údolí a zvonice luskovitého tvaru. Časné ráno byla její doba. Cítila blížící se východ slunce a vstala o půl hodiny dříve, aby se dostala včas na horu. Za malou, prostou, ale zářivě bíle omítnutou, hřejivou a útulnou chaloupkou se po úbo¬čí vinula pěšina lemovaná světležlutými květinami. Pod nohama se drolil uvolněný štěrk občas se stávalo, že Saša během několikami¬nutové cesty na vrchol párkrát upadla a rozedřela si přitom koleno. Zamyšleně přejela rukávem po parapetu, který byl ještě vlhký od dechu noci. Zdálo se jí o něčem ponurém a zlověstném, co jí zkřížilo současný bezstarostný život, ale ostatky těch neklidných vidin se okamžitě rozptýlily, jakmile ji na kůži začal lehce hladit chladivý vítr. Teď už neměla chuť hloubat nad tím, co ji ve snu tolik skličovalo. Musela si pospíšit, aby včas dosáhla vrcholku a pozdra¬vila slunce. Potom hned sklouzne po pěšině dolů a spěšně se vrátí, aby připravila snídani, probudila otce a zabalila mu trochu potravin. Zatímco se otec vypraví na lov, bude Saša ponechána o samotě. Až do večeře bude chytat mezi lučním porostem, jehož květy byly stejně žluté jako stříkané tapety ve vlacích, těžkopádné vážky a léta¬jící švábi. Po špičkách se vyplížila po rozvrzaných prknech, pootevřela dveře a tiše se zasmála. Už je to několik let, co Sašin otec naposledy viděl tak šťastný úsměv na tváři své dcery. V žádném případě ji nechtěl probudit. Noha mu otekla a ztratil v ní cit, krvácení prostě ne a ne přestat. Říká se, že kousnutí od toulavého psiska se nikdy nevyléčí... Má na ni zavolat? Nebyl ale doma víc než čtyřiadvacet hodin, protože než se vydal do garáží, vyhledal jeden panelák - „termitiště", jak tomu říkali, - 62 -
dva bloky od stanice vyšplhal do patnáctého patra a tam na chvíli omdlel. Saša po celou tu dobu určitě nezamhou¬řila oko - dcera nikdy nespala, když byl na výpravě... Jen ať si od¬počine, pomyslel si. Stejně všichni lžou jako když tiskne. Mně se nic nestane. Moc rád by věděl, co se jí právě zdá. On sám se nedokázal uvol¬nit ani ve snu. Jen zřídkakdy ho podvědomí propustilo na několi¬kahodinovou volnou vycházku do bezstarostného mládí. Obvykle totiž i ve spánku chodil mezi známými mrtvými domy s odstraněný¬mi vnitřnostmi - a dobrý sen byl takový, ve kterém našel nedotčený byt plný zázrakem zachovalých přístrojů a knih. Kdykoli usnul, doufal, že se vrátí do minulostí, do doby, kdy se seznámil se Sašinou matkou a kdy už ve dvaceti velel posádce sta¬nice. Tehdy obyvatelé považovali metro za provizorní útulek a ne¬považovali ještě svou stanici za podzemní kolektivní ubytovnu pro nucené práce, kde si odsedí doživotní trest. Místo toho se však obvykle vracel do bližší minulosti, a to pří¬mo k událostem, které se odehrály před pěti lety. Znovu prožíval den, který měl určit jeho osud - a co bylo mnohem horší, i osud jeho dcery... Znovu tam stál, v čele svých bojovníků. Držel kalašnikov připra¬vený k výstřelu - s makarovem, který mu příslušel jako důstojníko¬vi, by si teď tak akorát mohl prohnat hlavu kulkou. Kromě dvou de¬sítek samopalníků za ním se na stanici nenašel jediný člověk, který by mu byl věrný. Dav šílel a stále se zvětšoval. Desítky rukou třásly zátarasem. Zpočátku chaotická změť hlasů přešla postupně do rytmického chó¬ru, jako by někde mávala neviditelná dirigentská taktovka. Nespo¬kojenci zatím žádali jen to, aby odstoupil, ale nebude trvat dlouho a zatouží po jeho hlavě. Tohle nebyla spontánní demonstrace. Tady se viditelně chopili díla provokatéři zvenčí. Mohl se pokusit je identifikovat a jednoho po druhém zlikvidovat, ale teď už na to bylo příliš pozdě. Pokud chce ještě zabránit vzpouře a zůstat u moci, zbývá mu jen jediné - zahájit palbu do davu. Na to ještě není pozdě... Jeho prsty pevně sevřely neviditelnou pažbu, zorničky pod otek¬lými víčky sebou neklidně škubaly sem a tam, rty se pohybovaly a snažily se artikulovat neslyšitelné rozkazy. Černá kaluž, ve které ležel, se s každou - 63 -
minutou rozšiřovala. A čím víc se zvětšovala, tím rychleji z něho vyprchával život. „Kde jsou?" Homéra cosi vytrhlo z temné bažiny bezvědomí. Třásl se jako okoun na háčku, křečovitě sípal a zíral na velitele šíleným pohle¬dem. Ještě pořád se nad ním tyčili ti ponuří kyklopští obři, strážci Nagorné, a sahali po něm dlouhými členitými prsty - bez námahy by mu odtrhli nohy od těla nebo zlámali žebra. Obklopovali Ho¬méra pokaždé, když zavřel oči, a jen pomalu, ba neochotně se zase rozplývali, jakmile je otevřel. Pokusil se prudce vstát, ale cizí ruka, která mu pořád ještě zlehka tiskla rameno, se znovu sevřela jako ocelový hák, který ho vytrhl z noční můry. Postupně zklidnil dech a soustředil se na zbrázděný obličej a tem¬né oči lesknoucí se jako strojní olej... Hunter! On ještě žije? Homér opatrně otočil hlavu doleva a vzápětí hned doprava: Nacházejí se pořád na té začarované stanici? Ne, tohle byl prázdný čistý tunel. Mlhu, která halila příchody k Nagorné, už skoro nebylo vidět. Hunter ho nepochybně nesl nej¬méně půl kilometru. Homér se uklidnil a uvolnil se. Pro jistotu se však přece jen přeptal: „Kde jsou?" „Tady nikdo není. Jsi v bezpečí." „Ti tvorové... oni mě omráčili?" Homér svraštil čelo a třel si bo¬lestivý otok v zátylku. „To jsem byl já. Musel jsem tě praštit, jinak bych tvou paniku nezvládl. Mohl jsi mě zranit." Hunter konečně uvolnil železný stisk, toporně se vzpřímil a ruka mu sklouzla po širokém důstojnickém opasku, na kterém viselo pouzdro se stečkinem. Na protější straně opasku se nacházela kože¬ná kapsa s obtížně definovatelnou funkcí. Velitel ji otevřel a vytáhl plochou mosaznou láhev. Zatřepal s ní, rozšrouboval uzávěr a dopřál si vydatný doušek, aniž Homérovi nabídl. Přitom krátce přimhouřil oči a starce přitom zamrazilo velitelovo levé oko se nedovíralo. „Kde je Achmed? Co je s ním?" Starý muž nemohl zapomenout na události a znovu mu tělem projel ledový záchvěv. „Je mrtvý." Velitelova odpověď zněla naprosto lhostejně. „Mrtvý," opakoval mechanicky stařec. - 64 -
Ve chvíli, kdy mu monstrum vytrhlo přítelovu ruku, pochopil, že z takových drápů nemůže nikdo vyváznout živý. Homér měl prostě štěstí, že si Nagornaja nevybrala jeho. Znovu se ohlédl. Dosud nebyl s to uvěřit tomu, že Achmed navždy zmizel. Upřeně civěl na svou ruku - byla poškrábaná a zakrvácená. Nedokázal ho udržet. Na to jeho síly nestačily. „Achmed věděl, že zemře," poznamenal potichu. „Proč si vzali zrovna jeho, a ne mě?" „Bylo v něm ještě hodně života," odpověděl velitel. „Oni se živí lidskými životy." Homér zavrtěl hlavou. „To je nespravedlivé. Má malé děti. Tolik věcí ho tady drží. No jo, já vím, drželo... A já přece naopak pořád hledám..." „Ty bys chtěl pod kytičky?" přerušil ho Hunter a ukončil rozho¬vor tím, že starce jediným škubnutím postavil na hony. „Pohni se, jdeme dál. Máme zpoždění." Homér se rozběhl za Huntetem, jehož krok se ihned změnil v klus, a lámal si hlavu s tím, proč se Achmed a on znovu ocit¬li na Nagorné. Stanice mu zmátla smysly jako masožravá orchidea a vlákala ho zpátky k sobě. Přitom se ani jednou neotočili, tím si byl zcela jistý. Už začínal sám pomalu věřit na zakřivení prostoru, o kterém s oblibou vyprávěl svým důvěřivým kamarádům, ale řešení bylo přitom mnohem prostší. Zastavil se a plácl se do čela: spojovací kolej! Pár set metrů za Nagornou se mezi levým a pravým tunelem nacházela jednokolejná odbočka, na které se vlaky mohly otočit. Za¬hýbala v ostrém úhlu, a proto - když se oslepení mlhou orientovali jen podle stěny — se nejdřív dostali na souběžnou kolej a potom, když stěna náhle skončila, se nedopatřením vrátili na stanici. Kde¬pak kouzlo! Avšak teď si potřeboval vyjasnit ještě něco jiného. „Počkej!" zavo¬lal na Huntera. Ten ale pochodoval jako hluchý dál a zadýchaný sta¬řec musel ještě zrychlit. Když velitele dohnal, pokusil se mu podívat do očí a vyhrkl: „Proč jsi nás nechal na holičkách?" „Já vás?" V Hunterově bezcitném kovovém hlase zazněl nádech jízlivosti. Homér se kousl do jazyka. Je to fakt, byli to přece Achmed a on, kdo práskli ze stanice do bot a nechali velitele samotného napospas démonům... - 65 -
Čím víc přemýšlel o tom, jak zuřivě a beznadějně Hunter na Nagorné bojoval, tím jasněji chápal, že obyvatelé té stanice vůbec nepřistoupili na bitvu, kterou jim chtěl velitel vnutit. Že by se báli? Nebo v něm rozpoznali spřízněnou duši? Sebral veškerou odvahu - zbývala ještě jedna otázka, nejtěžší ze všech. „Tam na Nagorné... Proč ti nic neudělali?" Uplynulo několik minut; Homér se neodvažoval otázku zopako¬vat. Pak Hunter sotva slyšitelně krátce a mrzutě opáčil: „Ty bys snad jedl zkažené maso?" Krása spasí svět, říkal jí vždy žertem otec. Saša se pokaždé začervenala a spěšně zastrčila malovaný čajový sáček do náprsní kapsy pracovní kombinézy. Malá čtvercová umě¬lohmotná taštička, která pořád ještě trochu voněla po zeleném čaji, byla její největší poklad — a vzpomínka na to, že universum se ne¬omezuje na torzo jejich stanice se čtyřmi poškozenými tunely, za¬hrabané ve dvacetimetrové hloubce pod městem mrtvých zvaným Moskva. Ten obal byl cosi jako magický portál, který dokázal Sašu přenášet přes desetiletí a tisíce kilometrů daleko. A bylo to ještě něco jiného, nepředstavitelně důležitého. Ve vlhkém klimatu, které tu panovalo, se papír velmi brzy roz¬padl. Hniloba a plíseň však nepožíraly jen knihy a časopisy - ničily celou minulost. Bez obrazů a kronik začala beztak nejistá lidská pa¬měť klopýtat a propadat šílenství jako chromý člověk bez berlí. Obal čajového sáčku byl však z umělé hmoty, které plíseň ani čas nemohly ublížit. Otec jí kdysi vysvětlil, že uplyne několik tisíciletí, než se ten materiál začne rozpadat. Její potomci tedy takovou vzác¬nost odkážou vlastním dětem, napadlo ji. Byl to - i když jako miniatura - skutečný obraz. Zlatý rám zářící stejně jako toho dne, kdy sáček sklouzl z běžícího pásu, ohraničoval výhled, který Saše vyrazil dech. Příkře svažité skalní stěny ponořené do snového oparu, rozložité borovice pevně se držící téměř kolmých úbočí, burácející vodopády řítící se z nesmírné výšky do bezedné propasti, purpurový svit ohlašující východ slunce... Za celý život neviděla nic krásnějšího. Dokázala dlouho jen tak sedět, držet sáček v ruce a prohlížet si ho. Ranní opar, který zahaloval vzdálené hory, upoutal její pohled přímo magickou - 66 -
silou. A ačkoli lačně hltala všechny knihy, které jí otec přinášel ze svých výprav za kořistí a které později prodávala, nestačila všechna napsaná slova na to, aby popsala, co cítí, když se dívá na několikacentimetrové skalní stěny a vdechuje vůní jehličí zobrazených borovic. Byla to nesmírně vzdálená realita toho světa, ze kterého čišela až nepravděpodobná přitažlivost... Sladká touha a věčné očekávání toho, že spatří slunce jako první... Nekonečné přemítání, co se to jenom skrývá za štítkem se značkou čaje. Je to neobvyklý strom? Orlí hnízdo? Domek tulící se ke svahu, kde bude žít s otcem? Byl to právě on, kdo jí, své ještě ani ne pětileté dcerce, přinesl ten sáček tehdy ještě s obsahem, což byla velká vzácnost. Chtěl ji pře¬kvapit pravým čajem - a ona musela sebrat všechnu odvahu a vypít ho jako lék. Plastikový obal ji však od počátku podivně fascinoval. Tehdy jí otec vysvětlil, co ta nepříliš umělecká ilustrace znázorňuje: konvenční horskou krajinu v čínské provincii, vhodnou tak nanejvýš jako otisk na čajový obal. Avšak i po deseti letech si ji Saša prohlížela se stejným okouzlením jako onoho dne, kdy dostala čaj jako dárek. Otec se naopak domníval, že sáček je pro Sašu jen chatrnou ná¬hražkou za celý svět. Jakmile upadla do toho blaženého vytržení a hleděla na spíše nevhodně než vkusně namalovanou fantazii, po¬ciťoval to jako nevyslovenou výčitku za její zmrzačený, bezkrevný život. Vždy se pokoušel držet zpátky, ale bez znatelného úspěchu. S obtížně skrývanou mrzutostí se pak snad posté ptal, co jen na tomhle ohmataném obalu na gram čajových zrníček považuje za tak velkolepé. A ona zase nejméně posté nechala své malé mistrovské dílko rych¬le zmizet v kapse pracovní kombinézy a rozpačitě odpověděla: „Ale tati... Podle mě je to opravdu krása!" Kdyby nebylo Huntera, který se až do Nagatinské ani na sekundu nezastavil, trvala by cesta Homérovi třikrát déle. Nikdy by těmi tu¬nely neprošel tak sebevědomě a bezpečně. Za tranzit Nagornou musela skupinka zaplatit strašlivou cenu, ale pořád ještě byli dva ze tří mužů naživu; mohli přežít všichni tři, kdy¬by nezabloudili v mlze. Tarif však nebyl vyšší než obvykle — na Na¬chimovském prospektu ani na Nagorné se jim nepřihodilo nic, co by se tam běžně nevyskytovalo. - 67 -
Takže viníkem nebyly tunely vedoucí na stanici Tulskaja? Ted byly zcela klidné, ale bylo to zlověstné napjaté ticho. Jistě, Hun¬ter dokázal vycítit nebezpečí na stovky metrů, dokonce i u stanice, kterou neznal, předem tušil, co ho očekává. Ale copak není možné, že ho intuice zradí právě tady - jak se to stalo už nejméně deseti zkušeným bojovníkům? Možná že právě Nagatinskaja, k níž se nyní přibližovali, skrývá řešení tajemství... Homér se jen s námahou dokázal soustředit - tempo přesunu bylo příliš rychlé. Přesto se neubránil představám, co je čeká na stanici, kterou kdysi míval tak rád. Starý sběratel mýtů si představoval, že na Nagatinské vzniklo legendární „Satanské vyslanectví" nebo že její obyvatele sežraly krysy, které při hledání potravy migrovaly vlastními, lidem nepřístupnými tunely vedoucí¬mi sítí metra. I kdyby Homér putoval sám, ani za nic na světě by se nevrátil. Za všechny dlouhé roky strávené na Sevastopolské se odnaučil stra¬chu ze smrtí. A když se vydal na tenhle pochod, uvědomoval si, že to může být jeho poslední dobrodružství — a čas, který mu ještě zbývá, je na to ochoten obětovat. Za pouhou půlhodinu po setkání s netvory na Nagorné prožitá hrůza v jeho vzpomínce vybledla. A nejen to — jak se teď zaposlou¬chal do vlastního nitra, začal hluboko v duši cítit nezřetelný, váhavý pohyb. Kdesi tam daleko dole vznikalo - nebo se probouzelo - to, na co tak dlouho čekal a po čem tolik toužil. To, co hledal při svých nebezpečných výpravách, protože to doma nikdy nemohl najít... Nyní měl závažný důvod k tomu, aby se smrti ze všech sil vzpíral. Může si ji dovolit teprve tehdy, až vyřídí svou práci. Poslední válka byla urputnější než všechny předchozí a trvala proto jen pár dní. Od druhé světové války uplynuly tři generace, poslední veteráni zemřeli a pro žijící byl strach z podobného kon¬fliktu neznámým pojmem. Kolektivní šílenství, které tehdy milio¬ny lidí oloupilo o jejich lidskost, se opět stalo běžným politickým nástrojem. Fatální hra o lidstvo se s každým dnem stále více osamostatňovala a nakonec už nezbýval čas přijmout správná rozhodnutí. Použití atomových hlavic byl v zápalu boje smeten pod stůl — v prvním aktu dramatu byla tato zbraň pověšena na hřebíček a v předposled¬ním se z ní zase začalo - 68 -
střílet. Přitom samozřejmě nehrálo žádnou roli, kdo stiskl spoušť jako první. Všechna velkoměsta na Zemi se naráz změnila v hromadu sutin. Zanikla i ta, která chránil raketový štít - při pohledu zvnějšku sice zůstala téměř nedotčená, ale záření, chemické bojové látky a biolo¬gické zbraně většinu obyvatelstva okamžitě vyhubily. Křehké a ne¬spolehlivé rádiové spojení, které někteří přeživší jedinci udržovali, se po několika letech definitivně přerušilo. Od této doby konal svět pro obyvatele metra u hraničních stanic prozkoumaných tras. Jestliže Země byla předtím prozkoumána a osídlena až do po¬sledního zákoutí, změnila se teď zase ve stejný bezbřehý oceán chao¬su a zapomnění, o jakém mluvili už antičtí filozofové. A nepatrné ostrůvky civilizace klesaly jeden po druhém do jeho hlubin, protože bez ropy a elektřiny lidstvo očividně divočelo. Nastala epocha skutečné pohromy. Po dlouhá staletí se vědci pokoušeli krok za krokem obnovovat tkanivo dějin z útržků prastarých papyrů, pergamenových svitků, neúplných kodexů a foliantů. S vynálezem typografie se objevily první noviny a tiskárny tkaly dál na tuto látku. V kronikách po¬sledních dvou staletí prakticky neexistovala bílá místa — veškerá gesta a každé zvolání těch, kteří určovali osud světa, byly pečlivě zdokumentovány. Nyní byly tiskárny na celém světě jako mávnutím kouzelného proutku zničeny — nebo zůstaly stát beznadějně opuštěné. Tkalcov¬ské stavy dějin utichly. Na planetě bez budoucnosti je nikdo ne¬potřeboval. Útržky tkaniny drželo pohromadě už jen velmi tenké vlákno... prvních letech po katastrofě bloudil Nikolaj Ivanovič zoufale přeplněnými stanicemi, aby našel svou rodinu. Dávno se vzdal všech nadějí, avšak osiřelý a ztracený pořád pátral temným podzemím me¬tra, protože v tomhle druhu záhrobního světa nevěděl, co si má sám se sebou počít. Ariadnino klubko — smysl života —, které mu mohlo ukázat správnou cestu nekonečným labyrintem tunelů, mu vypadlo z ruky. touze po starých časech začal sbírat časopisy, aby se rozpomněl a mohl opět snít. Donekonečna listoval stránkami se zpravodajstvím a novinovými komentáři, aby zjistil, jestli se té apokalypse dalo za¬bránit. A jednou začal - 69 -
sám zvláštním osobitým zpravodajským sty¬lem zapisovat události na stanicích, které navštívil. A tak se stalo, že Nikolaj Ivanovič místo ztracené niti získal to správné vodítko — rozhodl se, že se stane kronikářem metra, auto¬rem nejnovějších dějin od zániku světa do jeho vlastního konce. Neuspořádané a bezcílné shromažďování podkladů teď dostalo nový smysl — při nepředstavitelně namáhavé a piplavé práci restaurovat poškozené tkanivo času a vlastnoručně pokračovat v jeho předení. Ostatní považovali vášeň Nikolaje Ivanoviče za neškodné hrátky. Ochotně obětoval své zásoby na cestu za staré noviny, a kamkoli ho osud zanesl, všude přeměnil svůj osobní koutek na opravdový archiv. Dobrovolně se hlásil do strážní služby, protože právě tam, u ohně na metru 300, se ostřílení chlapi častovali jako malí kluci divokými historkami, z nichž se snažil vylovit sebemenší zrníčko hodnověrné informace o ostatních oblastech metra. Z nepředstavi¬telného množství fám tak filtroval pravdivé skutečnosti a puntičkář¬sky je zapisoval do školních sešitů. I když se u té práce odreagoval, stále si uvědomoval marnost svého počínání. Až zemře, všechny zprávy, které starostlivě uložil do sešitového herbáře, se nedostatkem přiměřené péče rozpadnou v prach. Od toho dne, kdy se už nevrátí ze služby, budou jeho novi¬ny a kroniky dobré nanejvýš na rozdělání ohně - a ani na to dlouho nevydrží. Ze zažloutlého papíru zbude dým a popel, atomy vytvoří nová spojení, vzniknou nové tvary, stručně a jednoduše hmota se nedá zjistit. Avšak to, co chtěl vlastně uchovat, všechno to neuchopitelné, efemérní, co se tísnilo na těch stranách, bude navždy definitivně ztraceno. Tak prostě funguje člověk: To, co stojí v učebnicích, mu utkví v paměti jen tak dlouho, dokud nevykoná závěrečnou zkoušku. A když potom vše naučené zapomene, pocítí upřímnou úlevu. Lid¬ská paměť je jako pouštní písek, napadlo Nikolaje Ivanoviče. Čísla, data a jména druhořadých osob beze stopy překryje, jako byste je napsali hůlkou do putující duny. Něco se v ní udrží jen tehdy, pokud to dobude lidskou fantazii, přiměje srdce k tomu, aby se rychleji rozbušilo a donutí člověka, aby si něco přimyslel a pocítil. Dojímavý příběh velkého hrdiny a jeho lásky může přežít celou generaci tím, že se usadí v lidských mozcích a je dlouhá staletí předáván z jedné generace na druhou. - 70 -
Jakmile to pochopil, proměnil se z rádoby vědce na alchymistu - a z Nikolaje Ivanoviče se stal Homér. Od této doby už netrávil noci psaním bůhvíjakých kronik, nýbrž hledáním vzorce pro nesmrtel¬nost. Pátral po příběhu, který by byl tak dlouhověký jako Gilgameš, a hrdinovi, který by se houževnatostí mohl měřit s Odysseem. Na vlákno takového příběhu by pak Homér navlékl veškeré vědění, jež se mu podařilo shromáždit. A ve světě, kde se papír měnil v teplo a minulost se lehkomyslně obětovala za jediný okamžik v přítom¬nosti, aby legenda o tom hrdinovi dobyla lidská srdce a vykoupila je z jejich kolektivní amnézie. Vytoužený vzorec však na sebe nechal čekat; hrdina se prostě ne a ne objevit na jevišti. Opisování novinových článků Homéra nena¬učilo, jak se vytvářejí mýty, jak vdechnout život Golemovi a ztvárnit vymyšlený příběh tak, aby byl přitažlivější než realita. Jeho pracovní stůl mu připadal jako Frankensteinova laboratoř: všude zmačkané stránky s úryvky prvních kapitol ságy, jejíž charaktery nebyly pře¬svědčivé a schopné přežít. Jediný výsledek celonočních uměleckých seancí byly tmavé kruhy pod očima a rozkousané rty. A přesto se Homér svého nového poslání tak snadno nevzdával. Potlačoval jakékoli podezření, že na to třeba nemá vlohy a na stvoře¬ní světů potřebuje nadání, které mu zůstalo odepřeno. Musí prostě ještě počkat na múzu, namlouval si... Ale co by ta¬ková múza pohledávala v dusném vzduchu stanice, mezi čajovým rituálem doma a směnou v zemědělské pěstírně, ba dokonce během strážní služby, na kterou ho kvůli věku povolávali stále vzácněji? Ne, potřebuje nějaké vzrušení, dobrodružství, vír vášní. Třeba to pak přece jen protrhne hráze jeho vědomí a on bude moct začít s tvůr¬čím dílem... Dokonce ani v nejtěžších časech nebyla Nagatinskaja nikdy zcela neobydlená. Nešlo samozřejmě o ideální místo k životu - nic tu nerostlo a východy na povrch byly zablokované. Leckomu však tahle stanice přišla vhod, aby se na určitou dobu vypařil nebo si tu dal intimní dostaveníčko s milenkou. Teď však byla liduprázdná. Hunter se neslyšnými kroky vyhoupl po schůdkách na nástupiště a zastavil se. Homér ho následoval se slyšitelným sípotem a nervózně se rozhlížel na - 71 -
všechny strany. Stanice byla temná, ve světle jejich baterek se třpytil jen prach vznášející se ve vzduchu. Na zemi se tu a tam povalovaly nuzné hromádky z hadrů a kartonu, které použí¬vali příležitostní hosté Nagatinské. Homér se opřel zády o sloup a pomalu sklouzl na podlahu. Na¬gatinskaja s elegantními pestrobarevnými mramorovými mozaikami bývala jednou z jeho oblíbených stanic. Nyní vsak byla tak tmavá a mrtvolná, že svůj dřívější honosný vzhled ničím nepřipomínala. Jako gravírovaná tvář nebožtíka na jeho náhrobku, zhotovená podle staré pasové fotografie, kdy dotyčný ještě nemohl tušit, že nehledí do objektivu, nýbrž do věčnosti. „Nikde ani živáčka," ozval se váhavě a zmateně Homér. „Kromě jednoho," namítl velitel a kývl na něho. „Myslel jsem...," začal stařec, ale Hunter ho energickým pohy¬bem ruky přerušil. Na opačném konci stanice, tam, kde končila řada sloupů a kam dokonce nedosáhl ani velitelův reflektor, něco pomalu vylézalo na nástupiště. Homér sklouzl na zem, zapřel se rukama a těžkopádně se pak zvedl. Hunterova svítilna zhasla a samotný velitel se rozplynul ve vzduchu. Strachem propocený Homér odjistil zbraň a roztřeseně si přitiskl pažbu k rameni. Zdálky mu k uším pronikly dva tlumené výstřely. Dodal si odvahy, vykoukl zpoza sloupu a pak spěšně vykročil. Uprostřed nástupiště stál vzpřímený Hunter. U nohou se mu sví¬jela obtížně rozpoznatelná, hubená a žalostná postava. Vypadalo to, že sestává z bedýnek a hadrů, a jen vzdáleně připomínala člověka - přesto šlo o lidskou bytost. Věk ani pohlaví se nedaly jednoznačně zjistit - v zašpiněném obličeji svítily jen oči. Tvor nezřetelně sténal a pokoušel se odplazit do bezpečí před velitelem, který se nad ním tyčil. Ten mu podle všeho prostřelil obě nohy. „Kde jsou všichni? Proč tu nikdo není?" Hunter šlápl těžkou bo¬tou na vlečku z páchnoucích roztrhaných hadrů, kterou bezdomo¬vec za sebou tahal. „Všichni jsou pryč... vykašlali se na mě. Zůstal jsem tu úplně sám," zakrákal. Přitom přejel rukama po hladké žule, ale nepodařilo se mu pohnout z místa. „Kam odešli?" - 72 -
„Na Tulskou..." Homér stanul u obou mužů a hned si vzal slovo: „Co se tam děje?" „Jak to mám vědět?" Bezdomovec se ušklíbl. „Všichni, kdo tam odešli, tam pošli. Zeptej se jich. Já už nemám sílu potloukat se po tunelech. Vypustím duši radši tady." „Proč odešli?" naléhal velitel. „Měli strach, šéfe. Se stanicí to šlo z kopce. Tak se rozhodli, že prorazí. Nikdo se nevrátil." „Vůbec nikdo?" Hunter zvedl hlaveň pistole. „Nikdo. Jen jeden," opravil se muž. Když si všiml, že ústí zbra¬ně na něho stále míří, zkroutil se jako mravenec pod zapalovacím sklem. „Ten se vydal na Nagornou. Já jsem spal. Třeba se mi to všech¬no jenom zdálo." „Kdy to bylo?" Bezdomovec zavrtěl hlavou. „Nemám hodinky. Možná včera, možná před týdnem." Nikdo se už na nic neptal, ale zbraň stále cílila na čelo vyslýcha¬ného. Hunter mlčel, jako kdyby měl vybité baterie. Dýchal podivně ztěžka; na první pohled se zdálo, že ho rozmluva s tím pobudou stála spoustu sil. „Můžu...," nadzvedl se bezdomovec. „Nažer se toho!" zavrčel velitel, a než Homér pochopil, co se děje, stiskl dvakrát spoušť. Černá krev z proděravělého čela vytryskla na nešťastníkovy vytřeštěné oči. Zhroutil se na zem — a znovu nebyl nic víc než hromádka hadrů a kartonů. Hunter ani nevzhlédl, nabil čtyři nové patrony do zásobníku stečkina a skočil na koleje. „Brzy to zjistíme sami," zavolal na starce. Homér se proti své vůli sklonil k mrtvole, uchopil kousek látky a zakryl jí bezdomovcovu roztříštěnou hlavu. Ruce se mu pořád ještě chvěly. „Proč jsi ho zabil?" zeptal se ochable. „Zeptej se sám sebe," opáčil tlumeně Hunter. I když sebral všechny síly, dokázal už jen otevřít a zavřít oči. Je to zvláštní, že se vůbec ještě probral... Snad hodinu tady ležel v bez¬vědomí a v té době mu celé tělo ztuhlo jako vrstva ledu. Jazyk se mu přilepil na patro a na hrudi cítil tlak, jako by na ni spočíval pytel brambor. Teď se už nemůže s dcerou ani rozloučit - přitom to byl jediný důvod, proč se vyplatilo ještě jednou nabýt vědomí a trochu odsunout konec věčného boje o život. - 73 -
Saša se už neusmívala. Zřejmě nyní neklidně snila. Ležela stočená na lehátku, obě ruce ovinuté kolem těla, svraštělé čelo. I jako dítě ji vždy budil, když ji pronásledovaly noční můry, ale teď mu síly stači¬ly nanejvýš na to, aby pohnul víčky. Nakonec mu i to připadalo příliš obtížné. Jestli chce vydržet, než se Saša probudí, musí bojovat dál. Jeho boj trval už přes dvacet let, každý den, každou minutu — a zatraceně ho to unavovalo. Byl příliš vyčerpaný, než aby podstupoval další soubo¬je, schovával se, lovil ale i dokazoval, doufal a lhal. Zatímco se mu vědomí stále více zatemňovalo, cítil už jen dvě přání: ještě jednou pohlédnout Saše do očí a potom... konečně dojít klidu. Pořád se mu to však nedařilo. Znovu se mu před vnitř¬ním zrakem vynořily obrazy minulosti a smísily se s realitou. Mu¬sel se rozhodnout. Lámat jiné, nebo být sám zlomen. Trestat, nebo se kát... Gardisté sevřeli řady. Každý z nich mu byl osobně oddaný a ochot¬ný zemřít tady a nyní, nechat se roztrhat davem, střílet na neozbroje¬né lidi. Byl velitelem poslední neporažené stanice v metru, prezident už neexistující konfederace. Mezi těmi vojáky měl nezpochybnitel¬nou autoritu, byl neomylný a jakýkoli jeho rozkaz bude splněn oka¬mžitě a bez přemýšlení. Převezme za všechno odpovědnost, jak to ostatně dělal vždy. Pokud teď ustoupí, zmocní se stanice nejdřív anarchie a pak ji převezme ono klokotající rudé impérium, které vystoupilo ze svých původních hranic a pohřbívá pod sebou stále nová území. Pokud naopak zahájí na demonstranty palbu, zůstane moc v jeho rukou - přinejmenším na určitou dobu. A pokud se nezalekne hromadných poprav a mučení, možná navždy. Přiložil samopal k rameni. V následujícím okamžiku vykonala jednotka za ním stejný pohyb. Tam vzadu panovalo šílenství. Nebylo to jen pár protestujících jedinců, nýbrž obrovská beztvářná masa lidí. Vyceněné zuby, vytřeš¬těné oči, zaťaté pěsti. Odjistil. Jednotka odpověděla stejným cvaknutím. Je načase uchopit osud za límec. Zvedl hlaveň a stiskl spoušť. Ze stropu se sypalo vápno. Dav na chvíli zmlkl. Pokynul bojovníkům, aby sklonili zbraně, a vystou¬pil o krok vpřed. Rozhodl se. A konečně ho ta vzpomínka propustila na svobodu. - 74 -
Saša pořád ještě spala. Naposledy se nadechl a pokusil se na ni podí¬vat, ale nedokázal už ani pohnout víčky... Přesto spatřil místo věč¬né neproniknutelné temnoty neuvěřitelně modrou oblohu - jasnou a světlou jako oči jeho dcery. „Stát!" Homér překvapením div nepovyskočil a nezvedl ruce, ale nako¬nec se přece jen vzpamatoval. Huhňavý výkřik - nejspíš z megafonu - z hlubin tunelu ho zaskočil. Velitele naopak ani trochu neudivil. Napjatý jako kobra těsně před útokem si nepozorovaně posunul t재ký samopal na zádech. Hunter nejenže nezodpověděl poslední starcovu otázku, ale na¬víc s ním od té doby neprohodil ani slovo. Půldruhého kilomet¬ru z Nagatinské do Tulské připadalo Homérových stejně nekoneč¬ných jako křížová cesta na Golgatu. Bál se, že na konci tunelu na něho čeká smrt. Navíc pro něho bylo stále obtížnější držet s Hun¬terem krok. Aspoň má teď čas, aby se na to připravil, a tak začal vzpomínat na staré časy. Myslel na Jelenu, bičoval se za svůj egoismus a prosil ji o odpuštění. V jemném melancholickém světle znovu před sebou viděl onen magický, mírně deštivý letní den na Tverském bulváru. S politováním si uvědomil, že před odchodem nezařídil, co se má stát s jeho novinami. Byl připraven na smrt - ať už ho roztrhají příšery, sežerou obrov¬ské krysy nebo se otráví bůhvíjakými plyny... Čím by se jinak dalo vysvětlit, že se Tulskaja změnila v černou díru, které do sebe zvenčí všechno nasává a nic už nevylučuje? Když však při příchodu k této tajuplné stanici slyšel ten obvyk¬lý lidský hlas, nevěděl, co si má myslet. Že by byla prosté jen obsa¬zená? Ale kdo by dokázal odrovnat hned několik průzkumných jednotek ze Sevastopolské a kdo systematicky ničil všechny poutní¬ky přicházející z tunelů z této stanici, aniž by přitom ušetřil ženy a starce? „Třicet kroků vpřed!" přikázal hlas zdálky. Homérovi připadal překvapivě známý. Kdyby mu zbýval čas k za¬myšlení, určitě by zjistil, komu patří. Není to náhodou někdo ze Sevastopolské? Hunter si položil kalašnikov na paži a poslušně začal odpočítávat kroky. Na velitelových třicet kroků jich Homér potřeboval celých padesát. Před nimi se daly rozpoznat neurčité obrysy barikády vytvoře¬né svévolně z nějakých předmětů. Obránci kupodivu nepoužívali světlo... - 75 -
„Zhasnout svítilny!" přikázal kdosi za hromadou. „Jeden z vás dvou popojde ještě o dvacet kroků blíž." Hunter odjistil a kráčel dál. Homér znovu osaměl; neodvážil se vzepřít jasnému rozkazu. V hrobové tmě, která tu panovala, se opa¬trně uvelebil na pražci, nahmatal stěnu a opřel se o ni. Velitelovy kroky ztichly v požadované vzdálenosti. Kdosi se ho něco nesrozumitelného zeptal a on zavrčel odpověď. Pak se situace přiostřila: místo zpočátku zdrženlivých, ale napjatých hlasů teď bylo slyšel nadávky a hrozby. Hunter zřejmě od neviditelných strážců po¬žadoval něco, co mu odmítli. Nyní už na sebe skoro křičeli a Homér měl pocit, že dokáže roz¬lišit jednotlivá slova... ale ve skutečnosti porozuměl jen jedinému, poslednímu: „Trest!" V té chvíli ukončil rozhovor rachot kalašnikova a vzápětí zadu¬něla salva z těžkého kulometu Pečeněg. Homér se střelhbitě vrhl k zemi, prudkým pohybem odjistil a nevěděl, jestli má střílet nebo ne, a pokud ano, na koho. Všechno však skončilo dřív, než vůbec stačil zamířit. V krátkých odmlkách mezi úsečnými morseovými signály kulo¬metu a samopalů se v břiše tunelu ozvalo protáhlé zaskřípání, které by si Homér nespletl s ničím na světě. Hermetická brána se zavřela! Tuny oceli narazily do drážky, takže výkřiky a palba najednou zněly tlumeně. Jediný přístup k Velkému metru se uzavřel. Teď už Sevastopolské nezbývala sebemenší naděje.
- 76 -
KAPITOLA 6 Z OPAČNÉ STRANY
Stačil jediný okamžik a Homér by skoro uvěřil tomu, že si s ním jen pohrála fantazie: nezřetelné obrysy barikád na konci tunelu, zdánli¬vě známý hlas zkreslený megafonem... Když zhaslo světlo a utichly všechny zvuky, připadal si jako odsouzenec, kterému před popravou přetáhli přes hlavu pytel. V hrobové tmě a znenadání nastalém tichu se zdálo, jako by celý svět zničehonic zmizel. Homér se dotkl vlast¬ního obličeje, aby se přesvědčil, že alespoň on sám se v té kosmické temnotě nerozpustil. Pak se ale vzpamatoval, nahmatal baterku a podržel před sebou roztřesený kužel světla. Namířil ho tam, kde před několika vteřina¬mi došlo k neviditelnému souboji. Asi třicet metrů od místa, kde se během boje kryl, končil tunel slepou uličkou. Průchod prořízly jako ostří gilotiny na celou výšku i šířku železné dveře. Takže se nepřeslechl — kdosi skutečně ovládá hermetický zátaras. Homér o jeho existenci věděl, ale nevěřil, že by byl ještě nedotčený. Jak se ukázalo, dal se ještě pohodlně použít. Jeho oči, oslabené prací s papírovými podklady, neobjevily hned lidskou postavu opírající se o železnou stěnu. Homér uchopil samopal a postoupil o krok. Nejdřív si myslel, že se někdo z druhé strany ve zmatku zapomněl před bránou, ale pak ho poznal. Byl to Hunter. Velitel se nehýbal. Homérovi stékal rozčilením po zádech pot. Váhavě se přiblížil k Hunterovi. Nejspíš každou divili objeví na zre¬zivělém kovu stopy krve... Ale kdepak. Ačkoli na jeho spolubojov¬níka stříleli v prázdném tunelu z kulometu, byl zcela nedotčený. Tiskl zohavené ucho na kov a naslouchal zvukům, které vnímal zřej¬mě jen on. „Co se stalo?" zeptal se obezřetné Homér, když se přiblížil. Velitel na něho nedbal. Něco šeptal, ale jen sám pro sebe. Zdálo se, že opakuje slova, která vyslovovali za zavřeným zátarasem. Uply¬nulo několik minut, než se odtrhl od stěny a otočil k Homérovi. „Zase se vrátíme." „Co se stalo?" - 77 -
„To jsou banditi. Potřebujeme posilu." „Banditi?" ujistil se zmateně stařec. „Ten hlas předtím mi připadal..." „Tulskaja je v nepřátelských rukou. Musíme na ni zaútočit. K tomu potřebujeme posilu s plamenomety." „Na co?" Homér vůbec ničemu nerozuměl. „Pro jistotu. Jdeme zpátky." Hunter se otočil a začal se vzdalovat. Než za ním Homér vykročil, prohlédl si pozorně bránu, opřel se o chladný kov v naději, že rovněž pochytí útržky hovoru. Neslyšel však nic než ticho. A zničehonic pochopil, že veliteli nevěří. Ať už byl nepřítel, který dobyl stanici, kdokoli, choval se každopádně naprosto nesrozumi¬telně. Proč použili hermetický zátaras? Aby se ochránili před dvěma lidmi? Co to je za bandity, kteří s neznámými ozbrojenci vyjednáva¬jí, místo aby je pokosili, než se k nim příliš přiblíží? A konečně: Co znamená zlověstné slovo trest, které zmínili taju¬plní strážci? Nic není drahocennější než lidský život, tvrdil vždycky Sašin otec. Pro něho to nebyla prázdná slova ani otřepaná pravda. Byla doba, kdy ještě smýšlel úplně jinak - nikoli nadarmo se stal nejmladším vojenským velitelem celé trasy. Ve dvaceti člověk ještě o vraždě a smrti moc nedumá. Celý život vám připadá jako hra, která se dá v nejhorším případě začít zno¬vu. Nebyla přece náhoda, že se armády světa rekrutovaly z mladých mužů, kteří právě vyšli ze školních lavic A o těch chlapcích, kteří si na válku jenom hráli, rozhodoval jednotlivec, pro kterého byly tisíce bojujících a umírajících lidí jen modré a červené šipky na nějakých mapách. Tenhle člověk nemyslel na utržené nohy, vyhřezlá střeva a rozdrcené lebky, když rozhodoval, že obětuje rotu nebo pluk. Byla doba, kdy její otec pohrdal svými nepřáteli stejně jako sám sebou. Tehdy přijímal úkoly, při kterých mu šlo o krk, se zarážející lehkostí. Přitom rozhodně nebyl nerozvážný a vždy jednal přísně uvážlivě. Byl chytrý, ctižádostivý, přitom vůči životu lhostejný, takže nedokázal cítit jeho realitu a nelámal si hlavu myšlenkami na ná¬sledky. Samozřejmě se netrápil výčitkami svědomí. Ne, na ženy a děti nikdy nestřílel, ale dezertéry vlastnoručně popravoval — a proti palebným pozicím protivníka - 78 -
vždy vyběhl jako první. Většinou mu beztak bylo všechno jedno. Dokud nepotkal Sašinu matku. Jeho, muže přivyklého vítězství, fascinovala svou lhostejností. Jeho jediná slabina, ješitnost, která ho předtím hnala proti kulome¬tům, ho nyní vedla do nové zoufalé zteče, která se nenadále změnila v dlouhodobé obléhání. V milostných záležitostech nemusel dlouho vyvíjet zvláštní doby¬vatelskou aktivitu. Ženy se mu totiž vzdávaly samy od sebe. Jejich povolnost ho korumpovala a s každou novou přítelkyní mohl uspo¬kojit svůj chtíč, ještě než se do ní stačil zamilovat, takže většinou hned po první noci ztrácel o svedenou milenku jakýkoli zájem. Jeho bouřlivá povaha i sláva připravovaly dívky o rozumný pohled na tento vztah, a tak se prakticky žádná ani nepokusila použít sta¬rou dobrou strategii vyčkávání prostě nechat muže čekat, aby ho nejdřív lépe poznala. Sašina matka mu zpočátku vůbec nevěnovala pozornost. Vyzna¬menání, hodnost, triumfy na bojišti ani na poli lásky na ni neza¬působily. Na jeho pohledy nereagovala a vtipy u ní vyvolávaly jen nechápavé kroucení hlavou. Dobýt tuhle mladou ženu se pro něho stalo opravdovou výzvou. Byla to vážnější výzva než podmanění sousedních stanic metra. Původně měla být jen dalším zářezem na pažbě samopalu. Zane¬dlouho však pochopil, že čím dále se odsouvá jejich styk, tím je ta žena pro něho důležitější. Chovala se tak, že každou příležitost strá¬vit s ní alespoň hodinu denně považoval za triumf. Přitom se zřejmě rozhodla, že ho trochu potrápí. Zpochybňovala jeho zásluhy a vy¬smívala se jeho principům. Spílala mu kvůli tomu, jak je bezcitný, a natolik otřásla jeho vnitřní jistotou, že začal pochybovat o vlastní síle i cílech. Všechno to snášel. Ne, dokonce se mu to líbilo. S ní začal pře¬mýšlet. A váhat. Nakonec cítil bezmocnost, protože nevěděl, jak se má té ženě přiblížit, lítost kvůli všem minutám, které s ní nestrávil, ba dokonce strach, že ji ztratí, aniž ji předtím získá. To byla láska. A pak ho odměnila jasným znamením - stříbrným prstenem. Teprve když už nevěděl, jak by bez ní dokázal žít, oddala se mu. O rok později přišla na svět Saša. Ty dva životy nemohl nechat na holičkách, takže si ani sám ne¬mohl dovolit jen tak umřít. - 79 -
Pokud v pětadvaceti letech velíš nejsilnější armádě v tobě známé části světa, jen obtížně se dokážeš zbavit představy, že i Země se na tvůj rozkaz přestane točit. Na to, abys vzal druhému člověku ži¬vot, nepotřebuješ ve skutečnosti tolik moci; ničí moc však není tak velká, aby přivedla nazpět zesnulého. O tom se měl záhy na vlastní kůži přesvědčit. Ženu mu vyrvala tuberkulóza a on nebyl s to ji zachránit. To byl okamžik, kdy se v něm cosi zlomilo. Saše byly teprve čtyři roky, ale na matku si vzpomínala docela dobře. Do paměti se jí nesmazatelně vryla i strašlivá prázdnota tune¬lu po matčině úmrtí. Blízkost smrti se v jejím mikrosvětě projevila jako bezedná propast, do které často shlížela. Okraje průrvy srůstaly jen velmi pomalu - uplynuly dva nebo tři roky, než přestala ve spán¬ku volat matku. Otec to dělal dodnes. Co když na to Homér nešel správně? Pokud se mu hrdina jeho epo¬su nechce zjevit sám od sebe, proč nezačít s jeho budoucí milenkou? Třeba ho její krása a mládí přilákají... Když ji zpočátku velmi opatrně vykreslí, nepřidá se k ní pak jed¬nou hrdina, který se nyní schovává v nicotě? Má-li být jejich láska dokonalá, musí se obě postavy ideálně doplňovat. To znamená, že hrdina v Homérově epickém díle by se měl objevit jako ucelený hotový charakter. Svými myšlenkami se budou vzájemně podobat jako střepy roz¬tříštěného malovaného skla na Novoslobodské. I ony kdysi tvořily ce¬lek a jsou určeny k tomu, aby se zase spojily... Homér neshledával nic špatného na tom, že si tuto zdařilou ideu vypůjčil od starých klasiků. Ono se to snadno řekne, ale hůř udělá. Homér prostě nedorostl toho, aby z inkoustu a papíru vytvořil mladou ženu. Pochyboval i o tom, že by dokázal přesvědčivě popsat pocity. Jeho vztah k Jeleně vynikal jemnou a ohleduplnou něžností, ale poznali se prostě příliš pozdě, než aby se upřímně a nepokrytě mi¬lovali. V jejich věku už nešlo o ukojení vášně. Sešli se, aby za sebou nechali stíny minulosti a zmírnili svou osamělost. Pravá a jediná láska Nikolaje Ivanoviče zůstala tam nahoře. Bo¬hatství jejích citových odstínů však v uplynulých desetiletích nato¬lik vybledlo, že - 80 -
neměl pro svůj román žádný skutečný vzor. Vztah k manželce v sobě beztak neměl nic heroického. Právě v den, kdy nad Moskvou vypukla atomová bouře, Nikola¬jovi nabídli, aby převzal místo nedávno penzionovaného strojvůdce Serova, což pro něho znamenalo zdvojnásobení platu. Než však na¬stoupí na novou pozici, měl si dopřát pár dní volna. Zatelefonoval ženě, která mu na to oznámila, že uvaří žemlovku. Pak šla ven, aby koupila sekt a trochu vyvětrala děti na procházce. On však musel před dovolenou zvládnout ještě poslední směnu. Když Nikolaj Ivanovič nasedl do vlakové soupravy jako strojvůd¬ce, věděl, že se do budoucna stane jejím novým kapitánem, šťastně ženatým a na počátku tunelu vedoucího do krásné zářivé budouc¬nosti. Za pouhou půlhodinu zestárl o dvacet let. A když přijel na konečnou stanici, byl z něho zlomený, starý a osamělý muž. Snad proto pokaždé, když narazil na jako zázrakem zachovalý vlak, cítil zvláštní touhu: usednout na místo určené pro strojvůdce, zcela sa¬mozřejmě přejet rukou po přístrojové desce a podívat se předním sklem do sítě tunelových segmentů. Představit si, že může soupravu ještě opravit... Aby zařadil zpátečku. Vypadalo to, jako by velitel kolem sebe vytvářel jakési pole, které je chránilo před všemi nebezpečími. A zdálo se, že si to uvědomuje. Do Nagorné nepotřebovali ani hodinu. Tentokrát jim trasa nekladla žádný odpor. Homér to vždy cítil - ať to byli průzkumníci, obchodní cestující ze Sevastopolské nebo jiní, běžní lidé, jakmile se odvážili vstoupit do tunelů, stali se pro metro cizorodými organismy, mikroby, kteří pronikli do jeho krevního oběhu. Poté co opustili hranice svých sta¬nic, vzduch kolem nich se rozpálil, realita dostala povážlivé trhliny a zároveň se jako by odnikud znenadání vynořovali ti nejneuvěři¬telnější tvorové, které metro posílalo na konfrontaci s lidmi. Naopak Hunter nebyl v těchto temných úsecích metra vnímán jako cizorodé těleso. Vypadalo to, že leviathana, jehož cévním sys¬témem se pohyboval, nijak neruší. Jistě, obsah zhasl svítilnu, aby se sám změnil v hroudu temnoty vyplňující tunel. Poté, jako by ho uchopily neviditelné proudy a on rázem postupoval dvakrát rychleji. Ačkoli Homér za ním - 81 -
spěchal opravdu s vypětím všech sil, zaostával a musel za ním volat, aby se Hunter vzpamatoval a počkal na starce. Při zpáteční cestě prošli Nagornou bez sebemenšího incidentu. Mlha se rozpustila, stanice spala. Nyní bylo vidět z jednoho kon¬ce na druhý. Bylo absolutní záhadou, kde se schovávali ti přízrační obři. Najednou to byla obyčejná opuštěná stanice - solné usazeniny na vlhkém stropě, jemná vrstva prachu na nástupišti, tu a tam kdo¬si načmáral uhlem něco nepřístojného na začouzené stěny. Teprve při pozornějším pohledu se daly rozeznat zvláštní kresby na zemi - jako by pocházely od podivného divokého tanečního reje - a zaschlé hnědé skvrny na sloupech a štukovaných stropech, které se drolily a odpadávaly, jako by je někdo strouhal. Avšak i Nagornaja jen krátce vzplála a zůstala za nimi. Pospíchali dál. Dokud Homér následoval velitele, měl pocit, že i jeho obklo¬puje onen magický zámotek nezranitelnosti. Stařec se divil sám sobě odkud jen bere sílu na tak vyčerpávající pochod? Na konverzaci mu však dech nestačil a od Huntera by se beztak odpovědi nedočkal. Ten dlouhý den si Homér opakovaně kladl otázku, proč vlastně spojil svůj osud s mlčenlivým a nemilosrd¬ným velitelem, který vypadal, jako by na něho chtěl každou chvíli zapomenout. Omračující zápach Nachimovského prospektu se stále přibližoval. Homér by tu stanici nejraději ze všeho nechal co nejdřív za sebou, ale velitel zpomalil. Zatímco stařec stěží přežíval v plynové masce, Hunter dokonce ještě větřil na různé strany, jako by z těžké dusivé hniloby mohl vycítit jednotlivé nuance. I tentokrát před ním mrchožrouti s neskrývaným respektem ustupo¬vali, odhazovali zpola ohlodané kosti a vyplivovali kusy masa na zem. Hunter vylezl na pahorek uprostřed stanice, přičemž se do ostatků mrtvých těl ponořil po kotníky, a dlouho se rozhlížel. Zřejmě nenašel, co hledal, protože nespokojeně mávl dál a zase svižně vykročil. Oproti tomu Homér si nemohl stěžovat, že by nic neobjevil. Uklouzl a upadl na zem. Přitom vylekal mrchožrouta, který prá¬vě spásal vnitřek vlhké neprůstřelné vesty. Mužův pohled padl na helmu Sevastopolské, která se odkutálela stranou. V následující chvíli se průzory masky zamžily - po obličeji mu začal stékat stude¬ný pot. - 82 -
Zoufale se pokoušel potlačit dávení. Pomalu přilezl ke kostem a hledal mezi nimi identifikační známku. Všiml si malého zakrvá¬ceného zápisníku. Nejprve otevřel poslední stránku se záznamem: V žádném případě neútočit. Otec ji už v dětském věku naučil neplakat, ale teď neměla nic, čím by mohla čelit osudu. Slzy jí samy od sebe stékaly po obličeji a z hrudi se dralo tiché bolestné vrnění. Okamžitě pochopila, co se stalo, ale už několik hodin se marně pokoušela to překonat. Volal ji, aby mu pomohla? Chtěl jí před smrtí ještě sdělit něco důležitého? Už nevěděla, kdy přesně usnula, a ani teď si nebyla doopravdy jistá, jestli bdí. Možná existuje nějaký svět, ve kterém otec ještě žije - a ve kterém ho nepřipravila o život svým spánkem, slabostí a egoismem. Saša uchopila studenou, ale stále hebkou otcovu ruku, jako by mu ji chtěla zahřát, a promlouvala k němu jako k sobě samé: „Najdeš auto. Půjdeme na povrch, posadíme se do něj a odjedeme. Budeš se smát jako ten den, kdy jsi přinesl nahrávač s hudebními cédéčky..." Otec zpočátku seděl zpříma, opřený o sloup, a brada mu klesla na hruď, takže to vypadalo, že si jen na chvíli zdříml. Potom mu však začal trup pozvolna klouzat dolů, do tratoliště krve, jako by ho unavilo hrát si na živého — a jako by už nechtěl Saše nic předstírat. Vrásky, které vždy brázdily otcův obličej, nebylo skoro vidět. Pustila jeho ruku, pohodlněji ho uložila a zabalila od hlavy k patě do roztrhané pokrývky. Neexistovala žádná jiná možnost, jak ho pohřbít. Mohla by ho samozřejmě nechat na povrchu, aby hleděl na oblohu, až se jednoho dne zase vyjasní. Ale dávno předtím, než by k tomu došlo, by jeho mrtvé tělo nahoře padlo za oběť netvorům, kteří se tam potulovali. Naopak na jejich stanici se ho nikdo ani nedotkne. Ze ztracených jižních tunelů nehrozilo nebezpečí - to jediné, co tam ještě žilo, byli okřídlení švábi. Na severu tunel končil a přecházel ve zrezivělé, zpola propadlé přemostění. Na druhé straně mostu žili lidé, ale nikoho by tam ani ve snu nenapadlo, aby ho - třeba jen z ryzí zvědavosti - pře¬šel. Bylo všeobecně známo, že tam není nic než spálená, zpustošená oblast. A na okraji téhle pouště stála strážní stanice, kterou obývali dva vyhnanci zasvěcení smrti. Otec by jí nikdy nedovolil, aby tu zůstala sama; ostatně teď už by to byl holý nesmysl. Kromě toho si uvědomovala, že je úplně jed¬no, jak daleko - 83 -
uteče a jak zoufale se pokusí vzít z tohohle prokletého vězení nohy na ramena - nikdy se ho nedokáže doopravdy zbavit. Teď už ne. „Tati... Odpusť, prosím," zavzlykala. Neexistovalo však nic, čím by se mohla jeho odpuštění zasloužit. Stáhla mu z prstu stříbrný prsten a uložila ho do kapsy svých kalhot s laclem. Pak uchopila klec s krysou - zvíře bylo pořád ještě klidné - a pomalu vykročila k severu, takže na zaprášené žule zůstalo jen pár krvavých skvrn. Sestoupila už na koleje a právě vkročila do tunelu, když vtom se na prázdné stanici, která se najednou podobala Bludnému Holan¬ďanovi, stalo něco podivuhodného. Z ústí protějšího tunelu zniče¬honic vyšlehl dlouhý ohnivý jazyk a lačně zamířil k mrtvole jejího otce. Nedosáhl však na něj, a tak se neochotně stáhl zpět do temné hlubiny - jako by respektoval jeho právo na poslední spočinutí. „Vracejí se! Oni se vracejí!" zaznělo z telefonu. Istomin vzdálil sluchátko od ucha a nevěřícně vzhlédl. „Kdo oni?" Denis Michajlovič vyskočil ze židle a rozlil přitom čaj. Tmavá skvrna se mu rychle šířila po kalhotách. Zanadával na čaj a opakoval otázku. „Kdo oni?" opakoval jako kolovrátek Istomin. „Velitel a Homér," zapraskalo ze sluchátka. „Achmed je mrtev." Vladimír Ivanovič si kapesníkem osušil kotlety a utřel si pod černou gumou pirátské klapky na oči spánky. Pokud některý z bo¬jovníků zemřel, bylo jeho úkolem informovat pozůstalé rodinné příslušníky. Aniž by se nechal znovu spojit, vystrčil hlavu ze dveří a zavolal na pobočníka: „Oba okamžitě ke mně! A ať u mě prostřou!" Přecházel po kanceláři sem a tam a z jakéhosi důvodu rovnal foto¬grafie na stěně. Zastavil se u plánku metra, něco si pro sebe zašeptal a otočil se k Denisi Michajlovičovi. Ten zkřížil paže na hrudi a široce se usmál. „Voloďo, chováš se jako nezkušená dívka před prvním dostaveníč¬kem," podotkl s úsměvem plukovník. „Zato ty nejsi ani trochu nervózní, viď?" odtušil pádně velitel sta¬nice a ukázal čelem na vlhké důstojnické kalhoty. Já? Co tím myslíš? Já jsem připraven. Obě úderné jednotky jsou k dispozici. Ještě den a můžeme vyrazit." Denis Michajlovič jemně pohladil - 84 -
modrý baret, který před ním ležel na stole, vstal a nasadil si ho. Takhle vypadal oficiálněji. Z předsíně bylo slyšet spěšné kroky. Pobočník s tázavým pohle¬dem přidržel ve škvíře mezi dveřmi kalnou skleněnou láhev s jakým¬si alkoholem. Istomin mávl odmítavě rukou - později, později! Pak konečně zazněl známý tlumený hlas, dveře se rozletěly a na prahu se ukázala mohutná postava. Za návštěvníkovými zády se tísnil ten starý vypravěč různých pohádek, kterého Hunter bůhvíproč přivlekl s sebou. „Zdravím vás!" Istomin se posadil na svou židli, vstal a znovu si sedl. „Tak co máte?" otázal se plukovník řezavým hlasem. Hunter klouzal těžkým pohledem z jednoho muže na druhého a pak se otočil k veliteli stanice: „Tulskaja je obsazena potulnou ban¬dou. Všechny zavraždili." Denis Michajlovič zvedl husté obočí. „Naše lidi taky?" „Pokud vím, ano. Dostali jsme se až k bráně do stanice. Tam se rozpoutal boj a oni uzavřeli zátaras." „To jako hermetickou bránu?" Istomin zaťal prsty do okraje stolu a zvedl se. „Co teď budeme dělat?" „Zaútočíme," vyhrkli současně Hunter a plukovník. „Ne, nesmíme zaútočit!" To byl Homér, který dal nečekaně zezadu o sobě vědět. Musela si jen vyčíhat správnou hodinu. Jestli se jí jednotlivé dny naposledy, měla by se drezína už brzy objevit ve vlhkém nočním oparu. Každá minuta, kterou by na tomto místě, u svahu, kde tunel vystupoval ze země jako otevřená žíla, by ji stála den života. Nezbý¬valo jí však nic jiného než čekat. Na druhé straně nekonečně dlou¬hého mostu by narazila na uzavřenou hermetickou bránu, která se otvírala jen zevnitř — jednou týdně, když se konal trh. Dnes neměla Saša co nabídnout - a přitom potřebovala nakoupit víc než kdykoli předtím. Bylo jí však jedno, co budou lidi z drezíny od ní požadovat jako protislužbu za vstup do světa živých - chlad smrti a nelidská strnulost se z jejího otce přenesly na ni. Jak často dříve snila o tom, že se jednoho dne dostane na jinou stanici, kde bude obklopena jinými lidmi, uzavře s někým přátelství, potká kohosi výjimečného... Vyptávala se otce na jeho mládí - nejen proto, aby se zase - 85 -
vrátila do zářivě jasného a šťastného dětství, ale protože sama sebe tajně vídala jako matku a místo otce se jí vznášel před očima mlhavý obraz nějakého krásného mladíka. Tak si vytvořila vlastní naivní představu o lásce. Dělalo jí starost, že až se jednoho dne skutečně vrátí do Velkého metra, mohlo by vyjít najevo, že se odna¬učila stýkat s jinými lidmi. O čem s ní vlastně budou chtít mluvit? Avšak teď, kdy do příjezdu zdejšího převozu zbývalo už jen pár hodin, ba dokonce snad minut, jí byli všichni ostatní, muži i ženy, naprosto lhostejní. Samotná myšlenka na lidsky důstojnou existenci jí připadala jako zrada na otci. Neváhala by ani vteřinu a souhlasila s dm, že zbytek svého života stráví na této stanici, kdyby ho tím mohla zachránit. Když se zbytek rozteklé svíčky v zavařovačce křečovitě mihotal ve smrtelném boji, přenesla plamen na nový knot. Při jedné výpravě pro ni otec ukořistil celou bednu plnou voskových svíček; několik jich vždy nosila s sebou v širokých kapsách laclových kalhot. Líbila se jí představa, že její tělo je stejné jako ty svíčky a že na ni přešla nepatrná část jejího otce, když vyhasl. Jestlipak lidé z drezíny postřehnou v mlze její signál? Dosud jen čas od času opatrně vyhlížela, aby se co nejméně po¬hybovala venku. Otec jí to zakázal a jeho oteklé hrdlo bylo pro ni dostatečným varováním. Na povrchu se Saša nikdy necítila ve své kůži, připadala si jako chycený krtek, neklidně se rozhlížela a jen zřídkakdy se odvážila k prvnímu mostnímu břevnu, aby se odtud podívala na řeku protékající dole. Ted však měla času na rozdávání. Shrbila se, když ji roztřásl poryv ledového větru, a popošla o několik kroků dopředu. Mezi sukovitý¬mi pahýly stromů se v šeru rýsovaly propadlé hřebeny věžáků. V ole¬jově husté vodě řeky se plácalo něco obrovského a v dálce netvoři téměř lidsky sténali. Najednou se do těch zvuků vmísilo táhlé, naříkavé skřípání. Saša vyskočila, zvedla sklenici se svíčkou nad hlavou a z mostu jí odpověděl pokradmu nesmělý paprsek světla. Přijížděla k ní zchát¬ralá stará drezína; jen s námahou se prodírala mlhou připomínající spíš vatu a slabý svit reflektoru vrážela do noci jako drobný klín. Saša se zarazila, protože to byla jiná drezína než obvykle. Po kolejích se namáhavě vlekla, jako by každá otočka kol znamenala pro lidi u ří¬dicích pák enormní námahu. - 86 -
Nakonec se zastavila asi deset kroků před mladou ženou. Z rámu seskočil obtloustlý velikán v primitivním ochranném obleku a zt재ka dopadl na štěrk. V průzorech jeho plynové masky se zrcadlil ďá¬belsky roztančený plamínek Sašiny svíčky, takže muži neviděla do očí. V ruce svíral starý armádní kalašnikov s dřevěnou pažbou. „Chci odsud pryč," prohlásila Saša a zvedla energicky hlavu. „Jó tak pryyyč," opakoval jako ozvěna strašák a přitom udiveně a zároveň jízlivě protáhl samohlásku. „A co za to nabízíš?" „Já už nic nemám." Upřeně mu zírala do blikajících průzorů mas¬ky orámovaných tenkou vrstvou ledu. „Každej má co nabídnout. Zvlášť ženský." Převozník se ušklíbl, ale vzápětí se zarazil. „To tady necháš tatíka samotnýho?" „Já už nic nemám," opakovala Saša a sklonila pohled k zemi. „Tak von přece jen chcíp," ozvalo se zčásti s úlevou, zčásti zklama¬ně z masky. „Je to tak lepší. Tohle by se mu vůbec nelíbilo." Hlaveň zachytila za zip Sašiných kalhot a začala ho pomalu sta¬hovat dolů. „Nech toho!" zakřičela chraptivě a uskočila. Zavařovačka se svíčkou spadla na koleje, střepy se rozlétly a tma okamžitě slízla plamínek. „Odsud se nikdo nevrátí, to jsi pořád ještě nepochopila?" Neote¬sanec se na ni lhostejně podíval vyhaslými mrtvými skly. „Tvoje tělo nestačí na to, abys mi zaplatila za jízdu. Jentaktak jím zaplatíš otcův dluh." Samopal se mu otočil v rukou pažbou dopředu. Saša ucítila prudkou ránu do spánku. Vědomí se nad ní smilovalo a pohaslo. Od Nachimovského prospektu nespouštěl Hunter Homéra z očí, tak¬že stařec si nemohl zápisník důkladněji prohlédnout. Velitel byl zni¬čehonic ztělesněním ohleduplností, ba soucitu, snažil se nejen o to, aby jeho spolubojovník nezaostával daleko vzadu, ale dokonce mu přizpůsobil i rychlost chůze, při které se ovšem musel hodně krotit. Několikrát se zastavil a otočil - předstíral, že musí prověřit, jestli je někdo nesleduje. Pronikavý kužel světla z jeho svítilny však vždy sklouzl Homérovi po obličeji, takže stařec si na okamžik připadal jako u výslechu. Zaklel, mžoural, pokoušel se vzpamatovat a doslova cítil, jak mu velitelův - 87 -
pronikavý pohled klouže po celém těle, osahá¬vá ho a pátrá po nálezu z Nachimovského prospektu. Nesmysl! Hunter samozřejmě nemohl vůbec nic vidět, protože byl v té chvíli příliš daleko. Nejspíš si všiml změny v Homérově chování a pojal podezření. Avšak pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, sté¬kal starci po zádech ledový pot. To málo, co si stačil přečíst, bohatě stačilo na to, aby o velitelových úmyslech upřímně zapochyboval. Byl to deník. Některé stránky byly slepené zaschlou krví. Ty nechal Homér ne¬dotčené jeho unavené strnulé prsty by je jen roztrhaly. Zápisky na prvních listech byly zmatené, autor nedokázal udržet na uzdě ani jednotlivá písmena. Myšlenky se mu honily hlavou tak překotně, že je nezvládl souvisle sledovat. Nagornou jsme prošli beze ztrát, prozradil notes a hned poskočil dál: Na Tulské panuje chaos. Nedá se projít k metru, Hanza nikoho nevpouští. Zpátky taky nemůžeme. Homér listoval dál. Koutkem oka si všiml, že velitel slezl z mo¬hyly a zamířil k němu. Deník mu v žádném případě nesmí padnout do rukou. Než ho nechal zmizet ve svém batohu, stačil ještě přečíst: Máme situaci pod kontrolou. Stanice je uzavřená, byl dosazen velitel. A hned na to: Kdo chcípne jako další? A nad touto otevřenou otázkou bylo ještě v rámečku datum. I když by člověk podle zažloutlých stran notesu řekl, že popsané události jsou staré nejméně deset let, byl tento záznam učiněn zřej¬mě teprve před několika dny. Starcův zkornatělý mozek složil s téměř už zapomenutou rych¬lostí jednotlivé dílky mozaiky: tajuplného poutníka, kterého podle svého tvrzení spatřil na Nagatinské nešťastný bezdomovec; zdánlivě známý hlas strážného u brány, větu Zpátky taky nemůžeme. Před jeho vnitřním zrakem se začal vytvářet celkový obraz. Možná to jsou právě škrábanice na těch slepených stránkách, které všem událostem dávají smysl... Přinejmenším si teď byl absolutně jistý, že na Tulské nedošlo k žád¬nému přepadení. To, co se tam stalo, bylo mnohem komplexnější a záhadnější. A Hunter, který se celou čtvrthodinu vyptával strឬných u brány do stanice, to ví stejně dobře jako Homér. Proto nesmí veliteli ten notes ukázat. - 88 -
A proto sebral odvahu a v Istominově kanceláři svému veliteli otevřeně odporoval. „Nesmíme zaútočit," opakoval. Hunter k němu pomalu otočil hlavu - jako bitevní loď nastavu¬jící svou hlavní zbraň. Istomin zasunul židli zpět a opřel se vestoje o stůl. Plukovník se unaveně ušklíbl. „Nemůžeme vyhodit bránu do povětří," pokračoval Homér. „Všude je tam spousta spodní vody, okamžitě bychom zaplavili ce¬lou trasu. Tulskaja se ještě jakžtakž drží, s každým dnem doufají, že se voda neprovalí. Souběžný tunel, jak sami víte, je už deset let..." „To tam snad máme zaklepat a čekat, až nám otevřou?" skočil mu do řeči Denis Michajlovič. „Pořád ještě je můžeme zvnějšku obejít," poznamenal Istomin. Plukovníkovi překvapením zaskočilo a dostal záchvat kašle. Pak začal s velitelem stanice rozčileně diskutovat. Obvinil ho, že chce z jeho nejlepších mužů udělat mrzáky, ba dovést je do hrobu. To už však zvýšil hlas i Hunter. „Tulskou musíme vyčistit. Situace vyžaduje totální vyhlazení všech, kdo se tam nachází. Z vašich lidí tam už nikdo není. Všichni jsou mrtví. Chcete-li zabránit dalším ztrátám, je to jediná možnost. Vím, o čem mluvím. Mám všechny nezbytné informace." Poslední slova byla jednoznačně určena Homérovi. Stařec se cítil jako drzý psík, kterého chytli za kůži na krku a po¬řádně jím zatřásli, aby ho přivedli k rozumu. Istomin si uhladil uniformu. „Je-li tunel z naší strany zablokován, existuje jediná možnost jak se dostat do Tulské — z druhé strany, přes Hanzu. To ale znamená, že k tomu žádné ozbrojené muže nepře¬mluvíme. To je naprosto vyloučené." Hunter mávl odmítavě rukou. „Já už nějaké najdu." Plukovník sebou škubl. „Ale když se chcete dostat zvnějšku do Hanzy, musíte projít dvěma stanicemi přes Kachovskou trasu až do Kaširské," pozname¬nal velitel stanice. Následovalo výmluvné ticho. Hunter zkřížil paže na hrudi. „No a?" - 89 -
„V oblasti Kaširské je v tunelu zvýšené záření," vysvětlil plukov¬ník. „Nedaleko odtud totiž dopadl fragment bojové hlavice. Nedo¬šlo k detonaci, ale záření je nebezpečně vysoké. Každý druhý, kdo se tam vystaví radiaci, během měsíce zemře. Pořád ještě." Rozhostilo se ticho. Homér využil odmlky a nepozorovaně - sa¬mozřejmě z ryze taktických důvodů - zahájil ústup z Istominovy kanceláře. Nakonec se slova chopil Vladimír Ivanovič. Zřejmě se obával, že nekontrolovatelný Hunter se přece jen pokusí vyhodit do povětří hermetický zátaras u Tulské, a proto připomněl: „Máme ochranné oděvy. Celkem dva. Můžeš si vzít některého z našich nej¬lepších bojovníků. Budeme čekat." Vrhl letmý pohled na Denise Michajloviče. „Co nám ostatně jiného zbývá?" Plukovník si povzdechl. „Zajdeme k mládencům. Promluvíme si o tom a pak si vyhledáš svůj doprovod." „To je zbytečné." Hunter zavrtěl hlavou. „Potřebuju Homéra."
- 90 -
KAPITOLA 7 HRANICE
Drezína přejela přes široký, zářivě žlutý pruh táhnoucí se po zemi a stěnách tunelu. Muž u řízení už nedokázal předstírat, že neslyší stále rychlejší cvakání Geigerova počítače. Sáhl po brzdicí páce a omluv¬ně zamumlal: „Pane plukovníku... Bez ochrany dál nemůžeme..." „Už jen sto metrů," požádal Denis Michajlovič. „Kvůli vysoké zátěži dostaneš týden volna. Pro nás jsou to jen dvě minuty jízdy, ale ti dva by ve skafandrech potřebovali půl hodiny." „Tohle je nejzazší hranice, pane plukovníku," zavrčel strojvůdce, ale neodvážil se zpomalit. „Zastav!" přikázal Hunter. „Dál půjdeme pěšky. Záření je tu opravdu vysoké." Brzdy zaskřípaly, reflektor zavěšený na podvozku se rozhoupal a drezína zastavila. Hunter a Homér, kteří seděli se svěšenýma noha¬ma na okrajovém rámu, seskočili na koleje. V černých skafandrech z látky napuštěné olovem vypadali jako kosmonauti. Tyto ochranné oděvy byly nepředstavitelně drahé a vzácné, v ce¬lém metru jich existovalo zřejmě jen pár tuctů. Na Sevastopolské se nikdy nepoužívaly — šetřily se na mimořádné akce. Odolávaly i tomu nejintenzivnějšímu záření, ale zato v nich byl každý pohyb velmi namáhavý, přinejmenším pro Homéra. Denis Michajlovič nechal drezínu za sebou a kráčel pár minut vedle nich. Vyměnil si s Hunterem pár vět - úmyslně zlomkovitých a zhuštěných, aby jim Homér nemohl porozumět. „Kde je vezmeš?" zeptal se mrzutě plukovník Huntera. „Však oni mi už nějaké dají. Nic jiného jim ostatně nebude," odtušil Hunter tlumeně a upřeně zíral před sebe. „Nikdo tě nečeká. Pro ně jsi zemřel. Jsi mrtvý, rozumíš?" Hunter se na okamžik zastavil a tiše, spíš k důstojníkovi než sám k sobě, promluvil: „Kdyby to všechno bylo tak jednoduché." „Dezertovat z Řádu je horší než smrt," zavrčel Denis Michajlovič. Hunter nevrle mávl rukou, jako by chtěl plukovníkovi zasaluto¬vat, ale zároveň přeříznout neviditelné kotevní - 91 -
lano. Denis Michaj¬lovič to gesto pochopil a zůstal stát na nábřeží, zatímco oba ostatní muži vyrazili proti proudu a vzdalovali se od břehu. Jejich velká výprava přes moře temnoty začala. Plukovník přestal salutovat a dal strojvůdci na drezíně signál, aby nastartoval. Připadal si podivně prázdný - neexistoval nikdo, komu by mohl dát ultimátum, nikdo, proti komu by bojoval. Jako vojen¬ský velitel osamělého ostrůvku v moři mohl jen doufat, že nepočet¬ná expediční skupinka nezahyne, ale jednoho dne se z druhé strany vrátí, což bude do jisté míry důkaz, že Země je přece jen kulatá. Poslední strážní stanoviště v tunelu se nacházelo hned za Kachovskou a bylo téměř liduprázdné. Pokud Homéra neklamala paměť, nikdo nikdy Sevastopolskou od východu nenapadl. Vypadalo to, že žlutý pruh nejen rozděluje tuhle nekonečnou be¬tonovou hadici na dva naprosto svévolné úseky, ale zároveň jako kosmický výtah vzájemně spojuje dvě planety, které byly stovky svě¬telných let vzájemně odloučené. Na opačné straně trasy přecházela obydlená oblast nepozorovaně do mrtvé měsíční krajiny, přičemž obě se sobě až šalebně podobaly. Zatímco se Homér soustředil na to, aby si v botách vážících několik kilogramů nešlapal na nohy, a slyšel, jak se jeho dech namáhavě prodírá komplexním systémem hadic a filtrů, představoval si, že je astronaut, kterého vysadili na satelitu nějaké vzdálené hvězdy. Dovoloval si tuhle dětinskou fantazii, pro¬tože tak se snáze smiřoval s těžkým skafandrem - na téhle družici totiž panovala zvýšená gravitace — i s myšlenkou, že teď mnoho kilo¬metrů budou široko daleko jedinými živými tvory. Věda ani science-fiction nedokážou předvídat budoucnost, pře¬mýšlel stařec. Homérovi v dětství slibovali, že v roce 2034 se člověk dávno stane dobyvatelem poloviny galaxie nebo alespoň vlastního slunečního systému. Autoři futurologických románů i vědci ovšem vycházeli z toho, že lidstvo bude jednat racionálně a důsledně; jako by se neskládalo z několika miliard setrvačných, lehkomyslných a požitkářských individuí, ale představovalo cosi jako úl nadaný ko¬lektivním rozumem a jednotně orientovanou silou vůle, a jako by mělo s dobýváním vesmíru nějaké vážné úmysly. Místo toho lidi tahle hra omrzela a celý projekt na půl cestě smetli ze stolu. Zaměřili se nejprve na elektroniku a poté na - 92 -
biotechnologii, aniž by ovšem v některé z těchto oblastí dosáhli alespoň trochu působivých výsled¬ků - snad jen s výjimkou jaderné fyziky. A teď je tady, astronaut bez možnosti rozletu, schopný přežít jen díky obrovskému neohrabanému skafandru, cizinec na vlastní pla¬netě připravený dobýt tunely mezi Kachovskou a Kaširskou. Na vše ostatní mohl on i ostatní přeživší zapomenout. Beztak jim nebylo dopřáno spatřit hvězdy. Bylo to zvláštní. Tady, na druhé straně žluté linie, mu tělo sténa¬lo pod zvýšenou přitažlivostí, ale zato srdce bylo jako v beztížném stavu. Před několika dny, když se Homér před výpravou na Tulskou loučil s Jelenou, počítal s tím, že se zase vrátí. Když si ho však Hunter vybral jako doprovod i podruhé, pochopil, že tentokrát je to oprav¬du vážná věc. Kolikrát se dožadoval nějaké zkoušky a osvícení - teď ho konečně vyslyšeli. Brát do zaječích by bylo hloupé a nedůstojné. Věděl, že životní úkol se nedá prostě odbýt jako rychlovka. Osud se nedá umluvit, je zbytečné si namlouvat, že něco sice nastane, ale snad o něco později, příště... Žádné příště by už taky nakrásně ne¬muselo být, a pokud se nyní nerozhodne, pro co by pak měl ještě žít? To má čas, který mu ještě zbývá do konce, skutečně živořit jako bezvýznamný Nikolaj Ivanovič, jako staniční podivín, jako starý, slintající a záhadně se šklebící breptal, kterého nikdo neposlouchá? Avšak k tomu, aby se z karikatury Homéra změnil v jeho oprav¬dového dědice a z milovníka mýtů na jejich tvůrce a aby povstal z popela jako nový člověk, musel nejdřív spálit své staré Já. Věřil, že pokud bude i nadále o sobě pochybovat, podléhat touze po domově a ženě a stále se ohlížet do minulosti, nutně přehlédne něco nesmír¬ně důležitého, co ho očekává. Musí přistoupit k rozhodujícímu řezu. Z téhle nové výpravy se sotva vrátí bez úhony, pokud vůbec může s návratem počítat. Samozřejmě mu bylo líto Jeleny. Zpočátku vů¬bec nechtěla uvěřit, že se Homér už za jediný den vrátil, a navíc zdravý a bez úhony. A neúspěšně se pokoušela odradit ho i od této cesty do nicoty. Když se s ním pak znovu se slzami v očích loučila, už jí nic nesliboval. Přitiskl ji k sobě a podíval se přes její rameno na hodinky. Bylo načase vyrazit. Přitom si uvědomoval, že deset let života se nedá jen tak jednoduše amputovat; zcela určitě by ho trá¬pily fantomové bolesti. - 93 -
Myslel, že ho to bude nutkat, aby se stále otáčel. Jakmile však překročil velký žlutý pruh, připadalo mu, jako by skutečně zemřel. Jeho duše se vymanila z obou těžkých a nepohyblivých schránek a vzlétla. Byl svobodný. Zdálo se, že pro Huntera neznamená skafandr sebemenší náma¬hu. Prostorný ochranný oděv nafoukl jeho svalnatou vlčí postavu do podoby neforemného pahorku, ale na pohyblivosti mu v ničem neubral. Kráčel sice vedle supícího Homéra, ale jen proto, že svého průvodce od Nachimovského prospektu nespouštěl z očí. Po všem, co viděl na Nagatinské, Nagorné a Tulské, nebylo pro Homéra zrovna snadné přistoupit na další výpravu s Hunterem. Je¬den aspekt ho však nakonec přesvědčil: Velitelova přítomnost v něm vyvolala onen druh metamorfózy, kterou tak dlouho toužebně při¬volával a od které si sliboval znovuzrození. Starci bylo jedno, proč ho Hunter znovu vláčí s sebou - ať už jako lodivoda, či chodící provi¬ant. Pro Homéra bylo hlavní to, aby si nenechal tenhle stav ujít a vy¬užil ho, dokud ještě trvá, aby dostal pořádný nápad a něco napsal... A nejen to - když ho Hunter povolal, nemohl se Homér zbavit pocitu, že i tak ostřílený a nelítostný bojovník od něj něco chce. Ne¬šlo o to, že mu v tunelech ukazoval cestu a varoval ho před možnými nebezpečími. Možná že si velitel díky starcově přítomnosti bral něco přímo z něho, aniž se Homéra předem zeptal... Ale co to bylo? Co Hunterovi tolik chybělo? Bojovníkova vnějšková bezcitnost už nemohla starého muže okla¬mat. Za slupkou jeho ochromeného obličeje vřelo magma, které se tu a tam vylévalo přes krátery jeho věčně otevřených očí. Byl neklid¬ný. I on něco hledal. Hunter se podle všeho dokonale hodil do role epického hrdiny v Homérově budoucí knize. Zpočátku stařec ještě váhal, ale po ně¬kolika pokusech ho přijal, ačkoli ho leccos na velitelově charakte¬ru - jeho vášeň pro zabíjení, úsečnost a úsporná gesta - varovalo. Hunter připomínal vrahy, kteří policii posílají zakódované vzkazy, aby je mohla snáze dopadnout. Homér nevěděl, jestli v něm velitel spatřuje zpovědníka, životopisce nebo dárce bůhvíčeho, ale cítil, že ta zvláštní závislost spočívá na vzájemnosti - a že záhy bude silnější než jeho strach. - 94 -
Homér se skutečně nemohl zbavit pocitu, že Hunter stále odda¬luje nesmírně důležitý rozhovor. Velitel se k němu stále otáčel, jako by se ho chtěl na něco zeptat, ale pokaždé otázku spolkl. Třeba ale stařec zase jednou vydával své přání za skutečnost a nebyl ničím jiným než nepotřebným svědkem, kterému Hunter někde v tunelu zakroutí krkem. Velitelův pohled stále častěji ulpíval na starcově batohu, ve kte¬rém byl uložený ten zlověstný deník. Nejspíš vycítil, že Homérovy myšlenky krouží kolem určitého předmětu, a pomalu, ale jistě se k němu přibližoval. Stařec se křečovitě pokoušel nemyslet na zápisky - avšak marně. Měl sotva čas se sbalit, a proto strávil s deníkem o samotě jen pár minut. Samozřejmě to nestačilo, aby navlhčil všechny zakrvácené listy a oddělil je od sebe, ale část stránek přece jen stačil proletět. Byly plné křížem krážem psaných poznámek. Navíc nesouhlasilo pořadí, jako by autorovi slova stále unikala a on je jen s vypětím všech sil alespoň někam zapsal. Aby poznámky dávaly smysl, musel je Homér srovnat ve správném pořadí. Žádný kontakt. Telefon němý. Zřejmě sabotáž. Někdo z vyhnanců, ze msty? Ještě před námi. Situace bezvýchodná. Pomoc se nedá čekat odnikud. Vyzvat Sevasto¬polskou by znamenalo konec pro našince. Nezbývá tedy než vytrvat... Jak dlouho ještě? Nepouštějí nás ven... Zbláznili se. Když ne já, tak kdo? Uprchnout! A pak tam bylo ještě něco. Hned za posledními slovy, která nalé¬havě varovala před útokem na Tulskou, stál podpis - nezřetelný, vy¬tištěný hnědým pečetním voskem krvavých prstů. Homér to jméno už dříve slýchal, ba dokonce ho i sám nezřídka vyslovil. Ten deník patřil radistovi, který byl před týdnem vyslán s karava¬nou do stanice Tulskaja. Prošli kolem odbočky do podzemního depa, které by nepochybně už dávno zelo prázdnotou, kdyby tu nehrozilo tak silné ozáření. Černý tunel, který tam vedl, byl zřejmě ve velkém spěchu zabari¬kádován svařenými dílci z betonářské oceli. Na plechovém štítku, který z jedné tyče visel na kusu drátu, je vítala rozšklebená umrlčí lebka a pod ní bylo vidět stopy červeného varovného nápisu, který však časem oprýskal nebo ho někdo úmyslně seškrábal. - 95 -
Ta zamřížovaná šachta magicky přitahovala Homérův pohled. Když ho od ní nakonec s námahou odtrhl, bezděčně si uvědomil, že zdejší trasa nejspíš není tak mrtvá, jak se domnívali na Sevastopolské. Potom prošli Varšavskou — strašidelnou, zrezivělou a plesnivou stanicí, která vypadala jako kaluž vody. Kachlovými stěnami prosa¬kovala kalná tekutina a pootevřenými branami sem pronikal stude¬ný vítr z povrchu, jako by se nějaký obří tvor zvenčí pokoušel oživit stanici umělým dýcháním. Hysterické tikání Geigerových počítačů je nabádalo, aby odsud zase co nejrychleji odešli. Blížili se už ke Kaširské, když jeden z přístrojů vypověděl službu a ukazatel druhého uvízl na konci stupnice. Homér ucítil na jazyku hořkou pachuť. „Kam dopadla střela?" zeptal se Hunter. Velitelův hlas bylo špatně slyšet - asi jako kdyby Homér ponořil hlavu do vany naplněné vodou až po okraj. Zastavil se - konečně se naskytla příležitost pro krátký, ale o to vítanější odpočinek - a ukázal rukavicí na jihovýchod. „U Kantěmirovské. Vycházíme z toho, že se přitom zřítila střecha vstupní haly nebo větrací šachta. Přesně to nikdo neví." „To znamená, že Kantěmirovskaja je opuštěná?" Jistě. Na opačné straně od Kolomenské není ani živáčka." „Mně tvrdili...," začal Hunter, ale pak se odmlčel a dal Homérovi znamení, aby byl také potichu. Vypadalo to, jako by přijímal jakési sotva vnímatelné vlny. Nakonec se zeptal: „Ví někdo, co se stalo na Kaširské?" „A odkud?" Homér si nebyl jistý, jestli jeho ironický odstín hlasu pronikl dechovým filtrem ven. „Tak já ti to povím. Záření je tam natolik silné, že by nás to oba za pouhou minutu seškvařilo. Nepomohl by ti žádný skafandr. Vrátíme se." „Cože? Nazpět? Na Sevastopolskou?" „Ano. Vyjdu tam na povrch. Třeba tam proniknu i shora," upřes¬nil zamyšleně Hunter. Vypadalo to, jako by už plánoval svou cestov¬ní trasu. Stařec se zarazil. „Ty chceš jít sám?" „Nemůžu se pořád o tebe starat. Musím dávat pozor, abych při¬tom sám nezařval. Ve dvou bysme stejně neprošli. Není ani jisté, jestli to dokážu sám." - 96 -
„Copak to nechápeš? Musím jít s tebou, chci..." Homér horečna¬tě hledal nějaký důvod, záminku. „... ještě vykonat něco smysluplného, než vypustíš duši?" dokon¬čil velitel větu. Mluvil lhostejným hlasem; Homér věděl, že filtry je¬jich plynových masek prosívají veškeré příměsi, takže dovnitř proudí jen sterilní vzduch bez chuti a zápachu a ven vycházejí mechanické bezduché hlasy. Stařec zavřel oči a křečovitě se pokoušel rozpomenout na vše, co ví o krátkém pahýlu Kachovské linky, co si pamatuje o ozářeném konci Samoskvorecké trasy a cestě ze Sevastopolské na Serpuchov¬skou... Všechno, jen se neotáčet a nevracet se do onoho nuzného a ubohého života, který mu nemůže nabídnout nic víc než falešné naděje na velké romány a nesmrtelné legendy. „Následuj mě!" zakrákal znenadání a vrávoravě vykročil s takovou hbitostí, která jeho samotného udivila - na východ, ke stanici Kašir¬skaja, přímo do pekla. Zdálo se jí, že se snaží přepilovat železný kruh, kterým byla připou¬tána ke stěně. Pilník skřípal a pořád sklouzával. Jakmile pronikla půl milimetru do oceli, musela vždy na chvíli přestat, aby se vlasové tenká, sotva viditelná rýha před jejíma očima zase zvětšila. Saša se však nevzdávala. Dokrvava sedřenýma rukama znovu uchopila nástroj a pokračovala v neúnavném boji proti kovu. Ryt¬mus jejích pohybů byl přísně předepsaný. Nejdůležitější bylo, aby ho dodržovala a neprojevovala žádnou slabost. S touhle prací se ne¬dalo přestat. Připoutané kotníky u nohou měla oteklé a strnulé. Dobře věděla, že i kdyby se jí podařilo zdolat železo, stejně by nemohla utéct, pro¬tože by jí nohy vypověděly službu... Probudila se a namáhavě otevřela oči. Pouta se jí nezdála - opravdu je měla nasazená na rukou. Ležela na špinavé ložné ploše staré důlní drezíny, které monotónně skřípala a trýznivě se kamsi pomalu vlekla. Ústa měla ucpaná zašpiněným hadrem a v rozedřených zakrvavených spáncích tepala bolest. Nezabil mě, napadlo ji. Proč? Z místa, kde ležela, viděla z celého tunelu jen malý výřez stropu. V nerovnoměrném neklidném kuželu světla blikaly svařené švy tu¬nelových prstenců. Najednou klenba zmizela a objevila se oprýskaná bílá barva. Co je to za stanici? - 97 -
To místo nevěstilo nic dobrého - nebylo klidné, nýbrž panovalo v něm ticho jako v hrobě. Nejenže tu nebylo ani živáčka — tady vládla mrtvolná strnulost, a navíc tma jako v pytli. Přitom si vždyc¬ky myslela, že stanice na druhé straně mostu jsou plné lidí a všude panuje neuvěřitelný hluk. Že by se zmýlila? Strop nad Sašou se už nepohyboval. Její únosce těžce vzdechl, zaklel, sešplhal na nástupiště a obešel ho, přičemž jeho pobité pod¬patky zvláštně vrzaly. Vypadalo to, že se snaží prozkoumat nejbližší okolí. Zřejmě si sundal plynovou masku, protože najednou uslyše¬la, jak pohrdavě zamumlal: „Jo tak tady jsi. No ono je to už ňáká chvíle." S úlevou vydechl a pak udeřil - ne, šlápl na něco neživého, těžkého... Plný pytel? Poznání zasáhlo Sašu jako blesk. Zakousla se do páchnoucího hadrového roubíku, začala tlumené sténat a její tělo se křečovitě prohnulo. Teď už věděla, kam ji ten tlusťoch v ochranném obleku dopravil - a komu platila jeho slova. Už jen samotný nápad, že by mohl nechat Huntera za sebou, byl absurdní. Tomu stačilo pár pružných kočičích skoků a dohnal Ho¬méra. Uchopil ho za rameno a bolestivě starcem zatřásl. „Co se to s tebou děje?" „Už jen kousek...," zasípal Homér. „Něco mě napadlo. Existu¬je chodba, která vede přímo na Samoskvoreckou trasu, ještě před Kaširskou. Když tudy projdeme, dostaneme se hned do tunelu a ne¬musíme chodit přes stanici. Vyhneme se jí a vyjdeme přímo u Kolo¬menské. Už to nemůže být daleko. Prosím..." Homér využil okamžik, kdy Hunter zaváhal, vytrhl se mu, ale uvízl v širokých nohavicích ochranného obleku, padl na koleje, zno¬vu se vyškrábal na nohy a vzdorně šlapal dál. Hunter uchopil starce se stejnou lehkostí, jako by šlo o krysu, otočil ho tváří k sobě a na¬klonil se k němu tak, že se průzory jejich dýchacích masek ocitly ve stejné výši. Několik vteřin na starce jen zíral, ale potom uvolnil sevření. „Tak dobře," zavrčel. Od této chvíle vlekl velitel Homéra za sebou, aniž se na sebemen¬ší chvilku zastavil. Starci bušila krev v uších tak hlasitě, že přehlušila cvakání Geigerova počítače, strnulé nohy ho téměř neposlouchaly a u plic měl pocit, že se námahou rozskočí. Temnou skvrnu úzkého průlezu skoro přehlédli. Vmáčkli se do¬vnitř a běželi ještě několik dlouhých minut, než zase vyšlí ven u no¬vého tunelu. - 98 -
Velitel se spěšně ohlédl, vrátil se do chodby a obořil se na Homéra: „Kam jsi mě to zavedl? Už jsi tady vůbec někdy byl?" Asi třicet metrů dál vlevo, tedy ve směru, kudy se museli vydat, byl tunel od země až do stropu uzavřen něčím, co vzdáleně připo¬mínalo pavoučí síť Homérovi se nedostávalo vzduchu k mluvení, a proto jen zavrtěl hlavou. Byla to čistá pravda — osud ho sem ještě nikdy nezavedl. To, co o tomhle místě slyšel, Hunterovi raději neprozradí. Velitel uchopil samopal do levé ruky, vytáhl z batohu dlouhý nůž připomínající podomácku vyrobenou mačetu a prořízl lepkavě bě¬lavou gázu. Vysušené krunýřky létajících švábů, kteří v sítí uvízli, se rozechvěly a cvakaly jako zrezivělé rolničky. Rána se na okrajích začala okamžitě zavírat, jako kdyby samovolně zarůstala. Hunter odsunul zpola průhledný kus pavoučího zátarasu stranou, otvorem prostrčil baterku a posvítil do bočního tunelu. Zabere jim to celé hodiny, než si uvolní cestu - chodba byla protkaná lepka¬vými vlákny jako vícevrstvé pletivo, a to tak daleko, kam až sahal světelný kužel. Hunter se podíval na přístroj k měření záření, vydal podivný hr¬delní zvuk a jako smyslů zbavený začal trhat síť nataženou mezi stě¬nami. Pavučiny povolovaly jen velmi neochotně, stály víc času, než měli muži k dispozici. Po deseti minutách postoupili jen o třicet metrů a síť byla stále hustší vypadalo to, že ucpala průchod jako vatový tampon. Když se konečně dostali k větrací šachtě, pod kterou ležela na pražcích odporná dvojhlavá kostra, odhodil velitel nůž na zem. Uvízli v pavučině stejně pevně jako švábi, a i kdyby tvor, který ty obrovské sítě utkal, byl už dávno mrtvý, postará se záření o to, že i oni tu velmi brzy vypustí duši. Zatímco Hunter hledal nějaké východisko, Homéra znenadání napadlo, co slyšel o tomhle místě. Klekl si na jedno koleno, vyklepal z náhradního zásobníku několik patron, uvolnil perořízkem kulky a vysypal na dlaň střelný prach. Hunter okamžitě pochopil. Zanedlouho stáli opět na počátku spojovacího tunelu, nasypali na vatovou podložku hromádku z hru¬bého šedého prachu a podrželi u ní zapalovač. - 99 -
Prach zasyčel, zakouřilo se z něj - a najednou se stalo něco ne¬uvěřitelného. Plamínek se začal současně šířit všemi směry, puto¬val nahoru po stěnách, dosáhl stropu a nakonec se zmocnil celého tunelu. Lačně požíral pavučinu a hnal se stále hlouběji do tmy. Jako du¬nivý plamenný prstenec nezadržitelně postupoval vpřed, osvětloval začouzené segmenty tunelu a tu a tam po sobě zanechával na stropě spálené cáry. Na své cestě ke Kolomenské se ohnivý kruh viditelně zúžil a nasával vzduch jako gigantický píst. Potom tunel zatočil a plamen, který za sebou táhl purpurově plápolavou šerpu, jim zmi¬zel z dohledu. Homér měl dojem, že ve značné dálce slyšel v rovnoměrném du¬nění ohně nelidský zoufalý vřískot a chraptivé syčení. Stařec však byl tímhle představením pořád tak hypnotizován, že nedůvěřoval zcela ani vlastním smyslům. Hunter vrátil nůž do batohu a místo něj vyndal dva nové, ještě zabalené filtry do plynové masky. „Ty byly vlastně připravené pro zpáteční cestu." Vyměnil si filtr a podal druhou krabičku Homérovi. „Po požáru je teď záření stejně vysoké jako tehdy." Stařec přikývl. Plamen zvířil a promíchal radioaktivní částice, kte¬ré se dlouhé roky usazovaly na pavučině a pronikaly do jejích vláken. V černém vakuu tunelu se teď zřejmě rojily miliardy smrtících mo¬lekul. V tomto prázdném prostoru visely nesčetné mikroskopické miny a blokovaly jim cestu. Obejít překážky bylo vyloučené. Muselo se jít přímo jejich středem. „Kdyby tě tak teď viděl papík," vysmíval se jí tlusťoch. Saša seděla přesně naproti otcově mrtvole, která se skloněným obličejem ležela ve vlastní krvi. Únosce jí už stáhl ramínka laclových kalhot z ramen. Pod nimi měla tričko s vybledlým obrázkem vesele se smějícího zvířátka. Po¬každé když zvedla oči, oslepil ji únosce svítilnou, aby mu neviděla do obličeje. Vytáhl jí roubík z úst, ale Saša beztak neměla v úmyslu o něco prosit. „Matce se vůbec nepodobáš. Škoda, už jsem doufal..." Sloní nohy ve vysokých zakrvácených holínkách znovu obešly sloup, o který se opírala. Teď slyšela jeho hlas zezadu. „Tvůj fotřík si asi myslel, že se časem na to zapomene. Jsou ale zločiny, které nejde promlčet. Například křivé obvinění. Zrada." Jeho rozplizlé obrysy se vyno¬řily ze tmy na opačné - 100 -
straně. Zastavil se nad mrtvým otcem, kopl do něho botou a plivl na něj hustý hlen. „Škoda že ten dědek už po¬šel a já jsem mu přitom nemoh pomoct." Tlusťoch nechal světelný kužel klouzat chmurnou beztvářnou stanicí, ve které se povalovaly hromady zbytečných krámů. U rámu jízdního kola bez kol se zasta¬vil. „Hezky jste si to tady zařídili. Myslím, že kdybys tu nebyla, tatík by se už dávno voběsil." Zatímco prosvětloval stanici, pokoušela se Saša alespoň kousek odplazit, ale za okamžik ji baterka znovu dostihla. „A docela dobře to chápu." Únosce se jediným skokem znovu ocitl vedle ní. „Podařilo se mu udělat pěknou ženskou. Jen škoda, jak jsem říkal, že se vůbec nepodobáš matce. Nejspíš ho to vnitřně taky užíralo. No, teď už je to putna." Nabral ji špičkou boty do boku tak silně, že se převalila. „Musel jsem se sem probít celým metrem." Saša sebou trhla a začala si chránit hlavu. „No vidíš, Péťo, jak lehce se dá všechno předpovědět." Znovu se otočil k Sašinu otci. „Dřív jsi svoje soky tahal rovnou k soudu. A moc ti děkuju za celoživotní vyhnanství místo popravy! Jo, život je fakt dlouhej a okolnosti se mění - ovšem ne vždycky ve tvůj pro¬spěch. Vrátil jsem se, i když jsem na to potřeboval o deset let dýl, než jsem plánoval." „Člověk se nikdy nikam nevrací náhodou," zašeptala Saša otco¬va slova. „To sedí," opáčil výsměšně tlusťoch. „Hej, kdo je to tam?" Na opačném konci nástupiště se ozvalo zašustění a pak něco t재kého žuchlo na zem. Bylo slyšet jakési syčení a něco, co znělo jako opatrné našlapování velkého zvířete. Pak se rozhostilo klamné ticho a Saša stejně jako její únosce cítila, že se k nim z tunelu cosi blíží. Muž potichu odjistil, klekl si vedle dívky na koleno, přitiskl paž¬bu k rameni a vyslal roztřesený světelný kužel na okolní sloupy. To, že se v jižním tunelu, který byl dlouhá desetiletí beznadějně opuštěný, něco pohybuje, byla stejná záhada, jako kdyby na některé centrální stanici zničehonic ožily mramorové sochy. V neklidně putující světelné skvrně se krátce objevil neurčitý stín. Podle obrysů i hbitosti určitě nepatřil člověku. Jakmile se však svět¬lo vrátilo na stejné místo, nebylo po tajuplném tvorovi ani stopy. Za pár vteřin ho panicky hledající paprsky znovu objevily - tento¬krát však ve vzdálenosti pouhých dvaceti kroků. - 101 -
„Medvěd?" zašeptal tlusťoch nevěřícně a stiskl spoušť. Kulky narážely do sloupů a zakusovaly se do stěn, ale zdálo se, jako by se zvíře rozplynulo ve vzduchu, a žádná střela nezasáhla cíl. Pak se muž zničehonic nesmyslně svalil, kalašnikov zařinčel o zem a nešťastník si přitiskl ruce na břicho. Svítilna se odkutálela stranou, takže světelný kužel se rozléval těsně nad zemí a osvětloval zdola jeho zkroucenou postavu. Z příšeří beze spěchu vystoupil člověk - podivuhodně měkkými, téměř neslyšnými kroky, ačkoli měl na nohou těžké vojenské boty. Ochranný oděv byl i na jeho svalnatou postavu příliš velký, takže zdálky mohl být skutečně považován za medvěda. Neměl plynovou masku. Holá zjizvená hlava připomínala vyprah¬lou poušť. Část obličeje měla výrazné, i když trochu hrubé a tvrdé rysy. Dal by se vcelku označit za pohledný, kdyby nebyl mrtvolně strnulý. Sašu při tom pohledu bezděčně zamrazilo. Druhá polovina však byla strašlivě zřízená spleť jizev ji změnila v dokonale odpor¬nou masku. Přesto by měl mužův vzhled v sobě spíš něco odpudi¬vého než děsivého, kdyby tu nebyly jeho oči. Stále těkající, napůl šílený pohled bylo to jediné, co té nehybné tváři propůjčovalo život. Život bez duše. Tlusťoch se pokusil vstát, ale hned se zase zhroutil na zem a zakři¬čel bolestí. Neznámý svalovec k němu přidřepl, namířil mu dlouhou hlaveň pistole s tlumičem na zátylek a stiskl spoušť. Křik okamžitě utichl, ale ozvěna několik vteřin bloudila klenutou stanicí a podoba¬la se ztracené bytosti, kterou někdo připravil o tělo. Výstřel mu utrhl bradu. Sašin únosce jí teď ukázal svou tvář - zahleněný rudý trychtýř. Dívka sklonila hlavu a tiše se rozvzly¬kala. Strašlivý neznámý se zvolna vzpřímil a zamyšleně na ni na¬mířil pistoli. Potom se rozhlédl a změnil rozhodnutí. Pistole zmizela v pouzdře a on sám ustoupil, jako by se chtěl od svého činu distancovat. Ote¬vřel si plochou polní láhev a přiložil ji ke rtům. Na malé jeviště, osvětlené postupně slábnoucí tlusťochovou svítil¬nou, nyní vstoupila další postava - stařík. Ztěžka supěl a tiskl si dlaň na žebra. Měl na sobě stejný ochranný oděv jako zabiják, ale pohy¬boval se v něm velice neobratně. Jakmile dostihl svého průvodce, klesl vyčerpaně na zem. Nevšiml si ani, že je tu všechno v tratolišti krve. Teprve když si trochu - 102 -
odpočinul a otevřel oči, spatřil obě zoha¬vené mrtvoly - a mezi nimi němou, k smrti vyděšenou dívku. Jen co se jeho srdce stačilo uklidnit, hned se zase rozbušilo. Ještě než Homér pro to našel výstižná slova, neomylné věděl, že ji objevil. Po všech marných pokusech nechat po nocích před svým vnitřním zrakem povstat hrdinku románu a vymyslet její rty, ruce, šaty, vůni, pohyby a myšlenky najednou stanul před člověkem z masa a krve, který přesné odpovídal jeho představám. Vlastně ne, původně si představoval něco jiného — elegantnější¬ho, rovnoměrnějšího... a nepochybně dospělejšího. Tahle byla příliš hranatá a v jejích očích neviděl hřejivou roztouženost, nýbrž dva úlomky z tvrdého ledu. Věděl ale, že to je on, kdo se mýlí — nemohl dost dobře tušit, jaká bude ve skutečnosti. Její uštvaný pohled, strach vepsaný do tváře, spoutané ruce — to všechno ho fascinovalo. Jistě, uměl leckteré příběhy skvěle převy¬právět, ale napsat takovou tragédii, jakou prožila tahle mladá žena, to by zdaleka přesahovalo jeho schopností. Její bezmocnost, to, jak byla vydaná osudu napospas, jak se zázračně zachránila a způsob, jak se její osud prostoupil s jeho a Hunterovým životním údělem — to mohlo znamenat jen jedno: vydal se správnou cestou. Věřil jí, ještě než pronesla jediné slovo. Kromě všeho ostatního se totiž tahle dívka s rozmrhanými a neobratně přihlazenými vlasy, zašpičatělýma ušima, začouzenými tvářemi, křehkými, odhalenými a podivuhodně bělostnými rameny a dětsky plným rozkousaným dolním rtem vyznačovala zvláštním druhem krasy, takže se k jeho zvědavosti přidružil i soucit a spontánní něžná náklonnost. Homér k ní přistoupil a přidřepl. Skrčila se i přimhouřila oči. Divoška, pomyslel si Nenapadlo ho nic, co by jí mohl říct, a tak ji jemně pohladil po rameni. „Musíme jít dál," zavrčel Hunter. „A co bude s..." Homér ukázal tázavým pohledem na dívku. „Nic. To se nás netýká." „Nemůžeme ji tu přece nechat samotnou!" „No tak co vyřeší kulka," opáčil drsně velitel. - 103 -
Já s vámi nechci jít," ozvala se dívka překvapivě jasným hlasem. Jenom mi sundejte pouta. Klíče má asi tamten." Ukázala na bez¬tvářnou mrtvolu na zemi. Několika úspornými pohyby Hunter prohledal mrtvolu a vytáhl z náprsní kapsy svazek plechových klíčů. Hodil je dívce, podíval se na Homéra a zeptal se: „Spokojen?" Stařec hrál o čas. „Co ti ten hajzl udělal?" zeptal se dívky. „Nic," odpověděla a namáhavě se lopotila se zámkem. „Nezašlo to tak daleko. Není to netvor, jen obyčejný člověk. Děsivý, hloupý a mstivý. Jako všichni." „Všichni ne," namítl stařec, ale neznělo to moc přesvědčivé. „No jistě, všichni," opakovala. Bolestí sevřela rty, ale podařilo se jí postavit se na oteklá chodidla. „Ale co, není vždycky jednoduché zůstat člověkem." Jak rychle se dokázala zbavit strachu! Teď už oči neklopila k zemi, ale hleděla na oba muže přísné a vyzývavě. Sklonila se k jednomu z mrtvých těl, opatrně ho otočila na záda, srovnala nebožtíkovi paže a políbila ho na čelo. Potom se otočila k Hunterovi, přimhouřila oči a v jednom koutku úst jí zacukalo. „Děkuju." Nevzala si zbraně ani jiné věci. Sešplhala na kolej a s lehkým kul¬háním zamířila k tunelu. Velitel ji sledoval ponurým pohledem. Rukou klouzal po opasku, jako by se nemohl rozhodnout mezi nožem a polní lahví. Nakonec se rozhodl. Napřímil se a zvolal za ní: „Počkej!"
- 104 -
KAPITOLA 8 MASKY
Klec ještě ležela tam, kde násilnický tlusťoch srazil Sašu k zemi. Dvířka byla dokořán a krysa pryč... No dobře, pomyslela si Saša, i krysa má právo na svobodu. Nedalo se nic dělat, musela si nasadit plynovou masku svého únosce. Měla pocit, že cítí zbytek jeho páchnoucího dechu, ale moh¬la být ráda, že neměl nasazenou masku, když ho Hunter zastřelil. Uprostřed mostu se záření opět nečekaně zvýšilo. Podobalo se to zázraku, že se v obrovském skafandru, ve kterém plandala jako larva švába v zámotku, vůbec dokázala pohybovat. Plynová maska byla sice od širokého obličeje mrtvého násilníka roztažená, ale přesto jí dobře přiléhala. Saša se pokoušela dýchat ze všech sil, aby vyhnala z hadic a filtrů vzduch určený pro nebožtíka. Když však hleděla kulatými okovanými skleněnými průzory ven, nemohla se zbavit pocitu, že vklouzla do cizího těla. Ještě před hodi¬nou vězel v tomhle ochranném obleku ten strašlivý démon, který ji postihl - a teď se musela, aby přešla přes ten most, stejně tak přenést do něho a pozorovat svět jeho očima. A nejen jeho - i očima těch lidí, kteří ji a otce vyhnali z Kolo¬menské a celé dlouhé roky je nechali žít jen proto, že jejich lačnost byla silnější než nenávist. Bude muset Saša dál nosit tuhle černou gumovou masku, aby se ztratila v davu? Bude muset předstírat, že je někdo jiný, kdosi bez tváře a citů? Kdyby jí to aspoň pomohlo změnit se vnitřně - zapomenout na všechno, co prodělala, a pevně věřit tomu, že může znovu začít s čistým štítem! Přála si, aby ji ti dva nenašli jen pouhou náhodou, ale aby sem byli posláni kvůli ní. Věděla ovšem, že to není pravda. Nechápa¬la, proč ji vzali s sebou - jestli je to pro radost, ze soucitu nebo aby si něco vzájemně dokázali. V několika slovech, kterými ji stařec počastoval, se tetelilo jisté účastenství, ale při všem, co dělal, dbal na svého průvodce, mluvil, jen když musel, a zřejmě ho trápilo, jak nevypadat přehnaně lidsky. Zato druhý muž se od chvíle, kdy dívce dovolil, aby s nimi šla na nejbližší obydlenou stanici, ani jednou po ní neohlédl. Saša úmyslně trochu - 105 -
zaostala, aby si ho alespoň zezadu mohla v klidu prohlédnout. Zřejmě její pohled vycítil, protože se okamžitě křečo¬vitě napjal a škubl hlavou, ale neotočil se - možná z ohledu na její ženskou zvědavost, ale možná i proto, aby si nemyslela, že se o ni jakkoli stará. Mohutné tělo holohlavce a jeho animální chovám, kvůli kterému si ho tlusťoch spletl s medvědem, ho charakterizovaly jako osamělé¬ho bojovníka. Ten dojem však neměl nic společného s jeho nespor¬nou fyzickou silou. Vycházela z něho energie, která by byla stejně citelná, i kdyby byl vyzáblý a nízkého vzrůstu. Takový muž může kohokoli přinutit k poslušnosti - a kdyby se někdo odvážil odporo¬vat jeho rozkazu, bez váhání ho zničit. A dlouho předtím, než Saša dostala strach z toho člověka pod kontrolu a ujasnila si jeho i svou pozici v životě, jí ještě neznámý vnitřní hlas — hlas ženy v jejím nitru - napovídal, že i ona ho bude následovat. Drezína jela podivuhodně rychle. Homér skoro necítil odpor páky, protože velitel naproti němu odváděl práci za dva. Stařec ze slušnosti zvedal a spouštěl paži, ale nestálo ho to prakticky žádnou sílu. Kompaktní most metra se brodil mnoha pilíři temnou vodou po¬dobnou hustému oleji. Betonové obložení na některých místech už odpadlo od železné kostry a patky byly tak zešikmené, že se jedna ze dvou kolejí zlomila a zřítila do hlubiny. Byl to ryze funkční most, standardní model s krátkou životností jako všechny novostavby v okolí a všechny vnější čtvrti hlavního města navržené na rýsovacím prkně. Nebylo na nich nic, ale oprav¬du vůbec nic estetického. Přesto si Homér, když se nadšeně rozhlí¬žel na všechny strany, musel vzpomenout na magické padací mosty Petrohradu a elegantní mostní konstrukci Krymského mostu s jeho litinovými řetězy. Za více než dvacet let, která už teď žil v metru, vyšel jen třikrát na povrch. Pokaždé se pokoušel shlédnout tolik, kolik mu volnost pohybu dovolila. Osvěžit vzpomínku, upřít slábnoucí oči jako ob¬jektivy na město a stisknout mírně zrezivělou spoust vizuální pamě¬ti, aby nahromadil co nejvíc dojmů pro budoucnost. Třeba už nikdy nebude mít příležitost dostat se na tak krásná místa nahoře jako Kolomenskaja, Rečnoj vokzal nebo - 106 -
Ťoplyj stan - všechny tři velmi vzdálené a okrajové stanice, na které dříve — jako mnozí Moskvané neprávem pohlížel s jistým nádechem pohrdání. S každým rokem Moskva vůčihledně stárla, chátrala a rozpadala se. Homér cítil potřebu dotknout se mostu pozvolna odcházejícího na věčnost - jako dívka před ním na Kolomenské ještě jednou pohla¬dila jiného nebožtíka. Most, šedé výstupky tovární budovy, osiřelé úly obytných domů. Kochat se pohledem na ně, dotýkat se jich a cí¬tit, že skutečně existují, že tohle tady není sen. A rozloučit se s nimi pro všechny případy. Výhled byl špatný, stříbrný svit měsíce nepronikl hustou vrstvou mraků, takže stařec okolí spíš tušil, než vnímal. Ale to nevadilo — byl přece beztak zvyklý nahrazovat realitu představivostí. Ostatně Homér myslel jen na to, co teď viděl. Zapomněl na le¬gendy, které si předsevzal vytvořit, pustil z hlavy tajuplný deník, kte¬rým se v posledních hodinách stále zabývala jeho fantazie. Připadal si jako dítě na školním výletě - nasával do sebe pohled na rozplizlé obrysy výškových domů, neustále otáčel hlavou sem a tam a hlasitě mluvil sám se sebou. Ostatní dva si přejezd zdaleka tak neužívali. Velitel hleděl ve smě¬ru jízdy a občas zastavil, aby pozorným pohledem zjistil, co pod jejich nohama způsobilo ten či onen zvuk. Jinak věnoval veškerou pozornost onomu vzdálenému, pro jeho průvodce neviditelnému bodu, kde se koleje zase zavrtávaly do země. Dívka seděla za ním a oběma rukama svírala ukořistěnou plyno¬vou masku. Bylo na ní vidět, že se tady nahoře necítí dobře. V tu¬nelu připadala Homérovi velká, ale jakmile se ocitli venku, zmenšila se, jako by se stáhla do neviditelné ulity, a nedokázal ji zvětšit ani prostorný ochranný oděv, který vzala mrtvému násilníkovi. Z mostu mohla sledovat fascinující výjevy, ale podle všeho jí vůbec nezajíma¬ly - většinou jen zírala přímo před sebe na zem. Minuli trosky stanice Technopark. Ta byla krátce před válkou vel¬mi spěšně dokončena a její současný žalostný stav nezavinily ani tak bombové útoky jako spíš zub času. Potom se konečně přiblížili k tunelu. Oproti bledé noční temnotě se zdálo, že vchod do tunelu vyza¬řuje absolutní tmu. Skafandr teď Homérovi připadal jako skutečné brnění a on - 107 -
sám se cítil jako středověký rytíř vstupující do bájemi opředené dračí jeskyně. Zvuky nočního města nechali za sebou na prahu, tam, kde jim Hunter přikázal vystoupit z drezíny. Teď už bylo slyšet jen opatrné kroky tří společníků a jejich úsečná slova, která se odrážela od tune¬lových segmentů jako ozvěna. Tenhle tunel měl zvláštní zvuk. Ho¬mér zřetelně vnímal uzavřenost prostoru, jako kdyby vlezli hrdlem do skleněné lahve. „Tamhle je zavřeno." Zdálo se, jako by si Hunter chtěl potvrdit své obavy. Světelný kužel z jeho baterky narazil na překážku první. Před nimi se jako neproniknutelná stěna tyčila hermetická brána. Na místě, kde se dotýkala kolejí, bylo vidět lesklé spoje a z masiv¬ních kloubových závěsů vyčnívaly hnědé kusy vazelíny. Na hromadě tu ležela stará prkna, suché chrastí a ohořelá polena, jako by se tu někdo nedávno pokoušel rozdělat oheň. Brána se jednoznačně po¬užívala, ale zřejmě jen jako východ — na této straně nebylo vidět zvonek ani jiné signální zařízení. Velitel se otočil k dívce: „Vypadá to tady vždycky takhle?" „Občas někdo vyjede ven a zamíří k nám na druhý břeh za ob¬chodem. Myslela jsem, že dnes..." Vypadalo to, jako by se chtěla ospravedlnit. Věděla, že tu není vchod, a zatajila jim to? Hunter zabušil rukojetí mačety na bránu, jako by obsluhoval obrovský kovový gong. Ocel však byla příliš silná a místo tlumeně se rozléhajícího zvuku se ozval jen dutý šramot. Na druhé straně by to sotva mohl někdo slyšet - pokud tam vůbec někdo přebýval. Žádná odpověď. Zázrak se nekonal. V rozporu se zdravým rozumem Saša doufala, že ti dva dokážou bránu otevřít. Nevarovala je, že vchod do Velkého metra je uza¬vřen. Bála se totiž, že by se mohli vypravit jinam a ji nechat tam, kde ji našli. Ve Velkém metru však na ni nikdo nečekal a otevřít, vylomit nebo vyrazit bránu nebylo možné. Holohlavec hledal na zátarasu slabá místa nebo tajné zámky, ale Saša už věděla, že se z této strany nedá otevřít. Otvírala se pouze zevnitř ven. „Vy zůstanete tady," nařídil oběma vztekle. „Prohlédnu si zátaras v druhém tunelu a zkusím najít větrací šachty." Krátce se odmlčel a dodal: „Zase se vrátím." Pak zmizel. - 108 -
Stařec sebral pár větví a prken a rozdělal malý ohýnek. Potom se posadil na pražce a začal se přehrabovat v batohu. Saša si sedla vedle něho a pokradmu ho pozorovala. Uspořádal zvláštní představení, možná pro ni, třeba ale také jen pro sebe. Když ze zavazadla vytáhl ošoupaný špinavý notes, vrhl na Sašu podezíravý pohled, trochu se od ní odsunul a sklonil se nad stránky. Vzápětí s podivuhodnou hbitostí vyskočil a ohlédl se, je-li holo¬hlavec skutečně pryč. Pomalu se odplížil deset kroků směrem k vý¬chodu z tunelu, a teprve když ani tam nikoho neobjevil, spokojil se s těmito bezpečnostními opatřeními. Opřel se o bránu, postavil ruksak mezi sebe a Sašu a pohroužil se do četby. Četl neklidně, mumlal si pod vousy něco nesrozumitelného, vytáhl rukavice, sáhl po lahvi s vodou a vystříkl z ní několik ka¬pek na knížečku. Pak četl dál. Zanedlouho si najednou začal otírat ruce o nohavice, mrzutě se plácl do stehna, sáhl z nějakého důvodu na plynovou masku a spěšně pokračoval v četbě. Jeho vzrušení vy¬rušilo Sašu z vlastních myšlenek, a proto se k němu přisunula blíže. Stařec však byl příliš zaujatý, než aby se o ni staral. Jen skleněnými průzory masky se dalo rozpoznat, jak se mu ze¬lené oči horečnatě lesknou. Občas se s viditelnou námahou odtrhl od četby, jako kdyby se potřeboval pořádně nadechnout. To pak ustrašeně zíral na kulatý kousek noční oblohy na konci tunelu, ale tam se nic nezměnilo: Holá lebka definitivně zmizela. A zároveň ho zase beze zbytku pohltil notes. Teď už chápala, proč stříkal vodu na papír - pokoušel se oddělit slepené stránky. Zřejmě se mu to moc nedařilo a jednou dokonce vykřikl, jako by se řízl - povedlo se mu jednu stránku roztrhnout. Zaklel a vynadal sám sobě. Teprve pak si všiml, že ho dívka pozorně sleduje. Rozpačitě si upravil plynovou masku, ale nedostala z něho ani slovo, dokud notes nedočetl do konce. Potom spěšně přistoupil k ohni a hodil zápisky do plamenů. Ne¬podíval se na Sašu, která ovšem pochopila, že nemá smysl se na nic vyptávat. Beztak by ji jen obelhal, nebo by neprozradil vůbec nic. Navíc ji teď mnohem víc zaměstnávaly jiné věci. Odhadovala, že holohlavec je pryč už nejméně hodinu. Nenechal je tady trčet jako nepotřebný balast? Posadila se ke starci - 109 -
a potichu mu řekla: „Druhý tunel je taky uzavřený. A všechny šachty v okolí jsou zazděné. Exis¬tuje jen tenhle jediný vchod." Muž se na ni roztržitě podíval. Nejspíš se musel dost přemáhat, aby se soustředil na to, co právě vyslechl. „On nějakou cestu najde. Cítí ji jako pes." Zhruba na minutu se odmlčel a potom se - nejspíš jen ze zdvořilosti — zeptal: „Jak se jmenuješ?" „Alexandra," odpověděla vážně. „A ty?" „Nikolaj...," podal jí ruku, ale zničehonic křečovitě ucukl, ještě než se jí Saša stačila dotknout. Vypadalo to, jako by si to rozmyslel. „Homér. Jmenuju se Homér." „Homér... To je podivná přezdívka," opáčila zamyšleně. „Tak se prostě jmenuju," trval upjatě na svém. Má mu vysvětlit, že dokud bude s nimi, čekají je jen zavřené dveře? Kdyby sem oba muži přišli sami, mohla být brána klidně dokořán. Kolomenskaja prostě nechtěla Sašu pustit ze spárů. Trestala ji za to, jak se chovala k otci. Pokoušela se uprchnout, ale řetěz byl napnutý k prasknutí a ona ho nedokázala přetrhnout. Stanice ji už jednou donutila k návratu — nepochybně to udělá i podruhé. Ačkoli se snažila takové myšlenky a představy zahnat jako krve¬lačný hmyz, stále přilétaly, kroužily kolem ní a lezly jí do uší a očí. Stařec se Saši ještě na něco zeptal, ale nedočkal se odpovědi. Oči zastřel závoj ze slz a znovu slyšela otcův hlas: Nic není drahocennější než lidský život. Teprve nyní skutečně pochopila, co tím chtěl říct. Pro Homéra už nebylo záhadou to, co se dělo na Tulské. Vysvětle¬ní bylo jednodušší a strašlivější, než si myslel. A teď, když rozluštil všechny záznamy v notesu, pro něho začal ještě horší příběh - deník se pro něho změnil v menetekel, zavedl ho na cestu, z níž nebylo návratu. Protože o všem věděl, nikdy se toho nezbaví — na to může notes pálit, kolikrát se mu zachce. Kromě toho díky dalším závažným, ba nevyvratitelným indiciím vzrostla jeho nedůvěra vůči Hunterovi, ačkoli ani v nejmenším ne¬tušil, co si s ní má počít. To, co se v deníku dočetl, zcela odporovalo velitelovým tvrzením. Hunter lhal, a to zcela vědomě. Homér musel zjistit, k čemu je ta lež prospěšná, ba jestli má vůbec nějaký smysl. Na tom záviselo, jestli - 110 -
bude Huntera nadále následovat a jestli jeho dobrodružství skončí jako hrdinský epos nebo zuřivým masakrem bez přeživších svědků. První zápisky v notesu byly datované dnem, kdy karavana bez problémů minula Nagornou a přiblížila se k Tul¬ské, aniž se setkala s jakýmkoli odporem. Brzy budeme u Tulské. Tunely jsou klidné a prázdné, informoval ra¬dista. Postupujeme rychle vpřed, to je dobré znamení. Velitel počítá s tím, že nejpozději zítra se zase vrátíme. O několik hodin později ustaraně zaznamenal: Tulskou nikdo nehlídá. Poslali jsme tam prů¬zkumníka. Zmizel Velitel rozhodl, že na stanici vstoupíme společně. Vykonali jsme přípravy na zteč. Zase o něco později: Je těžké pochopit, co se to tady děje... Mluvili jsme s usedlíky. Vypadá to špatně. Asi ně¬jaká nemoc. Zanedlouho jasné tvrzení: Několik lidí na stanici se ně¬čím nakazilo... Neznámé onemocněni... Členové karavany se zřejmě nejdřív pokoušeli nemocným pomoct: Felčar neví, jak to léčit. Říká, že je to něco jako vzteklina... Strašné bolesti, lidé ztrácejí příčetnost a napadají ostatní. A hned nato: Jakmile je choroba oslabí, jsou více¬méně neškodní. Horší je ale... Právě na tomto místě se stránky slepily a Homér je musel postříkat vodou, aby je od sebe oddělil. Světlopla¬chost. Nevolnost. Krvácení z úst. Kašel. Pak otečou a promění se v... Slovo bylo pečlivě začerněno. Není jasné, jak se to přenáší. Vzduchem? Kontaktem? Tenhle záznam už pocházel z následujícího dne. Návrat skupiny se opozdil. Proč nepodali hlášení, ptal se sám sebe Homér. Zároveň ho na¬padlo, že už někde četl odpověď. Listoval pár stránek nazpět... Žád¬ný kontakt. Telefon němý. Zřejmě sabotáž. Někdo z vyhnanců, ze msty? Zjistili to už před naším příchodem. Zpočátku vyháněli nemocné do tu¬nelů. Že by některý z nich přeřízl kabel? Na tomto místě se Homér odtrhl od písmen a upřeně se zadíval do temného prostoru, aniž cokoli viděl. Za předpokladu, že někdo přerušil kabelové spojení — proč se nevrátili na Sevastopolskou? Je to zlé. Než to vypukne, uplyne týden. Co když ještě víc... ? Než nastoupí smrt, trvá to další týden až dva. Nikdo neví, kdo je nemocný a kdo zdravý. Žádný detoxikační prostředek neexistuje. Nemoc je abso¬lutně smrtelná. Následující den radista zapsal další poznámku, kte¬rou už Homér znal: Na Tulské panuje chaos. Nedá se projít k metru, Hanza nikoho nevpouští. - 111 -
Zpátky taky nemůžeme. O dvě stránky dál pokračoval: Zdraví střílejí na nemocné, hlavně na ty agresivní. Zahna¬li nakažené do kóje... Ti kladou odpor a chtějí ven. A pak následoval horor: Vzájemně se rozsápali na kusy... I radista měl strach, ale železná disciplína skupiny zabránila tomu, aby se jeho obavy proměnily v paniku. I uprostřed smrtelné epide¬mie stála sevastopolská jednotka jako jeden muž. Máme situaci pod kontrolou. Stanice je uzavřená, byl dosazen velitel, četl Homér. Všichni jsme zdrávi, ale ještě uplynulo málo času. Pátrací jednotka ze Sevastopolské zřejmě dorazila na Tulskou v po¬řádku, ale samozřejmě tam rovněž uvízla. Rozkaz zní zůstat tady, dokud nepomine inkubační doba, aby nebylo žádné riziko pro... Nebo navždy, zapsal ponuře radista. Situace je bezvýchodná. Pomoc se nedá čekat odnikud. Jakmile vyzveme Sevastopolskou, povedeme vlastní lidi do zkázy. Nic naplat, musíme to tu vydržet... Jak dlouho ještě? Tajuplnou hlídku u hermetické brány stanice Tulskaja tedy po¬stavili sami Sevastopolci. Proto jejich hlasy připadaly Homérovi tak známé - byli to lidé, se kterými o několik dní dříve osvobodili od nějakých potvor tunel k Čertanovské. Tím, že se dobrovolně zřekli návratu, chtěli uchránit vlastní stanici před nákazou... Většinou z člověka na člověka, ale zřejmě i vzduchem. Vypadá to, že někteří jsou proti tomu imunní. Začalo to už před několika týdny, a přesto mnozí ještě neonemocněli... Ale pořád jich přibývá. Žijeme v umrlčí komoře. Kdo jako příští vypustí duši? Zrychlený rukopis tu působil jako hysterický výkřik. Potom se však radista zřejmě zase uklidnil a rovnoměrně pokračoval: Musíme něco podniknout. Ostatní varuji. Přihlásím se dobrovolně. Ne na Sevastopolskou, ale najít místo, kde je poškozený kabel. Musíme tam bezpodmínečně dojit. Uplynul další den, kdy autor nejspíš sváděl nelehký boj s velite¬lem karavany a do úmoru diskutoval s dalšími vojáky - den, kdy propadal stále většímu zoufalství. To, co se jim pokoušel vysvětlit, zaznamenal v deníku, když se zase uklidnil: Oni to prostě nechápou! Blokáda trvá už celý týden. Sevastopolskaja pošle další trojici, a ani ta se nevrátí. Pak se vypraví na cestu všichni a zahájí velkou zteč. Avšak kdokoli se dostane k Tulské, ocitne se automaticky v rizikové zóně. Ně¬kdo se určitě nakazí a přinese to - 112 -
domů. To by byl konec. Musíme zabrá¬nit útoku na stanici! Proč tomu jenom nerozumí... Další pokus přesvědčit vedení skončil stejným nezdarem jako všechny předchozí: Nenechají mě odejít. Zbláznili se. Když ne já, tak kdo? Musím uprchnout. Předstíral jsem, že už teď souhlasím s tím, abychom čekali dál, napsal o den později. Pak jsem se nechal přidělit na hlídku k bráně. Jednou jsem prostě oznámil, že chci najit místo, kde je poškozený kabel, a bez ptaní jsem vzal nohy na ramena. Postřelili mě do zad. Kulka tam ještě vězí. Homér obrátil list. Ne pro mě. Pro Natašu a Serjožku. Myslel jsem, že odtud neuniknu. Ale oni musí žít. Aby Serjožka... Tady pero vyklouzlo z autorových zesláblých prstů. Možná to připsal i později, protože někde nebylo dost místa nebo už prostě nehrálo žádnou roli, kde něco napíše. Pak se chronologie zase obnovila: Díkybohu, Nagornou jsem se prosmýkl! Už mě opustily všechny síly. Jdu a jdu. Ztratil jsem vědomi Jak dlouho jsem spal? Nevím. V plicích krev? Od kul¬ky, nebo jsem onemocněl? Nemůžu... Křivka posledního písmene se změnila v přímku jako encefalogram umírajícího. Potom však asi ještě procitl a dokázal větu dokončit: ... najít to vadné místo. To, co se nyní objevilo na papíře s tmavě rudými sraženinami, bylo stále nesouvislejší. Konečně Nachimovskij prospekt Jsem tu. Vím, kde je telefon. Musím je varovat... Jen to ne! Zachránit... Chybíš mi... Dostal jsem spojení. Jestlipak to slyšeli? Brzy to skončí. Je to legra¬ce. Jsem unavený. Nemám už patrony. Chci usnout, než ti... Stojí tam a čekají. Ještě jsem naživu... vypadni. Závěr deníku napsal zřejmě dříve. Krasopisem tam zopakoval va¬rování, aby nikdo neútočil na Tulskou, a připojil své jméno - jméno člověka, který obětoval život, aby tomu i za nejvyšší cenu zabránil. Homérovi však bylo jasné, že to poslední, co radista zapsal, než jeho signál navždy ztichl, byla tato věta: Ještě jsem naživu... vypadni. Dvojici krčící se u ohně obklopilo tíživé ucho. Homér se už nesnažil přimět dívku k hovoru. Mlčky se holí přehraboval v popelu, kde mokrý zápisník neochotně hořel jako vzpurný kacíř, a čekal na to, až zeslábne bouře, která zuřila v jeho nitru. - 113 -
Osud se mu vysmíval. Jak vroucně ho žádal o rozluštění záhady stanice Tulskaja! Jak byl hrdý, když objevil zápisník, a jak z celého srdce doufal, že dokáže sám rozmotat spletitá vlákna tohoto příbě¬hu. A jak to dopadlo? Ted když znal odpověď na všechny otázky, proklínal sám sebe za zvědavost. Jistě, když strčil deník na Nachimovském prospektu do kapsy, měl nasazenou dýchací masku. I teď měl na sobě ochranný skafandr. Nikdo však neví, jak se ta nemoc přenáší! Zachoval se jako strašný idiot, když si namlouval, že už mu ne¬zbývá moc času. Jistě, motivovalo ho to a zároveň mu to pomohlo překonat váhavost a strach. Smrt však má vlastní vůli a nesnáší, když jí někdo něco přikazuje. Takže nyní mu deník uvedl konkrétní lhů¬tu: Od infekce dělí smrt jen pár týdnů. A i kdyby šlo o celý měsíc - kolik toho ještě musí vyřídit za těch mizerných třicet dní! Co si má počít? Přiznat se svým průvodcům, že je nemocný, a vrá¬tit se na Kolomenskou, aby tam zemřel - pokud ne na nákazu, pak hladem nebo z ozáření? Na druhé straně je fakt, že jestli v sobě už nosí tu hroznou chorobu, stačil s nejvyšší pravděpodobností nakazit i Huntera a dívku, kteří s ním dýchali stejný vzduch. Zvláště Lovec ji měl téměř nadosah — vždyť přece na Tulské rozmlouval se strážnými. Nebo má doufat, že ho nemoc ušetří, zatajit ji a vyčkávat? Samo¬zřejmě nikoli jen tak pro nic za nic, ale aby mohl s Hunterem pokra¬čovat v cestě — a aby nezeslábl vír událostí, který se ho zmocnil a ze kterého mohl nadále čerpat svou inspiraci. Jestli totiž v důsledku objevu toho prokletého deníku zahyne Nikolaj Ivanovič, zestárlý a zbytečný obyvatel Sevastopolské, někdejší pomocný strojvůdce, červ připoutaný gravitací k zemi, zazáří o to krásněji — i když velmi pomíjivě — jako motýl na denním světle kronikář a autor mýtů Homér. Třeba mu teď osud konečně seslal tragédii hodnou velikánova pera a závisí už jenom na něm, jestli ji za třicet dní, které mu na to byly poskytnuty, dokáže probudit na papíře k životu. Má právo nechat takovou šanci nevyužitou? Má právo na to, aby se změnil v poustevníka, zapomněl na svou legendu, dobrovolně se vzdal skutečné nesmrtelnosti, a tak o ni připravil i všechny své blízké? Co by byl větší - 114 -
zločin a hloupost: nést morovou pochodeň půlkou metra, nebo spálit rukopisy i sebe sama? Homér toužil po slávě a zároveň podléhal malomyslnosti. Už dáv¬no si vybral a teď už jen hledal argumenty na podporu své volby. Čemu by to prospělo, kdyby se na Kolomenské jako v hrobce nechal zaživa mumifikovat vedle dvou mrtvol? Nebyl stvořený pro hrdinské činy. Pokud jsou bojovníci ze Sevastopolské ochotni zaútočit na Tul¬skou a jít tak na jistou smrt, je to jen jejich rozhodnutí. Aspoň ne¬umřou o samotě a v zapomnění. Ale jaký by to mělo smysl, kdyby se obětoval Homér? Huntera by beztak nezadržel. Stařec v sobě nesl nákazu, aniž tušil, co dělá — Lovec to však naprosto přesně věděl už od Tulské. Není divu, že trval na úplné genocidě všech obyvatel stanice, a to včetně sevas¬topolské karavany. A žádný div, že chtěl bezpodmínečně použít plamenomety. Pokud ale byli už oba infikováni, postihne epidemie nevyhnutel¬ně i Sevastopolskou - a tam ze všech nejdřív lidi, v jejichž blízkosti se zdržovali. Jelenu. Náčelníka stanice. To by znamenalo, že stanice nebude mít za tři týdny vedení, vypukne chaos a choroba nakonec usmrtí i všechny ostatní. Ale proč se Hunter vrátil na Sevastopolskou, když věděl, že se mož¬ná také nakazil? Homérovi začalo pozvolna docházet, že velitel ne¬jedná intuitivně, ale krok za krokem uskutečňuje nějaký plán. Ne¬mohl ovšem tušit, že stařík znovu zamíchá karty... Byla tedy Sevastopolskaja odsouzena k zániku a jejich výprava už postrádá jakýkoli smysl? I kdyby se Homér chtěl vrátit domů, aby se alespoň ve smrti spojil s Jelenou, nebylo to možné. Samotná cesta z Kachovské na Kaširskou stačí na to, aby se jejich ochranné masky staly zcela nepotřebnými. Navíc se musí co nejrychleji zbavit i ska¬fandrů, které byly ozářeny desítkami, možná i stovkami rentgenů. Co si má teď počít? Dívka se schoulila do klubíčka a usnula. Oheň konečně pohltil zamořený deník i poslední větve a uhasl. Homér chtěl šetřit baterie ve svítilně, a proto se rozhodl, že bude co nejdéle čekat ve tmě. Ne, bude velitele následovat dál! Aby zmenšil nebezpečí nákazy, vyhne se kontaktu s jinými osobami, batoh s osobními předměty tu nechá ležet a zničí oblečení, přičemž bude stále doufat v příznivý osud, aniž ovšem - 115 -
přitom zapomene na třicetidenní odpočet. Každý den bude nyní pracovat na své knize. Však ono se už všechno nějak vyřeší, namlouval si. Hlavně musí následovat Huntera. Pokud se Lovec ovšem ještě objeví... Už to bylo přes hodinu, co zmizel v ponurém otvoru na konci tunelu. Homér se sice snažil dívku klidnými slovy ukonejšit, ale sám nebyl vůbec přesvědčený o tom, že se k nim velitel zase vrátí. Čím víc o něm zjistil, tím méně mu rozuměl. Bylo stejně ne¬možné o veliteli pochybovat a věřit mu. Nezapadal do žádné obec¬né představy, neprojevoval obvyklá lidská hnutí mysli. Ten, kdo se mu svěřil, se vystavil síle přírodního živlu. Pro Homéra už bylo pozdě, protože to udělal. Nemělo smysl, aby toho teď najednou začal litovat. Ve tmě mu už ticho nepřipadalo tak neproniknutelné. Jako tenkou slupkou bylo tu a tam slyšet zvláštní šepot, vzdálené vytí, šustot... Homérovi to připadalo jako vrávoravá chůze mrchožroutů, pak zase neslyšný klouzavý pohyb obrovských příšer na Nagorné a nakonec výkřiky umírajících. Po necelých deseti minutách to nevydržel. Rozsvítil baterku a škubl sebou. Dva kroky od něho stál Hunter. Měl ruce zkřížené na hrudi a upřeně zíral na spící dívku. Zastínil si dlaní oči před oslepujícím kuželem světla a klidně prohlásil: „Hned otevřou." Saše se zdál sen... Byla zase sama na Kolomenské a čekala, až se otec vrátí z jedné ze svých četných výprav. Bylo už pozdě, ale musela na něho bezpodmínečně počkat, pomoct mu ze skafandru, zbavit ho dýchací masky a nabídnout něco malého k snědku. Stůl dávno prostřela a nevěděla, čím by se měla zaměstnat. Chystala se odejít od brány vedoucí na povrch, ale co když se otec zrovna objeví a ona ho zmešká? Kdo by mu otevřel. A tak seděla na chladné zemi u vý¬chodu, hodiny plynuly, střídal se den za dnem a otec stále nepřichá¬zel, ale ona své místo neopustí, dokud brána... Probudil ji tlumený hluk otevírající se závory — byl to stejný zvuk jako na Kolomenské. Usmála se. Otec se vrací. Potom se však roz¬hlédla a rázem si uvědomila skutečnost. To jediné reálné na jejím pomíjivém snu bylo skřípání těžkých zástrček na železné bráně. Za chvíli se mohutné křídlo zátarasu za¬chvělo a zvolna se - 116 -
odsunulo stranou. Světlo se prodralo škvírou, vzduchem se vznášel pach spálené nafty. Vchod do Velkého metra... Zátaras nehlučně vklouzl do široké drážky a uvolnil pohled do nit¬ra tunelu vedoucího na Avtozavodskou a dále k Okruhu. Na kolejích stála velká drezína se spuštěným motorem. Vpředu měla jeden velký reflektor a posádku tvořilo několik mužů. Muškou samopalů hleděli na dva mžourající poutníky, kteří drželi dlaně před očima. „Chci vidět vaše ruce!" zazněl rozkaz. Saša následovala starcova příkladu a poslušně zvedla obě paže. Byla to stejná drezína, která k nim v obchodních dnech zajížděla přes most. Ti lidé o mně vědí skoro vše, napadlo ji - nejpozději teď stařík s podivným jménem lituje, že si uvázal spoutanou dívku na krk, aniž se zeptal, jak se vlastně dostala na tuhle Bohem zapo¬menutou stanici. „Sundat masky. Průkazy!" přikázal hlas z drezíny. Saša si odhalila obličej a přitom proklínala vlastní hloupost. Ni¬kdo ji nemůže osvobodit. Rozsudek vynesený nad otcem, a tudíž i nad ní, stále ještě platí. Jak mohla být tak naivní a věřit, že tihle dva ji dopraví do metra - a že si jí na hranici nikdo nevšimne? Muži ji okamžitě poznali. „Hele, ty sem nesmíš! Máš deset vteřin na to, abys zmizela. A kdo je tohle? Je to tvůj..." „Co se děje?" zeptal se zmateně stařík. „Dejte mu pokoj. Ne, to není on!" zakřičela Saša. „Vypadněte!" Hlas muže se samopalem byl ledový. „Nebo vás..." „I tu dívku?" zeptal se nejisté druhý hlas. „Seš snad hluchej?" Zřetelně slyšeli, jak celá posádka drezíny odjistila samopaly. Saša ustoupila a pevně zavřela oči. Během několika hodin už potřetí sta¬nula tváří v tvář smrti. Pak zaslechla krátké tiché zahvízdání. V ná¬sledujícím tichu marně čekala na poslední rozkaz. Nakonec to už nevydržela a otevřela jedno oko. Motor pořád běžel. V bílém světle reflektoru, který byl bůhvíproč převrácený vzhůru, se vznášela šedomodrá oblaka dýmu. Teď je už světlo neoslepovalo, takže Saša viděla lidi nacházející se na drezíně. Leželi jako poházené panenky na voze nebo vedle něj na kolejích. Bezvládně svěšené paže, nepřirozeně otočené krky, zalomené trupy. - 117 -
Otočila se. Za ní stál holohlavec. Sklonil hlaveň pistole a pozorně sledoval drezínu, která se teď podobala spíš řeznickému pultu. Pak zbraň znovu zvedl a stiskl spoušť. „Tak to by bylo," prohlásil tlumeně, ale spokojeně. „Vezměte si jejich uniformy a dýchací masky." „Proč?" Starcův obličej byl zrůzněný hrůzou. „Musíme se převléct. Použijeme jejich drezínu, abychom se dosta¬li na Avtozavodskou." Saša upřeně zírala na zabijáka. V nitru se jí svářil strach s nadše¬ním a odpor se mísil s vděčností. Právě neuvěřitelně snadno vyřídil tři chlapy naráz, čímž porušil nejdůležitější přikázání jejího otce. Ale udělal to jen proto, aby jí - no jistě, a taky staříkovi - zachránil život. Je to opravdu jen náhoda, že se toho dopustil už podruhé za sebou? Nezaměnila náhodou ukrutnost za přísnost? Jedno věděla naprosto jistě - nebojácnost toho muže jí dává zapo¬menout na jeho ošklivost... Holohlavec přistoupil k drezíně jako první a začal z usmrcených nepřátel strhávat gumové skalpy. Najednou s tlumeným výkřikem uskočil, jako by spatřil samotného ďábla, zvedl před sebe obě ruce a několikrát zopakoval: „Temný démon!"
- 118 -
KAPITOLA 9 VZDUCH
Strach a zděšení nejsou v žádném případě jedno a totéž. Strach člo¬věka pobízí a nutí jednat a objevovat nové cesty, zatímco zděšení ochromuje tělo i mysl a zbavuje všeho lidského. Homér už toho v ži¬votě viděl dost, aby uměl rozdíl mezi oběma emocemi rozpoznat. Strach byl veliteli cizí, ale zděšení ho zřejmě ještě dokázalo ovlád¬nout. Homéra však udivilo něco jiného, a sice to, co Huntera donu¬tilo takhle zareagovat. Mrtvola pod dýchací maskou skutečně vypadala nanejvýš neob¬vykle. Pod černou gumou se objevila tmavá lesklá kůže, masité rty a široký, trochu rozpláclý nos. Od té doby, co už neexistovala televi¬ze se svými hudebními kanály, tedy více než dvacet let, Homér nevi¬děl člověka s tmavou pletí. To, že mrtvý je černoch, poznal na první pohled. Je to zvláštní, to jistě. Ale co je na tom tak děsivého? Velitel se už zase dokonale ovládal. Podivný záchvat netrval ani minutu. Posvítil na plochý obličej, cosi nesrozumitelně zavrčel a za¬čal odpornou mrtvolu nešetrnými pohyby svlékat. Homér by mohl skoro přísahat, že slyšel, jak se přitom zlomilo několik prstů. „Nejspíš se mi vysmívají... Se srdečnými pozdravy, co?... A tohle rady, na tom je snad něco lidského?... To je spíš za trest...," mumlal chraptivě Hunter. Že by si spletl mrtvého s někým jiným? Zohavoval nebožtíka z pomsty za stejné ponížení, které zažil na vlastní kůži, nebo mu¬sel vyrovnat nějaký starší a vážnější účet? Zatímco se Homér snažil potlačit odpor; když svlékal druhou mrtvolu - na níž už nebylo nic zvláštního —, občas se pokradmu ohlédl na velitele. Dívka se plenění nezúčastnila a Hunter ji nechal na pokoji. Sedě¬la v určité vzdálenosti na kolejích s obličejem zabořeným do dlaní. Homérovi se zdálo, že zaslechl pláč. Lovec nakonec naházel mrtvoly ven před bránu. Za necelých čtyřiadvacet hodin po nich nezbude ani stopy. Ve dne město ovládali tak hrůzní netvoři, - 119 -
že i nebezpečné noční šelmy se raději uchýlily do svých doupat a bez sebemenšího zakňučení trpělivě čekaly, až přijde jejich čas. Cizí a pořád ještě čerstvou krev nebylo na tmavé uniformě sice vidět, ale chladivě se lepila na břicho a hruď, jako by se toužila vrá¬tit do živého těla. Vyvolávalo to odpudivé podráždění na kůži - a v mozku. Homér se sám sebe ptal, jestli byla tahle maškaráda bezpodmí¬nečně nutná. Utěšoval se tím, že se tak aspoň vyhnou dalším obětem na Avtozavodské. Jestli vyjde Hunterův odhad, bez problémů je tam propustí, protože je budou považovat za místní... Ale co když ne? Napadlo ho vůbec, že by měli za sebou zanechat co nejméně zby¬tečných obětí? Velitelova krvežíznivost se Homérovi hnusila, ale zároveň ho fas¬cinovala. Sebeobranou se nedala ospravedlnit ani třetina jeho vražd, a přesto za nimi vězelo něco víc než běžný sadismus. Starce však trýznila jiná otázka: Nevydal se Lovec na Tulskou nakonec jen proto, aby uspokojil svou touhu po krvi? Nešťastníci, kteří na té stanici padli do léčky, zřejmě nenašli spás¬ný prostředek proti tajuplné horečce. To však neznamená, že žádný neexistuje! Tady v podzemí se pořád ještě dala najít místa, kde dál kypělo vědecké myšlení, kde se bádalo, vyvíjely se nové léky a při¬pravovala účinná séra. Například Polis, srdce metra, ve kterém se sbíhaly čtyři tepny, byla posledním náznakem města rozprostírající¬ho se nad labyrintem tunelů mezi stanicemi Arbatskaja, Borovickaja, Alexandrovskij sad a Biblioteka imeni Lenina. Tam se usadili hlavně lékaři a vědci. Nebo obrovský kryt poblíž Taganské, který sloužil jako tajné vědecké město Hanzy. Kromě toho Tulskaja možná vůbec nebyla první stanice, kde ta epidemie vypukla. Co když ji někde jinde úspěšně potlačili? Proč se tak lehce vzdávat naděje na záchranu? Homér v sobě teď nosil časovanou bombu choroby, a proto samozřejmě podléhal vlastním sobeckým zájmům. Rozumově se už téměř smířil s nastávající smrtí, ale instinkty se proti ní zpěčovaly, takže musel hledat nějaké výcho¬disko. Kdyby našel možnost záchrany pro Tulskou, mohl by ochránit před zánikem i vlastní stanici a snad dokonce i sebe sama... Naopak Hunter se podle všeho zdráhal uvěřit, že na tu nemoc existuje lék. Stačilo mu pár slov, která prohodil se strážnými na Tul¬ské, aby všechny - 120 -
její obyvatele odsoudil k smrti a sebe navíc povýšil na vykonavatele vlastního rozsudku. Nejdřív zmátl velení Sevasto¬polské povídačkou o churavějících banditech, pak jim vnutil své roz¬hodnutí a nyní pracoval na jeho neúprosném naplnění - postarat se o to, aby Tulskaja zanikla v plamenech. Ale třeba ví o událostech na stanici něco, co znovu všechno posta¬ví na hlavu? Cosi, co nikdo netuší - Homér ani muž, který zanechal osobní deník na Nachimovském prospektu... Když velitel skončil s mrtvolami, strhl prudkým pohybem z ře¬mene polní láhev a vysál z ní veškerou tekutinu do poslední kapky. Co jen to v ní měl? Alkohol? Byl ten nápoj pro něho životní potře¬bou, nebo se jím snažil jen zahnat jakousi pachuť? Užíval si okamžik slasti, hledal zapomnění nebo snad doufal, že alkohol něco umrtví v jeho duši? Stará čoudící drezína byla pro Sašu něčím jako strojem času v po¬hádce, kterou jí občas vyprávěl otec. Nepřepraví je prostě jen z Kolo¬menské na Avtozavodskou, ale z přítomnosti zpět do minulosti – i když její život v tomhle kamenném vaku, apendixu za hranicí pro¬storu a času, si sotva zasluhoval označení „přítomnost". Dosud si přesně vzpomínala na to, jak tam jela. Otec tehdy seděl vedle ní spoutaný, přes oči měl staženého kulicha a v ústech rou¬bík. Ona byla ještě malá holčička a celou cestu proplakala. Jeden voják z popravčí čety pro ni prsty vytvářel různá zvířátka, jejichž stíny mihotavě tančily na malém žlutém jevišti, které se s nimi na stropě tunelu přesouvalo tak rychle, jako by chtělo s drezínou závodit. Když přejeli na druhou stranu, vyslechl si otec rozsudek. Revo¬luční tribunál ho omilostnil a trest smrti nahradil celoživotním vy¬hnanstvím. Postrčili ho na koleje, hodili za ním nůž, samopal s ná¬hradním zásobníkem a starou dýchací masku. Sašu posadili vedle něho. Voják, který jí ukázal koně a psa, jí stačil ještě zamávat. Jestli¬pak je to jeden z těch, které Hunter zastřelil? Když si nasadila černou plynovou masku jednoho nebožtíka, ze¬sílil v ní pocit, že vdechuje vzduch neznámého člověka. Každý sebe¬menší úsek její cesty zaplatil někdo životem. Holohlavec by ty lidi nejspíš beztak zastřelil, ale teď se Saša jen svou přítomností stala jeho komplicem. - 121 -
To, že se otec už nechtěl vrátit domů, nevyplývalo jen z toho, že ho vyčerpalo nekonečné bojování. Jednou prohlásil, že všechna jeho ponížení a strádání nemají větší váhu než cizí život, a tak raději trpěl sám, než aby ublížil někomu jinému. Saša vždy věděla, miska vah se životy, které měl otec na svědomí, byla hodně plná a těžká a že se jen prostě pokouší nastolit určitou rovnováhu. Hunter mohl dát o sobě vědět dříve a znejistět lidi na drezíně už jen tím, že by se včas objevil. Saša nepochybovala o tom, že by je dokázal odzbrojit bez jediného výstřelu. Nikdo z usmrcených by mu nebyl rovnocenným protivníkem. Proč jen tohle všechno udělal? Stanice jejího dětství nebyla tak daleko, jak si myslela. Neuplynulo ani deset minut a před nimi se objevila světla. Příjezd do Avtozavod¬ské nebyl střežený, obyvatelé se zřejmě spoléhali na hermetické brá¬ny. Asi padesát metrů od nástupiště holohlavec zpomalil, přikázal staříkovi, aby převzal řízení, a sám se postavil ke kulometu. Drezína vjela do stanice téměř nehlučně a velmi pomalu. Nebo to byl samotný čas, který se pro Sašu prodloužil, aby si během několika chvil všechno prohlédla a rozpomněla se? Onoho dne otec přikázal svému pobočníkovi, aby ji schoval, než bude po všem. Muž ji odvedl do jedné z mnoha služebních míst¬ností hluboko v nitru stanice, ale i tam bylo slyšet, jak se naráz ze stovek hrdel rozlil divoký řev. Její průvodce se okamžitě rozběhl nazpět, aby pomohl veliteli. Saša ho následovala prázdnými chodba¬mi až ven, na hlavní prostranství stanice... Zatímco klouzali podél nástupiště, všimla si prostorných rodin¬ných stanů a vagonů předělaných na kanceláře, dětí hrajících si na ho¬něnou, starců, kteří měli hlavy u sebe a něco si šuškali, mrzutých žen čistících zbraně... A viděla otce a za ním nepočetnou skupinku zčásti rozlícených, ale zčásti také ustrašených mužů, jak se pokoušejí udržet na uzdě obrovský dav lidí, ve kterém to jen vřelo. Přiběhla k němu a přitiskla se mu k zádům. Překvapeně se otočil, setřásl ji a vztekle udeřil pobočníka do obličeje. Něco se v něm však zlomilo. Jednot¬ka, která už se zalícenými zbraněmi čekala na povel k palbě, dostala rozkaz nestřílet. Jediný výstřel mířil do vzduchu - 122 -
otec prohlásil, že je ochoten vyjednávat o pokojném předám stanice revolucionářům. On prostě vždy nezvratně věřil tomu, že člověk dostává znamení. Musí je jen poznat a správně vyložit. Čas se však nezpomalil jen proto, aby Saša mohla znovu prožít poslední den svého dětství. Všimla si totiž ozbrojených mužů, kteří se zvedli, aby drezínu zastavili. Viděla, jak se Hunter jediným koči¬čím pohybem přesunul za kulomet a namířil jeho těžkou kalenou hlaveň na zaskočené strážné. Jako prásknutí bičem ji pronikl do uší rozkaz zastavit drezínu. Rázem pochopila, že za pár vteřin tu zemře tolik lidí, že ji pocit ne¬dostatku vlastního vzduchu neopustí až do konce jejích dnů. Cítila, že ještě může zabránit krvavé lázni a ochránit ty lidi, sebe samotnou a ještě jednoho člověka před čímsi nevýslovně strašlivým. Strážní už odjistili samopaly, ale trvalo jim to příliš dlouho - holohlavec měl před nimi několikavteřinový náskok... Udělala to první, co jí přišlo na mysl. Vyskočila, přitiskla se na jeho sukovitá svalnatá záda, zezadu ho objala a sepnula ruce na jeho nehybné hrudi, která jako by ani nedý¬chala. Holohlavec sebou škubl, jako by ho někdo udeřil, a zaváhal. I vojáci na druhé straně se zbraněmi připravenými ke střelbě strnuli. Stařec okamžitě pochopil. Z drezíny se vyvalil černý oblak dýmu a rychle se rozjela - a sta¬nice Avtozavodskaja zůstala za nimi. V minulosti. Během jízdy ke stanici Paveleckaja nepronesl nikdo ani slovo. Hun¬ter se z dívčina nečekaného objetí vymanil tím, že jí roztáhl paže jako příliš těsnou obruč. Kolem jediného strážního stanoviště prosvištěli nejvyšší rychlostí. Salva, kterou za nimi zaskočení vojáci vyslali, uvízla ve stropě nad jejich hlavami. Velitel ještě stihl vytáhnout pistoli a odpověděl tře¬mi nehlučnými kulkami. Jednoho strážného zřejmě zasáhl, zbývající dva se přitiskli k plochým výběžkům tunelových segmentů a vyvázli tak se zdravou kůží. - 123 -
Tohle snad nikdy nepochopím, pomyslel si Homér, který stále ještě zíral na dívku krčící se na zemi. Doufal, že po nástupu hlavní ženské postavy se rozvine milostný příběh, ale takový vývoj mu při¬padal přece jen trochu překotný. Nebylo mu prostě dáno, aby všemu porozuměl, natož aby to zaznamenal a umělecky ztvárnil. Teprve když vjeli na Paveleckou, zpomalili. Stařec tuhle stanici už znal - vypadala jak vystřižená z hororu. Zatímco klenba novějších stanic v okrajových úsecích moskevského metra spočívala na prostých sloupech, opírala se Paveleckaja o řadu vzdušných půlkruhových oblouků vymykajících se jakémukoli lid¬skému měřítku. A jak už to ve strašidelných románech obvykle bývá, visela nad ní neobyčejná kletba. Přesně v osm hodin večer se stanice, na které ještě před chvilkou panoval čilý ruch a shon, změnila v děsi¬vě liduprázdné místo. Ze všech přičinlivých, ba občas i prohnaných obyvatel zůstalo na nástupišti jen pár hazardérů. Všichni ostatní se vypařili i s dětmi, zařízením domácnosti, taškami přetékajícími zbo¬žím - a nenechali tu po sobě ani lavice a lehátka. Uchýlili se do úkrytu, téměř kilometr dlouhého přestupu na Okružní trasu, a celou noc se tam třásli strachem. Na povrchu, tedy tam, kde stálo Pavelecké nádraží, se probouzely strašlivé obludy a řá¬dily jako smyslů zbavené. Nádraží a celé okolí měly údajně pod neotřesitelnou nadvládou. Dokonce i když usnuly, neodvážil se tam ani živáček. Obyvatelé Pavelecké jim byli vydáni zcela bezprizorně napospas, protože zátarasy, které v jiných stanicích neprodyšně uza¬víraly eskalátory, tady zcela chyběly, takže vstup na povrch byl ote¬vřený dokořán. Podle Homérova názoru by se jen obtížně hledalo méně vhod¬né místo na odpočinek a nocleh, ale Hunter smýšlel jinak. Zasta¬vil drezínu na vzdálenějším konci stanice, sejmul si dýchací masku a ukázal na nástupiště. „Do zítřka zůstaneme tady. Najděte si místo k přenocování." S těmi slovy je opustil. Dívka za ním chvíli hleděla a potom se schoulila na tvrdém železném plátu drezíny. I Homér se podle mož¬ností co nejpohodlněji uvelebil, zavřel oči a pokusil se usnout. Byla to marná snaha. Neustále ho zaměstnávala myšlenka na nakažlivou nemoc, kterou v sobě ponese všemi zdravými stanicemi. Dívka vedle něho také ještě nezavřela oči. - 124 -
„Díky," ozvala se najednou. „Zpočátku jsem si myslela, že jsi stej¬ný jako on." „Nevěřím, že by se našel ještě někdo jako on," odtušil Homér. „Jste přátelé?" „Jako žralok a jeho lodivod." Smutně se usmál a napadlo ho, jak je to srovnání výstižné. Byl to samozřejmě Hunter, který usmrtil všechny ty lidi, ale několik krvavých cárů šlo i na Homérův účet. Posadila se. „Co tím myslíš?" „Kam jde on, jdu i já. Myslím, že se bez něho neobejdu - a on... No, možná má pocit, že ho nějak očišťuji. Ale ve skutečnosti nikdo pořádně neví, co se mu honí hlavou." Dívka si přisedla blíž ke starci. „A co od něho očekáváš?" „Mám pocit, že dokud jsem s ním... nepřicházím o inspiraci." „Co je to inspirace?" „Vnuknutí. Vlastně to znamená vdechnutí." „Proč chceš něco takového vdechnout? Co ti to přinese?" Homér pokrčil rameny. „To není nic, co bychom sami vdechova¬li, je nám to vdechnuto." Dívka nakreslila něco prstem na špinavou podlahu drezíny. „Do¬kud dýcháš smrt, nebude se nikdo chtít dotknout tvých rtů. Každé¬ho odpudí mrtvolný zápach." „Když vidíš smrt, napadne tě leccos," odpověděl úsečně Homér. „Proto ale ještě nemáš právo přivolávat smrt, kdykoli musíš přemýšlet." „To taky nedělám" ospravedlnil se stařík. Jen mu stojím po boku, ale mně nejde o smrt - tedy jen o ni. Chtěl jsem, aby se v mém ži¬votě něco odehrálo, aby se znovu nastartoval a všechno se změnilo. Prostě aby to se mnou otřáslo tak, že mi to pročistí hlavu." „Máš za sebou špatný život?" zajímala se s účastí dívka. „Spíš nudný. Když je jeden den jako druhý, proletí kolem tebe tak rychle, až ti připadá, že ten poslední den se blíží přímo šílenou rych¬lostí," pokusil se Homér o vysvětlení. „Obáváš se, že už nestihneš nic vyřídit. A každý z těch dnů je naplněn tisíci drobnostmi. Jakmile se zbavíš jedné, rychle se nadechneš a vrhneš se na další. Nakonec nemáš sílu ani čas, abys vykonala něco skutečně důležitého. Vždyc¬ky si pomyslíš: No dobře, zítra s tím začnu. Ale žádný zítřek nikdy nenastane, pořád žijeme jen v nekonečném dnešku." - 125 -
„Už jsi viděl hodně stanic?" Zřejmě ho neposlouchala moc pozorně. „Nevím," odpověděl překvapený Homér. „Asi všechny." Já jenom dvě." Dívka si povzdechla. „Nejdřív jsem žila s otcem na Avtozavodské, potom nás vyhnali na Kolomenskou. Vždycky jsem si přála spatřit ještě aspoň jednu. Ale tahle je nějaká divná." Klouzala pohledem po řadě oblouků. Jako tisíc vchodů a mezi nimi žádná stě¬na. Ted jsou pro mě všechny otevřené, ale já už tam nechci. Bojím se." „Ten druhý... byl tvůj otec?" Homér zaváhal. „Zabili ho?" Dívka se znovu stáhla do ulity a dlouho mlčela, než odpově¬děla. „Ano." Homér se zhluboka nadechl. „Zůstaň u nás. Promluvím s Hun¬terem, nebude nic namítat. Řeknu mu, že tě potřebuju, abych..." Bezradně rozpřáhl ruce - nevěděl, jak jí vysvětlit, že se od této chvíle stala jeho múzou. „Pověz mu, že mě potřebuje hlavně on." Vyskočila na nástupiště a poodešla od drezíny. Přitom si prohlížela každý jednotlivý oblouk, kolem kterého procházela. Nebyla ani trochu koketní a nic nepředstírala. Nezajímala se o střelné zbraně a stejně lhostejný, ba cizí jí připadal obvyklý ženský arzenál dojímavých pohledů a půvabně něžných gest. Netušila, že jediným mrknutím může vyvolat orkán a že mnohý muž by byl s to kvůli naznačenému úsměvu se sám obětovat nebo zabít někoho jiného. Nebo prostě jen dosud nedokázala tohle všechno správně použít? Ať už to bylo jakkoli, nepoužívala takové zbraně. Pichlavě pří¬mým pohledem donutila Huntera k tomu, aby změnil rozhodnutí, jediným pohybem na něj hodila svou síť a odradila ho od vraždy. Po¬dařilo se jí snad prolomit jeho ulitu? Dotkla se Lovcova srdce? Nebo ji skutečně na něco potřebuje? Nejpravděpodobněji je asi poslední domněnka — už jenom představa, že by velitel mohl mít nějaké sla¬biny, které by ho sice nečinily zranitelným, ale přece jen citlivějším, pokládal Homér za zcela bizarní. Nemohl prostě usnout. Ačkoli si dusivou plynovou masku vyměnil za lehčí ochranný filtr, připadalo mu dýchání stále obtížnější. Měl pocit, jako by mu někdo utahoval hlavu ve svěráku. Homér zanechal všechny osobní věci v tunelu. Kouskem zased¬lého mýdla si vydrhnul ruce, špínu z nich smyl vodou z kanystru prokvetlou řasami a - 126 -
rozhodl se, že od této chvíle dýchací masku už nesundá. Co by mohl ještě udělat, aby ochránil lidi ve své blízkostí? Nic. Opravdu už nic. Nepomohlo by ani to, kdyby odešel, po¬tloukal se po tunelech a změnil se ve zpustlého opuštěného tuláka. Skutečnost, že má teď k smrti tak blízko, ho bezprostředně přenesla o více než dvacet let nazpět, do doby, kdy ztratil všechny lidi, které miloval. To dodávalo jeho plánům nový punc opravdovosti. Kdyby to bylo v Homérově moci, postavil by jim honosný po¬mník. Přinejmenším si však zasluhovali obyčejný náhrobní kámen. Věkem je od sebe dělilo několik desetiletí, ale zemřeli v jeden a ten¬týž den — jeho žena, děti i rodiče. A potom kamarádi ze třídy a přátelé z učiliště, herci a hudebníci, kterých si velmi vážil, prostě všichni, kteří onoho dne ještě přišli do práce nebo už domů, případně uvízli v zácpě na poloviční cestě tam či onam. Ti, kteří zahynuli hned, i ti, kteří se ještě dlouhé dny pokoušeli přežít v zamořeném a zpola zničeném hlavním městě a z posledních sil škrábali na neprodyšně uzavřené bezpečnostní zátarasy metra. Ti, kteří se okamžité rozplynuli na nepatrné atomy, a ti, kteří strašli¬vě otekli a zaživa se rozpadli, sžíráni nemocí z ozáření. Průzkumníci, kteří tehdy jako první vyšli na povrch, trpěli ještě mnoho dní po návratu poruchami spánku. Homér se s některými z nich setkal u ohniště na přestupní stanici. V jejich očích spatřil nesmazatelný dojem, který v nich zanechalo město — ty oči se podo¬baly zmrzlým řekám překypujícím mrtvými rybami. Tisíce zdemo¬lovaných aut s mrtvými pasažéry, která ucpala moskevské bulváry a výpadovky. Všude mrtvoly. Nebyl tu nikdo, kdo by je odklidil - až se vlády nad městem nakonec chopily nové bytosti. Průzkumníci se vyhýbali školám a školkám, aby zůstali ušetřeni nejhoršího. Avšak k tomu, aby přišli o rozum, bohatě stačilo, když některý z nich náhodou zaprášeným oknem rodinného automobilu zachytil strnule upřený pohled ze zadního sedadla. Naráz pohasly miliardy životů. Miliardy slov zůstaly nevyřčeny, miliardy snů neuskutečněny, miliardy urážek neodpuštěny. Niko¬lajův nejmladší syn už dost dlouho žadonil o velké balení barev¬ných fixů, dcera se - 127 -
obávala krasobruslařského tréninku a žena mu ještě před usnutím líčila, jak spolu ve dvou stráví krátkou dovole¬nou u moře... Když pochopil, že ta malá přání a vášně byly jejich poslední, při¬padaly mu zničehonic mimořádně důležité. Nejraději by pro každého z nich vyryl pamětní desku, ale nápis na gigantickém masovém hrobě lidstva by byl jistě také důstojný počin. A nyní, když jemu samotnému už na to prakticky nezbýval žádný čas, věřil, že na to našel ta správná slova. Nevěděl ještě, v jakém pořadí a čím je připevnit a jak je ozdobit, ale cítil, že v dějinách, které se odehrávají před jeho očima, se najde i místo pro všechny neklidné duše, pocity, nepatrná zrníčka vědění, která tak svědomitě shromažďoval, a nakonec i pro něho samého. Tahle dramatická zápletka na to byla vhodná jako žádná jiná. Jakmile se nahoře rozední a obchodníci se zase odváží vstoupit do stanice, pokusí se sehnat nepopsaný zápisník a propisovačku. Musí si pospíšit pokud nyní nedostane na papír obrysy budoucího románu, který se před ním vznášel kdesi v dálce jako fata morgána, rozplynou se zase kdykoli ve vzduchu a kdoví, jak dlouho bude po¬tom ještě muset sedět na duně a upřeně zírat k obzoru v naději, že z nepatrných zrníček písku a mihotavého vzduchu znovu povstane jeho osobní věž ze slonoviny? Na to mu už asi nezbude čas. S ironickým úsměvem na rtech Homéra napadlo: Je přece úplně jedno, co ta dívka říká - byl to pohled do prázdných očních důlků věčnosti, co ho přimělo konat. Pak si vzpomněl na oblouky jejího obočí, dva světlé paprsky na tmavém zašpiněném obličeji, na roz¬kousané rty, slepené slámově světlé vlasy — a znovu se usmál. Zítra na trhu bude muset hledat ještě něco jiného, pomyslel si a usnul. Na Pavelecké byla noc vždy neklidná. Svit páchnoucích pochodní se mihotal po začouzených mramorových stěnách, tunely neklidně vydechovaly, jen na úpatí eskalátoru sedělo pár postav a sotva slyši¬telně rozmlouvaly. Stanice vypadala jako po vymření. Každý doufal, že divoké obludy z povrchu nezatouží po mršině.
- 128 -
Občas však nejzvědavější z těch živočichů objevili vchod vedoucí do hlubiny, zavětřili čerstvý pot, zaslechli rovnoměrný tlukot lid¬ských srdcí a vycítili, jak teplá krev proudí cévami. A proto tu a tam sestoupili dolů. Homér konečně upadl do polospánku. Rozčilené hlasy z opačné strany nástupiště se mu jen namáhavě a zkresleně prodíraly do vě¬domí. Potom ho však z dřímoty vytrhlo rachocení kulometu. Stařík vyskočil a nahmatal na podlaze drezíny zbraň. K ohlušujícím kulometným salvám se vzápětí přidaly i výstřely z mnoha samopalů. Volání strážných teď už neznělo jen nervózně, ale i zoufale. Ať už ze zbraní všech možných kalibrů stříleli na coko¬li, zdálo se, že tomu nezpůsobili sebemenší újmu. O organizované obraně před neznámým pohyblivým cílem nemohlo být ani řeči — tady lidé kolem sebe stříleli jako smyslů zbavení a viditelně mysleli jen na to jak si zachránit vlastní kůži. Homér konečně našel kalašnikov, ale neodvážil se vstoupit na ná¬stupiště. Na poslední chvíli stačil odolat pokušení nahodit motor a prásknout do bot - ať už kamkoli. Zůstal na drezíně a jenom natáhl krk, aby skrz půloblouky lépe viděl na místo boje. Řev a kletby strážných najednou přerušil ohlušující vřískot, kte¬rý se rozlehl překvapivě blízko. Kulomet se zakoktal, kdosi strašlivě vykřikl a vzápětí ztichl, jako by mu něco utrhlo hlavu. Znovu zara¬chotily samopaly, ale tentokrát šlo jen o jednotlivé dávky a nakrát¬ko. Podzemím znovu zaduněl vřískot - ale teď se zdálo, že přece jen o něco dál... A zničehonic tvorovi, který vydal ten zvuk, odpověděla ozvěna - a to v bezprostřední blízkosti drezíny. Homér počítal do deseti a roztřesenýma rukama nastartoval mo¬tor. Jeho druhové se co nevidět vrátí a pak odjedou - dělal to teď pro ně, ne pro sebe... Drezína se zachvěla, objevil se oblak dýmu a motor se zahřál. Vtom se cosi mezi oblouky nepochopitelně rychle zablesklo. Stačilo to však ze staříkova zorného úhlu zmizet tak rych¬le, že se mu v hlavě nestihl ani vytvořit nějaký konkrétní obraz. Pevně se chytil za zábradlí, položil chodidlo na plynový pedál a zhluboka se nadechl. Jestli se do deseti vteřin neobjeví, nechá všechno, jak to tu stojí a leží, a... - 129 -
Aniž by chápal, proč to dělá, udělal krok na nástupiště a držel před sebou svůj zbytečný samopal. Potřeboval se prostě jen ujistit, že už svým lidem nemůže pomoct. Přitiskl se k oblouku a rychle nahlédl do prostoru uprostřed stanice... Chtěl vykřiknout, ale chyběl mu na to vzduch. Saša vždy věděla, že svět se neomezuje jen na dvě stanice, na kterých dosud žila. Nikdy by ji však nenapadlo, že by mohl být tak nádher¬ný. Dokonce i nudná, ba bezútěšná Kolomenskaja jí připadala jako útulný příbytek, známý až do posledního zákoutí. Avtozavodskaja - prostorná, ale chladná - se od ní i otce namyšleně odvrátila a za¬pudila je. To jí dívka nemohla zapomenout. Oproti tomu její vztah k Pavelecké nebyl ničím zatížený a Saša s každou minutou stále intenzivněji cítila, že se do ní zamilovala. Lehké vysoké sloupy, velké přívětivé oblouky, ušlechtilý mramor, jehož jemné žilky propůjčovaly stěnám vzhled jemné lidské kůže... Jestliže Kolomenskaja byla chudobná a Avtozavodskaja ponurá, tváři¬la se tato stanice jako žena. Svou bezstarostnou a hravou atmosférou nezapomínala Paveleckaja i po desetiletích na svou bývalou krásu. Zdejší lidé nemohou být strašní nebo zlí, napadlo dívku. Ona a její otec by tedy ve skutečnosti museli překonat pouze jedinou ne¬přátelskou stanici, aby se dostali na tohle magické místo... Opravdu stačilo, aby žil o jediný den déle, aby uprchli z vyhnanství a znovu získali svobodu... Určitě by holohlavce přiměla k tomu, aby je oba vzal s sebou... V dálce zaplápolal oheň, kolem kterého se tísnili strážní. Paprsek světla z reflektoru šátral po vysokém stropě, ale Sašu to tam netáhlo. Kolik let si myslela, že musí uprchnout z Kolomenské a setkat se s ji¬nými lidmi, aby byla šťastná! Teď však toužila po jednom jediném člověku, aby s ním sdílela své nadšení, údiv, že Země je skutečně ještě o třetinu větší, i naději, že se všechno zase napraví. Ale kdo by mohl ji, Sašu, potřebovat? Nikomu by nebyla nic platná, bez ohledu na to, co namlouvala sama sobě a staříkovi. A tak se pomalu loudala opačným směrem, tam, kde v pravém tunelu zčásti zmizel zpola rozpadlý vlak s rozbitými okny a otevře¬nými dveřmi. Nastoupila, přecházela z jednoho vagonu do druhého a prohlížela si je první, druhý, pak třetí. V posledním objevila zázračně nedotčenou pohovku - 130 -
a natáhla se na ni. Rozhlédla se a po¬kusila se si představit, že vlak co nevidět vyjede a dopraví ji na nové stanice, světlé a plné hlučných lidských hlasů. Nedostávalo se jí však víry ani fantazie, aby těmi tunami ocelového šrotu pohnula z místa. S bicyklem jí to připadalo mnohem snazší. Pak znenadání hra na schovávanou skončila. Zvuky boje postup¬ně zaplňovaly jednotlivé vagony, až nakonec dostihly i dívku. Už zase? Vyskočila a vyběhla na nástupiště - jediné místo, kde mohla být aspoň trochu platná. Na cucky rozcupovaná mrtvá těla strážných ležela vedle prosklené kabiny s nehybným reflektorem, kolem vyhaslého ohniště i upro¬střed haly. Další bojovníci zřejmě včas rezignovali na jakýkoli odpor a vzali nohy na ramena, aby našli útočiště v přestupní chodbě, ale smrt je dostihla na půli cesty. Nad jedním tělem se zlověstně skláněla přízračná postava. Ačkoli na ni zdálky bylo jen Špatně vidět, rozeznal Homér hladkou bílou kůží, mohutný rosolovitý hřeben a netrpělivě poškubávající nohy s mnoha výrazně vystouplými klouby. Bitva byla ztracena. Kde je Hunter? Homér se znovu opatrně předklonil a strnul... Za nejbližším sloupem vzdáleným pouhých deset kroků na něho z více než dvoumetrové výšky shlížela strašlivá tlama. Netvor stejně jako stařík vykukoval zpoza sloupu, jako by si chtěl s lidskou kořistí hrát nebo ji k sobě nalákat. Z dolního pysku mu kapala krev a těžká Čelist neúnavně přežvykovala jakýsi strašlivý cár masa. Pod plochým čelem sice nebylo nic, ale to, Že obluda neměla oči, jí zřejmě vůbec nebránilo v tom, aby vnímala jiné živočichy, neomylně se k nim přiblížila a zaútočila. Homér sebou Škubl a stiskl spoušť, ale jeho zbraň zůstala němá. Přízrak dlouze a pronikavě zaječel a skočil doprostřed sálu. Stařík zběsile Šátral po závěru, ačkoli věděl, že to nemá smysl... Najednou to však vypadalo, že netvor o něho ztratil zájem. Jeho pozornost viditelně upoutalo cosi přímo na nástupišti. Stařík se prudce otočil a sledoval směr, kam příšera slepě zírala. Vzápětí se mu na okamžik zastavilo srdce. Na okraji nástupiště stála dívka a ustrašeně se rozhlížela. „Utíkej!" zařval Homér, ale ve skutečnosti ze sebe vypravil jen bolestivé zakrákání. - 131 -
Bílý přízrak jediným skokem překonal několik metrů a stanul pří¬mo před mladou ženou. Ta vytáhla nůž, který se dal použít nanejvýš na vaření, a naznačila jím hrozivý výpad. Netvorova odpověď na sebe nedala čekat. Mávl jednou z před¬ních pracek, dívka spadla na zem a zbraň odlétla vysokým oblou¬kem stranou. Homér už stál na drezíně, ale nemyslel na útěk. S těžkým zasípá¬ním pohnul kulometem a pokusil se namířit na poskakující bílou siluetu. Byla to marná snaha, protože nestvůra už stála příliš blízko dívky. Strážné, kteří by netvora mohli do určité míry ohrozit, během několika minut roztrhal. Ted zatlačil obě bezmocné lidské bytosti do kouta a zdálo se, Že si s nimi chce pohrát, než je usmrtí. Navíc se nakláněl nad Sašou, takže ji stařík neviděl. Že by už svou oběť sežral? Pak sebou vlak prudce škubl, ustoupil, poškrábal se drápy na stále se zvětšující skvrně na zádech a s divokým zařváním se otočil, aby pohltil dalšího útočníka. K netvorovi se potácivě blížil Hunter. V jedné ruce držel samopal, druhá mu ochable visela u těla. Bylo vidět, jak ho každý pohyb bolí. Velitel vypálil na zrůdu další salvu, ale ta projevila překvapivou houževnatost. Na chvilku zakolísala, ale vzápětí obnovila rovnováhu a vrhla se vpřed. Hunterovi došly náboje, ale podařila se mu podivu¬hodná otočka, po níž zabořil do trupu netvora svou mačetu. Přízrak se na něho vrhl, pohřbil ho pod sebou a přidusil útočníka vlastní vahou. Najednou k nim přiskočila druhá zrůda, jako by měla definitivně pohřbít poslední zbytky naděje. Nehybně strnula nad škubajícím se tělem svého druha, strčila prackou do bílé kůže, jako by ho chtěla probudit a pak pomalu otočila tlamu bez očí k Homérovi. Takovou Šanci si nemohl nechat ujít. Kulometné náboje roztrhaly torzo přízraku a roztříštily mu lebku. Když živočich padal k zemi, rozdrtily za ním ještě na prach několik mramorových desek. Stařík potřeboval chvilku na to, aby se mu srdce uklidnilo a dokázal uvol¬nit křečovitě sevřené prsty. Potom zavřel oči, strhl si masku a zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu nasyceného pachem čerstvé krve. Všichni hrdinové padli, na bitevním poli zůstal osamocen. Jeho kniha skončila dříve, než vůbec mohla začít. - 132 -
KAPITOLA 10 PO SMRTI
Co zůstane po zesnulých? Co zůstane po každém z nás? Náhrobky se propadnou, zarostou mechem a za několik desetiletí se nápisy na nich už nedají přečíst. I v dřívějších dobách býval hrob, o který se nikdo nestaral, přidělo¬ván novému nebožtíkovi. Navštěvovali ho většinou jen děti nebo rodiče zesnulého, vnukové zřídka a pravnukové téměř nikdy. To, čemu se říkalo věčný klid, trvalo ve velkoměstech jen půl století a pak bývaly ostatky ze svého spánku vyrušeny - buď aby se zvětšila hustota hrobů nebo aby se místo posledního spočinutí zoralo, protože muselo ustoupit výstavbě nové obytné čtvrti. Země bylo příliš málo — jak pro živé, tak i pro mrtvé. Půl století, to byl luxus, který si mohl dovolit jen ten, kdo zemřel před zánikem světa. Koho by však zajímala jednotlivá mrtvola, když na smrtelné posteli ležela celá planeta? Žádný obyvatel metra se nedo¬čkal pocty zvané pohřeb. Nikdo nemohl doufat, že krysy snad jeho mrtvé tělo ušetří. Dříve měly lidské ostatky tak dlouhé oprávnění existovat, jak dlouho živí pozůstalí na zesnulého vzpomínali. Člověk vzpomíná na příbuzné, přátele, spolupracovníky. Jeho paměť však sahá jen o tři generace nazpět, něco přes padesát let. Se stejnou lehkostí, s jakou vypouštíme z paměti obraz našeho dědeč¬ka nebo spolužáka, budeme i my někým jednou propuštěni do absolutní nicoty. Vzpomínka na člověka může přetrvat jeho ostatky, ale jakmile odejde i ten poslední, kdo na něho vzpomíná, rozplyneme se i my s ním v nekonečném čase. Fotografie — kdo je dnes ještě pořizuje? A kolik se jich uchovávalo v době, kdy ještě fotografovali všichni? Dříve se na konci každého plné¬ho rodinného alba nechávalo trochu místa na staré zahnědlé snímky, ale málokdo z těch, kteří se jimi probírali, dokázal s jistotou říct, který z jeho předků je na vybledlých fotkách zachycen. Navíc fotografie zesnu¬lých se - 133 -
beztak dají interpretovat jen jako svého druhu posmrtná maska, rozhodně nejde o otisk jejich duše za života. A pak - snímky se rozpadají jen o něco pomaleji než těla, která jsou na nich zobrazena. Co tedy zůstává? Děti? Homér se dotkl prstem plamene svíčky. Neodpovídalo se mu snadno, protože Achmedova slova ho stále ještě bolela. On sám byl odsouzen k bezdětnému životu, nebyl schopen zajistit pokračování vlastního rodu, ale nemohl dělat nic jiného než tuto cestu k nesmr¬telnosti vyloučit. Znovu sáhl po tužce. Nejspíš nám jsou podobné. V jejich rysech se odrážejí naše, zázrač¬ným způsobem spojené s těmi, které jsme milovali. V jejich gestech a mimice poznáváme s nadšením a občas i s obavou sami sebe. Přátelé potvrzují, že nám synové a dcery jako by z oka vypadli. To všechno je příslibem určitého prodloužení nás samotných, až už jednou nebude¬me existovat. Ani my sami přece nejsme pravzor, podle kterého se vyhotovují všech¬ny následující kopie, ale jen přízrak, vždy z poloviny sestávající z vnitř¬ních a vnějších charakteristik našich otců a matek, stejně jako oni se zase skládají z polovin svých rodičů. To v nás tedy není vůbec nic jedinečné¬ho? Opravdu představujeme jen nekonečnou směs maličkých mozaiko¬vých kamínků, které existují nezávisle na nás a skládají se do podoby miliard náhodných obrazů, které samy o sobě nemají žádnou vlastni hodnotu a hned se zase rozpadají? Vyplatí se tedy vůbec, abychom byli pyšní na to, když u svých dětí objevíme malý náznak něčeho, co považujeme za své vlastni, ale ve sku¬tečnosti to už půl milionu let putovalo tisíci různých těl? Co tedy po mně zůstává? Homér to měl obtížnější než ostatní. Vždy záviděl těm, jimž víra skýtala vyhlídku posmrtného života. Kdykoli se řeč stočila na ko¬nec živou, připadal si, jako by se v duchu znovu přenesl na stanici Nachimovskij prospekt s jejími odpornými mrchožrouty. Ale třeba nesestává pouze z masa a krve, které dříve Čí později rozžvýkají a stráví mrchožrouti. Ale pokud v sobě ještě něco má, rozhodně to neexistuje nezávisle na jeho těle. Co zůstalo po egyptských panovnicích? Co po řeckých hrdinech? Co po renesančních umělcích? Zbylo něco po nich - a existují dosud v tom, co po - 134 -
sobě zanechali? Jaký druh nesmrtelnosti tedy člověku vlastni zůstává? Homér si znovu pročetl to, co napsal, na chvíli se zamyslel, po¬tom opatrně vytrhl listy ze sešitu, zmačkal je, položil na Železný talíř a zapálil. Za minutu zbyla z práce, která mu zabrala poslední tři hodiny, jen hromádka popela. Zemřela. Takhle si Saša vždy představovala smrt. Poslední paprsek světla pohasl, všechny zvuky ztichly, tělo nic necítí, nevnímá nic než věč¬nou temnotu. Temnotu a ticho, z nich lidé přišli a kam se zase ne¬odvratně vrátí. Znala všechny ty pohádky o ráji a pekle, ale podsvětí jí připadalo neškodné. Trávit věčnost v absolutní slepotě, hluchotě a dokonalé nečinnosti jí připadalo stokrát strašnější než jakékoli kotle s vroucím olejem. Poté se však před ní zamihotal maličký plamínek. Natáhla k němu ruku, ale bylo to mimo její chápání - tančící roztřesená světelná skvrna od ní utíkala, zase se přibližovala, lákala ji a vzápětí zase od¬háněla, hravě a lákavě. Ihned věděla, co to je: světlo v tunelu. Když zemře člověk v metru, jak jí vyprávěl otec, bloudí jeho duše zmateně ponurým labyrintem tunelů, které nikam nevedou. Nechá¬pe, Že už není spojená s tělem, že její pozemský život skončil a že musí bloudit tak dlouho, dokud kdesi v dálce nespatří svit přízrač¬ného ohně. To si pak za ním musí pospíšit, protože ten oheň byl poslán, aby duši zavedl tam, kde dojde klidu. Tu a tam se ale sta¬ne, že oheň se nad duší smiluje a vrátí ji do jejího ztraceného těla. O takových lidech se říká, že se vrátili z onoho světa. Správnější by však bylo tvrdit, Že je ještě jednou propustila temnota. Světlo v tunelu Sašu pořád nevýslovně lákalo. Nakonec se pod¬dala a přistoupila na jeho hru. Necítila nohy, ale to nebylo nutné. Aby mohla unikající světelnou skvrnu sledovat, musela na ni upřeně hledět, jako by ji chtěla přemluvit a ochočit. Zachytila světlo pohledem. Provádělo ji neproniknutelnou tmou a labyrintem tunelů, ze kterého by sama nikdy nenašla cestu - až na poslední stanici její životní trasy. A potom před sebou něco uvidě¬la. Její průvodce začal skicovat obrysy vzdálené místnosti, kde byla očekávána. „Sašo!" volal za ní nějaký hlas. S údivem si uvědomila, že ho zná, ale už neví, komu patří. Zachvívaly se v něm důvěrně známé něžné odstíny. - 135 -
„Tati?" vydechla nevěřícně. Dostali se na místo určení. Strašidelný tunelový oheň se zastavil, proměnil se v obyčejný plamen, vyskočil na knot rozteklé svíčky a uvelebil se tam jako kočka, která se vrátila z potulky... Něčí studená mozolnatá ruka spočinula na její. Saša váhavě od¬vrátila pohled od plamene - obávala se, že by mohla každou chvíli zase upadnout na zem. Jen co se probrala, cítila v podpaží pichlavou bolest a ve spáncích ji začala tepat krev. Z temnoty se vrávoravě vynořilo několik kusů prostého nábytku: dvě Židle, noční stolek... Ona sama ležela na pohovce - tak měkce, že vůbec necítila záda. Jako by získávala vlastní tělo nazpět teprve postupně, jakoby po etapách. „Sašo?" opakoval hlas. Upřela pohled na toho, kdo tu mluvil, a spěšně ruku odtáhla. U její postele seděl stařík, se kterým jela na drezíně. Jeho dotek neprozrazoval žádný nárok, nebyl nepřiměřeně tvrdý ani neslušný. Pocítila stud a zklamání — jak jen mohla hlas cizího člověka zaměnit s otcovým? Proč ji tunelové světlo zavedlo zrovna sem? Stařec se pousmál. Zdálo se, že je spokojený už jen s tím, že se zase probrala. Teprve nyní si v jeho očích všimla hřejivého lesku, který dosud znala jen od jediného člověka. Tak proto se zmýlila... Znovu se zastyděla, tentokrát ovšem před starým mužem. „Odpusť mi," ozvala se. V následujícím okamžiku si znovu při¬pomněla poslední minuty na Pavelecké. Prudce se posadila. „Co je s tvým přítelem?" Vypadalo to, že dívce není do pláče ani do smíchu. Možná jí na to ale jen prostě chyběla síla. Naštěstí drápy příšery, které byly ostré jako břitva, dívku minuly, pracka ji zasáhla jen naplocho. I tak to znamenalo celý den v bez¬vědomí. Teď už je mimo ohrožení života, jak ji ujistil Homér. Své vlastní problémy jí stařík zamlčel. Saša - během jejího bezvědomí si Homér zvykl jí takhle říkat - brzy vyčerpala veškeré síly a opřela se o polštáře. Starý muž se vrátil ke stolu, kde na něho čekal otevřený zápisník s celými šestadevade¬sáti stranami. Točil tužkou v ruce a pokračoval na místě, které před¬tím dočasně ukončil, aby přispěchal na pomoc sténající a horečkou rozpálené dívce. - 136 -
... Avšak tentokrát se návrat karavany zpozdil - dokonce tak nápad¬ně, že to připouštělo pouze jediný závěr: Muselo se stát něco nepředvída¬ného a strašného, čemu nemohli zabránit ani po zuby ozbrojení a v boji zakalení vojáci provázející výpravu, ani dlouhá léta udržované dobré vztahy s vedením Hanzy. Celá záležitost by nebyla tak znepokojivá, kdyby se alespoň dalo komunikovat. S telefonní linkou na Okružní trase však nebylo něco v pořádku, spojení se přerušilo už v pondělí a jednotka, kterou poslali, aby našla místo poruchy, se vrátila bez hmatatelného výsledku. Homér zvedl oči a trhl sebou - dívka stála za ním a hleděla mu přes rameno na jeho škrábanici. Zdálo se, že zvědavost je to jediné, co ji udrží na nohou. Stařík zahanbeně obrátil zápisník deskami nahoru. „Čekáš na vnuknutí?" zeptala se ho. „Jsem teprve na úplném začátku," zamumlal Homér. „A co se stalo s tou karavanou?" „Nevím." Začal pečlivě kreslit rámeček kolem titulu. „Příběh není ještě zdaleka u konce. Lehni si, musíš teď odpočívat." „Ale to přece záleží na tobě, jak ta kniha skončí," opáčila a ne¬hnula se z místa. „V téhle knize nezáleží na mně vůbec nic." Homér odložil tužku na stůl. „Já si to nevymýšlím. Prostě jen zapisuji, co se stalo." „No tak to na tobě závisí ještě mnohem víc," pronesla zamyšleně dívka. „Vyskytuji se tam i já?" Stařík se zasmál. „Právě jsem tě chtěl poprosit o svolení." „Promyslím si to," odvětila vážně. „Proč tu knihu píšeš?" Homér vstal, aby s ní mohl mluvit z očí do očí. Už po posledním rozhovoru se Sašou mu bylo jasné, že její mládí a chybějící zkušenos¬ti o ní vytvářejí nesprávnou představu. Na liduprázdné stanici, kde na ni narazili, se zdálo, že jeden rok tu platí za dva. Neodpovídala ani tak na otázky, které položil nahlas, jako spíš na ty, které zůstaly nevysloveny. A sama kladla jen takové otázky, na které ani on sám neznal odpověď. Navíc měl dojem, že pokud sází na její upřímnost - jak by se jinak mohla stát jeho hrdinkou? - musí i on sám být k ní upřím¬ný, nechovat se k ní jako k děcku a neuchylovat se k významnému mlčení. Musel se jí svěřit se vším, co si přiznal jen sám sobě. - 137 -
Odkašlal si a odpověděl: „Chci, aby lidé na mě vzpomínali. Na mě a všechny, kteří mi stáli po boku. Aby věděli, jaký byl svět, který jsem miloval. Že uslyší to nejdůležitější o tom, co jsem po¬znal a pochopil. Že můj život nebyl zbytečný - a že po mně něco zůstalo." „Vkládáš tedy do toho svou duši?" Naklonila hlavu na stranu. „Ale to je přece jen zápisník. Může shořet nebo se ztratit." „Není to bezpečná úschovna pro duši, že?" Homér si povzdechl. „Ne, ten notes potřebuju jen na to, abych vše uspořádal ve správ¬ném pořadí. A abych nezapomněl na nic důležitého, dokud pří¬běh neskončí. Až bude završen, musí ho uslyšet jen pár lidí. Před¬stavuju si, že pak už asi nebude zapotřebí papíru ani těla k je¬jímu šíření." „Určitý jsi toho viděl hodně, co by nemělo upadnout v zapomně¬ní." Dívka pokrčila rameny. „Já nemám nic, co by stálo za písemné zaznamenání. Vypusť mě z té knihy. Neplýtvej na mě papírem." „Ale vždyť ty máš ještě všechno před sebou...," začal Homér a ne¬ubránil se pomyšlení, že on to s ní už neprožije. Dívka nezareagovala a stařík se už začal obávat, že se před ním zcela uzavře. Hledal správná a výstižná slova, aby všechno zase vzal zpátky, ale stále víc se přitom zamotával do svých pochybností. „Co je to nejkrásnější, na co si vzpomínáš?" zeptala se znenadání. „To opravdu nejkrásnější ze všeho?" Zaváhal. Byla to zvláštní představa, že má nějakému člověku ote¬vřít nitro, které sám poznal teprve před dvěma dny. Ani Jeleně se s takovými věcmi nesvěřoval - vždy vycházela z toho, že na stěně jejich komůrky visí obyčejná městská krajina. Pochopila by vůbec dívka, která strávila celý život v podzemí, co jí povídá? Rozhodl se, že na to přistoupí. „Letní déšť," odpověděl. Saša svraštila čelo, což vypadalo komicky. „Co je na něm tak krásného?" „Už jsi někdy viděla déšť?" „Ne." Dívka zavrtěla hlavou. „Otec mě nechtěl pouštět ven. Přes¬to jsem tam dvakrát nebo třikrát vyšplhala, ale vůbec se mi tam nelíbilo. Je to strašné, když kolem sebe nemáš žádné stěny." Pak pro všechny případy upřesnila: „Déšť - to je, když shora padá voda."
- 138 -
Homér ji už neposlouchal. Znovu si vybavil onen den ze vzdálené minulosti. Jeho tělo se jako médium nabídlo přivolanému duchu, muž upřel pohled do prázdna a mluvil a mluvil... „Celý měsíc nás sužovalo sucho a horko. Moje žena byla těhotná; vždycky měla problémy s dechem a pak ještě to vedro... Na porod¬ní klinice fungoval na celé stanici jeden jediný ventilátor a ona si stěžovala na dusno. I mně se dýchalo těžce, protože mi jí bylo líto. Bylo to zlé - dlouhé roky jsme se neúspěšně pokoušeli počít dítě a lékaři neskrývali obavu, že by mohla porodit mrtvý plod. Ležela na pozorování, ale bylo by pro ni lepší, kdyby zůstala doma. Termín porodu už uplynul, ale po bolestech ani stopy. Člověk si samozřejmě nemůže vzít každý den volno. Někdo mi řekl, že když se plod příliš dlouho přenáší, stoupá riziko mrtvě narozeného dítěte. Už jsem ne¬věděl kudy kam. Jen co jsem skončil v práci, pádil jsem do nemoc¬nice a držel hlídku pod jejím oknem. V tunelech nebylo telefonické spojení, a tak jsem na každé stanici kontroloval, jestli jsem nezmeš¬kal nějaké hovory. A tu jsem zničehonic dostal zprávu od lékaře: Prosím ihned mi zavolejte. Než jsem našel nějaké aspoň trochu klidné místo, pochoval jsem v duchu ženu i dítě, já starý ustrašený hlupák. Vytočil jsem tedy..." Homér se odmlčel a naslouchal signálu, čekal, jestli to na druhé straně někdo zvedne. Dívka ho nepřerušovala. Své otázky odložila na později. „Pak mi neznámý hlas oznámil: Blahopřeji, je to kluk. Zní to tak jednoduše: Je to kluk. Tehdy vyrvali manželku ze spárů smrtí a pak ještě tenhle zázrak... Vyběhl jsem nahoru - a pršelo. Chladný déšť. Vzduch byl svěží a průhledný - jako by město leželo pod prašnou umělohmotnou fólií a najednou ji někdo odstranil. Listy se lesk¬ly, obloha se konečně zase pohybovala a domy vypadaly jako nové. Běžel jsem po Tverské ke květinovému stánku a plakal radostí. Měl jsem s sebou deštník, ale neotevřel ho, chtěl jsem zmoknout, toužil jsem ho cítit, ten déšť. Neumím to popsat... jako bych se sám znovu narodil a poprvé spatřil svět. A i svět byl svěží a nový, jako by mu právě někdo přestřihl pupeční šňůru a poprvé ho vykoupal. Jako by všechno bylo nové a špatné, to, co se nepovedlo, se dalo napravit. Rázem jsem měl dva životy - čeho nedosáhnu já, to za mě dokáže můj syn. Všechno nám leželo u nohou. Nám všem..." Homér se znovu odmlčel. Viděl, jak se desetipodlažní stalinské domy pozvolna rozplývají v narůžovělém večerním oparu. Ponořil se do - 139 -
činorodého hluku Tverské, dýchal nasládlý vzduch s nezamě¬nitelným zápachem výfukových plynů, zavřel oči a nastavil tvář pře¬háňce. Když se zase vzpamatoval, leskly se mu na tvářích a v očních koutcích stále ještě malé dešťové kapičky. Rychle si je otřel rukávem. „Víš," ozvala se neméně rozpačitě dívka, „možná je déšť oprav¬du něco krásného. Já takové vzpomínky nemám. Podělíš se o ně se mnou? Jestli chceš," usmála se na něho, „můžeš o mně napsat ve své knize. Někdo přece musí být odpovědný za to, jak to celé dopadne." „Na to je ještě moc brzy," namítl nesmlouvavě lékař. Saša nevěděla, jak tomu byrokratovi vysvětlit důležitost své pros¬by. Znovu se nadechla k dalšímu útoku, ale pak se spokojila jen s nevrlým pohybem zdravé ruky a odvrátila se. „Musíte být trpělivá. Ale protože jste už na nohou a zřejmě se cítíte dobře, mohla byste se trochu projít." Lékař zabalil své nástroje do obnošené igelitové tašky a podal Homérovi ruku. „Za pár hodin se vrátím. Vedení stanice nařídilo ve vašem případě zvlášť pečlivé ošetřování. Jsme přece vašimi dlužníky." Homér přehodil Saše přes ramena zašpiněný vojenský kabát. Vy¬šla ven a následovala lékaře kolem dalších oddělení lazaretu. Míjela řadu pokojů a místnůstek plných stolů a lehátek, pak vyšla po scho¬dech nahoru, nechala za sebou dvě odpočívadla a ocitla se před ne¬nápadnými nízkými dveřmi vedoucími do obrovského dlouhého sálu. Zastavila se na prahu - a najednou nebyla s to udělat ani krok. Ještě nikdy nic takového neviděla. Nikdy by si nedokázala předsta¬vit, že na jediném místě může být tolik živých lidí. Tisíce tváří bez masek! A tak odlišných - viděla osoby všeho věku, od křehkých nemohoucích starců až po kojence. Nesčetné muže, vousaté, oholené, urostlé i trpasličího vzrůstu, vyčerpané i překypu¬jící energií, vyzáblé i svalnaté, zohavené v boji, poznamenané vro¬zenými vadami, neuvěřitelné krasavce i takové, kteří byli navenek nesympatičtí, ale vyzařovali tajuplnou přitažlivost. A neméně žen - trhovkyní se širokým pozadím, rudými tvářemi, v šátcích a vato¬vaných kabátech, ale i štíhlé bledé dívky v neuvěřitelně křiklavých šatech a zamotaných řetízcích na krku. - 140 -
Všimnou si, že je Saša jiná? Dokáže se v tomhle davu ztratit? Předstírat, že je jedna z nich? Nebo se na ni vrhnou a rozsekají ji na kousky - jako horda krys exotického albína? Zpočátku měla do¬jem, že se na ni upírají snad všechny oči. Při každém pohledu, který jí neunikl, jí tělem projela horká vlna. Za čtvrt hodiny si však na to zvykla - někteří na ni hleděli nepřátelsky, jiní zvědavě, další zase dokonce příliš dotěrně, ale pro naprostou většinu přítomných byla vzduch. Lhostejně se na ni podívali a hned se tlačili dál, aniž jí věno¬vali sebemenší pozornost. Připadalo jí, že roztržité nezaostřené pohledy fungují jako strojní olej promazávající soukolí toho hektického mechanismu. Kdyby se ti lidé o sebe příliš zajímali, vyvolalo by to tak velké tření, že by veš¬kerý ruch a provoz během velmi krátké doby utichl. Na to, aby člověk s tímhle davem splynul, se nemusel převlé¬kat ani měnit účes. Stačilo, když ostatním nehleděl příliš hluboko do očí, ale oči po krátkém kontaktu — který byl beztak mrazivý — zase sklopil. Pokud se Saša rovněž namaže tou zdůrazněnou lhostej¬ností, snadno proklouzne kolem obyvatel stanice, kteří se nacházeli v neustálém pohybu a pořád do sebe naráželi, a neuvízne tak na je¬diném místě. V prvních minutách ji udeřila do nosu kypící směsice lidských pachů, ale její čich si na to brzy zvykl; naučil se odfiltrovat důležité součásti a všechno ostatní ignorovat. Nakyslým puchem špinavých těl navíc pronikaly svůdné mladistvé vůně, ba občas dokonce dav zaplavila jako vlna příjemná vůně - to když kolem prošla žena, která použila drahý parfém. Do toho se mísil opar z grilovaného masa a morové výpary skládek. Stručně řečeno, Saše tenhle přestup mezi oběma stanicemi voněl životem, a čím déle nasávala jeho omamný pach, tím sladší jí připadal. Na to, aby prozkoumala ten nekonečně dlouhý koridor, by nej¬spíš potřebovala celý měsíc. Všechno tu bylo nevýslovně strhující... Viděla stánky se šperky vytvořenými z desítek žlutých ražených kovových kotoučků. Na ty by se vydržela dívat dlouhé hodiny. Zastavila se u obrovských výloh s knihami, které obsahovaly víc taj¬ného vědění, než by kdy dokázala vstřebat. Vyvolávač lákal chodce ke stánku s nápisem KVĚTINY. Nabízel obrovský výběr štěstíček, na kterých byly zobrazené nejrozmanitější kytice. Saša - 141 -
jako dítě jednu takovou kartičku se životním přáním dostala, ale tady jich bylo nepřeberné množství! Viděla kojence sající z prsou svých matek a starší dětí, které si hrá¬ly se skutečnými kočkami. Dvojice laskající se očima - i jiné páry, které dělaly totéž rukama. Muži se pokoušeli alespoň letmo se jí dotknout. Mohla by si je¬jich pozornost a zájem vykládat i jako pohostinnost nebo přání něco jí prodat, ale zabarvení hlasu při určitých slovech jí odrazovalo, ba přímo se jí hnusilo. Co od ní pořád chtějí? To tady nemají dost žen? A nacházely se mezi nimi skutečné krásky - měly na sobě barevné šaty a vypadaly jako otevřená poupata na těch štěstíčkách. Saša se domnívala, že si z ní muži jen dělají legraci. A dokázala by vůbec sama vyvolat mužovu zvědavost? Zničehonic v ní začala hlodat dosud nepoznaná pochybnost. Třeba si to všechno vykládá špatně... Ale proč by to mělo být jinak? Cosi se v ní bolest¬ně zachvělo, tam, pod obloukem žeber, v hebké prohlubni jejího těla... jen o něco hlouběji. Právě na místě, jehož existenci pro sebe objevila teprve před čtyřiadvaceti hodinami. Aby zahnala vnitřní neklid, znovu vykročila podél prodejních stánků nabízejících všechno možné zboží - neprůstřelné vesty, bižuterii, oblečení i přístroje -, ale mladou ženu to už nezajíma¬lo. Jakýsi vnitřní hlas zatlačil hlučný dav do pozadí a obrazy, které jí vykreslovala vzpomínka, byly plastičtější než všichni uspěchaní lidé kolem ní. Stála za jeho život? Dokázala by ho ještě odsuzovat po všem, co se stalo? A hlavně - jaký smysl mají teď ještě tyhle hloupé myšlenky? Právě nyní, kdy už pro něho nemůže nic udělat... Najednou, ještě než pochopila proč, všechny pochybnosti zmizely a srdce se jí zklidnilo. Pozorně se zaposlouchala a zaslechla... ozvěnu dávné melodie zaznívající zvenčí a zachvívající se vedle mnohohlas¬ného davového chóru, aniž se s ním mísila. Hudba... Pro Sašu, stejně jako pro každého člověka, znamenala především matčiny ukolébavky. S tím se však musela na dlouhé roky spokojit - otec nebyl hudebně založený a jen nerad zpíval; ani potul¬ní hudebníci a jiní kejklíři mu nebyli na Avtozavodské vítáni. A když strážní u ohňů skřehotali melancholické nebo naopak ohnivé vojen¬ské písně, nerozezněli - 142 -
přitom ve skutečnosti rozladěné překližkové kytary ani Sašiny struny napjaté v jejím nitru. Avšak to, co teď slyšela, nebylo žádné nudné skřehotání. Nejvíc ze všeho to připomínalo perlivý sladký hlas mladé ženy, ba dívky, ale nedosažitelně vysoký pro jakékoli lidské hrdlo, a zároveň nezvykle silný. S čím by se jinak takový zázrak dal srovnat? Nápěv neznámého nástroje kolemstojící okouzlil, zvedl je do výše a odnesl do nepředstavitelné dálky, do světů, které byly pro všechny lidi zrozené v metru naprosto neznámé, a proto ani netušili, jaké možnosti se v nich tají. Hudba přiměla lidi snít a uvěřit tomu, že se všechny sny mohou uskutečnit. Probouzela v nich nepochopitelnou touhu a zároveň slibovala, že ji ukojí. A poskytovala Saše pocit, jako by na opuštěné stanici, kde dlouho bezcílně bloudila, najednou na¬šla lampu a v jejím svitu zároveň i východ. Stanula před zbrojířovým stanem. Přímo před ní se vypínalo pře¬kližkové prkno, na kterém byly přišroubovány různé nože - od ma¬lých kapesních nožíků až po vražedné dýky s čepelí dlouhou jako mužská dlaň. Strnule, jako okouzlená si prohlížela všechna ostří. V nitru se jí rozhořel divoký boj. O své místo se naléhavě hlásila prostá a svůdná myšlenka. Stařík jí dal s sebou hrst patron, právě dost na ten černý nůž se zoubkovanou čepelí - široký ostrý exem¬plář, který se hodil na její plán jako nic jiného. Za minutu se rozhodla a překonala veškeré pochybnosti. Nákup uschovala v náprsní kapse laclových kalhot - co nejblíže místu, jehož bolest chtěla překonat. Když se vrátila do lazaretu, necítila tíhu vojenského kabátu ani jí ve spáncích nebušila krev. Mladá žena neviděla nad hlavy davu a muzikant, který v dáli vy¬luzoval ty čarovné tóny, pro ni zůstal neviditelný. Melodie ji však zřejmě toužila dostihnout, přimět k návratu a oslovit ji. Marně. Znovu se ozvalo zaklepání na dveře. Homér zasténal, zvedl se z pokleku, otřel si rty o rukáv a zatáhl za řetízek splachovače. Na špinavě zelené látce kabátu mu ulpěl hně¬dý pruh. Zvracel dnes už popáté, ačkoli skoro nic nesnědl. Tyhle příznaky můžou mít různé důvody, namlouval si. Proč by to musel být zrovna zrychlený průběh nemoci? Třeba za to může... - 143 -
„Už budete hotová?" zahartusil netrpělivý ženský hlas. No to snad ne! Že by ve spěchu zaměnil písmena na dveřích? Přejel si ušmudlaným rukávem přes zpocený obličej, nasadil neotře¬sitelně suverénní výraz a odsunul zástrčku. „Typickej ochlasta!" Nevkusně vyparáděná ženská ho odstrčila stranou a zabouchla za sebou dveře. Jojo, pomyslel si Homér, jen ať ho klidně považují za násosku. Postavil se před zrcadlo nad umyvadlem a opřel se o něj čelem. Za chvíli se mu zklidnil dech a viděl, jak se rosí sklo - rouška mu sklouz¬la a visela pod bradou. Spěšně si ji zase natáhl na obličej a zavřel oči. Ne, nesmí pořád myslet na to, že všem lidem, se kterými se setká, přináší smrt. Změnit se to nedalo. Je-li nakažený, je celá stanice tak jako tak odsouzená k smrti. Počínaje tou ženou, která v nespráv¬nou dobu musela „na holčičky". Jak by se asi zachovala, kdyby jí teď oznámil, že jí zbývá nanejvýš měsíc života? Jak pošetilé, pomyslel si. Pošetilé a hloupé. Chtěl je zvěčnit, všechny, které potká na své životní pouti. Osud však z něho učinil anděla smrti, a to anděla neohrabaného, holohlavého a vysíleného. Cítil se, jako kdyby mu přistřihli křídla a okroužkovali ho. Vryli mu do duše třicetidenní lhůtu - tak dlouho má čas konat. Byl to trest za přeceňování vlastní osobnosti a pýchu? Ne, už nesmí mlčet. A existuje jen jediný člověk, kterému se může svěřit. Toho by Homér beztak nedokázal nadlouho ošálit. Pro oba bude jistě jednodušší, budou-li hrát s otevřenými kartami. Nejistě vykročil k lazaretu. Místnost se nacházela na nejzazším konci chodby a obvykle před ní seděla zdravotní sestra. Ted však bylo její místo prázdné. Škvírou mezi dveřmi pronikalo přerušované sténání. Bylo rozumět jednot¬livým slovům, ale ačkoli Homér dlouho poslouchal bez jediného pohnutí, nedokázal je spojit do smysluplných vět. „Silněji... bojovat... musí... ještě smysl... odpor... vzpomínat... ještě ujde... chyba... odsoudit..." Slova přešla ve vrčení, jako by se bolest stala nesnesitelnou a brá¬nila mluvčímu zachytit vrtkavé myšlenky. Homér vešel dovnitř. - 144 -
Hunter ležel v bezvědomí natažený na zmačkaném mokrém pro¬stěradle. Obvaz, který zpevňoval velitelovu lebku, mu sklouzl na oči, propadlé tváře se leskly kapičkami potu, zarostlá spodní čelist bez¬vládně poklesla. Jeho široká hruď se zvedala a klesala stejně namáha¬vě jako kovářský měch, který jen s potížemi udržoval v tom velkém těle oheň. V čele postele stála zády k Homérovi dívka. Štíhlé ruce měla zkří¬žené za zády. Při pozornějším pohledu si na pozadí tmavé látky je¬jích kalhot všiml černého nože, jehož rukojeť křečovitě svírala. Zvonění. Znovu. A znovu. Tisíc dvě stě třicet pět. Tisíc dvě stě třicet šest. Tisíc dvě stě tři¬cet sedm. Arťom nepočítal tóny snad proto, že by se chtěl ospravedlnit před velitelem. Dělal to jen proto, aby cítil alespoň nějaký pohyb. Až se vzdálí od bodu, u kterého začal počítat, znamená to, že se s každým zazvoněním blíží k bodu, kde bude mít tohle šílenství za sebou. Sebeklam? Ano, snad. Ale poslouchat to zvonění a vědět, že nikdy neustane, bylo nesnesitelné. Ačkoli zpočátku, při jeho úplně prvním nasazení, se mu dokonce líbilo - to monotónní zvonění vnášelo jako metronom řád do kakofonie jeho myšlenek, vyprázdnilo mu hlavu a zklidnilo pádící pulz. Avšak minuty, které ten zvuk ukrajoval jako krajíčky veky, se vzá¬jemně podobaly natolik, že si Arťom připadal jako v časové smyčce, z níž se nedostane, dokud to neskončí. Ve středověku používali tako¬vé mučení: Zločince svlékli donaha a umístili ho pod sud, ze kterého mu nepřetržitě kapala na hlavu voda. Výsledkem bylo to, že nebožák postupně přicházel o rozum. Tam, kde selhala napínací lavice, se prostá voda postarala o vynikající výsledky... Arťom se natolik upínal k telefonní lince, že se neodvažoval ani na vteřinu odejít. Celou směnu se pokoušel nepít, aby ho naléhavá potřeba neodlákala od přístroje. Minulé dny to nevydržel, vyklouzl z místnosti, spěšně odběhl na záchod a hned se urychleně vrátil. Ješ¬tě na prahu se zaposlouchal - a ucítil, jak mu po zádech stéká ledový pot: Frekvence nesouhlasila, signál teď přicházel rychleji, ne tak po¬zvolna jako předtím. To mohlo znamenat pouze jediné - okamžik, na který tak dlouho čekal, nastal v jeho - 145 -
nepřítomnosti. Ustrašeně pohlédl ke dveřím, jestli snad někdo nenahlíží dovnitř, znovu rychle vytočil číslo a přitiskl sluchátko k uchu. přístroji zacvakalo a zvonění začalo znovu od začátku, v na¬vyklém rytmu. Od té doby obsazovací tón už nezazněl a nikdo to na druhé straně nezvedal. Arťom se však už nikdy neodvážil zavěsit, jen tu a tam přendal sluchátko od jednoho ucha, které už bylo pěk¬ně rozpálené, ke druhému, přičemž se snažil, aby se nepřepočítal. Nadřízené o případu neinformoval. Ostatně ani on sám si už ne¬byl jistý, jestli tehdy opravdu slyšel něco jiného než věčně stejný rytmus. Dostal jasný rozkaz: Telefonovat — a už týden žil jen tímto úkolem. Jakýkoli prohřešek by ho přivedl před vojenský tribunál, kde se mezi chybou a sabotáží nedělal rozdíl. Telefon mu navíc pomáhal se zorientovat, jak dlouho ještě musí sedět. Arťom neměl vlastní hodinky, ale když ho velitel instruoval, rozeznal na jeho hodinkách, že signál se opakuje každých pět vteřin. Dvanáct tónů tedy znamenalo minutu, 720 hodinu a 13 680 smě¬nu. Sypaly se jako nepatrná zrníčka písku z jedné obrovské skleněné nádoby do druhé, jež byla bezedná. A v úzkém hrdle mezi nimi uvízl Arťom a naslouchal času. Sluchátko nezavěsil jen proto, že každou chvíli mohl kolem projít velitel, aby ho zkontroloval. Jinak... To, co tu dělá, postrádá jaký¬koli smysl. Na druhém konci linky už zřejmě nikdo není naživu. Stačilo, aby Arťom zavřel oči, a viděl pořád stejný výjev... Viděl zevnitř zabarikádovanou kancelář náčelníka stanice a sa¬motného náčelníka s obličejem přitisknutým na desku stolu. Muž dosud svíral v ruce makarov. Prostřelenýma ušima už nemohl sly¬šet telefonní signál. Ti venku nemohli vylomit dveře, ale klíčovými dírkami a dveřními škvírami pronikalo zoufale rachotivé zvonění ven, plazilo se po nástupišti, na kterém ležely nadýmající se mrtvo¬ly... Po nějakou dobu nebyl telefon vůbec slyšet, tak ohlušující byl lomoz davu, vrzání kroků a dětský pláč, ale teď už klid mrtvých ne¬rušil žádný zvuk. Jen postupně odumírající záložní agregáty dosud červeně blikaly. Zvonění. Znovu. Tisíc pět set šedesát tři. Tisíc pět set šedesát čtyři. Žádná reakce. - 146 -
KAPITOLA 11 DARY
„Podej hlášení!" Říkejte si, co chcete, ale na překvapení byl velitel jako zrozený. V posádce se o něm vyprávěly legendy. Tenhle někdejší žoldák byl známý šikovností, s jakou ovládal sečné a bodné zbraně, a byl neblaze proslulý tím, že kdykoli dokázal zmizet jako pára nad hrncem. Ještě předtím, než se usadil na Sevastopolské, zcela sám zma¬sakroval nepřátelská stanoviště jen proto, že uměl využít sebemenší nepozornosti strážných. Arťom vyskočil, ramenem si přidržel sluchátko u ucha, zasalu¬toval a přerušil - nikoli bez jisté lítostí - odpočítávání. Velitel při¬stoupil k rozpisu služeb, podíval se na hodinky, zapsal vedle data 3. prosince číslice „9:22", podepsal se a obrátil k Arťomovi. „Poslušně hlásím, že nic. Chci říct, že to nikdo nebere." „Pořád mlčí?" Velitel několikrát pohnul čelistmi a s lupnutím si uvolnil svaly v zátylku. „To je prostě k nevíře." „Co?" zeptal se znepokojeně Arťom. „Že už by to postihlo i Dobryninskou. Je možné, že se nákaza roz¬šířila i v Hanze? Chápeš, co se stane, jestli to zasáhne Okružní linii?" „Ale my přece nevíme nic přesného," opáčil nejistě Arťom. „Třeba to už skutečně začalo. Jsme tu bez kontaktu." „A co když je vedení poškozené?" Velitel se předklonil a začal bubnovat prsty na stůl. „Pak by to bylo stejné jako s vedením na základnu." Arťom kývl směrem k tunelu vedoucímu k Sevastopolské. „Je úplně hluchá. Tady aspoň ještě slyšíme vyzváněcí tón. To znamená, že technika funguje." „Jenže základna nás už zřejmě nepotřebuje," poznamenal klidně velitel. „Nikdo odtud dlouho ani nevytáhl paty. Možná že už žádná základna neexistuje. A ani Dobryninskaja. Hele, Popové, jestli tam už nikdo nežije, zdechneme tu co nevidět i my, a to všichni. Nikdo nám nepřijde na pomoc. Tak na co ještě vyhlašovat karanténu? Nej¬spíš bychom se na to měli vykašlat, co říkáš?" Znovu zapracovaly čelisti, jako kdyby přežvykoval. - 147 -
Arťom se polekal. To byla ale neslýchaně kacířská slova! Bez¬děčně musel myslet na velitelův zvyk nejdřív střelit dezertéry do břicha, než jim přečetl rozsudek. „Ne, pane veliteli, karanténa je nezbytná." „Tak tak... Dnes onemocněli další tři. Dva odsud a jeden z nás. A Akopov to má za sebou." „Akopov?" Arťom polkl a zavřel oči. V ústech mu zničehonic vyschlo. „Roztříštil si hlavu o kolej," pokračoval velitel rovnoměrným klidným hlasem. „Měl dojem, že tu bolest už nevydrží. Není to prv¬ní případ. Musí to strašně bolet, když se půl hodiny na kolenou pokoušíš rozbít si hlavu, co?" „To jo." Mladíkovi se zatočila hlava. „A jak jsi na tom ty? Nevolnost? Záchvat slabosti?" zeptal se sta¬rostlivě velitel a posvítil mu malou baterkou do obličeje. „Otevři ústa. Řekni aaa. Dobrá, teď dobře poslouchej, Popové, postarej se o to, aby to tam konečně někdo vzal. Na té Dobryninské to prostě musí někdo zvednout a říct ti, že na Hanze mají očkovací látku a že jejich zdravotní oddíly tady budou každou chvíli. A že odsud odvedou zdravé jedince. A uzdraví nemocné. A že nemusíme věčně trčet v tomhle pekle. Že se zase vrátíme domů ke svým ženám - ty ke Galje a já k Aleně a Věře. Chápeš?" „Rozkaz." Arťom křečovitě přikývl. „Tak pohni zadkem." Jeho dlouhý nůž nevydržel váhu padajícího netvora a zlomil se pří¬mo u rukojeti. Čepel pronikla do trupu útočníka tak hluboko, že se ji zpočátku ani nepokoušel vytáhnout. Sám holohlavec, jehož celé tělo bylo zbrázděné od drápů bestie, upadl skoro na tři dny do bezvědomí. Saša mu nemohla pomoct, ale přesto ho rozhodně musela vi¬dět. Chtěla mu alespoň poděkovat, i když ji neslyšel. Lékaři ji však k němu nepustili. Tvrdili, že raněný muž teď nejvíc ze všeho potře¬buje klid. Nevěděla přesně, proč holohlavec zabil ty lidi na drezíně. Ale jest¬li střílel, aby zachránil Sašu, bylo to pro ni dostatečné ospravedlnění. Pokusila se tomu věřit, ale nedařilo se jí to. Pravděpodobnější bylo přece jen jiné vysvětlení - místo doprošování raději zabíjel. Na Pavelecké to však vypadalo úplně jinak: Následoval Sašu, a do¬konce byl ochoten za ni položit život. Takže se nakonec nemýlila. Skutečně mezi nimi existuje nějaké pouto? - 148 -
Když na ni tehdy na Kolomenské zavolal, čekala kulku, nikoli vý¬zvu, aby šla s nimi. Jakmile se však poslušně otočila, okamžitě si na něm povšimla proměny, ačkoli v jeho strašlivém obličeji se jako vždy nepohnul ani sval. Byly to jeho oči - znenadání těmi nehybný¬mi černými zorničkami na ni hleděl někdo jiný. Byl to člověk, který o ni projevil zájem. Kdosi, komu teď vděčila za život. Má mu věnovat svůj stříbrný prsten - se stejným náznakem jako kdysi její matka? Co když holohlavec tomu znamení neporozumí? Ale jak jinak mu má poděkovat? Darovat mu nůž jako náhradu za ten, o který kvůli ní přišel, to bylo aspoň něco. Když ji ta prostá myšlenka osvítila a ona stanula před zbrojířovým obchodem a představovala si, jak mu předává nůž, jak se on přitom na ni podívá a co asi řekne, úplně zapomněla na to, že tím vrahovi kupuje nový nástroj, kterým bude podřezávat lidem hrdla a párat jim břicha. Ne, v té chvíli pro ni nebyl bandita, ale hrdina, nikoli zabiják, nýbrž bojovník - ale hlavně muž. A potom se jí v hlavě usadila ještě další nezřetelná myšlenka nebo spíš tušení: Od té doby, co zlomil svůj nůž, nechce prostě nabýt vědomí. Možná kdyby měl zase celý nůž... jako amulet... A tak mu ho koupila. Nyní, jak tak stála u jeho postele a skrývala dárek za zády, dou¬fala, že na ni zareaguje nebo alespoň vycítí blízkost ostré čepele. Pacient sebou škubal, vydával skřekavé zvuky, začal sténat nesouvislá slova, ale k vědomí se neprobral. Nemohl se vymanit z ocelového sevření temnoty. Saša dosud ani jednou nevyslovila jeho jméno — ani hlasitě, ani v duchu. Ted si ho jakoby na zkoušku zašeptala a pak nahlas pro¬nesla: „Hunter." Holohlavec ztichl. Zdálo se, že naslouchá - jako by se nacházel nepředstavitelně daleko a její hlas mu pronikal k sluchu jako sot¬va slyšitelná ozvěna. Přesto neodpověděl. Saša to zopakovala znovu, hlasitěji, naléhavěji. Věděla, že to nevzdá, dokud pacient neotevře oči. Chtěla se stát jeho světlem v tunelu. Z chodby zazněl nečekaný výkřik a bylo slyšet dusot vojenských bot. Saša si rychle dřepla a položila nůž na stolek v čele lehátka. „To je pro tebe," hlesla. - 149 -
Najednou jí ocelové prsty sevřely ruku tak silným hmatem, že by jí snad dokázal zlámat všechny kosti. Oči zraněného byly otevřené, ale pohled mu nepříčetně bloudil sem a tam. „Díky," zamumlal. Dívka se nijak nesnažila ruku uvolnit. „Co tady děláš?" Šlachovitý chlapík v zamaštěném bílém plášti bezohledně vrazil holohlavci injekční jehlu do paže, takže pacient okamžitě ztratil vědomí. Pak ošetřovatel vyzdvihl Sašu do výšky a me¬zi zaťatými zuby procedil: „Copak to nechápeš? Jeho stav... Lékař zakázal..." „To ty jsi úplně mimo! Potřebuje něco, čeho by se mohl zachytit. Injekcemi mu tak akorát rozpícháte ruce..." Muž postrčil mladou ženu k východu. Ta o několik kroků popo¬běhla, otočila se a rozhněvaně na něho pohlédla. „Ať už tě tady nevidím!" zahulákal ošetřovatel a vzápětí si všiml nože. „A co je jako tohle?" „To... patří jemu," vykoktala Saša. „Přinesla jsem mu ho. Kdyby nezasáhl... ti netvoři by mě roztrhali na kusy." „A mě zase roztrhne doktor jak hada, jestli se to doví," zavrčel smířlivěji chlapík. „Tak už padej!" Chvíli zaváhala, znovu se otočila k Hunterovi, který teď po anestetiku hluboce spal, a dokončila to, co chtěla původně říct: „Děkuji. Zachránil jsi mě." Když se otočila k odchodu z místnosti, uslyšela znenadání jeho chraptivý hlas: „Chtěl jsem jen zabít... tu příšeru.. " Dveře se jí zabouchly před nosem a v zámku zarachotil klíč. Ten nůž měl plnit jiné poslání. Homér to pochopil okamžitě, když slyšel, jak dívka oslovuje nemocného velitele - vyzývavě, sladce a zároveň naříkavě. Zpočátku se chtěl ozvat, ale pak si to rozmyslel a stáhl se do ústraní. Tady viditelně nebyl nikdo, koho by musel ochraňovat. To jediné, co mohl udělat, bylo co nejrychleji odejít, aby Sašu nevyplašil. Třeba měla pravdu. Na Nagatinské Hunter na své druhy jednodu¬še zapomněl a předhodil je jako pochoutku přízračným kyklopům. Ale v tomhle boji... Co když ta mladá žena pro velitele skutečně něco znamená? Zamyšleně se šoural chodbou ke svému pokoji. Minul ošetřovate¬le, který do něho vrazil, ale stařík si toho ani nevšiml. - 150 -
Bylo načase předat Saše předmět, který jí koupil. Jak to vypadalo, mohla by ho brzy potřebovat. Ze zásuvky od stolu vyndal balíček a otáčel jím v rukách. Za pár minut vběhla do místnosti dívka - nervózní, zmatená a velmi roz¬čilená. Posadila se na svou postel, přitáhla nohy k tělu a upřeně se zahleděla do kouta. Homér trpělivě čekal, jestli vypukne bouře nebo sama od sebe pomine. Saša si mlčky začala kousat nehty. Nastal čas jednat. „Mám pro tebe dárek." Stařík vyšel zpoza stolu a položil balíček vedle dívky na přikrývku. „Proč?" zalapala po dechu, ale ulitu neopustila. „No proč si asi lidé dávají dárky?" „Aby zaplatili za dobro," odpověděla s neskrývaným přesvědče¬ním Saša. „Dobro, kterého se jim dostalo nebo které potřebují." „Tak řekněme, že ti platím za dobro, které jsi mi už dala." Homér se usmál. „O víc tě neprosím." „Já jsem ti nic nedala," opáčila. „A co moje kniha?" Žertem se zatvářil ublíženě. „Už jsem tě do ní zahrnul, takže teď musíme zúčtovat. Nerad zůstávám něco dlužen. No tak dělej, rozbal to." „Taky nerada něco dlužím," poznamenala Saša a roztrhla oba. „Co je to? Och!" V ruce držela červené umělohmotné kolečko, plochou krabičku, jejíž dolní a horní polovina se daly odklopit. Dříve to bývala lev¬ná cestovní pudřenka, ale obě přihrádky - pro pudr a růži - byly dávno prázdné. Zato zrcátko na vnitřní straně víka se dochovalo nepoškozené. „Tady se vidím líp než v louži." Očima rozšířenýma údivem se dívala na svůj obraz v zrcadle. Vypadal zvláštně. „Na cos mi to věnoval?" „Podívat se na sebe je občas prospěšné." Homér se zazubil. „Člo¬věk tak hodně pochopí o sobě samotném." „Co bych měla o sobě pochopit?" V Sašině hlase znovu zazněla opatrnost. „Jsou lidé, kteří za celý život nikdy nespatřili vlastní obraz v zr¬cadle, a proto se považují za někoho úplně jiného. Vnitřní zrak ob¬čas šálí a neexistuje nikdo, kdo by na to člověka upozornil. Ti lidé žijí velmi dlouho se svým omylem, než náhodou narazí na zrcadlo. A když pak stanou před - 151 -
svým zrcadlovým obrazem, často nejsou schopni uvěřit, že vidí sebe sama." „A koho vidím já?" „Pověz mi to." Zkřížil paže na hrudi. „Sebe samu. No... prostě dívku." Aby se ujistila, natočila proti zrcadlu nejdřív jednu tvář, potom druhou. „Mladou ženu," opravil ji Homér. „A to dost zanedbanou." Znovu se několikrát otočila sem a tam, podívala se na staříka, jako by se chtěla na něco zeptat, rozmyslela si to, na chvilku se od¬mlčela, pak sebrala všechnu odvahu a vyhrkla: „Jsem ošklivá?" Homér si odkašlal. Jen s námahou udržel koutky úst na uzdě. „Těžko říct. Pod tou špínou se to dá jen těžko poznat." Saša zvedla obočí. „V čem je problém? Copak muži nevycítí, jestli je žena pěkná nebo ne? To se vám pořád musí všechno ukazovat a vysvětlovat?" „Vypadá to tak - a právě toho ženy často zneužívají k tomu, aby nás podvedly." Homér se neubránil širokému úsměvu. „Make-up může na ženském obličeji způsobit zázrak. Ale ve tvém případě ne¬jde o restaurování portrétu, spíš o jeho odhalení. Pokud z antické sochy vyčnívá ze země jen pata, dá se těžko soudit o jejím celkovém vzhledu." Vzápětí smířlivě dodal: „Ačkoli je s největší pravděpodob¬ností překrásná." „Co znamená antická?" zeptala se Saša nedůvěřivě. „Stará." Homér se pořád ještě bavil. „Mně je teprve sedmnáct!" „To se zjistí až později. Po vykopávkách." Stařík se s kamenným výrazem opět posadil ke stolu, otevřel zá¬pisník na poslední popsané straně a začal si své záznamy znovu pro¬čítat. Postupně se jeho obličej zachmuřil. Až je někdo vykope... Dívku, jeho samotného a všechny ostat¬ní. Dříve o tom často přemýšlel. Co když po tisíciletích budou ar¬cheologové zkoumat ruiny staré Moskvy, z níž už nebudou znát ani její jméno, a objeví jeden z vchodů do podzemních labyrintů? Pravděpodobně se budou domnívat, že narazili na gigantický ma¬sový hrob. Těžko někdo uvěří, že v těch temných katakombách žili lidé. Dospějí k závěru, že tato kdysi vyspělá kultura ke konci své existence výrazně zdegenerovala, pokud své vůdce - 152 -
pohřbíva¬la do hrobky s veškerým vybavením domácnosti, zbraněmi, sluhy a konkubínami. Jeho kniha měla ještě něco přes osmdesát volných stran. Jestlipak to postačí k tomu, aby se mu do ní vešly oba světy - ten na povrchu i ten, který se nacházel v metru? „Ty mě neposloucháš?" Dívka mu zatřásla paží. „Cože? Promiň, zamyslel jsem se." Otřel si čelo. „Jsou antické sochy opravdu krásné? Myslím jako, jestli to, co lidé dříve považovali za krásné, je krásné i dnes?" Stařík pokrčil rameny. „Ano." „A zítra taky?" „Je to docela možné. Pokud tu ovšem ještě bude někdo, kdo by to posoudil." Saša zmlkla a pohroužila se do vlastních myšlenek. Homér vidi¬telně nechtěl rozhovor nijak uspěchat; i on se znovu začal zaobírat svými úvahami. Nakonec se udiveně zeptala: „To znamená, že bez člověka by ne¬existovala žádná krása?" „Pravděpodobně ne," odpověděl roztržitě. „Pokud by ji nikdo ne¬vnímal... Zvířata přece nejsou schopna. „Ale pokud se zvířata od člověka odlišují tím, že nedělají rozdíl mezi krásným a ošklivým, může člověk vůbec existovat bez krásy?" Homér pokýval hlavou. „Ale jistě. Narazíš na mnoho lidí, kteří ji k životu nepotřebují." Nyní vyndala dívka z kapsy jakýsi podivný předmět - malý čtver¬cový kousek umělé hmoty, na jejímž povrchu byla kresba. Ostýcha¬vě a zároveň hrdě ho podala Homérovi, jako by mu ukazovala velký poklad. „Co je to?" „To mi pověz ty." Na obličeji se jí mihl šibalský úsměv. „No tak," opatrně uchopil umělohmotný čtverec, přečetl si ná¬pis na jeho povrchu a vrátil ho dívce, „to je obal čajového sáčku. S obrázkem." „S obrazem," opravila ho a dodala: „Krásným obrazem. Kdyby neexistoval, stalo by se ze mě... zvíře." Homér se na ni podíval. Cítil, jak se mu oči plní slzami a že se mu stále obtížněji dýchá. Sentimentální idiote, spílal si v duchu. Hlasitě si odkašlal - 153 -
a povzdechl. „Tys ještě nikdy nebyla na povrchu? Ve měs¬tě? Myslím kromě toho jediného případu?" „No a?" Mladá žena si čajový obal zase uschovala. „Chceš mi říct, že to tam vůbec nevypadá jako na mém obrazu? Že nic takového neexistuje? To vím i bez tebe. Mohu ti popsat, jak vypadá město — domy, mosty, řeka. Jsou zpustošené a prázdné." „Právě naopak," odtušil Homér. „Nikdy jsem neviděl nic krásněj¬šího. Počínáš si, jako bys chtěla celé metro posuzovat podle jediného pražce. Jak ti to jen mám popsat? Budovy vyšší než jakákoli skála. Široké ulice, na kterých život kypí jako voda v horské bystřině. Ni¬kdy nepohasínající obloha, zářící mlha... Ješitné, rychle pomíjející město stejně jako každý jednotlivec z jeho milionového obyvatel¬stva. Ztřeštěné, chaotické. Ovlivněné pokusem sloučit neslučitelné, zbudované bez jakéhokoli projektu. Nikoli věčné, protože věčnost je chladná a nehybná, ale zato překypující životem!" Zaťal pěsti, ale pak jen bezmocně mávl rukou. „Tomu nemůžeš rozumět. Musela bys to vidět na vlastní oči..." V té chvíli byl přesvědčen, že stačí, aby Saša vyšla na povrch, aby se jí všechno jevilo takové, jak jí to právě popsal. Vůbec ho nenapadlo, že nikdy neviděla město v jeho tehdejším živém stavu. Homér si s někým promluvil a zavedl ji - s doprovodem strážných, jako by šli na popravu - veřejnosti nepřístupnými prostory Han¬zy a celou tamější stanicí až ke služebním místnostem, kde se na¬cházely sprchy. To jediné, co obě Pavelecké měly společného, byl název. Podobaly se dvěma sestrám, které po porodu od sebe odloučily. Jedna vyrůs¬tala v bohaté rodině, zatímco druhá na zastávce na znamení nebo prostě v tunelu. Radiální stanice byla špinavá a zchátralá, ale zato odlehčená a prostorná. Okružní stanice působila spíše shrbeným hranatým dojmem, ale byla velmi dobře osvětlená a nablýskaná, což svědčilo o činorodé, ba až úzkostlivě pečlivé povaze. V tuhle dobu se tam nic moc nedělo. Kdo nepracoval, upřednostnil zřejmě ruch radiální stanice před uměřenou strohostí Okruhu. V převlékárně byla Saša sama. Na stěnách viděla žluté kachle a na podlaze šestihranné, zčásti roztříštěné dlaždice. Kromě toho tady byly natřené železné skříně na boty a oblečení, žárovka na roz¬třepeném kabelu, dvě lavice potažené rozřezanou koženkou... Pořád se na to nemohla dosyta vynadívat. - 154 -
Hubená lázeňská pomocnice jí podala neuvěřitelně bílý ručník a těžkou kostku šedého mýdla. Dokonce jí dovolila, aby se ve sprše zevnitř zavřela. Ručník složený do malého čtverce, trochu vlezlý pach mýdla — to všechno patřilo do nesmírně vzdálené minulostí, když ji ještě rozmazlovali jako milovanou velitelovu dcerku. Už zapomněla, že takové věci ještě pořád někde existují. Spěšně vyklouzla z kalhot ztuhlých špínou, přetáhla si přes hlavu tričko, shodila ze sebe kalhotky a vklouzla ke zrezivělé trubce s od¬tokem značky „domorobo". Musela vynaložit jistou sílu, aby oto¬čila ventilem, přičemž si div nespálila prsty — voda byla vroucí! Přitiskla se ke stěně, aby se vyhnula horkým stříkancům, a oto¬čila druhým kohoutem. Konečně se jí podařilo vytvořit správnou teplotu, přestala poskakovat... a div se ve vodě nerozpustila - do¬slova i blahem. S vodní pěnou odtékal mřížkou odpadu prach, popel, strojní olej, krev — jak Sašina, tak i jiných lidí —, únava, pocit viny a starosti. Chvíli trvalo, než odtékající voda trochu zesvětlela. Bude to stačit, aby si z ní stařík už neutahoval? Dívala se na růžo¬vé rozmáčené nohy, jako by jí nepatřily, pak ji zaujaly nezvykle bílé ruce. Bude to stačit, aby muži viděli, jak je krásná? Třeba má Homér pravdu a bylo pošetilé navštívit zraněného ve¬litele a nedat se předtím aspoň trochu do pořádku. Zřejmě se musí tyhle věci ještě naučit. Jestlipak si všimne, že se Saša změnila? Zavřela kohoutky, vrátila se do šatny, otevřela své nové zrcátko... Ne, to prostě není možné, aby si toho nevšiml. Teplá voda uvolnila a odstranila všechny její pochybností. To, co řekl holohlavec o netvorovi, nebylo určené pro ni — byla to součást jeho vášnivého sporu, který vedl ve snu. Nezapudil ji. Musí jen vy¬čkat, až se zase probere z bezvědomí. Kdyby teď byla u něho, oka¬mžitě by pochopil. A co pak? Proč by zrovna teď na to měla myslet? Byl dost zkušený, aby se mu mohla svěřit s čímkoli. Vzpomínala, jak se v horečce převaloval. Věděla - aniž si to do¬kázala vysvětlit že ji Hunter hledal. Dokázala ho uklidnit, přinést mu úlevu, pomoct najít rovnováhu. Cítila, jak ji zaplavuje horkost, čím víc na něho myslí. - 155 -
Špinavé kalhoty jí odebrali a slíbili, že je vyperou. Místo nich dostala ošoupané džíny a děravý rolák. Nové oblečení jí bylo těs¬né, a když ji vedli pohraničními stanovišti zpět do lazaretu, ulpívaly na ní pohledy všech mužů. Když stanula u své postele, měla pocit, že se musí znovu vysprchovat. Stařík nebyl na pokoji, ale dlouho sama nezůstala. Za několik mi¬nut se otevřely dveře a do místností nahlédl lékař. „Můžete ho teď navštívit," upozornil ji. „Už se probral." „Kolikátého dnes máme?" Velitel se zapřel o loket, ztěžka zahýbal hlavou sem a tam a zíral na Homéra. Ten se bezděčné chytil za zápěstí, ačkoli už dávno ho¬dinky nenosil, a bezradně rozpřáhl ruce. Vypomohl pečovatel. „Druhého. Listopadu." „Tři dny." Hunter ztěžka dopadl zpět na polštáře. „Tři dny tu polehávám. Musíme vyrazit, jinak to nestihneme." „Ty se daleko nedostaneš," poznamenal pečovatel. „Neměl jsi v sobě skoro kapku krve." „Musíme vyrazit," opakoval velitel. „Čas se krátí... Banditi..." Najednou se zarazil. „Na co potřebuješ roušku?" Homér byl na takovou otázku připraven. Měl celé tři dny na to, aby si vybudoval obranné linie a zorganizoval protiútok. Hunterovo bezvědomí ho uchránilo před zbytečnými zpověďmi - a teď už měl k dispozici důkladně promyšlenou lež. Sklonil se nad postel zraněného a zašeptal: „Žádní bandité ne¬existují. Když jsi ležel v horečkách... celou dobu jsi mluvil. Vím všechno." „Co víš?" Hunter ho chytil za límec a přitáhl k sobě. „O epidemii na Tulské... Už je to v pořádku." Homér zadržel ges¬tem ošetřovatele, který mu chtěl přispěchat na pomoc. „Já to zvlád¬nu. Musím si s ním promluvit. Kdybyste byl tak laskav..." Muž neochotně ustoupil, nasadil na jehlu kryt a nechal je o samotě. „O Tulské..." Hunter stále ještě hleděl na Homéra zmatený¬ma zrudlýma očima, ale jeho železný stisk se pomalu uvolňoval. „Jinak nic?" Jen že na té stanici vypukla neznámá infekce a přenáší se vzdu¬chem - a že naši lidé vyhlásili karanténu a čekají na pomoc." - 156 -
„Jasně. No dobře..." Velitel ho pustil. „Ano, je to epidemie. A ty ses bál, že ses nakazil?" „Opatrnosti není nikdy dost," odpověděl opatrně Homér. „To jistě. Tak jo... Nebyl jsem u nich moc blízko a průvan šel jejich směrem... Nejspíš se nic nestalo." Homér si dodal odvahy. „A na co je tedy ta historika o banditech? Co chceš dělat?" „Nejdřív se dostat na Dobryninskou a vyjednávat. Pak vyčistit Tul¬skou. Potřebujeme plamenomety. Jinak to nejde..." „Vypálit celou stanici? A co bude s našimi lidmi?" Stařík doufal, že ta slova jsou jen další velitelův vyhýbavý manévr — jako vše, co naservíroval vedení Sevastopolské. „To jsou beztak jen chodící mrtvoly. Jiné východisko není. Všech¬ny kontaktní osoby jsou nakaženy. Veškerý vzduch. Slyšel jsem o té nemoci..." Hunter zavřel oči a olízl si popraskané rty. „Žádný lék neexistuje. Už to jednou před pár lety vypuklo. Dva tisíce mrtvých." „Ale pak ta nemoc zase ustoupila, ne?" „Došlo k obléhání. Plamenomety." Velitel otočil k Homérovi znetvořenou část obličeje. „Žádný jiný prostředek nemáme. Když to vypukne a jen jediný člověk nám unikne... znamená to konec pro všechny. Ano, to s bandity byla lež. Jinak bych totiž z Istomina nikdy nevymámil povolení je všechny zabít. Má moc měkké srdce. Přivedu si lidi, kteří se na nic neptají." „Ale co když se najdou jedinci, kteří jsou proti tomu imunní? Co když tam jsou ještě zdraví? Já... Říkal jsi... Třeba bychom mohli ještě někoho zachránit..." „Není žádná imunita," přerušil ho energicky velitel. „Všechny kontaktní osoby se nakazily. Nenajdeš tam žádné zdravé jedince, jen takové, kteří tomu odolali déle. A pro ty to bude ještě horší. Čeká je prostě delší a mučivější trápení. Věř mi, že pro ně bude lepší, když je... když přijdou o život." „A co ti to přinese?" Homér se odsunul od Hunterova lůžka. Veli¬tel unaveně zavřel víčka - a stařík si znovu všiml, že se oko na zoha¬vené polovině obličeje úplně nedovřelo. Pacient vyčkával s odpovědí tak dlouho, až chtěl Homér zase přivolat lékaře. - 157 -
Potom však velitel začal mluvit - pomalu, protáhle, se zaťatými zuby, jako by ho hypnotizér vyslal do nekonečně vzdálené minulosti pátrat po ztracených vzpomínkách: „Já musím. Chránit lidi. Od¬stranit všechna nebezpečí. Jen proto jsem tady." Našel nůž? Pochopil, že je od ní? Co když se nedovtípil nebo v tom neviděl žádný slib? Spěchala chodbou a usilovně potlačovala takové mrzuté myšlenky. Neměla tušení, co mu poví... Škoda že nestála u jeho postele, když se probral... Vyslechla téměř celý rozhovor. Tiše stála na prahu a škubla sebou, když mluvil o nevyhnutelném zabíjení. Všemu samozřejmě nerozu¬měla, ale to ani nemusela. To nejdůležitější slyšela. Neměla důvod čekat déle, a proto hlasitě zaklepala na dveře. Když se k ní stařík otočil, zračilo se mu v obličeji zoufalství. Sotva se pohyboval, jako by uklidňující injekci dostal tentokrát on, a oči mu vyhasly. Mátožně na Sašu kývl - vypadal jako oběšenec, kterému právě zatáhli smyčku. Dívka se posadila na okraj stoličky, kousla se do rtu a zadržela dech, než vstoupila do nového neprobádaného tunelu. „Líbí se ti můj nůž?" „Jaký nůž?" Holohlavec se rozhlédl a spatřil černou čepel. Nedotkl se jí, jen na Sašu nedůvěřivě zamžoural. „Co to má znamenat?" Cítila se, jako kdyby ji někdo udeřil do obličeje. „To je pro tebe. Tvůj se zničil, když jsi... Děkuju..." Na chvilku zavládlo v místnosti nepříjemné mlčení. Pak se ozval holohlavec: „Zvláštní dárek. To bych od nikoho nechtěl dostat." Měla dojem, že v jeho slovech slyšela něco jako narážku, cosi mnohoznačného, nevysloveného. Přistoupila na tu hru, aniž znala její přesná pravidla, a začala hledat vhodná a výstižná slova. To, co přitom vzniklo, bylo neobratné a neodpovídající, ale Sašin jazyk ne¬byl prostě zvyklý popisovat, co se v ní odehrává. „Taky cítíš, že v sobě nosím kousek tebe? Kousek, který ti vyrva¬la... tys ho hledal... a já ti ho mohu vrátit. „O čem to tu mluvíš?" Jako by ji polil ledovou vodou. Sašu zamrazilo, ale vydržela to. „Ale ano, cítíš to - že se mnou budeš zase celistvý. Že s tebou můžu a musím být. Proč bys mě jinak bral s sebou?" - 158 -
„Chtěl jsem svému partnerovi prokázat laskavost." Měl bezbarvý dutý hlas. „Proč jsi mě chránil před lidmi na drezíně?" „Beztak bych je zabil." „A proč jsi tedy zastavil tu příšeru?" „Musím je všechny zničit." „Tak to mě měla radši sežrat!" „Ty se neraduješ, žes zůstala naživu?" zeptal se udiveně. „No tak vyjdi po eskalátoru nahoru. Tam ti jich ještě zbylo dost." „Já... Ty chceš, abych..." „Já po tobě nechci vůbec nic." „Pomůžu ti s tím přestat!" „Marně se na mě upínáš." „Ale copak necítíš, že..." „Necítím vůbec nic." Jeho slova měla pachuť železité vody. Ani strašlivé drápy přízračného netvora ji nemohly zasáhnout hlouběji. Saša ublíženě vyskočila a vyběhla ven. Naštěstí v jejím pokoji nikdo nebyl. Vrhla se do kouta a schoulila se tam. Šátrala v kapse po zrcátku, aby ho vyhodila, ale nenašla ho. Nejspíš jí vypadlo v holohlavcově pokoji. Když osušila slzy, věděla, co musí dělat. Na sbalení moc času ne¬potřebovala. Stařík jí jistě odpustí, když si odnese jeho kalašnikov věděla, že by jí prominul všechno. Ve vedlejší místnosti našla viset na věšáku svůj ochranný oděv, který na ni čekal vyčištěný a dekonta¬minovaný. Jako by nějaký mág vykuchal mrtvého tlusťocha a proklel ho, že bude věčně následovat Sašu a plnit její vůli. Vklouzla do něj, prošla chodbou a přechodem a zamířila naho¬ru na nástupiště. Kdesi po cestě znovu zaslechla letmý záchvěv oné kouzelné hudby, jejíž zdroj tehdy nedokázala najít. Ani teď neměla čas na dlouhé hledání. Jen na okamžik strnula... ale potom překo¬nala pokušení a vykročila za svým cílem. Přes den stála u pohyblivých schodů pouze jedna hlídka. Jakmile se rozednilo, nechali netvoři z povrchu stanici v klidu. Saše stačilo necelých pět minut, aby pochopila situaci. Cesta nahoru byla vždy otevřená. Oproti tomu nemožné bylo dostat se po eskalátoru dolů. Přenechala dobromyslnému strážnému zpola plný zásobník samopalu a vstoupila na první stupínek schodiště ve¬doucího přímo do nebe. Pak se vykasala příliš široké nohavice a vykročila. - 159 -
KAPITOLA 12 ZNAMENÍ
Doma, na Kolomenské, to nebylo na povrch vůbec daleko - přesně 56 plochých schodů. Paveleckaja se však nacházela mnohem hlou¬běji pod zemí. Zatímco Saša šplhala po rozvrzaném a kulometnými salvami provrtaném eskalátoru, neviděla východ. Její svítilna byla právě tak silná, aby z nadvlády temnoty vyrvala roztříštěné světelné sloupy a zrezivělé, nakřivo zavěšené tabulky s tmavými obličeji a vel¬kými nesmyslnými písmeny nad nimi. Proč se chce dostat na povrch? Proč vyhledávat smrt? A kdo ji tam dole dívku ještě potřebuje? Kdo ji doopravdy po¬strádá - tedy jako člověka, nikoli jako jednu z postav jakési nena¬psané knihy? Proč si pořád něco předstírat... Když Saša zanechala otcovo mrtvé tělo na zpustošené Kolomenské, myslela, že naplní svůj záměr a uprchne. Ostatně oba se chystali k útěku hodně dlouho. Tím, že v sobě nese malou část z něho, dopo¬může ke svobodě i jemu - aspoň tak si to myslela. Avšak od té doby se jí otec ani jednou nezjevil ve snu, a když se pokoušela přivolat ve fantazii jeho obraz, aby se s ním podělila o to, co viděla a zažila, zjevil se jí vždy nezřetelně a nepronesl jediné slovo. Otec jí tedy podle všeho neodpustil a nechtěl, aby ho tímto způ¬sobem zachránila. Pod knihami, které čas od času přinesl a které si pokud mož¬no přečetla nebo alespoň prolistovala, než je směnila za potraviny a patrony, jí mimořádně učaroval starý botanický atlas. Nehonosil se zrovna uměleckými ilustracemi, byly to jen zažloutlé černobílé fotografie a kresby tužkou, ale v jiných knihách, které se jí dostaly do rukou, nebyly vůbec žádné ilustrace. Ze všech rostlin měla nej¬raději svlačce. Lépe řečeno, cítila jejich důvěrnost blízkost, vnímala s nimi jakési duchovní příbuzenství. Stejně jako ty květiny potře¬bovala i ona něco, oč by se mohla opřít. Aby mohla růst směrem vzhůru. Aby se dostala na světlo. - 160 -
Právě teď by potřebovala mohutný kmen, o který by se mohla opřít nebo ho obejmout. Ne aby žila z mízy cizího těla nebo aby ho oloupila o světlo a teplo, to ne. Bez něj byla prostě příliš měkká a ohebná - měla slabou páteř na to, aby stála rovně. Kdyby byla odkázána sama na sebe, musela by se plazit po zemi. Otec ji vždy nabádal, že nesmí být na nikom závislá a nikomu důvěřovat. Kromě něho nikdo na tom Bohem zapomenutém místě neexistuje a on věděl, že nebude žít navěky. Nejraději ze všeho by viděl, jak dcera vyrůstá ne jako břečťan, nýbrž jako lodní kýl roz¬rážející vlny. Přitom však zapomněl, že to odporuje ženské povaze. Saša by bez něho přežila. I bez Huntera. Spojení s jiným člově¬kem však pro ni byl jediný důvod proč přemýšlet o budoucnosti. Když na jedoucí drezíně objala velitele, získal její život novou oporu. Uvědomovala si, jak je nebezpečné svěřovat se druhým lidem a jak je nedůstojné být na nich závislý. O to víc překonávání ji stálo, aby odhalila své nitro Hunterovi. Chtěla se o toho muže jen opřít, ale on myslel, že ji bude mít jako kouli u nohy. A protože ji nikdo nepodpíral, a navíc se ještě namo¬čila do špíny, připadalo jí pod vlastní důstojnost, aby pokračovala v hledání. On ji vyhnal. Vyzval ji, aby šla na povrch - no dobře, tak ať je po jeho. Jestli se jí tam něco stane, je to jeho vina; bylo pouze v jeho moci, aby tomu zabránil. Konečně schody skončily. Saša stanula na okraji velkého mramo¬rového sálu, jehož rýhovaný kovový strop se na několika místech propadl. V určité vzdálenosti pronikaly těmi otvory dovnitř oslni¬vé paprsky. Měly podivuhodnou šedobílou barvu a jejich stříkance dolétly dokonce až do kouta, kde mladá žena stála. Zhasla baterku, zadržela dech a pomalu kráčela dál. Stopy po střelách a odletujících úlomcích na stěnách u východu z eskalátoru naznačovaly, že tu byli lidé. Avšak už o pár kroků dál vládly jiné bytosti. Z hromad suchého trusu a všude rozházených ohlodaných kostí a kusů kůže Saša usoudila, že se ocitla uprostřed jeskyně obývané divokými šelmami. Zakryla si oči před oslnivým světlem a zamířila k východu. Čím víc se přibližoval zdroj světla, tím hlubší temnota vládla ve vzdále¬ných - 161 -
zákoutích rozlehlé haly, kterou právě procházela. Postupně si zvykala na světlo, ale zároveň tím ztrácela cit pro temnotu. Sousední sály byly plné převrácených stánků, spousty nepředsta¬vitelného odpadu a technických přístrojů zbavených vnitřností. Lidé z Pavelecké zřejmě využívali tyto prostory jako překladiště a usklad¬nili tu vše z okolí, co se dalo ještě trochu použít — až je jednoho dne odsud vytlačili silnější netvoři. Občas měla pocit, že v temných zákoutích zahlédla sotva postřeh¬nutelný pohyb, ale připisovala to své stále sílící slepotě. Temnota, která se tam uhnízdila, byla už příliš neprostupná na to, aby v hro¬madách odpadu rozeznala spící bestie. Těžké oddechování přehlušil monotónně skučící průvan. Saša si toho všimla, až když procházela jen pár metrů od mírně kolísající hromady. Zastavila se, pozorně naslouchala a upřeně zírala na obry¬sy převráceného kiosku. Tam, mezi jeho troskami, objevila podivný hrb - a strnula. Pahorek, ve kterém byl stánek pohřbený, dýchal. Skoro všechny ostatní hromady kolem ní se také rovnoměrně pohybovaly. Aby se ujistila, rozsvítila baterku a namířila ji na jednu haldu. Příznačně bledý paprsek světla odhalil vrásčitou bílou kůži, poté sklouzl na ob¬rovský trup a pohasl, aniž dosáhl na jeho konec. Byl to stejný jedinec jako příšera, která Sašu div nezabila — jen o něco větší. Netvoři se nacházeli ve stavu zvláštní strnulosti a zdálo se, že si mladé ženy nevšimli. Najednou však jedno zvíře zamručelo, zkose¬ným chřípím se hlučně nadechlo a pohnulo se... Saša rychle scho¬vala baterku a pospíchala pryč. Každý krok tím strašlivým skladiš¬těm ji stál nevýslovné přemáhání. Čím dál se vzdalovala od vchodu do metra, tím těsněji u sebe netvoři leželi a o to obtížnější bylo najít cestu kolem jejich těl. Na návrat však bylo příliš pozdě. A teď už ji ani nezajímalo, jak se dostat zpátky do metra. Snažila se jen o jediné - nepozorovaně pro¬klouznout mezi těmi živočichy, dostat se na volné prostranství, roz¬hlédnout se, ucítit... Hlavně aby se ty potvory neprobudily a pustily ji ven... Zpáteční cestu nepotřebuje. Neodvažovala se téměř ani dýchat, ba pokoušela se na nic nemys¬let třeba to netvoři slyší - a pomalu se blížila k východu. Pod bo¬tou jí zrádně - 162 -
zapraskala roztříštěná dlaždice. Ještě jeden nesprávný krok, náhodné zaharašení - a oni se probudí a během okamžiku ji roztrhají na kusy. Nemohla se zbavit utkvělé představy, že teprve nedávno, snad včera, nebo dokonce dnes přesně takhle bloudila mezi spícími oblu¬dami - ten pocit jí z nějakého důvodu připadal povědomý. Najednou se zastavila. Věděla, že člověk občas může cítit v zádech cizí pohled. A ačkoli ty kreatury neměly oči, bylo to, čím osahávaly prostor kolem sebe, cítit mnohem zřetelněji než jakkoli přesvědčivá strnulost. Nemusela se otočit, aby pochopila, že jeden z netvorů za ní se probral a otočil k ní těžkou hlavu. Přesto to udělala — otočila se. Dívka zmizela, ale Homéra přešla chuť ji hledat. Všechno mu teď bylo zcela lhostejné. Pokud radistův deník ponechal alespoň jiskřičku naděje, že ne¬moc starce ušetří, Hunter ji nemilosrdně zadupal. Homér začal s ve¬litelem pečlivě připravený rozhovor, cosi jako odvolání proti svému rozsudku smrti. Lovec ho však neomilostnil - a nejspíš to ani ne¬mohl udělat. Vinu za svůj nevyhnutelný osud nesl jen sám Homér. Už jen pár týdnů, možná dokonce o něco méně. Už jen deset stran v jeho knížečce s umělohmotnou obálkou. Přitom toho měl ještě tolik co říct. Pro Homéra to nebylo jen přání, nýbrž povinnost, protože se zdálo, že jejich nedobrovolný od¬počinek pomalu, ale jistě končí. Uhladil papír, aby pokračoval ve vyprávění tam, kde ho naposle¬dy přerušil lékař. Jeho ruka však znovu napsala: Co po mně zbude? A co zůstane po všech těch nešťastných zajatcích na Tulské? Mož¬ná už ztratili i sebemenší naději, třeba ale ještě čekají na pomoc - v každém případě je čekal strašlivý konec. Vzpomínka? Bylo tak málo lidí, na které si vůbec někdo vzpomene. Vzpomínky totiž nebyly žádné zvlášť pevné a odolné mauzoleum. Až se Homér v nepříliš vzdálené budoucnosti rozžehná se životem, zaniknou s ním všichni jeho někdejší známí. A i jeho zcela osobní Moskva se rozplyne jako pára nad hrncem. - 163 -
Kde se nachází? Na Pavelecké? Okolí teď bylo holé a mrtvolné; bě¬hem posledních hodin ho zplanýrovali těžkou vojenskou technikou, aby záchranky a policejní eskorty měly volný průjezd. V postran¬ních ulicích civěly do prázdna zničené městské vily jako shnilé, na¬půl vykotlané zuby... Homér si dokázal krajinu nad sebou snadno představit, i když odsud ještě nikdy nevystoupil na povrch. Před válkou býval tam nahoře docela často. Se snoubenkou si do¬mluvil schůzku v kavárně vedle metra a pak s ní šel na večerní promítání do kina. Vzpomínal si, že se tady poblíž podrobil placenému a s ležér¬ní nedbalostí odbytému lékařskému vyšetření kvůli řidičáku. Kromě toho z téhle stanice často jezdil s kolegy do přírody na grilování... Na čtverečkovaném papíru jeho zápisníku se mu zničehonic zje¬vilo prostranství před stanicí v podzimní mlze a dvě věže rozplývající se v mlžném oparu - to byla moderní nová administrativní budova na Okruhu, ve které pracoval jeden z jeho přátel, a točená špička věže drahého hotelu, postaveného vedle stejně honosného a drahé¬ho koncertního sálu. Jednou se zeptal na ceny vstupenek: Stály jen o něco víc, než kolik si Nikolaj tehdy vydělal za dva týdny. Viděl, a dokonce i slyšel zvonící hranaté modrobílé tramvaje pře¬plněné nespokojenými pasažéry, jejichž mrzutost v tom neškodném návalu působila téměř dojemně. Zahradní okruh slavnostně osvíce¬ný tisíci reflektory a blikajícími ukazateli jako jediná obrovská gir¬landa. Váhavě poletující a jaksi nepatřičné sněhové vločky, které roz¬tály ještě dříve, než se stačily dotknout černého asfaltu. Nekonečný proud lidí, myriády elektrizujících částic, nabitých, neustále se srᬞejících, chaoticky se přesunujících sem a tam - avšak ve skutečnosti po zcela konkrétní a velmi dobře promyšlené dráze. Viděl průchod mezi sedmi administrativními budovami postave¬nými v byzantském stalinském stylu, kterým se těžkopádný proud lidských těl vléval ze Zahradního okruhu na náměstí. Nesčetné množství oken svítilo po obou stranách bulváru jako maličká akvá¬ria. K tomu neonové záblesky reklamních štítů a gigantické billboar¬dy zakrývající velkou ránu, do níž měla být posléze zasazena nová mnohapodlažní protéza... kterou však už nikdo nedokončí. - 164 -
To všechno viděl a chápal, že ten nádherný obraz beztak pouhý¬mi slovy nedokáže popsat. Opravdu nakonec zůstanou jen mechem zarostlé zhroucené pomníky obchodního střediska a elegantního hotelu? Neukázala se - ani po jedné, ani po třech hodinách. Znepokojený Homér prohledal celou stanici, vyptával se obchodníků a muzikan¬tů i hlídek na přechodu do Hanzy. Nic. Jako by se propadla do země. Stařík si už nevěděl rady. Znovu otevřel dveře pokoje, ve kte¬rém ležel velitel. To byl vlastně poslední člověk, se kterým by mohl o pohřešované dívce mluvit, ale co jiného mu zbývalo? Odkašlal si a vstoupil. Hunter vleže těžce dýchal a pohled měl upřený na strop. Jeho pra¬vá paže ležela na přikrývce, na zaťaté pěstí bylo vidět čerstvé oděrky. Z malých škrábanců kapala na deku krev, ale velitele to ani v nej¬menším nevzrušovalo. „Kdy můžeš vyrazit?" zeptal se Homéra, aniž by se k němu otočil. „Pro mě za mě třeba hned." Stařík zaváhal. „Já jen že... Nemůžu na¬jít tu dívku. A jak chceš ve svém stavu odejít? Jsi přece ještě úplně. „Já to přežiju," odtušil velitel. „Kromě toho smrt není to nejhor¬ší. Zabal si věci. Za půldruhé hodiny budu na nohou a odcházíme na Dobryninskou." „Mně stačí hodina," upozornil rychle Homér. „Ale nejdřív ji musím najít. Chci, aby šla s námi... Bezpodmínečně ji potřebuju, rozumíš..." „Za hodinu odcházím," skočil mu do řeči Hunter. „S tebou nebo bez tebe a bez ní." „Já to prostě nechápu. Kam jenom mohla zmizet?" Homér si zou¬fale povzdechl. „Kdybych jen tušil..." „Já to vím," prohlásil lhostejně velitel. „Ale odtud bys ji stejně nepřivedl. Jdi si zabalit věci." Homér ustoupil a zamžoural. Byl zvyklý spoléhat se na nadlidský instinkt svého druhu, ale teď se zdráhal mu uvěřit. Co když Hunter zase lže tentokrát proto, aby se zbavil přebytečné zátěže? „Říkala mi, že ji potřebuješ..." „Já potřebuju tebe." Hunter se k němu otočil. „A ty mě." „Na co?" zašeptal Homér.
- 165 -
Velitel to zaslechl. „Na tobě hodně záleží." Pomalu zavřel oči a zase je otevřel. Staříkovi připadalo, jako by bezcitný velitel chtěl na něho zamrkat. Rázem mu na čele zaperlil studený pot. Postel zavrzala, když se na ní Hunter se zaťatými zuby posadil. „Tak už jdi. Sbal se, ať nezmeškáš." Než Homér vyšel z místnosti, na chvilku se zastavil a zvedl čer¬venou pudřenku, která osaměle ležela na podlaze. Víko bylo prasklé a úchytky se zohýbaly a uvolnily. Zrcátko bylo rozbité. Stařík se rozčileně otočil. „Já bez ní nemůžu odejít," ujistil Huntera. Netvor byl dvakrát větší než Saša. Hlavou narážel na stropu. Tlapy vyzbrojené drápy mu visely až na zem. Dívka věděla, jak bleskurychle se tahle zvířata pohybují a že až nepochopitelně rychle dokážou zaútočit. Aby ji příšera dostihla a je¬diným pohybem skolila, stačilo jen mávnutí předními končetinami. Živočich však z jakéhosi důvodu zaváhal. Střílet nemělo smysl a Saša by ani nestihla zdvihnout samopal. Nerozhodně ukročila dozadu, směrem k průchodu. Netvor vydal na¬říkavý zvuk, kolébavě se přiblížil k dívce... Ale nic jiného se nestalo. Zastavil se tam a dál na ni zíral svým neexistujícím slepým pohledem. Saša se odvážila k dalšímu kroku. A vzápětí přidala další. Neotá¬čela se od zvířete a nedávala mu najevo strach. Jen se pomalu při¬bližovala k východu. Bestie ji jako očarovaná následovala, ve vzdále¬nosti několika metrů, jako by ji chtěla doprovodit ke dveřím. Teprve když dívku dělilo od nesnesitelně oslnivého průchodu jen deset metrů, neovládla se a rychle se rozběhla. Netvor zařval a vrhl se vpřed. Saša doslova vylétla ven a s přimhouřenýma očima pádila dál. Nakonec klopýtla, udělala přemet a sklouzla po drsné tvrdé zemi. Čekala, že zvíře ji co nevidět dostihne a roztrhá na kusy, ale její pronásledovatel o ni z nějakého důvodu ztratil zájem. Uplynula ne¬konečná minuta, pak ještě jedna... Kolem dívky se rozhostilo hro¬bové ticho. Měla zavřené oči a přehrabovala se v kapsách. Hledala podomác¬ku zhotovené brýle, které koupila od strážného. Tvořila je dvě dna od tmavozelených lahví, obroučky z plechových kroužků a gumový řemínek. - 166 -
Daly se přetáhnout přes plynovou masku tak, že kulatá skla přesně doléhala na průzory. Teď mohla otevřít oči. Jen velmi zvolna zvedala víčka. Nejdřív nedůvěřivě, se skloněnou hlavou, ale pak stále odvážněji se rozhlížela po tom zvláštním místě, na kterém se nyní ocitla. Nad hlavou měla oblohu - skutečnou oblohu, zářící, nekonečnou. Tady bylo víc světla, než dokázal vytvořit jakýkoli reflektor. Všech¬no bylo ponořené do rovnoměrně zeleného odstínu. Na několika místech visely nízké mraky, ale mezi nimi se otevírala opravdová bezedná propast. Slunce! Spatřila ho za tenkým oparem - kruh o velikosti kapsle, rozpálený doběla, tak oslnivý, že mohl každým okamžikem vypálit do Sašiných brýlí otvor. Bojácně se odvrátila, chvíli vyčkala a pak se přece jen odvážila dalšího kradmého pohledu. Teď už to pro ni bylo malé zklamání: Šlo vlastně o žhnoucí díru na nebi - a něco takového by měl být předmět zbožštění? Ale ne, vyzařovalo z něho kouzlo, při¬tažlivost, něco dojemného. Když vycházela z temné jeskyně obývané netvory, zářil východ stejně intenzivně. Co když slunce je rovněž takový východ, napadlo ji znenadání, kudy se dá projít na místo, kde nikdy není tma? Nedalo by se jím uniknout Zemi právě tak, jak nyní za sebou nechala podzemí? Všimla si, že ze slunce vychází slabé, sotva citelné teplo - jako ze živé bytosti. Stála uprostřed kamenné pouště, kolem dokola viděla samé napůl rozpadlé staré domy. Řady černých oken se vypínaly do výšky téměř v deseti řadách, tak obrovská byla ta budova. A takových staveb tu bylo nesčíslně, vzájemně se překrývaly a jedna se tlačila před dru¬hou, jako kdyby si přály, aby je dívka co nejlépe viděla. Za vysokými domy vykukovaly ještě vyšší - a za nimi se rýsovaly obrysy absolut¬ních gigantů. Bylo to neuvěřitelné, ale Saša je všechny viděla! Byly sice ponoře¬né do té hloupé zeleně, stejně jako země pod jejíma nohama, vzduch i ta šílená žhnoucí bezedná obloha, ale přesto se před ní otvíraly nepředstavitelné dálavy. Ačkoli její oči dávno přivykly temnotě, nebyly pro ni přece jen nikdy stvořené. V nočních hodinách u rokle, přes kterou vedl most metra, viděla jen ošklivé stavby v okruhu asi sta metrů za hermetic¬ky uzavřenou - 167 -
branou; za nimi byla tma příliš hustá, a ani Saša, která se narodila pod zemí, nedokázala jejími vrstvami proniknout. Nikdy předtím si vážně nepoložila otázku, jak velký je svět, ve kterém žije. Pro ni vždy existoval jen ten malý pošmourný zá¬motek, pár set metrů každým směrem - a za nimi začínala poslední propast, okraj univerza, absolutní tma. A ačkoli věděla, že Země je ve skutečnosti mnohem větší, nikdy si ji nedokázala představit. Teď chápala, že by to bylo naprosto beznadějné. Bylo zvláštní, že vůbec nepocítila strach, tak sama uprostřed ne¬změrné pustiny. Když dříve vylezla z tunelu až na okraj světové pro¬pasti, cítila se vždy tak, jako by se zbavila ulity - ta jí teď připadala jako skořápka, ze které se jí konečně podařilo vyklouznout. Za den¬ního světla bylo každé nebezpečí zdaleka vidět a Saša měla dost času na to, aby se schovala a bránila. Najednou v ní váhavě vzklíčil dosud nepoznaný pocit. Zdálo se jí, že přišla domů. Vítr hnal po náměstí kulatá klubka z trnitých větví, monotónně skučel mezi rozeklanými řadami domů, vanul dívce do zad, dodával jí odvahu a povzbuzoval ji k tomu, aby ten nový svět prozkoumala. Beztak neměla na výběr. K tomu, aby se vrátila do metra, by mu¬sela znovu vstoupit do budovy, v níž se nacházely všechny ty děsivé potvory - a teď už určitě nespaly. Ve vchodech se občas vynořila jejich bledá těla a vzápětí zase zmizela. Viditelně nesnášely denní světlo. Ale co se stane, až nastane noc? Pokud chtěla před smrtí ješ¬tě spatřit něco z toho, co jí popsal stařík, musí se odsud dostat co možná nejdál. A tak bez váhání vyběhla. Ještě nikdy si nepřipadala tak malá a nicotná. Připadalo jí neuvě¬řitelné, že ty obrovské budovy dokázali postavit lidé velcí jako ona. Na co je potřebovali? Že by lidé předtím už degenerovali a zmen¬šovali se? Připravila je tak snad příroda na tvrdý život v těsných tu¬nelech a stanicích? Tyhle stavby naopak musely vzniknout rukama hrdých předků dnešních malých lidiček. Určitě to byli silní, velcí a impozantní tvorové podobní domům, ve kterých žili. Nyní se budovy rozestoupily a země byla pokrytá kamenitou, še¬dou, na některých místech popraskanou krustou. Svět byl zničeho¬nic ještě větší odsud se otvíral pohled do takové dálky, že se Saše zastavilo srdce a zatočila se jí hlava. - 168 -
Opřela se o stěnu jakéhosi paláce pokrytou plísní a mechem. Pahýl věže s hodinami sahal zdánlivě až do oblak. Pokoušela si před¬stavit, jak to město vypadalo, když ještě žilo... Po ulici - nepochybně to byla ulice - chodili urostlí krásní lidé v úžasně barevných šatech, ve kterých i nejpestřejší oděvy na Pave¬lecké vypadaly nuzně a směšně. Opalizujícím davem projížděly automobily podobné vagonům metra. Byly ale tak malé, že se do nich vešli jen čtyři pasažéři. Domy nevypadaly tak ponuře. V oknech nezely temné otvory, ale lesklo se v nich dokonale čisté sklo. Saša před sebou viděla malé lehké můstky, které v různých výškách spojovaly jednotlivé domy. Ani obloha nebyla tak prázdná. Plula po ní nepopsatelně velká letadla, která se svými břichy div nedotýkala střech. Otec jí kdysi vysvětlil, že při létání nemávají křídly, ale dívka si je beztak předsta¬vovala jako těžkopádné obří vážky, jejichž křídla téměř neviditelně kmitají a jen slabě odrážejí nazelenalé sluneční paprsky. A pršelo. Byla to vlastně jen voda padající z oblohy, ale vyvolávala napros¬to strhující pocit. Nebeská voda smývala nejen špínu a únavu - to dokázala i teplá voda ze závěsné sprchy. Ne, tahle voda ji očišťovala zevnitř a udělovala jí rozhřešení za všechny její chyby. Bylo to magic¬ké omývání, které jí odplavovalo ze srdce veškerou hořkost a zatrp¬klost, obnovovalo a omlazovalo její osobnost a propůjčovalo jí přání žít - a v neposlední řadě jí na to poskytovalo sílu. Přesně tak, jak to popisoval stařík... Saša tolik věřila v takový svět, a tak silně ho přivolávala, že ho nakonec kolem sebe začala vidět. Slyšela lehký svist průhledných křídel ve výšce, veselé cvrlikání davu, rovnoměrné údery kovových kol a šumění vlahého deště. A najednou ji znovu napadla i melodie, kterou slyšela předevčírem teď se připojila k tomu koncertu... V hrudi ucítila bolestné píchnutí. Vyskočila a vyběhla na ulici, naproti nekonečnému proudu lidí, vyhnula se maličkým vagonům, které uvízly v tlačenici, a nastavila obličej těžkým kapkám. Stařík měl pravdu - tady je to nádherné, přímo pohádkově krásné. Musí jen odstranit patinu a plíseň času - 169 -
a minulost se rozzáří - jako pestroba¬revné mozaiky a bronzové reliéfy na liduprázdných stanicích metra. Zastavila se na břehu zelené řeky. Most, který kdysi přes ni vedl, se hned vpředu u předmostí zřítil, takže druhého břehu se nedalo dosáhnout... Magie zmizela. Obraz, jenž ještě před chvilkou působil tak skutečným a barvi¬tým dojmem, vybledl a pohasl. Vyprahlé prázdné domy, popraska¬ná kůže ulic, dva metry vysoká stepní tráva na jejích okrajích, divo¬ký neproniknutelný porost, který opanoval zbytky nábřeží, kam až oko dosáhlo - to bylo všechno, co zbylo z jejího skvostného přízrač¬ného světa. Saša hluboko v nitru pocítila křivdu, že ten svět nikdy nespatří na vlastní oči. Měla na výběr jen mezi smrtí a návratem do metra. Nikde na světě neexistoval žádný z těch urostlých lidí v barevných šatech. Kromě ní nebylo živé duše na této široké ulici končící v ja¬kémsi nesmírně vzdáleném bodě, tam, kde se obloha setkává s opuš¬těným městem. Počasí bylo nádherné. Žádné srážky. Dívka už nedokázala ani plakat. Teď prostě toužila jen po smrti. Jako by její přání mělo být vyslyšeno, rozprostřel vysoko nad ní obrovský černý stín křídla. Co má dělat, jestli si bude muset vybrat? Nechat odejít velitele, vzdát se knihy a zůstat na stanici, dokud nenajde dívku? Nebo ji navždy ze svého románu vyškrtnout, následovat Huntera a jako pavouk číhat na to, až v pavučině uvízne další hrdinka? Rozum Homérovi zakazoval, aby se od velitele odloučil. Proč by jinak podstupoval celé to namáhavé putování a proč by vystavoval sebe i celé metro smrtelnému nebezpečí? Nemá prostě právo dá¬vat v sázku své dílo to jediné, co ospravedlňovalo všechny obětí, minulé i budoucí. Jakmile však zvedl z podlahy rozbité zrcátko, bylo mu rázem jas¬né, že pokud opustí Paveleckou, aniž se doví o dívčině osudu, dopus¬tí se zrady. Zrady, která se dříve či později vymstí jemu samotnému i knize. Věděl, že Sašu ze své paměti už nikdy nedokáže vymazat. Ať si Hunter říká, co chce, Homér musí udělat vše, co je v jeho silách, aby našel dívku, nebo se alespoň přesvědčil o tom, že už není naživu. Stařík ji tedy začal hledat s dvojnásobným úsilím. - 170 -
Okružní trasa? Vyloučeno - bez dokumentů by se nikdy na Han¬zu nedostala. Útěk do nějaké místnosti pod průchodem? Homér prohledal jednu po druhé, ptal se každého, koho potkal, jestli dívku nepotkal. Nakonec se mu kdosi svěřil s tím, že ji pravděpodobně za¬hlédl - a že měla na sobě ochranný oblek. Stařík nevěřil svým uším. Nová informace ho dovedla po Sašiných stopách až ke strážnému na úpatí eskalátoru. „Co je mi do toho?" odtušil líně strážný v budce. „Ať si jde, kdy chce. Aspoň jsem jí dal na cestu dobré brýle... Ty už ale tady nepro¬jdeš, beztak ml už pořádně vynadali. Tam nahoře hnízdí naši noční návštěvníci. Tudy nikdo neprojde. Když mě o to požádala, div jsem se smíchy nechytil za břicho." Měl zorničky velké jako hlavně pistole a zíraly do dálky, aniž vnímaly Homéra. „Hezky se vrať, dědo. Brzy se setmí." Hunter to věděl! Ale co myslel tím, když řekl, že Homér by dívku odtud stejně nemohl přivést? Je snad ještě naživu? Rozčileně klopýtal zpět k lazaretu. Prošel nízkou chodbou, se¬šplhal po úzkých schodech, bez zaklepání prudce otevřel dveře... Pokoj byl prázdný - stařík neviděl Huntera ani jeho zbraně. Na podlaze se povalovaly jen hnědé kusy obvazu nasáklého krví. Vedle nich prázdná kovová placatice. Zčásti vyčištěný skafandr z ve¬dlejší místnosti zmizel. Velitel tu prostě Homéra zanechal jako zatoulané psisko. Člověk dostává znamení. To bylo odjakživa otcovo přesvědčení. Každý si jich musí jen všimnout a správně vyložit. Saša vzhlédla a strnula. Pokud by jí někdo chtěl něco naznačit, jen těžko by si vymyslel něco jednoznačnějšího. Nedaleko poškozeného mostu se z temného houští vypínala sta¬rá kulatá věž s podivně zdobenou kupolí — nejvyšší budova široko daleko. Byl na ní už patrný zub času - stěny byly poseté hlubo¬kými trhlinami a samotná věž se nebezpečně nakláněla. Dávno by se zřítila, kdyby ji nedržel zpříma zázrak... Jak to jen mohla přehlédnout? Kolem budovy se ovíjela gigantická popínavá rostlina. Kmen měla přirozeně o něco tenčí než věž, ale její síla viditelně stačila na to, aby podepřela pozvolna se rozpadající stavbu. Ten podivuhodný porost se spirálovitě obtáčel kolem věže, přičemž z hlavní větve rašily tenčí a z nich ještě tenčí odnože. Všechno dohromady vytvářelo cosi jako sít, která držela budovu pohromadě. - 171 -
Ta rostlina byla určitě stejně slabá a ohebná jako její nejmenší a nejnovější výhonek. Kdysi se zachytila na domněle věčných a ne¬zničitelných výstupcích a balkonech věže. Kdyby nebyla budova tak vysoká, rostlina by do takové výše nikdy nenarostla. Saša si ohromeně, ba jako očarovaná prohlížela zelenou síť a bu¬dovu, kterou dokázala zachránit. Všechno teď pro ni získalo smysl a zároveň se jí vrátila vůle bojovat. Bylo to vlastně zvláštní, protože pro ni samotnou se vůbec nic nezměnilo — a přesto proti očekávání vyrašil šedou krustou zoufalství nepatrný zelený výhonek naděje. Jistě existují věci, které už nemůže napravit. Skutky, které se kdysi staly, slova, která už nelze vzít nazpět. Přesto se v tom příběhu našlo ještě mnohé, co mohla změnit, i když ještě nevěděla jak. Nejdůleži¬tější bylo to, že v sobě znovu ucítila novou sílu. Saša nyní věřila, že vytušila důvod, proč ji žravý netvor nechal odejít bez újmy - někdo ho na neviditelném řetězu zadržel, aby se jí dostalo ještě jedné šance. Plná vděčnosti vůči osudu byla nyní ochotná odpustit, znovu diskutovat a bojovat. Od Huntera na to potřebovala jen nepatrné znamení. Jediný náznak. Znenadání nad ní zapadající slunce pohaslo a znovu vzplálo. Zvedla hlavu a koutkem oka zahlédla černý, nesmírně rychlý stín, který se jí objevil nad hlavou. Na okamžik zatemnil i nejjasnější těleso na obloze. Vzduch prořízl ohlušující hvízdot a vzápětí strašlivé zavřeštění. Netvor padal z nebe na Sašu jako kámen. Na poslední chvíli se in¬stinktivně vrhla k zemi, což ji zachránilo. Stín ji minul jen o vlá¬sek. Obrovská nestvůra klouzala s roztaženými blanitými křídly nad zemí, mohutným vzmachem znovu nabrala výšku a začala poletovat v půlkruhu, aby opět přešla do útoku. Saša sáhla po zbrani, ale hned si to zase rozmyslela. To monstrum by nezastavila ani přímá salva, natož aby ho skolila. Kromě toho by ho musela zasáhnout! Rozběhla se nazpět tam, odkud se vypravila na krátkou exkurzi. Ani se nesnažila myslet na to, jak by se mohla zase vrátit do metra. Létající netvor vyrazil lovecký skřek a znovu se na ni vrhl. Dívka se zamotala do širokých nohavic skafandru a svalila se na břicho. Dokázala se však bleskově otočit na záda a vypálit krátkou salvu. Kulky útočníka na - 172 -
chvíli odradily, aniž ho ovšem vážněji zranily. Pár takto získaných vteřin však Saša využila k tomu, že se vyškrábala na nohy a zamířila k nejbližším domům. Konečně věděla, jak se má před agresorem chránit. Na obloze teď kroužily už dva stíny. Udržovaly se ve vzduchu t재kými údery širokých blanitých křídel. Dívčin plán byl jednoduchý - bude-li se držet blízko domovních zdí, pak se k ní tahle velká a ne¬ohrabaná monstra nedostanou. Jak by odsud mohla uniknout... Ne, teď už nemá žádnou alternativu. Dokázala to! Přitiskla se ke zdi a doufala, že ji ti strašliví netvo¬ři nechají na pokoji Ale kdepak, zřejmé už lovili obratnější kořist. Přistáli - nejdřív jeden, pak druhý - asi dvacet metrů od ní, svěsili křídla k tělu a pomalu k ní zamířili Další dávka ze samopalu je neodstrašila, ba spíše jen vydráždila. Vypadalo to, že kulky jim uvízly v tlusté kůži. Živočich, který měl k Saše nejblíže, vycenil zuby — pod opuchlým chobotem a vysoko prohnutým horním pyskem se objevily křivé zuby ostré jako žiletky. „K zemi!" Saša poslušně splnila příkaz, aniž přemýšlela, odkud ten hlas po¬chází. Náhle něco v bezprostřední blízkosti explodovalo a zasáhla ji palčivě horká tlaková vlna. Vzápětí následovala druhá. Pak zaznělo vzteklé zvířecí zavřeštění a údery vzdalujících se křídel. Váhavě zvedla hlavu, vykašlala z plic prach a rozhlédla se. Nedale¬ko od ní zel v silnici čerstvě vzniklý kráter plný tmavě olejnaté krve. Vedle něj leželo odtržené sežehlé křídlo a další zuhelnatělé beztvaré kusy masa. Po kamenitém úhoru se k ní rovnoměrnými kroky blížil silný muž v těžkém skafandru. Hunter!
- 173 -
KAPITOLA 13 JEDINÝ PŘÍBĚH
Uchopil jí za ruku, pomohl jí vstát a vlekl ji za sebou pryč. Za chví¬li ji pustil, jako by si to znenadání rozmyslel. Průzor helmy měl z tónovaného skla, takže mu neviděla do očí „Drž se těsně za mnou!" zaznělo tlumeně filtrem jeho masky. „Brzy se setmí, musíme odsud zmizet." Vyběhl, aniž mu stála za další pohled. „Lovče!" zvolala za ním. Zamlženým sklem své dýchací masky se pokoušela rozeznat zachránce. Předstíral, že ji neslyší, a tak Saše nezbývalo než ze všech sil za ním běžet. Samozřejmě se na ni zlobil, vždyť už potřetí musí té hloupé holce pomáhat z bryndy. Ale přesto přišel, na povrch se vypravil jen kvůli ní, jak by teď mohla ještě pochybovat... Hnízdo, kterým Saša prošla, nechal velitel bez povšimnutí po le¬vici Znal jiné cesty. Odbočil z hlavní silnice doprava, skrčil se pod nějaký oblouk, minul pár plochých zrezivělých železných kontej¬nerů, vypálil na nezřetelný stín v jednom koutě a nakonec se zasta¬vil před nenápadnou kůlnou s cihlovými stěnami a zamřížovanými okny. Připraveným klíčem odemkl masivní visací zámek. Nouzový úkryt? Ne, dřevník byl maskovaný vchod - za dveřmi vedly klikaté betonové schody do hlubiny. Hunter zevnitř znovu pověsil zámek a pečlivě ho uzamkl. Pak roz¬svítil baterku a začal sestupovat. Bíle a zeleně natřené stěny, z nichž se viditelně odlupovala barva, byly poseté nápisy: Vchod- východ, vchod — východ... I Sašin zachránce připojil na jednom místě pár ne¬čitelných škrábanců. Každý zřejmě musel, pokud použil tento tajný průchod, zaznamenat, kdy vykl ven a kdy se vrátil, U některých jmen vlak údaje o návratu scházely Sestup byl nakonec rychlejší, než Saša očekávala. Ačkoli schody vedly dále do hlubiny, Hunter se zastavil u nenápadných železných dveří, udeřil na ně pěstí a už za pár vteřin bylo z druhé strany slyšet otevírání západky. Otevřel jim jakýsi rozcuchaný muž s náznakem vousu, Měl na sobě modré kalhoty s vyboulenými koleny, „Kdo je to?" zeptal se překvapeně. - 174 -
„Na tu jsem narazil na Okruhu," zahlaholil Hunter, „Div ji ne¬sežrali ptáci, ještě že jsem měl s sebou granátomet... Hele, člověče, kde se tu vlastně bereš?" Svlékl si kapuci, sejmul dýchací masku... Před Sašou stál neznámý muž se světlými vlasy zastřiženými na ježka, světlešedýma očima a splácnutým nosem, který vypadal, jako by už byl kdysi zlomený. Tulila to, protože na zraněného se pohyboval přilil rychle, měl jiné držení těla, ne tak živočišné, a ani skafandr nesouhlasil - ale až do poslední chvíle tomu nechtěla věřit a namlouvala si všechno možné i nemožné. Pocítila nesnesitelné horko, a tak si strhla z obličeje masku. O čtvrthodinu později už byla Saša na opačné straně hranice s Hanzou. „Promiň, ale bez dokumentů tu nemůžeš zůstat." V zachránco¬vě hlase zazněla upřímná lítost, „Snad dnes večer, no jo... Takže do tranzitu?" Mlčky přikývla a usmála se. Kam teď? K němu? To nespěchá. Nedokázala potlačit zklamání, že to tento¬krát není Hunter, kdo ji zachránil, Kromě toho musí vyřídit ještě něco jiného, co už teď rozhodně nestrpí odklad. Hlukem davu, vrzáním bot a výkřiky obchodníků k ní jemně a vábivě zaznívaly tóny nádherné hudby. Byla to stejná melodie, kte¬rá jí učarovala včera. Zatímco za ní křičela, měla pocit, jako by opět prošla dveřmi vyzařujícími nadpozemskou krásu. Kam ji zavedou tentokrát? Kolem hudebníka stály v těsném kruhu desítky posluchačů. Aby ho viděla, musela se protlačit dopředu, Nakonec stanula přímo před ním. Jeho melodie sice lidi magicky přitahovala, ale zároveň je držela v uctivé vzdálenosti, Podobala se světlu, ke kterému se všichni sléta¬jí, ale které by je současné mohlo i spálit, Sald se však vůbec nebála. Byl mladý, urostlý a vypadal podivuhodné dobře, Ačkoli půso¬bil trochu křehkým dojmem, nebyl jeho pěstěný obličej změkčilý a v zelených očích se nezračila naivita. Dlouhé tmavé vlasy mu splý¬valy na ramena, I oblečením se odlišoval od mnoha lidí na Pavelecké, protože byl nenápadný, ale mimořádné čistý, Jeho nástroj se podobal dětským píšťalám, které se zhotovovaly z plastových trubek, ale byl větší, černý a měl měděné klapky. Flétna v sobě měla něco slavnostního a určité byla velmi drahá, Tóny, které z ní hudebník vyluzoval, jako by pocházely z jiného světa i jiné doby - ostatně jako samotný nástroj a jeho majitel, - 175 -
Okamžité zachytil Salin pohled, na okamžik ho pustil a pak zno¬vu přidržel. To ji uvedlo do rozpaků. Jeho pozornost jí sice nebyla nepříjemná, ale přišla sem přece kvůli hudbě. „Tak tady jsi! Bohudíky!" To byl Homér, který se k ní s namáhavým sípáním a celý zpocený protlačil, „Jak se mu vede?" zeptala se bez váhání. „Copak...," začal stařík, ale vzpamatoval se a dodal: „Zmizel," „Cože? Kam?" Saša cítila, jak jí neviditelná pěst sevřela srdce, „Odešel, Vzal si s sebou všechny své véd. Myslím, že míří na Dobryninskou." „Nenechal po sobě něco?" zeptala se opatrné a napjaté čekala, co jí Homér odpoví. Ten zavrtěl hlavou, „Ne, nic," Kdosi z posluchačů vztekle zasyčel. Homér zmlkl, zaposlouchal se do melodie a nedůvěřivě přejížděl pohledem z flétnisty na dívku a zase nazpět. Saša vlak byla pohroužená do vlastních myšlenek. Hunter ji sice vypudil a pak sám práskl do bot, ale pozvolna jí začínalo svítat, podle jakých svébytných pravidel jedná. Pokud holo¬hlavec odnesl svůj veškerý majetek, opravdu všecičko... pak chce, aby to nevzdávala, nesešla ze své cesty a hledala ho. A ona to také - všem navzdory - udělá. Kdyby jen... „A ten nůž?" zašeptala. „Od¬nesl i můj nůž? Ten černý?" Homér pokrčil rameny. „V jeho pokoji není." „Takže si ho vzal!" To nepatrné znamení bylo vše, co potřebovala. Flétnista měl nepochybně talent a ovládal nástroj tak dokonale, jako by právě včera dokončil konzervatoř. V pouzdře, které před ním le¬želo otevřené, se nahromadilo tolik patron, že by jimi uživil - nebo vyhladil celou malou stanici. Takhle vypadá uznání, napadlo Ho¬méra a hořce se usmál. Melodie mu připadala povědomá, ale ačkoli dlouho přemýšlel, kde ji už kdysi slyšel - jestli ve starém filmu v kině, na koncertě nebo v rádiu -, nevybavilo se mu to. Zvláštní na ní bylo to, že jakmile se člověka jednou zmocnila, nemohl se jí už zbavit. Musel ji bezpodmí¬nečně doposlouchat do konce, aby pak hudebníkovi zatleskal, než zazní další nápěv. Prokofjev? Šostakovič? Homérovy hudební vědomosti byly příliš skrovné, než aby mohl skladatele uhodnout. Ale ať už tu partituru napsal kdokoli, flétnista nehrál jen jednotlivé noty. Propůjčoval jim vlastní osobitost a - 176 -
význam, ba svým způsobem je oživoval. To bylo nadání, za které Homér mladíkovi dokonce odpustil i svůdné pohle¬dy, které stále vrhal na Sašu — jako kotě na papírovou kouli. Teď však bylo načase, aby mu stařík dívku unesl. Homér vyčkal, až hudba ztichne a flétnista se ukloní aplaudující¬mu publiku. Pak uchopil Sašu za vlhké šaty, z nichž byl dosud cítit chlór, a vytáhl ji ze shluku posluchačů. „Už mám sbaleno. Jdu za ním," prohlásil, zatímco se pomalu, ale jistě vzdalovali od flétnisty. „Já taky," odvětila rychle dívka. „Chápeš, do čeho se teď pouštíš?" zeptal se jí tlumeným hlasem. „Vím všechno. Poslouchala jsem vás." Vyzývavě na něho pohléd¬la. „Epidemie, že? Chce všechny upálit - mrtvé i živé, celou stanici." Zadíval se na ni s neskrývaným zájmem. „Co od něho chceš?" Saša neodpověděla. Chvíli šli vedle sebe mlčky, než se dostali do naprosto liduprázdného zákoutí stanice. Tam se ozvala — a přitom pomalu a pečlivě volila slova: „Můj otec zemřel. Kvůli mně, je to moje vina. Nemohu udělat nic, abych ho oživila. Ale tam jsou lidé, kteří ještě žijí. Ti se ještě dají zachránit. Takže se o to musím pokusit. Dlužím mu to." „Zachránit? Před kým? Před čím?" opáčil hořce stařík. „Ta choro¬ba je nevyléčitelná, vždyť jsi to slyšela na vlastní uši." „Před tvým přítelem. Je strašnější než jakákoli nemoc. Smrtelněj¬ší." Povzdechla si. „Při onemocnění zůstává ještě naděje. Někdo se vždycky uzdraví. Jeden z tisíce." Homér se na ni vážné zadíval. „Proč myslíš, že právě ty to dokážeš?" „Už jsem to jednou zvládla," odpověděla nejisté. Nepřeceňuje ta dívka své schopností? Neobelhává sebe samu, když věří, že drsný a nelítostný velitel k ní něco cítí? Homér ne¬chtěl Sašu odrazovat, ale přece jen pokládal za prospěšnější ji hned varovat. „Víš, co jsem našel v jeho pokoji?" Stařík vyndal z kapsy poškoze¬nou pudřenku a podal ji Saše. „To tys ji tak..." Zavrtěla hlavou. „Takže to byl Hunter." Dívka otevřela víčko a v jednom ze střepů si prohlížela svůj obraz. Vzpomínala na poslední rozhovor s holohlavcem a slova, která jí řekl v polospánku, když přišla, aby mu darovala nůž. Myslela na Lovcův obličej, - 177 -
když těžkými kroky a celý zakrvácený zamířil k ne¬tvorovi se smrtícími drápy, aby ho odlákal od Saši a nechal se zabít místo ní... „On to neudělal kvůli mně," prohlásila energicky, „ale kvůli tomu zrcátku." Homér zvedl obočí. „Co s tím má společného zrcátko?" „Ty sám jsi to vystihl." Zavřela víčko a napodobila staříkovu men¬torskou intonaci: „Podívat se na sebe je občas prospěšné. Člověk tak hodně pochopí o sobě samotném." Pohrdavé si odfrkl. „Ty myslíš, že Hunter neví, kdo je? Nebo že pořád trpí pohledem na svůj obličej? Že kvůli tomu rozbil zrcátko?" Dívka se pohodlně opřela o sloup. „Nejde o jeho vzhled." „Hunter přesně ví, kdo je. Zřejmě nesnáší, když mu to někdo připomíná." „Třeba to zapomněl. Mám občas pocit, že se pokouší na něco roz¬pomenout. Nebo že je řetězem připoután k těžké káře, která ho po prudkém svahu stahuje za sebou do temnoty, a nikdo mu nepomůže ji zastavit. Neumím to vysvětlit, prostě to cítím, když se na něho podívám." Svraštila čelo. „Jinak to nikdo nevidí, jen já. Proto jsem řekla, že mě potřebuje." „Přesně tak - a právě proto tě taky opustil." „To já jsem ho opustila, ale teď ho musím dohnat, dokud ještě není pozdě. Dosud jsou všichni naživu. Ještě je můžeme zachránit. A jeho taky." Homér zvedl hlavu. „Před kým ho chceš zachránit?" Zkoumavě na něho pohlédla. Že by stařík opravdu nepochopil vůbec nic, ačkoli se tolik snažila? Pak odpověděla s neotřesitelnou vážností: „Před člověkem v zrcátku." „Je tu obsazeno?" Saša, která vidličkou rozpačitě šťourala v pečeném mase s houba¬mi, sebou škubla. Vedle ní stál s podnosem v ruce zelenooký hudeb¬ník. Stařík někam odešel, jeho místo bylo prázdné. „Ano." „Není žádný problém, který by se nedal vyřešit!" Odložil podnos, jediným pružným pohybem si podal volnou stoličku od sousedního stolu a posadil se nalevo od Saši, než stačila cokoli namítnout. „Jestli se něco stane, pamatuj, že jsem tě nepozvala," varovala ho. „Že by ti tvůj dědeček vynadal?" Spiklenecky na ni zamrkal. „Do¬vol, aby se představil: Leonid." Saša cítila, jak jí zrudly tváře. „On není můj děda." „Jo tak." Leonid vložil porci do úst a zvedl obočí. „Jsi dost troufalý," poznamenala. - 178 -
Zvedl vidličku, aby upoutal dívčinu pozornost. „Tvrdohlavý." Neubránila se úsměvu. „Trochu moc sebedůvěry na můj vkus." „Mám důvěru v lidstvo," zamumlal s plnými ústy, „ale nejvíc dů¬věřuji sám sobě." Stařík se vrátil, postavil se za chvastouna, nespokojeně se ušklíbl, ale pak se přece jen uvelebil na své stoličce. „Sašo, není ti tady tro¬chu těsno?" zeptal se bojovně a hleděl přitom hudebníkovi přes rameno. „Saša!" zopakoval triumfálně mladík a vzhlédl od misky. „Moc mě těší. Já se jmenuju, jak jsem už řekl, Leonid." „Nikolaj Ivanovič," odpověděl mrzutě Homér a zamžoural na ně¬ho. „Co to bylo za melodii, kterou jste předtím hrál? Připadala mi nějak známá." „Není divu, hraju ji už třetí den za sebou," opáčil Leonid s důra¬zem na dvě poslední slova. „Je to moje vlastní kompozice." „Od tebe?" Saša odložila příbor stranou. „Jak se ten kus jmenuje?" Leonid pokrčil rameny. „Nemá jméno. O tom jsem nikdy ne¬přemýšlel. A kromě toho, jak mám něco takového vyjádřit slovy? A hlavně proč?" Je velmi krásná," uznala dívka. „Mimořádně krásná." „Mohl bych ji nazvat po tobě," prohlásil bez váhání hudebník. „Zasluhuješ si to." „Ne, díky." Zavrtěla hlavou. „Ať ta melodie zůstane bezejmenná. To se k ní hodí líp." „Ale věnovat ti ji by bylo také docela vhodné." Leonid se roze¬smál, ale zaskočilo mu a rozkašlal se. „Už jsi dojedla?" Homér uchopil Sašin podnos a zvedl se. „Musí¬me už jít. Omluvte nás, mladý muži." „Nemáte proč! Já jsem už hotov. Směl bych mladou dámu chvíli doprovázet?" „Právě odcházíme," odtušil zostra Homér. „Výborně! Já taky. Musím na Dobryninskou." Hudebník se zatvá¬řil jako neviňátko. „Není to náhodou váš směr?" „Náhodou ano," odpověděla Saša k vlastnímu překvapení. Za¬tímco se pokoušela nehledět na Homéra, vracela se pohledem stále k Leonidovi. Měl v sobě určitou lehkost a jízlivost, ale nemyslel to zle. Jako malý kluk ohánějící se větví uštědřoval malé neškodné údery, na kte¬ré se nikdo - ani sám stařík - nemohl zlobit. Narážky mu splývaly ze rtů tak samozřejmě a - 179 -
žertovně, že Sašu ani nenapadlo brát je vážně. A co je špatného na tom, že se mu líbí? Kromě toho se dlouho předtím, než se seznámili, zamilovala do jeho hudby. A pokušení vzít si tohle kouzlo s sebou na cestu, bylo prostě příliš velké. Za vším je ta hudba, samozřejmě. Ten čertovský mladík láká svou jedinečnou flétnou jako krysař z Hamelnu nevinné duše a zneužívá svůj talent, aby zkazil každou mladou dívku, kterou může získat. Teď se dokonce pokouší dostat do těch svých pracek Alexandru - a Homér ani nevěděl, jak se má zachovat! Stařík zpočátku sice neochotně, ale přece jen strávil vyzývavé vtip¬kování, ale brzy pocítil, jak v něm začíná bublat hněv. Stejně tak ho rozzlobilo, jak rychle Leonid dosáhl toho, že strážní Hanzy, neblaze proslulí svou přísností, je všechny tři nechali projít na Okružní trasu až k Dobryninské a to bez dokumentů! Hudebník bez problémů vstoupil s pouzdrem na flétnu plným patron do pokojů náčelníka stanice, holohlavého postaršího hejska, jehož knír připomínal ty¬kadla švába, a tanečním krokem z nich zase vyšel. Homér ovšem musel uznat, že jim mladíkovy diplomatické vlo¬hy přicházejí velmi vhod. Motorová drezína, která je dopravi¬la na Paveleckou, zmizela z depa i s Hunterem a oklika by je stála celý týden. Staříka však zneklidňovala bezstarostnost, se kterou ten kejklíř opustil pro něho tak výnosnou stanici a rozloučil se klidně se vše¬mi úsporami, jen aby mohl následovat Sašu do tunelu. Obvykle se to dalo vysvětlit jistou zamilovaností, ale Homér byl přesvědčený o tom, že tenhle mladík to nemyslí vážně. Už si příliš zvykl dosaho¬vat snadná vítězství. Starý muž si stále víc připadal jako mrzutá gardedáma. Zároveň však měl pádný důvod k bdělosti a žárlivosti. To by mu ještě tak scházelo, aby mu múza, která se mu zjevila tak zázračným způso¬bem, pláchla s potulným muzikantem - tedy, s dovolením, zhola zbytečným člověkem. V Homérově románu se sice pro něho nepředpokládala žádná role, ale on prostě chňapl po své stoličce a naprosto bez rozpaků se zapojil do jejich hry. „To na celém světě opravdu nikdo neexistuje?" - 180 -
Trojice už putovala směrem k Dobryninské, a to v doprovodu tří strážných. Když člověk správně rozdělí své patrony, změní se i ty nejodvážnější sny ve skutečnost. Saša právě stručně popisovala své zážitky z povrchu. Potom se však zakoktala a obličej se jí zachmuřil. Homér a hudebník se na sebe po¬dívali: Kdo se ji pokusí utěšit jako první?" Stařík si odkašlal. „Existuje život za hranicemi Moskvy? Takže na to se už ptá i mladá generace?" „Jistě že existuje," odpověděl Leonid hlubokým hlasem vyjadřu¬jícím neotřesitelné přesvědčení. „Není pravda, že nikdo nepřežil. S těmi lidmi jen nemáme žádné spojení." „No, já jsem například slyšel," ozval se Homér, „že někde za sta¬nicí Taganskaja prý existuje tajná chodba vedoucí k velmi zajíma¬vému tunelu. Vypadá jako obyčejný tunel, průměr šest metrů, ale bez kolejí. Nachází se velmi hluboko, možná čtyřicet, nebo dokonce padesát metrů pod povrchem. A vede daleko na východ. „Myslíte tunel, který směřuje k bunkrům na Urale?" přerušil ho Leonid. Je to příběh o muži, který na něj náhodou narazil. Obstaral si batoh plný potravin a vydal se tudy. „... šel nepřetržitě celý týden, jen s velmi krátkými přestávkami, až se mu začaly tenčit zásoby a on se musel vrátit. Konec tunelu přitom ještě zdaleka nebyl v dohledu. Ano, podle fám by měl vést k uralským krytům. A tam je možná ještě někdo naživu." „Ale spíš ne," zívl hudebník. Homér ho ignoroval a otočil se k Saše. „Od známého z Polis vím, že jeden z jejich radistů udržoval kontakt s posádkou jakéhosi tanku. Ti muži zřejmě stačili včas přijmout veškerá bezpečnostní opatření a zamířili do takové pustiny, kterou nikoho ani ve snu nenapadlo bombardovat..." Leonid přikývl. „I to je známá historka. Když jim došla nafta, zakopali tank na pohorku a kolem něj postavili funkční malou osadu. A několik let se každý večer snažili navázat radiové spojení s Polis..." „... až se jim rozbila vysílačka," uzavřel hodně viditelně podrឬděný Homér. „A co ta atomová ponorka?" Jeho rival se napřímil. „Jedna z na¬šich atomových ponorek se totiž tehdy nacházela na dálkové plavbě. Když - 181 -
začaly vzájemné jaderné údery, nedosáhla ještě své obranné pozice. Když se pak konečně vynořila, bylo dávno po všem. Posádka tehdy zakotvila ponorku nedaleko Vladivostoku..." „...a jejím reaktorem se dodnes zásobuje celá tamní lokalita," přerušil ho stařík. „Před půlrokem jsem potkal muže, který tvrdil, že sloužil na té ponorce jako první důstojník. Údajně projel celou zemi na kole, až se konečně dostal do Moskvy. Strávil prý na cestě tři roky." vy jste s ním osobně mluvil?" zajímal se Leonid zdvořile, ale s neskrývaným údivem. „No jistě," opáčil Homér. Legendy byly vždy jeho koníček a ne¬mohl prostě připustit, aby ho tenhle zelenáč překonal. Ještě měl v zá¬sobě jeden příběh, kterému přikládal mimořádný význam. Vlastně by ho raději vyprávěl z jiného důvodu, než aby jím hýřil v tak nicot¬ném sporu. Ale když si všiml, že se Saša směje každému vtipu toho holomka, vytáhl svůj trumf. „A Poljarnyje Zori, říká vám to něco?" „Poljarnyje co?" zeptal se flétnista a otočil se k němu. „Ale prosím vás." Homér se pousmál. „Na dalekém severu, na po¬loostrově Kola, stojí město, které se nazývá Poljarnyje Zori. Je to Bohem zapomenutý Zapadákov. Do Moskvy je to půldruhého tisíce kilometrů, do Petěrburgu nejméně tisíc. Nejblíže se nachá¬zí Murmansk se svými námořními základnami, ale i tam je to sluš¬ná štreka." „Jedním slovem díra," poznamenal Leonid s úšklebkem. „Každopádně je hodně daleko od jakýchkoli velkoměst, taj¬ných továren a vojenských základen. Tedy od nejdůležitějších cílů. Všechna města, která neochránila naše raketová obrana, se rozpadla v prach a popel. A ostatní, nad nimiž se rozprostřel ochranný štít a kde fungovaly obranné rakety..." Homér vzhlédl vzhůru. „No, to všichni víme. Ale našly se i lokality, na které nikdo nemířil, protože nepředstavovala žádné nebezpečí. Jako například Poljarnyje Zori." „Ty nás ale už teď přece taky nezajímají," nadhodil hudebník. „Ale to by měly," odtušil nevrle stařík. „Nedaleko od toho města se totiž nachází atomová elektrárna Kola, jedna z nejvýkonnějších v celé zemi. Svého času zásobovala proudem prakticky celý sever Ruska. Miliony lidí a stovky továren. Já sám pocházím z Archan¬gelska, takže vím, o čem mluvím. Jako žák jsem tam dokonce jed¬nou byl na exkurzi. Je to - 182 -
opravdová pevnost, stát ve státě. Mají tam vlastní malou armádu, vlastní zemědělské plochy a zpracovatelské závody. Byla to naprosto samostatná jednotka. Proč by se měl jejich život změnit po atomové válce?" Smutně se usmál. „Chcete tím říct..." „Petěrburg už neexistuje, Murmansk a Archangelsk jakbysmet. Zahynuly miliony lidí, továrny a města byly vypáleny do základů. Poljarnyje Zori ale přežily. A atomová elektrárna zůstala rovněž ne¬dotčena. Kolem dokola není mnoho kilometrů nic než sníh. Sníh, ledové plotny, vlci a lední medvědi. Neexistuje žádné spojem s cen¬trem. A mají dost paliva, aby udrželi i velké město nějaký čas při životě. To znamená, že oni sami a možná i nejbližší okolí mají na sto let vystaráno. Ti přezimují snadno." „Archa," zašeptal Leonid. „Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu." „Přesně tak." Stařík souhlasně přikývl. „Odkud to všechno víte?" Flétnistův hlas najednou nezněl ironic¬ky ani znuděně. „Pracoval jsem kdysi jako radista," odpověděl Homér vyhýbavě. „A chtěl jsem za každou cenu najít v rodné oblasti ty, kteří přežili." „Opravdu by to tam vydrželi, tak daleko na severu?" „Tím jsem si jistý. Poslední kontakt jsem však s nimi měl před dvě¬ma lety. Jen si uvědomte, co to znamená mít proud a teplo na celé století. S lékařskými přístroji, počítači a elektronickými knihovnami na CD. Jak byste to taky mohl vědět? V celém metru najdete jen dva počítače a i ty už dávno dosloužily. Přitom je to tady hlavní město." Homér se hořce usmál. „Pokud ještě někde lidé přežili - ne jednotlivě, ale celé sociální skupiny -, vrátili se dávno někam do 17. století, pokud ne rovnou do doby kamenné. Louče, chov dobytka, šamanismus. Každé třetí dítě při porodu zemře. Jednoduchá počita¬dla a písemnictví na březových kůrách. Neznáte nic jiného než vlast¬ní usedlost a jednu či dvě sousední samoty. Liduprázdná pustina. Vlci, medvědi, mutanti. Celá moderní civilizace spočívá koneckon¬ců na elektrické energii." Odkašlal si a rozhlédl se. „Pokud vypadne proud, stanice tady v podzemí zaniknou. Miliardy lidí vybudova¬ly během dlouhých staletí naši civilizaci - a - 183 -
najednou je po všem. Homo sapiens může opět začít od nuly. Ale kdoví, jestli to tentokrát zvládneme? A teď si představte, že v takové situaci dostane hrstka lidí zničehonic na celé století milost! Máte pravdu, je to Noemova archa. Téměř neomezená zásoba energie. Ropa se musí teprve vytěžit a zpra¬covat, plyn vyžaduje hluboké vrty a tisíce kilometrů přečerpávání. Takže zpět k parnímu stroji? Nebo ještě dál?" Uchopil Sašu za ruku. „Říkám ti, že lidem nehrozí žádné nebezpečí. Při životě se drží stej¬ně houževnatě jako švábi. Ale civilizaci... tu je třeba zachovat." „A existuje tam vůbec nějaká civilizace?" „Buďte bez obav. Atomoví inženýři jsou naše technická inteligen¬ce. Podmínky tam mají určitě lepší než u nás. Za dvě desetiletí se Poljarnyje Zori výrazně rozrostly. Trvale vysílají do éteru: Všem pře¬živším... a nakonec jejich koordináty. To znamená, že tam pořád ještě přicházejí lidé." „Proč jsem o tom nikdy neslyšel?" zamumlal hudebník. „O tom ví jen málokdo. Z podzemí se dá jejich vlnová délka za¬chytit velmi obtížně. Ale klidně to vyzkoušejte, jestli nemáte pár let do čeho píchnout." Homér se usmál. „Heslo zní Poslední přístav." Leonid zavrtěl hlavou. „To bych měl přece vědět. Sbírám takové případy. Opravdu tam všechno proběhlo takhle pokojně?" „Jak bych to jen vyjádřil,.. Kolem dokola není nic než sníh a led, a jestli v okolí existovaly vesnice a malá města, velmi rychle zdivoče¬ly. Už se stalo, že na ně zaútočili nějací barbaři. A samozřejmě taky divoká zvěř, pokud jí tak budeme říkat. Ale oni tam vždycky měli dost zbraní. Dvacet čtyři hodin denně obranná pohotovost a všude předsunutá strážní stanoviště. Ostnatý drát pod proudem, strážní věže. Jak jsem řekl, je to pevnost. V prvním desetiletí, ještě s čerst¬vým zápalem a energií, zbudovali palisádový val. Kromě toho pro¬zkoumali okolí. Dostali se až do Murmansku, to znamená dvě stě kilometrů daleko. Místo města tam našli jen obrovský zuhelnatělý kráter. Chtěli zorganizovat výpravu i na jih, směrem k Moskvě, ale od toho jsem je odradil. Proč by měli podstupovat takové riziko? Jakmile pomine záření, mohou dobývat nové oblasti. Ale prozatím od nás nic nezískají. Je to tady hřbitov, nic víc." Homér si povzdechl. „Je velmi zvláštní," poznamenal Leonid, „že lidstvo poté, co samo sebe zničilo pomocí atomu, se stejným prostředkem zachraňuje." - 184 -
„Ano, je to podivné." Stařík na něho zasmušile pohlédl. „Připomíná to Promethea, když ukradl oheň. Bohové mu za¬kázali předat ho lidem. Ale on toužil pozvednout je ze špíny, tmy a chladu..." „To jsem už četl," přerušil ho jedovatě Homér. „Mýty a legendy starého Řecka." „Je to prorocký mýtus. Ne nadarmo tomu bohové bránili. Věděli, jak všechno skončí." „Ale byl to právě oheň, který člověka polidštil." „Chcete tím říct, že bez proudu se zase stane zvířetem?" „Chci tím říct, že bez proudu budeme vrženi o dvě stě let nazpět. A pokud si uvědomíme, že přežil jen jeden z tisíce a všechno je nutné znovu vybudovat, odhalit a prozkoumat, pak to bude spíš pět sto¬letí. Možná to už nikdy nedoženeme. Nebo snad máte jiný názor?" „Ne, ne," odpověděl Leonid. „Ale jde skutečně jen o proud?" „A o co jiného?" Homér rozčileně zamával rukama. Hudebník si ho změřil dlouhým, zvláštním pohledem a pokrčil rameny. Rozhostilo se dlouhé mlčení. Homér mohl vnímat konec rozho¬voru jako vítězství - dívka konečně přestala toho troufalého chlapa hltat očima a pohroužila se do vlastních myšlenek. Do stanice to už neměli daleko, když se zničehonic ozval Leonid: „Tak dobře, já vám taky povím jeden příběh." Homér nasadil trpitelský výraz, ale milostivě přikývl. „Na opačné straně stanice Sportivnaja, ještě před zničeným So¬kolničeským mostem, jedna kolej údajně odbočuje z hlavního tune¬lu a končí ve slepé uličce. Je tam mříž a za ní uzavřená bezpečnostní brána. Už se ji několikrát pokoušeli otevřít, ale bez úspěchu. Praktic¬ky žádný dobrodruh, který se tam vypravil, se nikdy nevrátil. Jejich mrtvoly byly později nalezeny na úplně jiných místech metra." Stařík se ušklíbl. „Smaragdové město?" „Je obecně známo," pokračoval neústupně Leonid, „že ten most se zřítil hned první den. To znamená, že všechny stanice za ním zů¬staly od metra odříznuty. Předpokládá se, že na druhé straně nikdo nepřežil, ačkoli na to neexistují žádné důkazy." Homér netrpělivě mávl rukou. „Smaragdové město." „Rovněž je známo, že moskevská univerzita byla postavena na měkkém podloží. Obrovská budova je stabilní jen proto, že roz¬sáhlé chladicí jednotky ve sklepě - 185 -
udržují bažinatou půdu ve zmrz¬lém stavu. Jinak by se univerzita už dávno sesunula do řeky." „To je hodně fousatý argument," namítl stařík, který pochopil, kam Leonid směřuje. „Uplynulo více než dvacet let, ale liduprázdná univerzitní budova stále stojí na svém místě." „Protože je to všechno jen povídačka!" „Fámy tvrdí, že pod univerzitou není jen tak nějaký sklep, nýbrž rozsáhlý strategický protiletecký kryt hluboký deset podlaží. Tam se nacházejí ty chladicí jednotky a - což je ještě důležitější - také vlast¬ní atomový reaktor, obytné prostory a spojovací chodby k nejbližším stanicím metra, a dokonce k Metru-2." Leonid se podíval na Sašu tak velkýma ustrašenýma očima, že se dívka neubránila úsměvu. „To není nic nového," poznamenal pohrdavě Homér. „Prý se tam nachází celé podzemní město," pokračoval flétnista zasněným hlasem. „Město, jehož obyvatelé nezemřeli, ale stanovili si jako svůj hlavní úkol, že trpělivou mravenčí prací znovu shromáždí veškeré ztracené vědění a budou sloužit kráse. Nelitují prostředků na výpravy do dosud zachovaných galerií, muzeí a knihoven na po¬vrchu. Při výchově dětí kladou největší důraz na to, aby se v nich vytvořil ničím nezkalený cit pro krásu. Panuje tam klid a harmonie, jejich jedinou ideologií je osvěta a jediným náboženstvím umění. Stěny tam nejsou natřené odpudivými olejovými barvami, nýbrž pokryté nádhernými freskami. Z reproduktorů neštěkají rozkazy a neječí poplašné sirény, ale zní hudba Berlioze, Haydna a Čajkov¬ského. Jen si představte, že každý obyvatel zpaměti cituje Danta. Jen proto tam lidé zůstali takoví jako dřív. Nebo ne, ne jako v 21. sto¬letí, spíše jako v antice. Jistě, vy jste četl Mýty a legendy." Leonid se na staříka usmál, jako by ho pokládal za mírně nechápavého. „Svo¬boda, odvaha, krása, moudrost, spravedlnost a ušlechtilost." „To jsem ještě nikdy neslyšel!" Homér jen doufal, že ten protřelý chlapík tím zase neupoutá dívčinu pozornost. „V metru se to místo nazývá Smaragdové město. Jeho obyvatelé však prý upřednostňují jiné označení." „A sice?" dotíral Homér. „Archa." - 186 -
„Nesmysl! Naprostý nesmysl!" Stařík zafuněl a odvrátil se. „Samozřejmě," přikývl hudebník. „Vždyť je to jen fáma." Na Dobryninské panoval chaos. Homér se rozhlédl na všechny strany. Neskrýval překvapení, ale zároveň i obavy: Nešálí ho smysly? Může se něco takového odehrá¬vat na stanici Okruhu? Vypadalo to, že by někdo nedávno vyhlásil válku Hanze. Z tunelu před nimi vyčnívala dopravní drezína, na které bylo bez ladu a skladu naházeno několik mrtvých těl. Vojenští zdravot¬níci v zástěrách je stahovali dolů a odkládali na stanovou plachtu. Jedné mrtvole chyběla hlava, jiné měly zohavené obličeje, z dalších vyhřezla střeva... Homér zakryl Saše oči. Leonid ztěžka oddechoval a odvrátil se. „Co se stalo?" zeptal se jeden muž z jejich ochranného doprovodu zdravotníka. „Naši strážní to koupili u Velkého rozdělovače. Všichni do po¬sledního jsou mrtví. Nikdo nepřežil. Ale hlavně nikdo neví, kdo za to může." Zdravotník si otřel ruce do zástěry. „Neměl bys cigare¬tu? Třesou se mi ruce." Velký rozdělovač, zvaný také Hlavní přivaděč, byl kolejový sys¬tém podobný pavučině, rozvětvující se za Paveleckou radiální sta¬nicí a spojující hned čtyři linie: Okruh, Šedou, Oranžovou a Zele¬nou trasu. Homér tušil, že si Hunter vybral tuto cestu. Byla nejkratší. Ne¬přetržitě ji však strážily silné jednotky Hanzy. K čemu to krveprolití? Začali na něho střílet jako první? Nebo ho ve tmě vůbec neviděli přicházet? Kde je teď? Panebože, tamhle leží ještě jedna hlava... Proč to udělal? Homér si vzpomněl na rozbité zrcátko a Sašina slova. Měla dívka pravdu? Možná že velitel bojuje sám proti sobě, možná chce zabrá¬nit zbytečným vraždám, ale neovládá se... Nerozbil zrcátko proto, aby zničil toho ošklivého a strašlivého člověka, ve kterého se postup¬ně proměnil? Ne. Hunter nespatřil v zrcátku člověka, nýbrž netvora. Pokusil se ho zneškodnit, ale přitom jen rozbil sklo, takže z jednoho zrcadlové¬ho obrazu se jich rázem stalo deset.
- 187 -
Ale co když... Homér hleděl za zdravotníky, kteří přenášeli po¬slední z osmi mrtvol z drezíny na nástupiště... Co když na něho ze zrcátka zíral zoufalý člověk? Zestárlý Hunter? Co když ten druhý, strašlivý, už žije vlastním životem a převzal velení?
- 188 -
KAPITOLA 14 CO JEŠTĚ DODAT?
Co vlastně dělá člověka člověkem? Více než milion let obývá tento svět. Magická proměna, která tohle inteligentní stádní zvíře změnila v něco nového, se však odehrála teprve zhruba před deseti tisíci lety. Jen si to představte: 99 procent svých dějin se tísnil v jeskyních a žvýkal syrové maso, nedokázal se ohřát a vyrobit nástroj, nebo dokonce zbraně. Ne¬uměl ani pořádně mluvit. Ani svými vjemy se nelišil od opic nebo vlků: hlad, strach, vazba, péče, ukojení... Jak se jen za několik staletí naučil myslet a zapisovat vlastní ideje? Měnit a vynalézat okolní hmotu? Proč začal najednou malovat, jak objevil hudbu? Jak si dokázal podrobit planetu a přetvořit ji podle svých potřeb? Co tohle zvíře před deseti tisíci lety získalo? Oheň? Ten propůjčil člověku schopnost zkrotit světlo a teplo a obojí vnést do neobyvatelných ledových oblastí. Konečně si uměl chutně a stra¬vitelně upravit kořist. Ale co to změnilo? Dobře, dovolilo mu to rozšiřo¬vat své pozemky. Ale krysy i bez ohně osídlily celou planetu. Ne, nebyl to oheň, každopádně nejen on, v tom měl hudebník prav¬du. Muselo tedy existovat ještě něco... Ale co? Jazyk? To je nepochybně rozdíl oproti ostatním zvířatům, když jsou syrové myšlenky obroušeny do podoby slovních briliantů a nakonec se stávají všeobecnou měnou, která všude slouží jako oběživo. Přitom nejde ani tolik o vyjádření toho, co se odehrává ve tvé hlavě, jako spíš o schop¬nost to zařadit, katalogizovat a nestabilní obrazy podobné roztavenému kovu odlít do pevné formy. Udržovat jasnost a střízlivost ducha a přesně a jednoznačně předávat pokyny a vědomosti - a tím také schopnost se organizovat, podřizovat, sestavovat armády a vytvářet státy. Avšak mravenci si vystačí zcela beze slov. Na úrovni, kterou člověk jen stěží vnímá, vytvářejí obrovské konglomeráty, žijí v nesmírně kom¬plexních hierarchiích, vzájemně si s maximální přesností sdělují infor¬mace a rozkazy, se železnou disciplínou formují tisícihlavé strašlivé legie bojující v neslyšitelných, ale krutě nemilosrdných válkách. - 189 -
Nebo to jsou písmena, bez nichž bychom nebyli schopni ukládat vě¬domosti? Jsou to tyhle stavební kameny, ze kterých se skládá babylon¬ská věž lidské civilizace, stavba dotýkající se hvězd? Bez nichž by se veškerá moudrost, již lidstvo dosáhlo, rozpadla jako nepálená hlína, zhroutila se pod vlastní vahou a změnila v prach? Bez písmen by každá generace začínala stavět velkou věž od začátku, celý život dřela a nako¬nec zhynula u ruin stále stejné hliněné chatrče, aniž by přistavěla jediné nové podlaží. Teprve písmena — písmo - umožnila člověku vydolovat nahromaděné vědomosti z vlastní lebky a v nezměněném stavuje uchovat pro potom¬ky Tak se konečně vymanil ze svého osudu, který ho nutil k tomu, aby znovu a znovu objevoval dávno objevené, a byl schopen vybudovat něco vlastního na pevném základě tradovaném od předků. Ale bylo to všechno? Kdyby uměli vlci psát, podobala by se jejich civilizace lidské? Měli by vůbec nějakou civilizaci? Nasycený vlk upadne do blažené lenosti a mazlí se a hraje si se svý¬mi soukmenovci, dokud ho kručení v žaludku nedonutí jednat. Sytý člověk se oproti tomu vyrovnává se zcela odlišným pocitem — stává se melancholickým. Je to nepochopitelné, nevysvětlitelné hnutí mysli, které ho nutí celé hodiny pozorovat hvězdy, pokrývat stěny svých jeskyní ok¬rovými malbami, zdobit příď bojového člunu vyřezávanými sochami, dlouhá staletí se dřít na vytváření kamenných obrů, místo aby zesílil pevnostní valy, a po celý život pracovat na zkultivování básnického mis¬trovství, místo aby se cvičil v šermířském umění. Je to hnutí mysli, které bývalého pomocného strojvůdce přiměje k to¬mu, aby pár zbývajících let života věnoval četbě a hledání, hledání a pokusu něco sepsat... Něco zvláštního... Aby prostý chudý lid ukojil tuto touhu, naslouchá potulným houslistům, králové si vydržují vlastní trubadúry nebo dvorní malíře, dívka narozená v podzemí si fascinovaně prohlíží pomalovaný sáček čaje. Je to nezřetelné, ale mocné volání, které dokáže přehlušit i hlas hladu - a slyší ho pouze člověk. Není to právě tohle volání, které překonává spektrum zvířecích vjemů a skýtá člověku schopnost snít, smělost doufat a odvahu odpouštět? Lásku a soucit, tedy city, které člověk tak často považuje za své mimořádné - 190 -
vlastnosti, sám neobjevil. I pes je schopen milovat a chovat se soucitně jakmile jeho pán onemocní, nehne se od něho ani na krok a kňučí. Projevuje dokonce i touhu a je schopen vidět smysl života v jiných bytos¬tech. Leckterý pes je při úmrtí svého pána sám připraven zemřít, jen aby s ním zůstal. Pes však nedokáže snít. Je to tedy touha po krásnu a schopnost ho ocenit? To podivuhodné nadání radovat se z barevné kompozice, z řady tónů, lomených linií a elegantně formulovaných vět? Vylákat z nich sladké, a zároveň bo¬lestné volání duše, které se zmocní každého srdce - i toho ztučnělého, mozolnatého a zjizveného — a zbavuje ho všech vředů? Možná. Ale nejen to. Aby přehlušili výstřely a zoufalé výkřiky spoutaných nahých lidi, ne¬chali určití jedinci přehrávat velkolepé Wagnerovy opery na plnou hlasi¬tost. A nebyl v tom rozpor: jedno jen zdůrazňovalo druhé. Co tedy ještě? I kdyby člověk v tomhle pekle přežil jako biologický druh, zachová si tu křehkou, sotva vnímatelnou, ale nepochybně reálnou součást své podstaty? Udrží při životě tu jedinečnou jiskru, která před deseti tisíci lety učinila ze zpola vyhladovělého zvířete se zakaleným pohledem tvora naprosto jiného řádu? Bytost, kterou duchovni hlad trýzní nesrovnatelně víc než tělesný. Rozkolísanou bytost věčně vláčenou mezi duchovní veli¬kosti a nízkostí, mezi nevysvětlitelným a pro šelmu vlastně vyloučeným milosrdenstvím a neodpustitelnou krutosti, která nenachází obdobu ani v bezduchém světě hmyzu. Tvora stavějícího nádherně zámky a vytvá¬řejícího neuvěřitelné malby, který se svou schopnosti syntetizovat krásu může poměřovat se samotným Stvořitelem -a na druhé straně vynalézá plynové komory a vodíkové pumy, aby stvořené zase zničil a své soukme¬novce co nejrentabilněji vyhubil. Bytost, která na pláži usilovně staví hrady z písku, aby je pak v záchvatu náladovosti zbořila. Tvora, který nezná žádné hranice, je bojácný a zároveň překypuje odhodláním, není s to utišit svůj prekérní hlad, a přesto se celý život o nic jiného nepokou¬ší. Člověka... Zůstane v něm ta jeho jedinečná jiskra zachována? Nebo zmizí v minulosti jako nepatrná odchylka v diagramu dějin? Bude tedy člověk po této zvláštní a podle délky jeho existence jednopro¬centní - 191 -
odchylce znovu vržen zpět do věčného otupění, bezčasové rutiny, při které následuji nesčetné generace jedna za druhou s očima sklopený¬ma k zemi a donekonečna přežvykující staré věci a deset tisíc, sto tisíc i pět set tisíc let plyne stejně nepozorovaně?" Co ještě dodat? Je to pravda?" „Copak?" Leonid se na ni usmál. „To s tím Smaragdovým městem? S Archou? Že v metru existuje takové místo?" Sašin hlas zněl zamyšleně a pohled upírala na vlastní chodidla. „Existují takové fámy." „To bych jednou ráda viděla... Víš, když jsem pobývala tam na¬hoře, bylo mi líto lidí. Kvůli jediné chybě už to nikdy nebude jako dříve. Přitom to bylo tak krásné... aspoň myslím." „Kvůli jediné chybě? Ne, kvůli kapitálnímu zločinu. Zničit celý svět, vyhubit šest miliard lidí - dá se to ještě označit jako chyba?" „Jisté, ale co třeba ty a já? Nezasluhujeme si odpuštění? Každý si ho zasluhuje. Všichni mají právo na šanci změnit sebe a všechno, zkusit to znovu, ještě jednou, i kdyby to mělo být naposledy." Saša se na chvíli odmlčela a pak dodala: „Tak ráda bych viděla, jak tam všechno ve skutečnosti vypadá. Dříve mě to nezajímalo. To jsem se prostě jen bála a všechno mi tam připadalo strašně ošklivé. Ale zřej¬mě jsem vždycky jen vyšla ven na nesprávném místě. Je to hloupé... Město tam nahoře je jako můj dřívější život. Nemá budoucnost. Jen vzpomínky — a i ty mi jsou cizí. Pouze přízraky. Víš, pochopila jsem něco velmi důležitého, když jsem byla tam nahoře..." Hledala vhodná slova. „Naděje je jako krev ve tvých tepnách. Dokud teče, žiješ. Chci doufat dál." „A co chceš najít ve Smaragdovém městě?" zeptal se Leonid. „Chci vidět a cítit, jak se žilo dříve. Ty sám jsi to přece říkal. Pravděpodobné bych se tam setkala s úplně jinými lidmi. Ještě ne¬zapomněli na včerejšek a zcela určité prožijí zítřek. Takže jsou nepo¬chybné naprosto odlišní..." Beze spěchu procházeli stanici Dobryninskaja. Strážní je pořád ještě nespouštěli z očí. Homér s těžkým srdcem opustil Sašu a Leo¬nida, aby vykonal návštěvu u náčelníka stanice. Teď už byl pryč poměrné dlouho. Po Hunterovi stále ani stopy. - 192 -
Poté — bylo to ve střední mramorové hale Dobryninské — dospě¬la Saša k zvláštnímu poznání. Velké klenuté oblouky obložené jen na vnitřní straně, kterými se procházelo ke kolejím, se tu střídaly se svými malými dekorativními reliéfními protějšky. Za velkým oblou¬kem vidy následoval menší. Jako muž a žena držící se za ruce, muž a žena, muž a žena... A zničehonic ucítila touhu po široké a silné mužské ruce, do které by mohla vložit tu svou, aby se v ní schovala. „I tady se dá začít nový život," upozornil Leonid a zamrkal na ni. „Člověk nemusí za každou cenu chodit někam jinam a něco hle¬dat... Občas stačí se prostě jen rozhlédnout." „A co tady uvidím?" „Mě." S hranou skromností sklopil oči. „Tebe jsem už viděla i slyšela." Teď konečné opětovala jeho úsměv. „Tvoje hudba se mi moc líbí - stejné jako všem. Copak nepotřebu¬ješ žádné patrony? Tolik jsi jich vydal, abychom proklouzli..." „Potřebuju je jen kvůli jídlu — a na to jich mám vždycky dost. Hrát za peníze je hloupost." „Tak proč tedy hraješ?" „Kvůli hudbě." Zasmál se. „Kvůli lidem. Ne, nejen kvůli nim. Spíše kvůli tomu, co dělá hudba s lidmi." „A co s nimi dělá?" „Všechno, co chceš," odpověděl Leonid, tentokrát zase vážně. „Mám melodii, která podněcuje lásku, a další, co dojímá k slzám." Nedůvěřivě na něho pohlédla. „A co ta, kterou jsi hrál naposled? Ta bezejmenná. Co vyvolává?" „Ta?" Zapískal si její úvodní tóny. „Vůbec nic. Jenom zbavuje bolesti." „Hej, staříku!" Homér zavřel knihu. Na nepohodlné dřevěné lavici se nedalo po¬řádně sedět. Službu konající strážný trůnil za malým psacím pultí¬kem, který byl téměř celý zakrytý třemi starými černými telefony bez tlačítek nebo ciferníků. Na jednom přístroji zablikala červená lampička. „Andrej Andrejevič nechá prosit. Máš dvě minuty, tak nic neoke¬cávej a jdi rovnou k věci." Homér zasténal. „Dvě minuty nestačí." Muž pokrčil rameny. „Varoval jsem tě." - 193 -
I pět minut by bylo málo - Homér nevěděl, kde začít ani skončit, natož pak na co se má ptát nebo oč chce požádat. Kromě náčelníka Dobryninské však neexistoval nikdo, na koho by se mohl obrátit. Andrej Andrejevič, zlostný tlusťoch v rozepnutém kabátci od uni¬formy, staříka dlouho neposlouchal. „Zbláznil ses? Mám tady výjimečný stav, osm chlapů mi zařvalo, a ty si přijdeš s nějakými epidemiemi! Tady nic takového není! Tak dost, už jsi mě připravil o dost času! Buď hned vypadneš..." Náčelník prudce vstal. Přitom se mu břicho zvedlo jako vorvaň vyskakující z vody a div nepřevrhlo stůl, za kterým seděl. Do míst¬nosti tázavě nahlédl strážný. Homér se rovněž zmateně zvedl z tvrdé nízké židle pro návštěvní¬ky. „Už jdu. Ale proč jste poslal vojsko na Serpuchovskou?" „Co je ti do toho?" „Říká se, že tam..." „Co, co? Už toho mám po krk. Ještě mi tu začneš šířit paniku... Pavle, strč ho za katr!" V následujícím okamžiku se Homér nedobrovolně ocitl v předsí¬ni. Odtud ho strážný odvlekl do úzké chodby, přičemž ho střídavě dobrácky napomínal a fackoval. Při jednom úderu spadla Homérovi z obličeje rouška. Pokusil se zadržet vzduch, ale dostal ránu do žaludku a křečovitě se rozkašlal. Vorvaň se vynořil na prahu kanceláře. Dveře ho byly plné. „Jen ať si nejdřív trochu posedí. Později uvidíme, co s ním dál..." Pak za¬vrčel na dalšího návštěvníka. „A ty jseš kdo? Jseš ohlášenej?" Homér se po neznámém ohlédl. Tři kroky od něho stál Hunter, nehybně a se zkříženými pažemi. Měl na sobě přiléhavou cizí uniformu a do obličeje mu ve stínu ote¬vřeného průzoru nebylo vidět. Zdálo se, že staříka nepoznal a ne¬chce se do ničeho vměšovat. Homér očekával, že z něho zase bude kapat krev jako z řezníka, ale jediná tmavě rudá skvrna na velitelově oděvu pocházela z jeho vlastního zranění. Lovcův ledový pohled sklouzl k náčelníkovi stanice - a zničeho¬nic k němu pomalu vykročil, jako by chtěl projít do kanceláře skrz něj.
- 194 -
Tlusťoch zpočátku reagoval jako omámený, pak si něco pro sebe zamumlal, ustoupil a uvolnil cestu. Strážný, který stále ještě držel Homéra za límec, se nerozhodně zastavil. Hunter následoval náčelníka do místnosti a tam zaprskal jako šelma, čímž muže umlčel. Pak mu zašeptal do ucha něco, co znělo jako rozkaz. Strážný nechal staříka stát a překročil práh. Za okamžik proletěl dveřmi nazpět, provázený přívalem vulgárních nadávek - náčelník stanice přitom skoro vřeštěl. „A nech toho provokatéra na pokoji!" zaječel, jako by ho někdo zhypnotizoval. Nešťastník, ostudou zrudlý až za ušima, za sebou zavřel dveře, dovlekl se na své místo u vchodu a zabořil obličej do zpravodaje vytištěného na balicím papíře. Když Homér energicky prošel kolem jeho stolu do náčelníkovy kanceláře, schoval se muž za novinami ještě hlouběji — jako by se ho to všechno vůbec netýkalo. Teprve nyní, když stařík znovu vrhl na nic nechápavého hlídacího psa triumfální pohled, si všiml trochu pozorněji jeho telefonních přístrojů. Na jednom, který neustále blikal, visel kousek zašpiněné bílé leukoplasti, na kterou někdo modrou propisovačkou naškrábal jediné slovo: TULSKAJA. „Jsme s Řádem ve spojení." Zpocený náčelník stanice Dobryninskaja sevřel ruce v pěst a nespouštěl přitom Lovce ani na okamžik z očí. „O této operaci nás nikdo neinformoval. A já sám nemůžu o něčem takovém rozhodnout." „No tak zavolejte na centrálu," odpověděl jeho protějšek. „Ještě má¬te čas, abyste si to s nimi odsouhlasil. Ale už to nebude dlouho trvat." „Oni mi to nepovolí. Taková operace ohrožuje stabilitu Hanzy. Víte přece, že ta je důležitější než cokoli jiného. Kromě toho máme tu stanici pod kontrolou." „Jaká stabilita, k čertu? Pokud nepřijmeme žádná opatření..." Andrej Andrejevič vzpurně zavrtěl těžkou hlavou. „Situace je sta¬bilizovaná. Nevím, co chcete. Všechny východy neustále hlídáme. Tam neproklouzne ani myš. Vyčkejme ještě, určitě se to vyřeší samo." „Samo se nic nevyřeší!" obořil se na něho Hunter. „Dosáhnete jen toho, že se tam pokusí uniknout přes povrch a později k nám najdou nějakou cestu. Stanice musí být řádně vyčištěna. Nechápu, proč jste to už dávno nevyřídil." - 195 -
„Ale vždyť tam ještě můžou být zdraví lidi. Jak si to představujete? Že jednoduše přikážu svým chlapcům, aby Tulskou vypálili do zá¬kladů? I s vlakem se sektáři? A mohl bych vzít z jedné vody načisto i Serpuchovskou, ne? Polovina Serpuchovské tam má přece svoje děvky a nemanželské děti! Ne, víte co? My tady nejsme žádní fašisti. Válka je válka, ale tohle... zabíjet nemocné jako dobytek na jatkách... Do¬konce když na Běloruské vypukla slintavka a kulhavka, rozvezli vepře na různá místa, aby usmrtili nemocné a zdraví mohli žít dál - ne že by vzali palicí po hlavě všechny." „To byla prasata. Tady jde o lidi," připomněl bezbarvým hlasem velitel. „Ne a ještě jednou ne." Náčelník zavrtěl hlavou tak energicky, že se kolem něho rozstříkly kapičky potu. „Já nemůžu. Je to nelidské. Proč bych si tím zatěžoval svědomí? Abych měl později noční můry?" „Nemusíte dělat vůbec nic. Na to jsou lidé, kteří netrpí nočními můrami. Nechte je jen projít svou stanicí. Nic víc." „Poslal jsem kurýry do Polis. Poptají se tam na sérum." Andrej Andrejevič si otřel rukávem čelo. „Máme naději, že..." „Žádná očkovací látka neexistuje. A zapomeňte na naději. Pře¬staňte konečně strkat hlavu do písku. Proč tu nevidím žádné zdra¬votní oddíly z centrály? Proč se zdráháte tam zavolat a požádat o vol¬ný průchod pro kohortu Řádu?" Náčelník stanice mlčel. Pokoušel se zapnout knoflíky od kabátu, šátral po nich vlhkými prsty a nakonec to vzdal. Potom přistoupil k oprýskanému příborníku, nalil si do sklenky silně aromatický likér a naráz ho vypil. Hunter pochopil. „Vy jste jim to vůbec neřekl... Oni tam nemají sebemenší tušení! Na stanici ve vašem sousedství vypukla epidemie, a centrála o tom nic neví. „Jde o mou hlavu," odvětil chraptivě tlusťoch. „Nákaza ve ved¬lejší stanici, to znamená, že poletím - protože jsem to připustil... Protože jsem neudělal nic, abych tomu zabránil... Stručně a jasně, protože jsem ohrozil stabilitu Hanzy." „Na sousední stanici? To myslíte Serpuchovskou?" „Dosud je tam všechno ještě v klidu, ale zareagoval jsem příliš pozdě. Jak jsme měli vědět. - 196 -
„A jak jste lidem vysvětlil své akce? Že posíláte vojenské jednotky k nezávislé stanici? A že uzavíráte tunel?" „Banditi... povstalci... Ty najdete všude. Není to nic zvláštního." Velitel přikývl. „A teď už je příliš pozdě na to, abyste to přiznal." „Ted už nejde jen o mé propuštění." Andrej Andrejevič si nalil druhou sklenku a znovu ji do sebe převrátil. „Na to je nejvyšší trest." „A co teď?" „Počkám." Náčelník se opřel o stůl. „Třeba se ještě něco stane..." „Proč neodpovídáte na telefonáty?" ozval se znenadání Homér. „Jejich telefon neustále vyzvání, to jsou lidé z Tulské. Kdoví, jak to s nimi vypadá." „Ne, už nezvoní," opáčil náčelník vyhaslým hlasem. „Nechal jsem ztlumit hlasitost. Jen lampička ještě bliká. Dokud to tak je, jsou tam lidé naživu." „Ale proč to nezvednete?" opakoval vztekle Homér. „A co mám těm lidem asi tak říct?" vyštěkl náčelník. „Že mají mít trpělivost? Že jim přeji brzké uzdravení? Že pomoc je už na cestě? Že si všichni mají prohnat hlavou kulku? Mně bohatě stačil rozhovor s uprchlíky!" „Zavři konečně zobák," přikázal potichu Hunter, „a dobře mě po¬slouchej! Za dvacet čtyři hodin se vrátím s jednotkou. Chci, aby mě na všech strážních stanovištích bez problémů nechali jít. Serpuchov¬skou budeš nadále izolovat. My půjdeme na Tulskou a vyřídíme tam svou práci. Pokud to bude zapotřebí, vykonáme totéž i na Serpu¬chovské. Uspořádáme si malou soukromou válku. Centrálu o tom nemusíš informovat. Nemusíš dělat vůbec nic. Já už se o to posta¬rám sám... aby byla znovuobnovena stabilita." Náčelník nesměle přikývl. Vypadalo to, že vyčerpáním splaskl jako děravá duše od jízdního kola. Ještě si nalil kořalku, přivoněl k ní, a než sklenku vyprázdnil, tiše se zeptal: „Budeš se až po kolena brodit v krvi. Tebe to neděsí?" „Krev se dá omýt vodou," odpověděl velitel. Když vyšli z kanceláře, náčelník stanice se zhluboka nadechl a vzá¬pětí hromovým hlasem přivolal službu konajícího strážného. Ten vběhl dovnitř jako střelený a dveře za ním zapadly s ohlušujícím prásknutím. - 197 -
Homér počkal na Huntera. Nechal ho popojít o pár kroků, pak se sklonil nad psacím pultem strážného, strhl sluchátko z blikající¬ho přístroje a přidržel si ho u ucha. „Haló! Haló! Slyším!" zašeptal do mluvítka. Ticho... Ale nebylo ponuré jako u přeříznutého kabelu, spíše duté, jako kdyby někdo na druhé straně zvedl sluchátko, ale zrovna teď nebyl přítomen, aby Homérovi odpověděl. Jako kdyby ten kdosi na druhém konci čekal velmi dlouho na reakci a pak ztratil trpěli¬vost. Jako by stařík mluvil zlomeným hlasem do ucha nebožtíka. Lovec se na prahu otočil a vrhl na něho nesouhlasný pohled. Sta¬řík opatrně vrátil sluchátko na původní místo a poslušně Huntera následoval. „Popove! Popove! Vstávat! Rychle!" Silná svítilna velícího důstojníka pronikla víčky a vyvolala přes zorničky v mozku požár. Mohutná ruka mu zatřásla ramenem a energickým máchnutím přejela po Arťomově neholeném obličeji. Ten pracně otevřel oči, otřel si rozpálenou tvář, vyskočil z lehátka, postavil se do pozoru a zasalutoval. „Kde máš zbraň? Vezmi si ji a rychle za mnou!" Už několik dní všichni spali v uniformách. Arťom vybalil kalaš¬nikov, který mu - zavinutý v několika hadrech - sloužil jako polštář a unaveně následoval velitele. Jak dlouho spal? Hodinu? Dvě? V hla¬vě mu dunělo a hrdlo měl suché na troud „Už to začalo," zavolal na něho přes rameno důstojník. Arťom ucítil v jeho dechu alkohol. „Co začalo?" zeptal se ustrašeně. „To hned uvidíš. Tady máš náhradní zásobník. Budeš ho určitě potřebovat." Prostorná stanice Tulskaja, kde nebyly žádné sloupy a která vy¬padala jako horní část obrovského tunelu, byla téměř celá ponoře¬ná do tmy. Jen na pár místech se mihotaly slabé světelné paprsky, pohybovaly se naprosto nesmyslně sem a tam, jako kdyby ty ba¬terky držely dětí nebo opice. Ale odkud by se tu najednou objevilo tolik opic? Arťom zpozorněl. Rázem pochopil, co se děje, a začal horečnaté kontrolovat samopal. Neodolali! Nebo ještě nebylo příliš pozdě?
- 198 -
Ze strážnice vyšli dva další ospalí a ochraptělí bojovníci a přida¬li se k nim. Velící důstojník tedy po cestě svolával poslední zálo¬hy, každého, kdo se udržel na nohou a unesl zbraň. Někteří z nich už kašlali. Těžkým vydýchaným vzduchem jim k uším pronikl zvláštní ne¬blahý zvuk. Žádný křik, pláč ani rozkaz, nýbrž sténání ze stovek hrdel, trýznivé, plné zoufalství a hrůzy. Sténání provázené úsečným kovovým cvakáním a skřípotem, který současné přicházel ze dvou, tří, deseti různých směrů. Na nástupišti byla postavená obrovská barikáda z roztrhaných a nepotřebných stanů, převržených plechových kabin, částí vagonů, překližek a rozmanité výbavy domácností. Důstojník si razil cestu tím šrotištěm jako ledoborec. V jeho lodní brázdě ho nejistým kro¬kem doprovázel Arťom a ostatní. Na pravé koleji se ve tmě rýsovala nyní už ne zcela úplná vlako¬vá souprava. Světlo v obou vagonech bylo zhasnuté, otevřené dveře spěšně zabedněné částmi mřížových zábran. Uvnitř za ztemnělými okenními skly však vřel početný dav lidí. Desítky rukou svíraly hladké tyče mříží a škubaly za ně. Vagony se pohupovaly a hlučely. U každého vchodu stáli na stráži ostřelovači v plynových maskách, kteří čas od času přiskočili k temným vyděšeným obličejům a zvedli pažby samopalů, ale nikdy neudeřili, natož aby vystřelili. Jinde se strážní pokoušeli rozvášněné lidi uklidnit. Chápali vůbec lidé ve vagonech, co jim vojáci říkají? Ve vlaku je zavřeli proto, že se někteří z nich pokusili uprchnout z karantén¬ních prostor v tunelu. Najednou jich prostě bylo příliš - více než zdravých. Důstojník proběhl kolem prvního a vzápětí i druhé vagonu. Arťom konečně pochopil, proč má tak naspěch: U posledních dveří vřed praskl a z vagonu proudili podivní tvorové. Sotva se drželi na nohou, obličeje měly nádory znetvořené k nepoznání, paže a no¬hy opuchlé a chorobně nateklé. Ještě nikdo neunikl - stačili se tu shromáždit všichni dosud volní střelci s puškami. Důstojník prošel obklíčením a postoupil dopředu. „Všem paci¬entům! Okamžitě se vraťte na svá místa! To je rozkaz!" Energickým pohybem vytáhl z pouzdra na opasku stečkin.
- 199 -
Nemocný, který pronikl nejdál, potřeboval několik pokusů, než zvedl oteklou hlavu těžkou několik kilogramů. Potom si jazykem přejel po odulých rtech a zeptal se: „Proč se k nám takhle chováte?" „Jak víte, napadl vás neznámý virus. Teď hledáme nějaké sérum... Musíte být trpěliví." „Jo tak vy hledáte nějaké sérum," opičil se pacient. „Já se snad popukám smíchy." „Okamžitě se vraťte do vagonu." Důstojník hlučně odjistil. „Počí¬tám do deseti, pak zahájíme palbu. Jedna..." „Děláte nám jen plané naděje, abyste neztratili kontrolu. Jenom čekáte, než sami zdechneme..." „Dva." „Už čtyřiadvacet hodin jsme nedostali vodu. Proč taky dávat kandidátům smrtí pít..." „Hlídky mají strach přiblížit se k mřížím. Dva strážní se už na¬kazili... Tři." „Vagony jsou plné mrtvol. Šlapeme po lidských obličejích. Víš, jak to praskne, když se zlomí nos? Když je to dítě, tak..." „Nemáme na ně místo! Nemůžeme je spálit... Čtyři." „A v dalším kupé je tak málo místa, že mrtví stojí se živými, tělo na tělo." „Pět." „Zatraceně, tak už střílejte! Vím přece, že žádná protilátka ne¬existuje. Aspoň zemřu rychle. Takhle se cítím, jako by mi někdo pilníkem přejížděl po vnitřnostech a pak je polil alkoholem..." „Šest." „... a nakonec zapálil. Jako bych měl hlavu plnou červů, kteří mi pozvolna požírají nejen mozek, ale i duši... Chňap, chňap..." „Sedm..." „Ty idiote! Pusť nás konečně ven a nech nás umřít jako lidi! Kdo ti dal právo nás takhle trýznit? Moc dobře přece víš, že i ty nejspíš už..." „Osm... Opatření jsme zavedli kvůli bezpečnosti. Aby ostatní přežili. Jsem připraven vypustit duši, ale z vás nakažených se sem nedostane ani noha. Zamířit!" Arťom zvedl samopal a vyhledal v mušce jednoho nemocného, který stál blízko. Panebože, ona je to žena? Pod tričkem, které se už podobalo spíš - 200 -
nahnědlému škraloupu, se klenula nafouklá prsa. Zamžoural a namířil hlaveň na vrávorajícího starce. Zástup posti¬žených se nejprve s mručením stáhl nazpět a pokoušel se protlačit vchodem dovnitř, ale marně - z vagonu se jako čerstvý hnis s pláčem a sténáním tlačili stále noví nemocní. „Ty sadisto, víš, co to vyvádíš? Máš před sebou živé lidi. My ne¬jsme žádné mrtvoly!" „Devět." Důstojníkův hlas se zlomil. Znělo to skoro jako zašeptání. „Pusť nás prostě ven!" zařval pacient ze všech sil a natáhl ruce k veliteli. Zástup se pohnul jako pod taktovkou dirigenta a následo¬val mužův pohyb. „Pal!" Jen co Leonid přiložil flétnu ke rtům, začali se kolem něho shromaž¬ďovat lidé. Hned při prvních váhavých a trochu falešných tónech se spokojeně usmívali, povzbuzovali ho potleskem, a když hlas flétny zesílil, začaly se měnit i jejich obličeje. Vypadalo to, jako by z nich spadla všechna nečistota. Saša tentokrát měla mimořádné místo - přímo vedle hudebníka. Desítky očí se nyní upíraly nejen na Leonida, ale několik nadšených pohledů platilo i jí. Dívce to bylo zpočátku nepříjemné - vždyť si takovou pozornost a vděčnost vůbec nezasluhuje ale pak ji melo¬die zvedla ze žulové podlahy a odnesla pryč, podobně jako člověka strhne dobrá kniha nebo něčí vyprávění a umožní mu na všechno zapomenout. Byla to právě Leonidova vlastní bezejmenná melodie, která se vznášela prostorem. Začínal a končil jí každý svůj výstup. Vyhla¬zovala vrásky v obličejích posluchačů, odstraňovala prach z jejich skelných očí a zapalovala v nich malinká světýlka. I když ji Sa¬ša už znala, podařilo se flétnistovi malými modulacemi pokaždé otevřít nové tajné dveře, takže hudba vždy zněla jinak. Připada¬lo jí, že se opravdu velmi dlouho dívala na oblohu a potom se na¬jednou mezi bílými oblaky na chvíli otevřela nekonečná sytě ze¬lená dálka. Zničehonic ucítila jemné píchnutí u srdce. Škubla sebou, oka¬mžitě se zase ocitla v podzemí a bojácně se rozhlédla. Ano, byl to on - o hlavu vyšší než ostatní posluchači. Stál trochu vzadu se zdvi¬ženou bradou. Hunter.
- 201 -
Připadalo jí, že do ní vrazil tvrdý ostrý pohled. Pokud ho z ní nakrátko spustil, pak jen proto, aby vedl jeho ostří proti Leonidovi. Ten si holohlavce nevšímal. I když ho něco při hře rušilo, nedal to na sobě znát. Lovec se kupodivu neměl k odchodu a nesnažil se ji odvést nebo přerušit koncert. Teprve když dozněly poslední tóny, ustoupil a vy¬tratil se. Saša ihned nechala Leonida Leonidem a razila si cestu mezi posluchači, aby holohlavce dostihla. Ten se zastavil opodál u lavičky, na které seděl se skloněnou hla¬vou Homér. „Všechno jsi slyšel," prohlásil chraptivě velitel. „Pokračuju dál. Jdeš se mnou?" „Kam?" Stařík se na dívku unaveně usmál. „Ona o tom ví." Hunter si znovu změřil Sašu pichlavým pohledem, pak beze slo¬va přikývl a znovu se otočil k Homérovi. „Není to odsud daleko." Pohnul hlavou. „Ale já... nechci jít sám." „Vezmi mě s sebou," zvolala bez váhání Saša. Holohlavec si hlasitě povzdechl, zaťal ruce v pěst a znovu je uvol¬nil. „Díky za nůž," ozval se po krátké odmlce. „Mohl by se mi hodit." Dívka sebou ublíženě trhla. V následujícím okamžiku se však ovládla a odvětila: „Jen ty rozhoduješ, co s tím nožem uděláš." „Neměl jsem na výběr." Kousla se do dolního rtu a svraštila čelo. „Teď na výběr máš." „Ne, ani teď nemám. Pokud o všem víš, musíš to chápat. Jestli opravdu..." „Co mám chápat?" „Jak je důležité, abych se dostal na Tulskou. Pro mě dost důležité. Co nejrychleji..." Všimla si, že se mu lehce zachvěly prsty a tmavá skvrna na rameni se zase zvětšila. Bála se toho člověka, ale ještě víc se obávala o něho. „Musíš s tím přestat," poprosila ho jemně. „Vyloučeno," odmítl stroze. „Je přece jedno, kdo to udělá. Tak proč ne já?" „Protože se tím zničíš." Saša k němu přistoupila a opatrně se do¬tkla jeho ruky. Uškubl, jako by ho do ní kousla. „Musím to vykonat. Lidé, kteří tady mají hlavní slovo, jsou všichni zbabělí. Kdybych ještě váhal, zničil bych celé metro." - 202 -
„Ale co když existuje nějaká jiná možnost? Sérum? Co kdybys... to už nemusel udělat?" „Kolikrát to mám ještě opakovat: Proti té horečce neexistuje lék! Jinak bych... bych..." „Jak by ses zachoval?" Pořád ho pevně svírala. „Nemám na výběr!" Velitel odstrčil dívčinu ruku. „Tak jdeme!" obořil se na Homéra. „Proč mě s sebou nechceš vzít?" zvolala Saša. Odpověděl jí potichu, téměř šeptem, aby to nikdo jiný neslyšel: „Mám strach." Otočil se a vykročil. Na odchodu stačil ještě zamumlat Homéro¬vi, že má deset minut. „Někdo má horečku?" zaznělo najednou zezadu. „Co?" Saša se prudce otočila a srazila se s Leonidem. Flétnista se nevinně usmál. „Jestli se nepletu, mluvil tady právě někdo o horečce." „To ses přeslechl." Neměla chuť s ním diskutovat. „A já už jsem si myslel, že na těch fámách je kus pravdy," pozna¬menal Leonid zamyšleně, skoro jako sám k sobě. Svraštila čelo. „Jaké fámy?" „O karanténě na Serpuchovské. O té údajně nevyléčitelné nemoci. O epidemii..." Leonid se na ni pozorně zadíval. Sledoval sebemenší pohyb jejích rtů i obočí. Začervenala se. „Jak dlouho nás tajně posloucháš?" Roztáhl paže. „Nedělám to úmyslně. Prostě mám hudební sluch." „To je můj přítel," vysvětlila mu a kývla hlavou Hunterovým směrem. „Výborně," odpověděl neurčitě Leonid. „Proč jsi řekl údajně nevyléčitelná?" „Sašo!" Homér se zvedl a nedůvěřivě zamžoural na flétnistu. „Můžu si s tebou promluvit? Musíme se rozhodnout, co teď..." „Dovolíte ještě chviličku?" Mladík nechal staříka se zdvořilým úsměvem stát, rychle ustoupil pár kroků stranou a pokynem ruky k sobě přivolal dívku. Saša ho nejisté následovala. Cítila, že její boj s holohlavcem ještě není ztracený - pokud se teď nevzdá, Lovec se už neodváží ji znovu odehnat. - 203 -
Pak by mu konečně mohla pomoct, ačkoli ani v nejmen¬ším netušila, jak by to měla navléct. Leonid sklonil hlavu a zašeptal jí: „Je přece docela dobře možné, že jsem se o té epidemii doslechl dřív než ty, ne? Ta nemoc zřejmě nevypukla poprvé. A pravděpodobně proti ní existují nějaké magic¬ké prášky." Pohlédl jí do očí. „Ale on tvrdí, že žádný protilék není," vykoktala. „Že je všechny..." musí zničit? A to je tvůj báječný přítel? Neudivuje mě to. Určitě studoval medicínu." „Chceš tím říct..." „Tím chci říct," hudebník položil ruku dívce na rameno, sklonil se k ní a šeptal jí do ucha, „že ta nemoc je léčitelná. Lék existuje."
- 204 -
KAPITOLA 15 DVOJICE
Stařík si rozpačitě odkašlal a přistoupil k dívce. „Sašo! Musím s te¬bou mluvit!" Leonid na ni zamrkal, odstoupil zpět, s hranou pokorou ji předal Homérovi a vytratil se. Saša však teď nemohla myslet na nic jiného. Zatímco se ji starý muž pokoušel přesvědčit, že ještě může Huntera přemluvit, něco jí navrhl a naléhavě promlouval do duše, dívala se přes jeho rameno na hudebníka. Ten sice její pohled neopětoval, ale letmý úsměv, který se mu mihl na rtech, jí napověděl, že mu nic neuniklo. Přikývla a naznačila Homérovi, že je ochotna na vše přistoupit, pokud ji ještě na minutu nechá s Leonidem o samotě. Musela zjistit, co flétnista ví - sama totiž cítila silnou potřebu věřit, že lék existuje. „Hned jsem zpátky," přerušila staříka uprostřed slova, proklouzla kolem něho a rozběhla se k hudebníkovi. „Takže tebe zajímá pokračování?" zvolal. „Musíš mi to říct!" Už neměla chuť na žádné hrátky. „Jak?" „To je nejsložitější část otázky. Vím, že se ta nemoc dá vyléčit. Znám lidi, kteří nad ní zvítězili. A můžu tě k nim zavést." „Ale tys přece tvrdil, že ji umíš porazit..." Pokrčil rameny. „Asi jsi mě nesprávně pochopila. Jak bych to mohl umět? Jsem přece jen flétnista. Potulný muzikant." „Co je to za lidi?" „Jestli tě to zajímá, představím ti je. Ale musíme si kvůli tomu udělat malou vycházku." „Na které stanici je najdu?" „Nedaleko odsud. Vsak se to brzy dovíš, jestli chceš." „Nevěřím ti." „Ale uvěříš. A protože ti taky ještě ve všem nevěřím, nemůžu ti hned všechno povědět." Sašin pohled se zachmuřil. „Proč chceš, abych šla s tebou?" „Já?" Leonid zavrtěl hlavou. „Mně je to jedno. Ty to přece chceš. Já nemusím nikoho zachraňovat - ani bych to neuměl. Přinejmen¬ším ne takhle." Zaváhala a potom se zeptala: „Slibuješ mi, že mě zavedeš k těm lidem? A slibuješ, že dokážou pomoct?" „Dovedu tě tam," odpověděl Leonid pevným hlasem. - 205 -
Do jejich rozhovoru se znovu vmísil rozčilený Homér. „Co chceš udělat, Sašo?" „Nepůjdu s tebou." Rozpačitě popotahovala kšandy od lacláků a pak se otočila k flétnistovi. „Tvrdí, že lék existuje." „Tak lže," prohodil nejisté Homér. „Zřejmě se ve virologii vyznáte mnohem lépe než já." Leonid se snažil o uctivý podtón. „Bádal jste v té oblasti? Nebo vychází¬te z vlastních zkušeností? Znamená to, že i podle vás je hromadné vyvraždění nejlepší postup jak vyzrát na tu infekci?" „Odkud to víš?" zeptal se překvapený stařík a podíval se na Sašu. „Snad jsi mu..." „A tady už přichází i váš vrchní lékař." Flétnista si všiml, že se blíží Hunter, a pro jistotu o krok ustoupil. „Tým první pomoci je tím pádem kompletní, a já se tudíž mohu rozloučit." „Počkej," zaprosila dívka. „On lže!" zašeptal jí znovu Homér. „Chce prostě s tebou... Ostat¬ně i kdyby mluvil pravdu, nemůžete to stihnout. Hunter se nejpoz¬ději za čtyřiadvacet hodin vrátí s posilou. Zůstaneš-li s námi, dokᬞeš ho snad ještě přemluvit. A tenhle..." „Vůbec nic nedokážu," opáčila ponuře Saša. „Cítím, že ho už nic nemůže zastavit. Mám jen jednu možnost - musím ho postavit před možnost volby. Musím ho rozpoltit..." „Rozpoltit?" Homér zvedl udiveně obočí. „Nebudu potřebovat celý den," ujistila ho a zmizela. Proč ji nechal odejít? Proč ukázal svou slabinu a připustil, aby ztřeštěný tulák odvedl jeho hrdinku, múzu a dceru? Čím víc Homér přemýšlel o Leonido¬vi, tím méně se mu zamlouval. Z muzikantových velkých zelených očí šlehaly lačné záblesky, a když si myslel, že ho nikdo nepozoruje, objevily se na jeho andělském obličeji temné stíny... Co od ní chce? V nejlepším případě jen nabodne tento ctitel krásy Salinu nevinnost na špendlík a nechá ji usušit do svého básnického alba. Pomíjivý šarm jejího mládí — něco, co si nelze zapamatovat, natož pak vyfotografovat — z ní přitom odvane jako květinový pyl. Samotná dívka, - 206 -
podvedená a zneužitá, se oklepe a uteče od něho, ale bude jí dlouho trvat, než se zase očistí a zapomene na podvod toho ďábelského svůdce. No tak proč ji tedy nechal odejít? Ze zbabělosti. Homér se totiž nejen vyhnul sporu s Hunterem, ale nebyl s to mu ani položit otázky, které ho opravdu zneklidňovaly. Saša se zamilovala, a proto se její smělost a zbrklost daly omluvit. Jestlipak by se k němu stejně tak ohleduplně zachoval i velitel? Homér ho i nadále nazýval velitel, prostě ze zvyku, ale i proto, aby sám sebe uklidnil. Takové označení zbavovalo toho muže nádechu hrůzy a jedinečnosti, vždyť je to jen velitel severního předsunuté¬ho strážního stanoviště na Sevastopolské... Ale ne! Ten, který kráčel tunelem po boku staříka, už nebyl stejný plachý miláček Štěstěny. Homér si začal uvědomovat, že jeho druh se proměňuje. Odehráva¬lo se v něm něco strašlivého - bylo pošetilé od toho odvracet zrak a nemělo smysl si cokoli namlouvat. Hunter ho vzal znovu s sebou — snad proto, aby mu předvedl krvavý konec celého dramatu? Ted už nevyhladí jen Tulskou, ale i sektáře, kteří se usadili v tunelech, a Serpuchovskou se všemi oby¬vateli a vojáky z Hanzy, kteří tam měli posádku. A to všechno jen proto, že se pár z nich možná nakazilo... A Sevastopolskou nejspíš čeká stejný osud. Velitel už k zabíjení nepotřebuje důvod. Hledá pouze záminku. Homér nedokázal nic jiného než běžet za Hunterem a jako ve strašlivém snu sledovat a dokumentovat všechny jeho zločiny. Přitom se ospravedlňoval tím, že se dějí ve jménu záchrany, a na¬mlouval si, že představují menší zlo. Nelítostný Lovec mu však při¬padal jako moloch a stařík byl příliš malomyslný, aby se postavil osudu. Dívka se však zřejmě nechtěla jen tak podvolit. Zatímco Homér se už smířil s tím, že Tulskaja a Serpuchovskaja se změní v Sodomu a Gomoru, chytala se Saša i sebemenšího stébélka. Starý muž si už nedokázal namlouvat, že by se někde přece jen mohly najít prášky nebo očkovací látka, než Hunter ukončí epidemii ohněm a mečem — dívka bude naopak až do samého konce hledat lék.
- 207 -
Homér nebyl válečník ani lékař - a především byl příliš starý na to, aby ještě věřil v zázraky. Část jeho srdce však vášnivě snila o záchraně; právě tuhle část si nyní nechal vyrvat a odejít - se Sašou. Všechno, z čeho se už neviděl, prostě přesunul na dívku. Svého klidu pak došel v odevzdanosti. Za čtyřiadvacet hodin bude po všem. Poté se stařík dopustí dezer¬ce, najde si pro sebe nějakou opuštěnou komůrku a dopíše knihu. Teď věděl, o čem bude pojednávat. O tom, jak rozumem obdařené zvíře spolklo magickou hvězdu, nebeskou jiskru, která spadla z oblohy, a stalo se člověkem. Jak člo¬věk ukradl bohům oheň, nedokázal ho však ovládnout a vypálil celý svět až do základu. Jak mu za trest přesné za sto staletí jiskru lidskos¬ti zase odebrali A hlavně - jak se poté nezměnil opět ve zvíře, nýbrž v něco mno¬hem strašnějšího, něco, pro co ani neexistuje jméno. Velitel strážního stanoviště nechal hrst patron zmizet v kapse a na zpečetění obchodu stiskl flétnistovi silně ruku. „Za symbolic¬ký příplatek bych vám dokonce mohl zorganizovat malé svezení," prohlásil. Já dávám přednost romantickým procházkám," odtušil Leonid. Strážný se nevzdával a zašeptal mu: „Uvaž to, ve dvou vás prostě nemůžu nechat pobíhat po našich tunelech. Každopádně dostanete doprovod, protože tvoje lady nemá dokumenty. Ale takhle bych vás obratem dopravil na místo, kde byste si to ve dvou mohli pěkně užít." „Nic takového nepotřebujeme!" ozvala se energicky Saša. Hudebník se jí uklonil. „Budeme předstírat, že strážní jsou náš čestný doprovod. Monacký princ a princezna při promenádě." „Jaká princezna?" vyhrkla Saša. „Monacká. Kdysi bylo takové knížectví. Na Azurovém pobřeží..." „Poslyš," přerušil ho strážný. „Jestli chceš jít bezpodmínečně p욬ky, pak sebou koukejte hodit. Tvému zásobníku všechna čest, ale chlapci musí být do večera na základně. Hej, Berlo!" přivolal k sobě jednoho vojáka. „Doprovoďte oba na Kijevskou. Strážným řekněte, že jde o deportaci. Doveďte je tam na radiální trasu a pak hezky šup zpátky domů." Otočil se k Leonidovi. „Je to tak správně?" „Jasně," přitakal flétnista a žertem zasalutoval. Strážný na něho zamrkal. „Klidně zase přijď." Jak se odlišovala oblast Hanzy od zbytku metra! Na celé trase z Pavelecké do Okťabrské se nenacházelo jediné místo, které by bylo úplně ponořené do - 208 -
tmy. Každých padesát kroků visela na kabelu plazícím se po stěně jedna elektrická žárovka, jejíž světlo tak akorát postačovalo k následujícímu zdroji. Ano, dokonce i únikové a tajné tunely, které občas odsud odbočovaly, byly tak dobře osvětlené, že vůbec nepůsobily strašidelně. Kdyby bylo podle Saši, nejraději ze všeho by běžela, aby ušetřila drahocenné minuty, ale Leonid ji přesvědčil, že není důvod ke spě¬chu. Stále se však tvrdošíjně zdráhal prozradit, kam se vydají z Kijev¬ské. Kráčel beze spěchu a viditelně se nudil — zřejmě nebyl v tune¬lech Okružní linie, které jsou pro normální smrtelníky nepřístupné, žádný nováček. „Jsem rád, že tvůj přítel vždy jedná tak, jak považuje za správné," prohodil za chvíli. Saša svraštila čelo. „O čem to mluvíš?" „Kdyby mu civilní obyvatelstvo leželo na srdci tolik jako tobě, museli bychom ho vzít s sebou. Takhle jsme se ale hezky rozdělili na dvojice a každý dělá to, co je mu vlastní. On zabíjí, ty léčíš..." „On nechce nikoho zabít!" odmítla ostrým, zvýšeným hlasem. „Ale jistě, vždyť je to jeho práce." Povzdechl si. „Kdo jsem já, abych ho soudil?" „Čím se staneš, až dospěješ?" zeptala se ho s neskrývanou jízlivos¬tí. „Hercem?" Leonid se usmál. „Budu prostě s tebou. Co víc potřebuju ke štěstí?" Zavrtěla hlavou. „To říkáš jen tak. Vždyť mě přece vůbec neznáš. Jak bych tě mohla učinit šťastným?" „Já bych věděl jak. Mně stačí jen podívat se na krásnou dívku a už mám dobrou náladu. A co. „Tvrdíš tedy, že se vyznáš v záležitostech krásy?" Vrhla na něho kradmý pohled. Přikývl. „To je to jediné, v čem se vyznám." Náhle se jí všechny vrásky vyhladily. „Copak je na mně tak zvláštního?" „Ty celá záříš!" Jeho hlas zněl tentokrát vážně. Ale už v následující chvíli zpomalil chůzi a sklouzl po ní dlouhým pohledem. „Je ale škoda, že nosíš tak těžké šaty." „A co ti na tom vadí?" I ona přestala spěchat. Vyvádělo ji z míry, že jí civí na záda. - 209 -
„Tvoje oblečení nepropouští žádné světlo. A já jsem jako můra." Zatřepotal rukama a hloupé se zatvářil. „Pořád mě to táhne k ohni." Pousmála se a přistoupila na jeho hru. „Bojíš se tmy?" „Ne, samoty!" Leonid nasadil smutný výraz a sepjal ruce na hrudi. To neměl říkat. Zatímco ladil struny, neodhadl správně jejich od¬por. Nyní se s ošklivým zapraskáním přetrhla ta nejtenčí a nejjem¬nější z nich, která se už každým okamžikem chystala rozeznít. Lehký průvan tunelu, který odvál všechny vážné myšlenky a Sašu přiměl k tomu, aby si pohrávala s flétnistovými narážkami, rázem ustal. Trochu povznesená nálada, kterou v ní vyvolaly Leonidovy žertovné náznaky, byla tatam. Dívka teď byla naprosto střízlivá a vy¬čítala si, že mu ustoupila. Kvůli tomuhle s ním odešla a opustila Huntera a staříka? „Jako bys věděl, co to je," zamumlala a odvrátila se. Stanice Serpuchovskaja, sinalá strachy, byla celá ponořená do tmy. Vojáci v armádních plynových maskách blokovali vchody do tu¬nelů i přestup na Okružní trasu. Stanice hučela v předtuše katastrofy jako podrážděný včelí úl. Hunter a Homér kráčeli hlavní dvoranou jako vysocí vedoucí činitelé s ochranným doprovodem. Obyvatelé Serpuchovské se v jejich očích pokoušeli vyčíst, jestli vědí, co se tu děje, a co jim osud přichystal. Homér hleděl k zemi - ty obličeje si nechtěl zapamatovat. Velitel ho nezasvětil do toho, kam jde, ale stařík to vytušil. Do Po¬lis. Do čtyř stanic metra vzájemně spojených přechody a vytvářejí¬cích město s tisíci obyvateli. Tajné hlavní město této podzemní říše, která se dávno rozpadla na desítky znepřátelených feudálních států. Bašta vědy a útočiště kultury. Nejsvětější chrám, na který se nikdo neodvážil zaútočit. Nikdo kromě starého Homéra, toho zpola šíleného morového jezdce... V posledních čtyřiadvaceti hodinách se mu však dařilo mnohem lépe. Nevolnost ustoupila a souchotinářský kašel, který ho pořád nutil k tomu, aby si očistil zakrvácenou roušku, utichl. Že by se jeho organismus přece jen vypořádal s chorobou sám? Nebo se vůbec ne¬nakazil? Možná měl jednoduše příliš bujnou fantazii. Odjakživa to o sobě věděl, a přesto se pokaždé nechal zahnat do úzkých... Tunel za Serpuchovskou byl temný a tichý — a měl špatnou povést. Stařík věděl, že až do Polis nenarazí na živáčka. Zdržovat se však mezi oběma osídlenými stanicemi, tedy mezi Serpuchovskou a Boro¬vičkou, však - 210 -
občas znamenalo říkat si o nejedno překvapení. O Pol¬jance jediné zastávce na této trase, kolovaly v metru četné legendy. Kdo tudy procházel, nemusel se zpravidla obávat o život — stanice mu mohla velmi vážně poškodit rozum. Homér už tady byl několikrát, ale nikdy nenarazil na nic mimo¬řádného. I na to měly legendy, které samozřejmě všechny znal, od¬povídající vysvětlení. Proto si i teď toužebně přál, aby stanice byla i tentokrát klidná a opuštěná jako v lepších dobách. Avšak zhruba sto metrů před Poljankou si všiml vzdáleného od¬razu elektrického světla, v ústrety mu zazněly první zvuky — a jeho se zmocnila nedobrá předtucha. Zřetelně rozeznal lidské hlasy, což vlastně bylo zhola nemožné. A co hůř, Hunter, který obvykle vycítil přítomnost živých tvorů na mnoho set kroků dopředu, zřejmě nic neslyšel a nijak nereagoval. Nedbal na Homérovy znepokojené pohledy. Byl zcela pohrouže¬ný do sebe a vypadalo to, jako by vůbec neviděl, co se před ním ode¬hrává. Stanice byla osídlená! Ale odkdy? Stařík se nezřídka sám sebe ptal, proč se obyvatelé Polis ani přes trvalý nedostatek místa nikdy nepokusili prozkoumat a anektovat Poljanku. Byla to pověra, která jim v tom dosud bránila! Představovala dostatečné pádný důvod, aby tuhle pozoruhodnou lokalitu nechali na pokoji. Kdosi však zřejmě strach překonal a vybudoval tu stanové měs¬to a nainstaloval nezbytné osvětlení. A jak marnotratně tu plýtvali proudem! Ještě v tunelu si musel rukou zakrývat oči, aby je ochránil před oslnivými výbojkovými lampami, které visely na stropě. Neuvěřitelné! Ani Polis nevypadala nikdy tak čistě a upraveně. Na stěnách už nebylo ani památky po prachu a sazích uplynulých let, mramorové desky se leskly a zdálo se, že strop teprve včera čers¬tvě nabílili. Homér nahlížel mezi širokými oblouky do nitra stanice, ale nespatřil jediný stan. Že by se ještě nedostali k tomu, aby je postavili? Nebo tady snad někdo chce vybudovat muzeum? Od ko¬mických podivínů, kteří vládli Polis, se to dalo klidně čekat. Nástupiště se pozvolna zaplnilo lidmi. Nezajímali se o žoldáka v titanové helmě, který byl ozbrojen až po zuby, ani o cupitajícího zašpiněného - 211 -
staříka, který ho doprovázel. A presto - když se na ně Homér podíval, věděl, že už neudělá ani krok. Nohy měl zničehonic jako ochrnuté. Každý z těch jedinců, kteří postupné přicházeli na okraj nástu¬piště, byl oblečený tak, jako by se na Poljance natáčel film o prv¬ních letech třetího tisíciletí. Elegantní kabáty a plédy, barevné vesty, tmavomodré džíny... Takové šaty se nosily před velkou katastro¬fou. Kde zůstaly vatované bundy, hrubá vepřovice a všudypřítomná hněď metra jako hrob všech barev? Odkud pocházelo všechno tohle bohatství? A ty obličeje! To nebyly tváře lidí, kteří naraz přišli o celou rodi¬nu. Vypadalo to, že zdejší obyvatelé teprve nedávno spatřili slunce. Působili dojmem, jako by každý den naprosto samozřejmé začali teplou sprchou - na to by mohl stařík přísahat. A pak... nemohl se ubránit pocitu, že mnohé z nich odněkud zná. Na okraji nástupiště se hromadilo stále více podivuhodných osob, ale nikdo nesestoupil na koleje. Zanedlouho barevný dav zaplnil ce¬lou stanici od jednoho tunelu ke druhému. Jako by všichni vystou¬pili z nějakých fotografií pořízených o čtvrtstoletí dříve. Nikdo z nich nepohlédl Homérovi do očí. Dívali se všude mož¬ně - po stěnách, do novin, potají se okukovali navzájem, ať už uzna¬le, zvědavě, pohrdavé nebo s účastí jen staříka přehlíželi, jako by to byl duch. Proč se tady všichni shromáždili? Na co čekají? Chvíli trvalo, než se starý muž zase vzpamatoval. Kde je velitel? Jak si vykládá tenhle nevysvětlitelný úkaz? Proč ještě nic neřekl? Hunter se kus za ním zastavil. Stanice s mnoha lidmi ho vůbec nezajímala. Těžkým pohledem zíral před sebe, jako by narazil na ně¬jakou překážku. Zdálo se, že několik kroků před ním se cosi vznáší ve výši jeho oči. Homér se k němu přiblížil, opatrně nahlédl do jeho průzoru... a zničehonic Hunter udeřil. Zaťatá pěst prosvištěla vzduchem, opsala podivuhodnou dráhu zleva doprava, jako by velitel chtěl imaginární čepelí podříznout hrdlo neviditelné postavě. Téměř přitom zasáhl staříka, ale ten ještě stačil uskočit a Lovec pokračoval v boji. Zasazoval údery, ustupoval, bránil se, chtěl někoho sevřít železnými prsty, v následujícím oka¬mžiku sám zachroptěl, jako by ho kdosi škrtil, uvolnil se ze sevře¬ní a znovu zaútočil. Pozvolna ho začaly opouštět síly a neviditelný protivník získával převahu. Velitel se - 212 -
stále obtížněji vzpamatovával po každém z těch neslyšných, ale zničujících úderů a pohyboval se pořád pomaleji a nejistěji. Stařík měl pocit, že něco podobného už viděl, a to nedávno. Kde a kdy? A co se to k čertu s velitelem děje? Homér ho zavolal jménem, ale ten si počínal jako posedlý a nereagoval ani na hlasitý křik. Lidé na nástupiště na Huntera vůbec nedbali. Pro ně jako by ne¬existoval ostatně stejně jako oni pro něho. Zato je viditelné zne¬klidňovalo něco jiného. Velmi vzrušeně hleděli na hodinky, nafu¬kovali tváře, rozmlouvali spolu a srovnávali čas s červenými číslicemi elektronických hodin nad vchodem do tunelu. Homér přimhouřil oči a sledoval, kam se dívají... Staniční ho¬diny ukazovaly dobu, kdy odjel poslední vlak Šlo však o pozoru¬hodné dlouhý údaj - byl totiž desetimístný: osm číslic před blikající dvojtečkou a pak ještě dvě na sekundy. Kolem dokola odpočítávaly malé rudě body v kruhu vteřiny a měnila se jen poslední číslice toho neuvěřitelně dlouhého čísla bylo to přes dvanáct milionů... Zazněl výkřik připomínající hlasité zavzlykání. Homér odvrátil oči od záhadných hodin. Hunter nehybně ležel na kolejích obličejem dolů. Stařík k němu přiběhl a otočil těžké neživé tělo na záda. Ne, velitel dýchal, i když nepravidelně. Nebylo vidět žádná zranění, ačkoli měl očí v sloup jako nebožtík. Pravou ruku měl pořád ještě zaťatou. Starý muž si teprve teď všiml, že při tom podivném souboji nebyl bezbranný. Z pěstí mu vyčnívala ru¬kojeť černého nože. Homér mu uštědřil pár facek. Hunter zasténal jako opilec, za¬mžoural, opřel se o loket a zakaleným pohledem si změřil staříka. Pak jediným pružným pohybem vyskočil na nohy a oklepal si šaty. Sen se rozplynul. Lidé v kabátech a barevných vestách beze stopy zmizely, oslnivé světlo pohaslo a stěny znovu pokrýval prach deseti¬letí. Stanice byla temná, prázdná a neživá - přesně taková, jakou si jí Homér pamatoval z dřívějších výprav. Až do stanice Okťabrskaja nikdo z nich nepronesl ani slovo. Bylo jen slyšet, jak si jejich strážci šeptají a ztěžka dýchají, když koženkovými botami klopýtali po pražcích. Saša se zlobila — ani ne tak na flétnistu jako spíše na sebe. Tenhle... no vlastně co? Choval se jen tak, jak se od něho - 213 -
dalo očekávat. Ted jí přišlo trochu trapné vlastní chování - nebyla vůči němu příliš tvrdá? Na Okťabrské se najednou nálada změnila. Když spatřila stani¬ci, zapomněla na všechno ostatní. V posledních dnech už navštívila místa, jejichž existenci by nikdy nepovažovala za možnou. Avšak Okťabrskaja se svým přepychem všechno zastínila. Na žulové pod¬laze ležely koberce, jejichž původní vzorek se i přes zřejmé stáří dal pořád ještě rozeznat. Svítidla ve tvaru pochodní zaplavila celou dvo¬ranu rovnoměrným mléčným světlem. Tu a tam byly rozestave¬né stoly, za kterými seděli lidé s rozzářenými obličeji, beze spěchu spolu rozmlouvali a vyměňovali si nějaké papíry. Saša natáhla krk aby z toho co nejvíc vstřebala. Pak zaraženě poznamenala: „Tady je všechno tak... luxusní." „Stanice na Okruhu jsou pro mě jako vepřový špíz," zašeptal jí Leonid. „Kape z nich samý omastek... Mimochodem, co takhle něco zakousnout?" „Na to není čas." Zavrtěla hlavou a doufala, že flétnista neuslyší nedočkavé kručení jejího žaludku. „Jen pojď." Hudebník ji vzal za ruku. „Tady je takové místečko — no prostě všechno, cos dosud jedla, se s tím vůbec nedá srov¬nat... Hoši, vy taky určitě nic nemáte proti svačince, že?" zavolal na strážce. „S ničím si nelam hlavu, Sašo, za dvě hodiny tam jsme. O tom vepřovém špízu jsem nemluvil jen tak do větru. Tady je totiž dělají..." Nadšeně vychvaloval zdejší maso, až dívku nakonec přemluvil. Pokud je od cíle dělí ještě dvě hodiny, může na půlhodinové občer¬stvení klidně přistoupit. Vždyť mají skoro celý den čas - a kdoví, kdy se příště zase dostanou k nějakému jídlu? Šašlik si opravdu zasloužil chválu. Ale jako kdyby to nestačilo, objednal Leonid ještě láhev sladkého vína. Saša vypila ze zvědavosti malou sklenku, o zbytek se podělil hudebník se strážnými. Najed¬nou sebou trhla, zvedla se na vratkých kolenou a přikázala Leonido¬vi, aby také vstal. Její ostrý hlas pramenil z náhlé zloby, kterou pocítila nad sebou samotnou. Rozzlobilo ji, že podlehla únavě z jídla a alkoholu a tro¬chu pozdě odstrčila jeho ruku ze svého kolena. Ten troufalý dotěra měl lehké a smyslné prsty. Okamžitě zvedl ruce, jako by chtěl říct: Vzdávám se! Na kůži však stále ještě cítila jeho dotek. Proč jsem ho tak rychle odstrčila? ptala se zmateně sama sebe a za trest se štípla. - 214 -
Pocítila přání co nejrychleji vymazat tuhle mazlavě nasládlou scé¬nu z paměti, překrýt ji nějakým nesmyslným tlacháním, přepudro¬vat slovy. „Zdejší lidé jsou tak podivní," prohodila k Leonidovi. „Proč?" Naráz vypil celou sklenku a pomalu vstal od stolu. „Něco jim chybí v očích..." „Hlad." „Ne, nejen... Zdá se, jako by nic nepotřebovali." „To je tím, že opravdu nic nepotřebují." Usmál se. „Jsou sytí. Živí je královna Hanza. A oči? Úplně normální kalné oči..." Saša zvážněla. „To, co jsme dnes po sobě nechali, by mně a otci vy¬stačilo na tři dny. Neměli bychom to vzít s sebou a někomu to dát?" „Ne," odmítl hudebník, „oni to dají svým psům. Tady nejsou chudí lidé." „Ale na některé sousední stanici by se to přece dalo rozdat! Tam, kde lidé hladovějí. „Hanza přece není žádný charitativní spolek," zapojil se do ho¬voru strážný, kterému přezdívali Berlička. „Ostatní se musí postarat sami o sebe. To by tak ještě scházelo, abysme živili nemakačenka!" „Ty odsud pocházíš?" zajímal se Leonid. „Pokud se pamatuju, žil jsem tady vždycky." „Asi tomu neuvěříš, ale i ten, kdo se nenarodil na Okruhu, potře¬buje občas něco k zakousnutí." „Ať se klidně požerou navzájem!" opáčil rozčileně voják. „Nebo snad máme připustit, aby nám nakonec všechno sebrali a rozdělili, jak to chtěli rudí?" „No, jestli všechno bude pokračovat jako dosud...," nadhodil Leonid. „Tak co? Drž jazyk za zuby, ty zelenáči! Tvoje řečičky bohatě stačí na deportaci." „Tu si už dávno zasluhuju," odpověděl flegmaticky hudebník. „Pracuju na tom." „Mohl bych tě dostat i jinam," zaláteřil strážný. „Za špionáž pro bolšány!" „A já tebe kvůli pití ve službě..." „Tak ty takhle... Tys nám přece sám... No počkej..." „Ne! Promiňte prosím, je to jen nedorozumění," vmísila se do ho¬voru Saša, uchopila flétnistu za rukáv a odtáhla ho od Berličky, který vzteky supěl. - 215 -
Téměř násilím odvlekla Leonida ke kolejím, podívala se na sta¬niční hodiny a zasténala. Jídlem a hádkou ztratili skoro dvě hodiny — Hunter se přitom určitě nezastavil ani na vteřinu. Muzikant se za ní opilecky zachechtal. Celou cestu až do stanice Park kultury oba strážní hlasitě reptali. Leonid by jim nejraději ze všeho od plic vynadal, ale Saša ho po¬každé pokárala a snažila se ho uklidnit. Pořád ještě byl opilý, což dodávalo křídla jeho rozpustilosti a drzosti - dívka měla plné ruce práce, aby unikla jeho dotěrnostem. „Copak se ti vůbec nelíbím?" zeptal se ublíženě. „Nejsem tvůj typ, vid? Takové jako já nemáš ráda, ty potřebuješ svaly a ji-i-zvy... Proč si tedy vůbec se mnou chodila?" „Protože jsi mi něco slíbil!" Odstrčila ho. „Kvůli tomuhle ne..." „Je to pořád dokola stará písnička: Taková já nejsem!" Povzdechl si. „Kdybych věděl, že jsi taková netýkavka..." „Jak teď můžeš myslet na něco takového? Tam jsou nemocní lidé. Všichni zemřou, jestli to nestihneme!" „A co mám dělat? Už skoro necítím nohy. Víš, jak mi ztěžkly? No jen si sáhni..." Leonid se v chůzi pokusil zvednout chodidla nad koleno, což vypadalo dost absurdně. „A ti zemřou tak jako tak. Zítra nebo za deset let. Stejně jako ty a já. Tak co má být?" „Takže tys mě obelhal? No jistě, ty jsi lhal, jako když tiskne! Ho¬mér mi to hned říkal... Varoval mě... Kam jdeme?" „Ne, nelhal jsem ti! Mám přísahat? Však uvidíš. Ještě se mi za to omluvíš! Budeš se cítit trapně, až mi řekneš: Leonide, já mám takové výčitky svědomí..." Pokrčil nos. „Kam jdeme?" „Jdu tam, nevím kam... do Smaragdového města... lalala... taram-tam-tam... Není to snadná cesta," zpíval Leonid a dirigoval si přitom ukazovákem. Najednou mu upadlo pouzdro na flétnu. Zaklel, sklonil se a div se přitom sám nepřevalil. „Hele, ty ochlasto! Donesou vás vůbec nohy až na Kijevskou?" zahlaholil za nimi jeden ze strážných. „Když se za nás pomodlíte!" Hudebník se mu uklonil. „A Elli se vrátí," pokračoval ve zpěvu. „Vrátí se domů... Domů..." - 216 -
Homér nikdy nevěřil legendě o Poljance, ale teď dostal pořádně za vyučenou. Někteří lidé ji nazývali Osudová stanice a uctívali ji jako věštírnu. Leckdo se domníval, že pouť, kterou sem vykoná ve zlomové části svého života, nadzvedne závoj jeho budoucnosti a poskytne mu ně¬jakou informaci, klíč, předpoví a předurčí mu zbytek životní cesty. Mnozí... Ale každý, kdo si zachoval zdravý lidský rozum, věděl, že na stanici občas stoupají ze země toxické plyny podněcující fanta¬zii a navozující halucinace. K čertu se všemi skeptiky! Co asi ta vize znamenala? Homérovi se zdálo, že ho od řešení dělí pouhý krůček, ale myšlenky se mu pokaždé zadrhly a zmátly. A před očima se mu znovu zjevil Hunter, jak černou čepelí protíná vzduch. Stařík by dal hodně za to, aby se dověděl, jakého ducha velitel spatřil, s kým vlastně bojoval a jaký souboj skončil jeho porážkou, ba smrtí. „Na co myslíš?" Homérovy útroby se sevřely. Hunter ho ještě nikdy neoslovil bez závažného důvodu. Vyštěknutý rozkaz, neochotně zavrčené úsečné odpovědi... Jak by mohl očekávat oduševnělý rozhovor s člověkem, který žádnou duši nemá? „Jen tak... Nic zvláštního," zakoktal. „Ne, já to slyším," ujistil ho klidně Hunter. „Myslíš na mě. Bojíš se?" „Teď ne," zalhal stařík. „Nemusíš mít strach. Nechám tě na pokoji. Vzpomínáš si..." O půl minuty později se Homér opatrně zeptal: „Na co?" „Na část mě samotného. Zapomněl jsem, že něco takového ve mně je. Ty mi to připomínáš." Zatímco namáhavě pronášel ta nelehká slova, díval se nepohnutě dopředu, do tmy. „Proto jsi mě vzal s sebou?" Homér byl zároveň zklamaný i pře¬kvapený. Očekával, že... Velitel odpověděl: „Pro mě je důležité, abych to udržel v hlavě. Moc důležité. A i pro ostatní lidi je důležité, abych... Jinak by to mohlo být... jak už to jednou bylo." „Stalo se ti něco s pamětí?" Stařík měl pocit, jako by se plazil po minovém poli. „Prožil jsi něco?" - 217 -
„Vzpomínám si na všechno!" opáčil drsné Hunter. „Jen na sebe sama občas zapomínám. A bojím se toho, že jednou zapomenu úpl¬ně. Připomeneš mi to, ano?" „Dobře." Homér přikývl, ačkoli Hunter na něho ani nepohlédl. „Dříve mělo všechno nějaký smysl," poznamenal váhavě velitel. „Všechno, co jsem dělal. Chránil jsem metro. Lidi. Úkol byl jasný: Odstranit jakékoli nebezpečí. Zničit. To mělo smysl, ano, mělo!" „Ale teď přece taky..." „Teď? Já nevím, co znamená teď. Chci, aby všechno bylo zase tako¬vé jako kdysi. Já to všechno přece nedělám z plezíru. Nejsem bandita ani vrah! Dělám to pro lidi. Pokusil jsem se žít bez nich, abych je před tím ochránil. Ale bylo to hrozné. Začal jsem tak rychle zapomínat. Musel jsem se k nim vrátit. Chránit je. Pomáhat. Rozpomínat se. A pak přišla Sevastopolskaja. Tam mě přijali, tam jsem prostě zapadl. Tu stanici je třeba zachránit, potřebuje pomoc, Za každou cenu. Zdá se mi, že když to udělám... když odstraním tu hrozbu... Je to velká věc, něco důležitého. Snad se pak rozpomenu. Prostě si na to mu¬sím vzpomenout. Proto musím co nejrychleji... Točí se to teď po¬řád rychleji a rychleji. Musím to bezpodmínečně zvládnout během čtyřiadvaceti hodin. Musím to stihnout: dojít do Polis, shromáždit jednotku a zase se vrátit... Do té doby mi to připomínej, ano?" Homér křečovitě přikývl. Jenom představa, co by se stalo, kdyby velitel na sebe definitivně zapomněl, mu naháněla strach. Kdo by zůstal v tom těle, kdyby dřívější Hunter navždy zavřel oči? Snad ne ten... proti kterému dnes svedl ten iluzorní souboj? Poljanku už měli daleko za sebou. Hunter se hnal k Polis jako vlčák puštěný ze řetězu, jako šelma větřící svou kořist. Nebo snad jako vlk na útěku před lovci? Na konci tunelu se objevilo světlo. Konečně dorazili do stanice Park kultury. Leonid se pokusil o smíře¬ní se svými strážci tím, že je pozval do „opravdu báječné restaurace", ale tentokrát si oba muži dávali pozor. Dokonce i na toaletu ho pus¬tili až po delší diskuzi; jeden z nich šel s ním. Druhý strážný pošeptal svému kolegovi pár slov a vytratil se. Zatímco strážný čekal přede dveřmi, zeptal se bez obalu muzikan¬ta: „Máš ještě nějaké peníze?" „Už moc ne." Leonid vyšel ven a podal mu pět - 218 -
patron. „Dej to sem! Berlička chce za vás výkupné. Domnívá se, že jsi provokatér rudých. Jestli má pravdu - tady je přestup na vaši linii, o tom určitě víš. Jestli ne, můžeš tady počkat, než si pro tebe přijdou kontráši. S těmi bys pak ale musel vyjednávat sám." Leonid se pokusil potlačit škytavku. „Takže vy jste mě odhalili, co? No dobře, pro mě za mě... Ješ¬tě se uvidíme. A díky za všechno!" Zvedl ruku k cizorodému po¬zdravu. „Poslyš... K čertu s přestupem! Zaved mě raději do tunelu, hm?" Hudebník uchopil Sašu za ruku a vykročil podivuhodně hbi¬tě, i když klopýtavě. „Ten nemá chybu," zamumlal si pod vousy. Tady je přestup na naši linii... Co když se chceš sám dostat nahoru? Čtyřicetimetrová hloubka. Jako kdyby nevěděl, že je tam všechno už dávno zaplombované..." Saša ničemu nerozuměla. „Kam jdeme?" „No kam asi," zabručel Leonid. „Na Rudou linii! Sama jsi to pře¬ce slyšela: Jsem provokatér a oni mé chytli a odhalili. „Ty jsi jeden z rudých?" „Ty moje zlatá holčičko! Teď se mě na nic neptej! Nemohu sou¬časně myslet a běžet. A to druhé je teď důležitější. Náš přítel co nevidět vyhlásí poplach. A pak nás ještě během zatýkání oddělá. Samotné peníze nám totiž nestačí, my chceme i medaili!" Ponořili se do tunelu a nechali strážného za sebou. Přikrčili se u stěny a běželi směrem ke Kijevské. Saša pochopila, že to do stanice už nestihnou. Jestli má flétnista pravdu a druhý strážný udal proná¬sledovatelům směr... Vtom Leonid nečekaně odbočil doleva do světlého postranního tunelu - tak samozřejmě, jako by se vracel domů. Za pár minut se v dálce daly rozeznat vlajky, mříže a kulometné hnízdo vytvořené na pytlích s pískem. Zároveň uslyšeli psí štěkot. Pohraniční hlídka? Že by se už dověděli o jejich útěku? Jak odsud vyváznou? A čí území vlastně začíná za těmi barikádami? „Přicházím od Alberta Michajloviče." Leonid přidržel přispěchavší hlídce pod nosem podivuhodně vypadající dokument. „Musím na druhý břeh." Strážný nahlédl do obálky a zabručel: „Obvyklý tarif. Kde jsou doklady pro dámu?" „Zaplatím dvojnásobek." Leonid otočil kapsy naruby a shromឬdil poslední patrony. „A dámu jste neviděli. Berete to?" - 219 -
„Nic nebereme," odpověděl stroze pohraničník. „Tohle není ba¬zar, ale právní stát." „A jeje!" Flétnista předstíral úlek. „Myslel jsem jen, že když máme tržní hospodářství, mohli bychom trochu smlouvat. Nevěděl jsem, že to tady rozlišujete..." O pět minut později Saša a Leonid vlétli vysokým obloukem do místnůstky s kachlovými stěnami. Muzikant byl rozcuchaný, měl zmačkané šaty, na tváři se mu skvěl šrám a krvácel z nosu. Železné dveře zabouchly. Rozhostila se tma.
- 220 -
KAPITOLA 16 V CELE
Pokud člověk v hluboké tmě vůbec nic nevidí, zostří se mu dal¬ší smysly. Pachy jsou intenzivnější, zvuky hlasitější. Ve vězení bylo slyšet, že něco škrábe na podlaze, a nesnesitelně to tam páchlo po moči. Leonid byl zřejmě pořád ještě opilý a zdálo se, že necítí bolest. Chvilku si něco pro sebe mumlal, pak ztichl a začal zhluboka od¬dechovat. Nelámal si hlavu s tím, že teď je jejich pronásledovatelé určitě dostihnou, bylo mu jedno, co bude se Sašou - vždyť se bez dokumentů a oprávnění pokusila překročit hranice Hanzy. A to už vůbec nemluvě o osudu Tulské, který mu nejspíš byl absolutně lhostejný. „Nenávidím tě," ozvala se potichu. Žádná reakce. O něco později objevila v temné cele otvor - byla to skleněné špehýrka ve dveřích. Všechno ostatní bylo neviditelné, ale ten¬hle malý bod jí stačil k tomu, aby se opatrně šátrala tmou a po¬malu lezla ke dveřím. Pak do nich začala svými malými pěstmi bušit. Dveře odpověděly hlasitým duněním, ale jakmile přestala, zavládlo opět hrobové ticho. Strážní nereagovali na hluk ani na dív¬čino volání. Čas se hrozně vlekl. Jak dlouho je budou držet v zajetí? Možná ji sem Leonid přivedl úmyslné, aby ji odloučil od staříka a Hunte¬ra. Aby ji uvolnil z toho svazku a vlákal do pastí. A to všechno jen proto, aby... Rozplakala se. Rukáv vesty nasákl slzami a tlumil vzlykot. „Už jsi někdy viděla hvězdy?" uslyšela najednou jeho dosud ne zcela střízlivý hlas. Neodpověděla. „Já taky jen na fotkách," pokračoval. „Ani slunce nepronikne vším tím prachem a oblaky - jak by to pak mohly dokázat hvězdy. Ale když mě teď probudil tvůj pláč, spatřil jsem, myslím, tu správ¬nou hvězdu." Spolkla slzy, než odpověděla. „To je špehýrka." „Já vím. Ale co mě na tom zajímá..." Leonid si odkašlal. „Kdo to na nás dříve hleděl tisíci očima na obloze? A proč se odvrátil?" Saša zavrtěla hlavou. „Nikdy tam nikdo nebyl." „Ale já jsem tomu chtěl vždycky věřit," prohodil zamyšleně flétnista. - 221 -
„V téhle cele se o nás nikdo nezajímá!" Oči se jí znovu naplnily slzami. „Tys to takhle navlékl schválně, viď? Abychom už neměli šanci to stihnout?" Znovu zabušila na dveře. „Když myslíš, že tam nikdo není, proč na ně bušíš?" zeptal se. „Tobě je přece u zadku, jestli ti nemocní zemřou!" Povzdechl si. „Tak tohle si o mně myslíš, jo? To podle mě není fér. Tobě přece ve skutečnosti taky nejde o nemocné lidi. Ty se jenom bojíš, že se tvůj milenec, až je všechny povraždí, sám nakazí, a pokud do té doby nebude mít protilék..." „To není pravda!" Saša ho v té chvíli div neudeřila. „Ale to víš, že je to pravda!" trval na svém Leonid. „Copak je na něm tak báječného?" Neměla vlastně sebemenší chuť mu to vysvětlovat. Nejraději ze všeho by s ním už nepromluvila ani slovo. Samo od sebe z ní však vytrysklo: „On mě potřebuje! Opravdu mě potřebuje. Beze mě zahyne. Ty mě nepotřebuješ... Ty jen prostě nemáš nikoho, kdo by s tebou hrál!" „No dobře, předpokládejme, že tě potřebuje. Potřebovat mi sice připadá dost nadnesené, ale dejme tomu... A na co potřebuješ ty jeho, toho deratizátora? Potrpíš si na ponuré chlápky? Nebo musíš bezpodmínečně zachránit padlou duši?" Mlčela. Dotklo se jí, s jakou hravou lehkostí uhodl její city. Co když vůbec nejsou tak zvláštní? Nebo za to může skutečnost, že je prostě nedokáže jaksepatří utajit? Všechno to něžné, pomíji¬vé, co sama nedokázala vyjádřit slovy, znělo z jeho úst všedně, ba dokonce banálně. „Nenávidím tě," opakovala posléze. „To nevadí. Já sám sebe taky zrovna nezbožňuju." Saša se posadila na podlahu. Po obličeji jí znovu tekly slzy - zpo¬čátku vzteku, později bezmocnosti. Dokud na ní ještě něco závisí, nemíní to vzdát. Teď ale sedí tady, v temném vězení, vedle bezcitné¬ho člověka. Neměla sebemenší šanci, že by ji někdo slyšel. Křičet ne¬mělo smysl. Tlouct na dveře nemělo smysl. Nebyl tam nikdo, koho by mohla přesvědčit. Nic nemělo smysl. A potom před sebou na chvíli viděla jasný obraz: vysoké domy, zelenou oblohu, plynoucí oblaka, rozesmáté lidi. A horké kapky na tvářích jí připadaly jako kapky letního deště, o kterém jí vyprávěl stařík. Za chvilku přelud zmizel a ve vzduchu se po něm vznášela povznesená báječná nálada. - 222 -
Kousla se do rtu a tvrdošíjně si sama pro sebe řekla: „Chci zázrak." následujícím okamžiku cvakla zástrčka na dveřích a celu zapla¬vilo nesnesitelně ostré světlo. Ještě daleko před vchodem do posvátného hlavního města metra, mramorové výspy civilizace, šířil bílý svit výbojek blaženou auru klidu a blahobytu. Polis světlem nešetřili, protože věřili v jeho magický účinek. Nadbytek světla připomínal lidem jejich dřívější život, ony vzdá¬lené časy, kdy člověk ještě nebyl noční bytostí ani šelmou. Do¬konce i barbaři, kteří se dostali z periferie na území Polis, se tady zklidnili. Pohraniční stanoviště téměř nebyla opevněna a připomínala spíše kancelář sovětského ministerstva - stůl, židle, dva důstojníci v čis¬tých štábních uniformách a kšiltovkách. Kontrola dokumentů, pro¬hlídka osobního majetku. Homér vylovil z kapsy pas. Víza už ne¬existovala, takže se neočekávaly žádné problémy. Podal důstojníkovi zelenou knížečku a zašilhal na velitele. Ten stál hluboce pohroužený do vlastních myšlenek a vypadalo to, že výzvu pohraničníka vůbec neslyšel. Copak nemá pas? Na co asi myslel, když měl tak naspěch, aby se sem dostal? „Naposledy opakuji," důstojníkova ruka zvolna putovala k naleš¬těnému pouzdru s pistolí, „ukažte mi svůj průkaz, nebo okamžitě opusťte území Polis!" Homér si byl jistý, že velitel vůbec nepochopil, co po něm žádají. Reagoval pouze na to, kam se blížily důstojníkovy prsty. Rázem se probral z podivné strnulosti, bleskurychle hmátl rukou před sebe a sevřel strážnému hrdlo. Ten zmodral, zasípal a zhroutil se i se židlí zády na podlahu. Dru¬hý chtěl vzít nohy na ramena, ale stařík věděl, že to nestihne. Hun¬ter najednou držel v ruce svou kalenou katovskou pistoli. Ucho¬pil ji se stejnou elegancí, jako když falešný hráč vykouzlí z rukávu eso. Pak... „Počkej!" Velitel se na okamžik zarazil. Prchajícímu vojákovi to stačilo, aby vylezl na nástupiště, převalil se stranou a zmizel. „Nech je být! Musíme na Tulskou! Ty... Chtěl jsi, abych ti připo¬mněl, kdo jsi." Stařík zalapal po vzduchu. Nevěděl, co by měl říct.
- 223 -
„Na Tulskou...," opakoval tlumeně Hunter. „Ano. Radši počká¬me až do Tulské. Máš pravdu." Unaveně se opřel o stůl, položil si těžkou pistoli vedle sebe a svěsil hlavu. Homér využil vhodný okamžik, zvedl ruce a vyběhl vstříc dalším strážným, kteří teď vyskákali zpoza sloupů. „Nestřílet! Vzdává se! Nestřílet! Panebože..." Spoutali mu ruce, přičemž mu strhli ochrannou roušku z obličeje. Teprve pak ho pustili ke slovu. Velitel stál po celou dobu nehybně. Znovu upadl do podivné strnulosti, nechal se bez odporu odzbrojit a odvést do vyšetřovací místnosti. Ačkoli Homér byl vzápětí zase propuštěn, doprovodil velitele až k cele. Ten vešel dovnitř, posadil se na pryčnu, zvedl hlavu a zašep¬tal: „Musíš mi někoho najít. Jmenuje se Melnik. Přiveď ho ke mně. Počkám tu..." Stařec přikývl a spěšně se otočil. Už si chtěl razit cestu mezi strážnými a zevlouny u východu, když tu za sebou uslyšel zvolám: „Homére!" Stařík údivem strnul. Hunter ho ještě nikdy neoslovil jménem. Obrátil se, přistoupil k tenké mříži na dveřích a tázavě se na Lovce podíval. Ten sám sebe obrovskýma rukama objal, jako kdyby jím otřásla zimnice, a zamumlal slabým bezbarvým hlasem: „Pospěš si!" Dveře se otevřely a voják rozhněvaně nahlédl dovnitř. Byl to tentýž muž, který předtím udeřil flétnistu. Pořádný kopanec ho postrčil do cely tak silně, že strážný div neskončil na podlaze. Když se zase narovnal, nejistě se rozhlédl. Ve dveřích stál šlachovitý důstojník v brýlích. Na náramenících jeho uniformy se skvělo několik hvězdiček. Prořídlé světlé vlasy měl sčesané dozadu. „Dělej, ty pitomče," zavrčel. „Já... Mně...," koktal pohraničník plačtivým hlasem. „Tak do toho!" „Omlouvám se za to, co jsem udělal. A ty... vy... Já nemůžu." „Dalších deset dní." „Udeř mě," vyzval voják Leonida a vyhnul se jeho pohledu. „Ach, Alberte Michajloviči!" zvolal mžourající flétnista a usmál se na důstojníka. „Už jsem si myslel, že vůbec nepřijdete." Oslovenému důstojníkovi lehce zaškubalo v ústních koutcích. „Dobrý večer. Jsem tu, abych znovu nastolil spravedlnost. Prosím dopřejte mi to zadostiučinění." - 224 -
Leonid vstal a protáhl se v kříži. „Musím si šetřit ruce. Myslím, že potrestání provedete osobně." „S veškerou potřebnou tvrdostí," přikývl Albert Michajlovič. „Jednoměsíční žalář. A samozřejmé i já se připojuji k omluvě to¬ho debila." „On to nemyslel tak zle." Leonid si promnul rozbolavělou tvář. „Doufám, že to zůstane mezi námi?" V důstojníkově kovovém hlase zachraptěl spiklenecký nádech. „Jak vidíte, právě se snažím někoho propašovat." Flétnista kývl směrem k Saše. „Vyšel byste nám laskavě v tomto ohledu vstříc?" „To je vyřízená záležitost," potvrdil Albert Michajlovič. Provinilého pohraničníka nechali stát v cele. Důstojník zasunul zástrčku a vedl je úzkou chodbou. „S tebou už nikam nepůjdu," ozvala se hlasitě Saša. Leonid zaváhal a sotva slyšitelně odpověděl: „A co když ti řeknu, že jsme skutečně na cestě do Smaragdového města? Co když o něm šťastnou náhodou vím víc než tvůj děda? Co když jsem ho sám vi¬děl, ba dokonce tam pobýval - a nejen to..." „Lžeš." „Co když tenhle," muzikant pokývl hlavou k důstojníkovi před nimi, „se přede mnou hrbí jen proto, že ví, odkud přicházím? A co když ve Smaragdovém městě zcela určitě najdeme tvé sérum? Už nás od něj dělí jen tři stanice." „Lžeš!" „Víš co?" vybuchl vztekle Leonid. „Když už chceš za každou cenu zázrak, měla bys být ochotna v něco takového věřit, nebo ho nako¬nec ještě zmeškáš." „Je třeba rozlišovat mezi skutečnými zázraky a podvodnými kouz¬ly," neodpustila si Saša. „To jsem se naučila od tebe." „Od samého začátku jsem věděl, že nás propustí. Prostě jsem je¬nom nechtěl... předbíhat událostem." „Ty jsi natahoval čas!" „Ale neobelhal jsem tě! Protilék skutečně existuje!" Došli k pohraničnímu stanovišti. Důstojník, který se za nimi ně¬kolikrát zvědavě otočil, vydal flétnistovi jeho věci a vrátil mu patro¬ny i dokumenty. Pak zasalutoval. „Tak jak to bude, Leonide Niko¬lajeviči? Vezmeme pašovaný objekt s sebou, nebo ho tu ponecháme k proclení?" Sašu zamrazilo. „Vezmeme ho s sebou." - 225 -
„No, pak vám přeji život v lásce a vzájemně shodě," pronesl Albert Michajlovič otcovsky, provedl je třemi za sebou umístěný¬mi bojovými stanovišti — zatímco procházeli kolem nich, posád¬ka stála v pozoru a salutovala -, kolem mříží a svařovaných pan¬céřových zátarasů. „Doufám, že nebudete mít s importem žádné problémy." Leonid se usmál. „Nějak to zvládneme. Vám jistě nemusím říkat, že bezúhonný úředník je abstrakce. Čím přísnější režim, tím nižší cena. Stačí jen vědět, s kým máte právě co činit." Důstojník si odkašlal. „Vám by možná stačilo jisté kouzelné slůvko." „Bohužel nepůsobí na všechny." Flétnista si znovu ohmatal tvář. „Jak se hezky říká: Nemožné ihned, zázrak do tří dnů. Člověk se pořád učí." „Bylo by mi ctí mít s vámi co činit, až skončí vaše studijní obdo¬bí." Albert Michajlovič se uklonil, otočil se a vykročil nazpět. Poslední voják jim otevřel bránu v silné železné mříži předělující tunel odshora až dolů. Za ní začínal liduprázdný, ale dokonale osvět¬lený úsek, jehož stěny byly na několika místech začazené, jinde bylo vidět zubaté výčnělky jako po dlouhých přestřelkách. Na opačném konci se dala rozeznat nová opevnění a obrovská zástava splývající ze stropu až na zem. Už jen při tomto pohledu se Saše rozbušilo srdce rychleji. Zasta¬vila se a zeptala se Leonida: „Čí je to tam hranice?" „Jak prosím?" Udiveně na ni pohlédl. „Samozřejmě Rudé linie." Jak dlouho snil Homér o tom, že se sem ještě jednou dostane! Ty nádherné stanice už nenavštívil snad celé věky! Symbol vzdělanosti, stanice Borovickaja, sladce voněla kreozo¬tem. Malé útulné byty přímo pod klenutými oblouky, čtenářský sál pro bráhmanské mnichy uprostřed dvorany, dlouho regály přetéka¬jící knihami a nízko zavěšené lampy potažené látkou. Šokovalo ho, jak zřetelně tu cítil ducha filozofických disputací z krizových a před¬válečných let. Důstojná Arbatskaja, celá v bělostném a bronzovém hávu, téměř jako kremelské paláce, s přísným řádem a činorodým vojskem, které si stále počínalo tak sebevědomě, jako by nemělo s apokalypsou nic společného. Úctyhodná Bibliotika imeni Lenina, nad kterou se na povrchu vy¬pínala Knihovna V. I. Lenina. Stanici i knihovnu zapomněli přejme¬novat, když to ještě mělo nějaký smysl. Byla starodávná už v době, - 226 -
kdy mladý Kolja poprvé vstoupil do metra. Měla věhlasný vlastní přestup, který se klenul uprostřed nástupiště jako romantický veli¬telský můstek. Dokonce i štuková výzdoba na stropě byla zrestauro¬vána - i když po pravdě nepříliš zdařile. A konečně Alexandrovskij sad, podivně vyhublá hranatá stanice nacházející se ve věčném příšeří, podobná slepnoucímu důchodci postiženému dnou, jenž vzpomíná na své komsomolské mládí. Homéra vždy fascinovala otázka, nakolik se ty stanice podobají svým stavitelům. Představují do určité míry autoportréty architek¬tů, kteří je projektovali? Vstřebaly snad nepatrné částečky svých tvůrců? Jedno však věděl stařík zcela jistě: Pro své obyvatele měly tyto stanice zásadní a určující význam, jejich konkrétní charakter se přenášel na lidi, kteří byli Infikováni jedinečnou atmosférou i na¬prosto specifickými mizériemi. Homér s celou svou osobností s věčným hloubáním a nezhojitel¬nou nostalgií vlastně vůbec nepatřil na strohou Sevastopolskou, nýbrž spíše sem, do Polisu, světa zářícího ve světle minulosti. Osud však rozhodl jinak. A ani teď, když se sem konečně zase vrátil, neměl volný čas na to, aby si prošel jednotlivé rušné dvorany, obdivoval výkony štu¬katérů a svářečů a popustil uzdu fantazii, ale musel jako štvanec běžet dál. Hunterovi se s vynaložením všech sil podařilo spoutat a uvěznit strašlivého netvora ve svém nitru, který se čas od času musel na¬krmit lidským masem. Stačilo však, aby příšera ohnula železné tyče na mřížích své cely a vzápětí by nebylo ani stopy po nedostateč¬ných zátarasech, za kterými se teď velitel nacházel. Homér si mu¬sel pospíšit. Hunter ho požádal, aby našel jistého Melnika. Byla to přezdívka? Heslo? Když se na to jméno zeptal strážných, nálada se okamžitě změnila: Najednou už nepadlo ani slovo o vojenském tribunálu, který hrozil zajatému veliteli, a i pouta, která měla co nevidět sevřít staříkova zápěstí, zmizela jako zázrakem v zásuvce stolu. Homéra dokonce osobně doprovodil tělnatý velitel stráže. Vystoupili po schodech, prošli koridorem a dostali se na Arbatskou. Tam se zastavili před dveřmi, které střežili dva muži v civilu pro¬fesionální zabijáci, jak se dalo nad veškerou pochybnost poznat z je¬jich tváří. - 227 -
Za jejich rozložitými zády se rozprostírala úzká chodba s malými služebními místnostmi po obou stranách. Tlouštík požádal staříka, aby počkal, a sešel chodbou kamsi dolů. Asi za tři minuty se vrátil, změřil si návštěvníka udiveným pohledem a uctivě mu pokynul, aby ho následoval. Na konci chodby se rozkládala překvapivě prostorná kancelář, jejíž stěny byly pokryté mapami a plánky, mezi kterými visely po¬známky, zakódovaná vysílací hesla, fotografie a nákresy. Za širokým dubovým stolem seděl hubený muž středního věku s nezvykle rozlo¬žitými rameny. Homér se zpočátku domníval, že má na sobě kav¬kazskou burku; z kabátu uniformy volné přehozeného přes ramena vyčnívala jen levá paže; Homér při pozornějším pohledu poznal, že pravou mu téměř celou amputovali. Muž byl statného vzrůstu - jeho oči se nacházely téměř ve stejné výši jako návštěvníkovy, ačkoli stařík před ním stál. „Děkuji," ozval se muž a propustil tlouštíka, který za sebou zavřel dveře s netajenou lítostí. Potom se obrátil k Homérovi. „Kdo jste?" „Nikolajev, Nikolaj Ivanovič," odpověděl zmatené stařík. „Nechte těch hloupostí! Pokud ke mně přijdete a tvrdíte, že pro¬vázíte mého nejlepšího přítele, kterého jsem už před rokem pohřbil, musíte mít opravdu vážný důvod. Kdo jste?" „Nikdo. O mě nejde. On je naživu, věřte mi. Musíte jít co nej¬rychleji se mnou." „Teď mám opravdu pocit, že je to buď léčka, nebo idiotský žert. Nebo prostě omyl." Melnik si zapálil papirosu a vyfoukl Homérovi kouř do obličeje. „Dobře, znáte jeho jméno. Ale budu-li předpoklá¬dat, že je s vámi tady, měl byste znát i jeho příběh. Měl byste vědět, že jsme ho přes rok dennodenně hledali a při tom pátrání ztratili několik mužů. A měl byste zatraceně dobře vědět, co pro nás zna¬mená. Snad dokonce i to, že byl mou pravou rukou." Obličejem se mu mihl hořký úsměv. „Ne, nic takového nevím. On o sobě nikdy neřekl ani slovo." Homér sklonil hlavu. „Prosím pojďte přece se mnou na Borovickou. Nemáme čas..." „Nikam nepůjdu. A mám k tomu zcela konkrétní důvod." Melnik sáhl rukou pod stůl, udělal jediný pohyb a zvláštním způsobem popojel dozadu, aniž vstal; teprve za chvilku Homér pochopil, že sedí na invalidním vozíku. - 228 -
„Takže si o tom nejdřív v klidu promluv¬me. Chci vědět, proč jste se tu objevil." „Panebože!" Stařík už nevěděl, co by měl tomu tvrdohlavci ještě říct. „Věřte mi přece. Je naživu. Sedí ve vězení na Borovické. Každo¬pádně doufám, že tam ještě je..." „Rád bych vám to věřil." Melnik se odmlčel a dlouze potáhl z ci¬garety, takže Homér slyšel, jak s tichým šustěním hoří papírový filtr. Ale zázraky se nedějí. Jen tím rozdíráte staré rány. No dobře. Mám svou vlastní teorii, kdo stojí za takovými hrátkami. Ale zjistím to - máme lidi, kteří jsou vlastně na to odborně vyškoleni." Sáhl po tele¬fonním sluchátku. „Proč má takový strach z černochů?" prohodil nečekaně Homér spíš sám k sobě, aniž přesně tušil proč. Melnik se zarazil. Pak sluchátko zase opatrně zavěsil. Inhaloval zbytek papirosy, vyplivl oharek do popelníku a prohlásil: „K čertu, jedu s vámi na Borovickou." „Já tam nepůjdu! Pust' mě! Radši zůstanu tady..." Saša neměla náladu na žerty a ani nekoketovala. Málokdo nenávi¬děl rudé víc než její otec. Zbavili ho moci, zlomili ho, ale místo aby ho připravili o život, odsoudili ho - ze soucitu nebo pochybností, jestli si přece jen nezasluhuje lepší osud — k mnoha rokům poníže¬ní a utrpení. Otec nikdy neodpouštěl lidem, kteří se mu postavili na odpor, natož pak těm, kteří podporovali a podněcovali zrádce a zásobovali je zbraněmi a letáky. I samotná rudá barva u něho do¬kázala vyvolat záchvaty běsnění a zuřivosti. A ačkoli ke konci života tvrdil, že se na nikoho nehněvá a nechce se mstít, měla Saša dojem, že tím chtěl jen ospravedlnit vlastní bezmocnost. „Je to jediná cesta," odvětil zmateně Leonid. „Chtěli jsme přece na Kijevskou! Oklamal jsi mě!" „Hanza je už několik desetiletí ve válečném stavu s Rudou linií, a proto jsem nemohl každému věšet na nos, že jdeme ke komunis¬tům. Musel jsem si něco vymyslet." „Bez lží už nehneš ani prstem, co?" „Brána se nachází za stanicí Sportivnaja, jak jsem už několikrát připomněl. Sportivnaja je poslední stanice Rudé linie před zříceným mostem metra. Na tom nic nezměním." - 229 -
„A jak se tam prosím tě chceš dostat? Já nemám žádné doklady!" Nespouštěla Leonida ani na chvilku z očí. Usmál se. „Věř mi. S lidmi se musí umět promluvit. Ať žije ko¬rupce!" Aniž by poslouchal dívčiny námitky, uchopil ji za zápěstí a táhl za sebou. Už zdálky jim svítily pod mohutnými reflektory druhé obranné linie obrovské zástavy z rudého kartounu zavěšeného na stropě. Ne¬přetržitý průvan v tunelu jimi pohyboval, takže Saša měla pocit, že před sebou vidí dva rozvlněné rudé vodopády. Jestli je to znamení... Je-li pravda to, co slyšela o Rudé linii, provrtají je oba kulky jako řešeto, jen co se ocitnou v dostřelu. Leonid však klidné kráčel dál a na rtech mu stále pohrával sebevědomý úsměv. Asi třicet metrů před pohraniční hlídkou mu do hrudi narazil pronikavý světelný kužel reflektoru. Muzikant položil pouzdro s nástrojem na zem a zvedl obé ruce. Saša následovala jeho příkladu. Blížili se k nim dva kontrolní úředníci. Byli ospalí a viditelně udivení. Nikdy by neřekli, že se někdo objeví právě z téhle strany hranice. Tentokrát Leonid odvedl hodnostně vyššího z obou mužů stra¬nou ještě dříve, než se někdo stačil zeptat Saši na její dokumenty. Pošeptal mu něco do ucha a sotva slyšitelné zacinkal mosazí. Spoko¬jený muž se vrátil zpátky. Vedoucí směny je osobně provedl kolem všech hlídek, vysadil je dokonce na čekající drezínu a rozkázal vojá¬kům, aby odjeli na stanici Frunzenskaja. Ti uchopili páku a se sípáním uvedli drezínu do pohybu. Dívka si s ponurým výrazem prohlížela šaty a obličeje lidí, které otec vždy lí¬čil jako zapřisáhlé nepřátele. Nic zvláštního: vatované vesty, vybledlé zašpiněné kapuce s vyšitými hvězdami, propadlé kostnaté tváře... Neměli tučné a spokojené obličeje jako strážní Hanzy, ale zato se jim v očích zračila mladická zvědavost, kterou obyvatelé Okružní trasy zřejmě vůbec neznali. A kromě toho tihle dva určitě nevěděli nic o tom, co se stalo před téměř deseti lety na Avtozavodské. Byli to tedy Sašini nepřátelé? Je vůbec možné z celého srdce nenávidět úplně neznámé lidi? Vojáci se neodvážili oslovit pasažéry. Bylo slyšet jen rovnoměrné oddechování, když obsluhovali řídicí páku. „Jak jsi to udělal?" zeptala se Saša Leonida. „Hypnóza." Zamrkal na ni. - 230 -
„A co je to za dokumenty, které máš s sebou?" Nedůvěřivě se na něho podívala. „Jak to, že tě všude propouštějí?" „Existují různé pasy na různé příležitosti," odpověděl neurčitě. Aby je nikdo neslyšel, musela se posunout těsně vedle Leonida. „Kdo jsi?" „Pozorovatel," zašeptal. Kdyby si nezakryla ústa rukou, následoval by vodopád otázek. Ale teď je vojáci poslouchali přece jen trochu nápadně - i páka najednou vrzala tišeji. Musí tedy počkat na stanici Frunzenskaja, vyprahlé a vybledlé místo, jehož sinalý vzhled byl nalíčen rudými prapory. Mozaika na podlaze už byla neúplná, na širokých sloupech viditelně zahlo¬dal zub času, stropní klenba připomínala temné rybníky. Těsně nad hlavami obyvatel visely na kabelech natažených mezi sloupy slabé lampy - tady nesměl přijít nazmar ani paprsek drahocenného světla. A panovala tu podivuhodná čistota; hned několik nervózních uklí¬zeček pobíhalo po nástupišti sem a tam. Stanice byla plná lidí, ale když se na ně Saša podívala, trhli se¬bou a předstírali, že mají něco na práci. Za jejími zády se hned zase uvolnili a tlumenými hlasy si něco šuškali. Když se po nich ohlédla, šepot odumřel a všichni se opět věnovali svým záležitostem. Vypa¬dalo to, že se jí nikdo nechce podívat do očí, jako by to bylo něco neslušného. Saša se podívala na Leonida. „Sem asi moc návštěvníků nepřijde..." Flétnista pokrčil rameny. „Já sám jsem tady cizí." „A kdepak jsi doma?" „Tam, kde lidé nejsou tak smrtelně vážní." Usmál se. „Kde chá¬pou, že člověk nežije jen proto, aby jedl. Kde nezapomínají na vče¬rejšek, i když vzpomínka bolí." „Vyprávěj mi o Smaragdovém městě," poprosila tiše. „Proč scho¬vávají... Proč ho schováváte?" „Vládci města nedůvěřují obyvatelům metra..." Leonid musel odpověď na chvíli přerušit, protože ho čekalo vyjednávání se strážci u vchodu do tunelu. Pak se on i Saša ponořili do hluboké tmy. Že¬lezným zapalovačem zapálil knot olejové lampy a pokračoval: „Ne¬důvěřují jim, protože lidé v metru pozvolna ztrácejí svou tvářnost. Kromě toho se tu pořád ještě najde dost lidí, kteří začali tu strašlivou válku — i když to samozřejmě nikdo nepřizná, ani svým nejlepším přátelům. Lidé v metru jsou prostě nenapravitelní. Můžeš se jich jen obávat, držet se od nich v uctivé - 231 -
vzdálenosti a pozorovat je. Kdyby se dověděli o Smaragdovém městě, pohltili by ho a zase vyvrhli, jako to udělali se vším, co se jim dostalo do rukou. Malby velkých Mistrů by spálili - stejně jako papír se vším, co je na něm. Vysátou budovu univerzity by zbourali. Jediná společnost, která dosáhla spravedlnos¬ti a harmonie, by byla zničena. Velká archa by zanikla a po ní už by nic nezůstalo." Saši se to dotklo. „Proč myslíte, že se nemůžeme změnit?" „Všichni si to nemyslí." Leonid na ni ze strany pohlédl. „Někteří se pokoušejí něco dělat." „Ale zdá se, že se přitom zrovna nepřetrhnete." Saša si povzdechla. „Ani stařík o nich nic neví." „Zato je leckdo slyšel na vlastní uši," prohlásil tajuplně. „Ty myslíš... hudbu?" dovtípila se. „Jsi jeden z těch, kteří nás mají měnit? Ale jak?" „Tím, že vás donutíme vnímat krásu," zažertoval hudebník. Pobočník před sebou tlačil invalidní vozík a Homér spěchal ved¬le něho. Snažil se udržet nasazené tempo a čas od času se ohlédl po svém svalnatém ochránci. „Pokud ten příběh opravdu neznáte," ozval se Melnik, „povím vám ho. Jestli se na Borovické nesetkám s tím pravým mužem, bu¬dete mít alespoň čím bavit spoluvězně... Hunter byl jeden z nejlep¬ších bojovníků Řádu, Lovec, podle kterého by se dala psát příručka. Byl obdařen zvířecím čichem a byl naprosto oddán naší věci. Byl to on, kdo před půldruhým rokem vypátral ty černé ďábly na stanici VDNCh. Doslechl jste se o tom?" „Na VDNCh?" opakoval zamyšleně Homér. „Jistě, byli to nezra¬nitelní mutanti, kteří uměli číst myšlenky a zároveň dokázali stát se neviditelnými, že? Myslím, že jim říkali Temní..." „Ať už je nazývali jakkoli... Podle fám šel po nich jako první a vyhlásil poplach, ale neměli jste tehdy dost mužů ani času. Proto jsem mu odmítl podporu. Měl jsem na starostí jiné věci." Melnik zahýbal pahýlem paže. „Hunter se vydal na cestu sám. Při našem posledním kontaktu mi sdělil, že ti netvoři umějí ovládat vůli jiných bytostí a ve všem kolem sebe rozsévají strach a hrůzu. Byl to oprav¬du neuvěřitelný, ba přímo rozený válečník. On sám se vyrovnal celé bojové jednotce." „Já vím," zamumlal Homér. - 232 -
„A nevěděl, co je strach. Poslal k nám tehdy nějakého mladíka se zprávou, že půjde na povrch, aby s těmi temnými ďábly jednou provždy zúčtoval. Pokud se už neobjeví, měli jsme z toho usoudit, že nebezpečí bylo větší, než se původně předpokládalo. Zmizel. Domnívali jsme se, že zahynul. Provozujeme vlastní zpravodajský systém: Kdo žije, je povinen to jednou týdně ohlásit. Povinen! On ale už přes rok mlčí." „A co se stalo s těmi černými potvorami?" Melnik se ušklíbl. „Celou oblast jsme srovnali se zemí pomocí ra¬ketometů Smerč. Od té doby jsme o ďáblech neslyšeli. Není po nich ani vidu, ani slechu. Východy na VDNCh jsou uzavřené, život se tam zase vrátil do normálních kolejí. Ten mladík to tehdy psychicky nezvládl, ale pokud vím, podařilo se jim ho dát dohromady. Žije teď docela normálně, dokonce se oženil. Oproti tomu Hunter... toho mám na svědomí." Použil ocelovou rampu, aby se dostal ze schodů, čímž dost vyděsil dole stojící knihovníky. Počkal na sípajícího staří¬ka a dodal: „To poslední radši svým spoluvězňům neříkej." O minutu později dorazilo celé procesí k cele. Melnik nařídil, aby dveře zatím neotvírali. Opřel se o pobočníka, zaťal zuby, zvedl se a nahlédl dovnitř špehýrkou. Stačil mu zlomek vteřiny. Pak dopadl nazpět do invalidního vozíku tak vysílen, jako by prá¬vě celou trasu z Arbatské urazil pěšky, sklouzl vyhaslým pohledem po Homérovi a vynesl rozsudek: „To není on." „Nemyslím, že mi moje hudba patří," prohlásil najednou vážně Leo¬nid. „Vůbec netuším, odkud se mi v hlavě bere. Občas si připadám jako takové řečiště. Jsem jen nástroj. Když chci hrát, přiložím flétnu ke rtům. Mám ale pocit, jako kdyby přiložil někdo jiný ke rtům mé - a vzniká melodie..." „To je inspirace," zašeptala Saša. Rozpřáhl paže. „Ať je to jakkoli, nepatří to mně, pochází to zven¬čí. A já nemám právo to v sobě zadržovat. Putuje to lidmi. Začnu hrát a vidím, jak se všichni kolem mé hromadí: bohatí, chudí, lidi se svrabem, další se jen lesknou tukem, blázni, invalidi, významní jedinci — prostě všichni. Moje hudba v nich cosi vyvolává, takže se všichni naladí na stejnou tóninu. Já jsem něco jako ladička. Mohu v nich navodit pocit harmonie, i když jen nakrátko. Znějí pak velmi čistě. Zpívají... Jak to mám vysvětlit?" - 233 -
„Vysvětluješ to velmi dobře," poznamenala zamyšleně dívka. „Sama jsem si toho všimla." „Musím se pokusit jim to... vštípit V někom to třeba zakrní, ale v jiném snad setba vzejde. Nikoho však nezachráním - to opravdu nemohu." „Ale proč nám nechtějí pomoct ostatní obyvatelé Smaragdového města? A ty — proč nechceš přiznat, že děláš právě tohle?" Leonid mlčel, dokud nakonec nedošli na stanici Sportivnaja. Působila stejně churavým, bledým, přehnaně slavnostním a bezú¬těšným dojmem jako ostatní. Navíc byla ještě nízká, úzká a obtížná jako obvaz na hlavě. Páchla kouřem, chudobou a pýchou. Okamžitě se jim pověsil na paty tajný policista. Kamkoli se hnuli, následoval je přesně ve vzdálenosti deseti kroků. Dívka pokračovala v naléhání, ale flétnista ji nabádal k trpělivosti. „Ted ne. Musíme počkat." Našel si místo na kamenné lavičce a ote¬vřel zámky pouzdra. „Proč?" „Brána se dá otevřít jen v určitou dobu." „Kdy?" Sašin pohled padl na ciferník staničních hodin. Jestli uka¬zovaly správně, má už jen dvanáct hodin. „Včas ti to řeknu." „Zase jenom všechno protahuješ!" Upřeně se na něho podívala a odsunula se o kousek dál. „Jednou slíbíš, že mi pomůžeš, a pak se to pokoušíš donekonečna odkládat!" „Ano." Zhluboka se nadechl a podíval se jí do očí. „Chci tě zdržet." „Proč, proboha?" „Nezahrávám si s tebou. Podívej, na hrátky bych si někoho našel, ale nedostávám zase tak často košem. Myslím, že jsem zamilovaný. Panebože, to zní banálně..." „Tomu snad ani sám nevěříš! Jen řeči, nic víc." Jeho hlas zůstal i nadále velmi vážný. „Existuje metoda jak rozlišit lásku od hrátek." „Když podvádíš, abys někoho získal, je to láska?" „Hrátky se dají vždy přizpůsobit okolnostem. Láska však tvůj do¬savadní život boří. Opravdové lásce jsou okolnosti lhostejné." „To pro mě není problém. Nikdy jsem žádný život neměla. A teď mě zaveď k bráně." Podíval se na ni usouženýma očima, opřel se o sloup a zkřížil paže na hrudi. Několikrát se nadechl, jako by chtěl Sašu odmítnout, ale pak - 234 -
vydechl, aniž pronesl jediné slovo. Nakonec sklonil hlavu a smutně přiznal: „Já s tebou nemůžu jít. Oni mě tam už nepustí." „Co to znamená?" „Nesmím se vrátit do Archy. Vyhnali mě odtud." „Vyhnali? Proč?" „Kvůli jedné určité věci." Odvrátil se a mluvil najednou velice potichu. Sašu od něho dělil jediný krok, a přesto všemu nerozuměla. „Byla to... no, osobní záležitost. S jedním dozorcem v knihovně. Ponížil mě před svědky... Tu noc jsem se opil a zapálil knihovnu. Dozorce shořel s celou rodinou. Bohužel u nás zrušili trest smrti. Místo toho mě odsoudili k celoživotnímu vyhnanství. Pro mě už není návratu." Dívka zaťala pěsti. „Proč jsi mě sem tedy přivedl? Proč jsi nadar¬mo plýtval i mým časem?" „Mohla by ses pokusit na ně zazvonit," zamumlal Leonid. „V jed¬nom postranním tunelu, dvacet metrů před bránou, je bílou barvou udělaná značka. Přesně pod ní, na úrovni země, se nachází gumové víčko a pod ním je tlačítko zvonku. Musíš zazvonit třikrát krátce, třikrát dlouze a třikrát krátce - to je poznávací znamení vracejících se pozorovatelů..." Pomohl dívce projít kolem třech strážních stanovišť a pak se zase vrátil na stanici. Na rozloučenou se jí pokusil vtisknout do ruky starý samopal, který někde sehnal, ale Saša nechtěla. Třikrát krát¬ce, třikrát dlouze, třikrát krátce - to bylo vše, co teď potřebovala. A svítilnu. Tunel za stanicí působil zpočátku ponurým, tichým dojmem. Sportivnaja byla pokládána za poslední osídlenou stanici této trasy, a tak každé stanoviště, kolem kterého ji Leonid provedl, stále zře¬telněji připomínalo malou pevnost. Saša se však ani trochu nebála. Teď už myslela jen na jediné - zanedlouho stane na prahu Smarag¬dového města. A jestli to město neexistuje, pak už by ani strach nic nevyřešil. Postranní tunel se nacházel přesně tam, kde to popsal Leonid Vchod zakrývala poškozená mříž, kterou dívka snadno proklouz¬la. Po několika stovkách kroků narazila na ocelovou stěnu bezpeč¬nostní brány, která působila věčným, neotřesitelným dojmem. Odpočítala čtyřicet kroků nazpět a skutečné - ve tmě se na vlh¬ké stěně, po které stále stékaly kapičky vody, zaleskla bílá značka. Vzápětí našla i gumové víčko. Ohnula ho dozadu, nahmatala tla¬čítko a znovu se podívala na hodinky, které jí dal s sebou Leonid Dokázala to! Přišla včas! Musela ještě pár minut počkat, pak za¬vřela oči... - 235 -
Třikrát krátce. Třikrát dlouze. Třikrát krátce.
- 236 -
KAPITOLA 17 KDO TAM?
Arťom sklonil rozžhavenou hlaveň. V očích ho pálily slzy a pot. Hřbetem ruky narazil do dýchací masky. Neměl by si ji teď prostě strhnout? Vždyť už je beztak všechno jedno... Výkřiky nakažených lidí byly zřejmě hlasitější než salvy ze samo¬palů. Jak jinak si vysvětlit, že z vagonu jich proudilo stále víc, ačkoli je kosilo olověné krupobití. Neslyšeli dunění výstřelů, nechápali, že budou z bezprostřední blízkosti popraveni? V co doufali? Nebo jim už také bylo všechno lhostejné? Před východem bylo několik metrů nástupiště poseté nafouklými mrtvolami. Některá těla sebou ještě škubala, kdesi v té děsivé po¬hřební mohyle dokonce někdo sténal. Z morové rány vytekl hnis. Ti, kteří zůstali ve vagonu, se bojácně přikrčili, aby se schovali před kulkami. Arťom se zběžně podíval na ostatní střelce. Třesou se ruce a kole¬na jen jemu? Nikdo nepromluvil ani slovo, dokonce i důstojník se odmlčel. Ve stále ještě přeplněném vlaku bylo slyšet jen chropění lidí, kteří se pokoušeli potlačit krvavý kašel. Z hromady mrtvých těl zatím poslední umírající sténal a nadával: „Vy nestvůry... prasata... Já ještě žiju... Už to nevydržím..." Důstojník se po tom nešťastníkovi porozhlédl. Když ho našel, poklekl a vystřílel do muže zbytek zásobníku, dokud se neozvalo prázdné cvaknutí. I pak ještě několikrát stiskl spoušť... Poté se zase zvedl, pohlédl na pistole a kupodivu si je otřel o kal¬hoty. „Zbytku z vás: Zachovejte klid!" vykřikl chraptivě. „Každému, kdo bez povolení opustí lazaret, hrozí stejný trest." „Co si máme počít s mrtvolami?" zeptal se někdo. „Vrátit do vlaku. Ivaněnko, Aksjonove, postarejte se o to!" Podařilo se znovu nastolit řád. Arťom se mohl vrátit na své místo a pokusit se usnout - do budíčku zbývalo ještě pár hodin. Aspoň ještě hodinku si pospat, aby to zítra ve službě přežil... Ale dopadlo to jinak. Ivaněnko o krok ustoupil, zavrtěl hlavou a prohlásil, že se odmítá hrabat v těch hnisajících, napůl rozložených mrtvolách. Důstojník na něho bez - 237 -
váhání namířil pistoli - nejspíš zapomněl, že už nemá náboje nenávistně zasyčel a stiskl spoušť. Ozvalo se jen cvaknutí. Ivaněnko zaječel a vzal nohy na ramena. Náhle se jeden z vojáků rozkašlal, zvedl samopal do výšky a ne¬obratným pohybem vrazil bajonet důstojníkovi do zad. Ten však neupadl, nýbrž pomalu otočil hlavu přes rameno a podíval se na útočníka. „Co to děláš, ty zkurvysynu?" zeptal se tiše a udivené. Voják na něho zakřičel: „Brzy se úplně stejně zbavíš i nás! Tady už není nikdo zdravý! Dnes je odděláme a zítra nás naženeš k nim do vagonů!" Muž škubal za zbraň, aby ji z důstojníka vytáhl, ale nestiskl spoušť. Nikdo se neodvážil zasáhnout. I Arťom, kterého od nich dělil snad jediný krok, stál jako opařený. Bajonet konečné vyjel ze zad. Důstojník se marně pokoušel dosáhnout na záda. Podlomila se mu kolena, opřel se rukama o zakrvácenou podlahu a zavrtěl hlavou. Vypadalo to, jako kdyby bojoval s únavou. Nikdo se neosmělil ukončit jeho muka kulkou z milostí. Dokon¬ce i rebel, který ho bodl, ustoupil bojácné o pár kroků nazpět. Po¬tom si ale strhl dýchací masku z obličeje a zakřičel na celou stanici: „Bratři! Ukončete to trýznění! Pusťte je ven! Beztak je čeká jediné smrt! A nás taky! Copak už nejsme lidi?" „Neopovažujte se...," zasyčel důstojník, ještě pořád na kolenou. Vojáci začali hlasitě diskutovat. Na jednom místě už strhli mří¬že z vagonových dveří, pak následovalo další... Znenadání jeden z nich vystřelil vzbouřenci přímo do obličeje. Ten padl na záda a zů¬stal nehybně ležet vedle ostatních mrtvol. Bylo však už příliš pozdě. Nemocní se s triumfálním vytím vyhrnuli z vlaku. Na oteklých no¬hách se pohybovali neobratně. Někteří vytrhli nerozhodným strឬným samopaly z rukou a rozptýlili se všemi možnými směry. I jejich hlídači se probrali ze strnulosti. Několik z nich ojediněle na naka¬žené jedince vystřelilo, jiní se naopak mezi ně vmísili a běželi s nimi k tunelům - jedni si to namířili na sever, směrem k Serpuchovské, další na jih k Nagatinské. Arťom tu pořád ještě stál jako solný sloup a nechápavě zíral na důstojníka. Tomu se viditelně nechtělo zemřít. Nejdřív popolezl po všech čtyřech, pak se zvedl a klopýtavě odběhl. Zřejmě sledoval zcela určitý cíl. „Vy se ještě nestačíte divit," mumlal. „Tak lehce si na mě nepřijdete..." - 238 -
Těkavým pohledem ulpěl na Arťomovi. Nejprve si ho prohlížel, jako kdyby ho nepoznával, poté však vyštěkl obvyklým hlasem zvyk¬lým rozkazovat: „Popove! Doved mě k telefonu! Na severním stano¬višti musí strážní bezpodmínečně zavřít bránu..." Důstojník se opřel o mladíkovo rameno. Těžkopádně se belhali kolem nyní už prázdného vlaku, bojujících lidí a hromad odpadků, až konečně došli do radistovy místností, kde stál telefonní přístroj. Vypadalo to, že mužovo zranění není životu nebezpečné, ale ztratil hodně krve. Proto ho opustily síly a omdlel. Arťom přisunul stůl ke dveřím, vzal do ruky mikrofon interní linky a vytočil číslo severního strážního stanoviště. V aparátu cvak¬lo, zašumělo v něm, jako kdyby někdo supěl — a pak se v něm roz¬hostilo strašlivé ticho. Bylo tedy příliš pozdě. Tuhle cestu už nedokáže odříznout, ale musí přece alespoň varovat Dobryninskou! Vrhl se k telefonu, stiskl jedno ze dvou tlačítek, počkal pár vteřin... Díkybohu, přístroj ješ¬tě funguje! Zpočátku slyšel ve sluchátku šeptat ozvěnu, pak v něm zachrastilo a konečně uslyšel volací tóny. jeden... dva... tři... čtyři... pět... šest... Panebože, prosím, ať to zvednou! Jestli jsou ještě naživu a nejsou infikovaní, dej, prosím, ať odpoví a dostanou tak šanci. Dopusť, ať se někdo ohlásí, než nemocní dorazí k hranicím stanice... Arťom by snad zaprodal vlastní duši za to, kdyby někdo na druhém konci kabelu sáhl po sluchátku... Vtom se stal zázrak. Sedmý volací tón se v polovině přerušil, bylo slyšet nějaké zaskřehotání, v pozadí se ozvaly rozčilené útržky slov a pak šumění přehlušil udýchaný lámaný hlas. „Tady Dobryninskaja!" Cela byla ponořená do příšeří, ale Homérovi i to slabé světlo stačilo k tomu, aby poznal, že silueta toho vězně je příliš slabá a vyčerpaná, než aby to mohl být Hunter. Zdálo se, že za mříží sedí slaměný pa¬nák, bez vlastní vůle, lidská troska. Nejspíš to byl jeden ze strážných - samozřejmě mrtvý. Ale kde je Lovec... „Myslel jsem, že už nepřijdete," zazněl za nimi dutý, tlumený hlas. „Tam uvnitř jsem se cítil trochu... stísněně." Melnik se na invalidním vozíku otočil tak rychle, že mu Homér nestačil. Uprostřed průchodu na stanici stál velitel. Paže měl těsně zkřížené u těla, - 239 -
jako by jedna druhé nedůvěřovala a obávala se ji uvolnit. Zároveň všem ukazoval zohavenou polovinu obličeje. Melnikovi zacukalo ve tváři. „Jsi to ty?" „To si piš." Hunter si zvláštně odkašlal. Kdyby Homér nevěděl, že je to nemožné, vyložil by si ten zvuk jako pokus o smích. „Co je to s tebou? S tvým obličejem?" Melnik se ho chtěl určitě zeptat na něco jiného. Pohybem ruky vyzval ochranku, aby se vzdá¬lila. Homér mohl zůstat. „Ty taky nejsi zrovna v nejlepší formě." Velitel si znovu odkašlal. „To není nic zvláštního." Invalida se ušklíbl. „Jen škoda, že tě nemůžu obejmout, Čert to vzal... Strašně dlouho jsme tě hledali!" Já vím. Musel jsem... být nějakou dobu sám," vysvětlil Hunter svým typickým úsečným způsobem. Já... se nechtěl vrátit k lidem. Přál jsem si navždy zmizet. Ale pak jsem dostal strach..." „Co se tehdy stalo s těmi černými ďábly? Tohle máš od nich?" Melnik ukázal hlavou na fialovou skvrnu v Hunterově obličeji „Nic se nestalo. Podařilo se mi je zničit." Velitel se dotkl jizvy. „Nedokázal jsem to. Oni... mě zlomili." „Měl jsi tehdy pravdu," přiznal znenadání s nečekaným odhodlá¬ním Melnik. „Odpusť mi! Zpočátku jsem to nepokládal za důležité a nevěřil ti. Měli jsme tehdy... No, však víš. Ale našli jsme je a beze zbytku vyhladili. Mysleli jsme, že už nejsi naživu. A že tě... Proto jsem je... za tebe... Všechny až do posledního!" „Já vím," odpověděl chraptivě Hunter. Viditelně se mu o tom ne¬mluvilo lehce. „Věděli, že k tomu dojde — kvůli mně. Věděli všech¬no. Viděli do lidí, do osudu každého jednotlivce. Kdybys jen tu¬šil, proti komu jsme zvedli ruku! Tenkrát se na nás ještě naposledy pousmál... Poslal je, aby nám dal poslední šanci. A my... Já jsem je odsoudil a vy jste můj rozsudek vykonali. Takoví my totiž jsme. Skuteční netvoři..." „Co to povídáš?" „Když jsem k nim přišel... ukázali mi mě samotného. Díval jsem se jako do zrcadla a viděl vše tak, jak to skutečně je. Pochopil jsem celou svou osobnost. A pravdu o lidech. Proč se nám to všechno stalo..." „O čem to mluvíš?" Melnik znepokojeně zíral na kamaráda a po¬hled mu spěšně zabloudil i ke dveřím. Litoval snad, že poslal strឬné pryč? - 240 -
„Řeknu ti to - viděl jsem sebe sama jejich očima, jako v zrcadle. Ne zvnějšku, nýbrž své nitro, to, co se skrývá za sedmi zámky... Vylákali to ven, do zrcadla, aby mi to ukázali. Monstrum. Požírače lidí. Člověka jsem tam rozhodně neviděl. Začal jsem se sám sebe bát... Všichni mi namlouvali, že tu jsem proto, abych bránil lidi a ochraňoval je... Samá lež! Šel jsem všem po krku jako nenasytné zvíře. A co hůř, zrcadlo zmizelo, ale to... tamto... tady setrvalo. Pro¬budilo se to a už se to nemohlo uklidnit. Mysleli, že pak spáchám sebevraždu. No jistě, proč bych měl ještě žít? Ale já jsem to neudělal. Musel jsem bojovat. Nejdřív sám, aby to nikdo neviděl. Hodně da¬leko od lidí. Myslel jsem, že se můžu potrestat sám, aby to neudělali oni. Domníval jsem se, že to vyžene bolest..." Velitel se dotkl jizev. „Ale pak jsem pochopil, že to sám neporazím. Pořád dokola jsem se zapomínal... A proto jsem se vrátil." „Vymyli ti mozek," nadhodil Melnik. „Přesně to s tebou udělali." „To je jedno! Už to zase pominulo." Hunter si přestal rukou zakrývat obličej a změnil se mu hlas — teď už opět zněl tlumeně a apaticky. „Tedy skoro. Je to starý příběh. Co se stalo, stalo se. Jsme teď sami. Musíme to vybojovat... Ale proto tady nejsem. Na Tulské vypukla epidemie. Mohla by se rozšířit na Sevastopolskou a Okruh. Infekční horečka, šíří se vzduchem. Stejná jako tehdy. Smrtelná." Melnik se na něho nedůvěřivě podíval. „O tom mě nikdo neinformoval." „Nikdo nikoho o ničem neinformoval. Jsou příliš zbabělí. Proto lžou. A zatajují. Nechápou, co dm způsobí." Muž na vozíku zajel blíže k veliteli. „Co ode mě chceš?" „To víš nejlíp sám. Nebezpečí musí být odstraněno. Dej mi znám¬ku. Dej mi muže. Plamenomety. Musíme neprodyšně uzavřít Tul¬skou a vyčistit ji. V případě potřeby i Serpuchovskou a Sevastopolskou. Doufám, že dál se to nerozšířilo." „Tři stanice jen tak srovnat se zemí - pro všechny případy?" „Aby se zbývající stanice zachránily." „Po takových jatkách budou Řád nenávidět." „Nikdo se nic nedoví. Nebude nikdo, kdo by se mohl nakazit... nebo něco vidět." „Za tak vysokou cenu?" „Copak to nechápeš? Budeme-li ještě dál váhat, nikoho už ne¬zachráníme. O té epidemii jsme se dověděli příliš pozdě. Nemáme jinou možnost jak ji - 241 -
zastavit. Za dva týdny bude celé metro jedno jediné morové hnízdo a za měsíc se z něj stane hřbitov." „Musím se o tom nejdřív sám přesvědčit..." „Ty mi nevěříš, že? Myslíš, že jsem zešílel? No, věř si, čemu chceš, mně je to jedno. Půjdu sám. Jako vždy. Ale tentokrát mám aspoň čisté svědomí." Hunter se otočil, aniž mu strnulý Homér stál za jediný pohled, a vykročil k východu. Jeho poslední slova zasáhla Melnika jako har¬puna, která ho teď táhla za velitelem. „Počkej! Vezmi si známku!" Invalida spěšně prohrábl kapsy uni¬formy a podal Lovci prosté, nezdobené kolečko. Velitel si z kostnatě dlaně vzal známku, strčil ji do kapsy, mlčky přikývl a vrhl na Melnika dlouhý pohled. „Zase se vrať. Jsem unavený," zamumlal muž na vozíku. Hunter si znovu tím podivným způsobem odkašlal a prohlásil: „To já jsem naopak nikdy nebyl v lepší formě." Pak zmizel. Saša se dlouho neodvažovala znovu zazvonit, aby strážce Smarag¬dového města nerozzlobila. Určitě ji slyšeli, ale zřejmě potřebovali ještě čas, aby ji podrobně prostudovali. Pokud stále neotvírají bránu, která vypadala, jako by vrostla do země, může to znamenat pouze jediné - radí se, mají-li vpustit cizí dívku, která zřejmě náhodou uhodla jejich tajný kód. Co má říct, až se brána otevře? Má jim povědět o epidemii na Tulské? Budou riskovat vměšová¬ní do té situace? Co když ji hned prohlédnou, jako se to podařilo Leonidovi? Měla by jim snad říct o horečce, která postihla i ji? Má přiznat ostatním, co ještě nepřiznala ani sama sobě? Dokáže vůbec dojmout jejich srdce? Pokud tu strašlivou nemoc dávno porazili, proč nezasáhli a neposlali na Tulskou kurýra s lékem? Jen proto, že se obávají obyčejných lidí? Nebo doufají, že nemoc postihne všechny? Aby tak nakonec vnesli horečku do metra oni sami... Ne! Jak ji mohlo něco takového napadnout? Leonid ji ujistil, že obyvatelé Smaragdového města jsou spravedliví a laskaví. Neznají trest smrti a vzájemně se ani nezavírají. A uprostřed celé té nekoneč¬né krásy, kterou se obklopují, se prý nikdo neodváží ani pomyslet na zločin. Ale proč tedy nezachránili své soukmenovce zasvěcené smrti? A proč neotvírají dveře? Znovu zazvonila. A ještě jednou. - 242 -
Za ocelovou stěnou bylo tak hluboké ticho, jako by to byla jen atrapa zakrývající tisíc tun kamenné země. „Oni ti neotevřou." Saša sebou trhla. Asi deset kroků od ní stál Leonid - shrbený, s rozcuchanými vlasy a utrápeným výrazem. Nechápavě na něho zírala. „Tak se o to pokus ty. Třeba ti odpus¬tili... Kvůli tomu jsi sem přece přišel, ne?" „Není co odpouštět. Nic tam není." „Ale vždyť jsi přece tvrdil..." „Lhal jsem. To není vchod do Smaragdového města." „No tak kde tedy je?" „Nevím." Rozhodil bezradně pažemi. „Nikdo to neví." „Ale proč tě tedy všude propouštěli? Copak nejsi pozorovatel? Jsi přece... na Okruhu a u rudých... Ty mi zase něco předstíráš, vid? S tím městem jsi to prostě vyžvanil a teď toho lituješ!" Úpěnlivě se pokoušela zachytit jeho pohled a najít potvrzení svých domněnek. Leonid tvrdošíjně zíral na zem. „Já sám jsem vždycky snil o tom, že se tam dostanu. Hledal jsem ho mnoho let. Shromažďoval jsem zmínky a fámy, četl staré knihy. Jen na tomhle místě jsem byl snad stokrát. Pak jsem našel ten zvonek... a celé dny jsem zvonil a zvonil. Zbytečně." „Proč jsi mě obelhal?" Přistoupila k němu a pravá ruka jí jakoby sama od sebe sáhla po noži. „Co jsem ti udělala? Proč to děláš?" „Chtěl jsem tě od nich odvést." Pohled na nůž flétnistu zcela vy¬vedl z míry, ale místo aby vzal nohy na ramena, posadil se na koleje. „Myslel jsem, že když s tebou budu o samotě..." „A proč jsi teď tady?" „Těžko říct." Odevzdaně na ni zdola pohlédl. „Pravděpodobně jsem pochopil, že jsem zašel příliš daleko. Když jsem tě sem poslal... pořádně jsem se zamyslel. Duše se přece nerodí černá. Zpočátku je jasná a průsvitná. Teprve postupně tmavne, skvrna za skvrnou, kdy¬koli si odpustíš něco zlého, najdeš pro to ospravedlnění, namluvíš si, že je to přece jen hra. Jednou čerň převládne, člověk si sám toho okamžiku všimne jen málokdy, protože zevnitř se dá jen obtížně poznat. Ale mně bylo najednou jasné, že právě nyní a teď překračuji hranici a od té chvíle budu jiný člověk. Navždy. A proto jsem tady, abych všechno přiznal. Protože ty si něco takového nezasluhuješ." „Proč se tě všichni tak bojí? Proč se před - 243 -
tebou uctivě klaní?" „Ne přede mnou," povzdechl si Leonid, „ale před mým otcem." „Cože?" „Říká ti něco jméno Moskvin?" Saša zavrtěla hlavou. „Ne." Flétnista se smutné pousmál. „Tak to jsi nejspíš jediná v celém metru. Každopádně otec je velký boss. Je to pán Rudé trasy. Nechal mi vystavit diplomatický pas, a proto mě všude pouštějí. To jméno se moc často nevyskytuje a nikdo se nechce dostat do problémů. Nanejvýš pokud je někdo úplně mimo mísu..." Saša znovu ustoupila a sjela ho pohrdavým pohledem. „A co asi tak pozoruješ? Vyslali tě vůbec kvůli tomu?" „Vyhodili mě. Když táta pochopil, že ze mě nevyroste správný chlap, ztratil o mě zájem. A tak teď občas dělám jeho jménu ostu¬du." Ušklíbl se. „Pohádal ses s ním?" „Jak bych se mohl se soudruhem Moskvinem pohádat? To je pře¬ce modla! Vyhnali mě a prokleli. Víš, už jako dítě jsem byl blázen v Kristu. Toužil jsem jen po krásných obrazech, klavíru a knihách. Za to může matka, přála si totiž dceru. Když otec přišel na mé zá¬jmy, pokusil se mě nadchnout pro palné zbraně a stranické intriky, ale bylo příliš pozdě. Matka mě naučila hrát na flétnu a otec to s řemenem v ruce ze mě zase vymlátil. Profesora, který mě učil, po¬slal do vyhnanství, a dal mi k ruce politruka. Byla to marná snaha. Byl jsem už nenapravitelně zkažený. Nenáviděl jsem Rudou trasu, vždycky mi připadala příliš... šedivá. Toužil jsem po pestrobarev¬ném životě, chtěl jsem skládat hudbu a malovat obrazy. Otec mi tedy poručil rozbít mozaiku, samozřejmě za pedagogickým účelem. To abych se naučil, že všechno krásné je pomíjivé. A já ji opravdu roztříštil, abych se vyhnul výprasku. Avšak zatímco jsem to dělal, zapamatoval jsem si přesně každičký detail; ještě teď bych ji dokázal zase složit dohromady... Od té doby otce nenávidím." „To nesmíš říkat!" zvolala zoufale Saša. „Já můžu." Leonid se usmál. „Ostatní by za to zastřelili. To se Smaragdovým městem... mi jednou vyprávěl můj profesor. Potají, když jsem byl ještě dost malý. Rozhodl jsem se tedy, že ten vchod za každou cenu najdu, až vyrostu. Někde na téhle Zemi přece musí existovat místo, kde to, pro co žiju, má nějaký smysl. Kde všichni žijí kvůli tomu. Kde nebudu malý ošklivý budižkničemu ani světlo¬vlasý princ nebo dědičný - 244 -
Dracula, ale rovný mezi rovnými." „A žádné takové místo jsi nenašel." Saša schovala nůž. Objevila jádro všech těch slov. „Protože neexistuje." Leonid pokrčil rameny. Zvedl se, přešel ke zvonkovému tlačít¬ku a stiskl ho. „Pravděpodobně nehraje žádnou roli, jestli mě tam na druhé straně někdo slyší nebo ne. Podle všeho není vůbec dů¬ležité, jestli to místo na Zemi existuje. Hlavně že věřím, že někde existuje. Že mě někdo slyší. A já si prostě jen ještě nezasloužím, aby mi někdo otevřel." „A to ti stačí?" Flétnista znovu pokrčil rameny. „Vždycky to stačilo všem, tak to musí stačit i mně." Homér vyběhl na nástupiště a zmateně se rozhlédl, ale Huntera ne¬bylo nikde vidět. Za ním vyjel z vyšetřovací vazby Melnik, popelavý a skleslý, jako kdyby veliteli současně se záhadnou značkou zaprodal i duši. Proč Hunter utekl - a kam? Proč tu nechal Homéra napospas své¬mu osudu? Melnika se na to rozhodně ptát nebude; spíš se vynasnaží jít mu z cesty, než si invalida na něho zase vzpomene. Proto předstí¬ral, že chce velitele dohnat, a spěšně vykročil. Každým okamžikem čekal zezadu zavolání, ale Melnika už nejspíš vůbec nezajímal. Hunter Homérovi prozradil, že ho potřebuje, aby nezapomněl na své někdejší Já. Byla to lež? Nejspíš se chtěl jenom vyvarovat toho, aby ve své zběsilosti zbrkle vyvolal bitku u Polis, což by mu uzavřelo cestu k Tulské. Jeho čich a zabijácký instinkt byly nadpřirozené, ale ani on se nemohl odvážit zaútočit sám na celou stanici. Je-li to tak, pak Homér sehrál svou roli dm, že Huntera doprovodil až k Polis - a teď už byl trochu nevlídně vystrčen z jeviště. Obdobně se podílel i na začátku tohoto příběhu. Přispěl svým dílem k tomu, že finále bude přesně takové, jak si ho vymyslel velitel - nebo ten, kdo hraje jeho roli. Co to bylo za známku? Propustka? Znamení moci? Magický předmět? Předem vydaný odpustek - za všechny hříchy, kterými Hunter bezpodmínečně zatíží duši? Ať už to bylo jakkoli, velitel si na Melnikovi vynutil známku a souhlas. Konečně má volnou ruku. A určitě nemá v úmyslu komukoli podávat hlášení — to, co v něm nabylo vrchu, tedy netvor, který se mu občas zjevoval v zrcadle, ne¬uměl ani pořádně mluvit. - 245 -
Co se stane na Tulské, až tam Lovec dorazí? Dokáže utišit žízeň tím, že utopí v krvi celou stanici, ba možná dvě nebo tři? Nebo to, co ve vlastním nitru donosil, teprve pak naroste do obrovských rozměrů? Kterého z obou Hunterů Homér vlastně dosud provázel? Toho, který požíral lidi, nebo toho, který bojoval s netvorem? Který z nich šel v přízračném souboji u Poljanky k zemi? A kdo potom prosil staříka o pomoc? Ano, možná měl Homér úplně jiné poslání - zabít ho. Co když to byly žalostné zbytky někdejšího velitele, které si ve svém zoufalství vyžádali starého muže jako doprovod, aby Homér viděl vše na vlast¬ní oči a Huntera ze zoufalství nebo soucitu někde v temném tunelu oddělal výstřelem do zátylku? Velitel si nedokázal vzít sám život, a proto hledal nějakého kata. Kata, kterého by nemusel o nic prosit, který by měl odpovídající intuici, aby všechno pochopil, a byl do¬statečně obratný, aby toho druhého Huntera podvedl - právě toho, který byl s každým dnem stále monstróznější a nechtěl zemřít. Ale i kdyby měl Homér potřebnou odvahu, vyčíhal si správný okamžik a Lovce zezadu zavraždil, k čemu by to bylo dobré? Epi¬demii by sám nedokázal zastavit. Zbývalo mu tedy přes veškerou naléhavost něco jiného než dál pozorovat a zapisovat? Stařík tušil, kam se velitel odebral. Téměř už mytický Řád, je¬hož příslušníky byli zřejmě Melnik i Hunter, měl podle nezaruče¬ných zpráv základnu na stanici Smolenskaja, podbřišku Polis. Jeho legionáři ochraňovali metro a jeho obyvatele před nebezpečími, se kterými by se nevyrovnaly celé armády běžných stanic. Víc o této tajuplné organizaci nikdo nevěděl. Stařík nesměl ani pomyslet na to, že by vstoupil na Smolenskou - byla nepřístupná jako horská pevnost Alamut v někdejší Perské říši. Ale proč by to dělal - aby se shledal s velitelem, musí se prostě jen vrátit na Dobryninskou a počkat, než osudové určení nevyhnutelně přivede Lovce na místo jeho budoucího zločinu, konečnou stanici tohoto podivuhodného příběhu. Má mu dovolit, aby zúčtoval se šiřiteli nákazy a dezinfikoval Tul¬skou - a teprve poté vykonal jeho nevyslovenou vůli? Homér pro sebe vždy viděl - 246 -
úplně jinou roli: nestřílet, ale objevovat; nebrat život, nýbrž propůjčovat nesmrtelnost; nesoudit, nevměšovat se a poskyt¬nout hrdinům své knihy možnost, aby jednali samostatně. Pokud však stojíš po kolena v krvi, je zhola nemožné, aby ses jí neumazal. Teď bylo štěstí, že nechal dívku odejít s tím prohnaným chlapem — tak alespoň Sašu uchránil před tím, aby přihlížela těm strašlivým jatkám, kterým by beztak nemohla zabránit. Podíval se na staniční hodiny. Jestli velitel dodrží svůj harmono¬gram, má Homér ještě pár hodin. Tedy trochu času na to, aby pobyl sám se sebou. A aby požádal Polis o poslední tango. „A jak si chceš zasloužit právo na vstup?" zeptala se Saša. „No..." Leonid zaváhal. „Já vím, je to hloupé, ale... pomocí své flétny. Myslím, že s ní mohu něco napravit. Rozumíš, hudba je ze všech druhů umění nejprchavější. Existuje jen tak dlouho, jak dlouho zní nástroj. V následujícím okamžiku beze stopy mizí. Nic však nedojímá lidi tak jako hudba, nic nezraňuje tak hluboko a ne¬léčí tak pomalu. Když se tě jednou melodie dotkne, zůstane u tebe po celý život. Je to extrakt krásy. Myslel jsem, že tak dokážu léčit deformace duše." „Jsi opravdu zvláštní." „Ale teď jsem pochopil, že malomocný nemůže léčit malomocné. Pokud ti všechno nepovím, nikdy mi neotevřou." Saša ho sjela ostrým pohledem. „To si fakt myslíš, že ti odpustím? Tvoje lži a bezcitnost?" „Dáš mi ještě poslední šanci?" Leonid se na ni usmál. „Sama přece tvrdíš, že si ji každý zasluhuje." Saša mlčela a dávala si dobrý pozor. Tentokrát se nenechá vtáh¬nout do jeho podivných hrátek. Jednou mu už uvěřila, považovala jeho lítost za nelíčenou - a teď už zase? „Ze všeho, co jsem ti vyprávěl, je jedna věc pravdivá," pozname¬nal. „Proti té nemoci existuje pomoc." „Lék?" Zpozorněla a znovu byla ochotna nechat se vodit za nos. „Ne, žádný lék. Nejsou to prášky ani sérum. Před pár lety u nás na Preobraženské vypukla podobná choroba." „Proč o tom neví Hunter?" „Nedošlo k epidemii. Nemoc jakoby sama od sebe ustoupila. Ty bacily jsou citlivé na radioaktivní záření. Něco se s nimi stane, myslím, že se přestanou dělit... Každopádně se tak dá to onemoc¬nění zastavit, dokonce - 247 -
poměrně nízkými dávkami. Tehdy jsme na to přišli náhodou. Ničeho dalšího není zapotřebí. Řešení problému je takříkajíc na povrchu." Rozechvěle ho uchopila za ruku. „Opravdu?" „Opravdu." Položil druhou ruku na její. „Nemusíme dělat nic jiného než se s nimi spojit a vysvětlit jim to." Odstoupila od něho a v očích jí zablýsklo. „Proč jsi mi to neřekl dříve? Je to přece tak prosté! Kolik lidí mezitím zemřelo!" „Během jednoho dne? To těžko... Nechtěl jsem, abys zůstala s tím zabijákem. Chtěl jsem ti od samého počátku všechno říct, ale umínil jsem si, že tohle tajemství vyměním — za tebe." „Vyměnil jsi mě za cizí životy!" zasyčela. „Přitom... já nestojím ani za jeden z nich!" Flétnista zvedl obočí. „Já bych ten svůj vyměnil." „O tom ty nerozhoduješ! Vstávej! Musíme rychle zpátky. Dokud ještě nedorazil na Tulskou..." Poklepala prstem na hodinky, něco zašeptala a zasténala. „Už jenom tři hodiny!" „Jak to? Můžeme přece zatelefonovat. Zařídím, aby zavolali Han¬ze a všechno vysvětlili. Pak bychom se za nimi nemuseli honit, zvlᚬtě když bychom to už beztak nestihli..." „Ne!" Saša energicky zavrtěla hlavou. „Ne! On tomu neuvěří. Ne¬chce tomu uvěřit. Musím mu to oznámit osobně. Objasnit mu..." „A co se pak stane?" zeptal se žárlivě Leonid. „Pak se mu ze samé radosti odevzdáš?" „Co je ti do toho!" odsekla. Potom si však intuitivně uvědomi¬la, jak nejlépe udržet kontrolu nad zamilovaným mužem, a smířlivě dodala: „Já od něho nic nechci. Ale bez tebe nemám šanci projít." „Lhát ses každopádně ode mne naučila rychle," odtušil Leonid s kyselým úsměvem. Pak si odevzdaně povzdechl. „No dobrá, tak jdeme." Na stanici Sportivnaja se dostali až za půl hodiny. Strážní se vy¬měnili, a tak jim musel znovu vysvětlovat, jak mohla dívka bez pasu překročit hranici Rudé trasy. Saša nervózně sledovala hodinky a Leonid zase ji. Bylo na něm zřetelně vidět, že váhá a svádí boj s vlastním nitrem. Na nástupišti právě hbití rekruti nakládali několik žoků s něja¬kým zbožím na starou páchnoucí drezínu. Opilí řemeslníci před¬stírali, že opravují prasklé potrubí. Pár capartů nacvičovalo dětskou písničku. Během pěti minut Sašu a Leonida dvakrát zastavili kvůli kontrole dokladů a zrovna - 248 -
poslední kontrola, když už je od vchodu do tunelu k Frunzenské dělilo pár kroků, se trýznivé protahovala. Čas jim utíkal mezi prsty. Saša ani netušila, jestli jim poslední dvouhodinová lhůta byla opravdu poskytnuta. Huntera nemohl ni¬kdo zastavit a možná dávno tu svou vyhlazovací operaci zahájit Vojáci už stačili přeložit celý náklad na drezínu. Ta se s mohut¬ným odfukováním rozjela a blížila se. Vtom se Leonid rozhodl. „Nechci tě nechat odejít," přiznal, „ale nemohu té ani zadržo¬vat. Myslel jsem, že se postarám o to, abychom dorazili pozdě, abys tam už neměla co pohledávat. Pochopil jsem však, že dm bych té pro sebe nezískal. Sama o sobě je upřímnost ta nejhorší metoda na svádění ženy, ale už ti nechci lhát. Nemíním se pořád před tebou za něco stydět. Vyber si sama, s kým chceš zůstat." Flétnista nečekané vytrhl horlivému strážnému svůj zázračný pas z ruky a obdivuhodně hbitým pohybem poslal muže přesně míře¬ným hákem na bradu k zemi. Pak uchopil Sašu za ruku a jediným skokem se ocitli na projíždějící drezíně. Když se k nim muž u řídicí páky otočil, hleděl zaraženě do hlavně revolveru. Leonid se hlasité zasmál. „Táta by teď byl na mé hrdý! Kolikrát jsem si od něho vyposlechl, že jen ztrácím drahocenný čas a že s tou píšťalou ze mé nikdy nic nebude! A zrovna teď, když se konečně chovám jako pořádný chlap, tady není! Tomu se říká tragédie!" Pak přikázal řidiči drezíny, aby seskočil. Ten kupodivu i přes značnou rychlost ochotně poslechl, dopadl na koleje, s výkřikem se převrátil a zmizel ve tmě. Leonid začal shazovat náklad. S každým žokem, který skončil v kolejišti, vrčel motor hlasitěji. Stářím zesláblý reflektor v přední části drezíny svítil nejistě a mihotavě; viditelnost byla jen pár metrů. Se stejným vřískotem, jako když někdo škrábe po kolejích, prcha¬ly před koly krysy. Vylekaný pochůzkář na poslední chvíli seskočil z trati a v dálce se hystericky roztloukala výstražná siréna. Žebroví tunelu se kolem nich míhalo stále rychleji — Leonid se snažil ze stroje vymáčknout i to, co v něm nebylo. Frunzenskou doslova proletěli. Nic netušící strážní vzali před nimi — stejně jako ty krysy — nohy na ramena. Teprve když drezína ne¬chala - 249 -
stanici daleko za sebou, rozlehlo se tam zlostné a v souznění se stanicí Sportivnaja poplašné houkání. „Teď to začne!" zakřičel Leonid. „Musíme to stihnout k odbočce na Okruh! Tam mají velké stanoviště a pokusí se nás tam zadržet. Pojedeme dál po trase až do centra!" Dobře věděl, čeho se mají obávat. Z téhož postranního tunelu, který je předtím zavedl na Rudou trasu, proti nim v té chvíli vyra¬zilo světlo reflektoru dieselové lokomotivy. Od odbočky je dělilo už jen pár kroků, na zastavení už bylo pozdě. Leonid sešlápl ošoupaný pedál až k zarážce na podlaze a Saša pevně zavřela oči... Nezbývalo než doufat, že výhybka je správně nastavená — jinak by je čekal čelní náraz s lokomotivou. Zaštěkal kulomet. Kulky je minuly jen o pár centimetrů. Do nosů jim udeřil pach spáleniny a horký vzduch, cizí motor zaječel a zase utichl — obě vozidla se jako zázrakem sobě vyhnula. Jen co jejich drezína minula výhybku, vjela do protisměru lokomotiva. Ještě pořád tedy měli malý náskok. Do nejbližší stanice s ním vy¬stačí, ale co pak? Drezína zpomalovala, protože tunel zvolna stoupal. Leonid se otočil k Saše. „Další stanice je Park kultury. Leží sko¬ro přímo pod povrchem. Frunzenskaja je naopak o padesát metrů hlouběji. Musíme jen překonat tohle stoupání, pak zase zrychlíme!" A opravdu, když přijeli do stanice, drezína nabrala druhý dech. Dvorana byla starobylá a hrdá, s vysokým stropem, ale podivně ne¬živá, temná a málo osídlená. I tady ochraptěle zavyla siréna. Za cih¬lovými výztužemi bylo vidět hlavy. Samopaly zarachotily vztekle, ale příliš pozdě — kulky už nemohly nic natropit. „Možná to dokonce přežijeme!" Leonid se zasmál. „S trochou štěstí..." Vtom ze zadní části drezíny spatřili nejdřív jiskru ve tmě, ale vzá¬pětí cosi oslnivě vzplálo a přibližovalo se to. Reflektor dieselové lo¬komotivy! Světelný paprsek byl rovný jako kopí, které chce vetchou drezínu nabodnout. Vzdálenost se rychle zkracovala. Znovu zaštěkal kulomet a zahvízdaly kolem nich kulky. „Už to není daleko! Tamhle je Kropotkinskaja!" Stanice Kropotkinskaja byla rozdělena na čtverce, překypovala sta¬ny a byla zchátralá a neudržovaná. Nezřetelné portréty na stěnách, namalované kdysi dávno a už dávno vybledlé. Prapory a znovu pra¬pory, tolik, že - 250 -
splývaly v jediný zářivě rudý pruh připomínající ztuh¬lý proud krve z kamenné tepny. Tentokrát se je pokusil zasáhnout granátomet. Drezínu zasypala sprška mramorových úlomků, z nichž jeden zasáhl Sašinu nohu, ale zranil ji jen povrchově. Vojáci před nimi spustili závoru, ale drezína ji prorazila, i když přitom skoro vykolejila. Dieselová lokomotiva se neúprosně blížila. Měla mnohem výkon¬nější motor a ocelové monstrum se pohybovalo neuvěřitelně rychle a téměř bez námahy. Saša a Leonid si lehli na břicho, aby se kryli kovovým pažením před nepřetržitou záplavou kulek. Každou chvíli se karoserie obou vozidel srazí a cizí vojáci seskočí z lokomotivy na drezínu. Zoufale pohlédla na Leonida — ten ale zřej¬mě přišel o poslední zbytek zdravého rozumu, protože se zničehonic začal svlékat. Před nimi se objevilo palebné postavení, barikáda z pytlů na¬plněných pískem a pancéřové zátarasy. Byl to cíl jejich útěku. Teď je sevřou do kleští dva reflektory a dva kulomety - jako kladivo a kovadlina. Ještě pouhá minuta a je po všem.
- 251 -
KAPITOLA 18 VYKOUPENÍ
Řada byla dlouhá několik desítek metrů. Byli to nejlepší bojovní¬ci ze Sevastopolské; Denis Michajlovič vybral každého osobně. Malé lampičky na helmách blikaly do neprostupné temnoty tunelu. Plu¬kovníkovi najednou celá jednotka připadala jako roj světlušek, které vyletěly do noci. Do vlahé a vonné letní noci na Krymu, přes cypřiše a dále až k tiše šumícímu moři. To bylo místo, kam se chtěl plukov¬ník dostat po smrti... Zachvěl se blahem, ale vzápětí se oklepal, nasadil zachmuřený vý¬raz a sám se pokáral. Ano, i on už pozvolna podléhá svým slabým stránkám! Ten věk! Nechal kolem sebe projít posledního vojáka, vytáhl z kovového pouzdra poslední balenou cigaretu, přivoněl k ní a cvakl zapalovačem. Dnešek byl dobrý den. Plukovníkovi přálo štěstí a všechno běželo jako po másle. Nagornou prošli beze ztrát, nakrátko zmizel jen jedi¬ný voják, ale brzy se zase k jednotce přidal. Všichni měli výbornou náladu - vypravit se do boje jim připadalo snesitelnější než věčné čekám a nejistota. Kromě toho jim Denis Michajlovič před vojen¬ským tažením dovolil, aby se ještě jednou pořádně vyspali. Jen on sám ani oko nezamhouřil. Osud byl pro něho vždy jen zřetězením náhod. Starý zkušený bo¬jovník proto nechápal, jak se někdo může svěřit do jeho péče. Od té doby, co se vydala nepočetná výprava směrem ke Kachovské, od ní nedostal žádné zprávy. Všechno je možné — ani Hunter není nesmr¬telný. Co jen to plukovníka napadlo spoléhat se na napůl šíleného válečného veterána a starého popleteného kecala? Už nemůže déle čekat. Plán spočíval v tom, že hlavní část vojenských sil dovede stanice¬mi Nachimovskij prospekt, Nagornaja a Nagatinskaja k jižní herme¬tické bráně Tulské a zároveň průzkumný oddíl pronikne do tunelu různými větracími šachtami, eliminuje stráže, pokud tam ještě něja¬ké jsou, a jednotce otevře bránu zevnitř. Všechno ostatní byla otázka vojenské techniky, bez ohledu na to, kdo stanici obsadil.
- 252 -
Potřebovali tři dny na to, aby lokalizovali a uvolnili šachty. Ted bylo na cestě několik stopařů a diverzantů, aby je pustili dovnitř. To zabere už jen pár hodin. Pár hodin — a pak se všechno rozhodne. Denis Michajlovič se zbaví stresu a zase bude moct spát a jíst. Plán byl jednoduchý, pečlivě vyvážený a bezvadný. Plukovník přesto cítil zvláštní tlak kolem žaludku a srdce mu bušilo jako teh¬dy, když se v osmnácti letech dostal do svého prvního ostrého boje v té horské vesnici... Žhnoucí směs papirosy trochu zklidnila jeho vnitřní neklid. Nakonec odhodil nedopalek, znovu si nasadil masku a pobídl brigádu k rychlejšímu pochodu. Zanedlouho stanuli před ocelovou bezpečnostní bránou. Teď si mohou dopřát přestávku na oddech. Denis Michajlovič využije čas do útoku k tomu, aby s veliteli znovu prošel jednotlivé strategie. V jednom měl Homér pravdu, napadlo plukovníka a pousmál se. Proč napadat pevnost zvenčí, když se dá zpřístupnit zevnitř? Bylo to jako v příběhu o trojském koni - kdo ho vlastně vytvořil? Zběžně se podíval na Geigerův počítač - záření bylo nízké - a se¬jmul si dýchací masku. Nejprve důstojníci a pak i ostatní bojovníci hned následovali jeho příkladu. Jen ať se ještě klidně nadýchají normálního vzduchu! Zevlounů se v Polis potloukalo vždycky dost. Většinou se sem prac¬ně dostali ze svých tmavých stanic na periferii a teď se s vytřeště¬nýma očima a svěšenou bradou brouzdali jednotlivými galeriemi a sály. Proto si také skoro nikdo nevšímal Homéra, když se procházel po Borovické, jemně hladil štíhlé sloupy Alexandrovského sadu a fas¬cinovaně, ba přímo zamilovaně si prohlížel lustry na Arbatské. Srdce mu svírala předtucha, které se nemohl zbavit: Tohle je jeho poslední návštěva Polis. To, co ho za pár hodin očekává na Tulské, rá¬zem škrtne jeho dosavadní život. Ano, možná to dokonce bude zna¬menat konec. Přesto byl nezvratně rozhodnutý udělat to, co musí. Dovolí Hunterovi, aby stanici zmasakroval a srovnal se zemí... ale pak se ho pokusí zabít. Věděl, že pokud velitel pojme sebemenší po¬dezření, bez zaváhání zakroutí staříkovi krkem. Ale třeba to Homér koupí už při zteči Tulské. To by všechno rázem vyřešilo. Jestli ale všechno poběží podle plánu, uchýlí se - 253 -
pak do nějakého opuštěného Zapadákova, aby popsal poslední bílé stránky své knihy - od už roz¬pracované zápletky až po konečně vyvrcholení. O peripetii se posta¬rá osobně tím, že Huntera zezadu střelí do zátylku... Dokáže to? Sebere k tomu odvahu? Už při pouhém pomyšlení se mu rozechvěly ruce. Klid, jen klid. Všechno se rozhodne samo od sebe, teď není správná chvíle na takové myšlenky. To ho však ještě víc znervózňovalo. Ještě štěstí, že ta dívka zmizela! Pro Homéra bylo zpětně naprosto nepochopitelné, že ji vůbec zatáhl do svého dobrodružství. Jak jen mohl dopustit, že ji vehnal do takové lví klece? Mohla za to pouze jeho přemrštěná spisovatelská ješitnost. Nejspíš prostě potlačil ne¬spornou skutečnost, že ona není výtvor jeho fantazie. Homérův román byl úplně jiný, než si původně představoval. Jed¬noduše si vzal větší sousto, než měl ústa. Jak proboha chtěl do jedné knihy směstnat všechny ty lidi? Ani zástup, který právě stařík míjel, by se na těch pár stránek už nevesel. Kromě toho se jeho dílo nemá stát masovým hrobem, kde člověku přechází oči ze seznamů vytvo¬řených třpytivými bronzovými písmeny neprozrazujícími zhola nic o nebožtíkově tváři a charakteru. Ne, to je vyloučené! Jeho beztak děravá paměť by všechny ty lidi prostě nepobrala. Zjizvený obličej prodavače cukrovinek ani bledou, podivně zašpičatělou tvář dívky, která mu podává patronu. Úsměv její matky, zářivý jako úsměv Madony, ani poživačný lepkavý úškle¬bek vojáka právě procházejícího kolem. Hluboké vrásky v obličejích přestárlých žebráků ani ty od smíchu u třicetileté ženy... Kdo z nich je násilník, lakomec, zloděj, zrádce, požitkář, prorok, světec, komu je všechno jedno a kdo se ještě nerozhodl? To všechno Homér nevěděl. Netušil, nač ve skutečnosti myslí ten prodavač cukrovinek, když si prohlíží malou holčičku, co znamená matčin úsměv vyvolaný vojákovým pohledem, a jakému řemeslu se věnoval tamten žebrák, než mu nohy vypověděly službu. Homérovi nebylo dáno rozhodnout, kdo z nich si zasluhuje právo na věčnost a kdo nikoli. Apokalypsa postihla šest miliard lidí! Je snad náhoda, že se jich stačilo zachránit jen pár desítek tisíc? - 254 -
Strojvůdce Serov, jehož místo měl převzít Nikolaj, se vždy díval na život jako na fotbalový zápas. Lidstvo prohrálo, říkával Nikolaji, ale my dva pořád ještě běháme po hřišti. Proč, co myslíš? Protože v našem životě je dosud nerozhodný stav, proto! Rozhodčí nám pro¬dloužil hrací dobu. Do konečného odpískání musíme zjistit, proč tu jsme, uvést do pořádku poslední věci, všechno urovnat - a pak do¬staneme poslední pas a poletíme k nebeské bráně... Byl to mystik, ten Serov. Homér se nadšeného fotbalového fanouška nikdy neze¬ptal, jestli už vstřelil gól. Díky němu však dospěl k přesvědčení, že on, Nikolaj Ivanovič Nikolajev, dosud nevyrovnal svůj osobní účet. A Serov mu zprostředkoval i jistotu, že v metru nejsou náhodní lidé. O všech ale psát nelze, to je zcela nemožné. Má vůbec takový pokus nějakou cenu? Vtom Homér mezi tisíci neznámých obličejů spatřil jeden, který by tu čekal ze všeho nejméně. Leonid odhodil bundu, přetáhl si přes hlavu svetr a pak ještě docela bílé tričko. Tím začal mávat ve vzduchu jako praporem, aniž přitom bral ohled na kulky, které kolem něho stále svištěly. A stalo se něco zvláštního: Dieselová lokomotiva se začala vzdalovat a z opevněného stanoviště, které se před nimi tyčilo, nezahájil proti očekávám nikdo palbu. „Ted by mě táta zabil!" poznamenal, když drezína s ohlušujícím skřípáním zastavila přesně před pancéřovými zátarasy. „Vzdáváme se!" zasmál se. „Tohle je příjezd ke stanici Biblioteka imeni Lenina, tam naproti je pohraniční hlídka Polis. Oba jsme teď přeběhlíci." Přiběhli k nim strážní a přikázali, aby sestoupili z drezíny. Když otevřeli Leonidův pas, vyměnili si významné pohledy, zavěsili pouta zpátky na opasky a oba zavedli na stanici, kde je usadili na strážnici. Vojáci si něco šuškali a vrhali na ně uctivé pohledy. Pak odešli, aby informovali vedení stanice. Leonid se nejprve s vážným výrazem pohodlně uvelebil na poně¬kud obstarožním křesle. Pak vyskočil, vyhlédl přivřenými dveřmi ven a pokynem k sobě přivolal Sašu. „Tady je snad ještě větší šlen¬drián než na Rudé trase," zaprskal. „Nikdo nás nehlídá." Vyklouzli z místnosti a nejdřív váhavě, posléze stále rychleji prošli chodbou; nakonec se ruku v ruce rozběhli, aby splynuli s davem. - 255 -
Zanedlouho uslyšeli za zády policejní píšťalky, ale ztratit se na téhle stanici bylo tak snadné - pohybovalo se tu určitě desetkrát víc lidí než na Pavelecké. Ani při vizi, kterou Saša prožila na povrchu, si ne¬uměla představit takovou tlačenici! A navíc tu bylo téměř tolik světla jako tam nahoře. Zakryla si oči rukou a dívala se jen úzkou škvírou mezi prsty. Kamkoli se podívala, objevovala nádherné věci — tváře, kameny, sloupy -, a kdyby tu nebyl Leonid a neměli propletené prsty, určitě by klopýtla a ztratila se. V duchu si slíbila, že se sem jednou vrátí. Jednou, až na to bude čas... „Sašo?" Otočila se a spatřila Homéra, který na ni zíral se směsicí strachu, vzteku a obdivu. Usmála se: No jo, ten stařík jí opravdu chyběl! „Co tady děláš?" Hloupější otázku dvěma mladým lidem na útě¬ku snad ani položit nelze. „Chceme se dostat na Dobryninskou!" odpověděla zadýchaně. Zpomalili, aby s nimi Homér udržel krok. „Ale to je šílenství! To nesmíš... Já ti to zakazuji!" Avšak žádný z argumentů, které ze sebe Homér se sípáním vydo¬loval, ji nedokázal přesvědčit. Když dorazili ke vchodu do Borovické, nebyli zřejmě pohraničníci o jejich útěku ještě informováni. „Jsem tu z pověření Melnika. Okamžitě mě pusťte dál," přikázal Homér úsečně službu konajícímu důstojníkovi. Ten se už chystal otevřít ústa, ale nenašel vhodná slova, a tak staříkovi zasalutoval a uvolnil mu cestu. Když se strážní stanoviště za nimi ponořilo do tmy, Leonid se zdvořile zeptal: „Ale to byla lež, že?" „No a?" zavrčel Homér. „Rozhodující je dělat to přesvědčivě," prohlásil uznale mladík. „Pak si toho všimnou jen profíci." „Jdi se vycpat i se svým poučováním!" Stařík svraštil čelo a něko¬likrát rozsvítil a zhasnul slábnoucí baterku. „Teď půjdeme na Serpu¬chovskou, ale dál vás nepustím!" „Ty totiž nevíš to nejdůležitější," ozvala se Saša. „Existuje protilék!" - 256 -
„Cože?" Homér zavrávoral, odkašlal si a téměř bojácně pohlédl na dívku. „Opravdu?" „Ano! Je to záření!" „Bakterie je možné neutralizovat radioaktivním zářením," do¬plnil Leonid. „Ale mikrobi a viry jsou přece stokrát, ne, tisíckrát odolnější proti záření než člověk. A navíc ještě klesá imunita." Starý muž se přestal ovládat a obořil se na mladíka: „Cos jí to namluvil? Proč ji tam vlá¬číš? Vůbec ti nedochází, co se chystá! Nikdo - já ani vy - to nemůže zastavit! Odveď ji a schovej na bezpečném místě! A ty..." Obrátil se k Saše. „Jak jsi mu jen mohla uvěřit... Takovému profíkovi!" Posled¬ní slova ze sebe opovržlivě vyplivl. „Neboj se o mě," odpověděla potichu dívka. „Vím, že dokážu Huntera zastavit. On má dvě osobnosti... a já jsem zažila obě. Jedna chce vidět krev, druhá zachránit lidstvo." Stařík bezmocně rozhodil rukama. „Co to povídáš? Žádné osob¬nosti už dávno neexistují. Je pouze jeden netvor v lidské podobě. Před rokem..." Rychle jim vylíčil rozhovor mezi Melnikem a Hunterem, ale Saša se nedala přemluvit. Čím déle Homéra poslouchala, tím si byla jis¬tější, že má pravdu. Hledala výstižná slova, aby mu to vysvětlila: »Je to takhle: Zabiják v něm podvádí toho druhého. Namlouvá mu, že nemá na výběr. Jednoho požírá hlad, druhého touha... Proto se chce Hunter bezpodmínečně dostat na Tulskou - protože ho tam táhnou obě poloviny jeho Já! A já je musím od sebe oddělit. Jakmile bude mít na výběr zachránit bez zabíjení..." „Panebože! Hunter tě nebude vůbec poslouchat! Co tě tam vlastně žene?" „Tvoje kniha." Saša se na něho usmála. „Vím, že se v ní dá ještě všechno změnit. Konec dosud nebyl napsán." „Přišla jsi o rozum? To je strašlivá pošetilost," zamumlal zoufale. „Proč jsem ti jen o tom říkal?" Uchopil za paži Leonida. „Mladý muži, alespoň vy... Prosím vás, vím, že nejste špatný člověk a nelhal jste se zlým úmyslem. Odveďte ji s sebou. Tak jste si to přece přál, ne? Oba jste mladí a krásní. Musíte žít! Ona tam nesmí, rozumíte? A vy taky ne. Tam... tam dojde ke strašlivému masakru. A vy v něm se svou malou lží nikomu nezabráníte..." „To nebyla lež," odvětil zdvořile flétnista. „Mám vám dát čestné slovo?" - 257 -
Homér odmítavě mávl rukou. „No dobře, ostatně rád bych vám věřil. Ale Hunter... Vy jste ho jen jednou krátce zahlédl, že?" Leonid si odkašlal. „Zato jsem o něm dost často slyšel." „Ale jak ho chcete zastavit? Snad pomocí flétny? Nebo si myslíte, že vyslechne tu dívku? Něco ho ovládá... něco, co už vůbec nevnímá." Mladík se k němu sklonil a přiznal: „Já mám vlastně stejný názor jako vy. Ale ona mě o to požádala. A jako gentleman..." Zamrkal na Sašu. „Copak to nechápete? Tohle není hra!" Homér úpěnlivě hleděl tu na dívku, pak zase na Leonida. „Já vím," přikývla odhodlaně Saša. A flétnista s bohorovným klidem dodal: „Všechno je hra." Je-li Leonid skutečně Moskvinův potomek, je docela dobře mož¬né, že o epidemii ví něco, co ani Homér neslyšel - nebo si nechtěl přiznat. Stařík považoval mladého muže za tlučhubu, ale co když se ta horečka dá skutečně porazit radioaktivním zářením? A tak proti vlastní vůli a v rozporu se zdravým rozumem začal hledat pro svou teorii důkazy. Nepřál si v posledních dnech právě tohle? Kašel, krev v ústech a nevolnost nebyly to nakonec příznaky nemoci z ozáře¬ní? Dávka, kterou dostal při pochodu přes Kachovskou linku, byla určitě dost vysoká, aby zničila jakoukoli infekci. Jak snadno se nechal ošálit! Co to znamená pro Tulskou za předpokladu, že je to pravda? A co pro Huntera? Saša doufá, že ho od jeho záměru odradí. Opravdu to vypadá, že má nad velitelem nevysvětlitelnou moc. V jeho nitru se však svářily dvě protikladné osobností: Jedné zřejmě připadala pouta, která se na něho dívka chystala vložit, měkká jako těsto, dru¬hou však pálila jako rozžhavené železo. Která z nich v rozhodujícím okamžiku získá navrch? Tentokrát jim Poljanka neuchystala žádné fantastické představy — ani jemu nebo Saše či Leonidovi. Stanice jim připadala prázdná, jako po vymření. Je to dobré, nebo špatné znamení? Průvan, který se teď proháněl tunelem a ze kterého bylo možné usuzovat na silný vichr na povrchu, asi odvál všechny halucinogenní výpary. Možná se ale Homér dopustil závažné chyby a neexistovala pro něho už žádná budoucnost, kterou by mu Poljanka mohla předpovědět. „Co znamená smaragdový? zeptala se zničehonic Saša. - 258 -
„Smaragd je zelený třpytivý drahokam," vysvětlil jí roztržitě Ho¬mér. „Smaragdový znamená prostě jen zelený" „To je zvláštní," prohodila zamyšleně dívka. „To znamená, že ještě existuje..." Leonid zpozorněl. „O čem to mluvíš?" „Ach, jen tak... Víš," podívala se na flétnistu, „já teď budu to tvoje město taky hledat. A jednou ho najdu." Homér jen zavrtěl hlavou; nebyl s to uvěřit Leonidově lítosti. Saša byla celou dobu pohroužená do vlastních myšlenek. Pořád si pro sebe šeptala a několikrát si zhluboka povzdechla. Pak se zkou¬mavě podívala na staříka: „Zapsal jsi všechno, co jsem prožila?" „Já... právě se o to snažím." Přikývla. „Tak dobře." Na Serpuchovské něco viselo ve vzduchu. Hlídky Hanzy byly zdvojené a zasmušilí a nemluvní vojáci u vchodu do stanice se úpor¬ně zdráhali povolit Homérovi a ostatním vstup. Neudělala na ně dojem ani spousta flétnistových patron, ani jeho výmluvnost. Nako¬nec dostal Homér spásný nápad: Požádal, aby ho spojili s Andrejem Andrejevičem. Za nekonečnou půlhodinu se konečně přišoural radista odvíjející za sebou silný kabel. Stařík s neskrývanou hrozbou v hlase do pří¬stroje nahlásil, že jsou předvojem kohorty Řádu. Tato polopravda stačila k tomu, aby je okamžitě provedli stanicí. V prostřední dvoraně bylo dusno, jako by odtud odsáli vzduch, a přes pokročilou noční dobu byli všichni na nohou. Konečně sta¬nuli v přijímací místnosti náčelníka Dobryninské. Zpocený a viditelně zanedbaný muž s kruhy kolem očima a pách¬noucím dechem je uvítal na prahu své kanceláře. Pobočníka nebylo nikde vidět. Andrej Andrejevič vypadal nervózně, a když mezi pří¬chozími neobjevil Huntera, zabručel: „Kdy konečně přijdou?" „Brzy," slíbil Homér. „Na Serpuchovské hrozí vzpoura." Náčelník si přejel rukávem přes obličej a přecházel po přijímací místnosti sem a tam. „Někdo vyžva¬nil fámu o té epidemii. Nikdo neví, čeho se má obávat, a do toho jdou ještě nějaké zkazky, že nepomáhají ani dýchací masky." „To nejsou žádné zkazky," namítl Leonid. - 259 -
„V jednom z jižních tunelů vedoucích k Tulské opustila celá po¬sádka své strážní stanoviště. Zbabělé svině! V druhém tunelu, kde se nachází vlak sektářů, ještě hájí pozici, ačkoli ti fanatikové je už obléhají a vyřvávají něco o posledním soudu. A na mé vlastní stanici může taky kdykoli vypuknout peklo. Tak kde jsou, krucinál? Je to naše jediná záchrana!" Najednou směrem od stanice zazněly hlasité nadávky. Někdo za¬ječel a vzápětí se ozvaly štěkavé výkřiky strážných. Když náčelníkovi nikdo neodpověděl, uchýlil se zpět do své kanceláře. Zanedlouho slyšeli, jak hrdlo lahve cinklo o sklenku. Na pobočníkově psacím stole se znenadání rozblikala červená signálka telefonu, jako by jen čekala na to, až Andrej Andrejevič odejde z místnosti. Byl to ten přístroj s nápisem Tulskaja na proužku leukoplasti. Homér pár vteřin váhal, pak přistoupil ke stolu, olízl si suché rty a zhluboka se nadechl. „Tady Dobryninskaja!" „Co mám říct?" Arťom se zaražené podíval na důstojníka. Ten byl stále ještě v bezvědomí. Kalné oči bezcílně bloumaly sem a tam, jako by je zakrývala neviditelná zatažená opona, a pořád se obracely v sloup. Občas mužovým tělem křečovitě otřásl záchvat kašle. Probodnutá plíce, pomyslel si Arťom. „Jste ještě naživu?" zvolal do sluchátka. „Nakažení se rozutekli!* Vtom si uvědomil, že tam vůbec nevědí, co se stalo na Tulské. Musí jim to všechno pěkně od začátku převyprávět a vysvětlit. Z nástupiště byl slyšet ženský vřískot a vzápětí následovala salva ze samopalů. Zvuky vklouzly pootevřenými dveřmi dovnitř a ne¬bylo před nimi úniku. Na druhém konci vedení kdosi odpovídal a na něco se ptal, ale nebylo mu dobře rozumět. „Musíte uzavřít východ!" prohlásil spěšně Arťom. „Zastřelte je. A udržujte si od nich odstup!" Ale oni přece nevědí, jak ty nemocné lidi poznat. Jak jím je má popsat jako oteklé a páchnoucí tvory? Ovšem ti, kteří se nakazili teprve nedávno, vypadají úplné normálně. „Postřílejte je všechny," opakoval mechanicky. Ale co když se on sám pokusí opustit stanici? To ho jako také za¬střelí? Nevynesl právě sám nad sebou rozsudek smrti? Ne, z toho už není úniku. - 260 -
Tady už nikdo není zdravý. Arťom si najednou připadal nekonečně osamělý. „Prosím nezavěšujte," požádal. Nevěděl, o čem má s neznámým mužem na druhém konci vedení mluvit — a tak začal vyprávět o svých mnoha zbytečných pokusech o navázání kontaktu a o tom, jak se bojí, že v celém metru už není naživu ani jedna stanice. Zničehonic ho napadlo, že možná telefo¬nuje s budoucností, v níž nikdo nepřežil. I to teď řekl tomu cizímu chlapíkovi. Nemusel se bát, že se ztrapní. Teď už nemusel mít strach z ničeho. Hlavně že je tu někdo, s kým si může promluvit. „Popove!" zazněl náhle zezadu důstojníkům ochraptělý hlas. „Do¬volal ses na severní stanoviště? Je... brána zavřená?" Arťom se otočil a zavrtěl hlavou. „Idiote!" Muž vyplivl krev. „Nejsi k ničemu... Teď mě dobře po¬slouchej: Stanice je zaminovaná. Objevil jsem potrubí - nad námi. Protéká jím spodní voda. Tam jsem něco uložil... Když to odpálí¬me, zaplaví celou tuhle podělanou stanici voda. Spínače jsou tady, v radistově místnosti. Ale nejdřív musíš uzavřít severní bránu - a zkontrolovat, jestli ještě stojí jižní. Stanice se musí dokonale utěs¬nit, chápeš? Aby to nespláchlo celé metro. Až s tím budeš hotov, dáš mi vědět... Spojení s hlídkou tedy ještě funguje?" „Ano." Arťom přikývl. „A postarej se o to, abys vzal včas roha." Důstojník se pokusil o utrápený úsměv a vzápětí jím zatřásl další záchvat kašle. „Jinak by to nebylo fér..." „Ale co bude s vámi? Vy jste přece ještě tady..." Oslovený muž svraštil čelo. „Vzpamatuj se, Popove! Každý z nás se narodil pro konkrétní účel. Mým posláním je utopit ty svině. Tvým zase utěsnit všechny díry a zemřít jako spravedlivý člověk. Jasné?" „Rozkaz!" „Tak pohni kostrou." Sluchátko znovu oněmělo. Telefonním bohům bylo třeba poděkovat za to, že Homér většině vojákových slov z Tulské poměrně dobře rozuměl. Poslední věty však už nebylo zřetelně slyšet — a nakonec se spojení zcela přerušilo. - 261 -
Stařík zvedl oči. Nad ním se vypínalo panděro Andreje Andreje¬viče. Náčelníkova modrá uniforma měla tmavé skvrny, otylé ruce se třásly. „Co se tam děje?" zeptal se téměř neslyšně. „Situace se vymkla kontrole." Homér ztěžka polkl. „Pošlete všech¬ny volné muže na Serpuchovskou." „To nejde." Andrej Andrejevič vytáhl z kapsy u kalhot makaro¬va. „Tady zavládla panika. Pár spolehlivých lidí jsem umístil ke vchodům do tunelů vedoucích k Okruhu, aby alespoň odsud nikdo nezdrhl." „Ale my je můžeme uklidnit. Máme... Ta horečka se dá léčit. Zářením. Povězte jim to..." „Záření?" Náčelník se ušklíbl „A vy tomu věříte? No tak do toho, máte moje požehnání!" Výsměšně před staříkem zasalutoval, práskl za sebou dveřmi a zamkl se v kanceláři. Co dělat? Homér, Leonid ani Saša už odsud nemůžou uprchnout. Kde vlastně oba jsou? Zřejmě práskli do bot. Homér vyběhl na chodbu. S rukou přitisknutou na srdce pádil na nástupiště a vyvolával jejich jména. Nebyli nikde k nalezení. Na Dobryninské panoval chaos. Ženy s dětmi a muži s naplněnými vaky se snažili najít cestu ze stále méně početného obklíčení. Mezi povalenými stany pobíhala rabující lůza, ale nikdo na to nedbal. Homér něco podobného viděl už dříve. Začne to tím, že vojáci za¬kročí proti všem, kdo jim šlape na paty a nakonec se bude střílet i na neozbrojené lidi. Najednou z tunelu něco zahučelo. Lomoz a křik rázem utichly, ozývalo se jen udivené volání. Zno¬vu bylo slyšet ten neobvyklý mocný zvuk, jako ze stovek polních trub římské legie, která si spletla tisíciletí a nyní pochoduje na Dobryninskou... Vojáci spěšně odstranili zátarasy - a z jícnu tunelu vyjelo něco obrovského. Byl to pancéřový vlak. Před těžkou lebkou strojvůdcovy kabiny byly navařené ocelové pláty, takže otevřené zůstaly jen úzké střílny. Nad nimi se tyčily dva velkorážní kulomety, pak následoval úzký protáhlý trup a nakonec druhá rohatá hlava hledící opačným směrem. Takové monstrum Homér dosud nikdy nespatřil. Na pancíři seděly beztvářné modly černé jako havran. Jedna se podobala druhé, měly na sobě ochrannou výstroj, kevlarové vesty, dýchací masky - 262 -
neznámé konstrukce a speciální vojenské ruksaky. Na první pohled nepatřily do této doby ani do tohoto světa. Vlak zastavil. Po zuby ozbrojení příchozí seskočili na nástupiště a vyrovnali se do trojřadu. Pak udělali čelem vzad a jako jeden muž — nebo spíš jako stroj - zamířili dunivým pochodovým krokem k pře¬stupu na Serpuchovskou. Mohutný dusot přehlušil uctivé šuškání do¬spělých i dětský křik. Homér za nimi vyběhl a pokusil se mezi desít¬kami bojovníků identifikovat Huntera. Všichni ale byli srovnatelného vzrůstu a neprůstřelné kombinézy jim seděly na ramenou jako ulité. Všichni měli stejnou děsivou výzbroj: plamenomety a speciální ostřelovací pušky Vintorez s tlumičem. Žádné kokardy, erby ani slu¬žební odznaky. Je to snad jeden z těch tří mužů v první řadě? Homér předběhl kolonu, mával rukou a nahlížel do průzorů dý¬chacích masek. Pokaždé se tam setkal pouze se stejně strnulým lho¬stejným pohledem. Žádný z příchozích nereagoval, nikdo Homéra nepoznal. Je vůbec Hunter mezi nimi? Určitě tam je. Musí se přece tady objevit! Na přestupu mezi stanicemi Homér neobjevil Sašu ani Leoni¬da. Že by nakonec přece jen zvítězil zdravý rozum a flétnista ukryl dívku na nějakém bezpečném místě? Snad se někde té krvavé lázni vyhnou. Později s Andrejem Andrejevičem vyjedná řešení - pokud si ovšem tenhle pohlavár do té doby neprožene hlavu kulkou. Formace si prorazila cestu davem jako kladivo a zběsilým tem¬pem pochodovala dál. Nikdo se jí neodvážil postavit do cesty, dokonce i pohraničníci Hanzy se beze slova rozestoupili. Homér se rozhodl, že bude kolonu následovat. Musí se ujistit, že Saša nic nepodnikne. Žádný voják ho nepronásledoval. Byl to pro ně prostě zevloun běžící za drezínou. Když vstoupili do tunelu, vzplály v přední řadě tři reflektory, osl¬nivé jako tisíce svíček, v nichž tma před nimi shořela. Nikdo ne¬pronesl ani slovo, ticho bylo tísnivé a nepřirozené. Jistě, byla to věc výcviku. Stařík se však nemohl zbavit dojmu, že těla těch lidí jsou sice zocelená, ale odumřely jim duše. Měl před sebou dokonalou smrtící mašinerii, jejíž jednotlivé části postrádaly jakoukoli vůli. Jen jeden, který se navenek od ostatních ničím neodlišoval, v sobě nesl program: Až vydá rozkaz „Pal", všichni bez - 263 -
přemýšlení srovnají Tul¬skou i libovolnou jinou stanici se zemí - bez ohledu na to, kdo je v ní ještě naživu. Naštěstí nešli tunelem, ve kterém stál vlak se sektáři. Ti nešťast¬níci si tedy ještě počkají, než je dostihne očistec. Nejdřív se musela vyřídit Tulskaja, pak jsou na řadě oni... Najednou, jako na nějaký neviditelný signál, jednotka zpomalila. Za minutu Homér pochopil proč. Stanice byla na dohled. Průhledným, téměř sklovitým tichem zněly výkřiky. A potom vyšlo příchozím něco v ústrety, tak tiše a nečekaně, že stařík zapochyboval o svém zcela zdravém rozumu. Byla to nádherná hudba. Homér naslouchal jako očarovaný. Nevnímal nic kromě hlasu, který huhňavě zněl ze sluchátka - a najednou Saša pochopila, že teď přisel ten správný okamžik, aby se vytratila. Vyklouzla z přijímací místnosti, počkala venku na Leonida a táh¬la ho za sebou - nejdřív na přestup k Serpuchovské a potom do tune¬lu vedoucího tam, kde potřebovali její pomoc Kde mohla zachránit lidské životy. Kromě toho tunel vedl k němu - k Hunterovi. „Nebojíš se?" zeptala se Leonida. Usmál se. „Bojím. Ale zato mám lehké podezření, že konečné dělám něco smysluplného." „Nemusíš se mnou chodit. Je možné, že tam na nás čeká smrt. Mohli bychom taky prostě zůstat tady." „Nikdo neví, co přinese budoucnost," odvětil Leonid se zdviže¬ným ukazovákem a důležitě nafoukl tváře. „A ty myslíš, že o tom sám rozhoduješ?" „Přestaň." Ironicky se usmál. Jsme přece jenom krysy v labyrin¬tu. Je v něm tolik posuvných dvířek, které ti, co nás zkoumají, jed¬nou zvedají, jindy zase spouštějí. Jsou-li dveře na stanici Sportivnaja právě zavřené, můžeš na ně škrábat, jak chceš a neotevřou se ti ani za nic na světě. A jestli za nejbližšími dveřmi číhá past, padneš do ní, i když to už předem tušíš neexistuje totiž jiná cesta. Máš jen jednu volbu: Buď poběžíš dál, nebo vypustíš duši. Saša svraštila čelo. „Nemáš občas vztek, že musíš žít právě takhle?" - 264 -
„Ne, mě spíš zlobí stavba mé páteře. Nemohu totiž hlavu otočit tak daleko, abych viděl do tváře tomu, kdo tenhle celý experiment zorganizoval." „Žádný experiment neexistuje. Když to jinak nepůjde, mohou se krysy prokousat dokonce i cementem." Leonid se zasmál. „Ty jsi prostě rebelka, já naopak oportunista." Zavrtěla hlavou. „To není pravda. Ty přece taky věříš, že se lidi dají změnit." „Rád bych tomu věřil." Saša minula strážní postavení, které bylo zřejmě narychlo opuš¬těno. V dosud dýmajícím ohništi žhnulo několik polínek a vedle se povaloval promaštěný osahaný časopis s fotografiemi nahých žen. Na stěně visela osiřelá, napůl roztržená polní standarta. Asi za deset minut narazili na první mrtvolu. Jen obtížně se dalo poznat, že to byl člověk. Paže a nohy měla doširoka roztažené a tak nateklé, že se na nich rozpáralo oblečení. A obličej byl hrůznější než u jakéhokoli netvora. „Opatrně!" Leonid ji odtáhl od mrtvoly. „Ten je nakažlivý." „No a? Existuje přece protilék. Tam, kam jdeme, jsou všichni nakažliví." Znenadání před nimi zazněly výstřely a zdálky zaslechli výkřiky. „Přicházíme právě včas," poznamenal Leonid. „Vypadá to, jako by už nechtěli čekat na tvého přítele..." Saša na něho vylekaně pohlédla, ale pak vzdorně odtušila: „To je fuk! Musíme jim to jen říct. Domnívají se, že jsou všichni odsouzeni k smrti. Musíme jim zase poskytnout naději!" Bezpečnostní brána stanice byla dokořán. Další mrtvý tam ležel tváří k zemi, ale dalo se aspoň ještě poznat, že je to člověk. Vedle zoufale praskala a syčela kovová krabička telefonního přístroje - vypadalo to, jako by se někdo pokoušel strážní stanoviště znovu oživit. Na konci tunelu se několik mužů opevnilo za spěšně navrstvený¬mi pytli s pískem. Jeden kulometčík a pár vojáků se samopaly - to bylo všechno. Za nimi, tam, kde končily úzké stěny tunelu, a začínalo nástu¬piště Tulské, kypěla strašlivá vřava a dotírala na obležené vojáky. Byli to nakažení i zdraví, strašlivá monstra a postavy, které se dosud podobaly lidem. Někteří před sebou drželi baterky, jiní už světlo nepotřebovali. Vojáci, které měli před sebou, bránili tunel. Zřejmě jim dochá¬zely patrony, protože výstřely zněly stále vzácněji a dav se zvolna přibližoval. - 265 -
Jeden z vojáků se otočil k Saše. „Vy jste posila? Chlapi, už jsou na Dobryninské! Posila je tady!" I mnohohlavá nestvůra zareagovala znepokojeně a tlačila se kupředu. „Lidi!" zakřičela Saša. „Lék existuje! My jsme ho našli! Nezemřete! Jen trpělivost! Musíte být trochu trpěliví!" Zástup však její slova pohltil, nespokojeně se zavlnil a dral se dál. Kulometčík je pokropil zuřivou salvou, takže někteří klesli k zemi. zatímco jiní odpověděli ojedinělými dávkami ze samopalů. Dav, ve kterém to strašlivě vřelo, se nezadržitelně blížil a byl ochoten všechno zašlapat do země a roztrhat nacucky - obránce stejně jako Sašu a Leonida. Vtom se něco stalo. Nejprve váhavě, ale pak stále sebevědoměji a hlasitěji zazněly tóny flétny. V té chvíli nic nepůsobilo nevhodnějším, ba hloupějším do¬jmem. Obránci na flétnistu ohromeně zírali, zatímco dav nejdřív překvapeně zavrčel a potom se s výsměšným chechtotem znovu po¬hnul vpřed. Leonid si s tím však nelámal hlavu. Pravděpodobně vůbec nehrál pro ně, nýbrž pro sebe. Byla to ta nádherná melodie, která okouzlila Sašu a pokaždé přilákala desítky posluchačů. Nepochybně šlo o nejméně vhodnou metodu jak zastavit vzpouru a uklidnit infikované lidi. Ale zřejmě to byla právě dojemná naivita toho zoufalého kroku, a nikoli třeba kouzelná síla flétny, která nápor lidí nakonec zpomalila. Nebo se hudebníkovi přece jen podařilo, aby se ti, kteří ho obklíčili a byli ochotni všechno rozdrtit, na něco rozpomněli? Něco, co... Výstřely utichly a Leonid postoupil o několik kroků vpřed, aniž přestal hrát. Choval se tak, jako by stál před zcela běžným publikem, které mu v následující chvíli zatleská a hodí mu za odměnu patrony. Na zlomek vteřiny měla Saša pocit, že mezi posluchači rozeznala svého otce, který se jemně pousmál. Tak tady na ni čeká... Vzpo¬mněla si na to, co řekl Leonid: Ta melodie dokáže zmírnit bolest. Za hermetickou bránou se najednou - a vlastně zcela předčasně - ozval hluk. Že by průzkumníci splnili svůj úkol rychleji, než původně zamýšleli? Takže situace na Tulské není zase tak komplikovaná? Co když vzbouřenci stanici dávno opustili, aniž otevřeli bránu? - 266 -
Jednotka se rozptýlila a vojáci se skryli za výběžky tunelových seg¬mentů. Vedle Denise Michajloviče zůstali před bránou stát jen čtyři muži se samopaly připravenými ke střelbě. Tak to tedy je. Brána se co nevidět odsune stranou a za pár mi¬nut pronikne na Tulskou čtyřicet po zuby ozbrojených bojovníků ze Sevastopolské, zlikvidují veškerý odpor a obratem ruky stanici ob¬sadí. Všechno bylo mnohem jednodušší, než se plukovník obával. Denis Michajlovič se zhluboka nadechl, aby svým lidem přikázal nasadit si dýchací masky. Dál se už nedostal. Kolona se znovu zformovala. V jedné řadě teď stálo jen šest mužů a útvar vyplňoval celou šíři tunelu. První řada držela před sebou plamenomety, druhá svírala rychlopalné zbraně. Muži postupovali jako temná láva, rozvážné a zároveň nezadržitelné. Homér občas vykoukl za jejich rozložitými zády. V bílých ku¬želech světla z jejich reflektorů viděl celou scenérii jako na dlani: skupinku vojáků, kteří stále ještě hájili svou pozici, dvě útlé postavy - Sašu a Leonida - a hordu děsivých kreatur, které se k nim přibli¬žovaly. Ochromila ho hrůza. Leonid pořád hrál Nádherně. Neuvěřitelné. Oduševněle jako ješ¬tě nikdy. Děsivá horda lačné nasávala hudbu a i obránci tunelu se zvedli, aby lépe viděli. Mladíkova melodie oddělovala nepřátelské strany jako průhledná stěna; jen ona jim bránila, aby se na sebe ne¬vrhli v posledním smrtelném boji „Připravit!" Rozkaz vydal jeden příslušník černé skupiny. Ale který? První řada okamžitě poklekla, druhá zacílila zbraně. „Sašo!" zakřičel Homér. Dívka se otočila, přimhouřila oči, natáhla před sebe ruku a poma¬lu se prodírala záplavou světla. Dav pod žhnoucími paprsky vrčel a sténal. Nakažení vzbouřenci se těsněji semkli. Bojovníci nehybně strnulí. Saša stanula bezprostředně před černou formací „Kde jsi?" zvola¬la. „Musím s tebou mluvit. Prosím!" - 267 -
Nikdo neodpověděl. „Našli jsme protilék! Ta nemoc se dá vyléčit! Nemusíš nikoho zabíjet!" Ponurá falanga pořád mlčela. „Prosím tě! Vím, že to nechceš. Pokoušíš se je zachránit... a sebe taky..." Z řad bojovníků znenadání zazněl tlumený hlas, aniž se dal přiřa¬dit konkrétnímu jednotlivci: „Odejdi. Nechci tě zabít." „Nemusíš zabíjet nikoho! Existuje lék!" opakovala zoufale Saša a přecházela před naprosto stejně vypadajícími maskovanými lidmi sem a tam - a hledala jediného člověka. „Žádný lék neexistuje." „Záření! Zabírá na to záření?" „Tomu nevěřím." „Prosím!" „Stanice musí být vyklizena." „Copak nechceš, aby se něco změnilo? Proč opakuješ co, co jsi už jednou udělal? Tehdy s temnými ďábly! Proč nehledáš odpuštění?" Bojovníci mlčeli. Rozvášněný dav se stále přibližoval. „Sašo!" zvolal úpěnlivě Homér, ale dívka ho neslyšela. Konečně zazněla slova: „Nikdy se nic nezmění. Neexistuje nikdo, kdo by mi mohl dát rozhřešení. Zvedl jsem ruku proti... proti... A byl jsem potrestán." „Všechno je jenom v tobě!" Saša co nevzdávala. „Osvobodit se můžeš jen ty sám! Dokážeš to! Copak to nevidíš? je to zrcadlo! Zrcadlový odraz toho, cos provedl tehdy před rokem! Ale teď mů¬žeš všechno udělat jinak... Můžeš naslouchat Poskytnout šanci... A sám si ji zasloužit!" „Musím toho netvora zničit," promluvila formace. „To nemůžeš," zvýšila hlas Saša. „To nikdo nedokáže! je i ve mně, spí v nás všech! je co součást těla i duše. A když se probudí... Nelze ho zabít ani vyříznout! Dá se jen uklidnit... uspat..." V té chvíli se jeden zašpiněný mladý voják protlačil zástupem znetvořených lidí, proklouzl kolem nehybných černých řad, při¬běhl k hermetické bráně, uchopil mikrofon vysílačky, který visel na železné konstrukci, a něco do něj zakřičel. Vzápětí mlaskl tlu¬mič a voják se zhroutil. Dav ucítil krev, nadmul se a rozzuřeně zařval. - 268 -
Flétnista znovu přiložil nástroj ke rtům a začal hrát, ale v násle¬dujícím okamžiku magie pominula. Někdo na něho vystřelil, flétna mu vypadla z rukou a on se chytil za břicho. Z hlavní plamenometů vyšlehl první oheň. Falanga sestávající už jen z nesčetných zbraní postoupila o krok vpřed. Saša se vrhla k Leonidovi, aniž dbala na dav, který už stál u flétnisty. „Ne!" zvolala jako u vytržení. Stála sama proti stovkám odpor¬ných znetvořených vzbouřenců... proti legii zabijáků... proti celé¬mu světu. „Chci zázrak!" Náhle zaznělo vzdálené zadunění. Klenba se zachvěla, všechny lidi v zástupu zamrazilo a rázem o pár kroků ustoupili. I formace bojov¬níka učinila krok nazpět. Po zemi tekly tenké pramínky, ze stropu padaly první kapky a stále hlasitěji šuměl temný proud... „Průtrž vody!" zakřičel někdo. Bojovníci se spěšně stáhli ze stanice směrem k hermetické bráně. Homér běžel s nimi, ale stále se otáčel po Saše. Ale ta se nehýbala z místa. Nastavila ruce a obličej vodě, která na ni stékala, a... smála se. „To je déšť!" volala. „Ten všechno očistí! To pro nás znamená nový začátek!" Černá forma už stála za zátarasem. S ní to stihl i Homér. Něko¬lik bojovníků se zapřelo o bránu, aby Tulskou uzavřela a zadržela tak vodu. Těžké křídlo brány se začala těžkopádně posunovat. Když si toho Homér všiml, vyběhl, aby přivedl Sašu, která stále ještě stála upro¬střed stanice, ale někdo ho zachytil a mrštil jím k zemi. Pak jeden z bojovníků přiskočil k bráně, protáhl ruku stále se zmenšujícím otvorem a zakřičel na dívku: „Tady! Potřebuju tě!" Voda už všem sahala po pás. Pak se Sašina světlovlasá hlava po¬nořila - a zmizela. Bojovník ucukl rukou a brána zacvakla. Neotevřela se. Tunel se zachvěl a na druhé straně zátarasu udeřila do ocelového plátu ozvěna exploze. Potom se zase vzdálila. Denis Michajlovič přiložil ucho k oceli a chvíli naslouchal. Pak si utřel z tváře vodu a udiveně pohlédl k orosenému stropu. „Vracíme se!" přikázal. „Tady je po všem."
- 269 -
EPILOG Homér si povzdechl a otočil stránku. V jeho knize už nezbývalo moc místa, jen pár stránek. Co má na ně napsat? Co musí obětovat? Přidržel ruku u ohně, aby si ohřál a uklidnil zkřehlé prsty. Stařík sám požádal, aby ho přeložili na jižní strážní stanoviště. Tady, s pohledem upřeným do tunelu, mohl lépe pracovat než doma na Sevastopolské, mezi hromadami mrtvých novin - i když se Jelena snažila dopřát mu klid. Vzhlédl. Velitel seděl stranou od ostatních strážných, na nejzazší hranici mezi světlem a tmou. Proč si vybral zrovna Sevastopolskou? Tahle stanice je asi přece jen něčím zvláštní... Hunter mu nikdy neprozradil, kdo se mu tehdy na Poljance zjevil. Ale Homér už teď věděl, že to nebylo proroctví, nýbrž varování. Za týden voda na Tulské začala pozvolna opadat. Poslední zbytky odsála mohutná čerpadla Okružní trasy. Homér se okamžitě dobro¬volně přihlásil, že půjde na stanici s prvními průzkumníky. Katastrofa si vyžádala asi tři sta obětí. Když stařík všechny mrt¬voly otáčel tváří k sobě, necítil žádný odpor. On jednoduše necítil vůbec nic. Hledal jenom ji, neúnavně hledal dál a dál... Potom ještě dlouho seděl na místě, kde Sašu naposledy spatřil. Když zaváhal, místo aby zabojoval a rozběhl se k ní. Aby ji zachránil - nebo aby s ní zahynul. Kolem něho procházela nekonečná řada nemocných i zdravých lidí směrem k Sevastopolské, k léčivým tunelům Kachovské linie. Flétnista nelhal. Záření tu nemoc opravdu zastavilo. A kdoví, třeba vůbec v ničem nelhal. Možná kdesi skutečně exis¬tuje Smaragdové město a je zapotřebí jen najít tu správnou bránu. Ale je také možné, že několikrát před správnou bránou stál a jen si dosud nezasloužil, aby se mu otevřela. Ted už nezažije, jak „voda opadla". Archou však nebylo Smaragdové město; skutečnou archu předsta¬vovalo samotné metro. Poslední útočiště, které před temnými bouř¬livými vodstvy - 270 -
ukrylo Noema, Šéma i Cháma, spravedlivého stejně jako lhostejného a darebáka. Pár od každého zvířete. Od každého, kdo měl ještě otevřený účet - ať už šlo o věřitele, nebo dlužníka. Je jich příliš mnoho, to bylo jisté - všichni nemohou v tomto románu zahynout. Ve staříkově zápisníku už skoro nebyly volné stránky. Nebyla to archa, nýbrž papírová lodička, která rozhodné nedokáže pobrat na palubu všechny lidi. A přesto měl Homér pocit, že se mu opatrným tahem pera podařilo na ty stránky dostat něco velmi důležitého. Ne o těchto lidech. O člověku. Napadlo ho, že vzpomínka na ty, kteří nás opustili, nezaniká. Náš svět je totiž utkán ze skutků a myšlenek jiných lidí, podobně jako se každý z nás skládá z nesčetných kamínků mozaiky, kterou zdědil po nesčetných předcích. Zanechali po sobě stopu, nepatrnou část své duše pro potomky. Stačí se jen pozorně dívat. I Homérova lodička složená z papíru, myšlenek a vzpomínek bude nekonečně dlouho plavat po oceánu času, dokud ji někdo jiný nezvedne. Pak si ji prohlédne a pochopí, že člověk se nikdy nezmění a že si zůstal věrný dokonce i po zániku světa. Božský oheň, který byl kdysi do něho vložen, bojoval s větrem, ale nikdy nezhasl. Homérův osobní účet byl vyrovnán. Zavřel oči a znovu se ocitl v rozzářené, oslnivým světlem zalité stanici. Na nástupišti se shromáždily tisíce lidí. Všichni měli na sobě elegantní šaty z doby, kdy byl ještě mladý a nikoho ani ve snu ne¬napadlo, aby mu přezdíval Homér. Tentokrát však viděl i lidi žijící v metru. Nikdo se nedivil, že se dostavili i ostatní. Všechny něco spojovalo... Čekali a neklidně vyhlíželi do temného klenutého tunelu. A na¬jednou Homér rozpoznával jednotlivé tváře. Byla tu jeho žena a děti, kolegové z práce, spolužáci, sousedi, dva nejlepší přátelé, Achmed a jeho oblíbení herci. Viděl všechny, na které se rozpomněl. Náhle se v tunelu rozsvítilo a do stanice nehlučné vjela vlaková sou¬prava - s rozsvícenými okny, nablýskanými vagony a naolejovanými koly. Kabina strojvůdce však byla prázdná — visela v ní jen vyžehlená uniforma a bílá košile. To je moje uniforma, napadlo Homéra. A moje místo. - 271 -
Vstoupil dovnitř, otevřel vagonové dveře a nechal řádně zaznít signál. Lidé nastoupili a posadili se na lavice. Všichni pasažéři našli své místo a pokojně se usmívali. I Homér se usmíval. Věděl, že až ve své knize udělá poslední tečku, opustí tenhle třpyti¬vý vlak plný šťastných lidí Sevastopolskou a zamíří přímo do věčností. Nečekaně ho cosi vytrhlo z jeho magického snu. Velmi blízko uslyšel tlumené, téměř nepřirozené zasténání. Škubl sebou a sevřel samopal... Ten zvuk pocházel od velitele. Homér vstal a už se chystal k němu přistoupit, ale ten znovu zakvílel... tentokrát trochu výš... a pak ještě jednou... teď to bylo níž... Stařík naslouchal a zničehonic se rozechvěl po celém těle. Nevěřil vlastním uším. Vypadalo to, že velitel chraptivě a neohrabaně loví z paměti něja¬kou melodii. Zajíkal se, znovu a znovu se vracel na začátek a trpělivě ji opakoval, až to nakonec souhlasilo. Zpíval velice potichu, znělo to jako ukolébavka. Byla to Leonidova bezejmenná píseň. Sašino mrtvé tělo Homér na Tulské nikdy nenašel. Co ještě dodat?
- 272 -
Dmitry Glukhovsky METRO 2034 Z ruského originálu Metro 2034, vydaného v nakladatelství Populjarnaja literatura v Moskvě v roce 2009, přeložil Rudolf Řežábek Obálku navrhlo 3H creative studio, spol. s r. o., Bratislava Redigovala Ivana Parkmanová Technická redaktorka Martina Adlová Vydala Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, Nádražní 32,150 00 Praha 5 v roce 2011 jako svou 5845. publikaci Sazbu zhotovil Vladimír Fára Vytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia - knižní distribuce, Nádražní 32, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246
[email protected]
- 273 -
