DŮM SLAVIE Úvod Dům Slavie v Jirsíkově ulici č. 2 v Českých Budějovicích je možné hodnotit ze dvou hledisek. Jeden pohled je politicko – kulturní, druhý stavebně - historický. Hledisko stavebně - historické lze shrnou jednoduše: jde o zdařilou novorenesanční stavbu vhodně umístěnou do volného prostoru podle návrhu známého pražského architekta Ignáce Ullmanna, částečně upravenou domácím inženýrem Schmidtem. Politicko – kulturní aspekt je složitější a často je pojat subjektivně tou či onou stranou. S maximální stručností lze říci, že německý Spolkový dům (dnes dům Slavie) byl postaven v souvislosti se založením, nebo dokonce jako odpověď na založení české Besedy českobudějovické a následně postavení jejího vlastního domu. Beseda českobudějovická byla založena a postavena v souvislosti s německou radnicí a německými územními orgány, nebo dokonce jako odpověď na rychlý nárůst českého obyvatelstva města, které nebylo přiměřeně zastoupeno ve správě města, přičemž bylo nuceno používat úřední řeč němčinu.
Z historie Budějovic – Budweis V době vyměřování nového královského města Budějovic kolem roku 1265 z iniciativy krále Přemysla Otakara II. neměl král k dispozici české měšťany s určitým kapitálem, které by mohl přivést do nového města. Na jihu Čech sice již prosperovala rožmberská města s měšťany, ale s nimi nemohl Přemysl Otakar počítat. Zejména proto, že Budějovice byly založeny ve skutečnosti proti Rožmberkům. Angažoval proto hlavně měšťany s kapitálem z Rakouska a z Bavor. Německy mluvící měšťané se v novém městě usadili a vytvořili i německou většinu ve správě města. Od 13. století až do roku 1918, s několika výjimkami, spravovali město německy mluvíc občané. Nemuseli to být zrovna Němci (purkmistr Taschek byl kupř. původně Čech), jen oficiálně používali němčinu. Výjimkou byl Ondřej Puklice ze Vztuh, ale jen krátce, poněvadž ho skupina Němců ubila. Staletí podíl Čechů a Němců ve městě kolísal přibližně v poměru „půl na půl“. Po polovině
19. století se však podíl Čechů stále zvyšoval, až na přelomu 19. a 20. století bylo Čechů asi 2/3 a Němců 1/3. Podle dobových materiálů však německá menšina (ve správě města většina) „stavěla“ české územní většině překážky při zakládání českých škol a v občansko – právním jednání. Hlavně s cílem odstranit jazykovou nerovnost či bojovat proti ní byly založeny české spolky a organizace jako Slovanská Lípa. Matice školská, Beseda českobudějovická, Beseda lidu apod. Dva roky poté, kdy Beseda postavila „Besedu“ Na sadech, postavily německé spolky Spolkový dům.
Beseda českobudějovická Beseda byla založena v roce 1862. Byl to od začátku český, kulturní, osvětový a též politický spolek, jehož základní úkol spočíval v kulturním, politickém a hospodářském povznesení českého obyvatelstva. Dne 8. září 1862 byl ustanoven prozatímní výbor Besedy a na první valné hromadě dne 31. prosince 1862 bylo zvoleno řádné vedení Besedy. V letech 1868 a 1869 si rychle rozvíjející Beseda postavila Na Sadech vlastní budovu. Slavnostní otevření Besedy se konalo dne 16. ledna 1870. Německá část obyvatelstva neměla v té době centrální velký areál, kde by sídlila ústředí německých spolků. Většinou měli německé spolky klubovny ve Wendlerově hostinci (na rohu Divadelní a nábřeží Malše proti divadlu).
Spolkový dům Spolkový dům, později převážil název Německý dům, byl postaven na pravém břehu Malše v letech 1871 a 1872. Sloužil od počátku jako kulturní, společenské a také politické centrum budějovických Němců. Pořádaly se v domě plesy, přednášky, divadelní představení, koncerty a akce německých spolků. V přízemí byla restaurace. Čepovalo se pivo z Měšťanského pivovaru. Ke Spolkovému domu přiléhala zahrada, která užší částí vedla proti proudu Malše až k pozdější Alešově ulici. Zahrada byla v roce 1876 osázena stromy a upravena v dobovém romantickém stylu. Na zahradě byla veranda, v sezóně letní restaurace, malé sportoviště, půjčovna loděk, lůželmík a v letech 1877 až 1888 říční plovárna.
Spolkový dům versus Beseda Z dobových podkladů je patrné, že zpočátku ve 2. polovině 19. století existovala mezi Spolkovým domem a Besedou určitá konkurence i rivalita, ale nacionalismus v tom nehrál ještě zásadní roli. To se začalo projevovat až při neshodách Němců a Čechů při přípravách a odhalení pomníku Josefu II. v roce 1883, ale pořád se spory pohybovaly v určitých mezích. Podle vlasteneckých novin Budivoj, které rozhodně nebyly nakloněny německým obyvatelům, se ve Spolkovém domě pořádaly i české akce.
Za hostinského Martina Svidenského se konaly ve Spolkovém domě ve velkém sále vojenské koncerty a dole v restauraci po celou zimu každý pátek jitrnicové hody s veselou zábavou a rozmanitým „vyražením“ (dnes by se řeklo povyražením).
V té stejné době v zimním období na přelomu let 1876 a 1877 pořádal hostinský Rudolf Zych
v Besedě také jitrnicové hody, ale každý čtvrtek rovněž s veselou zábavou. Přitom hostinský Rudolf Zych působil ve Spolkovém domě a ke dni 1. srpna 1876 převzal hostinec v Besedě. Na jeho místo ve Spolkovém domě přišel Martin Svidenský. Ve Spolkovém domě jsou známi i další hostinští Čechové (alespoň dle českého jména).
Stavba Spolkového domu Beseda
koupila
pozemky
na
stavbu
„besedního“ domu. Němci proto založili zvláštní spolek s názvem „Fondverein des deutschen Hauses in Budweis“, který měl spravovat fond potřebných finančních prostředků k výstavbě spolkového domu a řídit vlastní výstavbu. Oficiálně začal spolek řídit akci usnesením valné hromady ze dne 26. března 1871. Na této valné hromadě byly přijaty plány a rozpočty civilního inženýra Carla Schmidta, které
vycházely z návrhu pražského architekta Ignáce Ullmanna. V datech jsou drobné nesrovnalosti,
např. Karel Kakuška uvádí, že na duplikátních materiálech „Vereinshaus der Deutschen in Budweis“ je datum 12. dubna 1871 (originály se nezachovaly). Základní kámen spolkového domu byl položen dne 24. července 1871. Není doloženo, jaký měl Ignác Ullmann vztah k městu, k německým spolkům a opačně, ale jednoznačně spolkového
byl domu
přizván
k návrhu
významný
pražský
architekt, který stavěl v té době v Praze výrazné novorenesanční objekty (Prozatímní divadlo, Českou techniku, Českou spořitelnu, Vyšší dívčí školu, vily aj.; vypracoval také v soutěži
návrh
Národního
divadla).
Z nezjištěného důvodu však přepracoval Ulmannův projekt budějovický Carl Schmidt. Historik Jakub Pavel uvedl přímo, že Ullmannův projekt nevhodně upravil místní stavitel. Spolkový dům nemá např. sochy a vertikály nad hlavní římsou, typické pro pražskou novorenesanci. Srovnáním zachovaného Ullmannova nákresu a skutečným provedením podle Schmidta však nedošlo ke změně základních proporcí a zřejmě ani půdorysu, i když půdorys objektu podle Ullmanna se nezachoval.
Carl
Schmidt
nerealizoval
některé
figurální
a dekorativní reliéfy a zvýšil trojúhelníkový štít (tympanon), který kryje na průčelí hřeben sedlové střechy. Vyšší tympanony jsou následně i na bocích
a vzadu. Zadní stěna domu (směrem k muzeu) je nápadně jednoduchá. Pravděpodobně pro nedostatek peněz se dům na této straně provizorně uzavřel s tím, že se dokončí později. Originální Ullmannovy plány se však nezachovaly, nelze tedy odpovědně srovnávat, jen je možné dospět k závěru, že Ullmannův palác v Českých Budějovicích je méně členitý (nabízí se méně okázalý) než jeho práce v Praze. Slavnostní otevření Spolkového domu se konalo na Silvestra dne 31. prosince 1872. Původně měl Spolkový dům plynové osvětlení. Stylové lustry zhotovila budějovická firma Jan Stegmann.
Do domu se vystupovalo impozantním schodištěm (později bylo nevhodně odstraněno). Přilehlá zahrada byla v místech dnešní Dukelské ulice ohraničena plnou zdí. Směrem k divadlu byly dvě brány a litinový plot. Karel Kakuška ve stavebně historickém průzkumu domu Slavie z února 1993 upozorňuje, že v publikaci „Heimatbuch
der
Berg- u, Kreisstadt Böhmisch
Budweis“ z roku 1930 je nesprávně uvedeno, že Spolkový dům byl vybudován podle plánů profesora B. Gruebera. Dokazuje, že autorství Ignáce Ullmanna a Carla Schmidta je předmětem a potvrzeno studiem historika dr. Vladimíra Denksteina „Ullmannův návrh Německého domu v Českých Budějovicích“, uveřejněný v Ročence Kruh pro pěstování dějin umění za rok 1967 a 1938.
Německý dům Böhmerwaldbund,
Liedertafel,
Musikverein, Politischer Verein, Deutscher Kaufmännischer Verein a další. Výhradně německé spolky v domě, kde hlavně (později asi zcela) zněla němčina, zřejmě postupně způsobily, že zanikl název Spolkový dům
a ustálil se termín Německý dům. V češtině i v němčině. Může se připomenout asi první vážnější problém Češi – Němci, při kterém hrál úlohu Spolkový tehdy již Německý dům. Týkalo se to odhalování pomníku Josefa II. dne 28. října 1883. Ještě předtím se na radnici ohradil vůdce Čechů dr. August Zátka proti poskytnutí příspěvku na stavbu pomníku. Z Německého domu vyšel toho dne nebývalý slavnostní
průvod
na
sady
k pomníku.
Po odhalení pomníku a projevech kráčel průvod zpět do Německého domu, kde slavnosti pokračovaly v celém objektu. Stručně řečeno podle
Daniela
Kováře:
Zřízení
pomníku
a především nadšené nacionalistické projevy německých
řečníků
neprospěly
česko
–
německým vztahům. Německý dům působil i pozitivně na vztahy mezi Čechy a Němci. Dne 21. prosince 1913 se konalo v Německém domě shromáždění městských zastupitelů a voličů (zúčastnilo se asi 700 občanů),
na kterém bylo doporučeno schválit návrh dr. Augusta Zátky o česko – německém vyrovnání, tzv. Českobudějovický pakt. Česká většina obyvatel města měla mít např. ve správě města poměrné zastoupení. Ještě předtím dne 20. března 1913 byla
v Německém
domě založena nová
německá pokroková politická strana, do které vstoupil německý starosta města Josef Taschek. Stále ještě nebylo jisté, jak „vyrovnání“ dopadne, ale vůdce Čechů August Zátka a zvláště vůdce Němců Josef Taschek alespoň pochopili nutnost spolupráce. Roku 1914 však vypukla 1. světová válka se neuskutečnil.
a budějovický pakt
Ve 30. letech 20. století se Německý dům stal v souvislosti s nástupem
Hitlera
sudetoněmeckých
v Německu
politických
a
zvýšenou
stran
centrem
aktivitou německého
hitlerovského nacionalismu. V Německém domě bylo zřízeno kino, kde se promítaly propagační nacistické filmy. V době německé okupace byl Německý dům pro české obyvatelstvo symbolem nacismu. Dobový tisk v letech 1939 až 1945 uvádí, jací nejvyšší nacisté v Německém domě hřímali.
Slovanský dům
Po skončení 2. světové války byl v Německém domě zřízen Krajský sekretariát KSČ, později
pod názvem Krajský výbor KSČ. Zrovna tehdy nebyla k dispozici vhodnější budova. Na Husovce u Dlouhého mostu, kde potom KV KSČ sídlil, působila ještě obchodní a hospodářská komora a po ní některé referáty nového KNV. Majetkově vlastnila Německý dům po Fondvereinu od roku 1942 německá politická strana NSDAP. Dekretem Okresního národního výboru v Českých Budějovicích z 27. ledna 1947 byla na Německý dům vložena národní správa. Dne 17. května 1949 byl objekt, to již jako Slovanský dům, prohlášen za konfiskát a dne 2. března 1950 odevzdán městu České Budějovice. Kdy oficiálně vznikl název Slovanský dům, není přesně zjištěno. Používal se zcela běžně. Např. ve zprávě z V. Sjezdu krajské konference KSČ v roce 1949 se uvádí: „Jihočeští komunisté demokracie na
spolu
se
vyhlásili
slavnostním
zástupci dne
zasedání
čs. 11.
ve
sociální července
velkém
sále
Slovanského domu sloučení. Ke sloučení došlo na základě učení marxismu - leninismu“. Slovanský dům navštívil mimo jiné i nechvalně známý politik Gottwald.
Koncentrace politiků KSČ ve Slovanském domě a časté, ne-li permanentní připomínání Stalina zřejmě způsobilo, že hovorově se Slovanskému domu říkalo Staliňák. Po roce 1951 uvolnil Krajský národní výbor budovu bývalé obchodní komory na Husovce, kam se přestěhoval KV KSČ ze Staliňáku. Chvíli byl Staliňák volný, až dne 17. listopadu 1956 byl předán Ministerstvu národní obrany.
Dům armády Dům Slavie měl v době, kdy jej vlastnila armáda, několik názvů (Posádkový dům armády, Dům československé armády, Dům armády). Hovorově jednoduše Armáďák. To byl nečekaně silný termín, který se používal ještě 50 let poté. V úředních písemnostech byl uveden správný aktuální název domu a v závorce (Armáďák), aby bylo všem jasné, kde to je. Přispělo k tomu to, že radnice názvy domu pořád měnila. Sice se po armádě objevil termín restaurace Slavie, ale dům měl název jiný, který byl na průčelí domu velkými písmeny uveden, což naznačovalo, že Slavie není celý dům, ale jen restaurace s vinárnou. Armáda se k domu chovalo celkem slušně a nevyvolávala konflikty. Dům sloužil nejen armádě, ale i obyvatelstvu. Velký sál byl druhý největší ve městě, po velkém sále sokolovny, a měl dobrou akustiku. Lidový název Staliňák docela rychle a definitivně zanikl. Dne 13. února 1960 předalo Ministerstvo národní obrany dům státu a stát v roce 1962 městu.
Dům kultury Dům Slavie měl od roku 1962 různé názvy.
Nejčastěji Park kultury a oddechu, Městský dům osvěty a Městský dům kultury, přičemž se
v 70. letech 20. století názvy i vracely či obnovovaly v důsledku reorganizací, které neustále iniciovaly územní a politické orgány města. Náplň se však v podstatě neměnila. Koncerty, divadla
domácí i zájezdová, shromáždění, výstavy, slavnosti týkající se MDŽ a jiných „Dnů“, besedy, taneční, populární čaje, klubová činnost (ta zejména do doby než byl postaven Dům kultury ROH), tělocvična, restaurace. Mimořádný rozmach kultury v Armáďáku přinesla 60. léta 20. století zvaná výstižně „zlatá šedesátá“.
V domě sídlilo Divadlo pro 111 (D 111), kde působil Eduard Váňa. D 111 uvedlo v roce 1964 premiéru hry tehdy začínajícího dramatika Václava Havla, „Zahradní slavnost“. Dále Divadlo hudby, divadlo Parku kultury a oddechu nazvané ProVás, hostovalo Divadlo poezie z krajské knihovny. Sídlil
zde taneční orchestr Metroklub za kapelníků Mitisky a Krčka, domovské právo měl v Armáďáku také taneční orchestr Antonína Chadta, působil tam jihočeský soubor písní a tanců „Úsvit“, dále Daleko nejmenší divadlo (DND). V paměti jsou ještě mistři v tanečních hodinách nebo muzikantské trio „Sešlá trojka“. V Armáďáku často účinkovali herci Jihočeského divadla. Dům Slavie byl kulturním centrem města (areál ROH na Senovážném náměstí se teprve stavěl, dům Besedy neměl tak velké prostory a zázemí a sokolovna byla zařízena pro tělovýchovu). Domem Slavie „prošla“ řada kulturních osobností města. Po 60. letech 20. století přibyla ke kulturní činnosti
Městskému
domu
kultury
ideologie
a propagace socialismu. Konkrétně v roce 1978 spravoval MDK celkem 12 agitačních skříněk
a 44 výlepových ploch ve městě. Agitace zvaná názorná se plánovala a pololetně vyhodnocovala.
Okolí domu Slavie Původní Spolkový dům byl postaven „na zeleném“. Do roku 1870 v těch místech byla louka a zbytky bastionu barokního opevnění. Prostor se územně nacházel
za hradbami města. Sice již stálo městské divadlo z roku 1819, ale od Bílé věže zakomponované do hmoty divadla vedla podél dnešní Jirsíkovy ulice parkánová zeď směrem k hradební věži Mandě. Městské muzeum Dukelská
ještě nestálo, ani se nerýsovala ulice.
K zahradě
Spolkového
domu přiléhaly dlouhé parcely domů a domků v Rybní ulici. Materiál na stavbu domu se zřejmě vozil
od Divadelní ulice po nábřeží Malše. Cesta kolem bývalých hradeb, která se nazývala Am Zwinger, vycházela ze Senovážného náměstí.
Léta se místům, kde ještě existoval parkán mezi velkou a nízkou hradbou, říkalo lidově Cvingr. Zanikl až zbořením věže Mandy a postavením školy - sirotčince v roce 1904 a zcela zmizel postavením hereckých domů v roce 1942. Místo pro Spolkový dům vybral a vykoupil Spolek budějovických Němců velmi dobře. Je to atraktivní exponované místo, které se podílí na panoramatu města nad Malší. Opticky se dá objektu vytknout, že mohl mít vyšší vertikální rozměr nebo alespoň jednu vertikálu. Na panoramatu dnes vyniká více blok Savoye. Nevýhodou místa Spolkového domu byly poměrně časté záplavy vodou z Malše
a z Mlýnské stoky. Několikrát se oba tyto toky v těch místech spojily. Z výtvarného hlediska bylo okolí poškozeno stavbou Krumlovského mostu, který nájezdovou vozovkou oddělil dům od původní zahrady. Most s původním názvem Dimitrovův most byl otevřen v roce 1954. Počítalo se se stoletou vodou, takže most leží poněkud nahoře a dům Slavie má patu dole. Nestojí v zahradě, ale pod silnicí.
Slovanská zahrada V roce 1945 byla fyzicky ještě zachovalá dlouhá zahrada Německého domu. S tím, jak se Německý dům přejmenoval na Slovanský, obdržela zahrada název Slovanská. Zprvu stále byla obehnána plotem a zdí. Po likvidaci původního stylového plotu a bran vzniklo veřejné prostranství – Slovanská zahrada, či spíše park, ale tvar Slovanský park není doložen. Naopak je doloženo, že po úpravě zahrady pojmenovala rada městského národního výboru dne 21. ledna 1949 tento park Leninovými sady. Podle Daniela Kováře nebyl název Leninovy sady dosud oficiálně zrušen. Prakticky se vůbec nepoužíval
a úplně z topografie zmizel. O vzniku Leninových sadů v Českých Budějovicích informovalo Svobodně slovo dne 2. února 1949 v článku Leninovy sady: „K návrhu Svazu ČSP a doporučení propagačního referenta uctívá rada MěNV v Českých Budějovicích světový význam a památku tvůrce Velké říjnové socialistické revoluce Vladimíra Iljiče Lenina pojmenováním nově zakládaných sadů
u
Slovanského domu Sady Leninovými.“ Roku 1993 byla v parku blíže k hereckým domům zřízena stálá letní divadelní scéna (jeviště, hlediště
a v suterénu domu Slavie občerstvení).
Jirsíkova ulice První
název
pro
půdorys
dnešní
Jirsíkovy ulice byl Am Zwinger. To byla jen cesta kolem parkánové zdi. Nejbližší objekt
od cesty byla hradební věž Manda a c. k. policejní kasárny (stály u muzea do roku 1965). V části u Malše divadlo. Oficiálně byla tato ulice otevřena v roce 1880 a dostala jméno
Spolková
Vereinshausgasse)
(Vereinsgasse podle
již
nebo stojícího
Spolkového domu Němců. Roku 1921 byla Spolková přejmenována na Musejní. Dne 8. listopadu 1946
u příležitosti padesátin tehdejšího předsedy vlády byla Musejní přejmenována na Třídu Klementa Gottwalda. Používalo se zkráceně Gottwaldova. Poslední přejmenování se uskutečnilo k 1. lednu 1991
na ulici J. V. Jirsíka. Běžně se užívá kratší tvar Jirsíkova. (Nějakou dobu se přesně nevědělo, o jakou ulice jde, poněvadž Jirsíkova ulice se dříve jmenovala jako dnešní ulice U Černé věže.) V čase Gottwaldovy třídy byla „Jirsíkova“ v letech 1949 až 1960 jednou z nejživějších ulic
ve městě. Jezdily tudy trolejbusy do Rožnova a u hereckých domů a u Slovanského domu byly zastávky. Současně tudy jezdila veškerá doprava jih – sever. Do roku 1952 byla v provozu u divadla blíže k Malši
benzinová pumpa.
Na křižovatce
u Zlatého mostu byly instalovány první semafory ve městě. Osobní a nákladní doprava byla z Lidické, přesněji z Wilsonova náměstí, odkloněna přes Krumlovský most v roce 1954 a trolejbusy pak v roce 1960.
Restaurace Slavie Restaurace měla v době neonů svůj vlastní zeleně svítící neon. Restauratéři nebo vedoucí restaurace se střídali. Po 2. světové válce a v 50. letech 20. století vedl restauraci Jan Císler, který současně v domě bydlel. Byl to jeden z bratrů Císlerů, kteří ve městě působili ve známých restauracích (Na Rychtě, U Alžíru, U tří sedláků). Jan Císler měl syna Jiřího Císlera (1928 v ČB – 2004 v Praze), který sportoval a chodil do houslí, hrál v orchestru Jihočeského divadla. (Jen přeběhl z Armáďáku
do divadla.) Postupně se stal divadelním a filmovým hercem, režisérem (např. v Semaforu) a po roce 1989 v Praze majitelem divadla.
Dům Slavie O tom, že má dům Slavie stále kulturní potenciál (vhodná architektura, střed města a současně umístění v parku, parkoviště místní a na Senovážném, městská hromadná doprava tamtéž), svědčí obnovení a výsledek tanečních čajů v listopadu 2008. Mladá fronta Dnes uvedla článek s titulkem „Do vyprodaného Armáďáku se vrátily čaje“. Ke dni 30. června 1993 ukončil Městský dům kultury přípravu k transformaci příspěvkové organizace v akciovou společnost podle usnesení zastupitelstva města č. 30/93 ze dne 25. února 1993. Vedle inventury majetku, zajištění dokladů o vlastnictví nemovitostí, zpracování právních podkladů apod.
to znamenalo, že od 30. června 1993 nebude organizace čerpat žádné příspěvky od Úřadu města České Budějovice. V roce 1993 byla provedena oprava pláště domu Slavie a výměna oken. První pardubická
stavební společnost České Budějovice zajistila opravu fasády a nabarvila ji ne příliš vhodnou světlou citrónově žlutou barvou. Přibližně v pololetí 1993 byly umístěny na domu Slavie ještě starší tabulky firem a organizací: DŮM KULTURY SLAVIE, MĚSTSKÉ KULTURNÍ DOMY České Budějovice, RESTAURACE SLAVIE, Předprodej vstupenek, DIVADLO D 111 (část souboru odešla), AKADEMIE J. A. KOMENSKÉHO (původně Socialistická akademie, která sídlila v klášteru na Piaristickém náměstí), OBČERSTVENÍ (to umístěno v suterénu v bočním traktu směrem k hereckým domům) a na zadním průčelí dole NDD, s. r. o., NÁBYTEK (prodej a sklad nábytku v někdejší tělocvičně). Bývala zde
i tabulka VALTICKÁ VINÁRNA. Po roce 1989 také cestovní kancelář Clubtour - Ta spol. s r. o. (Výčet je pouze informativní, zachycující stav v roce 1993. Např. do roku 1990 byla na průčelí také umístěna pamětní deska s delším textem, z něhož vyplývalo, že zde sídlil KV KSČ a úřadoval zde Josef Paleček
(1945 – 1951.) Organizace MDK umožňovala činnost a podporovala folklórní soubor Úsvit, Jihočeské pěvecké sdružení a skupinu fotografů FOTOS. Dále umožňovala činnost a dle možností vypomáhala klubu Esperanto, filumenistům, filatelistům, Bridge klubu, Dechovému orchestru města a několika hudebním skupinám. Seznam není úplný, často nějaký soubor z pod „střechy“ Slavie odešel, jiný přišel. Mohou se jmenovat hudební skupiny Minesengři, Beat Sharpers, kapela Babouci, Metroklub, Filmklub, divadelní soubor Zeyer a další. Orientačním připomenutím klubů, spolků, skupin apod. se ilustruje historická skutečnost, že
od počátku Německého domu přes Dům armády, Městský dům osvěty, Městský dům kultury a Dům kultury Slavie do roku 1993 a i poté, soustředil, provozoval a zajišťoval dům kulturní, osvětovou
a spolkovou činnost ve městě. V 1. pololetí 1993 byly na ekonomickém úseku instalovány první počítače. Následovala doba akciové společnosti.
Pro Odbor územního plánování a architektury Milan Binder a Jan Schinko. Podklady: Karel Kakuška – Stavebně historický průzkum Slavie, 1993 Daniel Kovář a Pavel Koblasa – Ulicemi města Českých Budějovic, 1998 Dobové noviny a archivy autorů
