FARNÍ INFORMÁTOR 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 2. ŘÍJNA 2005
Dům Izraelův je vinicí Páně.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, předložme nebeskému Otci své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním, aby Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchránil naše srdce a myšlenky ¨v Kristu Ježíši. L: BOŽE ZÁSTUPŮ, OBNOV NÁS. z Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby Církev i svět naslouchaly jeho hlasu, kterým Pán dějin i v dnešní době volá k práci na své vinici. z Za Církev, která je znamením a nástrojem jednoty lidského rodu, aby kázáním a svědectvím evangeliu šířila, živila a posilovala naději lidí dobré vůle, a tak vedla jejich kroky na cesty spravedlnosti a míru. z Za obyvatele Spojených států sužované přírodními katastrofami, aby v bratrské dobročinnosti rukou celého světa i v otevřenosti srdcí, prosících o útěchu pro ty, kdo jsou zlomeni na duchu, poznávali, že je uprostřed nich Bůh. z Za věřící všech náboženství, aby ve jménu milosrdného a život milujícího Boha, rozhodně odmítali všechny formy násilí, a o řešení konfliktů usilovali upřímným a trpělivým dialogem, který respektuje odlišné historické, kulturní a náboženské zkušenosti. z Za věrné zemřelé, aby za svůj život došli spravedlivé odměny. K: Bože, s otcovskou dobrotou chraň tuto svou rodinu, aby zbavena všech protivenství, mohla ve svatosti života sloužit tobě, který žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
„MŮJ ŽIVOT JE JEDNOU KRÁSNOU POHÁDKOU“ HANS CHRISTIAN ANDERSEN
Děti mají za sebou první měsíc školy. Dokořán se před nimi otvírá svět nového a nového poznání. Nejvýznamnější poznání životní moudrosti však jim nedává škola, ale přinášejí si ho už z útlého dětství. Tajuplně skrývá svou tvář v pohádkách: proto s nimi usínají děti v kolébkách a sahají po nich lidé všech úrovní vzdělání i profesí. Těchto pár řádků chci věnovat muži, který se narodil před dvěma staletími a ve třiceti začal psát pohádky, které se nesmazatelně vryly do dětských srdcí i paměti celých generací. Když Hans Christian Andersen vydal v roce 1835 první útlý svazek svých pohádek, někteří kritici si posteskli, že spisovatel, „co se prosadil především svým díle Improvizátor, upadl vzápětí do dětinného žánru jakým jsou pohádky... Naprosto mě od pohádek odrazovali – poznamenává spisovatel – říkali, že mi scházé potrřebný talent, a že to není literatura pro naši dobu“. Negativně se vyjádřil i dánský filozof Sören Kierkegaard – jak uvedl jeho sekretář Levin: „Andersen nemá představu o tom, co je pohádka, má dobré srdce a to je všechno. Ale co to má společného s poezií?“ Nikdo, dokonce ani sám Andersen netušil, že géniem dánské lieratury jej neučiní žádné z jeho básnických, dramatických či výpravných děl, ale právě 156 pohádek, které jsou dnes přeloženy do více než 160 jazyků a staly se dědictvím bez počtu generací dětí i dospělých, odleskem věčného v lidském nitru a poezií přírody. U příležitosti dvoustého výročí jeho narození je proto třeba povyprávět „pohádku“ jeho života a ukázat na základní témata jeho poezie. Setkání s Andersenem je dodnes vzpruhou mysli i srdce. „Nepřestávejte psát, protože nemůžeme přijít o jedinou z vašich myšlenek: jsou příliš spontánní a krásné ve své jednoduchosti, abyste je uchoval v paměti“, doporučoval mu Charles Dickens.
„Můj život je jednou krásnou pohádkou“ Narodil se pro pohádku: aby ji prožíval a vyprávěl. Svůj životopis začíná slovy: „Můj život je jednou pěknou pohádkou, tak bohatou a šťastnou“, a krátkou pohádku Co vyprávěla celá rodina, končí slovy: „Čím více stárneme, tím lépe chápeme, v štěstí i v protivenstvích, že Náš Pán je stále s námi, že život je nekrásnější pohádkou, jen On nám jej může dát a potrvá navěky! – Je krásné žít! – říká malá Marie. Totéž říkali i děti, malé i velké; dědeček i matka, celá rodina, ale především kmotr – a ten měl zkušenosti, byl ze všech nejstarší: znal všechny příhody, každou událost a z hloubi srdce pronesl: - Můj život je nejkrásnějí pohádkou“. Andersenovy pohádky spřádalo dění jeho života a jeho světa; jsou natolik jedinečnými obrazy nepředvídaných a prozřetelnostních zvratů, že z nich lze poskládat běh jeho života, z onoho množství střípků lidství, jež v sobě skrývají. Život a dílo se u něj vzájemně oživují, jsou si navzájem světlem, vyzdvihují širokou škálu pocitů,
sledu událostí radostných, ale i bolestných a dramatických, prodchnutých prostou zbožnou vírou, která byla takřka jeho přirozeností. Narodil se 2. dubna 1805 v Odense, na ostrově Fionia, v chudé rodině. Otec byl ševcem, ale nescházela mu inteligence a básnický vzlet. Byl rád, že mohl chlapce uvést do světa pohádek Tisíc a jedné noci, ale také Shakespeara a La Fontaina. jeho rodiče byli zámožnými sedláky, které později potkalo neštěstí. Matka byla malou almužnicí, dobrosrdečná, ale nevzdělaná a prostá. Otec, uchvácen Napoleonovým géniem a stravován vidinou perpektivy, že se stane důstojníkem, narukoval do císařovy Grande Armée. Vrátil se domů, ale proto, aby tu v roce 1816 umřel. Aby přežli, pracovala matka jako pradlena. Znovu se vdala a maličkáý Christian zůstal opuštěn se svými zlomenými sny, ubohostí kolem a snahou naučit se řemeslu. Život byl nuzný, obzory zavřené. Přesto však hochova fantazie volně bloumala a živila se dalekými a vábnými světy. Nelze zůstat v Odense. V roce 1819 se jako čtrnáctiletý vydal do Copenhagenu, s hrstkou peněz v kapse a rancem přes rameno – „ponechán sám sobě, bez nikoho, kromě Boha, který je na nebesích“. Důvěra v Boha a přirozený sklon k optimizmu mu dovolily čelit obtížím všeho druhu. Před tímto nejapným a nemotorným „klukem“, bídně oděným a nezkušeným, se zavíraly všechny dveře: divadla, zpěvu i tance. Octl se na dlažbě, v mysli mu kroužila i myšlenka na smrt „jako na jediné řešení“. Převládla však jeho důvěra v Boha. Po třech letech strastí dostal jeho život pozitivní obrat. V roce 1822 nalezl ochránce, ale i „láskyplného otce“ v Jonasi Collinovi, řediteli Královského divadla a vlivném státníku. Collin v chlapci poznal jeho skryté vlohy a získal mu od Bedřicha VI. podporu, která mu umožnila navštěvovat gymnázium. Musel překonat úšklebky a ponižování ze strany mnohem mladších spolužáků, jakož i ze strany ředitele, který jej zesměšňoval pro jeho sociální původ a scházející šlechtickost. V roce 1828 začal na univezitě v Copenhagenu studium filologie, které několik let nato úspěšně završil. Během studia, bičován posedlostí zviditelnit se a osvědčit, psal básně, divadelní hry, verše prózy, což mu získalo jistou známost a umožnilo mu to uskutečnit jeden z nejvytrvalejších snů svého života: cestovat. Díky stipendiu navštívil německo, Švýcarsko, Itálii, Francii, Španělsko; poté se vydal do Afriky a Ázie. V roce 1835 pak naspal první díl Pohádek, které jej proslavily na celém světa.
Pohádka o ošklivém kačátku Řekli jsme, že svůj život chápal jako pěknou pohádku, a tak jej i vyprávěl. Používal ho nejen aby vyjádřil svá přesvědčení, ale také aby ukázal na všeobecné prvky našeho života,
který se odvíjí mezi touhami a zklamáním, dobrem a zlem, anděly a démóny. Chceme poznat dějiny génia, syna ševce a pradleny? Pak si přečtěme si Ošklivé kačátko. „Ubohé kačátko, které se jako poslední vylíhlo z vajíčka a bylo tak ošklivé, že jej kachny i slepice klovaly, odháněly a vysmívaly se mu... Nevědělo kam jít ani, kde stát. Bylo přesmutné, protože bylo ošklivé a terčem celého kurníku... Jednoho dne přeletělo plot a uteklo... Byl by příliš smutné vyprávět všechny strasti, které muselo v kruté zimě snášet“. Ale přišlo jaro. Jednoho dne si povšimlo, jak se nad močálem krouží tři bílé labutě. Před jejich krásou jímal ubohé kačátkop podivný smutek. „Chci jít za těmi královskými ptáky! Ach! Zahubí mě silou svých zobáků, že jsem si ve své ubohosti dovolilo se k nim vůbec přiblížit! nu což! lépe zahynout u nich než být uklováno kachanmi či zobáky slepic, bito děvečkou, co se stará o kurník, anebo trpět rány zimy! A vzneslo se nad vodu a plavalo směrem k nádherným labutím; ty si ho povšimly a mávaje křídly se vydaly naproti. Stejně mě zabijete! – řeklo ubohé zvíře a sklonilo se nad vodu očekávajíc smrt. Ale co to vidí v průzračné vodě! Spatřuje pod sebou svůj obraz. Nebyl to už pták, jak kdysi, nejapný a nevzhlšedný, ošklivý a nechutný. Ale i ono bylo labutí. Co na tom, že jsme se narodili v kurníku, když jsme vzešly z labutího vejce? Nakonec bylo spokojené, že muselo snášet tolikerá příkoří a protivenství; nyní mohlo lépe ocenit štěstí a krásu, jež mu kynuly na pozdrav... Všichni říkali: - Jak mladý a hrdý je nově příchozí! Je nejkrásnější ze všech! I staré labutě se před ním skláněly. Pociťovalo velkou nesmělost. Schoulilo hlavu pod křídlo. Nevědělo, co si počít! Bylo příliš šťastné, ne však pyšné, protože dobré srdce nikdy nezpyšní“. Význam pohádky je zřejmý: můžeme se narodit mezi chudými a nešťastnými, patřit mezi opomíjené, a přesto dosáhnout velkolepých cílů a požívat všeobecné přízně. Taková totiž byla Andersenova životní cesta. Kdysi nuzný a opomíjený chlapec, bude v prosinci 1867 jmenován čestným občanem rodného města, jeho busta vystavena ve slavnostně vyzdobené síni městského úřadu, bude prohlášen slávou a ctí města Odense i celého Dánska, děti mu budou sypat na cestu květy, a hold básníkovi, „pšvci s magickým hlasem“, přijde vzdát královský pár, biskup i osobnosti všeho druhu. Při této příležitosti zazněla následující píseň: Labuť se vrátila domů, do hnízda svého dětství. Když ostatní soucitně pohlíželi na chudáčka v nuzné odění. Co v samotě snil ve stínu křoví, protože nikomu nestál ani za pohled; nebyl než nedochůdče, jim nepodobný. Nechápali ho, a vůbec netušili, že jeho sen o slávě by se mohl naplnit. že se vznese do oblak na bělostných labutích perutích; že jeho let křížem krážem obsáhne svět, že na cizin všech pobřeží přinese vlasti slávu;
že jeho zpěv sestoupí stejně silně do srdcí velkých i malých... Pohádka o ošklivém kačátku je přepisem Christianova života: co na tom narodit se v kurníku, když se pak ukáže schopnost a štěstí stát se labutí.
Uprostřed zklamání v lásce a hořkostí kritiky Mezi nejpalčivější bolesti „ošklivého kačátka“ je třeba připomnět jeho marné hledání lásky. Miloval Louise Collinovou, dceru svého dobrodince. Byla to však nešťastná láska chudáka, který se neodvažuje odhalit své city a tiše strádá kvůli nezájmu milované dívky. Nezájem nebo odmítnutí? Ozvěna této zklamané lásky zaznívá v Siréně. Horoucí láskou planul k Sofii Oerstedové, která se provdala za kancléře F. Dahlstroema, někdejšího Christianova spolužáka. Nejvážnější lásku však prožíval k Enrice Wulffové, „živé a geniální dívce, která až dosud, i po čase, zůstala mou nejvroucnější a nejvěrnější přítelkyní; byla jedinou, kdo mě pochopil“. Zahynula při ztroskotání lodi. Vzpomínka na ni jej inspirovala v Magnolině. Ve Slavíkovi se však inspiroval tvrdošíjnou a hlubokou láskou ke švédské zpěvačce Jebby Lindové, přezývané „slavík Severu“. pohádka vypráví o slavíkovi, který svým nádherným zpěvem vrátil život čínskému císaři. Andersenova láska k těm či oněm ženám – vždy zklamaná a odmítnutá, ať už spoutána ostychem či vtělena do málo přitažlivé tělesnosti, - měla vždy příchuť hořkosti a frustrace, která jej provázela po celý život. Ona byla kořenem jeho chorobné melancholie i pohnutkou jeho cestování po Evropě. tento poslední prvek mu byl podsouván i kritikou, která se vzedmula na jeho básnická, dramatická i výpravná díla, a to dokonce i ze strany přátel. V Pohádce mého života si posteskl nad „výsměchem“ a „pohrdáním“, jehož se mu „dostává od celé vlasti“. od jeho básní se vyžadovalo „trochu víc mužnosti a síly, a méně infantilizmu a sentimentu, hlubší studium a pronikání hloubky věcí“. Kierkegaard dokonce napsal spisek, v němž káral nedostatečný smysl pro formu, scházející „filosofii“ a konvenčnost jeho románů i dramat. Těmito citovými neúspěchy a kritikou svého díla Andersen velmi strádal. Do povážlivého
stavu jej zvláště uvrhl hašteřivý a zcela negativní dopis, který dostal od přítele o němž se domníval, že je na něj spolehnutí. „Ten dopis mě natolik zdrtil, že jsem v zoufalství začal zapomínat na Boha, zříkal se Jeho i lidí. Pomýšlel jsem na smrt“. Vrozená psychická křehkost jej vedla k uzavřenosti do sebe sama a podněcovala v něm úzkost nad známostí a věhlasem. ze svých domnělých lživých jazyků se vymanil románem Chudý houslista o chudičkém umělci, bojujícím s kritikou a prostředím.
Charles Dickens četl pohádky „se stále větším zaujetím“ Všeobecně se má za to, že Andersen jako autor divadelních her, básník a vypravěč nedosáhuje takové úrovně, aby si zajistil zvláštní místo v dánské literatuře. Proslulost a nesmrtelnost mu však zajistil „nižší žánr“, totiž pohádky. Tři prvky přispěly k tomu, že se v tomto oboru stal gigantem. Především je to jeho původ. V úvodu k třetímu svazku Eventyr fortalte for Börn (Pohádky vyprávěné dětem) píše: „Když jsem byl ještě dítětem rád jsem poslouchal pohádky a novely. Mnohé si pamatuji dodnes. Některé se mi zdály být dánského původu, přesně vystihovaly národ, proto jsem je nenašel nikde jinde. Jal jsem se je vyprávět svým způsobem; tam, kde se mi to zdálo vhodné jsem se ve fantazii vzdálil, abych oživil vybledlý tón barev“. O druhém prvku se zmiňuje sám Andersen v úvodu k Nye Eventyr (Nové pohádky): „Ve stylu je třeba vnímat vypravěče (jazyk se však musí přiblížit mluvené řeči); vyprávění je sice pro děti, ale měli by mu moci naslouchat i dospělí“. Erik Koed Westergaard poznamenává – „tak sám Andersen dal historikům literatury podklad, jak vyložit původ, styl a inspiraci jeho pohádkového umění. Zatímco tedy pokračuje tradice lidového vyprávění a zjednává mu literární vážnost, opakuje, že pohádky musí být psány tak, jakoby je vyprávěl někdo živý a sopučasně musí přitahovat malé i velké“. Tady pak Westergard zmiňuje třetí prvek: Andersonovo mimořádné umění (a radost) vyprávět, číst a vymýšlet pohádky1. Mezi jeho posluchači byl král, královna i Charles Dickens, který mu 6. prosince 1847 napsal: „Tuto poslední pohádku (Cínový vojáček) jsem četl několikrát a to se stále větším zaujetím“. Odkud toto velké zaujetí, o němž píše anglický spisovatel? Především z dojmu, že Andersen své pohádky nepíše, ale přirozeně a se zaujetím je poutavě vypráví. Díky jednoduchému a bezprostřednímu stylu, jenž tlumočí mluvenou řeč, avšak umělecky vytříbenou a geniální, dává svým stránkám zvláštní schopnost uvést čtenáře/posluchače do reálného a současně fantastického světa, uvést ho do harmonie s různými hlavními postavami a sdělovat mu jejich pocity. Pohádka se tak proměňuje a nabývá nové dimenze. Vše ožívá – zvířata, stromy i předměty -, podílejí se na lidském dění, připomínají životní zásady, nově probouzejí odkazy nitra, odhalují anomálie dějin, upozorňují na Boží přítomnost. Kritika především studovala prameny andersenovských pohádek a dospěla k závěru, že dánský autor se inspiroval různými proudy evropského pohádkářství, aniž by se příliš zabýval originalitou, přestože nikdo originalitu jeho pohádek nezpochybňuje. Tu je třeba hledat v genialitě s níž jim dává zvláštní výraz – básně, fantazie, srdečnosti – který dokáže měnit děj a představit jej jako vlastní dílo. Andersen tvoří v neustálé isnpiraci: „I tam, kde se novela zdá skoro skoro převzatá z Anakreonta, z Tisíc a jedné noci, od Hoffmanna, Winthera, od bratří Grimmových či z úst lidu, je vzápětí patrné, že prošla Andersenovou
1
V Pohádce mého života píše: pohádky „se mi vybavovaly v mysli s takovou živostí, že jsem nemohl než je napsat,,, Impuls a záliba v psaní pohádek rostly a já neodokázal přestat“.
důší: lze uvést Divoké labutě, Spolucestující, Stín, Ať to táta udělá, jak chce, vždycky je to správné, Svět Elfů, Příběhy slunečního paprsku. Zvláštním prvkem jeho pohádkového světa je animisticko-magická intuice vesmíru: každá věc, i ta nejvšednější a opomíjená, skrývá v sobě tajemství, mluví tajemnou řečí, je součástí kosmické harmonie. A v tom je Andersen romantikem: rpzechvívá jej příroda, vnímá její duši, opěvuje ji. „Jednou na jaře jsem se vypravil na navrší Frederiksbrg. Najednou jsem se ocitl v zahradě uprostřed mocných buků, bujného listoví. Slunce pronikalo skrz lisí, vzduch byl svěží a provoněný, tráva vzrostlá, a ten zpěv ptactva. Přemožen tolikerým jasem jsem jako opilý obejmul kmen, líbal jeho kůru; v té chvíli jsem byl dokonalým synem přírody“. Tady se zastavuje andersenův romantizmus: v pohroužení se do přírody s duší dítěte, aby zachytil její puls i ozvěny. Už v dětství jej uchvátil vzlet spisovatelů romantizmu, jako Waltera Scotta, E. T. A. Hoffmanna a H. Heineho („Pouze tři autoři mi v dětství takřka vstoupili do žil, a naprosto jsem se s nimi ztotožnil: Scott, Hoffmann a Heine), ale v dospívání se od nich vzdálil, aby více naslouchal svému nitru. Rozdíl mezi ním a Heinem dobře vystihl E. Pocar: „Zatímco Hoffmann se pohybuje ve fantastickém, magickém a démonickém světě, v němž napětí spočívá ve strašidelných momentech a scénách, co nahánějí hrůzu – a to i když vypráví dětem – Andersen, i když strhuje k úžasu, pohybuje se na klidné půdě, mluví přívětivým a milým hlasem a předsatvuje svět jako prodchnutý prvotním dechem dobra. Hoffmann tě uchvacuje a přenáší s neudržitelnou genialitou do svého světa, takže chvílemi nevíš, zda žiješ v realitě či ve snu, a v tajemné hře perspektiv se domníváš, že se v plném vědomí pohybuješ mezi reálnými věcmi – tu vše náhle mizí v neskutečnu. Andersen je naopak pozitivnější. Polem jeho fantazii je téměř vždy dobrá matka země.
„Nejhlubší myšlenky“ Andersenových pohádek Jaký cíl měl Andersen před očima, když skládal své pohádky? Na tuto otázku – podle mínění samotného autora – nám snad nejvýstižněji odpověděl Grimur Thomsen: „Pohádka oslavuje radostný Poslední Soud z pohledu jak se jeví a jakým je ve skutečnosti, z hlediska vnější formy a obsahu. Vyvstává tu dvojí tendence: povrchní, ironickou, co si pohrává a žertuje s každou věcí, ať velkou či malou, a bizarně se rozptyluje s věcmi všedními i vznešenými; hlubokou a vážnou, která s mírou a podle pravdy řadí věci „na správné místo“. A to je přirozený, křesťanský humor“. Pro pochopení jeho pohádek je proto důkěžité rozlišovat dvojí rovinu: jevu a hluboké pravdy, symbolu a skutečnosti. I Ježíš vyjadřoval pravdy o Božím království v podobenstvích, vzhledem k bohatému významu těchto
literárních druhů. V jeho pohádkách – píše Andersen – děti „více zakoušely prvky, které nazýváme okrajovými, zatímco velcí se zajímali o hlubokou myšlenku. Pohádky se tak staly četbou pro velké i maličké. A to podle mého názoru, musí být cílem pohádkaře naší doby“. Mezi „nejhlubší myšlenky“, které chtěl Andresen vyjádřit uvedu ty nejčastější. Především nadřazenost dobra nad zlem. Dobro – dobrrota, altrizmus, láska – je plodné, plodí štěstí, buduje přátelství, nezná porážky, jedná způsoby nám neznámými. Spolucestující vypráví o mladíkovi, který – aby zabránil zneuctění mrtvoly – dá dvěma zločincům vše co má. „... vrátil mrtvého na máry, sepnul mu ruce, rozloučil se s ním a spokojen pokračoval svou cestou hlubokým lesem“. Ukáže se mu pocestný a nabídne se mu jako vděčný průvodce, který jej pak dovede až ke královské důstojnosti. Ještě než se znovu vydá na svou tajemsnou cestu, pocestný mu odhalí: „Vzpomínáš na onoho mrtvého, kterého chtěli zločinci zneuctít? Tehdy jsi vynaložil všechno, cos měl, aby mohl v pokoji odpočívat ve svém hrobě. Já jsem těn mrtvý! – To řekl a zmizel“. Pohádka – literárně cenná a prodchnutá fantastickými a čarovnými prvky – je zdůrazněním dobroty ducha, jenž obětuje vše ve prospěch druhých, třeba i mrtvých. Stejný motiv se odvíjí i v Divokých labutích: maličká Elisa souhlasí, že se oněmí jen aby zachránila bratry, postaví se čarodějnicím a dokonce i smrti. Krásná siréna ve stejnojmenné pohádce přemůže smrt díky své lásce k mladému knížeti, pro jehož štěstí a život se sama obětovala. V jiné pohádce stařenka zapálí svůj dům, jen aby upozornila lidi na hrozící bouři. Všechny zachrání, sama však umírá. S velkou slávou je pak přijata do ráje. Pohádka připomíná, že dobro ani tak nespočívá v konání něčeho, jako spíše v dělání věcí s dobrým úmyslem – bez ohledu na to jsou-li malé či velké. Dobrota obsahuje pokoru, a ta přemáhá zlo: to ješ smyslem Sněhové královny. Dlouhá a nádherná pohádka nám připomíná, že jestliže zlo – které je pro nás neproniknutelným tajemstvím – zaměstnává naši mysl, pokřiví ji, a srdce se stane „kusem ledu“, co uháší pravý život. Aby roztál, je třeba naučit se pokoře a prosit o Boží pomoc. Pohádka končí těmito slovy: „Babička seděla v zářivém slunci dobrého Boha a nahlas předčítala z Bible: „Nebudete-li jako děti, do Božího království nevejdete“. A Key i maličká Gerda si pohlédly do očí a tu najednou pochopily slova dávného žalmu: Růže rostou v údolích. Tam dole budeme mluvit s Ježíškem!“ Další „hlubokou myšlenkou“, která je duší mnoha pohádek, ukazuje na banalitu a sterilitu zla, spatřovaného v jeho rozmanitých projevech. Například v pokrytectví. Zábavně a jízlivě se o něm mluví v pohádce Císařovy nové šaty, kde pokrytectví nahrazuje pravdu, vévodí scéně, zotročuje duše v komickém a malicherném kontextu. Ve Zlém knížeti
vstupuje na scénu pýcha; ve své hlouposti vzdoruje i Bohu a odsuzuje se k porážce a smrti. „Byl jednou jeden zlý a pyšný kníže, který si myslel, že pokoří všechny země světa“. Chtěl bojovat i s Bohem. Dal proto postavit lodě sestrojené tak, aby mohly létat vzduchem. Nechal vyrobit i šípy z nejtvrdší oceli, „protože chtěl dobýt nebeskou pevnost“. Když bylo vše připraveno k útoku, Bůh seslal hejno komárů, „nic než jen malé hejno komárů, kteří kroužili kolem krále a bodali jej do tváře i rukou“. Aby se chránil, poručil na něj navršili drahocenné přikrývky. I stalo se tak. „Jeden komár se však usadil v první přikrývce, dostal se do králova ucha a kousl; hořel jako oheň, jed mu stoupal do mozku, rychle proto odhodil přkrývky, roztrhl si šaty a nahý křepčil před krutými a drsnými vojáky, kteří v tu chvíli propukali v smích, když viděli bláznivého knížete, který chtěl bojovat s Bohem a zatím ho skolil pouhý komár“. Idea, že hřích – jakýkoli hřích – vede k smrti je jasně vyjádřena v pohádce Zemský ráj. Svedeni úřitažlivostí tvorů zapomínáme – podobně jako kníže z pohádky – na Boží přikázání; zatemňuje se nám mysl, vůle slábne, a jako Adam a Eva padáme z ráje na naši zem, vláčeni smrtí. Zachránit nás může jen dobrý a zbožný život. Takto Andersen představuje život jako boj proti jříchu k dosažení věčného štěstí. Maličká Karen v Červených střevíčkách, se pro své červené střevíčky, které má na nohou, stává otrokyní marnosti a tance (je odsouzena tančit navždy). Náhodou se octne v domku na samotě, v němž bydlí kat. „Nestínej mi hlavu, prosí Karen, protože pak už bych se nemohla kát za svůj hřích. Usekni mi spíše nohy s těmi červenými střevíčky“. A tak znovu nalezne svobodu. Jak mávnutím kouzelného proutku se nachází v kostele, spolu s ostatními věřícími. „Její srdce byl tak plné slunce, pokoje a radosti, že puklo; duše se pak vznášela na slunečních paprscích až k Bohu. A tam nahoře se jí už na červené střevíčky nikdo neptal“. Další „hluboké myšlenky“ pohádek: příroda, chápaná jako“ velký Boží chrám“; vrozená dobrota lidí, které nelze posuzovat podle zdání (Nebyla k ničemu dobrá); smrt není koncem, nýbrž začátkem nového života; význam života nikoli o sobě sama, nýbrž života v naplňování Boží vůle (Dějiny jedné matky, pohádka hluboké poezie a významu). V této chvíli přecházíme na náboženský pohled autora. měl Andersen opravdu křesťanskou víru? Na čem tato víra spočívala? „Dějiny mého života řeknou světu to, co říkají mně: existuje láskyplný Bůh, jenž všechno vede k tomu nejlepšímu cíli“. V tomto konstatování, kterým začíná svůj životopis, je obsaženo podstatné jádro Andersenova křesťanského vyznání: Boží existence, chápání Boha jako Lásky, víry v Prozřetelnost, která panuje nad světem a všechno vede ke svému cíli. Tyto tři pravdy, k nimž se ve svém živtopise neustále vrací, inspirují většinu z jeho nejslavnějších pohádek. Lne k nim s duší dítěte, přirozeným sklonem, posíleným vírou a životní zkušeností. Jeho křesťanství - řečeno teologicky – není
příliš prohloubené, velkých křesťanských tajemství se jen dotýká; řekli bychom, že víra je pro něj prodloužením našeho přirozeného pohledu na svět, ovšem osvíceného světlem Zjevení. Jeho teologickou útlost však nahrazovala upřímná a naprostá oddanost třem výše uvedeným pravdám, spolu s jeho intuitivním dobrem. Je Bůh milosrdnou láskou? V Jednom příběhu se vypráví o pastorovi, který od pultíku děsí věřící řečmi o pekle. Ustrašena a pohoršena je i jeho žena. „Jsem jen ubohou hříšnicí – říká mu – ale nedokážu snést pohled byť na největšího i hříšníka, jak navždy hoří! Jak by to mohl dopustit náš Pán, který je nekonečně dobrý, a který ví, jak hluboko je v nás tkví zlo.?“ Když zbožná žena zemře, ukáže se manželovi a nese ho na místa, kde jsou smrtelné hříchy na denním pořádku. Přijdou k hříšníkům, poslouchají jejich příběhy a uvědomují si, že jsou to chudáci blázni, nemocní, nešťastní. Jedině Bůh čte v srdcích, On zná všechno, zná zlo, která vychází z nitra i to, co pochází zvenčí; On, který je Milostí a svrchovanou láskou“. Dřív, než žena zmizí, říká manželovi: „Nauč se poznávat lidi; i v těch zlých existuje božská část, a ta zvítězí a uhasí pekelný oheň“. Dopouští smrt nevinných dětí Bůh? Ano, ale proto, aby je uvedl do ráje a „přivinul je na své srdce“ (Anděl). Je Bůh krutý, protože nechal zemřít čtyřleté dítě, radost jeho matky? Žena soužená touto bolestí ztratila víru. Jediným jejím pokrmem je soužení. Když jednou stála nad hrobem svého dítěte, ukázala se jí smrt a přenáší ji do výšin, do místa slastí, kde si matka povšimne svého dítěte. „Jeden polibek stíhá druhý, v nekonečné blaženosti“. Musí se však vrátit na zem, aby se dále starala o rodinu. Nyní však se jí „otevřely oči“ a znovu žije: padá na kolena a prosí: „Pane Bože, odpusť mi!“ Pak říká manželovi: „Boží vůle je vždy tím nejlepším“ (Dítě v hrobě). Dlouhá a složitá pohádka o Vodníkově dceři je hymnem na Boží lásku. Ježíš Kristus přišel mezi nás, aby nám „zanechal zvěst lásky“; „z lásky k lidem a pro jejich spásu obětoval svůj život“. Maličká Elga, zakletá a v moci zla, nachází svobodu a spásu v onom Bílém Kristu, ktzerý ji uvedl do lásky; tato vyvěrá z víry a šíří se působením milosti. Milost v Andersenově chápání – jakožto nestvořený dar, kterým je sám Bůh – nezná žádné podmíněnosti, ustanovené lidmi stran věčné spásy. Maličká Sára – v Židovském děvčeti – nemůže být pokřtěna, protože matka na smrtelném loži slíbila manželovi, že dítě nebude nikdy pokřtěno. Když Sára slyší o hrdisnkých činech vykonaných ve jménu křesťanské lásky, pláče dojetím. Její oči se rozjasňují a „stávají se stále jasnějšími a světlo proniká i do jejího srdce“. Chápe, že Bůh je mnohem větší, než naše předpisy. „On sestoupil na zem, a poté, co ji nechal strádat, zahrnuje ji bohatstvím! Tomu všemu rozumím! Sama nevím jak k tomu došlo, ale stalo se to s Ním, v Něm, v Kristu!“ Nedala se pokřtít, ale při vyslovení svatého jména se zachvěla „a křest ohně ji prozářil tak mocně, že krátce nato zemřela“. Byla pohřbena za zdí křesťanského hřbitova. „Boží slunce, co vychází nad hroby křesťanů, zasvítilo i na hrob židovské dívky, z druhé strany hřbitovní zdi. I na její hrob zalétly žalmy a zpěvy, které se zpívají na křesťanském hřbitově, takže i k ní dolehla zvěst o vzkříšení ve jménu Kristově, o Něm, Pánu, co řekl svým učedníkům: „Jan vás křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým“.
KDY SE ČLOVĚK SPASÍ?
(úvaha Tomáše kardinála Špidlíka, S.J., čestného občana Pustiměře)
Vznikla velmi ohnivá rozepře v jednom klášteře rozjímavých mnichů. Ale šlo o svatou věc a bylo to v kapitulním sále. Měl se tam projednat případ nového kandidáta, který se hlásil do řádu. Podal žádost, ve které udával důvody, proč chce vstoupit do noviciátu. Byly všecky duchovní a jak se zdálo upřímné. Jaké tedy tu vznikly pochybnosti? Bylo mu už čtyřicet let a život, který doposud vedl, nebyl zrovna příkladný. Ale mínil doopravdy se obrátit. Některým z opatových poradců se tedy zdálo, že se mu má dát příležitost a že se mu nemá bránit ve vstupu do kláštera. Jiní byli naopak tvrdě proti. Jejich důvod byl tento. Ve 40 letech má už člověk ustálené návyky a uvažuje v jistých šablonách. I když to myslí skutečně upřímně se svým obrácením, je jako starý strom, který se už nedá přesadit. Ale ti, co chtěli kandidáta přijmout, snadno neustoupili. Uvedli na svou stranu i text evangelia, kde dává Kristus přednost nevěstkám a celníkům před tzv. spravedlivými. Obrácení k novému životu je Boží milost a té se nesmí vzdorovat. Jak diskuse skončila? Kandidáta nakonec přijali, ale po roce sám odešel. Tento a jiné podobné případy nás staví před závažný problém, který patří k podstatě křesťanství: možnost obrátit se a začít nový život. Pěkně se čtou výroky Dostojevského, že mají velcí hříšníci k Bohu cestu nejkratší. Ale denní život neodpovídá obyčejně románům. O velkých obráceních se však také často čte v životopisech svatých. Ale tam se ty případy představují jako velký zázrak Boží milosti, tedy konec konců i to je něco vyjímečného, co se neděje denně. Pokud pak jde o to, má-li být někdo přijat do semináře nebo do řeholní společnosti, jako normální podmínka se klade mravní zachovalost a růst v katolické víře. Objeví-li se tzv. konvertita, tj. někdo, kdo se obrátil, radí se s přijetím počkat delší dobu, až podle toho, jak se kandidát projeví, je-li jeho změna trvalá. Přesto všecko však mluví evangelium o nutnosti obrácení pro všecky bez výjimky. Vždyť tím začíná své kázání sv.Jan Křtitel (Mt 3,3) i sám Ježíš (Mk 1,15).
To, že se lidé dávali od Jana křtít, bylo viditelným znamením toho obrácení. Pohoršilo však farizeje, že Předchůdce Páně křtil všechny. Ukazoval tím, že se potřebují obrátit všichni. Je z toho vidět, že je potřeba rozumět slovu „obrácení“ v hlubším smyslu. Není to jenom nějaká nápadná změna vnějšího chování. Jak to tedy vysvětlíme? Začněme příkladem, který na první pohled s tím nesouvisí, ale poslouží nám jako základ úvahy. Podívejme se, jak roste strom, např. dub. Na počátku je žalud, pak malý výhonek ze země. Ten pak sílí, rozpínají se větve, každý rok opadávají a znovu narůstají listy. Je navenek velký rozdíl ve formě, ale dub zůstává stále dubem. Přestane-li být ta síla živou, strom odumře a uschne. Kde se ta životní síla vzala? Mechanické vysvětlování světa neodpoví na základní otázku. Biblické zjevení je naopak prosté: na počátku řekl Bůh slovo, všecko, co existuje, má původ v tomto stvořitelském Božím slově. Rostliny rostou a zvířata se množí, píše sv.Bazil, protože je Boží slovo v nich. Nemohou mu vzdorovat, jsou jeho konkretizací. Božím slovem vznikl také člověk. Ale přesto je jeho stvoření odlišné od ostatních tvorů. Příroda uskutečňuje Boží slovo slepě. Stalo se pro ni hybnou silou, které nemůže vzdorovat. Člověk naopak dostal od Boha rozum a svobodnou vůli. Má tedy slovo, kterým se k němu Bůh obrátil, pochopit a svobodně na ně odpovědět. Slovem se Bůh obrátil k člověku, aby se člověk slovem, tj. souhlasem obrátil k Bohu, aby řekl své „ano“, aby dal souhlas k Boží vůli, která je hybnou silou jeho života, podobně jako je hybná síla ve stromech a v živočiších. Člověk, který se neobrátil k Bohu, ztrácí svou vlastní identitu, své pravé lidství. Kdy se však má se svou odpovědí k Bohu obrátit? Nedovedeme si představit, že by se to mohlo uskutečnit už při narození. Je logické, aby se to stalo v okamžiku, kdy se probudí světlo rozumu a poznání dobra a zla. Autoři mluví o tom, že v té době začíná jakási základní volba dobra a zla. Ale i to je těžké umístit do jednoho jediného okamžiku. Všecka naše rozhodnutí zapadají do dlouhého životního vývoje. Dalo by se to povědět asi takto. Slovo, kterým nás Bůh stvořil, v nás ponenáhlu roste, dává vývoj tělu i duševním vlastnostem. Pomalu však také roste naše odpověď Bohu. Tento vývoj je velmi různý u různých osob. Když sv.Alois Gonzaga slíbil v sedmi letech Bohu čistotu, vidíme, že byl schopen dát plnou odpověď Bohu už při prvním probuzení poznání dobra a zla. Odpověď sv.Augustina přišla mnohem později. Někteří se možná k Bohu obracejí až na smrtelné posteli. Středověké životopisy svatých se psávaly obyčejně podle tohoto dvojího schématu. Světec projevoval znaky svatosti od samého útlého dětství. Odpověděl Boží milosti od počátku. Aby to bylo zřejmé, zašly některé legendy až do směšnosti, např. když píšou, že sv.Mikuláš už jako nemluvně nepil mateřské mléko v postní dny. Druhé schéma je jiné. Vylíčí se život světce před obrácením co nejčernějšími barvami, aby pak bylo vidět jasně, jakou sílu má Boží milost a jak může každého radikálně změnit. V obojím případě jde o schéma, které se zřídka tak názorně uskutečňuje v životě. Životní dynamismus je postupný a je v něm často i mnoho kolísání. Člověk se skutečně obrací k Bohu po dlouhá léta, někdy víc, někdy méně. Jisté je, že má s námi Bůh nevysvětlitelně mnoho trpělivosti. Ta se nikdy nezastaví, proto se také nikdy nemůže zastavit naše hledání Boha. Když dal Kristus přednost nevěstkám a celníkům před tzv.spravedlivými, měl na mysli právě ty, kteří si o sobě mysleli, že už odpověděli Božímu volání jednou provždy a dostatečně a proto už mohli odsuzovat jiné. Křesťanský postoj je proto jiný. Zásadně odsuzujeme hřích, každé zlo. Ale co se týká hříšníka jako člověka, musíme si být vědomi, že tu stojíme před velkým tajemstvím, které je známo jenom Bohu samému. A to tajemství zahrnuje i nás samy. Nejsme si jisti samy sebou, ale jenom Boží milostí, která nikdy neopustí. Máme tedy naději, že naše poslední a definitivní odpověď Bohu bude „ano“, které nás přivede ke spáse.
KOMPENDIUM
KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE Toto nádherné vrcholné dílo – Klanění Mágů (srv. Mt 2,1-12) znázorňuje zjevení Krista všem národům. Vtělení není jen darem víře Mariině, Josefově, žen, pastýřů, prostých lidí izraelského národa, ale také víře těchto cizinců, kteří přišli z Východu, aby se poklonili novorozenému Mesiáši a představili mu své dary. „Vešli do domu a spatřili dítě s Marii, jeho matkou, padli na zem a klaněli se mu. Pak otevřeli své pokladnice a obětovali mu své dary: zlato, kadidlo a myrhu“ (Mt 2,11). Mágové jsou prvotinou národů povolaných k víře, kteří nepřicházejí k Ježíši s prázdnýma rukama, nýbrž s bohatstvím svých zemí a svých kultur. Ježíšovo evangelium je spasitelným slovem pro celé lidstvo. Svatý Lev Veliký řekl: „Všechny národy, zastoupené třemi Mágy, ať se klanějí Stvořiteli světa, a Bůh ať je znám nejen v Judsku, ale po celé zemi, aby všude v Izraeli bylo velkým jeho jméno (srv. Žl 75,2)“ (Promluva 3 o Zjevení Páně). Tato část Kompendia představuje setkání mezi Bohem a člověkem a odpověď víry, kterou Církev jménem všech lidí dává na dar vykupitelného vtělení Božího Syna a jeho božské /obr. Gentile da Fabriano (1423), Klanění Mágů, Galleria degli Uffizi, Florencie/ zjevení. PRVNÍ ČÁST
VYZNÁNÍ VÍRY PRVNÍ DÍL
„VĚŘÍM - VĚŘÍME“ 1. Jaký je Boží plán pro člověka? Bůh je nekonečně dokonalý a sám v sobě blažený, z čiré dobroty svobodně stvořil člověka, aby mu dal účast na svém blaženém životě. V plnosti časů poslal Bůh Otec svého Syna jako vykupitele a spasitele lidí, kteří upadli do hříchu, povolal je do své církve a učinil je adoptivními syny působením Ducha svatého a dědici své věčné blaženosti. PRVNÍ KAPITOLA ČLOVĚK JE „SCHOPNÝ“ BOHA „Ty jsi veliký, Pane, a vší chvály hodný... Učinil jsi nás pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě“ (sv. Augustin). 2. Proč je v člověku touha po Bohu? Sám Bůh tím, že stvořil člověka k svému obrazu vepsal do jeho srdce touhu vidět ho. I když tuto touhu často přehlíží, Bůh nepřestává přitahovat člověka k sobě, aby žil a nacházel v Něm onu plnost pravdy a štěstí, po němž neúnavně touží. Od přirozenosti a
skrze povolání je proto člověk bytostí náboženskou, schopnou vejít do společenství s Bohem. Toto niterné a vitální spojení s Bohem dodává člověku jeho základní důstojnost. 3. Jak lze poznat Boha pouhým světlem rozumu? Vycházeje ze stvoření, totiž ze světa a lidské bytosti, může člověk pouhým rozumem poznat Boha jako původ a cíl vesmíru, a jako nejvyšší dobro, pravdu a nekonečnou krásu. 4. Lze poznat Boha pouhým světlem rozumu? Člověk při poznávání Boha pouhým světlem rozumu naráží na mnohé obtíže. Navíc sám nemůže vstoupit do nitra božského tajemství. Proto jej Bůh chtěl osvítit svým Zjevením, nejen o pravdách, co přesahují lidské chápání, nýbrž i o pravdách náboženských a mravních, které, i přesto, že jsou rozumu dostupné, mohou je všichni poznávat bez obtíží, s pevnou jistotou a bez příměsi omylu. 5. Jak lze mluvit o Bohu? O Bohu lze mluvit ke všem a se všemi, tímže se začne od dokonalostí člověka i dalších tvorů, kteří jsou odleskem , i když jen omezeným, nekonečné Boží dokonalosti. Je však zapotřebí, abychom stále očišťovali svou řeč od toho, co je v ní obrazné a nedokonalé, dobře si vědomi, že nikdy nelze plně vyjádřit nekonečné Boží tajemství. DRUHÁ KAPITOLA BŮH JDE VSTŘÍC ČLOVĚKU BOŽÍ ZJEVENÍ 6. Co Bůh zjevuje člověku? Bůh se ve své dobrotě a moudrosti zjevuje člověku. Událostmi a slovy zjevuje Sám sebe a svůj plán dobrotivosti, který od věčnosti předem stanovil v Kristu ve prospěch lidstva. Tento plán spočívá v tom, aby všichni lidé skrze milost Ducha svatého měli účast na božském životě jako jeho adoptivní synové v jeho jediném Synu. 7. Které jsou první etapy Božího zjevení? Již od počátku se Bůh ukazuje prarodičům, Adamovi a Evě, a zve je do niterného společenství se Sebou. Po jejich pádu nepřerušuje své zjevení a slibuje spásu celému jejich potomstvu. Po potopě, uzavírá s Noemem smlouvu pokoje, která zahrnuje všechny živé bytosti. 8. Které jsou další etapy Božího zjevení? Bůh vyvolí Abrama a povolá ho z jeho země, aby z něj učinil „otce mnoha národů“ (Gen 17,5) a slibuje mu, že v něm požehná „všem národům země“ (Gen 12,3). Abrahamovi potomci se stanou dědici Božích příslibů daných patriarchům. Bůh formuje Izrael, jako svůj vyvolený lid, zachraňuje ho z egyptského otroctví, uzavírá s ním Smlouvu na Sinaji a skrze Mojžíše mu dává svůj Zákon. Proroci hlásají radikální vykoupení lidu a spásu, která zahrne všechny národy v jediné nové a věčné Smlouvě. Z izraelského lidu, z rodu krále Davida se zrodí Mesiáš: Ježíš. 9. Která je úplná a poslední etapa Božího zjevení? Je to ta, kterou uskutečnil ve svém vtěleném Slovu, v Ježíš Kristu, prostředníku a plnosti Zjevení. On, jsa Jednorozený Boží Syn, je dokonalým a definitivním Slovem Otce. Vysláním Syna a darem Ducha svatého je zjevení plně dovršeno, i když víra církve bude muset během staletí postupně vyhmátnout celý jeho dosah.
„Od chvíle, kdy nám Bůh dal svého Syna, který je jeho jediným a definitivním Slovem, Bůh nám řekl všechno najednou tímto Svým jediným Slovem, a nemá nic víc co říci“ (sv. Jan od Kříže). 10. Jakou hodnotu mají soukromá zjevení? I když nepatří k pokladu víry, mohou nám pomáhat žít samu víru, jen když uchovají své přesné zaměření na Krista. Učitelský úřad církve, jemuž přísluší rozlišení takových soukromých zjevení, tedy nemůže přijmout ony, které si dělají nárok na to, že překonávají nebo opravují definitivní zjevení, jímž je Kristus. PŘEDÁVÁNÍ BOŽÍHO ZJEVENÍ 11. Proč a jakým způsobem se má předávat Boží zjevení? Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4), totiž Ježíše Krista. Proto je nutné, aby byl Kristus hlásán všem lidem podle samého jeho příkazu: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Právě to se uskutečňuje apoštolskou tradicí. 12. Co to je apoštolská tradice? Apoštolská tradice je předávání Kristova poselství, které se provádí od počátku křesťanství kázáním, svědectvím a institucemi, kultem a inspirovanými spisy. Apoštolové předali svým nástupcům, biskupům a skrze ně všem generacím až po naše časy, co přijali od Krista a čemu se naučili od Ducha svatého. 13. Jakými způsoby se uskutečňuje apoštolská tradice? Apoštolská tradice se uskutečňuje dvěma způsoby: živým předáváním Božího slova (řečeno také prostě – tradicí), a Písmem svatým, jež je týmž hlásáním spásy, ovšem napsaným. 14. Jaký vztah existuje mezi tradicí a Písmem svatým? Tradice a Písmo svaté jsou navzájem úzce spojeny a spojité. Obě dvě v církvi zpřítomňují a činí plodným Kristovo tajemství a vyvěrají z téhož božského pramene: vytvářejí jediný posvátný poklad víry, z něhož církev čerpá svou jistotu o všech zjevených pravdách. 15. Komu je svěřen poklad víry? Poklad víry svěřili apoštolové celé církvi. Celý Boží lid, svým nadpřirozeným smyslem víry, opírajícím se o Ducha svatého a vedeným učitelským úřadem církve, přijímá Boží zjevení, stále více je chápe a uplatňuje v životě. 16. Komu přísluší autenticky vykládat poklad víry? Autentický výklad tohoto pokladu spadá do pravomoci pouze živému učitelskému úřadu církve a to Petrovu nástupci, římskému biskupovi a biskupům, kteří jsou s ním ve společenství. Učitelskému úřadu, který se těší z jistého daru pravdy, přísluší také definovat dogmata (pravdy víry), jež jsou formulacemi pravd obsažených v Božím zjevení. Tato autorita se vztahuje také na pravdy nutně spojené se Zjevením. 17. Jaký vztah existuje mezi tradicí, Písmem a učitelským úřadem? Jsou mezi sebou tak úzce spojeny, že žádný z nich neexistuje bez druhých. Společně pak účinně přispívají, každý svým způsobem pod vlivem Ducha svatého ke spáse duší.
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 2. – 9 . října 2005 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 2. října
27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ 3. října ÚTERÝ 4. října STŘEDA 5. října
SV.
KOSMA A DAMIÁN, MUČEDNÍCI
SV.
FRANTIŠEK Z ASSISI
27.
STŘEDA TÝDNE V MEZIDOBÍ
ČTVRTEK ČTVRTEK
6. října PÁTEK 7. října SOBOTA 8. října
NEDĚLE 9. října
27. TÝDNE V MEZIDOBÍ PANNA MARIA RŮŽENCOVÁ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
27.
SOBOTA TÝDNE V MEZIDOBÍ
28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za Boží požehnání PODIVICE pro živou rodinu sobota: 17.00 PUSTIMĚŘ za + Vladimíra ROZSYPALA a celou rodinu 8.00 za + Annu a Vojtěcha DRYSICE NAVRÁTILOVY a + příbuzné 10.00 PUSTIMĚŘ za + Štěpána CABADAJE 17.00 PODIVICE za + Miroslava NAVRÁTILA, manželku a rodiče 8.00 za + Jaroslavu a Antonína DRYSICE DOBEŠOVY a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu za + rodiče VLACHOVY, PUSTIMĚŘ Radoslava KOVÁŘE 17.00 a syna Radomíra ADORACE PODIVICE NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI 18.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 8.00 PUSTIMĚŘ za + Vojtěcha OTEVŘELA, manželku a vnučku 17.00 pohřeb: PUSTIMĚŘ pan Miroslav KOUDELKA 14.00 za živé a zemřelé PODIVICE podivické farníky sobota: 17.00 za + Miroslava VÁVRU PUSTIMĚŘ a rodiče z obou stran 8.00 za dar zdraví DRYSICE a Boží ochranu 10.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN 2005
1. Za křesťany, aby tváří v tvář výzvám sekularizované společnosti, neztráceli odvahu, ale s naprostou důvěrou vydávali svědectví o své víře a naději. 2. Za věřící, aby k prvořadému modlitebnímu úsilí připojili i snahu finančně přispívat na misijní díla. 3. Za starší generaci, aby v modlitbě posvátného růžence nacházela hluboký smysl tohoto období svého života. 4. Abychom přijímali ranní, polední i večerní výzvu zvonu k modlitbě Anděl Páně a vzývání Panny Marie. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer.cz.
