MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Dlouhodobě nezaměstnané ženy nad 50 let z Tišnovska – bariéry na trhu práce
BRNO 2007
Tímto bych velmi ráda poděkovala paní PhDr. Daně Knotové, Ph.D. za vedení a konzultace v průběhu psaní diplomové práce. Za podnětné připomínky a rady, bez nichž bych se těžko obešla. A také všem respondentkám, které mi poskytly rozhovor.
2
Prohlašuji, že jsem práci psala zcela samostatně, bez cizí pomoci. Pouze s využitím odborné literatury a dalších zdrojů, které uvádím v seznamu použité literatury v závěru práce. Diplomová práce je mým autorským dílem.
3
OBSAH 1. ÚVOD
5
2. TEORETICKÁ ČÁST
6
2.1. NEZAMĚSTNANOST NOVÝ FENOMÉN DOBY
6
2.2. CHARAKTERISTIKA NEZAMĚSTNANOSTI
8
2.2.1. TRH PRÁCE
8
2.2.2. KDO JE NEZAMĚSTNANÝ?
11
2.2.3. TYPY NEZAMĚSTNANOSTI
12
2.2.4. PODPORA NEZAMĚSTNANÝCH
13
2.2.5. SKUPINY OHROŽENÉ NEZAMĚSTNANOSTÍ
16
2.3.
22
DLOUHODOBÁ NEZAMĚSTNANOST
2.3.1. PŘÍČINY VZNIKU
24
2.3.2. TYPOLOGIE NEZAMĚSTNANÝCH
25
2.3.3. DŮSLEDKY
27
2.3.4. DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÉ ŽENY NAD 50 LET
31
3. EMPIRICKÁ ČÁST
36
3.1. METODOLOGIE
36
3.2. ANYLÝZA ROZHOVORŮ
40
4. ZÁVĚR
51
5. POUŽITÁ LITERATURA
53
6. PŘÍLOHY
55
PŘÍLOHA Č. 1 – ROZHOVOR S PANÍ MODROU
55
PŘÍLOHA Č. 2 – ROZHOVOR S PANÍ ZELENOU
60
PŘÍLOHA Č. 3 – ROZHOVOR S PANÍ ČERVENOU
66
4
1. ÚVOD Ve své práci bych se ráda zabývala tématem nezaměstnanosti a to u specifické skupiny, kterou jsou dlouhodobě nezaměstnané ženy nad 50 let z mikroregionu Tišnov. Nezaměstnanost je zcela jistě jedním z mnoha nových jevů, který se opětovně rozvinul po změně společenského uspořádání v roce 1989. S nástupem tržního hospodářství se začal rozvíjet i trh pracovních sil, padla uměle udržovaná stoprocentní zaměstnanost a lidé se museli začít vyrovnávat s tím, že jejich zaměstnání jim nemusí zaručit příjem až do důchodu. Mnoho lidí se rozhodlo vstoupit do sféry podnikání a s postupem času začali vytvářet pracovní místa i pro další osoby. Avšak mnoho lidí bylo také propuštěno a to zejména z velkých průmyslových podniků, které v daném rozsahu nemohli fungovat dostatečně efektivně a být plnohodnotným konkurentem nejen na českém, ale takém zahraničním trhu. Důsledkem těchto změn byl jednak rozvoj strukturální nezaměstnanost a také nová společenská role – nezaměstnaný. Nezaměstnanost je jevem, který ovlivňuje jak ekonomickou, tak sociální i psychologickou stránku našeho života. Staví lidi do nových pozic, klade překážky a mění životní návyky. Nezaměstnanost je třeba zkoumat a sledovat z různorodých pohledů. Tento náročný úkol by měl podle mého názoru patřit mezi hlavní témata, kterými se zabývá také sociální pedagogika. Skupina žen nad 50 let patří k těm více ohroženým ztrátou zaměstnání a tím pádem se zvyšuje i riziko nezaměstnanosti dlouhodobého charakteru. Je třeba vědět, jaké bariéry musí tyto ženy překonávat, s čím by jim společnost měla pomoci a jak se sami v takové situaci cítí. Mým cílem je zeptat se těchto žen na hlavní překážky, které ony sami při hledání práce musí zdolávat. To však nelze bez kontextu poznání jevu nezaměstnanosti obecně, bez charakteristiky lokálního trhu práce a bez znalosti rizik, která daný problém provází. Teoretická část práce je založena na analýze odborné literatury, elektronických dat, tisku, výzkumných zpráv a dalších informačních zdrojů. Aplikovanou část práce tvoří empirický kvalitativní výzkum, realizovaný polostrukturovanými rozhovory. Ty jsem zaznamenala jak ve zvukové, tak písemné podobě.
5
2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. NEZAMĚSTNANOST, NOVÝ FENOMÉN DOBY Mohlo by se zdát, že nezaměstnanost je součástí naší společnosti již dlouho, avšak není tomu tak. Tento jev se začal opět pozvolna projevovat až v 90. letech, kdy se rozpadlo centrálně plánované hospodářství a naše ekonomika začala fungovat na principech hospodářství tržního. Mohl se tedy vyvinout skutečný trh práce, pro který rovněž platí pravidla nabídky a poptávky, zákony konkurence a střídání období poklesu, stagnace a růstu produkce. Před pádem režimu se otázky nezaměstnanosti řešili naposledy v období „první republiky“, bylo nutné začít od nuly, bez předchozích zkušeností. V době plánovaného hospodářství se výrazně uplatňovala snaha uměle udržovat plnou zaměstnanost. Což mělo za následek „povinné“ chození do práce, ale především vytváření zbytečných pracovních míst, nadprodukci výrobků a klientelismus v obsazování výhodných postů. Velké podniky s mnoha zaměstnanci si vytvářely interní trh práce. Pracovníci se často celý život drželi na jedné pozici, což mělo za následek pozdější nepružnost pracovní síly. „Akcent na senioritu (daleko spíše než na lidský kapitál) spolu s faktem, že podniky suplovaly mnohé funkce státní sociální politiky, vedly k připoutání pracovníků k podnikům.“ (Mareš, 2002, str. 51) Československá ekonomika byla založena především na těžkém průmyslu, hutnictví, strojírenství a také textilním průmyslu. Velmi vyzdvihována byla i zemědělská produkce, kterou utvářela zemědělská družstva. Příliš málo se rozvíjely služby a lehký průmysl. Překvapivé je, že míra nezaměstnanosti se první polovinu 90. let držela pod hranicí 5%, což je ve srovnání s dalšími postkomunistickými státy poněkud odlišný vývoj. Podle Mareše (2002) je několik příčin, které podpořili tento příznivý stav. Část lidí se pustila do rozvoje samostatného podnikání, odešlo také mnoho zahraničních pracovníků a těch, kteří již měli narok na důchod. Vzrostla též zaměstnanost v terciárním sektoru, tedy ve službách či administrativě. V druhé polovině 90. let byla nastartována druhá vlna nezaměstnanosti, vzrostla především její míra. A to především v důsledku toho, že se postupně privatizovaly velké státní podniky a noví vlastníci nemohli a ani nepotřebovali předimenzovanou pracovní sílu. Týkalo se to zejména dělnických profesí z těžkého průmyslu. Dalším významným prvkem
6
je postupný nárůst strukturální nezaměstnanosti, který souvisí s očekávaným přechodem na jiné typy průmyslu a s rozvojem terciárního sektoru a služeb. V souvislosti se zánikem mnohých podniků nebo se snížením počtu jejich zaměstnanců se začínají projevovat též regionální nerovnosti. Zatímco Praha, Středočeský kraj a další velká města nemají s výraznou nezaměstnaností problémy. Například okres Karviná, Bruntál, Šumperk, ostravsko a v Čechách oblast Ústí nad Labem, Mostu nebo Chomutova se začínají projevovat, jako regiony, kde bude nutné problematiku vzrůstající nezaměstnanosti řešit. Nutno dodat, že ani v současnosti není tento problém v některých oblastech vyřešen. Vývoj nezaměstnanosti v samostatné České republice názorně ukazuje následující graf. Dokládá, že z počátku se míra nezaměstnanosti držela na velmi nízké úrovni.
Vývoj obecné míry nezaměstnanosti v letech 1993 - 2006
míra obecné nezaměstnanosti v %
10 8,7
9
8,8 8,1
8
7,8 7,3
8,3
7,9 7,1
6,5
7 6 5 4
4,3
4,3
4,8 4
3,9
3 2 1 0 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 časové období 1993 - 2006
Zdroj dat: Český statistický úřad, Výběrové šetření pracovních sil, časová řada.
7
2.2. CHARAKTERISTIKA NEZAMĚSTNANOSTI „Nezaměstnanost představuje historicky i v současnosti jeden z nejsledovanějších a nejdiskutovanějších jevů tržního hospodářství.“ (Buchtová, 2002, str. 64) Bývá chápána jako ekonomický a sociální problém, který zatěžuje společnost. A to zejména z finanční stránky. Faktory, které ovlivňují a podmiňují nezaměstnanost jsou závislé především na upořádání společnosti jako celku. Jedná se o samotné principy a hodnoty, na nichž společnost stojí, ekonomické podmínky, nastavení pravidel pro samostatné podnikání a tak dále. Pro poznání a pochopení jevu nezaměstnanosti je nezbytné poznat také prostředí a podmínky, ve kterých se vyskytuje. Jednou z důležitých proměnných ovlivňujících nezaměstnanost je samotný trh práce, jako část celého hospodářského systému.
2.2.1.TRH PRÁCE
Pohledy na nezaměstnanost se liší podle pohledů na ekonomickou teorii i na roli trhu práce.
Trh práce se dá charakterizovat jako jeden z mnoha trhů, který tvoří
neodmyslitelnou součást hospodářství jako celku. Je propojen s ostatními trhy a řídí se podobnými zákonitostmi, avšak má i svá specifika. Ta jsou dána především produktem tohoto trhu, kterým je práce. Práce, jakožto produkt nehmotný, je závislý na lidském faktoru, který jej produkuje, na podmínkách, ve kterých vzniká i na hodnotě, která je jí připsána. Práce samotná se nakupuje i prodává, má svou tržní hodnotu, avšak je vždy ovlivněna lidmi. Až ti jí dávají konkrétní podobu ve formě výsledků. Tyto výsledky jsou hmotné i nehmotné. Trh práce funguje na základě nabídky a poptávky. Lidé nabízí svoje schopnosti a dovednosti, kterým přikládají určitou cenu. Ta podle poptávky a aktuální situace může klesat či stoupat. Pravidla, kterými se trh práce řídí, jsou závislá rovněž na principech určující charakter samotného státu. Večeřa (2001) uvádí následující typy moderního státu a jejich základní charakteristiky.
1. SOCIÁLNĚ LIBERÁLNÍ MODEL – zásahy státu do sociální a ekonomické sféry jsou minimální, to však také znamená, že stát se méně angažuje ve vyrovnávání
8
sociálních nerovností a hlavní zodpovědnost přenáší na občany. Důsledně však dbá na ochranu soukromého vlastnictví a podnikání. V českých podmínkách prosazuje takovéto pojetí státu například Občanská demokratická strana. 2. SOCIÁLNĚDEMOKRATICKÝ MODEL – tento stát preferuje prosazování sociální spravedlnosti, avšak ne direktivním způsobem. Je typický větší mírou redistribuce a angažovaností v oblasti sociálních služeb. U nás tyto myšlenky zastávají sociální demokraté. 3. DEMOKRATICKÝ SOCIALISMUS – „vychází z kritiky nedostatků kapitalismu, které chce řešit na principech socialistických ideálů:“ Stát má silnou pozici v oblasti hospodářství, redistribuuje většinu financí a snaží se zaručit maximální sociální rovnost a spravedlnost.
Od typu státu se odvíjí i pravidla sociální politiky a její role, tím pádem také přístup k nezaměstnaným a formy jejich podpory. Stát určuje, jakým způsobem lidi podpoří, jestli to bude spíše podpora vzniku nových pracovních a možnost ekonomického osamostatnění. Nebo zda se snaží dosáhnou sociální rovnosti a občany na nižší ekonomické úrovni podporuje sociálními dávkami a výhodami. Současný český trh práce je založený, na pravidlech tržního hospodářství a ačkoliv navenek působí jednotně, lze ho vnitřně rozčlenit. Toto členění může mít regionální charakter. Z tohoto pohledu jsou na českém trhu práce poměrně značné rozdíly. Zatímco v únoru vykazovaly statistiky úřadů práce v Praze nejnižší nezaměstnanost – Praha – západ uvádí míru nezaměstnanosti 1,9%, Praha – východ 2,2 % a Praha 2,6%, zcela opačná situace byla v Mostě. Tamější úřad práce zaznamenal nejvyšší míru nezaměstnanosti v republice a to 19,2%, následuje Karviná s 16,7 % a Jeseník 15,8%. Uvedená data vychází ze statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí a jsou dostupná na internetovém Integrovaném portálu Zaměstnanost1. Dále lze trh práce dělit na primární a sekundární. Typy těchto trhů charakterizuje Mareš (2002). Nabídky na primárním trhu práce můžeme označit za lukrativnější, zajímavější a se stabilnějšími příležitostmi. Naopak sekundární trh práce se vyznačuje nabídkami méně kvalifikovaných profesí o které není velký zájem a práce na něm není vysoce ohodnocena. Existují některé sociální skupiny, u nichž je pravděpodobnost účasti na sekundárním trhu práce daleko větší. V českých podmínkách se k nim řadí zejména
1
Zdroj dat se nachází na webové adrese http://portal.mpsv.cz/sz/stat/nz/mes , ke dni 16.3.2007.
9
příslušníci národnostních a etnických menšin, ze všeho nejvíce pak Romové, Ukrajinci a lidé z blízkého východu. Dále jsou to lidé staršího věku s nízkým vzdělání, převážně se základní školu a nevyučení. A pracovní síla omezená tělesnými nebo duševními handicapy, například částeční invalidní důchodci. Dalšími typy trhu, které u nás můžeme sledovat jsou trhy formální a neformální. Jednoduše řečeno, formální trh je trh s oficiálními pracovními příležitostmi, které nabízejí úřady práce, pracovní agentury a poradny nebo jednotliví zaměstnavatelé. Tyto pracovní místa jsou také pod kontrolou státních institucí (finanční úřady, úřady státní sociální podpory, úřady práce a podobně). Zatímco neformální trh je nelegální a participuje na principech šedé až černé ekonomiky. Jedná se o zaměstnávání „na černo“, krácení daní a obcházení zákonů, někdy i páchání trestných činů. I tento typ trhu je u nás rozšířen a české úřady proti němu velmi často marně bojují. Pro ilustraci regionálních nerovností poslouží graf, který vychází z Výběrového šetření pracovních sil za 3. čtvrtletí roku 2006, které realizuje Český statistický úřad. Obecná míra nezaměstnanosti podle krajů za 3. čtvrtletí roku 2006 14
12,9
míra obecné nezaměstnanosti v %
12
Hlavní město Praha 11,3
10,7
Jihočeský kraj Plzeňský kraj
10
Karlovarský kraj
8 7,9
7,8
8
7 5,8 5,7
6 4
Středočeský kraj
4,5 4,6 4,7
Ústecký kraj Liberecký kraj
5,1
Královehradecký kraj Pardubický kraj Vysočina
3
Jihomoravský kraj 2
Olomoucký kraj Zlínský kraj
0
Moravskoslezský kraj kraje České republiky
Zdroj dat: Český statistický úřad, Výběrové šetření pracovních sil, 3. čtvrtletí roku 2006.
10
2.2.2. KDO JE NEZAMĚSTNANÝ? Z výše uvedené charakteristiky trhu práce vyplývá, že každý člověk se dříve či později stane jeho součástí a bude se muset aktivně zapojit. Existují však také výjimečné sociální skupiny, které se do pracovního trhu zapojit nemohou. Celkově můžeme rozdělit obyvatelstvo do dvou skupin na: -
ekonomicky aktivní obyvatele
a -
ekonomicky neaktivní obyvatele Za ekonomicky aktivní jsou považováni všichni lidé, kteří jsou schopni práce. Jde
tedy o všechny zaměstnané i nezaměstnané osoby a osoby, které dočasně nepracují, to znamená jsou ve stavu nemocných nebo pečují o dítě (rodičovská dovolená). Za ekonomicky neaktivní obyvatelstvo se považují všichni lidé, kteří již nemohou pracovat nebo nikdy pracovat nemohli a pobírají důchodové dávky. A také ti, kteří ještě pracovat nemohou. Tedy starobní důchodci, invalidní důchodci a děti. Kteří lidé vlastně tvoří skupinu nezaměstnaných? I na tuto otázku se dá nahlížet různě. Obecně se však za nezaměstnané považují osoby, jenž „…nemají placené zaměstnání ani příjem ze sebezaměstnání, jsou dočasně uvolněny z práce a očekávají, že budou znovu zaměstnány; aktivně hledají práci a jsou ochotny do práce nastoupit.“ (Buchtová, 2002, str. 65) Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ, VŠPS 3. čtvrtletí 2006) musí každý, kdo je považován za nezaměstnaného splňovat tři podmínky: 1. nebýt zaměstnaný, 2. hledat aktivně práci, čímž se rozumí hledat práci prostřednictvím úřadu práce nebo formou soukromé zprostředkovatelny práce, či hledáním práce přímo ve firmách, snažit se o vlastní podnikání, žádat o pracovní povolení nebo licenci a jiné způsoby, 3. být připravený k nástupu do práce (do vlastního podniku) okamžitě nebo alespoň do 14 dnů od doby, kdy je stav zjišťován. „Pokud osoby nesplňují alespoň jednu ze tří uvedených podmínek, jsou klasifikovány jako zaměstnané nebo ekonomicky neaktivní.“ (ČSÚ, VŠPS 3. čtvrtletí 2006) Pro vyjádření nezaměstnanosti se používá index míry nezaměstnanosti. Ten vyjadřuje podíl nezaměstnaných obyvatel z celkového počtu ekonomicky aktivních lidí.
11
n = N/L * 100% n – míra nezaměstnanosti N – počet nezaměstnaných L – celkový počet ekonomicky aktivních lidí
Pohled na skutečnou míru nezaměstnanosti však zkresluje zejména faktor práce v šedé ekonomice. Určitá část populace, zejména imigranti z postsovětských republik, se podílí na produkci nelegální práce.
2.2.3. TYPY NEZAMĚSTNANOSTI Typy nezaměstnanosti se od sebe liší zejména podle příčin, které je způsobují a podle délky trvání. Následující typologie vychází z typologií a charakteristik, které uvádí Mareš (2002) a Buchtová (2002). I při sebelepších ekonomických opatřeních nelze vyloučit přirozenou míru nezaměstnanosti. Ta je dána především pohybem lidí na trhu práce. Část těchto nezaměstnaných tvoří lidé, kteří práci nemají, protože hledají jinou, zpravidla lepší. Další skupinu tvoří absolventi, jenž zatím nenašli uplatnění na pracovním trhu nebo jsou to lidé, kteří byli propuštěni v důsledku technizace či modernizace pracoviště. Taková to nezaměstnanost se nazývá frikční. Její trvání není zpravidla dlouhé a není také nijak ekonomicky náročná. Pracovní síla si hledá pouze nové uplatnění, je zde předpoklad ochoty pracovat a zlepšit svoji životní úroveň. Dalším typem je nezaměstnanost strukturální. S tou se v době restrukturalizace výroby a průmyslu musela potýkat i Česká republika. Vzniká tehdy, dojde-li ke zrušení určitého odvětví nebo specifického podniku. Specializovaní zaměstnanci pak velmi obtížně hledají práci ve stejném oboru, za předpokladu, že se nechtějí za prací stěhovat nebo změnit profesní zaměření. Další problém vzniká tehdy, jsou-li tito pracovníci několik let před získáním penzijního nároku. Starší lidé se obecně hůře přizpůsobují změnám a obtížně hledají další motivaci. Proto se často stanou nezaměstnanými a po novém zaměstnání již netouží. Tento typ nezaměstnanosti také způsobuje regionální rozdíly. Zatímco Praha, jako tradičně silný region s velmi nízkou mírou nezaměstnanosti se s podobným problémem potýkat nemusí. Regiony s vysokým počtem zaměstnanců zejména v hutnictví a těžbě (oblast Ostravska, Karvinska…) však musely tyto situace řešit.
12
Třetím typem je nezaměstnanost cyklická. Ta souvisí s fází ekonomické prosperity. Jakmile se ekonomický růst začne propadat a nastává fáze deprese, klesá i produkce a tím pádem též poptávka po pracovní síle nebo nastává snižování stavu zaměstnanců. Typická je také nezaměstnaností sezónní. Většinou v letních měsících dochází k poklesu nezaměstnanosti. Především v důsledku rozvoje stavební činnosti a dalších sezónních prací například v zemědělství. Mareš (2002, str. 21) popisuje další formu nezaměstnanosti a nazývá ji skrytou. Můžeme hovořit „…o fakticky nezaměstnaných, kteří nejsou jako nezaměstnaní registrováni, i když zaměstnání nemají a při dostatečné nabídce by je přijali.“ Skrytí nezaměstnaní si práci nehledají a ani se jako nezaměstnaní oficiálně neregistrují. Soudím však, že pro nezaměstnané u nás by byl takovýto status nevýhodný. Existující systém podpory v nezaměstnanosti zaručuje alespoň částečnou finanční podporu prvního půl roku registrace na Úřadu práce. Platí sice podmínka, alespoň roční praxe, a to pro období posledních dvou let. Tou jsou znevýhodněni zejména absolventi středních škol, kteří praxi obtížně získávají. Míru skryté nezaměstnanosti však také ovlivňuje počet osob, které jsou sice oficiálně registrované, ale například z důvodů účasti v rekvalifikačním programu nebo výkonu veřejně prospěšných prací nejsou do celkového počtu nezaměstnaných uváděny.
2.2.4. PODPORA NEZAMĚSTNANÝCH Systém podpory nezaměstnaných osob je v české republice zabezpečován sektorem státních a nestátních subjektů. Státní podporu zajišťují zejména úřady práce. Jejich pomoc je rozdělena do finanční a nefinanční podoby. Finanční část tvoří dávky podpory v nezaměstnanosti, ale také dotace pro zaměstnavatele, kteří vytváří nová pracovní místa. Nefinanční pomoc má poradenský charakter. Týká se zejména oblasti zprostředkování práce, informačních služeb, profesně – kariérního poradenství a možností dalšího vzdělávání. Nestátní služby nezaměstnaným poskytují různorodé neziskové organizace a společnosti a také soukromé agentury práce. Cílem neziskových organizací bývá především nefinanční pomoc, zaměřují se na vzdělávání, informování a zprostředkování práce a často se specializují na vybranou sociální skupinu, která by mohla být ve větší míře nezaměstnaností ohrožena. Agentury práce nabízejí též nefinanční pomoc a poskytují
13
především služby týkající se zprostředkování práce, personální poradenství pro jednotlivce, zaměstnavatele i velké firmy. Dále nabízejí možnosti vzdělávání a rozvoje kompetencí žádaných na trhu práce. Na rozdíl od neziskových poradenských center se nespecializují na zvláštní skupiny obyvatelstva a vlastní služby nabízí široké veřejnosti.
Státní politika zaměstnanosti, spolu se sociální politikou, vytváří speciální opatření, která jsou určena pro zabezpečení nezaměstnaných osob. Jedná se především o finanční podporu nezaměstnaných, jenž zabraňuje propadu osob na sociální dno a také o preventivní opatření, která směřují k znovu zapojení nezaměstnaných na trh práce. Většina nezaměstnaných osob a osob, které právě ztratili zaměstnání se registrují na Úřadech práce. Ty centrálně registrují a evidují nezaměstnané, vyplácí dávky podpory v nezaměstnanosti, realizují cíle aktivní politiky zaměstnanosti a zprostředkovávají pracovně právní poradenství pro zaměstnance, zaměstnavatele i pro uchazeče o zaměstnání. Jejich činnost se řídí zákonem o zaměstnanosti (435/2004 Sb.) Všichni registrovaní uchazeči jsou povinni účastnit se pravidelných schůzek s poradci, ucházet se o nabídnutá místa a ohlašovat získání nového zaměstnání. Úřady práce jsou povinny poskytovat nabídky vhodného zaměstnání, které bude vyhovovat požadavkům, schopnostem a znalostem uchazečů. Bude zkrátka přiměřené jejich nárokům. Pokud by byl uchazeč do takovéhoto zaměstnání přijat, nesmí šanci odmítnout, jinak je úřad oprávněn vyřadit ho z evidence. Nezaměstnaný má nárok na podporu v nezaměstnanosti jestliže: „vykonával v délce alespoň 12 měsíců v rozhodném období (§ 41) zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti“ (Zákon o zaměstnanosti, §39, čl.1, odst.a). Rozhodné období je charakterizováno v tomtéž zákoně v § 41 a rozumí se jím předchozí tři roky od data registrace. Do rozhodného období se započítává také náhradní doba zaměstnání, kterou se mimo jiné rozumí například soustavná příprava na budoucí povolání, z té se však započítává maximálně šest měsíců. Dále je to péče o dítě ve věku do čtyř let nebo ve věku do 18 let, pokud je dlouhodobě těžce zdravotně postižené nebo výkon dobrovolnické činnosti, minimálně však 20 hodin týdně, pro akreditovanou organizaci. Po splnění podmínek mají všichni uchazeči o práci do věku 50-ti let nárok na podporu v délce 6 měsíců. Uchazeči mezi 50 a 55 lety obdrží finanční příspěvek po dobu 9 měsíců a podpůrčí doba u nezaměstnaných nad 55 let trvá celých 12 měsíců. Tím jsou 14
zvýhodněny skupiny obyvatel, které se řadí mezi ty, u nichž je riziko ztráty zaměstnání vyšší. Podpora ze strany státu se však neomezuje pouze na finanční zabezpečení. To samo o sobě není lékem na nezaměstnanost. Je důležité snažit se nezaměstnané přivést zpět na trh práce, posílit jejich sebevědomí, pomoci jim získat klíčové kompetence, jenž jim usnadní prosadit se na trhu pracovních sil. Zvýšit pravděpodobnost zisku práce je i do budoucna dobrý vklad a vyplatí se daleko lépe než neustálé zvyšování dávek podpory. Pro tyto účely organizují úřady práce rekvalifikační kurzy. Úřad práce Brno venkov nabízí vzdělání v oblasti služeb i řemesel (kosmetička, prodavačka, truhlář, kuchař a další) a také v oblasti rozvoje vlastních dovedností (různé druhy počítačových kurzů, základy účetnictví). Je zde také snaha podporovat rozvoj samostatného podnikání. Centrem těchto služeb jsou Informační a poradenská střediska při úřadech práce. Nabízejí poradenské služby, jak nezaměstnaným, tak zaměstnavatelům. Jejich péče je zaměřena i na potencionální nezaměstnané, kterými jsou absolventi a studenti závěrečných ročníků především základních a středních škol. Ti zde mají k dispozici informační materiály o školách a možnostech dalšího studia nebo například práci v zahraničí. V současné době je též nezbytné poskytovat poradenství týkající se práce v zahraničí. V rámci Evropské unie existuje síť pracovišť EURES, u nás přidružených k úřadům práce. Tato centra si vzájemně vyměňují informace, ale především si poskytují přístup do registrů volných pracovních míst. Přestože v každé zemi unie platí jiná pravidla pro hlášení volných pracovních míst a registry tím pádem nezaručují plnou informovanost o pracovních místech, je tímto systémem spolupráce odstraněno mnoho překážek. Další možností, která v sobě kloubí dotace i podporu vzniku míst a uplatnění uchazečů je podpora zaměstnavatelů, kteří jednak vytváří společensky účelná pracovní místa a zaměstnávají například osoby se změněnou pracovní schopností. Nebo zaměstnávají uchazeče přímo z registru úřadů práce. Zaměstnavatelé po určitou dobu získávají finanční příspěvek na náklady spojené se zaměstnancem. Mimo státem podporované a organizované poradenství u nás existuje též rozsáhlá síť různorodých středisek neziskového charakteru, které se převážně specializují na konkrétní skupiny obyvatelstva. V Brně se na pracovně právní poradenství převážně pro Romy zaměřuje středisko IQ Roma servis. Jeho pracovníci mimo jiné pracují se systémem podporovaného zaměstnání. Je založen na úzké spolupráci poradce, zaměstnavatele a zaměstnance. Poradci velmi intenzivně komunikují se zaměstnavateli, konzultují situaci klienta v zaměstnání, dbají na dodržování stanovených pravidel na obou stranách. Klient i 15
poradce jsou v blízkém vztahu a pro dobrou spolupráci všech stran je nezbytná především ochota klientů zapojit se do práce, ale také tolerance zaměstnavatelů a zbavení se předsudků.
2.2.5. SKUPINY OHROŽENÉ NEZAMĚSTNANOSTÍ
Jak již bylo řečeno, nezaměstnanost je jevem, který ovlivňuje životní způsob jedince, a to z ekonomického, sociálního, ale i zdravotního a psychologického hlediska. Nezaměstnanost samu o sobě můžeme považovat za výraznou zátěžovou situaci. Záleží však na individuální vybavenosti každého jedince, na chuti a na motivaci náležitou situaci zvládat. Je však také nezbytné přihlédnout k místnímu prostředí, aktuální rodinné situaci i k ekonomickým podmínkám země. Lze však obecně říci, že existuje několik specifických skupin, které jsou ve větší míře nezaměstnaností ohroženy. O koho se tedy jedná? Jsou to: -
lidé s nízkou nebo žádnou kvalifikací
-
absolventi
-
příslušníci národnostních a etnických menšin
-
lidé s fyzickým nebo duševním omezením
-
ženy obecně, ale především ty, které mají malé děti, nebo které právě ukončili rodičovskou dovolenou
-
lidé blížící se důchodovému věku, starší lidé Tyto skupiny jsou nejvíce marginalizované, tedy vyčleňované, diskriminované
nebo znevýhodněné. Důvodem mohou být předsudky ze strany zaměstnavatelů. Nízká podpora vzniku nových pracovních míst, neúčelné vynakládání zdrojů na aktivní politiku zaměstnanosti.
Nebo
všeobecné
podmínky
pro
zaměstnávání
osob
s určitým
znevýhodněním (tělesným, duševním, odborným, sociálním).
LIDÉ S NÍZKOU NEBO ŽÁDNOU KVALIFIKACÍ Pro člověka se základním vzděláním je velmi obtížné se v současné době ucházet o
místo na trhu práce. Nabídky míst s požadavky nízké kvalifikace se týkají především dělnických profesí. Lidé však mnohdy nejsou ochotni akceptovat nepříliš vysoké odměny a tyto možnosti odmítají. Zaměstnavatelé se tak často obrací na cizince, kteří jsou ochotni za nižší mzdu práci vykonávat.
16
Nezaměstnaní pouze se základním vzděláním se nemohou zapojit ani do rekvalifikačního procesu, který nabízí úřady práce. Pokud tedy nechtějí přijmou málo placenou práci, jsou odkázáni na dávky podpory v nezaměstnanosti, případně na dávky státní sociální podpory. I v tomto problému lze vidět historické souvislosti. Zatímco dříve nastoupilo mnoho žáků vyšlých základní školu přímo do zaměstnání, dnes se většina z nich pouští do dalšího studia na střední škole nebo na učilištích. V budoucnu by se měl omezovat počet osob se základním vzděláním, tím pádem se bude zvětšovat také zaměstnatelnost. V současnosti však vybavenost pouze základním vzděláním nestačí. Trh práce a zaměstnavatelé požadují alespoň minimální kvalifikaci a je tedy důležité podporovat vzdělanost u všech skupin obyvatelstva.
ABSOLVENTI Absolventi tvoří další specifickou skupinu osob ohrožených nezaměstnaností. Co je
toho hlavní příčinou? Zejména jejich nedostatečná praxe, malé zkušenosti s trhem práce, neosvojené pracovní návyky a určitá doba, kterou potřebují k zapracování. Systém vzdělávání na středních školách neposkytuje dostatek příležitostí, jak získat kromě teoretických znalostí i praktické dovednosti. Studenti jsou omezeni také školní docházkou, která zabírá většinu jejich času. Střední školy nebo učiliště zajišťují praxi žákům většinou krátkodobě a to pouze v rámci vzdělávání a poznání jejich oboru. Pro zaměstnavatele bývá výhodnější vybrat si člověka s praxí a zkušenostmi. Na druhou stranu vytváří mnoho zaměstnavatelů, zejména větší společnosti takzvané Trainee programy. Ty jsou určeny pro studenty posledních ročníků nebo absolventy a nabízí získání zkušeností v různých oblastech a částech podniku. Trainee program nabízí například Česká pojišťovna nebo Siemens. Nezaměstnaných absolventů a vůbec mladým lidem nabízí úřady práce možnost intenzivnější spolupráce na základě vytvoření Individuálního akčního plánu. Jde o zvýšenou frekvenci schůzek s poradci, o intenzivnější vyhledávání pracovních a možností, kde by se mladý člověk mohl uplatnit. „ Mladým lidem, kteří teprve vstupují na trh práce, by měla společnost i několikrát za sebou nabídnou různé rekvalifikace i jazykové kurzy.“ (Buchtová, 2002, str. 110) Je tedy třeba věnovat zvýšenou pozornost mladým uchazečů, podporovat jejich motivaci a zabránit rezignaci a odkázanosti na sociální dávky. Nesprávné naplnění jejich volného času může vést k získání špatných návyků a zvyšuje se riziko ohrožení sociálně patologickými jevy (gamblerství, alkoholismus, drogy…). 17
PŘÍSLUŠNÍCI NÁRODNOSTNÍCH A ETNICKÝCH MENŠIN Důvodem nízké zaměstnanosti občanů jiné státní příslušnosti nebo národnosti
bývají zpravidla předsudky či jazyková bariéra nebo neuznaná kvalifikace z jiné země. U nás se můžeme velmi často setkat s odsuzujícím přístupem vůči Romské populaci. Ta bývá často chápána jako nespolehlivá, nepřizpůsobivá a neochotná se jakkoliv uplatnit na trhu práce. V souvislosti s touto otázkou se objevuje již výše zmíněný problém nízké nebo žádné kvalifikace. Romská populace nepřikládá vzdělání takový důraz jako česká společnost. Zde se ocitáme v začarovaném kruhu. Rodiče, sami často pouze se základním vzděláním, nedbají na pravidelnou školní docházku dětí. Ty se neztotožní s hodnotou vzdělání, jako s důležitým vkladem pro úspěšnou budoucnost a často pak samy zůstávají závislé na finančních dávkách. Zajistit, aby Rómové nepřicházeli na pracovní trh bez kvalifikace, aby se sami, bez pomoci státu, podíleli na svém finančním zabezpečení, to je úkol dlouhodobý. A spočívá nejen na nás jako většinové společnosti, ale především na Rómech samotných. I další národnostní skupiny jsou na trhu práce znevýhodněny. Jedná se především o pracovní sílu z postsovětských republik, která u nás pracuje na méně kvalifikovaných místech. Tím se dostáváme opět k předešlému tématu. Češi nejsou ochotni pracovat na málo placených místech, i přesto, že se jinde jen s těží uplatní. Zaměstnavatelé pak raději přijmou cizince. Dlužno dodat, že se velmi často jedná o práci na úrovni šedé ekonomiky. Kdy najmutí pracovníci nemají například povolení k práci, tím pádem nejsou legálními zaměstnanci, nejsou evidovaní na finančním úřadu a zaměstnavatel za ně neodvádí povinné platby.
LIDÉ S FYZICKÝM NEBO DUŠEVNÍM OMEZENÍM Fyzické handicapy jsou snad největší překážkou, která může člověka omezovat ve
svobodném výběru své profese. Lidé jsou omezeni určitými limity, kterým je nutné přizpůsobit životní styl. Pozitivní je, že naše společnost se stává čím dál tím otevřenější a snaží se lidi s handicapy plně integrovat. To, že je někdo na vozíku nebo neslyší, ještě neznamená, že není manuálně zručný, nemůže se stát špičkovým vědcem nebo vrcholovým sportovcem. V tomto ohledu se již možnosti „zdravých“ a „nemocných“ lidí dostávají na stejnou pozici. Co je však podstatné pro to, aby se i člověk jakkoliv zdravotně omezený mohl plně věnovat své profesi, být ekonomicky samostatný a relativně nezávislý? Především 18
pochopení a tolerance a přizpůsobení vnějších podmínek (bezbariérové vstupy, informační nápisy Brailovým písmem, zvuková navigace a podobně). V tomto ohledu se dostává velké pomoci jak ze strany státu, tak především ze strany nestátních neziskových organizací, kterých je nepřeberné množství. Druhá stránka věci je míra zaměstnatelnosti lidí v částečném invalidním důchodu. Pracovních míst se zkrácenými úvazky je málo a pracovních míst, která by byla vhodná pro lidi se zdravotním omezením je ještě méně. Navíc, na rozdíl od lidí v plném invalidním důchodu, nemají lidé pobírající částečný důchod nárok například na dopravní slevy a pochopitelně míra jejich výdělku je též omezena horní hranicí. Aby si mohli udržet svoji životní úroveň, musí pracovat, jsou však zdravotně omezeni. Zaměstnavatelé se obávají časté absence z důvodů nemoci a povinnost zaměstnávat lidi se změněnou pracovní schopností kompenzují odvodem finančních částek. Tím vzniká začarovaný kruh, který je obtížné rozetnout. Je nezbytné neustále hledat východiska a řešení, podporovat zaměstnavatele ve vytváření pracovních míst, přizpůsobovat veřejná prostranství, možnosti dopravy a dostupnosti informačních zdrojů.
ŽENY „…zaměstnavatelé
upřednostňují mužskou pracovní sílu pro její větší územní
mobilitu a nezatíženost starostmi o domácnost.“ Takto hodnotí Buchtová příčiny nepříznivého postavení žen na trhu práce. (2002, str. 113) ženy se často také musí vypořádat s horšími platovými podmínkami, zaměstnavatelé i vůči nim mohou mít předsudky, které se týkají péče o dítě. Obávají se vysoké pracovní absence z důvodu nemocnosti dětí. Také ženy po rodičovské dovolené či s více dětmi mohou být v určité nevýhodě. Na českém trhu práce se ještě dostatečně neustálila místa s polovičním pracovním úvazkem a pružnou pracovní dobou. Ta by mohla být řešením například pro ženy na mateřské dovolené. Ty mají podle stávajících právních norem možnost neomezeného výdělku. Jistě by možnosti pracovních nabídek uvítaly zejména ty ženy, které jsou na rodičovské dovolené delší dobu. Právě u nich je větší riziko, že práci budou hledat velmi obtížně. Druhým faktorem je také určitá míra sociální izolace, kterou matky pociťují. Často se cítí nevyužité, méněcenné, rády by prosadily svoje znalosti, dovednosti a praktické zkušenosti. Pořad české televize, Fenomén dnes, ze dne 8. března 2007, nazvaný „Ženy v ofsajdu“ se věnoval právě tématu ženské zaměstnatelnosti a různorodým pohledům na 19
ni. Na jedné straně stojí matka dvou dětí předškolního věku, která se své mateřské roli chtěla věnovat naplno, a proto zůstala s oběma dětmi doma po celou dobu rodičovské dovolené. A na druhé straně můžeme vidět ženu, jenž chce uplatňovat svoje schopnosti a znalosti a budovat vlastní kariéru. Jak přiznává, o věcech jako je rodina nebo děti zatím vůbec neuvažuje. Žena s dětmi ve své úvaze vznáší myšlenku, že druhé dítě jí zřejmě zkomplikovalo současné hledání práce, které je doposud neúspěšné. Článek Lenky Petráškové „I mateřská může udělat ze žen manažerky“ (MF DNES, 7.3.2007) ukazuje, jaké možnosti mohou využít ženy na rodičovské dovolené v Rakousku. Ve spolupráci Evropského sociálního fondu a Evropské unie byl realizován projekt, jehož cílem bylo poukázat na schopnosti a dovednosti, jenž žena může v průběhu péče o děti získat. Petrášková uvádí organizační schopnosti, umění komunikovat, řídit tým lidí, odolnost proti stresu a vysoké zátěži… Rakouské matky mohou v současnosti absolvovat půlroční kurz, který pořádá ministerstvo pro rodinu. Po úspěšném složení testu pro pracovníky střední úrovně státní správy získávají Certifikáty rodinných kompetencí. Ten mohou používat jako oficiální doklad při výběrových řízeních. Ve švýcarském Bernu dokonce vyšlo nařízení o významné roli tohoto certifikátu při přijímacím řízení. I české matky by si jistě podobnou možnost zasloužily a nepochybně by ji využívaly. Otázkou zůstává, jaký postoj by k podobnému osvědčení zaujali čeští zaměstnavatelé. Převládl by respekt schopností nad předsudky a obavami, že žena se bude muset starat o nemocné dítě? Je třeba pracovat i na změně postojů zaměstnavatelů a vytvořit jim takové podmínky, aby mohli nejen ženy, ale i všechny další rizikové skupiny, bez obav zaměstnat.
STARŠÍ LIDÉ V mé práci se zaměřuji na specifickou skupinu, kterou jsou ženy starší 50 let.
Obecně lze říci, že lidé, kteří již nejsou v produktivním věku a blíží se důchodu, jsou pro zaměstnavatele méně perspektivní. Zejména české podmínky a historický vývoj podmiňují problémy, které se této generace týkají. Lidé nebyli zvyklí často měnit svoje zaměstnání nebo dokonce profesi. Nejsou příliš ochotní se za prací stěhovat, to se však obecně týká všech věkových kategorií. Nové typy gramotnosti (počítačová, jazyková) kladou na zaměstnance velké požadavky a v současnosti se považuje za stejně automatické čtení, psaní, ovládání počítače, mobilního telefonu a světového jazyka. Mnozí lidé však nemají příležitosti si tyto znalosti a dovednosti osvojit.
20
V našich podmínkách se tedy objevuje nový jev. Určitá generace se vzdělávala a vyrůstala v socialistickém zřízení, kde platily zcela jiné hodnoty, avšak nabyté znalosti musela a musí uplatňovat v době, která klade na lidi zcela jiné podmínky. Výhodu má ten, kdo se umí přizpůsobit a nebojí se změn. „Čím je člověk starší, tím pevnější jsou jeho návykové stereotypy, a tím obtížněji a pomaleji se přizpůsobuje novým životním situacím.“ (Buchtová, 2002, str. 112) Zvyklosti a stereotypy mohou být velkou překážkou v nalezení práce, ale také v setrvání na místě, kde budou změněna „pravidla hry“. Ne zřídka se setkáváme s případy, kdy lidé v důsledku restrukturalizace pracovního místa a jeho náplně, raději sami odešli. Jedná se právě o osoby, jimž zbývá do důchodu několik let či měsíců. Podpůrčí doba ze strany úřadu práce je stanovena až do výše jednoho roku, což může být určitá finanční jistota do doby nároku na starobní důchod. Dalším faktorem ovlivňujícím hledání práce je motivace člověka být platný a prospěšný. Odmítání a neúspěch u zaměstnavatelů vede postupně k neochotě ještě se po práci pídit. A lidé se mohou dostat až do depresí, jenž pramení z pocitu marnosti a zbytečnosti. Pro člověka aktivního a zvyklého celý život pracovat může být velmi obtížné vyrovnat se s tím, že již nestačí tempu a nárokům společnosti.
AGEISMUS
V poslední době se začalo hovořit o novém trendu ve společnosti, kterým je ageismus, neboli věková diskriminace. Není to jev zcela nový, tento termín byl poprvé prezentován v roce 1968 ve Spojených státech, ředitelem Národního institutu pro stárnutí – Robertem N. Dutlerem. Ageismu lze definovat jako diskriminaci člověka na základě jeho věku. Častěji se hovoří o znevýhodňování lidí věku vyššího než nižšího. Je však možné definovat co je věk nízký a co vysoký? Kdo starý a kdo mladý? Vzhledem ke stále se prodlužující délce života se přehodnocuje i pohled na stáří. Výsledky výzkumu Ageismus 2003 ukazují, že lidé, kteří definují stáří věkem se domnívají, že tato hranice je v průměru na 66,3 letech. Jak ale výzkumná studie Věková diskriminace – ageismus (L. Vidovićová, 2005) uvádí, toto rozlišení je závislé především na věku respondentů. V médiích a především v reklamě se dennodenně setkáváme s mladými a krásnými lidmi, kteří jsou úspěšní ve všem co dělají. Tento trend se začíná také postupně prosazovat na trhu práce, i když spíše skrytě. V inzerátech a pracovních nabídkách je projevem
21
požadavků na určité typy zkušeností a praxi, charakteristická je definice mladého a dynamického kolektivu, jenž hledá do svého týmu kolegu. V českých podmínkách jsou pravidla pro diskriminaci na trhu práce definována v novém zákoníku práce. Tato norma platící od 1. ledna 2007 v hlavě IV. (Rovné zacházení, zákaz diskriminace a důsledky…) jasně definuje zákaz jakékoliv diskriminace v oblasti pracovně – právních vtahů a právo na totožné pracovní podmínky pro všechny zaměstnance. § 16, odst. 1 stanoví že:„Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměnu za práci…a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.“ S přijetím nového zákoníku měl být přijat též antidiskriminační zákon, na který zákoník odkazuje, avšak nestalo se tomu tak.
Problematika nezaměstnanosti je tvořena širokým spektrem jevů, stavů, situací a procesů, které ovlivňují podmínky v nichž se lidé o práci ucházejí. Stejně jako systém, který podporuje nezaměstnané. Důležitým úkolem je vytvářet účinná preventivní opatření a podpůrné kroky udržující nezaměstnanost v únosných mezích. Právě v oblasti poradenství pro nezaměstnané a v oblasti prevence negativních důsledků nezaměstnanosti může zaujmout svoji důležitou pozici i sociální pedagogika. Její roli vidím především v práci se skupinami, jenž jsou nezaměstnaností více ohroženy, v oblasti projektování preventivních a pomocných programů pro nezaměstnané i ve sféře poradenství pro zaměstnavatele a studenty.
2.3. DLOUHODOBÁ NEZAMĚSTNANOST „Dlouhodobá ztráta zaměstnání postihuje celou psychiku člověka. Chování lidí je často provázeno sociální izolovaností, uzavíráním se do sebe a úbytkem sociálních kontaktů“ (Buchtová, 2002, str. 98) Do kategorie dlouhodobě nezaměstnaných spadají v České republice všichni, kteří nemají práci déle než 6 měsíců. V jiných státech je dlouhodobá nezaměstnanost stanovena až na dobu jednoho roku od ztráty zaměstnání. Za velmi dlouhou nezaměstnanost se u nás považuje doba evidence delší než jeden rok. Stav dlouhodobé nezaměstnanosti lze hodnotit podle dvou kritérií – míry a podílu. Míra dlouhodobé nezaměstnanosti ukazuje podíl dlouhodobě nezaměstnaných na
22
celkovém
počtu
ekonomicky
aktivního
obyvatelstva.
A
podíl
dlouhodobě
nezaměstnaných vyjadřuje jejich počet v rámci všech nezaměstnaných osob. Dlouhodobá nezaměstnanost je rozhodně jevem nežádoucím. Jejím důsledkem je ztráta ekonomické soběstačnosti, závislost na cizí finanční pomoci a ztráta kontaktu s pracovním prostředím a trhem práce. Mění také životní styl a rytmus člověka. Jak říká Pavel Kuchař do hry vstupuje významný faktor, kterým je čas. „Jeho důsledkem je skutečnost, že déle trvající nezaměstnanost začne být postupně vnímána jako normální stav: dotyčný…si zvykl na velký objem volného času a omezené finanční zdroje a také na novou sociální pozici.“ (Kuchař, 2003, str. 139) Z této úvahy vyplývá, jak dochází ke změnám v životě lidí, kteří práci hledají (nebo nehledají) dlouhodobě. Pokud se člověk naučí žít s omezenými prostředky, daný stav mu do jisté míry vyhovuje a navíc již ztratil motivaci pro nalezení zaměstnání, je velmi obtížné přimět ho k opětovnému zapojení se do pracovních procesů. Nehledě na to, že sociální izolovanost
může
způsobit
ztrátu
nebo
oslabit
důležité
schopnosti,
jako
je
komunikativnost, schopnost rychle a pružně reagovat. Lidé mohou být odtrženi od prohlubování nových dovedností, které jsou na trhu práce žádány. Abychom se na dlouhodobou nezaměstnanost mohli podívat ještě detailněji, je třeba uvědomit si v jakém kontextu se tento jev vyskytuje. Její míra a podíl je dán také regionálními podmínkami. Jelikož jsem si pro svou práci vybrala cílovou skupinu dlouhodobě nezaměstnaných žen nad 50 let v regionu Tišnova, níže uvádím doplňující statistické informace o struktuře dlouhodobě nezaměstnaných v celém okrese Brno venkov. Ty poslouží právě pro přiblížení regionálních podmínek. Všechna níže uvedená data jsou platná k 31.12.2006. Celkový počet dlouhodobě nezaměstnaných uchazečů nad 6 měsíců činil 2951 osob, z toho bylo 1995 osob nezaměstnaných déle než 12 měsíců. Podíl dlouhodobě nezaměstnaných žen činil 63,4% a meziročně vzrostl o 1,5%. Struktura dlouhodobě nezaměstnaných uchazečů okrese Brno – venkov k 31.12.2006 Struktura podle věku nad 6 měsíců z toho nad 12 měsíců do 29 let 30 - 49 let nad 50 let
(počet osob)
(počet osob)
438 1412 1101
226 982 787
Zdroj: Úřad práce Brno - venkov
23
Struktura podle vzdělání nad 6 měsíců z toho nad 12 měsíců základní SŠ s maturitou SŠ bez maturity VŠ + VOŠ
(počet osob)
(počet osob)
853 644 1334 120
626 409 890 70
Zdroj: Úřad práce Brno - venkov
Struktura podle pohlaví nad 6 měsíců z toho nad 12 měsíců Ženy Muži
(počet osob)
(počet osob)
853 644
626 409
Zdroj: Úřad práce Brno - venkov
2.3.1. PŘÍČINY VZNIKU Podmínek pro vznik dlouhodobé nezaměstnanosti je několik. Zatímco u krátkodobě nezaměstnaných se ptáme po příčinách ztráty práce, zde se musíme zabývat spíše příčinou, která způsobuje dlouhodobé neúspěchy při hledání práce. Stejně jako existují skupiny, které jsou více ohroženy samotnou nezaměstnaností, tak existují skupiny, u nichž je pravděpodobnost dlouhodobé ztráty práce vyšší. A nutno říci, že se příliš neliší od skupin, které jsem zmiňovala v předchozí části. Jsou to především lidé s nízkou nebo žádnou kvalifikací, lidé vyššího věku, ženy po mateřské dovolené nebo ženy s dětmi, dále příslušníci etnických a národnostních menšin, imigranti a lidé s tělesnými handicapy. Skupina absolventů je tímto typem nezaměstnanosti ohrožena méně, perspektiva toho, že si mladí a zdraví lidé dříve či později najdou práci je daleko větší než u lidí se zdravotními problémy, kteří musí brát v potaz různá omezení. Mezi jednu z hlavních příčin, která komplikuje nalezení práce a tedy i prodloužení stavu nezaměstnanosti můžeme zařadit zdravotní problémy. Pokud mají dlouhodobější charakter a člověk je jimi neustále omezován, hledání práce se velmi komplikuje. Dlouhodobě nezaměstnaní jsou také velmi často v částečném invalidním důchodu a to je též určitá překážka pro zaměstnavatele. Ti se obávají časté pracovní neschopnosti a ani nenabízejí místa s částečným pracovním úvazkem, potažmo s omezeným výdělkem. Další příčinou bývá postupná ztráta motivace. Jestliže se lidé příliš často setkávají s odmítáním, získávají pocit zbytečnosti a marnosti svého úsilí. Pociťují, že jejich schopnosti a znalosti nejsou oceňovány, že o jejich třeba i letité zkušenosti nikdo nestojí. Mohou získat pocit méněcennosti a postupně rezignují na další pokusy, které již dopředu
24
považují za ztracené. Proto je třeba tyto lidi neustále podporovat a povzbuzovat do dalších aktivit. Mareš také uvádí, že: „…čím měli před ztrátou práce lidé stabilnější pracovní místo, tím hůře se na pracovním trhu uplatňují a tím častěji zůstávají mezi dlouhodobě nezaměstnanými.“ (Mareš, 2002, str. 46) Příčinou je tedy nízká flexibilita a schopnost přizpůsobit se novým pracovním podmínkám, nárokům a požadavkům. To je trend současného trhu práce, být aktivní, ochotný akceptovat změny a umět se jim rychle přizpůsobit. Nízká informovanost o zdrojích a možnostech na pracovním trhu, nedostupnost informačních zdrojů nebo jen omezené či zkreslené informace mají na dlouhodobé nezaměstnanosti také svůj značný podíl. Obyvatelstvo v méně rozvinutých či technologicky nedostupných oblastech je tímto nedostatkem výrazně handicapováno. Stejně jako ti, kteří se nenaučili pracovat s informačními technologiemi, zejména internetem, který je bohatým zdrojem pracovních nabídek. S příčinami dlouhodobé nezaměstnanosti je třeba bojovat především důslednými a účinnými preventivními opatřeními. Jejich cílem by měla být zejména snaha: „…zabránit odcizení se dlouhodobě nezaměstnaných způsobu života, hodnotám a aktivitám hlavního proudu společnosti.“ (Mareš, 2002, str. 125)
2.3.2. TYPOLOGIE DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÝCH
Nezaměstnanost, obzvláště ta dlouhodobá, je výraznou zátěžovou situací, která ovlivňuje všechny sféry lidského života. Vypořádání se s touto problematickou situací je do značné míry individuální záležitost. Přesto je však možné definovat určité typy strategií, které nezaměstnaní využívají pro řešení svých problémů. Podle Mareše (2002) existují v zásadě dvě kategorie nezaměstnaných. Jedni považují ztrátu zaměstnání za fatální životní situaci. Cítí se poníženě a za svou situaci se stydí, mají pocit, že selhali. Proto se do hledání nového místa pouští velmi aktivně a s plným nasazením. Volný čas je pro ně stresující, často z dané situace nevidí východisko a to je může paradoxně vést k větší pasivitě. Opakem jsou lidé, pro něž není ztráta práce nijak velkou změnou. Přijímají tuto situaci méně emocionálně, umí lépe využít vzniklý volný čas. Berou ztrátu práce jako výzvu k zamyšlení se nad svým životem. Na druhou stranu počítají s finanční podporou
25
státu, a proto hledání práce nijak zvlášť neurychlují. Pocity ohrožení a stigmatizace se u nich projevují daleko méně. Mareš (2002) také uvádí typologii dlouhodobě nezaměstnaných, kterou vytvořili nizozemští sociologové Engbersen, Schuyt a Timmer2. Ti využili typologii sociologa R. K. Mertona, která charakterizuje typy adaptace na neobvyklou situaci. Na základě těchto typů vytvořili následující „typy“ dlouhodobě nezaměstnaných – konformisty, ritualisty, snažící se o únik z reality, podnikavé, kalkulující a autonomní jedinci.
Konformisti: Dodržují obecně platné postupy a pravidla, nezapojují se do šedé ekonomiky, ale vyhledávají aktivně nové zaměstnání. Nezneužívají systém sociální podpory a snaží se neztratit životní úroveň.
Ritualisti: Na rozdíl od konformistů se již nepokoušejí hledat aktivněji práci, ale spíše ze zvyku dodržují pravidla (návštěvy úřadů práce, rekvalifikace…)
Snažící se o únik: Společně s předchozími skupinami se tato kategorie nezačleňuje do šedé ekonomiky, avšak její příslušníci zcela rezignovali na hledání práce, nedodržují povinnosti nezaměstnaných a spíše se vyhýbají životu v aktivní společnosti. Nezřídka se z nich stávají závislí na alkoholu či drogách.
Podnikaví: Ti se snaží neztratit svoji životní úroveň a naopak ji ještě pozvednout. Bohužel, využívají k tomu i šedou ekonomiku, kde se jim mnohdy daří lépe než na formálním trhu práce. To má za následek odmítání legální práce.
Kalkulující: Tato skupina neusiluje o získání nového místa. Její aktivita se přesouvá
především
k obratnému
využívání
systému
státní
podpory
nezaměstnaných a k alternativním finančním zdrojům. Ovšem získaných bez práce.
Autonomní: Do poslední kategorie spadají osoby, které nechtějí pracovat ani oficiálně ani neoficiálně, část z nich žije zcela mimo majoritní společnost nebo na jejím okraji (bezdomovci, squateři, lidé v komunitách…) Veškerý čas chtějí využít ve svůj prospěch a k realizaci vlastních zájmů. Naučili se žít s omezenými finančními prostředky a nezbytné finance získávají příležitostnou prací.
Kategorizace dlouhodobě nezaměstnaných poslouží především k přiblížení jejich životních stylů, k pochopení toho, proč si někteří hledají práci urputně a jiným je stálé zaměstnání lhostejné. Poznání těchto principů je důležité i pro nastavení podmínek pomoci 2
Primární zdroj typologie – Engbersen, G., Schuyt, K., Timmer, J.: Cultures of Unemployment: Long term unemployment in Dutch Inner Cities, vydala Univerzita v Leidenu v roce 1990.
26
a prevence. Je samozřejmě jisté, že určitá část nezaměstnaných nebude pracovat nikdy. To proto, že v stálém zaměstnávání nevidí svoji životní prioritu a nepřikládají mu významnou hodnotu. Nizozemští sociologové se zabývali dlouhodobě nezaměstnanými ještě detailněji a zkoumali vlive dané skupiny na jedince, jako jejího člena a také vliv vnějšího prostředí. Toto vnější prostředí chápou jako sociální síť tvořenou sociálními institucemi. „V případě nezaměstnaných jde zejména o instituce sociálního státu.“ (Mareš, 2002, str. 108) Sítě dělí na velké a malé, podle rozmanitosti regulace v chování v nich. Stejně tak charakterizují vliv skupiny na jedince. Ten může být velmi rozmanitý, od absolutní závislosti na skupině až po absolutní samostatnost. Charakteristikou dlouhodobě nezaměstnaných se zabývá ve své studii „Dlouhodobá nezaměstnanost jako životní styl“ i Pavel Kuchař. Podle něj existují dvě skupiny dlouhodobě nezaměstnaných. Jedna se se svou životní situací nemůže smířit, a proto se snaží o opětovné aktivní zapojení se do trhu práce. Druhá skupina se vyznačuje tím, že daný stav s postupem času přijala za vyhovující normu. Zvykla si na způsob života s omezenými finančními zdroji, kterým přizpůsobila i svůj životní styl. Kuchař upozorňuje, že se jedná až o třetinu všech dlouhodobě nezaměstnaných. Ve své analýze se zaměřuje především na to, proč jistá skupina přijme dlouhodobou nezaměstnanost jako součást svého života. Mezi nejčastější důvody, které nezaměstnaní označují za překážky v hledání práce jsou podle Kuchařovy analýzy – zdravotní důvody (38%), na druhém místě je ztráta motivace a rezignace (25%) a třetí příčinou je péče o dítě nebo jiného člena rodiny (19%). Je však také pravdou, že hodnocení zdravotního stavu z vlastního pohledu může být často dost zkreslené a že respondenti ho uvádějí jako zástěrku. Stejně tak mohou ve svých odpovědích uvádět společensky přijatelné důvody, které okolí toleruje, akceptuje a dokonce má s nimi pochopení (zdravotní omezení, trvalejší péče o blízké).
2.3.3. DŮSLEDKY
O nezaměstnanosti a její dlouhodobé podobě jsem se již zmiňovala v souvislosti s příčinami, typologií nezaměstnaných a jejím průběhem. Je však také velmi důležité pochopit, co všechno stav dlouhodobé nezaměstnanosti ovlivňuje a jaké jsou její následky. Vliv dlouhodobé nezaměstnanosti se promítá do mnoha sfér našeho života. Ovlivňuje především ekonomickou situaci jednotlivce i celé rodiny. To má velký vliv na 27
celkové sociální postavení zúčastněných osob. Finanční příjem ovlivňuje možnosti trávení volného času, možnosti vzdělávání, zvyšování kvalifikace, tím pádem také úspěšnost na trhu práce. Větší riziko nastává tehdy, jestliže je v rodině více nezaměstnaných nebo členové s velmi nízkým příjmem a ještě dlouhodobě nezaměstnaný. Tím se snižuje životní standard, který ovlivňuje i psychickou stránku naší osobnosti.
Mareš (2002) charakterizuje 4 základní faktory, jako důsledky působení dlouhodobé nezaměstnanosti na člověka. Jejich příčinou je, že lidé nezaměstnaní déle jak patnáct měsíců, mají jen třetinovou šanci na úspěch při hledání práce v porovnání s těmi, kteří nepracují jen tři měsíce. Co tedy způsobuje dlouhodobá nezaměstnanost? -
demotivaci v hledání práce a následné vyloučení z pracovního trhu
-
ničí a oslabuje pracovní dovednosti, návyky a neumožňuje zvyšování kvalifikace
-
připisuje nezaměstnaným statut neschopných a nedůvěryhodných lidí
-
„Představuje krizi identity člověka ve světě, který je organizován na principu placené práce, z níž se odvozuje i jeho postavení a význam.“ (Mareš, 2002, str. 75)
Účinky působení dlouhodobé nezaměstnanosti jsou značně individuální a záleží také na postavení jedince před ztrátou práce. Ve hře jsou dosavadní kariérní úspěchy, finanční rezervy, ale také věk a pohlaví nezaměstnaných. Mladí nezaměstnaní hledají podporu u rodiny, která stále ještě představuje záchrannou síť. Naopak starší dlouhodobě nezaměstnaní se často spoléhají na předčasný odchod do starobního důchodu nebo vzhledem ke zdravotním potížím do plného či částečného invalidního důchodu. Ženy se více upnou na práci v domácnosti a na péči o děti a celou rodinu. Lidé s mnoha aktivitami a koníčky využijí velkého objemu volného času například pro realizaci odkládaných plánů. Je třeba si ale uvědomit, jaké vlivy dlouhodobá nezaměstnanost má, jak na tyto důsledky reagují lidé a co to znamená pro jejich aktuální životní situaci.
PSYCHICKÉ DŮSLEDKY Současná společnost je totiž založena velmi konzumně. Důraz je kladen na hmotné
vlastnictví, které je jakýmsi ukazatelem úspěšnosti. Udává společenské postavení a posiluje prestiž člověka ve společnosti. Dlouhodobě nezaměstnaní si často nemohou dovolit komfortní bydlení, nákladně vybavenou domácnost a šatník. To může vyvolávat pocity marnosti, úzkosti, apatie, nespokojenosti a také odporu vůči vnější společnosti, která člověka „už nebere“. Psychologický vliv dlouhodobé 28
nezaměstnanosti je zcela nesporný. Dlouhodobá nezaměstnanost vede k nedostatečnému uspokojování (deprivaci) potřeb člověka. Déle trvající deprivace se může proměnit až ve frustraci, vyvolat deprese a v konečném důsledku absolutní rezignaci v hledání zaměstnání. Je velmi důležité, aby se instituce či organizace, které s nezaměstnanými pracují, zaměřovali i na tuto stránku. Aby poskytovali svým klientům kromě profesně-kariérního a finančního poradenství také pomoc psychologickou. Tento úkol splňují zejména nestátní organizace. Státní pomoc v rámci úřadů práce se však psychologickou intervencí rozhodně nezabývá. V praxi je kontakt úředníků, lépe řečeno zprostředkovatelek práce, omezen zpravidla na vyřízení administrativních formalit. Podobného jednání jsem se několikrát zúčastnila. Velmi zajímavý je přístup právě k dlouhodobě nezaměstnaným. Těm už zpravidla nejsou nabízena pracovní místa. Pracovnice znají jejich zdravotní stav a omezení a výsledkem celé návštěvy je pouze dohodnutí další schůzky. Klientky se kterými jsem se setkala jsou na takovéto jednání zvyklé, počítají s tím, že se na úřadě dlouho nezdrží a nejsou většinou nijak motivovány k tomu, aby se na místo alespoň zeptaly. Zdá se, že oběma stranám daný stav vyhovuje a nehodlají na něm nic měnit. Domnívám se však, že tento přístup určitě nemotivuje a nepovzbuzuje klienty do větší aktivity a snahy práci hledat nebo se aspoň zajímat o teoretické pracovní možnosti. Buchtová cituje z výzkumu M. Frese: „…po delší době než šest měsíců zanechává nezaměstnanost trvalé následky v psychice člověka spolu s poruchami spánku, celkovou labilitou, ztrátou dlouhodobých cílů a stavy deprese.“ (Buchtová, 2002, str. 103) Ukazuje se, že psychický stav po ztrátě zaměstnání prochází několika fázemi. Nejprve přichází prvotní šok ze ztráty práce, který člověka zcela paralyzuje. Nastává onen zmíněný pocit beznaděje a demotivace. Tuto fázi střídá optimismus a nová energie do hledání práce. Avšak po delším neúspěchu se opět navracejí prvotní negativní pocity. Jestliže se člověku ani v této chvíli nedaří práci nalézt, setkává se s odmítáním, pak už je jen krůček ke smíření se se statutem nezaměstnaného a přizpůsobení se novému životnímu stylu. Z tohoto místa je však návrat na trh práce nejobtížnější.
ZDRAVOTNÍ DŮSLEDKY Kvalitu zdravotního stavu člověka ovlivňuje mimo jiné i psychické zdraví. Pokud
dojde k jeho narušení, je pravděpodobné, že se negativní vliv projeví i ve zdraví fyzickém. Není s podivem, že dlouhodobě nezaměstnaní trpí častou nemocností, což ještě více komplikuje nalezení práce. Vliv dlouhodobé nezaměstnanosti se může projevit také ve zvýšené konzumaci alkoholu nebo cigaret, případně i jiných návykových látek. 29
„Problém vztahu mezi nezaměstnaností a fyzickým zdravím má, podle nejrozšířenějších dnešních názorů, společného jmenovatele ve stresu, atakujícím imunitní systém a kardiovaskulární systém člověka.“ (Mareš, 2002, str. 84) Na tomto místě by se dalo spekulovat o tom, zda jsou zdravotní problémy důsledkem dlouhodobé nezaměstnanosti nebo právě její příčinou. Například odchod do částečného
invalidního
důchodu
je
právě
jednou
z příčin
vzniku
dlouhodobé
nezaměstnanosti. A zdravotní důvody mohou být též vhodnou záminkou pro nehledání nového zaměstnání. Vliv nezaměstnanosti na naše zdraví je však nesporný a není dobré ho podceňovat. Protože především zdravotní komplikace jsou jednou z bariér omezující aktivní účast na trhu práce.
SOCIÁLNÍ DŮSLEDKY Dlouhodobá nezaměstnanost, jak již víme, se může podílet na vzniku psychických i
zdravotních potíží. Její vliv však významně zasahuje také do oblasti sociální. Tou myslím mezilidské vztahy uvnitř rodiny, vztahy a kontakty s okolím, vznik nových rolí a změnu sociálního statutu. Výsledkem působení na tyto oblasti života je pak sociální izolovanost, napjaté vztahy uvnitř rodiny, časté konflikty, změny chování, změna sociálního postavení, ztráta respektu okolí a mnohé další nežádané situace. Sociální izolovanost narůstá postupně, tak jako postupně ochabují kontakty s bývalým pracovním prostředím. Zároveň se omezují příležitosti pro navázání nových vazeb. Navíc zde hraje velkou roli pocit stigmatizace, v jehož důsledku se nezaměstnaní záměrně vyhýbají sociálním kontaktům a drží se spíše v ústraní. Míru sociální izolace ovlivňuje mimo jiné i faktor věku. Především starší nezaměstnaní již neudržují širokou síť kontaktů a vazeb a je pro ně složitější navázat nové. Dochází také ke změně sociálního statutu a to převážně směrem dolů. Každý člověk je na určitém stupni společenského žebříčku, který je odrazem hodnot a norem dané společnosti. V naší kultuře je na špičce ten, který dosáhl velkých pracovních úspěchů a také vysokých postů. Ten, kdo je dobře finančně zabezpečen a získal si uznání lidí pro svoje schopnosti a dovednosti. Jestliže se takovýto člověk stane dlouhodobě nezaměstnaným, například ze zdravotních důvodů, klesá na společenském žebříčku náhle dolů. Určitou dobu žije ze svých finančních rezerv, ale pak se musí spoléhat na pomoc rodiny a státu. Do podobné pozice se mohou dostat dříve úspěšní podnikatelé a živnostníci, ale i lidé na vedoucích postech. Pro lidi, kteří se živili samostatně pak může být i velkým problém zajít na úřad práce a požádat o registraci. Cítí osobní selhání, za které se stydí. 30
Dlouhodobá nezaměstnanost tyto pocity posiluje a okolí utvrzuje v tom, že člověk není schopen svoji situaci řešit a to vede k rychlému odsouzení daného jednice a k postupnému vyčlenění ze sociálních skupin, kterých byl členem.
2.3.4. DLOUHODOBĚ NEZAMĚSTNANÉ ŽENY NAD 50 LET
Kategorie dlouhodobě nezaměstnaných žen, kterým je víc než padesát let si jistě zaslouží svoji pozornost. Právě u nich se spojuje několik faktorů, které je celkově znevýhodňují na trhu práce. Jednoznačně je řadíme mezi skupiny, které jsou nezaměstnaností ohroženy ve větší míře. Pro popis celkové situace je zajímavé srovnání hodnot podílu dlouhodobé nezaměstnanosti u žen ve státech evropské pětadvacítky, respektive všech států kromě Malty, tyto údaje nebyly dostupné. Mezi státy s nejvyšším podílem dlouhodobě nezaměstnaných žen patří Slovensko (65,7%), Řecko (59,3%) a Itálie (57,9%). Naopak nejméně dlouhodobě nezaměstnaných žen je ve Švédsku (15%), ve Velké Británii (15,9%) a v Dánsku (17%). Česká republika je na sedmém místě s 28,4 procenty. Podíl dlouhodobé nezaměstnanosti žen vyjadřuje kolik procent dlouhodobě nezaměstnaných vlastně ženy tvoří. Dalším ukazatelem, který napovídá o stavu uplatnění žen na trhu práce žen je míra jejich zaměstnanosti. Tedy kolik procent žen je ekonomicky aktivních. Protože se své práci zabývám věkovou kategorií žen starších padesáti let, je důležité se podívat jak se tyto ženy uplatňují v ostatních zemích Evropského společenství. Na prvních místech v zaměstnanosti žen v dané věkové kategorii se opět umisťují severské státy (Švédsko 66,3%, Dánsko 52,9% a Finsko 48,3%), pro které je tento ukazatel charakteristický. Ženy jsou aktivní i ve starším věku, to zajišťuje nejen prodloužení finanční soběstačnosti, ale také omezení vzniku nezaměstnanosti i její dlouhodobé podoby.
31
Podíl dlouhodobě nezaměstnaných žen z celkovém počtu nezaměstnaných za rok 2005
Belgie Česká republika
80
Dánsko Estonsko Finsko
70
podíl dlouhodobě nezaměstnaných žen v %
Francie Holandsko 60
Irsko Itálie Kypr
50
Litva Lotyšsko Lucembursko
40
Maďarsko Malta 30
Německo Polsko Portugalsko
20
Rakousko Řecko 10
Slovensko Slovinsko Španělsko
0
Švédsko
státy Evropské unie
Velká Británie
Zdroj dat: Eurostat, Harmonised long – term unemployment – Annual averages
Míra zaměstnanosti žen ve věku 55 – 64 let v Evropské unii v roce 2003 Státy EU Míra zaměstnanosti v % Belgie 18,7 Česko 28,4 Dánsko 52,9 Estonsko 47,3 Finsko 48,3 Francie 32,9 Irsko 33,1 Itálie 18,5 Kypr 32,6 Litva 36,7 Lotyšsko 38,8 Lucembursko 20,9 Zdroj dat: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, www.vupsv.cz
32
Státy EU
Míra zaměstnanosti v %
Maďarsko Malta Německo Nizozemí Polsko Portugalsko Rakousko Řecko Slovensko Slovinsko Španělsko Švédsko Velká Británie
21,8 13 31,3 32,1 20,6 42,4 32,1 26,2 11,2 14,6 23,4 66,3 46,4
Pro to, aby se dlouhodobě nezaměstnané ženy starší padesáti let mohly opět aktivně zapojit na trhu práce musí překonávat mnoho bariér. Tyto bariéry je omezují z několika stan. Jedna je tvoří samotné osobnostní a zdravotní předpoklady žen, jejich vybavenost základními
dovednostmi,
které
jsou
dnes
automatickou
součástí
požadavků
zaměstnavatelů. Tedy znalost práce na počítači, alespoň základní znalosti jednoho světového jazyka, schopnost aktivně se přizpůsobit požadavkům a podobně. Další již zmiňovanou bariérou je zdravotní stav, a to především takový, který znemožňuje dlouhodobější přítomnost na pracovišti a který je důsledkem časté absence. Jakousi vnitřní překážkou je psychický stav a celková míra odhodlanosti k hledání práce. V rámci předchozí kapitoly o důsledcích dlouhodobé nezaměstnanosti jsem se již zmiňovala o sociální izolovanosti, apatickém přístupu ke hledání práce a o rezignaci. Ženy musí překonávat pocit marnosti, musí se znovu odhodlat a najít dostatek energie pro získání práce. Velmi důležitá je podpora okolí a především blízkých, kteří by měli být hlavní oporou. Na opačné straně pak stojí bariéry vnější. Ty kladou požadavky a nové trendy na trhu práce, zaměstnavatelé a okolí, především možnými předsudky. Ale jsou jimi i možnosti dopravy a rozvinutost daného regionu a jeho infrastruktury a služeb. Také situace na místním trhu práce, míra místní nezaměstnanosti, počet možných zaměstnavatelů a nabídka vzdělávacích aktivit a možností. Je velmi důležité si uvědomit, kdy se současné ženy, kterým je již padesát a více narodily. V jakém prostředí a systému vyrůstaly. Jaké byly jejich podmínky pro vzdělání a možnosti získání pracovních zkušeností. Žena, které je letos padesát let se narodila v roce 1957. Svoje dětství prožívala převážně v šedesátých letech. Dospělosti dosáhla v roce 1975, tedy v období tuhé normalizace. V sedmdesátých letech též nebylo neobvyklé, naopak spíše běžné, že se osmnáctileté dívky vdávaly a zakládaly nové vlastní rodiny. Důraz se kladl na péči o děti, manžela a domácnost, nikoli na kariérní rozvoj žen. Samozřejmě ani takové nebyly výjimkou. Ovšem celospolečenský trend byl jasný. Po mateřské dovolené nastupovaly ženy opět do zaměstnání. K charakteru této doby patří také nízká míra pohybu mezi pracovními místy. Lidé nebyli zvyklí příliš často měnit místa a během své pracovní dráhy mohli zůstat i na jednom jediném. V době kdy se dnešní „padesátnice“ mohly pustit do svobodného podnikání či činnosti, kterou vykonávat nemohly jim bylo třicet dva let a více. Mnohé z nich se chopily své šance, ale uvědomme si, že například dnes již šedesátiletým ženám bylo tehdy přes čtyřicet. V tomto věku jsou lidé na vrcholu své pracovní aktivity, vybudovali si určité 33
postavení a těží ze zkušeností. Najednou však přišel zlom. Postupně se začaly měnit požadavky zaměstnavatelů, do státních i zprivatizovaných podniků začaly vstupovat zahraniční investoři a s nimi také odlišný způsob práce a větší nároky na zaměstnance. Bylo také zrušeno množství pracovních míst a pokud se lidé nebyli rychle schopni přizpůsobit nebo změnit profesi, vedlo to k nárůstu nezaměstnanosti, i dlouhodobé. Ženy obecně jsou také omezeny ve výkonu nekvalifikovaných profesí, které vyžadují fyzickou sílu. Mohou se spíše uplatňovat v oblasti výroby, služeb nebo v zemědělských činnostech. S rozvojem zahraničních investic u nás v poslední době vzniká mnoho podniků, které se zaměřují právě na výrobu a poskytují významné pracovní příležitosti i pro ženy s menší kvalifikací. Naopak v oblasti služeb jsou požadovány vyšší nároky na kvalifikaci, zejména v oblasti jazykové a počítačové gramotnosti. K rozvoji těchto dovedností slouží různorodé programy a vzdělávací kurzy, jenž jsou organizovány státními organizacemi, především úřady práce. Ale i nestátními neziskovými organizacemi. V oblasti Tišnovska, kam aplikuji svůj výzkum není takovýchto služeb nabízeno příliš mnoho. Ženy za nimi musí dojíždět především do Brna. Významnou institucí, která se snaží plnit svoji vzdělávací funkci na vyšší úrovni je tišnovská Městská knihovna. Zde proběhlo několik projektů zaměřených především na rozvoj počítačové gramotnosti. Školiteli byla boskovická organizace Deep, zaměřená právě na rozvoj počítačových dovedností. Projekt s názvem Ženy a informace z internetu pořádal Český svaz žen. Projekt si kladl za cíl seznámit cílovou skupinu žen s informačními a komunikačními technologiemi. A především využít tyto zdroje, jako prostředky pro hledání práce. Do cílové skupiny byly zařazeny především ženy se základním vzdělání do 25 let, dále ženy straší padesáti let a ženy ohrožené dlouhodobou nezaměstnaností. Projekt byl zahájen 1. května roku 2005 a trval patnáct měsíců. Na jeho financování se podílela jak Evropská unie, tak i rozpočet České republiky. Celkem bylo vynaloženo kole sto dvaceti dvou tisíc euro. Detailnější výstupy z tohoto projektu nejsou prozatím k dispozici. Lze předpokládat, že více informací v budoucnu poskytne Český svaz žen. Další kurzy, které v Tišnově proběhly byly rovněž zaměřeny na rozvoj počítačové gramotnosti. Společnost Computer help, která se zabývá vzděláváním v oblasti ICT, ve spolupráci s Ministerstvem informatiky a jeho projektem Národní program počítačové gramotnosti, připravila sérii vzdělávacích seminářů, jenž byly určeny i dlouhodobě nezaměstnaným osobám. Zatím poslední akcí, kterou nezaměstnaní mohli využít pro zdokonalení svých znalostí a posílení kompetencí byl program SKOLANET, uskutečněný právě boskovickou organizací Deep. 34
Pravdou však nadále zůstává, že v samotném Tišnově, jako poměrně důležitém spádovém městě není příliš mnoho dalších příležitostí, kde by dlouhodobě nezaměstnaní a nezaměstnaní obecně mohli rozvíjet svoje kompetence, znalosti a dovednosti. Chybí zde centrum, kde by byly častěji a pravidelněji poskytovány různorodé poradenské služby. Kde by se nezaměstnaní mohli scházet, vyměňovat si vlastní zkušenosti a poznatky. I to by napomohlo mnohým z nich vyrovnat se svoji situací, začít řešit problémy jinak a třeba i najít práci. Za podobnými setkáními musejí nezaměstnaní z regionu Tišnovska dojíždět až do Brna, které sice není příliš daleko a je s Tišnovem propojeno dobrou dopravní sítí. Ovšem lidem bez práce se často z pochopitelných důvodů nechce dojíždět příliš daleko. Postupně mohou přijít o kontakty se společností a zbytečně dochází k jejich izolovanosti.
35
3. EMPIRICKÁ ČÁST 3.1. METODOLOGIE VOLBA TÉMATU A CÍLŮ Téma nezaměstnanosti mě zajímalo již v průběhu bakalářského studia Sociální pedagogiky a poradenství na Filosofické fakultě. Tam jsem měla možnost absolvovat dvě studijní praxe na úřadech práce a v průběhu magisterského studia jsem též využila nabídky předmětu na Fakultě sociálních studií, Služby, projekty a práce s nezaměstnanými. V této době jsme začali připravovat projekt diplomové práce a tak můj zájem vyústil ve výběr tématu a cílové skupiny. Tou jsou dlouhodobě nezaměstnané ženy starší 50 let, žijící v mikroregionu Tišnovsko. Mikroregion Tišnovsko je současně místem mého bydliště a právě na místním úřadu práce jsem mohla absolvovat jednu ze studentských praxí a získala jsem zde rovněž dobré kontakty pro další spolupráci, které jsem využila. Prioritním cílem práce a výzkumu bylo zjistit, jaké bariéry omezují přístup na pracovní trh specifické skupině, kterou jsou dlouhodobě nezaměstnané ženy nad 50 let z mikroregionu Tišnovsko. Mým druhým cílem bylo popsat a charakterizovat problematiku dlouhodobé nezaměstnanosti a také trh práce v dané oblasti. Vše s využitím odborné literatury, dokumentů a dalších zdrojů. Mezi praktické cíle patří zejména zjištění toho, co ženy samy subjektivně pociťují jako největší překážky pro nalezení práce. Zda je to postoj okolí nebo vlastní nedostatky ve znalostech či dovednostech? Na tyto otázky jsem hledala odpovědi prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů s náhodně vybranými respondentkami. Aplikovaná část má empirický charakter a její součástí je analýza kvalitativních dat z polostrukturovaných rozhovorů. Výzkumná otázka zní: „Jaké bariéry omezují přístup na trh práce dlouhodobě nezaměstnaným ženám nad 50 let z oblasti Tišnova? Klíčovými koncepty, kterým jsem se v průběhu práce a výzkumu zabývala jsou dlouhodobá nezaměstnanost, ženy starší 50 let a bariéry omezující získání práce. Tyto témata se prolínají celou teoretickou částí, v níž jsem hledala souvislosti a vztahy mezi nimi.
36
POUŽITÉ METODY Již jsem zmínila, že pro teoretickou část jsem použila především analýzu odborné literatury, dokumentů, elektronických a dalších tištěných zdrojů. Potřebná data jsem získala díky realizaci polostrukturovaných rozhovorů. Dopředu jsem si připravila, a v rámci předmětu Kvalitativní výzkum na Filosofické fakultě, také konzultovala tyto okruhy otázek. 1. Kontextové, demografické otázky: poskytují obecné informace o dotazovaných ženách, jsou zaměřeny na současný a minulý stav, slouží pro přiblížení životní situace žen. - Jak dlouho jste nezaměstnaná? - Jaké povolání jste vykonávala? - Jaké je Vaše vzdělání? - Kolik je Vám let? - Bavila Vás vaše práce? - Jak dlouho jste jí vykonávala?
2. Otázky vztahující se k procesu po ztrátě zaměstnání: tento okruh je zaměřen na to, jak ženy po ztrátě zaměstnání postupovaly, co je provázelo, zda to byla nová či známá situace. Již v této fázi se před ženy můžou začít stavět překážky, které jim brání v nalezení práce, například nedostatek informací z úřadů, způsob jednání. Důležitou roli hraje také míra osobních nebo zprostředkovaných zkušeností s pozicí nezaměstnaných. - Vaše poslední zaměstnání jste opustila dobrovolně nebo jste byla propuštěna? - Když jste ztratila práci, věděla jste co všechno máte a musíte udělat? - Věděla jste na jaké služby či dávky máte nárok? - Jak jste byla spokojená se s přístupem pracovníků na úřadu práce? - Poskytli Vám dostatek informací o všech Vašich možnostech? - Měla jste již s nezaměstnaností nějaké předchozí zkušenosti? - Byla jste již někdy bez práce nebo někdo z Vaší rodiny či blízkých?
3. Otázky vztahující se k problematice hledání práce – bariéry: tyto otázky zjišťují, jaký druh překážek se ženám staví do cesty, to je pro ně osobně , největší potíží a jaké jsou aktuální potřeby, které by zlepšily jejich snahu o nalezení práce. - Pomáhá Vám někdo v současnosti s hledáním práce? 37
- Je to někdo z Vašich blízkých? - Na koho se spoléháte, že Vám nejvíc pomůže? - Mohla byste mi říct, co všechno jste již pro nalezení práce udělala? - Využila jste nabídky některá z nabídek ÚP? - Zvažujete tuto možnost? - Co bylo důvodem, že jste tuto nabídku nevyužila? - Co je pro Vás osobně největší překážkou pro nalezení práce? - Na jaké problémy nejčastěji narážíte, když jednáte s možnými zaměstnavateli? - Co si myslíte, že nejvíce potřebujete pro to, abyste našla práci?
4. Otázky vztahující se k budoucnosti: jak ženy vidí svoji budoucnost, co plánují, co chtějí, co by si přály? Od těchto otázek se odvíjí i motivace a míra aktivity při hledání nové práce. Je důležité vědět, zda se pohled do budoucna omezuje pouze na pasivní čekání nebo jestli ženy plánují aktivně svoje další kroky. - Co ještě jste ochotna udělat pro nalezení práce? - Jak vidíte svoji budoucnost? - Chtěla byste se ještě do práce vrátit? - Co byste ráda dělala?
Otázky byly vytvořeny tak, aby reagovaly na individuální situace vybraných žen. V průběhu rozhovorů byly podle potřeby modifikovány a upravovány. Některé jsem ani nevyužila. Musela jsem dotazy vždy přizpůsobit tomu, jaké postoje ženy zaujímaly. Všechny pořízené rozhovory byly nahrány a následně přepsány do textové podoby. Ženy byly ujištěny, že materiál použiji pouze pro vlastní potřebu a nikde nezmíním jejich totožnost a iniciály. Mohu říci, že všechny měly z této věci obavy.
VÝBĚR RESPONDENTEK Výběru respondentek předcházelo stanovení kritérií, která musí splňovat. Tedy být starší padesáti let, dlouhodobě nezaměstnané, to znamená déle než jeden rok a žít v mikroregionu Tišnovsko. Nejprve jsem požádala vedoucího odboru poradenství pro zprostředkování a podpory Ing. Vyplela (ÚP Brno – venkov), o možnost kontaktovat nezaměstnané na úřadu práce v Tišnově. Zde jsem konzultovala svoje požadavky se zprostředkovatelkou Ivou Válkovou. V systému evidence jsem vyhledaly dny, ve kterých přijde nejvíce klientek, 38
které odpovídají mým požadavkům. V dané dny jsem se dostavila na úřad a oslovila jsem tyto ženy. Pět z nich mi přislíbilo rozhovor, ale pouze ze třemi z nich jsem se nakonec setkala. Jedna žena totiž vážně onemocněla a druhá nakonec rozhovor odmítla. Výběr respondentek byl zcela náhodný, založený pouze na předem daných kritériích.
VÝZKUMNÉ PROSTŘEDÍ Region Tišnovska je tvořen obcemi, která spadají pod město Tišnov, jako obec s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Do tohoto regionu spadá celkem 60 obcí, z nichž některé byly původně součástí kraje Vysočina. Město Tišnov však bylo dlouhá léta jejich přirozenou spádovou oblastí, a proto tyto obce velmi intenzivně bojovaly o připojení k Jihomoravskému kraji, potažmo Tišnovu. Samotné město Tišnov mělo k 31.12.2006 8314 obyvatel, z toho 51,9 % tvoří ženy a průměrný věk obyvatelstva je 40,5 let. Tišnov je třetím největším městem s rozšířenou působností v okrese Brno – venkov. Dalšími pověřenými městy jsou Kuřim, Ivančice, Šlapanice, Rosice a Židlochovice. Tišnov a celý mikroregion mé velmi dobře vybavenou infrastrukturu a dobré dopravní podmínky. Je součástí integrovaného systému Jihomoravského kraje. To zajišťuje dostupnost pravidelné a časté dopravy z obcí do Tišnova, ale také do Brna. Tišnov je také spádovým centrem pro děti základních a středních škol. Nachází se zde dvě školy základní, jedno učiliště s mnoha obory, které jsou zaměřeny převážně na zemědělství a služby a také gymnázium. Obyvatelstvo využívá služeb místí nemocnice i polikliniky, jako nejbližších zdravotnických zařízení. K dalším pečovatelsko zdravotnickým zařízením patří místní penzion pro seniory, nedaleký hospic v obci Žernůvka a Domov pro seniory v Předklášteří. V Tišnově se nachází také dětský domov a v obci Předklášteří Speciální školy a dětský domov.
Trh práce v oblasti Tišnova je ve velké míře odkázán na pracovní nabídky z okresu Brno – venkov a Brno – město, potažmo celého Jihomoravského kraje. Mezi nejspádovější oblast, kam lidé dojíždějí za prací patří především samotné Brno. Velké množství pracovních příležitostí poskytuje i blízké město Kuřim, kde byla vybudována průmyslová zóna zahraničních investorů. Ti nabízejí zejména pozice ve výrobních oblastech. Podobně jako závod Siemens Drásov. Ten však také nabízí místa s vyšší kvalifikací a manažerské
39
posty. Počet podnikatelských subjektů (právnických a fyzických osob) v samotném městě Tišnově dosáhl na konci loňského roku čísla 1593. Pro přiblížení charakteru lokálního trhu práce využiji dat, které jsou zpracovány ve Zprávě o situaci na trhu práce v okrese Brno – venkov 2006, kterou vydal ÚP Brno – venkov. K 31.12.2006 dosáhla míra nezaměstnanosti na Tišnovsku 6,9% a na úřadu práce bylo evidováno ke stejnému datum 1011 uchazečů. Tito uchazeči byly podle vzdělaností struktury rozloženi následujícím způsobem. Nejvíce uchazečů bylo držiteli výučního listu (43,3%), dále maturitního vysvědčení (26,2%) a v těsné blízkosti lidé se základním vzdělání (25,4%). Nejméně uchazečů mělo vysokou, či vyšší odbornou školu (5,1%). Podle věku se řadili nezaměstnaní následovně: nad 50 let (28,6%), mezi 20 a 29 lety (23,6%), v rozpětí 30 až 39 let (23,6%), od 40 do 49 let (19,9%). Nejmladších nezaměstnaných do 19 bylo nejméně (4,4%). Třetím kritériem popisu trhu práce délka nezaměstnanosti. Je velmi zajímavé, že přibližně stejných hodnot dosahují ti, kteří jsou bez práce nejvýše půl roku (42,6%) a ti, kteří naopak nepracují déle než rok (42,4%). Lidí, kteří se řadí do škály délky nezaměstnanosti mezi šesti a dvanácti měsíci pak bylo přesně 15%. Je tedy vidět, že krátkodobě, ale i dlouhodobě nezaměstnaných je v podstatě stejný počet. Data také ukazují, že do šesti měsíců se mnoha lidem podaří práci najít, protože ve střední škále je nezaměstnaných o poznání méně. Naopak je velmi mnoho těch, kteří práci nemají déle jak jeden rok. Dlouhodobé nezaměstnanost je významným prvkem regionu. Údaje které by dále specifikovaly dlouhodobě nezaměstnané již k dispozici nejsou, například jejich vzdělanostní struktura nebo poměr mezi muži a ženami. K poslednímu dni loňského roku bylo nezaměstnaným nabízeno celkem 279 volných pracovních míst. Z toho 169 bylo určeno pro uchazeče s vyučením, kterých také bylo nejvíce. Tudíž i jejich zaměstnatelnost byla nejvyšší. Dále bylo 53 míst pro absolventy středních škol s maturitou a 47 pro uchazeče bez kvalifikace, tedy základní školou. Pouze 12 míst bylo nabízeno vysokoškoláků či lidem s vyšším odborným vzděláním. Na jednoho volné místo připadali necelí čtyři uchazeči.
40
3.2. ANALÝZA ROZHOVORŮ PANÍ MODRÁ Rozhovor s paní Modrou se uskutečnil 11. ledna v prostorách úřadu práce v Tišnově. Paní Modrá se nechtěla sejít ani u ní doma, ani jinde v místě bydliště. Vyšly nám však vstříc pracovnice úřadu, a tak jsme celý rozhovor uskutečnily v jejich pracovně, avšak za zcela diskrétních podmínek.3 Paní Modrá na mne zapůsobila dojmem skromného člověka, který se za svoji životní situaci jakoby stydí. Měla velké obavy z toho, aby se její odpovědi někdo nedozvěděl. A také se bála, že její odpovědi nebudou správné a že zřejmě není vhodnou kandidátkou pro celou věc. Po počátečních rozpacích se uvolnila a rozhovor probíhal velmi plynule a příjemně. Paní Modrá žije v menším městě v blízkosti Bystřice nad Pernštejnem a nedaleko Tišnova. Je vdaná a má dvě děti. S manželem žijí v rodinném domku. Nemá žádné odborné vzdělání, pouze základní školu. V současnosti je rovněž v částečném invalidním důchodu. Největší část aktivního pracovního života strávila právě v místě kde bydlí, jako dělnice ve výrobě. Po revoluci, kdy proběhla privatizace podniků, byla tato dílna převzata původním majitelem a paní Modrá byla propuštěna. Našla si však práci v další blízkém městě, jenže po nějakém čase byla opět propuštěna. Důležitou roli v životě paní Modré sehrála její maminka, o kterou se na sklonku jejího života starala. Což byl také důvod proč si nehledala v určitou dobu práci. Péče o blízkou osobu jí plně nahrazovala práci a rozhodně pro ni byla vysoce naplňujícím prvkem v jejím životě. Paní Modrá byla velmi dlouho nemocná a tato nemoc jí znemožňovala nejen práci, ale také jakýkoliv aktivní život. Její matka pro ni v té době byla velkou oporou. „A i když máte sourozence, tak máma je máma. To bylo zrovna po té nemoci, jsem se zrovna tak jako trochu, to mě pomáhala. Tak zase jsem byla ráda, že jí můžu pomoc já. Asi to tak mělo být, že když jsem se z toho dostala já, tak to člověk může takhle druhým způsobem vrátit.“ Maminka byla pro paní Modrou
člověkem, na kterého se obracela se svými
starostmi. Mezi další blízké osoby patří její sourozenci a manžel. Přiznává, že nebýt manžela, byla by nucena hledat práci daleko aktivněji. „…když má člověk aspoň trochu peněz a je ten druhej, ten manžel, tak furt to nějak jde, ale kdyby člověk měl zůstat sám, tak
3
Celý rozhovor viz příloha č. 1
41
to fakt není…Ale člověk by musel.“ Tito lidé jí poskytují oporu a pomoc. A to nejen v životě osobním, ale také právě v oblasti práce a hledání zaměstnání. Vědomí, že se člověk má na koho ve složitých situacích obrátit, je jedna z věcí, která pomáhá překonávat překážky a to nejen při hledání práce. Paní Modrá má tedy v tomto ohledu na koho se obrátit. Hlavním tématem našeho rozhovoru však byly právě ony bariéry, které znemožňují uplatnit se na trhu práce. Jakýmsi předpokladem pro stížení situace je určitě částečná invalidita. Paní Modré byl dokonce přiznán i plný invalidní důchod ve kterém byla celé dva roky, ale jak sama říká: „Jenže pak asi uznali, že jsem slezla hrobníkovi z lopaty a tak mám jen ten poloviční.“ Svoji situaci vidí jako nevýhodnou i v tom, že jako částečný důchodce nemá nárok na slevy v dopravě a podobně. V invalidním důchodu je zhruba od padesáti let. Právě dlouhodobé zdravotní problémy ji přivedly do současné pozice, kdy nemá práci již dlouhodobě. „…já jsem měla dvě operace a po jedné se mě zhoršil i zrak a tak celkově. Teď bez brýlí vlastně nic nepřečtu a různý kolem toho. Řikám, dva roky mě trvalo než jsem se z toho dostala, než jsem mohla jít sama na nákup.“ Zdravotní komplikace ovšem nejsou jedinou příčinou, proč si paní Modrá nemůže najít práci. Další důvod shledává zejména v dojíždění. To, jak se zdá, je pro ni velká překážka, se kterou se však nehodlá nijak potýkat. Tento problém zmiňuje velmi často. „Jo takže a někde by to bylo zase dojíždění, tak to taky bych nemohla… Takle kdyby to bylo opravdu někde takle poblíž a nešla se dom jenom vyloženě vyspat.“ Dále ještě upozorňuje na to, že cestování vlakem by pro ni bylo možná ještě přijatelnou variantou, ale autobusem by nemohla opravdu dojíždět nikam. Důvodem jsou zejména zdravotní komplikace. Z místa bydliště paní Modré je však dobré spojení do všech větších okolních měst, především co se týká četnosti a hustoty dopravních spojů. Je však jasné, že dojíždění je velkým problémem a jak se ukáže, nejen pro paní Modrou. Dalším omezením, které si paní Modrá uvědomuje je její nízké vzdělání. „A zajedno já taky nemám vzdělání takhle na nějaký profese a taky vzhledem k tomu zdravotnímu stavu, ty možnosti mí jsou jako dost omezený.“ A také neznalost, dnes již běžných věcí, jako je práce na počítači. „A to víte, já taky s technikou se moc nekamarádím a nevím, jestli by na to člověk měl ještě buňky, se to naučit.“ Právě pro zlepšení šancí na trhu práce jsou pořádány různorodé rekvalifikační kurzy. Ty však paní Modrá nikdy nevyužila a ani neví, jakým směrem by se měla v této oblasti vydat. Pokud by měla sama říci, na jakou práci by ještě stačila, co by byla ochotna dělat, vybavují se jí zejména
42
úklidové práce. Řekla bych, že na jinou práci by si ani paní Modrá netroufla, i kdyby jí takováto příležitost byla nabídnuta. Ovšem nejen špatný zdravotní stav, dojíždění a nízká kvalifikace představují pro paní Modrou překážky. Cítí, že i její věk je velkou nevýhodou, aniž by se však někdy setkala s odmítnutím na základě svého stáří. I když byla mladší, zaměstnavatelé prý dávali přednost ještě mladším uchazečům než byla ona. Mladé lidi charakterizuje jako šikovnější, zručnější, přizpůsobivější. „Přece jenom ten starší člověk nemá tu zručnost a tak a taky se dívají spíš po těch mladších. A člověk, čím je starší, tím je to jako horší. Ti mladí se spíš zapracujou, všechno. Ti jsou takoví pohotovější, dovedou se líp zorientovat. Jak už je člověk starší a jednou z toho oběhu vypadne, tak potom je to pro něho všechno horší.“ Pociťuje, že i její paměťové schopnosti ji omezují například v učení nových věcí. Paní Modrá také přiznává, že by pro ni bylo těžké sžívat se s novým prostředím a novými lidmi. „Aji tak, když se dostane do toho jinýho kolektivu, tak už je to těžký se tam nějak začlenit nebo si zvyknout.“ Zde se projevují důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti, které následně daleko více omezují šance lidí. Omezený kontakt s pracovním prostředím, postupná ztráta pracovních návyků a přizpůsobení se způsobu života v nezaměstnanosti. Takto můžeme reprodukovat sdělení paní Modré. Domnívám se však, že i ve vyšším věku jsou lidé schopni aktivně pracovat, být produktivní a užiteční. To je ovšem ve velké míře ovlivněno také jejich motivací. A právě zde se ukazuje další významný prvek ovlivňují dlouhodobou nezaměstnanost paní Modré. Sama totiž přiznává, že do práce ji nic nenutí a i kdyby jí to zdravotní podmínky umožňovaly, nad návratem do zaměstnání by dost váhala. T: A chtěla byste jít do práce? Někam na částečný úvazek nebo jen tak, něco dělat? Nějaký přivýdělek občas. p. Modrá: Těžko říct. T: Kdyby vám to umožňovalo zdraví… p. Modrá: Těžko říct…následuje výčet podmínek, které by dané zaměstnání muselo splňovat. Jedná se právě o již zmíněné dojíždění. „Ale takhle dokud to jde a není to tak hrozný, tak vás to ani nenutí. To by musel být člověk opravdu hodně v úzkých. To nad tím ani tak dalece neuvažuje.“ Paní Modrá přiznává, že nad návratem do zaměstnání příliš neuvažuje, v danou chvíli jí nezaměstnanost nevadí. Oporu má hlavně v manželovi, se kterým svoji situaci zvládají i finančně na přijatelné úrovni. Motivace pro hledání práce není u paní Modré příliš velká.
43
Rozhodně působila dojmem, že ji nezaměstnanost příliš netrápí, daleko více však zdravotní problémy. Můžu však říci, že paní Modrá se snaží svůj volný čas trávit aktivně a nezahálí. Jak sama říká, do města ji to netáhne a věnuje se hlavně péči o domácnost a zahrádku. „…s těma kamarádkama, občas jdeme do lesa, prostě do přírody, aby člověk neseděl furt doma. Nebo aji sama takhle někdy vyrazím, tam je okolo krásný okolí.“ Paní Modrá si již navykla na jistý způsob života a bylo by pro ni těžké nějak výrazně ho měnit. Například tím, že by šla do práce. Její pracovní uplatnění komplikují zejména zdravotní potíže, na které se nabalují další překážky.
PANÍ ZELENÁ Paní Zelené je padesát devět let a žije společně se svým manželem v malém rodinném domku v menším městě blízko Tišnova. Nemají žádné děti a jejich jedinými příbuznými je rodina manželova bratra. Paní Zelená nemá ani žádné sourozence. Paní Zelená působí jako člověk energický, velmi pozitivně naladěný a aktivní. Když jsem ji oslovila na úřadu práce, ani chvíli neváhala a mohly jsme se sejít v jejím domě. Podobně jako paní Modrá, i ona měla obavy, aby se její odpovědi nedozvěděl ještě někdo jiný. Ujistila jsem jí, že zůstane v naprosté anonymitě.4 Pracovní dráha paní Zelené byla velmi dlouhá a ovlivněna, podobně jako u paní Modré, zejména značnými zdravotními komplikacemi, které vyvrcholily v částečný invalidní důchod. Část svého profesního života vyměnila za péči o nemocnou matku, která pro ni představovala významnou oporu. Paní Zelená je nezaměstnaná od roku devadesát šest, kdy jí zemřela matka o niž se starala. Dále se pokoušela hledat zaměstnání, avšak bez úspěchu. Zpětně tuto situaci hodnotí takto: „Když jsem se starala o mamku, tak tady byl dokonce jeden známej a říkal, že se tady otvírá zelenina. Jenže to já jsem zase nemohla kvůli té mamce. To mě asi něco v té době uteklo a až mamka nebyla, tak už fakt nic nebylo. Takže ono to nebylo tak jednoduchý.“ Péče o matku rozhodně nelituje, ale připouští, že v tehdejší době by ještě pracovat mohla. Posléze jí to nedovolovaly zdravotní komplikace. Ty, jak se domnívá, jsou důsledkem jejího pětadvacetiletého působení ve vyšívárně. „No z té práce tam. To byla práce, když to tak vezmu v celku, tak dvacet pět let vyšíváte.“ Od doby, co získala nárok na částečný invalidní důchod se již o hledání práce nijak aktivně nepokoušela.
4
Celý rozhovor viz příloha č. 2
44
T: A zkoušela jste hledat práci, když jste měla ten částečnej důchod? p. Zelená: No, to vůbec ne, vůbec ne. Protože, já jak jsem byla na tom pracáku, tak jsem říkala snad nějaký uklízení. Jenomže vůbec nikde nic nebylo. Případné zaměstnání by také muselo splňovat několik podmínek. Především blízkost od místa bydliště a také fyzickou nenáročnost. Vzhledem k tomu, že paní Zelená má snížený cit v prstech, je také vyloučena jakákoliv jemná manuální práce, která byla její hlavní pracovní náplní, ale také velkou zálibou. „Já už nemám takovej ten cit v rukou. No a pak jsem ještě byla se štítnou žlázou na operaci. Takže to šlo jedno za druhým, rok po roce. Teď k tomu ještě ty záda a klouby mě začaly zlobit.“ Zdravotní omezení hraje v případě paní Zelené důležitou roli. Dalším prvkem, který snižuje zaměstnatelnost paní Zelené je také její v podstatě nulová kvalifikace. Má pouze základní vzdělání, což je značná nevýhoda, kterou sama pocítila. „No to už je jako beznadějný. Jednak nemám žádnou školu, nějaký vyšší vzdělání nemám, mám jenom tu základní….Jenomže třeba takhle práce, jezdit až někam do Brna, to by se vůbec nevyplatilo. Nebo zase byly požadavky na vzdělání, takže to už bylo špatný.“ Ve spojitosti s neochotou za prací dojíždět se šance na získání zaměstnání stávají ještě menšími, i kdyby to umožňovalo zdraví. Pravdou ovšem je, že z počátku se paní Zelená snažila s pomocí úřadu práce a známých zaměstnání hledat. Chtěla vyzkoušet domácí práci v oblasti textilní výroby, ovšem výrobce nakonec spolupráci odmítnul z důvodů vysokých ekonomických nákladů na dovoz materiálu. „To jsem byla tenkrát ve Víře a všude a to mi řekli, že to nepřipadá vůbec v úvahu. Že je to daleko, že by mi museli vozit práci a že bych musela mít nějakej šicí stroj, prostě pořádnej a mít nějakou místnost.“ Paní Zelená si sice netroufá říci, jakou práci by ještě zvládla vzhledem ke svému zdraví. Na otázku zda by pracovat chtěla, kdyby mohla však říká toto: „No jistě, kdybych byla v pořádku, tak určitě už dávno.“ Řekla bych, že to není pouze líbivá odpověď, ale skutečně pravda. Paní Zelená je člověk, který ani doma nezahálí. Ovšem upozorňuje na to, že co stačí doma, by na práci v zaměstnání bylo nedostatečné. „Ale udělám si co takhle potřebuju. Ale řikám, když prostě nemůžu, tak to nedělám. Ale v práci, kde budete dělat třeba dvanáct hodin nemůžete říct, já si potřebuju odpočnout, tam se dělá pořád.“ Právě nedostatek pracovních míst pro osoby s omezenou pracovní schopností způsobuje nárůst dlouhodobé nezaměstnanosti u lidí v částečném invalidním důchodu. Jak paní Zelená naplňuje svůj čas? S nadsázkou říká: „No, volný čas. Když bych vám to řekla asi tak, důchodci nikdy nemají dost času. Ti mají pořád práci, protože nic 45
nestačí.“ Věnuje se zejména péči o domácnost a manžela. V jarních a letních měsících se pak většinu volného času tráví společně s manželem prací na zahradě a v okolí domu. Také tvrdí, že by nevydržela jen tak nečinně sedět doma a nic nedělat. Nějakou práci si najde vždy, ale také umí odpočívat. S kamarádkami se vydává na občasné výlety po okolí nebo luští křížovky. T: Ale vy si jistě najdete i práci, že? Ne že byste tady jen tak seděla. p. Zelená: Né, to vůbec né. To já pořád něco dělám, to bych nevydržela. To si vezmu křížovku, chvilku si odpočnu a zas jdu něco dělat. Ale ruční práce, to už ne. To já jsem měla strašně ráda ruční práce, pletla, vyšívala, prostě takový různý. Ale to je teďka všechno pryč. A abych se zabavila, tak to si něco přečtu, rádio hraje celej den, takže nějaký informace mám. A na televizi, to se díváme až večer. Ale žádný telenovely, to ne. Je rovněž zřejmé, že si paní Zelená uvědomuje i rizika toho, že člověk dlouhodobě nepracuje. „Ne, ne, dělat se musí. Jak říkám, já se snažím s těma kamoškama, takhle někam občas zajít. Protože když zůstanete v tom baráku a nikam nejdete, tak neumíte komunikovat s lidima, což mě se teda opravdu stává. Zapomínám jména a já nevím, co všechno a to chce nějakou tu činnost.“ Uvědomování si těchto rizik je velmi pozitivní. Paní Zelená ví, na co si dát pozor a obavy ze ztráty kontaktu se společností jí podporují v aktivním životě. Omezuje se tedy riziko sociálního vyloučení a společenské izolace. S pomocí úřadu práce má i druhá respondentka v celku dobré zkušenosti. Dlouhá léta navštěvovala úřad v Bystřici nad Pernštejnem, ale po přechodu její obce do Jihomoravského kraje byla změněna i působnost úřadu práce. „V Bystřici to bylo perfektní, protože tam já jsem se s nima znala leta. Takže oni viděli ten můj přístup ke všemu. Věděli, že kdybych mohla, že bych šla dělat. No a z toho jsem měla obavu, když jsem přešla do Tišnova.“ Tamní nezaměstnaní tedy museli začít dojíždět do Tišnova. Tuto změnu hodnotí takto: „Takže ze začátku jsem byla taková jako vetřelec, to jsem si tak připadala. No ale za tu dobu, já už jsem tam skoro dva roky, tak to už je dobrý.“ Paní Zelené nikdy nebyly nabídnuty rekvalifikační kurzy. V době, kdy by ještě mohla takovéto příležitosti využít se kurzy dle jejího tvrzení nekonaly a v současnosti by jí to nedovolil zdravotní stav. Největší oporou paní Zelené je především její manžel. V době, kdy opatrovala matku se spoléhala pouze na něho. Na přátelé a známé se neobracela, jak říká: „… to jsem žádnou pomoc čekat nemohla.“ Spoléhá se tedy hlavně sama na sebe a ani v případě hledání práce se k dalším blízkým lidem příliš neobrací.
46
Paní Zelená již návrat do zaměstnání neplánuje a svoji budoucnost vidí v odchodu do starobního důchodu. Řekla bych, že stav nezaměstnanosti ji nijak výrazně netrápí, za ta léta si na tento způsob života zvykla. Práci jako takové se však nevyhýbá a snaží se vést aktivní a naplněný život. Tou hlavní překážkou v hledání práce je rovněž především zdraví, nízká kvalifikace a neochota za prací dojíždět do vzdálenějších míst.
PANÍ ČERVENÁ Rozhovor s paní Červenou se odehrál v jejím tišnovském bytě. Zde žije společně s manželem a se dvěma dětmi, celkem má děti tři. Rok po odchodu z práce byla paní Červená na pracovním úřadu, poté byla rok nemocná a následně jí byl přiznám částečný invalidní důchod. Je nezaměstnaná již třináct let. Paní Červená je velmi optimisticky naladěný člověk, hovořila se mnou velmi otevřeně a bez obav. 5 I třetí dotazovaná je v částečném invalidním důchodu v důsledku dlouhodobě přetrvávajících zdravotních obtíží. Svůj pracovní život strávila jako uklízečka v nedalekém výrobním závodě. Zde taky pracovala naposled. Z místa odešla dobrovolně, na základě nových okolností, které souvisely se změnou majitele podniku. „No, musela jsem odejít, protože jsem měla dítě do první třídy a na odpolední uklízet kanceláře nešlo. No a kdo by se mě staral o děcko odpoledne, že jo? Takže jsem od tam odešla.“ Po změně zaměstnavatele přešel úklidový personál pod jinou firmu. Ta změnila systém směn z ranních na odpolední. To bylo pro paní Červenou velkým problémem, se kterým se vypořádala po svém. Tedy výpovědí. V tomto místě začíná její nezaměstnanost, která trvá až do dnes. Ostatně péči o dítě vidí paní Červená jako jednu z překážek, která ji znemožnila dobré uplatnění na trhu práce. „Já jsem si to pokazila vlastně tím, že jsem si pořídila dítě. …Protože tam jak jsem skončila a šla na mateřskou. No a pak já jsem chtěla chodit na osmou. Ale to už dělali cavyky, že jsem musela chodit na sedmou. Tak tím jsem si to posrala. A ta doba se taky tak strašně změnila. S tím třetím dítětem je to fakt blbý.“ Paní Červená sice říká, že kvůli dítěti musela odejít z práce, ale bylo to spíše kvůli nevyhovující pracovní době. V době, kdy její třetí dítě začalo navštěvovat základní školu, její první dvě děti byly již dostatečně velké, aby se o mladšího sourozence mohly postarat. Například vyzvednou ze školy a podobně.
5
Celý rozhovor viz příloha č. 3
47
Paní Červená si také myslí, že současná doba matkám na mateřské dovolené příliš nepřeje a domnívá se, že dříve to bylo lepší. Tím myslí dobu komunismu. „No bývalo to jinačí. Vždyť každá matka, která támle skončila mateřskou si sehnala prácu. Jenomže teď to není pravda. Kdo vás vezme na pár hodin? Běžte si to zkusit obejít.“ Do určité míry má paní Červená pravdu, jistota práce není dnes vůbec zaručena. Setkáváme se zde právě s tím, jak lidé, kteří prožili v podstatě polovinu života ve zcela jiném společenském systému, musí přijímat nová pravidla a povinnosti, které ve společnosti platí. Základním principem liberálně – demokratického státu je, že odpovědnost za svůj život si nese člověk zcela sám. Prvním záchytným bodem v nepříznivé životní situaci by měla být jeho rodina a blízcí, dále nestátní organizace a až poslední článek pomoci by měl tvořit stát. Paní Červená však vyrůstala i žila v systému, kde platily zcela opačná pravidla. Je zřejmé, že je pro ni obtížné se s novou společenskou situací vyrovnat. Paní Červená, jako jediná z dotazovaný hodnotí současnou dobu velmi negativně. Nelíbí se jí omezená nabídka pracovních míst. Tvrdí, že zaměstnavatelé si vybírají pouze zdravé lidi. Rovněž se jí nelíbí celková situace a možnosti částečných invalidních důchodců. Především jí chybí cenové zvýhodnění této skupiny a velmi se obává například zavedení povinných plateb u lékařů. „No, já si stejnak myslím, že vůči částečnejm důchodcům nejsou spravedlivý. …My prostě nemáme slevy v ničem. Máme málo peněz a je to čím dál horší. …a ještě budeme z toho hovna co nám daj platit další věci“ Paní Červená se svou životní situací není vůbec spokojená. Tu se tedy nabízí další otázka. Jak hodlá svoji nespokojenost s finanční situací řešit? Logicky se nabízí představa o aktivním hledání práce nebo alespoň o občasném přivýdělku. Právě zde se však objevuje další výrazná překážka, která se rovněž nijak významně neliší od dvou předchozích případů. Paní Červenou sužují značně rozsáhlé zdravotní problémy. Těmi argumentuje v otázkách týkajících se hledání práce. T: A z úřadu práce máte nějaký nabídky? p. Červená: Já nesmím dělat v průvanu, musím dělat v teple, nesmím nic těžkýho zdvihat, jenom do pěti kilo nebo kolik. … T: A co nějaký domácí práce? p. Červená: Najdite mně někoho takovýho. Protože su nahluchlá, tam mně vadí velkej rachot. To mám odzkoušený, že to nejde. …
48
T: Tak byste mohla šít na zakázku, ne? p. Červená: No to máte…nemohla. Já vidím jenom na jedno voko. Já mám jedno voko, já na něho vidím, ale mám tam jizvu. Takže se mě jako hůř vidí a taky než jsem se s tím naučila. … T: A co třeba tady v tom domově, v tom penzionu. Tam nehledají někoho jen tak na pomocný práce a uklízení? p. Červená: Uklízení, to je totiž mylná představa, že je to jako hrozně lehká práca. Ale to není žádná lehká práca. Já nezvohnu kolena, já neudělám dřep. To ovšem nejsou jediné zdravotní problémy, které paní Červenou trápí. Je omezena především pohybově. Z otázek a odpovědí je však také zřejmé, že paní Červená reaguje na dotazy ohledně práce, odpověďmi, které se týkají jejich nemocí. Těmito argumenty se jakoby snaží přesvědčit okolí, že opravdu pracovat nemůže. Zdravotní stav paní Červené rozhodně není záviděníhodný. Takže není divu, že o nalezení práce příliš neusiluje.. Další překážkou pro to, aby si paní Červená mohla najít práci, jestliže odhlédneme od zdravotních problémů, je dojíždění. Za prací by nebyla ochotna dojíždět kvůli riziku onemocnění. „No to by mě sakra vadilo. Protože každej si votevře vokno a já bych pak nepohnula tři dni s krkem.“ Paní Červená připouští, že vlastně neví, jakou práci by mohla vykonávat, aby byly splněny všechny uvedené podmínky. „No, já prakticky nevím co můžu dělat. Vařit to kafe, kde bych byla v teple a ani moc nechodila.“ Najít takovouto práci by byl úkol jistě velmi náročný a já sama bych to považovala za malý zázrak. Pravdou také ovšem je, že paní Červená používá zdravotní problémy jako univerzální odpovědi, proti kterým nelze nic namítat. Paní Červená rovněž přiznává, že práci vlastně vůbec nehledá. „Nechodím po práci. Protože kdo potřebuje někoho na čtyři hodiny?… Nezkouším, ani to nezkouším. Protože nikdo vás na čtyry hodiny nechce. Všichni co to zkoušeli tak nic nenašli.“ Paní Červená není právě v závidění hodné situaci. Vhodnou práci pro sebe těžko najde a není ani motivovaná si ji hledat. Se svou situací je smířena a způsob života bez práci si již dávno přivykla. „Já už jsem si na to ale za ty roky taky zvykla.“ Není divu, že po třinácti letech bez práce se nová chuť a elán nachází obtížně. Apatie a smíření se s daným stavem jsou jedním z průvodních jevů dlouhodobé nezaměstnanosti. Paní Červená se však nedočkala ani výrazné pomoci od úřadu práce. V době před invalidním důchodem jí byla podle jejich slov nabídnuta pouze jedna pracovní příležitost. Toto místo bylo však již obsazené někým jiným. Více nabídek neobdržela. V tomto 49
případě by však bylo zajímavé, vyslechnou si také názor pracovnic úřadu práce. Paní Červená také připouští, že úřad práce s její situací mnoho nezmůže, jelikož nabídek je velmi málo. Spolupráce s úřadem práce podle ní vypadá takto: „Jdu tam jednou za tři měsíce, oni řeknou že nic nemají a já jdu dom.“ Služby pracovního úřadu hodnotí spíše neutrálně, je si vědoma toho, že ani úřednice příliš nezmohou, pokud místa v nabídce nejsou. Paní Červená rovněž využila služeb personální agentury, která podle jejich slov v Tišnově byla. Ani zde však s nalezením práce neuspěla. Na otázku zda by šla pracovat, kdyby mohla odpovídá jednoznačně kladně. „Šla bych, ježiš marja hned! Vono to člověk doma vydrží, ale peníze jsou peníze. To je bez peněz tady to. Jenže to mám ještě takovou špatnou věc, tu inkontinenci.“ Ovšem v zápětí opět argumentuje dalším zdravotním problémem. Podobně se vyjadřuje i k otázce, zda by pracovat chtěla. „No chtěla. My bysme chtěli všichni v částečným důchodě pracovat, ale vona není ta práca.“ Zde také nezbývá, než dát paní Červené za pravdu. Míst pro osoby se změněnou pracovní schopností není v regionu mnoho. Navíc, takové množství podmínek, které by daná pozice musela splňovat, je velmi obtížné splnit. Stejně jako dvou předchozích respondentek jsem se i paní Červené zeptala, jak tráví svůj volný čas. Věnuje se především starosti o domácnost, vaření, nakupování, občas dokonce šije. „Ale víte, von ten den taky uteče. Než člověk nakoupí, to obejdu ty obchody. V klidu uvařím. A když už máte takový problémy s tím pohybem, tak to je člověk rád, že už odpoledne sedí a může si odpočnout.“ Z celého rozhovoru je zřejmé, co paní Červenou nejvíce trápí a proč je již třináct let bez práce. Je to především její zdravotní stav, omezený mnoha nemocemi a také nízké vzdělání a kvalifikace.
50
4. ZÁVĚR Cílem mé práce bylo především zjistit, jaké bariéry ženy pociťují při hledání práce, jestliže jsou nezaměstnané již delší dobu a zároveň starší padesáti let. Mé tři respondentky mají na první pohled mnoho společných charakteristik. Ovšem při bližším zamyšlení se nad jejich příběhem se začnou objevovat podstatné odlišnosti. Co tedy mají společného? Prvním rysem je částečný invalidní důchod, který je předurčuje k ještě větším omezením než ostatní „pedasátnice“ bez práce. Rozsáhlé a dlouhodobé zdravotní komplikace je podstatně omezují a jsou významnou bariérou mezi nimi a zaměstnavateli. Částečný důchod má však další, ekonomický důsledek, který dotazované dámy shodně považují za nespravedlivý. Od toho je odvozena další bariéra, dojíždění za prací. To by často bylo finančně nákladné a ještě by snížilo limitovaný výdělek. Ženy se navíc nejsou ochotny přizpůsobit požadavkům na cestová, což značně snižuje šance na zisk zaměstnání. V místech, kde ženy bydlí se nachází často velmi omezený počet volných pracovních míst, s výjimkou Tišnova. Ovšem ani sem nejsou ženy ochotny dojíždět. Dalším společným prvkem je ochota do práce nastoupit, kdyby to umožňovaly zdravotní podmínky. Ženy shodně říkají, ano, rády bychom pracovaly, ale zdraví nám to neumožňuje. To však může být odpověď pouze formální a společensky přijatelná. Nelze stoprocentně říci, že by ženy přijaly práci, která by absolutně vyhovovala jejich požadavkům. Například paní Červená vždy na dotaz zda by nějakou práci chtěla, odpověděla dalším důvodem, proč pracovat nemůže a jaká další nemoc ji trápí. Vychází také najevo, že ani jedna z respondentek práci vlastně vůbec nehledá. Paní Červená to přiznává zcela otevřeně, že se po práci neptá. Paní Modrá o hledání práci ani neuvažuje, protože s společně s manželem se v celku dobře uživí. Ovšem kdyby byla v jiné situaci, asi by o práci musela začít uvažovat. Paní Zelené hledání práce vzdala, je to prý marná snaha. Je tedy patrné, že všechny respondentky jsou do hledání práce a do opětovného začlenění na trh práce velmi málo motivované. Důvodem je do značné míry přijatelná životní úroveň. Všechny ženy mají také manžele, kteří buďto pobírají starobní důchod nebo jsou stále ekonomicky aktivní. Tato podpora je jistě velmi významným činitelem, který ovlivňuje aktivitu a motivaci v hledání zaměstnání. Jedním s pojítek mezi dotazovanými je také smířenost s vlastní životní situací. Zvykly si na životní styl spojený s nezaměstnaností a svoji budoucnost vidí zejména
51
v odchodu do starobního důchodu. Neplánují návrat do práce ani žádné další kroky, které by pravděpodobnost zaměstnatelnosti zvýšily. Práce, kterou by respondentky přijaly by musela splňovat mnoho podmínek, jenž však nejsou nakloněny celkové situaci v regionu. Zaměstnání by muselo být v místě bydliště a také přiměřené jejich zdravotnímu stavu a kvalifikačním možnostem. Právě samotná kvalifikace a vzdělání je další bariérou, která ženy limituje. Všechny mají pouze základní vzdělání a po většinu života pracovaly v dělnických profesím ve výrobě. Ženy nejsou vybaveny jazykovými znalostmi a neovládají ani práci na počítači. Co tedy ženy rozděluje? Řekla bych, že je to postoj k práci obecně. Zatímco paní Modrá a Zelená odešly ze zaměstnání nedobrovolně, paní Červená pouze z důvodů nevyhovující pracovní doby. První dvě respondentky vidí důvody nezaměstnanosti i ve vlastních chybách, zatímco třetí ji přikládá především zdravotním komplikacím. Výsledky tohoto výzkumu rozhodně leze zobecňovat, protože byl použit pouze omezený, náhodně vybraný vzorek žen. Bylo by jistě zajímavé počet respondentek zvýšit a současný výzkum použít jako pilotní verzi. Otázky rozhovoru by se daly více zaměřit například na sociální oporu nebo na způsob trávení času, který se v době nezaměstnanosti stává plně časem volným. Ukázalo se, že dlouhodobá nezaměstnanost může míz mnoho příčin. Mezi ty významné bych právě s ohledem na výsledky mého výzkumu zařadila zdravotní omezení, respektive částečný invalidní důchod. Není to příčina bezvýznamná, zvláště ve spojení s nízkým vzděláním a mizivou ochotou za prací cestovat. Jak už jsem se zmínila, ani motivace není velká. Domnívám se, že je to důsledkem vyhovující nebo alespoň uspokojivé životní situace. Teoretická část práce ukazuje problematiku dlouhodobé nezaměstnanosti jako jev složitý, rozmanitý a ovlivněný mnoha proměnnými. V oblasti pomoci nejen dlouhodobě nezaměstnaným vidím také další pole působnosti sociální pedagogiky. Jak se ukázalo, samotný region Tišnovsko v této oblasti nevyvíjí příliš velkou aktivitu. Je zde tedy otevřené pole působnosti pro nejen státní, ale i neziskové organizace.
52
5. POUŽITÁ LITERATURA BUCHTOVÁ, Božena. a kol. Nezaměstnanost jako ekonomický, psychologický a sociální problém. Praha : Grada Publishing, 2002. 236 s. ISBN 8024790068 BUCHTOVÁ, Božena. Zpráva o výzkumu dlouhodobě nezaměstnaných v České republice. In Trh práce, nezaměstnanost, sociální politika. MAREŠ, Petr., SIROVÁTKA, Tomáš. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 272 s. ISBN 8021030488 ENGBERSEN, G., SCHUYT, K., TIMMER, J.: Cultures of Unemployment: Long term unemployment in Dutch Inner Cities. Leiden: University of Leiden, 1990. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 2005. 407 s. ISBN 8073670402 KUCHAŘ, Pavel. Dlouhodobá nezaměstnanost jako životní styl. In Trh práce, nezaměstnanost, sociální politika. MAREŠ, Petr., SIROVÁTKA, Tomáš. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 272 s. ISBN 8021030488 KUX, Jaroslav. Dlouhodobá nezaměstnanost středoevropských tranzitivních zemí. VÚPSV, 2002.
v mezinárodním
srovnání
10
MAREŠ, Petr. Nezaměstnanost jako sociální problém. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 172 s. ISBN 8086429083 PETRÁŠKOVÁ, Lucie. I mateřská může udělat z žen manažerky. Mladá fronta Dnes, 7.3.2007. SILVERMAN, David. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar, 2005. 327 s. ISBN 8055109044 SIROVÁTKA, Tomáš. Marginalizace na pracovním trhu. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 138 s. ISBN 8021017163 VEČEŘA, Miloš. Sociální stát – východiska a přístupy. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 112 s. ISBN 8085850168 VIDIVOCZOVÁ, Lucie. Věková diskriminace – Ageismus. Praha: VÚPSV, Výzkumné centrum Brno, 2005. VYHLÍDAL, Jiří., MAREŠ, Petr. Měnící se rizika a šance na trhu práce. Praha: VÚPSV , Výzkumné centrum Brno, 2006.
53
Zpráva o situaci na trhu práce v okrese Brno – venkov v roce 2006. Brno: Úřad práce Brno – venkov, 2007. Zaměstnanost a nezaměstnanost v České republice podle výsledků výběrového šetření pracovních sil z 3. čtvrtletí roku 2006. Praha: Český statistický úřad, 12.12.2006. Pořad České televize Fenomén dnes – Ženy v ofsajdu. Vysíláno dne 8.3.2007 na ČT1. Internetové zdroje: Ministerstvo práce a sociálních věcí www.mpsv.cz Eurostat – statistický portál Evropské unie http://epp.eurostat.ec.europa.eu Výzkumný ústav práce a sociálních věcí www.vupsv.cz
54
6. PŘÍLOHY PŘÍLOHA Č. 1 – ROZHOVOR S PANÍ MODROU Tazatelka: Tak, nahrajem ten rozhovor. Já to rozhodně nebudu nikde nikomu pouštět a ukazovat. Prostě je to jenom pro moje potřeby té diplomky. Protože mě zajímají ženy, kterým je víc než 50 let a jsou dlouhodobě nezaměstnaný. A zajímají mě hlavně ty problémy, který ony mají, co jim znemožňuje najít práci, protože přece jenom je to ještě člověk v aktivním věku a rád by třeba pracoval a chápu, že to mnohdy nejde, tak by mě právě zajímala celá ta vaše situace. p. Modrá: Neví teda, jestli su zrovna já ta pravá, teda. T: Určitě jste, protože jinak bych vás neoslovila. (smích na obou stranách) To je jasný. Tak mohla byste mi nejdřív říct, jak dlouho už jste nezaměstnaná? p. Modrá: To já ani takhle z hlavy nevím. Protože já předtím jsem jako pečovala o maminku nemocnou a eště před tím..Jako jsem střídavě byla nezaměstnaná nebo v práci, takže konkrétně vám neřeknu tahkle celou tu dobu. To já ani nevím, to byste si tady musela zjistit. T: A jaký je vaše povolání? p. Modrá: Já su obyčejná takhle dělnice, jako…Jsem toho už vystřídala taky víc. Nejdřív jsem dělala u nás přímo na té dědině. Tam byla taková provozovna, že člověk nemusel nikde dojíždět a bylo to jako, poměrně dlouho jsem tam dělala. T: Však je to výhodný. p. Modrá: Pak to převzal původní majitel a tím to právě potom začalo,…že už člověk tady v tom místě pracovních příležitostí tolik nebylo a s tím dojíždění, když takhle potom ty děcka jsou… T: To naprosto chápu… p. Modrá: Ono už mi to dělalo problémy tam takhle, protože já říkám, dokuď byl kluk malej, tak jsem ani neznala co je rýma a jen co jsem ho dala do školky, tak pomalu čtrnáct dní angíny. No a pak už stejně byly problémy, protože ta vedoucí si myslela, že to snad mám schválně. Ale to by přece doktor jen tak nenapsal. Vždyť člověk byl nešťastnej, že je děcko nemocný, že je furt na hromadě.
55
Vstupuje úřednice a nabízí kávu a čaj. Po prvním odmítání si i paní Modrá dá čaj a rozhovor pokračuje dál… T: Takže to kde jste původně byla převzal původní majitel a… p. Modrá: No, to převzal původní majitel a pak právě člověk začal hledat, co kde jinýho. No, tam v městě blízko nás je provozovna, kde se vyrábí zářivky, takže tam jsem nějakou dobu dělala, tam potom taky už jako, nevim no, propustili nás asi… T: Asi snižovali stavy. No vidím, že toho máte dost za sebou. A když jste teda zůstala bez práce a nepodařilo se vám najít zaměstnaní… p. Modrá:…myslíte teďko nakonec? T: No, třeba p. Modrá: No teďka, jak maminka zamřela… T: Jo, vy jste pečovala o tu maminku. p. Modrá: No to jsem šla zase na ten pracák. T: A měla jste už někdy zkušenosti s evidencí na úřadu práce? p. Modrá: Já jsem napřed jezdila do té Bystřice a pak nás jako převedli sem. (Část obcí z kraje Vysočina byla převedena pod správu Jihomoravského kraje, tudíž se občané dostali do působnosti nových úřadů.) T: Takže jste věděla třeba co a jak, že se musíte jít evidovat na úřad práce… p. Modrá: No, to jo. Když se člověku podařilo, že třeba jenom nějaký kratší. Jenže to se jim v té Bystřici moc nelíbilo, že se člověk odhlásil a za nějakou dobu se tam octne zase. Takhle když člověk dělá dýl, tak má přece jenom nějakou tu podporu měl, ale pak když jako zůstal dýl, než třeba jsem měla ten důchod. Mám teď aspoň ten důchod, ale když člověk nemá nic z toho pracáku nedostane taky ani korunu a není zvyklej takhle někde vymetat nějaký tohle. Já třeba na to nemám povahu… T: Jasně a kdo vám nejvíc pomáhal, kdo vás podpořil, když jste přišla do té situace, že už se vám pak nepodařilo najít práci? p. Modrá: No tak dokud byla maminka, tak maminka. To jsme spolu řešily všechny problémy. A i když máte sourozence, tak máma je máma. To bylo zrovna po té nemoci, jsem se zrovna tak jako trochu, to mě pomáhala. Tak zase jsem byla ráda, že jí můžu pomoc já. Asi to tak mělo být, že když jsem se z toho dostala já, tak to člověk může takhle druhým způsobem vrátit. Tak jsem měla obavy, že už to nebudu zvládat. T: A když jste se tady začala evidovat na úřadu práce, zkoušela jste nějaký možnosti, co vám tady nabízeli? Nebo co vám všechno nabídli za možnosti, abyste šla do práce?
56
p. Modrá: No tak takhle všechno probíráme, pročítáme…A zajedno já taky nemám vzdělání takhle na nějaký profese a taky vzhledem k tomu zdravotnímu stavu, ty možnosti mí jsou jako dost omezený. Jo takže a někde by to bylo zase dojíždění, tak to taky bych nemohla. T: A nějakou rekvalifikaci, to jste třeba nezkoušela? p. Modrá: Nezkoušela, ani nevím co bych tak jako mohla, konkrétně co zrovna já jako bych mohla dělat. Co jako by přicházelo vůbec v úvahu. T: Vy máte zdravotní omezení, že nějaký. p. Modrá: No. T: A co myslíte, že by bylo největší překážkou pro Vás, když jste hledala práci. Co zaměstnavatelé, jak se k vám postavili, když jste tam přišla. Tady mám doporučení z úřadu práce. p. Modrá: I dřív, no to jsem byla o hromadu let mladší, tak to už hledali spíš ty mladší. Přece jenom ten starší člověk nemá tu zručnost a tak a taky se dívají spíš po těch mladších. A člověk, čím je starší, tím je to jako horší. Ti mladí se spíš zapracujou, všechno. Ti jsou takoví pohotovější, dovedou se líp zorientovat. Jak už je člověk starší a jednou z toho oběhu vypadne, tak potom je to pro něho všechno horší. Aji tak, když se dostane do toho jinýho kolektivu, tak už je to těžký se tam nějak začlenit nebo si zvyknout. T: A chtěla byste jít do práce? Někam na částečný úvazek nebo jen tak, něco dělat? Nějaký přivýdělek občas. p. Modrá: Těžko říct. T: Kdyby vám to umožňovalo zdraví… p. Modrá: Těžko říct… Takle kdyby to bylo opravdu někde takle poblíž a nešla se dom jenom vyloženě vyspat. To už takle, tak snad kdyby to bylo něco takovýho. Ale někde dojíždět, třeba až do toho Brna. Mě už po té nemoci to ježdění dělalo jako problém, než jsem se jako vzpamatovala. Takle vlakem to bylo jakž takš, ale autobusem, to vůbec nemůžu. To už by se těm zaměstnavatelům taky nelíbilo, kdyby viděli, jak člověk z jakejchkoli důvodů vypadne, když zrovna potřebuje. T: Člověk by byl leccos schopnej dělat, kdekomu pomoc, ale zase je to těžký p. Modrá: No jak říkám, já jsem měla dvě operace a po jedné se mě zhoršil i zrak a tak celkově. Teď bez brýlí vlastně nic nepřečtu a různý kolem toho. Řikám, dva roky mě trvalo než jsem se z toho dostala, než jsem mohla jít sama na nákup. Ten život mě všelijak otloukal a když má člověk aspoň trochu peněz a je ten druhej, ten manžel, tak furt to nějak jde, ale kdyby člověk měl zůstat sám, tak to fakt není…Ale člověk by musel. 57
T: Takže asi nějakou brigádu, že? p. Modrá: No, ale jen tak něco poblíž. T: Takže asi to dojíždění je takovej problém. p. Modrá: No to dojíždění je velkej problém. Ale copak, když je to dojíždění dobrý, tak to ještě de, ale když to potom nenavazuje a člověk pomalu celej den stráví na cestách a domů se de jenom vyloženě vyspat, tak to je blbý. T: A vy teďka díváte se občas po nějakých nabídkách, že byste sledovala inzeráty? p. Modrá: To jo, to si takhle pročítám a říkám si, co bych takhle ještě zvládla nebo ne… T: A obracíte se třeba na známý kolem vás? Jetsli třeba někdo o něčem neví? p. Modrá: Tak, tak spíš s těma sourozencama a pár kamarádek, taky tam má. Ale já nejsu vyloženě že bych někde chodila vymetat po drbech nějaký, jak se říká takový ty besedy. To teda není vůbec můj styl. Ale takle někdy s těma sourozencama, když se sejdu nebo když jdu na nákup a třeba po cestě s někým takhle se zrovna sejdem, že jdem spolu. To člověku nedá, aniž by něco řekl. To, to se probere ledacos. T: A tak co plánujete do budoucna? Spíš důchod… p. Modrá: No, já to do toho důchodu nemám až zas tak daleko, tak si říkám jestli to vůbec má cenu, zas nějak lámat přes koleno. Že aji ta paměť, už mám jako horší a tak vyloženě jestli by měl se mnou někdo trpělivost a taj jak se říká, vyloženě polopatě mě zasvěcoval na krátkou dobu, nevim. Ledacos by člověka bavilo, ale to víte. T: A tak co děláte takhle ve volným čase? p. Modrá: Tak ženská, ženská má vždycky co dělat v domácnosti a máme zahrádku nebo tak s těma kamarádkama, občas jdeme do lesa, prostě do přírody, aby člověk neseděl furt doma. Nebo aji sama takhle někdy vyrazím, tam je okolo krásný okolí. Takže i když jsem měla nějaký problémy, tak mě to dělalo dobře jít z toho baráku. Člověk tak jako příjde na jiný myšlenky. T: A můžu se ještě zeptat, jak jste byla spokojená tady s úřadem práce nebo vůbec, když jste byla ještě v Bystřici, že? p. Modrá: Jak bych byla spokojená. Copak, oni za to taky nemůžou a když nejsou nabídky, tak vás nemůžou nic tohle. T: A myslím jako takový ten přístup. p. Modrá: No tak přístup, to si nemůžu stěžovat, to bylo po té stránce jako dobrý. T: A teďka vy jsem vždycky přijdete a jenom si jako odškrtnete návštěvu nebo probíráte ty místa? p. Modrá: No tak díváme se co tady jako je, co se nabízí. 58
T: A jak často se něco takovýho objeví? Co byste mohla dělat, spíš míň nebo víc? p. Modrá: Spíš míň, bych teď řekla. Mají to taky výhodnější lidi co tady bydlí a nemusí nikam dojíždět. On se taky každej snaží hledat něco co nejblíž domovu, aby jako nemusel furt někde. A kór teď, když je všechno dražší, ta doprava. Aby půl vejplaty nenechal tady na tom. Takže to taky hraje roli.Abych dělala za pár korun a půlku z toho projezdila, to nemá smysl. T: A jak dlouho jste v invalidním důchodu? p. Modrá: No tak někdy kolem té padesátky. Já jsem byla pak dlouho nemocná, jak jsem říkala, takže mě už i doktorka navrhla, abych teda jako šla na ten důchod a tak jsem měla dva roky plnej. Jenže pak asi uznali, že jsem slezla hrobníkovi z lopaty a tak mám jen ten poloviční. T: A když už jste byla v tom polovičním, tak už jste sháněla někde práci? p. Modrá: No, tak to se člověk furt někde snaží. Kdyby něco bylo blízko. To jsem i chvilku uklízela na obci. Tam jsem zaskakovala. To jsem byla ráda, že je nějaká koruna T: A člověk má zas nějaký rozptýlení. p. Modrá: A člověk nemusí nikde dojíždět T: A setkala jste se někdy s tím, že by třeba vyloženě vám někdo řekl, jo paní, vy už tady pro nás nemáte cenu? p. Modrá: Ne, to zas takle do očí, že by mě to někdo řekl, ne. T: Tak už asi spíš čekáte, abyste mohla jít do důchodu. p. Modrá: No to víte, už by člověk měl zase o trochu lepší peníze. Už takhle člověk spíš hledí okolo té domácnosti a už ani do toho města to netáhne. A když máte zahrádku, tak aspoň člověk něco po něčem může dělat. T: Jo, to já znám, taky máme zahradu, to je nekonečná práce. A co vy byste teď zvládla dělat? Nějakou manuální práci, ručně něco třeba? Na co byste se tak cítila? Co by vás bavilo, co byste si řekla, jo, to bych mohla dělat. p. Modrá: To netuším, těžkou prácu už člověk nemůže dělat vůbec a z těch lehčích, jedině snad to uklízení. A to víte, já taky s technikou se moc nekamarádím a nevím, jestli by na to člověk měl ještě buňky, se to naučit. T: To víte že jo, to zvládne každej. Kdyby jste měla šanci, tak to zvládnete. p. Modrá: No říká se, nouze naučila hrát Dalibora na housle, to bych o to možná usilovala. Ale takhle dokud to jde a není to tak hrozný, tak vás to ani nenutí. To by musel být člověk opravdu hodně v úzkých. To nad tím ani tak dalece neuvažuje. T: Tak vám moc děkuju, že jste mě poskytla tolik informací. 59
p. Modrá: No, moc jsem vám toho neřekla. T: Ale jo, určitě. Já potřebuju vědět, co si o tom myslíte. p. Modrá: Když vám to aspoň trošičku pomůže, budu ráda. PŘÍLOHA Č. 2 – ROZHOVOR S PANÍ ZELENOU T: Paní Zelená, tak rozhovor vážně použiju jenom pro sebe, nikdo to nebude číst, ale budou tam vaše citace, ale nikde nebude vaše jméno. Já tam použiju nějaké vymyšlené, fiktivní příjmení, abych to tam mohla uvádět. Takže se nemusíte bát, paní před váma měla taky obavu, aby se to někde neobjevilo, ale to se nebojte. p. Zelená: No, vypadáte důvěryhodně, já vám věřím, slečno. (smích) T: To jsem ráda. Tak kdyby jste mě mohla říct, jak dlouho jste nezaměstnaná? p. Zelená: No, tak od roku devadesát šest. Já jsem totiž, to bylo tak. Já jsem dělala napřed v Bytexu na Lomnici a v roce devadesát jedna, jsem se najednou octla na operaci se střevama, měla jsem zauzlení střev. No a po tým, jsem teda nastoupila do práce, to jsem marodila dost dlouho. No a teď začala už prostě taková ta, propouštění, a tak. No a já jsem dělala ve vyšívárně a tam několik žen prostě, jako začali propouštět a říkali, že budou postupovat. Že asi to povede dál a dál. A dávali odstupný, tenkrát. Pětinásobek platu odstupnýho. Takže já jsem se doma jako radila, s manželem s mamkou, jo, co jako mám dělat. A protože jsem měla obavu, co jako bude dál, že mě propustí a třeba už mě nic nedají. No a voni, že ať si to udělám jak chcu. No a já jsem se tam prostě s něma domluvila a říkám, že když teda odejdu jako sama, ale s tím, v tom případě, že mě napíšou, že odcházím z důvodů reorganizace. No, tak jsem to tak udělala, no a odešla jsem teda v jednadevadesátým roce,
v červnu. No a přihlásila jsem se teda na pracovní úřad
v Bystřici, když jsme tam ještě spadali. T: Takže jste začala docházet na úřad práce? p. Zelená: No, na ten pracák jsem jako teda chodila a teď vám neřeknu jak dlouho…No prostě nějakou dobu. A pak mě onemocněla maminka. A já jsem na ni si zažádala, jako o tu péči, bezmocnost. T: Starala jste se o maminku. p. Zelená: Starala jsem se o mamku. No a mamka potom v šestadevadesátým umřela, září a já od té doby jsem jako na pracovním úřadu. No, to jako jsem jezdila do té Bystřice, jenže tam vůbec žádná práca a tohle. Jenže já jsem měla pořád nějaký problémy zdravotní. T: Aha, aha.
60
p. Zelená: Byla jsem na operaci, jako na gyndě, měla jsem ty ruce. Napřed s jednou, potom s druhou. Ty karpály, špatný. Takže mě se to spravilo jenom částečně. Já už nemám takovej ten cit v rukou. No a pak jsem ještě byla se štítnou žlázou na operaci. Takže to šlo jedno za druhým, rok po roce. Teď k tomu ještě ty záda a klouby mě začaly zlobit. No a potom mě doporučili teda na pracáku, že bych si mohla zažádat o takovou tu….Ježiš teď si nevzpomenu… T: Myslíte poloviční důchod? p. Zelená: Ne, ne. Jako když bych šla dělat, abych měla takovou prostě, ze zdravotních důvodů. Teda já mám úplný okno. T: Tak tu sníženou pracovní schopnost? p. Zelená: No, něco takovýho prostě. Takže o to jsem si zažádala na sociálním ve Žďáru a odtud mě potom jako došlo vyjádření, že bych si mohla zažádat o částečnej invalidní důchod. Že by mně to jako vyšlo. Takže potom mě to jako vyřídili. T: Takže od kdy jste v tom důchodu? p.Zelená: V tom částečným…zhruba 1999/2000. T: Zhruba osm let, máme dva sedm. p. Zelená: No, asi tak nějak. T: A zkoušela jste hledat práci, když jste měla ten částečnej důchod? p. Zelená: No, to vůbec ne, vůbec ne. Protože, já jak jsem byla na tom pracáku, tak jsem říkala snad nějaký uklízení. Jenomže vůbec nikde nic nebylo. Pak jsem ještě v Nedvědici se dozvěděla, že tam hledají někoho na úklid na obecním úřadě. Jenže to mě řekli, že by se mě to jako nevyplatilo, kdyby mi dali ten plat a všechny ty srážky. Tak to ne. T: A ještě to dojíždění. p. Zelená: Takže já jsem od té doby na tom pracáku. T: A jak jste byla dlouho v tom zaměstnání v Lomnici? p. Zelená: No, tam jsem pracovala dvaadvacet let. T: Tak to byla dlouhá kariéra. p. Zelená: No, já jsem tam vlastně nastoupila v roce šedesát osm. V roce sedmdesát tři, když jsem se vdala, jsem odešla za manželem sem, do Bystřice, kde jsme bydleli. Tam jsme byli teda jenom tři roky. Tam jsem nastoupila do obchodu jako prodavačka. T: Takže jste prodávala. p. Zelená: No ale, jenomže mně se tam nelíbilo, takže jsem tam zůstala jenom krátce. Takže jsem odešla. A tam to bylo s tím zaměstnáním taky všelijaký. Takže mi manžel říkal, víš co? Co kdybys normálně zůstala doma? Uvidíme jak to bude dál. No a my jsme si 61
to tady spravovali, takže jsme se v šestasedmdesátým přestěhovali sem. A já jsem pak znovu nastoupila v té Lomnici a byla jsem tam až do toho jednadevadesátýho roku. T: A tam jste byla spokojená? p. Zelená: Jo, tam to bylo dobrý. T: A tam to dostal někdo do soukromýho vlastnictví? p. Zelená: No, tam si to potom vzali takoví dva mladí inženýři. Jenomže, oni se potom, teda co já jsem slyšela, pohádali. Nakonec stejně ten jeden si založil takovou malou fabričku. A potom ta původní fabrika se zavřela a nějak i rozkradla a ten co měl tu malou si udělal z části zase té původní nějakou tu výrobu. T: Takže teď jste doma. A jaké hlavně důvody vás omezují v práci? p. Zelená: Hlavně ty zdravotní. Ty ruce, protože ty potřebujete ke všemu. A já nemůžu dělat nějaký takový, jak tam. To jsem vyšívala, to já vůbec nemůžu. T: A z čeho to tak máte? p. Zelená: No z té práce tam. To byla práce, když to tak vezmu v celku, tak 25 let vyšíváte. Páteř odešla krční, protože zaměstnání bylo sedavý, napůl sedavý, na půl ve stoje. Ale ty ruce, vlastně když dennodenně takhle šijete a teď ještě ty barvy na oči. Takže já když jsem potom skončila tu práci, tak jsem za dva roky musela mít brýle, protože jsem neviděla. T: No a kdyby jste mohla, šla byste někam pracovat? p. Zelená: No jistě, kdybych byla v pořádku, tak určitě už dávno. T: A když jste teď doma, co děláte? p. Zelená: Pokud stačím tu práci domácí, což já teda ještě stačím. I když neříkám, že už je to jako za mlada (smích). T: Tak to ani není potřeba. p. Zelená: Ale udělám si co takhle potřebuju. Ale řikám, když prostě nemůžu, tak to nedělám. Ale v práci, kde budete dělat třeba dvanáct hodin nemůžete říct, já si potřebuju odpočnout, tam se dělá pořád. T: A jak máte daleko do důchodu? p. Zelená: No, já jsem chtěla jít jako dříve, jenomže to bych byla zase jako poškozená. Tam jsou velké srážky, takže musím to nějak vydržet. T: A jak jste spokojena se službama na úřadu práce, je to dobrý? p. Zelená: Jo, to je dobrý. T: A kdyby jste to srovnala s tím přístupem v Bystřici? p. Zelená: V Bystřici to bylo perfektní, protože tam já jsem se s nima znala leta. Takže oni viděli ten můj přístup ke všemu. Věděli, že kdybych mohla, že bych šla dělat. No a z toho 62
jsem měla obavu, když jsem přešla do Tišnova. Protože to víte, těch obcí bylo hodně, který se tam přiřadili k tomu kraji a voni toho měli hodně. Takže ze začátku jsem byla taková jako vetřelec, to jsem si tak připadala. No ale za tu dobu, já už jsem tam skoro dva roky, tak to už je dobrý. T: Spíš než si člověk vznikne na jiný lidi, tak to trvá. p. Zelená: Jo, to už jako. T: A nabízí vám nějakou práci, příležitosti? Nebo vy už jste přestala hledat? p. Zelená: No to už je jako beznadějný. Jednak nemám žádnou školu, nějaký vyšší vzdělání nemám, mám jenom tu základní. Já jsem tenkrát chtěla jít jako do učení, jenže jsem měla problémy ze srdíčkem. No a rodiče by mi museli platit internát a neměli na to peníze. No tak jsme to nakonec vzdali a já jsem se přihlásila po škole tady do textilky v Doubravníku. A tady jsem byla jen ty čtyři roky. No a potom jsem šla teda na tu Lomnici. Protože tady to potom taky stálo za houbelec. Tam přišel novej šéf a to už taky bylo blbý. No a na tý Lomnici jsem byla spokojená. T: To vím, že tam byla nějaká taková fabrika. A co jste tam vyšívala? p. Zelená: Tam se dělaly nábytkový látky a opravovaly se ty kazy. A to se dělalo právě ručně. T: A jakou myslíte že byste zvládla práci? To uklízení nějaký? p. Zelená: Právě to uklízení je ještě nejhorší. To se musíte pořád ohýbat a ještě ty ruce. T: A jak to vidíte do budoucna? Plánujete důchod? p. Zelená: No, už aby to bylo! T: A kdybych se ještě vrátila k tomu úřadu práce. Když jste odešla ze zaměstnání, věděla jste co musíte dělat? Že se máte registrovat na pracáku a tak? p. Zelená: No, to oni nám řekli, že se musíme jít nahlásit na pracovním úřadě. V té době nám to řekli. A když jsem tam tenkrát přišla, tak mě vlastně dali toho půl roku, to sociální. T: Podporu. p. Zelená: Podporu, no a potom, když mě to jako skončilo a mezi tím jsme hledali práce. A ještě mi nabídli domácí práce a to teda vůbec ne. To jsem byla tenkrát ve Víře a všude a to mi řekli, že to nepřipadá vůbec v úvahu. Že je to daleko, že by mi museli vozit práci a že bych musela mít nějakej šicí stroj, prostě pořádnej a mít nějakou místnost. No a potom to bylo s tou mamkou. T: A když jste odešla z práce v Lomnici a říkala jste, že jste hledali práci. Tak obracela jste se ještě taky na nějaké známé, rodinu nebo příbuzné?
63
p. Zelená: Tak o tom jsme se taky bavili. Jenomže třeba takhle práce, jezdit až někam do Brna, to by se vůbec nevyplatilo. Nebo zase byly požadavky na vzdělání, takže to už bylo špatný. T: A na pracáku vám třeba nenabídly nějaký rekvalifikace, jak oni tam mají. p. Zelená: Tak ze začátku ne, to bylo až třeba nějak pozděj, to tam ještě nebylo. A až to bylo, tak já už jsem měla ty zdravotní potíže. Když jsem se starala o mamku, tak tady byl dokonce jeden známej a říkal, že se tady otvírá zelenina. Jenže to já jsem zase nemohla kvůli té mamce. To mě asi něco v té době uteklo a až mamka nebyla, tak už fakt nic nebylo. Takže ono to nebylo tak jednoduchý. T: To chápu, to je jasný. A tady v Doubravníku nejsou nějaký pracovní příležitosti? Třeba pro kohokoliv? p. Zelená: Tady je to hrozně špatný. Tady ta fabrička, co tady je, ta se zavřela textilka. A teďka to má myslím obecní úřad, udělanou tam takovou stolárnu a dílny. No a nějaký podnikání, do toho se lidi moc nehrnou. Protože v dnešní době podnikat, to je teda zoufalý. T: O tom mi něco povídejte. A jak je to tady s dopravou? Máte dobrý spojení na všechny strany? p. Zelená: Jo, doprava jo. To je dobrý. Tady jezdí autobusy, vlaky tady jedou. T: A když bych se vás ještě zeptala na volný čas? Nebo vy máte asi dost volnýho času? p. Zelená: No, volný čas. Když bych vám to řekla asi tak, důchodci nikdy nemají dost času. Ti mají pořád práci, protože nic nestačí. (smích) T: To je dobrý. p. Zelená: ale nemůžu říct, že bych byla tak strašně vytížená. Ten volnej čas si najdete, když jako chcete. T: Ale vy si jistě najdete i práci, že? Ne že byste tady jen tak seděla. p. Zelená: Né, to vůbec né. To já pořád něco dělám, to bych nevydržela. To si vezmu křížovku, chvilku si odpočnu a zas jdu něco dělat. Ale ruční práce, to už ne. To já jsem měla strašně ráda ruční práce, pletla, vyšívala, prostě takový různý. Ale to je teďka všechno pryč. A abych se zabavila, tak to si něco přečtu, rádio hraje celej den, takže nějaký informace mám. A na televizi, to se díváme až večer. Ale žádný telenovely, to ne. T: A cestujete někam? p. Zelená: Auto teda máme, ale daleko nejezdíme. Spíš tak na nákupy do Tišnova a do Bystřice, když potřebujeme ty větší. No a jinak, někdy s kamoškou si vyjdu takhle. No a v létě, to je zase práce kolem baráku. T: A co manžel, ten je v důchodu? 64
p. Zelená: Jo ten je v důchdu. T: Už jako ve starobním? p. Zelená: Jojo, on už je ve starobním, normálně. Od jednadevadesátého roku. T: A ještě by mě zajímalo, kdo vám nejvíc pomáhal, když jste přišla o to zaměstnání. Na koho jste se třeba obracela? p. Zelená: Jako s tou prácí myslíte? T: Ano i tak vůbec. p. Zelená: No, to jsem se starala o tu mamku a to jsem žádnou pomoc čekat nemohla. To jsem se starala já a manžel. T: A máte sourozence? p. Zelená: Ne, nemám. Manžel má akorát bratra. No, ale to jsme jako všechno sami. A mamka na tom byla teda dost špatně, takže já jsem nemohla od ní nikam odejít. A když jsem potřebovala třeba k doktorovi, tak to manžel se staral a když náhodou jsme museli oba, tak jsem musela říct tady sousedce. Aby se mi na ni podívala, to protože jinak to nešlo. No a teďka, když bych třeba zase mohla, se někde podívat, tak zase finance, že jo. T: A na co se tak těšíte? p. Zelená: (smích) Na co se těším? Že bude jaro, když budeme třeba trošku zdraví a hlavně, že nám bude to zdraví sloužit. No a abychom byli s manželem co nejdéle. T: A můžu se ještě zeptat kolik vám je let? p. Zelená: No 59 mě bude. T: Tak to jste ještě kočka. (smích) p. Zelená: No, to teda jo. Tak víte, to nejde, abych tady seděla zalezlá. T: Víte, ono si dost lidí řekne. Nemám práci, nikdo o mě nestojí, nebudu nic dělat, nejsou aktivní. p. Zelená: Ne,ne, dělat se musí. Jak říkám, já se snažím s těma kamoškama, takhle někam občas zajít. Protože když zůstanete v tom baráku a nikam nejdete, tak neumíte komunikovat s lidima, což mě se teda opravdu stává. Zapomínám jména a já nevím, co všechno a to chce nějakou tu činnost.
65
PŘÍLOHA Č. 3 – ROZHOVOR S PANÍ ČERVENOU T: Tak jestli se Vás můžu zeptat. Jak dlouho jste nezaměstnaná? p. Červená: Třináct let T: Jo a co jste dělala před tím? p. Červená: Já jsem, já jsem. Jako co myslíte před tím? T: No než jste přišla o práci, než jste byla nezaměstnaná p. Červená: Já jsem uklízela celý roky. T: Jo p. Červená: Kvůli děckám. Pak ten podnik, do soukroma to šlo. A já jsem nechtěla nastoupit. Nemohla jsem nastoupit. Tam jsme museli dělat na odpoledne a to ani nešlo. T: Aha, takže vy jste samo od tam odešla? p. Červená: No, musela jsem odejít, protože jsem měla dítě do první třídy a na odpolední uklízet kanceláře nešlo. No a kdo by se mě staral o děcko odpoledne, že jo? Takže jsem od tam odešla. T: a kolik máte dětí? p. Červená: Tři T: No a potom jste šla na úřad práce? p. Červená: Potom jsem byla nemocná a dostala jsem ten důchod. T: Takže vy jste teďka… p. Červená: Vod těch jedna čtyřiceti, no tak nějak. T: Máte poloviční důchod? p. Červená: No, mám ten poloviční důchod. T: A zkoušela jste hledat práci? Nebo zkoušíte to? p. Červená: Nezkouším, ani to nezkouším. Protože nikdo vás na čtyry hodiny nechce. Všichni co to zkoušeli tak nic nenašli. Tady byla jedna paní, co měla taky potíže s páteří a šla uklízet do banky a dva měsíce tam uklízela a nemohla. Jenže úklid je taková těžká práca, to dělají jenom zdraví lidi. To si řeknete že to nic není, takle s koštětem. Ale tam jsou okna v bance veliký a to je strašně moc pohybu. T: A s čím máte ten invalidní důchod? p. Červená: Já jsem to vlastně dostala na tu artrózu. T: Takže klouby. 66
p. Červená: No, pohybový problémy. I když tam je toho víc. Ono se to nasčítá. T: A teďka snažíte se něco hledat? p. Červená: Nechodím po práci. Protože kdo potřebuje někoho na čtyři hodiny? Abych nemusela dlouho sedět, dlouho stát. Těžce nesmím pracovat. Mám teda dny, kdy nepracuju vůbec, protože mě to vůbec nejde. Někdy něco jde a někdy ne. To je taková práca nepráca. Já nevím, je to takový sporný. T: A kdyby jste si mohla vybrat, co by jste chtěla dělat? p. Červená: Já jsem vždycky říkala ze srandy, že můžu vařit akorát to kafe. Protože takle rukama, to bych jako nezvládla. T: A z úřadu práce máte nějaký nabídky? p. Červená: T: to máte takhle odvážený, jo? p. Červená: No, já můžu jen do pěti kilo. Já to mám takový komplikovaný. Se mnou je to takový těžký. Nemůžu dlouho sedět ani dlouho stát. Nesmím dělat v průvanu. Musím být v tichu, nesmím být v rachotu. T: A co nějaký domácí práce? p. Červená: Najdite mně někoho takovýho. Protože su nahluchlá, tam mně vadí velkej rachot. To mám odzkoušený, že to nejde. To si člověk neuvědomuje, když je pořád dlouho rachot, tak já musím pryč, jinak by mě hlava rupla. To je fakt strašný. Já jsem vždycky obdivovala ty učitelky ve školce, co tam dělaly. Jak ty děcka tam tak řvaly, já bych tam nemohla dělat. T: No a z toho pracáku, dávaly vám třeba nějaký nabídky někdy, že by vás poslaly někam? p. Červená: No, já prakticky nevím co můžu dělat. Vařit to kafe, kde bych byla v teple a ani moc nechodila. T: Takže vy jste nikdy od nich nedostala takovej ten lísteček? Běžte to zkusit na tohle místo. p. Červená: Snad jednou, to jsem byla ještě zdravá. Ještě než jsem dostala ten důchod. To bylo akorát jednou. Nechcu hanit prácu pracáku, ale zrovna jsem na to kapla já. Přišla jsem tam a ono už to bylo obsazený, paní tam na to moje místo nastupovala do práce. Tam jsem přišla na ty uranový doly, to bylo na uklízečku a už tam měli jinou paní. T: A než jste přešla do toho invalidního důchodu, tak jste byla jak dlouho nezaměstnaná? p. Červená: Rok jsem byla nemocná a rok jsem byla doma. T: A tady v té době vám dávali nějaký nabídky?
67
p. Červená: No tady tu jednu a už to bylo obsazený. Nevím, jak to mají zavedený, jestli jim tam nemusí posílat, že to mají obsazený. Oni se tomu tam divili, že mě tam úřad ještě posílá. T: A jak jste říkala že jste měla tu práci, kde jste uklízela, že jste od tam odešla sama… p. Červená: No musela jsem odejít. Nás totiž pustil podnik, nás pustila mezka a přešli jsme k podnikatelovi a on si změnil podmínky. T: A kde jste pracovala? p. Červená: MEZ Drásov. Tam se uklízelo na ráno kdysi. A pak si to převzali ti Němci, že úklid se bude rušit a udělal se konkurz, že si nás vezme někdo. No a ten podnikatel řekl, že se bude chodit jedině na odpoledne. Ti úředníci tam si prý přáli, aby se uklízelo odpoledne, že je prý omezujeme v pracovní době, když tam jsme s košťatama. Ale to byla betálná věc. Protože my jsme přišli, dali jsme děti do školky, šli jsme do práce. Po třetí hodině jsem šli dom. T: Takže to jste byla spokojená, ne? p. Červená: No, to bylo vynikající. To byla nejlepší práca, co jsem dělala. T: A co jste před tím dělala? p. Červená: Já jsem pořád uklízela, co jsem přišla do Tišnova. T: A třeba na pracáku vám nenabídli takový ty rekvalifikace jak mají. p. Červená: Voni nemůžou, protože, jak to mám říct…mám základní vzdělání. To můžou dát jenom tomu, kdo je vyučenej. Mě nic nemůžou, se mnou nemůžou nic dělat. T: To je teda zajímavý. p. Červená: No, já jsem na to taky koukala, co to máme za zákony. To mě jako překvapilo. T: A teď s něma spolupracujete jak? p. Červená: Jdu tam jednou za tři měsíce, oni řeknou že nic nemají a já jdu dom. T: A jak dlouho máte do normálního důchodu? p. Červená: Ještě čtyři roky. No a za dva roky, jestli se nezmění zákon, tak bych mohla do předčasnýho důchodu. T: A nezkusíte ještě něco hledat? p. Červená: Řikám, vařit kafe. Kde nebudu dělat v průvanu. A to je otázka. T: Takže vy hlavně potřebujete takový ty podmínky toho prostředí. p. Červená: Na mě hlavně nesmí táhnout. Jak foukne, hned mám ruku bolavou. T: A teď jste na tom dobře zdravotně?
68
p. Červená: No, pro mě je to takový jednoduší, když jsem doma a chráním se před všema. A kdybych chodila do práce, tak bych se neuchránila. Třeba už ten autobus je problém. T: Takže by vám vadilo někam dojíždět, i třeba blízko? p. Červená: No to by mě sakra vadilo. Protože každej si votevře vokno a já bych pak nepohnula tři dni s krkem. T: A kromě pomoci z úřadu práce, pomáhá vám ještě někdo jiný, když jste chtěla najít práci? Neptala jste se třeba známých? p. Červená: No, kdysi tady bal jedna agentura, tam jsem taky chodila. Nevím, jestli to tady ještě je. Ale tam mě taky nenabídli prácu. T: A manžel pracuje teďka: p. Červená: Jo, pracuje naštěstí. T: A co dělá, jestli se můžu zeptat? p. Červená: Dělá kontrolu výrobků, kontroluje výrobky. T: A kde, někde poblíž? p. Červená: V Kuřimi v těch kuličkovejch ložiskách. T: Můžu se ještě zeptat kolik vám je let? p. Červená: Padesát čtyři už pomalu. Ještě mám pár měsíců do padesáti čtyř. T: A tak co děláte takhle ve volném čase? p. Červená: Co dělám ve volným čase? Já si z toho dělám srandu. Já su dobrá akorát tak na vycházky, uvařit, nakoupit. A takový hlouposti. Něco si ušít na sebe. To mě jako baví. Jinak toho moc neudělám. T: Tak byste mohla šít na zakázku, ne? p. Červená: No to máte…nemohla. Já vidm jenom na jedno voko. Já mám jedno voko, já na něho vidím, ale mám tam jizvu. Takže se mě jako hůř vidí a taky než jsem se s tím naučila. Jako teď už to jde, ale trvalo mi to. Sem vrážela do věcí, do zámku sem se nemohla trefit. T: A co třeba tady v tom domově, v tom penzionu. Tam nehledají někoho jen tak na pomocný práce a uklízení? p. Červená: Uklízení, to je totiž mylná představa, že je to jako hrozně lehká práca. Ale to není žádná lehká práca. Já nezvohnu kolena, já neudělám dřep. Co se mně zakutálí támle dozadu, tak to já vocať nedostanu. Já jako uklízečka bych moc neuspěla. Protože co kdyby tam někomu něco spadlo, tak to by byla mí smrt. T: Ale berete to s humorem všechno.
69
p. Červená: No ale co chcete s tím vokem dělat. Pro mě byla třeba dřina zapnout bundu, ten zip. Pak ale mě říkali, že jsem dopadla ještě dobře, že mě to bude sice stínit. No, míň na to vidím.A jak se dlouho na něco dívám, tak to vidím nakřivo. T: Takže ty zdravotní problémy, to je… p. Červená: Zdravotní problémy to je dost blbý. T: To je taková největší překážka. p. Červená: No, to oko nemělo přijít, to mělo zůstat ještě v pořádku. T: A kdybych se vás ještě zeptala na ten pracák, jak jste s něma spokojená? p. Červená: No víte, co voni tam můžou. No, to musíte chodit pravidelně do práce. A já mám ještě vostruhy na patách, tak musím každýho půl roku chodit na to vyšetření. To sou takový samý problémy. To je hrozný. Já nevím, to bych mohla jenom na takový nějaký brigády, když jsem fit. T: A je tady taková příležitost vůbec? p. Červená: Nevím no. Já jsem teďkom ještě před pár rokama mě začaly bolet křečáky a krční páteř. A tím se vám komplikuje ten pohyb a život. V práci bych se z toho zbláznila. By mě vyhodili, kdybych byla pořád doma. T: Tak to je potíž, když nemůžete vůbec nic. p. Červená: Já vlastně nevím co můžu dělat, co chcete dělat? T: Mě taky nenapadá co byste mohla dělat. p. Červená: No a to jsem ještě nedonesla na ten pracák z kožního, že nesmím být v prachu. T: No a kdyby se objevila taková nabídka, která by splňovala úplně všechno… p. Červená: Ne, to se nenajde. T: A šla byste, kdyby to šlo. p. Červená: Šla bych, ježiš marja hned! Vono to člověk doma vydrží, ale peníze jsou peníze. To je bez peněz tady to. Jenže to mám ještě takovou špatnou věc, tu inkontinenci. To já se nesmím napít, třeba kdybych chtěla jet někam autobusem. T: Takže to by byl vlastně trochu zázrak, kdyby se něco objevilo. p. Červená: To by muselo být něco v Tišnově. T: A chtěla byste pracovat? p. Červená: No chtěla. My bysme chtěli všichni v částečným důchodě pracovat, ale vona není ta práca. To není jak za komunistů, že se šlo na čtyři hodiny a domů. Teď chcou všichni jenom zdravý. Přece nebudou zaměstnávat takový jako my, nemocný. Teď je
70
taková pitomá doba. Když nejste tak jak máte být, tak je to v čudu. A nesmíte mít do toho děti. Já jsem si to pokazila vlastně tím, že jsem si pořídila dítě. T: Myslíte, jo? p. Červená: Prácu. Protože tam jak jsem skončila a šla na mateřskou. No a pak já jsem chtěla chodit na osmou. Ale to už dělali cavyky, že jsem musela chodit na sedmou. Tak tím jsem si to posrala. A ta doba se taky tak strašně změnila. S tím třetím dítětem je to fakt blbý. T: A myslíte, že je to fakt horší? p. Červená: No bývalo to jinačí. Vždyť každá matka, která támle skončila mateřskou si sehnala prácu. Jenomže teď to není pravda. Kdo vás vezme na pár hodin? Běžte si to zkusit obejít. T: Já vám věřím. Tak vy už teďka asi budete čekat na důchod. p. Červená: No nějak to tak bude. Ale víte, von ten den taky uteče. Než člověk nakoupí, to obejdu ty obchody. V klidu uvařím. A když už máte takový problémy s tím pohybem, tak to je člověk rád, že už odpoledne sedí a může si odpočnout. T: A na plnej invalidní důchod nárok nemáte? p. Červená: To asi ne, to bych musela přestat chodit a začít padat. Víte ono to není moc k smíchu. Člověk na první pohled vypadá dobře, ale cítí se blbě někdy to stojí pěkně za prd. T: Na, to vám věřím, že to musí být někdy těžký. p. Červená: Já už jsem si na to ale za ty roky taky zvykla. Člověk ještě uvaří, uklidí upeče. Dokud nebudu nikoho obtěžovat, tak to bude oukej. T: Ještě si vystačíte s lecčím, tak to je taky dobrý. p. Červená: No, horší, až nebudu moct, to se mnou bude muset někdo chodit. T: Víte, ještě by mě zajímalo, jestli byste čekala třeba nějakou větší pomoc, třeba od státu a tak? p. Červená: No, já si stejnak myslím, že vůči částečnejm důchodcům nejsou spravedlivý. MY máme poloviční důchod, ale nemáme nárok na slevy do Brna. My jezdíme do Brna za takový velký peníze. My prostě nemáme slevy v ničem. Máme málo peněz a je to čím dál horší. A teď pořád straší s tím placením u doktora. My už máme odzkoušený za ty roky, že to bez těch léků nejde a ještě budeme z toho hovna co nám daj platit další věci. Jestli se jim toto podaří uskutečnit, tak je to úplně hrozný. T: Tak to není jednoduchá situace.
71
p. Červená: No, copak já z toho mám? Copak já jsem si z to vymyslela, tu nemoc nebo to marodění? T: O to nikdo nestojí, být pořád nemocnej. p. Červená: O to nikdo nestojí. T: A vám nenabídli plnej důchod? p. Červená: Mě toho moc nepřibylo, mám tu artrózu, inkontinenci a mě toho moc nepřibylo, eště taky aby jo. T: Tak se mějte hezky, já vám děkuju za rozhovor a hlavně aby bylo to zdraví.
72