Děkuji svým rodičům za podporu v době psaní rukopisu i za jazykové úpravy textu. Knihu věnuji svým věrným společníkům Maťovi a Julii.
JOTA / 2012
© Michal Vičar, 2011 Ilustrace © Zdeňka Nováková, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-925-1 ISBN 978-80-7462-119-2 ePub ISBN 978-80-7462-100-0 mobi
úvodem Denní sny… Některé z nich jsou tak naléhavé, vracejí se stále znovu, až vytěsní všechno ostatní, až vás zcela ovládnou a vy se uprostřed dne vytrácíte ze židle své kanceláře, o zlomek sekundy později stojíte na břehu Gangy, tajně během přestávky na oběd létáte ve vesmíru, a zatímco se vaše rodina dívá na poslední díl Milionáře, vy vyhráváte cenu Grammy. Toto je kniha o splnění jednoho takového snu… Cestu kolem světa jsem podnikl ve společnosti svého o tři roky staršího slovenského bratrance Maťa. Přestože jsme jako studenti psychologie a žurnalistiky měli v době našeho ztřeštěného nápadu na účtech dohromady asi mínus sedm tisíc korun, uměli jsme se domluvit pouze anglicky a nerozuměli jsme vůbec autům, rozhodli jsme se procestovat čtyři kontinenty a více než dvacet států. Naším kapitálem se staly nápad, elán a odhodlání, dopravním prostředkem pak postarší motorová dáma Julie — Škoda 1000 MB. Cestopis je založen na zápiscích z mého deníku, kam jsem si pečlivě zaznamenával zážitky a s nimi spojené subjektivní pocity, myšlenky, nálady a dojmy. Události pojímám a popisuji z hlediska zvídavého mladého člověka, který neztratil ideály a upřímně touží nejen poznávat svět, ale také se zamýšlí nad jeho problémy a strastmi. Tuto hlavní linii doplňuji pasážemi ze svých e-mailů pravidelně zasílaných domů. V nich se stylizuji do svého alter ega — ztřeštěného, nezodpovědného, narcistického a občas velmi jízlivého Květáčka, jehož jediným cílem bylo pořádně si to všechno užít. Naše sedmiměsíční putování jsem se snažil popsat co nejupřímněji. Proto je možné, že se čtenářům leccos nebude líbit nebo že se mnou nebudou v některých mých názorech souhlasit. Co se dá dělat. Jak řekl můj spolucestovatel Maťo: „Ty sa na svet pozeráš tvojím pohľadom, a já zas svojimi očami. A preto má stále ešte zmyseľ putovať okolo sveta. Lebo keby sa všeci na všetko pozerali rovnako, tak by stačilo si o tom len přečítať!“ Doufám, že vás tato knížka alespoň trochu zaujme, přinese rozptýlení a snad vás podpoří ve splnění VAŠEHO SNU. Michal Vičar, říjen 2009
Sbohem, Evropo
První úsek cesty pro mě byl spojen s loučením se s domovem. Narodil jsem se v polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy husákovskou normalizaci zvolna střídala gorbačovovská perestrojka. Evropu dělila „železná opona“ a myšlenka integrovaného kontinentu a evropského občanství byla ještě v plenkách. S pádem Berlínské zdi a příchodem takzvané „sametové revoluce“ se situace náhle změnila — vznikla Evropská unie a novodobá Česká republika se stala jejím členem. Proto patřím ke generaci, která necítí jen česko-slovenské kořeny, ale i příslušnost ke sjednocenému starému kontinentu. A Evropa pro mě subjektivně končí na hranicích s Ruskem. Až s jejich překročením jsem tedy definitivně opustil domov. SVATEBNÍ NOC S JULIÍ | 3. září, Makov, Slovensko Naše cesta kolem světa začala ve dvě hodiny ráno. Proplétáme se uličkami Olomouce, lemují je oranžová světla lamp. Míjíme důvěrně známá místa: výstaviště Floru, věznici, okresní soud, tržnici, vlakové nádraží. Centrum opouštíme výpadovkou vedoucí na východ, světová strana, které se budeme držet následujícího půl roku. Několik minut a zákrut později domov připomíná pouze světelný smog ve zpětném zrcátku. S každým otočením gumových kol je vzdálenější, ale zároveň i bližší. Až jej spatřím příště, bude to přes zaprášené přední sklo. Obavu z fiaska zahání vyladěná Julie, vyšnořená do bílých, svatebních šatů. Vláčně přede jako nasycená kočka. Zaplaví mě směs pocitů. Pýcha nad úspěšným startem výpravy se prolíná s únavou z posledních dní, vzrušením z očekávaných dobrodružství a zážitků, smutkem z odloučení s nejbližšími. Co bude s mou Vendulkou? Vydržíme tak dlouho bez sebe? Srdci člověk neporučí. S Vendulkou jsem začal chodit jen pár měsíců před odjezdem, podobně jako Maťo se svou přítelkyní Hankou. A rázem plánovanou celosvětovou divokou jízdu dvou mladých hřebců nahradil introspektivní výlet pardů za poznáním přírodních a kulturních památek. Maťa lákají latinské krásky, mě spíše Rusky. Vysoké, modrooké, blonďaté, v kozačkách a minisukních. Víme, že věrnost bude fuška. Navíc se, možná trošku naivně, domníváme, že představa drsného, zarostlého, větrem ošlehaného cestovatele s nehasnoucí jiskrou v oku žhaví ženskou touhu po dobrodružství… Domluvíme se, že úlety a nevěry příštích měsíců neopustí dveře naší Julie. Uvědomujeme si,
že naprostá důvěra mezi námi je pro úspěch cesty nezbytná. Jsem si jistý, že v našem trojlístku na sebe občas budeme alergičtí a možná dospějeme až ke křehké hranici příčetnosti, avšak teď je Maťo kámoš a Julie kamarádka. Do deště i do sucha, do zimy i do tropů. Měl bych si to zapsat, abych na to v budoucnu nezapomínal… Ve tři hodiny ráno Julie parkuje před tradiční beskydskou chalupou, oficiálním sídlem ředitele Valašského království Tomáše Harabiše. Naši výbavu obohatí o valašskou vlajku, valašský pas a pár lahví slivovice. Pasuje nás na velvyslance, s úkolem šířit slávu a čest království po celé zeměkouli.
Při domácím salámu a soleném chlebu se dovídáme jeho interpretaci historie patálií s bývalým králem země a neoficiálním králem klaunů Bolkem Polívkou. Příběh je smutným důkazem hořké cesty recese k soudu. Alkohol zametá se všemi lidmi a šašky nevynechává. Vzpomenu si na jeden trpký vtip: Nešťastný člověk v depresi navštíví psychologa. Ten mu poradí: „Ve městě je cirkus a v něm vystupuje výborný klaun, jmenuje se Felicites. Chodí se na něj dívat stovky lidí. Rozveselí úplně každého. Kupte si lístek na představení.“ Člověk se rozbrečí: „Já jsem Felicites…“ Tady vtip končí. Později jsem jej vykládal svému příteli klaunovi — Panchovi. Tvrdil, že takový umělec je sobec. Neumí se radovat ze štěstí jiných, protože on když rozesměje sto lidí, je to, jako by se stokrát smál on sám… Zanedlouho stoupáme přes Beskydy na Slovensko. V cestovatelském rozrušení, které nás ovládlo, si nevšimneme, že hladové oko svítí a ručička kontrolky benzínu se povážlivě zaryla do výstražného pole. Do Makova na benzínovou pumpu se Julie raději dokodrcá na volnoběh. Zavřeno! Shodujeme se, že následující čerpací stanice by mohla přesahovat její síly. Milostná svatební noc s Julií tak proběhne na přilehlém parkovišti. To, že naše „cesta života“ první den neslavně končí na hranicích České a Slovenské republiky, se nikdy nikdo nesmí dozvědět. Vypadali bychom jako dvě nezodpovědná, zasněná, od reality odtržená paka. Nutno dodat, že nápad vyrazit na cestu kolem světa ve čtyřicet let starém embéčku nesvědčí o opaku. @ AHOJ POPRVÉ | 6. září, Tallinn, Estonsko | 1. část Ahoj! Konečně jsem se já, Michal, od dětství přezdívaný svými kamarády kvůli kudrnatým vlasům roztomile Květáček, otravně Květák, noblesně Květino, archaicky Květoš nebo kreativně Qvěták, dostal k e-mailu. V příštích měsících počítejte, že vás občas budu obtěžovat nějakými zážitky z naší slavné cesty. Vzhledem k časové náročnosti pátrání po internetovém připojení, své vrozené lenivosti, přirozenému sklonu k trapasům a zapomnětlivosti a existenci emisní
difúzní hvězdné mlhoviny NGC3293 v sektoru mezi Sagittariem a Orionem je s jejich psaním a čtením spjato následující osmero zásad: 1. Oslovovat se budu svou humornou přezdívkou. 2. Charakter a styl bude velmi neformální, e-maily jsou určeny zejména širokému okruhu mých známých, přátel a příbuzných. 3. Počítejte s Květáčkovým Koeficientem Přehánění (dále jen KKP). 4. Moje vtipné poznámky vám nemusejí připadat vtipné. 5. Kdo nebude odepisovat, bude nekompromisně vyškrtnut z „mail listu”. 6. Kdo nepochopí mé asociace, nechť se nechá vyšetřit, zda netrpí LMR (kdo neví, co to je, ať si to zjistí). 7. Neberte si osobně mé urážlivé jízlivosti. 8. Tyto e-maily jsou volně k distribuci, jen je prosím nerozesílejte sponzorům a médiím. Pokud to někdo poruší, tak se na něj snese neidentifikovatelná, avšak o to hrozivější Květákova pomsta. Takže k dosavadnímu průběhu cesty… Náš slavnostní oficiální odjezd se za přítomnosti kamer a mraku senzacechtivých novinářů sice uskutečnil v pondělí 1. září, ale vzhledem k tomu, že Julie v ten den ještě nedisponovala povinným ručením a postrádala některé nezbytné technologické vymoženosti, zamířila v doprovodu Maťa nejprve úplně opačným směrem, do mateřské stáje v Hradci Králové. Zde absolvovala poslední úpravy. Já jsem se mezitím doma povaloval, intenzivně se loučil s Vendulkou, ukrýval se před vámi i vším tím mediálním humbukem a bavil se na pseudointelektuálních diskusích pod články na internetu devalvujících naše šance na úspěch. Správným „slovenským” směrem jsme Olomouc opustili až v úterý v noci. Hned následujícího dne nás pro změnu zbrzdila obligátní zastávka v rodném městě mého bratrance a cestovního partnera Maťa — v Ružomberku, kde jsme s Maťovým otcem a mým slovenským strejdou (kterého v okruhu naší rodiny neoslovíme jinak než „ujo Fedor”) trošku popili. Další společný pijanský tah plánujeme za měsíc v ruském Irkutsku, kam se za námi Fedor chystá přiletět. Poslední překážkou při opouštění území někdejšího Československa byl policajt v Trstené, od kterého Julie obdržela první papírový dáreček v podobě tisícikorunové pokuty za příliš chvatný úprk. Strážník nekompromisně odmítal tvrzení, že není v jejích technických možnostech rychlost překročit. Navíc se styděl a arogantně se odmítal stát součástí našeho videozáznamu. V Polsku zas naši krasojízdu krotily všudypřítomné „korky” — zácpy. Motorista tak snadno podlehne dojmu, že by celá země upotřebila laxativum ve formě hustší silniční sítě. V tuhém korku jsme došourali i do Krakova. Prohlídka města se však omezila na krmení holubů okupujících Hlavní náměstí, protože než jsme se v stihli pořádně rozkoukat, prudká průtrž mračen nás zahnala usušit se pod křídla Julie. Varšavu jsme pak ve strachu z korků neprozkoumali vůbec, protože jsme ji prohučeli v noci bez zastavení… BIOLOGIE A POLITIKA | 5. září, Mazurská jezerní oblast, Polsko Dopolední slunce jemně hladí Julii po zbrusu novém, zářivě naleštěném obličeji. Hraji si s benzínovým vařičem. Poprvé se jej pokouším sestavit. Vzhledem ke své nezkušenosti a mizivému technickému nadání si po několika nepovedených pokusech zavolám na pomoc Maťa s návodem psaným v pěti různých jazycích. Vařič zprovozníme během „pouhých“
pětatřiceti minut ! O to vydatnější si navaříme oběd. Poté se s Julií vydáme na průzkum Mazurské jezerní oblasti. Boční cesty nás dovedou až k soše zubra, vyřezané ze dřeva.
Co si pamatuju, rodiče odebírali Lidové noviny. V pubertě se ze mě stal vášnivý konzument zpráv, a tak jsem střední školu absolvoval s denním tiskem na lavici. Místo abych dával pozor, první dvě hodiny jsem hltal informace ze sportu, ze zahraniční či domácí politické scény. Několikrát mi přes můj nesouhlas učitelé noviny zabavili a zkazili mi tak den. Nechápali, že sdělení typu „návrat důchodce z Vysočiny na Hrad“ nebo „Sparta remizovala s Bayernem Mnichov“ ve mně vzbuzovaly silnější emoce než prvoci a uhlohydráty. Moudře tvrdili, že studenti nikdy nevědí, jakým způsobem nabyté vědomosti v budoucím životě uplatní. A opravdu: vítězství Baníku ve fotbalové lize v roce 2004 je mi, na rozdíl od gymnaziálních znalostí fyziky a s tím souvisejícím povědomím o fungování motorů, na cestě kolem světa autem k ničemu. Každopádně poté co jsem si přečetl i šokující a lehce bulvární zajímavosti na poslední straně a zkonzultoval je se svým sousedem v lavici Jirkou Pohlodkem, konečně jsem začal po oušku sledovat i dění ve třídě. A právě z jedné takovéto chvíle v hodině biologie si vzpomínám, že jsem zaslechl něco o posledních stádech téměř vyhynulých nešlechtěných příbuzných dobytka — zubrů, přežívajících někde v Polsku. Zpovzdálí si Julii prohlíží postarší chatař. Lámanou „českoslovenštinou“ s prvky polštiny se sebevědomě pustíme do konverzace. Dozvídáme se, že nedaleko se nejen vaří pivo Zubr (dvě plechovky přerovského Zubra vyměníme za jednu plechovku polského), ale že tyto srstnaté krávy přebývají na jednom z ostrovů přilehlého jezera. Domlouváme se, že nám půjčí pramici a v doprovodu jeho asi dvacetiletého syna Jerzyho poplujeme na ostrov. Nalodíme se do dvou lodí. Nálada se uvolní spolu s rezivým řetězem, který nás poutal ke břehu. Pofukuje. Červená pramice se odráží v ocelově zbarvené hladině jezera, čeří ji hejna racků, hus, kačen a labutí. Volným tempem následujeme Jerzyho plavidlo směřující k ostrovu vzdálenému asi dva kilometry. Vesla svěřím do Maťova područí.
Po chvíli se zaklesneme v bledězeleném rákosí na mělčině. Škodolibě zahvízdám melodii proslavenou Waldemarem Matuškou a Evou Pilarovou. Posmívám se mu, že žádný prám ani ráj zde ukrytý není, takže nechápu, proč zakormidloval právě sem. Dalším kolizím zamezím chopením se vesel. Kotvíme na ostrově. Husté keře zahřívají vzrostlé, smíšené stromy. Slunce klesá ze zenitu ke dvěma hodinám. Následujeme Jerzyho.
„Není to nebezpečné? A… umějí plavat?“ vyzvídám s obavou v hlase. Představa rozzuřené rohaté tuny masa prohánějící mou maličkost v provokativním červeném tričku po ostrově mě příliš klidem nenaplňuje. „Že bych se před ním v nouzi schoval do vody,“ vysvětluji Maťovi. Jerzy po mně vrhne mírně nechápavým pohledem. „Plavat umí a nebezpečný není.“ Prodíráme se skupinou lísek. Pak náš průvodce zastavuje. „Tak tady to je,“ prohlásí a ukazuje na hromadu ohlodaných kusů dřeva na břehu jezera. Tázavě se po sobě s Matěm podíváme… „Ale bobr je asi na lovu,“ dodává. Polština je sice řeč češtině podobná, ale naše jazyková vybavenost nedosahuje úrovně našeho sebevědomí. Navíc slovo bobr a zubr se lehce spletou… S předstíraným entuziasmem přírodovědeckých zanícenců si fotografujeme nezáživnou hromadu dřeva — bobří domov. Že jeho nájemníci žijí v oblasti Mazurských jezer, jsme se v hodinách biologie asi také učili. Škoda, že jsem si zrovna četl něco o sarajevském atentátu a založení Unie svobody…
Mazurská jezera jsou turisticky vyhledávanou lokalitou v severovýchodním Polsku. V nádherné zalesněné rovinaté krajině se nachází více než dva tisíce jezer (největší je jezero Šnardvy, 114 km 2), která vznikla v důsledku ústupu ledovce po konci poslední doby ledové. Oblast je vyhledávaná především jachtaři. Na své si ovšem přijdou i milovníci pěší turistiky, cyklisté, rybáři, ale i zájemci o flóru a faunu. Region je bohatý zejména na ptactvo, pro které je zde zřízena řada rezervací (známý je např. Ostrov kormoránů). Ani v zimě cestovní jezerní ruch nekončí, návštěvníci se mohou dopravovat po zamrzlých vodních hladinách na tzv. „ledových“ jachtách. Loď tvarem připomíná windsurf, jen na dřevěném trupu jsou namontovány brusle. Za dobrého větru plachtí rychlostí až 100 km/h.
@ AHOJ POPRVÉ | 6. září, Tallinn, Estonsko | 2. část … Aktuálně se nacházíme v Tallinnu. Za dva a půl dne jsme urazili skoro dva tisíce kilometrů. S kilometry mizejí i kartony s pivem. Na druhou stranu Julie tak shazuje nadbytečná kila a v důsledku dosahujeme čím dál vyšších rychlostí — naše děvče předjelo už na osm osobních aut, z toho jednou dokonce šest v řadě na křižovatce, když si Maťo nevšiml červené na semaforu. Měli byste vidět, jak na Julii řidiči nevěřícně zírali — myslím, že Valašskému království a sponzorům „tropíme” dobrou reklamu. Lotyšsko a Litvu jsme také prohučeli téměř bez zastavení, i když nedaleko Rigy jsme si udělali první neplánovanou zajížďku. V noci bylo oblačno, Sagittarius nám nemohl ukázat směr, a tak jsme se kapánek ztratili. Ale netrvalo dlouho a svůj omyl jsme zjistili — vraceli jsme se jenom sto padesát kilometrů. Nevadí, peněz na benzín je zatím dost. Jen doufám, že nějaké na účtu zůstanou i na konci cesty, v Jižní Americe. Nic. Je pozdě, jdu zalehnout. Zítra vyrážíme na exkurzi města. Napoprvé toho není málo, těším se na houf Vašich reakcí.
Váš Květáček ESTONSKÁ PRŮTRŽ MRAČEN | 7. září, Tallinn, Estonsko Osm třicet. Studentské koleje. Vstávám z tvrdé karimatky, rozhlížím se po titěrném pokojíčku. Vybavením, hranatostí, strohostí i neútulností evokuje svou nedávnou minulost buňky v patnáctipatrové socialisticky realistické budově, nesoucí hrdé jméno Hotel Hermes. Kromě Maťa a mě se v místnůstce mačkají jeho legální nájemníci, studenti stipendijního programu Erasmus, Stejski a jeho spolužák Honza. Původně jsme měli v úmyslu Tallinn o několik set kilometrů minout, ale nedokázali jsme odmítnout pozvání jednoho z mých nejbližších kamarádů — Stejskiho. Se Stejskim a dalšími kamarády jsem provandroval kus Evropy. Namátkově jmenuji Slovensko, Srbsko, Rumunsko, Černou Horu či Albánii. Propojeni životně důležitým lanem jsme společně šplhali po skalách. Oba nás charakterizuje tvrdohlavost, a proto jsme se nezřídka pohádali. Třeba na běžkách v polárních pustinách Laponska. Tam jsem na něj byl několik dní tak alergický, že jsme spolu raději nekomunikovali. Jednou se však naší čtyřčlenné „expedici“ ztratil. Vánice srazila teploty na mínus třicet stupňů. Když vyčerpaný s polární září nad hlavou dorazil k půlnoci do záchranné chaty, spadl mi obří kámen ze srdce. A vyléčil mě z alergických reakcí. Studuje filmový střih, zabývá se režií. A tak nám vykládal, že v zoufalství chtěl postavit fotoaparát na stativ, nastavit snímek každých třicet vteřin, zabalit se do spacáku a usnout… a na každé fotografii by byl zasněženější a bledší… Zdokumentovat si svou smrt. Ani na úplném konci sil neztratil kus svého cynicky absurdního smyslu pro humor.
Špinavá monolitní obloha. Prší. Rozlámaně vstáváme. Dnes vyrážíme spolu s dalšími studenty Erasmu na prohlídku estonského hlavního města. Oblékáme si sponzorské cosi-texové bundy stejného střihu, já fosforově žlutou a Maťo výstražně červenou — budou nás nejspíš považovat za homosexuály. Přidružíme se k asi třicetičlenné heterogenní skupině složené ze světových národů. Proč se všichni sešli na studiích v baltském Tallinnu, ví snad jen Bůh, osud, Štěstěna, teorie chaosu a oni sami. Z mozaiky jejich životních příběhů by se určitě dala vydedukovat odpověď. Bez problémů mezi ně zapadneme, jako bychom k nim patřili od začátku. Autobus. Obsadím místo u okna. O výklad v angličtině se starají dvě mladé světlovlasé Estonky. Většinou je neposlouchám. Raději pozoruji mokré šedivé ulice, barevné domy z cihel a ze dřeva, pedantsky upravené zelené trávníky. Tallinn je seversky čistý, vzdušný, roztahaný, domy si libují v dostatku soukromí. Zastavujeme na významných místech. Na estonské „Letenské pláni“, kde se demonstrovalo proti nadvládě Rusů. U paláce navrženého ve stylu okázalého a načančaného italského baroka,
ve čtvrti Kopli, kde žijí především narkomani, bezdomovci a kriminálníci. Prý je tu v noci nebezpečno. S Matěm, Stejskim a Honzou na sebe koukneme a beze slov domluvíme adrenalinový program na večer. Srdce Tallinnu pak připomíná rodnou Olomouc. Cihlové hradby. Barokní katedrály. Bílá čtverhranná věž se zelenou střechou na náměstí. Žlaby ulic vydlážděných z kostek stéká dešťová voda. Je mi zima. Dvojice průvodkyň soutěží v stále sofistikovanějších a únavnějších proslovech. Moc je neposlouchám, radši na jednu z nich pomrkávám a rozesmívám ji. Úspěch. Snad půl minuty není schopna pokračovat ve výkladu. Koktá, prý toho mám nechat. A tu půlminutu jí paradoxně celá skupina věnuje plnou pozornost. Poslechnu. To, že je blonďatá, ji v mých očích činí hezčí, ale jinak se mi na rozdíl od Tallinnu nelíbí. Po návratu na Hotel Hermes vyřizujeme nezbytnou korespondenci a snažíme se opravit polámaný benzínový vařič. Nachystáme večeři ve společné kuchyni, kde nám překáží skupina malinkých Korejek, které svou šikovnost demonstrují převráceným hrncem se špagetami. Za pár měsíců snad zjistíme, jestli „gramlavost“ patří ke korejským vlastnostem, nebo pouze výjimka nepotvrzuje pravidlo. Julie směřuje do špatné čtvrti. Zanecháváme ji na malém parkovišti a s kamerou se vydáváme na hon drogově závislých. Špinavě šedá obloha se změnila na černou, ale vydatnost srážek to neovlivnilo. Absence shluků pouličních světel prodlužuje stíny. Neudržované domy mají nejlepší léta za sebou, některé čekají už jen na závěrečný infarkt. Díry v ulicích plní dešťová voda, odplavuje odpadky. Avšak v blízkém okolí neregistrujeme žádné podivné existence. Osmělíme se a běháme po celé čtvrti. Nikde nikdo. Karneval notorických deviantů se dnes asi nekoná. I když… zničehonic mi Stejski skočí kolem krku a začne zplna hrdla řvát: „Jsem závislák, naval drogy…“ Se svým bizarním smyslem pro humor nezklame. Něco přece na kameru natočit musíme. A tak v následující půlhodině lítáme po temných ulicích a křičíme věty typu: „Dejte mi drogy!“, „Jsem kriminálník, vysol všechny prachy!“, popřípadě „Sežeru tě zaživa!“ Otvíráme popelnice se slovy: „Vylez, houmles“, přepadáváme přes zábradlí, skáčeme do živých plotů a předstíráme zvracení, extázi, delirium tremens i neutěšené abstinenční stavy. Dokonce se odvážíme vstoupit ztrouchnivělými dveřmi do jednoho z domů těsně před kolapsem. Jediný obyvatel, který na nás zírá očima s rozšířenými zorničkami, je černá kočka. Vzdáváme to. Docházíme k překvapujícímu poznání, že za deště zloději po ulicích nekradou, vrazi nevraždí, násilníci neznásilňují a závisláci berou drogy raději doma. Jediné, čeho se zmoklý chodec může bát, je psychická újma ze setkání s praštěnými studenty. Což je, věřím, pozitivní bezpečnostní zjištění nejen pro Estonsko, ale i pro celý svět. Vracíme se do socialistického pokojíku Hotelu Hermes, natěsnáme se jeden vedle druhého a usínáme. Zítra se se Stejskim a Honzou rozloučíme. Zítra vyrážíme do Ruska.
Pod taktovkou opilého cara a zkorumpovaných Tatarů
Rusko je zemí mnoha národů: Kazachů, Číňanů, Burjatů, Ukrajinců, Němců, Mongolů, Čečenců… a samozřejmě Rusů. Leccos je rozděluje — odlišná kultura, náboženství, zvyky, barva pleti i rysy obličeje. Pojí je však porozumění. Porozumění pro korupci, alkohol a vládu tvrdé ruky. Když toto pochopíte, začnete se v Rusku cítit jako ryba ve vodě. Adaptace nám trvala několik dní. @ NEVYŽÁDANÝ SPAM
| 10. září, periferie Moskvy, Rusko | 1. část
Poslušně se hlásím podruhé. Díky všem za e-maily. Pozorně jsem si je přečetl, zasmál jsem se a pobavil. A mami, slibuju, že až příště vyrazím na cestu kolem světa, tak si před odjezdem pečlivěji uklidím pokoj… Dnes začneme na ruských hranicích. Ty jsme nebyli schopni v estonském městě Narva asi tři hodiny objevit. Evropská unie nám odpírala vstup do jámy lvové a všemožně maskovala východ ze zemí svobody. Po jeho vypátrání si nás vzali do parády ruští celníci. Nevyplnili jsme totiž v předstihu všechny potřebné papíry, a tudíž je zdržovali od jejich práce naplněné buzerací a následného vybírání neoficiálního cla od kamionových řidičů. Frustraci si ventilovali kompletním prošacováním a osaháním Julie, ale pivo ukryté pod kufrem v prostoru na rezervu neobjevili. Zato nalezli naši lékárničku vybavenou medikamenty snad proti všem nemocem světa, a tak jsem jim na tázavé pohledy odvětil, že jsem „drug addicted”. Obava z přenosných nemocí v kombinaci s Juliinou nevšedností a neuvěřitelnou cílovou destinací — Vladivostokem — vedly k našemu relativně rychlému propuštění. Vychutnat si nás ale chtěl první ruský strážce zákona u cesty. Maťo nejspíše v euforii z relativně bezproblémového a levného vjezdu do země, kde vlci dávají dobrou noc a dnes znamená za týden, asi tři sta metrů za hranicí projel jednosměrkou v nesprávném směru. Navíc zrovna před policejní budkou. Výsledkem byla půlhodinová diskuse plná negativních emocí a zchudnutí o láhev slivovice z Valašského království, čtyři plechovky Zubra a 400 rublů (asi 300 Kč). Museli jsme použít i argumenty tvrdšího kalibru, například jsem na první pohled oplzlého policajta přesvědčoval, že „za 400 rublu pokupiš doma dve děvočky”, popřípadě „My chudi studenti z Bosny”. Efekt se dostavil v podobě slevy z původních osmi tisíc (chtěl nás eskortovat až k bankomatu, zloděj!) a navrácení Maťova řidičáku do rukou majitele. Pak nám už nic nebránilo v cestě do Sankt-Petěrburgu, velkoměsta s bohatýrskými vilami. Julie zaparkovala přímo před nejslavnějším z nich, Zimním palácem, kde sídlil car a k jehož zteči dala signál Aurora zakotvená poblíž. Protože byl ukrytý v lešení, Julie využila situace a prohlásila se
za novou sanktpetěrsburskou atrakci — kolemjdoucí turisté ze Západu z ní dočasně učinili nejfotografovanější monument v historickém jádru metropole. Z Petrova gradu je do Moskvy cesta daleká, a tak jsme pro jistotu vykurýrovali náš stroj. Začínám se cítit jako mechanik. Nejprve jsme diagnostikovali problém (uvolněný chladič), následně jsme správně zvolili nástroj opravy (klíč číslo 13) a sjednali nápravu (dotáhli šroub). Jako bonus jsme vyměnili jednu pojistku. Teď jen abychom nenačepovali „griazny benzin”…
Benzín. V Rusku je nepřeberné množství firem provozujících benzínové pumpy, od mezinárodních kolosů, jako je Shell nebo Lukoil, až po soukromníky provozující jen jednu stanici. Vzájemně se liší jak cenami, tak kvalitou benzínu. Především u menších společností hrozí, že palivo bude obsahovat různé nečistoty, písek, nebo že dokonce bude zředěno vodou. Cena benzínu variovala v přepočtu mezi 18–25 Kč za litr, především v závislosti na regionu. Nejdražší byl v centrální Sibiři.
CHROMÁ MOSKVA | 9. září, Moskva, Rusko Zuřím. „Za co chce sakra osmdesát rublů? Hajzl! Prej nás v noci hlídal… tak mu to nedáme… My jsme nepotřebovali, aby nás někdo hlídal, tak ať táhne k čertu…“ Asi čtyřicetiletý týpek je ale neodbytný jak hnida. Ukazuje na nějaký nápis v azbuce. „To si jako máme kvůli tobě vytáhnout slovník nebo co, frajere?“ Maťo, který rozezná asi o pět písmenek víc než já, pomalu louská nápis. Do háje. V noci Julie na silnici z Petrohradu do Moskvy omylem zaparkovala na placeném parkovišti. Vytahujeme peníze a uklidňujeme hlídače. Trošku jej poškádlíme žádostí o doklad. V Moskvě máme dnes domluveno ubytování u neznámé Nataši, členky organizace Hospitality club. Kontaktovala ji Maťova přítelkyně Hanka. A protože se jeho drahá nachází daleko za humny a především v jiné zemi, bratranec už včera začal prozpěvovat verš „Natašo, bude to charašo“, na témata více i méně profláklých melodií. Dostaveníčko nám Hanka ujednala na třetí hodinu odpolední. Zeleně plochá, nezáživná krajina uklidňuje po zbytečném ranním rozčilení. Od Polska nepřestalo pršet. Mokrý Tallinn. Mokrá Narva, mokrý Petrův hrad. Kluzká tříproudová dálnice. Ruský výmysl. Přibližně po dvou třech kilometrech se střídají dva pruhy nalevo s dvěma pruhy napravo. Rusové v moderních osobních autech se předhánějí jak na dostizích. Evidentně se tu omezovače rychlosti nenosí, mnohdy nás minou i nákladem přetížené kamiony. Julie se bez omezovače obejde, limituje ji výkon motoru necelých 50 HP. Přesto její srdce tepe ve stokilometrové rychlosti. V deset hodin najedeme na vnější okruh, objímající periferie mocenského centra. Pak zamíříme do jednoho z mnoha obřích supermarketů nakoupit zásoby na příští dny. Vybíráme z širokého sortimentu. Jeden produkt utlačuje druhý, málokde zaznamenám více než jednu řadu stejného zboží v zákrytu.
Domnívám se, že zboží v supermarketech je jeden z indikátorů, jak rozeznat vyspělost tržního hospodářství dané oblasti. Všechny supermarkety světa mají za úkol vypadat, že jsou plné zboží. Ale zkuste se někdy zaměřit na to, kolik rozličného zboží při stejné ploše obchod nabízí. Samozřejmě že na první pohled se deset řad ostrých sytě červených kečupů zdá jako široká nabídka. Po prvotní radosti, že si vyberete kečup podle jemných nuancí chuti, se však mnohdy dostaví rozčarování. Zjistíte, že všechny vyrobila firma Heinz, v lepším případě alespoň v různě velkých obalech. Jinými slovy, některé obchody jsou plné a jiné vypadají plně. Avšak výraz plný je pro moskevský supermarket urážka. Přesnější je nacpaný, předimenzovaný, napěchovaný. Netřeba dodávat, co to značí v mém laickém pohledu o místní tržní ekonomice.
Zaplníme Julii proviantem. Vyrážíme. Provoz začíná povážlivě houstnout. Směřujeme do centra. Rychlostí dvacet třicet kilometrů za hodinu projíždíme široké betonové bulváry obklopené monumentálními hranatými vzpomínkami na Lenina, Stalina, Brežněva, Andropova a Gorbačova. Dříve zde za burácení tanků, obrněných transportérů, protileteckých děl, vyhrávání Kaťuše a Internacionály a mávání dětí červenými vlaječkami s emblémem srpu a kladiva z oken funkcionalistických monster slibovala největší mírová armáda světa světlejší zítřky. Ve světlejších zítřcích se bulváry valí místo zelené řeky řeka pestrobarevná. Hlukem a zápachem se hravě vyrovná minulosti. Zamotáme se v menších uličkách. Jedinou mapou, kterou disponujeme, je kopie ve formátu A4 — v patnáctimilionové metropoli se orientujeme asi jako slepec v kulaté místnosti bez dveří. Ptáme se chodců sekanou českoslovenštinou s ruským přízvukem, kde leží Natašina čtvrť. Asi pátý Rus nám dodá veškeré potřebné informace. Směr Nižnij Novgorod, deset kilometrů. Mrkneme na naši provizorní mapu. Novgorod je na východ. Maťo vytáhne náš lék proti slepotě — kompas. Jednosměrná ručička je neomylným vodítkem. Kňučící žaludek neodbytně ohlašuje čas oběda. Bezhlavě naviguji Maťa za volantem do zuřivého proudu aut — „Prospekt Schelkovskaya“. Na čtení tabulí mám dostatek času, neomezuje mě neznalost azbuky. V lepším případě se Julie vpřed pohybuje krokem. Spojka, jednička, deset metrů, spojka, neutrál. Dvacet vteřin pauza. Spojka, jednička, sedm metrů, spojka, neutrál. A znovu. Deset minut. Půl hodiny. Hodinu. Dvě. Zácpa jako po deseti kilech sušených borůvek. Výbuchy výfuků z okolních aut dusí Julii. Přestávám mít hlad. Maťo začíná pěnit. „Seš v klidu?“ opatrně sonduju. „Som!“ odsekne. „A nechceš vystřídat?“ „Nie!“ dostane se mi odpovědi v neadekvátním tónu. „Natašo, bude to charašo,“ začnu zpívat. Maťovi se rozzáří obličej a s chutí se ke mně přidá.
Spojka, jednička, patnáct metrů, spojka, neutrál. Půl minuty. Spojka, jednička… sakra, jak to, že tam jde jednička tak ztěžka? Spojka, neutrál. Jednička zlobí. Občas se podvolí až hrubé síle. Další hodina, dvě. Modlím se, ať jedeme správným směrem. Odstín oblohy se od rána měnil pouze v intenzivnější šedivou. Prší. Julii nadále utiskují nejnovější lady, volhy, hummery, džípy a chevrolety. Maťo opět skoro vůbec nekomunikuje. V očích se mu usídlí divoký pohled rozzuřeného antiglobalistického ekologického aktivisty. Rozmlátit všechny auťáky. Především ty, které okupuje pouze jedna osoba. Nebo jen ty americké a ruské výroby, podobně jako země původu se vyznačují expanzivností. Kolik benzínu se tu spálí úplně zbytečně? Kolik by se za něj dalo syntetizovat léků? Nebo postavit lepších silnic? Kolik lidského času se tu bezúčelně promrhá? V šest večer zřím spásnou tabuli — Goľanovo. Jsme správně! Radost. Zůstává kilometr a půl. Další hodina strávená za volantem už je maličkost. Maťo ji vyplní svým notováním na téma dne „Natašo“. Konečně zastavíme u řadového panelového domu z padesátých let, kde má opěvovaná osoba bydlet. Zvoníme. Otevírá šikovná, sympatická vysoká brunetka, ve věku kolem třiceti. Podává nám ruku a vytříbenou angličtinou nám sděluje své obavy. Očekávala nás ve tři, ne v sedm. Omlouvám se. S potlačovanou frustrací v hlase vysvětluju, že jsme chytili zácpu a Moskvu z jedné strany na druhou zdolávali devět hodin. „Devět hodin?“ ptá se mě nechápavě. „No jo, hrůza,“ odpovím. „Tak to jste měli štěstí, normálně to trvá déle…“ Polije mě horko. Představa, že jezdím každý den čtyři hodiny do práce do centra a stejnou dobu nazpět, mě deprimuje. Doufám, že tu nikdy nebudu muset žít. Nataša nás ubytuje ve svém skromném bytečku. Možná proto, že pracuje jako psycholožka, rozpozná naše vyčerpání z náročného průjezdu a nalije do štamprlat koňak. Teplo zaplaví tělo. Po pár sklenkách zapomínáme na všechno špatné, co nás ten den potkalo. Domlouváme se, že se zítra ke Kremlu dopravíme raději metrem. V osm hodin dorazí Natašin manžel Dimitrij. Hahaha. Maťo už zítra asi písničku o Nataše notovat nebude. Jsem si jistý, že když Hanka vybírala z tisíce potencionálních Moskvanů nabízejících nocleh, zvolila Natašu právě z důvodu, že na profilu v kolonce status je vyznačeno vdaná…
Hospitality Club je organizace pro cestovatele, kteří preferují před spaním v hotelech a hostelech ubytování v soukromí. Jakmile se zaregistrujete, může vás jakýkoliv člen klubu požádat o nocleh zdarma. To však můžete učinit i vy — v každém větším městě světa žije několik lidí, kteří prostřednictvím Hospitality Club ubytování nabízejí. Následně si navzájem napíšete reference, na základě kterých se pak budoucí návštěvníci rozhodují, koho oslovit. Další informace naleznete na adrese www.hospitalityclub.org. Podobnou organizací je i Couch surfing (www.couchsurfing.org).
@ NEVYŽÁDANÝ SPAM
| 10. září, periferie Moskvy, Rusko | 2. část
… Momentálně se nacházíme v Moskvě, její ulice poznáváme v doprovodu Nataši. Navštívili jsme například muzeum moderního umění, nad kterým by Freudovo srdce zaplesalo. Hodinu
jsem si prohlížel dílo evidentně oidipovsky zakomplexovaného autora — načmáranými penisy se to na jeho obrazech jen hemžilo. Také jsme absolvovali obligátní procházku kolem Kremlu, Rudého náměstí, Vasilije Blaženého a mauzolea vůdce vůdců. Bohužel jsme nepořídili ani jednu fotku, jelikož můj milovaný cestovní partner zapomněl vložit do mého Canonu paměťovou kartu. Kéž by příště raději zapomněl sebe…! Současně projevuji svou vnitřní nelibost, že se neuskutečnil dialog na téma veřejná doprava s ruskými politickými celebritami. Lenin už téměř století nepromluvil a Putin s Medveděvem domlouvají mír v Gruzii. Navíc je tu odporná klemra, a tak jí zítra zkusíme ujet dál na východ, na Ural. Za něj se nikdy žádný z evropských vojevůdců neprobil, tak věřím, že se s „ruským medvědem” spřátelíme a naši expedici nestihne stejný osud jako je. Tak jo, pro dnešek je to všechno. Váš Květáček TECHNICKÁ BEZRADNOST
| 11. září, Nižnij Novgorod, Rusko
Nižnij Novgorod. Noc smáčená deštěm. Třikrát obkroužíme kruhový objezd, dešifrujeme azbukové nápisy na tabulích. Když už konečně zvolíme správný směr, Julie zakašle a její vnitřní orgány utichnou. Zkoprněle ji dotlačíme na nejbližší benzínovou pobočku všemocného Lukoilu. Zoufale žhavíme její startovací dráty. Panická resuscitace nezabírá. Její válce se sice rozkmitají, ale jen aby za několik vteřin opět utichly. Obklopí nás hlouček studentů. Ti ještě oplývají idealismem a energií měnit svět k lepšímu, navíc mají dostatek času. I proto se nám snaží pomoci. Bohužel navštěvují světovou konjunkturou zpopularizované humanitní obory. Jejich technické znalosti se sotva vyrovnají našim a ani ty zdaleka nedostačují. Alespoň nás utěšují plechovkami s hořkým pivem. Soucitně nás nepřesvědčivě přesvědčují, že motor jsme určitě nezadřeli. Maťo ani já se absolutně nevyznáme v autech. Navíc nás naši známí považují za výjimečně nepraktické a netechnické typy, s nešikovnýma levotočivýma rukama, s hlavami v oblacích. Psycholog a novinář. Pat a Mat. Bob a Bobek. Naše okolí má asi pravdu. Ve dvaceti letech jsem nevěděl, kterým směrem se uvolňuje šroub. I proto reakce většiny známých, kteří se dozvěděli, že zrovna my dva spolu plánujeme objet ve starém embéčku celý svět, byly zamítavé. Od shovívavě povytaženého obočí přes nevěřícný pohled až po ťukání si na čelo. Rozhodli jsme se, že jim všem s pomocí entuziasmu, naivity, základního smyslu pro logické uvažování a knížky „Oprava a údržba vozidla Škoda 1000 MB“ vytřeme zrak. Ta se stala naší „Holy Bible“, nejstřeženějším a nejcennějším vybavením výpravy. Obsahuje podrobné, i pro laika srozumitelné návody údržby a oprav jednotlivých součástí našeho auta. Bez ní bychom byli ztraceni.
V mlhavé noci za chabé záře čelovky vyměníme podle Bible svíčky. Napumpujeme benzín palivovým čerpadlem. Dotlačíme elektrické kontakty kabelů. Nulový efekt. Opakovaným kroucením klíčku v zapalování akorát zdárně vybijeme baterii… Ráno moudřejší večera. Zmoklý a promrzlý sklopím sedačku a zabalím se do péřového spacáku. Rozhovor stále ještě čilého Maťa a studentů je pro mě pohádkou na dobrou noc. Společně holdují dalším plechovkám piva. Vyměňují si vtipné i děsivé historky o šikaně v armádě. Na rozdíl od nás je s koncem školy ostříhají a odvedou do kasáren. V jejich prostorách bude vzdělání a schopnost přemýšlet vlastní hlavou považováno za redundantní. Usínám s útržkem informace o českých kolotočářích, údajně „tábořících“ někde na Leninově prospektu. S prvním mechanikem (z Brna), který měl naše embéčko připravit na cestu kolem světa, jsme se neshodli. Z původní tisícovky chtěl zachovat jen karoserii. Sání vzduchu vyvedené na střechu, pětistupňová převodovka, motor a alternátor z favorita, keramické čelisti, závodní tlumiče, vyztužené nápravy. Neustále opakoval: Kluci, vy netušíte, do čeho jdete, vy si to představujete jak Hurvínek válku. Asi měl pravdu, ale možná právě naše zanedbatelná znalost aut nebrzdila náš smělý plán. Pak jsme dva a půl měsíce před odjezdem objevili ochotného mechanika Martina Pavliše v Hradci Králové. Ten pochopil, že jet Škodou 1000 MB kolem světa, aniž by to byla Škoda 1000 MB, trošku postrádá smysl. A tak se pustil se svými spolupracovníky do práce. Používali „nové“ patnáct dvacet let staré díly. Provedli generální opravu motoru, převodovky, vyměnili tlumiče a nápravy. Z nepůvodních dílů ustoupilo pouze dynamo alternátoru a koženkové sedačky sedačkám polstrovaným. To abychom si vezli zadky pěkně v pohodlí. O osm hodin později mě probudí klepání na okno, přerývané kapkami deště. Dva ze studentů se vrátili a přivedli s sebou kamaráda-mechanika Voloďu. Nejprve zkušeně prozkoumává Juliino pohybové ústrojí. Poté se pokouší Julii roztáhnout svým zeleným autem, ale embéčko zatvrzele vzdoruje pokusům o revitalizaci. „Griazny benzin,“ zamumlá si pod nos. Než mu v tom stihneme zabránit, odmontuje díl, ve kterém podle obrázku v Bibli rozpoznáme karburátor. Zručnými pohyby jej rozšroubuje. „Griazny benzin,“ zopakuje a ukáže nám vnitřek karburátoru zanesený podivným červenočerným mazlavým svinstvem. Špína ucpala i palivové čerpadlo. Všechno proplachujeme technickým benzínem a zfetovaní omamnými výpary profukujeme. Voloďa pak nasadí vypulírovaný karburátor na původní místo. Operace skončena. Zkouším Julii probudit z narkózy. Baterie přes noc stačila nahromadit síly. Ozve se důvěrně známé zachrčení a vytoužené pravidelné chraplání motoru. Sláva! Voloďa od nás nepřijme nic kromě několika plechovek piva. Poté Julie zamíří hledat českou pouť. Na překlad směrovky obsahující slovo „Lenin“ nám pak stačí znalost čtyř písmenek a pouhá dvě obkroužení nedalekého kruhového objezdu. ZA VYHRÁVÁNÍ KAŤUŠI | 12. září, Nižnij Novgorod, Rusko
Jaj, vyspal jsem se dorůžova… Posadím se na postel v kabině kamionu. Mávnu na kolemjdoucího Maťa. Spal s Julií. Vypadá docela čile, vstává téměř každý den dřív než já. Řetízkáče cinkají, autíčka v autodromu se srážejí, pirátská loď kyvadlově pluje po vzdušných vlnách. Kolotoč zábavy se roztočil. Mrknu na palubní hodiny. Jedním z osvobozujících atributů cestování je, že večer můžete usnout bez obavy, že ráno zaspíte. A proto mě nerozčílí překrývající se ručičky na dvanáctce. Zapřádám rozhovor s Tondou, asi pětačtyřicetiletým šéfem českého kolotočářského seskupení. Jeho obličej ve tvaru měsíce za úplňku dokreslují spokojené vrásky kolem očí. Kočovný život jej naplňuje, stejně jako další rodiny obývající několik luxusně a účelně vybavených karavanů. V Nižném Novgorodu zakotvili před několika dny z důvodu právě probíhající slavnosti založení na svou historii pyšného města. I proto mi Tonda doporučuje prohlédnout si centrum dvoumilionového konglomerátu. Vyrazíme. Zhoustnutí mraků se uvolní deštěm. Díky kombinaci autobusu a směsice češtiny a ruštiny se za hodinu objevíme před grandiózní pevností. Už před pěti stoletími si pohodlně ustlala pod vedením italských architektů na malém návrší na soutoku Volhy a Oky. Zásluhou svých širokých cihlových zdí a hrdinství obránců vyděšených a motivovaných historkami o uřezaných hlavách dokázala dlouhé měsíce opakovaně vzdorovat Tatarům z nedaleké Kazaně. Julie plánuje překročit ještě mnoho obřích řek — Ob, Jenisej, Lenu, Amur, možná i Amazonku, ale při pohledu na Volhu z novgorodského Kremlu se tají dech. Malé ostrůvky rozházel Stvořitel jako hrách po jinak zdánlivě líně plynoucí sivé vodní mase. Bližší břeh, svíraný sídlištěm, industriální zónou, pravoslavným kostelem a doky, kontrastuje s protější stranou, zčásti zalesněnou. Expozice za hradbami naplňuje očekávání. Neodlišuje se od ruského stereotypu. Zbraně. Obrněné transportéry, tanky, děla, bojová vozidla. Malé ruské děti je zaměňují za prolézačky, hrají si na vojáky. Také jsem si tak hrával… Když jsem byl malý, představoval jsem si, že jsem statečný indiánský bojovník jménem Harka. Jméno jsem kdysi zaslechl z úst svého staršího bratra, který na rozdíl ode mě už dokázal číst a lačně hltal dobrodružné příhody z prérií, například Synové Velké medvědice od Liselotte Welskopfové-Henrichové, kde je Harka hlavním hrdinou. Stejně jako Harka jsem uměl přesně střílet, jezdit na koni, ovládal jsem karate a boj s nožem. Své klidně i o několik hlav vyšší nepřátele jsem porážel s elegancí a grácií. Protivníky většinou představovali děti i dospělí, které jsem znal, nebo záporní hrdinové z filmů a z pohádek. Dětská fantazie si o hranicích může nechat jenom zdát. Už tehdy jsem je ve svých imaginacích nezabíjel, spokojil jsem se s pokorou a omluvou „těch zlých“ za jejich hrůzné činy. Představoval jsem indiánského bojovníka Harku, jako muže šlechetného, hrdinného, ale také neporazitelného. Možná právě v potřebě neporazitelnosti pramení touha vyrábět lepší a ničivější zbraně. Psycholog Alfred Adler popsal kompenzaci komplexu méněcennosti jako hlavní stimulující energii a hnací motor v chování člověka. Komplex vzniká už v raném dětství a je výsledkem interpersonálního srovnávání se s okolními lidmi (jsem menší, tlustší, nešikovnější, pomalejší, mám menší schopnosti, menší dům, nižší funkci). Vychází z předpokladu, že „člověk nechce být v ničem méně“ než ostatní. Způsobuje pocity
ukřivděnosti, bezmoci. Jedinec trápený pocitem méněcennosti se snaží svou slabost vyrovnat. Touží po moci, po dominanci nad svým okolím, po pocitu, „že mám nad ostatními navrch“. Člověk disponuje vůlí ovlivňovat sebe i vnější svět. Může ke kompenzaci přistoupit pozitivně, tedy pracovat na sebezdokonalování sebe sama, snažit se podávat lepší výkony, ať už jako zaměstnanec, otec rodiny, umělec nebo vědec. Negativní postoj spočívá ve snižování hodnoty ostatních. Zahrnuje třeba psychické ponižování, pomlouvání nebo snižování cizích zásluh. Dále pak vyhrožování, bití nebo, v extrémním případě — zabíjení. Většina sociologů a psychologů se přiklání k názoru, že to, jací jsme, závisí především na prostředí, ve kterém žijeme, a vzorech, s nimiž se identifikujeme. Například podle transkulturálních výzkumů určitá agresivita je člověku vrozená, ale její míra je závislá právě na stimulujícím nebo potlačujícím prostředí. V dětství jsou nám jako vzory předkládáni indiánští bojovníci, rytíři, drakobijci, karatisté, westernoví pistolníci. Ať už bereme tyto hrdiny jako ochránce nebo jako agresory, vždy se v nich ukrývá prvek násilí a moci. Ochudili bychom děti o adrenalin a euforickou zábavu, kdybychom jejich sny naplnili představami o Matce Tereze, Imannuelu Kantovi, Antonínu Dvořákovi nebo Buddhovi? Jaký vliv by to mělo na míru agresivity? V Rusku o armádu zakopnete snad na každém kroku. Vojenští hrdinové a veteráni jsou uctíváni na vojenských přehlídkách, slavnostech, tisících památnících, monumentech či v muzeích zbraní. S kým se pak děti ve svém vývoji identifikují? Jaký to může mít vliv na psychologii národa? Shoduji se s Alfredem Adlerem, že se bude vyznačovat militantnějšími rysy. Místní rodák a ruský klasik Maxim Gorkij sleduje z důstojné vzdálenosti a výše mramorového podstavce kamenným pohledem mumraj desetitisíců lidí v ulicích. Ti s podporou vodky a cukrové vaty zahánějí psí počasí. Jarmark je v plném proudu, stánkaři si spokojeně mnou ruce, kterými zastrkávají do kapes devalvující ruskou měnu. Decibely si davem razí cestu rocková kapela. Odpoledne se překulí do večera, davy nás unavují. Prcháme zpět ke kolotočům, ale i zde je zábava v plném proudu. Rodiče utrácejí těžce vydělané peníze na blikajících atrakcích, usedají na ně spolu se svými dětmi. Není zcela jasné, kdo si hraje víc. Na zastřešeném pódiu se předvádí nám neznámá ruská pop-star. Kvalita jejího zpěvu nevybočuje z průměrů jiných hvězdiček, které po celém světě vyprodukovala kombinace konzumu, kýče, trhu a šoubyznysu. V černém minioblečku s odhaleným břichem musí, na rozdíl od svého rozohněného publika, mrznout. Kdyby mne večer navštívila v Julii, řešil bych dilema, jestli ji trošku nezahřát. Jsem si ale téměř jist, že naše limuzína a můj idealismus by kroutící se pop-star dostatečně neoslnily. Jako indiánský bojovník Harka jsem často zachraňoval různé dívky. Evičku, Janičku, Petrušku. Poté mě vděčně objaly a daly polibek. To mi tehdy stačilo. Dnes jsem mnohem náročnější. Polibek by stačil tak prvních deset vteřin. Jenže to už se dostáváme ke guru všech psychologů, Sigmundu Freudovi. Dav pomalu pohlcují zvířecí pudy. Alkohol a levná zábava odbourávají bariéry rozumu. Mladé
i starší páry se po sobě oplzle plazí a olizují se. Chlapi vystrnadí děti z atrakcí a furiantsky se přeřvávají. Několik jich zmizí v křoví, aby zde zanechali kvasící obsah svých žaludků. Uniformovaní představitelé zákona nekompromisně zpacifikují agresivní jedince. Hodinu před půlnocí zábava končí. Kolotočáři uzavírají atrakce a vykazují poslední dotěrné návštěvníky. Když se odebírám do kamionu, odchytne mě rozesmátý Tonda. Prý ho mám následovat do velitelského karavanu. Maťo už šel spát… Společnost pěti ruských policejních oficírů, sekané a vodky. Vykládají vtipy. O policajtech. Nejprve nerozumím ani slovo. Po pěti panácích vypalovačky už chápu všechno podstatné a chechtám se jak o život. Naladíme se na stejnou vlnu. Tak takhle na vás, hoši! Vodka z vás policajtů učiní největší kamarády. Snad to bude fungovat i na vaše hlídkující kolegy na další cestě napříč matičkou Rusí. Odpotácím se do kamionu. Zakopnu a spadnu na postel. Zapnu mp3. Vlasta Redl. Tramtárie. Noc křupavých srdíček… Do šatů sexy pop-star se navlékla Vendulka. Dobrou noc.
Vodka. Ruské alkoholické „peklo“ rozpoutal ruský car Ivan Hrozný v roce 1543, když zásobu vodky ve svých sklepeních, kterou získal od cizokrajných hostů, nechal prodávat ve specializovaných krčmách — kabacích (název převzal od Tatarů, pro které to bylo místo, kde se lidé mohli najíst a napít). Za Gorbačovovy vlády pak uváděly oficiální statistiky, že 40 procent dospělých Rusů jsou alkoholici. To vedlo k nepopulárním nařízením („suchoj zakon“). To sice zvýšilo nízký průměrný věk ruských mužů, ale současně i přispělo k tomu, že jen za rok 1986 klesly příjmy do sovětského státního rozpočtu o 27,5 miliardy dolarů. Přesto v roce 2004 dosáhla spotřeba vodky čtyř miliard litrů, což je v přepočtu 27 litrů na obyvatele, včetně nemluvňat. Podle oficiálních údajů ruského ministerstva zdravotnictví připadá na 100 000 obyvatel 2269 alkoholiků. Jen v roce 2008 v Ruské federaci zemřelo na otravu alkoholem 67 000 lidí!
ZLOMENÝ KLÍČ | 14. září, nedaleko Kazaně, Rusko Peciválsky se protahuju na sedadle spolujezdce. Škvírami v huňatých mracích sem tam vykoukne ojedinělý paprsek slunce. Povrch silnice je relativně kvalitní, cesta širší, než vyžaduje sporadická doprava. Julie dobyvačně mrmlá směrem na Kazaň.
Ruské dopravní značení svědčí o tom, že v zemi dnes znamená možná včera spíše zítra, ale určitě ne dnes. Neplatí. Často například míjíme výstražné signalizace upozorňující na výmoly na
cestě. Opatrná Julie zpomalí, ale obavy se většinou ukážou jako zbytečné. Díry jsou buď zalátané, nebo ještě nestihly vzniknout. Oproti tomu jen o pět kilometrů dál má na její nápravy políčeno zákeřná past. V jinak amorfním asfaltu se nečekaně objeví neoznačená jáma rozměrů průměrné vany v českých panelácích. Včera v noci se Julie několikrát nechala nachytat. Trestem je pak surový úder do jejího břicha, vytrhnutí řidiče z lajdácké letargie a prudké probuzení spolujezdce ze sna. V poledne uslyšíme znepokojivý brblavý zvuk z motorového prostoru. Odstavená dáma se podrobuje důkladné prohlídce. Výfuk rotuje v objímce jako hadrový panák ve větru. Zčernalá roura prasklá v kloubu svědčí o tvrdém direktu. Po pár zacloumáních mi spodní díl výfuku zůstane v ruce… Přepadne nás obava pramenící z naší automechanické neznalosti. Do nejbližší vesnice je to asi deset kilometrů. Dojedeme? Nepřivodí zkrácený odvod zplodin Julii srdeční infarkt? Na olomouckém gymnáziu jsem s učitelkou fyziky uzavřel nevyřčenou dohodu. Nenarušování hodiny z mé strany odmění přimhouřením oka nad mou posedlostí ve čtení novin. Odpovědně se jednou za měsíc připravím na test, ona ho ohodnotí dvojkou a oba se nadále budeme věnovat svým zálibám. Ona vzdělávání studentů zapálených pro fyziku, já hltání informací o politice. Škoda. Kdyby na mě byla přísnější, asi bych Maťa uklidnil, že Julie zvládne v pohodě jet i bez výfuku.
Za čtvrt hodiny stojíme před dílnou postavenou v duchu vesnického minimalismu — kvádrovitou budovou z betonu a plechu. Vítá nás maličký mechanik Timur. Dílna je ve srovnání s Juliinou domovskou stájí v Hradci Králové zařízená skromně. Ruční zvedák, šlapací hever, vykastrovaný moskvič a autogen pamatující mladého Castra a vylodění v zátoce Sviní. Podlahou pokrytou vrstvou hader od oleje, matek a šroubováků se však podobá jakékoliv jiné mechanické hale, do které jsem kdy v minulosti zavítal. Timur pracně zvedá naši krasavici a ohleduplně ji zbaví dvou kusů výfuku. Zpoza náhradních válců s písty vydoluje svářečku. Absence izolace na drátech nás přesvědčí o nevyhnutelnosti udržovat si uctivou vzdálenost. Létající jiskry srší v menším bengálském ohni. Když se Timur dozví, že nás čeká daleká cesta do Vladivostoku a pak do Ameriky, nevěřícně protočí panenky. Chvíli se prohrabuje bednou se součástkami, kterými je jako absolvent ruské automechanické školy schopen opravit cokoliv mezi traktorem a BMW. Nakonec vítězoslavně vytasí zlomený klíč. Číslo sedmnáct. Bez rozpaků jej v místě praskliny navaří na výfuk. „Na plochych russivijich darogach jest tuning charašo,“ prohlásí a odmítne hrst rublů. Prý mu stačí pomyšlení, že jeho sedmnáctka obkrouží svět… TATARSKÝ POLIBEK |
15. září, Kazaň, Rusko
Pět set let staré štíhlé bílé zdi se zářivě usmívají do tiché, mrazivé noci. Volně ohraničují skupinu desítek barevně nasvícených paláců, domů a mešit rozprostírajících se na plochém
kopci. Jejich pravidelnost narušují strážné bašty a kované brány. K hlavní z nich vede stupňovité schodiště, razící si cestu do úhledně střižené trávy. Útlé minarety se téměř dotýkají Alláhových bran. Oblé, mozaikou vykládané střechy nechávají po svém povrchu sklouznout sporadické vločky prvního letošního sněhu. Zdobené paláce svými tvary, spanilostí, elegancí, čistotou a malebností jako by sem byly přeneseny buď z pohádek, co se čtou tisíckrát a pak ještě naposled, nebo z Disneylandu. Ostře kontrastují s údajnou nekulturností a krutostí původních vládců. Pouhé vyslovení jejich jména šířilo strach a děs po celé Evropě, stejně jako jejich mongolských předchůdců. Klid spícího paláce naruší blížící se hlas motoru. Intenzita hluku upoutá pozornost hrstky pozdních chodců. Čtyři válce rytmicky znásilňují ticho. V zatáčce se zjeví auto s cizí poznávací značkou: 3M6 8897. Svou barvou splývá s vápenatými zdmi. Jeho kulaté oči žlutě žhnou. Vrooom! Stejnou rychlostí jako se objevilo, zase zmizí. Zanechá za sebou pouze kouř z nedokonale spáleného benzínu. Ten se postupně rozplývá do noční temnoty. Palác průjezd Julie stěží zaznamenal. Řev motoru v letech je ve srovnání s dělostřelbou, bubnováním vojsk a jekotem masakrovaných a popravovaných Tatarů za krutovlády dobyvatele a cara Ivana Hrozného naprosto zanedbatelný. Ale i tak se stal dalším malinkým střípkem v mozaice jeho rozmanité historie. SOLIDÁRNÍ POLICIE |
16. září, Ural u Čeljabinsku, Rusko
Březové lesy izolují dřevěné vesničky. Zastavil se v nich čas. Okna útulných roubenek zkrášlují malované okenice s vyřezávanými ornamenty. Ploty z kůlů oddělují skromná políčka od domácích zvířat. Huňatí psi zvědavě štěkají na projíždějící auta. Žena s šátkem si přivydělává prodejem čerstvě vylousknutých semínek šišek. K dokreslení pohádkové atmosféry chybí pouze zlatavá hlava Ivana a odplivující „krasavice“ Marfuša. Julie si to pod mým vedením spokojeně valí na čtyřicítce osmdesátkou. Je s podivem, jak rychle se člověk v cizině naučí porušovat dopravní předpisy. Možná získá pocit, že mu jeho netuzemský původ zaručuje částečnou imunitu. Že případný přestupek omluví neznalostí jazyka, neporozuměním nebo přesvědčováním o své turistické naivitě a hlouposti. Nebo se prostě jen přizpůsobí dopravě v dané zemi. Nejprve jsme začali překračovat rychlost ve vesnicích. Plyn jsme mačkali v závislosti na stavu vozovky, množství aut a lidí vyskytujících se u krajnic. Další tabu padlo s křižováním bílé čáry. Předjížděli jsme, kdykoliv nehrozila srážka. Samozřejmě že Julie se svou těžkopádnou akcelerací potřebuje dlouhý rozjezd. Následovaly další neduhy. Předjíždění zprava. Nepoužívání blinkrů. Tlačení se před ostatní auta v zácpě. Troubení. Problikávání dálkovými světly. Zkracování cesty zákazy vjezdu a jednosměrkami. Ježdění na červenou. Ve Střední Americe pak padlo i poslední tabu: pití za volantem. Ale o tom až na jiném místě…
Z hloubání mě vytrhne agresivní houkačka. Mrknu do zpětného zrcátka. Policie! Mladá dračice lada v mžiku předežene postarší dámu Julii. Stahuji okénko. Řidičský průkaz, technický průkaz, strachovku (ruské povinné ručení) svěřuji asi čtyřicetiletému černovlasému policistovi, oblečenému v maskáčové bundě DPS — ruské obdoby dopravní policie. Následuji jej do lady. „Zdravstvuj, ja Michal. My z Česka. Studenti, nie mnogo děngi, ale mnogo idei. My na daroge okrug světa zrobime. Russia krasivaja.“ Můj monolog odpovídá neznalosti ruského jazyka dítěte s ročníkem narození těsně před sametovou revolucí. Vyjevený policista mi vysvětluje, že jsem na čtyřicítce jel osmdesát. „Da, ale to jest Škoda. God šesděsiaty děviaty. To nějecha moc bystro. Maximalno děveděsiat.“ Policajt pokrčí rameny a podstrkuje mi papír k podpisu. „Što to?“ tážu se ustrašeně. „Ničevo něbojsa, i podpiši.“ Na rozloučenou mi podá ruku. Asi chtěl jen autogram…
Města a vesnice. Životní úroveň v ruských městech a vesnicích je rozdílná. Většina vesnic působí neutěšeným dojmem — domy z trámů a mnohdy s hliněnou podlahou, bez zavedeného plynu, teplé vody a často i elektřiny nenabízejí komfortní život, hlavně v období pověstné ruské zimy. Ve velkých městech se žije o poznání lépe — i v těch chudších, jako Čita nebo Ulan-Ude, je standard srovnatelný se státy východní, ale i střední Evropy. Zcela samostatné postavení pak přísluší Moskvě, je jednou nejdražších metropolí světa, bohatá jsou ale i města jako Tymun, Omsk nebo Vladivostok. Míra urbanizace je v Rusku 72,3 % — těžké životní podmínky na vesnicích se tak většiny obyvatel netýkají. „Zasloužil“ se o to stalinistický režim, který ve 30. letech násilně vysídlil obyvatele vesnic do nově vznikajících center průmyslu. Vládní data o výši průměrné mzdy jsou zavádějící, protože v Rusku funguje rozsáhlý černý trh práce. Proto se její reálná hodnota v roce 2008 odhadovala v přepočtu na 11 000 Kč.
Nevím, jestli na světě existují policisté s horší pověstí, než jsou ti ruští. Říká se o nich, že jsou zkorumpovaní, arogantní, často opilí, že zastavují auta bezdůvodně. Odvážím se tvrdit, že to všechno je pravda. Než jsme projeli Ruskem z jedné strany na druhou, zastavili nás celkově sedmadvacetkrát, z toho jen sedmkrát odůvodněně. Zbytek představovaly preventivní prohlídky. Soutěžili jsme, koho policie stopne za volantem častěji. Vyhrál jsem poměrem patnáct ku dvanácti. Na druhou stranu musím říct, že i kvůli četnosti policejních kontrol jsme se cítili na cestě jaksi bezpečněji. Navíc, především na Sibiři, nás zastavovali, jen aby si popovídali nebo si nás vyfotografovali. O tři hodiny později sedí za volantem Maťo. Ufa. Industriální monstrum. Komíny se sazemi z produkce plastů. Jeřáby a šedivé paneláky. Kladenská rudá záře podporovaná nehynoucími plameny rafinerie přetavující černé zlato na pohon světa. Sebevědomá bělostná Julie rovně profrčí křižovatku. Hlídá ji ochránce zákona. Po čtyřech kilometrech v lese zjistíme, že jsme měli na rozcestí odbočit doprava. Nerozčilujeme se. Čtyři kilometry navíc je pro nás jen kapkou v moři vzdáleností. Otáčíme se na lesní cestě. Policajt
však na křižovatce Julii vystaví červenou stopku. Tváří se naštvaně. Odebírá Maťovi řidičský a technický průkaz a volá ho k sobě do strážnice. Tři minuty strávím jen s Julií. Oknem sleduju hádku. Pak, podle předchozí domluvy s Matěm, prudce vrazím do dveří a zaútočím. „Co za problém?!“ nasupeně se obořím na zaraženého policajta. „Čerez beluju liniju perejechal!!“ dostává se mi odpovědi. „Cože? On? Vrať mi techničák, a hned, je můj, a ne jeho!“ Beru si bez dovolení technický průkaz. Získáváme výhodu. „Jak přes bílou čáru? Ses zbláznil? My jsme se otočili na lesní cestě!“ „On čerez beluju liniju perejechal,“ trvá na svém představitel místní dopravní policie. Agresivní diskusi začnou sledovat i jeho kolegové. „Cez beluju liniju? Jaks to mohl vidět? Čtyři kilometry od tebe v lese? Máš místo očí rentgen? Vrať nám řidičák a hned…“ „No on čerez beluju…“ „Nevrátíš? Nebudem se s tebou bavit, voláme ambasádu. Budeš mít problém. Korupce? My jsme oficiální expedice! Invaze českých vojsk na vás, Rusáky!“ Policajt beze slova rezignovaně vrací řidičský průkaz. Divadlo skončilo. Policistovi kolegové ztrácejí o scénku zájem. Nahraný vztek přešel, vystřídá jej uspokojení z dobře zvládnuté divadelní role. Směr: Ural. Smějeme se. Do vzpomínek se tato historka zapíše pod názvem Policajt s rentgenovýma očima. Při všech škodlivých chemikáliích, co oficír v Ufě s každým nádechem exhaluje, bych se ani moc nedivil, kdyby měl opravdu rentgenové oči. Docela by mě zajímalo, jaká část policistovi z vybraného obnosu zůstane. Neslyšel jsem o nikom, kdo by zaplatil normální pokutu. Přestupky se vždy řeší úplatkem. Tím pádem řadový policista nemá žádné bločky, které by předal svému nadřízenému. Přirozená lidská potřeba porušovat dopravní předpisy pak jasně dokazuje zkorumpovanost policisty. Domnívám se, že nějaká procenta z „lupu“ přesvědčí nadřízeného, aby přivřel oči. A ten, protože opět nemá co vykázat, předá část obnosu výše postavenému důstojníkovi. V konečném důsledku pak policie de facto funguje jako zločinecká pyramida. Kolik zaplatíte, závisí na několika faktorech. Třeba na rozpoložení policisty, na závažnosti vašeho přestupku, na vašich rétorických dovednostech. Ale také na hodnotě auta, ve kterém sedíte. I ruští policisté jsou pouze lidé se solidaritou a pochopením pro progresivní zdanění a daňový strop. A proto od dědečka v prorezivělém moskviči vyberou nižší obnos než od pětatřicetiletého podnikatele v nablýskaném mercedesu. Ale podobně jako daně se ani úplatky nejbohatších netýkají. Policistům, stejně jako finančním úředníkům v Rusku nahánějí oligarchové a politici strach. Deset hodin večer, předhůří Uralu. Bufet. Rudý boršč s bílou smetanou. Přisedá si k nám řidič jedné z dvacetitunových okysličených červených krvinek infrastruktury. Nemohl si nevšimnout Julie. Pozve nás na čaj. Snad už posté odpovídáme na otázky, odkud jsme, kam jedeme a co je Julie za šťabajznu. Varuje nás. Na Urale sněží a cestou hlídkuje mnoho policistů, kteří si chtějí přilepšit. Dopijeme, loučíme se. Sedám za volant. Díky absenci osvětlujících lamp a dešti je Julie částečně oslepena. Na bílou čáru, kterou zakřižujeme, nás upozorní až výhružně blikající auto. Dnešní kontrola číslo tři je složena ze dvou důstojníků. Tatarů. Mladší, asi třicetiletý, s přísným,
nekompromisním výrazem zabavuje řidičský průkaz. „Ty perejechal čerez beluju liniju!“ „Ja něpanimaju, što ty gavariš, on gavari pa rusky,“ ukážu směrem k Maťovi. „On čerez beluju liniju perejechal!“ „Ja něpanimaju, što ty gavariš, my něgavarime pa rusky…“ Tatar, věrný nezdolné tradici svých předků, se však nedá jen tak lehce odbýt. Dotáhne mě za rameno k bílé čáře půlící cestu a pantomimicky naznačí inkriminovaný pohyb. Smůla. V policejní ladě, vědom si své důležitosti, vypisuje nějaká lejstra. Zadní sedadlo obsadí jeho padesátiletý „spolupachatel“, aby vyvolali pocit přesily. Po chvíli v činnosti ustane. „Deset tisíc rublů!“ (sedm tisíc korun) „Něpanimaju.“ Vyryje stejnou sumu propiskou na papír. Přeškrtnu dvě nuly. Zpraží mě mrazivým pohledem. Hra pokračuje. Nekompromisně napíše na papír tutéž sumu. Vysázím mu na ruku tři stovky. „Vsie, co máme!“ Tři sta? Salva řehotu ostrého, jak kazaňská šavle… „Ok, čtyři sta, a nemám na boršč.“ „Davaj. A davaj vodku. Davaj pivo. Davaj cigarety!“ Dostali nás. Obtěžkán poslední slivovicí z Valašského království a marlborkama spálí zapalovačem papír. Usměje se. Hra skončila. Začne normální konverzace. Postoprvé odpovídáme na otázky, odkud jsme, kam jedeme a co je Julie za sexbombu. Na rozloučenou nás oba tatarští policisté přátelsky obejmou. Popřejí nám šťastnou cestu a dodají: „Pozor na zkorumpovaný policajty! V Rusku se to jimi jen hemží!“
