Důkazy Boží existence ve středověku Augustin NOOLOGICKÝ DŮKAZ (Heinzmann podle De libero arbitrio; viz také Conf. X, 6-18) Nejde o to, jestli bůh je nebo není. Je. Augustin nechce dokázat Boha čistě racionálně, nýbrž chce dovést prostou víru na vyšší stupeň nahlédnutí víry, intellectus fidei. Jde o to, jak se Bůh ukazuje. Chce ukázat, že fakt jeho existence je zjevný a očividný ve své vnitřní rozumnosti. POSTUP ARGUMENTU 1. Vychází se od toho, že člověk je, žije a rozumí. o Přitom žít je víc než být a rozumět je víc než žít. 2. Člověk poznává smysly a rozumem - právě rozum jej pozvedává nad bytí a život. o Dokáže reflektovat i sám sebe. o Lze v lidské přirozenosti najít něco, co je ještě vznešenější než rozum? Pokud ano a pokud rozum tomuto něčemu podléhá a pokud to něco je už nejvyšší, bude to Bůh. 3. Podobně jako smysly vnímají skutečnost společnou všem, tak i rozum poznává věčné a neproměnlivé věci (zatímco jejich poznání samotné je proměnlivé). o "... existuje neměnná pravda, jež obsahuje všechno to, co je neměnně pravdivé, jež nenáleží tobě a ani mně a nikomu dalšímu, nýbrž je coby nádherný zázrak vlastní všem společně jako tajné a všeobecné světlo, které se s veškerou otevřeností nabízí každému, kdo je s to vidět neměnnou pravdu." (II 33) o Ta je vznešenější než lidský rozum, který se řídí podle ní. 4. Rozum tedy nachází v sobě samém něco, co jej přesahuje, něco absolutního, věčného a neměnného. Pokud už není nic vyššího, je to Bůh. Důkaz tedy vede od evidence vlastní existence a od sebepoznání k absolutní pravdě. Bůh přesahuje lidské myšlení, a proto jím nemůže být plně pochopen.
Anselm z Canterbury (* 1033, † 1109) ONTOLOGICKÝ DŮKAZ Pochází z italského Savojska, narodil se v Aostě jako syn langobardského šlechtice. Máme k dispozici jeho životopis od žáka a přítele, mnicha Eadmera. Odešel z domova do Burgundska a později do Normandie, do benediktinského opatství Le Bec. Tam působil jako převor učený Lanfranc, také Langobard z Pavie. Za jeho převorství se klášter stal jednou z nejslavnějších západních škol. Právníka Lanfranka si posléze zajistil Vilém Dobyvatel tím, že jej zvolil za arcibiskupa v Canterbury.
Anselm zatím působil v Le Bec, jehož se stal duchovní hlavou. Za 15 let jeho opatství vstoupilo do kláštera 180 mnichů. V 60 letech se stal Lanfrankovým nástupcem v Canterbury. Byl donucen převzít úřad proti své vůli. Protože si však druzí biskupové přáli, aby to vzal, funkci přijal. Znamenalo to boj s normandskými králi. Po čtyřech letech se vydal do Říma stěžovat si papeži. Králi se postavil a hájil to, co bylo prospěšné církvi. Ve svém úřadě zemřel. Ve dvou formulacích Anselm vlastním způsobem vyslovuje princip spojení rozumu a víry: fides quaerens intellectum a credo ut intelligam. V první shrnuje Anselm obsah Proslogia, původně to měl být jeho titul - jak uvádí v předmluvě. Druhá formulace uzavírá první kapitolu Proslogia:
"Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout."
Anselmův důkaz Boží existence Kant jej označí jako "ontologický důkaz Boha" (Kritik der reinen Vernunft), ovšem v souvislosti s Descartem. Anselm argument sepsal v Proslogiu jako převor v Le Bec asi v 45 letech. Chtěl najít argument, který by bylo možno prokázat pouze jím samým a který by stačil k tomu, aby bylo možno s jistotou tvrdit, že Bůh je a že je svrchovaným Dobrem. Když se už vzdával naděje na úspěch svého počínání, jednou v noci, když bděl, se mu jeho cíl odkryl. Proslogion, II. kapitola
"Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet, bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí, lze myslet, že je to také věc sama, což je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama." (Proslogion II) POSTUP ARGUMENTU 1. Rozumíme pojmu "to, nad co nic většího nelze myslet" - tedy "to, nad co nic většího nelze myslet" existuje v našem rozumu, tj. v naší duši. 2. Tedy "to, nad co nic většího nelze myslet" nemůže být pouze v rozumu: o lze totiž myslet "to, nad co nic většího nelze myslet" V ROZUMU + VE SKUTEČNOSTI; o "to, nad co nic většího nelze myslet" V ROZUMU + VE SKUTEČNOSTI je větší než "to, nad co nic většího nelze myslet" POUZE V ROZUMU. o "to, nad co nic většího nelze myslet" POUZE V ROZUMU není "to, nad co nic většího nelze myslet" => pojem je sporný. 3. Tedy "to, nad co nic většího nelze myslet" musí existovat i jako věc (in re).
Proslogion, III. kapitola
"To, nad co nic většího nelze myslet, je navíc tak pravdivé, že je zcela nemyslitelné, že by to nebylo. Vždyť lze myslet, že je něco, o čem není možné myslet, že to není.
Proto jestliže o tom, nad co nic většího nelze myslet, je možné myslet, že to není, pak to, nad co nic většího nelze myslet, není to, nad co nic většího nelze myslet; což je spor. To, nad co nic většího nelze myslet, je tedy tak pravdivě, že ani není možno myslet, že to není. A to jsi ty, Pane, náš Bože. Jsi tedy tak pravdivě, Pane, můj Bože, že ani není možné myslet, že nejsi, a to právem." (Proslogion III) Vzápětí Anselm ještě dokazuje, že "to, nad co nic většího nelze myslet", je Bůh. Přitom se ukazuje, že "větší" znamená "lepší".
"Kdyby totiž něčí mysl mohla myslet něco lepšího, než jsi ty, vypínalo by se stvoření nad Stvořitele a posuzovalo by Stvořitele, což je velký nesmysl. Ostatně o všem, ať je to cokoliv vyjma tebe samého, je možné myslet, že to není. Ty jediný máš proto bytí svrchovaně pravdivě, a tedy nade vše svrchovanou měrou, neboť nic jiného, co je, není tak pravdivě, a má proto méně bytí." V této argumentaci se přijímá dogma o stvoření. Pro stvoření je tím nejvyšším jsoucnem Stvořitel. Ztotožnění Boha a nejvyššího myslitelného předmětu ovšem padá v okamžiku, kdy někdo odmítne stvoření. Dalším předpokladem je existence stupňů, hierarchie bytí.
Gaunilonova kritika a další námitky • Do diskuse zasáhli Tomáš, Descartes, Leibniz, Kant, Hegel, r. 1931 K. Barth. • Hned se objevil polemický spis řádového bratra Gaunilona nazvaný Co by mohl někdo odpovědět na obranu pošetilce. Podle něj by prý bylo možno použít stejnou argumentaci i na nejbohatší a nejznamenitější ostrov, který je nazýván "ztraceným", protože je obtížné, ba nemožné jej nalézt, jelikož neexistuje. Anselm odpověděl dílkem Liber Apologeticus contra Gaunilonem ). Tvrdí mj., že "to, co je větší než všechno ostatní" - pojem, který Gaunilo často používá, je zcela odlišné od pojmu "to, nad co nic většího nelze myslet." Rozdíl v těchto dvou argumentech je v tom, že u abstraktního pojmu "to, nad co nic vyššího si nelze myslet" skutečně existence stupňuje "vysokost", protože je to další vlastnost navíc. Ale u nejznamenitějšího ostrova, což je mnohem konkrétnější pojem, není samo sebou nutné, aby musel mít existenci, má-li být lepší než jakýkoliv existující ostrov. "Ostrov, nad který nelze myslet větší" a "to, nad co nic většího nelze myslet" - první pojem je empirickou záležitostí, proto asi ani nelze popsat, co všechno k jeho velikosti (dokonalosti) patří. A vždycky to bude vyžadovat odkaz do empirie. Naopak druhý pojem je záležitostí čistě inteligibilní, jeho dokonalost leží pouze v oblasti myslitelnosti. Proto argument může pracovat jenom s ním. U toho prvního totiž není nutné, aby byl naplněn - je to záležitost empirická. To by platilo pro každou jednotlivinu, třeba i pro anděla.
• Tomášova námitka vůči Anselmovu důkazu podobně jako Kantova vůči Descartovu vychází z toho, že neznáme dostatečně Boží bytnost, proto pro nás není samo sebou zřejmé, že existence patří do jeho bytnosti. Běžný stav mysli obyčejného člověka je takový, že Boha bezprostředně nezná. Kant namítá Descartovi, že můžeme mluvit o ideji trojúhelníka, protože trojúhelník známe, ale ne o Bohu, protože toho neznáme. (Rozdíl mezi Anselmovým a Descartovým důkazem v Rozpravě je ten, že Rozprava je čistou filosofií a že Descartes argumentaci odloučil od Boha víry.)
TOMÁŠ AKVINSKÝ Za přiměřenější pro lidské poznání považuje vyjít od přirozeného světa = aposteriorní metoda, z účinků viditelných ve světě. Přesto za jediné správné uchopení Boha považoval jeho pojetí jako bytí samotného, které nemůže nebýt. To ovšem nedokážeme nahlédnout. Toto je metafyzická rovina Tomášovy nauky o Bohu. Rovina kosmologická vychází od toho, že Bůh je Stvořitelem světa, tedy svět musí být obrazem svého tvůrce. Pět cest lze proto chápat jako důkazy podporující metafyzické poznání Boha, které je boží bytnosti přiměřenější. Nacházejí se v Summě teologické. Snažil se přiblížit lidské přirozenosti, protože vychází od toho, co je nám nejvíce známé, aby došel k tomu, co je naší smyslové zkušenosti nejvzdálenější, ale zároveň nejskutečnější.
Pět cest Nejlepší poznání nějaké věci je z její příčiny, ale když to není možné, je nutno se spokojit z poznáním příčiny z jejích následků. Z různých účinků usuzujeme na různé stránky existence Boží. 1. Z pohybu. Pohybuje se všechno, co přechází z možnosti do skutečnosti. Žádná věc nemůže být zároveň v možnosti i v uskutečnění, proto nemůže být zároveň pohybovanou i sebepohybující, tj. nemůže pohybovat sama sebou. To však nemůže jít do nekonečna, proto tu musí být první pohybující nepohybované = Bůh. 2. Z příčinnosti - vychází z první cesty. Musí existovat první příčina. 3. Z nahodilosti a nutnosti. Vyplývá ze druhé - věci kolem nás jsou nahodilé, protože neustále vznikají a zanikají. Ale příčinou toho, že vůbec jsou, může být jen něco, co existuje nutně = bůh. 4. Ze stupňů dokonalosti na škále dobra, pravdivosti, vznešenosti apod. Jestliže hodnotíme, že něco je na těchto škálách více a méně takové, pak musí existovat něco absolutně dobrého a pravdivého, něco, co je naprosto dobré či pravdivé. To je také nejvíce jsoucí, a proto i příčinou všeho jsoucího a dobrého. 5. Z účelnosti přírody. Účelné uspořádání přírody nemůže být náhodné, ale nevědomá příroda sama účelně jednat nemůže - to předpokládá záměr nějaké rozumné bytosti = Bůh. Na těchto cestách dochází Tomáš k poznání existence Boha, nikoli k tomu, jaký skutečně je. A. Plantinga: Tomášovy první tři cesty patří k následujícímu typu kosmologického důkazu: 1. Mnohé věci v přírodě jsou něčím zapříčiněny. 2. Nic není příčinou sebe samého. 3. Nekonečný regres působících příčin je nemožný.
4. Proto musí existovat první nezapříčiněná příčina - jíž podle Akvinského dáváme jméno Bůh. Další typ kosmologického důkazu vychází přesvědčení, že svět vznikl, byl používán arabskými mysliteli (al-Ghazálí, al-Kindí): 1. Všechno, co začíná existovat (tj. co má počátek v čase) má příčinu své existence v něčem jiném. 2. Svět začal existovat. 3. Proto svět měl příčinu své existence a příčinou jeho existence je Bůh. Poslední, pátá Tomášova cesta, je však spíše teleologickým typem důkazu: Teleologické argumenty vycházejí ze specifických rysů světa, které nějakým způsobem naznačují, že svět byl utvářen vědomým a rozumným bytím.
Srovnání Anselmova argumentu a Tomášových "cest" z metodického hlediska Tomáš stojí spíše na straně Aristotelově, podle nějž my známe spíše pravdy o stvořených věcech než o nestvořených, takže to, co je méně známé samo o sobě (tj. logicky nutně) je více známé pro nás. Podle Aristotela totiž člověk dospívá k poznání bytnosti na základě konkrétní zkušenosti prostřednictvím myšlení. Platónské je naopak přesvědčení, že člověk může poznat bytostnou skutečnost bezprostředně tak, že se obrací do sebe sama. Anselmův důkaz vychází z platónské (čili augustinské) pozice. V prvních větách Proslogia píše:
"Vejdi do komůrky své mysli (mens) a nevpouštěj nic než Boha a to, co ti pomáhá jej hledat, zavři dveře a hledej ho."
Anselm
Tomáš
apriorní = nevychází aposteriorní = ze smyslové vychází ze smyslové zkušenosti, nýbrž z zkušenosti myšlení (rozumu) kosmologický = ontologický = z dochází k počátku a existence (jsoucnosti) základu uspořádání v myšlení vyvozuje smyslového světa, tj. existenci reálnou kosmu
JAN DUNS SCOTUS On sám tvrdí, že pouze vylepšuje důkaz Anselmův, tj. důkaz apriorní. Nevyvozoval Boha z povahy jeho stvoření. Jeho úvahy jsou v komentáři k první knize Liber sententiarum Petra Lombardského a v traktátu De primo principii. 1. 2. 3. 4.
Existuje první účinná příčina, první účelová příčina a nejvyšší přirozenost. To všechno náleží jedné přirozenosti. Tato první přirozenost je nekonečná, a proto Jediná, protože nic ji nemůže omezovat.
Existenci první příčiny dokazuje Scotus tím, že • její pojem nemá v sobě rozpor, je tedy možná. • Protože dále řada příčin musí mít nějaký počátek, musí první příčina existovat. Zatímco Anselm tedy vychází z pojmu a představy o Bohu, Scotus staví na bezrozpornosti, která vůbec nezávisí na tom, jestli o ní někdo má představu nebo ne. Proto jeho důkaz nelze řadit mezi důkazy ontologické.
