Důkazní břemeno ve sporech týkajících se společného jmění manželů

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra občanského práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Důkazní břemeno ve sporech týkajících se společného jmění manželů

Klára Sládková 2013/2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Důkazní břemeno ve sporech týkajících se společného jmění manţelů“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

……………………………………………. Klára Sládková

2

Poděkování: Touto cestou bych ráda poděkovala svému vedoucímu, JUDr. Petru Lavickému, Ph.D., za odborné vedení a cenné rady, kterými přispěl ke vzniku této diplomové práce. Dále děkuji Mgr. Michalu Králíkovi, Ph.D., soudci Nejvyššího soudu a zároveň předsedovi senátu specializovaného na oblast věcných práv, za konzultaci a přiblíţení věci ze soudcovského pohledu. V neposlední řadě patří mé poděkování celé mé rodině za poskytnutou podporu během celého studia.

3

Abstrakt: Tématem diplomové práce je institut důkazního břemene, jeho formy a dělení ve sporech týkajících se společného jmění manţelů. Cílem práce je teoretické poznatky, shrnuté v obecné části, vztáhnout na druhy sporů, které vznikají v souvislosti se společným jměním manţelů a jeţ budou rozčleněny do jednotlivých kategorií na základě rozboru judikatury Nejvyššího soudu. Účelem výše uvedeného je identifikace jednoznačných závěrů i sporných otázek, týkajících se důkazního břemene v předmětných sporech, a jejich vysvětlení za pomoci teoretických poznatků.

Klíčová slova: občanské soudní řízení, důkazní břemeno, společné jmění manţelů, vypořádání společného jmění manţelů, vysvětlovací povinnost strany nezatíţené důkazním břemenem, informační deficit

Abstract: The aim of this thesis is the institute of the burden of proof and its forms together with theories which deal with its division in community property disputes. The goal of the thesis is to apply the theoretical knowledge summarized in its general part on types of disputes which arise in relation with common property and which will be categorized on the basis of analysis of The Supreme Court of the Czech Republic´s decisions. The purpose of all this is to identify not only definite conclusions but also questionable issues, both related to the burden of proof in concerned disputes, and to try to provide an explanation of these with the aid of theoretical knowledge.

Keywords: civil procedure, burden of proof, community property, community property settlement, explanatory duty, deficit of information

4

Obsah Úvod ............................................................................................................................ 6 1 Teoretická východiska ............................................................................................ 8 1.1 Obecně o dokazování ......................................................................................................8 1.2 Povinnosti účastníků .......................................................................................................9 1.2.1 Povinnost tvrzení ...................................................................................................10 1.2.2 Povinnost důkazní ..................................................................................................11 1.2.3 Povinnost substancování ........................................................................................12 1.2.4 Břemena spojená s povinnostmi účastníků ............................................................14 1.2.5 Povinnost pravdivosti .............................................................................................15

2 Institut důkazního břemene ................................................................................. 17 2.1 Povaha důkazního břemene ..........................................................................................18 2.2 Objektivní a subjektivní důkazní břemeno ...................................................................19 2.2.1 Objektivní důkazní břemeno ..................................................................................20 2.2.2 Subjektivní důkazní břemeno .................................................................................21 2.4 Dělení důkazního břemene............................................................................................23 2.4.1 Teorie analýzy skutečností .....................................................................................25 2.4.2 Teorie analýzy norem.............................................................................................25 2.4.3 Další teorie dělení důkazního břemene ..................................................................27 2.4.4 Principy dělení důkazního břemene .......................................................................28 2.5 Výjimky z obecných pravidel dělení důkazního břemene ............................................29 2.5.1 Vysvětlovací povinnost strany nezatíţené důkazním břemenem ...........................29 2.5.2 Dokazování negativních skutečností ......................................................................33

3 Důkazní břemeno ve sporech týkajících se společného jmění manželů ........... 37 3.1 Společné jmění manţelů a jeho rozsah .........................................................................37 3.2 Charakter sporů týkajících se SJM ................................................................................39 3.3 Zákonná ustanovení uplatňující se při vypořádání SJM ...............................................41 3.3.1 Právní domněnky týkající se SJM ..........................................................................41 3.3.2 Vypořádání vnosů a zápočtů ..................................................................................44 3.4 Informační deficit a vysvětlovací povinnost .................................................................47 3.5 Dokazování negativních skutečností .............................................................................50 3.6 Shrnutí dosaţených závěrů............................................................................................52

Závěr ......................................................................................................................... 54 Seznam použitých zdrojů ........................................................................................ 56

5

Úvod Diplomová práce pojednává o důkazním břemenu, institutu procesního práva, v zaměření na jeho uplatnění ve specificky vymezených sporech, konkrétně v těch, které vyvstávají v souvislosti se společným jměním manţelů. Téma diplomové práce nazvané Důkazní břemeno ve sporech týkajících se společného jmění manţelů jsem si zvolila především z důvodu, ţe ztělesňuje zajímavé propojení teoretických poznatků, k nimţ dospívá civilní procesualistika, se závěry, ke kterým v procesu aplikace práva docházejí vrcholné české soudy, především Nejvyšší soud. Domnívám se, ţe v souvislosti s předmětnou právní problematikou se autoři zabývající se civilním soudním řízením dostatečně nevypořádali s otázkou dělení důkazního břemene mezi sporné strany ve sporech týkajících se společného jmění manţelů jednoduše proto, ţe jí na úkor zkoumání rozdělení důkazního břemene u jiných typů sporů (např. tzv. diskriminačních sporů) nevěnují dostatečnou pozornost. Jsem však toho názoru, ţe zkoumání vybraného tématu a představení dosaţených výsledků můţe být velmi uţitečné, a to nejen pro ty, kteří vykonávají právnickou profesi, ale také pro laickou veřejnost, jelikoţ s institutem společného jmění manţelů a s jeho případným vypořádáním se během svého ţivota setká téměř kaţdý. Problematikou důkazního břemene se v českém prostředí velmi podrobně zabýval profesor Josef Macur, největší český procesualista 20. století, který zkoumal jak samotný institut důkazního břemene, tak problematiku kompenzace informačního deficitu strany nezatíţené důkazním břemenem a mnohé další procesní jevy. Významní jsou však i dřívější autoři, kteří se zabývali odvětvím dokazování a důkazním břemenem jako výsečí předmětné problematiky, a to jmenovitě například profesor František Štajgr či docent Josef Fiala. Všichni naši autoři v souvislosti se zkoumáním institutů procesního práva vycházeli často z teoretických poznatků, k nimţ dospěli němečtí a rakouští procesualisté, a ke kterým ve svých dílech rovněţ zaujímají více či méně kritický postoj. V dnešní době se problematikou důkazního břemene zabývá ve svých monografiích například doktor Karel Svoboda. Při zpracování obecné části diplomové práce vyuţiji především poznatků, ke kterým dospěli mimo jiné výše citovaní čeští procesualisté. Budu vycházet

6

ze studia pramenů, kterými jsou kromě učebnic a komentářové literatury především odborné publikace těchto procesualistů na předmětné téma, přičemţ vyuţiji jak metodu deskriptivní, tak analytickou, spočívající v rozboru vlastností konkrétních institutů. Nezbytnou součástí zpracování vybraného tématu bude práce s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s rozhodnutími obsahujícími závěry o obecné charakteristice důkazního břemene, tak následně především s těmi, jeţ představují rozhodnutí ve sporech týkajících se společného jmění manţelů a obsahují zobecnění pravidel o důkazním břemenu právě v těchto specifických případech. Vzhledem ke vstupu nového občanského zákoníku v platnost, se práce neobejde také bez komparace staré a nové právní úpravy. V úvodu práce povaţuji za nezbytné nejprve krátce představit fázi civilního řízení, s níţ je důkazní břemeno úzce spjato, a to dokazování, včetně vybraných povinností, kterými jsou účastníci řízení v zájmu úspěšného naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí soudu zatíţeni. Dílčím cílem diplomové práce je vysvětlit funkci a význam důkazního břemene, jakoţ i souvisejících pojmů, včetně představení teorií, které se zabývají dělením důkazního břemene mezi strany sporu. To povaţuji za nezbytné pro zpracování třetí, klíčové části této práce, v níţ se budu zabývat typickými situacemi souvisejícími s dělením důkazního břemene, ke kterým dochází ve sporech týkajících se společného jmění manţelů. Okruh těchto situací vymezím na základě studia judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí týkajících se společného jmění manţelů. Je třeba zdůraznit, ţe cílem práce není vyčerpávající výklad o obecných pravidlech dokazování, ani o, s ním souvisejícími, procesními zákonitostmi. Kapitola o obecných východiscích této práce je zde zařazena výlučně pro účely nastínění některých okolností dokazování, které jsou důleţité pro následné pojednání o důkazním břemenu. Rozsah a účel práce nedovoluje podat hlubší rozbor této problematiky, proto budou nastíněny především hlavní otázky a s nimi související problémy, ať jiţ v teoretické či praktické rovině. Stejně tak v kapitole, v níţ je pojednáno obecně o institutu důkazního břemene, není moţné obsáhnout detailně rozpracovaný přehled tématu, ale pouze ty poznatky, které se jeví účelnými pro pochopení klíčové problematiky.

7

1 Teoretická východiska 1.1 Obecně o dokazování Dokazování je nezbytnou součástí civilního řízení, která vytváří předpoklady pro správné meritorní soudní rozhodnutí. V platné české právní úpravě bychom jeho definici hledali marně, o to propracovanější jsou pak ty definice, jejichţ formulací se zabývají sami procesualisté. Například Macur jej charakterizuje jako „postup soudu, účastníků a dalších subjektů zúčastněných na řízení při získávání zpráv (informací) o skutečnostech vnějšího světa, které mohou být podkladem pro ověřování pravdivosti skutkových tvrzení účastníků“.1 Winterová ve své publikaci zabývající se civilním právem procesním dokazováním chápe „postup soudu (popř. výjimečně jiného orgánu, např. rozhodce v rozhodčím řízení) a účastníků, procesním právem zvlášť upravený, směřující k utvoření potřebných skutkových poznatků o rozhodných skutečnostech“.2 Podle Svobody dokazování představuje „právem a procesními zvyklostmi upravený postup soudu a účastníků, jehož účelem je získání poznatků důležitých pro meritorní či jiné rozhodnutí soudu nebo pro další procesní postup soudu nebo účastníků“.3 Existuje nespočet dalších definicí. Pro účely této práce však nabízím právě tyto tři, jeţ pocházejí od českých procesualistů, kteří se při jejich formulaci sami inspirovali mnohými svými českými i zahraničními předchůdci. Uvedené definice si nerozporují, a třebaţe nejsou zcela shodné, jejich mírně odlišné formulace, spočívající spíše v odlišném ohnisku zájmu autora neţ v rozporných názorech ohledně předmětu definice, není v tomto případě rozhodně třeba přeceňovat. Dokazování je právem upravený postup (konkrétně v českém právním řádu upravený v hlavě druhé občanského soudního řádu), soud jej proto nemůţe provádět na základě libovůle, nýbrţ se musí s omezenou dávkou dovoleného uváţení drţet toho, co je právem stanoveno, a respektovat přitom záruky spravedlivého procesu.

1

MACUR, J. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984, s. 16. 2 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2011, s. 228. 3 SVOBODA, K. Dokazování. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 12.

8

Za předmět dokazování je povaţováno to, co má být dokázáno, tedy zjištěno, neboli určité skutečnosti, které mají význam pro rozhodnutí soudu.4 Z této mnoţiny ovšem zákon vyjímá určité skutečnosti, jejichţ dokazování není třeba, a to ty, jeţ jsou obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, včetně právních předpisů uveřejněných nebo oznámených ve Sbírce zákonů ČR.5 Cílem dokazování je zjištění skutkového stavu, poznání pravdy, případně nepravdy. Je nicméně potřeba přihlédnout ke skutečnosti, ţe takové zjištění je leckdy velmi obtíţné, ne-li nemoţné. K usnadnění dosaţení stavu potřebného pro to, aby soud mohl rozhodnout, jsou k dispozici některé instituty, které mohou dokazování usnadnit, a to například právní domněnky6, jejichţ účelem je vytvoření právního poznatku bez potřebných skutkových poznatků, kterých by jinak bylo zapotřebí.7

1.2 Povinnosti účastníků Proces dokazování můţeme rozdělit do čtyř fází. Jsou jimi: navrhování důkazů, obstarávání důkazů, provádění důkazů a hodnocení důkazů.8 Poslední dvě fáze jsou zásadně věcí soudu, ve fázích navrhování a obstarávání důkazů je však více neţ ţádoucí, aby se na nich podíleli sami účastníci - z toho důvodu jim jsou ukládány procesní povinnosti. Jako s ostatními povinnostmi i s těmito jsou spojeny různé procesní důsledky, ať jiţ povahy procesních břemen nebo zákonem stanovených či předvídaných sankcí. Ve sporném (i v nesporném) řízení platí povinnost účastníků vylíčit (pravdivě a úplně) všechny skutečnosti a označit důkazní prostředky. Tím dochází k naplnění zásady projednací, která stanoví, ţe je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení.9 Pro účely dokazování jsou zcela zásadní povinnost tvrzení a povinnost důkazní a jimi, v případě sporných řízení, doprovázené procesní odpovědnosti,

4

WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 225. Ust. § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 6 WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 232. 7 FIALA, J. Důkaz zavinění v občanském soudním řízení. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 64. 8 WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 247. 9 BUREŠ, J. Komentář k §101. In: BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I.díl. 7.vyd., Praha: C. H. Beck, 2006, s. 440. 5

9

spočívající v břemenu tvrzení a důkazním břemenu.10 Díky nim, a s nimi související aktivitě stran, soud získává podklady, jeţ jsou potřebné pro jeho rozhodnutí. Pro splnění těchto povinností je potřebný okruh rozhodujících skutečností, jenţ je určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Tato norma určuje jednak rozsah důkazního břemene, tj. okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, a jednak nositele důkazního břemene.11 Macur ve svém díle konstatuje existenci dalších šesti procesních povinností, které procesní právní věda vyspělých zemí uznává – povinnost zamezit průtahům řízení, povinnost řádného vedení sporu, povinnost předloţit listiny, povinnost vysvětlovací, povinnost pravdivosti a povinnost dostavit se k jednání.12 Pro umoţnění objasnění skutkového stavu hrají důleţitou roli především povinnost pravdivosti a povinnost vysvětlovací. O povinnosti vysvětlovací (přesněji řečeno vysvětlovací povinnosti strany nezatíţené důkazním břemenem) bude dále pojednáno v podkapitole 2.5.1, o povinnosti pravdivosti, která s ní nemusí být spojena, avšak vysvětlovací povinnost ji zahrnuje vţdy, bude pojednáno vedle povinnosti tvrzení a důkazní, v podkapitole 1.2.5

1.2.1 Povinnost tvrzení Prvá v pořadí, jíţ se budu věnovat a která předchází povinnosti důkazní a zároveň se s ní celou dobu prolíná, je povinnost tvrzení. Spočívá v úkolu procesní strany uvést skutečnosti důleţité pro rozhodnutí. Je přitom věcí navrhovatele, aby určil předmět civilního řízení a uvedl, čeho se domáhá a na jakém základě, resp. z jakého důvodu tak činí. To proto, ţe ochrana v civilním řízení je poskytována právě takovým subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům, jejichţ nositel se této ochrany sám výslovně domáhá.13 10

Povinnost procesní i povinnost důkazní jsou povinnostmi procesními, a proto se na ně vztahuje ust. § 5 o. s. ř., podle něhoţ soud poskytuje účastníkům o jejich procesních právech a povinnostech poučení. 11 BUREŠ, J. Komentář k § 120. In: BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., a kol., 2006, op. cit., s. 569. 12 MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 80. 13 MACUR, J., 1984, op. cit., s. 39.

10

Ţalobce tuto povinnost primárně plní hned v ţalobě, a to na základě ust. § 79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)14, podle něhoţ je ten, kdo podává návrh na zahájení řízení, povinen v něm mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichţ se dovolává, a zároveň musí být z návrhu patrno, čeho se navrhovatel domáhá, tedy musí splnit svá skutková tvrzení alespoň v minimálním rozsahu. Nesplní-li tuto povinnost bezezbytku v návrhu, můţe tak dodatečně učinit kdykoli v rámci přípravy jednání nebo i při jednání.15 Na úpravu v ust. § 79 o. s. ř. totiţ navazuje povinnost tvrzení v průběhu řízení zakotvená v ust. § 101 odst. 1 o. s. ř., které v zájmu toho, aby bylo dosaţeno účelu řízení, účastníkům ukládá povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti. Jedná se o povinnost nejen ţalobce, ale i ţalovaného, a to v případě, ţe ţalovaný svá tvrzení nespecifikoval v písemném vyjádření k ţalobě.

1.2.2 Povinnost důkazní Důkazní povinnost je chápána jako povinnost účastníka navrhnout a označit důkazní prostředky k prokázání skutečností, které tvrdí, s tím, ţe důkazní povinnost se vţdy vztahuje ke konkrétnímu tvrzení.16 To, jakým způsobem se účastník ke své povinnosti postaví, je pak zcela v jeho dispozici, jelikoţ procesní strana si sama rozhoduje, jakým způsobem a zda vůbec bude dokazovat skutečnosti, které v řízení tvrdí, jak jiţ ostatně bylo zmíněno v souvislosti s projevy zásady projednací. Ve sporném řízení jsou povinnosti účastníka vzájemně provázány, přesněji řečeno povinnost tvrzení z povahy věci nezbytně předchází povinnosti důkazní, a zároveň platí, ţe není moţno dokazovat to, co nebylo tvrzeno.17 Jinými slovy, pokud nebyla splněna povinnost tvrzení, pak zpravidla nelze dostát ani povinnosti důkazní, jelikoţ skutečnost, jeţ nevyšla v průběhu řízení jinak najevo, zpravidla nebude předmětem dokazování.18 14

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. DRÁPAL, L. Komentář k § 79. In: BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., a kol., 2006, op. cit., s. 341. 16 WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 250. 17 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 06. 03. 2007, sp. zn. 28 Cdo 304/2007. 18 BUREŠ, J. Komentář k § 120. In: BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol., 2006, op. cit., s. 569. 15

11

Důkazní povinnost je v našem právním řádu upravena v o. s. ř., hlavě druhé nazvané Dokazování, v ust. § 120 a § 121, nicméně je zakotvena i v dalších ustanoveních, např. v ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., které zakotvuje povinnost označit důkazy v rámci návrhu na zahájení řízení, případně v ust. § 101 odst. 1 o. s. ř., které upravuje tuto povinnost v průběhu řízení. Ust. § 120 o. s. ř. jak jej známe v dnešní podobě, bylo do roku 1993, kdy bylo novelou zákona změněno, poměrně nejasné a hojně kritizované. Dříve jím totiţ byla stanovena povinnost účastníků „označit důkazy, jimiž lze objasnit skutkový stav věci“19. Fiala se ve své monografii zamýšlel nad otázkou, zda takové ustanovení lze vykládat způsobem, ţe účastníci řízení mají důkazní povinnost ohledně všech tvrzení, která byla učiněna za řízení, bez ohledu na to, kdo je tvrdí. Výkladem za pomoci ustanovení, které navrhovateli ukládá, aby pravdivě vylíčil rozhodující skutečnosti a aby označil důkazy, kterých se dovolává, dovozuje, ţe kaţdý účastník má tuto povinnost jen ke svým tvrzením. Mimo to poukazuje na nelogičnost poţadavku, aby měl účastník povinnost vyvracet svá vlastní tvrzení.20 Takový poţadavek samozřejmě nelze z logiky věci uplatňovat, proto byl předmětný nedostatek

v zákoně

záhy

odstraněn

a

současná

právní

úprava

ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. formuluje povinnost účastníků způsobem, ţe kaţdý je povinen označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zákonodárce tak předpokládá, ţe procesní strana bude dokazovat ty skutečnosti, jeţ odpovídají skutkovým znakům právní normy, která je straně příznivá.

1.2.3 Povinnost substancování V souvislosti s povinností tvrzení a povinností důkazní je vyţadován určitý stupeň kvality skutkových tvrzení (ať jiţ obsaţeném v ţalobním návrhu či v návrzích podávaných v průběhu řízení), případně důkazních návrhů, jeţ spočívá v poţadavku jejich substancování. Pojmem substancování se rozumí hodnocení přednesů stran z hlediska jejich určitosti, přičemţ ţádoucí stav nastává v okamţiku, kdy strany konkretizují tvrzené skutečnosti způsobem, aby ty mohly být učiněny konkrétním 19 20

Ust. §120 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 01. 01. 1992 do 31. 08. 1993. FIALA, J., 1965, op. cit., s. 29-30.

12

předmětem dokazování. Od stran se očekává, ţe učiní předmětem svých tvrzení především skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na jejímţ základě je nutno posuzovat uplatněný nárok nebo námitky. Podmínka povinnosti substancování skutkových přednesů není splněna u neurčitých, paušálních a příliš obecných tvrzení, u kterých soud z těchto důvodů postupuje, jakoby vůbec nebyla přednesena, a to z důvodu, ţe neumoţňují věcná přezkoumání.21 Je nutné brát v potaz zájem druhé strany na tom, aby přesně věděla, ke kterým skutečnostem má zaujmout stanovisko, případně podat protidůkaz.22 Na rozdíl od zastánců tzv. teorie substancování, kteří vyţadují dokonalé substancování konkrétních skutečností a vysvětlení skutkového stavu bez jakýchkoli mezer a nejasností23, se v soudní praxi poţadavky na stupeň substancování mění v závislostech na okolnostech konkrétního případu, z čehoţ vyplývá, ţe obecně uplatnitelná pravidla ohledně poţadavku substancování zřejmě nelze jednoznačně stanovit. Povinnost substancování sice není výslovně zakotvena v o. s. ř., její existenci však vyvozujeme z uplatňování zásady projednací a z odpovědnosti stran za vnesení potřebných informací do řízení. S diskutovanou problematikou je spojen také pojem vyšetřovací důkaz neboli neurčitý důkazní návrh nepodloţený substancovaným skutkovým tvrzením, který je některými autory, s odvoláním na povinnost sporných stran řádně substancovat skutkové přednesy, v civilním soudním sporu odmítán.24 Vzhledem k tomu, ţe však známe výjimky ze zákazu pouţití vyšetřovacího důkazu, je zřejmé, ţe absolutní poţadavek na podrobné substancování, jako na nezbytný předpoklad uplatnění návrhu, je neuplatnitelný. Pro kompenzaci informačního deficitu a v zájmu respektování

zásady

rovnosti

procesních

stran

z hlediska

jejich

přístupu

k informacím, důleţitým pro posouzení věci, je nutno odstupňovat poţadavky na substancování skutkových přednesů a důkazních návrhů. Tak vzniká škála od poţadavku vyčerpávajícího a podrobného vysvětlení oněch skutkových okolností, z nichţ navrhovatel důkazu vychází, přes akceptaci prostého označení opěrných 21

MACUR, J. Substancování skutkových přednesů stran v civilním soudním řízení. Právní rozhledy. 1998, roč. 6, č. 9, s. 433–438. 22 MACUR, J. Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 57. 23 MACUR, J., 1998, op. cit., s. 433–438. 24 MACUR, J., 2000, op. cit., s. 39.

13

bodů, aţ k situaci, kdy soudu postačí sdělení pouhé domněnky či podezření ze strany navrhovatele.25 Určení, kdy bude obsah skutkových tvrzení dostačující, nelze předem stanovit a bude záleţet na okolnostech kaţdého konkrétního případu. O vyšetřovacím důkazu a s ním spojenou vysvětlovací povinností strany nezatíţené důkazním břemenem, bude konkrétněji pojednáno dále, v podkapitole 2.5.1.

1.2.4 Břemena spojená s povinnostmi účastníků Aby bylo dosaţeno účelu právní povinnosti, je s ní spojen pojem právní odpovědnosti. Jak bylo naznačeno výše, procesní povinnost tvrzení a důkazní jsou doprovázeny břemenem tvrzení a důkazním břemenem. Význam břemen vystupuje do popředí tehdy, pokud strany patřičně nesplnily své povinnosti.26 Břemeno tvrzení nese účastník řízení, který má povinnost tvrzení, a spočívá v procesní odpovědnosti, ţe se soud potřebnou rozhodnou skutečnost, jeţ má být tvrzena, dozví. Břemeno důkazní naproti tomu představuje odpovědnost za prokázání rozhodných skutečností, k nimţ se toto břemeno vztahuje. Nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a neunesení procesních břemen není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiných procesních povinností. Není totiţ přípustné, aby bylo splnění těchto povinností vynucováno např. ukládáním pořádkových pokut podle ust. §53 odst. 1 o. s. ř., vykázáním strany z jednací místnosti apod.27 S neunesením břemen není spojováno společenské odsouzení, jelikoţ strana jedná „pouze“ v rozporu s vlastními zájmy, nikoli v rozporu se zájmy chráněnými právem. To však neznamená, ţe následky jejich nesplnění jsou pro účastníka řízení méně závaţné - právě naopak. „Procesní břemeno podle obecně uznávaného názoru nezavazuje stranu k určitému jednání a neukládá ji přímo vynutitelnou povinnost, ale využívá pouze zájem strany na příznivém výsledku sporu, aby bylo dosaženo její žádoucí procesní aktivity“.28 Zatímco tedy následkem nesplnění jiné procesní povinnosti je sankce přímá, důsledkem neunesení procesního břemene je uplatnění sankce nepřímé. Ve sporném řízení je logickým následkem 25

MACUR, J., 2000, op. cit., s. 43-44. MACUR, J., 1984, op. cit., s. 59. 27 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 02. 1996, sp. zn. 11 Cmo 1/96. 28 MACUR, J., 1995, op. cit., s. 81. 26

14

neunesení břemene zásadně vydání rozhodnutí, které vyzní nepříznivě právě pro toho účastníka, který svou povinnost nesplnil. Důsledky neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene se od sporných řízení v těch nesporných liší – zatímco, jak jiţ bylo řečeno, jejich neunesení má ve sporných řízeních za následek neúspěch ve sporu, v nesporných řízeních spočívá odpovědnost za zjištění, v důsledku uplatnění vyšetřovací zásady, na soudu, proto nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůţe být účastníkům na újmu.29 Stejně jako je tomu u povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, je i s nimi související povinnost substancování spojena s procesním břemenem, a to břemenem substancování, jehoţ neunesení má pro zatíţenou stranu následky stejné povahy jako neunesení jiných procesních břemen. V takovém případě soud můţe rozhodnout o tom, ţe nedostatečně substancované skutkové tvrzení (resp. důkazní návrh) jedné strany není způsobilé být předmětem důkazu (důkazní návrh nemůţe být proveden), a pomine jej, jakoby nebylo vůbec předneseno.30 Podstatný rozdíl mezi břemeny (břemenem tvrzení, břemenem důkazním) a ostatními

procesními

povinnostmi

se

týká

zavinění

jejich

nositele

a odpovědnostního charakteru. V případě nerespektování (neunesení) břemene, které je spojeno s nepříznivými následky pro danou procesní stranu, nehraje ţádnou roli zavinění jeho nositele. Naopak sankce ukládané za porušení jiných procesních povinností předpokládají zavinění a je jim tedy přiznáván odpovědnostní charakter.31

1.2.5 Povinnost pravdivosti Mezi povinnostmi procesních stran má své místo také povinnost pravdivosti, spočívající v poţadavku, aby se strany nedopouštěly tvrzení skutečností, o nichţ jsou přesvědčeny, ţe jsou nepravdivé, aby nepopíraly tvrzení druhé strany, jsou-li přesvědčeny o jejich pravdivosti, případně aby vědomě nezamlčovaly poznatky o podstatných skutečnostech. Je naprosto nezbytné si uvědomit, ţe se zde operuje se subjektivní, nikoli objektivní pravdou, je tedy třeba na ne/splnění povinnosti 29

MACKOVÁ, A. Komentář k § 101. In: DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 467. 30 MACUR, J., 2000, op. cit., s. 59. 31 MACUR, J., 1995, op. cit., s. 87.

15

nahlíţet z hlediska subjektivního přesvědčení stran. Jejím porušením tak není, pokud strana vysloví tvrzení, které je její domněnkou, ač se později ukáţe nepravdivým.32 Takové chápání proto mimo jiné umoţňuje provedení tzv. vyšetřovacího důkazu, který navrhuje strana vycházející ze svých domněnek a podezření. Od povinnosti pravdivosti v tomto smyslu je nutno rozlišovat povinnost vypovědět pravdu při výslechu podle ust. §131 odst. 2 o. s. ř. Výpověď účastníka je důkazním prostředkem slouţícím ke zjištění skutkového stavu, zatímco skutkové tvrzení je předmětem důkazu.33 Nahlíţení na následky porušení povinnosti pravdivosti je problematické, především co se týče zjištění samotného porušení, zvláště kdyţ vezmeme v úvahu jeho subjektivní povahu. K sankcím, které jsou známy jiným právním řádům, patří např. nepřiznání věrohodnosti dalším skutkovým tvrzením porušivší strany, úhrada zvýšených nákladů způsobených vědomě nepravdivými přednesy či odmítnutí pozdějších přednesů strany.34 O. s. ř. ţádnou z těchto sankcí explicitně nevyjadřuje. Přestoţe povinnost pravdivosti je nezbytnou součástí vyspělých právních řádů, v o. s. ř. její výslovné zakotvení chybí. Původně tomu tak nebylo - byla upravena v ust. §101 odst. 1 o. s. ř., které ukládalo povinnost účastníků přispět k dosaţení účelu řízení tím, ţe „pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti…“35. Od roku 2001 se však v předmětném ustanovení ţádný poţadavek pravdivosti tvrzení nevyskytuje a jeho obdoba není zmíněna ani jinde v o. s. ř. Je však nanejvýš pravděpodobné, ţe tato změna nepředstavuje odmítnutí povinnosti pravdivosti v našem právním řádu, ale jedná se o vypuštění její výslovné úpravy z o. s. ř. z důvodu problematické formulace.36,37 32

MACUR, J. Povinnost pravdivosti a její legislativní úprava v civilním soudním řádu, Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 172. 33 BUREŠ, J. Komentář k § 131. In: BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., a kol., 2006, op. cit., s. 606-607. 34 MACUR, J., 1999, op. cit. 35 Ust. §101 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. 36 více MACUR J., 1999, op. cit., srov. STAVINOHOVÁ, J. Procesní povinnosti účastníků civilního soudního řízení ve světle díla prof. Macura. Dny práva 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1000-1007 [cit. 22. 02. 2014] ISBN 978-80-210-4733-4. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/SBORNIK.pdf 37 Tato povinnost je implicitně předpokládána – „Ve sporném a nesporném řízení platí povinnost účastníků (pravdivě a úplně) všechny potřebné skutečnosti a označit důkazní prostředky.“ Viz BUREŠ, J. Komentář k § 101. In: BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., a kol., 2006, op. cit., s. 440.

16

2 Institut důkazního břemene Stěţejním pojmem této diplomové práce a především typickým institutem sporného řízení, je důkazní břemeno. Jak jiţ bylo řečeno, jedná se o účinek spojený s důkazní povinností.38 Důkazní břemeno je obecně chápáno jako procesní odpovědnost účastníka za prokázání rozhodných skutečností, k nimţ se důkazní břemeno vztahuje. Účastník své břemeno unese, splní-li svou důkazní povinnost – nabídne-li důkazní prostředky, ze kterých se soud dozví vše potřebné, aby mohl zjistit stav věci, anebo budou-li takové důkazní prostředky opatřeny jinak.39 Naopak důsledkem neunesení této odpovědnosti je rozhodnutí v jeho neprospěch.40 Důkazní břemeno se významně podílí na zajišťování právní jistoty v civilním řízení, jelikoţ moţnost jeho uplatnění v případě, kdy důkazní povinnost nebude splněna, vylučuje uplatnění soudcovské libovůle a naopak zaručuje, ţe bude rozhodnuto na základě pevných procesních pravidel.41 I přes jeho důleţitost není jeho úprava výslovně zakotvena v o. s. ř. a pravidla o důkazním břemenu dovozujeme

pouze

z interpretace

jiných

ustanovení

či

z obecné koncepce

dokazování. Jak jiţ bylo řečeno, důkazní břemeno je spojováno primárně s civilním řízením sporným. V řízení nesporném se v podobě subjektivního důkazního břemene zásadně nevyskytuje, coţ vyplývá ze skutečnosti, ţe na rozdíl od řízení sporného se v nesporném řízení uplatňuje zásada vyšetřovací, nikoli projednací, a jeho účastníci tak nemají povinnost tvrzení a důkazní ve smyslu jako je tomu u řízení sporného. Je však nutno mít na paměti, ţe i v nesporném řízení (a jak píše Macur, stejně i ve všech dalších řízeních, nezávisle na jejich legislativní úpravě dokazování a na zásadách, jeţ jsou v nich uplatňovány42) můţe být aplikováno důkazní břemeno objektivní, jelikoţ stav objektivní nejistoty můţe nastat v kaţdém řízení, nejen v tom sporném.43,44 38

Srov. FIALA, J. Důkaz zavinění v občanském soudním řízení. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 58. 39 FIALA, J., 1965, op. cit., s. 58. 40 WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 251. 41 MACUR, J., 1984, op. cit., s. 61. 42 MACUR, J., 1995, op. cit., s. 8. 43 LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno a dokazování výše nároku. Právní fórum, Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2012, roč. 2012, č. 11, s. 488 - 492. 44 Více MACUR, J., 1984, op. cit., s. 76.

17

Uplatnění tohoto institutu však není omezeno na probíhající sporné řízení, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pravidla ohledně dělení důkazního břemene jsou vyuţitelná také ve chvíli, kdy se potenciální sporné strany mohou preventivně postarat o důkazy pro případ, ţe by spor v budoucnu vznikl, případně mu tím také předcházet. Obecná pravidla mohou poskytovat návod, jaké konkrétní důkazy je zapotřebí si opatřit, jelikoţ by v souvislosti se soudním sporem mohlo být jejich předloţení poţadováno, a sankční charakter důkazního břemene strany motivuje k činnosti, díky níţ následně nehrozí, ţe by se dostaly do důkazní nouze.45 Jelikoţ institut důkazního břemene není jednolitý, ale naopak je poměrně sloţitý a vnitřně diferencovaný, v následujících kapitolách se budu zabývat jeho dílčími formami, v nichţ se vyskytuje, a odchylkami mezi nimi tak, aby bylo moţné pojmu samotnému lépe porozumět.

2.1 Povaha důkazního břemene V dnešní době je mezi odborníky poměrně jednotně přijímán názor, ţe důkazní břemeno je institutem procesní povahy. Nebylo tomu tak však vţdy, naopak v minulosti existovala poměrně výrazná skupina autorů, kteří zastávali jeho materiální pojetí. V zájmu lepšího pochopení probíraného institutu a jeho povahy v následujících řádcích velmi stručně představím hlavní argumenty zastánců obou protichůdných směrů. Zastánci materiálního pojetí důkazního břemene argumentují tím, ţe skutečnosti, jeţ mají být v řízení dokázány a ohledně nichţ nese jedna z procesních stran důkazní břemeno, jsou určovány hmotným právem. Důkazní břemeno tedy chápou jako samozřejmý důsledek realizace hmotného práva. Nezpochybňují, ţe důkazní břemeno se uplatní aţ v samotném procesu, poukazují však na skutečnost, ţe takových hmotněprávních ustanovení, jejichţ účinky se projeví aţ v procesu, je mnoho.46 Jejich přesvědčení o materiální povaze důkazního břemene se dále opírá o skutečnost, ţe pravidla, která určují jeho nositele, jsou někdy přímo součástí 45

MACUR, J. Zájem stran na vysvětlení skutkového stavu v civilním soudním řízení. Bulletin advokacie [online], Praha: Česká advokátní komora, 1999, č. 2, s. 20 [cit. 11. 02. 2014]. Dostupné z: http://www.cak.cz/assets/files/179/BA_99_02.pdf 46 MACUR, J., 1984, op. cit., s. 90.

18

hmotného práva, jak tomu bylo např. v ust. § 420 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „OZ“)47. Naopak příznivci procesního pojetí důkazního břemene se opírají především o povahu samostatných institutů důkazu a dokazování, jeţ jsou nepochybně ryze procesní, a jelikoţ je důkazní břemeno s nimi spojeno a od nich odvozeno, jeho povaha nemůţe být jiná, tedy hmotněprávní.48 Navíc povaţují za zcela rozhodující skutečnost, ţe význam důkazního břemene se projevuje jen a pouze v procesní sféře a má význam výhradně tam, kde probíhá dokazování, coţ je zásadně během řízení.49 Důvodem posunu chápání důkazního břemene jako institutu výlučně procesního práva, je mimo jiné také výrazné osamostatnění procesního práva a jeho institutů.50 Své místo má nepochybně i teorie smíšená, jejímţ významným zastáncem byl český procesualista Štajgr. Tato teorie se jiţ podle svého pojmenování nekloní výslovně ani k jedné z výše uvedených koncepcí, jelikoţ důkazní břemeno chápe jako jakýsi přechodný jev mezi materiálním a procesněprávním institutem. Podle názoru Štajgra má důkazní břemeno materiální obsah, který je spojen s procesním aspektem, jenţ je vyjádřen zatíţením jedné procesní strany.51 Nelze však souhlasit s tímto kompromisním chápáním probíraného institutu a je třeba stát za tím, ţe za okolností, kdy je zřejmé, ţe důkazní břemeno je procesním pojmem, není moţné, aby mu byly přisuzovány hmotněprávní prvky, a je nutné trvat na jeho výlučně procesní povaze.

2.2 Objektivní a subjektivní důkazní břemeno Patrně nejčastěji bývá v teorii rozlišováno mezi důkazním břemenem subjektivním a objektivním. Winterová v učebnici civilního práva procesního definuje subjektivní důkazní břemeno jako míru účasti stran, tedy jak se strana o výsledek přičiňuje, zatímco objektivní důkazní břemeno chápe jako obecné vyjádření toho, co je třeba

47

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. MACUR, J., 1984, op. cit., s. 90. 49 WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 253. 50 Tamtéţ, s. 253. 51 ŠTAJGR, F. Důkazní břemeno v civilním soudním sporu, Praha 1931, str. 104-106. 48

19

dokázat.52 Ve velmi zjednodušené formě řečeno, klade Štajgr v případě, kdy se mluví o subjektivním důkazním břemenu, důraz na to, kdo má důkazní povinnost, kdeţto v případě objektivního důkazního břemene na to, co je předmětem důkazní povinnosti.53 Macur pak mimo jiné poukazuje na jejich absolutní korelaci při zahájení civilního řízení a postupnou diferenciaci v rámci jeho průběhu, zejména pak po vykonání určitých důkazů.54 V následujících kapitolách bude pojednáno o objektivním a subjektivním důkazním břemenu blíţe, a to o kaţdém zvlášť.

2.2.1 Objektivní důkazní břemeno Pouţití pravidel o důkazním břemenu v objektivním smyslu umoţňuje soudu, aby meritorně rozhodl ve věci i v případě, ţe se v průběhu řízení nepodařilo dostatečně objasnit skutkový stav, a ţe soud zůstal v nejistotě ohledně rozhodných skutkových okolností.55,56

Situaci,

kdy

skutkový

stav

zůstal

neobjasněn,

jelikoţ

se

po provedeném dokazování nepodařilo prokázat pravdivost ani nepravdivost konkrétního skutkového přednesu, nazýváme stavem „non liquet“, neboli „není jasno“. Pokud takový stav nastane, není moţné, aby soud odmítl vydat rozhodnutí, jelikoţ by se jednalo o odepření spravedlnosti. Rovněţ není přípustné, aby soud v případě objektivní nejistoty rozhodoval výlučně podle své volné úvahy – v takovém případě by se zase jednalo o svévoli, přičemţ následkem takového jednání by bylo potlačení právní jistoty. Za této situace proto budou vyuţita pravidla o uplatnění důkazního břemene, jeţ stanoví, která strana ve sporu nese důsledky objektivní nejistoty o rozhodných skutečnostech.57 Z podstaty věci přitom vyplývá, ţe při vzniku diskutované situace nezáleţí na tom, z jakých důvodů se tak stalo – zda proto, ţe procesní strana byla nečinná, zda její činnost neměla úspěch nebo zda druhá strana poskytla účinný protidůkaz.58 Výsledkem nicméně je, ţe soud rozhodne nikoli

52

WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 252. ŠTAJGR, F., 1931, op. cit., s. 90. 54 MACUR, J., 1995, op. cit., s. 17. 55 Tamtéţ, s. 104. 56 Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 05. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1193/2004. 57 MACUR, J., 2000, op. cit., s. 127. 58 MACUR, J., 1984, op. cit., s. 74. 53

20

na základě určitého skutkového stavu (ten zůstal neobjasněn), ale na základě uplatnění formálních pravidel vyplývajících z institutu důkazního břemene.59 Na závěr dodávám, ţe objektivní důkazní břemeno nachází své uplatnění jak v řízeních, jeţ jsou ovládána zásadou oficiality a vyšetřovací, tak v těch, ovládaných zásadou dispoziční a projednací – situace „non liquet“ můţe nastat v soudním řízení zásadně kdykoli, bez ohledu na jeho specifika.

2.2.2 Subjektivní důkazní břemeno Subjektivní důkazní břemeno zpravidla vystupuje jako korelát toho objektivního a jejich společná přítomnost je charakteristická pro civilní sporné řízení.60 Plní svůj význam při úvaze o tom, kdo z účastníků a v jakém rozsahu nese odpovědnost za prokázání konkrétních skutečností.61 Subjektivní důkazní břemeno zatěţuje obě strany – jednak ţalobce, který musí svá tvrzení zakládající uplatňovaný nárok podpořit odpovídajícími důkazními návrhy, a jednak ţalovaného, který se musí „bránit“ přednesením svých vlastních tvrzení a důkazních návrhů. Závěr o tom, ţe účastník neunesl důkazní břemeno, lze přitom učinit jen tehdy, pokud byly soudem řádně a úplně provedeny všechny důkazy (mimo ty, které jsou zjevně nezpůsobilé prokázat tvrzenou skutečnost), které tento účastník k prokázání svého tvrzení označil.62 Důkazní břemeno v subjektivním smyslu se zásadně neuplatňuje v řízeních, která jsou ovládána zásadou vyšetřovací, a to z důvodu provádění důkazů z úřední povinnosti. Naopak je zcela zásadní v řízeních, ve kterých se uplatňuje zásada projednací, jeţ je spojená s povinností tvrzení a povinností důkazní. Přestoţe je v určitých případech ve sporných řízeních připuštěna aktivita soudu spočívající v provedení důkazů z úřední iniciativy, neznamená to, ţe by tím soud „převzal“ subjektivní důkazní břemeno zatěţující jednu z procesních stran na sebe, právě naopak. To zůstává zachováno v původní podobě a zaniknout nemůţe, ani nelze očekávat, ţe „přejde“ na soud. Následky jeho neunesení se projeví 59

MACUR, J., 1995, op. cit., s. 104. Tamtéţ, s. 41. 61 WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 252. 62 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07. 08. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003. 60

21

v případě, kdy i takové dokazování nepřinese předpokládané výsledky, přičemţ negativní následek opět bude tíţit tu procesní stranu, která je subjektivním důkazním břemenem celou dobu zatíţena.63 Tímto argumentem Macur ve své monografii vyvrací názory některých dřívějších autorů o tom, ţe v řízeních, kde probíhá dokazování nařízené soudem bez návrhu, se subjektivní důkazní břemeno v ţádné podobě neuplatňuje. Z povahy důkazní povinnosti a důkazního břemene vyplývá taktéţ nemoţnost situace, kdy by byl důkazním břemenem (v subjektivním smyslu) zatíţen soud. Vzhledem k tomu, ţe předmětem jeho činnosti je posuzovat a hodnotit důkazní činnost a plnění povinností procesních subjektů, je z logiky věci zřejmé, ţe nemůţe být důkazní povinností ani důkazním břemenem sám zatíţen.64 Někteří

procesualisté

dále

rozlišují

v rámci

důkazního

břemene

v subjektivním smyslu břemeno abstraktní a konkrétní.65 Zatímco abstraktní důkazní břemeno je povaţováno za souvztaţný pojem objektivního důkazního břemene, konkrétní důkazní břemeno, které vyplývá z aktuálního průběţného hodnocení důkazů, je přenášeno střídavě z jedné procesní strany na druhou podle poţadavku konkrétní situace důkazního řízení, a je vystihnutelné pomocí pojmů důkaz – protidůkaz (zatímco důkaz slouţí prokázání skutečností, ohledně kterých procesní strana nese důkazní břemeno, protidůkaz je prostředkem vyvrácení důkazu a přísluší straně, kterou důkazní břemeno v konkrétním případě nezatěţuje66). Proto se pro konkrétní důkazní břemeno pouţívá někdy označení „břemeno vedení důkazu“.67 Oplývá dynamičností, která u abstraktního důkazního břemene chybí – to se vyznačuje stabilitou, pevným vymezením a určitostí (na rozdíl od pohyblivého a nestabilního konkrétního důkazního břemene). Přestoţe se na první pohled zdá, ţe vzhledem ke korelaci abstraktního důkazního břemene s důkazním břemenem v objektivním smyslu, je pojem abstraktní břemeno nadbytečný, a ţe se subjektivní důkazní břemeno uplatňuje vţdy v podobě

63

MACUR, J., 1995, op. cit., s. 13. Tamtéţ, s. 94, rozdílně např. VLČEK, R. Dokazování v soudní praxi. Ostrava: KNIŢNÍ EXPRES, s.r.o., 2008, s. 57. 65 MACUR, J., 1995, op. cit., s. 14. 66 MACUR, J., 1999, op. cit., s. 18. 67 MACUR, J., 1995, op. cit., s. 14-22. 64

22

konkrétní, terminologické těţkosti a neúplné překrývání těchto pojmů znemoţňují, aby od nich bylo upuštěno.68

2.4 Dělení důkazního břemene Pro dosaţení účelu, pro který je v civilním procesu vyuţíván institut důkazního břemene, je nezbytné zabývat se otázkou, který z účastníků a v jakém rozsahu nese důkazní břemeno. V tomto kontextu se většinou hovoří o tzv. dělení důkazního břemene, a to i přesto, ţe v minulosti byly podány přesvědčivé argumenty, ţe důkazní břemeno, s ohledem na jeho povahu, dělit nelze. Vysvětlením tohoto názoru se zabýval mimo jiné Macur, podle nějţ důkazní břemeno zpravidla netvoří pevný a předem daný celek, jeţ by bylo moţné dělit, ale naopak se vztahuje k jednotlivým skutečnostem, přičemţ kaţdá ze stran je zatíţena důkazním břemenem ohledně té skutečnosti, kterou tvrdí.69 Z uvedeného důvodu je dle Macura vhodnější mluvit o „pravidlech uplatňování důkazního břemene“. Jak však sám Macur přiznává, a jak naznačuje i název samotné jeho publikace Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, pojem dělení důkazního břemene je v teorii hluboce zakořeněn a terminologií stále vyuţíván, proto si jej dovolím pouţívat i v této práci, stejně jako tak činí převáţná většina autorů zabývajících se v teorii i praxi institutem důkazního břemene. Fiala zastává ohledně nejasnosti pojmu dělení důkazního břemene obdobný názor jako Macur a vyslovuje názor, ţe kaţdý z účastníků má v tomto směru „samostatné důkazní břemeno“. Dodává přitom, ţe o dělení, případně přesouvání důkazního břemene, přitom nejde ani v případě, kdy odpůrce vyvrací důkazy navrhovatele, nebo kdy dokazuje opak toho, co tvrdí navrhovatel.70 Podobně jako v souvislosti s nemoţností dělení důkazního břemene, je argumentováno i v souvislosti s případy, kdy se hovoří o jeho přenášení, přesouvání či obracení. Tyto konstrukce jsou v teorii i praxi hojně uţívané, jako příklad můţe slouţit dokazování v tzv. diskriminačních sporech, upravené v ust. §133a o. s. ř., 68

Srov. MACUR, J., 1995, op. cit., s. 17. MACUR, J. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 30. 70 FIALA, J., 1965, op. cit., s. 62. 69

23

do něhoţ se výrazně promítl princip ochrany slabší strany v procesním právu. Ve skutečnosti se nejedná o ţádné obrácení důkazního břemene, ale předmětné ustanovení

pracuje také

s někdy

pouţívaným

označením

„sdílené

důkazní

břemeno“71. V diskriminačním sporu nestačí, aby osoba, jeţ se domnívá, ţe byla diskriminována, diskriminaci pouze tvrdila, ona musí to své tvrzení do jisté míry dokázat (ust. § 133a o. s. ř. stanoví, ţe pokud ţalobce, který tvrdí, ţe ze strany ţalovaného došlo vůči jeho osobě k přímé nebo nepřímé diskriminaci, uvede před soudem skutečnosti, z nichţ lze takové jednání dovodit, pak je ţalovaný povinen dokázat, ţe k porušení zásady rovného zacházení z jeho strany nedošlo). Velice zjednodušeně lze shrnout, ţe ţalobce tedy i zde nese své důkazní břemeno, a pokud svá tvrzení dokáţe, je řada na ţalovaném, aby tvrdil a dokázal, ţe k diskriminaci nedošlo. Z toho lze usuzovat, ţe jako obrácené důkazní břemeno je tedy chápán druhý z dvojice pojmů důkaz-protidůkaz. V situacích, kdy je zřejmá nerovnost v postavení obou stran, se zákonodárce uchyluje k úpravě dokazování způsobem, aby slabšímu právnímu subjektu jeho důkazní povinnost ulehčil a tím vyrovnal faktickou nerovnováhu, coţ můţeme ostatně vidět na právě uvedeném případu týkajícího se diskriminačních sporů. Procesualisté při zkoumání důkazního břemene vytvořili více teorií, které mají mapovat způsob, jakým se důkazní břemeno dělí mezi strany, konkrétně kdo z účastníků jej nese a v jakém rozsahu. Ţádná teorie doposud nezaznamenala absolutní vítězství nad ostatními, kaţdá z nich zdůrazňuje jinou stránku zkoumané problematiky, přičemţ jejich zastánci upozorňují na nedokonalosti a mezery ostatních.72 Winterová shrnuje věcné teorie důkazního břemene v subjektivním smyslu do dvou skupin - první z nich tvoří teorie spočívající na analýze skutečností, zatímco ty druhé na analýze norem.73

71

ČERMÁK, M., KVASNICOVÁ, J. Několik poznámek k českému antidiskriminačnímu právu. Bulletin advokacie, 2010, č. 3, s. 19 – 23 [cit. 11. 02. 2014]. Dostupné z: http://www.bulletinadvokacie.cz/assets/zdroje/casopis/2010/BA_03_2010_web.pdf 72 Srov. ŠTAJGR, F., 1931, op. cit., s. 107. 73 WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 252.

24

2.4.1 Teorie analýzy skutečností Do první skupiny věcných teorií důkazního břemene se řadí například teorie minimální, podle níţ je potřeba prokázat minimum skutečností pro odůvodnění tvrzeného nároku nebo teorie pravděpodobnostní, podle níţ sám soudce zatěţuje důkazním břemenem tu procesní stranu, jejíţ tvrzení se jeví více pravděpodobným, jelikoţ o jeho pravdivosti se lze snáz přesvědčit. Kromě uvedených do této skupiny dále patří také teorie skutečností práv tvořících, která zatěţuje ţalobce důkazním břemenem do té míry, ţe musí dokazovat skutečnosti právo tvořící, a ostatní skutečnosti musí prokazovat ţalovaný, a teorie presumpční, jeţ vyvozuje důkazní břemeno ze skutkových a právních domněnek.74 Konečně je zde řazena také tzv. teorie negativní, jeţ představuje názor, ţe negativní skutečnosti nemohou být dokazovány a nejsou proto předmětem důkazního břemene. Problematikou dokazování

negativních

skutečností

se

budu

zabývat

dále

v práci,

v podkapitole 2.5.2.

2.4.2 Teorie analýzy norem Teorie spočívající na analýze norem, jak jiţ vyplývá z jejího pojmenování, se soustředí nikoli na analýzu skutečností, ale na rozbor příslušné právní normy. Má nezpochybnitelnou roli v dřívější i současné praxi, ba je dokonce povaţována za primární a nejlépe odpovídající procesním pravidlům obsaţeným v občanském soudním řádu.75 Za autora této teorie je povaţován německý procesualista Leo Rosenberg, proto se o ní někdy můţeme dočíst také jako o tzv. Rosenbergově teorii dělení důkazního břemene. Pomocí konkrétní právní normy, resp. její gramatické a větné skladby, lze podle

zastánců

této

teorie

identifikovat

základní

normu

a její

výjimky

(tzv. protinormu), coţ následně umoţňuje určit, kdo je nositelem důkazního břemene a má dokazovat konkrétní skutečnosti. Základní norma je ta, která zakládá či vytváří určitý právní nárok, určité právo. Protinorma působí proti normě základní, a buď zabraňuje, aby nenastaly její účinky (protinorma právu překáţející), nebo působí 74 75

WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 252. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 02. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010.

25

později, a dosahuje toho, ţe tímto jejím působením budou účinky základní normy zrušeny (protinorma právo rušící).76 Důkazní břemeno ohledně skutečností naplňující základní normu pak nese ţalobce, zatímco výjimky z ní dokazuje ţalovaný. Jako příklad můţe poslouţit případ, kdy ţalobce ve sporu o vypořádání SJM navrhuje vypořádání konkrétní věci, např. automobilu. Ţalobce tvrdí, ţe tento automobil je součástí SJM, tedy ţe jsou v jeho případě naplněny skutečnosti předpokládané ust. §709 ve spojení s ust. § 708 nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“)77. Důkazní břemeno ohledně skutečností předpokládaných v této normě, která je normou základní, tíţí ţalobce – ten musí dokázat, ţe vlastnictví automobilu nabyl jeden z manţelů nebo oba manţelé společně za trvání manţelství, a ţe se nejedná o ţádnou z výjimek uvedených v ust. § 709 odst. 1 písm. a) aţ e). Ţalovaná v rámci své obrany můţe namítnout existenci dřívější dohody ohledně vypořádání předmětného automobilu. V takovém případě se dovolává zákonné úpravy vypořádání SJM dohodou, jenţ je obsaţena v NOZ v ust. § 738 a § 739 (a jehoţ přednost před vypořádáním SJM rozhodnutím soudu a uplatněním zákonné domněnky dle ust. § 741 NOZ lze dovodit ze znění ust. § 740 a § 741 NOZ), a nese důkazní břemeno ohledně skutečnosti odpovídající skutkovým znakům této protinormy. Pokud ţalobce namítne, ţe předmětná dohoda o vypořádání SJM je neplatná, a to z důvodu, ţe uzavřel předmětnou dohodu v omylu, který u něj ţalovaná vyvolala lstí, jak předpokládá ust. § 583 NOZ (tady se jiţ jedná o dvojitou protinormu), nese důkazní břemeno zase on atd. Macur upozorňuje na problém související s vyvozováním normy a protinormy z formálního znění právního předpisu. Je podle něj třeba vzít v úvahu důleţitý aspekt, tj. ţe na rozdíl od teorie větné stavby, jeţ se opírá výlučně o způsob vyjadřování zákona a vychází z předpokladu, ţe skutkový stav, vyvolávající určité právní účinky, je vţdycky formulován v zákoně ustáleným způsobem78, je u teorie analýzy norem zdůrazňováno obsahové pojetí, coţ znamená, ţe základní normy je třeba vykládat v souvislosti s celým zněním předpisu, popřípadě i souvisejících

76

MACUR, J., 1984, op. cit., s. 115. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 78 MACUR, J., 1996, op. cit., s. 48-50. 77

26

předpisů, a je přitom nutné zvaţovat vnitřní obsahové vztahy a funkční vazby jednotlivých zákonných ustanovení.79 Závěrem je tedy moţno shrnout, ţe tato teorie spočívá na předpokladu, ţe kaţdá strana je povinna tvrdit a dokazovat skutkové předpoklady vyţadované tou právní normou, ze které vyvozuje svůj nárok uplatňovaný v daném řízení a pravidlo zní: „každá strana má tvrdit a dokázat předpoklady sobě příznivé právní normy“80. Tuto zásadu je dle názoru Nejvyššího soudu ostatně moţné vyvodit také z textu zákonného úpravy, konkrétně z ust. §120 o. s. ř., které bylo jiţ zmiňováno výše v textu v souvislosti s důkazní povinností, a podle něhoţ jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.81

2.4.3 Další teorie dělení důkazního břemene Mimo výše uvedené Winterová zmiňuje teorii účelové analýzy norem, která zdůrazňuje moţnost volného uváţení soudce, co se týče zatíţení stran důkazním břemenem v konkrétním sporu, a to na základě hlediska spravedlnosti, humanity, apod.82 Uplatňování této teorie by nepochybně znamenalo významný zásah do právní jistoty a předvídatelnosti výsledku řízení. Kromě pouţitého dělení podle Winterové můţeme identifikovat i další teorie, které ve své publikaci podrobně analyzuje Macur.83 Mimo uvedených teorií věcných jsou přitom zmiňovány i teorie osobní, kterým se ve své publikaci věnuje Štajgr, jmenovitě se jedná o teorii popírání a teorii námitkovou, které pro dělení důkazního břemene zdůrazňují význam kvalifikovaného doznání.84 Pro účely této práce není důleţité, a s ohledem na její rozsah ani moţné, dále se podrobně věnovat jednotlivým teoriím. Podstatná je zde skutečnost, ţe ţádná teorie není v praxi uplatňována bezvýhradně, v celém svém rozsahu. Pokud bychom však měli uvést jednu, která si našla nejvíce zastánců v teorii i praxi, pak jde, jak jiţ 79

MACUR, J., 1996, op. cit., s. 68-69. Tamtéţ, s. 67. 81 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 02. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. 82 WINTEROVÁ, A. a kol., 2011, op. cit., s. 252. 83 Více MACUR, J. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984, s. 96-148. 84 ŠTAJGR, F., 1931, op. cit., s. 119-121. 80

27

bylo zmíněno, o teorii analýzy norem. Přesto jsou v praxi vyuţívány jednotlivé prvky i ostatních teorií, jejichţ pouţití je závislé na okolnostech konkrétního případu, a to většinou bez toho, aby si toho byla současná praxe vůbec vědoma.

2.4.4 Principy dělení důkazního břemene V souvislosti s preferencí teorie analýzy norem se někdy ozývají kritiky poukazující na její mezery vedoucí k neurčitým závěrům, spolu s poţadavkem, aby byly tyto mezery vyplněny konkrétními obsahovými principy, jejichţ uplatnění by napravilo strohost a nepruţnost v oblasti pravidel dělení důkazního břemene. Konkrétní principy by přitom měly být uplatňovány v závislosti na konkrétní úsek právních vztahů, nikoli univerzálně a jednotně.85 Domnívám se, ţe názory, které zakládají dělení důkazního břemene výlučně na konstrukci obsahově chápaných principů, nemohou uspět, nicméně myšlenka principů jakoţto doplňující konstrukce při uplatnění teorie analýzy norem, se mi jeví jako vhodné řešení mezer, které nemohou být za pomocí výkladu pravidel dělení důkazního břemene zaplněny. V souvislosti s předmětem práce za příklad uplatnění doplňujícího principu můţe poslouţit tzv. obrácení důkazního břemene v případě zmaření důkazu. Zmaření důkazu spočívá v zaviněném jednání procesní strany, která způsobila, ţe důkazní prostředek, za jehoţ pomoci by mohla druhá procesní strana dokázat své tvrzení, zanikl, případně není dále pouţitelný pro tyto účely. V důsledku takového jednání procesní strany zásadně bude druhá procesní strana zbavena svého důkazního břemene a důkazní břemeno ohledně vyvrácení tvrzené skutečnosti nese strana, která důkaz zmařila. Pokud se tak např. jeden z manţelů jakoţto ţalobce dovolává obsahu prokazatelně existující listiny, jejíţ obsah dokazuje existenci určité skutečnosti, a druhý manţel jakoţto ţalovaný ji zaviněně zničí nebo poškodí, čímţ způsobí nemoţnost jejího předloţení soudu, pak se ţalovaný nemůţe bránit s poukazem na to, ţe ţalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, které mělo být prokázáno předloţením předmětné listiny.

85

Více MACUR, J., 1996, op. cit., s. 75-91.

28

2.5 Výjimky z obecných pravidel dělení důkazního břemene Dnešní civilní proces bychom si zřejmě bez uplatňování institutu důkazního břemene a vyuţití moţností, jeţ přináší, nedokázali představit. Nepochybně je však nutné i účelné naslouchat také jeho odpůrcům, kteří spolu s jeho kritikou občas nabízejí způsoby a metody, určené k omezování jeho uplatňování a někdy aţ k jeho vyloučení, jako je např. uplatňování pravděpodobnostní koncepce hodnocení důkazů či vysvětlovací povinnost procesní strany, kterou nezatěţuje důkazní břemeno.86 Domnívám se, ţe situace, kdy by nebylo třeba uplatňovat důkazní břemeno v civilním řízení, je s ohledem na výhody, jeţ nám přináší, naprosto nereálná. Na druhou stranu je pochopitelné, ţe nelze připustit jeho absolutní nadvládu v procesu a s tím spojenou nespravedlnost, kterou by jeho panství mohlo přinést a jiţ nyní občas přináší. V následujících

podkapitolách

přiblíţím

situace,

kdy

je

zapotřebí

se od obecných pravidel dělení důkazního břemene mezi sporné strany odchýlit – konkrétně bude pojednáno o vysvětlovací povinnosti procesní strany nezatíţené důkazním břemenem a dále si zde dovolím zařadit také přiblíţení problematiky dokazování negativních skutečnosti, o kterých jiţ padla krátká zmínka v souvislosti s negativní teorií.

2.5.1 Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem Obecné pravidlo, které stanoví, ţe důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leţí na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, nebývá v praxi soudy aplikováno absolutně, ač procesualistika uznává, ţe zásadně není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samotné.87 Je však zřejmé, ţe v některých situacích strana, která je zatíţená důkazním břemenem, objektivně nemá moţnost dostat se k informacím o skutečnostech, které jsou pro rozhodnutí ve sporu významné,

86 87

Více MACUR, J., 1995, op. cit., s. 105-120. Nález Ústavního soudu ze dne 28. 02. 2008, I. ÚS 987/07.

29

přičemţ tyto jsou zároveň v dispoziční sféře protistrany, kterou důkazní břemeno ohledně takových skutečností z logiky věci netíţí. Vysvětlovací povinnost strany nezatíţené důkazním břemenem (dále jen „vysvětlovací povinnost“) je specifickým případem tzv. vyšetřovacího důkazu v civilním soudním řízení.88,89 Vymezení samotného pojmu „vyšetřovací důkaz“ je velmi obtíţné, např. Macur jednoznačnou definici z důvodu přílišné sloţitosti a vnitřní diferenciace neformuluje. Pokud však odhlédneme od problémů, jeţ s sebou definování tohoto institutu nese, můţeme jej zjednodušeně vyjádřit jako důkaz, jehoţ provedení má jedné z procesních stran teprve umoţnit, aby mohla konkretizovat svá skutková tvrzení a k jejich prokázání pak mohla následně podat další, přesnější důkazní návrhy.90 Procesní strana tedy následně bude prokazovat pravdivost aţ těch skutkových tvrzení, která bude moci přednést na základě poznatků, jeţ se dozví z provedení vyšetřovacího důkazu. Vyšetřovací důkaz je zásadně nepřípustný s poukazem na to, ţe není dovolené tak všeobecné skutkové tvrzení, které podává strana, jeţ ve skutečnosti neví, co se odehrálo a aţ za pomoci dokazování si zkouší opatřit materiál svých skutkových přednesů.91 Vysvětlovací povinnost můţe vzniknout procesní straně, které sice není zatíţena důkazním břemenem ohledně určité skutečnosti, avšak má dostatek informací k tomu, aby podrobně objasnila, případně vysvětlila, skutková tvrzení protistrany, která ono důkazní břemeno nese, avšak v důsledku svého informačního deficitu nemá moţnost své skutkové přednesy, na nichţ zakládá svou ţalobu (případně obranu ve sporu), dostatečně konkretizovat.92 Jako ukázkový případ, v němţ naléhavě vystupuje do popředí otázka uţití vysvětlovací povinnosti strany, si můţeme uvést např. spor o náhradu škody vzniklé z dopravní nehody, kdy se 88

MACUR, J. Vysvětlovací povinnost strany nezatíţené důkazním břemenem v civilním soudním řízení. iPrávník [online]. Nakladatelství C.H.Beck, s.r.o., publikováno 20. 09. 2002 [cit. 25. 02. 2014]. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/civilniproces/txtexpresion_vysv%C4%9Btlovac%C3%AD+povinnost/art_3673/rbsearchsource_articles/pd_ 23/vysvetlovaci-povinnost-strany-nezatizene-dukaznim-bremenem-v-civilnim-soudnim-rizeni.aspx 89 Rozdílně viz SVOBODA, K. Dokazování, Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 115. 90 KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, I. Ust. §120 odst. 3 O. S. Ř. ve světle navrhované novely občanského soudního řádu (vyšetřovací důkaz ve sporném řízení?). Dny práva 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 938-945 [cit. 25. 02. 2014]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/SBORNIK.pdf 91 MACUR, J., 1998, op. cit., s. 433–438. 92 MACUR, J., 2002, op. cit.

30

v automobilu ţalované strany nacházeli dva svědkové havárie. Vyvstává otázka, zda ţalobce, který jel sám ve druhém automobilu a totoţnost těchto svědků nezná, má právo ţádat, aby ţalovaný splnil svoji vysvětlovací povinnost a identifikoval oba svědky, jejichţ výpověď by slouţila k objasnění a konkretizování skutkových přednesů ţalobce. Jiným případem je taktéţ spor o náhradu škody, kdy pacient zubního lékaře tvrdil, ţe mu lékař nesprávným postupem při zákroku zlomil čelistní kost. Tvrzení pacienta – ţalobce, by bylo moţné prokázat rentgenovými snímky, které však byly v souvislosti s přestavbou ordinace odstraněny a zničeny. Vznikla otázka, zda má lékař vysvětlovací povinnost ohledně svého odborného zákroku.93 Jak tomu většinou bývá, v procesní teorii můţeme nalézt rozličné názory na uplatňování vysvětlovací povinnosti – od jejího plného uznání aţ k jejímu naprostému popření a odmítnutí jejího zařazení do systému civilně procesních povinností.94 Autoři přijímající vysvětlovací povinnost sporných stran ji chápou jako prostředek garance soudní ochrany a nalézání pravdy, coţ je podle nich hlavním cílem civilního procesu, ale také předmětem veřejného zájmu.95 Díky aktivnímu spolupůsobení sporných stran při objasňování skutkového stavu je totiţ moţné s větší pravděpodobností nalezení pravdy dosáhnout. S bezvýhradným uplatňováním vysvětlovací povinnosti je však spojeno značné omezení zásady projednací, coţ pro civilní sporné řízení podle odpůrců této teorie není přípustné. Pro sporné řízení není přijatelné, aby byla vyţadována pozitivní součinnost a spolupráce protistran při zjišťování skutkového stavu, naopak je pro něj typická tzv. negativní spolupráce spočívající v soutěţi stran, v níţ se obě snaţí překazit dosaţení procesních cílů protistrany.96 Můţeme tedy konstatovat, ţe obecná vysvětlovací povinnost odporuje právní povaze civilního procesu, a proto ji nelze přijmout. Do kontinentálního právního systému koncepce obecné vysvětlovací povinnosti v podstatnější míře

93

MACUR, J., 2000, op. cit., s. 98-99. Tamtéţ, s. 99. 95 STAVINOHOVÁ, J. Procesní povinnost účastníků civilního soudního řízení ve světle díla prof. Macura. In: LAVICKÝ, P., SPÁČIL, J. Macurův jubilejní památník (k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 65-74. 96 MACUR, J., 2000, op. cit., s. 113. 94

31

nepronikla. Za zmínku však stojí, ţe s širokou akceptací vysvětlovací povinnosti je spojen anglosaský civilní proces, a to zejména ten americký.97 Argumenty proti přijímání vysvětlovací povinnosti spočívají zejména na respektu svobody procesní strany nezatíţené důkazním břemenem, přičemţ jakékoli její omezování pokládají za rozpor s platným právem. Zároveň podotýkají, ţe uznání a připuštění vysvětlovací povinnosti je s to vést k neţádoucímu posílení soudcovské moci.98 Macur však tvrzení o rozpornosti s platným právem popírá, a to s ohledem na znění čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, v němţ je zakotvena zásada rovnosti stran před soudem. Tato zásada předpokládá mimo jiné také „rovnost zbraní“, a to včetně rovného přístupu k informacím, důleţitým pro rozhodnutí daného sporu.99 Tento názor vyslovil také Ústavní soud v nálezu I. ÚS 987/07, v němţ judikoval, ţe vysvětlovací povinnost procesní strany, která není za normálních okolností ohledně určité skutečnosti zatíţena důkazním břemenem, vychází z principu rovnosti zbraní, který se vztahuje mimo jiné právě na shromaţďování skutkového materiálu během řízení ovládaného zásadou projednací. Ústavní soud přitom předpokládá, ţe obě strany mají mít stejnou moţnost přístupu

k informacím,

důleţitým

pro

objasnění

rozhodných

skutečností,

a v opačném případě, je-li jedna z nich postiţena tzv. informačním deficitem, je ohroţeno nebo porušeno její právo na spravedlivý proces.100 Navíc, v případě nepřípustnosti vysvětlovací povinnosti, kdyţ by strana v důkazní nouzi neměla moţnost kompenzovat svůj informační deficit, by takový stav mohl vést k porušování povinnosti pravdivosti, jelikoţ by se strana s větší pravděpodobností dopouštěla nepodloţených tvrzení učiněných „nazdařbůh“. Ve střetu

výše

uvedených

protichůdných

názorů

bývá

uplatňováno

kompromisní řešení, jehoţ výsledkem je omezené připuštění vysvětlovací povinnosti strany nezatíţené důkazním břemenem, a to za konkrétně stanovených podmínek, neboli tzv. speciální vysvětlovací povinnost. Má se za to, ţe předpokladem k uplatnění vysvětlovací povinnosti je skutečnost, ţe povinná strana můţe bez obtíţí poţadované informace podat, přičemţ oprávněná strana zároveň objektivně nemá 97

MACUR, J., 2000, op. cit., s. 72. STAVINOHOVÁ, J., 2010, op. cit., s. 65-74. 99 MACUR, J., 2002, op. cit. 100 Nález Ústavního soudu ze dne 28. 02. 2008, I. ÚS 987/07. 98

32

ţádnou reálnou moţnost potřebné informace získat jiným způsobem. Soud má přitom zkoumat, zda je strana nezatíţená důkazním břemenem způsobilá vysvětlení podat, je tedy předpokládána prokazatelná moţnost jejího splnění.101 Tento přístup se jeví jako nejvhodnější pro uplatnění v civilním soudním sporu, jelikoţ představuje ţádoucí kompromis, díky němuţ mohou být základní hodnoty, i přes jejich určité omezení, zachovány. Domnívám se, ţe aplikace jednoho ze dvou krajních přístupů by v našem právním systému mělo výrazně neblahé důsledky spojené s narušením zásad civilního procesu (zejména samotné struktury kontradiktorního procesu), a proto je kompromisní řešení nejlepší moţnou volbou. V souvislosti s ním však naléhavě vyvstává otázka ne/zbytnosti výslovného stanovení podmínek, za jakých lze k uplatnění vysvětlovací povinnosti přistoupit, či právní úpravy, z nichţ by bylo moţné tyto podmínky odvodit. To se jeví ţádoucím zejména v zájmu zachování právní jistoty, která by v případě uplatňování vysvětlovací povinnosti pouze v závislosti na vůli soudu, značně utrpěla.

2.5.2 Dokazování negativních skutečností Nejednotný názor, ač byly jiţ v minulosti podány poměrně přesvědčivé argumenty v zájmu převáţení kladného stanoviska, stále vzbuzuje otázka, zda je moţné dokazovat negativní skutečnosti. Zastánce přesvědčení, ţe negativní skutečnosti dokazovat nelze, spojujeme s tzv. negativní teorií dělení důkazního břemene (dále jen „negativní teorie“). Tato teorie dělení důkazního břemene je zaloţena na myšlence, ţe dokazovat lze pouze pozitivní skutkové okolnosti, naproti tomu dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť lze dokázat jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje.102 Co se týče dělení důkazního břemene mezi strany sporu z pohledu negativní teorie, je uplatňováno pravidlo, ţe důkazní břemeno nezatěţuje stranu tvrdící, ţe určitý stav (který prokazatelně nastal) dále trval a nezanikl, ale stranu, jeţ uplatňuje

101 102

MACUR, J., 2002, op. cit. MACUR, J., 1996, op. cit., s. 31.

33

změnu tohoto stavu.103 Jinými slovy důkazní břemeno nese strana, která tvrdí pozitivní skutečnost a nikoli ten, kdo tvrdí, ţe ţádná změna nenastala. Ze stejného předpokladu vychází i další z teorií, tzv. teorie trvání, která je však na rozdíl od teorie negativní, povaţována za teorii dílčí, řešící pouze vymezený úsek dané problematiky.104 Negativní teorie striktně rozlišuje tvrzení negativních skutečností od prostého popírání. Strana tvrdící pouze ona negativa není povinna dokazovat, tudíţ nenese důkazní břemeno. Proti tomuto názoru však vyslovili kritici námitku spočívající v tom, ţe mezi tvrzením a popíráním nelze vést přesnou hranici – podle nich je v kaţdém popírání obsaţeno určité pozitivní tvrzení.105 Dalším argumentem proti negativní teorii je fakt, ţe negativní skutečnosti lze často dokázat jiným způsobem, a to nepřímo, prostřednictvím důkazu jiné skutečnosti106 – Ústavní soud o ní hovoří jako o „komplementární pozitivní skutečnosti“, která existenci prokazované negativní skutečnosti vylučuje.107 Zjednodušeně řečeno, skutečnost, ţe osoba nebyla na místě A je moţné dokázat způsobem, ţe bude prokázáno, ţe byla na místě B. Je však zřejmé, ţe tento způsob nelze vyuţít vţdy – příkladem můţe být otázka dokazování neudělení souhlasu manţela s právním jednáním druhého manţela, týkajícím se společného majetku. Proti přesvědčení o nemoţnosti dokazovat negativní skutečnosti je navíc uplatňován názor, ţe dokázat v soudním řízení lze téměř cokoli, a jelikoţ je soudní dokazování

většinou

pravděpodobnostní,

postačí,

aby

bylo

provedeným

dokazováním dosaţeno praktické, nikoli absolutní jistoty.108 Mnozí autoři povaţují negativní teorii za překonanou – kromě zahraničních autorů, včetně Rosenberga, o jejím odsouzení k zániku u nás psal např. Štajgr109, Macur a další, přesto se názor, ţe negativa nelze dokázat, čas od času objevuje (nejen) v praxi našich vrcholných soudů. Tezi „neexistence se neprokazuje“ pouţil 103

MACUR, J., 1996, op. cit., s. 32. Tamtéţ., s. 35. 105 Tamtéţ, s. 33. 106 PULKRÁBEK, Z. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy, Beck online, 2013, č. 17, s. 573. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ 107 Nález Ústavního soudu ze dne 04. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 2631/08 108 PULKRÁBEK, Z., 2013, op. cit. 109 ŠTAJGR, F., 1931, op. cit., s. 111. 104

34

např. Ústavní soud v nálezu I. ÚS 22/10, čímţ zdůvodnil ospravedlnění nemoţnosti stěţovatelky prokázat nedostatek majetku pro účely nároku na bezplatnou obhajobu. Výslovné odmítnutí negativní teorie naopak můţeme nalézt v odlišném stanovisku k předmětnému nálezu, v němţ se jeho autorka mimo jiné odvolává na její překonání platnou právní úpravou, a to dřívějším ust. §420 odst. 3 OZ, který stanovil, ţe se „odpovědnosti za škodu zprostí ten, kdo prokáže, že ji nezavinil“. Kromě uvedeného poukazuje také na skutečnost, ţe procesualisté, z jejichţ odborných publikací Ústavní soud při zpracování citovaného nálezu čerpal, o negativní teorii ve svých dílech sice pojednávají, avšak v tom smyslu, ţe se jedná o teorii překonanou a v našem právním řádu neuplatnitelnou.110 Názor o překonání negativní teorie můţeme nalézt i v mnohých dalších rozhodnutích111, přesto se však v soudní praxi můţeme setkat i s argumentací zaloţenou na jejím moţném uplatnění112. Rozdíly je moţné sledovat především v judikatuře Nejvyššího soudu (prosazuje spíše moţnost dokazování negativních skutečností) a Nejvyššího správního soudu (přiklání se k moţnosti aplikace negativní teorie), a přestoţe je z povahy věci zřejmé, ţe posuzované právní otázky se mezi oběma soudy zásadním způsobem liší, povaţuji za více neţ ţádoucí vyřešit v teoretické rovině tento problém, jelikoţ se zdá, ţe soudy rozhodují o (ne)uplatnění této teorie ryze účelově. Pro srovnání závěrem dodávám, ţe aplikaci negativní teorie a jejího zásadního respektování lze pozorovat také v judikatuře Najvyššieho súdu Slovenskej republiky (dále jen „NS SR“).113 Přestoţe respektováním negativní teorie předmětné rozsudky NS SR argumentují, domnívám se, ţe v těchto případech jde spíše o aplikaci teorie analýzy norem. Dovozuji tak např. z odůvodnění Usnesení NS SR z 24. 02. 2010, sp. zn. 4 Cdo 13/2009, v dovolání ve věci o zaplacení 8.630,42 EUR s přísl., v němţ soud v souvislosti s uplatnění negativní teorie uvádí, ţe „…Na nikom totiž nemožno spravodlivo žiadať, aby preukázal reálnu neexisteciu určitej právnej 110

Nález Ústavního soudu ze dne 07. 04. 2010, sp. zn. I ÚS 22/10. Viz např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 02. 2013, sp.zn. 22 Cdo 4707/2010, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 02. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. 112 Viz např. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 07. 2006, sp.zn. 3 Azs 35/2006, Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 09. 2008, sp.zn 4 Ads 90/2008. 113 Uznesenie Najvyššieho súdu SR z 31. 05. 2010, sp. zn. 6 Cdo 81/2010, Uznesenie Najvyššieho súdu SR z 28. 03. 2012, sp. zn. 6 M Cdo 17/2010, Uznesenie Najvyššieho súdu SR z 24. 02. 2010, sp. zn. 4 Cdo 13/2009 [cit. 15. 02. 2014]. Dostupné z: http://www.supcourt.gov.sk/rozhodnutia/ 111

35

skutočnosti. Napríklad od žalobcu nemožno požadovať, aby preukazoval, že mu žalovaný ešte nevrátil požičané peniaze. V takomto alebo podobnom prípade je na žalovanom, aby tvrdil a preukazoval, že pôžičku už vrátil.“ Domnívám se, ţe jádrem problému v předmětné právní věci není nemoţnost dokázat neexistenci právní skutečnosti (v daném případě neexistenci listiny potvrzující vrácení půjčky, jelikoţ ţalobce tvrdil, ţe listinu předloţenou ţalovaným nikdy nevystavil, tedy je nepravá), nýbrţ dokázání splnění předpokladů sobě příznivé právní normy – ţalobce tíţí důkazní břemeno ohledně splnění skutečností, jeţ jsou předpokládány základní normou (uzavření „zmluvy o pôţičke“), kdeţto ţalovaný musí náleţitě prokázat naplnění předpokladů protinormy, tedy to, ţe „pôţičku“ vrátil. Můţeme tedy hovořit o uplatnění teorie analýzy norem ve smyslu, jak o ní bylo pojednáno v podkapitole 2.4.2. Obdobné závěry lze dovodit v souvislosti s Usnesením NS SR ze dne 31. 05. 2010, sp. zn. 6 Cdo 81/2010, v němţ NS SR rozhodoval o dovolání ve věci o určení dědického práva, v němţ opětovně argumentoval nutností respektování negativní teorie a dovodil, ţe: „…V prejednávanej veci to potom znamená, že žalobcovia nemali povinnosť preukázať neexistenciu skutočností, z ktorých odvodzoval svoje dedičské právo žalovaný, ale naopak ich preukázanie bolo povinnosťou žalovaného.“ S ohledem na společné kořeny české a slovenské procesualistiky se domnívám, ţe NS SR se dopouští odklonu od poznatků, k nimţ dospěli dřívější autoři, a jeho argumentace uplatňováním negativní teorie je značně zavádějící. Závěrem připomínám, ţe i slovenská zákonná úprava překonala tezi, ţe neexistence se nedokazuje, coţ lze doloţit např. existencí ust. §420 odst. 3 zákona č. 40/1964 Zb., občianský zákonník, které má stejný obsah jako jeho český ekvivalent účinný do 31. 12. 2013.114

114

Zákon č. 40/1964 Zb., občianský zákonník, ve znění pozdějších předpisů. Jednotný automatizovaný systém právnych informácií [online]. © Ministerstvo spravodlivosti SR [cit. 15. 02. 2014]. Dostupné z: http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/jaspiw_mini_fr0.htm

36

3 Důkazní břemeno ve sporech týkajících se společného jmění manželů Jak název prozrazuje, jádrem této práce je problematika dělení důkazního břemene ve sporech týkajících se společného jmění manţelů. Z okruhu předmětných řízení vyplývá, ţe se jedná o civilní sporná řízení, jejichţ předmětem jsou majetkové vztahy mezi manţely, případně mezi bývalými manţely. Účastníky těchto řízení však nemusí být vţdy pouze tyto osoby, procesní stranou můţe být také např. insolvenční správce, správce konkursní podstaty či dědicové. V předchozích kapitolách bylo pojednáno o postavení účastníků sporných řízení během procesu dokazování, především o jejich procesních povinnostech doprovázených procesními břemeny, díky nimţ soud získává podklady, jeţ jsou zásadní pro jeho konečné rozhodnutí ve věci. Dále byla nastíněna problematika institutu důkazního břemene, jeho povaha a existující teorie, podle nichţ se důkazní břemeno dělí mezi strany sporu. V následující kapitole tyto teoretické poznatky vztáhnu na spory, týkající se společného jmění manţelů, a pokusím se vymezit některé typické situace, týkající se dělení důkazního břemene, které v takových sporech nastávají.

3.1 Společné jmění manželů a jeho rozsah Společné jmění manţelů (dále jen „SJM“) je majetkové společenství, které zahrnuje jmění jako souhrn aktiv a pasiv příslušejících manţelům (mimo stanovené a dohodnuté výjimky). Jde o legální subsidiární systém, proto není vyloučena odchylná smluvní úprava (smluvený reţim dle ust. §716 a násl. NOZ). Institutu SJM předcházel v české právní úpravě institut bezpodílového spoluvlastnictví manţelů (dále jen „BSM“)115, přičemţ je vhodné v souvislosti se zaměřením následujících podkapitol podotknout, ţe mezi odborníky nejsou pochybnosti o tom, ţe

115

Nejedná se přitom pouze o změnu terminologickou, ale téţ obsahovou, jak ostatně připomněl Nejvyšší soud v Rozsudku ze dne 26. 09. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1803/2000.

37

při rozhodování sporů týkajících se SJM lze ve většině případů přihlédnout ke starším soudním rozhodnutím, která se vyjadřují k předmětu BSM.116 Subjektem SJM mohou být pouze manţelé, a to jen po dobu trvání manţelství, jakoţto i manţelství neplatného. Z uvedené formulace vyplývá, ţe jeho subjektem nemohou být manţelé rozvedení, registrovaní partneři či druh a druţka. 117 Za předmět SJM povaţujeme majetek a závazky. Součástí SJM je dle platné zákonné úpravy to, čeho nabyl jeden z manţelů nebo oba manţelé společně za trvání manţelství se zákonem vyjmenovanými výjimkami, mezi nimiţ je: co slouţí osobní potřebě jednoho z manţelů, co nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manţelů, co nabyl jeden z manţelů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, co nabyl jeden z manţelů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, co nabyl jeden z manţelů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku. Součástí SJM naopak zásadně je zisk z toho, co náleţí výhradně jednomu z manţelů, podíl manţela v obchodní společnosti nebo druţstvu, dluhy převzaté za trvání manţelství (ledaţe se týkají výhradního majetku jednoho z nich či je manţel převzal bez souhlasu druhého manţela) a výdělky

obou

manţelů.118

Zákon

dále

stanoví

v ust. §708

odst. 1 NOZ

vyvratitelnou domněnku, ţe to co manţelům náleţí, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí SJM. Jak jiţ však bylo řečeno, zákonná úprava poskytuje (budoucím) manţelům moţnost si ujednat smluvně jiný majetkový reţim, odlišný od zákonného. Ten můţe spočívat v rozšíření či zúţení rozsahu SJM, v reţimu oddělených jmění či vzniku SJM aţ ke dni zániku manţelství.119 Kromě této moţnosti, jejíţ vyuţití závisí na vůli manţelů, však můţe být SJM zúţeno či zrušeno na základě rozhodnutí soudu, a to ze závaţných důvodů a na návrh manţela, jak zakotvuje ust. §724 NOZ.

116

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3.vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 68. 117 FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J. a kol. MERITUM Občanské právo, 2.vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. s. 99. 118 Ust. §709 – 711 NOZ. 119 Ust. § 716-717 NOZ.

38

3.2 Charakter sporů týkajících se SJM Spory týkající se SJM mají převáţně povahu řízení o vypořádání zaniklého SJM soudem, to však není pravidlem a můţeme se setkat i s takovými, jejichţ předmětem je např. určení relativní neplatnosti právního úkonu učiněného během manţelství druhým z manţelů. Právním důvodem pro vypořádání SJM je nejčastěji rozvod manţelství, můţe se však jednat také o smrt jednoho z manţelů (včetně případů kdy byl prohlášen za mrtvého), kdy dochází k vypořádání SJM v rámci dědického řízení, případně o situace, kdy dochází k zúţení SJM smlouvou či rozhodnutím soudu. K vypořádání SJM dochází jedním z následujících způsobů – dohodou manţelů, soudním rozhodnutím vydaným na návrh manţela nebo zákonnou domněnkou, případně jejich kombinací.120 O vypořádání SJM rozhoduje soud, nedohodnou-li se manţelé sami a podá-li alespoň jeden z nich návrh na jeho vypořádání. Pokud došlo jiţ dříve k vypořádání dohodou, musí tuto skutečnost ţalovaná strana namítnout, přičemţ na ní leţí důkazní břemeno, ţe se tak opravdu stalo. Brání-li se ţalobce tím, ţe předmětná dohoda je neplatná, tíţí důkazní břemeno o této skutečnosti zase jeho.121 Toto řízení je řízením sporným, je bezvýjimečně návrhové a nemůţe být zahájeno jinak neţ ţalobou.122 Jeho specifikem je, ţe účastníci na obou stranách mají postavení jak ţalobce, tak ţalovaného - jedná se o tzv. iudicium duplex.123 Z toho mimo jiné vyplývá, ţe důkazní břemeno zatěţuje obě strany, a to podle toho, čeho se domáhají a jaká tvrzení uplatňují. Kaţdý účastník můţe v řízení označovat poloţky a nároky, jejichţ vypořádání chce dosáhnout, aniţ by šlo o vzájemnou ţalobu. Jelikoţ se jedná o řízení sporné, uplatňuje se zde zásada projednací, z čehoţ účastníkům plynou povinnosti tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání, jak ostatně bylo zmíněno dříve v textu. Primárně se zde uplatní povinnost tvrzení - platí, ţe s ohledem na dispozitivní charakter norem upravujících SJM soud můţe do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání (to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloţeno 120

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J., 2011, op. cit., s. 200-201. KRÁLÍK, M. Uplatňování nároků z věcných práv a rozhodování o nich (vybrané procesněprávní a hmotněprávní souvislosti). Praha: Leges, 2011, s. 232. 122 Tamtéţ, s. 229. 123 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 09. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004. 121

39

ze společného majetku na výlučné majetky manţelů a naopak). Jiţ v samotném návrhu na vypořádání SJM je tak potřeba uvést seznam poloţek, které tvoří SJM (případně se tak navrhovatel domnívá) a jeţ mají být vypořádány, alespoň odhad jejich hodnoty ke dni zániku SJM a konkrétní návrh toho, komu mají jednotlivé poloţky připadnout, případně i informaci kdo je má aktuálně v drţení.124 Soud je v tomto směru vázán návrhy účastníků, a to především s ohledem na to, ţe vypořádání soudem není jediný způsob, jak můţe být SJM vypořádáno – o zbývající části majetku lze uzavřít dohodu či ji ponechat uplatnění zákonné domněnky. Toto pravidlo se uplatní na vypořádání věcí, pohledávek, vnosů a dluhů, tj. všeho, co můţe být předmětem vypořádání SJM.125 Nelze tak vytýkat soudu, ţe z vlastní iniciativy nezjišťoval majetek, který by dále mohl náleţet do SJM.126 Soud však naopak není vázán návrhy účastníků, co se týče ceny a způsobu vypořádání (jak budou věci rozděleny), a můţe rozhodnout jinak, neţ jak bylo účastníky navrţeno, jelikoţ z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.127,128 Zároveň můţe být vypořádán jen ten majetek či hodnoty tvořící SJM, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku (po uplynutí tří let se uplatní zákonná domněnka vypořádání dle ust. § 741 NOZ, ke které soud musí přihlédnout i bez návrhu).129 I zde platí, ţe tvrzení procesní strany musí být dostatečně konkretizované, tedy ţe by mělo splňovat poţadavek substancování skutkových přednesů. V dané souvislosti však nelze po účastníku řízení bez výjimek ţádat, aby např. věc, jejíhoţ vypořádání se domáhá, popsal způsobem, který by ji odlišil od všech podobných věcí stejného druhu. Takto judikoval Nejvyšší soud v případě, kdy se ţalobce domáhal určení vlastnického práva k televizoru, který popsal za pomocí jeho značky a čísla typu. Popíše-li ţalobce předmětnou věc takto obecněji a tvrdí-li ţalovaný, ţe má v drţbě (vlastnictví) více věcí odpovídající oné specifikaci, leţí důkazní břemeno na ţalovaném, ţe tomu tak je. Pokud toto tvrzení prokáţe, aţ následně musí ţalobce 124

FRANCOVÁ, M., DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2., aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2010, s. 80. 125 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 05. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006. 126 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 08. 09. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4009/2007. 127 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 09. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004. 128 Ust. § 153 odst. 2 o. s. ř., přičemţ způsob vypořádání upravuje ust. §742 odst. 1 NOZ. 129 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 04. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008.

40

popis věci upřesnit, aby ţaloba netrpěla nedostatky, které by bránily v pokračování řízení.130 Tam, kde s tím účastníci souhlasí, resp. to sami navrhnou, lze vypořádat také věci hromadné, u nichţ je moţné uţít obecnějšího označení (např. loţní prádlo, kuchyňské nádobí, apod.).131 Povinnost tvrzení, jak jiţ bylo zmíněno výše, stíhá povinnost důkazní, tedy povinnost účastníka navrhnout a označit důkazní prostředky k prokázání skutečností, které tvrdí, tj. například skutečnost, ţe konkrétní majetek náleţí do SJM, případně je předmětem výlučného vlastnictví jedné ze sporných stran, apod. Povinnosti jsou doprovázeny odpovídajícími břemeny, jeţ v sobě nesou odpovědnost, ţe se soud potřebné skutečnosti dozví, případně, ţe budou prokázány.

3.3 Zákonná ustanovení uplatňující se při vypořádání SJM Dosavadní úpravu SJM, jeţ byla obsaţena v ust. § 143 aţ §151 OZ, nahradila obsáhlejší úprava v NOZ. Při vypořádání SJM se přitom vychází z právní úpravy platné v době zániku SJM.132 Interpretací předmětných ustanovení získává soud návod, jak má ve sporu o vypořádání rozhodnout, a zároveň je schopen díky analýze předmětných právních norem dospět k závěru, na kom leţí důkazní břemeno k prokázání konkrétních skutečností. O pravidlech, ke kterým dospěl Nejvyšší soud na základě analýzy norem upravujících SJM, bude pojednáno v následujících podkapitolách.

3.3.1 Právní domněnky týkající se SJM Ust. § 144 dnes jiţ neúčinného OZ zakotvovalo vyvratitelnou domněnku v tom, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří SJM. Pokud jeden z manţelů tvrdí, ţe určitý majetek je jeho výlučným vlastnictvím, tedy ţe nespadá do SJM, ale své tvrzení náleţitě neprokáţe, pak platí právní domněnka, ţe jde o součást SJM. Z hlediska dokazování tak bylo na účastníkovi, který tvrdí, ţe určitý

130

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002. KRÁLÍK, M., 2011, op. cit., s. 229-230. 132 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 06. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98. 131

41

majetek je součástí SJM, aby prokázal, ţe byl nabyt během trvání manţelství, coţ je předpokladem jím tvrzené právní normy – výše citovaného ust. § 144 OZ. Pokud nabytí v tomto časovém rozmezí prokáţe, je na protistraně, aby dokázala existenci skutečností, které tento majetek ze SJM vylučují.133 Uvedené pravidlo ohledně dokazování majetku jako součástí SJM platí i ohledně částek, které měl jeden z manţelů získat prodejem společných věcí a výtěţek zatajit.134 Ukázkovým příkladem toho, co bylo výše konstatováno, je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, ve kterém bylo judikováno, ţe na účastníkovi, který tvrdí, ţe určitá věc je v SJM, leţí důkazní břemeno, ţe věc byla nabyta za trvání manţelství, přičemţ v případě, ţe toto prokáţe a druhý z manţelů tvrdí skutečnosti, které věc ze SJM vylučují, bude důkazní břemeno ohledně těchto skutečností na druhém z manţelů.135 Uvedené platí i v případě, ţe jeden z manţelů započal stavbu před uzavřením manţelství, stavebně však byla dokončena aţ během trvání manţelství. Vzhledem k tomu, ţe to byla ţalobkyně, koho v daném případě tíţilo důkazní břemeno o tom, ţe stavba, prokazatelně započatá ţalovaným jiţ před uzavřením manţelství účastníků, byla jako věc v právním smyslu vytvořena aţ v době trvání manţelství, a ţe toto břemeno neunesla, nebyly v takovém případě naplněny podmínky pro vyhovění ţalobě.136 Stejné ustanovení aplikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, v němţ se zabýval otázkou vlastnictví konkrétní stavby, domu, jehoţ stavebníkem byla třetí osoba, a jenţ byl částečně financován mimo jiné i bývalými manţely. V řízení před nalézacími soudy však nebyl ţalobkyní prokázán společný úmysl bývalých manţelů (ţalobkyně a druhého ţalovaného) dům do SJM zahrnout, čímţ ten, kdo tvrdil, ţe je vlastníkem, nabytí vlastnictví neprokázal. Ţalobkyně se v tomto případě dovolávala nesprávného hodnocení důkazního břemene ohledně prokázání společného úmyslu nabytí věci do SJM, přičemţ dle jejího názoru mělo tíţit ty, kteří tvrdili, ţe dům do SJM nepatří. Dovolací soud nicméně připomněl, ţe zákonná domněnka obsaţená v ust. §144 OZ, týkající se majetku nabytého za trvání 133

DVOŘÁK, J., JEHLIČKA, O. Komentář k § 144. In: ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol., Občanský zákoník I, § 1 až 459. Komentář. 2.vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 976. 134 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 03. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008. 135 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4314/2010. 136 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 09. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004.

42

manţelství oběma manţely nebo alespoň jedním z nich, se můţe uplatnit aţ poté, co bude prokázáno, ţe dům oba manţelé nebo alespoň jeden z nich postavili a vlastnické právo k němu nabyli. Konstatoval přitom, ţe pro posouzení toho, kdo byl stavebníkem předmětného domu a tedy tím pádem nabyl vlastnické právo, byly v řízení jak okolnosti nasvědčující tomu, ţe jej nabyl jeden, popř. oba manţelé za dobu trvání manţelství, tak i okolnosti takové nabytí popírající.137 V tomto případě je zřejmé, ţe soudy zůstaly v nejistotě ohledně rozhodných skutkových okolností, tedy nastal stav „non-liquet“. V důsledku toho došlo k vyuţití pravidel o uplatnění důkazního břemene, která soudům umoţnila přijmout rozhodnutí, a to tentokrát v neprospěch ţalobkyně, která náleţitě neprokázala, ţe dům byl nabyt jedním nebo oběma manţely během trvání manţelství. Povaţuji za důleţité připomenout, ţe ust. §144 OZ s příchodem v platnost NOZ pozbylo účinnosti, a to bez toho, aby v nové úpravě existovalo ustanovení stejného významu. Domnívám se sice, ţe výše uvedené pravidlo, dříve vyjádřené vyvratitelnou domněnkou, lze dovodit ze znění ust. §708 NOZ, které definuje SJM jako „to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů“, na druhou stranu připouštím, ţe se pravděpodobně vyskytne i názor opačný, jehoţ uplatňování v soudní praxi by dokazování v takových případech značně zkomplikovalo. Bez pomoci doposud aplikované právní domněnky by totiţ bylo nutné kromě nabytí majetku za trvání manţelství prokázat rovněţ jeho zaplacení za trvání manţelství a to, ţe byl zaplacen ze společných peněz. Takové dokazování povaţuji nejen za nepraktické, ale pokud bude vyţadováno v horizontu několika let (aţ desítek let) mezi pořízením předmětného majetku a vypořádáním SJM, i za nemoţné. Z toho důvodu se domnívám, ţe vypuštění právní domněnky, dříve upravené v ust. § 144 OZ, nebylo vhodné a mohlo by se projevit nepraktickým. Přesto jsem však toho názoru, ţe soudy pravděpodobně nebudou chtít ustoupit od dosavadní praxe a důkazní povinnost zůstane ve stejném rozměru, jako tomu bylo za účinnosti OZ. Mimo to, definice obsaţená v ust. §708 NOZ je nepřesná v tom ohledu, ţe opomíjí skutečnost, ţe uvedené charakteristiky splňuje např. i to, co mají manţelé

137

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 05. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2570/2006.

43

v podílovém spoluvlastnictví (taková věc taktéţ náleţí manţelům, má majetkovou hodnotu a není vyloučena z právních poměrů). Také s ohledem na skutečnost, ţe zařazení výše citované právní domněnky je v evropských úpravách pravidlem138, povaţuji její vypuštění, ve smyslu jaký měla v ust. §144 OZ, od tvůrců NOZ za nešťastný krok.

3.3.2 Vypořádání vnosů a zápočtů Důleţitou otázkou při vypořádání SJM je vyčíslení investic ze společných prostředků do věcí ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů, případně vyčíslení toho, co z výlučného vlastnictví jednoho z nich bylo investováno do společného majetku. Podle ust. §742 odst. 1 písm. b) a c) NOZ (odpovídá dřívějšímu ust. § 149 odst. 2 věta druhá OZ), je kaţdý z manţelů oprávněn poţadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaloţil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloţeno na jeho ostatní majetek. To znamená, ţe jednak manţelé uhradí své závazky vůči společnému jmění, jednak společné jmění vyrovná závazky vůči výlučným jměním manţelů. I přes formulaci o „nahrazení“ v praxi není vyţadováno, aby se tak stalo reálně, ale většinou se přistupuje k jejich započtení.139 Nutno mít na paměti, ţe je potřeba odlišovat investici (vnos) z výlučného majetku do majetku společného od institutu rozšíření SJM, který dle rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředstavuje vnos. Přesto však Nejvyšší soud nevyloučil, aby skutečnost, ţe ohledně konkrétních majetkových hodnot byla uzavřena takováto dohoda (o rozšíření SJM), byla promítnuta soudem v řízení o vypořádání SJM do úvahy o zachování rovnosti podílů obou manţelů, případně odklonu od tohoto principu s ohledem na zásluhy kaţdého z manţelů o nabytí majetkových hodnot náleţejících do SJM.140,141

138

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J., 2011, op. cit., s. 57. Tamtéţ, s. 234. 140 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010. 141 Dovolací soud řešil také otázku vypořádání SJM v případě věcí, které se staly jeho součástí na základě dohody o rozšíření SJM za situace, kdy podmínky, za kterých byla dohoda mezi manţely uzavřena, nebyly dle tvrzení manţela ze strany manţelky dodrţeny. Vzhledem k tomu, ţe námitky dovolatele (manţela) nebyly podloţeny ţádnou konkrétní argumentací, Nejvyšší soud dovolání zamítl – více Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 01. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3505/2013. 139

44

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2655/98, opírajíc se o obecné pravidlo, které zatěţuje důkazním břemenem ohledně určitých skutečností toho účastníka, který tyto skutečnosti tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky, judikoval, ţe v případě, kdy jeden z manţelů tvrdí, ţe byly vynaloţeny společné prostředky na ostatní majetek druhého manţela, je na něm, aby prokázal, ţe k investicím do ostatního majetku manţela během manţelství došlo. Z ust. § 143 OZ, ve znění účinném do 31. 07. 1998, vymezujícího obsah tehdejšího BSM, vyplývalo, ţe jej tvoří vše, co bylo nabyto některým z manţelů za trvání manţelství mimo vymezené výjimky, z čehoţ lze dovozovat, ţe by šlo o investice ze společných prostředků. Z toho důvodu je na tom, kdo tvrdí, ţe investice naopak byly učiněny z jeho odděleného majetku, aby tuto skutečnost prokázal.142 Stejné

pravidlo

aplikoval

Nejvyšší

soud

v rozsudku

sp. zn.

22 Cdo 2263/2005, v němţ judikoval, ţe v případě sporu o to, zda ze SJM byly vynaloţeny společné prostředky na oddělený majetek jen jednoho z manţelů, leţí důkazní břemeno právě na tom účastníkovi, který tvrdí, ţe během trvání manţelství vynakládal na svůj oddělený majetek takové peněţní částky, které byly jeho výlučnými prostředky.143,144 Pokud se jedná o vnosy, pak platí, ţe investice z výlučného vlastnictví jednoho manţela do společného majetku musí prokázat ten z manţelů, který uplatňuje jejich náhradu. Pokud tak učiní a druhý z manţelů popírá, ţe ke vnosu došlo, pak je na druhém manţelovi, aby svá tvrzení prokázal. Dovolací soud v této situaci neopomněl připomenout, ţe taková situace neznamená obrácení důkazního břemene.145 Případ, kdy ţalobce prokázal vnos výlučných prostředků do SJM a ţalovaná tvrzení ţalobce, která nalézací soud povaţoval za prokázaná, popírala, přičemţ pak bylo na ní, aby prokázala svá tvrzení, je ukázkou dynamiky důkazního břemene v konkrétním smyslu, nikoli jeho obrácení. Otázkou, jejíţ řešení prodělalo jak v zákonné úpravě, tak v ní reflektující judikatuře, významný vývoj, je řešení situace, kdy manţelé postavili rodinný dům, 142

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 01. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2263/2005. 144 Později zrušen Nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 09.2007, sp. zn. I. ÚS 273/06 pro porušení práva stěţovatelky na spravedlivý proces z důvodu nemoţnosti účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu ze strany stěţovatelky. 145 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 09. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010. 143

45

který byl financován z peněţních prostředků, jeţ darem nabyl jeden z manţelů do svého výlučného vlastnictví. Zatímco OZ ve znění účinném do 31. 07. 1998 v ust. § 143 výslovně nevyjímal z BSM majetek nabytý jedním z manţelů za majetek náleţející do výlučného vlastnictví tohoto manţela, podle právní úpravy účinné od 01. 08. 1998 tomu tak dle ust. § 143 odst. 1 OZ (odpovídá dnešní úpravě obsaţené v ust. § 709 odst. 1 písm. d) NOZ) jiţ bylo. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 4514/2010

upozornil

na dopady

této

změny,

spočívající

ve skutečnosti, ţe na rozdíl od dřívějšího stavu postačí, pokud strana tvrdící, ţe předmětná nemovitost byla postavena za peněţní prostředky jí získané darem (tedy z jejích výlučných prostředků), prokáţe tuto skutečnost, čímţ bude vyvrácena zákonná domněnka obsaţená v ust. § 144 OZ.146 Podle dřívější právní úpravy by tato strana musela navíc prokázat úmysl manţelů od počátku nabýt předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví jednoho z nich (toho, z jehoţ výlučných peněţních

prostředků

byla

postavena),

jak

judikoval

Nejvyšší

soud

ve svém dřívějším rozhodnutí.147 Otázka, koho tíţí důkazní břemeno, vyvstává také za situace, kdy jeden z manţelů během trvání manţelství vybere peníze ze společného účtu bez souhlasu druhého manţela a spotřebuje je na druhému manţelovi neznámé účely. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o vypořádání SJM řešil tuto otázku v souvislosti s námitkou jednoho z bývalých manţelů, ţe taková částka nebyla nalézacími soudy zařazena do SJM a následně vypořádána. Dovolací soud přitom zdůraznil, ţe důkazní břemeno (a povinnost tvrzení) ohledně toho, jakým způsobem bylo s takovými prostředky naloţeno, tíţí toho manţela, který finanční prostředky z účtu u peněţního ústavu vybere. Druhý z manţelů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, ţe předmětná částka nebyla ke dni zániku SJM spotřebována, a jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní je omezena na prokázání, ţe předmětná částka byla nabyta za trvání manţelství a ţe byla druhým manţelem u peněţního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při následném zjištění, jakým způsobem s ní bylo naloţeno.148 Posouzení této otázky 146

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 02. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4514/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 04. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98. 148 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013. 147

46

ze strany Nejvyššího soudu se zdá být naprosto přiměřeným, jelikoţ od manţela, který výběr peněţní částky neprovedl, nelze s jistotou očekávat, ţe bude informován o uţití vybraných finančních prostředků, a proto jej nelze důkazním břemenem k prokázání této skutečnosti zatíţit. Naopak je správné, ţe jej ponese manţel, kterému bude prokázáno, ţe peníze vybral, jelikoţ ví (nebo by měl vědět) jakým způsobem s nimi naloţil.149 Snad jen pro zajímavost je vhodné na závěr podotknout, ţe ze ţádného zákonného ustanovení, a to jak z předchozí právní úpravy podle OZ, tak podle aktuální úpravy v NOZ, nevyplývá, ţe by při vypořádání SJM mohlo být přihlíţeno také k tomu, co jeden z manţelů vynaloţil ze svého výlučného majetku na výlučný majetek druhého z nich, jak ostatně v souvislosti s vypořádáním BSM připomněl Nejvyšší soud.150

3.4 Informační deficit a vysvětlovací povinnost Situací, kdy jedna ze stran sporu o vypořádání společného jmění manţelů byla postiţena informačním deficitem, se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 883/2010, kdy se inspiroval díly Macura - Důkazní břemeno v civilním soudním řízení a Kompenzace informačního deficitu, a judikoval, ţe v takových případech, kdy strana zatíţená důkazním břemenem přednese alespoň opěrné body skutkového stavu a zvýší tím pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, následně nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany, jejíţ nesplnění bude mít za následek hodnocení důkazu v její neprospěch. Skutkový stav konkrétního právního sporu o vypořádání BSM, který byl 22. senátem Nejvyššího soudu projednáván, spočíval v nemoţnosti reálného ocenění podniku ţalované ke dni zániku BSM, a to z důvodu absence účetních dokladů, které byly dle tvrzení ţalované skartovány, popř. se ztratily. Proto byla přizvaným znalcem pouţita jiná metoda ocenění podniku, aby mohlo být soudem vyčísleno, co ze společného majetku bylo vynaloţeno na majetek ţalované, a následně stanovena výše vypořádacího podílu ţalobce. Přes námitky ţalované, ţe jí nelze klást k tíţi 149 150

Obdobně viz např. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 03. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 03. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003.

47

neprokázání skutečností, které by umoţnily reálný odhad ceny podniku, soud rozhodl, ţe pokud strana potřebnými informacemi disponuje, nebo by při zachování obvyklé péče měla disponovat, a neposkytne soudu potřebnou součinnost a nesplní svou vysvětlovací povinnost, bude to mít za následek hodnocení důkazů ohledně skutečností, kterých se tato povinnost týká, v neprospěch strany, která ji nesplnila.151 Svým způsobem tak soud upřednostnil práva účastníka - ţalobce, který se ne vlastní vinou ocitl v situaci informačního deficitu, jelikoţ byl v reálném majetkovém poměru slabší stranou, neboť mu bez vůle ţalované - bývalé manţelky, nemohly být známy okolnosti, jeţ by umoţňovaly výpočet skutečné hodnoty podniku ţalované ke dni zrušení manţelství. V takovém případě je obecně nutné vyváţit nerovný vztah tím, ţe pokud manţel, který je postiţen informačním deficitem, přednese opěrné body skutkového stavu, nastoupí vysvětlovací povinnost protistrany. Opěrné body v tomto případě, kdy bylo zapotřebí vyčíslit hodnotu podniku, jenţ je nutno vypořádat, představují hrubou specifikaci tohoto podniku, tj. manţel, který je slabší stranou, musí sdělit soudu alespoň: v jakém oboru druhý manţel podniká (podnikal), v jakém místě se tento podnik nachází (nacházel) a jak dlouho takové podnikání provozuje (provozoval). Samozřejmě, čím více opěrných bodů manţel přednese a čím důkladněji je specifikuje, tím se zvyšuje moţnost reálného ocenění, k jehoţ provedení bude vyzván znalec. Proto je nanejvýš vhodné, aby spolu s výše uvedenými základními opěrnými body poskytl také informace o tom, jaké finanční prostředky díky podnikání druhý manţel získával (např. jakou částkou měsíčně reálně přispíval do rodinného rozpočtu). S těmito informacemi jiţ přizvaný znalec dokáţe pracovat a pomocí srovnávací metody tak odhadnout reálnou cenu takového podniku. V souvislosti s uplatněním vysvětlovací povinnosti se zde nabízí otázka, zda byla v tomto případě splněna podmínka spočívající v prokazatelné moţnosti jejího splnění, tedy zda se soud dostatečně přesvědčil o tom, ţe ţalovaná byla schopna potřebné vysvětlení, resp. doloţení účetních dokladů, soudu poskytnout. Ztotoţňuji se s názorem Nejvyššího soudu, ţe ţalovaná byla povinna zachovávat obvyklou péči v úschově účetních dokladů v souvislosti se svými podnikatelskými

151

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010.

48

aktivitami, především ve vlastním zájmu, a ţe se na jejich neexistenci nemůţe odvolávat. Domnívám se však, ţe podmínka prokazatelné moţnosti splnění vysvětlovací povinnosti byla v tomto případě upozaděna, jelikoţ během řízení nebylo ţalobcem nijak prokázáno, ţe ţalovaná poţadované účetní doklady opravdu má ve své moci. Nejvyšší soud se nicméně při rozhodování nechal primárně vést názorem, ţe nelze na slabší stranu klást nepřiměřené poţadavky a povinnosti obou stran musí být, jak jiţ bylo řečeno, co nejspravedlivěji vyváţeny. Problémem, se kterým se účastníci řízení o vypořádání SJM často potýkají, je identifikace účtů u peněţních ústavů, na kterých, jak se domnívají, má druhý z (bývalých) manţelů uloţeny peněţní prostředky, jeţ by měly být předmětem vypořádání. Je třeba mít na paměti, ţe vlastnictví účtu dokládá „pouze“ oprávnění manţela s ním nakládat, nezakládá přitom domněnku, ţe je tento manţel výlučným vlastníkem uloţených peněţních prostředků.152 Manţel, jenţ usiluje o jejich vypořádání, většinou není schopen soudu blíţe specifikovat, o jaký účet se konkrétně jedná a jaká je hodnota částky na něm uloţená, jelikoţ k nim nemá přístup - pouze se z určitých důvodů domnívá, ţe manţel má uloţeny peněţní prostředky na „nějakém účtu“. Jedna ze stran se tak jasně ocitá v informačním deficitu a tato nerovnost musí být při dokazování za splnění určitých podmínek opět kompenzována. Těmito podmínkami je, stejně jako v předchozím případě, přednesení opěrných bodů takových tvrzení, a to např. tím, ţe manţel soudu sdělí své domněnky o tom, ţe druhá strana má účty u peněţního ústavu XY. V takovém případě by soud měl přivolit k provedení vyšetřovacího důkazu a vnést dotaz na příslušnou finanční instituci, zda je u ní veden účet na jméno tohoto manţela. Lze nicméně spekulovat, zda by tento postup byl v pořádku za situace, kdy by manţel nevěděl, u kterého peněţního ústavu je předmětný účet veden (např. si není vědom, ţe by druhému manţelovi chodila korespondence opatřená hlavičkou konkrétní banky, z čehoţ by se dalo ono vedení účtu předpokládat) a proto by soudu navrhl, aby dotaz vznesl na více náhodně vytipovaných peněţních institucí. V tom případě se klaním spíše k názoru, ţe by se ono jednání nebezpečně blíţilo k návrhu nepřípustného vyšetřovacího důkazu. Pokud by nastala stejná situace, přičemţ by manţel tvrdil, ţe druhý manţel

152

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J., 2011, op. cit., s. 132.

49

má svůj účet u peněţního ústavu XY, aniţ by o tom byl doopravdy přesvědčen, ovšem činil by tak jednoduše „nazdařbůh“, dopustil by se pak dle mého názoru porušení povinnosti pravdivosti. Podobnou

situaci

řešil

Nejvyšší

soud

v nedávném

rozhodnutí

22 Cdo 2851/2013, kdy ţalobkyně tvrdila, ţe ţalovaný v době zániku SJM disponoval značnými finančními prostředky, patřícími do SJM, coţ dovozovala ze skutečnosti, ţe bezprostředně po zániku manţelství rozvodem měl zakoupit byt v celkové hodnotě aţ 10 milionů korun. Jak podotkl Nejvyšší soud, pokud by koupě bytu ţalovaným v takové cenové relaci bezprostředně po zániku manţelství byla prokázána, jednalo by se o nepřímý důkaz, ţe ţalovaný v době zániku SJM disponoval společnými prostředky, ze kterých pro sebe byt koupil, a nastoupila by jeho vysvětlovací povinnost. V případě, ţe by netvrdil a nedokázal skutečnosti, z nichţ by soud mohl dojít k závěru, ţe peníze na koupi bytu byly jeho výlučnými prostředky, pak by nesplnění vysvětlovací povinnosti muselo jít k jeho tíţi, přičemţ by to vedlo k závěru, ţe šlo o společné prostředky, jejichţ vypořádání se ţalobkyně domáhala. Nejvyšší soud konstatoval, ţe rozhodnutí nalézacích soudů v tomto projednávaném případu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, jelikoţ oba soudy dospěly k názoru, ţe v případě kdy ţalobkyně nemohla uvést čísla účtu, na nichţ měl mít ţalovaný předmětné finanční prostředky, byla automaticky dovozena jejich neexistence.153

3.5 Dokazování negativních skutečností Sporem týkajícím se SJM můţe být mimo klasické vypořádání SJM i spor, kdy se jeden z manţelů u soudu dovolává relativní neplatnosti právního úkonu učiněného během manţelství druhým manţelem. Z ust. § 145 odst. 2 OZ, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vyplývalo, ţe v záleţitostech mimo obvyklou správu majetku náleţejícího do SJM je třeba souhlasu obou manţelů, jinak je právní úkon neplatný.154 Jedná se o relativní neplatnost, coţ znamená, ţe právní úkon je platný, 153

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 01. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013. Obdobně upravuje relativní neplatnost NOZ v ust. §714 odst. 2, který stanoví, ţe „Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.“ 154

50

pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, jeho neplatnosti nedovolá. Této úpravě odpovídá ust. §714 odst. 1 a 2 NOZ za současného uplatnění ust. § 586 odst. 2 NOZ. Nejvyšší soud rozhodoval ve věci o určení vlastnictví k nemovitostem rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, v němţ se mimo jiné zabýval v judikatuře dovolacího soudu dosud výslovně neřešenou právní otázkou „na kterém z účastníků řízení týkajícího se relativní neplatnosti právního úkonu spočívá důkazní břemeno, jestliže na straně žalobce vystupuje jeden z manželů a na straně žalovaného druhý z manželů a třetí osoba, a to při prokázání „negativní skutečnosti“ – neexistence souhlasu manžela s právním úkonem přesahujícím rámec obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů“155. Vycházel přitom z teorie analýzy norem, kterou aplikoval na konkrétní případ způsobem, ţe manţel, který se dovolává relativní neplatnosti právního úkonu, jenţ byl učiněn v záleţitostech nikoliv běţné správy majetku náleţejícího SJM, pro sebe dovozuje příznivé účinky z této právní normy (ust. §145 odst. 2 OZ). Pokud by se v takovém případě onen z manţelů dovolal neplatnosti kupní smlouvy, kterou byl vyveden majetek ze SJM, stal by se majetek opět součástí majetkového společenství manţelů, čímţ by nastal stav, který je pro něj příznivý. S ohledem na to pak Nejvyšší soud stanovil, ţe důkazní břemeno ohledně skutečností nasvědčujících tomu, ţe předpoklady platnosti právního úkonu (souhlas druhého manţela) nebyly splněny, tíţí v řízení právě tuto stranu, ač byla v takovém případě povinna tvrdit tzv. negativní skutečnost, v tomto případě neexistenci souhlasu s právním úkonem druhého manţela. Nejvyšší soud vyslovil názor zakládající se na přesvědčení Macura156, ţe negativní teorie dělení důkazního břemene, jeţ vychází z předpokladu, ţe dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, je současnou civilistickou doktrínou povaţována za překonanou.157

Přestoţe

je

dokazování

neexistence

souhlasu

zajisté

komplikovanější neţ dokazování souhlasu, pokud se jedná o vztah mezi manţely a třetí osobou, jíţ okolnosti týkající se vnitřního vztahu mezi manţely nemohou být známy, jeví se v daném případě spravedlivějším zatíţit důkazním břemenem ţalobkyni (manţelku namítající neexistenci souhlasu), neţ nepřiměřeně ţádat 155

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 02. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. Srov. MACUR, J., 1996, op. cit., s. 34. 157 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 02. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. 156

51

po ţalované (třetí osobě), aby dokázala existenci souhlasu. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím opět dokázal svou tendenci o snahu, aby dělení důkazního břemene mezi strany bylo co moţná nejvyváţenější, a aby důkazním břemenem nebyla zatíţena strana, po níţ nelze spravedlivě ţádat dispozici s potřebnými informacemi. Zajímavá v této věci je konečně také úvaha dovolatelky (třetí osoby) o neústavnosti ust. § 144 OZ, zakotvujícího právní domněnku, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří SJM. Dle jejího názoru nemůţe být třetí osoba zatíţena důkazním břemenem ohledně toho, ţe takový majetek netvoří součást SJM, jelikoţ nemá moţnost uvést potřebné skutečnosti a označit důkazy týkající se vnitřního vztahu mezi manţely. Z procesních důvodů však dovolací soud nepovaţoval za nutné předloţit tuto otázku Ústavnímu soudu.158 Přitom je zřejmé, ţe zákonodárce do ust. §144 OZ vtělil předmětnou právní domněnku naopak se zřetelem k posílení právní ochrany třetích osob.159 Napadané ust. §144 OZ nicméně bylo zrušeno ke dni počátku účinnosti NOZ a nebylo převzato do NOZ ve svém původním znění.

3.6 Shrnutí dosažených závěrů Z citované judikatury vyplývá obecné pravidlo dělení důkazního břemene ve sporech týkajících se SJM, které zní: „kaţdá strana musí tvrdit a dokázat předpoklady sobě příznivé právní normy“. To jen potvrzuje primát teorie analýzy norem a důleţitost precizní formulace zákonných ustanovení. Zpravidla přitom nezáleţí na tom, zda strana nese důkazní břemeno ohledně prokázání pozitivní či negativní skutečnosti, jelikoţ názory o nemoţnosti dokazování negativních skutečností byly zásadně překonány. Pravidla o tom, která ze stran ve sporu týkajícím se SJM prokazuje konkrétní skutečnosti, by neměla zaznamenat výraznějších změn se vstupem NOZ v platnost, judikatura se však bude muset vypořádat zejména se zrušením ust. § 144 OZ, které zakotvovalo právní domněnku o tom, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří SJM.

158 159

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 02. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J., 2011, op. cit., s. 91.

52

Zároveň lze učinit závěr o nutnosti náleţité péče o svůj spor, která je od sporných stran vyţadována, a to konkrétně pokud se jedná o vypořádání SJM. To dokládá jednak zákonem stanovená tříletá lhůta, do jejíhoţ uplynutí lze podat návrh na vypořádání SJM, dále potřeba dostatečného splnění povinnosti tvrzení, spočívající primárně v nutnosti výslovného označení poloţek, které mají být soudem vypořádány, a konečně také poţadavek splnění důkazní povinnosti a unesení důkazního břemene. V případě,

kdy

se

strana

zatíţená

důkazním

břemenem

dostane

do informačního deficitu, spočívajícím v nemoţnosti získat informace potřebné pro objasnění skutkového stavu, zatímco druhá strana těmito informacemi disponuje, resp. měla by disponovat, jelikoţ se zásadně týkají její osoby (informace o jejích podnikatelských aktivitách, o existenci účtů, na kterých má uloţeny peněţní prostředky apod.), soud jí na základě opěrných bodů přednesených protistranou, můţe uloţit vysvětlovací povinnost, jejíţ případné nesplnění půjde k její tíţi. Vysvětlovací povinnost strany nezatíţené důkazním břemenem má ve sporech týkajících se SJM své charakteristické specifikum, spočívající právě v jedinečném vztahu mezi spornými stranami, jimiţ jsou většinou (bývalí) manţelé.

53

Závěr Cílem mé práce bylo vedle počátečního představení institutu důkazního břemene, včetně různých podob, v jakých se vyskytuje, a teorií jeho dělení, především vyuţití získaných poznatků na zpracování kapitoly, v níţ jsem se zabývala typickými situacemi, vznikajícími v souvislosti se spory týkajícími se společného jmění manţelů. Okruh těchto sporů jsem vymezila na základě studia vybrané judikatury Nejvyššího soudu, z jehoţ rozhodnutí jsem se zaměřila především na ty, v nichţ rozhodoval o dovoláních ve věcech vypořádání společného jmění manţelů. Vedle vylíčení právních otázek, které byly v jednotlivých případech nadneseny, a jeţ byly pro mou práci relevantní, jsem se v rámci kaţdého tématu pokusila o stručné zobecnění uplatněného pravidla, jeţ bylo Nejvyšším soudem předneseno, a jeho případné zhodnocení dle teoretických poznatků, k nimţ jsem se dobrala při zpracování obecné části práce. Domnívám se, ţe aktuální soudní praxe vyuţije jen zlomek ze všech teoretických poznatků o důkazním břemenu, k nimţ dospívají autoři zabývající se civilním procesním právem, a ve skutečnosti vychází zásadně ze základních premis, jeţ jsou aplikovatelné na velké procento případů (viz základní pravidla dělení důkazního břemene). To však neznamená, ţe by pro ni snad nebyl další výzkum, spočívající v rozboru a kritice institutu důkazního břemene a především teorií jeho dělení, uţitečný, ba právě naopak. Stále například není v judikatuře jednoznačně vyřešena otázka moţnosti dokazování negativních skutečností či moţnost kompenzace informačního deficitu a s ním spojené vyuţití vysvětlovací povinnosti, resp. nemáme k dispozici větší mnoţství rozhodnutí, v nichţ by se Nejvyšší soud touto problematikou zabýval. Jsem toho názoru, ţe z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. z citovaných rozhodnutí, lze vysledovat snahu o co nejspravedlivější vyváţení zatíţení procesních stran důkazním břemenem způsobem, aby strana, od níţ nelze očekávat moţnost unesení důkazního břemene ohledně konkrétní skutečnosti, nebyla „odsouzena“ k nemoţnosti úspěchu ve sporu. Specifická povaha sporů týkajících se SJM je přitom jeho zásadním východiskem.

54

Při zpracování této diplomové práce bylo nutné vybrané instituty diskutovat se zněním aktuální právní úpravy, a to nejen občanského soudního řádu, ale také občanského zákoníku, jeţ od 1. ledna 2014 získal zcela novou podobu. Přesto však zásadně zůstává dosavadní judikatura soudů v předmětné věci uplatnitelná a pouţitelná i pro právní spory přicházející po příchodu v účinnost NOZ, a to aţ na moţné výjimky, jeţ zmiňuji v textu práce. Závěrem si dovolím vyslovit přání, aby tato práce našla své čtenáře, a to jak z řad těch, kteří se budou v budoucnosti zabývat stejným či příbuzným tématem, třeba

v souvislosti

s příchodem

dalších

důleţitých

soudních

rozhodnutí

v předmětných sporech či komparací se situací v jiných zemích, tak těch, kteří si střeţí svá práva, a snad by jim mohly být poznatky ohledně rozdělení důkazního břemene ve sporech týkajících se společného jmění manţelů uţitečné také v praxi.

55

Seznam použitých zdrojů Knižní a časopisecké zdroje 1) BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7.vyd., Praha: C. H. Beck, 2006, 1066 s., ISBN 80-7179378-7. 2) DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, 1108 s., ISBN 97880-7357-460-4. 3) DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3.vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, 296 s., ISBN 978-80-7357-5977. 4) FIALA, J. Důkaz zavinění v občanském soudním řízení. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, 149 s. 5) FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., STAVINOHOVÁ, J. a kol. MERITUM Občanské právo, 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. s. 99. ISBN 97880-7357-948-7. 6) FRANCOVÁ, M., DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 2., aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2010, 260 s. ISBN 978-80-7357-586-1. 7) KRÁLÍK, M. Uplatňování nároků z věcných práv a rozhodování o nich. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, 336 s., ISBN 978-80-87212-98-1. 8) LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno a dokazování výše nároku. Právní fórum, Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2012, roč. 2012, č. 11, s. 488 - 492. ISSN 12147966. 9) LAVICKÝ, P., SPÁČIL, J. Macurův jubilejní památník (k nedožitým osmdesátinám profesora Josefa Macura). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010. 260 s. ISBN 978-80-7357-542-7. 10) MACUR, J. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1984, 177 s.

56

11) MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, 172 s. ISBN 80-210-1161-0. 12) MACUR, J. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno: Masarykova univerzita, 1996, 162 s. ISBN 80-210-140-32. 13) MACUR, J. Substancování skutkových přednesů stran v civilním soudním řízení. Právní rozhledy. 1998, roč. 6, č. 9, s. 433–438. ISSN 1210-6410. 14) MACUR, J. Povinnost pravdivosti a její legislativní úprava v civilním soudním řádu, Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 172. ISSN 1210-6410. 15) MACUR, J. Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 253 s. ISBN 80-210227-60. 16) SVOBODA, K. Dokazování. 1. vyd. Praha: ASPI - Wolters Kluwer, 2009, 392 s., ISBN 978-80-7357-414-7. 17) ŠTAJGR, F. Důkazní břemeno v civilním soudním sporu, Praha: Knihovna Sborníku věd právních a státních, 1931, 121 s. 18) ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol., Občanský zákoník I, § 1 až 459. Komentář. 2.vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1394 s. ISBN 978-80-7400-108-6. 19) VLČEK, R. Dokazování v soudní praxi. Ostrava: KNIŢNÍ EXPRES, s.r.o., 2008, 63 s. ISBN 978-80-7347-033-3. 20) WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2011, 711 s. ISBN 978-80-7201-842-0.

Elektronické zdroje 1) ČERMÁK, M., KVASNICOVÁ, J. Několik poznámek k českému antidiskriminačnímu právu. Bulletin advokacie, 2010, č. 3, str. 19 – 23 [cit. 11. 02. 2014].

ISSN

1806-8280.

Dostupné

z:

http://www.bulletin-

advokacie.cz/assets/zdroje/casopis/2010/BA_03_2010_web.pdf 2) Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

57

další zákony. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 03. 2014]. 3) KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, I. Ust. §120 odst. 3 O. S. Ř. ve světle navrhované novely občanského soudního řádu (vyšetřovací důkaz ve sporném řízení?). Dny práva 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 938-945 [cit. 25. 02. 2014] ISBN 978-80-210-4733-4. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/SBORNIK.pdf 4) MACUR, J. Zájem stran na vysvětlení skutkového stavu v civilním soudním řízení. Bulletin advokacie [online], Praha: Česká advokátní komora, 1999, č. 2,

str.

10-21

[cit.

10. 02. 2014].

ISSN

1806-8280.

Dostupné

z:

http://www.cak.cz/assets/files/179/BA_99_02.pdf 5) MACUR, J. Vysvětlovací povinnost strany nezatíţené důkazním břemenem v civilním soudním řízení. iPrávník [online]. Nakladatelství C. H. Beck, s.r.o., publikováno 20. 09. 2002 [cit. 25. 02. 2014]. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/civilniproces/txtexpresion_vysv%C4%9Btlovac%C3%AD+povinnost/art_3673/rbse archsource_articles/pd_23/vysvetlovaci-povinnost-strany-nezatizenedukaznim-bremenem-v-civilnim-soudnim-rizeni.aspx 6) PULKRÁBEK, Z. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy, Beck online, 2013, č. 17, str. 573. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/ 7) STAVINOHOVÁ, J. Procesní povinnosti účastníků civilního soudního řízení ve světle díla prof. Macura. Dny práva 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1000-1007 [cit. 22. 02. 2014] ISBN 978-80210-4733-4. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/SBORNIK.pdf

58

Právní normy 1) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 01. 2014]. 2) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2013]. 3) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2013]. 4) Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 12. 2013]. 5) Zákon č. 40/1964 Zb., občianský zákonník, ve znění pozdějších předpisů. Jednotný automatizovaný systém právnych informácií [online]. ©Ministerstvo spravodlivosti SR [cit. 15. 02. 2014]. Dostupné z: http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/jaspiw_mini_fr0.htm

Soudní rozhodnutí 1. Judikatura českých soudů 1) Nález

Ústavního

soudu

ze

dne

28. 02. 2008,

I.

ÚS

987/07.

In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 01. 2014]. 2) Nález Ústavního soudu ze dne 14. 09.2007, sp. zn. I. ÚS 273/06. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 01. 2014]. 3) Nález Ústavního soudu ze dne 04. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 2631/08. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 30. 01. 2014]. 4) Nález Ústavního soudu ze dne 07. 04. 2010, sp. zn. I ÚS 22/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 30. 01. 2014]. 5) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 06. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 05. 02. 2014]. 6) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 04. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98. In: In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 04. 02. 2014].

59

7) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 01. 2014]. 8) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07. 08. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 12. 2013]. 9) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 03. 2004, sp.zn. 22 Cdo 1574/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 06. 02. 2014]. 10) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 09. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 01. 2014]. 11) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 09. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 01. 2014]. 12) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 01. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2263/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 01. 2014]. 13) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 05. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 01. 2014]. 14) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 05. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2570/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 01. 2014]. 15) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 03. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 06. 02. 2014]. 16) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 01. 2014]. 17) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 02. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4514/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 04. 02. 2014]. 18) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4314/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 01. 2014]. 19) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2012, sp.zn. 22 Cdo 2480/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 02. 2014]. 20) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 02. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 01. 2014]. 21) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 04. 02. 2014]. 22) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 01. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 02. 2014].

60

23) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 02. 1996, sp. zn. 11 Cmo 1/96. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 12. 2013]. 24) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 03. 2014]. 25) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 05. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1193/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 01. 2014]. 26) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 06. 03. 2007, sp. zn. 28 Cdo 304/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2013]. 27) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 08. 09. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4009/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 01. 2014]. 28) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 04. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 01. 2014]. 29) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 09. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 04. 02. 2014]. 30) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 03. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 04. 02. 2014]. 2. Judikatura slovenských soudů 1) Usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 31. 05. 2010, sp. zn. 6 Cdo 81/2010. Najvyšší súd Slovenskej republiky [online]. NSSR, © 2011 [cit. 15. 02. 2014]. Dostupné z: http://www.supcourt.gov.sk/rozhodnutia/ 2) Usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 24. 02. 2010, sp. zn. 4 Cdo 13/2009. Najvyšší súd Slovenskej republiky [online]. NSSR, © 2011 [cit. 15. 02. 2014]. Dostupné z: http://www.supcourt.gov.sk/rozhodnutia/

61