Dějiny katechetiky II. – od počátku novověku do současnosti
KATECHETIKA I.
„PODZIM STŘEDOVĚKU“ A JEHO VÝCHODISKA PRO KATECHEZI Důležitý historický fakt: vynález knihtisku. Nástup novověku: úpadek náboženského života i znalostí => sílí tendence tento stav změnit systematickým vzděláváním. Tento stav trval až do nástupu katechetického hnutí na počátku 20. století a byl jednotný v celé katolické církvi – ideální model katecheze dětí i dospělých.
POČÁTKY ÉRY KATECHISMU – MARTIN LUTHER Martin Luther: první aktivní šiřitel tohoto literárního druhu. Lutherovy katechismy:
Malý
katechismus – pro výuku na venkově Velký katechismus – pro orientaci katechizujících
Struktura Lutherových katechismů: o přikázáních, víře, modlitbě Otče náš, křtu, svátosti oltářní a pokání (velký katechismus navíc společné modlitby)
KATOLICKÉ KATECHISMY: PETR CANISIUS
Různé typy katechismů podle cílových uživatelů, ale prakticky totožná struktura: symbolum, dekalog, výklad modliteb a svátostí, a to v nejrůznějších kombinacích. Petr Canisius: snaha o precizní teologické formulace nauky církve. Tři hlavní katechismy:
1555 tzv. Velký katechismus s 233 články pro univerzitní studenty a nejvyšší třídy gymnázií. 1556 tzv. Malý katechismus, přídavek k základní latinské gramatice. Měl 59 otázek s kratičkými a jednoduchými odpověďmi vhodnými pro nejmenší žáky. 1558 tzv. Střední katechismus pro gymnazisty; kromě katechismové části se 124 otázkami obsahoval i přehled liturgického roku.
Jednotná struktura (zachovávána prakticky až do 20. století): O víře a 12 článcích Creda, O naději a modlitbě Otče náš (později i Zdrávas, Maria), O lásce a Desateru, O svátostech, O křesťanské spravedlnosti (o dobrých skutcích a bránění hříchu), O vyznání víry (prohloubení první části)
DALŠÍ VÝZNAMNÉ KATECHISMY A DÍLA DŮLEŽITÁ PRO KATECHEZI
Katechismus papeže Pia V. (1566 jako Catechismus ad Parochos, od roku 1567 Catechismus Romanus), jeho odvozeninou např. katechismy Roberta Bellarmina. Nejvýznamnější katechismy 17. a 18. století: Francie, např. diecézní katechismus Jacques-Bénigne Bossueta (1687), soukromým katechismem byl Grand Catéchisme historique Clauda Fleuryho, (1683; spíše charakter biblické dějepravy). Vliv jansenismu. Další důležitá díla: František Saleský (Úvod do zbožného života, 1609, Pojednání o lásce k Bohu, 1609), Fénelon (Pojednání o výchově dívek, Základy náboženské výchovy), Jan Křtitel de la Salle (Vedení křesťanských škol, Řehole bratří křesťanských škol), JeanJacques Rousseau (Émile čili O výchově, Nová Héloisa) a četná díla pedagogů Johanna Bernharda Basedowa a Johanna Heinricha Pestalozziho.
„ZEŠKOLŠTĚNÍ KATECHEZE“ – TEREZIÁNSKÉ ŠKOLSKÉ REFORMY
Tereziánský školní řád = základ reformovaného školského systému užívaného v určitých podobách dodnes. Systém škol: triviální – hlavní (normální) – vyšší (gymnázia, později i reálky). Řízení školství v celé říši od roku 1760 zřízena zvláštní dvorská komise, jíž předsedal generální studijní direktor; z titulu své funkce vídeňský arcibiskup. Pro každou korunní zemi pak provinciální studijní komise. Další školské reformy: pro nižší školy Politické zřízení školské 1805 a tzv. Hasnerův zákon v 60. letech 19. století, pro vyšší školy průběžné reformy od počátku 19. století, a to téměř 100 let.
VÝUKA NÁBOŽENSTVÍ VE ŠKOLE
Nedílná součást školního vyučování, která poskytovala žákům jak znalost katolické věrouky, tak je měla připravit pro „dospělý“ křesťanský život. Vždy klasifikovaná a pro členy církví zásadně povinná. Zajišťovali ji primárně kněží. Vyučovací řeč = mateřština žáků. Obsah předmětu: v triviálních a hlavních školách náboženství (ve smyslu věrouky), jeho dějiny a mravouka; hlavní školy totéž ve větším rozsahu. Normální školy probíraly diecézní katechismus, biblické dějiny a základy mravouky. Náboženství na vyšších školách zprvu každou sobotu odpoledne; záhy ale bylo jako jedna hodina týdně zařazeno do běžného rozvrhu. Na nižším gymnáziu jako učebnice čítanky a katechismy normální školy, na vyšším gymnáziu četba písemných pramenů křesťanství, církevní dějiny a mravouka. Vyučovací metody: paměťové (Felbigerova tabelární metoda), zřídka výkladové. Převažoval naukový model katecheze; cíl = vychovat pravověrné křesťany, u nichž porozumění nauce bude motivací ke ctnostnému životu.
VÝUKA NÁBOŽENSTVÍ VE ŠKOLE PO 1850
Vypracovány osnovy, jež platily až do počátku 20. století. Hodinová dotace: všech stupních škol dvě hodiny týdně. Nižší školy: výuka základů katolické věrouky, biblických dějin a mravouky včetně příprava na přijetí svátosti smíření a eucharistie. Gymnázia: rozvržení látky podle jednotlivých oborů teologie. Vyučováním náboženství mělo být rozníceno křesťanské přesvědčení, čehož se však nedosáhne suchým memorováním pouček a zanedbáváním výchovy rozumu a citu žáků; tyto zásady však do praxe nevešly.
Katecheti se nesnažili žákům porozumět a vychovávat je, drželi se zastaralých učebních metod, které neodpovídaly ani potřebám doby, ani cílům, k nimž měla žáky výuka náboženství dovést. Výuka katolického náboženství pokrývala prakticky kompletní populaci, většina lidí prošla základním náboženským poučením. Systémová a masová vědomostní výuka bez hlubšího pěstování osobní víry však nenesla ovoce; na druhé straně neexistovala možnost, jak tento stav přímo ve školách zlepšit.
NÁBOŽENSKÁ VÝCHOVA A UVÁDĚNÍ DO KŘESŤANSKÉ PRAXE
Povinná denní návštěva kostela v nižších školách, nedělní exhorty a návštěva mše společně „se školou“. Vyšší školy totéž, povinná zpověď a přijímání zprvu jednou měsíčně, později 6x ročně; účast na dalších náboženských slavnostech. Úprava „náboženských cvičení katolických“ okolo roku 1870. Závazná modlitba před vyučováním a po něm, návštěva mše ve všední den, mše spojená s exhortou o nedělích a svátcích. Slavné bohoslužby na začátku a konci školního roku, případně na svátek sv. Aloise Gonzagy. Svátosti byly přijímány třikrát do roka, a to na začátku a konci školního roku a o velikonocích, kdy se zároveň konaly i další pobožnosti. Povinná byla i procesí o svátku Božího těla.
PŘÍPRAVA KE SVÁTOSTEM Neprobíhala v rámci farnosti, nýbrž v hodinách náboženství podle příslušných osnov, využívány byly tedy výše zmíněné vyučovací metody. Posuny věku pro první přijetí svátostí – jak vypadaly, proč k nim docházelo. Na co reagoval dokument Quam singulari? Realita příprav: zpovědní zrcadla, výchova svědomí; svátost biřmování.
KATECHETA
Zralá náboženská osobnost s otcovským vztahem ke svým svěřencům, přiměřeně intelektuálně formován, znalý metod katecheze s minimálním pedagogickým talentem, pro konání katechezí církevně pověřen řádným ustanovením. Příprava katechetů: generální semináře, kurzy katechetiky při normálních školách, diecézní semináře. Katecheti na vyšších školách – aprobační zkoušky. V první polovině 19. století tvořili katecheti zhruba jednu třetinu celkového stavu učitelů. Byli do jisté míry považováni za elitu, ani mezi sebou si však nebyli rovni: jejich „společenské postavení“ bylo určováno typem školy, v níž působili. Teprve v závěrečné třetině 19. století začalo být uvažováno o laických katechetech, působili však jen velmi zřídka, a to spíše jako s nouzová krátkodobá varianta v případě absence příslušného duchovního.
ŠKOLNÍ KATECHISMY Školní katechismy I. Felbigera: ABC aneb Slabikář, Kniha ku čtení ve dvou dílech, „císařské“ katechismy (Velký a Malý katechismus) Potřeba vylepšených katechismů: pokusy s katechismy R. Bellarmina a s „řezenským“ katechismem J. Deharba. Vlastní české pokusy: J. N. Bernard a A. Skočdopole. Jednotný katechismus (1894) – do praxe nevešel.
BIBLICKÉ DĚJEPRAVY
Původně součást tzv. „druhých dílů“, čítanek pro vyšší třídy městských i venkovských škol. Samostatnými biblickými dějepravami se snahou o čtivost byl např. Biblický příběhopis (1780), Biblická historie náboženství (1818), Historie biblická (Š. B. Vrána, 1821). Posun v metodologii – snaha psát biblické dějepravy slovy liturgického překladu Písma. Z toho vycházela Biblická dějeprava (J. Kreisinger, 1849). Preferována střední cesta – liturgický text základem, ale zachována čtivost => Biblický dějepis J. Schustera v překladu F. Srdínka. Samostatnými díly byla Biblická dějeprava J. Doležela a Malá dějeprava biblická A. Podlahy.
POKUSY O OBNOVU KATECHEZE VE 20. STOLETÍ
Teologický a církevní vývoj vyústily v závěru 19. století v uniformní, neoscholasticky zaměřenou teologii i katechezi. Období tzv. katechetického hnutí souvisí s přítomností dalších hnutí v církvi: rozvoje biblického bádání, zájmu o patristiku, liturgické hnutí atd. Podněty magisteria: zejména encyklika Acerbo nimis, dekret Quam singulari, dekret Provido sane (1935). Katechetické hnutí = několik proudů. Prvním byla obnova metody náboženské výuky v souvislosti s podněty pedagogických a psychologických věd. Významnými metodikami byla tzv. Mnichovská metoda a zásady tzv. činné školy. Velký vliv na obnovu katecheze mělo liturgické hnutí, zejména ve svém pastoračním vyústění, které uvedlo do katecheze prvky a výrazové prostředky liturgie. Je třeba připomenout i tzv. kérygmatické zaměření, týkající se otázky obsahu či poselství katecheze.
POKUSY O OBNOVU NÁBOŽENSKÉ VÝCHOVY – MNICHOVSKÁ METODA
Na počátku 20. století se prohlubovala propast mezi vývojem všeobecných pedagogických konceptů a metod a metodami katecheze => ve výuce náboženství nové pedagogické a metodologické poznatky. G. Mey –pojmový aparát vědecké teologie není pro katechezi vhodný. Děti mají být primárně seznamovány se základními pojmy ekonomie spásy – v základních liniích, zato hluboce, jasně a názorně! Instrumentárium „mnichovské metody“
Příprava (vzbuzení zájmu žáků o téma) Podání tématu (vyprávění, obraz…) Objasnění (vyzdvižení podstatného, pojmů, pravidel, zákonitostí) Shrnutí Aplikace (náboženský život, aplikace na liturgii a církevní rok, zadání úlohy…)
KÉRYGMATICKÁ OBNOVA
Odmítala dosavadní náboženské vyučování, neboť neodpovídala potřebám skutečného hlásání víry – souvislost s liturgickým a biblickým hnutím. Nejdůležitějším podnětem byla tzv. „teologie hlásání“, (Hugo Rahner, 1937). Chápání katecheze: ta je zcela odlišná od předávání teologie. Všechno, co je radostnou zvěstí, není možné sdělovat jazykem teologie, a vše, co teologie obsahuje, nemůže být obsahem hlásání. Velká role Písma v katechezi: nemá být pouhou „krabicí na citáty“. Pojem „náboženské výuky“ nahrazován často pojmem „výchova víry“.
KATECHEZE PO II. VATIKÁNSKÉM KONCILU
Korpus nových dokumentů: Všeobecné katechetické direktorium (1971), Řád pro iniciaci dospělých (1972), posynodální apoštolské exhorty Evangelii nuntiandi (1975) a Catechesi tradendae (1979), encyklika Redemptoris missio (1990), KKC (1992) a nové Všeobecné direktorium pro katechezi (1997). Pokoncilní desetiletí byla rušná a dramatická; experimenty pokračovaly, jiní katecheté se cítili zaskočeni. Situaci zdramatizoval nástup nových technických prostředků, zejména audiovizuálních. Období hledání a experimentování, občas až na hranici extrémů. Diskuse o účelu a cílech katecheze, o její struktuře, místech, výrazových prostředcích i pomůckách.
VÝZNAM A LIMITY KATECHISMU
Účel katechismu: zachytit obsah katolické nauky v oblasti nauky i morálky a vyložit jej. Výklad = organický, systematický, srozumitelný i pro lidi neznalé teologie a spjatý s jejich životem, zkušeností a kulturou. To však jedna příručka nemůže splnit; proto není vhodné používat katechismy jako učebnice. Je třeba poznávat obsahy víry, ale víra není následkem osvojení si nauky. Autentický katechetický přístup vyžaduje, aby před formulacemi pravd víry byla zprostředkována praxe této víry. Tímto postupem katecheze pomáhá vytvářet nejen společenství mezi lidmi, ale i společenství mezi katechizovaným jednotlivcem a Ježíšem Kristem. Katechismům poněkud schází pokus odhalit nebo ukázat význam víry pro život na základě otázek a problémů, které dnešní lidé prožívají jako životně důležité. Katechismus dnes = jeden z mnoha prostředků bez jakéhokoliv upřednostňování. Pokud představuje vhodný projev inkulturace víry do místní kultury a zohlední-li pedagogicko-psychologické požadavky, může k účinnosti katecheze přispívat.
AKTUÁLNÍ PROBLÉMY KATECHEZE PO II. VATIKÁNSKÉM KONCILU U NÁS Doposud u nás splývá výuka náboženství s katechezí. Nejasná účelovost u nás produkovaných pomůcek: jsou koncipovány tak, aby vyhověly obojímu. Jsou navíc zaměřeny primárně na předávání vědomostí, což není cílem katecheze. Malá propojenost katecheze s liturgií – obtíž, se kterou se církev potýká již od dob koncilu a dodnes není zcela uspokojivě řešení.
Děkuji vám za pozornost!
