1
DĚJINY ARCHITEKTURY 1 – PRAVĚK A STAROVĚK Komentáře a doplňky ke skriptu Pavla Vlčka Dějiny architektury pravěku a starověku, ČVUT Praha 2005 (PV) PhDr. Pavel Škranc
I. PRAVĚK 1. Obytné stavby Za nejstarší doklad umělé obytné stavby zhotovené člověkem je považován archeologický nález v lokalitě Terra Amata v Nice (jižní Francie), pocházející z období starého paleolitu (450 – 380 000 let př. Kr.). Podle rekonstrukce to byl prostor na půdorysu podlouhlého oválu vymezeného kameny, který byl překryt proti sobě vzepřenými větvemi se dvěma podporami v ose. Na severozápadní straně byla ochranná zídka z nasucho nakladených kamenů. Vrstvy podlahy se stopou ohniště uvnitř svědčí o tom, že obydlí bylo obnovováno jedenáctkrát po sobě na stejném místě. Rozměry kolísaly v délce od 7 do 15 m, v šířce od 4 do 6 m. O něco mladší typ staropaleolitického umělého obydlí představuje nález v blízké jeskyni Grotte du Lazaret; zde pravděpodobně šlo o jakýsi stan z kůží, dole zatížených kameny, na konstrukci z větví. Období mladšího paleolitu přináší hojnější nálezy stop po samostatných obydlích typu kuželovitého „týpí“ nebo „čumu“, pokrytých zvířecími kůžemi. Nález z Gönnersdorfu (magdalénien, 17 – 11 000 př. Kr.) naznačuje existenci koženého kruhového obydlí se svislými stěnami a složitější dřevěnou konstrukcí, středovým kůlem a jakýmsi „závětřím“ (jež poněkud připomíná sibiřskou jarangu). Zvláštní nálezy pocházejí z lokality Mežirič na Ukrajině (gravettien, 27 – 24 000 př. Kr.), kde byly zřejmě budována okrouhlá obydlí, u nichž byly ve větší míře jako konstrukční materiál použity mamutí kosti a kly, pravděpodobně v kombinaci se dřevem a kůžemi. Podobný nález pochází také z Kostěnek u Voroněže, ale dřívější teorie, jež zde vyvozovaly z nálezové situace existenci jakéhosi kolektivního obydlí s několika ohništi (předpokládané rozměry až 40 x 17 m), byly mladšími badateli opuštěny, a to hlavně proto, že si lze těžko představit, jak by mohla být podobná stavba za daných podmínek konstrukčně vyřešena. Podstatnější proměnu obytných staveb přineslo až období neolitu, a to se stoupajícím významem pastevectví a raných forem zemědělství v obživě člověka. Ve velkém rozmezí evropského kontinentu se setkáváme s typem tzv. dlouhého domu. Jeho pravidelná konstrukce, obvykle se třemi řadami vnitřních podpor, je utvářena z dřevěných kůlů, jež jsou na vnějším obvodu propleteny proutím a omazány hlínou; sedlová střecha byla pokryta větvemi a slámou. Typ ze staršího období neolitu (6000 př. Kr.) je menší, s obdélníkovým půdorysem, v mladším neolitu se často setkáváme s větším typem ve tvaru protáhlého lichoběžníku. Rozměry takových domů naznačují, že sloužily nejen k ubytování lidí a uložení zásob, ale také částečně k ustájení domácích zvířat pod jednou střechou. Zvláštní přírodní podmínky v různých částech
2 Evropy přinesly také zvláštní lokální varianty obytných staveb. Tak v souvislosti s méně rozvinutým zemědělstvím v oblasti dnešního Skotska se zde setkáváme s typy menších okrouhlých obydlí s kamennými stěnami, vysokou kuželovitou střechou na kůlech a půdním patrem. Na březích švýcarských jezer se stavěly celé vesnice na poměrně složitých dřevěných roštech, které je vyvyšovaly nad okolním bažinatým terénem a chránily při sezónním kolísání hladiny. (Původní představa archeologů 19. století, že šlo o skutečné nákolní stavby nad hladinou jezer, je dnes již vyvrácena.) Od konce neolitu až po slovanské období se nejobvyklejším typem středoevropského obydlí stávají tzv. polozemnice, nevelké stavby, jejichž obdélný nedělený obytný prostor byl zahlouben do země a kryla je opět sedlová střecha (větve, tráva, mech) na jednoduchém dřevěném krovu. Lišily se zpravidla pouze tím, zda na vnitřní úpravu stěn byl použit výplet z proutí nebo (později) výdřeva. Ve východním Středomoří, které bylo v bližším kontaktu s ranými zemědělskými kulturami tzv. Úrodného půlměsíce (viz kapitola Blízký východ), se však již na konci 7. tisíciletí př. Kr. objevují také některé projevy technologicky rozvinutějšího stavitelství, opět ruku v ruce se zvláštnostmi místních přírodních podmínek, způsobu obživy a dostupnosti materiálů. Rybářská osada Lepenski Vir na břehu Dunaje v dnešním Srbsku (kolem 6000 př. Kr.) ukazuje malé lichoběžníkové chaty z větví bez svislých stěn, otočené vchodem k řece, s kamenem a vypálenou hlínou dlážděnými podlahami. Geograficky relativně blízko, v řecké lokalitě Nea Nikomedeia byla odkryta pozdně neolitická zemědělská vesnice, datovaná už do doby kolem 6200 př. Kr., jejíž nevelké obdélníkové domy (8 x 8 až 8 x 11 m) měly kamenné základy, kostru z dřevěných kůlů a stěny vyzděny ze sušených cihel s hliněnou omítkou – nejstarší doklad této stavební technologie na evropském kontinentě. Přibližně z téže doby pochází také osídlení lokality Chirokitia na ostrově Kypru, již tvořila početná skupina kruhových domů z kamenných oblázků. Archeologové rekonstruovali tyto stavby jako kupolové, zděné přečnělkovou technikou; u větších byly snad v horní části použity sušené cihly a rákosová krytina. Rekonstrukce na místě počítají střízlivěji i s nízkým kuželovým zastřešením dřevěnými kůly a rákosem. Síla stěn je 1,5 – 3 m, vnitřní průměr až 5 m. Nejstarší evropské sídlo městského typu s kamenným opevněním a dvojpodlažními obytnými stavbami představuje zřejmě nedávno objevená lokalita Provadija-Solnicata v Bulharsku, datovaná zatím 4700 – 4200 př. Kr., k níž je však dosud málo dostupných informací. Zcela jedinečný „periferní“ případ celokamenné neolitické obytné architektury je dochován v osadě Skara Brae na souostroví Orkneje v Severním moři (3100 – 2500 př. Kr.). Vždy zde téměř úplně chyběl stromový porost, takže pravěcí obyvatelé použili jako stavební materiál místní typ pískovce, který se štípe v deskách. S ohledem na převládající drsné počasí řešili osadu jako soustavu polozahloubených obydlí nepravidelného tvaru, propojených rovněž zahloubenými a pravděpodobně původně krytými chodbami. Stěny jsou vyzděny kamenem a z kamenných desek je dokonce zhotoven i „vestavěný nábytek“. Otázkou zůstává původní zastřešení, pravděpodobně jakýsi druh mechových kupolí, jež mohly být neseny kusy naplaveného dřeva nebo i velrybími kosticemi. S celokamennými obytnými stavbami se setkáváme později i na středomořských ostrovech, kde bylo dřevo vždy poněkud úzkoprofilovým materiálem. Některé svérázné pozdně neolitické či chalkolitické ostrovní kultury jsou zde ve 2. tisíciletí paralelní vyspělým blízkovýchodním civilizacím Egypta, Syropalestiny a Mezopotámie, ale také Kréty a Mykén. V Andalusii je proslulá lokalita Los Millares (2100 – 1700 př. Kr.) s rozsáhlým sídlištěm kruhových domů a mohutným, několikanásobným opevněním s baštami. Na Sardinii je to kultura tzv. nuraghů, která přibližně od poloviny 2.
3 tisíciletí vyvinula typ kuželovitých obytných i obranných věží, budovaných z pravidelného přitesávaného kamenného zdiva, kladeného nasucho („pelasgického“ typu). Některé z nich stály samostatně, jinde se však utvářely složité komplexy s jakýmsi „podhradím“ (např. Barumini, 1700 – 1200 př. Kr.), kde se ve spojovacích chodbách užívalo dokonce i techniky přečnělkových kleneb, jež připomíná nápadně časově paralelní stavitelství mykénských hradů. (Podrobněji k pravěkým obytným stavbám z antropologického hlediska viz Jan Jelínek, Střecha nad hlavou: kořeny nejstarší architektury a bydlení. VUTIUM, Brno 2006.) 2. Monumentální stavby neolitu (megalitické a související nemegalitické) PV je vcelku korektní v popisu jednotlivých památek, ale jeho typologické řazení vychází bohužel ze zastaralého schématu dřívějších publikací z okruhu ČVUT (Stefan, Syrový, Hanuš), které voluntaristicky vytvářejí zdánlivě logickou vývojovou řadu „od jednoduchého ke složitějšímu“: menhir → cromlech → dolmen. To je třeba odmítnout a respektovat soudobou archeologickou typologii, která je složitější a podrobnější a vychází z přibližného datování objektů, jež bylo zjištěno moderními vědeckými metodami. (Viz podrobně Karel Sklenář, Tanec obrů, 1996.) Do hry vstupují i typy terénních kultovních staveb henge a cursus, jejichž součástí nemusí být „velké kameny“, jejichž souvislost např. se Stonehenge je však zřejmá. █ Typologie. Představa nějaké „vývojové řady“ je pouhou fikcí. Z hlediska chronologického tak vzniká odlišný obraz výskytu a vztahů různých typů: nejstarší je dolmen, později dlouhá mohyla a chodbový a galeriový hrob, přibližně paralelně vznikají terénní objekty rondel a cursus a následně z nich snad vyvinuté causewayed enclosure a henge s dřevěnými a posléze i kamennými prvky; nejmladší jsou pravděpodobně samostatný menhir, cromlech a menhirová řada. Toto schéma je pouze hypotetické a pomocné, protože jednotlivé základní typy se nevyskytují na všech místech a některé (zejména mohyla) mají celou řadu (někdy pouze lokálních) variant; „vývojové“ vztahy mohou existovat pouze mezi některými z nich (rondel → henge, dolmen → mohyla). Typologické rozčlenění podle užití kamenných prvků je umělé, reálně fungovaly spíše vztahy tvarové – tedy mezi „podélnými“ a „okrouhlými“. (Podrobněji viz např. BRADLEY, Richard. The Significance of Monuments. London – New York: Routledge, 1998.) (okruh DOLMEN) ■ Dolmen – skupina vztyčených kamenů, jejichž uskupení vytváří vnitřní prostor, horizontálně překrytý dalším kamenem; pravděpodobně s pohřební funkcí. Podtypy: ▪ pradolmen – víceméně centrální útvar, překrytý jediným kamenem; ▪ rozšířený dolmen – rozšíření na dva překrývající kameny; ▪ velkodolmen – větší podélný útvar z více kamenů; ▪ portálový dolmen – se zdůrazněným vchodem, obvykle se stropní balvan směrem ke vchodu zvedá; ▪ portikový dolmen – větší než předcházející, vchod zvýrazněn masivnějším trilitem. ■ Dlouhá mohyla (long barrow / long cairn) – podlouhlý vyvýšený terénní útvar (70 – 80 m) ve tvaru úzkého lichoběžníku, zpravidla doprovázený dvěma podélnými příkopy; na širší a vyšší straně se nachází vchod do komory. Konstrukce komor byly často dřevěné, a proto se u některých mohyl nezachovaly. Kamenné komory mají většinou megalitický charakter a rozlišují se podle půdorysu: v Británii obvykle
4 transeptové – s protilehlými komůrkami, příčnými k hlavní chodbě a tvořícími jedno nebo více „křížení“. Nejznámější příklad: West Kennet (3600 – 2500 př. Kr.). Odvozována hypoteticky z tvaru neolitického dlouhého domu. Jestliže je průčelí mohyly konkávně prohnuto a vytváří tak před vchodem jakýsi nádvorní prostor, nazývá se mohyla s nádvořím (court cairn) – dříve také rohatá mohyla (horned cairn). Vyskytují se zejména v Irsku (např. Ballymarlagh). Kontinentální obdoby např. v severním Německu mívají vchody do komor ze strany. Zvláštní charakter má bretaňský Barnenez, v němž je po celé délce celkem 11 chodbových hrobů v řadě (popis viz PV). ■ Stájová mohyla – s komorou napříč, která je dělena vystupujícími kamennými deskami na jakási „stání“, připomínající stáj pro dobytek; vyskytuje se v severním Skotsku a na Orknejích, kde se používá kámen štípající se přirozeně v deskách. Nejznámější příklad: Mindhowe (Orkneje). ■ Chodbový hrob – obvykle okrouhlý mohylový útvar, původně ve tvaru širokého komolého kužele, s megalitickou chodbou ústící do komory různého tvaru, k jejímuž zastropení se často používá přečnělková klenba. Nejznámější příklady se nacházejí v Irsku, zejména rekonstruovaný New Grange (cca 3400 př. Kr., popis viz PV) a příbuzně zdobený Larmor-Barden na ostrově Gavrinis u Bretaně (3500 – 3000 př. Kr.); zvláštní charakter má Maes Howe na Orknejích, jehož konstrukce vyvolává díky použitým pískovcovým deskám dojem geometrického řádu. U chodbových hrobů v severním Německu, Dánsku a jižním Švédsku ústí chodba do komory postavené našíř. ■ Galeriový hrob – chodba z kamenných desek bez členění a komor, na konci rovně uzavřená; výskyt zejména v Německu a Švédsku. Příklad: Züschen v Hesensku. V Británii a Irsku je považován za protějšek tzv. klínovitý hrob – s půdorysem na širší straně otevřeného lichoběžníku. (okruh HENGE) ■ Cursus – nemegalitický podélný terénní ceremoniální (?) útvar, ohraničený vnějším příkopem a hliněným valem s více vstupy, vyznačující se mimořádnými rozměry zejména do délky v řádu stovek i tisíců metrů. Příklady: Dorchester, Dorset, Springfield, Stonehenge (délka 3 km, cca 3600 – 3400 př. Kr.) ■ Rondel – nemegalitický okrouhlý terénní, pravděpodobně kultovní útvar, ohraničený hliněným valem a jedním nebo více příkopy na vnější straně valu, s jedním nebo více vstupy, se stopami kruhové dřevěné palisády uvnitř; vyskytuje se ve střední Evropě již v 5. tisíciletí př. Kr. Příklady: Těšetice-Kyjovice, Mašovice. ■ Causewayed enclosure (dříve také causewayed camp) – nemegalitický větší okrouhlý terénní objekt neznámé funkce, vyznačený jedním až čtyřmi příkopy s několika přechody (celkový průměr až 400 m); vyskytuje se v jižní Anglii a předpokládá se jeho souvislost s menším henge. Příklady: Windmill Hill, Hambledon Hill (causeway = vyvýšená cesta, enclosure = ohrazený pozemek). ■ Henge – okrouhlý terénní kultovní (?) útvar, tvořený hliněným valem a příkopem na jeho vnitřní straně, s jedním až čtyřmi vstupy, často s přibližnou orientací ke světovým stranám; vyskytují se i spojení dvou až tří společnou cestou (Thornborough, cca 2500 př. Kr.). Uvnitř stopy po kruhových řadách dřevěných kůlů, které mohly být propojeny i trámovými překlady (woodhenge – odtud také termín megadendrické stavby); někdy se uvažuje dokonce o částečném zastřešení (zcela hypotetické). Jinde se ve vnitřním prostoru vyskytují kruhy vztyčených kamenů na způsob cromlechu (Avebury – viz popis PV). Zcela výjimečným případem je Stonehenge (popis včetně vývojových fází PV), kde charakter spojování kamenných „trámů“ (čep – dlab) naznačuje původ v tesařské technice budovatelů woodhenges.
5 Poslední fáze jeho výstavby spadá až do poloviny 2. tisíciletí př. Kr. do období raného bronzu, tedy téměř o tisíc let později, než kulminovalo megalitické období na obou březích Lamanšského průlivu. V každém případě patří Stonehenge k typu henge, ne mezi cromlechy, jak navozuje text PV (a bohužel dokonce i Sklenářův). ■ Cromlech – skupina vztyčených kamenů ve víceméně pravidelných rozestupech, uspořádaná na přibližně kruhovém půdorysu, často s vnějšími příkopy; vyskytuje se samostatně (Castlerigg, Brogar) nebo také jako součást henge (circle-henge), kde obvykle nahrazoval starší dřevěné kůly typu woodhenge, které je však samostatným typem (Avebury). Nověji nazýván spíše stone circle. (okruh MENHIR) ■ Menhir – podlouhlý kámen větších rozměrů (nejčastěji mezi 1 – 12 m, větší jsou výjimkou), zasazený svisle, někdy se zaoblující povrchovou úpravou. Korekce k textu PV: hmotnost největšího známého menhiru v Locmariaquer se dnes střízlivěji odhaduje „pouze“ na 250 t; není prokázáno, zda jeho destrukci způsobil blesk, nebo např. zemětřesení; není rovněž jisté, zda byl vůbec kdy vztyčen (viz Sklenář). „Mener-Hro’ch“, který uvádí PV samostatně, je pouze poněkud problematicky transkribované bretonské označení téhož menhiru. Nejvyšší stojící kusy se nacházejí v Kerloas (dnes 9,5 m; původně 12 m) a v Champ-Dolent (9,3 m). ■ Menhirová řada – soustava menších menhirů v pravidelných rozestupech, v Bretagni v okolí Carnacu znásobeno do celých polí s počtem menhirů kolem 3000 (popis PV). U cromlechů i menhirových řad není nijak prokazatelné, že by je neolitický člověk nutně musel chápat jako „odvozené“ od samostatných menhirů – ostatně funkce všech těchto útvarů je nejasná. ■ K nemegalitickým stavbám je možno připojit také Silbury Hill (cca 2800 př. Kr.), jedinečnou kamenno-hliněnou kuželovitou mohylu mezi Avebury a West Kennetem, kde nebyly zjištěny žádné vnitřní prostory nebo stopy objektů na povrchu; hypoteticky mohla být (ve fázi III) i stupňovitá. Její dnešní výška je asi 40 m a objem, navršený ve čtyřech zjištěných fázích, se odhaduje na 350 000 m3. █ V kontinentální Evropě a na britských ostrovech ustává megalitické budování převážně na sklonku 3. tisíciletí př. Kr. s ústupem neolitu a příchodem doby bronzové. S příbuznými projevy se však můžeme setkat i později na Pyrenejském poloostrově a v západním Středomoří. Příkladem mohou být kruhové mohyly s chodbovými hroby ve španělském sídlišti Los Millares (2100 – 1700 př. Kr. – viz Obytné stavby). Na baleárském ostrově Menorka se vyskytuje zvláštní typ geometricky tesaného megalitu, sestaveného ze dvou častí do tvaru T, nazývaného místně taula. Kromě toho zde existují ohrazené kamenné hrobové stavby, nazývané podle podobnosti s tvarem obrácené lodi naveta, v případě nejznámější z nich, Naveta d’Es Tudos, dokonce dvoupodlažní. █ Zcela zvláštní skupinu tvoří kultovní stavby na středomořských ostrovech Malta a Gozo, pocházející vesměs z rozpětí 3. tisíciletí př. Kr. – Traxien, Mnaidra, Hagar Qim, G’gantija/Xaghra. Formátem zdiva částečně příslušejí k „rodině“ pravěkých megalitických staveb, ale zejména na průčelí chrámu Traxien se objevuje hladce tesané pravidelné kvádrové zdivo a členění profilovanými římsami, jež obvykle spojujeme s architekturou vyšších starověkých civilizací. Tu ale v oblasti Středomoří časově předbíhá, neboť srovnatelné mykénské stavby na Peloponésu vznikly až v následujícím tisíciletí. Ještě důmyslnější členění se jeví v tesaném architektonickém pojednání unikátního vícepodlažního umělého jeskynního
6 komplexu Hal Saflieni (kolem 3000 př. Kr.), který je nutno z tohoto důvodu k nadzemním maltským svatyním připojit (popis všech viz PV). Zdroje a další dostupná četba: SKLENÁŘ, Karel. Tanec obrů: není jen Stonehenge. Praha: Academia, 1996. – nejpodrobnější, nejsystematičtější a nejserióznější pojednání o tematice megalitických staveb v češtině z hlediska archeologie.
SKLENÁŘ, Karel. Za branou minulosti: s archeology po Evropě. Praha: Panorama, 1978. – obsahuje zvláštní kapitoly o Terra Amata a Grotte du Lazaret, Kostěnkách, Lepenskim Viru, Nea Nikomedeia, Skara Brae, Carnacu, Stonehenge, Silbury Hill, New Grange. BOUZEK, Jan. Objevy ve Středomoří. Praha: Odeon, 1979. – obsahuje zvláštní kapitoly o stavbách na Kypru, Sardínii a Maltě.
MALINA, Jaroslav – PAVEL, Pavel. Jak vznikly největší monumenty dávnověku. Praha: Svoboda, 1994. – seriózní text, obsahující kapitolu věnovanou technické stránce budování megalitických staveb a speciálně Stonehenge, včetně poznatků z experimentálního ověřování.
II. EGYPT Rámcová chronologie (př. Kr.): Archaická doba cca 3000 – 2686 1. – 2. dynastie Stará říše 2686 – 2125 3. – 8. dynastie 1. přechodná doba 2160 – 2055 Střední říše 2055 – 1650 11. – 14. dynastie 2. přechodná doba 1650 – 1550 Nová říše 1550 – 1069 18. – 20. dynastie 3. přechodná doba 1069 – 664 Asyřané 671 – 656 Pozdní doba 644 – 332 26. – 30. dynastie Peršané 525 – 404 Ptolemaiovská doba 332 – 30 Římská doba 30 př. Kr. – 395 po Kr. 1. Charakter stavebních prostředků, materiály, technologie a stavební konstrukce Text PV shrnuje tyto záležitosti v poněkud ahistorické zkratce; pro naše účely je třeba je podrobněji rozvést a také historicky rozčlenit, neboť v Egyptě se pohybujeme v časovém rozpětí 3 tisíciletí. █ Základním, nejdostupnějším, a tudíž nejpoužívanějším stavebním materiálem civilizace v údolí Nilu byla hlína, a to po celou dobu její existence (částečně až dodnes). V předdynastické a raně dynastické době se používala pro všechny druhy staveb, včetně monumentálních. Od počátků Staré říše se postupně v monumentálním oboru prosazuje kámen a hliněné zdivo (v kombinaci se dřevem a
7 šáchorem) se trvale užívalo pro některé méně významné kultovní či funerální stavby nebo jejich části (ohradní zdi a skladiště chrámových komplexů), ale především pro stavby hospodářské a obytné na venkově i ve městech, a to včetně luxusních, jako jsou panovnické rezidence. To je také důvod, proč se nám z nich často nezachovalo buď nic, nebo jen obtížně postižitelné stopy. Používalo se hliněné zdivo dusané, ale nejčastěji se setkáváme se sušenou cihlou, v níž byla hlína promíšena se slámou (řezankou) a jež byla vyráběna pomocí dřevěné ruční formy (dochována z Láhúnu, 19. st. př. Kr.). Rozměry nebyly ustálené (např. v 5. dynastii 28 x 14 x 7 cm, také 30 x 15 x 9 cm), v Pozdní době obecně menší (např. 18 x 14 x 11 cm). Ve zdivu se někdy používalo prokládání vrstvou nastojato nebo naplocho v úhlopříčně kladených řadách. Pálená cihla (při nízké teplotě) se v Egyptě používala málo, spíše až v ptolemaiovském a římském období, obvykle jako obklad jádra ze sušeného materiálu. Zdivo ze sušených cihel bylo při pravidelných záplavách snadno devastováno vodou, a proto bylo nutno stavby často opravovat, což mělo za následek, že např. některé staré svatyně byly časem obklopeny mohutnými „valy“ neodklizeného materiálu, pro archeology dodnes patrnými. Mimo dosah vody však prokázalo značnou trvanlivost, jak dokazují dochované stěny archaických hrobek v Abydu či Hierakonpoli, staré dnes dobrých 5000 let. U velkých staveb ze sušených cihel z období Nové říše (ohradní zdi v Karnaku a Dér el-Medíně) se používá členění v jakýchsi blocích, jejichž ložné spáry jsou segmentově prohnuty vždy v opačných směrech nahoru a dolů, takže sousední bloky se navzájem tlakem zpevňují (wavy walls). Specifickým původním stavebním materiálem je šáchor (Cyperus papyrus), typický především pro oblast Dolního Egypta a nilské delty. Jeho využití bylo ovšem mnohem univerzálnější (zvl. výroba papyru a plavidel), ale specifický průřez stonku ve tvaru sférického trojúhelníku mu dodával mechanické vlastnosti, jež se osvědčily dobře i ve stavitelství. V oblasti, která vždy trpěla nedostatkem kvalitního stavebního dříví, se uplatňoval v pevných svazcích také v nosných konstrukcích jako podpora, překlad i oblouk, jinak běžně jako obklad hliněných stěn (např. ochrana nároží). Jako střešní krytina a rohožová výplň stěn se uplatňovala i jiná rostlinná pletiva z místních druhů rákosu, trávy, palmových listů, proutí nebo lýka. Od struktury rákosových konstrukcí s rohožovými stěnami bývá tradičně odvozováno typické „panelované“ členění egyptských raně dynastických hrobek, podobné také mezopotamské architektuře, pro něž se používal francouzský termín à redan; hypotézu lze ovšem těžko plně potvrdit. Charakter této pomíjivé architektury máme doložen v některých dvojrozměrných vyobrazeních a je „zvěčněn“ také v prvním kamenném architektonickém monumentu historie – Džoserově pohřebním komplexu v Sakkáře. Problémem egyptského stavitelství bylo kvalitní stavební dřevo, jež místní porosty poskytovaly jen v malé míře. Nejrozšířenějším stromem byl datlovník, který je ale hospodářsky důležitý pro své plody; omezeně byly použitelné také jiné místní druhy – akácie, sykomora, tamaryšek. Pro významné stavby se již od počátků Staré říše nákladně dováželo kvalitní cedrové dřevo z Libanonských hor – cedrové trámy se dodnes zachovaly např. ve zdivu Džoserovy pyramidy nebo v komorách Lomené pyramidy. Vzhledem k omezenému užívání kleneb (viz níže) byl ovšem tento materiál v egyptské architektuře nepostradatelný po celou dobu její existence, zejména pro sloupy a stropní trámy civilních budov. Z hlediska dějin architektury je však největším přínosem starověkého Egypta fakt, že se zde zformoval základ veškerého architektonického užívání kamene, a to počínaje Džoserovým sakkárským komplexem z počátku Staré říše (kolem 2600 př. Kr.). Od té
8 doby se stal kámen stavebním materiálem monumentálních staveb, nejprve těch, které byly spojeny se zádušním kultem panovníka, a s jistým časovým odstupem také chrámových (doloženo až od Střední říše). V době 3. a 4. dynastie se formát kvádrů zvětšuje; rozměry kolísají (obecně platí, že v pyramidách se kvádry zmenšují směrem nahoru) a hmotnost roste od několika metrických centů u Džoserovy pyramidy k 1 – 3 tunám u Chufuovy a ještě větším formátům ve zdivu některých zádušních chrámů. Tato tendence nepokračuje a později dochází opět ke zmenšování. Při stavbě pyramid od počátku dominuje vápenec, jednak méně kvalitní nažloutlý, těžený obvykle v okolí stavby na západním břehu Nilu, jednak kvalitnější, zářivě bílý, dovážený hlavně pro svrchní obklady ze vzdálených lomů v Tuře na východním břehu. Užívání granitu (žuly) a syenitu se rozmáhá od 4. dynastie, a to zejména pro konstrukce vnitřních komor a galerií pyramid a pro zádušní chrámy (již v Sakkáře, ale především v Gíze), výjimečně pro obklad pyramidy (Menkauré) a vrcholové jehlance – pyramidiony; rovněž počátky sloupové architektury (5. dynastie – komplexy Sahure a Niuserre v Abúsíru) jsou spojeny s tímto materiálem. Z období Nové říše a později byly z růžové žuly z lomů u Asuánu tesány monolitické obelisky, často s výškou přes 20 m. Méně užívaným kamenem je bazalt (čedič, např. dlažby v Chufuově a Sahureově chrámu) a travertin (často nesprávně označovaný jako „alabastr“ – např. dlažby Rachefova údolního chrámu). Ve velkých chrámových stavbách Nové říše, zejména kolosálních sloupových síních v Karnaku a Luxoru, převládl pískovec. Další druhy kamene se značným stupněm tvrdosti jako diorit, kvarcdiorit a kvarcit byly užívány spíše v sochařství, jež se však svými rozměry často blížilo architektuře a bylo také její součástí (viz tzv. Memnonovy kolosy – „Chrám milionů let“ Amenhotepa III., 18. dynastie). K významnějším stavebním materiálům je možno připojit také sádru, která byla užívána pro omítky jak hliněných, tak kamenných stěn, a také jako povlak dřevěných i kamenných sloupů, aby tak získaly podklad pro malířskou výzdobu. Použití kovů (mědi, bronzu, zlata, stříbra, elektra) v architektuře je sice doloženo písemnými prameny, ale kromě zmíněných spojek se týká výzdoby, nikoliv konstrukce. Podobně byla k ozdobné inkrustaci užíván i zvláštní druh barevné skloviny – fajáns. █ Konstrukce. Zvláštním výtvorem egyptské architektury, jehož konstrukční stránka byla vždy předmětem zájmu a hypotéz mnoha badatelů i laiků, jsou pyramidy. Je ovšem prakticky nemožné skutečně spolehlivě zjistit strukturu těch stojících; nahlédnout do jisté míry do útrob lze pouze u některých zřícených či polozřícených – a tedy „neúspěšných“ – staveb. Za celkem prokázanou se má konstrukční struktura Džoserovy stupňovité pyramidy, kde byla odhalena technika příložných vrstev (angl. accretion layers), jakýchsi „slupek“, šikmo přiléhajících k jádru pyramidy. Ložné spáry byly směřovány šikmo ke středu pyramidy, což mělo zajistit její soudržnost. Jádro pyramidy i vrstvy byly přitom nasucho vyzděny z hrubě opracovaných kvádrů z místního vápence, vyhlazený svrchní obklad s přesně tesanými spárami byl zhotoven z dováženého vápence turského. S příložnými vrstvami a šikmými ložnými spárami se pak experimentuje při hledání ideálního tvaru pyramidy ve stavbách pro faraona Snofru, kde jde o nalezení optimálního sklonu ve vztahu k úhlu stěn pyramidy. Vodorovné ložné spáry jsou uplatněny poprvé důsledně při stavbě tzv. Červené pyramidy. Klasické pyramidy panovníků 4. dynastie v Gíze jsou všechny pravděpodobně vybudovány touto technikou i s vodorovnými ložnými spárami (což mimo jiné vyžaduje také dokonalé zplanýrování stavebního místa) a „klasickým“ úhlem sklonu stěn kolem 52°. U pyramid faraona Sahure a jeho následovníků v Abúsíru předpokládal původně Ludwig Borchardt rovněž strukturu příložných vrstev,
9 ale ukázalo se, že zde byl uplatněn postup vrstev vodorovných a stupňovité jádro bylo pak srovnáno do čistého jehlanu svrchním obkladem. Technická deklinace u pozdějších budovatelů pyramid je zřejmá, o čemž svědčí také fakt, že žádná z těchto pyramid dnes nestojí. V torzech známe až pyramidy 12. dynastie v Láhúnu a Hawáře, jejichž konstrukce se podstatně liší: jádro, v němž je ukryta kamenná (dokonce i monolitická – Amenemhet III.) pohřební komora, je vyztužené jakousi „infrastrukturou“ z kamenných přepážek, vyzděno z obrovského množství sušených cihel a původně obloženo tradičním hlazeným vápencem. V monumentální kamenné architektuře zádušních chrámů si stavitelé Staré říše převážně vystačí ve vertikálním směru s masivní kvádrovou stěnou a hranolovým nečleněným pilířem, horizontálně s rovným překrytím kamennými kvádry, při více řadách pilířů na příčných kamenných trámech (poprvé v zádušním chrámu Lomené pyramidy). Vrcholnými konstrukčními výkony Staré říše jsou však především vysoké žulové přečnělkové klenby pohřebních komor a galerií v pyramidách panovníků 4. dynastie Snofrua a Chufu i gigantická sedlová zastropení vzepřenými kvádry. Zvláštním řešením je pětice odlehčovacích komor se sedlovým završením nad Chufuovou pohřební komorou. Za 5. dynastie dostává svou základní a téměř neměnnou podobu egyptské pojetí architrávové konstrukce (sloup-abakus-architráv), které ovšem muselo být u nekamenné architektury používáno mnohem dříve. Až do Nové říše se pak nesetkáme prakticky s žádnou inovací v tomto směru. Obrovité sloupové síně (hypostyly) v Karnaku a Luxoru jsou pouze prostorovým rozvedením a mechanickým zvětšením. Monolitické trámy mohou být zdvojeny a stýkají se nad sloupem; přirozená soudržnost pískovce nedovoluje větší rozestup než 8 m. Kladení architrávů je ve středním koridoru podélné, mimo něj příčné k ose chrámu. Sloupy už v těchto rozměrech nejsou monolitické, nýbrž složené z půlených tamburů, kladených se střídavými styčnými spárami. Osvětlení střední zvýšené lodi se děje skrze kamenné štěrbinové mříže způsobem, jenž je v pozdější architektuře nazýván „bazilikální“. Co se týče klenebních technik, pokud Egypťané v kamenné architektuře nevystačili při obvykle nevelkém rozpětí prostorů s řešením plochého stropu „záklopového“ typu, použili nepravou neboli přečnělkovou klenbu. Ta se poprvé objevuje v komorách pyramidy v Médúmu a Lomené a Červené pyramidy, kde dosahuje rozpětí 5 – 8 m a výšky 16 – 17 m, a později v šikmé tzv. Velké galerii Chufuovy pyramidy v Gíze o délce téměř 50 m, výšce kolem 8,5 m a rozpětí 2 m. V pyramidách 4. a 5. dynastie v Gíze a Abúsíru se opakovaně uplatňuje také zastropení mohutnými kvádry, vzepřenými šikmo proti sobě ve tvaru sedla. V některých případech (např. Venisova a Menkaureova pyramida) jsou pak lícové strany z prostoru komory otesány do zakřivené plochy, napodobující zřejmě valenou klenbu – což potvrzuje, že v architektuře Staré říše byla známa i pravá klenba, i když se dochovala jen málo. Bezprostředním předchůdcem pravé klenby v kameni je lichoběžníkové zastropení třemi kvádry, kde je prostřední seříznut šikmo jako klenák (v pyramidě faraona Džedkaré v Sakkáře – 5. dynastie, asi 2400 př. Kr.). Přečnělkových kleneb se užívalo běžně i v období Nové říše – známý je příklad chrámu Sethiho I. v Abydu, kde je rovněž podhled otesán do podoby klenby valené. Nejstarší zbytky valené klenby ze sušených cihel nacházíme v hrobce 3500 v Sakkáře (1. dyn., asi 2900 př. Kr.); dochované pak nad schodištěm velké mastaby K1 v Bét Challáfu (3. dyn., asi 2600 př. Kr.). Ve funkci odlehčovacího systému je užita v cihlovém jádře pyramidy Amenemheta III. v Hawáře (12. dynastie, 19. st. př. Kr.) nad kamennou, sedlově zastropenou pohřební komorou s rozpětím 12 m. Rovněž z nepálených cihel, a to ve třech vrstvách, jsou částečně zachované pravé valené klenby skladišť chrámu
10 Ramesse II. v Luxoru (19. dynastie, 13. st. př. Kr.) s rozpětím 8,6 m. Nejstarší zbytky pravé klenby z kamene byly nedávno nalezeny v jedné z mastab 4. dynastie v Dahšúru (kolem 2500 př. Kr.); dochované však pocházejí až z Pozdní doby (z přelomu 8. – 7. st. př. Kr.) – jsou to zastropení trojice kaplí (kaple Amenardis, také Saiská), vestavěných dodatečně do nádvoří chrámu Ramesse III. v Medínit Habu. Od prvních dynastií se vyskytuje v repertoáru egyptské architektury i útvar menší cihlové kupole (pravé i nepravé), užívané k zaklenutí sýpek, ale v menších rozměrech také některých prostor v mastabách (např. serdab). █ Technologie stavby. Je třeba si uvědomit, že egyptská kamenná monumentální architektura se utváří takřka paralelně s egyptským státem a obojí se děje v éře přechodu z pozdní fáze neolitu přes chalkolit do doby bronzové. Převaha kamenných výrobních nástrojů přetrvává v období Staré říše ještě dlouho a jejich podíl na obdivuhodném dobývání a zpracování materiálu egyptských staveb je podle novějších poznatků větší, než se dříve předpokládalo. Vždyť i dobývání enormních žulových monolitů pro obelisky v období Nové říše a později se podle zachovaných stop v asuánských lomech dělo trpělivým vytloukáním droleritovými koulemi. Kamenné kvádry stěn, později sloupové dříky a posléze i půlené tambury velkých sloupů byly většinou zděny s tenkou vrstvou malty (jíl, mletý vápenec nebo sádra, písek; pálené vápno až od Ptolemaiovské doby), která sloužila při usazování kusů také jako lubrikant. Dělo se tak buď bez jakýchkoliv spojek, nebo s dřevěnými svorkami a čepy, vzácněji (např. v žulovém Rachefově údolním chrámu) také z mědi nebo bronzu. Charakteristické zešikmení vnějších zdí zádušních a údolních chrámů pyramid nebo později chrámových pylonů je v kamenné architektuře považováno za záměrný „archaismus“, přenesený z původní cihlové technologie (mastaby), kde bylo u větších staveb nutné pro zajištění jejich stability. Ponecháváme stranou komplikované otázky dálkové dopravy velkých kamenných bloků a způsobu manipulace s nimi zejména při konstrukci pyramid a vztyčování obelisků – k tomu existuje řada hypotéz, které v přehledu podává Miroslav Verner (Pyramidy) a jimiž se podrobně speciálně zabývají Jaroslav Malina a Pavel Pavel (Jak vznikly největší monumenty dávnověku). Zmíníme pouze to, co lze empiricky zjistit z nedokončených částí kamenných staveb, např. Amonova chrámu v Karnaku z období Nové říše. Zde je vidět, že tambury sloupů byly dodávány opracované pouze nahrubo, s výčnělky pro usnadnění manipulace; sloup z nich byl vystavěn a dotesáván a zdoben dodatečně, podobně také plné stěny a ukončující římsy. Dělo se tak pravděpodobně shora dolů pomocí náspu z písku a sušených cihel, který byl původně vybudován jako „montážní plošina“ a nyní postupně odebírán. Soudí se, že velké hypostyly mohly tak být původně zcela zasypány, lze si ale obtížně představit, jak pracné s tehdejšími prostředky bylo dvojí přemísťování takového objemu zeminy – s jednodušší variantou dřevěných lešení však lze stěží počítat. V areálu karnackého chrámu jsou dosud dochovány nedokončené sloupy a kaple Sethiho II. i zbytky cihlové stavební rampy, takže alespoň potud je tento postup prokázán. 2. Charakter architektury, architektonické prostředky Charakter starověké architektury se dosud často posuzuje z hlediska kategorií, jež v 19. století zavedl Gottfried Semper, který rozlišuje typ stereotomní a tektonický. Prvním chápe architekturu blokovitou a nečleněnou, s omezeným vnitřním prostorem, u níž se nevyjadřuje konstrukční struktura (např. Mezopotámie). Druhý typ je naopak zřetelně rozčleněn na prvky, vyjadřující její konstrukční logiku, a je
11 obvykle prostorově otevřenější (např. Řecko). Egyptská architektura má z tohoto hlediska ve svých základech oba typy: stereotomní charakter mají archaické cihlové hrobky a mastaby, alespoň do jisté míry tektonický zase nezachované, ale předpokládané stavby ze dřeva a rohoží. První monumentální kamenná stavba, Džoserův komplex, představuje jakýsi „kompromis“: jsou zde „zobrazeny“ tektonické prvky, např. sloupy, ale nikoliv v roli skutečných samostatných funkčních podpor, nýbrž jako součást bloku kvádrového zdiva, jehož statika se bez nich obejde. Stereotomní charakter pak převládá u zádušních chrámů 3. a 4. dynastie, z nichž obraz sloupu mizí, jsou velmi málo členěny a nerozlišují architektonicky pilíř, architráv či stěnu – v Gíze vystřídala sakkárské maloformátové vápencové kvádříky bloková geometrická abstrakce obrovských kvádrů žuly. Teprve v 5. dynastii v abúsírských komplexech si sloup opět nachází cestu do kamenné architektury, sice již s abakem a architrávem, ale zatím v podřízené roli v rámci stále stereotomně působících celků, jako podpora portiků, ceremoniálních chodeb a ochozů vnitřních nádvoří. O tisíc let později ještě chrámy Hatšepsut nebo Sethiho I. (Nová říše, 18. – 19. dynastie) ukrývají značné množství sloupů v několika druzích často za vnějšími řadami abstraktních pilířů pod jednoduchou římsou (lysis). Teprve u velkých chrámů Nové říše získává zejména díky obrovitým sloupovým síním – hypostylům – tektonická architrávová architektura převahu, i když pro příchozího je opět nejprve ukryta za nečleněnými masami vstupních pylonů a vnějších ohradních zdí. Tento charakter si pak egyptská sakrální architektura uchová, aniž ji výrazně promění nadvláda Asyřanů, Peršanů, helenizovaných Ptolemaiovců nebo Římanů, až na práh našeho letopočtu. V Džoserově pohřebním komplexu v Sakkáře (3. dynastie) se objevuje náhle celá řada architektonických motivů, jež byly nepochybně přímo odvozeny z tehdy existující architektury, budované ze sušených cihel, dřeva a rákosu. Architektonické prvky jsou zde adaptovány do kamene s pozoruhodnou elegancí, nicméně většina z nich se již v pozdějších stavbách neuplatní a zůstávají tak jedinečnými solitéry (viz níže kap. 3.). Egyptská architektura si nadále vystačí s velmi omezenou tvarovou artikulací a působí jinými vlastnostmi – prostorovou a světelnou režií, mimořádnými rozměry, kvalitou materiálu a jeho technického zpracování. V troskách zádušních chrámů 4. a 5. dynastie v Gíze a Abúsíru lze postřehnout záměrné kombinace kamenů různých barev – bílé travertinové nebo tmavošedé bazaltové dlažby, růžové žulové pilíře, sloupy a obklady (dado), vápencové zdi nažloutlé a stropy bílé. Od pozdní fáze Staré říše se vnější i vnitřní stěny kamenných chrámů častěji pokrývají figurálními reliéfy a architektura je pestře polychromována, což je dosud patrné alespoň v interiérech některých staveb Nové říše a Pozdní doby (Dér el-Bahrí, Karnak, Fílé). Nejvíce tvarově rozvinutým architektonickým prvkem je nepochybně sloup. █ Typologie sloupů. Egyptské kamenné sloupy jsou od počátku členěny na patku, dřík a hlavici (zřejmě podle svých původních dřevěných vzorů); kamenný architráv je podložen hranolovým abakem. K dalšímu rozvinutí kladí již v budoucnu nedochází, na hladký architráv obvykle navazuje obligátní ukončovací prvek, tzv. egyptské hrdélko (řecky lysis), skládající se z konkávně vyžlabené římsy – podbrádky – a konvexního prutu – oblounku, který často rámuje i hrany nečleněných zdí např. u chrámových pylonů. Typy sloupů – základní: ▪ palmiformní – s hlavicí v podobě vějířovité koruny devíti palmových listů datlovníkovníku;
12 ▪ papyriformní – s hlavicí v podobě květenství šáchoru (papyru); na dříku se
projevuje charakteristický tvar šáchorového stvolu o průřezu konvexního sférického trojúhelníku (stvol má tedy svislé hrany, které však v období Nové říše zpravidla mizí); dřík se zužuje se po křivce z nejširšího průřezu těsně nad patkou. ▪ lotiformní – s hlavicí v podobě květu lotosu. Papyriformní i lotiformní má dvě odlišné tvarové varianty – uzavřenou, jež se sbíhá pod abakus, a otevřenou, jíž je abakus shora vepsán. Ve větších rozměrech se v období Staré říše obvykle objevují jako svazkové – tj. symetrický soubor čtyř, šesti, později osmi stvolů, svázaný pětinásobným prstencem pod hlavicí (ten bývá i pod palmiformní hlavicí, kde ale „drží“ pouze větve hlavice). Z Nové říše známe svazky šestnácti- i vícestvolové (Karnak, Tell el-Amarna). Plastické detaily obrovských hypostylových sloupů se svazkovými hlavicemi, ale hladkými dříky (monostyly) jsou však často natolik zjednodušeny, že lze stěží rozeznat, zda jde o lotos, či papyrus. Obrys dříku se směrem k hlavici zužuje po přímkách; opačné zúžení nad patkou má jen papyriformní typ. Patku tvoří jednoduchý oblý prstenec resp. disk, při větších rozměrech z několika dílů. Typy sloupů – zvláštní: ▪ polygonální (kanelovaný) – s fasetovaným rovným dříkem, někdy s mírně konkávně probranými plochami (8, 16, 24, 32), hranolovou čtvercovou hlavicí a prstencovou patkou (jako polosloup v Džoserově komplexu, skalní hrobka v Bení Hasan, chrám v Dér el-Bahrí); označení protodórský, objevující se ve starší literatuře, je zavádějící. Oktogonální varianta je považována za pilíř (Arnold). POZNÁMKA: V literatuře (Korecký a Verner podle Newberryho) tradované odvození od rostliny Heracleum giganteum (bolševník) je pochybné, neboť rostlina se vyskytuje jen v severním mírném pásu. ▪ válcový (cylindrický) – s hladkým válcovým dříkem a hlavicí, která je hranolem na
opsaném čtverci; patka je kruhová (hrobky v Gíze, chrám Sethiho I. v Abydu); ▪ ve tvaru stanové tyče (angl. tent-pole-shaped column, fr. colonne-piquet) – s hlavicí ve tvaru obráceného kalichu nebo zvonce a dříkem zužujícím se směrem ke kruhové patce (pouze tzv. Síň svátků Thutmose III. v Karnaku); jeho tvar je odvozován od dřevěné stanové podpěry nebo kolíku. ▪ Hathořin – s tváří bohyně Hathor na protilehlých stranách hlavice a s nástavcem, někdy ve tvaru kultovního hudebního chřestítka (sistrum), podle něhož bývá také nazývána sistrová. (např. Dér el-Bahrí, Dendera). ▪ liliformní – s hlavicí ve tvaru liliového květu; známý z vyobrazení (viz např. liliový motiv na pilíři Thutmose III. v Karnaku aj.) a z kompozitních variant, ale fyzicky dosud nedoložen. ▪ kompozitní – z Ptolemaiovského a Římského období, sdružující palmety, kalichy lotosu, šáchoru, lilie nebo vinnou révu, uzavřené i otevřené a obohacené o poupata a výhonky, někdy ve dvou až pěti úrovních, do hlavice ve tvaru otevřeného kalichu, která může také být ve vodorovném řezu členěna na 4 nebo 8 konvexních segmentů – podle Gustava Jéquiera celkem 27 typů (Dendera, Edfú, Fílé aj.). Nejstarší kamenné sloupy v Egyptě se dochovaly ve zbytcích zádušního chrámu Sahureovy pyramidy v Abúsíru; jsou to monolitické papyriformní a palmiformní typy z růžové žuly o výšce asi 6 m. Nejstarší lotiformní sloupy šesti- i osmistvolové pocházejí z hrobky Niuserreova vezíra Ptahšepsese v Abúsíru. Největší stojící sloupy se nacházejí ve střední lodi velkého hypostylu v Karnaku – dosahují výšky 21 m a nejširší průměr dříku je přibližně 3,3 m. Dochovaná úpatí sloupů z chrámu Amenhotepa III. v západním Vasetu (Kóm el-Hittán) ukazují na podobné průměry (asi 2,7 m), takže lze předpokládat i odpovídající výšku blízkou dvaceti metrům – v tomto případě se jedná o sloupy se svazkovými dříky. Největší stojící svazkové sloupy
13 (papyriformní zavřené) se zachovaly v nádvoří Amenhotepa III. v luxorském chrámu; jsou vysoké asi 12 m s průměrem asi 2 m. Pilíře. Historicky starší typ hranolových podpor, který se uplatňuje v kamenné architektuře od 4. dynastie, kde je používán zcela dominantně v nijak nečleněném tvaru a často jako monolit (Gíza). Teprve později získává rovněž ukončení egyptským hrdélkem, ale i v původní podobě si vedle sloupů zachovává svůj význam až do Pozdní, Ptolemaiovské a Římské doby. V nádvořích pamětních chrámů Nové říše se často vyskytují pilíře specifického typu s připojenými stojícími sochami panovníků v podobě boha Usíra, vázanými ve zdivu (angl. statue pillar). Podle Arnolda pochází nejstarší takové monolitické spojení architektonického pilíře a sochy už z pohřebního komplexu faraona Senusreta I. v Lištu (12. dynastie). █ Obelisky. Architektonické objekty ve formě vysokých zužujících se čtyřbokých hranolů, zakončených jehlancem (pyramidionem), který mohl být obložen deskami z mědi nebo elektra. Fragmenty menších rozměrů z období Staré říše byly nalezeny v Abúsíru; v kolosální podobě se mohutné formy obelisků vyzděné z vápencových bloků objevily jako dominanty slunečních chrámů 5. dynastie (Abú Ghuráb). Později se nejvíce uplatnily ve štíhlé monolitické variantě („jehla“), většinou ve dvojicích, před průčelími pohřebních a chrámových komplexů. Nejstarší dochovaný, stojící dnes na předměstí Káhiry Al-Mataríja, pochází z heliopolského chrámu slunečního boha Re a nechal jej vztyčit panovník 12. dynastie Senusret I. ve 20. st. př. Kr. Zachované obelisky z období Nové říše na původních místech (Karnak, Luxor) jsou převážně vytesány z rudé asuánské žuly a dosahují značných rozměrů – nejčastěji mezi 20 – 30 m při hmotnosti 120 – 450 t. (V asuánských lomech se nachází také rekordní nedokončený exemplář 41,75 m / 1168 t.) Jejich přeprava zvláštními plavidly (doložené na reliéfech Hatšepsutina chrámu) a vztyčování pomocí pískových náspů patří k často diskutovaným problémů starověké techniky (viz Malina – Pavel). Jsou zpravidla pokryty hieroglyfickými nápisy, oslavujícími bohy, jimž byly věnovány, a panovníky, kteří je dali zhotovit. Jejich význam bývá odvozován od posvátného kamene benben, který byl důležitým objektem slunečního kultu v Heliopoli, a je v nich spatřována materializace slunečního paprsku nebo symbol mýtického „prapahorku“. Již římští dobyvatelé ve starověku odvezli několik obelisků jako prestižní triumfální „suvenýry“ do své původní metropole a do Konstantinopole, díky čemuž se později stal tento útvar – v originálech či napodobeninách a bez původního náboženského významu – součástí evropské novověké architektury (viz např. Berniniho Piazza San Pietro a fontána na Piazza Navona nebo průčelí kostela sv. Ignáce z Loyoly v Praze na Karlově náměstí). V 19. století se v důsledku zájmu o egyptské starožitnosti dostaly další významné originální kusy – i za cenu značných technických obtíží – do Paříže, Londýna a New Yorku. 3. Stará říše – Sakkára █ Džoserův/Necerichetův komplex. K textu PV je nutno připojit několik poznámek a korekcí. Není totiž dostatečně zdůrazněno, že se zde objevuje soubor jedinečných architektonických řešení, která se v další egyptské architektuře neopakují už vůbec, nebo v jiných souvislostech. K těmto druhým patří vlys sestavený ze vztyčených kobřích hlav (řec. ureus), původně symboly bohyně Vadžet, jež později figurují jako královské symboly Dolního Egypta a jsou zde součástí průčelí Jižního hrobu. Hrotitý motiv heker (nebo cheker), uplatněný jako vlys na průčelí Severního domu, bývá
14 odvozován ze svázaných konců vláken na okraji rohože a později se hojně vyskytuje jako ochranný symbol. V obdobné funkci v podobě amuletů se často setkáváme se sloupkovým motivem džed, jenž zde tvoří vlys uvnitř tzv. chrámu „T“. Poprvé se objevuje šáchor (papyrus) jako předloha pro tvarování podpory (průčelí v nádvoří Severního domu), ale pozdější samostatné papyriformní sloupy se nevyskytují v této jednostvolové podobě. Neopakují se naproti tomu pojetí a tvary podpor se zužujícími se kanelovanými dříky ve vstupním koridoru, navazujících prostorech a zádušním chrámu i řešení průčelí „kaplí“ a „domů“. Jedinečné zůstávají rovněž zvláštní detaily, zobrazené v pevném kamenném tvaru, jako jsou otevřená křídla dveří, srolovaná rohož nad vchodem, upevňovací trámky a kolíky apod. Problematické je nekonzistentní užívání architektonické terminologie, jež asi vyplývá z dvojznačné povahy staveb. Celkem nic nebrání tomu, aby členění ohradní zdi nebo průčelí Jižního hrobu bylo možno charakterizovat jako panelování, lizény (případně lizénové rámy) nebo příložky, pokud nevíme, jak nahoře zeď končila. Mylné je tvrzení, že se zde objevuje „poprvé v dějinách stavitelství pilastr“. Tvary v průčelí kaplí, o nichž je řeč, mohou být nazývány polosloupy nebo třičtvrtěsloupy (v průčelí zádušního chrámu spřažené), ale definici pilastru jako plošného průmětu sloupu s patkou a hlavicí neodpovídají (objevuje se až v architektuře Nové říše). „Sloupy s kanelurami“ (u Severního a Jižního domu) jsou ve skutečnosti polosloupy vevázané ve zdi (viz Lauerova rekonstrukce u Koreckého) a s řeckou architekturou nemají nic společného. Pro útvary ve vstupním koridoru („tříčtvrteční sloupy z podpůrných zdí“) by se měl zřejmě použít termín ohlavená křídla zdí (viz Syrový, encyklopedie Architektura, 1972, 202), neboť se v tomto případě asi nejedná o motiv odvozený z volných sloupů, nýbrž z ochranných rákosových obkladů nároží hliněných stěn (viz Korecký). Je třeba upozornit na jejich později neopakované inverzní (vypouklé) kanelury. V celém komplexu se nevyskytuje čistý samostatně stojící sloup (ani v tzv. chrámu „T“, jak naznačuje Verner, Pyramidy, 96, kterého asi zmátla Lauerova – nebo Rickeho? – rekonstrukce dřevěné předlohy), ani pilíř. To platí i o klenbách (snad s výjimkou části Jižního hrobu – podle Arnolda); např. ploché zastropení koridorů se dělo pomocí kamenných trámů s oválným průřezem, napodobujících dřevěné prvky. Pohřební komory a galerie pod pyramidou a Jižním hrobem jsou sice vyzděny žulou a místy vyzdobeny inkrustacemi z barevné fajánse, ale klenutí nemají, neboť jsou vytesány ve skalním podloží. Pouze menší část budov celého komplexu, sloužících pohřebnímu ritu, má přístupný vnitřní prostor; ostatní jako např. „kaple“ jsou vyplněny pískem a kamením. Většina této kamenné architektury je tak asi spíše napodobující obraz (simulakrum), „model ve skutečné velikosti“ hypotetických „předobrazů“ někdejší královské rezidence nebo archaických obřadních areálů z pomíjivých materiálů – v nichž ovšem např. samostatné dřevěné sloupy nepochybně existovaly. Půdorys původní mastaby, která je základem Džoserovy stupňovité pyramidy, je nezvykle čtvercový, půdorys výsledné pyramidy je však obdélník (109 x 121 m), což se u dalších staveb neopakuje. Dieter Arnold hrobku neřadí mezi pyramidy, nýbrž stupňovité mastaby. Příkop široký 40 m, o němž se zmiňuje PV, obepíná celý areál v obdélníku 750 x 600 m, na jižní straně zdvojeném, a byl vytesán ve skalním podloží. Z hlediska kompozice celku je třeba zmínit nejen jeho pravoúhlé uspořádání, ale také absenci osové koncepce a asymetrii, vedle řešení pozdějších pohřebních a chrámových komplexů opět neobvyklou. Závěrem je třeba konstatovat, že Džoserův pohřební komplex vyvolává dodnes mezi odborníky mnoho otázek i protichůdných hypotéz, které se týkají jak různých aspektů
15 architektonického řešení, tak funkce jednotlivých částí (viz Verner, Pyramidy, 103 – 106), takže jeho interpretace se může v lecčem v budoucnu měnit. POZNÁMKA: Korigovat z hlediska terminologie je nutno i Miroslava Vernera (Pyramidy). Všechny podpory v komplexu označuje většinou termínem „vázaný sloup“ – podle Arnoldova engaged column – jenž má zřejmě vyjádřit vázanost dříků ve zdivu stěn. Tento doslovný překlad není zaveden ve standardním českém architektonickém názvosloví a navíc je poněkud matoucí (běžně se překládá jako „polosloup“). Pilastry, které Verner spatřuje pod vlysem džed v chrámu „T“ (96), jsou ve skutečnosti lizény. Rovněž sporně tvrdí (také v Encyklopedii), že u krajní z rekonstruovaných kaplí nádvoří heb sed – typu seh necer – je použita „konkávní římsa“ (tedy egyptské hrdélko). Pravda je, že se zde poprvé vyskytuje pouze konvexní prut oblounek (torus), ale římsa nad ním je šikmo zalomená s jakýmsi úzkým kolmým „vlysem“. (Podle D. Arnolda lze nejstarší užití ukončovací římsy typu lysis, kterou nazývá v angličtině cavetto cornice, doložit až v období 4. dynastie u trosek chrámu před Velkou sfingou v Gíze – srov. též Korecký, obr. 162.). Nestandardní je rovněž Vernerova volná adaptace termínu accrecition layers jako „skoněné vrstvy“, když je v české literatuře již zaveden převod „příložné vrstvy“ (accretion = přírůstek, zvětšení, srůst).
4. Nová říše █ „Chrám milionů let“ Amenhotepa III. (1390 – 1352) v západních Thébách/Vasetu, dnes zvaný Kóm el-Hittán, byl původně největším panovnickým pamětním chrámem, paradoxně se z něj však téměř nic nezachovalo. Jeho rozměry si lze představit jednak z dosud nezastavěného prostranství, na němž původně stál (700 x 550 m), ze zbytků sloupů, jež se zde místy nacházejí, a zejména ze dvou gigantických sedících soch, tzv. Memnonových kolosů, které jako panovníkovy portréty trůnily před zmizelým vstupním cihlovým pylonem a stojí dosud na svém místě. I s původními pokrývkami hlavy se jejich výška odhaduje až na 21 m. Vzhledem k tomu, že obvyklý poměr soch k pylonu byl přibližně 1:2, lze předpokládat jeho výšku přes 40 m, tedy jako 1. pylon Amonova chrámu v Karnaku. Fragmenty úpatí sloupů někdejšího hypostylu naznačují rovněž největší rozměr, jaký je u svazkového typu doložen a lze předpokládat, že výškou blížily karnackým. █ Tell el-Amarna (Achetaton) – Velký Atonův chrám. Sídelní město, založené faraonem-reformátorem Amenhotepem IV. (1352 – 1336 př. Kr.) a později opuštěné, je dosud nejlépe prozkoumanou městskou strukturou v Egyptě, cennou také proto, že jako město budované „na zelené louce“ odráží staroegyptské urbanistické ideje v čisté podobě. Jeho součástí byly také dva chrámy zasvěcené monoteistickému kultu boha Atona, jež sice vycházejí z tradičního schématu egyptského chrámu, ale silně si je přizpůsobují. Hlavní část Velkého chrámu má rozměry asi 220 x 30 m, za vstupním pylonem má sloupovou síň, následuje sled šesti otevřených nádvoří, vyplněných stovkami pravidelně seřazených obětních oltářů, s hlavním oltářem na konci. Většina kultovních úkonů se odehrávala pod širým nebem (Atonovým ztělesněním je zářící sluneční kotouč) a zcela zde chybí tradiční uzavřená svatyně s kultovní sochou. 5. Řecká doba (správně Ptolemaiovské a Římské období) █ Ve výkladu PV možná poněkud zanikají v podrobnostech významnější architektonické inovace, které jsou pro pozdní chrámové stavby na ostrově Fílé, v Edfú, Dendeře, Kóm Ombo, Kalábše a Esně typické. Jsou to: 1. časté střídání či mísení různých typů sloupů v rámci jedné kolonády; 2. uplatnění různých variant sloupů nového kompozitního typu;
16 3. dosud málo používané interkolumniové přepážky (screen walls), které významně uzavírají průčelí chrámových předsíní, a portály s přerušeným nadpražím. Půdorysy těchto chrámů ukazují v nejčistší podobě typickou osovou strukturu egyptských chrámů (pylon – nádvoří s kolonádami – sloupová síň – svatyně s předsíní), protože vznikaly většinou v kratším časovém období a nedošlo u nich k nikdy nekončícím dostavbám a rozšiřování jako v Karnaku či Luxoru. Vnitřní hypostyly jsou redukovány a prostorovou i hmotovou dominanci získávají příčné, polootevřené chrámové předsíně se dvěma nebo třemi řadami sloupů (D. Arnold je označuje řecky pronaos). Dispozičními novinkami jsou zde propojené chodby obklopující svatyni a podzemní krypty. Jsou z egyptských chrámů nejzachovalejší, takže je na nich možno nejlépe studovat také stropní konstrukce, architektonické detaily i zbytky původní polychromie. Prominentního architektonického zvýraznění se dostává také tzv. domům zrození, označovaných často koptským termínem mammisi (eg. per-meset), jež bývají umístěny obvykle před vstupním pylonem vlevo od hlavní osy. Jejich svatyně bývají obklopeny sloupovými ochozy s přepážkami ze tří nebo všech čtyř stran a odrážejí tak asi vliv řecké architektury. 6. Obytné stavby PV obytné stavby vynechává, ale domnívám se, že je vhodné připojit o nich alespoň několik údajů. Jak bylo řečeno, byla veškerá obytná architektura v Egyptě, včetně panovnických a kněžských rezidencí, budována tradičně z pomíjivých materiálů – sušených cihel, dřeva, rákosu. Tomu také odpovídá nečetnost archeologických nálezů a naše mezerovité znalosti v tomto směru. Trvalé intenzívní osídlení zejména východního břehu Nilu a přírodní poměry v jeho deltě vždy bránily podstatnějšímu průzkumu starověkých měst. V poslední době takto zaměřený výzkum sice dost pokročil (Piramesse, Tanis aj.), jedná se ale o informace, které zatím mnoho nepronikly do běžně dostupné literatury. V období Staré říše byl zřejmě nejrozšířenějším typem ve městech malý rodinný domek ze sušených cihel s plochou střechou, o jedné až dvou místnostech, umístěný v rohu malého hospodářského dvorku, vymezeného stejně vysokou hliněnou zdí s dveřmi. U bohatších a větších domů se již tehdy předpokládá hlavní místnost s dřevěnými sloupy a vstupní sloupový portikus, jak to naznačují některé objekty Džoserova komplexu. Více se dá říci o obytných stavbách z období Nové říše. Dobře prozkoumané je samostatné sídliště zaměstnanců pohřebiště (obyvateli nazýváno „Místo pravdy“ nebo „pořádku“) na západním břehu u Dér el-Medíny z 15. st. př. Kr. (18. dynastie). Bylo uzavřeno sedmimetrovou kamennou zdí s bránou na obou koncích a postupně naprosto „racionálně“ hustě zastavěno typizovanými domky, organizovanými řadově. Domy byly jen 5 – 6 m široké a až 16 m dlouhé a osahovaly obvykle za sebou seřazené předsíň se svatyňkou, hlavní obytnou místnost s dřevěným sloupem, kuchyň, pokojík a sklep. Východ ústil do uličky asi 1 m široké. Skromnější „minimální“ dělnické domky, organizované rovněž v hustém řadovém systému, byly nalezeny u hlavního města založeného Amenhotepem IV. – Achnatonem, jež neslo původní název Achetaton (dnes Tell el-Amarna). Odtud také známe dispozici obydlí s dílnou zámožného řemeslníka – dvorního sochaře Thutmose, kde byla objevena proslulá busta královny Nefertiti. Další typ luxusnějšího obydlí vezíra Nachta zahrnuje za společnou zdí v pravoúhlé organizaci uprostřed obytný dům se sloupy v několika místnostech, hospodářské budovy a sklady, mlat se sýpkami na jedné straně a ohrazenou zahradu s altánem na druhé – tedy typ venkovské vily, jaký se objevuje
17 později v římské době. Známe odtud konečně také strukturu panovnického paláce (tzv. Severního), jehož budovy s místnostmi, hojně podpíranými sloupy, jsou symetricky blokově spojeny kolem dvou navazujících nádvoří, z nichž druhé bylo téměř celé vyplněno velkým pravoúhlým vodním bazénem. Již dříve byly odkryty zbytky dvou palácových rezidencí Achnatonova otce Amenhotepa III. v Malkatě, kde zachované fragmenty ornamentálně malovaných zdí a stropů poskytují živou představu o bohaté interiérové výzdobě. Z vyobrazení a keramických modelů si můžeme udělat představu o větším městském domě – měl až tři podlaží, v přízemí byly umístěny sklady a dílny, v 1. a 2. poschodí se nacházely obytné místnosti, přičemž horní tvořilo jakýsi „belvedér“ s terasou. Tyto domy byly již osvětlovány a větrány poměrně velkými okny. Představu o nich si lze ostatně udělat podle tradičních arabských hliněných domů v Mali nebo v Jemenu. (Použitý přepis egyptských jmen a názvů odpovídá směrodatné Ilustrované encyklopedii starověkého Egypta, 1997.)
Zdroje a další dostupná četba: KORECKÝ, Miroslav. Objevy pod pyramidami: zrod architektoniky ve starověkém Egyptě III. – V. dynastie. Praha: Odeon, 1983. – jediná kniha v češtině, která sleduje podrobně počátky egyptské slohové architektury z pohledu architekta a historika architektury, s bohatým obrazovým doprovodem a zřejmým didaktickým záměrem. VERNER, Miroslav. Pyramidy. Praha: Academia, 2008. – popis a interpretace většiny známých pyramidových komplexů z hlediska archeologie a egyptologie, zvláštní kapitoly věnovány otázkám výstavby.
VERNER, Miroslav. Chrám světa: svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta. Praha: Academia, 2010. – popis a interpretace nejdůležitějších egyptských chrámů z hlediska archeologie a egyptologie, zvláštní přehled v závěru je věnován jejich stavebně-historickému vývoji v jednotlivých obdobích.
VERNER, Miroslav a kol. Ilustrovaná encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Univerzita Karlova, 1997. – komplexní kolektivní práce českých egyptologů, v níž jsou abecedně řazená hesla věnována také popisu jednotlivých archeologických lokalit a zachovaných staveb, jakož i materiálům a obecným architektonickým pojmům jako sloup, klenba, cihla apod.
ARNOLD, Dieter. The Encyclopaedia of Ancient Egyptian Architecture., London – New York: Tauris, 2003. (A 831, Národní knihovna) – nejrespektovanější moderní práce o staroegyptské architektuře.
MALINA, Jaroslav – PAVEL, Pavel. Jak vznikly největší monumenty dávnověku. Praha: Svoboda, 1994. – seriózní původní text, obsahující kapitoly věnované technické problematice stavby pyramid a vztyčování obelisků.
18 EGYPT: NEJVÝZNAMNĚJŠÍ FÁZE VÝVOJE ARCHITEKTURY PODLE DYNASTIÍ Stará říše 1. – 2. dynastie (cca 2900 – 2590) ▪ mastaby ze sušených cihel: první doklady cihlové valené kenby (Sakkára) 3. dynastie (cca 2590 – 2544) ▪ první kamenný pyramidový pohřební komplex (Džóser - Sakkára) – napodobení cihlových, dřevěných a rákosových konstrukcí – jako trvanlivý „obraz“ palácových staveb ▪ první stupňová pyramida – příložné vrstvy, šikmé ložné spáry, komory hluboko pod úrovní terénu ▪ nejstarší zachovaná cihlová valená klenba (mastaba K1 v Bét Challáfu) 4. dynastie (cca 2543 – 2436) ▪ hledání standardního tvaru pyramidy, sklonu a technologie zdiva, konstrukce vnitřních prostor – kamenné přečnělkové klenby (Snofru – Médúm, Dahšúr) – komory na úrovni terénu ▪ dosažení standardu – vodorovné ložné spáry, dutiny vyplněné pískem, komory nad úrovní terénu, kombinace přečnělkových kleneb, rovného zastropení s odlehčovacími komorami a sedlového zastropení (Chufu – Gíza) ▪ pilířová/architrávová architektura zádušních a údolních chrámů (Snofru a Gíza), hrobky se sloupy. ▪ počátek organizace komplexu podle sekvence: údolní chrám – vzestupná cesta – okrsek se zádušním chrámem a pyramidou ▪ nejstarší doklad kamenné pravé klenby (mastaba v Dahšúru) 5. dynastie (cca 2435 – 2306) ▪ pyramida jako standardní produkt – vodorovné ložné spáry, komory na úrovni terénu, sedlové zastropení chodeb i komor (Abúsír) ▪ dosažení vyváženosti architektonického řešení údolního i zádušního chrámu (Sahure – Abúsír) ▪ Sluneční chrámy (Niuserre – Abú Ghuráb) ▪ používání a rozvinutí typologie sloupů (Sahure, Niuserre, Ptahšepses – Abúsír) První přechodné období 11. dynastie (cca 2080 – 1940) ▪ první zádušní terasový chrám s pilířovou architekturou (Mentuhotep II. – Dér el-Bahrí) – nová forma pohřbívání a zádušního kultu Střední říše 12. dynastie (cca 1939 – 1760) ▪ pyramidy s cihlovým jádrem, vyztuženým kamennými zdmi, s kamennými komorami a obkladem ▪ velká odlehčovací cihlová klenba nad komorou ve zdivu pyramidy (Amenemhet III. – Hawára) Nová říše 18. dynastie (cca 1539 – 1292) ▪ zádušní terasový chrám s pilířovou architekturou (Hatšepsut – Dér el-Bahrí) ▪ pohřbívání do sklaních (podzemních) hrobů; skalní chrámy (Ramesse II. – Abú Simbel) ▪ budování oddělených velkých zádušních chrámů s převažující archtirávovou architekturou podle základní sekvence: vstupní pylon – otevřený sloupový dvůr (s modelem královského paláce) – sloupová síň (hypostyl) – svatyně (Setchi I., Amenhotep III., Ramesse II. a III.) ▪ chrámové okrsky bohů podle stejného schématu (bez paláce) s pozdějšími dostavbami (Amónovy chrámy v Karnaku a Luxoru) ▪ Amenhotep IV./Achnaton – Atonovy chrámy s obětními oltáři (Tell el-Amarna/Achetaton) Pozdní doba 25. – 30. dynastie (715 – 332) ▪ nejstarší zachované kamenné pravé klenby (tzv. Sajská kaple v Medínit Habu) Ptolemaiovská a Římská doba (305 př. Kr. – 395 po Kr,) ▪ střídání a míšení sloupů různých typů ▪ kompozitní sloupy ▪ interkolumniové přepážky sloupových předsíní a portály s přerušeným nadpražím
19
III. MEZOPOTÁMIE – BLÍZKÝ VÝCHOD Rámcová chronologie (př. Kr.): Kultury sámarrská (c6000 – 5000), haláfská (c6000 – 4500), eridská (c5500 – 4000), obejdská (c5000 – 3500), urucká (c3300 – 3000), džemdet-nasrská (c3200 – 2900)
Raně dynastické období I - III („Starobabylonské“ městské státy: Kiš, Lagaš, Nippur, Umma, Ur, Uruk aj.) c3000 – 2350 Akkadský stát 2350 – 2150 Třetí dynastie urská („Novosumerské“ městské státy: Isin, Lagaš, Larsa, Ur, Uruk aj.) 2150 – 2000 Starobabylonský stát 1900 – 1650 Kassitský (středobabylonský) stát 1600 – 1150 (Novo)asyrská říše 900 – 605 Novobabylonský stát 625 – 539 Perská (achaimenovská) říše 539 – 331 Kýros II. Veliký (Kúrúš) 576 – 532; Dáreios I. (Dárajavauš) 550 – 486; Xerxés I. (Chšájaršá) 518 – 465; Artaxerxés I. (Artachšasá) 465 – 424
Seleukovská říše 305 – 263 Novější literatura se vyhýbá v periodizaci termínu „Sumerové“ jako označení národa. Používá se častěji pojem „Sumeřané“ jako obyvatelé oblasti „Sumer“ (nejjižnější část Mezopotámie) a označení jazyka „sumerština“. Jako předdynastické označujeme v textu v tomto smyslu pro zjednodušení zpravidla období 4. tisíciletí př. Kr. – tedy závěr obejdského, urucké a džemet-nasrské období. 1. Prehistorické období Prehistorická fáze dějin architektury Blízkého a Středního východu náleží vlastně k první přednášce o pravěku a pouze z proporčních důvodů je zařazena sem. Právě tato oblast v rozmezí tzv. Úrodného půlměsíce, jehož oblouk spojuje pomezí dnešního Íránu a Iráku s prostorem turecké Anatólie, Sýrie a Izraele (a do něhož nepatří vlastní Mezopotámie), je považována za kolébku civilizace a nalézáme zde vůbec nejstarší známé stavební konstrukce i zárodky městských sídel. Nejstarší dnes známou kamennou stavbou světa je kultovní komplex Göbekli Tepe [čti: gebekli tepe] v Anatólii, odkrytý v 90. letech 20. století, jehož datování 9500 – 8500 př. Kr. jej staví daleko před veškeré známé megality Evropy. Byly to zřejmě otevřené objekty oválného půdorysu, tvořené 2 – 3 pásy zdí z kamenů kladených nasucho. Po obvodu jsou do stěn zapuštěny kolmo monolitické deskovité stély s reliéfy zvířat, největší – ve tvaru T – pak stojí uvnitř; jejich výška je 6 m a hmotnost asi 20 t. V oblasti Anatólie a turecko-syrského pomezí byly v posledních desetiletích odkryty i další lokality, vesměs datované do 9. – 7. tisíciletí, jež dokládají čilý vývoj neolitické civilizace ve fázi, kdy přechází z obživy lovem a sběrem k počátkům pastevectví a řízeného zemědělství, dosud však před vynálezem keramiky. Nálezy v místech jako Hacilar, Nevalı Çori [čti: nevali čori] nebo Çayönü Tepesi [čti: čajeny] ukazují vesměs pravoúhlá obydlí z kamene a hlíny, dokonce i s maltovou podlahou, spojovaná již do větších celků s více místnostmi. Nejznámějším a nejvíce prozkoumaným sídelním celkem v této oblasti, objeveným už v roce 1958, je nepochybně Çatal Hüyük [čti: čatal hyjyk] ve střední Anatólii, jehož existence je datována mezi 6850 – 6300 př. Kr.. Množství jeho obyvatel
20 kolísalo, ale odhaduje se střízlivě až na 5000. Jde o těsné, neopevněné seskupení přibližně pravoúhlých domků s jednou místností, se stěnami ze sušených cihel (32 x 16 x 8 cm) s malovanou omítkou, vyzdívajícími konstrukce z dřevěných trámů, do nichž se vstupovalo po žebříku otvorem v ploché obyvatelné střeše, určeným i pro odvod kouře z ohniště. Mezi prostorami se nachází značné množství takových, jejichž výzdoba s častým motivem býčích rohů prozrazuje, že se jednalo o svatyně. (Někteří autoři ale upozorňují, že neolitický člověk ještě nemusel striktně rozlišovat sakrální a profánní prostor.) Ve zdejších dochovaných nástěnných malbách byla identifikována nejstarší známá vyobrazení cihlové zdi a velkého sídliště. (Celek poněkud připomíná indiánská puebla z jihozápadu Spojených států.) Na jihu západního ramene Úrodného půlměsíce, na území dnešního Izraele, v místech biblického Jericha bylo před 2. světovou válkou na pahorku Tell es-Sultan odkryto neolitické předkeramické sídliště, jež bývá někdy diskutabilně označováno za nejstarší město světa. Oprávněnost takového tvrzení ovšem závisí na tom, zda město definujeme pouze jako větší seskupení obydlí usedlého obyvatelstva, uzavřené společným opevněním. V 9. tisíciletí př. Kr. zde již skutečně existoval takový útvar s okrouhlými (doutníkovité cihly), později pravoúhlými hliněnými domky (asi 1500 obyvatel). Sídliště bylo opevněno zvláště mohutně ze západní strany, kde byl do skály pracně vyhlouben příkop, nad ním vybudována hliněná hradba s kamenným obkladem a nad ní pak hradba ze sušených cihel. Součástí opevnění je nízká věž (8,5 m) ve tvaru komolého kužele, jejímž tělesem prochází šikmo vzhůru chodba se schodištěm – nejstarší známá kamenná stavba s vnitřním prostorem na světě. Mezi pravoúhlými obytnými domy z doby kolem 6000 př. Kr. zde byla identifikována půdorysná struktura, která uspořádáním prostorů s antovou předsíní nápadně připomíná pozdější mykénské megaron. Stáří těchto prehistorických nálezů, velikost lidských sídel i úroveň organizace a stavební technologie v době, která ještě neznala keramiku a zemědělství provozovala v naprostých počátcích, to vše znamenalo značné změny v moderním chápání vývoje lidské společnosti. Plynule na ně navazuje zrod nejstarší, již historické starověké městské civilizace v oblasti meziříčí Eufratu a Tigridu v průběhu 4. tisíciletí př. Kr., pro niž užívání keramiky bylo již samozřejmostí, zvládala vysoce organizované zemědělství s umělým zavlažováním, začala používat kovy a přinesla lidstvu nejstarší systémy písma. 2. Charakter stavebních prostředků, materiály, technologie a stavební konstrukce
█ Ačkoliv je mezopotámské stavitelství vinou materiálového omezení ještě více unifikováno než egyptské, je nutno při zobecňování stále mít na paměti, že se zde jedná o časové rozpětí, jež – přihlížíme-li k prokazatelným počátkům monumentální architektury – přesahuje ona 3 tisíciletí, jež jsme připomínali v Egyptě. Proto považuji za vhodné připojit k textu PV některé podrobnosti. Rákos (Phragmites australis). V rituální tradici považován za „čistý“ materiál, také jako symbol života a hojnosti. Zachovaný starověký keramický model domu z 3. tisíciletí př. Kr. dokládá, že v Mezopotámii existovaly také stavby čistě rákosové, tedy bez nutného omazávání hlínou, a dokonce dvoupodlažní. Existují ostatně dosud, neboť u některých arabských kmenů, žijících v mokřinách v jižním Iráku, se dodnes budují tradiční stavby s obloukovou konstrukcí z rákosových snopů a krytem z rohoží, nazývané saráif (sing. sarífa) – např. známé společenské domy mudhif. Poněkud
21 stereotypní způsob členění cihlových zdí „výstupky a ústupky“ nebo jakousi „paneláží“ (zvané ve starší literatuře à redan), s nímž se setkáváme v jistých modifikacích od archaické doby až po novobabylónskou, bývá tradičně odvozováno právě od charakteru rohožových stěn (setkáváme se s ním i v raně dynastickém Egyptě). Speciální strukturální stabilizační funkci měly rákosové rohože, pokládané horizontálně po několika vrstvách zdiva ze sušených cihel u velkých staveb, jak je to vidět u zachovaného jádra zikkurratu v Dúr Kurigalzu. Hlína. Představuje základní materiál mezopotámské civilizace, což je dáno nejen jejím využitím ve stavitelství, ale také jako materiálu pro nádoby, rakve, pečeti, psací tabulky aj. Je třeba zdůraznit, že sušená cihla je stavební materiál v Mezopotámii naprosto dominující pro všechny druhy staveb a po celou dobu prehistorického i historického vývoje. Z doby přddynastické a raně dynastické známe varianty tvarů cihel: např. doutníkovité, bochníkovité, „riemchen“ (16 x 16 x 40 cm), „patzen“ (80 x 40 x 14–16 cm nebo poloviční); nejznámější je charakteristický typ tzv. planokonvexní cihly (kolem 20/30 x 12/20 x 3/6 cm), zespodu ploché a nahoře vypouklé, jejíž užívání mizí zhruba na sklonku 3. tisíciletí př. Kr.. Jsou nahrazeny čtvercovými cihlami o straně 31–35 cm a výšce 8–10 cm, v asyrském období většími (37–38 x 10–15 cm), jež byly často opatřovány na spodní straně razítkem se jménem panovníka-stavebníka. Před polovinou 3. tisíciletí se ještě setkáváme u některých monumentálních staveb i s technikou dusané hlíny (Uruk). Pálená cihla byla sice známa už od sklonku 4. tisíciletí, ale používá se mnohem méně a takřka nikdy samostatně, nýbrž většinou – u významných staveb, jako jsou zikkurraty nebo u opevnění – coby dlažba nebo obklad zdiva ze sušených cihel, který měl zaručit jeho odolnost vůči vodě i mechanickému poškození. Tento obklad mohl ovšem dosahovat značné síly – např. u zikkurratu v Uru 2,5 m, v Babylónu až 15 m. Pálené cihly byly už od 3. tisíciletí vyráběny v řadě variant tvarovek, jež přispívaly k obohacení plastického řešení fasád (Tell Lejlán), vzácně i s figurami (Uruk, kassitské období). Barevně glazované, často reliéfně formované cihly jsou doloženy už v elamské kultuře a ve středoasyrském období, ale více dochovány až od 8. století př. Kr. v novoasyrské, novobabylónské a achaimenovské architektuře u nejvýznamnějších staveb sakrálního či ceremoniálního rázu, a to opět jako obklad jádra ze sušených cihel. Zcela specifické je používání živice (bitumenu) – přírodního asfaltu – jako pojiva pro pálené cihly a rovněž pro kamenné kvádry, jež se objevuje už v archaické době (Eridu). Bitumen byl často používán také jako hydrofobní izolační vrstva na hliněné stěny, střechy i podlahy. Je třeba uvést rovněž užívání sádry a vápna, a to nejen pro omítky a jako pojiva, ale také coby hydraulické složky tzv. sumerského betonu, z něhož byly s úlomky plochých pálených cihel vrstveny např. stěny tzv. Steinstiftgebäude v Uruku (asi 3400 př. Kr.). Dřevo. Nedostatek kvalitního dřeva byl v oblasti Mezopotámie ještě citelnější než v Egyptě a používání tohoto materiálu záviselo vždy z velké části na dovozu – známe např. asyrský reliéf, zobrazující hromadné plavení kmenů po řece. Z raných staveb v Uruku (tzv. Rundpfeilerhalle) je doloženo použití palmového kmene v podpůrné funkci; byl izolován bitumenem a obložen hliněnou vrstvou a mozaikou z keramických klínů. Méně kvalitní místní dřevo (např. topol) mohlo zřejmě uspokojit potřeby běžné obytné výstavby podobně jako v Egyptě. Importované kmeny libanonského cedru patřily k materiálům luxusním a ušlechtilým a byly prokazatelně užívány jako sloupy, trámy i ve formě fošen na městské, palácové či chrámové stavby už od sumerské doby, jak o tom svědčí i texty zachovaných eposů a hymnů, např. slavný Epos o
22 Gilgamešovi. V obdobích městských států se pro tento materiál podnikaly i dálkové vojenské výpravy. Ještě Nabukadnezar II. uvádí v jednom ze svých „královských nápisů“, že pro stropní konstrukce svého velkolepého babylonského paláce nechal dovézt cedrové trámy – o jejich rozměrech svědčí trůnní sál, jehož šířka byla 17 m bez podpor. Z téhož materiálu byly vyrobeny také veškeré horizontální konstrukce i část sloupů v palácové architektuře perských Achaimenovců. Kov. Právě v těchto pramenech se rovněž setkáváme s tvrzením, že chrámy a paláce byly „zdobeny mědí“. Měděné konce měly kolíky v některých archaických „Stiftmosaiken“; vlys z měděného plechu je doložen spolu s inkrustacemi z barevných kamenů už z interiéru tzv. Chrámu očí v Tell Brák (kol. 3000 př. Kr.); z Woolleyových raně dynastických nálezů v Uru pochází měděný plášť původně dřevěného sloupu. Z pozdější podobné rozměrnější architektonické výzdoby je možno vidět v Britském muzeu pouze jediné sochařsky ztvárněné nadpraží z poloviny 3. tisíciletí (Tell elObejd) a kování chrámových bran z asyrské doby (Imgur-Enlil/Balavát, 9. st.), je ale pravděpodobné, že měď, bronz a dokonce i stříbro a zlato patřily k výzdobě významných staveb více než v Egyptě, aby tak zřejmě nahrazovaly nedostatek jiných „monumentálních“ materiálů, především kamene. Kámen. S užitím vápence jako stavebního kamene se setkáváme už u raných monumentálních staveb v Eridu (hradby a tzv. Kamenný chrám) a Uruku (tzv. Kamenná budova a Vápencový chrám) na sklonku 4. tisíciletí. Zde se také uplatňuje specifická výzdobná technika barevných kolíků (z nichž některé jsou kamenné), jež, zasazeny kolmo do omítky, tvoří abstraktní ornamentální mozaiku v interiérech i na průčelích. Kámen jako stavební materiál se příležitostně objevuje i později, nejčastěji ve spodních částech či základech některých staveb, pokud měly odolávat vodě, a také u opevnění. Zcela běžným, ba převládajícím stavebním materiálem byl kámen pro Chetity, kteří rozvinuli svou bojovnou a brzy zničenou civilizaci na území dnešní Anatólie a severní Sýrie ve 2. tisíciletí př. Kr.. Jádro asyrského státu vzniklo původně v severní hornatější oblasti Mezopotámie, a proto u nich přetrvává používání kamene, i když později ovládli jižní oblast nížin a jako jediný ze zdejších národů vytvořil také monumentální sochařství. Mnohatunové sochy strážců (lamassu) a rozsáhlé plochy figurálních basreliéfů na alabastrových deskách, které tvořily obklady palácových síní a bran, patří k nejobdivovanějším výtvorům umění Blízkého východu (dnes zvláště v Britském muzeu a Louvru). Asyrská palácová architektura užívá často kamenné kvádry i v základové funkci – tedy nikoliv pouze jako obklad cihlových stěn (zikkurrat v Kalachu/Nimrúdu); rovněž se s pravidelným kvádrovým zdivem setkáváme u celých exponovaných úseků opevnění – viz vnější hradby Ninive u dnešního Mosulu. Sinacheribův akvadukt zásobující Ninive byl kamennou stavbou dlouhou asi 55 km; břehy Eufratu v Nabukadnezarově Babylónu spojoval most s kamennými pilíři ve tvaru lodi. O plné rozvinutí slohově artikulované monumentální kamenné architektury se sloupy a skulpturami se pokusili až perští Achaimenovci v 6. – 5. st. př. Kr. ve své palácové rezidenci v Persepoli, ale i zde byly velkolepé kamenné prvky z šedého vápence kombinovány se stěnami ze sušených cihel a dřevěným trámovím. █ Konstrukce. O vertikálních konstrukcích, v nichž převažuje stěnový systém, bylo leccos řečeno už v souvislosti se stavebními materiály. Nejzajímavější v tomto směru je obejdské a raně dynastické období, kdy se zejména v Uruku setkáváme u tzv. chrámů (jejich sakrální funkce není spolehlivě prokázána) se složitými
23 a neustálenými konstrukčními a technologickými postupy, jež zahrnují ve stejné archeologické vrstvě nejen dusanou hlínu, sušené a pálené cihly, ale také kamenné kvádry i bitumen a tzv. sumerský beton, a to i kombinovaně (tzv. Steinstiftgebäude). Silná vrstva vápenné omítky byla uchycena vertikálními řadami plochých keramických „krakorců“, které němečtí archeologové nazvali „Biberschwänze“ (bobří ocasy, 21–22 x 11 x 2,5 cm), a nesla barevnou mozaiku z kamenných nebo keramických kónických kolíků (něm. Stiften), jež nejen stěnu dekorovala, ale také značně přispívala k její odolnostii. Od raně dynastické doby už tyto složité technologické postupy a mozaikové úpravy vymizely a převládá zdivo ze sušených cihel s omítkami. Příznačné je neustálé přestavování, při němž se mění materiály i dispozice budov a zpravidla i zvětšují jejich rozměry, přičemž starší jsou většinou zabudovávány do teras s vnitřními přepážkami, na nichž jsou stavěny budovy nové. Z těchto platforem se stává základ vícestupňových staveb s chrámem na vrcholu – tzv. zikkurratů. Videoanimace složité technologie stavby urucké „Steintstiftgebäude“ na adrese: http://www.artefacts-berlin.de/uruk-re-konstruktion-des-steinstiftgebaeudes/. Klenby. Jak uvádí PV, Sumeřané jsou považováni za vynálezce pravých kleneb, ale údaj o nejstarších rozeznatelných cihlových klenbách se vztahuje k velké budově daleko na severu, v urucké vrstvě Ninive (3500 – 3200 př. Kr.) – tedy z oblasti mimo vlastní Sumer. (V této době na počátku užívání písma však nelze určit, zda její stavitelé nemluvili sumersky, neboť první texty jsou obrázkové.) Reálně doložena je existence oblouků, pravých a kupolových kleneb až u podzemních tzv. královských hrobek v Uru z 25. – 24. st. př. Kr., kde se ovšem vyskytují vedle kleneb nepravých – přečnělkových – a to je praxe, jež byla zřejmě běžná i později. Popsaná technika bez lešení u PV se vztahuje k typu valené klenby lípané. Známý nedostatek dřeva a obvyklá značná tloušťka cihlových stěn mezopotamských staveb všech období navozovaly vždy představu o velmi rozšířeném užívání valené klenby, ale stěny nebývají většinou zachovány v dostatečné výši, aby bylo možno existenci kleneb spolehlivě prokázat. V půdorysech by k ní napovídal častý výskyt podélných prostorů s menším rozponem, ale ten může být rovněž uzpůsoben trámovým stropům. Poměrně vzácně je původní klenutý cihlový oblouk klenby zachován – např. na schodišti zikkurratu v Čóga Zanbil (kolem 1200 př. Kr.), celkem běžně se vyskytuje až v archeologických nálezech i vyobrazeních palácové architektury novoasyrské a novobabylónské z 1. tisíciletí, zejména v obloukových záklencích bran a dveří. Obecně platí, že zachované mezopotámské klenby pocházejí téměř výhradně z podzemních prostor – hrobek a kanalizačních stok, kde se vyskytují také klenby o lomeném nebo eliptickém průřezu. Proslulý Sinacheribův kamenný akvadukt měl části nesené přečnělkovými oblouky. Asyřané nepochybně ovládali (podobně jako Egypťané) také klenutí kupolí; otázkou zůstává, kde a v jaké velikosti je používali. Archeologové jako Place nebo Layard, kteří v 19. století odkrývali asyrská centra, byli přesvědčení o jejich užití v palácích, ale jediný dobový reliéf ukazuje pouze nevelké stavby s homolovitým a půlkulovým zastřešením, identifikované obvykle jako „sýpky“. Mohlo však jít i o obytné domy, jak ukazuje dosud existující tradiční vesnická architektura tzv. úlových domů z pomezí Turecka a Sýrie.
█ Architektonické prostředky. Tvarový repertoár mezopotámské architektury je poměrně omezený – vrací se vlastně neustále k principu vertikálního plastického členění zdi, jež jednak přispívá k jejímu konstrukčnímu zesílení a stabilizaci, jednak vytváří její optickou rytmizaci. Obecně lze tento princip nazvat panelováním. Jeho
24 útvary můžeme z hlediska standardního názvosloví charakterizovat jako druhy příložek: plošší jako lizény, případně – jsou-li nahoře horizontálně propojeny – jako lizénové rámy. Jsou často uplatňovány v několika odstupňovaných šířkách na sobě jako vrstvené, takže vznikají útvary větší plastické mohutnosti, jež už spíše odpovídají termínu příložkový pilíř. Mezi nimi přirozeně vznikají „vpadliny“, jež však nezasahují do jádra zdi, takže není úplně vhodné je nazývat „výklenky“, jak se často děje v historicko-archeologické literatuře. Vertikální členění (např. římsy) se v podstatě nerozvinulo (archeologicky doložené jsou však obvykle jen nejnižší partie zdí) a z důvodu řídkého užití se nevytvořilo ani tektonicky logické řešení začlenění sloupu. Co se týče povrchových úprav průčelí, spadají často uváděné kolíkové mozaiky (Stiftmosaiken) pouze do uruckého období ve druhé polvině 4. tisíciletí př. Kr. a neméně populární barevně glazované keramické desky nebo cihly do 1. tisíciletí. V mezidobí 3. a 2. tisíciletí se zřejmě hlavně uplatňovaly běžné hliněné nebo vápené či sádrové omítky, jež mohly být natřeny či pomalovány, k čemuž ale chybí četnější archeologické důkazy, jež se týkají spíše interiérů (např. nástěnné malby paláce v Mari a paláců asyrských králů). – Novobabylónská podoba stylu byla uplatňována u chrámových staveb ještě za vlády helenizovaných Seleukovců. POZNÁMKA: 1. Odborně fundovaná zahraniční literatura (viz např. LEICK, Dictionary) používá termíny „buttresses“ (opěrné pilíře) a „recesses“ (výklenky), případně „stepped niches“ (odstupňované niky). Technicky vzato jde v mezopotámské architektuře o útvary, které vznikají přidáváním materiálu k základnímu jádru zdi směrem ven a mají i konstrukční funkci. Z tohoto důvodu se domníváme, že popis staveb by se měl soustřeďovat právě na tyto strukturálně „aktivní“ prvky. „Vpadliny“ mezi nimi se uplatňovaly pouze opticky stínem a bývaly na průčelích zdůrazněny výzdobou jen výjimečně (tzv. mozaiky na Pfeilerhalle v Uruku, figury kassitského chrámku Inanny v Uru, tordované dříky chrámu v Tell Lejlán). – 2. Německá literatura nazývá urucké mozaiky „Stiftmosaiken“ (kolíkové m.), zatímco anglická „cone mosaics“ (kuželové m.); česká terminologie není ustálena.
Sloupy. Mezopotámská architektura má sice podobná východiska jako architektura egyptská, ale na rozdíl od ní si zachovala trvale díky převládajícím hliněným technologiím typicky stereotomní charakter. Jak uvádí PV, převládal vždy stěnový systém a dokonce i osamostatněný pilíř se vyskytuje málo. Z předdynastické doby známe zděné pilíře z Uruku (tzv. Pfeilerhalle) – většinou s kruhovým průřezem a průměrem 2 – 2,5 m, bez patek a hlavic, obložené klínovou mozaikou. V polovině 3. tisíciletí jsou ve vladařském paláci v Kiši použity válcové pilíře vyzdívané z tvarovaných cihel o průměru 70 cm. Ještě vzácnější je tehdy použití skutečných sloupů; známe však např. měděné obložení dřevěného sloupu s palmovou hlavicí z Uru. Častěji je doloženo použití sloupu v středoasyrském období – např. monolitické kusy z Aššuru (Pergamské muzeum v Berlíně). Novoasyrský král Sinacherib se zmiňuje v jednom ze svých nápisů o odlévání sloupů z bronzu do hliněných forem, ale žádné takové nebyly nalezeny. Na novoasyrských reliéfních vyobrazeních se objevuje sloup s několika formami liliovitých hlavic, s patkou nebo nesený figurou zvířete. V literatuře (A. H. Layard, V. Place) se tradují vyobrazení ojediněle zachované vápencové kulovité hlavice a patky a je zachována také dvojice mužských figur, užitých snad jako architektonická podpora (Dúr-Šarru-kén). Každopádně bylo zřejmě použití sloupu v mezopotámské architektuře trvale omezeno snad spíše na menší stavby z lehčích materiálů. POZNÁMKA: Objevitelé novoasyrských paláců v 19. století pod dojmem architektury egyptské, achaimenovské a řecko-římské však měli sklon, představovat si také rozsáhlé asyrské palácové kolonády, pro něž neměli téměř žádné doklady – jak ukazují často reprodukovaná romantická rekonstrukce nábřežního panoramatu města Kalachu od Jamese Fergussona nebo fotografie asyrské expozice, instalované kdysi v londýnském Crystal Palace.
25 Změnu přinesli pod vlivem Egypťanů a snad i iónských Řeků perští Achaimenovci v 6. – 5. st. př. Kr., kteří dokonce v Persepoli vytvořili jedny z největších a nejpůsobivějších sloupových architektur vůbec. Jejich až dvacetimetrové sloupy mají zvoncovité patky, hladké i kanelované monolitické dříky, hlavice ze spojeného útvaru patky a kalichu se dvěma spojenými zvířecími polofigurami (řec. protomé, pl. protomai) nad ním; u nejvyšších sloupů jsou pod nimi ještě vertikálně vloženy čtyři dvojice spojených volut. 3. Město, palác, obytný dům, chrám PV v této části podává typologicky rozčleněnou, ale poměrně mezerovitou mozaiku, která vychází z běžného přesvědčení, že v mezopotámské architektuře není příliš patrný rozdíl mezi raně dynastickým obdobím a dobou novobabylónskou. Faktem je, že k podobnému vidění mají sklon i sami asyriologové a že přehledy, jaké se objevují v jejich pracích, mají někdy podobný ráz. Vzhledem k obrovskému časovému rozpětí, etnické pestrosti, územnímu rozsahu a politickým peripetiím mohou být ovšem jakékoliv generalizace zavádějící. Omezíme se zde na jisté utřídění, některé nejnutnější doplňky a korekce. Logický sled typů, sledující historické vztahy, by měl nepochybně začínat obytným domem, jehož dispozice měla vliv na utváření nejprve chrámů a později i vladařských paláců – ale z důvodu kompatibility zachováváme původní řazení PV. Město. Fenomén města, forma městského státu a utváření městské civilizace vůbec (urbanizace) jsou pro Mezopotámii naprosto klíčové a v tomto směru se jí Egypt rozhodně nevyrovná, také proto, že byl od nejranějších dob centralizovaným státem. Města se v Mezopotámii utvářela dříve než v údolí Nilu a také o nich máme mnohem více archeologických i historických informací. Málokde ale došlo k plošnějšímu odkrývání městských sídel, průzkum se obvykle soustřeďoval na chrámové a palácové komplexy. Města jako Eridu nebo Uruk se formují už v „předsumerském“ období a mají zřejmě charakter kultovních center. Jejich hlavním budovy, často na vyvýšených umělých terasách a překvapivých rozměrů, jsou obvykle identifikovány jako „chrámy“ nebo „obřadní budovy“, do nich zřejmě proudily produkty z přilehlého zemědělského venkova a z nich byly opět přerozdělovány těm, kteří žili kolem a sloužili provozu kultu. Mezopotámské město bylo především sídlem určitého boha a středem byl jeho chrám. Druhý znak, kterým bývá charakterizováno, je hradba, která je chrání, vymezuje a odděluje, symbol samostatnosti. Od raně dynastické doby se třetím důležitým znakem stává panovnický palác. U většiny měst pak hrál důležitou roli říční přístav jako obchodní centrum; důležitými centry komunitního života byly také městské brány, jež fungovaly jako „radnice“ městských čtvrtí. Cahrakteristické je také široké pásmo osídlení a obdělávané půdy kolem vnitřního města, někdy s vlastními hradbami, jindy pravděpodobně bez opevnění. Zanikly-li některé z těchto základních znaků, zanikalo často i město samo. Lze těžko přijmout paušální platnost tvrzení, že „dispozice města bývá pravidelná, založená na pravoúhlém schématu“ (PV). Podobná schémata lze možná rozeznat u novoasyrských nebo novobabylónských palácových měst z 1. tisíciletí (zvl. Dúr-Šarru-kén, Babylón), ale starší z 3. – 2. tisíciletí jsou na pravidelném rozvrhu budována spíše ojediněle (Haradum, 18. st. př. Kr.) nebo se to týká pouze hlavních ulic nově zakládaných měst (Habúba Kabíra). Města se starším osídlením (Eridu, Ur) ukazují husté nakupení domů sice rámcově plánovité, ale spíše s nepravidelnou uliční sítí a téměř bez veřejných prostranství typu náměstí. Nebývalo dokonce pravidlem, že by hlavní ulice
26 směřovaly přímo k městským branám. Okrsky hradeb bývaly obvykle víceméně čtyřstranné; známou výjimkou je severomezopotámské město Mari, jehož půdorys z ranně dynastické fáze je okrouhlý. Pravidelnější řád s osovými prvky mívají okrsky chrámů a paláce, jež obvykle sousedí, ale bývají odděleny vlastními hradbami; pouze u novoasyrských paláců dochází ke spojení. U starších měst býval palác situován uprostřed, takže panovník nemohl opustit město, aniž by jím prošel; později (např. v Babylónu) byl palác součástí městského opevnění. Už od předdynastických měst se setkáváme s dlážděním hlavních ulic, v historickém období s vodovody a kanalizací s keramickým vertikálním potrubím a klenutými stokami, které ale zpravidla řešily odvod přebytečné vody, nikoliv městský odpad. Srov. vizualizace Babylónu na adrese http://www.kadingirra.com/babylon.html POZNÁMKA: Kromě poněkud schematizovaných informací v publikaci Jiřího Hrůzy Svět měst (Praha: Academia 2014) se nacházejí nejfundovanější pasáže o urbanizaci a jejím významu v této oblasti, dostupné v češtině, v knize: OPPENHEIM, A. Leo. Starověká Mezopotámie: portrét zaniklé civilizace. Praha: Academia 2001, s. 90 – 111.
Palác. Nástup dominance světské moci nad sakrální se v Sumeru odehrává někdy kolem 3000 př. Kr., ale nejstarší známá, zřetelně identifikovatelná palácová budova v městě Kiš pochází až z 26. – 25. st.. Její monumentální vstup byl zdůrazněn dvěma věžemi, velký sál i soukromé místnosti byly zdobeny. Další paláce z raně dynastického období nacházíme v Eridu a v Mari, v Šuruppaku nebo v Uru však nebyly identifikovány žádné, přestože se jedná o města známá z klínopisných textů jako politicky mimořádně exponovaná. Protože se dosud nepodařilo lokalizovat metropoli akkadské říše Akkad, neznáme podobu sídla prvních semitských despotů Mezopotámie, jako byli Sargon (I.) a Narám-Sín. Tzv. Narám-Sínův palác v Tell Bráku (23. st. př. Kr., viz PV) nebyl panovníkovou rezidencí, nýbrž místní pevností, kterou nechal postavit, jak o tom svědčí nápisy na cihlách. Stavba s pravidelným rozvrhem úzkých prostor kolem velkého čtvercového dvora vyniká mimořádně silnými zdmi (10 m). Jako akkadský (s otazníkem) bývá uváděn také tzv. starší palác v Aššuru, téměř čtvercový komplex o straně asi 120 m se složitým vnitřním členěním. Z „novosumerského“ období vlády III. urské dynastie byl odkryt v samotném Uru pouze objekt o rozměrech asi 40 x 45 m, identifikovaný jako palác zakladatele dynastie Ur-Nammu a jeho syna Šulgiho. Ze sklonku této periody pochází místodržitelská rezidence a zvláště sousední palác panovníka Šú-Sína v Ešnunně (20. st. př. Kr.) s ústředním dvorem, odkud bylo možno vstoupit buď do křídla s audienčním sálem, nebo do části soukromé; jako zvláštní křídlo byla připojen také rozměrný chrám. Z 20. – 18. st. pochází druhý, větší palác v Mari (tzv. Zimrilimův, viz PV), který je už rozsáhlým komplexem, soustředěným kolem tří různě velkých nádvoří, s mnoha integrovanými reprezentačními, kultovními, byrokratickými, hospodářskými i obytnými funkcemi, téměř „městem ve městě“ s více než 260 místnostmi a rozlohou asi 2,5 ha. Z širší oblasti působení mezopotámské kultury ukazují ve 2. tisíciletí její charakteristický vliv na rozrůstání struktury palácových komplexů stavby v syrské Eble nebo kassitském Dúr-Kurigalzu se systémem nádvoří, chodeb a rozlehlými hospodářskými částmi. V této monumentalizační tendenci pak pokračovali zejména novoasyrští vládci v 9. – 7. st. př. Kr., kteří nastolili ideál palácových měst, kdy se ohromná panovnická rezidence stávala základním jádrem, k němuž se připojovalo město jako důsledek a „obsluhující“ činitel. Tak byly do jisté míry pojaty Kalach (Nimrúd) Aššurnasirpala II., Sinacheribova přestavba Ninive (Tell Kújundžuk, Mosul), ale zejména Dúr-Šarru-kén (Chursábád) Sargona II.
27 (Šarru-kéna). Problém těchto koncepcí se projevil po smrti panovníků, kdy mohla být některá sídla opuštěna, nebo po válečných porážkách exemplárně zpustošena a neobnovena. Asyrské paláce byly složité komplexy s mohutným vlastním opevněním, jež je vymezovalo vůči městu, s integrovanými chrámy, včetně zikkurratu (Dúr-Šarrukén), a také s kulturními institucemi jedinečného historického významu, jako byly důležité archívy úředních záznamů na hliněných tabulkách nebo jedinečná Aššurbanipalova knihovna v Ninive, uchovávající většinu dosavadní klínopisné literatury. Asyrští panovníci se ve sklepeních svých paláců nechávali také pohřbívat (Aššur, Kalach). Uplatňuje se samostatný palácový objekt bít-chiláni, který se vyznačuje otevřenou vstupní „lodžií“ se sloupy nebo pilíři, k níž se vystupuje po schodišti; za ní následuje příčný úzký sál a řada menších místnsostí; po stranách schodiště do vyššího podlaží s obytnými prostorami, pro něž může střecha „lodžie“ tvořit otevřenou terasu. Typ pochází z anatolské a severosyrské architektury Chetitů (Zindžirli, Tell Haláf) a byl odtud programově adaptován do paláců asyrských vladařů (Ninive, Dúr-Šarru-kén) spolu s dalšími odkazy, zvl. skulpturami strážců bran. – Příbuzné pojetí převzala novobabylónská panovnická rezidence (7. – 6. st. př. Kr.), složená v rohu hradebního čtyřúhelníku „Starého města“ u Eufratu do ohromného celku postupně z několika částí s pěti ústředními dvory (rozměry viz PV), k němuž Nabukadnezar II. připojil ještě menší oddělený Letní palác v severním cípu druhého pásma městských hradeb. POZNÁMKA: Německý archeolog a architekt Robert Koldewey, který na počátku 20. století Babylón odkrýval a rekonstruoval jeho někdejší podobu, identifikoval v severním rohu tzv. Jižního hradu objekt se silnými kamennými stěnami a třemi integrovanými studněmi jako základy, na nichž byly na klenbách vztyčeny tzv. Semírámidiny zahrady; o jejich hypotetickou kresebnou rekonstrukci se rovněž pokusil. (Popsali je ze sekundárních zdrojů až historik Diodóros Sicilský nebo geograf Strabón v římské době a zařadili mezi „sedm divů světa“. Hérodotos, který navštívil město už v 5. st. př. Kr., je však neuvádí, na rozdíl od mohutných hradeb, jež byly starověkými autory obdivovány vždy a původně figurovaly také mezi „divy“.) Moderní zahraniční literatura již většinou Koldeweyovu představu z mnoha důvodů nesdílí a přiklání se spíše k tomu, že šlo o skladiště-chladírny. Babylónské princezně Semírámis (Sammu-ramat), manželce asyrského krále Šamší-Adada V. z 9. st., byly zřejmě omylem přisouzeny Sinacheribovy zahrady v Ninive z počátku 7. st., k jejichž existenci je na rozdíl od babylónských více hodnověrných dokladů (viz LEICKOVÁ, Gwendolyn. Mezopotámie: počátky měst, Praha: BB/art, 2005, s. 264).
Srov. 3D animaci novoasyrského SZ paláce Aššurnasirpala II. v Kalachu na adrese: http://www.learningsites.com/NWPalace/NWPalhome.html Obytný dům. Prehistorická doba „předsumerská“ ukazuje podoby obytných domů, jež neodpovídají později obvyklému typu s ústředním dvorem; např. v obejdské kultuře (5. tisíciletí př. Kr.) se objevuje zajímavý typ velkého domu na symetrickém „trojlodním“ půdorysu s prostory ve tvaru „T“, jež se posléze nápadně uplatňují v prvních monumentálních „chrámech“ (Uruk, Eridu). Většina obytných domů v mezopotámských městech v celém časovém rozsahu byla zřejmě buď jedno- nebo dvoupodlažní, přičemž plochá střecha byla rovněž obývána, jak je to na Blízkém východě obvyklé dodnes. Jestliže Hérodotos mluví o 3 – 4 patrech babylónských domů (viz PV), archeologické důkazy tomu neodpovídají. Podobný charakter měly i palácové a chrámové stavby v historické době, třebaže ve větších rozměrech. Schéma uspořádání místností kolem otevřeného dvora se přenáší ve velkém do chrámových komlexů a rovněž do palácových areálů, kde tvoří jakési strukturální jednotky. Zde se uplatňuje i rozvrh prostorových funkcí s bytem majitele v jižní části dvora, provozními a skladovými místnostmi po stranách a vchodem z ulice předsíní
28 na protější straně. Podobná je rovněž uzavřenost obytných staveb, jež se navenek do úzkých ulic obracely pouze holými, málo členěnými zdmi bez otvorů. Osvětlení a větrání se dělo nejen dveřmi, ale také průduchy pod střechou a u větších (palácových) budov také zvýšenými částmi ploché střechy (angl. jako clerestory). Obytná zástavba v centrech měst měla značnou hustotu a zahrady byly vyhrazeny pouze nejvyšší elitě. Naproti tomu víme, že jiné velké plochy uvniř hradeb nebyly zastavěny a na proslulém hliněném plánu Nippuru je označeno také místo Kirišauru – „zahrada uprostřed města“, snad jakýsi veřejný park. Chrám. Počátky chrámů v Mezopotámii jsou poněkud nejasné; některé stavby z předhistorické doby vykazují znaky monumentality a technologickou náročnost, které se obvykle se sakrálními stavbami spojují, jiná archeologická fakta (např. zacházení s odpadem) by ukazovala spíše k obytné funkci. Souvisí to s poněkud nejasnou povahou vznikající mocenské struktury městského státu ve 4. tisíciletí. Charakteristickým případem je Eridu, kde je na jediném místě doloženo postupně 17 staveb nepochybně sakrální funkce, datovaných od 6. do 4. tisíciletí. Nejstarší vrstva XVI ukazuje stavbičku, která nedosahuje ani šířku 5 m, rozdělenou na předsíň, příčnou místnost a vysunutou čtvercovou „svatyňku“. I když je pravděpodobné, že i toto byla kultovní stavba, za prokazatelně chrámovou odborníci uznávají až vrstvu VII (přelom 5. a 4. tisíciletí) s „trojlodním“ půdorysem, příbuzným obejdským domům. Další vrstvy se vzrůstající velikostí pohlcují vždy předešlou stavbu a zabudovávají ji do vyvýšené terasy, až po poslední stavbu „sumerského“ typu – s hlavním podélným sálem s oltářem a kultovním idolem, do něhož se vstupuje na protější kratší straně, a dvěma přilehlými „loděmi“ menších místností. Za modelové příklady tohoto typu bývají označovány chrám Eanna bohyně Innany a tzv. Bílý chrám boha Ana v Uruku (kolem 3000 př. Kr.). Ačkoliv jsou budovány z různých materiálů, objevuje se na jejich zdech již charakteristické členění vertikálními plastickými lizénami či příložkovými pilíři (v exteriéru i interiéru), které se opakuje na pozdějších mezopotámských stavbách. Zdůrazňuje se často větší počet vchodů ze všech stran, naznačující otevřenost a kolektivismus rané městské společnosti. Zatímco z tohoto „sumerského“ typu terasového chrámu se vyvine zikkurrat, převzatý i v dalších oblastech Mezopotámie, přízemní chrámy se utvářejí na schématu obytného domu se vstupním nádvořím. Vchod do nádvoří bývá architektonicky zdůrazněn, teprve za ním se vstupuje do svatyně s kultovní sochou. Podle dispozičního tvaru svatyně se obecně rozlišuje typ příčný, kde jsou idol i vchod umístěny proti sobě na delších stranách (něm. Breitraumtempel), a podélný, kde se nacházejí idol a vchod na starnách kratších (něm. Langraumtempel). Historicky lze přibližně rozlišit následné typy: 1. „předdynastický“ s hlavním podélným sálem velkých rozměrů, někdy rozšířeným před stvatyní do tvaru „T“, mezi dvěma řadami postranních doprovodných menších místností (Uruk); 2. „starosumerský“, kde je při vstupu delší stranou do menší podélné lodi nutno obracet se k idolu o 90° (angl. bent-axis temple, např. Sínův a Nintin chrám v Chafádží); 3. (novosumersko-)„babylónský“, kde se vchod i idol nacházejí proti sobě na delších stranách příčné svatyně (angl. staight-axis temple, např. Enkiho chrám v Uru); 4. „asyrský“, u nějž se do podélné lodi vstupuje po přímé ose z příčné předsíně (ale do nádvoří před ním zpravidla po ose kolmé, např. dvojitý chrám Sína a Šamaše v Aššuru). Dva poslední jsou uplatňovány v různých velikostech až do seleukovské doby; někdy je doprovázejí zikkurraty – v Babylónii vždy v samostatných okrscích vymezených zdí, v Asýrii většinou jako součást chrámové stavby, v případě častého dvojitého zasvěcení chrámu také ve dvojicích
29 (chrám Anua a Adada v Aššuru) nebo jako součást palácového komplexu (DúrŠarru-kén). Zikkurrat. K významným stavbám tohoto typu v Uru a Babylónu bychom měli připojit ještě alespoň dvě. V Dúr-Kurigalzu (dnes Akár-Kúf), které bylo rezidenčním městem kassitské dynastie, stojí nejvyšší zachované původní torzo zikkurratu (asi 60 m) ze 14. st. př. Kr., které ukazuje cihlové jádro stavby se zřetelnými vrstvami rákosových rohoží. Přibližně z doby kolem 1250 př. Kr. pochází vůbec nejzachovalejší zikkurrat v Dúr-Untaš-Napiriša (dnes Čóga Zanbil) v Elamu (Írán) se čtyřmi terasami, o straně 105 m a vysoký asi 50 m. Je netypický jednak schodišti, která stoupala k vrcholu částečně pod pravým cihlovým zaklenutím, jednak zaklenutými vnitřními prostorami, jež se zde nacházejí v základním stupni jako v jediném ze známých zikkurratů a byly zřejmě původně součástí chrámového nádvoří, do něhož byl dodatečně vestavěn. Ojedinělá je také jeho stavební struktura: terasy nebyly budovány jedna na druhé, nýbrž každá je vystavěna uvnitř předcházející samostaně od úrovně terénu, takže v řezu připomínají egyptské „příložné vrstvy“ (u PV viz začátek kapitoly Persie). POZNÁMKA: Obligátní předpoklad, že na vrcholku zikkurratů se nacházely kryté svatyně, je archeologicky doložen pouze v „zárodečné“ jednostupňové podobě tzv. Bílého chrámu v Uruku; pzdější vícestupňové stavby z různých období se nezachovaly v dostatečné výši. Asyrské zikkurraty, přístupné pouze ze střešních teras chrámů, svatyně na vrcholu téměř jistě neměly. Rituál zjevování boha Marduka kněžím, které se měl podle řeckého historika Hérodota odehrávat v budově na vrcholu babylónského Etemenanki, není v četných dochovaných klínopisných náboženských textech nijak potvrzen. (Používáme pravopis slova zikkurrat, jakož i přepis ostatních jmen a názvů podle směrodatné Encyklopedie starověkého Předního východu, 1999.)
█ V době vlády Saddáma Husajna v Iráku v 70. – 90. letech 20. století byla celá řada mezopotámských památek postižena státní „péčí“ ve službách nacionální propagandy, spojující současný režim s „velkou minulostí“ země. Vedle již dříve částečně dostavovaného zikkurratu v Uru došlo k „rekonstrukčním“ dostavbám, problematickým i přes dodržování historických stavebních technik a materiálů, u babylónských bran a hradeb, ninivských na předměstí Mosulu, u zikkurratu v Dúr Kurigalzu aj. Od února 2015 se naopak stávají realitou manifestační barbarské destrukce některých starověkých památek ze strany miltantní organizace tzv. Islámského státu (ISIS), a to nejen v místních muzeích (Mosul), ale také in situ (asyrský Nimrúd/Kalach, parthská metropole Hatra, syrsko-římská Palmyra). PALESTINA Chronologie jeruzalémského chrámu se dnes uvádí nejčastěji takto: I. chrám, vybudovaný Šalomounem za pomoci týrského krále Chírama v letech 962 – 955 př. Kr., byl zničen babylónským králem Nabukadnézarem II. v roce 586 př. Kr.; II. chrám byl vybudován v letech 520 – 512 po návratu Židů z „babylónského zajetí“ a jeho podobu prakticky neznáme; byl pak přestavěn judským králem Herodem III. Velikým v letech 37 – 34 př. Kr. jako III. chrám, zničený posléze římským císařem Titem v roce 70. Modely či „rekonstrukce“ židovského chrámu, s nimiž se můžeme setkat jednak v Jeruzalémě samém, jednak v různě fundované literatuře zabývající se biblistikou, jsou někdy variantami původní Šalomounovy stavby podle biblického popisu, ale častěji spíše poslední podoby chrámu z doby Heroda Velikého, se
30 stopami helénistického vlivu. Pozůstatkem terasy této stavby je nejposvátnější místo židovského národa i náboženství, proslulá „Zeď nářků“. POZNÁMKY: 1. Podle židovské eschatologie jsou II. a III. chápány jako jedna stavba a za třetí je považován budoucí chrám z Ezechielova proroctví (Ez, 41 – 42). – 2. Jméno Chírama (Hírama, Chúrama) z Týru označuje v biblických textech ne přímo architekta Šalomounova chrámu (jak tvrdí PV), nýbrž nejprve (1 Kr, 5) týrského krále jako dodavatele cedrového a cypřišového dřeva z pohoří Libanon, podruhé (1 Kr, 7) foinického kovolitce, který prováděl rozsáhlé vybavení chrámu z mědi, včetně dvou symbolických sloupů v průčelí a velké nádrže před ním, nesené býky, nazývané „moře“ a určené pro omývání kněží. Jinde (2 Pa, 2) je pak charakterizován jako ten, který „umí pracovat se zlatem a stříbrem, s mědí, železem, kamenem a dřevem, s látkami nachovými, purpurově fialovými, s bělostným plátnem a látkami karmínovými, dovede vyřezávat všelijaké řezby a vše dovedně vyřešit.“ (Ekumenický překlad, 1996)
PERSIE Achaimenovská architektura má poněkud zvláštní postavení, neboť přijímá eklekticky jednak některé prvky tradice mezopotámské, ale v rámci rozsahu své územní moci také zřetelné vlivy architektury egyptské a dokonce i řecké chrámové architektury z iónského pobřeží Malé Asie. Ve své palácové architektuře (jinou téměř neznáme) Peršané zformovali v historicky krátké době působivý sloh jako výraz svých imperiálních ambicí. K jeho přednostem patřilo suverénní zvládnutí technologie kamene (pravděpodobně s přispěním asyrských a iónských kameníků) a osobité uchopení principů sloupové resp. architrávové architektury, jež bylo před vpádem řecko-římské antiky v oblasti Blízkého východu ojedinělé. Je ovšem charakteristické, že kamenné byly zde pouze vertikální podpory, zatímco horizontální části kostrukcí nad nimi byly dřevěné. Nejznámějším monumentem achaimenovského slohu je nepochybně a právem palácový komplex v Persepoli (Pársa, popis viz PV), založený Dareiem I.; není však jediný. Komplex v Súsách (Šúšan), vybudovaný stejným panovníkem, neobsahuje jen apadanu (srov. PV), ale ta byla součástí kompaktní, pravoúhle koncipované palácové struktury se čtyřmi nádvořími v řadě, jež se nacházela na umělé terase podobně jako v Persepoli. Svým uspořádáním ji ale nepřipomíná a odkazuje spíše ke královskému paláci v Babylónu. Převažovalo zde zřejmě cihlové zdivo, neboť odtud pocházejí proslulé polychromní glazované reliéfy strážců a zvířat (dnes v Louvru). Apadana však měla kamenné sloupy persepolského typu s dvojicemi spojených zvířecích byst, které jsou zde doloženy poprvé. Starší významnou achaimenovskou lokalitou jsou Pasargady, první rezidenční areál perských králů, jehož centrem byla rozsáhlá pravoúhlá zahrada s vodními kanály, k níž přiléhal audienční tzv. Palác P s apadanou a sloupovými vyhlídkovými galeriemi. K jihovýchodnímu rohu byl připojen další sloupový palác (tzv. S) s obytnou funkcí a mezi nimi stály dva menší pavilony (A a B). Torza kamenných sloupů naznačují, že zde byl použit nižší a jednodušší typ než v Súsách a Persepoli. Místo je známé hlavně proto, že se tady nachází hrobka zakladatele Kýra Velikého (Kúrúš II.) z roku 532 př. Kr., prostá kamenná stavba se sedlovou střechou a trojúhelníkovým štítem na šestistupňové podnoži, původně obklopená sloupovými portiky. Týž panovník učinil letní rezidencí dvora bývalou metropoli Médů Ekbatanu (dnes Hamadan), jak nás o tom informuje řecký historik 4. st. př. Kr. Xenofón (Anabasis), zatímco Polybios (Historiai) ji o dvě století později popisuje jako palácové stavby z cedrového a cypřišového dřeva se sloupy, stropy a střechami pokrytými zlatem a stříbrem, vybudované na kamenné terase asi 300 x 300 m, jež rozměrově odpovídá Súsám. Komplexní archeologický průzkum a rekonstrukce tohoto areálu dosud nebyly provedeny, neboť tomu částečně brání moderní zástavba.
31 POZNÁMKA: Ve shodě s PV a Petrem Charvátem v Encyklopedii SPV zachováváme konvenci, jež používá pro označení perské audienční sloupové síně výraz apadana (fem.), běžný i v jiných jazycích (viz Wikipedie). Syrový dříve uvádí sporné tvary „apadama“ (Dějiny) nebo „apada“ (Encyklopedie). Podle předního íránologa Otakara Klímy (Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977, s. 77) by měl být jazykově korektnější přepis apadánam (neutr.).
Srov. vizualizace Persepole na adrese http://www.persepolis3d.com/structur.htm Zdroje a další dostupná četba: PROSECKÝ, Jiří a kol.. Encyklopedie starověkého Předního východu. Praha: Libri, 1999. – kolektivní práce českých asyriologů, která zahrnuje poměrně podrobná hesla k jednotlivým lokalitám, ale také obecnější k architektuře, materiálům, konstrukcím atd. – v češtině nejlepší zdroj k tématu.
LEICK, Gwendolyn. A Dictionary of Ancient Near Eastern Architecture. New York – London: Routledge, 1988. (A 831, Národní knihovna) – jedna z mála knih věnovaných speciálně architektuře této oblasti v nejširším územním záběru (včetně Malé Asie a Egypta), s hesly lokalit, materiálů, konstrukcí atd.
MALINA, Jaroslav – PAVEL, Pavel. Jak vznikly největší monumenty dávnověku. Praha: Svoboda, 1994. – obsahuje kapitolu o budování zikkurratů a manipulaci s asyrskými sochařskými monumenty.
MEZOPOTÁMIE: NEJVÝZNAMNĚJŠÍ STAVBY PODLE HISTORICKÝCH OBDOBÍ Kultura urucká c3300 – 3000 ▪ tzv. chrámy v Eridu a v Uruku Raně dynastické období I-III („Starosumerské“) c3000 – 2350 ▪ paláce v Kiši a Eridu, starší palác v Mari ▪ Innanin okrsek Eanna, Anův tzv. Bílý chrám v Uruku Akkadský stát 2350 – 2150 ▪ Narám-Sínova pevnost v Tell Brák, starší palác v Aššuru (?) Třetí dynastie urská („Novosumerské“ městské státy) 2150 – 2000 ▪ palác Ur-Nammu a Šulgiho v Uru, Šú-Sínnův palác v Ešnunně ▪ zikkurrat v Uru Starobabylonský stát 1900 – 1650 ▪ Zimrilimův palác v Mari ▪ Ištařin chrám v Iščali Kassitský (středobabylonský) stát 1600 – 1150 ▪ palác a zikkurrat v Dúr-Kurigalzu ▪ zikkurrat v Čóga Zanbil (Novo)asyrská říše 900 – 605 ▪ palácová města Kalach, Ninive a Dúr-Šarru-kén ▪ dvojitý chrám Anua a Adada v Aššuru Novobabylonský stát 625 – 539 ▪ palác, městské hradby, zikkurrat Etemenanki, procesní cesta a Ištařina brána v Babylónu ▪ zikkurrat v Uruku Perská (achaimenovská) říše 539 – 331 ▪ palácové komplexy v Ekbataně, Pasargadách, Súsách a Persepoli
32
IV. MÍNOJSKO-MYKÉNSKÁ KULTURA Rámcová chronologie (př. Kr.): Kréta – starší varianta: Raná doba mínojská 2900 –2100 Střední doba mínojská I–III 2100 –1580 Pozdní doba mínojská I–III 1580 –1050
Kréta – novější varianta: Předpalácové období c3300 – 1900 1. palácové období c1900 – 1700 2. palácové období c1700 – 1450 3. palácové období c1450 – 1350 katastrofy: c 1700, c1500 (Théra), c1450 (invaze Achájů), c1380/1350 (zánik Knóssu). Popalácové období c1350 – 1000 Řecká pevnina: Raná doba heladská I – III 2600 – 2000 Střední doba heladská 2000 – 1550 Pozdní doba heladská I – III (mykénská) 1550 – 1050 (Žlutě jsou vyznačena období, z nichž pocházejí pojednávané stavby.)
1. Charakter stavebních prostředků, materiály, technologie a stavební konstrukce Zřetelná dominance jednoho materiálu nebo jeho příslušnost k jednomu typu staveb, jaké známe z Egypta a Mezopotámie, v egejské oblasti neplatí. Pro mínojskomykénské stavitelství původně je sice výchozí materiál hlína, ale ve vyspělém palácovém stádiu se stává sekundární. Snadná dostupnost kamene a dřeva většinou vedla k jejich přirozené kombinaci; žádný materiál nebyl upřednostňován jako „monumentální“. Hlína. Používala se od neolitu v podobě sušených cihel (např. Lerna). I v palácovém období je zdivo ze sušených cihel běžným materiálem menších soukromých obytných staveb; v palácových stavbách bylo zřejmě používáno ve vyšších patrech pro odlehčení (proto se tyto části nezachovaly). Z pálené hlíny byly vyráběny střešní tašky a vodní i kanalizační potrubí. Kámen. Dominantní stavební materiál, používaný v různých druzích a formách. Nejběžnější je místní kámen (vápenec, na pevnině také pískovec a slepence) sbíraný (valouny) nebo lomový, spojovaný hliněnou maltou nebo kladený nasucho. Na Krétě se v menší míře vyskytuje pravidelně tesané kvádrové zdivo; objevuje se většinou ve spodních a základových partiích (Knóssos, ale zejména Malia); na Théře (Akrotiri) jsou však z místního tufu zachovány také třípodlažní městské domy. Ve
33 formě desek se používá hojně jako dlažba v interiéru i exteriéru, k interiérovým obkladům se užívaly i ušlechtilé druhy jako sádrovec (alabastr) a mramor. Na řecké pevnině získává kámen dominanci v konstrukcích mohutných opevnění a kupolových hrobů, přičemž formát použitých kusů často dosahuje kolosálních rozměrů, srovnatelných místy i s egyptskými stavbami nebo s megality západní Evropy. Dřevo. Na Krétě i v Řecku se používalo často místní dřevo cypřiše, ale i jiné místní druhy. Ve formě vertikálních i horizontálních trámů a fošen bylo hojně kombinováno s kamenným i cihlovým zdivem ve stavbách všech velikostí jako výztuž i v rámech a výplních dveří a oken. Uplatňovalo se také v podobě charakteristických sloupů s dolů se zužujícími dříky a diskovitými hlavicemi, obvykle na kamenných nebo štukových patkách. (V Evansových rekonstrukčních dostavbách Knóssu je zmizelé dřevo nahrazeno betonem.) Sádra byla užívána pro omítky (také dřevěných sloupů), vhodné jako podklad pro velmi rozšířenou malířskou výzdobu interiérů a zřejmě i polychromii exteriérů staveb. █ Konstrukce. O vertikálních konstrukcích bylo podstatné řečeno již v souvislosti se stavebními materiály a jejich kombinací, která je pro egejskou oblast typická. Zdá se, že do jisté míry přetrvávala i u mykénských obytných staveb, v pevnostním stavitelství a v konstrukci hrobek se však uplatnily typy kamenných zdiv, jaké se na Krétě zpravidla nevyskytují. Terminologie označující mykénská kamenná zdiva bývá i v odborné archeologické literatuře používána dost voluntaristicky, ale je ji možno pro naše účely přece jen poněkud utřídit. ▪ Kyklopské zdivo – z netvarovaných hrubých balvanů velkých, ale nepravidelných rozměrů, bez jakéhokoliv sjednocení ložných a styčných spár, utěsňované menšími kameny. ▪ Polygonální zdivo – z kamenů různé velikosti, přitesávaných do několika rovných hran v různých úhlech, takže ložné a styčné spáry nelze rozlišit; líc není plochý. ▪ Pelasgické zdivo – pravidelněji otesávané, blížící se často pravoúhlému kvádru, ložné spáry již vyznačují jednotlivé vrstvy; líc není plochý. ▪ Kvádrové zdivo – z pravidelných kvádrů, tesaných ze všech stran, zpravidla s ložnými i styčnými spárami v kolmém úhlu. Ve 2. tisíciletí př. Kr. zde bylo známo použití přečnělkové klenby (srov. také její výskyt v západním Středomoří), ale její užívání nebylo plošné. Na Krétě se vyskytuje v ojedinělých kupolových hrobech, ale palácová architektura si vystačila výhradně s trámovými stropy. Nepravá klenba se uplatnila v unikátní inženýrské stavbě v Knóssu, lichoběžníkových obloucích kamenného viaduktu cesty, vedoucí k jižnímu stupňovitému portiku paláce. (Jedná se o nejstarší kamenem dlážděnou silnici i most v Evropě – asi 1450 př. Kr.; zachovány jsou pouze části pilířů.) Na řecké pevnině se obytné stavby budovaly podobně jako krétské, ale přečnělkové klenby se uplatnily v kasematových chodbách kyklopských opevnění mykénských hradů a ve velkoformátovém kvádrovém zdivu také v podobě přečnělkových, uvnitř otesávaných kupolí proslulých hrobek – tzv. tholoi (sing. tholos). Také zde máme kromě zbytků dlážděných silnic zachován i jeden kamenný most s přečnělkovým obloukem (Arkadiko nebo Kazarma, délka 22 m), který svým datováním do 13. st. př. Kr. představuje nejstarší funkční stavbu tohoto druhu v Evropě. Jako unikátní důkaz, že staří Kréťané pochopili i princip pravé klenby, lze poukázat na „klenákově“ vyzděný kanálek paláce ve Faistu; jiné nálezy však chybějí.
34
█ Architektura. Mínojskou architekturu, kterou máme (s výjimkou Théry) v horizontálním směru zachovánu v základech a zdích do výše přibližně 1 – 2 m, vertikálně rekonstruujeme hlavně na základě vyobrazení v krétském umění. Především je třeba vyzdvihnout, že s ní vstupuje do prostoru Evropy zřetelně tektonický princip, který zná nejen sloup a architráv, ale má vypracováno i kladí s vlysem. Třebaže vše není sjednoceno v materiálu, význam pro následující utváření řecké architektoniky nelze pominout, i když o přímou vývojovou souvislost se zřejmě nejedná. Ve srovnání s architekturou jiných starověkých civilizací překvapuje absence monumentálních sakrálních staveb. Může se nám jevit jaksi bližší, „modernější“ – nejen svou nepravidelností a plochými střechami, ale také způsobem, jakým se otvírá do prostoru hojností oken (poprvé v dějinách evropské architektury), sloupovými terasami i portiky, nebo jak zvětšuje či zmenšuje obytný prostor sériemi dveří mezi pilíři (polythyron). Moderně působí i způsob osvětlení místností v nitru dispozice pomocí světlíků a světelných šachet, vybavení koupelen a toalet tekoucí vodou i řešení odtoku dešťové vody v rámci velkých a složitých vícepatrových palácových komplexů. Mykénské hrobky a hrady působí archaičtěji, ale to je dáno faktem, že jejich „kyklopské“ hradby jsou fyzicky zachovány, kdežto z obytných budov, které měly chránit, mnoho nezbylo a ikonografických pramenů k jejich rekonstrukci je mnohem méně než na Krétě. Tam máme pouze nepřesné představy o organizaci společnosti, ale členité, otevřené palácové stavby bez opevnění a s velkými veřejnými prostranstvími výmluvně kontrastují s uzavřenými, předimenzovaně opevněnými sídly mykénských vládců. Podobně vyznívá i srovnání obou lokálních typů megaronu. Zatímco krétská varianta (viz Knóssos) je vzdušným, prosvětleným budoárem pro zjemnělý společenský život, zapojeným organicky do struktury dalších místností a chodeb paláce, mykénská se svým dominantním postavením v dispozici a ústředním ohništěm je holdovacím sálem náčelníka a jeho družiny. Pouze tzv. ženské megaron v Tírynthu, přiléhající s vlastním malým dvorem k hlavnímu „mužskému“, ukazuje sféru privátního života v podobě jakéhosi „harému“. Na základě těchto charakteristik bývá mínojská organizace palácové struktury chápána spíše jako centrifugální (odstředivá), zatímco mykénská jako centripetální (dostředivá). 2. Kréta █ Kromě paláce v Knóssu, jehož popis podává PV, bychom si měli povšimnout dalších, jež se mu do jisté míry zřejmě snažily přiblížit – jsou to především Malia, Faistos a Kató Zakros. Šlo zřejmě o lokální mocenská centra, podřízená Knóssu, jimž se však nedostalo takové publicity ani rekonstrukčních zásahů, takže zůstávají v povědomí veřejnosti v jeho stínu. I když jde o stavby koncepčně příbuzné, jsou to volné variace a každý z paláců měl zřejmě specifický charakter, daný přírodními a hospodářskými podmínkami místa a nepochybně i mnoha jinými faktory, jež nemůžeme z dnešního pohledu postihnout. Malia leží nedaleko Knóssu východním směrem. Nádvoří o rozměrech 22 x 40 m obklopují místnosti různé velikosti, ze kterých je zřejmé, že rezidenční část se nacházela v západní, kdežto hospodářská skladiště ve východní části. Palác měl tři vchody, dva ve východním křídle a jeden větší z jihu, směrem od přístavu. Byly použity sloupy a pilíře, ale ne světlíky; horní podlaží se nezachovalo. Faistos se nachází u jižního pobřeží. Palác měl hlavní nádvoří se sloupy a pilíři (46,5 x 22,3 m) obklopené místnostmi jen ze tří stran a vedlo z něho mimořádně široké
35 schodiště (13,5 m) s dvojitým sloupořadím k rezidenčním místnostem. Obytné prostory byly na jižní straně, hospodářská část na jihozápadě. Pozoruhodné je další zdejší nádvoří se stupni, určené zřejmě k slavnostním podívaným. Palác byl vybudován podobně jako ostatní na starší zničené stavbě, ale po katastrofě v 15. st. př. Kr. nebyl narozdíl od Knóssu obnoven. Pouhé 3 km od Faistu v lokalitě Aagía Triada byly nalezeny zbytky dvoukřídlové dvoupodlažní stavby se sloupovým nádvořím 100 x 15 m), která bývá považována za vilu nebo malý palác, vzhledem k existenci bohatě dekorovaných místností i rozměrné hospodářské části s dílnami a obydlím personálu; postrádá však obvyklé koupelny. Kató Zakros leží v nejvýchodnějším cípu ostrova. Stavba o 250 – 300 místnostech má všechny znaky palácové architektury známé z Knóssu a některé prvky jinde nenalezené, jako jsou palácová kuchyně nebo bazén přímo napájený lokálním pramenem v rezidenční části. Ve stínu paláců vůbec zůstávají pouze málo odkrytá přiléhající města, takže jen z jednotlivých důkladněji prozkoumaných staveb si můžeme dělat představu o každodenním životě mimo palácovou elitu. Některé objekty vilového typu, jež sloužily zřejmě opět lidem spojeným s palácem, odkryl A. Evans v okolí Knóssu a nazval je konvenčně Karavanseraj, Dům kněze, Jižní dům, Dům s freskami a Malý palác. Stejným typem bývá označována i velká vila s více dvory v blízkosti paláce v Malii. Vilový komplex v Tylissu z pozdně mínojského období je nepravidelnou sestavou tří objektů, v nichž byl kromě zbytků poměrně náročného vybavení nalezen také archív hospodářských záznamů na hliněných tabulkách. U většiny těchto staveb lze konstatovat, že mínojské vily neměly ustálené schéma a že se u nich dají rozeznat nejen podobné architektonické prvky a stavební postupy, ale v miniaturních rozměrech i příbuzné funkční dispozice jako u velkých paláců. █ O neuniformní podobě průčelí městských domů nás informují také zachované nevelké fajánsové destičky. Dosvědčují mimo jiné, že 2 – 3 podlaží a sloupy byly běžnou součástí nejen palácové, ale i „řadové“ architektury. U městečka Gurnia byl uskutečněn plošný odkryv, který ukázal nepravidelnou zástavbu kamenných podezdívek, bez rovných ulic a zřetelnějšího náměstí, i když větší budova se sloupy, identifikovaná jako „palác“, zde rovněž existovala. Velkým objevem poslední čtvrtiny 20. století bylo odhalení velmi dobře zachovaných zbytků krétského obchodního města na kykladském ostrově Théra (dnes Santorini), který zřejmě sehrál osudovou roli při zániku mínojské civilizace. Ze sopečného příkrovu zde byly v lokalitě Akrotiri vysvobozeny velmi dobře zachované patrové domy, některé z nich i z kvádrového zdiva, se sdruženými okny a s neobyčejně mnohotvárnou malířskou výzdobou, která ukazuje, že tento luxusní prvek nebyl v mínojské společnosti vyhrazen pouze palácovým interiérům. 3. Pevninské Řecko █ Mykény a Tíryns jsou hlavní zachované lokality achájské civilizace (popis viz PV). U Pylu je však nutno PV opravit a doplnit. V tomto případě se nejedná o typický hrad – odkryto bylo neopevněné sídlo o předpokládaných dvou až třech podlažích, jež připomíná svým charakterem spíše menší mínojské paláce. Skládalo se ze dvou dispozičně samostatných částí – menšího staršího a většího mladšího paláce. Byly zde nalezeny rozsáhlé správní a hospodářské místnosti se sklady hliněných nádob a účetními záznamy, stopy sloupů, fragmenty bohaté malířské výzdoby interiérů i důkazy o podobné péči o hygienu a jen přítomnost megaronu mykénského typu
36 s ohništěm a čtyřmi sloupy (12,9 x 11,2 m) v centru nepravidelné dispozice napovídá, že se nacházíme na Peloponésu. – Nejrozsáhlejším známým mykénským opevněním je lokalita Gla v Boiótii o délce hradeb asi 2,8 km; ze zdejších vykopávek je ale zřejmé, že podobné systémy nevymezovaly zástavbu městského charakteru, nýbrž rozsáhlý prázdný prostor jako potenciální refugium pro obyvatelstvo okolního kraje. Součástí zdejší akropole byl menší dvoukřídlý palác na půdorysu „L“ a také neobvyklý obdélný veřejný prostor neznámé funkce, nazývaný dnes „agora“. – Z perspektivy dalšího výkladu je vhodné připomenout, že opevněné vladařské sídlo mykénského typu bylo také základem proslulé Akropole v Athénách. Zdroje a další dostupná četba: PRESSOVÁ, Ludwika. Stará Kréta. Praha: Panorama, 1978. – má obsažnou kapitolu Dům a palác věnovanou obytným i palácovým stavbám včetně zařízení; zachycuje stav před odkrytím Théry. GEISS, Heinz. Starověký Knóssos. Praha: Vyšehrad, 1985. – nejpodrobnější popis největšího mínojského paláce se zařazením do kontextu celé kultury. BOUZEK, Jan. Objevy ve Středomoří. Praha: Odeon, 1979. – obsahuje kapitolu o lokalitě Akrotiri na Théře/Santorini. BARTONĚK, Antonín. Zlaté Mykény. Praha: Panorama, 1983. – obsahuje zejména kapitolu s popisem hlavních hradů a výčtem dalších mykénských lokalit.
PREZIOSI, Donald – HITCHCOCK, Louise A.. Aegean Art and Architecture. Oxford – New York: Oxford University Press, 1999. (Národní knihovna) – základní přehledová práce k tématu, inetrpretující architekturu z kontextu kultury egejské oblasti.
RUTTER, Jeremy B.. Aegean Prehistoric Archeology – na adrese: http://www.dartmouth.edu/~prehistory/aegean/ – velmi podrobný didaktický projekt Dartmouth College, obsahující rovněž přednášky o architektuře (zvl. 12, 13, 17, 19 – 22), obrázky a podrobné bibliografie.
V. ŘECKO Rámcová chronologie (př. Kr.): Předarchaické (temné) období 1100 – 800 Archaické období 800 – 500 Klasické období 500 – 323 Helénistické období 323 – 146 (dobytí Korintu Římany) nebo 31 (připojení Egypta) (Podrobnější komentář k historickému období viz PV; naše označení předhistorického období je v moderní literatuře obvyklejší.)
1. Vitruvius, řecká architektura a my
█ PV opírá svůj výklad řeckého stavitelství převážně o římského autora Vitruvia (De architectura libri X, čes. Dest knih o architektuře) jako o jediný zachovaný autentický psaný pramen odborného zaměření, čímž je jeho význam dán. Moderní zahraniční odborná literatura přistupuje však k Vitruviovu textu kritičtěji a více jej konfrontuje s archeologickými fakty, podle nichž některá jeho tvrzení ze zachovaných památek nelze prokázat, nebo se s nimi dokonce neshodují. Vitruvius čerpal ze sekundárních,
37 převážně helénistických zdrojů, jež nelze ověřit, protože se nezachovaly (uvádí je v předmluvě 7. knihy). Empirickou zkušenost s řeckou architekturou mohl mít pouze v jižní Itálii; samotné Řecko asi nenavštívil, možná s výjimkou Malé Asie, jak naznačuje jeho popis Halikarnassu. Ukazuje řeckou architekturu jako mnohem více unifikovanou a normativní, než pravděpodobně ve skutečnosti byla; samozřejmě nepostihuje její reálný historický vývoj a nahrazuje jej spíše legendami. V řadě údajů si odporuje a některá důležitá místa textu jsou nejasná. V zahraničí je stále k tomuto tématu vydávána řada rozborů a jsou pořádány odborné konference. Český překlad Aloise Otoupalíka z roku 1953, po jazykové stránce většinou korektní, vznikl v souvislosti vydávání klasických architektonických traktátů pro potřeby tehdejší teorie i praxe tzv. sorely (socialistického realismu) podle sovětského vzoru. Byl opatřen názornými ilustracemi i některými korekcemi ve věci rozměrů a proporcí, a to hlavně na základě starších komentářů Augusta Choisyho (1909) a Vojtěcha Birnbauma (1914), ne však moderně fundovaným komentářem archeologickým a uměleckohistorickým. Vydání téhož překladu v Antické knihovně nakladatelství Svoboda z roku 1979 přišlo shodou okolností v době, kdy postmoderna obnovila zájem o principy klasické architektury. Má novou historickou předmluvu Jana Bouzka a modifikované poznámky, jež ale problém příliš neřeší. Obrazový doprovod byl částečně změněn, přičemž byly přidány některé nové ilustrace, v nichž se objevily chyby, přejímané beze změny i v dalších vydáních (2001, 2009). Dvě tyto ilustrace bohužel s chybami převzal i PV: ▪ s. 91: Řecké emplekton – ke správnému pochopení je nutno otočit vyobrazení o
180°; ▪ s. 118: Iónské patky – u vyobrazení attické varianty vpravo jsou zaměněny názvy
tvarů inferior torus (spodní obloun) a trochilos (asymetrického typu scotia); zavádějící je rovněž uplatnění plinthu, používaného u tohoto typu až v římské době a v novověku. U knižních vydání Vitruvia od roku 1979 k nim patří ještě obr. 19, kde jsou zaměněny typy chrámů dipteros a pseudodipteros.
█ Architekt, architektura. Vitruvius používá slova architectus a architectura, jež byla do latiny adaptována z řečtiny. Složení výchozího řeckého výrazu architékton bývá interpretováno dvěma způsoby: 1. arché = začátek, pralátka, vláda; tékton = tvůrce, stavitel, tesař; 2. arché = v témže smyslu; techné = vynalézavost, řemeslo/umění, dovednost, zkušenost. Předpokládá se, že přítomnost výrazu tékton odkazuje také k dřevěnému původu řecké architektury (viz Konstrukce); pro kameníka má totiž řečtina zvláštní označení líthológos. Ve smyslu označení projektantské činnosti pojem architékton poprvé nacházíme v Hérodotových Dějinách (Historiés apodexis) z 5. st. př. Kr., kde tak tituluje Eupalina z Megary, stavitele vodovodního tunelu na Samu, a Mandrokla ze Samu, který pro vojska perského krále Dáreia I. vybudoval pontonový most přes bosporskou úžinu. (Jde tedy o výkony obdivuhodné, avšak z dnešního hlediska ryze „inženýrské“.) V Platónově filozofickém dialogu Politikós (4. st. př. Kr.) si účastníci vysvětlují, že architékton zadává práci manuálním dělníkům (ergatikós) a řídí ji, ale sám ji nevykonává. Aristotelés v témže století kupodivu zahrnuje známého tvůrce urbanistických plánů Hippodáma z Mílétu mezi meteórologoi, neboť podle něho jeho koncepty odrážejí kosmickou harmonii a tento pojem označuje ty, kdo se zabývají děním nad zemí –
38 v atmosféře i ve vesmíru. Pro samotný obor Řekové výraz neměli – chápali jej zřejmě jako soubor řemeslných činností, spadajících pod pojem techné, který pro ně zahrnoval všechny rukodělné a praktické obory (tedy i malířství a sochařství, ale také např. hrnčířství nebo lékařství). Společenské postavení architektů není v řecké literatuře nijak explicitně popsáno – nevíme, jak se vzdělávali, jak získávali zakázky a organizovali své podnikání atd. Užití pojmu architektura ve smyslu, jak jej chápeme dnes, najdeme až u Vitruvia. On a pozdější autoři římské doby jako Plinius Starší (Naturalis historia, čes. Kapitoly o přírodě) a Pausaniás (Periégésis tés Hellados, čes. Cesta po Řecku) zaznamenali řadu jmen řeckých architektů minulosti, obyčejně ve spojení s jejich konkrétními díly. O tom, že v nezachované řecké literatuře existoval regulérní odborný diskurz, svědčí výčet zdrojů, který uvádí Vitruvius v předmluvě sedmé knihy. Není mezi nimi sice žádná souhrnná oborová příručka, jakou představuje jeho vlastní text, ale zmiňuje řadu spisů o „souladných poměrových vztazích“ a také několik autorských monografií o významných chrámech. Z toho lze usuzovat, že architekt zaujímal už v klasické řecké společnosti místo důstojné, jež vyplývalo z faktu, že pracoval na stavbách sloužících kultu a veřejnosti, veškeré polis, a podílel se tak mnohdy na jejím věhlasu v ostatním „obydleném světě“ (oikúmené). O mimořádném respektu, jakému se těšila některá architektonická díla – Artemision v Efesu, Mausóleion v Halikarnássu či alexandrijský maják Faros –, svědčí ostatně i výčet „divů světa“, který se u různých antických autorů sice liší, ale architektura v něm jednoznačně převažuje. Vitruvius ve své první knize praví, že úspěšný architekt musí být „i nadaný, i učenlivý ve vědě“, což pro něho představuje: „…aby byl znalý čtení a psaní, aby vládl kreslicím rydlem, byl vzdělaný v geometrii, orientoval se v optice, uměl aritmetiku, aby měl solidní vědomosti z dějepisu, aby bedlivě poslouchal filozofy, aby se vyznal v hudbě, měl povědomost o lékařství, studoval rozhodnutí právníků a aby si osvojil poznatky o hvězdářství a o zákonech nebeských.“ (Filozofii chápe v obecném antickém smyslu také jako vědu o přírodě, tedy včetně fyziky a mechaniky.) Zda měli takto široce chápané nároky na kvalifikaci svých architéktones už Řekové, nemůžeme doložit. Lze jen poznamenat, že část úkolů týkající se přístrojů a strojů s vodním pohonem a válečných zařízení, jež Vitruvius pojednává v deváté a desáté knize, bývala již v helénistickém období doménou činnosti, pro niž řečtina měla zvláštní označení méchanikos (např. Archimédés, Ktésibios, později Hérón z Alexandrie). U obecných teoretických kategorií, jež podle Vitruvia tvoří osnovu architektury (viz zde s. 54 – 55), používá buď řecké termíny, nebo připojuje k latinským výrazům řecké ekvivalenty, což nepochybně prozrazuje, odkud tento způsob nazírání architektury přejímá. I když konkrétní zdroj neuvádí, je pravděpodobné, že pochází z helénistického období, kdy obecně docházelo ke specializaci a systemizaci oborů, vydělujících se z celku původní empirické filozofie. Je to nejstarší teoretický koncept architektury v evropském myšlení, který se nám dochoval. 2. Charakter stavebních prostředků, materiály, technologie a stavební konstrukce PV v kapitolách „Stavební materiály“ a „Postup stavby“ poněkud nesystémově prolíná výklad o materiálech a konstrukcích se stavebními postupy a architektonickými prostředky, což demonstruje na stavbě řeckého chrámu a pokračuje přímo popisem dórského řádu. Tato témata, jakkoliv spolu samozřejmě souvisejí, je třeba při studiu pro naše účely zřetelně oddělovat (viz přednášky a schémata předešlých částí).
39 Materiály Hlína. Vitruviovy informace o řeckých cihlách patří právě k těm, které nelze empiricky ověřit. Sušené cihly hrály roli v předarchaickém a částečně archaickém stavitelství; později u sakrálních a veřejných městských budov už zřídka. Tam se částečně mohly asi od poloviny 4. st. př. Kr. uplatnit cihly pálené, ale mnoho dokladů o tom není; celkově se tyto materiály používaly spíše u soukromých obytných a hospodářských staveb. Na stavbách chrámových se plastické a polychromované prvky z pálené hlíny používaly jako doplněk a obklad dřevěných konstrukcí před přechodem ke kameni v průběhu archaického období, později pouze ve formě střešní krytiny (pokud nebyla z mramoru). Dřevo. Bylo hojně používáno jako hlavní konstrukční materiál v předarchaické a ještě částečně archaické době. Později se s ním setkáváme v chrámových stavbách pouze v podobě střešních krovů; více se zřejmě uplatnilo v obytných stavbách, ale obvykle ne jako hlavní materiál. Nezastupitelná zůstávala jeho role jako hlavního materiálu pro technické účely stavebnictví (lešení, jeřáby, přeprava kvádrů a tamburů atd.). Kámen. Ačkoliv byl kámen v řeckém stavitelství vzhledem k jeho hojnému místnímu výskytu přítomen od počátku (základy, podnože, dlažby), jako konstrukční materiál se začal prosazovat až během archaického období – před 6. st. př. Kr. nemáme doloženu žádnou dochovanou kompletně kamennou stavbu. Nejdříve se zřejmě uplatnil jako materiál pro stěny svatyň, později na baze a hlavice sloupů a posléze další části, přičemž charakter dřevěné konstrukce zůstával zachován ve ztvárnění kamenné stavby. Užívaly se různé druhy vápenců a vápnitý pískovec, jež se v případě významných staveb omítaly štukem (např. Aigína). V jižní Itálii a na Sicílii se pro chrámové stavby těžil a zpracovával místní travertin, který byl rovněž omítán. Za nejkvalitnější materiál byl od klasicé doby považován mramor, zejména hymettský a pentelický (z attických hor Hymettos a Pentelikon), z nichž je vybudován Parthenon; pro sochařství byly vysoce ceněny mramory z ostrovů Naxos a Paros. Iónská města měla své vlastní zdroje tohoto kamene na maloasijském pobřeží a na přilehlých ostrovech. Není neobvyklé, že na jedné stavbě je použito více druhů kamene, např. vápenec pro konstrukce a mramor pro detaily, sochy, krytinu, dlažby. Konstrukce. Typy zdiv, jaké zde uvádí PV podle Vitruvia, je třeba zařadit mezi konstrukce vertikální (latinské označení opus mixtum ovšem přísluší až římskému stavitelství). U fortifikačních a opěrných kamenných zdí bylo užíváno v archaickém období i později polygonální zdivo (viz s. 33), dále varianta zv. lesbické (s některými křivkovými spárami) a zdivo trapezoidní (s ložnými spárami vodorovnými, ale styčnými nepravidelně zešikmenými). Je logické připojit konstrukce horizontální, jež u většiny typů řeckých staveb představuje prostý princip trámového stropu, převedený u monumentálních typů do kamenného materiálu často „doslovně“ nebo s charakteristickým kazetováním (viz např. athénské Propylaje, ochozy Héfaisteionu a Erechteionu). Řekové uměli – přinejmenším od klasického období – sestrojit i kamenné klenby, ale přičítali jim zřejmě podružný význam. Přečnělkovou klenbu máme doloženu u hrotitého mostního oblouku v Eleutherně na Krétě (4. – 3. st. př. Kr.). Pravá klenba valená kryla chodbu pro závodníky u stadiónu v Olympii, ojedinělé přístupové chodby divadla v Mílétu nebo šikmé chodby v krepidě Apollónova chrámu v Didymách (4. – 3. st. př. Kr.); byly jimi zaklenuty rovněž podzemní makedonské hrobky (Vergina, Amfipolis). Všude tam řešily boční tlaky klenby masy zdiva nebo
40 zeminy. Z téže doby pocházejí i stopy oblouků, které tvořily vstupy na agory měst Priéné a Assos – spíše ojedinělé případy, kdy je klenba použita s monumentalizujícím architektonickým záměrem, nikoliv pouze jako technický prostředek. V městě Rhodos na stejnojmenném ostrově jsou dochovány z předřímského období neobvyklé segmentové mostní oblouky z klenáků (u brány D’Amboise). Postup stavby, jak jej popisuje PV, se samozřejmě týká pouze řeckého dórského chrámu a pro jiné řády nebo druhy staveb nemusí ve všem platit. Pro názornost můžeme připojit sled fází technického postupu stavby chrámu: 1. stereobat, 2. sloupy, 3. kladí, 4. štíty a střecha, 5. svatyně, 6. sochařská výzdoba a polychromie. Chrám v Segestě na Sicílii, který se dochoval jako nedokončený, tento postup zřetelně dokládá a navíc ukazuje, že jednotlivé kamenné prefabrikáty byly usazovány na svá místa v hrubém tvaru a jemnější detaily (profily článků, kanelury sloupů, ornamenty) byly tesány a vybrušovány „nastojato“. Architektonické prostředky █ Řekové nenavazovali na své předchůdce, mykénskou kulturu, protože v době příchodu Dórů byla již vyhaslá. Cesta k nejvyššímu zhodnocení možností architektury tektonického typu se tak u nich odehrála relativně samostatně. Řecký chrám se v průběhu archaického období vyvinul do zcela originálního tvaru, který nebyl jako celek zřetelněji odvozen od jakéhokoliv typu jiných starověkých civilizací, ačkoliv z nich Řekové jinak často čerpali, a to dokonce i v dílčím architektonickém tvarosloví (viz iónské a korintské hlavice). Jeho jedinečný účinek je dán přirozeným tektonickým členěním stavby ve vertikálním směru – podnož, sloupový ochoz, střecha – které se posléze opakuje i v trojdělení ant a sloupů. Vertikální a horizontální prvky ve vzorci průčelí jsou harmonicky vyváženy a podobně se postupně harmonizuje i poměr stran a počtu sloupů v půdorysu ve smyslu vztahů zlatého řezu. Zároveň dochází k artikulaci architektonických článků, které utvářejí jednotu i individualitu jednotlivých řádů/slohů. Obecně lze pozorovat, že v archaickém období jsou tvary jednotlivých prvků kontrastnější, v klasickém období se harmonizují, v helénistickém mají pak na jedné straně tendenci „splývat“ v celku stavby, na druhé se však objevují individualizované variace tradičních řešení jako figurální ozdoby hlavic, polosloupy a pilastry, osloupené pilíře a složitěji profilované sdružené podpory. Stavba neobsahuje žádné nadbytečné prvky – většina toho, co vidíme, je také tektonicky i sémanticky funkční, cokoliv odebráno poruší její statiku i smysl. Řecký chrám byl dokonale uzavřený celek a nebylo možné jej jakkoliv rozšiřovat a dostavovat, jako se to dělo u chrámů egyptských nebo mezopotámských. Je zajímavé si uvědomit, že samotná svatyně jako příbytek boha (kultovní sochy) – tedy důvod, proč stavba vznikla – je sloupovým ochozem opticky odcloněna od okolí, ale přitom nikoli znepřístupněna – i když řadový věřící se nemohl dostat dále než do tohoto ochozu. Třebaže se původní kultovní funkce řeckého chrámu posléze vytratily, zůstal díky svým autonomním estetickým kvalitám jedním z nejtrvanlivějších archetypů evropské architektury. Zásadním přínosem Řeků je zavedení modulového systému, který dává jednotlivé stavbě řád a jednotu, jichž dosud ve starověké architektuře nebylo nikde dosaženo. Jak naznačují zachované části staveb a archeologické nálezy, nebyl tento princip nikdy unifikován do dogmatického systému (k němuž později směřoval akademismus
41 16. – 19. století, ale vlastně již Vitruvius), nýbrž poskytoval dostatečnou volnost, které tvůrci využívali pro individualizaci staveb. Jistý soubor ustálených pravidel byl zřejmě považován za základ k variacím. V rámci jedné stavby platí jeden systém, každá stavba ale obvykle má svůj vlastní, respektující pouze rámcově zvyklosti zvoleného sloupového řádu. Základní rozměrový modul byl podle Vitruvia získán dělením šířky krepidy určitým číslem podle počtu sloupů v chrámovém průčelí, ale čísla si na různých místech jeho textu odporují a navíc modul chápe u iónského řádu jako spodní průměr sloupu, kdežto u dórského jako poloměr. Přesto lze obecně říci, že díky znalosti modulovému systému můžeme řecké chrámové stavby poměrně věrohodně rekonstruovat, pokud se z nich zachovala krepida se stopami sloupů a několik fragmentů kladí. Z nich lze určit řád a použitý modul i zacházení s ním, zbytek je možné s jistou tolerancí dopočítat. Proporce řádů byly odvozovány z proporcí lidského těla (i když možná ne tak přímočaře, jak tvrdí Vitruvius), k čemuž přispívalo i užívání přirozených měrných jednotek tohoto původu – palec, dlaň, stopa, loket, krok. Měřítko lidské postavy a horizont diváka byly pro řeckou architekturu vždy důležité; u některých staveb, např. na Aigíně a zejména na Parthenonu, byly zjištěny optické korekce velikosti i linií stavby, jež měly přispět k dokonalejšímu vizuálnímu vjemu harmonie celku. Respektování těchto vztahů vyvrcholilo zejména v Attice v 5. století př. Kr., v období vrcholné klasiky, kdy plně souzní i s pojetím monumentálního sochařství, jež architekturu doplňuje a vyjadřuje její ideovou náplň. Klasická architektura pevninského Řecka nikdy netíhla ke gigantismu – tyto tendence najdeme mimo jádro řecké civilizace, v maloasijské Iónii a na Sicílii. Tam do kulturního paradigmatu nejdříve vstupují neřečtí činitelé, kteří se nakonec stanou hybateli helénistického období, v němž dojde sice k největšímu rozšíření vlivu řecké kultury, ale také k její nejsilnější kontaminaci cizími lokálními tradicemi.
█ Architektonické články. K tektonicky aktivním prvkům, ze kterých se skládá řádová soustava a jež v zásadě používala už architektura egyptská či mínojská – tedy dělenému sloupu a architrávu respektive dělenému kladí –, přidali Řekové soustavu architektonických článků v podobě různě plasticky profilovaných „lišt“. Ty nemají přímo konstrukční funkci, ale propojují nebo ukončují jednotlivé části konstrukce, zjemňují jejich napojení a plasticky i opticky dotvářejí tektonickou logiku stavby. Nejsou to tedy pouhé „ozdoby“, ale organické prvky řádových soustav. V dórském řádu je jich poměrně málo (v partii střechy a řešení ant), více se uplatňují v iónském a korintském řádu, kde je najdeme také jako součást kladí a hlavic i patek sloupů. Dělí se nejčastěji na čtyři skupiny podle toho, co vyjadřují: články ukončující – sima: lysis (výžlabek), dórská (podvalek), iónsko-korintská (žlábkovnice); akroterion články podporující - kyma (laloška): dórské (lehké), iónské (těžké), lesbické; články vzpěrné – trochilus (výžlabek), scotia, torus (obloun), cyma recta (zvonovnice přímá), cyma reversa (zvonovnice obrácená). články vázací n. spojovací – pásek, oblounek, astragal.
42 POZNÁMKY: 1. Termín astragal(us) neoznačuje obvykle v anglicky i francouzsky psané literatuře ani u Vitruvia perlovec, jak tvrdí německé slovníky, Ottův slovník naučný, Syrový a po něm další zdejší slovníky, učebnice a skripta (kromě PV), nýbrž tenký konvexní spojovací článek s půlkruhovým průřezem, doprovázený páskem z jedné nebo obou stran. V případě iónských a kompozitních hlavic (pod echinem) bývá pouze perlovcem ozdoben; pro tento ornament však není známo žádné původní označení řecké ani latinské, stejně jako pro ty, jež dnes nazýváme vejcovec a listovec. – 2. Zvonovnice byla ve starší české literatuře označována také jako „karnýs“. – 3. Třídění článků se někdy děje také mechanicky podle tvaru: rovné, konkávní, konvexní a složené.
[Sima (fem.) = řec. kyma, lat. sima. Kyma (neutr.) = řec. kymation, lat. cymatium.]
█ Sloupy. Entasis (vypnutí) označuje nikoliv samotné zúžení sloupu směrem vzhůru (jak vyznívá formulace PV), nýbrž pouze rafinované zakřivení linie tohoto zúžení („zduření“). Původní důvod není zřejmý; uvádějí se snahy o optickou korekci i vyjádření tektonické tíhy kladí. Vyskytuje se u všech řádů. Pro úplnost je třeba připojit, že polosloupy se objevují poprvé u obřího Diova pseudoperipteru v Agrigentu (kol. 480 př. Kr.); později se vyskytují spíše v interiérech některých pozdně klasických a helénistických chrámů (obvykle korintské) nebo jako součást osloupených pilířů (dórské a iónské, Pergamon). V helénismu se rovněž uplatňují poprvé pilastry – např. na exteriéru samothráckého Arsinoeia (dórské) nebo v netypickém vnitřním nádvoří Apollónova chrámu v Didymách (v rámci iónského konceptu).
█ Barevnost a sochařská výzdoba. Škála organických a minerálních pigmentů nebyla široká: dominovaly kombinace červené s tmavě a světle modrou nebo červené s černou, doplňovaly je tmavě fialová, hnědá, okrová, žlutá (někdy zlatá), bílá a zelená (pokud není výsledkem chemické mutace modré). Pro polychromii mramoru byla užívána technika enkaustiky, jejímž pojivem je vosk zpracovávaný za horka. Barevné pojednání chrámových staveb se zřejmě historicky vyvíjelo a lze je zobecňovat jen v hlavních rysech. Dochovaných stop polychromie není mnoho, přesto z nich lze usuzovat, že stavby v archaické době, ať už v kombinaci dřeva a pálené hlíny nebo z kamene, měly polychromii bohatší a pestřejší, s pásy ornamentů na římsoví a článcích (viz např. části štítu pokladnice sicilské obce Gela z Olympie, kol. 560 př. Kr. a mnoho menších fragmentů z různých míst). Nebarevné zůstávaly dříky sloupů, architráv a pravděpodobně také zubořez. U dórských hlavic se obvykle uvádějí pouze červeně zdůrazněné anuli. Nedávno objevená makedonská tzv. Hrobka palmet v Mezii (3. st. př. Kr.) ukazuje iónské hlavice s modro-žluto-červeně pojednaným abakem a echinem a červenými oculi volut; barevně zdůrazněny mohly být i jejich linie fascií. Příkladem polychromování korintské hlavice je terakotový nález z Olympie, kde spodní věnec akantů je modrý, další žlutý, oba se svrchními plochami listů červenými; horní část se stonky a úponky je červená a střední kvítek žlutý; červený je také spodní astragal a pruh na abaku. K celkovému dojmu staveb je nutno přičíst také barevnost sochařských děl, která se s ustálením řádové skladby stala nedílnou součástí řeckých chrámů. Kromě tympanonů, kde mohly být umístěny figurální plastiky u všech řádů, byly u dórských staveb vyhrazeny desky metop sochařskému reliéfu, u iónského a korintského pak průběžný vlys kladí. Výjimečně byly sochařsky vyjádřeny tektonicky aktivní články: jako mužské figury (telamón) podpírající kladí (dórský Diův chrám v Agrigentu) nebo ženské postavy ve funkci sloupů (karyatida), objevující se v iónských stavbách (Erechteion). Z Artemisia v Efesu jsou zachovány fragmenty figurálních reliéfů, jež byly pravděpodobně
43 netypicky osazeny nad patkami sloupů v části pronaa. Řecká plastika byla rovněž značně pestrá, v archaické době často „nerealistická“ (modré vlasy, červená pleť apod.), v klasické s růžovými inkarnáty, černými i žlutými vlasy, vzorovanými oděvy aj. na červeném nebo modrém pozadí. V tympanonech aigínského chrámu drželi bojovníci kovové zbraně; v sochařské výzdobě Parthenonu jsou rovněž prokazatelné stopy po kovových dtailech a zlacených discích na architrávu. K barevně-plastickým prvkům je nutno také připojit ozdoby střešních říms – plasticky ztvárněné okapové chrliče (nejčastěji jako lví hlavy), antefixy (často ve tvaru palmety nebo hlavy Gorgóny) a akroteria, jež mohla být rovněž figurální a u důležitých chrámů dosahovala značných rozměrů i překvapivých tvarů (např. rekonstruované akroterion Parthenonu). Málo informací máme o výzdobě interiérů (fragmenty nástěnné výzdoby domů z Délu a z Pelly); co se týče helénistických paláců, jistou představu si lze učinit z nástěnných maleb v hrobce Filippa II. Makedonského ve Vergině (4. st. př. Kr.). Z téže doby pocházejí také podlahové figurální mozaiky z barevných oblázků např. z Durrës v Albánii, z makedonské Pelly nebo Olynthu. (Starší stopy mozaikové výzdoby svatyň ze Sparty a Delf však pocházejí už z 6. století př. Kr.) 3. Typologie chrámů
█ K ní je třeba připojit souhrnně také řeckou terminologii, popisující jednotlivé prostory v půdorysu peripterálního chrámu (u PV stručně až na s. 132 – 133). Hlavní prostor svatyně se nazývá naos (užívá se také sekos, rovněž latinský termín cella, oba někdy zjednodušeně označující celý vestavěný objekt ve sloupovém ochozu). Přiléhající kultovní prostor se sochou, přístupný pouze zasvěceným kněžím, nese název adyton. Předsíň svatyně, vymezená obvykle antovými křídly stěn, se jmenuje pronaos; obdobný, ale oddělený prostor na opačné straně, určený pro liturgické náčiní, je opisthodomos. Ochoz mezi sloupy a stěnami svatyně se nazývá peridromos, u dipterálního chrámu má ochoz v dalším pořadí název pteroma; celé sloupoví se nazývá peristasis.
█ Vitruviův výklad o typologii chrámů podle šířky interkolumnia a výškových poměrů sloupů patří k těm částem jeho textu, jež nejsou doloženy archeologickou empirií, a je považován za poněkud spekulativní. Svědčí však o zřejmé snaze o systematizaci a intelektualizaci architektury v helénistickém období. 4. Dórský řád Pro systematičnost výkladu je třeba zdůraznit, že k řádové soustavě náleží pouze sloup a kladí s římsou, tedy to, co PV popisuje na s. 93 – 99 v rámci kapitoly „Postup stavby“ (čímž opakuje poněkud matoucí Vitruviův postup). POZNÁMKA: U nás uplatňované pojmy scamilla, scamila, skamila (Syrový ad.) jsou asi svévolně odvozeny od latinského výrazu scamillus, který označuje (1.) odsazenou (otevřenou) spáru pod krčkem dórské hlavice; (2.) podobně utvářenou spáru mezi abakem a architrávem u iónských a korintských hlavic; (3.) desku, která je někdy vložena pod postamenty sloupů (Webster’s Dict. aj.). U Vitruvia se vyskytuje (III,4.4) pouze v odlišném, ale poněkud nejasném významu (scamilli imparesnerovné podložky), jenž je např. u Kocha interpretován jako klíny vyrovnávající pod plinthy patek zakřivení stylobatu. Angloamerická literatura používá obvykle pro označení spáry pod krčkem s doprovázejícími „drážkami“ (viz 1.) výraz hypotrachelion/-um (řec. hypo- = pod, níže) a pro celý krček pak logicky podle významu slovo trachelion/-um. Vitruvius má zřejmě prvním výrazem na mysli celý krček, druhý nepoužívá a o spáře mlčí.
44 [Architráv = řec. epistylion, lat. epistylium. Vlys = řec. zooforos, lat. zophorus. Římsa = řec. koronis, lat. corona.]
█ Dórský nárožní konflikt má v řecké architektuře tři historická řešení: 1. v původních dřevěných konstrukcích – rohový triglyf je umístěn na svislé hraně kladí a nad osou rohového sloupu; 2. v archaických kamenných konstrukcích – architráv s nárožním triglyfem přesahují osu rohového sloupu a poslední metopa je rozšířena; 3. v klasických konstrukcích – vzdálenost posledních dvou sloupů u nároží je zmenšena, takže je dodržena stejná šířka metop. Chronologický přehled nejdůležitějších dórských chrámů
█ PV zahrnuje do této kapitoly i archaické stavby, na nichž je obvykle demonstrován historický vývoj typu řeckého sloupového chrámu v 7. – 6. st. př. Kr., nikoliv vývoj vlastního dórského řádu – tedy Apollónův chrám B v Thermonu, Heraion I na Samu (a bylo by k nim třeba ještě připojit Poseidonův chrám v Isthmii, 650 – 550 př. Kr.). Z těchto staveb se zachovalo příliš málo, aby bylo možné posoudit, zda a jak se v jejich konstrukci ze dřeva, sušených cihel i kamene formovalo řádové tvarosloví, i když to lze teoreticky předpokládat. Dokonce ani u Heraionu I – II v Olympii si tím nemůžeme být jisti; teprve o zdejším Heraionu III (asi 590 př. Kr.) již jistě víme, že měl dórské tvary, i když některé jeho kamenné sloupy se vzájemně lišily proporcemi a v zadní části byl mezi nimi podle Pausania (2. st.!) dosud i sloup dřevěný. Pro dórský řád jako vypracovaný systém má proto rozhodující význam až Artemidin chrám na Korfu (Korkýra, 600 – 590 př. Kr.) jako nejstarší známý celokamenný a postavený podle modulového systému. Chrámy I - II Héřina okrsku na ostrově Samos mají pokračování v kontextu iónského slohu (viz zde s. 46). Jako příklad ojedinělého výskytu dórského řádu na maloasijském pobřeží můžeme připojit Athénin chrám města Assos, archaický peripteros o rozměrech 14,1 x 30,3 m a sloupy v poměru 6:13, postavený mezi lety 540 – 530 př. Kr., atypický tím, že jeho architráv byl pokryt průběžným figurálním reliéfem.
█ Údaje k jednotlivým dórským chrámům viz PV. Pouze k Parthenonu je třeba doplnit u nás často zanedbávaný fakt, že strop epinaa (pokladnice, zde zvané parthenon) tohoto dórského chrámu byl nesen čtyřmi iónskými sloupy (zachovaly se z nich pouze patky) a rovněž proslulý figurální tzv. Panathénajský vlys (1,2 x 160 m), umístěný unikátně pod stropem peridromu na obvodu vnějších stěn svatyně, je považován za iónský prvek. Tendence k tomuto „experimentálnímu“ mísení stylů je připisována Iktínovi (viz jeho kombinace všech tří v Apollónově chrámu v Bassai). Za třetího autora stavby, významem rovnocenného, musí být označen geniální sochař Feidiás, pod jehož vedením vznikl dodnes torzálně zachovaný soubor plastické výzdoby chrámu – trojrozměrné figury z tympanonu, reliéfy metop a zmíněný vlys, jakož i nezachovaná slavná kultovní socha Pallas Athény, zhotovená ze slonoviny a zlata na dřevěné konstrukci. I ve fragmentárním stavu jsou tato díla považována za vrcholný projev klasického řeckého sochařství a mezi řeckými chrámy je Parthenon jediný, u něhož známe nejen autorství architektury, ale také sochařské výzdoby. Čtvrtým důležitým jménem, spojeným s tímto chrámem, je Periklés, významný
45 athénský politik a iniciátor celé obnovy Akropole po perských válkách. PV se kupodivu nezmiňuje o proslulém systému optických korekcí, přispívajících k monumentálnímu účinku na diváka, jenž byl u Parthenonu analyzován. Spočívá v tom, že prakticky žádná linie stavby není rovná, všechny probíhají v mírných křivkách, rovněž sloupy se mírně přiklánějí k sobě a dovnitř (při zachování vodorovných ložných spár), krajní interkolumnia v průčelích jsou nepatrně zmenšena a dříky krajních sloupů jsou poněkud zesíleny. Ideální, ale v podstatě poměrně přesná rekonstrukce Parthenonu včetně plastické výzdoby a kultovní sochy byla vytvořena v Nashville (Tennessee, USA) v roce 1897 nejprve jako dočasná výstavní atrakce, v letech 1921 – 1931 jako definitivní betonová stavba.
█ V naosu Apollónova chrámu v Bassai (430 – 410 př. Kr.) je – pravděpodobně Iktínem – použit nejstarší známý korintský sloup (zachována pouze patka a fragmenty hlavice); členění prostoru se děje pomocí iónsky ohlavených křídel zdí s unikátní třístrannou variantou hlavice (tedy ne polosloupy nebo pilastry – viz také zde s. 56). POZNÁMKA: V anglicky psané literatuře jsou obvykle iónské útvary tohoto chrámu označovány jako semi-columns nebo engaged columns (k významu viz pozn. na s. 15). Britský neoklasicista C. R. Cockerell, který byl jedním z prvních, kdo stavbu popsali v 19. st., z nich vyvinul a použil zvláštní typ iónských sloupů se čtyřstrannými hlavicemi, známý jako Bassae Order (Ashmolean Museum, Oxford). Liší se od akademické formy řádu utvářením patky a výrazným vyklenutím horní fascie mezi volutami.
█ Z obvyklé typologie řeckých chrámů se vymykají některé stavby určené pro staré mysterijní kulty na ostrovech Eleusis a Samothráké, mimo jiné často proto, že na rozdíl od nich vyhovují často požadavku poskytnout přístřeší shromáždění většího počtu zasvěcenců a adeptů. Eleusínský Telesterion pojednává PV na s. 133. Samothrácký Kabeirón (tamtéž) se dnes většinou nazývá Hiéron (kol. 325 př. Kr.). Byla to jednolodní stavba (asi 40 x 13 m), jež měla na straně vchodu sloupovou předsíň s hexastylovým dórským průčelím a v závěru půlkruhovou apsidu; hypotéza se sloupy uvnitř lodi je dnes opuštěna. V témže okrsku Velkých Bohů (Theoi Megaloi) nechala proslulá ptolemaiovská královna Arsinoé II. vybudovat kruhovou stavbu nejasné funkce, zvanou po ní Arsinoeion (mezi 288 – 270 př. Kr.), která představuje se svým průměrem 20 m největší známý tholos řecké epochy a použitými architektonickými prostředky příznačnou stavbu helénismu. Tato budova s kuželovou střechou měla zvenku v horní třetině členění ojedinělými dórskými pilastry, uvnitř pak ve stejné poloze korintské polosloupy. Mezi nimi byly umístěny parapetní panely s plastickými býčími lebkami (bukranion) a rozetami; případná existence oken je u této stavby nejasná. 5. Iónský řád
█ Z textu PV
na s. 118 nevyplývá dost zřetelně, že asijsko-iónská patka má obvyklou strukturu (od spodu): plinthos, 2x trochilos (výžlabek), torus (obloun) – kdežto atticko-iónská: torus, trochilos, torus (bez plinthu). Obrázek má chybný popis u attické varianty: zaměňuje spodní (inferior) torus a scotii (oproti trochilu v průřezu asymetrická); plinthos k řecké variantě nepatří. (Pozor také na záměnu typů iónských patek v Syrového encyklopedii, s. 216!)
46
█ Na s. 119 – 120 uvádí PV popis iónské hlavice, který ve shodě s veškerou další domácí literaturou nepoužívá terminologii v zahraničí běžnou, nebo ji užívá v chybném významu (balteus). U Vitruvia se podrobný terminologický popis – na rozdíl od dórské hlavice – nevyskytuje; uvádí spojení „polštářová hlavice“ (pulvinatum capitulum) a „polštářové pásy“ (pulvinorum baltei). I když užívané latinské pojmy jsou renesančního původu, staly se rovněž součástí dějin architektury, takže bychom je měli respektovat. (Viz vyobrazení v příloze) Na dřík dosedá jako tenká obroučka astragalus (často zdobený perlovcem) a echinus pokrytý zpravidla vejcovcem (jako iónské kyma). Na něm spočívá útvar, spojující dva volutové svitky. Svitek se nazývá pulvinus (polštář), v bočním pohledu jej váže plastický balteus (pás), v čelním pohledu vytváří volutu (závitnici) vyznačenou dvěma plastickými liniemi – fasciemi, jež se ve středu voluty sbíhají v okrouhlý oculus (oko). Plocha mezi fasciemi, spojující obě voluty, se nazývá canalis (řečiště) – u archaických hlavic je plochá až konvexně vypouklá, u klasických konkávní. Její spodní linie je prohnutější u attických hlavic než u asijských. Ze záhybu volut zpravidla vybíhají do echinu drobné palmety. Mezi volutový útvar a architráv je vsazena čtvercová deska abacus, jehož obvod tvoří obvykle pásek vejcovce. (Používáme latinský pravopis, ne počeštěné formy jako PV nebo Syrový)
Chronologický přehled nejdůležitějších iónských chrámů
█ PV zde kupodivu neuvádí (až na drobnou zmínku na s. 123) nejdůležitější iónské chrámové stavby archaické doby na ostrově Samos, o jejichž prvních dvou dřevěných předchůdcích psal na s. 105. Již zdejší třetí Héřin chrám (Héraion III), který vnikl mezi 575 – 550 př. Kr. jako první dipteros, měl rozměry 52,5 x 105 m, nestejná průčelí o 8 a 10 sloupech s průměrem 1,5 m a výškou asi 18 m. Jeho autory byli Rhoikos a Theodoros a byl zničen asi po deseti letech zemětřesením. Jeho nástupce Héraion IV (asi 510 – 460 př. Kr.) o rozměrech 55 x 108,6 m měl již v průčelích 8 a 9 sloupů asi 20 m vysokých a nebyl pravděpodobně v první fázi dokončen. Z těchto staveb se dochovaly jen základy a fragmenty.
█ Artemidin chrám v Efesu popisuje PV způsobem, jako by stál – ve skutečnosti se z něj zachovala pouze bažinatá prohlubeň, která dává představu o jeho rozsahu, a několik fragmentů sloupů. Popis je tedy hypotetickou rekonstrukcí na základě dobových pramenů a dílčích archeologických poznatků; přesné rozměry i počty sloupů však u různých autorů kolísají. Výška sloupů se odhaduje na 18 – 20 m (pro srovnání: Parthenon – 10,4 m, Karnak – 21 m, Persepolis – 20 m); chrám tedy patřil spolu s Apollónovým II v Didymách (19,7 m) k nejvyšším kamenným sloupovým stavbám vůbec. POZNÁMKA: Plinius Starší (Naturalis historia) uvádí zajímavé tvrzení, že stavba byla založena na bažinaté půdě proto, aby byla chráněna proti zemětřesení, přičemž terén byl pokryt vrstvami roztlučeného (dřevěného) uhlí a (ovčích) kůží s vlnou (!).
47 6. Korintský řád
█ Jako ostatní domácí literatura (Syrový, Hanuš) ani PV nepodává terminologicky přesný a úplný latinský popis korintské hlavice, jejž ostatně nenajdeme ani u Vitruvia a pochází – podobně jako popis iónské hlavice – z renesance. Struktury korintských hlavic jsou rozmanitější než iónské, neboť řád se rodil v pozdním klasickém období a k jeho širšímu užívání došlo až v synkretické éře helénismu a v době římské. Za jakýsi ideální typus bereme obvykle klasicky vyvinutou vzorovou hlavici Polykleita ml. z Asklepionu v Epidauru. Dřík nahoře ukončuje náběh a vypouklá obroučka s plochou páskou astragalus. Nad ním je nasazen „koš“ ze dvou řad střídajících se akantových listů (acanthus – čes. botan. paznehtník). Z vnitřku „koše“ vyrůstají (někdy z viditelných „lodyh“ zvaných caulis) dva menší, proti sobě se stáčející úponky (helix), jež nesou drobný kvítek (flos). Mezi těmito dvojicemi vyrůstají diagonálně čtyři silnější stonky, zvané cauliculus, stáčející se do volut, jež podpírají v rozích čtvercový, konkávě vybraný deskový abacus. Celý „koš“ s akanty, stonky a úponky bývá nazýván calathus, tj. pohár. (Viz vyobrazení v příloze) Chronologický přehled nejdůležitějších staveb korintského řádu
█ Protože zachovaných příkladů řeckých korintských staveb je velmi málo, je třeba zahrnout i ty, kde se korintský sloup objevuje jako dílčí prvek. To se týká jeho nejstaršího známého výskytu v interiéru Apollónova chrámu v Bassai (Iktínos, 430 – 410 př. Kr. – viz dórské chrámy), kde se ovšem zachovala pouze patka a několik fragmentů. V Athénině chrámu v Tegei byly v interiéru naosu použity korintské polosloupy (Skopas, 345 – 335 př. Kr. – viz dórské chrámy), stejně jako uvnitř kruhového chrámku Filippeion v Olympii (po 338 př. Kr. – viz iónské chrámy). Athénský chrám Dia Olympského (Olympieion) se mezi řeckými stavbami korintského řádu sice uvádí právem, ale jeho historie je dost složitá. Původní chrám, započatý už v 6. st. př. Kr., ale nikdy nedokončený, byla zřejmě dórský; v korintském slohu byl rozestavěn na jeho místě nový helénistický chrám s ambicí světového primátu co do velikosti seleukovským králem Antiochem IV. (2. st. př. Kr.), ale po jeho smrti opět zůstal nedokončen. (Za zmínku stojí, že na této stavbě údajně pracoval Cossutius, který byl podle Vitruvia římský občan – jde o nejstarší známé jméno římského architekta, z jiných pramenů ale není doloženo.) V roce 86 př. Kr. po dobytí města z něj nechal odvézt římský vojevůdce Sulla některé sloupy do Říma pro chrám Jupitera na Kapitolu a teprve helénofilní císař Hadrián jej dal dokončit v roce 132 v rámci své velkorysé rekonstrukce Athén. Dodnes zachovaná známá skupina sedmnáctimetrových sloupů s architrávy pochází podle typu hlavic až z římské doby. 6. Typy řeckých staveb Agorá. Známe sice některá náměstí řeckých měst na poměrně pravidelném pravoúhlém (Priéné) nebo lichoběžníkovém (Assos) půdorysu. Jinde, např. v samotných Athénách nebo na Délu, je agora zjevně výsledkem postupného dostavování na nerovném terénu, které nakonec nezřídka vedlo ke značně nepravidelnému výsledku – což samozřejmě nevylučovalo zajímavý architektonickourbanistický účinek, který je dnes ovšem možno navodit pouze ve virtuálních 3D
48 vizualizacích. (Agorá se tak podstatně liší od vždy pravidelně komponovaného fóra římských měst.) Domy. Pozoruhodným příkladem řecké architektury tohoto druhu z klasické doby jsou sériové typové obytné domy v městě Olynthos z 5. st. př. Kr., uspořádané dokonce v jakémsi „pásovém“ schématu. Knihovny. Až do helénistického období se v Řecku vyskytovaly pouze knihovny v soukromých domech; veřejné jsou zakládány až od 3. st. př. Kr. Z nich knihovna v Pergamu je dnes jediná archeologicky doložitelná. Byla sice založena králem Attalem I., ale naplněna až jeho synem Eumenem II. Sousedila s chrámem Athény a její socha rovněž vévodila hlavnímu sálu; k němu byly připojeny v řadě další tři depozitáře, jídelna s příslušenstvím a sloupový portikus. Zbytky slavné alexandrijské knihovny, největší v antickém světě, která byla součástí svatyně Múz, jsou dnes archeologicky nedostupné. Částečně vyhořela v roce 47 př. Kr. v době konfliktu Ptolemaia XIII. s Kleopatrou VII. a Caesarem, ale obnovena sloužila dále; v roce 389 ji rozbořili militantní křesťané, ale i po tomto datu byla vzkříšena a zanikla až po vpádu Arabů v roce 643. Protože byla původně vyhrazena pouze pro badatele společenství Múseionu, byla zřízena její menší veřejná „pobočka“ u Serápidova chrámu. Celsova knihovna v Efesu, kterou zde PV také uvádí, byla dokončena v roce 135 a dobou vzniku i charakterem architektonického řešení průčelí je ryzí římskou stavbou (viz také PV s. 185 a zde s. 61). Vedle Mausolea (řec. Mausóleion) jako jednoho z uznávaných „sedmi divů“ antického světa je třeba mezi unikátními typy staveb uvést také další z nich, maják Faros v Alexandrii, patrně největší technickou stavbu antiky. Je příznačné, že mohla vzniknout až v helénistické době, neboť klasičtí Řekové technickým stavbám věnovali málo pozornosti. Byl vybudován asi mezi léty 300 – 280 př. Kr. za vlády Ptolemaiů I. (Sotéra) a II. (Filadelfa). Podle dedikačního nápisu vedl stavbu Sóstratos z Knidu, známý jako zámožný dvořan a diplomat; nevíme však, zda byl rovněž autorem projektu. Maják se podle antických a arabských popisů a schematických vyobrazení, která se dochovala, skládal ze tří stupňů: čtyřhranné a osmiboké věže, na nichž byla okrouhlá sloupová nástavba vlastní majákové části se zrcadly a ohništěm. Odhady celkové výšky se různí, ale podle dobových svědectví o viditelnosti jeho záře se předpokládá, že mohla přesahovat 120 m (starší odhady až 180 m jsou dnes považovány za nereálné). Maják byl nejprve poškozen Římany při dobývání Alexandrie, ale sloužil dál svému účelu; později ve 4. st. jej však vážně narušilo zemětřesení a jeho definitivní zkázu přivodily další seizmické otřesy v roce 1326. Jiné technické stavby Řeků nebývají obvykle zmiňovány, protože svou četností, rozměry nebo architektonickou náročností se těžko srovnávají s římskými. Přesto stojí za zmínku alespoň jméno budovatele podzemních vodovodů Eupalina z Megary, aktivního kolem 500 př. Kr. (viz také s. 37). Byl znám jako projektant kilometrového vodovodního tunelu na ostrově Samos, který byl ražen z obou stran zároveň (amfistomon). Je mu rovněž připisován nedávno odkrytý podzemní vodovod v jeho rodném městě, který byl veden keramickým potrubím, ústil do rezervoáru s nezvyklými oktogonálními sloupy a při jeho stavbě byl používán materiál podobný tzv. pozzolaně – tedy pojivu „římského betonu“ (viz Řím – Materiály, s. 52).
49
█ Ačkoliv samotné texty PV k jednotlivým typům jsou korektní, poněkud nelogické je jejich řazení a sdružování. Propylaje jako obecný typ monumentální brány nejsou asi na stejné úrovni jako divadlo a neměly by je předcházet. Agora není architektonický celek, tudíž ani typ; je to útvar urbanistický. Akropole v Athénách v klasické době není jistě městem, nýbrž chrámovým okrskem (temenos). Patří tak spíše do skupiny sakrálních okrsků typu Delf nebo Olympie, a nikoliv měst jako Priéné nebo Délos – jež přirozeně ve svých centrech měla také jednotlivé menší chrámy nebo okrsky. Akropole Pergamu se zase od athénské liší tím, že zahrnuje v původním smyslu kromě sakrálních staveb také paláce vládců a veřejné stavby jako gymnasion nebo knihovnu. Zdroje a další četba: SVOBODA, Ludvík a kol.. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973. – fundovaná kolektivní práce českých odborníků, zahrnující rovněž hesla týkající se architektury, antických slohů, stavebních hmot a technik, typologie a významných lokalit včetně nejdůležitějších plánů.
VITRUVIUS POLLIO, Marcus. Deset knih o architektuře. Praha: SNKLHU, 1953 [Svoboda, 1979; Baset, 2001; Arista-Maiteia-TeMi CZ, 2009] – překlad textu jediného dochovaného antického díla o architektuře a stavitelství, které hluboce ovlivnilo evropskou architekturu novověku.
SYROVÝ, Bohuslav. Vývoj stavebnictví a architektury ve starověku. Praha: SNTL, 1959. – jediná knižní práce v češtině věnovaná systematicky architektuře starověku; v předantických pasážích dnes použitelná spíše výběrově, ale v antické části obsahující mnoho cenných podrobností a názorných ilustrací, třebaže ne bez menších chyb, nepřesností a paušalizací.
DINSMOOR, William Bell. The Architecture of Ancient Greece: An Account of its Historic Development. London: B. T. Batsford, 1950. (Národní knihovna) – jedna ze základních klasických prací o řecké architektuře.
ROBERTSON, Donald Struan. Greek and Roman Architecture. Cambridge: Cambridge University Press, 1969. (Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea) – jedna ze základních klasických prací o antické architektuře.
Vizualizace Athén na adrese http://www.ancientathens3d.com/index.html
ŘECKO: NEJVÝZNAMNĚJŠÍ STAVBY PODLE SLOHU A OBDOBÍ dórský
předarch. + raně arch.
Thermon: Apollón B Isthmia: Poseidon Olympia: Héra I-II
iónský Samos: Héra I-II
korintský
50
archaické
klasické
helénistické
Korfu: Artemis Olympia: Héra III Syrákúsy: Apollón Paestum: Héra I, Athéna/Deméter Selinús: chrám C Korint: Apollón Delfy: Apollón (II) Assos: Athéna Aigína: Afaia (II)
Samos: Héra III-IV Efesos: Artemis I Didymes: Apollón I
Olympia: Zeus Selinús: chrám E Paestum: Héra II Syrákúsy: Athéna Athény: Héfaistos, Athéna Parthenos, Propylaje (uvnitř ión.) Sunion: Poseidon Agrigento: chrám D (Héra), Zeus Délos: Apollón Bassai: Apollón (uvnitř ión. a korint.) Tegea: Athéna (uvnitř korint.) Nemea: Zeus Argos: Apollón Segesta: nedokončený chrám Delfy: tholos II (uvniř ión.) Epidauros: Asklépios, tholos (uvnitř korint.) Eleusis: Telesterion (uvnitř ión.?) Samothráké: Hiéron, Arsinoeion (uvnitř korint.) Kós: Asklépios Athény: Attalova stoa (uvnitř ión.) Pergamon: propylaje Athénina okrsku (nahoře ión.) Mílétos: búleuterion (uvnitř ión., propylon korint.) Priéné: ekklesiasterion
Efesos: Artemis II Priéné: Athéna Athény: Erechteion, Niké Olympia: Filippeion (uvnitř korint.) Halikarnássos: Mausóleion
Bassai: Apollón (viz dór.) Tegea: Athéna (viz dór.) Epidauros: tholos (viz dór.) Olympia: Filippeion (viz ión.) Athény: Lysikratova lucerna
Sardy: Artemis/Kybelé Didymes: Apollón II Magnésia: Artemis, Zeus Chryses: Apollón Pergamon: Diův oltář Délos: hypostyl (kombinace dór. a ión.)
Samothráké: Arsinoeion (viz dór.) Athény: Zeus Athény: Věž větrů
51
VI. ETRUSKOVÉ Viz text PV s. 151 – 154.
Další dostupná četba: BOËTHIUS, Axel. Etruscan and Early Roman Architecture. New Haven: Yale University Press, 1992. (Národní knihovna) – hlavní dílo k tématu, neboť speciální práce v češtině neexistuje.
VII. ŘÍM Rámcová chronologie: Etruská kultura asi 700 – 50 př. Kr. Řím - vznik Říma kol. 500 př. Kr. (dobytí Vejí 396) - období pozdní republiky 200 př. Kr. – 20 po Kr. (dobytí Syrakus 211, Korinthu 146, připojení Pergamonu 133, Sýrie 63, Egypta 30 př. Kr.) - období principátu 20 – 300 - období pozdní (dominát) 300 – 395 (rozdělení na západní a východní část) /476 (poslední západní císař)/568 (Langobardi) 1. Vitruvius a římská architektura █ Jediný zachovaný antický odborný pramen, Vitruviových Dest knih o architektuře, je sice římský, ale jeho autor žil přibližně do roku 30 př. Kr., tedy v době Caesarově a Augustově na sklonku republiky. Podává mnoho informací o řecké architektuře, některé vzácné zprávy o architektuře etruské, ale to, co se od něj dovídáme o architektuře římské, se přirozeně může týkat pouze republikánského období. Přitom ze staveb této historické vrstvy se zachovalo naprosté minimum. To, co dnes obdivujeme jako velké výkony římského stavitelství, ať už ve vzácně zachovaných celcích nebo monumentálních torzech, a co zásadním způsobem ovlivnilo veškerou evropskou architekturu, vzniklo většinou až po začátku našeho letopočtu v době císařství (principátu a dominátu). Můžeme tedy přijímat Vitruviovy četné a podrobné informace „inženýrského“ charakteru, ale v oblasti architektury samotné jsme většinou odkázáni na empirii dochovaných staveb a ještě častěji na zprávy a rekonstrukce archeologů. Jako hlavní zdroj pro výklad o římské architektuře, jak jej používá PV, musí být Vitruvius nutně v mnoha směrech kusý a je třeba jej doplňovat, což PV činí zejména ze Syrového (Vývoj stavebnictví a architektury ve starověku).
52
2. Charakter stavebních prostředků, materiály, technologie a stavební konstrukce Materiály Cihly. Obecnější užívání pálených cihel (later coctus) se rozšířilo až v době císařství, třebaže Vitruvius se o nich na několika místech také letmo zmiňuje. Charakteristické římské pálené cihly se podobaly spíše terakotovým deskám (tloušťka asi 4 – 8 cm), měly formát čtvercový nebo trojúhelníkový, získaný úhlopříčným dělením tohoto čtverce. Podle Vitruvia se obvykle vyráběly ve třech velikostech: bipedalis (2 stopy – 59,2 cm), sesquipedalis (1 1/2 stopy – 44,4 cm) a bessalis (2/3 stopy – 19,7 cm). Zvláštním typem tvarovky byla bradavková cihla (tegula mammata), opatřená na jedné straně nožičkami, užívaná pro izolační stěny s odvětráváním vlhkosti. Speciální duté tvarovky (tubuli) se vyráběly pro stěny s teplovzdušným vytápěním (hypocaustum). Jako krytina byla používána kombinace dvou typů keramických tašek: rovná se zvednutými okraji (tegula) a prohnutá pro svrchní krytí jejich spojů (imbrex). Puteolský písek nebo prach, lat. pulvis puteolanus (ital. pozzolana), je zvláštní typ vulkanického popela s hydraulickými vlastnostmi, pojmenovaný podle naleziště Puteoli (dnes Pozzuoli) v Campanii. Umožňoval ve směsi s hašeným vápnem a vodou vytvoření pojiva tzv. římského betonu, zvaného latinsky opus caementicium. Pro římské stavitelství císařské doby velmi podstatný materiál, z něhož byla odlévána většina kleneb a kupolí. (Podobný materiál používali už dříve Řekové např. pro vodovody – viz výše s. 48). Tuf (tofus). Specifický římský stavební materiál v Itálii, užívaný už Etrusky a jihoitalskými Řeky; měkká porézní vulkanická hornina, která byla oblíbena pro snadnou dostupnost, opracovatelnost a lehkost, jež nekladla velké nároky na dopravu a nabízela se k vylehčování konstrukcí (viz např. kupole Pantheonu). Používán ve formě kvádrů samostatně (např. akvadukty), nebo jako složka smíšeného zdiva typu opus vittatum, ve formě jehlanců (cubilia) pro zdivo opus reticulatum a pevnější druhy také jako dlažba, obklady i sloupy (Pompeje). Mramor. Užívání mramoru v římské architektuře období republiky mělo zřetelný kulturně-politický význam jako projev prohelénství. Někteří antihelénističtí tradicionalisté jej programově odmítali jako drahý cizí import a podporovali užívání domácích tradičních materiálů (tuf, travertin, cihla, dřevo). Toto hodnocení se zřejmě vytrácí v době císařství, ale ještě Plinius St. v 1. století o nutnosti mramoru pochybuje. Domácí mramor se těžil v okolí města Luny (marmor lunese, dnes známý jako carrarský); od Tiberiovy doby šlo o rozvinutý státní průmyslový monopol. Bílé i velmi žádané barevné druhy se dovážely ve velkém množství z Řecka, kykladských ostrovů a Asie, některé zvláštní barvy také ze severní Afriky. Dřevo. Ačkoliv nepatřilo zajisté v římské architektuře ke hlavním stavením materiálům, hrálo svoji nezanedbatelnou roli, o čemž svědčí i to, kolik místa mu věnuje Vitruvius, a to nejen z hlediska jeho vlastností (II, 9-10 – viz PV), ale i stavební praxe. V páté knize podrobně vysvětluje sestrojení krovu baziliky a zmiňuje se rovněž o jeho „ladném vzhledu“; v sedmé knize zase techniku „falešné klenby“
53 zavěšené na dřevěné konstrukci. Dřevo bylo součástí hrázděného zdiva (opus craticium), uplatňovaného často při stavbě vícepatrových nájemních domů (insulae), a spotřebovávalo se ve velkém množství jako technický materiál pří konstrukci lešení a jeřábů, jakož i na bednění těch částí staveb, kde byl aplikován opus ceamenticium – tzv. římský beton. Převahu dřevěných konstrukcí lze v římském prostředí předpokládat u méně náročných hospodářských staveb různého druhu. Ve městech se původně v době republiky využívaly pro budování dočasných divadel a amfiteátrů, a to dokonce se překvapivým technickým důmyslem, jak o tom svědčí Pliniův popis otočných divadel Gaia Seribonia Curia z roku 50 př. Kr. (Naturalis historia, viz PV, s. 179). Podstaným materiálem bylo dřevo v praxi římského vojenství při budování táborů (castrum) i hraničních opevnění a válečných strojů. Vitruvius, ač sám praktikující „ženijní inženýr“, se věnuje v desáté knize pouze poslední z těchto disciplín. Konstrukce █ Zdiva. Je třeba zdůraznit, že převládajícím principem římských vertikálních konstrukcí je opus mixtum – což znamená ne jeden z typů zdiva, nýbrž „střechový pojem“ pro kombinace různých materiálů a typů zdiv. Jednodruhová zdiva se používají jen výjimečně a většina uváděných druhů byla v praxi součástí různých variant opus mixtum, nejčastěji jako řešení líce stěny, jenž se mohl v interiéru a exteriéru lišit. Dalšími variantami opus mixtum, jež PV neuvádí, jsou: opus listatum, které pro lité jádro vytváří líc s horizontálních vrstev cihel (latericium) a lomového kamene (incertum); opus vittatum, kombinující ve vrstvách tufové kvádry s řadami cihel. Pro zdivo kleneb lité do cihlových žeber se užívá označení opus fusile. Opus craticium [čti: kratýcium] – hrázděné zdivo, jakkoliv se Vitruviovi nelíbilo, bylo u běžných obytných domů, včetně vícepatrových, používáno poměrně často. Řecký pojem emplekton, který zde používá PV, byl v latině adaptován jako opus implectum nebo emplectum, ale dnes se v odborné literatuře užívá méně, a to v původním řeckém významu – jako typ zdiva sestávajícího z pevně vyzdívaných lící (bez vnitřní vazby) a litého jádra. Opus rusticum byla zvláštní úprava kamenného zdiva (opus quadratum), při níž byly čela kvádrů ponechána v hrubé, plasticky vystupující podobě. Používalo se pro přízemní partie některých staveb ke zdůraznění mohutnosti a tíže (např. Porta Maggiore v Římě, amfiteátr ve Veroně). Existovala i hladká varianta s odsazenými spárami (taenia) – tedy hladká kvádrová rustika (např. chrám Augusta a Livie ve Vienne). Opus africanum byl druh kamenného zdiva, převzatý římskými staviteli v severní Africe od Kartagiňanů, který prokládal pravidelnou strukturu z menších kamenných kvádříků pilíři z větších kvádrů střídavě vertikálně a horizontálně ložených. Opus siliceum označoval kamenná zdiva větších formátů polygonálního typu. U sakrálních, veřejných a luxusnějších obytných staveb byly obvyklé vnitřní i vnější obklady z mramorových desek (crusta marmorea, pl. crustae marmoreae), buď jednobarevné, nebo vykládané různobarevnými tvary (incrustatio). Důležitou technikou, užívanou k úpravě podlah, byla mozaika – opus musivum. Římská kamenná mozaika má četné druhy, rozlišované podle velikosti a tvaru kamenů, typu ornamentu nebo figurálních motivů atd. Použití mozaiky pro výzdobu stěn a kleneb se rozšířilo až v křesťanské době od 5. století.
54
Sloupy. Ačkoliv to PV tvrdí, pravidelná tamburová konstrukce sloupů, jak ji známe od Řeků, se u římských staveb vyskytuje poměrně málo. V císařské době se užívalo velmi často monolitických dříků, a to i značných rozměrů (Pantheon), což bylo umožněno mj. i materiálem, kterým nebývaly jen vápenec a mramor, ale např. také žula nebo porfyr. U sloupů enormních rozměrů v Baalbeku (téměř 23 m) jsou dříky sestaveny ze tří dílů, patky a hlavice jsou samostatné. Většina textu PV v této pasáži se netýká konstrukčních vlastností sloupů, nýbrž jejich nové architektonické aplikace – a tudíž patří k architektonickým inovacím (viz s. 161 a zde s. 54 – 57). Klenby. Přestože Římané užívali klenby už v období republiky, Vitruvius se o nich kupodivu zmiňuje pouze stručně v odlehčovací funkci a podrobněji se v sedmé knize věnuje jen technologii falešné (zavěšené) klenby se štukovým lícem na dřevěném bednění. Pro stavby doby císařství je charakteristické masové užívání litých kleneb – pokud to dovolovaly menší rozpony, byly klenby a kupole odlévány v celku z římského betonu bez vnitřních armatur; jejich masivnost, patrná např. u některých ruin Hadriánovy vily v Tivoli, vyžadovala také velkou tloušťku zdí, zpravidla z kombinovaného zdiva. Některé zdejší klenby ukazují pozoruhodnou tvarovou rozmanitost v kombinaci ploch kalot a klášterních kupolí s uplatněním lunet. Při větších rozponech byly nejobvyklejší klenby a kupole, jejichž tvar byl vyzděn armaturou cihlových žeber, často příčně spojovaných do dvojic i trojic, a prostor mezi nimi opět vyléván betonovou směsí (opus fusile). Líce kleneb bývaly pokryty štukovými omítkami (opus albarium a tectorium) s kazetováním nebo ornamentální plastickou výzdobou. Konstrukčně důležitým typem kleneb byly také cihlové odlehčovací oblouky v síle kombinovaného zdiva (např. Pantheon). Jako stavby s nejstaršími dochovanými betonovými klenbami jsou uváděny komplex chrámu Fortuny v Praeneste (Palestrina) z přelomu 2. a 1. st. př. Kr., v samotném Římě pak tzv. Porticus Aemilia u říčního přístavu Emporium (kol. 170 př. Kr.) a státní archiv Tabularium pod Capitolem (kol. 80. př. Kr.). 3. Architektonické inovace █ Římané převzali některé typy budov a konstrukcí od Etrusků, po okupaci Řecka ve 2. st. př. Kr. transferovali do Říma sloupy rozebraných řeckých chrámů a do svých vlastních staveb pak převzali od Řeků zejména řádové soustavy. Vše ale postupně přizpůsobovali svým odlišným nárokům na organizaci společnosti, reprezentaci i vkus (estetiku), takže vzniká nakonec architektura v některých ohledech eklektická, ale v mnoha jiných – zejména v nové typologii některých veřejných budov a konstrukčněarchitektonickém řešení jejich velkých rozměrů – velmi svébytná. O myšlení a společenském postavení tvůrců architektury v Řecku i Římě máme málo dokladů, ale z Vitruvia lze snad přece jen usuzovat, že přes veškerou monumentalitu úkolů plnil římský architectus více anonymní roli, ovšem nikoliv bez společenské prestiže. Oproti Řecku se zachovalo málo jmen, ale v době republiky se mezi nimi vyskytují i členové patricijských rodin a později dokonce diletanti na císařském trůně (Hadrián). Po plošném přiznání římského občanství téměř všem svobodným mužům říše ediktem císaře Caracally z roku 212 (tzv. Constitutio Antoniniana) byli architekti zařazeni do vyšší privilegované vrstvy honestiores vedle senátorů, zámožných městských hodnostářů, úředníků, vojáků či lékařů; v roce 334 je císař Konstantin zahrnul mezi
55 vybrané profesní skupiny, jejichž kvalifikovaní členové nemuseli platit daně a vykonávat povinnost nařízených prací pro stát (munera). Často bývá zdůrazňována převaha technických, utilitárních a politickopropagandistických rysů římské architektury. Ale ani Vitruvius, o němž se předpokládá, že si svou pověst vysloužil jako Caesarův „ženijní inženýr“ (praefectus fabrum) v Gallii, neopomíjí její estetické aspekty a pokouší se je jistým způsobem systematizovat hned v úvodu svého díla. I když opět větší část dalších kapitol věnuje technickým problémům, jež zahrnují nejen stavitelství, ale také hydrauliku, mechaniku, vojenské stroje, zřizování slunečních i vodních hodin aj., zajímá se rovněž o obecnější nauky – matematiku, akustiku, astronomii, meteorologii, geologii aj., jež podle něho musí architekt ovládat. Představuje tedy architekturu jako vysoce intelektualizovanou disciplínu. Při navrhování architektury by se mělo podle Vitruvia přihlížet k těmto šesti kategoriím, převzatým nepochybně ze starší helénistické teorie: ▪ Ordinatio – pravidelnost, řád, modulový systém a proporce. ▪ Dispositio – rozvrh, osnova, idea díla, vyjádřená půdorysem, nárysem a perspektivou (řecky ichnografia, orthografia, skenografia). ▪ Eurythmia – ladnost kompozice a přiměřenost všech částí a složek. ▪ Symmetria – souměrnost vycházející z antropomorfismu („Vitruviovský člověk“ jako měřítko světa i vesmíru – mikrokosmos a makrokosmos). ▪ Decor – vhodnost, důstojnost a půvab, spočívající v přiměřenosti řádu, obvyklosti řešení, volby materiálu a zachování jeho přirozené povahy. ▪ Distributio – hospodárnost, ekonomická rozvaha. Samotný smysl architektury shrnuje pak Vitruvius do tří pojmů – firmitas (pevnost), utilitas (účelnost), venustas (krása), které se pro své klíčové postavení v teorii architektury nazývají „vitruviánská triáda“. Sloupové řády █ Římané z etruské architektury odvodili řád tuskánský (od renesance toskánský), převzali a přizpůsobili si z řecké architektury řády dórský, iónský a korintský a sami kombinací řeckých forem utvořili kompozitní hlavici, jež s ostatními částmi soustavy, převzatými z korintského, dostala status pátého samostatného řádu (u Vitruvia se ještě nevyskytuje, protože vznikl až v 1. st.). Ačkoliv Vitruvius smýšlí o řádových systémech vysloveně akademicky, v praxi římských architektů se s nimi někdy zacházelo dost svévolně: např. v Paestu se objevuje v 1. st. př. Kr. kombinace sloupů korintského typu s dórským kladím a zubořezem; nad dórskými sloupy v přízemí Colossea je architráv s fasciemi a nedělený vlys apod.. „Závazná“ pravidla pěti antických řádů byla na základě znalosti římských příkladů kodifikována až v 16. století renesančními architekty v čele s Giacomem Barozzim da Vignola a stala se trvalou součástí evropské architektury, s níž se rozšířily v koloniálním období do celého světa. Toskánský řád. Ve starořímském kontextu správněji tuskánský (ordo tuscanicus). Výklad PV nutno korigovat a doplnit. Podle Vitruvia, který zde musí být jedinou autoritou, protože římské originály se nezachovaly, je celková výška sloupu jednoznačně sedminásobkem spodního průměru, tedy 14 modulů (jak doporučuje také pro dórský řád), a výška hlavice i patky 1 modul; dřík se zužuje o ½ modulu. Vignola dovozuje, že výška kladí bude 3 ½ modulu. Připojujeme úplný latinský popis, který figuruje v zahraniční literatuře a částečně už u Vitruvia. Patku sloupu utváří
56 zdola nahoru plinthus, torus (obloun) a cimbia (páska) s náběhem (apofysis). Část hlavice je od vždy nekanelovaného dříku oddělena hladkým astragalem (podhrlkem) s náběhem, následuje collario (krček), ovolo (echinus, podvalek) a abacus. Kladí se skládá z hladké fascie (architrávu), jež je oddělena taenií (páskem) s náběhem od rovněž hladkého, neděleného zophoru (vlysu), nad nímž vzpírá cyma reversa (obrácené kyma) coronu (římsu), ukončenou ovolem (dórskou simou). Další řády – římsko-dórský, římsko-iónský, římsko-korintský a kompozitní – viz výklad PV s. 163 – 169. Na s. 166 pozor na notoricky chybné užití termínu balteus – viz správně popis řecké iónské hlavice zde (s. 42). Užití čtyřstranných (angulárních) iónských hlavic, které jsou u PV vyobrazeny, ale nekomentovány, platí nejen pro nárožní sloupy, ale i ostatní a objevuje se již v 1. st. např. v Pompejích. Tento typ se zároveň stal součástí kompozitních hlavic. POZNÁMKA: Syrový uvádí, že čtyřstranné iónské hlavice byly oblíbeny v helénistickém období. Zobrazuje však pouze poloviční útvar ohlavených křídel zdí z interiéru Apollónova chrámu v Bassai (s lokalizací „Figaleia“) a mylně k nim připojuje hlavici z Pompejí. Plně vyvinuté hlavice tohoto druhu jsou doloženy až z římské doby.
Sloupy █ Oproti Řekům, kteří tvar sloupů většinou zachovávali bez podstatnějších variant, zavádějí Římané četné změny. Ve velké míře používají u všech řádů nekanelované, hladké dříky. Pokud jsou kanelury (stria) použity, pak často pouze v horních dvou třetinách dříku, kde se také uplatňuje entase, zatímco spodní část zůstává hladká a bez entase (a může být odlišena i barevně). Jindy jsou do kanelur ve spodní třetině vkládány konvexně vypouklé pruty, tzv. píšťaly nebo hůlky. Na Blízkém východě a v pozdně římské architektuře se můžeme setkat i s kanelurami spirálovitě obtáčejícími dřík (gymnasium v maloasijských Sardách, uliční portiky v syrské Apanei). Dřík a patka s hlavicí mohou být z odlišných druhů kamene a tudíž i barevně odlišené. Sloupy všech řádů dostávají také variantu s pravoúhlým postamentem (piedestalem), který má vertikální tektonické trojdělení a v profilaci je vlastně výsekem podia, na němž obvykle stávají římské chrámy. Na kvádrovém základu (quadra) tvoří patku obloun a zvonovnice, na střední část (truncus) je nasazena lysis, dórská sima a římsa (corona) s profilem iónské simy, na níž šikmá stylobata už tvoří přechod k plinthu patky sloupu. Dórské sloupy jsou často opatřovány plinthem nebo patkou. Ojediněle (Hadriánova vila) jsou také doloženy dórské pilíře s čtvercovým průřezem, patkou, kanelováním a hlavicí. Římská architektura císařské doby používá velmi často polosloupy, třičtvrtěsloupy a pilastry, a to ve spojení (viz níže římská arkáda), ale i samostatně. Původ těchto forem je už v pozdně klasické a helénistické architektuře, kde byly někdy užívány (spíše v interiérech), ale teprve Římané rozvinuli plně jejich potenciál pro bohatší odstupňování reliéfu průčelí. Všechny tyto útvary jsou odvozeny ze sloupu, proto zpravidla mají dříky s entazí. V interiéru Bakchova chrámu v Baalbeku jsou zachovány korintské polosloupy, za nimiž je stěna dělena výklenky a úseky říms do dvou podlaží, čímž uvádějí do architektury princip vysokého řádu, naznačený už v interiéru Pantheonu a později hojně užívaný v renesanci a v baroku. [Sloup = řec. stylos, kion, lat. columna. Hlavice = řec. epikranon, kionokranon, lat. capitulum. Dřík = řec. skapos, lat. scapus. Patka = řec. speira, lat. spira.]
57 Další architektonické inovace █ PV je přechází velmi stručně na s. 159 – 161 (Sloupy, Štíty, Představené sloupy), jedná se však o prvky, tvarová, skladebná a kompoziční řešení, jež měnily dost podstatně dosavadní chápání řecké architektury a zásadním způsobem určily podobu architektury novověku – proto je třeba je zvýraznit. Římská arkáda. Zásadním zásahem do dosavadního paradigmatu antické architektury bylo od 1. století římské spojení architrávového a obloukového systému, jež položením na sebe vytvořily tzv. římskou arkádu. Nosným konstrukčním systémem budovy jsou klenby na stěnách a pilířích, zatímco pravoúhlý reliéf sloupových řádů na průčelí je kulturně-estetickým symbolem, který nemá konstrukční funkci – je však jejím výtvarným vyjádřením. Tento typ arkády (který Vitruvius ještě nezná) se stal zejména univerzálním řešením průčelí velkých veřejných budov císařské doby – bazilik, therem, amfiteátrů, divadel, cirků, Tabularia na Foru Romanu aj. Na počátku 4. století se v Diokleciánově paláci ve Splitu objevuje nový typ arkády, původem z Blízkého východu, u něhož jsou architektonicky profilované oblouky nasazeny přímo na sloupy (dokonce bez zachování zprostředkujícího úseku kladí). Toto řešení, které vrací sloupu v arkádě opět jeho konstrukční funkci, pak ovládne zejména raněkřesťanskou i byzantskou architekturu. Svůj vývojový předstupeň mělo původně v konstrukci s kladím nebo architrávem, nad nimiž byl vyklenut odlehčovací oblouk ve zdivu, později byla vynechána jeho výplň a nakonec vypuštěn architráv a oblouk profilován jako archivolta. Představené sloupy. V římské arkádě je před pilířem polosloup, třičtvrtěsloup, nebo sloup samostatný, osvobozený od konstrukční funkce. Ten se v římské architektuře stává významným činitelem plastického stupňování a rytmizace reliéfu fasády, a to buď v rámci arkády, nebo i samostatně (Hadriánova knihovna v Athénách). Protože vazba na obloukový systém přináší větší rozpony arkád, jsou pro zachování proporčních vztahů sloupy zpravidla opatřeny postamenty. Důsledkem vysunutí sloupu je také vysunutí kladí, které se horizontálně zalamuje a podílí se tak na zvýraznění plasticity. Na stěně za sloupem se zpravidla jako jeho „stín“ objevuje pilastr. V některých případech vazba kladí mizí a zůstává pouze jeho vysunutý úsek nad sloupem – tzv. izolované kladí. V asijské architektuře někdy reaguje na zalomení kladí i fronton nad ním (stěna scaeny divadla v Aspendu), který může být dokonce roztržen do dvou částí (Petra). Edikula (aedicula). Výklenek architektonicky orámovaný dvojicí sloupů na postamentu s kladím a frontonem. Vyvinula se z malých svatyněk s portréty předků v římských soukromých domech a stala se dalším důležitým prvkem plastického členění průčelí, ať už s umístěnými sochami nebo jako rámec vchodu či okenního otvoru. K oživení zmnožené řady edikul se v pokročilé římské architektuře užívalo také střídání trojúhelníkového frontonu s novým typem – segmentovým. Prohnuté kladí. Kromě horizontálního zalomení se v pozdně římské architektuře – zřejmě opět pod vlivem Blízkého východu – setkáváme s dalšími transformacemi kladí. Jeho prohnutí ve vertikálním směru mezi rovnými úseky se obvykle nazývá syrský oblouk (Diokleciánův palác ve Splitu, Baalbek). V Hadriánově vile v Tivoli a u Venušina chrámku v Baalbeku se setkáváme také s rytmickým zprohýbáním
58 v horizontálním směru. Tyto tendence spolu s dalšími prvky (např. vysoký řád) bývají někdy označovány jako pozdně římský barok, ale některé z nich pocházejí už z helénistické architektury, která je však zachována málo a jen ve fragmentech. Kombinace těchto prvků vytvářela velkolepý účinek mnohých římských budov, z nichž se však zachovalo velmi málo. Reálnou představu o nich si dnes můžeme učinit například z interiéru římského Pantheonu, torza rekonstruovaného průčelí Celsovy knihovny v Efesu, Trhové brány z Mílétu (dnes v Pergamonském muzeu v Berlíně), částečně zachované architektury průčelí scaeny divadla v Sabratě (Libye) nebo ze slavných průčelí nabatejských skalních hrobek v Petře (Sýrie). Barevnost, malířská a sochařská výzdoba █ PV tuto stránku římské architektury pomíjí, pravděpodobně proto, že o ní mlčí i Vitruvius, který v 7. knize zmiňuje pouze nástěnné dekorace v interiéru a výrobu barev. Soustavné výzkumy barevnosti římské architektury i sochařství jsou dosud v počátcích. Víme ovšem, že barevná byla jak etruská, tak řecká architektura, z nichž Římané vycházeli; logicky lze tedy předpokládat, že ani oni na barvu nerezignovali. Novější rekonstrukce již s barvou počítají (což lze ostatně postřehnout i v mladších historických filmech ve srovnání se staršími produkcemi). Polychromie korintské hlavice tzv. Přístavního chrámu (2. st.) v archeologickém parku v Xantenu (SRN, lat. Colonia Ulpia Traiana) ukazuje zelené akanty se žlutými řapíky a červenožluté úponky a stonky pod zeleným abakem. Podle recentních výzkumů bývaly barevnější, než se dosud předpokládalo, i římské sochy a reliéfy. Bez náročných vědeckých analýz bylo i dříve zřejmé, že Římané kromě polychromních nátěrů rádi kombinovali různobarevné materiály, především různé druhy kamene ve skladbě sloupů, obkladů a dlažeb, podobně jako u soch, kde někdy tímto způsobem rozlišovali pleť a oděv. V plastické výzdobě architektury nebyli tak důslední jako Řekové, kteří ji začlenili do řádových systémů. Římská architektonická plastika byla většinou samostatným doplňkem; socha byla nejčastěji umístěna do výklenku či edikuly, případně použita jako ukončovací prvek na atice či frontonu, jak to ostatně známe už od Etrusků (tzv. Apóllon z Vejí). Ti rovněž často vkládali figurální kompozice do tympanonů (Talamone, Pyrgi); Plinius St. se sice zmiňuje o sochařské výzdobě štítů Apollónova chrámu na Palatinu i původního Agrippova Pantheonu, ale nic se z ní nedochovalo. Spojení architektury a plastiky se nejdůsledněji uskutečňovalo v triumfální architektuře, především ve výzdobě triumfálních bran (počínaje Titovou v Římě), kde reliéfy mohly pokrývat nejen plochy mezi tektonickými články a vnitřní stěny, ale jako celek byly vlastně podstavcem pro velká bronzová sousoší triumfálních spřežení, umístěná na atice (jež se ovšem rovněž nedochovala). O barevnosti interiérů máme zřetelnější představu než o vnější. Pro monumentální obor nám ji poskytuje vnitřek římského Pantheonu, který je zachován v původní kombinaci článků, barev jejich materiálů a inkrustací mramorových obkladů. O bohatém koloritu interiérů soukromých domů nás informují především odkryté pozůstatky Pompejí a Herculanea s dobře zachovanými velkými plochami nástěnných maleb figurálních, ornamentálních i napodobujících barevné mramory – často ve vzájemných kombinacích, v nichž lze dokonce rozeznat čtyři odlišné dobové styly. Ladění místností je někdy překvapivé – například s převládajícím červeným nebo černým pozadím; povrchy jsou také leštěny. Malby nezřídka užívají iluzivně zobrazených architektonických článků, s jejichž pomocí vytvářejí iluze fiktivních prostorů – nikoliv ovšem s přesnou geometrickou konstrukcí úběžníků, s níž přišla až renesance (ačkoliv se o ní zmiňuje už Vitruvius ve své 7. knize). Ve vizuálním účinku
59 interiérů nelze pominout také velmi rozšířenou mozaikovou výzdobu podlah, jež měla celou řadu variant jak z hlediska techniky, tak motivů, jak nám ukazují početné nálezy ze všech končin impéria. Některé interiéry byly zdobeny důmyslnými plastickými dekorativními systémy, kombinujícími ornamenty i figury, modelovanými ze štuku, a to barevnými i nebarevnými (tzv. Neronův cryptoporticus v Římě, tzv. Stabijské lázně v Pompejích aj.). 4. Typy staveb v Římě █ Titulek této části textu PV by měl samozřejmě znít správněji Typy římských staveb, neboť se nejedná pouze o lokalitu hlavního města, nýbrž jsou zahrnuty příklady z celého impéria. Jeho důsledná závislost na Vitruviovi způsobuje, že podrobnosti o stavbách z císařské doby jsou místy poněkud chudší, než by se možná slušelo – přesto ponecháváme tuto část (s. 170 – 207) pouze s menšími dodatky. Chrám (templum). Římský Pantheon nebyl chrámem „všech svatých“ (PV), nýbrž „všech bohů“. Vzhledem k významu této stavby je třeba doplnit další informace. Stavba je provedena převážně z kombinovaného zdiva s cihlovým lícem a betonovým jádrem, které je proloženo v několika úrovních řadami odlehčovacích oblouků různých velikostí a kombinováno s kamennými prvky v namáhaných místech. Litá kupole má složitou konstrukci ze dvou věnců cihlových a tufových oblouků, propojených radiálními žebry; je vyztužena masivním tamburem, do něhož zapadá, a odlehčena zeslabením zdiva směrem vzhůru. Nesoucí zdi jsou velmi důmyslně pročleněny masivními pilíři s edikulami a hlubokými zaklenutými exedrami, jež architektonicky člení a rytmizují vnitřní prostor a zároveň rozvádějí tlakové síly. Vnitřek chrámu je vlastně jediným římským monumentálním interiérem, zachovaným v původním stavu, a ukazuje vrcholnou práci s kombinací architektonických článků a měřítek, jež je jako celek zcela samostatným projevem ducha římské architektury. Svou existencí zásadně ovlivnil architekturu novověku vrcholnou renesancí počínaje. Dnešní vnější vzhled budovy je ovšem matoucí, neboť z ní je sejmut původní mramorový obklad, snad členěný řadami pilastrů, možná i barevnou inkrustací. Většinu původní bronzové krytiny z lodi nechal strhat pro vojenské účely už byzantský císař Konstant II. v roce 664; podle novějších poznatků určil papež Urban VIII. bronz ze stropu předsíně většinou ne na Berniniho tabernákl, ale na hlavně děl pro Andělský hrad. Římané zřídka budovali rozsáhlejší chrámové okrsky či komplexy v krajině, jaké známe z řeckého světa – náboženství u nich bylo více integrováno do městského života. Existují však výjimky pocházející vesměs z 1. st. př. Kr., které vznikly nepochybně pod helénistickým vlivem. Komplex korintského chrámu Jupitera Anxura v Tarracině (dnes Terracina) na místě staré italicko-etruské svatyně stál diagonálně s dvěma portiky na terase, vybudované nad mořským zálivem technikou opus incertum s klenbami na pilířích. V přísné osové symetrii byl naproti tomu rozvržen komplex chrámu Hercula Victora v Tiburu (dnes Tivoli), kde stála pódiová svatyně opět na mohutné terase, obklopena patrovými galériemi, také s klenbami na pilířích, tentokrát však i s polosloupy vyzděnými z nepravidelného kamenného zdiva. Na ose bylo do terasy zapuštěno divadelní hlediště. Nejmonumentálnější z těchto staveb je poutní areál svatyně s věštírnou oblíbené bohyně štěstí a osudu Fortuny Primigenie v Praeneste (dnes Palestrina), utvářený postupně na starších základech po roce 82 př. Kr. na horském úbočí. Nabyl podoby monumentální, osově symetrické terasové struktury o pěti úrovních s šikmými přístupovými rampami, korunované
60 půlkruhovou stupňovitou divadelní caveou se vznosným sloupovým portikem a malým kruhovým monopterem v ose areálu. Rozměry byly takové, že se stala osnovou pozdějšího středověkého města Palestrina. Zdejší betonové klenby se považují za nejstarší zachovaný doklad této technologie v římském stavitelství. Císařský palác (domus). Podivuhodnosti Neronova „Zlatého domu“ popsali Plinius Starší (Naturalis historia), Suetonius (De vita Caesarum) i Tacitus (Annales). Navazoval na Neronův starší palácový projekt (Domus Transitoria, asi 60 – 64), při vší náročnosti vznikal v poměrně krátné době (64 – 68) a nebyl asi dokončen. Je jisté, že zaujímal v jinak už tehdy stísněném prostoru města mimořádnou plochu mezi Palatinem, Esquilinem a Caeliem, která je však dnes odhadována různě (mezi 40 – 120 ha). Jeho stavitelé se podle Tacita jmenovali Severus a Celer, autor malířské výzdoby Fabullus. Když byly koncem 15. století vykopány zbytky některých palácových sálů, staly se předmětem studia četných renesančních umělců a určily významně podobu renesanční a manýristické nástěnné dekorace (tzv. grotesky). V moderní době zase vyvolaly odbornou diskuzi mezi historiky architektury, zda jejich řešení představuje „revoluci“ v římské architektuře, redukující mj. řádové členění, nebo tento dojem vyvolává pouze jejich dnešní torzální stav. Flaviovský palác na Palatinu byl vybudován mezi lety 80 – 92 císařem Domitianem a jméno jeho architekta rovněž známe: byl to Rabirius, k jehož dílům patřila také císařská vila v dnešním Castel Gandolfo (Villa Albani) a jemuž bývá někdy hypoteticky připisována i Titova triumfální brána. Divadlo (theatrum). Výklad PV terminologicky doplňujeme: ochoz s arkádou na vrcholu hlediště se nazývá latinsky gradatio summa a uprostřed má svatyňku boha Bakcha nebo Apollóna (aedicula), kteří byli patrony her respektive múz. Vodorovný ochoz dělící hlediště se jmenuje praecincto. Architektonicky bohatě členěné průčelí budovy scaeny, obracející se do hlediště, se nazývá scaene frons. Segment hlediště se jmenuje cuneus (pl. cunei) – je tedy rodu mužského, takže genitiv plurálu v češtině zní „cuneů“, nikoliv „cunejí“ (PV, s. 177). (Viz vyobrazení v příloze) Divadlo v tureckém Aspendu je uváděno jako celkově nejzachovalejší římské divadlo vůbec. Tak jako u ostatních římských budov máme dnes před sebou „hrubou stavbu“, protože z ní byly strhány veškeré architektonické řádové prvky a ušlechtilé obklady. Největší torza původní architektury scaene frons má v Evropě divadlo ve španělské Méridě (lat. Emerita Augusta); v severní Africe, kde jsou římské stavby všeobecně dochovány v lepším stavu, v libyjském městě Sabratha (2. st.), kde je ale naproti tomu více poničená část cavea, ale alespoň ve fragmentu je zde zachován původní systém architektonického členění vnější fasády s oblouky a pilastry ve dvou podlažích. U nedokončeného divadla v syrské Palmýře je dochováno přízemí s mohutnou středovou edikulou; nejzachovalejší v této oblasti je čedičové divadlo v Bosře (obě 2. st.). Původní architektonické řešení vnějšího průčelí scaeny se nezachovalo nikde. Amfiteátr (amphitheatrum). Ke Flaviovskému amfiteátru (Colosseum) je třeba dodat, že jde o nejmohutnější římský konstrukční výkon, založený plně na umění litých betonových kleneb, podobně jako u divadel. Tak jsou vybudována tři nadzemní podlaží chodeb a vnějších arkád na pilířích z travertinových bloků v kombinaci s vnitřními betonovými stěnami, zatímco poslední, čtvrté atikové podlaží, určené pro chudé ženy a otroky, je pro odlehčení vyzděno z tufu a travertin je použit pouze na vnější obložení s pilastry. Amfiteátr ve Veroně má sice také tři podlaží arkád, ale
61 pouze dvě s klenutými chodbami a schodišti, a zajímavé architektonické řešení, užívající důsledně opus rusticum, a to i v řádovém systému. Nejzachovalejší římský amfiteátr mimo Evropu stojí v El-Džemu (lat. Thysdrus) v Tunisku a pochází z 3. století. Jak je pro severoafrické stavby typické, převahu jeho konstrukcí včetně částí kleneb tvoří kamenné kvádrové zdivo a podíl opus caementicium je proti např. Colosseu relativně omezen. Cirk (circus). Římský Circus Maximus měl rozměry 118 x 621 m. Střízlivější odhady kapacity uvádějí 80 nebo 150 tisíc diváků. Thermy (thermes). Starší podobu těchto zařízení v malých městech známe z tzv. Stabijských therem v Pompejích. Obsahují všechny základní prostory pro očistu, jaké známe z velkých therem v Římě, dokonce vybavené bohatou štukovou plastickou výzdobou, ale uspořádané vedle sebe bez osové souměrnosti na východní straně nádvoří pro tělesná cvičení (palaestra). V Římě předcházely nejznámější thermy s velkým pravoúhlým areálem a pravidelnou osovou dispozicí – Caracallovy a Diokleciánovy – již Trajánovy, které byly v provozu asi od roku 120 a jsou pravděpodobně dílem architekta Apollodóra z Damašku. Architektura Diokleciánových therem se jako jediných částečně zachovala, neboť byla adaptována v 16. století Michelangelem Buonarrotim na kostel Santa Maria degli Angeli, takže z prostoru jeho lodi si lze učinit představu o architektonické velkoleposti těchto římských staveb. Z této stavby vstoupilo do pozdější architektury tzv. thermální okno – půlkruhové se svislým trojdělením. Palaestra, stadium (lat.). Tyto sportovní stavby pozbyly v římské městské kultuře význam, jaký měly u Řeků, a zachovaly se buď jako součást areálů therem, nebo zůstaly u gymnasií, jež se i za římské vlády zřizovala ve východní, původně helénizované části impéria (např. v Sardách). Knihovna (bibliotheca). Vitruvius píše pouze o soukromých knihovnách, protože v jeho době jiné v Římě nebyly. První veřejnou instituci tohoto druhu založil podle Casearova záměru až jeho vojevůdce, politik a spisovatel Gaius Asinius Pollio v roce 39 př. Kr. Knihovny byly také součástí velkých therem; za vlády Konstantina I. se nacházelo v Římě 28 veřejných knihoven. Jednou z mála z římské doby, jejíž zbytky lze dosud spatřit, je knihovna v Athénách, kterou zřídil císař Hadrián v letech 131 – 132, a to jako první veřejnou v tomto městě. Byla to symetrická budova, do níž se vstupovalo rozsáhlým peristylovým nádvořím, jehož vnější zdi byly ozdobeny představenými korintskými sloupy. Celsova knihovna v Efesu (viz také PV s. 140 a zde s. 48) je mimořádná tím, že byla zároveň mauzoleem římského senátora Tiberia Julia Celsa Polemaeana, pohřbeného zde v kryptě s otvorem do knihovního sálu. Vítězná brána. Titulek by asi měl spíše znít Triumfální brána (porta triumphalis). Ne všechny tyto stavby se vztahovaly k vojenským vítězstvím, a dokonce ani k rituálu triumfu, který měl v římské společnosti specifický význam mimořádné pocty, nýbrž byly zřizovány také jako děkovné a pamětní. Latina měla pro tyto samostatně stojící objekty obecný termín fornix. Nejstarší zachovanou stavbou tohoto typu je Augustova brána v Suse z roku 8 po Kr., která má již výraznou atiku, ale dosud ne zvýrazněný sokl. Trajánova brána v Beneventu vyniká mezi všemi nejbohatší sochařskou výzdobou, která vyplňuje prakticky všechny plochy mimo tektonicky aktivní části. (Pojmenováním „brána“ se vyhneme záměně s pojmem „triumfální
62 oblouk“ (arcus triumphalis), který přísluší části interiéru křesťanského chrámu, jež je ovšem z římského vzoru odvozena. Oblouk je ostatně pouze její částí.) Bazilika. U římských bazilik se vzhledem k názvu sice předpokládá původ v helénistickém světě, archeologicky je však doložena jen sloupová hala podobného charakteru z ostrova Délos. Někdy se jako možný výchozí vzor uvádí také helénistická vícelodní stoa. Basilica Aemilia byla trojlodní (ale na severní straně s dvěma řadami sloupů) s rozměry 29 x 70 m; Basilica Iulia pětilodní s rozměry 49 x 101 m. Basilica Ulpia na Trajánově fóru (106 – 112), z níž je zachováno pouze několik sloupů, byla pětilodní, s širokými apsidami na obou koncích a rozměry 55 x 117 m. Výška jejího stropu, který měl podhled z měděných desek, se odhaduje přes 20 m. Její konstrukce byla pravděpodobně převážně architrávová, ale některé novější rekonstrukce uvažují, že vedlejší lodi snad mohly mít kazetové valené klenby. S celým fórem a přilehlou tržnicí se připisují jako jedny z mála římských staveb konkrétnímu autoru – Apollodórovi z Damašku. Maxentiova/Konstantinova bazilika je nejznámější, ale nejméně typická svou kombinací křížových a příčných valených kleneb; pojetí interiéru připomíná spíše architekturu therem. Její vliv se kupodivu neodrazil v raně křesťanských bazilikách Konstantinovy doby. Jediný původní sloup z ní se zachoval jako Sloup míru (Colonna della Pace) před bazilikou Santa Maria Maggiore, kam jej umístil na počátku 17. století architekt Carlo Maderna. Za jedinou stojící římskou baziliku bývá někdy označována Aula Palatina v Trevíru (lat. Augusta Treverorum). Tato jednolodní cihlová stavba s apsidou, původně z počátku 4. století (rekonstrovaná ve 20. st. jako lutherský kostel), byla ovšem – jak název napovídá – palácovou aulou, tedy sálem pro hromadné dvorské akce, nikoliv městskou víceúčelovou bazilikou. Tržiště, tržnice (macellum). Trajánova tržnice je unikátním zařízením, které se svou víceúrovňovou dispozicí nemá v římské architektuře obdobu. Obvyklejší typ městského tržiště představuje příklad z libyjského Leptis Magna (výsledná podoba z 1. st.), řešené jako obdélníkové náměstí, uzavřené sloupovými portiky, na jehož ploše stály dva centrální pavilony (jeden se stíněnou nádrží na ryby), jejichž vnitřní plášť byl tvořen klenutými oblouky a vnější oktogonálním sloupovým ochozem s architrávy. Sloupořadí (porticus). Kolonády se sice nevyskytovaly na nejstarším Foru Romanu, ale počínaje Caesarovým fórem už byly běžnou součástí římských náměstí, což platilo i na venkově, jak ukazují např. Pompeje. Uliční portiky, jako je porticus decumanus v Ostii, se rozvinuly hlavně na Blízkém východě a v severní Africe, kde jsou zachovány rozsáhlé zbytky oboustranných uličních portiků např. v Džeraši (Geras) v Jordánsku, v syrských městech Palmýra a Apamea nebo v Timgadu v dnešním Alžírsku. Na křížení sloupových ulic byly obvykle budovány monumentální, architektonicky zajímavé kryté pavilony se čtyřmi oblouky, nazývané tetrapylon. Opevnění a brány. Nejzachovalejší městskou branou mimo území Itálie je tzv. Porta Nigra v Trevíru (Augusta Treverorum, SRN) z 3. století, třípodlažní kamenný objekt se dvěma průjezdy, vnitřním dvorem, dvěma vybíhajícími čtyřpodlažními věžemi,
63 s řadami obloukově zaklenutých oken mezi polosloupy s „neřádovými“ kónickými hlavicemi. Vojenský tábor (castrum). Římské opevněné vojenské tábory byly budovány podle jednotného standardu, ať už se nacházely v kterékoliv části impéria. Šlo zpravidla o obdélník s poměrem stran 2 : 3, který byl rozdělen do kříže dvěma hlavními osami: via praetoria (velitelská cesta) ve směru východozápadním a via principalis (císařská cesta) ve směru severojižním. U jejich křížení se nacházely objekty velitelství (praetorium a questorium), nemocnice (valetudinarium), sýpka (horreum), dílny (fabrica), případně táborová svatyně. Vymezené kvadranty byly dále pravidelně rozděleny pravoúhle se protínajícími cestami, které vymezovaly okrsky jednotlivých vojenských oddílů (kohort). Via pretoria spojoval brány nazývané porta praetoria a porta questoria; via principalis brány porta principalis sinistra (levá) a porta principalis dextra (pravá). Stálejší tábory mívaly i objekt therem. Řada táborů na kolonizovaných územích se stala základem pozdějších měst (např. Aosta, Timgad), v jejichž urbanismu zůstalo zachováno jejich osové, pravoúhle rastrované schéma; křížící se hlavní ulice se v tomto urbánním kontextu označují decumanus (VZ) a cardo (SJ). Castrum se rovněž stalo zřetelným vzorem pro monumentální komplex Diokleciánova paláce ve Splitu. Cisterna (cisterna). Rozsáhlé zbytky přes 100 m dlouhých betonových, valeně zaklenutých cisteren o původní celkové kapacitě 60 000 m3 jsou zachovány např. v Kartágu (Tunisko). Nymfeum (nymphaeum). U Řeků to byla obvykle jeskynní svatyně Nymf, víl vodních pramenů (nymfaion). S římskými inženýrskými stavbami akvaduktů a cisteren získaly funkci veřejných kašen, kterým dávali Římané monumentální architektonickou podobu, jež nabývala formu vícepodlažních kombinací sloupových baldachýnů a edikul, připomínající architekturu divadelní scaene frons a zdobenou sochami. Částečně zachovány jsou pouze menší z nich (např. Sagalassos v Turecku, Džeraš v Jordánsku), další si musíme představit z rekonstrukcí – např. velké nymphaeum v Mílétu. Vůbec největší stavbou tohoto druhu bylo zřejmě tzv. Septizodium (také Septizonium), vybudované na počátku 3. století císařem Septimiem Severem pod římským Palatinem. Architektura se třemi exedrami, dlouhá 89 m a vysoká asi 31 m, která kombinovala prostředky divadelní scény a triumfálních oblouků, byla ještě na počátku novověku studována renesančními umělci, ale v roce 1588 bylo její torzo zbouráno Domenicem Fontanou. Zcela jinou podobu mělo nymphaeum na římském Esquilinu, pravděpodobně součást tamních Liciniovských zahrad, pocházející ze 4. století a označované mylně jako chrám Minervy Medicy. Částečně zachovaná stavba měla tvar desetistěnu s devíti apsidami, řadou oken s obloukovým záklenkem nad nimi a kupolí (průměr 24 m, výška 33 m), jež měla strukturu radiálních cihlových žeber a ve vrcholu otevřený oculus. V tomto případě zřejmě šlo o objekt s původní sakrální funkcí. Bývá často zmiňována jako možný vzor pro raně křesťanské a byzantské stavby jako Sankt Gereone v Kolíně n. R., San Vitale v Ravenně nebo chrám sv. Sergia a Bakcha v Konstantinopoli, ale souvislost je čistě hypotetická. Vila (villa). Příkladem podoby typické villy s převažující zemědělskou funkcí (villa rustica) může být komplex v Boscoreale u Pompejí. K typu „příměstské“ vily (villa suburbana) patří dům Pisonů v Herculaneu, kde funkce rezidenční a rekreační nabývá převahy a dominuje rozsáhlá, parkově upravená zahrada. Příkladem
64 rezidenční vily vznešeného římského patricie je villa Septimia Bassa (Villa dei Sette Bassi) na Via Tuscolana v Římě z let 140 – 160. Zajímavý obraz dynamických křivkových půdorysů pozdní římské architektury ukazuje rozlehlá luxusní palácová villa u Piazza Armerina na Sicílii (Villa Romana del Casale) z první čtvrtiny 4. století, která měla mj. samostatné thermy, malou bazilikální aulu a podlahy vyzdobeny množstvím prvotřídních figurálních mozaik. Zdroje a další dostupná četba: SVOBODA, Ludvík a kol.. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973. – fundovaná kolektivní práce českých odborníků, zahrnující rovněž hesla týkající se architektury, stavebních hmot a technik, antických slohů, typologie a významných lokalit včetně nejdůležitějších plánů.
VITRUVIUS POLLIO, Marcus. Deset knih o architektuře. Praha SNKLHU, 1953 [Svoboda, 1979; Baset, 2001; Arista-Maiteia-TeMi CZ, 2009] – překlad textu jediného dochovaného antického díla o architektuře a stavitelství, které hluboce ovlivnilo evropskou architekturu novověku.
SYROVÝ, Bohuslav. Vývoj stavebnictví a architektury ve starověku. Praha: SNTL, 1959. – jediná knižní práce v češtině, věnovaná architektuře starověku; v předantických pasážích dnes použitelná spíše výběrově, ale v antické části obsahující mnoho cenných podrobností a názorných ilustrací, třebaže ne bez menších chyb a nepřesností.
WARD-PERKINS, John Bryan. Roman Imperial Architecture. New York: Penguin Books, 1981. (Národní knihovna) – patří k základním specializovaným pracím k tématu. SEAR, Frank, Roman Architecture. London: Batsford, 1982. (Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea) – patří k základním specializovaným pracím k tématu.
VIII. KŘESŤANSKÁ ANTIKA Rámcová chronologie: 313 – tzv. edikt milánský: legalizace křesťanství (Konstantin I. a Licinius) 324 – 330 – založena Konstantinopol (Nový Řím) 325 – první ekumenický křesťanský koncil v Nikaii 380 – křesťanství potvrzeno jako státní náboženství (Theodosius I.) 392 – zákaz pohanských kultů 395 – trvalé rozdělení Římského impéria na západní a východní část 402 – 476 – Ravenna sídelním městem západních císařů 410 – vyplenění Říma Visigóty 455 – vyplenění Říma Vandaly 476 – sesazení posledního západního císaře Romula Augustula Odoakerem 493 – 526 – Theoderich v Ravenně (Ostrogótský stát v Itálii) 527 – 565 – vláda Justiniána I. (529 uzavření athénských filozofických škol; 547 vyhnání obyvatel Říma Ostrogóty) █ Skriptum PV neobsahuje kapitolu o rané křesťanské a byzantské architektuře, která tvoří úvodní část skripta Pavla Kaliny Dějiny středověké architektury (ČVUT, 2008). Pro naše účely připojujeme kompletní výklad vlastní, který je poněkud podrobnější a strukturován podle předešlých částí. Zda lze chápat období 4. – 6. století již jako úvod ke středověku, nebo jako pozdní fázi období antiky, je poměrně komplikovaná otázka pro akademické diskuze.
65 Křesťanství se koncem 4. století stalo státním náboženstvím římského impéria, Konstantinopol, druhá metropole, byla označována jako Nový Řím a obyvatelé Byzance, hovořící řecky, sami sebe nazývali Romaioi – Římané a ještě v 6. století užívali latinu jako úřední jazyk státní správy, práva a armády. Srovnáme-li jedinou zachovanou stavbu počáteční konstantinovské architektury, římský kostelík Santa Costanza, s vrcholným dílem justiniánovského období, konstantinopolským velechrámem Boží moudrosti, jež od sebe oddělují necelá dvě století, přes veškerý rozdíl ve velikostech si můžeme uvědomit, že oba spolu souvisejí a jsou výsledkem stejného architektonického cítění. Podobné srovnání s římským Pantheonem však už může vzbuzovat rozpaky, ale nakonec si rovněž uvědomíme, že převratná myšlenka zakřivení architektonického prostoru, jež zde byla uplatněna s takovou rozhodností, našla své završení právě v Konstantinopoli. Ocitáme se v době relativně méně vzdálené, než jsme byli zvyklí u dřívějších starověkých kultur, přesto i nyní budou pro nás existující originální stavby a jejich původní stav vzácností a v našem výkladu budeme i nadále hodně odkázáni na archeologické rekonstrukce. 1. Charakter stavebních prostředků, materiály, technologie a stavební konstrukce Starokřesťanská architektura v Římě je úzce spojena se státem i s místní tradicí; do jisté míry tedy přirozeně vychází z prostředků dosavadního římského stavitelství, ale z bohaté škály jeho prostředků využívá jen některé. Stavební postupy prvních křesťanských sakrálních staveb vykazují – i při značných rozměrech – zřetelnou snahu o materiálové i konstrukční zjednodušení. Snad šlo také o ekonomické důvody, ale rozhodně i o to, odlišovat se neokázalostí od charakteru dosavadních římských chrámů i veřejných budov. Téměř výhradním stavebním materiálem křesťanských staveb v římském, ravennském i konstantinopolském okruhu je známý typ nízké římské pálené cihly, uplatněné v režném zdivu (opus latericium), s kladením do vysoké vrstvy vápenné malty, která dosahuje síly samotné cihly. Po prvních konstantinovských bazilikách ustupuje obliba opus mixtum a caementicium a začíná převažovat zeď plně vyzděná z cihel. Kámen (mramor, žula, porfyr, čedič, alabastr) se uplatňuje převážně v interiérech ve formě sloupů a kladí, ostění dveří a výplní oken, prvků chrámového vybavení (oltáře, ciboria, ambony, cancelli), obkladů stěn i pilířů a dlažeb. Mozaikové dlažby z barevných kamenů byly asi v některých původních konstantinovských bazilikách jedinými ozdobnými prvky; jinak byly jejich interiéry – s výjimkou papežské lateránské baziliky – spíše strohé. Teprve ve stavbách 5. – 6. století, zejména v ravennských a byzantských, se objevuje ve větším rozsahu ornamentální a figurální mozaiková výzdoba stěn – tedy opus sectile a opus musivum, užívané Římany dosud převážně k výzdobě podlah (dělí se dále podle velikosti a tvaru kostky – tessera – na vermiculatum, tessellatum, paladanium aj.). Oproti zvyklostem dosavadní římské architektury se v nových křesťanských stavbách méně uplatňovaly klenby. Pro zastropení to bylo u menších objektů jako mauzoleí (Santa Costanza) nebo baptisterií; klenuté oblouky byly však užity v arkádách některých raných bazilik (Beato Paulo, Beato Petro). Rovněž tam, kde bylo použito rovné kladí, usměrňovala nad ním často tlak okenní stěny řada segmentových odlehčovacích oblouků, skrytých v cihlovém zdivu (Santa Prassede, Santa Maria in Trastevere). Zaklenuta byla přirozeně i koncha apsidy, otevírající se do hlavní lodi triumfálním obloukem. Jinak byly hlavní i vedlejší lodi bazilik zpravidla zastropeny otevřeným dřevěným krovem. Střechy měly krytinu z obvyklých římských pálených
66 tašek, které doplňují skromný výčet stavebních materiálů raně křesťanské architektury. Nový rozkvět architektonického uplatnění kleneb přinesla opět až ravennská a konstantinopolská architektura zejména od 6. století, kdy se kupole stala téměř výhradním způsobem zastropení byzantských chrámů. Protože bylo nutno vyřešit konstrukci kupolí nejen nad kruhovým, ale také nad čtvercovým nebo víceúhelným půdorysem, byly zavedeny nové postupy, jež římská architektura dosud neužívala. Starší typ byly kupole na trompech, malých půlkuželových nebo půlkulových klenbách, jež v rozích čtvercového půdorysu převáděly tvar na osmiúhelník, takže kupole nad ním měla často tvar osmidílné klášterní klenby. Požadavek na kruhový půdorys kupolí upřednostnil typ kupolí na pendentivech ve tvaru sférického trojúhelníku, jenž vznikal, když svislé plochy na půdorysném čtverci seřízly kulovou plochu nad kružnicí, která mu byla opsána (podrobně rozvádí Jean Lassus). V Konstantinopoli v chrámu sv. Sergia a Bakcha byla nad oktogonálním půdorysem vyklenuta skládaná (melounová) kupole s ostrými hranami; podobný je i princip hlavní kupole chrámu Boží moudrosti na příčně vyztužených pendentivech a na obloucích, kterou tvoří věnec zakřivených valených kleneb, zužujících se směrem k vrcholu, jejichž styk však vytváří plochá žebra. U kupolí některých centrálních staveb (San Vitale a baptisterium ortodoxních v Ravenně, St. Gereone v Kolíně n. R. aj.) byl použit zvláštní způsob vylehčení zdiva technikou džbánkové či amforové klenby. Do opus caementicium byly zality speciální keramické nádoby, zasazované jedna do druhé. V San Vitale tvoří spodní obvod kupole řady svisle postavených amfor, kulovou plochu nad ním utváří horizontální řetězec vřetenovitých džbánků ve stoupající spirále. (Technika je staršího data, doložená už z helénistického období.) Zvláštní a velmi bohatou enklávou raně křesťanské architektury tvoří oblast dnešní Sýrie. Zdejší četné chrámy – dnes většinou v ruinách – měly zcela osobitý ráz nejen v architektonickém pojetí, ale také po stavebně-technické stránce, neboť byly důsledně budovány z precizně tesaného, pravidelného kvádrového kamenného zdiva, a to včetně kleneb, článkování a bohaté plastické ornamentální dekorace. Na severu převládal místní světlý vápenec, na jihu tmavý čedič (bazalt). 2. Architektonické prostředky Jak už bylo řečeno, původní výraz raných křesťanských staveb byl záměrně strohý, téměř „technický“. Pokud lze soudit ze zachovaných zbytků v Římě nebo Miláně a ze stojících staveb v Ravenně a Konstantinopoli (Istanbulu), byl účinek exteriéru dán pouze pečlivě vyskládaným režným cihlovým zdivem (včetně vyklenutí okenních otvorů a arkád), jež bylo členěno opticky místy změnou kladení cihel a plasticky nanejvýš pouhými technickými zesilujícími pilíři nebo příložkami. Pokud nešlo o baziliky pilířové, byly kromě skladby prostoru téměř jedinými prostředky architektonického účinu v něm řady sloupů, oddělující hlavní a vedlejší lodi. Sloupy byly římské řádové – iónské nebo korintské –, vyrobené někdy k tomuto účelu, ale často také užité sekundárně z jiných staveb (spolia) – zejména poté, kdy se křesťanství na sklonku 4. století stalo výhradním státním náboženstvím, ostatní kulty byly zakázány a četné jejich chrámy bořeny. Tato praxe vedla k tomu, že se v některých bazilikách kombinovaly sloupy různých řádů a dokonce i velikostí (původní lateránská Constantiniana, San Lorenzo fuori le mura). Architektonický charakter prostoru určovalo také užití rovného architrávu, nebo archivolt, jež byly nasazovány na sloupy obvykle bez úseku kladí (s výjimkou Santa Costanza). V ravennských a konstantinopolských stavbách v 6. století jsou už původní antické typy hlavic stylizovány do košového čtyřhranného tvaru s kónickým náběžníkem.
67 Na počátku 4. století potřebovali římští křesťané nalézt tvar pro svůj nový typ chrámu, který už neměl být jen sídlem jejich (nezobrazeného) boha, ale především shromaždištěm věřících a velkým jevištěm liturgie. Z existujících římských typů mohla posloužit za vzor pouze civilní basilica, a to především kapacitou svého prostoru. Není zcela jasné, zda se tato idea zrodila na východě, nebo na západě impéria a kterým směrem putovaly vývojové podněty. Křesťanské baziliky (přesněji typ, který se prosadil zejména od 5. století) převzaly dělení řadami sloupů na jednotlivé lodi (tři nebo pět), způsob osvětlení přes okna ve zvýšené střední lodi a také apsidu v jejím závěru, ale organizovaly vše podélně, nikoliv napříč, jak bylo časté u římského vzoru. Apsida a oltář se časem ustálily na východním konci (orientatio), vchod na západním. Zcela ignorovaly vnější architektonické řešení civilních bazilik (římské arkády apod.); Římské tzv. císařské křesťanské baziliky 4. století nevykazují takřka žádný vliv téměř současně dostavované Maxentiovy/Konstantinovy civilní baziliky u Fora Romana. Již u některých z těchto prvních křesťanských bazilik se však objevuje nová dispoziční část – příčná loď (transept), která byla vsunuta mezi apsidu a podélné soulodí. Skutečný důvod jejího vzniku není znám a je dodnes předmětem diskuzí odborníků, ale její účel se obvykle spatřuje v potřebě rozšířit prostor kněžského chóru (presbyteria) pro stále složitější liturgii nebo pro poutní provoz kolem ostatkové krypty (confessio – např. hrob sv. Petra). Chór získal rovněž zvláštní architektonické členění. Pokud šlo o biskupský kostel, nacházelo se v apsidě pevné sedadlo biskupa (cathedra – odtud katedrála) a kolem něho v půlkruhu stupňovité lavice pro sbor kněží (synthronon). Oltář, který se nacházel na rozhraní apsidy a hlavní lodi, jež vertikálně utvářelo oblouk nazývaný triumfální (arcus triumphalis), byl původně prostý kamenný stůl (mensa), brzy pod kamenným baldachýnem na sloupcích (ciborium). Do hlavní (případně i příčné) lodi vybíhal prostor pro zpěváky (solea), vymezený parapetním zábradlím (cancellus, pl. cancelli). Na obou jeho stranách se nacházely vyvýšené tribunky se schůdky (ambona), určené na severní straně k předčítání evangelií, na jižní k přednesu epištol (toto označení zůstalo těmto stranám křesťanských kostelů trvale). Úvary zdobené reliéfně nebo barevnou mozaikou byly často sestavovány ze spolií, získaných ze zrušených starších antických staveb. (Původní úprava je dnes rekonstruována v římském kostele San Clemente.) V byzantských chrámech se vyvýšená část kněžiště s oltářem nazývá bema a je odděleno od lodi (naos) architektonickou přepážkou se sloupy a architrávem (templon), z níž se ve středověku vyvinul neprůhledný ikonostas. (Na západě je v původní podobě vzácně dochován v římském kostele Santa Maria in Cosmedin.) V syrských kostelích se bema vysunulo do prostoru hlavní lodi jako zvýšené ohrazené pódium. Příčná loď zde chyběla, vedlejší lodi se často prodlužovaly na úroveň apsidy a vytvářely na konci nové místnosti (pastoforium), určené pro uložení mešních rouch (diakonion) a darů (prothesis). Severní vedlejší loď baziliky byla vyhrazena mužům (senatorium), jižní ženám (matroneum). Ve východní části impéria došlo k ještě důslednějšímu oddělení pohlaví umístěním ženských ochozů (empor) v patře nad arkádami hlavní lodi. Do chrámu se vcházelo západním průčelím, kde se obvykle nacházela po celé šířce sloupová předsíň (narthex, vnitřní – esonarthex, vnější – exonarthex), mj. shromaždiště kajícníků a adeptů křtu (katechumenů). K ní bývalo brzy připojeno čtvercové nádvoří, obklopené sloupovými portiky (atrium). I v něm bylo dodržováno rozdělení portiků na severní mužský a jižní ženský a uprostřed se obvykle nacházela studna (cantharos). Kromě velkých bazilikálních kostelů patřily k prvním křesťanským stavbám také malé centrály se základním půdorysným tvarem od čtverce přes oktogon až po kruh a
68 s velmi rozmanitým řešením vnitřního prostoru i zaklenutí. Také u nich dnes není příliš zřejmé, zda se šířily z východu na západ, nebo opačně. Jako baptisteria patřily díky své zásadní funkci mnohde k nejranějším křesťanským budovám vůbec. Sloužily coby místa pro vykonávání obřadu křtu, který se tehdy prováděl celkovým ponořením, proto musely obsahovat malý bazén (piscina). (Ze samostatných baptisterií se ve středověku staly kostely, obligátně zasvěcené sv. Janu Křtiteli.) Podobné centrální stavby, připojené obvykle k tzv. mučednickým bazilikám (viz níže) nebo v jejich blízkosti, sloužily jako pohřební mauzolea významných osobností a pokud byl zemřelý později kanonizován, mohlo se mauzoleum stát i kostelem (Santa Costanza v Římě). Za důležité prototypy bývají považovány stavby vztyčené za Konstantina I. nad posvátnými místy Kristova narození v Betlémě (oktogon) a hrobu v Jeruzalémě (kruh) – viz kap. 5. Centralita se stala podstatným tématem vývoje byzantské architektury. Vícelodní prostor baziliky se rozšiřoval do tvaru T a zkracoval, množstvím oken a dalším podlažím emporových arkád nebývale prosvěcoval a pro završení rozšířeného závěru získal nový prvek – kupoli. Kupole, která byla na západě uplatňována v nevelkých rozměrech pouze v interiéru a navenek zakrývána jehlancovými střechami, se v architektuře konstantinopolského okruhu objevila se svou vnější kulovou plochou jako plnohodnotná součást tvarové skladby a v 6. století i v experimentálních kombinacích velikostí, tvarů i průniků, jež ukázaly možnosti hybridní dispozice, zvané někdy podélná centrála. Tento trend se však dále ustálil na zjednodušeném řešení půdorysného vzorce rovnoramenného kříže, určujícího symetrický rozvrh pěti oddělených kupolí, s nímž vystačí prakticky veškerá další byzantská sakrální architektura. V celém tomto procesu kupole ovšem neznamená pouze určitý technický způsob zastropení nebo tvarování prostoru, ale je volena a žádána jako symbolický obraz vesmíru – tedy ve smyslu křesťanské varianty stejného univerzalismu, jaký určil její užití u pohanského Pantheonu. 3. Počátky křesťanské architektury Vlastní historie křesťanské architektury začíná po roce 313, ale počátky křesťanství jsou starší. V době, kdy bylo v Římském impériu místy trpěným, ale většinou ilegálním náboženstvím, nemohly přirozeně vznikat stavby speciálně určené jeho liturgickým potřebám. První křesťané se scházeli a vykonávali bohoslužby v soukromých domech a některé z nich byly tomuto účelu uvnitř přizpůsobeny. Tato činnost měla konspirativní charakter a byla maskována; takové úpravy po legalizaci křesťanství ztratily svůj význam, a pokud byl dům nadále obýván, obvykle zanikly. Pouze vzácně archeologové identifikují podobná místa – v literatuře se nejčastěji uvádí dům se zbytky nástěnných maleb (domus nebo locus ecclesiae) v syrském městě Dura Europos (kolem 230), v němž jsou kolem malého dvora rozeznatelné místnosti pro shromáždění věřících, přípravu adeptů křtu (katechumenů) a místnost s nevelkým křticím bazénkem (piscina), krytým ciboriem s oblouky na sloupech. S aktivitami raných předkonstantinovských křesťanů v Římě jsou spojeny katakomby – rozsáhlá podzemní pohřebiště, hloubená postupně za hradbami města jako nepravidelné labyrinty chodeb, dokonce až v pěti úrovních, mezi 2. – 4. stoletím. Potřeba utajení se zde spojila s římskou tradicí, neboť budování podzemních nebo alespoň částečně podzemních funerálních objektů zde bylo obvyklé už od Etrusků (hypogeum). Obvykle obsahovaly prostory katakomb pouze řady podélných výklenků pro uložení nespálených mrtvých (loculus), ale některé rozšířené místnosti (cubiculum) byly vyzdobeny jednak plastickými napodobeninami architektonických
69 článků, vytesaných z měkké horniny, jednak ornamentálními i figurálními nástěnnými malbami, v nichž se objevují některé motivy známé ze starší „pohanské“ antické tradice, jimž byl podložen nový křesťanský význam, ale také první prvky rodící se nové ikonografie. V okolí Říma se nalézá asi 60 systémů křesťanských katakomb, z nichž nejznámější jsou díky výzdobě Priscilliny, Kalixtovy, Domotilliny nebo sv. Petra a Marcellina. Protože v katakombách byli pohřbíváni i první svatí mučedníci, byl to jednak důvod, proč chtěli být uloženi v jejich blízkosti křesťané i po své emancipaci, a také příčina, proč v těsné blízkosti mnohých z nich vyrostly první velké křesťanské baziliky, určené k jejich uctívání. Ve středověku vedlo přenášení svatých ostatků do nových kostelů ve městě k tomu, že katakomby upadly v zapomenutí; jejich znovuobjevování a systematický průzkum se datují až od poloviny 19. století. Rozsáhlé systémy katakomb existují i v okolí jiných měst, např. Neapole, Syrakus, Kyrenaiky, Alexandrie aj. a zřizovali si je nejen křesťané, ale také židé. 4. Římské baziliky Konstantina I. Křesťanství bylo v jinak nábožensky tolerantním Římském impériu ilegálním náboženstvím, neboť křesťané odmítali uznat božství císaře a tím se podle římského právního názoru dopouštěli podrývání státní doktríny. Situace se změnila až s císařem Konstantinem I. (Velikým), který podle legendy uvěřil znamení ve snu, použil při střetnutí se svým protivníkem Maxentiem u Mulvijského mostu na štítech svého vojska christogram a zvítězil. V roce 313 pak se spoluvladařem Liciniem křesťanství legalizoval vedle jiných náboženství tzv. ediktem milánským, formující se církev v Římě nadále podporoval a tím, že předsedal prvnímu ekumenickému koncilu v Nikaii (325), dal najevo, že ji hodlá využít ke státním zájmům. Prakticky ihned po emancipačním ediktu byly v Římě a jeho okolí zahájeny státem financované stavby křesťanských bazilik, jejichž počet nakonec dosáhl osmi. Žádná z nich se dodnes nedochovala; byly později buď přestavěny, nebo zcela nahrazeny novostavbami, takže jejich podobu rekonstruujeme převážné z archeologických faktů a stavebně-historických průzkumů, pramenných údajů a také historických vyobrazení, neboť ještě na počátku 16. století byly většinou zachovány. Protože o celé skupině těchto významných staveb, v nichž se utvářel prototyp křesťanského chrámu, působící i v dalších stoletích, je toho v česky psané literatuře řečeno jen málo a poněkud selektivně, podáváme zde jejich úplný výčet s původními latinskými názvy a přibližným datováním (v závorce jsou uvedeny dnešní italské názvy nástupnických kostelů): Basilica Salvatoris / Constantiniana (San Giovanni in Laterano) asi 312 – 318, baptisterium asi 320 - 325 Basilica in Palatino Sessoriana (Santa Croce in Gerusalemme) asi 320 – 325 Basilica Beato Petro Apostolo (San Pietro in Vaticano) asi 315 – 329 Basilica Apostolorum (San Sebastiano fuori le mura) asi 312/313 – 320/337 Basilica Beatis Martyribus Marcellino et Petro & Mausoleum Helenae (Santi Marcellino e Pietro fuori le mura) asi 315 – 326 Basilica Beato Laurentio Martyri (San Lorenzo fuori le mura) asi 325 – 335
70
Basilica Sanctae Martyris Agnae & Mausoleum Constantinae (Sant’ Agnese fuori le mura, Santa Costanza) asi 338 – 350 Basilica Beato Paulo Apostolo (San Paolo fuori le mura) asi 324 / 386 – 395 (Theodosius I. – Honorius) Kromě dvou prvních, jež bývají označovány jako liturgické (pro pravidelné bohoslužby), byly ostatní baziliky vybudovány mimo hradby při silnicích z města, na místech rozsáhlých římských pohřebišť v blízkosti starokřesťanských katakomb, kde byli podle tradice pohřbeni významní mučedníci – proto jsou označovány jako mučednické hřbitovní. Některé z nich představovaly impozantní stavby i na římské poměry – jejich délka se pohybovala mezi 90 – 115 m. Liturgické baziliky Constantiniana (Salvatoris), s přilehlým nejstarším římským baptisteriem, a Sessoriana stály uvnitř hradeb v sousedství císařských paláců – Lateránského, který Konstantin věnoval i s chrámem římským biskupům, patriarchům a později papežům (jejichž sídlem byl až do konce středověku), a Sessoriánského, rezidence císařovy matky Heleny, později kanonizované křesťanky. Zatímco Sessoriana byla pouze adaptovanou menší palácovou aulou podobného typu jako v Trevíru, Constantiniana byla skutečnou velkou vícelodní bazilikou s novým prvkem – příčnou lodí (transept), která se jinde uplatnila pouze v jediné z mučednické skupiny – vatikánské Beato Petro Apostolo, kde byla zřejmě postavena nejdříve. O její podobě předtím, než byla v 16. století nahrazena nynějším papežským chrámem San Pietro, jsme – na rozdíl od předešlých dvou – poměrně dobře informováni, a proto slouží její rekonstrukce nejčastěji jako typický příklad konstantinovských bazilik. To ovšem odpovídá historické skutečnosti pouze částečně. Pět z mučednických bazilik – tedy většina – bylo totiž jiného typu, který s nimi zanikl a v dalším vývoji evropské sakrální architektury se z neznámých důvodů neprosadil. Jde o tzv. cirkoformní baziliky, nazývané tak pro podobnost svého půdorysu s tvarem římského circu. Pokud je možno usuzovat ze zachovaných stop, byly to trojlodní stavby s pilíři, bez příčné lodi a bez apsidy, u nichž půlkruhový závěr tvořil jakýsi ochoz, propojující obě boční lodi. Jaký důvod a liturgický účel mělo takové uspořádání, není dnes dobře známo. R. Krautheimer je označuje jako „pohřební haly“ nebo „kryté hřbitovy“ a uvádí, že se v nich pohřbívalo a konaly se pohřební hostiny, zatímco bohoslužby probíhaly nepravidelně a nebyli u nich stálí kněží. Baziliky také nejsou orientovány, jak je zvykem u pozdějších křesťanských kostelů, nýbrž jejich půlkruhové závěry směřují přibližně nebo přesně k západu. Charakter jejich téměř pevnostní mohutnosti je možno dnes vidět pouze na zbytcích kombinovaného zdiva původní, asi 90 m dlouhé baziliky Sanctae Martyris Agnae, neboť nástupnický emporový kostel Sant’ Agnese fuori le mura byl v tomto případě postaven v 7. století nikoliv na stejném místě, ale v blízkém sousedství. Původní kostel u silnice Via Nomentana byl také nazýván Basilica Constantinina, protože k němu bylo kolem roku 350 připojeno na jihozápadní straně mauzoleum dcery Konstantina Velikého Konstancie (také Constantiny, † 354), z něhož se stal po její pozdější kanonizaci kostel Santa Costanza. Je to dnes jediná křesťanská stavba ze 4. století, která je v Římě zachována v téměř původním stavu, včetně části interiérových mozaik. Má kruhový půdorys, z něhož se nedochoval vnější sloupový portikus. Hlavní těleso stavby tvoří silný válec s nikami (Ø 22,5 m), ústřední prostor s kupolí na tamburu s okny obíhá nižší vnitřní ochoz, zaklenutý valenou klenbou. Prostor pod kupolí je oddělen obloukovou arkádou, nesenou radiálně postavenými
71 dvojicemi žulových sloupů s kompozitními hlavicemi, nad nimiž je výrazně plasticky profilovaný úsek kladí. Druhé významné mauzoleum podobného typu, v němž byla pohřbena císařovna Helena († 330), bylo připojeno k jihovýchodnímu průčelí cirkoformní baziliky blahoslavených mučedníků Marcellina a Petra (Beatis Martyribus Marcellino et Petro), ale dnes z něj zbylo jenom torzo obou cihlových plášťů. Ve středu mauzoleí dominovaly původně velkolepé, sochařsky zdobené sarkofágy z rudého egyptského porfyru, kupodivu bez křesťanských motivů (dnes ve Vatikánských muzeích). Lépe můžeme z historických pramenů rekonstruovat baziliky s příčnými loděmi. Jak už bylo řečeno, prvním papežským chrámem se stala Basilica Salvatoris/Constantiniana, zvaná Lateránská, původně zasvěcená Kristu Spasiteli a dnes zcela barokně přestavěná. Měla pět lodí; vedlejší byly neseny korintskými sloupy na postamentech, hlavní střídajícími se sloupy iónskými a korintskými. Ačkoliv některé rekonstrukce počítají s arkádami, bylo v hlavní lodi uplatněno rovné kladí. Náznak příčné lodi v půdorysu byl zřejmě spíše dvojicí příčně přistavěných pastoforií, jež nebyla vzájemně propojena (Krautheimer). V blízkosti se nacházelo nejstarší římské baptisterium (asi 320 – 325), jehož oktogonální tvar, části zdiva a snad i sloupy jsou částečně zachovány v jeho dnešní barokní podobě. Dvě mučednické baziliky s příčnými loděmi však lateránskou překonávaly svou velikostí. Největší vůbec (délka 115 m, šířka 66,5 m) byla Basilica Beato Petro Apostolo, která nestála u některé z římských silnic jako ostatní, nýbrž nad údajným hrobem apoštola Petra na místě bývalého Neronova cirku, kde byli v minulosti masakrováni křesťanští mučedníci, a pohanského hřbitova. Než byla v 16. století definitivně nahrazena nynějším papežským chrámem sv. Petra, zachytilo ji ve svých kresbách několik renesančních umělců, takže o ní máme dobrou představu. Byla to opět pětilodní stavba s opačnou orientací, s mohutným transeptem, zřejmě prvním svého druhu, jenž snad souvisel s mimořádným umístěním světcova hrobu. Její hlavní loď byla nesena sloupy s rovným kladím, boční oddělovaly oblouky se sloupy na postamentech. Mezi léty 380 - 390 bylo dokončeno průčelí s narthexem a přistavěno rozlehlé atrium na vyvýšené terase, vyrovnávající původní svažitý terén vatikánského pahorku, k níž vystupovalo široké schodiště, takže po této stránce působil chrám ze všech římských nejmonumentálněji. K příčné lodi byla v 5. století z jihu připojena dvě centrální císařská mauzolea. Druhou největší bazilikou ze 4. století s příčnou lodí (délka 97 m, šířka 60 m, šířka dvoulodního transeptu 25 m, sloupy hlavní lodi asi 9 m) se v jeho poslední čtvrtině stal kostel Beato Paulo Apostolo u silnice do přístavu Ostie. Za Konstantina zde byla nad údajným hrobem apoštola Pavla postavena malá bazilika (konsekrovaná 324), jejíž podoba není známa a z níž se dochoval pouze nepatrný zbytek apsidy. Velkou pětilodní stavbou po vzoru lateránské nebo vatikánské ji nahradili císařové Theodosius I. a Honorius. Původní interiér s otevřeným krovem a čtyřnásobnými velkolepými arkádami na korintských sloupech zachytil na svém precizním leptu G. B. Piranesi v 18. století. V roce 1823 bazilika vyhořela a do roku 1855 byla obnovována se snahou respektovat její někdejší podobu (San Paolo fuori le mura). Konstantin vytvořil ze svých kostelů jakýsi nový sakrální okruh, který se nacházel převážně mimo prostor vymezený městskými hradbami (intra muros), který byl tradičně chápán jako posvátný (pomerium). Každý, kdo nyní do Říma přicházel z kteréhokoliv směru, nemohl minout některou z velkých mučednických bazilik a nevnímat město jako enklávu křesťanství. Zároveň však císař diplomaticky řešil problém s tradičním konzervatismem Říma a zejména jeho senátu, který vždy lpěl na
72 tradicích a tedy i na starém polyteismu: obě první křesťanské baziliky uvnitř hradeb byly původně zakládány jako soukromé palácové kostely císařské rodiny. 5. Zvláštní křesťanské stavby ze 4. století mimo Řím Křesťanství přirozeně nezůstávalo omezeno pouze na Řím. Významným politickým centrem pozdní doby impéria bylo Mediolanum, dnešní Milán, město, které bylo budováno záměrně jako jakási protiváha konzervativního Říma a stávalo se sídelním městem některých císařů, a to až do počátku 5. století, kdy tuto roli převzala Ravenna. I zde vznikaly první křesťanské kostely mimo okruh městských hradeb, třebaže ne v takovém počtu jako v Římě. Důležité je působení jedné z klíčových osobností rané církve sv. Ambrože, za jehož biskupství byly založeny nejméně čtyři velké baziliky různých dispozic, jejichž původní podoba však dnes již převážně zanikla (S. Apostoli, S. Tecla, S. Simpliciano, S. Ambrosio). Nejzajímavější z milánských sakrálních staveb je nepochybně dodnes v jádru dochovaný kostel San Lorenzo Maggiore. Podle některých údajů mohl vzniknout již mezi lety 355 – 372 jako kostel ariánů; novější průzkumy jej kladou mezi 390 – 402 již jako katolickou stavbu theodosiovské doby. Jeho komplex přišel o rozměrné atrium, z něhož je dochován pouze vnější monumentální portikus s poškozenými korintskými sloupy a syrským obloukem. Hlavní těleso centrálního kostela je sice překryto vně a zejména uvnitř pláštěm renesančního tvarosloví, pod ním je ale zachován původní tvar. Jedná se o čtvercový půdorys se čtyřmi apsidami do kříže (tetrakonchos) a čtyřmi nízkými věžemi v nárožích, nad nímž je vztyčena klášterní kupole na osmibokém (původně asi pravoúhlém) tamburu. Pilíře a sloupy s oblouky vymezují kolem ústředního prostoru široký ochoz ve tvaru čtyřlistu (kvadrilobu). Není známo, z jakého podnětu se toto řešení vzalo; spekuluje se o možných zaniklých vzorech z Blízkého východu. Je ale zřejmé, že zůstalo unikátní a nemělo vliv na další vývoj křesťanských centrál. Podobným typologickým unikátem zůstal také kostel sv. Gereona v římském městě Colonia Agrippina (dnes Kolín nad Rýnem), postavený kolem roku 380. Nezbytnému atriu se sloupy vévodil patrový narthex se dvěma apsidami; za ním pokračovala oválná loď s kupolí (23,7 x 19,8 m), zakončená apsidou, a do ní se po obvodu otvíral prstenec osmi půlkruhových kaplí, jež v přízemí oddělovaly při stěně dvojice sloupů s úseky kladí. Vzorem zde mohl být římský tzv. chrám Minerva Medica (ovšem s půdorysem desetiúhelníku, ve skutečnosti nyphaeum). Původní smysl takového řešení rovněž není jasný, ale středověká románská přestavba, která dodnes stojí, je téměř beze zbytku převzala, takže v jejích spodních partiích je zachováno původní římské zdivo. V biskupském a za Konstantina a několika jeho nástupců i císařském sídelním městě Augusta Treverorum (dnes Trevír/Trier) byla vybudována po roce 328 nejprve katedrála jako dvojitá bazilika. Charakteristický typ, vyskytující se místy v této rané době, sdružoval paralelně dvě trojlodní dispozice přibližně stejných rozměrů do jednoho velkého areálu o stranách přibližně 180 x 90 m. Při pozdější přestavbě za císaře Gratiana po roce 380 získala severní z bazilik neobvyklý mohutný kvadratický závěr se čtyřmi nárožními věžemi, který vnějším tvarem poněkud připomínal milánský kostel San Lorenzo. Středověké přestavby však tyto monumentální a typologicky zajímavé raně křesťanské architektury zcela změnily. Pozornost římských křesťanů přirozeně přitahovala místa, kde nové náboženství vznikalo a jež byla jmenována v evangeliích – tím spíše, že Palestina byla součástí impéria. Císař Konstantin a císařovna Helena se záhy starali o to, aby nejposvátnější místa Kristova narození, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení byla uctěna adekvátně
73 monumentální architekturou. Tyto komplexy prošly v průběhu dějin četnými destrukcemi i obnovami a jejich dnešní podoba ukazuje původní stav buď nepatrně, nebo vůbec ne. Můžeme si je však představit podle popisů Konstantinova životopisce a vrstevníka, prvního církevního historika Eusebia z Kaisareie, i několika raných vzdělaných křesťanských poutníků. V některých detailech řešení jejich rekonstrukce naznačují, že východ impéria si již tehdy utvářel vlastní modely, které se od římských poněkud lišily. Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě byl ve své první konstantinovské fázi budován v letech 326 – 335 a později dostavován Theodosiem I. kolem 380. Sestával ze čtyř částí – atria s vnějším portikem, pětilodní baziliky bez transeptu (Martyrium), dalšího atria se sloupovými ochozy na třech stranách (Triporticus), kde se v rohu nacházelo skalisko Golgota (místo ukřižování), a okrouhlé kupolové stavby s vnitřním ochozem (Anastasis) nad zbytkem domnělého Kristova skalního hrobu. Celý komplex lze dnes rekonstruovat pouze na základě archeologických stop a dobových popisů. Chrám Božího narození v Betlémě byl dokončen v první verzi kolem roku 333 jako sled atria a krátké pětilodní baziliky bez transeptu, ale s pastoforii, k níž byla na místě apsidy připojena osmiboká centrála, chránící údajné posvátné místo – jeskyni. Po požáru za Samaritánského povstání a při přestavbě císaře Justiniána v 6. století byly připojeny nové atrium a narthex, bazilika rozšířena a uzavřena třemi apsidami ve tvaru kříže (trikonchos). Podle některých rekonstrukcí neměl tento chrám vyvýšenou střední loď, nýbrž byl osvětlen přes ženské empory na byzantský způsob. Rovněž tento komplex prošel mnoha proměnami, ale v nynějším interiéru je možno vidět alespoň původní nekanelované korintské sloupy a odkryté zbytky podlahových mozaik. Na Olivové hoře v Jeruzalémě, která je považována za místo Kristova nanebevstoupení, byl po roce 326 vybudován menší oktogonální chrám Anastasis, zvaný také řecky Imbomon (na kopci) o úhlopříčce asi 27 m, s vnitřní kruhovou lodí na sloupových arkádách nad posvátným skaliskem s údajnou stopou Kristova chodidla. Spolu s dalším kostelem, zvaným řecky Elaion (olivový) a přistavěným v roce 390, byl zcela zničen Peršany v roce 614. Patří však rovněž k sérii jeruzalémských centrál, jež se významně promítly jako symbolické vzory do pozdější evropské architektury. Lze k nim konečně přiřadit také ve své době mimořádně proslulou osmibokou katedrálu při císařském paláci v metropoli syrského patriarchátu Antiochii (324 – 341), zvanou podle výzdoby dřevěné (!) kupole Zlatá, již však známe pouze z dobových popisů, neboť byla zničena spolu s celým městem už v 6. století. Protože měla charakter palácového kostela, bývá uvažována jako jeden z možných vzorů pro ravennský San Vitale. 6. Římské křesťanské stavby v 5. století Po ustanovení křesťanství státním náboženstvím za císaře Theodosia I. (380) a zákazu pohanských kultů (392) začaly stavby křesťanských kostelů konečně pronikat do městského prostoru Říma. Stavební aktivity se soustředily na budování menších farních kostelů, zvaných tituli, které utvářely síť oficiální duchovní správy a vznikaly často na místech původních křesťanských modliteben v soukromých domech. Žádný z nich se nezachoval v původní podobě, ale kostel Santa Sabina (Titulus Sabinae), rekonstruovaný architektem Antoniem Muñozem ve dvou fázích v letech 1914 – 1919 a 1936 – 1937, může poskytnout o jejich podobě alespoň přibližnou představu. Byl původně postaven v letech 422 – 432 jako prostá trojlodní bazilika bez transeptu, zakončená apsidou. Navenek ukazuje pouze strohý cihlový plášť, uvnitř je však více patrná snaha o optické zvelebení: kromě obvyklých arkád na kvalitních mramorových korintských sloupech s kanelurami a píšťalami (spolia) je zde zachována původní
74 geometrická výzdoba stěn ve cviklech oblouků mozaikovou technikou opus sectile a zbytky rovněž původních dřevěných, figurálně vyřezávaných dveří. Výjimečná svou velikostí byla v tomto století bazilika Santa Maria Maggiore (Sancta Maria Maior, 432 – 440), postavená na okraji římského pahorku Esquilin za papeže Sixta III. jako reakce na definitivní uznání Panny Marie jako Bohorodičky koncilem v Efesu. Svým 92 m dlouhým trojlodím s poměrně úzkým transeptem navázala na velké konstantinovské baziliky. Pod pozdějším barokním pláštěm se dodnes skrývá velkolepý interiér s původními ornamentálními dlažbami a mimořádně cennými figurálními mozaikami pod okny hlavní lodi. Jako u mnohých kostelů z tohoto období dominance křesťanské církve je čtyřicet skvělých mramorových iónských sloupů pod rovným kladím přeneseno z jiné, starší antické budovy. Dispozičně nejzajímavější římskou stavbou z tohoto století je nepochybně centrální kostel Santo Stefano Rotondo (Sanctus Stephanus in Caelio Monte, 468 – 483), zřízený pro ostatky ukamenovaného prvomučedníka sv. Štěpána, přivezené ze Svaté země, a financovaný zřejmě zámožnou patricijskou rodinou Valeriů. Dnešní vzhled kostela je výsledkem moderní rekonstrukce a do jisté míry se snaží zpřítomnit někdejší podobu stavby s použitím množství původního zdiva a článků. Půdorys, který byl zřejmě odvozen od Anastasis jeruzalémského chrámu Božího hrobu, je tvořen třemi koncentrickými ochozy; střední nezaklenutý vysoký tambur (výška i průměr 22 m) je nesen dvaadvaceti žulovými iónskými sloupy s rovným kladím, další okruh je s oblouky a polosloupy; vnější ambulatorium bylo zřejmě odděleno nezastřešeným prostorem. Ochozy protínala napříč čtveřice kaplí-presbyterií ve tvaru řeckého kříže. 7. Křesťanské stavby v Ravenně Ravenna sehrála po Miláně díky své výhodnější strategické poloze významnou roli sídelního města v závěrečném období existence jednotného impéria, v době jeho rozdělení v rámci západořímské říše, po jejím pádu jako metropole ostrogótského království i místodržitelství byzantských držav v Itálii (později exarchátu). Toto postavení zaplnilo město řadou pozoruhodných staveb, z nichž se řada zachovala v relativně autentickém stavu, neboť ve středověku význam města pominul a další ambicióznější stavební aktivity ustaly. Přestože vznikaly v rozpětí přibližně půldruhého století pro velmi rozdílné stavebníky, jejich styl zůstává konsekventní, s charakteristickým členěním režných cihlových fasád lizénami a slepými arkádami. Spolu se svou mozaikovou výzdobou představují nejvýznamnější dochovanou enklávu raně křesťanského umění v Evropě. K nejstarším stavbám patří tzv. baptisterium ortodoxních (Battistero Neoniano nebo San Giovanni in fonte) z počátku 5. století. Osmiboká stavba s čtyřmi apsidami byla původně nižší a dodatečně byla opticky zvýšena o třetinu atikou s arkádovými výklenky. Vnitřní prostor ovládá kupole se skvělými původními mozaikami, jež jej uzavírají radiálním uspořádáním světeckých postav. Architektonicky zajímavé je členění okenního pásu, kde jsou do většího oblouku vkládány trojice menších na iónských sloupcích. Vznikají tak živá rytmizace a plastické vrstvení, jež jsou zde užity historicky poprvé (později se hojně uplatňují v románské architektuře). Druhou zachovanou památkou z 5. století je mauzoleum Gally Placidie, jehož vznik bývá datován v rozpětí 426 – 450. Původně bylo připojeno dnes už zaniklým narthexem k malé palácové bazilice sv. Kříže. Nevelká stavba na půdorysu latinského kříže je proslulá především skvěle zachovanými mozaikami se skleněným modrým pozadím, které pokrývají její valené klenby i malou středovou
75 kupoli. Působivým kontrastem k nim je strohý vzhled exteriéru s frontony a slepými arkádami. Pojmenování je tradiční, neboť není zcela jisté, zda Galla Placidia, dcera Theodosia I., manželka vizigótského krále Ataulfa a císaře Constantia III. a regentka svého syna Valentiniana III., která zemřela v roce 450 v Římě, zde byla skutečně pohřbena. Na počátku 6. století se Ravenna stala sídelním městem státu Ostrogótů, fungujícího několik desetiletí (493 – 555) na západořímských troskách. Noví germánští vládci byli tehdy již křesťané, ale vyznávali tzv. ariánství, které bylo římskou církví zavrhováno. Stavební aktivity, jež nás zajímají, nicméně neustaly. Dochováno je torzo průčelí královského paláce se slepými arkádami, ale nejvýznamnějšího gótského králezakladatele, který byl titulárním zástupcem byzantského císaře a držitelem západořímských císařských insignií, připomíná především Theoderichovo mauzoleum (asi 520 – 526). Kamenná dvoupodlažní centrála má desetiboké přízemí s hlubokými nikami, uvnitř se dvěma kolmo se protínajícími chodbami s valenou klenbou v silném zdivu; z válcového horního patra s pohřební komorou se nedochovala vnější ochozová arkáda na sloupcích. Její kupole je provedena neobvyklým způsobem: je vytesána do kamenného monolitu (průměr 11 m, hmotnost asi 230 t), který byl jako obrovská poklice „přiklopen“ na vrchol mauzolea, zřejmě za pomoci dvanácti plastických ok na obvodu, opatřených jmény apoštolů. Pro svou těžkopádnost a snad i pro toto řešení, které nemá v římském stavitelství obdobu a odkazuje kamsi k dávnějším vrstvám starověku, bývá mauzoleum historiky architektury vyřazováno z „legitimního“ kontextu pozdní antiky. Nicméně, je to patrně největší inženýrský výkon své jinak po technické stránce úpadkové doby. Do této historické vrstvy patří také architektonicky krajně jednoduché baptisterium ariánů (dnes S. Maria in Cosmedin), významné však svými mozaikami. Dvě zachované velké ravennské baziliky sice nedosahují velikosti římských (Sant’ Apollinare in Classe 55 x 30 m, Sant’ Apollinare Nuovo 42 x 21 m), zachovávají si však svou svébytnost v trojlodní dispozici, v absenci příčných lodí a hlubokých, zevně polygonálních apsidách. Starší z nich, dnes známá jako Sant’ Apollinare Nuovo, byla původně založena Theoderichem jako ariánský kostel zasvěcený Kristu (504 – 505), po zániku gótského království nesla od roku 561 zasvěcení Sanctus Martinus in Coelo Aureo a současné získala až roku 856, kdy do ní byly přenesena relikvie sv. Apolináře z ohrožené původní baziliky tohoto jména v ravennském přístavu Classis. Hlavice sloupů vnitřních arkád se už uchylují k tvarové schematizaci korintských vzorů a nesou pro Ravennu charakteristický kónický náběžník. Oproti dnešnímu stavu měla hlavní loď samozřejmě otevřený krov; na okenních stěnách jsou dochovány proslulé původní mozaiky s monotónními průvody světců a světic, směřujících k oltářní apsidě, jejíž výzdoba se bohužel nedochovala. Tu má naopak zachovánu široká, pěti obloukovými okny prosvětlená apsida příbuzně koncipované baziliky Sant’ Apollinare in Classe (536 – 549), původního místa kultu prvního zdejšího biskupa, jejíž pečlivě rekonstruovaný exteriér dává představu o důstojné prostotě ravennských kostelů z doby, kdy se město stalo správním centrem východořímských držav na Apeninském poloostrově v době vlády Justiniána I. (527 – 565). Bazilika nemá byzantské empory, jak bychom mohli očekávat; zvonice pochází až z 10. století. Do tohoto období největšího územního rozsahu byzantské říše spadá také vznik nejproslulejší ravennské stavby, kostela San Vitale (527 – 548). Byl postaven jako součást komplexu dnes už neexistujícího justiniánovského císařského paláce – odtud jeho nevelké rozměry a centrální tvar. Základní oktogonální půdorys a členěné vnitřní pilíře přinášejí v přízemí zaklenutí vnějšího ochozu s lunetami. Centrální
76 prostor je mezi pilíři rozšířen exedrami s emporovým podlažím pod kupolí na trompech a vysokém tamburu s okny. Sloupy mají hlavice s náběhy ve tvaru obrácených komolých jehlanů s plastickým ornamentem, které už nemají antický model. Architektura se štíhlými proporcemi je prosvětlena skrze empory okny vnějšího pláště a původně ji opticky odhmotňovalo důsledné obložení barevnými mramory a mozaikami od podlah až po klenby, jež však nebylo nikdy dokončeno. Dnes je vcelku zachované pouze v oltářní apsidě se slavnými ceremoniálními portréty císaře Justiniána a císařovny Theodory v průvodu dvořanů. Výsledkem byl mimořádně vzdušný a odlehčený dojem, jaký se nepodařilo zopakovat napodobitelům této stavby. Jako palácový kostel se totiž San Vitale stal pro západní Evropu raného středověku symbolem císařské moci, takže si jej právě z politických důvodů vzali za vzor budovatelé kaple Karla Velikého v Cáchách, když se franský panovník na počátku 9. století rozhodl obnovit slávu římského impéria. (A můžeme dodat, že skrze ni doputoval centrální tvar ravennského kostela ve 14. století až do Prahy, když zde titulární římský císař Karel IV. nechal založit na Karlově gotický kostel k poctě svého patrona.) V otázce předlohy samotného architektonického typu San Vitale se diskutuje o tzv. Zlaté katedrále v syrské Antiochii ze 4. století, o syrských kupolových kostelích v Bosře a Esře i o vztazích k takřka současnému konstantinopolskému kostelu sv. Sergia a Bakcha. 8. Konstantinopolské stavby Justiniána I. Když císař Konstantin I. v roce 324 založil u Bosporské úžiny na místě staré řecké osady Byzantion nové sídelní město, měl zřejmě v úmyslu posunout administrativní srdce impéria více k jeho geografickému středu. Zvýraznil tak ale fakticky decentralizaci říše, která se projevovala již delší dobu tím, že o jejích osudech rozhodovali osobnosti přicházející z provincií i dění v nich, a po smrti Theodosia I. v roce 395 vedla k rozdělení na dvě sice stále politicky spojené, ale kulturně postupně stále rozdílnější části. Město se už od roku 330 nazývalo Konstantinopol (lat. Constantinopolis, řec. Konstantinoupolis) – Konstantinovo město (dnešní Istanbul) a bylo příležitostně nazýváno také Nový Řím (lat. Nova Roma, řec. Nea Rhome). Od konce 4. století se stalo přirozeně metropolí východní části římské říše, kterou od 16. století obvykle nazýváme Byzanc. V ní se uskutečnila idea – ostatně známá z předkřesťanského Říma, ale na křesťanském Západě nikdy neprosazená – aby vládce státu byl rovněž jeho nejvyšším náboženským představitelem. Stala se centrem ortodoxní formy křesťanství, která se během středověku zcela oddělila od západní větve římského katolicismu a vtiskla specifickou podobu sakrálnímu umění i architektuře Východu. Původní konstantinovsko-theodosiovskou podobu města překryla další staletí destrukcí i výstavby a proměna původního antického základu byzantské kultury ve značně svébytný středověký tvar. Z archeologických průzkumů si lze učinit zřetelnější představu pouze o některých částech, známých také z dobových popisů. To se například týká velkého hippodromu pro oblíbené závody koňských spřežení, jež zde sehrávaly významnou politickou roli. Byl vybudován jako římský circus (vnitřní rozměry 80 x 450 m) a propojen přímo s císařským palácem, jak tomu zůstalo i ve středověku. Z jeho původní výzdoby je dodnes na místě proslulý bronzový Hadí sloup (podstavec votivní Platajské trojnožky z Delf) a egyptský obelisk Thutmose III. z Karnaku, dopravený sem v roce 390 na rozkaz císaře Theodosia Velikého; pochází odtud i známá čtveřice měděných koní z průčelí benátského kostela San Marco. Do značné míry dovedeme rekonstruovat rovněž Konstantinovo fórum neobvyklého kruhového tvaru, obklopené patrovými arkádami. Do něho ústily
77 dvě hlavní portikové ulice triumfálními branami, přičemž na kolmé příčné ose byly umístěny velké exedrové nymphaeum a portikus budovy senátu, jež svým válcovým tvarem a kupolí připomínala římský Pantheon. V průsečíku os se tyčil triumfální sloup s křížem na vrcholu. Theodosiovo fórum bylo naproti tomu pravoúhlé a dominovaly mu císařův rozložitý triumfální oblouk, jehož sloupy známe z pozdější cisterny (viz níže), a triumfální vinutý sloup. Nejstarší stojící stavby v Konstantinopoli pocházejí až z 6. století, z doby vlády císaře Justiniána I. Velikého (527 – 565), která dosáhla největšího územního rozsahu říše, zahrnující velkou část severní Afriky a Egypta, Palestinu, Sýrii, Malou Asii, Balkán, Apeninský poloostrov a Sicílii, Sardinii, Korsiku a jižní část Pyrenejského poloostrova. Velkolepost své politické moci korunoval také četnými monumentálními stavbami v hlavním městě, z nichž se několik zachovalo dodnes. Patří k nim nesporně i klenutá vodní cisterna, zvaná dnes turecky Yerebatan Sarayi nebo Sarnici, o rozměrech 138 x 64 m s 336 devítimetrovými sloupy různého tvaru ve dvanácti řadách, jejíž obsah se odhaduje na 80 000 m3 a navazuje důstojně na inženýrské stavby antického Říma. Podstatné inovativní rysy však najdeme v této době především v sakrální architektuře. Původní východořímské kostely převzaly v podstatě bazilikální typ, jaký známe z Říma, s některými zvláštnostmi, především s umístěním ženských empor nad arkády hlavní lodi. Půdorys byl kratší a širší než na západě a rozšiřoval se do tvaru T s oltářem v křížení jeho ramen, která se otevírala obloukem do hlavní lodi ze stran. Do sklonku 5. století měly zastropení otevřeným krovem; od 6. století se projevuje markantní tendence k centralizaci tohoto schématu, jež vedla k použití různých tvarů kupolí. Ty se pak stávají hlavním způsobem zastřešení byzantských kostelů i v následujících stoletích. Nebudeme zde sledovat podrobnosti tohoto procesu, které bývají demonstrovány na některých zaniklých (Filippi) nebo značně přestavěných či nově přibližně rekonstruovaných (Soluň/Thessalonike) chrámech. První chrámová stavba v Konstantinopoli, která aplikovala kupoli na bazilikální půdorys, byl zřejmě velký kostel sv. Polyeukta (Agios Polyeuktos, 524 – 527), vybudovaný princeznou Anicií Julianou, který však zanikl už ve 12. st.. Zachovaly se z něho kromě obrysů pouze fragmenty mimořádně bohaté plastické ornamentální výzdoby, mj. tzv. Pilastri Acritani před benátským kostelem San Marco. Naznačují, že v tehdejší konstantinopolské architektuře ještě existovala alternativa k plošnému pojetí dekorace, jež nakonec převládlo. Zaměříme se na nejvýznamnější skupinu staveb z druhé čtvrtiny 6. století, spojených s Justiniánovou érou, jež až na jednu výjimku zůstaly zachovány v autentické podobě. Chrám sv. Sergia a Bakcha (Agioi Sergios kai Bakchos, 527 – 536), vybudovaný původně v sousedství tzv. Hormizdova paláce, Justiniánova sídla před nástupem na trůn, je čistou centrálou s přibližně čtvercovým půdorysem, narthexem, nezachovaným sloupovým portikem a apsidou. Střední osmiboký prostor s exedrami, směřujícími do rohů čtverce, je zaklenut širokou melounovou kupolí na nízkém tamburu s okny. Obloukové empory v patře jsou v přízemí neseny sloupy s rovným kladím. Kostel (nyní mešita), nazývaný také „malá Hagia Sofia“ (tur. Küçük Ayasofya Camii), je někdy připisován autorům tohoto velechrámu a rovněž uváděn jako vzor ravennského San Vitale, ale autorství není doloženo a srovnání ukazuje zřejmý rozdíl ve vertikální tendenci druhého z nich. Další novátorskou stavbou je chrám Božího míru (Agia Eirene) z let 532 – 548, nahradil původně konstantinovskou baziliku, zničenou při povstání Níká! v roce 532. Musel být rekonstruován se změnou zaklenutí hlavní lodi po zemětřesení v roce 740; v této podobě je dnes dochován kromě původního atria a slouží jako muzeum a koncertní síň. Jeho dispozice je
78 podélná, se dvěma bočními loděmi, jež zakončují pastoforia, a závěrem ve tvaru apsidy. Střední prostor je rozdělen do dvou dílů, nižšího, který je zaklenut oválnou kupolí, a vyššího se čtvercovým půdorysem, jejž završuje kruhová kupole na tamburu s okny. Vertikální konstrukci stavby tvoří šest masivních pilířů a vyšší kupole je vyzvednuta na obloucích mezi nimi do výše 35 m. Vzniká tak dosud nevídaný optický efekt „vznášející se“ kupole, podpořený silným prosvětlením chrámového prostoru odlehčenými stěnami mezi pilíři, jež jsou prolomeny několika řadami oken. Tyto vymoženosti byly ještě promyšleněji a s větším účinkem uplatněny v kolosálních rozměrech v největším konstantinopolském chrámu Boží moudrosti (Agia Sofia), unikátním a geniálním experimentu Anthemia z Trallu (Tralleis) a Isidora z Mílétu, který nahradil původní konstantinovskou baziliku, rovněž zničenou za povstání Nika!. Tato dodnes ohromující stavba byla se všemi svými konstrukčními problémy vybudována podle hodnověrných zpráv za pouhých 5 let (532 – 537), ale plně dokončována ještě poněkud déle. Historik Justiniánovy éry Prokopios z Kaisareie (Peri kismaton - O stavbách) zaznamenal nejen jména obou architektů, známých také jako významní matematici, geometři a fyzici, ale také některé technické podrobnosti: pilíře byly zděny z kamenných bloků spojovaných olověnými hmoždinami, na kupoli bylo použito speciálních světlých tufových cihel z ostrova Rhodu. Po zemětřesení v roce 558 se napolo zřítila hlavní kupole a byla Isidorovým synovcem stejného jména nahrazena novou, jež získala staticky výhodnější vyšší vzedmutí. Po ovládnutí Konstantinopole osmanskými Turky v roce 1453 byl chrám přeměněn v mešitu, ztratil atrium, získal čtyři minarety a křesťanské figurální mozaiky v jeho interiéru byly zakryty nebo odstraněny. Jinak se dochoval bez významnějších úprav a dnes neslouží náboženským účelům, nýbrž má status muzea. Z fádních ploch režného cihlového zdiva, mohutných pilířů vystupujících ze stavby i vzhůru gradujících objemů skrývajících opěrné klenby je zřejmé, že autoři měli vybudovat nikoliv krásnou stavbu římského typu, nýbrž především ohromující vnitřní prostor – tento princip raně křesťanské a byzantské architektury si zde můžeme uvědomit více než kdekoliv jinde. Z hlediska dispozice se pokusili unikátním způsobem spojit podélný a centrální typ. Jádro konstrukce tvoří čtyři obrovské pilíře, propojené do čtverce silnými klenutými oblouky, na nichž je zvednuta „melounově“ utvářená, žebrově profilovaná hlavní kupole o průměru 33 m na nízkém tamburu s věncem oken, do výše 56 m. Ze dvou stran je prostor rozšířen nižšími půlkupolemi a tlaky dále rozváděny dalšími menšími, postavenými diagonálně. Prostor mezi pilíři tak může být vyplněn sloupovými arkádami ve dvou podlažích a velkými okenními stěnami, jaké známe z chrámu Božího míru. Výsledkem je úchvatná gradace sférických prostorů, naplněných proměňujícím se slunečním světlem, pronikajícím skrze řady oken ve všech úrovních. (K dojmu je třeba si ještě představit reflexní mozaikovou výzdobu, jež se zachovala jen na některých místech.) Sloupy v přízemí mají hlavice, které vycházejí z korintských a kompozitních, ale jejich akanty a voluty jsou stylizovány do plošného dekorativního schématu. Oblouky arkád jsou místy spojeny železnými táhly, jež nemají zřejmě v konstrukci významnější funkci, ale ukazují, jak stavitelé sahali po všech dostupných prostředcích, aby dílo zabezpečili. Konstantinopolský chrám Boží moudrosti zůstal v kontextu byzantské architektury unikátní stavbou, jejíž řešení se již nikdy neopakovalo. Teprve po více jak tisíci letech po něm sáhli turečtí stavitelé istanbulské mešity sultána Ahmeda (1606 – 1616). Stavbou, která se stala nakonec rozhodující pro další vývoj byzantské sakrální architektury, byl chrám Svatých apoštolů (Agioi Apostoloi, asi 536 – 550), rovněž dílo Isidora z Mílétu a Anthemia z Trallu, který si dnes můžeme představit pouze z hypotetických rekonstrukcí, protože byl zbořen Turky v roce 1461. Opět jej
79 předcházela bazilika ze 4. století, v níž byl pohřben císař Konstantin mezi apoštolskými relikviemi. Jeho půdorys měl pravděpodobně tvar latinského kříže, tedy s prodlouženou podélnou osou (některé rekonstrukce ovšem navrhují i tvar rovnoramenného řeckého kříže). Jednotlivá ramena byla zaklenuta čtyřmi kupolemi na obloucích, pátá byla nad křížením. Pokud platí varianta s delší podélnou lodí, byla nad ní zřejmě kombinována kupole s valenou klenbou. Tato chrámová dispozice, komprimovaná dále na centrální typ tvaru řeckého kříže a s kupolemi zaklenujícími symetricky buď ramena, nebo pole mezi nimi, se stala nadále nejpoužívanějším vzorcem byzantských kostelů ve středověku. S přidáním šesté kupole se promítla bezprostředně do dnes zničené velké baziliky sv. Jana Apoštola v Efesu (536 – 565), ale i do chrámů sv. Marka v Benátkách a sv. Sofie v Kyjevě o půl tisíciletí později nebo dokonce až do katedrály Saint-Front v Périgueux ve vzdálené francouzské Akvitánii z 12. století. Mimo Ravennu a Istanbul se kostel, spojující základ baziliky ze 4. století s kupolovou přestavbou z Justiniánovy doby a s převahou autentického zdiva, dochoval pouze v Parikii na kykladském ostrově Paros – je nazýván Chrám sta dveří (Panagia Ekatontapiliani) a považován za nejstarší funkční křesťanský kostel na řeckém území. Vizualizace rekonstrukcí architektury Konstantinopole z období 330 – 1200 jsou dostupné na adrese http://www.byzantium1200.com 9. Křesťanské stavby v severozápadní a jižní Sýrii V některých provinciích římského impéria se křesťanské stavby formovaly na základě různých lokálních tradic a získávaly svébytné rysy. Například v severní Africe se setkáváme v 5. století s bazilikami, jež sice nepřesahují svými rozměry římské, ale jsou členěny na 7 nebo dokonce 9 lodí (tzv. Damous el-Karita v Kartágu). Samostatná sakrální křesťanská architektura vznikala v Egyptě, ale její původní podoba se dnes z nepatrných ruin nebo po mnohých přestavbách koptských klášterů rozeznává jen obtížně. Také oblast severozápadní Sýrie, známá v antickém světě jako někdejší srdce seleukovské říše a svým vývozem kvalitního olivového oleje, se stala v 5. – 6. století místem rozkvětu velmi intenzívní a svébytné enklávy křesťanské kultury, která vytvořila samostatný sloh a do jisté míry i typologii sakrální architektury. Ačkoliv bylo toto území součástí Východořímské/Byzantské říše a tedy i sféry ortodoxního křesťanství, převládající místní varianta tzv. monofyzitismu snad způsobila, že vliv konstantinopolské architektury se zde projevoval málo; spíše se uvažuje o vlivech, které mohly putovat opačným směrem. Zajímavé a dosud ne dost uspokojivě vysvětlené jsou jisté příbuzné morfologické rysy, které spojují styl architektury syrských kostelů s některými zachovanými částmi Diokleciánova paláce ve Splitu z počátku 4. století. Další rozvoj syrské křesťanské enklávy byl v 7. století zastaven islámskou expanzí z Arabského poloostrova; zdejší vesnice, kostely a kláštery byly opuštěny a postupně se rozpadly, částečně také vinou častých zemětřesení. Kvalitní kamenné zdivo je však v polopouštním klimatu uchovalo ve stavu, který umožňuje věrohodné rekonstrukce, podobně jako u římských památek v severní Africe. Přesně tesané kvádry stěn, oblouků a klenutí jsou jedním z významných prvků, které odlišují architekturu syrských křesťanů od stavebních technik těch oblastí, jimiž jsme se dosud zabývali, takže lze říci, že její kořeny tkví více v tradici helénistického Předního východu i starších vrstev zdejších civilizací. Na rozdíl od málo plasticky
80 výrazné křesťanské architektury římsko-byzantského typu, která dává v interiérech přednost plošné dekoraci různými druhy mozaik, se v Sýrii setkáváme významným uplatněním plasticky profilovaných a ornamentálním reliéfem pokrytých říms, lišt, šambrán, lizén, pilastrů a pilířů. Kompletní nebo tříčtvrteční sloupy mají profilované patky, hladké dříky a hlavice, které sice dekoruje plastický motiv akantu, ale jejich skladba neodpovídá antickým vzorům. Nikoliv důsledně, ale pouze na některých významově exponovaných místech staveb (apsidy) jsou použity v architrávových sestavách jako vyjádření tektonického systému na vnějších stěnách; celkově tato architektura svým článkováním patří k tektonickému typu. Příznačné je časté uplatnění pravoúhlých okenních a dveřních otvorů v hlavních partiích budov, zatímco obloukové záklenky se s nimi střídají a častěji se objevují u menších otvorů ve vyšších patrech; častý je také pravoúhlý vchod s půlkruhovým oknem pod archivoltou v nadpraží. Trojúhelníkové střešní štíty mívají v průčelích vynechánu spodní římsu a do jejich plochy pronikají oblouky, čímž naznačují svůj orientální, nikoliv antický původ. Objevuje se zde také kombinace pilířů, sloupů a archivolty s úseky rovného kladí, jež bývá označována v renesanci jako „palladiovský motiv“. Syrské sakrální stavby mají některé konstrukční i dispoziční zvláštnosti, jež můžeme ukázat na konkrétních příkladech. Nejznámější z nich je nepochybně klášterní a poutní komplex Kalat Siman (Qalaat Semaan, 475 – 490). Toto místo je spojeno s působením legendárního kajícníka sv. Simeona Stylity (386 – 459), pobývajícího trvale 37 let na vrcholu kamenného sloupu, jehož kult dosáhl mimořádných rozměrů. Jádro komplexu tvoří unikátní křížová sestava čtyř trojlodních bazilikálních budov, jež mezi sebou utvářejí oktogonální, kdysi patrně věžovitě uzavřený prostor, vymezený monumentálními oblouky a exedrami, v jehož středu se nacházel světecký sloup. Vnější stěna střední apsidy hlavní baziliky je členěna dvoupodlažním tektonickým systémem s třičtvrtěsloupy na postamentech a zvláštním typem obloučkového vlysu na konzolách. Typ syrské baziliky ukazuje stavba, která je dnes z poloviny zachována v Kalb Luzeh (Qalb Loze/Lawzah, mezi 460 – 470), a to tak, že ukazuje „řez“ v podélné ose. Trojlodní prostor je rozdělen trojicemi oblouků na širokých pilířích, okna nad nimi oddělena sloupky na konzolách. Zajímavé jsou postranní vchody do obou vedlejších lodí. Do hlavní lodi se otvírá výrazně architektonizovaným triumfálním obloukem vyvýšená apsida zaklenutá konchou, loď sama však měla průhled do otevřeného krovu. V polovině lodi bylo vysunuto vyvýšené podium – bema. Typické pro syrské baziliky je řešení symetrického průčelí se dvěma nízkými věžemi, mezi nimiž se otevírá širokým obloukem vchod do hluboké předsíně – esonarthexu – a hlavní průčelí nad ním ustupuje; apsida je zvenku členěna masivními třičtvrtěsloupy. Zvláště vznosné dvouvěžové průčelí představuje bazilika v Turmaninu (kolem 480), kde byly věže vyšší a mezi nimi v ustupujícím patře vsazena sloupová lodžie; apsida je zde sevřena mezi dvě vybíhající pastoforia. Bazilika, zvaná podle zakladatele Bissův kostel, v lokalitě Ruveha (Ruweiha, mezi 460 – 470) ukazuje jiný typ konstrukce, kde jsou pilíře v hlavní lodi spojeny oblouky nejen v podélném, ale i příčném směru; na stěnách, které nesou, je položen přímo krov sedlové střechy. Podobná konstrukce v jihosyrské lokalitě Šakka (Shaqqa, 594 – 596) vytváří zvláštní, téměř čtvercový trojlodní sálový prostor s emporami, ale bez apsidy, kde příčné oblouky podpíraly kamenné desky ploché střechy. (V římské architektuře se syrský systém příčných oblouků objevil ojediněle v kostele Santa Prassede na přelomu 8. a 9. století.) Na jihu země se vyskytují zajímavé rané příklady syrského předznamenání byzantského typu „podélné centrály“. Představují je biskupský kostel sv. Sergia,
81 Bakcha a Leontia v Bosře (Busra al-Sham) a kostel sv. Jiří v Ezře (Izra’) z počátku 6. století. První byla zvenku pravoúhlá stavba s vybíhajícími pastoforii a trojbokou, uvnitř oblou apsidou, jež měla vestavěn dvojitý koncentrický prostor s nikami a kupolí na pilířích. Příbuzným způsobem byl řešen i druhý, podstatně menší a dodnes převážně zachovaný a funkční kostel, kde je do vnějšího pravoúhlého pláště vestavěn oktogon s kupolí, rozšířený hlubokými exedrami v nárožích. Ochoz mezi dvěma plášti je zastropen rovně pomocí kamenných trámců. Vzhledem k datování se o těchto stavbách dokonce hypoteticky uvažuje jako o možných výchozích vzorech pro pozdější kupolové kostely sv. Vitala v Ravenně a sv. Sergia a Bakcha v Konstantinopoli. Od severosyrských staveb se nápadně liší svou absolutní strohostí bez jakékoliv plastické výzdoby i tmavou barvou čedičového zdiva. V uměleckohistorické literatuře 19. století se často předpokládal významný podíl syrské architektury na formování předrománských a románských kostelů v Evropě, ale tyto hypotézy jsou novějším bádáním spíše opouštěny. Naproti tomu nesporná je její příbuznost s architekturou dalších svébytných křesťanských oblastí na Kavkaze, jež islámská expanze odřízla od Evropy, ale nezničila – Gruzie a Arménie. Zřetelný podíl zdejší pozdně antické tradice je patrný také v architektuře z doby chalífátu Umajjovců (661 – 750), jako jsou jedny z nejranějších dosud funkčních islámských staveb – tzv. Skalní chrám (Qubbat as-Sachra) v Jeruzalémě a Umajjovská mešita v Damašku. Zdroje a další dostupná četba: Literatura v češtině na toto téma je nečetná a v jistých ohledech poněkud kusá. Některé další dílčí podrobnosti lze nalézt v těchto titulech:
LASSUS, Jean. Raně křesťanské a byzantské umění. Praha: Artia, 1971. PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha: Odeon, 1978. KOCH, Wilfried. Evropská architektura. Praha: Ikar, 1998. VAVŘÍNEK, Vladimír – BALCÁREK, Petr. Encyklopedie Byzance. Praha: Libri, 2011. KRAUTHEIMER, Richard. Early Christian and Byzantine Architecture. New Haven: Yale University Press, 1986. (A 831, Národní knihovna) – základní a dosud nejsystematičtější dostupné dílo, neboť texty v češtině jsou nedostatečné.
BRENK, Beat. Spätantike und frühes Christentum. Berlin: Propyläen Verlag, 1985. (Propyläen Kunstgeschichte, Bd. 15) (Národní knihovna, Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea) – svazek nejrenomovanějšího kompendia o dějinách architektury a umění s četnými ilustracemi.
Tento text je určen výhradně k interním didaktickým účelům FSv ČVUT a podléhá autorským právům. Jeho užití a šíření v celku nebo v částech bez písemného souhlasu autora je nelegální! © PhDr. Pavel Škranc 2014, revidovaná a doplněná verze 2015
